VÝKONOVÁ MOTIVACE A STRATEGIE ZVLÁDÁNÍ STRESU

  Univerzita Palackého v Olomouci Katedra psychologie Filozofické fakulty

 

VÝKONOVÁ MOTIVACE A STRATEGIE ZVLÁDÁNÍ STRESU (Achievement Motivation and Stress Coping Strategies)

Diplomová práce

Autor: Martin Doležal Vedoucí práce: Prof. PhDr. Alena Plháková, CSc.

Olomouc, 2009

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a všechny použité prameny řádně citoval a uvedl. V Olomouci, 25. 3. 2009 …………………………

 

Děkuji Prof. PhDr. Aleně Plhákové, CSc. za vedení této práce.

 

OBSAH Úvodem .................................................................................................................................. 9  1 

Historie zkoumání stresu........................................................................................... 10  1.1 Druhá polovina 18. století a dále ............................................................................... 11  1.2 Claude Bernard (1813 - 1878) ................................................................................... 12  1.3 Charles Robert Darwin (1809 - 1882) ....................................................................... 12  1.4 Výzkumy únavy a mentální hygiena ......................................................................... 13  1.5 Ivan Petrovič Pavlov (1849 - 1936) ........................................................................... 14  1.6 Walter Bradford Cannon (1871 - 1945) ..................................................................... 14  1.7 Psychosomatika ......................................................................................................... 15  1.8 Hans Hugo Bruno Selye (1907 - 1982) ..................................................................... 16  1.9 Výzkumy životních událostí a každodenních starostí................................................ 18  1.9.1 

Zjišťování těžkých životních událostí ............................................................ 19 

1.9.2 

Každodenní starosti a vzpruhy ....................................................................... 20 

1.10 Richard Stanley Lazarus (1922 - 2002) ................................................................... 20  1.10.1  Zhodnocení a zvládání (coping) .................................................................... 21  1.10.2  Lazarus a emoce............................................................................................. 23  1.10.3  Lazarus a jeho kritikové ................................................................................. 23  1.11 Od Lazaruse k éře svépomoci, stres managementu a dále ....................................... 24  2 

Definujeme stres ......................................................................................................... 25  2.1 Co je to tedy stres? ..................................................................................................... 25  2.2 Co činí stres tak přitažlivým? .................................................................................... 27 

3 

2.2.1 

Přirozený zájem ............................................................................................. 27 

2.2.2 

Stres a psychosociální modely adaptace ........................................................ 28 

2.2.3 

Stres a biomedicínské modely adaptace ........................................................ 28 

Zvládání stresu ........................................................................................................... 30 

 

3.1 Proč se zajímáme o zvládání stresu?.......................................................................... 30  3.1.1 

Přirozený zájem ............................................................................................. 30 

3.1.2 

Mytopoetické kořeny ..................................................................................... 31 

3.1.3 

Změny v sociálních rolích.............................................................................. 31 

3.1.4 

Zvládání stresu a psychosociální modely adaptace ....................................... 31 

3.1.5 

Zvládání stresu a biomedicínské modely adaptace ........................................ 32 

3.2 Rozlišujeme adaptaci, strategie zvládání a emoční reakce ........................................ 32  3.3 Teoretické přístupy ke zvládání stresu....................................................................... 33  3.3.1 

Environmentální přístupy ke zvládání stresu ................................................. 34 

3.3.2 

Osobnostní přístupy ke zvládání stresu ......................................................... 35 

3.3.3 

Kognitivní přístupy ke zvládání stresu .......................................................... 40 

3.3.4 

Další přístupy ke zvládání stresu a adaptaci .................................................. 41 

3.4 Měření zvládání stresu ............................................................................................... 43  3.4.1 

Styly zvládání stresu vs. proces zvládání stresu ............................................ 43 

3.4.2 

Retrospektivní vs. prospektivní přístup ......................................................... 44 

3.4.3 

Obecné vs. specifické způsoby zvládání stresu ............................................. 45 

3.5 Genderové rozdíly ve zvládání stresu ........................................................................ 45  3.6 Adolescence a zvládání stresu ................................................................................... 46  4 

Motivace obecně ......................................................................................................... 48  4.1 Proč je motivace zajímavá? ....................................................................................... 49  4.1.1 

Přirozený zájem ............................................................................................. 49 

4.1.2 

Psychologický výzkum .................................................................................. 50 

4.1.3 

Aplikace psychologie v nejobecnějším smyslu ............................................. 50 

4.2 Rozlišujeme motivaci, stres a jeho zvládání .............................................................. 51  4.3 Přístupy ke studiu motivace ....................................................................................... 51  4.3.1 

Biologický přístup.......................................................................................... 52 

 

5 

4.3.2 

Neobehavioristický přístup ............................................................................ 52 

4.3.3 

Psychodynamický přístup .............................................................................. 53 

4.3.4 

Humanisticko-psychologické přístupy .......................................................... 53 

4.3.5 

Přehled motivačních vlastností ...................................................................... 53 

4.3.6 

Kognitivní přístup .......................................................................................... 54 

4.3.7 

Jiné přístupy ................................................................................................... 54 

Historie zkoumání výkonové motivace .................................................................... 55  5.1 Přelom 19. a 20. století a dále .................................................................................... 56  5.2 Henry A. Murray (1893 - 1988)................................................................................. 57  5.3 David C. McClelland (1917 - 1998) .......................................................................... 58  5.4 John William Atkinson (1923 - 2003) ....................................................................... 59  5.5 Heinz Heckhausen (1926 - 1988) .............................................................................. 60  5.6 Bernard Weiner (1935) .............................................................................................. 62  5.7 Odklon od klasické školy směrem k teorii cílů.......................................................... 63  5.8 Integrativní pojetí ....................................................................................................... 64 

6 

Definujeme výkonovou motivaci .............................................................................. 66  6.1 Co je to výkonová motivace?..................................................................................... 66  6.2 Závažnost tématu ....................................................................................................... 67  6.2.1 

Všudypřítomnost ............................................................................................ 67 

6.2.2 

Výkonová motivace, emoce a zdraví ............................................................. 68 

6.3 Přístupy ke studiu výkonové motivace ...................................................................... 68  6.3.1 

Klasický přístup ............................................................................................. 68 

6.3.2 

Atribuční přístup ............................................................................................ 68 

6.3.3 

Teorie cílů ...................................................................................................... 69 

6.3.4 

Alternativní přístupy a integrace.................................................................... 69 

6.4 Měření výkonové motivace ....................................................................................... 70 

 

6.4.1 

Implicitní vs. explicitní motivy ...................................................................... 70 

6.4.2 

Jednodimenzionální vs. vícedimenzionální přístup ....................................... 71 

6.4.3 

Výkonové metody .......................................................................................... 72 

6.5 Genderové rozdíly ve výkonové motivaci ................................................................. 72  6.6 Adolescence a výkonová motivace ............................................................................ 73  7 

Metodologický rámec výzkumu ................................................................................ 75  7.1 Cíle a hypotézy výzkumu .......................................................................................... 75  7.2 Aplikované metody zisku dat .................................................................................... 77  7.2.1 

Strategie zvládání stresu - SVF 78 ................................................................. 77 

7.2.2 

Dotazník motivace k výkonu - LMI .............................................................. 79 

7.3 Typ výzkumu a jeho organizace ................................................................................ 81  7.3.1 

Typ výzkumu ................................................................................................. 81 

7.3.2 

Výzkumný soubor .......................................................................................... 81 

7.3.3 

Proces zisku dat ............................................................................................. 83 

7.4 Použité metody zpracování a analýzy dat .................................................................. 85 

8 

7.4.1 

Zaznamenání a zpracování dat ....................................................................... 85 

7.4.2 

Analýza dat .................................................................................................... 86 

Výsledky výzkumu ..................................................................................................... 87  8.1 Symbolika výsledkové části....................................................................................... 87  8.1.1 

Zkratky škál dotazníku LMI .......................................................................... 87 

8.1.2 

Zkratky subtestů a souborů subtestů dotazníku SVF 78 ................................ 87 

8.1.3 

Statistická významnost .................................................................................. 88 

8.2 Výsledky získané dotazníkem SVF 78 ...................................................................... 89  8.2.1 

Profil SVF 78 ................................................................................................. 96 

8.3 Výsledky získané dotazníkem LMI ........................................................................... 97  8.3.1 

Profil LMI .................................................................................................... 100 

 

8.4 Počítané korelace ..................................................................................................... 100  8.5 K platnosti hypotéz .................................................................................................. 102  9 

Diskuze ...................................................................................................................... 104 

10  Závěry ....................................................................................................................... 109  11  Souhrn ....................................................................................................................... 111  Seznam použité literatury .................................................................................................. 117  Přílohy  Příloha č. 1 - Zadání diplomové práce Příloha č. 2 - Abstrakt diplomové práce v českém a anglickém jazyce Příloha č. 3 - Průměrné skóry získané dotazníkem SVF 78  Příloha č. 4 - Popisná statistika dat získaných dotazníkem LMI

 

Ú VO D E M Předkládaná práce se zabývá strategiemi zvládání stresu, výkonovou motivací a jejich vzájemnými vazbami. Zajímají nás také mezipohlavní rozdíly ve výkonové motivaci a způsobech zvládání stresu. Prvních šest kapitol je teoretických, sedmou kapitolou začíná část empirická, která dokumentuje výzkum provedený s 315 českými adolescenty.

~ 9 ~ 

1 H I S TO R I E Z K O U M Á N Í S T R E S U Vědecké zkoumání stresu je historicky poměrně mladé, nicméně kořeny zaobírání se tím, co je dnes obecně označováno jako stres, sahají hluboko do minulosti. A není to překvapením, vždyť lidé byli odjakživa konfrontováni s náročnými situacemi a okolnostmi, kterým se museli přizpůsobovat. Bylo by s podivem, kdyby ona markantní subjektivní zkušenost s náročnou adaptací zůstala bez povšimnutí až do doby nedávné. V následujícím historickém exkurzu si budeme ilustrovat, jak se vyvíjelo zkoumání jevů, které v moderní době vztahujeme k termínu stres. Čtenář by však neměl očekávat přesně ohraničená období historie, jak šla po sobě, neboť to jednak není dost dobře možné realizovat, jednak je účel této kapitoly spíše přehledový. Záměrně, a sice z důvodu omezeného prostoru, se pouze dotkneme problému vzájemného vztahu těla a mysli, který je dodnes pro mnohé teoretiky stresu opravdu tvrdým oříškem. Zájemce odkazuji na použitou literaturu. Úvodem si ukažme, jak problematizované jsou spory již jen o to, kdy byl poprvé pojem stres použit. Cooper & Dewe (2004) shrnují strategie, pomocí nichž se různí autoři snaží zmapovat počátky užívání pojmu stres. Etymologický přístup zpravidla vede k závěru, že v literatuře lze identifikovat množství alternativních termínů, přičemž samotný pojem je odvozen z latinského stringere (tlačit, utáhnout, být napjatý)1. Další autoři považují za opravdový počátek úzu pojmu jeho první vědecké aplikace před více než 50 lety, zatímco ostatní pokládají za skutečný předěl první zmínku termínu v „Psychological Abstracts“ v roce 1944. Lumsden (in Lazarus, 1993) v rámci svého šetření nalezl zmínky o pojmu stres v pramenech ze 14. století. Podle Hinkleho (1974) byl pojem stres užíván v 17. století jako označení pro strasti, těžkosti či strádání (hardship). Jiní autoři datují první užití pojmu taktéž do 17. století, avšak v přísně technickém významu na poli fyziky. V druhé polovině 17. století formuloval britský fyzik Robert Hooke zákon elasticity. Tehdy se v mechanice hovořilo o stresu v situaci, kdy byl materiál vystaven zátěži – viz např. situace rozžhaveného železa pod lisem. V rámci Hookeova zákona se užívá termín napětí (strain) k označení reakce materiálu na stres (Křivohlavý, 2001).

1

„American Heritage Dictionary of the English Language“ ve svém třetím vydání vysvětluje původ slova „stres“ jako derivát termínů: staro. angl. stresse, staro. franc. destresse a částečně i estrece, lid. lat. stricia (min. čas stringere).

~ 10 ~ 

Nicméně jeden z fundamentů konceptu stresu - vliv emocí na zdraví - je pro lidstvo aktuální od nepaměti. Jak podotýká např. Doublet (in Cooper, Dewe, 2000), snaha vysvětlovat etiopatogenezi rozličných obtíží prostřednictvím variety nefyzikálních činitelů je tu s námi po staletí. Byl to například již „otec medicíny“ Hippokrates, kdož přibližně 400 let před naším letopočtem problematiku emocí a zdraví ve svých spisech rozebíral (Monroe, 2001). Jsou však tak rané poznatky nezbytné pro pochopení základních souvislostí? Křivohlavý (2001) sice připouští odvěkost těžkých životních situací, avšak za nezbytné pro pochopení stresu považuje na prvním místě uvést Ivana Pavlova a jeho průkopnické výzkumy klasického podmiňování z počátku 20. století. Baštecká & Goldmann (2001) ve svém výkladu stresu začínají v roce 1915, kdy Walter Cannon vydal jednu ze svých slavných knih. Vágnerová (2004) kapitolu o stresu začíná rovnou citací Hanse Selyeho, který svůj stěžejní příspěvek k dané problematice publikoval v roce 1936. Začít nástin historie stresu některými milníky přelomu 18. a 19. století snad bude rozumným kompromisem mezi přístupem „historizujícím“ a uvedením pouze vyústění historických trendů.

1.1 Druhá polovina 18. století a dále Shora uvedený fyzikální zákon elasticity byl inspirativní pro pozdější přístupy ke stresu. Klíčová byla především myšlenka, že stres představuje externí požadavky na biologický, sociální či psychologický systém. (Lazarus, 1993) Zákon elasticity tak můžeme považovat za základní kámen tzv. environmentalistického či podnětového přístupu (environmental or stimulus perspective), který považuje stres předně za externí zátěž kladenou na organismus. Doublet (in Cooper, Dewe, 2000) poukazuje na jeden z trendů 18. století, který spočíval v tom, že při vysvětlování různých chorob a nemocí se čím dál častěji argumentovalo tzv. nervovou energií. Učenci té doby počali rétoriku o „vyčerpání nervové energie“ a obecně se předpokládalo, že vnější prostředí hraje v kauzalitě těchto obtíží nezanedbatelnou roli. Americký neurolog George Miller Beard v roce 1869 přichází s diagnózou neurastenie, která má sdružovat řadu symptomů způsobených zrychlujícím se životním tempem 19. století. Primárním příznakem neurastenie byl pocit paralyzující únavy. Beard předpokládal, že neurastenie postihuje především workaholiky (overachievers) z řad obchodníků, makléřů a intelektuálů. Avšak dle stanoviska Jeana Martina Charcota mohou být neurastenií sti-

~ 11 ~ 

ženi stejně tak příslušníci dělnické třídy, zejména tehdy pokud zažijí nepříjemnou emoční zkušenost s neznámým pracovním prostředím. Neurastenie byla nahlížena coby produkt doby, vedlejší efekt modernizace. (Johannissonová, 2006) Bez ohledu na problematičnost diagnózy neurastenie byla Beardova práce důležitá mimo jiné v tom, že sňala sociální nesouhlas s takovými obtížně vysvětlitelnými symptomy. Pomohla pacientům stanovit léčbu namísto primitivního moralizování a v neposlední řadě podtrhla roli společnosti ve vzniku duševních problémů. (Rosenberg in Cooper, Dewe, 2000) Destigmatizace však zdaleka nebyla definitivní. Úvahy o „vyčerpání nervové energie“ více či méně explicitně naznačují problém hospodaření s touto energií. Zásadní posun v problematice „nervové ekonomie“ znamenalo dílo C. Bernarda.

1.2 Claude Bernard (1813 - 1878) Francouzský fyziolog Claude Bernard učinil v 19. století významný objev - vnitřní prostředí organismů (milieu intérieur) se mění v mírných hranicích. Cílem je rovnovážný stav. Pakliže organismus nedokáže kompenzačními mechanismy obnovit rovnováhu, čili dojde k závažnější odchylce, individuum onemocní či dokonce zemře. (Selye, 1973) Podle Selyeho (in Cooper, Dewe, 2004) Bernard svým dnes již takřka legendárním bádáním motivoval další výzkumníky, aby se pídili po podstatě těchto adaptivních mechanismů, jejichž smyslem je kontinuálně udržovat rovnováhu vnitřního prostředí. Moderní encyklopedie (např. G. Fink a kol., 2007) vyzdvihují Bernarda coby zakladatele výzkumu role autonomního nervového systému v rámci stresové reakce.

1.3 Charles Robert Darwin (1809 - 1882) Darwin uveřejnil svoji vývojovou teorii v roce 1859 v díle „O původu druhů prostřednictvím přirozeného výběru“. Teorii evoluce postavil na třech základních pilířích, kterými jsou druhové variace, boj o přežití a přirozený výběr. Dle Darwina se jednotliví členové živočišných druhů od sebe vždy drobně liší, přičemž přežívají ty variace, které jsou dobře přizpůsobeny okolním podmínkám. (Plháková, 2006) Viděno prizmatem stresu, důraz se přesouvá z okolních podmínek na jednotlivce a jejich interindividuálně odlišné vlastnosti, které v procesu adaptace vykazují různou efektivitu. Darwinovo dílo podle Monroeho (2001) představuje počátek tzv. perspektivy odpovědí

~ 12 ~ 

(response perspective) ke stresu, který našel své pokračování především v příspěvcích Waltera Cannona a Hanse Selyeho. Zjednodušeně řečeno, perspektiva odpovědí chápe stres především jako reakci organismu na zátěž a ze schématu podnět-reakce (S-R) je to reakce, která je předmětem studia zastánců tohoto přístupu.

1.4 Výzkumy únavy a mentální hygiena Na přelomu 19. a 20. století se v USA množily hlasy, že místo analyzování elementů vědomí by se měly zkoumat spíše duševní procesy. Psychologové začali zkoumat funkce vědomí, zvláště pak v procesu adaptace vůči sociálnímu prostředí. Nemůžeme zde přehlédnout vliv Darwinovy teorie. Vzniknuvší směr získal název funkcionalismus. (Plháková, 2006) Podle Coopera & Deweho (2004) funkcionalismus připravil plodnou půdu pro výzkumy pracovního výkonu, únavy a mentální hygieny. Nicméně únava nebyla v tehdejší společnosti novým či dosud nediskutovaným tématem. Spíše naopak. Namátkou uveďme nálepku neurastenie, která pronikla do „arzenálu“ takřka každého lékaře. Tématiku únavy obsáhla např. díla sociologů Simmela, Durkheima a Webera (Johannissonová, 2006). Téma únavy postupně prostupovalo rovněž do sféry managementu. Koncept pracovní únavy se tak stal součástí tzv. vědeckého řízení (scientific management) čili Taylorovy koncepce managementu, na niž navazovali mnozí další autoři. (Newton, 1995) Různí badatelé začali upozorňovat na souvislosti mezi pracovním výkonem a únavou (např. H. Münsterberg, 1913). Mentální hygiena byla při svém vzniku rovněž vedena ideou zlepšení pracovního výkonu. Centrálními tématy byly prevence, diagnóza a zvládání méně závažných mentálních potíží pracovníků. Manažerské teorie postupně začaly více pozornosti věnovat člověku a jeho sociálním potřebám. (Rose in Cooper, Dewe, 2000) Na svou dobu novátorské výzkumy únavy se dočkaly modernějšího pokračování v padesátých a šedesátých letech 20. století, kdy se v pracovní psychologii zdraví (occupational health psychology), resp. pracovní psychologii a psychologii organizace (industrial and organizational psychology) horečně studoval pracovní stres.

~ 13 ~ 

1.5 Ivan Petrovič Pavlov (1849 - 1936) Pavlov zpravidla nebývá uváděn v historiích stresu, nicméně Křivohlavý (2001) jeho osobnost zmiňuje v souvislosti s experimenty, kdy psy vystavoval situacím, při kterých měli rozpoznat čím dál méně patrné rozdíly mezi geometrickými tvary. Takové stresové situace vedly k jevu, který Pavlov nazval „stržení vyšší nervové činnosti“. Sledoval při tom, jednak co se děje v organismu psa, jednak i chování psů za této zátěžové situace. Z Pavlovovy koncepce vyšly některé psychoneuroimunologické výzkumy. Pavlova nemůžeme nechat stranou z toho důvodu, že na základě jeho koncepce klasického podmiňování lze vysvětlovat některé emocionální reakce člověka. Později si ukážeme, že emoce jsou pro některé moderní teoretiky stresu zaštiťujícím tématem.

1.6 Walter Bradford Cannon (1871 - 1945) Americký fyziolog Cannon ve své laboratoři přiváděl zvířata do těžkých situací (např. je vystavil nadměrné teplotě) a sledoval, co se děje v předivu systému jejich fyziologických funkcí. Dospěl ke zjištění, že v situaci ohrožení dochází k mobilizaci celého organismu a k celkovému zvýšení činnosti sympatického nervového systému. Cannon je tak vedle Bernarda považován za průkopníka studia tzv. sympatoadrenálního systému při stresu. (Křivohlavý, 2001) Cannonův termín homeostáza (z řec. homoios - stejný, stasis - trvání, stání) označuje soubor seberegulačních mechanismů organismu, jejichž účelem je udržovat stabilitu vnitřního prostředí. Tyto mechanismy fungují právě prostřednictvím sympatického oddílu autonomního nervového systému. Poukazujíce na interindividuální variabilitu v efektivitě homeostatických procesů, Cannon otevřel evoluční tématiku. (Cooper, Dewe, 2000) Součástí Cannonova konceptu homeostázy je i tzv. poplachová reakce či reakce boj nebo útěk (fight or flight response). S termínem Cannon přišel v roce 1914 a označoval jím odpověď organismu na ohrožení, která má dvě základní behaviorální vyústění, a sice boj nebo útěk. Poplachově organismus může reagovat nezávisle na tom, zda je „objektivně“ potřeba bojovat či útočit. Cannon předpokládal, že v průběhu evoluce byli tvorové instinktivně vybaveni reagovat na strach útěkem a na zlobu útokem. Behaviorálnímu vyústění poplachové reakce předchází typické fyziologické projevy umožňující mobilizaci mentální a fyzické energie. (Cannon in Cooper, Dewe, 2000)

~ 14 ~ 

Skutečnost, že geneticky téměř neměnná psychofyziologická reakce na stres vede i nadále k vzestupu určitých fyziologických hodnot, avšak nový společenský kontext většinou již nevytváří příležitost k vyčerpání hromaděných energetických zdrojů, je většinou považována za hlavní potenciální riziko stresu pro zdraví. (Kebza, 2005) Cannon se sice zabýval emocemi v rámci fyziologie, avšak byl to právě on, kdo poukázal na dlouhodobé opomíjení fenomenologického aspektu emocí v medicíně. Ve své práci z roku 1928 si povzdechl, že není pochyb o tom, proč pacienti trpící subjektivně velmi nepříjemnými emocemi přestávají důvěřovat svým lékařům. (Cannon in Cooper, Dewe, 2000) Cannon takto vydláždil cestu pro psychosomatiku.

1.7 Psychosomatika V psychosomatice se počítá s tím, že člověk na vše reaguje celostně, duševně i tělesně, a při trvalé zátěži se ony reakce upevňují. Psychosomatika se zabývá takovými vztahy mezi psychikou a tělesnými reakcemi, jež mohou vyústit v trvalejší formace, které - jsou-li intenzivní a zároveň jako přirozené reakce nepochopitelné - jsou označovány za nemoci. (Poněšický, 2006) S patřičnou mírou zjednodušení můžeme tvrdit, že psychosomatická medicína, která začala vzkvétat ve dvacátých letech minulého století, si za předmět zájmu zvolila vztahy mezi prožíváním a nemocemi (Cooper, Dewe, 2000). Psychosomatika byla ve svých počátcích notně inspirována některými psychoanalytickými tezemi, avšak v současnosti je v jejím rámci aktuální např. daseinsanalytický či systemický proud. O rozvoj psychosomatiky se významně přičinil Franz Gabriel Alexander, který od třicátých let 20. století realizoval četné výzkumy. Alexandrova tzv. chicagská škola stanovila, že onemocnění jsou určována typickými intrapsychickými konflikty, vyvolávajícími životními situacemi a celkovými tělesnými podmínkami (zranitelností organismu). (Baštecká, Goldmann, 2001) Psychosomatický přístup vytvořil tradici zkoumání osobnostních proměnných, které zvyšují náchylnost či odolnost jedince vůči nemoci, resp. stresu. Alexandrovi bývá rovněž připisován popis dvou adaptačních mechanismů. Jedinec vystavený stresující situaci může reagovat tzv. autoplasticky (autoplastic adaptation), což spočívá ve snaze změnit sebe, potažmo vnitřní prostředí. Druhou možností je tzv. alloplastická adaptace (alloplastic adaptation), jež je manifestována snahou zvládnout situaci, resp. vněj-

~ 15 ~ 

ší prostředí. (Shaner, 2000) Ne nepodobně se v obecnosti o možnostech zvládání zátěžových situací později vyjádřili Lazarus se svou kolegyní Folkmanovou (viz dále). Pokračováním psychosomatické tradice byla práce M. Friedmana a H. Rosenmana z padesátých let minulého století. Tito dva američtí kardiologové popsali behaviorální syndrom, který bývá označován jako chování typu A (CHTA) a následně odstartovali eruptivní vlnu výzkumů. Pro jedince vykazující CHTA je charakteristická nadměrná snaha po výkonu spojená s úsilím splnit termínované úkoly za každou cenu. Navzdory různým kritickým výhradám je CHTA uznáno jako rizikový faktor pro vznik ischemické choroby srdeční. (Baštecká, Goldmann, 2001) O metodologických a konceptuálních otázkách z této problematiky u nás referovali např. Mohapl, Adámková, Skýpalová (1984). Implikace konstruktu CHTA došly nesčetných aplikací v oblasti prevence a zvládání stresu. U nás kupříkladu rady pro pracovní typ A, jakož i pro jeho protipól - pracovní typ B publikovali Bělohlávek a kol. (2006). V duchu tradice zkoumání ochranných (nověji salutogenetických) a rizikových činitelů pokračovali např. F. Dunbarová (osobnostní profil), Grossarth-Maticek (osobnostní typologie související s vulnerabilitou k různým onemocněním), J. Rotter (místo kontroly), A. Bandura (vnímaná vlastní zdatnost), S. Kobasová (nezdolnost) či A. Antonovsky (vědomí spojitosti).

1.8 Hans Hugo Bruno Selye (1907 - 1982) Původem Maďar Selye je považován za zakladatele tzv. kortikoidního pojetí stresu, tj. studia zvýšené funkce nadledvinek ve stresových situacích. Důvtipný student Selye v roce 1926 seznal, že když se pitvají dlouho hladovějící krysy, všechny části jejich těl mají nižší váhu (atrofují), s výjimkou nadledvin. To jsou - jak se následně ukázalo - hlavní stresové endokrinní žlázy. (Křivohlavý, 2001) Až o 10 let později vyšel v časopise „Nature“ Selyeho článek s názvem „Obecný adaptační syndrom“ (General Adaptation Syndrome - GAS). Podstatné bylo v článku zjištění, že bez ohledu na druh zátěže (stresoru) organizmy vykazují stále stejný soubor fyziologických odpovědí. Selye své myšlenky dále rozpracovával a nakonec tuto komplexní reakci rozdělil do tří fází: 1. Poplachová fáze - více méně koresponduje s poplachovou reakcí v Cannonově pojetí.

~ 16 ~ 

2. Rezistence - nastává, pakliže přetrvává expozice stresoru a je doprovázena různorodým poškozením tkáně. 3. Vyčerpání - se může projevit například depresí, v extrémním případě pak vede ke smrti. (Cooper, Dewe, 2000) Jak vzniklo pojmenování obecný adaptační syndrom, Selye (in Cooper, Dewe, 2000) vysvětluje celkem lapidárně - obecností je míněna ona nespecifičnost reakce, adjektivum adaptační je užito s ohledem na obrannou povahu celé reakce a konečně termín syndrom se vztahuje na koordinovanost a částečnou provázanost jednotlivých reakcí. Podle Lazaruse (1993) je coping, čili psychické zvládání zátěže, psychologickým ekvivalentem obecného adaptačního syndromu. Selye se zmiňoval i o tzv. adaptačních chorobách, mezi něž řadil kupříkladu žaludeční či dvanáctníkové vředy, řadu kardiovaskulárních onemocnění či bronchiální astma. Choroby tohoto druhu se podle Selyeho vyskytují v důsledku dlouhodobého trvání fáze rezistence, tedy za situace určité „remízy“ mezi silou stresorů a obranyschopností organismu. (Křivohlavý, 2001) Základem Selyeho fyziologického pojetí stresu je předpoklad existence nespecifického vzorce odpovědí v reakci na zátěž. Později ve svém životě Selye navrhl distinkci eustres dobrý stres, distres - špatný stres (Lazarus, 1993). Pozoruhodně na Selyeho autorství uvedeného rozlišení nebývá příliš často pamatováno (viz např. Baštecká, Goldmann, 2003 či Křivohlavý, 2001). Jde o svého druhu výjimku z vysoké personalizovanosti2 v sociálních vědách, která se zdá být ukazatelem jak výsadního postavení Selyeho ve výzkumu stresu, tak roztříštěnosti významu některých pojmů. Selyeho dílo přirozeně nebylo odbornou veřejností přijato bez výhrad, tím spíše, že se výzkumu stresu věnoval šest desítek let svého života. Pro Selyeho jakožto zastánce biomedicínského modelu byl přirozený určitý redukcionismus - nebral v úvahu psychologický (zejména kognitivní) aspekt stresové reakce (Křivohlavý, 2001). Šlo o jednu z hlavních kritických námitek a jako taková byla později kompenzována nejvýznamnějším pokračovatelem Selyeho, totiž R. Lazarusem (viz dále).

2

Personalizovaností zde rozumíme trvalé spojení teorií a pojmů s osobnostmi tvůrců a zastánců, jenž je tolik typické pro sociální vědy na rozdíl od věd přírodních (Kalhous, Obst a kol., 2002).

~ 17 ~ 

Pro přesnost se hodí uvést, že Selye používal celkem konzistentně Cannonův pojem homeostáza. Nicméně co se týče úzu termínu stres, došlo u něj k jistému názorovému vývoji např. v době vydání článku „Obecný adaptační syndrom“ se od užívání pojmu odklonil. (Mason in Cooper, Dewe, 2000) Sám autor tedy o stresu v roce 1936 nehovořil, i když je z didaktických důvodů účelné diskutovaný historický předěl pod pojem stres zařazovat. „Psychologický slovník“ od Sillamyho (2001) sice uvádí, že užívání termínu stres zavedl v roce 1936 Selye. Nicméně poválečný zájem o stres podle Newtona (1995) nelze přičíst na vrub Selyeho práci. Širokou veřejnost o legitimnosti tohoto konceptu přesvědčily až hrůzy druhé světové války, byly tak upevněny základy environmentalistického přístupu ke stresu a teprve následně mělo Selyeho dílo přilákat pozornost mas. Podobně vyzdvihuje důležitost druhé světové války pro studium stresu také Lazarus (1993).

1.9 Výzkumy životních událostí a každodenních starostí Podle Cassidyho (1999) vedlo obecné přijetí Selyeho konceptu nespecifičnosti řadu badatelů k hledání vztahu mezi různými životními událostmi a duševními nemocemi. Společným jmenovatelem těchto snah byl předpoklad, že psychosociální události, jakými jsou např. rozchod s partnerem či úmrtí blízkého člověka, mohou vzbuzovat stejné fyziologické reakce jako přímé fyzické stresory typu extrémního chladu či virové infekce. Připomeňme si, že Monroe (2001) řadí Selyeho do tzv. perspektivy odpovědí, v jejímž rámci je stres chápán jako reakce organismu na požadavky pramenící z prostředí. Pro Selyeho byly podněty podružné, sám věřil, že téměř všechny disponují potenciálem vyvolat stresový syndrom (Selye, 1966). Výzkumy v této oblasti popisují, vysvětlují a předvídají komplex odpovědí organismu na stresory. Naproti tomu v rámci environmentální perspektivy je stres pojímán jako externí zátěž, funkce podnětu. Studium životních událostí je pokračováním environmentálního přístupu ke stresu. Přirozeně nemůžeme všechen kredit přiznat výlučně Selyemu. Např. Baštecká & Goldmann (2003) v této souvislosti podobně jako Cooper & Dewe (2000) spojují trend výzkumu životních událostí s pracemi psychiatra Adolfa Meyera, který již ve třicátých letech 20. století zaznamenával životní události svých pacientů. A co že je zde vlastně míněno životními událostmi? Hanzlíček (1977-1984) životní událost vymezuje jako skutečnost, která se v životě jedince vyskytne nezávisle na jeho vůli a přitom závažně a dlouhodobě ovlivní navyklé činnosti či celý životní styl.

~ 18 ~ 

Cooper & Dewe (2000) rozdělují trend výzkumu životních událostí (life events) do dvou větví. Jedni badatelé usilovali o zachycení akumulovaného efektu série těžkých či závažných životních událostí (major life events), druzí se pokoušeli stopovat zdravotní důsledky méně závažných životních událostí negativního či pozitivního charakteru (daily hassles and uplifts). Zkoumání každodenních starostí (daily hassles) je neodmyslitelně spjato s výzkumem tzv. každodenních vzpruh3 (daily uplifts). Zde se budeme držet rozdělení na těžké životní události vs. každodenní starosti a běžné vzpruhy.

