2. POKOŘUJEME NÍZKÉ TATRY V návaznosti na loňský test spolehlivosti motocyklů sériové produkce, jsme se rozhodli prověřit na dlouhé trase po České a Slovenské republice nový model. Šlo o prototypy připravovaného dvoumístného typu DUO. I tyto skůtříky s automatickým ovládáním jsou určené především ke krátkým pojížďkám ve městě. Oproti jednomístnému modelu byla zesílena páteř motocyklu. Průměr rámové trubky se zvětšil ze 40 na 70 milimetrů. To přineslo nejen zvýšení tuhosti, ale umožnilo využít rám jako palivovou nádrž. Její využitelný objem je sice necelé tři litry, ale na sto kilometrů jízdy to stačí. Pod sedlem teď namísto ušetřené nádrže vznikl malý zavazadlový prostor. Výrazně byla zesílena zadní kyvná vidlice a její uložení. Stojatý válec motoru si vyžádal jiné uložení zadního odpružení. Tlumič pérování zůstává centrální, pouze opouští ležatou polohu a teď bude sloužit v modernějším provedení PRO-LINK. Nová je také pohonná jednotka. Motor Franco Morini RV vzduchem chlazený jednoválec s rozvodem membránami, ale je vybaven třemi přepouštěcími kanály. Bohaté žebrování připomínající stopětadvacítku, zajišťuje účinné chlazení v extrémních teplotách. Odstředivý variátor automaticky mění převod podle charakteru vozovky. Výkon tři a půl koně při 7200 otáčkách za minutu výrazně zlepšuje dynamické vlastnosti. Maximální rychlost stoupla na 60 kilometrů v hodině. Také kapota se dočkala kosmetických úprav a je nyní zaoblenější. Podmínky testu oproti loňsku výrazně přitvrdily. Tři minimotocykly měly během pěti dnů projet obě republiky, navštívit nezápadnější i nejvýchodnější body a vyjet na nejvýše položenou komunikací ve výšce téměř 2000 m n.m. Opět jsme používali olej VALVOLINE DURABLEND 2T. V doprovodném vozidle se krčil další prototyp. Jednalo se o mini repliku motocrossu, určenou pro děti s trefným názvem BABY. Základ uvedeného motocyklu vycházel z konstrukce DUO. Zkrácený páteřový rám, který i tady slouží současně jako nádrž. Zkrácení zadní kyvné vidlice přineslo změkčení odpružení, což vzhledem k váze dětského řidiče bylo přínosem. Motocrossový design dovolil snížit výšku sedla o 20 centimetrů. Motor Franco Morini RV je identický modelem DUO. Lehlý převod, nižší hmotnost motocyklu i jezdce dávala tomuto diblíkovi doslova raketové zrychlení. Vyšší váha motoru s variátorem je vyvážena lepším využitím točivého momentu. Tohoto skřítka měl mimo silnici otestovat desetiletý syn řidiče doprovodného vozidla Tomáš Polášek.
V úterý 4.7.2000 v 13.30 vystartovaly z náměstí od zlínské radnice tři minimotorky DUO. Mými spolujezdci jsou Lukáč Heča a syn Jan Holík. Míříme na východ - cíl Vysoké Tatry. Jelo se parným letním dnem. Úlevu jsme pocítili překročením slovenské hranice. Zatím co v Čechách bylo povinné nošení ochranné přilby uzákoněno, slovenští sousedé nám dávají možnost naposled si vychutnat koncert hvízdání větru kolen hlavy. Slunečné odpoledne nás provázelo romantickou krajinou okolo
Strečna. Na parkovišti pod hradem vytahujeme z pneumatiky první hřebík.
V kotlině pod Malou Fatrou námi sluníčko začalo mávat na rozloučenou. U odbočky na Dolní Kubín nás opustilo docela a nad námi se začaly stahovat zlověstné mraky.
