Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva
Výživné zletilých osob Bakalářská práce
Autor:
Libuše Miklínová Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
JUDr. Josef Mužík
Duben, 2010
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci „Výţivné zletilých osob“ zpracovala samostatně s pouţitím uvedené literatury.
V Lednici dne 14. dubna 2010
Libuše Miklínová
2
Poděkování: Děkuji vedoucímu práce JUDr. Josefu Muţíkovi za jeho ochotu, cenné rady, připomínky a metodické vedení mé práce.
3
Anotace Předmětem bakalářské práce je právní úprava zákona o rodině v oblasti všech druhů vyţivovacích povinností týkajících se zletilých osob. Jelikoţ otázka rodinných vztahů mě zajímá jiţ mnoho let, rozhodla jsem se zpracovat bakalářskou práci na téma „Výţivné zletilých osob“, abych hlouběji pronikla do tohoto problému, který je v poslední době stále více aktuální. Hlavním cílem práce je tedy podrobný rozbor této citlivé problematiky.
Annotation In this bachelor thesis, I have focused on legal regulations of family law in the area of all types of maintenances related to adults. As I have been concerned with the issues of family relationships for quite a long time, I decided to write my bachelor thesis on the topic of „Alimony of adults“, in order to attain detailed knowledge about this issue, which is presently becoming more and more relevant. General objective of this thesis is a particular analysis of this sensitive issue.
4
Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 7 1. Výživné z pohledu platné právní úpravy....................................................................... 8 1.1. Prameny platné právní úpravy .................................................................................... 9 2. Subjekty vyživovací povinnosti .................................................................................... 10 2.1. Vzájemná vyţivovací povinnost rodičů a dětí .......................................................... 10 2.1.1. Povinnosti rodičů vůči dětem ............................................................................ 11 2.1.2. Povinnosti dětí vůči rodičům ............................................................................. 12 2.2. Vyţivovací povinnost mezi ostatními příbuznými ................................................... 14 2.3. Vyţivovací povinnost mezi manţely ........................................................................ 15 2.4. Výţivné rozvedeného manţela ................................................................................. 15 2.5. Příspěvek na výţivu neprovdané matce.................................................................... 17 2.6. Vyţivovací povinnost mezi druhem a druţkou ........................................................ 19 2.7. Vyţivovací povinnost mezi registrovanými partnery ............................................... 20 3. Vznik, změny a zánik vyživovací povinnosti ............................................................... 21 3.1. Vyţivovací povinnosti rodičů k dětem ..................................................................... 22 3.2. Vyţivovací povinnost dětí k rodičům....................................................................... 24 3.3. Vyţivovací povinnost mezi ostatními příbuznými ................................................... 25 3.4. Vzájemná vyţivovací povinnost mezi manţely ....................................................... 26 3.5. Vyţivovací povinnost mezi rozvedenými manţely .................................................. 28 3.6. Příspěvek na výţivu neprovdané matce.................................................................... 29 3.7. Vyţivovací povinnost mezi registrovanými partnery ............................................... 29 4. Řízení o určení vyživovací povinnosti .......................................................................... 30 4.1. Náleţitosti ţaloby ..................................................................................................... 31 4.2. Způsoby ukončení řízení o vyţivovací povinnosti ................................................... 32 4.3. Soudní poplatky ........................................................................................................ 33 4.4. Srovnání nápadu podaných ţalob ............................................................................. 34 5. Kritéria pro určení výše výživného .............................................................................. 36 5.1. Obecná kritéria vyţivovacích povinností ................................................................. 37 5.1.1. Zohledňovaná kritéria na straně povinného ..................................................... 37 5.1.2. Zohledňovaná kritéria na straně oprávněného ................................................... 41 5.2. Kritéria u jednotlivých druhů vyţivovací povinnosti ............................................... 41 5.2.1. Vyţivovací povinnost rodičů a dětí ................................................................... 43 5
5.2.2. Vyţivovací povinnost mezi manţely................................................................. 46 5.2.3. Vyţivovací povinnost rozvedených manţelů .................................................... 48 5.2.4. Vyţivovací povinnost mezi ostatními příbuznými ............................................ 49 5.2.5. Příspěvek na výţivu neprovdané matce ............................................................ 50 5.2.6. Vyţivovací povinnost mezi registrovanými partnery........................................ 51 5.3. Vyţivovací povinnost a dobré mravy ....................................................................... 51 5.4. Úvahy de lege ferenda .............................................................................................. 54 Závěr ................................................................................................................................... 56 Seznam použité literatury ................................................................................................. 57 Seznam použitých právních norem .................................................................................. 57 Internetové zdroje ............................................................................................................. 58 Ostatní zdroje..................................................................................................................... 58 Přílohy ................................................................................................................................ 59
6
Úvod Rodinné vztahy patří ke vztahům značně sloţitým a především se týkají kaţdého z nás. Jde o velmi citlivou záleţitost rodinněprávního vztahu, který začíná narozením a jímţ procházíme v různých obměnách celý ţivot. Vyţivovací povinnost mezi rodiči a dětmi, manţely, druhy, příp. dalšími blízkými osobami je téma, které mě zajímá jiţ od mého nástupu do zaměstnání k okresnímu soudu v roce 1998, tedy v roce, kdy vešla v platnost novela zákona o rodině. Téma bakalářské práce „Výţivné zletilých osob“ jsem si zvolila zejména z důvodu hlouběji proniknout do tohoto problému, který je důleţitou součástí vztahů mezi subjekty, které tvořily původně ucelenou rodinu. V rámci svého pracovního zařazení zapisovatelky se setkávám často s tímto problémem a je velmi zajímavé sledovat, jak k němu přistupují ti, kterých se v konkrétních případech týká. Pocházím z rodiny, která se nikdy s podobnou záleţitostí nesetkala, a to ani nikdo z blízkých či vzdálenějších příbuzných. Proto jsem tento rodinný problém začala vnímat, uvědomovat si a více se nad ním zamýšlet aţ v době, kdy jsem začala pracovat u soudu a poznávala starosti lidí, kteří jsou nuceni obrátit se o pomoc na soud. Spolu s manţelem vychováváme dvě, zatím nezletilé, děti, jejichţ věk se jiţ blíţí k zletilosti. Proto neustále srovnávám nároky účastníků řízení, zejména ve vztahu dětí a rodičů, kteří podali u soudu ţalobu na určení, zvýšení, sníţení, příp. zrušení vyţivovací povinnosti. Nejsou to však jen vztahy mezi rodiči a dětmi, které ve mně vyvolávají zájem více se tímto problémem zabývat nebo spíše snaţit se vniknout do myšlení lidí, jichţ se týká, neboť kaţdý z nás je jiný a tím pádem má také jiné potřeby a poţadavky.
7
1. Výživné z pohledu platné právní úpravy Základní jednotkou společnosti je rodina, která plní funkci biologickou, ekonomickou, citovou a výchovnou. Je moţné ji definovat jako skupinu osob, která je spojena pokrevními svazky, manţelstvím, případně adopcí. Projevem ekonomické funkce rodiny je zabezpečení výţivy pro její členy, coţ zákon řeší prostřednictvím výţivného, které je v současné době stanoveno právní úpravou rodinného práva, tedy zákonem o rodině č. 94/1963 Sb. v platném znění. Dřívější právní úprava pouţívala pojmy pro výţivné „alimenty“ a „alimentační povinnost“ a v zákoně o právu rodinném č. 265/1949 Sb. se dokonce v hlavě páté, § 70 odstavci 1 objevuje termín „úhrada na osobní potřeby“. Teprve zákon o rodině č. 94/1963 Sb. zavedl pojmy „výţivné“ a „vyţivovací povinnost“, které však nejsou v tomto zákoně definovány, ale dá se říci, ţe se jedná o povinnost jednoho subjektu přispívat dle svých schopností, moţností a majetkových poměrů na výţivu druhému subjektu tak, aby byly uspokojeny všechny jeho ţivotní potřeby a tím zabezpečena určitá ţivotní úroveň. Zákon o rodině nechápe výţivné, resp. vyţivovací povinnost pouze jako zabezpečení výţivy mezi jednotlivými subjekty, ale jde také o uspokojování potřeb vzdělávacích, sportovních, kulturních, rekreačních, léčebných apod. V literatuře se uvádí, ţe jde o synonyma, ale dle mého názoru je mezi těmito pojmy rozdíl. Termín „vyţivovací povinnost“ je moţné uvádět ve fázi rozhodování soudu. Naproti tomu „výţivné“ je jiţ stanovená částka, kterou přispívá jeden subjekt druhému buď na základě dohody nebo pravomocného rozhodnutí soudu. Dalším pojmem, který byl zapracován do novely zákona o rodině v roce 1982, byla i vyţivovací povinnost mezi rozvedenými manţely označována jako „příspěvek“. Bylo to zřejmě z důvodu, ţe se jednalo o vyţivovací povinnost omezenou časově i rozsahem.
8
1.1. Prameny platné právní úpravy Základním zdrojem současné právní úpravy rodinného práva je Listina základních práv a svobod Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., který byl převzat do ústavního pořádku České republiky usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. Zákon o rodině č. 94/1963 Sb. byl přijat 4. prosince 1963 s účinností od 1. dubna 1964. Tato právní úprava se týká kaţdého občana. V části první řeší vznik a zánik manţelství a vztahy mezi manţely. Část druhá upravuje vztahy mezi rodiči a dětmi. V části třetí, která je předmětem zpracovávané bakalářské práce, je řešena vyţivovací povinnost mezi jednotlivými subjekty, kterými se budu podrobně zabývat v následujících kapitolách. Důleţitou částí tohoto zákona jsou i společná ustanovení, která jsou obsaţena v hlavě šesté. Významným mezníkem, který vyvolal nutnost novelizovat zákon o rodině byl rok 1989. Počátkem 90. let došlo v naší zemi k velkým politickým a společenským změnám, které měly dopad kromě jiného i na rodinné vztahy a vnesly do nich nové skutečnosti, jeţ se zde nemohly dříve vyskytovat. Šlo především o soukromé podnikání, cestování, ale také o moţnost vzdělávání na soukromých školách. Bylo proto nutné stávající zákon o rodině upravit, aby vyhovoval nově vzniklým podmínkám. V roce 1998 byla přijata tzv. velká novela, a to zákonem č. 91/1998 Sb. a úplné znění zákona bylo vyhlášeno pod číslem 210/1998 Sb. Došlo především k výraznému posílení ochrany majetkových zájmů zejména nezletilých dětí, coţ zahrnuje i vyţivovací povinnost. Tato novela formulovala poprvé výslovně právo dítěte podílet se na ţivotní úrovni svých rodičů. Dnem 1. července 2006 vstoupil také v platnost zákon č. 115/2006 Sb. o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů. Výše uvedeným zákonem dochází také ke vzniku nové právní úpravy mezi těmito partnery, která se týká jejich vzájemné vyţivovací povinnosti.
9
Základ rodinného práva je tvořen občanským zákonem, jde tedy o odvětví práva soukromého. V ustanovení § 104 zákona o rodině je upraven vztah tohoto zákona č. 94/1963 Sb. v platném znění a občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. v platném znění tak, ţe podle něj je moţné pouţít ustanovení občanského zákoníku pouze tehdy, jestliţe zákon o rodině nestanoví něco jiného.
2. Subjekty vyživovací povinnosti Vyţivovací povinnost je dána přímo zákonem a vzniká jen mezi těmi subjekty, mezi kterými to zákon stanoví. V České republice rozlišuje rodinné právo několik typů vyţivovací povinnosti mezi různými subjekty, kdy nejrozšířenějším typem je vzájemná vyţivovací povinnost mezi rodiči a dětmi. Dále jde o vyţivovací povinnost mezi ostatními příbuznými, mezi manţely, a to i rozvedenými a také příspěvek na výţivu a úhradu některých nákladů neprovdané matce. Samozřejmě nesmíme opomenout také vzájemnou vyţivovací povinnost mezi partnery, které dal základ jiţ výše zmiňovaný zákon č. 115/2006 Sb. o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů. Ve sféře stanovení vyţivovací povinnosti rozlišujeme podle rozsahu poskytovaných příspěvků čtyři typy nároků, a to -
děti vůči rodičům, manţelé a registrovaní partneři mezi sebou mají nárok na stejnou výţivu,
-
rozvedení manţelé a registrovaní partneři po zrušení partnerského souţití
na
výţivu přiměřenou, -
rodiče vůči dětem na výţivu slušnou,
-
ostatní příbuzní pouze na nutnou výţivu.
2.1. Vzájemná vyživovací povinnost rodičů a dětí Nejdůleţitějším a tedy i nejrozšířenějším druhem vyţivovací povinnosti je vzájemná vyţivovací povinnost mezi rodiči a dětmi. Tento vztah je upraven § 85 - § 87 zákona č. 94/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů. 10
2.1.1. Povinnosti rodičů vůči dětem Vyţivovací povinnost ke svému dítěti mají oba rodiče, a to, jak stanoví zákon o rodině v § 85 odst. 2, podle svých schopností, moţností a majetkových poměrů, neboť dítě má právo podílet se na ţivotní úrovni svých rodičů. Odstavec 1 téhoţ ustanovení zákona o rodině v platném znění řeší poměr vyţivovací povinnosti rodičů k dětem do té doby, neţ je dítě schopno se samo ţivit. „Tato schopnost není vázána na dosažení určité věkové hranice a je závislá na tom, kdy se dítě stane způsobilým hradit své odůvodněné potřeby z odměny za svou práci.“1 Rodičům tedy nezaniká vyţivovací povinnost zletilostí dítěte. Věková hranice 18 let má podle zákona o rodině význam pouze z hlediska procesního, a to v tom smyslu, ţe u dětí nezletilých se můţe zahájit řízení o určení vyţivovací povinnosti i bez návrhu, kdeţto po nabytí zletilosti se toto řízení zahajuje jen na návrh oprávněného zletilého dítěte. Další odlišností je splatnost výţivného, kdy u nezletilého dítěte je výţivné poukazováno k rukám rodiče, který o něj pečuje, kdeţto stanovené výţivné pro zletilé dítě se poukazuje k rukám tohoto zletilého dítěte. Rodiče jsou odpovědni za všestranný duševní a tělesný rozvoj svých dětí. „Vyživovací povinnost tak nezaniká, i když v určitém oboru by si již mohlo opatřit dítě úhradu vlastních potřeb, jestliže jeho tělesné a duševní schopnosti naznačují, že by se mohlo uplatnit z hlediska společnosti významnějším způsobem, případně v jiném společensky důležitém oboru, který však vyžaduje další odborné průpravy.“2 Z toho plyne, ţe jsou povinni zajistit dítěti, aby našlo zdroj obţivy v takovém oboru, pro který má schopnosti a v němţ se můţe uplatnit. Pokud navrhovatel po získání výučního listu si zvyšoval kvalifikaci dalším studiem a toto ukončil maturitou, zvyšoval svou odbornost za účelem lepšího uplatnění v praxi a má proto nárok na výživné proti svým rodičům.“3 Vyţivovací povinnost rodičů k dětem proto pokračuje, a to i v případě, kdy má jiţ dítě výuční list nebo maturitní vysvědčení, jestliţe jeho schopnosti ukazují, ţe se můţe uplatnit významnějším způsobem v oboru, který však vyţaduje další odbornou průpravu. Pokud tedy dítě studuje, trvá vyţivovací povinnost po celou dobu studia aţ do jeho dokončení za předpokladu, ţe ve studiu řádně pokračuje. V případě, ţe dítě po ukončení středoškolských studií nebylo přijato na vysokou školu, například pro omezený počet přijímaných uchazečů, a nastoupilo do zaměstnání 1
Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích 7 Co 74/92 Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 14 Co 502/2000 3 Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Co 549/97 2
11
s úmyslem zúčastnit se dalších přijímacích zkoušek, na základě nichţ dále pokračuje ve studiu, vyţivovací povinnost rodičů k dítěti se opět obnoví. Naproti tomu však můţe nastat situace, kdy dítě začalo po dokončení patřičného vzdělání pracovat a samostatně se ţivit, ovšem v zaměstnání skončí s tím, ţe chce získat další kvalifikaci, ale pro jiné povolání. V tomto případě se vyţivovací povinnost rodičů k dítěti neobnovuje, coţ plyne i z názoru Krajského soudu v Brně „Pokud však dítě již vstoupilo do zaměstnání, které mu umožňuje samostatně se živit, ale které později přeruší za účelem studia, jímž chce nabýt kvalifikaci pro jiné povolání, neobnovuje se v zásadě vyživovací povinnost k dítěti, není-li mezi vykonávaným povoláním a novým studiem souvislost. Obdobně je tomu dle názoru odvolacího soudu v případě, že dítě ukončilo vzdělávací proces v určitém oboru, umožňujícím dítěti samostatně se živit, přičemž se dítě rozhodlo pokračovat ve studiu za účelem nabýt kvalifikaci pro jiné povolání“.4 Dalším případem, kdy pokračuje vyţivovací povinnost rodičů i v době zletilosti dítěte, je těţké tělesné nebo mentální postiţení dítěte, neboť jsou rodiče povinni zajistit jeho výţivu po celou dobu právního vztahu mezi nimi a dítětem. Stanovení vyţivovací povinnosti ve vztahu rodičů k zletilým dětem je vţdy řízení sporné, které soud rozhoduje pouze na návrh zletilého dítěte (§ 86 odst. 3 zákona o rodině v platném znění).