1.9.1 Zjišťování těžkých životních událostí Američtí psychologové Thomas Holmes & Richard Rahe v roce 1967 publikovali výsledky své studie zaměřené na porovnávání stresovosti těžkých životních událostí. Autoři se dotazovali tisíců pacientů, co těžkého v životě prožili, a žádali je, aby tyto jimi prožité těžkosti porovnali a naznačili odlišnou obtížnost jejich zvládnutí. (Křivohlavý, 2001) Holmes & Rahe předkládali pacientům „Stupnici těžkých životních situací“4 (Schedule of Recent Experiences - SRE) sestávající ze 43 událostí, které lze rozdělit na události indikující životní styl individua (např. nezaplacení parkovného) a těžké životní události (např. smrt manželky). Díky SRE mohla vzniknout „Stupnice sociálního přizpůsobení se změnám v životě“ (Social Readjustment Rating Scale - SRRS), jejímž účelem je zjistit míru ohrožení zdraví daného člověka, která je následkem kumulativního efektu zažitých těžkých životních událostí. (Cassidy, 1999) Administrací SRRS získáme skóre, které by mělo objektivně vypovídat o míře našeho ohrožení. Zjednodušené odvozeniny SRRS dodnes běžně nacházíme v různých časopisech zabývajících se životním stylem. Jak uzavírají Baštecká & Goldmann (2001), přes četné metodologické výhrady (např. každá změna je považována za zátěž) bylo prokázáno, že vysoký skór v SRE má souvislost s následným onemocněním - ať už duševním, nebo tělesným. Holmes & Rahe svou prací připravili odrazový můstek jak pro řadu podobně koncipovaných škál, tak pro metody a přístupy, které měly kompenzovat nedostatky jejich přístupu.

3

Křivohlavý (2001) se kloní k překladu posily, což je termín s behavioristickým nádechem. Na tomto místě od tohoto překladu odhlížíme proto, že Lazarus - nejvýznamnější badatel v dané oblasti stál v opozici proti behavioristickému redukcionismu. 4

Překlady obou škál dle Křivohlavého (2001).

~ 19 ~ 

1.9.2 Každodenní starosti a vzpruhy Úsilí měřit každodenní starosti a vzpruhy (daily hassles and uplifts) bylo do značné míry vzedmuto metodologickými spory provázejícími výzkum těžkých životních událostí. Na jeden z fundamentálních nedostatků upozorňují Cooper & Dewe (2000) - SRRS nezohledňovala proces, prostřednictvím něhož těžké životní události ovlivňují lidské zdraví. Řečeno specifičtěji s Bašteckou & Goldmannem (2003), SRRS opomíjela rozdílný význam událostí pro různé osoby (např. situace rozvodu bude pro přísného katolíka obsahovat významy ateistovi vzdálené). Lazarus (1993) si všímá epistemologického aspektu celé věci, když v této souvislosti poukazuje na přechod od redukcionistického paradigmatu S-R k zohlednění intervenující proměnné v rozšířeném schématu S-O-R. Počítání s intervenující proměnnou je ve své podstatě důrazným zohledněním interindividuálních rozdílů. S přihlédnutím k „triarchickému“ přístupu, jak jej uvádí Monroe (2001), bychom pak mohli tvrdit, že ve výzkumu stresu nazrál čas překročit omezení daná jednostrannostmi jak environmentální perspektivy, tak perspektivy odpovědi. Měla vzniknout tzv. interakcionistická perspektiva. Jakže se vlastně tento významný posun udál?

1.10 Richard Stanley Lazarus (1922 - 2002) Americký psycholog Richard Lazarus se studiu stresu věnoval přibližně 50 let a je Bašteckou & Goldmannem (2003) více než právem vedle Cannona a Selyeho považován za jednoho ze tří otců stresu. Podle přesvědčení Coopera & Deweho (2002) to byla právě kritika ze strany Lazaruse a jeho kolegů, která šla ve sporu o validitu zjišťování těžkých životních událostí nejvíce slyšet. Lazarus (in Cooper, Dewe, 2002) za hlavní důvod konstrukce Škály starostí (Hassles Scale - HS) pokládal nutnost podchytit široké spektrum každodenních problémů tak, jak je vnímá a chápe individuum. Do hry tedy přichází intervenující proměnná v podobě kognitivního ohodnocení. Snaha objektivizovat externí události se z Lazarusova pohledu jeví být neplodnou. Naopak v jeho pojetí jsou přesnější mírou stresu a jeho dopadů na zdraví subjektivně hodnocené každodenní události5.

5

V tomto pojetí nelze hovořit o životních událostech tak, jak je definuje Hanzlíček (1977-1984).

~ 20 ~ 

HS sestává ze 117 položek, přičemž jde o dotazy na věci, které lidi uvádějí do napětí a které, je dráždí, trápí, frustrují apod. Škála byla kritizována primárně proto, že obsahuje položky, které mohou být interpretovány jak jako důsledky, tak i zdroje stresu. (Křivohlavý, 2001) Akademická polemika, k níž došlo mj. na stránkách „American Psychologist“, vyústila v roce 1988 v revidovanou stupnici s názvem „Škála starostí a vzpruh“ (Hassles and Uplifts Scale). Zde již byly sporné položky odstraněny a počítalo se rovněž s pozitivním vlivem tzv. běžných vzpruh. (Cooper, Dewe, 2002) Dohady však měly pokračovat. Costa & McCrae (1990) vznesli kritiku vůči Lazarusovu pojetí, jehož nosnou myšlenkou bylo, že onou intervenující proměnnou je kognitivní ohodnocení. Schéma S (tj. událost či podnět) - O (kognitivní zhodnocení) - R (ne / stres, v případě stresu jeho zvládání) napadli v tom smyslu, že pokud položky ve škále nelze oprostit od kognitivního ohodnocení, pak škála měří spíše osobnost, resp. neuroticismus, než stres jako takový. Dílčího obhájení ze strany Costy & McCrae (1990) se dočkala environmentalistická perspektiva, když vyvodili, že měřit objektivní externí události je zcela na místě, neboť některé z nich jsou stresující pro většinu populace. Lazarus (in Cooper, Dewe, 2002) svým kritikům dal částečně za pravdu, ale odvětil otázkou - a nemůže to prostě být proces kognitivního ohodnocení, který hraje v kauzalitě důležitější roli než neuroticismus? Svou odpovědí Lazarus jednak rozdmýchal kontroverzi situacionismus vs. dispozicionismus, jednak zdůraznil interakcionistickou povahu svého smýšlení. Nyní si představme Lazarusovy příspěvky ke studiu kognitivního zhodnocení, zvládání stresu a k problematice emocí.

1.10.1 Zhodnocení a zvládání (coping) Lazarus mnoho let svého života věnoval projektu s názvem „Berkeley Stress and Coping Project“, jehož realizaci můžeme rozdělit do tří fází. Od roku 1957, kdy Lazarus přijel do Californského Berkeley, se zabýval problematikou kognitivního zhodnocení. Druhá fáze projektu koresponduje s šedesátými lety minulého století. To Lazarus, jakožto vedoucí katedry psychologie na tamější univerzitě, zkoumal emoce a coping. Poslední fáze (19771988) byla především ve znamení snahy aplikovat dřívější zjištění na běžný život. (Lazarus in Cooper, Dewe, 2002)

~ 21 ~ 

V centru Lazarusova zájmu byl psychologický stres, který je odlišný od stresu fyziologického. Zjednodušeně lze říct, že fyziologické stresory produkují Selyeho GAS, avšak psychologické (či psychosociální) stresory se od fyziologických stresorů zásadně odlišují. Mediátor určující, zda bude odpovědí na vnější okolnosti psychologický stres či nikoli, je kognitivní zhodnocení. (Lazarus, 1993) Koncept kognitivního zhodnocení představuje radikální posun v moderním pojetí stresu. Jeho význam tkví mimo jiné v tom, že stres zde přestává být jednodimenzionálním konstruktem. V dřívějších letech byl stres z psychologického hlediska zaznamenáván co do míry aktivace6. Lazarus díky svému konceptu vnáší do hry kvalitativní hledisko. Lidé podle Lazaruse provádějí trojí zhodnocení (Stuchlíková, 2002). V průběhu primárního zhodnocení (primary appraisal) se pokoušíme posoudit, zda je v nastalé události něco v sázce. V tento moment se rozhodujeme, zda jsme utrpěli ztrátu (harm), jsme v ohrožení (threat), čelíme nějaké výzvě (challenge) nebo lze očekávat nějaký zisk (benefit). (Lazarus, 1993) Ve své odpovědi Lazarus Costovi & McCraemu vlastně zdůraznil jednak dynamiku tohoto procesu, jednak jeho závislost na dalších proměnných (ty budou popsány níže). Sekundární zhodnocení (secondary appraisal) spočívá ve zvažování možností, jak nastalý stav zvládnout, dostáváme se tedy k tématu copingu. Nejde však o zvládání samotné, nýbrž o zvažování dostupnosti a adekvátnosti prostředků zvládání. Poté, co dotyčný aplikuje některý ze způsobů zvládání, přichází na pořad znovuzhodnocení (reappraisal) coby zpětná vazba. (Stuchlíková, 2002) S cílem zmapovat paletu strategií stresu autorský kolektiv pod vedením Lazaruse a Folkmanové sledoval 85 manželských párů v průběhu šesti měsíců. Na základě získaných poznatků byl sestaven diagnostický nástroj „Dotazník způsobů zvládání stresu“ (Ways of Coping Questionnaire - WCO). (Křivohlavý, 2001) Dotazník byl později revidován a vznikaly jeho obdoby pocházející z jiných autorských kolektivů, jakož i metody řešící některé nevýhody striktně psychometrického přístupu. Lazarus byl v opozici vůči rysovému přístup, který předpokládá určitou stabilitu strategií zvládání. Coping je v Lazarusově pojetí výsostně kontextuální a jako takový se mění v průběhu času a napříč různými situacemi. Nemůžeme kategoricky tvrdit, že zvládání

6

Počátky kvalitativního pojetí stresu lze identifikovat v díle Selyeho, který rozlišil eustres a distres, nicméně důsledně nepopsal psychologické a fyziologické rozdíly mezi těmito stavy. (Lazarus, 1993)

~ 22 ~ 

zaměřené na problém (problem-focused coping) je efektivnější než zvládání zaměřené na emoci (emotion-focused coping). (Lazarus, 1993) Zmíněné dvě kategorie jsou pouze jedním z mnoha poznatků, které Lazarusovi zaručují místo v oborových učebnicích. Jak bylo uvedeno v úvodu této podkapitoly, Lazarus na určitou dobu změnil svůj přístup, aby se pokusil o integraci dvou doposud spíše separátně studovaných témat - stresu a emocí.

1.10.2 Lazarus a emoce Stres lze dle Lazaruse (1993) chápat jako téma podřazené emocím. Zhodnocení hraje v Lazarusově teorii emocí roli prvku, který spojuje zátěž spolu s osobnostními proměnnými, jakými jsou motivy a mínění. Zakoušet emoci předně znamená mít nějaký cíl. Bez cíle nic není v sázce, a tudíž není důvod prožívat nějaké vzrušení. Lazarus shrnuje, že většina autorů přisuzuje polaritu emoce tomu, zda jsou podmínky v rámci stresové zkušenosti zhodnoceny jako příznivé či nepříznivé stran možností dosažení cíle. Lazarus předpokládá prvenství kognice. Čili abychom mohli prožívat emoce, musíme v souvislosti s vlastními cíli a míněními nějakou situaci zhodnotit. Tak kupříkladu zlost je v Lazarusově modelu důsledkem frustrace při snaze dosáhnout subjektivně důležitého cíle. Podkladem zlosti je pak přisouzení příčiny druhé osobě v souvislosti s míněním, že zodpovědná osoba konala úmyslně. Tato série zhodnocení může probíhat na podvědomé úrovni. (Lazarus, 1993)

1.10.3 Lazarus a jeho kritikové Stuchlíková (2002) shrnuje výhrady různých autorů vůči Lazarusově teorii - někteří argumentovali, že kognitivní zhodnocení není prvotní (např. Schachter), jiní prosazovali oddělenost kognice a afektů (zejména Zajonc), zatímco další věří, že interakce kognitivních a emocionálních procesů je složitější. Již na základě letmého prostudování poznatků navazujících na dílo I. P. Pavlova lze pochybovat o takřka stoprocentní racionalitě člověka, jak ji líčí Lazarusova teorie. Lazarus (1993) sice vedl v patrnosti např. ochromující vliv silných afektů, avšak předpokládal, že lidé jsou většinu času tvory racionálními.

~ 23 ~ 

1.11 Od Lazaruse k éře svépomoci, stres managementu a dále Výzkumy únavy a mentální hygieny daly vzniknout studiu pracovních stresorů a jejich dopadů. Arnold a kol. (2007) uvádějí šetření, která identifikovala jako rizikové např. špatné pracovní podmínky, práci na směny, nebezpečí na pracovišti, zavádění nových technologií, nejasné role v organizaci, problémy s pracovní odpovědností, problémové pracovní vztahy či problémy s propojením domova a práce. Cooper & Dewe (2002) na několika stranách své knihy ilustrují, jak velkým oborem se v druhé polovině 20. století stalo zkoumání stresu a strategií zvládání. Publikovaly se články, výzkumy, dotazníky a vedly se spory o metodologickou korektnost toho kterého přístupu. Můžeme hovořit doslova o explozivní produkci v oborech zkoumajících stres (a není jich málo!), což mělo za následek takové rozšíření a rozmlžení významu samotného pojmu stres, že vznikla dokonce antistresová iniciativa. V různých magazínech, novinách a populárních knihách se autoři podělovali (a dodnes podělují) o svépomocné programy či techniky (např. relaxační cvičení, meditace, biofeedback či alternativní životní filozofie). Vzniknuvší stres management má být prevencí a intervencí nejen na laické úrovni, nýbrž i formálně v rámci složitých organizačních struktur (viz témata jako restrukturalizace, řízení lidských zdrojů apod.). (Cooper, Dewe, 2002) Odolnost vůči stresu se někdy ztotožňuje se schopností zůstat zdravý. (Baštecká, Goldmann, 2001) Ta stejná odolnost je v současnosti běžně uvažována v biologických, psychologických, sociálních a dalších relacích.

~ 24 ~ 

2 DEFINUJEME STRES 2.1 Co je to tedy stres? Aldwinová a kol. (2007) citují Masona (1975), který vypočítává tři způsoby, jak lze definovat stres, resp. jak je stres běžně definován: 1. Stres jako externí podnět (stresor). 2. Stres jako vnitřní stav organismu (někdy se v této souvislosti hovoří o zátěži - strain). 3. Stres jako zkušenost ústící ze vztahu mezi osobou a jejím prostředím. Celou shora uvedenou historií zkoumání stresu se prolíná „triarchický“ přístup ke stresu podle Monroeho (2001). Vidět lze více než paralely s kategorizací Masona. Obecně vzato, jde o rozklad schématu S-O-R (viz dále). Perspektiva podnětů či environmentální perspektiva (stimulus or environmental perspective) - existují externí podmínky, které jsou pro organismus objektivně zatěžující a jako takové je účelné je měřit. Z významných autorů tento přístup prosazovali např. T. Holmes & R. Rahe. Perspektiva odpovědí (response perspective) - stres je odpovědí organismu na zatěžující podmínky, přičemž jedinci se co odpovědí více nebo méně liší. Perspektivu odpovědí reprezentují např. díla W. Cannona či H. Selyeho. Interakcionistická perspektiva (environment-organism interaction perspective) - stres je výsledkem dynamického vztahu mezi organismem a jeho prostředím, organismus zastává aktivní roli. Organismus je intervenující proměnnou rozhodující o tom, zda výsledkem interakce mezi ním a prostředím bude či nebude stav subjektivně zakoušený jako nepříjemný, stresující. Významnými představitelem interakcionistické perspektivy je R. Lazarus. Cannon a Selye se zaměřili na fyzický stres, naopak Lazarus na stres psychologický (někdy též emoční či emocionální), který je v této práci zdůrazněn. Psychologický stres, je typický pro člověka, v jeho dynamice hraje důležitou úlohu kognitivní zhodnocení a odlišuje se od stresu fyziologické či fyzického. Podněty způsobující fyzický stres (např. extrémní teplo či zima) ničí tělesné tkáně přímo, zatímco v případě emočního stresu se předpokládá možnost

~ 25 ~ 

nepřímého poškození. Fyzický stres je možné dále diferencovat např. podle kvality stresorů. Zcela mimo zorné pole této práce stojí stres v technickém pojetí. Moderní výzkumy ukázaly, že oba výše uvedené druhy stresu, fyzický a psychický, jsou pevně spojeny - fyzický stres přechází neoddělitelně do psychického, přičemž prožitek psychického stresu může být navozen nejen vlastním fyzickým poškozením, ale též jen jeho očekáváním. (Kebza, 2005) V rámci perspektivy podnětů se výzkumníci zaměřují na negativní a na pozitivní životní faktory. Jednotlivé nepříznivé vlivy (stresory) mohou vést k tíživé osobní situaci člověka. Autoři pátrající po pozitivních životních faktorech (salutorech) předpokládají, že tyto člověka posilují, povzbuzují a dodávají mu sílu. (Křivohlavý, 2001). Za stresory můžeme považovat jakékoliv podněty s potenciálem narušit rovnováhu (homeostázu) organismu. Jde např. o různé těžké životní události, každodenní starosti, neřešené vývojové otázky či náhlé traumatizující události (Baštecká, Goldmann, 2001). Ze sociologického hlediska můžeme za stresor považovat např. anomii. Mezi salutory patří kupříkladu přijetí dobrých zpráv, potěšující návštěva či jiné formy sociální opory (Křivohlavý, 2001). Vliv stresorů a salutorů se odvozuje nejen od jejich kvality, nýbrž i od jejich kvantity, působení v čase či jiných charakteristik. Mohapl (1988) rozlišil tři druhy stresorů podle časových charakteristik. Při akutním stresu je vystavení zátěži náhlé, krátkodobé, odpověď organismu silná, a proto se může stát, že odpověď je až neúměrná situaci. Na chronický čili dlouhodobý stres se organismus podle názoru autora lépe adaptuje. Nejnáročnější je podle Mohapla pro organismus vystavení intermitentnímu (přerušovaně působícímu) stresoru. Podněty se však nějak „lámou“ a není možné je striktně oddělovat od intervenující proměnné jménem osobnost. Stejně tak neodpovídá reálným podmínkám prostý výčet reakcí bez přihlédnutí k osobnostním proměnným. Na tomto místě (a dále) je třeba vzít zavděk didaktickému zjednodušení. Mezi výzkumná témata perspektivy odpovědí patří např. reakce bezmocnosti a beznaděje, časový průběh krize, posttraumatická stresová porucha, post-shooting trauma7 či výroční

7

Post-shooting trauma je poměrně závažná stresová reakce, kterou člověk zakouší následně po použití střelné zbraně. Více např. Čírtková (2006).

~ 26 ~ 

reakce. Zde se ovšem již pomalu stírá rozdíl mezi stresem jako stavem organismu a samotným zvládáním stresu - copingem. Dosud jsme o stresu hovořili jako o typu a trvání externí zátěže, jako o fyziologické, emoční a behaviorální reakci organismu a v neposlední řadě také jako o transakci mezi jedincem a jeho prostředím. Proč všechna tato někdy zdánlivě nesouvisející témata budí tolik zájmu?

2.2 Co činí stres tak přitažlivým? Aldwinová a kol. (2007) píší o třech hlavních důvodech, proč se lidé stresem zabývají. Za prvé jsou to konkrétní bio-psycho-sociální důvody každého z nás, které bychom mohli souhrnně označit za přirozený zájem (intrinsic interest). Dále autoři spojují stres s psychosociálními a biomedicínskými modely adaptace.

2.2.1 Přirozený zájem Někdy jen těžko hledáme příměr ke stresujícím událostem našeho života. Nosným motivem večerních televizních zpráv je sdělit, co hrozného se na různých místech světa stalo a jak znepokojující jsou výhledy do budoucna. Obsah našich každodenních neformálních rozhovorů je z nemalé části vyplněn více či méně závažnými starostmi. Příznačné jsou různé telenovely či laciné televizní seriály, kde jsou herci nuceni přehrávat emoční reakce. (Aldwinová a kol., 2007) Můžeme jen spekulovat, čím je tento přirozený zájem o stres motivován. Variant je celá řada. Možná se nám díky tomu dostává katarze, respektive jedné její formy, kterou Prochaska & Norcross (1999) označují za dramatickou úlevu. Úlevné pocity jsou v tomto případě důsledkem pozorování emočně nabitých scén a v jistém smyslu tak lze uvažovat o zvládání zaměřeném na emoční stav (viz dále). Jiným důvodem, proč frekventovaně vyhledáváme, pozorujeme a diskutujeme svízelné situace druhých, by mohla být snaha o tzv. srovnávání se směrem dolů. Tento psychologický mechanismus spočívá v komparaci své současné situace s nezáviděníhodnou situací druhého, čímž se dochází k závěru, že „není až tak zle a mnozí jsou na to vlastně daleko hůře“. Šířeji o této problematice např. v knize „Sociální psychologie“ (2008), kterou editovali J. Výrost & I. Slaměník.

~ 27 ~ 

Aldwinová a kol. (2007) nabízejí evoluční vysvětlení přirozeného zájmu, když citují neuropsychologické studie s poukazem na skutečnost, že zapamatování emočně nabitých okamžiků je efektivnější než v případě zážitků emočně fádních. Uchování zdrojů stresu a způsobů jak jim čelit v dlouhodobé paměti je adaptivní, jelikož zvyšuje pravděpodobnost, že se stresorům budoucnosti vyhneme, anebo se s nimi efektivně vypořádáme. Ona efektivnost by se měla být do jisté míry zaručena již tím, že s větší pravděpodobností napodobíme chování vzoru, který je na základě různých indikátorů považován za úspěšný. Problematiku tzv. zástupného zpevňování ve svých pracích experimentálně doložil A. Bandura. (Hall, Lindzey, 2002) Ze sociologického hlediska již v první polovině dvacátého století Durkheim (in Aldwinová a kol., 2007) postuloval, že zátěžové emoční nabuzení ve skupinovém kontextu slouží primárně jako zdroj pocitů sounáležitosti. V této souvislosti si stačí vybavit všemožné iniciativy „na pomoc obětem…“ a emotivní spoty, které je uvozují.

2.2.2 Stres a psychosociální modely adaptace Některé psychopatologické modely kladou hlavní odpovědnost za vznik poruchy či nemoci na jedince. Tak kupříkladu v klasické psychoanalýze jsou to nevědomé vnitřní konflikty a fixace jedince, které determinují rozvoj psychopatologických symptomů. Podobným způsobem usuzují i různé biomedicínské modely psychopatologie - např. defektní neurotransmise jako hlavní příčina deprese. Sociologové a antropologové nabídli alternativní způsob chápání etiopatogeneze - společnost a kultura mohou provokovat psychologický stres a nemalou měrou formují jeho projevy. Sociální faktory rovněž nesou odpovědnost za to, jaké chování, myšlení a prožívání je považováno za normální. Psychosociální modely vulnerability vůči stresu berou v potaz důležitost environmentálních a osobnostních proměnných. (Aldwinová a kol., 2007) Biologické proměnné se nevylučují, nicméně v porovnání osobnostními proměnnými a vlivy prostředí v rámci tohoto přístupu zastávají spíše podružnější roli. Ostatně jsou to právě biomedicínské modely adaptace, které pomyslné misky vah vyrovnávají.

2.2.3 Stres a biomedicínské modely adaptace R. Ader & N. Cohen v roce 1975 ve svém experimentu s krysami použili teorii i metodiku Pavlovových podmíněných reflexů a zjistili, že imunitní činnost je v interakci s nervovým systémem a že podléhá obecným zákonitostem asociativního učení. Tímto průlomovým

~ 28 ~ 

zjištěním byla podnícena celá řada podobných prací. Některé pokusy byly prováděny ještě na krysách, jiné na lidech. Vznikla oblast bádání se souborným názvem psychoneuroimunologie. (Křivohlavý, 2001) Psychoneuroimunologie je věda, která studuje vzájemné vztahy mezi psychikou, neuroendokrinním a imunitním systémem, včetně dopadů těchto stavů na zdraví. (Aldwinová a kol., 2007) Křivohlavý (2001) ilustruje předmět studia psychoneuroimunologie prostřednictvím výčtu různých pokusů prováděných na lidech, např. vliv chronického stresu na hojení ran, vliv zkouškového stresu na imunitní činnost, vliv opuštěnosti a osamocenosti či vliv emocí na činnost imunitního systému. Psychoneuroimunologie je v současnosti velmi dynamicky se rozvíjející až nepřehledný obor. Po zběžné rešerši výzkumných zjištění lze narazit na jeden zásadní rozpor v některých pokusech byl prokázán negativní vliv stresu na činnost imunitního systému, v jiných naopak pozitivní vliv na tuto činnost. (Křivohlavý, 2001) Evans se svými spolupracovníky (1997) se snažil dokázat, že rozdíly mezi studiemi co do vlivu stresu na imunitní systém zmizí, pokud přihlédneme k působení stresorů v čase. Akutní stresory - kam lze zařadit každodenní starosti - podle předmětného výzkumu vedou k vzestupu činnosti imunitního systému, v případě chronických stresorů je tomu naopak. Šolcová & Kebza (2007) výstižně přiřazují poznatky získané týmem pod vedením Evanse k nejvýznamnějším teoretikům stresu - Cannonovi, Selyemu, Lazarusovi. V situaci, kdy je potřeba zvládnout nějaký úkol, vypořádat se s výzvou, je aktivován sympatiko-adrenální systém (Cannonův model). S tím kontrastují situace, kdy není možno dostat stresor pod kontrolu, splnit úkol, vypořádat se s výzvou, tj. situace, kde má stresor chronický charakter. V případě chronických stresorů je aktivován hypotalamo-hypofyzární systém (Selyeho koncepce). Rozhodnutí o tom, zda je stresor vnímán jako zvládnutelný, je založeno mj. na kognitivním zhodnocení nároků, které jsou na člověka kladeny, ale i zdrojů, které jsou k dispozici pro jejich zvládnutí (Lazarusovo pojetí). Na straně jedince je důležitá prožívána kontrola nad situací coby pocit, že je možné situaci zvládnout. Výzkumy naznačují, že lidé preferují předpověditelné situace, i když se jedná o negativní podněty. Nabízí se analogie s některými koncepcemi odolnosti, které pokládají prožívanou kontrolu nad situací za salutoprotektivní prvek. (Kebza, Šolcová, 2007) Podle všeho se Lazarus řídil správným kompasem, když flotilu s nápisem stres na plachtách nasměroval do přístavu nesoucího jméno emoce.

~ 29 ~ 

3 ZVLÁDÁNÍ STRESU Zvládání stresu (coping8) stanulo v centru výzkumné pozornosti díky všeobecnému uznání osobnosti jako intervenující proměnné. Zjišťované rozdílné reakce na tytéž podněty přestaly být konceptualizovány jako chyby měření, variabilita odpovědí se začala zkoumat jako důsledek interindividuálních rozdílů. Obnovený zájem o zkoumání mentálních, zejména poznávacích procesů vedl k tomu, že kognitivní psychologie na akademické půdě nahradila behaviorismus. I když tato změna proběhla postupně a bez dramatických zvratů, bývá označována jako kognitivní revoluce v psychologii nebo ve vědách o člověku. (Plháková, 2006) Na tomto místě je třeba podotknout, že vedle redukcionisitického behaviorismu v západním světě existovaly - byť mimo hlavní proud - psychodynamická a fenomenologická psychologie. V roce 1955 čili ještě před nástupem kognitivní revoluce termín coping v anglosaském světě primárně označoval vyzdívku či zdivo (Aldwinová a kol., 2007). Soudobá západní kultura je posedlá výkonem, přičemž jedním z prostředků či podmínek jeho dosažení je zvládnutí stresu. Není tudíž divu, že frekvenci, s jakou jsou nám servírovány svépomocné publikace, novinové články nebo televizní spoty na téma „jak zvládnout…“, lze přirovnat ke kadenci kulometu. Nicméně úspěšný výkon může působit jak prostřednictvím pozitivních pocitů, tak vyřešením nějakého objektivního problému jako strategie z vládání stresu.

3.1 Proč se zajímáme o zvládání stresu? Aldwinová a kol. (2007) kategorizují důvody zájmu o zvládání stresu obdobně jako v kapitole o stresu.

3.1.1 Přirozený zájem Pokud se zajímáme o nějaký problém, pak je přirozenou snahou každého z nás zjišťovat jeho možná řešení. Konec konců toto bylo částečně zdůvodněno v kapitole o stresu.

8

„American Heritage Dictionary of the English Language“ stopuje původ termínu „coping“ až do starého Řecka: staro. angl. copen, coupen (zasáhnout) ze staro. fr. couper z lid. lat. colpare z pozdní lat. colpus z lat. colaphus z řec. kolaphos (rána protivníkovi v pěstním souboji).

~ 30 ~ 

3.1.2 Mytopoetické kořeny Lze spekulovat, zda přirozený zájem o stres a jeho zvládání nesouvisí s naší odvěkou fascinací hrdiny, kteří i přes nepřízeň osudu dokázali překonat rozličné překážky. Na strukturální podobnosti hrdinných mýtů po celém světě upozornil v roce 1909 Otto Rank, jehož pojednání svébytným způsobem rozvíjel Carl Gustav Jung postulátem archetypu hrdiny (Černoušek, 1996). Hrdinové napříč kulturami tedy vykazují podobné charakterové vlastnosti či ctnosti, mezi které můžeme zařadit moudrost, odvahu či spravedlnost. Moderní psychologická klasifikace těchto charakteristik, jakož i nástroj jejich měření pochází z pera Ch. Petersona a M. Seligmana (podrobněji Peterson, Seligman, 2004).

3.1.3 Změny v sociálních rolích Lidská stresová reakce je v nemalé míře určována sociálními normami, které jsou psanými i nepsanými pravidly jak se chovat při řešení toho kterého problému. Společenské změny posledních let s sebou přinášejí nutnost revize zaběhlých vzorců chování, staré normy a způsoby zvládání přestávají platit. (Aldwinová a kol., 2007) Příkladné jsou výzkumy Hornerové z 60. let, prostřednictvím kterých autorka demonstrovala společensky maladaptivní zvládání stresu u žen. Ty pod vlivem sociálního tlaku předstíraly neschopnost a nevýkonnost. V obavě, že v případě úspěchu budou odmítnuty, raději sklouzly k společenskému stereotypu nevýkonné ženy. (Hornerová, 1969) Ranzettiová & Curran (2003) označují souhrn institucionalizovaných vymezení mužské a ženské role jako pohlavně-genderový systém společnosti. Zájmem o gender se však problematika změn v sociálních rolích zdaleka nevyčerpává. Uvažovat lze např. v termínech makroekonomických změn, kdy dnes aktuální tzv. globální hospodářská krize může klást na některé jedince požadavky, s nimiž doposud nebyli konfrontováni.

3.1.4 Zvládání stresu a psychosociální modely adaptace Stres je výslednicí jak situačních, tak osobnostních vlivů. Zvládání stresu tudíž může vyžadovat, aby jedinec ve stresu změnil své prostředí anebo sebe sama. Předpokládá se, že lidé se mohou učit novým dovednostem zvládání stresu. (Aldwinová a kol., 2007) Folkmanová & Moskowitz (2004) vyjádřili přesvědčení, že předpoklad naučitelnosti zvládání stresu byl prekurzorem intervenčních programů zaměřených na specifické problémy

~ 31 ~ 

se zvládáním těžkostí. Jako příklad takového přístupu lze uvést nácvik sebeovládání, kdy se osoba vystavuje situacím, ve kterých je třeba přemáhat překážky, přičemž se postupuje od snazšího k obtížnějšímu (Kratochvíl, 2002).

