Vypracoval: Václav Cajthaml 4.A
2/33
Obsah Počátky záznamové technologie pro zachycení obrazu…………………………………….3 Rozdíl principu záznamu analogového a digitálního obrazu……………………………….6 Videokamery a jejich parametry……………………………………………………………8 Telecine……………………………………………………………………………………11 Filmové skenery…………………………………………………………………………...13 Timecode a střihové systémy……………………………………………………………...16 Záznamová média………………………………………………………………………....18 Filmové triky………………………………………………………………………………26 Výroba hraného filmu……………………………………………………………………..30
3/33
Počátky záznamové technologie pro zachycení obrazu Sledování pohyblivého filmu, lze jako důsledek nedokonalosti lidského oka. Doznívání zrakového vjemu je příčinou toho, ţe oči, které vnímají čtyřiadvacet obrázků za vteřinu, je vnímají jako ucelený pohyb. Neţ však vznikly filmové přístroje, lidé si pomocí různých hraček vytvářeli iluze pohyblivého obrazu.
Od roku 1826 je znám thaumatrop, coţ není nic jiného papírový kruh se dvěma obrázky po obou stranách a provázky upevněnými proti sobě. Při roztočení se oba obrázky spojí v jeden obraz.
Za předchůdce filmové kamery je povaţována camera obscura. Byla to tmavá skříňka s promítacím otvorem v přední stěně, kterým pronikalo světlo a tak kreslilo převrácený obraz předmětů před otvorem. Tento jednoduchý přístroj ovšem zachycený obraz neuměly nijak ustálit, pouze promítaly objekty před nimi. Tento princip promítání znali jiţ staří Číňané.
camera obscura
Avšak abychom dostaly do pohybu skutečné obrázky, bylo nutné najít způsob, jak uchovat obrázky, které byly zatím pouze kreslené světlem na stěnu. Tento problém vyřešil aţ vynález fotografie. Za první fotografii je povaţován snímek, který zhotovil roku 1826 francouzský vynálezce Nicéphore Niépce. Vznikl ve fotopřístroji a čas expozice byl celých osm hodin za slunného dne. Tento zdlouhavý proces se ukázal býti slepou uličkou a Niépce začal experimentovat se sloučeninami stříbra, přičemţ vycházel z poznatků Joanna Heinricha Schultze, který zjistil, ţe směs křídy a stříbra tmavnou, pokud jsou osvětleny.
4/33
Eadweard Muybridge (* 9. dubna, 1830, Anglie - 8. května, 1904) Proslavil se svými studiemi pohybu, vynálezem zoopraxiskopu a kinematoskopu, coţ byla zařízení na promítání pohyblivých obrázků. Je povaţován za vynálezce chronofotografie ( sled fotografických snímků, které v celku zobrazují pohyb). Studii pohybu se začal zabývat v roce 1873. Byl poţádán kalifornským milionářem Leland Stanford, aby zjistil, zda v určitém bodě klusající kůň zvedne zároveň všechna čtyři kopyta. Práce mu trvala šest let. Postavil 24 fotografických přístrojů na okraj závodiště a na druhy okraj umístil řadu fotoaparátů. Přes dráhu natáhnul provázky, které běţící kůň postupně zpřetrhal a uvolnil pruţinové závěrky fotoaparátů. Vytvořil k tomu sérii fotografických přístrojů a nafotografoval přes 20000 snímků. V roce 1878 fotografie za obrovského zájmu zveřejňuje, a dokazuje, ţe kůň se opravdu na chvíli nedotýká země. Uţ v té době pouţíval expoziční dobu aţ 1/6000 sekundy. Většina snímků, byla exponována 1/1000 sekundy. Vynalezl jednu z prvních kamerových závěrek. V roce 1883 vynalezl kameru, schopnou zachytit celou sérii expozic na jednu desku. Později zkonstruoval kameru, která při každém osvitu udělala samostatný snímek jedné pohybové fáze.
Zajímavost
Zoopraxiskop
Muybridgeův kotouček (1893)
Některé americké prameny považují za první filmy ty, které natočil v roce 1888 v Leedsu Louis Le Prince Zachovaly se z nich dva fragmenty. Jeden ukazuje záběry ze zahrady Princeova tchána, druhý zachycuje dopravu na mostě v Leedsu. Údajně používal performaci (děrování na okraji svitku filmu) a maltézský kříž (ozubené kolo) pro krokový posun materiálu. V roce 1890 Le Prince sestrojil nový promítací přístroj, který jel ukázat do Francie. 16. září 1890 nasedá v Dijonu do vlaku, ale do Paříže již nikdy nedorazil. Zmizel beze stopy a policie nikdy nedokázala vysvětlit jeho záhadné zmizení.
5/33
Na výzkumy E. Muybridge navazuje fyziolog a ornitolog Etienne-Jules Marey, který jiţ delší dobu prováděl pokusy se zvířaty v pohybu. Je vynálezcem fotografické pušky. Jako první od roku 1889 pouţívá celuloidový filmový pásek. fotografická puška
Příklad animace
Zdroje: http://cs.wikipedia.org/ http://images.google.cz/ http://referaty.sk/
6/33
Rozdíl principu záznamu analogového a digitálního obrazu První kamery dostupné běţným domácím uţivatelům byly filmové kamery. Většinou pouţívaly nějaký druh 8mm filmové suroviny, odvozené z profesionálního 16mm filmu (kazeta s filmem v kameře byla 16mm, v polovině snímání se otočila a při vyvolání se film pak podélně rozřízl, takţe vznikl 8mm filmový pás, s perforací na jedné straně). Rozlišení 8mm filmového pásu nebylo nijak velké, informaci o obraze uchovávala jednotlivá světlocitlivá zrnka chemické emulze, nanesené na pásu, snímala buď černobílé nebo tři barevné obrazy (pomocí několika emulzí na sobě) v negativu či pozitivu. Analogový obraz se získával záznamem materiální stopy na nosiči (zanecháním pigmentu na plátně, záznam fotochemické stopy na fotografii, fotoelektrické stopy v případě videa), digitální obraz v sobě tuto stopu nenese. Je jen numerických hodnot, které nejsou organicky spojeny se svým nosičem. Z toho také plynou důsledky týkající se moţností manipulace a přenášení obrazu. Změna a přenášení analogového obrazu byly vţdy obtíţné a byly doprovázeny ztrátou. Obraz v digitální podobě, který je naopak na nosiči i na zachycené realitě nezávislý, lze coby sled binárních hodnot libovolně měnit, ale také bezztrátově přenášet.
Analogové kamery Rozdíl mezi oběma typy kamer nejlépe vynikne, porovnáme-li v analogovém a digitálním systému cestu obrazového signálu od snímače obrazu aţ do PC. Snímač obrazu (CCD, popř. CMOS) dodává v obou systémech analogový obrazový signál. V klasickém analogovém systému se obrazový signál v elektronických obvodech kamery pouze upravuje, a pak je kabelem přiváděn v
analogovém tvaru na vstup externího převodníku obrazu. Teprve zde se převodníkem A/D převádí z analogového tvaru na digitální, a potom se po sběrnici PCI přivádí do hlavní paměti PC. Aţ na několik málo výjimek se ve většině převodníků obrazu nabízených na trhu pouţívají pro převod obrazového signálu osmibitové převodníky A/D. Je třeba si však uvědomit, ţe ţádný převodník A/D nepřenáší přesně takový počet bitů, který se udává. Obvykle se ztrácí 1 bit, ale to závisí na typu převodníku, rychlosti přenosu dat apod.
