ZÁPADNÍ TATRY 2005
ZÁPADNÍ TATRY
ZÁPADNÍ TATRY 27.-30.10.2005
Předtím… Tak nakonec nejen že jsem neodjel s ostatníma na Otavu a místo toho dělal technickou podporu a neustále něco zajišťoval, ale neodjel jsem ani na Grossglockner. Už jsem se smířil s tím, že celá akce na víkend vyjde finančně dráž než devět dní v Alpách pod Matterhornem, protože jsme zbyli dva na auto, zvedli ceny benzínu na takovou částku, že to nikdo nečekal a do toho všeho ještě placení horský silnice takovým stylem, že jsem to nečekal já a ono se pokurví počasí. Ale fest. Tak jsem se aspoň ze žalu ožral. Ale fest. Nicméně máme státní svátek. Ve čtvrtek. A když je ve čtvrtek volno, tak to znamená, že v pátek taky. Sice musím trocha čarovat s dovolenou, ale všechno jde, když se chce. A když je volno, tak co? Tak se jede do Tater. S tímto souhlasilo poměrně dost lidí, takže nás je dvanáct. Nakonec to dopadlo tak jako vždycky, takže ve finále nás odjíždí osm. A protože máme Katarínu, tak jedeme jedním vozem. Opel Vivaro, mentální auto pro devět lidí. Respektive auto pro svoz mentolek do denního centra. To teď teda nepíšu o nás, ale o původním určení vozu expedičních parametrů.
27.10.2005 čtvrtek Jsou čtyři hodiny ráno a stojíme s Hankou na křižovatce. Přesně na tý, z který zpravidla nabrán do vozu plným prácechtivých lidí odjíždím do fabriky. Dnes to má ale několik změn. Za prvé nejedu do fabriky, ale na hory. A za druhé čekám na auto já a ne ono na mne, jak to je u mých pracovních odjezdů zvykem. Expediční vozidlo přijíždí kupodivu docela přesně. Káťa jakožto řidič nám připravila překvapení ve formě naraženýho nárazníku (chtělo by se až zvolat, že od toho tam je) a trochu pomuchlaných zadních dveří. Nějak 2
ZÁPADNÍ TATRY
ráno při couvání přehlídla pouliční lampu. Její nálada je logicky přímo úměrná způsobené újmě na vozidle, která ovšem není takových rozměrů aby se místo odjezdu šlo chlastat. Vsedáme tedy do druhé řady, kde je jen tak mimochodem nejvíc místa a vyrážíme směr Brno pro skupinu Omega, která v noci řádila na koncertě, tak jsem zvědav, jak budou vypadat. Využíváme tmy a i bez dálniční známky najíždíme v Rosicích na tento druh pozemní komunikace a za poměrně krátkou chvíli jsme u úřadu práce na Olomoucký nebo jaký ulici, kde v jednom skoroghetu přebývá Karaf a u něj i zbytek skupiny Omega ve složení jeho sestra Kytka a Kecal. Takový KKK, holt. Stydět by se měli ☺. I přes neznalost detailů zastavujeme skoro před domem. Koncert se asi vydařil, neboť v týdnu mě Karaf navigoval na žlutou budovu, dnes již na oranžovou. Ti tři se po nějaké době vymotávají, Karaf s dvoumetrovou ibiškovou tyčí v ruce, páč před několika okamžiky zjistil, že mu nějako chybí trekový hůlky. Rveme to do vozu, kterej mě až překvapuje svými schopnostmi pojmout tuto hromadu krámů, na několik pokusů zavíráme ty naražený dveře, vsedám za volant a navigován několika hlasy ozývajícími se z útrob auta trefuji dálnici směr Vyškov. Samozřejmě stále s absencí známky. Tmou a už bez dálnice se pohybujeme směr Uherské Hradiště. Bez dálnice proto, že tu žádná není. Ještě teda stačím zjistit, že nějak nevidím přes zpětný zrcátka, tak stavím a na benzince to šudlím. Teda jenom jedno. Stejně vidím spíš nic než něco. Osádka vozidla co nespala nebo se probudila atakuje obsluhující personál, kupuje nějakej Topic a něco k jídlu a tak dokonale stačili toho borca za kasou zmást, že na mě už jen nevěřícně zírá a když mu místo dvoukila omylem dám jenom pajsku, tak už ani moc neprotestuje. Nicméně o prachy se ozval. Jedeme do kopců, který jsou totálně zapráskaný kamiónama, přesně jak jsem předvídal. S dieslem bez turba se moc předjíždět nedá, kor když mi za zádama chrápe sedm lidí. Hranice dobýváme už za světla. Chlápkovi strkám do ruky hromadu dokladů. „Můžu mít dotaz?“ „To záleží na tom, co to bude za dotaz.“ „Kde můžu koupit dálniční známku?“
3
ZÁPADNÍ TATRY
