Vyhodnocení významu lokalit z hlediska výskytu plžů (Gastropoda) Diplomová práce

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Vyhodnocení významu lokalit z hlediska výskytu plžů (Gastropoda) Diplomová práce

Vedoucí práce: Dr. Ing. Pavla Šťastná

Vypracovala: Bc. Jana Gregorová

Brno 2012

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Vyhodnocení významu lokalit z hlediska výskytu plžů (Gastropoda) vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucí diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne………………………………… podpis diplomanta …………………

Touto cestou bych ráda poděkovala především Dr. Ing. Pavle Šťastné za cenné rady a vedení diplomové práce. Dále kolegyni Bc. Markétě Fílové za připomínky ohledně kompletace fytocenologických snímků a také svému příteli za trpělivou výpomoc při sběru plžů.

ABSTRAKT Cílem diplomové práce bylo vyhodnotit význam lokalit přírodního parku Bobrava z hlediska výskytu plžů (Gastropoda). Na vybraném území byly vyznačeny tři plochy, na kterých probíhal sběr plžů a následné zjištění druhového a početního zastoupení. První plocha se nacházela uprostřed louky, druhá v lužním lese a třetí na rozhraní těchto stanovišť. Sběr plžů v lužním lese byl proveden dne 23. 4. 2011, sběr na luční části a v ekotonu proběhl dne 26. 4. 2011. Na každém stanovišti byly vyhodnoceny fytocenologické snímky, aby bylo možné pozorovat vazbu určitých druhů plžů na konkrétní vegetaci. Výsledky rozdílných stanovišť byly porovnávány mezi sebou a také proběhlo srovnání s výsledky mé bakalářské práce. Dále byly vypočítány některé kvalitativní a kvantitativní vlastnosti biocenóz. Lokalita byla celkově vyhodnocena jako bohatá na výskyt plžů, neboť se nalezlo dohromady na všech zkoumaných plochách 1255 jedinců. Co se týká druhového zastoupení, lokalita už tolik významná není. Bylo určeno 12 druhů plžů. Nejchudším stanovištěm na výskyt plžů je louka, kde bylo nalezeno 52 jedinců, nejbohatší byla lesní plocha, kde bylo spočteno 694 jedinců. Na rozhraní louky a lesa bylo nalezeno 509 plžů. Druhová podobnost biocenóz lesa a louky je nízká a to 16,67 %. Podobnost mezi loukou a ekotonem je 40 %, druhová podobnost lesa a ekotonu je 63,64 %. Nejhojnějším druhem v luční části byla páskovka žíhaná Cepaea vindobonensis (Férussac, 1821), v lužním lese jantarka obecná Succinea putris (Linnaeus, 1758) a v ekotonu keřovka plavá Fruticicola fruticum (O. F. Müller, 1774).

KLÍČOVÁ SLOVA Gastropoda, přírodní park Bobrava, synekologické charakteristiky

ABSTRACT The primary objective of this thesis is to evaluate the distribution of gastropods within the natural park Bobrava. The researched area was sectioned into three sites in order to collect gastropods samples, conduct the taxonomic analysis and examine the quantitative distribution of the species. One research plot was situated in the centre of a meadow, the second plot was located in a riparian forest, and the third one was established in the transitional area of the first and the second plot. The collection of gastropods in the forest plot was conducted on April 23, 2011; and in the meadow plot on April 26, 2011. Data from each plot were evaluated in terms of phytocoenological analysis in order to investigate the relation between specific species and surrounding vegetation. Results of the analysis, of data gathered from the separated plots, were mutually compared. The data were confronted with the results of my bachelor thesis. Quantitative and qualitative characteristics of the biocoenosis were also investigated. The explored area is rich in gastropods, as 1255 individuals were collected within the researched plots. In term of the taxonomic distribution, however, the area is not of such a significant importance. 12 gastropod species were determined within the collected samples. The lowest number of gastropods was collected in the meadow plot, with 52 individuals in total. The richest area on gastropods was the forest plot, with 694 individuals in total. 509 gastropods were collected in the transitional area. Species diversity of the forest biocenosis and the meadow biocenosis is hight the level of their similarity is 16, 67%. Similarity of the meadow biocenosis and the ecotone is 40%, and the similarity of the forest biocenosis and the ecotone is 63, 64%. The most abundant species are the Cepaea vindobonensis (Férussac, 1821) in the meadow; Succinea putris (Linnaeus, 1758) in the forest; and the Fruticicola fruticum (O. F. Müller, 1774) in the ecotone.

KEY WORDS Gastropoda, natural park Bobrava, synecological characteristics

OBSAH 1 ÚVOD ............................................................................................................................ 9 2 CÍL PRÁCE ................................................................................................................. 10 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED ............................................................................................. 11 3.1 Charakteristika zvolené lokality............................................................................ 11 3.1.1 Poloha lokality ................................................................................................ 11 3.1.2 Charakteristika přírodního parku Bobrava ..................................................... 11 3.2 Měkkýši a jejich význam ...................................................................................... 13 3.2.1 Obecná charakteristika měkkýšů .................................................................... 13 3.2.2 Význam měkkýšů ........................................................................................... 15 3.3 Charakteristika plžů .............................................................................................. 16 3.3.1 Anatomie a morfologie těla plžů .................................................................... 16 3.3.2 Stavba ulity plžů ............................................................................................. 19 3.3.3 Biologie a ekologie suchozemských plžů ....................................................... 20 3.4 Měkkýši na území České republiky ...................................................................... 21 3.4.1 Společenstva měkkýšů České republiky ........................................................ 21 3.5 Charakteristika nalezených druhů plžů ................................................................. 24 3.5.1 Páskovka žíhaná Cepaea vindobonensis (Férussac, 1821) ............................. 24 3.5.2 Páskovka keřová Cepaea hortensis (O. F. Müller, 1774) .............................. 25 3.5.3 Hlemýžď zahradní Helix pomatia (Linnaeus, 1758) ...................................... 25 3.5.4 Plamatka lesní Arianta arbustorum (Linnaeus, 1758) ................................... 26 3.5.5 Keřovka plavá Fruticicola fruticum (O. F. Müller, 1774) ............................. 27 3.5.6 Vlahovka narudlá Monachoides incarnatus (O. F. Müller, 1774) ................. 28 3.5.7 Srstnatka chlupatá Trichia hispida (Linnaeus, 1758) ..................................... 29 3.5.8 Suchomilka obecná Xerolenta obvia (Menke, 1828) ..................................... 30 3.5.9 Vřetenatka obecná Balea biplicata (Montagu, 1803)..................................... 30 3.5.10 Jantarka obecná Succinea putris (Linnaeus, 1758) ...................................... 31 3.5.11 Oblovka lesklá Cochlicopa lubrica (O. F. Müller, 1774) ............................ 32 3.5.12 Plzák žlutopruhý Arion fasciatus (Nilsson, 1823) ........................................ 33 4 METODIKA PRÁCE .................................................................................................. 34 4.1 Vymezení lokality ................................................................................................. 34 4.2 Sběr a identifikace plžů ......................................................................................... 34 5 VÝSLEDKY ................................................................................................................ 36 5.1 Druhové a početní zastoupení plžů vymezených stanovišť .................................. 36

5.1.1 Stanoviště louka.............................................................................................. 36 5.1.2 Stanoviště les .................................................................................................. 36 5.1.3 Stanoviště ekoton............................................................................................ 37 5.1.4 Shrnutí výsledků druhového a početního zastoupení plžů ............................. 38 5.2 Výpočty kvalitativních a kvantitativních vlastností biocenóz .............................. 39 5.2.1 Výpočet dominance ........................................................................................ 39 5.2.2 Diverzita a ekvitabilita ................................................................................... 44 5.2.3 Druhová podobnost ........................................................................................ 45 5.2.4 Analýza rostlinných společenstev .................................................................. 46 6 DISKUZE .................................................................................................................... 53 6.1 Metodika sběru plžů .............................................................................................. 53 6.2 Zhotovení fytocenologického snímku ................................................................... 53 6.3 Srovnání výsledků bakalářské a diplomové práce ................................................ 54 6.4 Závislost výskytu plžů na vegetaci a celkové zhodnocení lokalit......................... 55 6.4.1 Stanoviště louka.............................................................................................. 55 6.4.2 Stanoviště les .................................................................................................. 56 6.4.3 Stanoviště ekoton............................................................................................ 56 6.4.4 Působení člověka na lokalitu .......................................................................... 57 6.5 Poznatky o páskovce keřové formy fuscolabiata (Cepaea hortensis fuscolabiata O. F. Müller, 1774) .......................................................................................................... 57 6.6 Ochrana ................................................................................................................. 57 7 ZÁVĚR ........................................................................................................................ 58 8 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ............................................................................. 60 8.1 Literatura ............................................................................................................... 60 8.2 Internetové odkazy ................................................................................................ 62 9 PŘÍLOHA .................................................................................................................... 64 9.1 Znázornění lokality na mapě ................................................................................. 64 9.2 Fotografie jednotlivých stanovišť ......................................................................... 65 9.2.1 Stanoviště louka.............................................................................................. 65 9.2.2 Stanoviště les .................................................................................................. 66 9.2.3 Stanoviště ekoton............................................................................................ 68 9.3 Fotografie nalezených druhů plžů ......................................................................... 70

1 ÚVOD Výskyt měkkýšů je významně ovlivňován působením člověka. Kácení lesů, zemědělská orba, zvyšující se počet pastvin a rozrůstající se velikost zastavěných ploch ubírá velké množství přirozených stanovišť měkkýšů. Mnoho druhů je v ohrožení a některé druhy již vymřely. Pro velké množství druhů má však vliv člověka i pozitivní význam, neboť obhospodařováním krajiny se vytvořila spousta druhotných stanovišť, jako jsou zahrady, parky, sídlištní zeleň, příkopy, rumiště a další. Některé synantropní druhy se však přemnožují, a mohou tak působit škody na pěstovaných i uskladněných plodinách. Jiné druhy plžů mohou být navíc mezihostiteli cizopasníků, zejména plicnivek a motolic. Jsou však i měkkýši, kteří člověku přináší užitek. Slouží především ke kulinářským účelům, jejich schránky jsou využívány v průmyslu a zkameněliny ulit a lastur napomáhají v pátrání po historickém vývoji evoluce. Měkkýši jsou potravou pro velké množství živočichů, především ptáky, čímž se stávají důležitou součástí potravních řetězců. Některé druhy měkkýšů navíc fungují

jako

bioindikátory

a

podílejí

se

na

procesu

samočištění

vod

(Laštůvka et al., 2001). V přírodním parku Bobrava je původní příroda relativně zachována. Díky snaze chránit krajinný ráz, je zde regulováno zemědělství, těžba dřeva a další působení člověka, díky čemuž se na tomto území rozprostírají nepříliš narušené lužní, dubové i bukové lesy a rozlehlé louky. K výzkumu jsem v přírodním parku zvolila údolí říčky Bobravy, které je charakteristickým prvkem této krajiny a zajišťuje, především vlhkomilným druhům plžů, ideální podmínky pro jejich existenci. Plži, a měkkýši obecně, mají v přírodě podstatný význam. Bohužel patří mezi poněkud opomíjenou skupinu živočichů. Široká veřejnost má s plži spíše negativní zkušenosti, jakožto se škůdci úrody, a považuje tyto živočichy za odpudivé. Přitom i mezi českými plži objevíme poměrně atraktivní a zajímavé druhy. Velmi líbivé jsou například páskovky (Cepaea sp.) nebo vzácná modranka karpatská Bielzia coerulans (M. Bielz, 1851).

9

2 CÍL PRÁCE Cílem diplomové práce bylo vyhodnocení významu lokalit v přírodním parku Bobrava z hlediska výskytu plžů (Gastropoda). Bylo zapotřebí provést sběr plžů v terénu a zjistit druhové a početní zastoupení jednotlivých druhů plžů. Diplomová práce byla psána v návaznosti na mou bakalářskou práci, přičemž byly srovnány výsledky obou výzkumů. Snahou bylo prohloubit metodiku práce a zaměřit se na odlišná stanoviště, kde byly zkoumány rozdíly ve výskytu druhů plžů. Cílem bylo také vyhodnotit fytocenologické snímky všech studovaných ploch na lokalitě, aby mohly být pozorovány vazby určitých druhů plžů na vegetační pokryv. K vyhodnocení významnosti druhového a početního zastoupení plžů byly provedeny některé kvalitativní a kvantitativní vlastnosti biocenóz.

10

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Charakteristika zvolené lokality 3.1.1 Poloha lokality Vybraná lokalita náleží do okresu Brno-venkov a nalézá se mezi obcemi Střelice a Radostice, v přírodním parku Bobrava. Vlastní plochy výzkumu jsem zvolila ve středu louky, v lužním lese a na rozhraní těchto stanovišť. Území zkoumaných ploch spadá do katastrálního území Střelice u Brna a pozemek, na kterém se všechny tři zkoumané plochy vyskytují, vlastní parcelní číslo 6310. Lokalita je dobře dostupná z obce Radostice, nachází se v blízkosti turistické trasy, cca 320 m za Radostickým mlýnem (Český úřad zeměměřický a katastrální, 2012). 3.1.2 Charakteristika přírodního parku Bobrava 3.1.2.1 Základní údaje Přírodní park Bobrava byl vyhlášen roku 1981 a jeho hodnota spočívá především ve stávající struktuře zalesněného území a charakteru údolí říčky Bobravy. Vyskytují se zde zachovalé lesní porosty a lokality s bohatými populacemi chráněných a ohrožených druhů rostlin i živočichů. Celková rozloha parku činí cca 3100 ha (Martiško, 1997). Průměrná nadmořská výška je přibližně 400 m. Přírodní park zasahuje do katastrálního území obcí Střelice, Popůvky, Troubsko, Omice, Tetčice, Neslovice, Hlína, Silůvky, Prštice, Radostice a Ořechov (The Bobrava Team, 2006). 3.1.2.2 Přírodní charakteristiky Přírodní park Bobrava náleží do Brněnského biogeografického regionu a hercynské podprovincie. Území sousedí s podprovincií panonskou, což umožňuje pronikání teplomilné fauny a flóry do tohoto parku. Přírodní park je tvořen územím střední částí Bobravské vrchoviny, údolím toku říčky Bobravy a přilehlými lesními komplexy, především Bučína, který se k údolí přimyká od jihu. Nejnižším bodem území je dno údolí u Anenského mlýna (250 m n. m.) a nejvyšší vrcholy zalesněných oblastí sahají do výšky 450 m n. m. (Martiško, 1997). Geologické podloží je tvořeno brněnským masívem (Mackovčin et al., 2007). Základ masívu je tvořen převážně granitoidy assyntskými (žuly, granodiority), méně kvartéry (hlíny, spraše, písky, štěrky) a výjimečně ultrabazity v moldanubiku

11

a proterozoiku nebo diority a gabry. Půdní typy zde zastupují kambizemě a hnědozemě (Cenia, 2012). Nacházejí se zde především půdy hlinité (The Bobrava Team, 2006). Klimaticky náleží přírodní park Bobrava do teplé oblasti s mírnými zimami a menšími srážkami (Martiško, 1997). 3.1.2.3 Vegetace Z fytogeografického hlediska náleží území přírodního parku do Znojemsko-brněnské pahorkatiny. Místní vegetace je tvořena hlavně lesními společenstvy s druhově bohatými bylinnými podrosty, kde nalezneme celou řadu chráněných a ohrožených druhů rostlin. V lesních společenstvech převažují dubohabrové háje svazu Melampyro nemorosi-Carpinetum, na jižnějších místech teplomilné doubravy svazu Quercetalia pubescenti-Petraea. Masív Bučína je bohatý na výskyt květnatých bučin svazu MelicoFagetum, které se rozprostírají ve stinných údolích, žlebech a na severně exponovaných svazích. Mezi dřevinami se nacházejí také vzácnější druhy jako je jilm horský (Ulmus glabra Huds.), jeřáb břek Sorbus torminalis (L.) Crantz či dřín obecný (Cornus mas L.). Je zde zaznamenán také výskyt vzácných druhů rostlin, jako je například hlístník hnízdák Neottia nidus-avis (L.) Rich. nebo střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus L.) (Martiško, 1997). V lesích se setkáme s prvosenkou jarní (Primula veris L.), lýkovcem jedovatým (Daphne mezereum L.) nebo lilií zlatohlavou (Lilium martagon L.). Na výslunných plochách se nachází například koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis Wender.), kakost krvavý (Geranium sanguineum L.), hořec křížatý (Gentiana cruciata L.) a celá řada dalších druhů (Martiško, 1997). Údolí Bobravy je tvořeno mozaikou mezofilních luk s výskytem úpolínu evropského (Trollius altissimus Crantz) nebo některých druhů ostřic (Carex sp.) (Martiško, 1997). 3.1.2.4 Fauna Mokřady na území přírodního parku poskytují vhodné podmínky pro existenci řady druhů obojživelníků. Nejhojněji se zde vyskytuje ropucha obecná Bufo bufo (Linnaeus, 1758), vzácněji i rosnička zelená Hyla arborea (Linnaeus, 1758) nebo čolek velký Triturus cristatus (Laurenti, 1768). Mezi zástupci plazů zde nalezneme užovku obojkovou Natrix natrix (Linnaeus, 1758) či ještěrku obecnou (Lacerta agilis Linnaeus, 1758) (Martiško, 1997).

