5. NAROZENINY STYLOVÝ MĚSÍČNÍK. VYCHÁZÍ S DENÍKEM E15

21. 12. 2015, číslo 10/15

SLAVÍME 5. NAROZENINY ZEN pro vás vyrábíme už celou pětiletku. A protože ZEN v japonštině odkazuje k meditaci, tak jsme si při porcování dortu trochu zameditovali a položili si jednu otázku. JEDNU VELKOU OTÁZKU.

1ZEN

S T Y L O V Ý

M Ě S Í Č N Í K .

V YC H Á Z Í

S

D E N Í K E M

E 1 5

L I F E

I S

A B O U T

M O M E N T S

C E L E B R AT I N G E L E G A N C E S I N C E 1 8 3 0

CLASSIMA STEEL, 40 MM SELF-WINDING www.baume-et-mercier.com

Pařížská 11 · Praha 1 tel. +420 224 810 890 · www.carollinum.cz

BAU_X-mas_MOA10124_Carollinum_E15-ZEN_210x270.indd 1

20.11.15 10:11

editorial

bylo nám pět

▲ Inzerce A151006233

O

tec přede mnou klečel. Nikdy na to nezapomenu, jak za zády držel cosi kulatého a  to mi ve své obrovské tlapě pomalu podával. Bylo to žlutomodré, vonělo to kůží. Můj první fotbalový míč. Ačkoli byl volejbalový, protože tatínek usoudil, že v pěti letech bude lepší něco lehčího. Chodil pak se mnou na louku za panelák kopat. Možná že tohle byl absolutní vrchol mého života. Možná že jsem díky své nekonečné radosti, že mám míč a k tomu tátu sám pro sebe na hraní, dosáhl osvícení už v předškolním věku a celý zbytek mého života je už jen taková dohra tohoto božského momentu naplnění. Ostatně Bart Simpson, Huckleberry Finn nebo můj kámoš Honza Pštros a mnoho jiných nejlepších kluků zažilo vrchol života velmi záhy a  od puberty už to s nimi šlo do kopru. ZEN je kluk jako buk, a to díky mnoha skvělým lidem, kteří jej každý měsíc pomáhají stvořit. Co je médium? Zesilovač energie. Vstupní energie ve formě písma a  obrazu, kterou do něj vložíte, se v tiskárně rozmnoží, a pak se rozprskne na desítky tisíc lidí, kteří si ho možná přečtou, nebo alespoň prolistují, a někde je snad něco zaujme. My jsme vždycky chtěli vařit ZEN originálně. Dvě hrsti luxusu, půl kila peněz, tři lžíce

hédonismu a  k  tomu špetka zhýralosti, to povaříme v duchovně-filozofické troubě, dokud to všechno nezměkne a pak to podlejeme hrnkem anarchismu, přidáme trošku konspiračních teorií, opepříme politickou nekorektností a podáváme s přílohou příběhů zajímavých lidí, které lovíme v různých vodách. Moje kamarádka Danuška Siering vybudovala úžasný dům Černá labuť v ulici Na Poříčí a v jeho posledním patře má galerii, kam jsme u příležitosti pátých narozenin ZENu pozvali dvacítku osobností spojených s  životem ZENu. Napojili jsme je dobrým vínem, společně je vyfotili a požádali o odpověď na jednu malou otázečku. Teda vlastně trochu větší otázku. Velkou otázku jejich života. Až budete v tomto výročním čísle ZENu číst jejich odpovědi, třeba vás napadne, jaká je ta vaše Velká otázka. A o tom ZEN je.

Dvě hrsti luxusu, půl kila peněz, tři lžíce hédonismu, k tomu špetka zhýralosti a jako přílohu příběhy zajímavých lidí. Tak vaříme zen.

Jan Müller, šéfredaktor

ZEN03

OBSAH CITÁT ČÍSLA

NAŠE ELITY SELHÁVAJÍ. NEPROSADILY SE KDYSI TÍM, ŽE BY JEJICH PŘÍSLUŠNÍCI BYLI MILÍ LIDÉ, NÝBRŽ TÍM, ŽE BYLI NEMILOSRDNÍ, CHAMTIVÍ A SOBEČTÍ. PŘESTO SI I ONI BUDOU MUSET UVĚDOMIT, ŽE NÁS SVÝM CHOVÁNÍM SVÁDĚJÍ NA SCESTÍ. TAKŽE SE JICH SPOLU S JOHNEM LENNONEM PTÁM: „JAK SE VÁM SPÍ?“ ZEN Magazín Stylový měsíčník Vychází s deníkem E15

– V tématu čísla Velká otázka píše novinář Erik Best o tom, čím se v současné době nejvíce zabývá (strana 23).

ŠÉFREDAKTOR Jan Müller, 225 276 391 ([email protected]) ZÁSTUPKYNĚ ŠÉFREDAKTORA Hana de Goeij, l. 334 ([email protected]) EDITOR Luboš Heger ([email protected])

slavíme 5. narozeniny ZEN pro vás vyrábíme už celou pětiletku. A protože ZEN znamená v japonštině „meditace“, tak jsme si při porcování dortu trochu zameditovali a položili si jednu otázku. JEdNu VElkou otáZku.

REDAKCE Viola Černodrinská ([email protected])

1ZEN

S t y l o v ý

m ě S í č n í k .

v yc h á z í

S

d e n í k e m

e 1 5

OBÁLKA Foto: Lucie Robinson. Nášeho andílka z obálky najdete také na straně 18.

ART DIRECTOR Samuel Kubín ([email protected]) FOTOPRODUKCE Michaela Krutinová FOTOGRAFOVÉ ČÍSLA Lucie Robinson, Bára Prášilová, Ivy E. Morwen, Jana Tapio & Dorota Velek, Tomáš Železný, Matěj Třešňák, Pavel Horák DTP RETUŠÉŘI: Miloslav Pařík (vedoucí), Libor Horyna, Milan Kubička, Zdeněk Němec TECHNICKÉ ZPRACOVÁNÍ: Jan Karásek, Jiří Pavlíček INZERCE Lenka Benetková (ředitelka), 225 276 481 e-mail: [email protected]

GENERÁLNÍ ŘEDITEL David Hurta MARKETING Hana Holková (ředitelka), 225 276 276 Markéta Priknerová (Brand Manager), 225 276 157

TISKÁRNA EUROPRINT a. s.

6 PRAŽSKÝ CHODEC Kam zajít I 8 PLANETA ZEN Jan Bílý I 10 DÁRKY Tipy I 12 SLAVÍME 5. narozeniny časopisu I 14 TÉMA Zen pozval 25 přátel I 26 REPORTÁŽ Amerika u konce s dechem I 32 FASHION Rozkoš ve stínu pyramid I 40 ZEMĚ Richard Jaroněk a jeho Afrika 44 PROFIL Kdo stojí v čele AV ČR I 46 DESIGN Ekoerotika Anny Marešové I 50 ROZHOVOR Pod zázračnou lampou I 52 ADVERTORIAL Volvo I 56 CEO Příběh Petra Borkovce 60 NÁZOR Německé schizma I 60 BRAND Swarowski I 66 ZEN LIKE

MK ČR E20920 ISSN 1805-630X Tištěný náklad ověřuje ABC, člen IF ABC

Web magazínu ZEN: zen.e15.cz I Archivní vydání ZENu: zen.e15.cz/archiv

DISTRIBUCE a VÝROBA Soňa Štarhová (ředitelka), 225 276 252 VYDAVATEL Mladá fronta a. s. Mezi Vodami 1952/9 143 00 Praha 4-Modřany IČ: 49240315 VYCHÁZÍ 21. 12. 2015

04ZEN

▼ Inzerce A151012623

Z historie Volva: Amazon byl velice úspěšný model švédské značky. Stal se oblíbeným rodinným vozem a dodnes reprezentuje klasický automobil líbivých tvarů. Amazonů se v letech 1956–1970 vyrobilo skoro 700 tisíc ve všech verzích karoserií a více než polovina jich šla na export. (strana 52)

HUGO BOSS International Markets AG Phone +41 41 72 73 800 www.hugoboss.com

Praha 1 BOSS Store Na Příkopě 6 Praha 6 BOSS Store Letiště Václava Havla Praha, terminál 1, odletová hala A Praha 6 BOSS Store Letiště Václava Havla Praha, terminál 2, odletová hala C

inzerce_BW_011_210x270mm_Zen.indd 1

25.11.2015 15:56:11

PRAŽSKÝ CHODEC

7EDM tipů na skvělá místa

OD IVY

Připravila Viola Černodrinská Ilustrace Tereza Kovandová

Masarykovo nábřeží 12, Praha 1

Návrhářka Iva Burkertová si pro svou značku ODIVI otevřela zbrusu nový showroom a přibrala i šperkařku Terezu Houdkovou. Každý čtvrtek se navíc můžete těšit na nové kousky.

SNOVÁ DESKA

Roxy/NoD, Dlouhá 33, Praha 1

Příští rok 31. ledna pokřtí polovina projektu Republic of Two, hudebník a výtvarník Mikoláš Růžička, své druhé album sólového projektu Piano s křehkými snovými melodiemi.

STYLOVÉ DŘEVO

OC Chodov, Roztylská 19, Praha 11

Česká značka lehoučkých dřevěných hodinek, brýlí a unisex motýlků TimeWood konečně otevřela kamenný obchod plný stylového nositelného dřeva.

SIDDHÁRTHA V NOVÉM Balbínova 14, Praha 1

V Café Buddha Balbínova mají nové menu, které představuje panasijskou kuchyni se zaměřením na malajské, kambodžské nebo vietnamské recepty. To vše pod vedením šéfkuchařky Sofie Smith.

KAFÉ V KUFRU

Moravská 10, Praha 2

Pokud hledáte komorní kavárnu s milou obsluhou, dobrou kávou i vínem, zkuste vinohradské Kafé v kufru. Čeká na vás i originální interiér, který tvoří stoly vyrobené ze starých kufrů.

VÍNEM NA ZDRAVÍ A HLAVA BUDE POKRYTÁ

Flagship Store Tonak, Žatecká 14, Praha 1

Vlajková loď společnosti Tonak zahájila svůj prodej nedaleko Pařížské ulice. Můžete si vybrat ze sortimentu luxusních klobouků, čepic, šál a kožených rukavic české výroby.

06ZEN

Pavillon du Vin otevřel pro milovníky tohoto moku wineclub.cz. Těšit se můžete na pravidelné degustační večery nebo kompletní nabídku z vinařství Château Bel Évêque Pierra Richarda.

▼ Inzerce A151012567

Mánesova 87, Praha 2

sloupek

Planeta

08ZEN

Tím spoluurčujeme, zda jako dinosauři vyhynou, nebo se jako malí hlodavci promění v  něco rozumného a užitečného. Můj bratr, který na rozdíl ode mne zůstal za normalizace v  Československu, miluje cestování. Jeho destinace jsou stále globálnější, vzdálenější a exotičtější. Zve mě, abych jezdil s ním. Nedávno byl v Ománu a nyní se chystá do Uruguaye. „Pomalu už není místo, kde jsem nebyl,“ říká. „Ale je, Jirko,“ odpovídám mu. „Začíná pod tvým krkem.“ Též jsem před rokem mluvil o  skromnosti. Že pokud chceme přežít, musíme pozastavit bezduchou expanzi a začít se zmenšovat. Opustit naši představu, že vládneme přírodě. Je to představa nedospělých dětí, že mohou ovládat rodiče, bez nichž by tu ale nebyly. V konstelacích se učíme, jak to, co je menší, je součástí toho, co je větší. Jak děti jsou tím, že vznikly z rodičů, navždy vůči nim menší. A i když pak dospějí a zmoudří, stále nebudou schopné říci rodičům: „Beze mne byste tu nebyli,“ neboť opak je pravdou. Příroda, Země, univerzum – to jsou v jistém smyslu rodiče. My se ale chováme, jako bychom měli navrch. Je dobré si uvědomit, že nemáme. Nový, sexy a k ničemu Poslední dva body se zabývaly rozvojem intuice a  schopnosti ustát paradoxy. Zde je jedno, jestli jsem se trefil – život nám stále připravuje překvapení, jež se nedají ustát jinak než stoickým klidem. Mé drahé partnerce přestal fungovat notebook. Nechala si ho opravit a druhý den shořelo napájení. Šla si koupit zbrusu nový a  poslala mi fotečku s  poznámkou, že „ten nový“ je „tak sexy“, že se musím mít na pozoru. Dnes přišla zdrcená esemeska: „Vydával děsnej zvuk, nešel vypnout, a  když se konečně vypnul, nejde už zapnout.“ A  tak končím s  tím, že předvídat cokoli je nesmysl. Život není v křišťálové kouli, jednoduše se tam nevejde. Uniká nám, když se ho snažíme podržet, kroutí se a vzpíná, nakonec se nějak vysype ze sevřené pěsti jako písek na pláži u kavárny, v níž píšu tenhle článek. Zrníčka dopadnou mezi jiná zrníčka, vítr je rozfouká do vlnek a vlnky do mikroduniček. A to je krásný výhled!

▼ Inzerce A151011819

Skleros čili ztvrdnutí Prý je na světě vždy 80 procent neofobů a 20 procent neofilů. To přesně vystihuje podíl těch, kteří už zase touží po uzavření hranic. S postupujícím stářím a sklerózou (řecky „skleros“ – ztvrdnutí) se lidé začnou stále více obávat změn, a především smrti. Ta nakonec přijde tak jako tak a zlomí i ten nejvíce zkostnatělý odpor. Přetaví žlučovité staříky v poddajná a měkká miminka. Ale možná to nemusí být smrt, jen takové malé národní obrození, které pomůže omladit těch 80 procent exprezidentů a  ztvrdlých obránců starého. Jako druhou věc jsem předpovídal vpád emocí a srdce do práce a byznysu. Tady bych tvrdil, že jsem se strefil. Na mou úvodní otázku při koučinku CEO’s a vysokých manažerů: „A máte se rádi?“ se na mě už většina z nich nedívá jako na ufona. Změna jde v korporacích a  firmách zjevně odshora, mnoho zaměstnanců si stále ještě rádo dělá z práce peklo. Ale častěji se setkávám s lidmi, kteří se nechtějí schovávat za pravidla a nařízení, za onoho „korporátního ducha“, jenž nás nechává pokrčit rameny se slovy: „Jinak to ale nejde.“ Možná začínáme chápat, že korporace nejsou žádné nezměnitelné psychopatické obludy, které mají podobně jako dinosauři jediný cíl: sežrat, co se dá. Jsme to my, kdo je tvoříme, řídíme a živíme.

Velká otázka: Umíme předpovídat? Fejetonista ZENu, spisovatel a terapeut Jan Bílý se sebekriticky zamýšlí nad tím, zda se mu povedl pohled do křišťálové koule.

Foto Tomáš Železný

P

řed rokem jsem se v ZENu pustil do hádání budoucnosti. A  protože jsem čestný guru, chtěl bych zhodnotit, co se z mých předpovědí vyplnilo, co ještě plní a kde jsem coby jasnovidec selhal. Prvním bodem v mé tehdejší předpovědi byla nejistota. Tvrdil jsem, že společnost se ještě více rozdělí na „neofoby“ (lidi odmítající změny, jež nemají pod kontrolou) a  „neofily“ (lidi otevřené všemu novému). Před rokem jsem ale netušil, že v  důsledku uprchlické krize začnou neofobové volat po nasazení armády na obranu vlasti před pár lidmi, kteří utíkají z pekla. Nic proti osvědčeným hodnotám, ale v rychle se měnícím světě se tyto nedají udržet ani s nasazením pandurů, gripenů a zátarasů v šumavských hvozdech. Ty už stejně sežral kůrovec.

Již od

1 099 Kč

DÁRKY

V SMUTKU SI VYSTAČÍME I SAMI SE SEBOU. ALE KDYŽ CHCEME PROŽÍT PLNÉ ŠTĚSTÍ, MUSÍME SE O NĚJ S NĚKÝM PODĚLIT. – Mark Twain Betonová svítidla Claro, 1 kus 3980 Kč, www.claro.cz

Hodinky Skagen, 5770 Kč, www.klenotyaurum.cz

Dámská toaletní voda Carven L’Absolu s esencí z ylang-ylang, 100 ml, 2500 Kč, www.douglas.cz Kabelka Coccinelle Work, 8600 Kč, www.coccinelle.cz

Stíny na oči Sephora Wonderful Dreams, 290 Kč, www.sephora.cz

Bavlněná šála Blažek, 1290 Kč, www.blazek.cz

Ručně vyráběný náramek Kat.jewelry, 2800 Kč, www.katdot.com Třpytivý lesk na rty Douglas, 239 Kč, www.douglas.cz

10ZEN

Připravila Viola Černodrinská

Jasmínové mýdlo Scottish Fine Soaps, 194 Kč, www.demdaco.cz

▼ Inzerce A151010954

Kulturní diář Papelote, 350 Kč, www. papelote.cz

Godet_Zen_210x270.indd 1

12/2/15 9:50 AM

SLAVÍME

2013

2012

2011

Obálky ZENu z let 2011–2015

12ZEN

2015

2014

Když se ohlédneme zpátky, vidíme 50 obálek našeho časopisu, který vychází každý měsíc (kromě ledna a července) už pět let. Kompletní vydání ZENů si můžete prohlédnout i stáhnout na: zen.e15.cz/archiv

21. 12. 2015, číslo 10/15

slavíme 5. narozeniny ZEN pro vás vyrábíme už celou pětiletku. A protože ZEN znamená v japonštině „meditace“, tak jsme si při porcování dortu trochu zameditovali a položili si jednu otázku. JEdNu VElkou otáZku.

1ZEN

S t y l o v ý

m ě S í č n í k .

v yc h á z í

S

d e n í k e m

e 1 5

ZEN13

téma

Velká o tá z k a

ZEN slavil 5. narozeniny v nové art & event galerii Černá labuť a pozval 25 přátel, se kterými kdy spolupracoval, aby mu při té příležitosti odpověděli na záludný dotaz: Co je vaše největší životní otázka? Jak jsou lidé různí, tak se různily i odpovědi. I když si pozorný čtenář jistě všimne, že něco zenového je spojuje. Na stranách 14 až 21 najdete jejich společnou fotografii a na stranách 22 až 25 jejich texty. Připravil Jan Müller Foto Lucie Robinson, Ivy E. Morwen a Matěj Třešňák

14ZEN

3. Kamila Brenková

Před třemi lety ZEN představil někdejší modelku z titulek světových časopisů, která dnes vyučuje jógu, tantru a další bohulibé aktivity.

á 1. Lukáš Sedláček

Ředitel European Leadership & Academic Institute, který se coby někdejší prezident Oxford & Cambridge Alumni Society CR objevil v ZENu v článku o absolventech nejprestižnějších univerzit.