2.1.2. Povinnosti dětí vůči rodičům Vyţivovací povinnost dětí vůči rodičům upravuje ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o rodině v platném znění. V odstavci 1 se uvádí: „Děti, které jsou schopny samy se ţivit, jsou povinny zajistit svým rodičům slušnou výţivu, jestliţe toho potřebují.“ V případě, ţe děti jsou schopny samy se ţivit a jejich rodiče potřebují vypomoci, zákon tímto svým paragrafem ochraňuje jejich práva v oblasti vyţivovací povinnosti. Na rozdíl od povinnosti rodičů zajistit dítěti stejnou ţivotní úroveň jako mají oni, však v tomto případě jde pouze o povinnost dítěte zajistit rodičům „slušnou“ výţivu. To znamená, ţe dítě jiţ nemusí své rodiče finančně podporovat tak, aby měli stejnou ţivotní úroveň jako má samo, ale jde o 4
Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 14 Co 502/2000
12
určitou ţivotní úroveň, jaká je obvyklá pro danou věkovou skupinu lidí v určitém místě a čase. Vyţivovací povinnost dětí vůči rodičům má vlastně jen podpůrný charakter, neboť rodič má v první řadě nárok na výţivné vůči svému manţelovi, a to i rozvedenému. Pouze v případě, ţe nelze tuto vyţivovací povinnost uplatnit, můţe se obrátit s nárokem na výţivné vůči svému dítěti. Pokud má rodič, který uplatňuje nárok na výţivné, více dětí, je dle ustanovení § 87 odst. 2 zákona o rodině v platném znění tato vyţivovací povinnost rozdělena mezi všechny děti, a to podle poměru jejich schopností, moţností a majetkových poměrů. V případě, ţe rodič sám dobrovolně neplní svou vyţivovací povinnost vůči svým dětem nebo se dokonce plnění této povinnosti vyhýbá, nemusí mít, aţ se sám ocitne v nouzi, vůči svým dětem nárok na výţivné, a to dle ustanovení § 96 odst. 2 zákona o rodině v platném znění. Soud nárok na vyţivovací povinnost takovému rodiči nepřizná, neboť dle výše uvedeného ustanovení zákona o rodině by toto bylo v rozporu s dobrými mravy. Rodiče by proto měli usilovat o to, aby jejich dítě bylo zabezpečeno v době, kdy se připravuje na své budoucí povolání a dosáhlo vzdělání odpovídající jeho schopnostem, neboť si musí uvědomit, ţe se můţe stát, ţe se dostanou do situace, kdy si sami nebudou schopni finančně zajistit své základní potřeby a budou poţadovat po svém potomkovi, aby zabezpečil jejich slušnou výţivu. V době totalitního Československa, kdy byla všeobecná pracovní povinnost, měli téměř všichni nárok na důchod a tento od státu dostávali, takţe nebyli odkázáni na finanční výpomoc dětí. Po roce 1989 však došlo k velkým změnám v oblasti ekonomické a sociální, coţ má, a v budoucnu bude mít ještě výraznější, dopad i na rozšíření uplatnění výše uvedené vyţivovací povinnosti. V dnešní době sice ještě není tolik rozšířena vyţivovací povinnost dětí vůči rodičům, neboť jsou to stále spíše rodiče, kteří se snaţí mladým finančně pomáhat, a to i za situace, ţe se sami musí dost uskromnit. Je to ale jen otázka času, kdy se situace obrátí a rodiče budou nuceni poţadovat po svých dětech, aby jim právě ony finančně vypomáhaly. Po dobu, co pracuji u soudu jsem se nesetkala se ţalobou, kdy by rodiče ţádali po svém potomkovi finanční výpomoc na svou „slušnou“ výţivu. Tento fakt je zřejmě ovlivněn skutečností, ţe rodiče, kteří ţili a hlavně vyrůstali v době před rokem 1989, si 13
neuvědomují, ţe tento nárok vůči svým potomkům mají. Od revoluce však jiţ uběhlo 20 let, coţ představuje jednu generaci, podmínky se zcela změnily a tato nová generace se bude postupem času dívat na rodinné vztahy z úplně jiného úhlu pohledu, k čemuţ bude donucena i existujícími podmínkami ve společnosti.
2.2. Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými Při čtení nadpisu hlavy druhé části třetí zákona č. 94/1963 Sb. o rodině v platném znění jsem se domnívala, ţe do vyţivovací povinnosti mezi ostatními příbuznými patří i povinnost mezi sourozenci a dalšími vzdálenějšími příbuznými. Při bliţším seznámení se s touto částí zákona, tedy ustanovením § 88 odst. 1 zákona o rodině v platném znění jsem zjistila, ţe pojem „ostatní příbuzní“ zahrnuje pouze potomky a předky, tedy příbuzné v řadě přímé, kteří mají vůči sobě vzájemnou vyţivovací povinnost. Znamená to tedy, ţe mezi sourozenci, vzdálenějšími příbuznými, ani mezi dítětem a nevlastním otcem nebo matkou, ze zákona vyţivovací povinnost nevzniká. Pokud nemohou potomci splnit své vyţivovací povinnosti, přechází tato povinnost ze zákona na předky. Toto je upraveno v ustanovení § 88 odst. 2 zákona o rodině v platném znění, který dále pokračuje: „Příbuzní vzdálenější mají vyţivovací povinnost, jen nemohou-li tuto povinnost plnit příbuzní bliţší.“ Jestliţe je několik příbuzných v témţe stupni, plní kaţdý z nich vyţivovací povinnost dílem, který odpovídá poměru jeho schopností, moţností a majetkových poměrů k schopnostem, moţnostem a majetkovým poměrům ostatních (§ 89 zákona o rodině v platném znění). V praxi jde zřejmě nejčastěji o stanovení vyţivovací povinnosti prarodičů vůči vnukům, pokud nejsou rodiče sami schopni plnit tuto vyţivovací povinnost vůči svým dětem. Soud zkoumá schopnosti, moţnosti a majetkové poměry u všech ţijících prarodičů. Nárok na výţivné u tohoto uvedeného druhu vyţivovací povinnosti je však omezený, neboť oprávněný má nárok pouze na nutnou výţivu (§ 90 zákona o rodině v platném znění). S určením vyţivovací povinnosti prarodičů vůči zletilým vnukům a naopak jsem se však zatím nesetkala.
14
2.3. Vyživovací povinnost mezi manžely Vzájemná vyţivovací povinnost mezi manţely je dalším rozšířeným druhem vyţivovací povinnosti, který řeší ustanovení § 91 odst. 1 aţ 3 zákona o rodině ve znění pozdějších předpisů. Vychází z rovnosti obou manţelů a zároveň má základ i v obecně stanovené povinnosti obou manţelů navzájem si pomáhat a podle svých schopností, moţností a majetkových poměrů uspokojovat potřeby rodiny. Zabezpečuje stejnou ţivotní úroveň obou manţelů po celou dobu trvání jejich manţelství. Mezi manţely je tedy vyţivovací povinnost zaloţena na zásadě vzájemnosti, z čehoţ plyne, ţe tento druh vyţivovací povinnosti na rozdíl od ostatních nevyţaduje pouze nemoţnost sám se ţivit, ale stačí, kdyţ je ţivotní úroveň manţelů odlišná. Vyţivovací povinnost mezi manţely je většinou plněna v peněţité formě, ovšem můţe být plněna i formou péče o domácnost. Právo na výţivné uplatňují vůči svým manţelům spíše manţelky, coţ je zřejmě způsobeno skutečností, ţe ţeny mají niţší příjem neţ muţi, pracují častěji na kratší úvazek neţ muţi a především po dobu mateřské dovolené a zejména rodičovské dovolené jsou odkázány i na další příjem v rodině. Podle odstavce 3 výše uvedeného ustanovení zákona o rodině vyţivovací povinnost mezi manţely předchází vyţivovací povinnosti dětí. V běţném ţivotě to znamená, ţe pokud se dítě, které se stále připravuje na budoucí povolání a vyţivovací povinnost tedy spadá na rodiče, vdá – oţení, přechází tato povinnost na manţela.
2.4. Výživné rozvedeného manžela V době totalitní měli zákonodárci na vyţivovací povinnost vůči rozvedenému manţelovi zajímavý názor. Pro ilustraci cituji z důvodové zprávy k návrhu zákona: „Pokud jde o příspěvek na výživu rozvedeného manžela, ustanovuje návrh zákona takovou zásadu, že v naší společnosti, kde je většina žen v pracovním poměru a je výdělečně soběstačná, je třeba, aby povinnost jednoho manžela k druhému byla po rozvodu omezena jen na takovou dobu, která stačí k tomu, aby si manžel, který nebyl výdělečně činný, opatřil zaměstnání a
15
prostředky k vlastní obživě.“5 Vyţivovací povinnost mezi rozvedenými manţely byla v 60. letech 20. století výjimkou a byla tehdy zákonem o rodině omezena na dobu pěti let po rozvodu, pouze ve výjimečných případech mohl soud lhůtu prodlouţit, a to dokonce bez časového omezení. Vysvětluji si to tím, ţe tehdejší právní úprava zřejmě vycházela z přesvědčení, ţe pro oprávněné osoby časový limit pěti let je dostačující pro to, aby tyto dotčené subjekty mohly získat ekonomickou nezávislost. Nedovedu si však představit, ţe především matka s malými dětmi byla schopna po finanční stránce zajišťovat sobě a dětem dobrou ţivotní úroveň, kdyţ byla nucena se o tyto děti starat. Tuto nepříznivou situaci vyřešila novela zákona o rodině v roce 1982, která nejen, ţe zrušila pětiletý limit poskytování výţivného, ale také rozšířila rozsah vyţivovací povinnosti mezi rozvedenými manţely z nutné na přiměřenou výţivu. „Jestliže zákon o rodině pro vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely použil název „příspěvek na výživu rozvedeného manžela“, pak se to stalo proto, aby tato vyživovací povinnost byla odlišena od povinnosti manželů poskytovat si vzájemné výživné za trvání manželství. Jde o jinou kategorii vyživovací povinnosti s jinými zákonnými podmínkami a zejména s jiným rozsahem této povinnosti.“6 V současné době řeší vyţivovací povinnost k rozvedenému manţelovi ustanovení §§ 92 – 94 zákona o rodině v platném znění. Jde vlastně o vyrovnání nestejné moţnosti zabezpečit si přiměřenou ţivotní úroveň, jejíţ původ vychází z existence manţelství. Výţivné pro rozvedeného manţela není nárok, který by vznikal automaticky rozvodem manţelství, ale má určité zákonem stanovené podmínky. Rozvedený manţel, jenţ není schopen se sám ţivit, můţe od bývalého manţela ţádat, aby mu přispíval na přiměřenou výţivu, a to podle svých schopností, moţností a majetkových poměrů, kterou „se nerozumějí jen nutné náklady na stravování, ale také na uspokojování dalších nezbytných životních potřeb rozvedeného manžela vyplývajících z jeho věku, zdravotního stavu, způsobu života apod.“7 Pokud se rozvedení manţelé nedohodnou sami, rozhodne o tomto výţivném soud na návrh některého z nich (§ 92 odst. 1 zákona o rodině v platném znění). U rozvedených manţelů se většinou jedná o stanovení vyţivovací povinnosti na manţelku, a to nejen z důvodů, které jsou jiţ výše uvedeny, kdy můţe být příčinou nepříznivý zdravotní stav rozvedené manţelky, která si vzhledem k tomuto handicapu nemůţe najít práci, ale také z důvodu péče o malé dítě, případně dítě invalidní nebo které vyţaduje stálou péči, apod. 5
Veselá, R. a kolektiv, Rodina a rodinné právo, 1.vydání, Praha: EUROLEX BOHEMIA s.r.o., 2003, 98 s. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpj 36/77 7 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpj 36/77 6
16
Další moţnost, kdy můţe soud rozvedenému manţelovi přiznat výţivné je uvedena v ustanovení § 93 odst. 1 zákona o rodině v platném znění, který zní: „Soud můţe rozvedenému manţelovi, který se porušením manţelských povinností na rozvratu manţelství převáţně nepodílel a kterému byla rozvodem způsobena závaţná újma, přiznat proti jeho bývalému manţelovi výţivné ve stejném rozsahu, jako je vyţivovací povinnost mezi manţely podle § 91 odst. 2.“. Jedná se o tzv. „sankční výţivné“, které lze přiznat pouze na dobu 3 let od právní moci rozvodového rozsudku. V této souvislosti je však nutné brát v úvahu, tak jako ve všech ostatních případech stanovení vyţivovací povinnosti, ustanovení § 96 odst. 2 zákona o rodině v platném znění, neboť tuto povinnost nelze přiznat, pokud by došlo k rozporu s dobrými mravy. Například pokud manţel, který se domáhá výţivného, byl tím, který zapříčinil rozvrat manţelství. Záleţí však na jednotlivých případech stanovení vyţivovací povinnosti mezi rozvedenými manţely. V praxi se stále častěji setkávám s případy, kdy si manţelé v rámci smluveného rozvodu (§ 24a zákona o rodině v platném znění) dohodnou podmínky vyţivovací povinnosti na dobu po rozvodu, tedy sami se dohodnou na výši výţivného.
2.5. Příspěvek na výživu neprovdané matce Zákon o rodině upravuje vzájemnou vyţivovací povinnost pouze mezi těmi subjekty, které jsou spjaty rodinněprávním vztahem, případně předešlým rodinněprávním vztahem. Mezi matkou a otcem dítěte, kteří nejsou manţely, sice výše uvedený vztah nevzniká, ale zákon o rodině, zřejmě s ohledem na jejich společné dítě, tento vztah neopomíná, pouze s tím rozdílem, ţe jej nemůţeme přirovnat ke vztahu, který vzniká mezi manţely. Znamená to tedy, ţe zákon o rodině neupravuje vzájemná práva a povinnosti mezi muţem a ţenou, kteří nejsou manţely, a to ani v případě, ţe ţijí ve společné domácnosti. Předpokládá se, ţe v tomto případě zajišťují svoji vzájemnou výţivu dobrovolně a není tedy nutné, aby tento vztah řešil zákon.
