ŠVÝCARSKO, FRANCIE, LUCEMBURSKO 28.3. - 6.4.2013 Čtvrtek 28. března – vůně pečiva a pouhá hodina slunce Už bylo načase, aby se autobus pohnul. Poslední dny a hodiny před odjezdem jsou vždy plné nejistot a nervozity z toho, co ještě nemáme na hromádkách, kdy už to tam konečně bude a co všechno na hromádky zapomeneme nanosit. Je skupina cestovních nezbytností, která se shromažďuje snadno: klavír, stolička, notové pulty, sborové stupně. Pak ovšem takové, z nichž byste snadno vyletěli z kůže; jsou maličké, otravné a nikdo přesně neví, co mezi ně patří. Třeba karty do foťáku, nejrůznější baterie do čehokoliv, kleště na vytahování párků či motýlek pod krk. Včera v podvečer hromádky ještě zdaleka nebyly kompletní, když se úzkými vrátky na komínový dvůr protáhl autobus. Začalo nakládání, trochu zmatené; máme jiný, jinak velký klavír, autobus, do kterého nepasují dřívější přihrádky a poličky, avšak hromada povstalá sloučením hromádek velmi značná. Rodičové přikládají ruce k dílu, a tak za půl hodiny venku na mrazivém povětří nezůstává nic, uvnitř však zavládla panika, ježto vystěhována děťátka, která z neznalosti obsadila nákladní dvojsedadlo a teď beznadějně bloudí autobusem nevědouce, kam se uchýlit. Nic naplat, zjistí to až ráno, kdy již všichni budou na svých místech. Snad jsme místa a děti spočítali dobře. Večer ještě dobalit miniatury dosud nestihnuté, rozeslat poslední maily a na pár hodin do bezvědomí. Autobus pozvolna opouští rodné město, všichni již mají svá místa a z tajemné krabice se šíří vůně čerstvého pečiva. Co tam asi bude? Přece koláčky paní Grauové, které již kdoví kolikátým rokem provázejí starty našich zájezdů. Paní Grauová ovšem tradičně mává u kruhového objezdu v Zábřehu a celý autobus pozdrav opětuje na znamení, že dobře ví, odkud ta vůně, a že už se těší na první zastávku. První zastávka u Meků Donaldů za Hradcem a je stále pekelná zima. Svižnější cestovatelé již vykonali a teď před autobusem netrpělivě přešlapují, očekávajíce až Anička začne nabízet. Byla jí tedy umožněna zrychlená procedura a brzy poté skvělé zlatavé bochánky putují mezi mlsné pěvce. Zdá se však, že obyčej pozvolna zdomácňuje, objevují se menší série jiných domácích skvostů, přičemž neobyčejně překvapí Karolína vybavená kyblíčkem sympatických šátečků s tajemnou náplní nivy a hrušek. Rozumíte dobře, nikoliv nivy nebo hrušek, ale opravdu obé pohromadě s výsledkem povznášejícím. Od té doby střídavě jedeme a čuráme. Do toho občasná či spíše soustavná konzumace. Podle vzrůstajícího objemu odpadkových tašek, hlad opravdu není tím, čím by děti trpěly. Plížíme se zasmušilou Prahou, uháníme nezáživnými rovinami k Plzni. Sluníčko
dost marně buší na oblačný příkrov, nicméně kousek za hranicemi počíná býti úspěšné a nastává jaro. V autobuse jak ve skleníku, venku devět nad nulou a chvalozpěvy na takový klimatický stav neberou konce. To se ovšem brzy vymstí, a tak po slabé hodince opět zataženo, všude sníh a mrazivé povětří. Míjíme mnohá místa dřívějších pobytů – Regensburg, Mnichov, Gräfelfing, Diessen – a počasí se stále zhoršuje. V půl páté se nesměle rozprší, ale o deset minut později už pádíme sebevědomým lijákem jsouce zmítáni poryvy divokého vichru. Uvnitř však panuje blažený soulad a vlídné ovzduší