12

Lokalita je zvláště bohatá na početní i druhové zastoupení ptáků. Potkáme zde například slípku zelenonohou Gallinula chloropus (Linnaeus, 1758), chřástala vodního (Rallus aquaticus Linnaeus, 1758) nebo rákosníka obecného Acrocephalus scirpaceus (Hermann, 1804). V lesních porostech pravidelně hnízdí dravci, například krahujec obecný Accipiter nisus (Linnaeus, 1758) a včelojed lesní Pernis apivorus (Linnaeus, 1758). Setkat se můžeme také s čápem černým Ciconia nigra (Linnaeus, 1758), kalousem ušatým Asio otus (Linnaeus, 1758), slukou lesní (Scolopax rusticola Linnaeus, 1758) či žlunou zelenou Picus viridis (Linnaeus, 1758) (Martiško, 1997). Mezi zástupce hmyzu lze zařadit například drvodělku fialovou Xylocopa violacea (Linnaeus, 1758), kudlanku nábožnou Mantis religiosa (Linnaeus, 1758), roháče obecného Lucanus cervus (Linnaeus, 1758), jasoně dymnivkového Parnassius mnemosyne

(Linnaeus,

1758)

nebo

batolce

červeného

Apatura

ilia

(Denis & Schiffermüller, 1775) (The Bobrava Team, 2006). Dalšími, zde žijícími živočichy, jsou například drobní savci, jako rejsek malý (Sorex minutus Linnaeus, 1758), rejsec vodní Neomys fodiens (Pennant, 1771) nebo plšík lískový Muscardinus avellanarius (Linnaeus, 1758). Také je zde možné vzácně shlédnout raka říčního Astacus astacus (Linnaeus, 1758), který se vyskytuje v malých vodních tocích (The Bobrava Team, 2006).

3.2 Měkkýši a jejich význam 3.2.1 Obecná charakteristika měkkýšů Měkkýši jsou velmi starou živočišnou skupinou a patří mezi druhově nejbohatší kmeny živočichů. Jedná se o první kmen s pravou dutinou tělní neboli coelomem (Papáček et al., 2000). Zástupci měkkýšů obývají moře, menší část žije ve sladkých vodách a na souši. Živí se rostlinnou nebo živočišnou potravou. Jejich vývoj je přímý i nepřímý (Lang et al., 1974). Tělo měkkýšů je měkké a nečlánkované, kryté jednovrstevným řasinkovým epitelem, který je prostoupen velkým množstvím hlenových žláz. Vnitřní ústrojí je u mlžů soustředěno do kožních záhybů visících dolů po obou stranách nohy a tvoří dvouchlopňový plášť (Lang et al., 1974). U plžů plášť překrývá částečně i nohu a nachází

se

pod

ním

prostor,

který

(Papáček et al., 2000). 13

se

označuje

jako

plášťová

dutina

Epitel útrobního vaku si zachoval schopnost vylučovat kutikulu a je tak schopen vytvářet skořápku. Kutikulární část skořápky je tvořena konchiolinovou vrstvou, pod kterou je vylučován uhličitan vápenatý. Konchiolinová vrstva se nazývá periostrakum a je pigmentovaná. Pod periostrakem je vrstva ostrakum složená z hranolovitých sloupků uhličitanu vápenatého, které jsou vylučovány na volném okraji pláště. Vnitřní stěna skořápky je označována jako hypostrakum a skládá se z jemných, rovnoběžně uložených vrstviček aragonitu, což je modifikace uhličitanu vápenatého. U plžů bývají schránky pouze dvouvrstvé. Skořápky mohou být jednoduché, tzv. ulity, nebo dvojité, tvořené dvěma symetrickými nebo asymetrickými lasturami. U některých měkkýšů skořápka druhotně zaniká nebo se omezuje na nepatrné zbytky dorzálních vápnitých destiček, jako je možné pozorovat u mnohých plžů. U některých hlavonožců je skořápka zachována v podobě sépiové kosti (Lang et al., 1974). Dalším typickým znakem měkkýšů je svalnatá noha, jejíž svalstvo vzniklo z podkožní svaloviny. Původní tvar nohy připomíná plochou desku, po níž se živočichové vlnovitým smršťováním svalů a vylučováním hlenu pohybují vpřed. Noha pak rozmanitě pozměnila svůj tvar a přizpůsobila se různým funkcím. Koncentrací mízy se může noha zduřovat v pevný kýl, kterým se živočich zahrabává do země či dna vodních ploch. U některých plovoucích plžů se noha zplošťuje do tvaru ploutviček a u hlavonožců se přeměnila v ramena kolem hlavy a svalnatou nálevku na břišní straně. U měkkýšů, krom mlžů, je přední část nohy přeměněna v hlavovou část, na které jsou ústa, jeden nebo více párů tykadlových nebo ramenných přívěsků a jeden pár očí. Oči mohou být i na jiném místě těla a ve větším počtu (Lang et al., 1974). Zrakové ústrojí je nejnápadnějším smyslovým orgánem měkkýšů a rozděluje se na dva typy. Většina druhů má oči pohárkové, hlavonožci mají oči komorové. Měkkýši se dokážou orientovat v prostoru také díky pomoci statokinetického čidla, neboli statocysty (Papáček et al., 2000). Druhotná dutina tělní (coelom) je u měkkýšů zatlačena silně vyvinutým mezenchymem. Zůstala z ní zachována pouze osrdečníková a pohlavní dutina. Trávící soustava je složena z přední části (ústa, hltan, jícen), střední části (entodermální žaludek, párovitý hepatopankreas, střevo) a zadní části (konečník, vyúsťující řití do plášťové dutiny). U většiny měkkýšů je vyvinuta chitinózní jazyková páska, neboli radula, která slouží k rozmělňování potravy. Hlavonožci mají navíc u ústního otvoru ostré, do sebe zapadající zobákovité čelisti. Hepatopankreas ústí do žaludku, kde se vlivem vylučovaných enzymů tráví bílkoviny, tuky a cukry. V hepatopankreatu se také ukládají 14

zásobní látky a to glykogen a tuk (Lang et al., 1974). Cévní soustava je u měkkýšů dobře vyvinuta. Tepny jsou rozvětveny ve velmi jemné kapiláry, avšak na přechodu do žil jsou otevřené, a tedy dochází k míšení krve s mízou. Srdce obklopené osrdečníkem, uložené v útrobním vaku, je středem krevního oběhu (Lang et al. 1974). Srdce je většinou složeno z jedné komory a 1 – 2 předsíní (Laštůvka et al., 2001). Krevním barvivem měkkýšů je hemocyanin, méně často hemoglobin. Srdce má příčně pruhovanou svalovinu, kdežto tělní svalovina je hladká. Osrdečník je zbytkem coelomové dutiny a tlumí příliv krve do artérií (Lang et al., 1974). Původní dýchací soustavou měkkýšů jsou žábry. Později se při přechodu k jinému typu života vyvinul místo žaber plicní vak. Žábry měkkýšů jsou peříčkovité a vznikly ze stěn plášťové dutiny (Lang et al., 1974). Na dýchání měkkýšů se podílí také cévní soustava. Jejím úkolem není jen zajištění rozvodu živin, ale také přenos dýchacích plynů (Papáček et al., 2000). Exkrečním ústrojím jsou párovité metanefridie. U měkkýšů jsou v těsné souvislosti s osrdečníkovou dutinou, neboť se do ní otevírají nálevkou. Dále pokračují kličkovitě uloženými vývody, které ústí ven z těla. U menší skupiny měkkýšů se můžeme setkat pouze s jednou ledvinou nebo naopak s větším počtem ledvin (Lang et al., 1974). Nervová soustava měkkýšů je tvořena 1 párem mozkových uzlin, které jsou umístěny nad jícnem a 3 – 4 páry uzlin v jednotlivých částech těla, ze kterých vybíhají nervové

provazce

do

všech

vnitřních

ústrojí

a

ke

smyslovým

orgánům

(Laštůvka et al. 2001). Pohlaví je u měkkýšů jak oddělené, tak i obojetné. Obojetná pohlavní žláza je obklopena mohutným hepatopankreatem. U odděleného pohlaví je pohlavní žláza, samčí i samičí, rozvětvená v noze kolem střevních kliček. Vývody pohlavních žláz vyúsťují do plášťové dutiny nebo na povrch těla. Vajíčka měkkýšů jsou oplodněna uvnitř těla a většinou jsou kladena pohromadě na dno vod nebo do země. U některých mořských měkkýšů je charakteristická metamorfóza, kdy se z vajíčka líhne larva (Lang et al., 1974). Měkkýši mají izolecitální vajíčka, přičemž je malé množství žloutku rovnoměrně rozloženo v cytoplazmě. Rosolovité obaly vajíček patří mezi vaječné obaly terciální, neboť vznikají až po oplození činností přídatných žláz (Maňas, 2005). 3.2.2 Význam měkkýšů V přímořských státech jsou měkkýši důležití především jako zdroj potravy. Významné 15

jsou druhy jako ústřice jedlá (Ostrea edulis Linnaeus, 1758), slávka jedlá (Mytilus edulis Linnaeus, 1758), hřebenatka kuchyňská (Pecten maximus Linnaeus, 1758) i mnohé druhy hlavanožců a plžů. Perlotvorka mořská (Pinctada margaritifera Linnaeus, 1758) a méně i sladkovodní perlorodka říční (Margaritifera margaritifera Linnaeus, 1758) jsou významné díky své schopnosti tvořit perly. Některé druhy měkkýšů, zejména plžů, jsou využívány jako surovina pro farmaceutický průmysl. Důležitý význam spočívá v nenahraditelném zastoupení měkkýšů v potravním řetězci. Tvoří podstatnou složku potravy ptáků, hmyzožravců i bezobratlých. Měkkýši se uplatňují také při samočištění vod a některé suchozemské i vodní druhy mají funkci bioindikátorů (Laštůvka et al., 2001). Vzhledem k tomu, že jsou schránky měkkýšů velmi odolné, zůstávají zachovány v geologických usazeninách a tím napomáhají k sestavování rekonstrukcí historického vývoje ekosystémů a rozšíření organismů v minulosti (Laštůvka et al., 2001). U některých afrických národů byly skořápky měkkýšů také platidlem (Lang et al., 1971). V našich podmínkách je význam některých měkkýšů negativní. Působí jako škůdci rostlin, přičemž poškozují vážným způsobem jak rostoucí rostliny, tak jejich uskladněné části. Některé druhy plžů jsou navíc mezihostiteli cizopasníků. V našich podmínkách řadíme mezi druhy užitkové především hlemýždě zahradního (Helix pomatia Linnaeus, 1758), který je chován nebo sbírán pro kulinářské účely (Laštůvka et al., 2001).

3.3 Charakteristika plžů 3.3.1 Anatomie a morfologie těla plžů Tělo ulitnatých plžů je složeno ze souměrné nohy, hlavy a z útrobního vaku, který je nesouměrný a spirálně vinutý. Noha je plžem vysunována z ulity a slouží především k pohybu a také k přijímání potravy. Je tvořena silnou svalovinou a v přední části je ukončena hlavou, na které se nachází ústa a hlavní smyslové orgány. Břišní část nohy je označována jako chodidlo. Pohyb je uskutečňován za pomoci pravidelného plynulého klouzání po povrchu, aniž by se plocha chodidla od povrchu odlepovala a měnila své obrysy (Ložek, 1956). Při pozorování plže na průhledné podložce rozpoznáme na ploše chodidla tmavší příčné vlny posunující se v pravidelných odstupech odzadu dopředu. Při pohybu chodidlo klouže po tenké vrstvě slizu, který je vylučován chodidlovou žlázou umístěnou v přední části nohy. Plování vodních plžů je vlastně také pohyb po slizové vrstvě na spodní straně vodní hladiny. Slizové žlázy jsou umístěny 16

i na jednovrstevné pokožce na hřbetě a bocích. Sliz je rozprostřen po celém povrchu těla, čímž chrání suchozemské plže před vypařováním vody z pokožky (Pfleger, 1988). Hlava není od hřbetní části ostře oddělena, kdežto od chodidla ji dělí brázda. Plži předožábří a sladkovodní plicnatí mají na hlavě jeden pár nezatažitelných tykadel, která jsou buďto štíhle válcovitá, na konci špičatá až nitkovitá, řidčeji plochá nebo trojúhelníkovitá. Na jejich koncích jsou umístěny oči. U plžů suchozemských plicnatých je jeden pár zatažitelných tykadel, jejichž paličkovitě rozšířené konce nesou oči. Pod těmito hlavními tykadly se nachází ještě pár kratších, na konci tupých zatažitelných tykadel bez očí. U některých druhů je ústní krajina vysunuta směrem dopředu a dolů, do podoby více či méně protaženého rypáčku. Jiné druhy plžů mají ústní otvor shora částečně kryt jedním párem příústních laloků (Ložek, 1956). Útrobní vak, který se nachází na hřbetní straně nohy, vytváří kožní záhyb nazývaný plášť. Útrobní vak zůstává trvale ukryt v ulitě a je tedy dokonale přizpůsoben jejímu tvaru. Vpředu a po straně se vytváří plášťová dutina sloužící především k dýchání. U předožábrých plžů je otevírána širokou štěrbinou a nese na svém stropě žábru hřebenovitého nebo pérovitého tvaru. U plicnatých plžů tvoří plášťová dutina plíce. Plášťová dutina je zde protkána hustou cévní sítí a neotevírá se štěrbinou, nýbrž zvláštním uzavíratelným otvůrkem (pneumostom). Dalšími orgány plášťové dutiny jsou srdce a ledvina (Ložek, 1956). Zažívací soustava plžů začíná ústy, pokračuje střevem složeným v kličky a vyúsťuje řití v plášťové dutině. Ústní otvor má uzavíratelné pysky a ústí do ústní dutiny, která přechází do svalnatého jícnu. Žaludek je rozšířená část předního střeva, vyúsťuje do něj slinivkojaterní žláza (hepatopankreas). Na stropě zažívací trubice, na rozhraní ústní a jícnové dutiny, se nachází chitinová čelist, kterou plž uchopuje potravu. Tvar čelisti se u jednotlivých druhů plžů liší. Na spodní části jícnu je přichycen svalnatý vazivový jazyk. Na jeho povrchu se rozprostírá jemná chitinová blanka s množstvím drobných zoubků, srovnaných do příčných a podélných řad. Tento orgán se nazývá radula a slouží ke krouhání potravy. Počet zoubků v řadách, počet řad, tvar a celkový vzhled raduly se u různých druhů liší (Pfleger, 1988). Plži mají otevřenou cévní soustavu. Krev je lehce namodralá díky krevnímu barvivu hemocyaninu, který obsahuje měď, na niž se v malém množství váže kyslík. Hlavní množství kyslíku je v krvi volně rozpuštěno. Srdce plžů je složeno z jedné silnostěnné komory a jedné tenkostěnné předsíně. Krev je okysličována v plicním vaku a odtud je odváděna plicní žilou do předsíně a z ní do komory. Poté je krev vytlačována do tepny, 17

