Výchova k reprodukčnímu zdraví

Studijní opora

Výchova k reprodukčnímu zdraví Yvetta Vrublová

OSTRAVA 2013 Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Materiál byl vytvořen v rámci projektu OP VK: Modernizace – Diverzifikace – Inovace Registrační číslo: CZ.1.07/2.2.00/28.0247

OBSAH Úvod .......................................................................................................................................... 6 1 HISTORIE LIDSKÉ SEXUALITY ................................................................................. 8 1.1 Antické Řecko, helenistický Řím ......................................................................... 10 1.2 Židovstvi .................................................................................................................... 11 1.3 Křesťanstvi ................................................................................................................ 11 1.4 Ho mosexualita .......................................................................................................... 12 1.5 Historie pohlavní výchovy v období první Československé republiky ......... 17 2 SEXUÁ LNÍ VÝCHOVA ................................................................................................ 26 2.1 Sexuální výchova .................................................................................................... 26 2.2 Principy sexuální výchovy .................................................................................... 28 2.3 Pod mínky sexuáln í výchovy na úrovni základní školy ..................................... 31 2.4 Škola jako garant realizace sexuáln í výchovy..................................................... 33 2.5 Přístupy k obsahu sexuální výchovy..................................................................... 36 2.6 Obsah sexuální výchovy ......................................................................................... 39 2.7 Metody sexuální výchovy....................................................................................... 45 2.8 Sexuáln í výchova a právo ....................................................................................... 48 2.9 Mult iku lturní a sexuální výchova ve světle aktuální judikatury ...................... 51 2.10 St ruktura metodického pokynu k výuce sexuální výchovy ........................... 52 3 ANTIKONCEPCE............................................................................................................. 54 3.1 Přiro zené (přírodní) metody ................................................................................... 55 3.2 Chemická antikoncepce a bariérové metody ....................................................... 56 3.3 Nitrodělo žní tělíska .................................................................................................. 58 3.4 Hormonální antikoncepce ....................................................................................... 58 3 5 Antikoncepce a jiné léky ......................................................................................... 63 3.6 Výu ka a výchova v oblasti antikoncepce ............................................................. 63 4 POHLA VNĚ PŘENOSNÉ CHOROBY........................................................................ 65 4.1 Prevence pohlavně přenosných chorob ................................................................ 65 4.2 Přehled sexuálně přenosných chorob.................................................................... 71 4.3 Sy filis ......................................................................................................................... 71 4.4 Kapavka ..................................................................................................................... 72 4.5 Chlamyd ie ................................................................................................................. 73 4.6 Herpes simp lex ......................................................................................................... 73 4.7 HIV/A IDS ................................................................................................................. 73 4.8 Tricho moniáza .......................................................................................................... 75 4.9 Lidský papilo mav irus (Hu man papillo ma virus – HPV).................................. 75 4.10 Ostatní sexuálně přenosné nemoci ...................................................................... 75 4.11 Zákony a pohlavní nemoci .................................................................................. 76 5 SEXUÁ LNÍ DYSFUNKCE A DEVIA CE ................................................................ 78 5.1 Po ruchy ženské sexuality ........................................................................................ 78 5.2 Sexuáln í deviace – parafilie ................................................................................... 79 5.3 Po ruchy v aktivitě .................................................................................................... 80 5.4 Deviace v objektu..................................................................................................... 82

3

Použité symboly a jejich význam Průvodce studiem – vstup autora do textu, specifický způsob, kterým se studentem komunikuje, povzbuzuje jej, doplňuje text o další informace.

Klíčová slova

Čas potřebný k prostudování kapitoly Příklad – objasnění nebo konkretizování problematiky na příkladu ze života, z praxe, ze společenské reality apod.

Pojmy k zapamatování

Shrnutí – shrnutí předcházející látky, shrnutí kapitoly. Literatura – použitá ve studijním materiálu, pro doplnění a rozšíření poznatků. Kontrolní otázky a úkoly – prověřují, do jaké míry studující text a problematiku pochopil, zapamatoval si podstatné a důležité informace a zda je dokáže aplikovat při řešení problémů. Úkoly k textu – je potřeba je splnit neprodleně, neboť pomáhají dobrému zvládnutí následující látky. Korespondenční úkoly – při jejich plnění postupuje studující podle pokynů s notnou dávkou vlastní iniciativy. Úkoly se průběžně evidují a hodnotí v průběhu celého kurzu. Otázky k zamyšlení

Část pro zájemce – přináší látku a úkoly rozšiřující úroveň základního kurzu. Pasáže a úkoly jsou dobrovolné. Testy a otázky – ke kterým řešení, odpovědi a výsledky studující najdou v rámci studijní opory.

4

Řešení a odpovědi – vážou se na konkrétní úkoly, zadání a testy.

5

Úvod Už samotné označení – sexuální výchova – může u mnohých navodit rozličné představy. Na úvod lze připomenout charakteristiku sexuální výchovy vypracovanou Světovou zdravotnickou organizací (WHO): „Podstatu a cíle sexuální výchovy tvoří vše, co přispívá k výchově celistvé osobnosti, schopné poznávat a chápat sociální, mravní, psychologické a fyziologické zvláštnosti jedinců podle pohlaví a díky tomu zformovat optimální mezilidské vztahy s lidmi svého i opačného pohlaví“. Obdobné stanovisko k sexuální výchově zaujala v roce 1988 Mezinárodní federace plánovaného rodičovství (IPPF): „Hlavním cílem školní výchovy je připravit mladé lidi pro život v dospělosti a pro jejich role ve společnosti. Jestliže sexualita, manželství a rodinný život jsou důležitým prvkem v životě většiny obyvatelstva, potom zcela jistě je logickou a nutnou povinností školy připravit mladé lidi i pro tuto oblast. Sexuální výchova musí být pokládána za jednu část celkové školní výchovy, která zprostředkovává dětem a mladým lidem informace nutné k tomu, aby byli schopní vytvořit si správný názor, úsudek i postoje.“ Každá složka výchovy v průběhu svého vývoje prochází několika stadii, která více či méně umožňují její rozvoj především na bázi interdisciplinárního přístupu. Výchova k reprodukčnímu zdraví patří k všeobecnému vzdělání. Mezi základní lidské potřeby patří nepochybně sexualita. Centrum sexuality se tvoří již v prenatálním období jedince koncem prvního trimestru a jeho funkce zaniká se smrtí. Sexuálně začínají jedinci žít asi kolem 18. roku života a tato aktivita průměrně končí mezi 60. a 70. rokem. Během tohoto dlouhého období se snižuje aktivita a četnost pohlavních styků, přesto tato potřeba je pro lidi zdravé či nemocné aktuální. Sexuální výchova ve zdravotnickém školství se nemůže orientovat pouze na zdravou sexualitu studentů, ale také na pochopení těchto potřeb u nemocných, s kterými se během své praxe setkávají a v budoucnu budou setkávat. Tento požadavek vyžaduje dlouhodobou odbornou přípravu z oblasti medicíny, sexuologie, psychologie a ošetřovatelství. Ošetřovatelství jako vědní obor se pomocí holistického přístupu k nemocným – v rámci ošetřovatelského procesu – zabývá veškerými biopsycho-sociálními potřebami. Neodmyslitelně zde patří také sexualita. Studijní text přináší vhled do problematiky sexuality a jistě není vyčerpávající literaturou.

6

Po pros tudov á ní te xtu bude te znát:     

charakteristiku výchovy k reprodukčnímu zdraví, metody a principy sexuální výchovy, základní informace o antikoncepčních metodách, charakteristiku pohlavně přenosných onemocnění, základní formace o sexuálních poruchách a deviacích.

ZÍSKÁTE:  vědomosti z oblasti sexuální výchovy, sexuologie, pedagogiky. Budete schopni:  vytvořit plán výchovy k reprodukčnímu zdraví pro vybrané věkové kategorie, 

analyzovat dostupné informace o výchově k reprodukčnímu zdraví.

Čas potře bný k pros tudov á ní učiva pře dmě t u : 20hodin.

7

1 HISTORIE LIDSKÉ SEXUALITY V této kapitole se dozvíte:   

informace o lidské sexualitě v rámci historického vývoje, základní informace o homosexualitě, včetně legislativy, budete moci nahlédnout do historie sexuální výchovy v Čechách.

Klíčová slova této kapitoly: sexualita, vývoj, historické mezníky v lidské sexualitě, homosexualita, historie sexuální výchovy.

Čas potřebný k prostudování této kapitoly: 120min. Historie lidské sexuality je stará jako lidstvo samo. O tom, jakým způsobem spolu žili muži a ženy v době asi tak před 40 000 lety před n. l. je možné pouze spekulovat. Sexuální život se vyvíjel spolu s člověkem a s kulturou dané doby, existovaly fáze náhodného výběru, přirozené sexuality, tabuizování. Sexuální život byl také poznamenán náboženstvím, zeměpisným pásmem. Mnohá odborná i populární literární publikace zabývající se historií často pojednávají o lásce i sexuálním životě v dřívějších dobách. Sochaři, malíři všech dob vytvářeli umělecká díla se sexuálním podtextem. Z toho všeho je zřejmé, že sex patřil mezi základní lidská témata. Vyhnáni z ráje? Když had v ráji pokoušel Evu, nešeptal ji nic o ovoci, ale svěřil ji tajemství pohlaví. Tak to aspoň vypráví bible. Pro mnohé odborníky je sex záhadou, která často ovládá a řídí lidské životy. Bez sexu by nebylo evoluce ani bulvárních článků. V živočišné říši jsou kromě pohlavního rozmnožování i živé organismy, které se rozmnožují nepohlavně. Tyto organismy mají jednu přednost, a to, že se stejným množstvím vynaložené energie se mohou množit dvakrát rychleji. Zrod lidské sexuality je pro Židy a křesťany jasný. Nejdříve byl Adam, ale jakého byl pohlaví před tím, než mu Bůh vyňal žebro a vytvořil Evu? Co se vlastně Eva dozvěděla za tajemství? Bylo to tajemství pohlaví? V každém případě sex stál za výběrem druhovosti. Výhodou pohlavního rozmnožování organismů je možnost opravit špatné mutace svých rodičů a také s sebou přináší tělesné uvolnění a spokojenost.

8

A co láska? Mnozí mohou namítnout, že zatím byla řeč pouze o pohlavním aktu, a co takhle láska? Láska kvetla v každém věku, dějiny lásky jsou studnou nespočetných a nejrozmanitějších podnětů, o nichž mohou pochybovat jen zatvrzelí moralisté. Láska mezi lidmi byla často silná jako smrt. Lásku mezi mužem a ženou je možné nazvat též jako lásku pohlavní, neboť láska mezi lidmi téměř vždy vedla k pokusům tělesného sblížení. Mnohdy s sebou přinášela bolest a utrpení. Přesto však i po poučení se člověk opakovaně dopouštěl stejných aktivit, ke kterým ho vedly jeho city. Formy lásky se během vývoje člověka měnily, co však zůstalo stejné, jsou city, které může jedinec pouze stěží ovládnout. Člověk procházel ve svých projevech lásky určitými proměnami. Jiná byla láska v pravěku, starověku, středověku a v současném novověku. I o této problematice je možné se mnohé dočíst, jsou díla, která i po několika desítkách let neztratila na své atraktivitě, po jejichž přečtení člověk proniká do problematiky prožívání lásky v dávných dobách. Co měla a má společného, je fyzická touha po blízkosti a obrovská síla. Láska patřila a stále patří mezi základní potřeby každého živého tvora. Proto je žádoucí mít stále na mysli nejen sex, ale především lásku – vzájemné city, které vedou nejen k tělesnému vyvrcholení, ale k psychické stabilitě, spokojenosti a celkové pohodě. Podle pohledu na lidskou sexualitu lze říci, že vždy existoval pohled krajně příznivý: sexualita jako prostředek, smysl a cíl lidského snažení; sexualita nespoutaná, neomezená žádnými pravidly, sexualita pojata libertinistickým způsobem; existoval však i pohled opačný, radikálně odmítavý: v něm je sexualita vnímána jako zdroj utrpení, hříchu a tělesného úpadku. Někde mezi těmito krajními polohami se nachází pohled většinový (nazvěme jej uměřený), který vnímá sexualitu jako prostředek zachovaní rodu, případně i smyslové a duševní rozkoše. Tyto jednotlivé pohledy se vyskytují ve všech kulturách, které na základě specifické náboženské zkušenosti vytvořily nějaký náboženský systém. Dějinný pohled na sexualitu lze demonstrovat také na tomto typu dělení: a) Pozitivní pohled: jóga (lotosový sed jogína, jehož tělo je symbolickým propojením ženského a mužského prvku, jinu a jangu, vaginy a penisu); Kámasútra – pohlavní orgán muže i ženy je vnímán jako soubor symbolických komponentů (ohně, vzduchu, vody, země, základních kovů, dřeva aj.). b) Negativní pohled: žena „může“ souložit pořád, muž jen občas. Muž souloží bez překážek, ženě brání při první souloži konvenční pojetí hymenu (panenské blány): ta se stává symbolem uctívání (v animismu defloruje náčelník nebo rodič!!) nebo symbolem definitivní uzavřenosti „místa opovržení a rozkoše“ (kult Panny Marie a křesťanských nevěst – mnišek). c) Prostředkující pohled: když už nelze ženě zabránit v „hříšném styku“, je třeba jej krotit monogamií a ženskou sexualitu omezit jen účelem plození. Někdy má tento prostředkující pohled velmi kruté konotace. Ženu je totiž třeba zbavit potencionální rozkoše (odstranění klitorisu; plachta hozená přes ženské tělo během kopulace u některých ultrakonzervativních židovských komunit; pozice a tergo, bez líbání; či naopak jen tzv. pozice misionářská, která odkazuje na ženinu podřízenost muži). d) Ujařmující pohled: ženy vlastního kmene je třeba očistit božským (vlastním) spermatem: může s ní spát jen „vyvolený“ (rituální chrámová

9

oltářní sexualita) nebo se žena očistí tím, že svým tělem vydělává na „božstvo“: klasická chrámová prostituce, nacistické dívčí bundy uspokojující jen německé vojáky. Defloraci většinou „zajišťuje“ elitní muž kmene, někdy šaman, někdy nejlepší bojovník, ale také otec či bratr. Cizí ženy je třeba „geneticky opravit“ (a samozřejmě ponížit): např. anglické právo prime nocte ve Skotsku; nacistická teorie o Übermensch a kult árijského manželství; nacistický projekt Lebensborn). Tato sexuální omezení nejsou samozřejmě namířena pouze směrem k ženám: - Podle rigoristů nelze obyčejného muže (hylikoi, psychikoi) od sexu odvrátit: jen skutečně zasvěcený (pneumatikoi) je chráněn železnou kázní a modlitbou. - Sexualitu je třeba držet v mezích; k tomu slouží také institut rodiny (monogamie). Ten je paradoxně jen náhražkou skutečného „ráje“, z něhož jsme byli vyhnáni. - Od vzniku prvotního hříchu není člověk schopen krotit své žádosti; to se tyká především mužů – proto je respektována (více či méně) prostituce. Fenomén prostituce je ochranou rodiny před těmi muži, kteří nejsou schopni žít v rámci monogamního svazku. 1.1 Antické Řecko, helenistický Řím Jak již bylo řečeno, základy evropské civilizace byly položeny řeckou, židovskou a římskou civilizací. Jejich způsob myšlení není v žádném případě totožný, ovšem přesto vytváří podobný, spirituálně-etický systém hodnocení sexuality. V řecké kultuře se prolínají ryze polyteistické, mytologické motivy (Homér, Hesiodos) s počátky „vědeckého“ uvažování propojeného ještě s mytologií (řecká přírodní filozofie, např. Thales), jakož i myšlení právní (zákony a výroky tzv. mudrců), ale i první opravdové racionální spekulativní myšlení (Sokrates, Platón); to vede až k přírodní vědě Aristotelově. Řecká filozofie obohatila intelektuální nazírání (teoria) termínem logos, který se stal alfou a omegou řeckého racionálního uvažování. Sexualita není samozřejmě oddělena od filozofického uvažování a je vždy spojena s komplexním vzděláváním mládeže. Např. u Platóna jsou zachyceny cíle chlapecké výchovy ve škole a posléze ve společnosti: - dobré chování, - čtení a psaní, - četba mravoučných básní a jejich memorování, - hudební výchova (hra na kitharu); učení se harmonii a rytmu, - rétorika, - tělocvik (bojová umění), - učení se zákonům, - v Akademii: matematika, geometrie. Ženy byly z tohoto vzdělávacího systému vyloučeny, neboť jejich společenská úloha byla zúžena na roli matky, vychovatelky v rodinném krbu, milenky a konkubíny či elitní společnice ve smyslu vzdělané hétery. Zejména manželky byly určeny k zajištění domácího krbu, k rození dětí a k vytvoření „pohody“. Tak o tom mluví Démosthenes (+ 322 př. Kr.): „Hetéry máme (muži) pro zábavu, nevěstky pro denní potřebu těla a manželky pro rozmnožování a spolehlivou starost o naše domácí blaho“.

10

Filozofie a vzdělání posilují ducha mladých lidí a vytvářejí mechanismy sebekontroly. Sebekontrola pak tvoří techniku výchovy (paideia), která činí duši zdrženlivou (sofrosyné): - mladý člověk má být zdrženlivý v pití, ve styku se ženami i se staršími lidmi, - je schopen ovládat své vášně, emoce a pudy, - má se pokud možno vyhýbat všem slastem; vnitřní postoj se stává povinností; z obce mizí nepravost (adikia) a prostopášnost (pleonexia). Římané „okoukali“ od Řeků převážnou část toho, co posléze sami ve společnosti zavedli jako nosné prvky civilizace. Řada římských autorů se také zabývala vzděláním a otázkami sexuální výchovy mládeže. Je třeba hlídat horkou krev mladíků, kteří jsou ohrožováni možným sklouznutím k homosexuální nepravosti. 1.2 Židovství Židovská civilizace vytvořila svým přechodem od polyteismu k monoteismu odrazový můstek pro rigoróznější vnímání sexuality. Sexualita starožidovského společenství je ovlivněna sexuálními příkazy a vlivy okolních morálních kodexů, např. babylonského či asyrského. Židovské pojetí morálky se ovšem dále vyvíjelo a absorbovalo i vlivy okolních kultur. Např. v helénistické době byl prvotní hřích výjimečně vysvětlován i z pozice staré klasické filozofie. Představitelem tohoto specifického židovského výkladu je Filón Alexandrijský (25 př. Kr. – 50 po Kr.), člen alexandrijské diasporní obce. Filonovým ideálem bylo skloubení starozákonní zvěsti a klasické řecké filozofie. Nepřítelem moudrého je především „tělesná rozkoš“: „Sebevláda si totiž váží zdrženlivosti, střídmosti a vůbec všeho, co je nutné k důstojnému a úctyhodnému životu, kdežto rozkoš (hedoné) si oblibuje rozmařilost a nabubřelost, jež se stávají duši i tělu zdrojem požitkářství a změkčilosti, a tedy příčinou hříšného života, jež je podle názoru moudrých horší než smrt“. 1.3 Křesťanství Pohled na ženy se stává v křesťanství specifickým fenoménem. Samotný Ježíš neváhá se ženami rozmlouvat o teologických otázkách. Jako náhražku za plnohodnotný manželský a rodinný život nabízí křesťanství ženám charitativní službu bližním, zejména formou charitativní péče a výuky mladších: „Starší muži ať jsou střídmí, vážní, rozumní, ať jsou zdraví ve víře, lásce a trpělivosti. Podobně starší ženy ať se chovají důstojně, ať nepomlouvají a nepropadají přílišnému pití vína. Ať vyučují mladší ženy v dobrém a vedou je k tomu, aby měly rády své muže a své děti, byly rozumné, cudné, staraly se o domácnost, byly laskavé a poslouchaly své muže, aby Boží slovo nebylo zneváženo.“ Manželství má i funkci socializační: „Dovolené svazky se odlišují od těch ostatních, děti z nich narozené získávají statut dědiců, čili získávají předky, jméno, práva. Manželství zakládá vztahy příbuznosti, zakládá celou společnost. Je to svorník sociální stavby.“ Vztah muže a ženy dostává své posvěcení před Bohem („Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“) a veřejností: proto je středověká svatba okázalá, veřejná, obřadná, plná gest a formulek, neboť hmotně se zde propojuje s

11

duchovním; samozřejmě mluvíme především o sňatcích movitějších jedinců. Už z 9. století se zachovaly i biskupské pokyny týkající se manželství: - laici mají vědět, že manželství zavedl Bůh; - manželství se nemá uzavírat kvůli smilstvu, ale z touhy po potomstvu; - až do svatby je třeba zachovat čistotu; ten, kdo má manželku, nemá mít konkubínu (ovšem neženatý ji mít může…); - cílem sexuálního obcování s manželkou nemá být rozkoš, ale plození a muži se mají odříkat manželky, když je těhotná; - ženu má milovat muž v cudnosti a má ji ctít jakožto bytost od přirozenosti slabou; - muž by neměl manželku zapudit, a to ani z důvodu smilstva, neb se v novém svazku sám smilstva dopouští; - křesťané se mají přísně vyhnout krvesmilstvu. 1.4 Homosexualita Postoje k homosexualitě Postoje k homosexualitě se v různých historických obdobích a různých kulturách často výrazně liší. Ve Starém zákoně byl pohlavní styk muže s mužem trestán ukamenováním a tento negativní postoj k homoerotickým aktivitám přetrvává v křesťanství často i dodnes. Víme však, že kulturní ovzduší starověkého Říma či starých Helénů bylo k těmto projevům velmi tolerantní. I v pozdějších dobách nacházíme v kulturně antropologických srovnáních mnoho zajímavých rozdílů: v době, kdy byly názory tzv. civilizovaného světa na homosexualitu velmi restriktivní a odsuzující (jak tomu bylo například ve viktoriánské Anglii), patřil u tichomořských domorodců pohlavní styk mezi bojovníky a dospívajícími hochy k rituálním úkonům. O do současné doby přetrvávajících transkulturálních rozdílech v pojetí homosexuálního styku svědčí například zvyky kmene Kukuku z Nové Guineje, u kterého je povinně prováděna rituální felace dospělých mužů adolescentními a preadolescentními chlapci. Tímto způsobem, polykáním semene dospělých mužů, se symbolicky zvyšuje maskulinita a virilita dospívajících. U nás je však podobné chování v obecném povědomí naopak spojováno s feminitou a je negací maskulinity (Herdt a Stoller, 1990). U kmene Bataků (Sumatra) jsou pro adolescentní chlapce homosexuální styky povinné, tabuizovány jsou však styky orální, zakázány jsou předmanželské heterosociální a později i mimomanželské sexuální kontakty. Podle zahraničních výzkumů ovlivňuje postoje k sexuálním otázkám kromě kulturní tradice i mnoho faktorů sociodemografického charakteru. Mezi nejvýznamnější patří už zmíněné náboženské přesvědčení – vede k negativnějším postojům k homosexualitě, k antikoncepci i k předmanželským stykům, k restriktivnějšímu postoji k HIV pozitivním i

12

umělému přerušení těhotenství (Sneddon a Kremer, 1992, Moatti et al., 1988, Marsiglio, 1993). Restriktivnější sexuální postoje vyjadřují dále lidé méně vzdělaní (Johnson et al., 1994, Casselman a Durharn, 1979) a starší (Johnson et al., 1994), sexuální konzervativismus souvisí i s konzervativismem politickým (Janus a Janus, 1993). Nejvýznamnější je však vliv pohlaví – téměř všichni autoři se přitom shodují v tom, že postoje mužů jsou vzhledem k sexuálním otázkám liberálnější než postoje žen (Janus a Janus, 1993, Johnson et al., 1994, Sneddon a Kremer, 1929). Zajímavé přitom je zjištění, že právě v postoji k homosexualitě jsou naopak liberálnější ženy: podle Weisse et al. (1992) považovalo homosexualitu za přirozený projev lidské sexuality 27 % amerických studentek, ale jen 19 % jejich mužských protějšků, hostilnější postoje mužů zjišťují v této oblasti i reprezentativní výzkumy ve Francii (Spira et al., 1994), ve Velké Británii (Johnson et al., 1994) či v USA (Herek a Glunt, 1993, Britton, 1990). Legislativa vztahující se k homosexualitě Československo se už počátkem šedesátých let zařadilo dekriminalizací homosexuálního chování (netrestáním homosexuálních styků mezi dospělými osobami) mezi nejpokrokovější státy světa. I na základě úsilí sexuologů se to podařilo dříve než ve většině evropských zemí. Přetrvávající § 244 tr. z. však zůstával vůči homosexuálům diskriminační, a to především věkovou hranicí 18 let či zákazem styku za úplatu, kterým mohlo před zákonem být i pozvání na večeři. Až odstraněním tohoto znevýhodnění v roce 1990, kdy byl uvedený paragraf vypuštěn z trestního zákona, byly dány legální podmínky (spolu s možností svobodného zakládání spolků a organizací) pro faktické zrovnoprávnění homosexuální menšiny u nás. Tuto emancipaci před zákonem pak zvýraznila novelizace § 241, podle které se definovala nově možnost znásilnění i mezi osobami stejného pohlaví (podle staršího znění mohla být znásilněna pouze žena) a v budoucnu bude jistě dovršena i možností úředního svazku stejnopohlavních párů. O tom, že zrovnoprávnění homosexuálního chování s heterosexuálním z hlediska legislativního není zdaleka samozřejmostí, svědčí přetrvávání tradičních společenských (a následně i právních) norem i v jinak liberálních zemích. Důkazem je skutečnost, že ve 23 státech USA je pohlavní styk s osobou stejného pohlaví (nezávisle na věku) trestný dodnes. V Evropě je homosexuální styk i v současné době diskriminován například ve Velké Británii, kde je pro heterosexuální styk věková hranice určena na 16 let a pro styk homosexuální byla až nedávno snížena z 21 na 18 let – s odkazem na odborníky už dávno opuštěnou teorii vzniku homosexuality „svedením“ a z ní vyplývající argumentací o nutné ochraně mladistvých. V zemích, kde bylo zavedené fundamentalistické islámské právo, patří mužský homosexuální styk dokonce mezi hrdelní zločiny a ještě relativně nedávno bylo po vítězství islámské revoluce v Iránu z tohoto důvodu popraveno mnoho mužů „provinivších“ se tímto způsobem. Současné trendy v oblasti medicíny, resp. v oblasti psychiatrické diagnostiky, přitom podporují emancipační tendence gayů a lesbiček. Ze seznamu psychických (sexuálních) poruch byla v posledních klasifikacích duševních nemocí (DSM IV a MKN 10) homosexualita vyškrtnuta, a to při plném vědomí politických souvislostí tohoto kroku. Neexistuje totiž žádný důkaz, že by homosexuální orientace byla spojena s jakoukoli psychiatrickou patologií,

13

současně však její zařazení mezi poruchy umožňovalo v minulosti společenskou a právní diskriminaci homosexuálů (McConaghy, 1993). Etiologie Prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D. uvádí ve svém příspěvku na konferenci Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu tyto informace: „Evoluční biologie však zatím neposkytuje ani vysvětlení přežívání genů homosexuality. Teoreticky by homosexuální orientace, která samozřejmě rovněž vylučuje či alespoň podstatně snižuje pravděpodobnost heterosexuálního sblížení a reprodukce, nemohla přetrvat tlak přirozeného výběru. V této oblasti se však badatelé pokoušejí o vysvětlení: pro evoluční význam homosexuality někteří autoři (například Dickeman, 1995, Weinrich, 1995) nacházejí odůvodnění například v tom, že gayové a lesbičky mohou přispět k reprodukčnímu zdaru blízkých pokrevních příbuzných, sourozenců, synovců a neteří (péčí o děti, získáváním zdrojů), a tím zajistit alespoň částečnou reprodukci i vlastních genů. Zproštění závazků péče o vlastní děti, mohli v primitivních společnostech dosahovat hierarchicky významných pozic, a tak mohli svým příbuzným významně pomáhat. Nadějné jsou i výzkumy sexuální orientace na chromozomální úrovni. Hamer a spol. (1993) identifikovali určitý gen na dlouhém ramínku X chromozomu, který pojmenovali Xq28, a ten je podle názoru těchto badatelů zodpovědný alespoň za některé případy mužské homosexuality. Autoři prokázali spojitost mezi homosexualitou a polymorfními markety na Xq28 u 64 % ze čtyřiceti homosexuálních sourozeneckých dvojic. Přenos sexuální orientace se podle uvedených výzkumů tedy děje z matky na syna (přes X chromozom). Tento mechanismus by pak vysvětloval i skutečnost, že v jiném souboru uvedených autorů je u 114 gayů zjišťována vyšší incidence homosexuální orientace u strýců z matčiny strany, ale ne u jejich otců nebo u bratrů jejich otců. Tento výsledek byl potvrzen i výzkumem Hua a spol. (1995). Při zkoumání hormonální podmíněnosti sexuální orientace se předpokládalo, že homosexuální muži mají nižší testosteron a lesbičky nižší estrogen a vyšší testosteron než heterosexuálové (DeLamater a Hydeová, 1998). Nicméně poslední výzkumy mezi homosexuálními a heterosexuálními muži a ženami žádné rozdíly v hladinách testosteronu neprokázaly, a to ani u mužů (Gooren a spol., 1990, Banks a Gartrell, 1995), a ani u žen (Banks a Gartrell, 1995, Dancey, 1990). Při zkoumání eventuálních rozdílů mezi heterosexuály a homosexuály v hladinách gonadotropinů zjistily dle Bankse a Gartrella (1995) pouze dvě ze sedmi provedených studií vyšší hladiny LH u gayů, zbytek žádné rozdíly neprokázal. Hormonální teorie sexuální orientace jsou ale částečně potvrzovány experimenty na zvířatech. Brand a Slob (1991) ve svém výzkumu role perinatálních androgenů pro sexuální orientaci krysích samců v dospělosti prenatálně a perinatálně chemicky u pokusných zvířat blokovali aromatizaci testosteronu na estradiol. Následky tohoto zákroku na sexuální preferenci byly u dospělých samců signifikantní u neonatálně (perinatálně) ovlivněné skupiny – postpubertálně samci z této skupiny vykazovali nižší preferenční skóre pro estrální samičky než skupina samců ovlivněných prenatálně i než kontrolní skupina. Byli rovněž méně maskulinizováni (s nízkou ejakulační frekvencí) a více feminizováni. Dle autorů svědčí tyto výsledky o tom, že sexuální preference v dospělosti je u