7/33
Digitální kamery Snímání obrazu digitální kamerou se příliš neliší od fotochemických technik, kdy se odraţené světlo po průchodu optickou soustavou otiskuje do emulze filmu. Také u digitální kamery musí obraz projít optickou soustavou, ale potom je světelný paprsek zaznamenám snímací destičkou, na které jsou umístěna fotocitlivá čidla (buňky). Ty změří mnoţství světla, které na ně dopadlo, a vyjádří je elektrickou energií, jeţ je dále převedena pomocí analogovědigitálního převodníku do binárního kódu Digitalizovaný signál se vede přes sériové rozhraní do hlavní paměti PC. Na rozdíl od analogového přenosu jsou všechny synchronizační a obrazové signály zcela odděleny. Na vstupu počítače stačí jednoduchá adaptační karta, standardně vyráběná, a tedy levná, která zajišťuje nejenom přenos obrazových dat, ale současně umoţňuje i konfiguraci kamery podle povelů z počítače a často dodává do kamery potřebné provozní napětí, aniţ by k tomu byl zapotřebí další kabel. Digitální vstupy/výstupy pro spouštění kamery a určení okamţiku záblesku jsou začleněny přímo do kamery. Vedle převodníku A/D a digitálních vstupů/výstupů se přesouvají z převodníku obrazu do digitální kamery obvykle ještě další obvody, jako mikroprocesor, paměť obrazu, programové hradlové pole apod. To otevírá zajímavé moţnosti ke zvýšení inteligentních schopností digitální kamery, která můţe obrazová data v reálném čase předzpracovat, filtrovat, binarizovat, komprimovat nebo podrobit korektuře stínování (shading-correction) apod. Mikroprocesor přejímá řízení kamery a můţe podle povelů z PC ovládat její parametry, jako dobu osvitu, velikost zorného pole, zisk, offset apod. Flexibilita sériového rozhraní dovoluje tok obrazových dat libovolně rozšířit a přenášet vedle originálního obrazu i předzpracovaná obrazová obrazu, různé statistické údaje, histogramy apod.
Zdroje: http:// wikipedia.org/ http://www.videoproduce.cz/ http://images.google.cz/ http://www.referaty.sk/ http://www.seminarky.cz/
8/33
Videokamery a jejich parametry Kaţdá videokamera (filmová, analogová, digitální) má několik základních částí. Zaprvé je to objektiv (optická soustava), který dopravuje světlo na snímací čip (nebo filmovou surovinu u filmových kamer). Druhou částí je u videokamer se snímacím čipem (CCD nebo CMOS) vstupní kamerová část, která převede ČB a analogový signál z čipu na digitální, pomocí kvalitního A/D převodníku (pouţívají se 10 - 14bitové, tedy s jemnou škálou). Následně se signál upraví v obrazovém procesoru kamery, v co nejvyšší kvalitě (rozlišení je u HD kamer vţdy plných 1920x1080). Po úpravách signál putuje do záznamové části kamery, kde je zkomprimován pomocí záznamové komprese a uloţen na záznamovém médiu (kazeta, disk, paměťová karta) v niţší kvalitě (10 nebo 8bit, s niţším rozlišením jasu i barev, podle typu záznamové komprese daného záznamového formátu). Nyní se podíváme na jednotlivé části podrobněji:
Objektiv Jeho parametry naprosto zásadním způsobem předurčují kvalitu celé videokamery (tedy výslednou kvalitu obrazu). Zajímavý je i fakt, ţe zatímco videokamer je mnoho, různých druhů objektivů je podstatně méně. Dá se říct, ţe vţdy několik typů videokamer (stejného výrobce) má zcela stejný objektiv. Širokoúhlost Maximální hodnota úhlu, která je schopna kamera zachytit. Hodnoty se udávají v přepočtu na kinofilm 35mm. Je-li v přepočtu širokoúhlost menší neţ 35mm, je objektiv širokoúhlý, je-li větší neţ 35mm, je spíš méně širokoúhlý (coţ je u videokamer nevýhodné). Běţná širokoúhlost u rodinných videokamer je kolem 40mm, od 35mm níţe je dobrá širokoúhlost, v rozmezí 32mm - 28mm to je vynikající širokoúhlost.
9/33
Proměnná ohnisková vzdálenost Praktický význam má pouze skutečné optické přiblíţení (zoom), elektronické přiblíţení degraduje kvalitu obrazu. Běţné hodnoty jsou 10x aţ 12x, špičkové hodnoty 16x aţ 20x přiblíţení. Optický nebo elektronický stabilizátor obrazu Optický stabilizátor je součástí konstrukce objektivu. V levnějších kamerách začala tento kvalitní stabilizátor montovat firma Canon, která zde uplatnila několik svých patentů. Velmi účinný je ale např. i elektronický stabilizátor firmy Sony, byť ten optický bývá o trochu účinnější. Účinnost stabilizátoru snadno vyzkoušíme, pokud optiku nastavíme na maximální přiblíţení a pozorujeme, jak si poradí s chvěním rukou. Samozřejmě platí, ţe drahé kamery mají velmi kvalitní stabilizátory s vícefrekvenční analýzou chvění kamery pomocí otřesových. Hloubka ostrosti Tento parametr řadíme mezi významné umělecké výrazové prostředky. Hloubka ostrosti je výslednicí dvou parametrů - velikosti snímacího čipu (či okénka filmu) a nastavení clony (která je součástí objektivu). Čím větší je snímací čip a čím menší je nastavená clona, tím MENŠÍ je hloubka ostrosti. Parametr přiblíţení (zoom) hloubku ostrosti nemění, ale dík menšímu zornému úhlu kamery ji opticky zvýrazní (zviditelní).
Snímací čip videokamery Snímací čipy videokamery (nebo 3 čipy u tříčipových kamer) je druhou nejdůleţitější částí videokamery. I tento prvek zcela zásadním způsobem ovlivňuje výslednou kvalitu obrazu, nasnímaného kamerou. Jedním z hlavních hledisek je počet světlocitlivých bodů na čipu (respektive jejich skutečná fyzická velikost, čím jsou větší, tím pro kvalitu obrazu lépe) a celková fyzická velikost čipu. Pokud má videokamera optický stabilizátor, můţe mít snímač menší počet bodů (na stejné ploše) a tím získá uţivatel kvalitnější obraz (především s větší dynamikou velkých kontrastů).
Druhé zcela zásadní rozdělení videokamer je pak ve způsobu snímání barev - kamery jednočipové pouţívají před čipem fyzicky uloţený mozaikový filtr, zatímco kamery tříčipové pouţívají pro snímání barev skleněný dělící hranol, který světlo rozdělí do tří směrů, následně je před kaţdým snímačem jeden celistvý barevný filtr (nikoliv mozaikový). Druhé řešení má mnoho výhod, ale samozřejmě také (v kvalitním provedení) znatelně vyšší cenu.
CMOS snímač
10/33
Dalším důleţitým faktem je, ţe technologie CCD je vyvíjená podstatně déle, neţ (novější) technologie CMOS. To je nutné brát v úvahu, neboť CMOS snímače mají (stejně jako snímače CCD) určité nectnosti, které jsou postupně vývojem upravovány a korigovány. snímací plocha čipu má často pouhých několik milimetrů (5 aţ 6mm), na této ploše je umístěn často víc neţ 1mil bodů, u jednočipových kamer navíc s předsazeným barevným mozaikovým filtrem a mini čočkami. Je zřejmé, ţe technologie výroby takových čipů je vysoce náročná záleţitost. Čipy samy o sobě jsou "černobílé", proto je nutné, aby pro snímání třech barev před nimi byly uloţeny barevné filtry (podobně jako tři emulze snímají tři barvy na filmovém pásu, viz první kapitola), které propustí k jednotlivým světlocitlivým bodům snímače ţádoucí část světelného spektra, odpovídající jednotlivým třem barvám. U jednočipových kamer k tomu slouţí jiţ zmíněné mozaikové filtry.