dále do tepének a z nich se krev vylévá do komplikované soustavy spojených dutinek. Odkysličená krev je z dutinek nasávána do žilních drah, které ji odvádějí do plicního vaku (Pfleger, 1988). Nervová soustava je tvořena širokou nervovou páskou složenou z jednoho páru mozkových ganglií a ze čtyř párů nervových ganglií. Nervová ganglia jsou propojena s ganglii mozkovými nervovým prstencem, který je uložen okolo hltanu. Z této hlavní soustavy vybíhají periferní nervy k očím, ústroji chuti, čichu a rovnováhy (Pfleger, 1988). Svalovina je nejmohutněji vyvinuta v noze, především v oblasti chodidla. Relativně mohutnou svalovinu nalezneme i například v jícnu. Velmi důležitým svalem je u plžů tzv. cívkový sval, díky kterému je tělo plže připevněno k ulitě. Cívkový sval se upíná na cívku v její střední části a vysílá do hlavy rozvětvené výběžky, které slouží jako retraktory, neboli zatahovače různých orgánů. Pomocí stahu cívkového svalu plž zalézá do ulity (Ložek, 1956). U plžů se vyskytují jak druhy s odděleným pohlavím, tak hermafroditi. Samci druhů s odděleným pohlavím mají pohlavní žlázu, chámovod a penis. Samice mají pohlavní žlázu, vejcovod a pochvu. Oddělené pohlaví se vyskytuje u většiny předožábrých plžů. Plži plicnatí jsou hermafroditi. Jejich pohlavní soustava je mnohem složitější než u gonochoristů. Pohlavní žláza je obojetná. Jedna část produkuje vajíčka a druhá spermie. Vývod pohlavní žlázy se větví na dva kanálky. Jeden z nich vyvádí vajíčka a druhý chámové buňky. U plicnatých plžů jsou navíc vyvinuty přídatné bílkové a slizové žlázy a vychlípenina vejcovodu, která se nazývá šípový vak (bursa telae). V šípovém vaku se tvoří tzv. šíp lásky, což je tenký a špičatý vápnitý útvar, který do sebe při páření oba partneři vzájemně vsouvají. Na boku těla v blízkosti hlavy se nachází pohlavní vývod. U hermafroditů mohou oba jedinci současně fungovat jako samec i samice, ale většinou je každý z nich činný jako jedno z pohlaví. Z pohlavního otvoru každého jedince je vysunut penis, vagína a šípový vak, jimiž jsou plži navzájem spojeni. Sperma prochází vagínou do receptaculum seminis, což je přívěsek, kde zůstává sperma uloženo až do oplození vajíček (Pfleger, 1988). Nazí plži mají poněkud odlišnou morfologii těla. Jejich tělo je pozměněno redukcí ulity, a proto nemají útrobní vak. Jejich celé tělo tvoří pouze noha, v níž jsou všechny vnitřní orgány uloženy. Plášť má podobu kožního záhybu, který chrání hřbetní stranu v přední části těla. Pod pláštěm je uložen zbytek ulity, buďto v podobě souvislé hřbetní destičky, nebo vápenitých zrníček. Část těla, mezi okrajem pláště a hlavou, se nazývá 18

šíje a zbytek horní části těla označujeme jako hřbet. Hřbet nahých plžů bývá různých tvarů. Může být zaoblený, ostrý nebo kýlnatý. Části těla po stranách plže nazýváme boky (Ložek, 1956). 3.3.2 Stavba ulity plžů Ulita se skládá ze dvou zcela odlišných vrstev. Z povrchové tenké vrstvy tvořené organickou látkou konchinem, který svým chemickým složením připomíná chitin hmyzu a ze silné vrstvy anorganické, která je složena ze tří vrstviček krystalického uhličitanu vápenatého (Pfleger, 1988). Mikrostruktura a tvrdost ulity závisí na způsobu její krystalizace. Plášť plžů koncentruje v krvi obsažený vápník do okraje pláště, kde se tvoří krystaly a roste tak okraj schránky. Tvorba ulit je ovlivněna řadou faktorů, jako je působení

sexuálních

hormonů,

složení

stravy,

kyselost

vody

a

teplota

(Pfleger & Pradáč, 1981). Organické pigmenty, které měkkýši získávají z potravy, způsobují barevnost ulit. Barvy ulit vznikají kombinací čtyř základních typů pigmentů – žlutých karotenoidů, černých melaninů, zelených porfyrinů a modrých nebo červených indigoidů. Většina buněk produkujících pigment je umístěna na okraji ústí ulity (Pfleger, 1988). Ulitu si lze představit jako trubici, která je vinuta kolem osy. Při každém otočení o 360 º kolem osy vznikne jeden závit. Vrchol ulity je nejmenší a nejstarší částí ulity a je ukončen špičkou. Od vrcholu se ulita postupně rozšiřuje až k otvoru zvanému ústí, z něhož plž vylézá. Čára sledující obrysy ulity se nazývá obrysnice. Čára, která sleduje nejvyklenutější části závitů, se označuje jako obvodnice. Místo, kde na sebe závity navazují, je nazýváno šev. Vnitřní stěny závitů jsou k sobě přiloženy těsně, v tomto případě se tvoří tzv. cívka, nebo je mezi závity prostor ve tvaru dutého kužele, zvaný píštěl. Poslední závit, tvořící ústí, je většinou větší než závity ostatní. Společně tyto všechny závity nazýváme kotouč. Většina plžů má ulitu pravotočivou, pouze některé druhy mají ulitu levotočivou. Okraj ústní je označován jako obústí a jeho šířka a vzhled se u jednotlivých druhů liší. Mnohdy je obústí zesíleno zvláštní ztlustlinou neboli pyskem. Pysk signalizuje ukončení růstu ulity a tedy i dospělost plže (Pfleger, 1988). Povrch ulity je většinou příčně nebo podélně rýhovaný. Rýhování může být sotva znatelné i velmi výrazné. Silnější rýhování nazýváme jako žebírkování. Pokud je podélné a příčné rýhování stejně silné a husté, vzniká na povrchu tzv. mřížkování. Povrch může být také zrnitý, tvořený četnými hrbolky. Na tvorbě některých struktur se

19

podílí konchin, nejběžnějším konchinovým útvarem je osrstění. Chloupky plžů mohou být jak stálé tak i opadavé (Pfleger, 1988). Důležitou součástí některých ulit je víčko neboli operkulum, což je rohovitá nebo vápenitá destička, pevně přirostlá k hřbetní straně zadního konce nohy plže. Při zatažení nohy a hlavy do ulity, víčko uzavře ústí ulity jako padací dvířka a s louží jako ochrana proti nepřátelům, škodlivinám nebo slunečnímu záření (Pfleger & Pradáč, 1981). 3.3.3 Biologie a ekologie suchozemských plžů 3.3.3.1 Způsob života suchozemských plžů Suchozemští plži kladou oplozená vajíčka do země, do skulin v trouchnivějícím dřevě, pod klády a kameny. Vajíčka mají kulatý tvar a jejich počet je u velkých druhů většinou 20 – 50, někdy i více než 100 (Pfleger, 1988). Vajíčka mají rosolovitý nebo vápenitý obal (Laštůvka et al., 2001). U většiny druhů se mláďata líhnou během šesti týdnů. Vývoj suchozemských plžů je přímý, kdy jsou mláďata miniaturní kopií dospělých jedinců. Většina druhů plžů dospívá za rok, některé druhy za 2 – 4 roky (Pfleger, 1988). Největší riziko úmrtí plžů je v nejranějších stádiích života. Vajíčka mohou vyschnout nebo poslouží jako potrava jiným živočichům. Také mláďata jsou ohrožena nepříznivým počasím nebo živočichy a z původní snůšky dospívá sotva 5 % plžů. Několik jedinců se však může dožít i osmi až deseti let. Mezi nejběžnější nepřátele plžů patří ptáci, rejsci, ježci, dravý hmyz a také masožraví plži (Pfleger, 1988). Pro plže je největším nebezpečím sucho. Nejaktivnější jsou tedy v noci a za vlhkého počasí (Laštůvka et al., 2001). Přes den se většina plžů schovává na stinných místech. Plži obývající slunné biotopy jsou vybaveni silnostěnnými ulitami světlé barvy, které odrážejí sluneční záření. Některé druhy přečkávají horké letní období ve stavu snížené životnosti, v tzv. letním spánku. Přezimující druhy si vytvářejí pevné vápenité víčko, kterým se zavíčkují a ve snížené životnosti přečkají zimu. Nazí plži se nemohou ukrýt do ulity, a proto se zahrabávají hluboko do půdy nebo zalézají do skulin ve skalách a kmenech. Před slunečním zářením je také chrání velké množství slizu (Pfleger, 1988). 3.3.3.2 Životní prostředí plžů Většině suchozemských plžů se daří nejlépe na vápenitých půdách. Na půdách kyselých, jako jsou vřesoviště a slatiny, nalezneme velmi málo druhů. Zásoba vápníku je nezbytná pro stavbu ulity. Jedinci obývající kyselá místa mají ulity tenké a křehké. Proto jsou vápencové oblasti na výskyt plžů nejbohatší (Pfleger, 1988). 20

Plži obývají především vlhká místa, jako jsou křoviny, háje, lesy, vlhké louky, schovávají se pod kůrou starých pařezů, trouchnivějícím dřevem, pod kameny a podobně. Jedinci, kteří upřednostňují sušší místa, jsou k nalezení na rostlinách, stromech, skalách, pod suchým dřívím i pod kameny (Hrabě et al., 1954). Podnebí je důležitým faktorem, ovlivňujícím výskyt plžů, a to především mikroklima. Počet druhů na stanovišti ovlivňuje také různorodost mikrobiotopů – opad větví a listí, ležící kmeny, stromy, skály a bylinný kryt. Neméně důležitým faktorem je také činnost člověka a působení hospodářských zvířat (Pfleger, 1988). 3.3.3.3 Potrava plžů Hlavním zdrojem potravy jsou tlející rostliny, houby, řasy a lišejníky (Laštůvka et al., 2001). Plži také konzumují zelené rostliny, především jejich listy. Některé druhy plžů se živí odumřelými těly jiných živočichů a malá část jich je masožravá. Převážná většina plžů upřednostňuje stravu smíšenou (Pfleger, 1988).

3.4 Měkkýši na území České republiky Území České republiky poskytuje možnost studia nejrůznějších problémů týkajících se malakologie. Přispívá k tomu ústřední poloha republiky v srdci Evropy. Dochází zde ke styku vlivu oceánského západu a kontinentálního východu, teplého jihu a chladného severu. Dále také přítomnost mnohých středohorských masivů a sousedství velkých pásemných pohoří, která způsobují mnohostranné pronikání nejrůznějších prvků do naší měkkýší fauny. Naše republika není charakterizována zvláštní měkkýší faunou a zapadá do celkového rámce středoevropských poměrů. Značnou část (45 %) tvoří druhy holarktické, palearktické a evropské, čistě evropských druhů je asi 19 %. Jedná se především o druhy středoevropské, ale také se zde vyskytují některé severoevropské druhy a slabě zastoupeny jsou také boreoalpinské druhy (Ložek, 1948). 3.4.1 Společenstva měkkýšů České republiky 3.4.1.1 Společenstva údolních niv Do této skupiny náleží společenstva měkkýšů žijících na zaplavovaných rovinách podél řek a potoků. Nejvíce je tato malakofauna rozvinuta v nížinách a nízkých pahorkatinách. Převládají zde měkkýši vlhkých údolních luk a to druhy rodu vrkoč (Vertigo), údolníček (Vallonia), jantakra (Succinea), vlahovka (Monachoides), hrachovka (Pisidium), apod. (Ložek, 1948). 21

3.4.1.2 Společenstva xerotermní Tato skupina zahrnuje druhy obývající suchá a teplá místa, s nízkým bylinným nebo nejvýše křovinatým porostem a vyhýbající se lesním porostům. Jedná se tedy o stepní formace, které lze dále rozdělit (Ložek, 1956). Stepi v užším slova smyslu: Jedná se o bylinné formace teplých, suchých a nízkých poloh. Podkladem bývají vápenité nezpevněné sedimenty, hlavně spraše a slíny (Ložek, 1956). Nacházejí se zde druhy rodu suchomilka (Helicella), lačník (Zebrina), dále druhy polostepní, jako vrkoč malinký Vertigo pygmaea (Draparnaud, 1801) nebo zrnovka mechová Pupilla muscorum (Linnaeus, 1758) (Ložek, 1948). Stepi skalní: Tyto stepi v příhodném prostředí stoupají vysoko do hor, kde poté tvoří osamělé cizorodé enklávy uprostřed lesů. Nejpříhodnější pro vznik skalních stepí jsou horniny se středně hrubým kamenitým rozpadem, které tvoří ostré srázy, stěny a útesy. Žijí zde druhy jako u předchozí stepní skupiny a dále druhy jako vřetenatka obecná Balea biplicata (Montagu, 1803), závornatka vrásčitá Clausilia parvula (A. Férussac, 1807), skalnice horská Helicigona cingulella (Rossmässler, 1837) a další (Ložek, 1956). Lesostepní formace, xerotermní křoviny a háje: Typickým druhem lesostepi je u nás keřnatka vrásčitá Euomphalia strigella (Draparnaud, 1801), ke které se druží jak druhy hájové, jako hlemýžď zahradní (Helix pomatia Linnaeus, 1758) a keřovka plavá Fruticicola fruticum (O. F. Müller, 1774), tak druhy stepní jako páskovka žíhaná Cepaea vindobonensis (Férussac, 1821) (Ložek, 1948). Kulturní stepi: Jedná se o společenstva žijící v travnatých příkopech, na mezích, pastvinách, loukách, v oblastech kdysi čistě lesních, které byly druhotně odlesněny. Tato společenstva neobsahují pravé stepní druhy, ale tzv. druhy polostepní. Takovými druhy jsou vrkoč malinký (Vertigo pygmaea), údolníček žebernatý Vallonia costata (O. F. Müller, 1774), oblovka lesklá Cochlicopa lubrica (O. F. Müller, 1774) (Ložek, 1956). 3.4.1.3 Společenstva lesní Náleží sem většina fauny našich suchozemských měkkýšů. Lesní společenstva lze rozdělit do 4 skupin, které jeví určitý vztah k nadmořské výšce (Ložek, 1956). Teplé háje pahorkatin: Jsou to především doubravy a habřiny. Jedná se o malakozoologicky velmi chudá stanoviště, kde se měkkýši soustřeďují do suťových nebo vlhkých svahových porostů. U nás jsou tyto biotopy v polohách do 500 m 22

(Ložek, 1948). Typickými druhy jsou soudkovka žebernatá Sphyradium doliolum (Bruguière, 1792), skelnička stažená Vitrea contracta (Westerlund, 1871) i hlemýžď zahradní (Helix pomatia) (Ložek, 1956). Smíšené lesy středních poloh: Odpovídají submontánnímu pásmu buko-jedlových lesů, mezi 400 – 800 m n. m. Tato skupina nemá vyhraněnou faunu. Setkáme se zde například s ostnatkou trnitou Acanthinula aculeata (O. F. Müller, 1774), vřetenovkou hladkou Cochlodina laminata (Montagu, 1803), nebo skalnicí lepou Faustina faustina (Rossmässler, 1835) (Ložek, 1956). Horské lesy: Stanoviště s přirozeným výskytem smrku, který tvoří souvislé porosty, nebo je se slabší příměsí listnatých dřevin, nebo smíšené porosty s bukem a jedlí. Tyto lesy se rozkládají v polohách od 800 až do 1400 m n. m. Najdeme zde druhy jako vrkoče horského (Vertigo alpestris Alder, 1838), závornatku křížatou Clausilia cruciata (Studer, 1820), modranku karpatskou Bielzia coerulans (M. Bielz, 1851) (Ložek, 1956). Klečovité porosty na horní hranici lesa: Nacházejí se zde klečové porosty, dále porosty zakrslých smrků nebo i některých listnatých dřevin. Pásmo se nachází v nadmořských výškách od 1200 do 1700 m. Nalezneme zde plamatku lesní Arianta arbustorum (Linnaeus, 1758) nebo plzáka hnědého Arion subfuscus (Draparnaud, 1805) (Ložek, 1956). 3.4.1.4 Společenstva kulturních poloh Vzhledem k tomu, že je naše republika v mnohých částech intenzivně obhospodařována, vzniká zvláštní nesourodá skupina společenstev, obývající zahrady, sady, parky, pole a další místa, která vznikla díky působení člověka. Pole a sady jsou osídlovány často stepními a polostepními druhy jako je suchomilka obecná Xerolenta obvia (Menke, 1828), v zahradách lze nalézt oblovku lesklou (Cochlicopa lubrica), páskovku keřovou Cepaea hortensis (O. F. Müller, 1774) či hlemýždě zahradního (Helix pomatia). Najdeme zde i druhy, které nejsou našimi původními a omezují se téměř výhradně na kulturní biotopy. Mezi takové druhy patří například páskovka hajní Cepaea nemoralis (Linnaeus, 1758) (Ložek, 1956). 3.4.1.5 Společenstva vodní Vyznačují se ve srovnání se suchozemskými biotopy menší rozmanitostí. V běhutých vodách se objevuje například bahnivka rmutná Bithynia tentaculata (Linnaeus, 1758), ve stojatých vodách plovatku bahenní Lymnaea stagnalis (Linnaeus, 1758)

23

a v pramenech například hrachovku obecnou Pisidium casertanum (Poli, 1791) (Ložek, 1956).

