VYMÝVÁNÍ MOZKŮ. Zfalšované dějiny sovětsko-německé války. Mark Solonin

VYMÝVÁNÍ MOZKŮ Zfalšované dějiny sovětsko-německé války

Mark Solonin

NAŠE VOJSKO 2011

Poznámka korektora: Ruské názvy písané azbukou som nahradil doslovným prepisom v latinke.

Translation © 2010 by Jiří Fidler Copyright Czech edition © 2011 by Naše vojsko, s.r.o. Jacket design © 2011 by Jindřich Procházka - Naše vojsko All rights reserved ISBN: 978-80-206-1175-8

OBSAH PŘEDMLUVA"

6

KAPITOLA PRVNÍ - VROZENÉ DEGENERACE"

8

KAPITOLA DRUHÁ - STIERLITZ WOLFFOVIČ"

13

KAPITOLA TŘETÍ - ČERVNOVÝ SNÍH"

23

KAPITOLA ČTVRTÁ - “STALIN ODMÍTAL VŠECHNY MYŠLENKY NA VÁLKU”" 36 KAPITOLA PÁTÁ - GLOBÁLNÍ KONEC"

45

KAPITOLA ŠESTÁ - NENADÁLOST PŘINÁŠÍ PROBLÉMY"

53

kapitola sedmá - hlavní manévry "

61

KAPITOLA OSMÁ - PROCENTOMÁNIE"

79

KAPITOLA DEVÁTÁ - TAJEMSTVÍ!!! TAJNÉHO SCÉNÁŘE..."

88

KAPITOLA DESÁTÁ - FEDERÁLNÍ AGENTURA KINEMATOGRAFIE A KULTURY" 96 KAPITOLA JEDENÁCTÁ - STÍHAČE TANKŮ"

103

KAPITOLA DVANÁCTÁ - PRÁVO NA BEZECTNOST"

115

KAPITOLA TŘINÁCTÁ - POŽÁR VE SKLADU"

134

PŘÍLOHY"

159

PŘÍLOHA 1"

159

PŘÍLOHA 2"

162

PŘÍLOHA 3"

168

PŘÍLOHA 4"

169

PŘÍLOHA 5"

170

PŘÍLOHA 6"

171

PŘÍLOHA 7"

173

PŘÍLOHA 8"

178

PŘÍLOHA 9"

179

PŘÍLOHA 10"

180

LITERATURA"

181

PŘEDMLUVA Hloupost, to je bezcenný Boží dar, ale není možné jej zneužívat. Otto von Bismarck

Když jsem ještě dveře považoval za obrovskou bránu a mohl jsem se volně procházet pod stolem, existovala v naší zemi povinnost pracovat. Každé ráno jsem viděl tramvaje, ověšené hrozny lidí, jak jedna za druhou přejíždějí křižovatku Ulice rudých komunardů a Ulice 22. sjezdu KSSS (do domu na této křižovatce mne rodiče přivezli z porodnice) směrem k obrovským dýmajícím továrnám. Továrny jednotvárně hučely. Tento hluboký a nekonečný hukot bylo slyšet každý den od rána do večera. Až do svých pěti let jsem poznal večer podle toho, že se setmělo a přestal hukot. Později byly zkušební dílny závodu na výrobu leteckých motorů odstěhovány daleko za město a hukot přestal. Ale lidé nepřestali pracovat. V mých smutných dětských vzpomínkách se zachoval Levitanův slavnostní hlas, který nám oznamoval nové kosmické lety a dokončení obrovských přehrad, které spoutaly sibiřské veletoky. Jako školák jsem pochopil, že lidé, kteří dokážou vyprojektovat raketu, vypočítat trajektorii kosmické lodi a vyrobit raketový motor, aby z něho šlehaly oslnivě bílé plameny a on sám neshořel, jsou velmi schopní a šikovní. Že to jsou lidé, kteří mnoho studovali, mnohému se naučili a znají to, na co druzí vůbec nedokážou ani pomyslet. Každý kvalifikovaný soustružník tehdy věděl, že modelista (tehdy to nebyl člověk, který se v bílých kalhotách producíruje po jevišti, ale mistr se zlatýma ručičkama, jenž dokáže z dřeva vytvořit přesný podklad pro budoucí odlitek) umí a ovládá to, co on sám nedokáže a opačně. Takovým způsobem jsme se vzájemně chápali. Každý pracující člověk si cenil znalostí a schopností jiného pracujícího člověka. Všichni jsme předpokládali, že naši technici, lékaři, geologové, hudebníci, pekaři a podobně jsou plně kvalifikovaní ve svém oboru. Sovětský pracující nemohl tušit a vůbec věřit tomu, že sovětský “doktor historických věd” není takovým expertem ve svém oboru jako “doktor fyzikálních věd”, jenž dokáže vymyslet přístroj na sledování izotopů. Hlava normálního člověka by nebyla schopna pochopit, že za dlouhým podpisem “doktor historických věd, profesor, vedoucí katedry nejnovějších dějin” se skrývá jen úředník. Úředník, který v prvé řadě nic nezná a v druhé řadě ani nic znát nechce v oboru nejnovějších (a vlastně i nejstarších) dějin. A nechce nic znát z toho důvodu, protože chce spokojeně spát a bez problémů přežívat. A přežívat nikoli v dýmu továrních komínů na Ulici rudých komunardů kteréhokoli sovětského města, ale někde na Frunzeho nábřeží přímo v Moskvě. Ovšem dostat se na Frunzeho nábřeží nebylo tak jednoduché. Tam mohli žít pouze “sociálně blízcí”. Ti, kteří vypadali solidně a moudře, kteří svojí činností upevňovali ZÁSADY. Zásady, jež byly určovány a uváděny v život na základě pokynů z Oddělení agitace a propagandy Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu již neexistuje. Ani jeho oddělení agitace a propagandy již neexistuje. Císař Mikuláš “Krvavý” je nyní označován div ne za světce mučedníka. Rytíř socialistické revoluce Felix Edmundovič Dzeržinskij se naproti tomu stal krvavým katem. Všechno se nám to změnilo v naší společné zemi. Pravdou však zůstává, že v okamžiku, kdy padla obrovská železná socha “železného Felixe” na dlažbu před Lubjankou, nikoho nenapadlo, aby byly zákonem zrušeny všechny ty doktorské a

profesorské tituly, získané na katedrách dějin Komunistické strany Sovětského svazu, na katedrách vědeckého komunismu, na katedrách nejnovějších dějin socialismu a podobně. Bylo to považováno za zbytečné. Ach, tak zbytečné... A nyní se předchozí “kádry” bez uzardění opětovně titulují jako “doktor historických věd, profesor, vedoucí katedry politologie” - jaká to změna. A působí v Mezinárodních institutech marketingu, ekonomie... I nadále předčítají studentům své přednášky, jejichž konspekty již před třiceti lety pokálely mouchy. Blýskají očima, hlasitě zatracují a hrozí kostnatým prstem těm, kdo by se snad odvážili “přepisovat dějiny”. Jeden z těchto bývalých “kádrů” mi velmi seriózně vysvětloval, že ten Viktor Suvorov vlastně vůbec neexistuje, že se za tímto pseudonymem pouze skrývá skupina antisovětských štváčů, spolupracovníků americké CIA, britské MI-6 a izraelského Mossadu. Že toto bylo již mnohokrát dokázáno “velmi seriózními místy” (oči i prst vyletěly vzhůru): “Vy, mladíku, zcela jistě chápete, co tím myslím!” Chudák netušil, že jsem měl možnost s Viktorem Suvorovem několikrát hovořit mezi čtyřma očima, že si s ním pravidelně telefonuji... Ovšem Země se stále točí, a již zahájený proces nelze zastavit. V době internetu, satelitního televizního vysílání a svobodného vydávání knih, jejichž nákup závisí pouze na vás, lze jen těžko lidem vymývat mozky jako v minulosti. Studenti jsou však se svými vyučujícími spokojeni - většina z nich se na přednášky ani neobtěžuje chodit a za peníze svých rodičů si bez problému koupí kontrolní, semestrální a diplomové práce. Profesoři, kteří mají rádi svůj klid a nicnedělání, zavírají obě oči před takovou nerozvážností mládí. Ta menšina schopných studentů, kteří svůj diplom stejně potřebují jen jako přílohu ke spisům, má možnost se četbou seznámit s pracemi opravdových historiků, většinou zahraničních. Je to hrozné uvádět, ale za tuto četbu již nehrozí ani vyhození ze studia, ani návštěva “speciálních klinik vnitra”, kde by proti vám uplatňovali paragrafy 70 a 190-1 bývalého zákoníku, kde by do vás cpali drogy... Co mají ovšem dělat ti, kteří již z mladých studentských let vyrostli, kteří musí “zařezávat” od rána do večera, kteří mají na čtení čas pouze v metru nebo ve vlaku. Kteří třeba nemají na to, aby své peníze utratili za jednu z mých tlustých vojenskohistorických publikací. Který pracující člověk má čas na čtení 500 nebo 600 stran, potištěných malým písmem s mnoha tabulkami, grafy a mapkami. Právě pro tyto lidi jsem se rozhodl napsat jednoduchou a veselou knihu, která čtenáři umožní seznámit se se zásadami vymývání mozků za předchozího režimu a tyto zásady se smíchem odmítnout. A také vidět, co starého přežívá a co nového se rodí v naší historiografii. Tuto knihu můžete číst kdekoli a od místa, které si sami vyberete. Mějte ale, vážení čtenáři, prosím, stále na mysli jeden zcela vážně myšlený a nikdy nezpochybňovaný fakt. Já se zde nevysmívám hrdinům války, nevysmívám se veteránům, kteří se z války vrátili s několika zraněními, nevysmívám se vašim dědečkům nebo tatínkům. Vysmívám se pouze těm darmožroutům a řiťolezcům, kteří dlouhá desetiletí zahlcovali naše mysli svými záměrné lživými a falešnými konstrukcemi, jimiž překrucovali reálné příčiny naší obrovské národní tragédie, která nás stála desítky milionů mrtvých.

KAPITOLA PRVNÍ - VROZENÉ DEGENERACE Během mnoha let jsem si na disku svého počítače uložil velké množství příkladů komunistického vymývání mozků. Každý z nich je úsměvný, více či méně stupidní, každý z nich je hodný zveřejnění. Čím ale začít? Základní didaktická pravidla nám říkají, že je třeba postupovat od “jednoduššího ke složitějšímu”. Tak dobře. Nebudu tedy vymýšlet nová pravidla a v první kapitole knihy představím ty pitomosti, jež jsou přímo zářným příkladem mozkové ochablosti. Představují samé dno toho marasmu, od něhož se musíme co nejrychleji odrazit. Čestné právo na otevření galerie hloupostí přiznávám jednomu zábavnému tvrzení, které mne zaskočilo svojí průzračnou naivitou a hloupostí. Navíc jde o jeden z nejnovějších příkladů vymývání mozků. V roce 2007 se moskevské nakladatelství Jauza-Eksmo rozhodlo publikovat názory historiků, kteří svými názory stojí vůči sobě - můžeme říci - v přímém protikladu. Zvláště pak v chápání problému, v čem tkví hlavní příčina porážky Rudé armády v létě 1941. Výsledkem byl sborník statí Velká vlastenecká katastrofa. (Vělikaja Otéčestvěnnaja katastrofa. Tragedija 1941 goda. Red. A. D. Košelev. Moskva, JauzaEksmo 2007, české vydání viz Velká vlastenecká katastrofa. Tragédie roku 1941. Red. A. D. Košelev. Brno, Jota 2008. České vydání je velmi špatné, neboť překladatel neovládá příslušnou odbornou terminologii a neorientuje se v místních jménech. Údajná odborná lektorace byla zbytečná, neboť ani neodstranila překladatelova pochybení, ani nezaregistrovala chyby, na něž je upozorněno v této publikaci (pozn. red.))

Známý historik, náčelník statistického oddělení Ústavu vojenských dějin při Ministerstvu obrany Ruské federace, plukovník a kandidát historických věd Miroslav Eduardovič Mojsejev (možná Miroslav Eduardovič již v tomto okamžiku dosáhl titulu doktora historických věd, v tom případě mu touto cestou posílám své blahopřání) napsal do tohoto sborníku stať s názvem “Porážka z léta 1941 byla zákonitá”. (Mojsejev, Miroslav: Poraženije letom 1941 goda bylo zakonoměrnym. In: Vělikaja Otěčeštvěnnaja katástrofa. Tragedija 1941 goda. Red. A. D. Košelev. Moskva, Jauza--Eksmo 2007, s. 227-320, český překlad na stranách 91-140, neboť redakce českého vydání z neznámého důvodu změnila pořadí jednotlivých statí (pozn. red.))

Název je na můj vkus sice poněkud těžkopádný, ovšem autorova logika textu je vojáčky přímá a jasná. Upřímně řečeno, já se také domnívám, že naše porážka v létě 1941 byla zákonitá a logická, dokonce bych i napsal, že nevyhnutelná. Ovšem tím moje shoda s Miroslavem Eduardovičem končí. Plukovník Miroslav Eduardovič Mojsejev na téměř 100 stranách rozvíjí tradiční schéma všech sovětských historických publikací ve stylu “dějiny nám daly málo času” a “Sovětský svaz nebyl na válku materiálně a technicky připraven”. Já se naproti tomu domnívám, že ony neslovutné “dějiny” daly Stalinovi času až příliš. Celkem 20 let měl na to, aby v mysli lidí zlikvidoval všechny morální zásady, všechny pojmy cti, takže tím všechen lid a celou armádu dostal do naprosto nebojeschopného stavu. Ale vraťme se k Mojsejevovu textu. Protože byl v prvé řadě věnován vojenskému letectvu, je jasné, že se zde v prvé řadě uvádí, že zastaralé sovětské letouny se vůbec nemohly měřit s nepřátelskými stroji. Uvedu jeden citát: “horizontální rychlost letounu Junkers Ju 88 byla o polovinu vyšší, než u letounu Archangelskij Ar-2”.

(Vělikaja Otéčestvěnnaja katastrofa. Tragedija 1941 goda. Red. A. D. Košelev. Moskva, JauzaEksmo 2007, s. 299 (český překlad s. 134).)

Samozřejmě, že horizontální rychlost bombardovacího letounu není jediným kritériem pro hodnocení jeho výkonu, ale zaostávání v rychlosti o POLOVINU... To se zdá být zcela seriózním argumentem. Při takovém technickém zaostávání musela být samozřejmě naše porážka nejen logická, ale zcela zákonitá. Nebyla jiná možnost, než být poražen. Ovšem mně tato informace nestačí, já bych rád na onom místě viděl přímo napsanou rychlost obou letadel. Prostě čísla, která zde autor srovnává. Milý čtenáři, neboj se! Nezačnu zde okamžitě snášet množství informací z jednotlivých publikací na dané téma, archivní dokumenty ohledně oficiálních měření rychlosti letounů a podobně. V žádném případě. Nedej Bože! Jak jsem napsal, všechno bude probráno jednoduše a prostě. Pan plukovník (dříve bychom napsali “soudruh plukovník”) Miroslav Eduardovič Mojsejev sám totiž na straně 249 (Český překlad z nepochopitelného důvodu pasáž vynechává, čímž čtenáři znemožňuje nalézt chybu (pozn. red.))

napsal, že maximální rychlost bombardéru Archangelskij Ar-2 (jednalo se o rozsáhlou modifikaci předválečného letounu SB, (Československo zakoupilo v roce 1937 celkem 61 těchto letounů pro své bombardovací letectvo a zároveň získalo práva na výrobu 160 dalších strojů, přičemž stroje (s domácími motory a výzbrojí) byly označeny jako Avia B 71 (pozn. red.))

jenž byl vyráběn ve velkých sériích) dosahovala 480 km/hod. Rychlost původního bombardéru SB (modifikace z roku 1939) činila, jak Miroslav Eduardovič Mojsejev uvádí na stejném místě, 450 km/hod. A do třetice plukovník Mojsejev na straně 298 (Český překlad na straně 134 (pozn. red.))

píše, že rychlost německého bombardéru Junkers Ju 88 činila 450 km/hod. Zde tedy krásně vidíme, jakým způsobem i dnes naši oficiální historikové smolí své “dějiny”. Pokud něco nejde, tak když se hodně chce, tak to jde. Pokud chci své čtenáře o něčem přesvědčit, tak prostě napíši, že rychlost 450 km/hod je o polovinu vyšší, než rychlost 480 km/hod. Ale to stále ještě není celá práce našeho mystifikátora. Reálné rychlosti bombardovacích letounů uvede do tabulek, které málokdo čte, a navíc je rozdělí a doplní jimi text na dvou různých místech. Zato svoje tvrzení o tom, že německý bombardér byl o polovinu rychlejší, než jeho sovětský protějšek, umístí přímo do textu! Co to tedy je? Neznalost matematiky základní školy, nebo snad rafinovaná práce mistra vymývání mozků. Nevím. S touto otázkou je třeba se obrátit přímo na pana plukovníka. Na druhém místě máme k dispozici dokument, který specialisté okamžitě odmítli jako falešný, ale který byl přesto publikován, aby byli důvěřiví čtenáři ohromeni. Jde o dokument s následujícím názvem: “Všeobecná dohoda O spolupráci, vzájemné pomoci a společné činnosti mezi Hlavní správou státní bezpečnosti Lidového komisariátu vnitřních věcí SSSR a Hlavní bezpečnostní správou Národně socialistické německé dělnické strany (GESTAPEM)”. (V originále “Generaľnoe soglašenie O sotrudničestve, vzaimopomošči, sovmestnoj dejateľnosti meždu Glavnym upravleniem bezopasnosti NKVD SSSR i Glavnym upravleniem bezopasnosti Nacional-socialističeskoj rabočej partii Germanii (GESTAPO)”. Český překlad vychází přesně z

ruského názvu, i když v žádném případě neodpovídá standardnímu českému překladu názvů německých bezpečnostních institucí (pozn. red.))

Tento text mám velmi rád. Při jeho čtení se chovám přesně tak, jak to doporučoval Alexandr Sergejevič Puškin: “Přijdou-li na tebe černé myšlenky, otevři si láhev šampaňského...” V současné době není život jednoduchý, “černé myšlenky” se objevují velmi často, ale asi nikdo by nedokázal vydržet neustálou aplikaci Puškinova alkoholického léku. Takže pokud jde o ten komický dokument, lze v něm nalézt následující perly: “Obě strany budou bojovat proti degeneraci lidstva, za ozdravení bílé rasy a prosazení genetických mechanismů rasové hygieny. Prvky a formy degenerace, které podléhají sterilizaci a likvidaci, jsou vyjmenovány a oběma stranami odsouhlaseny v doplňkovém protokolu č. 1, jenž je nedílnou součástí této dohody...” V doplňkovém protokolu č. 1 jsou pak specifikovány “prvky kvalifikace degenerativních příznaků”, proti nimž chtěl bojovat sovětský Lidový komisariát vnitřních věcí ve spolupráci s německou tajnou státní policií. Konkrétně jsou uvedeny: “zrzaví, hrbatí, od narození chromí, mající defekty mluvy (šišlající, ráčkující, zajíkající se), čarodějové a čarodějnice, šamani a jasnovidci, trpaslíci, osoby, mající množství mateřských znamének či skvrn, množství pigmentových skvrn, bradavic apod., šilhající...” Tento ubohý podvrh je ukončen následujícími větami: “Text dohody je zhotoven v ruském a německém jazyce, každý v jediném exempláři, přičemž obě znění jsou si rovnocenná...” Jako signatáři tohoto údajného dokumentu jsou uvedeni: -, náčelník Hlavní správy státní bezpečnosti Lidového komisariátu vnitřních věcí SSSR L. Berija; -, náčelník IV. správy (GESTAPO) Hlavní bezpečnostní správou Národně socialistické německé dělnické strany H. Müller. Zároveň je dokonce uveden přesný čas podpisu dohody - Moskva, 11. listopad 1938, 15.40 hodin. Tento stupidní dokument velmi propagoval soudruh Vladimír Vladimirovič Karpov, bývalý předseda Svazu spisovatelů SSSR, bývalý poslanec Nejvyššího sovětu SSSR a bývalý člen Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Díky jeho podpoře se stupidně zhotovený falešný dokument, jenž by si vůbec nezasloužil jakoukoli publicitu, stal objektem rozsáhlého zkoumání, mnohého citování apod. Pravdou ovšem je, že autorství tohoto “dokumentu” však Vladimíru Vladimíroviči Karpovovi připsat nelze. (Přepis výňatků z dokumentu viz Karpov, Vladimír Vladimirovič: Geněralissimus. Moskva, Věče 2004, s. 405)

Již v roce 1999 byl tento dokument publikován jakýmsi Grigorijem Nazarovem, pisatelem dobře známým v úzkém kruhu ideových bojovníků proti tzv. židozednářům. Grigorij Nazarov “dokument” publikoval v obskurním plátku, jehož vhodnost pro podobné “objevy” ukazuje i název - Čudesa i priključenija (Zázraky a dobrodružství). Konkrétně v čísle 10 z roku 1999. Nevylučuji, že také Grigorij Nazarov pouze přepsal text, který získal od někoho jiného. Vycházím z toho, že poprvé jsem odkaz na onu “Všeobecnou dohodu” viděl v časopise Pamjať, v čísle 1 z roku 1999. Bez ohledu na původce, pouze ten, kdo chce likvidovat “zrzavé, šišlající a ráčkující” dokáže vyrobit takový stupidní falsifikát, v němž se nachází tolik hrubých chyb: - 11. listopadu 1938 se Henrich Müller rozhodně nemohl nacházet v Moskvě. Byl totiž v Berlíně a právě toho dne plně zaměstnán. V noci z 9. na 10. listopadu 1938 byl totiž na přímý Hitlerův rozkaz proveden celoněmecký protižidovský pogrom, který vešel do dějin

jako tzv. Křišťálová noc. Bylo zničeno a zapáleno 267 synagog a 815 obchodů, 20 000 židů bylo zatčeno a posláno do koncentračních táborů. “Výbuch národního hněvu” takového rozsahu musel být organizován, plánován a kontrolován, 20 000 zatčených bylo třeba eskortovat do připravených táborů. Veškerá tato práce ležela na bedrech představitelů bezpečnostních složek Velkoněmecké říše, Müllera nevyjímaje. Mnoho účastníků pogromu si zapamatovalo jeho osobní účast na akci. - Hlavní úřad říšské bezpečnosti (RSHA) a jeho součást gestapo byly státními, nikoli stranickými institucemi. Žádná Hlavní bezpečnostní správa Národně socialistické německé dělnické strany v listopadu 1938 neexistovala. (V listopadu 1938 neexistoval ani Hlavní úřad říšské bezpečnosti (Reichssicherheitshauptam, RSHA), který vznikl až 27. září 1939 sloučením Úřadu tajné Státní policie (Geheime Staatspolizeiamt) a Hlavního úřadu bezpečnostní služby (Sicherheitsdiensthauptamt). Až do té doby byly tajná státní policie a bezpečnostní služba od sebe striktně odděleny (pozn. red.))

Národně socialistická německá dělnická strana se v té době již stala vládnoucí stranou a její paramilitární složky se zapojily do represivního aparátu. Ale každý, kdo viděl našeho skvělého Stierlitze (Hlavní postava televizního seriálu ze sedmdesátých let minulého století, známého u nás pod názvem “Sedmnáct zastavení jara” (pozn. red.))

v akci, tak si pod pojmy RSHA a gestapo dokáže představit konkrétní instituce. Přičemž písmeno R je zkratkou od slova Reichs (říšský) a skupina písmen sta znamená v němčině slovo staats, tedy státní. Tedy žádné stranické úřady, ale státní bezpečnostní a policejní složky. - Tituly a funkce německého signatáře “dohody” jsou úplně spleteny. V okamžiku vzniku údajné dohody měl Heinrich Müller hodnost SS-Standartenführer a stál v čele 2. oddělení Hlavního úřadu bezpečnostní služby. Hlavní úřad říšské bezpečnosti vznikl až 27. září 1939, tedy téměř rok po vymyšlené Müllerově návštěvě Moskvy. A teprve rok poté, 14. prosince 1940, byl Müller povýšen do hodnosti SS-Brigadeführer (ta se píše takto, nikoli BrigadeNführer SS, jak je v “dokumentu”). (Chybně (BRIGADENFJURER SS) je také v Karpov, Vladimír Vladimirovič: Geněralissimus. Moskva, Věče 2004, s. 405 (pozn. red.))

V preambuli “dohody” je navíc uvedeno, že Müller je pověřen k jednání zmocněním, poskytnutém “Rejchsfjurerom SS Rejnchardom Gejdrichom”. Českému čtenáři není třeba rozdíl mezi osobami Heinricha Himmlera (SS-Reichsführer) a Reinharda Heydricha (SSObergruppenführer) vysvětlovat. - V dokumentu lze nalézt desítky dalších pochybení ohledně způsobu sestavování tehdejších dokumentů, ohledně tehdejšího ruského pravopisu apod. Výše zmíněné však stačí k jeho okamžitému odmítnutí jako falsifikátu. Bez ohledu na zfalšovaný dokument však spolupráce mezi sovětskými a německými bezpečnostními složkami reálně existovala. Ovšem jejím obsahem nebyl boj proti “zrzavým, šišlajícím a šilhajícím”, ale záležitosti, které byly pro Adolfa Hitlera a Josifa Vissarionoviče Stalina mnohem důležitější. Poté, co v září 1939 německá branná moc a Rudá armáda společně okupovaly Polsko, vznikl před oběma totalitními režimy problém boje proti polskému hnutí odporu. Tento boj opravdu potřeboval dohodu o spolupráci obou represivních aparátů. Právním základem

takové spolupráce se však stal Tajný dodatečný protokol ke Smlouvě o hranicích a přátelství, jež byla v Moskvě podepsána 28. září 1939. Následuje plný text tohoto dodatku: „Tajný dodatečný protokol. Podepsaní zplnomocněnci vyhlašují u příležitosti uzavření německo-sovětské smlouvy o hranicích a přátelství svou shodu v následující věci: Obě strany nebudou na svých územích trpět žádnou polskou agitaci směřující proti území druhé strany. Potlačí v zárodku takovou agitaci na svých územích a budou se vzájemně informovat o vhodných opatřeních v tomto směru. Moskva, 28. září 1939 Za vládu Velkoněmecké říše, , , , Z pověření vlády Svazu SSR J. Ribbentrop ,

,

,

,

,

,

V. Molotov”

Ruský text protokolu se nachází v Archivu zahraniční politiky Ruské federace (fond 06, karton 1-8, složka 77, list 4) a částečně byl publikován ve dvoudílném sborníku s názvem “Rok 1941. Dokumenty.” (1941 god. Dokuměnty. T. 2. Red. V. P. Naumov. Moskva, MF Děmokratija 1998, s. 587. Česky vyšel celý text smlouvy z 28. září 1939, a to včetně všech protokolů a prohlášení již v roce 1990. Viz Pakty Stalina s Hitlerem. Výběr dokumentů z let 1939 a 1940. Red. T. Brod. Praha, Naše vojsko 1990, s. 60-62 (pozn. red.))

Jako součást tohoto deklarovaného “přátelství” docházelo také k “repatriaci německých občanů, kteří se nacházeli na sovětském území”. Přitom za touto kulantní formulací se skrývají dva zcela protichůdné procesy. Na jedné straně byli z vězení a pracovních táborů osvobozeni ti Němci, kteří se do nich dostali během tzv. velkého teroru v letech 1937 a 1938 kvůli obviněním ze špionáže. Na druhé straně se do Hitlerových rukou dostali němečtí a rakouští odpůrci národního socialismu, kteří během let 1933 až 1939 získali azyl “v zemi vítězného proletariátu”. Jednoznačně lze říci, že sovětské a německé bezpečnostní složky měly mnoho společných zájmů a činností, přičemž všechny se řešily standardními pracovními postupy, nikoli pomocí nějakých “všeobecných dohod”.

KAPITOLA DRUHÁ - STIERLITZ WOLFFOVIČ Idea boje proti “zrzavým a koktavým” rozhodně nepatří k tématům, vyvolávajícím mezi našimi lidmi nějaké vášně, strach či předsudky. Dějiny velké vlastenecké války ale zůstávají a ještě velmi dlouho zůstanou jedním z nejpalčivějších témat všeobecného poznání.13 (Částečně to můžeme přirovnat k “mnichovskému traumatu”, jež u nás ožívá zpravidla v roce, jehož letopočet končí osmičkou. V Rusku je však toto téma vnímáno mnohem výrazněji kvůli obrovským ztrátám na životech, které výrazně přesáhly 10% tehdejšího obyvatelstva země a zasáhly tak téměř každou rodinu (pozn. red.))

Jinak tomu ani nemůže být u země, která přinesla bezprecedentní oběti na vlastním obyvatelstvu v řádech desítek milionů. Z toho také plyne, že libovolný mystifikátor (nebo pouhý duševně ochablý grafoman), který na světlo vynese “senzační informaci”, má garantován svůj okamžik hérostratovské slávy. Tomuto lákání neodolal ani výše zmíněný soudruh Vladimír Vladimirovič Karpov, který pro nás objevil tajemství “tajných separátních jednání”, k nimž mělo údajně dojít v únoru 1942 ve městě Mcensku, okupovaném německou brannou mocí. (V ucelené podobě bylo toto “senzační odhalení” publikováno ve výše zmíněné knize Karpov, Vladimír Vladimirovič: Geněralissimus. Moskva, Věče 2004, s. 401-409 (pozn. red.))

Vladimír Vladimirovič Karpov se neopomněl v této situaci před novináři až směšně vychloubat (rozhovor s redaktory deníku Komsomolskaja Pravda ze 17. října 2002), že má k dispozici “tzv. povolení č. 1, jež mu dává právo seznamovat se s nejtajnějšími materiály”. Ovšem jeho další tvrzení o významu “povolení č. 1” při hledání neznámých dokumentů se velmi různí. V jednom z rozhovorů Karpov tvrdil, že supertajné dokumenty o separátních jednáních ve Mcensku nalezl v bývalé Stalinově soukromé pracovně (tvrzení typu “válelo se to někde pod stolem, nikdo si toho nevšiml”). Jindy dále hovoří o Stalinově pracovně, ale rozvíjí to do představy, že v této pracovně existoval nějaký “přísně utajený osobní archiv”. A v tomto archivu mohou bádat pouze ti, kteří mají k dispozici “povolení č. 1”. Korespondent deníku Moskovskij Komsomolec Mark Dějč se soudruha Karpova otázal, kde že se ony supertajné dokumenty nacházejí, načež mu sebevědomý badatel odvětil: “Co byste ještě chtěl. To vám mám přinést klíče od té místnosti na zlatém podnose?” Může to, co tvrdí soudruh Karpov, být vůbec pravda? Ne, nemůže. Hodnověrnost takových “přísně tajných dokumentů” se v podobných podmínkách prezentace rovná nule. Pravděpodobnost, že jde o pravé dokumenty, se neměří ani na milióntiny procenta. Prostě se rovná nule. Hned uvedu proč. Od okamžiku Stalinovy smrti uplynulo již půl století. Ale ani poloviny týdne by nebylo třeba, aby někdo dokázal najít jakékoli dokumenty, jež by zůstaly ve Stalinově pracovně, ve Stalinově chatě, ve Stalinově automobilu. V současné době se tajné dokumenty, jež držel v rukou velký Vůdce národů, nacházejí na dvou místech - pouze na dvou místech. Buď byly spáleny a popel roznesl vítr, nebo byly zaregistrovány, očíslovány a zařazeny do existujících archivních institucí. Nalézt nějaký dokument pod stolem, navíc přísně tajný dokument o separátních jednáních s Němci, to rozhodně není možné. Teoreticky je možné takový dokument nalézt v archivu, ale v takovém případě má ten, kdo dokument poprvé publikuje, přímo povinnost přidat odkaz ve formě - archiv, fond,

karton, složka, list. Bez těchto odkazů žádný historický dokument neexistuje, neboť jej není možné opětovně dohledat. Může existovat jen falešný dokument, jenž je hůře či lépe vytvořen. To ovšem není všechno. Držitel “povolení č. 1” (nebo “2” či “3”) by měl chápat, že “právo na práci s nejtajnějšími dokumenty” rozhodně automaticky neznamená právo tyto dokumenty PUBLIKOVAT. To je abeceda, kterou ovládá každý, kdo měl byť jen jednou možnost dostat se k tajným dokumentům. Taková možnost znamená, že se dotyčný nachází ve zvláštní izolované místnosti a má k dispozici jen tzv. tajný sešit, jehož stránky jsou očíslovány a opětovně prošity provázkem s pečetí, tento sešit se po dobu jeho nepřítomnosti nachází v sejfu. Přinášet a odnášet dokumenty i ten poznámkový sešit může pouze zvlášť určená a prověřená osoba apod.15 (Tento systém není u nás již téměř používán, neboť absolutní většina archivních dokumentů již byla odtajněna, ale před rokem 1989 se s ním setkával téměř každý historik a archivář, který se byť jen přiblížil k dokumentům s různým stupněm utajení (pozn. red.))

Pokud dokument není během zkoumání odtajněn, pak se tajnou stává libovolná kopie či libovolný výpis z takového dokumentu. Tak byť jen informaci o existenci takového dokumentu není možné publikovat. Porušení takového postupu je závažným trestným činem. Každý badatel totiž předem podepisuje prohlášení, že byl seznámen s povinnostmi ohledně svého chování a nakládání s utajovanými skutečnostmi. Pokud je dokument odtajněn, potom může být publikován, ale pouze s odkazem na archiv, fond, karton, složku a list. Tento postup odpovědní lidé vymysleli, aby libovolný žadatel, libovolný občan Ruské federace měl PRÁVO A MOŽNOST přijít do archivu, oznámit, který “fond, karton, složka a list” jej zajímá a dostat jej k nahlédnutí. Třeba proto, aby si mohl zkontrolovat, zda ten, kdo dokument publikoval, z něho něco nevynechal, něco k němu nepřidal, prostě nechoval se, jako by měl jakousi “vrozenou degeneraci”. Zakončuji tento exkurs ohledně možné pravosti výše nastíněného přísně tajného dokumentu a přecházím k poslednímu problému, který je před námi. K problému, jak dobře byl onen dokument ohledně tajných separátních jednání mezi Sověty a Němci v Mcensku v únoru 1942 zfalšován. Proto zde zveřejňuji ony dva “přísně tajné dokumenty”, které si buď vyrobil Vladimír Vladimirovič Karpov sám, nebo je vyrobil někdo jiný, kdo si chtěl ze staříka (bylo mu již 80 let) vystřelit. První dokument: Nabídka německému velení. 1) Od 5. května 1942 06.00 hodin budou podél celé frontové linie zastaveny bojové akce. Příměří bude platit do 1. srpna 1942 18.00 hodin. 2) V období od 1. srpna 1942 do 22. prosince 1942 musí německé vojsko ustoupit na linie, vyznačené na mapě č. 1. Předpokládá se, ze hranice mezi Německem a SSSR povede na linii vyznačené na mapě č. 1. 3) Po přemístění vojsk budou ozbrojené síly SSSR na konci roku 1943 připraveny zahájit bojové akce proti Anglii a USA ve spolupráci s německými ozbrojenými silami. 4) SSSR bude připraven vyhlásit mír mezi našimi zeměmi a obvinit mezinárodní židovstvo v čele s Anglií a USA z rozšiřování válečných akcí, poté v letech 1943 a 1944 vést společné bojové útočné akce s cílem celkové revize hranic na celosvětové úrovni (mapa č. 2). Varování: V případě, ze nebude dosaženo souhlasu s nabídkou uvedenou v bodech 1 a 2, německá armáda bude poražena a německá vláda ukončí svoji existenci na politické mapě. Poukázat německému velení na jeho odpovědnost.

, ,

, ,

, ,

, ,

, ,

Nejvyšší velitel Svazu SSR J. Stalin

Moskva, Kreml, 19. únor 1942. Druhý dokument: Čj. 1/2428 Soudruhu Stalinovi,

,

,

,

,

27. únor 1942

HLÁŠENÍ V průběhu rozhovorů s představiteli německého velení a náčelníkem osobního štábu Říšského vůdce SS, SS-Gruppenführerem Wolfem, ve Mcensku ve dnech 20. až 27. února 1942 němečtí představitelé označili naše požadavky za nepřijatelné. Bylo nám navrhnuto, aby prozatímní hranice zůstala až do konce roku 1942 na stávající frontové linii, a abychom ukončili bojové akce. Vláda SSSR se má zavázat k definitivnímu vypořádání se s židovstvem. Jako první krok této akce se předpokládá přesídlení všech Židů do severních oblastí, jejich izolace a následná úplná likvidace. Při tom vláda zabezpečí neprostupnost vnějšího kordonu a tvrdý vojenský režim v koncentračních táborech. Problém likvidace (usmrcování) a spalování těl židovského obyvatelstva budou zabezpečovat sami Židé. Německé velení se nedomnívá, že je možné realizovat společný boj proti Anglii a USA. Po konzultaci v Berlíně mi Wolf sdělil, že v případě změny světového pořádku, pokud vláda SSSR přijme německé podmínky, je možné, že německá vláda změní své východní hranice ve prospěch SSSR. Německé velení je ochotno - jako výraz změny - změnit barvu svastiky na státní vlajce z černé na rudou. Při posuzování pozic na mapě č. 2 se objevily následující rozpory: 1) Latinská Amerika musí patřit Německu; 2) Složitým problémem je chápání pojmu “čínská civilizace”. Podle mínění německého velení musí být Čína okupovaným územím a protektorátem Japonského císařství. 3) Arabský svět v severní Africe musí být německým protektorátem. Z tohoto hlediska se v průběhu rozhovorů ukázala naprostá neslučitelnost postojů a požadavků. Představitel německého velení Wolf kategoricky odmítl možnost zničení německých ozbrojených sil a porážky ve válce. Podle jeho mínění bude válka proti Rusku sice trvat ještě několik let, skončí však úplným německým vítězstvím. Naprosto jednoznačně zdůraznil, že podle všeobecného německého mínění Rusko v dalších bojích ztratí síly a zdroje, takže během dvou až tří let bude nuceno opětovně zahájit jednání o příměří, ovšem v mnohem horších podmínkách. , , , První zástupce lidového komisaře vnitřních věcí SSSR , , , Měrkulov. Co k těmto “dokumentům” napsat? To není pouhý podvrh. Spíše se jedná o pitomost, o hloupý žert. Autoři textu (ještě jednou na tomto místě uvádím své přesvědčení o tom, že jakýsi zákeřný padouch podstrčil soudruhu Karpovovi tento cár papíru, aby se vysmál naivitě sice v minulosti zasloužilého, ale nyní již velmi starého člověka) se vůbec nesnažili udržet základní normy postupu státních a politických orgánů. K tomu stačí poukázat na jednu jedinou větu: “Německé velení je ochotno - jako výraz změny - změnit barvu svastiky na státní vlajce z černé na rudou.”

Toto je tedy nebetyčná pitomost. V průběhu třetího roku celosvětového válečného konfliktu by nějaká změna barvy na vlajce byla opravdu tím posledním, co by zajímalo jak Stalina, tak “německé velení”. Mnohem zajímavější je však osoba “představitele německého velení”. SSGruppenführer Karl Wolff se v tomto padělku objevuje ze stejného důvodu, jako se v předchozím padělku objevuje onen mystický “brigadeNführer Müller”. Padělatelé, zdá se, byli ve svých znalostech osobností nacistické hierarchie omezeni na osoby vystupující v televizním seriálu Sedmnáct zastavení jara. Kdyby byli padělatelé jen trochu schopní a předvídaví, mohli jako “představitele německého velení” nabídnout kohokoli z německých maršálů či generálů, zvláště takových, kteří válku nepřežili - Reinharda Heydricha, Walthera von Reichenaua, Fedora von Bocka, Walthera Modela, Günthera von Klugeho. Klidně mohli nabídnout i popraveného generála Alfreda Jodla, admirála Wilhelma Canarise, maršála Wilhelma von Keitela. Z dalších “hrdinů” seriálu Sedmnáct zastavení jara měli bez problémů k dispozici takové osoby jako např. SS-Reichsführer Heinrich Himmler (spáchal sebevraždu) nebo SS-Obergruppenführer Ernst Kaltenbrunner (popraven v Norimberku). Ovšem Karl Wolff se do role představitele německé strany na přísně tajná jednání se sovětskými představiteli vůbec nehodil. A to z jediného a jednoduchého důvodu - přežil válku a žil ještě dlouho, neboť zemřel až 39 let po skončení války. Navíc napsal paměti, hovořil s desítkami historiků a novinářů. Pokud by se tedy v jeho bohatém životě plném zvratů přihodilo něco, co by jen stínem připomínalo účast na tajných jednáních se Stalinovými emisary, potom by se o tom dozvěděl nejen držitel “povolení č. 1”, ale kterýkoli americký student. Během studené války by se totiž příběh o tom, jak Stalin za zády spojenců vedl separátní jednání s Němci (ve stejných okamžicích, kdy američtí a britští námořníci dopravovali vojenský materiál do Murmansku a hynuli přitom v ledových vodách severního Atlantiku), stal “propagandistickou bombou” číslo jedna. Přitom Karl Wolff o nějakých tajných jednáních ve Mcensku neřekl nikdy ani slovo. Navíc, co to je za podpis “Nejvyšší velitel Svazu SSR”? Svaz sovětských socialistických republik neměl žádného “nejvyššího velitele”. I když soudruh Stalin obdržel mnoho titulů a funkcí, taková mezi nimi rozhodně nebyla. Josif Vissarionovič Stalin byl nejvyšším velitelem Rudé armády. Byl předsedou Státního výboru obrany. Byl předsedou Rady lidových komisařů, byl lidovým komisařem obrany, stál v čele Hlavního stanu nejvyššího velení, byl generálním tajemníkem (někdy se v dokumentech podepisoval pouze jako “tajemník”) Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany /bolševiků/. Nejvyšší velitel Rudé armády byl gramotný a podepisoval se přesně. Nebyl schopen zaměnit své funkce, nevyjadřoval se tak šroubovaně, jako v pověření: “Předpokládá se, že hranice mezi Německem a SSSR povede na linii vyznačené...”, nebo “vést společné bojové útočné akce s cílem celkové revize hranic na celosvětové úrovni”. Toto jsou formální náležitosti. Ale obsah oněch “dokumentů” je ještě stupidnější. Velkoněmecká říše byla - stejně jako Svaz sovětských socialistických republik - totalitním státem, kde hlavou státní moci byl Adolf Hitler. Velení branné moci plnilo v prvé řadě Hitlerovy příkazy. Problémy změn sfér vlivu v globálním měřítku, politické začlenění Latinské Ameriky, “čínské civilizace” a “arabského světa v severní Africe” by bylo možné projednávat buď s Adolfem Hitlerem, nebo s německými generály, s nimi ovšem pouze tehdy, pokud by Adolfa Hitlera svrhli. Třetí možnost prostě neexistuje. Ve Velkoněmecké říši nebyl prostor pro působení legální opozice, působící podle pravidel parlamentního systému, stejně jako tento prostor nebyl v Sovětském svazu. K jednáním s Adolfem Hitlerem (nebo s jeho zplnomocněnci) by bylo třeba odjet nikoli do válkou zpustošeného Mcenska, ale spíše do hlavního města takového státu, který v té době udržoval standardní diplomatické styky jak s Berlínem, tak s Moskvou (bulharská Sofie, turecký Istambul, švédský Stockholm apod.). Veškerá diplomacie probíhala tímto způsobem. V klidné a pohodlné atmosféře. V restauraci s dobrou kuchyní. Ve frontovém

pásmu by bylo možné jednat pouze s generály, kteří byli zároveň spiklenci. Ovšem boj proti “mezinárodnímu židovstvu” (v tomto se zcela seknul buď přímo padělatel, nebo soudruh Karpov) by rozhodně nebyl problémem č. 1 pro velitele německé branné moci. Nehledě na skutečnost, že většina německé generality považovala Hitlerův patologický antisemitismus za nebezpečný, ba přímo zhoubný, pro Německo. Navíc, ani sám Adolf Hitler během svých jednání s Vjačeslavem Michajlovičem Molotovem v listopadu 1940 ani jednou nevzpomněl toto téma. Natož, aby se vůbec zabýval pro něho zcela marginálním problémem “spalování těl židovského obyvatelstva” hned vedle globálních problémů německo-sovětských vztahů a dělení světových sfér vlivu. Stejně stupidně vypadá návrh na konkrétní “termíny”. Jejich chronologie je následující: od 5. května do 1. srpna 1942 (není jasné, proč právě do 18.00 hodin) bude “příměří”. Fantastické! A co se tedy stane po šesté hodině večerní? “V období od 1. srpna 1942 do 22. prosince 1942 musí německé vojsko ustoupit na linii...”. A během této doby bude trvat “příměří”? Pokud ano, proč je potom jeho platnost omezena do 1. srpna 1942 18.00 hodin? A proč je třeba k “ústupu na linii” celých pět měsíců? Na konci září 1939 se německá a sovětská vojska rozmísťovala na okupovaném území Polska. Byl podepsán zcela přesný dokument, podle něhož se německé vojenské jednotky stahovaly ze Sověty získaného území rychlostí 20 km denně. DVACET KILOMETRŮ DENNĚ. Pokud by tímto tempem (nepříliš rychlým) ustupovala německá branná moc oněch pět měsíců, pak by asi ustoupila až k Atlantskému oceánu a utopila by se v něm... Vrcholem stupidity je pak sovětská hrozba: “V případě, že nebude dosaženo souhlasu s nabídkou uvedenou v bodech 1 a 2, německá armáda bude poražena a německá vláda ukončí svoji existenci na politické mapě.” Nehleďme nyní na zcela neznámý politologický novotvar “vláda ukončí svoji existenci na politické mapě”. Podívejme se pouze na onu absurdní logiku. Pokud se Moskva cítí, aby porazila a zničila nepřítele, tak ať jej porazí a zničí, není třeba jednat. Komediální trhání vlastních šatů a vykřikování “držte mne, nebo ho zabiju” na této úrovni neplatí. Takový vyzývavý tón v tehdejších oficiálních dokumentech nenajdeme. Podívejme se například, jakými slovy se ospravedlňovalo Německo ráno 22. června 1941: “nelze dále přehlížet hrozbu, pod níž se nachází německá východní hranice z důvodu obrovské a stále se zvyšující koncentrace sovětských vojenských jednotek, a proto se německá vláda rozhodla přijmout vynucená vojenská opatření”. Nenalezneme zde žádné “ukončování, existence na politické mapě”. Je však zapotřebí ztrácet tolik času rozborem tohoto jednoznačného podvrhu? Samozřejmě, že nikoli, pokud by se tedy tato stupidita neustále nevracela a nebyla publikována tam či onde. Není to tak dlouho, kdy na prvním programu ruské televize vystupoval jakýsi prý známý moskevský divadelní režisér, mával v ruce nějakými novinami a žvanil cosi o “historické senzaci prvního řádu”. Bůh s ním, s panem režisérem... lidé jeho specializace, jak se zdá, bez senzací žít nemohou. Ovšem nedokážu pochopit, proč tak vzdělaný a sečtělý televizní komentátor, jakým Vladimír Pozněr bezesporu je, nenechal okamžitě zavolat sanitku hned při prvních slovech pana režiséra o mocenských jednáních. Noviny Komsomolskaja pravda v červnu 2007 publikovaly rozsáhlou redakční stať o “jednáních ve Mcensku”, a to pod titulkem “Kopie dokumentů v Karpovově knize se staly největší senzací historie Velké vlastenecké války”. Nelze pominout skutečnost, že informace v článku si s titulkem protiřečí, a že ony “dokumenty” zde byly označeny jako jednoznačně falešné. Ovšem otázka z úvodu článku, zda Stalin nabízel Hitlerovi spojenectví, zůstala bez odpovědi. Podle závěru článku si měl čtenář myslet, že žádné spojenectví Stalina s Hitlerem neexistovalo, protože Karpovovy “dokumenty” byly falešné. Lze tedy říci, že se jedná o další příklad výplachu mozku, nyní ovšem mnohem sofistikovanějšího. Ona totiž otázka, zda Stalin nabízel Hitlerovi spojenectví, je pouhým rétorickým cvičením. Jedná se totiž o otázku, na kterou již dávno máme k dispozici odpověď. A

odpověď na tuto otázku nás v žádném případě nenutí lézt Stalinovi pod stůl, mávaje přitom “povolením č. 1”. Všechno je mnohem jednodušší. Již 30. září 1939 všechny sovětské noviny publikovaly následující prohlášení německého ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa: “Moje návštěva Moskvy byla opět krátká, bohužel velmi krátká. Doufám, že se mi brzy podaří přijet na delší pobyt. Musím ovšem říci, že jsme oněch dvou dnů mé návštěvy zcela využili. Dohodli jsme se na následujícím: 1. Německo-sovětské přátelství je definitivně navázáno. 2. Oba státy do budoucna již nepřipustí vměšování třetí strany do východoevropských záležitostí. 3. Obě vlády si přejí, aby byl obnoven mír, a aby Anglie a Francie ukončily nesmyslnou a zcela neperspektivní válku proti Německu. 4. Pokud v těchto zemích získají váleční štváči navrch, Německo a Sovětský svaz si budou vědět rady, jak takovou situaci řešit” 5. Pro ty čtenáře, kteří se narodili, vyrostli a žili na Novém Zélandu, zde připomínám, že i článek, který se zmiňuje o vynikající dojivosti v družstvu Rudý srp, prošel mnohastupňovou cenzurou, než jej bylo možné vytisknout v novinách, např. v deníku Pravda. Text von Ribbentropova prohlášení, v němž “ve jménu Německa a Sovětského svazu” bylo možné rozpoznat přímou hrozbu Velké Británii a Francii, byl - samozřejmě - odsouhlasen sovětskou stranou. Lze přímo říci, že pouze Josif Vissarionovič Stalin byl tou osobou, jež mohla povolit jeho zveřejnění. Můžeme von Ribbentropovy hrozby chápat jako důkaz o spojenectví Stalina s Hitlerem? Samozřejmě, že nikoli. Na první straně deníku Pravda se objevily pouze neznatelné kontury takového spojenectví. Opravdové důkazy o vznikajícím spojenectví čtyř agresivních mocností můžeme nalézt až ve dnech 12. a 13. listopadu 1940, v průběhu oficiální návštěvy Vjačeslava Michajloviče Molotova v Berlíně, a to v jeho nabídce na vytvoření opravdové osy “Řím - Berlín - Moskva - Tokio”, jež byla sovětským premiérem osobně předána německému vyslanci v Moskvě, hraběti von Schullenburgovi. Hitlerovou odpovědí bylo mlčení, které skončilo na úsvitu 22. června 1941. Ale dokument - zůstal zachován. A právě existence tohoto dokumentu nedávala kremelským vládcům pokojně spát poté, když se komunistická říše neočekávaně a protismyslně stala součástí “protihitlerovské koalice demokratických zemí”. Nedělám si zde legraci, ona koalice se tak tehdy nazývala. Proto Josif Vissarionovič Stalin po skončení války přikázal, aby byla vytvořena instituce, která je v různých dobových dokumentech nazývána různě - vládní komise pro Norimberský proces, komise pro řízení procesu s německými válečnými zločinci v Norimberku apod. Členy komise byli takoví kovaní “pracovníci spravedlnosti” jako Berijovi zástupci Viktor Semjonovič Abakumov, Bogdan Zacharovič Kobulov a Vsevolod Nikolajevič Měrkulov. Předsednictví komise bylo svěřeno hlavnímu Stalinovu “znalci práva”, kterým byl hlavní prokurátor Andrej Januarjevič Vyšinskij, jenž vstoupil do dějin soudnictví svojí poznámkou, že “přiznání obviněného je hlavním důkazem jeho viny”. Hlavním cílem komise bylo dosažení takového stavu, aby během veřejného procesu v Norimberku nevyšly najevo žádné informace a fakta sovětsko-německého spojenectví z let 1939 až 1941. Vrcholem poklonkování představitelů demokratických států se proto stal samotným Stalinem sestavený seznam témat a otázek, které “v žádném případě nesmí zaznít během soudního líčení”. Co to ale bylo za soudní proces, který se hned na počátku zavázal neprostudovat VŠECHNY známé dokumenty, které se projednávaných témat týkají?

(K danému tématu lze doporučit publikaci, jež rozebírá norimberský proces s neskrývanou sympatií k zde obviněným a většinou odsouzeným, takže se poukázání na výše uvedená témata nevyhýbá. Viz Irving, David: Norimberk - poslední bitva. Praha, Naše vojsko 2009 (pozn. red.))

Samozřejmě, že nelogický svazek demokratických států s tou nejstrašnější diktaturou lidských dějin nemohl trvat věčně. Již v roce 1948 bylo velké množství dokumentů, kterých se v Německu zmocnily armády západních spojenců, publikováno pod názvem “Nacisticko-sovětské vztahy”.17 (Nazi-Soviet Relations 1939-1941. Documents from the Archives of the German Foreign Office. Ed. R. J. Sontag - ). S. Beddie. Washington, U. S. Department of State 1948)

Západoevropští žurnalisté označili tehdy vydání těchto dokumentů za “nejsensačnější dějiny druhé světové války”. Následujících více než 40 let sovětští historikové dštili oheň a síru na tyto “vylhané výmysly buržoasních falsifikátorů dějin války”. Byly vydány celé hory knih, v boji proti “falsifikátorům” se obhájily tisíce disertačních prací. Ale náhle, na pokyn “shora”, se druhopisy těchto dokumentů objevily v sovětských (dnes ruských) archivech. Např. v dnešním Archivu presidenta Ruské federace (fond 3, karton 64, složka 675, list 108) se nachází strojopis sovětské nabídky na vytvoření “svazu čtyř velmocí”, na kterém je přímo Molotovovou rukou napsáno: “Předáno mnou p. Schullenburgovi 25. listopadu 1940.” A u toho podpis: “V. Molotov”. A zde máme text onoho podlého dokumentu. (1941 god. Dokuměnty. T. 1. Red. V. P. Naumov. Moskva, MF Děmokratija 1998, s. 417)

Samozřejmě, že nejde o tak senzační dokument, jako ona “Všeobecná dohoda O spolupráci, vzájemné pomoci a společné činnosti mezi Hlavní správou státní bezpečnosti Lidového komisariátu vnitřních věcí SSSR a Hlavní bezpečnostní správou Národně socialistické německé dělnické strany”, jež chtěla tak úporně bojovat proti zrzavým a kulhavým, ale pokud se dokážeme do tohoto dokumentu vcítit, musíme uznat, že je děsivý: “Sovětský svaz souhlasí se svým začleněním do projektu paktu čtyř mocností o politické spolupráci a vzájemné ekonomické pomoci, který předložil pan Ribbentrop při besedě s V. M. Molotovem v Berlíně 13. listopadu 1940, a který sestával ze čtyř bodů, a to při splnění následujících podmínek: 1. Pokud budou německé vojenské jednotky okamžitě odsunuty z finského území, které patří do sovětské sféry vlivu v souladu se sovětsko-německou smlouvou z roku 1939. Přitom Sovětský svaz se zavazuje zabezpečit mírové řešení finského problému a zároveň zabezpečit německé ekonomické zájmy ve Finsku (vývoz dříví, niklu apod.). (Přitom odsouvat nebylo koho, neboť první německé jednotky vstoupily na finské území až v červnu 1941 (pozn. aut.))

2.

Pokud budou v nejbližších měsících zabezpečeny sovětské životní zájmy v Úžinách, jednak uzavřením smlouvy mezi Sovětským svazem a Bulharskem, které se díky své geografické poloze nachází v bezpečnostní sféře sovětských hranic v Černomoří, jednak vybudováním základny sovětského válečného námořnictva v oblasti Bosporu a Dardanel, což se stane základem dlouhodobého sovětského působení zde.

3.

Pokud bude Sovětskému svazu přiznána jako sféra dlouhodobých zájmů oblast na jih od Baku a Batumi ve všeobecném směru k Perskému zálivu. 4. Pokud Japonsko zruší své koncese na těžbu uhlí a ropy na severu ostrova Sachalin, a to za přiměřenou kompenzaci. V souladu s těmito požadavky musí být změněn projekt protokolu ke Smlouvě čtyř mocností, v němž pan von Ribbentrop představil rozdělení sfér vlivu ve světě, a to v souladu s aspiracemi Sovětského svazu na území jižně od Baku a Batumi ve všeobecném směru k Perskému zálivu. (Němci původně navrhovali předat do sovětské sféry vlivu Indii, Stalin však Molotovovým prostřednictvím oznámil, že jej ropa zajímá mnohem více, než indický čaj a sloni (pozn. aut.))

Obdobně musí být změněn panem von Ribbentropem předložený projekt dohody mezi Německem, Itálií, Sovětským svazem a Tureckem, a to podle požadavku na vybudování základny sovětského válečného námořnictva v prostoru Bosporu a Dardanel, a to na základě dlouhodobé garance tří mocností ohledně nezávislosti a územní neměnnosti Turecka, pokud se tedy Turecko připojí ke Smlouvě čtyř mocností. V této smlouvě musí být uvedeno, že pokud Turecko odmítne připojení ke Smlouvě čtyř mocností, Německo, Itálie a Sovětský svaz vyvinou potřebné vojenské a diplomatické akce, o jejichž formě bude uzavřena zvláštní dohoda.” I když politická, ekonomická a vojenská spolupráce Velkoněmecké říše a Sovětského svazu v letech 1939 až 1941 je nezpochybnitelným faktem, o možných separátních jednáních obou zemí v průběhu sovětsko-německé války můžeme vytvářet pouze lepší či horší hypotézy. Dokumentů k podepření podobných hypotéz máme velmi málo. Proto zde provedu stručnou sumarizaci existujících informací. Za prvé. Ani v archivech poražené Velkoněmecké říše, ani ve svědectvích obviněných představitelů národně socialistického režimu před soudem, ani v publikovaných pamětech těch, kterým se podařilo přežít “první vlnu” soudních procesů (celkem bylo odsouzeno k smrti asi 480 představitelů Velkoněmecké říše), neexistuje svědectví ohledně konání separátních sovětsko-německých rozhovorů. Jedná se o důležitý a seriozní argument pro tvrzení, že pokud k nějaké podobné akci opravdu došlo, nepřekročila ani z jedné strany podobu jakési “sondáže” bez dalšího pokračování. Za druhé. Existuje vcelku věrohodný dokument s názvem: “Výpověď P. A. Sudoplatova pro Radu ministrů SSSR ze 7. srpna 1953"21. (Archiv preziděnta Rossijskoj Feděracii Moskva, fond 3, karton 24, složka 465, listy 204-208)

Jako “hodnověrnou” považuji v tomto případě pouze existenci těchto strojopisných stránek, ale nejsem v žádném případě přesvědčen o pravdivosti zdejších tvrzení. Pokud bychom chtěli podat jen nejstručnější rozbor toho, kdo byl generálporučík Pavěl Anatoljevič Sudoplatov, potřebovali bychom k tomu několik desítek stránek. Proto se omezíme na tři slova: “Opravdu surový čekista”. Jeho životopis by byl zajímavější, než ten nejlepší špionážní román. Pokud se soudruh Sudoplatov někdy ve svém životě rozhodl mluvit pravdu, zcela jistě tyto termíny chápal úplně jinak, než normální člověk. Sudoplatovova výpověď se objevila v době vyšetřování případu Lavrentije Pavloviče Beriji. Pro generálporučíka Pavla Anatoljeviče Sudoplatova byl maršál Sovětského svazu Lavrentij Pavlovič Berija osobním nepřítelem. Je pravdou, že nakonec poslal soudruha Sudoplatova na dlouhé roky za katr Nikita Sergejevič Chruščov a nikoli Lavrentij Pavlovič Berija, ale... Se zohledněním výše uvedeného zde nabízím několik odstavců z tohoto dokumentu: “Vypovídám o následujících faktech, které mi jsou známy.

Několik dnů po věrolomném útoku fašistického Německa na Sovětský svaz, asi tak 25. až 27. června 1941, jsem byl povolán do kanceláře tehdejšího lidového komisaře vnitřních věcí Beriji. Berija mi řekl, že se sovětská vláda rozhodla získat pomocí neoficiálních zdrojů informace, za jakých podmínek by Německo souhlasilo s ukončením války proti Sovětskému svazu a se zastavením postupu svých vojsk. Berija mi objasnil, že toto rozhodnutí sovětské vlády má za cíl vytvořit podmínky, které by sovětské vládě umožnily manévrovat a získat čas na sebrání všech sil. Kvůli tomu mi Berija rozkázal, abych se spojil s bulharským vyslancem v Moskvě Stamenovem, jenž měl - podle hlášení bezpečnosti - dobré styky s Němci, kteří jej znali. Berija mi přikázal, abych při besedě se Stamenovem zmínil čtyři otázky. Tyto otázky mi Berija sdělil a přitom nahlížel do svého pracovního sešitu. Týkaly se následujících věcí: 1. Proč Německo porušilo smlouvu o neútočení a zahájilo válku proti Sovětskému svazu? 2. Co by Německo uspokojilo, za jakých podmínek by bylo ochotno ukončit válku, co je nutné udělat pro to, aby byla válka přerušena. 3. Uspokojilo by Němce předání následujících území - Pobaltí, Ukrajina, Bessarábie, Bukovina, Karelská šíje? 4. Pokud ne, o jaká další sovětská území má Německo zájem? Berija mi přikázal, abych hovořil se Stamenoven nikoli jménem sovětské vlády, ale abych tyto otázky sdělil během besedy o současné vojenské a politické situaci, a abych získal Stamenovův názor ohledně oněch čtyřech otázek.” Dále je podrobně popsán způsob přípravy a realizace setkání, k němuž nakonec došlo v moskevské restauraci Aragvi. Poté soudruh Sudoplatov uvedl: “Nějaký čas trvalo, než se Stamenov šifrovaně spojil se svými zdroji. Výsledky však nebyly žádné. To v žádném případě neznamená, že Stamenov o našem rozhovoru informoval ta vyslanectví, jejichž země se v té době ještě nezapojily do války. Od Stamenova jsem prostě žádné odpovědi na moje otázky nedostal. Skutečnost, zda se Berija osobně setkal se Stamenovem, mi není známa. Zajištění podobné schůzky mi svěřeno nebylo...” V tomto případě jde o pouhou sondáž ohledně dosažení mírového urovnání. Protože v daném okamžiku Sovětský svaz ještě nebyl - z hlediska mezinárodního práva - spojencem Velké Británie a Spojených států amerických, nelze zde hovořit o případném “separátním míru”. Vzhledem k tomu, co nám je o dané problematice dnes známo, další sondáže již tehdy neproběhly. Za třetí. Neoficiálně je známo, že Josif Vissarionovič Stalin se na podzim 1941 snažil rozhýbat své západní spojence hrozbou uzavření separátního míru s Německem. Winston Churchill ve svých pamětech uvádí text dopisu, který mu soudruh Stalin poslal 3. září 1941: “Bez těchto dvou konkrétních způsobů pomoci (šlo o invazi do Francie a o dodávky 400 letadel a 500 tanků měsíčně, pozn. aut.) Sovětský svaz buď utrpí porážku, nebo bude oslaben natolik, že nadlouho ztratí možnost podílet se na spolupráci se svými spojenci při aktivních bojových akcích ve válce proti hitlerismu...” Jiný smysl, než hrozbu uzavření separátního míru s Hitlerem, tato Stalinova fráze postrádá. Za čtvrté. Dlouhodobě je známo, že první setkání tzv. Velké trojky (Roosevelt, Stalin, Churchill) se uskutečnilo až koncem roku 1943 v Teheránu. Z toho ovšem vyplývá, že spojenci po dobu téměř dvou a půl roku vedli bojové akce, aniž by se nějak dohodli na cílech válečného úsilí, na stanoviscích ohledně budoucího evropského uspořádání. A to je velmi podivné. Korespondence mezi Stalinem a Rooseveltem, která se týká příprav setkání této Velké trojky, byla publikována před desítkami let. Žádné pochybnosti o těchto dokumentech se neobjevily ani v amerických, ani v sovětských historických publikacích. Přitom však lze z této korespondence vyvodit, že v průběhu celého roku 1943 Josif

Vissarionovič Stalin oddaloval toto setkání, jak mohl nejvíce. Proč? Není možné toto oddalování setkání na nejvyšší úrovni, kde by došlo k dohodě o cílech války, po dobu více než dvou let Stalinovým tajným úmyslem, aby si udržel “otevřené dveře” pro případné separátní jednání s Adolfem Hitlerem? Nevím. Nikdo to neví, ale otázky zůstávají...

KAPITOLA TŘETÍ - ČERVNOVÝ SNÍH ANEB “POŠLETE HO DO P... SVÉ MATKY!” Nyní však od falsifikací primitivního rázu přejdeme, moderně řečeno, na mnohem vyšší level. Budeme se zabývat epizodou, která je spojena s diskusí okolo dezinformace pocházející od profesionálních účastníků tajné války. Přelom osmdesátých a devadesátých let znamenal v naší vojenské historiografii “průvan”. Vzájemně se předbíhaje a šťouchaje lokty, naši pracovníci oddělení agitace a propagace (chcete-li, tak vojenští historici) spěchali, aby všemu lidu přinesli STRAŠNÉ TAJEMSTVÍ VÁLKY. Tato tři slova můžeme přeložit jako “v oddělení kontrapropagandy účelové připravené reálnější kontury, než v minulosti”. V prvé řadě šlo o vytvoření nového “dogmatu o nepřipravenosti”, k jehož prosazení směřovala valná část prací. Se slzami v očích nám začali oni “vojenští historici” vykládat, že ony velké úspěchy stalinské industrializace, díky nimž z továren vyjížděly tisíce tanků a tisíce letadel, nad Moskvou dokázaly zakrýt slunce, že to všechno je bluf, propaganda, nesmysl... A že jsme vlastně neměli nic k dispozici. Že šlo o něco podobného, jako stachanovské rekordy a vynikající úrodu našich zemědělských družstev. A že vlastně nebylo čím bojovat. Letadla byla pomalá, tanky “beznadějně zastaralé”, betonové pevnosti nedostavěné, o jednu pušku se dělili dva vojáci... Byla vydána kniha, celkově můžeme říci, že snad i dobrá, s množstvím odtajněných dokumentů, která dostala typický název Utajená pravda války.22 (Skrytaja pravda vojny. Red. P. N. Knyševskij. Moskva, Russkaja kniga 1992)

Např. byla v knize publikována tabulka s názvem Zabezpečení mechanizovaných sborů Rudé armády střelivem podle hlášení z 15. června 1941, z níž bylo možné se dozvědět, že nábojů ráže 152 mm bylo k dispozici pouhých 10%, ale mechanizované sbory Západního zvláštního vojenského okruhu neměly tyto náboje žádné. Vůbec žádné, drazí souzi, opravdu nic. Čím se mělo bojovat? Kameny a holemi? Co mohly udělat mechanizované sbory, když neměly čím střílet? Strašná představa. Ale abychom se sami nestali obětí vymývačů mozků, položme okamžitě dvě přímo zlaté otázky. Ta první zní: Málo - ve srovnání s čím? A druhá zní: Procenta - z jakého množství? Potom začneme všechno chápat. Proti komu se to vlastně Rudá armáda jako celek (a její mechanizované sbory jako velmi důležitá část) chystala 15. června 1941 bojovat? Proti miliardám Marťanů? Aha, proti Němcům... Takže právě s těmito Němci je třeba srovnat “zabezpečení nábojů ráže 152 mm”. Samozřejmě, že Němci ve svých tankových divizích žádné náboje ráže 152 mm neměli. Německá branná moc měla ve výzbroji děla ráže 105 mm a 150 mm. Takže abychom nesrovnávali hrušky a jablka, pokusíme se zjistit, kolik měli Němci 15. června 1941 nábojů ráže 150 mm pro své tankové kanóny. Odpověď je naprosto jednoduchá 0,00 %. A kde je odkaz na archivní pramen? Žádných archivní pramen zde není třeba. V červnu 1941 neměla německá branná moc ve své výzbroji žádný tank, jenž by byl vyzbrojen dělem ráže 150 mm. Dokonce ani žádný tank, jenž by byl vyzbrojen dělem ráže 105 mm. A tanky PzKpfw IV, které u nás označujeme jako těžké tanky, měly ve výzbroji kanón ráže 75 mm a bylo jich jenom 14% z celkového počtu. Až do konce války se v Německu neobjevil sériově vyráběný tank, vyzbrojený kanónem ráže 150 mm nebo 152 mm. Řekněme si ještě více. Ani v prvním desetiletí 20. století nemá německý Bundeswehr

ve výzbroji takové tanky (prosím neplést si tank a samohybné dělo), jež by měly jako hlavní výzbroj kanón větší ráže, než 120 mm. Skutečnost, že sovětští konstruktéři umístili do věže tanku KV houfnici ráže 152 mm s dlouhým zákluzem, znamenalo tvůrčí vyřešení obrovských konstrukčních a technologických problémů. Abychom pochopili význam těchto podivuhodných tanků, stačí uvést jen málo. Pouhé dva tanky tohoto typu představovaly většinu mezi všemi tanky s dělostřeleckou výzbrojí analogické ráže na celém světě. Ale my jsme neměli pouhé dva tanky, celkem bylo v červnu 1941 ve výzbroji Rudé armády 213 tanků KV s houfnicí ráže 152 mm (označovány jako velké KV). A nyní se podíváme na ona procenta a náboje. O co se snažili sestavovatelé výše uvedeného sborníku Utajená pravda války, to já opravdu netuším. Žádné vysvětlivky k inkriminované tabulce a záhadným procentům nepřipojili. Údaj o zabezpečenosti VŠECH mechanizovaných sborů náboji 152 mm je ještě směšnější, než údaj o průměrné teplotě pacientů v celé nemocnici. V červnu 1941 pouze osm z 29 mechanizovaných sborů mělo ve své výzbroji tzv. velké KV v počtech vyšších než 10 ks. Ze šesti mechanizovaných sborů Západního zvláštního vojenského okruhu měl pouze jediný ve výzbroji tyto tanky, a to v počtu 22 ks. Ale to nejdůležitější spočívá v něčem jiném. Tzv. velký KV nebyl vyzbrojen nějakým unikátním dělostřeleckým systémem, v jeho věži byla zalafetována standardní houfnice M-10 vz. 1938 ráže 152 mm. A střelivo pro tuto zbraň bylo vyráběno v obrovských množstvích. Konkrétně můžeme uvést, že na počátku války bylo k dispozici celkem 2 642 000 těchto nábojů a dalších 925 000 nábojů bylo vyrobeno v druhé polovině roku 1941. Přitom plný palebný průměr našeho tanku představoval 36 nábojů. Pokud bychom pro každý z velkých KV požadovali pět plných palebných průměrů, dostaneme pouhých 38 300 nábojů. To je jen 1,5 % z celkového množství střeliva tohoto typu, které bylo v červnu 1941 k dispozici. Bylo tedy čím bojovat... Zůstává nám tedy problém (opakuji, že tvůrci tabulky svá čísla nevysvětlili), zda se oněch 0,00% nábojů ráže 152 mm v Západním zvláštním vojenském okruhu náhodou nevztahuje na speciální protibetonové a námořní (toto není tisková chyba) průrazné střelivo pro tankovou houfnici ráže 152 mm. Jde o to, že tank KV s touto výzbrojí byl konstruován jako “tank pro prolamování opevněného prostoru”. Předpokládalo se, že bude během útočných akcí využit k ničení betonových pevnůstek a jejich pancéřových věží. A právě k jejich ničení se plánovalo využití “námořních průbojných granátů” (granát lodního děla musí probít pancéřovanou palubu a explodovat uvnitř nepřátelské lodi). Ale ráno 22. června 1941 se všechna tato “exotika” stala naprosto zbytečnou. Vojska bývalého Západního zvláštního vojenského okruhu (i všech ostatních) musela bojovat jen na vlastním území, na kterém se nepřátelské betonové pevnosti s pancéřovými věžemi rozhodně nenacházely. Hlavním úkolem (a snad můžeme říci, že i jediným) těchto obrovských tanků se stal boj proti nepřátelské pěchotě, k čemuž se standardní tříštivý náboj ráže 152 mm hodil mnohem více... Vraťme se ovšem k problému, jenž byl specifikován na počátku kapitoly. Důležitým prvkem náhle se objevivší “nepřipravenosti” Sovětského svazu na válku se staly chyby nejvyššího. To znamená, že za mnohé mohl onen nejvyšší, ale zároveň se ke svalení viny příliš nehodil. Ona utajovaná “pravda” o válce proto ukazuje, že soudruh Stalin byl nikoli nedůvěřivý, ale příliš důvěřivý. Naivní a hloupoučký. Toho napálí každý. Absolventka klášterní školy, která se červená v každém okamžiku, vypadala zcela jistě jako geniální zlodějka ve srovnání se zcela prostoduchým soudruhem Stalinem. Bylo vysvětleno, že soudruh Stalin raději věřil Ribbentropovu podpisu pod smlouvou o neútočení, než by přikázal uvést vojsko do plné bojové pohotovosti... Domníváte se, že si dělám legraci? Že vysoce nadsazuji? No kdyby... Aby bylo dosaženo vyšší vážnosti, byl vyžádán “zahraniční konzultant”. Izraelský profesor Gabriel Goroděckij (opravdu se narodil v Izraeli, není to bývalý občan Sovětského svazu)

stoprocentně naplnil důvěru, jež v něho byla vložena. V knize s přesně vystihujícím názvem Osudová mýlka - Stalin a německý útok na Sovětský svaz (Goroděckij, Gabriel: Rokovyj samoobman. Stalin i napaděnije Germanii. Moskva, ROSSPEN 2001)

soudruh Goroděckij - nějak se mi totiž nedaří označit jej na pana Goroděckého dokazuje jeho naivitu ve stylu “dvě a dvě jsou čtyři”: “Stalin se prostě rozhodl ignorovat zjištění rozvědky... Stalin nedovolil vojákům, aby naplnili hotové plány obrany země... Stalin zůstal hluchý k Žukovovým prosbám ohledně zahájení činnosti podle plánu rozvinutí... Stalin, jak vidíme, zaháněl myšlenky na válku, ztratil veškerou iniciativu a byl naprosto paralyzován...” V předmluvě ke své knize Gavriel Goroděckij hrdě uvádí: “Za cenu nezměrného úsilí se mi podařilo dostat k obrovskému množství archivních dokumentů.” No vida. Asi to nebylo možné jiným způsobem, než že soudruh Goroděckij získal podobné “povolení č. 1” jako soudruh Karpov. Pouze díky takovému povolení bylo možné nalézt informaci, že v roce 1941: “zima v Moskvě trvala velmi dlouho a ještě ve druhém červnovém týdnu padal sníh”. To si nedělám legraci, taková věta v knize soudruha Goroděckého opravdu je, já ji zde pouze cituji. (Goroděckij, Gabriel: Rokovyj samoobman. Stalin i napaděnije Germanii. Moskva, ROSSPEN 2001, s. 345)

“Zahraničním konzultantem” se ale nenechaly domácí kádry zahanbit. Jeden soudruh napsal doslova: “Očekávaje v případě války brzkou porážku, jež by vedla k jeho smrti, Stalin se zcela jistě snažil neprojevovat odpor, a proto odmítal Hitlerovi vyhrožovat. Nebyl totiž nyní na válku připraven... I když hrozilo zřejmé nebezpečí agrese, Stalin nenechal rozvinout vojsko a neuvedl je do bojové pohotovosti. Tím vytvořil cíle pro nepřátelské bombardéry - vojáky spící v kasárnách, nablýskané řady letadel na letištích... V prvních dnech války zcela vypustil vládu ze svých rukou a nepřijímal vůbec žádnou účast na nějakém rozhodování...” Své si musel v této epoše odkrývání “utajené pravdy” vytrpět i zlý stalinský nohsled Lavrentij Berija. Z publikace do publikace se přenášela tato poněkud již zapáchající střelená kachna: “Opětovně žádám odvolání a potrestání Děkanozova, našeho vyslance v Berlíně, který mne neustále bombarduje ‘hlášeními’ o údajných přípravách k napadení SSSR... Totéž hlásil i vojenský přidělenec generál Tupikov. Tento tupý generál je přesvědčen, že na Sovětský svaz zaútočí tři skupiny armád, které budou postupovat na Moskvu, Leningrad a Kyjev... Ale já a moji nejbližší podřízení, drahý Josife Vissarionoviči, si neustále připomínáme Vaše moudré a jasnozřivé prohlášení, že v roce 1941 na nás Hitler nezaútočí!” Tuto stupiditu pod označením Hlášení Lavrentije Beriji z 21. června 1941 přinesl ve všeobecnou povědomost známý spisovatel a filmový režisér Gorčakov. Něco málo reálného o dané problematice soudruh Gorčakov věděl, a proto ona fakta doplnil o svoji představu citování archivního dokumentu: “Na starých deskách, v nichž se tato hlášení nacházejí, někdo krasopisně napsal číslo fondu, kartonu a složky.” To je tedy vynikající. Ale my bychom raději, soudruhu Gorčakove, znali konkrétní číslo onoho fondu, kartonu a složky. S tím se však soudruh Gorčakov samozřejmě nezdržoval. Ani by to nebyl schopen udělat, protože ono Hlášení Lavrentije Beriji z 21. června 1941 je stoprocentním falsifikátem.

Do dneška byla publikována sta a sta hlášení sovětské rozvědky, jež byla adresována přímo Stalinovi. Některá z nich Lavrentij Berija i podepsal. V žádném z těchto hlášení se však nevyskytuje oslovení “Josife Vissarionoviči”. V těchto hlášeních se nikdy nevyskytuje fráze “Vaše moudré a jasnozřivé prohlášení” nebo “tupý generál Tupikov”, případně další žvanění podobného typu. Kategorický soud “v roce 1941 na nás Hitler nezaútočí” nikdo nikdy nevyřkl. Onen vysvětlující přídavek “vojenský přidělenec v Berlíně” tam falsifikátor vsunul pouze pro budoucí generace. Stalin měl fenomenální paměť a jména všech vojenských přidělenců znal zpaměti, proto mu nikdo nemusel vysvětlovat v jaké funkci generál Tupikov v Berlíně působí. Proto ono Hlášení Lavrentije Beriji z 21. června 1941 představuje velmi hrubou a toporně vyrobenou falsifikaci, vycházející z několika šeptaných mýtů, jež se proměnily v “utajovanou pravdu o válce”. A co se stalo? Ta zasmrádlá střelená kachna stáje žije svůj bohatý život. Zkusil jsem si ji vyhledat na internetu a obdržel jsem celkem 271 odkazů na dokumenty, v nichž se uvádí fráze “Vaše moudré a jasnozřivé prohlášení”. Pod jedním z materiálů je podepsán současný náčelník Generálního štábu ozbrojených sil armádní generál Kvašnin, pod jiným president Akademie vojenských věd (sic!) armádní generál Garejev... Na dobře připravenou půdu padl zcela autentický dokument, který byl odtajněn a s odkazem přímo na presidentský archiv (Archiv preziděnta Rossijskoj Feděracii Moskva, fond 3, karton 50, složka 415, s. 50 až 52)

publikován jako Hlášení NKGB SSSR J. V Stalinovi a V. M. Molotovovi ze 17. června 1941. Sovětský zdroj působící ve štábu německého vojenského letectva uváděl, že “všechny práce na přípravě německého ozbrojeného vystoupení proti SSSR byly plně zakončeny, k útoku může dojít v libovolném okamžiku”. Stalin vlastnoručně na toto hlášení napsal svoji repliku, která byla grafologem vyhodnocena jako pravá: “S. Měrkulove. Svůj zdroj ze štábu něm. letectva můžete poslat do p... Vaší matky. To není zdroj, ale dezinformátor. J. St.” No tedy, toto, to byl skandál! Z časopisu do časopisu, z knihy do knihy se stěhovala ta zuřivá replika - buď jako příklad obrovské tuposti, nebo jako příklad bezbřehé naivity drahého soudruha Stalina. Tak vidíte, oni mu, idiotovi, včas pošlou varování, a on... Darmo mluvit. Vůbec nepřekvapuje, že naši zapálení stalinofilové při seznámení s replikou jen stydlivě klopili oči k zemi. Já sám se rozhodně mezi Stalinovy příznivce nepočítám, ale toto je příležitost, abych ukázal svůj názor. Nemohu zde totiž nepřiznat, že v této konkrétní situaci chyboval soudruh Stalin jen v jediném - takto se nejvyšší státní představitel oficiálně prostě vyjadřovat nesmí, zvláště pak písemně. Ovšem z hlediska obsahu dokumentu byl Stalinův hněv zcela oprávněný. Jednalo se o tak zjevnou a stupidní dezinformaci, že při jejím ocenění (a zároveň ocenění schopností soudruha Měrkulova) bylo možné jen těžko nepoužít hrubých slov. Zde uvádím plný text onoho dokumentu, což zároveň ukazuje na skutečnost, že většina novinářů, která se jím zabývala, nedokázala přečíst více, než první řádky: “Zdroj působící ve štábu německého letectva hlásí: 1) Všechny práce na přípravě německého ozbrojeného vystoupení proti SSSR byly plně zakončeny, k útoku může dojít v libovolném okamžiku. 2) Mezi pracovníky štábu bylo prohlášení TASS přijato velmi ironicky. Všichni zdůrazňují, že to již nemá žádný význam. 3) Cílem německého bombardovacího letectva budou v prvé řadě elektrárna Svir-3, moskevské továrny, které jsou dodavateli jednotlivých komponentů letadel, a také automobilní dílny.

4) Do bojových akcí se na německé straně zapojí Maďarsko. Část německých letadel, zvláště pak stíhačky, se již nachází na maďarských letištích. 5) Hlavní německé letecké dílny jsou dislokovány v Královci, Gdyni, Graudenu, Vratislavi a Marienburgu. Týlové dílny leteckých motorů se nacházejí v polské Miliczi, Varšavě a v Heiligenu.” Soudruh Stalin měl samozřejmě 17. června 1941 všechny důvody k tomu, aby věřil, že “všechny práce na přípravě německého ozbrojeného vystoupení proti SSSR byly plně zakončeny”. To je naprosto seriózní informace, o ní není třeba pochybovat, a proto se jí budeme zabývat v příští kapitole. Ovšem třeba bod 4, jak dnes zcela přesně víme, byl jednoznačnou dezinformací. Žádné německé stíhačky se na maďarských letištích nenacházely. Navíc, Němci museli vyvinout obrovské úsilí, a to včetně vyprovokování incidentu - bombardování měst Kassa a Munkács (bývalé československé Košice a Mukačevo) - aby se jim podařilo Maďary vtáhnout do války. (Bombardování Košic a Mukačeva v červnu 1941 nebylo dodnes spolehlivě objasněno. Maďarská hlásná služba označila dvoumotorové bombardéry jako sovětské Tupolev SB. Mohlo ovšem jít o letouny, které se Němcům podařilo v březnu 1939 získat na československých letištích. Navíc nelze ani vyloučit, že inscenovaný nálet provedlo rumunské vojenské letectvo (pozn. red.))

