Vymrštil se vší silou a učinil obrovský skok v nie. (Str. 630.)
Kč
1
-
Pokračování:
Pomocí šňůr mohlo býti zrcadlo libovolně otáčeno a i na vyhlédnutém bodě zastaveno a upevněno. Byl to nepopsatelný požitek moci naříditi ta kový jednoduchý „dalekohled“ na zemi a pozorovati obrysy pevnin ve čtyřitisícinásobném zvětšení. Bylo dokonce lze rozeznati i temnější skvrny velkých měst. Ale otáčení Země přivádělo body na jejím povrchu tak rychle ze zorného pole přístroje, že bylo třeba důkladného cviku, aby prostým napínáním šňůr pohyb bodů těch mohl býti sledován. Mezitím Hardt zastavil úplně raketový motor, a zmizel i poslední zbytek tíže. Pojmů „nahoře“ a „dole“ již vůbec nebylo. Co v lodi nebylo připevněno, poletovalo volně sem a tam. Lidé „plovali“ pohyby paží a nohou ve vzduchu místností jako plavec ve vodě, pokud je ovšem nezastavila některá stěna. I^ůžka byla nyn^úplně zbytečná, neboť bylo třeba značné námahy udržeti se na nich. Spali tedy vznášejíce se volně; Alex kouřil svou dýmku sedě volně ve vzduchu a kanár vznášel se v kleci se složenými křídly, tupě se díval na ten začarovaný svět a ani nezapípl. Židle a stoly byly složeny do zásobárny, visutá lůžka sbalena a provazové žebříky sňaty, neboť nebyly nyní k potřebě. Člověku k pohodlí bylo třeba jen volného prostoru. Anderl v kuchyni bojoval stále proti vzdo rovitým kapalinám. Vyprázdniti láhev bylo lze jen tak, že její obsah byl vyssát stéblem. Stalo-li se však, že lahví bylo po odzátkování neopatrně pohnuto, obsah její vylétl a ploval ve vzduchu jako ka palinová koule, kterou nebylo lze tak snadno chytiti. Cestovatelé si brzy navykli tráviti většinu doby mimo loď. Jen malá poměrně zásoba kyslí kových patron a nutnost jisti a spáti bránily, že se neusadili venku v prostoru trvale. Kdo však nebyl zaměstnán řízením lodi, jistě vylezl
na vnější stěnu lodi a zde se „procházel“ , nebo jako pták se volně vznášel v éteru. Čas ubíhal rychle a ani nepozorovali, že měsíc, který se zatím již zaokrouhlil do tří čtvrtí, stou pal stále výš a povážlivě se zvětšoval. Třetího dne po startu dospěla lod k onomu místu v prostoru, kde beztak již nepatrná při tažlivost zemská byla vyrovnávána přitažli vostí měsíční. Překročením hranice té vymanil se „Wieland“ úplně z moci Země, vstoupil ve sféru moci měsíce a pomalu se vzrůstající rych lostí klesal vzhůru — vzhůru k měsíčnému disku, nyní mnohem většímu než disk prchající Země. ' A od té chvíle zapověděl Hardt výlety z lodi.
X V III. PODIVNÝ OBJEV. Čím více se „Wieland“ blížil ke svému cíli, tím nepokojnější byl Tommy Bighead. Opět a opět vyptával se Hanse Hardta, není-li žádné možnosti, vyslati na Zemi zprávu. Jistě Vypsal veškeré ty nádherné zjevy v dlouhé řadě článků a nyní toužil, aby vysoce zajímavé zprávy ty, značící hojně a hojně peněz, mohl zaslati šéfredaktoru Tillerovi. „Nelze, pane Bigheade!“ — vysvětloval mu Hardt již asi po sté. „Abychom mohli bezdrá tovou telegrafií vyslati zprávu do vzdálenosti tří set tisíc kilometrů, potřebovali bychom vy sílací stanice, jaké ještě ani Země nemá. A my zde nemáme vysílačky žádné, neboť by nám nic neprospěla.“ „A světelná znamení?“ „B ylo by ovšem možné obrovským zrcadlem vysílati na Zemi Morseovy značky, ale je více než jisté, že značky ty by nebyly zpozorovány. A kromě toho je nyní celá střední Evropa za halena závojem mraků.“ „A le" — odpovídal Tommy tvrdošíjně —
627
„některá ze zemských hvězdáren přece bude míti volný výhled. Celá Země přece nemůže vězeti za mraky. Budeme jednoduše odrážeti značky k Zem i— nahoru nebo dolů, to je lho stejné — a někdo je přece jen spatří.“ Hans Hardt se smál. „M ilý pane Bigheade“ — pravil — „jak si to jen představujete? Myslíte, že na vzdálenost tří set tisíc kilometrů můžeme činiti pokusy, jako na nějakém vojen ském cvičišti? Naše světelná znamení by mohla býti na Zemi zpozorována jen nejmodernějšími, silně zvětšujícími refraktory a i těmi vzácnými nástroji jen tehdy, byly-li by nařízeny přesně na nás a naše zrcadlo co nejpřesněji na ně. Ne můžeme přece zkoušeti všechny hvězdárny světa, jednu po druhé, zda některá nařídila na nás své přístroje a zda konečně u jejich okulárů sedí člověk, který bude dosti chytrý, aby v zá blescích rozpoznal Morseovy značky, rozumí-li jim vůbec! Žádáte příliš od pouhopouhé náhody, pane Bigheade!“ „Skoda“ — pravil Tommy zarmouceně — „škoda toho nádherného článku!“ „Ten musí počkati na své vydání až se vrá tíme — vrátíme-li se totiž vůbec!“ To byla zase ta narážka na nepředložený Tommyho kousek, která ho uváděla téměř ve stav zoufalství. V každém pohybu, v každém pohledu druhů zřel Tommy výčitku: „T y máš náš život na svědomí!“ — a každá hodina cesty byla pro Tommyho mukou palčivého sebeobviňování. Vždyť každá hodina je přibližovala ke strašli vému konci — jím zaviněnému. Neproniknutelná maska, do které se novinář vždy a až dosud halil, spadla pod tíží výčitek svědomí a odhalila obličej zbrázděný starostmi i mukou — obličej člověka, který lituje něčeho až do hloubi svého srdce. Aby alespoň na chvíli zahnal své chmurné myšlenky, věnoval se Tommy pečlivému studiu měsíčného povrchu, který se leskl na obloze v jasné sluneční záři, stále rostl a se přibližoval. Pusté, širokými brázdami rozryté roviny stří daly se s temnými kruhovitými krátery a di voce rozeklanými4 vrchy, z jejichž dlouhých,