3.5 Charakteristika nalezených druhů plžů 3.5.1 Páskovka žíhaná Cepaea vindobonensis (Férussac, 1821) 3.5.1.1 Zařazení do systému Říše: živočichové (Animalia) Kmen: měkkýši (Mollusca) Řád: plicnatí (Pulmonata) Čeleď: hlemýžďovití (Helicidae) Rod: páskovka (Cepaea) (Novák & Peltanová, 2011) 3.5.1.2 Obecná charakteristika Ulita tohoto plže má bělavou, běložlutou, až našedlou základní barvu a vždy je doplněna proužky. Schránka je silnostěnná, pevná, neprůsvitná, matně lesklá, tupě a nepravidelně žebernatá, velmi jemně zrnitá, bez podélných linií (Ložek, 1956). První a druhá páska jsou zpravidla úzké a světle hnědé. Druhá páska často schází anebo je pouze slabě naznačená. Třetí, čtvrtá a pátá páska bývají širší, tmavě hnědé nebo černohnědé. Pátá páska je nejširší, nejvýraznější a je umístěna velmi blízko píštělové krajiny (Pfleger, 1988). Počet závitů ulity je 5 až 5½, jsou dobře klenuté, rychle a pravidelně rostoucí. Ústí ulity je značně šikmé, krátce šikmo eliptické, mírně uťaté klenutým patrem. Obústí je rozšířené, jeho okraj a píštělové pole jsou světle hnědé barvy. Šířka ulity se pohybuje okolo 20 – 25 mm a výška je 17 – 21 mm (Ložek, 1956). 3.5.1.3 Biotop a rozšíření Biotopem páskovky žíhané jsou stepní stráně, skály, křoviny i lesostepní formace. Často je k vidění také v sekundárních biotopech, jako jsou lomy, vinice, náspy apod. Na jižních vápencových svazích může stoupat až do nadmořské výšky 1500 m (Pfleger, 1988). Páskovka obývá převážně jižní a východní Evropu (Vašátko et al., 2006). V České republice je nejrozšířenější v teplých oblastech, zejména na jižní Moravě (Hudec et al., 2007).

24

3.5.2 Páskovka keřová Cepaea hortensis (O. F. Müller, 1774) 3.5.2.1 Zařazení do systému Říše: živočichové (Animalia) Kmen: měkkýši (Mollusca) Třída: plži (Gastropoda) Řád: plicnatí (Pulmonata) Čeleď: hlemýžďovití (Helicidae) Rod: páskovka (Cepaea) (Novák, 2011a) 3.5.2.2 Obecná charakteristika Ulita je stlačeně kulovitá, s kuželovitým kotoučem, který má konvexní obrysnice. Základní barvou jsou různé odstíny žluté i červenavé. Páskování je proměnlivé díky splývání pásek, někdy pásky nejsou zřetelné vůbec. Barevná forma páskovky keřové bez proužků je označována jako fuscolabiata. Závitů je 4½ až 5½. Jsou mírně klenuté, dosti rychle a pravidelně rostoucí. Obústí je rozšířené a má bílý okraj i pysk, zevně světle žlutý. Výška ulity je 15 – 16 mm, šířka je 19 – 21 mm (Ložek, 1956). 3.5.2.3 Biotop a rozšíření Páskovka keřová se vyskytuje v lesích, křovinách, silničních zářezech, stepích a dunách. Celkově si vybírá vlhčí a chladnější místa než páskovka žíhaná. Nalezneme ji také v zahradách, sadech a u starých vlhkých zdí. V Alpách vystupuje až do nadmořské výšky 2000 m (Pfleger, 1988). Jedná se o západo-středoevropský druh, ale vyskytuje se také na severovýchodě Severní Ameriky. V České republice je rozšířená převážně v oblasti Českého masivu, od nížin až do nižších poloh hor. Na východě zasahuje severní pohoří Karpat (Ložek, 1956). 3.5.3 Hlemýžď zahradní Helix pomatia (Linnaeus, 1758) 3.5.3.1 Zařazení do systému Říše: živočichové (Animalia) Kmen: měkkýši (Mollusca) Třída: plži (Gastropoda) Řád: plicnatí (Pulmonata) Čeleď: hlemýžďovití (Helicidae) 25

Rod: hlemýžď (Helix) (Novák, 2011b) 3.5.3.2 Obecná charakteristika Schránka hlemýždě je kulovitá, s kuželovitým kotoučem, silnostěnná, velmi pevná, neprůsvitná, poměrně lesklá, jemně nepravidelně žebernatá. Základní barva je bělošedá, žlutohnědá až hnědá, často se slabě naznačenými páskami hnědo-fialového odstínu. Objevuje se také nepravidelné příčné tmavší žíhání. Závitů je 4½ – 5, jsou silně klenuté, rychle a pravidelně rostoucí. Poslední závit značně převládá. Ústí je mírně šikmé, velmi prostorné, okrouhlého nebo vejčitého tvaru. Obústí bývá málo rozšířené, tupé, s bělavým až hnědým pyskem. Píštěl je úzká a zakrytá cívkovým okrajem do té míry, že zbývá otevřená píštělová štěrbina (Ložek, 1956). Výška ulity je 30 – 50 mm, šířka 32 – 50 mm (Pfleger, 1988). Jedná se o našeho největšího suchozemského plže a také se dožívá nejvyššího věku, a to až šesti let (Hudec et al., 2007). 3.5.3.3 Biotop a rozšíření Biotopem hlemýždě jsou světlé háje, křoviny, louky, druhotně zahrady, sady, i okolí sídlišť. Hlemýžď zahradní dává přednost vápenitému podkladu a na příhodných místech vystupuje i do horských poloh. Nalezneme jej i v chladnějších lesnatých oblastech s kyselejším podkladem, kam byl však druhotně zavlečen (Pfleger, 1988). Doba rozmnožování hlemýždě začíná několik týdnů po probuzení ze zimního spánku a trvá až do července (Reichnolf & Steinbach, 2003). Po několikahodinovém páření kladou dospělí jedinci hlemýždě do půdy několikrát ročně průměrně 30 – 40 vajíček. Mladí jedinci se líhnou během 20 – 30 dní a dospějí za 2 – 4 roky (Laštůvka et al., 2001). 3.5.4 Plamatka lesní Arianta arbustorum (Linnaeus, 1758) 3.5.4.1 Zařazení do systému Říše: živočichové (Animalia) Kmen: měkkýši (Mollusca) Třída: plži (Gastropoda) Čeleď: hlemýžďovití (Helicidae) Rod: plamatka (Arianta) (Novák, 2011c)

26

3.5.4.2 Obecná charakteristika Plamatka má kulovitou, poměrně tenkostěnnou, pevnou, mírně průsvitnou, lesklou, jemně nepravidelně rýhovanou ulitu s tupě kuželovitým vyniklým kotoučem a dobře vyvinutými podélnými liniemi. Barva schránky je povětšinou kaštanově hnědá, s mnohými slámově žlutými skvrnami a tmavě hnědou páskou nad obvodnicí. Ulita má 5½ závitů, které jsou pravidelně a rychle rostoucí, dobře klenuté, svrchu mírně stlačené. Poslední závit bývá dobře zaoblený. Obústí je ostré, rozšířené, s bílým a dobře vyvinutým pyskem. Píštěl je velmi úzká, dokonale zakrytá. Šířka ulity je většinou 20 – 24 mm, výška 16 – 20 mm (Ložek, 1956). 3.5.4.3 Biotop a rozšíření Plamatka lesní žije ve vlhkých lesích nížin, převážně v luzích a údolních porostech, ve vyšších polohách i ve svahových lesích. V horách se vyskytuje i v alpínském pásmu (Ložek, 1948). Jedná se o středoevropsko-subatlanský druh (Pfleger, 1988). Je rozšířena ve východních Pyrenejích, Francii, střední Evropě, Alpách, Britských ostrovech, Skandinávii, Finsku, Karpatech, Ukrajině i baltských zemích. Vyskytuje se téměř po celé České republice. Chybí na teplých bezlesých plošinách. Nejběžněji se nachází v nížinných luzích Polabí a dolního Poohří. Dokonce lze plamatku objevit i na horských rašelinných lukách (Ložek, 1948). 3.5.5 Keřovka plavá Fruticicola fruticum (O. F. Müller, 1774) 3.5.5.1 Zařazení do systému Říše: živočichové (Animalia) Kmen: měkkýši (Mollusca) Třída: plži (Gastropoda) Řád: plicnatí (Pulmonata) Čeleď: keřovkovití (Bradybaenidae) Rod: keřovka (Fruticicola) (Zicha, 2011a) 3.5.5.2 Obecná charakteristika Ulita keřovky je kulovitá, se široce kuželovitým kotoučem, středně silnými nebo slabšími stěnami, dosti pevná, mírně průsvitná, matně lesklá, jemně a nepravidelně rýhovaná, s hustými podélnými liniemi. Barva ulity bývá šedobílá, žlutavá, pleťová až 27

světle rudohnědá. Obvykle je schránka vybavena hnědou páskou na obvodnici. Ulita má přibližně 5½ závitů, které jsou svrchu mírně, po stranách a naspodu silně klenuté a rychle rostoucí. Ústí je mírně šikmé a téměř okrouhlé. Obústí bývá slabě rozšířené s nezřetelně ohraničeným pyskem (Ložek, 1956). Šířka ulity je většinou 13 – 23 mm a výška 10 – 19 mm (Pfleger, 1988). 4.5.5.3 Biotop a rozšíření Tento plž obývá háje, úpatí lesních skal, lužní nížiny, druhotně také křoviny, meze, příkopy u silnic. Je rozšířen ve střední a východní Evropě a Asii. Na západě zasahuje až do východní Francie a východní Skandinávie (Pfleger, 1988). 3.5.6 Vlahovka narudlá Monachoides incarnatus (O. F. Müller, 1774) 3.5.6.1 Zařazení do systému Říše: živočichové (Animalia) Kmen: měkkýši (Mollusca) Třída: plži (Gastropoda) Řád: plicnatí (Pulmonata) Čeleď: vlahovkovití (Hygromiidae) Rod: vlahovka (Monachoides) (Zicha, 2011b) 3.5.6.2 Obecná charakteristika Vlahovka narudlá má stlačeně kulovitou, tenkostěnnou, poměrně pevnou, slabě průsvitnou, matnou až matně lesklou, slabě rýhovanou, velmi jemně zrnitou ulitu se široce kuželovitým kotoučem. Schránka je světle šedožlutá až narudle hnědá, většinou s bledou páskou na obvodnici. Vlahovka má 6 až 6½ mírně klenutých, pomalu a pravidelně rostoucích závitů. Poslední závit má ve své první třetině naznačenou hranu na obvodu. Ústí bývá šikmé, šikmo příčně eliptické. Obústí je ve spodním úseku otupené, jinak ostré, poměrně rozšířené. Pysk bývá docela úzký a narudlý. Píštěl je úzká, lehce zakrytá cívkovým okrajem, ale vždy otevřená. Rozměry ulity jsou 9 – 10 mm výška a 12 – 14 mm šířka (Ložek, 1956). 3.5.6.3 Biotop a rozšíření Vlahovka narudlá je původně lesní druh, obývající vlhčí sutě a údolní porosty od nížin až do hor. Postupně pronikala i do vlhčích kulturních ploch. Jedná se o středoevropský 28

druh a je rozšířena od střední Francie až do západních Karpat (Pfleger, 1988). V České republice se vyhýbá pouze bezlesým stepním rovinám a v nížinách je její výskyt omezen hlavně na lužní háje (Ložek, 1956). 3.5.7 Srstnatka chlupatá Trichia hispida (Linnaeus, 1758) 3.5.7.1 Zařazení do systému Říše: živočichové (Animalia) Kmen: měkkýši (Mollusca) Třída: plži (Gastropoda) Řád: plicnatí (Pulmonata) Čeleď: vlahovkovití (Hygromiidae) Rod: srstnatka (Trichia) (Zicha, 2011c) 3.5.7.2 Obecná charakteristika Srstnatka chlupatá má drobnou, stlačeně okrouhlou, tenkostěnnou, relativně pevnou, mírně průsvitnou, slabě lesklou, nepravidelně rýhovanou ulitu s nepatrně vypouklým až ploše kuželovitým kotoučem. Schránka tohoto plže je kryta hustými krátkými chloupky, které jsou nepatrně ohnuté směrem dopředu. U některých starších jedinců mohou chybět, zanechávají však na ulitě zřetelné jizvy. Barva schránky je šedohnědá až světle rudohnědá. Srstnatka má 5½ až 6½ dobře klenutých, pomalu a pravidelně rostoucích závitů. Poslední závit mívá na obvodu zaoblenou hranu, která se při ústí ztrácí. Ústí bývá mírně šikmé, krátce příčně eliptické, svrchu i zespodu mírně stlačené, značně vykrojené patrem. Obústí je ostré, naspodu a z části na vnější straně mírně rozšířené. Pysk je hluboko položen a zbarven do odstínů bílé. Píštěl je širší až velmi široká. Rozměry schránky jsou 4 – 5 mm výška a 6,5 – 8,5 mm šířka (Ložek, 1956). 3.5.7.3 Biotop a rozšíření Srstnatka chlupatá je druh evropský a jejím domovem bývají nejrůznější biotopy, i antropogenní. Tento plž se nenalézá snad jen na velmi suchých místech (Pfleger, 1988). Obývá vlhká údolí, zvláště luhy, olšiny i vlhké louky, řidčeji se nachází také v suťových lesích a na úpatí skal, v sadech, zahradách. Srstnatka je rozšířena prakticky po celé Evropě. Chybí v jižních částech jihoevropských poloostrovů, ale žije i na Sardinii, na severu vystupuje až k polárnímu kruhu a Bílému moři (Ložek, 1956).