Admirál Horty, regent Maďarského království v červnu 1941, se bránil zapojení Maďarska do války proti Sovětskému svazu ze všech sil. Ovšem, podle mého názoru, největší dezinformací byl bod 3. Je to důležitý bod, neboť v něm jsou podávány zcela konkrétní informace o cílech. Ale právě uvedení konkrétních cílů ukazuje na zjevnou dezinformaci. Stalinovi bylo zcela jistě známo, že nějaké automobilní dílny a jedna elektrárna (Svir-3) nemohou být prioritním cílem německého bombardování. Lidový komisař státní bezpečnosti Měrkulov měl mít aspoň nějaké minimální informace z oblasti bojového nasazování vojenského letectva, takže měl tuto lživou zprávu rozpoznat. Takže Stalinovo silné rozhořčení bylo zcela oprávněné. Základny německého bombardovacího letectva na polském území byly od Moskvy vzdáleny přes tisíc kilometrů. Podobná vzdálenost dělila letiště ve Východním Prusku od řeky Svir. Samozřejmě, bombardovací letouny Junkers Ju 88 nebo Heinkel He 111 mohly teoreticky realizovat takovou dálkovou misi, ale jen s minimálním nákladem bomb, a hlavně, zcela bez stíhacího krytí. Standardní letová rychlost (neplést s maximální rychlostí) těchto bombardovacích letadel dosahovala 350 km/hod. To znamená, jinými slovy, že by je čekal šestihodinový let nad nepřátelským územím zcela bez krytí vlastními stíhacími letouny. Byl by to let v době, kdy nepřátelský systém protivzdušné obrany nebyl ještě vyřazen - jde přece o první letecký úder. Je známo, že každý Hitlerův sokol byl vždy připraven položit svůj život “za vůdce a vlast”, ale jaký smysl by mělo organizování tohoto typu kolektivní sebevraždy? Reálně byl první německý nálet na Moskvu proveden až měsíc po vypuknutí války, v noci na 22. července 1941. Bojové akce v tom okamžiku probíhaly v prostoru Jarcevo Jelňa, pouhých 300 km od Moskvy. To teoreticky umožňovalo krýt německé bombardéry stíhačkami (ne-li po celou dobu, tak aspoň po většinu jejich letu), ale vzhledem k obrovské koncentraci sovětského stíhacího letectva v prostoru Moskvy (V polovině července měla protivzdušná obrana Moskvy k dispozici 29 stíhacích leteckých pluků s celkovým počtem 585 stíhaček. To bylo více jednomotorových stíhaček, než měli Němci na celém východoevropském válčišti)

se německé velení rozhodlo provádět nálety na Moskvu pouze v noci. Od 22. července do 18. srpna se Moskva stala cílem 18 nočních náletů. Podle informací sovětských vidových hlásek bylo zaregistrováno celkem 1700 průletů letadel, ovšem přímo nad moskevské centrum se dostalo pouze 70 německých bombardérů. Úkoly pro německé letectvo v prostoru Moskvy stanovil osobně Hitler až 14. července, a to následovně: “Vést úder na centrum bolševického odporu a zabránit organizované evakuaci ruského státního aparátu.” Jak vidíme, nešlo o žádné “automobilní dílny”, ani o žádné “továrny, které jsou dodavateli jednotlivých komponentů letadel”, nic z toho se mezi prioritní cíle nedostalo. A není ani divu, protože v polovině července se Hitler a jeho generálové domnívali, že není třeba ničit sovětské továrny. Počítali totiž s tím, že poslední třetinu své cesty z Brestu do Moskvy se jim podaří zvládnout ve stejném tempu, jako předchozí dvě třetiny Němci se připravovali na bleskovou válku, jíž chtěli co nejrychleji zničit nepřátelské ozbrojené síly, nikoli na opotřebovávací válku, při jejímž vedení by bylo třeba provádět letecké bombardování objektů zbrojního průmyslu. Cílem prvních náletů se nemohly stát - a fakticky se nestaly - nějaké automobilní dílny v hlubokém týlu. Dospět k tomuto poznání nevyžadovalo žádné zvláštní informace rozvědky. Stalin měl před očima praktickou realizaci německé bleskové války proti Francii a s výsledky se mohl seznámit z pohledu obou stran, neboť Sovětský svaz udržoval s francouzskou vládou ve Vichy až do léta 1941 diplomatické styky. Navíc také znal operační plány vojenského letectva Rudé armády, kde bylo mimo jiné uvedeno následující: “Následnými údery bojového letectva na zjištěné letecké základny a bojovými střety ve vzduchu zničit nepřátelské letectvo. Vybojovat nadvládu ve vzduchu a realizovat silné letecké údery proti největším uskupením nepřátelského pozemního vojska, železničním uzlům, mostům a přepravám, aby bylo co nejvíce zdrženo soustřeďování a rozvinování nepřátelských sil...” Tyto standardní fráze se nacházejí v plánech krytu všech západních vojenských okruhů bez výjimky. Mohl se proto německý plán letecké války lišit od těchto “standardů”, které byly stanoveny na základě průběhu letecké války na západoevropském válčišti v roce 1940? Mohl, ale pouze v jediném prvku - ještě vyšší koncentrací všech (nebo téměř všech) sil a prostředků k řešení klíčového úkolu. Tím bylo vybojování nadvlády ve vzduchu, přičemž jedním ze způsobů realizace tohoto úkolu byl překvapivý bombardovací úder na základny sovětského stíhacího letectva. Velení německého vojenského letectva se ničím jiným nemohlo v prvních hodinách a dnech války zabývat. Žádné nesmyslné bombardování moskevských automobilních dílen nebylo na pořadu dne, protože německé vojenské letectvo nemělo v oněch prvních hodinách války síly ani na bombardování mostů, přeprav a železničních nádraží v operačním týlu Rudé armády, ani na podporu vlastních pozemních jednotek. Stalin onu realitu chápal naprosto přesně. Pravděpodobně proto ono tvrzení, že “cílem německého bombardovacího letectva budou v prvé řadě elektrárna Svir-3...”, vyvedlo jinak velmi zdrženlivého a málomluvného muže z rovnováhy. No a dnešní ruští “historici” a novináři situaci prostě nechápou. Proč? Máme zde klasický příklad toho, jak “jednou vysvětlené” zůstává neustále v paměti bez ohledu na realitu. Desítky let nám bylo JIMI žvaněno o “mnohonásobné číselné převaze” německého letectva, o “beznadějně zastaralých sovětských stíhacích letadlech” a o sovětských pilotech, kteří měli při vypuknutí války nalétáno pouhých šest hodin cvičných letů. Nesmírné množství černých vran z jedné strany - a několik našich jestřábků na straně druhé. Domníváte se, že zveličují? V žádném případě, já pouze opět cituji, nyní z pamětí jednoho významného sovětského námořního velitele: “Mohutné paprsky světlometů prořezávaly bezoblačné hvězdnaté nebe a postupně se soustřeďovaly do prostoru, odkud bylo slyšet každým okamžikem silnější monotónní hluk. Nakonec se ze strany moře objevila celá armáda nízko letících bombardérů. Jako černé

vrány se postupně spouštěly podél Severního zálivu... Tmavé siluety nám ještě neznámých bombardérů se snažily dostat z paprsků světlometů na jinak prázdném nebi” Jediné pravdivé slovo z celého úryvku je termín “postupně”. Časně ráno 22. června 1941 se náletu německého letectva na hlavní základnu sovětského Černomořského loďstva v Sevastopolu zúčastnily celkem ČTYŘI německé bombardovací letouny Heinkel He 111. Letouny přilétaly nad cíl opravdu postupně, v intervalech 15 až 25 minut, a shazovaly magnetické miny na padácích. Celkem bylo shozeno OSM magnetických min, a to velmi nepřesně - tři z nich vybuchly po dopadu na pevnou zem a dvě další dopadly do mělké vody, kde také okamžitě explodovaly. Zápis v Polním deníku a svědectví mnoha pamětníků uvádí, že jeden bombardér byl sestřelen a spadl do moře. Ovšem podle německých údajů nebyl žádný z letounů poškozen natolik, aby se nedokázal vrátit na svoji základnu, takže k nevratným ztrátám letadel při prvním útoku na Sevastopol nedošlo. Pokud se vycházelo z iluzorní představy “nesmírného množství černých vran”, mělo snad tvrzení ohledně německého plýtvání zdroji, jako např. bombardovacího náletu na elektrárnu v Karélii prvního dne války, jakýsi reálný základ. Ovšem při znalosti reálných počtů a možností německého vojenského letectva jde o naprostou absurditu. Právě soudruh Stalin znal početní stavy a bojové možnosti sovětského vojenského letectva z poněkud lepších zdrojů, než z novinových článků. Lze předpokládat, že také velitelství německého letectva mělo určitou povědomost o počtech svých letadel. Pokud bychom se zabývali pouhým srovnáním čísel, museli bychom jednoznačně tvrdit, že německá situace byla zcela beznadějná. Jejich možnosti byly silně omezeny, neboť se jim nedostávalo prostředků. Měli nedostatek letadel ve srovnání se sovětským protivníkem, ve srovnání s libovolnými teoretickými standardy a normativy, a dokonce i ve srovnání s vlastními předchozími bojovými akcemi. V květnu 1940 se Němcům podařilo soustředit na západoevropském válčišti nejsilnější uskupení svého vojenského letectva za celou dobu druhé světové války. Útočné akce německého pozemního vojska na úseku o šířce asi 300 km (od Arnhemu po Saarbrücken) krylo a podporovalo letecké uskupení, tvořené 27 stíhacími skupinami, 40 bombardovacími skupinami, devíti skupinami střemhlavých bombardérů a devíti skupinami víceúčelových letadel Messerschmitt Bf 110. Celkem Němci nasadili 85 leteckých skupin a 3641 bojových letadel. To znamenalo, že na každém kilometru ofenzivního úseku měli k dispozici 12 bojových letadel. (Podrobnosti viz Solonin, Mark: Razgrom 1941 g. Na mirno spjaščich aerodromach. Moskva, Jauza - Eksmo 2006)

Na východoevropském válčišti se Němcům podařilo 22. června 1941 (se započítáním jednotek, které se nacházely v severním Norsku a v Rumunsku) soustředit 22 stíhacích skupin, 29 bombardovacích skupin, osm skupin střemhlavých bombardérů a čtyři skupiny víceúčelových letadel Messerschmitt Bf 110. Celkem šlo o pouhých 63 leteckých skupin, v nichž bylo 2350 bojových letadel, a to včetně těch, jež potřebovala menší opravy Kvůli předcházejícím mnohaměsíčním bojovým akcím na britském, balkánském a středomořském nebi mělo německé letectvo závažný nedostatek bojeschopných letadel. Průměrný stav bojeschopných strojů činil v červnu 1941 pouhých 77 %. V okamžiku, kdy letecké skupiny (např. II. skupina Stíhací eskadry 77, III. skupina Stíhací eskadry 27, I. skupina Střemhlavé bombardovací eskadry 2, II. skupina Stíhací eskadry 53, III. skupina Bombardovací eskadry 3 nebo I. skupina Těžké stíhací eskadry 26) dorazily na východoevropské válčiště, měly k dispozici méně než polovinu tabulkových počtů bojeschopných letadel. V červnu 1941 německé pozemní jednotky na východoevropském válčišti zaútočily v úseku o šířce minimálně 800 km (od Klajpedy po Sambor). Ovšem již po dvou týdnech se tento úsek rozšířil téměř na dvojnásobek, na 1400 km (od Rigy po Oděsu). I kdybychom

nezapočítali ztráty z bojových akcí, počet německých letadel na 1 km ofenzivního úseku se snížil na pouhá dvě (a to započítáváme i letadla potřebující opravy). K tomuto výsledku stačí doplnit tu skutečnost, že sovětská vojenská teorie předpokládala pro zahájení útoku soustředění takového leteckého uskupení, aby na jeden kilometr ofenzivního úseku bylo k dispozici 20 až 25 bojových letadel. Pokud budeme započítávat pouze piloty stíhacích letadel (a to včetně letectva Baltského loďstva a Černomořského loďstva), mělo sovětské vojenské letectvo čtyřnásobnou převahu nad německým. Když bychom toto srovnání dělali podle počtu stíhacích letadel, byl by nepoměr ještě vyšší, protože mnohé sovětské stíhací letecké pluky měly i dvakrát více letadel než pilotů. Na severním a jižním křídle obrovského východoevropského válčiště (tedy v Pobaltí a na Ukrajině) byla sovětská převaha v množství stíhacího letectva 7 : 1 v útočném úseku německé Skupiny armád Sever a 5 : 1 v útočném úseku Skupiny armád jih. Taková situace dávala velení německého vojenského letectva jedinou šanci na dosažení úspěchu. Němci se museli soustředit na velice obtížný a riskantní taktický manévr, kterým byl nečekaný úder na základny sovětského stíhacího letectva. Opakuji, byl to velmi riskantní tah, hrozící obrovskými ztrátami, ale jinou možnost Němci prostě neměli, a proto do tohoto prvního úderu vložili všechny své síly. Přesná čísla mi nejsou známa, ale předpokládá se, že 22. června Němci uskutečnili 2000 až 2500 vzletů jen během útoků na sovětská letiště. Jak obrovské množství vzletů to bylo, vyplyne ze srovnání již uvedených 1700 vzletů proti Moskvě během celých tří týdnů! Ukončíme rozbor vcelku nedůležitého tématu o “p... matčině” a přejdeme k vážnějším věcem. Nyní půjde o informace, které měl k dispozici Generální štáb Rudé armády na počátku války. Od Chruščovových dob až do současnosti naši falšovatelé dějin (domnívám se, že právě teď nastal čas, abychom se vrátili k terminologii zavedené představiteli KSSS a KGB) srdceryvně popisovali, jak skvělí sovětští rozvědčíci úspěšně získávali ty nejtajnější dokumenty německého velení, a hloupý - nebo, podle názoru soudruha Goroděckého, smrtelně dezorientovaný a naivní - Stalin je vůbec nechtěl poslouchat. Je jasné, že toto lživé žvanění slavilo v posledních deseti až patnácti letech úplné orgie. Zdá se, že ideoví následníci soudruha Měrkulova se v současné době snaží Stalinovi pomstít a hlavně si chtějí zpětně vylepšit reputaci, která se jim od srpna 1991 značně snížila. V roce 1995 vydala ruská bezpečnostní služba sborník dokumentů s mnohoslibným názvem Hitlerova tajemství na Stalinově stole. (Sekrety Gitlera na štole u Stalina. Razvědka i kontrrazvědka o podgotovke germanskoj agressii protiv SSSR. Red. A. P. Bělozerov. Moskva, Mosgorarchiv 1995)

Mezi prvními “tajemstvími”, jimiž tento sborník začíná, byla informace nazvaná “Justas - Alexovi” a označená všemi stupni utajení, na které si vzpomenete. Obsahem tohoto dokumentu však bylo hlášení o tiskové konferenci britského ministra zahraničí. Stejný výsledek by ovšem mělo, kdyby soudruh Stalin dostal na svůj stůl libovolné londýnské noviny z té doby, doplněné o strojopis překladu do ruštiny... Zdalipak sestavovatelé sborníku po sobě vůbec ono dílo četli? Asi ano, neboť v jeho předmluvě přiznávají, že onen pompézní název díla fakticky nemá nic společného s jeho obsahem: “... informace o vojenských přípravách nedávaly odpověď na tu hlavní otázku: za jakým účelem byly tyto přípravy prováděny. Zda německá vláda přijala politické rozhodnutí o útoku, kdy ona agrese bude zahájena, jaké budou strategické a taktické cíle vojenských akcí, které nepřítel povede...” Správná odpověď začíná správnou otázkou. Pokud jako “Hitlerova tajemství” označíme skutečnost, že německý vůdce nenáviděl komunisty, prosazoval nadvládu árijské rasy a snoval plány na rozšíření německého

životního prostoru na úkor východních slovanských sousedů, tak bychom je našli v libovolných německých novinách té doby. Jestli si pod pojmem “vojenské plány” představíme povídání o případném německém útoku na východ, tak na jaře 1941 o tomto “tajemství” psaly noviny a šeptali si diplomaté celého světa. Ale pro potřeby operačního plánování budoucích válečných akcí velitelství Rudé armády bylo nutné získat nikoli pověsti, ale jednoznačné odpovědi na otázky “Kdy? Kde? Jakou silou?” A tyto otázky musely být podloženy odpovídajícími dokumenty. Ovšem takový úkol byl velmi složitý a nestačily k němu odposlechnuté povídačky na diplomatických recepcích. Není však jisté, zda tento úkol byla sovětská rozvědka schopna zvládnout. Tento neutěšený závěr ovšem naprosto jednoznačně vyplývá ze sovětských plánů strategického rozvinování Rudé armády, odtajněných a publikovaných v letech 1992 až 1998. Všechny varianty tohoto “velkého plánu”, zpracované od srpna 1940 do března 1941, které dnes známe, začínají stejnou frází: “Informace o plánech pravděpodobných protivníků, a to jak na západě, tak na východě, nemá Generální štáb Rudé armády k dispozici.” V posledním z těchto plánů, které v současné době máme k dispozici, jenž je neurčitě datován “ne dříve, než 15. května”, tato standardní fráze chybí. Bohužel tam ale není ani “informace o plánech pravděpodobných protivníků”. Navíc však všechny informace květnového plánu ohledně ocenění předpokládaného protivníka ukazují na jediné - na naprostý úspěch realizovaných dezinformačních akcí německých zpravodajských služeb: “Nejpravděpodobnější je skutečnost, že hlavní síly německé armády (76 pěších divizí, 11 tankových divizí, osm motorizovaných divizí, dvě jezdecké divize a pět výsadkových divizí, celkem tedy 100 divizí), se rozvinují jižně od Demblinu, aby vedly útočné akce ve směru Kověl - Rovno - Kyjev. Tento útok bude, jak se zdá, doprovázen útokem na severu z Východního Pruska na Vilno a Rigu, a také nepříliš rozsáhlými koncentrickými útoky od Suwalek a Brestu na Volkovysk a Baranoviči.” Tento předpoklad byl naprosto mylný. Hlavní úder, oněmi “hlavními silami německé armády” (což dnes ví každý školák vyšších tříd), byl veden na Ukrajině, ale ve středu sestavy, směrem na Minsk a Smolensk. Přitom z prostoru Suwalek a Brestu nebyly vedeny nepříliš rozsáhlé útoky na Volkovysk a Baranoviči, ale právě hlavní údery dvěma nejsilnějšími tankovými skupinami německé branné moci (3. tanková skupina generála Hermanna Hotha a 2. tanková skupina generála Heinze Guderiana). Přitom tyto údery měly obklíčit a zničit celé uskupení sovětských vojsk v Bělorusku a nešlo tedy jen o útoky v pohraničním pásmu. Abychom pochopili jaká “Hitlerova tajemství” se objevila na Stalinově stole, stačí uvést, že právě sovětská 4. armáda na brestském směru (tedy přímo v prostoru předpokládaného hlavního úderu německých vojsk) byla jedinou armádou prvního sledu v rámci Severozápadního, Západního a Jihozápadního frontu, která nedostala k dispozici protitankovou dělostřeleckou brigádu! Německé velení samozřejmě předpokládalo, že nedokáže skrýt koncentraci tří milionů vojáků v oblasti západních hranic Sovětského svazu. Proto se rozhodlo uvést sovětskou rozvědku a vyšší velení Rudé armády v omyl falešnými plány vojenských akcí. Jedním z nejpodrobněji propracovaných mnohovrstevných plánů dezinformační činnosti bylo “vypuštění zpráv”, že německá branná moc povede hlavní údery na severním a jižním křídle, tedy z Východního Pruska (případně i z Finska) a z Rumunska. Mezi další prvky dezinformační kampaně patřil celý vodopád termínů vypuknutí války, který sovětská rozvědka dostala k dispozici. Zde nabízím jeden z charakteristických příznaků. Maršál Georgij K. Žukov, jenž před vypuknutím války působil ve funkci náčelníka Generálního štábu Rudé armády, ve svých pozdějších pamětech napsal: “... 6. května 1941 poslal lidový komisař válečného námořnictva admirál N. G. Kuzněcov Stalinovi zprávu, že sovětský námořní přidělenec v Berlíně kapitán 1. stupně Voroncov hlásil... ze slov jednoho německého důstojníka z Hitlerova hlavního stanu

vyplývá, že Němci na 14. května připravují vpád do Sovětského svazu přes Finsko, Pobaltí a Rumunsko. Zároveň mají proběhnout mohutné letecké údery na Moskvu a Leningrad, vysazení parašutistů v příhraničních oblastech...” V tomto hlášení nebylo ani zrnko pravdy. V tomto případě šlo o zcela jednoznačný příklad německého dezinformačního postupu na jaře 1941 - hlavní útok na křídlech, letecké útoky na Moskvu, záměrně špatné datum zahájení útoku. Ovšem co je mnohem zajímavější - maršál Žukov ani dvě desítky let po skončení války nepochopil, že se jednalo o německou zpravodajskou hru. Proto mátl svým čtenářům hlavy, když tvrdil, že “informace ze zprávy byly velmi cenné. Ovšem závěry admirála Kuzněcova vůbec neodpovídaly těmto faktům a dezinformovaly soudruha Stalina. Kuzněcov totiž dále uváděl, že v pravdivost těchto předaných informací nevěří. Podle jeho mínění byly před sovětským představitelem vypuštěny kvůli tomu, aby byla zjištěna sovětská reakce...” Druhou částí dezinformační kampaně se stala rozsáhlá šeptanda v diplomatických a novinářských kruzích. Podle ní chtěl Adolf Hitler předložit Josifu V. Stalinovi rozsáhlé požadavky, týkající se obilí a nerostných surovin, přičemž mělo jít hlavně o ekonomické využívání Ukrajiny a ropného průmyslu v oblasti Baku. Soustředění německých vojsk na sovětských hranicích pak mělo být prostředkem psychologického nátlaku. Objevily se také zprávy, že se německé speciální služby snažily Stalinovi namluvit skutečnost ohledně zahájení války nikoli pomocí nenadálého vojenského útoku, ale dlouhodobou přestávkou v diplomatických kontaktech, předložením ultimata apod. Těžko říci, jak na tuto dezinformaci reagoval sám Stalin. To je zvláštní téma, nacházející se zcela mimo naši knihu. Osobně však mám pocit, že řeči o očekávaných sovětsko-německých rozhovorech vyráběla jak německá, tak sovětská rozvědka. Tuto moji představu umocňuje fakt, že zdroje sovětské rozvědky v Berlíně systematicky dodávaly informace o očekávaném ultimatu pro Moskvu. Nastal čas se s těmito zdroji vypořádat. Bez ohledu na obrovské množství dopisovatelů, advokátů a spolupracovníků mnoha v Berlíně působících diplomatických zastoupení, tyto zdroje jen zachycovaly nejrůznější povídačky a šeptandu v diplomatické komunitě, nikoli reálné plány německé branné moci. Opravdové zdroje měli sovětští zpravodajci v Berlíně pouze dva. Prvním z nich byl “Staršina” neboli “zdroj ve štábu německého letectva”, nadporučík Harro Schulze-Boysen, důstojník zpravodajského oddělení štábu Hlavního velitelství vojenského letectva. Druhým pak “Korsikaněc” neboli “zdroj na německém ministerstvu hospodářství”, Arvid Harnack, řadový referent onoho ministerstva. Tito lidé, to nebyli nelegálové nasazení do Německa, nebyli to žádní Stierlitzové. Sám Harry Schulze-Boysen byl vnukem velkoadmirála Tirpitze, tvůrce německého válečného námořnictva před první světovou válkou. Jeho manželkou byla příbuzná knížete Eilenburga. Arvid Harnack pocházel z rodiny známého německého vědce a jeho manželka, naturalizovaná Američanka, působila jako vedoucí klubu amerických žen v Berlíně. Všichni byli zapřísáhlými antinacisty a zároveň inklinovali ke komunismu. SchulzeBoysen vydával na počátku třicátých let protinacistický týdeník a po Hitlerově nástupu byl nějaký čas vězněn. Harnack v roce 1932 stál v čele společnosti, která se snažila využít sovětských zkušeností v oblasti centrálního plánování státní ekonomiky. Oba dva vyhledali sami a dobrovolně kontakt se sovětskými zpravodajskými službami. Neustále riskovali své životy a snažili se Moskvě dodat každou informaci, na kterou narazili. Ale... Ale jak říká francouzské přísloví: “Ani ta nejkrásnější dívka nemůže nabídnout více, než má.” Nadporučík Schulze-Boysen nebyl schopen předat Stalinovi ona “Hitlerova tajemství”, a to čistě z toho důvodu, že nikdo nikdy k takovým tajemstvím nepouštěl obyčejného nadporučíka. Ještě více toto platí o referentovi na ministerstvu hospodářství Harnackovi. Když si dnes čteme hlášení “Staršiny” a “Korsikance”, že oba stateční antinacisté se stali aniž by o tom věděli - nástrojem skvěle připravených německých dezinformací.

Např. Staršina 28. března hlásil, že “německé velení připravuje klešťový úder, jednak z Rumunska, jednak přes Pobaltí a přes Finsko”. Další jeho hlášení pochází ze 14. dubna a obsahuje tvrzení, že “začátek vojenských akcí bude znamenat ultimatum, v němž bude Sovětský svaz vyzván, aby se připojil k Paktu tři”. Hlášení z 9. května spojuje nepřesnou informaci typu “v debatách mezi důstojníky štábu se chápe 20. květen jako datum zahájení války” se zjevnou dezinformací: “Německo nejprve předá Sovětskému svazu jednoznačné ultimatum, v němž bude požadovat prudké zvýšení dodávek surovin a zastavení komunistické propagandy...” Hlášení ze 14. května uvádí: “Plány ohledně Sovětského svazu se odkládají, německé řídící instituce ale předpokládají jejich další využití a zachovávají je v naprosté tajnosti...” Podobně 9. června Staršina hlásil: “V příštím týdnu se ruský problém pravděpodobně vyhrotí a dojde ke konečnému vyřešení otázky zahájení války. Německo bude po Sovětském svazu žádat zavedení německé hospodářské kontroly nad Ukrajinou a využití sovětského válečného loďstva ve válce proti Velké Británii...” Teprve 11. června se Staršina dostal k reálnějším informacím a v jeho hlášení se objevuje přesnější hodnocení situace: “Otázka útoku na Sovětský svaz byla vyřešena. Není jasné, zda budou na Sovětském svazu požadovány nějaké ústupky. Je třeba počítat s nenadálým útokem.” Ovšem ve stejném materiálu se opět objevuje stará dezinformace: “německé velení se bude snažit vytvořit obrovské kleště, které na severu z Východního Pruska a na jihu z Rumunska obchvátí hlavní síly Rudé armády s cílem jejich zničení.” Mnohem dále (v reálném i přeneseném slova smyslu) od Hitlerova trezoru s tajnými materiály byl šéf tiskového oddělení německého vyslanectví v Tokiu, novinář Richard Sorge (sovětská rozvědka mu dala označení “Ramsey”). Je to podivné, ale pověst o Richardu Sorgem nás stále ještě straší, protože ji přiživují desítky a stovky ruských historiků a novinářů. Ještě v červnu 2006 jsme si mohli v novinách přečíst následující perlu: “V prosinci 1940 pan Hitler rozhodl o útoku na Sovětský svaz a pouhé dva týdny poté poslal Richard Sorge do Moskvy kopii dokumentů s tímto rozhodnutím.” Takže 18. prosince 1940 Adolf Hitler podepsal směrnici č. 21 (Fall Barbarossa). Směrnice začínala následujícími větami: “Německá branná moc musí být připravena zničit sovětské Rusko v průběhu rychlého vojenského tažení, a to ještě dříve, než bude ukončena válka s Velkou Británií.” Takže nikoli, že musí zaútočit, ale že musí být připravena zaútočit. Ale čtěme dále: “Rozkaz ohledně strategického rozvinutí branné moci proti Sovětskému svazu vydám v případě nutnosti (podtrženo mnou, pozn. aut.) osm týdnů před očekávaným okamžikem zahájení bojových akcí.” V onom dokumentu o operaci Barbarossa tedy žádný konkrétní termín zahájení války uveden nebyl. Směrnice byla vydána v devíti kopiích, přičemž šest z nich zůstalo až do konce války v Hitlerově trezoru a tři byly předány jednotlivým hlavním velitelstvím druhů branné moci. Požadavky na utajení veškerých dokumentů v dané záležitosti byly standardní a odpovídaly významu - šlo tedy o stupeň přísně tajné. Na konci směrnice č. 21 bylo uvedeno, že Adolf Hitler požaduje, aby mu všichni tři hlavní velitelé přednesli ústní hlášení o tom, jaká opatření přijali, aby zabezpečili požadavky směrnice. Takže páni hlavní velitelé podávali pouze ústní hlášení, ale německý vyslanec v Tokiu, jenž neměl s problematikou přípravy operačních dokumentů vůbec nic společného, obdržel písemné dokumenty? Z jakého důvodu, prosím? Aby měl Richard Sorge co hlásit do Moskvy? Agent Ramsey nejen v prosinci 1940, ale ani pouhý měsíc před zahájením sovětskoněmecké války nebyl schopen nahlásit do Moskvy nic zajímavějšího, než obvyklou dávku šeptandy z vyslanectví.

V hlášení z 21. května 1941 uváděl: “Noví němečtí diplomaté, kteří sem právě dorazili z Berlína, mi sdělili, ze k válce mezi Německem a Sovětským svazem může dojít na konci měsíce května, protože ti, které zaměnili, se bezpodmínečně musí do Berlína vrátit do konce května. Zároveň mi ale sdělili, že jde o pouhé dohady a že se mohou mýlit...” Hlášení z 1. června 1941: “Očekávání začátku německo-sovětské války kolem 15. května vychází hlavně z informace, kterou z Berlína přivezl podplukovník Scholl. Vyjel z Berlína 6. května a přes Tokio směřuje do Bangkoku, kde nastupuje jako vojenský přidělenec vyslanectví... Scholl mi sdělil, že nejsilnější úder bude veden levým křídlem...” Hlášení ze 17. června 1941: “Německý diplomatický kurýr oznámil vojenskému přidělená, že podle jeho mínění byla válka proti Sovětskému svazu odložena na konec června. Vojenský přidělenec vůbec netuší, zda válka vypukne.” Takže čemu to vlastně soudruh Stalin nechtěl uvěřit? Jediný konkrétní fakt v Ramseyových hlášeních byl ten, že nějaký německý podplukovník odjel z Berlína 6. května, aby se stal vojenským přidělencem vyslanectví v Bangkoku. Osudové datum začátku německého útoku, 22. červen, bylo Adolfem Hitlerem stanoveno a oznámeno představitelům Vrchního velitelství branné moci až 30. dubna 1941. Až do tohoto okamžiku nemohly žádné sovětské “zdroje” oznámit Josifu V. Stalinovi toto nejdůležitější Hitlerovo tajemství. Důvod je zcela zřejmý - Adolf Hitler do té doby sám netušil, kdy válku proti Sovětskému svazu zahájí. Zároveň však je třeba uvést, že ani 30. dubna nebylo dosaženo onoho přelomového okamžiku. Teprve dnes víme, že onen den 22. června se stal reálným dnem vypuknutí sovětsko-německé války. V květnu 1941 se mohlo všechno ještě mnohokrát změnit. Je přece známo, že datum zahájení německého útoku proti Francii změnil Adolf Hitler celkem devětkrát... Od 23. května německé železnice přešly na režim “maximální vojenské přepravy”. To je velmi důležitý prvek v celkovém komplexu strategického rozvinování, a pokud je mi známo, tak jej sovětská rozvědka nedokázala odhalit. Teprve 10. června Vrchní velitelství branné moci odeslalo velitelům polních armád tajný telegram s následujícím textem: 1. Dnem D operace Barbarossa je určen 22. červen. 2. O předání tohoto rozhodnutí podřízeným velitelstvím bude rozhodnuto nejpozději 18. června. Informace o směrech hlavních úderů zůstanou i nadále v režimu utajení... Teprve 18. června (tedy den poté, co Stalin tak hrubě odmítl informaci Staršiny) bylo definitivně rozhodnuto o zahájení válečných akcí proti Sovětskému svazu a přesné datum útoku se dozvěděli všichni velitelé sborů, divizí a pluků na budoucím východoevropském válčišti. Bohužel, zatím jsem nikde nenalezl jedinou informaci sovětské rozvědky, že by zjistila tuto informaci, o níž od 18. června věděla asi tisícovka německých generálů a vyšších důstojníků. Až 21. června ve 13.00 hodin dorazil ke všem německým vyšším jednotkám na sovětských hranicích signál Dortmund. Tento signál znamenal, že útok proti Sovětskému svazu bude zahájen podle plánu 22. června a velitelé mohou přistoupit k otevřenému plnění rozkazů nadřízených. Od tohoto okamžiku znaly největší vojenské tajemství Velkoněmecké říše stovky tisíc vojáků a důstojníků. Ovšem sovětské zpravodajské služby informaci nezískaly ze svých agenturních sítí, ale od vojenských přeběhlíků. Několik jich v noci z 21. na 22. června přeběhlo hranici, aby pomohli “vlasti světového proletariátu”. Dodnes neznáme jméno poddůstojníka, který přeplaval řeku Bug v prostoru města Sokal (Kyjevský zvláštní vojenský okruh), neznáme jméno vojáka, jenž přeplaval řeku Bug v prostoru Volčin asi 30 km severozápadně od Brestu (Západní zvláštní vojenský okruh).

Vskutku “zajímavou” informaci sdělil 22. června 2006 v rozhovoru s reportérem agentury RIA-Novosti armádní generál Machmut Achmětovič Garejev. Ta opravdu stojí za citování: “Němci, riskujíce životy, přeplavali řeku Dněstr (podtrženo mnou, pozn. aut.), aby sdělili našemu velení, že německá vojska přecházejí do útoku.” Opravdu, co bychom mohli chtít od tehdejší rozvědky, pokud president Akademie vojenských věd, akademik Ruské akademie společenských věd, člen korespondent Akademie věd Ruské federace, doktor vojenských věd, doktor historických věd, profesor a bývalý zástupce náčelníka Generálního štábu ozbrojených sil pro vědeckou práci neví, že v červnu 1941 nevedla hranice Svazu sovětských socialistických republik ani milimetr podél řeky Dněstru! Nakonec tedy sovětská rozvědka zjistila přesný čas německého útoku až nad ránem 22. června 1941. Samozřejmě, že na vše uvedené lze odvětit jedním stupidním argumentem: “Ještě nenastala doba, kdy by bylo možné uvést VŠECHNO”. Proti tomu nelze uvést vůbec nic. Rozvědka má svá pravidla a zákony. Pokud ani dnes, tedy počátkem roku 2008, kdy jsou tyto řádky psány, kdy svoji životní pouť již ukončili všichni agenti, rezidenti a zdroje, kdy se rozpadla organizace Varšavské smlouvy i Svaz sovětských socialistických republik, kdy se sjednotilo Německo a bývalé sovětské republiky v Pobaltí vstoupily do organizace Severoatlantické smlouvy, není možné odhalit všechny zdroje, které sovětské rozvědky měly v nejvyšších sférách vedení Velkoněmecké říše, a nelze oznámit všechny informace, jež byly získány, pak tomu tak asi musí být. Ovšem proč se tedy v takovém případě žvaní o tom, že Stalin byl naprosto paralyzován, že věřil Hitlerovi, ale nevěřil své rozvědce? Času uplynulo již mnoho, ale toto žvanění stále ještě neustává. Osud hlavních hrdinů této historie byl tragický. Schulze-Boysen a Harnack kolem sebe vytvořili protinacistickou organizaci, jež vešla do dějin pod označením Rudá kapela. Po jejím zničení musela německá kontrarozvědka konstatovat, že díky Rudé kapele získala Moskva podrobné informace o organizaci, početních stavech a výzbroji německého vojenského letectva, o letecké výrobě, dislokaci, výrobě a zásobách leteckých pohonných hmot. Pravděpodobně největším úspěchem Rudé kapely bylo předání informace o plánech německého útoku na Stalingrad v létě 1942. Bezprostředním důvodem odhalení Rudé kapely se stala překvapující neschopnost moskevského centra. V radiogramu, který 10. října 1941 odešel z Moskvy do Berlína, byly uvedeny tři konspirační adresy. Samozřejmě, že radiogram byl zašifrován, ale mnohaměsíční práce německých matematiků nakonec přinesla své ovoce a šifry byly prolomeny. Schulze-Boysen byl zatčen 30. srpna a Harnack 3. září 1942. Po výslechu za použití mučení byli popraveni v Berlíně 22. prosince 1942. Celkem bylo uvězněno více než 80 osob, z nichž bylo 49 popraveno a 25 odsouzeno k nuceným pracím.

KAPITOLA ČTVRTÁ - “STALIN ODMÍTAL VŠECHNY MYŠLENKY NA VÁLKU” Generální štáb Rudé armády nedisponoval žádnými věrohodnými informacemi o německých operačních plánech. To je prostě fakt. Ovšem z tohoto faktu rozhodně nelze odvodit závěr, že sovětská rozvědka byla k ničemu. Rozvědčíkovým úkolem (nikoli jednoho, ale všech rozvědčíků) je sledování a zjišťování drobných konkrétních informací v obrovském množství dat, vyplývajících z každodenního života. Ale jakých informací? Informací o koncentraci německých jednotek u západních hranic Sovětského svazu, o přepravě výzbroje, střeliva a pohonných hmot, o místech dislokace vyšších velitelství, letišť, spojovacích uzlů, skladů a polních nemocnic. Ze všech těchto střípků informací dokázali analytici sovětské rozvědky poskládat mozaiku, která představila více než kontury obrazu německého rozvinování. Na počátku roku 1941 byly k dispozici pouhé kontury, ovšem s neustálým narůstáním počtu německých vojsk na západních hranicích Sovětského svazu narůstal také proud jednotlivých informací a onen obraz se sovětským analytikům dařilo neustále zpřesňovat a doplňovat. V okamžiku vypuknutí válečných akcí měly sovětské rozvědky (vojenská i bezpečnostní) k dispozici vcelku reálný obraz o koncentraci německých vojenských uskupení. Samozřejmě, že naprosto přesný tento obraz nebyl. Nejen z toho důvodu, že to nedokáže žádná rozvědka na světě. Německé velení totiž dělalo všechno možné, aby své pravé záměry co nejvíce skrylo. Např. hlavní údernou silou útočících vojsk byly tankové a motorizované divize. Ty se ovšem začaly přesunovat k sovětské hranici až v posledních dnech před zahájením útoku. Tankové divize ze stavu von Kleistovy 1. tankové skupiny byly nakládány do železničních transportů až ve dnech 6. až 16. června 1941 a do železničních stanic v jižním Polsku (Lublin, Sandoměř, Rzeszów), kde byly vykládány, dorazily ve dnech 14. až 20. června. Tzv. prostorů vyražení dosáhly tři tankové divize (11., 13. a 14.) až v posledních hodinách před zahájením bojových akcí, zatímco dvě zbývající tankové divize (9. a 16.) se nacházely stále ještě na přesunu, asi 100 až 150 km od hranice. Z toho ovšem vyplývá, že sovětský vojskový průzkum nebyl schopen tyto divize odhalit, a to z toho jednoduchého důvodu, že pouhý týden před vypuknutím války se německé tankové divize v pohraničním pásmu vůbec nenacházely. Na druhé straně ale sovětské nereálné představy o množství německých vojsk v pohraničním pásmu poněkud “kompenzovaly” většinu německých utajovacích akcí. Hlavní správa rozvědky Rudé armády ve svém zpravodajském přehledu z 31. května 1941 uváděla, že německé uskupení na sovětských hranicích čítalo 94 pěších, jednu jezdeckou, čtrnáct tankových a třináct motorizovaných divizí. Navíc Sověti “odhalili” v sestavě existenci 25 samostatných jezdeckých pluků, které v německé branné moci reálně vůbec neexistovaly. Ovšem takové množství německých tankových a motorizovaných divizí 1. června v pohraničním pásmu vůbec nebylo, ovšem do zahájení válečných akcí se jich tam objevilo dokonce o něco více - ve čtyřech tankových skupinách bylo celkem sedmnáct tankových divizí a třináct motorizovaných divizí. Tvrdí se, že v okamžiku, kdy se Josif V. Stalin o těchto údajích dozvěděl, měl ztratit chuť k jídlu i spánek, zavrhnout svoji pýchu a pobíhat po své kanceláři v Kremlu jako zvěř zahnaná do kouta. Ovšem Stalin nic takového neudělal a v noci na 22. června klidně spal. Toto jeho chování je u nás označováno jako “Veliké tajemství 22. června”. Hlavní replika tohoto tajemství zní:

“Proč soudruh Stalin, kterému rozvědka hlásila koncentraci tak obrovských nepřátelských sil na státní hranici, ne-...” Po oné předponě “ne-” následovala různá slova s téměř stejným smyslem. Tato slova vytvářela věty s různým emočním potenciálem, a to vždy v závislosti na dané politické módě a na odborné (většinou nízké) kompetentnosti autorově. Mezi nejoblíbenější fráze patří: “neposlouchal, co mu říká Georgij K. Žukov”; “nepřikázal vyhlásit v jednotkách bojovou pohotovost”, “nenechal soustředit jednotky na hranicích”. Stejnou úroveň nekompetentnosti prokázal izraelský soudruh konzultant Goroděckij, podle něhož Stalin “odmítal všechny myšlenky na válku”. Správná odpověď může být pouze na správně položenou otázku. Tuto jednoduchou pravdu mne naučili ve slavném Kujbyševském leteckém institutu. Právě v tomto okamžiku bych chtěl za tuto opravdovou moudrost poděkovat svým bývalým profesorům. Protože nejsem schopen vymýšlet krátké aforismy, musím svoji myšlenku vyjádřit poněkud delší větou - neochota zformulovat správnou otázku většinou svědčí o tom, že nechceme slyšet (či se bojíme slyšet) správnou odpověď. Já jako autor, ani vy, milí čtenáři, nemáme důvod bát se, a proto začneme tím hlavním pokusíme se zformulovat co nejpřesnější otázky. Takže co všechno údajně neudělal soudruh Stalin? Čemu nebo komu nevěřil? Jaké jednotky a kam měly být přesunuty? A proč soudruh Stalin šel v noci na 22. červen klidně spát? Začneme poslední otázkou. Je vcelku jednoduchá, protože je vyjádřena slovy, jimž rozumí prakticky každý. Téměř každý takovou situaci zažil, nebo mu o ní někdo z jeho známých vypravoval. Kdo si není jistý sám sebou, tak v noci před zkouškou neusne a horečně listuje učebnicemi. A sovětská propaganda se právě v takové pozici snažila ukazovat soudruha Stalina, tedy fakticky celé vyšší vojenské velení Rudé armády. Zde se opět setkáváme s příkladem toho, jak se v minulosti vršil jeden nesmysl na druhý, až vznikla celá hora absolutních nesmyslů, jež však nemohla přetrvat. Pokud byl kterýkoli z nesmyslů náhle odhalen, hora se prostě zřítila. Zde jsou ona nesmyslná tvrzení: - Sovětský svaz se zabýval mírovou socialistickou prací; - sovětský průmysl nebyl převeden na válečnou výrobu (zde by bylo zajímavé zjistit, co pojem “válečná výroba” vůbec znamená, copak vlastně vyráběly naše obrovské továrny jízdní kola, gramofony, kuchyňské roboty a ledničky pro naše pracující?); - Německo mělo celých šest let (od 1935 do 1941), aby se po zuby vyzbrojilo; - na Hitlera pracovala celá Evropa; - “druhá fronta” byla otevřena až v létě 1944. Pokud s nimi budeme bez výjimky souhlasit, potom musíme považovat Stalinův klid během poslední noci před vpádem za cosi naprosto nepřístojného. Ovšem soudruh Stalin si sám sebou jist byl. Již od poloviny třicátých let odmítal každou myšlenku, která jednoznačně nesměřovala k přípravám na Velkou válku. Na válku, které by nestačilo východní Polsko a Karelská šíje. Na válku, která měla do jeho rukou vydat celou Evropu. Dlouhé roky pracoval do pozdních nočních hodin (přesněji řečeno do časného rána), osobně řešil tisíce problémů, které souvisely s vytvořením, zabezpečením, vyzbrojením a vycvičením největší armády na světě. Výsledek jeho obrovské snahy byl také obrovský. Rudá armáda měla v červnu 1941 k dispozici 61 tankových divizí a 31 motorizovaných divizí. Ale tato motorizovaná divize měla organizační strukturu (dva motorizované pluky, jeden tankový pluk), která se podobala jako vejce vejci německé tankové divizi, přičemž v tabulkovém počtu tanků ji převyšovala. Takže fakticky měla Rudá armáda, nahlížena německou optikou, k dispozici celých 92 tankových divizí, tedy tankových divizí podle organizace, nikoli podle názvu. V prostoru od západních hranic až po Leningrad a Moskvu, pokud nebudeme započítávat právě vytvářené divize 17. a 20. mechanizovaného sboru, měla Rudá armáda

40 tankových divizí a 20 motorizovaných divizí, v nichž bylo k dispozici 12 400 bojeschopných tanků, a to bez započítání malých tančíků. Přitom z nich bylo více než 1500 zcela nových středních a těžkých tanků T-34 a KV, vyzbrojených kanónem ráže 76 mm, vybavených silným pancířem a dieselovým motorem, které neměly v celém světě sobě rovného. Takže kdo, Stalin nebo Hitler, měl trávit bezesné noci a chodit ve své kanceláři z rohu do rohu? Kdo z těchto dvou diktátorů měl “očekávat v případě vypuknutí války rychlou porážku, a pro sebe osobně zkázu”? Rozvědka Stalinovi hlásila, že u západních hranic Sovětského svazu bylo soustředěno 94 pěších divizí německé branné moci (ve skutečnosti bylo součástí tří německých skupin armád, bez započtení záloh Hlavního velitelství pozemního vojska, pouze 84 pěších divizí). To byla závažná informace, ale Stalin měl ve stejné době k dispozici celkem 198 střeleckých divizí. První zástupce náčelníka Generálního štábu Rudé armády generálporučík Nikolaj F. Vatutin předložil 13. června 1941 Stalinovi na stůl... nikoli, žádné “Hitlerovo tajemství”, ale hlášení s názvem “O rozvinování ozbrojených sil Sovětského svazu pro případ války na Západě”. V sestavě čtyř frontů (Severního, Severozápadního, Západního a Jihozápadního) se mělo rozvinout 120 střeleckých divizí. Dalších 35 střeleckých divizí bylo začleněno do sestavy pěti armád zálohy hlavního velení, rozmístěných od státní hranice až po linii Brjansk - Ržev. Celkem tedy sovětských 155 střeleckých divizí stálo proti údajným německým 94 pěším divizím. A byla to prý tato informace, jež snad Josifa V. Stalina přivedla do stavu, že “zůstával podivně klidný, ani se nesnažil Hitlerovi hrozit, ani se nepřipravoval k boji”? V tomto okamžiku musíme upozornit na jeden důležitý moment. Výše uvedená čísla jsou příliš vysoká na to, aby bylo možné katastrofální porážku Rudé armády svést na “mnohonásobnou početní převahu” protivníka. Hlavně z toho důvodu, že - vedle mnoha dalších stupidních tvrzení - se v naší “odborné” literatuře zakořenilo tvrzení, že německá pěší divize byla dvakrát (někdy se píše, že třikrát) silnější než sovětská střelecká divize. To je samozřejmě nesmysl, taková představa neměla nikdy oporu v realitě. Vyplývá to ze skutečnosti, že VŠECHNY armády na světě vytvářely své základní taktické jednotky (divize) takovým způsobem, aby ve svém bojovém potenciálu neustupovaly podobné taktické jednotce potenciálního protivníka. O to se snažily všechny armády, i když nikoli všem se to dařilo. Např. polská a finská divize v roce 1939 byly v mnoha parametrech slabší, než tehdejší divize velmocí, a to hlavně v počtech děl, automobilů a dělostřeleckých tahačů. Divize Rudé armády, na jejíž výzbroji od slunka východu do slunka západu pracovala největší země světa, neustupovala v bojovém potenciálu nikomu. V dubnu 1941 byly střelecké divize Rudé armády převedeny na nové tabulkové stavy. Počet vojáků se snížil o 16%, takže nyní dosahoval 14 500 vojáků, přičemž německá pěší divize měla 16 500 vojáků. O něco vyšší početní stav německé pěší divize však byl dán vyšším počtem vojáků týlových služeb. V palebné síle nebyla střelecká divize Rudé armády slabší než jejich protivník. Podle tabulek počtů z dubna 1941 měla střelecká divize Rudé armády ve výzbroji 10 400 pušek, 166 těžkých kulometů a 392 lehkých kulometů, kdežto německá pěší divize měla 11 500 pušek, 138 těžkých kulometů a 378 lehkých kulometů. Přitom na začátku války byly divize Rudé armády přezbrojovány samonabíjecí puškou Tokarev SVT, zatímco němečtí pěšáci byli stále vyzbrojeni karabinou Mauser vz. 98k, která pocházela přibližně ze stejné doby, jako právě vyřazovaná sovětská puška Mosin vz. 97/30. Je třeba také uvést, že s ručními zbraněmi Rudá armáda problémy neměla - pušek a kulometů bylo takové množství, že by jimi bylo možné vyzbrojit ne 198, ale 460 až 470 střeleckých divizí. Dělostřelecká výzbroj sovětské střelecké divize byla tradičně mohutná. Abychom mohli provést srovnání, zařadíme do tabulky hlavní dělostřelecké systémy a jejich počty v

taktických jednotkách několika armád spolu s hmotností jedné dělostřelecké salvy celé divize: stát

ráže 75/76 mm

ráže 100/105 mm

ráže 150/152 mm

ráže 122 mm

hmotnost salvy (kg)

počet hlavní

SSSR

34

-

32

12

1 395

78

Německo

20

36

-

18

1 384

74

Francie

36

-

-

24

1 183

60

Polsko

30

15

-

3

531

48

Dalším oblíbeným mýtem našich vymývačů mozků byla smyšlenka, že kvůli “nenadálému napadení” měly střelecké divize Rudé armády ve stavu pouhých šest až osm tisíc vojáků. Těžko říci, zda máme k dispozici ještě jiné tvrzení z počátečního období války, na kterém by historikové tak skálopevně lpěli. Ovšem již 21. května 1940 (opravdu 1940, to není překlep) bylo rozhodnutím Politického výboru ÚV VKS/b/ č. 16/158 rozhodnuto udržovat v době míru střelecké divize v západních vojenských okruzích na následujících stavech - 98 divizí mělo mít 12 000 a více vojáků, pouze TŘI divize měly mít jen 9000 vojáků. O rok později, v květnu a červnu 1941, v průběhu tzv. velkých cvičení, bylo ze zálohy povoláno 802 000 mužů. “Díky tomu byl, při tabulkovém počtu střelecké divize 14 483 vojáků, dosažen následující stav - u 21 divizí asi 14 000 vojáků, u 72 divizí asi 12 000 vojáků a u šesti divizí asi 11 000 vojáků” V tomto případě byla daná čísla přiznána již v roce 1992, a to autory oficiální publikace historiků Generálního štábu ozbrojených sil.30 (1941 god. Uroki i vyvody. Moskva, Vojenizdat 1992)

Bez ohledu na tato data však v naší publicistice stále přetrvávají výmysly z pamětí maršála Georgije K. Žukova: “naše divize s počtem 8000 vojáků byly dvakrát slabší, než německé”. Prostě tato maršálská kachna, i když je již pěkně zasmrádlá, stále s halasným křikem přelétá z jedné publikace do druhé. Nyní se ale vrátíme k událostem jara 1941. Stručně řečeno, dnes již není třeba odhadovat, co mohlo či nemohlo znepokojit soudruha Stalina. Dokumenty nejvyššího vojenského velení Sovětského svazu již byly odtajněny a většinou i publikovány. Co v nich ale nalézáme? Samozřejmě, že sovětská vojenská rozvědka neustále sledovala vývoj situace na válčištích druhé světové války - západoevropském i středomořském. Víme také, že každý ze známých dokumentů našeho strategického plánování měl ve svém úvodu stručný rozbor možné operační sestavy nepřátelských vojsk (jeden i více protivníků). Celkové množství nepřátelských vojsk bylo ohromující, neboť sovětské velení zařazovalo mezi své protivníky v případě války na Západě nejen Velkoněmeckou říši, ale také Finskou republiku, Rumunské království, Maďarské království a Italské království. Přitom jeho představa o vojenské síle německých spojenců dosahovala naprosto fantastických hodnot. Z tohoto důvodu je nebudeme zatím započítávat a soustředíme naši pozornost pouze na předpokládané množství německých vojsk, jak bylo uváděno jednotlivými oficiálními dokumenty. Pozornost budeme věnovat následujícím materiálům:

- “Hlášení o základech strategického rozvinování Ozbrojených sil SSSR” z 18. září 1940; - “Upřesněný plán strategického rozvinování Ozbrojených sil SSSR” z 11. března 1941 - “Hlášení o plánu strategického rozvinování Ozbrojených sil SSSR pro případ války s Německem a jeho spojenci” z května 1941. Pro větší přehlednost zařadíme všechna relevantní data do tabulky, do níž ještě začleníme jak údaje ze “Speciálního hlášení Průzkumné správy” z 31. května 1941, tak reálné údaje o početních stavech všech tří německých skupin armád. ze září 1940

145

17

8

10 000

z března 1941

165

20

15

10 000

z počátku května 1941

141

19

15

neuvedeno

z konce května 1941

94

14

13

neuvedeno

reálný stav 22. června 1941

84

17

13

3 266

Dříve, než budeme pokračovat, je třeba uvést jednu malou poznámku. Předpokládám, že jste si již povšimli onoho zvláštního jevu, že německé velení nasadilo do akce reálně méně tankových divizí a tanků, než sovětské velení předpokládalo. Místo 19 až 20 tankových divizí jich bylo jen 17, přičemž tanků ale byla reálně pouhá třetina. Opravdu to není tisková chyba. To byla, bohužel, vážná chyba sovětské vojenské rozvědky, která předpokládala, že německá tanková divize má ve stavu asi 500 tanků... V minulosti námi tak vzývaný Karl Marx prohlásil, že jedno číslo nám dokáže říci více, než celá kniha naplněná žvásty. Výše uvedená tabulka dává jasnou odpověď na problém tzv. Stalinova osudového omylu, při kterém prý “odmítal uvěřit hlášením rozvědky”. Všechno bylo jinak. Soudruh Stalin naopak hlášením rozvědky uvěřil. Ze všech hlášení ovšem vyplývalo, že soustřeďování německých vojsk na sovětských hranicích NEBYLO UKONČENO. Ale nejen to, z hlášení vojenské rozvědky zcela jednoznačně vyplývalo, že nelze stoprocentně tvrdit, že Adolf Hitler soustřeďuje svá vojska k útoku na Sovětský svaz. Z čeho pochází toto troufalé tvrzení. Právě z onoho již dvakrát citovaného “Speciálního hlášení Průzkumné správy” z 31. května 1941. Zde se totiž nachází také tvrzení o rámcové dislokaci německé branné moci: “Celkové rozdělení německých ozbrojených sil je následující: -, proti Velké Británii (na všech válčištích),, , 122 až 126 divizí; -, proti Sovětskému svazu, , , , , 120 až 122 divizí; -, v záloze, , , , , , , 44 až 48 divizí.” V těchto číslech, o nichž nyní již víme, že byla naprosto nesprávná, sovětská vojenská rozvědka mnohonásobně navýšila počet divizí v tzv. atlantické skupině německé branné moci, přičemž právě z této nesprávné informace nemohla udělat nic jiného, než naprosto nesprávný závěr: “Pokud jde o válku proti Velké Británii, tak německé velení již má dostatek sil pro další rozvíjení bojových akcí na Blízkém východě a proti Egyptu (29 divizí v Řecku, na Krétě, v Itálii a v Africe), a zároveň velmi rychle obnovilo své hlavní uskupení v západní Evropě, přičemž zároveň pokračuje v přesunu vojsk do Norska, předpokládá provedení hlavního útoku proti Britským ostrovům.”

Vzhledem ke skutečnosti, že dané téma bylo dlouhé roky hlavním cílem našich vymývačů mozků, zopakujeme si ještě jednou hlavní závěr. Pomalu a přesně. Na počátku června 1941 soudruh Stalin nepředpokládal, že by se německý útok mohl uskutečnit v nejbližších dnech a týdnech. Nikoli proto, že by snad věřil von Ribbentropově podpisu, nikoli proto, že by “byl paralyzován a odmítal všechny myšlenky na válku”. Stalinovy představy měly vždy za základ vysoce logické postupy, jeho závěry v tomto případě vycházely z informací, které obdržel od své vojenské rozvědky. Tyto informace ale uváděly, že německých vojsk je na sovětských hranicích rozmístěno MÁLO. MÁLO ve srovnání s předpokládanou útočnou sestavou protivníka. MÁLO ve srovnání s celkovým početním stavem německé branné moci (právě zde je onen největší problém - při ocenění celkového početního stavu udělala sovětská vojenská rozvědka těžkou chybu, neboť jej navýšila přesně o polovinu). MÁLO ve srovnání s početním stavem Rudé armády. Stalin nebyl v žádném případě ochoten uvěřit, že by se Hitler s tak MALÝMI SILAMI odvážil zaútočit na obrovský Sovětský svaz. Stalin nebyl v žádném případě ochoten uvěřit, že Hitler si nijak necení “neporazitelné a legendární” Rudé armády, že ji považuje za méně bojeschopnou než armádu Francouzské republiky. V květnu 1940 nechal Adolf Hitler proti Francii nasadit celkem 136 divizí, což bylo 87% z celkového počtu 156 tehdy existujících německých divizí. Ve Stalinově rozhodování nebyl žádný osudový omyl. Josif V. Stalin byl pyšný na svoje logické uvažování, a také se v těchto záležitostech rozhodoval naprosto logicky. Aby bylo možné útočit na obrovském válčišti od Černého moře k Baltskému moři a do obrovské hloubky (vždyť od Brestu k Moskvě to je tisíc kilometrů), je třeba mít převahu v počtu vojáků, převahu v palbě, převahu v tancích, převahu v letadlech. Ovšem německá branná moc neměla onu “klasickou” trojnásobnou převahu, požadovanou zásadami vojenské vědy. Neměla ani minimální převahu v silách a prostředcích. Navíc v tomto případě útočník (Němci) měl výrazně méně vojáků, než obránce (Sověti). Největší problémy pak měl útočník s množstvím tanků a letadel, tedy útočných zbraní. Zde měl obránce převahu přímo zdrcující. Tímto způsobem se útočit nedá, to by bylo v úplném rozporu se všemi zásadami, s veškerou logikou. Soudruh Stalin rozhodně nebyl ochoten považovat svého berlínského kolegu a konkurenta za naprostého idiota. Logické vysvětlení získaných informací bylo na základě znalostí předchozího vývoje války jediné Hitlerovým cílem se v létě 1941 stane porážka Velké Británie, přičemž soustředění značných německých sil na sovětských hranicích má jen zabezpečit německý strategický týl před nějakými vojenskými pokusy soudruha Stalina. Mohu tedy předpokládat, že pokud by mu vojenská rozvědka předložila na stůl kopii německého plánu Barbarossa, soudruh Stalin by také připsal na okraj dokumentu slova, jež zde nechci opakovat. Proto raději zopakuji první větu Hitlerovy prosincové směrnice a doporučuji vám, abyste si ji pozorně přečetli a ještě jednou se nad ní zamysleli: “Německá branná moc musí být připravena zničit sovětské Rusko v průběhu rychlého vojenského tažení, a to ještě dříve, než bude ukončena válka s Velkou Británií.” A to zvláště v souvislosti s touto větou směrnice: “Konečným cílem operace bude vytvoření obranné bariéry vůči asijskému Rusku na všeobecné linii Volha - Archangelsk.” A nyní si zkuste představit, kam by soudruh Stalin poslal toho, kdo by mu přinesl tento dokument. Rozbití sovětského Ruska v průběhu rychlého vojenského tažení? Adolfu Hitlerovi se nepodařilo rozbít ani Francii v průběhu krátkého vojenského tažení. Podpis v příměří v Compiegne 24. června 1940 ponechal zbytek Francie jako částečně nezávislý stát, s vlastním územím, vlastními diplomaty, s pozemním vojskem, vojenským letectvem i válečným námořnictvem, s koloniemi a závislými územími. Přitom vzdálenost od německých hranic do Paříže činí pouhých 200 km. A od západních hranic Sovětského svazu až k oné “obranné bariéře Volha - Archangelsk to je desetkrát více, celých 2000 km.

Kolik času by bylo třeba, aby bylo možné tuto vzdálenost urazit pouhým pěším pochodem. Německou brannou moc totiž z valné části tvořila pěchota a hipomobilní dělostřelectvo. Jen pouhý “triumfální pochod” by v tak rozsáhlém prostoru vyžadoval (spolu s krátkými zastávkami, kdy by byli němečtí osvoboditelé zasypáváni květinami a vítáni chlebem a solí) tři až čtyři měsíce. Ovšem má-li se během takového pochodu navíc ještě bojovat? Jakou cenu potom má ona informace, že válka se sovětským gigantem má být vítězně ukončena “ještě dříve, než bude ukončena válka s Velkou Británii”? Kde je logika, nebo aspoň záchvěv zdravé mysli? Do boje proti Velké Británii nasadil Adolf Hitler již 86 leteckých skupin a 3067 bojových letadel, což je mnohem více, než bylo 22. června nasazeno proti sovětskému letectvu. Bojové akce byly zahájeny 13. srpna 1940 a stala se z nich obrovská letecká bitva, kterou historici označili jako “bitva o Británii”. Velitelství Královského letectva mohlo zpočátku proti německé síle nasadit pouze 49 stíhacích perutí, v jejichž výzbroji se nacházelo jen 704 stíhacích letadel. Bez ohledu na svoji leteckou převahu však Němci prohráli. Již v polovině září 1940 donutily obrovské ztráty Němce zastavit pravidelné denní nálety velkých bombardovacích skupin. Vysazení pozemních jednotek na Britských ostrovech bylo třeba odložit na neurčito. Na konci roku 1940 byly německé ztráty dvojnásobné ve srovnání se ztrátami britského letectva. Bez ohledu na tuto zkušenost se však Adolf Hitler rozhodl MENŠÍMI silami co nejrychleji zničit sovětské vojenské letectvo, které mělo šestkrát více stíhacích letadel, než Královské letectvo v létě 1940? Takové rozhodnutí je stejně bláznivé jako prohrát box s juniorským začátečníkem, a poté vyzvat mistra světa v těžké váze... Stalin se rozhodoval naprosto logicky - a chyboval ve všem. Ovšem jak náš velký učitel Vladimír I. Lenin prohlásil o jiném ze svých spolupracovníků, Lvu D. Trockém: “Toto mu můžeme jen obtížně dávat za vinu osobně!” Nezmýlit se v tomto případě bylo velmi těžké, dokonce snad i nemožné. Stalin v žádném případě nemohl předpokládat, pochopit, uvěřit, že jeho obrovská a nejlépe vyzbrojená armáda na světě... je pouhou vyzbrojenou tlupou budoucích dezertérů a zajatců. V žádném případě nepředpokládal, že tisíce tanků a letadel, desetitisíce děl a minometů, miliony pušek zůstanou opuštěny v příkopech cest a jimi vyzbrojení rudoarmějci se stanou tlupou utíkajících panikářů. Opravdu, není možné vinit soudruha Stalina za jeho chybné předpoklady. Vždyť ani dnes si nejste ochotni vy, vážení čtenáři, bez ohledu na tisíce stran odtajněných a publikovaných dokumentů, tuto skutečnost uvědomit, i když vás od těch událostí odděluje téměř šest desítek let. A většinou nejste ochotni přijmout tuto realitu jako nezpochybnitelný FAKT. Mohli bychom se tedy divit, že ani soudruh Stalin nedokázal tak šokující prognózu přijmout? Jsme však povinni soudruhu Stalinovi přiznat, že potřeboval pouze sedm dnů k tomu, aby dokázal pochopit hlavní příčinu oné obrovské porážky. Může být, že se mu podařilo tak rychle a správně pochopit smysl událostí díky tomu, že své vzdělání nezískal na katedře vědeckého komunismu libovolné sovětské univerzity, ale v teroristické organizaci, které se již dříve podařilo zevnitř naprosto rozbít ruskou armádu za první světové války. Soudruh Stalin velmi dobře věděl, jak se rozbíjí říše a destabilizují mnohamilionové armády. Ovšem situace prvních dnů války se ukázala pro tohoto člověka z oceli mnohem obtížnější. V noci z 28. na 29. června odjel do svojí venkovské vily, kde zůstal zcela osamocen dva dny (29. a 30. června), přičemž nezvedal telefon a odmítal se setkat s kýmkoliv. Ale než nastaly tyto dva strašné dny, Josif V. Stalin usilovně pracoval. A proto nyní přejdeme k další otázce: “Co soudruh Stalin v červnu 1941 udělal a co neudělal?” Velice emotivně a s očekávaným publicistickým zjednodušením na tuto otázku odpověděl Viktor Suvorov v několika svých knihách (Všechno bylo jinak, Den M, Poslední republika). Celkový obraz strategického rozvinování Rudé armády za účelem útoku na Evropu nám vysoce pedanticky představil doktor historických věd Michail Mělťuchov (není pravidlo bez výjimky a dotyčný je jedním z mála našich doktorů historických věd, před

jehož schopnostmi se hluboce skláním) ve vynikající monografii Stalinova upuštěná šance. Zajímavé a podnětné publikace na dané téma napsali pánové Bobyljov, Danilov, Hofmann, Něvěžin a další... Také já jsem si dovolil přinést svoji trošku do mlýna v knize 23. červen opravdový den M. Kdo má zájem, může si toto vše přečíst. (Solonin, Mark: 23. červen, aneb opravdový Den M. Praha, Naše vojsko 2010)

Abych zde pouze opakoval informace z jiných knih, do toho se mi věru příliš nechce. Proto rozeberu pouze jeden zajímavý dokument, který jsem opravdu držel v ruce. Jde o rozhodnutí Politického výboru ÚV VKS/b/ ze 4. června 1941, jež zní následovně: “schválit vznik jedné střelecké divize Rudé armády, která bude tvořena vojáky polské národnosti, nebo vojáky, kteří hovoří polsky”. Termín realizace byl stanoven na 1. červenec 1941. (Rossijskij gosudarstvěnnyj archiv socialno-političeskoj istorii Moskva, fond 17, karton 162, složka 35, list 13)

K čemu to ale bylo? Proč se soudruh Stalin rozhodl vytvořit v rámci Rudé armády divizi, jejíž vojáci uměli polsky? To náhle široká země ruská přišla o všechny své bohatýry, že její hranice musí bránit Poláci? Ovšem analogickou situaci můžeme nalézt na podzim 1939. Tehdy, konkrétně 11. listopadu 1939, dvacet dnů do plánovaného zahájení “osvobození Finska”, bylo schváleno rozhodnutí o výstavbě 106. střelecké divize, do které byli posláni vojáci hovořící finsky a karelsky... Spory ohledně ofenzivní formy (kterou musí vidět každý, kdo se podívá na mapu dislokace sovětských divizí v červnu 1941) strategického rozvinování Rudé armády se objevily až poté, co Viktor Suvorov u nás vydal svoji první knihu. Je to poněkud humorné, ale do té doby sovětští historikové klidně a jednoznačně konstatovali, že “zámysl strategického rozvinování a vytváření operačních uskupení z valné části odrážel útočné cíle... na zaujímanou vojenskou sestavu měl vliv útočný charakter plánovaných strategických akcí... přeprava vojsk byla koordinována se závěrem soustřeďování vojsk v oblastech podle daných operačních plánů, tedy od 1. do 10. července...” Takže “přeprava vojsk byla koordinována se závěrem soustřeďování vojsk v oblastech podle daných operačních plánů, tedy od 1. do 10. července”. Jen za tuto větu měli být autoři monografie o roce 1941, (1941 god. Uroki i vyvody. Moskva, Vojenizdat 1992)

z níž byly citovány předchozí věty, hned v roce 1992, kdy byla kniha vydána, vyznamenáni Medailí Za odvahu. Dokázali totiž pouhými několika slovy zodpovědět onu osudovou otázku ohledně příčin oné přeslavné “nepřipravenosti”. Velení Rudé armády provádělo veškeré přípravy na základě ÚTOČNÝCH plánů, postupovalo podle svého grafikonu rozvíjení sil, při jehož přípravě se s německým útokem prostě nepočítalo. Ano, ráno 22. června 1941 nebyla výstavba operačních uskupení ještě dokončena. Ale strategické rozvinování Rudé armády již bylo zahájeno a postupovalo svým vlastním, předem daným, tempem. Termín jeho dokončení nebyl 22. června, ale o něco později. Mělo to být jednoho dne v první červencové dekádě, přesněji se zatím není možné, podle mínění mnoha historiků, vyjádřit. Pro ty, kteří si pojmy jako např. “strategický přesun” a další nedokáží představit, si dovolím předložit ještě jednodušší vysvětlení. Představte si, že je poslední den v roce, šest hodin večer. Šampaňské se již možná chladí, ale veka na chlebíčky ještě není nakrájena, brambory na salát se teprve vaří. Fakticky není ještě nic hotovo, což ovšem

neznamená, že se nepřipravujete na oslavu příchodu Nového roku. Můžeme říci, že se připravujete, ale ještě nejste připraveni. Ovšem těsně před půlnocí bude všechno samozřejmě v nejlepším pořádku - šampaňské bude vychlazeno a připraveno k otevření, chlebíčky hotové na tácech... tedy za jednoho předpokladu. Že k vám v 19.00 hodin náhle nevtrhnou nezvaní hosté...

KAPITOLA PÁTÁ - GLOBÁLNÍ KONEC Doporučuji vám, přečíst si vojáka Čonkina, pokud jste jej tedy nečetli. Najdete tam vcelku zábavnou epizodu. Soudruh Miljaga, kapitán bezpečnosti, se omylem, ve zcela nepřehledné situaci, dostal do zajetí vojáků Rudé armády. Ti jej praštili do hlavy a způsobili mu otřes mozku. Když se Miljaga probral, nedokázal pochopit, kde se nachází, a proto začal primitivní lámanou němčinou vysvětlovat, že jako pracovník russische Gestapo on střílet a vraždit kommunisten und komsomolcen (ke střílení komsomolců skutečně došlo). Rudoarmějci reagovali výbuchem hněvu a rozhodli se toho “hnusného fašistu” zastřelit. Miljaga však nakonec pochopil, že vesnice je stále ještě v rukou Rudé armády, a proto rychle měnil svoji výpověď, přičemž vysvětloval, že není žádný vrah, ale že jako příslušník sovětské bezpečnosti má právo střílet... Všechno by nakonec dopadlo pro něho dobře, kdyby se kapitán Miljaga opět nespletl a náhle nezvolal: “Da zdravstvujet tovarišč Gitler!” Tato slova byla v životě slavného čekisty poslední... Proč to zde uvádím? Hned uvidíte. V srpnu 1991 došlo v naší zemi k velkým událostem. Mnozí se tehdy domnívali, že se naprosto proměnila vláda. Z tohoto či z jiného důvodu vydal časopis Vojenno-istoričeskij žurnál (pro vaši informaci, jedná se oficiální tiskový orgán Ministerstva obrany, nikoli o jakýsi emigrační plátek “literárních vlasovců”) onen výše již několikrát zmíněný dokument, “Zásady plánu strategického rozvinování ozbrojených sil Sovětského svazu pro případ války proti Německu a jeho spojencům” z druhé poloviny května 1941. Užaslí čtenáři tak mohli na vlastní oči vidět třeba tato slova: “Považuji za nezbytné nepřenechat v žádném případě iniciativu na straně německého velení, předstihnout protivníka v rozvinutí a zaútočit na německou armádu v tom okamžiku, kdy se bude nacházet ve stadiu rozvinování, takže nedokáže organizovat obranné linie a spolupráci druhů vojsk, jako první strategický cíl v činnosti Rudé armády stanovit porážku hlavních sil německé armády, jež se nachází jižně od města Demblin, a do 30 dnů dosáhnout linie Ostrolenka - řeka Narew - Lowicz - Lodž - Kreuzburg - Oppeln Olomouc. Následným strategickým cílem stanovit útok z prostoru Katowice severním nebo severozápadním směrem, způsobit porážku nepřátelským jednotkám ve středu a na levém křídle nepřátelské sestavy v prostoru bývalého Polska a Východního Pruska.” Jednalo se o naprosto logický návrh, kdo by byl ochoten přenechat iniciativu nepříteli? Proč by došlo k výstavbě 61 tankových divizí a 31 motorizovaných divizí, kdyby nebyly využity k velké útočné operaci? Ale pro lidi, kterým se celý život říkalo něco jiného, kteří byli od mateřské školy masírováni propagandou ohledně “mírumilovné zahraniční politiky světové vlasti proletariátu, Svazu sovětských socialistických republik”, přináší náhlé zjištění reality, např. že vlci trávu nežerou, obrovský šok. Přitom ale fakticky o nic nejde. Vláda se naprosto neproměnila a volání “Ať žije soudruh Stalin!” je stále dosti populární. Abych řekl pravdu, nevidím ani důvod, proč by se mělo přestat volat “Ať žije soudruh Stalin”, i když dnes již známe obsah onoho dokumentu z druhé poloviny května 1941. Co bylo špatného na tom, že se soudruh Stalin snad snažil vpadnout do zad soudruhu Hitlerovi? Proč se za to stydět? Osobně se domnívám, že naši generálové a plukovníci z Ústavu vojenských dějin by měli Viktora Suvorova nosit na rukou, že ve svých knihách odhodil propagandistickou veteš a ukázal Josifa V. Stalina v jeho reálné podobě, tedy jako divoké zvíře, jímž nejen v zahraniční politice byl... Ovšem to přece nemohli naši soudruzi dovolit, a proto raději užívají své “důkazy kruhem” a snaží se aspoň profesně likvidovat každého, kdo není ochoten vzývat zcela profláknutou propagandistickou veteš. A proto se soudruzi propagandisté dali do práce.

Veteráni sovětské propagandistické “vědy” nejprve všem, kdo jim ještě byli ochotni naslouchat, oznámili, že onen dokument z května 1941 je pouhým rukopisným konspektem, který neměl žádný význam. Zajímavá teorie. Ovšem šlo o rukopis na 15 stranách, doplněný o čtyři přílohy a sedmi mapami. Takže generálmajor Alexandr M. Vasiljevskij, zástupce náčelníka Operační správy, jenž byl autorem dokumentu, asi jen při jeho tvorbě vyplňoval volný čas. Teorie opravdu zajímavá a smělá, ale v naprostém rozporu s obsahem daného dokumentu, v jehož závěru je uvedeno: “Žádám: 1. Odsouhlasení předloženého plánu strategického rozvinování ozbrojených sil Sovětského svazu a plánu předpokládaných bojových akcí v případě války proti Německu. 2. Vyřešení co nejrychlejší skryté mobilizace a skrytého soustředění vojsk, v prvé řadě armád zálohy hlavního velení a letectva...” Přístup k tomuto dokumentu měli pouze čtyři vojáci - generál Vasiljevskij, jehož rukou byl tento text napsán, generál Vatutin, jehož rukou byly do textu učiněny opravy, generál Žukov a maršál Timošenko, kteří jej měli předložit Stalinovi. Tito čtyři vojáci však nejvyššímu politickému představiteli státu nepředkládali nějaký školní referát na nezávazné téma, ale “plán předpokládaných bojových akcí”. Poté přišel útok z týlu. Na originále dokumentu není uvedena žádná Stalinova replika či rezoluce. Lze souhlasit, že tato skutečnost otevírá celou řadu možností, aby bylo možné daný dokument hodit pod stůl. A mezi plevami se náhle objevil zlaťák. V minulosti známý sovětský vojenský historik Nikolaj A. Světlišin si náhle a nečekaně vzpomněl, že když v roce 1965 hovořil s maršálem Žukovem, dotyčný mu vyprávěl jak o tomto květnovém materiálu, tak o Stalinově reakci. Soudruh Světlišin celých 27 let mlčel jako ryba, nikde tuto Žukovovu vzpomínku neuveřejnil, nezapsal si ji do svého evidovaného sešitu, nesepsal ji a nepředal do tajného fondu ministerského archivu, jak to dělal s jinými vzpomínkami... Prostě na to zapomněl, ale právě teď si, sláva, vzpomněl. Maršál Žukov prohlásil, aspoň ve vzpomínce soudruha Světlišina, že tento dokument zvláštního významu, jenž měl v pravém horním rohu napsáno “Jen osobně! Zpracováno v jediném exempláři!”, odevzdal nikoli jeho adresátovi, tedy soudruhu Stalinovi, ale jen Stalinovu osobnímu tajemníkovi, soudruhu Poskrjobyševovi. Odevzdal jej - a odešel. Pro ty, kdo nepochopili, to je chování, jež by znamenalo postavení Žukova před vojenský soud. A to minimálně. Maximálně za to mohl být popraven bez soudu. Skutečnost, že by někdo předal materiál zvláštního určení nepovolané osobě, to je absolutní nesmysl. Na to mohl přijít pouze sovětský vojenský historik. Na jaře 1941, za působení lidového komisaře maršála Semjona K. Timošenka, měla totiž Rudá armáda k dispozici Instrukci o nakládání s dokumenty zvláštního určení. Jednalo se o brožuru o patnácti stranách, kde bylo přesně stanoveno, jak takový dokument vzniká, jak se předává a jak se s ním nakládá. Mimo jiné zde bylo stanoveno, že daný dokument musel být napsán rukou a “na tvrdé podložce, do které by se neprotlačila písmena”. Všechny konspekty a poznámkové papíry musely být komisionálně zničeny, dokument musel být uzavřen v trezoru s pečetí, jenž byl umístěn v kanceláři se zapečetěnými kovovými dveřmi, okna kanceláře musela být zajištěna ocelovými mřížemi. Instrukce přímo zakazovala dávat dokument zvláštního určení k nahlédnutí komukoli jinému, a to včetně nadřízených, pokud nebyli s problematikou seznámeni, a zároveň musela být předána osobně do adresátových rukou. To ovšem stále ještě není konec oné komedie. Soudruh Světlišin dále prezentoval údajné Žukovovy vzpomínky. Druhého dne prý Poskrjobyšev jménem Stalinovým a u jeho příkazu udělil náčelníkovi Generálního štábu důtku a řekl mu, že takové “materiály ‘vhodné pro prokurátora’ již nepsat”. Toto se prý mělo stát přímo ve Stalinově předpokoji, a možná i

za přítomnosti dalších osob. Nejsměšnější na celé té komedii je ovšem skutečnost, že soudruh Světlišin nebyl schopen své náhle se objevivší vzpomínky na rozhovor starý 27 let konfrontovat s přehledem návštěvníků Stalinovy pracovny, který byl odtajněn a publikován již v roce 1990. Z tohoto materiálu ovšem jednoznačně vyplývá, že pro Timošenka a Žukova neexistoval problém odevzdat daný materiál zvláštního určení přesně podle dané instrukce, tedy přímo osobně Stalinovi. Ve dnech 10., 12. a 14. května byli maršál Timošenko a generál Žukov ve Stalinově kanceláři osobně, přičemž se tam zdrželi vždy jeden a půl až dvě hodiny. Právě na těchto schůzkách mohli obdržet příkaz, aby nechali zpracovat onen “plán předpokládaných bojových akcí”. V květnovém dokumentu se nachází informace ze zpravodajské informace s datem 15. května, proto historikové předpokládají, že dokument vznikl “ne dříve, než 15. května”. A 19. května soudruzi Stalin a Molotov (v té době Stalinův zástupce a fakticky muž č. 2 v zemi) pozvali maršála Timošenka a generála Žukova. Po čtvrt hodině vstoupil do Stalinovy kanceláře generál Vatutin, tedy jeden z tvůrců dokumentu. Jednání probíhalo hodinu a půl a všichni hosté, tedy Molotov, Timošenko, Žukov a Vatutin, odešli ze Stalinovy pracovny najednou. Dne 24. května se ve Stalinově pracovně konalo mnohohodinové jednání, jehož se kromě Stalina účastnili Molotov, Timošenko, Žukov, Vatutin, náčelník Hlavní správy vojenského letectva Rudé armády generál Žigarev, velitelé pěti západních vojenských okruhů, jejich političtí zástupci a velitelé vojenského letectva těchto vojenských okruhů. Jiné obdobné jednání vojenských představitelů se ve Stalinově pracovně v roce 1941 neuskutečnilo, ani během měsíců předcházejících 24. květnu, ani mezi 24. květnem a 22. červnem. S vysokou mírou pravděpodobnosti lze předpokládat, že na tomto zjevně nestandardním jednání byl s veliteli západních vojenských okruhů, tedy veliteli budoucích frontových uskupení, probírán plán války, jenž krátce předtím Josif V. Stalin schválil. Podle mne existuje jednoznačné potvrzení skutečnosti, že se 24. května ve Stalinově pracovně řešil a pravděpodobně i vyřešil plán války, a to plán války v žádném případě obranné. Jde o to, že o této schůzce nikdo nikdy nic neřekl, že tato schůzka je dodnes zahalena naprostým tajemstvím. V sovětské době se informace, byť jen o konání této schůzky, nikdy neobjevila, a to ani v tzv. vědecké literatuře, ani v knižních vzpomínkách kteréhokoli účastníka. O nějakém stenografickém záznamu jednání si samozřejmě můžeme nechat pouze zdát. Dodnes však o dané schůzce nevíme prakticky vůbec nic, neznáme ani její program, ani závěry. Za posledních deset let se objevilo obrovské množství tzv. antisuvorovské literatury. Knihy mají různé názvy - “Mýtus ledoborce”, “Ledoborec lži”, “Žvanění o dějinách”, “Anti-Suvorov”, “Jak si Suvorov vybájil dějiny”, “Nepravda Viktora Suvorova” a další... (Goroděckij, Gabriel: Mif Ledokola. Nakanuně vojny. Moskva, Progress - Akaděmija 1995; Isajev, Alexej V.: Antisuvorov 1. Bolšaja lež malenkogo čelověka. Moskva, Jauza - Eksmo 2003; Isajev, Alexej V.: Antisuvorov 2. Děsjať mifov Vtoroj mirovoj. Moskva, Jauza - Eksmo 2004; Isajev, Alexej V. i dr.: Népravda Viktora Suvorova. Moskva, Jauza - Eksmo 2009)

Jakýsi grafoman, jenž se skryl pod pseudonymem “V. Suvorov”, napsal užvaněný paskvil s názvem “Ledoborec 2”. Přitom, vyvrácení tezí Viktora Suvorova by mohlo být snadné - stačí odtajnit a zveřejnit materiály ze schůzky 24. května 1941 a všichni okamžitě uvěří v onu mírumilovnou politiku soudruha Stalina... Poslední pochybnosti o tom, že květnový dokument je pouze jedním z mnoha dokumentů, které se zabývají praktickou přípravou plánu na vojenský útok proti Evropě, a že nejde jen o teoretické cvičení, zmizely během první poloviny devadesátých let. Tehdy totiž byly publikovány další odtajněné dokumenty, jež byly s oním květnovým prakticky identické. V tomto okamžiku mají historikové již k dispozici celkem čtyři varianty všeobecného plánu strategického rozvinování Rudé armády, a to ze srpna 1940, ze září

1940, z října 1940 a z března 1941. K tomu dokumenty, zachycující operační plány dvou hlavních frontových uskupení (Jihozápadního frontu z prosince 1940 a Západního frontu z dubna 1941). Mezi dokumenty, které rozkrývají operační plány sovětského vojenského velení, lze započítat také materiály z lednových operačně strategických her na mapách, kterých se na počátku roku 1941 zúčastnili nejvyšší velitelé Rudé armády. K takovému závěru nás vede nejen formální logika, ale také teprve v roce 1992 publikovaná stať maršála Alexandra M. Vasiljevského. V ní je přímo uvedeno, že “v lednu 1941, kdy bylo již zcela jasné, že se blíží válka, byly nejdůležitější prvky operačního plánu prověřovány během strategické vojenské hry za účasti nejvyššího velitelského sboru ozbrojených sil”. Co tedy máme možnost vidět? Všechny v současné době nám známé operační plány představují vlastně jeden a ten samý vojenský dokument, který se jen velmi neznatelně mění od jedné varianty ke druhé. V těchto dokumentech lze odhalit nejen obdobný zámysl, ale opakuje se v nich mnoho stejných frází - jde prostě o dokumenty ukazující časový vývoj onoho Velkého plánu. Všechny dokumenty bez výjimky nám představují jediný plán obrovské útočné operace, rozvíjející se mimo hranice Svazu sovětských socialistických republik. Očekávané bojové akce se neodehrávají na sovětském území, všechna jména měst, všechny zeměpisné názvy jsou polské, rumunské, německé, slovenské, maďarské a dokonce i české. Takové tedy byly sovětské plány. Podívejme se tedy na fakta. Stačí pouze zobrazit tu dislokaci vojsk západních vojenských okruhů, které bylo dosaženo v průběhu skrytého operačního rozvinování, na fyzicko-geografickou mapu, a ihned pochopíme, jak reálným byl “útočný charakter plánovaných strategických akcí”. Díky státní hranici, nově narýsované v září 1939 a označené jako “linie oddělující státní zájmy SSSR a Německa na území bývalého Polského státu”, se objevily dva rozsáhlé výstupky (hloubka 150 až 170 km), otočené svým ostřím k západu. Šlo o bělostocký výběžek v západním Bělorusku a o lvovský výběžek na západní Ukrajině. Takovým dvěma výstupkům ale musí odpovídat celkem čtyři prohlubně. Od severu na jih se tyto prohlubně (z německého hlediska ovšem výběžky) nacházely v prostoru měst Grodno, Brest, Vladimír-Volyňskij a Černovcy. Pokud by se Rudá armáda chystala k obraně, potom by ve výběžcích ponechala jen ty nejnezbytnější krycí síly a hlavní obranná uskupení by rozmístila v oněch čtyřech prohlubních. Taková sestava by bránila případnému obklíčení vlastních vojsk v oblastech oněch výstupků, výrazně by zkrátila obrannou linii (předpona trojúhelníka je vždy kratší, než součet délky obou odvěsen) a umožnila by vytvořit dostatečná uskupení k obraně na hlavních směrech nepřátelského postupu, tedy právě v oněch prohlubních. V červnu 1941 však bylo všechno zcela obrácené. Hlavní údernou silou Rudé armády v létě 1941 byly mechanizované sbory. Jejich urychlená výstavba přinesla tu skutečnost, že jednotlivé mechanizované sbory byly vybaveny bojovou technikou velice nerovnoměrně. Ve většině těchto sborů se tzv. tanky nových typů (těžké tanky KV a střední tanky T-34) vůbec nevyskytovaly, některé mechanizované sbory měly jednu až dvě stovky (sovětští vojenští historikové k tomu vždy připojovali slovo “pouze”) tanků BT-2 a BT-5, které byly vyrobeny v letech 1932 až 1934 a měly k dispozici jen omezený počet motohodin. Z tohoto neutěšeného stavu se však vyčleňuje pět mechanizovaných sborů, opravdových bohatýrů, jež měly ve svém stavu 7000 až 10 000 tanků všech typů, z toho minimálně 100 nových tanků KV a T-34, stovky dělostřeleckých tahačů, několik tisíc nákladních automobilů a motocyklů. Pokud pohlédneme od severu na jih, jednalo se o 3. mechanizovaný sbor Pobaltského zvláštního vojenského okruhu, 6. mechanizovaný sbor Západního zvláštního vojenského okruhu, 15., 4. a 8. mechanizovaný sbor Kyjevského zvláštního vojenského okruhu. Nejlepšími z nejlepších byli v této společnosti 4. mechanizovaný sbor a 6. mechanizovaný sbor. Ve

výzbroji 4. mechanizovaného sboru se nacházelo 414 nových tanků, 6. mechanizovaný sbor jich měl ve stavu dokonce 452. To bylo více, než počet všech nových tanků Rudé armády dohromady ve zbývajících mechanizovaných sborech! Kde se však nacházeli oni mechanizovaní bohatýři? Tak 4. mechanizovaný sbor byl rozmístěn přímo v okolí města Lvova, téměř v samém vrcholu lvovského výběžku, přičemž jižně a východně od Lvova byly dislokovány 8. mechanizovaný sbor a 15. mechanizovaný sbor. Aniž by byl zatím vypálen jediný výstřel, úderné uskupení ze tří mechanizovaných sborů obchvacovalo křídlo a týl německých vojsk, jež se nacházela mezi řekami Visla a Bug. Dva dny před začátkem bojových akcí zahájily všechny tři divize 4. mechanizovaného sboru přesun na západ, přímo ke státní hranici. Ráno 22. června se na břehu pohraniční řeky San objevil také 8. mechanizovaný sbor. Opravdovým důkazem ofenzivních plánů však byla dislokace 6. mechanizovaného sboru, jenž se nacházel v lesích a močálech v okolí Bělostoku. Po vlastní ose mohl tento sbor vyrazit pouze jediným směrem - po silnici na Varšavu, jež byla tehdy od hranice vzdálena jen 80 km. Je zajímavé, že po skončení druhé světové války Stalin město Bělostok s okolím Polákům vrátil. Neméně zajímavá však byla také dislokace 3. mechanizovaného sboru. Sbor podléhal 11. armádě, jež byla rozvinuta na jihu Litvy, na styku Severozápadního a Západního frontu. Hraniční linie v pásmu styku tvořila úzký jazyk, který se od města Suwalki táhl do hloubi sovětského území u města Grodna. Prostor u Grodna vytvářel pro sovětská vojska velké nebezpečí, které v létě 1941 ještě násobily čtyři tankové a tři motorizované divize německé branné moci, jež zde byly soustředěny. Ovšem námi sledovaný 3. mechanizovaný sbor se nacházel mnohem severněji a od onoho úzkého a nebezpečného jazyku v prostoru Grodna jej oddělovala řeka Něman. Stupidnější dislokaci v případě snahy o odražení nepřátelského útoku po ose Suwalki - Grodno aby pohledal. Pokud se zde ovšem sovětská vojska připravovala k útoku, bylo umístění 3. mechanizovaného sboru zcela racionální, neboť se před ním otevírala volná cesta k Tylži a odtud přes Východní Prusko až k Baltskému moři. Obdobným způsobem, tedy na vrcholech výběžků, byly rozmístěny sovětské těžké dělostřelecké pluky - např. v sestavě 3. armády, jež kryla Grodno, se nacházely jen dva pluky (152. a 444.), zatímco v sestavě 10. armády západně od Bělostoku jich bylo soustředěno sedm (130., 124., 156., 262., 311., 315. a 375.). Domníváte se, vážený čtenáři, že po publikování takových dokumentů a faktů ONI svěsili hlavy, stáhli ocasy, přiznali se ke své mnohaleté práci na vymývání mozků a odešli do kláštera? Kdepak... V roce 1996 ten samý Vojenno-istoričeskij žurnál zveřejnil ve svých pěti číslech sérii článků pod jednotným názvem “Konec globální lži”.35 (Gorkov, Jurij: Koněc globalnoj lži. Vojeno-istoričeskij žurnál 57, 1996, no. 2-6)

