VYMEZENÍ A CHARAKTERISTIKA OBLASTÍ KRAJINNÉHO RÁZU V OLOMOUCKÉM KRAJI

MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA GEOGRAFICKÝ ÚSTAV

VYMEZENÍ A CHARAKTERISTIKA OBLASTÍ KRAJINNÉHO RÁZU V OLOMOUCKÉM KRAJI Diplomová práce

Lubomír Vysloužil

Vedoucí práce: RNDr. Martin Culek, Ph.D.

Brno 2013

Bibliografický záznam Autor:

Bc. Lubomír Vyslouţil Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita Geografický ústav

Název práce:

Vymezení a charakteristika oblastí krajinného rázu v Olomouckém kraji

Studijní program:

Geografie a kartografie

Studijní obor:

Fyzická geografie

Vedoucí práce:

RNDr. Martin Culek, Ph.D.

Akademický rok:

2012/2013

Počet stran:

122+1

Klíčová slova:

Krajinný ráz; Krajina; Olomoucký kraj; Vyuţití území; Charakteristika území

Bibliographic Entry Author:

Bc. Lubomír Vyslouţil Faculty of Science, Masaryk University Department of Geography

Title of Thesis:

Definition and description of landscape areas in Olomouc Region

Degree programme:

Geography and Cartography

Field of Study:

Physical Geography

Supervisor:

RNDr. Martin Culek, Ph.D.

Academic Year:

2012/2013

Number of Pages:

122+1

Keywords:

Landscape; Landscape characteristics; Olomouc Region; Land use; Landscape history

Abstrakt V této diplomové práci se věnujeme Olomouckému kraji z hlediska krajinného rázu. Na jeho území byly vymezeny jednotlivé oblasti krajinného rázu na základě přírodních, kulturních a historických charakteristik, tyto charakteristiky byly spolu s typickými rysy oblastí stručně popsány v textové části práce, na kterou navazuje tabulka s charakteristickými znaky krajinného rázu dané oblasti. Práce mapuje celé území kraje v návaznosti na okolní území. Přínosem práce je syntéza všech sloţek krajiny do komplexní charakteristiky území.

Abstract In this thesis we study Olomouc Region from landscape aspects. There were identified main landscape areas on the basis of nature, historical and cultural characteristics. All these were shortly described in text-section, followed by tablesection, where the main sings of landscape chracteristics are mentioned. This thesis aims on whole Olomouc Region and surrounding areas. The value of this thesis is the synthesis of all segments of landscape to one complex characteristics.

Poděkování Na tomto místě bych chtěl poděkovat RNDr. Martinu Culkovi Ph.D. za odborné vedení práce a za mnoţství podnětných rad a doporučení při jejím psaní.

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem svoji diplomovou práci vypracoval samostatně s vyuţitím informačních zdrojů, které jsou v práci citovány. Jsem také autorem přiloţených fotografií, pokud v textu není uvedeno jinak.

Brno 5. května 2013

………………………… Lubomír Vyslouţil

Obsah 1.ÚVOD ............................................................................................................................ 9 Předmět a cíl práce ........................................................................................................ 9 Rešerše literatury ........................................................................................................ 10 Metodika ..................................................................................................................... 11 Olomoucký kraj .......................................................................................................... 13 2.OBLASTI KRAJINNÉHO RÁZU .............................................................................. 16 Rychlebské hory ......................................................................................................... 16 Vidnavsko ................................................................................................................... 20 Ţulovsko ..................................................................................................................... 24 Jesenicko ..................................................................................................................... 28 Hrubý Jeseník ............................................................................................................. 32 Králický Sněţník......................................................................................................... 36 Rejvízsko .................................................................................................................... 39 Hanušovicko ............................................................................................................... 42 Šumpersko .................................................................................................................. 45 Zábřeţsko - Mohelnicko ............................................................................................. 48 Králická brázda ........................................................................................................... 51 Zábřeţská vrchovina ................................................................................................... 54 Hrabišínsko ................................................................................................................. 57 Litovelské Pomoraví ................................................................................................... 60 Uničovsko ................................................................................................................... 63 Šternbersko ................................................................................................................. 66 Moravskoberounsko.................................................................................................... 69 Olomouc...................................................................................................................... 72 Libavá ......................................................................................................................... 75 Potštátsko .................................................................................................................... 78 Moravská brána........................................................................................................... 81 Tršicko ........................................................................................................................ 84 Údolí Bečvy ................................................................................................................ 87 Podhostýnsko .............................................................................................................. 90 Tovačovsko ................................................................................................................. 93 Morkovicko ................................................................................................................. 96 Prostějovsko ................................................................................................................ 99 Plumlovsko ............................................................................................................... 103 Konicko ..................................................................................................................... 107 Bouzovsko ................................................................................................................ 110 Protivanovsko ........................................................................................................... 114 3.ZÁVĚR ...................................................................................................................... 117 4.ZDROJE..................................................................................................................... 118 Kniţní zdroje............................................................................................................. 118 WWW Stránky .......................................................................................................... 118 Pouţité zkratky .......................................................................................................... 122 Přílohy ........................................................................................................................ 122

ÚVOD Předmět a cíl práce Krajinný ráz je důleţitým prvkem lidského vnímání krajiny, je komplexním souborem charakteristik krajiny, přírodních, kulturních i historických, a vyjadřuje vztah člověka ke svému okolí. Krajinný ráz je v ČR definován v zákoně 114/1992 sb., který určuje jeho sloţky a specifikuje jeho ochranu (MŢP, 2013). Za účelem ochrany krajinného rázu je potřeba vymezit jeho hodnotu, míru zachovalosti a jeho nejdůleţitější prvky na území ČR. Jednou z důleţitých součástí tohoto procesu je vymezení a popis oblastí krajinného rázu, tedy segmentů krajiny se shodnými charakteristikami. Tyto oblasti odpovídají článku 6 B, Evropské úmluvy o krajině, která zavazuje státy k definování krajin na svém území, analyzovat jejich charakteristiky a sledovat jejich proměny (Evropská úmluva o krajině, MŢP, 2013). Vymezení oblastí krajinného rázu je předpokladem k pochopení provázanosti jednotlivých sloţek krajiny a k objasnění jejich působení na člověka a společnost. Diplomová práce má za úkol vymezit oblasti krajinného rázu na území Olomouckého kraje na základě jejich přírodních, historických a kulturních charakteristik. Dále je nutno přihlédnout k jiţ vymezeným oblastem v okolních krajích, coţ se týká hranice s Jihomoravským krajem, kde byly oblasti krajinného rázu jiţ vymezeny (Pohorský, 2012) a dále hranice s Pardubickým krajem, kde byly oblasti krajinného rázu vymezeny ve studii zabývající se moţným vlivem výškových staveb na krajinný ráz (Pardubický kraj, 2007). Kaţdá z vymezených oblastí má jasné pojmenování, je ohraničená v přiloţené mapě, popsána v textu a tabulkách a je dokumentovaná několika fotografiemi, které ji co nejvýstiţněji charakterizují. Práce vyuţívá metodiku doc. Ivana Vorla (2004) jako základ, na kterém byla postavena metodika vymezování oblastí krajinného rázu ve všech pracích, které jsou na toto téma v současnosti na Geografickém ústavu vytvářeny, aby byl v rámci moţností dodrţen princip jednotné metodiky pro celé území ČR. Na území Olomouckého kraje bylo vymezeno celkem 31 oblastí krajinného rázu, které můţeme rozdělit do tří základních kategorií. Horské, vrchovinné a níţinné. Mezi horské řadíme oblasti na severu kraje, jako jsou Rychlebské hory, Králický Sněţník a několik oblastí v Hrubém Jeseníku. Vrchovinné oblasti tvoří většinu rozlohy kraje. Na západě je to pás od Hanušovické aţ po Drahanskou vrchovinu, na východě potom Oderské vrchy a část Nízkého Jeseníku. Středem níţinných oblastí je Hornomoravský úval. Moravská brána a na ně navazující ploché pahorkatiny, tvořící kulturně nejhodnotnější region kraje, Hanou.

9

Rešerše literatury Definice pojmu krajinný ráz je v ČR ukotvena v zákoně 114/1992 sb. (MŢP, 2013), který říká: Krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností sniţující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině. Uţ zde jsou jmenovány tři základní charakteristiky, které jsou pouţívány při práci s krajinným rázem, ale další kroky pro specifikování pojmů jiţ nebyly dokončeny, metodický pokyn z roku 1996 vysvětlující pojmy dané zákonem nebyl schválen, a tak byl ponechán volný prostor pro individuální hodnocení krajinného rázu. Prvním krokem k jeho zaplnění byla v roce 1997 metodika Romana Bukáčka a Petra Matějky, kterou zadala správa CHKO ČR a byla zaměřena spíše na chráněná území neţ na celé území ČR a později byla několikrát upravována (Bukáček, Matějka, 1997). Původně se zaměřovala na strukturu krajiny, respektive krajinnou matrici, tedy převaţující způsob vyuţití krajiny a na základě něj dělila oblasti například na lesní, zemědělské a urbanizované. Zavádí základní pojmy jako oblast krajinného rázu, místo krajinného rázu či znak krajinného rázu. Klade větší důraz na přírodní charakteristiky neţ na ty kulturní a historické. Právě pomocí této metodiky bylo vypracováno vymezení oblastí krajinného rázu v Pardubickém kraji. Dalším vývojem této metodiky je práce doc. Ivana Vorla (2004), která se zaměřuje na co moţná největší objektivitu při hodnocení krajinného rázu. Kromě přírodních, historických a kulturních charakteristik se zde objevuje i vizuální působení krajiny na pozorovatele, například ve formě terénních dominant. Dělí se na preventivní a aktuální hodnocení. Preventivním hodnocením se myslí vyhodnocení a popis krajinného rázu, aktuálním hodnocením je popsat vliv konkrétních záměrů, nejčastěji staveb, na krajinný ráz. Snahou je nejen popsat znaky a charakteristiky krajinného rázu, ale i určit jejich cennost a významnost. Navíc se zde hodnotí i estetická stránka krajiny. Přestoţe je primárně zamýšlena pro popis vlivu navrhovaných staveb na krajinný ráz, je pouţitelná i při hodnocení krajinného rázu větších oblastí, jak dokládá její vyuţití při velmi podrobné Strategii ochrany krajinného rázu kraje Vysočina (2008). Poněkud jiný pohled na problematiku krajinného rázu nabízí doc. Jiří Löw a Ing. Igor Míchal v knize Krajinný ráz (2003), kde také hrají úlohu přírodní, historické a kulturní charakteristiky, ale nejdůleţitější myšlenkou je pochopit vztah těchto charakteristik a jejich vnímání lidmi. Rozlišuje mezi celostátní a místní úrovní. Dále se zabývá mírou zachovalosti krajinného rázu a jeho následnou ochranou především tam, kde je nejlépe zachován. Zavádí také další pojmy, jako krajinářské celky různých stupňů, coţ jsou prostory vymezené pohledovými horizonty. Jedná se tedy o více subjektivní způsob nahlíţení na krajinný ráz. Ze zahraničních přístupů ke krajinnému rázu je bezesporu nejkomplexnější přístup ve Velké Británii, kde se jím zabývají jiţ od 80. let 20. století. V ČR je tento přístup 10

souhrnně znám pod pojmem Britská krajinářská škola. Ta zdůrazňuje, ţe lidé hodnotí krajinu z různých důvodů i úhlů pohledů. Proto je napřed nutné definovat účel hodnocení krajinného rázu, na základě něj se teprve stanoví rozsah a podrobnost hodnocení a pak teprve následuje samotná klasifikace krajiny, tedy práce v terénu, a hodnocení krajiny, tedy samotná tvorba výstupu. Hodnocení se provádí ve třech měřítkových úrovních. Národní, regionální a lokální. Regionální měřítko je rámcově srovnatelné s touto prací (Salašová 2005). Významným dokumentem v celoevropském měřítku je také Evropská úmluva o krajině ratifikovaná v roce 2000, která v obecné formě definuje pojem krajina, nikoliv však krajinný ráz a zavazuje státy k uznání krajina jako základní sloţky prostředí. Obecně vyzývá ke zvyšování povědomí o krajině, vzdělávání v tomto oboru a hlavně zavazuje státy „Vymezit své vlastní typy krajiny na celém svém území“ a dále „Analyzovat jejich charakteristiky, síly a tlaky, které je mění“(MŢP, 2013).

Metodika Po prostudování dostupných metodik, jiţ hotových hodnocení krajinného rázu na území ČR a na základě doporučení vedoucího práce byla pro pouţití v diplomové práci zvolena metodika doc. Ivana Vorla (2004). Pohled na krajinný ráz bude vţdy do určité míry subjektivní a bude vycházet z toho, jak krajina působí na samotného hodnotitele a které podklady vyuţije, ale právě tato metodika nabízí nejobjektivnější přístup k hodnocení. Ten je potřebný ze dvou důvodů. Jednak se jedná jen o malou část hodnocení krajinného rázu na území celé ČR, přičemţ je potřeba zachovat jasně definovaná kritéria pro hodnocení, aby mohlo být prováděno stejně ve všech oblastech různými lidmi. Druhý důvod je dán tím, ţe se jedná o diplomovou práci, a výsledky musí být obhájitelné, vysvětlitelné a s minimem subjektivity, proto je ţádoucí pouţít co nejvíce relevantních podkladů a interpretovat je dle stanovené metodiky. Bylo by nesprávné domnívat se, ţe kaţdý autor výše zmíněných metodik přistupoval k problému odlišně. Pouze dávají rozdílnou váhu jednotlivým sloţkám krajinného rázu a více či méně připouštějí subjektivitu hodnotitele. Například pojem „oblast krajinného rázu“ se vyskytuje jak ve Vorlových (2004), tak i v Löwových (2003) dílech a oba se shodují na definici, ţe se jedná o rozsáhlou oblast o rozloze více neţ tisíc hektarů, která se svou přírodní, historickou a kulturní charakteristikou výrazně liší od jiné. Její součástí jsou místa krajinného rázu, coţ jsou malé části krajiny se zcela homogenními charakteristikami a řádově menší rozlohou neţ oblasti krajinného rázu. Zároveň se dá říci, ţe obě metodiky jsou mnohem komplexnější a v souladu s maximální délkou této práce musely být zjednodušeny a těţiště práce bylo zaměřeno na vymezení oblastí krajinného rázu a jejich charakterizování. Při vymezování oblastí byly pouţity tři hlavní typy zdrojů. Prvním jsou písemné podklady, mezi nejdůleţitější patří Atlas krajiny České republiky jako aktuální, kvalitní a komplexní dílo zabývající se krajinou. Dalším typem jsou zdroje v elektronické podobě. Sem patří různé odborné mapové servery, zabývající se jednotlivými sloţkami krajiny, současné i historické letecké snímky a aplikace umoţňující 3D pohled do krajiny, dále internetové stránky měst, obcí, chráněných území a dalších význačných segmentů krajiny. Posledním typem zdrojů jsou vlastní fotografie a poznatky z návštěvy 11

jednotlivých oblastí, které jsem aţ na několik výjimek stihl navštívit všechny a většinu cest zachycuje připojená fotodokumentace. Území, na kterém má být vymezení provedeno je jasně dané ze zadání, jedná se o Olomoucký kraj a jeho bezprostřední okolí, jelikoţ oblasti krajinného rázu jsou málokdy shodné s administrativními hranicemi. Výchozím krokem pro práci byla analýza dostupných podkladových dat. Ty byly konzultovány s vedoucím práce a kolegy Mgr. Pavlem Pohorským a Bc. Martinem Hordějčukem, kteří zpracovávali stejné zadání pro jiné kraje. Jako základní zdroj dat byl pouţit Atlas krajiny České Republiky (2009). Jedná se o aktuální a ucelenou publikaci, která zachycuje všechny sloţky krajiny v dostatečné podrobnosti. Jako podkladová data byly z atlasu pouţity následující mapy. Geomorfologické členění, bioregiony, skupiny typů přírodních krajin, klimatické oblasti dle E. Quitta, typy krajinného rázu, národopisné regiony, typy sídelních krajin a jejich pluţin, půdorysné typy sídel a hypsometrické stupně. Z jiných zdrojů byla získána geologická mapa (Česká geologická sluţba, 2013), historické letecké snímky (kontaminace.cenia, 2013), aktuální letecké snímky a půdní mapa (Národní geoportál Inspire, 2013), turistická mapa obsahující údaje o pamětihodnostech v terénu (mapy.cz, 2013) a nejrůznější veřejně dostupné fotografie (panoramio.com, 2013). Jako nesmírně uţitečný se ukázal program Street View (maps.google.com, 2013), který umoţňuje „projet“ téměř veškeré silnice a „rozhlíţet“ se z nich na všechny strany. V ČR jsou takto zmapovány všechny silnice I. a II. třídy a většina komunikací III. třídy a místních komunikací ve městech. Mapové podklady byly georeferencovány na jednotný souřadný systém v programu ArcMap, aby je bylo moţné zobrazit přes sebe. To umoţnilo identifikovat základ většiny oblastí a přibliţně vést hranice.

Obr. 1: Úkázka aplikace Street View, pohled ze silnice západně od Vidnavy na Vidnavskou níţinu a Rychlebské hory (maps.google.com, 2013).

12

Dalším krokem bylo zapojení doplňkových zdrojů. Jsou jimi například internetové stránky měst, obcí, chráněných území či mikroregionů a dále literatura, která se k nim vztahuje. Výsledkem bylo přibliţné vymezení oblastí a následoval terénní průzkum většiny území Olomouckého kraje, zaměřený především na sporné oblasti, kde měla osobní přítomnost pomoci při vymezení hranic mezi oblastmi. Při vedení hranic oblastí těmito spornými oblastmi byl hlavní důraz kladen na vizuální podobu krajiny a sporné území bylo přiřazeno k té oblasti, které bylo pohledově bliţší. Například Šumpersko náleţí do stejného geomorfologického celku i bioregionu jako Hanušovicko, ale protoţe jedná o uzavřenou kotlinu pohledově se lišící od zbytku Hanušovicka, byla zde vymezena další samostatná oblast krajinného rázu. Práce v terénu samozřejmě probíhala průběţně po celou dobu psaní práce a významně se podílela na vytvoření definitivní mapy oblastí, která byla vytvořena opět v programu ArcMap na podkladu leteckých snímků a je obsaţena v příloze této práce. Detailní mapa v digitální podobě v měřítku 1:100 000 je potom součástí elektronicky odevzdávaných příloh. Jakmile byly jednotlivé oblasti vymezeny, byla kaţdá z nich stručně popsána. Popis je strukturován stejně jako v metodice doc. Vorla (2004). V první části je popsáno kde v rámci kraje se oblast nachází, významné rysy na základě kterých byla vymezena, hranice se sousedními oblastmi a rozdíly mezi nimi. Druhá část zahrnuje charakteristiky přírodních podmínek v oblasti, převaţující způsob vyuţití krajiny a výčet nejdůleţitějších chráněných území. Třetí část zahrnuje kulturní a historickou charakteristiku oblasti, stručně popisuje největší sídla či jiné člověkem vytvořené dominantní prvky v krajině. Kromě popisu je ke kaţdé oblasti vytvořena tabulka zahrnující nejvýznamnější znaky krajinného rázu, rozdělené na přírodní, kulturněhistorické a prostorově-harmonické. Tabulka kromě výčtu znaků hodnotí také jejich význam, cennost a projev v krajině na třístupňové škále. Charakteristiku kaţdé oblasti také doplňují 2-3 fotografie a malá mapka znázorňující polohu oblasti v rámci kraje. Vymezení oblastí, tak jak bylo provedeno, se snaţí respektovat rozdělení Olomouckého kraje dle typů reliéfu a doplňuje jej o další faktory, které se ale většinou od reliéfu přímo či nepřímo odvíjí, a tak zůstává jedním ze základních kritérií pouţitých při vymezování oblastí krajinného rázu.

Olomoucký kraj Nachází se ve střední a severozápadní části Moravy na ploše 5267 km², coţ jej řadí na 8. místo mezi kraji ČR a s počtem obyvatel 637 609 se řadí na místo šesté (ČSÚ, 31. 12. 2012). Kraj vznikl 1. 1. 2000 a zahrnuje v sobě okresy Jeseník, Šumperk, Olomouc, Přerov a Prostějov. Dříve bylo území kraje rozděleno mezi tehdejší Jihomoravský a Severomoravský kraj. Sousedí s Moravskoslezským krajem na východě, Zlínským na jihovýchodě, Jihomoravským na jihu a Pardubickým krajem na západě. Na severu potom s Polskými vojvodstvími Opolským a Dolnoslezským. Kraj má protáhlý tvar ve směru sever-jih, nejvyšší polohy najdeme na severu kraje, nejvyšším vrcholem je Praděd se 1492 metry nad mořem a směrem k jihu se průměrná nadmořská výška sniţuje. Nejvýraznější osou kraje je řeka Morava, která protéká krajem od severozápadu k jihovýchodu. Hornomoravský úval kolem řeky pak tvoří největší níţinu v Olomouckém kraji. Po obou jejích stranách najdeme vrchovinné oblasti Zábřeţské vrchoviny, Nízkého Jeseníku a dalších. 13

Obr. 2: Znak Olomouckého kraje (Krajský úřad, 2013).

Obr. 3: Současné administrativní členění Olomouckého kraje (ČSÚ, 2013). 14

Kraj patří mezí nejdéle osídlené oblasti v ČR, jak dokládají archeologické nálezy z oblasti Moravská brána a dalších, později se jednalo o jednu z jádrových oblastí Velké Moravy. Centrem kraje je Olomouc, aţ do třicetileté války povaţována za hlavní město tehdejší Moravy. Po dobytí Švédy přešlo toto označení na Brno. Olomouc je dnes moderním krajským městem, sídlem několika univerzit, ekonomickým a správním centrem kraje a pyšní se památkou UNESCO – sloupem Nejsvětější Trojice (Město Olomouc, 2013). Město samotné a jeho okolí je jednou z jádrových oblastí etnografického regionu Haná, který tvoří nejhustěji osídlenou a kulturně nejbohatší část kraje. Rozsah Hané přibliţně koresponduje s níţinami a pahorkatinami po obou březích Moravy. Dále od ní najdeme perifernější vrchovinné oblasti, jako je například Bouzovsko nebo Moravskoberounsko či některé téměř neobydlené, jako Zábřeţská vrchovina nebo Libavá. Sever kraje potom reprezentují především horské oblasti Hrubého Jeseníku a dalších hornatin, doplněné o specifické oblasti podhorských údolí a kotlin, konkrétně Jesenicko a Šumpersko. Při hranicích s Polskem pak krajina opět sestupuje do níţin oblasti Vidnavsko. Z hlediska krajinného rázu je Olomoucký kraj ještě rozmanitější neţ z hlediska reliéfu. Více zde vystupuje rozdíl mezi hustěji osídlenou jiţní polovinou kraje, a severní hornatější polovinou. Na tom se podílí i další faktory, například poválečné vysídlení Němců, které se týkalo především severní části kraje, na jihu pak Drahanské vrchoviny. Dalším faktorem pro vzhled a vnímání krajiny je odlehlost právě severní části, která se v minulosti projevila pozdním osídlením a v současnosti špatnou dopravní dostupností především Javornického výběţku. Právě na periferiích Olomouckého kraje najdeme mnoho neobvyklých oblastí. Ţulovsko se skalními městy a zatopenými lomy, opuštěné hřbety Rychlebských hor, rašeliniště na Rejvízsku. V jiţní části jsou to potom Bouzovsko s hrady a jeskyněmi, Protivanovsko jako náhorní plošina leţící daleko od center kraje, údolí Bečvy s unikátním Hranickým krasem nebo pro většinu lidí nedostupná Libavá. Celkový počet 31 oblastí krajinného rázu odpovídá při rozloze kraje přibliţně 170 km² na jednu oblast. Největší oblastí je Prostějovsko, zahrnující velkou většinu tradičně vymezované „Hané“. Oblasti jako Králická brázda nebo Údolí Bečvy zasahují do Olomouckého kraje pouze částečně a jejich jádra leţí v sousedních krajích. Byly však vymezeny i oblasti uvnitř hranic kraje, které jsou rozlohou velmi malé, například Hrabišínsko vklíněné mezi Mohelnickou brázdu a Hrubý Jeseník.

Obr. 4: Vrchol Pradědu. 15

OBLASTI KRAJINNÉHO RÁZU Rychlebské hory Zapomenuté hory skryté za Jeseníky, kde se čas zastavil, sotva se rozběhl.

Důvod a způsob vymezení Oblast krajinného rázu Rychlebské hory je vymezena v nejsevernější části Olomouckého kraje. Jedná se o horskou krajinu s minimem osídlení a je zemědělsky téměř nevyuţívaná. Charakteristickým znakem oblasti je její perifernost, nenajdeme zde ţádná větší města a pouze několik vesnic, oblast je vzdálena od ekonomických a správních center okresu i kraje a dopravní dostupnost je zde také nízká. Oblast je na severu a západě ohraničena státní hranicí s Polskem. Na východě sousedí s Vidnavskou níţinou. Hranice lesa, úpatí svahu a hranice geomorfologického celku Rychlebské hory zde jasně definují rozhraní mezi oblastmi od státní hranice na severu aţ po Javorník. Toto město na úpatí hor stojí na pomezí obou oblastí. Západní část města v údolí Javornického potoka leţí v oblasti Rychlebské hory, stejně jako dominanta města, zámek na Jánském vrchu. Dále na jih je hranice oblasti opět jasně vymezená, pouze hranice lesa se zde odklání k východu a v této oblasti jsou zahrnuty i podhorské vesničky Vojtovice a Petrovice, obklopené rozsáhlými lukami. Dále na jihu oblast zahrnuje také Sokolský hřbet, který je vklíněn mezi Ţulovsko na severu a Jesenicko na jihu. U Ramzovského sedla se stýká oblastí Hrubý Jeseník. Hranici s Hanušovickou vrchovinou pak tvoří hranice lesa či horských luk a konečně Kladské sedlo tvoří předěl mezi Rychlebskými horami a Králickým Sněţníkem. 16

Přírodní charakteristiky Oblast s větší části koresponduje s geomorfologickým celkem Rychlebské hory, geologická stavba oblasti je velice pestrá, převládají zde ţuly a břidlice, dále také granodioriy a diority staré téměř 300 milionů let, najdeme zde i starší ruly a mnohem mladší miocenní usazeniny, zvláště při severovýchodní hranici oblasti. V podhůří Rychlebských hor najdeme stopy pevninského zalednění, například zbytky morén a ledovcem uloţené štěrkopísky (rychleby.cz, Regionální informační systém, 2013). Jihem oblasti prochází rozvodí mezi Černým a Baltským mořem, proto zde nenajdeme ţádné významné vodní toky či nádrţe. Rychlebské hory nejsou na rozdíl od Jeseníků nebo Orlických hor vyhlášeny jako CHKO, coţ spolu s jejich odlehlostí přispívá k nízké návštěvnosti regionu a tím do jisté míry udrţuje zdejší přírodu v zachovalém stavu. Jednou z mála chráněných území je PP Vodopády Stříbrnického potoka, téţ nazývané Nýznerovské vodopády. Oblast náleţí do Jesenického bioregionu (Culek, 1996), lesy jsou tvořeny ve vyšších a části niţších poloh smrčinami, většinou ale uměle vysázenými v podobě monokultur. Doplňují je bučiny v niţších polohách (Rychleby-Jeseníky, Informační portál, 2010). Otevřená krajina se v oblasti nachází pouze v minimálním rozsahu. Hlavní přírodní dominantou oblasti je hřbet Rychlebských hor, který na severu začíná u Bílé Vody a pokračuje jiţně přes nejvyšší vrchol Smrk a dále na západ aţ ke Kladskému sedlu. Kromě hlavního hřebene je zdaleka viditelný také Sokolský hřbet a lokálními dominantami jsou i vrcholky mimo hřbety, například skalnatý vrchol Vysoký kámen. Na rozdíl od sousedních Jeseníků leţí po celé délce pod horní hranicí lesa. Z tohoto důvodu vypadají Rychlebské hory při pohledu z dálky niţší a jednotvárnější neţ Jeseníky.