17
Ustanovení § 95 zákona o rodině ve znění pozdějších předpisů upravuje příspěvek na výţivu a úhradu některých nákladů neprovdané matky, jehoţ účelem je především ochrana neprovdané matky ve smyslu zajištění potřebných příjmů, které jsou spojeny s těhotenstvím a slehnutím. „Pro rozsah příspěvku je stanoveno, že musí být přiměřený, tj. takový, aby hmotné zajištění matky v podstatě odpovídalo stavu, jaký má těhotná matka v manželství“.8 Neprovdaná matka se v tomto období můţe dostat do obtíţné osobní a sociální situace, proto by nebylo dobré, aby zvýšené náklady, které jsou s tímto těhotenstvím a porodem spojeny, nesla pouze sama. „Uplatnění těchto nároků u soudu je časově omezeno na období těhotenství ženy. Povinným k uspokojení uvedených nároků je muž, jehož otcovství je pravděpodobné; nezjišťuje se tedy, zda označený muž je nebo není otcem dítěte. Rovněž při posuzování výše příspěvku se vychází z předpokládaných nákladů, které bude třeba vynaložit na výživu těhotné ženy a matky, na výdaje spojené s těhotenstvím a slehnutím a na výživu dítěte.“9 Zákon o rodině se svým citovaným ustanovením snaţí o zachování srovnatelných poměrů, jaké má matka, která je provdána. Příspěvek na výţivu a úhradu některých nákladů neprovdané matce je upraven v ustanovení § 95 odst. 1 – 3 zákona o rodině v platném znění. „Otec dítěte, za kterého není matka dítěte provdána, je povinen matce přispívat přiměřeně na úhradu výţivy po dobu dvou let, jakoţ i na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím“ (§ 95 odst. 1 zákona o rodině v platném znění). Zákon sice hovoří o přiměřeném příspěvku na výţivu, ale tento musíme chápat v širším slova smyslu tak, aby pokryl všechny odůvodněné potřeby matky, neboť tato většinou nemůţe po narození dítěte nastoupit ihned do zaměstnání, protoţe musí pečovat o novorozence. Do roku 1998, tedy do novely zákona o rodině byl povinen otec dítěte přispívat matce na výţivu pouze po dobu jednoho roku. Zřejmě praxe ukázala, ţe roční doba je nepřiměřená, a proto touto novelou došlo k prodlouţení doby, po kterou je otec povinen přispívat matce na tuto výţivu, na dva roky. Otec dítěte je také povinen přispět matce na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím. Jde o náklady matky, které jsou spojeny s těhotenstvím a porodem, jako je například pořízení těhotenského ošacení, obuvi, náklady spojené s léčebnou péčí, které nejsou hrazeny zdravotní pojišťovnou a podobně. Náklady na pořízení nutných věcí pro dítě, například postýlka, kočárek, výbavička pro dítě, plenky, Sunar hradí otec dítěte 8 9
Holub,M.a kolektiv.Zákon o rodině,komentář a předpisy související. 7.vydání.Linde Praha,a.s.,2005, 235 s. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpj 306/84
18
v rámci své vyţivovací povinnosti vůči dítěti, coţ znamená, ţe tyto výše uvedené náklady potřebné pro dítě nejsou součástí nákladů matky. Podle odstavce 2 téhoţ ustanovení zákona však můţe soud na návrh těhotné ţeny, která se ocitne v tíţivé sociální situaci, uloţit pravděpodobnému otci dítěte, aby jí potřebnou částku poskytl předem. Uvedené nároky však musí být u soudu uplatněny ještě před porodem. Jde o zvláštní případ předběţného opatření, kdy účelem tohoto ustanovení zákona o rodině „je zajištění prostředků k úhradě výživy těhotné ženy a matky, ke krytí nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím, jakož i k zajištění výživy dítěte tak, aby tyto prostředky měla neprovdaná žena včas k dispozici.“10 Pokud je pravděpodobným otcem označen bývalý manţel, ale po porodu se zjistí, ţe není biologickým otcem dítěte, můţe se tento muţ, který hradil náklady matky spojené s těhotenstvím a porodem i výţivu dítěte, domáhat úhrady toho, co uhradil, vůči skutečnému otci dítěte. V případě, ţe by nedošlo k určení otcovství, můţe dokonce poţadovat vyplacenou úhradu po matce dítěte. V tomto případě se však nejedná o vrácení bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku, ale výše uvedená úhrada výţivného poskytnutého za jiného je upravena v ustanovení § 101 zákona o rodině v platném znění. Nárok na uplatnění výše uvedených nákladů musí být u soudu matkou uplatněn nejpozději do tří let od porodu, jinak dojde k promlčení (§ 95 odst. 3 zákona o rodině v platném znění).
2.6. Vyživovací povinnost mezi druhem a družkou Ţádný právní předpis v naší republice neupravuje vyţivovací povinnost mezi druhem a druţkou. Je to způsobeno tím, ţe zákon o rodině vymezuje pouze taxativně subjekty vyţivovací povinnosti, přičemţ druh a druţka mezi tyto subjekty řazeni nejsou. Poskytování výţivného mezi druhem a druţkou je zaloţeno pouze na vzájemné dobrovolnosti, kdy záleţí hlavně na morálních normách. Nárok na výţivné druha nebo druţky nevzniká ani v případě, ţe jeden z nich opustí společnou domácnost a druhý není schopen se samostatně ţivit, například z důvodu péče o společné nezletilé děti.
10
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpj 306/84
19
2.7. Vyživovací povinnost mezi registrovanými partnery Naproti tomu nový druh vyţivovací povinnosti a tedy i další subjekt, kterého se tato problematika týká, vnesl v roce 2006 zákon č. 115/2006 Sb. o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, a to v ustanovení §§ 10 aţ 12. Nejdříve však musím objasnit pojmy „registrované partnerství“ a „partner“, jenţ jsou v tomto případě definovány v ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 115/2006 Sb. v platném znění. Ustanovení § 1 odst. 1 citovaného zákona uvádí: „Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé způsobem stanoveným tímto zákonem (dále jen „partnerství“)“ s tím, ţe v odstavci 2 téhoţ ustanovení zákona je dále upřesněno: „Partnerem se v tomto zákoně rozumí osoba, která uzavřela partnerství“. Nejedná se tedy o partnerský vztah mezi jakýmikoliv spolu ţijícími osobami, ale zákon přímo specifikuje, kterých konkrétních osob se týká. Ustanovení paragrafů výše citovaného zákona, týkající se vzájemné vyţivovací povinnosti, se projevuje obdobně jako je tomu u vyţivovací povinnosti mezi manţely. Vzájemnou vyţivovací povinnost mezi partnery upravuje ustanovení § 10 odst. 1 uvedeného zákona a týká se celé doby trvání jejich partnerského souţití. V odstavci 2 téhoţ ustanovení zákona se uvádí: „Neplní-li jeden z partnerů tuto povinnost, určí soud na návrh některého z nich její rozsah, přičemţ přihlédne k péči o společnou domácnost. Rozsah vyţivovací povinnosti se stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou partnerů byla zásadně stejná.“ Zde je moţné obsahově srovnat toto ustanovení s ustanovením § 91 odst. 2 zákona o rodině v platném znění. Vyţivovací povinnost mezi partnery předchází vyţivovací povinnosti dětí vůči rodičům (§ 10 odst. 3 zákona o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů). „I v tomto případě by vyživovací povinnost mezi partnery předcházela vyživovací povinnosti dětí, tedy v první řadě je partnerovi povinen poskytovat výživné druhý partner, a teprve pokud to partner z jakýchkoli důvodů nečiní, nastupuje vyživovací povinnost dětí, pokud připadá v úvahu.“11
11
Hrušáková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 532 s.
20
V případě registrovaného partnerství má však stanovení vzájemné vyţivovací povinnosti mezi partnery velký význam, neboť „v partnerství nevzniká žádné zákonné majetkové společenství partnerů, na rozdíl od existence společného jmění manželů“.12 Podobně jako je tomu u vzájemné vyţivovací povinnosti mezi partnery po dobu trvání jejich partnerského souţití, výše uvedený zákon o registrovaném partnerství upravuje podmínky vyţivovací povinnosti těchto partnerů i po zrušení jejich partnerského souţití, a to opět v obdobném duchu právní úpravy jako mezi rozvedenými manţely. O výši výţivného a samozřejmě o samotném nároku rozhoduje soud na návrh jednoho z bývalých partnerů. Zákon také zvýhodňuje toho partnera, který se na rozvratu partnerského souţití nepodílel, a to tím, ţe mu přizná výţivné ve stejném rozsahu jako za trvání partnerského souţití, a to po dobu tří let.
3. Vznik, změny a zánik vyživovací povinnosti Vyţivovací povinnost mezi jednotlivými, výše uvedenými, subjekty vzniká ze zákona, a to za splnění podmínek, které vyţadují právní normy pro vznik jednotlivých druhů vyţivovací povinnosti. Pokud dojde ke změně v podstatných okolnostech, například ke změně příjmů nebo majetkových poměrů, případně zdravotního stavu na straně oprávněného nebo povinného, jsou tyto skutečnosti podkladem pro změnu rozsahu vyţivovací povinnosti. Můţe dojít buď ke sníţení nebo zvýšení výţivného. Vyţivovací povinnost zaniká v případě, ţe odpadly zákonem stanovené důvody pro její existenci. Zánik vyţivovací povinnosti je konkrétně upraven u všech jednotlivých druhů vyţivovací povinnosti. Obecně však platí, ţe vyţivovací povinnost zaniká v případě, ţe oprávněný subjekt je schopen se sám ţivit nebo k němu vznikne vyţivovací povinnost jinému subjektu. Dále můţe zaniknout vyţivovací povinnost také tehdy, pokud povinný 12
Hrušáková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 533 s.
21
není schopen výţivné nadále poskytovat. Rovněţ smrtí oprávněného nebo povinného subjektu dochází k zániku vyţivovací povinnosti, neboť jeho existence je vázána na existenci osobního vztahu. Jsou však i případy, kdy o zániku vyţivovací povinnosti rozhoduje soud, a to zejména v případě, kdy dojde k podstatným změnám poměrů mezi subjekty, jichţ se vyţivovací povinnost týká a tyto nejsou schopny se samy dohodnout. Jsou-li splněny podmínky pro zánik vyţivovací povinnosti, soud o této skutečnosti rozhodne k datu, kdy podstatné změny nastaly.
3.1. Vyživovací povinnosti rodičů k dětem Vyţivovací povinnost rodičů k dětem vzniká se vznikem rodičovského právního vztahu, tedy u matky okamţikem narození dítěte a u otce na základě určení otcovství. Uvedená vyţivovací povinnost je stanovena oběma rodičům, a to bez ohledu na to, zda jsou manţely či nikoliv s tím, ţe tato povinnost vzniká ze zákona. V případě, ţe nedojde k určení otcovství k dítěti, vyţivovací povinnost k dítěti má pouze matka. Také můţe dojít ke vzniku vyţivovací povinnosti mezi ostatními příbuznými za splnění zákonných podmínek, a to dle ustanovení § 88 zákona o rodině v platném znění. Z výše uvedeného tedy vyplývá, ţe vyţivovací povinnost rodičů vůči dítěti vzniká narozením dítěte a trvá aţ do té doby, pokud není dítě schopno se samo ţivit s tím, ţe mezníkem není, jak si většina rodičů myslí, věk, tedy především plnoletost, dítěte. Nabytí zletilosti dítěte nelze proto brát jako automatický zánik vyţivovací povinnosti rodičů k dítěti, ale tato povinnost trvá po celou dobu, kdy se dítě připravuje na své budoucí povolání. V ţádném případě tedy ukončením povinné školní docházky nebo maturitou vyţivovací povinnost rodičů vůči dětem automaticky nemusí končit. Důleţitým faktorem, který má vliv na existenci uvedené vyţivovací povinnosti, je také situace v zaměstnanosti. Není výjimkou, kdy dítě, které sice jiţ získalo kvalifikaci potřebnou pro své uplatnění v pracovním procesu, ale vzhledem k tomu, ţe nemůţe získat zaměstnání, pokračuje dále ve studiu. K tomuto zaujal své stanovisko Krajský soud
22
v Českých Budějovicích, který uvádí v odůvodnění svého rozhodnutí: „Jestliže navrhovatelka sama zvolila při nedostatku vhodných pracovních příležitostí pro absolventy škol nejprve cestu, kdy si sama hledala zaměstnání, a posléze se rozhodla pro další středoškolská studia v jiném oboru, po jehož absolvování se již jeví nově získané vzdělání jako perspektivnější z hlediska pracovního uplatnění, pak je to situace, kterou nelze navrhovatelce klást k tíži, protože sama tento stav nevyvolala, a která nesvědčí ani o nějakém záměru vyhýbat se zaměstnání Proto v těchto případech může vyživovací povinnost rodičů k dítěti trvat i po další dobu.“13 Změny ve vyţivovací povinnosti jsou, stejně jako i v ostatních případech, obecně dány změnami v poměrech oprávněného a povinného subjektu. Tyto změny nastávají především na straně dětí, které mají stále vyšší náklady spojené se studiem jako jsou například skripta, doprava, ubytování a samozřejmě i stravování, ošacení, obutí apod. Vyţivovací povinnost rodičů k dětem zaniká v případě, ţe zanikne mezi nimi rodinněprávní vztah, kdy přirozeným zánikem tohoto vztahu je smrt jednoho z nich. Jednou z moţností zániku vyţivovací povinnosti rodičů k dětem je i osvojení dítěte jinou osobou, kdy tato vyţivovací povinnost přechází na osvojitele, a to právní mocí rozsudku o osvojení. Rodičům zaniká vyţivovací povinnost vůči dítěti také např. uzavřením manţelství dítěte, a to i v případě, ţe toto ještě není schopno samo se ţivit. V tomto uvedeném případě přechází vyţivovací povinnost na manţela a je zaloţena na stejné ţivotní úrovni. Ovšem i zde se můţe stát, ţe rodiče jsou povinni nadále přispívat výţivným potomkovi, ale pouze podpůrně, pokud manţel dítěte není schopen mu zabezpečit výţivné v potřebném rozsahu. Pokud dojde k zániku vyţivovací povinnosti rodičů k dětem, jde o relativní zánik této povinnosti. Je totiţ moţné, ţe dítě, které jiţ bylo schopné samo se ţivit, můţe z nejrůznějších důvodů tuto schopnost ztratit, a to nejen například váţnou nemocí, invaliditou, studiem apod., ale velmi často se stává, ţe ztratí zaměstnání. V tomto případě ovšem dochází k obnově vyţivovací povinnosti rodičů k dětem jen za určitých podmínek,
13
Rozhodnutí Krajského soudu České Budějovice sp. zn. 7 Co 74/92
23
tedy v první řadě je nutné zkoumat, zda má nárok na podporu, příp. jiné dávky v rámci státní sociální podpory. Za situace, ţe jsou naplněny výše uvedené podmínky, dochází k obnovení vyţivovací povinnosti rodičů k těmto dětem. Není v dnešní době výjimkou, právě naopak stává se stále častěji, ţe rodiče, kteří jiţ pobírají starobní důchod, jsou nuceni ţivit svého potomka, jenţ přišel o zaměstnání. V případě, ţe tento ţije ve společné domácnosti s rodiči, nemá nárok na sociální dávky a proto se rodičům obnoví vyţivovací povinnost ke svému potomkovi, i kdyţ je v produktivním věku a nepřipravuje se na budoucí povolání. V případě, ţe je dítě schopno samo se ţivit jiţ před nabytím zletilosti, např. nastoupí do zaměstnání nebo vlastní majetek, z něhoţ má takové příjmy, ţe z nich hradí veškeré své potřeby, vyţivovací povinnost rodičů končí. Nedávno jsem se v praxi setkala se zajímavým případem, kdy byl otec prohlášen pravomocným rozsudkem soudu za mrtvého, tím tedy ze zákona zanikla jeho vyţivovací povinnost, kterou měl k tehdy nezletilému synovi. Po více jak deseti letech se však otec najednou objevil ţiv a zdráv, neboť ţil po celou dobu mimo území České republiky. Výše uvedený rozsudek, kterým byl prohlášen za mrtvého, byl proto zrušen. Vzhledem k tomu, ţe syn se ještě připravoval na své budoucí povolání, podal u soudu ţalobu na určení výţivného. Podle mého názoru má nárok na výţivné tři roky zpětně, neboť zrušením výše uvedeného rozsudku vyţivovací povinnost otce k němu nezanikla.