Nejzábavnější na tom ovšem byla skutečnost, že jedním ze dvou autorů těchto článků byl ten samý soudruh Jurij Gorkov, jenž v roce 1992 publikoval onen výbušný dokument z druhé poloviny května 1941. (Gorkov, Jurij: Kreml, Stavka, Genštab. Moskva, Vojenizdat 1992)

Perfidní logika objednavatelů těchto článků je naprosto zřejmá: “my jsme tě k původnímu žvanění nenutili, sám jsi tuto kaši navařil, sám ji spořádej”. Pouze takovou objednávkou shora lze totiž vysvětlit autorovu nestydatost, neboť se chová jako trhovec, jenž se snaží prodat kozu za cenu krávy. Jelikož je jasné, že v otázkách strategického plánování se široká veřejnost vyzná ještě méně, než v živočišné výrobě, spravedlivý hněv vůči oné “globální lži” se zdál být oprávněný. Oba autoři totiž publikovali údajné obranné

plány jednotlivých západních vojenských okruhů, čímž mělo být - jaksi samo od sebe jasné, že soudruh Stalin žádný útok nechystal... Nebudu dlouho přešlapovat kolem horké kaše, zvláště na místě, kde žádná kaše není. Naše dvojice autorů nechala odtajnit a publikovat pět dokumentů, z nichž každý patřil jednomu z pěti západních vojenských okruhů. Ovšem těmito dokumenty byly plány krytí mobilizace, soustředění a rozvinutí vojsk jednotlivých pěti okruhů. Autoři prostě počítali s tím, že většina čtenářů není schopna přesně rozlišit některé vojenské termíny, i když - jen mezi námi - čtenáři onoho časopisu by měli být schopni tento podvod většinou odhalit. Proto drze vydávali plán krytu, tedy plán časově ohraničený a zcela PŘEDCHÁZEJÍCÍ všechny operační plány, za... šťastně nalezené plány očekávané války, která měla být ze strany mírumilovného Svazu sovětských socialistických republik samozřejmě válkou jedině a pouze obrannou. Tady to je a konec diskusí. Snaha o oblbnutí široké veřejnosti byla vyrobena podle schématu: plán krytí mobilizace, soustředění a rozvinutí byl nejprve “přejmenován” na plán obrany hranic, aby se z něho hned vyklubal plán obrany. Co ještě by bylo třeba dokazovat? Stručně řečeno, i čtenář, který je vojenským záležitostem na hony vzdálen, by však mohl uvažovat samostatně a dospět např. k následujícímu: pokud se náš operační plán omezoval pouze na plán krytí mobilizace a rozvinutí, potom proč bylo vůbec ono rozvinutí prováděno? Výhodou autorů byla ovšem skutečnost, že sovětského člověka propaganda odnaučila myslet, zatímco ruského člověka reklama naučila nemyslet. Proto má rozhodně svůj význam podrobný rozbor onoho termínu “operace krytí mobilizace, soustředění a rozvinutí”. Pokud tyto termíny převedeme do normálního lidského jazyka, potom “mobilizace, soustředění a rozvinutí” znamená následující: - vyšší jednotky a jejich vojsková tělesa, oddíly a setniny, určené k vedení válečných akcí, je třeba doplnit vojáky (tedy záložníky, kteří v mírovém období budují socialismus a čekají na svůj okamžik), pomocnou technikou (mobilizace Rudé armády předpokládala převzetí stovek tisíc automobilů a desítek tisíc traktorů z národního hospodářství), střelivem, pohonnými hmotami a léky z mobilizačních zásob; - mobilizované jednotky (tedy všechny ty vojáky, zbraně, techniku a zásoby) je třeba přemístit do míst, určených plánem rozvinutí, což pro některé jednotky znamená pěší přesun na vzdálenost 50 km, kdežto pro jiné transport po železnici na vzdálenost 5000 km; - mobilizované jednotky, které dorazily na budoucí válčiště, je třeba rozmístit podle požadavků operačních plánů, tedy tankový pluk schovat v prostupném lesním podrostu, těžký dělostřelecký pluk rozmístit do palebných pozic, baterie protitankového oddílu zamaskovat v pozicích na důležitých komunikačních uzlech, výsadkáře přepravit na letiště, kde se nacházejí transportní letouny, pěšáky poslat do již vyhloubených zákopů a shromaždišť apod. Teprve poté, když je toto vše provedeno (tedy dojde k zakončení mobilizace, soustředění a rozvinutí), může nejvyšší velitel zvednout telefon a vydat pokyn: “Začněte!” Ovšem vojáci jsou po celou dobu svého soustřeďování a rozvinování fakticky bezbranní. Vcelku můžeme říci, že tento proces se velmi podobá stěhování z jednoho bytu do druhého. Po dvou týdnech po přestěhování se život v novém bytě vrátí do starých kolejí, a jak všichni doufají, bude lepší, než v bývalém bytě. Ale to teprve bude. V onom krátkém období stěhování představuje taková maličkost, jako např. nalezení jehly a nitě, obrovský a téměř neřešitelný problém. A totéž platí během přesunu vojsk. Tanková divize (v létě 1941 měla 11 000 vojáků a 370 tanků) je po svém rozvinutí do bojové sestavy strašnou silou. Stejná divize, která se přesunuje, zamaskované tanky na plošinových vagonech, obsluhy zcela jinde, pohonné hmoty a střelivo v jiném vlaku, je bezmocná jako panic. A ještě hůře, pro nepřítele představuje velmi lákavý a snadný cíl. A právě z toho důvodu, aby

se příjezd záložníků, jejich začlenění do jednotky, přesun na budoucí válčiště a rozvinutí do bojové sestavy nestalo jejich poslední akcí, je třeba provést celou řadu speciálních akcí, jimž se vojenským jazykem říká “operace krytí mobilizace a rozvinutí”. Tato operace je krátkodobá a samozřejmě zcela obranná. Objektem krytu není stát a jeho hraniční linie, dokonce ani ne “mírová práce sovětského lidu”. Objektem krytu je rychle probíhající proces mobilizace, soustředění a rozvinutí. Od jednotek krytu se v případě nepřátelské akce požaduje, aby po dobu několika hodin či dnů zadržovaly nepřátelský útok, znemožnily průlom obranné linie velkými motorizovanými jednotkami protivníka a jejich postup do operační hloubky. Letecké jednotky krytu musí ze vzduchu krýt prostory vykládání vojsk a techniky ze železničních vagonů, železniční stanice a samotné vlaky. To je vše. Nic více, ale také nic méně. Během operace krytu je možné, v případě nezbytnosti, dokonce ustoupit od hraničních mezníků. Udržení hraniční linie totiž není to hlavní. Zmobilizovaná armáda, která zaujme bojovou sestavu, dokáže během několika dnů vrátit hraniční mezníky na svá místa. Nejefektivnějším a nejméně nákladným způsobem úkolů krytu je výběr opravdu slabého protivníka. Ten prostě nebude riskovat první výstřel a v žádném případě nenaruší plánované rozvinování vašich vojsk. To je opravdu možné. Přesně tak totiž probíhaly vojenské akce, které Sovětský svaz realizoval v letech 1939 a 1940. Ani Polsko, jehož armáda se v září 1939 hroutila pod údery německé branné moci, ani Finsko se 3 500 000 obyvatel si nedovolilo reagovat na pouhé rozvinování jednotek Rudé armády na hranicích. Zpočátku se na takový scénář válečných akcí připravovali kremelští vládci také proti Německu. Příprava plánů krytu byla zahájena nikoli v září 1939, kdy vznikla nová sovětsko-německá hranice, ani na podzim 1940, když se již všemi silami pracovalo na operačním plánu útoku Rudé armády na Evropu, ale až v květnu 1941. To není překlep, opravdu až v květnu 1941. Je to zábavné, ale dnešní ruští “historici” se pyšní a hlasitě chlubí touto skutečností. Není tedy prý vůbec důležité, že existovaly operační plány útoku do hloubky až 300 km během řešení prvního strategického úkolu. Sovětská mírumilovnost je prý dokázána neexistencí plánů krytu. Stupidnější názor lze jen těžko objevit. Neexistence plánů krytu totiž nesvědčí o mírumilovnosti, ta svědčí jen a pouze o nepředstavitelné bohorovnosti a pýše politického a vojenského vedení státu. Pokud vůbec máme v tak chaotickém plánování nalézt nějaký smysl, je to pouze představa vedení “odlehčené” války, tedy ten konkrétní případ, kdy německé velení buď vyšle hlavní síly branné moci na Blízký východ, nebo je vysadí na Britských ostrovech. Při takovém scénáři by totiž na polském území zůstalo jen 20 až 30 německých pěších divizí, jež by se rozhodně neodvážily vmísit do našeho strategického rozvinování. Byly by samozřejmě lehce zničeny, pokud by se jen odvážily na krok překročit naše státní hranice. Např. ve Směrnici k rozpracování operačního plánu rozvinutí armád Západního zvláštního vojenského okruhu se ale již objevuje věta, že existuje “možnost přechodu protivníka do útoku ještě před ukončením našeho soustředění sil”. Rozpracování opravdových plánů krytu bylo ve štábech pěti západních vojenských okruhů zahájeno opravdu až v květnu 1941, protože do té doby byla činnost vojsk při krytí rozvinování začleněna jen obecně do přehledu úkolů, vyjmenovaných jednotlivými operačními plány. Teprve v květnu 1941 totiž začal Josif V. Stalin chápat, že Hitlerův útok na Britské ostrovy může být odložen do daleké budoucnosti, zatímco Rudá armáda se bude muset vypořádat s hlavními a nejbojeschopnějšími silami německého pozemního vojska a vojenského letectva. Zároveň s tímto poznáním se také začal zvyšovat Stalinův zájem o jednotlivé prvky krytu hranic. V období od 5. do 14. května 1941 byly vydány směrnice lidového komisaře obrany ohledně zpracování plánů krytu pro pět západních vojenských okruhů a od 6. do 19. června byly plány krytu zaslány štáby jednotlivých vojenských okruhů na Generální štáb Rudé armády k posouzení.

Je ovšem zajímavé, že spolu se standardními větami ve stylu “úpornou obranou opevnění na hraniční linii krýt mobilizaci, soustředění a rozvinutí vojsk okruhu” měly plány všech pěti vojenských okruhů jako součást pasivního krytu také provedení leteckých útoků na nepřátelské území: “... Neustálými útoky bojového letectva na zjištěné základny a bojovými střety ve vzduchu zničit nepřátelské letectvo... Silnými a systematickými údery na hlavní prostory soustředění pozemních sil, na železniční uzly a mosty narušovat a zadržovat soustřeďování a rozvinování nepřátelských vojsk...” Je snad zapotřebí dokazovat, že “zadržovat soustřeďování a rozvinování nepřátelských vojsk” je možné realizovat pouze tehdy, kdy můžeme provést první, nikoli odvetný úder? Je snad třeba speciálně vysvětlovat, že provést hned v prvních okamžicích války úder na zjištěná nepřátelská letiště lze pouze v takovém případě, že ona nepřátelská polní letiště byla odhalena ještě před vypuknutím války? Zůstává ovšem faktem, že tato obtížná zpravodajská práce byla v reálu opravdu provedena. Např. v přílohách plánu krytu Západního zvláštního vojenského okruhu se nacházel materiál, jenž byl označen jako “rozdělení bombardovacích letounů pro útok na nepřátelská letiště”. Tento materiál se nacházel na třech listech. Navíc plány krytu Kyjevského zvláštního vojenského okruhu a Leningradského vojenského okruhu předpokládaly také možnost útoku pozemních jednotek na nepřátelské území, a to již během plnění úkolů krytu: “V případě příznivých podmínek musí být všechny bránící se i záložní jednotky armád i celého okruhu připraveny - na základě rozhodnutí hlavního velitelství - provést neočekávané údery s cílem zničení nepřátelských uskupení, a zároveň přenést bojové akce na území protivníka s cílem získat vhodná výchozí postavení k dalším akcím.” Mírumilovnost, kterou tak mohutně vzývali autoři “globální lži”, měla velmi ostré a velmi špičaté zuby.

KAPITOLA ŠESTÁ - NENADÁLOST PŘINÁŠÍ PROBLÉMY Takže jsme zjistili, že v polovině června 1941 měla Rudá armáda plány krytu k dispozici. Každý z nich byl ukončen stejnou větou: “Plán krytu nabývá účinnosti po obdržení šifrovaného telegramu s podpisem lidového komisaře obrany, člena Hlavní vojenské rady a náčelníka Generálního štábu, jenž má daný obsah: Proveďte plán krytu 1941!'” Provedení plánu však spočívalo také v předání rozkazu podřízeným velitelstvím, aby otevřela “rudou obálku”. Velitelé armád, sborů, divizí a brigád to však nesměli učinit dříve, než k tomu dostali rozkaz od nadřízených. Porušení tohoto postupu se přísně trestalo, přičemž postup samotný byl součástí plánu krytu: “Složky a obálky s dokumenty s plány krytu lze otevřít pouze na základě písemného nebo telegrafického rozkazu, který velitelům armád vydá vojenská rada okruhu, velitelům sborů, divizí a brigád vojenská rada armády.” Kvůli tomuto komplikovanému řešení byla připravenost Rudé armády k organizovanému (střílet z děla směrem k nepříteli lze bez plánu, nemá to však charakter organizovaného boje) odporu proti nenadálému německému útoku závislá na tom, zda na velitelství vojenského okruhu dorazí telegram se slovy “Proveďte plán krytu 1941!” a třemi správnými podpisy. Ovšem až do časného rána 22. června 1941 se nic takového nestalo. Byla to první věc, kterou Stalin (správně by se toto slovo mělo psát s malým s, neboť fakticky šlo o šestici mužů - Stalin, Molotov, Timošenko, Žukov, Berija a Malenkov, přičemž poslední z nich jako tajemník Ústředního výboru VKS/b/ zastával funkci člena Hlavní vojenské rady) neudělal. V okamžiku realizace plánu krytu měla být zahájena otevřená mobilizace (skrytá mobilizace pod označením “velkých cvičení” již dávno probíhala, v jejím rámci bylo v květnu a červnu 1941 povoláno 802 000 záložníků). Formálně měl výnos Presidia nejvyššího sovětu Svazu sovětských socialistických republik o vyhlášení mobilizace po příslušném projednání podepsat “všesvazový dědoušek” Michail Ivanovič Kalinin, ale samozřejmě ani presidium nemohlo bez Stalinova souhlasu dělat vůbec nic. To se také nestalo, a proto byla všeobecná mobilizace v Sovětském svazu vyhlášena až 23. června 1941. Jde sice o naprosto nesmyslný a nemožný, přesto však naprosto reálný fakt. Všechny státy, které se zapojily do druhé světové války, vyhlašovaly mobilizaci měsíc, týden nebo aspoň několik dnů PŘED zahájením bojových akcí. Pouze ten stát, který se na Velkou válku připravoval již několik let a při využití všech možností totalitního režimu, byl schopen se s mobilizací opozdit o celé dny! Proč? Proč Stalin nedal příkaz na realizaci plánu krytu? Proč se opozdil s vyhlášením všeobecné mobilizace? Můžeme uvažovat, zda tyto otázky nejsou v rozporu se závěrem, který jsem uvedl již dříve (“Stalin na počátku června 1941 počítal s německým útokem v nejbližších dnech”). Kdepak. V prvé řadě z toho důvodu, že od počátku června do 22. června uteklo mnoho dnů a stalo se mnoho důležitých věcí. Např. německé tankové a motorizované divize se začaly přesunovat do východišť k útoku při západních hranicích Sovětského svazu a 21. června začali Němci otevřeně odstraňovat pohraniční zátarasy. Za druhé, a to bylo hlavní, “nevědomost hříchu nečiní”. Proud znepokojivých zpráv, které do Moskvy přicházely díky vojenské a bezpečnostní rozvědce, i díky diplomatickým kanálům, pravděpodobně ještě

nedával možnost přesně odhadnout Hitlerova rozhodnutí. Ale proč se nikdo neznepokojoval? Co bránilo tomu, aby byla včas vyhlášena opatření plánu krytu? Podle plánu krytu měly vyšší jednotky pohraničních okruhů zaujmout obranné pozice, které byly vzdáleny desítky a někdy i stovky kilometrů od jejich mírových posádek. Předpokládalo se, že přesun do pozic bude proveden většinou pěšími pochody nebo pomocí nákladních automobilů, zřídka pak přesunem po železnici. Potřebné zásoby uhlí a pohonných hmot, stejně jako zásoby studené potravy a krmiva pro koně, byly z hlediska veškerých zásob Sovětského svazu naprosto neznatelné. Vojáci budou muset několik dnů či několik týdnů strávit v zákopech a stanech na obranných pozicích, místo v pohodlí kasáren? No a co má být? Strádání vojenské služby jsou přímo předvídána Polním řádem. Navíc každý voják vám řekne, že bude raději živý dřepět v zákopu plném dešťové vody, než aby se snažil dostat z teplé postele hroutících se kasáren během nenadálého úderu nepřátelských letadel. Otázka na téma co bránilo tomu, aby byl proveden plán krytu, byla (a vždy bude) naprosto neřešitelná v rámci přetrvávajících výmyslů sovětské historické “vědy” ohledně naivního a důvěřivého soudruha Stalina, ohledně mírové práce sovětského lidu, ohledně mnohonásobné početní převahy německé branné moci, ohledně Richarda Sorgeho, jehož hlášením se nevěřilo. Ovšem v situaci, kdy známe reálné představy, reálné plány a reálné činy nejvyššího politického a vojenského vedení Sovětského svazu, nám musí být všechno brzy jasné. Realizace plánu krytu není fakticky nic jiného, než vstup do války. Jde o džina, kterého je možné jen těžko vrátit zpět do lahve. A to nejen z toho důvodu, že sovětské plány krytu v létě 1941 od prvních okamžiků předpokládaly provedení rozsáhlých leteckých úderů na nepřátelské území. Celý komplex opatření plánu krytu (hlavně pak krytí všeobecné mobilizace) je natolik viditelný a sledovatelný, že jej není možné skrýt před nepřátelskou rozvědkou. To by nebyl vcelku žádný problém, pokud by se ovšem soudruh Stalin připravoval na obrannou válku. Jen ať libovolný protivník vidí - hranice Svazu sovětských socialistických republik jsou střeženy! “Ať nepřítel vidí, když se skrývá v léčce, že jsme připraveni, že jej pozorujeme.” Krásná píseň. Pouze další verš (“Cizí země nechceme ani kousek”) již v červnu 1941 naprosto zastaral, takže píseň vypadla z propagandistické hitparády. Právě chybějící rozkaz na zahájení činnosti podle plánu krytu, v souvislosti s neoddiskutovatelným faktem přesunu vojsk na strategické úrovni, opětovně potvrzuje náš závěr, že ony stovky vojenských vlaků, které se v červnu 1941 přesunovaly na západ, nebyly v žádném případě určeny k pouhé obraně “hranice socialistického státu”. Soudruh Stalin totiž naplánoval a připravoval se zahájit zcela jinou, a v žádném případě obrannou, válku. Toto tvrzení, tak usilovně popírané oficiální sovětskou (a nyní také ruskou) historiografií, totiž naprosto proměňuje celou situaci. Předčasná realizace plánu krytu by totiž byla v zásadním rozporu s tím hlavním - znemožňovala by provést PŘEKVAPIVÝ zničující úder německé branné moci. “Moment překvapení má rozhodující význam”, tato slova si můžeme přečíst v článku 16 Polního řádu Dělnicko-rolnické rudé armády. Když náčelník Generálního štábu Rudé armády generál Georgij K. Žukov (Autorovo přehlédnutí, armádní generál Georgij Konstantinovič Žukov působil v prosinci 1940 ve funkci velitele Kyjevského zvláštního vojenského okruhu, do funkce náčelníka Generálního štábu Rudé armády byl jmenován až v polovině ledna 1941 (pozn. red.))

končil na velitelském shromáždění v prosinci 1940 svůj referát, uvedl následující: “Vítězství získá ta strana, která lépe zvládne přípravu a realizaci momentu překvapení při využití sil a prostředků. Překvapivost patří v soudobé útočné operaci k nejvýznamnějším faktorům vítězství. Pokud chceme momentu překvapení věnovat dostatečnou pozornost, musíme v rámci Rudé armády využít všech prvků maskování a oklamání protivníka. Maskování a klamání musí procházet jak červená nit veškerým

výcvikem a přípravou vojsk, velitelů i štábů Rudé armády. V budoucích ozbrojených střetech budou mít důležité místo v operační a taktické připravenosti...” Soudruh Stalin tak dlouho a tak usilovně připravoval svoji “bleskovou válku”, tolik úsilí (jež dodnes přináší své plody) věnoval “maskování a klamání”, takže nebyl v žádném případě ochoten předčasně pohřbít plán bleskové útočné operace, jež měla začít překvapivým a zničujícím úderem na nepřátelské síly. Ano, soudruh Stalin “odmítal všechny myšlenky”. Ovšem nešlo o myšlenky na válku, o ní totiž soudruh Stalin již nepřemýšlel, ale o to, že se Němcům podaří na poslední chvíli zareagovat rychleji. Celou věc můžeme charakterizovat ještě jednodušeji a jasněji - Stalin se obával Hitlera, že by mohl prohlédnout jeho plány. Tato snaha, aby jej Hitler neprohlédl, vedla Stalina k tomu, aby strategické rozvinování probíhalo “při zachování mírového provozu na železničních tratích”. Za skutečnost, že nám tuto informaci autoři výše několikrát zmíněného sborníku o roce 1941 (1941 god. Uroki i vyvody. Moskva, Vojenizdat 1992)

dokázali sdělit, by si zasloužili druhou Medaili Za odvahu. Pro mnohamilionové armády první poloviny 20. století představovaly železniční trati, lokomotivy a vagony důležitý druh vojska, který do značné míry ovlivňoval výsledky hlavních bitev obou světových válek. Samozřejmě, že jak Velkoněmecká říše, tak Svaz sovětských socialistických republik, měly k dispozici plány na převedení železniční dopravy do režimu “maximálních vojenských přeprav”. Smysl tohoto termínu a celý proces je snadno pochopitelný. Všechny vlaky cestujících a s náklady stojí a čekají, dokud nádražím nebo železničním uzlem neprojedou všechny vlaky s vojáky, technikou a zásobami. Navíc se do míst určení přesunují mobilizační zásoby uhlí, posiluje se ozbrojená ochrana železničních stanic i transportů apod. Režim vojenských přeprav byl na železnicích evropské části Sovětského svazu zaveden již 12. září 1939, tedy v době strategického rozvinování Rudé armády poté, co německá branná moc zaútočila na Polsko. Ovšem v roce 1941, až do 22. června, nic podobného vyhlášeno nebylo! Maskování a klamání se dostalo na takovou úroveň, že náčelník Oddělení politické propagandy štábu Pobaltského zvláštního vojenského okruhu, soudruh komisař Rjabčij, přikázal “oddělením politické propagandy štábů podřízených sborů a divizí neposílat písemné směrnice, ale všechny úkoly předávat podřízeným politickým pracovníkům ústně”. Samozřejmě, že sovětské normy utajování vždy výrazně převyšovaly světový standard, ale nikdy nebyly tak vysoké, aby nebylo možné “úkoly politické propagandy”, tedy bezduché žvanění politruků, svěřit papíru. Lze tedy předpokládat, že 21. června 1941 ony “úkoly politické propagandy” byly natolik odlišené od obvyklých plakátů a přednášek, tedy “trojnásobně odpovědět na případný útok agresora” nebo “usilovně chránit mírovou práci sovětských pracujících”... “Přeprava vojsk byla koordinována se závěrem soustřeďování vojsk v oblastech podle daných operačních plánů, tedy od 1. do 10. července 1941.” Přesné datum plánovaného zahájení útoku Rudé armády nikdo nezná. Navíc, je docela možné, že toto datum večer 21. června neznal ani soudruh Stalin. Ať však bylo stanoveno na jakýkoli den, nemohlo být stanoveno na dřívější dobu, než by bylo ukončeno soustředění a rozvinutí vojsk, tedy někdy mezi 5. a 10. červencem 1941. Pokud by byl plán krytu realizován někdy v době mezi 15. a 20. červnem, padla by “kosa na kámen”, protože veškeré úsilí a všechny chytristiky, vedoucí k maximálnímu utajení rozvinování, by přišly vniveč a nepřítel by získal dva až tři týdny k přípravám na odražení všeobecného sovětského útoku. Dva nebo tři týdny, to je opravdu mnoho - na základě sovětských norem měla být plnocenná obranná linie připravena všemi silami armádního svazku (samozřejmě, že při využití nucené práce místního obyvatelstva) za pouhých deset až patnáct dnů.

Samozřejmě, že soudruh Stalin měl připravenu také druhou variantu činnosti přiblížení začátku útoku, a to z poloviny července na konec června. V tom případě by plán krytu byl realizován někdy ve dnech 22. a 23. června. Já sám osobně předpokládám, že právě toto řešení bylo přijato. Podrobně jsem tuto hypotézu rozebral ve své předchozí knize. (České vydání viz Solonin, Mark: 23. červen aneb opravdový den “M”. Praha, Naše vojsko 2010)

Ale i toto řešení by znamenalo, že útok by zahájila pouze část připravených vojsk, a navíc by došlo k problémům kvůli výpadkům grafikonu přeprav, mobilizace záložníků a objemu přepravy. Vznikl by velký problém, neboť by hrozilo nebezpečí neúspěchu a těžkých ztrát. Ještě dříve, než začneme zdvihat kárající prst (s obvyklým žvaněním “vždyť se tomu mohl Stalin vyhnout... proč nevěnoval pozornost hlášením rozvědky”) bylo by dobré podívat se na vývoj situace očima účastníků porad ve Stalinově pracovně. Těchto porad bylo opravdu hodně, podle již uvedeného přehledu návštěvníků Stalinovy pracovny poznáme, že maršál Timošenko a generál Žukov byli v červnu 1941 u Stalina sedmkrát 3., 6., 7., 9., 11., 18. a 21. června. Nejdelší dobu, šest a půl hodiny, setrvali “vojáci” u Stalina 9. června. A náš “kolektivní Stalin” (tedy Stalin, Molotov, Timošenko, Žukov a Malenkov) jednal 18. června celé čtyři hodiny... Pouze my dneska víme, že Němci zaútočili 22. června. Soudruh Stalin samozřejmě znal detailně své plány války, byly to však plány obrovské útočné operace, která měla být zahájena ne dříve, než ve druhé červencové dekádě. Proud více a více alarmujících informací, které přicházely jak z Hlavní průzkumné správy, tak z velitelství západních vojenských okruhů, jej postupně stavěl do pozice, kdy byl nucen si vybrat mezi dvojím zlem: - buď mohl vzít prvosledovým jednotkám možnost organizovaně reagovat na opravdu předstihující nepřátelský úder; - nebo mohl nechat provést plán krytu mnohem dříve, i když by tím výrazně snížil nebo přímo zrušil šanci na provedení neočekávaného úderu na nepřátelské síly. Hledání řešení bylo opravdu složité. Ztracená možnost překvapivé akce se již nikdy nevrátí, zatímco možný taktický neúspěch prvních dnů obranných bojů by nemusel dopadnout nijak katastrofálně. Vy čtenáři, pravděpodobně od sovětských “historiků” víte, že opevněné prostory na původní hranici byly přece odzbrojeny nebo jejich pevnůstky přímo vyhozeny do povětří, zatímco na nové státní hranici se ještě “nekoplo do země”. Ovšem náš “kolektivní Stalin” velmi dobře věděl, že existují dvě opevněné linie, přičemž jedna nese neoficiálně jméno “Stalinova linie” a druhá pak “Molotovova linie”, navíc pak znal topografické mapy západních oblastí svého státu. Válečné akce neprobíhají na hladké šachovnici, ale v terénu, se všemi jeho kopci a údolími, řekami a jezery, horami a močály. A i když k dispozici nejsou nějaké “obranné” nebo “útočné” tanky a letadla, krajinný reliéf může buď útočící, nebo bránící se straně dosti pomáhat. Toto jsem nevymyslel já, termíny jako “tankový terén” nebo “přirozená protitanková linie” si již před mnoha a mnoha lety získaly místo v odborné vojenské literatuře. Tyto termíny velmi dobře znali např. představitelé německé branné moci v létě 1941, neboť tehdy se vojáci motorizované pěchoty jejich tankových a motorizovaných divizí nepřesunovali v obrněných transportérech, jak to ukazují naše válečné filmy, ale většinou se vezli na korbách obyčejných nákladních automobilů (často kořistních), v autobusech a na valnících. Také německé tanky se svými úzkými pásy měly problémy s oním mořem bláta, v něž se po dešti změnily komunikace, nazývané v Rusku “zpevněnými cestami”.

Pokud se tedy podíváme na mapu, tak zjistíme, že např. německá Skupina armád Sever měla po překročení hranice Sovětského svazu před sebou hned řeku Něman, a to v jejím dolním, tedy dosti širokém toku. Po překonání Němanu procházely její divize asi 250 km krajinou plnou říček a potoků, až dospěly k řece Západní Dvina, opět v jejím dolním toku. Po dalších 150 až 200 km na cestě k Leningradu by došly k řece Vělikaja, přičemž severně od ní je cesta ukončena vodními hladinami Čudského a Pskovského jezera. To však byla ta nejlehčí z cest, v prostoru, kde se příroda v tvoření obranných překážek nijak zvlášť nevyznamenala. Divize Skupiny armád Střed a Skupiny armád Jih na tom byly mnohem hůře, je čekaly opravdu velké přírodní překážky. Krajina v oblasti útoku německé Skupiny armád Střed, tedy v jižní Litvě a v západním Bělorusku, je opravdu “protitanková”. Bělostocký výběžek je od severu kryt neprostupnými bažinami na březích lesní řeky Běbža, na jih od Bělostoku probíhala státní hranice podél dolního toku řeky Západní Bug. Několik málo sjízdných cest v lesích a močálech západního Běloruska má podobný charakter jako horské stezky. Pokud se porouchá (nebo zničí) první automobil kolony, není možné jej nikudy objet. Východně od Minska celé útočné pásmo Skupiny armád Střed přetínají dvě mohutné řeky, tekoucí od severu k jihu, s nimiž měl co do činění již císař Napoleon I. - Běrezina a Dněpr. Co vyžaduje útok v takovém prostoru, můžeme dnes zjistit na základě chronologie nejrychlejší (podle plánu i reálně) sovětské útočné operace s názvem Bagration. Sovětský útok byl zahájen 23. června přibližně od řeky Dněpru. Minsk byl osvobozen 3. července, Grodno o 13 dnů později a o dalších 25 dnů později pak Bělostok a Brest. Město Lomža, nacházející se v nejzápadnější části bělostockého výběžku, se podařilo obsadit až 13. září. Nesmíme navíc zapomenout, že Rudá armáda zahájila tuto útočnou operaci s tím, že měla trojnásobnou převahu v počtu divizí, čtyřnásobnou v tancích a naprostou nadvládu ve vzduchu. V červnu 1941 mohla německá Skupina armád Jih zahájit útok proti Ukrajině pouze dosti úzkým koridorem (šířka 150 až 200 km) mezi městy Kověl a Lvov. Od severu byl tento koridor ohraničen zcela neprostupnými Pinskými bažinami (říká se, že zde byly vesnice, v nichž za celou válku neviděli německého vojáka), na jihu se nacházely hřebeny Karpat. Pouze tímto koridorem mohly postupovat tankové a motorizované divize Skupiny armád Jih. Přitom ovšem byly nuceny přepravit se nejprve přes řeku Západní Bug, a poté, po každých 50 až 60 km, přes jižní přítoky řeky Pripjať - Turju, Stochod, Styr, Goryň a Sluč. Tyto řeky nejsou příliš široké, mají však široké a velmi bažinaté břehy. Sovětští vojenští geografové je charakterizovali jako “vodní překážky operačně-taktického významu”. Na jihovýchod od karpatských hřebenů, v Moldavsku a ve stepích jižní Ukrajiny, je terén, jak se zdá, příhodný k vedení útočných akcí. Nejsou zde lesy ani močály. Ovšem rovnoběžně od severozápadu na jihovýchod zde protékají tři široké řeky - Prut, Dněstr a Jižní Bug - a to opět ve svém dolním toku. Po jejich překonání pak na německé a rumunské jednotky čekal nepředstavitelně široký dolní tok řeky Dněpru. Jeho násilný přechod má podobný charakter, jako realizace námořní výsadkové operace, a to jak rizikem neúspěchu, tak potřebou palebné lodní podpory. Fakticky teprve na východ od Dněpru se německé rychlé jednotky dostaly do terénu, jenž umožňoval realizovat rozsáhlé obchvatné manévry. Ovšem od státní hranice k řece Dněpru je to více než 400 km. Ovšem překážky, které v daném prostoru vytvořila samotná příroda, několikanásobně doplnily také lidské ruce. Na staré hraniční linii, tedy asi 200 až 300 km v hloubce od nové státní hranice, v celém úseku od Finského zálivu až k Černému moři, byla vybudována opevnění tzv. Stalinovy linie: -, Kingiseppský opevněný prostor; -, Pskovský opevněný prostor; -, Ostrovský opevněný prostor; -, Seběžský opevněný prostor;

-, -, -, -, -, -, -, -, -, -, -, -, -, -, -, -,

Polocký opevněný prostor; Minský opevněný prostor; Slucký opevněný prostor; Mozyrský opevněný prostor; Korostěnský opevněný prostor; Novograd-volyňský opevněný prostor; Šepětovský opevněný prostor; Kyjevský opevněný prostor; Izjaslavský opevněný prostor; Starokonstantinovský opevněný prostor; Ostropolský opevněný prostor; Letičevský opevněný prostor; Kaměnéc-podolský opevněný prostor; Mogiljov-jampolský opevněný prostor; Rybnický opevněný prostor; Tiraspolský opevněný prostor.

Množství železobetonových pevnůstek ve stavu jednoho opevněného prostoru bylo proměnlivé, od 206 u nejmenšího po 455 u největšího. To dávalo operační hustotu dvou až tří železobetonových pevnůstek na jeden kilometr obranné linie. Část opevnění byla vybudována na východních březích širokých řek (Západní Dvina, Jižní Bug, Dněstr), které pro útočícího protivníka tvořily doplňující překážku v předpolí opevnění. Z hlediska stavebního materiálu i z hlediska výzbroje žádná z těchto pevnůstek nebyla slabší, než kterákoli pevnůstka finské Mannerheimovy linie. Bez ohledu na žvásty, které byly publikovány v minulých desetiletích, železobetonové pevnůstky Stalinovy linie nebyly před vypuknutím války vyhazovány do vzduchu, ani zasypávány. Mnoho z těchto pevnůstek se zachovalo dodnes. A převážení výzbroje ze Stalinovy linie na Molotovovu linii opravdu nebylo možné - pevnůstky na staré hranici byly z 90 % vyzbrojeny kulomety, zatímco na nové hranici měla téměř polovina pevnůstek plánovánu jako výzbroj moderní poloautomatické pevnostní kanóny, i když nebyly instalovány do všech postavených železobetonových pevnůstek. Od léta 1940 byla podél nové sovětské hranice zahájena výstavba opevnění tzv. Molotovovy linie: -, Tělšjajský opevněný prostor; -, Šauljajský opevněný prostor; -, Kaunaský opevněný prostor; -, Alituský opevněný prostor; -, Grodenský opevněný prostor; -, Osověcký opevněný prostor; -, Zambrovský opevněný prostor; -, Brestský opevněný prostor; -, Kovělský opevněný prostor; -, Vladimir-volyňský opevněný prostor; -, Rava-ruský opevněný prostor; -, Strumilovský opevněný prostor; -, Přemyšlský opevněný prostor; -, Hornoprutský opevněný prostor; -, Dolnoprutský opevněný prostor. Grandiózní stavební program předpokládal celkovou výstavbu 5807 železobetonových pevnůstek (na Stalinově linii bylo “pouze” 3279 železobetonových pevnůstek). K 22.

červnu 1941 byla samozřejmě tato “stavba století” daleko a daleko od svého dokončení. Maršál Georgij K. Žukov ve svých pamětech (Poslední české vydání viz Žukov, Georgij K.: Vzpomínky a úvahy. Sv. 1-3. Praha, Naše vojsko 2005-2006)

uvedl, že “do vypuknutí války se podařilo postavit asi 2500 železobetonových pevnůstek”. V tomto případě se však velký maršál možná zmýlil v sovětský neprospěch, protože nové historické publikace, založené snad na archivních pramenech, uvádějí mnohem nižší čísla. Tak v západním Bělorusku mělo být postaveno něco mezi 332 a 505 železobetonovými pevnůstkami, na západní Ukrajině pak asi 375 železobetonových pevnůstek. Mnohem větší množství pevnůstek se však nacházelo v různém stupni výstavby. Např. v Bretském opevněném prostoru bylo hotovo 128 železobetonových pevnůstek a dalších 380 mělo být postaveno do 1. srpna 1941. To znamená, že ve stejné dny a hodiny, kdy ve Stalinově kanceláři probíhaly poslední předválečné porady, jejich účastníci dobře věděli, že např. v pásmu Brestského opevněného prostoru jsou na jeden kilometr obranné linie k dispozici tři pevnůstky. Pevnůstky, jejichž spodní patro se nachází hluboko v zemi a horní bojové patro je kryto železobetonovou krabicí, jejíž stěny dokáží vydržet zásah garnátu těžké polní houfnice ráže 155 mm. Přitom z těchto tří pevnůstek je již jedna plně postavena a vybavena a druhé dvě jsou v různé fázi betonáže či vyzbrojování. Ovšem toto je pouhý průměr. Brestský opevněný prostor se nacházel v bažinatém terénu, jednom z nejméně prostupných na světě. A v bažinách prostě pevnůstky ze železobetonu stavět nešlo, takže opevněný prostor nebyl tvořen jednolitou linií, ale jednotlivými obrannými uzly v terénu mimo bažiny. Např. v oblasti městečka Semjatyče, podél silnice Sedlec - Bělověž, bylo již postaveno a vybaveno 20 železobetonových pevnůstek, jejichž obranu zabezpečoval 17. kulometný a dělostřelecký prapor. Josif V. Stalin se právem pyšnil fenomenální pamětí, ale ani ten nejméně významný generál a vyšší důstojník Rudé armády nemohl do června 1941 zapomenout, za jakou cenu dobyla Rudá armáda finskou Mannerheimovu linii. Dané téma bylo připomínáno ve směrnicích lidového komisaře obrany maršála Timošenka, probíralo se na velitelských shromážděních. Všichni si říkali, že Rudá armáda při tom dokázala zázrak, jemuž není ve vojenských dějinách rovného. Chronologie tohoto “zázraku” byla následující: sedm až deset dnů bylo třeba k tomu, aby jednotky prošly předpolím a pronikly k hlavní obranné linii, poté následovaly dva týdny krvavých útoků na obrannou linii, které nepřinesly žádný výsledek. Celý leden a část února 1940 proto musely být vyčleněny na seriozní přípravy nového útoku. Úderné jednotky zahájily postup 11. února a celou obrannou linii o třech pozicích se podařilo prolomit do začátku března. Teprve poté mohly sovětské divize zahájit postup na Vyborg. Každá analogie kulhá. Samozřejmě, že klimatické podmínky pro vedení útočných operací byly během února 1940 krajně nepříznivé. Na druhé straně však proti 166 železobetonovým pevnůstkám finské Mannerheimovy linie bylo soustředěno, kromě 350 000 vojáků, také 767 kanonů a houfnic ráže 152 mm, 96 houfnic ráže 203 mm a 28 moždířů ráže 280 mm, které vystřelovaly náboje o hmotnosti 286 kg. Na Karelské šíji bylo soustředěno přes 3000 sovětských tanků. I když odečteme 492 tančíků T-37 a T-38, přesto dostáváme poměr více než deseti sovětských tanků proti jedné finské železobetonové pevnůstce. Sovětské vojenské letectvo provedlo asi 19 500 vzletů, při nichž na Mannerheimovu linii shodilo 10 500 000 tun bomb. Sovětské dělostřelectvo zasypávalo opevnění Mannerheimovy linie asi 230 000 granáty denně. Právě tato čísla, tato fakta a toto tempo postupu při průlomu opevněného prostoru defilovala před očima našeho “kolektivního Stalina” v červnu 1941. Formální logika

ukazovala jediné - Němci se svými silami a prostředky nejsou schopni dosáhnout ani pětinové koncentrace vojáků a zbraní, které měla během února 1940 k dispozici Rudá armáda na Karelské šíji. To ovšem znamenalo, že v případě německého útoku by jejich postup na linii řeky Dněpru byl několikaměsíčním mlýnkem na maso. Při takovém (vcelku logickém) ocenění situace se zdálo jasné, že odeslání onoho několikaslovného telegramu (“Proveďte plán krytu 1941!”) na velitelství západních vojenských okruhů o den dříve či o dva dny později nemá větší význam. Rozhodně toto rozhodování nemělo tak osudový význam, jež mu přisoudili sovětští vojenští “historikové”. Soudruh Stalin prostě neočekával katastrofu, protože v rámci toho vojenství, které se zabývá počty jednotlivých zbraní, jejich operační hustotou, milimetry ráží a milimetry pancíře, žádná možnost k očekávání katastrofy neexistovala.

KAPITOLA SEDMÁ - HLAVNÍ MANÉVRY Josif V. Stalin se však mýlil. Ke katastrofě, k vojenské katastrofě, neuvěřitelné svým rozsahem a následky, došlo. Úkol, který před německou brannou mocí v operaci Barbarossa stál (“hlavní síly ruského pozemního vojska, nacházející se v západním Rusku, musí být zničeny smělými operacemi pomocí do hloubky pronikajících a rychle postupujících tankových klínů”), byl prakticky proveden již v polovině července 1941. Hlavní síly Pobaltského zvláštního vojenského okruhu a Západního zvláštního vojenského okruhu, čítající více než 70 divizí, byly poraženy, zahnány na 350 až 450 km na východ, rozehnány po lesích nebo zajaty. Fakticky to samé se o něco později stalo s asi 60 divizemi, které byly od 22. června do poloviny července začleněny do sestavy Severozápadního frontu a Západního frontu. Nepříteli se podařilo obsadit území Litvy, Lotyšska, většiny Běloruska, západní Ukrajiny a Moldavska. Řeku Něman Němci překročili po třech mostech u Alitusu a Merkina, které se sovětským ženistům nepodařilo zničit. Řeku Západní Dvinu překročili Němci již nad ránem 26. června po dvou nepoškozených mostech ve Dvinsku (300 km od státní hranice). Již 4. července Němci prakticky bez boje obsadili město Ostrov a získali zde dva nepoškozené mosty přes řeku Vělikaja. O pět dnů později, 9. července 1941, byl dobyt Pskov. Existence pevnůstek Pskovského, Ostrovského a Seběžského opevněného prostoru němečtí vojáci prakticky nezaregistrovali. Ve stejném tempu, aniž by věnovali jakoukoli pozornost čerstvě vybetonovaným pevnůstkám Brestského a Grodenského opevněného prostoru, pronikli celou hloubkou tohoto údajného opevnění. Pouze na severním křídle Minského opevněného prostoru došlo k těžkým bojům, které nepřátelský útok zdržely na dva až tři dny. Pouhý týden po zahájení bojových akcí, 28. června, byl obsazen Minsk, nacházející se 350 km od státní hranice. Ve stejný den se Němci přepravili přes řeku Běrezinu v oblasti Bobrujska, kam pronikl předvoj 3. tankové divize, tvořený dvěma tankovými četami a motorizovanou rotou. Téhož 28. června 1941 posádkový velitel v Borisově napsal ve svém hlášení: “Bezprostředně na řece Běrezině nemá nepřítel žádné větší síly. Jeho tankové oddíly postupují po hlavních cestách, přičemž jde o malé tankové jednotky, které jsou doprovázeny maximálně četou motorizované pěchoty (tedy maximálně 50 vojáky, pozn. aut.)... Posádka, která mi podléhá při obraně řeky v prostoru Borisova, je tvořena tankovým učilištěm (asi 1400 kursantů). Zbytek jsou týlové jednotky a skupiny dezertérů, které utekly do týlu, s nimiž sem zcela jistě proniklo velké množství agentů německé rozvědky a kontrarozvědky (špionů, diverzantů apod.). Kvůli tomu všemu není posádka Borisova prakticky bojeschopná... Chybějící 3. oddělení a polní soud značně oslabují bojeschopnost i bez toho málo schopné posádkové jednotky. Navíc (podtrženo autorem) nemáme tanky ani protitankové kanóny...” Ve dnech 10. a 11. července překonali Němci řeku Dněpr v úseku širokém 200 km od Orši až po Rogačov. A 16. července německá 29. motorizovaná divize pronikla do Smolenska (700 km od státní hranice). Dvě třetiny cesty od Brestu po Moskvu tak dokázali němečtí vojáci zvládnout za necelý měsíc. Do 6. až 9. července (těmito daty sovětská historiografie tradičně uzavírala období tzv. pohraniční bitvy) přišla vojska Severozápadního frontu, Západního frontu a Jihozápadního frontu o 11 700 tanků, 19 000 děl a minometů, přes jeden milion ručních palných zbraní. Registrované ztráty těchto tří frontových uskupení dosáhly 749 000 vojáků. Německá branná moc přišla na východoevropském válčišti do 6. června o 64 000 padlých, raněných

a nezvěstných vojáků. Z toho vyplývá, že poměr ztrát mezi úspěšně postupujícími Němci (denní postup 30 až 50 km) a spěšně ustupujícími Sověty činil minimálně 1 : 12. Na konci července 1941 německé velení spočítalo, že se zmocnilo 814 000 zajatců. Nevratné ztráty německých tankových divizí činily na konci července 1941 jen 503 tanky. K tomu je třeba připočíst 21 ztracených útočných děl. Můžeme započítat ještě ztrátu 92 tančíků PzKpfw. I, stejně však dostaneme poměr tankových ztrát 1:19 v sovětský neprospěch. Toto je zázrak, který nikdy předtím ani potom vojenská historiografie nezachytila. Z hlediska formální logiky i z hlediska zkušeností ze všech předchozích válek lidských dějin musí být útočníkovy ztráty na vojácích i zbraních vyšší, než ztráty obráncovy. Ke ztrátám 1 : 12 v obráncův neprospěch snad mohlo docházet v době, kdy bílí kolonizátoři bojovali s puškami proti černochům ozbrojeným jen kopími... V době komunistické vlády se vyprávěl takový nepříliš veselý vtip. Uprostřed Rudého náměstí v Moskvě stojí člověk a rozhazuje kolem sebe listy čistého papíru. Ihned k němu přiběhne policista, odvede jej na okrsek, kde se jej vyptávají. “Co jste to dělal, občane?” “Roznášel jsem letáky.” “Jaké letáky, občane. Vždyť na těch papírech nebylo nic napsáno?” “A co je na tom nepochopitelného?” Pro ty, kdo viděli zázračnou porážku v létě 1941 na vlastní oči, není třeba dlouze vysvětlovat, o co fakticky šlo. Oni to samozřejmě okamžitě pochopili. Stejně jako ono “spiknutí mlčenlivých”, na jehož základě se ani v tajných hlášeních neuvádělo to hlavní, co i bez všech hlášení věděli velitelé i jejich podřízení na všech stupních vojenského žebříčku. Např. jsem měl možnost přečíst si zajímavý archivní dokument z 9. července 1941. (Centralnyj archiv Ministěrstva oborony Podolsk, fond 221, karton 5554, složka 4, listy 34-39)

Generál Tichonov posílal hlášení zplnomocněnci Hlavního stanu hlavního velení generálu Gorodovikovovi, nazvané “Výsledky šetření vojenských operací na rižskopskovském a ostrovsko-pskovském směru”. Podle názvu hlášení lze předpokládat, že generál Tichonov byl vyslán na inspekci jednotek, aby zjistil příčiny porážky a hlásil je nadřízeným. A čím že generál začíná své hlášení? Následující větou, kterou můžeme označit minimálně jako podivnou: “Nehledě na prvotní příčiny (podtrženo autorem) ústupu vojsk Severozápadního frontu je třeba jednoznačně konstatovat následující nedostatky, které stále v jednotkách přetrvávají...” Takže generál Tichonov se nemíní zabývat prvotními příčinami, ale přitom konstatoval: “Velitelé ani vojáci nejsou vytrvalí v obraně... Bylo možné pozorovat velké množství případů samovolného ústupu bez rozkazu nadřízeného, bez přímého nepřátelského útoku, pouze v případě ostřelování obranných pozic tanky, děly nebo minomety... Dělostřelectvu chybí vytrvalost, vzdává se často svých palebných pozic, nedokáže využít svých palebných možností... Obsluhám protitankových kanónů také chybí vytrvalost, v panice opouštějí své pozice se zbraněmi i bez nich, díky čemuž nepřátelské tanky ovládají bojiště... Pěchota je naší slabinou, nemá vůbec útočného ducha... Část velitelského sboru, zvláště pak od velitelů čet po velitele praporů, neprojevuje statečnost v bojových akcích, ustupuje z bojiště bez rozkazů nadřízených a strhuje s sebou celé jednotky. Navíc, mezi vyššími veliteli se projevuje zjevný úpadek kázně a zbabělost... Týly, plukovními počínaje, pracují špatně, nezásobují vojska, ale jejich vojáci jsou hlavními zdroji panikářských zpráv a všemožných fám...” K velmi zajímavým závěrům dospěl vojenský historik, plukovník Lopuchovskij. Ve třetím sborníku Velká vlastenecká katastrofa

(Vělikaja Otěčestvěnnaja katastrofa. Sbornik. T. 3. Moskva, Jauza-Eksmo 2008)

byl publikován jeho článek, týkající se zničení 120. houfnicového dělostřeleckého pluku zálohy hlavního velení, součásti 4. armády Západního frontu. Zájem autora právě o toto vojskové těleso je naprosto pochopitelný - velitelem pluku byl jeho otec, který na počátku října 1941 padl v prostoru Vjazmy. Plukovník Lopuchovskij měl možnost studovat dochované archivní dokumenty velitelství Západního frontu z léta 1941 a dospěl k následujícímu závěru: “Jen zřídka se můžeme setkat s podrobným hlášením, z jakého důvodu byla výzbroj a bojová technika ponechána na území, které obsadil nepřítel. Lze předpokládat, že část takových hlášení byla vyjmuta z fondů a předána ke zvláštnímu zacházení, o čemž by mohly svědčit chybějící stovky stran ve složkách, které již byly uspořádány v archivu... Je velmi podivné, že v hlášení velitele 120. houfnicového dělostřeleckého pluku není uvedena žádná podrobnost, místní a časová, žádné zdůvodnění, proč nebylo odvezeno 12 houfnic B-4. ‘Zůstaly na místě’ - to je vše...” Abyste poznali, jak “podivné” to je, můžeme si doplnit několik údajů a čísel. Houfnice B-4 ráže 203 mm na lafetě s pásovým podvozkem, to je ocelové monstrum o hmotnosti 19 000 kg, které dokáže vystřelit dělostřelecký granát o hmotnosti 100 kg na vzdálenost 18 000 m. Výrobní cena houfnice B-4 v roce 1939 činila 510 000 až 585 000 rublů (v závislosti na příslušenství). To byla tehdy cena lehkého tanku, nebo cena 90 nákladních automobilů M-l. Tak mohutné a drahé dělostřelecké systémy nemohly jen tak prostě “zůstat na místě”. Stručně řečeno, při dostatečně velké snaze by bylo možné objasnit příčiny “ponechání na místě” téměř každého tanku, každé těžké houfnice, každého na letišti zanechaného letounu. Zbraňové systémy se jen tak “snadno” neztrácejí. Za každou zbraň měl někdo konkrétní přímou osobní odpovědnost - za pušku či kulomet voják, za tank jeho velitel, za výzbroj dělostřeleckého pluku velitel tohoto pluku. I ta nejobyčejnější puška Mosin vz. 1898/1930 ráže 7,62 mm měla svoje výrobní číslo a každý voják ji dostával za podpis do evidenční knihy. Poté, co Rudá armáda za cenu milionů životů a moře krve ukončila válku v Berlíně a nikoli v Moskvě, mohl soudruh Stalin nechat udělat komplexní inventuru. Bylo možné vzít desítky tisíc kořistních dokumentů německé branné moci a vypsat z nich všechny informace o “ztrátách nepřítele”. Tyto údaje pak bylo možné srovnat s vlastními údaji o ztrátách vojáků a techniky. Tím se mohlo jednoznačně objasnit, jaká byla pravda léta 1941 - dozvědět se mnohé o oné “zdrcující převaze” německé armády o těch stovkách “diverzních výsadků” do týlu Rudé armády, o “stovkách a tisících německých tanků”, které útočily na hlavních směrech... Velmi mnohé se tehdy dalo ověřit, ale soudruh Stalin se tehdy ukázal jako velice moudrý hospodář, jenž se raději příliš neptal. Soudruh Stalin se tehdy rozhodl, že se nic prověřovat a vyjasňovat nebude. A proč také? Abychom se snad dozvěděli “prvotní příčiny” vojenské katastrofy léta 1941? Soudruh Stalin pochopil ony “prvotní příčiny” již v prvních válečných hodinách a dnech. Že by měl potrestat viníky? Vždyť největším viníkem byl přece on sám, a ta banka zločinců, která jej obklopovala. A pokud šlo o obětní beránky, ti byli přece dávno potrestáni. Již 16. srpna 1941 byl vydán rozkaz č. 270 s názvem “O případech zbabělosti, vzdávání se do zajetí a o předcházení těmto jevům”. Aby tento dokument, jehož analogii budeme jen těžko hledat ve vojenských dějinách civilizovaných zemí, získal na vážnosti, nechal jej Stalin spolu-podepsat svými nohsledy - Buďonným, Vorošilovem, Žukovem, Molotovem, Timošenkem a Šapošnikovem (tedy např. čtyřmi z pěti maršálů Sovětského svazu, kteří tehdy ve stavu Rudé armády působili). Součástí rozkazu č. 270 bylo i následující: “Přikazuji:

Velitele a politické pracovníky, kteří se v průběhu boje zbaví svých hodnostních distinkcí a dezertují do týlu nebo se vzdají do nepřátelského zajetí, považovat za opovrženíhodné dezertéry, jejichž rodiny je třeba uvěznit jako příbuzné zločinců, kteří porušili přísahu a zradili svoji Vlast. Přikazuji všem vyšším velitelům a politickým pracovníků, aby na místě stříleli podobné dezertéry z řad velitelského sboru... Přikazuji každému vojákovi, bez ohledu na jeho služební postavení, vyžadovat na svých nadřízených, aby se jeho jednotka, pokud se dostane do obklíčení, bránila do posledního dechu, aby se snažila o probití ke svým. Pokud by se objevil nadřízený nebo i celá skupina vojáků, kteří se místo odporu do posledních sil snaží přejít k nepříteli nebo vzdát do zajetí - musí být zničena všemi prostředky včetně leteckého bombardování, přičemž rodiny vojáků, které se vzdají do zajetí, budou zbaveny státních přídělů a pomoci...” Jako velmi zajímavá se mi jeví ona změna v uvažování soudruha Stalina, kterou lze vidět v onom faktu, že v rozkaze č. 270 neviděl důvod jakýmkoli způsobem vzpomenout jindy tak důležitou frázi, jako předtím i potom byla “obrana výdobytků Říjnové revoluce”, případně pozdější fráze o “spáse lidstva před fašistickým barbarstvím”. A nebyl také ještě vzpomínán ani Dmitrij Donskij, dokonce ani Alexandr Něvskij. Vojákům Rudé armády bylo velmi srozumitelně a bez všeho toho politruckého žvanění dáno na vědomí, že rodiny se stávají rukojmími jejich chování na bojišti. Pro současného čtenáře je asi těžko pochopitelný termín “budou zbaveny státních přídělů a pomoci”, ale ti, kdo si vyslechli rozkaz č. 270, moc dobře věděli, do jakých výšin vyletěly ceny na černém trhu, a že za průměrnou dělnickou měsíční mzdu zde lze koupit pouhé 4 kg chleba nebo dva kousky mýdla. Vše ostatní bylo na příděl od státu... takže měli oni vojáci opravdu snadný výběr. Stalinův rozkaz nezůstal jen planou hrozbou. Během válečných let bylo na základě polních soudů zastřeleno 158 000 vojáků (v hlášení Komise pro rehabilitaci bylo uvedeno přesné číslo - 157 593, ale domnívám se, že můžeme zaokrouhlovat). To tedy znamená, že více než deset předválečných divizí na plných válečných stavech bylo postříleno vlastními lidmi. Je tedy jasné, že na “obětní beránky” soudruh Stalin nezapomněl. Naproti tomu my rozhodně nesmíme zapomenout na skutečnost, že Sovětský svaz jednoznačně odmítl spolupracovat s Mezinárodním červeným křížem, kvůli čemuž nebylo možné poskytnout jeho pomoc (léky a potravinové balíčky) rudoarmějcům, kteří se dostali do německého zajetí. Ani po dosažení onoho Velkého vítězství soudruh Stalin nesháněl zdroje na to, aby nakrmil, oblékl a obul do nového všechny ty, kteří mu přinesli ono neuvěřitelné a téměř zázračné vítězství. Nemluvě snad o tom, že by každému z nich zajistil důstojné bydlení a před dům postavil nový automobil. Soudruh Stalin postupoval mnohem chytřeji. Projevil obrovskou štědrost a nabídl každému z nich dárek, za nějž by se nemusel stydět žádný z absolutistických vládců lidských dějin - nabídl jim totiž pohádku. Pohádku o krásné zemi, ve které uprostřed nekonečných hvozdů žili šťastně a spokojeně lidé. Ale jednou, v poklidném letním ránu, prokletá fašistická horda věrolomně a nenadále zaútočila na onu zemi, žijící poklidným mírovým životem. Strašný hněv oněch v míru žijících šťastných lidí však vzkypěl v obrovskou vlnu, která nakonec ony vetřelce zatopila. Obránci oné šťastné země neměli k dispozici vůbec žádné tanky ani bojové letouny, chyběly jim i obyčejné pušky, ale rozhodně jim nechyběla v dějinách nevídaná odvaha a hlavně, v jiné zemi neuskutečnitelná jednota strany a lidu. A proto utíkali černí vetřelci a celý svět radostně vítal armádu osvoboditelku květy a kořistními harmonikami. Dospělí poslouchali tuto magickou pohádku jako děti a zapomínali na vše, co viděli na vlastní oči. A když onen krvavý a podlý vypravěč zemřel (nebo byl zavražděn svými politickými komplici), miliony očarovaných dospělých dětí prolévaly potoky slz a bily se do prsou. Ve stejné době pak v poklidu nomenklaturních kanceláří a vil vznikaly hory knih o tom, že

“základem vysokých morálních kvalit sovětských vojáků byly: obrovská nadřazenost socialistického společenského a státního řádu, družba národů Svazu sovětských socialistických republik, sovětské vlastenectví a proletářský internacionalismus, neochvějné řízení všech záležitostí komunistickou stranou”. Doufám, že si vzpomínáte, máte-li více, než 25 nebo 30 let. Já se zde nevysmívám, já zde cituji. A také zde ocituji to, co na konci roku 2007 napsal v sanktpětěrburském časopise Zvězda jakýsi S. Gedrojc: “... Více než půl století tisíce a tisíce specialistů ve speciálně vytvořených institucích, akademiích, správách a nakladatelstvích vyráběli a přepracovávali speciální vojenské mýty. Některé dokumenty zničili, některé padělali, jiné utajili, a hlavně - mozky všech vymývali takovým způsobem, aby se pravdy nedokázaly dopátrat. V imaginárním mauzoleu, postaveném z onoho nesmyslného žvanění, ležela Velká vlastenecká válka vedle Lenina a byla umělejší, než on sám...” Samozřejmě, že na všechny tyto čaroděje s našimi dějinami si nedokážeme vzpomenout, já sám bych nedal dohromady ani stovku jmen oněch tvůrců speciálních mýtů. A to hlavně z toho důvodu, že na této práci se podíleli téměř všichni sovětští “historikové”. Ovšem nemám problém v tom, abych ukázal, aspoň rámcové, neboť na komplexní analýzu by nestačila tato kniha, na metody, jimiž dotyční ohlupovali veřejnost. Jejich základní metody byly čtyři a můžeme je označit pomocí vojenských termínů následovně: -, manévr do šířky; -, manévr do hloubky; -, zpochybňování (místo předkládání fakt spory o “možnosti”); -, oslepování a zadýmování. Vojenská činnost se vždy rozvíjí v čase a v prostoru. Tato skutečnost dává zkušenému člověku obrovské možnosti k falšování dějů. Nyní se pokusím velmi stručně ukázat, jakým způsobem byl prováděn jak onen manévr do šířky, tak manévr do hloubky. Základ spočíval na tom, že bylo tehdy možné důvěřivému čtenáři nabídnout LIBOVOLNÉ početní stavy bojujících vojsk. Začneme tím nejjednodušším, fakticky teoretickým příkladem. Jakási divize zaujímala obranné pozice. Podle předválečného polního řádu (Polní řád PU-39, článek 375) “střelecká divize je schopna úspěšně bránit úsek o šířce osm až dvanáct kilometrů, střelecký pluk úsek o šířce tři až pět kilometrů, střelecký prapor úsek o šířce jeden a půl až dva kilometry”. Předpokládejme, že ona imaginární divize zaujala obranný úsek přesně podle zásad polního řádu. Nepřítel má za úkol silou jedné divize prolomit tuto obranu. Reálně tedy máme naprostou početní rovnost obou nepřátel, neboť stojí divize proti divizi. Je samozřejmé, že útočník nezahájí akci na celém desetikilometrovém úseku. K tomu nemusí v čele útočící divize stát velitel, jenž by byl tím největším géniem v celých vojenských dějinách. Tomuto veliteli stačí pouze dostatečně dobře znát jiný článek polního řádu. Např. článek 260 výše zmíněného polního řádu, v němž se praví: “Divize může útočit průměrně na úseku o šířce tří kilometrů. Údernou divizní skupinu musí tvořit minimálně dva střelecké pluky. Skupinu posilují tanky, které divizi přiděluje nadřízené velitelství, a je podporována hlavními silami divizního i nadřízeným poskytnutého dělostřelectva.” Pokud nebudou nadřízenými přiděleny žádné tanky ani podpůrné dělostřelectvo, potom divizní úderná skupina o síle dvou pluků za podpory “hlavních sil divizního dělostřelectva” zaútočí na obranný úsek, který v ideálním případě zaujímá jeden střelecký pluk obránce. Z toho plyne, že v místě útoku má útočník dvojnásobnou převahu v pěchotě a mnohonásobnou v dělostřelectvu. Co konkrétně znamená, to slovo “mnohonásobnou”? Dobře, budeme počítat. Využijeme zde tabulkového stavu střelecké divize Rudé armády z

jara 1941. Bránící se střelecký pluk má ve stavu pouze šest kanónů ráže 76 mm. Divizní dělostřelecká skupina je rozmístěna někde jinde a nedokáže se tak rychle přesunout. Ovšem útočník má kromě 12 kanónů ráže 76 mm svých dvou útočících střeleckých pluků k dispozici právě onu divizní dělostřeleckou skupinu, tedy 32 houfnic ráže 122 mm a 12 houfnic ráže 152 mm. Já sám bych totiž zbývajících 16 kanónů ráže 76 mm divizní skupiny raději ponechal v záloze, kterou bych mohl odrazit případný nepřátelský protiútok. Obránce má tedy šest dělostřeleckých hlavní, kdežto útočník 54 dělostřeleckých hlavní a devítinásobnou převahu. Pokud bychom ovšem započítávali hmotnost jedné dělostřelecké salvy, zvýšila by se útočníkova převaha na dvavatřicetinásobek. Stále ale nezapomínejme, že celkové síly obou stran jsou vyrovnány! Nyní ale přejdeme z úrovně pluk - divize na úroveň armáda - front. Využijeme k tomu konkrétní příklad. V létě 1941 se většina sil Rudé armády rozvinovala na jihozápadním směru, tedy v prostoru od Polesí po Černé moře. Kvůli tomu, bez ohledu na celkovou početní převahu Rudé armády, se na severozápadním a západním směru, od Baltského moře po Polesí vytvořila přibližná rovnováha sil. Německá Skupina armád Sever a Skupina armád Střed měly dohromady 74 divizí, sovětský Pobaltský zvláštní vojenský okruh a Západní zvláštní vojenský okruh měly dohromady 71 divizí. Samozřejmě, že německé velení nerozvinulo svá vojska do jediné linie o stejné síle. Od severozápadu postupovala proti kořeni bělostockého výběžku německá 9. armáda se třemi sbory (8., 20. a 42. armádní sbor). Přitom tři divize 42. armádního sboru se opravdu roztáhly do tenké dlouhé linie na úseku o šířce 110 km, kam měly připoutat pozornost a velkou část sil Rudé armády. Hlavní úder proti kořeni bělostockého výběžku realizovalo pět divizí 8. a 20. armádního sboru. Prakticky tak v pásmu jediné 56. střelecké divize Rudé armády koncentricky zaútočily čtyři německé divize. Mnohonásobná početní převaha nemohla neuspět. Ovšem zde ani zdaleka nešlo o koncentraci hlavních německých sil. Severně od německé 9. armády, přímo na styku sovětského Severozápadního a Západního frontu, zaútočila německá 3. tanková skupina. Při prolamování nepřátelské obranné linie na hranicích dostala tato tanková skupina k dispozici ještě dva armádní sbory. Takže prvního dne války proti 128. střelecké divizi Rudé armády jen v prvním sledu útočily 7., 12. a 20. tanková divize (celkem 714 tanků) spolu se dvěma pěšími a jednou motorizovanou divizí německé branné moci. Dostáváme zde zcela zničující převahu v silách a prostředcích, a to bez ohledu na skutečnost, že počet divizí obou stran v celém úseku byl prakticky téměř totožný. Tímto však onen “manévr do šířky” ještě nekončil, protože německá 3. tanková skupina v prvních dnech války útočila v pásmu širokém 40 až 50 km. Z toho ovšem rozhodně neplyne, že by se tanky při útoku na východ rozvinuly do jedné linie od Vilniusu do Voronova. Kdepak. Každá z oněch čtyř německých tankových divizí měla vyčleněno svoje samostatné pásmo útoku, přičemž v těchto divizních pásmech úderné skupiny tanků a motorizované pěchoty postupovaly ve velmi úzkých úsecích. Podle předválečných představ sovětských vojenských specialistů se tankový svazek měl na bojišti pohybovat ve třech sledech a intervaly mezi jednotlivými tanky měly činit 20 až 30 metrů. Pokud by německá tanková divize (tedy asi 200 tanků) zaujala tuto sestavu, prováděla by svůj úder v úseku o šířce asi dvou kilometrů. Pokud se podíváme výše, jde přibližně o obranný úsek jednoho střeleckého praporu! Útočník tedy v tomto úseku má desetinásobnou početní převahu a absolutní palebnou převahu. Podle tabulkových počtů má střelecký prapor k dispozici pouze dva protitankové kanóny, jak by tedy mohl vykrýt úder 200 tanků? Zde tedy máme onu “mnohonásobnou početní převahu” našeho nepřítele, jenž - podle pamětí maršála Žukova - hned “prvního dne války realizoval neodvratitelné rozpolcující údery”. Já vím, že všechno toto znáte i bez mého upozorňování. A to na základě vlastní, naštěstí nikoli tak zničující zkušenosti. Komár o hmotnosti pouhého gramu dokáže jedním “rozpolcujícím úderem” prorazit tlustou lidskou kůži. Mikroskopická špice ostrého

komárova sosáku dokáže vyvinout takový tlak, jemuž nic živého neodolá. Znamená to ale, že při střetu člověka s komárem nemá člověk žádnou šanci? Samozřejmě, že nikoliv. Člověk má k dispozici minimálně dva obranné mechanismy, aby se před útokem komára chránil. Prvním z nich je vytvoření neprostupné obrany, kterou je např. silná látka šatů, moskytiéra nebo repelent, jehož pach komáry odhání. Druhým mechanismem je zničující protiúder na nepřátelské křídlo a týl, tedy zamáčknutí komára lehkým úderem dlaně. Bránící se armáda má k dispozici ještě třetí možnost, na místě očekávaného nepřátelského úderu shromáždí takové síly, které útočník překonat nedokáže. Zázraky se nedějí. Při celkové rovnosti sil obou stran není možné, abychom vytvořili “mnohonásobnou početní převahu”, aniž bychom neoslabili ostatní úseky! Průlom německé 3. tankové skupiny z prostoru Suwalki na Vilnius a dále na Minsk byl možný jedině díky tomu, že se Němcům podařilo nalézt “kouzelnou hůlku”, která proměnila mouchu ve slona. Prostě mohutný sovětský 6. mechanizovaný sbor nedokázal (přesněji řečeno, ani se nepokusil) prolomit onu již výše zmíněnou tenkou linii německého 42. armádního sboru, čímž by udeřil na křídlo a týl německé 3. tankové skupiny. Pokud si zopakujeme ono matematické cvičení, potom zjistíme, že 6. mechanizovaný sbor (1100 tanků a více než 28 000 vojáků) by musel být schopen realizovat svůj “neodvratitelný rozpolcující úder” proti obrannému pásmu jediného německého pěšího pluku. Pokud by to opravdu učinil, pravděpodobně by jej “rozmázl na zdi”. Tak jako člověk komára... Princip soustředění sil ve směru hlavního úderu byl, je a do budoucna také bude základním prvkem vojenského umění. V každém případě však jde o nebezpečnou a oboustrannou zbraň. Musíme zvládat všechny prvky tohoto “vojenského umění”, mít dostatečné zkušenosti, znalosti, schopnosti a rychlost rozhodování, abychom při koncentraci sil na jednom křídle nebyli předstiženi protivníkem, který dokázal koncentrovat své síly rychleji na opačném křídle. Pokud by toto nebezpečí nehrozilo, všechny armády světa by pouze útočily, a to s malými ztrátami a na cizím území. Vrátíme se od krvavé vojenské vědy k naprosto bezpečné vojensko-historické propagandě, která byla realizována v sovětském období. V krátkosti si zde popíšeme onen její manévr do šířky, rozdělený - řekněme - do dvou sledů. První sled představují tlusté knihy, snažící se o jakousi vědeckou úroveň. V nich u tvrzení o “mnohonásobné početní převaze nepřítele” jsou jakoby stydlivě doplněna slova “na úseku průlomu” nebo “v úseku hlavního úderu”. Ne všichni tento doplněk užívají, ale moudří autoři si těmito slovy aspoň trochu kryli svoji... reputaci. Při přednáškách však všechny tyto “zbytečné” poznámky, které odváděly pozornost od toho hlavního, vynechávali, čímž se okamžitě dostávali na úroveň “čtyřnásobné či pětinásobné početní převahy nepřítele”. Navíc takové cifry nebyly tahány ze vzduchu, ale z propagandistické metodické příručky, které připravovala na úrovni vyšších stranických institucí příslušná propagační oddělení přesně podle nadřízených oddělení, Oddělením agitace a propagace ústředního výboru strany konče. Myslím, že pokud by tito soudruzi pracovali pořádně a měli potřebné znalosti, že by dokázali vypočítat německou převahu na těch úsecích, kde postupovaly úderné skupiny německých tankových divizí - tedy na jednotlivých silnicích. Ta by potom činila minimálně deset až patnáct ku jedné, samozřejmě v neprospěch Rudé armády. Manévr do šířky je velmi dobrý, má však jedinou chybu - hodí se jen k přesvědčování lidí, kteří vojenské teorii vůbec nerozumí. Bez problémů funguje pouze v podmínkách komunistické propagandy - “blbec ji nepochopí, chytrý drží zobák a statečného zavřeme”. Ovšem již dávno, ještě ve starých dobrých časech budování komunismu, byl tento manévr do šířky doplněn mnohem solidnějším manévrem do hloubky, přičemž hloubku v tomto případě představoval čas i prostor. Hlavní metoda manévru do hloubky je založena na ignorování rozdílu mezi konkrétním okamžikem a časovým trendem, tedy mezi fotografií a celovečerním filmem. Jednoduchý příklad - početní stav vojáků a výzbroje Rudé armády je uveden více či méně přesně pouze k okamžiku 22. června 1941 (a většinou jen vojska tzv. prvního sledu), zatímco

početní stav vojáků a výzbroje německé branné moci zachycuje vše, co Němci na východoevropské válčiště poslali v průběhu prvních týdnů či měsíců války. Tento způsob “komparace” dává obrovské možnosti při vymývání mozků. Pokud bychom měli popsat početní stavy v “konkrétním okamžiku” 22. června 1941, potom na německé straně uvedeme divize Skupiny armád Sever, Skupiny armád Střed a Skupiny armád Jih, kdežto na sovětské straně divize Pobaltského zvláštního vojenského okruhu, Západního zvláštního vojenského okruhu, Kyjevského zvláštního vojenského okruhu a Oděského vojenského okruhu. Pokud se budeme zabývat celým obdobím tzv. pohraničního střetu (22. červen až 9. červenec), potom bychom měli na německé straně připočíst divize rumunské armády, která spolu s Němci zahájila 2. července útok proti Moldavsku. Na sovětské straně potom musíme připočítat několik divizí Severního frontu, jež byly nasazeny v prostoru Ostrov - Pskov, a část divizí z armád záloh hlavního velení (tzv. druhého strategického sledu), které se na přelomu června a července zapojily do bojových akcí. Pokud budeme hovořit obecně o “létě 1941”, tak na německé straně musíme započítat celou finskou armádu, jež zahájila bojové akce 10. července, několik německých divizí zálohy vrchního velení, několik maďarských, slovenských a italských divizí, jež se zapojily do bojů v rámci Skupiny armád Jih. Na sovětské straně poté musíme započítat celý Severní front (bývalý Leningradský vojenský okruh), všechny divize zálohy hlavního velení a množství nově vytvořených divizí, včetně desítek divizí domobrany. A takto bychom mohli pokračovat... Již z tohoto krátkého přehledu je velmi dobře vidět, že pokud chceme provést srovnání vojenské síly Rudé armády a německé branné moci, potřebujeme k tomu velké množství přesných údajů a nikoli malé množství intelektuálních schopností. A co je nejdůležitější, objeví se před námi možnost jít vlastní cestou a k vlastním závěrům, které rozhodně nejsou k dispozici v oněch propagandistických brožurách stranických výborů. Proto bylo prosazeno heslo “hlavně ne přesnost”. A proto se také nyní můžeme podívat na ona čísla, která zná každý absolvent stranického školení. Takže ke třem skupinám armád německé branné moci (84 pěších divizí, sedmnáct tankových divizí a třináct motorizovaných divizí, celkem 114 divizí) připočteme: -, devět zabezpečovacích divizí, určených k ochraně týlu; -, čtyři divize Armády Norsko, jež zahájily bojové akce až počátkem července 1941; -, 24 pěších divizí, dvě tankové divize a jednu motorizovanou divizi zálohy vrchního velení, které se jako celek objevily na východoevropském válčišti až koncem září; -, 36 finských, rumunských, maďarských, slovenských a italských divizí, z nichž pouze část byla nasazena do bojových akcí v červenci 1941. Díky tomu dostáváme oněch potřebných “190 německých divizí”, které již půlstoletí straší v našich učebnicích jako počet divizí, jenž “za úsvitu 22. června 1941” vtrhl na území Svazu sovětských socialistických republik. Při tom se, samozřejmě, naprosto ignoruje onen fakt, že také uskupení Rudé armády bylo po vypuknutí válečných akcí posilováno, a to mnohem více a mnohem rychleji, než uskupení německé branné moci a jejích spojenců. K 22. červnu 1941 se v sestavě čtyř pohraničních vojenských okruhů nacházelo minimálně 149 tzv. standardizovaných divizí (pro vysvětlení, jak chápat onu standardizovanou divizi, tak šlo jen o divize střelecké, tankové a motorizované, všech sedm jezdeckých divizí a dvanáct výsadkových brigád je do výše uvedeného počtu zahrnuto jako sedm standardizovaných divizí). Do tohoto počtu nejsou ovšem započítány ani protitankové dělostřelecké brigády (celkem 10) a navíc minimálně šestnáct divizí tzv. druhého strategického sledu, které již byly přepraveny na určená místa. Vůbec nejsou započítávány jednotky Lidového komisariátu vnitřních věcí (pohraniční i ochranné), ve kterých se nacházelo 154 000 vojáků, což tedy bylo dalších deset standardizovaných divizí. Takže v okamžiku zahájení válečných akcí, jež bylo pro sovětskou stranu nečekané a velmi neúspěšné, měla Rudá armáda určitou převahu nad nepřítelem i v celkovém počtu

divizí. Přitom převaha Rudé armády v bojových letounech, tancích i dělostřelectvu byla vícenásobná. Počátkem července 1941 se do bojových akcí zapojil celý Severní front - patnáct střeleckých divizí, čtyři tankové divize a dvě motorizované divize. Mezi 5. a 10. červencem došlo k ukončení převozu vojsk tzv. druhého strategického sledu, tedy divize 16. armády, 19. armády, 20. armády, 21. armády, 22. armády, 24. armády a 28. armády. V polovině července, nehledě na ztráty prvních týdnů války, měla Rudá armáda na východoevropském válčišti ve stavu již 235 divizí. Do konce července 1941 byly do bojů poslány divize 30. armády, 31. armády, 32. armády, 33. armády, 43. armády a 49. armády. V průběhu dvouměsíčních bojů v prostoru Smolenska byla Rudá armáda doplněna o 104 divizí a 33 brigád. Celkem do 1. prosince 1941 sovětský Hlavní stan nejvyššího velení přemístil na západní strategický směr 150 střeleckých divizí a 44 střeleckých brigád, na severozápadní směr pak dalších 140 střeleckých divizí a 50 střeleckých brigád. A to byla pouze pěchota, divize a brigády jezdectva a tankového vojska zde nejsou vůbec započteny... Důvod, díky němuž mohla Rudá armáda navyšovat svůj početní stav takovým tempem, je zcela prostý. Ony divize, které německá branná moc mohla soustředit u hranic Sovětského svazu, to bylo opravdu maximum, jež si osmdesátimilionové Německo po dvou letech od všeobecné mobilizace mohlo dovolit. Přidat k onomu maximu již nebylo co. Na druhé straně ty divize, které Rudá armáda do 22. června 1941 rozvinula v západních vojenských okruzích, byly minimem, jež mohl dovolit téměř dvousetmilionový Sovětský svaz. Divize, které dokázal vytvořit v průběhu tajné mobilizace a zabezpečit jejich utajený přesun k západní hranici v průběhu stále ještě nedokončené redislokace. Teprve 23. června 1941 byla v Sovětském svazu zahájena otevřená mobilizace a jen do 1. července bylo pod prapory Rudé armády povoláno 5 300 000 záložníků. Ve srovnání s 22. červnem šlo o navýšení počtu vojáků na více než dvojnásobek. Není divu, že tento poznatek se sovětská vojenská historiografie snažila zamlčet. Samozřejmě se můžeme ptát, jak se na to vůbec mohlo zapomenout. Miliony rodin vyprovázely do pole své syny, manžely a otce, píseň “Již vstávej země ohromná” řvala z každého tlampače, noviny byly plné fotografií front mladých mužů před vojenskými správami... Ale až do konečného rozpadu Svazu sovětských socialistických republik se ve všech knihách a učebnicích nacházelo jediné číslo - 2 900 000 vojáků, kteří se nacházeli v sestavě západních pohraničních okruhů ráno 22. června 1941. Kam tedy odešlo oněch 5 300 000 mobilizovaných záložníků? Vyšli si snad na nedělní procházku? Samozřejmě, že 1. července 1941 mobilizace neskončila. V ten den fakticky teprve začínala. Celkem totiž na základě výnosu Presidia nejvyššího sovětu SSSR z 22. června 1941 bylo mobilizováno deset milionů mužů. DESET MILIONŮ. Jak uvádějí autoři oné tolikrát citované monografie o roce 1941, “již v srpnu byly v úplnosti vyčerpány zbytky osob ze všech mobilizačních ročníků”. Poté, nyní již na základě výnosu Státního výboru obrany č. 459 z 11. srpna 1941, byly povolány do zbraně další čtyři miliony osob. A další dva miliony osob (toto číslo vychází jen z informací uváděných sovětskou propagandou) byly povolány do tzv. domobraneckých divizí. Díky tomu, že mělo tak velké zálohy živé síly, mohlo sovětské nejvyšší velení vytvářet stovky nových divizí a zároveň neustále doplňovat ztráty ve stovkách rozbitých divizí. Jinak řečeno, byli schopni neustále kompenzovat nedostatečnou kvalitu velení obrovskou převahou v kvantitě živé síly. Ale takový způsob války má své přesné pojmenování a myslím, že je znáte i bez mojí nápovědy... Nemůžeme říci, že ony manévry do šířky a hloubky již zmizely na smetišti dějin. Nikoli, dodnes je cpou desítky autorů do stovek publikací. Nové metody vymývání mozků nevedly k tomu, že naprosto profláknuté metody byly opuštěny. Naopak všechny metody vymývačů se vzájemně doplňují a obohacují. Stává se z toho mezi současnými vymývači mozků jakási interní soutěž.