Obr. 5: Okolí Smrku. 17

Kulturní a historické charakteristiky Rychlebské hory byly v omezené míře osídleny jiţ od mladší doby kamenné, ale první písemná zmínka se týká Javorníku a je z roku 1290, kdy tato obec patřila do majetku Vratislavského biskupství. Na přelomu 13. a 14. století zde vznikl hrad, mnohem později přestavěný do podoby dnešního zámku. Jak za husitských, tak později za třicetileté války byl Javorník těţce poznamenán. Městem se Javorník stal aţ roku 1549. Postupně byl Javorník i okolí dosídlován německým obyvatelstvem. Oblast byla i v minulosti spíše periferní či hraniční. Od 18 století zde procházela hranice mezi tehdejším Pruskem a Rakouskem a ani v nedávné minulosti se postavení Javornicka nezlepšilo. Po vyhlášení samostatné ČSR zdejší německé obyvatelstvo poţadovalo připojení k Německu, coţ se jim splnilo o 20 let později, kdy byl celý Javornický výběţek připojen k Německé říši. Po válce došlo k odsunu německého obyvatelstva a tím k značnému vylidnění zdejšího kraje. To příliš nezlepšil ani příchod nových obyvatel ze všech koutů Československa či ze zahraničí. Mnoho domů zůstalo po válce neobydlených a velmi dlouho zde nebyla jiná moţnost zaměstnání neţ v lesnictví a zemědělství (město Javorník, 2013). Celá oblast i dnes působí ospale a opuštěně, právě díky kombinaci vzdálenosti od populačních center a hornatému reliéfu.

Obr. 6: Kostel P. Marie v obci Travná.

18

Tab. 1: Nejvýznamnější identifikované znaky krajinného rázu. Typ znaku

Klasifikace znaků

Identifikovaný znak krajinného rázu

dle významu

dle projevu

dle cennosti

XXX

+

XX

XXX

+

XX

Příčná a hluboce zaříznutá údolí

XX

+

XX

Významný podíl původních bučin Sedla a průsmyky oddělující Rychlebské hory od okolních pohoří Jeskyně na Pomezí

XX

+

XX

XX

+

XX

XX

+

XX

Horské louky v okolí vysoko poloţených osad Opuštěné drobné lomy na vápenec, mramor a stavební kámen Vysoká lesnatost

XX

+

XX

X

0

XX

XX

+

X

Převaţující smrkové monokultury

XX

-

X

X

+

XX

XXX

+

XX

XX

+

XX

X

+

XX

XX

+

X

X

+

X

XX

-

X

XXX

+

XX

XX

+

X

XX

+

XX

XX

0

X

XX

-

X

X

+

XX

X

+

X

XXX zásadní XX

+ pozitivní negativní 0 neutrální

XXX jedinečný XX význačný X běţný

Horský reliéf s hlavním hřebenem Rychlebských hor Výrazný svah oddělující Rychlebské hory a Vidnavsko

Znaky přírodní charakteristiky území

Soutěsky a vodopády Izolované vesnice uvnitř Rychlebských hor Znaky kulturní a historické charakteristiky území

Liniová vegetace naznačující původní tvar pluţiny Minimální zemědělské vyuţití krajiny Zříceniny hradů Rychleby a Pustý zámek Mnoţství turistických značek a infrastruktura

související

Sjezdovky a lyţařské vleky v okolí Ostuţné a Petříkova

Znaky prostorové povahy a harmonického měřítka

Zalesněné hřbety Rychlebských hor Místa dalekého rozhledu, včetně rozhledny na Borůvkové hoře Odlehlost oblasti umocněná rozsáhlými lesy Podobnost v charakteru krajiny na obou stranách státní hranice Rozsáhlé stále fungující lomy na kopci Smrčník nad Horní Lipovou Skály místy vystupující nad okolní les Zámek Jánský vrch jako dominanta okolí Javorníka

Legenda

spoluurčující

X doplňující

19

Vidnavsko Malá část polských níţin, která si nakonec našla cestu k ČR.

Důvod a způsob vymezení Oblast krajinného rázu Vidnavsko je vymezena jako přirozené pokračování rozsáhlých polských rovin směrem na území ČR, přecházejících postupně do pahorkatin severně od Ţulové a dále do Rychlebských hor. Vymezená oblast na území ČR připomíná trojúhelník, kde severní stranu tvoří státní hranice s Polskem, ale pokud by se vymezovalo nezávisle na státních hranicích, mohla by se hranice oblasti posunout aţ k Nyse. Jihozápadní stranu tvoří hranice s oblastí Rychlebské hory, tvořená výrazným zlomovým svahem a změnou charakteru krajiny z níţiny rovnou do hornatiny. Jihovýchodní hranice se Ţulovskem přibliţně kopíruje řeku Vidnavku, která odděluje zemědělsky vyuţívanou Vidnavskou níţinu od luk, lesů a lomů Ţulovska.

20

Obr. 7: Pohled od Bernartic směrem k Javorníku a Rychlebským horám (Panoramio, 2013). Přírodní charakteristiky Oblast se nachází na území geomorfologických celků Vidnavská níţina a Ţulovská pahorkatina, tvoří ji výhradně miocenní usazeniny ve formě štěrků a písků a občasné výchozy dioritů a granodioritů, které formují nepočetné skalní útvary v oblasti. Ty se zde nachází výjimečně, protoţe celá oblast byla pokryta pevninským ledovcem a vyčnívalo nad něj pouze několik stolových hor, jako například nejvyšší vrchol oblasti, Kaní hora se 476 metry nad mořem (Rychleby-Jeseníky, Informační portál, 2010). Jediným větším vodním tokem v oblasti je řeka Vidnavka. Pramení na úbočí Studničního vrchu, protéká Ţulovou, Vidnavou a dále do Polska, kde ústí do Nyského jezera. Vzhledem k silnému zemědělskému vyuţití krajiny zde najdeme pouze dvě maloplošná chráněná území (turistika.cz, 2013). Přírodní památka Skalka pod Kaní horou chrání shluk granodioritových skal jako ukázku ţokového zvětrávání. Dále se v oblasti nachází přírodní rezervace Vidnavské mokřiny. Nachází se v místě, kde Vidnavka opouští území ČR a jedná se o rašeliniště s mokřadní flórou a občasným výskytem ţelvy bahenní. Oblast náleţí Vidnavskému bioregionu polonské podprovincie (Culek, 1996). Výraznějším projevům této biogeografické odlišnosti brání zemědělské vyuţití území a nízká lesnatost. Dominantou uvnitř oblasti je výše zmíněná Kaní hora a několik jí podobných menších vrcholků vystupujících z jinak ploché krajiny. U většiny z nich najdeme bývalé ţulové a lignitové lomy, dnes jiţ opuštěné a některé zatopené. Nejvýznamnějšími pohledovými dominantami jsou ale hřbety nedalekých Rychlebských hor, viditelných z kaţdého místa Vidnavska.

21

Kulturní a historické charakteristiky Historie osídlení oblasti sahá jiţ do doby kamenné, jak dokládají nálezy pazourkových nástrojů. První zmínka o Vidnavě je z roku 1291. Město bylo zaloţeno v rámci kolonizace Jesenicka vratislavskými biskupy. Jako zajímavost lze uvést, ţe Vidnava byla zaloţena rovnou jako město, na pravidelném osovém půdorysu. Jeho počátečnímu rozvoji učinily přítrţ husitské války, několik poţárů a následně válka třicetiletá. Po válkách o Slezsko v 18. stol. se z Vidnavy stává pohraniční město, přes které proudilo zboţí z Pruska na Moravu a naopak. V 19. stol. se ve Vidnavě objevuje první průmyslový podnik, šamotka, navazující na místní těţbu kaolinu, město bylo také napojeno na ţeleznici (Vidnava, historie města, 2013). Podobně jako v případě Javornicka se jedná o hraniční oblast, nejdříve mezi Rakouskem a Pruskem, později mezi ČSR a Německou říší a nakonec mezi ČR a Polskem. Příhraniční poloha se významně podílela na perifernosti tohoto regionu. Ještě za II. světové války v roce 1945 byl zničen ţelezniční most přes Vidnavku směrem do Polska a od té doby nebylo spojení obnoveno. Současná podoba krajiny byla utvořena aţ kolektivizací, při které vznikly ony netypicky velké lány polí sahajících aţ těsně k úpatí Rychlebských hor.

Obr. 8: Kostel ve Vidnavě (Panoramio, 2013).

22



dle projevu

dle cennosti

XXX

0

X

XX

0

XXX

Otevřená odlesněná krajina s občasnými remízky

XX

+

X

Ostrovní hory vystupující z roviny Zčásti zaříznuté údolí Vidnavky tvořící hranici s Ţulovskem Stromořadí lemující potoky a cesty na rovině

XXX

+

XX

XX

+

XX

XX

+

XX

XX

+

X

X

+

XX

XXX

+

XX

Mnoţství samot a vísek Esteticky hodnotné náměstí ve Vidnavě narušeno obchodním domem Scelené lány polí

XX

+

XX

XX

-

X

XX

-

X

Velké řadové vesnice v údolích

XX

0

X

Ţelezniční síť bez napojení na Polsko

XX

0

X

Drobné sakrální stavby roztroušené v zemědělské krajině

XX

+

XX

X

-

X

XXX

+

XX

XX

+

XXX

X

+

XX

XX

+

X

Plochá rovina postupně k jihu přecházející v pahorkatinu Ledovcem přemodelovaný reliéf Znaky přírodní charakteristiky území

Převáţně zalesněná údolí potoků Mokřiny kolem Vidnavky Opuštěné a mnohdy zatopené lomy

Znaky kulturní a historické charakteristiky území

Vylidňující se obce jako důsledek perifernosti oblasti


Klasifikace znaků dle významu

Dominanta Kaní hory viditelné z celé oblasti Dojem uzavřenosti oblasti směrem od ČR a otevřenosti k Polsku Kontrast rovin Vidnavska s horami, které ji obklopují Obce vhodně situované do mělkých údolí Větrné elektrárny, zde nezvykle umístěné na rovině

Legenda

X

-

X

XXX zásadní XX



spoluurčující

X doplňující

23

Žulovsko Pahorkatina, která zastavila postup ledovce, a ten z ní udělal členitou krajinu plnou ostrovních hor a skal.

Důvod a způsob vymezení Ţulovsko je menší oblast krajinného rázu, tvořící předěl mezi Vidnavskou níţinou a Rychlebskými horami. Krajina plná opuštěných lomů, luk, osamělých skal a pustých hradů se výrazně liší od otevřených zemědělských rovin Vidnavska na severu a jiţ horského reliéfu bočního hřbetu Rychlebských hor na jihu. Oblast na severu sousedí s Vidnavskem, hranice je zde vedena střídavě po pravém a levém břehu řeky Vidnavky aby zahrnovala členitější část jejího údolí, směrem k jihozápadu prochází kolem města Ţulová a dále proti proudu Stříbrného potoka, kde se stýká s oblastí Rychlebské hory. Hranice s nimi vede kolem Vápenné a dále úbočím Sokolského hřbetu aţ k obci Supíkovice a dále na východ aţ k hranici s Polskem. Severní část oblasti je členitější, jiţní potom otevřenější a více zemědělsky vyuţívaná. Stále se ale jedná o řídce osídlenou periferní oblast. Přírodní charakteristiky Geologické podloţí zdejší oblasti je v krajině patrné na první pohled. Ţuly Ţulovského plutonu vystupují na povrch zvláště v severní části oblasti doslova na kaţdém kroku. Kromě ţuly zde najdeme také ruly a mramory. Oblast byla aţ do nadmořské výšky přibliţně 500 m přemodelována pevninským ledovcem při čtvrtohorním zaledněním. Při postupu ledovce ze severu tedy některé vrcholové partie Ţulovské pahorkatiny 24

vystupovaly nad ledovec jako ostrovní hory, například Smolný a Borový vrch a také nejvyšší vrchol pahorkatiny a celé oblasti, Boţí hora nad Ţulovou s výškou 527 metrů (treking.cz, Ţulovská pahorkatina, 2013). Typické jsou ostře ohraničenými úpatími a strmými svahy. Niţší vrcholy byly ledovcem přemodelovány do tvaru oblíků, jako například vrch Šibeničník u Kobylé nad Vidnavkou (treking.cz, Šibeničník, 2013). Z geomorfologického hlediska je oblast součástí Ţulovské pahorkatiny. Ţulovsko leţí v povodí řeky Vidnavky kromě jiţní části kolem Supíkovic, kterou odvodňuje řeka Bělá. Na Ţulovsku také najdeme několik rybníků, největšími jsou Velký a Plavný rybník u Červené vody. Nikde jinde na severu Olomouckého kraje se rybníky nenacházejí. Ochrana přírody je v oblasti zastoupena pouze maloplošnými územími, a to pouze v severní části. Významná je např. NPP Venušiny misky na Smolném vrchu, chránící ţulové skalní útvary a podobná NPP Borový v blízkosti Ţulové (Šafář, 2003).

Obr. 9: Zatopený lom Vycpálek, východně od Vápenné (Panoramio, 2013). Kulturní a historické charakteristiky Město Ţulová, do roku 1948 Frýdberk, vznikla z osady u stejnojmenného hradu, leţícího na ostrohu mezi Vidnavkou a Stříbrnickým potokem. Hrad stál ještě před rokem 1290, osada je ze 14. století. Na osamělých kupách Ţulovska byly postaveny i další hrady, například Kaltenštejn u Černé Vody. Některé z nich patřily legitimním pánům, jiné loupeţivým rytířům, a tak při konfliktech byla část hradů a sídel zničena jiţ před husitskými válkami, které zasáhly i tuto oblast (Hrady.cz, Ţulová, 2013). V 16. století se ve Frýdberku těţilo stříbro a připomínány jsou i sklárny. Došlo i k obnovení předtím opuštěné vsi Černá Voda a později zde byl postaven zámek. Frýdberk byl poničen Švédy za třicetileté války, ještě více poţárem v roce 1657 a to znamenalo silné 25

zpomalení rozvoje celé oblasti. Městem se Frýdberk stal aţ v roce 1793. Mezitím hrad Frýdberk zničený za válek jiţ dávno neplnil svoji funkci, a jediná jeho věţ byla pouţita jako základ pro stavbu kostela sv. Josefa, který je díky tomu architektonicky i pohledově unikátní stavbou. V 19. století se Frýdberk stává významným střediskem těţby kamene-ţuly. Lomy vyrostly po celém okolí města a od konce 19. stol. zde fungovala kamenická škola. V roce 1886 bylo město napojeno na ţelezniční síť. Změna názvu Frýdberku na Ţulovou má souvislost s událostmi konce 2. světové války. Po odsunu německého obyvatelstva, které zde předtím bylo v převaze nad českým či polským, bylo rozhodnuto, v rámci distancování se od německé minulosti, o změně názvu na Ţulovou. Tento krok nebyl s regionu neobvyklý, podobně byla přejmenována Vápenná či Uhelná. Po roce 1948 byl ze zabavených majetků Vratislavského arcibiskupství vytvořen státní statek Ţulová, coţ je typický krok pro kolektivizaci v pohraničí s nízkým počtem obyvatel (Kuča, 2003). Socialistická výstavba se nevyhnula ani Ţulové, kde ve městě s dnešními 1100 obyvateli najdeme panelové domy přímo na historickém náměstí. Ojedinělost zdejší krajiny, především kup a ostrovních hor, dává regionu příhodné moţnosti k rozvíjení turistického ruchu, coţ prozatím naráţí na nedostatečnou infrastrukturu, spojenou s odlehlostí celého regionu.

Obr. 10: Ţulová, kostel sv. Josefa (Panoramio, 2013).

26



dle projevu

dle cennosti

XXX

+

XXX

XX

0

XXX

XXX

+

XX

XXX

+

XX

XX

+

XX

Mírně zvlněná krajina kolem Červené Vody

XX

+

X

Nadprůměrná lesnatost území

XX

+

X

Ledovcem částečně přemodelovaný reliéf Zříceniny hradů a další pozůstatky středověkého osídlení Hrad Frýdberk v Ţulové s unikátním kostelem sv. Josefa Opuštěné i stále funkční lomy na různý materiál

XX

+

XX

XX

+

XX

XX

+

XXX

XXX

+

XX

Kostel na vrcholu Boţí hory u Ţulové

XX

+

XX

Rozsáhlé louky a pastviny

XX

+

X

Rozptýlené a lánové vsi omezené na jiţní část oblasti Dramatické scenérie ostrovních hor se skalami na vrcholcích Opuštěnost krajiny umocněná zříceninami, lomy a hlubokými lesy Charakteristické panorama Ţulové s Boţí horou a atypickým kostelem Pohledová uzavřenost jiţní části území

XX

0

X

XXX

+

XXX

XXX

+

XX

XX

+

XX

XX

+

X

XXX zásadní XX



Reliéf stolových hor mezi Ţulovou a Vidnavou Velké mnoţství rybníků, ojedinělé pro tuto oblast Znaky přírodní charakteristiky území




Pestrá geologická stavba území Skalní města a jiné podobné útvary v severní a střední části území Sokolský hřbet vystupující vysoko nad okolní krajinu

Legenda

spoluurčující

X doplňující

27

Jesenicko Hluboká rozvětvená kotlina ve stínu Jeseníků, ukrývající lázeňská a hornická města.

Důvod a způsob vymezení Tato oblast, vklíněná mezi Hrubý Jeseník a Rychlebské hory, tvoří nejhustěji osídlenou část severu Olomouckého kraje. Najdeme zde okresní město Jeseník, které je mimo jiné významným dopravním uzlem regionálního měřítka a právě tato oblast plní funkci koridoru v severojiţním směru pro ţelezniční i silniční dopravu. Kromě údolí řeky Bělé protékající městem Jeseník jsou do oblasti zařazeny i dvě další, menší a východněji situované. Jedná se o údolí Olešnice a údolí Zlatého potoka s významným hornickým městem Zlaté Hory. Na severu oblast sousedí s Rychlebskými horami, hranice je vedena při hranici lesa, která koresponduje s úpatím svahu. Na jihu je kontrast mezi hornatým Hrubým Jeseníkem, Rejvízskem a kotlinou Jesenicka ještě výraznější. Údolí Bělé stoupá od Jeseníku směrem k sedlu Vidly a odděluje Hrubý Jeseník na západě a Rejvízsko na východě. Údolí potoka Staříč pokračuje z Jeseníku západním směrem aţ k Ramzovskému sedlu, kde tvoří předěl mezi Rychlebskými horami na severu Hrubým Jeseníkem na jihu.

28

Obr. 11: Pohled od Horní Lipové směrem k Ramzovskému sedlu. Přírodní charakteristiky Geologické podloţí tvoří v západní části pestrá směs břidlic, fylitů a svorů, směrem východně přecházejí do amfibolitů a diabasů sopečného původu. Nejniţší části oblasti při hranicích s Polskem jsou tvořeny kvartérními usazeninami. Ţuly tak typické pro Ţulovsko sem zasahují jenom okrajově u obce Lipová-Lázně. Zde a v oblasti kolem Supíkovic se těţil a stále těţí mramor. Právě v devonských mramorech byly vodami ustupujícího čtvrtohorního ledovce vymodelovány jeskyně na Špičáku (Caves.cz, Jeskyně na Špičáku, 2013). Těţba Zlata v Zlatých horách jiţ od 13. století je nyní minulostí, byla ukončena v roce 1993 (wikipedia.cz, Zlaté Hory, 2013). Z geomorfologického hlediska je celá oblast součástí Zlatohorské vrchoviny spolu s Rejvízskem, které je pro svou vyšší nadmořskou výšku a specifický reliéf popisováno samostatně. Hydrologicky patří celá oblast do povodí Bělé. Tato podhorská říčka s malým povodím a přitom vysokým průtokem má vzhledem k absenci jakýchkoliv nádrţí na jejím toku velký potenciál k rozlití při povodních, tak jako v roce 1997, kdy byl zasaţen Jeseník a další obce kolem toku. Kromě toho, ţe více neţ polovina oblasti leţí v CHKO Jeseníky, se na vymezeném území nacházejí dvě MZCHÚ. NPP na Špičáku chránící jeskyni a kopec Velký Špičák na ní. Druhou je PP Písečná-mokřad o několik set metrů jiţněji. Oblast, vymezená v údolích, má pouze několik terénních dominant. První je zajisté kopec Přední vršek nad Jeseníkem s výškou 589 metrů, ze kterého je vidět na celé údolí Bělé. Další dominantou je Velký Špičák, který vystupuje ze dna údolí Bělé do výšky 482 metrů nad mořem a dále několik kilometrů východně vzdálený kopec Na Vyhlídce, který je ještě o 20 metrů vyšší. Hlavní pohledové dominanty se ale nacházejí vně oblasti a jsou jimi Rychlebské hory na Severu a Hrubý 29

Jeseník na jihu. Oblast je vyuţitím zemědělská a téměř bez lesů, podle čehoţ dostal Jeseník svůj historický název – Frývaldov – místo zbavené lesa. Tímto se oblast odlišuje od všech ostatních, které ji obklopují. Všechny obce v oblasti jsou lánové a převáţně ulicového typu, coţ je výsledek jejich umístění v údolích a podél dopravních koridorů.

Obr. 12: Jeseník při pohledu z rozhledny na Zlatém chlumu (Panoramio, 2013). Kulturní a historické charakteristiky Historie území je spjata především s městy Jeseník a Zlaté hory. První zmínka o Jeseníku, historicky Frývaldovu, je z roku 1267. Celé území tehdy patřilo Vratislavským biskupům, kteří se rozhodli jej kolonizovat. O století později zde jiţ stál hrad a Frývaldov získal městská práva. Důvodem prudkého rozvoje byla nejen strategická poloha města, ale také objevení loţisek ţelezné rudy. Po vytěţení loţisek rudy v 16. století se jako nosné řemeslo prosazuje plátenictví. Nejdůleţitější osobností spojovanou s Jeseníkem je jistě Vincenz Priessnitz, objevitel vodoléčby. Poté co se údajně sám vyléčil pomocí místní vody, zaloţil na svém úspěchu celou léčebnou metodu a od roku 1837 zde stojí lázně. Jeho metody, podle tehdejších lékařů šarlatánské, musely být aspoň z počátku účinné, protoţe obliba lázní neustále stoupala a do roku 1900 bylo vystavěno na 80 pramenů, park a pomníčky. To všechno vytváří unikátní lázeňské prostředí, které se zachovalo aţ dodnes. V roce 1947 byl Frývaldov přejmenován na Jeseník (Jeseník, historie města, 2013). Zlaté hory jsou naproti tomu spojeny s těţbou zlata, která zde začala jiţ v roce 1220 jak dolováním, tak rýţováním. Bezpečnost zdejších nalezišť střeţilo hned několik hradů, například Edelštejn umístěný hned u dolů. Osada Cukmantl, jak zněl historický název Zlatých hor, získala jiţ v roce 30

1306 městská práva. Největší rozmach přichází v 16. století, poté se zde začíná těţit také měď. Nechvalně známé pro celou oblast Jesenicka jsou čarodějnické procesy v 17. století. V Jeseníku je jejich obětem věnován památník. Během 18. století přichází i do Zlatých Hor útlum hornictví a jeho nahrazení tkalcovstvím a plátenictvím. Město, stojící na hranici mezi Pruskem a Rakouskem, bylo svědkem několik vojenský střetů za sedmileté války i později, při kterých Rakušané zdejší území udrţeli pod svoji kontrolou. Město obývané výhradně německy hovořícím obyvatelstvem prodělalo v 19. stol rychlý rozvoj, v roce 1850 zde ţilo více obyvatel neţ dnes. Po I. světové válce bylo město nakonec přičleněno k Československu aţ do roku 1938, kdy bylo město s téměř 7000 Němci a asi 200 Čechy připojeno k Německu. Nelze se proto divit, ţe odsun Němců po válce měl na rozvoj města negativní vliv, počet obyvatel klesl na polovinu a město získalo svůj dnešní název. V 50. letech byla obnovena těţba rud a zlata, která se definitivně zastavila v roce 1993. Dnes město ţije především s lázeňství a turismu, stejně jako zbytek oblasti (wikipedia.cz, Zlaté Hory, 2013). Tab. 4: Nejvýznamnější identifikované znaky krajinného rázu. Typ znaku


dle projevu

dle cennosti

XXX

+

XX

Jeskyně na Špičáku

XX

+

XX

Naleziště zlata a rud Strmé svahy a velký výškový rozdíl mezi dnem a úbočími Vysoký podíl luk a pastvin

XX

0

XX

XX

+

XX

XX

+

XX

Minimální zastoupení lesů

XX

-

X

Regulované vodní toky v zastavěných oblastech

XX

-

X

X

+

X

XXX

+

XX

Silně osídlená oblast jiţ od středověku

XX

0

XX

Tradice těţby zlata a rud Liniová vegetace oddělující původní pozemky vesměs zachovalá

XX

0

XX

XX

+

XX

Velmi dlouhé údolní lánové či ulicové vesnice

XX

+

XX

X

+

XX

XX

0

X

XXX

0

X

Údolí Bělé obklopeno ze všech stran horami

XX

+

XX

Panorama města Jeseníku na pozadí hor

XX

+

XX

Území jako dopravní koridor pro různé druhy dopravy

XX

0

X

XXX zásadní XX



Reliéf hlubokých horských údolí


Vyvýšeniny vystupující ze dna údolí Bělé Historický rozvoj lázeňství


Pozůstatky zaniklých hradů a předválečného opevnění Lomy na mramor a písek Znaky prostorové povahy a harmonického měřítka


Výrazné osy krajiny představované vodními toky

Legenda

spoluurčující

X doplňující

31

Hrubý Jeseník Střecha nejen Olomouckého kraje.