14

krysích samců podmíněna alespoň částečně hormonálně. Model hormonální podmíněnosti homosexuální orientace u mužů vytvořili na základě experimentů s mateřským stresem u krys Doerner a spol. (1975). Vnější manipulace se stresem způsobeným averzivními podněty během určitého období těhotenství krysích samic vedly podle zjištění těchto autorů ke změnám testikulární enzymatické aktivity u plodu, které měly za následek dočasný androgenový deficit. Ten pak vedl k anomáliím v postnatálním sexuálně dimorfním chování u jejich samčích potomků, podobným jako u uvedeného výzkumu Branda a Sloba, včetně demaskulinizace (například snížená iniciace při kopulaci) a feminizace (například lordóza) sexuálního chování. Reprodukční morfologické struktury těchto samečků přitom zůstaly neporušené. Tento experimentální postup Doernera a jeho kolegů, pojmenovaný prenatální mateřský syndrom, vedl autory k domněnce, že matky homosexuálních mužů zažijí více prenatálního stresu než matky heterosexuálů. Teorii pak prokazovali na základě údajů, které svědčily o významně vyšším počtu homosexuálů mezi muži narozenými na území bývalé NDR během druhé světové války a v prvních poválečných letech (1941– 1947), tedy v období, kdy se předpokládalo více vnějších stresujících událostí působících na těhotné ženy než v letech před válkou a po ní. Doernerovy studie však byly následně kritizovány pro metodologické nedostatky – například pro nedostatečnou definici nezávislých (mateřský stres) i závislých (sexuální orientace) proměnných a pro ignorování alternativních možných vysvětlení (například neuvažovaly o možném vlivu absence otce ve výchově – ve válečných a poválečných letech byli otcové většinou na frontě nebo v zajetí a synové byli vychováváni pouze matkou). O tom, že primární příčiny sexuální orientace nejsou psychologické nebo sociální, ale biologické, svědčí i výzkumy Lancharda Bogaerta (1997), který zjistil, že homosexuální muži mají více starších bratrů, ale nemají více starších sester a ani mladších sourozenců než heterosexuálové (tzv. efekt staršího bratra). K podobným závěrům ohledně počtu starších a mladších sourozenců přitom dospěli Lalumiére a spol. (1998) i u deviantů – u sexuálních agresorů, heterosexuálních i homosexuálních pedofilů. Podobně Raboch a Raboch (1999) ve svém souboru 437 pedofilů zjistili, že ve srovnání s kontrolní skupinou sexuálně dysfunkčních mužů (N = 600) se pedofilové signifikantně častěji narodili v početných rodinách jako poslední ze tří a více dětí. Významně vyšší byl i věk matek a otců při jejich narození. K podobným výsledkům (vyšší pořadí mezi sourozenci a vyšší věk matek) dospěli autoři už předtím i při vyšetření delikventů homosexuálních (Raboch a Raboch, 1986). Vysvětlením efektu staršího bratra by mohla být tzv. hypotéza mateřské imunosenzitivity, založená právě na hormonálních výzkumech MacCullocha a Waddingtona (1981) a Ellise a Amese (1987), podle kterých organismus matky v těhotenství v některých případech reaguje obrannou imunologickou reakcí na mužské pohlavní hormony (vylučované plodem). Tato imunitní reakce by v případě mužského zárodku mohla narušit organizační efekt androgenů, a tím i sexuální diferenciaci mozku. Podle Gualtieriho a Hickse (1985) pak mateřskou imunitní reakci posiluje každý další zárodek mužského pohlaví, a tím se následně při dalších těhotenstvích zvyšuje i pravděpodobnost narušení mozkového vývoje mužského plodu. Z tohoto předpokladu dle autorů plyne, že pokud je narušená maskulinizace závislá na imunitní reakci matky, mužští

15

homosexuálové by se měli rodit jako další v pořadí bratrů, ne však v pořadí sester, přičemž tato pravděpodobnost by měla být zvyšována počtem předchozích těhotenství matky s plodem mužského pohlaví. V souladu s tímto předpokladem jsou už uvedená zjištění ohledně počtu starších bratrů u homosexuálních mužů. Výzkumy mozkových odlišností při určení sexuální orientace se zaměřily především na oblast jader hypotalamu. Swaab a Hofman (1990) například zjistili, že homosexuální muži mají větší nucleus supraopticus než muži heterosexuální, ačkoli toto jádro hypotalamu není pohlavně dimorfické. Při výzkumu pohlavně dimorfických jader této oblasti je neznámější výzkum LeVaye (1991). Tento autor zkoumal jádra předního hypotalamu INAH-1, INAH-2 a INAH-3. Zjistil, že jádro INAH-3 bylo větší u heterosexuálních žen než u heterosexuálních mužů a u homosexuálních mužů bylo podobně velké jako u heterosexuálních žen. U tří sousedních jader nebyly nalezeny rozdíly související s pohlavím nebo se sexuální orientací. Závěry tohoto výzkumu však byly kritizovány především pro malé soubory probandů (19 homosexuálních a 16 heterosexuálních mužů, 6 heterosexuálních žen) a kvůli tomu, že u všech homosexuálních mužů, ale jenom u šesti mužů heterosexuálních a u jedné ženy byla příčina smrti AIDS (tato nemoc se přitom může projevit na velikosti mozkové hmoty), (DeLamater a Hydová,1998). Nicméně i Elias a Valenta (1992) tvrdí, že jádra předního hypotalamu mají u homosexuálních mužů pouze asi poloviční neurální hustotu ve srovnání s muži heterosexuálními. Navíc u homosexuálů autoři uvádějí pozitivní hormonální reakci na jednorázové podání luteinizačního hormonu, která je někde mezi nízkou ženskou reakcí a zvýšenou reakcí u heterosexuálních mužů. Na základě svých výzkumů i přehledu dosavadních zjištění uzavírají, že právě anatomické rozdíly v jádrech předního hypotalamu jsou rozhodující pro sexuální orientaci u mužů. Tyto rozdíly mohou způsobovat alteraci v hormonálních reakcích a vést k více ženskému typu gonadotropní sekrece u homosexuálů. Až v minulém století umožnil vědecký pokrok odborné zkoumání homosexuality jako jedné z variant sexuálního zaměření a sexuálního chování, tedy zkoumání homosexuality bez předsudků a ideologických omezení. První výzkumy tohoto druhu provedl začátkem století Němec Magnus Hirschfeld mezi studenty a mezi ocelářskými dělníky a o odhad procentuálního zastoupení osob homoeroticky orientovaných v obecné populaci se jako první pokusil ve 40. letech Američan Alfred Kinsey se svými spolupracovníky. Na základě rozhovoru s několika tisíci muži a ženami stanovil, že asi 4 % lidí je sexuálně zaměřeno exklusivně na osoby stejného pohlaví, přičemž ale zkušenost s homosexuálním stykem jich má podstatně více. Vzorek obyvatelstva zkoumaného těmito badateli však nebyl reprezentativní (bylo v něm například zastoupeno příliš vysoké procento vězňů či psychiatrických pacientů) a pozdější výzkumy tyto odhady příliš nepotvrdily. Například podle českých výzkumů sexuálního chování obyvatelstva z let 1993 a 1998 se za homosexuály považuje či si svou orientací není jisto 2 % mužů a žen a o jedno procento více má jednu či opakovanou homosexuální zkušenost.“

16

1.5 Historie pohlavní výchovy v období první Československé republiky Každá složka výchovy, stejně tak jako pojetí výchovy v tom nejobecnějším slova smyslu, má svou historii (Janiš, 2008). Sexuální výchova, tak jak je v současné době vnímána, představuje určitou výslednici mnohaletého historického vývoje. Z hlediska obsahu můžeme sledovat její vývoj od pohlavní výchovy, přes sexuální výchovu, výchovu k partnerství, manželství a rodičovství až po rodinnou výchovu a výchovu ke zdravému způsobu života. Při celkově zjednodušeném pohledu bychom mohli klidně konstatovat, že sexuální výchova se prolínala v různých obměnách celou historií lidstva. První konkrétnější sdělení spadají do druhé poloviny 19. století. Z tohoto pohledu se jeví účelné rozdělit celé období na dvě dílčí období, z nichž první mapuje úsek od druhé poloviny 19. století do období první světové války, následující období pak zahrnuje především 20. a 30. léta minulého století. 1. období (druhá polovina 19. století – první světová válka) Přestože bychom mohli nalézt v rozličných etapách historie lidstva četné příklady, které můžeme v hrubých rysech označit jako pohlavní (výjimečně taky jako sexuální) osvětu, první prezentaci jakési ucelené koncepce můžeme nalézt na konci 18. století. V tomto období dochází k postupnému odtabuizování lidské sexuality a tento trend se v určitých periodách i v různých oblastech Evropy více či méně prosazoval. Jak již bylo uvedeno, prvopočátky pohlavní výchovy můžeme nalézt u filantropistů. Za motivační základ jim posloužily některé zmínky z Rousseauova Emila. V Basedowě filantropinu (J. B. Basedow, 1724–1790) se používal v intencích názornosti například obraz, na němž byla znázorněna žena na porodním křesle a manžel držící ji za ruku, dále pak kolébka atd. Někteří „extrémisté názornosti“ (např. Salzmann, Oest, Winterfeld aj.) doporučovali pitvat březí zvířata, pozorovat se školními dětmi páření ve volné přírodě, dále pak doporučovali, aby matky rodily v kruhu své rodiny za případné účasti dětí ze sousedství, aby děti a případně i dospělí chodili doma nazí apod. Otevřený až naturalistický přístup se objevil v některých výchovných útulcích v Německu a ve Švýcarsku na přelomu 19. a 20. století, kde se v podstatě v praxi realizovaly myšlenky velkých pedagogů, jakými byli např. J. J. Rousseau (1712–1778), J. H. Pestalozzi (1746–1827), R. Owen (1771– 1858) a další, které z dnešního hlediska jsou až příliš revoluční. Jak uvádí A. Forel (1923, III. díl, 92–93), v těchto útulcích bylo běžné, že „…nazí koupají se hoši a učitelé pospolu. O pohlavní otázce jedná se tam řádně, přímo, jako o čemsi přirozeném. Především jest důvěrné, přímé obcování mezi hochy a učiteli spolu s nenucenou tělesnou a duševní prací při naprostém zákazu lihových nápojů, nejlepším lékem a preventivním prostředkem proti samohaně, pohlavní předčasné zralosti a ostatním sexuálním perverzitám, pokud nejsou vrozeny.“ V Čechách se otázkou pohlavní výchovy zabýval B. Bolzano (1781–1848). V českém školství se problém pohlavní výchovy prvně objevuje v pedagogickém díle A. Pařízka (1748–1821). Jeho zásluhou byl v roce 1790 vydán překlad Praktické knihy ruční (autor Wilbaum), která obsahuje doporučení realizovat pohlavní

17

poučování mládeže, aby se „ukajováním více škody nepřinášelo, než rozumným vyjevováním“. Skutečným průlomem do nazírání na existenci lidské sexuality byla kniha Kraft-Ebinga: Psychopathia sexualis (Sexuální psychopatie). G. A. Lindner do své struktury pedagogických disciplín začleňuje i pedagogiku sexuální, která svým obsahem vychází ze zvláštností výchovy odlišného pohlaví (Cach, Dvořák, 1970, 31). Současně se začínají vydávat publikace o pohlavním chování zvířat, sexuálních zvycích pro Evropu exotických národů, z historie erotiky apod. V roce 1824 byl vydán F. Nedělou překlad knihy J. Jaise „Věc nejdůležitější pro rodiče, školní učitele a dohlídače mládeže i také a zvláště pro duchovní pastýře“. Samotný obsah knihy, která na mnoha místech odkazuje na dílo Emil (J. J. Rousseau), se věnuje otázce onanie (sebeprznění). V roce 1853 vychází spis S. Kodyma „Zdravověda“. Revolučnost obsahu uvedené knihy spočívá v názoru, že onanii lze předcházet fyzickou vyčerpaností mládeže, tzn. rozvíjet tělesnou výchovu atd. (Převzato: Štech, 1920). Po počáteční euforii nastal do konce století výrazný ústup zájmu o pohlavní otázky. Viktoriánská pruderie se snažila prostřednictvím pseudovědeckého zastrašování omezit přirozený zájem mládeže o sexualitu. K obsahovým nástrojům patřilo zejména šíření strachu z přenosu pohlavních nemocí, o škodlivosti onanie apod. Na přelomu století opět vzrůstá pozornost o danou oblast. Vedle příčin sociálních (např. rozvrat rodin, nárůst prostituce, nevěstinců, pohlavně přenosných nemocí, nežádoucích otěhotnění atd.) to bylo i vlivem šíření myšlenek především naturalistického hnutí, které se zvláště výrazně prosazovalo v Německu. V dostupném tisku se stále častěji objevují zmínky o potřebě široké pohlavní osvěty. Např. v roce 1904 můžeme nalézt v pedagogickém časopise „Škola našeho venkova“ příspěvek, z něhož pochází následující citace: „Naši patnáctiletí hoši jsou poučeni, sedmnáctileté a sedmnáctiletí se dokonale vyznají v praxi, devatenáctiletí jsou – otci.“ Jedna z cest vedoucí k nápravě je spatřována v sexuální osvětě. Je příznačné, že na zvýšení zájmu výrazně participovaly ženy, zvláště pak v Německu, z řad představitelek feminizačního a emancipačního hnutí. Otevřeně se např. jednalo na sjezdu v Hamburku o tom, aby žáci z důvodů hygienických a estetických cvičili docela nazí. K otázkám spojených s pohlavním životem začínají v odborných pedagogických a lékařských časopisech vycházet rozličné rubriky, vznikají první společnosti, které si za základ předmětné činnosti volí některou z částí sexuálního života. V Berlíně (1913) vzniká například Mezinárodní společnost pro sexuální výzkum (Internationale Gesellschaft für Sexualforschung), Liga pro sexuální reformu (1920), v Berlíně (1921) se uskutečnil mezinárodní sjezd pro sexuální problémy. V USA rozvíjí činnost Sdružení pro pohlavní hygienu (The American Federation for Sex Hygiene). Objevuje se označení Sexualpädagogik (Pro vyšší třídy středních škol je vydána učebnice – Groebek: Sexualpädagogik). Na přelomu 19. a 20. století se hojně používá pojem sexuální pedagogika, a to ve smyslu poučení v otázkách pohlavních. A. Forel (1923) vnímá sexuální pedagogiku jako nesporně potřebnou, jejíž garance by přináležela jak škole, tak i rodičům. (Janiš, 2003) Přes všeobecnou shodu, že pohlavní výchova má být uskutečňována v rodinném prostředí, je vytvářen všeobecný tlak na školu, aby právě ona byla hlavním garantem za danou výchovu. Nejoptimálnějším předmětem, ve

18

kterém by se mohly žákům informace prezentovat, se jeví přírodopis. Dospívajícím jsou předkládány základní poznatky o biologické funkci rozmnožování, jako například popis pohlavních orgánů, menstruace, oplodnění, těhotenství, porod aj., doplněné o požadavek vypěstování odpovídajících hygienických návyků. Tato poloha výchovy byla rozšířena o mravní dimenzi, která kladla důraz na zodpovědný výběr budoucího partnera, pohlavní věrnost a odsouzení všech doprovodných, společensky nežádoucích jevů se sexuálním pozadím. Snahy o přímé prosazení pohlavní výchovy do škol narážely z počátku na odpor jak laické, tak i odborné veřejnosti. Přesto se zavádění základního poučení o zásadách pohlavní hygieny, pohlavního pudu, onanii, nebezpečí pohlavních chorob atd. nakonec v atmosféře pokusných škol a diskusí o možných a nutných reformách ve školství, do školní výuky plně prosazuje. Např. F. Náprstek (1920, 401) nabízí jedno z možných řešení: „Základní pohlavní rozdíly i funkce mohou býti objasněny dětem v době nevinnosti dětské, před 10. rokem věku, kdy z pozorování vývoje rostlin, z mechaniky přenášení pylu větrem a hmyzem, z oplozování ryb, motýlů, ptactva i zvířat stane se zřejmým, že rozmnožování života rostlinného i živočišného umožněno jest jedině tím, když dvojpólový element biologický setkává se k rozkvětu nového života.“ V Německu se dožaduje Spolek pro ochranu matek (Der Bund für Mutterschutz) a sjezd německé společnosti pro potírání pohlavních chorob (Manheim, 1907) na vládě, aby daná tématika byla přenášena na školní mládež. U nás byly obdobné požadavky vysloveny na kongresu Volné myšlenky (Praha, 1907), ale jednalo se pouze o ojedinělý pokus, na rozdíl od okolních zemí, kde se pohlavní osvěta plně rozvíjela. Např. v Itálii bylo v roce 1910 zavedeno do středních škol vyučování o sexuální hygieně. Po první světové válce se tak stalo i v Jugoslávii, Polsku, ve Vídni je osvěta zavedena povinně do všech obecných škol. Jinak tomu není ani v USA aj. U nás k tomu dochází až po vzniku Československa v souvislosti se zaváděním nových osnov (1919) do středních škol. Na pomoc přicházejí rozličné spolky, sdružení a instituce. Např. v Praze byla z iniciativy spolku Záchrana zřízena bezplatná poradna pro pohlavní výchovu. Za určitý průlom lze považovat i fakt, že pojem sexualita se začíná etablovat v pedagogickém světě, i když ne přímo ve vztahu k sexuální osvětě. Jednalo se například o termín sexuální didaktika, který se užíval ve smyslu zřetele „k různostem obého pohlaví a dle nich, co kterému se hodí, vybírá a utváří.“ (Ottův slovník naučný, 1893, 483) Rozvoj průmyslové výroby s sebou přinesl do té doby nebývalou migraci obyvatelstva a zároveň i jeho velkou koncentraci v městských průmyslových aglomeracích. Vzhledem k sociálnímu postavení pracovní síly, podmínkám bydlení, úrovni zdravotnictví, stupni hygieny, možnostem vzdělání, kulturnímu vyžití apod. začínají se vedle celé řady dalších negativních jevů projevovat i jevy se sexuálním pozadím (prostituce, promiskuita, šíření pohlavně přenosných chorob aj.). Nejvíce postiženou věkovou kategorií se stává mládež, která je k těmto vlivům nejvíce náchylná, ale která zároveň rychle přestává respektovat do té doby vžité celospolečenské konzervativní konvence. Na uvedené skutečnosti začaly nejdříve poukazovat dvě instituce – zdravotnictví a škola, pro které představovala mládež významné pracovní pole zájmu. Pro školu vystupovala do popředí otázka výchovy. Pro

19

zdravotnictví to byl pak problém hledání účinné formy, jak omezit stále narůstající počet osob nakažených některou z pohlavně přenosných chorob, dále otázka, jak zabránit vzrůstu nelegální potratovosti a nízkému věku prvorodiček apod. K větší představivosti o pojetí těchto osvětových publikací snad přispěje konkrétní ukázka (např. od dr. Hüflera – zdravotního rady: Kdybych to byl věděl, 1923), která sice spadá do dalšího období, ale v plné nahotě ilustruje dobový přístup. Obsah ukázky je věnován velice rozšířené pohlavní chorobě – syfilis. Ve zmíněné publikaci se uvádí: „Změknutí mozku se však nejeví vždycky zuřením, je to nemoc velmi rozličné povahy. Často bývají nemocní – až 10–15–20 let po nákaze příjicí – pouze roztržití, zapomětliví, nepořádní v obleku, ženy běhají s otevřenou blůzou, s neupravenými vlasy na ulici, s jednou botou a jednou punčochou, muži se stávají nespolehlivými v obchodě, zapomínají důležité zakázky, účetní se stále přepočítávají, hospodyně se pletou při vaření, pletou-li punčochu, nemá žádného tvaru, řeč se stává nejasnou, koktavou, těžká slova nemohou vysloviti, škobrtají a řeknou s blbým úsměvem „nedovedu to“…“ Lavinovité šíření pohlavně přenosných nemocí kopírovalo kumulaci pracovní síly v průmyslových centrech. Jedním z prostředků prevence se stává široce pojímaná sexuální osvěta, cílená na všechny zainteresované výchovné subjekty. Boj proti dalšímu šíření pohlavně přenosných chorob byl veden zejména formou osvěty. Na většině vysokých škol v Německu a v Rakousku se zavádějí přednášky pro studenty na dané téma. Důvod je velice prostý. Jsou to právě studenti, kteří se v nočním ruchu velkých měst setkávají s prostitucí soustředěnou v nevěstincích nebo na ulicích. Začínají se v hojné míře realizovat první osvětové akce, zaměřené např. na podchycení nezkušených dívek z venkova před prostitucí v Praze a v dalších městech (např. akce Armády spásy apod.). V oblasti výchovy uskutečnila Spolková rada Pedagogického muzea Komenského (za účasti F. Drtiny, O. Kádnera, J. V. Klímy aj.) první ucelenější analýzu stavu. Uskutečněné anketní šetření vedlo k navržení postupu, který si kladl za cíl prostřednictvím školy přispět ke zlepšení tělesné i mravní výchovy mládeže. S dostatečným časovým odstupem můžeme hodnotit jejich úsilí jako průkopnické i přesto, že se při řešení celé problematiky nevyvarovali chyb pramenících zejména z přecenění úlohy informace. Ve zprávě se mimo jiné konkrétně uvádí: „Vážnost celé věci i nebezpečí s ní spojené vyžaduje, aby školními úřady schváleny byly po bedlivé úvaze a radě povolaných odborníků obsah, norma i hranice tohoto poučení. Právě účelná a do podrobností promyšlená didaktika a metodika pohlavního vyučování jest „unum necessarium“ – jedinou nezbytností.“ (Podání Spolkové rady, 14). Cílem takto pojaté pohlavní výchovy bylo, „aby náležitými opatřeními byly odstraňovány příčiny vedoucí k tomu, že pohlavní pud se dříve probouzí a ocitá na nebezpečném a kluzkém scestí.“ (tamtéž, 10–11). Za nejúčinnější prostředek prevence je považována především tělesná výchova. „Je třeba tělesnou výchovu mládeže vésti tak, aby nejmocnější z pudů neprobouzela předčasně, aby probouzení toto nebylo živeno nenáležitou stravou, pitím lihových nápojů, pohlavní pud dráždicích, a jinou nenáležitou životosprávou. Je třeba bdíti nad duševními dráždidly.“ Téma pohlavní výchovy se dostává na jednání Prvního sjezdu učitelstva československého (1920) i na sjezd sociálnědemokratických žen (1919).

20

2. období (20. a 30. léta) K výrazným změnám v otázce přístupu k sexualitě došlo v období po první světové válce. Každý válečný konflikt vytváří předpoklady pro tvorbu nových sexuálních norem, názorů a postojů a zároveň zvýrazňuje potřebu nových přístupů k sexuální výchově mládeže. V místě kumulace armád nastává rozvoj všech forem promiskuitního chování (prostituce, činnost veřejných domů apod.), rozšíření pornografických materiálů (obrazových i textových), stejně tak dochází k rozšíření trestné činnosti sexuálně motivované (znásilnění). Výrazně se promítá pokles dospělé mužské populace. Pod vlivem této reality je mládež vtahována předčasně do sexuálních vztahů. Jediným prostředkem k zamezení nekontrolovatelného rozvoje společensky nežádoucího jevu je prevence, kterou nepochybně sexuální výchova (osvěta) představuje. Jak uvádí D. Panýrek (1931, 284) „boj proti pohlavním chorobám jest úkol hygienický, potírání prostituce sociálně pedagogický … jsou to dvě oblasti, které se navzájem nekryjí …“. Právě takový přístup představuje jednu ze strategických chyb. V období první republiky působil na realizaci pohlavní výchovy jeden významný a nepřehlédnutelný faktor v podobě filozofických názorů a autority tehdejšího prezidenta republiky – T. G. Masaryka, který „tlačil“ celou problematiku pohlavní výchovy do mravní roviny. Jak Masaryk sám řekl, své názory o ženě částečně ztotožnil s živým vzorem své ženy a publikace Mnohoženství a jednoženství (původně přednáška pro Domovinu, spolek pro záchranu hynoucích žen a dívek) byla vlastně popisem manželky Charlotty Masarykové. Jednoženství a jednomužství Masaryk chápal tak, že každý muž má mít ve svém životě jen jednu ženu a žena jen jednoho muže, to vše samozřejmě ve svazku manželském. Dochází k názoru, že mezi ženou a mužem je úplná rovnost a mluví dokonce o „pohlavním demokratismu“, který konfrontuje se starším „pohlavním aristokratismem“. Pohlavní demokratismus vnímá jako rovnost obou pohlaví, se zřetelem k právům a potřebám ženy, jako muže. Masaryk pak žádá rovnoprávnost ženy s mužem i v oblasti hospodářské, sociální a politické. Dospívá k závěru, že: „Muž a žena mají a mohou mít úplně stejná zaměstnání, pokud svými pohlavními funkcemi žena není vedena k jistým zaměstnáním zvláštním.“ Za velmi ožehavé téma považoval Masaryk problematiku „pohlavní mravnosti“, přičemž konstatoval její neutěšený stav, který hodlal napravovat na základě znalosti psychiky dětí a mládeže. S problematikou pohlavní mravnosti souvisela i tzv. mravní nerovnost dětí, jejíž příčiny shledával v příliš velkém počtu žáků ve třídách. V neposlední řadě uvažoval také o vlivu města na morální vývoj dítěte. Podle Masaryka hlavně tehdejší škola přinášela riziko předčasných a scestných informací o pohlavním životě v důsledku přeplnění učeben jednotřídních škol žáky často velmi rozdílného věku. Masaryk podobně jako J. J. Rousseau volal po kontrole dětské zvědavosti, zejména ve věcech pohlavních. Cílem pohlavního vývoje, podle Masaryka, je čisté manželství postavené na základech mravní čistoty. Podobný názor měl například i K. Štech (v díle: O pohlavní výchově); uvádí: „Cílem pohlavní výchovy je manželství. Úkolem pohlavní výchovy je vést k cíli, k němuž lidstvo směřuje, a to k čistému jednomužství a jednoženství, neboli jediné přirozené formě pohlavních styků, která je podmíněna pohlavní abstinencí před sňatkem.“ Naopak s názorem Masaryka polemizoval např. Záhoř, u

21

kterého je cílem pohlavní výchovy zušlechtění pohlavní a rodinné lásky. Pohlavní výchova se podle něj musí týkat všech stránek člověka: vůle, citu a rozumu neboli celé povahy člověka. Naproti tomu podle M. Skořepy má pohlavní výchova trojí úkol: regulaci pohlavního pudu, udělení nutného pohlavního poučení a odstraňování pohlavních výstřelků (hlavně ipsace a předčasných pohlavních styků). Regulace znamenala formovat pohlavní pud, aby se neprojevoval předčasně a aby jedinec zůstal pohlavně čistý až doby úplné zralosti. Poučení mělo vysvětlit dítěti původ člověka a hlavně mělo za cíl poučit jej o hygieně pohlavního života (o venerických nemocech, o pohlavním aktu atd.). Přístup k pohlavní osvětě byl do značné míry ovlivněn bezesporu upřímnou snahou vedenou Z. Záhořem. V časopise Národní Osvěta začala od roku 1929 vycházet na pokračování populárně naučná rubrika, jím vedená, pod názvem „Výchova k rodičovství“. Stal se též autorem celé řady dalších publikačních počinů, ale jeho největším přínosem patřilo nastínění koncepce „soustavného plánu převýchovy všech vrstev národa“ (Záhoř, Z., 1924, 6– 8). V této souvislosti si Z. Záhoř klade i dílčí úkoly, které dále konkretizuje. Například za pomocí „spisů pohlavně poučných pro mládež“ oslovit mládež. Prostřednictvím brožur, tisku, přednášek, světelných obrazů, filmů a divadelních představení působit na „výchovu širokých vrstev lidových“. Ve škole musí zavedení pohlavní výchovy předcházet organizace zvláštních kurzů vedle „odborné průpravy učitelstva“ prostřednictvím učitelských ústavů a příruček i pro aktivní učitele. Celý plán realizace pohlavní výchovy (Knihovna pohlavní výchovy) byl koncipován Z. Záhořem tak, aby oslovil všechny cílové skupiny, to znamená: rodiče, mládež, učitele a odbornou veřejnost. Zmiňovaná knihovna měla šířit znalost pohlavní výchovy, povznést názor na pohlavní život „pokřivený staletou výchovou ke lži a přetvářce“ a vyzvednout posvátnost lásky, rodiny, otcovství a mateřství. Celý projekt se měl uskutečnit v následujících etapách a celou výchovu ve své podstatě „akcelerovat“. Postupně mělo dojít k: 1. poučení mládeže a dorostu, 2. poučení rodičů, 3. poučení všeobecné veřejnosti, 4. odborné průpravě učitelstva. Počátkem dvacátého století dochází k postupnému nárůstu ve vydávání populárně naučných spisků. Na základě zpracované bibliografie M. Šteklem (1966) a bibliografie uvedené v Podání Spolkové rady, došlo v letech 1900– 1910 k vydání 34 publikací s tematikou orientovanou na pohlavní výchovu, v letech 1911–1920 pak bylo vydáno již 41 publikací. Ve 20. a 30. letech došlo k další akceleraci a celá osvěta dostala určitý vnitřní řád. Celospolečenský optimismus ze vzniku nové samostatné republiky s sebou přinesl tvůrčí rozmach v celé řadě oblastí, které nebylo možné v prostředí bývalého mocnářství Rakousko-Uherska plně realizovat. Dochází např. ke zrušení reglementace (tzn. registrování prostitutek), přijímá se zákon pro potírání pohlavních nemocí apod. Do popředí se dostává právě rozpracování teoretických otázek a obsahové stránky pohlavní výchovy. Cenné pro řešení celé otázky je, že se k daným otázkám vyjadřovali představitelé tehdejší pedagogické obce. „Pohlavní výchova znamená záměrný vliv na mládež i

22

dospělé, aby svoje cítění i jednání v pohlavní oblasti udrželi v souladu jak s obecnou hygienou těla i ducha, tak i s řádem eticko-sociálním. Nemá tedy pohlavní výchova za účel vypěstovati individuum bez pohlaví, nýbrž člověka, jehož pohlavnost by jako součást ostatních vznětů a cítění harmonicky zapadala do disciplinovaného celku.“ (Chlup, Kubálek, Uher, 1938, 416–417) K hlavním zásadám pohlavní výchovy patřilo především dodržet některé podmínky, které sledovaly jeden cíl – oddálit uvědomování si vlastní sexuality a následně i problém sebeuspokojování (samohana, onanie, masturbace). „V pohlavní výchově dětí není potřeba více než obecné hygieny, tj. čistotnosti, střídmosti (zvláště na noc), ne příliš teplé ložní pokrývky, dále nutno naučiti děti neprodlévati na lůžku mimo spánek a dbáti toho, aby se před spaním vymočily.“ (tamtéž) Vytváření překážek v přístupech k informacím se sexuální tématikou v období dospívání ze strany rodičů, školy a společenské morálky vedlo nepřímo k vydávání restriktivních opatření a publikací s odstrašujícím obsahem. Mnozí lékaři a moralisté na stránkách četných knih „děsili“ dospívající mládež z onanie. V roce 1812 uznávaný americký psychiatr Benjamin Rusch ve svém díle zdůrazňuje, že onanie zapříčiňuje nejen slabomyslnost a slabozrakost, ale také epilepsii a nakonec „vykrvácení a smrt“. Onanismus v polovině 19. století dospěl do stadia, kdy jedinci podezřelí z onanie byli vybavováni specifickými přístroji a ochrannými pomůckami s cílem zabránit onanii. Jednalo se například o ostnaté rukavice, bandáže na genitálie, pásy cudnosti, byl sestrojen speciální „erekční detektor“, který v akutním případě rozezněl zvonek v ložnici rodičů dospívajícího dítěte. Ještě v roce 1925 se onanie všeobecně potlačovala. Dokonce existovala i dětská „masturbační sanatoria“. Jako jeden z mnoha prostředků se doporučovala hypnotická sugesce. Doporučovaly se rozličné operativní zákroky, jako například vyleptávání tzv. „genitálních“ bodů v nose, infibulace předkožky, klitoridektomie (odstranění poštěváčku), ale také méně drastické metody, jako např. vodoléčba, léčba elektřinou, dietou a podobně. Onanie byla opravdovým postrachem odborníků, a to jak z řad lékařů, tak učitelů. Například na 8. mezinárodním hygienickém sjezdu v Pešti (dnešní Budapešť) v roce 1894 byl přednesen referát (referující Cohn) na téma: Co může škola činiti proti masturbaci dětí. K rozvoji pohlavní výchovy přispělo především její pojímání jako prostředku proti dalšímu rozšiřování prostituce a pohlavních chorob. Současně je kladen důraz na rozumovou výchovu, na odstranění rozličných „dráždidel“, včetně příliš „otevřeně“ psaných knih. Objevují se i neofilantropické snahy, které sledují naturalistické odhalení podstaty pohlavního života. U pedagogů dochází k zajímavému posunu v názorech na samotnou realizaci a to, že hromadné formy výuky nepatří vzhledem ke značným individuálním rozdílům mezi nejoptimálnější vyučovací metody. Diskuse spojené s pohlavní výchovou otevřely prostor pro řešení otázky koedukace ve výchově. Je však třeba mít stále na zřeteli, že i v této oblasti se prosazoval vliv katolické církve a pochopitelně zde byl i silný vliv společnosti na posílení instituce rodiny. Z těchto základů vycházely i některé představy o cílech a poslání samotné pohlavní výchovy. Např. K. Štech (1920, 21) uvádí, že „cílem pohlavní výchovy je manželství. Úkolem pohlavní výchovy je vést k cíli, k němuž lidstvo směřuje, a to k čistému

23

jednomužství a jednoženství, neboli jediné přirozené formě pohlavních styků, která je podmíněna pohlavní abstinencí před sňatkem.“ Na lékařské platformě se začíná rozvíjet nový vědní obor – sexuologie, stejně tak jako i sexuální psychologie, které významně přispívají k odstraňování mnohaletých tabu kolem lidské sexuality. Celosvětový trend vedl k vytvoření mezinárodního seskupení, tzv. „Lize pro sexuální reformu“ (1920) a následně „Světové lize pro sexuální reformu“ (1928), jejímž členem se mimo dalších zemí stává i Československo. Ještě téhož roku je na kongresu v Kodani přijato deseti bodů, z nichž je pro sexuální výchovu nejdůležitější bod: „Plánovitá a cílevědomá sexuální výchova a osvěta.“ V duchu této myšlenky je sexuální výchova v období mezi oběma světovými válkami chápána a zároveň i realizována. To znamená, že hlavním cílem je osvětová činnost, která se uskutečňuje i na školách, ale jen zřídka v koedukovaných skupinách. Specifickým znakem je realizování osvěty samostatně pro chlapce a samostatně pro dívky. Působí zde ještě jeden významný faktor, kterým jsou filozofické názory a autorita tehdejšího prezidenta republiky – T. G. Masaryka, který orientuje problematiku pohlavní výchovy výrazně do roviny mravní. „Cílem našeho pohlavního vývoje je čisté manželství, postavené na základech mravní čistoty“ (Masaryk, T. G., 1924, 7). Poněkud jiný přístup a jiné cíle formuloval významný sovětský pedagog tehdejší doby A. S. Makarenko (1953, 68), který považuje pohlavní výchovu za jednu z nejtěžších pedagogických otázek. Jejím cílem je, aby „pohlavní život působil potěšení jen na podkladě lásky a aby lidé své potěšení, své lásky a své štěstí nacházeli v rodině. Cílem všech rodičů, každého otce a každé matky musí být, aby budoucí občan nebo občanka, které vychovávají, mohli být šťastni jen v rodinné lásce a aby také jen v této formě mohli hledat radosti pohlavního života.“ A. S. Makarenko pohlavní výchovu vnímá jako prostředek k vytvoření spokojeného manželství s cílem založit rodinu. Současně se pokouší, obdobně jak k tomu dochází u nás, pohlavní výchovu rozšířit o mravní výchovu. Ve 30. letech, kdy se naplno projevují průvodní příznaky hospodářské krize, přechází postupně pohlavní osvěta v osvětu sexuální. Dochází k „rozevření“ diskusních témat majících vztah k lidské sexualitě. Objevuje se tzv. komerční sex, erotická literatura, publikace z historie erotiky, prostituce atd., ale také odborné studie. Složitost společenských podmínek „odsouvá“ celou problematiku poněkud do ústraní. Opětovně je celá problematika řešena až v 60. letech, v rámci tzv. sexuální revoluce a jejích dopadů na mladou generaci.