2. Danuše Siering

V její výjimečné budově Černá labuť se narozeniny ZENu odehrály. Danuše je múza ZENu, znalkyně ájurvédy a dalších tajemství šťastného života.

ZEN15

xxxxxxxxx 5. Petr Vyroubal

Významný pražský právník, milovník vína, mecenáš vážné hudby, který napsal krásný článek do ruskojazyčné edice ZENu o významu vodky při jednáních s obchodními partnery.

6. Hana de Goeij

Zástupkyně šéfredaktora ZENu, česká dopisovatelka New York Times, někdejší mistryně republiky ve sprintech a také asistentka prezidenta republiky Václava Klause. Letos napsala knihu 19O let České spořitelny.

4. Ondřej Geršl  a Kateřina Schleifer

Takový normální pár: On vydává „konspirační“ web AC24, který ZEN rád cituje. Ona je terapeutkou, která pracuje s různými formami energie.

16ZEN

7. Erik Best

Jeden z nejlépe informovaných a nejbystřejších pozorovatelů politickobyznysového světa. Američan, který v Praze přes 20 let vydává zpravodaj Fleet Sheet a newsletter Final Word.

8. Kateřina Wheeler

Jedna z PR manažerek, kterou má redakce ZENu nejraději. V jejím portfoliu PR Lounge jsou vždy zajímaví klienti, včetně těch „alternativních“. Spolupořádá např. pražský festival jógy.

9. Silvano Pedretti

Šéfredaktor ZENu se s ním seznámil během obhlídky krásných těl tanečnic v pařížském Moulin Rouge. Francouzský podnikatel a světoběžník, toho času na misi obhajující koncept nezávislých členů představenstev.

ZEN17

xxxxxxxxx 13. Kateřina Marešová

Modelka, která se v historii časopisu už třikrát objevila ve skvělých fashion od Lucie Robinson. Je to takový talisman ZENu.

10. Dušan Mlynarčík

Zlatník tělem a duší. Distingovaný gentleman se „zlatým“ srdcem.

11. Jitka Mlynarčíková

Autorka nejen řemeslně dokonalých, ale také duchaplných šperků, třeba s tématem „voda“. V ZENu před dvěma lety mluvila o psychologii prstenů a náhrdelníků.

12. Diana Mlynarčíková

Její odpověď na Velkou životní otázku je prostě nejlepší...

18ZEN

14. Philippe Riboton

Francouzský elegán pro ZEN pořídil sérii rozhovorů s velkými jmény českého byznysu. Dnes headhunter, dříve vydavatel Prague Tribune.

15. Ctirad Hemelík

Dlouholetý přítel ZENu a nejaktivnější organizátor duchovnětransformačních eventů a přednášek v Česku. Loni ZENu zařídil rozhovor s Deepakem Choprou.

16. Daniel Stein-Kubín

Jeho rozhovor pro ZEN s názvem „My nejsme lidi... ale nekonečně se transformující energie“ byl náš letošní nejoriginálnější počin.

17. Václav Dejčmar

Muž, bez kterého by Praha byla o dost chudší. Byznysmen-vizionář se zájmy od fyziky po transpersonální psychologii sponzoruje galerii DOX, Prague Fashion Week a třeba i MUDr. Jana Hnízdila, se kterým se v ZENu letos potkali u společného rozhovoru.

ZEN19

18. Věra Kudynová

Spisovatelka a velmi vtipná facebooková glosátorka pro ZEN napsala loni o Vánocích esej o tom, z jakých dárků ženy opravdu, ale opravdu nemají radost.

19. Renata Langmannová

Miss ČR pro ZEN statečně fotila v pouštích Namibie a při té příležitosti jsme zjistili, že vystudovala policejní akademii...

20. Tomáš Rychnovský

Geniální fyzioterapeut v rozhovoru pro ZEN vysvětlil, že „záda vedou k duši“. Půlka redakce ostatně využívá jeho šikovných rukou...

20ZEN

21. Jan Jílek

Psychoterapeut, který v ZENu před třemi lety vysvětlil, jak být happy a jak žít a pracovat v místě, kde je dost energie. Sám se pořád usmívá a šíří dobrou náladu, a je tak sám sobě nejlepší reklamou.

23. Michel Fleischmann

Nejúspěšnější mediální magnát v ČR, který už čtvrt století vládne rozhlasovému trhu, v ZENu před čtyřmi lety poutavě vyprávěl, že jeho život je jedna velká revoluce.

22. Bára Prášilová

Spoluzakladatelka ZENu a autorka nesčetných fotografií s výjimečným rukopisem, díky kterému se náš časopis od prvního čísla vymykal běžnému standardu.

24. Vladimír Staňura

Šéf „Lišky“ čili pojišťovny ČMSS poskytl předloni ZENu rozhovor, na který se nezapomíná. Úžasně otevřený, vtipný a inspirativní příběh muže, který ví, že je pořád na cestě.

ZEN21

Moje velká otázka se týká existence Boha. Woody Allen asi odpověď našel, protože se nechal slyšet: „Nejen že neexistuje Bůh, ale zkuste sehnat v neděli instalatéra.“ – Philippe Riboton

„Jak můžeš spát?“ je slavná otázka, kterou John Lennon položil v písni Paulu McCartneymu po jejich rozchodu. Já bych se dnes rád zeptal na to samé elity západního světa.“ – Erik Best

22ZEN

1. Lukáš Sedláček Po revoluci jsem vkládal velké očekávání do naší země, tehdy ještě usměrňované osobou Václava Havla. Je tomu bohužel už mnoho let, kdy mám obtíže věřit v rozvoj České republiky. Velmi mě mrzí, že vrcholní představitelé naší země ztratili morální kompas a  využívají různých strachů ve společnosti ve svůj prospěch, místo aby ji spojovali. To, co pro nás pár výjimečných osobností před 26 lety vybojovalo, jsme si nedokázali udržet a nechali jsme si líbit pád do podprůměrnosti. Mou otázkou tedy je: Existuje tu ještě naděje, že se stane naše země místem, na které budu opět hrdý? 2. Danuše Siering Mohu si pomoci básní Olgy Scheinpflugové? „Zastav se, vydechni, nepospíchej, není kam. Něco krásného si mysli neb říkej, zvrať hlavu ke hvězdám. Čas zůstane stát jak vodní hladina, myšlenek střípky ji rozčeří. A  Bůh se pomalu zjevovat začíná i tomu, kdo nevěří. Usměj se na nebe, polituj zem zmučenou spěchem a zmatkem. Tu chvilku klidu nazvi svým životem a tu chvilku života svátkem.“ Moje Velká otázka: Jak zpomalit? Jak toho dosáhnout?  3. Kamila Brenková Moje Velká otázka zní: Co je svoboda? Pro ty, kteří zažili minulý režim, bylo jistě úžasné, že mohli náhle veřejně říkat své názory, zvolit si zaměstnání, cestovat, žít si, jak chtějí. Pro mě jsou tyto možnosti samozřejmostí, mohu se odrazit od bodu vykoupeného úsilím našich předků, a teď si kladu otázku evoluce svobody. Dál nás neposouvají jen intelektuální vědomosti, ale rozvoj ve všech směrech. Třeba zvýšená vnímavost našich smyslů, rozvinutá intuice, hluboké pochopení Toho, Co Je. Mrzí mě, že se děti ve školách neučí, jak obstát samy před sebou a jak se napojit na svou Duši. Nature is your Nature. Příroda je tvou přirozeností, říká moudrý Moji. Skutečná svoboda podle mě pramení z propojení všech tří složek lidské bytosti. Říkám jim úroveň zvířecí, lidská a božská. Zvířecí je o instinktech a osvobození sexuality, která je poté zušlechtěna propojením se do dvou dalších rovin. Tak aby člověk mohl žít nespoutaný život a dokázal přivést i své stinné vlastnosti na světlo. Lidská úroveň je schopnost chápat své emoce a nechat je volně proplouvat a nenechat se ovládat svou myslí. Jde o to, mysl přivést do kli-

dového stavu satvy a do svého srdce pojmout milostný vztah k nekonečnosti vesmíru v sobě a kolem nás. V božské rovině jsme si vědomi tance Života mezi polaritami zvaného v tantrických naukách Liila. Užíváme si ho, ale nejsme k němu příliš připoutáni. Stáváme se tak čistým přijímačem hlubokých inspirací. Odpověď na otázku, jak vnímat tyto složky, pomáhám lidem hledat na svých seminářích. 4. Ondřej Geršl, Kateřina Schleifer Život je společné úsilí, při němž je jeden organismus závislý na druhém. Úplně každý má nějakou úlohu v přežití dalších. Největší otázka tedy je, jak žít, aby to bylo optimální nejen pro mě samotného, ale pro všechny ostatní. 5. Petr Vyroubal Při hledání mé největší otázky jsem začal od mých vztahů k blízkým, k rodině, k lidem obecně, neb člověk je veskrze sociální týpek, nicméně po první sklence jsem začal rozjímat spíše o mém vztahu k vínu, kozímu sýru, k politikům, ale přece jenom ani zde jsem stále neviděl pro sebe tu fundamentální otázku. Tak jsem na to šel přes metafyziku, ontologii, ba i  kosmologii a odpoutal jsem se od zemské přitažlivosti a začal brázdit vyšší sféry rozjímání. Přimíchal jsem do toho kvantovou fyziku, která se tak krásně snoubí se závěry duchovních guru dávné minulosti a která mně pomohla přijmout za své takové věci, jako je synchronicita světa, nekonečná prázdnota a neutuchající vibrace vesmíru. Díky spojení kvantové fyziky a  buddhismu si uvědomuji, že naše smysly nás tak trochu šálí. Že zdánlivá pevná hmota je ve skutečnosti kmitání energie. Nebo že naším pozorováním vnějšího světa jej vlastně i  utváříme. V  každém případě naše schopnost poznat svět je velmi malá. Ale to vůbec nevadí. Jen se není třeba ke všemu připoutávat, jako by to mělo trvat věčnost. Toto poznání má úžasný osvobozující účinek. Pomáhá, kdykoli si na něj vzpomenu, když v tom vnějším iluzorním světě tzv. „trpím“. Možná že to je moje Velká otázka. A kde je odpověď? Zde se přikláním k  moudrosti, která říká, že někdy existují otázky tak dobré, že je snad lepší je nekazit odpověďmi. 6. Hana de Goeij V Holandsku po staletí nosí dětem dárky Sinterklaas, obdoba našeho Mikuláše, a  jeho pomocník Zwarte Piet, Černý Petr, rozšafná postavička s  uhelnatě černou tváří a  kudrnatou kšticí. Bylo nebylo, jednoho dne napadlo jeden

brilantní mozek, že barva nebohého Pieta diskriminuje jistou rasovou skupinu, odkazujíce na její podřadné postavení vůči majestátnímu a bílému Sinterklaasovi. I sešly se moudré hlavy a  rokovaly u  soudních dvorů. Verdikt byl šalamounský. Pietovi se dovoluje i nadále nosit jeho černou tvář, objevit se ale může, v  závislosti na jemnocitu těch, kteří jej dekorují do výloh, i  žlutý, modrý, zelený… Pardon. Žlutý asi ne. To by pravděpodobně neprošlo. Otázka tedy zní: Skutečně již lidstvo ve jménu politické korektnosti a jiných sociálních konstruktů definitivně zblblo? Ještěže u nás chodí s Mikulášem čert a anděl. I když kdo ví, co se stane, až si naplno uvědomíme, že černý čert se celé dny lopotí a přihazuje na oheň, zatímco bílý andílek si rozvaluje roztomilé špíčky na obláčcích. 7. Erik Best „Jak můžeš spát?“ je slavná otázka, kterou John Lennon položil v písni Paulu McCartneymu po jejich rozchodu. Já bych se dnes rád zeptal na to samé elity západního světa – politiků, centrálních bankéřů, ředitelů korporací, duchovních vůdců i aktivistických herců. Naše civilizace čelí krizi na nejméně pěti frontách – neudržitelné zadlužení, nevyhratelné války, kapitalistický systém vymykající se kontrole, náboženství ztrácející svůj morální kompas a  relativizace významu vzdělání. Výsledkem je krize identity. Západ neví, čím se stal a jestli přežije. Rodiče nemohou ujistit svoje děti, že se jednou budou mít lépe než oni, a  jednotlivci nemají koho požádat o pomoc. Naše elity selhávají. Chápu, že se jejich příslušníci nedostali tam, kde jsou, protože to byli milí lidé. Bez ohledu na jejich pole působnosti se prosadili, protože byli nemilosrdní, chamtiví a sobečtí. Přesto přijde čas, kdy si i oni musí uvědomit, že v sázce je i jejich blahobyt. Musí si uvědomit, že jejich chování a nedostatek pozitivní snahy nás svádí na špatnou cestu. Místo aby situaci zlepšovali, ještě ji zhoršují. Takže se jich ptám: „Jak můžete spát?“ 8. Kateřina Wheeler Pro mě je tou Velkou otázkou tzv. work-life balance. Pracovala jsem i v době, kdy byly děti malé, takže skoro dvacet let nonstop. V poslední době se přidává otázka uspokojení z  práce. Čas strávený s blízkými a o samotě má najednou úplně jinou hodnotu. Děti jsou už teenageři, ale mám teď potřebu být s nimi pohromadě více než dříve. Přemýšlím také o tom, že mám před sebou ještě nejméně polovinu života. Pro

naši generaci začíná zralý věk až po padesátce a období stáří až v 75 letech. 9. Silvano Pedretti Ptám se, jaký svět zanecháme našim dětem. Co skutečně děláme pro to, aby naše planeta byla zdravá? Co skutečně děláme pro to, aby mír konečně vystřídal válku a terorismus? Co skutečně děláme pro to, aby už nikde lidé neumírali hlady? Vstávat ráno s úsměvem a namířit si to do práce již nestačí… 10. Dušan Mlynarčík Nejdříve jsem si myslel, že žádnou Velkou otázku nemám, ale pak mně došlo, že ano, a pokládám si ji skoro denně. Je to má životní cesta. Denní rozhodování, rozlišení dobra a zla, která jsou obě v našem životě i v nás obsažena. Před několika lety jsem se rozhodl pro křest a považuji to za své nejlepší životní rozhodnutí. Studium Bible a život s Kristem mi přináší stále odpovědi na mé otázky. Je osvobozující, když vím, že se mnou je Bůh, přítel i autorita, který nás stvořil. Nechává nám naši svobodnou vůli, zároveň odpouští naše chyby a má pro nás řešení v každé situaci. 11. Jitka Mlynarčíková Donedávna jsem přemýšlela nad vším možným, nad fotony, nad dalšími dimenzemi, osudem, vědomím jednotlivce, vědomím lidstva… Přemýšlela jsem, proč je tak málo laskavosti. Proč je tolik utrpení. Pak jsem začala kašlat a vyklubal se z toho zánět pohrudnice. Bolelo to strašně, nemohla jsem se hýbat a  nemohla jsem mluvit ani jíst. Pak se děla ještě spousta věcí, ale jedno bylo pro mne stěžejní. Vnímala jsem sebe uprostřed – na jedné straně život a  na druhé smrt. Sama jsem s tím nemohla dělat vůbec nic. Od té doby je mi líp. Je mi dobře a raduju se. Už nepřemýšlím, prostě jsem.

Ptám se, jaký svět zanecháme našim dětem. Vstávat ráno s úsměvem a namířit si to do práce již nestačí… – Silvano Pedretti

Donedávna jsem přemýšlela nad vším možným. Pak přišel zánět pohrudnice... Teď už nepřemýšlím, prostě jsem. – Jitka Mlynarčíková

12. Diana Mlynarčíková (6 let) Moje Velká otázka: Má hvězdice pupík? 13. Kateřina Marešová Má práce modelky mi dává možnost poznat nová místa, nové lidi, získat nové zkušenosti a zážitky. Proto je aktuálně mojí největší (a tak trochu sobeckou) otázkou moje blízká budoucnost. Kam se podívám příště a co se tam stane? Jak mě to obohatí a jak moc mě to ovlivní? ZEN23

zůstane člověk egoistickou opicí obdařenou chytrým rozumem, nebo se i jeho vědomí posune? – Václav Dejčmar

Vesmír je bez otázek. Vesmír je jedna veliká Vše sjednocující odpověď a povel k akci. Total Transformation Trice!!! – Daniel Stein-Kubín

24ZEN

14. Philippe Riboton Moje Velká otázka se týká existence Boha. „Co když nic neexistuje a  my jsme jen součástí něčího snu?“ ptal se Woody Allen a pokračoval: „A  jak mohu věřit v  Boha, když se mi zrovna minulý týden zasekl jazyk do pásky u elektrického psacího stroje?“ V jedenapadesáti, po mnoha vypitých galonech bordeaux s  mými dobrými přáteli strávenými nad debatou o  této otázce, nejsem ani o  krok dál. Woody Allen pravděpodobně odpověď našel, protože pokračoval slovy: „Nejen že neexistuje Bůh, ale zkuste sehnat v  neděli instalatéra.“ 15. Ctirad Hemelík Otázku znám, ale vím, že odpověď není součástí „této reality“. Nebo možná lépe řečeno, odpověď tuto realitu přesahuje a také řídí. Otázka je prostá: Jak to vše funguje? A k tomu „podotázka“: Jak jsem do toho zapojen já? 16. Daniel Stein-Kubín Vesmír je bez otázek. Vesmír je jedna veliká vše sjednocující odpověď a  povel k  akci. Total Transformation Trice!!! 17. Václav Dejčmar Západní společnost prošla za tisíce let své existence ohromnou evolucí završenou bezprecedentním technologickým rozmachem. Věda založená na důkazech, nezávislé právo, efektivně organizované podnikání i  obyčejná lidská svoboda nejsou vymoženosti, které zde byly odjakživa. Mnoho výjimečných jedinců za ně v minulosti zaplatilo svým potem, krví a slzami. Velká otázka dneška pro mě je, zda se podaří tyto společenské výdobytky dále rozvíjet ku prospěchu celého lidstva, nebo se bez ohledu na racionální pokrok naše planeta utopí v  žabomyších sporech, ať už náboženských, mocenských, ideových nebo ryze emotivních. Zda člověk zůstane egoistickou opicí obdařenou chytrým rozumem, nebo se i jeho vědomí posune v masivním měřítku do nové kvality, která časem umožní hodnotnější druh globálního soužití. Jsme navzájem propojeni a obklopuje nás uměle vytvořená komplexita, která nemá historickou obdobu. Jde o uspořádání silné, ale křehké. U složitých systémů představuje největší riziko jejich uživatel.