Obr. 13: Ovčárna a Petrovy kameny. Důvod a způsob vymezení Oblast krajinného rázu Hrubý Jeseník, zkráceně téţ Jeseníky, v sobě zahrnuje většinu CHKO Jeseníky, kromě částí neleţících v Olomouckém kraji, Medvědské a Rejvízské hornatiny a Jesenické kotliny. Jedná se o čistě horskou krajinu, z velké části zalesněnou, minimálně osídlenou a zemědělsky téměř nevyuţívanou. Zahrnuje v sobě nejvyšší vrcholky Jeseníků i méně známou Hraběšickou hornatinu na jihu oblasti. Jednotným určujícím prvkem pro krajinný ráz je minimální ovlivnění člověkem, horský reliéf a 32

zalesnění. Jihovýchodní hranici tvoří hranice kraje, nicméně tak jako CHKO Jeseníky na hranicích kraje nekončí, i tato oblast má značný přesah do Moravskoslezského kraje, aţ po Vrbno pod Pradědem, Karlovu Studánku a Malou Morávku. Na jihu oblast sousedí s pahorkatinou Hrabišínska a Šumperskem situovaným do údolí Desné. Od Hanušovicka odděluje Jeseníky tok řeky Branné aţ po Ramzovské sedlo, kde se Jeseníky stýkají s Rychlebskými horami. Jeseníky od ploššího Rejvízska na severovýchodě odděluje sedlo Vidly. Přírodní charakteristiky Geologická stavba území jej rozděluje na tři části. Převáţně migmatity tvořenou Keprnickou hornatinu na severu, kde nacházíme největší mnoţství skalních výchozů, Pradědskou hornatinu tvořenou břidlicemi a amfibolity, fylity a svory tvořenou jiţní část, včetně Hraběšické hornatiny, která přísluší geomorfologicky celku Hanušovická vrchovina. Keprnickou a Pradědskou hornatinu odděluje Červenohorské sedlo, Pradědskou a Hraběšickou potom sedlo Skřítek. Klima je zde velice chladné. Průměrná roční teplota na Pradědu, nejvyšší hoře Hrubého Jeseníku a zároveň Olomouckého kraje, nepřevyšuje 1 °C. Sráţky jsou naopak vysoko nad průměrem, a to jak v létě, tak i v zimě, coţ má za následek vznik povodňových situací na podhorských řekách. Oblastí prochází hlavní evropské rozvodí mezi Baltským a Černým mořem. Řeky Branná, Desná, Oskava patří do povodí Dunaje, řeky na severu a východě, jako je Bělá, Opava nebo Moravice patří do povodí Odry. Zdejší přírody si lidé cenili jiţ v minulosti. NPR Šerák-Keprník je chráněna uţ od roku 1903, jako první takové území na Moravě. V roce 1969 pak byla vyhlášena CHKO Jeseníky se současnou rozlohou 740 km². (Jeseníky, Správa CHKO, 2013) Ta v sobě zahrnuje i na 20 MZCHÚ. Mezi nejdůleţitější patří NPR Praděd a rašeliniště Skřítek. Zdejší lesy jsou většinou přeměněné člověkem na smrkové monokultury a původní horské bučiny jsou spíše vzácností, například v PR Bučina pod Františkovou myslivnou v údolí Divoké Desné. Dominanty Jeseníků můţeme rozdělit na člověkem vytvořené a přírodní. Z první kategorie určitě nemůţeme pominout 162 metrů vysoký vysílač na vrcholku Pradědu, dokončený v roce 1983. Jeho vrchol je tak nejvýše poloţeným místem v ČR. Další dominantou je přečerpávací elektrárna Dlouhé stráně, především její horní nádrţ ve výšce 1350 metrů na hoře Mravenečník. Její stavba trvala skoro 20 let a byla dokončena v roce 1996. Pokud by byla projektována v dnešní době, pravděpodobně by její výstavbu nikdo nepovolil, neboť její vliv na krajinný ráz je značný a přináší do krajiny prvek, který do ní absolutně nepatří, dokonce mnohem více neţ větrné elektrárny postavené taktéţ na vrcholu Mravenečníku. Přesto je elektrárna i významnou turistickou atrakcí, kterou ročně navštíví na 60 tisíc lidí. Přírodní dominantou je jistě hlavní hřeben Jeseníků, zvláště jeho část nad horní hranicí lesa, mezi Břidličnou horou a Petrovými kameny. Kromě Pradědu je z dálky viditelný vrcholek také Keprník, který jako jediný vrchol v Keprnické hornatině vystupuje nad okolní les. Podobně viditelné jsou ještě skalní útvary na vrcholu Vozka.

33

Obr. 14: Šerák při pohledu od Ostruţné. Kulturní a historické charakteristiky Oblast Jeseníků byla pro své nepříznivé podmínky osídlena aţ velmi pozdě, do té doby byly pouţívány pouze sedla a přes ně vedoucí obchodní stezky. Obec Branná, patřící k nejstarším okrajovým obcím regionu, je poprvé zmiňována v roce 1325. Obce uvnitř současné CHKO Jeseníky, jako jsou Verniřovice nebo Malá Morávka jsou aţ z konce 16. stol a byly zaloţeny německými kolonisty. Kromě zemědělství a pastevectví se obyvatelé věnovali také těţbě rud, především ţeleza (Vernířovice, historie obce, 2013). Obec Ramzová byla zaloţena v rámci novověké kolonizace podél kupeckých stezek aţ v 18. století. Na konci 19. století byla právě Ramzovským sedlem vedena ţeleznice spojující Zábřeh a Jeseník. Další významné sedlo, Červenohorské, nebylo nikdy trvale osídleno, nicméně jiţ od poloviny 19. stol zde stála chata a hostinec. Právě v 19. století můţeme nalézt první počátky turismu v Jeseníkách, začátek výstavby horských chat, v roce 1888 na Šeráku a 1863 Ovčárna. Vylidnění podhorských obcí po druhé světové válce sice rozvoj turismu zpomalilo, ale jen na několik let. Jeseníky jsou nyní opět populární turistickou lokalitou (Ejeseniky, turistický portál, 2013).

34

Obr. 15: Dlouhé stráně, horní nádrţ. Tab. 5: Nejvýznamnější identifikované znaky krajinného rázu. Typ znaku



dle projevu

dle cennosti

Horský reliéf rozdělený několika sedly

XXX

+

XXX

Přirozené horské hole nad hranicí lesa

XXX

+

XXX

Vysoká lesnatost

XXX

+

XX

Fragmenty původních bučin

XX

+

XXX

Dlouhotrvající ochrana přírody

XX

+

XXX

X

+

XX

XX

+

X

XXX

+

XX

XX

+

XX

XX

+

X

XX

-

X

XXX

+

XX

XXX

0

XX

Přečerpávací elektrárna Dlouhé stráně

XX

-

XXX

Typický reliéf severní části s vystupujícími skalami

XX

+

XX

Rašeliniště Skřítek Skalní výchozy či skalnaté vrcholky hor Znaky kulturní a historické charakteristiky území



Minimum trvalého osídlení Malé horské vsi především v jiţní části Původní horské chaty, nová turistická infrastruktura budována citlivě Lyţařské komplexy se sjezdovkami uprostřed CHKO Kontrast mezi hlavním hřebenem Jeseníků a hlubokými kotlinami Dominanta Pradědu s vysílačem na vrcholu

Větrné elektrárny na Mravenečníku a Ramzové

Legenda

X

-

X

XXX zásadní XX



spoluurčující

X doplňující

35

Králický Sněžník Tři úmoří, dva státy, dva kraje, jedna hora.

Obr. 16: Pramen Moravy. Důvod a způsob vymezení Masiv Králického Sněţníku, výškou 1423 metrů nad mořem třetího nejvyššího pohoří v ČR, tvoří malou, avšak hodnotnou oblast krajinného rázu na hranicích Olomouckého kraje, Pardubického kraje a Polska. Na území kraje najdeme pouze menší a méně známý severojiţní hřeben s 1321 metrů vysokým vrcholem Sušina. Oblast je charakteristická minimálním stálým osídlením, téměř stoprocentní lesnatostí, prudkými svahy a poměrně plochými vrcholovými partiemi. Severní hranici tvoří hranice s Polskem, východní potom Kladské sedlo a hranice lesa, oddělující Králický Sněţník od Hanušovicka. Na jihu potom oblast sahá aţ k řece Moravě. Západní hranice je zde pouze uměla díky hranici kraje, nicméně oblast by zahrnovala i hlavní hřeben Králického sněţníku aţ po obec Horní Morava. Přírodní charakteristiky Geologicky je popisovaná část masivu Králického Sněţníku tvořena především rulami, které od hlavního vrcholu Králického Sněţníku směrem na západ přecházejí ve svory a fylity. Naproti tomu oblast kolem Kladského sedla je tvořena pestrou mozaikou amfibolitů, granodioritů a pararul a dalších. Ojediněle zde najdeme i vápence a mramory. Skalní podloţí vystupuje pouze ve vrcholových partiích nebo na příkrých srázech. Stáří pohoří se datuje do třetihor, ve čtvrtohorách pak bylo v niţších polohách přemodelováno ledovcem. Klima je chladnější neţ u blízkých Rychlebských hor a na úrovni Jeseníků. Lesy jsou převáţně smrkové, původní je zde smrk pouze ve výškách 36

nad 1100 metrů, níţe jsou původními porosty bučiny. Vrchol Králického sněţníku je přirozeně bezlesý. Biota je zde horská, převládá 6. a 8. vegetační stupeň, oblast náleţí k Jesenickému bioregionu, sousední Hanušovicko jiţ k Šumperskému (Culek, 1996). Oblastí prochází hlavní evropské rozvodí. Vrch Klepáč, v Polsku zvaný Trojmořský vrch leţí právě na hranici úmoří Baltského, Severního a Černého moře. Převáţnou část území odvodňuje řeka Morava, mající pramen pod vrcholem Kralického Sněţníku a dále pokračující k jihu. Na řece a přítocích jsou časté malé vodopády a peřeje. Ochranu přírody zde zastřešuje NPR Králický Sněţník s plochou 1695 ha, vyhlášená v roce 1990. Kromě ochrany přirozených společenstev lesů chrání i subalpinské holiny v nejvyšších polohách (Králický Sněţník, přírodní rezervace, 2013).

Obr. 17: Králický Sněţník při pohledu z rozhledny na Klepáčí. Kulturní a historické charakteristiky Oblast je prostá trvalého osídlení, zasahují sem pouze okraje katastrů obcí Malá a Horní Morava. První zmínky o Malé Moravě jsou jiţ ze 14. století. Vyšší polohy si uchovávají ráz neporušené přírody, jen na několika místech najdeme turistické chaty a nad Horní Moravou několik sjezdovek. Dominantou oblasti, kromě plochého vrcholu Králického sněţníku, je vysoká dřevěná rozhledna na Klepáči. Na Kralickém sněţníku potom najdeme zbytky chaty s rozhlednou, která zde stála do 70. let. Další velkou stopou lidské činnosti v oblasti je předválečné pohraniční opevnění, zde stoupající aţ do výšky 1300 metrů nad mořem, navazující na známější pevnosti v okolí Králíků.

37



dle projevu

dle cennosti

XXX

+

XX

Velmi vysoká lesnatost

XX

+

XXX

Krasové útvary při horním toku Moravy

XX

+

XX

Horské hole kolem nejvyšších vrcholků

XX

+

XX

Kamenná moře a další útvary

XX

+

XX

Vodopády na potocích stékajících z hor

X

+

XX

Fungující ochrana přírody na obou stranách hranice

X

+

X

XXX

+

XXX

Velmi málo turistické infrastruktury

XX

0

X

Obtíţná dosaţitelnost oblasti

XX

0

XX

Předválečné opevnění přecházející přes hřeben

XX

+

XX

X

-

X

Kontrast prudkých svahů a poměrně plochých vrcholů

XXX

+

XX

Dominantní vrchol Kralického Sněţníku

XXX

+

XX

Členitý reliéf s velkým převýšením

XX

+

XX

Hluboké údolí Moravy

XX

+

XX

X

+

XX

XXX zásadní XX



Výrazný masiv Králického Sněţníku


Ţádné trvalé osídlení Znaky kulturní a historické charakteristiky území

Lyţařské vleky v niţších partiích Znaky prostorové povahy a harmonického měřítka


Dřevěná rozhledna na Klepáči

Legenda

spoluurčující

X doplňující

38

Rejvízsko Trochu jiné Jeseníky.

Obr. 18: Naučná stezka na Rejvízu. Důvod a způsob vymezení Jedná se o nejniţší a nejméně známou část Hrubého Jeseníku, od jehoţ zbytku jí odděluje Videlské sedlo. Odlišuje se především niţší nadmořskou výškou, plošším reliéfem, hutnickou minulostí a především oblastí Rejvízského rašeliniště, které dalo celé oblasti jméno. Hranici s kotlinami Jesenicka a Zlatohorska tvoří odlišný způsob vyuţití krajiny, u Rejvízska převáţně lesní. Přes krajskou hranici do Moravskoslezského kraje by oblast mohla pokračovat aţ k Vrbnu pod Pradědem. Osídlení je pouze minimální a většina území je zalesněná. Přírodní charakteristiky Oblast leţí na hranici dvou geomorfologických celků, Hrubého Jeseníku, přesněji podcelek Medvědská hornatina na jihu a Zlatohorské vrchoviny, podcelek Rejvízská hornatina, na severu. Nadmořská výška i členitost reliéfu se sniţuje směrem k severu. Hlavní horninou jsou zde břidlice, místy pararuly a vápence. V niţších polohách jsou tyto horniny přikryty vrstvami hlinitých a písčitých sedimentů, a samozřejmě také rašelinou. Většina oblasti je součástí CHKO Jeseníky, nejvýznamnějším objektem ochrany přírody je NPR Rejvíz okolo Velkého a Malého mechového jezírka, zaloţená jiţ v roce 1955. Toto rašeliniště vrchovištní zde vzniklo po ústupu posledního zalednění v mělké pánvi na rozvodí Černé Opavy a Vrchovištního potoka. Na rašeliniště je rovněţ navázána specifická fauna (chřástal polní nebo čolek horský) a flóra (borovice blatka či 39

rosnatka okrouhlolistá). Dalšími chráněnými územími jsou PR Suchý vrch (reliktní bory) a PR Skalní potok (původní bučiny). Oblast náleţí do Jesenického bioregionu, zde v 5. a 6. vegetačním stupni. Nejvyšším bodem je Medvědí vrch s výškou 1210 metrů, rašeliniště na Rejvízu leţí ve výšce kolem 760 metrů (Rejvíz, informační portál, 2013). I zde převládají smrkové lesy, ovšem ne v takové míře jako například v oblasti Hrubý Jeseník.

Obr. 19: Velké mechové jezírko. Kulturní a historické charakteristiky Jelikoţ tato oblast je historicky pohraničním územím, prvním osídlením v jinak pusté krajině byly hrady, hlídající jednak obchodní stezky přes hory, jednak nerostné suroviny jako například blízkých Zlatých Horách. V oblasti najdeme zříceniny hradů Koberštejn, Rabenštejn, Veisenštejn a Quinburk, všechny ze 13. nebo 14. století. Další osídlení této horské oblasti je aţ novověkého charakteru. Rejvíz, který je i dnes pouhou osadou a součástí Zlatých Hor, vznikl jako hostinec a několik domů kolem kupecké cesty na konci 18. století. Velmi brzy zde došlo k rozvoji turistického ruchu, který jiţ v první polovině 20. století nahradil v této oblasti neproduktivní zemědělství. Rejvíz a sousední osady Horní a Dolní Údolí jsou od roku 2005 vyhlášeny vesnickou památkovou rezervací, chránící lidové dřevěné stavby (Rejvíz, informační portál, 2013). Na kopci Zlatý chlum nad Jeseníkem se nachází kamenná rozhledna, která nabízí výhled právě na město a údolí řeky Bělé, a je tedy jako pohledová dominanta významná spíše pro Jesenicko. Dominantami této oblasti jsou ojedinělé skalní věţe či zříceniny hradů na vrcholcích několika nejvyšších hor.

40







dle projevu

dle cennosti

XXX

+

XXX

XX

+

XXX

XX

+

XXX

Horský reliéf v jiţní části

XX

+

XX

Vysoká lesnatost

XX

+

XX

Občasné skalní věţe a podobné útvary

XX

+

XX

Hluboká skalnatá údolí v jiţní části

XX

+

X

Naleziště zlata a ţelezné rudy

X

0

XX

Zachovalá lidová architektura

XX

+

XX

Historické zříceniny hradů

XX

+

XX

Velmi málo trvalého osídlení

XX

+

X

Povrchové lomy na mramor, hlubinné na zlato

XX

0

X

S výjimkou Rejvízu značná odlehlost a opuštěnost oblasti

X

0

XX

Tradice turistického ruchu jiţ od 19. stol

X

+

X

Zbytky starých hutí a mlýnů

X

+

X

XXX

+

XX

Malé obce citlivě zasazené do krajiny

XX

+

XX

Minimální viditelné zásahy člověka do krajiny

XX

+

XX

Rozhledna na Zlatém Chlumu

XX

+

X

XXX zásadní XX



Rašeliniště Rejvíz Vysoko poloţený a přitom poměrně plochý reliéf v severní části Značný podíl původních bučin

Kontrast plochého rašeliniště se stoupajícími horami na jihu

Legenda

spoluurčující

X doplňující

41

Hanušovicko Hlubokými údolími rozdělená vrchovina plná podhorských vesniček, přesto působící nevýrazně vedle okolních hor.

Obr. 20: Jeřáb, druhý nejvyšší vrchol oblasti. Důvod a způsob vymezení Hanušovicko, vrchovinná oblast krajinného rázu vklíněná mezi tři nejvyšší pohoří Olomouckého kraje. Kralický Sněţník na severozápadě, Rychlebské hory na severu a Hrubý Jeseník na východě. Odlišnosti od těchto horstev jsou především v niţší nadmořské výšce, vyšší hustotě zalidnění a s tím spojenému zemědělskému vyuţívání krajiny. Na západě plynule přechází do Pardubického kraje a po několika kilometrech zde nastává ostrý přechod do Kralické brázdy, tedy české části Kladské kotliny. Na jihu opět přechází do kotliny, tentokrát Šumperské. Přírodní charakteristiky Oblast zaujímá severní část geomorfologického celku Hanušovická vrchovina, která v sobě zahrnuje ale i Šumperskou kotlinu, tvořící úplně jiný krajinný typ. V geologickém sloţení převládají ruly a břidlice, na povrch se dostávají spíše výjimečně, například Městské skály nad Šumperkem nebo skály Tři kameny nad Přemyslovským sedlem, které odděluje nejvyšší vrchol oblasti – kopec Ucháč (1009 m n. m.) od zbytku Hrubého Jeseníku, právě pro výrazné oddělení sedlem je zde řazen do Hanušovicka. Oblast protínají ve všeobecně jiţním směru tři řeky, které se stékají v Hanušovicích. Branná pramenící v Ramzovském sedle, Krupá, mající svůj pramen u Kladského sedla, a konečně Morava od Kralického Sněţníku a pokračující z Hanušovic dále k jihu. Tyto řeky, ale i ostatní, které do nich ústí, tvoří síť hlubokých údolí a přispívají k výrazné výškové členitosti reliéfu při relativně nízké nadmořské výšce. Na rozdíl od horských oblastí zde dochází ke střídání lesů a otevřené krajiny, kdy zalesněné jsou převáţně strmější svahy a nejvyšší polohy, naopak plošší území jsou vyuţívány k zemědělství. Velkoplošná chráněná území zde nenajdeme, z maloplošných bych 42

v první řadě jmenoval PR Na hadci a PP Chrastický hadec, odkazující na ostrůvkovitou přítomnost hadce v této oblasti a s ním spojené bioty (Šafář, 2003). Lesy jsou zde převáţně smrkové, biota se řadí do Šumperského bioregionu, převaţuje zde 4. a 5. vegetační stupeň.

Obr. 21: Krajina západně od Hanušovic. Kulturní a historické charakteristiky Města v oblasti nalezneme dvě, Staré město a Hanušovice, obě byly zaloţeny v 13. století. Rozvoj do té doby zapomenuté podhorské oblasti přineslo aţ 19. století, kdy v obou městech začaly vznikat textilní manufaktury, zpracovávající především len, dále byly u Starého Města otevřeny doly na grafitovou rudu. Významným krokem pro zlepšení dostupnosti oblasti byla výstavba ţelezniční sítě v 80. letech 19. stol. Hlavní trať z Olomouce do Jeseníku byla doplněna o několik let později o trať z Hanušovic do Králíků a nakonec v roce 1905 o lokální trať do Starého Města. V roce 2011 byl ukončen pravidelný provoz na trati z Hanušovic do Králíků, značící stále větší odklon k silniční dopravě i v této oblasti, která výstavbě silniční sítě příliš nepřeje (Hanušovice, historie města, 2013). Z historických památek je třeba zmínit zříceninu hradu Branná, na jejímţ místě byl později postaven renesanční zámek, nyní zrekonstruovaný a přístupný. Mezi další dominanty oblasti patří rozhledny na Kříţové hoře a kopci Val u Králíků, jiţ v Pardubickém kraji. Rozhled na celé Hanušovicko je z Jeřábu, nejvyššího bodu Hanušovické vrchoviny.

43



dle projevu

dle cennosti

XXX

+

XX

Mnoţství řek tvořících hluboká údolí

XX

+

XX

Nadprůměrná lesnatost

XX

+

X

Převaha smrku v lesích

XX

-

X

Skalní výchozy v jiţní části oblasti

XX

+

X

Výskyt hadce a na něj vázané bioty

X

+

XX

Mnoţství malých vesnic a samot

XX

+

XX

Hustá ţelezniční síť

XX

+

XX

Zámek v Branné Relativně malá výměra jednotlivých polí, zpravidla ohraničených liniovou vegetací

XX

+

XX

XX

+

X

X

-

X

XX

+

XX

XX

+

XX

Harmonické střídání lesních a zemědělských ploch

XX

+

X

Vrcholky kopců s kruhovým výhledem do krajiny

XX

+

X

X

+

XX

XXX zásadní XX



Reliéf členité vrchoviny Znaky přírodní charakteristiky území




Přes husté osídlení málo historických památek Nízké negativní ovlivnění krajiny člověkem při poměrně hustém osídlení Kontrast vrchovinného reliéfu se zaříznutými údolími řek

Obklopení oblasti ze tří stran horami

Legenda

spoluurčující

X doplňující

44

Šumpersko Jiţní brána Jeseníků.

Důvod a způsob vymezení Údolí řeky Desné, z obou stran sevřené horami. Na severu vrcholky Jeseníků, dále na jih potom ze západu Hanušovickou vrchovinou a z východu podhůřím Jeseníků, na jiţním konci potom téměř třicetitisícové okresní město známé jako brána Jeseníků, za kterým se Desná vlévá do Moravy a údolí se rozšiřuje do Mohelnické brázdy, takto můţeme stručně charakterizovat Šumpersko, malou oblast krajinného rázu ve stínu Jeseníků. Oblast je poměrně hustě osídlená a dna údolí řek Desné, Merty a Losinky jsou odlesněná a slouţí k zemědělství nebo jsou zastavěny.

Obr. 22: Pohled do údolí Desné od jihu, Petrov nad Desnou (Panoramio, 2013). Přírodní charakteristiky Oblast náleţí do geomorfologického celku Hanušovická vrchovina, vlastní údolí Desné tvoří podcelek Šumperská kotlina, a kopce na jejich východních svazích náleţí 45

k podcelku Hraběšická vrchovina. Reliéf má tvar údolí s velmi plochým dnem, které se směrem po proudu Desné postupně rozšiřuje, od několika desítek metrů v Koutech nad Desnou po téměř tři kilometry pod Šumperkem. Výškový rozdíl mezi dnem údolí a okolními vrcholky činí aţ 700 metrů. Z geologického hlediska je dno údolí vyplněno kvartérními usazeninami, především štěrky a písky a z půd zde převaţují fluvizemě a gleje, na svazích potom kambizemě a v okolí Šumperka hnědozemě. Hraběšická vrchovina je tvořena odolnými horninami, jako jsou amfibolity, kvarcity a ruly, proto jsou zde běţné skalní výchozy ve větší míře, neţ je tomu na západní straně údolí Desné v oblasti Hanušovicko. Osu oblasti tvoří řeka Desná s levostranným přítokem Losinka a pravostranným Merta. Určitou regulaci toku Desné zajišťuje dolní nádrţ přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně. Po téměř celé délce toku v této oblasti protéká Desná městy a obcemi a její koryto je v nich regulováno. Do oblasti okrajově zasahuje CHKO Jeseníky, další prvky ochrany přírody zde nejsou zastoupeny. Kulturní a historické charakteristiky Hlavními středisky oblasti jsou město Šumperk a obec Velké Losiny. Obce jsou buď lánového, nebo parcelačního typu, všechny jsou charakteristické protáhlým tvarem podél vodního toku či silnice, jako důsledek umístění obce v údolí. Šumperk, současné okresní město s 27 tisíci obyvateli, je poprvé připomínáno v roce 1281, ale město bylo zaloţeno pravděpodobně jiţ o několik desítek let dříve během velké středověké kolonizace. Město bylo sice královské, poměrně bohaté díky těţbě kovů, ale bylo dáváno do zástavy různým šlechtickým rodům, například Ţerotínům a Lichtenštejnům. V 18. a hlavně 19. stol. zde zaznamenal značný rozkvět textilní průmysl. Příjmy z něj se podepsaly i na architektuře města, které dostalo přízvisko „Malá Vídeň“. V současnosti je zde vyhlášena městská památková zóna (Šumperk, O městě, 2013). Obec Velké Losiny, poprvé připomínána v roce 1296, byla od konce 15. století ve vlastnictví Ţerotínů, kteří zde vybudovali dvě v současnosti národní kulturní památky, renesanční zámek a ruční papírnu. Zámek byl dobudován koncem 16. století a později byl několikrát přestavěn, naposledy v barokním slohu. Se zámkem jsou spojeny nechvalně známé čarodějnické procesy ze 17. století, které si vyţádaly na 50 obětí. Papírna ve Velkých Losinách je unikátní tím, ţe jako poslední papírna v Evropě produkuje ruční papír (Hosák, 2004). Od konce 19. stol se ve Velkých Losinách rozvíjí také lázeňství, v současnosti doplněné o termální koupaliště. Zajímavostí je regionální ţelezniční trať ze Šumperka do Koutů nad Desnou, postavená v roce 1904 a po povodních v roce 1997, které si vynutily její rekonstrukci, je úspěšně provozována svazkem místních obcí.

46

Obr. 23: Morový sloup a radnice v Šumperku (Panoramio, 2013). Tab. 9: Nejvýznamnější identifikované znaky krajinného rázu. Typ znaku


dle projevu

dle cennosti

XXX

+

XX

Krátká boční údolí o velkém sklonu

XX

+

XX

Vysoká lesnatost na svazích Skalní útvary na vrcholcích kopců východně od řeky Desné Koryto řeky Desné na většině toku regulováno

XX

+

X

XX

+

X

X

-

X

X

-

X

XX

+

XXX

X

+

XX

XX

+

XX

X

+

XX

XX

0

X

X

+

X

XX

+

XX

XX

+

X

XX

+

X

XX

+

X

XX

0

X

XXX zásadní XX



Reliéf kotliny vklíněné do masivu Jeseníků


Nízká lesnatost na dně údolí Desné Zámek Velké Losiny Ruční papírna ve Velkých Losinách Znaky kulturní a historické charakteristiky území

Zachovalá regionální železnice Další zámky v Šumperku, Loučné nad Desnou a Sobotíně Tvar obcí determinován jejich umístěním v údolí Lázně Velké Losiny



Kontrast úzkého údolí Desné na severu s jeho rozšířením na jihu oblasti Centrum Šumperku má charakter centra velkého historického města Uzavřenost krajiny mezi Jeseníky a Hanušovickou vrchovinu Řeka Desná jako hlavní osa oblasti Velikost města Šumperk v kontrastu se zbytkem osídlení v oblasti

Legenda

spoluurčující

X doplňující

47

Zábřežsko - Mohelnicko Severní výspa Hané, táhnoucí se podél řeky Moravy.

Důvod a způsob vymezení Oblast je vymezená především na základě reliéfu a z něj vyplývajícího vyuţití krajiny. Jedná se o rovinatou oblast, orientovanou ve směru sever-jih v délce téměř 30 kilometrů a šířce do 5 kilometrů. Na severu oblast začíná soutokem řeky Moravy a Desné mezi Bludovem a Postřelmovem a pokračuje jiţním směrem podél Moravy aţ k Třesínskému prahu, kde Morava dosud protékající otevřenou krajinou pokračuje do Litovelského Pomoraví se svými meandry a luţními lesy. Po obou stranách najdeme vrchovinné oblasti, Zábřeţskou vrchovinu na západě a Hrabišínsko na východě. Hranice s nimi jsou vedeny po úpatích, které zároveň představují předěl mezi čistě zemědělskou a zemědělsko-lesní krajinou vrchovin.

