Vysoké Tatry Protože jsem před prázdninami prodal výbavu na paragliding, naše plány na letní dovolenou se změnily. Místo tradičního Slovinska jsme museli vymyslet něco jiného a rozhodli jsme se pro Vysoké Tatry. Po strastiplné cestě po D1 byl vjezd na slovenskou dálnici úlevou. Cesta do Popradu vedla převážně po dálnici, takže od hranic už je to jenom chvilka. Ubytovali jsme se v Intercampu Tatranec u Tatranské Lomnice, s výhledem na Lomničák. Na rozdíl od Alp Vysokým Tatrám chybí předhůří, proto je pohled z Popradské kotliny na prudce vystupující svahy velehor ohromující. Nejvyšším vrcholem je Gerlachovský štít (2655 m) a výšku 2500 m převyšuje dalších 24 vrcholů. Celková rozloha Vysokých Tater činí pouhých 341 km², proto se také nazývají kapesní velehory.
Štrbské a Popradské pleso První výlet jsme si naplánovali ze Štrbského plesa na Popradské pleso. Trasa byla popsána jako lehká, takže jsme se těšili na příjemnou procházku. Vyrážíme z Tatranské Lomnice vlakem. Vlak jezdí každou hodinu a konečnou stanici má ve Starém Smokovci, kde se musí přestupovat na Štrbské pleso. Nevím, jestli jedeme ve frekventované hodině nebo je to tak vždy, ale doporučuji se před Starým Smokovcem připravit na rychlý výstup z vlaku. Ve Starém Smokovci nastupují do vlaku na Štrbské pleso spousty lidí, takže pokud si nepospíšíte, budete skoro hodinu stát namačkaní u dveří vlaku. Z vlaku jsou dobře vidět následky větrné smrště, která se zde prohnala v listopadu roku 2004. Vichřice místy dosahovala rychlosti 190 km/h a za oběť jí padl kompletně celý pás převážně smrkového lesa, sahající od západních až po východní Vysoké Tatry. Štrbské pleso je nejspíš nejnavštěvovanější místo v celých Vysokých Tatrách, ale hodně lidí se projde jen kolem plesa, nebo se vydá na Solisko. I tak je cesta na Popradské pleso plná lidí. Stoupání na začátku cesty Terezku trochu vystraší, ale netrvá dlouho a už jdeme převážně po vrstevnici. Cesta je tvořená z větších kamenů položených vedle sebe a je potřeba
se dívat, kam člověk šlape. Ve výšce, kde rostou už pouze kosodřeviny, se naskýtají úžasné výhledy. Po mírném sestupu přicházíme k Popradskému plesu. Z terasy u piva sledujeme lidi, kteří se rozhodli pro strmý výstup na sedlo pod Ostrvou. Nic pro Terezku . Kolem plesa pokračujeme k Symbolickému cintorínu, který je o kousek dál. Zde je pietní místo k uctění památky těch, co přišli v Tatrách o život. Najdeme tu asi 50 volně roztroušených dřevěných křížů a 150 pamětních tabulí. Všemu dominuje centrální kaplička. Mottem místa je „Mrtvým na památku, živým na výstrahu.“ Zpáteční trasa vede po asfaltce, kde nás vystraší cedule s upozorněním na zvýšený výskyt medvědů. Pak už jen električkou zpět do Tatranské Lomnice.
Vodopády Studeného potoka Další den se vydáváme k vodopádům Studeného potoka. Vycházíme ze Starého Smokovce, kam jsme se dostali opět električkou. Odtud nás čeká 300 m převýšení na turistické a lyžařské středisko Hrebienok. Na Hrebienok se můžete dostat taky pozemní lanovkou. Po výstupu se jde pěkně z kopce do údolí, kde teče Studený potok. Cesta vede kolem Bilíkovy chaty a už kousek za chatou je slyšet hukot Veľkého vodopádu. Dále pokračujeme proti proudu směrem k Rainerově chatě, která je nejstarší chatou ve Vysokých Tatrách. Cestou se zastavujeme u Skrytého vodopádu, který láká asi nejvíc lidí. Odtud to je k Rainerově chatě už jen kousek. Chata je po rekonstrukci a můžete si zde prohlédnout staré horolezecké náčiní. Své místo na výsluní tu mají i nosiči, kteří zásobují horské chaty ve vyšších polohách. Když vycházíme z chaty, naši pozornost upoutá liška, která je nejspíše místní celebritou. Nechá se v klidu od všech vyfotit a pak pomalu odchází. Stoupáme do kopce k Zámecké chatě, kde si chci dát své první halušky s bryndzou. Procházíme kolem Obrovského vodopádu, jehož vody padají úzkou skalní průrvou do hloubky 20 m a začínáme si všímat obuvi některých turistů, která je opravdu zarážející ( sandále, žabky atd.). Když dorazíme k Zámkovské chatě (1475 m) je tu poměrně dost lidí, proto nemeškáme a jdeme si objednat zasloužený příděl energie. Máme štěstí, u baru jsou jen dva lidé. Dáváme si halušky a panáka Tatra tea, což je vysokoprocentní likér. Po obědě, který splnil má očekávání, vyrážíme na zpáteční cestu. Opouštíme Tatranskou magistrálu plnou lidí a vracíme se do Tatranské Lomnice lesem, který byl napaden Kůrovcem. Je vidět, jak mezi mrtvými stromy už prorůstají stromy nové, a my si konečně vychutnáváme samotu.
