שבוע טוב Číslo 93/5768
13.srpna 2008
Výklad sidry Vaetchanan (Deuteronomium 3,23 -7,11) Paraša začíná Mošeho snažnou prosbou, aby B-h změnil své rozhodnutí a dovolil mu vstoupit do Erec jisrael. Ale jak sám říká, „B-h ke mně vzplanul hněvem kvůli vám a nevyslyšel mě“. Nedává Moše národu vinu za své vlastní pochybení? Pamatujeme si přece z paraši Chukat, že to byl Moše, kdo uhodil do skály, ne národ. A proč si myslel, že B-h může změnit rozhodnutí, vykonal snad tšuvu? Moše ani Aharon nevynechali žádnou příležitost k vykonání některé z micvot. Např. v paraši čteme, že Moše určil, kde mají stát útočištná města, ačkoliv ta nabudou funkčnosti až po dobytí celé země- praktický význam dostala útočištná města až 24 let po Mošeho smrti. Vidíme, jak velmi svědomitý byl Moše, jistě tedy i v konání tšuvy. Moše chtěl udělat všechno, aby napravil své pochybení. A víme, že B-h nikdy netrestá jinak, než proto, aby narovnal účin hříchu a napravil hříšníka. Když tedy B-h rozhodl, že Moše nevstoupí do země zaslíbené, byl to následek toho, že Moše udeřil do skály, místo aby z ní vyvedl vodu slovem. Víme, co bylo podstatou Mošeho pochybení: neposvětil B-ží jméno tak, jak měl. Posvětit B-ží jméno znamená vyjádřit slovy i skutky, že ve všem závisíme na absolutní B-ží lásce a uznat tak, že On řídí svět. Po vysvobození Židů z Egypta bylo úkolem Mošeho jako jejich učitele vést je k tomu, aby si uvědomili B-ží podíl na svém vysvobození z otroctví i na přežití v poušti. Židé se však cítili více závislí na přítomnosti Mošeho, než na B-ží laskavosti. Bylo to jako ve vztahu rodič-dítě: dítě rozumem ví, že jeho rodiče jsou limitováni v tom, co mohou udělat a jak mnoho, ale přesto to vnímá citem tak, že na nich zcela závisí a podvědomě od nich očekává maximum; proto jim dává vinu, když nejsou schopni dělat víc, než skutečně mohou. Tak to bylo i ve vztahu Moše- bnej jisrael. Rozumem věděli, že Moše nemohl vykonat všechny ty zázraky v Egyptě a v poušti, ale přesto očekávali, že se postará o každou jejich potřebu a přání. Kdykoli cítili nezbytnost B-žího zásahu, šli si stěžovat Mošemu, místo aby přednesli svou prosbu přímo B-hu. Po čtyřiceti letech v poušti nastal čas, aby konečně pochopili, že Moše má jen omezený podíl na jejich přežití a uznali, že všechno jsou důkazy B-ží lásky a moci. Když tedy B-h přikázal Mošemu, aby vyvedl vodu ze skály tím, že k ní promluví, mělo to ukázat bnej jisrael, že mají vždy požádat B-ha o pomoc
modlitbou a doufat, že si zaslouží dostat to, oč B-ha prosí. Avšak Moše do skály udeřil a znovu tím utvrdil národ v přesvědčení, že on je jejich jediným prostředníkem ve vztahu k B-hu a bez něj B-h jejich prosby nevyslyší. B-h pro ně zůstal vzdálený a přísný, ne milující, starostlivý a laskavý, s osobním vztahem ke každému. Aby byl tento účin Mošeho pochybení napraven, Moše nemohl vstoupit do Erec jisrael: smrt Mirjam, Aharona a Mošeho měla národ donutit, aby se Židé vztahovali přímo k B-hu, bez mezistupně. Moše tedy nemohl vstoupit do země pro jejich dobro. Naše paraša však udává ještě jeden důvod, proč B-h nevyslyšel Mošeho prosby. Jak vysvětluje Raši, Moše předkládá své prosby Bhu po vítězných bitvách s mocnými králi Ogem a Sichonem. Dvě tak velká vítězství dala národu sílu vzít na sebe odpovědnost za své přežití. Teď to bylo jiné, než když je Moše vyvedl z Egypta a když je zvednutím svých paží dovedl k vítězství nad Amalekem. Nyní poprvé stáli každý sám, bez okamžitého Mošeho vlivu, nyní pochopili a uznali B-ží zásah a uvědomili si, že musí svou důvěru skládat v B-ha, ne v Mošeho. Kdyby pochopili úplně, jakou moc může mít jejich modlitba, pochopili by také, že je v jejich moci dosáhnout změny B-žího rozhodnutí o Mošem. Kdyby sami prosili B-ha, ať dovolí Mošemu vejít s nimi do Erec jisrael, B-h by jejich prosbu splnil, protože to by bylo známkou, že mají úzké pouto k B-hu. Avšak bnej jisrael ještě nedosáhli takové duchovní výše, nepochopili sílu modlitby, proto se za Mošeho nemodlili – a proto jim Moše říká „kvůli vám mě B-h nevyslyšel“. Paraša začíná slovy „Vaetchanan et hašemúpěnlivě jsem prosil B-ha“. Raši cituje chazal, že výraz „vaetchanan“ odkazuje k milosrdnosti B-ží. Moše prosil B-ha jako člověk, který si nic nezaslouží a ví, že jen B-ží milosrdnost jej může vyslyšet. Moše byl skutečný cadik-spravedlivý, s hojnými zásluhami. Chazal říkají, že cadikim vždy prosí B-ha o milosrdenství, jakoby vůbec neměli zásluh. Proč? Bylo by ostudné, kdyby ten, kdo má dost peněz na zakoupení kýžené věci, žádal prodávajícího, ať mu ji dá zdarma. Např. v paraše Devarim se národ octl u edomského území a B-h přikazuje, aby si „koupili jídlo a vodu od edomských“. Raši cituje chazal, že B-h to přikázal proto, aby Židé nebyli považováni za „nuzáky“; bylo by to od nich nevděčné vůči B-hu: edomští by si pak mysleli, že B-h nechává svůj národ
1