Obr. 24: Jiţní část Mohelnicka, v pozadí Bouzovsko. 48

Přírodní charakteristiky Tato oblast v sobě obsahuje naprostou většinu geomorfologického celku Mohelnická brázda. Jedná se o kernou sníţeninu vyplněnou kvartérními sedimenty o značné mocnosti. Na rozdíl od Hornomoravského úvalu na jihu, je Mohelnická brázda součástí České vysočiny. Charakteristická je pro tuto oblast hustá říční síť. Do řeky Moravy se postupně vlévá Desná, Moravská Sázava, Loučka, Mírovka a Třebůvka. Především pravostranné přítoky Moravy přitékají do oblasti z hlubokých zaříznutých údolí, coţ se projevuje zvýšeným ukládáním sedimentů v toku Moravy. Řeky zde mají snahu mimo města, kde je jejich tok regulován, přirozeně meandrovat, avšak komplexy luţních lesů jako v Litovelském Pomoraví zde nenajdeme. Půdy zde tvoří výhradně fluvizemě, na severu oblasti i gleje, oblast je proto intenzivně zemědělsky vyuţívaná, pole a především louky zde dosahují aţ k vodním tokům. Lesů je zde minimum, jsou omezené na malé remízky či liniovou vegetaci podél řek. Sloţením však odpovídají přirozené vegetaci obvyklé v blízkosti větších vodních toků. Do jiţní části oblasti zasahuje CHKO Litovelské Pomoraví, jehoţ součástí je i PR Moravičanské jezero, vodní plocha vzniklá těţbou štěrkopísků. NPR Park v Bílé Lhotě potom chrání zdejší arboretum (Region Mohelnicko, místopis, 2013). Kulturní a historické charakteristiky Oblast Mohelnické brázdy byla díky příznivé poloze osídlena jiţ od pravěku, jak dokládá například archeologické nálezy hradiště u Moravičan, následkem toho je hustě osídlená i dnes. Vsi jsou návesního typu, doplněné o novověké parcelační vsi a několik lánových při severní hranici oblasti. Součástí oblasti jsou 3 města. Zábřeh na Moravě, Mohelnice a Loštice. Nejstarší je Mohelnice, připomínaná uţ v roce 1131 jako majetek Olomoucké kapituly. Dnes je to město s téměř 10 000 obyvateli, dříve známe textilním a v současnosti elektrotechnickým průmyslem. Zároveň jej můţeme brát jako severozápadní okraj etnografické oblasti Haná. Zábřeh, město jiţ od roku 1278, momentálně s bezmála 14 000 obyvateli, dostal svoji dnešní podobu po velkém poţáru koncem 18. století, respektive po masové socialistické výstavbě o téměř 200 let později. Z historických památek se zde zachoval zámek z 16. stol. (Hosák, 2004). Loštice jsou malým městem jiţně od Mohelnice, známým výrobou tvarůţků a taktéţ ţidovskými památkami - synagogou a hřbitovem. Oblast je významným dopravním koridorem, jiţ od roku 1845 jí prochází ţeleznice, dnes koridor spojující Prahu a Ostravu, dále rychlostní silnice R35 z Olomouce do Mohelnice s plánovaným prodlouţením směrem na Hradec Králové. Obojí zajišťuje regionu velmi dobrou dopravní obsluţnost.

49

Obr. 25: Zámek v Zábřehu (Panoramio, 2013). Tab. 10: Nejvýznamnější identifikované znaky krajinného rázu. Typ znaku


dle projevu

dle cennosti

XXX

+

XX

Antropogenní vodní plochy- rybníky a štěrkovny

XX

0

XX

Minimální lesnatost

XX

0

X

Absence luţních lesů Řeka Morava volně meandruje, s výjimkou průtoku většími obcemi

XX

-

XX

XX

+

XX

Hustá síť dalších vodních toků

XX

+

X

Oblast jako silniční i ţelezniční dopravní koridor

XX

0

XX

X

+

XX

Silně zemědělsky vyuţívaná krajina

XX

-

X

Hustě osídlená oblast

XX

0

X

Zámky v Bludově a v Zábřehu

XX

+

X

Ţidovské památky v Lošticích

X

+

X

XX

+

XX

XX

0

X

X

+

XX

X

-

X

X

+

X

XXX zásadní XX



Široké údolí řeky Moravy tvořící základ celé oblasti Znaky přírodní charakteristiky území




Archeologická naleziště pravěkého osídlení

Uzavřenost údolí Moravy mezi vrchoviny po obou stranách Kontrast mezi otevřenou krajinu Zábřeţska a luţními lesy Litovelského Pomoraví Řeka Morava výrazně zuţuje své údolí při přítoku i při opouštění oblasti. Pozměněný obraz měst Zábřehu a Mohelnice díky socialistické výstavbě Oblast na pomezí etnograficky pestré oblasti Haná

Legenda

spoluurčující

X doplňující

50

Králická brázda Zabetonovaná zadní vrátka do Čech.

Obr. 26: Králíky od kláštera Hledeč. Důvod a způsob vymezení Jedná se o velmi malou oblast, vázanou na geomorfologický podcelek Králická brázda, navíc rozdělený mezi Pardubický a Olomoucký kraj. Do Olomouckého kraje tak spadá jen její menší část v okolí města Štíty. Směrem k severu oblast končí Česko-Polskou hranicí, na západě je ostrý zlom v podobě svahu nejjiţnější části Orlických hor, na východě potom méně výrazný svah Hanušovické vrchoviny. Na jih od Štítů se pak údolí říčky Březné, která protéká jiţní částí Králické brázdy, uzavírá, a razí si cestu Zábřeţskou vrchovinou. V kontrastu k okolním vrchovinným a zalesněným oblastem si toto ploché a široké údolí i přes svou malou rozlohu zaslouţí samostatnou oblast krajinného rázu.

51

Přírodní charakteristiky Jak jiţ bylo řečeno, oblast kopíruje stejnojmenný geomorfologický podcelek, který je součástí celku Kladská kotlina, z velké části nacházejícího se v Polsku. Vznikla v třetihorách jako prolom a jako nejníţe poloţená oblast v okolí byla zanesena třetihorními a hlavně čtvrtohorními sedimenty ve formě štěrků a štěrkopísků. Zajímavé je, ţe oblast je rozdělena do dvou úmoří. Jiţní část, součást Olomouckého kraje, odvodňuje řeka Březná do Moravské Sázavy a dále do Moravy. Severně od Červené Vody se nachází rozvodí a dále na sever pramen Tiché Orlice, tedy přítoku Labe. Nejčastějšími půdními typy jsou zde fluvizemě při vodních tocích a dále od nich gleje, na svazích potom kambizemě (Národní geoportál Inspire, 2013). Lesnatost oblasti je nízká, lesy se vyskytují pouze na svazích údolí při hranicích oblasti a jsou tvořeny většinou nepůvodními smrkovými monokulturami.

Obr. 27: Rozhraní oblastí Králická brázda, v popředí, a Kralický Sněţník, v pozadí. Kulturní a historické charakteristiky Oblast tvoří přirozený koridor ve směru sever-jih, proto byla nejen brzy osídlena, první zmínka o Králíkách je z roku 1367, ale stala se i strategickým místem. Poprvé v PruskoRakouském konfliktu, podruhé ve třicátých letech 20. stol, kdy právě na Králicku vznikla nejsilnější část předválečného opevnění, které mělo blokovat postup Němců z Kladské kotliny na jih. Objekty opevnění se dochovaly dodnes, v Králíkách se nachází také vojenské muzeum. Město samotné bylo v roce 1990 vyhlášeno městskou památkovou zónou. (Králíky, historie města, 2013) Oblast byla také v minulosti důleţitým ţelezničním uzlem, který od konce 19. století spojoval tratě z Hanušovic na východě, z Kladska na severu, regionální linku do Štítů na jihu a Letohradu na západě. V současnosti po poklesu zájmu o ţeleznici je mimo provoz trať do Štítů a osobní doprava na trati do Hanušovic. Naopak trať z Letohradu směrem do Polska byla v rámci přeshraniční spolupráce elektrifikována a slouţí zejména osobní dopravě. 52

Obr. 28: Tvrz Hůrka-dělostřelecký srub. Tab. 11: Nejvýznamnější identifikované znaky krajinného rázu. Typ znaku



Kotlina ze všech stran obklopena horami Strmé a zalesněné svahy především na západní hranici oblasti Zarovnaný povrch dna kotliny

dle projevu

dle cennosti

XXX

+

XX

XX

+

X

XX

0

XX

X

+

XX

XXX

+

XXX

Klášter na Hoře matky Boţí u Králíků

XX

+

XX

Zachovalé centrum Králíků

XX

+

XX

Hustá, i kdyţ málo vyuţívaná ţelezniční síť

XX

+

X

Ospale a opuštěně vyhlíţející město Štíty

X

0

XX

Zemědělsky intenzivně vyuţívaná oblast

XX

-

X

XXX

+

XX

Oblast jako koridor ve směru sever-jih

XX

0

XX

Místa dalekého rozhledu i uvnitř jinak ploché kotliny

XX

+

XX

Nová rozhledna na Kříţové hoře

XX

+

X

XXX zásadní XX



Hlavní evropské rozvodí rozdělující oblast vedví Hustá síť pohraničních pevností a pevnůstek Znaky kulturní a historické charakteristiky území



Pohledově uzavřená krajina

Legenda

spoluurčující

X doplňující

53

Zábřežská vrchovina Nenápadná a neobjevená vrchovina na česko-moravském pomezí.

Důvod a způsob vymezení Jak jiţ vyplývá z názvu, jedná se o vrchovinnou oblast při západní hranici Olomouckého kraje. Má shodný název jako geomorfologický celek, jehoţ je součástí, nicméně zaujímá jen jeho severní část. Jiţní, déle a hustěji osídlená oblast s teplejším klimatem se nazývá Bouzovsko. Na severu oblast sousedí s Králickou brázdou, coţ je nízko poloţená kotlina s jiným vyuţitím krajiny. Hranice s oblastí Hanušovicko je vymezená podél toku řeky Moravy a dále údolím Bušínského potoka, coţ je současně hranice geomorfologických celků Zábřeţská a Hanušovická vrchovina a hranice přírodního parku Březná, který zaujímá velkou část popisované oblasti. Východní hranice se Zábřeţskem-Mohelnickem opět koresponduje s hranicí geomorfologického celku, tedy s úpatím Zábřeţské vrchoviny. Na západě pro účely této práce končí oblast na hranici kraje, reálně ale pokračuje několik kilometrů dále na západ k západním svahům Zábřeţské vrchoviny.

Obr. 29: Krajina jiţně od obce Jedlí (Panoramio, 2013). 54

Přírodní charakteristiky Oblast je z hlediska reliéfu členitou vrchovinou, protkanou hlubokými údolími. Průměrná nadmořská výška oblasti je přes 500 metrů nad mořem. Nejvyšším bodem je vrch Pustina s výškou 629 metrů, leţící několik kilometrů východně od Štítů. Geologické sloţení je značně pestré a mění se od severu - granodiority, přes střední část mezi Zábřehem a Moravskou Třebovou sloţenou z rul, pararul a fylitů, po jiţní část s občasným výskytem vápenců a mramorů, nicméně bez projevů na povrchu. Zajímavostí pro severní část území jsou převáţně ţulové balvany rozeseté volně po krajině. Nejdůleţitějším tokem v oblasti je Moravská Sázava, která si proráţí cestu skrze Zábřeţskou vrchovinu od západu k východu údolím téměř 150 metrů hlubokým. Důleţitým jejím levostranným přítokem je Březná, protékající velmi úzkým údolím středem vrchoviny od severu k jihu, u Hoštejna se vlévá do Moravské Sázavy. Dalším levostranným přítokem je Nemilka, ústící do Moravské Sázavy nad Zábřehem a na které se nachází stejnojmenná původně vodárenská nádrţ. Biota náleţí do Šumperského bioregionu a převaţuje zde 4. a 5. vegetační stupeň. Specifikem oblasti je velký přírodní park Březná, který zahrnuje 11 600 ha krajiny severně od Moravské Sázavy a menší plochu jiţně od ní. Vyhlášen v roce 1997 komplexně chrání zdejší krajinu. Mnoţství balvanů, mrazových srubů, hlubokých skalnatých údolí, dále původní jedlové bučiny a harmonická polně-lesní krajina doplněná o remízky a liniovou vegetaci, to vše v sobě zahrnuje tento přírodní park a zdejší krajina (Region Ruda, PřP Březná, 2013). Kulturní a historické charakteristiky Oblast je řídce osídlená i v dnešní době, v minulosti tvořila bariéru na hranici Čech a Moravy. V 13. století zde stály minimálně dva hrady, Hoštejn a Mírov. Mírov se zachoval do současnosti a slouţí jako věznice. (Hrady.cz, Mírov) Hoštejn zanikl jiţ za husitských válek, dnes na jeho místě stojí mohyla. Nejstarší obce v oblasti byly zaloţeny aţ koncem 14. stol. severně od Moravské Sázavy a o několik desítek let dříve jiţně od ní. Vsi jsou poměrně malé a vzdálené od sebe, převaţují údolní lánové a lánové ulicové. Důleţitou stavbou v oblasti je ţelezniční trať spojující Zábřeh a Českou Třebovou, postavená v roce 1845, která zde překonávala za pomocí několika tunelů obtíţný úsek v údolí Moravské Sázavy. V současnosti po rekonstrukci slouţí jako rychlostní ţelezniční koridor.

55

Obr. 30: Mohyla a zbytky hradu Hoštejn (Panoramio, 2013). Tab. 12: Nejvýznamnější identifikované znaky krajinného rázu. Typ znaku


dle projevu

dle cennosti

XXX

+

XX

Mnoţství ţulových balvanů v krajině

XX

+

XXX

Ploché a odlesněné vyšší polohy

XX

0

XX

Přítomnost původních bučin

XX

+

XX

Přírodní park Březná

XX

+

XX

Chladné a vlhké klima v porovnání s okolními rovinami

XX

0

X

Značná výšková členitost území

XX

+

X

Hrad Mírov a jeho ponurá atmosféra

XX

+

XX

Řídce osídlená krajina Zbytky hradu Hoštejn s mohylou na místě původního hradu Méně scelených polí neţ v okolních rovinatých oblastech Ţelezniční dopravní koridor

XX

+

X

X

+

XX

X

+

X

X

+

X

Dojem pusté a opuštěné krajiny

XX

+

XX

XX

+

XX

XX

+

XX

X

+

XX

XXX zásadní XX



Hluboká údolí dělící oblast na několik celků





Harmonické střídaní lesů a zemědělské krajiny s remízky Hluboká údolí v kontrastu k plošším vrcholovým partiím Absence pohledově výrazných staveb v oblasti

Legenda

spoluurčující

X doplňující

56

Hrabišínsko Na jedné straně Jeseníky, na druhé Haná. Krajina zajímavá i tím, ţe vlastně ničím přitaţlivá není.

Důvod a způsob vymezení Oblast na přechodu mezi horami Jeseníků a níţinami Hané. Na severu je hranice s Hrubým Jeseníkem vedena ve výšce přibliţně 600 metrů nad mořem, kde také končí souvislé lesní porosty a CHKO Jeseníky. Na východě do oblasti ještě patří údolí Oskavy, vzhledem k velkému převýšení terénu a vysoké lesnatosti. Na jihu oblast přehází do rovin Uničovska, zvolená hranice koresponduje s hranicí geomorfologickou, biogeografickou i s viditelným přechodem lesnaté pahorkatiny Hrabišínska do zemědělsky vyuţívaných rovin. Na západě je patrný ostrý přechod do ploché Mohelnické brázdy a dále na sever do podobně plochého Šumperska. Samotná oblast má podobu spíše pahorkatinnou s rovnoměrným poměrem lesů a zemědělské půdy.

Obr. 31: Obec Hrabišín (Panoramio, 2013). 57

Přírodní charakteristiky Geologické sloţení oblasti je velmi pestré, jsou to především břidlice, dále také amfibolity, fylity a ţuly. Právě ţulové jsou například skály na jednom z nejvyšších vrcholů oblasti, Bílém kameni. Podobné, tentokrát kvarcitové, najdeme i na kopci Bradlo s 599 metry nad mořem, coţ je nejvyšší bod Úsovské vrchoviny, geomorfologického podcelku Hanušovické vrchoviny, který zaujímá západní polovinu oblasti. O něco rozlohou menší východní část, náleţí k podcelku Hraběšická hornatina, taktéţ náleţící Hanušovické vrchovině (Demek, 2006). Biota náleţí do Šumperského bioregionu, zde v třetím a čtvrtém vegetačním stupni, Ochrana přírody je zde zastoupena jen okrajově. U severní hranice oblasti končí CHKO Jeseníky, na východ od řeky Oskavy se nachází Přírodní park Sovinceko. Na hranici s Mohelnickem se potom nachází přírodní rezervace Pod Trlinou, chránící původní pastviny a biotu na ně navázanou (Šafář, 2003). Klima je zde poměrně teplé, navzdory blízkosti hor. Krajina je řekami Loučka, Rohlenice a Oskava rozdělena na několik zalesněných hřbetů, mezi kterými se převáţně v údolích nacházejí sídla.

Obr. 32: Pohled z kopce Bradlo směrem k severu, v pozadí Hrubý Jeseník (Panoramio,2013). Kulturní a historické charakteristiky Oblast je prostá větších sídel a měst. Navzdory své poloze v blízkosti níţin byla kolonizována poměrně pozdě. První zmínky o Novém Malínu, Hrabišínu a blízké Libině jsou aţ z druhé poloviny 14. století. Z této doby pochází i hrad Brníčko, posléze opuštěný a nyní dochovaný uţ jen jako zřícenina. Vsi jsou lánové údolní, případně ulicové a počet obyvatel v nich zřídka přesahuje tisíc. Oblast je hojně zemědělsky vyuţívána, zachovalo se zde ale větší mnoţství drobných políček oddělených liniovou vegetací a mezemi neţ v okolních rovinách. V obci Dlouhomilov byla v roce 1995 vyhlášena vesnická památková zóna (Dlouhomilov, informace o obci, 2013). Oblastí prochází pouze lokální ţelezniční trať z Uničova do Šumperka, jinak se jedná o poměrně periferní území stranou velkých center a dopravních koridorů.

58




dle projevu

dle cennosti

Reliéf členité pahorkatiny při úpatí hor

XX

+

XX

Vysoký podíl luk

XX

+

XX

Skalní výchozy na nejvyšších vrcholcích hřbetů

XX

+

XX

Zalesněné hřbety oddělené údolími řek a říček Minimálně upravené vodní toky, absence vodních nádrţí

XX

+

X

X

+

X

X

-

X

XX

+

XX

XX

0

X

X

-

X

X

+

X

Ospale působící krajina bez výrazných zásahů člověka

XX

+

XX

Mezistupeň mezi hornatinami Jeseníků a rovinami Hané

XX

+

XX

Dominanty skal na nejvyšších vrcholech oblasti Mnoţství drobných políček přispívajících k větší pestrosti krajiny

XX

+

X

X

+

XX

XXX zásadní XX



„Všední“ příroda a krajina bez chráněných území Znaky kulturní a historické charakteristiky území



Absence měst, pouze menší obce a ţádné přirozené centrum Řídce a poměrně pozdě osídlená oblast Nízká dopravní dostupnost, pouze jedna regionální ţelezniční trať a ţádné silnice I. třídy Lidová architektura, vesnická památková rezervace

Legenda

spoluurčující

X doplňující

59

Litovelské Pomoraví Říční delta v srdci Evropy.

Důvod a způsob vymezení Tato oblast nese název podle stejnojmenné CHKO, která současně představuje v rámci Olomouckého kraje unikátní typ krajinného rázu. Nikde jinde není řeka Morava tak blízko původnímu stavu jako zde. Pro ráz zdejší krajiny jsou typické rozsáhlé luţní lesy, volně meandrující říční toky. Právě hranice lesa, případně luk, odděluje oblast na západě od Uničovska a na jihu od Prostějovska. Po proudu Moravy se oblast dotýká zástavby města Olomouce. Na severovýchodě proti proudu Moravy se krajina opět mění, do otevřeného a zemědělsky vyuţívaného Zábřeţska-Mohelnicka. Na severu se luţní lesy mění v dubohabřiny na ploché pahorkatině, které jsou jako souvislý navazující komplex lesa zařazeny jak do CHKO, tak do oblasti krajinného rázu. Vápencový kopec Třesín s Mladečskými jeskyněmi, je jiţ pro svůj odlišný geologický podklad a biotu řazen do oblasti Bouzovsko (caves.cz, Mladečské jeskyně, 2013). Přírodní charakteristiky Průměrná nadmořská výška zde činí pouhých 230 metrů nad mořem. Nejvyšší bod, Jelení vrch, má výšku 345 metrů a leţí v severním cípu oblasti, který ještě spadá do geomorfologického celku Hanušovická vrchovina, zbytek oblasti se nachází v Hornomoravském úvalu. Jedině tato severní část neleţí v pásmu luţních lesů a není zaplavována při povodních. Geologický podklad v oblasti tvoří břidlice a droby. Ty vystupují na povrch jenom velmi ojediněle, například na levém břehu Moravy v PP Pod Templem. Ve zbytku oblasti jsou překryty kvartérními štěrkopísky, přinesenými řekou. Také půdní poměry mají výraznou vazbu na vodní toky, v celé oblasti jsou nejčastějšími typy fluvizemě a gleje, pouze v severní výše poloţené části, která není zaplavována, najdeme kambizemě. Přes polovinu oblasti tvoří lesy, na severu jsou do doubravy a dubohabřiny, ve zbytku oblasti potom luţní lesy. Biota náleţí k Litovelskému bioregionu a 3. vegetačnímu stupni. Řeka Morava, její rozvětvená ramena a přítoky zde 60

tvoří ekvivalent vnitrozemské říční delty. Právě to bylo důvodem pro zřízení CHKO Litovelské Pomoraví v roce 1990. Ta v sobě zahrnuje celkem 25 maloplošných chráněných území, mezi nejvýznamnější patří NPR Vrapač a Ramena řeky Moravy. Oblast je také součástí chráněných území Natura 2000 a chráněnou oblastí přirozené akumulace vod (Litovelské Pomoraví, správa CHKO).

Obr. 33: Morava protékající Litovelským Pomoravím. Kulturní a historické charakteristiky Přirozeným centrem oblasti je město Litovel, zaloţené v druhé polovině 13. stol, údajně Přemyslem Otakarem II. na řece Moravě. Řeka protéká centrem města, pro které se podle toho vţilo pojmenování „Hanácké Benátky“. To ale významně ztěţuje ochranu města před povodněmi, kdy se řeka Morava rozlévá do okolních luţních lesů, ohroţuje město ze všech stran a také zevnitř. V roce 1997 zde povodně napáchaly obrovské škody (Litovel, historie města, 2013). Některé menší obce v oblasti, například Střeň, se po nich rozhodly vystavět hráze kolem obcí a uchránit je tím před dalším zaplavením. Podobné valy jsou tak v jinak ploché krajině zdálky rozeznatelné. Oblastí prochází hlavní ţelezniční koridor, který jako podle pravítka protíná celé CHKO. Okrajem oblasti také prochází rychlostní silnice R35 z Olomouce do Mohelnice. Z kulturních památek mimo město Litovel je třeba zmínit zámek Mladeč-Nové Zámky, spojený především s rodem Lichtenštejnů, stejně jako jeho blízké okolí s mnoţstvím altánů, obelisků a jiných drobných staveb, svědčící o kladném vztahu majitelů k místní krajině.

61

Obr. 34: Rameno Moravy protékající centrem Litovle. Tab. 14: Nejvýznamnější identifikované znaky krajinného rázu. Typ znaku






dle projevu

dle cennosti

Rozvětvená ramena řeky Moravy a jejich přítoků

XXX

+

XXX

Souvislý komplex luţních lesů

XXX

+

XX

Vysoký podíl vodních ploch, přírodních i umělých

XX

+

XX

Významný podíl luk v blízkosti vodních toků

XX

+

XX

XX

-

X

XX

+

X

XX

+

XXX

Ochrana přírody na velmi vysoké úrovni Osídlení je aţ na obec Střeň situováno mimo komplexy lesů Nové Zámky u Mladče a okolní harmonicky upravená krajina Přírodě blízká krajina bez výrazných zásahů člověka

XX

+

X

X

+

XX

XX

+

XX

XX

+

XX

Ţelezniční koridor probíhající v přímce skrz oblast

XX

-

X

XX

+

X

X

-

X

XXX zásadní XX



Uměle vysazené plochy smrkových monokultur uvnitř CHKO Odlišná biota v severní části přispívající k větší rozmanitosti Město Litovel, úzce spojené s řekou Moravou

Kontrast severní pahorkatinné části oproti rovinatému zbytku Protipovodňové hráze narušující přirozeně plochou krajinu

Legenda

spoluurčující

X doplňující

62

Uničovsko Pod svahy Nízkého Jeseníku, rovina kam aţ oko dohlédne.

Důvod a způsob vymezení Rozlohou poměrně velká oblast, zahrnující výhradně ploché a zemědělsky vyuţívané roviny severně od Olomouce. Oblast je hustěji osídlena neţ okolní pahorkatiny a vrchoviny, také doba prvního osídlení je dřívější. Na severu je hranice s oblastí Hrabišínsko vedena úpatím zdejších pahorkatin, krátká hranice se ZábřeţskemMohelnickem vede po rozvodnici v blízkosti města Úsov. Na západě a jihozápadě je významným prvkem oddělujícím Uničovsko od Litovelského Pomoraví hranice souvislých luţních lesů, na jihu potom zamokřených luk, obojí korespondující taktéţ s hranicí CHKO Litovelské Pomoraví. Na jihu oblast zasahuje aţ k souvislé zástavbě města Olomouc. Východní a severovýchodní hranice se Šternberskem je vedena opět po úpatí, tentokrát Nízkého Jeseníku. Mezi zásadní charakteristiky oblasti patří plochý reliéf, nízká lesnatost, teplejší klima a husté osídlení. Přírodní charakteristiky Oblast se nachází na území geomorfologického celku Hornomoravský úval, podcelku Uničovská plošina, pouze oblast kolem Úsova náleţí k okrajové části celku Hanušovická vrchovina. Z geologického hlediska je Hornomoravský úval v této oblasti vyplněn kvartérními sprašemi, hlínami a písky. Skalní podloţí vystupuje k povrchu zcela výjimečně v oblasti mezi Úsovem a Medlovem, kde se také nachází nejvyšší bod oblasti, 380 metrů vysoký kopec Holubice s vysílačem na vrcholu. Většinu půd v oblasti tvoří úrodné černozemě, hnědozemě, případně fluvizemě v okolí větších vodních toků (Národní geoportál Inspire, 2013). Hlavním tokem v oblasti je řeka Oskava, levostranný přítok Moravy severně od Olomouce. Přítoky Oskavy jsou Oslava, Teplička a Sitka. Toky jsou částečně regulované zpevněním břehů, v blízkosti Litovelského Pomoraví dochází i k jejich větvení. Převaţuje zde 3. vegetační stupeň, biota náleţí 63

k Litovelskému bioregionu, jehoţ severní a východní hranice koresponduje s hranicí této oblasti (Culek, 1996). Lesnatost je zde naprosto minimální.

