VYKROČIT ZE SEBEKLAMU

VYKROČIT ZE SEBEKLAMU

VYKROČIT ZE SEBEKLAMU Buddhovo osvobozující učení o ne-já

Rodney Smith Přeložila Lenka Adamcová

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNa ČR Smith, Rodney Vykročit ze sebeklamu : Buddhovo osvobozující učení o ne-já / Rodney Smith; [z anglického originálu ... přeložila Lenka Adamcová]. -- 1. vyd. v českém jazyce. -Praha : Maitrea, 2014. -- 293 s. Název originálu: Stepping out of self deception ISBN 978-80-7500-075-0 24-183.55 * 159.923.2 * 24-584.5 * 24-582/-587 * 159.963.273 * 24-312.6 - anattá - sebeklam -- buddhistické pojetí - duchovní cesta -- buddhistické pojetí - sebepoznání -- buddhistické pojetí - bdělost -- buddhistické pojetí - duchovní probuzení -- buddhistické pojetí - populárně-naučné publikace 22/24 - Náboženství Dálného východu. Indická náboženství. Hinduismus. Buddhismus [5]

Rodney Smith Vykročit ze sebeklamu Stepping Out of Self Deception Copyright © Rodney Smith, 2010 Translation © Lenka Adamcová, 2013 Czech edition © MAITREA a.s., Praha 2014 ISBN 978-80-7500-075-0

Existuje jediná spirituální praxe – a tou je vystoupení ze sebeklamu a ukončení našeho usilování o dosažení nějakých spirituálních stavů. Prostě se toho všeho vzdejte, žádná jiná spiritualita není. – Chögyam Trungpa rinpočhe, The Myth of Freedom (Mýtus o svobodě)

Obsah

Předmluva...................................................................................... 1 Poděkování..................................................................................... 3 Úvod............................................................................................. 5

1. V souladu s probouzením............................................................ 13 2. Pocit já........................................................................................ 33 3. Nahlížení vzájemné propojenosti................................................. 53 4. Nalezení vzájemné propojenosti skrze bolest kontrakce................ 71 5. Zpochybňování známého............................................................ 93 6. Záměr bez já.............................................................................. 109 7. Potřebné úsilí............................................................................ 129 8. Jazyk uzavírá nahlížení do pasti................................................. 149 9. Jednání z prázdnoty................................................................... 169 10. Probouzíme se prostřednictvím živobytí, stresu a času............... 189 11. Osvobození bdělého vědomí od kontroly já............................... 207 12. Nesobecké klamy....................................................................... 223 13. Stabilní mysl.............................................................................. 239 14. Vyřešení paradoxu..................................................................... 255 15. Zralé probuzení......................................................................... 269 Poznámky.................................................................................. 287

X

Předmluva

Č

as od času se objeví nějaká kniha, jež znovu oživí naše chápání toho, kým ve své podstatě jsme a v čem spočívá náš život. Vykročit ze sebeklamu je právě takovou knihou. Toto neobyčejně svěží a překrásně popsané zkoumání cesty za probuzením rovněž zpochybňuje mnohé z našich zažitých předpokladů. Rodneyho Smithe znám už spoustu let a  nejlépe by bylo možné ho popsat jako buddhistického revolucionáře. Nespokojený s  konvenčními a  neoriginálními formulacemi učení začal pátrat hlouběji v  samotném jádru probuzení a  nalezl svobodu uprostřed našeho každodenního života. Jeho zanícení pro stav probuzení…teď…je zjevné z každé stránky této pozoruhodné knihy. Čerpá přitom z vlastní bohaté životní zkušenosti – buddhistického mnicha působícího v  Thajsku a Indii, dlouhodobého ředitele hospicu, milujícího a pozorného manžela a dlouholetého učitele – a vydává se na cestu k pochopení, co funguje pro osvobození mysli. Vykročení ze sebeklamu je o vystoupení z vlastního já nejen v našem světském vzájemném působení, ale, co je možná ještě důležitější, v našem spirituálním usilování. Rodneyho poučení jsou zrcadlem pro naši mysl a s neomylnou jasností ukazují na místa, kde jsme zachyceni v klamných představách svého já, a  na neustále přítomnou možnost bdělosti, probuzeného vědomí. Tato okouzlující a srdečná kniha není o tom, jak žít  1