temně se rýsujících stínů bylo lze usuzovati na značnou výšku. Žádný les, žádná řeka a žádné moře neporušovaly jednotvárnost pustiny. Od severu až k jihu, kam až zasahovalo sluneční světlo, byla pouze skalnatá půda a příkrá po hoří. Nebylo temnějšího místa, které by pro zrazovalo rostlinný život a nebylo mráčku, který by zastínil stařecky svraštělou tvář zemské družice, na které není ovzduší. V severozápadní části měsíčné plochy bylo lze zříti kruhovité pohoří Koperníkovo, sestávající z několika soustředných horských pásem, uza vírajících rozsáhlé údolí, jehož půda opět zela černými otvory. Jistě přes čtyři tisíce metrů nad měsíční rovinou ty^čily se jednotlivé, holé hory a vrhaly rozeklané, smolově černé stíny na kamenité pláně okolí. Temný bod uvnitř rozsáhlého kráteru vzbudil Tommyho pozornost. Mýlil se snad — či se ten bod pohyboval skutečně? Nyní dospěl ke stěně kráteru a sunul se přes pohoří. Co to jen bylo? Pohyb na mrtvém měsíci, kde již veškerý život dávno odumřel, bylo-li ho kdy vůbec? Přece jen nějaký zbytek života? Upozornil na svůj objev Hanse Hardta, který nařídil velký dalekohled. „Skutečně,“ pravil se zájmem. „Máte pravdu. Ten bod se pohybuje a to značně rychle. Podí vejte se, prosím, na hodinky.“ „Šestnáct hodin, dvacet minut a šest vteřin!“ „Děkuji vám! Upozorněte mne, až uplynou dvě minuty!“ ^ Hardt nespustil oka se záhadného, pohybují cího se bodu. Na úhloměru dalekohledu stanovil přesně úhel, o který se bod posunul ve dvou minutách, a poněvadž znal přesně vzdálenost lodi od měsíce, mohl vypočítati jeho rychlost. ,,Je to rychlost asi čtrnácti set metrů ve vte řině ■ — tedy rychlost větší než našeho ,Wielanda'.“ „A co z toho vyvozuješ?“ ■ — ptal se strýc Alex, který byl pln napiatého očekávání. „Ž e nejde asi o nějaký bod na povrchu mě-
sice, nýbrž o těleso, které pluje prostorem mezi námi a měsícem!“ „Hm! Tedy nějaká clruliá vesmírová loď?“ Hardt se usmál a potřásl hlavou. „Toho se jistě nedomýšlím. ,Wieland' je prvá, lidmi obsazená loď, která kdy opustila Zemi!“ „Víš to tak určitě, Hansi?“ — odpověděl mu archeolog významně. „Ovšem, není nám nic známo o nějaké cestě do vesmíru, která by se udála v historické době naší zeměkoule, a ani o žádném takovém pokusu. Ale to krátké ob dobí, které tak hrdě zveme „historickým“ , je jen nepatrnou episodou z; celého života naší planety. Což víme, co bylo před třiceti tisíci laty? Víme, nebyla-li země osídlena již jeden kráte vysoce vyspělým lidstvem, jehož vědění převyšovalo i znalosti naší doby, honosící se technickou kulturou, a zda lidstvo to nebylo zničeno nějakou katastrofou, odehravší se před mnoha a mnoha lety? A konečně — není ná padné, že v pohádkách a pověstech národů všech zemědílů se vypravuje o nesmírné záplavě — potopě?" „T y si hned vypomůžeš fantasií, strýce!“ •— smál se Hardt. „Já však myslím, že je to jakýsi malý svět, který obíhá kolem měsíce právě tak, jako měsíc kolem Země a Země zase kolem slunce. Jen jeho nepatrná velikost zavinila, že žádný pozemský astronom nemá dosud o něm tušení. Pohleď! Bod ten dosáhl právě okraje měsíčné desky. Brzy se již bude pohybovati mimo ni!“ Po čtvrthodině skutečně záhadné těleso bylo vzdáleno od okraje měsíčné desky již o čtvrtinu jejího průměru. „Zdá se, že teď dosáhl největší vzdálenosti od měsíčného disku' ‘ — mínil Hardt stále pozo ruje bod dalekohledem. „Správně! Teď se zase pomalu k němu blíží. Brzy již za ním zm izí." Potom jal se vypočítávati dráhu onoho tělesa. „T a věc oběhne měsíc za tři hodiny ve výši sedmi set sedmdesáti kilometrů nad měsíčním povrchem,“ — zněl výsledek počtu. V doktoru Hardtovi probudil se zájem ba datele.
„Hansi, co myslíš? Nemyslíme-li přistáti přímo na měsíci.. váhal ch v íli... „byla by to přece jen opravdová škoda, kdybychom se vrátili domů bez jakýchkoli vědeckých objevů. Nemohli bychom alespoň pokusiti se o prozkou mání této malé hvězdičky?" •Inženýr chvíli uvažoval než odpověděl. „Nemožné by to nebylo!" A pak rozvíjel před soudruhy, s napětím mu naslouchajícími, takový plán: „Nejdříve mu síme zvýšiti rychlost ,Wielandovu‘ tak, aby se rovnala rychlosti té malé měsíční družice. A to již se děje. Raketa je přitahována měsícem a vybočuje ze své dráhy. Nyní opisuje oblouk úzké Keplerovy gravitační paraboly, jejímž ohniskem je střed měsíce, ke kterému se stále více a více přibližujeme. A tím volným pádem se naše rychlost zvyšuje." „Vzdálenost tělesa toho od měsíce není větší osmi set kilometrů a proto musí opisovati kolem měsíce kruhovitou dráhu, snadno vypočíta telnou. Je možné, aby Wieland opisoval kolem měsíce touž dráhu?" „Zajisté! Ale měli bychom pak stejnou rych lost jako ona hvězdička a nedohonili bychom jí nikdy. Pokládám za jistější přiblížiti se k mě síci, pokud to bude možné, a tím nabýti rych losti značně větší." „ A potom ?" „Potom poletíme hezky těsně nad měsíčním povrchem a až se budeme od něho vzdalovati, musíme protnouti dráhu jeho trabanta. Pak budeme mí ti rychlost jistě větší než ono tělísko, ale budeme moci rychlost tu raketovým moto rem zmírniti. Nebude to ovšem tak snadné přizpůsobit* „W ielandovu" dráhu dokonale dráze oné oběž nice a také při stejné dráze a stejné rychlosti nemohli bychom nikdy u ní přistáti. Pokus však bude zajímavý — byť i jen jako důkaz o leh kosti řízení stroje — snad senám i podaří oběž nici navštíviti a snad bude míti návštěva ně jaký positivní výsledek." „Tedy do toho!" — vzkřikl Anderl pln zájmu. „Jedeme na hon! To bude zase psina!"
629
Tommy vyňal pistoli a namířil ji na loď, jako by chtěl na ni útočiti. (Str. 630.)
Hardt potřásl hlavou. ,,Nepomůže-li nám náhoda, bude hon asi bezúspěšný. Měsíc můžeme obeplout, kolikráte budeme chtíti, neboť to nevyžaduje žádné energie, nejvýše několik směrových výstřelů, které spotřebují tak málo pohonné látky, že nepadají na váhu. Nesmíme se však pustiti do nějakého dlouhého stihání, které by si vyžádalo značnou spotřebu látek těch.“ ,,Je to hloupé!" vzdechl si Alex rresignovaně. Anderl opět začal zlořečiti Američanovi, který jim udělal takovou díru do rozpočtu. Tommy zbledl při jeho slovech a beze slova se vzdálil. Nemohl již snésti těch předhůzek; v jeho předrážděném mozku vznikal • — nejasně sice, ale stále určitěji a určitěji -— děsný úmysl. ,,Goddam!" pravil k sobě. „Nadrobil jsi si
do polévky, Tommy, a jsi přece gentleman a musíš ji proto sám snísti!“ A učinil, jak se rozhodl.