Obr. 35: Krajina jiţně od Uničova (Panoramio, 2013). Kulturní a historické charakteristiky Uničov, se současnými téměř 12 000 obyvateli zdaleka největší město v oblasti, byl zaloţen v roce 1213 moravským markrabětem Janem Jindřichem na místě původní slovanské osady. Zdejší osídlení je tedy mnohem starší, a sahá aţ do doby kamenné, jak dokládají zdejší nálezy zbraní a keramiky. Město Uničov vzkvétalo aţ do obsazení Švédy během třicetileté války. Po vyplenění a následném poţáru město jiţ nikdy nedosáhlo bývalé slávy. Vedle řemesel se zde prosazovalo hlavně zemědělství. V roce 1850 byl postaven cukrovar, v roce 1872 město propojila s Olomoucí ţeleznice. Uničov jako součást Sudet postihly všechny důsledky 2. světové války. Po roce 1948 a důsledně provedené kolektivizaci místního zemědělství jako další odvětví prosadilo strojírenství. Uničovské strojírny byly známy jako dodavatel velkorypadel pro české i zahraniční povrchové doly (Uničov, historie města, 2013). Jediným dalším městem v oblasti je Úsov, který vznikl taktéţ v 13. stol. kolem staršího stejnojmenného hradu. Právě tento hrad, v 17. stol. přestavěný na zámek, je jednou z nejnavštěvovanějších kulturních památek v oblasti. Vesnice jsou většinou návesního typu, coţ odpovídá jejich poloze na rovině.

64

Obr. 36: Pohled z věţe Uničovské radnice směrem k západu, v pozadí Hrabišínsko (Panoramio, 2013). Tab. 15: Nejvýznamnější identifikované znaky krajinného rázu. Typ znaku


dle projevu

dle cennosti

XXX

+

XX

Hustá říční síť

XX

+

XX

Geologické podloţí ve formě spraší, štěrků a písků

XX

0

XX

Krajina přetvořená člověkem postrádá původní druhy

XX

-

XX

Minimální lesnatost

XX

0

X

X

+

X

Město Uničov s historickým centrem a památkami

XX

+

XX

Kulturně bohatá část Hané

XX

+

XX

Zámek Úsov s lesnickým a loveckým muzeem

XX

+

XX

Čistě zemědělská krajina s velkou hustotou zalidnění Oblast leţí stranou od velkých dopravních koridorů, přesto díky blízkosti Olomouce dobře dostupná Fungující regionální ţelezniční síť Pohledově uzavřená krajina mezi vyššími polohami a luţními lesy Minimální výšková členitost přispívající k monotónnosti krajiny Liniová vegetace kolem vodních toků fungující jako pohledově dělící prvky Kontrast malých vesnic s obrovskými lány polí

XX

0

X

X

+

X

X

+

X

XX

+

XX

XX

0

X

XX

+

X

Reliéf zcela ploché roviny Znaky přírodní charakteristiky území

Mnoţství rybníků




Legenda

X

-

X

XXX zásadní XX



spoluurčující

X doplňující

65

Šternbersko Ostrý severní okraj Hané, plný pustých údolí, hradů a zachovalé přírody.

Důvod a způsob vymezení Oblast dramatické proměny níţin Uničovska do vyšších poloh Nízkého Jeseníku, protkaná hlubokými údolími, strmými svahy a s velkým mnoţstvím starých hradů. Dalšími charakteristikami je vysoká lesnatost, hustá říční síť a poměrně husté osídlení vzhledem k terénu oblasti. Oblast na západě navazuje na Uničovsko, hranice je vedena úpatím svahů Nízkého Jeseníku, na severu oblast přechází do Moravskoslezského kraje. Ve vyšších polohách, kde je reliéf jiţ méně členitý, oblast sousedí s Moravskoberounskem. Dále na východě potom oblast tvoří výběţek podél řeky Bystřice aţ k Domašovu nad Bystřicí. Východní hranice s Libavou vede také přechodem do méně členité a výše poloţené krajiny vojenského újezdu. Na jihu oblast sahá aţ ke Svatému Kopečku, který je historicky spjat s Olomoucí, a proto je přiřazen právě k ní. Otevřenější krajina jiţně od Velké Bystřice je jiţ součástí oblasti Tršicko. Přírodní charakteristiky Šternbersko zaujímá západní část geomorfologického celku Nízký Jeseník. Na severu podcelek Bruntálská vrchovina, na jihu podcelek Domašovská vrchovina. Geologický podklad tvoří výhradně břidlice a droby, výskyt skalních útvarů je velmi vysoký. Nejvyšším bodem v oblasti je s 660 metry Vysoká Roudná severně od Šternberka, Výšková členitost mezi vrcholky podobné výšky a údolími ve výšce kolem 300 metrů nad mořem je tedy značná. Svahy jsou zalesněné a převaţují zde listnaté místy suťové lesy. Oblastí protéká několik menších řek, z nichţ kaţdá tvoří při průchodu Nízkým Jeseníkem hluboké zaříznuté údolí. Směrem od severu k jihu jsou to řeky Oslava, Teplička, Sitka, Trusovický potok a větší řeka Bystřice. V oblasti jsou vyhlášeny 2 přírodní parky. Údolí Bystřice, zahrnující především pravý svah tohoto údolí, levý je totiţ z velké části ve vojenském újezdu. Park pokračuje směrem na sever aţ k pramenu Bystřice. Dalším přírodním parkem je Sovinecko, rozkládající se od Šternberka po Oskavu. Ten kromě stejnojmenného hradu chrání i zdejší bukové lesy, krasové útvary a vzácné ptactvo, například výra velkého. Z dalších chráněných lokalit jmenujme alespoň 66

NPR Rešovské vodopády na říčce Huntavě nebo PR Hrubovodské sutě v údolí Bystřice (Šafář, 2003). Převaţuje zde 4. vegetační stupeň, místy i pátý. Biotu řadíme do Nízkojesenického bioregionu.

Obr. 37: Údolí Bystřice u Smilovského mlýna. Kulturní a historické charakteristiky Šternberk, nejvýznamnější město v oblasti, byl zaloţen ve druhé polovině 13.stol u stejnojmenného hradu, střeţícího obchodní stezku z Olomouce do Slezska. Začátkem 14. stol byl takto také vystavěn hrad Sovinec a další menší hrady – Tepenec, Hluboký a Rešov. Jak Šternberk, tak Sovinec, daly vzniknout stejnojmenným šlechtickým rodům. Po třicetileté válce se stali majiteli většiny území Lichtenštejnové. S tímto souvisí i poněmčení oblasti, které se v různých důsledcích projevilo po první i druhé světové válce. V současnosti má Šternberk 13 tisíc obyvatel a jeho centrum je vyhlášeno městskou památkovou zónou (Hosák, 2004). Druhým městem, či spíše historickým městem, je Domašov nad Bystřicí, zaloţen roku 1274 na obchodní stezce do Slezska. V 15. stol povýšen na město, především díky těţbě ţelezné rudy. U města se v roce 1758 odehrála jedna z bitev Prusko-Rakouské sedmileté války, v níţ Rakušané zvítězili a vysvobodili Olomouc z obleţení. Bitvu připomíná památník „Černý kříţ“. V roce 1872 zahájila provoz ţeleznice z Olomouce do Opavy, procházející údolím Bystřice a také Domašovem. Před druhou světovou válkou byl Domašov výhradně německým městem, a po vyhnání německy mluvcích obyvatel zůstal téměř neobydlen a po dosídlení se stal malou obcí se současnými 500 obyvateli (Domašov nad Bystřicí, historie obce). Mladším dokladem o Pruském nebezpečí je Radíkovský Fort, jedna z mnoha pevností chránící v 19. stol. Olomouc. Obce jsou většinou situovány v údolích a převaţují zde údolní lánové vsi. 67

Obr. 38: Obec Hlubočky při pohledu od východu. Tab. 16: Nejvýznamnější identifikované znaky krajinného rázu. Typ znaku


dle projevu

dle cennosti

XXX

+

XX

Vysoká lesnatost s velkým podílem původních druhů

XX

+

XXX

Krajina na přechodu od rovin k vrchovinám

XX

+

XX

Pestrá geologická stavba území

XX

+

XX

Krasové jevy v oblasti Sovinecka

X

+

X

Rešovské vodopády- ojedinělý jev mimo horské oblasti

X

+

X

XXX

+

XX

Obce leţící izolované uvnitř hlubokých údolí

XX

+

XX

Město Šternberk s památkovou zónou Komunikace jsou často vedeny podél starých obchodních cest Zříceniny a zbytky dalších středověkých hradů

XX

+

X

X

+

XX

X

+

X

Stavby připomínající Prusko-Rakouské války Značná výšková členitost, dramatické scenérie hlubokých, úzkých údolí Samoty a malé vesnice jakoby utopené v členité zalesněné krajině

X

+

X

XX

+

XX

XX

+

XX

XX

+

X

XX

0

X

XXX zásadní XX



Oblast rozřezaná hlubokými údolími Znaky přírodní charakteristiky území

Zachovalé hrady Šternberk a Sovinec Znaky kulturní a historické charakteristiky území



Místa dalekého rozhledu směrem k Uničovsku Chatové osady kolem řeky Bystřice tvořící téměř souvislý pás

Legenda

spoluurčující

X doplňující

68

Moravskoberounsko Ponurý kraj na moravskoslezském pomezí.

Důvod a způsob vymezení Rozlohou menší oblast na severovýchodě Olomouckého kraje, zahrnující nejvyšší partie Nízkého Jeseníku. Na rozdíl od Šternberska leţí ve vyšších nadmořských výškách, výšková členitost je zde ale niţší. Hluboká údolí zde nahradil zvlněný povrch, z větší části odlesněný, s vysokým podílem zemědělské půdy. Oblast leţí na pomezí Olomouckého a Moravskoslezského kraje, její okraj by tak mohl sahat aţ k Břidličné a Budišovu nad Budišovkou. Krátká hranice s Libavou na jihovýchodě je vedena po hranici vojenského újezdu za posledními vesnicemi mimo tento prostor.

Obr. 39: Krajina jiţně od Moravského Berouna. 69

Přírodní charakteristiky Geologické podloţí je tak jako v případě Šternberska tvořeno břidlicemi a drobami, v malém mnoţství vulkanickými horninami jako pozůstatky neovulkanismu. Skalních útvarů je zde minimum, ani na nejvyšším bodě oblasti, 800m vysoké Slunečné, ţádné nenajdeme. Geomorfologicky je oblast součást Nízkého Jeseníku, stýkají se zde jeho 3 podcelky: Domašovská, Slunečná a Bruntálská vrchovina. (Demek, 2006) Hlavním vodním tokem je řeka Bystřice, pramenící aţ za hranicí oblasti v Moravskoslezském kraji u Dětřichova nad Bystřicí. Její údolí není zdaleka tak hluboké jak je tomu na dolním toku. Zajímavostí je zdroj minerální vody v blízkosti Moravského Berouna, známé jako Ondrášovka. Klima je zde chladné, na úrovni podhůří Hrubého Jeseníku. Oblast se také vyznačuje silným větrem, coţ ji předurčuje ke stavbě větrných elektráren. Najdeme je u obcí Horní Loděnice a Stará Libavá. Do oblasti zasahují přírodní parky Sovinecko a Údolí Bystřice. Převaţuje zde 4. a 5. vegetační stupeň, biotu řadíme k Nízkojesenickému bioregionu. Kulturní a historické charakteristiky Moravský Beroun je jediným městem v oblasti. První zmínka o něm je aţ z roku 1339. Hlavním odvětvím bylo od zaloţení města hornictví ţelezné rudy, na které po úpadku za třicetileté války navázalo s odstupem tkalcovství. Jeho pokračovatelem je dnešní výroba plastových obalů a fólií. Dominantou města je kostel Panny Marie s nejstaršími varhanami na Moravě. Městem prochází ţelezniční trať z Olomouce do Opavy. Obcemi s delší historií jsou Huzová, zaloţena 1144 na kupecké stezce, a Jívová, zaloţená ve 13. stol. poblíţ hradu Tepenec. Vsi jsou lánové lineární nebo lánové ulicové, většina jich byla zaloţena za kolonizace v 14. stol. Obce kolem Moravského Berouna, včetně tohoto města, jsou od 1. 1. 2005 součástí Olomouckého kraje, kam přešly z Moravskoslezského kraje. Celá oblast významně utrpěla odsunem německého obyvatelstva po roce 1945 a od té doby oblast ztratila na významu a stala se vnitřní periferií (Moravský Beroun, o městě, 2013).

Obr. 40: Kostel Panny Marie v Moravském Berouně (Panoramio, 2013). 70



dle projevu

dle cennosti

XX

+

XX

XX

0

X

Okrajová oblast výskytu neovulkanitů

X

+

XX

Prameny minerální vody

X

+

XX

Chladné a větrné klima

X

+

X

X

-

X

XX

+

XX

XX

+

XX

Kostel Panny Marie v Moravském Berouně Oblast utrpěla odsunem německého obyvatelstva – vnitřní pohraničí Hornická minulost oblasti

X

+

XX

X

-

X

X

+

X

Zřícenina hradu Moravský Beroun

X

+

X

Dojem opuštěné krajiny

XX

+

XX

Velké mnoţství větrných elektráren, které jsou vzhledem k ploššímu reliéfu zdaleka viditelné

XX

-

XX

X

-

X

X

+

X

XXX zásadní XX



Poměrně plochý reliéf vzhledem k velké nadmořské výšce Vysoký podíl luk, většinou se ale jedná o bývalá pole Znaky přírodní charakteristiky území




Kromě ostrůvků neovulkanitů celá oblast na podloţí břidlic a drob Pozůstatky kupeckých stezek a na ně navazující první osídlení Nízká hustota osídlení, pouze malé obce

Nevýrazná krajina bez velkých dominant Ţelezniční trať citlivě kopírující tok řeky Bystřice

Legenda

spoluurčující

X doplňující

71

Olomouc Moderní i historická krajská metropole pod Svatým Kopečkem.

Obr. 41: Olomouc, výškové budovy u nádraţí. Důvod a způsob vymezení Více neţ stotisícová metropole Olomouckého kraje, druhé největší město na Moravě a historicky patrně to nejvýznamnější. Rozsah zástavby u takto velkého města jiţ pozměňuje krajinu natolik, ţe je Olomouc a blízké okolí vedena jako samostatná oblast krajinného rázu. Ohraničení na jihu a západě je po trase současného dálničního obchvatu, který odděluje zemědělskou níţinu na vnější straně od rozšiřující se zástavby na vnitřní straně. Na severu zasahuje aţ k městu Litovelské Pomoraví, na východě je součástí jak oblasti krajinného rázu, tak města Olomouc, Svatý Kopeček, viditelný z celého města, které téměř celé leţí na rovině při obou březích řeky Moravy. Přírodní charakteristiky Město leţí z větší části na píscích a štěrcích soutoku Moravy, Bystřice a Mlýnského potoka. Právě poloha města na rovině v těsné blízkosti řeky měla za následek několikeré zatopení města povodněmi, naposledy v letech 2006 a 1997. Olomouc leţí v geomorfologickém celku Hornomoravský úval, původní osídlení bylo postaveno na jediném vyvýšeném místě v okolí, Václavském návrší, nejzápadnějším výběţku podcelku Prostějovská pahorkatina. Stýkají se zde 3 bioregiony, Litovelský, Prostějovský a Kojetínský a město leţí na pomezí 2. a 3. vegetačního stupně. Vzhledem

72

k zástavbě to ale není v krajině patrné a jediným chráněným územím, které zasahuje do blízkosti města, je CHKO Litovelské Pomoraví.

Obr. 42: Řeka Morava na okraji Olomouce. Kulturní a historické charakteristiky Území města bylo osídleno jiţ v mladší době kamenné. Zajímavý je nedávný objev římského tábořiště z druhého století, který dává reálný základ pověstem o zaloţení Olomouce Římany. Jako jedna z mála součástí Velkomoravské říše se Olomouc, v té době jiţ hradiště se třemi kostely, udrţela i po jejím pádu. Od 11. stol stojí v Olomouci hrad, roku 1131 byla dokončena Olomoucká katedrála Sv. Václava. Město soupeřilo po celý středověk s Brnem o pozici hlavního moravského města. Vyřešení tohoto sporu přinesla aţ třicetiletá válka, ve které byla Olomouc obsazena Švédy (1642), kdeţto Brno se ubránilo a částečně tak uniklo plenění a devastaci. Aţ do konce 19. stol. byla Olomouc pevnostním městem, objekty posledního fortového opevnění můţeme navštívit i dnes po celém obvodu města. Od roku 1063 je Olomouc sídlem biskupství, od roku 1777 pak arcibiskupství. V roce 1573 zde byla zaloţena dnešní Univerzita Palackého, druhá nejstarší univerzita v Českých zemích. Centrum města je vyhlášeno městskou památkovou rezervací a od roku 2000 je sloup Nejsvětější Trojice na Horním náměstí vyhlášen památkou UNESCO (Město Olomouc, 2013). Město je také významnou křiţovatkou ţelezničních a silničních tras. K vybavenosti na úrovni evropských metropolí chybí pouze pouţitelné letiště.

73

Obr. 43: Pohled na Svatý Kopeček od Olomouce (Panoramio, 2013). Tab. 18: Nejvýznamnější identifikované znaky krajinného rázu. Typ znaku




dle projevu

dle cennosti

CHKO Litovelské Pomoraví zasahující aţ na kraj města

XX

+

XX

Oblast soutoku tří vodních toků

XX

+

XX

Město postavené na rovině

XX

+

X

Značné povodňové riziko pro většinu města

XX

-

X

Zbytky luţního lesa při severním i jiţním okraji města

X

+

XX

Poměrně malé mnoţství parků a zeleně v centru města Památka UNESCO přinášející městu prestiţ i turistickou atraktivitu Rozsáhlý pevnostní systém z 19. stol

X

-

X

XXX

+

XXX

XX

+

XX

Zachovalé vilové čtvrti – Lazce a další

XX

+

XX

Rozsáhlá městská památková rezervace

XX

+

XX

Nevyuţívané a chátrající letiště

XX

-

X

Významný ţelezniční a dálniční dopravní uzel

XX

0

X

X

+

X

XX

+

XXX

XX

+

XX

XX

-

X

XX

-

X

X

+

X

XXX zásadní XX



Výstaviště Flora, botanická zahrada



Bazilika na Sv. Kopečku jako dominanta města Kontrast mezi více průmyslovou polovinou města na levém břehu Moravy a více obytnou polovinou na břehu pravém Nákupní centra a nové průmyslové areály na okraji města Nově postavené výškové budovy v centru potlačující původní dominanty kostelů a chrámů Všudypřítomná panelová sídliště jsou v porovnání s jinými velkými městy doplněna o větší mnoţství zeleně

Legenda

spoluurčující

X doplňující

74

Libavá Bílé místo na mapě, tajemná krajina za zeleným plotem, vytrţené z minulosti a s nejistou budoucností.

Důvod a způsob vymezení Vojenské újezdy patří mezi velmi specificky vyuţívané segmenty české krajiny, ač tvoří s bezmála 1300 čtverečními kilometry nezanedbatelnou část území ČR, zůstávají pro většinu lidí bílými místy na mapách. Kombinace vysídlené krajiny, kontrast mezi částmi prostoru vyuţívanými k výcviku a odlehlých částí zcela bez vlivu člověka činí tuto oblast v rámci Olomouckého kraje unikátní. Jiţní hranice oblasti vede po úpatí Oderských vrchů, od zříceniny hradu Drahotuše aţ po obec Mrsklesy, zde oblast navazuje na Šternbersko, ke kterému je přiřazen armádou nevyuţívaný svah na levém břehu údolí Bystřice. Na severu potom hranice vojenského újezdu koresponduje s hranicí kraje. Východní hranice, kde oblast sousedí s Potštátskem, je kromě samozřejmé změny způsobu vyuţití krajiny charakteristická téţ poklesem lesnatosti. Přírodní charakteristiky Většinu oblasti, od jiţního okraje aţ po Město Libavá, tvoří geomorfologický podcelek Oderské vrchy, spadající pod celek Nízký Jeseník, severní část potom podcelek Domašovská vrchovina, spadající do téhoţ celku (Demek, 2006). Charakteristickým geologickým podkladem jsou břidlice a droby, terén je typický hlubokými zaříznutými údolími, směřujícími hlavně k jihu do Moravské brány a k západu do údolí Bystřice. Vrcholové partie jsou ploché, bez výrazných vrcholků a skalních útvarů. Ve střední části oblasti pramení řeka Odra, která od pramene ve výšce téměř 650 metrů nad mořem rychle klesá směrem k severu a vytváří mohutné údolí, řeka se dále lomí k východu a oblast opouští za Barnovskou vodní nádrţí. Nejvyšším bodem oblasti je 706 metrů vysoký nevýrazný kopec Chlum při jejím severozápadním okraji. Dominantami krajiny tak nejsou vrcholy, ale spíše údolí a jejich příkré svahy. Biota náleţí k rozsáhlému Nízkojesenickému bioregionu. Ochrana přírody sice není ve vojenském újezdu na prvním místě, ale kromě střelnic a cvičišť je většina území lidskou činností zasaţena jen 75

málo. K tomu také přispívá zákaz vstupu na území vojenského újezdu, s výjimkou okrajových oblastí. Zajímavostí je, ţe území vojenského újezdu je vedeno jako ptačí oblast v rámci soustavy Natura 2000 (AOPK ČR, ptačí oblasti, 2013).

Obr. 44: Opuštěná kasárna po sovětské armádě, severně od Staré Vody. Kulturní a historické charakteristiky Vojenský újezd zde vznikl v roce 1950, předtím se jednalo o oblast s převáţně německým osídlením. Obyvatelé byli po válce odsunuti a na jejich místo měli přijít česky hovořící dosídlenci. Se vznikem újezdu ale museli odejít i tito obyvatelé. Postupně byly opuštěné obce armádou srovnány se zemí, zůstalo pouze Město Libavá a několik dalších obcí. Po roce 1968 byl prostor hojně vyuţíván Sovětskou armádou, ta se kromě devastace území, například v podobě vyrabování kostela jiţ zaniklé obce Stará Voda nebo vyváţení nebezpečného odpadu volně do lesa, věnovala i vytváření objektů dodnes obestřených tajemstvím, jako jsou úkryty pro rakety, které ještě dnes najdeme v odlehlých částech újezdu. Po roce 1989 je vojenský újezd vyuţíván stále méně, od roku 2002 jsou zpřístupněny okrajové oblasti, například celá jiţní část s obcemi Slavkov, Kozlov aţ po pramen Odry. Do budoucna se uvaţuje o trvalém zmenšení rozlohy újezdu. Ze zaniklých obcí je nejvýznamnější Velká Střelná leţící několik kilometrů jiţně od Města Libavá Obec byla zaloţena jiţ v roce 1202 a před odsunem Němců v ní ţilo na 2000 obyvatel. Byla známá těţbou břidlice, kromě obvyklé povrchové i těţbou hlubinnou, po které do dnešních dnů zůstaly hluboké štoly (Libavsko.eu, informační portál, 2013). Oblast byla i před zřízením vojenského prostoru vnitřní periferií a činnost armády tento stav ještě prohloubila. Kdyţ uţ oblast člověk navštíví, působí opuštěně a dojmem ţe se zde někdy v minulém století zastavil čas.

76

Obr. 45: Kostel sv. Jakuba v bývalé Staré Vodě po vnější rekonstrukci. Tab. 19: Nejvýznamnější identifikované znaky krajinného rázu. Typ znaku


dle projevu

dle cennosti

XXX

0

X

Hluboká úzká údolí ústící k jihu a západu

XX

+

XX

Podloţí z břidlic způsobující jednotvárnost reliéfu

XX

0

XX

Nízké ovlivnění přírody člověkem

XX

+

XX

XX

+

XX

X

+

XX

XX

+

X

XX

+

XX

XX

+

XX

XX

0

XX

X

+

XX

XX

-

X

X

+

X

XX

+

XX

XX

+

XX

X

+

XX

X

+

X

XXX zásadní XX



Ve vyšších polohách plochý a nevýrazný reliéf





Významný podíl volné otevřené krajiny – louky, bývalá pole Pramenná oblast řeky Odry Vysoká lesnatost, podíl smrkových monokultur není příliš vysoký Minimum trvalého osídlení Nepřístupnost celé oblasti přispívá k zachování krajinného rázu Zaniklé obce, v terénu identifikovatelné pomocí památníčků či zbytků staveb Kostel sv. Jakuba v bývalé Staré vodě Pozůstatky dnes jiţ nevyuţívaných vojenských objektů Přes 100 metrů hluboké jámy v místech bývalé hlubinné těţby břidlic Tajuplně působící krajina, chátrající staré vojenské objekty Dramaticky a mohutně působící hradba Oderských vrchu při pohledu od Moravské brány Větrný mlýn, dominanta Města Libavá, působící neobvykle uvnitř vojenského újezdu Poměrně velké mnoţství malých rybníků jako pozůstatků dřívějšího osídlení

Legenda

spoluurčující

X doplňující

77

Potštátsko Poklidná oblast v Oderských vrších, kde se čas sice nezastavil, ale také jej nic netlačí dopředu.

Obr. 46: Členitá jiţní část oblasti Důvod a způsob vymezení Malá oblast ve východní části Olomouckého kraje má tvar trojúhelníku, z jihu je oddělena výrazným většinou zalesněným svahem od Moravské brány. Severovýchodní hranice je tvořena hranicí Olomouckého kraje, při zanedbání této hranice by oblast pokračovala minimálně k Odře a stejnojmennému městu. Ze západu potom oblast navazuje na Libavou, hranice je vedena po okraji vojenského újezdu, oddělující lesozemědělskou krajinu Potštátska od rozsáhlých lesů a údolí Libavé. Zdejší krajinu můţeme charakterizovat jako vrchovinu se zemědělsky vyuţívanými vyššími polohami, protoţe jsou poměrně ploché, a zároveň se zalesněnými úzkými údolími převáţně v severojiţním směru. Přírodní charakteristiky Oblast se nachází na břidlicích a drobách, tak jako ostatní oblasti severně od Moravské brány. Z geomorfologického hlediska taktéţ patří do celku Nízký Jeseník, podcelek Vítkovská vrchovina. Nadmořská výška kolísá od 600 metrů nad Potštátem po 300 metrů při hranici s Moravskou bránou. Hlavním půdním typem v oblasti jsou kambizemě, umoţňující pěstování méně náročných zemědělských plodin. Hlavním vodním tokem je říčka Velička, která pramení na okraji vojenského újezdu, protéká Potštátem a směrem k jihu kde spolu s přítoky tvoří síť hlubokých údolí s občasnými skalami na úbočích. Velička se vlévá do Bečvy v Hranicích. Na území sousedního 78

Moravskoslezského kraje je vyhlášen Přírodní park Oderské vrchy, který z administrativních důvodů nepokračuje na území Olomouckého kraje. Biota náleţí k Nízkojesenickému bioregionu, v lesích převaţují nepůvodní smrky.

Obr. 47: Hranice mezi Potštátskem v popředí a Libavou v pozadí. Kulturní a historické charakteristiky Potštát, jako jediné město v oblasti, byl zaloţen v 14. stol, podobně jako většina ostatních obcí v okolí v rámci pozdně středověké kolonizace německými i českými osadníky. Ve 14. stol byl také zaloţen hrad Puchart, hlídající cestu od Potštátu údolím Veličky. Na svém místě hrad nevydrţel ani století a dnes z něj zůstávají pouze valy a zbytky hradeb. Ještě před třicetiletou válkou, při které byl celkem pětkrát vydrancován, byl v Potštátě vystavěn barokní zámek. V oblasti se postupně rozvíjela řemesla spojená s textilem, největší rozkvět přišel v druhé polovině 19. století po zrušení poddanství. V blízkém Boškově byla postavena sklárna. Z 19. stol. také pochází zajímavé pohledové dominanty oblasti, větrné mlýny, ve dnešní době doplněné o větrné elektrárny. Na počátku 20. století se poprvé ukázala jako problém odlehlost oblasti, špatné napojení na silniční síť a neexistující síť ţelezniční. Na tomto problému se nic nezměnilo do dnešních dnů. Odsun německého obyvatelstva, zřízení nedalekého vojenského újezdu, to vše mělo za následek minimální rozvoj a postupné vylidňování oblasti. V roce 2006 byl Potštátu s nynějšími 1200 obyvateli vrácen status města a o tři roky dříve zde byla vyhlášena městská památková zóna (Potštát, historie a současnost, 2013).