„Buď tady, nebo tam, nebo popojedete támhle a nebo taky by to šlo vlastně támhle…“ rozmachuje rukama jak kdyby chtěl lítat. „Tak já zastavím tady za barákem a koupíme to tady.“ „Tak to nechte tady pod střechou.“ Tak zastavuju přímo na celnici mezi závorou Česko a závorou Slovensko a jdu s Káťou zase do Česka koupit tu známku. Týdenní za stopade. To jde. „A budete to platit českejma nebo slovenskejma?“ „No tak to radši českejma.“ „Ono to je stopadesát v obou měnách…“ Aha. Tak platíme slovenskejma a baba je bez zpropitnýho. Mažeme to na dálnicu, když už teda máme tu známku, ona teda zas tak dlouhá není. Před nájezdem na takovou zajímavou sestavu mostů jsme odkloněni a jedeme po starý silnici. Ty mosty jsou zespodu teda hodně brutální, Slováci na ně mají asi zvláštní úchylku. Už proto, že je staví absolutně všude. I tam, kde nejsou potřeba. Kdesi zastavuju a jdeme na kafe z automatu. To, že se všichni teprve tak nějak probouzí potvrzuje Hanka, která do automatu háže českou desetikorunu. Karaf si kupuje nějakej kosmickej salát zalitej v plastu a bagetu zalitou v plastu. No, my teda zase pijeme to kafe z plastovejch kelímků. Doufám, že to potom aspoň nějak rozseparujou, když tu na to nemaj popelnice, potvory. Řízení bere Katarína, takže můžu provozovat všelijaký neplechy včetně focení nebohých spících. Po chvíli bereme stopaře, tak jsme v plném obsazení devíti lidí a už moc vyvádět nejde. Docela rychle se dostáváme do Pribyliny a na první pokus nalézáme rolnické družstvo s předsedou v čele. Je 10:30. Jdu s bratrem dovnitř, vědí o nás všichni včetně vrátnýho a účetní. Předseda je pohodovej týpek, kopce tu zná jak svý boty, poměrně dlouho dělal u horský služby. Snad deset nebo patnáct let. Tak se poptá co a jak, dá nám cenné rady, které stejně víme, zavolá Langáškový, kterou chatu nám má dát, povlečení odmítáme, zaplatíme na tři noci 1200 Sk komplet a jdeme. Totiž, ono to není jen tak. Doktorka Langášková od mamy ze střediska, díky který máme za velmi příjemný peníz chatku pro čtyři a bude nás tam osm a zaplatíme za čtyry, se rozhodla, že pojedou taky na špacír. Tak ze
4
ZÁPADNÍ TATRY
tří chatek budeme jednu obývat my, jednu Langášci a jednu tata, mama, tetka Marta a Fugas. Jsme vybaveni informací o tom, že pojedeme po silnici, zahneme doleva, dojedeme ke kempu, zahneme doleva, projedeme kempem, zahneme doleva a jsme tam. Jak jednoduché. A taky že jo, na druhý pokus chatku doopravdy nalézáme. Dokonce i klíče sedí, tak se tam tak nějak rozkoukáváme a jdeme žrat. A protože jsme přijeli za pohybem, jdeme mrknout na Múzeum Liptovskej Dediny. To jsou baráky jak se tu žilo kdysi, je to tak nějak svezený a replikovaný, no takovej skanzen zkrátka. Daří se mi ukecat studentskou slevu jak sobě tak Hance, ač to nebylo zrovna jednoduchý. Jsme odlapeni nějakou paní holdující historii a mající klíče od nepřístupných objektů a dostává se nám i výkladu. Docela nás teda překvapuje Kecal, kterej ač je nabitej informacema snad ze všech oborů neví co to znamená tkát. Kdyby to nevěděl kdokoliv jinej, tak to překousnu, ale Kecal? To je divný. Paní je poměrně příjemná ženština, tak nám popovídá i o medvědech co tu tak všude běhaj po kopcích, ukáže nám barák, kde bydlel rod, co údajně napíchl Jánošíka na hák, ukáže nám kostel, nic nenamítá když Alda přikurtuje Kecala na pranýř a ještě zodpovídá naše všetečné dotazy. Nutno říct, že jsme se teda jako chovali slušně. Protože jsme z toho dneška takoví přejetí, jdeme do dědiny do hospody. Kam jinam. Dám si několik piv, kafe, Hanka polívku, svítí slunko, tak sedíme venku. U stolu nás je osm. Ozve se rana jak z děla a u stolu sedíme tři. Zbytek běží ke změti traktoru, auta a jedné holčičky na kole, která byla příčinou té rány a způsobila vcelku zajímavou nehodu. Traktor je teda mimo, řidičem škodovky je nějakej cikán, kterej teda za nic nemohl, ale všichni na něj řvou jak na kokota a holka se vyhraba z pod auta, sedla na kolo a už je pryč. Poměrně veselá situace, Kateřina jde z toho na panáka, no tak si dám ještě pivo. Policajti přijíždej po docela dlouhý době a na jejich místě bych bejt nechtěl. Vypadá to totiž tak, že jeden, ten vyslýchající policajt zmateně stojí, před ním asi dvacet děcek a každý do něj valí svoji verzi, zajímavý je na tom to, že u tý nehody jsem neviděl ani jedno.