Velká Svišťovka a Zelené pleso Po dvoudenní rozcvičce jsme si na třetí den vybrali celodenní vysokohorskou túru z Tatranské Lomnice na Veľkou Svišťovku a k Zelenému plesu. Začínáme u lanovky v Tatranské Lomnici, kde si můžete cestu ulehčit koupením lístků na Skalnaté pleso a svézt se lanovkou. Tedy pokud vás neodradí obrovská fronta lidí, která tu čeká. Zde prodávají i lístky na Lomnický štít, ty jsou ale hned vyprodané. Proto, pokud máte zájem se na Lomnický štít podívat, kupte si lístky den předem odpoledne, nebo si je rezervujte přes internet. I když je to trochu risk, že místo krásného výhledu si neuvidíte ani na špičku vlastního nosu. Ti, co se rozhodnou pro výšlap na Skalnaté pleso, se musí připravit na 900m převýšení, které musí zdolat. Nic příjemného. Nahoře se můžete občerstvit a projít se kolem plesa, které vysychá. Údajně je to způsobeno výstavbou lanovky a hvězdárny. My pokračujeme dále, do sedla pod Svišťovkou. Terezka sleduje ukazatel a kontroluje si čas. Zvláštností na ukazatelích v Tatrách je to, že místo vzdálenosti k cíli je tu určen čas, za který bychom měli k cíli dorazit. Což je trochu matoucí. Po předchozích dvou dnech už má Terezka zjištěno, že si ke každému času musí přidat půl hodiny, aby to odpovídalo jejímu tempu.
Převážná část cesty vede po kamenopádech, takže skáčeme z kamene na kámen. Sviště jsme neviděli, zato máme štěstí na dva kamzíky, kteří se spokojeně pasou kousek od nás. Ze sedla už je to k vrcholu kousek a my si můžeme užít parádní výhled na Zelené pleso a Belianské Tatry. Po krátkém odpočinku v sedle pod vrcholem se vydáváme na cestu k Zelenému plesu. Sestupujeme prudkými serpentinami, na kterých se objevují i nepříjemné úseky. V půlce sestupu přicházíme k části, kde musíme pomocí řetězu slézt kratší úsek skalní stěny. Na tomto místě se lidi trochu zdrží, proto se tu tvoří menší fronta. Terezka je trochu nervózní, ale vše zvládá na jedničku. Od tohoto místa už je sestup mírnější, takže máme čas i na otrhávání borůvčí, což bychom samozřejmě dělat neměli. Odpočinek na terase chaty při Zeleném plese si opravdu vychutnáváme. V okolí je pořád na co se dívat. Obzvláště na nejmohutnější skalní stěnu ve Vysokých Tatrách, severní stěnu Malého Kežmarského štítu, která je 900 m vysoká a u horolezců hodně oblíbená. Také jsou vidět dva menší vodopády, které plní vodou Zelené pleso. Před sebou máme ještě polovinu cesty a času není nazbyt. Posilněni Tatra tea vyrážíme na cestu do Lomnice, která vede lesem kolem Malé a Velké Svišťovky. Tedy převážně lesem. V polovině zpáteční cesty opouštíme chládek, který nám poskytují stromy, a vcházíme na planinu postiženou polomem. Místo je už osázeno novými sazeničkami a z cedule stojící opodál zjišťujeme, že obchodní řetězec Lidl sazenice zaplatil a nechal je svými zaměstnanci zasadit, proto budoucí les nese jméno Lidl. Poslední úsek cesty nás docela zklamal, protože vede po silnici prudce dolů, což odnášejí naše chodidla. To ale na celkovém pocitu z dnešní túry nezanechalo nic. Na tenhle den jsem se moc těšil, a bylo proč. Jen doufám, že Terezka to cítí stejně a podobné túry budeme absolvovat častěji.