žebrat o potravu. Bylo by to chilul Hašem- znesvěcení B-žího jména. Jistě, když si člověk může dovolit zaplatit za to, co chce, má to zaplatit. Ale o tom midraš nemluví; chce říci, že pokud Žid chápe, že jmění, jež mu dal B-h, mu bylo dáno k vykonávání jeho poslání jakožto Žida, má svého jmění využívat k tomu účelu a jestliže ho tak nevyužívá, je považován za nevděčníka. Každý kdo od B-ha dostal bohatství a nevyužívá ho náležitě, dává tím najevo, že svůj majetek pokládá jen za dílo svých rukou a svého úsilí, ne za dar B-ží. Cadik za svůj život jistě nashromáždí mnoho zásluh. Mišna nám říká, že „skutečná odměna za micvot nepřichází v tomto světě“. Opravdový cadik chápe, že i když má mnoho zásluh, vše pochází od Bha: dostal od B-ha i svou schopnost chápat, díky ní dělá to, co je správné. I to, že koná micvot, je jen díky B-ží vůli, a pak si tedy člověk vskutku nezaslouží nic, protože vše, co má nebo čeho dosáhl, je dar od B-ha. Cadik nevnímá své zásluhy jako zásluhy: B-h mu dává vše, co potřebuje, aby mohl plnit svůj úkol v životě. Proto Moše prosí B-ha o milosrdenství, jakoby si nic nezasloužil. Měli bychom se sami sebe ptát, co je podstatou zklamání v životě. Odpovíme si- čím větší očekávání, tím větší zklamání. Jsme zklamaní, když se věci nevyvíjejí tak, jak si myslíme, že by se měly vyvíjet, protože my- domníváme se- si to zasloužíme. Ale B-h nikomu nic nedluží. To je, jako když se dítě vzteká na rodiče, že mu nedali to, co chce. Jakmile pochopíme, že jsme pouhými příjemci bezmezné B-ží laskavosti, odstraníme ze svého života zklamání a najdeme štěstí. Aktuální paraša nám přikazuje, abychom dbali na slova Tóry a zachovávali chukim (=lidskou logikou nepochopitelná nařízení), „to je vaše moudrost a rozumnost v očích jiných národů. Když uslyší všechna tato nařízení, řeknou: Jak moudrý a rozumný lid je tento velký národ.“ Židovský národ je vlastně zakladatelem morální civilizace. Toraický právní systém je matricí právních řádů jiných národů, to vidíme z mišpatim a dalších zákonů, zdůvodnitelných lidskou logikou. Přesto Tóra neříká o mišpatim, že díky nim se staneme vzorem moudrosti v očích jiných národů, ale místo toho zdůrazňuje zachovávání chukim, těch nejméně srozumitelných zákonů, jež s obtížemi chápou i sami Židé. Je to právě proto, že máme sklon chlubit se těmi racionálně zdůvodnitelnými zákony: úcta k rodičům, dobročinnost a další principy morálního života. Vnějšímu světu se – z obav před výsměchem- příliš nechlubíme zákony méně srozumitelnými: kašrut, šaatnez apod. Ale Tóra nám říká, že se mýlíme: dali jsme světu morální normy; pak ani další zákony nemohou být v očích světa zastaralé či nesmyslné a svou věrností zákonům Tóry budeme hodni úcty jiných národů. „Jen si dej pozor a velice se střez zapomenout na věci, které jsi na vlastní oči viděl, aby nezmizely z tvého srdce po všechny dny tvého života.“ (4:9) Raši
k tomu říká: Jestliže je nezapomeneš, ale budeš je správně vykonávat, budeš vnímán jako moudrý a rozumný, ale pokud je budeš konat nesprávně, protože je zapomeneš, budeš vypadat jako pošetilec. Co ubírá na věrohodnosti? Nekonzistentnost. I ti, kteří uznávají, že Tóra je od B-ha, často se spolu přou o to, který způsob vykonávání micvot je ten nejlepší; jsou aškenazim a sfaradim, mitnagdim a chasidim a uvnitř nich další skupiny. Viděno z vnějšku se pak často zdá, jakoby Židé nevěděli, co dělají a každý prostě dělá to, co sám pro sebe pokládá za nejlepší. Ale není tomu tak. Pro toho, kdo v judaismu nachází svůj pevný bod a své útočiště, je toto nedůležité. Kde je psáno, že všichni Židé musejí dělat přesně totéž a každý jedinec má být přesnou odlikou svého bratra či sestry? I v době prvního židovského státu, kdy Židé žili ve své zemi a měli Chrám, každý z 12 kmenů se poněkud lišil od ostatních ve svém zachovávání Tóry. Vždyť nejde o to, být naprosto identičtí, podstatné je být jednotným národem. Hlavní je příchod mesiáše a vláda jednoho krále nad všemi lidmi, jde o to, být „světlem národům“ a pozvedat lidstvo k vyšší svatosti. Jde o to, podílet se na úkolu národa a vytvořit skutečné propojení duchovního potenciálu všech Židů. Chrám byl zničen mj. kvůli „sinat chinambezdůvodné nenávisti“ mezi Židy. Ale nenávist, jak se učíme od Jakovovy ženy Lei, nemusí být opravdová nenávist, může to znamenat i „méně milovat“- Tóra říká, že Jakov Leu nenáviděl a komentátoři vysvětlují, že Jakovova láska k Lei se zdála menší jen ve srovnání s jeho láskou k Rachel. Chrám byl zničen právě proto, že Židé měli méně lásky k sobě navzájem než měli k sobě samým. S tím pochopíme talmudický výrok „každá generace, v níž nebyl Chrám znovu vybudován, má se pokládat za tu, v níž byl Chrám zničen.“ Jestliže osobní, soukromé cíle znamenají pro Židy víc než cíl národa, který je podstatou Chrámu a jestliže právě kvůli tomu byl Chrám zničen, pak každá další generace, která pokračuje v tomto přístupu, pokračuje v ničení základu, na němž má být Chrám znovu vybudován. Jak přeorientovat své osobní cíle na cíle národní a přiblížit tak znovupostavení Chrámu? Tím, že půjdeme zpátky do hloubi judaismu, k jádru celé židovské tradice, vrátíme se k Talmudu a komentářům těch, kdo byli blíže než my událostem na hoře Sinaj. Probuzením naší národní paměti vyvstane před námi jasně náš společný úkol. V Talmudu se uvádí, že mesiáš se narodí o Tiša be av. Je pravda, že právě 9. avu, kdy odříkáváme speciální modlitby pro ten den, sedíce přitom na zemi či nízké stoličce jako truchlící a čteme z Tóry jen o zničení Chrámu, uvědomujeme si nejostřeji, jak málo důležitý se nám stal Chrám- jsme už tak dlouho v exilu a tak dlouho žijeme bez Chrámu, že jsme si na to už jakoby „zvykli“. Jsme jako slepci, kteří se naučili tak dobře zvládat svou slepotu, že málem zapomínají, jak nádherný a plný je život s očima vidoucíma. O Tiša be av se nám vrací vnímavost a cítíme jasně krásu a hodnotu toho, co jsme měli a co jsme ztratili. To je právě 9. av: uvědomit si, jak mnoho znamená Chrám=