Nedávno, v přímém rozhlasovém přenosu mi jeden rozzuřený posluchač zadal těžkou (podle jeho mínění) otázku: “Vy nám zde vyprávíte pohádky, abychom uvěřili, ze Rudá armáda měla několikrát více tanků, než Němci. Víte ale, že Německo produkovalo dvojnásobné množství surového železa a oceli, než Sovětský svaz?” Okamžitě jsem mu odpověděl. Čestně, podle svých znalostí: “Nevím to. A vůbec mne to nezajímá”. Otázka ohledně německé produkce surového železa a oceli patřila mezi nejdůležitější otázky, na které chtěla sovětská rozvědka před vypuknutím války získat odpověď. Proč? Protože informace o výrobě oceli umožňovala vytvořit jakýsi, nepříliš přesný, odhad na téma: jaké množství tanků Německo již vyrobilo a jaké množství tanků je do budoucna schopno vyrobit. Tyto odhady pak dávaly možnost dospět k tomu nejdůležitějšímu odhadu - kolik celkem a jaké typy tanků se mohou nacházet ve výzbroji německých tankových divizí na sovětských hranicích. Na jaře 1941 neměla sovětská rozvědka ani potuchy o sestavě a výzbroji německé branné moci, a proto informace o výrobě oceli měly cenu zlata. Ovšem proč bychom měli dnes lidem cpát do hlavy nesmyslná čísla na téma, kolik tanků mohl teoreticky německý průmysl vyrobit z onoho množství oceli, když naprosto přesně víme, kolik tanků celkem a jakých typů a modifikací se nacházelo v každé z těch sedmnácti německých tankových divizí, které v červnu 1941 směřovaly na východoevropské válčiště? Otázka na téma proč na začátku sovětsko-německé války využívali Němci z onoho obrovského množství oceli jen tak malou část na výrobu tanků je samozřejmě zajímavá. Měsíční produkce tanků v Německu činila v létě 1941 pouhých 305 kusů, přičemž do léta 1944 se zvýšila na 1530 kusů. Ale je možné vymyslet deset nebo sto vcelku logických důvodů, proč tomu tak bylo. Ale k vysvětlení těžké porážky Rudé armády v prvních válečných týdnech nám žádná taková odpověď nepomůže, šlo by zde o pouhé hraní s nápady. Ale při vymývání mozků to je samozřejmě skvělé téma, které umožňuje svést diskusi na zcela podružné záležitosti. Podobně se hodí také vcelku stupidní věta: “Na Hitlera pracovala celá Evropa.” Co to je za pojem, ona “celá Evropa”? Můžeme tvrdit, že Evropa je celou Evropou, když do ní nebudeme počítat Velkou Británii, Španělsko, Itálii (od Mussoliniho přece Hitler, kromě problémů, nic nedostal), Švýcarsko a Švédsko (poslední dva státy Němcům nic nedávaly, veškeré zboží jim pouze prodávaly)? Jaké finanční prostředky by bylo nutné vynaložit, aby se produkce nizozemského sýra a dánského másla změnila na produkci tanků? Co vlastně limitovalo výrobu německých tanků? Byl to nedostatek průmyslových kapacit, nebo nedostatek barevných kovů potřebných k legování oceli? Snad je mým oponentům známo, že ze surového železa se tanky většinou nevyrábí. Zbytečné otázky ukazují na nedostatečnou odbornou erudici... Pokud si zjistíme reálný poměr sil na východoevropském válčišti 22. června 1941, jsou všechny tyto hlubokomyslné otázky naprosto zbytečné. V minulých dobách se tyto pokusy o vymývání mozků - nahrazování posouzení reálných faktů posuzováním imaginárních a leckdy stupidních “možností” - příliš neužívaly, neboť byl dostatek jiných, mnohem hrubších metod. Dnes je tento způsob žvanění jedním z nejrozšířenějších. Velmi rádi jej používají tzv. antirezunovci. Odpůrci Viktora Suvorova jej jednotně označují původním jménem Rezun, v jejich šovinistické mysli je totiž ukrajinské příjmení jedním z důkazů neschopnosti a důvodem k ironickým poznámkám. Viktor Suvorov vystoupil s hypotézou, že Josif V. Stalin se připravoval k útoku na Evropu, přičemž tento útok měl být zahájen někdy na počátku července 1941. Formální logika spočívá v tom, že pro odmítnutí Suvorovovy hypotézy je třeba předložit hypotézu jinou, která by dokázala mnohem lépe interpretovat fakta odtajněných operačních plánů a reálného Stalinova postupu. Bohužel pro ně, naši “antirezunovci” nejsou s to ani pochopit, jaké před nimi stojí úkoly, natož aby je dokázali řešit. Proto také libovolná diskuse na “suvorovské téma” končí jejich zoufalým výkřikem:

“Jak by mohl soudruh Stalin plánovat útok na Evropu, když -, druhá kladka levého pásu tanku KV se zasekávala; -, X-tá vojenská správa neměla k dispozici plochu pro příjem mobilizovaných automobilů; -, plán výroby ochranných štítů střílen železobetonových pevnůstek byl plněn na pouhých 83,725 %, -, průměrná distribuce náhradních pístů pro opravárenská depa lokomotiv byla o 27,345 % nižší, než německá; -, třetí rusko-osmanská válka jednoznačně ukázala, že úroveň operační přípravy ruského důstojnického sboru byla velmi nízká.” A to přece stačí! Po několika minutách takového žvanění již všichni zapomněli, čím že se to původně chtěli zabývat - a místo toho všichni bouřlivě diskutují nad tím, proč se vlastně nepodařilo dotáhnout do konce Stolypinovu reformu... Vymývači dokáží dnes velmi zajímavým způsobem patlat všechny své argumenty do sebe: “Milovníci senzací chápou bojovou sílu jen podle množství tanků, a přitom naprosto zapomínají, že německý průmyslový potenciál v roce 1941 několikrát převyšoval průmyslový potenciál Sovětského svazu. Proto je samozřejmě jasné (komu je to jasné?, pozn. aut.), že když Němci vyrobili nedostatečné množství tanků, bylo to z důvodu, že jejich vojenský průmysl byl vytížen výrobou takových zbraní, které německé vojenské velení považovalo za důležitější. Šlo např. o obrněné transportéry, nákladní automobily, motocykly, protitanková děla, samopaly nebo polní radiostanice. Nesmíme zapomínat na skutečnost, že tehdejší německá branná moc představovala velice vyvážený mechanismus...” To je tedy logika. Takže “nesmíme zapomínat”! Proč? Protože je to “samozřejmě jasné”. Ale proč nám tato zlatá slova nedoprovodili aspoň několika tabulkami dané produkce. Oněmi tabulkami, které Karl Marx (a já také) označuje za důležitější, než celé svazky žvanění. Ovšem pan Gončarov, autor výše uvedených vět, čas na to, aby sečetl “obrněné transportéry, nákladní automobily, motocykly, protitanková děla, samopaly nebo polní radiostanice” ve výzbroji německé branné moci a Rudé armády k 22. červnu 1941, samozřejmě nemá. Má mnoho jiné práce (“narodil se ve Svěrdlovsku. Nedokončil studium na dvou vysokých školách - Svěrdlovském státním lékařském institutu a Uralském státním pedagogickém institutu. Je aktivistou klubů milovníků fantastiky, milovníků počítačových her...”). Poslední dobou pan Gončarov hraje zajímavou počítačovou hru pod názvem “já jsem historik”. Nikoli, svět zatím neoblažil žádnou knihou z této oblasti, zato velmi rád využívá různých nakladatelství (ta snad také hrají nějaké hry?) a vytváří objemné předmluvy k cizím knihám. Rád také píše polemické články. Pokud je mi známo, tak nejnovější polemická stať pana Gončarova nese název “Historie nebo propaganda?” Čtu se zaujetím, ale přečíst nedokáži... Och promiňte, zamyslel jsem se, to slavné příjmení mne zmátlo... Takže na prvních čtyřech stranách svého článku pan Gončarov zdařile mudruje o dobru a zlu: “Není normální ta situace, když se historik rozhodne pomlouvat dějiny své vlasti, aniž by se snažil je pochopit na základě objektivního rozboru příčin... Je třeba přiznat, že historici se rozdělují nikoli podle politických názorů, ale podle vědecké poctivosti... Nekompetentnost není omluvou pro toho, kdo sám sebe představuje jako specialistu v té či oné oblasti... Je třeba rychle očistit historiografii od politické publicistiky...” Po takové drsné preambuli se pan Gončarov věnuje svému “jádru pudla”. S opravdovou “vědeckou poctivostí” nám předkládá názor, že v červnu 1941 nemělo sovětské vojenské letectvo k dispozici bojová letadla, ale létající “rakve”. Ihned si

řekněme, že tento názor není zcela nový. Nažvanilo se totiž na toto téma již mnohé. Lze tedy v tomto případě nalézt něco nového? Ale samozřejmě, že ano! “Ocenit na první pohled takticko-technická data a “zastaralost” těch či oněch letadel je velmi obtížné (aby ne, když sám autor, místo aby měl nějaké technické vzdělání, pouze nedokázal vystudovat ani lékařství, ani pedagogiku, pozn. aut.)... V žádném případě však není třeba dokazovat (a proč?, pouze z toho důvodu, že je nakonec “třeba přiznat”?, pozn. aut.), že sovětský průmysl byl mnohem slabší, než německý, a to jak v oblasti technologické úrovně, tak v množství kvalifikovaných pracovníků. Zde ale vidíme paradox - k výrobě jednoho bojového letounu potřeboval Sovětský svaz dvakrát až čtyřikrát méně lidské práce, než Německo. Vyplývá z toho tedy jediné, srovnávat sovětské a německé bojové letouny mezi sebou je nesprávné, protože jsou na různé technické a technologické úrovni. Zázraky se nedějí, a proto reálná bojová síla sovětského letounu byla minimálně dvakrát (reálně většinou třikrát až čtyřikrát) nižší, než u německého stroje stejného druhu...” To jsou velmi silná slova. Kdo by to do toho Gončarova řekl, takové argumenty zatím ještě nikdo nevymyslel. Není na tom ale nic divného, protože to je naprostý nesmysl. Technický vývoj směřuje jednak ke snižování množství rukodělné práce, jednak k jejímu nahrazování mechanizací. Průplavy se dnes nehloubí lopatami tisícovek otroků, ale obrovskými rypadly, v nichž se soustředily nápady a práce celých generací techniků a dělníků. Na výrobu digitální MP-3 je dnes třeba několikanásobně méně lidské práce, než na smontování prvních dvoulampovek. Takže rychle zpět. Autorova objevná “metodika” porovnávající takticko--technická data zbraňových systémů podle množství rukodělné práce je naprosto stupidní. Kritický pohled nevydrží ani Gončarovův způsob vypočítávání rukodělné náročnosti, ve kterém poměřuje množství pracovníků v leteckém průmyslu v konkrétním roce s množstvím vyrobených letadel za stejnou dobu. Bojové letouny se od sebe totiž poměrně liší. Existoval sovětský čtyřmotorový bombardér TB-7 (prázdná hmotnost 19 986 kg), německý dvoumotorový bombardér Junkers Ju 88 (prázdná hmotnost 7724 kg) a sovětský stíhací letoun Jakovlev Jak-3 (prázdná hmotnost 2123 kg). Je naprosto jasné (abychom použili oblíbenou frázi páně Gončarova), že množství rukodělné práce na těchto letounech se bude vzájemně výrazně lišit. A to i bez sledování “technologické úrovně”, výroba letounu o hmotnosti 20 000 kg zcela jistě vyžaduje jiný čas, než výroba letounu o hmotnosti 2 000 kg. Navíc je všechno postaveno na předpokladu, že v Sovětském svazu se součet dělníků, techniků a úředníků zaměstnaných v resortu leteckého průmyslu rovnal součtu všech lidí, kteří se zabývali výrobou letadel. Abychom však mohli uvést něco konkrétnějšího, musíme nahlédnout do archivních dokumentů. Zde je např. jeden z nich, v minulosti samozřejmě přísně tajný. Jde o hlášení ústředí Gosplanu SSSR s názvem “Pracovní výkonnost v Sovětském svazu k 1. dubnu 1945”. (Rossijskij gosudarštvěnnyj archiv ekonomiky Moskva, fond 1562, karton 329, složka 1523, list 99)

Co zde můžeme nalézt? Ve městech žilo 36 700 000 pracujících (jsou do toho zahrnuti “pracující výrostci ve věku dvanáct až patnáct let”). Z toho bylo 19 300 000 dělníků, techniků a pomocných dělníků. Kde však těchto 19 300 000 lidí pracovalo? Můžeme nahlédnout do monografie Nikolaje Simonová, jenž se danou problematikou zabýval. (Simonov, Nikolaj: Vojenno-promyšlennyj kompleks SSSR v 20-50 gg. Moskva, ROSSPEN 1996)

Na stranách 157 až 167 nalezneme, s přesnými odkazy na archivní dokumenty, počty zaměstnanců jednotlivých lidových komisariátů válečného průmyslu v roce 1944: -, Lidový komisariát leteckého průmyslu, , 733 000 osob;

-, -, -, -, -, ,

Lidový komisariát výroby střeliva, , Lidový komisariát výzbroje,, , Lidový komisariát tankového průmyslu, Lidový komisariát minometné výzbroje, Lidový komisariát stavby lodí, , Celkem, , , , ,

, , , , , ,

398 000 osob; 316 000 osob; 244 000 osob; 160 000 osob; 136 000 osob; 1 987 000 osob.

Pan Gončarov sice uvádí v roce 1944 jiný počet pracovníků leteckého průmyslu (640 000 osob k 1. dubnu 1944), ale problém není v tomto určitém nesouladu statistických údajů. Největší záhadou toho všeho je skutečnost, že nemáme žádnou představu, čím že se zabývalo oněch zbývajících sedmnáct milionů lidí, kteří nám chybí do celkového počtu dělníků a techniků zaměstnaných ve městech. A to prosím v zemi, kde byli do pracovního procesu zařazováni “výrostci ve věku 12 až 15 let”. Že by bylo ve válečném průmyslu zaměstnáno pouze dva miliony osob, tedy jen 10% dělníků a techniků? Já vím, existoval také těžební průmysl, průmysl hutnictví železných i neželezných kovů, petrochemický průmysl, železniční, lodí a automobilní doprava. Někdo musel šít stejnokroje, někdo pekl chléb. Jak na jiném místě uvádí Nikolaj Simonov, ve “vojenských” lidových komisariátech pracovalo přibližně 25% průmyslových dělníků a techniků. Z toho by ovšem plynulo, že 100% je maximálně deset milionů osob. Čím se tedy zabývalo zbývajících více než devět milionů osob? Odpověď na tyto otázky opravdu neznám. Může být, že máme k dispozici přesný součet naprosto nepřesných dat. Možná ona záhada spočívá v tom, že obrovské množství osob, které působily ve vojenském průmyslu, bylo z nějakého důvodu započítáváno mimo oficiální přehledy jednotlivých lidových komisariátů. Může existovat naprosto prozaický důvod, např. kádrováci leteckého průmyslu chtěli výrazně ušetřit na nákladech a využívali rozdílů mezi různými typy stravních dávek. Pro rok 1944 by to byl zajímavý trend... Ale znovu opakuji, neznám odpověď. Jediné, co z toho lze zcela jednoznačně vyvodit, že oceňovat “reálnou bojovou hodnotu sovětského letounu” na základě nijak přesných statistik pracovníků leteckého průmyslu patří mezi naprosto absurdní metody výzkumu. Tento způsob psaní však velmi úspěšně zapadá do panem Gončarovem tak ohnivě odsuzované propagandy. Ovšem s historickou vědou opravdu nemá nic společného. Uvedu zde ještě jeden anekdotický způsob zaměňování reálných faktů za “potenciální možnosti”, jenž se nachází v již vzpomínaném třetím svazku sborníku Velká vlastenecká katastrofa. Jakýsi pan Kavalerčik napsal pro sborník obrovskou stať (148 stran), kterou nazval velmi sugestivně - “Jaké tanky byly v roce 1941 nejlepší?”. Zdálo by se, tedy aspoň z názvu, že autor neudělal nic jiného, než že vzal takticko-technická data jednotlivých tanků, a poté provedl srovnání jednotlivých tanků německé branné moci a Rudé armády. Ale kdepak, pan Kavalerčik na to šel jinak. Z nějakého důvodu celý text o tancích zahájil rituálním proklínáním na adresu nenáviděného Rezuna: “Na vlně spravedlivé kritiky bývalých oficiálních sovětských představ se svezla špinavá pěna verze Suvorova-Rezuna. Ten nabídl svoji teorii, která si získala velkou popularitu u nepřemýšlející části publika. Suvorov-Rezun tvrdil, že sovětské tanky převyšovaly německé, a to jak v množství, tak také v kvalitě... Suvorovova (Rezunova) teorie byla již mnohokrát oprávněně kritizována, proto my zde nebudeme ztrácet čas nějakou polemikou s jejími závěry.” A je to! “Nebudeme ztrácet čas nějakou polemikou.” Ovšem autor má pravdu, jen těžko lze polemizovat např. se “Suvorovovým tvrzením” ohledně sovětské kvantitativní převahy v tancích. Sám pan Kavalerčik na straně 304 uvádí, že “k realizaci operace Barbarossa dokázali Němci soustředit 3502 tanků”, zatímco na straně 351 pro čtenáře uvádí: “V pěti západních vojenských okruzích bylo 12 898 tanků”. Může být, že také patřím mezi “nepřemýšlející část publika”, ale osobně se domnívám, že číslo 12 898 je vyšší, než číslo

3502. A je “výrazně” vyšší - nejde zde o nějaká jednotlivá procenta, ale téměř o čtyřnásobek. Poté se pan Kavalerčik věnuje kritice kvalitativních parametrů sovětských tanků. Historii konstrukce legendárního středního tanku T-34, tedy tanku, který na několik desetiletí stanovil základní tendence vývoje tankových konstrukcí, popisuje následujícím způsobem: “V srpnu 1937 dostala konstrukční kancelář Charkovského lokomotivního závodu státní úkol na rozpracování nového modelu tanku. V daném okamžiku to byl pro konstrukční kancelář neřešitelný úkol. Vždyť šlo jen o malou skupinku konstruktérů, kteří se nacházeli v odloučení, velmi daleko od tehdejších středisek sovětského tankového průmyslu...” Přiznávám, že v tomto okamžiku mi kniha vypadla z bezvládných prstů. O čem to autor žvaní? Jaké odloučení? Nejedná se snad o nějaký jiný Charkovský lokomotivní závod? Zvedám knihu ze země a pokračuji ve čtení: “Většina jejich navržených projektů nebyla dotažena do stadia sériové výroby, vždyť v Charkovském lokomotivním závodě byl přímo kritický nedostatek kvalifikovaných specialistů... Příčinou chyb byl samozřejmě banální nedostatek znalostí a praktických zkušeností... V továrně chyběli vzdělaní a zkušení techničtí pracovníci... Automobilní a tanková správa Dělnicko-rolnické rudé armády si v žádném případě nedělala iluze, že v Charkově budou schopni vymyslet něco smysluplného... Aby bylo možné vymyslet něco naprosto nového, k tomu prostě nezbýval čas. Navíc minimum zkušeností s tankovou výrobou v Charkově z toho dělalo naprosto riskantní pokus.” Takže nikoli, všechno je v pořádku, jde opravdu o ten konkrétní Charkovský lokomotivní závod... Mezi námi, představiteli “nepřemýšlející části publika”, si dovolím uvést anekdotu a omlouvám se předem těm, kteří ji znají. A prosím, nevyčítejte mi, že “rozpaluji rožeň”. “Baví se dva: -, Chaime, kde ti ušili tak krásný oblek? -, V Paříži. -, Hm, tak v Paříži... A to je daleko od Běrdičeva? -, Myslím, že tak 1200 verst to bude... -, To se podívejme, 1200 verst, tak daleko. To tedy bude jakási díra. A přitom, taková díra, a tak krásně to ušili!” Spěchám, abych panu Kavalerčikovi vysvětlil, že Charkovský lokomotivní závod je to samé jako Závod Komunistické internacionály, to samé jako Závod č. 183. Takže všechna ostatní místa na světě byla z hlediska tankového průmyslu v “odloučení”. Závod byl založen již v roce 1895 a za sovětské vlády obdržel díky svým výkonům velmi zvučný čestný název “Komunistické internacionály”. Tato obrovská továrna proměnila Charkov v “tankovou Paříž”. Od roku 1932 Závod č. 183 vyráběl tanky BT, jež v té době jednoznačně převyšovaly libovolné tanky na světě jak rychlostí, tak výzbrojí. Až do okamžiku vypuknutí sovětskoněmecké války vyrobili jen v Charkově více tanků, než v celém Německu. V charkovském závodě konstruovaná tanková věž s kanónem ráže 45 mm byla využívána nejen tankem BT, ale také na nejpočetnější verzi lehkého tanku T-26. Výroba silných vznětových motorů (výkon 1320 k) pro ponorky byla v Charkově zahájena již roku 1916. Tato zkušenost, spolu se zkušenostmi při výrobě o něco slabších vznětových motorů pro zemědělské traktory umožnila charkovským konstruktérům dosáhnout světového průlomu v této oblasti - vyvinuli silný kompaktní a přitom lehký vznětový motor V-2 (standardní výkon 400 k, maximální výkon 500 k). Nic podobného nebylo tehdy na celém světě k dispozici. Nejsilnější německý motor té doby, Maybach HL120TRM, měl standardní výkon 265 k a maximální výkon 300 k. Modifikovaný motor V-2 pro těžký tank KV dosahoval maximálního výkonu 600 k, což dávalo gigantu o

hmotnosti 48 000 kg rychlost 35 km/hod na zpevněné vozovce, která byla jen o málo menší, než rychlost tehdejších německých lehkých tanků. Později byla výroba vznětových motorů předána do nově vybudovaného Závodu č. 75, který se také nacházel v Charkově. Objevení se motoru V-2 přineslo technický převrat v celém sovětském tankovém průmyslu. Pro tento motor byly konstruovány lehké tanky BT-7M a T-50, střední tank T-34 a těžký tank KV. Na konci třicátých let byl Charkovským lokomotivním závodem zaveden do sériové výroby těžký dělostřelecký tahač Vorošilověc, jenž měl přímo fenomenální takticko--technická data. Bez nákladu dokázal vyvinout rychlost 42 km/hod na zpevněné komunikaci a jeho dojezd činil 390 km. S plným zatížením se dokázal pohybovat rychlostí 20 km/hod a jeho dojezd byl 240 km. Síla a nízká spotřeba motoru V-2 umožnila tahači Vorošilověc za jediný den, pouze s pohonnými hmotami v nádrži, přemístit těžkou houfnici z jednoho okraje armádního obranného úseku na druhý. Dva tahače Vorošilověc dokázaly bez problémů odtáhnout úplný dělostřelecký komplex houfnice Br-18 o hmotnosti 45 700 kg. Vorošilověc byl schopen, jako evakuační tahač, zvládnout i těžký pětivěžový tank T-35. Nic z toho pan Kavalerčik buď nebere v úvahu, nebo to prostě nezná. Má jasno: “šlo jen o malou skupinku konstruktérů, kteří se nacházeli v odloučení, velmi daleko od tehdejších středisek sovětského tankového průmyslu... V daném okamžiku to byl pro konstrukční kancelář neřešitelný úkol.” Proč by se mělo řešit, že zde vznikl nejlepší střední tank čtyřicátých let na světě? To nejdůležitější je přece autorovo “kvalifikované” mínění ohledně schopností konstrukční kanceláře. Lékař prohlásil: “Je mrtev.” Takže ho dorazte! Seznámení s metodou oslepování a zadýmování zahájíme také příkladem, jenž si vezmeme ze studie pana Kavalerčika. Jak jste již asi pochopili, autor si vytkl za úkol “zlikvidovat mýtus” o kvalitativní převaze nových sovětských tanků, tedy T-34 a KV. Opravdu nezpochybnitelnou předností těchto tanků bylo využití vznětového motoru. Je naprosto stupidní, že se o tom na počátku 21. století, kdy nalezneme vznětový motor v každém typu těžké dopravní a bojové techniky, musíme dohadovat. Ještě dlouho před objevením Suvorovovy teorie, jako malý kluk, jsem kdysi experimentoval a vhodil hořící papír do kýble s naftou. Udělat totéž s kýblem benzinu bych nedoporučoval ani svému největšímu nepříteli. A nemusí k tomu být ani hořící papír, stačí oharek cigarety, takže se zapálenou cigaretou se ani nedoporučuje navštěvovat benzinovou pumpu. Ale pokud někdo opravdu chce dokázat, že bílá je vlastně černá, může to udělat i takto: “Největší katastrofu způsoboval výbuch průbojného granátu v nádrži zaplněné méně než do čtvrtiny. Přitom dochází ke vznícení aerosolových kapiček pohonných hmot s jejich výpary. K následné detonaci navíc přispívá vnitřní vysoká teplota, navýšená ještě průnikem žhavého projektilu. .. Výbuch nádrže dokáže odervat nejbližší pancéřový plát z korby tanku a odmrštit jej stranou... Samotná nádrž se zbytkem nafty se po výbuchu promění v prach a dým... jak známo, rychlost detonace dosahuje 1500 až 1800 m/s a tlak patnácti až dvaceti atmosfér. Tato zničující síla dokázala od sebe odtrhnout svařované pancéřové desky korby tanku T-34...” Hrůza? No aby ne! Přece “zničující síla”, “nádrž se promění v prach a dým”, pancéřový plát “odmrštěný stranou”... To je ten váš vychvalovaný střední tank T-34, který prý nehoří! A vidíte, tento tank se vlastně rozletí na kousky jako porcelánový talíř. Bez ohledu na ten zázračný vznětový motor. Dá se tomu věřit? Ale jistě, kdo by nevěřil specialistovi, který zná taková odborná slova jako “rychlost výbuchu”, “aerosolová směs”, “průbojný granát”... Právě takový způsob nikoli primitivní argumentace nazývám metodou oslepování a zadýmování. Čtenář či oponent je zaskočen “erudicí”, proudem málo známých technických termínů, emocionálním nábojem líčení problému... A klient je získán. Klient totiž nepochopí úplně vše, nebo vůbec nedokáže doposlechnout proud výmluvnosti až do konce. Takže mu unikne ono nezdůrazněné: “Zároveň je třeba zmínit skutečnost, že zápalka německého protitankového granátu ráže 37 mm, 47 mm a 50 mm byla natolik slabá, že nedokázala vyvolat detonaci v nádrži tanku T-34”.

Ale potom o čem zde vlastně hovoříme? Proč je ve článku, hledajícím nejlepší tank roku 1941 pasáž o detonaci palivové nádrže tanku T-34? V roce 1941 měla německá branná moc ve výzbroji protitankové kanóny ráže 37 mm, tankové kanóny ráže 37 mm a 50 mm, původně československé protitankové kanóny ráže 47 mm, lafetované na podvozky tančíků, a do pěších divizí teprve začaly přicházet protitankové kanóny ráže 50 mm. Dva poslední dělostřelecké systémy mohly při optimálních podmínkách (malá vzdálenost, zásah do spodní části pancéřové korby) probít pancíř tanku T-34. Ale jak sám pan Kavalerčik uvádí, i při probití pancíře tyto granáty nedokázaly vyvolat detonaci palivové nádrže. Takže k čemu nás pan autor oblbuje “katastrofálními následky detonace palivové nádrže”? A proč ve svém povídání jasně a zřetelně nekonstatuje totožný fakt, že nádrže německých tanků byly v tom lepším případě kryty pancířem o síle pouhých 30 mm? A že tento pancíř dokázal prostřelit libovolný sovětský tank, libovolný sovětský kanonový obrněný automobil, libovolný sovětský protitankový kanón. A že sovětský kanón ráže 76 mm dokázal takový pancíř probít na libovolnou vzdálenost až po svůj maximální dostřel, přičemž rozžhavené střepiny granátu a probitého pancíře dokázaly zcela spolehlivě a kdykoli zapálit benzin v nádrži německého tanku? Přitom však jsem ochoten souhlasit s tím, že Kavalerčikova metoda oslepování a zamlžování je dosti efektivní a má svůj jistý půvab. A to zvláště ve srovnání s jedním z našich nejvýznamnějších “antirezunistů”, Alexejem V. Isajevem. Jeho oblbovací nápady jsou vedle Kavalerčikových poněkud nudné: “Stempfelova bojová skupina 14. tankové divize byla tvořena 108. motorizovaným plukem (kromě II. praporu), velitelstvím 4. dělostřeleckého pluku s III. oddílem (bez jedné baterie), další baterií tohoto pluku, jednou baterií 607. moždířového oddílu (sborová jednotka s moždíři ráže 210 mm), jednou baterií 60. dělostřeleckého pluku (sborová jednotka s kanóny ráže 100 mm), jednou baterií 4. protitankového oddílu, 36. tankovým plukem (bez jedné zesílené tankové roty), jednou rotou 13. motorizovaného ženijního praporu, částí motorizovaného spojovacího praporu a samostatnou ženijní četou. Falkensteinova bojová skupina 14. tankové divize sestávala ze 103. motorizovaného pluku, jedné zesílené tankové roty 36. tankového pluku, II. oddílu 4. dělostřeleckého pluku, 4. protitankového oddílu (bez jedné baterie) a jedné samostatné ženijní čety. Damerauova bojová skupina...” Předpokládám, že máte jasno, že jste vše pochopili. Ne? Opravdu ne? Tak si přečtěte ještě dvakrát až třikrát. Zkuste si to napsat na papír, to k zapamatování pomáhá. A nestěžujte si, byl jsem uznalý a jako citát vzal jen polovinu onoho oslepujícího a zamlžujícího textu... Je to jen malý příklad historického výkladu pana Isajeva (Isajev, Alexej V.: Ot Dubno do Rostova. Moskva, AST 2004)

- nasmolí celé dvě stránky přehledů, na kterých hypnotizuje čtenáře označením téměř všech praporů a oddílů, rot a baterií, aby tak ukázal na onu šíleně obrovskou sílu, jež se jak černý mrak kobylek vrhla na sovětská vojska. Je to, samozřejmě, velmi účinné. O žádný zázrak však v tomto případě nejde. Ona 14. tanková divize německé branné moci se na svém postupu od pohraničního Vladimiru-Volyňského až po Luck střetla celkem se čtyřmi sovětskými divizemi, i když bude lepší, napíšeme-li, že se měla střetnout. Šlo o 19. tankovou divizi, 135. střeleckou divizi, 215. motorizovanou divizi, 131. motorizovanou divizi a ještě k nim přičleněnou 1. protitankovou dělostřeleckou brigádu. A to přitom nezapočítáváme přímo na hranicích se nacházející 87. střeleckou divizi, 41. tankovou divizi a tři uzly Vladimir-volyňského opevněného prostoru (pan Isajev je označil jako 40 řídce rozmístěných pevnůstek). Navíc se 26. června k Lucku, který v té době Němci obsadili, přiblížily další sovětské jednotky - 193. střelecká divize a 200. střelecká divize. Pokud tedy seznam praporů a rot jediné německé tankové divize zabíral téměř dvě strany

textu, pak by stejně detailní přehled praporů a rot sovětských jednotek zabral těchto stran šestnáct. Samozřejmě, že obdobný seznam jednotek sovětské strany pan Isajev zapomněl uveřejnit... Součástí oslňování je také vypouštění slzotvorného plynu, který já osobně označuji jako “pláč Jaroslavny”. To je opravdu vynikající prostředek, který využívají naši falsifikátoři počátečního období války. V čem je jeho hlavní síla? V pravdě! Podrazáctví této metody však spočívá v tom, že autoři sice říkají pravdu, ale jen o zlomku věcí, přičemž se tato pravda VŽDY týká jedině a pouze nedostatků Rudé armády. Skutečnost, že se stejnými a někdy i většími problémy se musel v létě 1941 potýkat též nepřítel, se vůbec nezmiňuje. Jak vidíte, je to metoda velmi jednoduchá a účinná. Posuďte sami: “V útočném úseku sboru se nachází pět významných vodních překážek - řeky Radostavka, Ostruvka, Žečka, Lošuvka a Sokoluvka. Všechny řeky mají močálovité břehy a představují obrovskou překážku při tankovém útoku. Veškerý terén v prostoru útoku je lesnatý a močálovitý, dominující výšiny jsou v nepřátelských rukou. Závěr: terén není způsobilý k útoku.” Jak bychom mohli nesouhlasit s tímto hodnocením? Když si je ale přečteme, málokdo z nás se zeptá: “V jakém to ale terénu postupoval protivník, a to rychlostí 30 až 50 km denně?” Jak to udělali tankisté von Kleistovy 1. tankové skupiny, že se jim na západní Ukrajině podařilo překonat nejen oněch pět na mapách nevyznačených lesních říček (Radostavka, Ostruvka, Žečka, Lošuvka, Sokoluvka), ale také řeky Západní Bug, Styr, Goryň, Sluč a nakonec širokou řeku Dněpr? Kde se v onom lesním terénu vzaly ony “dominující výšiny” a jak se stalo, že se dostaly do rukou nepřítele? Jak vůbec bylo možné, že tento nepřítel se do lesnatého terénu dostal během několika hodin či dnů po vypuknutí války, ještě předtím, než velení sovětského 15. mechanizovaného sboru označilo terén jako “nezpůsobilý k útoku”? Mohu vám říci, že neznám knihu, v níž by sovětští historici s těžkým vzdycháním nevysvětlovali svému čtenáři nedostatek bojových zkušeností, nedostatek velitelů a technických důstojníků, příliš rychlou výstavbu tankových divizí a mechanizovaných sborů Rudé armády. Tragicky zastřeným hlasem vám oznámí, že 76,453% velitelů tankových a mechanizovaných divizí ve funkci působilo méně, než jeden rok, že někteří velitelé tankových divizí - ten děs - působili v minulosti jako velitelé jezdeckých divizí. Když se nám takovou plačku podaří na chvíli umlčet, můžeme si říci, že u Němců byla situace velmi podobná. Ovšem o “dvouletých zkušenostech z vedení soudobé války” si můžeme přečíst všude. Tato mantra “dvouletých zkušeností” je tak rozšířena, že doporučuji jen na prstech si spočítat - čtyři týdny války proti Polsku + pět týdnů války proti Francii + dva týdny války na Balkáně. Navíc jsou tato data maximalistická i s dny, kdy se již téměř nebojovalo, takže realističtější součet je 3 + 4 + 1, tedy OSM týdnů (ale klidně si počítejte i deset). Kde tedy máme ty dva roky války? Problémy s nedostatkem velitelského sboru v Rudé armádě na jaře 1941 byly. Pochybuji, že by někdo protestoval. V létě 1939 měla Rudá armáda celkem 100 střeleckých divizí, osmnáct jezdeckých divizí a 36 tankových brigád. O dva roky později měla celkem 198 střeleckých divizí, třináct jezdeckých divizí, 61 tankových divizí a 31 motorizovaných divizí. Celkem tedy 303 divizí. Šlo tedy o téměř dvojnásobné navýšení počtu vyšších jednotek, doplněné navíc výrazně jejich vyšší motorizací. Takže problémy s dostatečným počtem velitelů všech stupňů a specialistů rozhodně byly. Aby byly vyřešeny, zavedlo politické a vojenské vedení Svazu sovětských socialistických republik všeobecnou vojenskou povinnost, díky níž se do armády dostaly miliony povolanců a na velitelská místa nastoupily desítky tisíc středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných záložníků.

Samozřejmě, nic z toho nebylo jednoduché a snadné, ovšem problémy podobného rázu měla také německá branná moc. Německo bylo versailleskou smlouvou fakticky odzbrojeno a v roce 1935 mělo ve stavu jen deset divizí. Na cvičeních byly tanky nahrazovány kartonovými krabicemi. V létě 1939 měla německá branná moc již 51 divizí (z toho pět tankových a čtyři motorizované), na jaře 1940 bylo k dispozici 156 divizí a v červnu 1941 celkem 206 divizí. Obrovský růst početního stavu si vynutil povolat do vojska také ne zcela vycvičené záložníky. Němci by rádi své tankové a motorizované divize stavěli na základech jezdeckých divizí, ovšem tyto divize k dispozici neměli. (V tomto případě se autor fatálně mýlí. Do roku 1935 měli Němci k dispozici sedm pěších a tři jezdecké divize - celkem 21 pěších a 18 jezdeckých pluků. Ovšem díky vysokému počtu jezdeckých pluků byly od poloviny třicátých let nově vytvářené německé tankové a lehké divize lépe naplněny důstojníky s dlouhou velitelskou praxí ve srovnání se Standardními pěšími divizemi (pozn. red.))

Tankové divize byly vytvořeny na základě původních pěších divizí, (Také tato informace není přesná. První tři divize byly v roce 1935 vytvářeny na základě jezdeckých a rychlých svazků, další dvě vznikly na podzim 1938 vyčleněním jednotek z původních tří divizí. O rok později byla jedna tanková divize postavena nově a čtyři další vznikly reorganizací původních lehkých divizí. Teprve posledních deset tankových divizí, jež vznikaly na konci roku 1940, mělo jako základ pěší či motorizované divize (pozn. red.))

jejich velitelský sbor tvořili téměř z poloviny záložníci. Přitom oněch 50% kádrových důstojníků byl na německou brannou moc přepych - u pěších divizí (včetně těch, jež byly postaveny koncem roku 1940) tvořili kádroví důstojníci 35 % velitelského sboru. Německo zahájilo druhou světovou válku s pěti tankovými divizemi, (Správně má být šesti - 1., 2., 3., 4., 5. a 10. (pozn. red.))

na jaře 1940 se jejich počet zvýšil na deset a koncem roku 1940 bylo postaveno dalších deset tankových divizí. Kolik “let” tedy veleli velitelé nových tankových divizí? Jaké bojové zkušenosti mohly mít divize, které vznikly až několik měsíců po skončení pozemních bojů na západoevropském válčišti? Ze sedmnácti tankových divizí, které byly v červnu 1941 rozvinuty u sovětských hranic, měly onu “dvouletou válečnou zkušenost” pouze tři divize (1., 3. a 4. tanková divize), sedm dalších divizí (12., 13., 16., 17., 18., 19. a 20. tanková divize) nemělo ani dvoutýdenní zkušenost z Balkánu a 22. červen 1941 se pro ně stal prvním dnem války. Můžeme se však jen ptát proč několikatýdenní zkušenost z bojů v Mongolsku v létě 1939 a několikaměsíční zkušenost sovětsko-finské války byla sovětskými “historiky” pomíjena jako něco, co nestojí za řeč? Nejpodlejší součástí oslňování a zamlžování, nejpodlejším “pláčem Jaroslavny” bych však označil tzv. procentní metodu. Bez jejího využití se v minulosti neobešla jediná práce staré sovětské školy, a také dnes se bez ní neobejde jediná publikace nové školy “Garejev - Isajev”. Kvůli jejímu značnému významu si dovolím této metodě věnovat celou následující kapitolu.

KAPITOLA OSMÁ - PROCENTOMÁNIE Způsob užití procentní metody při vymývání mozků lze nejlépe ilustrovat příkladem, pochopitelným pro každého bývalého občana socialistického státu. Předpokládejme existenci jakéhosi občana Vasilije Puškina, který s manželkou a dvěma dětmi bydlí v pěkném čtyřpokojovém bytě o ploše 80 m2. Jak bychom ocenili bytové podmínky soudruha Puškina? Odpověď je jednoduchá a pochopitelná. Musíme srovnat. S čím budeme srovnávat? S tím, jak žijí jiní. Vasja Puškinů na tom samozřejmě není tak špatně, někteří jeho rostenci žijí v tzv. chruščovkách, tedy se standardem kuchyně pro několik rodin. A nyní si představme, že jsme dostali za úkol prokázat, že soudruh Puškin strádá a trpí v naprosto nevyhovujících bytových podmínkách. Lze to vůbec udělat? Ale samozřejmě a snadno. V prvé řadě musíme Vasjovi darovat nemovitost. Konkrétně, dům na vesnici (70 m2) s pouhou pecí a příslušenstvím na dvoře, zastřešeným mlatem (50 m2), seníkem (60 m2), prasečím chlívkem (40 m2), sklepem na brambory (30 m2). Zdálo by se, že se soudruhu Puškinovi nemůže vést hůře, protože navíc ke svému krásnému městskému bytu získal fakticky NAVÍC rozsáhlou hospodářskou usedlost. Ale to se nám jenom zdá, jen do okamžiku, kdy nastoupí experti na procenta. A ti hned spustí? “Pouze 24% zastavěné plochy, kterou mají Puškinovi k dispozici, odpovídá současným hygienickým normám, 55 % zastavěné plochy Puškinových nemá ani vytápění, ani elektrické osvětlení... Takže jak je možné žít a případně i pracovat v takových nelidských podmínkách?” A právě takovým způsobem se u nás píší vojenské dějiny. K útoku na Sovětský svaz vytvořila německá branná moc čtyři tankové skupiny. Nejslabší z nich, Höppnerova 4. tanková skupina v rámci Skupiny armád Sever, měla ve stavu 602 tanků. Nejsilnější, Guderianova 2. tanková skupina ze Skupiny armád Střed, měla 994 tanků. Celkem se ve stavu čtyř tankových skupin 22. června 1941 nacházelo 3266 tanků (pokud tedy budeme za tanky považovat také faktické tančíky PzKpfw.I a PzKpfw.II), tedy průměrně 817 tanků v každé tankové skupině. Rudá armáda měla šest mechanizovaných sborů, v nichž bylo k dispozici více než 800 tanků. Šlo o 1. mechanizovaný sbor Leningradského vojenského okruhu, 4. a 8. mechanizovaný sbor Kyjevského zvláštního vojenského okruhu, 5. mechanizovaný sbor Zabajkalského vojenského okruhu (na přesunu jako součást tzv. druhého strategického sledu), 6. mechanizovaný sbor Západního zvláštního vojenského okruhu a 7. mechanizovaný sbor Moskevského vojenského okruhu (také na přesunu jako součást tzv. druhého strategického sledu). K tomu bychom měli započítat ještě dva plně bojeschopné sbory - 3. mechanizovaný sbor Pobaltského zvláštního vojenského okruhu (672 tanků, z toho 128 tanků KV a T-34) a 15. mechanizovaný sbor Kyjevského zvláštního vojenského okruhu (749 tanků, z toho 136 tanků KV a T-34). Celkem tak dostáváme osm silných mechanizovaných sborů, s plnými početními stavy osob a dělostřelectva, které v kvalitě tankové výzbroje převyšovaly protivníka a ještě DO zahájení mobilizace dostaly každý 2000 až 4000 nákladních aut a 200 až 300 pásových tahačů. Ovšem Rudá armáda byla výrazně OSLABENA, protože kromě těchto osmi “obrněných pěstí” mohla hned v prvních dnech války nasadit do bojových akcí DALŠÍCH dvanáct mechanizovaných sborů, jež se ale stále ještě nacházely ve stadiu výstavby? Onen 6. mechanizovaný sbor měl prostě smůlu, že se do bojových akcí spolu s ním zamíchal nedoplněný 13. mechanizovaný sbor (282 tanků a 18 000 vojáků)? S kým se tedy mělo bojovat, s procenty nebo s nepřítelem?

Tyto otázky jsou samozřejmě hloupé. Přímo debilní, řekli bychom. Ale vážení soudruzi historici, proč vy sami jste se propůjčili k psaní nekonečných stránek, které jsou plné oněch údajů ve stylu “průměrná teplota pacientů v nemocnici”? Proč jste celkový počet tanků a další techniky vydělili oněmi 30 mechanizovanými sbory, a to včetně těch sotva postavených v rámci Středoasijského vojenského okruhu a Orelského vojenského okruhu? Proč jste do svých publikací napsali: “mechanizované sbory Rudé armády byly zabezpečeny nákladními automobily na... %, pojízdnými dílnami na... %, automobilními cisternami na... %”? Proč povážlivě pokyvujete hlavou, pokud se dočtete, že “tanky nových typů tvořily pouhých 7,8 % celkového tankového parku”? Jenom 7,8 %. Strašné, to je přímo zločin, taková nepřipravenost na hrozící válku! Sovětská vojenská historiografie tvrdila, že při takových procentech výzbroje mohl být Sovětský svaz připraven na válku ne dříve, než v létě 1942. Proto mu až do toho okamžiku nezbývalo nic jiného, než se snažit ze všech sil oddalovat, oddalovat, oddalovat... Ale to je již zastaralá interpretace. Soudruzi Anatoljev a Nikolajev nyní ve dvou číslech časopisu Nězavisimoje vojennoje obozrenije publikovali velice rozsáhlou stať s názvem “Zákonitá porážka”. Propočítali nám, soudruzi, všechna ta procenta a dospěli k naprosto katastrofickému závěru: “Rudá armáda mohla získat reálnou bojeschopnost až na konci čtyřicátých let”. Tak mohla by získat. Takže v polovině čtyřicátých let, konkrétně v květnu 1945 dobyla Berlín, podle těchto soudruhů, jakási zcela nebojeschopná armáda. Do takových absurdit nás tedy dostává slavná procentománie. Pokud si stanovíme špatné východisko, bez ohledu na následné logické kroky musíme dojít ke zcela absurdním závěrům, stejně jako tito dva autoři. Ano, zdá se, že organizační struktury léta 1941 bylo možné naplnit moderní technikou, tedy přezbrojit armádu “tanky nových typů”, na celých 100% až někdy na konci čtyřicátých let. Je zajímavé, že v časopise, jenž se snaží tvářit jako solidní, žádný z redaktorů na tento zjevný nesmysl neupozornil. Žádný redaktor naše autory neupozornil, že nikdy nikde na světě nemůže být nic vybaveno “novými modely” na 100 %. Stejně jako nikdo nemůže znát na 100 % nové anekdoty, není možné vybavit veškeré obyvatelstvo “novými” mobilními telefony, nemohou všichni nosit “nové” modelové oblečení... Relativně “novou” výzbroj, případně v úplnosti dokončit přezbrojení, to dokáže jediná armáda. Taková, která byla předtím poražena. Máme příklad jedné armády, která jako celek “zakončila přezbrojení” - jedná se o německou brannou moc 8. května 1945. Toho dne opravdu došlo k jejímu úplnému přezbrojení - na nulu! Máme velké štěstí, že Rudou armádu tato mezní situace nikdy nepotkala. Ostatně o den později, 9. května 1945 začal v Rudé armádě zcela jiný proces. Ty “nové tanky” T-34 a KV, které pro druhou polovinu čtyřicátých let tak starostlivě rozmnožovali a opečovávali soudruzi Anatoljev a Nikolajev, byly jako zastaralé vyřazovány. Hlavní výzbrojí sovětského tankového vojska se stal střední tank T-34-85, vybavený novou věží pro tři osoby, novým kanónem ráže 85 mm a novými zaměřovacími přístroji k vedení palby. Ovšem tento tank vůbec neměl právo být označován jako “nový”. Již v lednu 1945 byla totiž zahájena sériová produkce opravdu “nového” a konstrukčně zcela odlišného středního tanku T-44. Ovšem tento tank měl pouze přechodný charakter, jeho taktickotechnická data nebyla natolik převratná, takže se hlavní výzbrojí tankového vojska nestal. Již v dubnu 1945 totiž byly postaveny dva pokusné modely zcela nového středního tanku, jenž byl po dvou letech zkoušek dán do velkosériové výroby pod označením T-54. Do května 1945 byly vyrobeny asi jen dvě stovky “nových” tanků T-44, takže k 9. květnu 1945, podle logiky soudruhů Anatoljeva a Nikolajeva, měla Rudá armáda ve své výzbroji pouze 0,8 % tanků “nových typů”. Takže bychom tedy mohli tvrdit, že v květnu 1945 byla Rudá armáda také absolutně “nepřipravena na válku”... Procentománie se hodí pro vymývání mozků vždy, když lze s její pomocí zobrazit “připravenost” (nebo lépe řečeno “nepřipravenost”). Ta je totiž vždy uváděna v procentech

z něčeho, co v žádném případě není kvantifikováno, aby nebyla možnost jakéhokoli srovnání. Všechny sovětské historické publikace na dané téma lkaly např. nad tím, že na počátku mělo pouze 8% sovětských stíhacích letadel kanonovou výzbroj. Tomu rozumí každý, takový kanón, to je něco, kam se hrabe nějaký kulomet... Abychom ovšem získali aspoň nějaké srovnání, neškodilo by, kdyby nám bylo sděleno, kolik procent stíhaček mělo kanonovou výzbroj i v dalších zemích, např. u dalších německých nepřátel - ale o tom samozřejmě sovětští vojenští historikové skromně mlčeli. Takže se pokusím jejich stydlivost v této problematice aspoň částečně překonat. Adolf Hitler utrpěl první porážku na strategické úrovni na podzim 1940, když mu bylo znemožněno provést invazi do Velké Británie. Tuto porážku Německo neutrpělo na zemi či na vodě, ale ve vzduchu - během několikaměsíční letecké bitvy o Británii. Stíhací letouny Královského letectva dokázaly britské nebe ubránit, udržely svoji nadvládu ve vzduchu a způsobily německému letectvu obrovské ztráty. Takže se podíváme, jaké procento britských stíhaček mělo v té době kanonovou výzbroj. Můžeme zkusit hádat - 80% nebo 18%, či snad pouhých 8 %? Správná odpověď zní - 0 %. Leteckou bitvu o Británii vyhráli stíhači Královského letectva na strojích Hurricane a Spitfire, které v té době měly pouze kulometnou výzbroj! Budeme však pokračovat. V posledních měsících druhé světové války se na německém nebi se smrtící pravidelností objevovaly obrovské svazy amerických dálkových bombardérů, které doprovázely americké dálkové stíhačky. A my se ptáme, jaké procento těchto stíhaček mělo kanonovou výzbroj? Přesné číslo neznám a myslím, že je vcelku zbytečné se po něm pídit. V té době byla naprostá většina amerických stíhacích skupin vyzbrojena letouny Mustang a Thunderbolt. Oba typy těchto stíhaček však měly pouze kulometnou výzbroj. Americké stíhačky typu Lightning a Kittyhawk s kanonovou výzbrojí nebyly na západoevropském válčišti buď vůbec nasazeny, nebo byly již staženy z výzbroje jako zastaralé. Případně byly v bojové činnosti využívány, nikoli však jako stíhací, ale jako bitevní (Kittyhawk) a průzkumné (Lightning) letouny. Stručnému rozboru onoho na první pohled podivného přechodu od “zastaralých kanonových” k “moderním kulometným” stíhacím letounům jsem v jedné ze svých knih (Podrobnosti viz Solonin, Mark: Razgrom 1941 g. Na mirno spjaščich aerodromach. Moskva, Jauza - Eksmo 2006)

věnoval celých 13 stran textu. V co nejstručnějším výtahu z něho zde mohu pouze uvést, že kanonová výzbroj byla různého druhu a stíhací letoun druhé světové války si mohl jen málokdy dovolit zvýšit svoji hmotnost o několik tun silnější výzbroje. Účinnost kanonového granátu ráže 20 mm a kulometné střely ráže 12,7 mm v cíli se od sebe tolik nelišila, jak by se mohlo zdát na první pohled. Navíc projektování letounu je vždy velmi citlivé na neúměrné zvyšování hmotnosti, přičemž právě maximální hmotnost je velmi omezujícím prvkem vzhledem k potřebné a možné výkonnosti motorové soustavy. Navíc je třeba řešit dosti důležitou otázku, co má větší význam - zda vyzbrojit stíhací letoun dvěma kanóny se zásobou střeliva na 10 sekund palby, nebo šesti kulomety se zásobou střeliva na 50 sekund palby? Odpověď na tuto otázku je velmi složitá, přesněji řečeno - jediná správná odpověď neexistuje. Můžeme tedy tvrdit, že není nejmenší důvod se domnívat, že chybějící kanonová výzbroj našich stíhacích letounů v létě 1941 byla znakem jejich “beznadějné zastaralosti”. Přesně měsíc po vypuknutí války, 22. července 1941, bylo zahájeno zvláštní zasedání Vojenského kolegia nejvyššího soudu. Na židli souzených si prožili poslední hodiny svého života bývalý velitel Západního frontu armádní generál Dmitrij Grigorjevič Pavlov, bývalý náčelník štábu Západního frontu generálmajor Vladimír Jefimovič Klimovskich, bývalý náčelník spojovací služby Západního frontu generálmajor Andrej Těrenťjevič Grigorjev a bývalý velitel 4. armády generálmajor Alexandr Andrejevič Korobkov. Mezi mnoha otázkami, které bývalý náčelník Hlavní automobilní a tankové správy Rudé armády, bývalý

velitel Západního zvláštního vojenského okruhu a bývalý velitel Západního frontu generál Pavlov, Hrdina Sovětského svazu, dostal, byla i následující: “Během předchozího výslechu jste vypověděl: ,Z důvodu podvedení strany a vlády jsem přesně věděl, že plán výroby tanků, automobilů a tahačů, který vypracoval Generální štáb, byl navýšen desetkrát. Generální štáb zdůvodňoval tyto požadavky zvýšením produkce, ale možnosti našeho průmyslu byly v dané době výrazně nižší. Tímto plánem se Měreckov rozhodl ve válečném období zcela ochromit dodávky tanků, nákladních automobilů a tahačů bojující armádě! Potvrzujete tuto výpověď?” Ještě předtím, než si přečteme odpověď, je třeba připomenout jednu důležitou věc. Tato odpověď nebyla dána v nějakém sklepě během mučení, ale v soudní síni, v průběhu procesu, přičemž generál Pavlov zde odmítl některé ze svých předcházejících výpovědí, které z něho “vyšetřovatelé” prostě vytloukli. V tomto případě však generál výpověď nezměnil: “V zásadě ano. Takový plán existoval. A byla v něm uvedena tato hovadina (podtrženo autorem). Na jejím základě jsem dospěl k závěru, že plán zakázek pro dobu války byl sestaven s cílem podvedení strany a vlády...” Armádní generál Kirill Afanasjevič Měreckov byl náčelníkem Generálního štábu Rudé armády od srpna 1940 do ledna 1941, a proto měl hlavní vliv na sestavení Mobilizačního plánu pro rok 1941 (MP-41). Ovšem tento plán nepodepsal on, ale armádní generál Georgij Konstantinovič Žukov, jehož podpis byl uveden až po podpisu lidového komisaře obrany maršála Sovětského svazu Sergeje Konstantinoviče Timošenka. Generál Pavlov byl zastřelen. Generál Měreckov byl zatčen na konci června 1941, ale o dva měsíce později se jakýmsi zázrakem dostal na svobodu. Materiály soudního jednání s generálem Pavlovem byly odtajněny a výběrově zveřejněny až roku 1992. V té době již nežil nikdo z těch, jejichž jména či funkce byly v procesu zmiňovány. Maršál Timošenko paměti nenapsal, maršál Měreckov o plánu MP-41 neuvedl ani slovo, ale maršál Žukov se na dané téma rozpovídal: “Vzpomínám-li si, co a jak jsme my vojáci požadovali od našeho průmyslu v posledních mírových měsících, vidím, že jsme nebrali v úvahu reálné hospodářské možnosti státu. Ovšem z našeho, řekněme určitým způsobem perspektivního, hlediska byly naše požadavky oprávněné.” Nevěřím, že by dnešní čtenář byl vůbec schopen pochopit, co že soudruh Žukov přesně mínil tím, co napsal. Jeho text je přímo naplněn eufemismy sovětského ptydepe. Ona slova o “perspektivě” lze dosti snadno přetlumočit - soudruh maršál si prostě před dějinami kryl zadek! Tím, že do mobilizačního plánu nacpalo naprosto nesmyslné (z hlediska ekonomických možností země) a nijak nezdůvodnitelné (z hlediska její obranyschopnosti) požadavky na výzbroj a výstroj, sovětské vojenské velení si tvořilo výmluvu na “objektivní příčiny” pro případ pozdější porážky. Pochybuji, že přitom mysleli na budoucí sovětské vojenské historiky, i když jim těmi svými požadavky nevědomky připravili vynikající dárek. Neboť ona procenta, která tak milovali a dodnes milují naši “procentomaniaci”, se odvozovala a stále odvozují od oněch “hovadin” (řečeno s generálem Pavlovem), které se nacházely v Mobilizačním plánu na rok 1941 (MP-41). Jde o ten samý dokument, se kterým Vojenské kolegium nejvyššího soudu pracovalo jako se “zločinným plánem”, i když obviněný armádní generál dané údaje chápal mnohem prozaičtěji. Pokusíme se nyní stručně projít čísla a procenta dokumentu MP-41 v několika příkladech. (Celkový a podrobný rozbor viz Solonin, Mark: 23. červen aneb opravdový den “M”. Praha, Naše vojsko 2010)

Traktory - tahače. Jedním z nejoblíbenějších příkladů našich falšovatelů “úděsné nepřipravenosti” Rudé armády na válku byl a stále zůstává problém dělostřeleckých tahačů. Přesněji řečeno, jejich hrozný nedostatek. Nedostatek byl vždy vyjadřován v procentech z neznámého základu - ani z mobilizačního plánu, ani ze souhrnných tabulkových počtů. Procenta to byla přibližná a vcelku libovolná - 30 %, 40 %, někdy i 50 %. I když danou věc vysvětlují docenti a kandidáti věd, vychází to pokaždé jinak. Podle nich nebylo čím dopravit děla na bojiště, nebylo je čím stáhnout do týlu. A proto prý byly ty obrovské ztráty dělostřeleckého materiálu v prvních válečných týdnech - nedalo se prostě nic dělat. Nebudu se s nikým hádat, jen si vezmu k ruce kalkulačku a všechno si to pěkně přepočítám, neboť údajů je k dispozici dostatek. Zbraňových systémů divizního dělostřelectva (kanóny ráže 107 mm, houfnice ráže 122 mm, houfnice ráže 152 mm), jež bylo nejpočetnější, měla Rudá armáda na počátku června 1941 přibližně 12 800 ks. Neuvádím zde záměrně kanóny ráže 76 mm a minomety ráže 120 mm, protože ty byly přepravovány v závěsu za nákladními automobily, případně hipomobilně. Měli bychom sem však započítat všechny protiletadlové kanóny ráže 76 mm a 85 mm, kterých bylo celkem 7200 ks. Budeme je započítávat bez ohledu na skutečnost, že většina z nich byla určena ke stacionární protivzdušné obraně objektů v týlu, takže se přesunovat nemusely. Ale nechme jim možnost přesunu v případě kritické situace. Celkem tedy dostáváme asi 20 000 dělostřeleckých systémů, k jejichž přepravě potřebujeme tahače. Pokud se podíváme do hlášení náčelníka Hlavní automobilní a tankové správy Rudé armády z 15. června 1941, zjistíme, že v červnu 1941 bylo ve vojscích celkem 33 700 traktorů. Do tohoto čísla nejsou započteny speciální těžké dělostřelecké tahače S-2, Komintěrn a Vorošilověc, určené k přepravě těžkých děl, jež se nacházela ve výzbroji sborového, armádního a záložního dělostřelectva. Zdálo by se tedy, že zde není vůbec žádný problém, protože tahačů bylo o polovinu více, než příslušných dělostřeleckých systémů. Ovšem v Mobilizačním plánu pro rok 1941 se nachází požadavek na 55 200 těchto tahačů. A díky tomu mohli sovětští vojenští historikové sáhodlouze žvanit o tom, že děla neměla k dispozici “prostředky mechanizované přepravy”. Je třeba však tyto “historiky” upozornit na skutečnost, že již 1. července 1941 bylo v rámci mobilizace armádě z národního hospodářství předáno dalších 31 500 traktorů. Takže požadovaný počet traktorů dle dokumentu MP-41 byl nejen naplněn, ale i překročen. “Takto to nepočítám”, sdělí libovolný “specialista”, a bude mít pravdu. Dělostřelectvo bylo sice tím nejdůležitějším, ale nikoli jediným uživatelem pásových tahačů a traktorů. Pásové tahače byly třeba pro evakuaci zasažených tanků z bojiště, pro přepravu těžkých polních dílen, pro mobilitu našich pontonových praporů... Proto budeme počítat jiným způsobem, způsobem “správným” - budeme tedy vycházet přesně z plánovaných tabulkových počtů našich vojskových těles a vyšších jednotek. Podle tabulek počtů z dubna 1941 měl mít každý samostatný protitankový oddíl každé střelecké divize na svých osmnáct protitankových kanónů celkem 21 pásových tahačů Komsomolec. Jen na okraj zde uvedu, že pěší divize německé branné moci takové “extrabuřty” neměly, jejich protitankové kanóny táhl pár koní. Motorizovaná divize Rudé armády si pro svůj protitankový oddíl nárokovala o něco více, celkem 27 pásových tahačů. Pokud sečteme potřebu všech střeleckých a motorizovaných divizí, dostáváme počet 4596 pásových tahačů Komsomolec. V červnu 1941 se v Rudé armádě nacházelo celkem 6672 těchto tahačů, což není vůbec špatné, ne? Chyba lávky, je to špatné z hlediska našeho dokumentu MP-41, který jich požaduje 7802. Takže všechno zpět, těchto tahačů není dostatek! Každá ze 179 střeleckých divizí (horské střelecké divize nezapočítáváme) měla mít podle tabulkových počtů celkem 78 traktorů, a to bez tahačů Komsomolec. Přitom tabulky počtů byly velmi štědré. Např. v houfnicovém dělostřeleckém pluku střelecké divize se na 36 houfnic počítalo se 72 traktory. Celkem tedy střelecké divize potřebovaly 13 962

traktorů. K úplnému vybavení 30 mechanizovaných sborů (což se ani podle dokumentu MP-41 v roce 1941 nepředpokládalo) bylo třeba dalších 9330 traktorů a speciálních pásových tahačů, samozřejmě bez tahačů Komsomolec. A nesmíme zapomenout na další prvosledovou vyšší jednotku, na protitankovou dělostřeleckou brigádu zálohy hlavního velení. Do 1. července 1941 jich mělo být vytvořeno celkem deset. V každé z nich mělo být k přepravě 120 kanónů ráže 76 mm, 85 mm a 107 mm k dispozici 165 tahačů. Připočteme tedy ještě 1650 traktorů. Sborové dělostřelecké pluky a dělostřelecké pluky zálohy hlavního velení měly proměnlivou organizační strukturu a z toho také plynoucí různé tabulkové počty. S jednoznačným navýšením stanovíme průměrnou dělostřeleckou výzbroj na 36 hlavní, přičemž budeme počítat s pro celý svět naprosto nerealistickým požadavkem dvou tahačů na jeden dělostřelecký systém. Tím dostaneme přibližné číslo asi 12 000 speciálních dělostřeleckých tahačů, potřebné pro naplnění přemrštěných požadavků našich 94 sborových dělostřeleckých pluků a 74 dělostřeleckých pluků zálohy hlavního velení. Takže pro všechna dělostřelecká tělesa a samostatné oddíly Rudé armády, včetně vnitrozemských vojenských okruhů (Uralského, Sibiřského, Středoasijského), vzdálených tisíce kilometrů od západní hranice, můžeme vyčíslit požadavky na prostředky mechanizovaného tahu. Součet všech těchto superštědrých požadavků nám činí 37 000 dělostřeleckých tahačů. Reálně podle dokumentu z 15. června 1941 bylo k dispozici 36 300 traktorů a dělostřeleckých tahačů, aniž bychom započítali tahače Komsomolec. Tvůrci dokumentu MP-41 ovšem požadovali v této komoditě 83 045 jednotek. A proto zde mají naši “procentomaniaci” bohatou žeň svých “důkazů”. Celé půlstoletí nám mohli vykládat, jaký nedostatek dělostřeleckých tahačů jsme měli, přičemž mohli uvádět, jak malé procento oněch 36 300 tahačů bylo. Zato německá branná moc byla připravena k válce na sto procent. Aniž bychom otevřeli jakoukoli knihu, můžeme ihned říci, že 22. června 1941 německým tankovým divizím nechyběl do plánovaného počtu ani jeden střední a těžký tank s pancířem odolávajícím standardním protitankovým kanónům. Také těžkých obrněných automobilů s kanónem ráže 45 mm měla německá branná moc přesně tolik, kolik uváděl její mobilizační plán. Stejně tak divizních kanónů, jejichž granáty dokázaly probít čelní pancíř nejtěžších nepřátelských tanků... Nula v plánech, nula v realitě - výsledek 100 %. Tady konečně vidíme onu proslavenou německou přesnost. Tankové divize Rudé armády měly v červnu 1941 k dispozici již 1500 tanků KV a T-34. Z hlediska Mobilizačního plánu pro rok 1941 to bylo jen “ubohých 9% tabulkového stavu”. V německé branné moci jsou divizní houfnice taženy šestispřežím. Naši vojenští historikové to označují jako “plně mobilizovaná armáda, na kterou pracuje průmysl celé Evropy”. Bohužel pro Němce, generály Haldera a Jodla vůbec nenapadlo zpracovat mobilizační plán podle úzu “chtěli bychom”, nezařadili do tabulkových počtů zatím ještě neexistující vojenskou techniku, nechtěli po Adolfu Hitlerovi čtyři dělostřelecké tahače na přepravu jednoho kanónu... A proto je sovětští historikové neoznačují jiným způsobem, než jako “prohrávající hitlerovské generály”. Mnohem stupidněji dokáží naši vymývači mozků žvanit o spojovací technice. Rudá armáda žádné spojení neměla. Stejně jako v Sovětském svazu neexistoval sex. To přece vědí všichni. Stručně řečeno, existující dogma o “chybějícím spojení” se dostává za rámec procentománie. Ve většině prací se totiž naši falsifikátoři již ani neobtěžují uváděním nějakých čísel. Proč také? Čtenář i bez konkrétních čísel ví, že 22. června 1941 němečtí diversanti přeřezali všechny telefonní kabely a o radiostanicích se primitivní Rudé armádě ani nesnilo. Pouze v minimu těch solidních knih se objevují podivné informace, např. “jednotky Západního zvláštního vojenského okruhu byly zabezpečeny plukovními radiostanicemi na 41 %, praporními na 58% a rotními na 70 %...”

Přesto neváháme deklamovat - jak se, probůh, mohlo v takových podmínkách bojovat! Na počátku čtyřicátých let jsme byli zabezpečeni ROTNÍMI radiostanicemi na pouhých 70 %. Co to je... Se spojením byly samozřejmě v Rudé armádě obrovské problémy. V prvních hodinách, v prvních dnech a týdnech války bylo předávání informací mezi jednotlivými velitelskými stupni v podstatě paralyzováno. To je nezpochybnitelný fakt. Tento fakt má vcelku jednoduché vysvětlení, které však je naprosto nepřijatelné jak pro sovětskou, tak pro dnešní historickou mytologii. Tehdy šlo o to, že ona velitelství nebyla ochotna se zapojit do spojovacích sítí. Samozřejmě, že velitel divize, který opustil své vojáky a zdrhal do týlu, nemohl a ani nechtěl navázat spojení a hlásit výsledky své “bojové činnosti” veliteli armády, který vzal roha již o den dříve, takže se nacházel o 100 km hlouběji v týlu. Ani nasazení radiotelefonů se signálem přes družici by tenkrát nepomohlo. Stejně tak, jako rodičům nepomůže při hledání potomka, který odešel na oslavu narozenin kamaráda a nevrátil se v danou dobu, mobilní telefon. Prostě se “vybila baterie”, případně “nebyl ten zatracený signál”... Samozřejmě, že tato prostá pravda sovětské vojenské “historiky” neuspokojovala. Proto vymysleli berličku, s jejíž pomocí mohli veškeré problémy spojení svést na “chybějící” TECHNICKÉ PROSTŘEDKY ve spojení Rudé armády. Aby ještě zvýšili efekt tohoto mýtu, začali předkládat teze, že radiospojení bylo jedinou možností komunikace mezi velitelskými stupni. Je to podivné, ale čtenáři tuto stupiditu přijali za svou. Nikdo nepřemýšlel nad tím, že císař Napoleon I. k dispozici radiostanice neměl, dokonce ani polní telefony, a přesto dokázal statisíce vojáků přesunout do místa, které zvolil. Prostě všichni zapomněli na skutečnost, že komunikovat lze pomocí světla, osvětlovací rakety, spojky na motocyklu, osobním automobilu nebo kurýrním letadlem... Obranné pásmo střelecké divize podle polního řádu dosahovalo šíře deset až dvanáct kilometrů. Pokud budeme předpokládat, že se velitelství divize nachází uprostřed pásma, může spojka pohodlně dojít na samé křídlo za hodinu. Pěšky. S pomocí motocyklu dokáže za stejnou dobu ujet i ve špatném terénu minimálně 40 km, tedy dorazit na velitelství sboru. V absolutní většině případů nebyl za války velitel divize nucen vydávat rozkazy častěji, než jeden až dva v hodině, takže vyšší rychlost v předávání rozkazů ani není třeba. Ale kdo má běhat, případně na čem jezdit? To je jednoduché. Podle tabulek počtů z dubna 1941 měl spojovací prapor střelecké divize: -, 278 vojáků; -, šest jezdeckých koní; -, tři motocykly; -, tři obrněné automobily; -, jeden osobní a jedenáct nákladních automobilů. To je tabulkový stav. Jak to však vypadalo reálně? Koně počítat nebudeme, ale k 15. červnu 1941 měla Rudá armáda k dispozici 16 918 motocyklů. Takže problém v tom, aby každý spojovací prapor každé ze 179 střeleckých divizí obdržel své tři motocykly, rozhodně nebyl. Také s obrněnými auty to bylo v pořádku. Bylo k dispozici třeba 1899 lehkých obrněných automobilů BA-10, které byly ideální k doručování nejdůležitějších dokumentů klidně i pod nepřátelskou kulometnou palbou. Pokud tento počet 1899 ks vydělíme počtem 303 divizí, dostáváme možnost přidělit celých ŠEST obrněných aut BA-20 každé existující střelecké, motorizované, tankové a jezdecké divizi Rudé armády. Podle tabulek měl např. každý mechanizovaný sbor k dispozici samostatnou sborovou kurýrní letku se spojovacími letouny U-2 a R-5 v celkovém počtu 15 strojů. Jak známo, tak unikátní a jednoduchý dvojplošník U-2 dokázal přistát na každé lesní mýtině, jeho motor byl velmi tichý a stroj létal dvakrát nebo i třikrát rychleji, než mohl jet po silnici motocykl. Samozřejmě, že řada situací vyžaduje, aby byla informace předána okamžitě, bez jakéhokoli prodlení. Např. spojení mezi velitelem baterie a velitelstvím dělostřeleckého

pluku musí být stálé. Spojka s dopisem je v tomto případě k ničemu. Proto také hlavním prostředkem spojení armád první poloviny 20. století byl telefon s polním vedením. A těch Rudá armáda rozhodně neměla málo. Konkrétně - 343 241 km telefonního kabelu a 28 147 telegrafního kabelu. Takovým množstvím drátu by bylo možné omotat zeměkouli podél rovníku devětkrát. Telefonních přístrojů různých značek bylo k dispozici 252 376 ks. To by průměrně bylo 800 ks na každou divizi. Telefonní spojení se dalo rušit jen velmi špatně, technické prostředky poloviny 20. století to fakticky neumožňovaly. Aby protivník dokázal pomocí telefonního spojení předat dezinformaci, musel by do nepřátelského týlu poslat diversní skupinu, aby se napojila na nepřátelské komunikace, což bylo složité a riskantní. Navíc měla každá divize téměř tři stovky spojařů, jejichž jediným úkolem bylo udržovat neustálé spojení, provádět kontrolu linek, klást záložní linky a opravovat přerušené kabely. Ovšem budoucnost patřila radiostanicím a Rudá armáda požadovala všechno “budoucí” v obrovských kvantech. Podle tabulek počtů měla mít střelecká divize - tedy nikoli do velké hloubky pronikající tanková či motorizovaná divize, ale standardní pěchota, postupující vpřed rychlostí deset kilometrů denně - celkem 153 radiostanic. STO PADESÁT TŘI. Z toho ovšem vyplývá, že takových mizivých 10% tabulkového stavu, tak oplakávaných našimi vymývači mozků, představovalo celých 15 radiostanic na divizi! Radiostanice bývají různé. Jedny jsou v obrněném vlaku, jiné v automobilu, další na dvouspřežím tažené bryčce. V dubnu 1941 se předpokládalo zabezpečit střeleckou divizi Rudé armády (na kterou celá Evropa ještě nepracovala) následovně. Tři silné radiostanice na nákladních automobilech jako součást samostatného spojovacího praporu zabezpečovaly spojení pro velitele a štáb divize. Tři další automobilní radiostanice byly zařazeny do stavu průzkumného praporu, čtyři do sestavy houfnicového dělostřeleckého pluku a velitelství divizního dělostřelectva. Takže v přímé podřízenosti velitelství divize se nacházelo deset silných radiostanic na nákladních automobilech, zpravidla radiostanic 5AK. Tato radiostanice měla dosah 25 km při fonickém a 50 km při telegrafním spojení pomocí morseovky. Stanice tedy bez problémů pokrývala celou oblast divize, zaujímající obranný úsek, a přesahovala také k sousedům. Podle hlášení z 1. ledna 1941 měla Rudá armáda celkem 5909 těchto radiostanic, což by dávalo průměrně skoro 20 radiostanic na divizi. Kromě těchto velkých radiostanic, k jejichž převozu bylo třeba nákladního automobilu, existovaly také přenosné radiostanice typu RB, RBK, RBS a RBM s výkonem až 3 W a dosahem do 15 km. Těchto radiostanic bylo 1. ledna 1941 k dispozici 35 617 ks. Tedy více než 100 radiostanic na jednu divizi. Podle tabulkových počtů měl houfnicový pluk střelecké divize na svých 36 dělostřeleckých hlavní 37 těchto radiostanic - každá houfnice jednu radiostanici. To je již naprostý extrém, vždyť houfnice nevedou palbu jednotlivě. Minimální jednotkou dělostřelectva je vždy baterie (většinou tvořená čtyřmi děly). Právě velitel baterie musí dostávat od velitele oddílu či pluku palebný úkol a další informace k vedení palby. Houfnicový dělostřelecký pluk měl devět baterií, takže pouhých a “směšných 24 %” tabulkového stavu radiostanic by naprosto stačilo, aby velitel pluku mohl bez problémů zadávat potřebné úkoly podřízeným velitelům všech baterií. V každém střeleckém pluku mělo být po osmnácti radiostanicích, z toho patnáct praporních. Stesky na téma, že “vojska Západního zvláštního vojenského okruhu byla zabezpečena praporními radiostanicemi na pouhých 58 %” znamenají, že v každém střeleckém praporu tohoto okruhu (tabulkově 778 vojáků a úsek obrany do dvou kilometrů) byly k dispozici téměř TŘI radiostanice. Motorizovaná divize měla mít k dispozici 115 radiostanic (samozřejmě, že bez radiostanic v tancích a obrněných automobilech), tedy celkově méně než střelecká divize. Ovšem oněch silných radiostanic 5-AK na automobilním podvozku zde bylo mnohem více, 36 souprav na divizi! Je jasné, že při plánování (a do značné míry také uskutečnění) na čtyřicáté roky 20. století v podstatě fenomenální radiokomunikační sítě na divizní úrovni, se v Rudé armádě nezapomínalo ani na radiosíť na sborové a armádní úrovni. Pro zabezpečení spojení na

této úrovni byly k dispozici radiostanice 11 -AK, RSB a RAF. Radiostanice RSB se také nacházela na podvozku nákladního automobilu, měla výkon do 50 W a zabezpečovala fonickou komunikaci do vzdálenosti 300 km, což bez problémů pokrývalo prostor rozmístění téměř všech armádních jednotek včetně celého týlu. Radiostanice RAF byla mnohem silnější, její výkon dosahoval až 500 W a celý spojovací komplex se převážel na dvou nákladních automobilech ZIS-5. Podle hlášení z 1. ledna 1941 bylo v Rudé armádě k dispozici celkem 1613 radiostanic RSB a RAF, což dávalo průměr OSMNÁCT radiostanic pro každý střelecký nebo mechanizovaný sbor. V Mobilizačním plánu na rok 1941 z jakéhosi nejasného důvodu nejsou uvedeny starší radiostanice 11-AK (výkon také 500 W), i když jich bylo k dispozici velké množství. Např. v Kyjevském zvláštním vojenském okruhu bylo k 10. květnu 1941 ve stavu šest radiostanic RAF, 97 radiostanic RSB a 126 radiostanic AK-11. Opravdovým divem spojovací techniky byl v roce 1941 komunikační komplex RAT. Jeho výkon dosahoval 1,2 kW a umožňoval fonický provoz na vzdálenost 600 km a telegrafní na vzdálenost 2000 km. Vysílací schéma umožňovalo provoz na 381 pevných kanálech s automatickým měněním kmitočtu. K převozu tohoto komplexu bylo třeba tří nákladních automobilů ZIS-5, obsluhu tvořilo 17 osob a k 1. lednu 1941 jich bylo k dispozici celkem 40 ks. Samotný Kyjevský zvláštní vojenský okruh jich měl před vypuknutím války pět. To je, samozřejmě, mnoho a zároveň také málo. Proč málo? Protože podle dokumentu MP-41 měla Rudá armáda mít celkem 117 (sto sedmnáct) komplexů RAT. Bylo by zajímavé zjistit, jaké množství frontových velitelství a na kolika kontinentech chtěli autoři Mobilizačního plánu Rudé armády na rok 1941 rozvinout? Za celou válku, kterou Rudá armáda zakončila v květnu 1945 v Berlíně, nebylo k dispozici najednou více, než 50 komplexů RAT... Dohromady, bez započtení rotních a praporních radiostanic, bez započtení radiostanic v tancích a obrněných automobilech, měla Rudá armáda k dispozici 7566 radiostanic výše uvedených typů. A to bylo k 1. lednu 1941. Lze důvodně předpokládat, že onoho prvního dne roku 1941 se život nezastavil a sovětský průmysl pokračoval ve výrobě. Podle plánu na rok 1941 mělo být vyrobeno 33 radiostanic RAT, 940 radiostanic RSB a RAF, 1000 radiostanic 5-AK. Nedomnívám se, že je někdo schopen se naučit všechna ta čísla, která zde byla ohledně počtu radiostanic uvedena, nazpaměť. Ale domnívám se, že je do budoucna již zbytečné vyprávět onu krásnou pohádku, kdy 22. června 1941 diversní skupiny nepřítele pronikly do týlu Rudé armády a přeřezaly zde všechna polní vedení, takže všechna velitelství se náhle odmlčela.

KAPITOLA DEVÁTÁ - TAJEMSTVÍ!!! TAJNÉHO SCÉNÁŘE... Nyní se raději vrátíme k jednoduchému a veselému povídání o nejstupidnějších příkladech nového vymývání mozků. Ty nejsou tak složité, jak by se mohlo čtenáři, zahlcovanému v předchozích kapitolách spoustami čísel, zdát. Někteří autoři píší o VELKÉ ZÁHADĚ 22. června 1941 lehce a prostince. Např. v roce 2005 vyšla kniha Stalin - tajný scénář počátku války. (Věrchovskij, Jakov - Tyrmos, Valentina: Stalin. Tajnyj “scenaryj” načala vojny. Moskva, Olma-press 2005)

Její autoři prohlásili v jednom z rozhovorů, že původně chtěli tuto knihu pojmenovat Diletanti proti historikům. Je třeba je za tuto odvahu a otevřenost obdivovat. Musíme si však uvědomit, že svoboda slova a tisku má jako vedlejší produkt skutečnost, že diletantští grafomani mohou motat hlavu čtenářům. Je to sice špatné, ovšem nedá se s tím nic dělat. Již samotné označení “tajný scénář” však z publikace dělá důležitý prvek našeho zájmu. V prvé řadě se podíváme, jak sami autoři (na straně 224 své knihy) chápou význam jimi odhaleného “tajného scénáře počátku války”. Na rozdíl od procentomaniaků zde je třeba ke zhodnocení díla třeba ocitovat mnohem větší pasáž: “... A dnes (tedy 20. března 1941, pozn. aut.) tedy Stalin rozhodl. Válka proti Německu, až bude zahájena, nebude zahájena podle Hitlerova scénáře, ale podle jeho opaku, tedy podle scénáře stalinského... V tomto stalinském scénáři má svoje místo také skutečnost, že minulý týden, přesně 11. března 1941, došlo k historické události obrovského významu - do války proti Hitlerovi se zapojily též Spojené státy americké! V minulém týdnu americký kongres vyjádřil souhlas se zákonem o půjčce a pronájmu, podle něhož státy, které se staly obětí hitlerovské agrese, mohou získat americkou vojenskou a hospodářskou pomoc. I Rusko bude mít šanci získat takovou pomoc, ale pouze v tom případě, že nebude napadající stranou, ale stranou napadenou. Rusko tak má šanci získat výhody ze zákona o půjčce a pronájmu, pokud se stane OBĚTÍ HITLEROVSKÉ AGRESE! Pouze v tom případě, jestli povede spravedlivou osvobozeneckou válku proti agresorovi! Od tohoto dne bude proti hitlerovské DEZINFORMACI stát mnohem chytřejší a rozsáhlejší stalinský PODVOD, který musí oklamat celý svět -nepřátele i spojence - jak znepokojeného Hitlera, tak chytrého Churchilla i idealistického Roosevelta... Od tohoto dne až do samotného “nenadálého útoku” bude Stalin předstírat, že odmítá všechny informace zpravodajských služeb. Zcela konkrétně:,Pošlete svůj zdroj do p... své matky!' “ Musím autorům říci, že vím, co chtějí sdělit: “Ano, toto je jedna z možných hypotéz, ostatně, proč ne?” Ale nikoli, přátelé moji, to co jste předložili, to opravdu není hypotéza. Ne každé uskupení slov má nárok nazývat se hypotézou. Protože však jedním z klíčových prvků boje s vymývači mozků je právě stanovení rozdílu mezi odvážnou vědeckou hypotézou a grafomanským výplodem, musíme se na tento problém podrobně podívat. Dne 30. června 1908 v 07.00 hodin došlo nad rozsáhlou a divokou tajgou v oblasti řeky Podkaměnnaja Tunguska k obrovskému výbuchu. V okruhu 40 až 50 km bylo zničeno asi 80 000 000 stromů. To je prostě fakt. V kosmickém prostoru létají komety a meteority. Toho se drží absolutní většina světových vědců, ale samozřejmě existuje nepatrná menšina, která se domnívá, že vše, co vidíme, je pouhou naší iluzí, že mimo naši mysl nic neexistuje. Předpoklad, že ke zničení onoho lesa došlo kvůli výbuchu komety či meteoritu v atmosféře Země, to je právě vědecká hypotéza. V oblasti katastrofy je tajga samý močál.