79







dle projevu

dle cennosti

Členitý reliéf hlubokých údolí a strmých svahů I přes břidlicové podloţí se na svazích údolí nachází mnoţství skalních útvarů Chladná a větrná oblast

XX

+

XX

XX

+

XX

XX

0

XX

Vyšší polohy jsou plošší a odlesněné Hustá říční síť směřující k jihu, podmiňující umístění obcí i komunikací V oblasti se nenachází ţádné zvláště chráněné území

XX

0

X

X

+

XX

X

-

X

Pozdě a řídce osídlená oblast

XX

+

XX

Architektonické památky ve městě Potštát Zámeček Kunzov postavený jako replika středověkého hradu Vysoký podíl zemědělské půdy ve velkých blocích

XX

+

XX

X

+

XX

X

-

X

Zřícenina hradu Puchart Jednotvárně působící krajina, jelikoţ hluboká údolí jsou na první pohled skryta Větrné mlýny, původní významné pohledové dominanty Větrné elektrárny působící příliš výrazně v okolní krajině, především trojice elektráren nad Potštátem Odlehlost krajiny způsobená řídkým osídlením a absencí dopravních koridorů

X

+

X

XXX

+

XX

XX

+

XX

XX

-

X

XX

0

X

XXX zásadní XX



Legenda

spoluurčující

X doplňující

80

Moravská brána Východní brána na Moravu, kterou v historii přišlo mnoho dobrého i zlého.

Důvod a způsob vymezení Moravská brána, skutečná brána a přirozený koridor na Moravu ze Slezska, procházející mezi Nízkým Jeseníkem a podhůřím Beskyd. V Olomouckém kraji se jedná o její západní část, spadající do povodí Bečvy, která protéká celou oblastí od Hranic aţ po Přerov. Z hlediska krajinného rázu jde o plochou sníţeninu širokou kolem 5 kilometrů, klesající od hlavního evropského rozvodí mezi Bečvou a Odrou aţ po roviny Hornomoravského úvalu, kde se Bečva vlévá do Moravy. Na severu na Moravskou bránu navazují vrchovinné oblasti Potštátsko a Libavá, dobře vymezené svahem Nízkého Jeseníku, dále k západu pak pahorkatinné Tršicko, kde výškový rozdíl jiţ není tak velký. Na Západě potom při ústí Bečvy do Moravy navazuje oblast Tovačovsko podél řeky Moravy. Na jihu oblast sousedí s Podhostýnskem, hranice je vedena po úpatí pahorkatiny. Východní hranice je pro potřeby této práce na hranici kraje, ale pojem Moravská brána zahrnuje i Poodří v kraji Moravskoslezském.

Obr. 48: Západně od Lipníka nad Bečvou, v pozadí Podhostýnsko. 81

Přírodní charakteristiky Oblast se nachází na kvartérních sedimentech, které vyplňují tuto depresi a vytvářejí pouze mírně zvlněný povrch. To v kombinaci s příhodnými půdními poměry předurčuje oblast k zemědělskému vyuţití. V okolí Hranic do oblasti zasahuje téţ výskyt vápenců. Krasové jevy jsou záleţitostí především údolí Bečvy, zde je vápenec pouze těţen. Oblast nemá ţádné výrazné výškové body, nejvyšší bod území se nachází na evropském rozvodí ve výšce 339 metrů nad mořem na kótě Stráţe, kde však namísto rozhledu najdeme skládku odpadů. Právě rozvodí rozděluje geomorfologický celek Moravská brána na dva podcelky. Bečevskou bránu na západě a Oderskou bránu na východě. Olomouckému kraji kromě Bečevské brány náleţí ještě část té Oderské, v okolí Bělotína, která jiţ patří do povodí malé říčky Luha, která se dále na východě vlévá do Odry. Lesnatost v oblasti je velmi nízká, největší fragment původních luţních lesů se nachází v NPR Ţebračka na severovýchodním okraji Přerova. Z původně meandrující řeky Bečvy zůstalo jen několik slepých ramen, například v Lipníku nad Bečvou v PR Škrabalka. Zakrslé doubravy chrání PP V oboře u Hranic (Hranice, zvláště chráněná území, 2013). Biota náleţí k Hranickému bioregionu, malá část v okolí Přerova potom ke Kojetínskému bioregionu. Klima je výrazně teplejší neţ v okolních vrchovinách a sráţkově se řadí mezi nadprůměrné.

Obr. 49: Pohled na Moravskou bránu od zříceniny hradu Drahotuše. Kulturní a historické charakteristiky Moravská brána byla člověkem osídlena jiţ v době kamenné, jak dokazují nálezy například v jeskyni Předmostí u Přerova a téţ Šipka u Štramberka v Moravskoslezském 82

kraji. Později tudy procházela jedna z větví Jantarové stezky. Z východu přišli Moravskou branou například Tataři, nebo vojska císaře Alexandra ke Slavkovu, později opět nabyla na významu funkce dopravního koridoru, v roce 1856 byla dokončena Severní dráha cisaře Ferdinanda, spojující Vídeň s Krakovem právě přes Moravskou bránu. Dnes modernizovaná trať je jako 2. ţelezniční koridor důleţitým spojením Prahy a Ostravy. Od 90. let 20. stol probíhá výstavba dálničního spojení s Ostravou, poslední úsek mezi Přerovem a Lipníkem nad Bečvou by měl být zprovozněn do roku 2015. V oblasti se nacházejí tři města, okresní město Přerov na západním konci oblasti, dále na východ potom Lipník nad Bečvou a Hranice, všechny zmiňované jiţ v 12. století. Přerov a Hranice jsou vyhlášeny městskou památkovou zónou. V Lipníku nad Bečvou je vyhlášena městská památková rezervace a nad městem se nachází zřícenina hradu Helfštýn (Hosák, 2004). Moravská brána se kromě východního cípu nachází ve starosídelní oblasti, hustota osídlení je zde značná, obce jsou nejčastěji návesní vřetenového tvaru. Tab. 21: Nejvýznamnější identifikované znaky krajinného rázu. Typ znaku


dle projevu

dle cennosti

XXX

+

XX

Podloţí nevystupuje na povrch, ţádné skalní útvary

XX

0

XX

Nízká lesnatost, velmi otevřená krajina

XX

-

X

X

+

XX

XX

-

X

X

-

X

XX

+

XX

XX

+

XX

XX

+

XX

XX

+

X

X

+

X

XXX

+

XX

XX

+

XX

XX

-

X

X

-

X

XXX zásadní XX



Reliéf táhlé ploché sníţeniny Znaky přírodní charakteristiky území




Zbytky původních luţních lesů a slepých ramen Bečvy Ve většině oblasti velmi malá zachovalost bioty Pevně spoutaná řeka Bečva představuje nevýhodu při větších povodních Oblast s kontinuálním osídlením jiţ od pravěku Velmi husté osídlení a intenzivní zemědělská činnost dělá dojem celkově urbanizované krajiny Město Přerov, památky od prehistorických aţ po současné Mnoţství kulturních památek v ostatních městech a obcích svědčící o dlouhodobé zabydlenosti krajiny Technické památky na staré ţelezniční trati, viadukt Jezernice a bývalý tunel Oblast jako významný koridor ve směrech sever-jih i východ-západ Atraktivní reliéf oblasti obklopené kopci ze severu i jihu Mnoţství lomů, skládek odpadů a štěrkoven poškozujících krajinu a ţivotní prostředí Oblast protkaná silnicemi, dálnicemi a ţeleznicí s velkým dopravním zatíţením

Legenda

spoluurčující

X doplňující

83

Tršicko Nenápadné kopečky, které míjíme ze všech stran a máme tendenci je přehlíţet.

Důvod a způsob vymezení Tršicko je malá oblast krajinného rázu, vymezená na přechodu mezi Nízkým Jeseníkem, Moravskou bránou a Hornomoravským úvalem a taktéţ na pomezí mezi okresem Olomouc a Přerov. Reliéfově se jedná o pahorkatinu, coţ je v této oblasti Olomouckého kraje poměrně netypické, na svazích Nízkého Jeseníku je typický ostrý přechod od rovin k vyšším polohám, tak jako je tomu na hranici Uničovska a Šternberska či Moravské brány a Potštátska nebo Libavé. Oblast se svaţuje směrem k jihozápadu a kromě občasných většinou zalesněných kopců jako Chlum nebo Čekyňský kopec, je výšková členitost malá. Severní hranice s Libavou je vedena po úpatí Oderských vrchů a taktéţ kopíruje hranici vojenského újezdu. Na severozápadě oblast zahrnuje ještě město Velká Bystřice, kde se oblast setkává s otevřenými rovinami kolem Olomouce a dále na západní hranici s taktéţ plochým Tovačovskem podél řeky Moravy. Na jihu oblast zasahuje aţ k Přerovu, poslední jiţní výspou oblasti je Čekyňský kopec, známá archeologická lokalita spojená jiţ s Přerovem. Jihovýchodní hranice s Moravskou branou je vedena po mírném svahu Tršické pahorkatiny kolem obcí Radvanice, Veselíčko a Dolní Újezd.

Obr. 50: Obec Čechovice (Panoramio, 2013). 84

Přírodní charakteristiky Oblast představuje jádro geomorfologického podcelku Tršická pahorkatina, který je součástí celku Nízký Jeseník, tedy České vysočiny. Tomu odpovídá i geologie oblasti, kdy podloţí je tvořeno břidlicemi a drobami. Droba je předmětem těţby v několika lomech v oblasti. Dále se v oblasti nachází ostrůvkovitě vápenec. Lesy zde netvoří souvislý komplex jako ve vrchovinných oblastech, ale také je jich zde podstatně více neţ v rovinách Tovačovska a Moravské brány. Převaţují smrkové monokultury, významný je také podíl borovic. Biota náleţí k Hranickému bioregionu a převaţuje zde druhý vegetační stupeň na jihozápadě a třetí stupeň na severu a východě. Hlavními vodními toky jsou říčky Týnečka, Olešnice a Říka, všechny ústí do Moravy. Na Olešnici se také nachází malé vodní nádrţe Tršice a Čekyně. V klimatických charakteristikách je téţ vidět posun od chladnějších a vlhčích oblastí Oderských vrchů k sušším a teplejším rovinám ve směru severovýchod – jihozápad. Oblast nemá pevně daný nejvyšší bod, při hranicích s Libavou dosahuje nadmořská výška v okolí Velkého Újezdu aţ 400 metrů. U nejniţších poloh v oblasti je to kolem 250 metrů. Chráněná území PP Lhotka u Přerova a PP Na Popovickém kopci chrání relikty stepní bioty a PP Dolní a Prostřední Svrčov chrání biotop ohroţené ţáby kuňky ohnivé (Šafář, 2003). Kulturní a historické charakteristiky Oblast se sice nachází téměř v srdci Olomouckého kraje, ale důleţité komunikace procházejí kolem oblasti a většina lidí, pokud do ní přímo necestuje, ji vidí pouze z dálky nebo vůbec. Ţelezniční tratě obcházejí oblast z jihu a rychlostní silnice vede jejím severním okrajem. V minulosti byl význam oblasti větší, nutno zmínit archeologické naleziště na Čekyňském kopci, na hranici Tršicka a Moravské brány, v současnosti v krajině viditelné prostřednictvím naučné stezky a poměrně realistického připodobnění mamuta u blízké silnice. Jediným městem je Velká Bystřice s více neţ třemi tisíci obyvateli, leţící v poměrně obtíţně zařaditelném území na pomezí čtyř oblastí krajinného rázu, do této oblasti byla přiřazena díky příslušnosti k mikroregionu Bystřička, zahrnující právě většinu obcí severní poloviny oblasti Tršicko (mikroregion Bystřička, obce mikroregionu 2013). První zmínky o obcích v oblasti pocházejí z 12. a 13. století, nejstarší obcí jsou patrně Přáslavice, leţící 3 km za Velkou Bystřicí směrem na východ s první zmínkou o obci z roku 1131. Tršice, jako obec, která dala oblasti jméno, se nachází v odlehlejším středu regionu, byla zaloţena v 13. století. V roce 1526 byla povýšena na městečko, původní gotická tvrz byla přestavěna na zámek. Dnešního návštěvníka ale nejvíce upoutá obrovská socha ţáby v centru obce u kostela, vytvořená na památku Jiřímu Ţabkovi, který se jako majitel panství zaslouţil o povýšení Tršic na městečko (Tršice, historie obce, 2013). Obce jsou charakteristické větším počtem obyvatel, většinou nad 1000, a jsou většinou návesní a ulicové, coţ je bliţší níţinám více neţ vrchovinám. Dominantními body oblasti jsou nově otevřená rozhledna v Přáslavicích, výrazný kopec Chlum, menší kopec Hradisko severně od něj s památníkem obětí válek, dále větrný mlýn nad obcí Lázničky a jiţ zmíněný Čekyňský kopec.

85

Obr. 51: Tršice, socha ţáby (Panoramio, 2013). Tab. 22: Nejvýznamnější identifikované znaky krajinného rázu. Typ znaku






dle projevu

dle cennosti

XX

+

XX

XX

+

XX

XX

+

X

Minimálně dochované původní lesy

X

-

X

Ostrůvkovitý výskyt vápence

X

+

X

Minimálně regulované vodní toky Husté osídlení, velké zemědělské obce doplněné o menší mladší vsi Intenzitou zemědělství se oblast blíţí rovinám Hané

X

+

X

XX

+

XX

XX

-

X

XX

0

X

XX

+

X

X

+

X

XXX

+

XX

XX

+

XX

XX

+

X

X

+

XX

XXX zásadní XX



Reliéf pahorkatiny na pomezí rovin a vrchovin Teplejší klima, dodnes dochovaná stepní teplomilná biota Malé relativní převýšení, absence ostrých hran v terénu

Oblast leţí stranou dopravních tahů i zájmů turistů Zámky v Tršicích, Veselíčku, Velké Bystřici a Velkém Týnci Oblast pěstování chmele Krajina působí zabydleně a mírumilovně bez negativních zásahů člověka do ní Kontrast nízkých oblých kopců s hradbou Oderských vrchů na severu a s rovinami na jihu Rozhledny a místa dalekého rozhledu na okolní roviny Větrný mlýn v Lazničkách

Legenda

spoluurčující

X doplňující

86

Údolí Bečvy Valašsko v Olomouckém kraji, ve kterém leţí nejhlubší propast v Evropě.

Obr. 52: Hranická propast (Panoramio, 2013). Důvod a způsob vymezení Jedná se o oblast na východním okraji Olomouckého kraje, jejímţ středem je řeka Bečva, razící si cestu z Beskyd k Moravské bráně. Kromě průlomu řeky Bečvy mezi Teplicemi a Hranicemi, kde je výškový rozdíl aţ 150 metrů, se jedná o členitější pahorkatinu s nevýraznými hřbety ve směru převáţně západ-východ, mezi kterými tečou řeky střídavě na západ a na východ. Hranice s okolními oblastmi jsou vedeny po hřbetech oddělujících údolí Bečvy od Moravské brány a Podhostýnska. Kromě hřbetů je místem napojení na Moravskou bránu jiţní okraj Hranic, kde řeka Bečva opouští své úzké údolí a vtéká do města a dále Moravskou branou směrem k Přerovu. Oblast na východě končí hranicí kraje, ale jak je patrno z jejího názvu, její rozsah by jinak pokračoval dále proti proudu Bečvy aţ k Valašskému Meziříčí. Přírodní charakteristiky Nejvýznamnějším geologickým útvarem v oblasti jsou jistě Zbrašovské aragonitové jeskyně a Hranická propast v NPR Hůrka. Obojí je součástí hranického krasu, malé oblasti s výskytem devonských vápenců. Ty jsou většinou překryté mladšími horninami a vystupují na povrch jen ostrůvkovitě. V lepším případě jsou tyto ostrůvky v krajině identifikovatelné díky krasovým útvarům, v horším případě jako lomy, tak jako 87

v případě dnes jiţ bývalých Černotínských jeskyní, pohlcených těţbou (Caves.cz, Zbrašovské aragonitové jeskyně, 2013). Dominantní v oblasti jsou ale flyšové horniny, které jsou při vodních tocích překryty kvartérními sedimenty. V oblasti se stýkají hned 3 podcelky Podbeskydské pahorkatiny. Maleník, vrchovina tvořící překáţku řece Bečvě před Hranicemi, Kelčská pahorkatina jiţně od toku Bečvy a Příborská pahorkatina severně od ní (Moravské Karpaty, Podbeskydská pahorkatina, 2013). Řeka Bečva je zde většinou obklopena lesem, v toku najdeme štěrkové lavice a celková regulace toku není příliš zřetelná. Podél toku také najdeme několik rybníků a štěrkoven. Lesy najdeme dále ve vyšších polohách a na svazích, kde se jedná především o smrkové monokultury. Biota náleţí k Hranickému bioregionu a najdeme zde vegetační stupně 2-4. Chráněná území, kromě výše zmíněných, zahrnují také PR Velká a Malá Kobylanka, chránící suťová společenstva na vápencích, PR Doubek, chránící ostrůvek původní dubohabřiny a PR Choryňský mokřad s tůněmi a mokřadními společenstvy.

Obr. 53: Krajina u Milotic nad Bečvou (Panoramio, 2013). Kulturní a historické charakteristiky Nejstaršími doklady o osídlení v oblasti jsou archeologické nálezy v NPR Hůrka, svědčící o přítomnosti lidí jiţ v neolitu. U obce Ústí byly nalezeny zbytky velkomoravského hradiště, ve 14. století potom naproti Zbrašovským jeskyním stál na skále hrad Svrčov, ze kterého do současnosti zbyl pouze příkop a zbytky hradeb. Největší a pravděpodobně nejstarší obcí v oblasti je městys Hustopeče nad Bečvou s 1700 obyvateli, zaloţen začátkem 13. století. Najdeme zde malý renesanční zámek a nádraţí na regionálně významné trati z Hranic do Valašského Meziříčí a dále na Slovensko, jejíţ provoz byl zahájen v roce 1884. Další významnou obcí jsou Teplice nad Bečvou s původním jménem Zbrašov. Kromě jeskyní jsou zde významné lázně vyuţívající kyselku vyvěrající z hloubi hranického krasu. Lázeňství se zde rozvíjí jiţ od 18. stol, kdy byla postavena první lázeňská budova. Velký rozmach přišel za první republiky, kdy byla postavena většina současných lázeňských budov, které jsou významné i z architektonického hlediska (Teplice nad Bečvou, O lázních, 2003). Zbytek oblasti má většinou daleko do lesku a ruchu kolem lázní a blízkých jeskyní, a jedná se spíše o běţnou venkovskou zemědělskou oblast v podhůří nedalekých Beskyd.

88







dle projevu

dle cennosti

XXX

+

XXX

XXX

+

XX

XX

+

XXX

XX

+

XX

Zachovalá biota vázaná na vápence

X

+

XX

Těţba vápence narušující kras a jeho projevy

X

-

X

Nálezy svědčící o osídlení oblasti v dávné minulosti

XX

+

XX

Teplice nad Bečvou jako významné centrum lázeňství Údolí Bečvy jako regionálně významný dopravní koridor Mnoţství umělých vodních ploch na místě původních mokřin Vysoký podíl zemědělské půdy ve velkých blocích

XX

+

XX

XX

+

X

X

-

X

X

-

X

Hranická propast, nejhlubší propast ve střední Evropě Úzké a hluboké údolí Bečvy v okolí Teplic ostře kontrastuje s širší zamokřenou nivou na jejím horním toku Ve východní části nevýrazný reliéf bez terénních dominant

XX

+

XXX

XX

+

XX

XX

0

X

XXX zásadní XX



Zbrašovské jeskyně a Hranická propast, jedny z nejvýznamnějších krasových útvarů v Olomouckém kraji Pahorkatinný reliéf protínaný tokem Bečvy s úzkou nivou v okolí Hranický kras- ojedinělý příklad hydrotermálního krasu Mokřady při řece Bečvě, volně protékající krajinou

Legenda

spoluurčující

X doplňující

89

Podhostýnsko Úrodná pahorkatina ve stínu Hostýnských vrchů

Důvod a způsob vymezení: Mezi Moravskou branou a Hostýnskými vrchy leţí poměrně rozsáhlá pahorkatinná oblast Podhostýnsko. Jedná se o otevřenou zemědělskou krajinu s několika většími komplexy lesa, charakteristickou téţ hustým osídlením soustředěným do mnoţství menších vsí bez významnějšího centra. Tuto úlohu pro oblast plní blízký Přerov nebo na niţší úrovni Bystřice pod Hostýnem. Oblast leţí na hranici Olomouckého a Zlínského kraje. Na severu oblast začíná výrazným svahem Malenické vrchoviny, dále k západu přecházejícím v méně výrazný svah Kelčské pahorkatiny aţ k Přerovu, kde se stáčí jiţním směrem a pokračuje aţ k Holému kopci. Zde začíná Zlínský kraj, ve kterém oblast zasahuje aţ k Holešovu a podél zvedajícího se svahu Hostýnských vrchů hranice pokračuje aţ k městu Kelč a zde se na posledním výraznějším hřebenu stýká s Údolím Bečvy.

Obr. 54: Bystřice pod Hostýnem při pohledu z Hostýna. 90

Přírodní charakteristiky Oblast se rozkládá na území geomorfologického celku Podbeskydská pahorkatina. Při hranicích s Moravskou bránou je to podcelek Maleník, coţ je zalesněná členitá vrchovina tvořená břidlicemi a drobami. Jeho rozloha je příliš malá pro samostatnou oblast krajinného rázu, proto byl přiřazen k Pohostýnsku jako k nejbliţší a nejpodobnější oblasti. Druhým větším podcelkem je Kelčská pahorkatina, tvořená flyšovými horninami, charakteristická delšími a ploššími hřbety neţ Maleník. Téměř celá oblast spadá do povodí řeky Moštěnky, která odvodňuje oblast od Bystřice pod Hostýnem na západ. Moštěnka se u Kroměříţe vlévá do Moravy, kdeţto druhá významná řeka v oblasti, Juhyně, pramenící v Hostýnských vrších a protékající městem Kelč, se vlévá do Bečvy. Hlavní půdní typy jsou hnědozemě v niţších, luvizemě ve středních a pseudogleje s kambizeměmi ve vyšších polohách. Biota oblasti náleţí k Hranickému bioregionu. Najdeme zde 2. aţ 4. vegetační stupeň. Ten nejvyšší pouze v Malenické vrchovině se stejnojmenným vrcholem, který je s výškou 479 metrů nejvyšším bodem oblasti. Jeho okolí tvoří souvislý lesní komplex, z větší části smrkový, doplněný o zbytky původních lipových bučin, např. v PR Bukoveček či PR Dvorčák. Zbytek oblasti tvoří převáţně otevřená zemědělská krajina s ostrůvky lesů, mezi kterými nechybí ani původní dubohabřiny, např. v PP Lesy u Bezuchova a PP Přestavický les (Moravské Karpaty, Kelčská Pahorkatina, 2013).

Obr. 55: Krajina v okolí Dřevohostic. Kulturní a historické charakteristiky Prvopočátky osídlení oblasti se datují do mladší doby kamenné, jak dokazují nálezy mohyl z okolí Dřevohostic a především z Hostýna. Tento kopec na okraji Hostýnských vrchů není jen křesťanským poutním místem s bazilikou, ale také místem kde stálo Keltské a pravděpodobně také Slovanské hradiště. Poutnímu místu dala vzniknout aţ pověst z 16. století, která se vztahovala k tehdy 400 let starému Tatarskému vpádu. Od roku 1748 stojí na kopci chrám, později po poţáru přestavený do dnešní podoby, v roce 1898 k němu přibyla kamenná rozhledna a nejmladší „dominantou“ Hostýna je větrná elektrárna. V oblasti se nacházejí dvě města, Kelč a Bystřice pod Hostýnem. Kelč je menší, 2600 obyvatel a starší, zmínka z roku 1131, město, leţící jiţ ve Zlínském kraji, okres Vsetín. V Kelči je vyhlášena městská památková zóna, zahrnující místní zámek, 91

radnici a měšťanské domy. Bystřice pod Hostýnem má přes 8 tisíc obyvatel a je poprvé zmiňována aţ v roce 1368 jako městečko na křiţovatce obchodních cest. Kromě architektonických památek, jako je zdejší barokní zámek nebo kostel, je známá výrobou ohýbaného dřevěného nábytku se 150 letou tradicí, která významně přispěla k prosperitě města a mimo jiné přivedla do Bystřice v roce 1882 ţeleznici (Bystřice pod Hostýnem, historie města, 2013). Oblast je přes svůj pahorkatinný reliéf husté osídlena. Etnograficky leţí na pomezí Hané a Valašska a zhruba v rozsahu oblasti Podhostýnsko je vymezen národopisný region Záhoří. Vesnice jsou většinou návesního typu, vřetenového tvaru. Nahuštění obcí, společně s intenzivním zemědělským vyuţitím z oblasti činí jednu z člověkem nejvíce přetvořených pahorkatin v Olomouckém kraji. Tab. 24: Nejvýznamnější identifikované znaky krajinného rázu. Typ znaku






dle projevu

dle cennosti

Přes svoji malou rozlohu cenné zbytky původních lesů Reliéf otevřené pahorkatiny doplněný o výraznější hřbet Maleníku Flyšová stavba oblasti jí propůjčuje jednotvárný a nevýrazný reliéf Liniová vegetace doprovázející téměř kaţdý vodní tok a některé cesty Velmi hustá síť malých vodních toků v mělkých údolích

XX

+

XXX

XX

+

XX

XX

0

XX

XX

+

XX

XX

+

X

Úrodné půdy umoţňující pěstování náročnějších plodin Hustě osídlená oblast, dojem kulturní krajiny, ale bez velkých negativních zásahů člověka Zříceniny hradů Helfštejn, Chlum, Kasařov a dalších

X

+

X

XXX

+

XX

XX

+

XX

XX

+

XX

X

+

XX

XX

+

X

XXX

+

XX

XX

+

XX

XX

+

XX

X

+

X

XXX zásadní XX



Kulturně bohatý region Záhoří Významné archeologické nálezy na Hostýně Zachovalé zámky Bystřice pod Hostýnem, Kelč a Dřevohostice Výrazná dominanta Hostýnských vrchů umocněná jejich ostrým svahem Méně výrazný hřbet Maleníku budící dojem uzavřenosti oblasti mezi ním a Hostýnskými vrchy Kopec Hostýn se svojí siluetou neodmyslitelně patřící ke kraji pod ním Oblast leţí stranou velkých dopravních tepen, přesto na regionální úrovni dobře dostupná.

Legenda

spoluurčující

X doplňující

92

Tovačovsko Dno Olomouckého kraje plné tekoucí i stojící vody, zámků a parků.