2
začít stavět základ budoucího, trvalého a konečného Chrámu. Proto se také můžeme 15. avu radovat: tak jako je náš pocit radosti po Jom kipur náznakem toho, že nám B-h odpustil, tak i radost, kterou cítíme po dni upřímného truchlení nad zničeným Chrámem, je náznakem, že jsme přidali kámen do základu budoucího Chrámu. Proto Talmud říká, že ten, kdo náležitě oplakává zkázu Jeruzaléma, zaslouží si, aby jej spatřil znovu vybudovaný. V minulé paraše Devarim Moše zmiňuje hřích zvědů: když B-h řekl, že generace zvědů nevstoupí do Erec jisrael, „tu jste se vrátili a plakali, ale Hospodin váš hlas nevyslyšel, nepopřál vám sluchu“. Raši cituje midraš Tanchuma, že B-h nevyslyšel nářek národa proto, že „si proměnili“ Jeho milosrdenství v krutostchápali je jako krutost. B-h není krutý. Když se osoba modlí k B-hu, aby B-h zmírnil její svízele a B-h to neudělá, osoba to většinou vnímá jako „krutost“ vůči sobě- nechápe, že si nezaslouží B-ží slitovnost. Ježto Židé nebyli hodni vstoupit do Erec jisrael, B-ží spravedlnost odmítla jejich nářek a prosby. Jen kvůli omezenosti lidského chápání je B-ží spravedlnost vnímána mylně: protože člověk nechápe závažnost svého provinění. S tím lépe porozumíme, proč Gemara (Bava Batra) říká, že na konci dní B-h řekne andělům, aby rozšířili
hranice všech měst s výjimkou svatého města Jeruzaléma. Andělé se budou ptát: Proč všech měst, jenom Jeruzaléma ne? A B-h jim odpoví: Kdyby to byl ten případ, rozšíříme i hranice Jeruzaléma. Jak tomu rozumět? Jedním ze zázraků v Chrámu bylo- podle Pirkej avot- že lidé tam byli namačkáni jeden na druhém, ale když při vyslovení B-žího jména padli na zem, bylo dost místa pro všechny. Jak to bylo možné? I když Chrám byla hmotná stavba s pevnými rozměry, jeho podstata byla duchovní a duchovní rozměr není limitován. Proto když lidé v Chrámu padli k zemi, bylo dost místa pro všechny. Jeruzalém je svaté město a jeho dimenze je duchovní. Na rozdíl od ostatních měst tedy Jeruzalém nepotřebuje, aby byly jeho hranice rozšířeny. Andělé však svou otázkou narážejí na to, že rozšíří-li se hranice všech měst, jenom Jeruzaléma ne, mohlo by to být vnímáno jako chilul Hašem-znevážení B-žího jména. A na to B-h odpovídá: kdyby šlo o to, zabránit chilul Hašem, pak rozšíříme i hranice Jeruzaléma. B-h často obrátí Svou spravedlnost v B-ží milosrdnost. Ne kvůli nám, ale kvůli Svému jménu. Když prosíme B-ha o slitovnost- i když si ji nezasloužíme- prosíme o to, aby Jeho slitovnost odvrátila chilul Hašem.
Tu beav- 15. av . Šabat Nachamu Šabat 16. srpna je letos šabat Nachamu. To je první ze sedmi šabatů mezi Tiša be av a Roš hašana, v nichž se čtou „ševa devechanata-sedm útěšných“ haftarot. Jsou to proroctví, jež měla národ potěšit a dodat mu naděje po zničení 1. Chrámu; jsou vybrána z pozdějších kapitol Izajáše, jehož proroctví jsou „napůl soužení, napůl útěcha“. Těchto sedm haftarot nemá vnitřní spojitost s obsahem týdenních paršijot Tóry. Dvě ze sedmi ( haftara ke Ki tece a k Ree) byly už čteny dříve, jako haftara k paraši Noach. Midraš uvádí, že B-h vyšle Avrahama jako svého vyslance, aby utěšil Jeruzalém, ale ten se nedá utěšit. B-h tedy vyšle Jicchaka, ale ani ten neuspěje a stejně ani Jakov a Moše. Když B-h vidí, že Jeruzalém se nedá utěšit praotci, sám jde a utěší město. Midraš naráží na úvodní verš první ze sedmi haftarot, „Nachamu, nachamu- Potěšte, potěšte můj lid, říká váš B-h (k Avrahamu, Jicchaku, Jakovu a Mošemu), mluvte k srdci Jeruzaléma“ (Iz 40:1). Ale Cijon naříká: „Hospodin mě opustil, Pán na mne zapomněl“ (haftara k Ekev, 49:14) a B-h odpovídá: „Ty utištěná, vichrem zmítaná, útěchy zbavená“ (Ree, 54:11) a v haftaře k Šoftim říká: „Já, já jsem váš utěšitel, proč se tedy bojíš“ (51:12). V těchto haftarot se nachází i často citovaný výraz „světlo národům“- úkol, k němuž B-h vyvolil židovský národ. Národ poklesl ze své duchovní výše a byl
poslán mezi národy, které očekávaly, zda opravdu zanikne v dějinách. Cijon pláče, že B-h ji opustil, ale B-h láskyplně odpovídá, že exil nenarušil blízký vztah mezi Jím a Izraelem. Prorok Iz říká, že není zdeptaný ranami a ponižováním, protože ví, že B-h národ neopustí a přijde vykoupení. Prosí, aby Židé pamatovali na to, že jsme dětmi Avrahama a Sáry. V mesiášské době zavládne spravedlnost, víra v B-ha a všichni budou poslušni Jeho slov. Vůdcem Izraele bude potomek z Davidova rodu a národy světa budou k němu přicházet, protože uznají, že B-h oslavil Izrael. Židovská víra je založena na vědomí, že mesiáš může přijít každým dnem, v kterémkoli okamžiku našeho života. Proto máme mít neustále na paměti, že i když snášíme exil a útrapy, B-h je s námi. Exil je bolestný, jen když člověk nemá před sebou žádný zítřek, ale ne tehdy, když si uloží do srdce, že B-h na nás myslí a touží po našem návratu. Existence Izraele bude vždy prosvětlena vědomím B-ží blízkosti. Čím více se blíží poslední ze sedmi haftarot, tím nabývá vize budoucnosti na velkoleposti a extatičnosti. Národy postupně poznají, že na Cijonu je B-h, že B-h je pravda a naplnění a že Izrael je poslem B-žím. Nesnáze se promění v uskutečnění dávné naděje: „Tvé slunce nikdy nezapadne, tvůj měsíc nebude ubývat,