První mozaikový filtr (Bayer) používá CCD snímač (vždy dva pix jsou zelené, jeden modrý a jeden červený), druhý CMOS snímač (vždy z 8pix je 6 zelených, jeden červený a jeden modrý, což podporuje rozlišení jasové složky, jejímž základem je zelený kanál, u nových jednočipových HD kamer).
Zdroje: http://images.google.cz/ http:// wikipedia.org/ http://www.automatizace.cz/ http://www.seminarky.cz/
11/33
TELECINE Telecine představuje systém ( skener) schopný převádět celuloidový film nebo přijímat videosignál a následně zapsat na digitální nebo analogové obrazové medium. Je zároveň schopný převádět i zvuk. Název telecine vznikl spojením řeckých slov ‘vzdálený’ a ‘pohyb’. Telecine jak ho dnes známe, vzniká na konci 70. let. Objevuje se krátce po nástupu analogových videokamer a videorekordérů. Vznikl z potřeby převádět filmy a jiná audiovizuální díla z celuloidových pásů na digitální signál. Hlavním rozdílem telecine oproti filmovému skeneru je schopnost pracovat v reálněm čase a nativní podpora analogových obrazových medií. Také je označována jako nezáznamové videozařízení oproti počítačovému vstupnímu zařízení v případě filmového skeneru. Telecine se skládá z transportního mechanismu filmového pásu, optického bloku se zařízením schopným skenovat oblast filmového políčka, vstupní, výstupní a komunikační rozhraní. Pro snadnější a přehlednější ovládáni mí vyveden kontrolní panel. Většina telecine podporuje širokou škálu filmových formátů, obrazových norem, reţimů a rychlostí snímání, přizpůsobení snímacích zařízení. Především je to snaha výrobců, nabízet postprodukčním studiím velice dobře vybavená zařízení. Další vlastností telecine je schopnost ovlivňovat barevné podání filmu, který snímá a to i v reálném čase. Rozlišení naskenovaného obrazu je záměrně jen v náhledové kvalitě z důvodu úspory místa na discích. Takto zpracovaný materiál dále pokračuje do střiţny. Jako vstupní medium můţe být pouţito i běţné videozařízení. Pro výstup na film slouţí „filmová laserová vypalovačka“.) Mluví se tak tedy o přepisu Film2Tape nebo Tape2Tape. Princip skenerů telecine je nejčastěji dvojího druhu. V případě jednoho jde o skener na bázi CCD prvku nebo obdobného světlocitlivého čipu, který skenuje pouze jeden řádek postupně a spojitě projíţdějícího filmového pásu. Druhý typ (nazývaný téţ flying spot) vysílá periodicky záblesk světla na filmový pás v kaţdém okamţiku, kdy filmové políčko přesně lícuje s poţadovanou oblastí a snímá tak celý obraz najednou. HD Telecine
OVLÁDACÍ PANEL TELECINE
12/33
K telecine mohou být také nainstalovány dodatečné moduly jako univerzální čtečka. Její vlastnosti je moţnost čtení některých informaci z okrajů filmového pásu(KeyCode, ArriCode) nebo zvuk v optické nebo magnetické podobě. Při připojení speciálního hardwaru lze k vytvářenému filmovému obrazu, přidat synchronizovaný zvuk z externího média. Stejně tak existují optické bloky sanamorfotickou čočkou nebo speciální efektové filtry, které se vkládají do dráhy světla. Telecine má větší rozměry a hmotnost (váţí běţně přes půl tuny) a je poměrně náročné na provoz. Kromě nároků na elektřinu vyţadují čisté, teplotně stabilní a bezprašné prostředí, s nejmenším vlivem parazitního světla, a stabilní charakteristiky zdrojů světla (většinou jsou to xenonové ţárovky), které film prosvěcují. Jsou také velice drahé (řádově přes milion Euro), proto si je mohou dovolit jen větší studia se stálým přísunem zakázek. Zajímavost V České republice jsou momentálně čtyři pracoviště s Telecine, shodou okolností všechny v Praze (Barrandov, Česká televize a dvě soukromá studia). Na světě je pouze několik stovek instalací. .
16MM HD TELECINE
Zdroje: http:// wikipedia.org/ http://www.ceskatelevize.cz/- pořad port http://images.google.cz/
SUPER 8 & 8MM HD TELECINE
13/33
Filmové skenery Filmové skenery jsou určeny pouze ke skenování filmů a k ţádné jiné práci je nelze pouţít. Kvalita výstupu kvalitního filmového skeneru je prvotřídní, skeny z nejlepších stolních filmových skenerů se blíţí nebo i rovnají kvalitě skenu pořízeného bubnovým skenerem. Filmový skener se odlišuje od plochého skeneru zejména konstrukcí. Zatímco u plochého skeneru je cesta obrazové informace: předloha - zrcadlo - zrcadlo - zrcadlo - optika - snímač, u filmového skeneru je předloha - filmové políčko z jedné strany prosvětleno a na druhé straně políčka obraz usměrněn optikou přímo na snímač : předloha - optika - snímač. Navíc optika pouţívaná u filmových skenerů je nesrovnatelně kvalitnější neţ u průměru plochých skenerů a to uţ jen proto, ţe filmový skener pracuje s velice malou předlohou ve srovnání s převáţně A4 kancelářskými předlohami pro skenery ploché. Optika pouţívaná u filmových skenerů kvalitativně odpovídá špičkovým snímacím objektivům digitálních fotoaparátů. Nejdůležitější vlastnosti skenerů: 1. Rozlišení Rozlišení se udává v počtu bodů na palci čtverečním (dpi - dots per inch). Čím vyšší je uvedená hodnota v dpi, tím lepší bude i kvalita obrazu. Pokud plánujete skenování fotografií, zvolte skener s vyšší obrazovou kvalitou. Rozlišení skenerů se nejčastěji vyjadřuje ve tvaru násobku (např. 2 500 x 2 500 dpi). První údaj znamená rozlišení snímače a druhý údaj počet kroků krokového motorku. U levnějších, zejména plochých skenerů, je obvykle první údaj niţší, časté rozlišení udávané u kancelářských plochých skenerů je 600 x 1 200 dpi. Filmové skenery mají oba údaje sladěny, takţe u filmových skenerů se často udává rozlišení jako jedno číslo. Pokud tedy výrobce u filmového skeneru udává rozlišení 4 000 dpi, je to ve skutečnosti rozlišení snímače, které se rovná počtu kroků, skener tedy pracuje s rozlišením 4 000 x 4 000 dpi. 2. Barevná hloubka Udává, kolik moţných hodnot můţe mít elektrický náboj produkovaný jednotlivými buňkami snímače. Je udávána v 'bitech' a větší číslo udává věší počet barev, který je schopen skener rozeznat. V praxi se u barevných skenerů setkáme s hodnotami 24 aţ 48 bitů. Platí, ţe čím vyšší barevná hloubka, tím jemnější odstíny zařízení rozliší. 3. Konektivita V současné době jiţ snad nenalezneme skener, který by se připojoval do paralelního portu počítače. Jeho zásadní nevýhodou je pomalost, proto v současné době se pro připojení skeneru (ale i tiskáren, digitálních fotoaparátů, databank apod. Dnes nejpouţívanější rozhraní - USB 2.0 jiţ zvládne přenést aţ 480Mb/s, proto většina periferií v současné době toto propojení s počítačem pouţívá. USB umoţňuje