podporované nenucenou konzumací maminčích dobrot. Dále pořád stejně. Zataženo, mlha, déšť, zima. Pak jsme pořád přejížděli jakési hranice a ten nápad patrně mělo dost lidí, protože tam nebylo k hnutí. Zažili jsme pozoruhodný kruhový objezd, pokud přes mlhu mohu soudit, nejméně třípruhový. Tam panoval takový zvyk, že všichni, kteří ještě nebyli uvnitř, se tam urputně snažili dostat a bylo jim jedno, že je plno. Tak se stalo, že celý kruháč stál a nikdo nemohl ven, protože všichni potřebovali až ten další výjezd a ne ten, u něhož zrovna byli. I to se ale časem nějak rozpustilo a uháněli jsme dále nevlídnou plískanicí. Náhle hlas z lidu navrhuje předčítání autorské pohádky a nadto nabízí dva konce - jeden dobrý a jeden špatný. Okolní lid spontánně volí konec dobrý a vzápětí jsou mi doručeny popsané listy s požadavkem na zveřejnění. Ujímám se tedy přednesu, a tak jsme svědky zrodu zbrusu nové krásné pohádky o vodnické vnučce Amálce a rybářově synku Petrovi, plné dramatických situací a náhlých dějových zvratů. Autor setrvává v anonymitě a teprve po skončení četby kamarádky prásknou novopečenou spisovatelku Lucii. Máme tedy sborového literáta, škoda jen, že na samém sklonku pěvecké kariéry. Není příliš k poznání, co je ještě den a co už večer, nicméně kalné šero již možno považovat za regulérní tmu, když zastavujeme před lichtensteinským hostelem. Skutečně týmž, kde jsme již před časem nocovali a jehož si pamatuji díky skvělé snídaňové nabídce. Obvyklá ubytovací procedura, jde to rychle, jen některá mláďátka mají trochu problém bleskově rozhodnout, kdo s kým. I to se brzy vyřeší a zbytek večera poklidně vplyne do nočního klidu hodiny desáté. Pátek 29. března – prostopášné kachny a noc v kasárnách Krize zasáhla i místní snídaňové zvyklosti, Sortiment nezvyklé šíře je letos podstatně zredukován, prkénko na krájení chleba však zůstalo původní. Netrpíme ovšem žádnou újmou – chlebíček skvělý, měkký, s křupavou kůrkou, máslo voňavé, sýr epesní, sálám plnochutný, v zrní a šupinkách se nevyznám, tedy nehodnotím. Řídící František poznamenává, že na to, kolik jsme Lichtensteinům zabavili majetku, máme dost drzosti ubytovat se na jejich území. Ještě není půl osmé a nasnídaný manšaft dokončuje přípravy k vystěhování. Před osmou již spokojeně vrnící autobus zvedá kotvy. Ještě projíždíme Vaduz, zahlédneme kostel, v němž jsme před pár lety zpívali, a vyjíždíme na dálnici. Mikrofonu se chápe první dvojice a Martina s Adélkou spouštějí první z dlouhé řady průvodcovských příspěvků. Jaké je téma? Přece Lichtensteinsko. Helenka doplní a dovysvětlí, co třeba, a už jsou zde první nadšené vzdechy – vysoko nad námi modrá skvrnka oblohy a zasněžené štíty hor. Ani bychom nečekali, že tak vysoko. Sluníčko náhle nabude moci a
úchvatná horská scenérie se bez varování odrazí v klidné hladině jezera Walensee; někdo ještě přidal bělostnou loď, aby vše bylo, jak býti má. Helenka se chápe telefonu a zjišťuje, zda se jedná o setrvalý stav. Prognóza je však mizerná, ač se tomu teď právě věřiti nechce, očekává se opět zataženo a déšť. Je nám skutečně dopřána pouhá půlhodina slunečné euforie, poté kraj opět zahalí šedivá deka. Koneckonců kopečky zůstaly za námi a fádní rovna si asi nic jiného nezaslouží. Kraj se pozvolna mění, počasí