3.2. Vyživovací povinnost dětí k rodičům Vznik této vyţivovací povinnosti je zaloţen, stejně jako u povinnosti rodičů k dětem, na existenci rodinněprávního vztahu. V praxi to znamená, ţe na výţivné vůči dětem mají nárok oba rodiče za předpokladu, ţe jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro vznik nároku na výţivné. Nárok kaţdého z rodičů se posuzuje zvlášť podle okolností, které jsou dány na straně oprávněného rodiče. Vychází to ze skutečnosti, ţe nárok na výţivné je nárokem osobním a slouţí k uspokojování konkrétních odůvodněných potřeb rodiče. Jak jiţ je výše uvedeno, vyţivovací povinnost dětí vůči rodičům nastupuje aţ v případě, ţe
24
není moţné toto řešit v rámci vyţivovací povinnosti mezi manţely, případně rozvedenými manţely. Nárok na výţivné vůči dětem náleţí rodičům v případě, ţe tito nemají dostatečný zdroj příjmů, z kterého by mohli uspokojovat své potřeby. Můţe se tak stát zejména v případě, ţe rodičům nevznikl nárok na důchod z důchodového pojištění nebo tento přiznaný důchod je s ohledem na jejich specifické potřeby tak nízký, ţe není moţné z něj uspokojit jejich základní potřeby. Vyţivovací povinnost dítěte k rodičům můţe vzniknout pouze za podmínky, ţe dítě je jiţ schopno se samo ţivit. Z tohoto vyplývá, ţe jde ve většině případů o dítě zletilé, ale můţe nastat i ta moţnost, ţe vyţivovací povinnost vůči rodičům vznikne i nezletilému dítěti, které jiţ nabylo schopnost samo se ţivit. Ke změnám v rámci této vzájemné vyţivovací povinnosti dochází opět za splnění podmínky, ţe došlo k zásadní změně na straně oprávněného nebo povinného. Vyţivovací povinnost dětí vůči rodičům můţe zaniknout z několika důvodů. Jedním z nich je například vznik nároku rodiče na starobní nebo invalidní důchod v takové výši, ţe je schopen si z tohoto důchodu zajistit uspokojení svých potřeb. Dále zánikem vyţivovací povinnosti dětí vůči rodičům je uzavření manţelství oprávněného rodiče. V tomto případě přechází tato povinnost na vzájemnou vyţivovací povinnost mezi manţely. Pokud povinné dítě ztratí schopnost a moţnost výţivné poskytovat, je toto také důvodem k zániku povinnosti a samozřejmě smrtí jednoho z nich končí tato vyţivovací povinnost.
3.3. Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými Vznik vyţivovací povinnosti mezi ostatními příbuznými je spojen se splněním určených zákonných podmínek, kdy základní z nich je stanovena v ustanovení § 90 zákona o rodině v platném znění, tzn. ţe právo na výţivné přísluší oprávněným jen v případě, ţe toto nutně potřebují. Jde o tzv. stav odkázanosti, čímţ můţeme rozumět situaci, kdy oprávněný není schopen samostatně zabezpečovat a uspokojovat ani své základní, nutné potřeby. Rozsah
25
vyţivovací povinnosti mezi ostatními příbuznými omezuje výše uvedené ustanovení zákona o rodině pouze na nutnou výţivu, coţ je ve srovnání s ostatními druhy vyţivovací povinnosti stanoveno na pokrytí všech odůvodněných potřeb oprávněného, nikoli však nejzákladnějších, ale pouze v nutném rozsahu. Je nutné také zohlednit, jestli ţije oprávněná osoba v manţelství, neboť samozřejmě vzájemná vyţivovací povinnost mezi manţely, případně rozvedenými manţely předchází vyţivovací povinnosti příbuzných. Ţádné konkrétní ustanovení týkající se zániku vyţivovací povinnosti mezi ostatními příbuznými zákon o rodině neobsahuje. Z logiky věci se však dá usoudit, ţe k zániku můţe dojít na základě několika skutečností. Jednou z nich je situace, ţe oprávněný nabude schopnosti samostatně uspokojovat všechny své potřeby nebo naopak povinný ztratí schopnost a moţnost toto výţivné poskytovat. Další moţností zániku uvedené vyţivovací povinnosti je uzavření manţelství oprávněného, čímţ vznikne vzájemná vyţivovací povinnost mezi manţely, případně pokud se následně rozvedou, tak vyţivovací povinnost mezi rozvedenými manţely, kdy obě tyto vyţivovací povinnosti předchází vyţivovací povinnosti mezi ostatními příbuznými. V neposlední řadě zanikne vyţivovací povinnost také v případě, ţe zanikne rodinněprávní vztah mezi oprávněným a povinným smrtí jednoho z nich. Je nutné však podotknout, ţe v případě, ţe je povinno vyţivovací povinnost plnit několik osob ve stejném stupni a jedna z nich zemře, jsou zbývající osoby povinny plnit vyţivovací povinnost v takovém poměru, v jakém jim to jejich moţnosti a schopnosti dovolují, a to s ohledem na odůvodněné potřeby oprávněného.
3.4. Vzájemná vyživovací povinnost mezi manžely Existence manţelství je základní podmínkou vzniku vzájemné vyţivovací povinnosti mezi manţely. Z toho plyne, ţe tato povinnost vzniká zároveň se vznikem manţelství a nemůţe tedy vzniknout mezi druhem a druţkou, tedy osobami, které ţijí v tzv. nesezdaném souţití. Dalším důleţitým předpokladem vzniku uvedené vyţivovací povinnosti je nestejná ţivotní úroveň manţelů, neboť právní úprava zajišťuje zásadně stejnou ţivotní úroveň obou manţelů. „Předpoklady pro uplatnění vzájemné vyživovací povinnosti jsou dány i tehdy,
26
jestliže oba manželé jsou zásadně schopni sami uspokojovat své hmotné a kulturní potřeby, ale v rozdílné míře.“14 Vyţivovací povinnost mezi manţely však nemusí vzniknout v případě, pokud by byla v rozporu s dobrými mravy. Například tehdy, pokud manţel svévolně opustí společnou domácnost a odejde za jinou ţenou nebo také v případě, kdy se dopustí úmyslného trestného činu vůči své manţelce. „V této souvislosti byl také vysloven názor, že manžel, který je ve výkonu trestu, zásadně nemá vůči manželu, který je na svobodě, nárok na výživné, a proto se nemůže dovolávat vyrovnání životních úrovní.“15 I mezi těmito subjekty je změna poměrů, případně zdravotní stav u jednoho z nich, důvodem změny vzájemné vyţivovací povinnosti. Zánik vyţivovací povinnosti je spojen se zánikem manţelství, které můţe nastat smrtí jednoho z manţelů, příp. prohlášením jednoho z manţelů za mrtvého, ale také rozvodem nebo prohlášením manţelství za neplatné. Spolu se zánikem manţelství tedy zaniká i vzájemná vyţivovací povinnost mezi manţely, ale tato můţe být příčinou vzniku vyţivovací povinnosti mezi rozvedenými manţely (viz čl. 3.5.). V případě, ţe dojde k zániku manţelství rozhodnutím soudu, chci zde upozornit na skutečnost, ţe vzájemná vyţivovací povinnost mezi manţely zanikne aţ dnem právní moci tohoto rozhodnutí. Mnoho manţelů, kteří se rozvádí, se mylně domnívá, ţe v den jednání soudu, kdy tento vynesl rozsudek o rozvodu, jsou jiţ rozvedeni. Je otázkou, zda moţným způsobem zániku vyţivovací povinnosti mezi manţely je zánik manţelství způsobený změnou pohlaví jednoho z manţelů. Judikatura tuto situaci neřeší, a proto jsem se zajímala o názory odborníků z oblasti teorie i praxe. Zjistila jsem, ţe, jak uţ to často bývá, se rozcházejí. Shrnu-li názor soudců, dospěli k tomu, ţe manţelství musí zaniknout, neboť jde o trvalé společenství muţe a ţeny a tedy změnou pohlaví jednoho z nich nemůţe být tento manţel subjektem uvedeného právního vztahu a toto manţelství by mělo být zřejmě prohlášeno za neplatné. K jejich názoru se přikláním i já, neboť pokud manţelství nemůţe plnit svou funkci biologickou, musí zaniknout. Z toho také plyne, ţe se 14 15
Hrušáková, M., Králíčková Z. České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita, Doplněk, 1998, 96 s. Hrušáková, M., Králíčková Z. České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita, Doplněk, 1998, 96 s.
27
zánikem manţelství musí zaniknout i vzájemná vyţivovací povinnost mezi manţely. Názor teoretiků byl ale odlišný, neboť říká, ţe zákon o rodině upravuje zánik a zrušení manţelství striktně s tím, ţe o tomto způsobu se nezmiňuje. V případě, ţe nemůţe takové manţelství zaniknout, nezaniká také vyţivovací povinnost mezi manţely (byť nejde jiţ o manţela).
3.5. Vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely Vyţivovací povinnost mezi rozvedenými manţely vzniká, jak jiţ výše uvádím, rozvodem manţelství. Tato povinnost však, na rozdíl od vzájemné vyţivovací povinnosti mezi manţely, je dána předpokladem, ţe rozvedený manţel se není sám schopen ţivit, coţ znamená, ţe zde zákonná úprava pouze zmírňuje nestejnou ekonomickou úroveň manţelů po rozvodu. Obecně zde zároveň platí, tak jako u ostatních vyţivovacích povinností, ţe oprávněný manţel poţádá svého bývalého manţela o poskytování výţivného a naproti tomu povinný, tedy bývalý manţel je schopen toto výţivné poskytovat. Novela zákona o rodině platná od 1.8.1998 vnesla do tohoto zákona ustanovení § 93, podle něhoţ vznikne vyţivovací povinnost jednoho z manţelů k druhému také za předpokladu, jestliţe se na rozvratu manţelství převáţně nepodílel porušením manţelských povinností a byla mu způsobena rozvodem újma. Zde tedy nejde jen o podmínku, ţe se není sám schopen ţivit. Poskytování výţivného rozvedenému manţelovi zaniká za splnění určitých předpokladů. Jedním z nich je ta skutečnost, ţe oprávněný manţel nabude schopnost sám se ţivit. V tomto případě jde většinou o oprávněné rozvedené manţelky, které po skončení rodičovské dovolené nastoupí do práce a mají svůj pravidelný příjem nebo oprávněnému manţelovi vznikne nárok na důchod ať jiţ starobní nebo invalidní, apod. Další moţností zániku uvedené vyţivovací povinnosti je uzavření nového manţelství oprávněného manţela, kdy v tomto případě přechází tato povinnosti na vzájemnou vyţivovací povinnost mezi manţely. Smrtí oprávněného nebo povinného manţela také zaniká vyţivovací povinnost, jelikoţ tato nepřechází na dědice.
28
V případě, ţe byla vyţivovací povinnost stanovena podle ustanovení § 93 zákona o rodině v platném znění, dochází k zániku uplynutím tří let, a to podle odstavce 2 tohoto zákona. Poskytnutím jednorázové částky na základě písemné smlouvy dochází také k zániku vyţivovací povinnosti mezi rozvedenými manţely.
3.6. Příspěvek na výživu neprovdané matce Nárok příspěvku na výţivu neprovdané matce je dán důleţitou skutečností, kterou je porod dítěte. Dále musí být určeno otcovství, a to buď souhlasným prohlášením nebo pravomocným rozhodnutím soudu. Podmínkou pro vznik nároku na příspěvek na výţivu neprovdané matce „není tzv. stav odkázanosti matky“16 . Není totiţ předpokladem, aby se matka nebyla sama schopna ţivit, ale je to z důvodu, ţe v době těhotenství a především narozením dítěte u ní došlo k podstatnému sníţení příjmů. Uvedený příspěvek na výţivu poskytuje otec dítěte matce po dobu dvou let s tím, ţe tato doba, která je upravena v ustanovení § 95 odst. 1 zákona o rodině v platném znění dle příslušného komentáře „počíná běžet nejdříve s počátkem těhotenství, může spadat zčásti do doby těhotenství a zčásti do doby po slehnutí. K přiznání příspěvku na úhradu výživy neprovdané matce může však dojít nejpozději ode dne porodu.“17 V této části je tedy přímo určeno, kdy příspěvek na výţivu neprovdané matce zaniká, coţ znamená, ţe není neomezená doba uvedené povinnosti jako u ostatních zákonem daných vyţivovacích povinností. Nemůţe se tedy ani stát, ţe dojde k jejímu obnovení. Další moţností zániku poskytování výše uvedeného příspěvku na výţivu je uzavření manţelství matky.
3.7. Vyživovací povinnost mezi registrovanými partnery Vznik vzájemné vyţivovací povinnosti mezi partnery můţeme analogicky srovnat se vznikem této povinnosti mezi manţely (viz. kapitola 3.4.) s tím, ţe počátkem uvedené povinnosti je vznik registrovaného partnerství dle zákona č. 115/2006 Sb. v platném znění. 16 17
Hrušáková, M., Králíčková Z. České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita, Doplněk, 1998, 223 s. Holub,M.a kolektiv.Zákon o rodině,komentář a předpisy související. 7.vydání.Linde Praha,a.s.,2005, 235 s.
29
Obdobně je tomu i u změn, tzn. ţe pokud nastanou podstatné změny v poměrech oprávněného nebo povinného subjektu, je toto důvodem pro sníţení nebo zvýšení vzájemné vyţivovací povinnosti. K zániku vzájemné vyţivovací povinnosti můţe dojít buď smrtí jednoho z partnerů nebo pravomocným zrušením registrovaného partnerství. V případě, ţe dojde ke zrušení registrovaného partnerství, můţe toto mít za následek vznik vyţivovací povinnosti po zrušení partnerského souţití, která je upravena v ustanovení § 11 odst. 1 aţ 5 zákona o registrovaném partnerství v platném znění. Tedy pokud je partnerské souţití zrušeno, i zde je srovnatelná vyţivovací povinnost jako je tomu mezi rozvedenými manţely. Zánikem vyţivovací povinnosti mezi bývalými partnery můţe být opět smrt oprávněného nebo povinného partnera nebo případ, kdy oprávněný partner uzavře nové partnerské souţití, případně manţelství. Podle ustanovení § 11 odst. 5 citovaného zákona „Právo na výţivné zanikne téţ dnem vyplacení jednorázové částky na základě písemné smlouvy mezi bývalými partnery“.
4. Řízení o určení vyživovací povinnosti Snahou všech subjektů jednotlivých druhů vyţivovacích povinností, které jsem specifikovala ve výše uvedených kapitolách, by měla být vzájemná dohoda a vstřícnost. Bohuţel však mezi těmito subjekty většinou panuje rozpor a neochota dohodnout se, proto jsou oprávněné subjekty nuceny obrátit se na soud, aby o jejich nárocích rozhodl. Pokud se dotčené subjekty nedohodnou, rozhoduje na návrh oprávněného v prvním stupni místně příslušný okresní soud, tedy soud, v jehoţ obvodu má ţalovaný trvalé bydliště. Nemá-li bydliště, rozhoduje okresní soud, v jehoţ obvodu se zdrţuje. Ve všech výše uvedených případech jde o řízení sporné.