3.1.5 Zvládání stresu a biomedicínské modely adaptace Jak je možné, že někteří lidé při srovnatelném zatížení nevykazují známky choroby, a jiní ano? Jedno z možných vysvětlení nabízí koncept fyziologické odolnosti - příčinou mohou být faktory genetické, fyzická kondice či kupříkladu výživa. Z biomedicínského hlediska je rovněž podstatné, jak pacienti reagují na tzv. somatická onemocnění, jakým způsobem je zvládají. Různé studie naznačují souvislosti mezi způsoby zvládání onemocnění, průběhem onemocnění a délkou života. (Aldwinová a kol., 2007)

3.2 Rozlišujeme adaptaci, strategie zvládání a emoční reakce Zvládání stresu lze široce vymezit jako vzájemně se ovlivňující působení bezprostředních reakcí ve stresové situaci, dlouhodobějších charakteristik vzorců lidského chování a důsledků již prožitých stresových reakcí (Kebza, 2005, str. 119). Jak lze však zvládání stresu odlišit od dalších pojmů? Adaptace je zastřešující pojem, jemuž můžeme podřadit pojmy jako stres, proaktivní zvládání stresu, strategie zvládání stresu, habituální chování, zvládací reakce či emoce. Plháková (2006) si všímá, že myšlenka o adaptační funkci mentálních procesů byla poprvé explicitně vyjádřena v knize „Principy psychologie“ od Herberta Spencera. V současnosti lze pozorovat zdomácnění této myšlenky napříč různými psychologickými směry. Aldwinová a kol. (2007) citují Aspinwallovou & Taylorovou, které své ruce otiskly do akademického „Hollywood bulváru“ v roce 1997. Autorky se proslavily návrhem teorie tzv. proaktivního copingu (proactive coping), který lidé používají, aby se vyvarovali problémům. Příkladem proaktivního (nebo též anticipativního) zvládání je natankování plné nádrže u motorového vozidla, čímž se člověk v důsledku vyhne problémům, které by mohly nastat na trase, kde není mnoho čerpacích stanic. O proaktivním zvládání stresu u nás referovali např. Šolcová, Lukavský & Greenglassová (2006). Nicméně o zvládání stresu můžeme hovořit do té míry, do jaké jde o nevšední problémy, tedy situace, na něž člověk není zvyklý a kdy musí aktivně jednat. Habituální chování typu čištění si zubů nelze považovat za coping. Veškeré automatizované reakce, schopnosti a

~ 32 ~ 

dovednosti, které jsou součástí naší rutiny, je třeba odlišovat od zvládání stresu. Tyto sice mohou být zdroji odolnosti vůči stresu či zdroji strategií zvládání, ovšem ne zvládáním jako takovým. (Aldwinová a kol., 2007) Podobně mohou být zdroji strategií zvládání způsoby chování získané prostřednictvím zástupného zpevňování. Křivohlavý (2001) píše o tzv. zvládacích reakcích (coping9 reactions), které jsou vrozené a probíhají obvykle bez účasti našeho vědomí, tj. automaticky. Příkladem takové zvládací reakce může být reflexivní zavření oka jako adaptivní odezva na prašné prostředí. Zpřítomněme si kapitolu o historii zkoumání stresu, na jejímž konci je citován předpoklad Lazaruse, že kognitivní zhodnocení mohou probíhat na podvědomé úrovni, automaticky. Zejména z fenomenologického hlediska tedy budeme v některých případech jen velmi těžko rozlišovat mezi zvládáním stresu, habituálním chováním a zvládacími reakcemi. Jako kandidát na fundamentálního činitele, díky němuž můžeme mezi těmito třemi kategoriemi rozlišovat, se zdá být vhodná novost, a tím pádem i jistá náročnost situace. Jinak řečeno - pokud situaci vnímáme jako problém, je třeba nasadit strategie zvládání stresu. Strategie zvládání stresu sestávají jak z kognitivní, tak z behaviorální složky a jejich účelem je zvládání problémů včetně vztažných negativních emocí (Folkmanová, Lazarus, 1980). Problém vyžadující aplikaci strategie zvládání lze šířeji vymezit i jako změnu významu - např. rutinní dopravní zácpa se promění v problém, pokud se znenadání ocitneme v časové tísni (Aldwinová a kol., 2007). Taktéž bezděčné emocionální reakce není možné pokládat za coping. Zakoušení smutku a pocitů bezvýchodnosti není copingem, nýbrž výsledkem stresu a jeho zvládání. Ale exprese emocí (např. křik na někoho), pakliže je účelem řešení problému, může být jak strategie zaměřená na řešení problému, tak strategie zaměřená na vyrovnávání se s emocionálním stavem. (Aldwinová a kol., 2007)

3.3 Teoretické přístupy ke zvládání stresu Preferenční teoretické stanovisko určuje, na jaké proměnné se při zkoumání copingu ten který autor zaměří a jakým způsobem je bude zkoumat. Teoretická koncepce se odráží rovněž v definování zvládání stresu.

9

Pojem „coping“ je na tomto místě uveden v souvislosti s vrozenými a automatickými reakcemi výjimečně a ve všech ostatních případech jím míníme zvládání stresu.

~ 33 ~ 

Aldwinová a kol. (2007) rozlišují tři obecné teoretické koncepce zvládání stresu: 1. Environmentální či situační přístup pokládá za hlavního činitele zvládání stresu prostředí, situaci, obecně podněty. 2. Osobnostní přístup implicitně předpokládá určitou míru konstantnosti prostředí. Zastánci osobnostního přístupu pokládají osobnostní charakteristiky za hlavní determinanty zvládání stresu. 3. Interakcionistický přístup je širším či syntetizujícím pojetím, důraz je kladen na reciproční vztahy mezi osobou, stresující situací a jejím zvládáním. Zjednodušeně můžeme tři koncepce ilustrovat na příkladu pracovníka, kterého nadřízený v rámci hodnotícího pohovoru kritizuje. Pokud pracovník na kritiku bude reagovat zlostně, zastánce osobnostního přístupu by mohl dotazníkem zjišťovat např. míru hostility či impulzivity dotyčného, zatímco badatel preferující situační perspektivu by se spíše ptal např. na to, zda šlo o kritiku oprávněnou. Interakcionista by pak nabídl nějaké komplexnější a pravděpodobně také procesuálně zaměřené vysvětlení. V následující části si podrobněji popíšeme jednotlivé teorie zvládání stresu. V termínech osobnostního přístupu lze uvažovat rovněž o studiu osobnostní odolnosti. Hledají se určité více méně stabilní osobnostní charakteristiky, ohraničené konstrukty, které fungují jako katalyzátory stresu, nebo v lepším případě jako „ochranné brnění“. Jen namátkově zmíníme jména již uvedená v kapitole o historii zkoumání stresu, a sice J. Rottera, A. Banduru a S. Kobasovou. O hlavních koncepcích psychické odolnosti u nás ve shrnujícím přehledu referovali Kebza & Šolcová (2008).

3.3.1 Environmentální přístupy ke zvládání stresu Strategie zvládání stresu jsou podle zastánců environmentální perspektivy primárně odvislé od typu stresoru. (Aldwinová a kol., 2007) Zlostný pracovník z našeho předešlého příkladu tedy bude reagovat jinak v situaci, kdy bude vznesena oprávněná kritika, v porovnání se situací, kdy půjde o kritiku oprávněnou a ještě jinak odpoví, když ho bude kritizovat manželka za to, že neumyl nádobí. Folkmanová & Moskowitz (2004) shrnují důkazy o tom, že reakce lidí na stresory jsou do jisté míry závislé na objektivních charakteristikách těchto podnětů. Již jsme si ukázali některá hlediska, podle nichž lze stresory kategorizovat. Existuje však mnoho jiných možností jak řadit stresující podněty.

~ 34 ~ 

Hojně citovanou studii realizovali Pearlin & Schooler (1978), kteří kategorizovali stresory z hlediska pěti obecných sociálních rolí na pracovní, manželské (či partnerské), rodičovské, týkající se rodinného rozpočtu a zdraví. Autoři prokázali závislost užité strategie zvládání stresu na typu sociální role. Strategie účinné v rámci jednoho typu role nejsou podle autorů vhodné při výkonu jiných typů sociálních rolí. Baštecká & Goldmann (2001) se v rámci jedné z možných klasifikací stresorů odvolávají na DSM a MKN s tím, že tzv. traumatizující stresory (např. živelná pohroma, mučení, znásilnění) přesahují běžnou lidskou zkušenost a vyvolaly by poznatelné projevy tísně téměř v každém člověku.

3.3.2 Osobnostní přístupy ke zvládání stresu Aldwinová a kol. (2007) rozdělují osobnostní přístupy ke zvládání stresu na psychoanalytické, rysové a přístupy ztotožňující coping s percepčním stylem.

3.3.2.1 Psychodynamický přístup Studium strategií zvládání stresu má své kořeny v psychoanalytickém konceptu obranných mechanismů (Aldwinová a kol., 2007). Klasická psychoanalýza vychází z premisy, že chování, emoce a kognice (řečeno moderně, pozn. aut.) ve stresující situaci jsou determinovány osobnostní strukturou člověka, která se formovala v raném dětství. Dcera Sigmunda Freuda Anna systematicky rozpracovala myšlenku svého otce, a sice že obranné mechanismy chrání jedince před záplavou pudových přání a nezvladatelných emocí. Podle stanoviska Freudové obranné mechanismy přispívají k lepší sociální adaptaci. (Sayersová, 1999) Jak podotýká Plháková (2003), v koncepci Freudové byly afekty považovány za pudové deriváty a ego ergo používá vůči pudovým přáním i afektům stejné typy obran. Freudová jich ve své knize „Já a obranné mechanismy“ z roku 1936 uvádí deset, přičemž některé z nich jsou namířeny proti pudovým přáním z id, jiné proti stresujícím podnětům z vnějšího světa. Freudová takto psychoanalytickým jazykem de facto popsala strategie zvládání stresu zaměřené na emoce a na problém, i když vycházela z poněkud jiných předpokladů než Lazarus & Folkmanová. V kapitole o historii zkoumání stresu jsme si uvedli související příspěvek F. Alexandera.

~ 35 ~ 

Shapiro (1965) rozeznává čtyři hlavní styly obranné styly: 1. Obsedantně-kompulzivní styl je rigidní a překrucující zážitek autonomie. 2. Lidé vykazující převážně paranoidní obrany jsou podezřívaví. 3. Hysterický styl charakterizuje mechanismus represe a také hyperemocionalita. 4. Impulzivní styl ústí v bezmyšlenkovité a překotné chování. Za nedostatek Shapirova členění můžeme považovat důraz na patologii, neurotičnost a opomíjení zdravého zvládání stresu. Adaptivní obranné mechanismy do své obecně přijímané teorie zařadil v roce 1977 George Vaillant. Na základě longitudinálního sledování zhruba cca 650 mužů popsal 18 typů obran, které spojuje s vývojovým hlediskem a s úrovní organizace osobnostní struktury. (Plháková, 2003) Vaillant (1995) mezi zralé obranné mechanismy řadí např. altruismus, anticipaci či humor. Muži, kteří nedospěli k užívání vyspělých obran a uchylovali se k méně zralým obranným mechanismům (např. reaktivní formaci či intelektualizaci), byli v porovnání s kontrolní skupinou méně pracovně a vztahově úspěšní. Míra zralosti obran podle Vaillanta souvisí rovněž s osobní pohodou a délkou života. Neuvědomované obranné mechanismy dnes nejsou pokládány za nutně maladaptivní. O soudobém přístupu ke studiu obranných mechanismů podávají vyčerpávající přehled Hentschel, Smith, Draguns, Ehlers a kol. (2004).

3.3.2.2 Rysový přístup V rámci rysového přístupu jsou osobnostní rysy ztotožňovány se zvládáním stresu, které je jako takové považováno za relativně stabilní napříč situacemi. Zkoumá se zvládání různých životních událostí (např. úmrtí partnera), z čehož se vyvozují osobnostní copingové styly. Reprezentativní je teorie Millona (in Aldwinová a kol., 2007), podle jehož názoru existuje sedm základních stylů zvládání, jimiž se lidé vyrovnávají se zdravotními problémy: 1. Jedinci preferující introvertní (introversive) styl tendují k emoční plochosti, minimalizují, tj. ignorují, popírají či racionalizují svůj stav, přičemž se uzavírají sami do sebe.

~ 36 ~ 

2. Spolupracující (cooperative) styl spočívá ve snaze řídit se radami druhých. Tato snaha má svůj základ v potřebě péče, útěchy. Pro pacienty s kooperativním stylem může být nemoc úlevou od každodenních problémů. 3. Sociabilní (sociable) styl - mnohomluvnost a společenskost jsou charakteristiky sociabilního stylu. Příznačná je nedůvěryhodnost těchto pacientů. Často zneužívají svoji nemoc jako strategii jak získat pozornost svého okolí. 4. Sebevědomý (confident) jedinec je velmi motivován se co nejrychleji uzdravit, neboť nemoc vnímá jako ohrožení vlastního sebepojetí, jehož základem jsou vlastnosti jako nezávislost a nezranitelnost. Tito lidé se přespříliš zaobírají vlastním sociálním postavením. Mohou se projevovat arogantně. 5. Útočný (forceful) styl - agresivní, pánovití bez vůle akceptovat vlastní nemoc, čímž svůj zdravotní stav namnoze zhoršují. 6. Respektující (respectful) jedinec může taktéž nahlížet na vlastní nemoc jako na slabost, což může řešit jejím zatajováním či popíráním. Často však jde o vzorné pacienty. Někdy dokonce tak vzorné, že kompliance přechází v rigiditu. 7. Citliví (sensitive) pacienti mohou být pro lékaře a jiné odborníky na zdraví obtížně zvladatelní, poněvadž mají přetrvávající tendenci si stěžovat na vlastní nepohodu, přičemž útěcha ze strany personálu nepomáhá. Aldwinová a kol. (2007) upozorňují na nebezpečí, které s sebou nese každá typologie, a sice riziko „škatulkování“ či nálepkování pacientů. V závislosti na schopnostech, zkušenostech a přístupu zdravotnického personálu může být tentýž pacient vnímán prizmatem různých stylů. Jinými slovy - mimo osobnostních rysů je nutno vést v patrnosti proměnlivost environmentálních faktorů.

3.3.2.3 Coping jako percepční styl Na rozdíl od psychoanalytických přístupů ke zvládání stresu, kde je důraz kladen na obrany vůči afektům, percepční přístup konceptualizuje coping jako proces zpracování informací. První typologie tohoto charakteru vznikla v roce 1964 v dílně Byrneho, který navrhl distinkci represe-senzitizace. Tyto pojmy reprezentují dva protipóly, přičemž represe představuje nepřipouštění si, zatímco senzitizace připouštění si stresu. (Aldwinová a kol., 2007) Během následujících desítek let se objevila řada kompatibilních dichotomií používajících svébytnou terminologii. Prosté rozdělení lidí na „potlačovače“ a „připouštěče“ však zavání

~ 37 ~ 

simplifikací problematiky. Podle Aldwinové a kol. (2007) je podstatné ptát se specifičtěji co konkrétního dotyčný udělal, když se problému vyhnul? Šel si s kamarády zahrát fotbal, anebo se opít? Lazarus (in Aldwinová a kol., 2007) vznesl tři zásadní kritické námitky vůči rozlišování represe a senzitizace v rámci studia zvládání stresu: •

Míry represe-senzitizace významně korelují s úzkostí.

•

Na základě měření represe-senzitizace lze jen stěží předvídat behaviorální složku zvládání stresu.

•

Nezdá se, že by lidé byli v používání percepčních stylů konzistentní.

Horowitz (in Horowitz, 2003) v roce 1976 vyslovil předpoklad více či méně pravidelné oscilace mezi represí a senzitizací, což se později v rámci vývojových modelů zvládání stresu ukázalo jako plodná myšlenka. Dnes se obecně hovoří o vyhýbání se stresu (avoidant style) a stavění se stresu na odpor (confrontative / vigilant style). V prvém případě jedinec usiluje o minimalizaci kontaktu se stresem, ve druhém jde o aktivní konfrontaci s tím, co člověka ohrožuje. Ukazuje se, že každý styl má své vhodné použití za jiných okolností. Vyhýbání se např. zdá být vhodnější tam, kde lze očekávat, že stres nebude příliš intenzivní a nebude trvat příliš dlouho. (Křivohlavý, 2001) Millonovy osobnostní styly zvládání stresu bychom při troše snahy jistě byli schopni uspořádat co do míry vyhýbání se, resp. stavění se na odpor. Křivohlavý (2001) připomíná výzkumy, podle kterých je styl vyhýbání se konfrontaci se stresem častější u těch lidí, kteří mají relativně menší zdroje k dlouhodobějšímu boji (nemají finanční zdroje, jsou na tom zdravotně zle apod.). K oběma přístupům - vyhýbání se a konfrontaci se stresem - bychom neměli přistupovat jako k separátním kategoriím. Stresovaná osoba např. může distancovat od rušivých emocí a zároveň se díky tomu intenzivněji věnovat řešení problému. (Aldwinová a kol., 2007)

3.3.2.4 Osobnost a zvládání stresu Skutečnost, že osobnost je primární příčinou jak kognitivního hodnocení, tak výsledných behaviorálních strategií zvládání, krásně ilustruje příklad osoby s vysokým skóre neuroticismu. Taková osoba ve srovnání s lidmi s nízkým neuroticismem nejenže zažívá více stresujících událostí, ale i její strategie zvládání častěji vedou k psychické nepohodě. Autorský

~ 38 ~ 

kolektiv v čele s Aldwinovou (2007) však upozorňuje na past, kterou skýtá prostý osobnostní přístup. Podle empirických zjištění totiž osobnostní proměnné (např. neuroticismus) determinují způsoby zvládání stresu zaměřené na emoce, zatímco způsoby zvládání stresu zaměřené na problém jsou daleko proměnlivější u týchž jedinců (např. Hookerová, Frazierová & Monahanová, 1994). Rovněž bychom neměli ignorovat ontogenetické hledisko. Kupříkladu Mroczek & Kolarz (in Aldwinová a kol., 2007) identifikovali u osob s vysokými skóry neuroticismu významně odlišné polarity emocí v různých stádiích života. Různé charakteristiky stresu jsou tedy závislé na ontogenetických stádiích. Bez nároků na úplnost si jako určitý přehled uveďme osobnostní charakteristiky, které hrají roli při zvládání stresu, z knihy Křivohlavého (2001): 1. Rozdíly v přístupu k těžkostem - lidé se podle J. Rottera liší v míře, v jaké připisují příčiny událostí sobě a vnějším faktorům. Osoby s vnitřním místem řízení (internal locus of control) se domnívají, že odměny, které získávají, závisí na jejich vlastním chování a vice versa. 2. Vnímaná osobní zdatnost - zatímco Rotter popsal lidi podle toho, kam umísťují zdroje odměn, A. Bandura prostřednictvím konceptu vnímané osobní zdatnosti (selfefficacy) rozlišuje lidi z hlediska míry, v jaké jsou přesvědčeni, že oni sami jsou schopni se zasadit o přísun odměn. 3. Nezdolnost v pojetí resilience - E. Wernerová a další autoři zkoumali děti v porovnání s ostatními odolnější vůči životním těžkostem. Zdroje této odolnosti byly nalezeny jak v dětech samotných, tak v širším sociálním kontextu (viz kap. o modernějších přístupech ke zvládání stresu). Tyto děti měly často velice dobrou míru sociální opory, nicméně jejich odolnost v jedné oblasti (např. ve škole) neznamenala automaticky nezdolný postup i v jiných směrech (např. v péči o zdraví). 4. Nezdolnost v pojetí koherence (sense of coherence) - A. Antonovsky formuloval vlastní pojetí nezdolnosti, kdy počítá se třemi dílčími charakteristikami: srozumitelností situace, prožívanou smysluplností a zvládnutelností. Smysluplnou součástí života může být např. náboženství.

~ 39 ~ 

5. Nezdolnost v pojetí hardiness - v pojetí S. Kobasová lidé odolní vůči stresu manifestují následující triádu: vkládají se do věcí s vírou v jejich širší smysl, překážky chápou jako výzvu a pociťují kontrolu nad vlastním životem. 6. Optimismus - Scheier & Carver definovali tzv. dispoziční optimismus10 jako charakteristiku lidí, kteří obecně očekávají, že výsledek dění, jehož jsou účastni, bude kladný. M. Seligman zveřejnil studie o lidech vykazujících tzv. naučený pesimismus. Tváří v tvář stresorům vidí tito lidé nedostatky, případně i příčinu těžkostí převážně sami v sobě, v kvalitách své osobnosti, a ne v působení vnějších okolností - mají velmi negativní sebehodnocení. Seligman současně popsal tzv. optimistický explanační styl jedinec úspěch přisuzuje vlastní osobě a neúspěchy vnějším okolnostem. 7. Svědomitost (consciousness) - Friedman zjistil, že svědomití studenti žili v průměru déle než jejich méně svědomití kolegové. Je možné, že svědomití lidé si osvojili zdravější způsoby zvládání problémů, s nimiž se setkali. 8. Rozdílné typy osobnosti podle toho, ke které nemoci mají užší vztah - Friedman & Rosenman popsali tzv. chování typu A a chování typu B s předpokladem, že chování typu A predisponuje ke vzniku srdečního onemocnění. Podobně uvažovali autoři koncepcí osobnosti C či D. Tyto osobnostní charakteristiky lze základně rozdělit do dvou skupin, a sice na zdroje zvládání (coping resources) a na moderátory či mediátory účinků stresu. Nicméně mimo osobnostně zakotvených zdrojů zvládání a mediátorů existují rovněž zdroje a mediátory extrapersonální, vnější.

3.3.3 Kognitivní přístupy ke zvládání stresu Teoretická východiska kognitivních přístupů ke zvládání stresu lze podle Aldwinové a kol. (2007) shrnout do čtyř bodů: 1. Způsob, jakým jedinec zvládá stresující situace, je velkou měrou závislý na vědomém zhodnocení té které situace. Pakliže je situace posouzena jako bezpečná a tudíž nestresující, není potřeba copingu.

10

Křivohlavý (2001) trefně upozorňuje na maladaptivní tzv. optimistické zkreslení (optimistic bias) jde o postoj člověka stojícího tváří v tvář rizikovému způsobu chování, který lze charakterizovat výrokem: „Jsem si vědom toho, že to, co dělám, je nebezpečné, avšak mne se toto nebezpečí netýká.“

~ 40 ~ 

2. Lidé jsou v užívání strategií zvládání stresu flexibilní - vybírají a modifikují způsoby zvládání podle požadavků konkrétní situace. Předpokládá se tedy určitý stupeň situační specifičnosti zvládání stresu, a proto se nehodí termín styly zvládání. 3. Kognitivní teoretici se nesnaží vytvářet hierarchie strategií zvládání. Strategie zvládání stresu zahrnují jak způsoby zaměřené na problém, tak na emoce. Nicméně zvládání emocí někdy usnadňuje řešení problému, na druhé straně vyřešení problému může být dobrou cestou jak zvládat emoce. 4. Kognitivisté se nesnaží zobecňovat podle míry adaptivnosti jednotlivých strategií zvládání. Spíše jde o to určit, za jakých specifických okolností je ta která strategie zvládání účelná. Např. De Ridderová & Kerssens (2003) realizovali šetření se 430 zdravými probandy, jehož výsledky potvrdily značnou závislost způsobů zvládání na situaci. Osobnost podle těchto zjištění není rozhodujícím faktorem, který určuje způsob zvládání stresu, resp. rezistenci člověka vůči stresu. Některé prvky kognitivního přístupu přijala většina výzkumníků zvládání stresu napříč teoretickým spektrem. Nelze opomenout řadu kritických námitek, kterým byl kognitivní přístup ke zvládání stresu vystaven. Tyto budou částečně zohledněny v následující kapitole o dalších přístupech ke zvládání stresu a adaptaci.

3.3.4 Další přístupy ke zvládání stresu a adaptaci 3.3.4.1 Motivační přístupy Skinner & Wellborn (in Aldwinová a kol. 2007) navrhli motivační přístup ke zvládání stresu. V jejich pojetí je stres důsledkem frustrace základních psychologických potřeb, za které autoři považují potřebu sociálních vztahů, potřebu autonomie a potřebu kompetence. Zahrnuto je rovněž vývojové hledisko - v krátkodobé perspektivě coping umožňuje, aby se jedinec v daném problému angažoval (protikladem je rezignace), zatímco v dlouhodobé perspektivě jsou způsoby zvládání stresu ve službách rozvoje osobnosti.

3.3.4.2 Vytváření (nového) významu Vytvářením nového významu zde máme na mysli to, co Kratochvíl (2002) v kapitole o komunikační psychoterapii označuje jako změnu rámce. Někdy se v podobném smyslu hovoří o kognitivním přerámování. Jednou z forem změny rámce je přejmenování problé-

~ 41 ~ 

mu či chování, např. otravnou práci lze přejmenovat na práci záslužnou. Takto se člověku prostřednictvím změny rámce nabízejí odlišná řešení, než byla dosavadní. Viktor Emil Frankl psal o tzv. postojových hodnotách, které se projevují v tom, jak se člověk postaví nezvratnému osudu. Tyto hodnoty nabývají zvláštního významu u nevyléčitelných lidí, lidí odsouzených k utrpení. Člověk uskutečňuje tyto hodnoty tím, že bere osudové utrpení na sebe a příkladně je nese. (Kratochvíl, 2002) Podobně v příspěvku Mikulincera & Floriana (1996) lze nalézt názor, že kognitivní přerámování se nejčastěji objevuje při konfrontaci s extrémními stresory (typicky traumatickými). Výzkumné proudy v této oblasti se zaměřují např. na odlišení prostého kognitivního zhodnocení od utváření hlubšího smyslu.

3.3.4.3 Sociální aspekty zvládání stresu Strategie zvládání stresu lze zkoumat v rámci dyadického vztahu. Podle O´Briena & DeLongisové (in Aldwinová a kol. 2007) lidé zakoušející chronický stres často vyhledávají sociální kontakt. Jinou možností jak zohlednit širší sociální kontext zvládání stresu je studovat rodinu. Sobotková (2007) upozorňuje, že výzkumy stresu a jeho zvládání v rodině nejsou tak rozsáhlé jako práce o stresu a jeho zvládání u jedince. Autorka ve své knize „Psychologie rodiny“ referuje o různých strategiích zvládání zátěže v rodině, metodách zjišťování rodinných copingových strategií, jakož i o modelech tzv. rodinné resilience.

3.3.4.4 Náboženské zvládání stresu Náboženská dimenze se v rámci zvládání stresu může projevit de facto dvojím způsobem spiritualita může ústit do náboženských způsobů zvládání stresu na jedné straně, náboženské vyznání lze nahlížet jako protektivní či negativní faktor stran odolnosti vůči stresu na straně druhé. Tak např. modlitba může být užita jako strategie zvládání zaměřená na problém (věřící žádá vyšší sílu o uzdravení), ale rovněž jako strategie zaměřená na emoci, jelikož přináší úlevu. (Aldwinová a kol., 2007). Shora jsme uvedli, že náboženství může přispívat k odolnosti jako smysluplná součást života. Existují však i studie, podle nichž jistý způsob náboženského života a náboženské výchovy vede, s určitou pravděpodobností, k více či méně závažným psychickým problé-

~ 42 ~ 

mům. Navíc je tu minimálně jedno ale - údaje o pozitivním vlivu spirituality na zdraví by byly jednoznačnější, kdyby statistiku nekazila známá skutečnost, totiž že k náboženství se často uchylují lidé s duševními problémy nejrůznějšího druhu (Říčan, 2007a).

3.4 Měření zvládání stresu Jak bylo uvedeno shora, výzkumníci používají různé metodologické nástroje proto, že preferují odlišné teoretické přístupy ke zvládání stresu. Na následujících řádcích si tuto premisu blíže osvětlíme a navíc si ukážeme, že pro integrativně orientovaného výzkumníka je klíčovým kritériem cíl výzkumu. Na základě konkrétního výzkumného problému se stanoví cíl výzkumu, z něhož se vyvozují výzkumné hypotézy (či otázky), jimž je „na míru“ vybrán nejvhodnější metodologický postup. Podobně jako v jiných oblastech psychologických věd i v rámci studia strategií zvládání stresu mají výzkumníci k dispozici celý arzenál nástrojů, které můžeme obecně rozdělit na kvantitativní a kvalitativní. Nebudeme se zde zabývat výčtem a popisem jednotlivých přístupů a metod. Zájemce o podrobnější rozpracování výhod a nevýhod toho kterého přístupu odkazujeme na použitou literaturu. Zaměříme se na tři obecné metodologické otázky: Jak se měří styly zvládání a jak proces zvládání stresu? Jaké jsou hlavní odlišnosti retrospektivního a prospektivního přístupu? Co jsou to obecné a co specifické způsoby zvládání stresu?

3.4.1 Styly zvládání stresu vs. proces zvládání stresu Jak zastánci interakcionistického přístupu, tak personologové a rovněž environmentalisté při zkoumání zvládání stresu nejčastěji používají dotazníky a škály. Teoretická koncepce se promítá do formulace jednotlivých položek. (Aldwinová, a kol. 2007) Již víme, že v rámci rysového přístupu se hledají styly zvládání, přičemž se předpokládá jejich relativní stabilita v čase a napříč situacemi. Tak např. dotazník SVF 78 od autorů W. Jankeho & G. Erdmannové (2003) vztahuje veškeré své položky vůči jednomu hlavnímu výroku: „Když jsem něčím nebo někým poškozen/a, vnitřně rozrušen/a, nebo vyveden/a z míry…“ Proband posuzuje své zvládání obecně, nemá si zpřítomnit žádnou konkrétní situaci, počítá se se schopností generalizace. Shora jsme referovali o názoru Pearlina & Schoolera (1987), kteří považují způsob zvládání stresu za funkci sociálního kontextu, zejména pak rolových požadavků. Dotazník konci-

~ 43 ~ 

povaný na základě této teorie by se pak testované osoby mohl ptát např. na tyto otázky: „Jak reagujete, když vás dítě nechce poslechnout?“, „Řešíte někdy problémy s partnerkou hádkou?“ Zde se vychází z předpokladu stability stylů zvládání stresu v rámci konkrétní role, avšak ne napříč sociálními rolemi. Zastánci procesního či interakcionistického přístupu nepředpokládají stabilitu způsobů zvládání stresu ani napříč situacemi, ani napříč rolemi. Probandi jsou žádáni, aby si připomněli nějakou nedávnou prožitou specifickou stresující situaci a zaznamenali, jakým způsobem se s ní vyrovnali. Někteří badatelé po výzkumných osobách požadují administraci dotazníků každý večer s tím, že se rekapitulují problémy a jejich zvládaní za konkrétní den. Jiní autoři nechají probandy zaznamenat zkušenost bezprostředně, k čemuž se využívá speciálních formulářů. (Aldwinová, a kol. 2007) Kdy se který přístup hodí? Aldwinová a kol. (2007) analogicky připomínají výzkum těžkých životních událostí v porovnání s měřením každodenních starostí - měření procesu zvládání stresu je vhodnější, pokud se zajímáme o zvládání specifických situací (např. jak student zvládne nadcházející zkoušku z matematiky), zatímco míry stylů zvládání jsou užitečné při snaze odpovědět na obecnější otázky (např. jaké bude mít student známky na vysvědčení).

3.4.2 Retrospektivní vs. prospektivní přístup Schopnost člověka přesně si vybavit a zaznamenat minulé jednání, myšlení a prožívání je sporná. Alternativou je prospektivní přístup. Prospektivní metody jsou podle Aldwinové a kol. (2007) na místě zejména tehdy, pokud chceme zachytit ty charakteristiky v rámci stresové reakce, které mají tendenci výrazně fluktuovat a měnit se v čase (typicky dynamika některých emocí). Folkmanová & Moskowitz (2004) však upozorňují na stinné stránky prospektivního přístupu: •

Často opakované zaznamenávání může vést k tomu, že proband relevantní událost nezaznamená v domnění, že tak již učinil.

•

„Pro samé stromy nevidí les“ - subjekt zaznamenává dílčí problémy a přehlíží je jako součást problému komplexnějšího.

•

V rámci okamžité diagnostiky se mohou ztrácet širší souvislosti (např. vytváření nového významu), které jsou lépe patrné retrospektivně.

~ 44 ~ 

3.4.3 Obecné vs. specifické způsoby zvládání stresu Výzkumníci sice preferují při měření zvládání stresu obecné položky, avšak ty specifické mohou - jak jsme si již řekli - za určitých okolností umožnit dokonalejší poznání a predikci. Jiná relativní výhoda specifických položek spočívá v tom, že mohou pomoci lépe teoreticky objasnit různé typy stresorů. Specificky zaměřené výzkumné metody jsou však problematické při zjišťování odpovědí na některé základní otázky, mezi které patří otázka stability strategií zvládání napříč situacemi. (Aldwinová a kol., 2007) Aldwinová a kol. (2007) upozorňují také na problém zjišťování efektivity různých strategií zvládání. Abychom jednotlivé strategie mohli komparovat co do účinnosti, předpokládá se určitá minimální míra obecnosti jednotlivých zjištění. Pouze připomeňme již zmiňovaný problém prediktivní validity, který je s diagnostikou obecných způsobů zvládání stresu těsně spjat. Při finálním návrhu výzkumného designu bude rozhodovat cíl výzkumu.