nikoli. Mikrofonu se chápe Lucie s věcným popisem švýcarských reálií, následována Alžbětou s poetickým pojednáním o jezeře Lac Leman, tedy Ženevském, jež prý obývají vznešené labutě i prostopášné kachny. Pokoušíme se dětem vnutit k obědu párky, avšak na dotaz po stavu hladu se přežvykující hlavičky odmítavě vrtí zleva doprava, takže i konzumačně fundovanější ohnisko vpravo vzadu sice přímo neodmítá, ale aspoň solidárně mlčí. Čas však pokročil a nenakrmíme-li hned, nenakrmíme vůbec. Blíží se zastávka u jezera a párkovar ve stojícím autobuse nerozchodíme. Po poledni přistáváme ve Vevey na parkovišti, kde jsme jako účastníci mezinárodní soutěže v Monreux před šesti lety z autobusu vysedali celý týden. Polovina párků je rozdána, druhá musí počkat, až se autobus opět rozjede. Děti bez reptání přistupují na krátkou procházku v dešti. Projdeme starobylými uličkami a vynoříme se na nábřeží mlhou zahaleného jezera v místě, kde je do hladiny zapíchnuta pětimetrová vidlička zvoucí do muzea výživy. Před šesti lety tam naše děti ochotně podstoupily různé interaktivní radovánky, jež při správném řešení umožňovaly čerpat ze zásoby laskomin poskytovaných zde sídlící firmou Nestle, počemž Nestle muselo chvatně doplnit zásoby, neboť naše děti jsou chytré, všechno dobře vyřešily a tudíž následně taky vyžraly. Dnes však na muzeum není kdy a kdoví, zda na Velký pátek taky nemají zavřeno. Spokojíme se tedy s vidličkou a poblíž okounějícím tulákem Charliem i vystavujeme naše fotografické přístroje protivnému dešti, aby alespoň malý úlovek Ženevské jezero přineslo. V půl druhé vyjíždíme na cestu po pobřeží, ale protože opravdu není nic vidět, brzy emigrujeme na dálnici, kde to tolik nehoupá a párky nám neběhají po autobuse. Konzumace je slabší, obvyklé penzum se nepodaří vyčerpat, nepomohou ani vyhrůžky, že toho příště koupíme méně. Stačíme ještě stručně sklidit ze stolu a už se hlásí Ženeva. Po krátkém objíždění rozkopané komunikace vidíme kostel a policista v jedovaté vestě kyne váhajícímu autobusu, že skutečně může do úzké úžlabiny, neboť je očekáván. Policistů je celkem pět, kteří si nás podávají a navigují na správné místo, a bylo toho vskutku zapotřebí, neboť ulička nepatrná, křivolaká a provozuplná. Vše proběhlo v poklidu a bez troubení. Zastavujeme úderem sjednané třetí hodiny na místě, které právě uvolnil autobus Calicantu. Kamarádi z Locarna už stojí v houfu před Temple de la Madeleine a zuřivě mávají. Stručně se přivítáme a spěcháme vyložit náš nový obludný klavír i ostatní hromadu nezbytností, protože autobus to tu má jen na chvíli a policisté začínají být netrpěliví. Trošku to drhne, ne a ne se trefit podvozkem do správných chňapátek, prostě to ještě nemáme najeté. Funíme tedy s téměř metrákovou obludou bez koleček, naštěstí je to jen pár metrů. Gotický kostel, v průvodcích uváděný na čelných místech, slouží nejen jako sakrální prostor, ale také jako známá koncertní síň. Je připraveno stupňovité pódium