29

3.5.8 Suchomilka obecná Xerolenta obvia (Menke, 1828) 3.5.8.1 Zařazení do systému Říše: živočichové (Animalia) Kmen: měkkýši (Mollusca) Třída: plži (Gastropoda) Řád: plicnatí (Pulmonata) Čeleď: vlahovkovití (Hygromiidae) Rod: suchomilka (Xerolenta) (Zicha, 2011d) 3.5.8.2 Obecná charakteristika Schránka je velmi stlačeně okrouhlá, silnostěnná, pevná, neprůsvitná, matná až slabě lesklá, nepravidelně žebírkovaná, s nepatrně vypouklým kotoučem. Základní barva ulity bývá bílá, s tmavě hnědými až černými páskami, které často splývají, nebo se naopak rozštěpují. Mohou také zcela chybět. Ulita má 5¼ až 5½ klenutých, pravidelně a poměrně rychle rostoucích závitů. Ústí bývá mírně šikmé a okrouhlé. Obústí je ostré, rovné. Pysk je hluboko posazený, širší, plochý a má bílou barvu. Píštěl je široce otevřená (Ložek, 1956). Schránka suchomilky je 7,8 – 9,5 mm vysoká a 15 – 17 mm široká (Vašátko et al., 2006). 3.5.8.3 Biotop a rozšíření Suchomilka obecná patří mezi druhy východosubmediteránní. Rozšířena je již téměř po celé Evropě. (Pfleger, 1988). Do střední Evropy však pronikla až před 800 lety, v době slovanské. Jedná se o druh obývající bezlesá místa, jako stepi, pole, meze. Můžeme se s ní setkat také ve městech, zejména na suchých travnatých porostech sídlišť. Ve vyšších

polohách

se

vyskytuje

pouze

na

(Vašátko et al., 2006). 3.5.9 Vřetenatka obecná Balea biplicata (Montagu, 1803) 3.5.9.1 Zařazení do systému Říše: živočichové (Animalia) Kmen: měkkýši (Mollusca) Třída: plži (Gastropoda) Řád: plicnatí (Pulmonata) 30

vápencových

podkladech

Čeleď: závornatkovití (Clausiliidae) Rod: hrotice (Balea) (Zicha, 2011e) 3.5.9.2 Obecná charakteristika Tento plž se vyznačuje vřetenovitou, dosti pevnou, slabě průsvitnou, mírně lesklou, žebernatou ulitou hnědé barvy. Schránka je tvořena 12 – 13 slabě klenutými závity. Ústí je kosočtverečně hruškovité se silně vyvinutým járkem. Obústí bývá značně rozšířené, ozubené, ohrnuté a má silný bělavý pysk (Ložek, 1956). Výška ulity dosahuje 16 – 18 mm a šířka 3,8 – 4 mm. Jedná se o proměnlivý druh, který vytváří mnoho forem (Pfleger, 1988). 3.5.9.3 Biotop a rozšíření Vřetenatka obecná je středoevropský druh. Jejím biotopem jsou lesy, kde žije u kmenů stromů, v sutích, na skalách, v údolích, na svazích i vrcholech. Nalezneme ji také v lužních porostech nížin. Proniká i do antropogenních biotopů, jako jsou zahrady, hřbitovy, parky, zříceniny a podobně. Vřetenatka je rozšířená ve střední a jihovýchodní Evropě až po jižní Skandinávii, Polsko, severní a západní Karpaty, Bulharsko, severní Řecko, jižní Tyroly, severní Švýcarsko a severní Francii. Jedná se o nejhojnější druh z čeledi závornatkovitých (Reichholf & Steinbach, 2003). 3.5.10 Jantarka obecná Succinea putris (Linnaeus, 1758) 3.5.10.1 Zařazení do systému Říše: živočichové (Animalia) Kmen: měkkýši (Mollusca) Třída: plži (Gastropoda) Čeleď: jantarkovití (Succineidae) Rod: jantarka (Succinea) (Novák, 2011d) 3.5.10.2 Obecná charakteristika Ulita jantarky je špičatě vejčitá, s břichatě rozšířeným posledním závitem. Obrysnice posledního závitu od švu mírně stoupá, její nejvyšší bod je většinou výše než vrchol ulity. Stěny schránky jsou tenké, velmi průsvitné, s matně lesklým povrchem, nepravidelně jemně rýhované. Barva ulity bývá světle zelenožlutá, jantarová až temně 31

oranžová. Závitů je pouze 3 – 3¾, někdy 4. Předposlední závit bývá slabě klenutý, poslední je pod švem plochý nebo až slabě prohnutý. Ústí schránky je vejčité, obústí rovné, ostré, jen na cívce mírně ztluštělé. Výška schránky je 16 – 22 mm, šířka 8 – 12 mm (Ložek, 1956). 3.5.10.3 Biotop a rozšíření Místem výskytu jantarky obecné jsou břehy vod, hlavně v nížinách, kde se pohybuje na rákosí a listech ostatních mokřadních rostlin (Pfleger, 1988). Nalezneme ji také na vlhkých loukách, v lužních porostech a dalších vlhkých místech. Rozšířena je v Evropě i v západní a severní Asii. V České republice je rozšířena především v nižších polohách. V horách žije pouze roztroušeně a v malých formách (Ložek, 1948). 3.5.11 Oblovka lesklá Cochlicopa lubrica (O. F. Müller, 1774) 3.5.11.1 Zařazení do systému Říše: živočichové (Animalia) Kmen: měkkýši (Mollusca) Třída: plži (Gastropoda) Řád: plicnatí (Pulmonata) Čeleď: oblovkovití (Cochlicopidae) Rod: oblovka (Cochlicopa) (Zicha, 2011f) 3.5.11.2 Obecná charakteristika Schránka oblovky je protáhle vejčitá, tenkostěnná, pevná, průhledná, vysoce lesklá, velmi hladká, s tupě zaobleným vrcholem, rudohnědé až hnědé barvy. Ulita má 5¾ až 6 slabě klenutých a pravidelně rostoucích závitů. Ústí je vejčité, v nejspodnější části zúžené a poněkud tupě uťaté. Obústí bývá rovné, se silným žlutavým nebo červenavým pyskem. Píštěl u tohoto druhu plže chybí. Výška ulity se pohybuje okolo 5,5 – 7 mm a šířka je 2,4 – 2,8 mm (Ložek, 1956). 3.5.11.3 Biotop a rozšíření Oblovka lesklá je holarktickým druhem, který žije ve středně vlhkých biotopech (Vašátko et al., 2006). Nejběžněji se tento plž vyskytuje v údolních nivách, kde žije na lukách, v olšinách, na březích vod, také ve vlhčích svahových lesích i zahradách. Menší formy tohoto druhu obývají sušší a na živiny chudší místa (Ložek, 1956). 32

3.5.12 Plzák žlutopruhý Arion fasciatus (Nilsson, 1823) 3.5.12.1 Zařazení do systému Říše: živočichové (Animalia) Kmen: měkkýši (Mollusca) Třída: plži (Gastropoda) Řád: plicnatí (Pulmonata) Čeleď: plzákovití (Arionidae) Rod: plzák (Arion) (Zicha, 2011g) 3.5.12.2 Obecná charakteristika Tělo plzáka je krémové nebo popelavě žluté barvy. Střed hřbetu a štítu je o něco tmavší než základní barva a nemá skvrny. Po bocích těla jsou tmavě šedé pruhy s ostrou hranicí a pod nimi jsou zřetelné žluté, oranžové nebo červenavé proužky. Sliz je bezbarvý. Délka nataženého těla dosahuje 50 mm, smrštěného do 32 mm (Pfleger, 1988). 3.5.12.3 Biotop a rozšíření Plzák žlutopruhý obývá převážně kulturní biotopy, jako jsou zahrady, parky, pole, hřbitovy a podobně. Vyhledává k úkrytu vlhká místa pod keři, stromy, kamením a dřevem. Aktivní je převážně v noci. Tento plž je evropským druhem, rozšířen je tedy prakticky po celé Evropě a byl také zavlečen do USA (Pfleger, 1988).

33

4 METODIKA PRÁCE 4.1 Vymezení lokality Vybranou lokalitu v přírodním parku Bobrava jsem již dříve, pro účely své bakalářské práce prozkoumala, abych se přesvědčila o dostatečném množství plžů, kteří zde žijí. Území bohaté na výskyt plžů se vyznačuje dostatečnou vláhou, vhodným množstvím vápníku v půdě a také významným výskytem úkrytů pro plže, jako jsou rostliny, kameny, kůra, mechy, kmeny stromů a podobně. Ke sběru a určování plžů byly stanoveny tři plochy o rozměrech 10 ×10 m. První plocha byla určena uprostřed louky, druhá naopak v sousedním lužním lese a třetí na hranici těchto rozlišných stanovišť. Cílem bylo pozorovat rozdíly v početním a druhovém zastoupení plžů na lesním a lučním stanovišti. Třetí zkoumaná plocha byla zvolena k tomu účelu, aby mohlo být pozorováno prolínání druhů plžů typických pro luční a lesní společenstva.

4.2 Sběr a identifikace plžů Sběr plžů proběhl koncem dubna 2011. Nejprve, dne 23. 4. 2011, byl proveden výzkum v lužním lese, neboť je zde neustále vhodné vlhko pro aktivitu plžů. Sběr měkkýšů na luční části a na rozhraní lesa a louky byl uskutečněn 26. 4. 2011. Výzkum na louce a v ekotonu byl proveden v ranních hodinách, po noci se srážkami, aby bylo snadnější plže objevit. Ve všech případech byla pomocí pásma vyměřena plocha 10 × 10 m a následně byl čtverec vyznačen dřevěnými kolíky. Sběr probíhal postupně, po pásech o rozměrech 1 × 10 m, přičemž byli sbíráni všichni živí jedinci a prázdné schránky. Ulity velmi poškozené, které by nebylo možné určit, sbírány nebyly. Plži se nacházeli většinou na listech rostlin, prozkoumány byly také mechy, kořeny rostlin a zemina v jejich blízkosti, neboť se některé druhy s oblibou zahrabávají do půdy. Měkkýši byli vkládáni do plastových kbelíků, poté počítáni a určováni podle Hraběte et al. (1954), Ložka (1956) a Pflegera (1988). Po zjištění druhového a početního zastoupení byly výsledky zaznamenány do přehledné tabulky a poté byly podle Laštůvky & Krejčové (2000) vypočítány kvalitativní a kvantitativní vlastnosti biocenóz jako dominance, druhová diverzita, ekvitabilita a druhová podobnost. Ke zjištění vazby jednotlivých druhů plžů na rostlinná společenstva byly zhotoveny pro všechna tři stanoviště fytocenologické snímky. Snímek lesního porostu byl stanoven dne 7. 5. 2011, snímek ekotonu dne 1. 6. 2011 a snímek luční plochy dne 5. 6. 2011. 34

Výskyt konkrétních fytocenologických svazů, stejně jako zastoupení určitých druhů plžů, poukazuje na vlastnosti půd, vodní režim, působení slunečního záření i ovlivnění stanoviště člověkem. Rostliny byly určovány podle Dostála (1958), Deyla & Janky (1973), Hrona (1974) a Steinbacha (1998).

35

5 VÝSLEDKY 5.1 Druhové a početní zastoupení plžů vymezených stanovišť 5.1.1 Stanoviště louka Na louce bylo nalezeno 30 živých jedinců a 22 prázdných schránek. Jednalo se o zástupce pěti druhů plžů, a to nejhojněji se vyskytující páskovku žíhanou (Cepaea vindobonensis) za doprovodu suchomilky obecné (Xerolenta obvia), páskovku keřovou (Cepaea hortensis) a keřovku plavou (Fruticicola fruticum), které se držely spíše stínu velkolistých rostlin a ojediněle se vyskytujícího hlemýždě zahradního (Helix pomatia). Celkem zde bylo určeno 52 kusů plžů. Tab. 1: Druhové a početní zastoupení plžů na stanovišti louka latinský název

český název

počet živých jedinců počet ulit

1.

Cepaea vindobonensis

páskovka žíhaná

12

13

2.

Cepaea hortensis

páskovka keřová

3

3

3.

Fruticicola fruticum

keřovka plavá

6

2

4.

Helix pomatia

hlemýžď zahradní

1

0

5.

Xerolenta obvia

suchomilka obecná

8

4

suma živých jedinců a ulit

30

22

celkem

52

5.1.2 Stanoviště les V lesní části bylo celkem nasbíráno 694 kusů, z čehož bylo 513 živých jedinců a 181 prázdných ulit. Určeno bylo 9 druhů měkkýšů. Nejhojnějšími zástupci malakofauny byli jantarka obecná (Succinea putris), keřovka plavá (Fruticicola fruticum) a vlahovka narudlá (Monachoides incarnatus). Dále se zde vyskytovala plamatka lesní (Arianta arbustorum), plzák žlutopruhý (Arion fasciatus), vřetenatka obecná (Balea biplicata), oblovka lesklá (Cochlicopa lubrica), páskovka keřová (Cepaea hortensis) a srstnatka chlupatá (Trichia hispida), u které však byly nalezeny pouze prázdné schránky.

36

Tab. 2: Druhové a početní zastoupení plžů na stanovišti les latinský název

český název

počet živých jedinců počet ulit

1.

Arianta arbustorum

plamatka lesní

41

17

2.

Succinea putris

jantarka obecná

151

53

3.

Fruticicola fruticum

keřovka plavá

129

42

4.

Monachoides incarnatus vlahovka narudlá

108

35

5.

Cepaea hortensis

páskovka keřová

10

1

6.

Trichia hispida

srstnatka chlupatá

0

16

7.

Cochlicopa lubrica

oblovka lesklá

17

12

8.

Balea biplicata

vřetenatka obecná

21

5

9.

Arion fasciatus

plzák žlutopruhý

36

–

suma živých jedinců a ulit

513

181

celkem

694

5.1.3 Stanoviště ekoton Na rozhraní lesa a louky, tedy v ekotonu, bylo spočteno celkem 509 kusů měkkýšů. Prázdných schránek bylo nalezeno 175 a živých jedinců bylo 334. Určeno bylo, stejně jako v lesní části, 9 druhů. Jednalo se o keřovku plavou (Fruticicola fruticum), která byla nejpočetnějším druhem tohoto stanoviště, dále se v hojném počtu vyskytovala také vlahovka narudlá (Monachoides incarnatus) a plamatka lestní (Arianta arbustorum). V menší míře byly zastoupeny druhy: plzák žlutopruhý (Arion fasciatus), páskovka keřová (Cepaea hortensis), srstnatka chlupatá (Trichia hispida), hlemýžď zahradní (Helix pomatia), páskovka žíhaná (Cepaea vindobonensis) a jantarka obecná (Succinea putris).

37

Tab. 3: Druhové a početní zastoupení plžů na stanovišti ekoton latinský název

český název

počet živých jedinců počet ulit

1.

Helix pomatia

hlemýžď zahradní

2

3

2.

Arianta arbustorum

plamatka lesní

58

71

3.

Cepaea vindobonensis

páskovka žíhaná

2

0

4.

Cepaea hortensis

páskovka keřová

23

11

5.

Succinea putris

jantarka obecná

5

31

6.

Monachoides incarnatus vlahovka narudlá

69

12

7.

Fruticicola fruticum

keřovka plavá

140

42

8.

Trichia hispida

srstnatka chlupatá

11

5

9.

Arion fasciatus

plzák žlutopruhý

24

–

suma živých jedinců a ulit

334

175

celkem

509

5.1.4 Shrnutí výsledků druhového a početního zastoupení plžů Na všech třech stanovištích bylo celkem nalezeno a určeno 1255 kusů plžů, z čehož bylo 877 živých jedinců a 378 prázdných schránek. Jedná se o zástupce 12 druhů. Z hlediska početního zastoupení plžů je lokalita velmi významná, druhové zastoupení již tolik bohaté není.