3.5 Genderové rozdíly ve zvládání stresu Existují statisticky významné rozdíly ve zvládání stresu mezi muži a ženami? Jsou snad ženy vůči stresu zranitelnější? Nejen laická psychologie, ale rovněž některé vědecké studie odpovídají na druhou otázku pozitivně. Aldwinová a kol. (2007) citují de Ridderovou, podle jejíhož názoru lze větší vulnerabilitu žen vůči stresu vysvětlit trojím způsobem: 1. Ženy jsou opravdu náchylnější na stres než muži - jejich zdroje zvládání jsou nedostatečné anebo strategie zvládání neefektivní. 2. Ženy jsou vůči stresu ve skutečnosti stejně odolné jako muži, veškerá zjištění naznačující menší odolnost žen jsou metodologickým artefaktem - ženy jsou totiž přirozeně upřímnější a tudíž ochotnější o vlastním stresu referovat. 3. Ženy jsou více nežli muži stresorům vystaveny, zejména pak ty, které freneticky oscilují mezi pracovními, rodičovskými a partnerskými rolemi. Vedle daností bychom neměli podceňovat společenskou stratifikaci jakožto jednu z funkcí pohlavně-genderového systému, který určuje, nakolik jsou ženy a muži - a vlastnosti a praktiky s nimi spojované - společností oceňovány v nestejné míře. (Ranzettiová, Curran, 2003) Srov. Hornerová (1969). Janke & Erdmannová (2003) pomocí SVF 78 zjistili u mužů vyšší hodnoty v subtestech Podhodnocení a Odmítání viny, ženy pak vykazovaly vyšší hodnoty v subtestech Potřeba

~ 45 ~ 

sociální opory, Únikové tendence, Perseverace, Rezignace, Sebeobviňování. Dále byly zjištěny tendence žen k vyšším hodnotám v rámci subtestů Náhradní uspokojení a Vyhýbání se11. Z masy dostupných výzkumů na předmětné téma lze dále uvést příspěvek Folkmanové & Lazaruse (1980), kteří zjistili, že muži častěji než ženy při řešení pracovních problémů používají strategie zaměřené na problém, zatímco ženy tyto způsoby zvládání preferovaly při řešení rodinných problémů. Literatura na téma genderových rozdílů co do zvládání stresu je poměrně bohatá, avšak nese nesourodé výsledky. Autorky Tamresová, Janciki & Helgesonová (2002) realizovaly metaanalýzu a postěžovaly si na problematickou porovnatelnost jednotlivých studií. Byl zjištěn jediný mezipohlavní rozdíl, který je konstantní napříč situacemi - ženy častěji než muži vyhledávají sociální oporu. Autorky dále dospěly k závěru, že ženy se za určitých okolností častěji než muži tzv. perseverují, tj. nedokáží se myšlenkově odpoutat, dlouho přemítají. Podle zjištění předmětného výzkumu se ženy častěji než muži modlí. Tento závěr jasně naznačuje nutnost počítat s kulturní podmíněností zvládání stresu. Téma kulturní podmíněnosti stresu a jeho zvládání bylo přehledně rozpracováno např. v publikaci „Handbook of multicultural perspectives on stress and coping“ (více Wong, Wongová a kol., 2006).

3.6 Adolescence a zvládání stresu Adolescence je životní období, které trvá přibližně od 15 do 20 let s určitou individuální variabilitou zejména v oblasti psychické a sociální, vzácněji i somatické (Vágnerová, 2000). Podle Macka (2003) se kognitivní změny proběhnuvší v adolescenci v praktickém důsledku projeví ve schopnosti uvažovat o aktuálních možnostech, variantách řešení jednotlivých problémů a také ve vědomí kompetence a efektivnosti při řešení problémů; průměrný adolescent by měl být schopen efektivnějších strategií zvládání zaměřených na problém než průměrný pubescent. V tomto věku nelze opomenout vliv rodičů, právě naopak. Jak podotýkají Aldwinová a kol. (2007), rodiče své potomky v adolescentním věku co do zvládání stresu velmi ovlivňují.

11

Podrobnější popis jednotlivých subtestů viz kap. 7.2

~ 46 ~ 

Štefánková (2007) uvádí, že tzv. jistá citová vazba (attachment) je v adolescenci důležitým salutoprotektivním faktorem. Podle Kulíska (2000) je ve společnosti většina adolescentů s jistým připoutáním (cca 60%). Citová vazba byla jakožto determinanta výběru strategií zvládání zátěže předmětem četných výzkumů. Macek (2003) cituje výsledky projektu „Euronet Pilot Study“, kdy se zjišťovalo, jaké způsoby reagování na problémy a obtíže jsou pro adolescenty charakteristické. Výsledky ukázaly poměrně široké spektrum a lze je shrnout v několika bodech: •

Mezi nejčastější způsoby zvládání stresu patřily racionální strategie jako racionální rozbor situace a hledání nového řešení a dále strategie založené na jednání (např. snaha zapomenout na obtíže tím, že člověk dělá něco jiného);

•

Emocionální a spíše pasivní reakce nebyly hodnoceny jako příliš obvyklé (např. pláč, smutek a čekání na zlepšení situace);

•

Pokud byly identifikovány nějaké rozdíly mezi chlapci a dívkami, obvykle znamenaly, že častěji „zvládají“ problémy a obtíže dívky a chlapci častěji než dívky řeší stres konzumací alkoholu a drog.

•

Zhruba devět desetin všech dotázaných se domnívalo, že může ovlivňovat sebe a své chování a že může v současnosti ovlivnit i své profesní zaměření (srov. J. Rotter a koncept místa řízení).

Podle Fickové & Ruiselové (1999) jsou racionální strategie častější u adolescentních chlapců než u děvčat. Zvládáním stresu u českých adolescentů se zabývali také Balaštíková & Blatný (2003). Při posuzování vlivu jednotlivých osobnostních proměnných na chování v zátěžové situaci měla nejvýraznější vztah k volbě určitých strategií pro zvládnutí zátěžové situace extraverze - ovlivňuje výběr hned několika strategií, a sice kognitivní restrukturace, vyjadřování emocí, vyhledávání sociální podpory. Negativně pak souvisela se strategií sociální izolace. Jedním z dílčích výstupů předmětného výzkumu je poznatek, že sebehodnocení je spojeno s únikem do fantazie, a to záporně.

~ 47 ~ 

4 M O T I VA C E O B E C N Ě Pojem motivace je odvozen z latinského movere s významem hýbat12. V psychologické literatuře nalézáme řadu nejednotných definic většiny hypotetických konstruktů a nejinak je tomu v případě motivace. Jedním z možných vymezení je motivace jako souhrn všech intrapsychických dynamických sil, které aktivizují a organizují chování i prožívání s cílem změnit existující neuspokojivou situace nebo dosáhnout něčeho pozitivního (Plháková, 2003). Předmětem studia motivace jsou příčiny chování a prožívání, jakož i jejich směr, intenzita a trvání. Motivace vyúsťuje ve výsledný vnitřní stav (motiv). Je nutno rozlišovat konečný cíl, jímž je opět nějaký druh intrapsychického stavu, obecně nazývaného uspokojení a prostředky, kterými se tohoto uspokojení dosahuje. (Nakonečný, 1997) Takto lze např. stresový stav hodnocený jako ohrožení pojmout jako motivující a následnou strategii zvládání považovat za konkrétní prostředek, jímž se dosáhne konečného cíle, tj. vyřešení problému, resp. zvládnutí emočního stavu. Motivace a emoce jsou vůbec neodmyslitelně spjaty. Jak připomínají Efklidesová & Sorrentino (2001), motivace byla původně chápána jako ve své podstatě afektivní fenomén, avšak díky nadvládě kognitivistického paradigmatu se pozornost odborného písemnictví o motivaci přesunula ke kognitivním aspektům motivace, jakými jsou např. atribuce. V posledních letech však teoretici motivace ve svém studiu emoce rehabilitovali. Dokonce se hovoří o primární roli emocí v tom smyslu, že kognice jsou jimi modulovány13. Plháková (2003) užívá termín motivačně-emocionální systém s poukazem na vzájemnou podmíněnost emocí a motivů. Motivované chování bývá doprovázeno emocemi. Člověk dosáhnuvší stanoveného cíle zpravidla pociťuje radost a štěstí, zatímco neúspěch plodí smutek. Z vývojového hlediska můžeme rozlišovat dvě úrovně motivačních systémů. Jednak motivaci vrozenou (reflexní a instinktivní), jednak naučenou (zvykovou a volní). Naučené motivace (získané motivy) se konstituují na převážně na základě podmiňování a jsou tak vyjádřením tendencí k určitým apetencím a averzím. (Nakonečný, 1997) Jak vrozená, tak

12

Etymologie podle „American Heritage Dictionary of the English Language“: angl. motif, motive, ze staro. franc. motif, z lat. motivus, z lat. motus, min. čas. movere. 13

Podrobněji Stuchlíková (2002).

~ 48 ~ 

naučená motivace se může projevovat ve dvou základních dimenzích - buď tím, že chceme něco získat, nebo se pokoušíme něčemu vyhnout (Plháková, 2003). Studium motivace by mělo vysvětlovat biologické, psychologické a sociální důvody konkrétního jednání a prožívání. Vysvětlení by pak mělo být východiskem predikce, případně určité intervence. Je nabíledni, že při studiu motivace musíme značně abstrahovat. Odlišit motivaci, emoce a výsledky učení představuje z fenomenologického hlediska více než jen gordický uzel. Podobně jako ve studiu zvládání stresu i v oblasti determinace lidského chování mohou výzkumníci vycházet ze dvou krajních pozic. Pro subjektivistický přístup je charakteristické, že za zdroj a explanačních princip psychologických jevů považuje subjekt, jeho potřeby, cíle atp. Psychologické fenomény jsou považovány za funkci osobnosti. V ortodoxní formě tento přístup zastupují zejména představitelé teorie osobnostních rysů. Naproti tomu objektivistický přístup vysvětluje osobnost, motivaci a chování na základě vlastností prostředí, podnětů atp. Tento přístup nejjasněji vystupuje v teoriích učení. (Vaněk, Hošek, Man, 1982) Zastávání extrémních pozic není pro dnešní teoretiky typické, v současnosti jsou patrné četné snahy o integraci. Teoretiky lze rozdělit v neposlední řadě i podle toho, zda přikládají v problematice motivace větší důležitost kognicím, anebo emocím (Efklidesová, Sorrentino, 2001). Nadto je podstatné, zda ta která teorie počítá spíše s vědomými (explicitními) psychickými procesy, anebo se přiklání k předpokladu, že motivační proces probíhá primárně na nevědomé (implicitní) úrovni. Nevědomě se mohou uplatňovat např. egoobranné mechanismy, které jsme probrali v kapitole o zvládání stresu. Uvedli jsme tedy čtyři základní distinkce: emoční-kognitivní, vrozené-naučené, subjektivní-objektivní, vědomé-nevědomé. V kapitole o přístupech ke studiu motivace si jednotlivé psychologické školy zhodnotíme mj. podle těchto aspektů. Nyní si stručně osvětlíme, proč motivace představuje centrální psychologický konstrukt.

4.1 Proč je motivace zajímavá? 4.1.1 Přirozený zájem Člověk je imanentně tvor sociální a jako takový žije v interakci s jinými lidmi. Všichni sledujeme více či méně sobecké cíle, přičemž jedním z předpokladů jejich dosažení je schopnost předvídat jednání druhých. Abychom tak mohli s jakous takous přesností činit, musíme být schopni odpovědět na otázky typu: „Proč mi takto odsekla, že by snad dnes

~ 49 ~ 

neměla náladu?“, „Co ji asi přimělo tak brzy odejít, když schůzka měla probíhat o hodinu déle?“ Takové a podobné otazníky visí nejen nad důvody konkrétního jednání a prožívání druhých. Někdy se ptáme dokonce sami sebe, aniž bychom byli schopni přijmout jednu odpověď za definitivní vysvětlení. A k čemu nám tedy odpovědi na takové otázky dopomáhají? Lidem jde ať už přímo či nepřímo o sebezáchovu (tj. přežití jednotlivce a přežití druhu), zachování přiměřené úrovně aktivace (stimulaci), sociálně podmíněné cíle (např. finanční bohatství) či individuální cíle (např. seberealizaci) (Plháková, 2003). Souhrnně pak jde o adaptaci.

4.1.2 Psychologický výzkum Problém motivace lidského chování je klíčem k pochopení lidské psychiky. Motivace dává lidským činům jejich individuální smysl. (Nakonečný, 1997) Přibližně ve dvacátých letech minulého století se ukázalo, že není možné porozumět chování bez intenzitního studia motivace. Vědci, kteří rozpracovávali základní východiska behaviorismu, se setkávali s nekonzistentním chováním pokusných osob, které nebylo možné objasnit v rámci tradičního paradigmatu S-R. (Vaněk, Hošek, Man, 1982) Dnes je velmi živý výzkum biologických, zejména neurofyziologických procesů, které jsou základem chování a prožívání. Striktně behavioristické vysvětlování motivace je v současnosti záležitostí spíše historickou. Psychodynamické přístupy se snaží odhalovat především nevědomé příčiny chování a prožívání. Filozoficky laděný fenomenologický přístup při hledání vnějších a vnitřních příčin chování a prožívání nemá valnou explanační sílu, nicméně nachází četná uplatnění. Aktuální je vysvětlování motivace jak v termínech kognitivního přístupu, tak v rámci interkulturní psychologie. (Plháková, 2003)

4.1.3 Aplikace psychologie v nejobecnějším smyslu Jakákoliv psychologická pomoc člověku (psychoterapie, psychologické poradenství, prevence, vedení lidí, pedagogicko-psychologické působení atd.) musí vycházet z poznatků o motivaci, neboť psychologická práce s člověkem znamená úsilí o jeho změnu, což předpokládá poznání příčin toho, co má být změněno. A to, co má být změněno, se netýká pouze způsobů chování, ale především jeho motivace. (Nakonečný, 1997)

~ 50 ~ 

4.2 Rozlišujeme motivaci, stres a jeho zvládání V souladu s Lazarusem (1993) chápeme psychologický stres jako stav, který je výslednicí kognitivního zhodnocení, kdy člověk sezná, že utrpěl ztrátu (harm), je v ohrožení (threat), čelí nějaké výzvě (challenge), nebo lze očekávat nějaký zisk (benefit). Janke & Erdmannová (2003), inspirováni Lazarusem, ve svém dotazníku SVF78 zahrnují psychologický stres do výroku: „…(cítím se) něčím nebo někým poškozen/a, vnitřně rozrušen/a, nebo vyveden/a z míry.“ Takovou situaci člověk pojímá jako náročnou, čímž se dostatečně odlišují problémové situace od situací, které spadají do tematické oblasti „chladných“ kognitivních emočních či motivačních procesů. Opět podtrhujeme nutnost zohlednit celkový kontext. V situacích stresu se objevují specifické zákonitosti reagování, které se však nevymykají obecným principům motivace (Nakonečný, 1997). Míníme tím aktivizaci a organizaci chování i prožívání s cílem změnit existující neuspokojivou situaci nebo dosáhnout něčeho pozitivního. To je důvod, proč jsme stres zmiňovali v úvodu této kapitoly jakožto motivující vnitřní stav - motivuje nás řešit problém, resp. zvládnout emoci. Diferencovali jsme však tento stav od prostředků dosažení cíle, kterými v tomto případě jsou strategie zvládání stresu. Nicméně samotný proces zvládání stresu je v reálném životě často doprovázen změnami intrapsychického nebo vnějšího prostředí, které mohou získat motivační náboj. Kupříkladu perseverace je obecně považována za nepříliš adaptivní strategii zvládání stresu. V termínech jednodimenzionální emocionality lze riziko perseverace spatřovat v rostoucí míře aktivace, která se při současném vzniku nových nároků stává překážkou. D. Berlyne (in Nakonečný, 1997) se domnívá, že při střední úrovni aktivace se člověk nejlépe vyrovnává se svými úkoly a je to optimální předpoklad mentální i manuální práce. Tohle dílčí východisko Berlyneho teorie optimální úrovně aktivace v podstatě koresponduje s téměř sto let starým Yerkes-Dodsonovým zákonem, jehož podstatou je zjištění, že z hlediska řešení problému je příliš nízká, jakož i příliš vysoká aktivace nevhodná.

4.3 Přístupy ke studiu motivace Nakonečný (1997) uvádí následující přehled základních pojetí motivace: 1. Psychoanalytická teorie, 2. Behavioristická, 3. Topologická, 4. Teorie výkonu, 5. Sociální učení, 6. Atribuční teorie, 7. Humanistická teorie. Nadcházející podrobnější přehled lépe korespon-

~ 51 ~ 

duje s hlavními psychologickými směry dneška. V kapitole o výkonové motivaci vyjde najevo, jak historie zkoumání výkonové motivace kopírovala některé hlavní trendy v základním výzkumu motivace.

4.3.1 Biologický přístup Mimo studia neurofyziologických korelátů chování a prožívání se biologicky orientovaní psychologové zajímají také o evoluční vývoj lidské psychiky a chování a zkoumání jeho genetického základu. (Plháková, 2003) Šířeji např. „Handbook of psychology: Volume 3 biological psychology“ (Gallagherová, Nelson a kol., 2003).

4.3.2 Neobehavioristický přístup Neobehavioristické teorie motivaci pojímají spíše jako proces, pročež se často hovoří o teoriích učení. Tyto teorie do jisté míry kontrastují s osobnostním přístupem, kde se aktivizující a organizující vlivy připisují stabilním motivačním vlastnostem. Teorie učení většinově předpokládají vytváření asociací mezi odpověďmi (reakcemi) subjektu a jejich následky. Pokud následky vedou k uspokojení, lidé budou v budoucnosti tyto reakce vykazovat pravděpodobněji, než ty reakce, které k uspokojení nevedou. To jest známý zákon efektu, jejž jako první popsal E. Thorndike. Později se etabloval neobehaviorismus, který již plně akceptoval termín motivace a počítal s vlivem řady intervenujících proměnných (např. dědičností či momentálními stavy). (Plháková, 2004) Neobehaviorista Clark Hull zavedl pojem drive (puzení), což je primární motivační stav vycházející z potřeb organismu. Posílení (zpevnění) je podle Hulla důsledkem redukce drivu, přičemž incentivy (pobídky) jsou objekty, které tuto redukci umožňují (např. jídlo). Hull do své teorie dále zahrnul sekundární drivy, posílení a incentivy, které se utvářejí na základě primárních drivů prostřednictvím klasického podmiňování. (Plháková, 2004) Teorie sociálního učení, a sice teorii Bandurovu a teorii Rotterovu, jsme představili v kapitole o zvládání stresu. Rotter sice vychází z behaviorismu, ale vnitřní kognitivní procesy a subjektivní zážitky zdůrazňuje ještě více než Bandura. Podle Rottera sice lidské chování ovlivňují různé druhy posílení, nicméně povahu a rozsah jejich vlivu zprostředkovávají vnitřní kognitivní faktory, k nimž patří expektance důsledků určitého chování a relativní hodnota zpevnění v různých situacích. (Plháková, 2003) Předobraz v klasickém behaviorismu našla celá řada vlivných koncepcí, jmenovitě kupříkladu teorie naučené bezmocnosti M. Seligmana, která vysvětluje, proč mají někteří lidé

~ 52 ~ 

tendenci setrvávat v pasivitě a rezignaci i za okolností umožňujících zlepšení aktuální nepříznivé situace.

4.3.3 Psychodynamický přístup Zakladatelem klasické psychoanalýzy byl Sigmund Freud, který za motivační zdroje pokládal pudy, jejichž energie se v rámci intrapsychických instancí modifikuje do různých psychických a behaviorálních tendencí. Podstatná je neuvědomovaná a ve své podstatě afektivní determinace psychologických fenoménů. Aktivizujícími a organizačními kvalitami mohou disponovat např. obranné mechanismy.

4.3.4 Humanisticko-psychologické přístupy Humanisticko-psychologická snaha překonat jednostrannosti psychoanalýzy a behaviorismu se nejzářivěji uplatnila v díle Abrahama Maslowa. Nikoli podněty, nikoli nevědomé determinanty, nýbrž převážně uvědomované potřeby podle Maslowa motivují lidské chování a prožívání. Maslow v původní teorii postuloval hierarchii pěti tříd potřeb, jejichž uspokojování se řídí principem epigeneze. Vůle zde na rozdíl od klasické psychoanalýzy nehraje pouze epifenomenální roli.

4.3.5 Přehled motivačních vlastností Psychodynamické přístupy a přístupy humanisticko-psychologické počítají s motivačními vlastnostmi. Mějme však na paměti, že hypotetické konstrukty popisované jako motivační vlastnosti běžně nacházíme i v přístupech jiných než důrazně personologických. Upravený přehled dle Říčana (2007b): 1. Primární potřeby - primární fyziologické potřeby, primární psychologické potřeby (autor se ve výčtu psychologických potřeb opírá hlavně o dílo H. Murrayho, viz dále). 2. Zájmy ve smyslu konkrétních odvozenin primárních potřeb (např. záliba v internetovém chatování jako odvozenina primární potřeby sdružovat se). 3. Postoje a hodnotové orientace - postoje se podle principu funkční autonomie stávají značně nezávislými na primárních potřebách. Nejobecnější postoje, které určují celý životní styl a orientaci člověka ve světě se nazývají hodnoty nebo hodnotové orientace (tyto bývají příbuzné s některými zájmy).

~ 53 ~ 

Fyziologické potřeby jako hlad či žízeň jsou nazývány primárními protože: jejich uspokojení je nezbytné pro zachování života jedince, příp. rodu; jsou zajišťovány instinktivními mechanismy; jsou fylogeneticky původnější než ostatní potřeby; jsou ontogeneticky nejpůvodnější (s výjimkou sexuální potřeby). Psychologické potřeby se vyvíjejí na vrozeném základě, který zčásti tvoří fyziologické potřeby. (Říčan, 2007b)

4.3.6 Kognitivní přístup Kognitivní přístupy motivaci pokládají za výsledek procesu zpracování informací, přičemž autoři se většinou přiklánějí k názoru, že tento proces probíhá alespoň částečně vědomě. K nastínění principů kognitivního přístupu k motivaci byly vybrány teorie atribuce a teorie expektance.

4.3.6.1 Atribuční teorie O zavedení atribučních teorií se zasloužil především Bernard Weiner. V rámci jeho teorie atribuce hrají roli proměnné jako typ vnímané události (např. akt agrese) a její příčina (např. vnitřní a podložená úmyslem). Subjekt tedy podle této teorie racionálně zvažuje příčiny událostí a na základě jejich zhodnocení na danou situaci emočně a behaviorálně reaguje.

4.3.6.2 Teorie expektance Victor Vroom ve své teorii operoval s termínem valence, který odpovídá subjektivně stanovené hodnotě výsledku určité činnosti. Síla motivace ve Vroomově pojetí závisí nejen na tom, jak byla stanovena hodnota výsledku (pozitivní, neutrální, negativní), nýbrž je odvislá i od subjektivně odhadované pravděpodobnosti, že se výsledku podaří dosáhnout. (Adair, 2004) Pokud jedinci bude na výsledku velmi záležet (pozitivní hodnota) a zároveň bude odhadnuta vysoká pravděpodobnost výsledku, síla motivace bude značná a vice versa.

4.3.7 Jiné přístupy Uvedený výčet přístupů k motivaci přirozeně nelze považovat za úplný. Mimo pokusů o integraci lze identifikovat další přístupy činící si nároky na svébytnost - např. systémový přístup, či transpersonální přístup. V centru našeho zájmu však stojí problematika výkonové motivace a tato kapitola měla sloužit jako nástin obecných trendů, na jejichž pozadí se výzkum výkonové motivace v historické perspektivě odehrával.

~ 54 ~ 

5 H I S T O R I E Z K O U M Á N Í V Ý K O N O V É M O T I VA C E Bonmot „psychologie je mladá věda s dlouhou historií“ lze s úspěchem aplikovat i na problematiku výkonové motivace. I zde bychom bez okolků mohli začít u starých Řeků, protože snaha dosahovat úspěšné výkony je podobně jako nutnost adaptovat se na okolní podmínky nedílně spjata s vývojem lidstva. Pro nás však bude nejpoučnější předestření geneze konceptu výkonové motivace v rámci psychologie jako samostatné vědy, jejíž vznik se datuje cca od roku 1879. Obligátně poukažme na etymologii termínu výkon (achievement) - termín je odvozen od francouzského a chief, což lze přeložit jako stanout v čele, stát se vedoucím.14 Termín performance se v této souvislosti příliš nepoužívá, je opředen spíše technickými konotacemi. Motivace k výkonu se v současnosti uplatňuje k vysvětlení rozdílů v individuálním chování v různých oblastech všedního života (Schuler, Prochaska, 2003). Proč někdo ve srovnatelné situaci dosahuje výrazně lepších výkonů než jiný člověk, když oba vykazují měřitelně velmi podobné schopnosti a dovednosti? Co lidi vede k volbě úkolů takové či onaké obtížnosti? Jaká je příčina variance v charakteristikách, jakými jsou vytrvalost, angažovanost či cílevědomost? Tyto a další obdobné otázky psychologové již více než 50 let zodpovídají prostřednictvím konceptu výkonové motivace. Předmětná kapitola si staví za cíl obsáhnout hlavní etapy ve vývoji poznání výkonové motivace. Přestože střípky tématu psychologických determinant výkonu lze identifikovat v dílech některých psychologů konce 19. a počátku 20. století, motiv úspěšného výkonu (achievement motive) byl postulován a experimentálně ověřován až v padesátých letech minulého století. Na vymezeném prostoru přirozeně není možné pojednat o historii zkoumání výkonové motivace v celé její šíři. Pokusíme se alespoň nastínit historickou podmíněnost relativně celistvého oboru vzniknuvšího v polovině 20. století. Pozornost bude návazně věnována velikánům oboru, kteří jsou - shodou okolností stejně jako v případě výzkumu stresu - tři: David McClelland, John Atkinson, Heinz Heckhausen. Bylo by však zpátečnictvím ukončit reflexi historie výzkumu výkonové motivace v tomto bodě, neboť klasikové oboru získali mnohé nástupce. Podle Trashe & Elliota (2001) tra-

14

Konkrétně dle „American Heritage Dictionary of the English Language“: staro. angl. acheven ze staro franc. achever z a chief.

~ 55 ~ 

diční přístup reprezentovaný především pojetím McClellanda přichází o svou dominanci přibližně v sedmdesátých letech minulého století. Ba co víc, jistá moderní odnož oboru, za jejíhož čelného představitele lze považovat Adrewa Elliota, dokonce navrhuje opustit termín výkonová motivace. I tento novodobý trend bude předmětem následujícího historického exkurzu.

5.1 Přelom 19. a 20. století a dále Zakladatel psychologie na americké půdě William James (1890) ve svém prvním svazku „Principů psychologie“ spekuloval o vztazích mezi sebehodnocením a výkonovými snahami. Narziss Ach popsal v prvním desetiletí dvacátého století tzv. determinující tendenci, která výrazně ovlivňuje průběh myšlení. Determinující tendence vzniká, pokud člověk dostane určitý kognitivní úkol. (Plháková, 2004) Z výkonově motivačního pohledu je podstatné, že Ach popsal, jak kognice ovlivňují vytrvalost při plnění určitého úkolu. Elliot & Dwecková (2005) připomínají průkopnické bádání Hillgrubera, který v roce 1912 sledoval vztah mezi rostoucí obtížností úkolu a výkonem. Ještě těsněji je však problematika výkonové motivace ve své genezi spjata s problematikou aspirační úrovně, kterou rozpracovala Lewinova škola (Vaněk, Hošek, Man, 1982). Podle Kurta Lewina aspirační úroveň představuje takovou míru vlastního výkonu, kterou od sebe jedinec očekává, a to na základě zhodnocení předchozího výkonu v dané situaci (Hartl, Hartlová, 2000). V experimentálních pracích Lewina a jeho spolupracovníků byla věnována pozornost výkladu různých faktorů, které ovlivňují dynamiku aspirační úrovně (obtížnost úkolu, prožitky úspěchu - neúspěchu apod.) (Vaněk, Hošek, Man, 1982). Pauline Searsová (1940) se ve svých výzkumech s dětmi pokusila prokázat, že upřednostňovaná obtížnost cílů závisí na motivační tendenci o dvou dimenzích - snaha dosáhnout úspěchu, snaha vyhnout se neúspěchu. Osoby s výslednou tendencí vyhnout se neúspěchu volí buď velmi snadné, nebo naopak velmi obtížné cíle. Lidé, u nichž převažuje tendence dosáhnout úspěchu, si vybírají cíle se střední obtížností, resp. realistické cíle. K podobným zjištěním došel též McClelland (viz dále). Jiní autoři (jako např. Atkinson) navázali na tuto dispoziční linii (osobnostně zakotvená tendence dosáhnout úspěchu vs. tendence vyhnout se neúspěchu) tzv. teorií výsledné va-

~ 56 ~ 

lence, kde se počítá i s kalkulováním pravděpodobnosti úspěchu či neúspěchu. (Vaněk, Hošek, Man, 1982)

5.2 Henry A. Murray (1893 - 1988) Američan Murray napsal v roce 1938 spolu s řadou dalších autorů knihu „Výzkumy osobnosti“ (Explorations in personality), kde uvedl vlastní komplexní motivační teorii, která v různých aspektech vycházela z psychoanalýzy. Murrayho můžeme považovat za prvního propagátora termínu potřeba v psychologii, přičemž tento konstrukt definuje jako sílu v mozku, která organizuje vnímání, myšlení, snažení a jednání v určitém směru. (Madsen, 1972) Murray podle Trashe & Elliota (2001) neuvažoval v termínech obecné motivační tendence (ve smyslu drivu), nýbrž postuloval seznam potřeb s předpokladem, že každá má svůj charakteristický způsob vyjádření a je obvykle doprovázena zvláštním afektem (Madsen, 1972). S využitím řady psychodiagnostických metod Murray došel k dlouhému seznamu potřeb, které jsou podle něj s to samostatně, popř. v kombinaci vysvětlit naprostou většinu lidského chování. Murray potřeby rozdělil na viscerogenní (např. hlad, žízeň) a psychogenní, přičemž dvě potřeby z oblasti psychogenních potřeb se přímo vztahují k výkonově motivační problematice - potřeba úspěšného výkonu (need achievement) a potřeba vyhnout se neúspěchu (need infavoidance). (Trash, Elliot, 2001) Potřeba úspěšného výkonu se typicky manifestuje jako snaha vykonat něco obtížného, získat nadvládu nad věcmi, lidmi či myšlenkami tak rychle a dobře, jak jen je to možné. Vedle toho potřeba vyhnout se neúspěchu typicky spočívá v tendenci vyhnout se nezdaru, ztrapnění či ponížení vlastní osoby. (Trash, Elliot, 2001) V Murrayho koncepci motivace k výkonu lze najít i jistý důraz na vytrvalost (Schuler, Prochaska, 2003). Murray položil základy tradičního přístupu k výkonové motivaci, který ji pojímá jako více či méně latentní (neuvědomovanou) dispozici (motiv) k určitým psychologickým tendencím. Uvědomme si, že byl inspirován psychoanalýzou a jeho Tematický apercepční test (TAT) je považován za vhodný zejména při diagnostice potlačených tendencí, které si subjekt nechce nebo nemůže připustit (Svoboda, 1999).

~ 57 ~ 

5.3 David C. McClelland (1917 - 1998) Nejprominentnějším teoretikem výkonové motivace, který na Murrayho navázal, byl americký psycholog McClelland. Vznikla tak škola dominantní až do sedmdesátých let minulého století. Základní myšlenky byly formulovány v knize „The achievement motive“ z roku 1953, kterou McClelland sepsal se svými spolupracovníky. McClelland spolu s kolegy postuloval pozitivní a negativní afektivní reakce jako vrozené, přičemž předpokládal, že vnitřní a vnější podněty se s nimi na základě zkušeností asociují, což vytváří emocionální ladění, které je ve své postatě anticipační. (Trash, Elliot, 2003) Do problematiky výkonové motivace tak byl vnesen kognitivní prvek. Místo determinace potřebou se začalo uvažovat o podmíněnosti výkonového chování očekáváním změny afektivního stavu. (Nakonečný, 1997) Vzniklo tak dnes již notoricky známé pojetí do určité míry protikladných tendencí k přiblížení se (očekávání úspěchu) a vynutí se (strach z neúspěchu, někdy též výkonová anxiozita). Člověk očekávající úspěch v případě jeho dosažení bude pravděpodobně hrdý, zatímco jedinec motivovaný obavami z neúspěchu v případě dokonaného vyhnutí se zažívá spíše úlevné pocity. Přítomnost či nepřítomnost projevů hrdosti na výkon je tedy jedním z indikátorů typu výkonové motivace, resp. rezultující emocionální tendence. McClelland však nestudoval pouze motiv výkonu, ale také potřebu moci a potřebu sdružování. V Murrayho definici potřeby úspěšného výkonu je tendence dominovat patrná, McClelland tyto motivy studoval jako separátní konstrukty. Jiní autoři (např. Schuler, Prochaska, 2003) pokládají tendenci projevovat moc, ovlivňovat druhé (z titulu vysokého společenského statutu) a vést je za jednu z dimenzí výkonové motivace. Jak jsme již uvedli výše, McClelland experimentálně poukázal na rozdíly mezi lidmi s potřebou úspěchu a lidmi motivovanými strachem z neúspěchu co do aspirační úrovně. Jedinci s potřebou úspěchu (očekávající úspěch) nevolí ani příliš obtížné, ani příliš snadné úkoly, zatímco lidé motivovaní strachem z neúspěchu volí buď příliš těžké, nebo dětsky snadné úkoly. (Madsen, 1979) Důležitou proměnnou, která aktivuje tendenci dosáhnout úspěšného výkonu je podle McClellanda kontrolovatelnost situace, neboť lidé s vysokou potřebou výkonu preferují situace,

~ 58 ~ 

kde mohou uplatnit vlastní schopnosti a úsilí. (kol., 2009)15 Takové jednání kontrastuje s projevy lidí, kteří se obávají neúspěchu - v situacích dětsky snadných je pravděpodobnost selhání minimální, v situacích náročných a neovlivnitelných je pak selhání ospravedlnitelné. Ontogeneticky očekávání úspěchu podle McClellanda vzniká v raném dětství. Rodiče osob očekávajících úspěch je pozitivním způsobem pohubovali ke zvládání těžkých úkolů, oceňovali jejich úspěchy a podporovali jejich vytrvalost. (Plháková, 2003) McClelland sice respektoval Murrayho přístup k diagnostice, avšak za nejpřesnější způsob zkoumání výkonové motivace pokládal projektivní metody. Zasadil se dále o vytvoření skórovacího systému TAT s ohledem na výkonovou motivaci. (Trash, Elliot, 2003) Kognitivně zaměřený R. Lazarus (in Nakonečný, 1997) však kritizoval takové měření výkonové motivace, domníval se, že fantazie motiv výkonu pouze zastupuje, když je příslušné chování frustrováno. Mezi další témata, kterými se McClleland výzkumně zabýval, např. patří: motivace jako determinanta volby povolání, společenská úroveň výkonové motivace a ekonomický růst či anomie jako mediátor výkonové motivace.