nápadité konstrukce, k dispozici dvoje varhany i cembalo. Spokojíme se s naší obludou, která dále nezlobí a vbrzku je připravena Jance nabídnout klapky. Po krátkém vítání známých se známými již děti stojí na stupních a hodinu v klidu zkoušejí. Hlasy se zdají v pořádku a děti jsou soustředěné. Jediná nejistota pramení z toho, zda skvělý výkon ve zkoušce budou schopny zopakovat i večer. Po zkoušce bouřlivý potlesk pozorně naslouchajícího Calicantu. Střídáme se na jevišti, následující hodina patří domácím. Sledujeme pozorně a s laskavým čtenářem se zatím podělím o pěknou historku, která dnešnímu setkání předcházela. Dětský sbor Calicantus Locarno slaví dvacáté narozeniny. Zdá se, že jsme nemalou měrou stáli u jeho zrodu, a činí nám potěšení, že si vede tak dobře. Přemýšleli jsme, jak nejlépe pogratulovat (vlastních oslav na konci dubna se pro přemíru akcí zúčastnit nemůžeme). Vzešel nápad opatřiti honosný dort, a co lepšího, užít výkřiku soudobé kulinářské techniky i vykrášlit jeho povrch fotografií jubilujícího sboru na jedlém papíře. Kontaktována firma Karamel, objednána laskomina a navzdory krkolomnému termínu získán příslib, že dort i s fotografií bude ve středu v brzkém odpoledni připraven, aby mohl být v pozdním odpoledni naložen. Brzy odpoledne telefon s mnoha omluvami vylíčí následující kuriózní situaci: Fotografie na jedlém papíře objednána v Praze. Hotový produkt odeslán Českou poštou vlakem. Vlak vykolejil i s fotografií na jedlém papíře. Česká pošta požádána, ať s tím něco udělá. Pošta odpovídá, že zásilku dopraví do Šumperka v 19.00 hodin. Majitelka firmy odesílá personál domů s tím, že nastoupí na noční směnu, aby dílo bylo ráno v den odjezdu připraveno. Helenka nabádá k umírněnosti, stačí kytička navíc, fotografii oželíme. Firma trvá na svém a dort i s poživatelnou fotografií s námi v sedm hodin odjíždí. Calicantus končí zkoušku a zve ke společnému zpívání. Blížíme se k jevišti a tleskáme jako předtím oni nám. Tleskáme ale stále dál a to už se blíží David s dortem a čím víc se blíží, tím silnější je nadšené kvičení jubilanta. Krátká gratulace a historka s jedlým papírem navrch. Nadšení nezná mezí, zevrubné fotografování etc. Všichni jdeme do hospůdky hned vedle kostela. Je starobylá a příjemná. Roznesou salát, po něm špagety s červeným čímsi a parmazán. Moc dobré. Pak malý talířek s dezertem. S údivem rozpoznávám na talíři čísi obličej. Podezření se záhy potvrdí, ano, potištěný jedlý papír. Calicantus se podělil. Pak již koncert. Chvíli před začátkem se ozve nelogický potlesk, Mario kohosi představil svému sboru. Přijela paní Kathrin z Bazileje, od níž jsme před pár týdny obdrželi pozvání na prestižní festival, aby si poslechla, koho to vlastně pozvala. Pan farář přivítá přítomné, popřeje pěkný zážitek a pak již Stabat Mater dolorosa. Sbor chytne za přítomná srdce již prvními tóny a pak už to tak zůstane. Jsme moc rádi. Po nás Calicantus a taky moc pěkně. Jsme moc spokojení z krásného koncertu a paní Kathrin taky, popisování jejích dojmů a poznatků by bylo dlouhé. Sbalili jsme a možná i všechno. Naložili a vyjeli. Po chvíli jízdy náhle do jakési ozbrojené brány a jsme v kasárnách švýcarské armády. Máme pro sebe celé patro, na konci Calicantus, u schodů my. Deset lůžek na pokojích a všude velmi čisto. Zažraná
špína a povědomý puch společné všem někdejším kasárnám nikterak nikde. Sprchy jsou v přízemí a ta děvčata tam rozhodně nepouštějte bez dohledu, zní instrukce. Po jedenácté ticho a klid, takže konečně mohu navštívit genderově nepojednanou umývárnu. Sobota 30. března kamenných domků