14/33 komunikovat s počítačem na vzdálenost aţ 5 metrů, umoţňuje připojit více zařízení a hlavně podporuje současný nejrozšířenější standart plug & play. Stále častěji se můţeme setkat také s připojením FireWire. Zajišťuje také vysokou rychlost toku informací - aţ 400Mb/s méně zatěţuje procesor počítače. Označuje se také jako IEEE 1394. Formáty filmových skenerů Základním kritériem, které dělí filmové skenery do dvou skupin je formát filmu, který je přístroj schopen skenovat. Kinofilmové skenery zvládnou maximální formát filmového políčka 24x36 mm, některé umoţňují práci i s menším formátem APS. Tzv. multiformátové skenery umoţňují pracovat jak se svitkovým filmem tak s kinofilmem, zvládnou tedy největší formát filmového políčka 6x9 cm (tedy i 6x6 cm a 6x4,5 cm). Tyto dvě skupiny skenerů se neliší jen formátem filmu, který jsou schopné zpracovat, podstatně se liší také cenou. Multiformátové skenery jsou bez výjimky profesionálními skenery, vybavené špičkovou optikou a vysokým rozlišením. Jejich cena je dva aţ třikrát vyšší neţ velmi dobrého skeneru kinofilmového a pohybují se kolem hranice 100.000 Kč. Kvalita skeneru Kvalita filmových skenerů je ošidná kategorie a proto neţ se do ní pustíme, musíme se zmínit o tom, k čemu lze kvalitu vztáhnout a jak ji hodnotit. S trochou nadsázky by se totiţ dalo říci, ţe v současné době nenajdeme na trhu značkových výrobků špatný skener, rozdíly mezi nimi jsou ovšem značné. Pro střední kategorii práci je nutné zvolit skener s vyšším rozlišením alespoň 2700 aţ 3000 dpi a kvalitnější optikou. Tyto skenery jsou sice stále určeny pro amatérské pouţití, ale např. Minolta, dnes Konica Minolta nabízí v této třídě velice kvalitní stroje za zajímavé ceny - např. Minolta Dimage scan Dual III. a IV. Další významný výrobce filmových skenerů - Nikon - má v této třídě zastoupení modely NIKON LS 30, nebo LS 2000. Reflecta v této třídě nabízí typ Pro Scan 3600. Optika těchto skenerů je jiţ velice kvalitní, ovšem postrádá např. optické členy ze speciálních skel, také jejich softwarové vybavení je chudší neţ u skenerů nejvyšší třídy. Výsledky jiţ ale jsou na velmi slušné úrovni, v podstatě odpovídají výsledkům z profesionálního skeneru, který je nastaven na niţší rozlišení a rychlejší (méně kvalitní) práci. Tyto skenery uspokojí i velice náročného amatérského fotografa, pokud nechce vyrábět zvětšeniny větší neţ 40x50 cm nebo pokud nechce mít na velkých zvětšeninách ostře naskenované i zrno filmu.
NIKON COOLSCAN LS-9000 ED
Nejvyšší kategorií jsou profesionální kinofilmové skenery a skenery na svitkový film. Tyhle mašinky toho umí uţ opravdu hodně. Jsou bez výjimky osazeny kvalitními snímači s tím nejvyšším rozlišením a to přes 4000 dpi, snímač se na film dívá tou nejkvalitnější optikou odvozenou z profesionálních objektivů i s vyuţitím prvků ze speciálních skel. V této třídě uţ opravdu nenajdete špatný přístroj, výsledky jsou v zásadě rovnocenné. Patří sem např. Minolta Dimage scan Elite 5400, která umoţňuje skenovat bez interpolace s úţasným rozlišením 5400 dpi, denzitou 4,8, 16bitovou barevnou hloubkou a políčko filmu je schopna aţ
15/33
16x přeskenovat, v obdobné obrazové kvalitě, ale mnohem rychleji pracují profesionální skenery Nikon, např. Coolscan 5000 ED, který umoţňuje skenovat aţ v rozlišení 4000 dpi, má 16 bitový A/D převodník a optiku s vyuţitím ED skel (skla s jiným úhlem lomu neţ skla běţná). Také Canon vyrábí kvalitní, i kdyţ pomalejší skener Canoscan FS-4000 US s rozlišením 4000 dpi. Nikon a Konica Minolta nabízejí navíc multiformátové skenery a zejména Nikon Coolscan LS-9000 ED je vlastně kategorií sám pro sebe, stojí ovšem téměř 100.000 Kč. Nic lepšího ale asi v současné době na trhu stolních filmových skenerů není.
Nikon Coolscan 5000 ED
Zdroje: http:// www.nikon.cz/ http://www.wikipedia.org/ http://www.grafika.cz/ http://images.google.cz/
16/33
Timecode a střihové systémy Timecode
Timecode je jakýsi časový čítač, zaznamenávaný do samostatné stopy na DV kazetě. Kód je uloţen ve formě HH:MM:SS:FF (hodiny:minuty:vteřiny:frame/okénko). Ke kaţdému okénku/frame je přidán unikátní časový kód, který po převodu do počítače slouţí také jako prostředek pro vymezení délky záběru. Timecode slouţí jako základní orientační mechanismus pro střihače a střihové systémy. Pokud se totiţ pohybujeme v rámci určitého videozáznamu, potřebujeme pevné orientační body, podle kterých lze nalézt jednotlivé záběry a dále s nimi pracovat. Vytvoříme-li určitý střih, počítač si uloţí definované ohraničení jednotlivých záběrů uloţí do tzv. střihové soupisky v podobě např. 01:10:12:20 - 01:10:18:11 a při přehrávání postříhané sekvence pak vlastně ze zdrojového materiálu přehrává pouze vybrané úseky, a to v pořadí, které jsme vytvořili při samotném střihu. Timecode rovněţ slouţí pro přesnou synchronizaci se zvukovou stopou a je velice důleţitý, kdyţ provádíme prvotní střih v Off-line kvalitě.
Lineární a nelineární střihové systémy. Lineární O prvních střihových systémech se začíná mluvit s nástupem videotechniky. Osobní počítače ještě nebyly běţné zboţí, a proto nebylo jiné moţné řešení, neţ řešit střih videozáznamu lineárně. Pokud lineární systém zjednodušíme, můţeme říci, ţe je tvořen dvěma stroji - příspěvkovým (playerem) a nahrávacím (recorderem). Samotný střih pak probíhá tak, ţe v přehrávači běţí pásek s originálním záznamem a na recorder se nahrávají pouze vybrané záběry v poţadovaném pořadí a délce. Limity takového řešení jsou přitom zřejmé na první pohled: neustále musíte převíjet kazetu s originálním záznamem (nemluvě o náročné orientaci v hodinách natočeného materiálu) a především není moţné zpětně upravovat jiţ provedené střihy. Tento způsob je však jiţ jen ozvěna minulosti. S nástupem počítačové techniky, byl tento systém vytlačen a nadále jiţ téměř nepouţíván. Nelineární Právě stoupající výkon počítačových procesorů a rostoucí kapacita pevných disků s vysokou přenosovou rychlostí pomohly vzniku NLE (Non-Linear Editing) neboli nelineární střihový systém. Nelineární je označován proto, ţe umoţňuje záznam v počítači uspořádat do jednotlivých záběrů, a které lze libovolně poskládat v poţadovaném pořadí. To vše pouhým přetaţením myší. Tento systém přinesl mnoho výhod oproti lineárnímu střihu. Mezi základní výhody určitě patří zpětná návratnost. Kdykoliv se lze vrátit a libovolný záběr upravit nebo změnit jeho pořadí. Také nabízí neomezené mnoţství změn a tak bez větších problému upravovat finální podobu filmu. Snadnou orientací ve zdrojovém záznamu a organizací hotových záběrů můţeme zkrátit celkový potřebný čas.