18. Věra Kudynová Proč se lidé tak málo usmívají? Úsměv je okno k pochopení, vstřícnosti a ochotě se dorozumět. Je pozvánkou slabšímu, ale zároveň varování silnějšímu. Člověka, který se usmívá, poznáte i  po telefonu, neboť „i  přes dráty“ je jasné, že srdce má doma. Obohacuje ty, kteří ho dostávají, a nijak neubírá těm, co ho rozdávají a mají ho pro všechny dost. Většina lidí se těší z toho, když se na ně někdo usmívá, jsou však i  lidé ostražití: proč se tolik usmíváš, pak se na tebe všichni lepí a myslí si, že jsi slabá a zranitelná. Nemyslím si, že zamračený kakabus udělá větší díru do světa než člověk s milým, přirozeným úsměvem. Někteří lidé se málo usmívají možná proto, že nechtějí být v  ohnisku přátelství a  porozumění. Avšak – kdo to jednou zkusí, úsměv z tváře už nesundá. „Nikdo není dobře oblečen, nenosí-li na tváři úsměv,“ říkal básník P. B. Shelley. A tento nejpůsobivější a  nejslušivější módní doplněk je zdarma! 19. Renata Langmannová Od Miss ČR byste asi čekali něco zásadního, jako je komentář nové kolekce D&G, analýza účinku chia semínek na zažívání nebo tajemství, jak být opravdu, ale opravdu krásná. Jenže vás zklamu, protože v  mé mysli převažuje otázka, kterou jsem si vybrala jako téma své rigorózní práce. Je to ostatně otázka, kterou už pilně řeší mezi peelingem a maskou i má kosmetička. Jedná se o „islamizaci Evropy“. Už to slovní spojení zní nepříjemně. Vytane mi v mysli seriál Hra o trůny, kdy útočí na Zeď masa „nemrtvých“, a  zatímco pár statečných brání nejen svůj život, ale i zbytek civilizace za Zdí, tak ostatní se o problém zajímají tím méně, čím jsou ode Zdi více vzdálení. Proto se ptám: Jací jsou dnešní běženci? Hodní, zlí? Jaká mají práva na štěstí a blahobyt? Jsou zdraví, kulturní, mírumilovní, nebo ne? Jací jsou? A jací jsme my a jaká jsem vůbec já? V knize je poměrně jasné, kde je dobro a kde zlo, ale co v dnešní Evropě? Je pravda to, co říká většina politologů, že správné řešení neexistuje? A kdo s námi manipuluje svou propagandou? Je to Rusko, USA, Evropa v čele s Merkelovou? Je jasné, že nejsme schopni pomoci všem. Tak velké nemáme ani srdce, ani možnosti. Je také jasné, že konflikt s  ISIS se nevyřeší mírovými rozhovory. Nemáme jednoduchou odpověď a  chybí nám lídři, kterým můžeme věřit. My vůbec máme problém čemukoli věřit. A možná proto nás převálcují ti, jejichž víra je silnější.

20. Tomáš Rychnovský Jsem šťastný, že můžu pomáhat lidem, kteří se na mě obrátí a potřebují pomoc. Mým cílem je žít radostný život, i když povinností není zrovna málo a vidím kolem sebe ne vždy jen veselé příběhy. Musím stále sledovat stav své mysli, abych neztrácel nadhled a  neutápěl se ve starostech běžného dne. Těch témat, kterými se vedle práce moje mysl zaměstnává, je přitom tolik: výchova dětí, vztahy lidí, obecné blaho, moje vlastní budoucí rodina i moje širší rodina přátel a klientů... A tak je mojí největší otázkou: Jak se to dá vše skloubit? Odpovědi nacházím každý den a jsem za to životu vděčný. 21. Jan Jílek Moje velká otázka zní: Je náš svět uspořádán deterministicky, nebo voluntaristicky? Existuje předurčení na 100 %, nebo větší či menší svoboda volby?  Fyzici přinášejí důkazy – jimž vůbec nerozumím – pro jednu i  druhou možnost. Moje intuice se nemůže dobrat odpovědi a jako kyvadlo putuje z  jedné krajní polohy do druhé. Teď jsem právě u  naprostého determinismu. Nebylo by půvabné, kdyby všechno to naše pinožení, kvaltování a štychání se navzájem bylo předurčeno, samozřejmě včetně motivů, pocitů, nadějí a  strachů? To by byla pěkná pecka, kdyby člověku naplno došlo, že vše je již dáno… což samo o sobě by bylo předurčeno. Nedovedu domyslet, co všechno by se tím změnilo. 22. Bára Prášilová Otázek mám poměrně dost. Tak například mě neustále udivuje, proč si laskavě nemůžeme pamatovat celý náš život už od začátku. A proč tím rozpomínáním, které je téměř nad lidské možnosti, musíme (samozřejmě nemusíme) ztrácet svůj drahocenný čas v dospělosti, protože bez porozumění minulosti většinou nemůžeme dělat správné kroky do budoucnosti. Do toho se ovšem (když se svojí minulostí konečně začnete zabývat) dozvíte, že byste vlastně měli žít v přítomnosti. Dobře, žijete v přítomnosti a pochopíte, že tam dostanete odpovědi na většinu otázek, ale mezitím co jste v přítomnosti, jaksi zapomenete, že máte za chvíli (v budoucnosti) důležitou pracovní schůzku a odpojili vám telefon i přesto, že „doteď“ všechno fungovalo. Sladit všechny tyhle pozemské a nepozemské věci pro lidi, kteří začnou uvažovat v širších souvislostech až v dospělosti, je nesmírně těžké a vlastně nejvíc ze všeho mě udivuje, že nás schopnosti toho, jak rozumět sám sobě a jak se

rozpomínat (ideálně vůbec nezapomínat nebo nemít důvod „radši“ zapomínat), nás neučí už na základní škole. Myslím, že by z toho vzešla naprosto revoluční generace lidí. Ale otázka také je, jestli po takových lidech vůbec někdo touží :-) 23. Michel Fleischmann Co je má Velká otázka? Ve své až destrukční sebeironii bych nejraději odpověděl: Co kruci na mně záleží, v  tomhle věku, kdy moji soukmenovci počítají, kolik budou mít v důchodu. Můj syn se mi nedávno svěřil, že neví, co bude studovat a vůbec, co bude dělat. Kdyby věděl, že si kladu tu samou otázku, já, kluk z Vršovic, předevčírem emigrant, dnes člověk dvou národností v dnešní Evropě, kdy ještě včera to vlastně nic neznamenalo, protože jsme byli všichni Evropané, kteří pouze a s radostí prohlašovali svoji výjimečnost tím, že naše rodiště je v Praze nebo v  Paříži nebo třeba ve Florencii. Poukazovali jsme tím na naše počáteční kulturní zázemí. Ještě těsně před začátkem imigrační vlny, která momentálně hýbe Evropou, mně přítel s posteskem klepal na rameno a říkal: Ty máš ale kliku, máš ten francouzský šarm a jsi Čech. Díky, řekl jsem a také si posteskl. Mně Francie něco dala, možná nerada, možná o  tom ani neví, ale je to ve mně, tedy to něco francouzského. Jsem intimně a  nafoukaně přesvědčen, že jsem si to, možná nerad a trochu nevědomě, odpracoval. Tak mne v tomto kontextu napadá: Francie, která přijme ty další zástupy přistěhovalců, vyšle za pár let, tedy zítra, třeba do Prahy, nějakého Francouze, narozeného někde v Sýrii. Nebude se jmenovat Jean-Pierre, ale Mohamed. No a  my tady, někde u  Vršovic, ztraceni v  pohybech historie, si budeme plácat po zádech a vznešeně se vytahovat, že je nás málo, že jsme malí, ale že máme naši kulturu, která sice není evropská, natož světová, ale naše. Úplně mimo. Chybí nám odvaha, důvěra v naši kulturu, schopna integrovat a  přinést Abdulovi ten český šarm. Už vím, co synovi a sobě poradit.

hledám soulad mezi tělem (duší) a rozumem. Většinou jde spíš o souboj, ve kterém obvykle vítězí rozum. Přitom vím, že tělo má vždy pravdu. – Vladimír Staňura

neustále mě udivuje, proč si laskavě nemůžeme pamatovat celý náš život už od začátku. – Bára Prášilová

24. Vladimír Staňura Už mnoho let řeším to, jak moje vědomí souzní s mým podvědomím či nevědomím. Ezoteričtěji řečeno hledám soulad mezi tělem (duší) a rozumem. Většinou jde spíš o souboj, ve kterém obvykle vítězí rozum. Přitom vím, že tělo má vždy pravdu. Ta Velká otázka je, jak způsobit, aby tělo souznělo s  rozumem a  přitom mělo navrch. A  s  tím souvisí druhá Velká otázka: Když naslouchám svému tělu, jak rozpoznat, kdy jde o pravdu a kdy jde jen o domněnku?  ZEN25

reportáž

Kam U kráčíš, Ameriko...

SA FOREVER. USA FOREVER. Kam se podívám, v  malém stánku megalomanské budovy hlavní pošty v  New Yorku, každý arch známek nese ono (pro Evropana) protivně patriotické, nabubřelé USA FOREVER. Zařadím se do fronty a koupím si známky, které nehodlám poslat.

...to je Velká otázka západní civilizace. Naše londýnská dopisovatelka Anastázie Harris vyrazila do Washingtonu trochu se nadechnout čerstvé inspirace z Nového světa za mořem. Jenže Spojené státy, které znala z 90. let, jsou pryč. Jakoby navštívila velký Řím v době, kdy měl to nejlepší už za sebou. Ilustrace Tereza Kovandová

26ZEN

Washingtonská idylka „Ale ne, to tak není,“ utře mě washingtonský kamarád Howard. „To není myšleno jako USA forever, to když zapomeneš pár let v šuplíku známky, tak tyhle můžeš používat pořád, forever.“ Díky Howarde, ale stejně si nějak nedovedu představit, že bychom tiskli známky s nápisem Česká republika – na věčné časy. Kdežto amík se nad tím ani nepozastaví. USA forever! Přesto lepšího průvodce Amerikou bych těžko hledala: Howard je génius, potomek běloruských Židů, kteří utekli před pogromem. Na Harvardu byl nejúspěšnějším debatérem. Teď venčí pudla a zdraví souseda: „Liz? Nevím, kde je manželka.“ „Tohle“ – představuje mě – „je upgrade!“ Máváme dalšímu sousedovi Jerrymu, který se pod javorem zvolna vlní v  rytmu taj-či. Jerry umí japonsky a za chvíli mi udělá kafe do krás-

ného kotlíku, který sám vyrobil na keramickém kruhu. Neamericky malé rodinné vilky v  tomto sousedství postavilo několik socialisticky laděných podnikatelů ve 40. letech. Teď i  ta nejskromnější z nich na washingtonském předměstí Bethesda stojí milion dolarů. Noví majitelé přitom navíc domy zbourají nebo přestaví, takže zmizí zahrada a ulici začne hyzdit další – pro svou obludnost přezdívaný – McMansion. Obě Howardovy dcery – obličej protáhlý ranním šklebem teenagera – naskakují do auta. Jsou stejně jako jejich spolužáci prvotřídní atletky, ale do školy vzdálené 15 minut chůze se nechají vozit. Howard mě vede do práce, úřaduje v jedné z typických výškových budov. „Můžu?“ Nečekám na odpověď a  natočím si v  kuchyňce do kelímku trochu piva. Je překvapivě chutné, čerstvě naražený sud. Jen američtí puritáni můžou mít pivo v kuchyňce a přitom vydržet až do noci, kdy se chýlí ke konci jejich workalkoholická šichta. Pětilitrové štěně jim vydrží dva týdny! Není to klasická kancelář, ale „hub“ – pronajímáte si prostor s  několika tucty dalších začínajících podnikatelů. O generaci mladších než padesátiletý Howard. Teď chápu vychytanou

sportovní bundičku a  na Washington nezvykle nápaditý potisk košile. Ale dneska si s sebou Howard vleče oblek (Joseph Abboud, Made in USA, nedávno oživená a zarputile kvalitní značka). Howard má velký den – dnes prodává onkologům svůj app, který by mohl zlepšit péči o pacienty, kteří mají pokročilou rakovinu, ale nevyžadují hospitalizaci. „Doufám, že po tom doktoři skočí, program jim pomůže vyhodnotit situaci, jestli je třeba jejich noční návštěva opravdu nutná. Jsou líní, nechce se jim z postele ve tři ráno.“ „Mají pravdu,“ přitakávám. „Svíčka – každý máme svíčku, ne? Když dohořívá, jaký smysl má budit přepracovaného doktora?“

Zakážou se westerny, protože kovboj je přece politicky nekorektní?

Blázen shání tučný jogurt Loučím se s Howardem a na Dupont Circle ve Starbucks (nedaleko K  Street, kde jsem si domluvila rozhovor s  vyhlášeným lobbistou) si vysypu na blůzu cereálie a borůvky. V roce 1990 na mě prodavač v supermarketu Safeway chtěl zavolat lapiduchy. Trvala jsem na tom, že chci FAT jogurt. Asi desetkrát mě opravil, že musím mínit LOW fat. Čím dál naštvaněji jsem požadovala tučný, krémový, dobrý jogurt – něco, co ZEN27

by se dalo žrát. Spolu se  šéfem supermarketu mě odhadli za blázna, musela jsem prchnout. Jogurt, který si dávám teď, je nízkokalorický, zato absolutní lahůdka. A  do toho čerstvé borůvky a cereálie chytře zabalené zvlášť, aby křupaly a nebyly rozměklé. Volá mi sekretářka lobbisty s tím, že se rozhovor ruší. Pár hodin nato najdu ve Washington Postu (který si Jeff Bezos z Amazonu koupil na hraní) zprávu, že lobbistická firma mého známého je zrovna od dnešního rána předmětem masivního skandálu, který by si zasloužil místo v House of Cards. Oops! Přes ulici prodává luxusně naaranžované svršky z  Belgie sympatický mladík. Nemám brýle, ptám se, co říká jeho hezké tetování na krku. „Pretty Boy,“ zachechtá se. Ptám se, co Obama. „Vzhledem k tomu, jak strašně těžká byla situace, když se dostal do úřadu, řekl bych, že se s tím popral slušně. A hlavně jsme přestali být světovým policajtem, což mě fakt těší.“ Absolvent divadelní fakulty by stejně jako ostatní lidi, které během své týdenní cesty na východním pobřeží oslovím, nejraději, aby se USA už do ničeho nemíchaly a staraly se jen o své občany. „Můj partner je voják, jsem rád, že je doma,“ zašklebí se Pretty Boy.

„Můj partner je voják, jsem rád, že je doma,“ zašklebí se pretty boy. „Stand in line!!!!“ zahulákal na mě v  roce 1990 americký bezpečák. Byla to první věta, kterou jsem na vysněné americké půdě slyšela. Mají rádi pořádek, tihle Američané. Jenom oni si dovolí odvést v  klepetech z  pětihvězdičkového hotelu do té doby nedotknutelného Dominika Strausse-Khana, předsedu Mezinárodního měnového fondu. A dělají to bez rozpaků, jako když po sobě ve Starbucksu uklízejí prázdné kelímky. Jsou vedle z Britů (kteří ale už nemají ani floka a tím ani potřebnou důstojnost) poslední, kteří na téhle planetě ctí pravidla. Lezou nám tím na nervy, ale v krizi je potřebujeme, budou nám chybět. Autobusová linka, v níž si tak přemýšlím o osudu Ameriky na cestě z  Washingtonu do New Yorku, má kromě řidiče a průvodčího ještě asistenta: „Zařaďte se!“ pobídne mě zdvořile a čeká, dokud neposlechnu a nezarovnám sebe i kufřík za ostatní pečlivě zarovnané cestující. Ve Washingtonu jdu s vynikajícím malířem Fredem do vynikající korejské restaurace a naslouchám jeho africkému dobrodružství. Nedlouho poté, co mladý džihádista svým vražděním dorazil skomírající turismus v Tunisu, si Fred v jeho hlavním městě nechal uspořádat výstavu a coby odvážný americký malíř byl oslavován státní televizí a místním ministrem kultury. Namaloval skvostné portréty obyčejných Tunisanů, které se okamžitě prodaly. 28ZEN

Říkám Fredovi, že musí namalovat onoho slavného tuniského prodejce ovoce, který se na protest režimu upálil a  odstartoval tím arabskou revoluci. Fred ale vrtí hlavou: „Toho chlapíka v Tunisu všichni nenávidí. Byl ožrala a podvodník.“ Prý prodával ovoce, aniž by ho vážil. Přišla policistka a chtěla, ať si pořídí závaží, jinak šidí zákazníky. „Říkáš závaží? Tak mi na váhy polož ty svoje melouny!“ odpověděl jí drze. Policistka mu za urážku zabavila vozík s  ovocem a  protivný ožrala se ještě týž den (snad z nedbalosti) podpálil a od té doby je v západním světě symbolem boje za spravedlnost, vypráví mi Fred. Debatujeme, že americký četník světa sice zasahuje pilně, ale skutečné události a  mediální obraz se bohužel od sebe čím dál tím víc liší. Strýček Kissinger by mohl vyprávět. Tohle raději nečtěte! Střih, jsem zpátky v New Yorku, kde se Howard směje historce o  podvodném hrdinovi arabské revoluce, ale  pak se zachmuří a začne mluvit o  amerických studentech. Trvají na tom, aby všechny texty a studijní materiály byly opatřeny varováním – vždycky když se blíží politicky nekorektní scéna nebo termín. Dokonce brání nejzajímavějším, tj. myslícím řečníkům, aby k nim vůbec mluvili! Jako středověcí preláti požadují, aby svobodné vyjadřování bylo nedovolené. Studenti prestižních univerzit z Ivy League. „Já se umělé inteligence už neobávám, já se na ni těším. Nezasloužíme si nic jiného, než aby nás nahradili roboti,“ hlesnu, zatímco Howardova manželka Liz nám doleje Troublemaker – vynikající červené víno, které koupili ve Whole Foods na mou počest. Politická hyperkorektnost a neochota studentů hledat pravdu, přít se o  ni. Najednou nemám stání. Sednu na další autobus a devět hodin jedu do Massachusetts, za obdivovaným profesorem Maranissem, který učí studentskou elitu už 43 let. Ať mi vysvětlí: Co se to s  tou inteligentní mládeží stalo? Svět patří losům a pitomcům „MUSÍŠ mi ho dát,“ řeknu a zarputile odmítám pustit z ruky porcelánový talíř s kontroverzním potiskem. Gigi Kaiser vyrostla coby dědička amerického průmyslníka; na MUSÍŠ není zvyklá. Zapíchne do mě inteligentní hnědé oči. Talíř, bez kterého odmítám opustit její výpravné sídlo v Massachusetts, je součástí servisu. Ještě v 70. letech, kdy se její manžel Jim Maraniss stal profesorem – virtuosem umění překladu na Amherst College, se z těchto talířů na vyhlášené univerzitě jedlo. Skandální potisk v  barvě bezinkové šťávy zpodobňuje lorda Amhersta, jak na ztepilém plnokrevníkovi s mušketou v ruce pronásleduje opěšalé prchající indiány. Jejího profesorského manžela hned ve dveřích

brutálně obviním. Před třinácti lety, byla jsem tehdy u toho, si měl vybrat ze dvou kandidátů na místo na své katedře: jedním byla kvalifikovaná, mladá žena z prestižní univerzity. Druhým byl výrazně slabší uchazeč z Mexika. Maraniss tehdy ukázal na něj. „Tenhle kluk je chudák, toho vezmu. Po té holce skočí každá jiná instituce.“ A ten jeho chudák z Mexika svou zabedněností a  zamindrákovaností v  následujících letech úplně rozložil možná nejlepší španělské oddělení, jaké se v USA kdy vyskytovalo. A postupně likvidoval jednoho prvotřídního profesora za druhým. Souběžně s  tím se slabší studenti, kteří se na prestižní univerzitu dostali také jen z důvodu politické korektnosti, zapojili do demonstrace proti maskotu univerzity, totiž lordu Amherstovi lovícího indiány. Toho muže, kterého Američané v 18. století tak milovali, že po něm pojmenovali pět měst a také tuto proslulou Amherst College. Studenti teď recyklují fámu, že generál se pokusil nakazit indiány neštovicemi. A rektor univerzity se musí kát v médiích, že ještě nevymazal Amhersta z historie školy. Historii je třeba vydezinfikovat, aby neurážela lesby, transsexuály... Je třeba odmítnout každou postavu bílé kůže, pokud nejde o  ženu (nejlépe postiženou). Historii je třeba přepsat tak, aby jejími hrdiny byli příslušníci menšin (nejlépe sexuálně zmatení). A mlčet o faktech, která se nehodí do krámu. Jako za socialismu. Venku zatím hárají v  chesterfieldských lesích losi, jít na dlouhou procházku je teď údajně nebezpečné. Můj návrh, že by z losího masa mohl být výtečný guláš, mi vynese pobouřenou přednášku o nutnosti chránit přírodu. Máme aspoň s Gigi čas vrátit se k jejím fotografiím lesbických rodin z 90. let, kdy její projekt nastartoval rovnoprávnost homosexuálů v  americké legislativě. Přiznává, že netušila, kam až to celé zajde.