30
4.1. Náležitosti žaloby Soud řeší spor mezi dotčenými subjekty pouze na základě podané ţaloby ţalobce, tedy oprávněného subjektu, který spatřuje nutnost upravit své nevyhovující vyţivovací poměry mezi ním a ţalovaným, tedy povinným subjektem. Rozhoduje o vzniku, zvýšení nebo sníţení tohoto výţivného, případně úplného zrušení vyţivovací povinnosti. Je nutné si uvědomit podstatný rozdíl mezi vznikem a změnami ve vyţivovací povinnosti rodičů k nezletilým dětem. V těchto případech se jedná o vyţivovací povinnost ze zákona a tedy nemusí být řízení zahájeno pouze na návrh jednoho z rodičů, neboť soud rozhoduje z úřední povinnosti. V tomto případě jde o řízení nesporné. V ostatních případech jde tedy, jak jiţ výše uvádím, o řízení sporné. Návrh na určení, zvýšení, sníţení, případně zrušení vyţivovací povinnosti, který oprávněný subjekt podá k soudu, musí mít základní náleţitosti uvedené v ustanovení § 42 odst. 4 občanského soudního řádu. Z návrhu musí být patrno, kterému soudu je určen, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje. V závěru musí být kaţdé podání podepsáno a datováno. V řízení o vyţivovací povinnost je dále důleţité, aby byl návrh určitý a přesný, neboť soud je vázán tímto návrhem, jenţ oprávněný subjekt podá, a nemůţe jej překročit. To znamená, ţe návrh na zahájení řízení musí obsahovat přesnou částku, kterou oprávněný subjekt poţaduje a od kterého data má být plněno. Zde musím znovu odkázat na ustanovení § 98 odst. 1 zákona o rodině ve znění pozdějších předpisů, kdy soud můţe jednotlivým subjektům přiznat právo na výţivné pouze ode dne podání ţaloby u soudu, s výjimkou návrhu zletilých dětí, kdy tyto mohou uplatnit vyţivovací povinnost vůči rodičům i tři roky zpětně ode dne podání ţaloby. V této souvislosti můţe nastat zajímavá situace, kdy zletilé dítě podá ţalobu, ale bude poţadovat i výţivné za dobu předchozích tří let, kdy však bylo ještě nezletilé. Mám zato, ţe v tomto případě by měl soud rozhodující o výţivném zletilého rozhodnout jen za dobu, kdy dotyčný subjekt jiţ nabyl zletilosti a zbývající část, tedy období, kdy byl ještě nezletilý, vyloučit k rozhodnutí opatrovnickému soudu. Soud se při svém rozhodování o vyţivovací povinnosti a výši výţivného nezabývá změnami, které mohou nastat v budoucnosti. Tuto skutečnost lze upravit aţ v době, kdy
31
nastane, a to tak, ţe se dotčené subjekty dohodnou. V případě, ţe mimosoudní dohoda mezi nimi není moţná, tak opět, ale aţ na návrh oprávněného, rozhodne soud.
4.2. Způsoby ukončení řízení o vyživovací povinnosti Řízení před soudem musí být vţdy nějakým způsobem ukončeno. Nejlepší a tedy i nejrychlejší cestou je mimosoudní dohoda o výţivném dotčených subjektů, a to ještě před rozhodnutím soudu. Předejdou tak zdlouhavému soudnímu řízení, které většinou neuspokojí představy jedné nebo druhé strany a soud řízení usnesením zastaví. Je však moţné se dohodnout na vyţivovací povinnosti, ale zároveň poţádat soud, aby tuto dohodu schválil ve formě soudního smíru. I v tomto případě soud ukončí řízení usnesením, kterým smír uzavřený mezi subjekty schválí. Smír však nemusí být soudem schválen, „je-li v rozporu s právními předpisy“ (§ 99 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. v platném znění). Dalším způsobem ukončení sporu o výţivné je rozhodnutí samotného soudu, které musí být vydáno ve formě rozsudku. V případě, ţe povinný souhlasí s výší výţivného, kterou oprávněný v návrhu na zahájení řízení uvede, soud rozhodne rozsudkem pro uznání. Nejsloţitějším způsobem určení vyţivovací povinnosti je rozhodnutí soudu, které tento po provedeném dokazování uvede ve výroku svého rozsudku. Pokud soud o vyţivovací povinnosti mezi oprávněnými a povinnými subjekty rozhoduje, bere v úvahu kritéria, která jsou důleţitá pro určení jednotlivých druhů vyţivovací povinnosti a které budu rozebírat v následujích kapitolách své bakalářské práce. Chci zde ještě znovu poukázat na skutečnost, ţe soud při rozhodování o výši výţivného nesmí překročit částku ani dobu, kterou uvedl oprávněný subjekt ve svém návrhu petitu. Tato částka však můţe být niţší, nebo doba počátku plnění kratší. Pokud soud zjistí, ţe nejsou předpoklady pro určení vyţivovací povinnosti nebo navrhované změny, ţalobu v plném rozsahu zamítne a subjektu, který ţalobu podal, poţadované výţivné nepřizná. Stejně tak se můţe stát, ţe soud vyţivovací povinnost nezruší. Vzhledem k tomu, ţe soud rozhoduje o určení nebo zvýšení výţivného aţ po několika měsících od podání ţaloby, musí ve svém rozhodnutí vyčíslit dluh na uvedeném výţivném,
32
který vznikl od podání návrhu ke dni rozhodnutí a u dětí dokonce aţ tři roky zpětně, pokud toto ţalobce v ţalobě poţaduje. Zároveň musí soud v tomto rozhodnutí stanovit způsob úhrady dluhu na výţivném, a to buď do určité lhůty od právní moci rozsudku nebo v případě vyšší částky soud stanoví placení dluţného výţivného ve splátkách spolu s běţným výţivným. Rozsudek okresního soudu, který ve výroku vyţivovací povinnost stanovuje, nemusí vţdy oprávněnému nebo povinnému vyhovovat. V tomto případě je právem subjektu, který s výrokem nesouhlasí, podat proti tomuto rozsudku odvolání k nadřízenému krajskému soudu. Ten rozsudek buď potvrdí, změní nebo také zruší a věc vrátí zpět soudu okresnímu k dalšímu řízení.
4.3. Soudní poplatky Důleţitou součástí kaţdého návrhu na zahájení řízení je placení soudního poplatku. V případě vyţivovací povinnosti mezi zletilými osobami je také nutné soudní poplatek zaplatit, ale je důleţité zkoumat, mezi jakými subjekty bylo toto řízení zahájeno. V kaţdém případě platí zásada, ţe ţalobce, tedy ten subjekt, který návrh na zahájení řízení k soudu podá, neplatí soudní poplatek (§ 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích v platném znění), ale povinnost přechází na ţalovaného, tedy povinného (§ 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích v platném znění). Stejná situace nastává i v případě podání ţaloby neprovdanou matkou v řízení o příspěvek na výţivu a úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím, která je dle ustanovení § 11 odst. 2 písm. f) zákona o soudních poplatcích v platném znění od placení soudního poplatku z návrhu také osvobozena. Ve výše uvedených případech je základem soudního poplatku podle § 6 odst. 3 zákona o soudních poplatcích v platném znění „pětinásobek ceny ročního plnění“, neboť jde ve většině případů o opětující se peněţní plnění na dobu neurčitou. V daném případě se soudní poplatek stanovuje podle poloţky 5 Sazebníku poplatků. Pokud jde o celkovou částku do 30.000,- Kč včetně, soudní poplatek činí 300,- Kč (písm. a) poloţky 5 Sazebníku
33
poplatků). V případě, ţe je pětinásobek ceny ročního plnění vyšší neţ 30.000,- Kč, je stanoven 1 % z této částky, ovšem nejvýše do částky 10.000,- Kč (písm. b) poloţky 5 Sazebníku poplatků). Pro lepší názornost uvádím příklad: V případě, ţe soud určí měsíční výţivné v částce 1.000,- Kč, soudní poplatek bude činit 600,- Kč. Pětinásobek ročního výţivného je 60.000,- Kč (1.000,- Kč x 60 měsíců), přičemţ 1 % z této částky činí 600,- Kč. Jiná situace nastává v případě návrhu vzájemné vyţivovací povinnosti rodičů a dětí, kdy všechny dotčené subjekty jsou podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích v platném znění plně od placení soudního poplatku osvobozeny.
4.4. Srovnání nápadu podaných žalob Jak jiţ v úvodu své bakalářské práce uvádím, pracuji více neţ 10 let u okresního soudu a zajímalo mě, zda počet ţalob, které u tohoto soudu v určitém období napadly, je srovnatelný s jinými okresními soudy. Poţádala jsem proto patnáct okresních soudů z různých částí naší republiky, v jejichţ obvodu působnosti je přibliţně stejný počet obyvatel, o údaje ke srovnání této skutečnosti. Bohuţel mi informace sdělilo jen pět soudů, jejichţ údaje jsou znázorněny v níţe uvedeném grafu. Mohu konstatovat, ţe nápad ţalob týkající se vyţivovací povinnosti jednotlivých subjektů je od roku 2007 přibliţně stejný.
100
50
0
2006
2007
2008
2009
Břeclav
107
82
74
69
Klatovy
52
55
61
69
Kroměříž
96
98
97
74
Prostějov
125
61
59
63
Znojmo
93
58
72
93
Žaloby ve věcech výživného podané u okresních soudů
Graf č. 1
34
Pouze od Okresního soudu v Břeclavi jsem získala podrobnější informace, proto jsem zpracovala pro lepší názornost graf, z něhoţ je patrné, ţe od roku 1969 měl nápad ţalob na vyţivovací povinnost jednotlivých subjektů stoupající tendenci, a to aţ do roku 2005. V letech následujících dochází opět ke sniţování počtu podaných ţalob.
120 100 80 60 40 20 0 1969 1979 1989 1999 2005 2006 2007 2008 2009 Rodiče a děti
Nerozvedení manželé
Rozvedení manželé
Náklady neprovdané matky
Celkem
Žaloby ve věcech výživného podané u Okresního soudu v Břeclavi
Graf č. 2
V obou případech musím však upozornit, ţe jde o celkové počty ţalob napadených u uvedených soudů, proto jsou čísla pouze orientační, neboť v těchto napadených ţalobách můţe být i například ta, která byla pro místní nepříslušnost postoupena soudu jinému, místně příslušnému. Získané údaje v číslech jsou uvedeny v příloze bakalářské práce. Z údajů v grafu č. 3 vyplývá, ţe počet rozhodnutí u statisticky sledovaných subjektů v uvedených letech spíše narůstal. Bohuţel z dostupné statistiky nevyplývá, v jaké míře u těchto podaných ţalob rozhodoval soud a v kolika případech se účastníci, tedy subjekty jednotlivých vyţivovacích povinnosti, dohodli sami. Údaje jsou uvedeny pouze do roku 2003, poněvadţ Český statistický úřad v letech následujících jiţ tyto záznamy nesledoval. Absentuje zde také druh vyţivovací povinnosti mezi rodiči a zletilými dětmi, jelikoţ tento druh vyţivovací povinnosti není opět ve statistických číslech samostatně uváděn.
35
6500 6000 5500 5000 4500 4000 3500 3000 2500 2000 1500 1000 500 0 1990
1994
Nerozvedení manželé
1996
1998
Rozvedení manželé
2000
2002
Náklady neprovdané matky
2003 Celkem
Rozhodnutí ve věcech výživného v České republice Graf č. 3
5. Kritéria pro určení výše výživného Předmětem vyţivovací povinnosti je plnění výţivného. Jde vlastně o zabezpečení a úhradu osobních potřeb mezi jednotlivými subjekty rodinněprávního vztahu, a to nejenom o zabezpečení výţivy ve vlastním slova smyslu, ale samozřejmě jde také o uspokojení ostatních hmotných a kulturních potřeb oprávněného subjektu, která jsou určena dle stanovených kritérií. Plnění výţivného nelze chápat jen jako poskytování peněţních prostředků v pravidelně se opakujících dávkách, ale můţe spočívat také v poskytování určitých naturálních plnění, ke kterým patří například bydlení, ošacení a podobně.
36
5.1. Obecná kritéria vyživovacích povinností Rozsah vyţivovacích povinností upravují obecná kritéria, která se uplatňují u všech výše popsaných druhů vyţivovací povinnosti. Tyto obecné podmínky se dají rozdělit do dvou skupin, a to na: -
schopnosti, moţnosti a majetkové poměry povinného
-
odůvodněné potřeby oprávněného.
Podle ustanovení § 98 odst. 1 zákona o rodině v platném znění můţe soud přiznat výţivné ode dne zahájení soudního řízení, tzn. ode dne, kdy byl u soudu podán návrh na zahájení řízení. Uvedené ustanovení má však dovětek: „u výţivného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.“ V tomto případě tedy existuje od 1.9.2008 výjimka, kdy soud můţe přiznat výţivné i tři roky zpětně. Tato změna byla provedena zákonem č. 259/2008 Sb., kdy došlo k rozšíření vyţivovací povinnosti na dobu tří let zpětně i pro děti zletilé. Plnění výţivného je moţné i započtením proti pohledávkám, ale je přípustné pouze dohodou (§ 97 odst. 3 zák. o rodině v platném znění) s tím, ţe proti pohledávkám na výţivné, které je poskytováno nezletilým dětem, není takové započtení přípustné. Zákon o rodině obsahuje také ustanovení, které souvisí s promlčením práva na výţivné, kdy podle ustanovení § 98 odst. 1 citovaného zákona se toto právo na výţivné nepromlčuje s tím však, ţe dochází k promlčení jednotlivých splátek. Protoţe zákon o rodině není v tomto směru speciálně upraven, je promlčecí doba podle ustanovení § 101 občanského zákoníku v platném znění obecná, tedy tříletá. Jde ovšem, jak jiţ je výše uvedeno, pouze o vyţivovací povinnosti rodičů vůči dětem. U příspěvku na výţivu a úhradu některých nákladů neprovdané matce počíná běţet tříletá promlčecí lhůta ode dne slehnutí (§ 95 odst. 3 zákona o rodině v platném znění).
5.1.1. Zohledňovaná kritéria na straně povinného Schopnosti povinného jsou vyjadřovány jeho subjektivní stránkou, kdeţto moţnosti povinného jsou charakteru objektivního.