Shrnutí kapitoly V této kapitole jste se seznámili s historií lidské sexuality včetně pohledu některých náboženství. Jedna část této kapitoly je věnována stále velmi diskutované homosexualitě. Homosexualita v pojetí různých kultur sehrávala rozdílnou roli. V jedné z částí jste se dozvěděli něco o etiologii tohoto způsobu sexuálního chování. V poslední části této kapitoly jste byli seznámeni s historií sexuální výchovy v Čechách.

24

Otázky a úkoly: 1. Jak pohlíží křesťanství na homosexualitu? 2. Kdy se začala v Čechách cíleně přednášet sexuální výchova? 3. Jaká byla sexuální výchova v předválečném období v Československu? 4. Jak se vyvíjelo postavení ženy z pohledu křesťanství? Další doporučené zdroje k této kapitole: BATISTA, N. Sebeochrana a pohlavní zdravověda. Praha: Štorch, nedatováno. CACH, J., DVOŘÁK, K. G. A. Lindner a jeho odkaz dnešku. Praha: SPN, 1970. FOREL, A. Pohlavní otázka. Praha: Sfinx, 1923. HAŠKOVEC, L. Lékařské vysvědčení před sňatkem. Praha: Borový, 1928. HÜFLER, B. Kdybych to byl věděl! Praha: Kočí, 1923. CHLUP, O., KUBÁLEK, J., UHER, J. Pedagogická encyklopedie. Praha: Novina, 1938. JANIŠ, K. Z dějin sexu a erotiky. Hradec Králové – Trutnov: Lupus, 2004. MAKARENKO, A. S. O výchově dětí v rodině. Praha: SPN, 1953. MASARYK, T. G. Mnohoženství a jednoženství. Praha: Domovina, 1924. MASARYK, T. G. O škole a vzdělání. SPN, Praha: SPN, 1990. NÁPRSTEK, F. Chceme socialistické školství v Československé republice! Praha, 1920. In SOMR, M. Antologie k dějinám školství a pedagogiky. Praha: MŠ ČSR, 1987. II. díl, s. 380–404. OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ. Praha: J. Otto, 1902. PANÝREK, D. Život muže a ženy v lásce a manželství. Praha: 1931. PODÁNÍ Spolkové rady pedagogického muzea Komenského c. k. zemské školní radě pro království České o pohlavní výchově mládeže. Místo a nakladatelství neuvedeno, nedatováno. ŠTEKL, M. Výchova k rodičovství. Plzeň: PdF, 1975. ŠTECH, K. O pohlavní výchově. Praha: Voleský, 1920. WEISS, P. Sexuologie. Praha: Grada, 2010. ZÁHOŘ, Z. Plán pohlavní převýchovy národa. Praha: Kočí, 1924. ZÁHOŘ, Z. Praktický rádce v pohlavní výchově mládeže. Praha: YMCA, 1931.

25

2

SEXUÁLNÍ VÝCHOVA

V této kapitole se seznámíte s těmito tématy: - vymezení pojmu sexuální výchova, - principy sexuální výchovy, - determinace sexuální výchovy podle věku.

Klíčová slova této kapitoly: sexuální výchova, škola, metody, principy, rodina. Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 120 minut.

2.1 Sexuální výchova Pro vlastní vymezení pojmu může být určitým vodítkem charakteristika sexuální výchovy vypracovaná Světovou zdravotnickou organizací (WHO). „Podstatu a cíle sexuální výchovy tvoří vše, co přispívá k výchově celistvé osobnosti, schopné poznávat a chápat sociální, mravní psychologické a fyziologické zvláštnosti jedinců podle pohlaví a díky tomu zformovat optimální mezilidské vztahy s lidmi svého i opačného pohlaví“ (In Uzel, R., 1996, 62). Obdobné stanovisko k sexuální výchově zaujala v roce 1988 Mezinárodní federace plánovaného rodičovství (IPPF): „Hlavním cílem školní výchovy je připravit mladé lidi pro život v dospělosti a pro jejich role ve společnosti. Jestliže sexualita, manželství a rodinný život jsou důležitým prvkem v životě většiny obyvatelstva, potom zcela jistě je logickou a nutnou povinností školy připravit mladé lidi i pro tuto oblast. Sexuální výchova musí být pokládána za jednu část celkové školní výchovy, která zprostředkovává dětem a mladým lidem informace nutné, aby byli schopné vytvořit si správný názor, úsudek i postoje.“ (In Wynnyczuk, V., 1989, 2) Další definici sexuální výchovy nabízí V. Täubner (1998, 140): „Sexuální výchova – záměrná, plánovitá a dlouhodobá činnost vychovatele (učitel, rodič, vychovatel) vůči vychovávanému a v součinnosti s ním, ve které vychovávaný získává subjektivně i společensky žádoucí vědomosti, postoje a chování z nejširší oblasti sexuálního chování. Sexuální výchova současně pedagogicky kultivuje i dispoziční sexuální chování.“ V Pedagogickém slovníku (Průcha, J., Walterová, E., Mareš, J., 2001, 211) je sexuální výchova definována jako: „Výchova směřující k získání návyků, dovedností, znalostí, hodnot, norem a postojů v oblasti vztahů mezi mužem a ženou. V ČR je součástí občanské výchovy, rodinné výchovy aj.“ V citovaném Pedagogickém

26

slovníku je pojem sexuální výchova částečně ztotožněn s pojmem pohlavní výchova, který je považován za „dřívější“ označení. Následující vlastní vymezení sexuální výchovy se snaží pojmout sexuální výchovu co nejšířeji a současně do celé problematiky harmonicky implantovat systémový přístup. (Täubner, V., Janiš, K. 1998, 16) „Sexuální výchova vychází z přirozené potřeby lidské sexuality po uspokojení v intencích společensky žádoucího sexuálního chování, zejména k příslušníkům opačného pohlaví, při respektování a využívání celistvé a celoživotní výchovy člověka. Sexuální výchova pak představuje organickou součást celého systému výchovy“. Zřetelně narůstá obsahově široké pojímání sexuální výchovy. Sexuální výchova se dostává do role jednoho z prostředků rodinné výchovy. Podle V. Täubnera (1996, In Janiš, K., Täubner, V., 1999, 5) „sexuální výchova má na vychovávaný subjekt významný pozitivní vliv: 1. z hlediska formování kognitivního a informativního rezervoáru rozvíjející se osobnosti, který přispívá k objektivnímu vnímání sebe i vnějšího sociálního prostředí, 2. z hlediska formování názorů a postojů k nejširší oblasti lidské sexuality, zdraví, životního stylu, mezilidských vztahů, partnerství, manželství a rodičovství, 3. z hlediska tvorby dovedností, návyků a chování v oblastech sexuálního chování, mezilidských vztahů a celé škály osobních dovedností.“ Sexuální výchova působí vždy jako kultivátor významných a determinujících bazálních motivů lidského jedince. Pro sexuální výchovu je nesmírně důležité i odlišné vnímání sexuality z pozice žen, které má jinou dimenzi a povahu, než vnímání shodného objektu z pozice mužů. U jednotlivých pohlaví stojí sexualita na rozdílném stupni životních hodnot, což se transparentně promítá i do celkové koncepce sexuální výchovy. Dosud není zcela vyhraněná otázka, o co sexuální výchově vlastně jde. Klade si za cíl usměrňovat na únosnou míru probouzení sexuálního zájmu nebo připravovat cíleně děti na nově vzniklé stavy v důsledcích přirozeného vývoje? V každém případě by měla sexuální výchova plnit funkci poradenskou. Protože sexuální vývoj u jednotlivých pohlaví probíhá odlišně, dochází k částečnému odchýlení se od ideální „cesty“ k cíli. K tomu přistupuje i fakt, že sexuální potřeba má odlišný význam pro chlapce (muže) a odlišný význam pro dívky (ženy). Sexualita má pro každého jedince řadu pozitivních dopadů, které vnitřně obohacují jeho duševní život a přispívají k lepšímu vnímání okolního světa v jeho multidimenzionální podobě. Vystupuje v podobě primární motivace k celé řadě lidských aktivit (zájem o erotiku, sexualitu v pozdním věku), přispívá ke zlepšení vztahů mezi lidmi, podílí se na asertivním přístupu k ostatním lidem, vyžaduje empatii apod. Proto celkem logicky sexuální výchova představuje v současné době jeden ze základních pojmů. Můžeme ji pojímat v širším slova smyslu, a to jako jednu z nedílných složek globální (celistvé) výchovy, jednak v užším slova smyslu, jako samostatný vyučovací předmět se shodným názvem. V nejširším slova smyslu je sexuální výchova chápána jako cílevědomé a záměrné působení na tu složku osobnosti, která souvisí se sexuálním

27

pudem pojímaného také v nejširším slova smyslu, protože i samotná lidská sexualita představuje určitý faktor osobnosti, který lze výchovou pozitivně ovlivnit. 2.2 Principy sexuální výchovy Podle obsahu, cílů a podmínek jsou formulovány další podmínky, jejichž rozpracování je nejmarkantnější v aplikační rovině. Principy ve výchově jsou na jedné straně výsledkem současné úrovně vědeckého poznání, na straně druhé vyjadřují zobecněnou společenskou a historickou zkušenost s obdobnými systémy u nás a v zahraničí. Důsledné uplatňování a respektování principů v praxi podstatně zvyšuje celkovou efektivitu, v konkrétním případě sexuální výchovy. Proto se stávají normou, která ovlivňuje chápání výchovy v dané společnosti, celou školskou politiku, vzdělávání apod. Jak uvádí V. Täubner (1996, 12–14), „Specifičnost sexuální výchovy vyžaduje tvorbu i specifických principů. V sexuální výchově respektujeme tradiční pedagogické principy didaktické (např. princip názornosti, postupnosti a podobně) a principy výchovy mravní (např. identifikace – uvědomělost, úcta k osobnosti žáka a jiné). V principech sexuální výchovy je vyjádřeno velmi těsné propojení výchovy a výuky.“ Principy sexuální výchovy zformulovala již dříve J. Pondělíčková (1990, 29–31) a při jejich formulaci vychází jednoznačně z didaktických zásad. Jedná se o principy: spontánnosti, přiměřenosti, aktivní imunizace, důvěry, pravdivosti, návaznosti, otevřenosti. Zřejmě nejlepší a nejúplnější konstrukci principů sexuální výchovy formuloval V. Täubner (1996, 65). 1. Princip spolupráce rodičů a školy. 2. Princip začleněnosti sexuální výchovy do obecného projektu výchovy dítěte. 3. Princip vědeckosti v sexuální výchově. 4. Princip důvěry. 5. Princip koedukovanosti v sexuální výchově. 6. Princip etičnosti v sexuální výchově. 7. Princip aktivity žáka a spolupráce se žákem. 8. Princip komplexnosti a harmonie v sexuální výchově. 9. Princip osobnosti sexuálního pedagoga. 10. Princip přiměřenosti v sexuální výchově. Postupně docházelo k doplnění škály o tzv. speciálně didaktické principy (Sielert, U., Pondělíček, I., 1994, 7):  princip laskavosti a přátelskosti ve výuce,  princip empatie a zbavování strachu,  princip budování odpovědnosti a ochrany sebe i druhého,  princip práva na omyl a individuální přístup,  princip tolerance k právům a názorům druhého. Při širším pohledu na sexuální výchovu je zapotřebí zformulovat ještě další principy, ze kterých sexuální výchova vychází a které přispívají k co nejkomplexnějšímu pohledu na danou problematiku. Např. K. Janiš (1997, 17–22) uvádí ještě princip historičnosti, alternativnosti, princip primární úlohy rodiny a interdisciplinárního přístupu. Principy se podílejí na koncipování sexuální výchovy a v obecné rovině mají obecnou povahu. Jejich respektování představuje jednu z podmínek naplnění cíle,

28

na jehož dosažení se výraznou měrou podílejí i některé specificky pojímané principy sexuální výchovy. Motivy vedoucí k zavedení sexuální výchovy do škol Základní škola představuje jediný subjekt v celém systému výchovy dětské populace, který je schopen v plné míře realizovat sexuální výchovu. Nikomu jinému, ani nikdy jindy se už taková příležitost, ovlivnit výchovu celé dětské populace, nevyskytne. Navíc, právě na základní škole, zejména v posledních ročnících, můžeme pracovat se žáky již velice vnímavými ve vztahu k sexualitě, k sexuální výchově. Žáci jsou zde vnímaví a citliví nejen pro novost problematiky, ale i proto, že dospívají do věku, kdy začíná sexuální zralost a že začínají být schopni propojovat otázky partnerství dvou pohlaví i z hlediska mravního. Nezastupitelnost sexuální výchovy v procesu kultivace lidské osobnosti zvýrazňuje úlohu školy při naplnění cílů, které jsou před sexuální výchovu postaveny. Pro zavádění sexuální výchovy do škol hovoří, mimo jiné, citlivost a otevřenost žáků pro vnímání jednoty biologické a psychické stránky se stránkou mravní, možnost vytvoření skutečně systematické výchovné práce v chápání celého komplexu sexuální výchovy a dlouhodobosti této výchovy a současně i vstupování ojedinělých žáků vyšších tříd základní školy už do partnerských vztahů s případnou sexuální aktivitou apod. Dalším argumentem pro zavádění sexuální výchovy do škol, je skutečnost, že základní škola představuje jedinou instituci, která může v daném okamžiku oslovit všechny členy dětské populace. Nikdy jindy a nikdo jiný už podobnou možnost nemá. Zároveň škola je schopná zajistit dlouhodobou, systematickou výchovnou práci, prováděnou profesionálními pracovníky a současně je schopná zhodnocovat i vlivy jiných činitelů, mobilizovat a aktivizovat. Současně škola, v co největší míře, předává žákům ucelený systém vědomostí, dovedností a návyků, podílí se na formování celé osobnosti, všech jejích složek atd. Učitelé oproti rodičům mají mnohem větší předpoklady v oblasti výběru a kvality informací, kterých se dětem dostává z řady různých zdrojů, mnohdy i zcela mylných. Škola musí s takovými informacemi nejen počítat, ale musí své žáky na ně co nejlépe připravit. Zdroj informací od kamarádů, jejich podíl na formování sexuálních postojů a názorů, sexuálního chování, je v mnoha případech nesmírně silný. K základním motivům pro uvádění sexuální výchovy do škol (Täubner, V., Janiš, K., 1998, 22, Wynnyczuk, V., 1993) patřilo: prosazování plánovaného rodičovství, antikoncepce (s čímž souvisí otázka potlačení nechtěného těhotenství a potratovosti), ochrana dětí před sexuálním násilím a zneužíváním, prevence sexuálně přenosných nemocí včetně HIV/AIDS, přispět k všestrannému rozvoji všech stránek lidské osobnosti. Jedním z velkých problémů sexuální výchovy je nevyváženost mezi prezentací pozitivních a negativních informací. Otevřená prezentace některých projevů sexuality může napomoci široké osvětě při nalezení odpovídající odpovědi na některé otázky spjaté s pohlavním vývojem. Na druhé straně však působí v mnoha ohledech destrukčně. Sexuální osvěta

29

ve škole je cílena v první řadě na pohlavně přenosné nemoci, nežádoucí otěhotnění, zneužití a znásilnění, prostituci apod. Navíc expozice se totiž neodehrává v souladu s aktuálním vývojem. Dochází k němu dříve, než optimálně „dozrají“ všechny součásti pohlavního ústrojí v přirozené časové posloupnosti. Dochází k výraznému ataku na psychoerotickou sféru. Současně i masmédia vytvářejí určitý sexuální idol (femininní i maskulinní), jehož modelové chování nepřímo zabraňuje optimálnímu výběru budoucího partnera. Výše uvedené formulace odklonily pozornost věnovanou sexuální výchově k prezentování té obsahové stránky, která úzce souvisí s reprodukční stránkou. Kvalitní sexuální výchova se musí věnovat i takovým aspektům, které představují láska, zodpovědnost, intimní vztah, rodičovství atd. 1) prosazování plánovaného rodičovství Všeobecně platí, že očekávané dítě má mnohem lepší podmínky pro svůj další vývoj, než dítě nechtěné, neplánované. Podle statistik z 80. let 60 % prvních dětí se rodilo do 9 měsíců po svatbě. Současně se však také uvádí, že do 10 let se 90 % takto uzavřených manželství (na základě společenského tlaku) rozpadlo. Pokles natality v poslední době také úzce souvisí s ekonomickou situací. K tomu přistupuje ještě fakt, že některé případy nechtěných těhotenství jsou často řešeny umělým přerušením. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) se ročně uskuteční ve světě 36–53 milionů interrupcí. U nás dochází od roku 1988 k trvalému poklesu všech forem přerušení těhotenství. Na daném a společensky žádoucím trendu se podílí celá řada faktorů, jako např. podstatně vyšší a jednodušší dostupnost antikoncepce, sexuální osvěta, stoupající neplodnost, zodpovědnější sexuální chování zejména u mladých lidí apod. Nežádoucí otěhotnění je jedním z aktuálních problémů mladých lidí. Nejde-li etickými nástroji omezit jejich sexuální aktivitu, je zapotřebí do systému prevence začlenit prvky prezentace účinné a spolehlivé antikoncepce. Sexuální diskriminace, nedostatečná zdravotní péče a v neposlední řadě i nedostatečná ochrana před nežádoucím otěhotněním má odraz v nelichotivých výsledcích, zejména v rozvojových zemích. Bylo fatální chybou, z globálního pohledu, realitu podceňovat, stejně tak jako i přeceňovat. Prognostikové předpokládají, že v roce 2050 bude na naší planetě 9,4 miliardy lidí. 2) ochrana dětí před sexuálním násilím a zneužíváním Stále častěji se prostřednictvím masmédií, ale i předních odborníků (např. Dunovský, J. 1997, 93–98) setkáváme se závažným problémem syndromu CAN – týraného, sexuálně zneužívaného a zanedbávaného dítěte. V současné době se stále častěji prosazuje CSA – nevhodné vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu, aktivitě nebo chování. V poslední době se neustále množí případy zneužívání dětí, a to jak infamiliární (např. incest), tak i exfamiliární (např. znásilnění). Průzkumy uskutečněné v Anglii, Nizozemí, Dánsku a Švédsku vypovídají o tom, že přibližně 20–30 % dětí do 15 let bylo zneužito, je zneužíváno nebo se stalo oběťmi pokusu takového zneužití. Současně se ukázalo, že pachatelem se v 70–80 % případů dopouštějí osoby dítěti známé, které mají k němu nadřízený vztah (např. učitel, vychovatel, vedoucí kroužku, ale i rodiče). Podle V. Wynnyczuka (1993, 35) v České republice „toto nebezpečí hrozí ročně

30

minimálně 700–1700 jedincům z každého kontingentu narozených“. To znamená, že do 15 let je pouze u nás sexuálně zneužito asi 25 tisíc dětí. 3) globální prevence před pandemií HIV/AIDS Současný stav realizace sexuální výchovy je výrazně ovlivněn pandemií HIV/AIDS a jejími konsekvencemi. Úměrně ke zvýšené mobilitě obyvatelstva (turistický ruch, sociální a politické změny v Evropě, národnostní a válečné konflikty) vzrůstá i nebezpečí dalšího rozšíření této choroby. XIII. celosvětová konference o AIDS (Durham – JAR, 2000) konstatovala, že: celosvětová epidemie překonává i nejhorší vize vědců, v Africe (nejvíce ohrožené) klesl průměrný věk na 30 a budou existovat země s 30% infikovaností HIV/AIDS. Podle údajů OSN žije na celém světě 34,4 miliónů lidí infikovaných HIV, z toho 24,5 miliónů jižně od Sahary. Ročně nově přibývá na 5 miliónů nemocných lidí. Za posledních 20 let zemřelo na AIDS 18,8 milionů lidí, dále pak je na světě 9 miliónů sirotků (na základě zemřelých rodičů pod vlivem AIDS), 12,1 miliónu žen, z nichž zemřelo přibližně 4 milióny. Přestože v České republice je v poslední době největší nárůst nových případů infekce HIV mezi homosexuálními prostituty, narůstá počet infikovaných žen žijících v trvalých partnerských svazcích. V současné době se udává údaj cca 700 osob HIV pozitivních. V roce 1985 vznikla v Praze referenční laboratoř pro AIDS. Na základě cílených preventivních programů patří naše republika společně se Slovenskem k zemím s nejnižším výskytem HIV pozitivních v celé Evropě. Od roku 1987 se u nás žádný občan nenakazil prostřednictvím infikované krevní transfuze. Realizace sexuální výchovy nesmí být pojímána jako pouhá prevence některých patosociálních jevů, ale jako nedílná součást lidského života. Sexualitu musíme vnímat jako reálný projev lidské přirozenosti, což může být zdrojem životního optimismu, stejně tak jako může vést k závažným poruchám, těžkým duševním stresům, beznaději, bezvýchodnosti a k nepříznivým sexuálním jevům. Sexualita má zcela zákonitě pro člověka i celou řadu dalších významů, jednak představuje důležitou součást psychohygieny, jednak zdroj životního optimismu, jistoty, mocný zdroj inspirace (např. pro umělce) apod. 2.3 Podmínky sexuální výchovy na úrovni základní školy Podmínky výchovy (obecné působení vývojových činitelů) představují jeden z limitujících faktorů možných výsledků. Vzhledem k osobnosti vychovávaného můžeme podmínky rozdělit na biologické (somatické a fyziologické kvality osobnosti), psychické (psychické procesy a kvalitu psychických vlastností, zejména myšlení, charakter, zájmy, vůli, schopnosti aj.), sociální (ekonomizace společenského života) a materiální. Podmínky výchovy můžeme kategorizovat podle rozličných hledisek, nejčastěji se však používá členění na podmínky vnitřní a vnější. K vnitřním podmínkám (faktorům) vývoje lidského jedince řadíme vrozené a zděděné dispozice (genotyp). Pro celkovou úspěšnost sexuální výchovy je důležitá integrace vnitřních podmínek výchovy: somatické a fyziologické kvality, typ vyšší nervové činnosti, aktuální stav psychiky a stávající životní zkušenost. Biologické podmínky

31

Rozvoj pohlavní identity začíná v útlém dětství na základě porovnávání odlišností mezi sebou. Dochází k učení se základům sexuálního chování, k zafixování určitých základních vzorců chování, k vytváření vlastního názoru k některým sexuálním jevům (např. onanii, prostituci, pornografii), k vytváření si systému hodnot se sexuálním pozadím atd. Biologické podmínky, rozpracované v četných publikacích, patří k relativně stabilním. Psychické podmínky Důležitým předpokladem efektivní sexuální výchovy je optimální interakce vnějšího působení a úrovně biologických podmínek. Škola se na uvedené interakci podílí a přispívá k harmonickému vývoji každého jedince. Prostřednictvím vzdělávací funkce školy se rozvíjejí zejména poznávací procesy. Myšlení a paměť se opírá o konkrétnosti a názor. Ke konci období se myšlení dítěte na základě hledání a objevování příčinných souvislostí přibližuje k abstraktní formě a k vytváření logických pojmů, není však ještě schopno vyhledávat logické souvislosti, tzn., že některé vnější znaky (např. sekundární pohlavní znaky) nespojuje se změnou vnitřních vývojových podmínek. Na počátku školní docházky se zájem o sexuální tematiku prohlubuje, přičemž zvýšenou aktivitu vykazují dívky. V této době naprostá většina dětí spojuje „příchod“ na svět s matkou a jejím bříškem. Nezřídka dochází k situaci, kdy si dítě pod výsledkem vlastní fantazie ztotožní svou představu se „skutečností“. Důležitý je především poznatek, že dítě v tomto věku se více zaměřuje na vnější svět, který z počátku poznává prostřednictvím dospělých. Doznívá zde ještě předškolní snaha poznávat svět vlastním kontaktem s ním. Předškolní trend je přerušen pojmovou prací ve škole a postupně nahrazován právě zprostředkováním světa dospělými. Pro sexuální výchovu jsou „použitelné“ takové představy, které jsou v souladu s požadovanou společenskou etikou, dostatečně reálné, schopné nahradit případnou praktickou použitelnost. Později se poznání individualizuje, a navíc se začíná projevovat počáteční morální heteronomie, kdy dítě považuje za správné téměř všechny příkazy, zákazy a názory dospělých. Postupem času se mění předchozí morální heteronomie na morální autonomii. Ke značným proměnám dochází v duševním vývoji, zejména v myšlení. Zvyšuje se schopnost abstraktního a logického myšlení, což vede ke zpřesnění rozumového poznání, prohloubení kvality užívaných pojmů, vyjadřování a zaujímání, v té době typických kritických postojů. V rozumové výchově lze „manipulovat“ s abstrakcí, což se může pozitivně odrazit při formování společensky žádoucích postojů k sexualitě, sexuálnímu chování a dodržování sexuální morálky. Pohlavní hormony ovlivňují nervovou soustavu, která je mnohem vnímavější na vnější podněty. Můžeme pozorovat rychle se střídající projevy nálady. Citový život se obohacuje o nové druhy tzv. vyšších citů: estetické, intelektuální, morální a společenské. Někdy se používá pro uvedenou skupinu citů označení etické city. Období dospívání je ve znamení hledání způsobu uspokojování vlastních sexuálních potřeb, které může být zakončené pohlavním stykem motivovaným mnohdy spíše speciálními než biopsychologickými faktory (např. se může jednat o útěk z nevhodného rodinného prostředí, dostatek

32

nekontrolovatelného volného času, nezájem ze strany rodičů apod.). V těchto případech se může jednat též o konflikt s trestním řádem a vzniklé psychické sexuální trauma, stejně tak jako i případné setkání s exhibicionismem, sexuálním obtěžováním, zneužitím, znásilněním apod. Sociální podmínky K nejsložitějším otázkám v systému výchovy, pro svou variabilnost, patří podmínky sociální. Prostředí, v němž se sociální vlivy formují a realizují, je příliš široké. Důležitou sociální podmínkou při realizaci sexuální výchovy se jeví koedukovaná výchova, která se podílí na zmírnění pohlavního napětí, k úctě a pozornému vztahu k druhému pohlaví atd. Pro budoucí život je významné zvládnutí některých sexuálních rolí a chování. Chlapecký či dívčí způsob chování do jisté míry upevňují rodiče, učitelé a v neposlední řadě i samotné sociální prostředí. Svou úlohu při ujasnění si vlastní pohlavní role sehrávají informace mezi vrstevníky. Sociální vztahy se realizují ve dvou směrech. Vztah dítěte k dospělým, který vychází v daném období z víry v „neomylnost“ dospělých jedinců. Při vstupu do školy přebírá tuto úlohu do jisté míry i škola, přesněji řečeno učitel. Z hlediska pohlaví se požadavkům lépe přizpůsobují děvčata, což je v převážné míře důsledkem většího podílu děvčat na životě rodiny a následně i větší „úspěšnosti“ děvčat ve škole. Vrstevnické vztahy, které vycházejí z touhy dítěte po sociálním kontaktu, kolektivu atd. Přestože dochází ke zřetelnému oddělení činnosti podle pohlaví, objevují se jedinci, kteří začínají vyhledávat činnost a společnost opačného pohlaví, a to i přes posměch ostatních. Důvodem bývá zpravidla společný zájem, prospěch, místo bydliště apod., ale také „vrozená“ náklonnost zejména chlapců k dívkám. V chování dětí daného věku roste snaha o vnější upozornění na sebe ze strany opačného pohlaví. Prostředkem se stává vedle oblečení i chování. Nezřídka dochází k projevům partnerského vztahu (např. držení za ruku, kolem ramen, demonstrativní líbání na veřejnosti, ale i kouření, požívání alkoholu). Pod vlivem různých vlivů si začínají pubescenti vytvářet realističtější představu o sobě samých i o vlastnostech budoucího partnera. Regulace sexuálního napětí probíhá jednak prostřednictvím sebeukájení, jednak prvními platonickými kontakty. Sociální podmínky sexuální výchovy patří k nejvíce variabilním. Společně s biologickými a psychickými podmínkami vytvářejí platformu, na které by měl být celý model sexuální výchovy budován. V současné době je vzhledem k sexuální výchově nejzajímavější sociální prostředí samotné školy, které s dalšími součástmi tvoří klima školy. Školní klima, které vymezujeme jako specifický projev školního života, spadá do skupiny nemateriálních prostředků školy jako výchovně vzdělávací instituce. 2.4 Škola jako garant realizace sexuální výchovy Psychosexuální orientace dítěte se utváří už v druhém až třetím roce jeho života. V období do šesti let se následně formují základní postoje k pohlaví, to znamená v období, které v maximální míře monitoruje rodina. Z toho vyplývá, že výchovné možnosti školy jsou poměrně dost