5.4 John William Atkinson (1923 - 2003) Zatímco McClelland se zabýval především aplikací své teorie, jeho spolupracovník Atkinson nezávisle na něm rozvíjel teoretickou základnu výkonové motivace. (Madsen, 1972) Mnoho poznatků je však neoddělitelně spjato s oběma autory. Na následujících řádcích si rozvineme některá z Atkinsonových zjištění podrobněji. Takřka současně s výzkumy McClellanda a kol. Atkinson poukázal na značný modifikující vliv faktorů bezprostřední experimentální situace na výkon. Vyvstala potřeba rozlišovat výkonovou motivaci jako relativně stabilní, avšak latentní dispozici osobnosti od aktuální výkonové motivace projevující se v konkrétních situacích. Dispoziční výklad výkonového chování byl nahrazen explikací, která bere v potaz také situační determinanty. (Vaněk, Hošek, Man, 1982) Podle Atkinsona je úspěch tím atraktivnější, čím je úkol těžší, zatímco neúspěch je tím těžší, čím je úkol lehčí. Vliv neúspěchu na sílu motivace podle Atkinsona závisí na síle

15

Dostupné na: http://www.accel-team.com/human_relations/hrels_06_mcclelland.html

~ 59 ~ 

motivu výkonu a na obtížnosti úkolu, který nebyl splněn. Proti tomu např. Lazarus namítal, že neúspěch může mít motivující účinek jen tehdy, když výchozí motivace měla již určitou intenzitu. (Nakonečný, 1997) Atkinson značně matematizoval teorii výkonové motivace, na tomto místě nám postačí uvést dva druhy proměnných, které v jeho pojetí uplatňují v situaci výkonu (upraveno podle Nakonečného, 1997): 1. Situační proměnné: •

Očekávání úspěchu a neúspěchu.

•

Podnět k úspěchu a neúspěchu.

2. Osobnostní proměnné (motivy): •

Tendence k přiblížení se (očekávání úspěchu).

•

Tendence k vyhnutí se (očekávání neúspěchu).

V Atkinsonově pojetí je tedy výsledná výkonová motivace nejen rezultátem emočního konfliktu mezi tendencí k přiblížení se a tendencí k vyhnutí se, ale též závisí na očekávání úspěchu či neúspěchu (expektance) v dané situaci, a také na patřičných incentivách (valence). (Trash, Elliot, 2003) Tato modifikace McClellandovy teorie byla jedním z náznaků přechodu od klasické k moderní škole výkonové motivace.

5.5 Heinz Heckhausen (1926 - 1988) Heckhausena můžeme považovat za nejvýznamnějšího neamerického autora na poli výkonové motivace, který v mnohém rozšířil práci McCllelanda a Atkinsona. Heckhausen model aspirace rozšířil o časovou perspektivu. Rozlišil následky bezprostřední a oddálené, přičemž mezi bezprostřední následky počítal zvýšení nebo snížení sebehodnocení a mezi následky oddálené přiblížení se nadřazenému - perspektivnímu cíli. (Hrabal, Man, Pavelková, 1989) Nadřazený cíl může být reprezentován potřebou relativně samostatnou a s výkonem nesouvisející. Onen oddálený cíl se uplatňuje v některých moderních teoriích motivace jako koncept tzv. budoucí časové perspektivy (future time orientation - FTO). Podle jistých studií u jedinců očekávajících neúspěch je vysoká FTO za určitých okolností výraznou determinantou úsilí a výsledného výkonu (srov. Efklidesová, Sorrentino, 2003).

~ 60 ~ 

Carver & Scheier (in Plháková, 2003) vysvětlují horečné úsilí lidí obávajících se neúspěchu snahou zabránit odhalení své, často domnělé, neschopnosti a slabosti. Koncept FTO pak jinou variantu vysvětlení fenoménu, kdy někteří lidé očekávající neúspěch vykazují srovnatelnou angažovanost jako lidé motivovaní potřebou dosažení úspěchu. A propos již Alfred Adler psal o fiktivním finalismu a kompenzaci - nejednou neopodstatněných - pocitů méněcennosti. Nakonečný (1997) shrnuje Heckhausenovy principy proměn úrovně aspirace: 1. Prožívání úspěchu a neúspěchu není vázáno na objektivní znaky úkolu, nýbrž na to, jak se obtížnost úlohy subjektu jeví v rámci jeho zkušeností. 2. Úspěchy a neúspěchy jsou prožívány na střední úrovni subjektivní představy obtížnosti, tj. když subjekt očekává úspěch, ale i neúspěch: čím se subjektivní úloha jeví těžší, tím více je prožíván dosažený úspěch a naopak, čím se mu zdá být snadnější, tím více je prožíván následující neúspěch. 3. V subjektivním hodnocení obtížnosti úkolu existují přesuny, takže to, co se zdálo být těžké, se nyní jeví jako lehké a naopak. Tyto přesuny jsou způsobovány konkrétní úspěšností či neúspěšností jedince. 4. S úrovní aspirace je spojen určitý postoj k riziku - osoby s nižší úrovní aspirace si obvykle počínají riskantněji. 5. Konkrétní úroveň aspirace je určována také situačními faktory, jako je časová distance možného dosažení cíle aj. Heckhausen navrhoval matematizované modely, programy výkonově motivační podpory, prováděl obsahové analýzy materiálů získaných TAT a v neposlední řadě zkoumal výkonovou motivaci z ontogenetického hlediska. Domníval se, že prvopočátky vyhnutí se neúspěchu jsou spojeny s raným přetěžováním dítěte. Místo toho, aby si dítě vytvořilo realistickou nárokovou úroveň na sebe, přejímá vysokou úroveň nároků, kterou může jen stěží dosáhnout. Neustálé selhávání ho pak nutí chránit vlastní sebeobraz před častým neúspěchem tím, že si klade nízké cíle a vyhledává snadné úkoly. Takové dítě vysvětluje úspěch jako štěstí a jako následek menší náročnosti úkolu spíše než tím, že je samo schopné. (Hrabal, Man, Pavelková, 1989) Kontinuální dovozování nedostatku vlastních schopností rezultuje v převažující tendenci očekávat neúspěch. Rovněž se zde uplatňuje mechanismus bludného kruhu, kdy dotyčný

~ 61 ~ 

tímto svým explanačním stylem určuje, jaký motivační vliv na něj bude mít úspěch, resp. neúspěch. Problematiku přisuzování příčin rozpracovala atribuční teorie.

5.6 Bernard Weiner (1935) Atkinsonův žák Weiner modifikoval klasickou teorii výkonové motivace v tom smyslu, že opustil pojetí dispozičních proměnných a zaměřil se na kauzální atribuce jakožto primární determinantu výkonové motivace. Atkinsonova a Weinerova modifikace McClellandovy teorie proběhly ve jménu kognitivní revoluce (Trash, Elliot, 2003). Weinerem rozpracovaná teorie navazuje na Rottera a počítá s motivujícím vlivem tzv. kauzálního schématu, které se týká relativně stálých vztahů, které jedinec percipuje mezi pozorovanou událostí, jejím účinkem a příčinou této události. (Vaněk, Hošek, Man, 1982) Jak jsme naznačili výše, neúspěch může být pro jednoho člověka motivující k vynaložení většího úsilí a u druhého naopak vede ke ztrátě úsilí a námahy. Podobně působí rovněž úspěch. Zásadní rozdíl mezi motivujícím a motivaci snižujícím úspěchem a neúspěchem tkví v tom, jak jedinec svůj úspěch či neúspěch interpretuje, jaké mu přisuzuje příčiny. Zpravidla se uvažuje o třech základních dimenzích kauzality: 1. Dimenze místa - vnitřní vs. vnější. 2. Dimenze stability - stabilní vs. nestabilní. 3. Dimenze řízení (kontroly) - kontrolovatelné vs. nekontrolovatelné. (Hrabal, Man, Pavelková, 1989) Atribuční teorii v rámci výkonově motivační problematiky lze ilustrovat tím, jak jsou dovozovány emoční stavy. Tak např. hrdost, pýcha a hanba jsou v interpersonálním hodnocení maximalizovány tehdy, když je dosažení výsledku přisuzováno vnitřním faktorům a vice versa. Úspěch, který je přičítán vysoké schopnosti nebo tvrdé práci, vede k větší pýše než úspěch, jehož příčina je spatřována v tom, že úloha je snadná, nebo že šlo o šťastnou náhodu. (Vaněk, Hošek, Man, 1982) Shora jsme uvedli také to, jak souvisí obtížnost úkolu s intenzitou prožívaného úspěchu, resp. neúspěchu. Atribuční teorie elegantně vysvětluje proces výkonové motivace s kognitivního hlediska, chybí zde však vysvětlení účelu výkonově motivovaného chování. Tento nedostatek měla kompenzovat teorie cílů.

~ 62 ~ 

5.7 Odklon od klasické školy směrem k teorii cílů Trash & Elliot (2003) do několika bodů shrnují kritiku, které byla podrobena teorie McClellanda z tábora autorů navrhnuvších teorii cílů: •

Zdůrazňováním dispozičních proměnných McClelland podcenil sílu situačních a kulturních vlivů.

•

Obecně pojaté motivy nevysvětlují specifické cíle, o které jedinci usilují.

•

Klasické McClellandovo pojetí nebere v potaz účel chování a prožívání, tj. jejich podřízenost perspektivním cílům.

•

Studium motivů značně opomíjelo roli kognitivních procesů ve výkonově motivačním chování.

•

Validita a reliabilita projektivních metod při diagnostice výkonové motivace je sporná.

Carol Dwecková svoji teorii založila na výzkumech naučené bezmocnosti u školáků. Na základě série šetření spolu s kolegy u těchto dětí identifikovala dva odlišné vzorce emocí, kognicí a chování v odpovědi na neúspěch. (Trash, Elliot, 2003) Elliot & Dwecková (1988) návazně vyvodili, že děti ve výkonových situacích sledují kvalitativně odlišné výkonové cíle, které vytvářejí rámec pro behaviorální, emoční a kognitivní odpovědi na neúspěch: 1. Cíl být kompetentní (learning goal) - takový cíl se projevuje ve snaze zvládnout určitý úkol, naučit se něco nového, přičemž neúspěch není vnímán jako nepřekonatelná překážka, nýbrž jako nutnost vynaložit vyšší úsilí anebo navrhnout jiný způsob řešení. 2. Cíl dosáhnout úspěchu (achievement goal) - cílem je zde pochvala nebo vyhnutí se nepříznivému hodnocení vlastní kompetence. Neúspěch, který je vnímán jako nedostatek vlastních schopností, zvyšuje vulnerabilitu vůči naučené bezmocnosti. Děti s nízkým míněním o vlastních schopnostech, které usilují o úspěch (achievement goal), tendují podle Dweckové k naučené bezmocnosti poté, co zažívají neúspěch. Naproti tomu děti posuzující vlastní schopnosti jako vysoké jsou v takových situacích do jisté míry chráněni tímto vlastním sebeobrazem a počínají si podobně jako ti, kdož sledují cíl být kompetentní. (Trash, Elliot, 2003) Motivační dopad neúspěchu tedy závisí nejen na stanoveném cíli, ale rovněž na vlastním sebeobrazu. Ovšem na základě čeho je stanovován ten který cíl?

~ 63 ~ 

Ačkoli výkonové cíle jsou nejvýznamnější částí teorie Dweckové, autorka využívá rovněž koncept implicitní teorie inteligence. Názor, že inteligence může být na základě zkušenost zvýšena, se pojí s větší pravděpodobností, že dotyčný bude sledovat cíl být kompetentní. Opačné stanovisko, čili že inteligence je fixní a jako taková není učením ovlivnitelná, zvyšuje pravděpodobnost stanovení cíle dosažení úspěchu. (Dwecková, Chiu, Hong, 1995) Teorie cílů byla propracována mnohými autory, nicméně Dwecková je považována za jednu z průkopnic tohoto přístupu. V současné době jsou aktuální snahy integrovat klasické pojetí s atribuční teorií a teorií cílů.

5.8 Integrativní pojetí Mezi integrativní pojetí patří hierarchický model Elliota & Churche (srov. Trash, Elliot, 2003), ale především pak nově ustavené výzkumné pole s názvem kompetenční motivace (competence motivation). Autoři v čele s Andrewem Elliotem zavádějí nový termín ve snaze, že zpřesní, zpřehlední a integrují celou řadu témat, která byla až doposud roztříštěna v tzv. výkonově-motivační literatuře. Kniha s názvem „Handbook of competence and motivation“ vyšla v roce 2005 a podíleli se na ní mj. Robert Sternberg, Bernard Weiner, Carol Dwecková, Juta Heckhausenová, Charles Carver, Michael Scheier, Mihaly Csikszentmihalyi či Edward Deci. Publikace je rozdělena do pěti hlavních částí: 1. Centrální konstrukty - inteligence a schopnosti, motivy, cíle, atribuce, percepce a kompetence, hodnoty, implicitní teorie a schopnosti, evaluační anxieta. 2. Vývojové aspekty - temperament, emoční vývoj v dětství, kognitivní vývoj v dětství, adolescence, stárnutí. 3. Kontextuální vlivy - rodiče, kamarádi, učitelé a škola, sportovní trenéři, pracoviště, vláda a politika. 4. Demografie a kultura - gender, rasa a etnicita, socioekonomický status, stereotypy a výkon, kultura jako dynamický proces.

~ 64 ~ 

5. Seberegulační procesy - učení, coping a únikové tendence, obranné mechanismy, sociální srovnávání se, vnitřní motivace, flow16, kreativita, automatizované procesy, imaginace. Bezesporu úctyhodný výčet témat naznačuje obtížnost a rozsáhlost předmětné problematiky. V následující kapitole se spokojíme se zdůvodněním závažnosti tématu, shrnutím hlavních přístupů k výkonové motivaci, uvedením některých souvisejících témat, předestřením problematiky výzkumu výkonové motivace, zmínkou o mezipohlavních rozdílech ve výkonové motivaci a konečně stručným teoretickým vymezením adolescence vzhledem k výkonově motivační problematice.

16

Flow označuje tendenci věnovat se úkolům a problémům velmi intenzivně s vyloučením všech rušivých podnětů a s vysokým soustředěním (Schuler, Prochaska, 2003).

~ 65 ~ 

6 D E F I N U J E M E V Ý K O N O V O U M O T I VA C I 6.1 Co je to výkonová motivace? Definování výkonové motivace je odvislé od preferenční teoretické koncepce, avšak všem koncepcím je společné pojetí výkonové motivace jako determinanty výkonu. Výkonová motivace je tedy předně jednou z determinant výkonu, přičemž výkonem rozumíme chování vedené k dosažení nějakého cíle. K dosažení cíle je potřeba uplatnění vlastních schopností a dovedností. Proto můžeme výkon nejjednodušeji definovat rovnicí: výkon = schopnosti x výkonová motivace (Nakonečný, 1997). Činnosti, které provádíme automaticky a na nichž nám nezáleží, nelze považovat za výkonové. Definici zahrnující aktivitu a uplatnění schopností a dovedností jsme tu již jednou měli, stačí si zpřítomnit podkapitolu s názvem „Rozlišujeme adaptaci, strategie zvládání a emoční reakce“. Habituální, emočně „chladné“ jednání nelze pokládat za zvládání stresu, ani za výkonové jednání. Jak ovšem odlišit zvládání stresu od výkonového chování, když se obě témata očividně prolínají? V rámci výkonového chování soutěžíme především se svými vnitřními standardy výkonnosti, které určují, kdy jsme podali subjektivně vynikající výkon, a kdy nikoliv. To vede k uspokojení z vlastní kompetence, případně ke zklamání z vlastní neschopnosti. (Plháková, 2003) Výkonnost je míra efektivity realizace úkolů (Vtípil, 1987). V případě zvládání stresu jde obecně o zvládnutí jakéhokoliv požadavku, kterému je třeba vyhovět. (Kebza, 2005, str. 107) V rámci výkonového jednání pak jde také o zvládnutí požadavku, avšak toto zvládání je primárně posuzováno prizmatem vnitřních standardů výkonnosti. Obě činnosti vyžadují schopnosti a dovednosti, avšak výkonové činnosti jsou posuzovány stran výkonnosti. Tudíž výkonová motivace aktivizuje a organizuje chování a prožívání na pozadí niterných standardů výkonnosti, přičemž toto chování a prožívání může mít dva základní směry: přiblížení se vs. vyhnutí se (pravděpodobnější, pokud dotyčný očekává neúspěch). O zvládání stresu jsme hovořili také jako o prostředku dosažení výkonu. Někdy je těžké rozlišit, kde končí zvládání stresu a kde začíná výkonové jednání. Opět si vypomožme konceptem aktivační úrovně. Pakliže zahájení úkolu stanoveného na základě standardů

~ 66 ~ 

výkonnosti bude bránit přemíra aktivace vyvolaná např. úmrtím blízkého člověka, stane se adekvátní strategie zvládání stresu jedním z prostředků dosažení úspěšného výkonu. Nicméně představme si onen úkol stanovený na základě standardů výkonnosti jako obecný stresující požadavek, stresor. Jeho úspěšné dokončení bude doprovázeno pocity hrdosti, resp. úlevnými pocity, které lze pojmout jako výsledek strategie zaměřené na řešení problému. Případný neúspěch si pak bude žádat adekvátní zvládání. Linie mezi výkonovým jednáním a zvládáním stresu nám rázem splývají.

6.2 Závažnost tématu 6.2.1 Všudypřítomnost Na výkonové motivaci, resp. výkonnosti je zajímavá mimo jiné její bytostná spjatost se západní kulturou. Výkonnost se stala jedním z leitmotivů západní společnosti. Vzhledem k rostoucímu životnímu tempu, narůstajícím požadavkům na výkon a zvyšujícímu se tlaku se stres v rozvinutých společnostech stává v posledních letech stále více součástí běžného života (Kebza, 2005). Stres, jeho zvládání a výkonnost jdou ruku v ruce. Mezi jiným autory např. Atkinson (in Schuler, Prochaska, 2003) pokládá motivaci k výkonu za nejdůležitější zdroj variance profesního výkonu. Z celospolečenského hlediska je výkonnost primární determinantou životní úrovně, jiné vlivy mají až druhořadé místo (Mankiw, 1999). Zůstává však otázkou veskrze filozofickou, pro jakou část populace v rozvinutých společnostech je ideálem sama výkonnost a pro koho představuje cílový stav „okázalé zahálení a okázalá spotřeba“ tak, jak je popsal koncem předminulého století ekonom T. Veblen (srov. Holman a kol., 2005) Výkonová motivace je determinantou výkonu jak v oblastech typicky výkonových (např. sport či školní prostředí), tak při činnostech na první pohled banálních a s výkonem nesouvisejících. Lidé posedlí výkonem mohou výkonově přistupovat kupříkladu k čištění chrupu či k jídlu. Problematika výkonu je relevantní napříč kulturami, přestože existují jisté rozdíly. Naší pozornosti by neměly uniknout ani ontogenetické aspekty výkonové motivace. (srov. Elliot, Dwecková, 2005).

~ 67 ~ 

6.2.2 Výkonová motivace, emoce a zdraví Výkonové jednání provázejí emoce, které ovlivňují subjektivní životní pohodu (wellbeing). Různé studie naznačují, jak nepříznivé dopady na životní spokojenost a zdraví má strach z neúspěchu. (srov. Elliot, Dwecková, 2005) Např. workaholismus je podle Poppelreutera (in Schuler, Prochaska, 2003) charakterizován negativními pocity. Problematika výkonové motivace je relevantní jak pro psychosociální, tak pro biomedicínské modely adaptace.

6.3 Přístupy ke studiu výkonové motivace 6.3.1 Klasický přístup Tradiční přístup k problematice výkonové motivace ji konceptualizuje jako motiv výkonu, který je více či méně neuvědomovanou tendencí přiblížit se, anebo vzdálit se, a sice na základě anticipované změny emočního stavu. Klasická škola původní pojetí výkonového jednání všemožně rozšiřovala o intervenující proměnné, mezi jinými situační proměnné, oddálené následky či výchovné vlivy. Aktivizace výkonového jednání je chápána jako důsledek transformace nevědomého motivu do stavu nabuzení (arousal). Motiv se mění v nabuzení díky tomu, že subjekt vnímá patřičné incentivy, které značí možnost vzniku určitého emočního stavu. Asociace mezi původně neutrálními podněty a předvídaným emočním stavem jsou výsledkem učení. (Elliot, Dwecková, 2005) Nabuzení se vztahuje k výkonovým situacím čili situacím subjektivně vnímaným prizmatem výkonnosti. Pro názornost postačí příklad - jedinec s výrazným motivem úspěchu se bude angažovat v řešení výkonového úkolu, neboť tento v něm na základě dřívějších zkušeností vyvolává očekávání uspokojující emoční zkušenosti.

6.3.2 Atribuční přístup Atribuční teorie přenáší důraz z latentních dispozic na kognitivní procesy. Výkonové jednání je zde pojímáno jako důsledek kauzálních úsudků. Vývojově vzniká relativně stabilní způsob usuzování označovaný jako atribuční schéma (Vaněk, Hošek, Man, 1982). V závislosti na tom, jakým příčinám jedinec připisuje výsledky výkonových situací, očekává úspěch, resp. neúspěch. Z hlediska úspěchové, tj. „fyziologické“ orientace je výhodné připisovat neúspěchy nedostatku úsilí (motivace), která se dá vždycky zvýšit, a nikoli ne-

~ 68 ~ 

dostatečným nebo nízkých schopnostem17. (Vaněk, Hošek, Man, 1982) Analogicky lze uvažovat o defektech výkonové motivace. Kauzální úsudky jsou podkladem emočních reakcí na úspěch, resp. neúspěch. Způsob emočního reagování ve výkonových situacích je určující stran následného motivačního dopadu těchto zkušeností.

6.3.3 Teorie cílů Teorie cílů více než teorie atribuce či klasické teorie počítají s budoucí časovou perspektivou. Jedinec má určitý výkonový záměr, který realizuje angažováním se ve specifických výkonových činnostech. V rámci moderního přístupu jsou podkladem výkonové motivace cíle, které jsou důvodem toho, proč se jedinec angažuje ve výkonové situaci. Cíle můžeme posuzovat z hlediska dvou úrovní abstrakce - jednak jako finální stav, jednak jako psychologický důvod. Student tak může hrát na piáno, aby byl v této činnosti více kompetentní (finální stav), přičemž primárním důvodem této činnosti je jeho nevalné mínění o vlastních schopnostech (psychologický důvod). (Elliot, Dwecková, 2005) Urdan & Maehr (1995) rozlišují mezi úkolovými cíli (task goals), tj. snahou být kompetentní a usilovat o zlepšení a tzv. sociálně výkonovými cíli (ability goals), které nacházejí vyjádření v demonstraci vlastních schopností a ve srovnávání vlastního výkonu s výkony druhých. Cíle jsou tedy obecně multidimenzionální konstrukty spíše než jen „chladné“ mentální reprezentace. Konstrukt cíle přesáhl svůj původní konceptuální rámec, hovoří se o aktivovaných motivačních stavech. Obecně lze říct, že teorie cílů lépe než aktivizaci výkonového chování vysvětlují jeho organizaci (specifické zaměření), zatímco v případě tradiční teorie je tomu naopak. (Elliot, Dwecková, 2005)

6.3.4 Alternativní přístupy a integrace Z dosud popsaných řádků je evidentní rozmanitost výkonově motivační problematiky. Na tomto místě se zastavíme u dvou alternativních přístupů, a sice teorie motivace strachem z úspěchu a teorie prokrastiance.

17

Srov. Seligman - optimistický atribuční styl.

~ 69 ~ 

O teorii Matiny Hornerové již padla zmínka v souvislosti s poukazem na možný destruující vliv sociálního tlaku. Podle této teorie některé ženy podávají výkony pod vlastní možnosti nikoliv proto, že by byly málo motivované úspěchem nebo se obávaly neúspěchu, nýbrž protože se obávají sociálních odsudků v případě dosažení úspěchu. (Hornerová, 1969) Výzkumy obav z úspěchu byly podrobeny zdrcující kritice, v současnosti se tímto tématem zabývá velmi málo výzkumníků, nicméně historická hodnota zůstává (Hydová, Duriková, 2005). Prokrastinaci lze obecně definovat jako odkládání úkolů. Rozlišuje se prokrastinace funkční, kdy odložení věci je ve prospěch cíle od prokrastinace dysfunkční, kterou charakterizují nepříjemné pocity spojené s odložením splnění úkolu. (Ellis, Knaus in Lalonde, 2004) Prokrastinace je de facto opakem angažovanosti ve smyslu množství odvedené práce, činnosti. O fenoménu prokrastinace u nás referovali např. Gabrhelík, Vacek, Miovský (2006). Lalonde (2004) se domnívá, že odkládání realizace úkolu jedinci umožňuje konzervaci představ o stávající úrovni schopností. Tak zůstává (alespoň dočasně) neporušena sebeúcta, která je v případě prokrastinéra založená výhradně na subjektivně vnímané schopnosti podat výkon. Různí autoři, jmenovitě kupříkladu Schuler & Prochaska (2003), pokládají za jeden z aspektů výkonové motivace fenomén flow. Existují výzkumy (např. Lee, 2005) dokládající negativní souvislost mezi dysfunkční prokrastinací a incidencí fenoménu flow. Mimo přístupů alternativních existují rovněž integrativní snahy jak jednotlivců, tak celých autorských týmů.

6.4 Měření výkonové motivace Diagnostiku výkonové motivace popíšeme obdobným způsobem, jako tomu byl v podkapitole o zvládání stresu. Nebudeme se zdržovat výčtem jednotlivých metod, vylíčíme si dvě základní dichotomie a stručně rozebereme aplikaci výkonových metod při měření výkonové motivace.

6.4.1 Implicitní vs. explicitní motivy Ve svém počátku byla výkonová motivace zkoumána jako ne úplně uvědomovaná tendence. Nástrojem měření byly dominantně projektivní metody, konkrétně TAT. Za čas byly vzneseny námitky co do reliability a validity této metodologie. Různí autoři vyvinuli do-

~ 70 ~ 

tazníkové metody k měření výkonové motivace s předpokladem, že lidé mají základní náhled na své výkonově motivační tendence. Nicméně jak měření implicitní, tak explicitních motivů má dodnes své opodstatnění. Kruciální rozdíl mezi implicitními a explicitními motivy je, že neuvědomované aktivizují, zatímco uvědomované směřují a regulují chování směrem k specifickému cíli. (Schultheiss, Brunstein, 2005) Toto bychom měli mít na paměti při realizaci výzkumů. Druhou nejvíce užívanou skupinou metod k měření výkonové motivace jsou dotazníky, avšak u většiny dotazníků nejsou tak propracována teoretická východiska jako má obsahová analýza TAT. (Vaněk, Hošek, Man, 1982) Jak implicitní, tak explicitní výkonové motivy lze měřit různě. Zajímavou variantou diagnostiky motivace k výkonu je kupříkladu test grafické exprese Elliota Aronsona (in Fraser, 1959).

6.4.2 Jednodimenzionální vs. vícedimenzionální přístup Při konstrukci dotazníků se většina autorů zaměřuje na výslednou tendenci rezultující z konfliktu mezi nadějí na úspěch a strachem z neúspěchu. Jiní autoři pojímají výkonovou motivaci jako multidimenzionální konstrukt a při konstrukci dotazníků vycházejí z proměnných, které jsou podle jejich názoru důležité jak pro dynamiku, tak pro ontogenezi výkonové motivace. (Vaněk, Hošek, Man, 1982) Tak např. Schuler & Prochaska (2003) navrhují tzv. cibulový model motivace k výkonu, který obsahuje následující úrovně: 1. Centrální - např. očekávání úspěchu, cílevědomost, vytrvalost. 2. Okrajové - např. samostatnost a orientace na status. 3. Teoreticky související - např. způsob atribuce, přesvědčení o místě řízení či sebedůvěra. 4. Pozadí - např. svědomitost, neuroticismus. Jednodimenzionální přístupy měří především kvantitativní rozdíly, zatímco vícedimenzionální přístup počítá jak s kvantitativními, tak kvalitativními aspekty výkonové motivace.

~ 71 ~ 

6.4.3 Výkonové metody Další možností jak měřit výkonovou motivaci je pozorování chování. Při takovém designu výzkumu se často sledují změny aspirační úrovně v reakci na úspěch nebo neúspěch. Uveďme si dva příklady aplikace výkonových metod. Hrabal, Man, Pavelková, (1989) líčí experiment, kdy probandi měli zasáhnout cíl a vždy předem oznámit svoji aspiraci. Jedinci motivovaní dosažením úspěchu přizpůsobovali svoji aspiraci v souladu s vlastními minulými výkony, zatímco lidé obávající se neúspěchu v této charakteristice reagovali méně předvídatelně. Nakonečný (1997) referuje o experimentu, kdy se zjišťovalo, jak ovlivní výkonová motivace rozpoznávání slov týkajících se jistoty a pozitivních výkonů (např. slov dokonale). Osoby s vysokou úrovní motivace rozpoznávaly tato slova rychleji než ostatní. Probandi se střední úrovní výkonové motivace rozeznávali slova jako neschopný, selhání atd. pomaleji než ostatní, což vypovídá o tom, že jsou zaměřeni na odmítání neúspěchu.

6.5 Genderové rozdíly ve výkonové motivaci Hydová & Duriková (2005) shrnují, že v době klasických výzkumů výkonové motivace byla zjišťována nižší výkonová motivace žen v porovnání s muži. Tato zjištění však neplatila za všech okolností. McClellanda a jeho spolupracovníci (in Řehulková, Osecká, 1997) zjišťovali u žen vyšší skóre výkonové motivace v neutrálních podmínkách. Nejenže se objevily námitky vůči reliabilitě a validitě klasického přístupu k tématice výkonové motivace, ale bádání v dalších desetiletích naznačilo vzrůstající úroveň výkonové motivace u žen (Hydová, Duriková, 2005). Dnes se obecně předpokládá, že ženy a muži jsou ve vyspělých západních společnostech obdobně výkonově motivovaní, i když lze spatřovat jisté kvalitativní rozdíly. U nás např. Řehulková & Osecká (1997) středoškolské populace mj. zjistily, že dívky jsou vytrvalejší než chlapci a jejich výkonová motivace je orientována spíše na úkol než na ego (srov. sociálně výkonové cíle), jak je tomu u hochů. Takto bychom mohli předpokládat statisticky významnou mezipohlavní odlišnost co do míry dysfunkční prokrastinace a volby výkonových cílů. Pašková (2007) realizovala výzkum s 326 univerzitními studenty a s pomocí Dotazníku motivace k výkonu - LMI zjistila četné genderové rozdíly. Celkové skóre mužů statisticky převýšilo skóre žen. Největší rozdíl mezi muži a ženami byl identifikován ve škále „Důvě-

~ 72 ~ 

ra v úspěch“ - zkoumaní muži byli výrazněji než ženy orientováni na úspěch. Jediná škála, v níž ženy skórovaly výše než muži, byla „Sebekontrola“. Jak uvádí Michalčáková (2007), většina výzkumů potvrzuje vliv pohlaví na frekvenci a intenzitu subjektivně pociťovaných strachů u adolescentů. Dívky obvykle uvádějí větší počet či intenzitu strachů než chlapci. Nicméně v současné době v této problematice existuje pouze nepatrný konsenzus. Výzkumy jsou nejednotné a navíc jich není mnoho. Rovněž je třeba počítat s kulturními odlišnostmi. (Hydová, Duriková, 2005)

6.6 Adolescence a výkonová motivace V adolescenci se dotváří vztah k výkonu. Výkonnost se stává důležitou součástí identity. (Vágnerová, 2000) Adolescenti vlastní výkonnost posuzují o něco adekvátněji než v dřívějších životních obdobích. V porovnání s obdobím pubescence adolescenti vnímají vlastní kompetenci, hodnoty, jakož i oceňují výkonnost a vnitřní motivaci konstantněji. (Wigfield, Wagner, 2005) Leahy (in Macek, 2003) usuzuje, že pro děti a mladší adolescenty je objektem sebehodnocení především konkrétní chování, s věkem se sebehodnocení stále více opírá o komplexnější analýzu motivů a souvislostí. Závěr je tedy často obecnější a vztahuje se na celou osobnost. Již jsme zmínili rešerši Michalčákové (2007), podle níž lze tvrdit, že adolescentní dívky prožívají intenzivnější či četnější obavy než chlapci srovnatelného věku. Prožívání strachu je těsně spjato se sebehodnocením a celkové sebehodnocení pak do značné míry ovlivňuje výkonovou motivaci. Blatný (2001) uvádí, že muži-adolescenti mají vyšší úroveň sebehodnocení než adolescentní dívky. O adolescenci se v odborných publikacích namnoze hovoří v souvislosti s identitou. Podle Macka (2003) adolescenti dosáhnuvší identity (achievers) mají často pozitivní sebeobraz, jsou poměrně flexibilní a nezávislí. Co do výkonnosti jde v adolescenci převážně o školu, ale v budoucnu se bude projevovat zejména v nějaké pracovní činnosti, v profesní roli. Nejde jen o to, zdali byl jedinec dosud úspěšný a měl by důvod anticipovat dobrý výkon i v budoucnosti. Jde i hodnoty, s nimiž se ztotožňuje. (Vágnerová, 2000)

~ 73 ~ 

Stejně jako v případě zvládání stresu i v oblasti výkonové motivace je vliv rodičů na vlastní děti markantní (srov. např. Spera, 2006). Mezi jinými vlivy taktéž školní prostředí může výrazně ovlivňovat výkonovou motivaci studentů. Nelson & DeBackerová (2008) vysledovali souvislost mezi kvalitou přátelských vztahů a výkonovou motivací. Strategie na jistotu, tj. na konformitu a neangažování výměnou za klid a pohodu většině adolescentů neimponuje, i když je vcelku běžná. Paradoxně může z potřeby přizpůsobení a neangažovanosti vzniknout pojetí úspěšnosti, které představuje ocenění konformity. Do určité míry s ní souvisí takové pojetí úspěšnosti, které neoceňuje kvalitu výkonu, ale schopnost jej dobře sociálně prezentovat. (Vágnerová, 2000) O adolescenci lze hovořit rovněž jako o období emoční stabilizace, nikoliv však paušálně. Langmeier & Krejčířová (2006) popisují úspěšnou individuaci ve dvou dimenzích: 1. Psychická diferenciace - mj. schopnost vnímat sebe sama jako psychicky odlišného od okolí, schopnost přijímat za sebe odpovědnost. 2. Psychická nezávislost - schopnost vnímat sebe sama jako jednajícího nezávisle na druhých i na jejich mínění bez nepřiměřených pocitů úzkosti nebo viny. Oba tyto vývojové úkoly lépe dosahují ti, kteří si v dětství vytvořili jistý vztah připoutání. Již jsme uvedli převažující podíl „internalistů“ ve výzkumu „Euronet Pilot Study“. Důležité je také zmínit, že příznivě se adolescenti hodnotili, když se srovnávali s druhými. Souhlas s výrokem „Jsem schopen dělat věci právě tak dobře jako druzí lidé“ vyjádřily více než čtyři pětiny respondentů. (Macek, 2003) V „Euronet Pilot Study“ tedy čeští adolescenti skórovali celkem vysoko, pokud jde o vnímanou vlastní zdatnost. Čeští adolescenti se v předmětném výzkumu od většiny ostatních Evropanů odlišovali v přání mít vysoký sociální status, být od druhých oceňovaný. (Macek, 2003) Macek & Polášková (2007) se domnívají, že dnešní čeští adolescenti příliš nelnou k tradičním genderovým stereotypům a lze je v tomto ohledu popisovat v termínech jakési neutrální androgynní osobnosti. Nicméně čeští chlapci podle těchto autorů stále vykazují některé rysy typicky připisované mužům (např. ctižádostivost či prosazování se) spíše než rysy kulturně nahlížené jako ženské.