5
ZÁPADNÍ TATRY
Když je konečně doneseno ono dítě, které to zavinilo, zjišťuju, že je to holka, co se odbelhávála s brekem od takový prapodivný partičky stejně starých dětí když jsme šli do hospody. No, ta má teda den. Jdeme zpět, ono to je dobrejch pět kiláků. Po silnici. Tak aspoň fotím Kriváň. Myslím ten ve Vysokejch Tatrách, oni Slováci mají Kriváň snad v každým pohoří aspoň jeden. Na Fatře například dva. V campu potkáváme staříky, největší radost máme z Fugasa, kterej u sebe má vodku s percem. Takže vlastně největší radost máme z tý flašky. Tož to do sebe lejeme a protože v hospodě proběhla ukrutná debata na téma ranní vstávání jdeme spát, páč jsem všechny nalákal na východ slunce, takže vstáváme ve čtyři ráno. Vaříme čaje do termosek, někdo zalehá na postel, někdo na zem a někdo ven. Bodejď by taky ne, když má spacák do -35°C. Venku je nad nulou ☺. Přijíždí předseda trochu pochlastat s Langáškama. Tak to jsem zvědavej, jestli to jeho auto bude ráno tady, nebo zvládne odjet pryč.
28.10.2005 pátek Fakt že jo. Jsou čtyři a vstáváme. A předseda fakt v noci odjel. Trochu se motáme, ale o půl páté už razíme směr Baranec. Oblečen jsem do všeho co jsem našel. To, že to za chvilu budu ze sebe strhávat vím, ale jak pravil Fugas: „Člověk má sice na túru vyrážet s pocitem mírného chladu, ale ne s pocitem kurevské zimy.“ Dupeme po silnici, přes mostek, zase po silnici, když bratr jdoucí v čele skupiny tuto zastavuje. „Máme první problém. Jdeme po modrý a ne po zelený.“ Vzhledem k tomu, že chceme jít po zelený a ne po modrý to točíme, na tý zelený jsme za chvilu a hned využíváme prvního překvápka a to, že to okamžitě stoupá. Nechávám na sobě jenom Moiru a tlápu lesem tmou kamsi do výšin. Kousek nede mnou supí bratr, se mnou Karaf a kdesi hluboko dole čas od času probleskne čelovka někoho z dalších. Při přechodu přes jednu planinku s nějakou boudou, co by asi šla využít při bivaku už pomalu svítá, zrychluju proto a dvacet minut mám tempo
6
ZÁPADNÍ TATRY
lehce srovnatelné s klusem. Alda už kdesi dole šteluje stativ s tím svým Sokolem (tím myslím foťák), Karaf taky zmizel níž. Po probití se cestičkou v kleči jsem na poměrně holým fleku, tak shazuju bágl a fotím taky. Když už jsme se sem proto hrnuli, no ne? Poměrně zajímavej je rozhovor probíhající mezi Aldou a Karafem, kteří se strategicky přemístili výš, tedy za náma, každej za tím svým stativem a hulákaj po sobě. „Co tam máš?“ „Třicet na šestnáct. A ty?“ „Třicet na dva vosum.“ Slunce povylezlo. „A teď?“ „No furt!“ „Furt jo?“ No, tímhle stylem to pokračovalo docela dlouho. Fotíme a jíme a mrzneme necelou hodinu, načež je slunko tak vysoko, že už to fotit nemá smysl, tak se odebíráme do kopce. Pod náma je inverze, moře z mraků kam až oko dohlédne. Dole musí být hnusně, my máme nebe bez mráčku, pod nohama to moře z mraků a nádherně vidíme Vysoké Tatry v čele s Kriváňem, Nízké Tatry, Velkou a Malou Fatru, Západní Tatry a tím pádem logicky Roháče. Tam koneckonců stojíme. Po vystoupení výš vidíme Belianské Tatry a už vykukují Tatry Zachodnie. Sakra, to je Tater. Tak si dáváme tatranku. Pálenku si dáváme i přes to, že Pálava vidět není. Ještě to tak. Na Baranec to ještě kousek je, furt do kopca. Když se tam doštracháme, je nějakých jedenáct dopoledne a fučí jak o život. Děláme skupinovou fotečku a zjišťuju, že Hanka má svůj výškový rekord. 2184,6 metrů nad mořem. Ten předchozí měla taky tady, minulej rok na Baníkově, kterej je o 6,6 metru nižší ☺. Přes Smrek (2071,1 metrů) klopýtáme do Žiarskeho sedla. Tam se najíme, naaplikujem na sebe kus opalovacího krému a stoupáme na Plačlivé (2125,1 metrů). Tady se začínají objevovat první lidi. A za chvilu jich tu je jak šelem. Valí ponejvíce hlavním hřebenem. Tam hrábne Kecalovi, kterej se rozhodne jít sólo přes Jakubinu, Vyšnou Maguru a Ostredok. Kytka mu aspoň vnutila mobil, já ho nazval blbcem,