33

omezené. Tím je dána do značné míry primární úloha rodiny v systému sexuální výchovy a současně zde škola vystupuje jako sekundární výchovný zdroj, který má významnou roli v rovině korekce původních informací, názorů a postojů. Školní sexuální výchova, nebo spíše sexuální výchova realizována ve školním prostředí, se stává do značné míry nejen politickým a ideologickým problémem, ale také kulturním, sociálním a do značné míry i problémem zdravotním. Vlivy náboženské a morálně tradicionalistické mohou přispívat k sexuální diskriminaci lidského jedince, bránit jeho individuálnímu rozvoji potlačováním základních sexuálních a reprodukčních práv. Důležitou součást optimálního klimatu školy představuje postoj veřejnosti k sexuální výchově, který však je do jisté míry limitován celou řadou faktorů, zejména pak vzájemným střetem mravních priorit preferovaných příslušnou společenskou skupinou atd. Působí zde vliv církve, zejména názory některých fundamentálních zastánců, nedostatečné vědecké rozpracování problému, absence komerčního sexu v nedávné minulosti, rozvoj cestovního ruchu, masmédia apod. Naše společnost si v mnoha směrech ne vždy plně uvědomuje potřebu realizace systému sexuální výchovy vzhledem k neustálému rozšiřování pandemie AIDS, rozšíření drog apod. Přesto obsáhle vedené diskuse setrvávají na pozicích „udržování“ sexuální výchovy v intencích současných společenských norem. K základním argumentům patří podle předních sexuologů: poukazování na nežádoucí účinky kontraceptiv, nebezpečí předčasného zahájení sexuálního života, pohlavně přenosné nemoci, umělé přerušení těhotenství a všeobecný úpadek mravů. Vyvstává otázka, jak vymezit sexuální mravnost, společenskou normu pro sexuální chování. Člověk, jako biopsychosociální bytost, se projevuje prostřednictvím svého chování, jednáním, postoji apod. značně variabilně. Proto se jeví i vymezení samotných základů etických pravidel jako nesmírně obtížné a těžko řešitelné. Sex sám o sobě (izolovaný) postrádá primární kategorii mravnosti. Vymezení sexu jako něčeho mravného, či nemravného, je výslednicí zprostředkovaných okolností, zejména vymezením vztahu k partnerovi a ve vztahu ke společnosti, jejím normám apod. Restrikce v oblasti sexuálního chování lidí představují doprovodný znak totalitního zřízení. Naopak optimálně otevřený prostor pro realizaci cílené a široce pojímané sexuální výchovy přispívá k prevenci v celé šíři patosociálních projevů lidského sexuálního chování. Postoj veřejnosti k realizaci sexuální výchovy prostřednictvím školy je projevem rodičů přenést odpovědnost na jiný subjekt a vyhnout se tak řešení řady složitých otázek, dále pak vzájemným střetům mravních priorit preferovaných příslušnou společenskou skupinou atd. Výrazně zde působí vliv církve. Stav veřejného mínění silně ovlivňuje schopnost i ochotu rodiny vůbec se odpovědně podílet na sexuální výchově. Dosud určité „prudérní“ tendence přetrvávají ve společnosti a ovlivňují veřejné mínění. V tomto smyslu je vnášena do vztahu rodičů a dětí nejistota, falešný stud, neochota aj., a to nepřihlížíme k neschopnosti rodičů provádět sexuální výchovu na odpovídající úrovni. Tím se rozhodně nemíní vyřazení rodiny ze sexuální výchovy. Specifika rodiny, intimní vztahy v rodině jí předurčují významné místo nejen v této oblasti výchovy. Každá společnost se snaží dostatečně zřetelně a srozumitelně

34

stanovit příkazy a zákazy, bez nichž žádná společnost nemůže existovat. V bazální podobě jde především o „čistou“ reprodukci lidského druhu a v takové podobě askeze (realizovaná v podobě celibátu) vystupuje v roli regresivního prvku. Vnímání askeze jako dobrovolné kázně (nároku jedince na sebe sama, vymezení vlastních hranic a víry, ovládnutí vlastního stylu života), nepředstavuje jen nezbytnou složku náboženské víry, ale jde především o kulturní a vzdělanostní dimenzi lidské společnosti. Společnost se zároveň stává prvním prostředím, a tím i kontrolou výsledků sexuální výchovy. Protože oblast lidské sexuality byla vždy nesmírně citlivou oblastí, je důležité přihlížet při koncipování modelu k postojům a názorům společnosti, v užším slova smyslu pak k názorům a postojům rodičovské obce. Škola má možnost předat žákům ucelený systém vědomostí, dovedností a návyků, podílet se na formování celé osobnosti, všech jejích složek atd. Učitelé oproti rodičům mají mnohem větší předpoklady v oblasti výběru a kvality informací, kterých se dětem dostává z řady různých zdrojů (např. informace od starších kamarádů). Škola musí s takovými zdroji počítat. Zdroj informací od kamarádů, jejich podíl na formování sexuálních postojů a názorů, sexuálního chování, je v mnoha případech nesmírně silný. Vymezení obsahu sexuální výchovy Obsah sexuální výchovy se rozpadá do samostatných tematických celků, které relativně autonomně pojednávají o dílčím úseku poznání nebo činnosti. Proto také předchozí koncepce (např. koncepce pohlavní výchovy, výchovy k rodičovství, k zodpovědnému manželství atd.) nazíraly jednostranně pouze na izolovanou dílčí část, což je v rozporu k proklamované realizaci celistvé výchovy z hlediska obsahu. Čím šířeji je pojímán obsah, tím je větší předpoklad pro využívání interdisciplinárních vztahů. Naopak užší pojímání obsahu vede k výraznější profilaci, ale ve finální podobě se přibližuje k biologizujímu trendu, který je blízký k freudovské (psychoanalytické) koncepci. Je zřejmé, že na expozici obsahu se podílí i samotný přístup učitelů. Sexuální výchova, jako součást ostatních složek výchovy, se promítá do složek struktury osobnosti, prolíná se celým systémem, a proto s realizací každé složky vstupuje sexuální výchova do specifické interakce. Protože každá společnost si stanovuje svá vlastní kritéria, je z pohledu každého jedince „těžiště“ a význam jednotlivých složek výchovy v rozmezí od tělesné výchovy až po citovou a mravní složku. Uvedená skutečnost se promítá do vymezení samotného obsahu a zároveň naznačuje nutnost multidisciplinárního přístupu s možností využití mezipředmětových vztahů v rámci učiva na základní škole. Způsob realizace obsahu sexuální výchovy Problematika sexuální výchovy je začleněna do pedagogické teorie i pedagogické praxe. Stala se součástí řady výchovně-vzdělávacích programů, obsahem projektů humanistické výchovy i výchovy ke zdravému životnímu stylu. Realizace obsahu sexuální výchovy je vymezena obecnými a postupnými cíli sexuální výchovy, které v sobě zahrnují nejrozšířenější a nejznámější obsah sexuální výchovy vypracovaný kolektivem odborníků pod vedením dvojice A. Brzek a J. Mellan (1994), upraveného do našich podmínek. Jedná se o tzv.

35

„Minnessotskou rukověť“ (Guidelines for Comprehensive Sexuality Education vydavatele SIECUS of U. S. 1991). Uvedený obsah sexuální výchovy pro žáky 1., 2. a 3. stupně základních škol tvoří šest základních tematických okruhů, které jsou pak dále členěny do dalších dílčích témat. Sexuální výchova má přesně vymezený obsah z hlediska věkových kategorií dětí a mládeže. Obsah sexuální výchovy je realizován intencionální sexuální výchovou ve výchovných institucích (Täubner, V., 1996, 70): v rámci obecně vzdělávacího výchovného procesu (učitel ve svém vzdělávacím předmětu), v rámci samostatného výchovně vzdělávacího předmětu nebo v předmětech, které byly sexuální výchovou konkrétně pověřeny (rodinná výchova, biologie, tělesná výchova, literární výchova atd.), v rámci rodiny žáka (rodiče spolupracují se školou, jsou informováni o obsahu, prostředcích, metodách a specifickém podílu rodiny, rodiče realizují vlastní výchovný projekt), v rámci mimoškolní výchovy (zájmové útvary, spolupráce s mimoškolními organizacemi atd.). Po stránce organizačního začlenění existuje několik následujících variant: 1. sexuální výchova jako samostatný vyučovací předmět, 2. „rozptýlení“ obsahu do stávajících vyučovacích předmětů, 3. realizace v rámci předmětu rodinná výchova, 4. vypuštění sexuální výchovy z učebních osnov. 2.5 Přístupy k obsahu sexuální výchovy Vnímání sexuální výchovy je determinováno nejen cílovou kategorií, ale i formulací obsahu. Jednou krajností je zdůrazňování biologické podstaty lidské sexuality, kdy je sexuální výchova ztotožňována s výchovou pohlavní (tzv. biologizující tendence). Uvedený trend můžeme označit jako „negativní sexuální výchova“, kdy k hlavním výchovným principům pro období dětství a dospívání patří odvádění pozornosti od samotné problematiky, poskytování minimálních, případně žádných informací. Jde o jakousi „redukci sexuální výchovy jen na pochopení biologické, případně medicínské stránky“. Druhou krajností je zdůrazňování především psychické (emotivní) a mravní stránky sexuality. Podstatou tzv. psychologizující tendence je, že spočívá v podceňování otázek spojených s pohlavní výchovou a kdy sexuální výchova je pojímána jako jedna ze součástí výchovy k partnerství, manželství a zodpovědnému rodičovství. V poslední době dochází k prosazování kompromisního, ale i mnohem komplexnějšího pojetí, objektivně odrážejícího obsah a poslání sexuální výchovy ve vztahu k úloze, kterou sehrává v životě každého jedince. Tzv. komplexní tendence představuje otevřený systém, přístupný všem novým pozitivním prvkům. Ve zjednodušené podobě můžeme sexuální výchovu chápat jako cílevědomé a záměrné působení v nejširším slova smyslu, což také nejvíce odpovídá potřebě komplexního přístupu. Odpovídající složka výchovy je determinována do jisté míry celospolečenskými trendy uplatňovanými v dané době. Proto musí být pojímána jako organická součást ostatních složek výchovy, například estetické, mravní, výchovy

36

volních vlastností, výchovy rozumové a tak dále. Komplexní trend v sexuální výchově pro svou komplexnost a otevřenost dalším vlivům představuje nosnou ideu pro koncipování systému sexuální výchovy. Zajímavé metodické postupy v diferencovaném přístupu k obsahu nabízí L. Šulová (1998, 52–57), která velice obdobně rozčleňuje obsah sexuální výchovy do tří skupin: Medicínsko-sexuologický přístup k obsahu sexuální výchovy Uvedený přístup je reprezentován převážně zástupci lékařské obce, jako např. koncepce J. Rabocha (1988), J. Pondělíčkové-Mašlové (1988). Nejlépe je možné demonstrovat uvedený přístup na koncepci autorů A. Brzka a J. Mellana (1994), schválená ministerstvem školství. Východiskem byla tzv. „Minnessotská rukověť“. Autoři ji přizpůsobili k sociokulturním podmínkám naší republiky. Koncepce předpokládá, že sexuální výchova se stane součástí vzdělávání na základních a středních školách. Koncepce je velice komplexně pojata a zahrnuje též otázky formování osobnosti, názorovou orientaci, motivaci k zodpovědnému sexuálnímu chování. Výhrady lze mít k příliš direktivnímu a jednostrannému hodnotícímu přístupu, který může být v rozporu s rodinnou výchovou a prostředím. Medicínsky (sexuologicky) orientovaní odborníci pojímají sexuální výchovu jako další rozvinutí pohlavní výchovy, a to navíc v převažující kognitivní rovině. V každém případě můžeme uvedený přístup hodnotit jako fundovaně pojímanou sexuální osvětu. Pedagogický přístup k obsahu sexuální výchovy Do uvedeného souboru přístupů spadá koncepce Z. Kopřivy (1995) vycházející z celostního přístupu ke zdraví. Jako východiska používá zdůrazňování souvislosti mezi zdravím jedince, komunity i Země, jako celku. Koncepce zvýrazňuje aspekty způsobů předávání informací, s důrazem na skupinovou práci s dětmi, kde probíhá přirozená a spontánní interakce učitel – žák, a kde je velice zdůrazňována a stimulována aktivita a tvořivost dětí. Jedná se o určitý „středový“ přístup, kdy z řad lékařů jsou přejímána fakta, zejména poslední poznatky z dané oblasti. Od psychologů jsou přejímány žádoucí modely chování atd. Podle L. Šulové (1998, 54–55) tato koncepce může mít své slabiny především v neochotě některých pedagogů přistupovat na tyto avantgardní formy výuky a též v jejich tendencích vyhýbat se tzv. „ožehavým tématům“ (techniky pohlavního styku, interrupce, …). Psychologický přístup k obsahu sexuální výchovy Zmiňovaná L. Šulová (1998, 52–57) se ve „své“ navrhované koncepci snaží neopomenout anatomicko-fyziologické základy sexuality, ale zařadit tyto informace do široké psychologické problematiky vývoje osobnosti, partnerských vztahů, rodičovství, rodiny. Materiál je zaměřen nejen na stručné anotace jednotlivých tematických celků, ale především na formu předávání poznatků, kde je využíváno sociálně psychologických a tréninkových technik, takže je dětem co nejvíce simulována situace v praxi, ale adekvátně k úrovni jejich kognitivních struktur. Sexuální výchova se plně etablovala v pedagogické teorii i praxi. Stala se součástí řady výchovně-vzdělávacích programů, obsahem projektů humanistické výchovy i výchovy ke zdravému životnímu stylu. Proto, jako součást celkové výchovy, musí být do celého výchovně vzdělávacího

37

systému začleněna velice citlivě. Plně to odpovídá povaze dané složky výchovy a jejího významu pro další harmonický vývoj. Nelze než souhlasit s názorem (Brzek, A., Hubálek, S., Procházka, I., 1990, 12), že „Cílem účinně prováděné sexuální výchovy není strašit. Pouhá epidemiologická fakta, většinou již dostatečně známá, vyvolávají již sama o sobě až příliš mnoho strachu. Přitom je ovšem skutečností, že lidé tuto pravdu znát musí. Strach pramenící ze znalostí faktů může posloužit jen jako motivační činitel, který povede k tomu, že lidé projeví zájem a potřebnou pozornost a ochotu podle doporučení sexuální výchovy modifikovat své sexuální chování. Sama sexuální výchova nesmí strach stupňovat, ale naopak jej z lidí snímat.“ Výraz cíle sexuální výchovy ve školní praxi je dán třemi základními rovinami: 1. Rovina kognitivní a informativní – je to množství a kvalita informací a poznání, které má žák v sexuální výchově získat. 2. Rovina postojová a emocionální – je to kvalita a množství emocionálních a identifikovaných postojů k jednotlivým vědomostem, dovednostem, návykům a k chování z oblasti sexuální výchovy, které si má žák vytvořit. 3. Rovina dovedností, návyků a chování – je to množství a kvalita získaných dovedností, návyků a chování, které má žák v sexuální výchově získat. Obecný ideální cíl sexuální výchovy je kvalitní a zdravý život v partnerství, manželství a rodičovství, přičemž je v něm obsažena harmonie sociální, etická, psychická a biologická. Podmínky sexuální výchovy jsou ty skutečnosti, za kterých sexuální výchova probíhá. Patří sem tradičně známé podmínky vnitřní (endogenní), jako jsou podmínky biologické, psychické atd., a podmínky vnější (endogenní), jako jsou podmínky sociální, materiální atd. Před zahájením sexuální výchovy musí učitel všechny zásadní podmínky akceptovat a k nim koncipovat svůj výchovně vzdělávací projekt. Konkrétní výraz akceptování podmínek odpovídá na požadavky principů sexuální výchovy a konkrétní výchovné situace, např.: věk dětí, stupeň vědomostí, osobní vztahy ve skupině, stupeň zájmu a motivace k tématu, vybavení učebny, charakter pomůcek, časová dispozice, postoj rodičů a veřejnosti, tradice regionu atd. Prostředky sexuální výchovy, které sexuální pedagogika používá, korespondují s prostředky obecné pedagogické teorie a jejího předmětu výchovy, přičemž se zde vyčleňují i některé prostředky specifické. Jde tedy o takové prostředky, kterými je dosahován cíl sexuální výchovy. Hlavním prostředkem výchovy ve škole je výchovné vyučování. Specifikou sexuální výchovy jsou specifické výchovně vzdělávací metody, specifické názorné pomůcky a organizační formy.

38

2.6 Obsah sexuální výchovy Obsahem sexuální výchovy jsou vědomosti, postoje, dovednosti, návyky a chování, které má žák během sexuální výchovy získat. Obsah sexuální výchovy je obvykle konstruován na základě těchto podmínek a vlivů: 1. Aktuální společenská potřeba, která je podmíněna objevem nebo růstem různých negativních jevů (např.: růst sexuálně přenosných nemocí, objev nových nebezpečných nemocí – AIDS, vysoký počet interrupcí, vysoký počet rozvodů, zneužívání dětí, komerční zneužití sexuality, narušení mezilidských partnerských vztahů atd.). 2. Vlivy ze zemí, které modelují představy společenského vývoje ostatních zemí, a tím i představy o výchově občanů. 3. Tradice a kultura společnosti, politika a ideologie státu. 4. Aktuální společenské normy, zákony a pravidla života ve společnosti z hlediska současného i budoucího. 5. Rozvoj vědeckého poznání především v pedagogice, psychologii, biologii člověka, medicíně, sexuologii a dalších příbuzných vědách. 6. Oponentní postoje, které vyplývají především z různých světonázorových postojů ostatních sociálních skupin. A. Způsob realizace obsahu sexuální výchovy Obsah sexuální výchovy je realizován intencionální sexuální výchovou ve výchovných institucích: 1. v rámci obecného výchovně vzdělávacího procesu (ve výchovné činnosti každého učitele), 2. v rámci samostatného výchovně vzdělávacího předmětu nebo v předmětech, které byly sexuální výchovou konkrétně pověřeny ve vyučovacím procesu nebo ve výchově mimo vyučování, 3. v rámci výchovy v rodině, 4. v rámci výchovy v dětských zájmových organizacích. K realizaci jsou využívány obecné nebo specifické pedagogické formy, metody a prostředky. Realizace obsahu sexuální výchovy je vymezena obecnými a postupnými cíli sexuální výchovy. Za kontrolou realizace obsahu sexuální výchovy ve škole je odpovědný ředitel školy a jím pověřený zástupce. Právo kontroly však mají i rodiče žáků. Tato specifika kontroly jsou dána hlavním principem sexuální výchovy – spolupráce s rodinou a rodiči žáků. Obsah sexuální výchovy je uveden podle kolektivu odborníků vedených Mellanem a Brzkem (1994), kteří upravili tzv. „Minnesotskou rukověť“ (Guidelines for Comprehensive Sexuality Education vydavatele SIECUS of U. S. 1991). Obsah sexuální výchovy pro žáky 1., 2. a 3. stupně základních škol tvoří šest základních tematických okruhů, které jsou pak dále členěny do dalších dílčích témat. B. Obsah sexuální výchovy na 1. stupni základních škol 1. Člověk 2. Vztahy mezi lidmi 3. Osobní dovednosti 4. Sexuální chování 5. Sex a zdraví 6. Sex a kultura Učitel s obsahem pracuje ve smyslu výše uvedených principů sexuální výchovy.

39

Každý tematický okruh (1.–6.) obsahuje několik základních témat, které konkretizují rozsah tematického okruhu. Některé tematické okruhy patří až na vyšší stupeň. Okruhy současně představují určitou ideální postupnou nebo i cílovou výchovně vzdělávací představu pro žáky 1. stupně základních škol. Zevrubnější obsah najde čtenář v říjnovém vydání autora Mellana v „České škole“ z r. 1994. 1. Člověk a/ Anatomie a fyziologie (terminologie, funkce pohlavních orgánů, změny). b/ Rozmnožování (úloha pohlavních orgánů, pohlavní buňky, početí, těhotenství, porod, pohlavní styk, antikoncepce, odpovědnost). c/ Puberta (tělesné a duševní změny, biologická zralost a její projevy). d/ Tělesný vzhled (rozdíly ve vzhledu těla, vlastnosti těla). e/ Pohlaví, příslušnost a zaměření (pohlavní identita muž – žena, láska – heterosexuální). f/ Imunitní systém (ochrana proti infekcím, protilátky, hygiena). 2. Vztahy mezi lidmi a/ Rodina (členové rodiny, funkce, dítě v rodině, pravidla života v rodině, výchova). b/ Kamarádství a přátelství (funkce přátel, typy přátelství, základy přátelství). c/ Láska (význam a smysl lásky, odpovědnost v lásce, typy lásky). d/ Známosti (chození spolu – co to znamená, volný čas, známost a pohlavní soužití, hledání partnera, mimomanželské známosti). e/ Manželství a trvalé soužití (život v manželství a trvalém soužití – smysl, nemanželské dvojice, rozvod, rozvod a dítě). f/ Rodičovství (odpovědnost a funkce rodičů, zralost pro rodičovství, výchova dětí, starosti, péče o dítě, funkce domova, dítě mimo manželství). 3. Osobní dovednosti a/ Morální zásady (hodnotové systémy, řešení problémů, rozdílné zásady, funkce zásad pro soužití, vzory, zásady a stabilita vztahů, odpovědnost). b/ Rozhodování (nutnost rozhodování, důsledky rozhodnutí, učit se správnému rozhodování, odpovědnost za rozhodování). c/ Komunikace (potřeba dorozumění, vyjadřovat se slovy a jinak, obsah řeči). d/ Asertivita (každý má svá práva, umět vyjádřit svůj pocit, přání, nutnost respektu rodičů, porušování práv dítěte, dovednosti asertivity). e/ Vyjednávání (dosahování cílů slušným způsobem, umět dávat a brát, nezastrašovat). f/ Hledání pomoci (členové rodiny dítěti pomáhají, dítě má umět vyhledat psychologa, policii, lékaře, linku pomoci). 4. Sexuální chování a/ Sexualita v průběhu života (základní informace o sexu, dotyky těla jsou příjemné, dítě se zabývá svými pocity, právo odmítnout dotyky, mazlení, dospělí lidé se mazlí, líbají, mají pohlavní styk). b/ Onanie (na vyšší stupeň). c/ Pohlavní zdrženlivost (na vyšší stupeň). d/ Pohlavní reaktivita (na vyšší stupeň). e/ Fantazie (na vyšší stupeň). f/ Sexuální dysfunkce (na vyšší stupeň). 5. Sexuální zdraví

40

a/ Antikoncepce (chtěné a nechtěné děti, rodina má právo určit, kolik bude chtít dětí, kondom, hormonální pilulka). b/Potrat (na vyšší stupeň). c/ Pohlavně přenosné choroby, AIDS (přenos je bakteriemi a viry, virus HIV, proniknutí viru HIV do organismu, jak se HIV nepřenáší, zjištění nákazy HIV, děti a přenos HIV). d/ Zneužití dítěte (tělo dítěte patří dítěti, právo říci ne, kdo má právo dotýkání dítěte, dítě není nikdy vinno, komu se svěřovat, citové vydírání, zastrašování, ochrana a pomoc). e/ Plodnost – reprodukční zdraví (každý pečuje o své tělo, péče o pohlavní orgány, hygiena, cvičení a sport, škodlivost kuřáctví a alkoholu, drogy). 6. Sex a kultura a/ Sexualita a společnost (na vyšší stupeň). b/ Pohlavní role – gender role (člověk se rodí s mužským nebo ženským pohlavím, stává se mužem nebo ženou, většina lidí se se svým pohlavím ztotožní, ženská a mužská role se odlišují, lidé však nejsou stejní ani ve svých rolích, povolání a gender role). c/ Sexualita a zákon (na vyšší stupeň). d/ Předsudky a diskriminace (různé názory, různé světonázorové orientace, lidé se mají tolerovat, každý má právo na svůj názor – nesmí škodit, vzájemné pochopení). e/ Sexualita a umění (na vyšší stupeň). f/ Sexualita a sdělovací prostředky (jen část je pravdivá, sexualita slouží obchodu, život bývá jiný, některé pořady, knihy, filmy atd. nejsou vhodné pro děti). C. Obsah sexuální výchovy na 2. stupni základních škol Stejně jako pro 1. stupeň základních škol je obsah zpracován v šesti tematických okruzích, které jsou ještě členěny do dalších témat. Základní tematické okruhy tedy jsou opět: 1. Člověk 2. Vztahy mezi lidmi 3. Osobní dovednosti 4. Sexuální chování 5. Sex a zdraví 6. Sex a kultura Obsahy základních okruhů ve vyjádření dílčích témat jsou představou i cílů, které žák musí zvládnout. Samozřejmě, témata jsou ještě rozpracovaná hlouběji a upravená podle věkových kategorií žáků v jednotlivých třídách až do 8. (nebo 9.) třídy. Projekt obsahu očekává zvládnutí témat z obsahu sexuální výchovy pro 1. stupeň základních škol. Pakliže tomu tak není, musí učitel nedostatky z minulých tříd vyrovnat. Zevrubnější popis obsahu sexuální výchovy na 2. stupni najde čtenář v textu Mellana, J. a Brzka, A. v „Českém učiteli“ listopadového vydání z r. l994. 1. Člověk a/ Anatomie a fyziologie (příjemnost dotyku na těle, puberta a zrání pohlavních orgánů, objev semene a menstruace, rozmnožovací systém a pohlavní reaktivita). b/ Rozmnožování (přirozená antikoncepce, antikoncepce ostatní, umělý potrat, příznaky těhotenství, těhotenství, porod).

41

c/ Puberta (pubertální změny u chlapců a dívek, ovulace, výron semene, dospívání a dozrávání, citlivost, romantismus, intelekt, hodnoty, kritika, konflikty, ovlivňování, odpovědnost, nejistota, reaktibilita). d/ Tělesný vzhled (tělo roste a mění se, velikost pohl. údu, tělesné rozměry ovlivňují druhé lidi). e/ Pohlavní příslušnost a zaměření (heterosexualita, homosexualita, chování k homosexuálům, spolupráce se sexuologem). f/ Imunitní systém (lymfocyty, mízní, lymfatický systém, vznik imunity, HIV a imunita, výživa, imunita v pubertě). 2. Vztahy mezi lidmi a/ Rodina (komunikace v rodině, funkce rodiny a význam rodiny pro dítě, individualita v rodině, zodpovědnost, nezávislost, láska, spolupráce, úcta). b/ Kamarádství a přátelství (nutnost přátelství, dovednosti pro udržení, ukončení, přátelství, láska). c/ Láska (první láska, zamilovanost a láska, sex bez lásky, odpovědnost). d/ Chození spolu, známosti (význam věku, jak se lidé scházejí, potřeba společných zážitků, známosti a sexuální sblížení, sexuální život lze odložit). e/ Manželství a trvalé soužití (rozhodnutí uzavřít manželství, různé zvyklosti v manželství, děti neovlivní rozpad manželství, dítě se může obrátit na poradnu). f/ Rodičovství (výchova šťastného dítěte, dobrý rodič, rodič a nezralost, rodičovství a práce). 3. Osobní dovednosti a/ Morální zásady – hodnotové systémy (hodnotový systém, životní cíle, stabilita manželství a rodiny jako cíl, odpovědnost, nesobeckost, zásady v sexualitě, v práci, v manželství, pocity souladu s hodnotami, pocity viny). b/ Rozhodování (vzájemné ovlivňování při rozhodování, alternativy, informace a rozhodování, poučení z chyb, rozhodování v sexu, rozhodování, poradenství). c/ Komunikace (umění naslouchat, srozumitelně hovořit, vyjadřování pocitů, možnosti řešení problémů, verbální a neverbální komunikace, otevřenost a sexualita). d/ Asertivita (pasivita, asertivita, agresivita, prosazení vlastního stanoviska, asertivní dovednosti a strategie v partnerství, odpovědnost, upřímnost). e/ Vyjednávání (jak dosahovat svých záměrů, schopnost kompromisu, řešení konfliktu). f/ Hledání pomoci (umění vyslechnout, pomoc lidí a institucí, problémy s alkoholem, kouřením, drogami, násilím na dětech, porada s dospělým, s odborníkem, poradny, linky důvěry). 4. Sexuální chování a/ Sexualita v průběhu života (sexuální pocity po celý život, pohlavní touha, psychosexuální zralost, podmínky pro reprodukci, pohlavní role a změny, sexualita). b/ Onanie, masturbace, ipsace (masturbace a dítě, není škodlivá, onanie). c/ Partnerské sexuální chování (mazlení, mimokoitální aktivity, intimní styk a odpovědnost, sdělování pocitů, projevy sexuality a zákon, postižení lidé a sexualita). d/ Pohlavní zdrženlivost (různorodost pohlavního života, nekoitální pohlavní aktivity, dítě není zralé pro pohlavní styk, riziko předčasného pohlavního styku, odmítnutí předčasného styku, správné rozhodování a

42

dostatek informací, respektování odmítnutí, lásku lze projevit mnoha způsoby). e/ Pohlavní reaktivita (naléhavost pudových potřeb, pocity při tělesném styku, vzrušivost, myšlenky, fantazie, orgasmus). f/ Sexuální fantazie a sex. dysfunkce (až na vyšší stupeň). 5. Sexuální zdraví a/ Antikoncepce (dospívající není zralý pro mateřství a otcovství, pohlavní orgány nejsou připraveny pro rozmnožování, nezralé matky – nepřipravenost psychická, náboženství a antikoncepce, přirozená antikoncepce – nespolehlivost, vhodné metody antikoncepce). b/ Umělý potrat (každý má právo se rozhodnout – před početím, umělý potrat – hrubý zákrok, zákonem povolen, poslední řešení krize). c/ Pohlavně přenosné choroby – AIDS (druhy pohlavně přenosných nemocí, nemoc AIDS, projevy, způsoby přenosu HIV, odpovědnost za svou nákazu, zjištění nákazy, kdy nákaza není možná, ochrana proti nákaze). d/ Zneužití dítěte (častost zneužívání, proč dítě nechce hovořit, znásilnění dívky – podmínky, provokace dívky, způsoby oznámení, prevence). e/ Plodnost (sledování prsou samovyšetřením, opatrnost při nebezpečí poranění pohlavních orgánů, prenatální péče před otěhotněním – nekouřit, nepít alkohol atd., zralost pro těhotenství). 6. Sex a kultura a/ Sexualita a společnost (sexuální normy a tabu, křesťansko-židovské tradice v Evropě, zdroje informací, nepsané normy chování, tlak vrstevníků). b/ Pohlavní role (rozdíly v názorech na roli muže a ženy, role a pravidla, změna rolí a neschopnost dodržovat roli). c/ Sexualita a zákon (trestnost pohlavních styků – incest, nezletilost, s dětmi v péči, homosexualita není trestná, veřejné pohoršení, hrubá neúcta, ohrožování mravního vývoje, znásilnění, kuplířství, prostituce není trestná). d/ Sexualita a náboženství (náboženství učí lásce k lidem, některé rodiny se řídí náboženskými normami, některá náboženství nesouhlasí s předmanželským sexem). e/ Předsudky a diskriminace (diskriminace neprávem pro pohlaví, sexuální orientaci, uspořádání rodiny, snižování sebehodnocení, citové problémy diskriminovaných). f/ Sexualita a umění (prvky sexuality v hudbě, dramatu, výtvarném umění atd.). g/ Sexualita ve sdělovacích prostředcích (zneužití sexuality pro obchod, je možné odmítnout urážlivé, rodiče mají právo regulovat své dítě). D. Obsah sexuální výchovy na středních školách Obsah sexuální výchovy na středních školách je, stejně jako u předcházejících typů škol, koncipován do šesti tematických okruhů: 1. Člověk 2. Vztahy mezi lidmi 3. Osobní dovednosti 4. Sexuální chování 5. Sex a zdraví 6. Sex a kultura Každý tematický okruh je rozčleněn do několika témat. Učitel s obsahem pracuje ve smyslu pedagogických principů a třídí je dle věkových kategorií.