Z močálů neustále stoupají jisté plyny. Předpoklad, že tzv. tunguzská katastrofa je výsledkem výbuchu obrovského množství takového plynu, to je také vědecká hypotéza. A takto bych mohl pokračovat... Představa o tom, že v Izmajlovském parku v Moskvě si mamuti pochutnávají na kaktusech, to ovšem vědecká hypotéza není. Proč? Protože v Moskvě prostě mamuti nežijí a v Izmajlovském parku zcela jistě nenaleznete ani jeden kaktus. Navíc žádné zvíře nedokáže sežrat dlouhoostný pichlavý kaktus bez jakékoliv úpravy. Člověk, který by předložil podobnou “hypotézu”, by tedy buď musel předložit pro svoje tvrzení důkazy (např. videozáznam či svědectví určitého počtu lidí, kteří v Izmajlovském parku viděli mamuty, jak žerou kaktusy), nebo by jej čekalo posezení s psychiatrem. V normální společnosti žádná třetí možnost neexistuje. Nyní se ale vrátíme k onomu “tajnému scénáři” našich autorů. Zákon o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Acť) v žádném případě nespecifikoval pojmy jako “agrese”, “oběti agrese”, “hitlerovská agrese” a pod. Zákon dal pouze presidentovi Spojených států amerických právo samostatně (tedy bez schválení Kongresem) přijímat rozhodnutí o prodeji výzbroje, munice, vojenské techniky a pod. zemím, jejichž podpora byla důležitá pro obranu Spojených států amerických. Žádná charita, žádné zmínky o rytířském hájení práv “vdov a sirotků”, nic takového nebylo v zákoně uvedeno. Samotné označení “lend-lease” se týkalo velmi specifického způsobu financování. Dodávky totiž neměly charakter předchozího “zaplať a odvez”, ale spíše “využívej, a pokud ti něco po skončení války zůstane, tak to vrátíš, ostatní pak zaplatíš”. Mnoho let předtím a mnoho let poté, co zákon o půjčce a pronájmu vstoupil v platnost, prováděly Spojené státy americké aktivní zahraniční politiku, přičemž v jejím rámci často poskytovaly zbraně americké výroby bojujícím stranám. Např. ještě před přijetím tohoto zákona posílali bojová letadla Číně, Francii, Velké Británii, Finsku. Přitom poslední rozhodnutí bylo kryto rezolucí Společnosti národů, jež Finsko označila za oběť agrese, nikoli však hitlerovské, ale stalinské. Pokud jde o Francii a Velkou Británii, tak osudový “první výstřel” učinily ony - 4. září 1939 britské Královské letectvo bombardovalo německou námořní základnu Wilhelmshaven a 9. září 1939 devět francouzských divizí překročilo francouzsko-německou hranici a zahájilo útok na Saarbrůcken. Samozřejmě, že když president a Kongres schvalovali politickou podporu a dodávky zbraní pro Francii a Velkou Británii v jejich válce proti Velkoněmecké říši, nikdo se nezabýval právnickým purismem na téma “kdo vystřelil první”. Na pořadu rozhodování bylo, čí vítězství ve válce lépe souzní s americkými zájmy. Reálně proto nic osudového v přijetí zákona o půjčce a pronájmu nebylo. Zákon pouze značně zvýšil pravomoci presidenta Franklina D. Roosevelta. Ten se nyní mohl v zahraniční politice rozhodovat svobodněji, bez nutnosti překonávání odporu tzv. izolacionistů v Kongresu. Přijetí zákona navíc dosti vychýlilo rovnováhu mezi výkonnou a zákonodárnou mocí ve prospěch moci výkonné. Ovšem zásadní a nevratné změny americké zahraniční politiky se nekonaly, a proto se tento zákon nestal “historickou událostí obrovského významu” a Spojené státy americké se rozhodně nezapojily “do války proti Hitlerovi”. Pokud jde o Velkou Británii a jejího premiéra Winstona S. Churchilla, jejich vliv na přijetí onoho zákona rozhodně nelze přeceňovat. Ochota (nebo neochota) amerického presidenta pomáhat Sovětskému svazu ve válce proti Německu nevycházela ani formálně, ani prakticky z etických představ ohledně “spravedlivé války proti agresi”. Hlavním důvodem, aby se Stalinovo impérium stalo příjemcem pomoci podle zákona o půjčce a pronájmu, nebyla skutečnost, že se stalo “OBĚTÍ HITLEROVSKÉ AGRESE” (v našich knihách velká písmena většinou předznamenávají velkou hloupost, vydávanou za “hypotézu”), ale z toho důvodu, že se stalo americkým spojencem a podílelo se tak na obraně Spojených států amerických. Ať se nám to líbí, nebo ne, Spojené státy americké a Velká Británie představovaly v polovině 20. století demokratické velmoci. Zahraniční politika volených představitelů těchto

zemí byla kombinací ideálů a zájmů. Již 4. července 1941 president Roosevelt ve svém rozhlasovém projevu prohlásil: “... Je nám známo, že nebudeme schopni zachovat svoji svobodu, svobodu naší země, pokud naši sousedi tuto svobodu ztratí... Jsem nucen americkému lidu říci, že Spojené státy americké nebudou mít nikdy šanci žít jako pouhá oáza štěstí a blahobytu, pokud by byly obklíčeny obrovskou pouští diktatury. A když skládáme svatou přísahu naší zemi a naší vlajce, je to naše hluboké přesvědčení, které posilujeme naší prací, naší vůlí a v případě potřeby také našimi životy.” Předpokládám, ba jsem o tom naprosto přesvědčen, že obyčejní Američané o daných věcech mezi sebou nehovořili v takovém “vysokém stylu”. Ale pokud by tato Rooseveltova slova neodpovídala představám a uvažování většiny Američanů, potom by se Franklin D. Roosevelt nestal čtyřikrát presidentem Spojených států amerických a 295 000 amerických vojáků by neobětovalo své životy na válčištích druhé světové války. Z hlediska ideálů svobody a demokracie se Adolf Hitler i Josif V. Stalin v očích lidí a politiků anglosaských států příliš nelišili. Nikdo z nich si již nedělal jakékoliv iluze o možnosti vybudování “nového světa” pomocí otroků systému GULAG. I když informace o krutých represích, rozkulačování, hladomorech, masových popravách a mučeních při výslechu byly naprosto nedostatečné, přesto se přes “železnou oponu” (pojmenovanou mnohem později, ale staženou mnohem dříve) dostávaly a vzbuzovaly hrůzu a hněv. Pokud jde o konkrétní příklady komunistické agrese (útok na Polsko v září 1939, útok na Finsko v prosinci 1939, okupace a anexe Estonska, Lotyšska a Litvy v létě 1940), vyvolávaly nejen odpor mezi obyvatelstvem, ale také oficiální reakce vlád Spojených států a Velké Británie. Např. po zjištění barbarského bombardování obytných čtvrtí finských měst president Roosevelt vyhlásil tzv. morální embargo vůči Sovětskému svazu, díky němuž se zastavil prodej letecké techniky a zcela moderních technologií. Hlavně díky stanovisku Velké Británie byl Sovětský svaz jako agresor vyloučen ze Společnosti národů, rozsáhlou podporu Londýna a Washingtonu obdrželi nejen političtí uprchlíci ze všech Stalinem okupovaných zemí, ale také jejich exilové vlády. Po všech těch událostech, k nimž došlo v letech 1939 a 1940, po historicky čtvrtém rozdělení Polska a po demonstračním uzavření tzv. smlouvy o přátelství neměli oni dva diktátoři šanci. Ani “chytrý Churchill”, ani “idealistický Roosevelt” nebyli ochotni považovat Josifa V. Stalina za nevinnou oběť agrese, v žádném případě. Žádné hry na téma “prvního výstřelu” na hranici, jež se oficiálně nazývala “hranicí vzájemných státních zájmů Velkoněmecké říše a Svazu sovětských socialistických republik na území bývalého polského státu” nemohly ovlivnit ani “chytrého a idealistického”, ale ani žádného normálního člověka. “Jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou”, to bylo asi všechno, co si o obou diktátorech mohl myslet obyčejný americký občan nebo poddaný Jeho Veličenstva, pokud sledoval vývoj sovětsko-německých vztahů. A v okamžiku válečného střetu obou diktátorů by samozřejmě nikoho nezajímalo, kdo že si to “prý” začal. Winston S. Churchill rozhodně nebyl zcela obyčejným člověkem, přesto však večer 22. června 1941 v rozhlasovém projevu vyhlásil: (Citováno dle Churchill, Winston S.: Druhá světová válka. Sv. 3. Velká aliance. Praha, Lidové noviny 1993, s. 367-369)

“Nacistický režim není k rozeznání od nejhorších rysů komunismu. Je zbaven všech pohnutek a zásad kromě chtivosti a touhy ovládnout jiné rasy. Předstihuje všechny formy lidské špatnosti účinností své krutosti a krvežíznivé agrese. Nikdo nebyl za posledních pětadvacet let důslednějším odpůrcem komunismu než já. Neodvolám ani jediné slovo z toho, co jsem o něm řekl. Ale toto vše bledne před podívanou, jež se teď před námi otevírá. Minulost se svými zločiny, bláznovstvím i tragédiemi dohasíná. Vidím ruské vojáky stojící na prahu své země, střežící pole, jež jejich otcové obdělávali od nepaměti. Vidím je,

jak střeží své domovy, kde se jejich matky a ženy modlí - ach ano, neboť jsou časy, kdy se modlí všichni - za bezpečnost svých drahých, návrat živitelů, za svého zastánce, za svého ochránce. Vidím desetitisíce vesnic Ruska, kde se tak těžce dobývají z půdy existenční prostředky, ale kde dosud žijí prapůvodní lidské radosti, kde se smějí dívky a kde si hrají děti. Vidím, jak se na toto vše v odporném náporu valí nacistická válečná mašinerie s hejskovskými prušáckými oficíry, cinkajícími metály a cvakajícími podpatky, se řemeslnými a zkušenými odborníky, kteří právě pokořili a spoutali tucet zemí. Vidím také tupá, nadrilovaná, poslušná, zvířecí stáda hunské soldatesky, hrnoucí se vpřed jako hejna lezoucích kobylek. Vidím na obloze německé bombardéry a stíhačky, jež dosud pálí hřbet od mnoha ran britského biče, jak s potěšením nalézají kořist, které se, jak jsou přesvědčeni, snadno a rychle zmocní. Za vším tímto blýskáním, za vší touto bouří vidím onu skupinku padouchů, kteří plánují, organizují a vrhají na lidstvo tento vodopád hrůz...” V tomto okamžiku však veškeré ideály skončily a nastoupily zájmy. Z hlediska zájmů bylo všechno ještě jednodušší, jasnější a jednoznačnější. Nebyl důvod srovnávat a na lékárnických vahách poměřovat, a proto ještě jednou nechám zaznít hlas nositele Nobelovy ceny za literaturu: “Musím ohlásit rozhodnutí vlády Jeho Veličenstva - a jsem si přitom jist, že je to rozhodnutí, s nímž budou, až přijde čas, souhlasit i dominia - neboť musíme promluvit hned teď a nesmíme ztrácet ani jediný den. Musím vystoupit s prohlášením - ale může někdo pochybovat o tom, jaká bude naše politika? Máme jen jediný cíl a jeden jediný nezvratný úmysl. Jsme rozhodnuti zničit Hitlera a zahladit každou stopu po nacistickém režimu. Od toho nás nic neodvrátí - nic! Nikdy nebudeme vyjednávat. Nikdy nebudeme jednat s Hitlerem ani s nikým z jeho bandy. Budeme proti němu bojovat na zemi, budeme proti němu bojovat na moři, budeme proti němu bojovat ve vzduchu, dokud s pomocí Boží nezbavíme zemi jeho stínu a neosvobodíme její národy zpod jeho jha. Každý člověk nebo stát, který bude pokračovat v boji proti nacismu, od nás dostane pomoc. Každý člověk nebo stát, který kráčí po Hitlerově boku, je naším nepřítelem... Taková je naše politika a takové je naše prohlášení. Z toho tedy vyplývá, ze poskytneme Rusku a ruskému lidu všechnu pomoc, jakou budeme moci. Obrátíme se na všechny své přátele a spojence všude po celém světě, aby přijali tentýž kurs a vytrvali v něm stejně, jako v něm vytrváme my, věrně a neochvějně, až do konce... Nejde o žádnou třídní válku, ale o válku, na níž se podílí celé Britské impérium a společenství národů bez rozdílu rasy, víry nebo stranické příslušnosti. Není na mně, abych hovořil o tom, co učiní Spojené státy, ale jedno přesto řeknu: jestli si Hitler představuje, že jeho útok na sovětské Rusko způsobí třeba jen tu nejmenší rozdílnost zájmů nebo ochabnutí úsilí velkých demokracií, jež jsou odhodlány zpečetit jeho osud, pak se osudně mýlí. Naopak budeme posíleni a povzbuzeni ve svém úsilí zachránit lidstvo před jeho tyranií. Budeme posíleni, a ne oslabeni, ve své rozhodnosti i ve svých zdrojích. Teď není čas moralizovat o bláznovství zemí a vlád, jež připustily, aby byly sráženy jedna po druhé, když mohly jednotnou akcí zachránit sebe i svět před touto katastrofou. Ale když jsem před několika minutami mluvil o Hitlerově krvežíznivosti a odporných choutkách, jež ho zlákaly, aby se pustil do ruského dobrodružství, řekl jsem, že za jeho zrůdným činem se skrývá jedna hlubší pohnutka. Chce zničit ruskou moc, poněvadž doufá, že pokud se mu to podaří, bude schopen vrátit hlavní síly svého pozemního vojska a svého letectva z východu Evropy zpět a vrhnout je proti našemu ostrovu, který, jak ví, musí dobýt, anebo nést trest za své zločiny. Jeho vpád do Ruska není ničím víc, než pouhou předehrou k pokusu o invazi na Britské ostrovy. Nepochybně doufá, že toto vše může uskutečnit dřív, než přijde zima, a že dokáže přemoci Velkou Británii dřív, než stačí zasáhnout loďstvo a letectvo Spojených států. Doufá, že si může ještě jednou zopakovat, tentokrát v mnohem širším měřítku než kdy předtím, onen proces ničení jednoho nepřítele po druhém, jenž mu tak dlouho přinášel rozkvět a prospěch, a že pak bude připravena

scéna pro závěrečný akt, bez něhož by všechny jeho výboje byly marné - konkrétně pro podřízení západní polokoule jeho vůli a systému. Ohrožení Ruska je proto ohrožením nás i Spojených států stejně jako věc každého Rusa bojujícího za svůj krb a domov je věcí svobodných lidí a svobodných národů ze všech koutů zeměkoule. Vyvoďme poučení z lekcí, jež nám už dala taková krutá zkušenost. Zdvojnásobme své úsilí a udeřme spojenými silami, dokud nám ještě zbývá život a síla.” Ano, v tomto projevu je velmi mnoho emocí, ale chladná kalkulace by dospěla k totožným závěrům. Na jaře 1941 balancovala Velká Británie stále na kraji propasti. Od srpna 1940 do května 1941 bylo jen v Londýně samotném německým letectvem zničeno 84 000 domů. Poslední hromadný nálet na město (i když tehdy nikdo nemohl tušit, že bude opravdu posledním) se konal 10. května 1941. Britský ministerský předseda jej ve svých pozdějších pamětech popsal následovně: “... Ve městě vypukly více než dvě tisícovky požárů, které jsme nebyli schopni likvidovat, protože bombardování zasáhlo a poničilo asi 150 vodovodních řadů. Bylo poškozeno pět lodních doků a přes 70 významných objektů, z nichž asi polovinu tvořily továrny. Všechna železniční nádraží, s výjimkou jediného, byla na několik týdnů vyřazena z provozu, přičemž veškeré poškozené železniční tratě se podařilo zprovoznit teprve na počátku června. Zahynulo a bylo zraněno více než 3000 osob...” K nejstrašnějším náletům na Manchester došlo 23. a 24. prosince 1940. Za dvě noci zde zahynulo dva a půl tisíce lidí a dalších 100 000 lidí zůstalo bez střechy nad hlavou. V noci na 14. listopadu 1940 zaútočilo 449 německých bombardérů na Coventry a téměř vymazaly město z mapy. Obrovské škody utrpěl Birmingham, Liverpool, Sheffield, Bristol, Southampton... V celé zemi bylo zničeno či vážně poškozeno na jeden milion budov. Celkové ztráty mezi civilním obyvatelstvem dosahovaly 43 000 mrtvých a 51 000 těžce raněných. Ovšem hlavní hrozba pro existenci Velké Británie nebyla ve vzduchu, ale pod vodou. Ostrovní statut země byl po devět století nejdrahocennějším dárkem osudu, neboť zajišťoval jejímu obyvatelstvu bezpečí před útokem nepřátel. Ve 20. století však tato vysoce průmyslová země, tato “dílna celého světa”, nebyla schopna zabezpečit pro své továrny suroviny, pro své obyvatele potraviny a pro svoji dopravu pohonné hmoty bez nepřetržité řady lodí, které denně připlouvaly s nákladem do britských přístavů. Německé ponorky však potápěly jednu britskou transportní loď za druhou a na jaře 1941 nebyl nikdo schopen odhadnout, jak dlouho ještě dokáží britské loděnice tyto ztráty nahrazovat. “Velká Británie již tuto válku prohrála. S pocitem tonoucího se chytá každého stébla, které v jejích očích může sloužit jako záchrana... Po zničení Francie a po zničení jejích veškerých pozic na západě Evropy zůstává britským válečným štváčům pouze jedno místo, odkud je možné doufat v pokračování války - Sovětský svaz!” To jsou úryvky osobního dopisu, který 21. června 1941 poslal Adolf Hitler svému nejbližšímu zahraničnímu kolegovi, Benitu Mussolinimu. V tomto dopise se německý vůdce, na rozdíl od výše uvedených projevů Franklina D. Roosevelta a Winstona S. Churchilla, vůbec nemusel ohlížet na požadavky propagandy, takže zde vyjádřil svůj opravdový názor, že se mu v blízké době podaří srazit Velkou Británii na kolena. Lze se domnívat, že v takových podmínkách by se daly vést spory, jaké bude “řešení vlády Jeho Veličenstva”? A mohlo snad takové řešení záviset o toho, kdo ráčí vystřelit první ránu německo-sovětské války jako první? Měl snad Winston S. Churchill nějakou možnost manévrování? Mohl snad udělat něco jiného, než to, aby ta válka, která přinesla Velké Británii záchranu, trvala co nejdéle a obě válčící diktatury oslabila co nejvíce? Mohla snad ta krutá logika, vycházející z těch nejzákladnějších zájmů Velké Británie a její říše, být závislá na tak stupidních novinářských propagandistických termínech, jimiž byly “agresivní země”, “osvoboditelská válka” a podobně? A bylo by možné, že onen gigantický cynik, jímž Josif V. Stalin bezesporu byl, by nechápal tyto zcela prosté počty?

Situace Spojených států amerických, oddělených od oněch evropských diktátorů obrovskými vzdálenostmi světových moří, byla odlišná a na první pohled nevzbuzovala pocit nebezpečí. President Roosevelt mohl analyzovat vývoj situace s naprostým klidem a bez emocí, nemusel se “chytat každého stébla”. Ale ani on fakticky neměl jiné východisko, kromě toho, jež bylo nakonec přijato a realizováno. Správná odpověď vždy závisí na správně položené otázce. Správná otázka v dané problematice zní následovně: “Co představovalo pro Spojené státy americké v dané době větší hrozbu - Sovětský svaz okupovaný Německem, nebo Německo okupované Sovětským svazem?” Podle mého mínění je odpověď zcela jednoduchá a jasná. Ono Německo okupované Sovětským svazem jsme všichni zažili - nazývalo se Německá demokratická republika. Tento stát představoval hrozbu jen sám sobě. Nakonec tuto hrozbu nevydržel a vzdal se bezpodmínečně, na milost a nemilost, svému západnímu sousedovi. Na tomto místě je třeba připomenout, že také v roce 1941 závisel vysoký rozvoj sovětské válečné ekonomiky na masových krádežích západní techniky a technologie, na získaných licencích v třicátých letech apod. Bez těchto sebevražedných hloupostí západoevropských politiků by měla Rudá armáda v okamžiku vypuknutí války svoji výzbroj podobnou výzbroji Rudých Khmerů - pušky a motyky. Na štěstí pro celý svět, nikdo nemusel vidět Sovětský svaz ovládnutý Německem. Jde o naprosto děsivou představu, co by se stalo, pokud by se obrovské zásoby surovin všeho druhu, obrovské průmyslové komplexy a obrovské lidské zdroje Svazu sovětských socialistických republik (vždyť to nebyli jen Rusko, ale také Ukrajina, Pobaltí, Zakavkazsko a Střední Asie) dostaly do rukou vysoce organizované Velkoněmecké říše s jejím obrovským vědecko-technickým potenciálem. Bez ohledu na obrovský nedostatek surovin všeho druhu, bez ohledu na skutečnost maximálního vypětí při vedení války proti Sovětskému svazu, Velké Británii a Spojeným státům, bez ohledu na nedostatek lidských zdrojů a bez ohledu na neustálé plošné bombardování měla Velkoněmecká říše na konci roku 1944 k dispozici: -, balistické rakety středního dosahu v sériové produkci; -, stíhací letouny s proudovými či raketovými motory v sériové produkci; -, přesné letecké protilodní řízené střely v sériové produkci; -, letecké palubní radary v sériové produkci. V různých stupních vývoje a přípravy k sériové produkci Němci měli protiletadlové rakety, navádění raketových hlavic na zdroje tepla, dvoustupňové balistické rakety, schopné doletět až do New Yorku, několik prototypů bombardovacích letounů s proudovými motory, a to včetně letounů dalekého dosahu, a na konec také důležité technologické prvky (tzv. těžkou vodu a vysokorychlostní centrifugy) pro zahájení prací nad vlastními jadernými zbraněmi. Stojí ovšem za zmínku, že Němci nejen rozpracovali a zařadili do sériové výroby technické zázraky, jimiž předběhli ostatní o několik let, ale že se také nadále zaměřovali na neustálou modernizaci svých standardních zbrojních systémů. První sériový letoun Messerschmitt Bf 109 opustil leteckou továrnu v roce 1937, přičemž byl poháněn motorem Jumo 210D o výkonu 680 k. Ovšem verze Messerschmitt Bf 109K z podzimu 1944 již měla jako pohonnou jednotku motor Daimler-Benz DB 605AS se zabudovaným vstřikováním metanolové směsi, umožňující krátkodobé zvýšení výkonu na 2030 k. Za pouhých sedm let tak vzrostla výkonnost pohonné jednotky standardního stíhacího letounu německého vojenského letectva trojnásobně! Jaká byla ve stejné době situace v Sovětském svazu? Všechny stíhací letouny konstruktéra Jakovleva, od prototypu 1-26 až po nejnovější Jak-3 byly po celou válku poháněny motorem M-105. Jeho počáteční výkon činil 1050 k, teprve v roce 1944 zavedená verze M-105PF-2 dosahovala výkonu 1240 k. Tato skutečnost naprosto přesně ukazuje na schopnosti a výkony sovětského průmyslu leteckých motorů. Tento motor M-105

(Autor zde navíc nezmínil skutečnost, že letecký motor Klimov M-105 byl rozsáhlou modernizací původního motoru M-100, což bylo sovětské označení licenčně vyráběného francouzského motoru Hispano-Suiza HS 12Ydrs. Českému čtenáři bude tento motor znám, neboť byl licenčně vyráběn i v meziválečném Československu a poháněl československé Stíhací letouny Avia B-534 (pozn. red.))

byl navíc používán jako pohonná jednotka nejmasověji stavěného sovětského bombardovacího letounu Pětljakov Pe-2, také po celou válku. Všechny snahy o zavedení moderních motorů M-106 a M-107 skončily bez úspěchu... Očividným a zcela nesporným faktem tak byla skutečnost, že vědeckotechnické výsledky zločinného a zvěrského nacistického režimu byly mnohonásobně vyšší, než výsledky zločinného a zvěrského komunistického režimu. A pokud by se představy Adolfa Hitlera ohledně rychlé porážky Rudé armády opravdu uskutečnily, potom hrozilo, že v onom obrovském prostoru od Atlantiku po Kamčatku vznikne podivuhodné monstrum, které by dokázalo zadusit i Spojené státy americké. Ani “idealistický Roosevelt” nemohl nevidět toto nebezpečí. Ale on je viděl, a proto pomáhal soudruhu Stalinovi do posledních dnů svého života. Vraťme se proto k našim mamutům a kaktusům. Verze našich autorů stojí v protikladu k veškeré logice. Ale možná, že našli nějaké přímé důkazy, které jejich verzi opravdu povyšují na úroveň vědecké hypotézy. Konec konců, některé základní zákonitosti kvantové mechaniky se také neshodují s elementární logikou, což nám ovšem nebrání při práci s laserem. Zadáme zde proto smysluplnou otázku: “Co by mohlo sloužit jako přímý a nezvratný důkaz skutečnosti, že se Josif V. Stalin rozhodl realizovat plán, který se mu podařilo uchovat v tajnosti před všemi, nejvyšší velení Rudé armády nevyjímaje?” Vidíte, vážení čtenáři, jaká síla je v této otázce? Vždyť ona nás přímo vede k jednoznačné a pravdivé odpovědi, která zní: “Spiritistická seance!” Nemáme totiž jinou možnost, jak zjistit o čem Josif V. Stalin v červnu 1941 přemýšlel, než vyvolat jeho ducha a zeptat se jej! Zúčastnili se tedy naši autoři takové seance a hovořili s duchem našeho drahého soudruha Josifa Vissarionoviče? Domnívám se, že nikoli. Čím se tedy na 600 stranách své knihy vlastně zabývali? Nezletilý tulák Huckelbery Finn říká svému příteli Tomu Sawyerovi: “Život u vdovy Douglasové se mi nelíbí... každá věc byla uvařena zvlášť. Když se dělá nějaká míchanina v kotlíku, je to jiné. Věci se smíchají, kolem všeho je šťáva a je to všechno lepší...” I když jedním z autorů námi sledovaného díla je žena, kniha má charakter jídla připravovaného Huckem Finnem, nikoli vdovou Douglasovou. Prezentace autorské verze nezabírá ani jedno procento textu, přičemž není doplněno ani o jeden - opakuji ani jeden dokument nebo osobní svědectví. Kniha je samozřejmě zahlcena (dovoluji si tvrdit, že také pomocí pravého a levého tlačítka počítačové myši) zprávami zpravodajských služeb, úryvky vzpomínek, citacemi dokumentů, rozsáhlými úvahami - ovšem nic z toho nemá ani sebemenší souvislost s tezí, kterou by se autoři měli snažit dokázat. Ještě jednou si dovolím tvrdit, že žádnou takovou souvislost ani dokázat nelze, protože teze konspiračních teorií (zvláště ty, co dokáží ukázat na závislost historických událostí na tajných dohodách, na které by nikdo - kromě autorů - nepřišel) se zásadně nedokazují. Pravdou je, že kniha může být čtenáři užitečná, neboť je v ní sebráno obrovské množství dokumentů a vzpomínek, přičemž značná část z nich nemusí být běžnému čtenáři známa. V prvních okamžicích jsem se utěšoval aspoň tímto. Ale nakonec jsem tuto sbírku pukavců raději odložil do knihovny. Žádné odkazy na prameny (ať archivní nebo tištěné) zde samozřejmě nejsou. Navíc autoři vůbec nechápou rozdíl mezi žurnalistickým povídáním ve stylu Vladimíra Karpova a citováním dokumentů s přímým odkazem na

zdroj. Mně to nevadilo, protože jsem absolutní většinu jimi zmiňovaných dokumentů znal a mnohokrát jsem si je prostudoval. A právě proto dokáži tyto páchnoucí pukavce v interpretaci vcelku snadno odhalit. Ovšem co má dělat onen běžný čtenář? Pro něho je čtení grafomanského opusu obou autorů zjevnou procházkou po tenkém ledě. Sníh krásné jiskří v poledním slunci a nikdo z nich neví, kde se ještě pohybuje po pevném ledě a kde na něho číhá nebezpečí prolomení. Tím nejdůležitějším na oné senzační knize je skutečnost, že s udivující úplností zachovává veškeré mýty sovětské historické “vědy”. Takže podle autorů naše zpravodajské služby referovaly přesně, všechna Hitlerova tajemství se dostala na Stalinův stůl, drahý soudruh Stalin vůbec na žádnou agresivní akci nepomýšlel, Sovětský svaz se do druhé světové války zapojil nikoli v září 1939, ale až v červnu 1941, válka na západoevropském válčišti v té době již fakticky skončila a zároveň ještě vůbec nezačala, Stalin se “obával vyprovokovat” - a zde konečně nalezneme něco nového. Klasická sovětská verze tvrdila, že se “Stalin bál vyprovokovat Hitlera k útoku na Sovětský svaz”. Autoři zde tvrdí, že podle svého “tajného scénáře války” se “Stalin bál vytvořit pro Roosevelta důvod, aby on nemusel Stalinovi poskytnout pomoc podle zákona o půjčce a pronájmu”. A všechny sovětské oběti za to samozřejmě stály... Drahý čtenáři, když jsem se v psaní dostal až sem, zazvonil telefon. Nemusíte mi věřit, ale bylo to opravdu tak. Byl to pozdní večer v pondělí 28. ledna 2008. Přiznávám, že telefonní hovory krátce před půlnocí nepatří k mým oblíbeným, ale sluchátko jsem zvedl. Volal mi jeden přítel a doporučil mi, abych si rychle pustil v televizi Echo Moskvy, že tam “jeden blbec pěkně machruje...” Vzpomněl jsem si, že televize v pondělí v tomto čase uvádí pořad Cena vítězství, kde jsem také několikrát byl účasten. Pustil jsem onen program a zůstal stát s ovladačem v ruce a s pokleslou čelistí... Ten dotyčný, Alexandr Osokin, opravdu machroval, ale jakým způsobem... Po deseti minutách mne to přestalo bavit a chtěl jsem tu blbost vypnout. Senzační “odhalení” machrujícího jsem pochopil a byl čas se vrátit k psaní deváté kapitoly. Najednou jsem však zaslechl cosi o “dokumentárním filmu” podle scénáře připraveného dotyčným, se všemi jeho “senzačními odhaleními”. Nebylo mi jasné, kde na to dotyčný chce vzít. Knihu si můžete napsat a nechat vytisknout za určitý obnos, ale natočit film? A dokumentární? Bylo mi jasné, že dotyčný s “dokumenty” mít problémy nebude. Jeho “znalosti” byly takového druhu, že by dokázal nahradit německý tančík PzKpfw. I třeba i ruským tankem T-80. Proč ne, pásy mají oba! Ale nechápal jsem, kdo mu na ten “dokumentární film” poskytne peníze. Vypnul jsem televizi a začal jsem prohlížet internetové stránky, abych poznal, kdo to celé financuje. A pochopil jsem, že musím desátou kapitolu své knihy napsat zcela jinak!

KAPITOLA DESÁTÁ - FEDERÁLNÍ AGENTURA KINEMATOGRAFIE A KULTURY Takže nová hvězda ruské vojenské historiografie se jmenuje Alexandr Nikolajevič Osokin. Narodil se roku 1939 a vystudoval Rjazaňský radiotechnický institut. Pracuje v radiotechnickém průmyslu, a jak jsem se dozvěděl, je také “členem korespondentem Akademie elektrotechnických věd Ruské federace”. Zde jsem zůstal poněkud v rozpacích, protože mi není jasné, co jsou to ty “elektrotechnické vědy”. Ale možná to souvisí s tím, že na pultech obchodů nenaleznete ani jednu rychlovarnou konvici, ani jeden vysoušeč vlasů, ani jednu kulmu, ani jeden vysavač, ani jeden kuchyňský robot, které by byly vyrobeny v Rusku. Nás však nemusí zajímat původní profese drahého Alexandra Nikolajeviče, pro nás je klíčovou jeho kniha s názvem “Velké tajemství Velké vlastenecké”. (Osokin, Alexandr N.: Velikaja tajna Vělikoj Otěčestvěnoj. Moskva, Vremja 2007)

Za tuto knihu se celou vahou svojí osobnosti postavil např. vicepresident Kolegia vojenských expertů (ať je to již cokoliv), kandidát politických věd generál Vladimirov: “liší se nejen svojí absolutně novou a neobyčejnou pracovní hypotézou, ale zcela vyčerpávajícím množstvím informací, založených na obrovské dokumentační práci”. A právě tato “inspirativní a neobyčejná hypotéza umožnila autorovi zvítězit v konkursu na natočení filmu Tajemství 22. června, který vyhlásila Federální agentura kinematografie a kultury na téma Počátek velké vlastenecké války ve světle nových historických výzkumů”. Zdá se, že ona “inspirativní a neobyčejná hypotéza” již získala charakter nezpochybnitelného FAKTU, jinak by nemohla obstát při konkursu, v němž se požadují výsledky nových historických výzkumů. Zdá se, že hypotéza je natolik zajímavá, že na její popularizaci bylo třeba okamžitě utratit značné peníze ze státního rozpočtu. Zde máme mínění vydavatele knihy, generálního ředitele nakladatelství Vremja pana Pastěrnaka: “Podle mne se jedná se o senzační knihu. Alexandr Osokin je sice na poli historie diletantem, ale právě diletanti mívají schopnost nalézt to, co odborníci přehlédnou. Mnoho let se danou problematikou zabýval, přičemž se snažil nalézt odpověď na všechny otázky, týkající se tajemství prvního dne války ... A nakonec, aspoň podle mého názoru, vytvořil novou verzi počátku války, která na většinu oněch otázek odpovídá. Bavil jsem se o této knize již s několika historiky (škoda, že pan generální neřekl aspoň JEDNO jméno, pozn. aut.) a všichni jen krčí rameny a říkají, že jeho hypotéza může být pravdivá!” Novinář, který s panem generálním ředitelem vede rozhovor, se ptá, zda se autor opírá o nějaké nově nalezené dokumenty, a nakladatel radostně přisvědčuje: “Ale samozřejmě! Vlastně polovina knihy, to jsou dokumenty a, jak bych přímo řekl, fotografické důkazy. Autor bere všechny dokumentární fotografie těch let a přesně určuje kdo jsou tito lidé, kdo stojí vlevo, kdo stojí vpravo. Má k dispozici celý sešit fotografií a myslím, že to je senzace!” Takže jaké otázky, jaká “tajemství prvního dne války”? Autor nám prostě sdělí, kdo stojí vlevo a kdo vpravo. A máme vymalováno! Pěkně nám na to odpovídá také nakladatelská anotace knihy: “Tajemství prvního dne velké vlastenecké války nebylo dodnes odhaleno. Proč Stalin natolik slepě věřil Hitlerovi? Proč ignoroval záplavu informací o brzkém vypuknutí války? Proč sovětská vojska v pohraničí neměla střelivo a pohonné hmoty? Proč vedení státu

oznámilo vypuknutí války až po osmi hodinách nepřátelského bombardování? Proč vojákům některých jednotek Rudé armády veleli místo schopných velitelů zbabělci? Existuje mnoho verzí, ale ani jedna z nich až do současnosti nedokázala odpovědět na většinu ze stovek podobných otázek. Alexandr Osokin nám proto nabízí ještě jednu verzi, která se sice na první pohled jeví jako málo věrohodná, neboť se naprosto odlišuje od všeho, na co jsme z minulosti zvyklí. Ale tato údajně nízká věrohodnost je pouze zdánlivá. Proto stojí za to, abychom se začetli do dokumentů, abychom ocenili jasnozřivost hypotézy a pracnost analýzy. A náhle získáváme jistotu, že začínáme problému rozumět a že naše prozření nebude možné již nikdy ignorovat.” Ona Osokinova senzační hypotéza tkví v tom, že Rudá armáda (přesněji řečeno, vojska Kyjevského zvláštního vojenského okruhu a Oděského vojenského okruhu) se koncentrovala na západních hranicích Sovětského svazu z toho důvodu, aby se v nejpřísnějším utajení posadila do vlaků a začala přesun ke břehu La Manche. Na základě nejtajnější dohody mezi Josifem V. Stalinem a Adolfem Hitlerem. A z jakého důvodu? Ale to je přece jednoduché, milý Watsone. Aby se vylodila ve Velké Británii. A na oplátku soudruh Stalin dovolil německé branné moci projet sovětským územím až na íránské hranice, odkud by postupovala na jih a obsadila celý střední Východ. Ale proč, proboha, měli jedni jet tisíce kilometrů na západ a druzí zase tisíce kilometrů na východ? No přece: “V Německu se velmi ostře chápalo, ze Anglosasové jsou téměř rodnými bratry, a bylo proto mnohem lepší, pokud s nimi bojovali Slované a nikoli Němci.” Zde ovšem máme možnost hned si trochu rýpnout. V Íránu by Němci byli nuceni bojovat bud proti Anglosasům, nebo dokonce proti Peršanům, a to jsou přece nejčistší árijci! Příčiny katastrofální porážky Rudé armády v létě 1941 však pan Osokin vysvětluje následovně: -, v důsledku chytrých intrik, které inicioval Winston S. Churchill, plán sovětskoněmecké vojenské spolupráce ztroskotal; -, Němci vyskakovali na sovětském území z vlaků se samopaly v rukou; -, Rudá armáda neměla k dispozici střelivo, neboť to již bylo, na základě dohody Stalina s Hitlerem, ve vlacích na cestě k La Manche; -, opevnění na staré hranici bylo na základě totožné dohody zbaveno výzbroje (zde tedy v žádném případě nechápu, jak to souviselo s cestou k La Manche, to snad ony bunkry překážely v cestě, pozn. aut.). To nejzajímavější na této knize je spojeno s onou “obrovskou dokumentační prací”, kterou - bez ohledu na zcela chybějící poznámkový aparát - objevil svým bystrozrakém ruský generál, kandidát politických věd a vicepresident vojenských expertů. Pan Osokin čestně prohlašuje, že žádné dokumenty na dané téma neexistují, protože tajná dohoda mezi Hitlerem a Stalinem byla tak tajná, že ji nikdo vůbec neodhalil. Dokonce ani Lavrentij Berija o ní nevěděl, soudruzi! Je tedy samozřejmé, že ve všech předložených dokumentech nejen není nic uvedeno o šibování s vojsky tam a zpět, ale navíc jsou tyto dokumenty “předvídavě zfalšovány” s cílem zamaskovat všechny cíle onoho nejtajnějšího z tajných plánů. Žádné střípky informací se neobjevily ani v doposud vydaných pamětech sovětských a německých generálů. A není divu, vždyť ani oni vlastně nic netušili... Stručně řečeno, máme před sebou tu nejčistší esenci konspirologie, dovedenou na úroveň klinické psychiatrie. Nic směšného na tom však není, protože podle oficiálních statistik je v Rusku psychicky nemocných 3 800 000 lidí a pomoc psychiatra by potřebovalo dalších 14 000 000 lidí, což je desetina obyvatelstva Ruské federace. Za posledních deset let se počet občanů, kteří byli uznáni za invalidy na základě psychické nemoci, zvýšilo o polovinu. Nedivte se, není jednoduché žít v “epoše změn”. Prostě ti nešťastní a nemocní lidé, kteří v předchozí epoše své problémy léčili prosbou k orgánům, aby zatkly sousedku, která je “každý večer ohrožuje radiací”, mají v současnosti mnohem větší pole působnosti.

Předpokládám, že si pamatujete, jak bylo na počátku devadesátých let možné koupit obrovské množství bytové elektroniky s nápisy Pavasonic, Sany nebo JWC... A když spotřebitel vydal velké peníze a dozvěděl se, co mu bylo prodáno, marně si stěžoval. “Co byste chtěli. My jsme vám přece neříkali, že vám prodáváme Panasonic, to pouze vy jste se domnívali, že si kupujete Panasonic!” Přesně stejným způsobem je napsána Osokinova kniha: “... Je docela možné, že Hess nikam neletěl, ale jeho unesla britská rozvědka, aby vyvolala rozpory mezi Stalinem a Hitlerem a znemožnila tak očekávaný výsadek... Nelze vyloučit skutečnost, že Hess odletěl do Velké Británie s návrhem smlouvy o společných bojových akcí proti Sovětskému svazu, je možné, že to byl on, kdo Britům prozradil sovětsko-německou dohodu o společném výsadku na Britské ostrovy. Nedávno se objevilo tvrzení, že jeden z exemplářů plánu Barbarossa se nacházel v Hessově trezoru, nelze tedy vyloučit, že právě Hess znal všechny vojenské plány Velkoněmecké říše... Je docela možné, že Churchill pochopil, jaké nebezpečí Velké Británii hrozí, a proto, aby Němce přelstil, podepsal svůj exemplář oné dohody a poslal jej do Německa...” Co zde máme napsáno? Přesný překlad tohoto newspeaku by zněl asi takto: “Vůbec nikdo neví, jestli to tak bylo či nebylo, ale je možné, že to tak být mohlo.” Churchillovi dědicové rozhodně nemohou pana Osokina žalovat za pomluvy, ale protože kniha je vytištěna na dobrém papíře a svázána do tvrdých desek, protože má solidní rozměr a hmotnost, a protože je vybavena předmluvou experta a kandidáta politických věd, v očích čtenáře se tento opus kejklířství stává “zajímavým” dílem. Vždyť jen těch psychicky nemocných je u nás 3 800 000 a náklad je pouhých 3000 výtisků. Takže honem do fronty a nechat se zapsat do pořadí, třeba se s dotiskem na nás dostane... Ze strategického hlediska je Osokinova kniha napsána velmi dobře, protože nikdo nemá žádnou šanci nic kritizovat. Hypotéza je naprosto nedokazatelná, je představena jako svého druhu vidění, potřebné množství nadávek na Brity a Winstona Churchilla, kvůli nimž to tak dopadlo, se do čtenářova mozku dostane jen podvědomě. Pro leden 2008 to byla skvělá kniha! Ale... Ale kniha je samozřejmě plná chyb. Autor např. píše (a dvakrát to zopakoval při rozhlasovém rozhovoru), že “v Churchillově knize, za kterou autor obdržel Nobelovu cenu za literaturu, není ani jednou zmíněno jméno Hess”. Co to má být za pokus o konspiraci? Komu to chce autor vrážet klíny do hlavy? Ve třetím svazku je Hessovo jméno užito jako název kapitoly, (Churchill, Winston S.: Druhá světová válka. Sv. 3. Velká aliance. Praha, Lidové noviny 1993, s. 49)

ve které je popsán jeho tajný přílet do Velké Británie. Kdo si tuto kapitolu prolistuje, objeví tam jméno Hitlerova zástupce v národně socialistické straně a ministra německé říšské vlády celkem devětadvacetkrát! Kolikrát je Rudolf Hess zmíněn v celé knize, to opravdu nevím. Ale pan korespondent elektrotechnických věd by to mohl spočítat, aby příště neblábolil takové nesmysly. Podívejme se, co pan Osokin soudí o vzájemném poměru sil mezi Německem a Sovětským svazem v tancích. Jaký vztah to má k oné jeho “jasnozřivé hypotéze” nevím, ale v této oblasti autor operuje nikoli představami, ale konkrétními čísly. Je tedy zajímavé se podívat, co mu z nich vyšlo: “Středních tanků (hmotnost vyšší než 20 000 kg) měli Němci 990ks, zatímco Rudá armáda 1373ks, z nichž bylo 892 nových T-34 a 481 T-40.” Ovšem tank T-40, to přece není střední tank! To není ani lehký tank, to je přece plovoucí tančík o hmotnosti 5500 kg, přičemž do začátku války jich bylo vyrobeno pouhých 160 ks. Že by překlep? Jeho blíženci mohou být lehké tanky T-50, T-60 a T-70, ale nikdy střední tank T-34. Lehké tanky T-60 a T-70 však byly dány do výroby až několik měsíců po

vypuknutí sovětsko-německé války. Lehký tank T-50 byl přijat do výzbroje v dubnu 1941, ale do vypuknutí války jich byla vyrobena jen desítka a do konce roku 1941 pouhých 50 ks. Ale ani to nebyl střední tank podle Osokinovy zvláštní kategorizace. Šlo totiž o lehký tank o hmotnosti 13 800 kg. Co má tedy znamenat “481 středních tanků T-40”, to pravděpodobně neví ani sám autor. Ovšem plovoucí tanky náš drahý Alexandr Nikolajevič přímo miluje, protože ty se mu do jeho představy ohledně sovětského útoku přes La Manche velmi hodí. Zdá se, že vůbec netuší, že tančíky T-37 a T-38 byly označovány jako plovoucí, protože dokázaly bez hledání brodu či mostu přeplout nepříliš širokou lesní říčku či jezírko. Ovšem břehy musely být pěkně pozvolné, jinak by se tančík z vody na souš sám vydrápat nedokázal. La Manche je poněkud jiný problém - jde o mořský průliv o šířce 35 až 150 km. Překonání La Manche, to je námořní výsadková operace, nikoli pouhé překonání řeky, byť by byla nejširší na světě. Pouze ve stupidním filmu natočeném podle scénáře našeho “elektrotechnického vědce” bychom mohli vidět stovky ocelových krabiček, jak se rychle potápějí ve vlnách jen trochu neklidného moře. Ostatně, co by měly ony tančíky na britském břehu dělat? Tančík o hmotnosti 3300 kg byl vyzbrojen jen kulometem a tak slabě pancéřován, že by granát libovolného protitankového kanónu prolétl skrz a možná ještě vyřadil za ním se šinoucí další tančík. Ovšem pan Osokin nemá před smělými hypotézami obavu, a proto píše: “Hitlerovi k provedení výsadku v libovolnou dobu chyběl dostatek lodí, chyběly mu plovoucí tanky, měl málo výsadkářů. Toto vše ale měl v obrovských množstvích Stalin, protože v Sovětském svazu bylo v letech 1931 až 1939 vyrobeno 7309 plovoucích tančíků T-27, T-37A a T-38. Ještě na počátku války měla Rudá armáda k dispozici 5836 plovoucích tančíků (s tím lze souhlasit jedině za předpokladu, že k plovoucícm tančíkům T-37A a T-38 připočteme 2376 tančíků T-27, které ovšem plovoucí nebyly). Proto po ukončení berlínských jednání v listopadu 1940, kdy byla uzavřena tajná dohoda o zapojení Sovětského svazu do invaze na Britské ostrovy, byly ze všeho nejdříve do sovětského pohraničí přisunovány tankové a mechanizované svazky, které měly ve stavu plovoucí tanky...” Zde je náš autor hodně skromný, protože zapomněl připomenout ty svazky, v nichž bylo plovoucích tančíků nejvíce - střelecké divize. Tyto tančíky se totiž v Rudé armádě staly výzbrojí průzkumných praporů střeleckých divizí a motorizovaných divizí, a to v počtu 17 ks na divizi. Takže mezi “svazky, které měly ve výzbroji plovoucí tanky” můžeme zařadit libovolnou střeleckou divizi Rudé armády! Pokud bychom pokračovali v logice pana Osokina, před našimi “plovoucími tanky” by se mělo třást hlavně Japonsko. Jde o to, že se jich v sestavě Dálnovýchodního frontu nacházelo neobyčejné množství. Např. 34. střelecká divize a 69. střelecká divize frontu měly ve stavu 44 tančíků T-37, 37. střelecká divize pak 38 tančíků T-37... Nebudeme tedy tak zlí. Pan Osokin má právo nevyznat se příliš v tancích, vždyť je u nás znám jako autor “mnoha článků o historii ruského letectva”. Takže zde snad může svoji hypotézu prokázat. Samozřejmě, že ano! “Několik faktů, potvrzujících náš dohad. Nové sovětské stíhačky MiG-3 měly jako operační výšku sedm kilometrů, ovšem na těchto výškách nelétaly německé, ale britské bombardéry.” V článku, jenž se 21. června 2007 objevil v novinách Vremja novostěj (mají stejného nakladatele) a stal se reklamou jeho knize, pan Osokin svoji tezi o stíhačce MiG rozvinul: “... Druhý zajímavý a nezpochybnitelný fakt. V letech 1940 a 1941 Stalin rozhodl o velkosériové výrobě nového stíhacího letounu MiG-3, jehož nejefektivnější operační hladina se nacházela ve výškách 7000 až 9000 m. Ovšem na těchto výškách v dané době nelétaly německé, ale britské bombardovací letouny. Do vypuknutí války bylo vyrobeno

1400 stíhaček MiG. Stíhaček Jak-1 bylo vyrobeno pouze 400ks a stíhaček LaGG-1 dokonce jen 300 ks.” To je tedy zajímavá dělba práce - proti britským bombardérům máme jednu stíhačku, ale proti německým dokonce dvě. Jako v lepší rodině, zvláštní vidlička na předkrm, zvláštní na hlavní chod, zvláštní na desert. Ovšem to hlavní je zjistit, jaké důvody vedly k těmto výrobním číslům. Naprosto souhlasím, že k “ničení německých bombardérů” se mnohem více hodily stíhačky Jakovlev Jak-1 a Lavočkin - Gorbunov - Gudkov LaGG-3, než stíhačky Mikojan - Gurjevič MiG-3. Ale stačí okamžik, abychom celou stupiditu uvedli na pravou míru. Ve druhém pololetí roku 1941 jsme již bojovali proti Němcům, kdežto Britové se stali našimi spojenci. Jak se to asi odrazilo v produkci sovětských stíhaček? Vůbec nijak! Bylo vyrobeno 2211 letounů MiG-3, 2141 letounů LaGG-3 a 877 letounů Jak-1. Plán letecké výroby na první čtvrtletí roku 1942 předpokládal výrobu 1570 letounů LaGG-3, 1200 letounů MiG-3 a 785 letounů Jak-1. Jak je vidět “protibritské” stíhací letouny MiG-3 byly i nadále vyráběny ve velkých sériích a nejvhodnější “protiněmecký” stíhací letoun Jak-1 živořil v produkci stíhaček na posledním místě, i když se z něho později stal nejvíce vyráběný sovětský stíhací letoun (spolu se všemi modifikacemi, samozřejmě). Vysvětlení je zcela jednoduché a se stupidní kategorizací na “protibritské” a “protiněmecké” stíhačky vůbec nesouvisí. Výroba letadel vycházela z odpovídajících možností jednotlivých leteckých továren. Největší podnik leteckého průmyslu, moskevský závod č. 1, byl přidělen stíhacímu letounu, jehož konstruktérem byl bratr člena nejvyššího stranického vedení, soudruh Arťom Ivanovič Mikojan. Právě vysoká výrobní kapacita tohoto podniku byla důvodem toho, že stíhací letoun MiG-3 byl v červnu 1941 nejpočetněji zastoupeným letounem tzv. nového typu v sovětském vojenském letectvu. Lavočkinův stroj sice zpočátku putoval po různých dřevařských a nábytkářských závodech, ale nakonec mu dali druhý největší letecký podnik, gorkijský závod č. 21. Výsledkem se stal obrovský nárůst výroby tohoto typu letounu. Počátkem roku 1942 se tento zcela špatný stíhací letoun dostal na první místo ve výrobě. A Stalinem velmi protěžovaný soudruh Jakovlev, jenž se kromě svého působení jako letecký konstruktér stal také náměstkem lidového komisaře leteckého průmyslu, měl zpočátku k dispozici jen malou moskevskou fabriku na nábytek, a teprve později dostal k dispozici zcela nový saratovský závod č. 292. Na konci roku 1941 však Stalin pochopil, že potřebuje hlavně bitevní letoun Iljušin 11-2, který byl poháněn motorem stejného výrobce, jenž vyráběl motory pro stíhačky MiG-3. A náhle se všechno změnilo. Tři evakuované letecké závody - moskevský č. 1, voroněžský č. 18 a moskevský č. 24 (výroba motorů) se v Kujbyševě proměnily na gigantickou továrnu vyrábějící jedině a pouze bitevní letouny 11-2. Výroba stíhaček MiG-3 skončila v závodě č. 1 a nebyla nikde jinde obnovena. Stejně tak skončila výroba leteckých motorů Mikulin AM-35/37 ve prospěch leteckých motorů Mikulin AM-38 pro bitevní letouny 11-2. Těch bylo za celou válku nakonec vyrobeno 35 668 ks, nejvíce ze všech sovětských letadel, a také nejvíce ze všech letadel na světě. Všechno, co jsem zde ve zkratce uvedl, bylo možné číst již před dvaceti nebo třiceti lety v libovolném časopise pro mladé modeláře, samozřejmě bez všech zmínek o “dvorních” intrikách. Ani tehdy nikoho nenapadlo, že by se sovětské stíhačky dělily na “protibritské” a “protiněmecké”, a že by se podle toho stanovovaly jejich výrobní kvóty. Ale já, který si v těchto modelářských časopisech za svého mládí velmi rád četl, jsem si při této příležitosti na něco vzpomněl, a proto jsem spěchal, abych si vzpomínku osvěžil. Máme zde dostup 7000 m, 9000 m, 8000 m, 7700 m, 5500 m, 5200 m, 8200 m. To je maximální výška horizontálního letu nejvíce vyráběných středních a dálkových bombardérů druhé světové války. Jiné bombardéry není třeba řešit, protože ani všechny britské dálkové bombardéry nedokázaly letět z Britských ostrovů nad Sovětský svaz a zpět. V tomto přehledu čísel, která patří německému bombardérů Heinkel He 111, sovětskému Iljušin DB-3F, německému Junkers Ju 88, italskému Savoia--Marchetti SM-79... francouzskému Lioré-et-Olivier LeO-45, zarazí dvě výrazně se vymykající čísla -

5500 m a 5200 m. To je dostup dvou britských bombardovacích letounů, dvoumotorového Vickers Wellington (jediného, který mělo Královské letectvo na počátku války k dispozici) a čtyřmotorového Short Stirling (prvního z celé série britských čtyř-motorových bombardovacích letounů). Takže se nám to všechno nějak převrátilo, drahý Alexandře Nikolajeviči. Byly to právě britské střední a těžké bombardovací letouny, které dosahovaly nejnižší operační výšky při svých akcích. Zdá se, že technická data letadel s vámi nikterak nekamarádí. Ale budeme pokračovat ve stejném stylu. Máme zde dostup 9500 m, 11 000 m, 10 000 m, 9900 m, 10 000 m, 10 120 m, 10 350 m a 10 500 m. To je maximální výška horizontálního letu nejmasověji vyráběných stíhacích letounů počátečního období druhé světové války - sovětského Lavočkin - Gorbunov Gudkov LaGG-3, sovětského Mikojan - Gurjevič MiG-3, sovětského Jakovlev Jak-1, sovětského Polikarpov 1-16, francouzského Morane-Saulnier MS-406, britského Hawker Hurricane, britského Supermarine Spitfire a německého Messerschmitt Bf 109. Je známo, že nejvyšší dostup zvládal sovětský stíhací letoun MiG-3, který byl navíc v této době i nejrychlejší sériově vyráběnou stíhačkou na světě. Ovšem útok na libovolný bombardovací letoun s převýšením zvládal libovolný stíhací letoun z oněch vyjmenovaných. Libovolný. Problém tedy nebyl v takticko-technických charakteristikách, ale ve způsobu nasazení. Např. neustálé hlídkování stíhacích rojů bylo nákladné, včasné zjištění výšky letu bombardovacího svazu bez využití radiolokátoru bylo prakticky nemožné, pozdní vzlet stíhacího roje mu znemožňoval nabrat potřebnou operační výšku k útoku z převýšení. Vzhledem k nijak výrazným rozdílům v dostupu mezi letouny MiG-3 a Jak-1 nelze proto akceptovat jejich členění na protibritské a protiněmecké. Ale pouze na tomto členění, navíc chybném, jak jsme si ukázali, pan Osokin vyfabuloval plán společného nasazení sovětských a německých stíhaček během vylodění ve Velké Británii, a to konkrétně v červnu 1941. Některé megapředstavy pana Osokina nejsou ničím jiným, než megahloupostmi, protože vycházejí ze zcela pomýlených základů, podobných tomu údajně chybějícímu jménu Rudolfa Hesse v Churchillově knize o druhé světové válce. V takovém případě nevím, zda se máme smát či plakat, nejlepší by asi bylo, abychom slzeli smíchy. “Našel jsem v Halderově deníku, že náčelník štábu německého pozemního vojska si u data 3. července poznamenal nahoře - 12. den války proti Rusku. Ovšem o něco níže ke stejnému datu uvedl - 14. den války na východě. Promnul jsem si oči, ale vidím stále totéž. Rozumíte? Pro generála Haldera nebyla válka proti Rusku totéž, co válka na východě. Co se však stalo v oněch dvou dnech? No jistě, během oněch dvou dnů jely vlaky na obě strany...” Zde není třeba valit oči v úžasu. Stačí se jen podívat do Halderovy knihy,56 (Galder, Franc. Vojenyj dněvnik)

tento panem Osokinem mnohokrát zmiňovaný a vyzdvihovaný citát totiž zní zcela jinak: “... Celkově již nyní lze uvést, že úkol zničení hlavních sil ruského pozemního vojska před Západní Dvinou a Dněprem byl splněn. Souhlasím s tvrzením jednoho zajatého velitele sboru, že východně od řek Západní Dvina a Dněpr se můžeme potkat pouze s odporem jednotlivých uskupení, která z důvodu nepříliš vysokých počtů nemohou výrazněji bránit německému postupu. Nebude proto zveličením tvrzení, že válka proti Rusku bude vyhrána v průběhu čtrnácti dnů (podtrženo autorem). Ovšem její konec je ještě daleko. Obrovský prostor a nepřátelský úporný odpor, využívající všech prostředků, bude zaměstnávat naše síly ještě po mnoho týdnů...” Takže kde máme jakýkoli “14. den války na východě”? Jaké “vlaky na obě strany”? Generál Halder byl 3. července 1941 s vývojem situace zcela spokojen, i když o několik týdnů později se jeho nálada výrazně zhoršila. Žádná přesná data ohledně ukončení války však neuvádí, pouze se domnívá, že hlavní síly Rudé armády již byly zničeny, což

znamená, že o vítězství je fakticky rozhodnuto. A onen 3. červenec je prostě DVANÁCTÝM DNEM VÁLKY, přičemž předpokládaný hlavní cíl měl být podle jeho představ dosažen během ČTRNÁCTI DNŮ VÁLKY. Jinak řečeno během dvou týdnů. Jiné interpretace jeho deníkových záznamů jsou naprosto nesmyslné. Pan Osokin si prostě pasáže deníku generála Haldera vědomky či nevědomky přečetl a vyložil špatně. Toto ale není diletantismus, to je buď naprostá neschopnost, nebo schopnost všeho. Posuzovat Osokinovu megahypotézu na základě těchto a podobných stupidit kategoricky odmítám. Budeme tedy raději postupovat naprosto seriózně. Aby Hitler mohl realizovat námořní výsadkovou operaci (o nic jiného při překonávání La Manche nešlo), musel by si zajistit tři věci - nadvládu ve vzduchu, nadvládu na moři aspoň v prostoru vylodění a přepravní a výsadkové lodi. To bylo vše, co potřeboval, ale také vše, co mu chybělo. Můžeme si to srovnat s vyloděním spojenců 6. června 1944 v Normandii. Hned prvního dne přes La Manche přeplulo 4126 výsadkových člunů a 864 dopravních lodí, a to pod krytím 1200 bojových lodí. Spojenecké letectvo realizovalo 6. června asi 14 000 vzletů. K získaným předmostím byly přesunuty dva umělé plovoucí přístavy a na dno kanálu byl položen produktovod, zajišťující jednotkám na předmostí stálý přísun pohonných hmot. Všechny tyto “drobnosti” však Adolfu Hitlerovi chyběly, aby jeho snaha o porážku Velké Británie měla naději na úspěch. Německé pozemní vojsko mělo obrovskou převahu nad britským v počtu divizí, v počtu tanků, v úrovni bojové přípravy. Pokud by bylo možné tehdejších 156 divizí německé branné moci (doprovázené, samozřejmě, desítkami tisíc vagonů se střelivem!) nějakým zázrakem přemístit na Britské ostrovy, mohli by Britové pouze se ctí padnout, zvítězit by rozhodně nemohli. Ale ani onu první podmínku dosažení nadvlády ve vzduchu nad La Manche - nedokázali Němci realizovat. Ke zvládnutí dalších dvou podmínek měli ještě dále. Adolfu Hitlerovi nestačila jediná divize na jižním břehu La Manche, ale nestačilo mu jich ani sto - nic z toho jej nepřibližovalo k cíli. Mohl na francouzský břeh kanálu přesunout celou italskou armádu, veškeré chorvatské, slovenské, maďarské a další spojenecké jednotky... Všichni tito vojáci by však mohli dělat pouze jediné, dívat se na sever k britským břehům. A právě z tohoto důvodu lze onu megahypotézu pana Osokina brát jen jako megastupiditu. Adolf Hitler přece vůbec nepotřeboval sovětskou pěchotu v Normandii, když neměl k dispozici lodní prostor ani pro přepravu pěchoty německé! Chtěl jsem sice tuto větu ponechat jako poslední, neboť myslím, že nic dalšího již není třeba uvádět. Přesto mi to nedalo a jeho knihu jsem ještě jednou prolistoval. A na straně 414 jsem konečně objevil DOKUMENT. Podle pana Osokina jde o dokument, který se stává “prvním mohutným důkazem potvrzujícím pravdivost jeho hypotézy”. To tedy zní velmi hrdě. Stejně jako nadpis nad oním dokumentem: “Oprávněnost nové hypotézy potvrzuje Generalissimus!” Přesně tak, vážení čtenáři, Generalissimus. Chápete již? Zatím ne? Doplním tedy první větu: “V roce 2002 v moskevském nakladatelství Věče vyšla kniha V. Karpova Generalissimus, v níž autor publikoval mnoho dokumentů ze Stalinova osobního archivu, které nebyly nikdy publikovány...” Ano, přesně tak. Již jsme doma! To jsou ona údajná “jednání ve Mcensku”, ve kterých prý Němci chtěli “změnit barvu hákového kříže na vlajce z černé na rudou”. Prostě svůj ke svému, dva megahistorikové Karpov a Osokin se nemohli nepotkat. Na závěr mi tedy nezbývá, než pogratulovat Federální agentuře kinematografie a kultury ke skvělému výsledku konkursu na téma Počátek velké vlastenecké války ve světle nových historických výzkumů. Pokud budete mít, vážení čtenáři, to štěstí a budete sledovat ze státního rozpočtu štědře zaplacený “dokumentární” film, uvidíte něco, co byste jinak vidět nemohli. Poděkovat také musíme Kolegiu vojenských expertů v čele s generálem Vladimirovem. Jak skvělé je být v Rusku lampasákem...

KAPITOLA JEDENÁCTÁ - STÍHAČE TANKŮ Přijedete-li s rodinou do Ruska, nezapomeňte vzít děti do parku. U nás v Samaře máme Gagarinův dětský park. Jak je zvykem u dětských parků v Rusku, je okrášlen tankem, obrněným transportérem a třemi děly. Doporučím vám jedno pozorování. Sledujte, kolik dětí (a jejich otců) se běží podívat na tank a kolik na dělo. Ve stejném poměru (a ze stejného důvodu) lze pozorovat, jaký je zájem o tanky a děla u spisovatelů, čtenářů, novinářů, scénáristů i historiků. Tank je prostě tank! Je lepší, i když je již navždy umístěn na podstavec - také zde ohromuje svojí mohutností. A pokud by tak nastartoval svůj motor o výkonu 500 k, to by teprve všichni čubrněli... Druhá světová válka je často označována jako “tanková válka”. Jde o metaforu, která ovšem nemá solidní základ. Bezesporným “bohem války” zůstávalo minimálně do konce čtyřicátých let 20. století dělostřelectvo. Byla to dělostřelecká palba, která zapříčinila smrt a zranění více než poloviny vojáků druhé světové války. Chytrý velitel využíval právě dělostřelecké a minometné palby při umlčování nepřátelských kulometných hnízd těsně před útokem pěchoty. Navíc v krytých pozicích to byla právě děla a minomety, které rychle dokázaly přesně mířenou palbou rozbít nepřátelský útok. Ovšem kdo by se dnes staral o nějaké minomety? Vždyť to je jen jakási roura, nic jiného. V libovolné popularizační knize naleznete při rozboru každé vojenské operace většinou jen tři čísla - počet divizí, počet vojáků a počet tanků. Pouze v těch nejtlustších monografiích máte k dispozici přesná čísla nasazených děl a minometů, rozdělená podle jednotlivých ráží. Ale ani zde nenaleznete to nejdůležitější číslo - množství vystřelených granátů a min, i když i pouhá rámcová data tuny střeliva, palebné průměry, vagony přivezeného střeliva před zahájením akce - nám dokáží poskytnout reálnou odpověď na otázku, čím bylo vítězství v operaci získáno - zda krví vojáků nebo spotřebou oceli, výbušnin a střelného prachu v granátech a minách... Tankisté mezi čtenáři nechť se neznepokojují. Na konci druhé světové války se radikálně změnily technické parametry tankového vojska, takže mohlo oprávněně požadovat stejné místo na výsluní jako dělostřelectvo. Nesmíme však zapomínat, že tank roku 1945 se od tanku roku 1939 strašně odlišovat. A co ty parametry, které nejsou prostým okem vidět! Tank na konci války měl pancíř, který již nebylo možné prostřelit kanónem malé a střední ráže, ve výzbroji měl kanón ráže 76 až 88 mm, kterým vedl palbu na nepřátelskou pěchotu tříštivými granáty, široké pásy poháněl motor o takovém výkonu, který nemá leckterý námořní člun. Na podzim 1939 do druhé světové války vstupovaly naprosto jiné tanky. Ty měly pancíř chránící proti ručním pěchotním zbraním, který však prorážel libovolní protitankový kanón (včetně francouzského ráže 25 mm), úzké pásy poháněl motor, který byl silný, pokud jeho výkon převyšoval 100 k, a nakonec - výzbroj určená jen k boji proti pěchotě ukryté v zákopech. “Měly nízkou schopnost manévru, byly snadným cílem dělostřelectva, měly spalovací motor a kvůli slabému pancíři je nebylo nesnadné zapálit” Toto napsal ve svých pamětech maršál Sovětského svazu Georgij K. Žukov. V tomto případě bychom jeho slovům měli věřit, protože maršál viděl tanky jinde, než v dětském parku. Navíc byl to právě maršál Žukov, který organizoval úspěšnou útočnou operaci proti Japoncům u řeky Chalchyn. Právě zde sehrály rozhodující úlohu v obklíčení nepřítele tankové brigády Rudé armády. Ve vojenských dějinách třicátých a čtyřicátých let nenajdeme úspěšnější akci tankových jednotek. Samozřejmě, při bojích v Polsku a Francii dokázaly německé tankové divize rozehnat velká nepřátelská uskupení, ale zde šlo o něco jiného. V Mongolsku proti našim tankistům stál protivník, jehož nebylo možné jenom rozehnat, tento protivník musel být prostě zničen. Sám Georgij K. Žukov si byl přesně

vědom, jakou cenu musel za vítězství u řeky Chalchyn zaplatit, proto můžeme jeho nepříznivému hodnocení našich tanků věřit. Pouze s jediným upřesněním - německé tanky té doby byly ještě horší. Samozřejmě, tehdejší Německo mělo obrovskou tradici výroby vozidel, mělo k dispozici obrovskou armádu kvalifikovaných dělníků a skvělé techniky s vynikajícím vzděláním... Právě proto Německo rychle dohnalo (a musíme přiznat, že v mnoha oblastech předehnalo) Sovětský svaz v konstrukci a výrobě bojové techniky, tankovou nevyjímaje. Ovšem proces dohánění je velmi obtížný a nikdy jej nelze realizovat okamžitě. V té době, kdy němečtí vojáci běhali během manévrů s kartonovými krabicemi jako maketami tanků (kvůli podmínkám versailleského míru byla německá armáda omezena na sedm pěších a tři jezdecké divize, bez děl střední a velké ráže, bez tanků, bez letadel), nacházelo se ve výzbroji Rudé armády již 3460 opravdových tanků (s kanonovou nebo plamenometnou výzbrojí). Pokud bychom započítali také tančíky s kulometnou výzbrojí, dostaneme číslo 7574 ks. Tak rozsáhlý byl tankový park Rudé armády 1. ledna 1934. O tři roky později, 1. ledna 1937 “mírová tvůrčí práce sovětského lidu” zvýšila počet tanků a tančíků Rudé armády na 17 280 ks. Výroba prvních německých tanků byla zahájena až po nastolení vlády Adolfa Hitlera a odmítnutí všech omezení versailleské smlouvy. K tomu došlo formálně až v březnu 1935, ale fakticky již o dva roky dříve. Byl konstruován a vyroben tančík PzKpfw.I. Výzbroj dva kulomety standardní ráže, výkon motoru 60 k, pancéřování šest až patnáct milimetrů, hmotnost 5400 kg. Hlavní tvůrce německého tankového vojska generál Heinz Guderian o těchto strojích později ve svých pamětech napsal: “Nikdo samozřejmé nepředpokládal, že bychom s těmito nevelkými cvičnými tanky měli vstupovat do války...” Krutě se však zmýlil. K prvnímu setkání budoucích protivníků došlo během španělské občanské války. Němci poslali falangistům své tančíky PzKpfw.I. Italové jim poslali mnohem lepší tančíky Fiat Ansaldo CV-3. Ty měly hmotnost 3500 kg a kulometnou výzbroj v nepohyblivé (!) věžičce tanku. Sovětský svaz poslal republikánům lehké tanky T-26 o hmotnosti 10 000 kg a BT-5 o hmotnosti 13 500 kg. Oba typy byly vyzbrojeny kanónem ráže 45 mm v otočné věži. Protipancéřový granát sovětského tanku probíjel pancíř německých a italských tančíků na vzdálenost 1000 m (dokázal by to i z větší vzdálenosti, ale zasáhnout tančík na více než kilometr nebylo prakticky možné). Mezi prvními sovětskými tankisty, kteří v roce 1936 dorazili do Madridu, byl Dmitrij G. Pavlov, budoucí armádní generál, budoucí náčelník Automobilní a tankové správy Rudé armády a v červnu 1941 velitel Západního frontu. Při sumarizování bojových zkušeností ze Španělska napsal: “Zkušenosti ze španělské války Němce poučily a ukázaly jim, jaké do budoucna potřebují tanky - jejich lehké tanky v bojích s republikánskými tanky s kanonovou výzbrojí nebyly srovnatelným protivníkem a byly rychle ničeny...” Španělská občanská válka Němce opravdu poučila - velmi rychle zahájili konstrukci nových modelů plnocenných bojových tanků PzKpfw. III (výzbroj kanón ráže 37 mm) a PzKpfw. IV (výzbroj kanón ráže 75 mm). Ovšem ono zaostávání nebylo možné ihned překonat. Generál Guderian později napsal: “Protože konstrukce bojových tanků se protáhla na delší dobu, než jsme předpokládali, generál Lutz vydal příkaz, aby byl urychleně vytvořen přechodný typ tanku, vyzbrojeného kanónem ráže 20 mm a jedním kulometem.” Onen “kanón ráže 20 mm” byl sice automatický, ale některými svými balistickými vlastnostmi byl horší, než sovětská protitanková puška PTRD ráže 14,5 mm z přelomu třicátých a čtyřicátých let. Takže nejsprávnějším označením německého lehkého tanku PzKpfw.II by bylo “samohybná protitanková puška s kulometem”. Tříštivý granát ráže 20 mm o hmotnosti 120 až 145 g, který měl - podle modifikace - pět až dvacet gramů výbušniny, mohl jen s obtížemi plnit svůj hlavní úkol, ničení opevnění a kryté živé síly

protivníka. Kanóny této ráže byly od počátku čtyřicátých let v Sovětském svazu umísťovány na stíhací letouny, ale nikdy ne jako výzbroj obrněné techniky... Na počátku německo-polské války, jež se rychle proměnila ve válku evropskou a později i světovou, se ve výzbroji německé branné moci nacházelo 1445 tančíků PzKpfw.I, 1223 lehkých tanků PzKpfw.II, 98 lehkých tanků PzKpfw.III a 211 středních tanků PzKpfw.IV. Díky okupaci českých zemí v březnu 1939 mohli Němci využít 280 kořistních lehkých tanků PzKpfw.35(t) a PzKpfw.38(t) československé produkce s kanónem ráže 37 mm. Pokud tedy nazveme věci pravými jmény, měla německá branná moc při vypuknutí války 378 lehkých a 211 středních tanků, celkem necelých 600 ks. Naproti tomu Rudá armáda měla 1. ledna 1939, tedy osm měsíců před vypuknutím války, ve stavu 11 765 lehkých tanků s kanónem ráže 45 mm (T-26, BT-5, BT-7) a 560 středních a těžkých tanků s kanónem ráže 76 mm (BT-7A, T-28 a T-35). Celkem přes 12 300 tanků. Při analyzování těchto informací dospěli sovětští vojenští “historikové” k jedinému, pro ně zcela typickému závěru: “... Situaci sovětské vlády můžeme připodobnit situaci člověka, kterého stále výše a výše zalévá přílivová vlna, nyní voda dosahuje kolen, nyní pasu, nyní hrudi, poté ke krku... Ještě chvíle a voda se přelije přes temeno hlavy, pokud tedy člověk velmi rychle nevyskočí, aby se dostal na skálu, na niž přílivová vlna nedosáhne...” Zdá se, že se voda či jiná tekutina přelila přes temena hlav sovětských historikůpropagandistů, kteří téměř půl století žvanili cosi o tom, že soudruzi Stalin a Molotov se přímo chvěli strachy při pomyšlení, že oněch 600 německých tanků rychle projede Polskem (které bylo tehdy dvakrát tak široké, než dnes), vypořádá se s podzimními dešti a rozblácenými cestami, překoná běloruské bažiny a přímo zaútočí přes Smolensk na Moskvu. Takže jim nezbývalo nic jiného, než “vyskočit” a zbavit se onoho smrtelného nebezpečí tím, že podepíší dohodu o neútočení s von Ribbentropem... Vrátíme se však od žvanění k realitě. Výše uvedená čísla ukazují ten rozsah zaostávání, který by německý průmysl musel překonat, aby dohnal Sovětský svaz. Něco se za dva roky podařilo. Radikálně se změnila struktura německé tankové zbraně, protože většinu tančíků zaměnily lehké a střední tanky. Byla zesílena výzbroj lehkých tanků PzKpfw.III, neboť kanón ráže 37 mm byl zaměněn kanónem ráže 50 mm. Tím tedy německý lehký tank dohnal a poněkud předehnal ony “beznadějně zastaralé” lehké tanky T-26 a BT, tedy aspoň podle mínění sovětských “historiků”. Výsledkem tohoto úsilí byla skutečnost, že v červnu 1941 bylo na sovětských hranicích rozvinuto sedmnáct německých tankových divizí, v nichž bylo: -, 439 středních tanků PzKpfw.IV s kanónem ráže 75 mm; -, 707 lehkých tanků PzKpfw.III s kanónem ráže 50 mm; -, 1039 lehkých tanků různých typů (většinou kořistní československé a staré verze PzKpfw.III) s kanónem ráže 37 mm. Celkem tedy 2185 tanků. Pouze polovinu z nich (439 a 707) bychom, s přimhouřením očí, mohli označit jako tanky s dostačující protigranátovou ochranou, protože čelní pancíř o síle 50 až 60 mm byl schopen zachytit náraz protipancéřového granátu ráže 45 mm sovětských tankových a protitankových kanónů. Ovšem tanková věž a část korby těchto nejlepších německých tanků byla opatřena jen slabým pancířem, chránícím jen proti palbě ručních pěchotních zbraní. Abychom měli obrázek úplný, Němci měli ještě k dispozici 250 útočných děl (podvozek tanku PzKpfw.III s lafetovaným kanónem ráže 75 mm) a osm oddílů stíhačů tanků (podvozek tančíku PzKpfw.I s lafetovaným československým protitankovým kanónem ráže 47 mm) s 216 vozidly. Celkový počet se tak ani zdaleka nepřibližuje třem tisícům tanků a samohybných děl. Pro útok na Sovětský svaz však bylo k dispozici dalších 1081 “tanků” PzKpfw.I a PzKpfw.II. Je to mnoho, necelých 3000 tanků (polovina z nich lehkých s kanónem ráže 37 mm a slabým pancířem) na válčiště, které sahá od Baltského až po Černé moře? Velice mnoho,

odpovídali okamžitě sovětští žvanilové, aniž by jen vteřinu přemýšleli. Právě “mnohonásobná převaha v tancích a bojových letadlech” byla úhelným kamenem při vysvětlování veškerých neúspěchů. “Ocelová lavina tanků s trámovými kříži na věžích... německé tankové klíny prolomily obranu sovětských jednotek... průlom silné skupiny tanků protivníka přivodil nezbytnost... německé tankové divize semkly obkličující prsten kolem... po přisunutí svěžích tankových jednotek přešel nepřítel do útoku...” Právě takto byla u nás vždy popisována historie roku 1941... Německé tankové divize, vždy na plných stavech a “odpočinuté” se objevovaly na těch nejméně uvěřitelných místech. Hlavně tam, kde reálně vůbec nebojovaly. Např. vojska Jižního frontu rychle ustoupila nejprve za Prut a Dněstr, později za Jižní Bug a Dněpr, neboť je pronásledovala německá a rumunská pěchota. Obrovské prostory jižní Ukrajiny s rozsáhlou průmyslovou oblastí (Krivoj Rog, Zaporožje, Dněpropětrovsk) a manganovými doly u Nikopolu (největšími v Evropě) byly obsazeny Němci, kteří neměli ve výzbroji téměř ani jeden tank. Ve stejné době německá pěchota, bez jediného tanku, dokázala prolomit sovětskou obranu na Pěrekopské šíji, a poté ovládla Krym. Takto reálně vypadala ona německá “ocelová lavina”, která se nám již půlstoletí rozlévá v knihách pamětí sovětských generálů a v monografiích sovětských “historiků”. Došlo dokonce k tomu, že sovětští takyhistorikové překonali propagandistické žvásty Sovinformbyra, jež 4. října 1941 oznámilo, že “za tři měsíce bojových akcí Němci přišli o 21 000 tanků... Taková jsou fakta” Past, do které s takovým úsilí zahnala sovětská historická “věda” sama sebe, s třeskem zaklapla na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Po půlstoletí žvanění o nedostatečných počtech a kvalitě sovětských tanků a o vlivu německé převahy na výsledky bojových akcí v roce 1941 byly náhle odtajněny a publikovány přesné informace ohledně sestavy a výzbroje tankového vojska Rudé armády na počátku sovětsko-německé války. Náhle jsme zjistili, že k dispozici bylo 61 tankových divizí a 31 motorizovaných divizí. Přitom motorizovaná divize Rudé armády byla tvořena jedním tankovým plukem a dvěma motostřeleckými pluky a svojí strukturou a počty tanků se nijak výrazně nelišila od tankové divize německé branné moci. Z “německého” pohledu tak Rudá armáda fakticky měla celkem 92 tankových divizí. Také jsme se dozvěděli, že tankový park Rudé armády ve sledovaném období tvořilo 23 268 vozidel, z nichž bylo 3607 plovoucích tančíků T-37, T-38 a T-40 s kulometnou výzbrojí. Pokud bychom počítali pouze standardní tanky (tedy bez tančíků a zastaralých tanků BT-2), nacházelo se v tankovém parku Rudé armády 17 806 lehkých, středních a těžkých tanků. Přitom výzbrojí se lehkému tanku fakticky rovnal také těžký obrněný automobil BA-10 (tříosý podvozek, pancíř chránící proti účinkům pěchotních zbraní, výzbroj kanón ráže 45 mm ve věži z lehkého tanku). Těch obrněných automobilů, tak nezaslouženě zapomínaných, bylo celkem 3361 ks. V pěti západních vojenských okruzích se těsně před vypuknutím sovětsko-německé války nacházelo (a během prvních dvou válečných týdnů vstoupilo do bojových akcí) 40 tankových a 20 motorizovaných divizí, které měly ve výzbroji 12 379 tanků. Dalších téměř dva tisíce tančíků se nacházelo ve výzbroji průzkumných praporů střeleckých divizí a průzkumných oddílů jezdeckých divizí Rudé armády. Slavný ruský básník charakterizoval Rusy jako lenivé a nedovtipné. Ale i ten nejlenivější člověk, pokud uviděl tato čísla, si musel říci: “Jak je to vůbec možné?” Pokud 17 německých tankových divizí se 3000 tanky bylo “obrovskou ničivou silou”, proč těch 60 tankových a motorizovaných divizí Rudé armády s 12 000 tanky nedokázalo mnohem více ovlivnit průběh bojových akcí v létě 1941? Proč jediným viditelným výsledkem zůstaly hory kovového šrotu, jenž zavalil silnice a cesty Litvy, Běloruska a západní Ukrajiny? Proč sovětské “tankové klíny” nic neprolomily, neobklíčily a nezničily? Na počátku září 1941 se Němci přímo z chodu a prakticky bez rozsáhlejších bojů přeplavili přes dolní tok Dněpru v oblasti Kreměnčugu.