–
z deštivé
Ženevy
do
tepla
Noc uplynula bez zvláštních příhod, jen spánku nepřebývalo. Vstává se v půl sedmé, v sedm nakládat a Janka nastupuje službu v kuchyni, kam se přihlásila na krájení chleba pro oba sbory. Dobrý nápad od klavíristky, kterou večer čeká krkolomný part Bokovy Missy brevis. Snad si prstíčky nepokrájí. Nepokrájela. Namohla si zápěstí. Konzumujeme kontinentální snídani, což sice neslibuje kdovíjakou rozkoš, ale ukáže se, že to kamarádi vymysleli moc dobře a čerstvý třičtvrtěmetrový chléb, Jankou porcovaný, chutná znamenitě s čímkoliv. Po snídani bleskový úklid, nasedat a hurá k západu. Je zima a prší jako obvykle. Přicházejí zprávy od dalšího firemního autobusu, který kdesi nedaleko v horách ráno nasazoval sněhové řetězy. S přibývajícími kilometry se zvolna otepluje, vlezlý déšť však neustává. Opravdový liják provází krátkou zastávku u Pont de la Caille, historickém mostu přes průrvu, na jejímž dně skrze cáry mlhy stěží rozpoznáváme stříbřitou stužku vodního toku. Kterési parkoviště s tureckými záchody stále lezavě zimomřivé. Minula jedenáctá a rozhodnuto započít s mazáním. Jak již v jednom předchozím cestopise vysvětleno, hlad sboru se měří počtem kilometrů, které autobus urazí, než je obsada zasycena. Servisní ženy mazavky se zručně ohánějí krajíčky, plátky šunky, salámu i sýra, kombinují chléb český i švýcarský a zaplněné tácy brzy putují autobusem. Hlad ukojen po osmdesáti kilometrech, což představuje hlad průměrné intenzity. V průběhu tišení osmdesátikilometrového hladu nastala prudká změna podnebí. Za námi zůstal sníh i plískanice, po stráních v okolí cesty se rozběhly hájky růžově kvetoucích meruněk, zelené koberce trávy si vyhřívají kožíšek na slunci. Sem tam mekotavá koza zadělává na budoucí aromatickou pochoutku. Poslední zastávka dnešní cesty nedlouho před sjezdem dálnice. Pak již brzy most přes Rhonu na jehož pilířích velká písmena oznamují, že vjíždíme do kraje Ardeche. Kamenné vesničky na svazích, hluboké skalnaté průrvy, platany podél cest. Blíží se třetí hodina a Lablachere již chystá přivítání. Nejde to však snadno, kroužíme kolem Le Vans, dějiště prvního koncertu a všude cedule, že ještě jedenáct kilometrů a dvanáct tun. Autobus má devatenáct, zkoušíme postupně ještě tři další odbočky a konečně ta čtvrtá je bez omezení, a tak jdeme do finiše. V Le Vans pěkně dokola objedeme centrum ve snaze dostat se ke kostelu, což není snadné, jest on totiž dobře chráněn uličkami úzkými a klikatými. Při druhém okruhu zahlédneme mávajícího muže, jenž se hned omluví, že nás při prvním průjezdu propásl. Vysedneme, ponoříme se do uliček, abychom záhy zjistili, že zpívat se nebude v kostele, ale v protestantské modlitebně, což je stavení, které už jsme na své okružní cestě dvakrát minuli. Vypadá jako větší rotunda, čeká nás tam prý klavír a