Důvod a způsob vymezení Tovačovsko je protáhlá oblast krajinného rázu, vymezená nivou řeky Moravy jiţně od Olomouce, aţ po jiţní hranici kraje. Jedná se o původně vlhkou a podmáčenou oblast s luţními lesy, podobně jako např. Litovelské Pomoraví. Do současnosti zůstala pouze rozvětvená a minimálně regulovaná říční síť, většinu původních lesů a luk nahradily pole, případně umělé vodní plochy. Severní hranice oblasti je situovaná na jiţní okraj Olomoucké aglomerace. Západní hranice je vymezená podle hranice Kojetínského bioregionu s Prostějovským, která koresponduje s rozhraním Středomoravské nivy s Prostějovskou pahorkatinou a v terénu se projevuje mírným zvlněním terénu směrem k západu. Na jihu končí Olomoucký kraj u Kojetína, oblast zasahuje dále do Zlínského kraje, přibliţně po město Kroměříţ. Východní hranici opět tvoří zvedající se pahorkatina, tentokrát Podbeskydská, tedy oblast Podhostýnsko, dále k severu hranice obchází ze západu Přerov a po úpatí Tršické pahorkatiny se dostává opět k Olomouci.

Obr. 56: Severní část Tovačovska u obce Charváty. 93

Přírodní charakteristiky Oblast náleţí do geomorfologického celku Hornomoravský úval a zaujímá především plochu jeho podcelku Středomoravská niva, s několika drobnými přesahy do vyšších poloh severně jiţně od Přerova. Reliéfem je celá oblast rovinou bez terénních dominant. Geologicky se jedná výhradně o kvartérní sedimenty. Štěrky, písky a v okrajových vyšších polohách spraše. Hlavním půdním typem jsou fluvizemě, čímţ se oblast liší od Prostějovska, charakteristického černozeměmi, či od Podhostýnska s luvizeměmi a hnědozeměmi v niţších polohách. Průměrná roční teplota zde dosahuje aţ 9 oC, sráţky jsou naopak spíše podprůměrné, mezi 550 a 650 mm za rok. Oblast náleţí ke Kojetínskému bioregionu a celá leţí v 2. vegetačním stupni. Přes nízkou lesnatost patří zbytky zdejších luţních lesů mezi velmi zachovalé fragmenty původního lesa. Převaţují zde duby, jasan a lípy, podíl smrku je nízký (Mezi stromy, Hornomoravský úval, 2013). Nejdůleţitějším tokem území je řeka Morava, do které se mezi Troubkami a Tovačovem zleva vlévá Bečva. Právě toto území patřilo mezi nejpostiţenější při povodních z roku 1997. Pravostranné přítoky Moravy jsou od severu řeky Blata, Valová a pod Kojetínem řeka Haná. Tyto řeky však oproti Moravě a Bečvě představují minimální povodňové nebezpečí, neboť protékají sušším Prostějovskem a jejich pramenné oblasti nepodporují rychlý odtok tak jako flyšové Karpaty. Předmětem ochrany přírody jsou v oblasti obvykle luţní lesy, jako PR Království, NPR Zástudánčí, nebo vodní útvary, např. NPP Chropyňský rybník či PR Rameno Moravy. Kulturní a historické charakteristiky V oblasti se na území Olomouckého kraje nachází města Tovačov a Kojetín, ze Zlínského kraje do oblasti můţeme zařadit Chropyni, Kroměříţ a Hulín. Tovačov leţí několik kilometrů západně od soutoku Moravy s Bečvou, obklopen rybníky a štěrkovnami. Město je zmiňované uţ začátkem 13. století jako křiţovatka obchodních cest, dnes má téměř 2500 obyvatel. Dominantou města je 96 metrů vysoká věţ zdejšího renesančního zámku, který stojí na místě původního hradu. V renesančním slohu byla postavena i radnice a mnoţství domů na náměstí. Severně od města se v roce 1866 odehrála bitva mezi rakouskou a pruskou armádou (Tovačov, historie města, 2013). Na jejím místě dnes stojí mohyla a památník. Rybníky kolem Tovačova byly zaloţeny jiţ v 15. stol, ve století osmnáctém byla většina z nich přeměněna na ornou půdu, a rybníky byly obnoveny aţ po 2. světové válce. Kojetín byl zaloţen ve stejné době jako Tovačov a byl aţ do husitských válek v drţení praţského arcibiskupství, které kontroly nad městem nabylo i později. Moţná proto zde není zámek, ale dominantou města je barokní chrám. Ve městě ţila početná ţidovská komunita, dodnes je zde zachovalá synagoga a ţidovský hřbitov. Městem prochází od roku 1869 ţelezniční trať z Brna do Přerova. Obě města, především Tovačov, jsou významnými centry etnografické oblasti Haná. Vsi jsou nejčastěji návesní nebo ulicové, hustota osídlení je poněkud niţší vzhledem k mnoţství záplavových území, vodních ploch a lesů.

94

Obr. 57: Tovačovský zámek (Panoramio, 2013). Tab. 25: Nejvýznamnější identifikované znaky krajinného rázu. Typ znaku


dle projevu

dle cennosti

XXX

+

XX

XX

+

XXX

XXX

-

X

XX

+

XX

X

+

XX

XX

-

X

XX

+

XXX

XX

+

XX

XX

+

XX

XX

-

XX

XX

+

XX

Řeka Morava jako osa oblasti

XX

+

XX

Pohledové dominanty postavené člověkem - věţe zámků a kostelů

XX

+

XX

XX

-

X

X

-

X

XXX zásadní XX



Plochý reliéf s pozvolným přechodem do okolních pahorkatin Rozvětvené řeky Morava a Bečva Znaky přírodní charakteristiky území




Velké mnoţství umělých vodních ploch na úkor lesů Zachovalé fragmenty původního luţního lesa Minerální prameny při východním okraji oblasti – lázně Bochoř a Hanácká kyselka v Horních Moštěnicích Rozsáhlá záplavová území, obtíţná protipovodňová ochrana Významné památky v oblasti leţící mimo Olomoucký kraj – Kroměříţský zámek a zahrady, zámek Chropyně Renesanční zámek a další stavby v Tovačově Navzdory plochému terénu menší hustota osídlení kvůli záplavovým územím I dříve zaloţené obce v současnosti poškozovány povodněmi Spolu s Prostějovskem jádrová oblast Hané

Nevýrazná krajina bez přirozených terénních dominant Krajina jako mozaika v příliš velkém měřítku – velké scelené lány polí a mnohahektarové vodní plochy

Legenda

spoluurčující

X doplňující

95

Morkovicko Malý střípek Středomoravských Karpat na hranici tří krajů.

Důvod a způsob vymezení Rozlohou malá oblast na hranici tří krajů, Olomouckého, Zlínského a Jihomoravského v pahorkatinné oblasti Středomoravských Karpat - Litenčické pahorkatině. Z jiţ vymezených oblastí krajinného rázu je jejím protějškem v Jihomoravském kraji oblast Orlovicko. Jedná se o lesozemědělskou krajinu, která se zvedá od údolí řeky Hané směrem na jih a přecházející do Zlínského kraje, kde se také nachází jediné město v oblasti, Morkovice-Slíţany. Oblast v Olomouckém kraji hraničí pouze s Prostějovskem a hranice je vedena podél zvedajících se kopců Litenčické pahorkatiny. Jako přesnější indikátor hranice také můţe poslouţit dopravní koridor podél řeky Hané, zahrnující ţelezniční trať z Brna do Přerova a dálnici D1. Oblast volně pokračuje do Zlínského kraje, přibliţně aţ k Zdounkám. Spolu s jihomoravskou oblastí Orlovicko (Pohorský, 2012) by při vymezování oblastí krajinného rázu v celé ČR měla tvořit jednu oblast.

Obr. 58: Morkovicko, v pozadí, při pohledu ze severu od Prostějovska. 96

Přírodní charakteristiky Oblast patří do geomorfologického celku Litenčiská pahorkatina, který rozdělujeme na nejvyšší středovou část – podcelek Orlovická vrchovina, a na okrajovou niţší část která jej obklopuje – podcelek Bučovická pahorkatina. Právě do druhého zmíněného podcelku zasahuje vymezená část oblasti v Olomouckém kraji. Oblast je poměrně silně zemědělsky vyuţívána, leţí výhradně na černozemích a černicích. Pouze na některých prudších svazích se dosud uchovaly lesy, a jak dokazuje např. PR Vitčický les, chránící přirozené dubohabřiny, jsou tyto zbytky lesů hodnotné a mají značný podíl původních druhů. Na kopci nad Vitčickým lesem najdeme dřevěnou rozhlednu Štátula (turistika.cz, rozhledna Štátula, 2013). Ochranu původní stepní vegetace, která se na jiţních svazích také zachovala, zajišťuje např. NPP Křéby. Část v Olomouckém kraji leţí výhradně na spraších, flyšová souvrství vystupují na povrch jen v nejvyšších částech celého regionu, jehoţ nejvyšším vrcholem je kopec Hradisko s 518 metry nad mořem. V oblasti Morkovicko je to nejvýše 350 metrů. Pro tuto oblast jsou charakteristické krátké vodní toky, ústící kolmo do řeky Hané. Celý region Litenčické pahorkatiny je potom rozdělen na povodí Hané na severu, Kotojedky na východě a Litavy na jihu. Klima je nepatrně chladnější a vlhčí neţ v níţinách Prostějovska, stále ale teplotně nadprůměrné.

Obr. 59: Rozhledna Štátula (Panoramio, 2013). Kulturní a historické charakteristiky Oblast byla osídlená později neţ úrodnější roviny, obce jsou menší, návesního typu, zaloţeny byly většinou v průběhu 14. století. Morkovice-Slíţany, poprvé zmiňované jiţ v roce 1222, se z původní středověké tvrze staly po třicetileté válce malým zemědělským městečkem s rozvinutým tkalcovstvím. Do města byla v roce 1909 přivedena z Nezamyslic ţeleznice, nicméně v roce 1998 byl provoz na této trati pro ztrátovost zrušen. Spádovitost oblasti směrem k Hané byla podtrţena i vznikem 97

mikroregionu Němčicko (Vítčice, mikroregion Němčicko, 2013), který v sobě zahrnuje všechny obce Morkovicka z Olomouckého kraje a také obce kolem řeky Hané, včetně centra mikroregionu Němčic nad Hanou. Tab. 26: Nejvýznamnější identifikované znaky krajinného rázu. Typ znaku




Identifikovaný znak krajinného rázu Reliéf pahorkatiny se zvyšující se členitostí směrem k jihu Fragmenty lesů s převahou původních druhů Flyšové podloţí, mající za následek nevýrazný oblý terén Zachovalá stepní vegetace na místech původního bezlesí Absence větších měst, oblast si udrţuje čistě venkovský charakter Pozdě osídlená oblast s niţší hustotou osídlení oproti rovinám Prostějovska Blízkost dopravních koridorů, přesto je přímá dostupnost oblasti problematická Kulturní vazby spíše na Hanou, neţ k oblastem v jiných krajích Barokní a renesanční zámky v nedalekém Dřínově a Uhřicích Kontrast částečně zalesněných svahů jiţně od řeky Hané oproti mírnějšímu a odlesněnému svahu na sever od ní Krajina působí všedním dojmem, bez výrazných dominant Liniová vegetace podél vodních toků ve větší míře neţ v Prostějovsku Nepříliš stabilní kombinace velkých scelených polí a ukloněného reliéfu

Legenda


dle projevu

dle cennosti

XX

+

XX

XX

+

XX

XX

+

X

X

+

XX

XX

+

XX

XX

0

XX

XX

-

X

XX

+

X

X

+

XX

XX

+

XX

XX

-

XX

XX

+

XX

XX

-

X

XXX zásadní XX



spoluurčující

X doplňující

98

Prostějovsko Haná ve své nejtypičtější podobě.

Důvod a způsob vymezení Rozsáhlá oblast na jihozápadě Olomouckého kraje, kterou můţeme charakterizovat jako typickou „Hanou“. Tedy lány polí na rovinách či mírně ukloněných svazích, kam aţ oko dohlédne, tu a tam malý remízek nebo stromořadí, vesnice které nemají v názvu „na Hané“ jen tak náhodou, ale na základě silných kulturních tradic a příslušnosti k tomuto osobitému regionu, který se rozkládá mezi řekami Morava a Haná. Řeka Haná tvoří hranici oblasti na jihu, za ní jiţ leţí pahorkatiny Orlovicka a Morkovicka, na jihozápadě přesahuje Prostějovsko do Jihomoravského kraje, aţ k Vyškovu. Západní hranici tvoří zvedající se svah Drahanské vrchoviny, který jiţ náleţí k oblasti Plumlovsko. Na Drahanskou vrchovinu dále k severu navazuje Zábřeţská vrchovina, jejíţ jiţní část, Bouzovsko, sousedí s Prostějovskem a hranicí je opět změna reliéfu k vrchovinám. Na severu tvoří hranici předěl ve vyuţívání krajiny od zemědělského Prostějovska k luţním lesům Litovelského Pomoraví. Dále po proudu řeky Moravy sousedí Prostějovsko s krajskou metropolí Olomouc a na jihu s Tovačovskem, které leţí v nivě řeky Moravy, na zcela plochém území a je více spjato s touto řekou.

99

Obr. 60:Sklizeň na poli východně od Prostějova. Přírodní charakteristiky Reliéf oblasti je charakterizován jako velmi plochá pahorkatina s nadmořskou výškou od 200 metrů u Kojetína po 313 metrů vysoký kopec Předina u obce Dobrochov s rozhlasovým vysílačem na vrcholu. Celá oblast je součástí geomorfologického celku Hornomoravský úval, podcelku Prostějovská pahorkatina. Na severu oblasti u Litovle okrajově zasahuje ještě podcelek Středomoravská niva. Geologické podloţí je na první pohled jednotvárné, tvoří ho spraše, písky, štěrky a jíly většinou kvartérního stáří. Na některých místech ale vystupují na povrch starší horniny, které ozvláštňují jak geologickou stavbu území, tak reliéf a biotu. Jsou jimi například vápence - NPP Na skále u Hněvotína, granodiority – PP Tučapská skalka u Dubu nad Moravou, droby a slepence – kopec Skalka u stejnojmenné vesnice a tytéţ horniny tvořící kopec Předina (Šafář, 2003). Oblastí protékají ve směru západ-východ tři větší řeky, na severu je to Blata, ve střední části Romţe a v jiţní části Haná, všechny se vlévají do Moravy. Jedná se o spíše sušší oblast, řeky sice pramenní ve vrchovinách, ale většinu délky toku připadá právě na Prostějovsko, proto jsou zde povodňová rizika minimální. Převaţujícím půdním typem jsou černozemě, v okolí vodních toků potom černice a v jejich bezprostřední blízkosti fluvizemě. Příznivé půdní poměry spolu s teplým klimatem předurčují oblast k intenzivnímu zemědělskému vyuţití. Biota náleţí do Prostějovského bioregionu, dominantní je zde 2. vegetační stupeň.

100

Obr. 61: Západ slunce nad štěrkovnou u obce Náklo, v pozadí Litovelské Pomoraví. Kulturní a historické charakteristiky Oblast byla vzhledem k výhodné poloze zřejmě osídlena dávno před rokem 1141, kdy je datována první písemná zmínka o Prostějovu. Z původní trhové obce se na přelomu 14. a 15. století stává město s kamennými hradbami, několika kostely, ale také ţidovskou čtvrtí. Prostějov se velmi dlouho vzpamatovával z následků třicetileté války, kdy bylo vypleněno Švédy. Některé zbylé budovy byly barokně přestavěny, rozvíjí se zde obchod díky napojení na císařskou silnici z Brna do Olomouce a stále početné ţidovské komunitě. Ostatně ţidovská čtvrť, bohuţel zbourána po 2. světové válce, dala městu pojmenování „Hanácký Jeruzalém“. V 19. stol se město stává centrem tkalcovského a oděvního průmyslu, je sem v roce 1870 přivedena ţeleznice a na přelomu 19. a 20. stol. město obohacují nové stavby v moderních slozích, např. secesní Národní dům a Nová radnice. Dnes je Prostějov město s 44 tisíci obyvateli, vyhlášenou městskou památkovou zónou a napojením jak na ţelezniční, tak dálniční síť (Prostějov, historie města, 2013). Spolu s Olomoucí je také hlavním centrem etnografické oblasti Haná. Dalšími dvěma městy v oblasti jsou Kostelec na Hané a Němčice nad Hanou, obě mají méně neţ 3000 obyvatel. Neméně významnou je obec Náměšť na Hané, a to díky baroknímu zámku, přiléhajícímu parku kruhového tvaru a také díky kaţdoročnímu velkému hudebnímu festivalu. Kulturní bohatství Prostějovska ale není soustředěno jen ve městech, ale i v desítkách vesnic tohoto zemědělského kraje. Obce převaţují návesní a ulicové. Charakteristické je zde nářečí, kroje, ale i zvyky obvyklé i jinde, jako jízda králů, masopust či doţínky.

101

Obr. 62: Národní dům v Prostějově (Panoramio, 2013). Tab. 27: Nejvýznamnější identifikované znaky krajinného rázu. Typ znaku






dle projevu

dle cennosti

XXX

+

XX

XX

+

XX

XX

-

X

Řídká říční síť, vodní toky většinou regulovány

XX

-

X

Vhodné podmínky pro zemědělskou produkci Vývěry minerálních vod u Skalky a Slatinic vyuţívané jako lázně Jádrová oblast regionu Haná, velká kulturní významnost oblasti Čistě zemědělská oblast jiţ od středověku, vysoký podíl orné půdy Desítky zámků, některé i v menších obcích Město Prostějov, centrum oblasti s historickými i novověkými památkami Velmi husté osídlení spíše venkovského charakteru, s menším vlivem měst Plochá krajina s minimem lesů, působící přehledně a zabydleně Méně výrazné terénní dominanty v podobě zalesněných vrcholů kopců, ale obvykle doplněných o výškovou stavbu Vysoký podíl zemědělské půdy v rozsáhlých blocích, občas doplněné o větrolamy Oblastí prochází po historické trase silnice mezi Brnem a Olomoucí, v minulosti velmi důleţitá pro rozvoj oblasti

XX

+

X

X

+

X

XXX

+

XXX

XXX

0

XX

XX

+

XX

XX

+

XX

XX

+

XX

XXX

+

XX

XX

+

XX

XX

0

X

X

+

X

XXX zásadní XX



Reliéf velmi ploché a otevřené pahorkatiny značného územního rozsahu. Poměrně jednotvárná geologická stavba, ale s ojedinělými výstupy pohřbených hornin. Velmi nízká lesnatost

Legenda

spoluurčující

X doplňující

102

Plumlovsko Přívětivý, kulturně bohatý a kopcovitý půlkruh s Prostějovem před sebou a hlubokými lesy za zády.

Důvod a způsob vymezení Západně od Prostějova se v pomyslném půlkruhu rozkládá oblast krajinného rázu Plumlovsko. Z mírně zvlněné zemědělské krajiny Prostějovska se zvedají kopce Drahanské a Zábřeţské vrchoviny, oddělené od sebe údolím Romţe. Oblast je charakteristická značnou výškovou členitostí, vyšší lesnatostí neţ Prostějovsko, ale stále niţší neţ vrchovinné oblasti na západě, větší zachovalostí zdejší přírody a samozřejmě také jinou geologickou stavbou, která ovlivnila vzhled krajiny. Oblast hraničí s Prostějovskem v místě změny reliéfu, na severu se z ploché krajiny zvedá Velký Kosíř, přezdívaný „Hanácký Mont Blanc“ s výškou 442 metrů, na kterém v současnosti probíhá výstavba rozhledny (Kosíř.cz, 2013). V jiţní části oblasti potom Drahanská vrchovina do zhruba stejné výšky, za kterou ale těsně následují táhlé hřbety vrcholových partií Drahanské vrchoviny. Proto je Velký Kosíř pohledovou dominantou celé oblasti. Západní hranici oblasti pak tvoří vojenský újezd Březina, náleţící do Jihomoravského kraje, oblasti Drahansko (Pohorský, 2012). Dále na severu na oblast navazují vrchovinné oblasti Konicko a Bouzovsko, s vyšší nadmořskou výškou, ale niţší členitostí.

103

Obr. 63: Údolí Romţe. Přírodní charakteristiky Oblast leţí na hranici tří geomorfologických celků. Na východě je to Hornomoravský úval, tedy pokračování Prostějovska, leţícího na spraších, píscích a hlínách. Na severu sem zasahuje výběţek Zábřeţské vrchoviny, který tvoří Velký Kosíř. Východní část potom tvoří celek Drahanská vrchovina. Obě vrchoviny jsou zde tvořeny převáţně břidlicemi a drobami. Na jiţním úpatí Kosíře se nachází malý ostrůvek devonských vápenců, na který je vázáno hned několik chráněných území, například NPP Státní lom (cittadella.cz,2013), jako lokalita prvohorních zkamenělin Celá oblast se vyznačuje nadprůměrným počtem chráněných území. Okolo vrcholů Velkého i Malého kosíře je vyhlášen přírodní park Velký Kosíř. Ve více otevřené jiţní části oblasti najdeme v PP Brániska a PP Kozí Horka zbytky stepní vegetace. PP Pod Zápověďským kopcem zase chrání přirozené meandry řeky Romţe a břehové porosty kolem ní. Právě Romţe tvoří hluboké údolí na předělu mezi Drahanskou a Zábřeţskou vrchovinou. Na jejím přítoku Hloučelé se nachází vodní nádrţ Plumlov a nad ní Podhradský rybník, odkazující na zámek stojící nad ním. Jiţní částí oblasti jiţ ne tak hlubokým údolím protéká řeka Brodečka, levostranný přítok Hané. Biota náleţí ji ţ k Drahanskému bioregionu, coţ koresponduje s vyšší lesnatostí a nadmořskou výškou. Převaţuje zde 3. vegetační stupeň, v lesích mimo chráněná území dominuje smrk.

104

Kulturní a historické charakteristiky Okolí Velkého Kosíře bylo osídleno jiţ v mladší době kamenné, jak dokládají archeologické nálezy, například soška nazývaná „Kosířská Venuše“. Právě obec Čechy pod Kosířem je nejstarší obcí v oblasti, zmiňovaná jiţ v roce 1131. V obci stávala gotická, později renesanční tvrz, začátkem 18. stol přestavěna na barokní zámek obklopený rozsáhlým parkem v anglickém stylu, ve kterém se také nachází rozhledna (zámek Čechy pod Kosířem, 2013). Vznik města Plumlov je vázán na stejnojmenný hrad, jejţ nechal postavit snad Přemysl Otakar II. na skále vypínající se nad řekou Hloučelou v 13. stol. Významnými vlastníky hradu byli Pernštejnové, kteří se zajímali nejen o rozvoj městečka pod hradem, ale také přestavěli hrad samotný na renesanční zámek, později označovaný jako Starý zámek. Protoţe tento zámek byl za třicetileté války vypleněn a pobořen, byl vedle něj v letech 1680-1690 postaven nový zámek, ten, který na místě stojí dnes. Měl mít původně 4 křídla, dostavěno bylo však jen jedno a zámek tak vypadá poměrně zvláštně. Starý zámek byl zbořen v roce 1850 a ten nový v současnosti čeká na opravu. Město má v současnosti téměř 2500 obyvatel. Oblast má kulturně blíţe k Hané, neţ k Drahanské vrchovině, spádovým městem je Prostějov. Údolím Romţe prochází regionální ţelezniční trať z Prostějova do Konice. Obce podle půdorysu převládají návěsní a ulicové a jsou menší neţ na Prostějovsku, v jiţní části se projevuje odlehlost území v souvislosti s blízkým vojenským prostorem.

Obr. 64: Zámek Plumlov.

105





Identifikovaný znak krajinného rázu Reliéf členité vrchoviny s menší nadmořskou výškou, ale velkou členitostí Přes velkou výškovou členitost minimum skal a ostrých hran v terénu Hojně zastoupené původní nelesní ekosystémy, teplomilná biota Velmi vysoký počet chráněných území Lesy omezené na několik samostatných komplexů Kromě Hloučelé jsou vodní toky ponechány bez zásahů člověka Vysoký podíl sadů Zámek a krajinářsky hodnotný park v Čechách pod Kosířem Bývalý hrad a pozoruhodný zámek v Plumlově Lesozemědělská oblast, menší hustota zalidnění neţ Prostějovsko Oblast osídlená jiţ od pravěku Semiperiferní oblast, leţící stranou dopravních koridorů a sousedící s vojenským prostorem. Výrazně působící vrchol Kosíře, ještě zvýrazněný budovanou rozhlednou Mohutně působící svah Drahanské vrchoviny zvedající se západně od Prostějova Vysoká budova Plumlovského zámku tyčící se nad Podhradským rybníkem Malé lesíky a remízky, většinou vázané na vodní toky

Legenda


dle projevu

dle cennosti

XX

+

XX

XX

+

XX

XX

+

XX

XX

+

X

XX

0

X

X

+

XX

X

+

XX

XX

+

XX

XX

+

XX

XX

+

X

X

+

XX

XX

0

X

XXX

+

XX

XX

+

X

X

+

XX

X

+

X

XXX zásadní XX



spoluurčující

X doplňující

106

Konicko Vnitřní pohraničí, na které si zvenčí málokdo vzpomene, a ti zevnitř by nejraději zapomněli.

Důvod a způsob vymezení Konicko se nachází v odlehlém západním okraji Olomouckého kraje na rozhraní Drahanské a Zábřeţské vrchoviny. Osou oblasti je řeka Romţe a opačně tekoucí řeka Nectava. Okolo ních se na obě strany zvedá členitá vrchovina s vyrovnaným podílem lesů a otevřené krajiny. Na východě oblast sousedí s Plumlovskem, zde je hlavním rozdílem přechod do více zemědělské a méně lesnaté krajiny, která si ale z větší části ponechává svoji členitost. Na severovýchodě leţí Bouzovsko, méně osídlené, výše poloţené a známé krasovými útvary a jeskyněmi. Na západě se stýkají hranice tří krajů, Olomouckého, Pardubického a Jihomoravského. Hranice kraje zde poměrně výstiţně odděluje Konicko od Kořenecka, coţ je oblast v Jihomoravském kraji s vyšší lesnatostí, výše poloţená a poměrně plochá (Pohorský, 2012). V Pardubickém kraji se potom jedná o pás členité, zalesněné a málo osídlené krajiny, která odděluje Konicko od Boskovické brázdy. Na jihu se krajina zvedá do výšek aţ 700 metrů nad mořem a začíná zde oblast Protivanovsko, tedy plochý a vysoko poloţený střed Drahanské vrchoviny.