~ 74 ~ 

7 M E TO D O L O G I C K Ý R Á M E C V Ý Z K U M U 7.1 Cíle a hypotézy výzkumu V teoretické části práce byla popsána problematika zvládání stresu, výkonové motivace a jejich vzájemných vztahů. Některé souvislosti mezi těmito tématy pak nacházíme „mezi řádky“. Na teoretickou část práce navazuje část empirická. Primárním účelem našeho výzkumu je popsat souvztažnosti mezi výkonovou motivací a strategiemi zvládání stresu u českých adolescentů s důrazem na mezipohlavní rozdíly. V předkládaném výzkumu jsme si jako cíle stanovili prozkoumat: 1. Strategie zvládání stresu českých adolescentů. 2. Výkonovou motivaci českých adolescentů. 3. Zda adolescentní ženy používají odlišné strategie zvládání stresu než muži adolescenti. 4. Zda adolescentní muži vykazují odlišnou výkonovou motivaci než ženy adolescentky. 5. Zda existuje souvislost mezi určitými aspekty zvládání stresu a některými dimenzemi výkonové motivace. Na základě prostudované literatury jsme cíle převedli do výzkumných hypotéz: 1. Mezi muži a ženami není statisticky signifikantní rozdíl v celkovém skóre výkonové motivace. 2. Soubor žen dosáhne statisticky signifikantně vyššího skóre v subtestu „Perseverace“ ve srovnání s muži. 3. Soubor žen dosáhne statisticky signifikantně vyššího skóre v subtestu „Potřeba sociální opory“ ve srovnání s muži. 4. Soubor mužů dosáhne statisticky signifikantně vyššího skóre ve škále „Soutěživost“ ve srovnání se ženami. 5. Soubor žen dosáhne statisticky signifikantně vyššího skóre ve škále „Vytrvalost“ ve srovnání s muži.

~ 75 ~ 

6. U mužů i žen bude skóre ve škále „Důvěra v úspěch“ statisticky významně pozitivně korelovat s dosaženým celkovým skóre v souboru subtestů s názvem „Pozitivní strategie“. 7. U mužů i žen bude celkové skóre výkonové motivace statisticky významně pozitivně korelovat s dosaženým celkovým skóre v souboru subtestů s názvem „Pozitivní strategie“. 8. U mužů i žen bude celkové skóre výkonové motivace statisticky významně negativně korelovat se skóre v souboru subtestů „Negativní strategie“. 9. U mužů i žen bude celkové skóre výkonové motivace statisticky významně pozitivně korelovat s dosaženým celkovým skóre v souboru subtestů s názvem „Strategie kontroly“. První hypotéza vychází z aktuálních zjištění o postupném stírání mezipohlavních rozdílů, co se týká výkonové motivace. Píší o tom např. Macek & Polášková (2007). K předpokladu, že mezi zkoumanými muži a ženami nebude statisticky signifikantní rozdíl v celkovém skóre výkonové motivace, nás vedl i fakt, že LMI je dotazník měřící poměrně široké spektrum osobnostních charakteristik. Druhá hypotéza má oporu především v metaanalýze autorek Tamresové, Janicki & Helgesonové (2002), které u žen zjistily výraznější tendenci perseverovat v porovnání s muži. Východiskem pro tuto hypotézu bylo taktéž šetření autorů dotazníku SVF 78 Jankeho & Erdmannové (2003). Třetí hypotéza je rovněž inspirována metaanalýzou Tamresové, Janicki & Helgesonové (2002). Vyšší potřeba sociální opory u žen v porovnání s muži je v této metaanalytické studii pokládána za jediný mezipohlavní rozdíl, který je konstantní napříč situacemi. Hypotéza čtvrtá staví na poznatcích o tom, že i přes stírání mezipohlavních rozdílů čeští adolescenti-muži stále vykazují některé rysy kulturně nahlížené jako maskulinní (např. ctižádostivost a prosazování se) spíše než rysy považované za ženské. (Macek, Polášková, 2007) Řehulková & Osecká (2007) identifikovaly mezipohlavní rozdíly u českých adolescentů v tom smyslu, že dívky jsou vytrvalejší a jejich výkonová motivace je zaměřená spíše na úkol než na ego. V páté hypotéze tedy předpokládáme, že zkoumané ženy budou výrazněji než muži skórovat ve škále LMI „Vytrvalost“.

~ 76 ~ 

Šestá hypotéza počítá s pozitivní souvislostí mezi celkovým sebevědomím (vyjádřeno ve škále LMI „Důvěra v úspěch“) a konfrontačními strategiemi zvládání stresu (vyjádřeno souborem subtestů „Pozitivní strategie“ v SVF 78). Podobně např. Balaštíková & Blatný (2003) vysledovali zápornou souvislost mezi sebehodnocením a strategií zvládání stresu, která spočívá v úniku do fantazie. Sedmá, osmá a devátá hypotéza staví na předpokladu vztahu mezi výkonovou motivací a způsobem zvládání stresu. Domníváme se, že vysoké celkové skóre v dotazníku LMI naznačuje pravděpodobnost konfrontačních strategií zvládání stresu a naopak. Především očekáváme výraznou pozitivní korelaci s celkovým skóre LMI a souborem subtestů „Strategie kontroly“ (devátá hypotéza). Podstatou těchto „Strategií kontroly“ je snaha zvládnout problém a být kompetentní, která je běžně pokládána za podstatný aspekt vysoké výkonové motivace. Sekundární účel výzkumu stojí mimo rámec této práce. Jde o to, že probandům byla nabídnuta možnost dozvědět se vlastní dosažené výsledky (viz dále).

7.2 Aplikované metody zisku dat Pro získání výzkumných dat byl použit dotazník Strategie zvládání stresu - SVF 78 a Dotazník motivace k výkonu - LMI. Oba dotazníky lze využít pro adolescenty.

7.2.1 Strategie zvládání stresu - SVF 7818 Wilhelm Janke & Gisela Erdmannová vytvořili dotazník, který zachycuje postupy užívané při zpracování stresu. Dotazník vyšel v prvním českém vydání v roce 2003. Autorem překladu a úpravy je J. Švancara. Dotazník obsahuje 78 položek, přičemž každá z nich se vztahuje k výroku „Když jsem něčím nebo někým poškozen/a, vnitřně rozrušen/a…“. Proband vyjadřuje míru souhlasu s položkami prostřednictvím čtyřbodové stupnice. Při konstrukci SVF byla vytyčená následující vodítka: a) Psychické a somatické změny (stres) nastupující nebo očekávané v zátěžových situacích se nepojímají pasivně, nýbrž jako odpovědi směřující k tomu, aby byla dosažena výchozí psychosomatická úroveň, nebo aby se zamezila větší odchylka od výchozího stavu. Tyto procesy zahrnují jak biologicko-fyziologické adaptační mechanismy, tak

18

Převzato z příručky SVF 78 (str. 7-15).

~ 77 ~ 

psychické procesy označované jako strategie zvládání stresu (coping). Psychické strategie zvládání stresu lze rozdělit na akční způsoby a intrapsychické způsoby. b) Způsoby zpracování stresu, které jedinec užívá, se chápou jako „habituální“ rysy osobnosti - jsou relativně stabilní v čase (časová konstanta). c) Způsoby, které jedinec při zpracování stresu užívá, jsou relativně nezávislé na druhu zátěžové situace (situační konstanta). Předpoklad nezávislosti na druhu zátěžové situace implikuje, že určité způsoby zpracování stresu nejsou specificky užívány pouze v určitých zátěžových situacích. d) Způsoby, jichž určitý jedinec užívá při zpracování, resp. zvládání stresu, jsou relativně nezávislé na druhu reakce na zátěž (reakční konstanta). Předpoklad nezávislosti na druhu reakce na zátěž znamená, že se neužívá určitého způsobu zvládání stresu specificky k redukci určité zátěžové reakce, například zátěžového zvýšení srdeční frekvence. e) Korelačně lze rozlišit více relativně nezávislých způsobů užitých při zpracování stresu (multidimenzionalita). f) Způsoby zpracování stresu jsou nejen navzájem rozlišitelné, ale nejsou zcela rozhodujícím způsobem určovány jinými osobnostními charakteristikami (nezávislost). g) Jako dotazníková metoda vychází SVF z předpokladu, že strategie zpracování stresu jsou natolik vědomé, že se lze na ně pomocí verbálních technik dotázat.

7.2.1.1 Popis subtestů Dotazník sestává ze 13 subtestů: 1. Podhodnocení - ve srovnání s ostatními si přisuzovat menší míru stresu. 2. Odmítání viny - zdůraznit, že nejde o vlastní odpovědnost. 3. Odklon - odklon od zátěžových aktivit / situací, případně příklon k situacím inkompatibilním se stresem. 4. Náhradní uspokojení - obrátit se k pozitivním aktivitám / situacím. 5. Kontrola situace - analyzovat situaci, plánovat a uskutečnit jednání za účelem kontroly a řešení problému. 6. Kontrola reakcí - zajistit nebo udržet kontrolu vlastních reakcí.

~ 78 ~ 

7. Pozitivní sebeinstrukce - přisuzovat sobě kompetenci a schopnost kontroly. 8. Potřeba sociální opory - přání zajistit si pohovor, sociální oporu a pomoc. 9. Vyhýbání se - předsevzetí zamezit zátěžím nebo se jim vyhnout. 10. Únikové tendence - tendence (rezignační) vyváznout ze zátěžové situace. 11. Perseverace - nedokázat se myšlenkově odpoutat, dlouho přemítat. 12. Rezignace - vzdávat se s pocitem bezmocnosti, beznaděje. 13. Sebeobviňování - připisovat zátěže vlastnímu chybnému jednání. Celková hodnota pozitivních strategií, tj. strategií vedoucích k redukci stresu se určí jako aritmetický průměr hrubých skórů prvních sedmi subtestů. Celková hodnota negativních strategií, tj. strategií vedoucích k zesílení stresu se pak určí jako aritmetický průměr hrubých skórů posledních čtyř subtestů. V rámci pozitivních strategií se rozlišují ještě Strategie podhodnocení a devalvace viny (aritmetický průměr hrubých skórů subtestů Podhodnocení, Odmítání viny), Strategie odklonu (aritmetický průměr hrubých skórů subtestů Odklon, Náhradní uspokojení), Strategie kontroly (aritmetický průměr hrubých skórů subtestů Kontrola situace, Kontrola reakce, Pozitivní sebeinstrukce). Strategie přehodnocení a strategie devalvace mají společného jmenovatele ve snaze přehodnotit - namnoze snižovat - závažnost stresoru, prožívání stresu nebo stresovou reakci. Strategie odklonu zahrnují tendence jednání orientovaného na odklon stresující události a/nebo na příklon k alternativním situacím/stavům nebo aktivitám. Strategie kontroly zahrnují konstruktivní snahy po zvládání/kontrole a kompetenci.

7.2.2 Dotazník motivace k výkonu - LMI19 Heinz Schuler & Michael Prochaska jsou autory Dotazníku motivace k výkonu - LMI, který v prvním českém vydání vyšel v roce 2003. Překlad a úpravu zpracovala S. Hoskovcová. Celkem je potřeba odpovědět na 170 položek, přičemž míra souhlasu s tou kterou položkou se posuzuje na sedmibodové stupnici.

19

Převzato z příručky LMI (str. 7-15).

~ 79 ~ 

LMI vychází z tzv. cibulového modelu motivace k výkonu, který jsme uvedli v teoretické části práce.

7.2.2.1 Popis škál (dimenzí) 1. Vytrvalost - výdrž a nasazení sil pro zvládnutí úkolů, které jsme si stanovili sami, nebo nám je někdo určil. 2. Dominance - tendence projevovat moc, ovlivňovat druhé a vést je. 3. Angažovanost - tematizuje osobní ochotu podat výkon, míru námahy a množství odvedené práce. 4. Důvěra v úspěch - je úzce spojena s celkovým sebevědomím, týká se předjímání výsledků určitého chování, a sice vzhledem k možnosti zdaru. 5. Flexibilita - se týká způsobu, jakým se vyrovnáváme s novými situacemi a úkoly. Osoby s vysokými hodnotami jsou otevřené a mají zájem. 6. Flow - označuje tendenci věnovat se problémům velmi intenzivně a s vyloučením všech rušivých podnětů a s vysokým soustředěním. 7. Nebojácnost - popisuje pozitivní formou předpoklad výsledku činnosti, a sice vzhledem k možnosti neúspěchu a selhání. 8. Internalita - generalizované přesvědčení, že výsledky činnosti jsou prožívány spíše jako způsobené vlastní osobou a je za ně vnímána vlastní odpovědnost, místo aby byly přisuzovány vnějším příčinám. 9. Kompenzační úsilí - označení té části osobního úsilí a vynaložení sil, které vyplývá z obavy z neúspěchu a selhání. Jedná se do určité míry o konstruktivní zvládnutí strachu z neúspěchu na rozdíl od sklonu snižovat úroveň nároků nebo „vyklidit pole“. 10. Hrdost na výkon - odráží afektivní konsekvence výkonových situací a jejich pocitové zpracování ve vztahu k pocitu vlastní hodnoty. 11. Ochota učit se - snaha přijímat nové vědění, tedy rozšiřovat své znalosti. 12. Preference obtížnosti - volba úrovně nároků a rizik u úkolu. 13. Samostatnost - sklon k autonomnímu chování. 14. Sebekontrola - způsob organizace a provádění úkolů. Osoby s vysokými hodnotami se vyznačují tím, že nedokládají vyřízení svých povinností (dobrá organizace).

~ 80 ~ 

15. Orientace na status - popisuje úsilí o dosažení důležité role v sociálním prostředí a předního místa v sociální hierarchii. 16. Soutěživost - pojímá tendenci prožívat konkurenci jako povzbuzení k motivaci. Osoby s vysokými hodnotami vyhledávají soutěž a srovnání s druhými lidmi. 17. Cílevědomost - předmětem škály je vztah k budoucnosti (v různých časových rozmezích). Osoby s vysokými hodnotami si kladou cíle, jsou orientované na budoucnost a mají vysoké nároky na to, co chtějí dosáhnout a vykonat.

7.3 Typ výzkumu a jeho organizace 7.3.1 Typ výzkumu Vzhledem k povaze výzkumných hypotéz lze hovořit o dvojím typu neexperimentálního výzkumu. Hypotézy 1-4 odpovídají typu výzkumu, který Ferjenčík (2000) označuje jako diferenciační přehled, zatímco hypotézy 5-9 dávají našemu šetření povahu korelační studie. Základní charakteristikou diferenciačních přehledů je, že zpravidla pracují se dvěma nebo více vzorky, které se vzájemně porovnávají vzhledem k jedné nebo více proměnným. Cílem korelačních studií je zjišťování těsnosti vztahů mezi proměnnými. (Ferjenčík, 2000)

7.3.2 Výzkumný soubor Výzkumu se zúčastnilo celkem 326 adolescentních probandů, z toho bylo 166 mužů a 160 žen. Účastníci byli do výzkumu zařazeni prostřednictvím metody příležitostného výběru, kdy bylo osloveno celkem 7 středních škol v Olomouci s žádostí o realizaci výzkumu. Jedna střední škola žádosti nemohla vyhovět, jelikož koncepce výzkumu neodpovídala tamním organizačním možnostem. Miovský tento typ výběru označuje jako záměrný výběr. Jeho podstata spočívá v tom, že bez užití dalších specifických metod či strategií vybíráme mezi potenciálními účastníky výzkumu (tj. účastníky splňujícími určité kritérium nebo soubor kritérií) toho, který je pro účast ve výzkumu vhodný a současně s ní také souhlasí. (Miovský, 2006) V našem případě šlo o následující kritéria: adolescentní věk, pohlaví - poměr cca 50:50, předpokládaná ochota spolupracovat a normalita. Z časových a ekonomických důvodů bylo nejvhodnější oslovit místní střední školy. Jelikož zisk dat byl součástí seminářů na

~ 81 ~ 

téma „Výběrová řízení do zaměstnání“ (viz dále), nebylo by příliš účelné oslovovat gymnázia. Z výzkumu bylo vyřazeno celkem 11 účastníků (8 mužů, 3 ženy), jejichž dotazníky byly vyhodnoceny z různých důvodů (např. neúplnosti) jako neplatné. Konečný počet účastníků je tedy 315 účastníků (158 mužů a 157 žen). Podrobnější popis výzkumného souboru je v následující tabulce. Pouze v několika případech se stalo, že student opomněl napsat svůj věk. Tehdy mu byl přiřazen modus v dané školní třídě. Tabulka 1 - Popis výzkumného souboru Průměrný

Nejvyšší

Nejnižší

věk

věk

věk

0

18,39

20

18

9

52

18,96

22

17

3 - Střední průmyslová škola 77 elektrotechnická

75

2

18,26

19

18

4 - Obchodní akademie

54

19

35

17,26

19

17

5 - Střední škola polygrafická

37

21

16

18,27

19

17

6 - Střední škola poštovní

68

16

52

18,4

20

18

Celý soubor

315

158

157

18,26

22

17

Škola

Počet

Muži

Ženy

1 - Střední škola technická a 18 obchodní

18

2 - Střední odborné učiliště 61 obchodu a služeb

účastníků

~ 82 ~ 

Graf 1 - Výzkumný soubor podle procentuálního zastoupení škol

Graf 2 - Výzkumný soubor dle věkového zastoupení (vyjádřeno v procentech)

7.3.3 Proces zisku dat Jelikož administrace obou dotazníků zabere formou tužka-papír cca 1 hodinu, bylo potřeba zisk dat zařadit do nějakého širšího rámce, programu, jenž bude přijatelný pro vedení školy. Jako vhodné se ukázalo připravit semináře, které by potenciálně mohly zvyšovat šance studentů na uplatnění na trhu práce. V průběhu září a října roku 2008 byly na shora uvedených středních školách v Olomouci realizována série seminářů s názvem „Výběrová řízení do zaměstnání“. Součástí těchto

~ 83 ~ 

seminářů byl zisk dat, přičemž všichni účastníci byli základně informováni o povaze výzkumu a jejich účast byla dobrovolná. Výzkumu se omítl zúčastnit pouze jedinec. Koncepce seminářů byla následující. Každý seminář trval 2 vyučovací hodiny a měl 4 části: 1. Úvodní teoretická část - studenti se dozvěděli základní informace o hledání pracovního místa, psaní životopisu a motivačního dopisu. Důraz byl kladen na hledání volných pracovních pozic na internetu (problematika e-mailů, souborových formátů, sociální sítě, pracovní portály, užitečné odkazy na internetové stránky atd.). 2. Administrace SVF 78 - v druhé polovině první vyučovací hodiny studenti administrovali dotazník SVF 78. 3. Administrace LMI - v první části druhé vyučovací hodiny studenti administrovali dotazník LMI. 4. Závěrečná část - v závislosti na tom, kolik zbylo času, byla probírána následující témata: příprava na přijímací pohovor, příprava na psychologické testy a modelové situace. Druhá vyučovací hodina zpravidla končila diskusí. V jednom případě (Střední průmyslová škola elektrotechnická) se naskytla možnost využít dataprojektoru. Základní body teoretické části semináře tak byl znázorněny v prezentaci vytvořené v MS Power Pointu 2007. Účastníkům výzkumu bylo ještě před administrací SVF 78 sděleno, že pokud budou chtít znát vlastní výsledky, mohou na příslušné místo napsat svoji e-mailovou adresu. Této nabídky využilo přibližně 50% zúčastněných. O výstupy dotazníků projevilo zájem vedení čtyř škol. Předpokládaným termínem, kdy budou studenti informováni o svých výsledcích, je červen 2009. Za tímto účelem bude pravděpodobně vytvořena jednoduchá webová stránka s tím, že každému probandovi bude z důvodu zachování anonymity přidělen kód. Vedení škol bude pravděpodobně informováno ve stejné době e-mailem, postačit by měla základní popisná statistika. Nedílnou součástí zisku dat bylo monitorování studentů při administraci, což se osvědčilo, jelikož několik dotazníků bylo označeno za nevalidní již v této fázi výzkumu.

~ 84 ~ 

Na prvním semináři (Střední škola technická a obchodní) se ukázalo, že někteří studenti příliš nerozumí slovu „skeptický“, které je součástí hned první položky dotazníku LMI. Součástí dalších seminářů bylo uvedení synonyma pro „skeptický“ - „nedůvěřivý“. LMI obsahuje položku dotazující se na počet odpracovaných hodin. Položka č. 82 - „V průměru jsem v posledních dvou letech pracoval/a méně než 40 hodin týdně“. Studenti středních škol běžně nechodí do zaměstnání, a proto jim bylo sděleno, že pod „prací“ si zde mají představit buď praxi anebo pracovní brigády. Pokud se stalo, že velká většina studentů odevzdala oba dotazníky a pouze několik z nich ještě administrovalo, bylo přistoupeno k variantě přednášet teorii. Důvodem bylo to, že většina, která odevzdala, začínala ostatní nepříjemně vyrušovat a při přednášení měli administrující příhodnější podmínky. V tomto případě se neprobírala problematika psychotestů, dokud opravdu všichni neodevzdali dotazníky.

7.4 Použité metody zpracování a analýzy dat 7.4.1 Zaznamenání a zpracování dat Data byla zanesena do počítače s využitím programu MS Excel 2007. Jak pro dotazník SVF 78, tak pro dotazník LMI byly v Excelu vytvořeny jednoduché vyhodnocovací návrhy, čímž bylo v porovnání s vyhodnocováním prostřednictvím tištěných vyhodnocovacích archů ušetřeno nemálo času a námahy. Účastníci byli důrazně nabádáni, aby si vyplněné dotazníky po sobě zkontrolovali, zda nevynechali některou položku. Při zpracování dat se ukázalo, že některé položky zůstaly nevyplněné, v tom případě byla zaznamenána hodnota ležící uprostřed, tj. pro SVF 78 2 a pro LMI hodnota 4. Dotazníky s více než pěti nezodpovězenými položkami byly z šetření vyřazeny. Rovněž byly vyřazeny ty dotazníky, kdy probandi odpovídali výlučně jedním způsobem či se jinak snažili sabotovat výzkum (např. proband otočil pólování odpovědí, kdy v LMI za „vůbec nesouhlasí“ označil číslo 7). Jako lehce problematické se jeví zařazení probandů, kteří nerespektovali instrukci, že opravované odpovědi je třeba podtrhnout. Celá řada účastníků opravené odpovědi zdůrazňovala např. zakroužkováním a neplatné odpovědi zaškrtala. Pokud bychom však vyloučili

~ 85 ~ 

všechny, kdož nerespektovali instrukci jak správně označit opravenou odpověď, výzkumný soubor by se velmi podstatně zúžil. V několika případech nastala situace, kdy proband označil dvě odpovědi, aniž by zdůraznil, která odpověď je opravená. V tomto případě byla do Excelu opět zaznamenána hodnota ležící uprostřed, tj. pro SVF 78 hodnota 2 a pro LMI 4.

7.4.2 Analýza dat Pro statistické porovnání rozdílů mezi zkoumanými muži a ženami co do výkonové motivace a strategií zvládání stresu byly použity Studentovy t-testy. Rozhodnutí o tom, zda použijeme dvouvýběrový t-test s rovností rozptylů či dvouvýběrový t-test s nerovností rozptylů předcházela aplikace Fisherova F-testu. F-test je parametrický test významnosti, který testuje hypotézy o populačním rozptylu. Umožňuje určit signifikantnost rozdílu mezi dvěma rozptyly. Do čitatele vkládáme větší z obou rozptylů, abychom pro veličinu F získali hodnotu F ≥ 1. (Reiterová, 2003) Při dodržení uvedené podmínky byly výpočty t-testů provedeny v programu MS Excel 2007. Návazně jsme přistoupili k výpočtům korelace. Pro statistické zjištění souvislostí mezi určitými aspekty zvládání stresu a některými dimenzemi výkonové motivace byl použit Pearsonův korelační koeficient nabývající hodnot <-1, +1>. Opět jsme počítali v Excelu. Abychom mohli posoudit statistickou významnost vypočítaných korelačních koeficientů, bylo potřeba porovnat hodnotu t zjištěnou t-testem pro signifikantnost korelace s tabulkovými hodnotami t α(v), kde počten stupňů volnosti v = n-2.

~ 86 ~ 

8 VÝSLEDKY VÝZKUMU 8.1 Symbolika výsledkové části Ve výsledkové části jsme pro škály obou dotazníků užili zkratky. Zde se omezíme na legendu, detailnější popis jednotlivých škál je uveden v podkapitole 7.2.

8.1.1 Zkratky škál dotazníku LMI 1. VY - Vytrvalost. 2. DO - Dominance. 3. AN - Angažovanost. 4. DU - Důvěra v úspěch. 5. FX - Flexibilita. 6. FL - Flow. 7. NE - Nebojácnost. 8. IN - Internalita. 9. KU - Kompenzační úsilí. 10. HV - Hrdost na výkon. 11. OU - Ochota učit se. 12. PO - Preference obtížnosti. 13. SA - Samostatnost. 14. SK - Sebekontrola. 15. OS - Orientace na status. 16. SO - Soutěživost. 17. CV - Cílevědomost. 18. celkem - Celkový hrubý skór.

8.1.2 Zkratky subtestů a souborů subtestů dotazníku SVF 78 1. POD - Podhodnocení. 2. ODM - Odmítání viny. 3. ODK - Odklon. 4. NÁ - Náhradní uspokojení. 5. KOS - Kontrola situace. 6. KOR - Kontrola reakcí.

~ 87 ~ 

7. POZS - Pozitivní sebeinstrukce. 8. POO - Potřeba sociální opory. 9. VY - Vyhýbání se. 10. ÚN - Úniková tendence. 11. PER - Perseverace. 12. REZ - Rezignace. 13. SEB - Sebeobviňování. 14. POZ - Pozitivní strategie. 15. NEG - Negativní strategie. 16. poz1 - Strategie podhodnocení a devalvace viny. 17. poz2 - Strategie odklonu. 18. poz3 - Strategie kontroly.

8.1.3 Statistická významnost •

symbol „*“ značí statistickou významnost na hladině p < 0,05.

•

symbol „**“ značí statistickou významnost na hladině p < 0,01.

•

symbol „***“ značí statistickou významnost na hladině p < 0,001.

~ 88 ~ 

8.2 Výsledky získané dotazníkem SVF 78 Graf 3 - Průměry hrubých skórů SVF 78 u celého souboru (n=315)

Graf 4 - Průměry hrubých skórů SVF 78 u mužů (n=158) a žen (n=157)

Graf č. 4 naznačuje statisticky signifikantní mezipohlavní rozdíly nejen v případě škál, které jsou součástí hypotéz (Perseverace, Potřeba sociální opory), ale také v dalších škálách. Nejprve jsme testovali stanovené hypotézy, návazně jsme pro zajímavost zjišťova-

~ 89 ~ 

li, zda bude možné replikovat další mezipohlavní rozdíly, které identifikovali Janke & Erdmannová (2003). Testovali jsme druhou hypotézu: „Soubor žen dosáhne statisticky signifikantně vyššího skóre v subtestu „Perseverace“ ve srovnání s muži.“ Nejprve bylo nutné vypočítat dvouvýběrový F-test pro rozptyl, abychom mohli vybrat příslušný t-test. Výsledky F-testu dokumentuje následující tabulka. Tabulka 2 - Dvouvýběrový F-test pro rozptyl (SVF 78 Perseverace)

PER ženy

PER muži

Střední hodnota

14,11

11,46

Rozptyl

31,31

30,56

Pozorování

157

158

F

1,03

P (F<=f)

0,44

F krit.

1,3

Jelikož nebyl shledán statisticky signifikantní rozdíl mezi rozptyly (F < F krit.), přistoupili jsme k výpočtu dvouvýběrového t-testu s rovností rozptylů. Výsledky dokumentuje tabulka níže. Tabulka 3 - Dvouvýběrový t-test s rovností rozptylů (SVF 78 Perseverace)

Výsledky t Stat

4,24***

P (T<=t)

2,91236E-05

t krit.

1,97

Je patrné, že t Stat > t krit., z čehož vyvozujeme statisticky signifikantní rozdíl. Střední hodnota uvedená v tabulce 2 indikuje statisticky signifikantně vyšší skóre v subtestu „Perseverace“ u žen v porovnání s muži. Z P (T>=t) pak dovozujeme hladinu významnosti, která je v tomto případě 0,001 (p < 0,001). Dále jsme testovali hypotézu třetí: „Soubor žen dosáhne statisticky signifikantně vyššího skóre v subtestu „Potřeba sociální opory“ ve srovnání s muži.“ Výsledky dvouvýběrového F-testu pro rozptyl jsou uvedeny níže.

~ 90 ~ 

Tabulka 4 - Dvouvýběrový F-test pro rozptyl (SVF 78 Potřeba sociální opory)

POO ženy

POO muži

Střední hodnota

15,4

13,37

Rozptyl

30,29

24

Pozorování

157

158

F

1,26

P (F<=f)

0,07

F krit.

1,30

Rozdíl mezi testovanými rozptyly není statisticky signifikantní (F < F krit.), přistoupili jsme k výpočtu dvouvýběrového t-testu s rovností rozptylů. Tabulka 5 - Dvouvýběrový t-test s rovností rozptylů (SVF 78 Potřeba sociální opory)

Výsledky t Stat

3,47***

P (T<=t)

0,0006

t krit.

1,97

Výsledkem je t Stat > t krit., vyvozujeme tedy statisticky signifikantní rozdíl. Skóre v subtestu „Potřeba sociální opory“ je u žen v porovnání s muži statisticky signifikantně vyšší, a sice na hladině významnosti 0,001 (p<0,01), výsledek je velmi vysoce signifikantní. Dále nás zajímal subtest „Podhodnocení“. V šetření Jankeho & Erdmannové (2003) muži vykazovali v tomto subtestu statisticky signifikantně vyšší hodnoty než ženy (p < 0,001). Výsledky dvouvýběrového F-testu uvádíme níže. Tabulka 6 - Dvouvýběrový F-test pro rozptyl (SVF 78 Podhodnocení)

POD muži

POD ženy

Střední hodnota

12,43

10,94

Rozptyl

19,83

15,58

Pozorování

158

157

F

1,27

P (F<=f)

0,07

F krit.