38

5.2 Výpočty kvalitativních a kvantitativních vlastností biocenóz 5.2.1 Výpočet dominance Dominance určuje zastoupení jednotlivých populací v celkovém počtu jedinců biocenózy. Pro její výpočet vycházíme ze vztahu: , kde ni je hodnota významnosti druhu a n je součet hodnot významnosti všech druhů. Jednotlivé druhy jsou dále řazeny do pěti tříd dominance. Tab. 5: Třídy dominance (Laštůvka & Krejčová, 2000) druh

dominance

eudominantní

> 10 %

dominantní

5 – 10 %

subdominantní

2–5%

recedentní

1–2%

subrecedentní

˂1%

V biocenózách, které jsou jen málo narušené, jsou více méně rovnoměrně zastoupeny dominantní druhy, subdominantní a recedentní, kde druhy subrecedentní druhy převažují a druhy eudominantní naopak většinou scházejí. Velmi narušené či umělé biocenózy se vyznačují několika druhy s vysokou dominancí, bezvýznamným zastoupením dominatních až recedentních druhů a převládají zde druhy subrecedentní. Narušení biocenózy zapříčiní pokles populační hustoty většiny druhů, které se pak zařazují mezi subrecedentní. V některých případech tyto druhy z prostředí dokonce zcela vymizí. Pouze malému množství druhů takové narušení naopak vyhovuje. Tyto druhy se poté stávají eudominantními (Laštůvka & Krejčová, 2000).

39

5.2.1.1 Výsledky dominance na stanovišti louka Tab. 6: Dominance stanoviště louka latinský název

český název

živí jedinci (%)

ulity (%)

1.

Cepaea vindobonensis

páskovka žíhaná

40,000

59,091

2.

Cepaea hortensis

páskovka keřová

10,000

13,636

3.

Fruticicola fruticum

keřovka plavá

20,000

9,091

4.

Helix pomatia

hlemýžď zahradní

3,333

0,000

5.

Xerolenta obvia

suchomilka obecná

26,667

18,182

Mezi eudominantní druhy živých jedinců řadíme páskovku žíhanou (Cepaea vindobonensis), suchomilku obecnou (Xerolenta obvia) a keřovku plavou (Fruticicola fruticum). Páskovka keřová (Cepaea hortensis) náleží do skupiny druhů dominantních a hlemýžď zahradní (Helix pomatia) je druhem subdominantním. Tab. 7: Počty druhů v jednotlivých třídách dominance – živí jedinci druh

počet druhů

eudominantní

3

dominantní

1

subdominantní

1

recedentní

0

subrecedentní

0

Výsledky dominance prázdných schránek jsou trochu rozdílné. Páskovka žíhaná (Cepaea vindobonensis) a suchomilka obecná (Xerolenta obvia) opět spadají do skupiny eudominantních druhů, navíc k nim však přibyla páskovka keřová (Cepaea hortensis). Keřovka plavá (Fruticicola fruticum) klesla do třídy dominantních druhů a ulita hlemýždě zahradního (Helix pomatia) nebyla nalezena, tedy spadá do druhů subrecedentních.

40

Tab. 8: Počty druhů v jednotlivých třídách dominance – ulity druh

počet druhů

eudominantní

3

dominantní

1

subdominantní

0

recedentní

0

subrecedentní

1

5.2.1.2 Výsledky dominance na stanovišti les Tab. 9: Dominance stanoviště les latinský název

český název

živí jedinci (%)

ulity (%)

1.

Arianta arbustorum

plamatka lesní

7,992

9,392

2.

Succinea putris

jantarka obecná

29,435

29,282

3.

Fruticicola fruticum

keřovka plavá

25,146

23,204

4.

Monachoides incarnatus vlahovka narudlá

21,053

19,337

5.

Cepaea hortensis

páskovka keřová

1,950

0,552

6.

Trichia hispida

srstnatka chlupatá

0,000

8,840

7.

Cochlicopa lubrica

oblovka lesklá

3,314

6,630

8.

Balea biplicata

vřetenatka obecná

4,094

2,762

9.

Arion fasciatus

plzák žlutopruhý

7,018

–

U živých jedinců zde byla do eudominantních druhů zařazena jantarka obecná (Succinea putris), také keřovka plavá (Fruticicola fruticum) a vlahovka narudlá (Monachoides incarnatus). Mezi dominantní druhy se řadí plamatka lesní (Arianta arbustorum) a plzák žlutopruhý (Arion fasciatus). Subdominantními druhy jsou vřetenatka obecná (Balea biplicata) a oblovka lesklá (Cochlicopa lubrica). Páskovka keřová (Cepaea hortensis) náleží mezi druhy recedentní a srstnatka chlupatá (Trichia hispida) zde nebyla živá nalezena a tedy patří do skupiny druhů subrecedentních.

41

Tab. 10: Počty druhů v jednotlivých třídách dominance – živí jedinci druh

počet druhů

eudominantní

3

dominantní

2

subdominantní

2

recedentní

1

subrecedentní

1

Dominance prázdných schránek se opět poněkud lišila. Eudominatním druhem byla jantarka obecná (Succinea putris), keřovka plavá (Fruticicola fruticum) a vlahovka narudlá (Monachoides incarnatus). Mezi dominantní druhy náleží plamatka lesní (Arianta arbustorum), srstnatka chlupatá (Trichia hispida) a oblovka lesklá (Cochlicopa lubrica).

Subdominantním

druhem

je

vřetenatka

obecná

(Balea

biplicata)

a subrecedentním páskovka keřová (Cepaea hortensis). Plzák, vzhledem k absenci ulity, nebyl do těchto výpočtů zařazen. Tab. 11: Počty druhů v jednotlivých třídách dominance – ulity druh

počet druhů

eudominantní

3

dominantní

3

subdominantní

1

recedentní

0

subrecedentní

1

42

5.2.1.3 Výsledky dominance na stanovišti ekoton Tab. 12: Dominance stanoviště ekoton latinský název

český název

živí jedinci (%)

ulity (%)

1.

Helix pomatia

hlemýžď zahradní

0,599

1,714

2.

Arianta arbustorum

plamatka lesní

17,365

40,571

3.

Cepaea vindobonensis

páskovka žíhaná

0,598

0,000

4.

Cepaea hortensis

páskovka keřová

6,886

6,286

5.

Succinea putris

jantarka obecná

1,497

17,714

6.

Monachoides incarnatus vlahovka narudlá

20,659

6,857

7.

Fruticicola fruticum

keřovka plavá

41,916

24,000

8.

Trichia hispida

srstnatka chlupatá

3,293

2,857

9.

Arion fasciatus

plzák žlutopruhý

7,186

–

Mezi živými plži byla eudominantním druhem keřovka plavá (Fruticicola fruticum), vlahovka narudlá (Monachoides incarnatus) a plamatka lesní (Arianta arbustorum). Do dominantních druhů náleží plzák žlutopruhý (Arion fasciatus) a páskovka keřová (Cepaea hortensis). Subdominantím druhem je v tomto případě srstnatka chlupatá (Trichia hispida). Jantarka obecná (Succinea putris) náleží do skupiny recedentních druhů a hlemýžď zahradní (Helix pomatia) společně s páskovkou žíhanou (Cepaea vindobonensis) patří mezi druhy subrecedentní. Tab. 13: Počty druhů v jednotlivých třídách dominance – živí jedinci druh

počet druhů

eudominantní

3

dominantní

2

subdominantní

1

recedentní

1

subrecedentní

2

V případě prázdných schránek jsou výsledky docela podobné. Eudominantními druhy jsou plamatka lesní (Arianta arbustorum), keřovka plavá (Fruticicola fruticum) a jantarka obecná (Succinea putris). Mezi dominantní druhy se řadí vlahovka narudlá (Monachoides incarnatus) a páskovka keřová (Cepaea hortensis). Srstnatka chlupatá 43

(Trichia hispida) zde spadá do skupiny druhů subdominantních a hlemýžď zahradní (Helix pomatia) patří do skupiny druhů recedentních. Páskovka žíhaná (Cepaea vindobonensis) je zde druhem subrecedentním a plzák se do výpočtů opět nezahrnul. Tab. 14: Počty druhů v jednotlivých třídách dominance – ulity druh

počet druhů

eudominantní

3

dominantní

2

subdominantní

1

recedentní

1

subrecedentní

1

5.2.2 Diverzita a ekvitabilita 5.2.2.1 Výpočet druhové diverzity a ekvitability Druhová diverzita v sobě zahrnuje kromě prostých počtů druhů také rozložení jedinců mezi jednotlivými druhy. Diverzita je nejčastěji vyjadřována pomocí ShannonWienerova indexu druhové diverzity, který se vypočítá podle vzorce: , kde ni je hodnota významnosti druhu a n je součet hodnot významnosti všech druhů. Čím více je index druhové diverzity vyšší, tím biocenózu tvoří větší počet druhů s relativně nižší početností. Pokud všichni jedinci náleží stejnému druhu, diverzita je rovna nule. V případě, že je každý jedinec z jiného druhu, diverzita je maximální (Laštůvka & Krejčová, 2000). Ekvitabilita, neboli tzv. vyrovnanost, vyjadřuje míru rovnoměrného zastoupení jednotlivých druhů v biocenóze a je důležitou stránkou druhové diverzity. Vzorec ekvitability je: , kde H‘ je index druhové diverzity a S je celkový počet druhů. Čím více se ekvitabilita blíží hodnotě 1, tím více je společenstvo početně vyrovnané (Laštůvka & Krejčová, 2000).

44

5.2.2.2 Výsledky druhové diverzity a ekvitability na stanovišti louka Druhová diverzita, vypočítána pomocí Shannon-Wienerova indexu, dosahuje u živých jedinců hodnoty 1,385 a u prázdných schránek hodnoty 1,111. Druhová diverzita tedy není nijak významná. Hodnota ekvitability živých jedinců je 0,860 a ulit 0,690. Ekvitabilita živých jedinců se více blíží hodnotě 1, a tudíž se jedná o společenstvo vyrovnanější, než v případě prázdných schránek. 5.2.2.3 Výsledky druhové diverzity a ekvitability na stanovišti les Druhová diverzita lesní části dosahuje hodnoty 1,744 u živých jedinců a u prázdných schránek je diverzita rovna 1,761. Hodnoty jsou si velmi podobné a ve srovnání s luční částí je zde diverzita o něco významnější. Ekvitabilita živých jedinců, nalezených v lese, má hodnotu 0,794. Prázdné schránky jsou opět hodnotě 1 blíž, a to s hodnotou 0,847. Oba výsledky dokazují, že se jedná o poměrně vyrovnaná společenstva. 5.2.2.4 Výsledky druhové diverzity a ekvitability na stanovišti ekoton U živých jedinců v ekotonu byla zjištěna hodnota druhové diverzity 1,604 a u ulit 1,507. Hodnoty jsou téměř vyrovnané a ve srovnání s lesním společenstvem mírně poklesly. Ekvitabilita živých jedinců je rovna hodnotě 0,730 a ekvitabilita prázdných schránek je 0,725. Opět se výsledky přibližují hodnotě 1, a tedy se jedná o poměrně vyrovnané společenstvo. 5.2.3 Druhová podobnost 5.2.3.1 Výpočet druhové podobnosti Druhová podobnost je zjišťována při srovnávání dvou a více biocenóz. K výpočtu byl použit Jaccardův index podobnosti: , kde C je počet společných druhů, A a B jsou počty druhů ve srovnávaných biocenózách (Laštůvka & Krejčová, 2000). 5.2.3.2 Výsledky druhové podobnosti Druhová podobnost biocenóz lužního lesa a louky je nízká a to 16,67 %. Je to zapříčiněno větší vzdáleností, která je mezi těmito stanovišti a také jejich odlišností. Je

45

zde rozdílné působení slunečního záření, jiná vlhkost a podobně. Druhová podobnost mezi loukou a ekotonem je 40 % a druhová podobnost lesa a ekotonu má už poměrně vysokou hodnotu 63,64 %. Rozhraní louky a lesa je dobře zásobeno vláhou, což zde umožňuje život i druhům obývajícím les. Ekoton je navíc částečně zastíněn lesním porostem, takže vlhkomilné druhy plžů jsou chráněny před slunečním zářením, které ve velké míře nesnesou. Dalším důvodem podobnosti těchto dvou stanovišť je jejich poměrně blízká vzdálenost. 5.2.4 Analýza rostlinných společenstev Analýza rostlinných společenstev je první fází studia vegetace. Jejím účelem je stanovení znaků vyplývajících ze struktury a druhového složení společenstva a zachytit je ve stručném popisu pro další zpracování. Analýzou sledujeme různé cíle, a to poznání vegetace určitého území vymezením vegetačních jednotek, jejich inventarizací a klasifikací, dále studium vlivu ekologických faktorů na složení společenstev a jejich rozmístění v území, sledování dynamiky společenstev nebo hodnocení kvality biomasy. Analýza a popis společenstva v přírodě je označována jako fytocenologické snímkování a výsledný zápis se nazývá fytocenologický snímek (Moravec et al., 2000) 5.2.4.1 Fytocenologický snímek stanoviště louka sv. Alopecurion pratensis Lokalizace: Přírodní park Bobrava, katastrální území Střelice u Brna. Plocha se nachází mezi obcemi Radostice a Střelice, zhruba 320 m za Radostickým mlýnem. K mlýnu vede turistická trasa směrem východně od Radostic, asi 200 m od první odbočky z hlavní cesty vlevo, směrem od Brna. Snímek byl proveden po pravé straně od turistické stezky, cca. 20 m.

Datum: 5. 6. 2011 Nadmořská výška: 262 m n. m. Sklonitost a expozice: rovina Plocha: 100 m² Pokryvnost Ec: 98 % Pokryvnost E1: 96 % Pokryvnost E0: 30 % Počet druhů: 21 46

Diagnostické druhy: sv. Alopecurion pratensis psárka luční

Alopecurus pratensis L.

3

pýr plazivý

Elytrigia repens (L.) Nevski

3

kostival lékařský

Symphytum officinale L.

2

kostřava luční

Festuca pratensis Huds.

2

mochna plazivá

Potentilla reptans L.

1

lipnice luční

Poa pratensis L.

1

metlice trsnatá

Deschampsia cespitosa (L.) P.Beauv.

1

kohoutek luční

Lychnis flos-cuculi L.

+

Průvodní druhy: sv. Arrhenatherion elatioris srha laločnatá

Dactylis glomerata L.

2

kostřava červená

Festuca rubra L.

1

řebříček obecný

Achillea millefolium L.

+

sv. Aegopodion podagrariae kopřiva dvoudomá

Urtica dioica L.

2

svízel přítula

Galium aparine L.

1

silenka bílá

Silene latifolia (Mill.) Greuter et Burdet

r

sv. Arction lappae

Ostatní průvodní druhy: hluchavka nachová

Lamium purpureum L.

2

violka rolní

Viola arvensis Murray

1

přeslička rolní

Equisetum arvense L.

1

pcháč oset

Cirsium arvense (L.) Scop.

+

pcháč šedý

Cirsium canum (L.) All.

+

drchnička rolní

Anagalis arvensis L.

+

mochna stříbrná

Potentila argentea L.

+

pomněnka rolní

Myosotis arvensis (L.) Hill

+

47

Snímek lze podle diagnostických druhů zařadit do svazu Alopecurion pratensis. Tento svaz je charakteristický pro vlhké až čerstvě vlhké travinné porosty vázané na krátkodobě zaplavovaná nebo podmáčená území. Svaz Alopecurion pratensis se vyskytuje v aluviích nížinného až podhorského stupně. Svaz je typický především pro Jižní Čechy a okolí Moravy (Zelená, 2010 ústní sdělení). Zde se jedná o louku, která bývá občasně zaplavována nedalekou říčkou Bobravou, která protéká lužním lesem. Vyskytují se zde vlhkomilné druhy rostlin, ale také některé suchomilnější druhy. Na lokalitě se nacházejí i druhy ruderálních stanovišť, jako kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), nebo zástupci svazu Arction lappae. Pravděpodobně je výskyt těchto rostlin způsoben zvyšujícím se zásahem člověka. 5.2.4.2 Fytocenologický snímek stanoviště les sv. Alnion incanae Lokalizace: Přírodní park Bobrava, katastrální území Střelice u Brna. Les se rozprostírá východním směrem od obce Radostice, vede k němu turistická stezka. Zkoumaná plocha se nachází asi 300 m za Radostickým mlýnem, který je od obce vzdálen zhruba 200 m. Snímek byl proveden za mostem přes řeku Bobravu, po pravé straně turistické cesty.