X IX . TOMMYHO SEBEOBĚTOVÁNÍ. Brzy nadešel příhodný okamžik, kdy mohl uskutečniti svůj hrozný záměr. Hans Hardt a Anderl prolézali dolejší část rakety, aby se přesvědčili o použitelnosti a dobré výkonnosti všech strojů a jednotlivých jejich součástí. Blízkost měsíce vyžadovala nejvyšší obezřelosti, neboť kdyby spouštěč stroje, ně který ze setrvačníků nebo jakákoli součástka
630
složitého stroje nepracovala ‘ bezvadně, život cestovatelů by byl vážně ohrožen. Strýc Alex stál u okuláru a s badatelskou horlivostí pozoroval vnitřek velkého kráteru Triesneckerova, v němž domníval se spatřovat i lehounké, bílé obláčky. Učenec neviděl a ne slyšel, co se děje v jeho nejbližším okolí — a proto Tommy mohl nerušeně začíti s provádě ním svého zoufalého rozhodnutí. Jiný by byl prostě opustil loď — aniž by se oděl v potápěčský oblek —■ a v nepatrném zlomku vteřiny by bylo všemu konec. Ve vzduchoprázdném prostoru bez tíže tělo kaž dého člověka musilo pod vnitřním tlakem okamžitě puknouti. Statečný Američan však neměl v úmyslu ži vota se vzdáti tak lehce, ale zároveň tak zbaběle. ,,Musím-li již zemříti“ — myslil si — „musí to býti smrt skutečně sensační — něco, čeho tu ještě nebylo! A dříve chtěl bych zažiti vše, co prožiti ještě lze!“ Snad činil tak též z naděje, že ostatní po svém návratu budou vyprávěti o jeho činu a že tak mu získají obdiv všech novinářů. Proto se pečlivě připravil ke svému podniku. Nejdříve se dosyta najedl •— naposled. Pak se oblékl v gumový oblek a naložil si na záda tři patrony kyslíku, z nichž každá obsahovala vzduchu pro šest hodin. „Osmnáct hodin je dlouhá doba" — mínil. „K do ví, co se ještě nestane!" Všechny kapsy si naplnil náboji pro opakovači směrovou pistoli a kromě toho si kolem těla upevnil ještě pytel s dalšími patronami. Posléze napsal několik slov na lístek, který připevnil na místo, kde visíval jeho potápěčský oděv. Pak připevnil si přílbu, otevřel vnější dveře — a již byl v prostoru. Telefonního kabelu s sebou nevzal. Chvíli přidržoval se stěny rakety a poněkud se strachem pozoroval ohromný terč měsíce, stále se blížící a rostoucí. Ve velikém oblouku tyčila se jeho plocha na obloze. Kdyby bylo ještě pojmů nahoře a dole, byl by měl Tommy dojem, že Wieland se řítí s nesmírné výše šikmo k měsíční pevnině.
Čím déle pozoroval rozeklané, ostré hroty měsíčních horstev, tím nerozhodnější byl ve svém úmyslu. Nejraději by se byl vrátil pod ochranný krov lodi. Ještě byl čas. Pak si však vzpomněl na soudruhy a na palčlivé předhůzkv a styděl se za svou zbabělost. Stiskl jen zuby a pravil: ,,Go on, Tommy!" Zvolna přitáhl nohy k tělu, vymrštil se vší silou a učinil obrovský skok v nic. Odrazem vyvinutá rychlost nesla ho stejno měrným pohybem od lodi. Když se obrátil, zřel jasný trup „Wielandu" odrážeti se v značné již dálce od temné oblohy. Zdálo se mu, že sní a vše jest jen horečnatým snem. Tommy vyňal pistoli a namířil ji na loď, jako by chtěl na ni útočiti: A věděl přece, že patrony jsou slepé, že v nich není náboje. Třikráte, čtyřikráte stiskl spoušť. Viděl blesk zaplanouti na konci hlavně, ale neslyšel vý střelu. Výstřely urychlil}’- Tommyho let. Stále více a více vzdaloval se od rakety, která se menšila a menšila, až byla viděti v dálce jen jako světlá skvrna. Tak dal se Tommy Bighead v let do pro pasti vesmíru jako samostatné nebeské těleso. Hodiny míjely. Wielanda nebylo již vůbec viděti. Ticho bylo kolem nešťastníka, který jen na posunu měsíč ních pohoří mohl pozorovati, že nestojí tiše v prostoru, nýbrž že se řítí šikmo k měsíčnému povrchu. Osamělost byla mu nesnesitelnou. Hrobové ticho s e moty znělo mu v uších jako hluk nia garského vodopádu. Měl učiniti všemu rychlý konec? Děsná muka způsobovalo mu přemýšlení o výběru, zda má roztrhnouti oblek a tak si přivoditirych1ousmrt, nebo podlehnouti zvolna šílenství. Tisíckráte již dospěl k úvaze, zda přece není nějakého východiska ze zoufalé situace. Zpět k Wielandu? Vyloučeno! Krčmě toho ztratil veškerý smysl pro směr a nevěděl, kde by měl loď hledati.
631
XX. Zbývaly jen dvě možnosti. Bud křivka jeho letu se změní v kruhovitou dráhu, po které bude NA MĚSÍCI. kroužiti kolem měsíce na věky věkúv — a pak mu zbývalo ještě patnáct hodin života, tak Když Hans Hardt vstoupil zase do řidičské dlouho, než spotřebuje všechen kyslík a bídně kabiny Wielandu, změřil ihned pečlivě úhel, pod se zadusí. Nebo jeho dráha půjde stále k měsíčnému kterým se nyní jevil měsíc, a vypočítal podle povrchu — a pak nej později za dvě hodiny něho vzdálenost. „Již jen pět tisíc kilometrů!“ pravil. „K rou musí naraziti na měsíčnou půdu s takovou si žení kolem měsíce brzy již započne.“ Potom lou, že se roztříští v atomy. Ať tak nebo onak — byl ztracen! Neodvola předal Anderlovi obsluhu stroje a nařídil mu, aby řídil stroj stále tak, aby ústí raket byla telně ztracen! Že tu byla ještě třetí možnost, toho nemohl obrácena přímo ke středu měsíce. Setrvačníky začaly zpívati, loď se zvolna tušiti. točila kolem své kratší osy a měsíc zdánlivě Tommy zastenal. Mluvil sám se sebou, aby slyšel zvuky lidské klesal, až se posléze zastavil přímo pod lodí. řeči a užasl nad temným, hrobovým zvukem Bokem vpřed řítila se loď prostorem. Hardt stále pečlivě pozoroval stupnice, které svého hlasu, tlumeným přílbou. Zvolna se zmocňoval chlad jeho údů. Lesklá označovaly postavení setrvačníkových kol. plocha gumového obalu nemohla trvale brániti „N yní ukazuje směr naší cesty asi pět stupňů vyzařování jeho tělesného tepla do prostoru, východně od kraje měsíčné desky,“ pravil k An a tak po chvíli se Tommy chvěl zimou. derlovi. „Pohleď však, směr se přece jen po Prudkými pohyby paží a nohou pokou malu mění — blíže a blíže k měsíci!“ S nepříjemným pro pozorovatele spěchem šel se rozprouditi krev, ale nedařilo se ma valně. řítil se měsíc vstříc Wielandovi. ,,K čemu vlastně ta námiha?“ — uvažoval. Každý vrchol horstev byl nyní rozeznatelný „Je tak jako tak všemu konec!“ Vzdal se tedy pouhým okem. Pod Wielandem rozprostírala se úplně na milost i nemilost neúprosného osudu. nepřehledná pustina měsíčné pevniny. • Směr d r ý h y lodi byl poněkud šikmý a proto Chvíli ještě cítil tlukot svého srdce a pak se mu náhle zdálo, že ztratil úplně jaký měsíčná horstva bylo lze pozorovati nejen se koli cit. shora, ale i se strany. Tím povstával dojem, že Jen m oz^rfeho pracoval dále s podivuhodnou měsíc se valí na Wielanda. přesností. Dávno zapomenuté příběhy a udá Čím více se loď blížila, tím mocněji působil losti odrážely se ve vzpomínkách nezvyklé dojem ten na pozorovatele, kteří se musili čásem jasnosti, jako by mohl pohlížeti dalekohledem odvraceti, aby je nejímala závrať. „Budeme-li míti štěstí“ — mínil Hans Hardt, zpět na veškeré činy svého života, tak rušného. Pozpátku, jako zpět běžící film, odehrávaly se aniž odvrátil očí od měřicích přístrojů, „pak před jeho zraky události roků, až konečně zřel prořízneme dráhu měsíčního trabanta tak, že se Tommy jako malý školák, cítil na vlasech při jeho příštím oběhu se s ním setkáme------Hm!“ Odmlčel se chvíli, opět pozoroval chvíli ruku svého otce a slyšel jeho slova: „Tom m y, tihle Evropané jsou přece jen chla přístroje a pak pravil: „Dráha naše nesouhlasí píci! Mají nápady, z kterých my, Američané, úplně s výpočtem !" Směr dráhy šel nyní přesně k okraj i měsíce — děláme peníze, lesklé, zvonivé peníze!“ A najednou zřel Tommy v dálce blížiti se nocí ještě chvíli a musila se loď dotknouti měsíčné lesklý, jasný dolar. půdy.