17/33
On-line a Off-line střih Při nástupu prvních nelineárních střihových systémů byla kapacita pevných disků dosti omezená a navíc i pekelně drahá, takţe záznam se digitalizoval pouze ve sníţené komprimované kvalitě. Tím bylo umoţněno provést "hrubý sestřih" v efektivnějším nelineárním systému (Off-line) a poté podle soupisky s timecodem provést finální střih v plné kvalitě (On-line). Tato závěrečná fáze se přitom odehrává v lineární střiţně (opět pomocí playeru a recorderu), ale defacto jde pouze o mechanický proces (často i automatizovaný), kdy stroje jednotlivé záběry kopírují podle soupisky vygenerované počítačem. Tím jsou zachovány výhody nelineárního systému pro samotnou střihačskou práci a zároveň se ještě uplatní draze pořízené lineární systémy ;)
off-line střih v programu Sony vegas
Pojmy On-line a Off-line střih jsou ovšem často pouţívány i v případě, kdy celý střih probíhá nelineárně. Důvodem je opět úspora úloţného prostoru, takţe pro samotný střih, kdy potřebujete mít v počítači hodiny originálního záznamu, provedete digitalizaci v niţší kvalitě.(viz kapitola Telecine) Kdyţ máte dostříháno, můţete z disku všechno smazat a necháte si pouze soupisku obsahující timecody. Podle ní pak počítač natáhne v plné kvalitě jen potřebné záběry a automaticky je seřadí. Nespornou výhodou je v tomto případě fakt, ţe nepotřebujete drahou lineární střiţnu a především jsou pro On-line sestřih automaticky pouţity také veškeré filtry či obrazové efekty, tak jste je nastavili. V případě, ţe je On-line prováděn v lineární střiţně, musíte totiţ všechny prolínačky, barevné korekce, klíčování atp. provést znovu. EDL (STŘIHOVÁ SOUPISKA)
Zdroje: http://www.grafika.cz/ http://www.wikipedia.org/ http://images.google.cz/
18/33
Záznamová média Rozlišujeme 2 druhy záznamových médii - Analogová a digitální. Analogová záznamová média: VHS (Video home system) Standart byl vyvinut firmou JVC a poprvé zveřejněn 1976. V devadesátých letech 20. století se VHS stalo nejpouţívanějším formátem pro amatérské nahrávání a to především díky nabízené větší délce záznamu oproti konkurenci. VHS ukládá obraz i zvuk na videokazetu velikosti přibliţně 185×100×25 mm. Zvuk byl zpočátku nahráván pouze monofonně do podélné stopy s kvalitou horší neţ na analogové audiokazetě. Později byly na trh uvedeny tzv. šestihlavé videorekordéry, které nahrávají dalšími dvěma hlavami na rotujícím bubnu stereofonní zvuk v kvalitě blízké CD. Šířka pásma byla však nedostačující, odpovídalo horizontálnímu rozlišení 240 řádků. V roce 1987 byl na trh uveden systém S-VHS a horizontální rozlišení se zvýšilo na 400 řádků. Existují i menší verze nazývané VHS-C a S-VHS-C. Ty umoţňovaly nahrát aţ 60 minut videa.
Video 8 Analogový záznam videa vynalezený společností Sony v 80. letech. Umoţňuje záznam obrazu aţ s 250 řádky jako VHS, avšak na menší kazetu.
19/33
Hi-8 Zdokonalený analogový záznam videa (Y /C) vynalezený společností Sony v 80. Vychází ze systému Video 8 (8 v názvu znamená šířku pásku) a je s ním částečně kompatibilní (na Hi-8 zařízeních lze číst záznam Video 8 (jedná se o kompatibilitu směrem dolů). Stroje tohoto formátu dosahují horizontálního rozlišení okolo 400 řádků jako S-VHS, avšak na menší kazetu jako pro Video 8.
Betacam SP (Superior Performance) Jedná se o analogový televizní systém vyvinutý firmou SONY v roce 1986. Tento formát se stal na dlouhou doby formátem, pouţívaným studii a televizními stanicemi. Jasová a barvonosná sloţka je zaznamenávána do dvou oddělených stop, tzn. komponentním způsobem. Rozdíl oproti původnímu je ten, ţe pouţívá metalickou pásku, barva kazety je vţdy šedá. Rotační hlavy jsou usazeny po dvou a dvě rozdílové barevné sloţky jsou komprimovány a zaznamenávány do jedné stopy, do druhé stopy je zaznamenávána jasová sloţka. Frekvenční rozsah končí frekvencí 5,5 Mhz z čehoţ vychází horizontální rozlišení
20/33
okolo 500 řádků. Systém Betacam SP je nejrozšířenější televizní systém.
U-MATIC Další formát vyvinutý firmou SONY. Byly vyvinuty tři odlišné verze, které pouţívají rozdílných jasových a barvonosných frekvencí. Páska má šířku 19,05 mm. U-MATIC S (Low Band) byl pouţíván v 70.letech a je jedním z nejstarších kazetových video systémů. U-MATIC HB (High Band) má rozšířenu barvonosnou frekvenci, která zvyšuje barevné rozlišení. U systému U-MATIC SP byla rozšířena frekvence obou sloţek signálu (jasové i barvonosné), to vedlo k dalšímu zvýšení rozlišení systému. U-matic S, HB pásky byly často pouţívány vzhledem k jejich nízké ceně a nízké hustotě záznamu která je činí odolnými proti vlivu času.
21/33
Digitální záznamová média: DV (Digital Video) Původně se tento systém sice jmenoval DVC (Digital Video Cassete), ale jiţ od počátku byly stanoveny technické parametry, které platí dodnes. Základem je metalický pásek o šíři 6.35 mm a záznam vyuţívá stejného rozlišení jako profesionální Digital Betacam, tedy 720 pixelů na řádek. V tomto formátu lze poslat do PC přes IEEE-1396 rozhraní a dále upravovat, popř. nahrát zpět do videokamery. DV je mezinárodní standard, na jehoţ vývoji se podílelo 10 firem z oblasti spotřební elektroniky (mj. Sony, JVC, Panasonic, Philips), a postupem času se k nim připojila ještě další padesátka. V současné době tedy nad vývojem a dodrţováním standardu bdí konsorcium tvořené šedesáti nejvýznamnějšími producenty spotřební elektroniky. Aby bylo dosaţeno niţšího datového toku, vyuţívá DV standard kompresní algoritmus Discrete Cosine Transform (DCT), který funguje na obdobném principu jako dobře známý motion-JPEG (MJPEG). Narozdíl od něj však DCT umoţňuje při zachování kompresního poměru 5:1 dosaţení vyšší obrazové kvality. DV vyuţívá tzv. interframe kompresi, kdy je kaţdé okénko videozáznamu komprimováno coby samostatný obrázek nezávislý na ostatních (stejně jako v případě klasického statického JPEGu, tzv. intraframe encoding). MJPEG oproti tomu sází na tzv. temporal encoding, při němţ jsou komprimovány pouze některá okénka, například kaţdé desáté (keyframe), zatímco u ostatních jsou ukládány pouze rozdílné pixely (delta frame) a zbytek je dopočítáván právě na základě předchozího keyframu. Tím je samozřejmě dosaţeno niţšího datového toku, nicméně v pasáţích s dynamickým střihem nebo rychle se pohybujícími objekty dochází k rozpadu obrazu, který určitě dobře znáte z internetových streamů. Krom toho je tento princip komprese velice náročný na hardware.
22/33
Poslední poznámka na adresu DV se týká datového toku. Ten je v tomto případě konstantní a má hodnotu 25 megabit za sekundu.