3
neboť B-h ti bude světlem věčným. Dny tvého smutku skončily“. Šabat 16. srpna je letos podle židovského kalendáře 15. av (Tu be av), který je označován za den radosti, jak již zmíněno výše. Mišna v Taanit říká, že 15. av a Jom kipur jsou dny rovnocenné radosti. O Jom kipur je důvodem naší radosti odpuštění, jehož jsme dosáhli a každoroční obnovení blízkého vztahu s B-hem. Také 15.av je dnem smíření, radosti a blízkosti B-hu. Proč? Talmud uvádí několik důvodů: 1/ Jak víme, z mužů generace Exodu měli všichni zemřít během 40 pouštních let. O každém Tiša be av zemřelo 15.000 mužů (z celkových 600.000), takže před Tiša be av posledního roku v poušti si zbývajících 15.000 vykopalo hrob. Ale ráno byli všichni naživu, nikdo nezemřel! V domnění, že si spletli datum, kopali dál hroby až do 15. avu, kdy spatřili na obloze měsíc v úplňku a pochopili, že B-h jim odpustil. Ten den byl prohlášen za den odpuštění a veselí. (Pro toho, komu nesouhlasí počty: 15.000x 37 (let)= 555.000+ 14.700+ 250 (Korachova vzpoura) + 15.000 (posledních)= 599.000). 2/ V době šoftim-soudců, za vlády Othniela došlo k občanské válce mezi kmenem Benjamin a ostatními kmeny. Kmen Benjamin byl zdecimován a výnosem bylo zakázáno uzavírat manželství s muži tohoto kmene; navíc bylo ženám tohoto kmene zakázáno vdát se mimo svůj kmen. Tím by pravděpodobně kmen Benjamin zanikl. Později byly oba tyto výnosy zrušeny, právě 15.avu, tím kmen přežil. Proto Mišna učí, že 15. av je den určený pro šiduchy, sňatky a znovuobnovení svazků. 3/ Po smrti krále Šloma byl národ rozdělen. (o rozkolu viz 1Kr, od kpt.12). V čele Izraele byl Jeroboam, syn Nebatův. Tři roky po svém převzetí
trůnu vztyčil dvě modly „zlatých telat“ a zakázal, aby národ chodil do Chrámu. Kontroly a další restriktivní opatření měly lidi odradit a zastrašit od návštěvy Chrámu a podnítit je k uctívání „zlatého telete“. 15.avu za vlády krále Hošei ben Elacha byl tento výnos zrušen a lidé opět mohli svobodně chodit do Bejt haMikdaš. 4/ „Jom tabar magaal- den ustání sekyr“: ve 2.Chrámu byl nedostatek dříví (potřebného k vykonávání obětí), protože Chrám byl 70 let neudržovaný. Proto se stalo dříví velmi vzácné a drahé. Nejbohatší rodiny dávaly dříví darem, aby bylo zaručeno, že bude dostatek dříví pro oltář. Dříví muselo dobře vyschnout, aby v něm nebyli žádní červi a parazité. 15.avu bylo uzavřeno přinášení dříví pro další rok. 15.av byl tedy dnem, kdy se mohly odhodit sekyry, den radosti, protože pro celý další rok bylo vykonávání obětí zajištěno. 5/ 52 let po zničení 2.Chrámu vedl Bar Kochba povstání proti Římanům. Vedl si tak úspěšně, že jej někteří pokládali za mesiáše. Jeho vzpoura byla utopena v krvi o tři roky později, 9.avu, kdy Římané dobyli město Bétar a Bar Kochba zemřel, spolu s 580.000 dalšími. Aby Římané národ demoralizovali, zakázali „mrtvé z Bétaru“ pohřbít a mrtvá těla byla naskládána jako lidský plot kolem vinic místokrále Adriana. Těla tam byla téměř 11 let, až do smrti římského císaře Hadriána a zázrakem zůstala nedotčena- nerozkládala se. Svolení k jejich pohřbení bylo dáno 15.avu. Čtvrté požehnání Birkat hamazon„Hatov ve hametiv- B-h, jenž je dobrý a koná dobro“ zavedli rabíni této generace na připomínku velkého zázraku. Byl to důkaz velké B-ží lásky, že B-h nedovolil, aby se těla rozložila dřív, než byla řádně pohřbena.
Haskala- celkový přehled Haskala je hebrejský výraz pro židovské osvícenské hnutí a ideologii, jehož počátek lze položit do 70. l. 18. st. Stoupenec haskaly se označuje jako maskil (mn.č. maskilim). Hnutí se vyvíjelo a sílilo vlnovitě až do počátku 80. let 19. st. Haskala má kořeny v evropském osvícenství 18.st., ale specifičností podmínek a problémů židovské společnosti v té době a tím i cíli svého snažení se haskala od evropského osvícenství velmi odlišovala. Haskala pokračovala novými a radikálnějšími přístupy ve starém sporu Maimonidových zastánců, že sekulární studia mají být uznána za legitimní součást židovského vzdělání. Pro židovskou společnost střednía ještě víc východní- Evropy byl tento požadavek v rozporu s hluboce zakotveným ideálem toraického studia, v němž není místo pro další předměty. Sekulární studium bylo odmítáno stejně jako ve středověku, jakožto odvádějící mládež od řádného zachovávání příkazů a od věrnosti judaismu vůbec.
Hnutí haskaly přispělo k židovské asimilaci jazykem, oděvem, chováním a k posílení loajality k modernímu centralizovanému státu. Toto přizpůsobení považovali maskilim za nezbytné pro integrační faktor emancipace, kterou si haskala dala za cíl. Maskilim také doporučovali větší zapojení Židů do řemesel a zemědělství. Důraz kladený na tyto prvky se přirozeně lišil u Židů v různých zemích a měnil se podle změny podmínek; větší důraz na asimilaci se dával ve střední a západní Evropě, u východoevropských Židů pokračoval a sílil boj za sekulární vzdělání a za větší zapojení do výrobní sféry.