632
Hardt sebou trhl. „V vpoví-li nyní stroj službu, zřítíme se ne zadržitelně!" — vyrazil ze sebe a chopil se páky, zapínající stroj v chod. Pumpy začaly pracovati a tlačily tekutou výbušinu do rozptylovače. Téměř zároveň zapial druhou pákou zapalovač — a mocný náraz otřásl lodí. S hlukem padaly stoly i židle k zemi, sklenice v kuchyni se tříštily, a ten, kdo právě se vznášel ve vzduchu, spoléhaje se na úplnou beztížnost, byl náhle posazen nepříliš jemně na zem a upo zorněn tak, že cíl je již blízký. ,,U všech čertů, co to má zas b ý t ? " — zvolal Alex Hardt, který se oddával v ložnici požitku dýmky a nyní vyděšen objevil se v řidičské kabině. Hans mu neodpověděl a dále zkoumal směr dráhy. „Souhlasí" — pravil pak, oddechnuv si zhlu boka — „proletíme kolem měsíce ve vzdálenosti jednoho sta kilometrů od jeho povrchu. Na měsíci není žádného vzduchu a nemusíme se tedy pro nejbližší chvíli ničeho obávati." Pak poručil Anderlovi, aby prohlédl loď, zda náraz nezpůsobil nějaké škody. „B y l to prvý pokus!" — pravil pak uklidněn, když zasunul spouštěcí páku zase zpět na nulu. „B y l jsi jistě hodně polekán, strýce Alexi!" „N e tak krátce, prosím? Stalo se něco? Proč vše najednou padlo k zem i?" „Neměl jsem kdy varovati vás dříve. Dou fejme však, že nic; nikdo neutrpěl příliš nára zem? " „Nu, spravilo to trochu střepin a pár boulí! Jak se však stalo, že se tíže náhle rázem vrátila a srazila nás bez přechodu s oblaků k zem i?" ,,S oblaků je věru správně řečeno!"— smál se Hardt. „Myslíš tím jistě oblaka tabákového kouře, do kterých se tak rád noříš. Ostatně vše již zase minulo a ta tíže, která zbyla, je jen nepatrným zlomkem naší tíže pozemské. Zvykli jsme si příliš na volný prostor a andělský život, že jsme téměř zapomněli choditi." „Řekneš mi konečně... ?"
„A ch tak!" — přerušil ho Hans. Pohled dolů, jak jsme již blízko starého měsíce! Je přirozené, že začínáme cítiti jeho vliv." „P roč však tak náhle a tak prudce?" „D al jsem pracovati raketovému stroji deset vteřin plnou silou, abych poněkud změnil naši dráhu. To je vše! Při výpočtu dráhy dopustil jsem se asi malé chyby." „A nyní?" „Padáme těsně podle měsíce. Připrav si foto grafický přístroj ! Můžeš si přinésti domů snímky krajin, jakých nemá dosud žádný turista v albu. Mezitím se měsíčná pevnina přivalila ještě blíže. Byl to děsný pohled na hrůzně rostoucí a rychle se blížící hory. Stále nové a nové obrazy se objevovaly a hned zase mizely. Zdálo se, že jedno horské pásmo honí druhé. Jen ti, kdož úplně byli prosti náchylnosti k závrati, mohli si dopřáti po delší dobu děsivého pohledu na zdánlivě oživlé hory. Alex ležel —■jako vždy, když pozoroval svět pod sebou — na břichu u okna. „T y, Hansi" — pravil hlasem, ve kterém se chvěla obava — ,,jak vysoko vlastně letíme nad tím pilníkem tam dole?" Hardt se upřímně zasmál grotesknímu, ale jinak zcela vhodnému přirovnání. „Přesně tisíc kilometrů, strýce Alexi! Přiblí žíme se až do vzdálenosti několika set kilometrů ; pak to půjde zase vzhůru. Kdyby měsíc měl dosud ovzduší, zkusili bychom hodně horkem při takové rychlé jízdě." Otáčivý pohyb „pilníku" se zvolňoval a přešel zdánlivě ve volné posouvání. V dálce na obzoru vynořila se pohoří, postupovala a mizela na opačném okraji měsíčné desky. Byly to nád herné proměnlivé obrazy. Sluneční světlo pomalu sláblo. V hlubokých kráterech bylo již úplně temno a jen vrcholky horstev ještě zářily v soumraku. „D ole se stmívá" — pravil Hardt. „V kraji, nad kterým právě letíme, nastává noc." Wieland blížil se ktemné hranici měsíčné noci, která trvá dva pozemské týdny, právě jako touže dobu trvá měsíčný den. Pokračování.
R u d o l f de Haas:
*
Z A POKLADY JIŽNÍCH MOŘÍ.
*■
Pokračováni.
. . . z dýmu a sirného oblaku se jevily nezřetelné, strašidelné obrj^sy postav. . . (Str. 634.)