43

Obsah sexuální výchovy na středních školách završuje a limituje výchovně vzdělávací představy pro celou populaci dětí a mládeže do 18 let. Zevrubnější popis obsahu najde čtenář v listopadovém vydání „České školy“ z r. 1995 autorů Brzka, A. a Mellana, J. Učitel si před zahájením aplikace obsahu sexuální výchovy musí ověřit míru výchovy a vzdělání v této oblasti z nižších školních stupňů a na ni navázat, případně doplnit nedostatky. 1. Člověk a/ Anatomie a fyziologie (pohlavní diferenciace v těhotenství, chromozomy, vliv hormonů, reprodukční schopnost u ženy a muže, sexuální uspokojení, vědomí důsledků sex. uspokojení). b/ Rozmnožování (spojení genetického materiálu početím, nemožnost mít děti, léčení neplodnosti, jiné formy mateřství, anonymita dárce a problémy). c/ Puberta (biologická úskalí dospívání, tvorba identity, hodnot, vztah k druhým, volba povolání, odchod z rodiny, vliv vrstevníků, možnost zpomalení vývoje a zralosti, riziková jednání). d/ Tělesný vzhled (faktor přitažlivosti pro druhé, akceptace vlastního těla, tělesný vzhled není rozhodující pro partnerství). e/ Pohlavní příslušnost a zaměření (vznik homosexuality, přechodné zkušenosti se stejným pohlavím, „coming out“ – přijetí vlastní orientace). f/ Imunitní systém (specializované funkce lymfocytů, archivace protilátek, vznik imunity, specifické podmínky fungování HIV v organismu). 2. Vztahy mezi lidmi a/ Rodina (změny v rodině, poradny a možnosti pomoci rodině, konflikty mezi rodiči a dětmi, někdo není schopný pro život v rodině). b/ Kamarádství a přátelství (přáteli mohou být muži i ženy, přátelství není láska). c/ Láska (pojem láska, rozpoznání lásky, konání dobra pro milovaného). d/Chození spolu, známosti. e/ Manželství a trvalé soužití (manželství je smlouva, uvážlivost svazku a dohoda, realističnost, tolerance, věrnost, podpora, sexuální přitažlivost, počet dětí, věrnost je společenskou hodnotou, rodina se rozvíjí dětmi, rozvod je legální ukončení manželství, manželství a odpovědnost k dětem, péče o děti po rozvodu, spolužití bez uzavření manželství). f/ Rodičovství (zdravý vývoj dítěte a jeho závislost na rodičích, způsoby rodičovské péče, výchovné metody rodičů, poradny pro rodiče, péče o postižené dítě). 3. Osobní dovednosti a/ Morální zásady a hodnotové systémy (morálně silný člověk umí své hodnoty hájit, život v morálce a proti ní, pevnost přátelství, rodiče jsou příkladem). b/ Rozhodování (rozhodnutí a odpovědnost za ně, rozhodování v sexu). c/ Komunikace (dobrá komunikace je základ vztahu, umění naslouchat, alternativa řešení, schopnost a dovednost komunikace v sexu). d/ Asertivita (asertivita v těžkých situacích, právo odmítnout, asertivita a agresivita). e/ Vyjednávání (umění se dohodnout na sexuálním chování, řešení vztahů jednáním, kde není možný kompromis, podpora odložení začátku pohlavního styku). f/ Hledání pomoci (některé problémy potřebují odbornou pomoc).

44

4. Sexuální chování a/ Sexualita v průběhu života (biologická, psychická, psychologická, estetická a kulturní stránka sexu, sex a lidská existence, změny v pohlavní roli, touha po orgasmu, překážky sexuální aktivity, stárnutí a seberealizace). b/ Onanie, masturbace, ipsace. c/ Partnerské sexuální chování (každý má právo na své formy sexuálního partnerského chování, patří sem líbání, mazlení, masáž, erotická četba, orální, vaginální, anální sex a další, zodpovědnost za následky). d/ Pohlavní zdrženlivost (zdrženlivost patří k dospívání i k dospělosti, pohlavní styk není cestou k dospělosti, zdrženlivost neškodí zdraví). e/ Pohlavní reaktivita (rozdíly v reaktivitě, dráždění při milostné předehře, orgasmus, soulad, kvalita reakcí se během života mění, smysl mazlení). f/ Sexuální fantazie (sny a fantazie patří k sexualitě, užívání erotických obrázků a filmů, fantazie utajovaných věcí, fantazie pornografická a sadistická). g/ Sexuální dysfunkce (jak člověk o sobě smýšlí, dysfunkce a jejich druhy, poruchy ztopoření, jiné zdravotní problémy a dysfunkce, možnost porady se sexuologem). 5. Sexuální zdraví a/Antikoncepce. b/ Umělý potrat. c/ Pohlavně přenosné nemoci – AIDS (imunitní systém dospívajícího, rizika promiskuity, příznaky všech pohlavních chorob, příznaky HIV, diagnostika HIV, chování při nemoci, chování k nemocným, bezpečný sex). d/ Zneužití dítěte. e/ Plodnost (škodlivé prostředí a plodnost, pomoc těhotné ženě, vrozené vady, důvody pro ukončení těhotenství, neplodnost). 6. Sex a kultura a/ Sexualita a společnost. b/ Pohlavní role („coming in“, před zákonem mají všichni stejná práva). c/ Sexualita a zákon (právo v sexuálním chování). d/ Sexualita a náboženství (náboženská morálka a rozhodování, konflikty mezi rodiči a dětmi, rodiče – škola, rozvod, antikoncepce). e/ Předsudky a diskriminace. f/ Sexualita a umění (názor na sexualitu se mění i v umění, ztvárnění erotiky odráží stav společnosti, rozdíly v názorech na umění). g/ Sexualita a sdělovací prostředky (média často zkreslují sexuální život, život je náročnější než ukazují média, rodiče a učitelé musí pomáhat dětem vyrovnat se s působením médií). Celý projekt obsahu sexuální výchovy je chápaný spíše jako doporučení, které učitel podle principů sexuální výchovy aplikuje na své žáky. 2.7 Metody sexuální výchovy V sexuální výchově ve škole využívá učitel všech obecně známých metod výchovně vzdělávací práce, a to jak metod didaktických, tak metod mravní výchovy. Proto text neprovádí jejich analýzu, ale spíše upozorňuje na jejich užitnost v sexuální výchově. Specifičnost obsahu a smyslu sexuální výchovy preferuje určitou oblast metod na úkor metod ostatních. Jde o metody, v nichž je typická vysoká

45

aktivita a spolupráce žáka s učitelem i s probíraným tématem. Tyto metody nazýváme obvykle metodami aktivizačními. Metody fungují v rámci známých organizačních forem vyučování a koncepcí. Zcela výjimečné postavení v sexuální výchově má dramatizace a hra. Smyslem metod v sexuální výchově je vedle tvorby systémů vědomostí především tvorba silně identifikovaných postojů, soustav dovedností, návyků a chování. Proto je kladen takový důraz na aktivitu žáka. Aktivizující metody 1. Metody dialogické Dialogické metody jsou postaveny na slovní interakci mezi učitelem a žákem nebo mezi žáky navzájem. Podstatou dialogických metod je otázka a odpověď. Závěrem dialogu je vědomost nebo i postoj žáka, ke kterému došel vlastním myšlenkovým úsilím v dialogu. Závěr formuluje velmi často žák sám nebo za pomoci učitele. Dialogické metody v sexuální výchově lze třídit podle typu interakce na: - dialog v celé třídě (org. forma – hromadné vyučování), - dialog ve skupině žáků (org. forma – skupinová práce), - dialog ve dvojicích (org. forma – párová práce). Všechny tyto metody organizuje a řídí učitel v rámci adekvátních organizačních forem. Dialogy podle tématu a záměru učitele mohou probíhat ve skupinách homogenních nebo heterogenních z hlediska pohlaví žáků nebo stupně poznání. Dialog vzniká na základě podnětu učitele nebo samotných žáků (otázky mohou být koncipované jako ústní nebo i písemné – písemná anketa mezi žáky). Otázky mohou být vyvolány i dialogem, který žáci sledují (simulovaný dialog, scéna na videu – filmu) nebo i referátem, který přednáší žák. V rámci dialogických metod lze užít ještě dalších aktivizačních prvků jako: - hlasování (děti mají v rukou barevné karty, kterými dávají najevo svůj souhlas, nesouhlas nebo nepochopení), - řetězový dialog (děti sedí v kruhu a každý na řadě vyjadřuje svůj názor k názoru vedle sedícího), vstupní názor může učitel koncipovat i kontroverzně („...každý umělý potrat je zločinem na nenarozeném dítěti“ atd.), - alternativy řešení (žáci odpovídají na dotazy s nabídkou alternativních odpovědí a sami svoji alternativu zdůvodní atd.), - dialog s míčem (žák klade otázku, vysloví tvrzení a vyvolá jiného tím, že mu hodí malý míč atd.). Opět smyslem aktivizačních prvků, kterých je daleko více, a jsou vlastně výsledkem inovačního úsilí učitele, je stálé zvyšování aktivity žáků na spolupráci. Závěr dialogické metody je v rukou učitele, který ve spolupráci s žáky formuluje výchovně vzdělávací vědomosti, postoje a důsledky pro životní praxi, které vyplynuly z dialogu. 2. Metody problémové Problémové metody jsou známé metody z pedagogické teorie i praxe. Přesto nejsou příliš ve škole využívány, protože jsou náročné na učitelovu tvořivost a přípravu.

46

Metody problémové patří k nejvýznamnějším metodám v oblasti sexuální výchovy a fungují v různých organizačních formách. Základním prvkem problémové metody je rozhodovací proces, v němž žák provádí rozhodování mezi alternativami. Na základě svých vědomostí a zkušeností volí optimální řešení problému. Řešení problému je spojeno i s aktivním hledáním dalších informací, které dovolí žákovi problém vyřešit. Problém řeší žák v závislosti na organizační formě: - sám (po zadání učitelem nebo spolužákem řeší problém ústně, písemně, chováním), - ve skupině (žáci řeší problém v kooperaci se všemi nebo jeden ukazuje ostatním řešení a vyvolá dialog k oponentuře), - ve dvojicích (jeden a jeden). Formulace problémových úkolů a situací závisí na učitelově tvořivém nápadu. Využívá i možností simulace životních situací, skutečných zpráv (např. „týrání dítěte a jeho možnost obrany“), videofilmů, literatury, dětských výpovědí, novinových zpráv, hospitací – soudní přelíčení atd. V rámci problémových metod je využívána tzv. případová metoda. Případová metoda je v sexuální výchově významnou metodou a můžeme ji členit na: - Harwardskou rozborovou studii (žáci řeší podrobně popsanou situaci ze života, kde nemusí být problém jasně formulován a žáci sami jej objeví a řeší). - Fiktivní studii (uměle vykonstruovaný zkrácený příběh se zřejmým problémem, např. „…před dívku v parku vyskočí muž a rozhalí kabát, pod kterým je nahatý. Co má dívka udělat?“). - Řešení konfliktu (základem je popis konfliktu nebo jeho záznam a žák je postaven do role rozhodčího, např. soudní spor o dítě apod.). - Živá případová studie (případ popisuje osoba, které se to týká, a žáci ji ho pomáhají řešit). - Postupné seznamování s případem (žáci nedostanou zpočátku všechny informace o případu a během řešení žáci odhalují „detektivně“ další informace, které jim pomáhají pochopit a vyřešit problém). Problémové metody jsou vždycky uzavírány výchovně vzdělávacím zobecňujícím stanoviskem, které za pomocí žáků koncipuje učitel. Učitel současně ukazuje další aplikace pro současnou i budoucí životní praxi dětí. 3. Metody inscenační Podstatou inscenačních metod je problém nebo konflikt, který děti samy hrají. Metoda učí praktické dovednosti rozhodování a je schopna vytvářet dovednosti, návyky a formovat chování. Inscenační metody dělíme na metody: - strukturní (žáci hrají předem popsané role), - nestrukturní (žáci znají své role jen obecně a řešení vyplývá ze hry samotné), - demonstrativní inscenace (inscenaci předvedou najmutí herci a žáci se hry neúčastní a jenom pozorují). Žáci, kteří se inscenace aktivně neúčastní, jsou v roli pozorovatelů. Mohou podle učitelovy dramaturgie i do hry zasahovat různými radami, na konci inscenace debatují, hledají další alternativy řešení, uvádějí vlastní zkušenosti atd.

47

Inscenační metody jsou velmi náročné na přípravu, ale svým formativním vlivem patří mezi nejúčinnější metody sexuální výchovy. 4. Hry v sexuální výchově Metoda her v sexuální výchově představuje velmi významný aktivizační a inovační prvek ve výchovně vzdělávacím procesu. Metoda her, zvláště her interakčních, které jsou pro sexuální výchovu velmi vhodné, mají pro žáky a jejich výchovu tyto významy (Hermochová, 1994): - motivují žáky k sociálnímu učení, probouzejí jejich zvědavost a radost ze schopnosti se učit z vlastní zkušenosti, vytvářejí vědomosti, postoje a chování, - zvyšují aktivitu pasivních členů a regulují dominantní žáky, - dovolují nenásilné zavedení nových norem v chování dětí, - učí děti citlivému vnímání, učí je vyjadřovat svoje pocity, učí je umění požádat o pomoc, rozvíjí jejich odpovědnost, ujasní si mezilidské vztahy, a svoje role v nich, naučí chápat vlastní i cizí motivy jednání atd. Aplikace metody v sexuální výchově je sociálním výcvikem, který významně formuje především postoje, dovednosti, návyky a chování dětí. Sielert s kolektivem spolupracovníků pro potřeby sexuální výchovy vytvořil bohatý systém her a pro potřeby českých čtenářů je upravil Pondělíček, I. (1994). Hry v sexuální výchově autoři člení na hry: - Sexualita a řeč (hry učí upřímnosti ve vyjadřování v sexualitě, správným termínům a asertivnímu vyjadřování). - Poučení o těle a sexu (sexuální vývoj a chování, ženský cyklus, nemoci, těhotenství a porod, antikoncepce, potrat). - Pohlavní role (role pohlaví, představa muže a ženy, typy, oblékaní). - O zevnějšku, smyslnosti a obrazech (zjev a sexualita, oblékání, obraz muže a obraz ženy, výraz, možnosti úprav). - O vztazích mezi lidmi (počátky vztahu, biografie vztahu, vztah k vlastnímu pohlaví, komunikace ve vztazích). - Druhá tvář sexuality (násilí v sexualitě, násilí vůči ženám a dívkám, prevence pohlavního zneužívání, prostituce, pornografie, perverzita). - Hodnoty, ctnosti a normy (znalost hodnot, hledání hodnotové orientace, sexuální morálka, sexuální hodnocení, věrnost). 2.8 Sexuální výchova a právo Otevřená sexuální výchova a osvěta musí být dostupná všem a každý člověk má právo na poučení o tak základních věcech, jako jsou plánování rodiny, včetně výhodné a dostupné antikoncepce, sexuální poruchy a problémy, případně sexuální deviace a sexuální delikvence. Nezastupitelnou roli v sexuální výchově má škola, která především v předmětu rodinná výchova, ale i biologie, popřípadě občanská nauka přináší mladé generaci potřebné a fundované poučení o otázkách, které mají veliký sociální, zdravotní a právní význam. Sexuální výchova, jako předmět sexuální pedagogiky, má své místo v pedagogické praxi i teorii. Jejím smyslem je příprava dětí a mládeže na partnerský, manželský a rodičovský život v nejširším slova smyslu, tedy i na život sexuální, včetně ochrany zdraví a výchovy dobrých mezilidských vztahů. Stručně řečeno, sexuální výchova připravuje dítě pro šťastný individuální a prospěšný společenský život.

48

Dodnes se lze setkat při přednáškách a besedách se žáky základních škol, ale i učni a studenty na vyšším stupni škol, nejen s elementárními neznalostmi, ale i s nebezpečnými mýty a představami. Podobně tomu je i se základními znalostmi či neznalostmi z práva, a to především práva trestního ve vztahu ke vzniku trestněprávní odpovědnosti za sexuální kontakty s osobami mladšími patnácti let. Ničím nezpochybnitelný význam sexuální výchovy pro mladou generaci bývá konfrontován se stanoviskem některých rodičů, kteří se všemožně brání tomu, aby se jejich dětem dostaly ve škole potřebné informace. Veškeré akce proti sexuální výchově ve školách vycházejí z pozic práv rodičů. Zapomíná se přitom na fakt, že právo rodičů své děti vychovávat, a tudíž řídit život dětí, je dáno rodičům ku prospěchu těchto dětí a jen z těchto pozic je možné toto právo uplatňovat a realizovat. Práva rodičů jsou odvozena od jejich péče o děti a jsou omezena nadřazeností zájmů dítěte. V této souvislosti vzniká otázka, do jaké míry je tento postup rodičů správný, důvodný či zda je vůbec v souladu s právem. Zákon o rodině vymezuje obsah rodičovské zodpovědnosti jako právo dítě vychovávat, právo dítě zastupovat, správu záležitostí dítěte, vyživovací povinnost, určení jména a příjmení dítěte. Nezletilé dítě vychovávají zásadně oba rodiče. Když rodiče spolu nežijí nebo manželství jeho rodičů bylo rozvedeno, rodičovská zodpovědnost zůstává oběma rodičům zachována, pokud soud nerozhodne jinak. Z povrchního gramatického výkladu obsahu rodičovské zodpovědnosti by tedy bylo možno odvodit, že mohou rodiče rozhodovat o tom, zda a v jakém rozsahu se dítě zúčastní na sexuální výchově a zda budou tuto oblast výchovy realizovat sami v souladu s „právem dítě vychovávat“. Absurdita tohoto výkladu vystoupí zřetelněji, pokud za sexuální výchovu dosadíme kupříkladu fyziku, češtinu nebo jiný předmět. Úmluva o právech dítěte v článku 3 stanoví, že zájem dítěte musí být nejpřednějším hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí. Podle článku 13 má dítě právo na informace všeho druhu a podle článku 24 má právo na vzdělání. Konkrétně je tímto článkem státům uloženo, aby mimo jiného zajistily výchovu k plánovanému rodičovství. Protože si lze jen stěží tuto výchovu představit jinak, nežli v rámci školy, má tímto způsobem stát na ústavněprávní úrovni jasně vymezenou povinnost provádět na školách sexuální výchovu. Samozřejmě jde o obsah, a nikoliv označení, takže kupříkladu rodinná výchova či výchova k plánovanému rodičovství tento požadavek splňuje. Jen na okraj je třeba připomenout, že podle Úmluvy o právech dítěte, která jsou součástí právního pořádku České republiky, se za dítě považuje každá osoba mladší osmnácti let. Podle Čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má každý právo na vzdělání. Podle Čl. 32 odst. 4 téže Listiny, je péče o děti a jejich výchova právem rodičů. Z tohoto článku však nelze odvodit, že by bylo přípustné v rámci realizace práva výchovy bránit dítěti v realizaci jeho práva na vzdělání nebo ho v tomto právu omezovat. Na 13. světovém sexuologickém kongresu, který se konal v červnu roku 1997 ve Valencii, byla jeho účastníky přijata Deklarace sexuálních práv, a to jako výzva, aby každá společnost vytvářela takové podmínky, které by uspokojovaly potřeby plného rozvoje jednotlivce a respektovaly sexuální práva. Těchto práv zmíněná deklarace formuluje devět, je mezi nimi i „právo na dostatečnou

49

sexuální výchovu od narození a během životního cyklu. Tohoto procesu by se měly zúčastnit všechny společenské organizace“. Podobně i Charta sexuálních a reprodukčních práv IPPF (International Planned Parenthood Federation ), jejímž řádným členem je česká Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu (SPRSV), vymezuje právo na informace a vzdělání. Podle tohoto dokumentu má každý právo na přístup ke vzdělání a k pravdivým informacím týkajícím se jeho sexuálního a reprodukčního zdraví, práv a odpovědnosti, které berou v úvahu specifika jeho pohlaví, nejsou stereotypní, a jsou sdělovány objektivním, kritickým a pluralistickým způsobem. Každý má právo na dostatečné vzdělání a informace, aby bylo zajištěno, že jakékoliv rozhodnutí týkající se jeho sexuálního a reprodukčního života bude činěno s jeho plným, svobodným a informovaným souhlasem. Každý má právo na plnou informovanost o relativních přednostech, nebezpečích a účinnosti všech metod regulace porodnosti a prevence neplánovaných těhotenství. Problematika sexuální výchovy se dostala v roce 1994 na program Mezinárodní konference Spojených národů v Káhiře, která vyzvala vlády, včetně vlády České republiky, aby vycházely vstříc zvláštním potřebám dospívajících a vytvářely pro ně vhodné odpovídající programy, které by měly obsahovat podpůrné mechanismy výchovy a poradenství pro mladistvé v oblasti vzájemných vztahů mezi pohlavími a jejich rovnosti, zahrnovat prevenci násilí proti adolescentům, podporovat zodpovědné sexuální chování, odpovědné plánování rodiny, rodinného života, reprodukčního zdraví, předcházení sexuálně přenosným chorobám, nákaz HIN a prevenci AIDS. I když neexistuje v žádném českém právním dokumentu právo na sexuální výchovu, existuje však právo na vzdělání, a toto ústavní právo zcela vyčerpávajícím způsobem pokrývá i sexuální výchovu. Odpůrci sexuální výchovy operují nejčastěji tvrzením, že sexuální výchova náleží rodičům, a nikoliv škole. Přitom v naprosté většině rodin stále nedochází k tomu, co by se dalo vážně považovat za sexuální výchovu. Zásadním vodítkem v problematice je nález Evropského soudu pro lidská práva ze 7. 12. 1976 – Kjeldsenovi aj. contra Dánsko. Tehdy se několik dánských rodičů obrátilo na orgány Evropské úmluvy o lidských právech se stížností, ve které tvrdili, že povinná sexuální výchova je zásahem do rodičovských práv. Po zamítnutí stížnosti byla věc postoupena Evropskému soudu pro lidská práva, a ten stížnost rovněž zamítl s tím, že Evropská úmluva nedává rodičům právo zasahovat do školní výuky, pokud se provádí objektivně a nesnaží se žáky indoktrinovat v etických a náboženských otázkách. V odůvodnění svého nálezu soud uvedl, že informace o sexuálním životě děti dnes získávají z různých pochybných pramenů a že účelem sexuální výchovy je poskytnout tyto informace ve škole správně a objektivně, včetně informací o antikoncepci, aby nedocházelo k nežádoucím otěhotněním. Protože je Evropská úmluva součástí i českého práva, je nález Evropského soudu pro lidská práva v této věci závazným výkladem pro Českou republiku. Samozřejmě je nezbytné vymezit určité dílčí otázky sexuální výchovy z hlediska věku, a tudíž i přiměřenosti, formy a obsahu jednotlivých informací. Nezbytné je i stanovit, do kterých tříd jaký výklad zařadit a kdo

50

bude výuku realizovat. Tyto otázky a jejich řešení jsou plně v kompetenci pedagogů. Nicméně je třeba dodat, že pedagog musí k vysvětlování otázek spojených s lidskou reprodukcí přistupovat s notnou dávkou etiky, ohleduplnosti a být si vědom citlivosti tématu. Musí si být vědom toho, že jakákoliv necitlivost, obhroublost či „chlapáctví“ může zcela objektivně nejen výuce a smyslu sexuální výchovy uškodit a může být chápáno nejen jako nepedagogický, neprofesionální přístup, ale i jako hrubé porušení pracovní kázně, nebo dokonce trestný čin. 2.9 Multikulturní a sexuální výchova ve světle aktuální judikatury Jaká je souvislost multikulturalismu, multikulturní a sexuální výchovy? Multikulturní výchovu (Sovová, 2010) můžeme vymezit jako disciplínu, jejímž hlavním cílem je vytvořit stejné vzdělávací možnosti pro studenty z různých rasových, etnických, sociálních a kulturních skupin. Sexuální výchova se zabývá lidským sexuálním chováním v širokém slova smyslu. Jak u multikulturní, tak u sexuální výchovy jsou jejich nejdůležitějšími nositeli rodina, škola a různé vzdělávací programy. Obě výchovy mají tedy mnoho společného a je nepochybné, že právě sociální, kulturní i etnický původ ovlivňují postoje jak k multikulturní, tak k sexuální výchově. K tradicím evropské demokracie patří právo na volné šíření informací, svobodu akademického projevu a svobodu náboženského vyznání. Je tedy zřetelné, že na jedné straně zde stojí právo jednotlivce i skupin (rodina, církevní organizace, občanská a jiná sdružení) na svobodné názory, které ve spojení s právem na nerušený soukromý a rodinný život omezuje možnosti státu zasahovat, na druhé straně však jsou tato práva různými zákony nepřímo omezována ve prospěch zájmu veřejného i zájmů dalších skupin. V oblasti multikulturní a sexuální výchovy vidíme střet zájmů velmi zřetelně. Na jedné straně je zde právo rodiny nebo jiných pečovatelů, aby určili obsah výchovy nezletilého dítěte, na straně druhé je zde zájem společnosti nejen na základním vzdělání nezletilého, ale i na tom, aby v rámci povinné školní docházky byly v něm upevněny základní hodnoty demokratické společnosti a evropské kulturní i právní tradice. V České republice patří k nejznámějším spor mezi odpůrci sexuální výchovy na školách a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky (MŠMT), který se dostal až před Nejvyšší správní soud (NSS). Počátek sporu se datuje do roku 2010, a to z důvodu vydání Doporučení k realizaci sexuální výchovy v základních školách. V souladu s naukou správního práva dospěl NSS k závěru, že Rámcový vzdělávací program je vnitřním předpisem. Vnitřní předpisy jsou závazné pro podřízené subjekty a školy, nad kterými MŠMT vykonává dozor. Rodičům nezletilých žáků žádné konkrétní povinnosti neurčují nebo neomezují jejich práva. Doporučení MŠMT je pak pouze návodem, jak vyučovat určitý předmět, resp. jeho část. V souvislosti s pluralitou náboženských názorů i v rámci EU, migrací a globalizací rodinného života, kdy dochází k velkému počtu národnostně i kulturně smíšených manželství, lze očekávat, že právě kontroverznější témata nejen v rámci multikulturní či etické výchovy, ale i biologie, fyziky a dalších přírodních věd, povedou ke sporům mezi školou a rodinou ohledně práva na svobodné šíření informací a akademických názorů. Do jisté míry lze ve větších aglomeracích navrhnout rodičům změnu školy,

51

nicméně s ohledem na právo bezplatné povinné školní docházky toto může narazit i na oblast sociální situace rodiny, která jí neumožní změnu školy. 2.10 Struktura metodického pokynu k výuce sexuální výchovy I. základní pojmy (definice sexuální výchovy, reprodukčního a sexuálního zdraví a sexuality), II. právní rámec sexuální výchovy, III. plánování sexuální výchovy a školní dokumenty, IV. sexuální výchova ve školních vzdělávacích programech, V. podmínky pro realizaci sexuální výchovy ve školách (prostorové a materiální, bezpečnostní, psychosociální, personální, organizační, podmínky spolupráce školy a rodičů žáků), VI. vzdělávání pedagogických pracovníků v oblasti sexuální výchovy, VII. sexuální výchova a školní metodika prevence, VIII. metody a formy práce při výuce sexuální výchovy, IX. specifika sexuální výchovy u žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, X. přílohy. Shrnutí kapitoly Sexuální výchova se dotýká široké oblasti lidského života a je určena pro současný i budoucí život. Mezi základní předpoklady spokojeného života patří nejen soulad v oblasti partnerské, manželské a rodičovské, ale i vytváření dobrých vztahů mezi ostatními lidmi, které by měly fungovat s principy a normami společnosti. Otázky a úkoly:  Připravte si hodinovou výuku žáků vybraného věku na vybrané téma.  Analyzujte pomocí eseje principy sexuální výchovy.  Jaké přední osobnosti, které se zabývají sexuální výchovou v České republice, znáte?  Jak se mohou podílet zdravotničtí pracovníci na sexuální výchově?

Doporučená a citovaná literatura BRZEK, A., HUBÁLEK, S., PROCHÁZKA, I. Prevence AIDS ve školní sexuální výchově. Praha: ÚÚVPP, 1990. BRZEK, A., MELLAN, J. Návrh náplně soustavné sexuální výchovy na 2. stupni základních škol a na středních školách. Praha: Česká škola, 1994. DUNOVSKÝ, J. Péče o dítě sexuálně zneužívané v České republice. In DUNOVSKÝ, J., TROJAN, O., WEISS, P. Sexuální zneužívání dětí a sexuální násilí. Praha: Jan, 1997, s. 93–98. HOLOUŠKOVÁ, D. Složky výchovy. In. GRECMANOVÁ, H., HOLOUŠOVÁ, D., URBANOVSKÁ, E. Obecná pedagogika I. Olomouc: Hanex, 1998. CHARTA SEXUÁLNÍCH A REPRODUKČNÍCH PRÁV IPPF. Praha: SPRSV, 1997. JANIŠ, K. Příspěvek k obecným principům sexuální výchovy. In 5. celostátní kongres k sexuální výchově v České republice. Praha: SPRSV, 1997, s. 17–22. JANIŠ, K. Malá úvaha o vývoji a perspektivě sexuální výchovy. In. 6. Celostátní

52

kongres k sexuální výchově v ČR. Praha: SPRSV, 1998. s. 14–19. JANIŠ, K., TÄUBNER, V. Didaktika sexuální výchovy. Hradec Králové: Gaudeamus, 1999. KOPŘIVA, Z. Výchova ke zdraví na základní škole. Podpora zdraví č. 3, 1995, s. 5–9 MITLÖHNER, M. Vybrané právní otázky učitelského povolání. MŠMT, Praha, 2001, s. 67. PONDĚLÍČKOVÁ, J. MAŠLOVÁ, J. O sexuální výchově bez rozpaků. Praha: Avicenum, 1988. PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 1995, 1998, 2001. RABOCH, J. Očima sexuologa. Praha: Avicenum, 1988. SIELERT, U. a kol. Sexuální výchova. Praha: Trizonia, 1994. ŠULOVÁ, L. Trvalé rozpaky nad náplní sexuální výchovy? In 6. Celostátní kongres k sexuální výchově v České republice. Pardubice: SPRSV, 1998, s. 52– 57. ŠULOVÁ, L. Člověk v rodině. In. Výrost, J., Slaměník, I. Aplikovaná sociální psychologie I. Praha: Portál, 1998, s. 303–342. TÄUBNER, V. Metodika sexuální výchovy. Praha: SZU, 1996, (Fortuna, 1997). TÄUBNER, V. Sexuální výchova a její problémy. In STŘELEC, S. kapitoly z teorie a metodiky výchovy I. Brno: Paido, 1998. s. 140–148. TÄUBNER, V., JANIŠ, K. Na pomoc studentům a učitelům v sexuální výchově. Hradec Králové: Gaudeamus, 1998. UZEL, R. Sexuální výchova u nás a v Evropě. In 4. kongres k sexuální výchově. Praha: SPRSV, 1996, s. 62–64. WEISS, P., ZVĚŘINA, J. Zdroje informací o sexualitě u obyvatel České republiky. In. 6. celostátní kongres k sexuální výchově v České republice. Praha: SPRSV, 1998, s. 65–68. WYNNYCZUK, V. Účast masmédií a dalších subjektů na sexuální výchově. In Cíle a poslání sexuální výchovy v České republice. Praha: SPRSV, 1993, s. 34 – 40. LUKŠÍK, I., SUPEKOVÁ, M. Sexualita a rodovosť v sociálnych a výchovných súvislostiach. Bratislava: Humanitas,Tlačiareň Ministerstva vnútra SR, 2003. J. A. BANKS & C. A. M. BANKS (Eds.).: Handbook of Research on Multicultural Education. New York, Macmillan 1995.