Počátky hnutí: Za původce hnutí je obecně pokládán Moše Mendelssohn, „otec haskaly“. Avšak tento názor nutno opravit v tom, že touha po sekulárním vzdělání se projevovala už v předchozí generaci německých Židů a u jednotlivců v Polsku a Litvě ve čtyřicátých letech
4
18. st. Znalost evropských jazyků se vyskytovala mezi příslušníky vyšších vrstev židovské společnosti již dlouho předtím. Moše Mendelssohn považoval překlad Bible do němčiny za „první krok ke kultuře“. Zdá se však, že byl na pochybách, pokud jde o rozšíření hnutí haskaly mezi Židy. Když bylo někdy v osmdesátých letech 18. st. navrženo přeložit určitá díla do hebrejštiny, aby tak byl židovský národ veden „k odvržení své nevědomosti a odporu ke všem rozumným reformám“, Mendelssohn „se domníval, že každý počin tohoto druhu by sice nebyl na překážku, ale ani příliš prospěšný.“ Mendelssohn byl proti společnému vzdělávání židovských a nežidovských dětí, a byl i proti tolerančnímu patentu Josefa II., obávaje se, že tento způsob vzdělávání by vedl Židy k odpadlictví. Zrod a rozmach haskaly byl usnadněn politikou absolutistických režimů v Německu, Rakousku a Rusku, jež odňaly vůdcům židovských komunit jejich donucovací pravomoci, např. právo cherem (klatba). Široká škála obchodních transakcí, prováděných dvorními Židy, přiváděla vyšší židovské vrstvy do kontaktu s kruhy nežidovskými a v důsledku toho se v židovských komunitách vytvořila skupina, odklánějící se od tradičního způsobu života. Další, kdo byli přístupní vlivu haskaly, byli jednotlivci, většinou kramáři, kteří se často stěhovali do nových lokalit, kde nebyla židovská obec ani rabín a jednotlivec tak byl ponechán sám sobě. Literatura a myšlenky osvícenství se šířily hodně prostřednictvím žen, obeznalých ve francouzském jazyce a kultuře. Tito Židé se ve vztahu k nežidovské kultuře začali cítit méněcenní; byli častými návštěvníky v nežidovské společnosti, zvláště v jejích intelektuálních salonech a začali agitovat ve prospěch emancipace, jsouce přesvědčeni o její prospěšnosti pro Židy. Haskala se v rozmezí jedné generace stala aktivním směřováním německých Židů. Její vliv se šířil nejdříve v Haliči (která v důsledku dělení Polska připadla Rakousku) , později v Litvě a dalších územích Židům určeného „Pásma osídlení“ v Rusku. Existovaly i země, kde se postoje podobné postojům haskalových kruhů v Německu projevovaly už dříve, a kde nebyly provázeny rozpadem židovské tradice. V Itálii zastávali rabínský úřad jedinci, kteří vystudovali medicínu a byli znalí filosofie a klasické i křesťanské literatury. Věhlas, jehož dosáhli židovští lékaři, byl obecně pokládán za přínos a povznesení celé židovské obce. V Itálii také bylo slučitelné studium kabaly a sekulární studium. První náznaky pozitivního oceňování sekulární kultury se u německých Židů objevily v 1. pol. 18. st. a ještě dříve se projevily u několika tradičních učenců a rabínů, např. u Tobiase b.Moses Cohna, lékaře a autora Maase tuvija, u Jonathana Eybeschütze či Jakoba Emdena. Aktivnější podíl na obecné kultuře spojený s tradičním názorem najdeme u Izraele Zamosce a Arona Eliase Gomperze, který svou Maamar haMada (1765) napsal ke zdůraznění důležitosti vědy.
K haskale tíhli ti, pro něž byla sekulární kultura a filosofie hodnotou, pozvedající člověka k nejvyšším stupňům spirituality neméně než náboženská meditace a pro něž byla nejdokonalejším rysem člověka, jenž svou iniciativností může dosáhnout pokroku a vládnout přírodě. Tito lidé se domnívali, že sekulární kultura může pozvednout sociální i lidské postavení Židů. Nový duch přiměl četné autory sepsat v hebrejštině díla, popularizující vědu, např. Mordecai Gumpel b.Juda Leib Schnabel (publikoval pod jménem Marcus Georg Levisohn, zemřel 1797). Články o přírodních vědách publikovali v prvním hebrejském sekulárním měsíčníku HaMeasef Baruch Lindau (1759-1849) a Aron Wolfsohn Halle. Haskala, stejně jako její mateřské hnutí evropského osvícenství, byla racionalistická: uznávala jen pravduracionálně filosofickou pravdu, v níž je mírou všech věcí rozum. Ve čtyřicátých letech 18. st. někteří z mladých začali studovat Maimonidova More nevuchim. Haskala přijala osvícenský deismus, dávajíc mu specificky židovský charakter. G.E.Lessing ve svém Moudrém Nathanovi (Nathan der Weise) odmítal nárok kteréhokoli náboženství na absolutní pravdu. Mendelssohn tvrdil, že v židovské víře není nic, co by odporovalo rozumu a že zjevení na hoře Sinaj nepřineslo židovskému národu víru, ale dalo mu zákony, neboť víry nelze dosáhnout nařízením, kdežto zákony dané na Sinaji sloužily jako zákony jedinečné židovské teokracie. Mendelssohn se tedy snažil zprostit judaismus rozporu mezi osvícenstvím a zjeveným náboženstvím. Vztah těchto Židů k tradici doznal radikální změny. Vědomí B-ží prozřetelnosti, víra ve vyvolenost Izraele a náboženské důvody exilu národa byly oslabeny a začalo mizet očekávání budoucího vykoupení. Mendelssohn ani průkopník haskaly Naphtali Herz Wessely nepochybovali o svatosti a autoritě Ústního zákona, ale pokoušeli se sesadit studium Talmudu z jeho dominantní pozice v židovském vzdělání. Mendelssohn v dopise Naphtalimu H.Hombergovi zdůrazňuje význam skutků a studia Bible pro uchování společnosti „pravých deistů“. Antitalmudický postoj byl velmi rozšířený. Do osnov „Freischule“, založené v Berlíně 1778 nebylo studium Talmudu zařazeno. Wessely vyjádřil své stanovisko takto: „Nebyli jsme stvořeni proto, abychom byli talmudisty“. David Friedländer, představitel nejradikálnějšího křídla haskaly, otevřeně vyjadřoval své uspokojení nad zanikáním ješivot. Často byl Talmud kritizován také v Rusku. Abraham Buchner, vyučující ve varšavském rabínském semináři, dokonce napsal knihu s názvem Der Talmud in seiner Nichtigkeit (Talmud ve své nicotnosti) V Haliči prohlašoval Joshua Heschel Schorr, že i když Talmud má svůj historický význam, jeho právní závěry jsou zastaralé sociálně i duchovně a nejsou proto nadále závazné. Později také Moses Leib Lilienblum pokládal Talmud za sice významný, avšak požadoval, aby jej rabíni ve jménu „ducha života“ reformovali, pokud jde o halachu.