„Nevypadá to, jako bychom brzy dostali vítr,“ pokračoval Olsen. ,,Nebudeme-li zachráněni, vznikne z toho strašné utrpení,
neboť nám dochází pitná voda, ti černoši beztoho nic nejedí, ale když nebudou mít také nápoje, tu se nezaručuji, že jediný z nich by vstoupil
634
na australské pobřéží. velmi zlé!“
To by ovšem bylo
Na povrchu stříbrného zrcadla se objevilo několik temných ploutví. „Dosud jsem nikdy neviděl, aby žraloci byli tak drzí,“ pravil kuchař dále. „Vidíš tam jejich ploutve?“ „Tak daleko se nemusíš ani dívati!“ odpověděl Leer. „Jen se podívej kolmo dolů, podél lodní stěny!“ V tomto okamžiku vyšli z podpalubí námoř níci s několika černochy, nesouce asi půl tuctu mrtvol. Ostrované, kteří vlekli svoje mrtvé krajany, potáceli se malátně přes palubu a bez radně se rozhlíželi okolo sebe, mrkajíce očima, neboť byli jako oslepeni, když vyšli z hlubin egyptské tmy na oslňující světlo. Oči Fredovy se odvrátily od mrtvol ne šťastných zajatců, na nichž bylo viděti, že je duše opustily již před delší dobou. „Prokletí černoši!“ slyšel proklínati pana Cobba, který si právě zapálil svoji krátkou dýmku a mohutně si odplivl. V témž okamžiku bylo slyšeti několikeré šplouchnutí od moře. První mrtvoly byly právě vrženy přes palubu. Leer a kuchař, kteří právě chtěli uprchnouti z ovzduší morového zápachu, zůstali státi jako přimraženi na svých místech. Po dvou mrtvolách, které proletěly vzduchem a jež následovaly za prvními, chňaply jako stříbrné blesky, které se vynořily z moře — žraloci, kteří se vymrštili zároveň po čtyřech nebo po pěti kusech a kteří zaryli svoje strašlivé chrupy do kořisti ještě dříve, než se dotkla po vrchu vody. V následujícím okamžiku zasyčely rozpěněné vlny a strašliví ti lupiči v šílené hltavosti se rvali o odpornou hostinu. *
*
*
K večeru čtvrtého dne se dostavil vítr a led mohla pokračovati v plavbě. Plula sice jenom zvolna, ale pocit vykoupení, který se snesl na celou posádku, byl nevypsatelný.
Fred Leer, který v posledních nocích ne zavřel oka, zůstal na palubě, aby -i tam vyhledal nějaké chráněné místečko, neboť dole bylo strašlivé dusno. Ležel tak asi pět nebo šest hodin v bezesném spánku, když vtom se dotkl jeho sluchu divoký a náhlý povyk. Ještě v polospánku vyskočil, nejsa si jist, zdali sní nebo bdí. Do úst a nosu mu vnikl výpach spáleniny. Hla sité křiky mu doléhaly v sluch, ale byly přehlu šovány jakýmsi velitelským hlasem. Lidé spě chali mimo. Byl ihned úplně při smyslech a vy skočil . „Otevřte východy!“ slyšel řváti kapitána. „Černoši se udusí!" Hustý oblak kouře vyrazil proti němu, když se vrhl směrem, odkud zazníval hlas. Závan ne snesitelných morových výparů, spojený se žha vým dechem palčivého vedra, které jako by v y cházelo z tlamy pekelné, ho donutily, aby se za potácel zpět. A z dýmu a sirného oblaku se je vily nezřetelné, strašidelné obrysy postav, které zjevil právě měsíc, jenž vyhlédl za mraky. Pod jeho nohama počala páliti podlaha tak, jako by vstoupil do žhavého popela, jenž se právě v y tvořil pod spálenými poleny. Najednou zazářil denním světlem předek lodi, a neurčité siluety postav, které jako mlžné obrazy nebo cáry dýmu se válely přes sebe, aby se zase rozplynuly, vystoupily jasně a zřetelně v přesných obrysech živých lidí. Obrovský plamen vyrazil vzhůru a osvítil hořící lod, jakož i skupinu lidí, zasvěcených smrti. Zprostřed ohně vybíhali napolo spálení nešťastníci z kmene zotročeného, běhali řvouce po palubě v neslý chaných mukách a přeskakovali lodní zábradlí se smrtelnými výkřiky, jež jako nej ostřejší dýka pronikaly sluchovými bubínky Holanďana, sto jícího tu jako kamenná socha. Právě dva ostrované, stojící úplně v pla menech, uprostřed praskání a syčení hořící pa luby se vynořili, když za strašného třesku a hlomozu se zhroutil vchod i s palubou a popálená těla' obětí zmizela v žíravém ohni. „D o člunu!“ zazněl povel kapitána a Leer nabyl zase rozvahy. Běželo teď o život.
635
Do člunu, kterého se chopil, vlezl právě Irčan Opravdu, tam se již vynořují ve vodě za člunem. Tom. Dole seděl již agent, pan Cobb, a strašlivě Nu, pro mne! Než mne budou míti, proženu si proklínal. lebku kulí! Zatím se ještě zdá, že nemají hladu.“ ,,Aby to vše vzal čert!“ hučel, „nechť to vše * * vezme ďas! Práci, kterou jsme měli s těmi psy, * nevyváží všechno zlato jižních moří, a teď bylo Po čtyřiadvaceti hodinách se blížily čluny vše nadarmo! Aby to vše ještě jednou vzal čert!“ „N ic si z toho nedělejte, pane Cobbe!“ ko- k ostrovu, jehož obrysy pozvolna rostly zřetel nejšil ho Tom O’Hara. „Doufejme, že podruhé něji z moře. „H ola!“ zvolal agent, který již delší dobu po budeme míti více štěstí!“ „Jenom kdybych věděl, jak oheň vznikl!“ zoroval důkladně pobřeží svým ostrým daleko mumlal agent. „T o satan ví, zdali ti černoši hledem. „Máme štěstí, hoši. Jsme konečně za nás nevykouřili sami!“ chráněni!“ „Jak to ?" tázali se všichni s úžasem. „Vidím tyčiti se v jednom zálivu stožáry ně jaké lodi!" prohlásil pan Cobb. „Nebudeme II. vydáni černochům na milost a nemilost a na OSTROV WOODLARK. lezneme tam pom oc." Oddech úlevy se vydral ze všech prsou. Na Když se jitro rozbřesklo nad mořem, pluly na všech trosečnících s výjimkou kapitána a agenta, vlnách dva čluny, těsně pohromadě. V jednom spočívaly události posledních dnů jako můra. seděl kromě agenta Tom, Irčan a Fred Leer a Strašlivá smrt ostrovanů zdála se každému k tomu šest jiných námořníků. V jiném člunu jako zlá předpověď vlastního osudu. I otužilý byl kapitán hořící a potápějící se lodi, Bili Tom se pokřižoval, když někdo, trápen zlými Weston, a dalších osm členů posádky. Ostatní předtuchami, pronesl domněnku, že čluny jsou tři čluny nebylo viděti. zahnány zpět na pobřeží Malaity. „Ostrov tam daleko na obzoru musí patřiti Za pět hodin potom věděl každý, že dospěli k souostroví Louisiade!