53

3

ANTIKONCEPCE

V této kapitole se dozvíte:  základní informace o možnostech antikoncepce včetně spolehlivosti,  jaké je rozdělení antikoncepčních metod podle aplikace.

Klíčová slova této kapitoly: antikoncepce, dělení, užití, spolehlivost, vedlejší účinky.

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 120 minut. Každá antikoncepční metoda má za cíl zabránit nechtěnému otěhotnění, které je při doslovném pojímání definice zdraví dle Světové zdravotnické organizace (WHO) nutno hodnotit jako nemoc. To přímo souvisí s prevencí umělého přerušení těhotenství jako v našich podmínkách sice technicky obvykle dobře zvládaného výkonu, ale současně etického dilematu.

Principem antikoncepce tak musí být zabránění tvorby vajíček nebo spermií, zneprůchodnění vejcovodů či chámovodů, narušení funkce děložní sliznice, změna hustoty hlenu v hrdle děložním, zachycení spermií před vstupem do hrdla děložního nebo jejich inaktivace spermicidy tamtéž. Antikoncepční metody rozdělit na:  ‹vratné – tedy ty, kdy po ukončení jejich užívání se vrací plodnost,  ‹nevratné – ty, které definitivně ukončují plodnost, zastoupené pouze sterilizací,  dle uživatele na: ‹mužské, ‹ženské.

54

Nejčastěji se používá dělení na jednotlivé metody dle mechanismu účinku. Při individuální volbě antikoncepce se hodnotí zejména účinnost a bezpečnost metody, možné vedlejší přínosy i rizika a compliance (schopnost ženy pravidelně užívat lék a spokojenost s ním). Spolehlivost jednotlivých antikoncepčních metod je dána Pearl indexem. Je to počet těhotenství při dané metodě, pokud by byla užívána jedním stem žen po 1 rok. Tab 1: Pearl index – účinnost antikoncepce (údaje se liší dle různých zdrojů) Nechráněný styk 80,00–85,00 Minipilulky (čisté gestageny) 0,14– 9,60 Metoda neplodných dnů 0,2–40 Pravidelné kojení 2–4 Přerušovaná soulož 8–38 Lokální chemická antikoncepce (spermicidy) 0,68–2,6 Kondom 2–14 Depotní gestageny (např. podkožní implantáty) 0,00–1,00 Nitroděložní tělísko s mědí 0,20– Kombinované pilulky 0,10–0,40 0,80 Ženská sterilizace 0,00–0,50 Nitroděložní tělísko s gestagenem 0,02–0,20 Mužská sterilizace 0,00–0,15 3.1 Přirozené (přírodní) metody Tzv. přirozené metody jsou zatíženy vysokými nároky na techniku provedení i sebekontrolu, a kvůli tomu většinou i nízkou účinností.

55

Úplná pohlavní zdrženlivost (sexuální abstinence) je sice absolutně účinná, ale obdobně bychom pak jako nejlepší ochranu před pracovním úrazem mohli doporučit nepracovat. Pohlavní styk u člověka, na rozdíl od ostatních živočichů (vyjma opic rodu Bonobo), je zcela oddělen od reprodukce a je součástí mezilidských vztahů. Pokusy o jeho absolutní omezení se tak míjejí účinkem. Jako jediná z přirozených metod chrání sexuální abstinence i proti přenosu pohlavních nemocí, to však platí jen při vynechání prekoitálních aktivit – tedy i jiných sexuálních aktivit, kdy dochází ke kontaktu se sekrety pohlavních orgánů partnera. Nejčastěji používanou metodou vůbec je přerušovaná soulož (koitus interruptus) s Pearl indexem 8–38. Odpovědnost za metodu nese převážně muž. Principem je ejakulace mimo pochvu. Spolehlivost je malá. Vyžaduje vysokou míru sebeovládání. Opakovaně publikovaná rada pro zvýšení účinnosti je, aby se muž po každé ejakulaci vymočil, případně si omyl přirození k snížení rizika otěhotnění z ponechaných spermií na penisu či v močové trubici. Spermie mohou být přítomny i v takzvané preejakulační tekutině, jejíž odtok není pocitově vnímán. Ženy s pravidelným menstruačním cyklem mohou používat metodu neplodných dnů. Pro kalendářní metodu dle Ogino-Knause literatura udává překvapivě vysoký Pearl index 1–3, ale také 14–40. Tato metoda vychází z pravidla, že ovulace (uvolnění vajíčka) nastává 14 dní před začátkem dalšího menstruačního krvácení, spermie mají životnost 2–3 dny a vajíčko je možno oplodnit 24 hodin. Po půlročním sledování délky cyklu může žena plodné dny ohraničit odečtením 18 dnů od nejkratšího a 11 dnů od nejdelšího cyklu. Ostatní dny jsou tedy neplodné. Obdobně lze sledovat křivku bazální teploty;při ovulaci dojde ke zvýšení teploty o 0,5 stupně, které trvá do konce cyklu. Neplodné období tak nastává od 4. dne zvýšení teploty. Ovulaci lze také zjistit výskytem tažného hlenu v děložním hrdle (před ovulací dosahuje 12–15 cm, po ovulaci se ztrácí), arborizací hlenu (větvení po zaschnutí na sklíčku) či změknutím hrdla děložního v období okolo ovulace. Hodnocení cervikálního hlenu je relativně složité (Billingsova metoda) a jeho Pearl index se pohybuje od 0,4 po 39,7, v kombinaci s křivkou bazálních teplot (Rötzerova metoda) dosahuje Pearl index až 0,2. Kombinaci hodnocení bazální teploty s hodnocením hlenu nebo děložního čípku někdy nazýváme symptotermální metoda. Pokud je menstruační cyklus ženy nepravidelný, jsou tyto metody zcela nevhodné. Přirozená poporodní antikoncepce využívá zvýšení hormonu prolaktinu, který brání zrání vajíček při kojení. Tvorba prolaktinu je vyvolávána stimulací prsní bradavky sáním novorozence. K udržení tohoto mechanismu je nutné, aby žena plně kojila, a to minimálně každé 4 hodiny přes den a každých 6 hodin v noci. Při užívání metody do půl roku od porodu je Pearl index 2–4. 3.2 Chemická antikoncepce a bariérové metody Mají vyšší účinnost než přirozené metody. Společné je jim nejen obohacení antikoncepčního účinku o působení antiinfekční ve smyslu snížení rizika přenosu pohlavně přenosných nemocí, ale současně nulové riziko pro uživatele díky neexistenci účinné látky u bariérové antikoncepce a nulovému vstřebávání účinné látky u spermicidů. Jsou metodou volby pro jedince ve vysokém riziku pohlavních infekcí (v případné kombinaci s

56

hormonální antikoncepcí), pro ženy, které nechtějí nebo nemohou užívat hormonální antikoncepci, či ženy s nízkou frekvencí styku. Lokální chemická antikoncepce (spermicidy) je založena na principu imobilizace spermií v ejakulátu, který vychází z jiného složení buněčné stěny spermií oproti buňkám poševní sliznice. Po léta byl dostupný pouze nonoxynol-9 (Patentex Oval), který byl spojen s vysokým Pearl indexem 3–21 a rizikem poškození sliznice poševní. Ten byl v současné době nahrazen preparátem s lepšími vlastnostmi – Pharmatexem. Z přehledu literárních údajů o spermicidu nové generace – benzalkonium chlorid (Pharmatex) – vyplývá srovnatelná antikoncepční účinnost s perorální kombinovanou kontracepcí. Spermicidní aktivita benzalkonia je rovněž spojena se schopností narušovat buněčnou stěnu mikroorganismů. Zasahuje významné patogeny přenášené pohlavním stykem (Chlamydia trachomatis, Gardnerella vaginalis, Neisseria gonorrhoea – kapavka, Treponema pallidum – syfilis, Trichomonas vaginalis). V koncentraci od 0,1 % ničí herpes simplex virus 2 a cytomegalovirus. Nekonstantní je vliv na kvasinky. Není účinný proti Lactobacillus a nenarušuje tedy přirozenou poševní floru. Benzalkonium chlorid má 4krát vyšší schopnost destrukce spermie a je účinnější v antiinfekční aktivitě (5× vyšší účinnost proti gonokokům, 20× vyšší účinnost proti chlamydiím) než nonoxynol. Působí výhradně lokálně, nepřestupuje do krve ani do mateřského mléka. Pharmatex obsahuje 1,2% benzalkonium chloridu. Na našem trhu je dostupný ve formě krému s okamžitým nástupem účinku, který přetrvává 10 hodin po zavedení nebo ve formě globule s nástupem účinku po 5 minutách od zavedení a s účinkem 4 hodinovým. Dobou účinnosti pro krém a globuli se míní doba od zavedení do styku. Před dalším stykem musí být aplikována další dávka. Toto doporučení platí i při přerušované souloži, tedy při ejakulaci mimo pochvu. Nezpůsobuje léze sliznice poševní a má současně vysokou lubrikační účinnost. Pharmatex lze užívat současně s kondomem, aniž by se vzájemně tyto metody ovlivňovaly. Pro udávanou vysokou účinnost Pharmatexu (Pearl index 0,68–2,6) je nezbytné dodržovat základní pravidla užívání:  ‹harmatex krém nebo vaginální čípek vždy znovu aplikovat před dalším stykem,  ‹v intimní hygieně nepoužívat mýdlo 2 hodiny před a po styku, nepoužívat společně s jinou vaginální léčbou,  ‹.do 2 hodin po styku se vyhnout koupelím v stojaté vodě či vaginálním výplachům. Současné užívání Pharmatexu a kondomů je možné. Ani u lubrikovaných kondomů nedochází k vzájemnému snížení účinnosti jedné či druhé metody. Neexistuje žádné onemocnění, které by bránilo užívání Pharmatexu; je tedy vhodný i pro ženy s rizikem zvýšeného srážení krve, s cukrovkou či jaterním onemocněním. Prezervativy (kondomy) jsou většinou latexové zábrany průniku spermií do pochvy. Na trhu je dostupných mnoho druhů kondomů od různých výrobců. Většina je elektronicky testována, a tak riziko průniku spermií, virů či bakterií je nulové. Kondomy mohou být opatřeny výstupky či vroubky pro zvýšení stimulace ženy, zábavnými kresbami, příchutěmi a vůněmi, ztluštěné kondomy jsou určeny pro anální styk, ztenčené pro zvýšení vnímání u muže. Většina kondomů je na povrchu pokryta tenkou vrstvou

57

zvlhčujícího lubrikantu někdy se spermicidem pro zvýšení účinnosti, jindy s látkami vyvolávajícími teplo, chlad nebo znecitlivění pro prodloužení soulože. Kondomy se navlékají na ztopořený penis těsně před stykem. Po ejakulaci musí být sejmuty a pro další styk je třeba užít nový kondom. Nejčastěji je jako příčina selhání udáváno sklouznutí, případně prasknutí kondomu. Spolehlivost zvyšuje dodržování všech zásad správného používání kondomu. Kondomy nesmí být používány současně s látkami obsahujícími tuky, které zvyšují jejich prostupnost. Po ejakulaci penis většinou rychle ztrácí objem, při vytahování z pochvy je pak proto nutno kondom přidržet při kořeni penisu, jinak snadno sklouzne. Po dlouhodobé odmlce se nyní na našem trhu opět objevil femidom – ženský kondom. Užití je obdobné jako u mužského kondomu. Jako bariéru lze použít rovněž cervikální klobouček nebo vaginální pesar. Cervikální klobouček se nasazuje přímo na hrdlo děložní. Pesary jsou latexové kruhové membrány s pevnějším okrajem, které se vkládají do pochvy tak, aby překrývaly hrdlo děložní. Jejich velikost musí určit lékař. V pochvě je možno je ponechat 72 respektive 24 hodin. Často se kombinují se spermicidy. V současné době nejsou pro malý zájem žen na našem trhu běžně dostupné. 3.3 Nitroděložní tělíska Nitroděložní tělísko (IUD) procházelo vývojem tvaru a použitého materiálu. U nás od spirály z inertního plastu (DANA) k tělískům s mědí ve tvaru T. Tak se k mechanismu účinku, který pravděpodobně vychází z vyvolání chronického aseptického zánětu v dutině děložní cizím tělesem, přidává spermicidní efekt použité mědi, případně zlata či stříbra. IUD se zavádí skrz hrdlo děložní nejlépe při menstruaci, kdy je hrdlo pootevřeno a je jistota, že žena není těhotná. Je opatřeno silonovým vláknem, za které je lze odstranit. Většina tělísek se zavádí na dobu 5 let. Absolutní výhodou je nemožnost opomenout metodu nebo udělat jinou chybu v užívání. IUD s sebou nese i jistá rizika, z nichž je nutno uvést zvýšení rizika mimoděložního těhotenství (GEU), rizika pánevního zánětu a zvýšení krevní ztráty při menstruaci. Přidáním hormonu – gestagenu levonorgestrelu do IUD dochází k významné kvalitativní změně včetně mechanismu působení. Vzniká nitroděložní systém uvolňující levonorgestrel. Ten někteří autoři řadí mezi čistě gestagenní hormonální antikoncepci. Za dominantní mechanismus působení je považována změna hlenu v hrdle děložním bránící průniku spermií, snížení růstu sliznice dutiny děložní, ovlivnění funkce vejcovodů. Z nežádoucích účinků je nutno zmínit přechodné nepravidelné krvácení či špinění, vzácně také otoky, bolesti hlavy, citlivost prsů a bolest v podbřišku. Mohou se objevit funkční ovariální cysty. Tělísko s gestagenem je nejvhodnější pro ženy, které již rodily a plánují si další dítě po delším období, nebo chtějí dlouhodobou, spolehlivou antikoncepci s návratem plodnosti. Je možné jej zavést v šestinedělí a u kojících matek, neovlivňuje tvorbu ani složení mléka. IUD je možno použít i u žen, které ještě nerodily nebo ani nebyly těhotné. Podmínkou je jen dostatečná velikost dělohy a prostupnost hrdla děložního pro zavaděč. 3.4 Hormonální antikoncepce Dominantní skupinou antikoncepce je antikoncepce hormonální. Lze ji rozdělit na antikoncepci čistě gestagenní, obsahující pouze gestagen, a kombinovanou estrogengestagenní. Čistě gestagenní antikoncepce se liší aplikační formou a použitým gestagenem. Moderní typy gestagenní

58

antikoncepce ovlivňují viskozitu cervikálního hlenu a růst sliznice děložní, ale zároveň brání uvolnění vajíček. Vyjma těhotenství není jiný zdravotní stav, při kterém by se nesměla užívat. Dobře zvažovat užívání je nutno při karcinomu prsu, ischemické chorobě srdeční, recidivujících cystách na vaječníku, nadváze, osteoporóze, závažných jaterních nemocech, depresi, epilepsii a akné. Při nasazování gestagenní antikoncepce nejsou nutná žádná laboratorní vyšetření, doporučena je podrobná anamnéza a preventivní onkogynekologické vyšetření. Pro lepší snášenlivost je nutné ženu poučit, že krvácení při čistě gestagenní antikoncepci může být dosti nepravidelné, ale většinou významně slabší. U části žen krvácení zcela vymizí. Čistě gestagenní antikoncepce je první volbou pro kojící ženy, protože neovlivňuje produkci ani složení mléka a nemá negativní vliv na kojence. Jediný čistě gestagenní perorální preparát s 0,5 mg lynestrenolu byl nahrazen modernějším přípravkem s 0,75 mg desogestrelu. Nejvýznamnější výhodou je, že se doba možného opomenutí prodloužila z 3 na 12 hodin, jako je tomu u kombinované antikoncepce. V současnosti jediným depotním preparátem (preparátem s pomalým uvolňováním) s možností odstranění je etonogestrel, jehož výhodou je rovněž forma jedné tyčky podkožního implantátu s účinností 3 roky. Existující nitrosvalové a podkožní injekce s medroxyprogesteronacetátem se aplikují na tři měsíce. Nevýhodou. na rozdíl od ostatních čistě gestagenních přípravků, je velmi pozvolný návrat plodnosti. Svým složením patří k čistě gestagenní antikoncepci i „pilulka po“ (postkoitální antikoncepce, intercepce) obsahující 0,75 mg levonorgestrelu, kterou lze podat do 72 hodin od pohlavního styku s rizikem selhání jen 1,1 %. Druhou tabletu je nutno podat za 12 hodin po první. Při podání do jedné hodiny od styku stačí aplikace jedné tabletky. V současnosti je dostupný i preparát se stejnou účinností a aplikací do 72 hodin, kde se podává 1,5 mg levonorgestrelu jednorázově. Zcela nově je na trhu přípravek s účinnou látkou uliprostal acetát, užití jedné tablety s 30 mg účinně brání otěhotnění do 120 hodin od nechráněného pohlavního styku. V mnoha vyspělých i silně katolických zemích je postkoitální antikoncepce volně bez předpisu k dostání v lékárnách, u nás tomu tak bohužel není a je dostupná jen na lékařský předpis. Obavy odpůrců volné prodejnosti této pilulky, že ženy se spolehnou na tuto metodu a přestanou navštěvovat gynekology, se neprokázaly. Antikoncepční kroužek: inhibice ovulace > 99 %. Antikoncepční kroužek si žena zavede do pochvy na 3 týdny, pak ho vyjme a následuje týden bez kroužku, kdy se dostaví krvácení, pak si zavede nový kroužek měsíčně. Jednoduše si jej zavádí a vyjímá sama uživatelka (podobně jako např. tampon). Diskrétní metoda. Antikoncepční náplast: inhibice ovulace > 99 %. Náplast béžové barvy velikosti 4 × 4 cm se lepí jednou týdně tři týdny za sebou, čtvrtý týden je bez náplasti a dostaví se krvácení. Antikoncepční náplast si aplikuje uživatelka sama. Náplast je nutné lepit na paži, bříško či hýždě. Antikoncepční pilulka: inhibice ovulace > 99 %. Kombinovaná pilulka má nejčastěji režim užívání 21 + 7, tzn., že se 21 dní užívají pilulky a pak následuje 7 dní bez pilulek, kdy se dostaví krvácení, žena pak pokračuje s novým platíčkem. Pilulka se musí užívat pravidelně. Max. doba opomenutí je 12 hodin. Pro připomenutí každodenního pravidelného užití lze použít

59

např. pípátko nebo si nastavit upozornění na mobilním telefonu. Kombinovaná (estrogengestagenní) antikoncepce je hlavní hormonální antikoncepční metodou. Donedávna výhradní formou byla perorální (ústy podávaná) kombinovaná antikoncepce. Nově se objevují formy neperorální, jejichž přínosem je zejména opuštění nutnosti každodenní aplikace, a tím omezení častých chyb pacientek. U nás jsou z neperorálních metod dostupné náplast a vaginální kroužek. Náplast se vyměňuje jedenkrát týdně a po třetí náplasti následuje týdenní pauza. Vaginální kroužek se zavádí na tři týdny, poté následuje týdenní pauza. Mechanismus kombinované antikoncepce je zábrana uvolnění vajíčka zablokováním zpětné vazby mezi podvěskem mozkovým a vaječníky. Přidává se vliv progestinu na pohyb vejcovodů, růst sliznice děložní a hlen v hrdle děložním. V pauze užívání nastává takzvané pseudomenstruační krvácení. Kombinovanou antikoncepci lze rozdělovat podle konstrukce, tedy podle dávky estrogenu a progestinu v jednotlivých tabletách měsíčního balení. Pokud jsou dávky obou složek konstantní, tedy všechny tablety jsou stejné, jde o monofazický přípravek. Stále stejné složení má i náplast a kroužek. Zvýšení dávky progestinu v druhé polovině cyklu je charakteristické pro bifazický modul, ten pak má v balení dva typy barevně rozlišených účinných tablet. Trifazické přípravky (tři typy tablet v jednom balení) mění dávku gestagenu dvakrát nebo častěji, současně mění dávku estrogenu. Kombifazická antikoncepce mění dávku estrogenu i gestagenu v polovině cyklu. Ve všech dostupných kombinovaných pilulkách je jako estrogenní složka použit ethinylestradiol. Dle jeho dávky dělíme kombinovanou antikoncepci na vysoko (40–50 μg / 24 hodin), nízko (30–37,5 μg) a velmi nízko (15–20 μg) dávkovanou. Někteří autoři definují dávku velmi nízkou 25–20 μg a extrémně nízkou < 20 μg. Nejnověji se na trhu objevil přípravek, který jako estrogenní složku užívá estradiolvalerát, který je teoreticky méně metabolicky náročný. Jeho složení se mění čtyřikrát v průběhu cyklu, což je označováno za dynamický režim. Absolutní zákaz podávání kombinované antikoncepce platí pro ženy, které:  ‹prodělaly léčbu hormonálně závislých nádorů či na ně mají podezření,  ‹prodělaly tromboembolickou nemoc nebo jsou nosičky genů pro zvýšené srážení krve (trombofilie),  ‹mají onemocnění jater akutní nebo chronické s poruchou funkce,  ‹trpí neléčenou hypertenzí a primární plicní hypertenzí. Relativní kontraindikací jsou plánované rozsáhlé operace, vysoké riziko tromboembolie, závažná dyslipidémie, vaskulární migréna, komplikovaná cukrovka, závažný prolaps mitrální chlopně a kouření více než 15 cigaret denně u ženy nad 35 let. Indikací k podání kombinovaných tablet je nejen jejich jedinečný antikoncepční efekt, ale také tak zvané neantikoncepční léčebné účinky:  ‹navození pravidelného cyklu se slabým krvácením (pseudomenstruace),  ‹léčba bolestivé menstruace,  ‹léčby poruch menstruačního cyklu ve smyslu plus i minus,  ‹snížení bolestí pánve z překrvení a při endometrióze,  ‹odbourání premenstruačního syndromu,  ‹snížení rizika opakování mimoděložního těhotenství, 60

 ‹snížení rizika vzniku a opakování ovariálních cyst,  ‹významné snížení rizika vzniku zhoubného národu vaječníku i sliznice děložní,  ‹ústup benigních změn prsu. Běžné podávání sestává z 21 účinných tablet a sedmidenní pauzy nebo 7 neúčinných tablet. Na trhu jsou však i schémata s 22 nebo 24 aktivními pilulkami. Vyšetření potřebná k nasazení kombinované hormonální antikoncepce zahrnují: ‹řádnou anamnézu, ‹preventivní gynekologickou prohlídku, ‹změření krevního tlaku, ‹u žen rizikových jaterní testy a koagulační parametry. Kontroly mají zahrnovat měření krevního tlaku za 3 měsíce a dále pak jednou ročně, u rizikových pacientek jaterní testy po 3 měsících a pravidelnou onkologickou prevenci. Cílená volba dávky ethinylestradiolu a progestinu je základem pro možnost úplného využití antikoncepčního a neantikoncepčního potenciálu u dané pacientky. Každý originální preparát přináší s sebou prohloubení možnosti individuálního výběru antikoncepční metody. Rizika kombinované hormonální antikoncepce Častější nežádoucí účinky jsou charakteru dyskomfortu bez dlouhodobého ohrožení zdraví ženy. Patří sem bolesti hlavy, napětí v prsou, zvětšení prsou, nervozita, podrážděnost a zvýšení hmotnosti. Za nejčastější mechanismus jejich vzniku je považována retence tekutin. Mezi vzácné komplikace jsou někdy řazeny migrény, změny libida, kožní změny, změny nálady, emoční labilita, zvracení, nesnášenlivost kontaktních čoček. Riziko tromboembolické nemoci (TEN) u uživatelek kombinované antikoncepce je 2–4 krát vyšší, než kdyby antikoncepci neužívaly. Je nutno toto riziko brát v úvahu přesto, že pouze 1–2 % těchto příhod končí smrtí. Pečlivě odebraná anamnéza může odhalit ženy ve vyšším riziku TEN (anamnéza TEN v 1. a 2. linii, body mass index nad 30). U těch je pak vhodné speciální vyšetření na přítomnost vrozených poruch srážení krve. Riziko infarktu myokardu je 2–3 × zvýšeno. Prakticky není zvýšeno u žen do 35 let. Nicméně v kombinaci s kouřením se situace razantně mění, u kuřaček pod 35 let je zvýšeno 10 krát, nad 35 let 120 krát. Při hodnocení stavů s nedoporučenou hormonální antikoncepcí je vždy nutno je srovnávat s možností nežádoucího otěhotnění, které je, odhlédneme-li od etické stránky věci, svými hormonálními změnami výrazně nebezpečnější (například riziko TEN je v těhotenství 7–8 krát zvýšeno) než kterýkoli ze soudobých antikoncepčních preparátů. Každá žena, která se rozmýšlí nad volbou antikoncepce, musí zvažovat zda:  ‹plánuje ještě děti,  ‹na jak dlouho antikoncepci potřebuje,  ‹nakolik zná svého partnera,  ‹jaké další přínosy od antikoncepce očekává (pravidelný cyklus, zlepšení akné, …),  ‹kolik chce a může do antikoncepce investovat.

61

Nejčastější příčinou požadavku na změnu antikoncepce je nepravidelnost menstruačního cyklu. Další potíže se mohou objevit ve smyslu změn psychiky (deprese). Oba tyto problémy může vyřešit změna progestinu kombinované pilulky. Nepravidelnost cyklu lze ovlivnit i změnou dávky estrogenu nebo změnou fazicity preparátu. Při přechodu z implantátu, injekce s gestagenem nebo nitroděložního tělíska je doporučováno po prvních 7 dní se současně chránit bariérovou antikoncepcí. Monofazické přípravky (tablety stále stejného složení, kroužek, náplast) lze podávat i v dlouhých cyklech, tedy spojit nejčastěji 3–6 balení za sebou bez přerušení. Ukončení užívání Pokud se po nasazení pilulky objeví migrenózní bolesti hlavy, je vhodné pilulku ihned vysadit. Ostatní komplikace jsou většinou přechodné, ale vždy je dobré se poradit s lékařem. Dříve doporučované každoroční přechodné vysazení antikoncepce, „aby si organismus odpočinul“, se ukázalo jako zcela nesmyslné. Vede maximálně k nechtěnému otěhotnění. Neexistuje žádná doporučená horní hranice věku pro užívání hormonální antikoncepce ani žádné časové omezení délky jejího soustavného či celkového užívání. Plodnost po vysazení nastupuje prakticky okamžitě a rychlost nástupu není nijak závislá na délce užívání. Pouze dívky, které užívaly kombinovanou antikoncepci s cílem zpravidelnění menstruačního cyklu, musí po vysazení počítat s návratem obdobného vzorce menzes jako před zahájením terapie. Odpovědi na nejčastější otázky v bodech:  při řádném užívání chrání pilulka i v 7 denním období mezi užíváním jednotlivých balení,  pilulka primárně nezvyšuje tělesnou hmotnost, u zhruba 10 % žen dochází k zvýšení hmotnosti více jak 2 kg za rok, ale u stejného procenta dochází k obdobnému snížení, mírná retence vody se může projevit zvýšením váhy o průměrně 0,8 kg,  vliv na hyperandrogenní syndrom (akné, nadměrné ochlupení, mastné vlasy) je pozitivní,  otěhotnění při chybném užívání kombinované hormonální antikoncepce nepřináší pro zárodek žádná rizika,  při zvracení do 3–4 hodin po užití tablety je nutno se chovat tak, jako kdyby tableta nebyla užita,  oddálení menstruace lze dosáhnout při navázání dalšího balení monofazických preparátů bez mezery nebo přidáním tablet z poslední části cyklu u antikoncepčních pilulek jiné konstrukce,  snížení i zvýšení libida při užívání antikoncepce postihuje zhruba stejně velkou skupinu žen v rozmezí 2–4 %. Vynechání pilulky 1. do 12 hodin – ochrana zachována – vzít zapomenutou pilulku ihned a další v původně plánovaném čase, 2. nad 12 hodin  v 1. týdnu cyklu – užít zapomenutou pilulku, brát dále, po 7 dní kombinovat s další antikoncepcí (např. kondom, Pharmatex),  v 2. týdnu – užít zapomenutou pilulku, brát dále,  v 3. týdnu – užít zapomenutou pilulku, brát dále a hned navázat dalším balením nebo ukončit užívání a po 7denní mezeře zahájit nové balení. 62

3.5 Antikoncepce a jiné léky Spolehlivost hormonální antikoncepce může být ovlivněna narušením vstřebávání ze střev kvůli omezení střevní flóry působením antibiotik (tetracykliny, cefalosporiny) nebo ovlivněním jejího metabolismu v játrech (tuberkulostatika, některé léky proti epilepsii, extrakt třezalky tečkované). Mužská hormonální antikoncepce stále nepřekročila stadium laboratorních zkoušek, nejčastěji je zkoumán vliv extraktu z bavlníkového oleje. Zkoumané látky mají zatím velké množství nežádoucích účinků. Nevratné metody antikoncepce Mezi nevratné metody patří tubární sterilizace ženy (zneprůchodnění vejcovodů) či podvaz chámovodů muže. Jsou u nás omezeny zákonem. Zjednodušeně lze říci, že sterilizace je povolena při stavech, kde by případné těhotenství bylo přerušeno ze zdravotních důvodů. Současná škála antikoncepčních metod s dobrou účinností a vysokou bezpečností umožňuje vybrat antikoncepční metodu pro každou ženu. 3.6 Výuka a výchova v oblasti antikoncepce Téma antikoncepce by mělo být organicky začleněno mezi ostatní témata sexuální výchovy ve školních vzdělávacích plánech. Není důležité, do kterých předmětů bude začleněno, důležité je, aby vyučující měl/a k sexuální výchově kladný vztah a téma dokázal/a podat nezaujatě, přestože má třeba s některou antikoncepční metodou osobně špatnou zkušenost (prasklý kondom, vedlejší účinky hormonální antikoncepce…). Z praxe bohužel známe případy, kdy právě pedagog ovlivňuje negativně vztah žáků k plánovanému rodičovství. Když středoškolská učitelka po vrstevnické besedě o antikoncepci, kterou neslyšela, sdělí třídě: „Já s tím stejně nesouhlasím, je to svinstvo“, zřejmě není vhodnou kandidátkou pro vzdělávání v této oblasti. Už proto, že zřejmě zaměňuje pojmy antikoncepce a hormonální antikoncepce, což je velice častý jev. Stejně jako u ostatních témat sexuální výchovy je i u antikoncepce nutné, abychom nezůstali v hladině vědomostí, ale dosáhli i hladiny postojů a dovedností, tj. žáky o důležitosti antikoncepce přesvědčili a vybudovali některé dovednosti – např. komunikovat o antikoncepci s partnerem, partnerkou, odmítnout nechráněný sex, správně zacházet s kondomem apod. Právě hladina dovedností a postojů je klíčová a bude pro nás mnohem větším pedagogickým oříškem než naučit žáky a žákyně vyjmenovat jednotlivé antikoncepční metody. V sexuální výchově využíváme většinu didaktickým metod tak, jak je známe z ostatních předmětů. Výhodné je upřednostňovat metody aktivizující. Jak již bylo řečeno, ideální je, když je téma antikoncepce začleněno mezi ostatní témata v systému sexuální výchovy té které školy a má své jasné místo ve školním vzdělávacím programu. Pokud tomu tak není, a Vy jste pověřeni seznámit žáky a žákyně, studenty a studentky s antikoncepcí jako samostatným tématem, musí tomu předcházet minimálně zopakování anatomie pohlavního ústrojí muže a ženy. Má-li např. být poučení o antikoncepci součástí seznamovacího kurzu prvních ročníků, budete asi nemile překvapeni tím, že část žáků bude mít v anatomii dosti nejasno. Těžko můžeme začít s antikoncepcí, pokud má polovina chlapců jen mlhavé představy o rozdílu mezi pochvou a dělohou. Alespoň základní představa je nutná proto, aby nám žáci vůbec rozuměli a

63

aby pochopili, že existují i druhy antikoncepce, pro které není třeba navštívit ženského lékaře. Cíl Cílem výuky antikoncepce je naplnit právo dítěte narodit se jako chtěné a s láskou očekávané. Antikoncepce je klíčovou metodou plánovaného rodičovství u lidí v plodném věku starších patnácti let, mimo ni již máme k dispozici jen umělý potrat a sexuální abstinenci. Pokud bychom měli cíl definovat jako pedagogickou kategorii, nabízí se například: „Seznámit žáky a studenty s jednotlivými antikoncepčními metodami a prostředky jako základními způsoby plánovaného rodičovství tak, aby je dokázali použít v praktickém životě. K tomu je nezbytný i nácvik souvisejících, především komunikačních, dovedností.“ Shrnutí kapitoly Předložený text se zabývá problematikou antikoncepčních technik. Jsou zde uvedeny jednotlivé formy antikoncepce, jejich účinek, index selhání. Část textu je zaměřena na možnosti výukových metod sexuální výchově a v oblasti volby antikoncepční techniky.