stupně se stavět nebudou, že je málo místa. Klavírem bylo takové lepší prkno dunivého zvuku a stupně by tam vešly. Přivoláme tedy autobus, vyprostíme naši Yamažku i stupně a za pomoci mnoha ochotných sličných francouzských mužů vše instalujeme. Postupně vychází najevo, že mužové patří do Scholy Cantharel a budou nás jako technická četa doprovázet celé čtyři dny. Čas před koncertem v Les Vans doprovází rozsáhlý chaos, zázemí máme poblíž velkého kostela ve spleti uliček, odkud je do rotundy dost daleko a dost do kopce. Kromě toho nikdo přesně neví, kde je jedno i druhé a jak se tam dostat. Chvilku hledáme a přenášíme veškeré koncertní nezbytnosti, pak se objeví naše děti již oblečené a současně mizí Calicantus, aby se taky dal do gala. Chvilku se pinožíme na stupních, ale nedočkavé publikum již usedá, a tak toho brzy necháváme – oproti ženevskému časovému komfortu je to zde hodně pozadu. Rotunda brzy plná, že není kam šlápnout. Začali bychom, ale Francois žádá, abychom počkali na Calicantus, že by svým příchodem rušili. Připadá mi to bezpředmětné, dovnitř se už žádný další sbor nemůže vejít. Budou muset počkat, až je pustíme na stupně. V tu chvíli však přicházejí, aby se skutečně natěsnali na jakési chatrné lavičky po obvodu rotundy. Jaksi se tam vešli, ale my už nemáme kudy nastoupit. Přesto vypouštím vedoucí ovečku Martinu s pokynem, aby se tam jakkoliv prodrala. S tím ona ovšem nemá žádný problém, a tak za chvíli všichni na místech a začínáme. Zpívali jsme my, zpíval Calicantus, oba dobře, oba si vzájemně posteskli, jak tomu mnohé chybělo a oba svorně pochválili své děti za výborný výkon. Publikum bylo nadšením bez sebe, děti vůči sobě zdravě skeptické, my pokud možno věcní. Vždycky se po koncertě snažíme pojmenovat všechny vši v pěveckém kožichu a současně zdůraznit, že výkon byl výjimečný (což v posledních letech skutečně bývá), protože děti jsou schopny považovat celý koncert za promarněný, zaskřípal-li jediný špatně připravený nástup. Balíme a hajdy domů, tedy do Lablachere, kde již na větrném kopci, na parkovišti u bazénu, čekají hostitelské rodiny, aby své hosty rozvezly do teplých pelíšků v nitru kamenných domků, jimiž je celý kraj vyzdoben. Vše je připraveno, rychle odsypává a za nedlouho již pouze ostrůvek dospělců čeká na odvoz do blízkého hotýlku. Sotva se tam otočíme, již zase do aut a temným večerem do neznáma vstříc vonící večeři. Večeře tato připravena v jídelničce či kuchyňce soukromé školičky, která sbor Schola Cantharel zastřešuje. Ve sboru téměř padesát pěvců asi tak půl napůl děti i dospělí. Zkoušejí spolu, vystupují spolu a rodiče si to moc pochvalují. Zvláště, když dítě doroste méně sdílnějšího věku a přestává se svěřovat. Tehdy zůstává styčná konverzační plocha sborového života, což si rodičovstvo nemůže dost vynachválit, připomínajíce vždy roli úžasné Francois, která vše spískala a svým neúnavným nadšením udržuje v chodu. Rodičovské společenství drží pospolu, rádo
se vídá a ochotně se dělí o povinnosti vyplývající z dvojité návštěvní kalamity. Klenutá místnost vyzdobena tříjazyčnými uvítacími transparenty se správnou diakritikou, vzduchem víří rozličné vůně. Nu, bylo všelicos dobrého, stejně jako ve dnech následujících, jak Mario již v Ženevě předpovídal. Neděle 31. března – dopoledne lenošeno, odpoledne Aubenas, večer tma Nadešla neděle a my jsme moc rádi, že nemusíme brzy vstávat, stačily tři předchozí dny a docela se nám to omrzelo. Někteří se vypravili do kostela, jiní si ještě více přispali, nemnozí vyrazili na procházku. Po obědě sraz na parkovišti u bazénu, po chvíli odjezd do Aubenas. Necelá hodinka cesty. Kostel v Aubenas je opět důmyslně ukryt