Vykročit ze sebeklamu

o něco pohodlněji nebo jak obrousit některé z našich psychických ostrých hran, přestože i takový účinek může mít. Je o živoucí bezprostřednosti přítomného okamžiku postrádajícího sebeklam, o probuzení do zázraků, jež taková svoboda přináší. Joseph Goldstein Barre, Massachusetts Září 2009

2

Poděkování

D

ostalo se mi velkého požehnání setkat se s učiteli mnoha tradic, kteří mě svými šťouchanci vyváděli z  jednoho úporného vzorce myšlení a jednání za druhým. Za všechno jejich popichování a postrkování se jim s hlubokou vděčností a úctou klaním. Ve vztahu k této knize si dva učitelé zaslouží zvláštní projev úcty – Adžán Buddhadasa, který mě poučil o mojí podstatě tím, že poukazoval na podstatu veškerého bytí a na přírodu, a Nisargadatta Maharadž, jehož bylo tak těžké ignorovat, že jsem musel kapitulovat a vpustit ho dovnitř. Další, kteří jsou nesmazatelně otištěni v mém vědomí a přímo ovlivnili obsah této knihy, jsou: J. Krišnamurti, Tulku Urgyen rinpočhe, Adyashanti a Eckhart Tolle. Zvláštní poděkování patří Josephu Goldsteinovi a Narayanu Liebensonu Gradymu, kteří mi byli obzvlášť nápomocní při přeformulování několika bodů dharmy, a  Guyi Armstrongovi, jenž trpělivě dohledával některé odkazy k suttám. Každá kniha potřebuje spolehlivého a objektivního recenzenta, jenž je schopný kriticky posoudit to, co bylo napsáno. Měl jsem to velké štěstí, že jsem měl Parker Hueyovou, jež důkladně a stále znovu četla rukopis s  výstižnými a  taktními připomínkami: „Rodney,“ říkala, „možná bys mohl tuhle větu napsat takhle…“ Kdo by dokázal vzdorovat takovým zdvořilým návrhům?

 3

Úvod

V

 průběhu posledního půlstoletí získává studium různých buddhistických směrů na Západě stále větší popularitu. Všímavost (bedlivost, pamětlivost, anglicky mindfulness, pozn. překl.) začala být spojována s omezováním stresu, posílením imunitního systému, pocitem psychické pohody a hlubokými stavy štěstí. V mnoha případech byla všímavost úplně oddělena od Buddhova učení a stala se z ní samostatná terapie pro léčení různých mentálních problémů od depresí až po obsedantně-kompulzivní poruchy. Výraz anatta, jenž znamená „žádné trvalé já“ neboli duše (doslova „neduše“ nebo „ne já“, neosobnost, bezpodstatnost, třetí ze tří příznaků charakterizujících všechny věci sestavené; pozn. překl., citace z: V. Miltner, Malá encyklopedie buddhismu, Libri, 2002), tvoří ústřední myšlenku Buddhova učení, ale při našem západním důrazu kladeném na psychické zdraví je zřejmě nevyhnutelné, aby byl význam tohoto základního aspektu zlehčovaný nebo aby se ho lidé stranili. Prázdnota konec konců stojí v naprostém protikladu k mnoha našim nejdůležitějším hodnotám, jako jsou nezávislost, soběstačnost, individuální iniciativa a snaha o dosažení potěšení. Chceme dosáhnout spokojenosti a  štěstí, které nám Buddha slibuje, ale s oním „my“ plně stabilizovaným a neporušeným. Zdálo by se, že tento selektivní přístup k buddhismu umožňuje spojit to nejlepší z východního i ze západního světa. Můžeme použít techniky a praktiky,  5