Datum: 7. 5. 2011 Nadmořská výška: 262 m n. m. Sklonitost a expozice: rovina Plocha: 100 m² Pokryvnost Ec: 92 % Pokryvnost E3: 80 % Pokryvnost E2: 6 % Pokryvnost E1: 70 % Pokryvnost E0: 1 % Počet druhů: 21

E3 olše šedá

Alnus incana (L.) Moench

62 %

olše lepkavá

Alnus glutinosa (L.) Gaertn.

26 %

vrba bílá

Salix alba L.

2% 48

jasan ztepilý

Fraxinus excelsior L.

2%

olše šedá juv.

Alnus incana

+

jasan ztepilý

Fraxinus excelsior

+

olše lepkavá

Alnus glutinosa

r

kopřiva dvoudomá

Urtica dioica

4

orsej jarní

Ficaria verna Huds.

4

bršlice kozí noha

Aegopodium podagraria L.

3

hluchavka skvrnitá

Lamium maculatum (L.) L.

2

svízel přítula

Galium aparine

2

olše lepkavá juv.

Alnus glutinosa

1

popenec břečťanolistý

Glechoma hederacea L.

+

jasan ztepilý juv.

Fraxinus excelsior

+

pryskyřník plazivý

Ranunculus repens L.

+

metlice trsnatá

Deschampsia cespitosa (L.) P. Beauv.

+

E2

E1 Diagnostické druhy: sv. Alnion incanae

Průvodní druhy: sv. Alnion incanae, psv. Ulmenion česnek medvědí

Allium ursinum L.

2

kostival lékařský

Symphytum officinale L.

+

česnáček lékařský

Alliaria officinalis

r

Ostatní průvodní druhy: hluchavka nachová

Lamium purpureum

2

pitulník žlutý

Galeobdolon luteum Huds.

1

přeslička rolní

Equisetum arvense

1

opletník plotní

Calystegia sepium (L.) R. Br.

+

rákos obecný

Phragmites communis (Cav.) Steud.

+

kuklík městský

Geum urbanum L.

+

49

Snímek lze podle diagnostických druhů zařadit do svazu Alnion incanae. Tento svaz, náležící do třídy Querco-fagetea, je typický pro lužní lesy, které představují primární vegetaci zaplavovaných a podmáčených ploch. Tyto lesy jsou obohaceny minerálními půdami. Voda zde prakticky nestagnuje, a tedy se zde nevytváří rašelina (Zelená, 2010 ústní sdělení). Konkrétně se jedná o lužní les, který se rozprostírá v okolí říčky Bobravy. Na zkoumaném místě se objevují také diagnostické druhy podsvazu Ulmenion, které jsou typické pro nížinné oblasti. Tyto druhy dokazují výskyt půd dobře zásobených živinami a humusem. V období většího zaplavení může voda na některých místech mírně stagnovat, a proto je zde možný výskyt rákosu obecného (Phragmites communis). 5.2.4.3 Fytocenologický snímek stanoviště ekoton sv. Aegopodion podagrariae Lokalizace: Přírodní park Bobrava, katastrální území Střelice u Brna. Ekoton se rozprostírá východním směrem od obce Radostice, vede k němu turistická stezka. Zkoumaná plocha se nachází asi 300 m za Radostickým mlýnem, který je od obce vzdálen zhruba 200 m.

Datum: 1. 6. 2011 Nadmořská výška: 262 m n. m. Sklonitost a expozice: rovina Plocha: 100 m² Pokryvnost Ec: 96 % Pokryvnost E1: 92 % Pokryvnost E0: 45 % Počet druhů: 29 Diagnostické druhy: sv. Aegopodion podagrariae kopřiva dvoudomá

Urtica dioica

3

srha laločnatá

Dactylis glomerata L.

3

pýr plazivý

Elytrigia repens (L.) Nevski

3

kerblík lesní

Anthriscus sylvestris (L.) Hoffm.

3

konopice polní

Galeopsis tetrahit L.

1

50

Průvodní druhy: sv. Arrhenatherion elatioris kostřava luční

Festuca pratensis Huds.

2

kostřava červená

Festuca rubra L.

2

mrkev obecná

Daucus carota L.

2

řebříček obecný

Achillea millefolium L.

1

svízel povázka

Galium mollugo L.

1

jetel luční

Trifolium pretense L.

+

kostival lékařský

Symphytum officinale L.

2

máta rolní

Mentha arvensis L.

1

zlatobýl kanadský

Solidago canadensis L.

3

bodlák obecný

Carduus acanthoides L.

1

česnáček lékařský

Alliaria petiolata (M.Bieb.) Cavara et Grande

1

přeslička rolní

Equisetum arvense L.

1

bojínek luční

Phleum pratense L.

1

psineček tenký

Agrostis capillaris L.

+

sv. Cnidion venosi

sv. Senecion fluviatilis

sv. Alnion incanae

sv. Cynosurion

Ostatní průvodní druhy: šťovík kyselý

Rumex acetosa L.

2

pcháč oset

Cirsium arvense (L.) Scop.

2

mochna husí

Potentilla anserina L.

1

pcháč šedý

Cirsium canum (L.) All.

1

divizna knotovkovitá

Verbascum lychnitis L.

1

vratič obecný

Tanacetum vulgare L.

1

silenka bílá

Silene latifolia (Mill.) Greuter et Burdet

1

řepík lékařský

Agrimonia eupatoria L.

+

51

třezalka tečkovaná

Hypericum perforatum L.

+

lnice květel

Linaria vulgarit Mill.

+

Snímek lze zařadit do svazu Aegopodion podagrariae, což je vegetace širokolistých bylin. V tomto svazu jsou zastoupeny mezofilní druhy, jak lesní, tak i luční. Tato rostlinná společenstva nalezneme v silničních příkopech, v okolí plotů a lemů křovin, v parcích a zahradách, ale také tvoří lemy lužních lesů. V nižších polohách se svaz vyskytuje pouze na vlhčích místech, v polohách vyšších na vlhčích i suchých půdách. Jedná se o běžný typ ruderální vegetace (Zelená, 2010 ústní sdělení). Konkrétně se jedná o rostlinné společenstvo na rozhraní lužního lesa svazu Alnion incanae a občasně zaplavované louky svazu Alopecurion pratensis. Výskyt tohoto svazu může být důkazem vyššího obsahu dusíku v půdě a působení člověka na původní rostlinná společenstva.

52

6 DISKUZE 6.1 Metodika sběru plžů Pro účely své diplomové práce jsem zvolila metodiku sběru, která se poněkud liší od metodiky popisované Pflegerem (1988) nebo Ložkem (1956). Pfleger (1988) uvádí, že je sběr vhodné provádět koncem léta, či na podzim, a to kvůli vlhkému počasí. Já sběr provedla na jaře, především proto, aby byl dostatek času i na tvorbu fytocenologických snímků. Ložek (1956) uvádí metodiku sběru pomocí mechanických pomůcek jako podsívací síť, kypřidlo, smýkací síť apod. Speciální pomůcky jsem neměla k dispozici, a tedy byli plži sbírání pouze ručně do plastových nádob a kbelíků a místo kypřidla byly využity drobné zahradnické hrábě. Jak uvádí Pfleger (1988), po sběru druhů, které nejsou ohrožené, následuje konzervace a preparace plžů, aby bylo provedeno podrobné určení. Nazí plži jsou konzervováni v denaturovaném alkoholu a živí měkkýši se schránkami se usmrcují ponořením do vroucí vody, aby bylo poté možné pinzetou odstranit tělo od ulity. Vzhledem k tomu, že nebylo nalezeno velké množství druhů a také z etických důvodů, jsem určení plžů prováděla přímo v terénu za pomocí odborné literatury. Navíc při konzervaci nahých plžů se tělo smršťuje a ztrácí barvu, a tedy je spolehlivější určit plže živého. Jedinci, u kterých jsem si nebyla jistá jejich identitou, byli důkladně nafoceni a poté za pomocí literatury a internetu určeni. Všichni sbíraní plži byli navráceni na původní stanoviště.

6.2 Zhotovení fytocenologického snímku Podle Moravce et al. (2000) je třeba stanovit studijní plochu pro tvorbu fytocenologického snímku ve velikosti 200 – 500 m² pro lesní společenstva, 50 – 100 m² pro travinná společenstva a 25 – 100 m² pro plevelová společenstva. Vzhledem k tomu, že jsem pracovala na třech stanovištích o rozměrech 100 m², byly všechny fytocenologické snímky tvořeny přímo na ploše této velikosti. Pro lesní společenstvo nebyla vyznačena větší plocha, neboť se složení vegetace v blízkém okolí stále opakovalo a tedy nebylo třeba stanovit plochu větší.

53

6.3 Srovnání výsledků bakalářské a diplomové práce Při srovnání výsledků výzkumu ze dne 26. 4. 2009, který byl proveden pro účely bakalářské práce, a výsledků výzkumu diplomové práce ze dne 23. 4. 2011 a 26. 4. 2011, je zřejmé, že podmínky v roce 2011 nebyly tolik příhodné pro výskyt plžů, jako podmínky v roce 2009. Sběr plžů probíhal na stejné lokalitě, a tedy bylo možné některé výsledky porovnat. Jak je uvedeno v bakalářské práci (Gregorová, 2010), vyznačena byla pouze jedna plocha o rozměrech 10 × 10 m pro sběr plžů, a to na rozhraní lužního lesa a louky. Plocha byla rozdělena na polovinu tak, aby částečně zasahovala lesní porost a částečně porost lemující les. Bylo tedy možné srovnat výsledky ze stanovišť les a ekoton. Celkem bylo v roce 2009 nasbíráno na jedné ploše o velikosti 100 m² 1134 kusů plžů, z čehož bylo 776 živých jedinců a 358 prázdných schránek (Gregorová, 2010). V roce 2011 bylo celkem na třech plochách o velikosti 100 m² nalezeno 1255 kusů plžů, z čehož bylo 877 živých jedinců a 378 ulit. Výsledky celkového množství plžů, stejně jako počty živých jedinců a ulit, si jsou velmi podobné, a přitom se v roce 2011 sbíralo celkem na 300 m². Z toho vyplývá, že výsledky celkového množství plžů v diplomové práci jsou téměř třikrát menší, než výsledky práce bakalářské. Příčin, které pokles výskytu plžů způsobily, může být mnoho. Početnost jedinců ovlivňuje počasí a množství srážek, intenzita a délka zimního období, proudění vody a záplavy, zvýšení množství přirozených predátorů v okolí stanoviště, zvýšení znečištění lokality nebo přímé působení člověka. Domnívám se, že hlavním činitelem bylo menší množství srážek. V ekotonu bylo v roce 2009 nasbíráno a určeno 537 kusů plžů. Z toho bylo 324 živých jedinců a 213 prázdných ulit (Gregorová, 2010). V roce 2011 bylo nalezeno celkem 509 kusů měkkýšů, z čehož bylo 334 živých plžů a 175 ulit. Vzhledem k tomu, že se v roce 2009 pracovalo s poloviční plochou, je zřejmý značný pokles výskytu plžů na tomto stanovišti. V lužním lese se v roce 2009 nalezlo celkem 597 kusů měkkýšů, z čehož bylo 452 živých jedinců a 145 prázdných schránek (Gregorová, 2010). V roce 2011 se nasbíralo 694 jedinců celkem, 513 z toho bylo živých jedinců a 181 schránek. Opět vzhledem k práci s menší plochou je zřejmý pokles početnosti. Je zajímavé, že poměry mezi počtem nalezených živých jedinců a prázdných schránek zůstaly relativně zachovány. Tedy se dá předpokládat, že nedošlo k nárůstu

54

mortality na daném území, neboť by v takovém případě bylo nalezeno více prázdných ulit než živých jedinců, ale celkově se snížila natalita plžů. Co se týká druhového zastoupení plžů, v bakalářské práci (Gregorová, 2010) jsem určila celkem 10 druhů měkkýšů. V diplomové práci, díky větší zkoumané ploše a jejímu vhodnějšímu rozložení, bylo nalezeno o dva druhy více. Jsou to konkrétně suchomilka obecná (Xerolenta obvia), která se vyskytovala pouze v luční části a vřetenatka obecná (Balea biplicata) vyskytující se pouze v lužním lese. Jinak je druhové složení velmi podobné, jen se liší v množství jednotlivých druhů.

6.4 Závislost výskytu plžů na vegetaci a celkové zhodnocení lokalit 6.4.1 Stanoviště louka Luční stanoviště bylo zařazeno do fytocenologického svazu Alopecurion pratensis, což je společenstvo rostlin typické pro vlhké až čerstvě vlhké travinné porosty vázané na krátkodobě zaplavované nebo podmáčené území. Nacházejí se zde suchomilné druhy rostlin i plžů a také některé vlhkomilnější druhy. Například kostřava červená (Festuca rubra) obývá podle Steinbacha (1998) převážně sušší stanoviště, a pýr plazivý (Agropyrum repens) je podle Deyla et al. (1973) naopak rostlinou vlhkých luk a mezí. Plž suchomilka obecná (Xerolenta obvia), která se na tomto stanovišti nachází, je podle Ložka (1956) přímo zástupcem xerotermních bylinných formací, převážně stepí. Byl zde zjištěn také výskyt keřovky plavé (Fruticicola fruticum), což je podle Pflegera (1988) vlhkomilný plž obývající lužní nížiny. Nález hlemýždě zahradního (Helix pomatia) může poukazovat na ovlivnění území člověkem, neboť jak uvádí Reichholf & Steinbach (2003), dává tento měkkýš přednost kulturní krajině. Dokazuje to také výskyt kopřivy dvoudomé (Urtica dioica), která je podle Deyla et al. (1973) druhem typickým pro vlhké křoviny, rumiště, okolí plotů a přehnojené půdy. Celkově se nejedná o stanoviště bohaté na výskyt plžů. Na louku působí intenzivně sluneční záření a nejsou zde místa, která by plžům zajišťovala stín a vlhko. Sucho a teplo snáší jen některé druhy plžů. Výskyt jiných druhů, než jsou suchomilka obecná (Xerolenta obvia) a páskovka žíhaná (Cepaea vindobonensis), je umožněn díky vláze, kterou občasně přinese zvýšená hladina řeky Bobravy. Plži se zde přes den zdržují na listech rostlin, ti méně odolní slunečnímu záření se sdružují u kořenů rostlin

55

a zahrabávají se do půdy. Měkkýši zde žijící jsou aktivní pouze přes noc, při dešti a v brzkých ranních hodinách, dokud se na povrchu rostlin drží rosa. 6.4.2 Stanoviště les Lesní snímek byl zařazen do svazu Alnion incanae, který je typický pro lužní lesy. I zde je značné zastoupení ruderálních druhů, ale vzhledem k tomu, že jsou pro taková rostlinná společenstva typické půdy bohaté na živiny a humus, je výskyt těchto rostlin pravděpodobně přirozený. Vyskytují se zde typické druhy rostlin vlhkých půd jako orsej jarní (Ficaria verna), který jde dle Deyla et al. (1973) bylinou zastíněných míst, lesů a zamokřených polí nebo olše šedá (Alnus incana), což je podle Dostála (1958) dřevina obývající vlhké lesy a luhy. Vzhledem k zamokřenému prostředí je zde eudominantním plžem jantarka obecná (Succinea putris), která jak uvádí Pfleger (1988), je zástupcem obývajícím břehy vod, mokré louky a luhy. Ostatní druhy plžů, kteří se zde vyskytují, mají v oblibě vlhké prostředí, ale nejedná se přímo o mokřadní druhy. Les přináší živočichům velké množství vláhy a také potřebný stín. Stanoviště je tedy na výskyt plžů dosti bohaté. Půda zde obsahuje velké množství živin. Plži jsou nejaktivnější přes noc, ale díky stálé vláze jsou poměrně aktivní i přes den. Zdejší měkkýši jsou ohrožováni kolísající výškou hladiny řeky a při zvýšeném stavu bývá velká část plžů odnesena proudem do jiného prostředí nebo dokonce utopena. V tomto období plži vylézají na kmeny stromů a sestupují zpět při navrácení vody do koryta. 6.4.3 Stanoviště ekoton Rozhraní lesa a louky bylo zařazeno do svazu Aegopodion podagrariae, tedy svazu charakteristického pro vegetaci širokolistých bylin s významným výskytem ruderálních druhů. V ekotonu se setkávají vlhkomilné druhy rostlin se suchomilnějšími a stejně je tomu i v zastoupení plžů. Nalezneme zde opět kostřavu červenou (Festuca rubra), ale především velké množství vlhkomilnějších ruderálních rostlin. Opět je zde zastupená kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) a také například kerblík lesní (Anthriscus sylvestris), který je dle Deyla et al. (1973) bylinou hojnou na vlhkých lukách, ve vlhkých lesích, v příkopech a jako plevel v zahradách. Co se týká zastoupení malakofauny, setkáme se zde opět s jantarkou obecnou (Succinea putris), ale také se suchomilnou páskovou žíhanou (Cepaea vindobonensis), která náleží dle Vašátka et al. (2006) mezi druhy výslunných stepních strání a xerotermních biotopů podobně jako suchomilka obecná

56

(Xerolenta obvia). Zástupcem typickým pro kulturní stanoviště je opět hlemýžď zahradní (Helix pomatia). Tato lokalita je taktéž bohatá na výskyt plžů. Jak bylo předpokládáno, byl pozorován výskyt vlhkomilných zástupců, kteří obývají les, a také byly nalezeny druhy obývající louku. Prostředí je dostatečně vlhké, ale výskyt jantarky obecné (Succinea putris), která je přímo vázána na vodu již nebyl významný. Ruderální porost umožnil značné zvýšení počtu druhů jako je keřovka plavá (Fruticicola fruticum), plamatka lesní (Arianta arbustorum) nebo páskovka keřová (Cepaea hortensis), kterým vyhovuje prostředí ani suché, jako na louce, ani zamokřené, jako v lužním lese. 6.4.4 Působení člověka na lokalitu Domnívám se, že je lokalita ovlivněna působením člověka a to především luční část a ekoton. Přírodní park Bobrava spadá jen pod obecnou ochranu, a tudíž nejsou návštěvníci přírodního parku nijak zvlášť omezováni. V blízkosti zkoumaného území vede cyklostezka a turistická trasa, lidé zde venčí psy, čímž se zvyšuje obsah dusíkatých látek v půdě a místně se v přírodním parku povalují odpadky.