5
V západní Evropě a německých – zvláště severoněmeckých- státech bylo dodržování halachy zanedbáváno již před zrodem hnutí haskaly. Mendelssohn reagoval ostře na tendenci jednotlivců ve své blízkosti zanedbávat micvot; někteří z nich popírali i B-ží zjevení Mošemu. Mezi maskilim, kteří navštěvovali Mendelssohnův dům, byla (jak píše Solomon Dubno) „skupina mužů, kteří byli v podezření, že svrhli jho Tóry“. Toto odmítání halachy, často spojené s opovržením k judaismu jako celku, bylo faktorem, jenž vedl k masovému odpadlictví u židovské buržoasie v Berlíně a okolí.
Jazyková asimilace: Asimilace jazyková se stávala čím dál více charakteristickým znakem haskaly. V Německu i v Alsasko-Lotrinsku dávali bohatí Židé již koncem 17. st.své děti učit němčině a francouzštině, aby jim usnadnili profesní činnost i společenské styky s nežidy. Francouzština se stala jazykem židovské „smetánky“, u níž byla také rozšířena četba evropské literatury. V r. 1780 byly „dcery Izraele schopné hovořit plynně řečí pohanů, ale neschopné hovoru v jidiš“, jak uvádí HaMeasef z r. 1786. Po r. 1790 začíná mladší generace berlínské buržoasie přijímat za svou řeč němčinu a sílí negativní postoj k jidiš. Němečtí spisovatelé v minulosti uváděli, že Židé mohou podvést nežidy užíváním jidiš při obchodních transakcích; byla vydána nařízení, nutící Židy psát obchodní smlouvy a vést obchodní knihy v němčině. Mendelssohn byl evidentně těmito tvrzeními ovlivněn a také se domníval, že jidiš je směšná, nespisovná a vede k mravní zkaženosti. Překlad Pentateuchu inicioval s úmyslem přivést Židy k užívání němčiny. Wessely z celého srdce schvaloval opatření, jež zavedl Josef II. proti používání jidiš. David Friedländer žádal odstranění jidiš jako vyučovacího jazyka v chederu a židovských školách- podle jeho mínění užívání jidiš zavinilo nemorální chování a zkaženost; překládal modlitby do němčiny, „jazyka, kterým mluví obyvatelé těchto zemí“, protože překlady jidiš jsou „pro čtenáře odpudivé stylem i obsahem“. Maskil Zalkind Hourwitz dokonce navrhoval, aby se Židům zakázalo užívat jidiš či hebrejštiny při vedení obchodních knih a uzavírání obchodních smluv nejen při transakcích mezi Židy a nežidy, ale i mezi Židy. Hnutí proti jidiš a za „mateřský jazyk“, v tomto případě holandštinu, vyvolali maskilim v Nizozemí v době francouzské nadvlády; r. 1806 se objevil židovský týdeník psaný v holandštině. R. 1808 vznikla v Amsterdamu společnost pro překlad Bible a modlitební knihy do holandštiny a pro vydávání učebnic v hebrejštině a holandštině, zřizování nových škol a vzdělávání učitelů. Král Louis Bonaparte vydal r. 1809 s platností od 1.1. 1811nařízení zakazující používání jidiš v dokumentech. V holandštině měly být i promluvy v synagogách, ježto holandština měla být
vyučovacím jazykem židovské mládeže. Holandská konsistoř nařídila, že ohlášky v synagogách mají být zveřejňovány pouze v holandštině a veškerá korespondence mezi židovskými obcemi a konsistoří vedena jen v holandštině. Ve Francii se maskilim při svém boji proti jidiš nesetkali s žádnými obtížemi; francouzština byla mezi Židy značně rozšířena již před nástupem haskaly. Berr Isaac Berr dával přednost Mendelssohnovu německému překladu Pentateuchu před existujícím překladem jidiš, než byl pořízen francouzský překlad. V Maďarsku začali maskilim nahrazovat jidiš maďarštinou po r. 1840. Maďarština se stala vyučovacím jazykem na židovských školách v několika obcích a kazatelé ji začali používat i v synagogách.
Rozvoj hebrejštiny: Hebrejština byla věcí zásadního významu netoliko pro lidi jako Jonathan Eybeschütz či Jakob Emden, kteří si evidentně přáli, aby Židé dokázali hebrejsky plynně mluvit; také Mendelssohn pokládal hebrejštinu za národní klenot. Ve svém Kohelet musar požadoval, aby se rozšířilo pole její působnosti, po vzoru jiných živých jazyků. Pěstování hebrejštiny bylo také jedním z cílů Biuru, komentáře k Pentateuchu, iniciovaného Mendelssohnem. Pro tyto učence hebrejština= biblická hebrejština. Studium Bible zaujímalo ústřední místo ve vzdělávacím programu haskaly, zatímco Talmud a hebrejština užívaná v 18. st. a dříve aškenázskými rabíny vedly učence haskaly k odmítání postbiblických vrstev hebrejštiny. Rovněž zájem, který projevovali němečtí nežidovští vědci o Bibli a její jazyk přispěl k tomu, že učenci haskaly preferovali biblickou hebrejštinu i přes protestní hlasy, ozývající se proti takovému extrémistickému přístupu. HaMeasef sloužil haskale i po stránce hebrejštiny. Byl vydáván pravidelně v l. 1783-90, s přestávkami do 1797, obnoven byl v l. 1809-11. Vydávali jej Doršej lešon Ever- Přátelé hebrejského jazyka v Königsbergu (Královci), společnost založená v r. 1783 a přejmenovaná r. 1786 na Šocharej haTov ve haTušija ve Doršej lešon Ever (Hledači dobra a moudrosti a přátelé hebrejského jazyka). HaMeasef publikoval i články v němčině. Jeho vydávání skončilo kvůli pokročilé asimilaci stoupenců haskaly, zejména v Německu a Rakousku. Mladší pokrokové kruhy vábila němčina. Literární přínos tzv. generace measefim byl významným stupněm v rozvoji hebrejského jazyka a literatury. Hebrejština se stala prostředkem odborného vědeckého vyjadřování; značně se přispělo k oblasti gramatiky a čistoty vyjadřování. Ve východní Evropě zůstala hebrejština jazykem haskaly déle, neboť tam bylo lidí, hluboko zakotvených v židovské kultuře, mnohem více než ve střední a západní Evropě.