37
Při hodnocení jednotlivých kritérií je nutné brát v úvahu především hodnotu majetku a výdělečné moţnosti povinného. Tento je povinen prokázat všechny své příjmy, kterých v rozhodném období dosáhl. Dále musí umoţnit, aby si soud zjistil všechny skutečnosti potřebné pro rozhodnutí jako např. daňová přiznání s tím, ţe „pro účely řízení o výživném nelze od příjmu odečíst výdaje, vykázané v daňovém přiznání v podstatné části jako investice do soukromého podnikání.“18 Také výpisy z bankovních účtů, výpisy z katastru nemovitostí apod., jsou důleţitými podklady pro určení výše výţivného. Zvláštním druhem příjmu, je pravidelný měsíční příjem z tzv. diet, nebo-li stravného, které slouţí k úhradě zvýšených potřeb pracovníka na pracovních cestách mimo trvalé pracoviště. Toto však dle názoru Krajského soudu v Brně „neodůvodňuje k těmto částkám nepřihlédnout jako k příjmu osoby, jejíž poměry se zjišťují. Na druhé straně je však nutno přihlédnout k tomu, že taková osoba má na rozdíl od jiných běžných zaměstnanců zvýšené výdaje s úhradou svých životních potřeb na pracovních cestách. Proto příjem těchto částek nezlepšuje poměry těchto osob stejně jako u jiných zaměstnanců, ale lze k nim přihlédnout částečně, neboť část z nich je spotřebována na zvýšení nákladů na pracovních cestách.“19 Soudní praxe tedy s tímto stravným počítá jako s příjmem navíc. Je však nutné z celkových diet odečíst spotřebovanou část, ke které soud dospěje tak, ţe povinný sám sdělí sumu, která mu z diet zůstává. Pokud tak neučiní, soud ke všem ostatním příjmům povinného přičte jednu třetinu z celkových vyplacených diet. Tento postup okresních soudů v působnosti Krajského soudu v Brně vychází z dlouhodobé praxe a vysvětluji si ho tak, ţe řidiči, kteří jezdí do zahraničí, mají základní mzdu velmi nízkou, téměř na úrovni mzdy minimální, a proto stravné, které je jim vypláceno za cesty mimo sídlo firmy, by mělo kompenzovat jejich nízkou mzdu. Záleţí jen na nich, zda určené diety spotřebují celé nebo část ušetří. V této souvislosti bylo zjištěno, ţe většině z nich ještě určitá částka zůstane. Právě touto dlouhodobou praxí byla stanovena výše na jednu třetinu. Dále také není moţné nechat bez povšimnutí případný jednorázový nebo dodatečný příjem, který povinný v rozhodném období obdrţel. Je však nutné zohlednit, z jakého důvodu byla tato jednorázová částka plněna. Můţe jít například o příjmy „z titulu restitucí, které je nutno zohlednit pro posouzení schopností a možností povinného podílet se na výživě.“20 18
Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 8 Co 213/92 Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 14 Co 74/2008 20 Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 14 Co 299/2007 19
38
Tedy i k těmto příjmům soud při výpočtu výše výţivného přihlíţí. Na druhou stranu však pokud povinný obdrţí jednorázový příjem jako náhradu za ztíţení společenského uplatnění, toto „nemá vliv na posuzované schopnosti a možnosti povinného z hlediska jeho vyživovací povinnosti, neboť tato částka je odškodněním za utrpěné zdravotní poškození a jako takovou je nutno ji považovat za ryze osobní příjem sloužící k náhradě újmy a nezvyšující životní úroveň ve srovnání s jinými osobami, které na zdraví nebyly poškozeny.“21 Při zjišťování majetkových poměrů povinného se soud zaměřuje především na vlastnictví nemovitostí, motorových vozidel, úspor, ale také na vlastnictví hodnotných uměleckých děl nebo sbírek. Důleţitým kritériem je také způsob bydlení a ţivotní styl povinného, způsob, jakým tráví volný čas, dovolenou apod. Soud je při hodnocení schopností, moţností a majetkových poměrů povinného také povinen „přihlédnout k tomu, zda se ten, kdo je povinen platit výživné, nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání“22 a tím vyššího výdělku nebo majetkového prospěchu, případně zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. V případě, ţe se povinný rodič vzdá bezdůvodně lépe placeného zaměstnání nebo jako podnikatel vykazuje trvale ztrátu, hodnotí soud situaci podle ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině ve znění pozdějších předpisů. Za těchto podmínek stanoví soud výši výţivného s ohledem na odůvodněné potřeby oprávněného subjektu a nepřihlíţí ke skutečnému příjmu subjektu povinného. V této souvislosti mohu uvést konkrétní případ, kdy se rodič, který měl vyţivovací povinnost ke svému dítěti, vzdal dobrovolně dědického podílu, který na něj připadal. Zřejmě to udělal s úmyslem vyhnout se vyţivovací povinnosti. Soud však při stanovení výše výţivného přihlédl i k této moţnosti, kterou měl a určil výţivné ve výši, jako by tento svůj podíl získal. Důleţitým kritériem jsou i náklady povinného spojené s dojíţděním do zaměstnání. Soud tyto náklady bere v úvahu především tehdy, kdyţ za prací dojíţdí i několik desítek kilometrů a tedy nejde o zanedbatelnou částku. V případě, ţe by se takového výhodného zaměstnání vzdal, došlo by buď ke značnému sníţení jeho příjmu nebo by se také mohlo
21 22
Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 14 Co 299/2007 Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 14 Co 240/96
39
stát, ţe by si práci v blízkém okolí nenašel vůbec, coţ by mělo samozřejmě dopad na určení výše vyţivovací povinnosti. K dalším významným kritériím, ke kterým soud při rozhodování o vyţivovací povinnosti a především výši výţivného přihlíţí, jsou i závazky povinného, které má kromě povinnosti k oprávněnému subjektu, tedy především k jiným zákonným vyţivovacím povinnostem nebo zda povinný přispívá i nad rámec běţného výţivného. K jiným závazkům je však přihlíţeno jen výjimečně, coţ záleţí na okolnostech konkrétního případu. Například půjčku na auto je nutné posuzovat odlišně podle konkrétního případu. V případě, ţe si povinný auto pořídí v domnění, ţe toto bude zohledněno při stanovení vyţivovací povinnosti, a s podobnými názory jsem se nejednou
setkala, zřejmě bude zklamán, neboť
předpokládám, ţe soud k půjčce nepřihlédne. Soud při stanovení výţivného k této půjčce přihlédne pouze v případě, pokud bude auto určeno například pro převoz invalidního člena rodiny povinného. Soud rovněţ projednával případ, kdy půjčku na koupi nového auta zohlednil, i kdyţ se jednalo o auto terénní a tedy dost finančně nákladné, a to i na provoz, neboť obstarávalo povinnému stálý přísun pracovních příleţitostí a tím pádem mohl zajistit výţivné oprávněnému subjektu. Nelze také opomenout situaci, kdy ţije povinný s jiným partnerem. V tomto případě je nutné zkoumat i příjem této druhé osoby s ním ţijící. Podmínky bydlení povinného a náklady, které jsou s tímto spojeny, zda se stará o společnou domácnost, případně jaké má další vyţivovací povinnosti, jsou dalším důleţitým kritériem, ke kterému se musí přihlíţet. U podnikatelů je dále nutné vzít v úvahu i náklady, které jsou spojeny s udrţením příjmu, jako je například placení nájmu apod. Významným kritériem pro stanovení vyţivovací povinnosti povinnému je samozřejmě jeho věk a zdravotní stav, který se můţe výrazně promítnout do nákladů s tím spojených jako je například nákup léků, zdravotnických pomůcek apod. Je důleţité vzít také v úvahu subjektivní faktory jako je vzdělání a kvalifikace povinného nebo délka praxe v oboru. Velmi důleţitým objektivním kritériem při stanovení vyţivovací povinnosti, ke kterému musí soud přihlédnout, je situace na trhu práce v konkrétním regionu a s tím samozřejmě souvisí i míra nezaměstnanosti, případně jaké má povinný moţnosti rekvalifikace a náklady s tím spojené. 40
5.1.2. Zohledňovaná kritéria na straně oprávněného Odůvodněné potřeby oprávněného jsou závislé na mnoha především subjektivních, ale také objektivních faktorech, které jsou dány konkrétními podmínkami kaţdého případu, ale obecně lze říct, ţe významnou roli hraje věk a jeho zdravotní stav. U dětí jsou jedním z nejdůleţitějších kritérií finanční nároky na vzdělání. Dalším důleţitým kritériem pro stanovení výše výţivného jsou i zájmy a záliby oprávněného, ať jiţ jde o potřeby v oblasti kulturní, sportovní nebo rekreační, kdy u dětí je nutné vzít v úvahu i mnoţství a hlavně finanční nákladnost mimoškolních aktivit. Samozřejmě, ţe z pohledu kritérií je třeba u oprávněného také přihlíţet k tomu, zda a jaký má příjem. Obě výše uvedené skupiny se prolínají. To znamená, ţe pokud na straně povinného nejsou dány schopnosti a moţnosti poskytovat výţivné oprávněnému, tato vyţivovací povinnost nemůţe být stanovena. Ovšem v případě, ţe na druhé straně existují potřeby oprávněného, a tyto jsou odůvodněné, nárok na výţivné můţe vzniknout.
5.2. Kritéria u jednotlivých druhů vyživovací povinnosti Zákon o rodině přesně určuje, které druhy vyţivovací povinnosti jsou pro dané subjekty prioritní, a to v ustanovení § 91 odst. 3 a § 92 odst. 2 zákona o rodině v platném znění. Není tedy moţné, aby si například manţel nebo rozvedený manţel sám určil, po kom bude výţivné poţadovat, zda po druhém manţelovi nebo po svém potomkovi podle toho, kdo z nich má lepší moţnosti. Výše citovaná ustanovení zákona o rodině jsou směrodatná pro stanovení vyţivovací povinnosti jednoho subjektu vůči jinému. Zákon o rodině výslovně neřeší vzájemný vztah vyţivovací povinnosti mezi rodiči a dětmi a vyţivovací povinnost mezi ostatními příbuznými. Lze však dospět k závěru, ţe vyţivovací povinnost rodičů k dětem předchází vyţivovací povinnosti mezi ostatními příbuznými. Z toho vyplývá, ţe vyţivovací povinnost k dítěti mají v první řadě rodiče a teprve v případě, ţe rodiče nemohou tuto vyţivovací povinnost vůči svým dětem plnit, vznikne dítěti nárok na výţivné vůči prarodičům.
41
Rozsah nároku oprávněného subjektu je u jednotlivých druhů vyţivovací povinnosti stanoven přímo zákonem o rodině, a to v jednotlivých ustanoveních: -
§ 85 odst. 2 uvádí, ţe dítě se má podílet na ţivotní úrovni svých rodičů,
-
§ 87 odst. 1 stanovuje vyţivovací povinnost dětí vůči rodičům tak, ţe tito mají vůči svým potomkům nárok na slušnou výţivu,
-
§ 90 zajišťuje vyţivovací povinnost mezi příbuznými pouze v maximálně nutném rozsahu,
-
§ 91 odst. 2 zakládá vyţivovací povinnost mezi manţely na zásadě jejich stejné ţivotní úrovně,
-
§ 92 odst. 1 řeší vyţivovací povinnost mezi rozvedenými manţely, kdy rozvedený manţel má nárok na přiměřenou výţivu, ovšem pod podmínkou, ţe se tento rozvedený manţel nepodílel na rozvratu, má podle § 93 odst. 1 nárok na stejnou ţivotní úroveň, ovšem nejdéle na dobu tří let (§ 93 odst. 3),
-
§ 95 odst. 1 zajišťuje příspěvek na výţivu neprovdané matce a přiměřenou úhradu některých nákladů, na které má nárok.
Pokud o výši výţivného rozhoduje soud, přihlíţí k odůvodněným potřebám oprávněného a schopnostem, moţnostem a majetkovým poměrům povinného, které existují v době vyhlášení rozsudku. Výţivným kryjí oprávněné subjekty své pravidelně se opakující potřeby, proto bývá vyţivovací povinnost plněna v pravidelných dávkách, coţ výslovně uvádí ustanovení § 97 odst. 1 zákona o rodině v platném znění. Existují však tři výjimky, kdy se výţivné neposkytuje v pravidelných měsíčních dávkách: -
rozvedenému manţelovi je moţné poskytnout výţivné jednorázově (§ 94 odst. 2 zákona o rodině v platném znění),
-
sloţením peněţní částky z vyţivovací povinnosti rodičů k dětem, které je splatné v budoucnosti (§ 97 odst. 2 zákona o rodně v platném znění) a
-
k zajištění příspěvku na výţivu a úhrady nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím neprovdané matky (§ 95 odst. 2 zákona o rodině v platném znění).
42
5.2.1. Vyživovací povinnost rodičů a dětí Stejně jako je tomu u ostatních druhů vyţivovacích povinností, i o vyţivovací povinnosti rodičů k dětem rozhoduje soud v případě, ţe se tito sami nedohodnou. Rozsah vyţivovací povinnosti rodičů je dán jednak jejich vzájemným poměrem a jednak na základě obecných kritérií, které blíţe specifikuje zákon o rodině. Oba rodiče mají k dítěti vyţivovací povinnost, ovšem ne stejným dílem, ale na základě jejich současných schopností, moţností a majetkových poměrů. Při stanovení vyţivovací povinnosti soud přihlíţí také k tomu, který z rodičů o dítě osobně pečuje a v jaké míře. Ţijí-li rodiče spolu, přihlíţí soud i k péči rodičů o společnou domácnost (§ 85 odst. 3 zákona o rodině v platném znění). Z tohoto ustanovení vyplývá, ţe rodič, který se stará především o malé dítě, věnuje tomuto více osobní péče, a proto vyţivovací povinnost k zajištění potřeb dítěte ve finančních částkách je závislá hlavně na druhém rodiči. S přibývajícím věkem dítěte se sniţuje nutnost osobní péče o něj, a proto na rodiče, který se o tohoto potomka osobně stará, přechází postupně vyţivovací povinnost i ve vyšším finančním plnění. Pokud má rodič vyţivovací povinnost k více dětem, neurčuje soud výţivné pro všechny děti jednou částkou, ale musí určit rozsah vyţivovací povinnosti vůči kaţdému dítěti zvlášť, a to podle odůvodněných potřeb konkrétního dítěte. Samozřejmě je však nutné přihlíţet také k moţnostem a schopnostem rodičů, proto soud při svém rozhodování o výši výţivného hodnotí zejména konkrétní schopnosti, moţnosti a majetkové poměry rodiče, který je povinen takto stanovené výţivné dítěti platit. Dalším důleţitým faktorem, ke kterému je nutné přihlíţet, je zda se rodič nevzdal bezdůvodně výhodnějšího zaměstnání nebo majetkového prospěchu nebo zda nepodstupuje nepřiměřená rizika v rámci svého podnikání (§ 96 odst. 1 zákona o rodině v platném znění). V případě, ţe u rodiče, který má k dítěti vyţivovací povinnost, hrozí, ţe by mohl svým jednáním přijít o majetek, ale v době, kdy soud o této povinnosti rozhoduje, je stále tento majetek k dispozici, můţe soud podle ustanovení § 97 odst. 2 zákona o rodině v platném znění „rozhodnout o povinnosti sloţit peněţní částku na výţivné splatné v budoucnosti. Učiní přitom příslušná opatření zaručující pravidelnou výplatu měsíčních splátek odpovídajících stanovenému výţivnému.“ Mezi příjmy rodiče patří kromě příjmů z pracovního poměru také příjmy z podnikání nebo z pronájmu apod.
43
Při stanovení vyţivovací povinnosti jsou i soukromí podnikatelé povinni prokázat soudu své příjmy. Pokud je tedy rodič osobou samostatně výdělečně činnou, zjišťují se jeho příjmy z daňových přiznání, peněţních deníků, ale také z výpisů z bankovních účtů apod. Pokud nejsou schopni toto soudu prokázat, vychází soud z 12,7násobku částky ţivotního minima, která je potřebná pro zajištění výţivy a ostatních základních osobních potřeb tohoto rodiče. Soud musí při stanovování výše výţivného vzít v úvahu odůvodněné potřeby dítěte, které jsou, zejména u nezletilých dětí, závislé na věku dítěte, ale také na jeho zdravotním stavu, zájmech a především nákladech, které má dítě v souvislosti se školou. Patří sem nejen školné, ale také další náklady spojené s pořizováním studijních materiálů, jako jsou slovníky, učebnice a jiné praktické pomůcky, náklady na exkurze, různé zahraniční pobyty a praxe, případně jiné obdobné školní aktivity. Zejména v období dospívání rostou potřeby dětí závratnou rychlostí. U studentů středních škol a především vysokoškoláků je samozřejmostí, ţe potřebují počítač a přístup k internetu, coţ je v současné době stále častěji podmínkou studia. Samozřejmě je nutné zabezpečit dítě v oblasti stravování, ubytování, ošacení, pokud musí přespávat na kolejích, neboť v mnoha případech nemohou tyto vzhledem ke vzdálenosti školy bydlet doma u rodičů. V případě, ţe do školy dojíţdí, velkou finanční zátěţí pro dítě je rovněţ také jízdné. Tyto potřeby mohu posoudit i já jako matka dvou dětí. Obě navštěvují školy státní, a byť jen jejich základní potřeby bych sama se svým příjmem nemohla financovat. Rodiče se v rámci svých moţností snaţí přispívat dítěti také například zasíláním částek na stavební spoření, ţivotní pojištění apod. Ovšem i kdyţ je tato skutečnost prokázána, dle stanoviska Krajského soudu v Brně, „nelze takto poskytnuté částky odečítat od zákonné vyživovací povinnosti, která zajišťuje hrazení běžných aktuálních potřeb dětí vznikajících při péči, neboť takové částky musejí mít děti k dispozici v aktuálním období v pravidelných příspěvcích.“23 Pokud tedy nemá rodič moţnost přispívat dítěti nad rámec vyţivovací povinnosti, má přednost plnění vyţivovací povinnosti zákonné.