„Je neuvěřitelné, jak často mají lesbické páry autistické dítě. S ostatními rodinami se to nedá srovnávat. Všímám si toho už přes dvacet let, ale mluvit o tom? Nikdo nechce slyšet, že umělé oplodnění je problém.“ Slzy nad vázou Před odletem do Evropy zaběhnu do Peacock Room, podivuhodné místnosti, kterou magnát Charles Lang Freer nechal převézt z  Londýna. Nemůžu se vynadívat na nádhernou keramickou vázu. Působí tak moderně, i když je ve skutečnosti z 12. století. Místo původu? Rakka – ano ta syrská Rakka, v níž zarostlí barbaři v 21. století narážejí na kůly hlavy svých sousedů.

studenti žádají, aby všechny texty byly opatřeny varováním – vždycky když se blíží politicky nekorektní scéna. A zatím Vanity Fair letos vyprodal náklad s titulní obálkou někdejšího olympionika Bruce, který se nechal přeoperovat a teď žije „v pravdě“ jako půvabná Caitlyn. Američané hledají pro své děti pohlavně neutrální jméno, aby si potomek mohl jednou vybrat, jakého pohlaví chce být. V americké společnosti není větší téma: transsexualita má prioritu i na univerzitách. Při pohledu na vázu z Rakky mě zamrazí. Freer sbíral umění starých kultur, aby se Američané poučili. O sto let později si magnát Trump svou vypočítavě stupidní notou troubí cestu do Bílého domu: samý strach, sobectví a nenažranost. Póvl se stává elitou, elita spěchá být póvlem. Neumím vám to vysvětlit, ale najednou chápu, jak se mohla velkolepá říše římská vnitřně rozpliznout a podlehnout nájezdům barbarů. USA nejsou for ever. Inzerce A151012840

ZEN29

velký svět

Být lepší než včera Velká otázka Radka Janečka, šéfa české pobočky advokátní kanceláře Squire Patton Boggs, je prostá: Jak hrát první ligu? Ani odpověď není složitá…

Mladí prezidenti sobě Od září jsem v čele české pobočky mezinárodní organizace sdružující šéfy a majitele firem z celého světa. Nazývá se Young President Organization (YPO). Její motto je: „Lepší lídři díky sebevzdělávání a  výměně zkušeností.“ Setkáváme se a inspirujeme. K vyšším výkonům? K vydělávání více peněz? To také, ale hlavně vám to umožní se ptát: Kdo jsem, kde jsem a jak chci dál žít? V YPO se můžu se svými přáteli každý měsíc soustředit na otázku, co jsem dělal pro byznys, pro rodinu, pro sebe sama. Vyměňuji si zkušenosti s  nejschopnějšími a  nejchytřejšími lidmi, co znám. Lidmi, kteří se snaží vybalancovat tyto tři 30ZEN

Dáma ve zlatém Věřím, že každý člověk je jedinečný, a tedy také jeho názor je jedinečný. I když byl takový názor vytvořen na základě jiných příkladů a zkušeností. Jedinečnost každého názoru je zásadní „produkt“ životního sebevzdělávání. A  je to také nejlepší obrana liberální demokracie, kterou poslední dobou pořád někdo obviňuje z neschopnosti. Na cestě v letadle z New Yorku jsem si pustil film Dáma ve zlatém. Je to příběh židovské emigrantky z nacistického Rakouska, která u amerického soudu podala žalobu na vydání Klimtova obrazu její tety, protože byl rodině ukraden v nacistické Vídni. Rakouská politická reprezentace „bojovala“ za ochranu národního bohatství proti soukromému nároku na osobní vlastnictví a odškodnění křivdy. Politici se pokrytecky tvářili, že Rakousko bylo jen obětí nacismu. Šedesát let nestačilo Rakušanům, aby si přiznali vlastní chybu, a většina se držela příjemnějšího názoru o  jiném viníku válečných zločinů! Je to stejné jako s českým odmítáním zločinů při poválečném odsunu Němců nebo zavírání očí nad kolaborací s StB. Ale jsem si jist, že nakonec i  v  naší kotlině převáží názory, jejichž majitelé poznali na vlastní kůži svět a  dokážou ho vidět v souvislostech. Ta velká letní transakce v New Yorku mi znovu připomněla, že člověk by měl soutěžit. Ve sportu s ostatními. A v životě sám se sebou. Aby večer před spaním se podíval do zrcadla a  řekl si: Byl jsem dnes lepší, než jsem byl včera. 

▼ Inzerce A151013490

Člověk v každém věku by měl vyrazit za hranice ČR poznat jiné mravy, pracovní návyky a firemní kulturu. Tohle je nenásilná forma celoživotního sebevzdělávání

součásti života, jak nejlépe dovedou. Mají podobné postavení a řeší podobné situace, i když každý můžeme být z jiného konce světa. Myslím, že každý člověk v  každém věku by měl využít příležitosti vyrazit za hranice České republiky. Nejen k moři do Chorvatska a do Egypta, ale poznat „jiné kraje a jiné mravy“, životní styl, pracovní návyky, firemní kulturu, setkat se s novými lidmi. Tohle je totiž ta nejzábavnější a nenásilná forma celoživotního sebevzdělávání. Příklady táhnou. A příklady otvírají naši mysl pro vytváření vlastního nového názoru. Pouze tak z lidí vyrůstají osobnosti, které neopakují chyby svých rodičů a nezůstávají vězet ve stereotypech. V Česku si i 25 let po sametové revoluci musíme dávat pozor, aby krásné hory, které ohraničují naši zemi, neohraničovaly i nás.

Foto Pavel Horák

L

etos v létě jsem pracoval na mezinárodní transakci řízené klienty z  New Yorku v objemu 25 miliard dolarů, což je asi polovina našeho státního rozpočtu. Vzpomněl jsem si přitom na dobu, kdy jsem coby čerstvý absolvent advokátní zkoušky státu New York, z  kanceláře naší právnické firmy ve 46. patře mrakodrapu v Clevelandu, v roce 1997 vyjednával smlouvu o fúzi s právničkou protistrany v  Texasu. Půl hodiny se mi se svým jižanským přízvukem snažila vyargumentovat pozici svého klienta, abych jí svou tehdy mnohem horší angličtinou se silným středoevropským přízvukem odpověděl: „Promiňte, nějak jsem vám nerozuměl, můžete mi to, prosím, zopakovat?“ Inu, začátky v zahraničí nejsou jednoduché. Na tom letním „megadealu“ se mi nejvíc líbilo chování newyorských investičních bankéřů, právníků a byznysmenů, kteří dělají takových transakcí desítky ročně a jsou zvyklí posílat e-maily v pět hodin ráno, uzavírat poslední dohody 3 minuty před odesláním kupní ceny a  při konferenčním hovoru zároveň chatovat. Mám velmi rád Česko a vážím si lidí, kteří zde pracují, ale New York je prostě jiná liga.

fashion

32ZEN

rozkoš ve stínu pyramid Fotografka Bára Prášilová si hraje s tajemstvími starobylého Egypta, kdy vztah mezi mužem a ženou byl posvátný a orgasmus se chápal jako klíč k věčnému životu.

Podprsenka – Tereza Vu, 1500 Kč / Kalhotky – Tereza Vu, 3500 Kč / Čepice – Marco Varni, prodává Obsession Furs, 14 900 Kč / Náhrdelník – Blueberries, 27 000 Kč / Náramek – Roberto Cavalli, prodává Obsession Furs, 14 300 Kč / Boty – Guess, 5750 Kč / Náušnice – H&M, 149 Kč.

ZEN33

„Najděte svůj kosmický protějšek. Jen tak v sobě spojíte mužskou a ženskou energii.“ – Egyptský bůh Thovt

34ZEN

Ona: Body – Tereza Vu, 3500 Kč / Klobouk – Sofya Samareva, cena na vyžádání u designérky. On: Oblek – Dolce & Gabbana, 74 000 Kč / Košile – Pietro Filipi 2490 Kč / Kravata – Pietro Filipi, 1190 Kč.

ZEN35

On: Kožich – Marco Varni, prodává Obsession Furs, 249 000 Kč / Košile – Pietro Filipi, 2490 Kč / Kalhoty – Pietro Filipi, 2990 Kč / Brýle – Nastassia Aleinikava, 5000 Kč / Náhrdelník – Blueberries, 27 000 Kč / Deštník – Doppler, prodává Delmas.cz, 780 Kč / Hůl, prodává Delmas.cz, 750 Kč. Ona: Top – Pietro Filipi, 2990 Kč / Sukně – Pietro Filipi, 2790 Kč / Náhrdelník – Blueberries, 27 000 Kč / Psaníčko – Coccinelle, 4200 Kč.

36ZEN

„Tělo je pouze vnějším obalem duše, která je nekonečně zářÍcí a nesmrtelná. Tělo nemá vědomí. Vždy dělá jen to, co chce duše.“ – Egyptský bůh Thovt

ZEN37

38ZEN

„Lidské tělo nemusí stárnout. pokud se zbavíte strachu, Můžete žít libovolně dlouho.“ – Egyptský bůh Thovt

Foto: Bára Prášilová Styling: Mili Havrlantová Make-up a vlasy: Eliška Matějková Modelky: Barbora H. (Bohemia model) Mia K. (Elymanagement) Model: František S. (Elymanagement)

Ona 1: Body – La Perla 10 300 Kč / Punčochy – Lindex 349 Kč / Boty – Guess 5750 Kč. Ona 2: Body – La Perla 4570 Kč / Puncocháče – Lindex 249 Kč / Boty – Guess 5100 Kč / Kabelka – Tosca Blue 4900 Kč.

ZEN39

země

Richard Jaroněk

Mezi žralokem a lvem Velká otázka: Budou naše děti znát predátory jen z muzeí? Richard Jaroněk učí lidi, jak žít s největšími dravci planety v rovnováze. Text Dagmar Černodrinská l Foto archiv R. J.

40ZEN

V Při natáčení velkého bílého žraloka bez klece.

 Africe byl Richard Jaroněk za posledních patnáct let pětaosmdesátkrát. Na své cesty bere ostřílené cestovatele i ty, kteří v Africe nikdy nebyli. Drtivá většina z nich si Afriku zamiluje. Navždy. Do Afriky létá několikrát do roka – pracovně jako fotograf, ale čím dál častěji jen tak za sebe. „Na cesty beru pár lidí, kteří chtějí poznat Afriku takovou, jaká skutečně je,“ říká Richard, který Afriku fotí, píše o ní knihy a pořádá semináře a přednášky. „Dráhu profesionálního fotografa jsem začal pod vodou, kde jsem fotil vše, co se kolem mě mihlo. Lvi a  sloni nebyli mou doménou,“ tvrdí

fotograf africké přírody. Známým se stal poté, co si ho vybral producent a režisér českého původu Steve Lichtag ke spolupráci na dnes již legendárním dokumentu o bílých žralocích. Na kontě má knihy jako Krásy tajemných hlubin, Titáni moří, Tiger shark – hyena moří nebo Čelisti Afriky, kde spojuje fotografické umění s talentem dobře a poutavě psát o tajemné přírodě, která se skrývá v mořích a oceánech. „Rozhodující v  mé profesi byl určitě rok 1999, kdy jsem se Stevem Lichtagem, s  nímž jsem se předtím seznámil na nějaké akci u  nás, odjel do Afriky filmovat velkého bílého žraloka.

ZEN41

vše v pořádku a my se vracíme na břeh. Během dvacetiminutové plavby mi třikrát zvonil telefon. Nejprve volali z USA s tím, že slyšeli, jak Andrého napadl ve vodě žralok. Nato volal Steve Lichtag z České republiky, který se dozvěděl, že Andrého zabil žralok. A do třetice volali Švýcaři, že prý mě zabil žralok.“ Richard pak každému říkal, jak to bylo a že se to stalo na lodi, ale všechny noviny napsaly, že se to stalo ve vodě. „Zkrátka žraloci, pokud se na ně nepodíváme jinýma očima, budou mít vždycky nálepku zabijáků, a přitom jsou to tak dokonalí predátoři.“

Nahoře: Při hře se svým lvem Démonem. Uprostřed: Při dovádění se lvíčaty si nelehejte na zem – pokud nejste Jaroněk. Dole: Richard a tygr ussurijský.

42ZEN

Tahle spolupráce trvala do roku 2001, kdy byl dokončen dnes už legendární film Dobrodružství oceánů: Carcharias – Velký bílý,“ vypráví Richard. Unikátní dokument Steva Lichtaga se natáčel poprvé bez ochranných klecí. „Při focení a natáčení jsem si uvědomil, že žraloci se dělí pouze na dvě skupiny, v té první je velký bílý žralok a v té druhé ti ostatní,“ komentuje Richard své zkušenosti s nimi. „Velký bílý žralok je nejdokonalejší predátor na této planetě, monstrum s  genetickým a evolučně zakódovaným cílem zabíjet. Nic jiného nepotřebuje. Je fascinující. Když proti vám jede, je to jako obrovský kamion pod vodou.“ Při natáčení se sblížil s tamním potápěčem, Jihoafričanem André Hartmanem. „André Hartman je naprosto přírodní člověk s obrovským srdcem. Je jedním z  mála lidí, kteří se dokážou postavit žraloku lidožravému pod vodou tváří v tvář. Když mě přijel navštívit, vzal jsem ho do Tater, abych mu ukázal středoevropskou divokou přírodu. On tam chodil jen tak bosky a sníh, který zrovna napadl, mu doslova tál pod nohama,“ líčí Richard svého jihoafrického kamaráda. Na jedné z  mořských výprav došlo k  tomu, že se žralok namísto do masa, které pro něj bylo přichystáno, zakousl do nohy Andrému sedícímu na lodi. „Naštěstí vše dopadlo i  díky mému zásahu dobře. Volal jsem okamžitě záchranáře a sdělil jim, že André je zraněný, protože mu žralok na lodi ‚kapánek‘ rozčísl nohu, ale jinak je

Člověk versus žralok: 2 000 000 : 1 Žraloci patří k  nejvyvinutějším obratlovcům v  oceánech. Jsou vybaveni množstvím vysoce vyvinutých smyslů – ke sluchu, zraku a  čichu se řadí i  schopnost odhadnout změny vodního tlaku a  bioelektrických polí. Díky tomu mohou analyzovat jednotlivé podněty z bioelektrického pole každého organismu. Stavba jejich těla se dokonale přizpůsobila podmínkám moře a oceánů. Příroda je zbavila těžkopádných, neohrabaných kostí a nahradila je mnohem pružnějšími a ohebnějšími chrupavkami. Funkčnost, růst a výměna žraločích zubů jednou za půl roku po celý jejich život je na samostatnou kapitolu. „Je to nejvyšší predátor, který nepřemýšlí jako my, lidé. Jejich pověst vrahů z  hlubin jsme vybudovali na špatných a často lživých informacích a je nejvyšší čas to změnit, aby nenastal konec těchto tajemných tvorů,“ tvrdí Richard. Většina žraloků je obětí nadměrného rybolovu. Potřebují hodně let, aby dospěli, a rodí jen velmi málo mláďat. Člověk je pro žraloka podstatně nebezpečnější než žralok pro člověka. Na jednoho zabitého člověka připadají až 2 miliony žraloků, které zabil člověk. Bohužel z  moří mizejí nejen žraloci. Kvůli reklamám na zdravé mořské ryby a plody se moře a oceány velice rychle vyprazdňují. „Dnešní konzervy i u nás oblíbených tuňáků v sobě obsahují také rozemleté maso delfínů a  žraloků, protože tolik tuňáků už zkrátka nežije. A  pokud jde o prodej jejich ‚čerstvého‘ masa, tak jsou to tuňáci odchovaní v zajetí, nadopovaní antibiotiky, aby vůbec přežili,“ říká tento přítel žraloků. Richard nepatří mezi vegetariány, je masožravec a  jako takový ryby miluje. „Dám si ji ale jen tam, kde ji vyloví a  upraví. Na přednáškách to doporučuji každému. Pokud žijete v Česku, raději si dejte pořádné vepřové a mořské potvory vynechte,“ radí. Tygr a buvol Díky své práci má Richard spoustu známých a kamarádů. Jeden z nich, John Wagenaar, na své farmě v JAR chová i tygra ussurijského, kterého získal z cirkusu, ale jehož pravý domov je na Sibiři. Když s ním jde John na procházku, má ho na vodítku a Richardovi nabídl, ať se s ním také projde.