V Ružomberoku se přiřítila opravdová vichřice s lijákem. Poryvy větru lámou větve před našima očima a snaží se nás smést ze silnice. Větve padající pod kola našeptávají pro dnešek jízdu přerušit. Nedbám toho a vzápětí jsem potrestán. Při objíždění větve křížím cestu synovi. Následuje srážka a oba se válíme na mokré vozovce. Náraz do holeně je bolestivý. Dolní končetina bez mého svolení mění barvu. Zlomené naštěstí nic není, ale bolest mi křiví ústa. Jsem si vědom své viny. Mlčky, se zaťatými zuby usedám za řídítka a pokračuji v cestě. Nahuštěný program nakonec zvítězil nad zdravým rozumem. Tak v 10 hodin večer jsme v souladu s plánem cesty dorazili do Popradu, kde jsme měli zajištěný nocleh.
Středeční prosluněné ráno nás vítá nádherně modrým nebem a namodralými tatranskými štíty. I když tato krása brzy zmizela za našimy zády, cesta pohádkou pokračuje. Stoupáme kolem levočské hradby a kocháme se úchvatným pohledem na Spišský hrad.
Vzápětí opět šplháme serpentinami kopce Branisko a mizernou silnicí s táhlými zatáčkami klesáme k Prešovu. Cesta v klidu ubíhá, projíždíme Michalovce, Sobrance a máme před sebou toužebně očekávaný nejvýchodnější cíl naší cesty - Vyšné Německé. Pohled na počmáranou ukrajinskou celnici nás vrátil do reality a my rychle otočili řídítka na západ.
Fofrem projíždíme opět Michalovce, proplétáme se Košicemi a Rožňavou. Za Dobšinou nás čeká další stoupání plné serpentin. Za šera zastavujeme u horské chaty Pusté Pole, která stojí na úpatí KRÁLOVY HOĽY, třetí nejvyšší hory Nízkých Tater a místa kam se chceme vydat. Hora leží v chráněné oblasti a ke splnění našeho záměru je třeba získat povolení LESŮ SLOVENSKÉ REPUBLIKY. Chata naštěstí patří této organizaci a správce má pro náš plán pochopení. Nejprve si naše minimotocykly osobně vyzkoušel a nešetřil chálou. „Zo začiatku je cesta zlá, ale hore už bude dobre“, líčil nám naši budoucnost. Povolení však musíme stvrdit „karafinkou „Spišské borovičky.“
Třetí den putování už nic nebrání naší cestě na vrchol. Projíždíme vesničkou Šumiac a odbočujeme vpravo do hor. Máme před sebou dvanáct kilometrů stoupání. Projíždíme bahnitou partii plnou zatáček. „Kam chalani?“ pokřikují na nás lesní dělníci. „Hore?“ křičím také, abych přehlušil motor. „Tam ešče žádný Pionýr něvyšel,“ zrazují nás dělníci. „Tak to budeme první“. Stoupáme dál. S přibývající výškou lesní porost zvolna řídne až nakonec zmizí úplně. První dvě třetiny tvoří úzká lesní cesta plná výmolů, vyztužená makadanem.
Po výjezdu z lesního porostu se najednou rozšiřuje a posledních pět kilometrů se z cestičky stává široká asfaltovaná magistrála, byť nevalné kvality. Jak se to našim bývalým bratrům podařilo nepochopím. Asi to asfaltovali z vrtulníku. Motocykly zdolávají tuto trasu bez problémů. Nejrychlejší je náš desetiletý, třicetikilový kolega, který jede na dětském minicrossu, který je na vrcholu první a teď nám strouhá mrkvičku. „Ten se vybarvil! My mu dovolíme svézt se s mazáky a on si z nás nakonec dělá šprťouchlata !!!“
Na vrcholu, pod televizní věží zdravě vyfukuje. Sluníčko se schovalo za mrak a my jsme najednou promrzlí na kost. Zapisujeme se do knihy návštěvníků vrcholu a vydáváme se zpět dolů. Ještě dnes musíme nýt na Moravě. Sjezd byl kupodivu rychlý. Doplňujeme nádrže a míříme k