na kopci v historickém centru. Klavír tentokrát nepotřebujeme – je zde křídlo, stupně si přivezli z Lablachere, ale Bože, netrestej, za ten opovážlivý název. Sestavili houfek dřevěných skládaček, které drží pohromadě dobrým slovem a každou chvíli některá vypoví poslušnost. Přesto se brzy rozbíhá obvyklá procedura zkoušek jednotlivých sborů i společného zpívání. Na koncert v pět hodin přijde slušná řádka posluchačů, kostel je však rozlehlý a poslední třetina zůstává neobsazená. Posadíme sem děti, je zde lepší výhled než z boční lodě, kde jsme měli vyhrazená místa. Kromě toho nastupujeme zezadu se zpěvem, poloha je tedy příznivá. Zpívání se moc podařilo, posluchačstvo jásá, cédéčka jdou na dračku a děti opět pochybují i žádají si resumé. Trošku je poškádlíme, ale nakonec, celé blažené, s půlhodinkou zpoždění (koncert dlouhý, sjednaný čas jsme dodrželi pouze my) přijíždějí na větrnou hůrku, kde čekají rodiče. Již při loňské návštěvě v Šumperku příjemně překvapila dochvilnost francouzských hostí, zde, jak se zdá, běží o krajový zvyk. Zatím jezdíme pozdě jenom my, ale jsme v tom nevinně, řídíme se příliš optimisticky sestaveným itinerářem. Děti se zakrátko rozjedou do svých přechodných domovů a my jsme vlečeni temnou nocí daleko, předaleko, smečkou řidičů, jejichž hlavní zálibou je rychlá jízda úzkými silničkami s telefonem na uchu. Zastavujeme uprostřed horské pustiny u kamenného stavení, kde za proskleným průčelím kalné světlo lampy ozařuje interiér rázovité harendy. Zpoza stavení tiše vycházejí dva pejsci, každý tak šedesát kilo a nevypadají, že by si šli jenom čuchnout. Opatrně se vzdálíme do nitra hospody a jsme rádi, že jsme tam. Po obšírné večeři opět temnou nocí zpět, obtíženi sem tam pasažérem v kufru auta. Během večera jich pár přibylo a už jim asi nic nejelo nazpět.
Pondělí 1. dubna – sběr vajec v okolních lesích a jak přišlo lidí opravdu moc Ježto je pondělí velikonoční, přichází pánská delegace se skvělým nápadem, se šoféry již prý všechno domluveno. Dobrá tedy. Autobus zastavil kdesi v kopcích, hoši jsou vyzváni, aby jako šli dopředu s něčím pomoct, prostřední dveře zůstanou uzavřeny a dívky jsou vyzvány, aby si pro to přišly. Pomlázky spletené z čerstvě nařezaných proutků (včera plenili jakousi houštinu) výhružně naježeny. Dívky ovšem říkají „to zrovna“ a „tůdle“ a k vystupování se nemají. Pánové tedy kážou uzavřít dveře, aby kořist neutekla, a přecházejí ke švýcarskému autobusu, odkud právě začínají vystupovat spřátelené krásky. Tam je to ovšem považováno za vzácnou příležitost okusit cizího folklóru, proto jedna za druhou nadšeně přistupují a s radostí podstupují velemírný výprask. Ne tak naše berušky. Nejdříve hochům vyspílají surovců, pak se odhodlají první tři mírné a pod schůdky trpělivě stojí na místě, dokud je hoši, odříkávající příslušné veršíky, nezmydlí s mnohem větší vervou než předtím zjemnělé dámy švýcarské. Trpné snášení výprasku vyvolá reakci uvnitř autobusu a podnítí vznik rychlé strategie. Ženské vylítnou jedna za druhou takovým tempem, že se hoši nestačí rozhánět. Domácí fotí a natáčejí o přítrž a dost se to líbí zejména pánům, kteří doma něco takového nemají. Poté všichni pročesávají blízkou přírodu a do veliké ošatky odevzdávají nalezená čokoládová