„Představte si třiapůlmetrové, tři sta kilo vážící zvíře. Postavil jsem se hrdě k úkolu provést tygra, ale ten spíš prováděl mě, protože když chtěl jít, tak jsem za ním vlál, a když se zastavil, tak jsem se musel zastavit i já,“ říká se smíchem Richard. Pak mu John nabídl, že ho může nakrmit, ale nesměl při tom vůbec mluvit a pouze dostával pokyny od Johna: „Teď mu dávej, ještě mu přidej. A  pozor, teď přestaň!“ Přestat měl, protože zrovna přiletěl malý ptáček a  tygr se na něho zadíval a  prý by v případě, že by ho Richard nutil pokračovat v jídle, mohl vyvolat útok této asijské šelmy. „Jednou mu tygr utekl z ranče a dostal se k buvolům, kteří patří mezi nejnebezpečnější africká zvířata. John se bál, že tygr na buvola zaútočí a nastane velká mela, ale stalo se něco jiného.“ Tygrovi se z očí do očí postavil obrovský buvol a zdálo se, že tohle setkání nedopadne dobře. Jenže tygr díky pravidelnému krmení neměl hlad, a tak ho buvol nechal chladným. A buvol? Byl tak překvapený, že si po krátkém očním kontaktu sedl. U buvola tato pozice není úplně typická, takže byl zjevně tímto původně ruským tygrem překvapen. Vražda lvů Během svých cest za žraloky začal postupně objevovat i kouzlo suchozemské fauny a flóry. „Když bylo moře rozbouřené nebo jsme neměli plavidlo či nebyli žraloci, vyrazil jsem alespoň na vedlejší programy, třeba do Krugerova národního parku v Jižní Africe, kam jsem se jel podívat poprvé jako turista na slony.“ A tak začal postupně fotit pod i nad vodou a dnes u něj převládá focení suchozemských zvířat. Zásadně ale nenavštěvuje soukromé parky, které se specializují na střílení zvěře. „Nesouhlasím s  turistikou, při níž si mohu vystřelit na antilopu nebo na lva. Navíc jsem přesvědčený o tom, že pokud politika černého kontinentu bude taková, jaká je dnes, tak se do 15 let vystřílejí všichni nosorožci, sloni a  pravděpodobně i  lvi.“ Mít ranč, kde se může střílet, je podle Richarda ohromný byznys. „Ale takoví lvi vůbec netuší, že by je mohl někdo z lidí zabít, protože ti je s láskou vychovali. Frajeři, kteří si zaplatí tenhle ‚zážitkový‘ výlet, sejmou lva, který jim jde doslova naproti, a pak se chlubí trofejí. Je to opravdu smutné.“ Po žralocích jsou lvi další Richardovou láskou. Odkoupil si jednoho lva od kamaráda

Lev si umí spočítat, kolik skoků potřebuje ke skolení kořisti. pokud nechcete, aby vás dostal, musíte udělat krok dopředu, to jej úplně zmate.

Johna Wagenaara, na jehož farmě chovají nalezená lvíčata, aby mu dal šanci na život. Jeho Démon byl bílý lev, což je genetická rarita, která se objevila v  jihoafrické provincii Timbavati vedle Krugerova parku. S ním trávil dostatek času, aby poznal, co si může a naopak nesmí dovolit, když si spolu „hrají“. Například si nesmíte lehnout na zem, protože v tu chvíli vás i malá lvíčata berou jako svou kořist. John, který se lvy zabývá třicet let, směle tvrdí, že lvi umí počítat. „Počítají, kolik skoků budou potřebovat, aby vás nebo nějakou jinou kořist ulovili. Vypadá to tak, že leží a ocasem kmitají z  jedné strany na druhou. Pak vyskočí, a pokud nechcete, aby vás lev skolil, musíte udělat krok dopředu. Nikoli dozadu. Lva to úplně zmate,“ říká s úsměvem Richard. Bohužel ale o lvech hovoří i s vážnou tváří, protože podle IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody) se mezi lety 1993 a 2014 snížil počet lvů v Africe a Asii na dvacet až třicet tisíc. „Pokud se s tím nezačne něco dělat, tak se naše děti budou dívat na lvy v  muzeích,“ říká smutně. I vy můžete pomoci Farmy určené ke střílení nejsou zdaleka pro africkou přírodu tak nebezpečné jako politika a pytlačení. Jednu dobu to vypadalo, že jsou pytlácké bandy na ústupu, ale v  současnosti prodělává pytlačení opět boom, který pravděpodobně souvisí s tím, že v určitých kruzích Inzerce A151012881 mají lidé obrovské peníze, a tak pro ně není vůbec obtížné dát obrovské sumy za trofeje jako sloní kly, lví kůži nebo kly nosorožců, u nichž se věří, že působí jako afrodiziakum. Před deseti lety pytláci zabili kolem 130 nosorožců ročně, ale loni jich bylo 1400 a letos to bude 1600. Turistika přináší do rozpočtu JAR miliony, přesto vláda nedokáže tato zvířata ochránit. „Obnášelo by to natáhnout 300 km ostnatého drátu a  vybudovat každých 500 metrů kulometné hnízdo, jako tomu bylo za socialismu u nás na hranici s Rakouskem, kde neproklouzla ani myš. Kdyby to udělali, mohli by dát práci spoustě nezaměstnaným a pytláci by se museli stáhnout,“ říká Jaroněk. I  vy se můžete stát součástí boje proti těm, kteří ničí přírodu v  Africe. Třeba jen tím, že přestanete kupovat mořské ryby a zajedete si na „výlet“ do Afriky, kde budete v roli pouhého pozorovatele. Lidé a zvířata musejí žít v symbióze.  ZEN43

profil

Jiří Drahoš

Dobří vědci se vracejí Velká otázka: Máme se bát budoucnosti? Předseda Akademie věd ČR, fyzik a profesor Jiří Drahoš věří, že si lidstvo poradí se změnami klimatu i s umělou inteligencí. A česká věda přežije budoucí nástrahy, až se ji někdo zase bude pokoušet nechat vyhladovět. Text Anastázie Harris

S

polu s Václavem Havlem zmizela Česká republika z mapy světových médií. Ale když se objeví pozitivní zmínka, kupodivu je to nejčastěji v souvislosti s vědou, což je pro tak malou zemi pozoruhodné, nevídané, nesmírně lichotivé. Jako by echo geniality německého mnicha, který v  Brně za zdmi kláštera rozkopl dveře moderní genetiky, nadále prostupovalo českými a moravskými laboratořemi. S prsty korálových jiter S prsty, které ukazují do výše Na vstupních schodech do Akademie věd jsou hravě vyvedené řádky z Nezvalovy Prahy s prsty deště. Okouzleně se otáčím k vysokým stropům velkolepě rekonstruovaného neorenesančního sídla a  zmocní se mě pocit, který prozrazuje, že jsem emigrant: hrdost. Pocit, který mám čím dál vzácněji třeba při listování novinami. Kolem budovy AV ČR spěcháme, aniž bychom mysleli na to, jak málo chybělo a hrdá instituce, která se zaslouženě těší respektu bohatších zahraničních kolegů, mohla hned počátkem 90. let skončit na kraji Prahy, roztroušená po unimo buňkách. Jenom Češi můžou ve dvoraně sídla prestižní vědecké instituce umístit výstavu o básnících a jejich kavárnách. Teprve když žijete mimo republiku, zjistíte, jak luxusně blízké a vlastní jsou našim vědcům neexaktní disciplíny. Pokud si představíme vědu jako náladu, 44ZEN

v níž nahlížíme na svět, česká (moravská a slezská) nálada je pozoruhodně hravá a tvořivá. Jsem optimista, v katastrofy nevěřím Ve svém předsedovi má AV ČR znamenitého koordinátora, fyzika, který je ochoten rozebírat jakékoli téma. Nešikovně ze sebe lámu otázku, jak vidí docela nový jev ve vědě 21. století – volání po soustavnějším spojování vědecké otázky s otázkami víry. „Ve vědě jsou věci neuchopitelné,“ řekne profesor Drahoš. „Řada astronomů nebo molekulárních biologů zjišťuje, že objekty a částice fungují neuvěřitelně promyšleně. Třeba jednou přijdeme na to, proč. Debaty, co je věda a  kde končí, se vedou seriózně. Spíše mi vadí militantní lidé z jedné i z druhé strany.“ Přeruším ho otázkou, proč je oddělování exaktní vědy a duchovna najednou anachronismem. „Žadná přírodní věda vám neřekne nic o smyslu existence. Musí nastoupit filozofie. Je dobré vědět, jak přesně funguje buňka, a pak ji rozdělit téměř na prvočinitele, ovšem o smyslu života mi to neřekne nic, v tomto ohledu jsem na tom stejně jako kdysi Galileo Galilei.“ Ptám se na  jeho vnuky. Jsou generací, kterou už přímo zasáhne umělá inteligence. Děsí ho to? Těší se? „Samozřejmě si kladu otázku, do čeho vlastně rostou. Kdybyste vzala průměrný věk jedné generace, tisíc let je pouhých dvacet generací. Když se dostanete k  pradědovi, jste v  osmnáctém století. Najednou si uvědomíte, že nejsme tak daleko od Husa. Ale směrem do-

Foto archiv AV ČR

předu extrapolace moc nefunguje. Náš lineární posun je nesmírně urychlován informačními technologiemi.“ Profesor Drahoš má ale nezlomnou víru v  lidskou inteligenci, upřímně věří v  nadřazenost našeho mozku, který je schopen nesmírně komplexního uvažování. „Poslední dobou mám paradoxně největší obavu nikoli z technologií, ale z toho, že civilizace může zkolabovat.“ Chvíli se bavíme o Islámském státu, jím ovládaných ropných nalezišť a  internetové propagandě, ale předseda Akademie věd uzavře debatu podobně, jako když jsme předtím mluvili o oteplování: „Pořád jsem optimista, pořád si říkám, že se s tím lidé vypořádají. I pro ty vnuky a pravnuky. Ale nebude to jednoduché.“ Nesnáším titulek „Vědci zjistili...“ „Pro své pohodlí lidé často před problémem zavírají oči. Pozoruju obchody se ženskou módou, ty hromady hadrů, a  říkám si: co udělají s  haldami, které se neprodají? Těch textilií, té promarněné energie. Jako civilizace si musíme začít uvědomovat hlubší souvislosti.“ Vpálím předsedovi, že právě věda nám každou chvíli předhazuje něco jiného o tom, jak máme žít a co máme jíst. Spravedlivě mě usadí, že novináře částicová fyzika nudí, tak vyzobávají jen kousky, které neřadí do souvislostí. „Jsem alergický na titulek: Vědci zjistili,“ řekne a  vyjmenuje encyklopedii nesmyslů, které se píšou o  zdravé stravě. On sám je štíhlý a  pohybuje se jako třicátník, čehož dosahuje střídmostí. Vzpomenu si na naši debatu o  sádle a  veganství, když o něco později poslouchám prestižní pořad v britském rádiu. „Cože?! Vařit na sádle je zdravější než používat rostlinný olej?!“ Obyčejně stoický moderátor se v průběhu rozhovoru nemůže zbavit hysterického tónu, zatímco vědec se trpělivě pokouší objasnit vliv zpracovaného oleje na lidský mozek, který je srovnatelný s globálním oteplováním. Vybaví se mi argument profesora Drahoše o tom, že i znalost vědce je limitovaná dobovým poznáním. Nemohli jsme dosud sice vědět, že některé rostlinné oleje ovlivňují náš mozek, ale mohli jsme být střídmí a držet se zdravého rozumu... Pálím nesourodě otázku za otázkou, ale ne už jako novinářka, nýbrž jako teta, která přitlačila oblíbeného synovce do rohu a odmítá jej pustit, protože... kdy se jí zase naskytne příležitost, aby někdo tak erudovaný, vstřícný a inteligentní trpělivě odpovídal na otázky, jež jí vězí v  hlavě? Třeba na tu, proč se většina českých špičkových vědců na rozdíl od těch polských vrací ze zahraničních praxí domů. Odpověď prozrazuje sebevědomí naší vědecké obce: „Rád bych řekl, že za to můžou špičkové podmínky našich vědeckých ústavů. Ale často je to třeba kvůli tomu, že manželka vědce má

dvě babičky, které mohou hlídat. Někomu chybí české lesy. Naše země je krásná a příjemná.“ Emigrant ve mně tleská, je to další doklad té těžko popsatelné zemitosti českého charakteru, zdravého sedláctví, které je imunní vůči hysterickým výstřelkům a trendům, kompasu, který ukazuje správným směrem bez ohledu na to, kdo sedí na Hradě nebo ve Strakovce. Co bude, až dojdou peníze Mít ve vedení AV ČR člověka, který spolu s kolegy dohlíží na to, aby směšně malý měšec zaručoval průlomové výsledky, je po čertech dobrá zpráva, ale taky pádný důvod k tomu, začít brát konečně vážně obavy ohledně toho, co bude s českou vědou, až do výzkumu přestanou plynout peníze z EU. Připomínkou může být rok 2009. Vláda najednou oznámila, že Akademii věd seškrtá značnou část rozpočtu. Krok, který vyděsil většinu rozumných lidí, měl jednu obrovskou výhodu. Ve chvíli krize se všechny generace vědců vzbouřily a táhly za jeden provaz. Plakáty oběšenců visících z  oken staré Akademie věd se staly symbolem příslibu nové vědecké generace. Vláda, jež kalkulovala se lhostejností, nakonec vzala AV ČR nikoli miliardu, ale půl; hlavně ovšem pokles ve financování nepokračoval. A tak když si při 125. výročí založení Akademie věd představíme vědu jako náladu, se kterou nahlížíme na svět, ta česká je hravá, tvořivá a otevřená. Teď jen uhlídat, aby vydržela.

Akademie věd ČR letos oslavila své 125. narozeniny, oslavy podpořila mimo jiné i Nadace manželů Kellnerových.

jako všichni si i já Kladu otázku, do čeho mí vnuci vlastně rostou. Lidstvo si poradí, ale nebude to jednoduché. ZEN45

design A n n a M a r e š ová

Eko ero tika

VELKÁ OTÁZKA: Jak uvést na spotřebitelský trh novou zábavnou věcičku a přitom neplundrovat přírodu víc, než je nutné? Vibrátory Anny Marešové svou tvůrkyni proslavily. A teď nám ukazují, že to jde i jinak než přes čínskou velkovýrobu. Text Viola Černodrinská Foto Jana Tapio & Dorota Velek

J

ejí nejoblíbenější dětskou hračkou byla látková velryba ze staré vroubkované ponožky. „Nebavily mě lesklé třpytivé materiály, ale věci, které vypadají reálně. Strašně jsem si přála, aby měl Ken manšestráky a  normální košili,“ říká s  úsměvem Anna Marešová (35), kterou můžete znát například podle silikonových erotických pomůcek Whoop.de.doo. Tahle křehká blondýnka s klidným hlasem se po úspěchu své série odmítla zaprodat firmám, jež by její produkty vyráběly masově, ale pokouší se je vyrábět (jak říká) s „lehkým nedostatkem“. Tedy v souladu s planetou. Jakou věc jsi vyrobila jako úplně první? Jako malá jsem na stroji vítězoslavně ušila obleček pro panenku. Máma šila z Burdy, já zase z katalogu pro panenky. Ve škole jsi vytvořila model tramvaje, který získal řadu cen a dnes je uložen v Národním muzeu. Nemrzí tě, že ho nemáš doma? Někdy ano, ale mám s muzeem dohodu, že si model můžu čas od času půjčovat. 46ZEN

Jak ses tedy od tramvaje dostala k erotickým pomůckám? Chtěla jsem zkusit něco, co skutečně vyrobím. Na škole to bývá tak, že přijde komise, vy jí představíte projekt, řeknete, jak by se to eventuálně vyrobilo, a komise to schválí nebo ne. K realizaci dojde málokdy. A já si chtěla zkusit ten proces celý. Nejdřív jsem chtěla dělat zásuvky, mému profesorovi to ale přišlo nudné, tak jsem zkusila téma číslo dvě, což byly erotické pomůcky. Rozhodně jsem ale netušila, že mě to bude držet takhle dlouho. (smích) Byl to vlastně takový školní úlet, než půjdu do firmy „bouchat“ seriózní projekty. Během dvou let jsi prodala 2500 Venušiných kuliček. Takže nakonec je to seriózní projekt? Určitě, protože pomůcky neslouží jen k  erotickým hrátkám, ale mají i zdravotní účel. Chodí ke mně i zákaznice nad 65 let, které si pochvalují, že kuličky například posilují pánevní dno. Změnil ti úspěch život? Než bych se bezstarostně vezla na jeho vlně, chytil mě pocit zodpovědnosti, že návrh musím dotáhnout do konce, když o  něj lidi tak stojí. Upekla jsem na sebe vlastně bič. Přišla mi spousta nabídek od investorů. Absolvovala jsem nespočet schůzek, ale pořád mi na návrzích něco nesedělo. Nechtěla jsem vyrábět v  Číně ani dělat masové objednávky, slevovat z požadavků na kvalitu. Vyrábím v Česku, snažím se minimalizovat zbytečné vedlejší výdaje, ať už finanční, nebo energetické. Tak jsi založila vlastní firmu Whoop.de.doo? Ano, vybrala jsem stavební spoření, vzala si hypotéku a spočítala si, že když nebudu vyrábět všechny druhy erotických pomůcek najednou, mohla bych to zvládnout. Vyrábíme jen v  Česku – co vyrobíme, také sami úspěšně prodáme. S tím souvisí i téma tvého doktorandského studia, což je udržitelný design. Jak moc je s ním obeznámena veřejnost? Když ekologie pronikla do komerční sféry, mnohde z ní zbyla jen taková znakovost. Když je něco zabalené v  kartonu a  je na tom zeleně napsáno „eko“, lidi si hned myslí, že je to šetrné k životnímu prostředí. Takhle jednoduché to ovšem není. Vezmi si třeba skleněné láhve. Nikdy se nedá obecně tvrdit, že by byly ekologičtější, recyklovaná láhev z dobrého plastu se nemusí převážet, mýt apod. Každý problém má specifické řešení. Jaká jsou pravidla ekodesignu? Pro mě je nejdůležitější lokálnost. Je sice skvělé, že máme celoročně banány, které se dovážejí přes půlku planety, ale zastávám názor, že je mít nemusíme. Obecně na zeměkouli panuje nerovnováha. Když jsem se začala o udržitelný design zajímat, některé informace si mě samy nacházely.

Anna Marešová u jednoho ze světel z kolekce Luxury Oddments v showroomu v Kamenické ulici.