Vykročit ze sebeklamu

jež slouží našemu bezprostřednímu účelu, aniž bychom si kladli hlubší spirituální otázky týkající se samotné podstaty naší existence. Nejlepší je, že tyto metody fungují a větší všímavost výrazně pozitivně ovlivňuje jak naše mentální zdraví, tak pohodlí našeho života. Zde by se mohl příběh se šťastným koncem uzavřít, má to však jeden háček, pokud Buddhovo učení takto okrájíme. Navenek vidíme, jak životní prostředí země před našima očima podléhá destrukci, prudce stoupá počet obyvatel planety a naše přírodní zdroje se zmenšují. Jsme svědky, jak nevídaná chamtivost a hněv vytvářejí stále větší rozdíly na neustále se zmenšující planetě. V době, kdy svět naléhavě potřebuje laskavost a soucit, jsme svědky situace, kdy kultury pokračují ve svém prastarém handrkování a zapomínají přitom na dědictví, jež je jim všem společné. I naše vnitřní problémy trvají dál. Trpíme a nechápeme, proč tomu tak je. Strach, touha a zármutek vyplňují náš život. Propracovanost psychologie by měla naše problémy řešit, vypadá to však, že terapie a metody sebezdokonalování naše pocity oddělenosti a osamělosti nezmenšují. Rádi bychom soucítili se všemi existujícími bytostmi, naše vlastní problémy jsou ale tak naléhavé, že nemáme moc času zahrnout do svého srdce ostatní. Snažíme se tuto nedokonalost nějak kompenzovat, a  tak se vrháme do společensky angažovaných aktivit, shledáváme ale, že naše motivace je často založena na povýšenosti, což jen dál rozděluje svět. Ve všech našich technikách a  postupech zůstává pocit já úhelným kamenem naší existence. Podíváme-li se na své prožitky, zdá se, jako bychom byli samotným středem univerza. Všechny naše zkušenosti potvrzují naše ústřední místo v životě a každý vstup je vysvětlován prostřednictvím toho, jak ho vnímá naše já. Slyšíme o nečisté a zkorumpované moci ega, ale jako bychom nebyli schopni setřást ze sebe toto všudypřítomné vnímání vlastní identity. Jeho autorita se jeví jako absolutní 6

Úvod

a většina z nás se nakonec podvolí jeho nadvládě a při praktikování dharmy a ve svém spirituálním vývoji si s sebou stále neseme svůj pocit já. Mnozí z nás do svého praktikování začleňují jakési jemnější a laskavější já, jež stojí v protikladu k našemu světskému já, svému buřičskému dvojčeti, s nímž je potřeba něco udělat. Přehráváme si pak ono známé téma „rozděl a panuj“ a stavíme přitom své spirituální ideály proti vlastním světským reakcím. Nakonec se přesvědčujeme, že pokud dáme egu různá jména, poslouží to jen k posílení jeho celkového sevření a nadvlády, což nevyhnutelně vede k ještě větší bolesti a zášti. Někteří z nás následují cestu moudrosti za účelem oslabení vlivů ega a  dosahují skutečných vhledů do jeho chatrnosti, z  takových vhledů se však můžeme vrátit s  mocí a  silou já do značné míry neporušenou. Ego má způsob, jak dát najevo svůj vztah k vlastnímu zániku: „Ó, právě jsem prožil/a zkušenost vlastní prázdnoty.“ Bez ohledu na to, co děláme, nehledě k  tomu, kolik vhledů máme ohledně své pravé podstaty, stále organizujeme svět kolem základního předpokladu, že já jsem tady uvnitř a dívám se tam ven na všechno ostatní. Člověk, jenž se věnuje upřímnému praktikování dharmy, dochází v  určitém bodě ke zjištění, že dokud je já vůdčí silou ukrývající se za myšlenkami a  emocemi, bude jeho vnitřní svět naplněný abstraktními argumenty a vnější svět bude zatěžkaný konflikty a bojem. Začínáme dále chápat, že příčinou našeho utrpení není to, co děláme, ale způsob, jak vnímáme, a dokud se touto překážkou nebudeme zabývat, všechny činy těla, řeči a mysli budou dle očekávání posilovat naše staré způsoby vnímání sebe a ostatních, problémů a řešení a omezení a svobody. Spirituální praxe znamená vykročit z  této fiktivní skutečnosti „já“ tím, že pochopíme, čím toto „já“ je, a  stáhneme energii z  jeho percepčních fixací. Buddha učinil pochopení a integraci anatty ústředním bodem svého učení. Nemáme žádnou oddělenou, nezávislou existenci;  7