7
ZÁPADNÍ TATRY
páč metodiku není radno podceňovat. To že nemá žďárák vím, to že nemá ani píšťalku, ani kus obvazu ani nic tuším, ale upřímě řečeno, docela by mě překvapilo kdyby to měl. Za světla nedojde, náhradní baterku odmítá, ale hrdinskej čin to rozhodně není. Aspoň, že si ode mne vzal mapu. Kecal odběhl a my výletním tempem jdeme na Ostrý Roháč (2085,7 m). Přes řetězy v pohodě prolízá i Hanka s batohem a ostatní ženštiny, ty to pak teda falšujou a obcházejí to. Karaf prvně leze s tím svým ibiškem na báglu, jenže jak to je dlouhý, tak se to pokaždý někde zasekne a jak to je pružný, tak ho to vrací zpátky. Tak to potom obchází taky. Přichází o krásně exponovaný hřebínek. Bratr s Karafem v plný polní chvilku bouldrujou, ale moc dlouho jim to nevydrží. Po chvíli potkávám jednoho hrozně chytrýho chlápka co mě říká: „Tady to je v pohodě, já sem dokonce viděl jednoho, co si nese cepín a mačky.“ Tak to byl buď Kecal, nebo Thomas. Tak se k němu natočím svejma mačkama, řeknu mu něco na způsob, že žvatlá, boreček zírá a v tu ranu kolem něj projde Karaf s cepínem na báglu. Takže za trubku tu je nakonec on. Cha. Za chvíli kolem mě projde tak dvanáctiletej klučina, kterej má jenom prsák a aby to nebylo málo, tak na něm má dvě odsedky na cvakání se do řetězu. Takže když pominu to, že by se mohl zabít už při pádu do odsedek bez prokluzu, tak než by ho někdo vylovil, pěkně by si pomaličku umíral ve visu se stáhnutým hrudníkem. Dávám mu minutu, maximálně dvě. Taky by si ti lidi, než do toho vlezou, respektive navlíknou svý děti, mohli přečíst něco málo metodiky. Pitomci! Na Ostrým se najíme a jdeme takovým krpálem dolů do Jamnického sedla. Tam se vyvalíme na slunko a jenom ležíme. A přes Jamnické plesa valíme po modrý, která plynule přejde v zelenou a pak zase modrou do údolí a dlouho předlouho údolím. Jdeme kolem nějaký bivak boudy, poměrně velkýho srubu, kde je pár lidí a dívejí se na nás takovým vyděšeným pohledem z myšlenky, že by jsme tam mohli spát a oni by ztratili soukromí. Ach jo. Nicméně máme svůj base camp, tak jdeme co to jde, protože ty sestupy jsou teda pěknej vopruz. Hanka s Kytkou mají úplně fialový pusy a ruce od borůvek. A jsme na asfaltu a za chvilu doma. Po 13,5 hodinách. Fuška. Vedle chatky (přesněji třech spojených unimobuňek poupravených do poměrně vkusnýho tvaru) hoří oheň a sedí tři osoby. 8
ZÁPADNÍ TATRY
„Dobrý den“, říká Alda. „Nazdar“, říkám já. „Vy jste sekce Třebíč?“, ptají se oni. Jsou to Karafovi kemoši z Brniska a dojeli sem stopem. Z Frýdku Místku za šest hodin. S tím, že se po cestě sbírali. Stopli nějakou podobnou dodávku jako máme my, s tou vyjímkou, že tato směřovala do Nízkejch Tater. Tož to byl dobrej stop. Představují se jako Ondra, Míra a Jířa. Myslím. Poslední dvě jmenované jsou sestry. Protože jsme staříkům zabavili buřty, tak máme jídlo, kromě vegetariánů ve složení Karaf, ten si po ruském traumatu z kaše vaří kaši. Přichází sms od Kecala s jediným slovem: Ostredok V osm se vrací, už hodinu tady hledá tu naši chatku a vůbec netuší, že je umístěná v kempu. Jak mu toto mohlo uniknout je mi záhadou. Vychrlí na nás příhodu, že asi potkal medvěda, bylo to velký, chlupatý, funělo to a hlavně to bylo za ním, tak se radši moc neohlížel, začal si zpívat a přednášet životopis svý mamy. To medvěda asi moc nezajímalo, protože po čtvrthodině funění za zády Kecala ustalo. Na žádný velký juchání to dneska nevypadá, tak do sebe lupnem pár panáků a zaléháme. V noci mi je hic jak sviňa.