ZEN47

Můj otec fyzik mi jednou zavolal, že ve výzkumném ústavu Akademie věd vyklízejí sklep, jestli se nechci přijet podívat. Našla jsem tam spoustu zkumavek, laboratorních sklíček apod., ze kterých jsem vyrobila svítidla, která jsou zároveň mou disertační prací. Tvrdíš, že neustálé chrlení nových předmětů snižuje cit pro kvalitu. Zlepší se to někdy? Věřím tomu, ale pořád je tu strašná nadprodukce. Osobně zastávám názor, že lehký nedostatek je prospěšnější než zahlcení, ať už informacemi, nebo produkty. My kvůli tomu blahobytu a přebytku už nedokážeme pořádně vnímat. Když to vezmu z hlediska fyzického těla, pro mě je lepší stav, když mám hlad a říkám si, co bych si asi dala, než když jsem přejedená a nechci nic dělat ani vidět. Věřím, že mladí lidé už takhle zahlcení být nechtějí.

Novinka značky Whoop.de.doo: voděodolný vibrátor, v prodeji od ledna 2016 za 5100 Kč. (nahoře) Venušiny kuličky se hodí nejen pro potěšení, ale i na posílení pánevního dna. K dostání jsou v černé, červené a bílé barvě za cenu 2290 Kč.

Nejde je tedy prostě přestat vyrábět? Ne, je to roztočený koloběh. A jak to teď funguje, není udržitelné. Michael Greer popisuje ekotechnickou společnost, která má čtyři fáze vývoje. První je konzumní společnost. To jsme my. Druhá je fází nedostatkového průmyslu, což už se někde děje. V Evropě už některé produkty neumíme vyrobit, nemáme technologie, jimiž disponuje Čína, do níž tím pádem míří více investic. Jezdíš osobně kontrolovat výrobu? Je to jedna z mých podmínek. Chci mít přehled o kazovosti, kolik se toho vyhodí apod. Nemám ráda plýtvání. Občas se stane, že se na silikonu, materiálu, z něhož jsou ty erotické pomůcky vyrobené, vytvoří kazová tečka. V  Číně by takové kousky vyhodili, anebo prodali pod jinou značkou někde jinde, ale my je necháváme zaměstnancům

Lehký nedostatek je lepší než zahlcení. My kvůli blahobytu už nedokážeme vnímat. továrny. V Číně bych neměla šanci zkontrolovat, kolik produktů ve finále vyrobí a kolik jich například prodají pod jinou značkou. V rámci udržitelného designu vznikla i tvá kolekce luxusních svítidel Luxury Oddments. Hlavní komponenty jsi prý našla ve sklepě? 48ZEN

Dokážeme se ale vzdát svého standardu? Vrátím se ke Greerovi, který tvrdí, že třetím stupněm ekotechnické společnosti bude sběrná společnost, což je bod, kdy už se nevyrábí nic a věci se sbírají, aby se z nich tvořily ty další. A to je krásná představa, že se vlastně planeta vyčistí a bude tu „vysbíráno“. Jak šetříš životní prostředí ty? Například autem jezdím jen tehdy, když něco převážím nebo jedu daleko. Je ale fakt, že ustoupit z vlastního pohodlí se chce málokomu. Existují státy, které jsou na úrovni sběrné společnosti? Ano, třeba rozvojové státy. Před čtyřmi lety jsem byla v New Yorku na výstavě Africa Project, kde vystavovali díla umělců, kteří si z odpadu vytvářejí výrobní materiál. Není to jako zde, že někdo spojí čtyři PET láhve a má to být lustr. Viděla jsem tam třeba korálky vytvořené z volebních bannerů, které byly poskládané do tapiserie. Autorky projektu bannery rozstříhaly a pak ručně uválely jednotlivé korálky. Nebo jiný vystavující, který dělal komody z  kovových sudů, které nejdřív pečlivě rozválel. Všechno bylo dělané ručně, bez použití strojů a technologií, což je vlastně nejčistší forma recyklace. Zároveň se tam zachovává energie, jež byla do toho produktu na začátku vložená. Prosakuje podle tebe přesycenost i do výtvarného umění? Asi mi připadá, že se vytrácí samotná funkce umění. Líbí se mi, co dělají kluci ze Ztohoven, včetně toho, co dělá sólo Roman Týc. Je to úderné, má to smysl, je v tom provokace. Pak si ale uvědomíš, že ten, kdo by si jeho díla koupil, bude pravděpodobně i tím, proti němuž je ta provokace namířena, protože jedině on na to má ty peníze. Což je pro mě takový uzavřený kruh.

▼ Inzerce A151013584

Při sledování filmu Kapitán Phillips, kde somálští piráti unesou americkou loď, si najednou uvědomíte, že těm pirátům nic jiného nezbývá. Jejich moře drancují bohatší státy, které jim vylovily téměř všechny ryby. Nebo pracujete v automobilovém průmyslu a každý den kreslíte nový facelift auta. Lidé si ho koupí, protože má oproti staršímu trochu jiný tvar zrcátek. Na Google Earth se pak můžete podívat na obří parkoviště plná nových aut, která nemají odbyt a musejí se likvidovat.

rozhovor

Michal Müller

Pod zázračnou lampou Velká otázka: Může tak obyčejná věc, jakou je světlo, nahradit léky? Česká firma sází na to, že člověk nemusí platit za léky desítky tisíc ani cestovat přes půl zeměkoule za sluncem, aby si udržel zdravého ducha. Text Kateřina Müllerová l Foto Tomáš Železný

50ZEN

V

edu workshop manažerských dovedností pro nadnárodní firmu a při coffee breaku zaslechnu debatu o ayahuasce, sousedé přemýšlejí, zda nezkusit konstelační seminář na uvolnění energetických vzorců, jež si přinesli z minulých životů. Prý se nic neděje náhodou. Tak se mi zdá normální, když v době poklesu energie s nastupující tmou přijde zadání udělat rozhovor s mým jmenovcem Michalem Müllerem, obchodním ředitelem firmy Biotherapy. Ta je nositelem jedinečného know-how v oblasti fototerapie, léčebného využití světla. Při současné oblibě přírodních metod mi léčba světlem zní logicky. Je to nová alternativní metoda? První zmínky pocházejí z  doby 10 tisíc let před naším letopočtem, kdy si ji oblíbili někteří panovníci. Prameny uvádějí, že mezi panovníka a přirozený zdroj světla se umisťovaly různé krystaly, což mohlo způsobovat, že danou osobu, ať už úmyslně, či nikoli, stimulovali pomocí polarizovaného světla. To se jinak v  přírodě vyskytuje jen jako odraz na vodní hladině. Dnes naše lampy léčí prakticky kohokoli. Hlavními klienty jsou senioři, matky, děti, sportovci. Taky nemocnice, lázně a wellness hotely. Jsme dodavatelem armád NATO. Naše přístroje má třeba armáda v Afghánistánu.

se stali našimi klienty, když viděli, jak rychle se lepším. Naše lampy se ale v nemocnicích používají, mnohde klienti neplatí. Má léčba světlem nějaké kontraindikace? Jednoznačně epilepsii, epileptici nesmějí ani na diskotéku. Potom štítná žláza, pokud byste na ni svítila, můžete její činnost vychýlit. Další je těhotenství, ten první trimestr, ale je to tzv. relativní kontraindikace, protože v prvním trimestru může nastat jakýkoli problém. A  poslední je rakovinotvorné bujení. Není prokázáno, zda světlo pomáhá či škodí. Jak vybrat tu správnou lampu? Většina přístrojů pracuje na bázi polarizace světla staré 30 let a možná víc. Na trhu se takové přístroje vyskytují a tvrdí o sobě, že dosahují nějaké míry polarizace, ale je otázka, zda neuvádějí jiné hodnoty než regulérně změřitelné. Problém je, že klienti často nedostanou to, co slibuje výrobce.

Jaký příběh vyléčení lampou vám utkvěl v srdci? V LDN centru v Chebu měli pacientku s diabetickou nohou, celý kotník byl černý, měla jít na amputaci, paní se skoro zhroutila. Pak na ni chvíli svítili Když se a z  černé nohy se stala růžovoučká.

Jak byste léčbu světlem vysvětlil laikovi? Světlo se skládá ze tři základních barev: červené, zelené, modré. Každá jinak proniká do tkáně. Modrá nejméně, červená nejvíce. Červená v případě měkkých tkání, třeba svalu, do hloubky asi 4,5 cm. Studené červené polarizované světlo je nejuniverzálnější. Bavíme-li se o  účinku, dá se přirovnat k  rostlinné buňce. Když na kytku svítí světlo, roste, u živočišné buňky ovlivňuje energetický metabolismus. Logicky ovlivňuje i další systémy v těle? Tři základní účinky léčby světlem jsou protizánětlivý, biostimulační a analgetický efekt, v těle se vyplavují specifické opioidy a pomáhají proti bolesti.

dětem dvakrát denně svítí 10 MINUT na hrudník, jsou potom o padesát procent méně nemocné.

Jaký je rozdíl mezi slunečním světlem a vaší lampou? Když jste na sluníčku dlouho, můžete se spálit. I kdybyste na sebe svítila 24 hodin našimi přístroji, nic se vám nestane. Polarizované světlo se šíří jen rovně. Pronikne více do hloubky a neprohřívá. Účastnili jste se nějakých klinických studií? Milník pro nás znamenal projekt „Zdravá školka“, který běžel na Slovensku. Vyzkoumalo se, že když se dětičkám dvakrát denně deset minut svítí na hrudní kost nebo na solar, jsou o  50 procent méně nemocné než ty, které bez fototerapie pobývají ve stejné třídě vystaveny stejným bacilům. Fototerapie vykazuje vynikající výsledky u sezonní afektivní poruchy, bulimie a depresivních stavů. Jak je možné, že fototerapie není našimi pojišťovnami proplácená, i když pomáhá? Je to hodně o vlivu farmaceutických společností, nepustí to tam. Pro ně je standardní léčba zajímavější, neboť injekce proti bolesti kolen je záležitostí dvou minut, přitom důchodkyně zaplatí tři tisíce korun. Filozofie naší firmy je neléčit, nýbrž uzdravovat. Prošel jsem nedávno operací předního zkříženého vazu a doktoři, ortopedové, fyzioterapeuti a všichni, kteří se mnou přišli do kontaktu,

Chcete říci, že světlo zachrání před uříznutím diabetické nohy? Jsou s  tím obrovské zkušenosti. Záleží i  na stavu pacienta, jak je poctivý, jaké další nemoci jsou s tím spojené. Jeden z prvních vyléčených byl pan farář ze Slovenska, který svůj příběh i  fotografie zveřejnil. Obrovsky to pomohlo, další lidé se léčili a vyléčili. Farář se rozbrečel, nečekal, že ve svém věku dokáže ještě někomu pomoci. Nazval to svým božím světlíčkem.

Když lidé uvažují o koupi, na co se nejvíce ptají? Chtějí to vyzkoušet. I  mě přesvědčilo až to, když jsem si to vyzkoušel. Klienti si u nás mohou vyzkoušet na profesionálním zařízení pět aplikací zdarma a po pěti aplikacích je efekt už znám. Někdo ho pocítí již napoprvé. Do reklamy jako takové neinvestujeme, peníze dáváme hlavně do vývoje. I díky tomu máme podle Evropské asociace pro fototerapii přístroje v nejvyšší kategorii, co se týče účinnosti, efektivity a moderních součástek. Naše nové přístroje dokážou komunikovat s mobilním telefonem a počítačem.

Kolik stojí lampa, kterou byste mi doporučil na domácí použití? Základní model 9630 Kč, což je model do zásuvky. Musíte být vždy u  zdroje elektřiny, v  autě nebo doma. Já nejvíce doporučuji pokročilejší Biostimul BS303, který má v sobě akumulátor s výdrží až 10 hodin. Třeba vám 16 tisíc přijde hodně, ale když se kouknete na cenu přípravků na chrupavky, na klouby, na doplňky stravy, které nemusejí mít prokázanou účinnost, a spočítáte, kolik vydáte za rok či dva, – toto zařízení můžete používat nejen vy, ale třeba i vaše děti. A vydrží do konce života. Kde se vaše lampy vyrábějí? Tady v České republice, žádná Čína. Pokud se chcete zeptat na reklamace, nemáme absolutně žádné. ZEN51

auto

V o lv o

Vítr změny ze Severu Automobilka Volvo vždy sázela především na bezpečnost a solidnost svých vozů. V celé své historii přicházela s výraznými inovacemi. To nyní potvrzuje i zcela nové SUV XC90 a nově představený luxusní sedan S90, které ohlašují nástup další generace vozů Volvo, u nichž lze bez nadsázky mluvit o revolučních změnách, a to nejen v bezpečnosti. Text David Nesnídal l Foto Lucie Robinson

S

polečnost Volvo Cars, jejímž vlastníkem je čínská automobilka Geely, je osamostatněnou automobilkou, která se profiluje jako globální značka hrdá na svůj skandinávský původ. Ve vedení firmy stojí Švédové a tvář nové generace vozů, v  nichž se setkávají nejmodernější technologie, je dílem týmu šéfdesignéra, Němce Thomase Ingenlatha. Nové Volvo potvrzuje příslušnost k prémiovým značkám a holistický přístup k vývoji a produkci svých vozů. Díky investicím nového majitele má Volvo vysoké ambice a cíle v několika oblastech. Předně jde o  bezpečnost. Dlouholetý výzkum a  neustálé inovace automobilce umožnily stanovit si smělý cíl, že po roce 2020 nebude nikdo ve voze Volvo usmrcen nebo fatálně zraněn. Nejde však jen o  prvky pasivní bezpečnosti, Volvo stojí v  čele vývoje aktivních bezpečnostních systémů, jejichž součástí je plně autonomní řízení – autopilot. V roce 2017 bude kroužit stovka nových XC90 s  autonomním řízením v okolí Göteborgu. S  modelem XC90 automobilka přichází také se zcela novým vní52ZEN

máním luxusu. Jde především o  tradičně sympatické skandinávské pojetí designu, v němž Švédové proměňují v  neokázalý luxus prvotřídní materiály, ať jde o kůži, dřevěné obložení, kartáčovaný hliník, kvalitní plasty nebo například křišťál. Špičkové dílenské zpracování (včetně hrdé vlaječky původu) je samozřejmostí. Šetrné motory S novou řadou modelů Volvo (začátkem prosince byla představena „vlajková loď“, sedan S90, v Ženevě se předvede kombi verze V90) přichází i  nový trend motorizací Drive-E. Volvo se se svými motory stalo lídrem prémiového segmentu ve snižování emisí CO2 v závislosti na hmotnosti vozu. Program Drive-E představuje zcela nové hnací agregáty, které se při své nízké spotřebě paliva a emisích čtyřválcových motorů mohou pochlubit jízdní charakteristikou a výkonem odpovídajícími šesti- či dokonce osmiválcům. Výsledkem jsou plynulá jízda, silný výkon a  vyšší dojezd, díky němuž není nutné dělat tolik zastávek na čerpacích stanicích.

Nová éra značky, nová šéfka Šárka Heyna Fuchsová je v Česku jedinou ženou v čele automobilky. Ve Volvu pracuje už šestnáct let a je ráda, že na domácí půdě mohla letos převzít štafetu po řadě expatů, kteří společnost vedli před ní. „Vedení firmy to vnímá pozitivně,“ říká. „Ale je fér dodat, že lokálních ředitelek Volva ve světě zas tolik není. Jsme celkem čtyři.“

ZEN53

Volvo dává jasně najevo, že se s novou výraznou manažerskou limuzínou S90 chystá otřást celým segmentem prémiových automobilů.

Bezpečnost jako nejvyšší hodnota Systém IntelliSafe Technologie City Safety umí zpracovat rozsáhlé množství informací o své vlastní trajektorii i o trajektorii okolních vozů a sledovat dění před sebou do vzdálenosti 200 metrů. Díky tomu dokáže předvídat hrozící kolize a varovat řidiče před nebezpečím. Pokud ten nereaguje, vůz začne brzdit sám. Upozorňuje také na auta v mrtvém úhlu (BLIS) či sleduje dopravu křižující cestu za vozem. To mu umožňuje společná práce radarů, kamer a ultrazvukových čidel, které jednotlivé objekty analyzují. Na případné nebezpečí pak systém upozorní řidiče nebo vůz sám zastaví. Systém navíc rozpozná chodce a cyklisty (a to dokonce i v noci), pohlídá a zobrazí dopravní značení. Kromě osvědčených asistentů nabízí IntelliSafe vylepšený adaptivní tempomat, který je schopen brzdit před pomalejšími automobily až do úplného zastavení. Sympatickým pomocníkem je rovněž semiautonomní Pilot Assist pro popojíždění v kolonách. Pevnější klec Nové vozy Volvo, jejichž světlomety evokují kladivo bájného Thora, ukrývají bezpečnostní klece s nejvyšším podílem pevné oceli legované borem, která je kombinována s lehčími typy oceli. Klece poskytují při dopravní nehodě spolehlivou ochranu, přičemž pohlcují velkou část energie vzniklé nárazem. Děti v bezpečí Volvo již od 60. let vyvíjí vlastní dětské autosedačky, včetně preferovaných verzí pro bezpečnější cestování – proti směru jízdy. Nová řada sedaček je testována ve vozech Volvo a patří k tomu nejbezpečnějšímu na trhu.