Obr. 65: Pohled od obce Dzbel k jihu (Panoramio, 2013). 107

Přírodní charakteristiky Jak jiţ bylo řečeno, oblast leţí na hranici Drahanské, podcelek Konická vrchovina a Zábřeţské vrchoviny, podcelek Bouzovská vrchovina. Bouzovská vrchovina je v této oblasti niţší a poněkud méně členitá neţ Konická. Zde, v místě kde se oba celky stýkají, převaţuje u obou jako geologické podloţí droby a břidlice, coţ je rozdíl oproti Bouzovsku, kde najdeme také vulkanity a vápence. Výrazným prvkem v oblasti je údolí Romţe, která od pramene severně od Konice vyuţívá tektonického zlomu oddělujícího obě vrchoviny a takto si razí cestu jihovýchodním směrem přes Konicko a Plumlovsko do rovin kolem Prostějova. Několik kilometrů od pramene Romţe leţí pramen Nectavy, která vyuţívá tento zlom úplně stejně ve směru severozápadním, kde se následně vlévá do Jevíčky. V oblasti najdeme ještě několik ne tak hlubokých, ale uţších údolí, např. horní tok Hloučelé nebo Dvorský ţleb. Oblast je poměrně chladná a sráţkově nadprůměrná, aţ 700 milimetrů za rok. To spolu s převahou kambizemí příliš nepřeje zemědělství, a tak se zde pěstují hlavně odolnější plodiny. Podíl luk je zde nesrovnatelně vyšší neţ v níţinách. Do oblasti zasahuje malou částí přírodní park Kladecko, pokrývající území s vápencovým podloţím a na něj vázanou biotou. Lesy zde mají hospodářský charakter a jsou převáţně smrkové, proto chráněná území zahrnují především nelesní biotu jako mokřady, PP Skřípkovský mokřad, nebo louky, PP V chaloupkách. Biota náleţí k Drahanskému bioregionu, v nejvyšších partiích najdeme 5. vegetační stupeň, většinu území pak zabírá třetí a čtvrtý. Kulturní a historické charakteristiky Prvními obyvateli tohoto území byli pravděpodobně Keltové, pozůstatky hradišť nalezneme u obce Horní Štěpánov a především na Malém Hradisku, které leţí na hranicích s Protivanovskem. První zmínka o Konici je z roku 1200, kdy je zmíněna tvrz chránící obchodní stezku, spojující Hanou a Malou Hanou, nebo v širším měřítku Moravu a Čechy. Název města je odvozen právě od stájí pro koně obchodníků na této stezce. Kolem tvrze později vzniklo městečko. Nejvýznamnějšími zdejšími památkami jsou dva kostely, Narození Panny Marie a hřbitovní kostel Jana Křtitele, oba z 16. stol a později barokně přestavěné. Dále zde najdeme barokní zámek ze 17. století, v současnosti rekonstruovaný a s expozicí lidové kultury uvnitř. Městem se Konice stala aţ v roce 1970. Údolím Romţe a Nectavy prochází regionální ţelezniční trať ProstějovChornice, dokončená v roce 1889. Osobní doprava v současnosti končí na hranicích Olomouckého kraje ve vesnici Dzbel. Mezi další památky v oblasti patří zámky v Jesenci, Přemyslovicích a Laškově, pohledově vděčné objekty jsou větrné mlýny, jeden se nachází v Přemyslovicích, druhý v Jednově a třetí u obce Hačky. Obce v oblasti tvoří mikroregion Konicko, který kromě většiny obcí v oblasti Konicko zahrnuje i několik obcí ze sousedního Bouzovska (Mikroregion Konicko, 2013). Oblast byla kromě zastávek na obchodní stezce osídlena poměrně pozdě, aţ v 13. a 14 stol. Vsi převaţují údolní lánové nebo ulicové, některé zanikly po třicetileté válce, jiné byly těţce zasaţeny odsunem německého obyvatelstva, protoţe v oblasti Drahanské vrchoviny byla německá menšina velmi početná. Dnes se jedná o špatně dosaţitelnou vnitřní periferii na rozhraní tří krajů, která trpí postupným vylidňováním, nezaměstnaností a nejistou budoucností.

108

Obr. 66: Větrný mlýn v Přemyslovicích (Panoramio, 2013). Tab. 29: Nejvýznamnější identifikované znaky krajinného rázu. Typ znaku


dle projevu

dle cennosti

XX

+

XXX

XXX

+

XX

XX

+

XX

XX

-

X

Mokřadní a luční ekosystémy

X

+

XX

Studené, vlhké a větrné podnebí

X

+

X

XXX

-

XX

XX

+

XX

X

+

XX

XX

+

X

X

-

X

XX

+

XX

XX

+

XX

XX

+

X

XX

+

X

XXX zásadní XX



Místo styku dvou vrchovin na tektonickém zlomu Znaky přírodní charakteristiky území

Výrazné údolí Romţe a Nectavy vázané na tento zlom Reliéf se od středového zlomu zvedá o několik set metrů Převáţně smrkové lesy

Vnitřní periferie na hranici tří krajů Znaky kulturní a historické charakteristiky území



Zámky v Konici a dalších okolních obcích Existence ranně středověkých sídel na obchodní stezce Oblast jako celek osídlena velmi pozdě a řídce Úpadek oblasti po odsunu německého obyvatelstva Údolí Romţe a Nectavy působí jako dopravní koridor jiţ od středověku Větrné mlýny zapadající do krajiny Symetrická a pohledově uzavřená oblast po obou stranách hlavního údolí Minimální narušení krajiny velkými stavbami

Legenda

spoluurčující

X doplňující

109

Bouzovsko Hrady, jeskyně, hluboká údolí a liduprázdné lesy.

Důvod a způsob vymezení Rozsáhlá oblast krajinného rázu na západním okraji Olomouckého kraje, zaujímá jiţní část Zábřeţské vrchoviny. Oblast je členitá, ale maximální nadmořská výška je zde jen 610 metrů na vrchu Zahálkovy skály u Kladek. Členitost způsobují zejména hluboká údolí Třebůvky a Javoříčky. Bouzovsko je ve srovnání s Konickem či Plumlovskem řídce osídlené, na druhou stranu osídlení je zde hustší neţ na severněji poloţená Zábřeţské vrchovině, která má blíţe k hornatinám na severu Olomouckého kraje. Charakteristický je zde výskyt devonského vápence s krasovými útvary v pásu od Kladek přes Javoříčko aţ po kopec Třesín s Mladečskými jeskyněmi. Na jihu je oblast vymezena výskytem vápenců, tedy aţ k Nectavě u hranic s Pardubickým krajem. Tato hranice potom tvoří formálně západní hranici oblasti, ale Zábřeţská vrchovina zasahuje ještě několik kilometrů směrem k Chornici a Městečku Trnávka. Na severu potom tvoří hranici říčka Mírovka, která tvoří také severní hranici Drahanského bioregionu. Na východě oblast končí svahem směrem k níţinným oblastem, Zábřeţsko-Mohelnicku na severu, Litovelskému Pomoraví kolem Třesínského prahu a Prostějovsku na jihu aţ k příkrému Terezskému údolí u Náměště na Hané. Dále na jih leţí Velký Kosíř a oblast Plumlovsko. Přírodní charakteristiky Jak jiţ bylo zmíněno, Bouzovsko zaujímá jiţní část geomorfologického celku Zábřeţská vrchovina. Jiţně od Třebůvky je to podecelek Bouzovská vrchovina, severně pak Mírovská vrchovina. V podloţí obou převládají droby a břidlice s vápencovými 110

ostrůvky. Geologické podloţí Mírovské vrchoviny je potom bohatší o amfibolity, granodiority a další pevnější horniny. Půdy v oblasti jsou chudé, převaţují kambizemě, na vápencích rendziny a v niţších polohách luvizemě. Velmi překvapující v této oblasti jsou ovocné sady u obce Vilémov. Sever oblasti odvodňuje říčka Mírovka, většinu střední části potom řeka Třebůvka s přítoky Jevíčkou, Javoříčkou a Věţnicí. Obě tyto řeky se vlévají do Moravy u Mohlenice. Na jihu oblasti je hlavním tokem Šumice, taktéţ přítok Blaty a později Moravy. Mezi nejatraktivnější krasové útvary patří Javoříčské jeskyně pod kopcem Špraněk a Mladečské jeskyně pod Třesínem. Další vápencové útvary najdeme v přírodním parku Kladecko, například malou jeskyni Průchodnice a vápencový výchoz Skalky. Také zde najdeme biotu vázanou na vápence, např. lesy v PR Rudka a PP Taramka (Šafář, 2003). V Oblasti najdeme další dva přírodní parky. Terezské leţí údolí na jihu oblasti, kolem meandrující říčky Šumice v údolí obklopeném dubohabřinami po obou stranách. Přírodní park Bohdalov-Hartíkov se nachází jiţ na území Pardubického kraje a navazuje na park Kladecko. Jedná se o nejméně osídlenou, nejvíce odlehlou část oblasti s nejvyšší lesnatostí. Oblast i jako celek vyniká vysokou lesnatostí, která klesá směrem od severu k jihu. Zatímco na severu se jedná o rozsáhlé většinou smrkové lesy, podobně jako v oblasti Zábřeţská vrchovina, na jihu je krajina otevřenější a původní bučiny či dubohabřiny jsou zde četnější. Biota odpovídá Drahanskému bioregionu a na rozdíl od oblasti Zábřeţská vrchovina, se zde nevyskytuje 5. vegetační tupen, pouze 3. a 4.

Obr. 67: Mladečcské jeskyně.

111

Kulturní a historické charakteristiky V oblasti nenajdeme ţádná města, obce jsou zde malé, ve vyšších polohách lesní lánové, v niţších návesní nebo ulicové. Jih oblasti náleţí do okresu Prostějov, střední část do okresu Olomouc a severní do Šumperského okresu. Oblast byla osídlena aţ ve 14. století, jako první zde pravděpodobně stály pouze hrady a tvrze chránící obchodní cesty. Méně známým je hrad Vraní Hora, který střeţil údolí Třebůvky a zanikl po husitských válkách. V NPR Špraněk kromě Javoříčských jeskyní najdeme také takzvaný Zkamenělý zámek, coţ je bývalá tvrz vyuţívající vápencové bradlo na vrcholu. Tvrz zde stála ještě před zaloţením Bouzova na počátku 14. století, do současnosti se dochovaly pouze zbytky valů. Hrad Bouzov, jediný dochovaný hrad v oblasti, byl zaloţen Búzem z Bouzova na ostrohu nad potokem Špraněk, postupně vystřídal mnoho majitelů, aţ jej v roce 1696 získal Řád Německých rytířů, kteří jej vlastnili aţ do roku 1939. Za války jej okupovali Němci, sídlil zde i oddíl SS, který byl zodpovědný za vypálení obce Javoříčko v květnu 1945. Po válce se stal majetkem státu a je jím dodnes. Je plně zařízen s mnoţstvím expozic, láká jak běţné turisty, tak filmaře. Bouzov je původně gotický hrad, byl několikrát rozšiřován a svojí podobu získal po přestavbě na začátku 20. stol. (hrady.cz, Bouzov, 2013). Oblastí neprocházejí ţádné významné komunikace, periferní poloha není pro oblast tak závaţným problémem jako pro Konicko, jelikoţ je méně osídlena a zároveň více atraktivní pro návštěvníky.

Obr. 68: Hrad Bouzov (Panoramio, 2013).

112



dle projevu

dle cennosti

XXX

+

XX

XX

+

XXX

XX

+

XX

XX

+

XX

XX

+

XX

XX

+

X

Hrad Bouzov jako nejnavštěvovanější památka v oblasti Přes blízkost Olomouce leţela oblast po dlouhou dobu mimo snahy o stálé osídlení Řídké osídlení, absence měst a regionálních center

XX

+

XXX

XX

+

XX

XX

0

XX

Zříceniny původních stráţních hradů při stezkách Kromě hradů minimum památek, oblast kulturně vázaná spíše na Hanou Vápencové skalní útvary obohacují krajinu a zvyšují její atraktivitu Zdaleka viditelný hrad Bouzov jako pohledová dominanta oblasti Hluboká údolí Třebůvky, Mírovky, Šumice a dalších přispívají k členitosti reliéfu Scelené lány polí působí v tomto typu reliéfu poněkud nepatřičně

XX

+

X

XX

+

X

XX

+

XX

XX

+

XX

XX

+

X

XX

-

X

XXX zásadní XX



Hojný výskyt vápence ovlivňující vzhled krajiny i biotu Javoříčské a Mladečské jeskyně Znaky přírodní charakteristiky území




Vrchovina s velkým relativním převýšením, ale niţší nadmořskou výškou Krajina rozbrázděná hlubokými údolími Velmi vysoká lesnatost, rozsáhle komplexy lesů s výskytem původních druhů Zachovalé části přírodní krajiny v obou přírodních parcích v oblasti

Legenda

spoluurčující

X doplňující

113

Protivanovsko Rovina na vrcholcích Drahanské vrchoviny, kam je to odevšad blízko a odkud je to kamkoliv daleko.

Obr. 69: Jiţně od Protivanova Důvod a způsob vymezení Protivanovsko je vrcholovou částí Drahanské vrchoviny, je charakteristické vysokou nadmořskou výškou, malou výškovou členitostí, větrným a studeným klimatem a téţ rozčleněním krajiny na velké komplexy lesa, nebo naopak otevřené krajiny. Oblast se nachází v jihozápadním cípu Olomouckého kraje, oddělená vojenským újezdem 114

Březina, leţícím v Jihomoravském kraji v oblasti Drahansko. Hranice kraje se zde vzácně shoduje s hranicí mezi plochým reliéfem Drahanské vrchoviny a jejím členitým a lesnatým svahem směrem k Prostějovsku. Na severu navazuje oblast Konicko strmým svahem mezi Bukovou a Lipovou. Za západní hranicí se nachází oblast Kořenecko v Jihomoravském kraji, ta je sice stejně jako sever Protivanovska zalesněná, ale nachází se v nepoměrně členitějším terénu všeobecně ukloněnému k západu, k Boskovické brázdě. Jiţněji se nachází oblast Jedovnicko (Pohorský, 2012), která je obdobou Protivanovska v Olomouckém kraji, ale leţí v niţší nadmořské výšce a jedná se o výhradně zemědělskou krajinu, proto nemůţeme Jedovnicko a Protivanovsko označit za tutéţ oblast. Přírodní charakteristiky Oblast leţí na území takzvané Protivanovské planiny, coţ je součást Konické vrchoviny a leţí zde i nejvyšší bod celé Drahanské vrchoviny, Skalky, s výškou 735 metrů a s meteorologickým radarem. Reliéf je velmi plochý, místy rozčleněný drobnými údolími řek, které zde pramení, jako například Velká Haná nebo Luha a Bílá voda. Geologické podloţí zde tvoří kulmské břidlice a droby, skalní útvary najdeme pouze výjimečně, u vrcholu Skály se stejnojmennou Přírodní rezervací a nemnoha dalších. Severní část Protivanovska je více zalesněná a studenější. Najdeme zde jak původní bučiny, tak velké mnoţství chráněných lučních ekosystémů v blízkosti lesů a dokonce i rašeliniště. Zemědělská půda je zde omezena jen na blízké okolí sídel. Jiţní část mezi obcemi Rozstání a Drahany je otevřenější, významná jsou zde údolí Bílé vody a Velké Hané, uchovávající cenné druhy rostlin a ţivočichů vytlačené z okolních polí (Wikipedia.cz, Velká Haná, 2013). Oblast se nachází v Drahanském bioregionu, najdeme zde 4. a 5. vegetační stupeň, jedná se o nejchladnější oblast na Drahanské vrchovině. Kulturní a historické charakteristiky Pravděpodobně prvním osídleným místem v Oblasti bylo keltské oppidum Staré Hradisko, poblíţ obce Malé Hradisko na ostrohu nad říčkou Oklukou. Osídleno bylo na přelomu letopočtu a podle archeologických nálezů se jednalo o jedno z největších keltských hradišť ve střední Evropě. Novodobé osídlení oblasti se datuje pravděpodobně do dob vrcholně středověké kolonizace, ale první zmínky o Protivanovu a okolních obcích máme aţ ze začátku 16. stol, jedná se většinou o lesní lánové vsi, zaloţené v původně zalesněném terénu, z něhoţ se postupně pro minimální sklon stávala zemědělská půda. Kromě zemědělství a těţby dřeva se postupně rozvíjelo krejčovství. Obci byl v roce 2006 vrácen status městyse, v současnosti má kolem tisíce obyvatel a spolu s okolními obcemi tvoří mikroregion Protivanovsko, který je rozlohou shodný jako stejnojmenná oblast krajinného rázu (Protivanov, 2013).

115

Obr. 70: Drahany při pohledu od východu. Tab. 31: Nejvýznamnější identifikované znaky krajinného rázu. Typ znaku


Identifikovaný znak krajinného rázu Vysoko poloţený a málo členitý reliéf Málo člověkem ovlivněná údolí vodních tokůnejcennější biotopy v oblasti Vrcholová oblast, na všechny strany více či méně výrazný svah Zachovalé komplexy lesa, výrazný podíl původních druhů Mnoţství luk na místě původních lesů Poměrně drsné klima, především v zimě



Novodobé osídlení oblasti přišlo velmi pozdě Značná rozloha zemědělské půdy i přes nevýhodné klima Staré Hradisko- zbytky významného Keltského hradiště Ţádná města, kromě několika kostelů ţádné historické a kulturní památky Poměrně velké mnoţství rybníků Rozdělení krajiny na ucelené komplexy lesů a zemědělské půdy Periferní oblast ve značné vzdálenosti od administrativních center Výrazné výškové stavby v jinak plochém terénu – vysílač Kojál, větrné elektrárny a věţ na Skalkách Stromořadí podél cest a vegetace podél vodních toků významně rozčleňuje otevřenou část krajiny

Legenda


dle projevu

dle cennosti

XXX

+

XX

XX

+

XXX

XX

+

XX

XX

+

XX

XX

0

XX

X

-

X

XX

0

XX

XX

0

XX

X

+

XX

XX

-

X

X

+

X

XX

+

XX

XX

-

XX

XX

0

X

X

+

X

XXX zásadní XX



spoluurčující

X doplňující

116

ZÁVĚR V rámci diplomové práce bylo na základě upravené a zjednodušené metodiky doc. Vorla vymezeno na území Olomouckého kraje celkem 31 oblastí krajinného rázu. Olomoucký kraj je nesmírně rozmanitý, co se týká přírodních podmínek, ale také historie a osídlení. Liší se nejen různými znaky krajinného rázu, ale také odlišností jejich projevu. Například v kraji najdeme tři krasové oblasti (Hranický a Mladečský kras a oblast kolem jeskyní na Pomezí) a kaţdá z nich se v krajině projevuje jinak. Stejně tak znaky, které jsou v jedné oblasti dominantní a jsou přítomné i jinde, ale nejsou tam natolik známé a důleţité, aby byly hlavním znakem podle kterého se oblasti vymezují. Například Litovelské Pomoraví je vymezeno v zásadě na základě výskytu luţních lesů a přesto, ţe je najdeme v Olomouckém kraji i jinde, pouze zde mají rozhodující vliv na ráz krajiny. Jiným příkladem můţe být stejný prvek, který v jedné oblasti má vliv spíše pozitivní a v jiné spíše negativní. Můţe se jednat například o ţeleznici. Původní lokální dráhy do značné míry umoţnily rozvoj tehdy periferních oblastí, byly budovány bez velkých zásahů do krajiny a ze současného pohledu do ní patří, tak jako je tomu v celém Javornickém výběţku nebo Hanušovicku, naproti tomu dvoukolejný ţelezniční koridor vedený po přímce skrz CHKO Litovelské Pomoraví, působí v krajině rušivě a nepřirozeně i přesto, ţe trať stále vede stejnou trasou, jak byla před téměř 150 lety naplánována a postavena. Umělé vodní plochy ve formě malých rybníků jsou pro pestrost krajiny spíše přínosem, velké plochy štěrkoven naopak negativem. Stejně jako ve vzorové metodice je věnována maximální snaha o objektivitu hodnocení, není to u všech závěrů moţné a do některých vstupují i subjektivní pohledy ovlivněné vnímáním krajiny hodnotitelem. Tomuto jevu se nedá beze zbytku vyhnout a v takových situacích byla vţdy snaha vysvětlit pohled hodnotitele a zdůvodnit ho. Taktéţ nebylo moţné zmínit všechny prvky či význačná místa, které krajinný ráz dané oblasti utvářejí a do popisu oblastí či tabulek se dostaly jen ty nejznámější či nejviditelnější. Právě posouzení vizuálních a pocitových prvků krajinného rázu je z hlediska objektivity nejproblematičtější, ale jako důleţitá součást hodnocení musí být zmíněny. Přínos práce vidím v tom, ţe se jedná o část jednotně pojatého hodnocení krajinného rázu celé České republiky, které má velký potenciál vzniknout. Jedná se o projekt zaloţený na respektované metodice, který v souladu s Evropskou úmluvou o krajině mapuje krajinu a její ráz na celém území, napřed jednotlivých krajů, posléze snad celého státu. Práce můţe slouţit taktéţ jako podklad pro detailní hodnocení krajinného rázu na menších plochách, například vymezování míst krajinného rázu nebo při posuzování vlivu konkrétní stavby či projektu na krajinný ráz. V obecnějším měřítku pak práce můţe slouţit jako názorný příklad provázanosti jednotlivých sloţek krajiny, kdy můţeme vidět, jak například geologická stavba a geologické procesy v minulosti ovlivnily reliéf, ten má vliv na klima, biotu či říční síť, coţ má zase vliv na osídlení, zemědělské vyuţívání krajiny, kulturu nebo přítomnost dopravních cest. Další význam práce i pro běţného člověka je, ţe poskytuje komplexní informace o atraktivních lokalitách v celém kraji, které stojí za to navštívit. Ať uţ se jedná o chráněná území, kulturní památky či pohledové dominanty oblastí. Kaţdý tak má moţnost porovnat své nahlíţení na krajinu s tím, které je zde prezentováno, a poznat tak blíţe území, které ho zajímá. 117

ZDROJE

Knižní zdroje Atlas krajiny České republiky. 1. vyd. Praha: Ministerstvo ţivotního prostředí České republiky, 2009, 1 atlas (331 s.). ISBN 9788085116595. BUKÁČEK R., MATĚJKA P. a kol. 1997: Metodika hodnocení krajinného rázu, SCHKO ČR 1997. CULEK, M, [editor]. 1996. Biogeografické členění České republiky. Praha: Enigma, 1996. DEMEK, Jaromír, Peter MACKOVČIN a Břetislav BALATKA. Zeměpisný lexikon ČR. Vyd. II. Brno: AOPK ČR, 2006, 580 s. ISBN 8086064999. HOSÁK, Ladislav. Historický místopis země Moravskoslezské. Praha: Academia, 2004. 1144 s. ISBN 80-200-1225-7. s. 581. KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku / 8. díl V-Ţ. Praha : Libri, 2011. 896 s. ISBN 978-80-7277-410-4. LÖW, J., MÍCHAL, I.: Krajinný ráz. Lesnická práce. Kostelec nad Černými lesy: 2003.552 s. POHORSKÝ, Pavel. Vymezení a charakteristika oblastí krajinného rázu v Jihomoravském kraji. 2012, 141 s. SALAŠOVÁ, A.: Posudzovanie krajinného rázu – inšpirácia britskou krajinárskou školou. In: Maděra, P. – Dreslerová, J. – Friedl, M. Krajinný ráz – jeho vnímání a hodnocení v evropském kontextu. Ekologie krajiny 1. Brno, 2005. ISBN 80 – 7315 – 117 – 0 STUDIO B&M. 2008. Strategie ochrany krajinného rázu kraje Vysočina. 2008. ŠAFÁŘ, Jiří. Chráněná území ČR. sv. VI. Olomoucko. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2003, 454 s. ISBN 8086064468. VOREL, I a kol. 2004. Posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny vyuţití území na krajinný ráz. Praha: Fakulta architektury ČVUT, 2004. 80-903206-3-5.

WWW Stránky Agentura ochrany přírody a krajiny: Ptačí oblasti. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Bystřice pod Hostýnem: Historie města. [on-line]. [cit. 7. 4. 2013]. Dostupný na WWW:

118

Caves.cz: Jeskyně na Špičáku. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Caves.cz: Mladečské jeskyně. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Caves.cz: Zbrašovské aragonitové jeskyně. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Cittadella.cz: NPP Státní lom. [on-line]. [cit. 7. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Česká geologická sluţba: Geologická mapa ČR. [on-line]. [cit. 5. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Český statistický úřad: Údaje o obyvatelstvu . [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Dlouhomilov: Informace o obci. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Domašov nad Bystřicí: Historie obce. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Ejeseníky: Turistický portál. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Google mapy: Street View. [on-line]. [cit. 5. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Hanušovice: Historie města. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Hrady.cz: Bouzov. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Hrady.cz: Mírov. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Hrady.cz: Ţulová. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Jeseník: Historie města. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Jeseníky: Správa CHKO. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: <www.jeseniky.nature.cz> Kosir.cz: Rozhledna Velký Kosíř. [on-line]. [cit. 7. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Králický Sněţník: Přírodní rezervace. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW:

119

Králíky: Historie města. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Libavsko.eu: Informační portál. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Litovel: Historie města. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Litovelské Pomoraví: Správa CHKO. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Město Hranice: Zvláště chráněná území. [on-line]. [cit. 7. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Město Javorník: Historie města. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Město Olomouc: Turistický informační portál. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Město Vidnava: Historie města. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Mezi stromy: Hornomoravský úval. [on-line]. [cit. 7. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Mikroregion Bystřička: Obce mikroregionu. [on-line]. [cit. 7. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Mikroregion Konicko: O mikroregionu. [on-line]. [cit. 7. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Ministerstvo ţivotního prostředí: Evropská úmluva o krajině. [on-line]. [cit. 5. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Ministerstvo ţivotního prostředí: Zákon o ochraně přírod a krajiny. [on-line]. [cit. 5. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Moravské Karpaty: Kelčská pahorkatina. [on-line]. [cit. 7. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Moravské Karpaty: Podbeskydská pahorkatina. [on-line]. [cit. 7. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Moravský Beroun: O městě. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW:

120

Národní geoportál Inspire: Mapový portál. [on-line]. [cit. 5. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Národní inventarizace kontaminovaných míst: Historické letecké snímky [on-line]. [cit. 5. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Panoramio: Photos of the world. [on-line]. [cit. 5. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Pardubický kraj: Studie potenciálního vlivu výškových staveb a větrných elektráren na krajinný ráz území Pardubického kraje. [on-line]. [cit. 5. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Potštát: Historie a současnost. [on-line]. [cit. 7. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Prostějov: Historie města. [on-line]. [cit. 7. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Protivanov: Historie městyse. [on-line]. [cit. 7. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Region Mohelnicko: Místopis. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Region Ruda: Přírodní park Březná. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Rejvíz: Informační portál. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Rychleby: Regionální informační systém Rychlebského regionu. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Rychleby-Jeseníky: Informační portál. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Seznam Mapy: Mapy.cz. [on-line]. [cit. 5. 4. 2013]. Dostupný na WWW: <www.mapy.cz> Šumperk: O městě. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Teplice nad Bečvou: O lázních. [on-line]. [cit. 7. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Tovačov: Historie města. [on-line]. [cit. 7. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Treking.cz: Šibeničník. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Treking.cz: Ţulovská pahorkatina. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW:

121

Tršice: Historie obce. [on-line]. [cit. 7. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Turistika.cz: Rozhledna Štátula. [on-line]. [cit. 7. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Turistika.cz: Skalka pod Kaní horou. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Uničov: Historie města. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Vernířovice: Historie obce. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Vítčice: Mikroregion Němčicko. [on-line]. [cit. 7. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Wikipedia.cz: Velká Haná. [on-line]. [cit. 7. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Wikipedia.cz: Zlaté Hory. [on-line]. [cit. 6. 4. 2013]. Dostupný na WWW: Zámek Čechy pod Kosířem: Historie. [on-line]. [cit. 7. 4. 2013]. Dostupný na WWW:

Použité zkratky CHKO - chráněná krajinná oblast MPZCHÚ - maloplošné zvláště chráněné území NPP - národní přírodní památka NPR - národní přírodní rezervace PP - přírodní památka PR - přírodní rezervace

Přílohy 1-Mapa oblastí krajinného rázu v měřítku 1:500 000 2-Mapa oblastí krajinného rázu v měřítku 1:100 000 - odevzdána v elektronické podobě 122

Příl. 1: Mapa oblastí krajinného rázu v měřítku 1:500 000.

VYMEZENÍ A CHARAKTERISTIKA OBLASTÍ KRAJINNÉHO RÁZU V OLOMOUCKÉM KRAJI

Recommend Documents