“ zvolal kapitán z dru k ostrovu Woodlark, který je severovýchodně hého člunu. „K dyž budeme dobře veslovati a od jižního pobřeží Nové Guineje. Plachetní loď, bude-li počasí příznivé, můžeme tam býti již ležící v zálivu, byla Clara Ethel z Queenslandu, zítra, pane Cobbe." která byla najata za zvláštním účelem podni „Jsem zcela téhož mínění, kapitáne," odpo kavými průkopníky z pevniny. Tento její účel věděl agent. „Ale ostatně ďábel ví, co nám tam vešel ve všeobecnou známost ihned v hodině vykvete, když se tam dostaneme. Doufejme, že vzájemného pozdravu a uvedl duše všech nově dosud žádná loď odtamtud neodvezla dělníky. příchozích do nevýslovného rozčilení: Na ostrově Černoši mohou býti na těchto ostrovech pe Woodlarku bylo nalezeno zlato, a lidé, kteří při kelně nepříjemní, zde i na menších ostrovech pluli na lodi Clara Ethel, byli vesměs zlato okolních." kopové, kteří se chtěli na tomto ostrově poku „Není jiné pom oci,“ odpověděl kapitán. „Na sit i o štěstí! moři nemůžeme stále veslovati, neboť ta trocha „Nuže, starý Tome,“ prohodil pan Cobb, po potravin a doušek vody budou brzy stráveny. klepávaje starému Irčanovi na rameno," vypra A za námi jsou již žraloci." vili jsme se, abychom získali zlato a bylo to pro „Hrom a peklo!“ odpověděl agent, „myslil kleté neštěstí, že jsme je nalezli a zase ztratili. jsem si, že ty bestie nám popřejí trochu klidu, Stalo se to v mém životě po prvé a jak doufám, když mají ve svých útrobách všechny černochy. naposledy, kdy mohu říci: ,Jak nabyl, tak po
636
zbyl!' A když nám uniklo zlato černé, tu snad nalezneme červené. Dostali jsme se do proudu hledačů zlata čirou náhodou. Možná, že je to vůle nebes, abychom tímto způsobem byli od škodněni za onu ztrátu." Tomův obličej měl výraz povážlivý. „Nejsem zlatokopem, pane. A také se jím sotva stanu v tomto podniku. Ale poněvadž loď Clara zů stane zatím zde a protože není jiné možnosti dostati se odtud, nezbude mi bezpochyby nic jiného, než zúčastniti se také práce.“ Bill Weston, Walisan, byl však blažen. „Jak víš, Frede, chtěl jsem beztoho hledati zlato, jakmile bych se dostal do Mackaye!" řekl k mla dému Holanďanovi, „a teď jsem u cíle dříve, než se mi zdálo. Zdali budu hledati v buši queenslandské nějakou zlatonosnou, křemenitou žílu, anebo zdali na tomto ostrově budu ryžovati naplavené zlato, je ostatně jednostejné. Nesejde na tom, jak je nalezneme — jako zlatokopec je třeba míti štěstí — to je vše! Tuto práci znám. Již dříve v Novém Jižním Walesu jsem se krátce pokoušel o svoje štěstí.“ Fred Leer zavrtěl resignovaně hlavou. „N e mám o tom ani zdání!“ zamumlal. .„P ojď se mnou, Frede!" zvolal Bili. „U čiti se mnoho nemusíš. Vypírati říční písek se naučíš okamžitě. Tomu se jich naučilo již tisíce před tebou. A k jiným lidem se sotva přidružíš — to je přece jasné.“ ,,V tom máš ovšem pravdu, Bille! Viděl jsem již dosti." „Nuže tedy, pojď se mnou a budeme dobrými soudruhy! Podej mi na to ruku!" Mladý Holanďan se chopil ochotně napřažené ruky Walisanovy.
Bylo třeba jen pilně ryžovati, a tu nalézali zlato, i když v nejvýš skrovném množství, jestliže se takový dělník nenarodil právě z klínu štěstěny. Také jednotliví lidé z lodi Dundee přišli na t. zv. kapsy, do nichž nezmarné a proměnlivé vody naplavily zlato ve větším množství. Takovou kapsu nalezl jednoho dne také Irčan Tom, který si nejméně myslil na podobné štěstí. Bill Weston a Fred Leer slyšeli, že Tom nalezl neobyčejně bohaté ložisko zlata, takže v budoucnosti nebude již musit doprovázet kapitána a pana Cobba na jejich honbách za zlatém černým. Bohužel, s touto zprávou, jež probudila největší pozornost stran jeho velikého štěstí, přišla zároveň zpráva Jobova, že ještě téhož dne v korytu řeky, kde ryžoval, byl náhle zachvácen vysokou vodou a unesen. Jeho mrtvého těla již nikdo pak ne spatřil. Byl řvoucími vodami rozvodněné řeky zanesen do moře, do svého rodného živlu, od kterého podle vlastních slov se nechtěl odloučiti než na krátkou dobu. Žraloci na pobřeží ostrova se již postarají, aby se nehoupal příliš dlouho a neklidně na stříbrných vlnách, jak poznamenal jeho soudruh, pan Cobb. Žraloci žaludek není sice správným křesťanským hro bem, ale j e přece lepší než když člověk nemá vůbec žádného hrobu. A jako průkopník musíme se spokojiti se vším . . . Vše by bývalo ještě dobré, kdyby doba dešťová se nebyla tak nesmírně protáhla. Lidé se přesvědčili, že na tomto ostrově prší stále. A temněj i nemohlo býti ani v pověstném,, Papua' ‘ v temné Nové Guineji! Zde nebylo slunného jižního moře, které jinak znali, nebyl zde život v jaře, světle a radosti, který odškodňoval za každé strádání a zklamání, bylo to zde horší než v pekle, jak se vyslovili zlatokopci, zvyklí na * * suché podnebí australské. * Filigránové krajky tropické vegetace praŘíčky a potoky na ostrově naplavovaly zlato lesní, které se jim zdály při prvním přistání jako — o tom se přesvědčili brzy i noví příchozí. Ale opona, utkaná samým sluncem, za níž se ukrývá bohužel zlatokopové se nemohli těšiti ze života. nějaký pohádkový tajemný svět, byly ve sku Nastávala doba deštů, ve které zlatonosné tečnosti padacími dveřmi, jež se za nimi zavřely, horniny a volná zrnka zlata z útrob země byly aby je oddělily od světla a života. Tisíceré ča vyplavovány do koryt potoku, kde se usazovaly. rovné rostliny, které umělecká ruka tropů ve
637
veselých barvách do nich vyšila, nejevily se jim již jako kalichy, plné květnaté vůně, omá miljící smysly, nýbrž jako jimače jedovatých plynů. Z nich totiž byly vydychovány zimničné zárodky, povzbuzované přírodou souostroví papuánského, která je bělochovi na smrt ne přátelská a jež mu stále usiluje o život, aby se rozšiřovaly plíživě v podobě morek vyssávající choroby do všech údů. Liány, tančící ve světle, které kdysi se jim usmívaly vstříc jako svatební ozdoba jižních moří, a jež jim posílaly pozdrav na uvítanou jako věnce jejich vlasti, spletly se nyní v podobě ledově stude ného, slizkého klubka hadů, které se ovíjelo ve smrtelném sevření kolem jejich životem bušících srdcí, aby je pozvolna udusilo. Místo melodie opeřených pěvců v pestrém a nádherném rouchu rajek, o nichž kdysi snili, zněla zde jenom jediná píseň, která v mrtvícím jednotvárném rytmu jim vnikala do uší: bylo to crčení šedého deště, které nemělo konce a jež skýtalo jen jedinou změnu, když se totiž zesilovalo v zuřivé akordy, aby cizince z této země vyhánělo, když v bys třinách z hor a v lijácích s nebe přicházelo, aby osvobodilo znesvěcenou zemi Melanesie od kletby bělocha. . . * * * Zlatokopové, kteří sem přišli s lodí Clara Ethel, ulehli druh za druhem, společně s lidmi z lodi Dundee, kteří jich všude následovali, pod palmy a popínavé rostliny na Woodlarku, do svých chatrčí z listí, do nichž bil neustále dešť, a zabalili se, jektajíce zuby a třesouce se mrazem bahenní zimnice, do svých pokrývek. Dešť venku měl snad s nimi soucit a chtěl je ukolé bat i do spánku, kterého tak potřebovali, ale bodající a kousající moskyti, bzučící kolem nich, nedali jim klidu ani ve dne ani v noci. V prvních dnech počínajícího osidlování nevědělo se dosud nic o komáru Anophelovi. Na smrt nemocní zlatokopové proklínali zimničné výpary, které podle jejich mínění vystupovaly z bahna houštin mangrovových na pobřeží a z mlh, které vy stu p ov a l z bahnisk vnitrozemských a jež dle je