Slovenský Ráj Než Slovensko opustíme, chceme navštívit ještě Slovenský Ráj, který leží asi 40 kilometrů na jih od Vysokých Tater. Toto místo je jednou z nejkrásnějších lokalit Slovenska. Jde o členité území plné roklí, soutěsek, potoků a vodopádů, které jsou zpřístupněny díky množství žebříků, kovových stupňů, lávek nebo řetězů. Ráno nám znepříjemní zjištění, že baterie v autě je díky chladicímu boxu vybitá. Tento problém však okamžitě vyřeší parta Ukrajinců, kteří nás na požádání roztlačí a my můžeme vyrazit. Na túru vyrážíme z kempu Podlesek, kde zaplatíme vstupné, které je spíše symbolické. Toto místo je výchozím bodem pro množství dalších túr. Zde si kupujeme také mapu Slovenského Ráje a prodavač nám na ní ukazuje nejhezčí trasu, kterou si určitě nesmíme nechat ujít. Trasa je přibližně 16 kilometrů dlouhá, s převýšením 550 metrů, a trvá cca 6 hodin. Cesta vede po zelené turistické značce a my vstupujeme do rokliny Suchá Belá, kudy protéká stejnojmenný potok. Cesta roklinou pomalu stoupá přímo korytem potoka, ze kterého díky vytrvalému suchu moc nezbylo. To nám dává značnou výhodu, protože trasa po dešti je jistě složitější a určitě si vyžaduje pevnou nepromokavou obuv. Teď tu protéká úzký pramínek vody, díky kterému jsou nánosy kamení i tak dost kluzké. Složitější úseky překonáváme po dřevěných lávkách nebo pomocí řetězů. Občas potkáváme lidi jdoucí v protisměru, přestože je trasa jednosměrná. Netrvá dlouho a zjišťujeme, proč se tak děje. Před námi se objevuje Misový vodopád, kde se s pomocí soustavy kovových žebříků a lávek musí zdolat nejvyšší převýšení při průchodu roklinou. Pod těmito žebříky se tvoří obrovská fronta lidí, čekajících, než na ně přijde řada. Není divu, že to někoho odradilo. Fronta naštěstí postupuje rychle a my se za chvilku dostáváme na řadu. Stoupáme po žebřících a sledujeme vodopád, který je dvoustupňový. Nahoře je Terezce na tváři vidět radost z toho, že už má výstup za sebou. Pokračujeme po dřevěných lávkách a zjišťujeme, že jsme opět sami. Vcházíme do nejužšího místa rokliny, která se příznačně jmenuje Roklina a cesta se zužuje na 1 metr, přičemž kolmé stěny nad hlavami dosahují místy 150 metrů. Přicházíme k dalšímu vodopádu jménem Okienkový, který dostal své jméno díky oknu vytvořenému ve skále. Roklina se pomalu rozšiřuje a my cítíme, že vrchol Suché Belé nemůže být už daleko. Cestou procházíme kolem studánky, kde si dočepujeme vodu, a pokračujeme po žluté turistické značce. Ta zprvu vede po asfaltové cestě, která nás dovedla na vrchol. Tady si můžete za určitý obnos půjčit kolo nebo koloběžku a udělat si sjezd zpátky do Podlesku. My nadále jdeme po žluté k rozcestí pod Ptačím hrbem, kde odbočujeme na lesní cestu značenou červenou turistickou značkou. Ta nás úplně oddělila od ostatních lidí a my jsme zůstali v lese naprosto sami. To zneklidnilo Terezku, která si začala pískat a doufala, že tím zabrání případnému nečekanému setkání s medvědem. Po červené docházíme až na Kláštorisko, které tvoří křižovatku mnoha značených tras. Zde také stojí chata, kde se můžete občerstvit, a ruiny kartuziánského kláštera z přelomu 13. a 14. století. Pro posilnění si dáváme hovězí vývar a potom pokračujeme po žluté značce Kláštoriskou
roklinou do Prielomu Hornádu. Cesta vede serpentinami s místy, na kterých si musíme pomoci řetězy. Dovede nás do kaňonovitého údolí vytvořeného řekou Hornád, kde odbočujeme na pěšinu vedoucí podél řeky, která je značena modrou turistickou značkou. Měkoučká pěšina se střídá s technickými úseky, kde přecházíme nad řekou Hornád po kovových stupačkách zavěšených ve skalní stěně. Odsud je krásný výhled na řeku a údolí. Hned poblíž mostu, po kterém přecházíme na druhou stranu řeky, je malá oblázková pláž, vhodná pro odpočinek. Po několika dřevěných lávkách a místech s řetězy přicházíme k další kolmé stěně, kde skála vytváří nad stupačkami převis, a je třeba se trochu vychýlit nad Hornád. Tohle místo si bude Terezka stoprocentně pamatovat, podle toho, jak vystrašený výraz měla. Zanedlouho se dostáváme k Hrdlu Hornádu, kde je soutok Veľkej bielej vody a Hornádu. Zde je taky přírodní vyhlídka, kterou necháváme za sebou, a pokračujeme do kempu Podlesok, kam to máme už jenom kilometr. Před cílem se ještě zastavujeme na kofolu na ranči, kde je spousta vyžití pro děti. Dnešní túra byla rozhodně parádním završením dovolené na Slovensku a návštěvu Slovenského Ráje můžu jen doporučit.
Na Slovensku se vypráví pověst o tom, že když Bůh dovršil své dílo, dal andělovi pytel plný krás, ať tu krásu rovnoměrně rozeseje po Zemi. Když anděl prolétával nad Vysokými Tatrami, hory ho okouzlily natolik, že slétl níž, aby si je mohl lépe prohlédnout. Přitom si pytel natrhl o vysoký štít a spousta krásy se vysypala právě zde. S tímto můžu pouze souhlasit a doufám, že se sem brzy vrátím .