29.10.2005 sobota Vstáváme v devět. Tedy v čase, kdy jsme chtěli vyrazit. Tak že teda jako vyrazíme v deset. Ondřej s holkama vyrazili po čtvrtý, že se taky mrknou na východ slunka. Něco málo po desátý jsou všichni ready, jenom Kecal tu pořád pobíhá v trenkách a vaří čaj. Díky této skutečnosti nakonec vyrážíme v 10:30. Jsme chudší o Hanku s Kytkou, ty jdou po Tatranské magistrále směrem na Žiar jen tak na špacír. Jdeme Ráčkovou dolinou po žluté. Je zase nádherně. Tak ve dvanáct sedáme, že se najíme. No, sedáme, doslova se vyvalujeme na jednom palouku. „Karaf, ty máš pořád ty podvlíkačky?“ „Jo.“ 9
ZÁPADNÍ TATRY
„Tak si je sundej.“ „Proč, mě není zima.“ Každej ty jegry vyloženě používá do jiných klimatických podmínek. Ještě se s Karafem stihnu vsadit, kolikrát že to Čoki Zaliganov vylezl na Elbrus. On tvrdí, že dvěstadevatenáctkrát, já že dvěstaděvetkrát.Aspoň, že jsme se shodli, v kolika tam vylezl naposledy. Jdeme a asi po půl hodině narážíme na bivakovací boudu. Tam se pro vedro s Kecalem a Thomem vyslíkáme do trenek, Karaf si sundává ty jegrovky. Alda s Káťou to otáčejí. Tak jsme jenom čtyři. Kecka si ještě fotí totalizátor, čili takovej plechovej hajzl na měření srážek a tak a jdeme do kopců. Zavádím debatu, že by ty hory mohli bejt na principu hlazenýho papíru, ale nikdo o tom není schopnej se mnou diskutovat na úrovni, tak to zase ukončuju. „Dobře nabíráme výšku.“ „Jo, dobře. Žádný plácání po mělčině.“ Přecházíme do Gáborovy doliny a kousek pod Bystrým sedlem sedáme. „Hodíme foto, sváču, kalhoty a jdem.“ Načež potkáváme Fugase, kterej si to hrne v protisměru a už to žene dolů. Tak si půl hodiny ještě posedíme, něco požereme, prodiskutujeme a s vědomím silnýho časovýho deficitu valíme nahoru. „Hlavně potom trefte tu cestu z hřebene, dál sice taky něco vede, ale to není značený a asi to nevede spíš nikam.“ V sedle se ještě přiobleču a zase do kopce. Potkáváme nějakou osobu. „Jak je nahoře?“ „Věje.“ „Tak to je pohoda.“ „Jo, pogoda.“ Aha, tak on to je Polák. Pogoda je po našem počasí, ale aspoň to je zábavný. A rozumíme si, to není vždycky. Nahoře nevěje. Nahoře fučí jak prase. Takže nějaký nezbytný fotečky, panorama, kopce, nás na kopci, narazit čepku a začít pomalu sestupovat po žluté na jižní hřeben.
10
ZÁPADNÍ TATRY
Cesta z kopečka po žlutooranžové trávě je v pohodě, ani tu moc nefičí, slunce se pomalu sklání k západu a nádherně osvicuje Kriváň. Jdeme přes Kobylu (1974 m), sejdeme, vyškrábem se na Kotlovou (1985,4 m), sejdeme, nafotíme pro změnu západ slunce a před námi je moře kleče. Dost velký moře kleče. Naštěstí tam vede cesta. Mizíme tedy v tom křáku, abychom po chvíli začli zjišťovat, že ta cesta nebyla cesta. Spíš stezka. Dole to je vymletý pěkně, od metru a půl nahoru, tak něco přes dva metry, co ty zakrslý stromky maj, to je víceméně neporušený. Netrvá dlouho a nacházíme medvědí hovno. Tož, pěkná hromada to je. Načež mi dochází, kdo že to tu asi tak prošlapal. Prodíráme se dál, asi tak k druhýmu hovnu. Slunko zapadá, my jsme kdesi v kleči a jít se v tom moc nedá. Pořád ztrácíme a nacházíme nějaký tunely, spíš ale ztrácíme. Scházíme se na takovým paloučku. Kleč na všechny strany a nikde to nemá konce. „To je na hovno, musíme nahoru a ven z toho dřív než padne tma.“ „Jo a hodně rychle.“ „Vyserem se na to a půjdeme rovně, někde to končit musí.“ „To je volovina.“ „Kde jste viděli naposledy žlutou značku?“ Ha, tak žlutou značku jsem neviděl už sakra dlouho. Tak se vracíme. Docela nás žene to, že za chvilu bude tma, to by jsme se odtud dostávali fakt ukrutně zajímavě. Ani moc nevnímám, že to je zase do kopce, chodit se v tom nedá, chvílemi se prodíráme bez stezek, což je teda pěknej vopruz, protože to je hustý a živý, takže chůze, respektive klopýtání a přepádávání se mění na fackovačku, v lepším případě větvemi do obličeje, v horším případě kmínkama do holení. „Mám, cestu.“ „Já ne.“ „Já už taky ne.“ „Kurva.“ „Do prdele.“ „Hele hovno.“ „Sakra, jak to tady vede?“ „Ono to nevede.“ „Do prdele.“