jich mínění byly nasyceny rostlinnými, chorobo plodnými zárodky a jedovatými vůněmi rost linstva. Netušili, že komáři čili moskyti sou střeďující se kolem jejich lůžek, ve zlovolném vítězství jim očkují do údů smrt. Z těch, kteří ulehli, mnozí již vůbec nevstali. Fred Leer a jeho přítel Bill Weston byli ušetřeni andělem smrti, jenž kráčel mimo. Mohli býti spokojeni s výnosem svého ryžování zlata, ale zvláštního štěstí dosud neměli, avšak ně kolik váčků se zlatými zrnky, které si přinesli z písku potoka, odměnily přece jejich námahu. Jednoho dne putovali právě k novému, velmi slibnému řečišti, které Bili objevil náhodou při svých potulkách, když náhle z jakési dole ležící rokliny slyšeli velmi dobře známý hlas, který na ně volal. „Hola, kapitáne!“ odpověděli užasle, „v y vězíte zde? Nuže, jak se vám vede?“ Byl to jejich starý známý z lodi Dundee, který jim přicházel vstříc, vlastně se potácel, neboť zimnice mu vězela v kostech, jak oba soudruzi ihned viděli. „K dybych se mohl jen dostati z tohoto ďá belského ostrova,“ řekl, „ještě jeden takový zá chvat, jako jsem měl naposledy, a jsem hotov. Avšak já mohu mluviti ještě o štěstí! Podí vejte se jen na pana Cobba, který již téměř umírá — pak budete věděti, že tento ostrov není pro bělocha rájem. Pan Cobb má prokletou smůlu! Několik dní před svým onemocněním objevil poklad jako nebožtík Tom, který, jak jste slyšeli, nalezl nejbohatší kapsu. Ale zdá se, že Cobb bude míti právě tak málo radosti ze svého nálezu, jako Tom, který se svým po kladem jel přímo do pekla. Za život pana Cobba nedám ani jediného penny." Potom vstoupili do rokliny, ve které kapitán se svým druhem vypírali zlato v korytu potoka. Dnes po prvé učinili nález, který odpovídal jejich očekávání, kdežto až dosud byli dopro vázeni nezdarem. Agent ležel před svou chudou chatrčí, která byla o málo více než doupětem, chránícím před deštěm, a byl zmítán vysokcu horečkou. Při
638
zvuku hlasů se posadil a zíral udiveně na hosty očima hluboko zapadlýma, které podivně vyzíraly z jeho žlutého, vyzáblého obličeje. Náhle se objevil v jeho zimničně planoucích očích výraz smrtelné hrůzy. Ztrnule zíral na Billa Westona, potom napřáhl kostrovitě vy hublé ruce před sebe a se zježenými vlasy a hlasem, který přímo rval nervy, křičel: ,,Tome, Tome, probůh, co chceš ode mne? Já jsem to nebyl! Byla to voda, která stekla po stráni. Nebyl jsem to já, Tome! Já ne!“ Příchozí se vzájemně podívali v úžasu na sebe, ale neřekli slova. ,,Má horečku a blouzní,“ vysvětloval kapitán se sklopenýma očima, ale bylo zřejmě viděti, že je nemile dotčen. „Neví, co mluví.“ Potom se obrátil k chorému, který svůj polštář pod hlavu, jenž byl vlastně svitkem ze starých hadrů, ztratil v horečce, aby mu jej zase upravil. „S tů j!“ vykřikl najednou nemocný. „Co tu chceš?“ Jako ve smrtelné hrůze se chtěl chopiti jednoho váčku, který se právě objevil, když vtom zazněl výkřik, který se strašlivě rozlehl tichem pra lesa. Tento výkřik vyrazil ze sebe bývalý ka pitán lodi Dundee. Zároveň zmizela ve křoví zmije, která zřejmě ležela v záhybu polštáře. „Jsem zasvěcen smrti!“ bědoval nešťastník. „Byla to hluchá zmije —zřetelně jsem ji poznal!“ Na jeho hořením rtu bylo viděti charakteris tické rány, neklamná znamení strašlivých zubů plaza. Had ho ku podivu neuštkl do ruky, která se napřahovala k polštáři, ale vymrštil se k jeho obličeji, jímž se kapitán k němu skláněl. Byla to Acantophis antarcticus, strašná, jedovatá zmije, jež patří k nej nebezpečnějším jedovatým hadům na světě. Kdyby bylo uštknutí na jiném místě, tu za jistých okolností mohl býti kapitán zachráněn buď vyříznutím nebo vypálením rány. Ale v tomto případě byla pomoc nemožná. Za hodinu potom byl kapitán lodi Dundee mrtev. * * *
Když odpluli na lodi Clara Ethel, byli Fred Leer a Bill Weston blaženi. Jejich zkušenosti na ostrově Woodlarku jim postačily. „Uživíme se také v Gympie nebo Clermontu, v Ravenswoodu nebo v Etheridge, a kdybychom z nouze musili jiti do dolů,“ řekl Bili. „Tam se na nás alespoň bude smáti queenslandské slunce. Australský buš jest přece jen lepší než ten tro pický ráj ve Woodlarku, ve kterém stále prší a kde vvžírá člověku kosti zimnice!“ Na palubě se setkali s agentem, panem Cobbem, který proti všemu očekávání se uzdravil z ho rečky. Přes svůj vysvětlitelný odpor dal Fred Leer Australcovi trochu svého chininu, po kterém se pan Cobb uzdravil. „N yní se navždy rozloučím se životem zlatokopce,“ vysvětloval agent. „Není to křesťanské povolání, které by se mi líbilo! Člověk je přece jen průkopníkem kultury, a cukrové plantáže v Queenslandu potřebují dělníků. Půjdu nanovo do Jižních moří, abych najímal pracovní síly. Také zase navštívím Malaitu, ale na jiném po břeží. A černé zlato naleznu ostatně jinde také v hojnosti!“ III. V SYDNEYI. Fred Leer a Bill Weston neměli na australské pevnině štěstí. Brzy se seznámili se zlatokopeckým těžením drahého kovu z křemenitých žil, a když jako všichni začátečníci sloužili několik měsíců jako nosiči, bylo jich konečně použito jako plněcenných zlatokopů při těžení u zlato nosných vrstev a tak poznali tuto práci dokonale. Při nej větší spořivosti omezovali svoje nejnutnější životní potřeby a tak se jim podařilo uspořiti si z těch deseti šilinků denní mzdy několik liber. Potom táhli jako hledači zlata bušem a hleděli najiti nové žíly. Ale jejich libry se rozprášily ještě dříve, než jejich sny, a když jednoho dne jejich čínský dodavatel zboží*) jim *) V tehdejších dobách vozili potraviny do austral ských bušů Číňané.