6
Vzdělání: Přívrženci haskaly sdíleli racionalistické přesvědčení o bezmezné účinnosti racionálního vzdělání. Ve změnách učebních osnov a vyučovacích metod spatřovali hlavní prostředek k zformování nového způsobu židovského života. První školou, zřízenou podle tohoto ideálu byla Freischule a Chinuch nearim, založená v Berlíně r. 1778. Původně byla určena pro děti z chudých a nemajetných rodin. Osnovy zahrnovaly němčinu a francouzštinu, počty, zeměpis, dějepis, přírodní vědy, výtvarné umění, studium Bible a hebrejštinu. Škola měla převratný účin na židovské vzdělání, neboť přenášela těžiště z židovských studií na sekulární předměty. Škola byla od začátku úspěšná; jen polovina z jejích prvních 70 žáků pocházela z chudých rodin. Wessely uvítal návrhy Josefa II. v oblasti vzdělání pro Židy; jeho požadavek (v Divrej šalom ve Emet, 1782-5), aby Židé v Rakousku zřizovali školy podle uvedeného vzoru byl důsledkem jak úspěchu Freischule, tak i obav, aby Židé- nechopí-li se sami iniciativy- nebyli nuceni navštěvovat školy státní. Ve svém díle předkládá Wessely podrobný program i základní principy haskalového vzdělání. Němečtí Židé z vyšších vrstev byli tomuto programu nakloněni, i když vyvolal silné rabínské protesty mimo Německo. V r. 1785 mohučský biskup přijal bez problémů 19 židovských chlapců do veřejné školy. Bylo navrženo mnoho programů haskalového vzdělání, některé čerpaly ze zkušenosti italských židovských škol, jejichž učební osnovy se blížily cílům haskaly. Otázka vzdělání byla také široce diskutována v HaMeasef. Někteří radikální maskilim požadovali, aby se začínalo s němčinou a počty a čtení a psaní v hebrejštině se přidalo později. D.Friedländer požadoval zavedení němčiny jako vyučovacího jazyka do všech předmětů, a aby se vybraným kapitolám Bible s etickým nábojem vyučovali chlapci i dívky; pokud jde o náboženské vyučování, zastával názor, že by se měly vyučovat jen morální příkazy. Maskilim, kteří pohrdali učiteli- melamedim starosvětského polského typu, jež pokládali za neotesané a nevzdělané, se nespokojovali jen kritikou. Z jejich popudu vznikly mj. nové školy v Berlíně, Dessau a Frankfurtu n.Moh., v nichž se učila hebrejština a sekulární předměty. Téměř úplně se upustilo od studia Talmudu. Několik pedagogů sepsalo učebnice, vyjadřující vzdělávací cíle haskaly. První byla Toldot Jisrael (Praha 1796) o židovských dějinách od Petra Beera; dále Imrej šefer (Vídeň 1816) a BneZion (něm. Vídeň 1812), náboženské a etické texty pro mladé čtenáře od Naphtaliho Herze Homberga. V r. 1807 byl ve škole ve Wolfenbüttelu zaveden obřad konfirmace pro chlapce, nápodoba křesťanského zvyku; odtud se rozšířil i do dalších židovských škol v Německu. Vliv haskaly pronikal do ortodoxních kruhů, jež byly nuceny reagovat na požadavky doby. I rb.
Ezechiel Landau uznal, že je nezbytné „znát řeč a písmo“, a třebaže „Tóra je hlavní“, „člověk by měl rozumět obojímu“. Rb. David Tevele z Lissy (Leszna) uznal císařův požadavek „učit děti mluvit a psát v německém jazyce hodinu či dvě“. První ortodoxní „integrované“ školy (= v nichž se vyučovaly židovské i sekulární předměty), byly otevřeny v Halberstadtu a Hamburgu. Haskala přinesla také značnou změnu ve vzdělávání dívek. Dcery z bohatých rodin obvykle studovaly u soukromých učitelů. Maskilim projevili zájem i o vzdělání dívek z chudých vrstev. Školy pro dívky byly zřízeny po r. 1790 v Breslau (Wroclaw), Dessau, Königsbergu (Královec) a Hamburgu. Školní osnovy zahrnovaly hebrejštinu, němčinu, základy náboženství a etiky, modlitby, počty; existovaly i školy, kde se vyučovalo psaní v jidiš, ruční práce, výtvarné umění a zpěv. Školy s osnovami podle vzdělávacích principů haskaly byly zakládány i ve Francii a dalších západoevropských zemích. Ve východní Evropě vznikaly školy podle vzoru „integrovaných“ německých škol. V r. 1813 založil Josef Perl školu v Tarnopoli, kde se vedle Bible, Mišny, gemary a hebrejské mluvnice vyučovala polština, francouzština, počty, dějiny a zeměpis; vyučovacím jazykem byla němčina a byly tu také třídy pro dívky. Podobná škola byla založena 1845 ve Lvově; ve Varšavě zřídil r. 1819 Jakob Tugendhold tři školy s vyučovacím jazykem polským, a byly tu také dvě školy dívčí. Se zakládáním nových škol vyvstala otázka vzdělávání učitelů. Issac Euchel, David Friedländer a Juda Leib Jeiteles byli mezi prvními z maskilim, kdo nastolili tento problém. Byly ustaveny speciální instituce, v mnoha případech však tomuto účelu sloužily též rabínské semináře. První ústav pro vzdělávání učitelů byl založen v Kasselu r. 1810 konzistoří westfálského království a v první polovině 19. st. následovaly další. R. 1836 byl otevřen seminář pro učitele a rabíny v Amsterdamu, r. 1857 seminář pro učitele v Budapešti. Střední školy nebyly. Pouze Filantropická škola ve Frankfurtu rozšířila v r. 1813 své učební osnovy o odborné předměty a poskytovala po základním čtyřletém stupni šestileté středoškolské studium. V Berlíně vzniklo několik soukromých institucí orientovaných na obchodní nauky. Jinak ten, kdo chtěl pokračovat ve středoškolském studiu, navštěvoval nežidovské školy.