Vykročit ze sebeklamu

to je realita. Jestliže veškeré své praktiky a svá usilování sladíme s touto skutečností, stane se naše spirituální cesta zcela prostou a promění vše, co děláme. Veškeré kláštery, odříkání, zdrženlivost, dovedné prostředky, pozice plného lotosu a zaměřování pozornosti na špičku nosu, to vše má jen a pouze tento zamýšlený cíl. V průběhu této knihy bude mnohokrát pronesen různými způsoby jistý ústřední fakt, a to je, že musíme být velmi opatrní, abychom si v sobě nenesli tento předpoklad o oddělenosti při svém praktikování, jehož zamýšleným cílem je vykročení ze sebeklamu. Pokud si na to nedáme pozor a tento vzorec bude stále tvořit podklad veškerého našeho konání, budeme posilovat své egoistické podmiňování a budeme se pohybovat opačným směrem, než kde leží Buddhova svoboda. Velká část mojí rané praxe v sobě obsahovala tento protiklad. Moje srdce opravdově usilovalo o nalezení pravdy, dosažení svobody jsem však považoval za velmi zdlouhavý a namáhavý proces, jenž vyžaduje soustředěné odhodlání a tvrdou práci. Své úsilí jsem směřoval k překonání sebe samého. „Já“ jsem byl tím problémem a „já“ jsem vynakládal úsilí za účelem vyřešení tohoto problému se „sebou“. Mí učitelé mi často vykládali o celých životech nezbytných k dosažení probuzení a o dlouhé kultivaci mentálních kvalit, na nichž svoboda závisí. Uvažoval jsem o svobodě jako o  něčem, na jehož dosažení jsem pracoval, co pro mě však v  té době nebylo dostupné. Po několika letech vyčerpávajících pobytů v ústraní jsem získal vysvěcení buddhistického mnicha a vydal jsem se na pouť do indické Bombaje, abych tam v lednu 1980 navštívil proslulého světce Nisargadattu Maharadže. Seznámil jsem se s ním před lety prostřednictvím jeho knihy I Am That (Tohle jsem já). Po několika dnech žertovné diskuze o mém odhodlání být mnichem poznamenal: „Ty jsi jako člověk, který drží v ruce baterku a pokouší se předběhnout paprsek jejího světla. Názor tvořící pozadí 8

Úvod

metod, které používáš, podkopává tvoje záměry.“ „Ty nerozumíš buddhismu,“ řekl jsem mu ironicky. „Ty nechápeš skutečnost,“ odpověděl. Byl jsem sice poctivý, on měl ale pravdu a jeho poselství dopadlo na úrodnou půdu. Seděl jsem tam před ním jako představitel své buddhistické tradice, bránil jsem vlastní meditační minulost a prosazoval svůj spirituální směr. On ukazoval někam, kde já jsem nikdy nebyl, ani jsem neměl tendenci tím směrem hledět. Bylo to, jako bychom hovořili různými jazyky. Jak dny plynuly, ztrácel jsem svoji aroganci a svou identifikaci s buddhistickým rouchem a zůstával jsem nahý a zranitelný. V průběhu jednoho z našich společných sezení došlo ke změně a já dokázal nahlédnout bezpodstatnost, na níž on trval. Navždy to změnilo moje chápání buddhismu a možnosti tohoto učení se rozprostřely daleko za omezený horizont, který jsem si předtím stanovil. Nisargadatta tím, že přímo poukázal na pravdu, zničil moji spirituální strukturu, záměr a rámec uvažování a předpokladů. Při jejich nepřítomnosti se cosi probudilo s náhlým vzedmutím energie, u níž se zdálo nemožné, aby se někde uvnitř ukrývala. Explodovala navenek s odhalením, kam to Buddha vlastně ukazoval. Cesta, na kterou mě Nisargadatta nasměroval, nebyla hledáním, ale nalezením, nikoli usilováním o něco, ale přijetím, nikoli kultivací, ale čímsi, co je všemu vlastní. Býval jsem oddaný dlouhodobé a  trpělivé praxi, nikoli však samotné podstatě, nikoli neodmyslitelné svobodě, jež je bezprostředně dostupná. Z tohoto úhlu pohledu se buddhismus, který jsem do té doby praktikoval, zdál přinášet až příliš mnoho metodiky a nedostatečnou úlevu. Buddhova Osmidílná stezka může náš pocit já buď budovat, nebo ho bořit, podle toho, jak ji použijeme. Jestliže se vydáme po směru, jímž skutečně ukazuje, jeví se tato stezka jako dokonale vybroušený diamant, kde každá linie doplňuje krásu celého kamene.  9