1,3

Zjištěné F < F krit., na řadu přišel dvouvýběrový t-test s rovností rozptylů.

~ 91 ~ 

Tabulka 7 - Dvouvýběrový t-test s rovností rozptylů (SVF 78 Podhodnocení)

Výsledky t Stat

3,14**

P (T<=t)

0,0019

t krit.

1,97

Vidíme, že t Stat > t krit. čili byl zjištěn vysoce signifikantní rozdíl, tj. na statisticky signifikantní rozdíl na hladině významnosti 0,01 (p < 0,01). Zkoumaní muži výrazněji než zkoumané ženy skórovali v subtestu „Podhodnocení“. Přistoupili jsme k subtestu „Odmítání viny“. V šetření Jankeho & Erdmannové (2003) muži vykazovali v tomto subtestu statisticky signifikantně vyšší hodnoty než ženy (p < 0,001). Vypočítali jsme dvouvýběrový F-test pro rozptyl, abychom mohli zvolit patřičný ttest. Tabulka 8 - Dvouvýběrový F-test pro rozptyl (SVF 78 Odmítání viny)

ODM muži

ODM ženy

Střední hodnota

11,37

11,09

Rozptyl

13,64

13,31

Pozorování

158

157

F

1,02

P (F<=f)

0,44

F krit.

1,3

Jelikož F < F krit., následoval dvouvýběrový t-test s rovností rozptylů. Tabulka 9 - Dvouvýběrový t-test s rovností rozptylů (SVF 78 Odmítání viny)

Výsledky t Stat

0,69

P (T<=t)

0,49

t krit.

1,97

Protože t Stat < t krit., mezi skóry mužů a žen v subtestu „Odmítání viny“ nebyl zjištěn statisticky signifikantní rozdíl. V šetření Jankeho & Erdmannové (2003) ženy vykazovaly vyšší hodnoty v subtestu „Úniková tendence“ (p < 0,01). Použili jsme dvouvýběrový F-test pro rozptyl, abychom mohli vybrat náležitý t-test.

~ 92 ~ 

Tabulka 10 - Dvouvýběrový F-test pro rozptyl (SVF 78 Úniková tendence)

ÚN ženy

ÚN muži

Střední hodnota

10,69

8,66

Rozptyl

17,93

13,5

Pozorování

157

158

F

1,33

P (F<=f)

0,04

F krit.

1,3

Protože vyšlo F > F. krit., následoval dvouvýběrový t-test s nerovností rozptylů. Tabulka 11 - Dvouvýběrový t-test s nerovností rozptylů (SVF 78 Úniková tendence)

Výsledky t Stat

4,54***

P (T<=t)

8,00459E-06

t krit.

1,97

Výsledkem je t Stat > t. krit, a sice na hladině významnosti 0,001 (p < 0,001). Skóre v subtestu „Úniková tendence“ je u žen v porovnání s muži statisticky signifikantně vyšší, přičemž výsledek je velmi vysoce signifikantní. V šetření Jankeho & Erdmannové (2003) ženy vykazovaly vyšší hodnoty v subtestu „Rezignace“ (p < 0,01). Použili jsme dvouvýběrový F-test pro rozptyl, abychom mohli vybrat náležitý t-test. Tabulka 12 - Dvouvýběrový F-test pro rozptyl (SVF 78 Rezignace)

REZ ženy

REZ muži

Střední hodnota

9,61

7,1

Rozptyl

19,51

15,34

Pozorování

157

158

F

1,27

P (F<=f)

0,07

F krit.

1,3

Protože vyšlo F < F. krit., následoval dvouvýběrový t-test s rovností rozptylů.

~ 93 ~ 

Tabulka 13 - Dvouvýběrový t-test s rovností rozptylů (SVF 78 Rezignace)

Výsledky t Stat

5,32***

P (T<=t)

1,98182E-07

t krit.

1,97

Je patrné, že t Stat > t krit. Ženy skórovali statisticky signifikantně výše než muži v subtestu „Rezignace“, výsledky jsou platné na hladině významnosti 0,001 (p < 0,001). V šetření Jankeho & Erdmannové (2003) ženy vykazovaly vyšší hodnoty v subtestu „Sebeobviňování“ (p < 0,01). Použili jsme dvouvýběrový F-test pro rozptyl, abychom mohli vybrat náležitý t-test. Tabulka 14 - Dvouvýběrový F-test pro rozptyl (SVF 78 Sebeobviňování)

SEB ženy

SEB muži

Střední hodnota

11,77

10,05

Rozptyl

25,51

20,99

Pozorování

157

158

F

1,22

P (F<=f)

0,11

F krit.

1,3

Protože vyšlo F < F. krit., následoval dvouvýběrový t-test s rovností rozptylů. Tabulka 15 - Dvouvýběrový t-test s rovností rozptylů (SVF 78 Sebeobviňování)

Výsledky t Stat

3,17**

P (T<=t)

0,0017

t krit.

1,97

Výsledkem je t Stat > t. krit, a sice na hladině významnosti 0,01 (p < 0,01). Skóre v subtestu „Sebeobviňování“ je u žen v porovnání s muži statisticky signifikantně vyšší, přičemž výsledek je vysoce signifikantní. Janke & Erdmannová (2003) vyzkoumali u žen vyšší hodnoty v subtestu „Náhradní uspokojení“ v porovnání se zkoumanými muži (p < 0,1). Použili jsme dvouvýběrový F-test pro rozptyl, abychom mohli vybrat náležitý t-test.

~ 94 ~ 

Tabulka 16 - Dvouvýběrový F-test pro rozptyl (SVF 78 Náhradní uspokojení)

NÁ muži

NÁ ženy

Střední hodnota

11,35

14,35

Rozptyl

28,62

23,58

Pozorování

158

157

F

1,214126

P (F<=f)

0,11

F krit.

1,3

Následoval dvouvýběrový t-test s rovností rozptylů (viz níže). Výsledky t Stat

-5,21***

P (T<=t)

3,36E-07

t krit.

1,97

Výsledek prokazuje statisticky signifikantně výraznější tendence zkoumaných žen k náhradnímu uspokojení. Zjištění je velmi vysoce signifikantní (p < 0,001). Janke & Erdmannová (2003) zjistili na hladině významnosti 0,1 výraznější hodnoty u žen v subtestu Vyhýbání se. Počítali jsme dvouvýběrový F-test pro rozptyl. Tabulka 17 - Dvouvýběrový F-test pro rozptyl (SVF 78 Vyhýbání se)

VY muži

VY ženy

Střední hodnota

14,14

15,37

Rozptyl

23,04

22,11

Pozorování

158

157

F

1,04

P (F<=f)

0,4

F krit.

1,3

Následoval dvouvýběrový t-test s rovností rozptylů (viz níže). Výsledky t Stat

-2,3*

P (T<=t)

0,02

t krit.

1,97

Byl zjištěn statisticky signifikantní rozdíl na hladině významnosti 0,05 (p < 0,05). Muži v našem výzkumu vykazovali výraznější tendenci než ženy k vyhýbání se.

~ 95 ~ 

Graf č. 4 naznačuje další možné statisticky signifikantní rozdíly mezi zkoumanými muži a ženami. Tabulka níže shrnuje zjištěné statisticky významné diference. Tabulka 18 - Další zjištěné statisticky významné rozdíly mezi muži a ženami na úrovni jednotlivých subtestů a souborů subtestů SVF 78

Subtest / soubor subtes- Výsledek ODK

Ženy více **

NEG

Ženy více ***

poz1

Muži více *

poz2

Ženy více ***

8.2.1 Profil SVF 78 Graf 5 - Porovnání standardních skórů SVF 78 mužů (n=158) a žen (n=157)

~ 96 ~ 

8.3 Výsledky získané dotazníkem LMI Graf 6 - Průměry hrubých skórů LMI u celého souboru (n=315)

Graf 7 - Průměry hrubých skórů LMI u mužů (n=158) a žen (n=157)

Testovali jsme první hypotézu: „Mezi muži a ženami není statisticky signifikantní rozdíl v celkovém skóre výkonové motivace.“ Nejprve bylo nutné vypočítat dvouvýběrový F-test pro rozptyl, abychom mohli vybrat příslušný t-test. Výsledky F-testu dokumentuje následující tabulka.

~ 97 ~ 

Tabulka 19 - Dvouvýběrový F-test pro rozptyl (LMI - celkový skór)

Muži LMI celkem

Ženy LMI celkem

Střední hodnota

733,87

734,94

Rozptyl

7696,05

7353,25

Pozorování

158

157

F

1,05

P (F<=f)

0,39

F krit.

1,3

Jelikož nebyl zjištěn statisticky signifikantní rozdíl mezi rozptyly (F < F krit.), přistoupili jsme k výpočtu dvouvýběrového t-testu s rovností rozptylů. Výsledky dokumentuje tabulka uvedená níže. Tabulka 20 - Dvouvýběrový t-test s rovností rozptylů (LMI - celkový skór)

Výsledky t Stat

-0,11

P (T<=t)

0,91

t krit.

1,97

Je patrné, že t Stat < t krit, mezi zkoumanými muži a ženami tedy není statisticky signifikantní rozdíl v celkovém skóre LMI. Návazně jsme testovali čtvrtou hypotézu: Soubor mužů dosáhne statisticky signifikantně vyššího skóre ve škále „Soutěživost“ ve srovnání se ženami (viz níže). Tabulka 21 - Dvouvýběrový F-test pro rozptyl (LMI - Soutěživost)

Muži SO

Ženy SO

Střední hodnota

43,91

44,16

Rozptyl

86,3

77,71

Pozorování

158

157

F

1,11

P (F<=f)

0,26

F krit.

1,3

Nebyl zjištěn statisticky signifikantní rozdíl mezi rozptyly (F < F krit.), a proto jsme přistoupili k výpočtu dvouvýběrového t-testu s rovností rozptylů. Výsledky dokumentuje tabulka uvedená níže.

~ 98 ~ 

Tabulka 22 - Dvouvýběrový t-test s rovností rozptylů (LMI - Soutěživost)

Výsledky t Stat

-0,25

P (T<=t)

0,8

t krit.

1,97

Je patrné, že t Stat < t krit, mezi zkoumanými muži a ženami tedy není statisticky signifikantní rozdíl ve škále „Soutěživost“ dotazníku LMI. Dále jsme ověřovali pátou hypotézu: Soubor žen dosáhne statisticky signifikantně vyššího skóre ve škále „Vytrvalost“ ve srovnání s muži. Opět bylo nutné vypočítat dvouvýběrový F-test pro rozptyl, abychom mohli vybrat příslušný t-test. Výsledky F-testu shrnuje následující tabulka. Tabulka 23 - Dvouvýběrový F-test pro rozptyl (LMI Vytrvalost)

VY ženy

VY muži

Střední hodnota

41,8

40,89

Rozptyl

60,57

58,49

Pozorování

157

158

F

1,04

P (F<=f)

0,41

F krit.

1,3

Protože nebyl zjištěn statisticky signifikantní rozdíl mezi rozptyly (F < F krit.), přistoupili jsme k výpočtu dvouvýběrového t-testu s rovností rozptylů. Výsledky dokumentuje tabulka uvedená níže. Tabulka 24 - Dvouvýběrový t-test s rovností rozptylů (LMI - Vytrvalost)

Výsledky t Stat

1,04

P (T<=t)

0,3

t krit.

1,97

t Stat < t krit, mezi zkoumanými muži a ženami tedy není statisticky signifikantní rozdíl ve škále „Vytrvalost“ dotazníku LMI. Návazně jsme se rozhodli porovnat všechny ostatní škály co do statistické významnosti mezipohlavních rozdílů, jelikož graf č. 6 naznačuje možnost průkazu signifikantních rozdílů. Tabulka níže dokumentuje zjištěné statisticky významné rozdíly mezi muži a ženami.

~ 99 ~ 

Tabulka 25 - Zjištěné statisticky významné rozdíly mezi muži a ženami na úrovni jednotlivých škál LMI

Škála

Výsledek

AN (Angažovanost)

Více ženy **

DU (Dův. v úspěch)

Více muži *

NE (Nebojácnost)

Více muži ***

8.3.1 Profil LMI Graf 8 Porovnání standardních skórů LMI mužů (n=158) a žen (n=157)

8.4 Počítané korelace Ověřovali jsme šestou hypotézu: U mužů i žen bude skóre ve škále „Důvěra v úspěch“ statisticky významně pozitivně korelovat s dosaženým celkovým skóre v souboru subtestů s názvem „Pozitivní strategie“. Nejprve jsme vypočítali Spearmanův koeficient korelace pro metrická data pro soubor mužů. Výsledek dokumentuje tabulka níže. Tabulka 26 - Korelace Důvěra v úspěch (LMI) a Pozitivní strategie (SVF 78) u mužů (n=158)

Muži DU Muži POZ

0,342***

Statistickou významnost vypočítaného korelačního koeficientu bylo nutno ověřit pomocí Studentova t-testu a zjištěnou hodnotu konfrontovat s tabulkovými hodnotami pro daný

~ 100 ~ 

počet stupňů volnosti. Výsledkem20 je statisticky signifikantní rozdíl na hladině 0,001 (p < 0,001) čili velmi vysoce signifikantní pozitivní korelace. Následně jsme vypočítali míru korelace pro soubor zkoumaných žen. Tabulka 27 - Korelace Důvěra v úspěch (LMI) a Pozitivní strategie (SVF 78) u žen (n=157)

Ženy DU Ženy POZ

0,36***

Zjištěný korelační koeficient je statisticky signifikantní na hladině významnosti 0,001 (p < 0,001). Opět jde o velmi vysoce signifikantní korelaci. Následně jsme přistoupili k hypotéze sedmé: „U mužů i žen bude celkové skóre výkonové motivace statisticky významně pozitivně korelovat s dosaženým celkovým skóre v souboru subtestů s názvem „Pozitivní strategie“. Opět byl vypočítán Spearmanův koeficient korelace pro metrická data. Tabulka 28 - Korelace celkové skóre LMI a Pozitivní strategie (SVF 78) u mužů (n=158)

Muži LMI celkem Muži POZ

0,234**

Zjištěný korelační koeficient je statisticky signifikantní na hladině významnosti 0,01 (p < 0,01). Jde o vysoce signifikantní korelaci. Následoval výpočet dané korelace pro ženy. Tabulka 29 - Korelace celkové skóre LMI a Pozitivní strategie (SVF 78) u žen (n=157)

Ženy LMI celkem Ženy POZ

0,437***

Zjištěný korelační koeficient je statisticky signifikantní na hladině významnosti 0,001 (p < 0,001). Mluvíme tedy o velmi vysoce signifikantní korelaci. Návazně jsme ověřovali poslední osmou hypotézu: U mužů i žen bude celkové skóre výkonové motivace statisticky významně negativně korelovat se skóre v souboru subtestů „Negativní strategie“. Níže jsou uvedeny vypočítané koreláty pro muže a ženy.

20

Všechny výpočty signifikantnosti korelace provedeny na adrese: http://faculty.vassar.edu/lowry/ch4apx.html

~ 101 ~ 

Tabulka 30 - Korelace celkový skór LMI a Negativní strategie (SVF 78) u mužů (n=158)

Muži LMI celkem Muži NEG

-0,077

Tabulka 31 - Korelace celkový skór LMI a Pozitivní strategie (SVF 78) u žen (n=157)

Ženy LMI celkem Ženy NEG

-0,395***

Statisticky signifikantní záporná závislost mezi celkovým skóre LMI a souborem subtestů „Negativní strategie“ vyšla pouze u žen, a sice na hladině významnosti 0,001 (p < 0,001). Testování deváté hypotézy: „U mužů i žen bude celkové skóre výkonové motivace statisticky významně pozitivně korelovat s dosaženým celkovým skóre v souboru subtestů s názvem „Strategie kontroly“.“ Tabulka 32 - Korelace celkový skór LMI a Strategie kontroly (SVF 78) u mužů (n=158)

Muži LMI celkem Muži poz3

0,299***

Tabulka 33 - Korelace celkový skór LMI a Strategie kontroly (SVF 78) u žen (n=157)

Ženy LMI celkem Ženy poz3

0,558***

Statisticky signifikantní kladná závislost mezi celkovým skóre LMI a souborem subtestů „Strategie“ vyšla v obou případech u žen, a to na hladině významnosti 0,001 (p < 0,001).

8.5 K platnosti hypotéz Na základě výše prezentovaných výsledků se můžeme vyjádřit k platnosti testovaných hypotéz: Hypotéza č. 1: Mezi muži a ženami není statisticky signifikantní rozdíl v celkovém skóre výkonové motivace. >> Tato hypotéza se potvrdila (viz str. 98). Hypotéza č. 2: Soubor žen dosáhne statisticky signifikantně vyššího skóre v subtestu „Perseverace“ ve srovnání s muži. >> Tato hypotéza se potvrdila (viz str. 90).

~ 102 ~ 

Hypotéza č. 3: Soubor žen dosáhne statisticky signifikantně vyššího skóre v subtestu „Potřeba sociální opory“ ve srovnání s muži. >> Tato hypotéza se potvrdila (viz str. 90-91) Hypotéza č. 4: Soubor mužů dosáhne statisticky signifikantně vyššího skóre ve škále „Soutěživost“ ve srovnání se ženami. >> Tato hypotéza se nepotvrdila (viz str. 98-99). Hypotéza č. 5: Soubor žen dosáhne statisticky signifikantně vyššího skóre ve škále „Vytrvalost“ ve srovnání s muži. >> Tato hypotéza se nepotvrdila (viz str. 99). Hypotéza č. 6: U mužů i žen bude skóre ve škále „Důvěra v úspěch“ statisticky významně pozitivně korelovat s dosaženým celkovým skóre v souboru subtestů s názvem „Pozitivní strategie“. >> Tato hypotéza se potvrdila (viz str. 100-101). Hypotéza č. 7: U mužů i žen bude celkové skóre výkonové motivace statisticky významně pozitivně korelovat s dosaženým celkovým skóre v souboru subtestů s názvem „Pozitivní strategie“. >> Tato hypotéza se potvrdila (viz str. 101). Hypotéza č. 8: U mužů i žen bude celkové skóre výkonové motivace statisticky významně negativně korelovat se skóre v souboru subtestů „Negativní strategie“. >> Tato hypotéza se nepotvrdila (viz str. 101-102). Hypotéza č. 9: U mužů i žen bude celkové skóre výkonové motivace statisticky významně pozitivně korelovat s dosaženým celkovým skóre v souboru subtestů s názvem „Strategie kontroly“. >> Tato hypotéza se potvrdila (viz str. 102).

~ 103 ~ 

9 DISKUZE Výzkumným záměrem bylo popsat výkonovou motivaci, strategie zvládání stresu a souvztažnosti mezi výkonovou motivací a strategiemi zvládání stresu u českých adolescentů s důrazem na mezipohlavní rozdíly. Stanovený cíl jsme převedli do devíti hypotéz, přitom jsme vycházeli především z výsledků výzkumných studií uvedených v teoretické části. Výsledkem empirické části je řada statisticky významných hodnot. Studie má však svá omezení, která je třeba uvést. Výzkumný soubor byl z ekonomických a časových důvodů vybrán metodou záměrného výběru. Nebyl tedy využit princip znáhodnění, čímž byla položena překážka na cestě k dosažení reprezentativnosti zkoumaného souboru. Přesto jsme při testování výzkumných hypotéz aplikovali parametrické testy, které předpokládají normální rozložení četností zkoumaného znaku. Určitou možností jak ověřit normalitu výzkumného souboru by bylo jeho srovnání se standardizačními soubory obou dotazníků. Jiným slabým článkem studie je fakt, že dotazníky byly administrovány výlučně v pořadí A-B, kde A je SVF 78 a B je LMI. Posloupnost A-B, B-A jsme nerealizovali z organizačních důvodů. Poměrně sporná je dobrovolnost účasti ve výzkumu. Probandi byli informováni o tom, že výzkum je zcela dobrovolný. Uvědomme si však, že data byla získána na školní půdě, kde se od studentů jaksi očekává, že budou spolupracovat. Tato „vynucená dobrovolnost“ je možnou příčinou neplatnosti některých dotazníků a nabízí se otázka, kolik „sabotovaných“ dotazníků nebylo odhaleno. Data mohla být částečně zkreslena také tím, že při zpracování dat jsme doplňovali střední hodnotu v případech, kdy proband opomněl danou položku vyplnit. Jako krajní počet takto doplňovaných položek byl stanoven 5/dotazník. Pokud dotazník obsahoval 5 a více nevyplněných položek, byl vyhodnocen jako nevalidní. Rovněž případy, kdy studenti nedodržovali instrukci a opravovali odpovědi vlastním způsobem, mohou zkreslovat výsledky. Nemohli jsme však přistoupit k vyřazení těchto dotazníků, jelikož výzkumný vzorek by se značně zúžil. V případě škol Obchodní akademie, Střední škola polygrafická a Střední škola poštovní nebyly semináře realizovány vždy pro všechny účastníky z dané školy zaráz, ale z důvodu organizačních jsme museli přistoupit k oddělenému postupnému vyšetření několika skupin.

~ 104 ~ 

Prakticky jsme tedy nemohli zabránit tomu, aby studenti, kteří již seminář absolvovali, neinformovali některé své kamarády ze tříd, které teprve měly přijít na řadu. Pakliže tento jev nastal, mohl mít zkreslující vliv na získaná data. Nemůžeme nepočítat ani s vlivem sebenaplňujícího se proroctví, který je znám též jako tzv. efekt morčete. Je docela možné, že v rámci seminářů se badatel podvědomě choval tak, aby jeho výzkumný záměr byl naplněn. Výtky lze mít i k volbě výzkumných metod. Dotazník Strategie zvládání stresu SVF 78 byl konstruován na základě jistých východisek, která byla osvětlena jak v teoretické části, tak v úvodu empirické části této práce (zejm. časová konstanta, situační konstanta, reakční konstanta, multidimenzionalita a nezávislost). Rozhodně ne všichni odborníci na problematiku zvládání stresu pokládají tato východiska za legitimní. Podobně Dotazník motivace k výkonu - LMI staví na určitých předpokladech, s nimiž by jen stěží souhlasila celá vědecká obec. Aplikované metody však mají své výhody: solidní teoretické zakotvení a psychometrické ukazatele, poměrně nenáročná administrace a dostupnost v českém jazyce. Tato studie si rozhodně nedělá nárok na postižení kauzality či zevrubný popis dané problematiky. Chtěli jsme v obecnosti popsat strategie zvládání stresu, výkonovou motivace a souvztažnosti mezi těmito fenomény s důrazem na mezipohlavní rozdíly, k čemuž dané metody postačují. Zobecňovat na celou populaci českých adolescentů si však netroufáme. Může se nabízet otázka, proč výzkumná data nebyla rozdělena např. na skupiny dle věku a dále srovnána. Vysvětlení tkví v již naznačené sporné reprezentativnosti vzorku, která by s další diferenciací dat ještě klesala. Navíc zastoupení jednotlivých věkových skupin nebylo rovnoměrné. Z výzkumu vyplynula v souladu s první hypotézou neexistence statisticky signifikantního rozdílu v celkovém skóre výkonové motivace mezi muži a ženami. Tímto byla potvrzena teze o stírání mezipohlavních rozdílů v této oblasti. V české společnosti postupně přestává platit rolová diferenciace, která odmítala výkonově motivovanou ženu. Testovali jsme, zda soubor žen dosáhne statisticky signifikantně vyššího skóre v subtestu „Perseverace“ ve srovnání s muži. Tato druhá hypotéza se potvrdila21. Vzhledem k tomu, že druhá hypotéza stavěla na metaanalýze autorek Tamresové, Janicki & Helgesonové (2002), nešlo o překvapující výsledek.

21

při p < 0,001

~ 105 ~ 

Třetí hypotéza spočívala v předpokladu, že soubor žen dosáhne statisticky signifikantně vyššího skóre v subtestu „Potřeba sociální opory“ ve srovnání s muži. I zde jsme byli inspirováni metaanalýzou Tamresové, Janicki & Helgesonové (2002). Potvrzení třetí hypotézy22 bylo ještě méně překvapující než v případě hypotézy druhé, jelikož vyšší potřeba sociální opory u žen v porovnání s muži byla v předmětné metaanalýze jediným mezipohlavním rozdílem, který je konstantní napříč situacemi. Nepotvrdil se předpoklad statisticky signifikantních mezipohlavních rozdílů v dimenzích výkonové motivace, které měří škálami LMI s názvem „Soutěživost“ a „Vytrvalost“. Opět usuzujeme na celospolečenské stírání mezipohlavních rozdílů. Čtvrtá a pátá hypotéza nebyly potvrzeny. Výstupem statistické analýzy bylo potvrzení šesté hypotézy. Očekávali jsme statisticky signifikantní pozitivní korelaci mezi škálou LMI „Důvěra v úspěch“ a souborem subtestů SVF 78 s názvem „Pozitivní strategie“. Inspirací pro nás v tomto případě byla studie Balaštíkové & Blatného (2003), kteří vysledovali zápornou souvislost mezi sebehodnocením (zde konceptualizováno škálou „Důvěra v úspěch“) a strategií zvládání stresu zaměřenou na zpracování emoce. Hypotéza se potvrdila jak u mužů23, tak u žen24. Následovalo testování předpokladů statisticky signifikantní souvislosti mezi určitými aspekty výkonové motivace a některými strategiemi zvládání stresu. Tyto hypotézy nebyly z důvodu nedostupnosti patřičných studií podloženy v teoretické části práce. Rozhodli jsme se ověřovat, že celkové skóre v dotazníku LMI bude naznačovat pravděpodobnost konfrontačních, resp. stres zesilujících způsobů zpracování. Nadto jsme testovali předpoklad výrazné pozitivní korelace mezi celkovým skóre LMI a souborem subtestů „Strategie kontroly“. Podstatou „Strategií kontroly“ je snaha zvládnou problém, být kompetentní. Sedmá hypotéza (U mužů i žen bude celkové skóre výkonové motivace statisticky významně pozitivně korelovat s dosaženým celkovým skóre v souboru subtestů s názvem „Pozitivní strategie“.) se potvrdila u mužů25 i u žen26.

22

při p < 0,001

23

r = 0,34 při p < 0,01

24

r = 0,36 při p < 0,001

25

r = 0,23 při p < 0,01

26

při 0,44 při p < 0,001

~ 106 ~ 

Osmá hypotéza (U mužů i žen bude celkové skóre výkonové motivace statisticky významně negativně korelovat se skóre v souboru subtestů „Negativní strategie“.) se neprokázala. V případě žen se předpoklad prokázal27, avšak u mužů nikoli. Zdá se, že málo výkonově motivovaní muži se neuchylují k negativním strategiím zvládání stresu, resp. neřeší stres negativně, ale přesto setrvávají ve stavu nízké výkonové motivace. Poslední hypotéza (U mužů i žen bude celkové skóre výkonové motivace statisticky významně pozitivně korelovat s dosaženým celkovým skóre v souboru subtestů s názvem „Strategie kontroly“.) se potvrdila u mužů28 i u žen29. Výsledky naznačují, že lidé výrazně výkonově motivovaní často zvládají stres způsobem, který zahrnuje konstruktivní snahy po zvládání/kontrole a kompetenci. Zejména u žen se výsledky zdají být dosti průkazné. Dále jsme se snažili replikovat zjištění Jankeho & Erdmannové (2003), kteří pomocí dotazníku SVF 78 identifikovali určité rozdíly mezi muži a ženami. V našem šetření stejně jako v šetření Jankeho & Erdmannové (2003) muži vykazovali vyšší hodnot v subtestu „Podhodnocení“30. Nepodařilo se však replikovat vyšší hodnoty u mužů v subtestu „Odmítání viny“. Podobně jako Janke & Erdmannová (2003) jsme zjistili u žen vyšší hodnoty v subtestech „Úniková tendence“31, „Rezignace“32, „Sebeobviňování“33, „Náhradní uspokojení“34, „Vyhýbání se“35. Další zjištěné statisticky významné rozdíly mezi muži a ženami na úrovni jednotlivých subtestů a souborů subtestů dotazníku SVF 78 jsou následující: muži vykazovali vyšší hodnoty v souboru subtestů „Strategie podhodnocení a devalvace viny“36 , ženy vykazovaly vyšší hodnoty v subtestu „Odklon“37 a souborech subtestů „Negativní strategie“38 a „Strategie odklonu“39.

27

r = - 0,4 při p < 0,001

28

r = 0,3 při p < 0,001

29

r = 0,59 při p < 0,001

30

při p < 0,01

31

při p < 0,001

32

při p < 0,001

33

při p < 0,01

34

při p < 0,001

35

při p < 0,05

36

při p < 0,05

37

při p < 0,01

~ 107 ~ 

Rovněž jsme ověřovali mezipohlavní rozdíly na úrovni zbývajících škál dotazníku LMI. Ženy skórovaly výše než muži ve škále „Angažovanost“40. Naproti tomu muži skórovali výše než ženy ve škálách „Důvěra v úspěch“41 a „Nebojácnost“42. V tomto výzkumu tedy ženy vykazovaly nižší sebehodnocení než muži, což koresponduje se závěry Blatného (2001). Ženy také uváděly větší intenzitu strachu než chlapci podobně, jako je tomu ve většině studií na dané téma (srov. Michalčáková, 2007). Kauzalitu těchto fenoménů ponecháváme stranou. Vytvořený profil LMI pro obě pohlaví naznačuje poněkud zvýšený zájem o sociální status (úroveň šestého staninu) v porovnání s ostatními škálami dotazníku. Tento trend je v souladu se zjištěními výzkumu „Euronet Pilot Study“, o kterém referuje Macek (2003). Studie poukazuje na stírání mezipohlavních rozdílů ve výkonové motivaci jako takové na jedné straně a na zachování jistých odlišností na úrovni jednotlivých dimenzí na straně druhé. Výstupem jsou rovněž statisticky signifikantní rozdíly mez muži a ženami ve zvládání stresu. Zajímavou informací je především zjištění, že síla výkonové motivace mužů i žen kladně souvisí s pozitivními strategiemi zvládání stresu. Znáhodnění výběru, zvýšení počtu probandů, důslednější organizační provedení či longitudinální sledování by mohly být způsoby pro upřesnění získaných dat.

38

při p < 0,001

39

při p < 0,001

40

při p < 0,01

41

při p < 0,05

42

při p < 0,001

~ 108 ~ 

1 0 Z Á V Ě RY Výsledky realizovaného výzkumu jsou následující43: •

Nebyl identifikován statisticky signifikantní rozdíl v celkovém skóre výkonové motivace mezi muži a ženami.

•

Zkoumané ženy vykazují v porovnání se zkoumanými muži výraznější tendenci ke zvládání stresu perseverací.

•

Soubor žen vykazuje v porovnání s muži statisticky signifikantně výraznější potřebu sociální opory v rámci zvládání stresu.

•

Nebyla zjištěna statisticky signifikantní odlišnost mezi muži a ženami co do soutěživosti a vytrvalosti.

•

U zkoumaných mužů i žen skóre ve škále „Důvěra v úspěch“ statisticky významně pozitivně koreluje s dosaženým celkovým skóre v souboru subtestů s názvem „Pozitivní strategie“.

•

U obou pohlaví celkové skóre výkonové motivace statisticky významně pozitivně koreluje s dosaženým celkovým skóre v souboru subtestů s názvem „Pozitivní strategie“.

•

U žen celkové skóre výkonové motivace statisticky významně koreluje se skóre v souboru subtestů „Negativní strategie“. V případě mužů se tuto souvislost nepodařilo prokázat.

•

Jak v případě zkoumaných mužů, tak v případě zkoumaných žen byla zjištěna statisticky významná pozitivní korelace mezi dosaženým celkovým skóre výkonové motivace a skóre v souboru subtestů s názvem „Strategie kontroly“.

•

Muži vykazovali výraznější tendence než ženy ke zvládání stresu způsobem podhodnocení. Dále muži skórovali statisticky signifikantně výše než ženy v souboru subtestů „Strategie podhodnocení a devalvace viny“.

•

Ženy dále skórovaly statisticky signifikantně výše než muži v následujících subtestech dotazníku SVF 78: „Úniková tendence“, „Rezignace, „Sebeobviňování“, „Náhradní uspokojení“, „Vyhýbání se“, „Odklon“, „Negativní strategie“.

43

Statistická významnost jednotlivých zjištění viz kap. 8, příp. 9.

~ 109 ~ 

•

Mezipohlavní rozdíly zjištěné dotazníkem LMI: ženy skórovaly výše než muži ve škále „Angažovanost“, naproti tomu muži skórovali statisticky signifikantně výše než ženy ve škálách „Důvěra v úspěch“ a „Nebojácnost“.