11
ZÁPADNÍ TATRY
Konečně jsme venku. To byla mlátička teda. Akorát padá tma. Toho flegmaticky využívá Karaf k nafocení údolí se světýlkama vesnic. Hledíme do mapy, nojo, ta žlutá je odtud docela z ruky. No, je to přesně to, o čem mluvil ten Fugas. Jdeme zase přes Kotlovou. Zatím bez světel, ale už je regulérní tma. Před Kobylou jsou dva stany a nějací diskutující borci. „Zdar chlapi, podařil se nám takovej menší kufr a nějak nemůžem najít žlutou.“ „Tož, ještě takovejch třista metrů zpátky a tam to klesá“. Na druhý straně, v Kamenisté dolině vidíme taky sestupující světýlka, ale aspoň mají cestu. To my ještě ne. „Máte žďáráky?“ Je mi tak trochu blbý říkat něco ve smyslu, že doma, tak neříkám nic. Někdy je lepší mlčet a vypadat jako blbec, než promluvit a potvrdit to. „A aspoň baterky?“ „To jo, my jsme v podstatě počítali s nočním sestupem.“ „Tak hodně štěstí.“ „Vám taky.“ „Ahoj.“ „Ahoj.“ Děláme něco jako rojnici, dá-li se tak nazvat skupinka lidí jdoucích za sebou po svahu a hledících na zem v naději, že tu žlutou přece jen objeví. Značka je ovšem po chvíli objevena, tak do sebe na čtvrtiny nasoukáme jednu tubu Carbosnacku, sežerem pár ředkviček, Karaf si namaže chleba povidlama a jdeme po takovej malejch serpetýnkách pro změnu zase dolů. Ani se nedivím, že jsme to zazdili, to by snad minul i člověk značku hledající a po slunci nehledící. Dole tráva, zase se jde příjemně, ale tma už je jak v řiti. Jenže nás čeká ještě aspoň dvouhodinovej pochod Bystrou dolinou na Tatranskou magistrálu. V dolině se už tak příjemně nejde, máme tempo rychlíku, čas od času někdo stoupne na zledovatělej kamen. Ještě dobereme z potoku vodu. Pasivní ochranu proti medvědům, jako mluvu, nedodržujeme, protože se nikomu mluvit moc nechce. Ale jak někdo něco řekne, tak se téma hovoru na medvědy stočí okamžitě. Je krásný pozorovat, jak to každýmu v tý šišce šrotuje.
12
ZÁPADNÍ TATRY
Přicházíme k polomům, to už jsme takový malátnější, takže přelízání je docela zajímavý. Karaf rozvíjí teorii, že ty nástupy a sestupy jsou na hovno. To teda víme už dlouho. Tak ještě hbitě přidává výpočet, že nástup jsme měli čtyři hodiny, sestup nám zabere další čtyři a že na hřebeni jsme byli hodiny jen dvě. A že je teda vlastně dobře, že jsme zabloudili, aspoň jsme si těch hor trochu užili. Což se zas až tak popřít nedá. Řach! „Uááá.“ Žuch. A Karaf leží na zemi. Co tam hledal nevím, ale zase se pokračuje. A zase polomy. Pak najednou nějakej plot, pak barák a cesta už má parametry silnice. Pak najednou křižovatka. „Vidím červenou.“ „Tak to bude ta magistrála.“ „Tak takto jsem si magistrálu teda nepředstavoval.“ Lejeme do sebe čaj, který je od ranního navaření pořád vřelej a stáčíme se na západ po tý slavný magistrále. Všude hromada hoven, tuším, že od krav. Kecal jedno rozrejpá a prohlásí, že si spíš myslí, že toto pochází od mědvěda. Vyvrátit se mu to nedá, protože hovnům nerozumím a on má v tomto směru nějaký znalosti. Asi. Na druhou stranu, kdyby všechny hovna co jsou tady byla medvědí, tak to by tu museli mít nějakou schůzi, kde jich bylo aspoň pětset. Takhle posraný pole jsem už totiž dlouho neviděl. Jestli vůbec někdy. Dle mapy to máme do kempu asi šest kilometrů. Ovšem po čtvrt hodině záhadně ztrácíme značku. A nenacházíme. Dokonce vytahuju buzolu. Směr máme dobrej. Značku žádnou. Na druhou stranu, když jdu někam s Karafem, ztratíme se vždycky. Narážíme na nějaký chaty, tak se dáváme po cestě, která nás minimálně dovede na silnici do Pribyliny. To se už původní vytušené kilometry násobí, ale jinou šanci očividně nemáme. Jdeme tedy po cestě. Vždy když narazíme na křižovatku, dáme se na jih nebo na západ, podle toho, kde momentálně jdeme. Pak narazíme na nějakou polňačku ruských rozměrů, jak do šířky, tak hlavně do dáli. Rovně po ní valíme asi hodinu. Při vstupu do lesa, asi po pěti kilometrech na týto cestě bez zatáčky vytahujeme mapu a ejhle, jsme relativně kousek od něčeho co vypadá jako něco mezi chatou a vilou,
13
ZÁPADNÍ TATRY