54ZEN

Motory Volvo budou s příchodem S90 také jako první sériově vybaveny systémem Power Pulse, což je inovativní způsob, jak dosáhnout okamžité odezvy turbodmychadla již od nejnižších otáček. Automobilka do budoucna plánuje rozšířit i  využití elektromotorů. Plug-in hybridy budou dostupné jak v řadě 90, tak v řadě 60 a přibude i  čistokrevný elektromobil. Volvo tedy zůstává věrné i své další historické zásadě, tedy chovat se šetrně k životnímu prostředí. Severská automobilka jako první na světě začala v 70. letech sériově montovat do svých aut katalyzátory a lambda sondy, které výrazně snižují emise z výfukových plynů. Jak už bylo řečeno, bezpečnost byla, je a  bude u Volva vždy první na zřeteli. Firemní výzkum zaměřený na nehody vozů Volvo probíhá od 70. let a díky němu jsou auta této značky etalonem bezpečnosti a výzvou pro konkurenci. Tento trend se nemění, nový vlastník výrazně investuje do bezpečnosti. Ta je pak výslednou kombinací prvků pasivní bezpečnosti a prvků či spíše systémů bezpečnosti aktivní. Ty Volvo shrnuje pod název IntelliSafe. K bezpečnosti přispívá i komplexní informační systém Sensus, který činí ovládání vozu maximálně pohodlným, ať jde o zábavu, relax za jízdy, navigaci nebo získávání informací. Dotyko-

vý panel v  podobě tabletu, umístěný ve středové konzole, se vyznačuje „po švédsku“ logickým uspořádáním a snadným, intuitivním užíváním. Je orientován na výšku a  sestaven z  flexibilních dlaždic, které jsou označeny funkcemi jednotlivých ikon. Pomocí displeje lze jednoduše obsluhovat většinu hlavních funkcí vozu – od klimatizace až po navigační systém – a  současně umožňuje přístup k  řadě služeb fungujících na základě cloudu a internetového připojení. Od počátků mysleli vývojáři Volva vždy především na ty, kteří pojedou v jejich vozech. A už nějakou dobu cítí spoluzodpovědnost i  za bezpečnost dalších lidí v  silničním provozu. Lze to shrnout jedním slovem – IntelliSafe. Program, který posunul laťku bezpečí jak posádky, tak i lidí vně vozu, potenciálních aktérů kolize – chodců či cyklistů. A Volvo pamatuje i na zvířata; ochranu před střety s vysokou zvěří má čerstvě představený sedan S90. Volvo v Austrálii začalo jako první se zkouškami detekce klokanů v jízdní dráze. Srážky s vačnatci jsou tu časté a mívají vážné následky. Nová cesta s pečetí historie Příznivci značky Volvo byli zvyklí na inteligentní, uměřený a nadčasový design vozů. Z hlubší historie připomeňme model PV444, který prorazil

v Americe, stejně jako o něco později udělal ještě větší „díru do světa“ legendární Amazon. Ikonické jsou pak samozřejmě sedany a kombíky řad 700, 800 a 900. Volvo ovšem umělo překvapit i na poli designu. Důkazem je sportovní kupé Volvo P1800 z přelomu 50. a 60. let, které patří ke kánonu automobilového designu. SUV XC90 je zatím prvním modelem nové řady. Další na programu je dvojice S90 a  V90, vozy, v  nichž se odráží hodně z  předešlých konceptů Thomase Ingenlatha. Limuzína už byla odhalena a v reálu se ukáže na autosalonu v Detroitu, nové kombi pak bude k vidění v Ženevě. Silného odkazu švédského designu Volva i potřeby vést značku dál po nové cestě si je šéfdesignér Thomas Ingenlath vědom: „První koncept, kterým bylo klasické kupé, udělal pro širší prosazení značky maximum. Chtěl jsem, aby lidé s obdivem pronesli: ‚Páni. Tohle že je opravdu Volvo?‘ Druhý vůz, studie XC Concept, byl už jako návrat domů. Náhle již nebylo pochyb: Ano, toto je Volvo. Převzali jsme klasickou eleganci karoserie kupé – chrom a kůži – a upravili jsme ji tak, aby ze stejného tvaru vzniklo ultramoderní sportovní kombi. To vše pouze prostřednictvím barev a materiálů,“ říká Thomas Ingenlath a ještě doplňuje: „Posledním modelem, u kterého získal pojem švédskost skutečně moderní rozměr, je dvoudveřové kombi. Pokud někdo umí udělat tento typ vozu přesvědčivě, pak je to právě Volvo. Značka Volvo zde zahájila novou designovou etapu.“ 

Volvo přiváží budoucnost Nový luxusní sedan Volva, limuzína S90, se chystá otřást segmentem prémiových automobilů. Přichází mimo jiné s bohatou nabídkou nových technologií sahajících od průkopnických bezpečnostních systémů až po aplikace a služby fungující na bázi cloudu. Vůz je vybaven vyspělou funkcí semiautonomního řízení. Jde o systém, jenž jemnými zásahy do řízení udržuje vůz v rozmezí daného jízdního pruhu, přičemž funguje až do dálniční rychlosti 130 km/h, a to i když před vozem nejede žádné jiné vozidlo. Asistent pro jízdu v kolonách představuje další krok k plně autonomnímu řízení, které automobilka Volvo považuje za klíčovou oblast budoucích inovací.

Foto Volvo

▲ Inzerce A151009873

zenová jízda vlajkovou lodí Interiér vás nadchne už na pohled. Nenajdete tu materiál, který by budil dojem láce nebo nějakého markýrování. Vnitřek vozu už zvenčí budí dojem pohodlí, nabízí velikánský prostor a zároveň tu není nic zbytečného. Interiér vyloženě zve k usednutí, k uvolnění a odpočinku, třeba po náročném dni v práci. Stačí jen zapnout pás (Since 1959... výrobce na sponě decentně připomíná, že Volvo jako první na světě zavedlo ve svých vozech tříbodové bezpečnostní pásy), nastartovat stiskem tlačítka a přes intuitivní palubní displej pustit muziku... Materiály, kůže, plast či pravé dřevo, jsou velmi příjemné a dílenské zpracování vynikající. Volvo zjednodušilo komunikační rozhraní. Ve velkých a všemi technologiemi vybavených autech člověk občas přemáhá pocit, že se ocitl na vesmírné lodi. Nové XC90 lze však ovládat pouze osmi tlačítky(!), ostatní ovládání je soustředěno

do středové konzoly s velkým displejem, jehož snadné ovládání zaslouží srovnání s „jablečnými“ přístroji. Místa je v autě opravdu hodně, může v něm cestovat i sedm lidí, přičemž zcela vzadu by se měli vézt přece jen pasažéři menšího vzrůstu, respektive do 170 centimetrů. A pořád ještě zbývá zavazadlový prostor srovnatelný s kufrem běžného auta.

Impozantní „devadesátka“ váží přes dvě tuny, a u vědomí, že ve jménu downsizingu tepe pod kapotou čtyřválcový dvoulitr, vás napadne, že nejde o sportovní nářadí ani na silnici, ani do terénu. Vzhledem ke své velikosti se však v obou prostředích chová výborně, řízení je velmi přesné. Na běžné silnici si i při svižné jízdě budete připadat jako v mnohem menším voze. Z auta

je perfektní výhled, má dobrý rejd a relativně dobře se s ním manipuluje i ve městě, potažmo při parkování. Dvoulitrový čtyřválec dává zdánlivě paradoxně možnost užít si manuálního řazení – pokud stále patříte k těm, kteří se ho s lehkým srdcem nevzdali: při plynulé dynamické jízdě totiž musíte správně odhadnout moment podřazení, aby vám na vrcholu stoupání náhle nechyběl dech… Ale opět je třeba zdůraznit: nová XC90 nechce být soupeřem přemotorovaným modelům konkurence. Jde především o maximálně komfortní, rodinný automobil, který je, troufnu si tvrdit, momentálně na technologické špičce. Nové SUV od Volva nyní vlastně zastupuje vlajkovou loď automobilky a reprezentuje její holistický přístup k vývoji svých modelů. Volvo usiluje o to, stát se plně prémiovou značkou, a nové XC90 si už tento status zaslouží. -nes-

ZEN55

CEO

P et r Bo r k o v ec

Příběh bojovníka Velká otázka: Jak při budování firmy těžit z vlastních chyb a hendikepů? Generální ředitel Partners a investor startupových firem Petr Borkovec ZENu prozradil, že to chce hlavně jednu věc: myslet ve velkém. Text Ondřej Tůma l Foto Tomáš Železný

V

 byznysu má Petr Borkovec pověst tvrdého hráče. Když si s ním ale povídáte o životě, rozhodně vám nepřijde jako nesmlouvavý drsňák. Možná proto, že si svůj úspěch musel vydřít. Před nepříjemnou realitou prý v pubertě často unikal do světa fantasy literatury, RPG her či kartiček Magic. „Lákalo mě, že člověk může neustále vylepšovat svoji postavu. Zatímco ve hře se nad určitou úroveň nedostanete, ve skutečném životě vám v  neustálém růstu nic nebrání,“ vypráví Petr Borkovec. Aby to ale dokázal využít i v praxi, musel v sobě probudit bojovníka. „Jeho oblíbená postava byl kněz. Člověk s  velkou mírou pokory, který léčí a pomáhá. Z Petra se ale stával válečný kněz, který si oblékal plátovou zbroj, učil ohnivá kouzla. Asi to byl archetyp, k němuž se později přibližoval i v osobním životě,“ vzpomíná jeho současný kolega ze společnosti Partners Petr Bartoš na dobu, kdy spolu na vysoké škole hrávali Advanced Dungeons & Dragons, americkou obdobu hry Dračí doupě. Vraťme se ale na začátek příběhu. Otloukánek ze sídliště Petr Borkovec vyrůstal na brněnském sídlišti Obřany. Jeho otec pracoval jako automechanik, matka prodávala v  obchodě. I  když patřil spíš mezi otloukánky, vzpomíná na tuhle dobu rád a dodnes se na sídliště nostalgicky vrací. „Člověk se tam skvěle vyřádil. Sice jsme se často řezali hlava nehlava, ale taky jsme hráli spoustu her a vyzkoušeli hodně sportů.“ Horší to začalo být v  pubertě, kdy se k  brýlím s  tlustými skly přidaly problémy s  pletí. „Ostat56ZEN

ní děti mi to dávaly sežrat, měl jsem z toho brutální komplexy. Žil jsem si svůj svět v hlavě, a to mi stačilo. Nebyl jsem úplně mimo kolektiv, ale taky jsem nebyl v největších partách. Hodně jsem seděl u počítače nebo si četl knížky. V tanečních jsem si to vysloveně protrpěl,“ vzpomíná osmatřicetiletý byznysmen. Jednoho dne si řekl, že horší už to být nemůže a raději se začne soustředit na něco jiného. „Věřím, že budoucnost je v našich rukách. Nesmíme ale řešit věci, které nemůžeme ovlivnit.“ Už na základní škole v sobě objevil vášeň pro řešení logických úloh a nechyběla mu soutěživost. Po střední škole začal studovat manažersko-ekonomický obor na Mendelově univerzitě v  Brně. Několik let po sobě se o prázdninách vypravil do Skotska sbírat jahody a  maliny. Za vydělané peníze cestoval a nakoupil knížky o finančních trzích. „Vysnil jsem si, že jednou v Británii vybuduju školicí centrum, kde budu se studenty bádat nad zákonitostmi akciových trhů.“ V posledních ročnících začal na univerzitě přednášet, to už ale musel překročit svou komfortní zónu. Do té doby měl z vystupování před lidmi panický strach. Nové prostředí dalo jeho sebevědomí šanci na restart. Nesmělý poradce V roce 2001 mu přišlo do školního mailu pozvání společnosti OVB na informativní seminář do hotelu Brno, kde tehdy přednášel Radim Lukeš, jeho současný společník v Partners. Ten na jejich první setkání vzpomíná s úsměvem. „Petr se mnou jako jediný dokázal diskutovat. Měl spoustu připomínek. Otázkou bylo, jestli je to typ rejpala, nebo

sebevědomí se dá naučit. Nejdřív jsem to spíš jen hrál, později jsem byl už sebevědomý doopravdy.

je schopný svoje postřehy aplikovat i v praxi. To nakonec velmi rychle prokázal.“ Nová výzva Petra Borkovce pohltila, musel však opět jednou překonat sám sebe. „Vždycky jsem se bál odmítnutí. Oslovit někoho byl pro mě problém. Na první schůzce jsem se zeptal klienta, s čím by chtěl poradit a co řeší ve financích. Odpověděl, že vlastně nic. Tak jsem mu poděkoval a šel domů.“ Pak se mu podařilo najít strategii. „Naučil jsem se lidi nasměrovat, aby se sami zeptali. Nic jsem jim nenutil, jen jsem jim dal to, co chtěli. Přesvědčil jsem se, že sebevědomí se dá naučit. Nejdřív jsem to spíš jen hrál, ale později jsem se stal sebevědomým doopravdy.“ Po několika letech tvrdé práce začaly přicházet výsledky. V roce 2002 si v OVB nevydělal ani sto tisíc korun, o čtyři roky později to už bylo tři a půl milionu. Všechny peníze vracel do budování zázemí pro svůj tým. Za tři miliony z vlastní kapsy nechal vybudovat největší klientské centrum OVB v  Česku. Následně byl povýšen na regionálního ředitele a  o  rok později mu už na účet chodilo 1,2 milionu měsíčně. Pořád ale neměl pocit, že se mu daří přiblížit cíli – vybudovat něco výjimečného. Brzy měl přijít zlom. Vlastní firma Opustit OVB se Radim Lukeš a  Petr Borkovec odhodlali v  roce 2007, když ztroskotaly jejich snahy změnit firmu zevnitř. Do nové společnosti Partners za nimi šli všichni z jejich ředitelství a zástupci německé firmy jim kvůli tomu dodnes nemůžou přijít na jméno. Do nové firmy si Radim Lukeš vybral za společníka právě Petra. „Měl jsem nejsilnější a nejrůsto-

vější ředitelství, zastřešoval jsem projekty, které firmu posouvaly dál, pořádal jsem vzdělávací semináře a spoluvytvářel interní informační systémy. Radim věděl, že jsem pracovitý a hladový po úspěchu.“ Pro některé kolegy, kteří tehdy měli stejnou pozici nebo byli ve firmě delší dobu než on, je to ale prý stále bolestivé téma. „Vybral jsem si člověka, který mě dobře doplňuje. Petr není jen skvělý obchodník, ale především výborný analytik a odborník v IT oblasti,“ vysvětluje Radim Lukeš. O tom, že šlo o správný krok, dnes nepochybuje. Z Partners se stala největší finančně poradenská firma na trhu, která má takřka půl milionu klientů a obrat 1,2 miliardy korun.

Od mládí miloval magické karty a jeho asi nejoblíbenější zobrazovala kněze. Pak se díky své kariéře stal spíš „válečným knězem“.

Polský nezdar Urputná snaha o rychlý růst ale nemusí vést nutně k  úspěchu. Petr Borkovec to na vlastní kůži okusil při expanzi Partners na polský trh na konci roku 2011. „Jsem přesvědčen, že je náš byznysmodel funkční i  jinde. Investovali jsme obrovské peníze do zázemí a know-how. Náš trh byl produktově několik let před polským. Byla to ideální ZEN57

Hraje s mnoha kartami. Vedle řízení finančního kolosu investuje do firem v gastronomii, turistice a počítačových her.

podcenili jsme polskou mentalitu. není moc podobná té naší, poláci nemyslí dlouhodobě, chtějí rychlé peníze. 58ZEN

příležitost.“ Navzdory předpokladům se ale společnost v Polsku nedokázala prosadit, jak si představovala. Borkovec to považuje za svůj největší neúspěch. Partners v Polsku dohromady odepsali přes třicet milionů korun, z toho více než třetinu sám Petr Borkovec. „Hodně jsme podcenili polskou mentalitu. Byli jsme přesvědčeni, že je podobná té naší. Češi jsou schopni odkládat peníze, myslet dlouhodobě, v Polsku naopak kladou obrovský důraz na rychlé peníze. Dlouhodobé vize ani budoucí rizika je moc nezajímají,“ vysvětluje příčiny neúspěchu a přiznává, že expanzi vedl se zbytečnou razancí. Člověka napadne otázka, jestli to vlastně Petr Borkovec dokáže i  jinak. „Udělali jsme to moc velikášsky. A  taky jsme nezvolili správné spolupracovníky. Ještě ale není konec, věřím, že se tam situace otočí.“ Polský nezdar jej štve, přesto se zápalem popisuje další plány. Jakoby neúspěch už vlastně neexistoval a jediné, na co je třeba se připravit, je další bitva. Velké Brno Důkazem je vznik firmy Brno Investment Group (BIG). Jde o  platformu, díky níž může v  pozici andělského investora realizovat nápady, které se nehodí do portfolia Partners. Postupně do startupů nainvestoval přes sto milionů korun. Aby ho projekt oslovil, musí jít o srdeční záležitost. Tou je počítačové studio Napoleon Games. S  tvůrci kultovní RPG hry Brány Skeldalu má velké plány, které přesahují naše hranice. A zároveň si plní dětský sen o vlastní počítačové hře. Do mezinárodních vod míří i další projekt s názvem Travelove. Ten se snaží o propojení cestovatelských nadšenců s lidmi z turistických lokalit,

kteří by jim měli zprostředkovat co nejautentičtější zážitek z dané destinace. Největší výzvou je teď ale firma My Food Market. V tomto případě se Petr Borkovec zhlédl v britských řetězcích prodejen a bister s kvalitními potravinami. A s tímto modelem by rád uspěl na našem trhu. Projektu se zatím nedaří podle jeho představ, takže se více zapojuje do řízení. „Pořád se ještě učíme. Rádi bychom dosáhli větších objemů i díky vlastní výrobě.“ Řetězec označuje za poctivé stravování a vehementně se brání škatulce zdravá výživa. „Chceme mít poctivé věci bez chemie. Nabízíme ale třeba i paštiky a klobásy, to by dost lidí za zdravou stravu nepovažovalo.“ Přiznává, že v kult zdravého stravování nevěří. „Člověk by se měl díky jídlu dostat do pohody. Radši budu jíst to, co mi zlepší náladu, než údajně zdravé věci, které mám problém polknout.“ Je to jen přípravka Když se s Petrem Borkovcem v závěru setkání bavím o dosavadní kariéře, říká mi, že se nepovažuje za příliš úspěšného. „Podařilo si mi vybudovat velkou finančně poradenskou firmu, ale svět je mnohem větší. Utěšuju se, že všechno, co dneska dělám, je jen taková přípravka na to, co teprve přijde.“ Velké plány má jak s Partners, ze kterých by chtěl udělat banku budoucnosti, tak i  s  projekty v rámci BIG. Nad jeho buldočí snahou dosáhnout nových a  větších úspěchů možná někteří kroutí hlavou. Zarputilost jej nutí zkoušet všechno znovu a  dokola. Nejde mu prý primárně o  peníze, což je v jeho byznysu výhoda i nevýhoda. Důležitější než výsledek hry je totiž hra samotná. A Petr Borkovec je bojovník. 

▼ Inzerce A151012079

▲ Inzerce A151002015

názor

Pojďme si s uprchlíky hrát Velká otázka: Jak pomoct lidem, kteří mohou být hrozbou pro náš domov? Z Německa, kde se prohlubuje příkop mezi příznivci a odpůrci Merkelové, píše berlínsko-pražská podnikatelka a publicistka Danuše Siering.

S

60ZEN

Překročila hranici Evropy. Pas nemá. Co s ní?