MiniDV Na jednu kazetu se vejde 30 aţ 90 minut pohyblivých obrázků a vynikající je také rozlišení, které dosahuje parametrů profesionálních kamer. Díky malým rozměrům kazety mohou být MiniDV kamery konstruovány jako kompaktní přístroje, jeţ se bez problémů vejdou do lidské dlaně. Pro zpracování obrazu je pouţíván kompresní kodek DV, který lze pomocí rozhraní FireWire jednoduše přenášet do počítače a z něj pak sestříhaný zpět na kazetu.
Digital 8 (D8) Tento formát byl vyvíjený výhradně firmou Sony, která se po masovém nástupu DV nechtěla vzdát analogového Hi8 a draze vybudované výrobní linky odepsat na smetiště dějin. Zachovala tedy kazetu, ale nekvalitní analogový záznam nahradila digitálním, přičemţ vyuţívá DV komprimovací algoritmus, takţe obraz dosahuje srovnatelné kvality a uţivatel při počítačovém zpracování prakticky nepozná rozdíl. Kamery formátu Digital8 jsou navíc cenově dostupné a lze v nich pouţívat staré analogové Hi8 kazety, nicméně musíte počítat s tím, ţe pásek sviští kolem nahrávacích hlav větší rychlostí, takţe na šedesátiminutuvou analogovou Hi8 se vejde pouze 45 minut digitálního záznamu.
23/33
D-9 a DVCPRO50 I v tomto případě se sice jedná o stále stejnou DV písničku, ale tentokrát uţ je obrazová kvalita výsledného záznamu skutečně vyšší. V případě D-9 (dříve známého téţ pod názvem Digital-S, vyrábí JVC) i DVCPRO50 (Panasonic) je totiţ vyuţito dvou paralelních DV codeců, takţe výsledný datový tok je dvojnásobný (50 mbps), coţ znamená menší kompresní poměr a tím i kvalitnější obraz, který je srovnatelný s digitálním Betacamem, nicméně s mnohem menšími pořizovacími náklady. Zajímavostí přitom je, ţe JVC pro záznam vyuţívá staré S-VHS kazety (formát je díky tomu zpětně kompatibilní s analogovým VHS a S-VHS), zatímco Panasonic sází na obyčejné DVCPRO kazety, na které se ovšem vzhledem k dvojnásobnému datovému toku přirozeně vejde jen polovina záznamu (například na pásek v délce 123 minut tak nahrajete jen 61 minut). D-9HD a DVCPROHD Hudbou budoucnosti jsou pak nejnovější varianty D-9HD a DVCPROHD, které jsou určeny pro záznam s velkou rozlišovací schopností (dobře známé HDTV). Zhruba dvojnásobná velikost obrázku HDTV oproti stávajícímu systému PAL (1920x1080 oproti 720x576) samozřejmě přináší zvýšené nároky na datový tok, coţ obě firmy vyřešily pouţitím hned čtyř paralelních DV codeců, tedy 100 Mbps. Zcela jinou koncepci pak zvolila firma Sony, která jde vlastní cestou a vytvořila formát HDCAM. Ten disponuje datovým tokem aţ 135Mbps a s původním DV nemá nic společného. Teprve aţ budoucnost a masovější nasazení HDTV do praxe tedy ukáţe, jakým směrem se bude ubírat další vývoj.
24/33
Digital Betacam Tento formát je následovník komerčně nejúspěšnějšího formátu Betacam SP. Byl uveden na trh v roce 1993 firmou Sony, pouţívá stejnou půlpalcovou kazetu jako Betacam SP a dovede přehrávat snímky zaznamenané v tomto analogovém formátu. Kapacita malé kazety je 40 minut, velké 124 minuty. Záznam je komponentní a intraframe komprese 2:1 je zaloţena na DCT. Kaţdý půlsnímek je kódován zvlášť. Celkový bitový tok včetně zabezpečovacích dat je 126 Mbit/s, samotný obraz 84 Mbit/s. Zvukový doprovod je zaznamenáván bez komprese, 4kanály, 20 bitů / vzorek při fVZ=48 kHz s moţností rozšíření aţ na 8 kanálů. 10 bit, 13,5 MHz (Y).
D-VHS Formát vyvinutý firmou JVC. Je určen pro ukládání komprimovaného digitálního signálu. Idea je taková, ţe aţ bude v provozu digitální pozemní vysílání, tak záznam pořadů bude ukládán na pásek přímo beze ztráty kvality v té digitální komprimované podobě, v jaké bude přijímán (např. MPEG-2 MP@ML) . Videorekordéry budou samozřejmě vybaveny rozhraním IEEE 1394, a budou tedy schopny komunikovat i s přístroji DV, nelineárními střiţnami apod. Nejdelší pásek zaznamená 44.4 GB dat, coţ znamená záznam 3,5 hodiny v kvalitě HDTV aţ po 49 hodin při dat. toku 2 Mbit/s. Standardní mód zaznamená aţ sedmihodinový pořad při 19,14 Mbit/s.
Digital S Profesionální digitální formát zpětně kompatibilní s S-VHS. Pouţívá se kazeta VHS zajištěná proti vnikání prachu a plněná kvalitním páskem s vysokou koercitivitou. Tento systém je velkou konkurencí pro Digital Betacam, protoţe při niţší ceně nabízí díky nízké kompresi a kvantizaci 4:2:2 obdobně kvalitní obraz.
25/33
DVC Relativně nový formát, na jehoţ vývoji se podílelo několik výrobců (Sony, Matsushita, Thomson atd.) a který poprvé stírá rozdíly mezi profesionální a spotřební videotechnikou. DV pouţívá kompresi 5:1 zaloţenou na DCT. V závislosti na snímaném záběru kodér automaticky určuje, zda zkomprimuje kaţdý půlsnímek zvlášť nebo pouţije dva půlsnímky v jednom kompresním bloku. DV kódování je tedy něco mezi systémy M-JPEG a MPEG. DVCPRO Profesionální varianta systému DV vypracovaná firmou Panasonic. Vůči systému DV je zdvojnásobena rychlost posuvná pásku, která je nutná pro sníţení počtu dropoutů a pro zvýšení celkové odolnosti systému nutné pro profesionální praxi. Tím se také zvětšila šířka stopy na 18 um. Je také moţné přehrávat data z kazety čtyřnásobnou rychlostí. To je výhodné zejména při přenosu dat v dalším zpracování (nelineární střih apod.).
DVCam Systém DV zlepšený firmou Sony, je u něj taktéţ zvýšena posuvná rychlost a šířka stopy (15 um), ale ne do té míry jako u DVPRO. Navíc se pouţívá klasický pásek s napařovanou metalickou vrstvou, zatímco u DVPRO to je pásek "metal particle". Co se týče kvality obrazu, všechny tyto "komerční" systémy jsou pouţitelné pro televizní vysílání, zejména pokud je studio vybaveno nelineární střiţnou a je tedy moţné pracovat s digitálním signálem, aniţ by se musel převádět na signál analogový. V některých případech je však komprese příliš vysoká a kvantizace 4:1:1 (NTSC) resp. 4:2:0 (PAL) můţe být nedostačující např. při klíčování barev.
Zdroje: http://www.radovan.bloger.cz/ http://www.svethardware.cz/ http://images.google.cz/ http://www.volny.cz/meixnej/reserse/teorie.htm http://www.tvfreak.cz/ http://www.amacom.cz/
26/33
Filmové triky Triky klasické a digitální
Triky se obecně dělí na ty, které byly produkovány klasickou technologií, a na ty, které byly vytvářeny digitálně. Dá se říci, ţe z velké části je vytváření filmových triků o kompozicích, skládání jednotlivých natočených nebo počítačem vygenerovaných záběrů dohromady. Pokud se vytváří sloţitější trik, v přípravné fázi je nejprve třeba vytvořit kreslený storyboard – tedy scénář, v němţ se nakreslí, jak budou záběry následovat po sobě, postavení kamery a další základní věci. Na základě storyboardu pak specialisté určí mezi jiným to, co dostanou na starost klasičtí modeláři, a vytvoří tak reálný model ze skutečných materiálů. Jiné věci zase dostanou za úkol modeláři počítačoví, kteří vytvoří modely ve specializovaném 3D software.