Otázky a úkoly: Připravte si přednášku k úvodu do tématu antikoncepce. Jaké znalosti by měly mít dívky o komplikacích hormonální antikoncepce? Jaké metody výuky lze využít v sexuální výchově n střední škole? Další doporučené zdroje k této kapitole: BARTÁK, A. Antikoncepce. Grada, 2006. FAIT, T. Antikoncepce. Maxdorf Jessenius: Praha, 2008. JANIŠ, K., TÄUBNER, V. Didaktika sexuální výchovy. Gaudeamus: Hradec Králové, 1999. Kolektiv autorů. Sexuální výchova. Kniha netradičních metod výuky. Trizonia: Praha, 1994. TÄUBNER, V., JANIŠ, K. Na pomoc studentům a učitelům v sexuální výchově. Gaudeamus: Hradec Králové, 1998. UZEL, R., KOVÁŘ, P. Antikoncepční otazníky – o antikoncepci převážně vážně. 2010.

64

4

POHLAVNĚ PŘENOSNÉ CHOROBY

V této kapitole se dozvíte:  jaké jsou jednotlivé formy pohlavně přenosných chorob,  o prevenci sexuálně přenosných chorob,  o právní problematice u přenosu pohlavně přenosných chorob.

Klíčová slova této kapitoly: pohlavně přenosné choroby, příznaky, právní legislativa, prevence.

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 120 minut. 4.1 Prevence pohlavně přenosných chorob Pohlavní nemoci, nazývané také venerické (ve starořímském bájesloví byla Venuše bohyní lásky, lat. Venus, 2. p Veneris), jsou nemoci infekční. Používá se u nich názvu pohlavně přenosné nemoci, nebo zkratky STD (sexually transmitted diseases) a nověji STI (sexually transmitted infections). Mezi klasické pohlavní choroby patří kapavka, syfilis, měkký vřed, lymfogranuloma venerum (čtvrtá pohlavní nemoc) a granuloma inuinale (pátá pohlavní nemoc). Těchto pět pohlavních nemocí se přenáší téměř vždy pohlavním stykem. Dalšími původci infekčních chorob, které se šíří převážně pohlavním stykem, jsou viry, bakterie, prvoci, parazitární houby a zevní paraziti. Mezi nejčastější infekce tohoto typu patří chlamydia trachomatis (jedna z nejzávažnějších chorob u dívek), špičaté kondylomy, herpes progenitalis, trichomoniáza, kandidóza. Pohlavními chorobami je na celém světě nejvíce postižena věková skupina 15–24 let. Pohlavní choroby postihují, jako každá jiná infekční choroba, jednak organismus jako celek, jednak zasahují jen určité místo. Bývá to nejčastěji pohlavní močové ústrojí, ale také kůže a sliznice dutiny ústní a konečníku. Komplikace doprovázející pohlavní nemoci mohou trvale poškodit reprodukční zdraví a vést ke sterilitě, samovolným potratům, předčasnému porodu nebo mimoděložnímu těhotenství nebo také nitroděložně poškodit plod a zanechat na něm trvalé následky.

65

Mezi choroby, které se přenášejí také pohlavním stykem, patří AIDS – Acquired Immunodeficiency Syndrome. Vzhledem k tomu, že uvedená onemocnění se šíří pohlavním stykem, preventivní opatření se týkají sexuálního chování. Nejspolehlivější ochranou je partnerská věrnost. Předpokladem je, že oba partneři byli zdrávi již v době, kdy se spolu seznámili. Prevence pohlavních chorob by se aktivně měla začít provádět na druhém stupni základních škol, v době, kdy jedinec dospívá a měla by být vedena pomocí aktivizačních metod (metody dialogické, inscenační, problémové). Tyto metody jsou postaveny na slovní interakci mezi učitelem a žákem a jejich smyslem je vedle tvorby systému vědomostí, především tvorba identifikovaných postojů, soustav dovedností, návyků a chování (Täubner, 1994). V oblasti zdravotnictví by prevence pohlavně přenosných chorob měla být součástí primární péče – u lékařů pro děti a dorost, u praktických lékařů, gynekologů a jiných odborníků. Tato prevence je součástí celostátního projektu Program podpory zdraví a prevence chorob „Zdraví pro všechny do roku 2000“, který se stal obecným modelem v péči o zdraví. Jako pokračování tohoto programu vyhlásila Světová zdravotnická organizace nový program ochrany a podpory zdraví, „Zdraví 21 – zdraví pro všechny do 21. století“. Hlavním cílem programu je podporovat a chránit lidské zdraví během celého života a snížit incidenci hlavních nemocí a úrazů a zmírnit utrpení, které způsobují. V preventivních programech týkajících se dospívající generace se pozornost orientuje na skupinu, která je v rámci psychického dospívání velmi specifická a mnohdy těžko ovlivnitelná již z důvodu uvedených psychických změn a také z důvodu priorit a životních hodnot dospívajících. Preventivní aktivity by měly být vedeny dlouhodobým působením na změny postojů, a to v oblastech výživy – prevence mentální anorexie, bulimie, sportovních aktivit, úrazů a zneužívání návykových látek, prevence promiskuitního chování, prevence pohlavně přenosných chorob, ke které patří neodmyslitelně výchova k reprodukčnímu zdraví. Při prevenci sexuálně přenosných onemocnění se zejména u mládeže setkáváme s trias, nazývanou ABC, což znamená A jako abstinence, nebo lépe, oddálení startu do pohlavního života, B jako být věrný a C jako kondom. Přitom ve správné výchově by měly být zastoupeny všechny prvky, i když s přihlédnutím ke specifikům. U 14letých gymnazistů asi bude více kladen důraz na oddálení začátku pohlavního života, u chlapců ve výchovném ústavu budeme větší pozornost věnovat propagaci bezpečnějšího sexu. ABC znamená základní osnovu, kterou je třeba rozšiřovat a integrovat s dalšími prvky, aby její užití nebylo samoúčelné, či dokonce kontraproduktivní. Ad A) Některé křesťanské přístupy zdůrazňují, že člověk má sexuálně začít žít až po svatbě, jiné tento požadavek ještě rozšiřují o složení slibu čistoty. Vytvářejí tak ideál, který může být od prosté reality poměrně vzdálen a pro mnoho jedinců jen obtížně uskutečnitelný. Postavení vysokého ideálu pak může zpochybnit celý smysl vlastní prevence. V naší zemi jen tři procenta lidí začínají se sexem až po svatbě (pochopitelně se jedná zejména o jedince s hlubším zakotvením religiózního

66

světonázoru v jejich osobnosti). Přibližně desetina lidí má jediného sexuálního partnera do svatby. Jedná se tedy o menšinový životní styl. Tito jedinci jsou samozřejmě denně konfrontováni se sociálním normami většinové společnosti, které sexualitu mladistvých neodsuzují. Některá média ji spíše adorují. Přílišné zdůrazňování abstinence může u jedinců, kteří zahájili pohlavní život již dříve, vyvolávat pocity viny a v konečném důsledku k odmítnutí preventivního působení jako celku. Vedle toho samozřejmě existují lidé, kteří nejsou pro vstup do manželství vhodní a požadovat po nich doživotní sexuální abstinenci je rovněž idealistické. Víme, že jen část katolických kněží, mnichů a jeptišek, kteří pro celibát mají hlubokou vnitřní motivaci, jej dokáží dodržet. Pedagog může vědomě či nevědomě přispívat k vytváření sociálních norem. Nejen novináři, ale i studenti se často ptají, jaký je průměrný věk zahájení pohlavního života. Prosté sdělení i pravdivé informace může vést ke snaze příliš se neodchylovat od normy. To znamená, „když už je mi osmnáct pryč, tak už bych s tím snad něco měl/a konečně začít dělat?“ Dosud opomíjenou formou abstinence, byť jen částečné, může být akceptace a podpora nekoitálních aktivit, pettingu, třeba až k rozvoji oboustranného orgasmu. Ty přispívají k oboustrannému tělesnému poznání bez rizik nežádoucího otěhotnění a přenosu HIV. Je třeba ale vědět, že neskýtají stoprocentní ochranu před ostatními sexuálně přenosnými nemocemi. Jejich výhodou je však to, že většinou, i když ne vždy, se u nich projeví příznaky a dále, že jsou buď léčitelné, nebo méně závažné. Například kapavka se poměrně snadno přenese i při dráždění pohlavních orgánů rukou, opar se přenese prostým slizničním kontaktem s postiženým místem, svrab a muňky se mohou přenést, i pokud oba partneři nejsou zcela nazí z mimogenitálních lokalizací. Výtok, podráždění pokožky či podobné příznaky mohou prozradit přítomnost jiné sexuálně přenosné choroby. Nenápadnou součástí předehry by tedy měla být zběžná prohlídka pohlavních orgánů partnera zrakem. Ad B) Být věrný je pro většinu mladých lidí poměrně snadné a dobře přijatelné. Oblíbená hesla moralistů o zkaženosti právě té dnešní mládeže se tradují již několik staletí. Inu, jak říká de la Rochefoucald: „Starci rádi udílejí dobré rady, aby se utěšili nad tím, že již nemohou dávat špatné příklady“. Problémem je, že v období navazování prvních partnerských zkušeností se mladí teprve vztahům učí a navazují tzv. konsekutivní monogamní vztahy. Jinými slovy: půl roku jsou věrní jednomu partnerovi, pak zjistí, že to nebylo ono a po půl roce si najdou dalšího partnera, do něhož jsou podobně silně zamilovaní a stejně tak mu jsou věrní. Pokud se od prvního partnera nakazili sexuálně přenosnou chorobou, tak inkubační doba je zpravidla kratší, než doba, kdy naváží další vztah. Měla by být alespoň jeden měsíc. Mnoho lidí zpočátku vztahu dodržuje bezpečnější sex a používá kondom. Po čase však začne kondom překážet při prožívání vzájemné intimity, lidé začnou také více důvěřovat věrnosti partnera a přestanou jej používat. Jednalo se o poměrně racionální chování do osmdesátých let minulého století, než došlo k rozšíření HIV epidemie. Věrnost partnerovi, který je HIV pozitivní (a často o své nákaze ani neví), samozřejmě dostatečnou prevencí není. Takže pokud se partneři rozhodnou pro nechráněný sex a

67

dodržování vzájemné věrnosti, pak je účelné, aby oba podstoupili test na HIV protilátky. Tedy, pokud předtím již měli nějakého jiného partnera či partnery. Před testem by však měla uplynout nejméně dvouměsíční doba od posledního styku s jiným partnerem, aby negativní výsledek bylo možné považovat za dostatečně spolehlivý. Ještě jednou zdůrazňujeme dobu posledního nechráněného styku, protože není neobvyklé, že někteří lidé považují padesáté či sté styky se stejným partnerem za nerizikové, pokud jsou přesvědčeni o jeho věrnosti. Ale HIV se může přenést nejen prvním, druhým, ale někdy až třeba dvoustým stykem a jindy třeba ještě později. Ad C) Kondom by měl být standardním prostředkem ochrany párů, a to i tehdy, pokud používají jinou formu antikoncepce. Tzv. duální ochrana je například užívání hormonální antikoncepce spolu s kondomem. Pozornost je třeba věnovat doporučené době užití, dostatečné lubrikaci, kterou je vhodné doplnit lubrikačním gelem. Podle novějších informací je nejvhodnější lubrikační gel bez jakýchkoli příměsí. V minulosti doporučované spermicidy jako nonoxynol-9 totiž mohou podráždit sliznici, a tak naopak přenos usnadnit. Lubrikační gel také může přispět k lepšímu prožitku, a tak omezit možné negativní postoje k užívání kondomu. Většina selhání kondomu není způsobena chybou výrobce, ale lidským faktorem. Přitom pravidelní uživatelé zaznamenávají selhání až desetkrát méně často než ti, kdo ho používají jen někdy. Nu, všemu se člověk musí učit. Odpůrci kondomů rádi argumentují daty o propustnosti kondomu. Je pravda, že při maximálním a dlouhodobém zatížení bylo při laboratorních zkouškách proniknutí několika virových částic. Ale velikost tzv. infekční dávky vyžaduje, aby k přenosu HIV viru došlo k přenosu několika tisíc virových partikulí. Značná nejistota panuje mezi populací v otázce rizika přenosu HIV při orálním sexu. Riziko je podstatně nižší než při nechráněné souloži, ale zcela vyloučit ho nelze. K možnému přenosu přispívá zejména ejakulace do úst během felace, současný přenos nebo přítomnost jiné pohlavní nemoci, také vysoká virová nálož při pokročilé a neléčené HIV infekci, ale také krátce po nákaze při tzv. akutní HIV infekci. Někteří odborníci doporučují i při orálním sexu užití kondomu, ale vzhledem k míře rizika a snížení prožitku je tato praktika málo rozšířená. Snad jedinou výjimku představují komerční sexuální pracovnice. Riziko přenosu ostatních pohlavních nemocí během orálního sexu i bez ejakulace však zůstává nepoměrně vyšší. Podávání protiretrovirové terapie má i určitý preventivní efekt, protože snižuje množství HIV viru v tělesných tekutinách, a tak i možnost přenosu. Nejen HIV infekce, ale i některé další sexuálně přenosné nemoci mohou zůstat skryté. Patří sem třeba sexuální přenos infekční žloutenky typu B, C, jejichž akutní forma probíhá často bezpříznakově. O to častěji pak přecházejí do chronického stadia. První stadium syfilidy – tvrdý vřed – může v některých lokalizacích, například na děložním čípku, uniknout pozornosti. Podobně některé papilomaviry se usídlují na děložním čípku a přispívají ke vzniku zhoubného bujení. Použití kondomu je tedy smysluplné i z důvodů prevence ostatních chorob, nejen HIV. Sjednocení mnohdy odlišných přístupů k prevenci není nemožné. Kladným příkladem může být nalezení shody v podpoře prevence při hledání závěrečné dohody zasedání OSN, které se věnovalo otázce HIV/AIDS v

68

roce 2001. Stanovisko podpory zodpovědného chování bylo přijatelné jak pro islámské země a Vatikán, tak i pro asociaci plánovaného rodičovství. Otázkou však zůstává následná realizace. Například Bushova administrativa výrazně omezila podporu jiných preventivních programů než těch, které jsou zaměřeny na podporu abstinence. Novinky v prevenci HIV a ostatních sexuálně přenosných nemocí MUDr. Ivo Procházka, CSc. V poslední době se v prevenci HIV objevila tato významná zjištění: a) Diskutabilní doporučení švýcarské komise pro prevenci AIDS a preventivní vliv protivirové léčby. Na základě dlouhodobého výzkumu doporučila tato komise považovat HIV pozitivní osoby, u nichž protivirová léčba opakovaně potvrdila neměřitelnou virovou nálož a u nichž není přítomna jiná sexuálně přítomná choroba za osoby neinfekční. Riziko vyhodnotila na srovnatelné s rizikem HIV přenosu při selhání kondomu, a to 1:100 000. Kritici švýcarského přístupu považují uvedené závěry za předčasné a zdůrazňují potřebu jejich potvrzení dalšími studiemi, obávají se důsledků možného selhání a spoléhání se na toto pravidlo u párů, pro které není vhodné (anální sex, riziko jiných STIs). Autoři také uvedli, že výsledky studie neměly propagovat odklon od kondomu, nebyly určeny široké veřejnosti (jak je ale v dnešní době chtěli utajit, není jasné), ale měly sloužit odborným lékařům k otevřenému zvažování. Bylo potvrzeno medikamentózní profylaktické působení protivirových léků. Mělo by mít příznivý efekt například u HIV negativních žen žijících ve vztahu s HIV pozitivními partnery, kterým kulturní podmínky neumožňují vyžadovat použití kondomu. Nicméně objevuje se i jako pojistka v některých bareback (bezkondomových) party, kdy jsou užívány spolu s drogami. Podobně jsou podávány i protivirové léky kojeným dětem HIV pozitivních matek. Náhradní výživa by sice byla bezesporu levnější, vedle materiální dostupnosti je ale otázkou i dosažení její zdravotní nezávadnosti (a možné společenské stigmatizace těch žen, které by ji podávaly). b) Potvrzení preventivního efektu obřízky (cirkumcize). Obřízka snižuje v tropických zemích riziko HIV nákazy o 50–60 %. Preventivní efekt obřízky nebyl potvrzen u gay mužů. Jen možný a nepříliš významný efekt se zdá být při hodnocení efektu obřízky u mužů z oblastí mimo tropické pásmo. Diskutován je i negativní psychologický efekt protektivní obřízky na častější rizikové chování (když jsem chráněn obřízkou, tak nemusím bát na bezpečnější sex) a psychologický efekt (kmenová příslušnost). V řadě tropických zemí není zaručeno sterilní prostředí během zákroku a vlastní provedení obřízky může vést dokonce k nosokomiálnímu HIV přenosu. Krátce po obřízce v důsledku křehkosti slizniční ochrany dochází k dočasně zvýšené vulnerabilitě vůči HIV a jiným infekcím. Partnerky obřezaných mužů se dokonce zdají být vystaveny většímu riziku HIV nákazy než neobřezaných. c) Vliv ostatních STIs na přenos HIV se zdá být jeden z nejdůležitějších faktorů. Prokázaný vliv mají zejména kondylomata, syfilis, kapavka i chlamydiová infekce. V nedávné době k nim přibyl i genitální opar, který zvyšuje riziko přenosu HIV 2–3 ×. Ještě čerstvější a bohužel špatnou zprávou je, že ani včasná léčba oparu antivirotiky (aciclovir) toto riziko podstatně nesnižuje. Vzhledem k tomu, že genitální opar je vedle HIV

69

infekce jediným ne zcela vyléčitelným sexuálně přenosným onemocněním, to není dobrá zpráva. Další smutnou skutečností, která byla potvrzena u HIV pozitivních gay mužů, je častější výskyt syfilis a hepatitis C. Sexuální přenos infekční žloutenky typu C je relativně vzácný (a to i u gay mužů), u HIV pozitivních gay mužů však postihuje více než desetinu subpopulace. Podobně i vyšší výskyt syfilis u HIV pozitivních gayů zřejmě nelze vysvětlit jen rizikovým chováním, tato infekce se přenáší i během bezpečnějšího sexu (například při orálním sexu bez ejakulace). K vyššímu šíření STIs mezi HIV pozitivními také může přispívat i tzv. serosorting, tedy rizikový sex. HIV pozitivní ženy mají nejčastěji rizikový sex, protože se snaží o početí (přitom lze relativně snadno tuto snahu uskutečnit bez ohrožení partnera, ale sexuální a reprodukční práva těchto žen bývají opomíjena nebo někdy i přímo odmítána). HIV pozitivní gay muži tak často jednají pod vlivem drog včetně poppers a rekreačního užití Viagry. Zatímco HIV+ ženy přiznávající rizikový sex (který neměl spojitost se snahou o početí), byly častěji ve složitých životních podmínkách, nezaměstnané a depresivní, tak gay muži s rizikovým chováním uváděli poměrně dobrou životní spokojenost. d) Preventivní úsilí u HIV pozitivních by se mělo zintenzivnit. Trochu naturalisticky lze říci, že v minulosti se lidé s rizikovým chováním častěji HIV nakazili a v důsledku chybějící terapie byli z řetězce přenosu HIV během několika let vyřazeni. Dnes v důsledku terapie přežívá stále více osob, pro které je obtížné dodržovat pravidla bezpečnějšího sexu. Navíc ke zvýšení četnosti rizikového chování přispívá jak vědomí léčitelnosti, tak i předpoklad, že v důsledku nízké virové nálože je jejich infekčnost snížená. Několik studií odhaduje, že podíl HIV pozitivních, kteří mají problém dodržovat zásady bezpečnějšího sexu, je kolem 30 %. To potvrzuje i nedávná britská studie u čerstvě nakažených HIV pozitivních gay mužů. Nejčastěji uvedli, že se spoléhali na méně spolehlivé až iracionální metody – nízká virová nálož partnera, přerušovaná soulož, aktivní role při nechráněné souloži. e) Nárůst šíření HIV v komunitě mužů majících sex s muži. Tento termín (MSM) vytlačuje termín gay komunita, protože zahrnuje i bisexuálně se identifikující, prostituty a heterosexuální muže s občasným homosexuálním chováním. V řadě zemí je důvodem rozšíření kromě homofobie, kdy homosexuální chování je kriminalizováno, i chybějící společenské povědomí o této formě chování. Tím chybí zcela jakákoliv preventivní poselství a není divu, že mnoho příslušníků MSM komunit v rozvojových zemích považuje nechráněný anální sex s mužem za méně rizikový než soulož se ženou. Nemyslí se na homosexuální přenos ani v epidemiologických zjištěních. Teprve letos byla publikována první studie o chování MSM na africkém kontinentu (jednalo se o Malawi – HIV prevalence mezi MSM je tu dvojnásobná v porovnání s heterosexuálními muži). V Rusku prý každý HIV přenos mezi muži je řazen do kolonky sexuální přenos, čímž se samozřejmě rozumí především heterosexuální přenos. Přestože odhadovaná prevalence v české komunitě gay mužů je 2– 3 %, tak celosvětově to je 10–20 %, přičemž více než čtvrtinový výskyt je předpokládán v Thajsku, latinské Americe, ale i centrech gay sex turistiky (z evropských destinací například Ibiza, Kanárské ostrovy). Existují ale velké

70

rozdíly i v rámci jednoho regionu. Zatímco v Kyjevě je HIV prevalence v MSM komunitě necelých pět procent, tak v Oděse dosahuje 23 %. Velká pozornost je proto věnována i vývoji bezpečného rektálního mikrobicidu. Holandská studie potvrdila skutečnost, že jedním z faktorů, proč muži (v tomto případě šlo o gay muže, ale zřejmě to platí obecně) odmítají použít kondom, je porucha erekce spojená s jeho nasazováním, a doporučují i této otázce v prevenci věnovat pozornost. 4.2 Přehled sexuálně přenosných chorob Sexuálně přenosné choroby můžeme rozdělit podle jejich původce na: Bakteriální:        

Syfilis; Kapavka; Chlamydiová infekce; Měkký vřed; Granuloma inguinale či donovanóza; Lymfogranuloma venereum; Negonokokální uretrida; Virové: Herpes simplex virus; HIV, AIDS; Lidský papilomavirus HPV; Herpes virus (Cytomegalovirus); Hepatitida;  Parazitické: Veš muňka; Svrab;  Plísňové: Kandidóza;  Protozoální (z prvoků): Amebóza; Giardióza; Trichomoniáza.

4.3 Syfilis Syfilis neboli příjice je pohlavní onemocnění vyvolané mikroorganismem Treponema pallidum. Patří k nejnebezpečnějším pohlavním chorobám, jelikož na jeho následky je možné i zemřít. Toto onemocnění probíhá ve třech stadiích. Asi za tři týdny se u pacienta objeví nebolestivý tvrdý vřed v místě vstupu infekce do organismu, nejčastěji na zevních pohlavních orgánech, a dojde ke zvětšení mízních uzlin v okolí vředu. Tento vřed se během jednoho měsíce sám zahojí, což neznamená, že choroba ustoupila, ale že skončila první fáze. Druhé stadium začíná lehkými celkovými příznaky – zvýšená teplota, bolesti hlavy, kloubů, svalů, malátnost. V druhé fázi je hlavním symptomem vyrážka v podobě bílých stroupků, která se objevuje na různých částech těla. Současně dochází k dalšímu zduření mízních uzlin. Vyrážka i zduřeniny se průběžně objevují a znovu mizí. Nakonec i bez léčení zmizí úplně, potom se toto období klidu nazývá latentní stadium a může trvat i řadu let. I když to vypadá, že se nic neděje, tak se infekce dále šíří do těla. Latentní stadium potom velmi překvapivě střídá třetí fáze, tzv. pozdní syfilis. Tato fáze může přijít až několik let po nakažení, v některých případech až za dvacet let. V průběhu třetí fáze dochází k závažným poruchám osobnosti, demenci, rozpadu kožní tkáně obličeje, postižení nervové soustavy, cévní soustavy, srdce a kloubů. Proti syfilidě však existuje účinná obrana, a to podávání penicilinu. Pokud by byl pacient na penicilin alergický, existují i jiné stejně účinné léky.

71

Samozřejmě je důležité, aby byla choroba rozpoznána včas. Je-li nemoc rozpoznána až ve své třetí fázi, musí pacient počítat s určitými trvalými následky. S těmito následky se v dnešní době v rozvinutých zemích setkáme jen v ojedinělých případech. Syfilis se přenáší převážně pohlavním stykem (také orálním či análním stykem), ale je možné přenést onemocnění z matky na plod. V takových případech hrozí poškození plodu těžkými deformacemi, či dokonce potrat. Technicky je možné nakazit se krevní transfuzí, ale krev je z tohoto důvodu na syfilis testována. Syfilis lze diagnostikovat dvěma způsoby. První způsob je vyšetření krve či mozkomíšního moku. Výhodou je, že lze tato vyšetření provést v kterékoliv fázi syfilidu. Druhou možností je mikroskopické zkoumání bakterií z místa nálezu, tzn. z prvního vředu nebo z bílé vyrážky. 4.4 Kapavka Kapavka neboli gonorea představuje jednu z nejčastějších pohlavních chorob, se kterou se dnes můžeme setkat. Původcem je bakteria gonokok Neisseria gonorrhoeae. Stejně jako u syfilidy je nejčastější způsob přenosu pohlavní styk. Kromě toho je možný přenos z matky na dítě během porodu, což u dítěte způsobuje oční infekci, která může vést až k slepotě. Kapavkou se lze nakazit i nepohlavním stykem, například intimní kontakt s infikovaným předmětem, jako je vlhký ručník. Průměrná inkubační doba je 2–7 dní od pohlavního styku s infikovanou osobou. K diagnostikování kapavky se v současnosti užívají tři techniky, ke každé je potřeba provést odběr vzorku výtoku. První je tzv. barvící test, podstatou je barvení vzorku na bakterie, bohužel je spolehlivý pouze u mužů. Druhou technikou jsou výtěry moči, případně cervikální výtěry, kde se v laboratořích hledají geny bakterií. Poslední metodou je tzv. kultivační test, který je založen na sledování růstu bakterií. Kapavka se projevuje v podobě hnisavých zánětů vylučovacích a pohlavních orgánů, v některých případech konečníku, úst nebo spojivek. Pokud je nakaženým muž, obvykle trpí obtížemi při močení spojenými s pálením a řezáním (dysurie). Onemocnění je také doprovázeno hustým hnisavým výtokem z močové trubice. Vzestupná infekce se může dostat až k prostatě a nadvarlatům, a vyvolat tak zánět. Pokud je infikovanou osobou žena, mezi hlavní příznaky patří hnisavý výtok z vagíny, potíže při močení spojené s častější potřebou nebo krvácení. Může dojít i ke hnisání zaníceného děložního hrdla. Kapavka u ženy může probíhat bez jakýchkoliv příznaků. Podle statistik tato kapavka bez příznaků tvoří polovinu zaznamenaných případů. Neléčená kapavka může vést až k neplodnosti. U ženy se bakterie dostávají do dělohy, dále do vejcovodů a mohou způsobit zánět pánve. U mužů se bakterie mohou rozšířit do oblasti varlat a nadvarlat. Kapavka se léčí podáváním antibiotik. Dříve se pro tyto účely používal i penicilin, ale z důvodu antibiotické rezistence se jeho užívání omezilo.