Zde postavili pontonové mosty o délce 1500 m, po kterých se na druhý břeh přesunuly tři tankové divize von Kleistovy 1. tankové skupiny. Ve stejné době tři tankové divize Guderianovy 2. tankové skupiny překročily řeky Děsná a Sejm, v druhém případě po netknutém mostě u Makošina. Dodnes v Rusku vycházejí knihy, které tvrdí, že jediná možnost, jak Němci onoho úspěchu mohli dosáhnout, bylo shození silného oddílu parašutistů. Večer 14. září se u Lochvicy, 170 km východně od Kyjeva, předvoje obou tankových skupin setkaly, čímž došlo k vytvoření obrovského “kyjevského kotle”. Bylo zničeno obrovské uskupení sovětských vojsk (5., 21., 26., 37. a část 38. armády, celkem 40 divizí), a to během jediného týdne. Vrchní velení německé branné moci oznámilo, že do zajetí padlo 665 000 vojáků a bylo ukořistěno 3718 děl a 884 tanků. Sovětští historikové po mnohém váhání a ošívání nakonec přiznali “asi 400 000 zajatých vojáků”. O katastrofě východně od Kyjeva bylo napsáno mnohé, a to jak v sovětském, tak v postsovětském období. Všichni autoři svorně a jednotně citovali závěr operačního hlášení frontu z noci na 14. září, podepsaného náčelníkem štábu Jihozápadního frontu: “Začátek vámi očekávané katastrofy je otázkou několika dnů!” Zuřivé diskuse probíhaly a zčásti dodnes probíhají na téma hledání viníka, kvůli kterému nebyla tato katastrofa odvrácena. Kdo za to mohl? Josif V. Stalin, který z politických a propagandistických důvodů trval do poslední minuty na obraně Kyjeva? Náčelník Generálního štábu Rudé armády maršál Boris M. Šapošnikov, jenž nedokázal odhalit nezvratnost vývoje po průlomu německých tankových divizí do hlubokého týlu Jihozápadního frontu? Velitel Jihozápadního frontu generál Michail R Kirponos, který nedokázal převzít odpovědnost za odpor vůči nadřízeným, který by mu umožnil dostat většinu či aspoň část podřízených vojsk z hrozící pasti? Všichni, kdo se danou problematikou zabývali, si lámali hlavu nad tím, kdy (12. září, nebo 14. září, či snad již 10. září?) měli všichni se vším praštit a zdrhat na východ. Bohužel jsem však v žádném textu neobjevil informaci ohledně počtu tanků, s nimiž německé tankové divize “uzavřely obkličovací kruh”. Dovolím si poněkud zjednodušit situaci. V první zářijové dekádě, tedy asi o týden dříve, než se předvoje německých tankových skupin setkaly u Lochvicy, se ve třech tankových divizích 1. tankové skupiny (9., 13. a 16. tanková divize) nacházelo 185 bojeschopných tanků. Ve třech tankových divizích 2. tankové skupiny (3., 4. a 17. tanková divize) se nacházelo jen 140 bojeschopných tanků. Zvláštní pozornost si zaslouží složení tankového parku oné “svěží” 3. tankové divize, které po mnoha bojových akcích v minulých deseti týdnech (postupovala z Brastu na Mogiljov a z Mogiljova k Děsně) zůstalo pět středních tanků PzKpfw.IV, šest lehkých tanků PzKpfw.III a 30 lehkých tanků PzKpfw.II. Celkem tedy 41 tanků a to musíme započítávat i oněch 30 “tanků” vyzbrojených kanónem ráže 20 mm. Objevení této “ocelové laviny” v týlu půlmiliónového uskupení Jihozápadního frontu je vydáváno za zjevnou příčinu “naprosto pochopitelné” katastrofy. Normálně uvažující člověk by v tomto případě spíše přemýšlel, kdo koho vlastně obklíčil? Šest dosti oslabených divizí s 325 tanky drželo obkličovací linii o délce 250 km od Kreměnčugu po Konotop, přičemž reálná linie musela být ještě delší. To je ten děsivý “ocelový klín” nebo tenounká nitka? A pokud šest oslabených tankových divizí, v nichž zůstala jen necelá třetina tabulkového počtu tanků, dokázalo obklíčit čtyři vševojskové armády, proč oněch 20 sovětských mechanizovaných sborů (60 tankových a motorizovaných divizí) nebylo za celé léto 1941 schopno obklíčit a zničit byť jen jednu jedinou německou pěší divizi? Dnes již není možné tyto jednoduché otázky zcela ignorovat, a proto sovětští historikové a jejich dnešní následovníci zahájili asi před dvaceti lety dlouhodobou, úskočnou a nesmiřitelnou válku proti sovětským tankům. Samozřejmě, že nikoli na bojišti, ale na stránkách své grafomanské makulatury. Na nejtypičtější příklady vymývání mozků v této oblasti upozorníme v následujících odstavcích. První způsob našich vymývačů spočívá v tom, že početní stav sovětských tanků sníží na desetinu. Jak to dokážou? Velmi jednoduše. Přímo stupidně. Všechny tanky ve výzbroji

Rudé armády totiž rozdělili na “tanky nových typů” (KV, T-34) a “tanky beznadějně zastaralé” (sem patří VŠECHNY ostatní bez výjimky). Dále se jejich činnost, jako obvykle (viz 7. kapitola) rozdělila do dvou sledů. První sled je zastoupen solidními publikacemi, v nichž se uvádí: “Na počátku války se ve výzbroji Rudé armády nacházelo asi 1500 tanků nových typů, a navíc ještě větší množství beznadějně zastaralých lehkých tanků”. V druhém sledu, během přednášek a v novinových článcích, bylo ono upřesnění “větší množství beznadějně zastaralých lehkých tanků” považováno za zbytečné. K čemu také započítávat něco beznadějně zastaralého? Díky tomu v Rudé armádě zůstalo pouhých 1500 tanků. Profesionální propagandisté se pak mohli nad takovými nízkými počty tanků rozčilovat na věčné časy... Samozřejmě, že bojové možnosti těžkého tanku KV o hmotnosti 48 000 kg a třeba lehkého tanku T-26 o hmotnosti 10 000 kg jsou značně odlišné. Jsem tedy ochoten souhlasit, že započítávání pouze nových tanků KV a T-34 na sovětské straně může mít i něco do sebe. Jsem ochoten souhlasit s tím, že v létě 1941 můžeme na východoevropském válčišti považovat za opravdový tank pouze takové bojové vozidlo, které je vybaveno pancířem odolným vůči granátům protitankových kanónů a jako hlavní zbraň má “normální” kanón ráže 76,2 mm. S tímto vším jsem ochoten souhlasit, ovšem s jedním drobným doplňkem. Tyto standardy musí být JEDNOTNĚ uplatňovány u všech protivníků. To by ovšem pro sovětské vojenské “historiky” znamenalo, že by sice u Rudé armády mohli napsat, že měla k dispozici pouze 1500 tanků, u německé branné moci by však byli nuceni uvést, že neměla tanky žádné. V německých tankových skupinách, divizích, plucích a oddílech by tedy nebyl ANI JEDEN tank. Tento stupidní závěr by byl naprosto odpovídající závěrům sovětských “historiků” ohledně počtu tanků Rudé armády v červnu 1941. Německá branná moc totiž v tuto dobu neměla ve stavu ANI JEDEN tank, který by se svými takticko-technickými daty mohl rovnat sovětskému tanku T-34, o tanku KV ani nemluvě. Tento závěr lze velmi snadno doložit prostým srovnáním bojových možností nových sovětských tanků a libovolného německého tanku: -, kanón ráže 76,2 mm tanků KV a T-34 dokázal probíjet libovolný pancíř libovolného německého tanku na vzdálenost minimálně 600 až 800 m; -, libovolné kanóny německých tanků nedokázaly na žádnou vzdálenost probít čelní pancíř tanku KV, pouze kanón KwK.38 ráže 50 mm byl schopen probít boční pancíř tanku T-34 na vzdálenost 100 až 300 m; -, pouze tank PzKpfw.IV (439 ks, tedy 15% německého tankového parku) měl rovnocenné možnosti v boji proti nepřátelské pěchotě (tříštivé granáty ráže 75 mm) jako sovětské tanky KV a T-34. Ty nejlepší modifikace tanku PzKpfw.III měly ve výzbroji kanón ráže 50 mm, jehož tříštivý granát byl více než třikrát lehčí, než sovětský tříštivý granát ráže 76,2 mm - 1,96 kg proti 6,30 kg; -, ani ty nejtěžší modifikace německých tanků (PzKpfw.IIIH, PzKpfw. IIIJ, PzKpfw.IVE, PzKpfw.IVF) neměly obdobně silný pancíř jako nejnovější sovětské tanky. Sovětský kanón ráže 76,2 mm (F-22 a USV) dokázal probít čelní pancíř těchto tanků na vzdálenost 600 až 800 m, sovětský protitankový kanón ráže 45 mm dokázal na stejnou vzdálenost probíjet boční pancíř jejich korby i pancíř věže; -, nejpočetnější německý protitankový kanón ráže 37 mm nebyl schopen probít čelní pancíř sovětských tanků KV a T-34 ani na 100 m, nový protitankový kanón ráže 50 mm (v létě 1941 měl každý německý pěší pluk ve výzbroji pouhé DVA kusy) nedokázal probít pancíř tanku KV a u tanku dokázal probít jen boční pancíř korby do vzdálenosti 300 m; -, díky širokým pásům a unikátnímu vznětovému motoru převyšoval tank T-34 libovolný německý tank v dojezdu, průchodnosti terénem a maximální rychlosti mimo zpevněné cesty;

-, díky vznětovému motoru byly sovětské tanky KV a T-34 méně náchylné k zapálení, než libovolné německé tanky, jež byly všechny vybaveny zážehovými motory. Převaha v třech klíčových parametrech - palebné síle, pancéřování a průchodnosti umožňuje dojít jen k jedinému závěru. Sovětské tanky T-34 a KV byly v létě 1941 na mnohem vyšší kvalitativní úrovni, než nejlepší německé tanky. Pro nejvnímavější čtenáře zde připojím jedno důležité upřesnění. V absolutní většině případů nedokázal německý protitankový kanón ráže 37 mm jakýkoli pancíř tanku T-34 probít. Sovětské tanky tohoto typu byly vyřazovány z boje kvůli desítkám zásahů např. do pojezdové soustavy, ale bez jediného probití pancíře. Právě po setkání s tanky T-34 označili němečtí vojáci své protitankové kanóny Pak.36 ráže 37 mm jako “dřevěná klepadla”, protože jejich protipancéřové granáty sice na sovětský pancíř zaklepaly, ale dovnitř se nedostaly. Velmi zajímavé jsou ovšem také počty ztracených “klepadel”. Např. do 1. listopadu 1941 přišla německá branná moc na východoevropském válčišti o 2479 protitankových kanónů Pak.36, což bylo 142x více, než ztráty všech ostatních dělostřeleckých systémů dohromady. Poté, co bylo zjištěno, že žvanění typu “1500 tanků KV a T-34, a také určité množství beznadějně zastaralých...” má charakter mnohokrát opakovaného starého vtipu, naši falsifikátoři se rozhodli jít do akce odjinud. Ony “beznadějně zastaralé tanky T-26 a BT” nebylo prý třeba započítávat, ovšem nikoli z toho důvodu, že snad byly horší než tanky KV a T-34, ale proto, že “tyto sovětské lehké tanky byly mnohem horší, než nepřátelské lehké tanky”. Proč by však měly být horší? Kvůli výzbroji? Sovětské lehké tanky byly vyzbrojeny minimálně kanónem ráže 45 mm, přičemž několik stovek z nich dostalo jako výzbroj krátkohlavňový kanón ráže 76 mm. Nepřátelské lehké tanky, tedy kořistní československé PzKpfw.35(t) a PzKp-fw.38(t) spolu s modifikacemi PzKpfw.IIID, E a F měly ve výzbroji kanón ráže 37 mm. Ráže 37 mm bude vždy slabší, než ráže 45 mm. Bohužel však mnozí zapomínají, že objem tělesa je závislý i na třetím délkovém parametru, takže granát ráže 45 mm byl při zachování poměru 1,8x objemnější a těžší, než granát ráže 37 mm. To je ovšem pouhá teorie, k přesnému porovnání účinnosti potřebujeme reálná čísla. Tříštivý granát sovětského tankového kanónu ráže 45 mm měl hmotnost 2,13 kg, zatímco jeho německý protivník ráže 37 mm jen 0,69 kg. Úplnou stupiditou pak bylo označování německého tanku PzKpfw.II za obdobný lehký tank, i když byl vyzbrojen pouze kanónem ráže 20 mm, který střílel náboji o hmotnosti pouhých 0,15 kg. Možná však sovětské lehké tanky zaostávaly v jízdních vlastnostech. Ovšem všechny lehké tanky druhé poloviny třicátých let se v tomto sobě podobaly jako vejce vejci. Všechny měly úzké pásy a dosti malý akční rádius 150 až 200 km. Všechny měly problémy v průchodnosti terénem. Byla mezi nimi jediná výjimka, sovětské tanky BT, kterým se ostatní nemohly rovnat rychlostí. Díky vybavení tanku BT-5 silným leteckým motorem o výkonu 400 k činila jeho rychlost na silnici 52 km/hod a v terénu 35 km/hod. Proti tomu kořistní československý tank PzKpfw. 38(t) dosahoval na silnici rychlosti 42 km/ hod a v terénu 15 km/hod, zatímco německý PzKpfw.III na silnici 40 km/hod a v terénu 20 km/hod. Pokud sovětské tanky BT-5 sejmuly na silnici pásy, pohybovaly se rychlostí nákladních automobilů... Kdo hledá - vždy nalezne. Všeobecně se tvrdí, že sovětské lehké tanky se svým protivníkům nevyrovnaly v síle pancíře. Ano, s tím lze zcela jistě souhlasit, ovšem za předpokladu, že se pouze měří síla pancíře v milimetrech. Poslední modifikace německého lehkého tanku PzKpfw.IIF měla pancíř o síle 30 mm, kdežto sovětský lehký tank T-26 jen 10 až 15 mm. Lehký tank BT-7 na tom byl výrazně lépe, neboť jeho pancíř dosahoval síly 13 až 22 mm. Pravda je, že číslo 30 je dvakrát vyšší než 15 a třikrát vyšší než 10. Znamená to ale snad, že německé lehké tanky byly mnohem lépe chráněny vůči nepřátelské palbě? Odpověď na tuto otázku je vcelku jednoduchá. Stačí uvést, jaké

palebné prostředky mohly být proti německým lehkým tankům na východoevropském válčišti nasazeny. Střelecká divize Rudé armády měla ve své výzbroji 54 protitankových kanónů ráže 45 mm. Toto množství bylo nejen v rámci tabulkových počtů, ale také ve skutečnosti. V červnu 1941 se v Rudé armádě nacházelo 14 900 těchto zbraní, tedy průměrně 65 ks na každou střeleckou a motorizovanou divizi. Stejnou zbraní byly vybaveny všechny sovětské lehké tanky, a kromě toho také těžké obrněné automobily BA-10 a BA-11. Tento protitankový kanón probíjel na vzdálenost 100 m pancíř o síle 52 mm, na vzdálenost 500 m pancíř o síle 43 mm a na vzdálenost 1000 m pancíř o síle 35 mm. A zde tedy máme také odpověď na předchozí otázku. Na východoevropském válčišti měly všechny německé tanky (s výjimkou nejnovějších modifikací tanků PzKpfw.III a PzKpfw.IV) pancéřování, které je chránilo jen proti účinkům ručních palných zbraní. Glorifikace pancíře o síle 30 mm, to byla chyba. Šlo o chybu při sledování souměřitelných parametrů. Ony “beznadějně zastaralé” sovětské tanky BT a T-26 měly také pancíř, chránící pouze proti účinkům ručních palných zbraní - k tomu totiž stačil pancíř o síle pouhých 10 až 15 mm. Německé tanky byly přetíženy pancířem o síle 30 mm, který je sice chránil proti ručním zbraním (stejně jako sovětský pancíř o síle 15 mm), avšak nechránil je proti palbě sovětských protitankových kanónů ani na vzdálenost 1000 m. Upřímně řečeno, veškerá tato diskuse o milimetrech, rážích a koňských silách je již minulostí. Dnes již o “beznadějně zastaralých tancích” nepíše nikdo, kdo se nechce blamovat - i když i takoví existují. Dnes mají naši vymývači zcela jiný způsob ovlivňování čtenářů. Nová doba přinesla nové hity. Dnes již ruští vojenští historikové klidně přiznávají, že jsme měli k dispozici mnohem více tanků, než náš protivník. Přiznávají dokonce, že ony tanky nebyly z hlediska takticko-technických dat horší, než tanky nepřátelské. Zároveň nám ale s obvyklou slzou v oku oznámí, že tyto tanky byly rozbité. My se ptáme, zda všechny, a oni odpovídají, že téměř všechny. Tedy opět hrůza. Bohužel si nedělám legraci. Takové informace se nacházejí nejen na nástěnce nějaké továrny. Také vědecké knihy, jež jsou prezentovány jako vrchol nové “ruské historické vědy”, nám tlučou do hlavy klíny, že “tři čtvrtiny starých tanků potřebovaly opravu”. Je opravdu strašné vidět černé na bílém, že také autoři významného statistického sborníku, jenž se pyšní názvem ohledně odtajnění informací, nám tvrdí, že z celkového počtu 14 200 tanků, které byly k 22. červnu 1941 ve výzbroji pěti západních vojenských okruhů, bylo plně bojeschopných pouze 3800 tanků. (Grif sekretnošti sňat. Potěri Vooružennych Sil SSSR v vojnách, bojevych dějátvijach i vojenych konfliktach. Statištičeskoje issledovanije. Red. G. F. Krivošejev. Moskva, Vojenizdat 1993, s. 345)

Reálné informace ohledně technického stavu sovětských tanků jsou sice do značné míry známy od listopadu 1993, (Viz Zolotov, Nikolaj - Isajev, Sergej: Kuda dělis tanki? Vojenno-istoričeskij žurnál 55, 1993, no. 11)

ale žvanění našich falsifikátorů to nijak neovlivnilo. Fenomén tří čtvrtin rozbitých tanků si žije vlastním životem a úspěšně nám zaplňuje propagandistické publikace - jak tzv. vědeckou literaturu, tak žurnalistiku. Pánové Zolotov a Isajev totiž nevědomky nabídli našim vymývačům mozků způsob, jak pokračovat v jejich bohulibé činnosti. Na základě rozkazu lidového komisaře obrany č. 15 z 10. ledna 1940 bylo rozhodnuto veškerou tankovou techniku Rudé armády klasifikovat pomocí pěti kategorií: -, 1. kategorie, nové tanky, ještě nezařazené do provozu, plně vyhovující pro bojové nasazení; -, 2. kategorie, tanky zařazené do provozu, zcela funkční a plně vyhovující pro bojové nasazení;

-, 3. kategorie, tanky vyžadující prohlídky a opravy v okruhových vojenských dílnách; -, 4. kategorie, tanky vyžadující generální opravy v ústředních vojenských dílnách a ve výrobních závodech; -, 5. kategorie, vraky (vyřazovány z vojenské evidence). Předpokládám, že čtenář již chápe, jakým způsobem mu sovětští vojenští “historikové” blbli hlavu. Ano, přesně tak, jako bojeschopné započítávali pouze tanky první kategorie. Tedy tanky, které byly dovezeny z továren, vyzkoušel se motor a zbraně, a byly ihned zavřeny do garáží nebo zaplachtovány. Všechny ostatní kategorie, včetně oné provozní druhé, zahrnuli pod své označení “vyžadující opravy”. Tedy něco podobného, jako by na stanici technické kontroly byli ochotni pustit na silnici pouze ten automobil, který ještě nejezdil a celou dobu stál v garáži... Několikrát již zde bylo hovořeno o hlášení náčelníka Hlavní automobilní a tankové správy Rudé armády z července 1941, jež bylo publikováno v knize Tankovyj propryv.59 (Tankovyj proryv. Sovětskije tanki v bojach 1937-1942 gg. Red. A. Mastěrkov. Moskva, Eksmo 2007)

Z tohoto dokumentu zcela jednoznačně vyplývá, že pouze 9,3 % tanků potřebovalo technickou prohlídku a drobné opravy a 9,9 % tanků potřebovalo generální opravu. To znamená, že 80,8% tanků, které se v červnu 1941 nacházely ve výzbroji Rudé armády, bylo “plně vyhovujících pro bojové nasazení”. Jedná se o všechny tehdejší sovětské tanky, včetně výcvikových středisek v Sibiřském vojenském okruhu nebo ve Středoasijském vojenském okruhu. Lze důvodně předpokládat, že tankový park pěti západních vojenských okruhů na tom byl poněkud lépe. Ze stejného dokumentu vyplývá, že z celkového počtu 12 782 tanků jich k prvním dvěma kategoriím patřilo 82,5 %. Takže tedy 82,5% bojeschopných tanků - to aspoň tvrdí oficiální dokument, kdežto 25% uvádějí naši vymývači mozků. Domníváte se však, že po tak zjevném důkazu ohledně jejich neustálého lhaní tito falšovatelé zalezli do kanálů? Ale v žádném případě. Jejich boj proti tankům Rudé armády pokračuje dál. Ona jimi náhle sdělovaná “strašná pravda války” vychází ze skutečnosti, že tanků bylo hodně a byly bojeschopné, ale jen do 04.00 hodin 22. června 1941. Pouhých několik hodin a dnů po tomto osudovém okamžiku se všechny tanky rozbily, a proto je naši vojáci museli ponechat na nepřítelem obsazeném území. Zdá se, že krok za krokem postupujeme. Tato jejich “pravda” se již začíná blížit realitě. Na tomto místě opětovně zopakuji skutečnost, že podle oficiálních dokumentů bylo do konce první červencové dekády jen v úsecích Severozápadního frontu, Západního frontu a Jihozápadního frontu ztraceno asi 11 700 tanků. Pokud toto přímo fantastické číslo srovnáme se známými počty tanků Pobaltského zvláštního vojenského okruhu, Západního zvláštního vojenského okruhu a Kyjevského zvláštního vojenského okruhu k 1. červnu 1941, získáme strašný výsledek - téměř všechny bojeschopné tanky byly během dvou týdnů bojových akcí ztraceny. Problém je ovšem v tom, že tyto tanky nebyly ztraceny v bojích. Tomu nasvědčují tisíce dobových fotografií, na nichž němečtí vojáci pózují před opuštěnými sovětskými tanky, na nichž není možné odhalit sebemenší poškození. Svědčí o tom také tisíce pamětníků, kteří na vlastní oči viděli nekonečné řady opuštěných tanků a obrněných automobilů. A svědčí o tom také dochované dokumenty velitelství mechanizovaných sborů a jejich divizí. Také prostá logika nám neumožňuje tvrdit, že výsledkem bojů by byly ztráty 1 : 19 v neprospěch Rudé armády. Po tom všem, co bylo již dříve uvedeno ohledně takticko-technických dat sovětských a německých tanků, by mnohem pravděpodobnější byly ztráty 1 : 19, ale ve PROSPĚCH Rudé armády...

Bylo by dobré, abychom na tomto místě uvedli aspoň jeden konkrétní příklad toho, jakým způsobem, kdy a kde se ztrácely sovětské tanky jako voda v písku. Proto využijeme dokumentů, jež ilustrují krátkou historii zničení 8. tankové divize, jež byla součástí 4. mechanizovaného sboru Kyjevského zvláštního vojenského okruhu a Jihozápadního frontu. S celkovým počtem tzv. nových tanků (50 KV a 140 T-34, tedy 190 ks) tato jediná divize byla vybavena lépe, než všechny čtyři mechanizované sbory Leningradského vojenského okruhu a Pobaltskéhbo zvláštního vojenského okruhu. Navíc se ve výzbroji divize nacházelo 68 třívěžových středních tanků (krátkohlavňový kanón ráže 76,2 mm jako hlavní zbraň), 31 lehkých tanků BT-7 a 36 lehkých tanků T-26, celkem tedy 325, všechny s kanónem ráže 76,2 mm (258 ks) nebo 45 mm (67 ks). Časně ráno 28. června 1941 se divize zapojila do bojových akcí v prostoru Dubna, ovšem v té době již z ní zbyl pouze jediný tankový pluk, v němž zbylo jen 65 tanků. Velmi rychle zmizely i tyto tanky. Ale zůstaly zachovány dokumenty, mimo jiné i hlášení velitele divize ohledně důvodů ztrát tanků. Zde jako nejčastější důvod nacházíme slovo “opuštěno” - z tohoto důvodu přišla divize o 107 tanků. Celý dokument můžeme soustředit do následující tabulky, uvádějící příčiny ztrát: KV

T-34

T-28

BT-7/T-26

celkem

Počáteční stav 22. června 1941

50

140

68

67

325

Zasaženo nepřítelem

13

54

10

8

85

Opuštěno, ztraceno

25

49

27

28

129

Evakuováno k opravě

8

32

0

8

48

Uvázlo v terénu

2

2

0

2

6

vypočtený zůstatek

2

3

31

21

57

Takže hlavními příčinami ztrát tanků v nejlépe vyzbrojené tankové divizi Rudé armády byly kategorie “opuštěno”, “ztraceno” “uvázlo v terénu”. Onen poslední řádek nebyl v dokumentu uveden, to je jen autorův výpočet, kolik tanků mělo v divizi zůstat. Bohužel, situace byla poněkud jiná. Na základě hlášení náčelníka automobilního a tankového vojska Jihozápadního frontu z poloviny července 1941 se v sestavě 8. tankové divize nacházelo pouze 32 tanků. Osud chybějících 25 tanků není znám. Ale z hlášení velitele divize vyplývá jeden velmi zajímavý závěr. Mezi bojovými ztrátami je uvedeno 13 tanků KV a 54 tanků T-34, což byly tanky, jejichž pancíř prakticky nebylo možné prorazit německými protitankovými kanóny ráže 37 mm. Ovšem tanků s mnohem slabším pancířem a zážehovým motorem (BT-7, T-26 a T-28) bylo nepřítelem zničeno čtyřikrát méně! Velitelé tankových divizí, kteří v druhé polovině července tato hlášení psali, i jejich nadřízení, kteří tato hlášení četli, velmi dobře věděli, že není možné vůbec nic prověřit. Všechny tanky zůstaly na území, které obsadil nepřítel. Otázka kdy se Rudá armáda vrátí do prostoru západní Ukrajiny, a vrátí-li se vůbec, byla v té době naprosto otevřená. Samozřejmě, že obrovské množství technických závad typu “shořelé obložení spojky” nebo “zaseknutá ojnice motorového pístu”, jež byly vydávány za důvod oněch “opuštění” tanků, nebylo vůbec hodnověrné. Stejně nesmyslné byly také počty údajně zničených nepřátelských tanků. V současné době již opuštěné tanky z léta 1941 samozřejmě neexistují - ty, které nebyly odvezeny do šrotu a k přetavbě Němci, zmizely v sovětských vysokých pecích na Urale a v Záporoží do konce čtyřicátých let. Doklady o technické

prohlídce, provedené nezávislou komisí (nebo ještě lépe technickým oddělením vojenské prokuratury), nikdo nikdy neviděl. Je velmi pravděpodobné, že nic takového ani neexistuje. Složitá otázka ohledně příčin oněch neuvěřitelných tankových ztrát v létě 1941 byla a je sovětskými a ruskými vojenskými historiky řešena velmi jednoduše. Pokud ony tanky byly ztraceny ještě před tím, že by byly nasazeny do bojové akce, tak se prostě “polámaly”. To se přece stává i jindy, “kolečko se polámalo”... a bašta. Navíc to umožňuje zaměnit příčiny a následek, takže naši vymývači mozků mohou halasit: “naše tanky byly technicky nedokonalé, podívejte, jak rychle se pokazily”! Technické problémy našich tanků jsou dokázány tím, že se tanky polámaly. Tanky se polámaly za pouhé dva týdny z toho důvodu, že byly technicky nedokonalé. Co by se mělo ještě řešit... Nelze nic namítat. Hypotéza, že gigantické ztráty sovětských tanků během prvních dvou až tří týdnů bojových akcí byly dány špatným technickým stavem, má samozřejmě právo na existenci. Ovšem s jedním malým, ale o to důležitějším konstatováním. Jde pouze o HYPOTÉZU, takže ji není možné považovat za neměnný a nezpochybnitelný ZÁVĚR. Já osobně se domnívám, že pravděpodobnější důvod zmizení tisíců tanků a obrněných automobilů je podobný tomu důvodu, proč ve stejnou dobu zmizelo 6 300 000 ručních palných zbraní. Naprosto jednoznačně totiž můžeme tvrdit, že nikdy jindy tak obrovské ztráty zbraní a vojenské techniky Rudá armáda neměla. Nikdy předtím a nikdy poté... “... V naší tankové brigádě byl bojový poplach vyhlášen 28. května. K zaujetí východiště k přesunu jsme měli pouhou hodinu a půl. Můj prapor byl připraven k přesunu za 55 minut... Kolona se pohybovala po ledva viditelné stepní komunikaci, kterou v minulosti vyšlapaly karavany. Místy byla cesta propadlá, místy zavátá pískem. Kvůli těmto úsekům bylo třeba opětovně nasazovat na podvozky tanků pásy. Takovou práci zvládla dobře vycvičená osádka za půl hodiny...” Za rozbřesku 31. května se 11. tanková brigáda v plném stavu nacházela v určeném prostoru soustředění. Mnohem déle (šest dnů) trval přesun na vzdálenost 800 km 6. tankové brigádě. Ovšem o šest let později, v srpnu 1945 byly lehké tanky BT-7 v tomto prostoru opět nasazeny do bojové akce. Jako součást 6. gardové tankové armády se zapojily do mandžuské útočné operace. Tyto velmi staré tanky (nejnovější z nich byly vyrobeny v roce 1940) dokázaly držet krok s mnohem modernějšími tanky - vzdálenost 820 km přes horské hřebeny Velkého Chinganu urazily průměrnou rychlostí přesunu 180 km denně. Cena byla minimální - z celkového počtu 1019 tanků jich zůstalo na cestě pouhých 78, SEDMDESÁT OSM! To byl přímo fenomenální příklad vynikajícího technického stavu sovětských tanků a vynikajících schopností jejich osádek. Podle hlášení z 30. září 1945 zůstalo po obtížném přesunu a po bojích s jednotlivými japonskými uskupeními v rámci frontů bojeschopných 80% tanků. Rozdělíme-li tanky podle typů, tak si bojeschopnost zachovalo 94% středních tanků T-34, 87% zastaralých tanků T-26 a 77% zastaralých lehkých tanků BT-7. Střední tank T-34 začal psát svoji historii - jak se o tom píše ve všech knihách - tím, že v březnu 1940 dva první stroje zkušební série překonaly po vlastní ose 3000 km na cestě Charkov - Moskva - Minsk - Kyjev - Charkov. Tato zkušební jízda se konala na jaře, kdy rasputica proměnila většinu sovětských cest v moře bahna. Tanky se totiž z důvodu utajení nesměly pohybovat po několika existujících silnicích s pevným povrchem. Samozřejmě, že cesta nebyla jednoduchá, a že se objevilo mnoho problémů. Ostatně maximální množství kilometrů, po kterém měl jít tank do generální opravy, nebylo 3000 km, ale pouhých 1000 km. V mrazivém lednu 1943 urazily sovětské tankové brigády v prostoru řeky Donu více než 300 km po zasněžené stepi mimo veškeré komunikace. V létě 1944 dokázaly tanky 5. gardové tankové armády během útočné operace Bagration (osvobození Běloruska) proniknout, opět mimo zpevněné cesty, ale skrz lesy a močály, do vzdálenosti 900 až 1300 km. Přitom průměrná rychlost jejich postupu na bojišti činila 60 km denně. V květnu 1945

dokázaly tanky 3. gardové tankové armády a 4. gardové tankové armády rychle překonat vzdálenost mezi Berlínem a Prahou. Během cesty musely proniknout několika horskými hřebeny. Dokázaly to během necelých pěti dnů a bez výraznějších technických ztrát. Legendární střední tank T-34 bojoval po celou sovětsko-německou válku, v mnoha armádách světa zůstal ve výzbroji do poloviny šedesátých let. Finská armáda používala trofejní sovětské tanky a tahače Komsomolec, ukořistěné na konci roku 1939, až do roku 1961! Tato pásová technika zůstávala ve službě bez ohledu na nasazení ve finských lesích a bažinách, bez ohledu na nemožnost generálních oprav ve výrobním závodu, bez ohledu na chybějící původní technickou dokumentaci... Sovětští vojenští historikové vedli boj proti sovětským tankům po desítky let, ale marně. To sice potěší, ale ne natolik, aby bylo možné tento boj prohlásit ze strany sovětské vojenské techniky za definitivně vyhraný. Navíc tento boj měl velmi konkrétní a rozsáhlé ekonomické důsledky. Nejméně dvě generace sovětských generálů byly ve vojenských akademiích oblbovány tvrzením, že ke katastrofě Rudé armády v létě 1941 došlo z důvodu špatného technického stavu tankového parku Rudé armády. Učili se, že sovětské tanky byly “beznadějně zastaralé” a “technicky nefunkční”. Tito sovětští generálové nechtěli, aby se případná katastrofa opakovala, a proto celé půlstoletí požadovali po stranickém načalstvu, aby byla sovětská armáda neustále “přezbrojována” v takovém tempu a takových počtech, aby se jí všichni opravdu báli. Stovky vědeckých a konstruktérských týmů a desítky obrovských továren přímo mrhaly gigantickými intelektuálními a materiálními zdroji, aby bylo možné vytvořit gigantickou ocelovou hordu. Jedním z důsledků tohoto mrhání prostředky se nakonec stalo zhroucení celého systému. Nejprve se rozpadla organizace Varšavské smlouvy a krátce poté také Svaz sovětských socialistických republik. Jeho dědic, Ruská federace, získal do vínku jen nebojeschopnou armádu. A 30 000 tanků, které patřily k nejlepším na světě.

KAPITOLA DVANÁCTÁ - PRÁVO NA BEZECTNOST Všichni, kdo se snažili pochopit význam oné katastrofy, k níž došlo v první polovině 20. století, byli nuceni prezentovat velké množství rozdílů mezi dvěma teroristickými režimy, hitlerovským národním socialismem a stalinistickým mezinárodním socialismem, tedy komunismem. O oněch rozdílech tedy psali historikové, spisovatelé, novináři i filosofové. Ti všichni např. zjistili, že Adolf Hitler nechal vraždit hlavně občany cizích zemí, kdežto Josif V. Stalin hlavně občany vlastní země. Je zcela zjevné, že množství obětí masových represí v předválečném Německu a Sovětském svazu je nesouměřitelný. Je známo, že němečtí národní socialisté vraždili lidi podle “národního principu”, neboť postupovali podle zásad zločinné nadřazenosti tzv. árijské rasy, kdežto sovětští komunisté vraždili lidi, které sami zařadili mezi příslušníky “reakčních tříd”, neboť postupovali podle zásad zločinné nadřazenosti tzv. revolučního hnutí mezinárodního proletariátu. Zároveň však také někteří zjistili, že sovětský přístup k onomu “problému” dával více možnosti k organizování masového teroru, protože v systému nízké či nulové zákonnosti bylo možné do skupiny “představitelů reakčních tříd” zařadit libovolné množství libovolných osob, jež se staly vybranými oběťmi. Nebudeme se zde zabývat skutečností, že soudruh Stalin pozorně sledoval činnost svého berlínského konkurenta a všechno “cenné”, co mohl odpozorovat, využíval ve svůj vlastní prospěch. Moskevský vládce se vůbec neostýchal, na což se zapomíná, realizovat etnické čistky až k úrovni znamenající faktickou genocidu. V tomto případě nejde pouze o tzv. postižené národy (krymské Tatary, Inguše, Čečence, Kalmyky), jež nechal masově vysídlit do nehostinných oblastí Sibiře a Kazachstánu jako trest za reálnou či jen domnělou “spolupráci s fašistickými okupanty”. Na tomto místě si dovolím připomenout, že dalšími v pořadí byli sovětští Židé, které pouze diktátorova smrt v březnu 1953 zbavila nebezpečí genocidy, i když v tomto případě jejich obvinění ze spolupráce s nacistickými okupanty by byla oříškem i pro komunistickou propagandu. Kdepak, etnické čistky a “národnostní operace” Lidového komisariátu vnitřních věcí byly ve Svazu sovětských socialistických republik zahájeny dlouho před 22. červnem 1941. I když komplexní rozbor celé problematiky se naprosto vymyká obsahu i rozsahu této knihy, je třeba si připomenout, že prvními oběťmi se stali Finové a jim příbuzné národnosti (Karelové, Vepsové, Ingermanlandci). Počátkem dvacátých let vznikl v Karélii zvláštní polostátní systém, označovaný jako Karelská pracovní komuna. Ta byla 25. července 1923 přejmenována na Karelskou autonomní sovětskou socialistickou republiku, ovšem v jejím čele zůstala předchozí skupina “rudých Finů”, kteří do sovětského Ruska emigrovali poté, co se maršálu Mannerheimovi podařilo potlačit socialistickou revoluci ve Finsku. V autonomní republice však byla státní řečí finština, nikoli karelština, finštině se učilo v karelských školách, ve finštině vycházely noviny a knihy. V říjnu 1925 byla vytvořena zvláštní vojenská jednotka - Samostatný karelský myslivecký prapor. O něco později byl rozvinut na celou brigádu, přičemž označení vyšší jednotky jako “Samostatná karelská myslivecká brigáda” bylo v Rudé armádě naprosto unikátní a zjevně pocházelo z finské vojenské terminologie. Unikátní byla také skutečnost, že velitelský sbor brigády se dlouhodobě rekrutoval z příslušníků finské emigrace. Je zcela zřejmé, že ve dvacátých letech si Moskva držela v záloze svoje “Finsko”, k němuž by bylo možné přičlenit Finskou republiku poté, co by v ní zvítězila socialistická revoluce podle bolševického vzoru. V polovině třicátých let, když všechny podobné iluze zmizely, byla zahájena jatka pod jménem “likvidace finského buržoasního nacionalismu”. Např. v říjnu 1935 bylo v Karelské autonomní sovětské socialistické republice “zatčeno

1350 špionů všeho druhu”. Do konce roku bylo v pouhé Karélii (nikoli v Leningradské oblasti) uvězněno 4688 osob finské národnosti. V plném počtu bylo uvězněno a později většinou zastřeleno celé vedení autonomní republiky a myslivecké brigády. Na finštinu se v Karélii báli byť jen vzpomenout, publikace článku na téma, že Finové a Karelové by mohli být v jakémkoli národnostním příbuzenství, se fakticky rovnala sebevraždě. Z Leningradské oblasti bylo vysídleno mnoho tisíc karelských, finských a ingermanlandských rodin. Na základě výpočtu současných historiků zahynulo v druhé polovině třicátých let v důsledku komunistického teroru minimálně patnáct až dvacet tisíc Finů. Pokud se však Finům dostalo oné pochybné cti být prvním národem, jenž se stal cílem represí, tak Poláci byli národem, který represe zasáhly nejcitelněji. Vůči tzv. panskému Polsku (takto nazývala suverénní Polskou republiku komunistická propaganda) se Josif V. Stalin, Kliměnt J. Vorošilov a další komunističtí vůdcové vymezovali naprosto hystericky. Skutečnost, že nové vytvořená polská armáda rozbila v létě 1920 před Varšavou pyšným bolševickým velitelům hlavy, a poté hnala jejich hordy stovky kilometrů na východ od řeky Visly, nemohla být zapomenuta. Jak v tajných dokumentech ústředního výboru, tak ve zcela dostupné novinové propagandě, slovutní “polští agenti” představovali koncentraci veškerého zla. Stačí se podívat do jednoho z klíčových Výnosů Rady lidových komisařů a ústředního výboru Všesvazové komunistické strany /bolševiků/ z 22. ledna 1933. Jde o usnesení, které se fakticky podílelo na vyvolání hladomoru v roce 1933. I když klíčová slova jsou “zabránit všemi existujícími prostředky všeobecnému přesunu rolnictva Ukrajiny a Severního Kavkazu do měst”, celý dokument začíná větou: “Ústřední výbor a vláda mají důkazy o tom, ze rozsáhlé opouštění půdy rolníky je organizováno nepřáteli sovětského státu, kontrarevolucionáři a polskými agenty...” Poláci byli vinni vždy a vším. Polská komunistická strana byla označena jako doupě diverzantů a špionů, kteří pronikli do Komunistické internacionály, aby ji zevnitř rozložili. To, co se stalo s vedením Polské komunistické strany v Moskvě v letech 1937 a 1938, nebylo v kominternovské praxi ničím novým, ovšem oficiální rozpuštění “zločinecké” komunistické strany nemělo v žádném případě obdoby. Navíc, Polská socialistická strana byla označena za “sociálně-fašistickou” služku diktátora Pilsudského, jemuž prý pomáhala potlačovat polské dělnické hnutí a vysílat špiony do sovětského Ruska. Nakonec, v roce 1937, Lidový komisariát vnitřních věcí objevil ve Svazu sovětských socialistických republik zmijí hnízdo špionské a diverzantské organizace, označované jako Polska Organizacja Wojskowa. Stupidní čekisté oznámili, že organizace byla založena již roku 1914 (sic!) právě Józefem Pilsudskim, přičemž jejím úkolem byly diverzní akce v týlu ruské armády během první světové války. Jinými slovy ona mýtická polská organizace nebyla antisovětská, ale antiruská, které bylo za vinu kladeno totéž, čím se pyšnili tzv. staří bolševici - leninovci, rozklad ruské armády během tzv. imperialistické války. Řadoví občané Polské republiky, kteří od dvacátých let z různých důvodů utekli z Polska na sovětské území, byli automaticky označováni za špiony, které do Svazu sovětských socialistických republik vyslala vláda “panského” Polska. Takový vztah měly sovětské orgány také k Polákům se sovětským občanstvím, kteří měli v Polsku nějaké příbuzné... Nakonec “pohár trpělivosti” Všesvazové komunistické strany /bolševiků/ a Lidového komisariátu vnitřních věcí přetekl a v létě 1937 byla zahájena krvavá “polská operace”. Lidový komisař Ježov (Ježov Nikolaj Ivanovič (1895-1940), generální komisař Státní bezpečnosti. Od roku 1935 tajemník Ústředního výboru Všesvazové komunistické Strany /bolševiků/ a předseda komise vnitrostranické kontroly, od září 1936 do listopadu 1938 lidový komisař vnitřních věcí, od dubna 1938 lidový komisař vodní dopravy, v dubnu 1939 byl zatčen a v únoru 1940 popraven (pozn. red.))

vydal přísně tajný rozkaz č. 00485, ve kterém byl uveden dlouhý seznam “hříchů”, za které měli být Poláci zatčeni:

“političtí emigranti a političtí vystěhovalci z Polska... bývalí členové polských politických stran... všichni bývalí zajatci z polské armády, kteří zůstali na území Sovětského svazu”. Seznam byl navíc ukončen naprosto libovolnou specifikací: “nejaktivnějšími místními antisovětskými a nacionalistickými elementy z řad polského obyvatelstva”. Rozhodnutí o zatčení a o začlenění do jedné ze dvou kategorií (první kategorie zastřelení, druhá kategorie - pět až deset let nucených prací) bylo svěřeno známým “trojkám” nebo dokonce “dvojkám” ve složení oblastního či republikového šéfa bezpečnosti a oblastního či republikového prokurátora (trojku doplňoval oblastní či republikový stranický šéf). Všechna rozhodnutí byla schvalována tou nejvyšší “dvojkou” v Moskvě - po zkontrolování údajů v Lidovém komisariátu vnitřních věcí byly rozsudky schvalovány dvojicí Ježov - Vyšinskij. (Vyšinskij Andrej Januarjevič (1883-1954). Od roku 1928 generální prokurátor Svazu sovětských socialistických republik, v letech 1949 až 1953 ministr zahraničí (pozn. red.))

Celkem bylo na základě rozkazu č. 00485 zatčeno 143 810 osob polské národnosti. V řadě případů byly příkazy k zatčení sestavovány podle telefonních seznamů, z nichž byla vypisována “polsky znějící” příjmení. Z uvedeného počtu zatčených bylo odsouzeno 139 835 osob, z nichž bylo 111 091 zastřeleno. Sto jedenáct tisíc zastřelených! Sto jedenáct tisíc!! Každý šestý v Sovětském svazu žijící Polák!!! Tzv. polská operace z roku 1937 byla vyvrcholením předchozích represí, nikoli jejich ukončením. Pro Polsko a Poláky všechno teprve začínalo. V noci z 23. na 24. srpna 1939 podepsali v Moskvě německý ministr zahraničí von Ribbentrop a hlava sovětské vlády Molotov (soudruh Stalin jako řadový poslanec Nejvyššího sovětu zahraniční smlouvy podepisovat nemohl) Tajný doplňkový protokol o rozdělení “sfér zájmů ve Východní Evropě”. Ve zkratce zde bylo uvedeno následující: “... 2. V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k polskému státu bude rozhraní sfér vlivu mezi Německem a Sovětským svazem tvořit zhruba linie řek Narev, Visla a San. Otázka, zda zájem obou stran bude vyžadovat udržení nezávislého polského státu a jakými hranicemi má být tento stát vymezen, bude moci být definitivně vyřešena teprve v průběhu dalšího politického vývoje. V každém případě budou obě vlády řešit tuto otázku přátelskou dohodou.” (Citováno dle Pakty Stalina s Hitlerem. Výběr dokumentů z let 1939 a 1940. Red. T. Brod. Praha, Naše vojsko 1990, s. 33)

A 1. září 1939 německá branná moc ze tří stran (ze severu z Východního Pruska, ze západu ze Slezska a Pomořanska, z jihu ze Slovenska a za pomoci slovenské branné moci) zaútočila na polské území. A 17. září 1939 vláda Svazu sovětských socialistických republik jednostranně vypověděla smlouvu o neútočení, kterou s vládou Polské republiky uzavřela 25. července 1932, a Rudá armáda zaútočila ze strany čtvrté, z východu. Do Polska vtrhly obrovské síly - 21 střeleckých divizí, 13 jezdeckých divizí, 16 tankových brigád a dvě motorizované brigády. Ty přitom vpadly do zad zbytkům polské armády, jež se z posledních sil bránila útokům německé branné moci. Během jediného týdne byly potlačeny poslední zbytky polského organizovaného ozbrojeného odporu. Německý ministr zahraničí von Ribbentrop 28. září 1939 opět navštívil Moskvu, kde byla podepsána Smlouva o přátelství a hranicích mezi Velkoněmeckou říší a Svazem sovětských socialistických republik. Jeden ze tří doplňkových a tajných protokolů kodifikoval změny od původní rozhraničující linie “sfér zájmů” z 23. srpna. Na jeho základě byla oblast mezi Vislou a Bugem o šířce asi 100 až 120 km předána Německu, zatímco Litvě se dostalo brzkého dobrodiní, že přešla do sféry sovětských zájmů a nakonec byla začleněna do “velké rodiny sovětských republik”. Otázka “zájmu uchování nezávislého polského státu”

byla řešena zcela otevřeně, s demonstrativním nezájmem a cynismem. Na první straně novin Pravda byl uveden text uzavřené sovětsko-německé dohody, začínající následovně: “Vláda Svazu sovětských socialistických republik a vláda Velkoněmecké říše považují po zhroucení bývalého polského státu za svůj výlučný úkol znovu nastolit mír a pořádek v této oblasti...” A 31. října 1939 vystoupil s projevem v Nejvyšším sovětu soudruh Molotov a prohlásil: “Stačil vcelku krátký úder vůči Polsku, nejprve od německé branné moci, a poté od Rudé armády, aby nic nezůstalo z tohoto odporného zplozence Versailleské smlouvy!” Svoji radost nedokázal skrýt ani lidový komisař obrany maršál Kliměnt Jefremovič Vorošilov. Ve slavnostním rozkaze ze 7. listopadu 1939 uvedl: “Polský stát se při prvním opravdovém vojenském úderu rozpadl jako stará vykotlaná tykev. Po nějakých patnácti dnech války s Německem přestalo panské Polsko existovat jako samostatný stát...” Po těchto naprosto jednoznačných a nedvojsmyslných politických prohlášeních sovětské věrchušky vůbec nepřekvapí, že ani v oficiálních novinových článcích, ani v tajných dokumentech Rudé armády není Polsko označováno jinak, než jako “bývalé Polsko”, nebo - při přejímání německé terminologie - jako “generální gubernátorství”. Ovšem v jedné oblasti nebylo Molotovovo prohlášení v úplnosti správné. Z “bývalého Polska” cosi zůstalo. Např. na území Svazu sovětských socialistických republik zůstalo obrovské množství osob, důstojníků a vojáků polské armády, s mezinárodním statutem válečných zajatců. Na základě rozkazů velení Rudé armády (potvrzených na nejvyšší velitelské úrovni) byli za “zajatce” považovány všechny osoby v polském stejnokroji, bez ohledu na skutečnosti, vedly-li bojové akce proti Rudé armádě nebo měly-li při sobě zbraň. Mezi válečné zajatce byli zařazeni také mobilizovaní záložníci, kteří nebyli ještě vyzbrojeni a vystrojeni byli jen částečně (těch bylo ve východních “týlových” oblastech mnoho), a také všichni již pensionovaní důstojníci polské armády bez ohledu na věk. Mezi “válečné zajatce” byli zařazeni také všichni invalidé (tedy bez ruky, bez nohy) z válečných akcí, které polská armáda od roku 1918 vedla. Přitom podle haagské konvence O pravidlech vedení pozemní války z 18. října 1917 nebylo možné mezi válečné zajatce započítávat invalidy a již pensionované osoby, nemluvě o tom, že po skončení válečných akcí měli být všichni váleční zajatci osvobozeni a vráceni domů. Socialistická “zákonnost” postupovala samozřejmě jiným způsobem, ale zde narazila na závažný problém - tito zahraniční občané nestihli na sovětském území spáchat žádný “zločin”, za který by mohli být posláni třeba na deset let do táborů nucených prací. Složitý politický a právní problém byl nakonec vyřešen zcela jednoduše. V souladu se známým rčením připisovaným samotnému soudruhu Stalinovi: “Je člověk - je problém. Není člověk - není problém.” Řadové vojáky a poddůstojníky, kteří pocházeli z východopolských oblastí (Stalinem nově označených jako “západní Bělorusko” a “západní Ukrajina”) pustili domů. Asi 43 000 poddůstojníků a vojáků, kteří pocházeli ze západního Polska, předali Němcům. Polské důstojníky (jen asi 40% z nich bylo profesionálními vojáky, zbytek tvořili záložní důstojníci, tedy z civilu povolaní učitelé, lékaři, právníci, inženýři), polské policisty, pohraničníky, četníky, vojenské a státní úředníky, celkem asi 15 000 osob, předal Lidový komisariát obrany (odpovídal za věci válečných zajatců) do péče Lidovému komisariátu vnitřních věcí pro realizaci “operačně-bezpečnostních postupů”. Tyto “postupy” trvaly přibližně pět měsíců. Během této doby ony “válečné zajatce” (nyní již opravdu v uvozovkách) rozdělili do několika kategorií. V Ostaškovském internačním táboře (dnes Tvěrská oblast) bylo umístěno asi šest tisíc policistů a úředníků polské státní správy, zatímco důstojníci byli rozděleni přibližně na dvě stejně velké části a odesláni do Starobělského internačního tábora nedaleko od Charkova a Kozelského internačního tábora v tzv. Optinoj pustině. Již 27. října 1939 lidový komisař vnitřních věcí Lavrentij Berija schválil plán výše zmíněných “operačně-bezpečnostních postupů”, během nichž byly mezi zajatci vyhledány “kontrarevoluční elementy”. Zároveň byly získávány detailní

informace ohledně ozbrojených a bezpečnostních sil poražené Polské republiky a byli verbováni dobrovolníci pro agenturní práci. Přibližné v únoru 1940 byly veškeré práce zakončeny, informace, které bylo možné získat, byly získány a polští zajatci se - z hlediska vyšetřovatelů Lidového komisariátu vnitřních věcí - stali zbytečným odpadem. Počátkem března 1940 odeslal lidový komisař Berija přímo do Stalinových rukou hlášení, ve kterém navrhl všech 14 700 polských válečných zajatců zastřelit, protože “všichni se jeví jako neústupní a zásadní nepřátelé sovětské vlády... jsou přeplněni nenávistí k sovětskému systému... jsou připraveni pokračovat v kontrarevoluční činnosti, vedou protisovětskou agitaci... každý z nich doufá v osvobození, aby mohl obnovit svůj nesmiřitelný boj proti sovětskému státu...” Berijův návrh nalezl u všech soudruhů plné pochopení a stala se z něho zvláštní směrnice Politického byra ústředního výboru Všesvazové komunistické strany /bolševiků/. Součástí této směrnice bylo rozhodnutí zastřelit “celkem 11 000 osob, příslušníků různých kontrarevolučních, špionských a diverzních organizací, bývalých statkářů, továrníků, důstojníků polské armády a úředníků, kteří se nacházejí ve vězeních západní Ukrajiny a západního Běloruska.” Národnost určených obětí samozřejmě uvedena nebyla, ale onen počet 11 000 osob téměř přesně odpovídá předchozímu Berijovu hlášení, že ve vězeních a táborech západní Ukrajiny a západního Běloruska se nachází 18 632 uvězněných osob, z nichž 10 685 osob je polské národnosti. Jako první byli postříleni (většinou ve sklepeních Smolenské oblastní správy bezpečnosti) všichni kněží, které se v zajateckých táborech podařilo vyhledat. V průběhu dubna a května 1940 je následovali další váleční zajatci. Ti byli odváženi ve skupinách 100 až 250 osob po železnici z táborů na místo popravy. Zajatci z Ostaškovského internačního tábora byli postupně postříleni v celách vyšetřovací věznice v Kalininu (dnes opět Tvěr) a pohřbeni u vesnice Mědnaja. Zajatci Starobělského internačního tábora byli postříleni v celách vyšetřovací věznice v Charkově a pohřbeni u vesnice Pjatichatki. Zajatci Kozelského internačního tábora byli postříleni a pohřbeni v lese v oblasti Kozi Gory, několik kilometrů od silnice Smolensk - Orša. Není však žádný důvod, abychom se domnívali, že “likvidace táborů polských válečných zajatců” plně zaměstnala orgány Lidového komisariátu vnitřních věcí. Naopak, šlo o pouhou epizodu v celkovém procesu “hlubokých sociálně-politických proměn” na okupovaných územích Polska. Zde “práce” pokračovaly horečným tempem, ve dne i v noci. Významný čekista té doby Pavěl Sudoplatov později ve svých pamětech bez jakéhokoli pocitu viny napsal: “celková společenská atmosféra se ve Lvově nijak nepodobala dění v sovětské části Ukrajiny. Ve Lvově stále ještě kvetl západní kapitalistický způsob života, veškerý maloobchod a služby byly v rukou živnostníků, které bylo nutné rychle zlikvidovat!” První masová deportace polského obyvatelstva, jak v tzv. západním Bělorusku, tak v tzv. západní Ukrajině, byla provedena 10. února 1940. V krutých mrazech, jež v těch dnech dosahovaly až -37° C, dostali lidé pouhé dvě hodiny, aby se připravili k transportu. Ovšem kvůli nedostatku lokomotiv zůstaly nákladní vagony stát na nádražích až čtyři dny. V důsledku silných mrazů a zdržení během cesty zahynulo několik tisíc dětí a starých lidí. Další deportace, největší ze všech (26 000 rodin), se realizovala 13. dubna 1940. Bez soudního rozhodnutí byli deportováni lidé, kterým nebyl prokázán žádný přečin, jejichž jediným “zločinem” byla polská národnost. Oficiální důvod byl ale mimořádně stupidní. Lidé, kteří většinou vůbec nevěděli, kdo to byl soudruh Lev Davidovič Trockij, byli hnáni na východ na základě aplikace bezpečnostní směrnice z 30. července 1937, jako “příslušníci rodin trockistů a diverzantů”. Ale ani to nebyla poslední kapitola polského utrpení. Jak uvedl ve svém hlášení náměstek lidového komisaře vnitřních věcí Černyšov,

(Černyšov, Vasilij Vasiljevič (1896-1952), komisař státní bezpečnosti 2. stupně a generálplukovník. Od srpna 1937 náměstek lidového komisaře vnitřních věcí a zároveň náčelník Hlavní správy dělnicko-rolnické milice, od února 1939 náměstek lidového komisaře a zároveň náčelník Hlavní správy pracovních táborů (pozn. red.))

do 1. srpna 1941 bylo z okupovaných oblastí Polska deportováno 381 000 osob, přičemž se většinou jednalo o Poláky. Ale to byl počet osob z 1. srpna 1941. A onoho srpnového dne bylo třeba se vůbec dožít. Jak přiznal sám Lavrentij Berija, během deportace zahynulo hladem, zimou a nemocemi minimálně 10 000 deportovaných. Deportace se přitom mohla počítat mezi nejměkčí formy trestu, jenž byl vyměřen těm “šťastlivcům”, u nichž bezpečnostní orgány konstatovaly pouze tzv. třídně nevhodný původ. Zjevní nebo potenciální nepřátelé sovětské vlády měli před sebou vězení, pracovní tábory nebo popravu. Od září 1939 do února 1941 bylo na okupovaných polských území uvězněno 92 500 osob. Z nich bylo 41 000 Poláků, 23 000 Židů, 21 000 Ukrajinců a 7500 Bělorusů. Na první pohled nešlo o žádnou národní diskriminaci - soudruzi “s horoucím srdcem a čistýma rukama” brali prostě všechny. Ovšem soudruh Molotov ve svém oficiálním projevu tvrdil, že na okupovaných územích žilo jen 12 % Poláků (polští demografové uváděli 42%). Přesto však počet zatčených Poláků byl nejvyšší a činil téměř polovinu celkového počtu. Na jaře 1941, v rámci tzv. sociální přípravy budoucího válčiště, rozmach represí výrazně stoupl. V červnu 1941 dosáhl počtu 107 000 osob. Ihned po vypuknutí války bezpečnostní orgány zahájily spěšnou evakuaci věznic, během níž bylo zabito (často velmi zvěrským způsobem) 10 259 vězňů, bez ohledu na to, zda šlo o odsouzené nebo vyšetřované. Toto číslo bylo zjištěno na základě jednotlivých hlášení Vězeňské správě Lidového komisariátu vnitřních věcí, takže s největší pravděpodobností nezahrnuje všechny vraždy a popravy. Kromě vězení totiž existovaly eskortní jednotky Lidového komisariátu vnitřních věcí, existoval samostatný Lidový komisariát státní bezpečnosti, a všechny tyto “orgány” také prováděly vraždy a výslechy s užitím nejsurovějších způsobů mučení. Podle údajů Ukrajinské osvobozenecké armády povraždily sovětské bezpečnostní orgány v červnu 1941 jen na západní Ukrajině asi 80 000 vězňů. “Někdo bude vzpomínán, po někom neštěkne ani pes!” Takto je uzpůsoben náš svět. Osud několika popravených generálů je popisován v desítkách knih, zatímco povraždění desetitisíců prostých občanů se stalo maximálně statistickou jednotkou. Kdo si dnes byť jen vzpomene na desítky tisíc postřílených Poláků, vybraných podle telefonních seznamů v roce 1937? Koho zajímá osud polských rolníků, které vyhnali i s dětmi v nejmrazivějších dnech roku 1940? Strádání těchto lidí, kterým před očima umírali nejbližší, je jaksi zastíněno nezměrnou lidskou tragédií druhé světové války. A pouze jeden z těchto osudů nikoli první, nikoli největší, a také nikoli nejstrašnější z hlediska způsobu zavraždění obětí se stal dlouholetým mezinárodním problémem, temnou příčinou dodnes nestandardizovaných polsko-ruských vztahů. KATYŇ! Pouhý geografický pojem, název místa a lesa v katastru Kozi Gory ve smolenské oblasti. Tento geografický pojem se však stal označením vražd, snad i proto, že částí slova je KAT, tedy označení pro popravčího a mučitele... Historie tohoto místa je ve stručnosti následující. V únoru 1943 němečtí okupanti objevili masové hroby polských důstojníků v katyňském lese. Tato informace byla hlášena nadřízeným, proběhla všemi příslušnými úřady a nakonec pronikla až na německé “ministerstvo pravdy” a dostala se do rukou hlavního propagandisty Velkoněmecké říše, do rukou dr. Josepha Goebbelse. Sovětské válečné karikatury představovaly Josepha Goebbelse jako skřeta, sedícího na Hitlerově rameni. V poslední době je tento způsob prezentace zavržen a dotyčný je představován jako nejlepší a nepřekonatelný mistr politické propagandy. Podle mého názoru je pravda někde uprostřed. Goebbels ovládal a miloval svoji obtížnou práci, ovšem

díky “dárečkům”, které mu svojí činností věnoval soudruh Stalin, nemusela být činnost hlavního propagandisty říše ani příliš vynalézavou. Tím prvním a nejdůležitějším propagandistickým dárečkem byla obecná životní úroveň, kterou v “ráji pracujících” umožňoval soudruh Stalin svým dělníkům a rolníkům. Joseph Goebbels tento dárek radostně přijal a organizoval jak zájezdy pracujících z Německa i z okupovaných evropských zemí na okupovaná území Svazu sovětských socialistických republik, tak četné výstavy fotografií a setkání s německými vojáky. To vše pod jednotným heslem “Bolševický ráj očima německých pracujících”. Když 30. června 1941 vstoupily německé jednotky do Lvova, nad nímž se vznášel strašný puch asi dvou a půl tisíce rozkládajících se těl osob, které byly v posledních okamžicích umučeny a popraveny v sovětských věznicích, dr. Goebbels využil situace bezezbytku. Do Lvova přijeli zahraniční novináři, byla sem pozvána delegace Mezinárodního červeného kříže. Dopisy německých vojáků, ve kterých byly líčeny hrůzy lvovských věznic, byly uveřejněny ve sborníku, jenž vyšel v obrovském nákladu v několika evropských jazycích. U každého dopisu byla uvedena adresa (a pokud bylo k dispozici, tak i telefonní číslo) příjemce. Nevím, zda někdo někdy prověřoval ony adresy a telefonní čísla, nebudu se ani dohadovat, kdo těmi příjemci dopisů byli - rodinní příslušníci vojáků, jejich přátelé či kolegové ze zaměstnání. Prostě tento sborník vyšel a adresy s telefonními čísly v něm byly uvedeny. Nelze na tomto místě soudit, jaký propagandistický výsledek tato akce měla. V každém případě však na počátku roku 1943 měl dr. Goebbels a jeho nejbližší spolupracovníci bohaté zkušenosti při realizaci akcí typu “Zvěrstva bolševických zrůd”. Ovšem Katyň, tedy reálný fakt hromadné popravy polských důstojníků, dávala možnost zatáhnout do obrovské mezinárodní propagační akce polskou exilovou vládu v Londýně, což by dávalo možnost otřást soudržností protiněmecké válečné koalice. A proto 13. dubna 1943 všechny německé rozhlasové stanice vysílaly mimořádnou zprávu, že v oblasti Smolenska byly nalezeny hromadné hroby postřílených polských důstojníků. O den později, 14. dubna, bylo polskému Červenému kříži nabídnuto, aby vyslal expertní komisi k exhumaci obětí. Pokud pomineme skutečnost, že kategorické odmítnutí “nabídky” okupantů by se rovnalo sebevraždě, spolupracovníci Červeného kříže neměli morální právo odmítnout možnost realizace svých povinností - zjištění totožnosti obětí a informování pozůstalých. Bylo proto rozhodnuto vyslat do Katyně skupinu specialistů, jež byla označena jako Technická komise polského Červeného kříže. Bez ohledu na velký nátlak ze strany německých úřadů, polští specialisté odmítli stát se součástí německé propagační akce. Navíc dokonce odmítli stanovit byť i jen rok smrti bez ohledu na stávající pomocné důkazy (datované dopisy, denní tisk), které naprosto jednoznačně směřovaly do roku 1940. I stanovení tohoto roku bylo totiž pro Němce dostatečné jako generální důkaz, který potřebovali. Polští specialisté nepodepsali žádné dokumenty, jež stanovovaly viníky smrti polských důstojníků. Technická komise polského Červeného kříže se zúčastnila exhumace sedmi hromadných hrobů (osmý hrob byl odkryt jen částečně, protože letní horka donutila exhumaci 7. června 1943 ukončit). Bylo objeveno a vyzdviženo celkem 4243 těl, z nichž se značnou část (2300 těl) podařilo identifikovat podle osobních dokumentů, podle osobní korespondence, deníků a poznámek, a také podle zbytků záznamů, jež nebyly zničeny v bývalém Kozelském internačním táboře. Pokud dnes srovnáme tato čísla s počty internovaných polských důstojníků v tomto táboře (k 29. prosinci 1939 se zde nacházelo 4543 válečných zajatců), musíme ocenit vysokou profesionalitu a zdrženlivost členů Technické komise polského Červeného kříže. Téměř všechny objevené osobní dokumenty, dopisy, deníky a zápisky byly německou stranou zabaveny k pozdějšímu využití. Polákům se však podařilo získat a odvézt dvě kopie podrobných protokolů o exhumacích, a také některé klíčové věcné důkazy, včetně několika osobních deníků a důležitých dopisů zastřelených. Jak již bylo uvedeno, členové polské komise odmítli podepsat jakýkoli politický dokument, ale zpracovali detailní hlášení o provedené práci,

které se jim podařilo ve Varšavě předat vedení polského Červeného kříže. Dokument se podařilo zachránit a v roce 1989 byl publikován, takže z něho můžeme citovat nejdůležitější údaje: “Němci se maximálně snažili prohledat celý terén, potřebovali totiž, aby se počet nalezených těl co nejvíce přiblížil onomu propagandou stanovenému číslu 12 000 obětí. Proto lze důvodně předpokládat, že další hromadné hroby v této oblasti již nalezeny nebudou... Příčinou smrti u všech nalezených těl byl výstřel do týlu... Z dokumentů, které měla těla popravených u sebe v šatech, lze jako dobu poprav stanovit období od března do počátku května 1940...” Tuto část zakončím konstatováním, že pádu komunismu v Polsku v roce 1989 se dožil jediný člen Technické komise polského Červeného kříže, účastník Varšavského povstání od prvního do posledního dne, Jacek Bartoszewski. Dva členové komise padli jako příslušníci polského domácího odboje, několika dalším se po skončení války podařilo uniknout z Polska do exilu. Nepřekvapí, že pan Bartoszewski, jemuž se podařilo z Varšavy uniknout do Krakova, byl zatčen sovětskými bezpečnostními orgány již tři dny poté, co do města vstoupily jednotky Rudé armády... Nyní se však vrátíme k událostem dubna 1943. První reakcí sovětské strany bylo tvrzení, že Němci objevili archeologické naleziště (sic!) a nalezené kostry vydávají za pozůstatky polských důstojníků. Pokud můžeme soudit z dochovaných deníkových zápisků dr. Josepha Goebbelse, byl po seznámení se sovětskou reakcí naprosto konsternován idiocií předvedené komunistické propagandy. Teprve když se v Moskvě vzpamatovali z prvního šoku, sovětská Informační kancelář vydala prohlášení, že polští důstojníci prý na počátku války prováděli v prostoru Smolenska práce na silnicích, dostali se zde v létě do německých rukou a byli Němci postříleni. Tato verze se - s drobnými úpravami - stala ve Svazu sovětských socialistických republik nezpochybnitelnou a byla povinně uváděna při oněch zřídkavých okamžicích, kdy se o problému Katyně vůbec psalo. Téměř celé půlstoletí... Polská exilová vláda se 17. dubna 1943 oficiálně obrátila na Mezinárodní výbor Červeného kříže, aby do oblasti Smolenska vypravil delegaci, která se zúčastní exhumace těl z hromadných hrobů. Členové mezinárodního výboru souhlasili s vysláním delegace pouze v případě, že se na ně obrátí se stejnou žádostí všechny zainteresované strany, včetně Svazu sovětských socialistických republik. Samozřejmě, že Moskva si nemohla dovolit, aby se na místo dostavila a exhumaci prováděla autoritativní mezinárodní organizace. Místo toho provedla naprosto překvapivý tah -25. dubna 1943 obvinila polskou exilovou vládu, že spolupracuje s Němci při šíření “podlé protisovětské pomluvy” a přerušila s ní diplomatické styky. Přitom polská exilová vláda nevydala jediné společné prohlášení s Němci a žádost Mezinárodnímu výboru Červeného kříže byla realizována na základě direktivně stanovených mezinárodních diplomatických zásad. Na tomto místě je možné se podivit, jaké “diplomatické vztahy” mohl mít Svaz sovětských socialistických republik a “bývalé Polsko”? Otázka to je naprosto regulérní a velmi správná, neboť právě odpověď na ni ukazuje důvody Stalinovy nepřiměřené reakce na katyňský problém. Mezi zářím 1939 a dubnem 1943 totiž také bylo léto 1941. Ono strašlivé léto 1941 výrazně proměnilo tvářnost Evropy a přineslo také radikální změnu v sovětsko-polských vztazích. Již večer 22. června 1941 britský premiér Winston Churchill oznámil, že ve vypuknuvší sovětsko-německé válce bude Velká Británie podporovat Svaz sovětských socialistických republik. O dva dny později, 23. června, generál Wladyslaw Sikorski, premiér polské exilové vlády, vydal prohlášení, v němž sovětskou vládu vyzval k obnovení vztahů a ke spolupráci v boji proti společnému nepříteli. Soudruh Stalin v prvních dnech mlčel jako ryba. Ovšem reálný, tedy katastrofální, vývoj válečných akcí jej rychle přiměl k tomu, aby začal vyžadovat... Nikoli prosit, ale vyžadovat (sic!) od svých nových spojenců všechny druhy pomoci. Samozřejmě, že tato pomoc byla v Rooseveltově a Churchillově

zájmu, ovšem v létě 1941 mohla být po materiální stránce jen minimální. Poněkud více mohli být Moskvě prospěšní při normalizaci sovětského postavení ve světě. A právě jedním z problémů bylo Polsko. Oficiálním důvodem vstupu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska do války bylo splnění smluvních závazků vůči samostatnosti a územní nedotknutelnosti Polské republiky. O něco později se polští letci zúčastnili bitvy o Británii a čtvrtou nejúspěšnější stíhací jednotkou Královského letectva v bitvě byla právě polská 303. stíhací peruť.64 (Piloti polské 303. Stíhací peruti sestřelili během bojových akcí bitvy o Británii celkem 126 německých letadel, přičemž 17 (tedy 13,5% z celkového počtu) si na své konto připsal český příslušník peruti, poddůstojník Josef František (pozn. red.))

Polští námořníci se účastnili životu nebezpečného zásobování Britských ostrovů pomocí atlantických konvojů, polští vojáci bojovali na britské straně v severní Africe. (V obleženém Tobrúku byla od podzimu 1941 nasazena Samostatná brigáda karpatských Střelců, jejíž součástí byl také Československý pěší prapor 11 - Východní (pozn. red.))

V této situaci nemohl Winston Churchill ignorovat veřejné mínění takovým způsobem, aby otevřeně pomáhal státu, jehož představitelé považovali stát s tisíciletými dějinami za pouhého “zrůdného zplozence Versailleské smlouvy”. A jen tak, mezi řečí, anektovali přes polovinu jeho území. Pod tlakem svých nových spojenců byl soudruh Stalin nucen uznat, že “bývalé Polsko” prostě existuje a že musí zahájit jednání s polskou exilovou vládou. Dostáváme se tím k datu 30. července 1941 a bylo by vhodné si je třikrát červeně podtrhnout! Mezi sovětskou a polskou exilovou vládou byla podepsána dohoda. V prvním bodě dohody bylo uvedeno: “Vláda Svazu sovětských socialistických republik deklaruje, že sovětsko-německé smlouvy z roku 1939 ohledně teritoriálních změn na polském území jsou neplatné.” Dohoda dále předpokládala vytvoření polských vojenských jednotek na sovětském území, přičemž tyto jednotky měly být považovány za “nedílnou součást ozbrojených sil nezávislé Polské republiky, které budou jejich příslušníci přísahat věrnost”. Zvláštní protokol této dohody uváděl, že “sovětská vláda amnestuje všechny polské občany, kteří jsou v současné době uvězněni na sovětském území, a to jak v táborech válečných zajatců, tak v ostatních táborech a věznicích”. Na základě tohoto doplňkového protokolu byl 12. srpna 1941 vydán výnos Presidia nejvyššího sovětu o amnestii polských občanů, a to “včetně válečných zajatců a internovaných vojenských osob polské armády”. Samozřejmě, že Stalinovo rozhodnutí z 30. července 1941 ohledně neplatnosti tzv. osvobozovacího tažení ze září 1939, jímž se východní Polsko změnilo v západní Bělorusko a západní Ukrajinu, nebylo nikdy prezentováno. Ani Sovětskou informační kanceláří, ani v sovětských historických učebnicích. Důvodem byla skutečnost, že v dubnu 1943 soudruh Stalin svoji “dočasnou slabost” náhle ztratil. Jeho ochota považovat přičlenění polských území za nezákonné se stala minulostí. Moskva hledala všechny způsoby, jimiž by si mohla rozvázat ruce a odmítnou všechny dohody, jež s polskou exilovou vládou uzavřela. A proto vítězem oné Goebbelsovy propagandistické kampaně ohledně masových hrobů polských důstojníků v prostoru Katyně byl... soudruh Stalin! Ten totiž získal skvělou záminku, aby se zbavil všech předchozích dohod a zúčtoval s polskou “buržoasní vládou”. Smolensk byl Rudou armádou osvobozen 26. září 1943. Slovní spojení “zlatý podzim” nejde příliš do rýmu s jednáním ohledně exhumace masových hrobů, ale přesto jsou k ní vhodné podmínky - není ještě zima, ale není také přílišné horko, podzimní deště a vítr

dokážou neutralizovat morový zápach. Pro exhumaci stovek těl jsou tedy podmínky více než vhodné. Ovšem uplynul říjen, uplynul listopad, uplynul i prosinec... a v Sovětském svazu nikoho nenapadlo, aby se problémem Katyně vůbec začal zabývat. Nastoupily lednové dny roku 1944. Obrovský útok Rudé armády na pravobřežní Ukrajině umožnil - za cenu moře krve sovětských vojáků (270 000 padlých a 893 000 raněných podle oficiálních statistik) - proniknout k hranicím předválečného Polska a překročit je. To ale znamenalo, že se přiblížil okamžik, kdy soudruh Stalin oznámí svým americkým a britským spojencům, zda jeho země uznává či neuznává polskou exilovou vládu. A zda tedy uznává či neuznává polské hranice z 1. září 1939! A náhle, v mrazivém lednu 1944, se v Katyňském lese objevuje zvláštní komise vedená akademikem Burděnkem. Název komise rozhodně stojí za citování “Zvláštní komise pro zjištění a vyhodnocení důkazů ohledně postřílení zajatých polských důstojníků německo-fašistickými okupanty”. Úkol komise, jejíž činnost kontrolují takoví odborníci jako soudruh Kruglov (Kruglov Sergej Nikiforovič (1907-1977), komisař Státní bezpečnosti 2. Stupně a armádní generál. Od února 1939 náměstek lidového komisaře vnitřních věcí a náčelník kádrového oddělení, od února 1941 první náměstek lidového komisaře vnitřních věcí, od července 1941 náměstek lidového komisaře vnitřních věcí a zároveň v poli jako politický zástupce velitele frontu a velitel jedné z ženijních armád, od dubna 1943 první náměstek lidového komisaře vnitřních věcí, od března 1946 do března 1953 a od června 1953 ministr vnitřních věcí (pozn. red.))

a soudruh Měrkulov, (Měrkulov Vsevolod Nikolajevič (1895-1953), komisař Státní bezpečnosti 1. Stupně a armádní generál. Od prosince 1938 první náměstek lidového komisaře vnitřních věcí a náčelník Hlavní Správy Státní bezpečnosti, od února 1941 lidový komisař Státní bezpečnosti, od července 1941 opět první náměstek lidového komisaře vnitřních věcí a od dubna 1943 lidový komisař Státní bezpečnosti, popraven v procesu s Berijovými Spolupracovníky (pozn. red.))

je stanoven jednoznačně a zcela vyplývá z jejího názvu. Komise dorazila na místo zločinu s již hotovým závěrem ohledně viny jednoho ze dvou možných zločinců. Zbývalo jen nalézt nějaké drobné důkazy ohledně “postřílení zajatých polských důstojníků německo-fašistickými okupanty”. A protože jim záda kryli oni dva “odborníci”, kteří byli schopni dodat dostatečné množství “svědků”, Burděnkova komise mohla slepit libovolnou zfalšovanou legendu. Ovšem dát jí punc hodnověrnosti nedokázala. K práci komise nebyli přizváni žádní experti z neutrálních států, ani kriminalisté a další odborníci ze zemí protiněmecké koalice. Nebyli pozváni ani zástupci polských prosovětských organizací, kteří v té době v Moskvě vytvářeli tu “správnou” polskou vládu. Během jediného týdne, od 16. do 23. ledna, v lednových mrazech, dokázala komise exhumovat 925 těl. Samozřejmě, o několik týdnů později byl počet exhumovaných těl papírově navýšen na 1380. Na tomto “základě” bylo oznámeno, že v Katyni bylo postříleno 11 000 polských důstojníků. Sovětům nezbývalo nic jiného, než uvést toto číslo, které násobně převyšuje počet Němci exhumovaných těl, aby mohli vysvětlit, kam se poděli polští zajatci z Ostaškovského a Starobělského zajateckého tábora. Bez ohledu na jakékoli důkazy bylo oznámeno, že ve zbytcích polských stejnokrojů byly nalezeny dokumenty (dopisy, kvitance) s daty pozdějšími, než z května 1940. Poté ona “zvláštní komise” vyhlásila svoji práci za ukončenou a pozvala na místo exhumace zahraniční novináře. První, co muselo zahraniční novináře udeřit do očí, bylo teplé oblečení (pláště, rukavice, teplé spodní prádlo), v němž byla exhumovaná těla oblečena. To měla být těla polských důstojníků, které zajali a zastřelili Němci v horkém červenci roku 1941? Uvědomme si, že o mimořádně teplém červnu a červenci roku 1941 píší všichni pamětníci

letních bojů, ať Sověti nebo Němci. Na prostý a snadno odhadnutelný dotaz, proč se zajatí Poláci nerozutekli poté, co utekly jejich stráže z bezpečnostních jednotek, nedokázal akademik Potěmkin odpovědět. Pouze blekotal cosi na téma: “Když pracovali, tak pracovali bez ohledu na situaci.” Na otázku, kdo pro ně zabezpečoval, bez ohledu na situaci, potravu (uvědomme si, že mělo jít o 11 000 mužů v plné síle, kteří těžce pracovali jako stavební dělníci), nebyla dána odpověď. Byl však leden 1944, Rudá armáda úspěšně porážela nenáviděné fašisty a na osvobozených územích Sovětského svazu bylo objeveno nespočetné množství kriminálních činů německých okupantů. A žádný ze zahraničních novinářů nechtěl začít párat onu tenkou bílou nitku, kterou sešil dohromady své “důkazy” soudruh akademik Burděnko... A tím to mohlo pro soudruha Stalina skončit. Ovšem o dva roky později byl natolik zaslepen triumfem svého postavení největšího vojevůdce, že nechal problém Katyně otevřít na jednáních Mezinárodního soudního tribunálu v Norimberku. Jako základ žaloby byly předloženy “dokumenty” Burděnkovy komise. To ale byla obrovská chyba. Norimberský proces, ve kterém si vítězná válečná strana bez ohledu na mezinárodní právo přisvojila úlohu soudce, vyšetřovatele, žalobce i kata, jeho zcela podjatý tribunál, jenž si v rozporu s veškerou judikaturou demokratických států dovolil vyřadit téměř všechny dokumenty, jež by mohly podporovat obhajobu, rozhodně nedosahoval “kvalit” sovětského lidového soudu z roku 1937. A skutečnosti, před nimiž zavřeli oči novináři v lednu 1944, rozhodně nemohly uniknout německým obhájcům na jaře 1946. V prvé řadě se ukázalo, že počet zjištěných obětí byl sovětskou komisí bez jakéhokoli důvodu zvýšen z 925 exhumovaných těl na 11 000 osob. Obhajoba předložila soudu důkaz o sovětských manipulacích a požadovala povolání dalších svědků. V Moskvě vypukl obrovský poplach a 21. března bylo svoláno mimořádné zasedání Vyšinského komise, jež byla za sovětskou stranu již v září 1945 pověřena přípravou soudního jednání. Do práce na “přípravě” svědků a “zpracování” dokumentů byly povolány takové osobnosti sovětského bezpečnostního aparátu, jako byli Abakumov, (Abakumov Viktor Semjonovič (1908-1954), komisař Státní bezpečnosti 2. Stupně a generálplukovník. Od února 1941 náměstek lidového komisaře vnitřních věcí a od července 1941 zároveň náčelník Správy zvláštních oddělení, od dubna 1943 náčelník Hlavní Správy vojenské kontrarozvědky a od března 1946 ministr Státní bezpečnosti. V červenci 1951 byl uvězněn a v prosinci 1954 popraven (pozn. red.))

Vyšinskij a Měrkulov. Pět dnů po zasedání této komise byl sovětský vojenský prokurátor v Krakově Rudolf Martini, který na konci roku 1945 dostal za úkol “připravit” polské svědky v cause Katyň, zavražděn ve svém bytě. K dalšímu záhadnému úmrtí došlo přímo v Norimberku. Mladý sovětský prokurátor Zorja, zástupce hlavního sovětského žalobce, po seznámení s materiály ohledně Katyně požádal svého nadřízeného, aby mohl urychleně odjet do Moskvy s hlášením soudruhu Vyšinskému. Prokurátor Zorja v minulosti prokázal svoji čestnost, již v roce 1939 by degradován, protože v rámci prokurátorského dozoru odmítl použít zfalšovaných důkazů proti obžalovanému. Do Moskvy však soudruh Zorja nedorazil, protože den po své žádosti, 23. května 1946, byl nalezen mrtev s prostřelenou hlavou. Oficiální verze zněla jako nešťastná náhoda při čištění osobní zbraně. (K této problematice podrobněji viz Irving, David: Norimberk - poslední bitva. Praha, Naše vojsko 2009 (pozn. red.))

Problém Katyně byl před mezinárodním soudem rozebírán ve dnech 1. až 3. července 1946. Během výslechu svědků a expertů došlo k několika pro Sověty nepříjemným zjištěním. Bylo dokázáno, že major Arens, jehož se Sověti snažili ukázat jako velitele

německé jednotky, která polské důstojníky postřílela, byl velitelem 537. spojovacího pluku a do prostoru Katyně se dostal mnohem později, než k údajnému německému zločinu došlo. Sovětům se navíc nepodařilo předložit žádný důkaz, že by se němečtí spojaři zabývali vražděním polských důstojníků. Sovětskou bezpečností připravený “svědek obžaloby” Bazilevskij (za německé okupace byl zástupcem purkmistra ve Smolensku) jen s obtížemi přečetl svoji na papíře sepsanou výpověď. Z jeho odpovědí na dotazy obhájců vyplynulo, že na místě popravy nikdy nebyl a nebyl ani schopen uvést jméno byť jediného svědka údajných poprav. Člen mezinárodní lékařské komise, která v Katyni v dubnu 1943 pracovala, bulharský profesor Markov byl již před svým svědectvím v “osvobozeném” Bulharsku nucen projít soudním procesem za svoji účast na “podlé fašistické provokaci”. V Norimberku zopakoval své svědectví, že soudobá lékařská věda zatím nebyla schopna stanovit rychlost rozpadu těl v takových podmínkách, jaké byly v Katyni, takže nebylo možné s odpovídající přesností stanovit dobu exekuce. Ovšem při odpovědích na dotazy obhájců připustil, že těla polských důstojníků byla oblečena do zimních doplňků a prádla... Nakonec nezbylo sovětskému prokurátorovi soudruhu Ruděnkovi nic jiného, než vyvinout veškeré úsilí, aby bylo posuzování “kdyňské otázky” zastaveno. Tamara Stupnikovová, která v té době pracovala v Norimberku jako tlumočnice, ve svých vzpomínkách uvedla: “... Byl to pro mne opravdový černý den! Poslouchat a překládat výpovědi svědků bylo pro mne velmi těžké. Ne snad z důvodu jazykové složitosti, ale kvůli obrovské vlně studu, kterou jsem cítila za svoji tolik strádající vlast. Moje vlast byla totiž důvodně podezřívána z tohoto těžkého zločinu... Černý den to byl pro všechny sovětské občany v Norimberku. Naši nadřízení totiž v daném okamžiku ztratili svoji chladnou strnulost a právě na příkladu Katyně pochopili, že Norimberský soud je něco zcela jiného, než nějaký soud v Sovětském svazu...” Mezinárodní soud v Norimberku do rozsudku nezahrnul vinu Němců na povraždění polských důstojníků v Katyni. Jeho rozhodnutí nevybudilo žádnou sovětskou reakci, na rozdíl od několika jiných případů Sověti nevznesli proti takovému rozhodnutí žádný protest. To ovšem vůbec nevadilo autorům Velké sovětské encyklopedie, kteří u hesla na dané téma uvedli: “Mezinárodní vojenský soud v Norimberku usvědčil hlavní vojenské zločince a uznal jejich vinu na realizaci vyvražďování polského národa, např. při postřílení polských válečných zajatců v Katyňském lese...” Touto větou lze historii kdyňského zločinu zakončit, zároveň jí však začíná neméně dramatická padesátiletá historie katyňské lži, doprovázené těžkým a zpočátku velmi nerovným bojem o zjištění pravdy. Je třeba uvést, že po nástupu Michaila Gorbačova a jeho politiky přestavby nejvyšší vedení Komunistické strany Sovětského svazu nějakou dobu manévrovalo, snažilo se oznámit část pravdy a přitom zakrýt její nejhorší prvky. Ovšem šídlo se v tomto případě rychle dralo z pytle ven, takže zastánci starých propagandistických mýtů mu nebyli schopni dále vzdorovat... Rozsah této kapitoly ale není nekonečný, a proto na tomto místě budeme citovat pouze závěry ze závěrečného protokolu, který 2. srpna 1993 podepsali členové expertní komise Hlavní vojenské prokuratury Ruské federace ohledně případu č. 159. Z několika desítek stran tedy vyjímáme: “Veškeré sebrané materiály tohoto případu jednoznačně prokazují, že v dubnu a květnu 1940 bylo 14 522 polských válečných zajatců z Kozelského, Starobělského a Ostaškovského zajateckého tábora spolu se 7305 Poláky, kteří byli umístěni ve věznicích a pracovních táborech západního Běloruska a západní Ukrajiny, popraveno zastřelením pracovníky Lidového komisariátu vnitřních věcí na základě příkazu politbyra Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany /bolševiků/...” Pravda tedy nakonec zvítězila. Již 13. dubna 1990 sovětský president Michail Gorbačov předal polskému presidentovi Wojciechu Jaruzelskému kopie archivních

dokumentů, mezi nimi také seznam polských válečných zajatců z Kozelského zajateckého tábora, ze Starobělského zajateckého tábora a z Ostaškovského zajateckého tábora. Ve stejný den Tisková agentura Sovětského svazu oznámila, že odpovědnost za postřílení polských válečných zajatců nese Lidový komisariát vnitřních věcí. A 14. října 1992 hlavní archivář Ruské federace profesor Pichoja odvezl na základě příkazu presidenta Borise Jelcina do Varšavy kopie dokumentů politbyra o rozhodnutí o postřílení polských válečných zajatců. Na místech zločinu (v Katyňském lese a v Mědném) byly postaveny památníky, při jejichž otevření byli přítomni nejvyšší představitelé Polské republiky i Ruské federace. Jména obětí komunistického teroru byla vyryta do žuly a bronzu. Bylo vydáno mnoho sborníků dokumentů, mnoho knih popsalo všechny nuance tzv. katyňského případu. Pravda zvítězila, ovšem nikoli na dlouho... Vítězství oné pravdy nemohlo být trvalé také z toho důvodu, že šlo o pravdu pouze poloviční. Bylo podivné, že povědomí o krutosti a rozsahu kdyňského zločinu existovalo, ale snaha o potrestání či aspoň pojmenování viníků nikoli. Tato skutečnost nesouvisela pouze s katyňským problémem, který byl pouhou kapkou v moři zločinů komunistického režimu. Výslechy svědků ohledně mučení a vražd vězňů ze strany příslušníků bezpečnosti byly v tichosti zameteny pod koberec, žádný z vyšetřovatelů, kteří se dožili počátku devadesátých let, nebyl obviněn. Bez ohledu na skutečnost, že tito zločinci porušili všechny zákony, boží i lidské. Byli to tito konkrétní lidé, kteří tloukli, mučili a znásilňovali zcela konkrétní oběti. Počet jejich obětí nebyl nikdy spolehlivě vyčíslen. Jen v letech 1937 a 1938 bylo zastřeleno 680 000 lidí a minimálně dalších 115 000 osob zemřelo během “výslechů” ve vězeních a v táborech nucených prací. A komunistický teror vůči vlastním sovětským lidem začal snad až v roce 1937? Kdo to byl, kdo krutě potlačil rolnická povstání v letech 1919 až 1921? Kdo “rozkulačoval"? Kdo způsobil hladomor? Kdo vybudoval celý systém táborů nucených prací? Kdo realizoval etnické čistky ve třicátých a čtyřicátých letech? A nikdo, ani konkrétní osoby, ani odpovědné organizace a instituce, za to nebyl brán k zodpovědnosti... Nacistickým katům a jejich nohsledům bylo zcela jednoznačně objasněno, že vraždění, mučení a znásilňování není vhodné. Bylo jim to objasněno nikoli rozhořčenými články v tisku, ale konkrétně. Pouze v americké okupační zóně Německa muselo 13 000 000 Němců vyplnit dotazník, tvořený 131 otázkami, které se zabývaly jejich případnou spoluprací s nacistickým režimem. Na základě vyhodnocení těchto dotazníků americké okupační orgány postavily před soud celý JEDEN MILION osob, z nichž téměř 600 000 osob obdrželo nějaký druh trestu - hlavně šlo o odmítnutí jejich zaměstnání ve státní službě. Tento v podstatě měkký trest však nebyl jediným výsledkem - celkem 480 odhalených a usvědčených zločinců bylo popraveno, více než 10 000 osob bylo za své trestné činy uvězněno či posláno do pracovních táborů. Možná i díky tomu na této reflexi vyrostly již dvě generace Němců, které nejen proměnily poválečné trosky v prosperující demokratickou zemi, ale které se neustále kají a neustále hledají někoho, komu by se omluvily za německé předchozí viny. V naší zemi se pokračovatelé nesouzených a neodsouzených zločinců ubírají jinými cestami. Nejprve se skrývali pod vcelku nevinnou větu: “Nelze ono hrdinské, ač komplikované období, představovat pouze v černých barvách!” Velmi rychle se však osmělili a začali na stránkách “vlasteneckého” tisku řvát mohutným hlasem, že “demokraté neustále operují s miliony obětí, i když bylo zastřeleno pouze nějakých (sic!) 700 000 osob”. V roce 2007 jejich samolibost dosáhla již takového stupně, že vydali sborník článků s provokativním názvem “Nemáme se zač stydět!” Kdo zná našince, nediví se! Ale vraťme se ke kdyňskému tématu, lépe řečeno k “antikatyňskému tématu”. Antikatyňské útoky byly samozřejmě zahájeny nikoli odmítáním jednoznačných přiznání sovětského i ruského presidenta, ale mnohem podlejším způsobem ve stylu “nemáme si co vyčítat”. Veškeré články o Katyni byly od jisté doby zahajovány povídačkami o

“desítkách tisíc rudoarmějců, kteří zahynuli v polském zajetí v letech 1920 a 1921”. Počty mrtvých rostly přímo pod rukama - 20 000 mrtvých, 40 000 mrtvých, 60 000 mrtvých ... Nakonec noviny známé svojí “nezávislostí”, Nězavisimaja gazeta, 26. dubna 2000 publikovaly článek politického komentátora s názvem “80 let sovětsko-polské války”. Nikoli “80 let OD vypuknutí sovětsko-polské války”, ale “80 let sovětsko-polské války”. Zde se uvádí, že “rozsáhlý útok polských vojsk přinesl (podle nejskromnějších odhadů) na 130 000 sovětských zajatců, z nichž asi 80 000 osob zahynulo v Pilsudského koncentračních táborech”... V padesátých až osmdesátých letech se Svaz sovětských socialistických republik vyvaroval vytahování negativních okamžiků společných dějin dvou bratrských zemí. Proto se příliš nehovořilo a nepsalo o sovětsko-polské válce roku 1920 a počty obětí nebyly zdůrazňovány vůbec... i když Poláci samozřejmě na Katyň nezapomněli. Ale od počátku devadesátých let bylo všechno jinak. Nevím jak vy, ale já sám osobně odmítám řešit onen spíše Bukovský problém “kdo začal první”. Je mi známo, že “starý slovanský problém” mezi Poláky a Rusy je neštěstím pro obě strany, ale tuto krvavou historii nelze jednoduše a přesně ani pochopit, ani vyřešit. Proto se nebudu zabývat moralizováním a vezmu na pomoc tolikrát osvědčený sborník o sovětských válečných ztrátách ve 20. století. (Grif sekretnosti sňat. Potěri Vooružennych Sil SSSR v vojnách, bojevych dějštvijach i vojenych konfliktach. Statističeskoje issledovanije. Red. G. F. Krivošejev. Moskva, Vojeni-zdat 1993)

Znovu zde opakuji, že jde o publikaci, kterou připravil kolektiv autorů, generálů a důstojníků Generálního štábu Ruské federace! Na stranách 28 a 29 je ve sborníku k dispozici tabulka č. 8, v níž jsou uvedeny “ztráty vojáků za rok 1920”. Zůstalo nezvěstnými a padlo do polského zajetí celkem 53 805 vojáků Západního frontu a 41 075 vojáků Jihozápadního frontu. Takže v žádném případě “podle nejskromnějších odhadů na 130 000 sovětských zajatců”, ale maximálně 95 000 osob. Nelze totiž tvrdit, že všichni nezvěstní se dostali do zajetí - určité množství z nich byli dezertéři a ranění, kteří se dostali do týlu bez registrace zdravotním personálem. Jaký byl ovšem osud zajatců ve zmiňovaných “Pilsudského koncentračních táborech”? Stejný sborník uvádí: “Podle hlášení Mobilizační správy štábu Dělnicko-rolnické rudé armády se do 21. listopadu 1921 z Polska vrátilo 75 699 válečných zajatců a z Německa 40 986 internovaných vojáků, celkem tedy 116 685 vojáků Dělnicko-rolnické rudé armády.” (Grif sekretnosti sňat. Potěri Vooružennych Sil SSSR v vojnách, bojevych dějštvijach i vojenych konfliktach. Statističeskoje issledovanije. Red. G. F. Krivošejev. Moskva, Vojenizdat 1993)

Takže nakonec zjišťujeme, že počet rudoarmějců, kteří se živí vrátili ze zajetí a internace, výrazně převyšuje ztráty obou frontových uskupení na zajatých a nezvěstných. Zázrak? Ale nikoli. Prostě v podmínkách občanské války vládl v počtech vojáků strašný chaos, neboť byl absolutní nedostatek kontroly. O něco výše na stejné stránce se ovšem ve stejném sborníku uvádí: “V rámci Západního frontu vojáci starších ročníků odmítali bojovat a dobrovolně se vzdávali do zajetí. V rámci Jihozápadního frontu v řadě divizí vojáci zverbovaní na Donu a Kubáni přímo přecházeli na nepřátelskou stranu.” Tato slova jsou doplněna o přesnou citaci archivního pramene. Takže o jaká přesná čísla vojáků může jít v armádě, v níž houfy vlastních vojáků dobrovolně přecházejí na nepřátelskou stranu? Samozřejmě, že zajatí rudoarmějci v “Pilsudského koncentračních táborech” umírali. Lze dokonce předpokládat, že jich zahynulo mnoho tisíc. Články polských historiků na dané téma uvádějí, že celkový počet zemřelých v zajateckých táborech dosahuje osmi až dvanácti tisíc osob. Dovolím si však tvrdit, že toto číslo je vcelku nízké. Nízké jak z hlediska tehdejší úmrtnosti zajatců, tak z hlediska celkového počtu zajatých rudoarmějců v polských táborech.