Matte painting (dokreslování pozadí) Je to kombinace filmového obrazu a obrazu domalovaného nebo zčásti skládaného z fotografií. Postupně se vše slaďuje s natočeným záběrem, a pomocí masek komponuje do hotového celku. Pouţívá se photoshop, který pracuje s plnohodnotnou barevnou škálou, tedy rovnocennou kvalitou jako film.
Color Grading (barevné korekce) Barevné korekce jsou kreativní bombou současnosti. Donedávna se totiţ mohl obarvovat pouze celý pás filmu najednou, a to chemickou cestou. Pomocí digitálního projektoru se pouští film na plátno a v reálném čase se srovnávají poměry barev, dotváří se konečná atmosféra jednotlivých scén.
27/33
Klíčování Tato technologie, se pouţívá v případech, kdy je natočený objekt či postavu třeba vyjmout a zasadit do jiného záběru (například herce je třeba zasadit do nějaké počítačem vygenerované krajiny). Potom, při zpracování v počítači, se pomocí klíčovací barvy vygeneruje maska herce a to je pak moţno moţné pouţít do jakéhokoli záběru. Při závěrečné počítačové postprodukci pak probíhá skládání jednotlivých vrstev – tedy reálných modelů, virtuálních modelů vytvořených v počítači a natočených záběrů.
Maskování ve filmu Co to je technologie maskování? Tento postup se vyuţívá právě v případech, kdy z různých důvodů není moţné objekt natočit na klíčovací pozadí. Provádí se tak, ţe se kolem ručně nakreslí ořezávací křivka. Pak se ovšem nabízí otázka: není takové ruční vymaskování příliš pracné a časově náročné, jestliţe se má provádět pro několik stovek políček filmu? K tomu určený software, pochopitelně práci ulehčuje tím, ţe operátor nakreslí ořezávací křivku třeba jenom pro první políčko filmu, pak pro poslední, a počítač pak tvar křivky vypočítá pro celý záběr.
Digital matte painting (digitální dokreslovačka) Ruční kreslení, neboli takzvaná digitální dokreslovačka – digital matte painting – se v oblasti filmových triků pouţívá velmi často. Kreslí se pomocí tabletu v kreslícím programu – např. Photoshop. Ruční kreslení do záběrů je ţádoucí také z toho důvodu, ţe výsledná kompozice působí daleko přirozeněji – dá se říct, ţe jakákoli nepřesnost či nepravidelnost je správně.
28/33
Motion capture (zachycení pohybu). Postava Gluma v Pánovi prstenů byla rozpohybována systémem motion capture. Předlohou pro Gluma byl herec Andy Serkis. Herec si navleče speciální oblek s několika desítkami senzorů, a počítač pak zachycuje kaţdý jeho pohyb. Figurka Gluma vymodelovaná v počítači opakuje pohyby herce, takţe celková animace potom působí přirozeně. V domácích podmínkách se však systém motion capture pouţívá jen zcela výjimečně.
Motion control camera Jedná se o drahé zařízení, kameru upevněnou na pohyblivém automatickém rameni, to celé řízené počítačem. Kameru lze naučit, aby třeba stokrát opakovala stále stejný pohyb. Je moţné jí třeba naprogramovat tak, ţe se celý systém posune o dva metry a kamera se pootočí o čtyřicet stupňů.
29/33
Jaké je vyuţití tohoto zařízení? V minulosti byl velmi pouţívaným postupem tzv. stoptrik. Kdyţ je například potřeba natočit skleničku, která mizí ze stolu, natočí se nejprve sklenička na stole, potom stůl bez skleničky, udělá se prolínačka obou záběrů, takţe to pak vypadá, ţe sklenička zmizela. Díky tomu, ţe systém motion control camera můţe opakovat tentýţ pohyb s matematickou přesností třeba stokrát, je moţné mnoho podobných triků dělat i za pohybu kamery.
motion control camera
Zdroje: http://www.grafika.cz/ http://images.google.cz/
30/33
Výroba hraného filmu I. Literární příprava hraného filmu
Synopse (stručný popis děje - 5 aţ 10 stránek); je z ní patrná základní myšlenka a stručně hlavní dramatický děj. Slouţí jako důkaz toho, ţe se námět hodí k filmovému zpracování. Filmová povídka (50 aţ 60 stránek). Obsahuje úplnou uměleckou koncepci hraného filmu. Má podrobně vypracovaný děj včetně epizod, s charaktery všech postav filmu i s jeho prostředím. Vypracování trvá od 2 do 4 měsíců. Výsledek této fáze by měl výrobní skupině jiţ naznačit, zda bude literární příprava filmu úspěšná a jak hodnotný film lze dle této předlohy očekávat. Literární scénář (průměrně 2 aţ 6 měsíců). Od filmové povídky se liší nejen rozsahem, ale především tím, ţe je striktně přizpůsoben budoucímu filmovému zpracování, totiţ ţe je rozdělen na jednotlivé obrazy. Počet obrazů (v průměru 60 aţ 80 obrazů literárního scénáře), je pouze pomocná informace, ve skutečnosti rozhoduje jejich vnitřní rozsah a náročnost.
II. Přípravné práce výroby hraného filmu Do doby mezi schválením literárního scénáře a zahájením přípravných prací výroby hraného filmu můţe být zařazeno ještě jedno přípravné období, totiţ průzkum výroby. To je získání předběţné znalosti o realizovatelnosti některých mimořádných triků, o exteriérech filmu, o hereckém obsazení; o předpokladech technického scénáře, výrobního plánu a rozpočtu filmu. Zda jde o film barevný nebo černobílý, formát natáčeného filmu, někdy i předpokládané hlavní herecké obsazení filmu, termín odevzdání technického scénáře a rozpočtu nákladů na film. Návrh na zahájení přípravných prací: 1. datum zahájení výroby a termín odevzdání první kopie filmu. 2. délka filmu. 3. finanční limit filmu. 4. průměrná denní uţitá metráţ. 5. koeficient spotřeby negativního materiálu obrazu. Období příprav je nesporně jednou z nejvýznamnějších fází pro konečný výsledek filmu, poněvadţ v nich musí být vyřešen a připraven celkový plán výroby hraného filmu. Přípravné práce (cca 2 měsíce). Je obvyklé rozdělit přípravu výroby na dvě přibliţně stejné poloviny. 1. Napsání technického scénáře, vypracování a schválení výrobního plánu a rozpočtu nákladů na film. 2. Zahájení práce v dílnách na výrobu kostýmů, masek a rekvizit, podloţenou schváleným rozpočtem. Dále včasné uzavření smluv s herci a hudebním skladatelem a zajištění definitivních ateliérových a exteriérových termínů.