Vykročit ze sebeklamu

Poté, co jsem se setkal s Nisargadattou, se pro mě Buddhovo učení stalo úchvatné svou prostotou a  elegancí. Celá cesta se v  tu chvíli pro mě stala – a vždy také byla – přístupnou. Dlouhodobé pobyty v tichém ústraní nebo rozhovory při večeři měly tentýž ústřední orientační bod. Nic už nebylo v rozporu se svým protikladem. Každé cvičení a každý čin měly své místo a svůj správný čas, nikdy však neodporovaly tomu, co už bylo, ani to nijak nevylepšovaly. Vše tvořilo jeden dokonalý celek a každý pohyb vycházel z této dokonalosti. Toto byl začátek mého pochopení laického buddhismu. Buddhista laik je ten, kdo plně ztělesňuje a žije svou práci, rodinný život a vztahy, aniž by jakoukoli aktivitu spirituálně upřednostňoval. Z tohoto úhlu pohledu jsou všechny okamžiky stejně vzácné, a  jestli praktikujeme formální meditaci na semináři nebo se projevujeme v  běžných okamžicích svého světského života, naši svobodu to nikterak nezmenšuje. Esenciální zde je jednoznačné odhodlání nepřemísťovat se jinam, než kde se právě nacházíme. Jakmile se vzdáme přesvědčení, že existuje nějaký spirituálně užitečnější okamžik než ten, který právě prožíváme, znamená to, že jsme přijali svůj život a vnesli do něj energii směřující k probuzení. Jsem přesvědčený, že je zdravé buddhismus čas od času oprášit, položit mu otázky současné doby a  sledovat, jak odpovídá. Aby si uchoval relevantnost, musí být stále živý v čase a musí být ve svých trvalých pravdách pružný natolik, aby byl schopen odpovídat na naše současné projevy bolesti a vyhovět existujícím podmínkám těch, kdo ho praktikují. Přestože jsem celé roky strávil přímým prožíváním Buddhova učení, nejsem buddhistickým učencem, ani nemám sklon k exaktnímu rozlišování mezi různými filozofickými názory. Neomezuji svá slova či myšlenky pouze na „to, co Buddha říká,“ jako by buddhistická tradice mohla obsahovat pouze jedinou interpretaci myšlenek. Tato kniha je psána jako pragmatický 10

Úvod

průvodce pro adepta, jehož víc zajímá svoboda obsažená v  Buddhově poselství než ideologická čistota. To pouze my ztrácíme náhled na jednotu; ona nás nikdy neopouští. Tato kniha je o  obnově našeho náhledu a  o  opětném začlenění anatty do našeho života. Když jsem v  roce 1983 naposledy odjížděl ze svého domovského kláštera Wat Suan Mok, můj učitel Adžán Buddhadasa mi řekl: „Vyučuj anattu a neboj se lidmi otřást.“

 11

1

V souladu s probouzením Přijď ke kořeni kořene sebe sama. - Rúmí

C

o skutečně chceme od své spirituální praxe a jak definujeme cíl své cesty? Používáme ty správné metody a techniky, aby nás dovedly k  požadovanému výsledku? Mnozí z  nás se tak moc nemohou dočkat, aby už začali a  mohli pocítit ty nejpropagovanější přínosy všímavosti, že se zapomínáme sami sebe zeptat na tyto hlubší otázky. A přesto směr a  cíl, které si stanovíme, a  prostředky, jež k  jeho dosažení použijeme, budou zásadním způsobem řídit naše praktikování od samého začátku až do konce. Ihned poté, co se prvně usadíme, abychom rozjímali o svém spirituálním záměru a směřování, začne být zřejmé, že myšlenky se okamžitě začnou vtírat do čehokoli, co děláme, a přerušovat klid, o němž jsme se domnívali, že je tak snadno dosažitelný. To, jak zformulujeme své konečné místo určení a  záměr, bezprostředně ovlivní způsob, jímž budeme s těmito myšlenkami pracovat. Pokud například usilujeme o klid mysli, budeme předpokládat, že tyto myšlenky jsou v protikladu k vyrovnanosti,  13