23
Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 14 Co 174/2009
44
Okresní soud řešil také případ, kdy se otec bránil zvýšení výţivného pro svoji dceru, a to zejména z důvodu, ţe neuznával, ţe se tato přihlásila na soukromou vysokou školu a ještě k tomu vzdálenou několik stovek kilometrů od domova. Soud však jeho námitce nevyhověl a výţivné zvýšil s odůvodněním, ţe šlo o vysokou školu se zaměřením, které dcera studovala jiţ na střední škole a v České republice byly pouze dvě vysoké školy tohoto zaměření, obě soukromé, přičemţ u druhé, která byla sice blíţ k jejímu domovu, bylo školné podstatně vyšší neţ na škole, kterou si vybrala. Zajímavá situace můţe nastat v případě, kdy je nutné řešit vyţivovací povinnost k dítěti, jehoţ rodiče mají odlišnou ţivotní úroveň. Vzhledem k tomu, ţe podle zákona se dítě má podílet na stejné ţivotní úrovni, jako jeho rodiče, nastává situace, kdy se toto dítě podílí nejen na vysoké úrovni jednoho rodiče, ale také na nízké ţivotní úrovni rodiče druhého. „To může v praxi činit potíže v tom, že na vysokých dávkách výživného může participovat často i rodič, jehož poměry jsou horší, vede-li s dítětem společnou domácnost. Zčásti tomu lze předejít rozdělením výživného na část, která je určena k okamžité spotřebě a na část určenou ke tvorbě úspor.“24 V dnešní době musí soud při rozhodování o vyţivovací povinnosti rodičů k dítěti vzít v úvahu širší souvislosti mezi vykonávaným povoláním a novým studiem, neboť je trend, kdy si dítě, které nemůţe najít zaměstnání, rozšiřuje své vzdělání na dalších školách, přitom toto jiţ pro jeho pracovní uplatnění není potřeba. Děje se tak především z přesvědčení dítěte, ţe rodič je povinen přispívat mu na výţivu po celou dobu studia. V opačném případě rozsah vyţivovací povinnosti dětí vůči rodičům je dán především kritériem slušné výţivy, tedy „zajistit svým rodičům služnou výživu“25. Znamená to, ţe ve srovnání s vyţivovací povinností rodičů k dětem a vzájemnou vyţivovací povinností mezi manţely, je rozsah výše uvedené povinnosti omezenější, neboť zde se nesrovnává ţivotní úroveň, jako je tomu u dvou výše uvedených vyţivovacích povinností. Základním kritériem pro určení vyţivovací povinnosti je celková konkrétní situace oprávněného rodiče, a to zejména s ohledem na jeho věk a zdravotní stav. Vyţivovací povinnost dítěte vůči rodičům je však postavena nejen na zabezpečení bezprostřední výţivy, ale i 24
Nová, H., Vyţivovací povinnost obávaná a opomíjená. Bulletin advokacie 1-2/2008, článek, 35 s. Hrušáková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 427 s. 25
45
uspokojování ostatních osobních potřeb jako jsou zejména potřeby bydlení nebo zajištění potřeb kulturního charakteru, samozřejmě s ohledem na rozsah schopností a moţností povinných dětí. Jak jiţ výše uvádím, v případě, ţe vznikla vyţivovací povinnost více dětí k rodiči, je rozsah této povinnosti stanoven u kaţdého dítěte zvlášť v poměru jeho schopností, moţností a majetkových poměrů k ostatním dětem. Pokud rodič podá ţalobu jen proti jednomu dítěti, neboť ostatní plní vyţivovací povinnost dobrovolně, stanoví soud vyţivovací povinnost pouze v takovém rozsahu, který odpovídá výše uvedeným kritériím. Při rozhodování o výši výţivného soud v rozsudku uvede výši výţivného vůči tomuto dítěti, proti kterému je nárok uplatněn. Soud však musí řešit otázku vyţivovací povinnosti a její výše s ohledem na všechny povinné (srovnej R 38/1967). Plnění vyţivovací povinnosti osobní péčí o rodiče se zohledňuje v případě, ţe má vyţivovací povinnost více dětí a pouze jedno z nich se stará o tyto své rodiče (srovnej R 72/1953). Můţe však nastat i případ, ţe vyţivovací povinnost bude stanovena jen některým dětem, a to z toho důvodu, ţe například jeden z nich má jiţ více vyţivovacích povinností ke svým dětem nebo svému manţelovi, případně nemá ţádný nebo tak nízký příjem, ţe není moţné z tohoto platit další výţivné.
5.2.2. Vyživovací povinnost mezi manžely Vzájemná vyţivovací povinnost mezi manţely předchází všem ostatním druhům vyţivovací povinnosti a její rozsah je ze všech typů největší. Vychází ze zásady, aby byla hmotná a kulturní úroveň obou manţelů zásadně stejná, coţ neznamená, ţe tato polovina je stanovena na domácnost i kdyţ k péči o společnou domácnost samozřejmě soud musí také přihlíţet. Proto si musíme uvědomit, ţe v této souvislosti k obecným kritériím uvedené vyţivovací povinnosti přichází v úvahu další důleţitá zásada, kterou je stejná ţivotní úroveň obou manţelů. Jestliţe se tato úroveň liší, je povinen manţel (manţelka) s vyšší ţivotní úrovní tuto druhému dorovnat. „Částku při zásadě stejné kulturní a hmotné úrovně obou manželů je nutno rozdělit tak, aby oba manželé měli přibližně stejný příjem, tedy přibližně na jednu polovinu.“26 26
Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 14 Co 18/96
46
Pro lepší objasnění uvádím příklad, kdy příjem manţela činí 100.000,- Kč měsíčně a manţelky jen 60.000,- Kč měsíčně. Manţelovi vzniká vyţivovací povinnost vůči manţelce v takové výši, aby jejich ţivotní úroveň byla stejná, tedy v tomto případě ve výši 20.000,Kč měsíčně. Uvedený příklad je však pouze ilustrativní, neboť musí být přihlíţeno k dalším specifikům, které mohou ovlivnit stanovení výše výţivného. „Je třeba zjišťovat v jednotlivém případě nejen osobní, rodinné a majetkové poměry každého z nich, ale i konkrétní míru potřeb danou povahou práce, způsobem života, zdravotním stavem každého z manželů, popřípadě jinými závažnými okolnostmi.“27 Pokud jeden z manţelů svou vyţivovací povinnost neplní dobrovolně, určí soud na návrh druhého manţela rozsah této vyţivovací povinnosti. Soud musí v jednotlivých případech také zkoumat, jak manţel, který výţivné poţaduje, plní nebo je ochoten plnit povinnosti, které mu z manţelství vyplývají. Na výţivné nemá nárok například manţelka, která opustila manţela a ţije s jiným muţem. Velmi často se setkávám i s názorem povinného, ţe oprávněný nemá nárok na jakoukoliv vyţivovací povinnost. Zejména u manţelů potaţmo bývalých manţelů jde především o přesvědčení muţů, kteří si myslí, ţe pokud manţelka po dobu jejich harmonického manţelství nepracovala, protoţe se starala o domácnost a malé děti a tím pádem nepřinesla do domácnosti ţádné peníze, tak proč by jí měl on teď na něco přispívat. Neuvědomují si však jiţ, ţe to bylo ve většině případů jejich přání, aby se o domácnost manţelka starala s tím, ţe manţel bude zajišťovat rodinu finančně. Jiná situace nastane, pokud manţelka opravdu nepracovala jen proto, ţe se jí nechtělo, případně si nemohla najít práci, která by odpovídala její kvalifikaci nebo představám. V tomto případě se přikláním k názoru muţe, ţe by bylo v rozporu s dobrými mravy manţelku dále podporovat v této její nečinnosti, tedy pokud nemá sama snahu najít si práci, ovšem za předpokladu, ţe tato moţnost na trhu práce je. Toto se však netýká jen ţen, ale i muţů, kterým se nechce pracovat a pak ţádají po svých, především bývalých manţelkách, aby je ţivily.
27
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpj 36/77
47
5.2.3. Vyživovací povinnost rozvedených manželů „Pro stanovení vyživovací povinnosti rozvedených manželů platí jiná hlediska než pro vyživovací povinnost mezi manželi a je podmíněna tím, že bývalý manžel není schopen se sám živit. Rovněž rozsah této povinnosti je nižší, než rozsah vyživovací povinnosti mezi manželi.“28 Tento názor Krajského soudu v Brně si vysvětluji tím, ţe rozvedený manţel nemá nárok za zachování stejné úrovně jako tomu bylo za trvání manţelství. Jedná se pouze o právo na přiměřenou výţivu, coţ je jedním ze základních kritérií, kromě výše obecně uváděných, ke kterým se musí přihlíţet. Kritériem pro stanovení vyţivovací povinnosti a tedy i výše výţivného pro rozvedeného manţela nemusí spočívat jen v neschopnosti rozvedeného manţela ţivit se sám z důvodu zdravotního stavu a pracovní neschopnosti, ale můţe „spočívat i v jiných objektivních okolnostech, jakými je např. péče o invalidní dítě nebo o dítě vyžadující stálou péči.“29 Při stanovení výše výţivného mezi rozvedenými manţely jsem se v praxi setkala s různými názory a postupy. Nejlepším způsobem určení výše výţivného je podle mého názoru rozdělení celkové částky, kterou soud zjistí pro určení výše výţivného, na díly, a to tak, ţe tři díly připadnou na povinného a dále na kaţdou další vyţivovanou osobu díl jeden. Tímto způsobem soud spočítá, jaká částka připadne na jeden díl, coţ je i výše výţivného stanoveného pro oprávněnou osobu. Pro lepší představu uvádím příklad: Celkový měsíční čistý příjem povinného manţela, který soud v rámci dokazování zjistil, činí částku 30.000,- Kč. Dále soud zjistil, ţe tento ţije ve společné domácnosti s novou manţelkou, se kterou má nezaopatřené dítě. Celkový počet dílů je tedy šest, tj. tři díly připadající na povinného a po jednom dílu připadajícím na současnou manţelku, jejich dítě a oprávněnou. Podle tohoto způsobu výpočtu má tedy oprávněná nárok na částku 5.000,- Kč (30000 : 6 = 5000).
28 29
Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 14 Co 206/96 Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 14 Co 206/96
48
5.2.4. Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými Zvláštním druhem vyţivovací povinnosti upraveným zákonem o rodině je vyţivovací povinnost mezi ostatními příbuznými, kdy se nejedná, jak jiţ uvádím v kapitole 2.2., o povinnost v rámci širokých rodinných a příbuzenských vztahů, ale jde výlučně o vyţivovací povinnost mezi příbuznými v přímé řadě. Těmito příbuznými zákon rozumí předky a potomky, ale s výjimkou rodičů a dětí, neboť jejich vzájemná vyţivovací povinnost je konkrétně upravena zákonem o rodině ve výše uvedených ustanoveních. Nutno si však uvědomit, ţe vyţivovací povinnost mezi ostatními příbuznými navazuje přímo na vzájemnou vyţivovací povinnost mezi rodiči a dětmi. Pro uplatnění vyţivovací povinnosti mezi ostatními příbuznými je zákonem o rodině stanoveno několik pravidel a zásad. Základní pravidlo uvádí: „Oprávněnému vznikne ex lege právo na výživné tehdy, jestliže to nutně potřebuje. Základním předpokladem je tedy stav odkázanosti na výživu, tj. neschopnost samostatně se živit.“30 Dále jde o zásadu vzájemnosti, která vyplývá z ustanovení § 88 zákona o rodině v platném znění, na kterou navazuje ještě odstavec 2 téhoţ ustanovení zákona, jenţ upravuje tuto vyţivovací povinnost pouze v případě, pokud nemohou vyţivovací povinnost plnit příbuzní nejbliţší. Další důleţitou zásadou je zásada priority vyţivovací povinnosti potomků, coţ znamená, ţe vyţivovací povinnost mají především potomci oprávněné osoby. Pouze v případě, ţe tuto povinnost nemohou potomci plnit, přechází vyţivovací povinnost na předky. Při posuzování schopností a moţností povinného, případně povinných je nutné vycházet z příjmů, kdy vedle těchto jeho vlastních příjmů by měly být zohledněny také jeho majetkové poměry. Protoţe je vyţivovací povinnost mezi ostatními příbuznými zaloţena na zásadě společné vyţivovací povinnosti, je nutné tyto schopnosti a moţnosti zjišťovat u všech příbuzných ve stejném stupni příbuzenství. V daném vztahu by mohlo jít o případ stanovení vyţivovací povinnosti prarodičů vůči vnukovi. Soud se musí zabývat schopnostmi, moţnostmi a majetkovými poměry všech čtyř prarodičů s tím, ţe kaţdému stanoví vyţivovací povinnost zvlášť. Je také moţné, ţe soud některému z povinných tuto vyţivovací povinnost neuloţí (srovnej R 32/1966). I u tohoto druhu vyţivovací povinnosti
30
Hrušáková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 431 s.
49
platí ustanovení § 96 odst. 2 zákona o rodině v platném znění, coţ znamená, ţe výţivné nelze přiznat pokud by bylo v rozporu s dobrými mravy.
5.2.5. Příspěvek na výživu neprovdané matce Přiměřenost příspěvku na výţivu neprovdané matky závisí na jejích konkrétních potřebách. „Ačkoli zákon hovoří pouze o příspěvku na výživu, a to přiměřeném, přesto by výživné mělo být chápáno v širším slova smyslu, tj. tak, aby mohlo pokrýt všechny odůvodněné potřeby matky v přiměřeném rozsahu.“31 Soud musí brát při stanovení výše příspěvku na výţivu v úvahu příjmy matky v jednotlivých měsících, kdy tento příjem je zpočátku jiný, vyšší, pokud matka pobírá peněţitou pomoc v mateřství na základě předpisů o nemocenském pojištění a naproti tomu později je podstatný rozdíl ve výši příjmu v době, kdy pobírá dávky podle zákona o státní sociální podpoře, tedy zejména rodičovský příspěvek. K důleţité náleţitostí návrhu na zahájení řízení patří i přesné vymezení doby, po kterou matka dítěte příspěvek na úhradu své výţivy poţaduje, a částky, neboť, jak jiţ uvádím v kapitole 4.1., soud je tímto návrhem vázán a nemůţe jej překročit. S ohledem na ustanovení § 97 odst. 1 zákona o rodině ve znění pozdějších předpisů soud stanovuje příspěvek na výţivu v pravidelných opětujících se částkách, a to u částek, které jsou stanoveny do budoucna. V tomto případě soud nepouţije ustanovení § 98 odst. 1 zákona o rodině v platném znění v tom smyslu, ţe matce vzniká nárok na výţivné jen ode dne zahájení soudního řízení. Důleţitou zásadou při stanovování výše příspěvku na úhradu některých nákladů neprovdané matce, je přihlíţení pouze k účelně vynaloţeným nákladům matky. Jak jsem se jiţ výše zmínila, judikatura nepovaţuje za náklady matky náklady spojené s pořízením výbavičky dítěte, kočárku nebo postýlky, neboť se jedná o nároky dítěte. Tento nárok na příspěvek na úhradu výše uvedených nákladů můţe matka uplatnit pouze v případě, pokud se dítě nenarodí ţivé a tudíţ k němu nemůţe nevzniknout vyţivovací povinnost. Oproti příspěvku na výţivu matky se náklady spojené s těhotenstvím a slehnutím určují souhrnnou částkou, která vznikla matce v minulosti.
31
Hrušáková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 448 s.