Nechcete pohladit? Z úvah mě vytrhne opět křiklavý hlas: „Jaká jsou řešení v situaci, kdy hlavy Německa a Evropy nejsou schopny uchránit vlastní hranice? Nevíme, co se bude dít. Všude vládne strach a  nejistota a  ještě na ně musíme platit!“ Tichý hlas opáčí: „Ale vždyť to nezačalo dnes, Evropa již léta přihlíží, jak se uprchlíci dostávají přes děravé italské a řecké hranice. Nikdo se tím nezabýval, protože se nás to netýkalo. Teď ano, a pořádně!“ Hm, co na to asi řekne hluboký hlas? Naštěstí mě vysvobodí Ilka. Vstupuje do dveří, rozesmátá a rozlítaná jako vždy. Když se posadí, ptám se jí, jak vypadají ti tři chlapíci, co sedí za mnou. „Úplně normálně, proč?“ Vysvětlím jí, že si nahlas povídají o uprchlících. Její grimasa prozrazuje údiv. Já hned pokračuji o svém synovi: „Představ si, Vincentek mi povídal, že by chtěl jít se třídou navštívit uprchlické děti. Ředitel souhlasí, ale mají donést adresu, kam chtějí jít. Volala jsem do státních i  soukromých zařízení, ale zájem není. Dokonce mi v jednom řekli, že o čumily nestojí. Nenapadá tě ještě někdo?“ Ilka zvedá telefon, vytáčí číslo, přitakává a povídá: „Uvidíš, to dopadne. Je to internát Elisabethstift a právě přijali 31 uprchlických dětí, které přišly bez rodičů.“ A skutečně, za chvíli mi předává telefonní číslo. Když nazítří panu řediteli zavolám a ptám se, co by nejvíce všichni potřebovali, co mají žáci přinést, odpoví krátce: „Nemusejí nic nosit. Ale ať si s nimi pohrají. Zasmějí se a třeba i pohladí.“ To nestojí nic – ale koupit se to nedá.

▼ Inzerce A141014344

Před 25 lety to bylo stejné Jsem překvapená. Ne tím, co slyším, ale že vůbec ještě někdo dnes na veřejnosti říká svůj názor. Nikdy nebylo Německo tak rozdělené jako nyní – kvůli uprchlíkům. Téma se táhne jako červená nit všemi společenskými kruhy, polarizuje v politice, v rodině, v práci, mezi přáteli, krátce řečeno všude. Angela Merkelová má extrémní odpůrce i zastánce, ale jsou i tací, kteří se snaží o střízlivost. Denně probíhají demonstrace pro a proti, které se ne vždy podaří policii perfektně zvládnout. Útoky na uprchlické domy přinášejí strach – uprchlíkům i obyvatelstvu. A policie začíná cenzurovat informace. Zato média informují často přehnaně a bez vědomí důsledků. Přese všechno stále roste počet dobrovolníků, kteří pomáhají s  ubytováním, lékařskou péčí, výukou němčiny... A jak se daří uprchlíkům samotným? Nejdříve zažívají euforii, že se dostali do vysněné země, ale realita je rychle dohoní. Ubytování v halách a tělocvičnách, kde je spánek přerušován telefonováním a traumatizovanými výkřiky, nicnedělání,

oddělení od rodiny. První se již rozhodli k návratu – ale týdny čekají, než se jim podaří dostat od úřadů zpátky pas. Velkým problémem jsou ti, kteří přišli bez registrace. Odhaduje se, že se jich po Německu pohybuje okolo 300 tisíc, z větší části jsou to muži. Stoupající kriminalita je toho logickým důsledkem. Ale po otevření hranic před 25 lety to bylo stejné. Zvláště Berlín trpěl nájezdy kriminálních band, které se neštítily ničeho. Dodnes je na prvním místě v krádežích aut – vždyť Polsko je tak blízko.

Foto Bet Orten

edím v  oblíbené kavárně, popíjím voňavé kafíčko a  čekám na přítelkyni. Určitě zase přijde pozdě... ach, ti svobodní umělci. Z  mého rozjímání mě probudí křiklavý hlas přímo za mnou: „Kancléřka Merkelová pozvala do Německa nekontrolovatelné masy a  otevírá tak dveře islamistům, kteří stojí za četnými teroristickými útoky.“ Ano, toto už znám, slyším to téměř denně, ale musí tak křičet? Druhý hlas je naopak až moc tichý: „Všichni politicky pronásledovaní mají právo na azyl, je to zakotvené v ústavě. Přijali jsme během studené války přes tři miliony uprchlíků z Východu a  nikdo nebyl vrácen.“ Třetí hlas je hluboký, mluví pomalu a uvážlivě: „To je trochu rozdíl, zde se jedná o lidi z cizích náboženství a kultur. Ale jedno je jisté, pánové – ti uprchlíci tady už jsou! A  situaci je třeba urgentně řešit. A  vyvarovat se chyb, které udělala Francie – ghetta, nevzdělanost, nezaměstnanost a vyloučení ze společnosti. Výsledek teď vidíme.“

česká stopa

V křišťálovém obrovi Velká otázka: Jak se stalo, že se z brusiče skla původem od Jablonce stal nejznámější výrobce broušeného křišťálového skla na světě? Odpověď najdete v tyrolském muzeu firmy Swarovski. Text Hana de Goeij

62ZEN

T

yrolský obr se sklání nad průzračným jezírkem, dost možná jej drží v náruči, obrovy paže, ruce i tělo splývají s okolní krajinou a  za ním se tyčí kýčovitě dokonalé alpské štíty. Možná se jen přišel napít a sestoupil do údolí ze své jeskynní skrýše. Moc křišťálu je magická a  obrovi se nechce zpátky, jeho oči omámeně hledí na křišťálové mraky, které propichují hladinu jezera tisíci světelných jehel. Skrze jeho náruč se vchází do krajiny broušeného skla. Osud Daniela Swarovského se zdál být předurčen dlouho předtím, než se narodil. Jeho rodiče žili poblíž Jablonce nad Nisou, kde již od středověku kvetla sklářská výroba a živila většinu místní populace. Ani Daniel a jeho rodina nebyli výjimkou a mladý Swarovski se vyučil uměleckým sklářem. Ještě více jej ale fascinoval technický pokrok, který díky pracovním stážím mohl sledovat na vlastní oči v Paříži a ve Vídni. Inspiro-

ván těmito vynálezy sestrojil v  roce 1891 první elektrický přístroj na broušení skleněných kamínků, tzv. šatonů. Konkurence a obavy z toho, že by někdo mohl jeho vynález okopírovat, brzy přinutily Daniela, aby se porozhlédl po místě, které by bylo výrobě křišťálu ještě zaslíbenější než severní Čechy. Nechala jsem se spolknout obrem. Přede mnou se stáčí chodba obložená plátky zlata, světlem na konci tunelu je největší umělý křišťál na světě, který má více než 300 karátů. Zlaté obložení se mění v zeď vyplněnou krystaly, jejích 42 metrů mne vede jako stříbrná nitka útrobami obra. Představení začíná v  komnatě s  ďábelským mechanickým divadlem, létajícími košilemi a  těly muže a ženy, která se skládají a rozpadají v rytmu vzájemné interakce. Vítejte v křišťálovém světě! Daniel Swarovski a jeho obchodní partneři křižují monarchii a hledají, kde zapustit kořeny. Volba padne na tyrolské městečko poblíž Innsbrucku.

Swarovski Group zaměstnává přibližně 30 000 lidí. Obrat má tři miliardy eur a celosvětově prodává v síti 2560 obchodů ve 170 zemích světa.

ZEN63

Areál muzea Swarovski Kristallwelten je po vídeňském Schönbrunnu druhou nejnavštěvovanější atrakcí v Rakousku. Svět krystalového umění založil v roce 1995 univerzální tvůrce André Heller při příležitosti stého výročí firmy Swarovski. Od roku 2015 k němu přibyla půvabná zahrada, její hlavní atrakce, křišťálový oblak, je vytvořen z více než 600 000 krystalů.

64ZEN

která se zaměřila na výrobu brousicích strojů a o pár desítek let později Swarovski pronikl do oblasti optiky. Dnes dodává Swarovski Optik na trh jedny z  nejpopulárnějších dalekohledů a  jiných přístrojů s  přesnou optikou. Šťastná náhoda a invenční zaměstnanec způsobili v sedmdesátých letech pro změnu revoluci na trhu s dekoračními předměty. A to díky myši, kterou onen dobroděj slepil z  přebytku křišťálového lustru. V roce 1976 se na Zimních olympijských hrách v Innsbrucku stala hitem. Swarovski každoročně vyrábí limitované edice skleněných zvířátek, určených pro nemalý klub sběratelů, který čítá celosvětově 300 000 hlav. Samostatné kolekce šperků Swarovski, které jsou dnes jejím nejviditelnějším artiklem, uvedla firma na trh až v 90. letech. Ven z pohádky Ocitám se v ráji. Přede mnou zdánlivě nekonečný les, opatrně se prodírám mezi větvemi stromů a s napětím hledám, kde ráj končí. Ve skutečnosti konec najít nechci, ráj by se tak stal všedním a pozemským. Nad hlavou mi září obrovská hnízda ptáků, kteří k jejich stavbě používají krystaly. Daniel Swarovski zemřel v roce 1956, bylo mu 93 let. V tentýž rok uvedla společnost na trh krystaly, které září všemi barvami duhy, aurora borealis neboli polární záře. První po nich sáhl Christian Dior a učinil je nesmrtelnými. Obr mne vyvrhl ze svých útrob, mám za sebou 16 komnat a  před očima mi jiskří. Alpská krajina kolem je nudná, předvídatelná a  konejšivá. Ohlédnu se zpátky. Do obra proudí davy zatím nic netušících neználků. Za chvíli budeme mít jedno společné tajemství. To o křišťálovém světě, který uprostřed hor ve svém těle uvěznil tyrolský gigant.

▼ Inzerce A151013909

Křišťálové světy

Jsou zde na přímém železničním spojení s Paříží, a tedy i se zákazníky ze světa módy, a okolní hory poskytují dostatek vody k výrobě elektrické energie na pohánění Danielových strojů. Domovem firmy Swarovski se stává Wattens. O více než sto let později jsou Swarovski a Wattens jedno a totéž. A více než sto let zde funguje firemní kapela, gymnastický a cyklistický klub, které Daniel Swarovski založil pro své zaměstnance na začátku 20. století. Vstupuji do srdce krystalu, světa, který je před i za zrcadlem. Zkoumavě se na mě dívá téměř šest set skleněných očí. Některé občas mrknou, cudně se stočí, či odvrátí úplně. Jen proto, aby poodhalily, co je za zrcadlem. Krystaly zpodobňující tisíce krás podle nejdivočejší fantazie. Úspěch je téměř okamžitý a zasloužený, pod znakem alpské protěže dobývají broušené kamínky z Tyrol svět. Tvůrci i zákazníci jen stěží odolávají jejich lesku. Již ve 20. letech 20. století, v takzvané zlaté éře, jsou Swarovského krystaly exportovány do celého světa. Další chodba, po pravici mám moji věrnou průvodkyni krystalovou zeď a  na podlaze vystupují z hlubin bezedného oceánu kousky křišťálového ledu vstříc mým chodidlům. Nebo je to naopak? Svou vahou způsobuji trhliny a kousky ledu nenávratně mizí v hlubinách? Iluze je matoucí a dokonalá. Kolem běhají děti po svých ledových cestičkách sem a tam. Swarovski je všude, kde je sklo a třpyt. Například na dopravním značení, které na nás zdálky bliká na silnicích pod značkou Swareflex, či na stříbrném plátně. Když Marilyn zpívala Jackovi, oslňovala ho mimo jiné i krystaly Swarovski. Expanze firmy se ale nezastavila ve vysoce exponovaných odvětvích. První světová válka a  nedostatek dodavatelů daly vzniknout společnosti Tyrolit,

Foto Swarovski

Ve venkovní části areálu je nepřehlédnutelný reliéf alpského obra s očima upravenýma jako krystaly.

advertorial

BUDDHA-BAR PRAGUE Londýn, Dubaj, Monte Carlo, Káhira a pár let už i Praha. V centru hlavního města v Jakubské ulici se nachází Buddha-Bar restaurace v Praze patřící do sítě restaurací o 12 světových pobočkách s kolébkou v Paříži. Buddha-Bar restaurant se specializuje na asijsko-pacifickou kuchyni, kterou doprovázejí živé sety různých DJs. Ani v těchto sychravých dnech Buddha-Bar nezahálí a ladí se na zimní notu. Jídelní menu se dočkalo zajímavé sezonní obměny. Šéfkuchař Lukáš Želechovský a jeho tým představili hřejivé, voňavé pokrmy postavené na červeném masu či exotické tempuře, krabí koláčky, ale také dezerty, které naladí chuťové buňky na chladnější sezonu. V zimním menu lze najít celkem 15 nových položek, které budou k ochutnání až do jara. Patří mezi ně třeba ústřice tří chutí podávané se suchým ledem infuzovaným citronovou trávou, na mořský ďas s tamarindovým kari, ohněm opálená hovězí svíčková s pepřem Sansho pěstovaným v horách nebo na pečené ciderové koblížky s pěnou z vietnamské kávy. Tým restaurace si pro vás připravil i nové míchané drinky jako například Plumb Shrub připravený z povidel s přidáním jablečného octa spolu s aromatickým ginem a japonským švestkovým vínem nebo drink s názvem Bloody Mya, která nahradila už věrně známou krvavou Marii. Namísto vodky v ní najdete japonskou pálenku Shoshu, přičemž celý drink je podáván v krásném japonském servisu. Ať už budete mít chuť na dobrou večeři, nebo jen na originální drink, určitě nebudete touto asijsko-pacifickou fúzí zklamáni. Více informací na www.buddha-bar.cz. Rezervace přijímá restaurace na telefonu 221 776 400.

ZEN65

TIPY Dubánek záchodový

Výhled z okna

Důvěrnosti z kuchyně

Dubánci jsou postavičky ze žaludů, a jakkoli zní název mazlivě, ve skutečnosti jsou to dosti rázovité až poťouchlé postavy. Jejich tvůrce Petr Václavek, který se živí jako grafik na volné noze, jim říká „potvoráci“. Na rozdíl od příbuzných postaviček z kaštanů

Mám dva výhledy z okna, které mě dokážou odnést z každodennosti. První je v našem podolském bytě. Koukám do stromu. Je to smrk, který se dávno vymkl kontrole a z okrasného stromku na dvorku je dnes statný strom po střechu domu. Dali jsme na něj krmítko, takže mám na gauči ornitologickou stanici. Společně s Františkou, naším loveckým psem, tam jsme schopni zírat hodiny. Druhý zásadní výhled mám v kanceláři. Když z monitoru nevychází žádná inspirace, vpravo hleď a za oknem… Koleje s lokálkou. Vltava s ptactvem. A hlavně pasoucí se ovce a kozy na druhém břehu! Nekoukat skrz žaluzie, připadal bych si jako na chalupě. Ještě když slunce zapadne za chuchelský kopec a vyčaruje ohnivé červánky a na obzoru nový dálniční most s lidmi, kteří pořád někam jedou. Modřanská romantika. -sam-

V knize Anthonyho Bourdaina, známého šéfkuchaře a světoběžníka, nenajdete jediný recept nebo fotku pokrmu! Místo toho v ní tenhle bývalý bouřlivák popisuje svérázným žargonem svět newyorských restaurací 70. let. Peprné historky o drsných chlápcích, tvrdé konkurenci, sexu v uličce mezi chlaďáky a všudypřítomné dostupnosti drog doplňují praktické rady, proč si nedávat v restauracích v pondělí rybu nebo proč zásadně nechodit na brunch. Vřele doporučuji všem milovníkům dobrého jídla! -vio-

Co redakce miluje

Hodina s EY

Dobrý Černý pejsek

Začínajícím podnikatelkám zelenou, tak by se dal shrnout bohulibý záměr konzultantské společnosti EY. Každá žena,

Procházka je někdy málo, velký výšlap zase moc…

která má podnikatelské ambice, se může skrze web hodinasey.cz přihlásit na konzultaci s některým z odborníků EY. Ti své know-how poskytnou zcela zdarma. Téma i odborníka si aspirující podnikatelka může vybrat. Chytrý tah, jak rozšířit základnu budoucích klientů a vzdělat společnost v jednom. -hdg66ZEN

V takovém případě je dobrou volbou cesta po cyklotrase z Berouna do Srbska a odtud přes Tetín zase zpět. Ideálním cílem okružního výletu pak budiž restaurace Blackdog v České ulici. Čeká vás příjemné moderní prostředí, nevtíravý hudební podkres, ale hlavně – vynikající burgery nebo třeba uzená žebra. Až půjdete po silnici, ještě kdesi nad Tetínem, pamatujte na rezervaci, ať zmoženi poutí nemusíte čekat, až se uvolní místo u stolu. -nes-

Pro vánoční pohodu… …tahle knížka opravdu není, ale pro mnoho čtenářů to může být právě proto skvělý dárek. Autor knihy Bilderberg – Kdo tahá za nitky moci podává alternativní výklad moderní historie. Jsou to jen bláznivé konspirační teorie? Anebo ne? Rozhodněte se sami a nepoužívejte jen rozum, protože ten je plný stereotypů. Nechte promluvit i svoje instinkty. Jak říká stará zpravodajská moudrost: To, že jsi paranoidní, ještě neznamená, že tě nikdo nesleduje. -jam-

Tóny na zimu Hudby je tolik a času tak málo. Ale to je samozřejmě dobře, je z čeho vybírat. David Bowie vydal nový singl z chystané lednové desky Blackstar. Je skvělý,

dejte si desetiminutový klip, je to zajímavé podobenství o současné společnosti. V elektronickém ranku se moc příjemně poslouchá projekt A Path Untold s novinkou Secret Subtle Light. A pořád se nemůžu nabažit nové desky The Libertines Anthems For Doomed Youth. Takhle má znít pořádná britská indie kytarovka! Jo a nezapomeňte, v lednu je tu Morricone. -sam-

▼ Inzerce A151011748▼▼ Inzerce A151005052

ZEN like

Foto archiv

jsou lepené tavnou pistolí, jedna postava vzniká asi třicet minut a objekt je třeba ještě dobře nafotit. Masovou oblibu postaviček spustil „dubánek záchodový“ (na snímku). Více se o projektu dozvíte na www.dubanci.cz, kde si lze objednat i kalendář. -luh-

NE JLEPŠÍ KLUZIŠTĚ V PR A ZE? ŽIŽKOVSK Á VEŽ! BEST ICE RINK IN PR AGUE? PR AGUE T V TOWER!

T O W E RPA R K P R A H A M I M I NO O G A R D E N R E S TA U R A N T Mahlerovy sady 1 / 130 00 Praha 3 / +420 210 320 081 / +420 210 320 140 / [email protected] / [email protected]

W W W.TOWERPARK.CZ

D e Ville AVAILABLE AT: OMEGA BOUTIQUE, Staromeˇstské námeˇstí 6, Praha 1, tel.: +420 601 221 566 KLENOTNICTVÍ DUŠÁK, Praha 1, Na Prˇíkopeˇ 17, tel.: +420 736 630 133; Praha 4, Arkády Pankrác, tel.: +420 773 627 367

zen_210x270_GS24.indd 1

12/7/15 9:51 AM