639
vypověděl v buši úvěr, musili se chtěj nechtěj vrátiti k obyčejné práci v dolech. Byli šťastni, když vůbec dostali místo, neboť bez haléře v kapse byl život v Austrálii ještě smutnější než ve staré vlasti. Půl roku neměli vůbec potřeby oddávat i se nějakým novým nadějím. Bylo přece jenom neobyčejně uspo kojující okolností, když každých čtrnáct dní byla výplata a když obdrželi do posledního penny svých šest těžce vydělaných liber. Ale do Billa vjel dábel a za své uspořené pe níze si koupil akcie jistého podniku. „Nedopustím se již takové pošetilosti v celém životě, abych na vlastní vliv táhl do pralesa gumovníků a abych tam ryžoval, což je právě tak, jako bychom chtěli sestoupiti k pekelnému trůnu satana,“ řekl se smíchem. ,,Ale když při ložíme libru k libře, tu také po celý život ne dosáhneme ničeho a zůstaneme chudáky. Právě tak si můžeme položití okolo hrdla námořnickou kličku a pověsiti se na některé větvi železného stromu. Ale když máme u svého makléra ně kolik akcií, tu máme alespoň jakousi naději, že jednoho dne se nám povede lépe." Fred Leer nechtěl s počátku o tom ani slyšeti. Doba a špatný příklad však podkopaly jeho zá sady. Krátce přede dnem, kdy Billovy akcie zažily dávno předpovídaný vzestup, koupil i on několik takových papírů, a oba dva soudruzi ztratili vše. Důl „Fénix", na který vše vsadili, byl rafinovaným podvodem. Měli právo na své straně a měli také akcie, pták Fénix vzlétl v í tězně ze svého popela a zmizel, ale bohužel oním popelem byla hromada akcií, které hodili do ohně, neboť neměly ceny jediného šilinku. „Ted již mám těch podvodů dosti!" prohlásil Bili. „Své zkušenosti ve zlatých polích jsem si draze zaplatil. Nezdar, který mne ted postihl, mně postačí provždy. Odejdu odtud a obrátím se do Sydneye. Nenaleznu-li jiné práce, půjdu zase na moře." Fred s tím souhlasil. „P o druhé se nebudu také tak dříti, abych pak librové bankovky hodil do komína, neboť něco jiného jsme vlastně neučinili. Po celý život nepůjdu již k žádnému
maklérovi, abych si za zlato koupil staré papíry. Bille, jakými jsme to byli hlupáky!" Potom sebrali svých několik grošů, které jim zbyly, a odpluli na pobřežním parníku do Sydneye. Doufali, že v tomto světovém městě, které živilo půl milionu lidí, se nalezne něco i pro ně. Sydney znali oba. Bylo tak krásné, jako vždy. Po písku a prachu zlatokopeckých měst Queenslandu, kde nebylo jiné změny kromě smutných gumovníků, působilo na ně hlavní město austral ské jako znovu nalezený ráj. Hladovýma očima hltali přímo zvláštní obraz přístavní a při sahali, že jenom zde lze žíti důstojně jako člověk. V tom neměli nepravdu, ale aby člověk mohl žíti v Sydneyi, bylo třeba peněz anebo alespoň možnosti, aby si je vydělal. Práce bylo dosti a dosti, ale jim se nepodařilo nějakou najiti. Kdekoliv zaklepali, vše bylo již zadáno. Vy počítávali si již den, kdy budou nuceni koupi ti si za poslední šilink poslední večeři. „C o ted ?" tázal se Fred Leer. Tupým po hledem zíral na obrovské návěští, které bylo přibito na radničním domě. „Časem se nalezne nějaká dobrá rada!" od pověděl Bill a četl návěští, poněvadž neměl nic lepšího na práci. Byl to plakát, který tam připevnila nějaká metodistická náboženská obec. Bili se chtěl právě odvrátit, když jeho pohled padl na vchod do radnice, kam proudilo nesčetné množství lidí. Tyto zástupy lákalo jistě něco neobvyklého. Pak přečetl plakát až do konce a shledal, že jakýsi pan Smith z Ameriky, který měl býti nejpřednější církevní pochodní z New Yorku, svolával na dnešní den do radnice shromáždění ku probuzení náboženských citů. ,,Víš-li co, Frede? Půjdeme tam a toho muže vyslechneme. Co jinak máme počít? Peněz ne máme a tam si alespoň zadarmo usedneme a nalezneme trochu útěchy. Možná, že budeme míti nějaký nápad, jak nyní dostaneme nocleh bez peněz — neboť to jest pro nás hlavní otázkou." Fred Leer přikývl a již vlastně naslouchal.
640
. . . náhle byl zachvácen vysokou vodou a unesen. (Str. 636.)
Byl naplněn smutnými myšlenkami. Bylo mu lhostejno, kam půjde. Všude zela úplná prázd nota, přesto, že všude bylo plno lidí. Překrásný městský sál, který je nejkrásnější na celém světě, byl naplněn lidmi. Všichni chtěli slyšeti muže, který zúmyslně přišel z Ameriky, aby probudil Australce. Návěští, která barev nými slovy kladla nej větší důraz na okolnost, že má pověst nejoblíbenějších kazatelů Spo jených států, zajisté nelhala. Kdo miloval hudbu, zažil ihned příjemné překvapení. Zkroušenost srdce byla zahájena dojímavým sólovým zpěvem, který přinesl pěvci zaslouženou všeobecnou pochvalu. Ale podle zdání Billova a Fredova nehodilo se naprosto ke zbožné náladě, když počal obcházeti sběratel s talířem, který vždy nanovo koloval, aby po
kání věřících se proměnilo v peníze. Oba přátelé zírali zděšeně jinam, jakmile se onen talíř při blížil k nim. A nyní vystoupil pan Smith. Obec, která byla již onou písní povznesena k vyšším sférám, při vedl opatrně zase na zem a nyní počal do ní bušiti důraznými slovy. Nejprve měla pocítiti bídu svých hříchů. Právě okusila několik kapek nebeské blaženosti. A kazatel sliboval, že po očištění se dostane náplň radosti. Pan Smith rozuměl své věci, to musil Fred Leer přiznati. Jeho holandskému smýšlení se nelíbila sice tato věc, probouzeti u lidí hlasy pozounů svědomí jako o posledním soudu ku pokání, ale komu se to zamlouvalo, u toho zajisté byl do sažen cíl. Bylo jisto, že pan Smith větší části obecenstva rval přímo srdce z těla. Pokračování.
1928. — V ych ází každý p á t ek. — Cena Čísl a K č 1*—. P ředp l atné obnáší čtv rtletn č K č 13’—»p oštou K č 14*50. V y d a vatel a z od p ov ěd n ý redaktor Jos. R . V i l ímek. A dm inistrace v Praze, Spálená ulice 13. — Tiskem Unie v Praze. U žívání n ov in ový ch známek povolen o p od číslem 11.368 V I I —27.