v mapě to je jako hájenka a ve skutečnosti to je kousek od kempu. Tam jsme za chvíli. Je jedenáct v noci. Naposledy shazujeme batohy, lejeme do sebe ledovou vodu a jdeme po asfaltu poslední asi dva kilometry. Bágl mám od zad úplně mokrej, po sundání z něj ta voda, respektive pot, teče. Na to, že je něco málo nad nulou to je dobrej výkon. Thomas s Kecal v družném hovoru na téma školství mizí vepředu, já s Karafem se rozhodujeme pro zkratku, tak mizíme v lese, aby nás to, po chvíli hledání správnýho směru, vyhodilo zase na tý silnici. Druhej pokus lesem vychází, už vidím oheň. Tam jsou tři ženský ve složení Hanka, Káťa a Jířa, tak fasuju buřta. Když ho dojídám a otvírám pivo, tak mi dochází, že bych si taky konečně mohl sundat batoh. Přichází Kecal s bratrem, tak fasujou taky škopky, já jdu spát. Dneska jsme byli v provozu dvanáct a půl hodiny. Sákryš. Ostatní zalézají chvíli po mě. V tom se rozletí dveře a tam doktorka Langášková vracející se z Pribyliny z nějaký oslavy a cpe bratrovi nějakej talířek. „Na kluci, vezu vám cukroví, sežerte to všechno.“ Bratr zapomíná na to, že mu původně byla zima, stojí v trenkách v předsíňce a rve to do hlavy. Kecal jakbysmet. „Já chcu taky“, poměrně rychle se probouzím. Nějak mě nevěnujou pozornost, mrchy. „Já chcu to dobrý co má Thomas.“ Nakonec fasuju kus dortu a po dost rychlý konzumaci usínám s Hankou na jedný posteli. Od tý se před spaním ještě dozvídám, že s Kytkou dorazili kamsi, tam lupli dvě piva každá a mazali zpátky. Medvědí hovno našly taky. Dvě piva to nevypije ani doma, ale jak se dostane někam na špacír, to se dějou věci ☺.
30.10.2005 neděle Vastáváme zase v devět. Sestry jsou kdesi v trati, prej vyrazily na Bystrou. Tak to jsem zvědavej, jestli zvolej naši variantu sestupu. Ondru jsme vyfasovali my, nějako ho bolí koleno. Naši jsou pryč, Langášci zvládnou
14
ZÁPADNÍ TATRY
odjezd od probuzení v takový rychlosti, jak kdyby jim někdo vyhlásil poplach. My rafinovaně snižujeme časovej deficit otočením hodinek, nebo spíš přecvakáním mobilů, o hodinu zpět, páč se v noci měnil čas. Balíme, uklízíme, mě je nějak divně, furt zima, byl jsem už dvakrát srát, nicméně úklidu se nevyhnu. Ač se to z počátku zdálo jako utopie, do hodiny jsme schopni vyjet. Sedám za volant a jedu do Pribyliny. Vrátit lahváče, najít předsedu, dát mu troje klíče, povlečení od staroušků a odjet. V Pribylině jsme coby dup, předsedu nacházíme na druhej pokus po projití celýho družstva. Po tom co mu povykládáme, kde jsme všude byli odvětí, že to už nemusíme ani jezdit, že to máme defacto prochozený celý. Řízení přenechávám Kataríně a sklátím se někam do prostoru mezi Hanku a Kecala. Jedeme za kulturou. Kousek odtud, na začátku Velký Fatry je vesnička Vlkolínec. Takovej skanzen zase, ale normálně se tu žije, je to v Unescu, platí se tam vstupný a místní jsou nasraní. Ani se jim moc nedivím. Zaplatíme vstupný s tím, že jsme skupina. Skupinový slevy jsou od čtyřiceti lidí. Nás je devět. Ale borec v kase jest tvor chápavý, tak to máme každej za dvacku na hlavu, dvacku za auto a jako že fotit nebudem. Tady se totiž platí i za focení. Tož, vesnička to je zajímavá, chráněných je čtyřicet domečků, ve vesnici je registrovanejch pětatřicet stálejch obyvatel, z toho dvanáct jezdí do Rožumberoku do školy. Hodně baráků si koupili Bratislaváci a tak a mají to jako víkendový chaty. Ale není to zas tak na škodu, aspoň to tu celý jednou nespadne. Jedinou chybu na kráse, krom poměrně velkýho množství turistů, což jsme ovšem teď i my je, že vedle sroubenejch baráků stojí auta asi tak ve stejné hodnotě. Vlezeme i do muzea, který už je zvláštní cedulí Múzeum-SuveníryEspresso a tam je taková baba co mluví jak kulomet. „A včera jsme tu měli ty lidojedy, no Papaua, Ginuea, na jak se to…“ „Papua Nová Guinea.“ „Ahá, tak to byli oni a furt se smáli.“ No, že ju nesežrali, babu jednu. Káťa s ní ještě vykšeftuje teď už neplatnou vstupenku za pohled a mažeme pryč. Ještě teda při otáčení expedičního vozu Katarína trochu čaruje.