Dlouho předtím, než se pojem Katyň vůbec objevil, napsal Nikolaj Ostrovskij svůj světoznámý román s názvem “Jak se kalila ocel”. Zde najdeme také velmi zajímavou větu, kterou jsem si já sám zapamatoval ještě během povinné školní četby: “Skvrnitý tyf kosil naše řady hůře než polské kulomety.” Tuto větu potvrdili i autoři mnohokrát zmíněného sborníku. V oné tabulce č. 8 je uvedeno, že v roce 1920 v rámci Západního frontu padlo 6989 osob a onemocnělo 33 171 osob, kdežto v rámci Jihozápadního frontu padlo 10 653 osob a onemocnělo 23 234 osob. Je třeba si ovšem uvědomit, že tato tabulka nezahrnuje všechny nemocné, ale pouze ty, kteří byli z důvodu nemoci vyřazeni ze stavu bojových jednotek a vedeni mezi ztrátami. Podle údajů Hlavní zdravotnické správy Rudé armády jen v roce 1920 onemocnělo tyfem celkem 1 299 859 osob, přičemž 13% nemocných mu podlehlo. Tito lidé umírali v nemocnicích, nikoli v “Pilsudského koncentračních táborech”, a umírali nikoli z toho důvodu, že by je chtěl někdo mučit a střílet, ale proto, že v podmínkách hladu a nedostatku lékařské péče je nemohl nikdo zachránit. Pokud přijmeme odhad, že 80% až 90% rudoarmějců, kteří se v roce 1920 dostali do polského zajetí, přežilo, jasně z toho vyplývá, že polské zajatecké tábory rozhodně nebyly tábory vyhlazovacími. Pro “opravdové vlastence” právě v tomto okamžiku zalistuji oním tolikrát zmíněným sborníkem a uvedu následující větu: “Po válce se ze Sovětského svazu vrátilo do vlasti 1 939 000 osob, přičemž 451 000 německých vojáků a důstojníků v zajetí zemřelo.” (Grif sekretnosti sňat. Potěri Vooružennych Sil SSSR v vojnách, bojevych dějstvijach i vojenych konfliktach. Statističeskoje issledovanije. Red. G. F. Krivošejev. Moskva, Vojenizdat 1993)

Domnívám se, vážení “vlastenci”, že na základě těchto čísel nezačnete tvrdit, že sovětské tábory pro německé válečné zajatce byly “tábory smrti, v nichž docházelo k masovému a plánovanému vraždění lidí neschopných obrany”. Pokud jde o téměř půl milionu mrtvých německých zajatců, tato tragédie má zcela jednoduchý důvod. Nestačí totiž, že tábor válečných zajatců není sanatoriem, ani zajatci do něho nepřicházejí ze sanatoria. V lepším případě je zajatec vyhladovělý, otřesený a nejistý svým dalším osudem. Velmi často je navíc i nemocný nebo raněný. A právě proto pobyt v zajateckých táborech nepřežije celých 100% zajatců. Ani polská armáda v roce 1920, ani Rudá armáda v letech 1943 až 1945 nemohla sebrat sklenici mléka a čistý obvaz svému raněnému, aby je dostal zajatec. To je sice strašná pravda války, ale není žádný důvod k tomu, aby se z ní vytvářely nemístné spekulace. Snaha o nakreslení rovnítka mezi nevyhnutelnými ztrátami období občanské války a chladnokrevným povražděním téměř patnácti tisíc zajatých polských důstojníků v hlubokém míru, to byl pouze první krok na nové cestě. Na cestě, která směřuje k úplnému odmítnutí viny sovětských bezpečnostních orgánů za katyňský masakr. Tento první krok byl učiněn poněkud váhavě, pod označením “plurality názorů”. Velmi rychle však následovaly kroky další. Další novinový článek se objevil 15. dubna 2006. Jeho autorem byl novinář Vladimír Čerepachin, jeho název zněl “Katyňské drama jako absurdní divadlo”. Absurdní divadlo? Naprosto přesné, neboť jinak ony novinářské žvásty není možné označit. “Nyní se v Polsku již poněkolikáté roztáčí téma ,viny Moskvy' v katyňské tragédii. Tvrdí se jakoby (zde i dále podtrženo autorem) na podzim 1940, jak tvrdí někteří historici a badatelé, sovětskými bezpečnostními orgány bylo zastřeleno téměř 12 000 polských důstojníků, které zajala Rudá armáda v září 1939... Kategorická polská tvrzení mají oporu v emocionálním přiznání Michaila Gorbačova v roce 1990 a Borise Jelcina o něco později, že naše země je vinna v tomto dramatu. Ovšem, jak dnes víme z nejobjektivnějších prací na toto téma, např. od Jurije Muchina, toto gesto bylo učiněno kvůli vlně euforie a nemělo dostatečně reálný základ. Mnozí evropští historikové se domnívají, že polská

bezalternativní a jednostranná interpretace této válečné události nemá opodstatnění... Po osvobození od okupantů dorazila na místo sovětská vyšetřovací komise akademika Burděnka, která hledala důkazy... Veškeré důkazy fašistického zločinu při přípravě a provedení hromadných poprav polských důstojníků byly předloženy sovětským žalobcem Mezinárodnímu tribunálu v Norimberku...” Ach, chlapci! Tisíc let uplynulo, a na ruském dvoře čas stále stojí. Bůh s ním, s oním tisícem let, soudruh Čerepachin je smělý chlapík, který před světem nepoklonkuje! Tak se na to musí, rozhodnutí, pod něž se podepsali dva naši presidenti, prostě označíme jako “bezalternativní a jednostrannou interpretaci”! Takové nekompromisní tvrzení dobře zní našim “vlasteneckým” uším. Ptáme se snad, které noviny se rozhodly publikovat článek, ve kterém se téměř celým světem akceptovaná interpretace politického zločinu označuje za “tvrzení některých historiků"? Noviny mají krásné jméno - Krasnaja Zvězda. Ano, jsou to ty samé, které mají v podtitulu uvedeno, že jde o hlavní tiskový orgán Ministerstva obrany Ruské federace. Takže to není pouhý oficiální ruský tisk, je to superoficiální tisk, žádný “Vidlákov-Daily”. Zde se neuvádějí žádné stydlivé výhrady, že “mínění redakce nemusí být totožné s míněním autorů...” Také v tomto případě ona obezlička chybí. A nejen, že chybí, Čerepachinovy kydy jsou navíc doplněny redakčním komentářem. Ten je ovšem takového druhu, že je třeba jej ocitovat od prvního do posledního písmene: “Ruská Hlavní vojenská prokuratura odmítla Poláky, postřílené před 65 lety v Katyni, považovat za oběti politických represí... Toto rozhodnutí vojenská prokuratura objasnila tím, že neexistuje důkaz, že by Poláci, kteří zahynuli v Katyni, byli odsouzeni v souladu se sovětským Trestním zákoníkem, a proto je není možné považovat za oběti politických represí. Je jasné, že tím je třeba za touto historií udělat tečku. Právníci, jak známo, se řídí nikoli emocemi, ale zákony. Vždyť my všichni, jak v Rusku, tak v Polsku, jsme velmi dlouho hovořili o nutnosti vytvoření právního státu a o nadřazenosti zákonů. Takže budeme postupovat podle těch pravidel, za jejichž nastolení jsme tak dlouho bojovali...” Nikoliv, tečku za tímto problémem není možné udělat. Na základě prosté logiky je zde třeba přičinit poznámku. Tolik cynismu nad památkou obětí nezákonností má smysl pouze v takovém případě, pokud dalším krokem bude plné odmítnutí skutečnosti, že “Poláci, kteří zahynuli v Katyni” nezemřeli sešlostí věkem, ale byli postříleni sovětskými bezpečnostními orgány na základě rozhodnutí čelních představitelů Všesvazové komunistické strany / bolševiků/. V tomto případě již nejde o to, že redakce Krasnoj Zvězdy je ta poslední, která může cosi žvanit o boji za vytvoření právního státu. Jde o to, že jako oběti politických represí nesmí být označeni ti, kteří byli povražděni bez ohledu na platný Trestní řád. Toto tvrzení je totiž v naprostém rozporu s oněmi zákony, které redakce novin údajně chápe jako nadřazené všemu... Již 18. října 1991 byl přijat zákon “O rehabilitaci obětí politických represí”, který se přímo vztahuje na oběti, které byly proskribovány “na základě rozhodnutí mimosoudních orgánů”, kolegií, komisí, zvláštních rozhodnutí, dvojek, trojek a dalších podobných orgánů. Polské válečné zajatce se rozhodli usmrtit (užít slov “odsoudili k smrti” není možné, protože žádný soud se nekonal) jedině a pouze z politických důvodů („všichni se jeví jako neústupní a zásadní nepřátelé sovětské vlády”). Takže jejich právo být chápáni jako oběti politických represí vychází jak z litery, tak z ducha zákona “O rehabilitaci obětí politických represí”. Dokud ještě stojí památníky v Katyni, Mědnom a Starobělsku, dokud ještě tyto monumenty nevyvrátil buldozer, dokud ještě portréty “nejobjektivnějšího badatele” Jurije Muchina nevisí v každé školní třídě... do té doby máme možnost se aspoň ve stručnosti seznámit s “badatelem” a jeho dílem. Kdopak to tedy je? Jurij Ignaťjevič Muchin není ještě tak starý, narodil se v březnu 1949, ovšem jeho spisovatelská činnost je nepřehlédnutelná. Jen v letech 2004 až 2006 vyšlo celkem sedmnáct jím napsaných (nebo aspoň podepsaných?) knih v celkovém objemu 5822 stran. Hned na počátku se proto omlouvám, pokud jsem nedokázal postihnout všechna

díla tohoto grafomana. Ale namátkou zde uvedu aspoň názvy některých jeho knih: “Tajemství evropských rasistů”, “Proč byl zavražděn Stalin?”, “Židům o rasismu”, “Antiapollo. Měsíční aféra USA”, “Genetika - děvka prodejná”, “Stalinovi vrazi” atd. Je vidět, že tématický okruh našeho význačného “vědce” je velmi široký, od kosmických hlubin až po celosvětový žido-zednářský rasismus. Žádnou z těchto knih jsem nečetl, protože od soudruha Muchina mne opravdu zajímají pouze dvě knihy. První z nich vyšla v roce 1995 a nese název “Katyňský detektiv”, druhá byla vydána v roce 2003 pod názvem “Antiruská podlost. Vyšetřování podvodu katyňského případu”. Krásný příklad toho, jak naše “vlastenectví” získává na počátku 21. století na síle, Rusko se prostě zvedá z kolenou a v nadpisech Muchinových knih to je zřetelně vidět. Uplynulo jen dvanáct let a z detektivky máme zjevný podvod již v názvu. A právě tyto dvě knihy měl na mysli soudruh Čerepachin, když spolu s redakcí novin Krasnaja Zvězda cosi žvanil o “nejobjektivnějších pracích” na dané téma. Hned na počátku jsem nucen upřesnit, že “protikatyňské” knihy soudruha Muchina nejsou založeny na ničem seriózním. Každý, kdo si aspoň trochu pamatuje na minulý režim, si musí poklepat na čelo, když si přečte následující pasáž: “Vláda Svazu sovětských socialistických republik v roce 1939 s likvidací polského státu nevyjádřila souhlas a navíc - což musí být zcela jednoznačně uvedeno - Sovětský svaz neměl žádný důvod k tomu, aby nechal likvidovat důstojníky tohoto státu... Politbyro nemělo žádnou státní moc, mohlo vládnout pouze členům komunistické strany... Zastřelení velkých skupin neznámo jakých lidí někde v pustém lese nebo ve věznici by vyvolalo takový odpor místního obyvatelstva, že by si příslušníci bezpečnostních orgánů, prokurátoři a dokonce i straničtí představitelé dané oblasti nemohli být jisti svými životy... Nikdy, a to ani v oněch nejhorších okamžicích, nebyly v Sovětském svazu během soudního jednání narušeny zákony...” Takové žvanění není vůbec ideologické, je pouze blbé. Autor vyhazuje do vzduchu své myšlenkové “perly” podobně, jako nějaký primitivní šaman tluče v transu do bubnu. Pokud bychom měli výkřiky soudruha Muchina nějakým způsobem sumarizovat, dojdeme k následujícímu - všechny archivní dokumenty jsou zfalšovány, všichni experti jsou podplaceni, politici, kteří těmto zkorumpovaným expertům a jejich zfalšovaným dokumentům uvěřili, jsou buď idioti, nebo zrádci. Veškeré pomluvy na téma Lidového komisariátu vnitřních věcí a Lidového komisariátu státní bezpečnosti vznikly pouze proto, aby bylo učiněno zadost hnusné “protiruské podlosti”. Polsko a Poláci, to je koncentrované zlo, ovšem soudruh Stalin byl velký humanista, který s touto svoločí zacházel příliš benevolentně! Soudruh Muchin dokonce přímo lituje, že se v zájmu očištění Ruska od pomluv musí stavět proti Katyni: “Toto opravdu neměli provést Němci! Z historického hlediska by mnohem spravedlivější bylo, pokud by zajaté polské důstojníky opravdu postříleli soudruzi z Lidového komisariátu vnitřních věcí, na základě spravedlivého rozkazu soudruha Stalina a ze starých dobrých čekistických revolverů Nagan!” Na celé věci je nejpodivnější, že se tyto “nejobjektivnější práce”, vytvořené na tak “specifických” metodologických základech, vůbec staly důvodem k celospolečenské diskusi. Čtenář, který je vzdálen našemu davovému šílenství, musí být udiven, když se dozví, že v jedné internetové diskusi získal obrovskou podporu návrh, že tento “vědecvlastenec” by měl být vyznamenán titulem Hrdina Ruska... Nikoli, přátelé moji, není v tom nic jiného, než mistrovské (sám to přiznávám) využití zásad dnes již zapomenuté psychologické války. Stále to na nás působí. Bylo a je to prověřeno na statisících osob. Uvedu podobný příklad. Pokuste se mi dokázat, že Gagarin byl v kosmu. Byli jste u toho? A klidně dokáži za pochodu měnit pravidla hry. Všechny dokumenty byly zfalšovány, všichni svědci byli zkorumpováni, nic předtím a nic potom nebylo. Ani letové zkoušky mezikontinentálních řízených střel, ani lety mezinárodních posádek. Takže čím mi dokážete, že Gagarin opravdu do kosmu letěl? Vyhlášením

Tiskové kanceláře Sovětského svazu? Směšné! Filmovým týdeníkem? Tak mi ukažte, co v tom filmu vidíme! Vidíme stojící obrovskou raketu, kolem ní se nachází mnoho nákladních aut a lidí. A vidíme někoho ve skafandru, snad tedy Gagarina, jak někam leze po žebříku... A jak mi tedy dokážete, že po vypnutí kamery opětovně odněkud nevylezl a neslezl dolů? Jak mi dokážete, že ona raketa neodstartovala bez lidské posádky? A jak mi vůbec dokážete, že ona raketa vyletěla právě do kosmického prostoru? Že nevybuchla chvíli po startu? Co my vlastně můžeme vědět o nějakém tom obletu Země, když jsme se oficiálně o údajném startu dozvěděli až poté, co ona kosmická loď údajně přistála? He? Co mi tedy řekneš? A dívej se mi do očí, ty psí synu!!! Čím své tvrzení dokážeš... Toto všechno velmi silně působí na jednodušší lidi, na slabší mozky našich “vlastenců”. Oni se začtou a za chvíli se již naprosto ztrácejí v napsaných slovech a větách, zcela se ztrácejí v mnohoslovných popisech těch nejmenších detailů, v důkazech, že soudruh Stalin se jednou podepisoval zleva doprava a poněkud nahoru, někdy snad poněkud dolů. Přátelé moji, zapomínáte přitom na to hlavní. Nikdo nemá povinnost hledět soudruhu Muchinovi přímo do očí a zpovídat se mu ze své nevědomosti či vědomosti... Existují státní archivy, které pečlivě ochraňují dobové dokumenty. Existují experti z různých oborů, například kriminalisté, kteří provedli složité a zcela jednoznačné expertízy. Mínění soudruha inženýra Muchina, který nestrávil v archivech ani den a neměl v rukou ani jeden dobový dokument, o tom, jak by měl vypadat opravdový podpis soudruha Stalina, by nemělo být pro nikoho zajímavé. Odmítání pravosti dobových dokumentů, které se nacházejí v našich státních archivech, to je hlavní Muchinův přečin. A stejným přečinem je jeho falšování výsledků odborné expertízy těchto dobových dokumentů. Povinnost dodání důkazu leží v normálním právním systému na žalobci. Pokud má náš drahý soudruh Muchin (a s ním spojení “katyňovlastenci”) nějaké podezření, tak ať vezme velké peníze, a sežene ještě lepší experty, kteří by provedli nové expertízy archivních dokumentů. Ať pozve experty ze zemí, kde nemají ani potuchy o staletých střetech mezi Rusy a Poláky z Brazílie, ze Švýcarska, z Norska... A pokud tito experti objeví nějaké pochybné dokumenty, ať se Muchinovi soudruzi obrátí na soud. A mohou o tom napsat také další knížku. Ale nyní platí jediné - nezávislá expertíza prokázala určitý fakt a žádná podpisová akce na “vlasteneckém” shromáždění s tímto faktem prostě nehne. Jsem ochoten soudruha Muchina pochválit za propagandistické umění, protože si dokázal opravdu skvělým způsobem vybrat název knihy. Ano, jedná se opravdu o protiruskou podlost. Neúspěšná snaha skrývat celé půlstoletí pravdu, nabízet primitivní a podlé “důkazy” ve prospěch vlastní zločinné interpretace, zastrašovat a likvidovat očité svědky nebo ty, kteří se snažili zjistit pravdu o “katyňské věci”, to vše dlouhodobě poškozovalo reputaci našeho státu. A nyní se opět objevují lidé, kteří se vzdávají vlastní cti (měli-li kdy jakou), nazývají sami sebe vlastenci a požadují, aby se všechno vrátilo zpět do starých kolejí... Mnohatisícová vydání oné “Antiruské podlosti” nás mohou rozhořčit, ale nemohou nás udivit. Před 150 lety napsal velký ruský spisovatel a velký znalec ruské duše Felix Michajlovič Dostojevskij následující větu: “Ruského člověka nejsnadněji získáte, pokud mu nabídnete právo na bezectnost!” (V originále “Pravom na besčesťe vsego legče russkogo čeloveka za soboj uvleč možno!” (pozn. red.))

Tento citát jsem napsal tak, jak jsem jej viděl. I když nemám nic společného s politikou a nemám žádnou povinnost jakékoli “politické korektnosti”, přesto bych slovo “ruského” z Dostojevského věty vyjmul. Všechny národy světa totiž mezi sebou mají lidi, kteří raději půjdou pohodlně směrem dolů, než by se škrábali směrem vzhůru, kteří se raději plazí, než aby letěli. Je mnohem jednodušší uvěřit zjevné milosrdné lži, než spatřit nepříznivou pravdu o dějinách vlastního státu. A proto vyzývám vás všechny, nepřistupujte na možnost

získat si “právo na bezectnost”. Nenechte se klidně ohlupovat profesionálními provokatéry, kteří vás jako krysaři vedou k cestě co nejrychlejšího zapomnění.

KAPITOLA TŘINÁCTÁ - POŽÁR VE SKLADU Ustupovat již není kam. Dostali jsme se k poslední kapitole a k poslednímu tématu. Nechtěl jsem původně tuto kapitolu vůbec psát, protože se svým obsahem v žádném případě nehodí k avizované “lehké a veselé knize”... Na druhou stranu se však nedá jen tak lehce přejít kolem nahromaděných lží a licoměrností ohledně té nejtragičtější problematiky sovětsko-německé války. Tuto kapitolu proto nabízím pouze těm, kdo jsou připraveni číst text, jenž je přímo děsivý. Je to kapitola o smrti, strádání, odvaze a mučednictví. Je to kapitola o lidských ztrátách Svazu sovětských socialistických republik ve druhé světové válce. Celé to zahájíme jednoduchým příkladem. Jedním matematickým paradoxem, který je označován jako “malá rozdílnost velkých částí”. 1000 - 999 = 1 Protestuje někdo? Samozřejmě, že nikoli. Ale nyní první číslo, menšenec, zvětšíme o pouhé jedno procento a druhé číslo, menšitel, snížíme o pouhé jedno procento. Co se stane? 1010 - 989 = 21 Právě toto se nazývá oním efektem malé rozdílnosti velkých částí. První příklad je naprosto správně vyřešen, druhý příklad je také naprosto správně vyřešen, změny v číslech jsou minimální (pouhé jedno jediné procento), ale rozdíl se zvýšil jednadvacetkrát! Proč jsem tento příklad uvedl? Kvůli oněm 27 milionům. Které o něco dříve byly jen dvaceti miliony. A ještě o něco dříve “pouhými” sedmi miliony. Proč Josif V. Stalin hovořil o sedmi milionech, Nikita S. Chruščov o dvaceti milionech a Michail S. Gorbačov o 27 milionech mrtvých? Možná se domníváte, že nějaká státní instituce vyslala své speciálně vyškolené a připravené zaměstnance, kteří obešli všechna města, vesnice, osady a dvory, porovnala nasbírané údaje se svými kartotékami vydaných legitimací a díky SUMARIZACI obětí ze všech obydlených míst Sovětského svazu získala celkové MNOŽSTVÍ ztrát sovětských obyvatel? Řeknu poctivě, že do jisté doby jsem si to myslel také. Po tolika letech úporného čtení všech těch prací všech těch našich “historiků” jsem samozřejmě nečekal, že na dané téma bude existovat takové množství nestydatostí a tolik cynismu, jež se v současnosti projevuje. Ukazuje se, že nikdo nic nesumarizoval. Ukazuje se, že ono svaté číslo, jež mělo své místo ve všech učebnicích, ve všech novinách, které znělo na všech veřejných shromážděních, ono číslo 20 000 000 obětí, jež bylo v roce 1990 jako blesk z čistého nebe zvýšeno o 7 000 000 dalších obětí, že ono číslo je pouhým VÝMYSLEM. Jedná se o pouhý rozdíl obrovských a naprosto nepřesných čísel. A naprosto odpovídá výše zmíněné “malé rozdílnosti velkých částí”. Nyní se odmlčím a nechám vás pozorně přečíst následující řádky: “Odhad počtu obyvatelstva Svazu sovětských socialistických republik k 22. červnu 1941 byl získán pomocí lineárního navýšení výsledků předválečného sčítání lidu ze 17. ledna 1939, prostým odhadem počtu narozených a zemřelých za dva a půl roku mezi sčítáním obyvatelstva a napadením státu ze strany fašistického Německa. Počet obyvatelstva Svazu sovětských socialistických republik na konci roku 1945 byl odhadnut na základě zpětného vyhodnocení výsledků všesvazového sčítání lidu v roce 1959... Toto číslo bylo získáno díky závěrům obšírných statistických výzkumů vědců v oboru demografie a díky následné práci, kterou na konci osmdesátých let provedla státní komise

pro upřesnění lidských ztrát Svazu sovětských socialistických republik během Velké vlastenecké války.” Takže nejdůležitější otázka vojenských dějin Sovětského svazu byla snadno a lehce zodpovězena “díky závěrům obšírných statistických výzkumů”. A počet obyvatelstva Sovětského svazu koncem roku 1945 byl tedy odhadnut na základě sčítání lidu v roce 1959? Je snad třeba ještě dokazovat, že podobnými metodami můžeme dosáhnout libovolného čísla ztrát, přesně podle primárního politického zadání? O jaké přesnosti můžeme hovořit, pokud počet obyvatelstva ODHADUJEME na základě výsledků sčítání lidu, které proběhlo o třináct let později! TŘINÁCT let, ale jakých třináct let! Kdo z oněch “vědců v oboru demografie” může provádět jakékoli kvalifikované či nekvalifikované odhady, kdo může extrapolovat čísla o počtu obyvatel o třináct let zpět, pokud oněch třináct let bylo naprosto unikátních a zcela se vymykajících standardnímu demografickému vývoji? Kdy se v lidských dějinách odehrávalo podobné drama? Ano, ve středověku snad ještě docházelo k výraznějším ztrátám, např. se uvádí, že za třicetileté války zahynula v Evropě třetina obyvatelstva, přičemž v Čechách jich měla zahynout celá polovina. Ale tehdy nebyly k dispozici žádné demografické statistiky, které by se v přesnosti a detailech aspoň blížily standardům 20. století. Ale na jakém statistickém základě by bylo možné vyčíslit všechny ty kvalitativní vlivy na demografické ukazatele, jimiž byly masové ztráty mužů v produktivním věku (přitom jejich množství není známo, onen odhad má pouze charakter jakési demografické hry!), masové zapojení žen v produktivním věku do neúměrné fyzické práce, masová bezprizornost dětí, neobyčejně vysoké množství neúplných rodin, gigantická, od dob stěhování národů nevídaná migrace obyvatelstva... Podle mého názoru můžeme v dané problematice nesporně tvrdit pouze to, že lidské ztráty Svazu sovětských socialistických republik za druhé světové války nikdo nezná. Nelze samozřejmě vyloučit, že ono přesné sčítání obětí a přeživších, tedy sumarizování, nikoli odhadování ztrát bylo po skončení války provedeno, ale jeho výsledky jsou dodnes utajovány. Úvahu ohledně možnosti existence přesných dat jsem si nevycucal z prstu. V ediční řadě Dokumenty sovětských dějin byl vydán sborník, (Sovětskaja povsedněvnost i massovyje soznanije 1939-1945 gg. Moskva, Rossijskaja političeskaja enciklopédija 2003)

ve kterém je s odkazem na přísné tajné dokumenty z roku 1959 publikována podrobná demografická statistika z let 1943 až 1945. Co tam najdeme? Sňatky, rozvody, narození, úmrtí, dětskou mortalitu, poměr mezi počtem mužů a žen, to vše diferencované z hlediska šesti generačních skupin. Venkovské obyvatelstvo, městské obyvatelstvo, obyvatelstvo na územích okupovaných nepřítelem, obyvatelstvo na neokupovaných územích... Nějaké sčítání tedy proběhlo. Opravdu proběhlo. Sečetli ty, kteří zůstali naživu. Stručně řečeno, v zemi, kde člověk bez registrace vůbec nemohl existovat, to ani jinak být nemohlo, jak jinak by mohl získat potravinové lístky? Děti by nemohly do školky ani do školy, on sám by nemohl být zaměstnán, pokud by jej úřad neměl ve své evidenci, pokud on sám by neměl dokumenty, úřadem oficiálně vydané. Problém onoho sborníku je ale v tom, že veškeré demografické údaje jsou uváděny pouze v procentech. Případně v takových termínech jako “na tisíc narozených”, “na tisíc sňatků” a podobně. Ale přece ten, kdo vypočítával tato procenta a stanovoval ony koeficienty, musel nějaká více či méně přesná čísla mít k dispozici! Protože však nebyla k dispozici důvěryhodná čísla, bylo lidem předloženo k uvěření nejprve dvacet a o něco poději 27 milionů lidských ztrát. A tato čísla byla získána naprosto buransky, pouhým odečtem jednoho nepřesného čísla od druhého nepřesného čísla. Základem těchto nepřesných čísel, údajně uvádějících počet sovětských obyvatel v letech

1941 a 1945, ovšem byla čísla, uvádějící počet sovětských obyvatel v letech 1939 a 1959. Podobná “metodologie” ale umožní získat LIBOVOLNÁ čísla v rozpětí 10 000 000 až 50 000 000. Fakticky jediná rozumná otázka na dané téma může znít následovně: “Z jakého důvodu Nikita S. Chruščov chtěl, aby počet sovětských obětí války činil 20 000 000 lidí, a proč Michail S. Gorbačov tento počet navýšil na 27 000 000 lidí?” Hledání odpovědi na tuto otázku je zasvěcena tato kapitola. Nebudu vás však dlouho napínat a přímo hned vám sdělím, že obě sumy sovětských ztrát byly, aspoň podle mého názoru, NAVÝŠENY. Číslo sovětských obětí druhé světové války je nižší, než chruščovovských 20 000 000, a samozřejmě mnohem nižší, než gorbačovských 27 000 000. Všeobecně lze uvést, že lidské ztráty jsou tvořeny dvěma prvky - ztrátami vojáků ozbrojených sil a oběťmi civilního obyvatelstva. Jakýsi pořádek snad existuje pouze v první kategorii, ve ztrátách Rudé armády. A proto s naším rozborem začneme zde. Začneme s onou tradiční školní matematickou úlohou - do bazénu jednou trubkou voda vtéká a druhou odtéká... Nezbývá nám totiž nic jiného, než se snažit oprostit od onoho oceánu slz lidského neštěstí a hoře, abychom mohli konkrétní mrtvé lidi proměnit v pouhá čísla a dále se zabývali pouze čistou aritmetikou. Počátkem června 1941 ve všech složkách Rudé armády a Rudého loďstva sloužilo 4 901 852 osob. (Všechna data ohledně vojenských ztrát jsou převzata ze sborníku Grif sekretnosti sňat. Potěri Vooružennych Sil SSSR v vojnách, bojevych dějstvijach i vojenych konfliktach. Statističeskoje issledovanije. Red. G. F. Krivošejev. Moskva, Vojenizdat 1993)

Během skryté mobilizace (tzv. velká cvičení) bylo do 22. června 1941 pod prapory povoláno dalších 767 750 osob. Za čtyři roky války bylo mobilizováno celkem 28 807 150 osob. Celkem tedy sovětskými ozbrojenými silami za čtyři válečné roky prošlo 34 476 750 osob. Toto je úplný souhrn sovětské “živé síly”, který měly sovětské ozbrojené síly v průběhu války k dispozici. Zdá se, že tato čísla jsou přesná a důvěryhodná, protože vycházejí ze snad přesných dat vojenských komisariátů a ze snad přesných dat jednotlivých služeb (zdravotnické, proviantní, intendanční), které se nacházely v týlu a vedly přesnou evidenci, neustále kontrolovanou nadřízenými. Na základě údajů z 1. července 1945, tedy asi 50 dnů po skončení válečných akcí v Evropě, se v sovětských ozbrojených silách nacházelo 11 793 800 osob. Na léčení v nemocnicích se nacházelo dalších 1 046 000 osob. Nevidím žádný důvod odmítat tato čísla, nebo jakkoli zpochybňovat jejich přesnost. Za 50 mírových dnů mohli velitelé všech stupňů sečíst své podřízené a odeslat přesná hlášení svým nadřízeným až na samý vrchol vojenské hierarchie. Navíc ti ranění, kteří neměli šanci přežít, již zemřeli (vojenská zdravotnická statistika uvádí, že otázka života či smrti zraněného se vyřešila během několika dnů u absolutní většiny všech případů). S takovou mírou přesnosti, kterou budeme hledat též u ostatních čísel, můžeme předpokládat, že z oněch 1 046 000 raněných k 1. červenci 1945 již asi nikdo nezemřel. Pokud jde o válečné akce proti Japonskému císařství, které byly zahájeny 9. srpna 1945, tak nevratné ztráty Rudé armády v těchto akcích činily 12 000 osob. Toto číslo představuje asi jednu desetinu procenta ztrát ve válce proti Velkoněmecké říši a jejím spojencům, proto do budoucna tyto ztráty z války proti Japonsku nebudeme vůbec započítávat. Jsou totiž pod rozlišovacími možnostmi naší statistiky. Můžeme tedy provést první aritmetické úkony: 34 476 800 - (11 793 800 + 1 046 000) = 21 637 000. Za celou dobu války tak ozbrojené síly Svazu sovětských socialistických republik z různých důvodů přišly o 21 637 000 osob.

Samozřejmě, že v tomto případě nejde pouze o ztráty. Úbytek a ztráta, to jsou naprosto odlišné pojmy. Za čtyři válečné roky ozbrojené síly zaregistrovaly úbytek 8 007 100 osob. Živých osob. Konkrétně šlo o následující: -, 3 614 600 osob bylo předáno k dispozici válečného průmyslu a civilních úřadů; -, 3 798 200 osob bylo demobilizováno z důvodu zranění či nemoci; -, 594 300 osob bylo odsouzeno, ale nebylo zastřeleno nebo zařazeno do trestných praporů. Tato poslední kategorie potřebuje vyjasnit. Jedná se pouze o dvě možné situace. První - daná osoba nic neprovedla, z armády do GULAGu byla odeslána na základě “špatné národnosti” (Němec, Fin, Rumun, Kalmyk, Čečen), “špatného místa narození” (narozen v bývalém Polsku) nebo “špatného původu” (syn oběti represí). Ti, co se provinili těmito “hříchy” byli zbaveni zbraně a posláni do lesních oblastí na dřevo, nebo do Vorkuty, kde “rubali uhlí pro dosažení vítězství”. Druhá situace byla složitější, daná osoba prostě provedla něco, co bylo z hlediska “zvláštního oddělení” velmi nebezpečné. Možností bylo dost, např. “šířil teroristické názory vůči vůdci lidu... pomlouvačně tvrdil, ze v osvobozených oblastech se obyvatelstvo tvrdě staví proti obnovení kolchozů... v roce 1928 hlasoval ve prospěch protistranické trockistické rezoluce...” V daném případě si nevymýšlím, ale přímo cituji z odtajněných dokumentů vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ. Zjištěné nepřátele “vůdce národů” již nestříleli na místě ani je neposílali do trestných praporů, ale uvěznili je a předávali z pravomoci Lidového komisariátu obrany do pravomoci Lidového komisariátu vnitřních věcí, aby bylo možné provést výslechy pro pozdější odsouzení. Rozsudkem mohlo být i zastřelení, ale tato smrt již nepatřila do statistik ztrát ozbrojených sil. Stručně řečeno, onen mrtvý člověk již nebyl obětí války. Také tato tři čísla se mi jeví jako vcelku dosti přesná. K daným akcím docházelo mimo bojiště, byly přesně evidovány na několika místech a vzájemně kontrolovány. Navíc byly kontrolovány minimálně ze dvou stran - ozbrojené síly onu osobu předaly, vojenský průmysl nebo orgány vnitra ji převzaly. Ranění a nemocní byli demobilizováni na základě jednání komise, jejíž závěry byly protokolovány. Po návratu domů musel invalida odevzdat dokumentaci (či spíše její kopii) úřadům, od nichž obdržel jiné dokumenty, přičemž se vše archivovalo. Chyby a nepřesnosti byly samozřejmě možné, ale lze důvodně předpokládat, že byly velmi malé. Existuje ovšem ještě jedna kategorie osob, které v průběhu války opustily ozbrojené síly, ale z ní bylo k 1. červenci 1945 jen málo živých. Jde o sovětské válečné zajatce, kteří se dožili konce války. Jejich přesný (nebo aspoň přibližný) počet nezná nikdo. Máme k dispozici pouze jediné relativně přesné číslo - osoby, které prošly tzv. filtračními středisky, a jsou tak uvedeny v dokumentech Repatriační správy. Zde si dovolím tvrdit, že přeživších zajatců bylo mnohem více, ovšem ne všichni byli ochotni projít “filtračními středisky”. Mnozí z těch, kteří to nebyli nuceni udělat, zůstali v západoevropském exilu, někteří si pořídili falešné dokumenty a vrátili se domů, aniž by se potkali se soudruhy “s čistýma rukama a planoucím srdcem” z Lidového komisariátu vnitřních věcí. Těch, kteří byli Repatriační správou podchyceni, bylo celkem 1 836 000 osob. A opět budeme počítat: 21 637 000 - (8 007 000 + 1 836 000) = 11 794 000. Takže 11 794 000 osob, sloužících za války v ozbrojených silách, padlo nebo navždy a beze stopy opustilo hranice Svazu sovětských socialistických republik. Toto je první výsledek našeho zkoumání, který můžeme považovat za dostatečně důvěryhodný a přesný. Z výše uvedených výpočtů ovšem plyne, že nevratné demografické ztráty v rámci ozbrojených sil Svazu sovětských socialistických republik nemohou být vyšší, než 11 794 000 osob. Všechny údaje, které jsou vyšší, ať více nebo méně, patří do kategorie “mrtvá těla pokryla bojiště”. Ti, kdo si libují v morbidních zveličováních ztrát, ti, kteří drásají ony

další a další desítky milionů padlých, ti všichni by si měli uvědomit, že zákon zachování hmoty zatím nikdo nedokázal zpochybnit. Padlých vojáků prostě nemohlo být více, než jich bylo povoláno pod prapory. Nyní budeme postupně přicházet k číslům, jež budou stále méně a méně důvěryhodná. Půjde totiž o události a jevy, ke kterým docházelo pod palbou, bezprostředně na bojišti nebo mimo něj, ale na území, které kontroloval nepřítel. Výše uvedený sborník (Grif sekretnosti sňat. Potěri Vooružennych Sil SSSR v vojnách, bojevych dějstvijach i vojenych konfliktach. Statištičeskoje issledovanije. Red. G. F. Krivošejev. Moskva, Vojenizdat 1993)

uvádí, že celkem 5 230 000 vojáků Rudé armády, rudého námořnictva, pohraničních a vnitřních jednotek Lidového komisariátu vnitřních věcí padlo nebo zemřelo na zranění při evakuaci do týlu. Samozřejmě, že toto číslo není úplné, protože v chaosu prvních týdnů a měsíců války nebyl většinou čas na přesná hlášení ohledně padlých, zemřelých či nezvěstných. Navíc bylo během bojů zničeno velké množství dokumentů z velitelství všech stupňů, válečné deníky nevyjímaje. Dalších 1 100 000 osob zemřelo na následky zranění v nemocnicích. Zdá se to být obrovské číslo, ale pouhý milion zemřelých ukazuje na vynikající profesionalitu a schopnosti sovětského zdravotnického personálu (řadovým sanitářem počínaje a vysoce kvalifikovaným hlavním chirurgem konče). Celkem bylo raněno 22 000 000 osob, ovšem na následky zranění zemřelo málo přes jeden milion osob. Z toho plyne, že téměř 21 000 000 osob bylo sovětským zdravotnickým personálem zachráněno, což lze při všech problémech (nedostatek personálu, nedostatek léků, nedostatek kvalitního jídla, nepříliš dobře fungující odvoz raněných z bojiště), které vojenské zdravotnictví mělo, považovat za obrovský zázrak. Dalších 400 000 osob zemřelo na následky nemocí, případně zahynuli z důvodu nešťastné náhody či havárie. Tento počet tzv. nebojových ztrát také není nijak vysoký, vždyť např. v německé branné moci dosáhly nebojové ztráty za šest let války 200 000 osob. Asi 160 000 osob bylo zastřeleno na základě rozsudků vojenských soudů nebo rozhodnutí jejich nadřízených. Asi 220 000 osob padlo v boji na straně protivníka. Takto přesně se samozřejmě v našich knihách neoznačují. Ve zmiňovaném sborníku je tato kategorie padlých na straně 392 označena jako “dobrovolníci německé branné moci a SS, pocházející z řad bývalých sovětských občanů”. Se stanovením věrohodnosti těchto posledních údajů je to velmi složité. Na jedné straně představovali sovětští váleční zajatci a zběhové hlavní, nikoli však jediný, rezervoár pro ony “dobrovolnické jednotky”. Na druhé straně však oněch 220 000 osob v sobě rozhodně nezahrnuje ty bývalé vojáky Rudé armády, kteří se zapojili do bojových akcí proti partyzánskému hnutí v rámci tzv. policejních praporů a dalších represivních jednotek v rámci německé branné moci. Celkově tak získáváme číslo 7 110 000 osob mrtvých a zemřelých, jejichž smrt je nějakým (ne vždy dostatečným) způsobem prokázána. Nejvíce dohadů samozřejmě v sobě skrývá statistika spojená se zajetím a dezercí. V tomto případě rozhodně neexistovala možnost získat nějaká přesná data. Aspoň tedy na sovětské straně. Ve sborníku je do kategorie sovětských válečných zajatců započítáváno 4 559 000 osob, přičemž je výslovně uvedeno, že tato data nezahrnují všechny osoby, které se staly nezvěstnými v prvních měsících války. Autoři sborníku však na stranách 140 a 141 sami uvádějí, že u dalších 2 186 000 osob z původního počtu válečných zajatců je jejich osud znám (1 836 000 se jich vrátilo do Sovětského svazu, 220 000 jich padlo v “dobrovolnických jednotkách” nepřítele). Aby tedy bylo dosaženo JEN ARITMETICKÉ rovnováhy, opakuji pouhé aritmetické rovnováhy, počtů příchozích a odchozích v rámci ozbrojených sil, musíme obě tato čísla sečíst. Celkově je tedy nutné do kategorie nezvěstných (váleční zajatci, dezertéři, nezapočítaní padlí, ponechaní na nepřítelem

obsazeném území) započítat 6 745 000 osob (tedy 4 559 000 + 2 186 000). Je to obrovské číslo. Jak je zcela jednoznačně vidět, nezvěstných bylo více, než celkové množství padlých a zemřelých na následky zranění. A právě toto byla cena onoho katastrofálního rozvalu, oné katastrofální porážky Rudé armády v prvních válečných měsících. Podle odhadů německých vojenských historiků dosáhl počet sovětských válečných zajatců minimálně čísla 5 200 000 osob. V tomto případě se vidím nucen upozornit, že jde o nejserióznější údaje, neboť řada autorů odhaduje počet válečných zajatců až na úroveň 5 800 000 osob. Dosti přesné údaje však máme pouze u těch sovětských válečných zajatců, kteří byli propuštěni ze zajetí: -, 319 000 válečných zajatců bylo propuštěno v létě a na podzim 1941 (Ukrajinci, Estonci, Lotyši, Litevci, etničtí Němci); -, 504 000 válečných zajatců bylo osvobozeno do 1. května 1944, přičemž absolutní většina z nich byla osvobozena z důvodu dobrovolného vstupu do vojenských jednotek německé branné moci a jednotek Zbraní SS. Ty, kdo by se tomuto množství divili, odkazuji na stranu 334 výše citovaného sborníku. Počet zahynuvších sovětských válečných zajatců se po mnoho desetiletí stával předmětem politických spekulací. Zpočátku zprávy Sovětské informační kanceláře uváděly nereálně nízké počty nezvěstných rudoarmějců, naopak, během jednání Mezinárodního válečného soudu v Norimberku bylo uvedeno 3 900 000 zemřelých válečných zajatců. Několikrát již zmíněný sborník ohledně lidských ztrát sice poněkud snižuje celkové množství sovětských válečných zajatců, uvádí však počet zemřelých velmi široce, 1 300 000 až 1 700 000 osob. Německá vojenská statistika zaznamenala celkem 670 000 zemřelých sovětských válečných zajatců, ovšem až od února 1942. Přitom k nejvíce úmrtím mezi sovětskými válečnými zajatci došlo v podzimních a zimních měsících roku 1941. Současní němečtí historikové na základě analýz archivních dokumentů docházejí k číslu 2 200 000 až 2 600 000 osob, přičemž 1 500 000 až 2 000 000 osob mělo zahynout právě do konce ledna 1942. Aniž bych si chtěl nárokovat nějakou absolutní přesnost, míním postupovat jen aritmetickým způsobem. A proto míním z celkového množství 5 200 000 sovětských válečných zajatců odečíst všechny ty, kteří se po válce vrátili domů, a ty, kteří byli nepřítelem propuštěni: 5 200 000 - (1 840 000 + 820 000) = 2 540 000. Pokud sečteme výše uvedené množství padlých, zemřelých na následky zranění a popravených s číslem, jež představuje maximální množství zemřelých válečných zajatců, přijdeme k následujícímu: 7 110 000 + 2 540 000 = 9 650 000. Tak tedy 9 650 000 osob. To je maximální množství sovětských vojáků, které mohlo zahynout během sovětsko-německé války v letech 1941 až 1945. Pokud toto číslo srovnáme s aritmetickým zbytkem z předchozích výpočtů, tedy těch, kteří představují demografickou ztrátu sovětských ozbrojených sil, dostáváme následující výpočet: 11 790 000 - 9 650 000 = 2 140 000. Máme tedy více než dva miliony sovětských vojáků, jejichž osud nikdo ani rámcově nezná. A na tomto místě lze také přímo říci, že jej již nikdo znát nebude. Nemíním zde nijak mudrovat a dovolím si předpokládat, že přibližně polovina z nich padla v boji, aniž by byla mezi padlé započítána, a druhá polovina náleží do kategorie nezjištěných dezertérů a válečných zajatců, kterým se podařilo vyhnout sovětským “orgánům” a buď zůstali v západní Evropě, nebo se s falešnými dokumenty dostali zpět na sovětské území. Na základě těchto předpokladů si proto dovolím sumarizovat vojenské ztráty následovně: -, 7 400 000 osob padlých a zemřelých na následky zranění; -, 2 540 000 osob zemřelých v zajetí; -, 400 000 osob zemřelých mimo bojové akce;

-, 380 000 osob zastřelených nebo padnuvších na straně nepřítele. Celkem tedy sovětské vojenské ztráty odhaduji na 10 720 000 mrtvých, přičemž lze předpokládat, že 1 070 000 osob nějakým způsobem ze stavu ozbrojených sil zmizelo a válku přežilo. Potvrzení těchto rámcových čísel lze získat z počtu oficiálních oznámení (tzv. pohřebenek), které byly jednotlivým místním vojenským komisariátům v průběhu války poslány. Celkem jich bylo sečteno 12 401 000 ks. Není nic divného na tom, že jejich celkové množství představuje o plných 600 000 ks více, než odhadovaných vojenských obětí. Tato hlášení se týkala nejen padlých a zemřelých, ale také nezvěstných. To by ovšem znamenalo, že celkově mohlo být vypsáno až 13 600 000 těchto lístků. Při započtení nezbytného dublování (pozůstalí, kteří se v průběhu války několikrát evakuovali, a poté si vyžádali nové potřebné potvrzení o jednom a tom samém člověku) mohlo být těchto “pohřebenek” ještě více. Jinými slovy, ona čísla v mém přehledu rozhodně nejsou podsazená. Lze dosti důvodně předpokládat, že mohou být do jisté míry nadsazená. Zdá se, že tyto výsledky jsou udivující, a to “nízkým” počtem obětí. Tomuto podivení rozumím naprosto přesně, protože v posledním dvacetiletí se v našich publikacích pořádal doslova “hon na hroby”. Knihy byly plné frází o tom, že “těla sovětských vojáků pokrývala bojiště... jedna puška na tři vojáky... dvacet našich padlých vojáků na jednoho Němce”. Méně než 25 000 000 padlých, a to jen vojáků, nebyl nikdo ochoten akceptovat. Ono stupidní tvrzení, jež se dostalo i na filmové plátno, ve stylu “jedna puška na dva či tři vojáky”, pokud by mělo byť jen částečnou oporu v realitě, by se mohlo týkat jenom některých týdnů v létě a na podzim 1941. Ano, může být, že tehdy k podobným situacím docházelo, ale bylo to maximálně z důvodu místního přechodného nedostatku zbraní. Vždyť na počátku války bylo k dispozici takové množství ručních palných zbraní, že by jím bylo možné vyzbrojit až 750 divizí podle předválečných tabulek počtů... A v letech 1944 a 1945 již Rudá armáda nezavalovala nepřítele těly svých pěšáků, ale dělostřeleckými granáty a tanky. Sovětská vojenská věda se nikoli bez důvodu pyšnila tím, že v závěrečném období války byla Rudá armáda schopna uvést do praxe dříve zcela teoretický termín “dělostřelecká ofenziva”. Standardní norma počtu děl na jeden kilometr útočného úseku činila až 200 hlavní, přičemž na pozice jedné německé pěší divize mělo být vypáleno minimálně 50 000 ks granátů ráže 122 mm a větších. To dávalo asi tři dělostřelecké granáty o hmotnosti minimálně 22 kg na každého německého vojáka. A to byl pouhý standard a průměr. V rámci největších útočných operací bylo množství hlavní na jeden kilometr mnohem vyšší. V lednu 1945 bylo během viselsko-oderské útočné operace na hlavním úseku průlomu soustředěno přímo fantastické množství 420 hlavní na jeden kilometr. Na každém metru německé obrany explodovalo 15 granátů střední a vyšší ráže. V útočném úseku 5. úderné armády bylo za jedinou hodinu vystřeleno 23 000 tun granátů. To je tedy 23 kilotun střeliva, což převyšuje ráži hirošimské atomové bomby. Abychom měli obraz posledních měsíců války úplný, je třeba také uvést několikanásobnou převahu Rudé armády v tancích a absolutní nadvládu sovětského vojenského letectva ve vzduchu. Počínaje podzimem 1944 bylo možné na obloze spatřit německý stíhací letoun jen zřídka a německý bombardovací letoun prakticky nikdy. Zbytky německých bojových letounů, pilotů a leteckého benzinu byly nasazeny v marné snaze uchovat aspoň zbytky německých měst a německé válečné ekonomiky před pravidelnými a zničujícími nálety amerických a britských létajících pevností. Ovšem skutečnost, že i při tak absolutní technické a palebné převaze lidské ztráty Rudé armády několikrát (ne desetkrát a více, ale několikrát) převyšovaly ztráty protivníka, není udivující. Skrývá se za tím prostě cynismus “standardu”, cynismus “normálnosti”. Ztráty útočníka prostě musí převyšovat ztráty obránce, zvláště pokud si obránce dokáže do posledního okamžiku udržet vysokou disciplínu, rozvahu a odvahu.

Na tomto místě musím na minutku ve svém výkladu odbočit, protože je mi dobře známo, že jakákoli, byť sebenepatrnější, fráze ohledně rozvahy a statečnosti německých vojáků vyvolává u některých čtenářů amok a infarktové situace. V březnu 2008 jsem měl možnost vystupovat na besedě se čtenáři (většinou vysokoškolsky vzdělanými) v SanktPětěrburgu. Během této besedy na vysokoškolské půdě jsem pronesl několik slov o rozvaze a odvaze německých vojáků. Tato slova vyvolala přímo hysterický výpad jednoho z posluchačů: “Takže vy zde tvrdíte, že němečtí vojáci bojovali za spravedlivou věc?” Nikdy jsem nic takového neřekl ani nenapsal. Opravdu nemám ponětí, za co bojoval ten který Hans či Franz. Možná za vůdce a Velkoněmeckou říši, možná za vidinu statku s nevolníky v dobytém Rusku, možná za svého nejlepšího přítele Joachima nebo Kurta, jenž padl o týden dříve... Nevím to a není to moje věc. Rozhodně si o sobě nemyslím, že jsem básník, romanopisec nebo filosof. Jako historik jsem však povinen konstatovat fakt Němci bojovali s obrovským mistrovstvím, bez boje nám nevydávali ani kousek naší země, byli ochotni několik měsíců bojovat v úplném obklíčení, při sebemenší příležitosti přecházeli do skvěle připravených protiútoků. K tomu, aby dokázali tohoto nepřítele zatlačit asi 3000 km od Volhy k Labi, museli vojáci Rudé armády projevit obdobnou úpornost a obdobné hrdinství. A zaznamenali přitom značné ztráty. Na tomto místě uvedu několik příkladů. Prakticky jedinou úspěšnou útočnou operací Rudé armády v prvním období války byl protiútok u Moskvy. Během jednoho měsíce (od 5. prosince 1941 do 7. ledna 1942 dosáhly sovětské nevratné ztráty (mrtví a nezvěstní) 139 600 osob. Němci během bojů o Moskvu přišli o 77 820 padlých a nezvěstných, ovšem za celé období, od 3. října 1941 do 10. ledna 1942, tedy i během dvou měsíců neúspěšných pokusů o vniknutí do kremelských zdí. Zprůměrováním těchto dat můžeme odhadnout, že během sovětského útoku přišli Němci přibližně o třetinu svých ztracených vojáků. Z toho by ale vyplývaly nevratné ztráty Rudé armády a německé branné moci v poměru 5,35 : 1. Ztráty útočící Rudé armády by tedy byly pětkrát vyšší, než bránících se Němců. Ovšem to byl prosinec 1941. Hnacím motorem útoku byl entuziasmus, vojáci postupovali po pás ve sněhu, v třeskutých mrazech a téměř bez dělostřelectva. Sám velitel Západního frontu generál Georgij K. Žukov o tom později napsal: “museli jsme stanovit normu spotřeby dělostřeleckých granátů na jeden až dva kusy denně. A to, prosím, během útoku!” Nyní se podíváme na statistiku druhého pololetí roku 1943. Jde o období rozsáhlých útočných akcí Rudé armády (Kurská bitva, osvobození Smolenska a Donbasu, překonání Dněpru, osvobození levobřežní Ukrajiny a Kyjeva). Celkové ztráty Rudé armády (padlí, ranění, nezvěstní) činily 4 809 300 vojáků, celkové německé ztráty dosáhly 1 413 200 vojáků, tedy poměr ztrát byl 3,4 : 1. Rozhodně však má smysl podrobněji se podívat samostatně na třetí čtvrtletí roku 1943 (červenec až září). V této době došlo k bitvě u Kurska, jednomu z největších bojových střetů druhé světové války. Celkové ztráty Rudé armády tehdy dosáhly 2 748 000 vojáků, z nichž 694 000 padlo nebo zůstalo nezvěstných. Německé celkové ztráty činily 709 000 vojáků, z nichž 231 000 padlo a zůstalo nezvěstných. Poměr veškerých ztrát činil 3,8 : 1, nevratných ztrát pak 3,0 : 1. Během druhého pololetí roku 1944 Rudá armáda prakticky stále útočila na celém východoevropském válčišti a zčásti i na středoevropském válčišti. Během této doby proběhly tři obrovské útočné operace (běloruská, Ivovsko-sandoměřská a jasskokišiněvská). Přitom veškeré ztráty Rudé armády byly již na rozdíl od předchozího roku menší a činily 3 258 800 vojáků, z nichž padlo a zůstalo nezvěstných 690 200 vojáků. Německé celkové ztráty dosáhly 1 300 300 vojáků, z nichž nevratné dosáhly 650 400 vojáků. Zde je však nutné zdůraznit, že 463 300 německých vojáků bylo nezvěstných, což bylo poprvé tak vysoké číslo. Poměr celkových ztrát činil 2,5 : 1. Při řešení nevratných

ztrát nastává problém se započítáváním padlých a nezvěstných na německé straně, kde máme k dispozici pouze dohady. Ale vzhledem k tomu, že počty německých zajatců se nikdy neblížily počtům známým z roku 1941, lze důvodně předpokládat, že počet nezvěstných lze rovnoměrně rozdělit mezi padlé a zajaté. V takovém případě by poměr padlých činil 1,7 : 1. V rámci operace Bagration (osvobození Běloruska), největší sovětské útočné operace za celou válku jak v nasazení vojsk, tak v dosaženém výsledku, byly ztráty Rudé armády následující - celkové 765 800 vojáků a nevratné 178 500 vojáků. Německé ztráty činily 26 400 padlých, 263 100 nezvěstných a 109 700 raněných. Při výše uvedeném rozdělení nezvěstných činil celkový poměr ztrát 1,9 : 1 a poměr padlých 1,13 : 1. Samozřejmě, že je možné přesnost každého z výše uvedených čísel nějakým způsobem zpochybnit. Neexistují dva archivní prameny, v nichž by se čísla ztrát nelišila o deset až patnáct procent. Ovšem nic z toho nemění setrvalou tendenci, která je naprosto zřetelná. Poměr ztrát se pro Rudou armádu neustále zlepšoval, pokud tedy smrt milionů či statisíců lidí můžeme charakterizovat slovy jako dobrý a lepší. I když se v posledních letech stalo opravdovou módou charakterizovat sovětské velitele jako “neschopné a krvavé Stalinovy generály”, musíme uznat, že sovětské ztráty v rámci operace Bagration se již začaly dostávat na “snesitelnou” úroveň a zvláště počty padlých se na obou stranách téměř vyrovnaly. Celkově německá branná moc (včetně jednotek Zbraní SS) přišla od 22. června 1941 do 31. prosince 1944 na východoevropském válčišti o 2 620 000 vojáků padlých a nezvěstných. Skupina armád Střed, jejíž generálové na konci listopadu 1941 hleděli dalekohledy na Moskvu, za tuto dobu přišla o 844 000 vojáků, z nichž bylo 401 000 padlých a 443 000 nezvěstných. Pro srovnání je třeba uvést, že na všech válčištích Němci za tuto vymezenou dobu přišli o 3 360 000 vojáků padlých a nezvěstných. Na základě výzkumů z počátku padesátých let bylo z tohoto počtu 2 850 000 vojáků klasifikováno jako padlých. Jinými slovy, ztráty na východoevropském válčišti činily 78% všech německých ztrát, což je zcela zřejmá odpověď na otázku, jaká armáda “zlomila hřbet fašistické bestii”. Těžko říci, s jakými čísly ztrát Rudé armády by mělo smysl porovnávat množství nevratných ztrát pozemního vojska německé branné moci. Bylo by snad korektní porovnávat je s nevratnými ztrátami Rudé armády, jejichž značnou část tvořili zahynuvší váleční zajatci a vojáci likvidovaní popravčími četami Lidového komisariátu vnitřních věcí? Všeobecně lze jen konstatovat, že sovětské ztráty asi třikrát nebo čtyřikrát převyšovaly ztráty německé. Pravděpodobně nemá cenu dále diskutovat, zda se tato čísla podaří někdy upřesnit. Nepodaří. Prostě sovětské ztráty byly třikrát až čtyřikrát vyšší. Tento poměr ztrát pravděpodobně realisticky odráží, co se odehrávalo na východoevropském válčišti. Při zakončení tohoto tématu bych rád uvedl, že kolektiv autorů pod vedením generála Krivošejeva odvedl při zpracování sborníku velmi dobrou práci. O to více však zamrzí, že v samém závěru udělali černou kaňku. Pravděpodobně panu generálovi někdo oznámil “přání, které nelze nesplnit”. Nevím, ale na straně 390, po podrobném a vysoce korektním rozboru struktury a počtů německých ztrát (je založen také na publikacích německých vojenských historiků), na nás jako čertík z krabičky vyskočí “standardní” fráze komunistické ideologie: “analýza některých archivních materiálů a publikací v sovětském a zahraničním tisku ukazuje, že...” Poté jsou nevratné ztráty německé branné moci na východoevropském válčišti navýšeny na naprosto neuvěřitelné číslo 6 923 700 osob! A to je pouze začátek. Následují nevratné ztráty, opět vysoce nadsazené, německých spojenců v počtu 1 725 800 osob. Jen Maďarské království se na tomto zcela nesmyslném čísle podílí 864 000 osobami, o které mělo údajně přijít v bojích na východoevropském válčišti! Maďarské ztráty tak měly být devětkrát větší, než ztráty italské, a desetkrát větší, než na stranně 392 vyčíslené

ztráty finské. Přitom Finská republika bojovala proti Sovětskému svazu od konce června 1941 v celém svém východním pohraničí. Jejích 16 divizí vedlo od léta 1941 do léta 1944 těžké boje na Karelské šíji a v Karélii, které byly rozhodně krvavější, než maďarské ztráty severně od Stalingradu. Aby oněch stupidit nebylo málo, mezi nevratné ztráty německých spojenců jsou zahrnuti také Japonci, Číňané a Korejci, a to v celkovém množství 723 800 osob. Ovšem díky těmto manipulacím se ve sborníku dospělo k poměru nevratných ztrát Rudé armády a protivníků pouhých 1,3 : 1. Vysvětlení tohoto nesmyslu je naprosto jednoduché. Válka pro Velkoněmeckou říši skončila úplnou a bezpodmínečnou kapitulací. Kvůli tomu se libovolný německý voják na Sověty obsazeném území, i kdyby po celou válku jen střežil nějaký německý sklad v hlubokém týlu a proti sovětským ani jednou nevystřelil, stal válečným zajatcem a byl deportován do Sovětského svazu. Tato právnická kolize dává obrovský prostor k manipulaci s čísly. Nijak se totiž nerozlišuje, zda voják padl do zajetí v průběhu bojových akcí (což je pro jeho armádu nevratná ztráta), nebo až po bezpodmínečné kapitulaci, kdy jeho armáda fakticky přestala existovat. Nesmíme také zapomínat na skutečnost, že i v Rudé armádě, jež měla pravděpodobně nejvyšší procento vojáků nasazeno přímo v poli, byl poměr mezi “bojovníky” a vojáky služeb v týlu 1 : 1,5. Započítávání německých zajatců z května 1945 mezi nevratné ztráty je tedy zcela nekorektní, neboť fakticky již o bojové ztráty nejde. Ale právě díky tomu bylo dosaženo takových “pozitivních” čísel. Obdobná je také situace u maďarských vojáků. Naproti tomu tzv. druhá sovětsko-finská válka neskončila bezpodmínečnou kapitulací finských ozbrojených sil, ale příměřím z 19. září 1944. A právě proto jsou na straně 392 finské nevratné ztráty desetkrát nižší, než naprosto spekulativní čísla o maďarských ztrátách. Uvedení oněch 640 000 Japonců, Číňanů a Korejců, kteří byli zajati v Mandžusku, a to z valné části již po japonské bezpodmínečné kapitulaci a po ukončení bojových akcí, bychom jinak, než jako “černý humor” označovat neměli... Opětovně provedeme několik početních operací: 20-11= 9; 27- 11 = 16. Je vše jasné? Domnívám se, že ano. O celkových sovětských válečných ztrátách v sumě 20 milionů (a později 27 milionů) obyvatel slyšel nebo četl každý z nás. Sovětské vojenské ztráty ve výši jedenácti milionů vojáků zná dnes ten, kdo si čte ve vojenskohistorických publikacích. Ovšem o tom rozdílu mezi čísly 27 a 11 se nemůžete dočíst vůbec nikde. Je to naprosto zjevné. Ti, kdo vymysleli oněch 27 000 000 sovětských obětí války, vůbec nepředpokládali, že by Němci pobili 16 000 000 civilních obyvatel. To je pouze propagandistické číslo, rozdíl mezi údajnými celkovými sovětskými ztrátami a dosti přesně určenými maximálními vojenskými ztrátami. Ti, kdo s oněmi 27 miliony ztrát přišli, totiž vůbec netušili, že o několik let později budou odtajněny jisté dokumenty, které umožní stanovit sovětské vojenské ztráty s dosti vysokou přesností. Proto se náhle objevil obrovský nepoměr mezi sovětskými vojenskými a civilními ztrátami. A přes velkou snahu se onen vysoce nadsazený počet ztrát mezi sovětským civilním obyvatelstvem nepodařilo zaplnit. Např. v roce 2001 vyšel onen námi mnohokrát citovaný sborník generála Krivošejeva v doplněném a přepracovaném vydání. (Rossija i SSSR v vojnách 20-go věka. Potěri vooruženych sil. Statističeskoje issledovanije. Moskva, Olma-press 2001)

Počet nevratných vojenských ztrát autoři ponechali původní, tedy 8 700 000 osob. To ovšem znamenalo, že do tehdy již standardizovaných sovětských válečných ztrát museli nějakým způsobem vysvětlit celých 18 300 000 mrtvých civilistů. Různými kejkly, o kterých

budu podrobněji psát za chvíli, se jim podařilo napočítat 13 700 000 mrtvých. Poté však uvedli následující frázi: “Množství zahynuvších civilistů v průběhu války a na následky německo-fašistické okupace činí více než polovinu veškerých lidských ztrát Svazu sovětských socialistických republik, což plyne i ze srovnání čísel 13 700 000 mrtvých civilistů a 26 600 000 všech zahynuvších.” Dovoluji si zde poněkud protestovat, protože v prvé řadě srovnávám oněch 13 700 000 spočítaných mrtvých civilistů s oněmi 18 300 000 mrtvých, kteří nám vycházejí z prostého odečítání. Takže zde máme obrovský rozdíl 4 600 000 mrtvých, o kterých autoři sborníku vůbec nehovoří! Samozřejmě, že oněch 13 700 000 mrtvých civilistů je naprosto neskutečné množství. Naštěstí pro nás je zcela jisté, že toto číslo je výrazně navýšeno. Ve sborníku samotném je totiž uvedeno, že “na okupovaných územích bylo pobito minimálně 7 400 000 civilistů,” k čemuž je dán odkaz na zdroj číslo 526. Co to je za zdroj? Jde o encyklopedický slovník věnovaný Velké vlastenecké válce z roku 1985. (Vělikaja Otěčestvěnaja vojna 1941-1945 gg. Enciklopědija. Moskva, Sovětskaja enciklopědija 1985)

Raději vůbec neuvažuji o důvodech, proč autoři vědecké monografie z roku 2001 bez kritického rozboru přebírají údaj z propagandistické publikace, vydané v roce 1985, tedy ještě v období totální cenzury. To je něco podobného, pokud při psaní disertace o konstruování ponorek využijete románů Julia Věrna. Ale důležitější je skutečnost, že v době, kdy ona encyklopedie vznikla, se ještě předpokládalo, že se celkové sovětské válečné ztráty pohybují kolem dvaceti milionů osob. Jak tedy mohou tato čísla z roku 1985 být v nějakém souladu s “novou pravdou” ohledně 27 milionů sovětských válečných obětí? Ona čísla samozřejmě v žádném souladu nejsou. Autoři sborníku však nemrkli ani okem a doplnili svá čísla obětí hitlerovského teroru o blíže nespecifikované “sociologické výzkumy”, jimiž byla zvýšena úmrtnost na okupovaném území nad standard mírového života. A ejhle, náhle zde máme navíc dalších 4 100 000 mrtvých. Ovšem mne by docela zajímalo, kdo dokázal provést ony přesné “sociologické výzkumy”, pokud se počet sovětských občanů na okupovaných územích odhaduje s přesností plus mínus pět milionů obyvatel? Na takovou otázku dostáváme jedinou odpověď, že vše vychází z “existujících informací”. A je vymalováno! Dalších 2 160 000 mrtvých nalezli autoři sborníku mezi tzv. ostarbeitery, tedy mezi sovětskými občany, kteří byli vyvezeni na nucené práce do Německa. Metodika získání těchto čísel je naprosto standardní - jde o pouhý odhad. Číslo navrátilců je nám známo dosti přesně, protože dokumenty Repatriační správy uvádějí 2 654 000 osob. Ovšem obrovský zmatek je v počtech odeslaných na nucené práce. Německé neúplné dokumenty uvádějí 2 800 000 až 3 000 000 osob, přičemž v tomto případě ale jde jak o civilní osoby, tak o válečné zajatce, kteří byli odesláni na práce do německého zbrojního průmyslu. Ale data Mimořádné státní komise pro stanovení a dohledání zločinů německo-fašistických okupantů uvádějí, že na nucené práce bylo odvlečeno 4 200 000 osob. A právě rozdíl oněch dvou sovětských oficiálních dat nám dává oněch 2 160 000 údajně mrtvých. Autoři sborníku ovšem vůbec nevzali v úvahu skutečnost, že je proti zdravému rozumu, aby počet zemřelých válečných zajatců (1 780 000 osob) byl nižší, než počet zemřelých pracovníků (2 160 000 osob). Stačí se podrobněji podívat, v jakých podmínkách naši občané v Německu pracovali. Např. v jedněch moskevských novinách jsem si nedávno přečetl o osudu dvou ukrajinských děvčat, která byla odvezena na nucené práce v Německu. Obě byla nasazena na statku, kde dostala na starost stádo 40 krav. Podle onoho moskevského novináře to bylo něco podobného, jako zakování do želez na pevnosti za monarchie. Samozřejmě, kdo nezažil, ten neví. Takových 40 krav německého

“kulaka”, to bylo minimálně 400 litrů mléka denně. Tedy celá mléčná řeka. I kdyby onen německý “kulak” byl krutým lakomcem a obě ukrajinská děvčata by považoval jen za další domácí zvířata, zcela jistě věděl, že i domácí zvířata je třeba krmit. O takovém “vězení na pevnosti” však zcela jistě pouze snily ony statisíce sovětských válečných zajatců z léta 1941. Ty statisíce zajatců, které stříleli i za to, že se z posledních sil doplazily ke kaluži vody, aby uhasily žízeň. Ty statisíce zajatců, které na podzim a v zimě 1941 denně umíraly hlady... Podivná čísla ohledně nucené nasazených převzali autoři sborníku také ze zdroje pod číslem 537. Jedná se o článek v časopise Sociologičeskije issledovanija. (Sociologičeskije issledovanija 1991, no. 12)

Ocitován je přímo jeden odstavec: “Kromě zahynuvších osob, odeslaných na nucené práce do Německa, je třeba mezi ztráty civilního obyvatelstva Sovětského svazu započítat 451 100 osob, které se zpět do vlasti nevrátily. Tyto osoby byly, za pomoci amerických, britských a francouzských vojenských představitelů, zverbovány jako levná pracovní síla pro jednotlivé státy západní Evropy, Latinské Ameriky, Spojených států a Austrálie.” Tady je vidíme, ty kapitalistické zrůdy. Oblbli prostoduché sovětské kolchozníky a zotročili je jako svoji “levnou pracovní sílu”. A tyto zblblé sovětské občany dokázali naši “sociologové” spočítat s přesností na stovky osob. Zdá se, že projezdili západní Evropu, Ameriku a Austrálii křížem krážem, aby je přesně spočítali... Ovšem rok 2001, to je minulost. Pokud vezmeme na zřetel události, k nimž v Rusku každodenně dochází, můžeme směle uvést, že to je dokonce dávná minulost. A proto se podíváme do knihy, která je mnohem novější. Napsal ji jakýsi Alexandr Ďukov a samotný její název nenechá v Rusku nikoho chladným. (Ďukov, Alexandr R.: Za čto sražalis sovětskije ljudi. Moskva, Jauza-Eksmo 2007)

Kniha je to vcelku nová a její autor je velmi mlád. Samozřejmě, že nakladatelství ve své anotaci neskrblí chválou: “Máte před sebou knihu, která je zároveň výstrahou. Autor ji napsal na základě archivních dokumentů Mimořádné státní komise pro stanovení a dohledání zločinů německo-fašistických okupantů, materiálů Mezinárodního soudního dvora v Norimberku a mnoha osobních svědectví pamětníků z obou stran. Je to první kniha na dané téma za dlouhá desetiletí! Kniha, kterou by si měl přečíst každý!” A co soudí o své práci sám autor? “Kniha, kterou držíte v rukou, je první domácí prací, v níž se téměř v úplnosti posuzují základní aspekty zničující politiky nacistů na okupovaném území Sovětského svazu.” O několik stránek dále Alexandr Ďukov čtenářům představuje svoji pracovní metodu. Využívá přitom obsáhlého citátu z knihy Konstantina Simonová, týkajícího se osudu židovského obyvatelstva města Černovice. Citát to je velmi rozhořčený, plně odpovídající vážnosti věci, takže s ním nelze nesouhlasit. Ovšem jsem nucen z principu ihned reagovat - křik a pláč je vhodným prvkem pro všechny literární žánry (román, povídku, báseň, scénář, filosofický esej), kromě jednoho - vědecké publikace. Tam, kde se objeví “křik a pláč”, tak končí historická věda jako taková. A právě v tom místě přejímá svoji vládu propaganda. A taková křiklavá propaganda, jež se přitom maskuje za práci, ve které se “téměř v úplnosti posuzují základní aspekty”, ta je opravdu zničující. Také Alexandr Ďukov je příkladem. Jeho kniha má 500 stran autorského textu a dalších 76 stran příloh. Přitom všechno, co se týká hlavního tématu knihy, rozboru nacistické zničující politiky na sovětských okupovaných územích, to zabírá méně než polovinu jedné stránky. Proto to cituji zde a v úplnosti:

“Dodnes nám není známo, kolik civilistů bylo na okupovaných územích zabito. Sovětští historikové hovořili o 10 000 000 lidí, (772) současní ruští badatelé uvádějí 13 500 000 až 14 000 000 lidí, ke kterým je však třeba připočítat 2 500 000 zahynulých válečných zajatců, přitom poslední číslo je zcela jistě sníženo. (773) Existují, samozřejmě, ještě jiná a mnohem horší čísla. Podle nich žilo do vypuknutí války na územích, jež byla později okupována, celkem 88 000 000 lidí, zatímco v okamžiku osvobození jich zde zůstalo pouhých 55 000 000. (774) Pokud započítáme všechny, kteří byli hned na počátku války evakuováni, pokud započteme všechny muže mobilizované do Rudé armády, pokud započítáme i ty, kteří se později vrátili z nacistických táborů, dosáhne číslo civilních ztrát minimálně 20 000 000 osob.” Je zajímavé, že autor při svém vzhlížení ke géniu soudruha Stalina (každá jeho kapitola začíná nějakým citátem z díla vůdce národů) zapomněl na to, co drahý Josif Vissarionovič na téma, které je zde rozebíráno, již dávno napsal: “kvůli německé agresi utrpěl Sovětský svaz nenahraditelnou ztrátu - v bojích s Němci, z důvodu německé okupace a kvůli obětem sovětských lidí v německých mučírnách - asi sedmi milionů lidí.” Zdá se, že Alexandr Ďukov svému velkému vzoru všechno nevěří. Soudruh Stalin tvrdil, že lidské ztráty Sovětského svazu činily 7 000 000 osob včetně vojáků ozbrojených sil, kdežto pan Ďukov jen civilní ztráty oceňuje na 20 000 000 lidí. Proto se tedy podíváme trochu podrobněji na jeho odkazy: -, 772, to je učebnice Istorija KPSS z roku 1970; -, 773, to je námi zmiňované nové vydání sborníku generála Krivošejeva. Ony dva odkazy jsou vcelku pochopitelné, dovolil bych si přímo říci, že odpovídající. Ovšem odkaz číslo 774, z něhož jsou převzata ona čísla, týkající se počtu obyvatelstva okupovaných oblastí před okupací a po ní, to je opravdová bomba. Autor zde totiž odkazuje na publikaci italského historika, která byla do ruštiny přeložena v roce 1980. (Boffa, Džuzeppe: Iítorija Sovětskogo Sojuza. Moskva, Progress 1980)

Přiznávám, že mi vůbec není jasné, odkud mohl ve slunné Itálii někdy v sedmdesátých letech kdokoli získat informace, které ještě nebyly sovětskými historiky publikovány. Kde je signor Boffa získal? Ale co to píši, jaký signor? Správně musíme napsat, že to byl “soudruh Giuseppe”. Moskevský korespondent italského komunistického listu Unita. Ona unikátní čísla mohl získat pouze na jediném místě, během instruktáže v rámci organizace, která v té době ze zákulisí řídila celou Komunistickou stranu Itálie. Vrátíme se však nyní od soudruha Giuseppa Boffy k soudruhovi Alexandrovi Ďukovovi. Že si takové oslovení zaslouží, dokazuje téměř na každé straně své knihy. Již jsme se podivili, čím je jeho kniha naplněna, když to nejdůležitější z dané problematiky dokázal umístit na pouhou půlstranu. Můžeme si snadno odpovědět, jeho kniha je naplněna oním již zmiňovaným křikem a pláčem. Můžeme se podívat na jednu z epizod: “... Erich von Manstein přemýšlel o své překrásné německé zemi, něžností se mu svíralo hrdlo. Povinnost vůči ní mu velela opustit ji. Generál a jeho vojáci byli nuceni jít bojovat do divokých východních zemí, které obývaly obrovské hordy podlidí. Generál von Manstein vzpomínal na svoji překrásnou vlast. Ve stejný okamžik v divizích jeho 56. tankového sboru důstojníci četli rozkaz velení o okamžité popravě všech chycených komisařů, židů a příslušníků sovětské inteligence” (podtrženo mnou, pozn. aut.). Ono označení “podlidé” se vyskytuje snad ve všech Ďukovových převyprávěních pocitů a rozhovorů německých generálů, důstojníků a vojáků. Podle něho se němečtí vojáci o Rusech jinak nevyjadřovali. Já osobně tedy, asi na rozdíl od soudruha Ďukova, samozřejmě nevím, o čem pozdější německý maršál Erich von Manstein večer 21. června 1941 přemýšlel a co mu prý “svíralo

hrdlo”. Vyvoláváním duchů se totiž nezabývám. Zato ale vím, že dotyčný krátce po válce napsal paměti, ve kterých se právě oněm dnům těsně před útokem věnuje. A tyto jeho paměti si dnes již může přečíst každý: “Několik dnů před zahájením útoku jsme obdrželi rozkaz Vrchního velitelství branné moci, který byl později znám jako ,rozkaz o komisařích'. Jeho základním obsahem byla pasáž, že všichni zajatí komisaři Rudé armády měli být - jako nositelé bolševické ideologie - na místě zastřeleni. Statut těchto politických komisařů byl podle mezinárodního práva naprosto pochybný. Zcela jistě to nebyli vojáci. Stejně tak málo bych například mohl považovat za vojáka našeho gauleitra. Rovněž však nebylo možné těmto komisařům přiznat statut nevojáka, jako např. zdravotnickému personálu, vojenským duchovním nebo válečným zpravodajům. Byli to spíše - aniž by byli vojáky - fanatičtí bojovníci, a to bojovníci, jejichž činnost mohla být v tradičním smyslu vedení boje považována za ilegální. Jejich úlohou bylo nejen politicky dohlížet na sovětské vojenské velení, ale také dát boji krajní tvrdost a charakter, který zcela odporoval dosavadnímu pojetí vojenského vedení boje. Těmto komisařům bylo možno připsat takové metody boje a zacházení se zajatci, které byly v příkrém rozporu s ustanoveními Haagské konvence o pozemní válce. Ať si myslíme o statutu komisařů podle mezinárodního práva cokoli, tak jejich zastřelení po zajetí v boji muselo odporovat všem zásadám vojenského cítění. Rozkaz o komisařích byl zcela nevojenský, jeho provedení by ohrozilo nejen čest vojska, ale také jeho morálku. Proto jsem byl nucen svým nadřízeným ohlásit, že v oblasti své velitelské působnosti nenechám tento rozkaz provádět. V této záležitosti jsem se naprosto shodoval se svými podřízenými veliteli, a podle toho se v bojové oblasti sboru postupovalo (podtrženo mnou, pozn. aut.). Bylo samozřejmé, že moji vojenští nadřízení s mými názory souhlasili. Všechny snahy ohledně zrušení tohoto rozkazu však byly úspěšné až mnohem později, když bylo jasné, že jediným jeho výsledkem byla skutečnost, že komisaři nutili své podřízené nejbrutálnějšími prostředky, aby bojovali až do posledního muže.” (Citováno dle Manstein, Erich: Ztracená vítězátví. Paměti německého polního maršála. Sv. 1. Brno, Jota 2006, s. 248-249)

Samozřejmě, že Erichu von Mansteinovi nemusíme věřit. Ovšem potom se zcela zákonitě musím zeptat, proč bychom měli věřit Alexandru R. Ďukovovi? Jeho pasáž je naprosto vyfabulovaná a navíc je zcela nesprávně interpretován onen “rozkaz o komisařích”. V něm není uvedeno, že má být střílena veškerá “sovětská inteligence”, dokonce tam ani není uvedeno, že mají být na místě stříleni komunisté. Na místě mají být zastřeleni jedině a pouze příslušníci jedné profesní skupiny, političtí pracovníci Rudé armády. Tedy ozbrojení muži, kteří silou stranického slova, doplněného samozřejmě o pistoli Tokarev TT, měli mezi prostými vojáky likvidovat byť jen náznak jejich pomyšlení na případné zajetí. Když si však již soudruh Ďukov ony von Mansteinovy paměti vybral k fabulaci, trochu jimi zalistujeme. O několik stránek dále nalezneme pasáž, která rozhodně stojí za přečtení: “Sovětské vojenské velení ukázalo již tohoto prvního dne svou pravou tvář. Jeden z našich průzkumníků, který byl odříznut nepřítelem, byl později našimi vojáky nalezen mrtev a hrůzně zohaven. Můj pobočník a já, kteří jsme často při našich cestách k přední linii projížděli úseky, v nichž ještě mohly být nepřátelské oddíly, jsme byli zajedno v tom, že bychom do rukou tohoto nepřítele nechtěli padnout živí.” Nyní se poněkud vzdálíme dílu soudruha Ďukova a podíváme se na jeden německý dokument, který vydalo velitelství Skupiny armád Jih v roce 1943, tedy v době, kdy jejím velitelem byl generál polní maršál Erich von Manstein. Jedná se o tzv. Deset zásad německého vojáka: “1. Vždy si udržuj svoji autoritu mezi místním obyvatelstvem.

2., Buď spravedlivý. 3., Vyjadřuj Rusům spokojenost, pokud dobře pracují. 4., Nebij žádného Rusa. 5., Vystříhej se všech narážek, z nichž by se Rusové mohli domnívat, že se Němci nad ně rasově vyvyšují. 6., Važ si ruských žen a děvčat stejným způsobem, jako si vážíš německých. 7., Vyvaruj se samovolných konfiskací a nezákonných rekvizic potravin a osobních věcí. 8., Při rozhovoru s Rusy dej vždy najevo, že chápeš rozdíl mezi Rusem a bolševikem. 9., Buď zdrženlivý, pokud s Rusem hovoříš o víře a náboženství. 10.,Při jednání s Rusy projevuj klid a důstojnost, dosáhneš tím více než křikem a nadávkami.” Samozřejmě, že nemusíme věřit oněm “poraženým německým generálům”. Ale mohu zde poskytnout úryvek z hlášení armádního komisaře 2. stupně Nikolaje Ivanovice Birjukova, politického zástupce velitele 3. armády, které poslal 1. srpna 1941 na Hlavní správu politické propagandy Rudé armády. Tedy žádný “poražený německý generál”, ale politický komisař v druhé nejvyšší hodnosti, kterou tato profesní skupina měla. Co tedy píše, soudruh Birjukov? “... Od prvních dnů války až do bojů na Dněpru se Němci snažili ve vesnicích provádět takovou politiku, která by nestavěla venkovany proti nim. Proto je první období, můžeme-li je tak označit, charakterizováno tím, že se Němci ve vesnicích nedopouštěli násilí a drancování. Navíc venkovanům přímo říkali, že oni sami jsou také socialisté, ovšem že socialismus budují bez bolševiků a židů. Němci si od venkovanů brali pouze vejce a mléko, málokdy slepice, ale krávy, které měli vesničané ve svém vlastnictví, nechávali na pokoji. Do venkovských stavení nelezli a venkovany neolupovali...” Takže sám sovětský politický komisař zde vydává svědectví, že aspoň v jemu známé oblasti Běloruska se Němci chovali k vesnickému obyvatelstvu zcela korektně, že si tedy brali pouze to, co mohli sníst a vypít po cestě (hrnek mléka, několik vajíček). Zdá se tedy, že oni “poražení němečtí generálové” se ve svých vzpomínkách přibližují realitě mnohem více, než pozdější sovětští propagandisté, soudruhem Ďukovem konče... Všechno se zdá být jasné, aspoň tedy na první pohled. Proč ale soudruh Ďukov cítil potřebu tvořit ve své mysli nové německé zločiny, když Adolf Hitler a jeho souputníci vykonali tolik zločinů, že na jejich popis by nestačilo nejen 576 stran Ďukovovy knihy, ale celých 576 knih? K čemu potřebujeme naprosto fantastická čísla o válečných ztrátách sovětského obyvatelstva, když jsme reálně přišli o miliony lidí. MILIONY! Zdá se málo oněch předpokládaných 5 000 000 mrtvých dětí, žen a starců? Je to opravdu málo? Potřebujeme tedy 15 000 000 obětí nebo snad 25 000 000 obětí, abychom mohli Adolfa Hitlera označit za lidožrouta? Libovolný voják německé branné moci, i ten, který se sovětské ženy nedotknul ani malíčkem a sovětské děti obdarovával čokoládou (byli i tací a nebylo jich málo), je vinen. Je vinen tím, že se zbraní vstoupil tam, kam jej nikdo nezval. Je vinen tím, že za sebou přivedl katy z jednotek SS. Tuto vinu nakonec přiznal i celý německý národ. Proč si tedy máme dále jitřit svoji nemocnou fantazii a vymýšlet další standardizované obrázky nepřítele? Osobně se domnívám, že jsem schopen dát na tyto otázky konkrétní odpovědi. Podle mne totiž existují minimálně TŘI PŘÍČINY, kvůli nimž chtěla sovětská a dnes chce i postsovětská propaganda výrazně navýšit počty obětí mezi civilním obyvatelstvem okupovaných oblastí Svazu sovětských socialistických republik. Ony příčiny mají různý význam - od prostého kapricu, přes patologické chlubilství až k velmi vážnému svazujícímu prvku veškeré sovětské mytologie. Dovolím si je zde rozebrat od toho nejméně důležitého, až k tomu hlavnímu.