31/33
Hlavními úkoly první poloviny příprav by samozřejmě mělo být odevzdání a schválení technického scénáře, výrobního plánu a rozpočtu nákladů na film, ke splnění těchto nejdůleţitějších předpokladů výroby pak vyhledání exteriérů, předběţný výběr hlavních, představitelů, vypracování návrhů dekorací, masek kostýmů a rekvizit, případně vyřešení některých otázek trikového snímání záběrů. Druhá polovina příprav obsahuje filmové i jiné zkoušky s herci a stanovení definitivního hereckého obsazení, uzavření smluv s herci, hudebním skladatelem a ostatními externími pracovníky, objednávku a postupné zhotovení kostýmů, masek a rekvizit, vypracování zastavovacích plánů stavebních komplexů, včetně plánů jednotlivých dekorací se všemi detaily pro oddělení stavebně dekorační techniky, definitivní zajištění ateliérových a exteriérových termínů, záznam hudby (playback) a všestranné zajištění technických a organizačních podmínek budoucího natáčení. Od počátku výroby filmu pracují z hlavních tvůrčích pracovníků: reţisér, kameraman se svojí posádkou, architekt se svým asistentem, umělecký maskér, a v první řadě vedoucí výroby. S prvním dnem zahájení příprav, pomocný reţisér, skript, zástupce vedoucího výroby, a to jak výrobní, tak hospodářský, vedoucí výpravy, vedoucí kostymér. Teprve později, nejdříve k termínu hereckých filmových zkoušek, se připojují mistr zvuku, střihač, asistent výroby, štáb maskéra a kostyméra. Technický scénář je filmovým přepisem schváleného scénáře literárního. V něm musí reţisér, v dohodě s autorem námětu či literárního scénáře, filmově promyslet jeho představu, popsanou v literárním scénáři a znázornit z filmového hlediska atmosféru příběhu i jednající osoby. Technický scénář není však v ţádném případě literárním dílem, nýbrţ vyjadřuje reţijně technickou koncepci reţisérovu. Kaţdý obraz scénáře má odhadem stanovenou metráţ. Na levé straně vlastního technického scénáře je popis děje, technické podmínky natáčení i pomocná zařízení. Na pravé straně dialog, jednotlivé zvuky a ruchy, a hudba. Děj je rozepsán do jednotlivých záběrů různé velikosti. Výrobní plán je předpokládaný sled výroby hraného filmu, který je zejména denním programem staveb a natáčení filmu. Pouze kaţdodenní program natáčení se operativně přizpůsobuje změněným okolnostem, výrobní plán zůstává základem filmové práce. Základem výrobního plánu jsou výtahy z technického scénáře, které se nazývají scénářové sloţky.
III. Natáčení v ateliéru V průběhu přípravy staveb i jejich realizace uvaţuje architekt o všech moţnostech úspory. Některé dekorace nejsou proto prostavovány celé, zejména do výšky; části jsou nahrazeny maketami, perspektivním náznakem nebo dokreslením. Je řada dalších způsobů úsporného řešení: stavba koutů o dvou stěnách, vestavění menší přenosné dekorace do velké, různé makety a modely, anebo ryze scénáristický způsob úspory ateliérového prostoru, totiţ přenést děj z nevyuţité dekorace do jiné. Jsou-li nadměrně velké dekorace, zařazuje se do výrobního plánu před první natáčecí den jeden den zasvětlovací. Kameraman si určí v tomto dni základní světlo velké dekorace a zasvětlí si všechna pozadí. Také můţe natočit zkoušku.
32/33
IV. Natáčení v exteriéru Exteriérové natáčení tvoří v průměru dvě třetiny celkového rozsahu natáčení hraného filmu. Je zásadně výhodnější, natáčet exteriérové scény před ateliérovými, protoţe se herec lépe propracovává k charakteru postavy v reálném prostředí a reţisér i kameraman docilují opravdovější atmosféru filmového příběhu. Určitou dobu před natáčením v exteriéru připraví zástupce vedoucího výroby nový zájezd, kterého se zúčastní reţisér, kameraman, architekt s asistentem, vedoucí výroby se svým zástupcem, mistr zvuku, pomocný reţisér, skript a vrchní osvětlovač. Jsou-li na místě potvrzeny podmínky hladkého průběhu práce v exteriéru, rozhodne vedoucí výroby o hromadném odjezdu celého štábu do terénu. Zástupce vedoucího výroby vypraví, jeden nebo dva dny předem, osvětlovací park, kabely, rekvizity, kostýmy, maskérské potřeby, odrazné desky, praktikábly a ostatní techniku na místo natáčení. Agregát, jeřáb a zvuková aparatura jsou dopravovány spolu s příslušnými pracovníky. Kamera spolu s negativním materiálem obrazu je dováţena ve zvláštním voze, aby byla zajištěna před poškozením. Pokud jde o potřebu intenzivního slunečního světla, v létě je moţno natáčet od 9 do 17 hodin, na jaře i na podzim od 11 do 16 a nejnevýhodnější je natáčení v zimě. Pokud to charakter filmu a jednotlivých scén dovoluje, natáčí se bez slunce. Dnes není natáčení bez slunce velkým problémem. Je však překvapující, ţe bývá natáčení v exteriéru výhodnější neţ v ateliéru. Při takovém natáčení se nezdůrazňuje technika, obtíţe s lampami a jejich přemísťováním odpadají, prostor není omezen jako ateliérová dekorace, a v důsledku se natáčí nepřetrţitě. V případech obvyklých se pouţívá osvětlovacího parku buď na noční scény, nebo přisvětlování zejména detailů a polodetailů. Jinak se při natáčení za slunce pouţívá staniolových odrazných desek.
V. Dokončovací práce Celková doba dokončovacích prací je v průměru dva měsíce. V období sestřihu a ozvučování filmu zaznamenává štáb postsynchronem speciální zvuky a dialogy, které nemohly být z technických důvodů přijaty kontaktně během natáčení, dále hudbu a uskutečňuje míchání filmu. Potom jsou filmové pásy odevzdány laboratoři ke zpracování první kombinované kopie filmu. Práce ve střiţně je věcí střihače a reţiséra, asistují jim skript, pomocný reţisér, asistent střihu, a v určitém období mistr zvuku a hudební skladatel. Základním vodítkem čistého střihu je technický scénář. Do tohoto období patří i sestřih ukázkového filmu. Ukázkový snímek je součástí pozdější propagace hraného filmu. Hudba Schválený čistý sestřih filmu je předpokladem, ţe se dokončovací práce mohou plně rozvinout. Pak se dohodne reţisér se střihačem a hudebním skladatelem, které scény budou podloţeny hudbou. Skript vypracuje se střihačem takzvaný hudební scénář, totiţ seznam všech záběrů, popřípadě obrazů, s jejich krátkým popisem, a metráţí i minutáţí hudby, aby bylo zafixováno, které části filmu budou podloţeny hudbou.
33/33
Zúčtování Celou dobu dokončování filmu prolíná jeho zúčtování. Doba sestřihu a dalších prací stačí hospodářskému zástupci vedoucího výroby k likvidování všech dodávek, které se týkaly natáčení filmu. Vedoucí pracovníci výpravy předkládají konečné materiálové a finanční zúčtování rekvizit, kostýmů, masek; odevzdávají vypůjčené i nově zhotovené věci do skladů studia, sepisují protokoly o poškození a ztrátách některých výpravných prostředků. Brzy po natáčení vyúčtovala posádka kamery spotřebu negativního materiálu obrazu a architekt s asistentem a mistrem stavby zbývající stavební materiál k dobropisu a výslednému zúčtování staveb filmu. Zbývají laboratorní dodávky a vyúčtování závěrečných zvukových prací i průběţné náklady na mzdy štábu. Podle I. kopie filmu nebo servisky je skriptem zhotovena MONTÁŢNÍ LISTINA, která tvoří prakticky nový technický scénář filmu. Popisuje chronologicky záběr po záběru, včetně jejich velikosti a způsobu, jakým byly snímány, postup a děj filmu, přesný text dialogů, hudbu a ruchy, jakoţ i přesnou metráţ, v detailech i v celku. Schválením servisky filmu na dvou pásech a závěrečným hodnocením výroby, výrobní zprávou a vyúčtováním filmu končí výroba hraného filmu.