~ 110 ~ 

11 SOUHRN Práce se zabývá výkonovou motivací, zvládáním stresu a souvztažnostmi mezi těmito fenomény s důrazem na mezipohlavní rozdíly. Prvních šest kapitol řeší problematiku teoreticky, následují kapitoly výzkumné, přičemž souvztažnosti mezi výkonovou motivací a zvládáním stresu jsou předmětem zejména kapitol výzkumných. Stres můžeme v obecnosti definovat trojím způsobem. Podle perspektivy podnětů či environmentální perspektivy existují externí podmínky, které jsou pro organizmus objektivně zatěžující a jako takové je účelné je měřit. V této souvislosti se nejčastěji hovoří o stresorech. Perspektiva odpovědí pojímá stres primárně jako odpověď organismu na zatěžující podmínky, přičemž se předpokládají větší či menší interindividuální odlišnosti v této reakci. Stres je v rámci perspektivy odpovědí chápán jako určitý vnitřní stav organismu, někdy se v této souvislosti zmiňuje termín zátěž. Konečně interakcionistická perspektiva konceptualizuje stres jako výsledek dynamického vztahu mezi organismem a jeho prostředím, kdy organismus zastává aktivní roli, čili spolurozhoduje o tom, zda výsledkem interakce mezi ním a prostředím bude či nebude stav subjektivně zakoušený jako stresující. Rozlišujeme stres fyzický od stresu psychologického (někdy též emočního, emocionálního či psychického). Psychologický stres je typický pro člověka, v jeho dynamice hraje důležitou roli kognitivní zhodnocení, které má svůj původ v interakcionistické perspektivě. V této práci je zdůrazněna problematika psychologického stresu. Nicméně moderní výzkumy naznačují pevné spojení psychického a fyzického stresu - fyzický stres přechází neoddělitelně do psychického, přičemž prožitek psychického stresu může být navozen nejen vlastním fyzickým poškozením, ale též jen jeho anticipací. Stres je zajímavým tématem hned z několika důvodů. Lidé vykazují určitý přirozený zájem o danou problematiku, který můžeme vysvětlovat různě. Příčinou může být např. snaha dosáhnout katarze, psychologicky ulevující srovnávání se směrem dolů či evoluční účel. Stres je relevantním tématem pro psychosociální a biomedicínské modely adaptace. Proces zvládání stresu určuje, jaké bude mít stres důsledky pro organismus. Zvládání stresu široce chápeme jako vzájemně se ovlivňující působení bezprostředních reakcí ve stresové situaci, dlouhodobějších charakteristik vzorců lidského chování a důsledků prožitých stresových reakcí.

~ 111 ~ 

O stresu a tedy o jeho zvládání můžeme hovořit do té míry, do jaké jde o nevšední problémy, situace, prožitky, na něž člověk není zvyklý a kdy musí aktivně jednat. Habituální chování nelze považovat za zvládání stresu. Veškeré automatizované reakce, schopnosti a dovednosti, které jsou součástí rutiny, je nutno odlišovat od zvládání stresu. Tyto sice mohou být zdroji odolnosti vůči stresu či zdroji strategií zvládání, ovšem ne zvládáním jako takovým. Strategie zvládání stresu sestávají jak z kognitivní, tak z behaviorální složky a jejich smyslem je zvládání problémů včetně vztažných negativních emocí. Bezděčné emocionální reakce není možné pokládat za zvládání stresu. Exprese emocí může být součástí zvládání stresu za předpokladu, že jejím účelem je řešení problému či vyrovnání se s emocionálním stavem. V současné době existují různé teoretické přístupy ke zvládání stresu. Podle zastánců environmentální perspektivy jsou strategie zvládání stresu primárně odvislé od typu stresoru. Mezi osobnostní přístupy ke zvládání stresu řadíme především přístupy psychodynamické, rysové a přístupy pojímající zvládání stresu jako svého druhu percepční styl. Osobnostní přístupy předpokládají jistou stabilitu způsobů zvládání stresu v čase a napříč situacemi. Dále existují např. kognitivní či nábožensky zaměřené přístupy ke zvládání stresu. Každý z přístupů buduje svébytný pojmový aparát a aplikuje různé metody měření zvládání stresu. Dnes se obecně hovoří o vyhýbání se stresu a stavění se stresu na odpor. V prvém případě jedinec usiluje o minimalizaci kontaktu se stresem, ve druhém jde o aktivní konfrontaci s tím, co člověka ohrožuje. Literatura na téma mezipohlavních rozdílů co do zvládání stresu je poměrně bohatá, nese však značně nesourodé výsledky. Jedna z dostupných metaanalýz identifikovala pouze jeden mezipohlavní rozdíl, který je konstantní napříč situacemi - ženy častěji než muži vyhledávají sociální oporu. Dále bylo zjištěno, že ženy za určitých okolností častěji než muži zvládají stres perseverací. Jelikož jsme realizovali výzkum s adolescenty, bylo nutné v teoretické části práce zmínit adolescenci v souvislosti se zvládáním stresu. Zvládání stresu je v adolescenci ovlivňováno celou plejádou důležitých vlivů. V teoretické části podtrhujeme vliv rodičů a typu citového připoutání. Uvádíme i různé výzkumy z našeho prostředí, z nichž vzešly rozdíly ve zvládání stresu mezi adolescentními chlapci a dívkami.

~ 112 ~ 

Studium motivace by mělo objasňovat biologické, psychologické a sociální důvody konkrétního jednání a prožívání. Základní psychologické přístupy k motivaci jsou: biologický přístup,

neobehavioristický

přístup,

psychodynamický

přístup,

humanisticko-

psychologický přístup a kognitivní přístup. V obecnosti je motivace aktivizací a organizací lidského chování i prožívání s cílem změnit existující neuspokojivou situaci nebo dosáhnout něčeho pozitivního. Stres můžeme chápat jako motivující stav - motivuje nás řešit problém, resp. zvládnout emoci. Stres jako stav je však třeba diferencovat od prostředků dosažení cíle, kterými jsou v tomto případě strategie zvládání stresu. Nicméně samotný proces zvládání stresu je v reálném životě doprovázen změnami intrapsychického anebo vnějšího prostředí, které mohou získat motivační náboj. Kupříkladu v termínech jednodimenzionální emocionality lze spatřovat riziko perseverace v rostoucí míře aktivace, která se při současném vzniku nových nároků stává překážkou. Zvláštním typem motivace je výkonová motivace, která aktivizuje a organizuje chování a prožívání na pozadí niterných standardů výkonnosti, přičemž toto chování a prožívání může mít dva základní směry: přiblížení se, vyhnutí se (pravděpodobnější, pokud dotyčný očekává neúspěch). Úkol stanovený na základě standardů výkonnosti můžeme chápat jako obecný stresující požadavek. Jeho úspěšné dokončení bude v závislosti na výkonové orientaci jedince doprovázeno pocity hrdosti (v případě motivací úspěchem), resp. úlevnými pocity (v případě motivací strachem z neúspěchu), které lze pojmout jako výsledek strategie zaměřené na řešení problému. Případný neúspěch si pak bude žádat adekvátní zvládání. Linie mezi výkonovým jednáním a zvládáním stresu do určité míry splývají. Výkonová motivace a stres jsou zajímavá témata mj. pro jejich bytostnou spjatost se západní kulturou. Vzhledem k rostoucímu životnímu tempu, narůstajícím požadavkům na výkon a zvyšujícímu se tlaku se stres stává v posledních letech stále více běžnou součástí života. Výkonové jednání provázejí emoce. Různé studie naznačují, jak nepříznivé dopady na životní spokojenost a zdraví má strach z neúspěchu. Také např. workaholismus je spojen s negativním prožíváním. Problematika výkonové motivace je relevantní jak pro psychosociální, tak pro biomedicínské modely adaptace.

~ 113 ~ 

Hlavní soudobé přístupy ke studiu výkonové motivace jsou: klasický přístup, atribuční teorie, teorie cílů, integrativní přístup. Jednotlivé přístupy různě definují výkonovou motivaci a používají odlišné metody jejího měření. Klasický přístup k problematice výkonové motivace rozvíjel základní pojetí motivu výkonu, který je více či méně neuvědomovanou tendencí přiblížit se, anebo vzdálit se, a sice na základě anticipované změny emočního stavu. Atribuční přístup přenesl důraz z latentních dispozic na kognitivní procesy, konkrétně vyvozování kauzálních úsudků. Teorie cílů více než teorie atribuce či klasické teorie počítají s budoucí časovou perspektivou - jedinec má určitý výkonový záměr, který realizuje angažováním se ve specifických výkonových činnostech. V rámci integrativní perspektivy je aktuální snaha nahradit termín výkonová motivace pojmem kompetenční motivace. V době klasických výzkumů výkonové motivace byla zjišťována nižší výkonová motivace žen v porovnání s muži. Dnes se obecně předpokládá, že ženy a muži jsou ve vyspělých západních společnostech obdobně výkonově motivovaní, i když lze spatřovat jisté rozdíly na úrovni jednotlivých dimenzí výkonové motivace. Většina výzkumů potvrzuje vliv pohlaví na frekvenci subjektivně pociťovaných strachů u adolescentů. Dívky obvykle uvádějí větší počet či intenzitu strachu než chlapci, což se nepochybně promítne do výkonového chování. Nicméně v problematice mezipohlavních rozdílů ve výkonové motivaci existuje pouze nepatrný konsenzus. Výzkumy jsou nejednotné a navíc jich není mnoho. V adolescenci se dotváří vztah k výkonu. O adolescenci se v odborných publikacích namnoze hovoří v souvislosti s identitou. Podle jistých výzkumů adolescenti dosáhnuvší identity mají často pozitivní sebeobraz, jsou poměrně flexibilní a nezávislí. Co do výkonnosti jde v adolescenci převážně o školu, ale v budoucnu se bude projevovat v nějaké pracovní činnosti. Nejde jen o to, zda byl jedinec dosud úspěšný a měl by důvod anticipovat dobrý výkon i v budoucnosti. Jde i o hodnoty, s nimiž se jedinec ztotožňuje. Stejně jako v případě zvládání stresu i v oblasti výkonové motivace je vliv rodičů na vlastí děti markantní. Mezi jinými vlivy také školní prostředí může výrazně ovlivňovat výkonovou motivaci. Čeští adolescenti na počátku jednadvacátého století příliš nelnou k tradičním genderovým stereotypům a lze je v tomto ohledu popisovat v termínech jakési neutrální androgynní osobnosti. Nicméně čeští chlapci stále vykazují některé rysy typicky přisuzované mužům spíše než rysy kulturně nahlížené jako ženské.

~ 114 ~ 

Ve výzkumné části práce byly ověřovány jednak hypotézy o mezipohlavních rozdílech ve výkonové motivaci a strategiích zvládání stresu, jednak předpoklady vztahů mezi výkonovou motivací a strategiemi zvládání stresu. Šetření, které bylo zorganizováno jako součást seminářů na šesti středních školách v Olomouci, se zúčastnilo celkem 315 respondentů mezi 17 a 22 lety (průměrný věk 18,26). Byl aplikován dotazník Strategie zvládání stresu - SVF 78 (Janke, Erdmannová, 2003) a Dotazník motivace k výkonu - LMI (Schuler, Prochaska, 2003). Nebyly identifikovány statisticky signifikantní rozdíly v celkovém skóre výkonové motivace mezi adolescentními muži a ženami. Zkoumané ženy vykazují v porovnání se zkoumanými muži výraznější tendenci ke zvládání stresu perseverací. Soubor žen vykazuje v porovnání s muži statisticky signifikantně výraznější potřebu sociální opory v rámci zvládání stresu. Nebyla zjištěna statisticky signifikantní odlišnost mezi muži a ženami co do soutěživosti a vytrvalosti. U zkoumaných mužů i žen skóre ve škále „Důvěra v úspěch“ (LMI) statisticky významně pozitivně koreluje s dosaženým skóre v souboru subtestů SVF 78 s názvem „Pozitivní strategie“ (jde o strategie vedoucí k redukci stresu). U obou pohlaví celkové skóre výkonové motivace statisticky významně pozitivně koreluje s dosaženým skóre v souboru subtestů s názvem „Pozitivní strategie“. U žen celkové skóre výkonové motivace statisticky významně záporně koreluje se skóre v souboru subtestů SVF „Negativní strategie“ (tento soubor subtestů měří tendence k nasazení nepříznivých, spíše stres zesilujících způsobu jeho zpracování). V případě mužů se tuto souvislost nepodařilo prokázat. Jak v případě zkoumaných mužů, tak v případě zkoumaných žen se potvrdila hypotéza počítající se statisticky významnou pozitivní korelací mezi dosaženým celkovým skóre výkonové motivace a skóre v souboru subtestů SVF 78 s názvem „Strategie kontroly“ (subtesty měří okruh, který zahrnuje konstruktivní snahy po zvládání/kontrole a kompetenci). Dále jsme zjistili, že muži vykazovali výraznější tendence než ženy ke zvládání stresu způsobem podhodnocení. Muži naproti tomu skórovali statisticky signifikantně výše než ženy v souboru subtestů SVF 78 „Strategie podhodnocení a devalvace viny“ (tento soubor subtestů měří snahu přehodnotit, snižovat závažnost stresoru, prožívání stresu nebo stresovou reakci).

~ 115 ~ 

Ženy skórovaly statisticky signifikantně výše než muži, pokud jde o způsoby zvládání prostřednictvím: únikové tendence, rezignace, sebeobviňování, náhradního uspokojení, vyhýbání se a odklonu. Nepřekvapí tedy, že ženy vykazovaly vyšší tendenci než muži zvládat stres prostřednictvím negativních strategií. Doplňující zjištění získaná dotazníkem LMI jsou následující. Ženy vykazovaly ve srovnání s muži statisticky významně vyšší angažovanost. Naproti tomu muži skórovali statisticky signifikantně výše než ženy, pokud jde o důvěru v úspěch a nebojácnost. Mnohé z výstupů korespondují s teoretickou částí práce. Z devíti hypotéz jich bylo šest potvrzeno, nezřídka na statistické hladině významnosti p < 0,001. Je však na místě uvést, že studie má jistá omezení. Znáhodnění výběru, zvýšení počtu probandů, důslednější organizační provedení či longitudinální sledování by mohly být způsoby pro upřesnění získaných dat.

~ 116 ~ 

S E Z N A M P O U Ž I T É L I T E R AT U RY 1. Adair, J., E. (2004). Efektivní motivace. Praha: Alfa Publishing. 2. Aldwinová, C., M. (Ed.). (2007). Stress, coping, and development: An integrative perspective. New York: The Guilford Press. 3. Arnold, J. (Ed.). (2007). Psychologie práce: Pro manažery a personalisty. Brno: Computer Press. 4. Balaštíková, V., & Blatný, M. (2003). Determinanty výběru strategií zvládání zátěže: osobnost, vnímání situace, sebepojetí. Zprávy - Psychologický ústav AV ČR. 9 (2). 5. Baštecká, B., & Goldman, P. (2001). Základy klinické psychologie. Praha: Portál. 6. Bělohlávek, F. (Ed.). (2006). Management: Co je management, proces řízení, obsah řízení, manažerské dovednosti. Brno: Computer Press. 7. Blatný, M. (2001). Osobnostní determinanty sebehodnocení a životní spokojenosti: Mezipohlavní rozdíly. Československá psychologie. 45(5). 385-392. 8. Cassidy, T. (1999). Stress, cognition and health: Psychology focus. London: Routledge. 9. Cooper, C., L., & Dewe, P. (2004). Stress: A brief history. Malden: Blackwell Publishing Ltd. 10. Costa Jr., P., & McCrae, R. (1990). Personality: Another 'hidden factor' in stress research. Psychological Inquiry, 1(1), 22. 11. Černoušek, M. (1996). Sigmund Freud: Dobyvatel nevědomí. Praha: Paseka. 12. Čírtková, L. (2006). Policejní psychologie. Plzeň: Aleš Čeněk. 13. De Ridderová, D., & Kerssens, J. (2003). Owing to the force of circumstances? The impact of situational features and personal characteristics on coping patterns across situations. Psychology & Health, 18(2), 217-236. 14. Dwecková, C., Chiu, C., & Hong, Y. (1995). Implicit theories: Elaboration and extension of the model. Psychological Inquiry, 6(4), 322. 15. Efklidesová, A., & Sorrentino, R., M. (2001). Preface. In Efklidesová, A., Kuhl, J. & Sorrentino, R., M. (Eds.). Trends and prospects in motivation research (pp. ix-xxii). Dordrecht: Kluwer Academic Publishers.

~ 117 ~ 

16. Elliott, E., & Dwecková, C. (1988). Goals: An approach to motivation and achievement. Journal of Personality and Social Psychology, 54(1), 5-12. 17. Elliot, A., J., & Dwecková, C. (2005). Competence and motivation. In Elliot, A., J. & Dwecková, C. (Eds.). Handbook of competence and motivation (pp. 3-12). New York: The Guilford Press. 18. Evans, P., Clow, A., & Huckelbridge, F. (1997). Stress and the immune system. The Psychologist. 303 – 307. 19. Ferjenčík, J. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál. 20. Ficková, E., & Ruiselová, Z. (1999). Preferencia copingových strategií adolescentov vo vzťahu k úrovni koherencie. Psychológia a patopsychológia dieťata. 34(4), 291301. 21. Folkmanová, S., & Lazarus, R. (1980). An analysis of coping in a middle-aged community sample. Journal of Health & Social Behavior, 21(3), 219-239. 22. Folkmanová, S., & Moskowitz, J. (2004). Coping: Pitfalls and Promise. Annual Review of Psychology, 55(1), 745-774. 23. Fraser, T., M. (1959). Measuring achievement motivation: Preliminary study and proposals for futher Research. In Reports on achivement motivation (pp. 8-23). Massachusetts: University of Massachusetts. 24. Gabrhelík, R., Vacek, J., & Miovský, M. (2006). Prokrastinace: Validizace sebeposuzovací škály na populaci studentů vysokých škol. Československá psychologie, 50(4), 361-371. 25. Gallagerová, M., & Nelson, R., J. (Eds.). (2007). Handbook of psychology: Volume 3 biological psychology. Hoboken: John Wiley & Sons. 26. Hall, C., S., & Lindzey, G. (2002). Psychológia osobnosti. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo. 27. Hanzlíček, L. (1977-1984). Psychiatrická encyklopedie. Praha: Výzkumný ústav psychiatrický. 28. Hartl, P., & Hartlová, H. (2000). Psychologický slovník. Praha: Portál. 29. Hentschel, U., Smith, G., Draguns, J., G., & Ehlers, W. (Eds.). (2004). Defense mechanisms: Theoretical, research and clinical perspectives. Amsterdam: Elsevier.

~ 118 ~ 

30. Hinkle, L. (1974). The concept of 'stress' in the biological and social sciences. International Journal of Psychiatry in Medicine, 5(4), 335-357. 31. Holman, R. (Ed.). (2005). Dějiny ekonomického myšlení. Praha: C. H. Beck. 32. Horton, P. (2002). Self-comforting strategies used by adolescents. Bulletin of the Menninger Clinic, 66(3), 259. 33. Hookerová, K., Frazierová, L., D., & Monahanová, D., J. (1994). Personality and coping among caregivers of spouses with dementia. The Gerontologist, 34(3), 386-92. 34. Hornerová, M. (1969). Fail: Bright women. Psychology Today, 3(6), 36. 35. Horowitz, M., J. (2003). Treatment of stress response syndromes. Washington: American Psychiatric Publishing. 36. Hydová, J., S., & Duriková, A., M. (2005). Gender. In Elliot, A., J. & Dwecková, C. (Eds.). Handbook of competence and motivation (pp. 375-391). New York: The Guilford Press. 37. Hrabal, V., Man, F., & Pavelková, I. (1989). Psychologické otázky motivace ve škole. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 38. James, W. (1890). Principles of psychology: Volume 1. Retrieved February, 5, 2009 from http://psychclassics.yorku.ca/James/Principles/index.htm 39. Johannissonová, K. (2006). Modern fatigue: A historical perspective. In Arnetz, B., B. & Ekman, R. (Eds.). Stress in health and disease. Weinheim: WILEY-VCH Verlag GmbH & Co. KGaA. 40. Kalhous, Z., & Obst, O. (Eds.). (2002). Školní didaktika. Praha: Portál. 41. Kebza, V. (2005). Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia. 42. Kebza, V., & Šolcová, I. (2007). Stres, jeho zvládání, psychologické faktory a imunitní faktory. In Selko, D. (Ed.), Psychická odolnosť a psychológia zdravia (pp. 2744). Bratislava: Sekcia psychologie zdravia SPS při SAV vo Vydavateľstve MAURO Slovakia. 43. Kebza,

V.,

& Šolcová,

I. (2008).

Hlavní

ti. Československá psychologie, 52(1), 1-19.

~ 119 ~ 

koncepce

psychické

odolnos-

44. kol. Accel team development. David McClelland (n. d.). Retrieved January 2, 2009, from http://www.accel-team.com/human_relations/hrels_06_mcclelland.html 45. Kratochvíl, S. (2002). Základy psychoterapie. Praha: Portál. 46. Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Portál. 47. Kulísek, P. (2000). Problémy teorie raného citového přilnutí (attachment). Československá psychologie, 44(5), 404-423. 48. Lalonde, J. (2004). Perfectionism, procrastination and academic underachievement. Retrieved December 11, 2007, from http://chat.carleton.ca/~jlalonde/majorpaper.htm 49. Langmeier, J., & Krejčířová, D. (2006). Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing. 50. Lazarus, R. (1993). From psychological stress to the emotions: A history of changing outlooks. Annual Review of Psychology, 44, 1-21. 51. Lee, E. (2005). The relationship of motivation and flow experience to academic procrastination in university students. Journal of Genetic Psychology, 166(1), 5-14. 52. Fink, G. (Ed.). (2007). Encyclopedia of stress. London: Academic Press. 53. Macek, P. (2003). Adolescence. Praha: Portál. 54. Macek, P., & Polášková, E. (2007). Czech Republic. In Arnett, J., J. (Ed.). International encyclopedia of adolescence (pp. 206-219). New York: Routledge. 55. Madsen, K., B. (1972). Teorie motivace. Praha: Academia. 56. Madsen, K., B. (1979). Moderní teorie motivace. Praha: Academia. 57. Mankiw, N., G. (1999). Zásady ekonomie. Praha: Grada Publishing. 58. Michalčáková, R. (2007). Strachy v období rané adolescence. Brno: Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal. 59. Mikulincer, F., & Florian, V. (1996). Coping and adaptation to trauma and loss. In Zeidner, M., & Endler, N., S. (Eds.). Handbook of coping: Theory, research, applications (pp. 554-572). New York: John Wiley & Sons.

~ 120 ~ 

60. Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada Publishing. 61. Mohapl, P., Adámková, A., & Skýpalová ,V. (1984). Několik poznámek k psychologické struktuře chování typu A. Olomouc: UP. 62. Mohapl. P. (1988). Vybrané kapitoly z klinické psychologie I. Olomouc: UP. 63. Monroe, S. (2001). Stress: Psychological persectives. In Smelser, N., J., & Baltes, P., B. (Eds.). International encyclopedia of social & behavioral sciences (pp. 1519815201). New York: Elsevier. 64. Münsterberg, H. (1913). Psychology and industrial efficiency. Retrieved January, 11, 2009 from http://psychclassics.yorku.ca/Munster/Industrial/chap17.htm 65. Nakonečný, M. (1997). Motivace lidského chování. Praha: Academia. 66. Nelson, R., & DeBacker, T. (2008). Achievement motivation in adolescents: The role of peer climate and best friends. Journal of Experimental Education, 76(2), 170-189. 67. Newton, T. (1995). 'Managing' stress: Emotion and power at work. London: Sage Publications. 68. Pašková, L. (2007). Gender differences in achievement motivation. The New Educational Review. 13 (3-4), 245-252. 69. Pearlin, L., & Schooler, C. (1978). The structure of coping. Journal of Health & Social Behavior, 19(1), 2-21. 70. Peterson, Ch., & Seligman, M. (2004). Character strengths and virtuos: A handbook and classification. Washington: American Psychological Association & New York: Oxford University Press. 71. Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia. 72. Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing. 73. Poněšický, (2006). Psychoanalyticky fundované modely v psychosomatice. In Růžička, J. (Ed.). Psychosomatický přístup k člověku (pp. 49-66). Praha: Triton. 74. Prochaska, J., O., & Norcross, J., C. (1999). Psychoterapeutické systémy: Průřez teoriemi. Praha: Grada Publishing.

~ 121 ~ 

75. Ranzettiová, C., M., & Curran, D., J. (2003). Ženy, muži a společnost. Praha: Karolinum. 76. Reiterová, E. (2003). Základy statistiky pro studenty psychologie. Olomouc: UP. 77. Řehulková, O., & Osecká, L. (1997). Výkonová motivace ve škole: Rozdíly mezi hochy a dívkami. Psychológia a Patopsychológia Dietata, 32(3), 262-269. 78. Říčan, P. (2007a). Psychologie náboženství a spirituality. Praha: Portál. 79. Říčan, P. (2007b). Psychologie osobnosti: Obor v pohybu. Praha: Portál. 80. Sayersová, J. (1999). Matky psychoanalýzy. Praha, Triton. 81. Searsová, P. (1940). Levels of aspiration in academically successful and unsuccessful children. The Journal of Abnormal and Social Psychology, 35(4), 498-536. 82. Selye, H. (1966). Život a stres. Bratislava: Obzor. 83. Selye, H. (1973). The evolution of the stress concept. American Scientist, 61(6), 692699. 84. Schuler, H., & Prochaska, M. (2003). Dotazník motivace k výkonu LMI. Praha: Testcentrum. 85. Schultheiss, O., C., & Brunstein, J., C. (2005). Motives. In Elliot, A., J. & Dwecková, C. (Eds.). Handbook of competence and motivation (pp. 31-51). New York: The Guilford Press. 86. Shaner, R. (2000). Psychiatry: Board review series. Lippincott Williams & Wilkins 87. Shapiro, D. (1965). Neurotic styles. New York: Basic Books. 88. Sobotková, I. (2007). Psychologie rodiny. Praha: Portál. 89. Soukhanová, A., H. (Ed.). (1996). The american heritage dictionary of the english language (3th ed.). Boston: Houghton Mifflin. 90. Spera, C. (2006). Adolescents' perceptions of parental goals, practices, and styles in relation to their motivation and achievement. Journal of Early Adolescence, 26(4), 456-490. 91. Sillamy, N. (2001). Psychologický slovník. Olomouc: UP. 92. Stuchlíková, I. (2002). Základy psychologie emocí. Praha: Portál. 93. Svoboda, M. (1999). Psychologická diagnostika dospělých. Praha, Portál.

~ 122 ~ 

94. Šolcová, I., Lukavský, J., & Greenglassová, E. (2006). Dotazník proaktivního zvládání životních nároků. Československá psychologie, 50(2), 148-162. 95. Štefánková, Z. (2007). Citová vazba v rané adolescenci. Československá psychologie, 51(5), 503-516. 96. Tamresová, L., Janicki, D., & Helgesonová, V. (2002). Sex differences in coping behavior: A meta-analytic review and an examination of relative coping. Personality & Social Psychology Review (Lawrence Erlbaum Associates), 6(1), 2-30. 97. Trash, T. M., & Elliot, A., J. (2001). Delimiting and integrating achievement motive and goal constructs. In Efklidesová, A., Kuhl, J., & Sorrentino, R., M. (Eds.). Trends and prospects in motivation research (pp. 3-22). Dordrecht: Kluwer Academic Publishers. 98. Urdan, T., & Maehr, M. (1995). Beyond a two-goal theory of motivation and achievement: A case for social goals. Review of Educational Research, 65(3), 213. 99. Vaillant, G., E. (1995). Adaptation to life. Cambridge: Harvard University Press. 100. Vaněk, M., Hošek, V., & Man, F. (1982). Formování výkonové motivace. Praha: UK. 101. Vágnerová, M. (2000). Vývojová psychologie. Praha: Portál. 102. Vágnerová, M. (2004). Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. 103. Vtípil, Z. (1987). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie práce II. Olomouc: UP. 104. Výrost, J., & Slaměník, I. (Eds.). (2008). Sociální psychologie. Praha: Portál. 105. Wigfield, A., & Wagner, A., L. (2005). Adolescence. In Elliot, A., J., & Dwecková, C. (Eds.). Handbook of competence and motivation (pp. 222-239). New York: The Guilford Press. 106. Wong, P., T., P., & Wongová, L., C., J. (Eds.). (2006). Handbook of multicultural perspectives on stress and coping. New York: Springer.

~ 123 ~ 

PŘÍLOHY Příloha č. 1

Zadání diplomové práce

Příloha č. 2

Abstrakt diplomové práce v českém a anglickém jazyce

Příloha č. 3

Průměrné skóry získané dotazníkem SVF 78

Příloha č. 4

Popisná statistika dat získaných dotazníkem LMI

 

Příloha č. 1 - Zadání diplomové práce

 

 

 

Příloha č. 2 - Abstrakt diplomové práce v českém a anglickém jazyce

 

Vysoká škola: Univerzita Palackého v Olomouci

Fakulta: filozofická

Katedra: psychologie

Akademický rok: 2008/2009

ABSTRAKT Jméno: Martin Doležal Obor: Psychologie - jednooborová

Rok imatrikulace: 2004

Vedoucí práce: Prof. PhDr. Alena Plháková, CSc.

Oponent:

Počet stran: 123

Název diplomové práce: Výkonová motivace a strategie zvládání stresu Achievement Motivation and Stress Coping Strategies

Abstrakt diplomové práce Tato práce přináší poznatky z problematiky výkonové motivace a strategií zvládání stresu. Naznačen je také vzájemný vztah těchto fenoménů. V úvodní části práce jsou uvedena teoretická východiska. Navazuje část empirická, jejímž cílem bylo porovnat profil výkonové motivace a strategií zvládání stresu u adolescentních mužů a žen. Výzkum byl dále zaměřen na postižení vazeb mezi výkonovou motivací a strategiemi zvládání stresu. Šetření se zúčastnilo 315 mužů a žen, kteří administrovali Dotazník motivace k výkonu - LMI a dotazník Strategie zvládání stresu SVF 78. Klíčová slova: výkonová motivace, strategie zvládání stresu, adolescence The thesis deals with domains of achievement motivation and stress coping strategies. We also discuss their mutual relations. The first part is aimed at the teoretical basis of achievement motivation and stress coping strategies. The paper continues with the empiciral part in which we investigate achievement motivation and stress coping strategies among adolescent men and women. Besides, we track relations between achievement motivation and stress coping strategies. The research was conducted with 315 who completed the Achievement Motivation Questionnaire LMI and Stress Management Strategies Questionnaire SVF 78. Key words: achievement motivation, stress coping strategies, adolescence

 

Příloha č. 3 - Průměrné skóry získané dotazníkem SVF 78 Popisná statistika SVF 78 mužů (n=158) a žen (n=157) a data standardizačního vzorku (SV)

Subtest

Průměr HS soubor

Průměr HS SV

Podhodnocení

11,69

9,48

Průměr HS soubor M 12,4

Odmítání viny

11,23

10,71

11,37

11,41

11,09

9,99

Odklon

13,55

11,83

12,89

11,69

14,22

11,97

Náhradní uspokojení Kontrola situace Kontrola reakcí Pozitivní sebeinstrukce Potřeba sociální opory Vyhýbání se

12,84

8,91

11,35

8,42

14,35

9,42

15,99

16,78

16,35

16,84

15,63

16,72

15,66

15,41

15,7

15,27

15,63

15,56

15,82

16,37

15,98

16,71

15,66

16,02

14,38

12,89

13,37

11,57

15,40

14,23

14,75

11,97

14,14

11,44

15,37

12,51

Úniková tendence Perseverace

9,68

8,24

8,66

7,35

10,69

9,16

12,78

15,13

11,46

13,61

14,11

16,68

Rezignace

8,35

8,04

7,1

7,17

9,61

8,93

Sebeobviňování

10,91

10,64

10,05

9,81

11,77

11,48

Celkový hrubý skór POZ1

167,6

156,4

160,8

151,96

174,5

160,85

13,83

10,09

13,73

11,08

13,93

9,09

POZ2

10,43

10,37

9,32

10,06

11,55

10,69

POZ3

11,46

16,19

11,9

16,27

11,02

16,1

POZ

13,2

12,22

12,12

12,47

14,28

11,96

NEG

15,83

10,52

16,01

9,49

15,64

11,56

 

Průměr HS SV M

Průměr HS soubor Ž

Průměr HS SV Ž

10,67

10,94

8,18

Příloha č. 4 - Popisná statistika dat získaných dotazníkem LMI Popisná statistika SVF 78 mužů (n=158) a žen (n=157) a data standardizačního vzorku (SV)

Dimenze Vytrvalost

Průměr Průměr HS sou- HS bor SV 41,3 45,4

Minimum Minimum Maximum Maximum soubor SV soubor SV 13

18

61

69

Dominance

43,1

44,8

16

14

70

69

Angažovanost

36,5

38,9

10

12

65

67

Důvěra v úspěch Flexibilita

43,8

46,6

10

17

68

69

46,2

49,2

17

18

67

70

Flow

44,9

48,1

16

17

70

70

Nebojácnost

34,8

40,1

13

15

58

66

Internalita

44,7

50,3

25

32

70

69

Kompenzační úsilí Hrdost na výkon Ochota učit se Preference obtížnosti Samostatnost

46,7

49,4

22

17

69

71

53,7

56

19

28

70

70

39,9

49,1

16

23

66

70

39,4

41,2

16

14

60

70

42

45,3

21

17

67

68

Sebekontrola

39,6

45,2

16

15

63

68

Orientace na status Soutěživost

50,7

47,3

16

13

70

69

44

41,9

19

15

67

67

Cílevědomost

42,9

45,8

16

24

63

67

Celkový hrubý skór

734,4

784,6