Breznu. Cesta ubíhá přesně podle plánu. Dobré nálady máme na rozdávání když... nejednou nás předjíždí policejní auto a červený terč vysunutý z okénka oznamuje nedobrovolnou zastávku. A je to tady! Nezbytná kontrola dokladů, které máme v doprovodném vozidle. Ták, to budě peť stokorunáčik od každého“. Polévá nás chlad. Nevídané výdaje nikdo nemiluje. Doprovodné vozidlo nás dohání, my vítězoslavně ukazujeme doklady v naději, že vše je v pořádku. Bdělá slovenská policie naši radost ale nesdílí a nadále kvalifikuje naši jízdu jako přestupek. Tak mluvíme a mluvíme. Policisty začínáme zajímat. Vyptávají se odkud jsme. Vysvětlujeme, že se jedná o malou vesničku, kde největším výdobytkem civilizace je nedávno postavený Párty hotel „Moulin Rouge“ určený pro obzvlášť náročné klienty, převážně z řad mužské populace. To policisty začíná zajímat víc, než naše řidičáky. Hned se vyptávají kolik jedna slečna stojí. Když říkáme 1500 korun, jsou nadšení a vrací nám doklady. My je na oplátku obdarováváme hromadou prospektů zmíněného zařízení a pozváním do Březůvského podniku „My príděm“, volají na rozloučenou. Radost z pokoření Královy Hoľy je taková, že jako ve snu projíždíme Brezno. Zasnění se nám nevyplácí. V Banské Bystrici se každý vydává cestou o které si myslí, že je to ta pravá. Nakonec nezbylo, než se pracně dohledat. Sláva!!! Postupně se sjíždíme na kousku dálnice směrem na Zvolen. Asfalt šustí pod koly, když motorečka najednou míří jinam než je třeba. Zastavujeme a z pláště na nás posměšně pomrkává hřebík. V pořadí už třetí. Pokud to tak půjde dál, budou nám chybět rezervní duše. Naštěstí tennto defekt byl už poslední. Projížníme Zlaté Moravce, Nitru Sereď, Senec, Malacky a hraničním přechodem Kúty – Lanžhod se vracíme se zpět na Moravu. V Břeclavi jsme zamávali výrobci výplně našich sedel, projeli Mikulov a zastavujeme ve vesničce Drnholec, kde v chalupě Vaška Šmída, kolegy ze zaměstnání, nás čeká třetí nocleh. V místím zemědělském družstvu svařujeme jeden výfuk, který nevydržel kameny Královy Hoľy. Večer sedíme u ohně a pochutnáváme si na vynikajícím guláši z kuchyně pana domácího. Pokosené obilné pole lemuje cestu na Znojmo. Při průjezdu Pelřimovem podáváme žádost o registraci do knihy rekordů. Další krátká zastávka na kávu je v Táboře u výrobce zapalovacích svíček BRISK. Projíždíme Milevsko, kocháme se pohledem z mostu na Orlickou přehradu a necháváme za sebou Březnici, místa, kde pro nás vyrábí jednotky zadního odpružení. V přecpané Plzni trápíme řidiče automobilů. Využíváme malých rozměrů našich samohybů, proplétáme se frontou vozidel stojících na červenou a po naskočení zelené vyrážíme jako blesk dopředu, což se automobilistům příliš nelíbí. Za každou cenu se nás snaží předhonit. Jenže pak přijde další křižovatka a další červená. Zatímco oni zůstávají vzadu ve frontě, my dráždíme nové řidiče. U Toužimi se nad námi opět začínají stahovat zlověstné mraky. Zatím neprší, tak obdivujeme krásu starého města Loket a jeho hradu. Cestu končíme v Sokolově. Zde končí i dobré počasí. Vodní kapky bubnující na okenní sklo nás vítají do pátého dne. Déšť nás provází celou sobotní etapu. Děláme si malou zajížďku přes Vřesovou, abychom na vlastní oči uviděli, jaké rozměry má povrchová hnědouhelný důl. Přes Chodov sjíždíme do, Karlových Varů a míříme na východ. Déšť nás nemilosrdně bičuje. Před Prahou jsme promrzlí na kost. Nepomáhá ani hrnek horkého čaje. Ruce se třesou, že máme čaje víc na oblečení, než v žaludku. Proplétáme se ucpanými silnicemi a jsme rádi, když konečně máme Prahu za zády. Po natankování v Průhonicích se vydáváme přes Říčany ke Kolínu. Tady dochází k dramatické situaci. V České republice je řada ctitelů historických mopedů Stadion. Tito fandové pořádají srazy, závody, či spanilé jízdy. Před Kolínem se proti nám u dešťové clony vynořilo najednou asi padesát stejných bláznů jako jsme my. Vzájemně se zdravíme. Jenže špatná viditelnost a kluzká vozovka nejsou podmínky pro nadšené mávání. Byl to jen zlomek vteřiny a jeden mopedista válí sudy pod kola doprovodného auta. Duchapřítomnost řidiče Pepy Poláška zabránila nejhoršímu. Vše skončilo jen s oděrkami. I moped, který jsme vytáhli z pod kol, skončil bez vážné újmy a po vyrovnání řídítek mohl jeho jezdec pokračovat.