15
ZÁPADNÍ TATRY
„Já tam mám jedničku a ono to jede dozadu.“ No, nebyl to neřešitelný problém a jedeme se někam nažrat. Na halušky a podobná domorodá jídla. První motorest vyžranej, v druhým čekali nějakou slávu, asi pohřeb nebo co, třetí zavřenej, no hotovo. Tak se na radu Ondřeje stavujeme u jedný budky, kde mají domácí korbáčiky, uzenej sýr, neuzenej sýr, cibulovej sýr, vlasovej sýr a ještě hromady dalších, tak to několikrát zatakujeme, narveme se sejrem a že by jsme jako mohli najít už nějakou tu hospodu. Ještě si uvědomuju, že jsme asi dvěsta metrů od místa, kde jsem si minulej rok v zimě po přechodu hřebene Malý Fatry stopnul vlak. To bylo v pohodě. Nicméně hladovci nás ženou kupředu. Už i upustili od svých plánů dát si jedině halušky a dle výrazu v očích by jim nevadil snad už ani smažák, i když to zpočátku kategoricky odmítali. Že to prej není Slovenská klasika. Za tu ovšem Alda omylem považuje i pirožky, který bych zařadil někam na území Rusko-Ukrajina, tak kdo ví jak to je. Ke čtvrtýmu motorestu zajet ani nechceme, protože tam zrovna staví policajti, tak co je provokovat, že jo. Ač neprovokujeme, tak nás staví stejně. Káťa jakožto řidička ani nestahuje okýnko a rovnou na ně vybíhá. Aldu napadlo, že by se do toho mohl případně taky vložit, tak leze ven. „Ježiš, zastavte toho Aldu někdo, on je takovej choleričtější.“ „Jo, ať tam je Kateřina sama a využije svých vnad.“ Alda se nakonec ven probojoval, ale do rozhovoru nezasahuje, což je dobře, protože jsme bez protiargumentů, páč nesvítíme. A to se od změny času musí. Takže už několik hodin. Nicméně to Katarína zvládla poměrně dobře, ušetřila si tím dva tisíce korun, ono to bylo asi i tím, že poliši pochopili, že nemůžou pořád postupovat svojí oblíbenou represivní metodou, tak dneska jenom připomínají. Ale hlavně, když už tu jsme, sjíždíme kousek do restaurace která nejen že je otevřená, ale je nevyžraná, žádnou hostinu nečekají a mají halušky. Což je kombinace, která se hledá zatraceně těžko, jak jsme za doposud zjistili. Tož žereme co to jde, jídlo je dobrý, je ho hodně, mě je zima a blbě, tak si dávám česnečku a s Hankou napůl halušky. Česnečka je teda brutální, to
16
ZÁPADNÍ TATRY
mě postavilo na nohy. Třikrát do toho rejpnu a ona už má dojezeno. Tak jí věnuju svoji porci, zbytek doláduje Kecal, ten teda láduje zbytky snad po všech, přestože ty halušky a strapačky mají 350 gramů. Já s tím bojuju i za normálního stavu mé tělesné schránky. Jedeme po dálnici, skoro všichni chrápou, já usnout nemůžu, tak za hranicema, kde jsme čekali ve frontě která měla asi kilometr a byla pryč do deseti minut budu řídit já. Na benzínce dáváme kafe, to je zase trochu problém přeorientovat se na českou měnu a už to svištíme na Brnisko. Po cestě jsem Aldou krmen, přísun bere zezadu, to je dobrej systém. V Brně vysazujem Karafa s Kytkou, Kecalem a Ondrou, přesouvám se na zadní sedačky s tím, že řídit si bude pro změnu Alda a v podstatě až do Třebíče se pokouším usnout. Furt mi je blbě a čím dál větší kosa. Na Wimsu bereme naftu, tak to bylo 56 litrů za nějakejch 1650 Kč, což dělá něco přes dvě stovky na hlavu za cestu tam i zpátky. No mazec, autobusem by nás to přišlo na nějakejch sedm kil a vlakem přes litr. Nechť žije tento způsob dopravy. V Třebíči zjišťujem, že malátný Karaf zanechal ve voze svůj ibiškovej klacek, tak ho beru domů tak šikovně, že s ním majznu Hanne po palici a na druhej pokus skoro ještě sejmu Aldu. Pobereme hromadu věcí, která neznalým vypovídá o tom, že se vracíme po měsíci z Himaláje, jenom těch maček a cepínů co tu je. Doma jsem za noc propotil sedm triček, to jsem pomalu ani nevěděl, že jich tolik mám, protože má tělesná teplota skočila na 39,6 °C. Přes noc to nějakým záhadným způsobem o tři stupně srážím. Takže ráno zase na tu křižovatku, kde budu nabrán do vozu plným prácechtivých lidí a odvezen do fabriky…
Přípluv 07.11.2005
17