Zásahy úřadů do židovského vzdělání: Vzdělávací ideál haskaly se z větší části shodoval s cíli, jež ke „zušlechtění Židů“ vytyčili „osvícení“ absolutističtí monarchové. Typickým příkladem byly patenty, vydané Josefem II. pro Židy v Čechách (1781), na Moravě (1782) , v Uhrách (1783) a Haliči (1789). Židům se přikazovalo zřídit „normální“ školy nebo posílat své děti do škol státních; bylo jim dovoleno studovat na středních školách a universitách.
7
Ten, kdo studoval Talmud dříve než dokončil školní vzdělání, mohl být odsouzen k vězení; a bez osvědčení o školní docházce nebyl povolen sňatek. Následkem těchto patentů bylo židovskými obcemi na Moravě otevřeno 42 škol v r. 1784, v Čechách 25 škol r. 1787 a v Uhrách kolem 30 po r. 1780. V Haliči vzniklo 104 škol, ale r. 1806 byly uzavřeny z obav před „škodlivým“ vlivem „protináboženských“ židovských učitelů. Dohledem nad programem v Haliči byl pověřen Naphtali Herz Homberg. Ve většině německých států došlo k zásahům úřadů do židovského vzdělání na začátku 19. st. Obvykle se Židům přikazovalo zřídit pro vzdělání svých dětí sekulární školy, nebo je posílat do nežidovských škol. Některé státy v Německu nejdříve nepovolily Židům zřídit své oddělené školy a dávaly přednost tomu, aby se židovské děti vzdělávaly v chederu nebo veřejných školách. V Prusku se veřejné školy otevřely pro židovské děti r. 1803; až do r. 1847 byly oddělené školy pro židovské děti uznávány jen jako školy soukromé. Germanizační tendence byla zvlášť patrná u početné židovské populace na polském území bývalého Velkého Polska. Některé státy zasahovaly rovněž do ješivot. Požadovaly, aby rabíni měli všeobecné vzdělání a zejména vzdělání filosofické. V r. 1820 vydal František I. nařízení, že rabíni musí mít sekulární vzdělání a při modlitbách a promluvách musí užívat zemského jazyka. První rabínský seminář tohoto druhu byl otevřen v Padově r. 1829, po něm následovaly v 1. pol. 19. st. další, různých podob a v mnoha státech Zastánci „zušlechtění Židů“se domnívali, že základem a nezbytným předpokladem zlepšení charakteru i postavení Židů je restrukturalizace jejich zaměstnání, přechod od půjčování peněz a obchodu k řemeslům a zemědělství. Mnoho maskilim přijalo tento sociální a ekonomický program i s jeho kritikou židovského života. Domnívali se, že orientace na výrobní sféru přinese morální obrodu, jakož i změnu obrazu Židů v očích osvícených křesťanů. V nových školách, jež založili maskilim v Německu, byla zavedena i výuka řemesel a někteří absolventi se
vyučili u křesťanských řemeslníků. V různých německých státech vznikaly spolky pro péči o židovské učedníky. V Berlíně vznikla po vydání pruského emancipačního zákona r. 1812 společnost na podporu průmyslu. Jejím cílem bylo „probudit a povzbudit v nejvyšší možné míře tvořivého ducha u příslušníků židovského náboženství pomocí a podporou“ a „směle vyvrátit vžitý názor, že prý máme výhradně sklony k obchodování“. Naphtali Herz Homberg doporučoval Židům manuální práci, kterou pokládal za nutnou z ekonomického i morálního hlediska; vycházel přitom z talmudického výroku, který chválí dělnickou práci a odsuzuje opovržení k „dělníkovi“ v židovské společnosti. Stejně jako Mendelssohn, ani Homberg neodmítal úplně obchod, protože je společensky užitečný, domníval se však, že tvořivá manuální práce stojí výš z hlediska sociálního. Pinchas Elijah Hurwitz si stěžoval, že „většina našich lidí nechce, aby se jejich synové učili řemeslu, protože říkají, že je to pro nás ostudné“. Domníval se, že obchodování posiluje nenávist vůči Židům a obviňování ze strany nežidů, že Talmud učí Židy, jak je podvést. Haskalové kruhy spolupracovaly s úřady osvícených absolutistických států ve věci všeobecného vzdělání a přeorientování Židů na výrobní sféru; většina souhlasila, že zušlechtění Židů je nutné a jejich asimilace žádoucí. Zdůrazňovala se naprostá loajalita Židů k světským panovníkům jakožto k jejich ochráncům, i k zemi či státu jako k základu jejich bezpečnosti a samosprávy. Maskilim se nespokojili s tradiční modlitbou za krále, v Prusku byly skládány oslavné básně k poctě Bedřicha Velikého, podtrhující jeho „lásku“ k Židům; také rakouský císař Josef II. byl uctíván nadšenými chválami a díkůvzdáním. Zanícenost pro reformy vedla mnoho maskilim k různým radám, jak „zdokonalit“ Židy, aniž věnovali pozornost tomu, zda si Židé tato „zdokonalení“ přejí nebo ne. Někteří maskilim spolupracovali s úřady a obcházeli přitom regulérní, zákonné představitele ortodoxních obcí, neváhajíce je pomlouvat. Tak to dělal v Haliči Naphtali H. Homberg a jeho učitelský personál.
Šabat tento týden začíná v pátek v 19´52, a končí v sobotu v 21´03. Délka dne je 14 hod 32 min; délka skutečné hodiny činí 73 minut, východ jitřenky 4´26; doporučený čas ranní modlitby (talit a tfilin) v 4´23 hod; východ slunce v 5´38; polovina dne 12´55; čas odpolední modlitby (mincha gedola) ve 13´25, (mincha ktana 17´09, plag mincha 18´39) západ slunce (škia) 20´10; východ hvězd v 20´46 podle Holešova (jihovýchodní Morava); Čechy + 10 minut;podle kalendáře Kaluach
Šavua tov ( ) שבוע טוב- dobrý týden – vydává Olam - Společnost Judaica Holešov, Osvobození 1133, www.olam.cz Kontaktní osoba Jiří Richter, e-mail
[email protected] tel. 573 396 046
8