Třetí podle významu, i když fakticky první z časového hlediska, nese jméno “židovská otázka”. Ano, je to stále stejné, Iľf s Petrovem se velmi mýlili. I když Židé v Rusku již téměř nežijí, “židovská otázka” zde stále existuje. Samozřejmě chápu, že normální člověk, který navíc není seznámen se zákulisím problému, může moje tvrzení považovat za nesmysl. Vím, že mne mnoho čtenářů v tomto okamžiku nepovažuje za zcela normálního. Odpouštím jim, protože to za chvíli pochopí. Ale myslím, že zdravý rozum nedokáže pochopit, že ve Velké sovětské encyklopedii najde každý bez problémů slovo Osvětim, zatímco slovo Žid by zde hledal marně. Normální člověk si neuvědomuje, jaký podivný znak se to nachází na památníku ve městě Něvěl ve Pskovské oblasti, přímo nad hromadným hrobem umučených Židů. Je to samozřejmě Davidova šesticípá hvězda, kterou ovšem strážci ideového pořádku již při vzniku pomníku pro jistotu ořízli do pěticípého tvaru... Není možné se divit, protože také v onom mnohokrát připomínaném sborníku generála Krivošejeva je uvedeno: “Válka, kterou hitlerovci proti Svazu sovětských socialistických republik zahájili, byla válkou na zničení celých národů, v hlavně slovanských a mezi nimi na prvním místě národa ruského... Barbarské akce německo-fašistických okupantů vůči sovětským lidem, hlavně vůči příslušníkům slovanských národů a v prvé řadě proti příslušníkům národa ruského, přinesly miliony obětí... Likvidaci podléhaly nejen slovanské národy, ale také národy jiné, které žily na území Svazu sovětských socialistických republik. Nejkrutější byl jejich vztah k Židům, kteří byli Němci likvidováni v první řadě, spolu s komunisty...” Pokud však naši profesionální historici, kandidáti a doktoři věd, opravdu tvrdí, že Židé byli likvidováni spolu s jinými národy, spolu s komunisty, potom to nejsou žádní vědci, ale samozvanci. Pokud znají pravdu a přesto píší to, co bylo uvedeno o několik řádků výše, potom to jsou lháři! Od počátku sovětsko-německé války byli sovětští Židé na Němci okupovaných územích předurčeni k co nejrychlejší a nejúplnější likvidaci. Masové zabíjení Židů bylo zahájeno hned v prvních dnech (nikoli týdnech, ale dnech) války, ihned poté, co německé jednotky zaútočily na Sovětský svaz. Tam, kde likvidaci těchto lidí zabezpečovaly německé jednotky se strohou organizovaností a metodickým přístupem, tam byli všichni Židé, mladí i staří, muži, ženy i děti, stříleni. Měli tedy aspoň tu útěchu, že je čekalo rychlé a “lehké” zastřelení. Ovšem tam, kde iniciativu ve vraždění převzali místní aktivisté, tam se Židům o zastřelení mohlo jen zdát... Odhaduje se, že 22. června 1941 žily na území, jež bylo posléze okupováno Němci, asi 4 000 000 Židů, z čehož se jich asi 1 900 000 nacházelo na dříve anektovaných územích pobaltských států, Polska a Rumunska. Lze předpokládat, že evakuaci na východ zvládlo asi milion Židů, zvláště z oblastí levobřežní Ukrajiny a středního Ruska, kam se Němci dostali až na podzim 1941. Z oněch zbývajících tří milionů Židů jich zahynulo minimálně 2 830 000 osob. Zbývajících asi 200 000 Židů (tedy asi 5% původního počtu) přežilo nikoli z důvodu, že by se jich Němcům zželelo. Přežili hlavně ti Židé, kteří se nacházeli v oblastech, které byly jednak Rumunsku vráceny (Bessarábie a Bukovina), jednak byly rumunským vojskem okupovány. Šlo o tzv. Transistrii, tedy o ukrajinské území mezi řekami Dněstr a Jižní Bug. I když pronásledování Židů rumunskými vojáky mělo zpočátku velmi zvrhlé a sadistické kontury, po porážce u Stalingradu se rumunská politika změnila. Masové zabíjení židovského obyvatelstva skončilo, a do židovských ghett mohla nově proudit mezinárodní pomoc. Tím se oblasti pod rumunskou správou lišily od oblastí okupovaných Němci, kde byli Židé vyvražděni téměř do jednoho. V Brestu, jenž v sovětských časech nosil hrdý titul Město hrdina, žilo před německým útokem 25 000 Židů, z nichž se jich osvobození dočkalo pouhých 19. Nikoliv devatenáct tisíc, ale DEVATENÁCT! Přitom šest z nich zachránila rodina Poliny Makarenkové, která je ukryla ve svém domě. Podobné rodiny “spravedlivých světa” se našly prakticky ve všech okupovaných městech a vesnicích. Nyní je v izraelském památníku vědeckém středisku

holocaustu k dispozici seznam téměř 18 000 jmen lidí, kteří se podíleli na záchraně Židů v průběhu druhé světové války. Toto obrovské a bezpříkladné hrdinství a sebeobětování (za ukrývání Židů byly vyvražďovány celé rodiny) však přineslo pouze mizivé promile zachráněných. Dalších několik desítek tisíc Židů se dočkalo osvobození jako bojovníci v partyzánských oddílech. Vztah komunistických špiček k vraždění židovských spoluobčanů je velmi jasně zřetelný na dnes známé historii jednoho politického vyhlášení. Po osvobození ukrajinského hlavního města Kyjeva byl 25. prosince 1943 sestaven text oficiálního prohlášení, v němž bylo o místě masových poprav Židů v prostoru Babij Jar uvedeno: “hitlerovští bandité prováděli masovou zvířecí likvidaci židovského obyvatelstva”. Tento text byl samozřejmě odeslán do Moskvy ke schválení, odkud se 2. února 1944 (tedy po pěti týdnech!) vrátil s opravami od soudruha Alexandrova, náčelníka Správy agitace a propagandy, který se po válce stal známým a vynikajícím “vědcem” a akademikem Akademie věd Svazu sovětských socialistických republik. Upravený text v inkriminované části vypadal následovně: “hitlerovští bandité prováděli masovou zvířecí likvidaci tisíců mírumilovných sovětských obyvatel”. Význam vraždění Židů v celkových ztrátách civilního obyvatelstva a v celkovém množství represí se měnil místně i časově. V prvních týdnech a měsících války byla likvidace židovského obyvatelstva prakticky jediným prvkem hitlerovského teroru na okupovaných územích, na kterém se navíc dosti významně podílela i místní spodina. Postupně však, zvláště s rozvojem guerillové války, se oběťmi trestných výprav ve stále větší a větší míře stávalo i nežidovské obyvatelstvo. Ale např. v Bělorusku, v oné “partyzánské republice”, bylo oficiálně napočítáno 1 547 000 obětí z řad civilního obyvatelstva - téměř polovinu z nich, přesněji 730 000 osob, ale tvořili Židé. V Pobaltí a v Moldavsku lze mezi slova “okupační teror” a “vraždění židovského obyvatelstva” dát rovnítko. Na východě Ukrajiny a ve středním Rusku bylo Židů mezi místním obyvatelstvem mnohem méně a navíc se značné části z nich podařilo evakuovat na východ. Pouze v těchto oblastech Svazu sovětských socialistických republik mělo nežidovské obyvatelstvo výraznější většinu v množství obětí z řad civilního obyvatelstva. Druhá příčina má ve snaze představit hitlerovský plán “genocidy ruského národa” mnohem větší význam, a proto se jí komunistická a současná neostalinistická propaganda věnuje mnohem více. I když byl Adolf Hitler paranoik, nebyl to klinický idiot, a proto moc dobře věděl, že jídlo samo na poli nevyroste. V zemědělství prostě musí někdo pracovat a případná záměna ukrajinských nebo běloruských vesničanů německými zemědělskými kolonisty se mohla plánovat někdy v horizontu 30 let, ale rozhodně nikoli v létě 1941. Tedy v době předpokládaného vrcholu válečných akcí. Právě pragmatismus lze brát jako jednu z německých národních vlastností a Němci v létě 1941 velmi dobře věděli, že klid ve svém týlu si zajistí, pokud nebudou svůj vztah vůči venkovskému obyvatelstvu obsazených území nijak vyostřovat. Pokud někdo z vyšších velitelů německé branné moci hleděl na místní obyvatelstvo jako na “slovansko-asiatskou hordu”, potom jej potřeby udržování vojenské disciplíny nutily aspoň dočasně tyto názory skrývat. Minimálně do té doby, než bude Rusko opravdu a jednoznačně poraženo. Příčiny toho, proč byla okupovaná území nakonec zalita mořem krve, není možné pochopit, aniž bychom si uvědomili činnost druhého účastníka války. Vinu na tom nenesl pouze německý voják, jehož nám minulá i současná propaganda představuje jen jako zločince. Onen v úplnosti nerealizovaný plán “Ost” německého politického a vojenského vedení, jenž byl oprávněně odsouzen v Norimberku, měl zcela jistě svůj protipól, který můžeme směle označit jako “stalinský plán West”. Soudruh Stalin jej sice jako celek papíru nesvěřil, ale zachovalo se velké množství dokumentů a osobních svědectví, abychom si

dokázali udělat obrázek o tom, co soudruh Stalin se sovětským obyvatelstvem na území okupovaném nepřítelem zamýšlel. Dvanáctého dne války, 3. července 1941, drahý soudruh Stalin konečně oslovil své poddané v rozhlasovém projevu. Ač jej ani nenapadlo přiznat sebemenší chybu své předchozí politiky, přesto sdělil sovětskému lidu několik zcela zjevných pravd: “Válku proti fašistickému Německu nelze považovat za obyčejnou válku. Toto není pouze válka mezi dvěma armádami...” To byla čistá pravda. Dvě totalitní despocie dokázaly do toho okamžiku provést obrovské množství krvavých represí, a to nejen vůči vlastnímu obyvatelstvu, ale hlavně vůči obyvatelstvu okupovaných evropských zemí. Nebylo pochyb, že bývalí spojenci v kořistění se mírou společnou a nerozdílnou postarají o to, aby využili svých armád k dosud nevídanému válečnému střetu. V oné Stalinově řeči dále zaznělo, jakými metodami je drahý vůdce národů připraven vést onu neobyčejnou válku: “... Při vynuceném ústupu Rudé armády nesmí nepříteli zůstat ani kilogram obilí, ani litr benzinu. Kolchozníci musí odehnat stáda, veškeré obilí se musí předat pod ochranu státních orgánů, které zabezpečí jeho evakuaci do týlových oblastí. Všechny cenné věci, veškeré barevné kovy, obilí a pohonné hmoty, které nemohou být odvezeny, musí být naprosto a bez výjimek zničeny.” Již pouhé splnění tohoto rozkazu (jednalo se o rozkaz, neboť Josif V. Stalin v té době již zastával funkci předsedy Státního výboru obrany s neomezenými diktátorskými pravomocemi) znamenalo pro miliony lidí na okupovaných územích smrt hladem. Pravdou však zůstává, že “krutost ruských zákonů je výrazně změkčována neschopností jejich prosazování”. Rozkaz o odvezení nebo zničení veškerých zásob potravin a otopu nebyl splněn v celém objemu, ale obrovské destrukce různých zařízení, která zabezpečovala životní potřeby obyvatelstva (vodovody, elektrárny, zásobárny obilí) byly v mnoha místech provedeny. Ruského mužika však hladem neumoříš. Nekonečný sled válek, povstání, rabování a neúrod naučil ruské venkovany “uvařit polévku z topůrka”. Lesy, řeky, zahrady dokázaly jakž takž lidi nakrmit, aby nezemřeli hladem. Ale v Rusku bývá opravdu zima, a právě zima 1941/42 byla jako na potvoru dlouhá a krutá. Ovšem i toho dokázal soudruh Stalin využít a 17. listopadu 1941 osobně podepsal rozkaz nejvyššího velitele č. 0428: “Přikazuji: 1. Zbourat a zcela spálit všechny budovy v týlu německých vojsk do hloubky 40 až 60 km od frontové linie a do šířky 20 až 30 km od každé silniční a železniční komunikace. Ke zničení budov v určených pásmech je třeba okamžitě nasadit letectvo, dělostřeleckou a minometnou palbu, zvláštní průzkumné jednotky, lyžařské a odbojové diverzní skupiny, které musí být vybaveny zápalnými prostředky, granáty a výbušninami...” Hlad a zima však nepatřily k jediným “morovým ranám egyptským”, které se soudruh Stalin rozhodl seslat na civilní obyvatelstvo okupovaných oblastí. Ono všeobecné vypalování domů, po kterém jejich obyvatelé i s dětmi zůstávali venku v mrazech -30° C, můžeme považovat za nevinou zábavu. A to ve srovnání s onou “lidovou válkou”, kterou sovětské velení rozdmýchávalo všemi způsoby. Již 1. července 1941 Ústřední výbor Komunistické strany /bolševiků/ Běloruska vydal směrnici, v níž přikazoval: “ničit nepřátele a nedávat jim klid ani ve dne, ani v noci. Ničit je všude, kde se objeví, pobíjet je vším, co přijde do ruky - sekerami, kosami, lopatami, vidlemi, noži... Kvůli zničení nepřítele se nebojte užít žádných prostředků - škrťte, sekejte, bodejte, travte fašistickou sběř...” Je však třeba uvést, že tyto rozkazy soudruzi z ústředního výboru posílali z dalekého a bezpečného týlu, z Vitěbska, kam utekli již 24. června. Tedy o tři dny dříve, než se

předvoje německých jednotek vůbec přiblížily k minským předměstím. Tito soudruzi prostě utekli, aniž by se pokusili organizovat evakuaci obyvatelstva nebo materiálních hodnot. Za stranickými bafuňáři nezaostávali ani lampasáci. Maršál Sovětského svazu Semjon Konstantinovič Timošenko podepsal 6. srpna 1941, již ve funkci velitele Západního frontu, výzvu, kterou se obracel “k veškerému obyvatelstvu na území okupovaném nepřítelem”. Tento maršál a bývalý hlavní velitel, jenž ztratil téměř celou armádu, přišel o desítky tisíc tanků, letadel a děl, vyzýval nyní neozbrojené obyvatelstvo k následujícím akcím: “Útočte na německé zásobovací kolony a ničte je, zapalujte a bořte mosty, zapalujte budovy i lesy... Zabíjejte nepřítele, mučte jej smrtí hladem, spalujte jej ohněm, zabíjejte jej kulkou i granátem... Zapalujte sklady a ničte fašisty jako prašivé psy...” Ano, přesně tak je třeba chápat ona všeobecně známá slova: “Pod nohama okupantů se rozhořela celá země!” Ovšem tato země nehořela jen sama, s ní hořelo také místní civilní obyvatelstvo. Znám také ono další slavné heslo: “Vše pro frontu, vše pro vítězství!” Základní smysl hesla samozřejmě chápu. Přesto bych však rád pochopil jednu drobnost, do jaké míry se počítalo ono slovo “vše”? Opravdu všechno? Opravdu jsme měli zaplatit LIBOVOLNOU cenu? A pokud svoji zemi změníme ve spálenou plochu bez obyvatelstva jen za účelem dosažení vítězství, čí potom to vítězství bude? K dosažení vítězství ve válce velitelství britského Královského letectva rozhodlo realizovat taktiku masových nočních náletů na německá města. V rozvalinách domů a v ohni požárů zahynuly stovky tisíc civilních obyvatel. Válka ještě neskončila a ve Velké Británii se již rozhořely spory o tom, zda jsou takové nelidské metody vůči ženám a dětem nepřítele ospravedlnitelné. Rozhořčení diskutujících nakonec dosáhlo takového rozměru, že autor této taktiky, letecký maršál Harris, byl fakticky nucen opustit zemi a odjel do Jižní Afriky. Jména padlých pilotů bombardérů nebyla zařazena do spisů hrdinů války... Proč se tedy bráníme možnosti, abychom posoudili, jaký význam mělo obětování NAŠICH žen a dětí? Zde lze vést spor, zda by se na světě našla armáda, jejíž velení by nerozhodlo o zahájení masových represí vůči civilnímu obyvatelstvu jako odpověď na obdobné útoky na vlastní vojáky (“škrťte, sekejte, bodejte, travte jako prašivé psy”). Není třeba pochybovat o skutečnosti, že represivní akce německé branné moci a zvláště jednotek Zbraní SS na mnoha místech tento odpor poněkud předběhly. Sovětské velení se však vůbec nezamýšlelo nad tím, že pobídky k diverzním akcím povedou k situaci, kdy se civilní obyvatelstvo stane terčem represí. Naopak - s využitím všech možností, které mělo k dispozici, se snažilo protivníka přimět k maximálně krutému zacházení s civilním obyvatelstvem. Naneštěstí pro bývalé sovětské historiky je k dispozici obrovské množství dokumentů německé branné moci, které ukazují, že již v prvních dnech války, ještě v červnu 1941, vedla sovětská strana válku bez ohledu na jakékoli konvence. Německé jednotky objevily na mnoha místech těla spolubojovníků, kteří se z nějakého důvodu dostali do sovětských rukou (ranění, osádky sestřelených letadel apod.) a byli umučeni obzvlášť sadistickým způsobem. (Gofman, Joachim: Stalinskaja vojna na uničtoženije. Planirovanije, osuščeátvlenije, dokuměnty. Moskva, AST-Astrel 2006, s. 267-274, 298-299)

Nelze však věřit tomu, že prostí vojáci Rudé armády, tedy ve své většině včerejší ruští, ukrajinští či běloruští rolníci byli již v prvních dnech války prodchnuti takovou nerozumnou nenávistí. Jako mnohem pravděpodobnější se mi jeví hypotéza, že tyto válečné zločiny prováděly zvláštní jednotky Lidového komisariátu vnitřních věcí s cílem vyprovokovat u německých vojáků odvetné akce proti civilnímu obyvatelstvu a raněným vojákům Rudé armády.

Pravděpodobně lze uvést, že toto zvířecké vraždění německých vojáků prováděli stejní “přátelé lidu” z Lidového komisariátu vnitřních věcí, kteří - jak je dnes již známo z nezpochybnitelných svědectví - ve stejné době vraždili vězně ve vyšetřovacích celách a věznicích na západní Ukrajině a v západním Bělorusku. Organizátoři a realizátoři těchto zločinů se následně stávali bojovníky a veliteli oddílů “lidových mstitelů”. Doktor historických věd Vladimír Ivanovič Bojarskij, řádný člen Akademie vojenských věd a navíc také bývalý plukovník Výboru státní bezpečnosti ve své knize, jež je unikátní obrovským množstvím prostudovaných informací, uvádí: “... Právě orgány a jednotky Lidového komisariátu vnitřních věcí sehrály rozhodující úlohu při rozvoji partyzánského hnutí a vytváření diverzních skupin, a to právě v prvním období, tedy do května 1942... Většina partyzánských oddílů byla vytvářena právě z jejich spolupracovníků a z příslušníků sovětské policie, zcela bez účasti místního obyvatelstva... O něco později, když se do výstavby partyzánských oddílů z místních členů strany zapojily oblastní stranické výbory, jejich velitelské kádry dále tvořili operační spolupracovníci vnitra... Na konci roku 1941 a na počátku roku 1942 se zakladateli nových partyzánských oddílů stali velitelé a vojáci dobrovolných strážních oddílů, operační pracovníci státní bezpečnosti a sovětské policie, případně agenturní pracovníci...” Zničující politika vůči obyvatelstvu okupovaných území ovšem přinesla zcela opačné účinky, než se v Moskvě předpokládalo. Stalinova snaha o proměnu všech Němci okupovaných území ve vylidněnou a spálenou pustinu a provokační útoky “partyzánů z Lidového komisariátu vnitřních věcí” vyvolaly v prvních okamžicích samoobranné mechanismy mezi venkovským obyvatelstvem. Vesničané sami převzali obranu svých domovů a svých blízkých před akcemi ozbrojených band libovolné “orientace”. Okupační velení muselo jen podřídit tyto “zastánce pořádku” a “obranné skupiny” svému velení. Legendární patriarcha sovětských diverzantů a účastník čtyř válek, plukovník Ilja Grigorjevič Starinov, napsal ve článku, který vyšel v roce 2000, následující: “Němci velmi rychle využili této situace. Oznámili vesničanům, že pokud nechtějí i se ženami a dětmi zůstat ve třicetistupňových mrazech bez střechy nad hlavou, ať si sami brání své vesnice před žháři. Ukázalo se, že my sami jsme zahnali vesničany přímo do náruče Němců... Po zahájení naší akce proti vesnicím se Němcům podařilo vytvořit policejní jednotky o síle 900 000 osob.” Samozřejmě, že ono číslo 900 000 osob je několikanásobně navýšeno. V prvé řadě zde šlo o názor účastníků partyzánské války, že “policisté byli na každém kroku”. Ale celkové hodnocení chování vesnického obyvatelstva je správné. Podle původního záměru sovětského velení se měly malé “čekistické” skupiny (jejich početní stav činil 20 až 25 osob) stát jakýmsi “kondenzačním jádrem”, kolem nichž se měla semknout ona “partyzánská mlhovina” z řad místního obyvatelstva. Faktický vývoj skupin “lidových mstitelů” na území okupovaném německými vojsky byl však takový, že počty partyzánů se nejen nezvýšily, ale do léta 1942 výrazně poklesly. A to bez ohledu na skutečnost, že plocha Němci obsazených území se po charkovské porážce Rudé armády a průlomu Němců ke Stalingradu a na Kavkaz výrazně zvýšila. “Správa lidového komisariátu vnitřních věcí Leningradské oblasti vyslala do nepřátelského týlu 287 oddílů s celkovým počtem 11 733 osob. Do 7. února 1942 z nich zůstalo jen 60 oddílů s celkovým počtem 1965 osob, tedy asi 17% původního stavu ... Na Ukrajině vyslaly orgány státní bezpečnosti do nepřátelského týlu 778 partyzánských oddílů a 622 diverzních skupin o celkové síle 28 753 osob. Ale podle hlášení z 25. srpna 1942 je spojení udržováno s pouhými 216 oddíly... přičemž jen 22 oddílů s 3310 osobami vede opravdovou záškodnickou činnost. Celkově lze uvést, že po 12 měsících války zůstala v akci pouhá 3 % partyzánských oddílů a diverzních skupin z původního počtu vyslaného v roce 1941 do nepřátelského týlu... Lépe to nedopadlo ani v Bělorusku... V lednu 1942 z celkového počtu 437 skupin a oddílů vyslaných do nepřátelského týlu ukončilo svoji činnost 412 skupin a oddílů - tedy 95 %... Během první válečné zimy byly téměř všechny

velké partyzánské skupiny, čítající několik stovek osob, buď zničeny, nebo se rozpadly do malých skupinek...” Naproti tomu se do listopadu 1942 celkový počet příslušníků “pomocné policie” z řad bývalých sovětských občanů zvýšil na 320 000 dobrovolníků, přičemž dalších 48 000 dobrovolníků působilo v samostatných policejních protiguerillových jednotkách. Z bývalých sovětských občanů byly postaveny také velké svazky, mezi nimi známá desetitisícová Ruská osvobozenecká lidová armáda, která převzala vedení bojových akcí proti sovětským guerillám v Brjanské a Orelské oblasti. Dlouho se můžeme přít, zda pojem “druhá občanská válka” odpovídá tomu, co se v letech 1942 a 1943 dělo na značné části okupovaných sovětských území. Důležité nejsou termíny, důležité je to, že v šumících brjanských lesích se velké skupiny ruských lidí navzájem vraždily, vypalovaly si vesnice a zúčtovávaly s těmi, které považovaly za zrádce vlastní věci, aniž by šetřily mladé nebo staré, muže či ženy. O tom, že na západní Ukrajině se rozhořela děsivá a několikanásobná občanská válka, které se účastnily jednotky polské Zemské armády, Ukrajinské povstalecké armády, sovětských partyzánů a ukrajinských “policistů”... o tom dnes již žádné spory neexistují... Samozřejmě, že Adolf Hitler (tímto jménem zde označuji celý aparát nacistické totalitní despocie) byl hlavním viníkem této obrovské tragédie. Všichni mrtví těchto krvavých orgií všeobecného teroru, které se rozpoutaly na okupovaném území Svazu sovětských socialistických republik, musí být považováni za oběti nacistické agrese. Bez ohledu na skutečnost, zda vrazi hovořili německy, rusky, nebo ukrajinsky. Pouze hitlerovská agrese vytvořila možnost vypuknutí této několikaleté války, sám Hitler jim dal do rukou zbraně a přikázal jim zahájit palbu v této bratrovražedné válce. O této věci v žádném případě nepochybuji. Ovšem dovoluji si vznést následující otázky: “A soudruh Stalin je v této věci naprosto z obliga? Soudruh Stalin nenese žádnou vinu za tuto prolitou krev? Nebyl to náhodou právě Stalinův komunistický režim, který dostal obyvatelstvo do takového stavu, že krutý nepřítel, který vnikl na toho území, se v prvních okamžicích zdál být osvoboditelem?” Nyní ovšem přejdeme k tomu hlavnímu. K požáru ve skladu. Požár ve skladu vypukne vždy, když se skladníci snaží zničit důkazy svých mnohaletých machinací a zpronevěr. Tito žháři dělají vše pro to, aby oheň byl solidní, ničivý, a hlavně, aby byl naprosto přesně zdokumentován hasičskými sbory. Následně je totiž možné odepsat vše, co je třeba. Pokud by požár vypukl sám od sebe, například díky úderu blesku, což by se později potvrdilo i vyšetřováním, to by byl pro potenciální žháře opravdový svátek. V lednu 1937 v Sovětském svazu proběhlo všeobecné sčítání lidu. Ovšem obyvatelstvo se o výsledku této akce vůbec nic nedozvědělo. Výsledek byl totiž označen za “zločinný”, jednotlivé dokumenty byly uzavřeny do archivů s označením vysokého stupně utajení a představitelé sčítacích komisí byli uvězněni jako “nepřátelé lidu”. O dva roky později, v lednu 1939, bylo provedeno opětovné sčítání lidu, přičemž jeho výsledek oznámil sám soudruh Stalin: “V zemi vítězícího socialismu žije 170 000 000 obyvatel.” V současné době bylo o “kriminalizovaném sčítání lidu” napsáno několik vědeckých monografií a spousta článků v odborných časopisech. Předpokládá se, že na počátku roku 1937 v zemi žilo kolem 160 000 000 obyvatel. Doklady sčítacích komisí nezachytily existenci 155 600 000 osob, dalších 5 500 000 osob se mělo nacházet ve vězeních a pracovních táborech. Další výzkumy ovšem zjistily, že v rámci GULAGu žilo - kvůli vysoké úmrtnosti vězňů - asi o 1 500 000 osob méně. Při propočítání přirozeného přírůstku obyvatelstva (přitom “represivní” roky 1937 a 1938 nebyly nejvhodnější pro zakládání rodin a rozsáhlé rození dětí - kvůli tomu současní demografové snížili odhad přirozeného přírůstku o 2 500 000 osob) se v současnosti odhaduje, že oficiální data o počtu obyvatelstva Svazu sovětských socialistických republik na počátku roku 1939 byla

navýšena o tři až pět milionů osob. Jinými slovy, reálné počty obětí stalinských represí ve třicátých letech (nejde pouze o tzv. velký teror roku 1937, ale také o oběti rozkulačování, hladomoru období kolektivizace, očisty měst od “elementů práce se štítících”, etnických čistek apod.) nejsou ony statisíce osob, přiznané různými stranickými komisemi, ale že jde o miliony lidí. Tím se ovšem ve skladu objevuje několikamilionové manko. Navíc má do budoucna tendenci neustále růst, neboť ani válka, ani období “poválečné obnovy” nesnížily svůj hlad po otrocké pracovní síle a stát se rozhodně nemínil vzdát svých rozsáhlých represí. Proto musely i nadále miliony lidí kopat kanály, rubat uhlí, stavět cesty a obnovovat “giganty stalinské industrializace”. Kolik lidí navždy zůstalo zahrabáno v základech oněch “staveb století”, to ví jen Bůh na nebesích. A vůbec nikdo již neví, zda soudruh Stalin v Boha věřil a zda byl připraven předložit svá čísla soudu Nejvyššího. Zato je obecně známo, že soudruh Stalin se rozhodně nemínil postavit jako obviněný před žádný soud na Zemi, že se za své činy nemínil odpovídat žádné “revizní komisi”, že nemínil předložit výsledky své činnosti ani okruhu těch, kteří jej obklopovali. Právě proto si soudruh Stalin mohl dovolit tvrdit, že ve válce zahynulo asi sedm milionů sovětských občanů, tedy přibližně tolik lidí, jako v Německu. Soudruh Chruščov také nepředpokládal, že jej dostihne nějaká “revizní komise” (což se mu v říjnu 1964 velmi vymstilo), ale přesto počet válečných obětí ve srovnání se soudruhem Stalinem ztrojnásobil. Zdá se, že navýšení počtu válečných obětí pro něho mělo nějaký význam. Lze dokonce tvrdit, že soudruh Chruščov byl první sovětský vůdce, jenž prováděl standardní zahraniční politiku. Pod slovem standardní myslíme pouze její formu. Soudruh Chruščov jezdil na zahraniční návštěvy, do Moskvy přijížděli zahraniční státníci ze zemí mimo sovětský blok, v Moskvě se konal Světový festival mládeže, slovo “mír” přestalo být v sovětské teorii pouhým synonymem k “mírové přestávce mezi dvěma válkami”. V této měnící se situaci se soudruhu Chruščovovi oněch nově vyhlášených 20 000 000 válečných obětí Svazu sovětských socialistických republik hodilo jako forma ideologické “boty”, kterou mohl v jistý okamžik začít bušit do vyjednávacího stolu. Na všechny “otravné” dotazy - od krotkých připomínek ohledně vrácení techniky, získané v rámci programu lend-lease, až po požadavky navrácení svobody národům východní Evropy - mohl nyní soudruh Chruščov zahřímat: “Dvacet milionů obyvatel jsme ve válce ztratili! Jaké peníze byste ještě chtěli? Zachránili jsme celý svět! Svojí krví jsme do poslední kapky všechno splatili...” Moc dobře si pamatuji, jak v létě 1968 všichni sovětští lidé planuli spravedlivým rozhořčením: “Vždyť jsme je osvobodili. Tolik našich lidí za ně položilo životy a oni nás chtějí nyní vyhnat?” A potom přišla radostná epocha “pěrestrojky a glasnosti”. A soudruh Gorbačov, který dostával všechny nové zprávy jako první, si nemohl nevšimnout, jaké “zázraky” zvládla stalinská demografická statistika. Proto bylo rozhodnuto provést určité propočty, aby bylo dosaženo aspoň iluze “právního státu” a zvládly se všechny hrozící problémy v oblasti sčítání lidu. A náhle se objevilo 27 000 000 sovětských válečných obětí. Navýšením mrtvých z války mohly snadno zmizet ony nedostatky sčítání lidu z ledna 1939, obrovský nárůst mortality obyvatelstva v týlu i masové útěky ze “země vítězícího socialismu” na konci války, stejně jako masové represe předválečných i poválečných let. Zkrátka a dobře - objevila se možnost učinit Hitlera odpovědného za Stalinovy zločiny. Právě proto vznikla zcela nová komise, tvořená stranicky prověřenými docenty a kandidáty věd, do jejíhož čela byl postaven člen korespondent Akademie věd soudruh Poljakov. Jeden z hlavních spolupracovníků této komise, doktor historických věd soudruh Ševjakov publikoval později zajímavý článek, (Sociologičeskije issledovanija 1991, no. 12)

ve kterém popsal práci této komise i dosažené výsledky. Přesněji řečeno, popsal úsilí komise dosáhnout ono číslo nadekretovaných 27 000 000 osob sovětských válečných ztrát. Ukázalo se ovšem, že “plán válečných obětí” se komisi v úplnosti splnit nepodařilo. Co to znamená, nepodařilo? Ševjakov ve svém článku uvádí, že jediné opravdové dokumenty, které měla Poljakovova komise k dispozici, byly číselné souhrny Mimořádné státní komise pro stanovení a dohledání zločinů německo-fašistických okupantů. I z těchto dokumentů se zjistilo, že na okupovaných územích zahynulo 6 390 000 osob. Protože Poljakovova komise již věděla, jaké byly sovětské vojenské ztráty, a navíc také věděla, že vojenské velení si onu cifru 8 700 000 mrtvých nepřeje zvyšovat, potřebovala pro splnění onoho počtu 27 000 000 obětí někde dohledat 18 300 000 mrtvých. Z toho důvodu byly jediné archivní dokumenty, které měla komise k dispozici, označeny jako nevěrohodné, neboť údajně výrazně snižovaly utrpěné ztráty. Soudruh Ševjakov nejen ve svém článku zpochybnil ony dokumenty, on ještě navíc objasnil, že k tomuto snížení obětí byly tři důvody. Všechny tři jsou velmi zajímavé. První dva lze označit jako “intenzivní pohyb obyvatelstva”, třetí nese název “nedokončená repatriace sovětských občanů ze zahraničí”. Je to opravdu zajímavé. Všechny tři důvody mohou vést k navýšení výsledků, ale nejsem schopen si představit, jak s jejich pomocí mohlo dojít ke snížení počtu obětí. Např. trestná výprava vypálila nějakou běloruskou vesnici a postřílela všechny její obyvatele. Mimořádná státní komise pro stanovení a dohledání zločinů německo-fašistických okupantů započítala všechny obyvatele do počtu mrtvých. Ale možná někdo zůstal živ, protože odešel k partyzánům, někdo byl již dříve raněn a evakuovali jej do nemocnice až za Volhou, po vyléčení se oženil a s mladou ženou odjeli na Dálný východ jako dobrovolníci na stavbu socialismu. Daný člověk reálně žije, i když o něm v Bělorusku nikdo neví. Toto může být ona “intenzivní migrace obyvatelstva” a její vliv na práci Mimořádně státní komise pro stanovení a dohledání zločinů německo-fašistických okupantů. K tomuto efektu, jenž znamenal těsně po válce navýšení počtu obětí, přistupoval také návrat repatriantů ze zahraničí. Někdo byl prostě považován za mrtvého, ale fakticky se zachránil, odvezli jej do Německa na nucené práce, a nyní se vrátil domů. Nejzajímavější je ale třetí důvod onoho mýtického snížení počtu sovětských válečných obětí. Soudruh Ševjakov kritizoval členy Mimořádné státní komise pro stanovení a dohledání zločinů německo-fašistických okupantů, že “nezvládali politické zastírání a metodiku fašistických zločinů”. Ovšem s tímto tvrzením si dovolím zcela zásadně nesouhlasit. Pokud ne ničeho jiného, tak “politického zastírání” měli komunističtí úředníci stalinské epochy dostatek. Bez jakýchkoli problémů dokázala Mimořádná státní komise pro stanovení a dohledání zločinů německo-fašistických okupantů připsat Němcům vraždění polských důstojníků v Katyni i na jiných místech, podařilo se jí na “fašistické netvory” shodit řádění chlapců s “čistýma rukama a planoucími srdci” ve věznicích ve Lvově a ve Vinici v červnu a červenci 1941. Přitom každý výsledek zkoumání Mimořádné státní komise pro stanovení a dohledání zločinů německo-fašistických okupantů procházel velmi přísnou kontrolou a schválením “na samém vrchu”, než mohl být publikován. Pokud by již v roce 1945 byl zadán úkol nalézt 18 000 000 válečných obětí, soudruzi z komise by svůj čestný úkol splnili. V jiném případě by se totiž mohli v práci nové komise dostat také mezi “oběti německých okupantů”. Ovšem tito chudáci si nedokázali představit, co bude načalstvo v osmdesátých letech potřebovat. Kvalit našich “socialistů s lidskou tváří” prostě nedosahovali. Ovšem je to snad důvod, aby tito čestní soudruzi byli obviňováni ze ztráty bdělosti a ostražitosti? Aby byli obviňováni, že nedokázali prohlédnout fašistické “zastírání”? Máme-li hovořit seriózně, musíme potvrdit, že zjištěná čísla Mimořádné státní komise pro stanovení a dohledání zločinů německo-fašistických okupantů vzbuzují velké množství otázek a dohadů. Soudruh Ševjakov předložil data u každé republiky Svazu sovětských

socialistických republik, přičemž jím uvedené procento ztrát je vztaženo k předválečnému počtu obyvatel té které republiky. U Ruské sovětské federativní socialistické republiky šlo o procento z celkového počtu obyvatel, kteří se dostali pod německou okupaci, což bylo určeno jako 28 000 000 osob. Údaje vypadají následovně: Lotyšsko

313 800 obětí

16,5 %

Litva

436 500 obětí

15,1 %

Bělorusko

1 547 000 obětí

15,0 %

Ukrajina

3 256 000 obětí

8,1 %

Estonsko

61 300 obětí

6,1 %

Rusko

706 000 obětí

2,5 %

Moldavsko

61 200 obětí

2,4 %

Mohou být tato čísla vůbec pravdivá? Samozřejmě, že nikoli. Na počátku války žilo např. v Litvě 2 900 000 obyvatel a v Lotyšsku 1 900 000 obyvatel. A množství obětí mělo být v těchto dvou malých svazových republikách dohromady vyšší, než množství civilních obětí války v Ruské sovětské federativní socialistické republice? A procento obětí v Lotyšsku vyšší, než v kterékoli jiné svazové republice, Bělorusko nevyjímaje? Vždyť v Bělorusku dosáhla guerillová válka největších rozměrů. Jak tomu máme rozumět? O jaké “oběti okupantů” jde právě v Lotyšsku? Vždyť v této zemi nebylo žádné partyzánské hnutí, které by snad stálo za řeč. Tedy v době německé okupace. A navíc právě Lotyšsko bylo nevyčerpatelným rezervoárem dobrovolníků, kteří v rámci policejních jednotek působili v Bělorusku i v Rusku. Kromě vraždění Židů v Lotyšsku k žádnému “teroru fašistických okupantů” nedocházelo. Ovšem židovského obyvatelstva nebylo v Lotyšsku na počátku války 314 000, ale “jen” 90 000. V sousední Litvě naopak žilo před vypuknutím války na 250 000 Židů. Velmi podivně také vypadá vyčíslení počtu válečných obětí mezi civilním obyvatelstvem na Ukrajině a v okupovaných oblastech Ruska. I když budeme počítat, že právě na Ukrajině bylo povražděno 1 500 000 Židů, jde o velmi podivná čísla... Je to špatné, že v tak závažném problému dochází k tak závažným rozporům, ovšem lze dosti dobře předpokládat, že ony velké číselné rozdíly mohou souviset se skutečností, že Mimořádná státní komise pro stanovení a dohledání zločinů německo-fašistických okupantů zahrnula u některých údajů do jednoho jak válečné ztráty civilního obyvatelstva, tak zahynuvší válečné zajatce, zatímco soudruh Ševjakov interpretoval tato data pouze jako válečné ztráty civilního obyvatelstva. Při takovém stavu je ale třeba uvést vše na pravou míru. Pobaltí totiž bylo oblastí, kam posílali jak sovětské válečné zajatce, tak nucené nasazené pracovníky. Ano, zní to velmi podivně, ale celé Pobaltí bylo “čistým příjemcem” nevolnické pracovní síly. Na základě závěrů Repatriační správy bylo v Estonsku, Litvě a Lotyšku na konci války napočítáno celkem 227 044 civilistů a 56 363 válečných zajatců, kteří sem byli v průběhu války dovezeni na nucené práce z jiných oblastí okupovaného území Sovětského svazu. Obrovské zajatecké tábory vznikly na Ukrajině, a to hlavně z toho důvodu, že zde bylo obrovské množství zajatců z řad Rudé armády. Jen v pěti obkličovacích kotlech na Ukrajině (umaňském, kyjevském, mělitopolském, kerčském a charkovském) bylo podle německých údajů zajato 1 100 000 sovětských vojáků. Ohledně sovětských válečných ztrát nám zůstává jeden problém. Potřebujeme zjistit, zda sovětští váleční zajatci nebyli chybně (nebo snad záměrně) započítáni do ztrát

dvakrát. Jednak v rámci námi zjištěných počtů vojenských ztrát, jednak v oněch 6 390 000 obětech, které vyčíslila Mimořádná státní komise pro stanovení a dohledání zločinů německo-fašistických okupantů. Zda tedy není toto celkové číslo civilních ztrát výrazně navýšeno právě o zahynuvší válečné zajatce. Myslím, že vůbec není třeba se zabývat fantasmagoriemi soudruha Ševjakova, např. jeho tvrzením, že hitlerovci záměrně podporovali a rozšiřovali na okupovaném území epidemie nakažlivých nemocí. To by byl opravdu velmi chytrý tah, dělat něco podobného v blízkém týlu nejdůležitějšího válčiště! Také tvrzení, že mnozí “ostarbeitři” se do vlasti vrátili s nevyléčitelnými nemocemi, jako např. se syfilidou. Případně že okupanti tajně ozařovali sovětské muže rentgenovým zářením, aby snížili jejich plodnost. Takové žvásty jsou důležité pouze pro toho, kdo si plete vědu s propagandou... Co nám tedy ještě zbývá z rozboru tohoto strašného a nelidského tématu? Tragédie, kterou prošel sovětský lid, je natolik strašná, že k ní pravděpodobně nenajdeme analogii v dějinách civilizovaného světa. Zkusíme tedy aspoň rámcově shrnout všechny výsledky: -, 11 000 000 padlých a zemřelých vojáků; -, až 6 000 000 zemřelých či zavražděných civilních obyvatel; -, až 1 000 000 zemřelých civilních obyvatel Leningradu a Stalingradu; -, možná až 9 000 000 obětí stalinských represí; -, a bezedné moře lží.

PŘÍLOHY Vzhledem ke skutečnosti, že čtenář zatím nemá k dispozici plnohodnotné přehledy německých a sovětských vojsk z léta 1941, rozhodla se redakce českého vydání zařadit přílohy 1 až 10, které uvádějí základní pensum potřebných informací, na které je autorem knihy často odkazováno (pozn. red.)

PŘÍLOHA 1 ORGANIZACE A VYŠŠÍ VELITELSKÝ SBOR NĚMECKÉHO TANKOVÉHO VOJSKA K 20. ČERVNU 1941 Východoevropské válčiště 1. tanková skupina , velitel skupiny - generálplukovník Ewald von Kleist , III. motorizovaný sbor , , velitel sboru - generál jezdectva Eberhard von Mackensen , , 14. tanková divize , , , velitel divize - generálmajor Friedrich Kühn , , 16. motorizovaná divize , , , velitel divize - generálmajor Sigfried Heinrici , XIV. motorizovaný sbor , , velitel sboru - generál pěchoty Gustav von Wietersheim , , 9. tanková divize , , , velitel divize - generálporučík Alfred von Hubicki , , 16. tanková divize , , , velitel divize - generálporučík Hans Valentin Hube , Motorizovaná divize SS Wiking , , velitel divize - SS-Gruppenführer Felix Steiner , XXXXVIII. motorizovaný sbor , , velitel sboru - generál tankových jednotek Werner Kempf , , 11. tanková divize , , , velitel divize - generálmajor Ludwig Crüwell , , 25. motorizovaná divize , , , velitel divize - generálporučík Heinrich Clossner , , 13. tanková divize , , , velitel divize - generálmajor Friedrich Wilhelm von Rothkirch , Motorizovaná divize SS Leibstandarte Adolf Hitler , , velitel divize - SS-Obergruppenführer Joseph Dietrich 2. tanková skupina , velitel skupiny - generálplukovník Heinz Guderian , XXIV. motorizovaný sbor , , velitel sboru - generál jezdectva Geyr von Schweppenburg , , 1. jezdecká divize , , , velitel divize - generálporučík Kurt Feldt , , 3. tanková divize , , , velitel divize - generálporučík Walter Model

, , , , , , , , , , , , , , , , , ,

, 4. tanková divize , , velitel divize - generálmajor Wilibald von Langermann , 10. motorizovaná divize , , velitel divize - generálmajor Friedrich Wilhelm von Löper XXXXVI. motorizovaný sbor , velitel sboru - generál tankových jednotek Heinrich von Vietinghoff , 10. tanková divize , , velitel divize - generálporučík Ferdinand Schaal Motorizovaná divize SS Das Reich , velitel divize - SS-Obergruppenführer Paul Hausser XXXXVII. motorizovaný sbor , velitel sboru - generál tankových jednotek Joachim Lemelsen , 17. tanková divize , , velitel divize - generálmajor Karl von Weber , 18. tanková divize , , velitel divize - generálmajor Walter Nehring , 29. motorizovaná divize , , velitel divize - generálmajor Walter von Boltenstein

3. tanková skupina , velitel skupiny - generálplukovník Hermann Hoth , XXXIX. motorizovaný sbor , , velitel sboru - generál tankových jednotek Rudolf Schmidt , , 7. tanková divize , , , velitel divize - generálmajor Hans von Funck , , 14. motorizovaná divize , , , velitel divize - generálmajor Heinrich Wosch , , 20. motorizovaná divize , , , velitel divize - generálporučík Hans Zorn , , 20. tanková divize , , , velitel divize - generálporučík Horst Stumpff , LVII. motorizovaný sbor , , velitel sboru - generál tankových jednotek Adolf Friedrich Kuntzen , , 12. tanková divize , , , velitel divize - generálmajor Josef Harpe , , 18. motorizovaná divize , , , velitel divize - generálmajor Friedrich Herlein , , 19. tanková divize , , , velitel divize - generálporučík Otto von Knobelsdorff 4. tanková skupina , velitel skupiny - generálplukovník Erich Hoepner , XXXXI. motorizovaný sbor , velitel sboru - generál tankových jednotek Hans Reinhardt , , 1. tanková divize , , , velitel divize - generálporučík Friedrich Kirchner , , 6. tanková divize , , , velitel divize - generálmajor Franz Landgraff , , 36. motorizovaná divize , , , velitel divize - generálporučík Otto Ottenbacher , LVI. motorizovaný sbor , velitel sboru - generál pěchoty Erich von Manstein-Lewinski

, , , , , ,

, 3. motorizovaná divize , , velitel divize - generálporučík Curt Jahn , 8. tanková divize , , velitel divize - generálmajor Erich Brandenberg Motorizovaná divize SS Totenkopf velitel divize - SS-Gruppenführer Theodor Eicke

Západoevropské válčiště 100. tanková brigáda , velitel brigády - generálmajor Johan Haarde 101. tanková brigáda , velitel brigády - generálmajor Hans svobodný pán von Boineburg-Lengsfeld Středomořské válčiště Německý africký sbor , velitel sboru - generálporučík Erwin Rommel , , 5. lehká divize , , , velitel divize - generálmajor Karl Böttcher , , 15. tanková divize , , , velitel divize - generálmajor Walter Neumann-Silkow Záloha vrchního velení , XXXX. motorizovaný sbor , velitel sboru - generál jezdectva Georg Stumme , , 2. tanková divize , , , velitel divize - generálporučík Rudolf Veiel , , 5. tanková divize , , , velitel divize - generálporučík Gustav Fehn

PŘÍLOHA 2 ORGANIZACE A VYŠŠÍ VELITELSKÝ SBOR SOVĚTSKÉHO TANKOVÉHO VOJSKA K 20. ČERVNU 1941 Východoevropské válčiště Leningradský vojenský okruh , 1. mechanizovaný sbor , , velitel sboru - generálmajor Michail Lvovič Čerňavskij , , 1. tanková divize , , , velitel divize - generálmajor Viktor Iljič Baranov , , 3. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Konstantin Juvěnaljevič Andrejev , , 163. motorizovaná divize , , , velitel divize - generálmajor Ivan Michajlovič Kuzněcov , 10. mechanizovaný sbor , , velitel sboru - generálmajor Ivan Gavrilovič Lazarjov , , 21. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Leonid Vasiljevič Bunin , , 23. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Makarij Ivanovič Česnokov , , 198. motorizovaná divize , , , velitel divize - generálmajor Vladimír Viktorovič Krjukov Pobaltský zvláštní vojenský okruh , 3. mechanizovaný sbor , , velitel sboru - generálmajor Alexej Vasiljevič Kurkin , , 2. tanková divize , , , velitel divize - generálmajor Jegor Nikolajevič Soljankin , , 5. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Ivan Pětrovič Korčagin , , 84. motorizovaná divize , , , velitel divize - plukovník Pjotr Ivanovič Foměnko , 12. mechanizovaný sbor , , velitel sboru - generálmajor Nikolaj Michajlovič Šestopalov , , 23. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Timofej Semjonovič Orlenko , , 28. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Ivan Danilovič Čerňachovskij , , 202. motorizovaná divize , , , velitel divize - plukovník Vladimír Konstantinovič Gorbačov Západní zvláštní vojenský okruh , 6. mechanizovaný sbor , , velitel sboru - generálmajor Michail Georgijevič Chackilevič , , 4. tanková divize , , , velitel divize - generálmajor Andrej Gerasimov Potaturčev , , 7. tanková divize , , , velitel divize - generálmajor Semjon Vasiljevič Borzilov

, , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

, 29. motorizovaná divize , , velitel divize - generálmajor Ibragim Paskajevič Bikžanov 11. mechanizovaný sbor , velitel sboru - generálmajor Dmitrij Karpovič Mostověnko , 29. tanková divize , , velitel divize - plukovník Nikolaj Pětrovič Studněv , 33. tanková divize , , velitel divize - plukovník Michail Fjodorovič Panov , 204. motorizovaná divize , , velitel divize - plukovník Alexandr Michajlovič Pirov 13. mechanizovaný sbor , velitel sboru - generálmajor Pjotr Nikolajevič Achljustin , 25. tanková divize , , velitel divize - plukovník Nikolaj Matvějevič Nikiforov , 31. tanková divize , , velitel divize - plukovník Sergej Andrejevič Kalichovič , 208. motorizovaná divize , , velitel divize - plukovník Vladimír Ivanovic Ničiporovič 14. mechanizovaný sbor , velitel sboru - generálmajor Stěpan Iljič Oborin , 22. tanková divize , , velitel divize - generálmajor Viktor Pavlovic Puganov , 30. tanková divize , , velitel divize - plukovník Semjon Iljič Bogdanov , 205. motorizovaná divize , , velitel divize - plukovník Filipp Fjodorovič Kuďurov 17. mechanizovaný sbor , velitel sboru - generálmajor Michail Pětrovič Pětrov , 27. tanková divize , , velitel divize - plukovník Alexej Osipovič Achmanov , 36. tanková divize , , velitel divize - plukovník Sergej Zacharovič Mirošnikov , 209. motorizovaná divize , , velitel divize - plukovník Alexej Iljič Muravjov 20. mechanizovaný sbor , velitel sboru - generálmajor Andrej Grigorjevič Nikitin , 26. tanková divize , , velitel divize - generálmajor Viktor Timofejevič Obuchov , 38. tanková divize , , velitel divize - plukovník Sergej Isajevič Kapustin , 210. motorizovaná divize , , velitel divize - plukovník Fjodor Nazarovič Parchoměnko

Kyjevský zvláštní vojenský okruh , 4. mechanizovaný sbor , , velitel sboru - generálmajor Andrej Andrejevič Vlasov , , 8. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Pjotr Semjonovič Fotčenkov , , 32. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Jefim Grigorjevič Puškin , , 81. motorizovaná divize , , , velitel divize - plukovník Pjotr Michajlovič Varypajev

, , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

8. mechanizovaný sbor , velitel sboru - generálporučík Dmitrij Ivanovič Rjabyšev , 7. motorizovaná divize , , velitel divize - plukovník Alexandr Vasiljevič Gerasimov , 12. tanková divize , , velitel divize - generálmajor Timofej Andrejevič Mišanin , 34., tanková divize , , velitel divize - plukovník Ivan Vasiljevič Vasiljev 9. mechanizovaný sbor , velitel sboru - generálmajor Konstantin Konstantinovič Rokossovskij , 20. tanková divize , , velitel divize - plukovník Michail Jefimovič Katukov , 35. tanková divize , , velitel divize - plukovník Nikolaj Alexandrovič Novikov , 131. motorizovaná divize , , velitel divize - plukovník Nikolaj Vasiljevič Kalinin 15. mechanizovaný sbor , velitel sboru - generálmajor Ignatij Ivanovič Karpězo , 10. tanková divize , , velitel divize - generálmajor Sergej Jakovlevič Ogurcov , 37. tanková divize , , velitel divize - plukovník Fjodor Georgijevič Anikuškin , 212. motorizovaná divize , , velitel divize - generálmajor Sergej Vasiljevič Baranov 16. mechanizovaný sbor , velitel sboru - divizní velitel Alexandr Dmitrijevič Sokolov , 15. tanková divize , , velitel divize - plukovník Vasilij Judovič Polozkov , 39. tanková divize , , velitel divize - plukovník Nikolaj Vasiljevič Starkov , 240. motorizovaná divize , , velitel divize - plukovník Ivan Vasiljevič Gorběnko 19. mechanizovaný sbor , velitel sboru - generálmajor Nikolaj Vladimirovič Feklenko , 40. tanková divize , , velitel divize - plukovník Michail Vasiljevič Širobokov , 43. tanková divize , , velitel divize - plukovník Ivan Grigorjevič Cibin , 213. motorizovaná divize , , velitel divize - plukovník Vasilij Michajlovič Osminskij 22. mechanizovaný sbor , velitel sboru - generálmajor Semjon Michajlovič Kondrusev , 19. tanková divize , , velitel divize - generálmajor Kuzma Alexandrovič Seměnčenko , 41. tanková divize , , velitel divize - plukovník Pjotr Pětrovič Pavlov , 215. motorizovaná divize , , velitel divize - plukovník Pavlin Andrejevič Barabanov 24. mechanizovaný sbor , velitel sboru - generálmajor Vladimír Ivanovič Čisťakov , 45. tanková divize , , velitel divize - brigádní velitel Michail Dmitrijevič Solomatin

, , , ,

, , , ,

49. tanková divize , velitel divize - plukovník Konstantin Fjodorovič Švěcov 216. motorizovaná divize , velitel divize - plukovník Ašot Sarkisovič Sarkisjan

Oděský vojenský okruh , 2. mechanizovaný sbor , , velitel sboru - generálporučík Jurij Vladimirovič Novoselskij , , 11. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Grigorij Ivanovič Kuzmin , , 16. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Michail Ivanovič Myndro , , 15. motorizovaná divize , , , velitel divize - generálmajor Nikolaj Nikiforovič Bělov , 18. mechanizovaný sbor , , velitel sboru - generálmajor Pjotr Vasiljevič Voloch , , 44. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Vasilij Pětrovič Krymov , , 47. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Georgij Semjonovič Rodin , , 218. motorizovaná divize , , , velitel divize - plukovník Alexej Pavlovič Šaragin Dálnovýchodní válčiště (Z Dálného východu byl na budoucí východoevropské válčiště od května 1941 přesunován 5. mechanizovaný sbor a 57. samostatná tanková divize)

Dálnovýchodní front , 30. mechanizovaný sbor , , velitel sboru - generálporučík Vasilij Stěpanovič Golubovskij , , 58. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Alexandr Andrejevič Kotljarov , , 60. tanková divize , , , velitel divize - generálmajor Alexej Fjodorovič Popov , , 239. motorizovaná divize , , , velitel divize - plukovník Gajk Oganěsovič Martirosjan , , 59. samostatná tanková divize , , , velitel divize - plukovník Semjon Pankraťjevič Černobaj , , 69. motorizovaná divize , , , velitel divize - plukovník Pjotr Nikolajevič Dormačov Zabajkalský vojenský okruh , 5. mechanizovaný sbor , , velitel sboru - generálmajor Ilja Prokofjevič Alexejenko , , 13. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Fjodor Ustinovič Gračov , , 17. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Ivan Pětrovič Korčagin , , 109. motorizovaná divize , , , velitel divize - plukovník Nikolaj Pavlovič Krasnoreckij , , 57. samostatná tanková divize

, , , , , , , , ,

, , velitel divize - plukovník Vasilij Alexandrovič Mišulin 61. samostatná tanková divize , velitel divize - plukovník Boris Michajlovič Skvorcov 36. motostřelecká divize , velitel divize - plukovník Ilja Fjodorovič Dudarjov 57. motostřelecká divize , velitel divize - plukovník Dmitrij Ivanovič Samarskij 82. motorizovaná divize , velitel divize - plukovník Georgij Pětrovič Karamyšev

Záloha vrchního velení (Z vnitrozemských vojenských okruhů byly na budoucí východoevropské válčiště od května 1941 přesunovány 7. mechanizovaný sbor, 21. mechanizovaný sbor, 23. mechanizovaný sbor, 25. mechanizovaný sbor a 26. mechanizovaný sbor. O případném přesunu 27. mechanizovaného sboru neexistují před 22. červnem 1941 hodnověrné informace)

Charkovský vojenský okruh , 25. mechanizovaný sbor , , velitel sboru - generálmajor Sergej Mojsejevič Krivošejn , , 50. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Boris Sergejevič Bacharov , , 55. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Vasilij Michajlovič Badanov , , 219. motorizovaná divize , , , velitel divize - generálmajor Pavěl Pětrovič Korzun Moskevský vojenský okruh , 7. mechanizovaný sbor , , velitel sboru - generálmajor Vladimír Ivanovič Vinogradov , , 14. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Ivan Dmitrijevič Vasiljev , , 18. tanková divize , , , velitel divize - generálmajor Fjodor Timofejevič Remizov , , 1. motorizovaná divize , , , velitel divize - plukovník Jakov Grigorjevič Krejzer , 21. mechanizovaný sbor , , velitel sboru - generálmajor Dmitrij Danilovič Leljušenko , , 42. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Nikolaj Ivanovič Vojejkov , , 46. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Vasilij Alexejevič Kopcov , , 185. motorizovaná divize , , , velitel divize - generálmajor Pjotr Lukič Rudčuk Orelský vojenský okruh , 23. mechanizovaný sbor , , velitel sboru - generálmajor Michail Akimovič Mjasnikov , , 48. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Ivan Ivanovič Juščuk , , 51. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Pjotr Georgijevič Černov

, ,

, ,

220. motorizovaná divize , velitel divize - generálmajor Nikifor Gordějevič Choruženko

Severokavkazský vojenský okruh , 26. mechanizovaný sbor , , velitel sboru - generálmajor Nikolaj Jakovlevič Kiričenko , , 52. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Grigorij Michajlovič Michajlov , , 56. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Ivan Dmitrijevič Illariono , , 103. motorizovaná divize , , , velitel divize - generálmajor Grigorij Timofejevič Timofejev Středoasijský vojenský okruh , 27. mechanizovaný sbor , , velitel sboru - generálmajor Ivan Jefimovič Pětrov , , 9. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Vasilij Gerasimovič Burkov , , 53. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Alexej Stěponavič Běloglazov , , 221. motorizovaná divize , , , velitel divize - plukovník Gerš Mojsejevič Rojtěnberg Zakavkazský vojenský okruh , 28. mechanizovaný sbor , , velitel sboru - generálmajor Nikolaj Nikolajevič Novikov , , 6. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Vasilij Michajlovič Alexejev , , 54. tanková divize , , , velitel divize - plukovník Maxim Děnisovič Siněnko , , 236. motorizovaná divize , , , velitel divize - brigádní velitel Vasilij Konstantinovič Moroz

PŘÍLOHA 3 POČTY TANKŮ V NĚMECKÝCH TANKOVÝCH DIVIZÍCH NA VÝCHODOEVROPSKÉM VÁLČIŠTI K 20. ČERVNU 1941 (U tanků Pz.Kpfw.III není rozlišována výzbroj, velitelské tanky (Bef.Pz.) měly pouze kulometnou výzbroj)

Divize

Pz.l

Pz.ll

Pz.35

Pz.38

Pz.III

Pz.IV

Bef.Pz

Celkem

1

0

43

0

0

71

20

11

145

3

0

58

0

0

110

32

15

215

4

0

44

0

0

105

20

8

177

6

0

47

155

0

0

30

13

245

7

0

53

0

167

0

30

15

265

8

0

49

0

118

0

30

15

212

9

8

32

0

0

71

20

12

143

10

0

45

0

0

105

20

12

182

11

0

44

0

0

71

20

8

143

12

40

33

0

109

0

30

8

220

13

0

45

0

0

71

20

13

149

14

0

45

0

0

71

20

11

147

16

0

45

0

0

71

20

10

146

17

12

44

0

0

106

30

10

202

18

6

50

0

0

114

36

12

218

19

42

35

0

110

0

30

11

228

20

44

31

0

121

0

31

2

229

Celkem

152

743

155

625

966

439

186

3 266

PŘÍLOHA 4 POČTY TANKŮ V SOVĚTSKÝCH MECHANIZOVANÝCH SBORECH NA VÝCHODOEVROPSKÉM VÁLČIŠTI K 1. ČERVNU 1941 (Aby bylo možné představit souměřitelné informace s německými tankovými jednotkami, nejsou na sovětské straně započítávány mechanizované sbory Leningradského vojenského okruhu a Oděského vojenského okruhu. U tanků KV není rozlišována výzbroj, plamenometné tanky (plam) na podvozku T-26 měly doplňkovou kulometnou výzbroj, tančíky T-27, T-37A, T-38 a T-40 měly pouze kulometnou výzbroj) Sbor

KV

T-35

T-34

T-28

BT

T-26

Plam

Tančíky

Celkem

3

51

0

50

57

431

41

12

0

642

4

99

0

313

68

338

106

0

66

990

6

114

0

238

0

416

82

44

127

1021

8

69

48

100

0

288

323

50

50

928

9

0

0

0

0

194

71

4

29

298

11

3

0

28

0

44

141

19

0

235

12

0

0

0

0

242

483

10

13

748

13

0

0

0

0

15

244

19

16

294

14

0

0

0

0

6

480

24

10

520

15

64

0

72

51

471

49

9

17

733

16

0

0

0

75

360

214

31

0

680

17

0

0

0

0

24

1

0

11

36

19

5

0

2

0

0

291

0

152

450

20

0

0

0

0

13

79

48

0

93

22

31

0

0

0

169

464

4

1

713

24

0

0

0

0

22

186

10

222

436

48

803

251

3 033

3 255

502

8 603

Celkem

275

PŘÍLOHA 5 POMĚR SIL V TANKOVÉM VOJSKU NA STRATEGICKÝCH SMĚRECH VÝCHODOEVROPSKÉHO VÁLČIŠTĚ (Na německé straně jsou na severozápadním směru započítána vojska Skupiny armád Sever, na západním směru vojska Skupiny armád Střed a na jihozápadním směru vojska Skupiny armád Jih bez 11. armády a vojsk německých spojenců. Na sovětské straně jsou na severozápadním směru započítána vojska Pobaltského zvláštního vojenského okruhu, na západním směru vojska Západního zvláštního vojenského okruhu a na jihozápadním směru vojska Kyjevského zvláštního vojenského okruhu, přičemž nikde nejsou započítávána vojska zálohy hlavního velení přesunovaná z týlu) Strategický směr Severozápadní Západní Jihozápadní Celkem

Němci

Sověti

Poměr sil

602

1390

1:2,31

1936

2199

1:1,14

728

5 014

1:6,89

3 266

8 603

1:2,63

PŘÍLOHA 6 ORGANIZACE A VYŠŠÍ VELITELSKÝ SBOR NĚMECKÉHO LETECTVA K 20. ČERVNU 1941 Východoevropské válčiště 1. letecká armáda , velitel armády - generálplukovník Alfred Keller , I. letecký sbor , , velitel sboru - generál letectva Helmuth Förster , Letecké velitelství Východní moře , , velitel velitelství - plukovník Wolfgang von Wild 2., , , , , , , ,

letecká armáda velitel armády - generál polní maršál Alfred Kesselring II. letecký sbor , velitel sboru - generál letectva Bruno Lörzer VIII. letecký sbor , velitel sboru - generál letectva Wolfram svobodný pán von Richthofen I. protiletadlový sbor , velitel sboru - generálmajor Walther von Axthelm

4. letecká armáda , velitel armády - generálplukovník Alexander Löhr , IV. letecký sbor , , velitel sboru - generál letectva Curt Pflugbeil , V. letecký sbor , , velitel sboru - generál letectva Robert rytíř von Greim , II. protiletadlový sbor , , velitel sboru - generálporučík Oto Desloch , Německá letecká mise v Rumunsku , , náčelník mise - generálporučík Wilhelm Speidel Západoevropské válčiště 3. letecká armáda , velitel armády - generál polní maršál Hugo Sperrle , IX. letecký sbor , , velitel sboru - generál letectva Joachim Coeler , Letecké velitelství Atlantik , , velitel velitelství - generálporučík Martin Harlinghausen 5. letecká armáda , velitel armády - generálplukovník Hans-Jürgen Stumpff , Letecké velitelství Sever , , velitel velitelství - generálporučík Alexander Holle Letecké velitelství Dánsko , velitel velitelství - generálmajor Eduard rytíř von Schleich Vyšší letecké velitelství Střed

, , ,

velitel velitelství - generálplukovník Hubert Weise XII. letecký sbor , velitel sboru - generál letectva Josef Kammhuber

Středomořské válčiště X. letecký sbor , velitel sboru - generál letectva Hans Geisler Letecké velitelství Afrika , velitel velitelství - generálporučík Stefan Frölich Záloha vrchního velení XI. letecký sbor , velitel sboru - generál výsadkových jednotek Kurt Student

PŘÍLOHA 7 ORGANIZACE A VYŠŠÍ VELITELSKÝ SBOR SOVĚTSKÉHO LETECTVA K 20. ČERVNU 1941 Východoevropské válčiště Leningradský vojenský okruh , velitel letectva - generálmajor letectva Alexandr Alexandrovič Novikov , 1. smíšená letecká divize , , velitel divize - plukovník Ivan Lukič Turkel , 2. smíšená letecká divize , , velitel divize - plukovník Pjotr Pětrovič Archangelskij , 3. stíhací letecká divize , , velitel divize - plukovník Stěpan Pavlovič Danilov , 5. smíšená letecká divize , , velitel divize - plukovník Jevgenij Jefimovič Jerlykin , 39. stíhací letecká divize , , velitel divize - plukovník Jevgenij Jakovlevič Cholzakov , 41. bombardovací letecká divize , , velitel divize - plukovník Ivan Jevgeňjevič Novikov , 54. stíhací letecká divize , , velitel divize - plukovník Semjon Jakovlevič Simoněnko , 55. smíšená letecká divize , , velitel divize - plukovník Fjodor Fjodorovič Žerebčenko Pobaltský zvláštní vojenský okruh , velitel letectva - generálmajor Alexej Pavlovič Jonov , 4. smíšená letecká divize , , velitel divize - plukovník Ivan Kliměnťjevič Samochin , 6. smíšená letecká divize , , velitel divize - plukovník Ivan Loginovič Fjodorov , 7. smíšená letecká divize , , velitel divize - plukovník Pavěl Maximovič Pětrov , 8. stíhací letecká divize , , velitel divize - plukovník Vasilij Andrejevič Guščin , 57. smíšená letecká divize , , velitel divize - plukovník Kuzma Alexandrovič Katičov Západní zvláštní vojenský okruh , velitel letectva okruhu - generálmajor letectva Ivan Ivanovič Kopec , 9. smíšená letecká divize , , velitel divize - generálmajor letectva Sergej Alexandrovič Černých , 10. smíšená letecká divize , , velitel divize - plukovník Nikolaj Ivanovič Bělov , 11. smíšená letecká divize , , velitel divize - plukovník Pjotr Ivanovič Ganičov , 12. bombardovací letecká divize , , velitel divize - plukovník Vladimír Ivanovič Aladinskij , 13. bombardovací letecká divize

, , , , , , ,

, velitel divize - generálmajor letectva Fjodor Pětrovič Polynin 43. stíhací letecká divize , velitel divize - generálmajor letectva Georgij Něfjodovič Zacharov 59. stíhací letecká divize , velitel divize - plukovník Jevgenij Georgijevič Turenko 60. stíhací letecká divize , velitel divize - plukovník Jevstafij Zacharovič Tatanašvili

Kyjevský zvláštní vojenský okruh , velitel letectva - generálporučík Jevgenij Savvič Ptuchin , 14. smíšená letecká divize (Luck) , , velitel divize - plukovník Ivan Alexejevič Zykanov , 15. smíšená letecká divize (Lvov) , , velitel divize - generálmajor Alexandr Afanasjevič Děmidov , 16. smíšená letecká divize , , velitel divize - generálmajor Vladimir Illarionovič Ševčenko , 17. smíšená letecká divize , , velitel divize - generálmajor Alexandr Ivanovic Gusev , 19. bombardovací letecká divize , , velitel divize - plukovník Alexandr Konstantinovič Bogoroděckij , 36. stíhací letecká divize , , velitel divize - plukovník Viktor Vladimirovič Zelencov , 44. stíhací letecká divize , , velitel divize - plukovník Vjačeslav Michajlovič Zabalujev , 62. bombardovací letecká divize , , velitel divize - plukovník Vladimir Vasiljevič Smirnov , 63. smíšená letecká divize , , velitel divize - plukovník Pjotr Nikolajevič Anisimov , 64. stíhací letecká divize , , velitel divize - plukovník Alexandr Pětrovič Osadčij Oděský vojenský okruh , velitel letectva - generálmajor letectva Fjodor Pavlovič Mičugin , 20. smíšená letecká divize , , velitel divize - generálmajor letectva Alexandr Stěpanovič Osipěnko , 21. smíšená letecká divize , , velitel divize - plukovník Dmitrij Pavlovič Galunov , 45. smíšená letecká divize , , velitel divize - plukovník Ivan Těrenťjevič Batygin , 65. stíhací letecká divize , , velitel divize - plukovník Prokopij Grigorjevič Stěpanovič , 66. stíhací letecká divize , , velitel divize - plukovník Starostěnkov Dálnovýchodní válčiště Dálnovýchodní front , velitel letectva - generálporučík Konstantin Michajlovič Gusev , 29. stíhací letecká divize , , velitel divize - plukovník Jevgenij Jakovlevič Savickij , 31. smíšená letecká divize , , velitel divize - plukovník Sergej Ignaťjevič Ruděnko

, , , , , , , , , ,

32. smíšená letecká divize , velitel divize - plukovník Šalimov 34. smíšená letecká divize , velitel divize - není znám 69. smíšená letecká divize , velitel divize - není znám 70. smíšená letecká divize , velitel divize - plukovník Vladimír Alexejevič Kitajev 5. smíšená letecká brigáda , velitel brigády - není znám

Zabajkalský vojenský okruh , velitel letectva - generálmajor Timofej Fjodorovič Kucevalov , 28. smíšená letecká divize , , velitel divize - plukovník Sergej Jakovlevič Mozgovoj , 37. smíšená letecká divize , , velitel divize - plukovník Ťagunov , 38. stíhací letecká divize , , velitel divize - generálmajor Ivan Ivanovič Jevsejev , 2. smíšená letecká brigáda , , velitel brigády - není znám Záloha vrchního velení Archangelský vojenský okruh , velitel letectva - není znám , 1. smíšená letecká brigáda , , velitel brigády - není znám Charkovský vojenský okruh , velitel letectva - generálmajor Sergej Kondraťjevič Gorjunov , 49. bombardovací letecká divize , , velitel divize - plukovník Ilja Pětrovič Pucykin , 75. stíhací letecká divize , , velitel divize - plukovník Pavěl Osipovič Kuzněcov , 76. stíhací letecká divize , , velitel divize - plukovník Vladimír Alexejevič Ušakov Moskevský vojenský okruh , velitel letectva - generálmajor Pjotr Semjonovič Šeluchin , 23. smíšená letecká divize , , velitel divize - plukovník Viktor Jefimovič Něstěrcev , 24. stíhací letecká divize protivzdušné obrany , , velitel divize - plukovník Ivan Danilovič Klimov , 46. smíšená letecká divize , , velitel divize - plukovník Boris Romanovič Pisarskij , 77. smíšená letecká divize , , velitel divize - plukovník Ivan Diomidovič Antoškin , 78. stíhací letecká divize , , velitel divize - není znám , 2. záložní letecká brigáda , , velitel brigády - není znám

Orelský vojenský okruh , velitel letectva - generálmajor Pavěl Alexandrovič Kotov , 47. stíhací letecká divize , , velitel divize - plukovník Oleg Viktorovič Tolstikov , 68. bombardovací letecká divize , , velitel divize - generálmajor Ivan Gavrilovič Pjatychin , 1. záložní letecká brigáda , , velitel brigády - není znám Povolžský vojenský okruh , velitel letectva - generálporučík Pavěl Alexandrovič Alexejev , 58. bombardovací letecká divize , , velitel divize - není znám Severokavkazský vojenský okruh , velitel letectva - generálmajor Jevgenij Makarovič Nikolajenko , 74. smíšená letecká divize , , velitel divize - není znám Sibiřský vojenský okruh , velitel letectva - generálmajor Boris Andrejevič Pogrebov Středoasijský vojenský okruh , velitel letectva okruhu - generálmajor Michail Pětrovič Charitonov , 4. smíšená letecká brigáda , , velitel brigády - plukovník Nikolaj Pětrovič Kamanin Uralský vojenský okruh , velitel letectva okruhu - generálmajor Ivan Panfilovič Antošin , 3. smíšená letecká brigáda , , velitel brigády - není znám Zakavkazský vojenský okruh , velitel letectva okruhu - generálporučík Sergej Prokofjevič Děnisov , 25. smíšená letecká divize , , velitel divize - generálmajor Vladimír Varděnovič Nanějšvili , 27. stíhací letecká divize , , velitel divize - plukovník Ivanov , 71. stíhací letecká divize , , velitel divize - generálmajor Jevgenij Michajlovič Běleckij , 72. smíšená letecká divize , , velitel divize - plukovník Viktor Michajlovič Šalimov Správa dálkového letectva , 1. sbor dálkového letectva , , velitel sboru - generálmajor Vladimír Ivanovič Izotov , , 40. bombardovací divize dálkového letectva , , , velitel divize - plukovník Vladimír Jeměljanovič Baturin , , 51. bombardovací divize dálkového letectva , , , velitel divize - plukovník Jevgenij Fjodorovič Loginov , , 56. stíhací divize dálkového letectva

, , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

, , velitel divize - není znám 2. sbor dálkového letectva , velitel sboru - plukovník Konstantin Nikolajevič Smirnov , 35. bombardovací divize dálkového letectva , , velitel divize - plukovník Afanasij Zinovjevič Karavackij , 48. bombardovací divize dálkového letectva , , velitel divize - plukovník Nikolaj Nikolajevič Bujanskij , 67. stíhací divize dálkového letectva , , velitel divize - není znám 3. sbor dálkového letectva , velitel sboru - plukovník Nikolaj Semjonovič Skřipko , 42. bombardovací divize dálkového letectva , , velitel divize - plukovník Michail Charitonovič Borisenko , 52. bombardovací divize dálkového letectva , , velitel divize - plukovník Georgij Nikolajevič Tupikov , 61. stíhací divize dálkového letectva , , velitel divize - plukovník Valentin Pětrovič Uchov 4. sbor dálkového letectva , velitel sboru - plukovník Vladimír Alexandrovič Suděc , 22. bombardovací divize dálkového letectva , , velitel divize - plukovník Boris Sergejevič Tokarev , 50. bombardovací divize dálkového letectva , , velitel divize - plukovník Viktorin Ivanovič Leběděv , 73. stíhací divize dálkového letectva , , velitel divize - plukovník Genadij Ivanovič Bělickij 5. sbor dálkového letectva , velitel sboru - plukovník Ivan Vasiljevič Georgijev , 33. bombardovací divize dálkového letectva , , velitel divize - plukovník Vasilij Alexandrovič Vinogradov , 53. bombardovací divize dálkového letectva , , velitel divize - není znám , 79. stíhací divize dálkového letectva , , velitel divize - není znám , 18. bombardovací divize dálkového letectva , , velitel divize - plukovník Alexej Michajlovič Dubošin , 26. bombardovací divize dálkového letectva , , velitel divize - plukovník Grigorij Stěpanovič Skrjagin , 30. bombardovací divize dálkového letectva , , velitel divize - plukovník Muravjov

PŘÍLOHA 8 POMĚR SIL V LETECTVU NA STRATEGICKÝCH SMĚRECH (Na německé straně jsou na severozápadním směru započítány stroje 1. letecké armády, na západním směru stroje 2. letecké armády a na jihozápadním směru stroje 4. letecké armády kromě těch, které se nacházely na rumunském území. Na sovětské straně jsou na severozápadním směru započítány stroje Pobaltského zvláštního vojenského okruhu a Baltského loďstva, na západním směru stroje Západního zvláštního vojenského okruhu a 3. sboru dálkového letectva, na jihozápadním směru stroje Kyjevského zvláštního vojenského okruhu a 18. divize dálkového letectva. Ani na jedné straně nejsou započítávány stroje pozorovací, kurýrní, zdravotnické a transportní)

Strategický směr Severozápadní Západní Jihozápadní Celkem

Němci

Sověti

Poměr sil

555

1771

1:3,19

1242

1586

1:1,28

707

1 774

1:2,51

2 504

5131

1:2,05

PŘÍLOHA 9 POMĚR SIL VE STÍHACÍM LETECTVU NA STRATEGICKÝCH SMĚRECH (Na německé straně jsou započítány stroje stíhacích a těžkých stíhacích skupin, na sovětské straně stroje stíhacích leteckých pluků)

Strategický směr

Němci

Sověti

Poměr sil

Severozápadní

148

928

1:6,27

Západní

572

772

1:1,35

Jihozápadní

273

978

1:3,58

Celkem

993

2 678

1:2,70

PŘÍLOHA 10 POMĚR SIL V NOVÝCH STÍHACÍCH LETOUNECH NA STRATEGICKÝCH SMĚRECH (Na německé Straně jsou započítány Stroje Messerschmitt Bf 109F, na sovětské Straně Stroje Jakovlev Jak-1 a Mikojan - Gurjevič MiG-3)

Strategický směr

Němci

Sověti

Poměr sil

Severozápadní

0

173

-

Západní

373

216

1:0,58

Jihozápadní

148

231

1:3,56

Celkem

521

620

1:1,19

LITERATURA Artillerijskoje snabženije v Vělikoj Otěčestvěnnoj vojně 1941-1945 g. Statističeskij sborník. T. 1-3. Moskva - Tula, Izdatělstvo GAU 1977. Bojarskij, Vladimír Ivanovič: Partizany i armija. Minsk, Charvěst 2001. Čerčill, Uinston Spěncer: Vtoraja mirovaja vojna. T. 3. Moskva, Těrra 1998 (česky viz Churchill, Winston Spencer: Druhá světová válka. Sv. 3. Velká aliance. Praha, Lidové noviny 1993). Enciklopědija Vělikoj Otěčestvěnnoj vojny 1941-1945 gg. Red. M. M. Kozlov. Moskva, Sovětskaja enciklopědija 1985. Galděr, Franc: Vojennyj dněvnik. T. 3. Moskva, Vojenizdat 1971. Gofman, Joachim: Stalinskaja vojna na uničtoženije. Planirovanije, osuščestvlenije, dokuměnty. Moskva, AST-Astrel 2006. Got, German: Tankovyje opěracii. Smolensk, Rusič 1999. Grif sekretnosti sňat. Potěri Vooružennych Sil SSSR v vojnách, bojevych dějstvijach i vojennych konfliktach. Statističeskoje issledovanije. Red. G. F. Krivošejev. Moskva, Vojenizdat 1993. Guděrian, Geinz: Vospominanija soldata. Rostov na Donu, Feniks 1998 (Guderian, Heinz: Vzpomínky generála. Brno, Jota 2009). Chorkov, Andrej Georgijevič: Grozovoj ijuň. Tragedija i podvig vojsk prigraničnych okrugov. Moskva, Eksmo 1991. Isajev, Alexej Valerjevič: Děsjať mifov vtoroj mirovoj. Moskva, Jauza - EKSMO 2004. Isajev, Alexej Valerjevič: Ot Dubno do Roštová. Moskva, Tranzitkniga 2004. Koževnikov, Michail Nikolajevič: Komandovanije i štáb WS Sovětskoj Armii v Vělikoj Otěčestvěnnoj vojně 1941-1945 gg. Moskva, Nauka 1985. Mělťuchov, Michail Ivanovič: Upuščennyj šans Stalina. Moskva, Věče 2000. Měreckov, Kirill Afanasjevič: Na službě národu. Moskva, Politizdat 1968. Na prijemě u Stalina. Tětradi (žurnály) zapisej lic, priňatych I. V. Stalinym (1924-1953 gg.). Moskva, Novyj chronograf 2008. Něizvěstnaja Rossija - XX věk. Sborník dokuměntov. Red. V. A. Kozlov. T. 1-2. Moskva, Istoričeskoje nasledije 1992. Novikov, Vasilij Nikolajevič: Nakanuně i v dni ispytanija. Moskva, Politizdat 1988. Samsonov, Filipp Alexejevič: Artillerijskoje nastuplenije. Moskva, Vojenizdat 1946. Sekrety Gitlera na stole u Stalina. Razvědka i kontrrazvědka o podgotovke ger-manskoj agressii protiv SSSR, mart - ijuň 1941 g. Moskva, Mosgorarchiv 1995. Skrytaja pravda vojny. Sbornik dokuměntov. Red. P. N. Kňaševskij. Moskva, Russkaja kniga 1992. Sokolov, Boris Vladimirovič: Okkupacija. Pravda i mify. Moskva, AST-PRESS 2002. Solonin, Mark Semjonovič: Na mirno spjaščich aerodromach... 22 ijuňa 1941 goda. Moskva, Jauza - Eksmo 2006. Sovětskaja povsedněvnosť i massovoje soznanije 1939-1945 gg. Red. A. J. Livšin - I. B. Orlov. Moskva, ROSSPEN 2003. SSSR - Germanija 1939-1941. Dokuměnty i matěrialy. Kn. 1-2. Vilnius, Mokslas 1989. Stalin, Josfi Vissarionovič: O Vělikoj Otěčestvěnnoj vojně. 6-je izdanije, Moskva, Politizdat 1949 (česky viz Stalin, Josif Vissarionovič: O veliké vlastenecké válce Sovětského svazu. Praha, Svoboda 1946). Šerstněv, Viktor Danilovič: Tragedija sorok pěrvogo. Dokuměnty i razmyšlenija. Smolensk, Rusič 2005.

1941 god. Dokuměnty. Kn. 1-2. Red. V. P. Naumov. Moskva, Měždunarodnyj fond “Děmokratija” 1998. 1941 god - uroki i vyvody. Red. V. P. Nělasov. Moskva, Vojenizdat 1992. Žukov, Georgij Konstantinovič: Vospominanija i razmyšlenija. T. 1. Moskva, Olma-Press 2002 (česky viz Žukov, Georgij Konstantinovič: Vzpomínky a úvahy. Sv. 1-3. 3. vydání, Praha, Naše vojsko 2005-2006).

VYMÝVANÍ MOZKŮ Zfalšované dějiny sovětsko-německé války Mark Solonin Z ruského originálu Mozgoimenie faľšivaja istorija Velikoj Vojny přeložil PhDr. Jiří Fidler Ph.D. Vydalo nakladatelství NAŠE VOJSKO, s.r.o., 142 00 Praha 4, Mašovická 202/8, e-mail: [email protected], www.nasevojsko.eu, tel.: +420 224 313 071, v roce 2011 jako svou 7091. publikaci. Jazyková korektura PaedDr. Jitka Grantová. Odborná redakce Magdaléna Kořínková. Grafický návrh a litografie obálky Jindřich Procházka - Naše vojsko. Tisk a vazba Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. ISBN: 978-80-206-1175-8 Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo kopírována v podobě mechanické, elektronické anebo šířena jakýmkoliv jiným informačním systémem bez předcházejícího souhlasu držitelů autorských práv.