Vykročit ze sebeklamu

o níž usilujeme, a budeme hledat mír v mysli, jež je prosta uvažování. Jestliže je ale naším cílem pochopit, čím mysl je a kým jsme my v jejím rámci, pak budeme chtít pozorovat podstatu myšlení, zjistit, co to je a jakým způsobem nás pohání. Pokud vyvíjíme další tlak, objevíme také, že čím víc úsilí vynaložíme na odstranění svých myšlenek, tím víc myšlenek na základě tohoto úsilí vyvstává, a naopak čím víc se pokoušíme své myšlenky pozorovat a pochopit mysl, tím klidnější se naše mysl stává. Jak docházíme k poučení ohledně podstaty mysli, musí být náš konečný cíl a záměr přístupné změně. Výše uvedený příklad nám ukazuje, že se můžeme na počátku vydat jedním směrem, ale pozorováním principů, jež řídí mysl, můžeme dospět ke změně svého postupu. Tyto principy jsou velmi odlišné od standardů, podle nichž normálně fungujeme ve svém každodenním životě, a jestliže umíněně trváme na usilování pouze o svůj vytoužený výsledek, budeme v tomto úsilí prožívat stále větší frustraci. Pokud se při našem praktikování vynoří jakákoli překážka, musíme nejprve ustoupit zpátky a  porozumět zákonitostem, jež tuto zábranu řídí, než budeme ve svém usilování moct pokračovat kupředu. Nakonec zjistíme, že ustupování zpátky je cestou kupředu. K mysli nemůžeme přistupovat stejně nezaujatě, jako bychom to dělali u mnoha svých světských úkolů, protože způsob, jímž do ní vstupujeme, a metodika, kterou používáme, mají svůj vlastní účinek na to, o co usilujeme. Vstoupení do mysli je v první řadě objevitelskou misí a objevování vyžaduje citlivost, uvědomělost, schopnost rozlišovat a všeobecný zájem o fungování mysli. Pokud dokážeme nejprve pochopit zákonitosti, jež mysl řídí, a to, kým v celém komentáři mysli jsme, začne se nám cesta k dosažení našeho cíle jevit jasnější. Na každé mentální křižovatce se vyskytují potenciální klamy, jež mohou zmást a  pokazit náš pokrok a  naše spirituální pouť nás musí provést tímto minovým polem mentálních pastí, aby nám objasnila 14

1 – V souladu s probouzením

smysl těchto klamů. Tato pouť od nás vyžaduje, abychom si s  sebou nenesli žádnou velkou zátěž, našlapovali zlehka a byli obzvlášť pozorní, když do prostoru své mysli vstupujeme. Jako horník si připínáme svítilnu na svou přilbu a noříme se do temnoty vlastního vědomí, necháváme přitom stranou své názory a soudy a na každou zkušenost se díváme s nezaujatým pohledem. První otázka, kterou si pokládáme, zní, zda je možné pozorovat mysl, aniž bychom uvažovali o  tom, co vnímáme, jestli lze nějakým způsobem zaparkovat na určitém neutrálním místě, kde bychom mohli klidně a tiše pozorovat s nezaujatostí, jež je přitom nezbytná. Nemůžeme pochopit, čím něco skutečně je, dokud to nevnímáme bez kontaminující historie obsažené v našich myšlenkách – a ani u mysli tomu není jinak. Abychom si na tuto otázku mohli odpovědět a začali chápat klamy, jež na nás číhají, musíme se podívat podrobněji na podstatu mysli a toho, kdo ji pozoruje.

KLAMY MYSLI Uvažující mysl není naším nepřítelem a  ve skutečnosti se jedná o  živý orgán nezbytný pro naše fungování ve světě, její moc je ale příliš rozšířená a není správně používána. Rozhlédneme-li se kolem sebe, okamžitě spatříme hodnotu myšlení díky mnoha vynálezům a užitečným věcem, které přineslo do moderního světa. Mysl je podivuhodný a  nezbytně nutný nástroj pro vypořádání se s životem a po většinu našeho vývoje také byla dokonalým orgánem, jenž nám zajišťoval bezpečí. Jestliže mysl zaznamenala blížícího se lva, odlišila lva od stromu a zahájila sérii činů, jež směřovaly ke vzdálení se od toho prvního a přiblížení se k tomu druhému. Problémem je, že jsme se s  touto strategií „boj nebo útěk“ vnitřně ztotožnili natolik, že vidíme lvy tam, kde žádní nejsou. Vzdálili jsme se  15