Kutnou Horu, Chrudim i Moravskou Třebovou téměř nevnímáme. Třeseme se chladem a nestačíme měnit suché oblečení. Stejně jako Jeníček a Mařenka hledáme místečko kde bychom se mohli ohřát a složit hlavu. Konečně jsme uviděli světélko, přesněji růžové cimbuří pohádkového hradu. Ouha. Mírov sice hrad je, ale prožít pohádku v nejtěžším vězení se nám zatím nechce. Tak pokračujeme lijákem dál. Do Mohelnice přijíždíme úplně ztuhlí. V pravé ruce máme křeč od neustálé jízdy na plný plyn. Za normálního počasí bychom to stihli až do Zlína. Nyní dáváme přednost horkému čaji s rumem a horké sprše. Právě tady dochází ke kuriózní situaci. Promrzlý, částečně posilněn čajem DE LUXE vcházím do kempinkové, velkokapacitní sprchy. Otočení kohoutkem a šumění horkých, vodních provázků mi začíná pozvolna vracet tělesnou pohodu. Přivírám oči blahem a nechávám se masírovat pramínky třpytivého tepla. Zřejmě z vedlejší místnosti slyším ženské štěbetání. „Nebylo by špatné, kdyby mi některá přišla umýt záda“, zasmál jsem se při vilné představě. Zastavuji kohoutek a vycházím z boxu přímo do hloučku rozesmátých žen. „Kuš, spletl jsem si dveře“, projelo mi hlavou. Přítomné dámy naštěstí nedělají skandál a mou nahou přítomnost berou jako vítané zpestření. Zachumlávám se do ručníku a s omluvami vycouvávám na chodbu. Veselý smích napovídá, že dámská společnost si bude mít o čem povídat. Já i kolegové uléháme do postelí a usínáme spánkem spravedlivých. Studené nedělní ráno nás vítá do poslední cestovní etapy. Zkušební cesta končí. Zbývá ještě Olomouc, Přerov, Otrokovice a před námi je Zlín - vytoužený a zároveň zasloužený cíl. Vítá nás prázdné náměstí. Žádné ruce zvednuté na pozdrav a blesky fotoaparátů. Jen ticho a klid. „Odysea“ skončila. Vcházíme do místního Mc Donaldu a velkým BIG MACKEM oslavujeme konec našich trampot. Projeli jsme trasu dlouhou 2031 km a spotřebovali 165 litrů benzinu, což znamená průměr 2,7 l /100 km. Někomu se bude spotřeba zdát vysoká, ale opakuji, jelo se stále na plný plyn. Použilté pneumatiky MITAS s univerzálním desénem H – 06 se osvědčily jak na dobrých silnicích, tak na lesních cestách, necestách. Přesto, že jsme stroje nešetřili a jeli neustále na plný plyn, nezaznamenali jsme žádnou vážnější poruchu. Stroje se držely dobře a jeden uklepaný výfuk a třikrát hřebíky v zadním kole byly vzhledem k mizerným cestám zanedbatelnými závadami. Variátorové řemeny nevykazovaly téměř žádné opotřebení. Jako výrobce motocyklů a organizátor testu mohu konstatovat: „Bylo to únavné a vyčerpávající. Většina jezdců již druhý den nevěděla, jak si sednout. Ke konci cesty jsme si ale zvykli a místo, kde záda ztrácí slušné pojmenování přestalo bolet.