50
5.2.6. Vyživovací povinnost mezi registrovanými partnery Vyţivovací povinnost mezi partnery vychází v zásadních bodech ze zákona o rodině, které jsou detailně upřesněny zákonem č. 115/2006 Sb. v platném znění, a to konkrétně v ustanovení §§ 10 - 12 citovaného zákona. V důvodové zprávě k § 12 je uvedeno, jakým způsobem je moţné zákon aplikovat: „Stejně jako u jiných druhů vyživovací povinnosti je potřeba stanovit základní hlediska i pro přiznání výživného partnerovi nebo bývalému partnerovi. Navrhuje se přitom vyjít z platné úpravy zákona o rodině,a to i s ohledem na obdobu úpravy vyživovací povinnosti mezi manželi (bývalými manželi) a partnery (bývalými partnery).“32
5.3. Vyživovací povinnost a dobré mravy Jak jsem se jiţ v některých kapitolách zmínila, plnění vyţivovací povinnosti musí být především v souladu s dobrými mravy, coţ výslovně určuje ustanovení § 96 odst. 2 zákona o rodině v platném znění. „Dobré mravy, ač jsou zákonným pojmem, nejsou zákonem definovány. Jejich obsah spočívá v obecně platných normách morálky, u kterých je dán obecný zájem jejich respektování. Posouzení konkrétního obsahu pojmu dobré mravy náleží vždy soudci. Dobré mravy je nutné posuzovat s ohledem na daný čas a místo.“
33
Uvedené ustanovení zákona je tedy nutné uplatnit u všech výše uvedených druhů vyţivovací povinnosti. Jedná se o velmi citlivou záleţitost, kterou musí v rámci rozhodování brát soud v kaţdém případě v úvahu. Určování vyţivovací povinnosti a tedy hlavně konkrétní výše výţivného je úvahová záleţitost a závisí jen na rozhodujícím soudci, jak zváţí při svém rozhodování jednotlivá kritéria, která se dané věci týkají. Typickým příkladem rozporu s dobrými mravy je případ, kdy by rodič, který se o dítě nestaral, vyhýbal se zákonem stanovené vyţivovací povinnosti, ţádal po svém potomkovi, aby mu na výţivu přispíval. Určitě by soud bral tuto skutečnost v úvahu a poţadované
32
Hrušáková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 535 s. 33 Hrušáková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 463 s.
51
výţivné by rodiči nepřiznal. V tomto případě však musí mít všechny uvedené skutečnosti podloţené. Na druhou stranu však není výjimkou, ţe rodiče odmítají plnit svou vyţivovací povinnost vůči dítěti z důvodu, ţe toto se řádně nepřipravuje na své budoucí povolání, jen se vyhýbá svým povinnostem a ve škole jsou s ním problémy. I zde by stanovení vyţivovací povinnosti, případně zvýšení výţivného bylo v rozporu s dobrými mravy. S tímto souvisí i další názor Krajského soudu v Brně, který odůvodňuje jedno ze svých rozhodnutí slovy: „Přiznání zvýšeného výživného za uvedenou dobu nesoustavného a alespoň zčásti řádně neukončeného studia by bylo v rozporu s dobrými mravy.“34 Návrh proto není moţné povaţovat za důvodný, neboť dítě, které řádně nepokračuje ve studiu a nabylo schopnosti samostatně se ţivit, nemůţe po rodiči poţadovat, aby mu přispíval výţivným. Podobnou příčinou můţe být i negativní chování dítěte k rodiči, které s určitou intenzitou projevuje k tomuto neúctu. Ovšem je nutné brát v úvahu, ţe výše uváděné závadné chování můţe být téţ ovlivněno negativním působením druhého rodiče, coţ se stává velmi často. Pokud však dítě neuspěje u zkoušky a je mu povoleno na téţe škole opakování ročníku, pak jde stále o soustavnou přípravu na budoucí povolání, kdy dítě není schopno se samo ţivit. Neúspěch dítěte z jednoho předmětu nelze hodnotit tak, ţe by měla vyţivovací povinnost zaniknout obzvlášť, pokud je jeho prospěch z ostatních předmětů nadprůměrný. V případě, ţe má dítě příjmy z občasných brigád, nemá toto také na trvání ani výši vyţivovací povinnosti ţádný vliv. U obou případů vidíme, ţe soud musí skutečně posuzovat kaţdý z nich samostatně a nelze je hodnotit paušálně. Občas se mi stává, ţe především nárok dětí vůči rodičům, který v ţalobě odůvodňují, je pro mě nepochopitelný a sama cítím, ţe takové vyhovění by bylo v rozporu s dobrými mravy. Děti, které dospěly do zletilosti a ţádají po rodiči, se kterým neţijí ve společné domácnosti, aby jim přispíval na drahé značkové oblečení nebo záliby, které si nemůţe ve většině případů dovolit ani výdělečně činný jedinec, by si měly samy uvědomit hodnotu peněz, jinak budou mít v dalším ţivotě velké problémy s uspokojováním svých potřeb a není vhodné je v těchto velkých nárocích podporovat.
34
Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 14 Co 191/94
52
Jsou však i případy, kdy naopak rodič absolutně neuznává, ţe jeho dítě potřebuje finanční podporu pro to, aby mohlo slušně ţít a také, aby se mohlo řádně připravit na své budoucí povolání. Vţdyť i tento rodič se můţe dostat do situace, kdy nebude moci finančně zabezpečit své základní potřeby a pak můţe ţádat po dítěti, aby jej podporovalo. V poslední době není výjimkou, ţe povinné subjekty nejsou v pracovním poměru, ale v evidenci úřadu práce, přesto pracují nelegálně, a to buď u nějaké tuzemské firmy, v příhraničních oblastech jde také o práci v zahraničí. Vzpomínám si na případ, kdy rozvedená manţelka poţadovala po svém bývalém manţelovi výţivné, ale z předloţených oficiálních podkladů, které měl soud k dispozici, vyplynulo, ţe manţelka je na tom finančně lépe, neţ její bývalý manţel, přitom tato byla přesvědčena, ţe manţel pracuje u zahraniční firmy a z jeho příjmů, kterých u této firmy dosahuje, by jí byl schopen na výţivu přispívat. Bohuţel nebyla schopna toto soudu doloţit. Pokud povinný ukončí bezdůvodně pracovní poměr u zaměstnavatele a tím se dobrovolně vzdá pravidelného měsíčního příjmu, pohlíţí na tuto skutečnost soud jako na případ, který je v rozporu s dobrými mravy a určí vyţivovací povinnost podle výše příjmu, jakého dosahoval u tohoto zaměstnavatele bez ohledu na současný stav. V praxi jsem však zaznamenala i případ, který se týkal konkrétně vzájemné vyţivovací povinnosti manţelů, kdy soud nepřiznal manţelce výţivné i kdyţ manţel rozvázal pracovní poměr, neboť začal podnikat. Podnikání mu však nešlo a byl nucen toto ukončit, neboť náklady na zahájení podnikání byly značné, ale nedosahoval takových příjmů, aby tyto mohl splácet. Ovšem i za takto nepříznivého stavu splácel hypotéku na dům, ve kterém s manţelkou bydlel a pokud by tuto nesplácel, přišli by o střechu nad hlavou. Na placení výţivného má velký dopad současná hospodářská krize. Přibývají ţaloby na sníţení nebo dokonce zrušení vyţivovací povinnosti, neboť povinné subjekty se brání především tím, ţe nemají prostředky na placení výţivného, protoţe se kvůli krizi jejich finanční situace podstatně zhoršila. Podle mne ovšem tito nemají šanci, protoţe na druhé straně se ozývají oprávnění, neboť jsou zde jejich odůvodněné potřeby a ze stejného důvodu se sníţila i jejich ţivotní úroveň. V tomto případě tedy můţe být důvodem sníţení nebo zrušení vyţivovací povinnosti snad jen to, ţe povinný přijde bez vlastního zavinění o práci nebo o část příjmu.
53
5.4. Úvahy de lege ferenda Po celou dobu platnosti stávajícího zákona o rodině nedospěla soudní praxe k vyřešení této rodinněprávní oblasti. Jedním z nejoţehavějších témat současnosti se proto stává otázka vymezení rozsahu vyţivovací povinnosti rodičů k dětem, coţ způsobuje především nejednotnost rozhodování příslušných soudů, neboť u nás neexistují ţádné pomocné materiály, které by tuto záleţitost usměrňovaly. Ovšem je také nutné brát v úvahu zjištění a zhodnocení moţností, schopností a majetkových poměrů povinných subjektů, coţ bývá velmi problematické. Vzhledem k osobnímu charakteru vyţivovací povinnosti musí být posuzovány poměry kaţdého subjektu, kterého se to týká, samostatně a především ve vztahu vyţivovací povinnosti rodičů k dětem, u kaţdého rodiče zvlášť. Určitý řád ve stanovování vyţivovací povinnosti a tedy hlavně výše výţivného by mohla vnést doporučující pravidla ve formě tabulky, která by měla zohlednit příjmy rodiče a věk dítěte, k jejichţ vzniku dala podnět současná ministryně spravedlnosti JUDr. Daniela Kovářová. Na základě vlastních negativních zkušeností s problematikou určování výše výţivného, „zařadila vytvoření návrhu doporučujících pravidel mezi jednu ze svých priorit“35. Nejvyšší soud ČR na její ţádost však nevydal stanovisko, neboť nejde o otázku právní, ale skutkovou, coţ není v kompetenci uvedeného soudu. Dále se k této záleţitosti vyjádřil ČTK mluvčí soudu Petr Knötig: „Nejvyšší soud nechce řešit nejednotný postup české justice při rozhodování o výši výživného na dítě zvláštním sjednocujícím stanoviskem. Jde prý o příliš složitou a proměnlivou problematiku.“36 Po těchto závěrech iniciovala vznik speciální pracovní skupiny, jejímţ úkolem je vyřešit problematiku určení výše tohoto výţivného, ale pouze ve vztahu rodičů k dětem. Vznik uvedené pracovní skupiny uvedla slovy: „Od této pracovní skupiny očekávám, že nalezne řešení, jak sjednotit a upravit určování výživného tak, aby pomohlo těm, kdo jsou ochotni se dohodnout.“37 Domnívám se, ţe by soudci přivítali jakékoliv návody, pomůcky nebo metodické pokyny, které by usnadnily jejich rozhodování v tak citlivé oblasti. Můj názor je ovšem takový, ţe 35
http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?o=23&j=33&k=5224&d=310739 Výţivné – Určování výše výţivného by mohlo mít nová pravidla. 36 http://ceskenoviny.cz/tema/zpravy/ns-odmitl-jednotny-postup-pri-urcovani-vyzivneho 37 http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?o=23&j=33&k=5224&d=310739 Výţivné - Určování výše výţivného by mohlo mít nová pravidla.
54
veškerý pomocný materiál můţe být pouze orientační, neboť z praxe sama vidím, a některé případy jsem uvedla na příkladech, které jsem v rámci svého pracovního zařazení zaznamenala, ţe se musí kaţdý případ posuzovat individuálně a nelze obecně stanovit minimální nebo maximální výši výţivného, o coţ se snaţí některé politické strany.
55
Závěr Hlavním cílem bakalářské práce bylo získat přehled u jednotlivých druhů vyţivovací povinnosti a tyto analyzovat. Při zpracování bakalářské práce jsem si uvědomila, jak je náročné vniknout do hloubky uvedeného problému, neboť neexistuje v praxi ţádné směrodatné stanovisko, které by sjednotilo tuto citlivou a „těţce úvahovou“ otázku, se kterou se dnes a denně, i kdyţ si to třeba neuvědomujeme, setkává kaţdý z nás. Musím ovšem zdůraznit, ţe ţádná tabulka nemůţe nahradit rozhodnutí soudce, pokud se jedná o záleţitost skutkovou, kdy je pouze na rozhodujícím soudci, aby správně posoudil všechna specifika a zváţil konkrétní okolnosti případu a teprve poté určil příslušnou výši výţivného. V této souvislosti jsem se však setkala i s názorem, ţe by výše zmiňované tabulky spíše soudcům ztěţovaly práci. Je totiţ pravděpodobné, ţe pokud povinný, ale i oprávněný subjekt zjistí, ţe v tabulce je rozdíl ve výši výţivného např. o 200,- Kč měsíčně, můţe toto přinést novou vlnu ţalob na zvýšení, příp. sníţení výţivného. V bakalářské práci jsem uvedla několik případů, u jejichţ projednávání jsem byla osobně a některé z nich ve mně zanechaly zvláštní pocit, který nedokáţi popsat. S naprostou jistotou však musím konstatovat, ţe bych se nechtěla dostat sama do podobné situace a uţ vůbec ne, aby moje děti musely touto nepříjemnou záleţitostí procházet. Základem většiny uváděných příkladů jsou spory, které řešil okresní soud, u něhoţ jsem zaměstnána a dále rozhodnutí nadřízeného krajského soudu, ze kterých vychází okresní soudy v jeho působnosti a tedy i soud, který mi dal moţnost s nimi se blíţe seznámit, abych mohla zpracovat tuto práci.
56
Seznam použité literatury 1. HATÁK, Václav, HANÁKOVÁ, Věra. Domácí právník. První pomoc v oblasti práva. Vydal MAYDAY publishing, Pardubice, 2008. ISBN 978-80-86986-34-0. 2. HOLUB, Milan, NOVÁ, Hana, HYKLOVÁ, Jana. Zákon o rodině. Komentář a předpisy související. 7. aktualizované a doplněné vydání podle stavu k 1.3.2005. Linde Praha, a.s. 2005, 594. publikace. 3. HRUŠÁKOVÁ,
Milana,
KRÁLÍČKOVÁ
Zdeňka.
České
rodinné
právo.
Masarykova univerzita Brno, 1998, ISBN 80-210-1809-7. Doplněk Brno, 1998, ISBN 80-7239-003-1. 4. HRUŠÁKOVÁ, Milana a kolektiv. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400061-4. 5. NOVÁ, Hana. Vyživovací povinnost obávaná a opomíjená. Bulletin advokacie 12/2008. 6. VESELÁ, Renata a kolektiv. Rodina a rodinné právo historie, současnost a perspektivy. Praha: EUROLEX BOHEMIA s.r.o., 2003. ISBN 80-86432-48-3.
Seznam použitých právních norem 1. Zákon č. 94/1963 Sb. o rodině ve znění novel 2. Zákon č. 115/2006 Sb. o registrovaném partnerství v platném znění 3. Zákon č. 265/1949 Sb. o právu rodinném 4. Zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník v platném znění 5. Zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád v platném znění 6. Zákon č. 549/1991 o soudních poplatcích v platném znění
57
Internetové zdroje 1. http://portal.justice.cz 2. http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/statisticke_rocenky_ceske_republiky
Ostatní zdroje 1. Systém ASPI, Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010 2. Statistická
ročenka
České
republiky
1998,
Scientia,
s.r.o.
Praha
ISBN 80-7183-145-X 3. e-mailové odpovědi na dotazy okresních soudů uvedené v tabulkách a grafech
58
1998
Přílohy Příloha č. 1 Ţaloby ve věcech výţivného podané u okresních soudů (ke grafu č. 1) Břeclav Rodiče a děti Nerozvedení manželé Rozvedení manželé Náklady neprovdané matky Celkem Klatovy Rodiče a děti Nerozvedení manželé Rozvedení manželé Náklady neprovdané matky Celkem Kroměříž Rodiče a děti Nerozvedení manželé Rozvedení manželé Náklady neprovdané matky Celkem Prostějov Rodiče a děti Nerozvedení manželé Rozvedení manželé Náklady neprovdané matky Celkem Znojmo Rodiče a děti Ostatní Celkem
2006
2007
2008
2009
72 18 13 4 107
60 14 7 1 82
57 12 2 3 74
45 14 3 7 69
41 5 6 0 52
37 11 6 1 55
47 9 3 2 61
56 9 4 0 69
61 15 10 10 96
54 19 20 5 98
62 12 19 4 97
49 13 8 4 74
47 50 25 3 125
36 14 6 5 61
43 11 2 3 59
42 14 2 5 63
37 56 93
33 25 58
36 36 72
64 29 93
Příloha č. 2 Ţaloby ve věcech výţivného podané u Okresního soudu v Břeclavi (ke grafu č. 2) Rodiče a děti Nerozvedení manželé Rozvedení manželé Náklady neprovdané matky Celkem
1969 1979 1989 1999 2005 2006 2007 2008 2009 11 27 30 40 70 72 60 57 45 26 23 21 23 24 18 14 12 14 12 15 19 8 7 13 7 2 3 3 3 3 3 14 4 1 3 7 52 68 73 74 115 107 82 74 69
59
Příloha č. 3 Rozhodnutí ve věcech výţivného v České republice (ke grafu č. 3) Nerozvedení manželé Rozvedení manželé Náklady neprovdané matky Celkem
1990 1994 1996 1998 2000 2002 2003 3445 3241 3492 3173 4133 3911 3773 1565 1128 1218 1128 1197 1137 1109 619 617 648 783 1231 1339 1423 5629 4986 5358 5084 6561 6387 6305
60