6.5 Poznatky o páskovce keřové formy fuscolabiata (Cepaea hortensis fuscolabiata O. F. Müller, 1774) Zajímavé bylo pozorovat malou nesrovnalost s Ložkem (1956), který sděluje, že forma páskovky keřové fuscolabiata, se kterou jsem se často v terénu setkávala, mívá ulitu červenavé barvy, zřídka žluté. Přitom jsem mnohem častěji nacházela, nejen v přírodním parku Bobrava, žlutou variantu. Stejný údaj jako Ložek (1956) o zbarvení formy fuscolabiaty uvádí i Pfleger (1988). Jedná se však o starší literaturu a tedy může být v dnešní době žlutá varianta fuscolabiaty více běžná, než varianta červenavá. Reichholf & Steinbach (2003) však uvádí, že rozmanitost zbarvení této páskovky je způsobena přizpůsobením se prostředí. Zbarvení tmavší a často bez pásek je typické pro lesy, výrazné páskování je obvyklé ve světlých křovinách a žluté ulity bez proužků jsou typické pro otevřené travinné biotopy.

6.6 Ochrana Na zkoumaných plochách nebyl nalezen vzácný ani ohrožený druh měkkýšů. Beran, Juřičková & Horsák (2005) však uvádějí, že páskovka žíhaná (Cepaea vindobonensis) náleží mezi druhy „near threatened“ (NT), čili mezi druhy blížící se ohrožení. 57

7 ZÁVĚR Účelem diplomové práce bylo stanovit druhové a početní zastoupení plžů na třech zkoumaných stanovištích a vyhodnotit význam lokalit z hlediska výskytu plžů. Celkem bylo na lokalitě nasbíráno a určeno 1255 jedinců, z čehož bylo 877 živých jedinců a 378 prázdných schránek. Jednalo se o zástupce 12 druhů. Z hlediska početního zastoupení je lokalita poměrně významná, avšak druhové zastoupení již tolik bohaté není. Nejvýznamnějším stanovištěm z hlediska výskytu plžů je lužní les, který poskytuje plžům dostatečnou vláhu a chrání je před přímým slunečním zářením. Bylo zde nalezeno 694 kusů plžů, přičemž se jednalo o 513 živých jedinců a o 181 prázdných ulit. Určeno zde bylo 9 druhů měkkýšů. Eudominantními druhy lužního lesa byly jantarka obecná (Succinea putris), keřovka plavá (Fruticicola fruticum) a vlahovka narudlá (Monachoides incarnatus) u živých jedinců i prázdných schránek. Rozhraní lesa a louky, neboli ekoton, je druhou významnější lokalitou. V ekotonu se drží vlhko lužního lesa, ale už zde působí intenzivněji sluneční záření. V ekotonu bylo spočteno celkem 509 jedinců, z čehož bylo 175 ulit a 334 živých jedinců. Stejně jako v lesní části, bylo určeno 9 druhů plžů. U živých plžů byla eudominantním druhem keřovka plavá (Fruticicola fruticum), vlahovka narudlá (Monachoides incarnatus) a plamatka lesní (Arianta arbustorum). Co se týká ulit, eudominantními byla opět plamatka lesní (Arianta arbustorum) s keřovkou plavou (Fruticicola fruticum) a přibyla jantarka obecná (Succinea putris). Nejméně významnou lokalitou je louka, neboť neposkytuje plžům mnoho stinných míst a přímé sluneční záření snese jen málo druhů plžů. Na tomto stanovišti bylo spočteno celkem 52 jedinců. Živých bylo 30 kusů a prázdných ulit bylo nalezeno 22. Jednalo se o zástupce pěti druhů plžů. Eudominantními druhy u živých plžů jsou páskovka žíhaná (Cepaea vindobonensis), suchomilka obecná (Xerolenta obvia) a keřovka plavá (Fruticicola fruticum). V případě ulit byla eudominantním druhem páskovka žíhaná (Cepaea vindobonensis), suchomilka obecná (Xerolenta obvia) a páskovka keřová (Cepaea hortensis). Druhová podobnost biocenóz lužního lesa a louky je nízká a to 16,67 %. Je to zapříčiněno větší vzdáleností, která je mezi těmito stanovišti a také jejich odlišností. Je zde rozdílné působení slunečního záření, jiná vlhkost a podobně. Druhová podobnost mezi loukou a ekotonem je 40 % a druhová podobnost lesa a ekotonu má už poměrně vysokou hodnotu 63,64 %. Rozhraní louky a lesa je dobře zásobené vláhou, což zde 58

umožňuje život i druhům obývajícím les. Ekoton je navíc částečně zastíněn lesním porostem, takže vlhkomilné druhy plžů jsou chráněny před slunečním zářením, které ve velké míře nesnesou. Dalším důvodem podobnosti těchto dvou stanovišť je jejich poměrně blízká vzdálenost. Výpočtem ekvitability bylo zjištěno, že se ve všech případech jedná o společenstva poměrně vyrovnaná, neboť se všechny výsledky, více či méně, blížily hodnotě 1. Nejvíce vyrovnané je podle výsledků ekvitability lesní stanoviště.

59

8 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ 8.1 Literatura BERAN L., JUŘIČKOVÁ L., HORSÁK M., 2005: Mollusca (měkkýši), s. 69-74. In: FARKAČ J., KRÁL D., ŠKORPÍK M. (eds.), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. DEYL M., JANKA O., 1973: Naše květiny. Albatros, Praha, 698 s. DOSTÁL J., 1958: Klíč k úplné květeně ČSR. Československá akademie věd, Praha, 983 s. GREGOROVÁ J., 2010: Zjišťování druhového a početního zastoupení plžů na vybrané lokalitě. Bakalářská práce, MENDELU v Brně, Brno, 112 s. HRABĚ S., BARTOŠ E., FOTT B., FRANKENBERGER Z., HAVLÍK O., JANČAŘÍK A., JÍROVEC O., KOSTROŇ K., ŠRÁMEK-HUŠEK R., VONDRÁČEK K., WEISER J., 1954: Klíč zvířeny ČSR, Díl I (Prvoci, houby, láčkovci, červi, mechovky, měkkýši, korýši). Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 540 s. HRON F., 1974: Kapesní atlas. Rostliny polí a zahrad. Státní pedagogické nakladatelství, Praha. 410 s. HUDEC K., KOLIBÁČ J., LAŠTŮVKA Z., PEŇÁZ M. (eds.), 2007: Příroda České republiky: Průvodce faunou. Academia, Praha, 440 s. LANG J., PRAVDA O., DOSKOČIL J., HŮRKA K., 1974: Zoologie. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 384 s. LAŠTŮVKA Z., KREJČOVÁ P., 2000: Ekologie. Konvoj, Brno, 185 s. LAŠTŮVKA Z., GAISLER J., ŠŤASTNÁ P., PELIKÁN J., 2001: Zoologie pro zemědělce a lesníky. Konvoj, Brno, 267 s. LOŽEK V., 1948: Prodromus českých měkkýšů. Matice Česká, Praha, 177 s. LOŽEK V., 1956: Klíč československých měkkýšů. Slovenská akadémia vied, Bratislava, 436 s. 60

MACKOVČIN P. (ed.), 2007: Chráněná území ČR. Brněnsko. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a Ekocentrum Brno, Praha, 932 s. MARTIŠKO J., 1997: Příroda okresu Brno-venkov 2: Přírodní parky. Okresní výbor Brno-venkov, Brno, 151 s. MORAVEC (ed.), 2000: Fytocenologie. Academia, Praha, 403 s. PAPÁČEK M., MATĚNOVÁ V., MATĚNA J., SOLDÁN T., 2000: Zoologie. Scientia, spol. s r.o., pedagogické nakladatelství, Praha, 286 s. PFLEGER V., PRADÁČ J., 1981: Krása lastur. Československá akademie věd, Praha, 132 s. PFLEGER V., 1988: Měkkýši. Artia, Praha, 191 s. RANDUŠKA D., ŠOMŠÁK L., HÁBEROVÁ I., 1983: Barevný atlas rostlin. Obzor, n. p., Bratislava v koprodukci s nakladatelstvím Profil, Ostrava, 640 s. REICHHOLF J. H., STEINBACH G., 2003: Pavoukovci a další bezobratlí: štíři, solifugy, pavouci, štírci, sekáči, roztoči, korýši, mnohonožky, bičíkovci, měňavky, nálevníci, parazitičtí prvoci, vířníci, houby, žahavci, žebernatky, mechovky, ploštěnci, kroužkovci, chroustnatky, mořští plži, mořští mlži, hlavonožci, suchozemští plži, sladkovocní mlži, ostnokožci, pláštěnci. Euromedia Group k. s. – Knižní klub v Praze, Praha, 152 s. STEINBACH G., 1998: Trávy. Ikar, Praha, 288 s. VAŠÁTKO J., LOŽEK V., HORSÁK M., 2006: Měkkýši Moravského krasu. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky – Správa chráněné krajinné oblasti Moravský kras ve spolupráci s Občanským sdružením Cortusa – sdružení pro ochranu Moravského krasu, Blansko, 68 s.

61

8.2 Internetové odkazy CENIA, 2012: Geoportál. Databáze online [cit. 2012-02-10]. Dostupné na: http://geoportal.gov.cz/web/guest/map/ ČESKÝ ÚŘAD ZEMĚMĚŘICKÝ A KATASTRÁLNÍ, 2012: Nahlížení do katastru nemovitostí.

Databáze

online

[cit.

2012-02-10].

Dostupné

na:

http://nahlizenidokatastru.cuzk.cz/ MAŇAS M., 2005: Vývoj vajíček a larev měkkýšů. Databáze online [cit. 2012-02-25]. Dostupné na: http://mollusca.cz/ NOVÁK J., 2011a: Páskovka keřová. Databáze online [cit. 2012-01-16]. Dostupné na: http://www.biolib.cz/ NOVÁK J., 2011b: Hlemýžď zahradní. Databáze online [cit. 2012-01-16]. Dostupné na: http://www.biolib.cz/ NOVÁK J., 2011c: Plamatka lesní. Databáze online [cit. 2012-01-17]. Dostupné na: http://www.biolib.cz/ NOVÁK J., 2011d: Jantarka obecná. Databáze online [cit. 2012-01-20]. Dostupné na: http://www.biolib.cz/ NOVÁK J., PELTANOVÁ A., 2011: Páskovka žíhaná. Databáze online [cit. 2012-0116]. Dostupné na: http://www.biolib.cz/ THE BOBRAVA TEAM, 2006: Přírodní park Bobrava. Databáze online [cit. 2012-0215]. Dostupné na: http://www.bobrava.ic.cz/ ZICHA O. (ed.), 2011a: Keřovka plavá. Databáze online [cit. 2012-01-17]. Dostupné na: http://www.biolib.cz/ ZICHA O. (ed.), 2011b: Vlahovka narudlá. Databáze online [cit. 2012-01-17]. Dostupné na: http://www.biolib.cz/ ZICHA O. (ed.), 2011c: Srstnatka chlupatá. Databáze online [cit. 2012-01-17]. Dostupné na: http://www.biolib.cz/

62

ZICHA O. (ed.), 2011d: Suchomilka obecná. Databáze online [cit. 2012-01-17]. Dostupné na: http://www.biolib.cz/ ZICHA O. (ed.), 2011e: Vřetenatka obecná. Databáze online [cit. 2012-01-20]. Dostupné na: http://www.biolib.cz/ ZICHA O. (ed.), 2011f: Oblovka lesklá. Databáze online [cit. 2012-01-17]. Dostupné na: http://www.biolib.cz/ ZICHA O. (ed.), 2011g: Plzák žlutopruhý. Databáze online [cit. 2012-01-20]. Dostupné na: http://www.biolib.cz/

63

9 PŘÍLOHA 9.1 Znázornění lokality na mapě

Obr. 1: Červený bod na mapě zobrazuje polohu zkoumaného území (Cenia, 2012).

Obr. 2: Červené označení zobrazuje zkoumanou plochu na louce, modré označení plochu ekotonu a žluté označení stanoviště lužního lesa (Cenia, 2012). 64

9.2 Fotografie jednotlivých stanovišť 9.2.1 Stanoviště louka

Obr. 3: Pohled na louku v dubnu 2011

Obr. 4: Zobrazení lučního porostu se zastoupením ruderálních druhů rostlin 65

Obr. 5: Pohled na louku v prosinci 2011

9.2.2 Stanoviště les

Obr. 6: Lužní les s meandrující říčkou Bobravou v dubnu 2011

66

Obr. 7: Vegetace lužního lesa

Obr. 8: Pohled na lužní les v prosinci 2011

67

9.2.3 Stanoviště ekoton

Obr. 9: Zobrazení rozhraní louky a lesa v dubnu 2011

Obr. 10: Vegetace ekotonu s hojným zastoupením kopřivy dvoudomé (Urtica dioica) 68

Obr. 11: Ekoton v prosinci 2011

69

9.3 Fotografie nalezených druhů plžů

Obr. 12: Hlemýžď zahradní (Helix pomatia)

Obr. 13: Plamatka lesní (Arianta arbustorum)

70

Obr. 14: Páskovka keřová (Cepaea hortensis) a páskovka keřová forma fuscolabiata (Cepaea hortensis fuscolabiata)

Obr. 15: Páskovka žíhaná (Cepaea vindobonensis)

71

Obr. 16: Jantarka obecná (Succinea putris)

Obr. 17: Keřovka plavá (Fruticicola fruticum)

72

Obr. 18: Vlahovka narudlá (Monachoides incarnatus)

Obr. 19: Vřetenatka obecná (Balea biplicata)

73

Obr. 20: Suchomilka obecná (Xerolenta obvia)

Obr. 21: Srstnatka chlupatá (Trichia hispida)

74

Obr. 22: Oblovka lesklá (Cochlicopa lubrica)

Obr. 22: Plzák žlutopruhý (Arion fasciatus)

75