72

4.5 Chlamydie Chlamydie patří k nejrozšířenějším infekcím v celé Evropě a často doprovázejí kapavku. Jsou způsobeny bakterií Chlamydia trachomatis. Přenáší se pohlavním stykem, méně často nepohlavně, např. vlhkým prádlem. Chlamydie mohou způsobit chronické záněty pohlavních a močových cest, připomínající kapavčité záněty. U žen postihují děložní čípek a mohou vést až k neplodnosti, mimoděložnímu těhotenství, samovolnému potratu či předčasnému porodu. U mužů se chlamydie často vyskytují v močové trubici. Mezi první příznaky patří výtok z močové trubice a pálení při močení. Nakonec dochází k rozsáhlým zánětům pohlavních orgánů, případně konečníku. Nicméně tři ze čtyř nakažených žen a asi polovina nakažených mužů nejeví žádné příznaky. Často se stává, že žena zjistí, že nemůže mít děti, aniž by věděla, že za to může nákaza chlamydiemi. Chlamydie parazitují v hostitelských buňkách, což znesnadňuje jejich zjištění. Naštěstí tato nemoc není smrtelná. Léčba probíhá za pomoci antibiotik a chemoterapeutik. Chlamydie se vyskytují v různých typech způsobující různá onemocnění. Některé typy vyvolávají oční infekci, jejímž následkem je slepota. Jiný druh chlamydií způsobuje nemoc zvanou Lymfogranuloma venereum. Tato choroba začíná vřídky na genitálu a zánětem mízních uzlin v oblasti pánve. Mízní uzliny zduřují a slepují se s kůží, až vytvářejí hnisavé píštěle. 4.6 Herpes simplex Toto onemocnění, jehož původcem je Herpes simplex virus (HSV) má dva typy: první (HSV1), který způsobuje opar na rtu a druhý (HSV2), způsobující genitální opar. Dnes už se příliš nerozlišují, poněvadž i Herpes simplex prvního typu může vyvolat opar zevního pohlavního ústrojí. Genitální opar způsobuje bolestivé puchýřky, které následně praskají a mění se ve vřídky na genitálu nebo konečníku. Nakažený může pociťovat bolest, svědění nebo pálení. Podobně jako opar na rtu nejde toto onemocnění stoprocentně vyléčit a pacient musí počítat s tím, že se mu bude vracet. Opar může opakovaně vyvolat přílišná fyzická i psychická zátěž, hormonální změny během menstruace nebo těhotenství. U těhotných žen hrozí přenos infekce na miminko, proto musí maminky počítat s císařským řezem. Uvádí se také, že u žen trpící touto chorobou je větší riziko rakoviny děložního čípku. Na genitální opar neexistuje zcela účinná léčba. Pro potlačení příznaků a snížení výskytu se používají různé antivirové přípravky. Většina lidí ani netuší, že takové onemocnění existuje, a proto se před ním nechrání. Je to docela paradox, neboť v posledních letech se tato infekce stává masovým nebezpečím zvláště v průmyslově vyspělých zemích. 4.7 HIV/AIDS V posledních letech vzbuzuje největší zájem sexuálně přenosná nemoc, která spočívá v selhání obranyschopnosti lidského organismu. Jedná se o syndrom získaného selhání imunity – Acquired Immunodeficiency Syndrome – AIDS. V červnu roku 1981 bylo poprvé referováno o

73

nemocných a záhy na to byl objeven původce Human Immunodeficiency Virus, dále jen HIV. Během několika let se onemocnění rozšířilo po celém světě a zahubilo více lidí než všechny morové epidemie středověku. HIV je virus, který způsobuje AIDS. Podstata působení viru HIV spočívá v napadání určitého typu bílých krvinek (T lymfocytů). Jejich snížený počet potom vede k zhoršení obranyschopnosti organismu, selhání imunity a rozvoji AIDS. Nemoc se rozlišuje na tři stadia – počáteční stadium, kdy se u některých lidí příznaky podobají chřipce či mononukleóze. Přechodné stadium, které je různě dlouhé a bez obtíží. A nakonec stadium onemocnění AIDS doprovázené zhoršováním obranyschopnosti a nástupem velkých oportunních infekcí, na které pacient umírá. Virus se vyskytuje prakticky ve všech tělesných tekutinách. Dosud bylo prokázáno, že se přenáší pouze těmi tekutinami, kde se vyskytuje ve velkém množství. Mezi hlavní způsoby přenosu patří pohlavní styk, homosexuální i heterosexuální, dále krev a přenos z infikované matky na plod. Porod u postižených matek probíhá císařským řezem, a matky by neměly kojit své dítě, neboť i v mateřském mléce se nachází částice viru HIV. Nebezpečné je i používání stejného kartáčku na zuby, žiletky nebo u narkomanů stejné jehly. V žádném případě se nepřenáší běžným společenským stykem ani bodnutím hmyzem. Největší riziko tvoří promiskuitní osoby, které často střídají neznámé sexuální partnery, homosexuální a bisexuální muži a v neposlední řadě narkomani. Riziko nákazy je několikanásobně větší, pokud je infikovanou osobou muž. V poševním sekretu se virus vyskytuje v menší koncentraci než ve spermatu. Kromě toho se nebezpečí nákazy zvyšuje i tehdy, pokud jeden z partnerů trpí další pohlavní nemocí. Toto onemocnění je velmi zákeřné v tom, že má téměř bezpříznakové počáteční stadium a velmi dlouhou inkubační dobu. Proto jedinci, kteří nemají příznaky, představují největší nebezpečí v šíření infekce. Lidé neumírají na AIDS, ale na nemoci, kterým AIDS umožní, aby napadly organismus, jako je například: zápal plic, rakovina, tuberkulóza a další. AIDS je smrtelné onemocnění. V současné době léky antiretroviry pouze zastaví další postup nemoci, a to někdy i na řadu let. Největším úspěchem antiretrovirové terapie je snížení rizika přenosu viru z těhotné matky na plod. Bohužel zatím neexistuje žádný lék ani očkování proti viru HIV, z toho důvodu je nejdůležitě jší právě prevence. Test na přítomnost protilátek proti viru HIV Jediným způsobem jak potvrdit nebo vyvrátit nakažení virem HIV jsou krevní testy pro virus HIV. Test zjišťuje, zda v organismu existují HIV protilátky, a je možné jej dělat až po uplynutí dvou až tří měsíců od rizikové události. Kromě krevních testů je také možné provést test na vzorku slin, ale ten je pouze orientační. Provádí jej sociální pracovníci na ulici u nejrizikovějších skupin. V současné době je možné podstoupit test na přítomnost viru HIV ve většině zdravotnických ústavů (kde si klient vyšetření zpravidla hradí sám), v AIDS centrech a u každého praktického lékaře, kde vyšetření hradí zdravotní pojišťovny. Výsledek testu je znám nejdéle do 14 dnů. Povinně se test provádí u dárců krve, orgánů či spermatu. Dárce musí nejdříve dát písemný souhlas s vyšetřením na HIV protilátky. Díky tomuto opatření je v České republice prakticky vyloučeno nakazit se virem HIV krevní transfuzí. V České republice je také zavedené povinné

74

testování u těhotných žen, aby se v případě infikované matky co nejdříve zahájila léčba plodu. 4.8 Trichomoniáza Trichomoniáza je vyvolána prvokem bičenkou poševní (Trichomonas vaginalis), která parazituje v pochvě a v močové trubici. Toto onemocnění postihuje zejména ženy a vyvolává zánět sliznice, popřípadě zánět močových cest a močového měchýře. Nemoc je rozšířená po celém světě. Údajně se s touto chorobou během svého života setkalo až dvacet procent žen ve věku od šestnácti do třiceti pěti let. Nákaza je možná výhradně pohlavním stykem a v menší míře i při styku s infikovanými vlhkými předměty, jako je například ručník. Pokud dodržujete základní hygienická pravidla a zodpovědný sexuální život, tak se s touto nemocí nesetkáte. Mezi hlavní příznaky patří zapáchající vaginální výtok, nepříjemné pálení a svědění, bolestivý pohlavní styk, zarudnutí zevních pohlavních orgánů a časté nucení na močení. U někoho se neprojeví žádný z těchto příznaků. Do této skupiny patří především muži, proto jsou také nejčastějšími přenašeči této choroby. Trichomoniáza se často vyskytuje i s další pohlavní nemocí, a to kapavkou. Léčba spočívá v podávání antibiotik. 4.9 Lidský papilomavirus (Human papilloma virus – HPV) Mezi nejčetnější virové skupiny patří lidský papilomavirus. Doposud bylo zaznamenáno více než 100 různých druhů. Pohlavním stykem se přenášejí některé typy, a to HPV 16, HPV 18, HPV 31 a HPV 45. Za nejnebezpečnější se považují typy HPV 16 a HPV 18. Mohou vyvolat jednak tzv. kondylomata, což jsou bradavičnaté, často nebolestivé výrůstky, které i když nejsou zhoubné, tak se přenášejí. Infekce způsobuje výtok z pochvy a močové trubice. Nebezpečné je napadení děložního čípku virem, protože vede k jeho poškození, a to se v pozdějším věku může vyvinout v rakovinu děložního hrdla. HPV 16 a HPV 18 jsou zodpovědné za 95 % karcinomů děložního čípku. Tento typ rakoviny je po rakovině prsu druhou nejčastější příčinou úmrtí žen na celém světě. Podle odhadů na ni ročně zemře asi 500 tisíc žen. Před nakažením lidským papilomavirem nechrání ani kondom, jelikož vir je tak malý, že projde jeho stěnou. V současnosti je ovšem možné očkování, jako účinná prevence, bohužel si ho ale musí pacientka hradit sama. Cena se pohybuje kolem 11000 Kč. Toto očkování je nejlepší provést před zahájením pohlavního života a u nás se doporučuje nejpozději do 26 let, ale medicínsky věkový limit není. Existuje také očkování pro chlapce, poněvadž jsou přenašeči, a zároveň je vakcína chrání před genitálními bradavicemi a rakovinou penisu. 4.10 Ostatní sexuálně přenosné nemoci Výčet sexuálně přenosných nemocí je v dnešní době velmi široký. Existují i další, u nás vzácnější infekce, jako je měkký vřed, nebo v rozvojových zemích rozšířená donovanóza. Naopak se stále více rozšiřují tzv.

75

mykoplazmové infekce a choroby způsobené mikroorganismem Gardnerella vaginalis. Záněty pochvy, vyvolané Gardnerellami, se projevují páchnoucími, dlouhotrvajícími výtoky a léčí se podobně jako trichomoniáza. Mykoplazmata způsobují záněty pochvy, děložního hrdla či prostaty a mohou vést až k neplodnosti či spontánnímu potratu. Mezi pohlavní nemoci patří i kandidóza způsobená přemnožením kvasinek, které normálně pochvu osidlují. Hlavním příznakem je hustý výtok spojený se svěděním a pálením. U mužů se infekce projeví zánětem žaludu a předkožky, ale mohou být také bezpříznakovými nosiči této infekce. Léčba probíhá lokálně antimykotickými přípravky, ale i přesto se může opakovaně vracet. Zvláštní odrůdou virových nemocí jsou tzv. cytomegalovirové nákazy, u nichž je nebezpečí přenosu na plod v těhotenství nebo během porodu. I onemocnění, jako je infekční žloutenka, se může přenášet sexuálním kontaktem, a to především orálním stykem. Tímto způsobem se přenáší především hepatitida typu B. Toto onemocnění, na rozdíl od ostatních, nevytváří místní příznaky na genitálu. V neposlední řadě je pohlavním stykem možný přenos parazitárních onemocnění vyvolané vší ohanbí, neboli muňkou a zákožkou svrabovou. Muňka se živí lidskou krví, do které vylučuje substanci způsobující svědění. Sídlí v ochlupení v oblasti stydké kosti, kam zároveň klade ke kořenům ochlupení hnidy neboli vajíčka. Je také možný výskyt na řasách nebo v obočí, zvláště u dětí. Svrab je roztoč, který se zavrtává do kůže a tvoří si v ní chodbičky. Tyto chodbičky jsou na kůži viditelné jako čáry tužkou a využívá je ke kladení vajíček. Pokud se zákožka dostane mimo tělo hostitele, nevydrží déle než čtyři dny. Příznaky těchto onemocnění se často mohou plést s jinými kožními nemocemi, proto je důležité tyto choroby znát, i když proti nim existuje účinná léčba. Mnoho lidí považuje za pohlavní nemoci jen ty nejznámější, jako je AIDS, kapavka a syfilis. Ostatní buď neznají, nebo pro ně nejsou nebezpečné. Ale i nemoci, které nás přímo neohrožují na životě, nám ho mohou pěkně znepříjemnit.

4.11 Zákony a pohlavní nemoci Pohlavně přenosné choroby lze rozdělit na dvě skupiny. Do první skupiny patří klasické pohlavní choroby, jako je syfilis, kapavka, lymfogranuloma venereum, měkký vřed a granuloma inguinalea, které se šíří výhradně pohlavním stykem a podléhají zákonným opatřením. Při podezření z nákazy je dotyčný povinen podrobit se vyšetření, při zjištění infekce se léčit a absolvovat kontrolní vyšetření. Během této doby musí dodržovat hygienická pravidla a sexuální abstinenci. Dotyčný je také povinen nahlásit všechny osoby, se kterými měl v kritické době pohlavní styk. Do druhé skupiny patří choroby, kde u některých z nich je povinnost pouze hlášení výskytu, už se neuvádí konkrétní informace o pacientovi. Pohlavní choroby podléhají v současnosti platným zásadám zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 258/2000 o ochraně veřejného zdraví, vyhlášky MZ ČR a metodického opatření MZ ČR „Standardy léčebných a vyšetřovacích postupů“ z prosince 1977. Hlásit kontakty je nyní nutné i u infekce HIV/AIDS.

76

Šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152, 153 trestního zákoníku Zákon č. 258/2000Sb., o ochraně veřejného zdraví nestanovuje žádnou morální povinnost sdělovat partnerovi diagnózu HIV pozitivity. Zákon v § 53 odst. 1 stanoví, že fyzické osoby po nákaze vyvolané virem lidského imunodeficitu jsou povinny mimo jiného nevykonávat činnosti, při nichž by vzhledem ke svému nosičství ohrožovaly zdraví jiných fyzických osob. Z toho jednoznačně vyplývá, že osoba, která je nositelem, a tím i potencionálním šiřitelem onemocnění HIV/AIDS, jehož si je vědoma, je zároveň přinejmenším potencionálním pachatelem trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti při každé realizaci pohlavního styku. Tento názor lze opřít o fakt, že s ohledem na kvalitu a fyzikální vlastnosti prezervativu nelze vyloučit jeho selhání, a tudíž i bezprostřední kontakt mezi pohlavními orgány nemocné a zdravé osoby. V tomto okamžiku jsou naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti, protože pachatel „z nedbalosti zvýšil nebezpečí rozšíření nakažlivé nemoci u lidí“. Shrnutí kapitoly Tato kapitola byla zaměřena na problematiku přenosu pohlavně přenosných chorob, jejichž počet bohužel se nejen nesnižuje, ale v některých případech stoupá. Prevenci pohlavně přenosných chorob je nutné věnovat dostatečně vysokou pozornost při sexuální výchově, nejde pouze o teoretické informace, ale zejména o změnu postoje k vlastnímu zdraví a odpovědnosti.

Otázky a úkoly: 1. Vypracujte motivační choroby.

materiál

pro

prevenci

sexuálně

přenosné

Další doporučené zdroje k této kapitole: MACHOVÁ, J., HAMANOVÁ J. Reprodukční zdraví v dospívání : příručka k sexuální výchově. Praha: Nakladatelství H & H, 2002. 197 s. ISBN 80-86022-94-3. JOHNSON, „MAGIC“, E. Jak se vyhnout AIDS. Praha: Lunarion, 1993. 200 s. ISBN 80901031-9-7. HIV/AIDS a jak se (ne) přenáší [online]. © 2011. [cit. 2010-03-09]. Dostupný z WWW: . Chlamydie [online]. © 2011. [cit. 2010-07-09]. Dostupný z WWW: . Syfilis [online]. © 2011. [cit. 2010-01-09]. Dostupný z WWW: . Testy na HIV [online]. © 2011. [cit. 2010-03-09]. Dostupný z WWW: . Trichomoniáza [online]. © 2011. [cit. 2010-02-09]. Dostupný z WWW:
77

5

SEXUÁLNÍ DYSFUNKCE A DEVIACE

V této kapitole se dozvíte:  jaké jsou druhy sexuálních poruch u mužů a žen,  rozdělení parafilií na skupiny podle sexuální aktivity a preferencí. Klíčová slova této kapitoly: sexuální poruchy, sexuální deviace, parafile, příznaky. Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 120min. 5.1 Poruchy ženské sexuality Nízký zájem o sex (nízká apetence) Jde o poruchu, která se jen vzácně vyskytuje izolovaně, nejčastěji jde o sekundární sexuální poruchu v souvislosti s různými duševními a tělesnými potížemi. Hormonální poruchy – spojeny s hyperprolaktinémií (stresogenní nebo při adenomu hypofýzy, jiná chronická onemocnění – diabetes, onkologická onemocnění, psychiatrická, menopauza, léky – neuroleptika, antihypertenziva, sedativa). Anorgasmie – nepřítomnost orgasmu, která může být primární (žena nikdy nedosáhla orgasmu) a sekundární (žena uvádí orgastický prožitek v minulosti). Fyziologická anorgasmie provází začátek pohlavního života ženy. Jen výjimečně mívá žena orgasmus už při prvním pohlavním styku a může trvat několik měsíců (u některých žen i let), než dojde se zakončením soulože k orgasmu. Příčiny anorgasmie bývají výjimečně fyziologické (např. úrazy míchy), někdy je anorgasmie způsobena traumatizujícím zážitkem z dětství, prudérní výchovou, nepříznivými okolnostmi současného života. Frigidita – nepřítomnost sexuální touhy a vzrušivosti. Rozlišuje se frigidita primární, sekundární, úplná a vázaná. Příčina frigidity může být konstituční, nebo může spočívat v různých nepříznivých psychických vlivech v minulosti nebo současnosti. Patří zde také sexuální averze (odpor k pohlavnímu styku). Dyspareunie a algopareunie – nepříjemné pocity při koitu, povrchová nebo hluboká bolest při koitu. Vaginismus – nechtěné křečovité stažení pánevního dna spojené s přitažením stehen k sobě. Jde o poruchu psychogenní, v pozadí bývají zážitky z dětství, nesprávná sexuální výchova, špatná první sexuální zkušenost. Poruchy mužské sexuality Nízká sexuální apetence – primárně jde o vzácnou poruchu, sekundárně se může vyskytovat u mužů s deviantními zájmy. Poruchy erekce – jde o jednu z nejčastějších sexuálních dysfunkcí, rozlišují se poruchy erekce kompletní a inkompletní (neúplné). Může jít o příčiny psychogenní, lokální, cévní, nervové, neuroendokrinní. Dyspareunie a algopareunie – koitální dyskomfort, nejčastější příčinou je krátká uzdička (frenulum breve), fimózy, genitální herpes, kondylomata

78

akuminata, papilomy, plastická indurace penisu – chrupavčitá degenerace vazivového pouzdra kavernózních těles. Anorgasmie – neschopnost prožít orgasmus ani koitálním stykem, ani masturbací nebo nekoitální stimulací ze strany partnerky. Retardovaný orgasmus – k vyvolání orgasmu je nutná dlouhá a intenzivní stimulace. Anejekulace při orgasmu – dochází k oběma fázím ejakulace, ale nedojde k vypuzení ejakulátu ven, nýbrž do močového měchýře. Často se vyskytuje u mužů po úrazech, některých chirurgických zákrocích, při podávání antihypertenziv a sedativ, u vegetativních neuropatií. Parestézie a bolesti genitálu – jde o úporné bolesti a patestézie, často se vyskytují u onemocnění prostaty, u neuralgií a genitálního herpesu. Priapismus – dlouhotrvající a spontánně neustupující erekce u jedinců se zvýšenou krevní srážlivostí (anémie, leukémie, tromboembolická nemoc). Bolestivé noční erekce – příčinou této poruchy je změna hemodynamiky topořivých těles. Vyskytuje se zejména u mužů nad 50 let, jde o bolestivé spontánní noční erekce. 5.2 Sexuální deviace – parafilie Termín parafilie byl poprvé použit v Diagnostickém a statistickém manuálu (DMS) v roce 1980. Diagnóza parafilie může být podle kritérií DMS –VI stanovena tehdy, když se tyto fantazie, potřeby a projevy objevují v období minimálně šest měsíců a způsobují klinicky významný distres nebo zhoršení v sociální, profesní nebo jiné významné oblasti života. Podle v České republice platné Mezinárodní klasifikace nemocných (MNK), publikované v 10. revizi v roce 1992, jsou v kapitole Duševní choroby a poruchy chování sexuální deviace zařazeny do sekce: - Poruchy osobnosti a chování u dospělých pod kódem F65 jako Poruchy sexuální preference, parafilie. Parafilie jsou podle této klasifikace charakterizovány sexuálními impulzy, fantaziemi nebo praktikami, které jsou neobvyklé, deviantní nebo bizarní. Mezi obecná diagnostická kritéria parafilií podle MKN-10 patří tyto podmínky: - jedinec opakovaně prožívá sexuální touhy a fantazie týkající se neobvyklých objektů nebo aktivit, - jedinec buď touhám vyhoví, nebo je jimi citelně obtěžován, - preference je přítomna nejméně šest měsíců. Parafilie podle MKN-10: - fetišismus – F65.0, - fetišistický transvestismus – F65.1, - exhibicionismus – F65.2, - voyeurismus – F65.3, - pedofilie – F65.4, - sadomasochismus – F65.5, - mnohočetné poruchy sexuální preference – F 65.6, - jiné poruchy sexuální preference (frotérství, nekrofilie) – F65.8,

79

-

porucha sexuální preference NS, sexuální deviace NS – F 65.9. Sexuální deviace podle druhu: - deviace v aktivitě – podle poruchy dvoření – perverze, - deviace v objektu – porucha cílové preference. - Deviace v aktivitě Jde o poruchy ve způsobu dosahování sexuálního vzrušení a uspokojení. 5.3 Poruchy v aktivitě Voyeurismus – voir (francouzsky) vidět. Vzrušení je u této deviace dosahováno sledováním intimního počínání anonymních, nic netušících objektů (svlékajících se, masturbujících, souložících mužů a žen). Je zde předpoklad, že jde pouze o sexuální stimulaci bez hrozby sexuálního napadení. Jedinci si vybírají své rajony, typická povolání (mytí oken, zaměstnání v bazéně, sauně atd.) či koníčky. Existuje spojení voyeurismu s jinými deviacemi: např. pozorování v intimních nesexuálních situacích – močení. V tomto případě jde o kombinaci voyeurismu s deviací v objektu – urofilie. Většina voyeuristických aktivit se odehrává ve věku do 35 let, kdy je sexuální touha nejsilnější, u žen jsou tyto aktivity méně frekventované. Exhibicionismus – z latinského exhibere – nabídnout, ukázat. Vzrušení je dosahováno odhalováním genitálu před neznámými osobami, nejčastěji opačného pohlaví. Jde o deviaci s častým výskytem, někdy jde pouze o určitá období, jindy o stálou potřebu (podle legislativy České republiky může být dotyčný obviněn a stíhán za trestný čin výtržnictví podle § 2002 tr. z., se sazbou odnětí svobody až do dvou let). Jedinec exhibicionisticky orientovaný odhaluje nečekaně na veřejnosti své pohlavní orgány. Očekává při tom, že toto odhalení udělá na vyhlídnutý objekt dojem. Zřejmě právě moment překvapení hraje důležitou roli. Tato deviace je nejčastěji zaměřena heterosexuálně, tj. muž vystavuje své orgány zrakům ženy. Vzácněji se vyskytuje homosexuálně orientovaný exhibicionismus. Poměrně častý je výskyt pedofilně orientovaného exhibicionismu. Frotérismus – zde je vzrušení dosahováno třením se o anonymní, neznámé ženské objekty v tlačenicích. Muži trpící touto deviací předstírají, že se těla ženy dotýkají svým erigovaným penisem náhodou a neúmyslně. Tato činnost jim přináší vzrušení a mnohdy také dochází k ejakulaci na šaty oběti. Do střetu se zákonem se dostávají pouze zřídka, neboť většina žen nerada riskuje veřejnou scénu upozorněním na chování pachatele a raději v daném případě vystoupí z tramvaje nebo se snaží odsunout na jiné místo bez viditelného odmítnutí. Někdy si ženy uvědomí, že se staly objektem frotéra, až dodatečně, když zjistí znečištění oděvu spermatem. Tušérství – tušér dosahuje vzrušení doteky intimních míst anonymních ženských objektů. Tento deviant jakoby náhodou sáhne v parku či v dopravním prostředku na ňadro, hýždě, genitál cizí ženy. Tušérství se často vyskytuje společně s frotérismem u jednoho devianta, obě tyto aktivity jsou řazeny ke kontaktnímu deviantnímu chování, kdy deviant narušuje nejen psychické, ale i fyzické teritorium jiných osob bez jejich souhlasu. Tato deviace bývá hodnocena jako mírnější forma přímé sexuální agrese. U žen tato deviace nebyla v odborné literatuře popsána.

80

Patologická sexuální agresivita – jde o dosažení sexuálního vzrušení a uspokojení překonáním odporu napadené anonymní ženy s minimalizací její kooperace. Jedinec vykazující patologickou sexuální agresi se pohlavně ukájí náhlým nečekaným napadením cizí ženy. Je zde zpravidla vynechána sbližovací fáze se ženou, a tak dochází k napadení náhodně, např. na ulici, v lese, na odlehlém místě. Agresor ženu obvykle povalí, ohmatává ji na pohlavních orgánech a prsou. Tato aktivita často stačí k uspokojení (mnozí agresoři mají již v této fázi výron semene), aniž by došlo k pohlavnímu styku. V jiných případech následuje brutální znásilnění. Důležitým diagnostickým znakem je zřetelná snaha agresora vyhnout se bližšímu úvodnímu kontaktu s obětí a anonymita oběti. Za zvláštní formu patologické sexuální agrese je možno považovat i skatologii – vedení vulgárních telefonických hovorů s cizími ženami, přičemž takto orientovaný jedinec během hovoru onanuje. Sexuální agresivita se vyskytuje i mezi jedinci stejného pohlaví, tyto styky u mužských i ženských obětí mohou vést k závažným psychickým následkům – mnohdy těžším než u heterosexuálních agresivit. Agresivní sadismus – jde ve svém celospolečenském důsledku o nejzávažnější sexuální deviaci. Je možné rozlišit tři kategorie deviantních sexuálních agresorů:  ty, kteří směřují k osahávání klínu oběti,  ty, kteří usilují o genitální spojení (intromisi),  ty, kteří usilují o znehybnění oběti. Nejvíce nebezpečný je agresor, který znehybňuje oběť a vylučuje jakoukoliv erotickou součinnost. Je zde možné zařadit agresivní sadisty – devianty, kteří pro dosažení vzrušení potřebují objekt svého zájmu před stykem, během něho či místo styku učinit nehybným. Do této kategorie patří i většina sexuálních vrahů. Někteří po činu poškozují genitál obětí, uřezávají části jejich těla (prsa, genitál) a později s nimi masturbují či je pojídají: – nekrofilní sadismus – nekrosadismus. Sadismus může být orientován jak heterosexuálně, tak homosexuálně, častá je také orientace pedofilní či zoofilní. Sadismus a masochismus – vzrušení je dosahováno dominancí, totální kontrolou objektu. Sadista je vzrušován fyzickým i duševním utrpením oběti a pocitem, že oběť je plně v jeho moci. Erotografomanie je vzrušení, které je dosahováno psaním dopisů s erotickým obsahem anonymním ženským objektům. Erotografoman při psaní obvykle masturbuje, vzrušuje a uspokojuje ho představa, jak adresátka čte jeho dopis a eventuálně i představa toho, co přitom prožívá. Tyto dopisy mívají často sadistický charakter, někdy erotografomanovi stačí k uspokojení popisování erotických scén spojené s masturbací. Triolismus Jde o kombinaci více deviací (z franc. Trois – tři). Jde o erotickou preferenci pozorování partnerky při sexuálním styku s jiným mužem, ukazování nahé partnerky jiným mužům (tyto preference se označují termínem kandaulismus) nebo preferenci naslouchání vyprávění partnerky během milování o jejích sexuálních zkušenostech s jinými muži. Mezi další deviantní praktiky paří: - kleptofilie (krádeže),

81

-

naratofilie (vulgární komunikace s partnerem), autoassassinatofilie (sklon k sebevražednému jednání), symforofilie (sledování katastrof či autohavárií za účelem sexuálního vzrušení), - klysmafilie a uretrální manipulace, Klysmafilií (klysma – klystýr) je označováno vaginální nebo anální přijímání klystýru, obvykle naplněného vodou, ale někdy i jinými látkami (čaj, alkohol, vzduch). Při klysmafilických aktivitách se jedná především o masturbační praktiky, někdy je klystýr aplikován i v rámci heterosexuálních či homosexuálních partnerských aktivit. Z fyziologického hlediska jde o dráždění rektální nebo vaginální sliznice při přijímání klystýru i při následném vyprazdňování srovnatelném s drážděním při souloži nebo při masturbaci. Ureterální manipulace má podobné rysy jako klysmafilie, kde je erotický zájem koncentrován na oblast močové trubice – její dráždění pomocí vsunování prstů, drátů, svíček, tužek apod. 5.4 Deviace v objektu Pedofilie Jde o erotické (erotosexuální) zaměření na objekty v prepubertálním věku. Nejčastější je zaměření na děti ve věku 5–12 let. Pedofilie se vyskytuje jak v heterosexuální, tak v homosexuální a bisexuální formě. Patří mezi nejčastější deviace v objektu. Postihuje především mužskou část populace – asi 1–2 % v populaci. Hebefilie znamená zaměření se na dívky se znaky pohlavního dospívání – s náznakem růstu prsů, pubického ochlupení. Efebofilie znamená zaměření mužů na dospívající hochy (chlapce s naznačeným pubickým ochlupením). Efebofila láká „klackovitost“ zjevu chlapce. K pedofiliím lze zařadit také incest – tedy pohlavní styk s blízkou pokrevně příbuznou osobou – jde o sexuální zneužívání vlastních dětí. Fetišismus patří mezi společensky méně závažné sexuální deviace, výskyt v populaci je poměrně častý. Osoba druhého pohlaví nemá podstatný význam, sexuální vzrušení vzbuzuje pouze fetiš. Transvestitismus, transsexualita – vzrušení je u této deviace dosahováno převlékáním se do šatů opačného pohlaví a eventuelně i vystupováním v roli opačného pohlaví. Pocit příslušnosti k vlastnímu pohlaví nebývá podstatně narušen. V tomto se transvestité značně liší od transsexuálů, u nichž je nacházeno plné rozpojení biologického a psychologického pohlaví. Nekrofilie – jde o touhu být v přítomnosti mrtvého těla a fascinaci vším kolem pohřbů a mrtvol až po aktivity zahrnující líbání, objímání, vaginální či anální soulož s mrtvým tělem. Zoofilie – tato deviace je charakterizována preferencí zvířat jako sexuálních objektů. Variantou zoofilie je formikrofilie – kde sexuální touha je zaměřena na malé živočichy (šneky, žáby), kteří jsou přikládáni na prsa nebo kolem genitálu. Pyrofilie – sexuální vzrušení vyvolané ohněm, často spojeno se zakládáním požárů. Myzofilie – zaměření na nečistotu partnera na těle (menstruační krev).

82

Urofilie, koprofilie – exkrementofilie – sexuální vzrušení je vyvoláno močí či výkaly. Akrotomofilie – zaměření na partnera s amputovanými končetinami. Gerontofilie – preference partnerů se zřetelnými znaky involuce.

Diagnostika 1. Psychodiagnostické metody – Rorschachův test, kresba lidské postavy, speciální sexuologické dotazníky. 2. Psychofyziologické metody – falometrie, polygraf, měření změn teploty penisu, měření rozšiřování očních pupil, kardiovaskulárních a dýchacích reakcí nebo elektrických mozkových potenciálů. Terapie - Psychoterapie (behaviorální metody, trénink empatie, trénink intimity, trénink sebevědomí, překonání odporu. - Biologická léčba (hormonální terapie, psychofarmaka, kastrace, stereotaktické operace.

Shrnutí kapitoly V této kapitole jste byli seznámeni se základními typy sexuálních poruch, které se vyskytují u žen a mužů. V další části kapitoly bylo uvedeno dělení sexuálních deviací, včetně jejich základních symptomů.

Otázky a úkoly: 1. Jakým způsobem dochází k diagnostice sexuálních poruch?

Doporučená a citovaná literatura KRATOCHVÍL, S. Sexuální dysfunkce. Grada: 2008. ISBN 978-80-2472476-8. WEISS, P. Sexuologie. Grada, 2010. s. 744. ISBN 978-80-247-2492-8.

83

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Recenzenti: PhDr. Bohdana Dušová, Ph.D. PhDr. Renáta Zeleníková, PhD.

Název: Autor: Jazyková korektura: Vydání: Počet stran: Tisk: Určeno pro projekt: Reg. číslo projektu: Vydavatel:

Výchova k reprodukčnímu zdraví Doc. PhDr. Yvetta Vrublová, Ph.D. Mgr. Lenka Bijoková první, 2013 84 Polypress s.r.o., Karlovy Vary Modernizace – Diverzifikace – Inovace CZ.1.07/2.2.00/28.0247 Ostravská univerzita v Ostravě

Tato publikace prošla jazykovou úpravou. © Vrublová © Ostravská univerzita v Ostravě ISBN 978-80-7464-243-2

84