vejce, která tady všude nakladl zajíček. Pak chvíle osvědčených her (např. Á rim čim čim) a hybaj ke společnému obědu. Náhodou tu uprostřed lesů stojí takový hangárek s kuchyňkou. Všichni si tam posedají a je vzýván tatínek, který se nabídl, že pro všechny uvaří a taky to tak udělal. Pojídáme tedy chutnou krmičku a přejeme si, aby už pojedly i děti, a navrátily se k přírodě, protože tři sbory, ač kultivované, v dunivém prostoru nadělají kraválu až až. Je nám však vyčkati do konce oběda a pak ještě kousek, neboť nastává děkování a předávání darů. Když vykonáno, račte nasedat a do práce. Čtvrtý koncert před námi. Čtvrtý koncert se odehraje na domácí půdě. Lablachere totiž představuje městečko dole v údolí a potom takový přívěsek nahoře na kopci, jenž sluje Lablachere Notre Dame. Je to jen pár kamenných domků kolem vznosného kostela, nesoucího na samém vrcholku věže bělostnou sochu Madony. Poblíž kostela se krčí náš hotýlek a v kostele chystáme koncert, jenž má býti vyvrcholením našeho pěveckého snažení v této oblasti. Nacvičenými úkony rychle připravíme jeviště a zahajujeme půlhodinovou zkouškou. Kolega Calicantus i hostitelský sbor následují a poté se uděje opětná zkouška společného zpěvu, spíše pro zaujetí pozic než z potřeby vylepšovat pěvecký stav. V době, kdy nastupují sbory k hromadnému sepění, je již chrámový nartex zaplněn nedočkavými
posluchači, ač do začátku koncertu zbývá plná hodina. Otcové Scholy Cantharel vlastními těly brání skleněné dveře vstpu do chrámové lodi a do omrzení vysvětlují, že dovnitř se může až po skončení zkoušky. Pěvci opouštějí stupně deset minut před pátou a vpuštěný houf chvatně obsazuje dobrá místa. Nepočítal jsem, ale dobrých míst v přední části lodi a nedobrých míst vzadu i na bocích za sloupořadím je bezpochyby několik set. Možná čtyři, možná pět. Kam oko dohlédne, sedí lidé již půl hodiny před začátkem koncertu. Jak minuty plynou, ubývá i těch nejméně dobrých míst a nedlouho před začátkem jsme vystrnaděni i z těch velmi podřadných. Lidstvo je všude. Mnozí sedí na místech, odkud vůbec není na sbor vidět, jiným se dopřává pohledu na odvrácené tváře pěvců. Kam se lze postavit, tam se tísní nešťastníci, na které už nezbyl ani schůdek. Začíná se přesně v půl šesté a ovzduší je od počátku dobrodružné. Množství drobných dětí v kočárcích i rodičovských náručích marně protestuje proti své nucené přítomnosti, občas se ozve rachot neočekávaně složené židle. Chrámový prostor utichá s prvními tóny domácího sboru a pak už krůček po krůčku houstne atmosféra napjaté pozornosti a společného souznění publika i sborů. Končí Schola a my litujeme, že příjemný souzvuk dětských a dospělých hlasů netrval déle. Žezlo přebírá Calicantus, jenž fascinuje dokonalým vypracováním obtížných technických detailů a my si již poněkolikáté uvědomujeme, že setkání na společné soutěži by nemělo jednoznačnou prognózu. Učedník dospěl. Náš program oproti předchozím dnům opět doznal malou změnu. Malou, ale pro nás významnou. Poprvé uvádíme nové nastudování sborové hříčky Zkouška na koncert, poprvé očekávám premiéru bez rozpaků a obav z nedotažené skladby, poprvé se těším na detailně propracované sborové pasáže i strhující výkon sbormistra. Provedení nastudovala Helenka a sbormistrem i sólistou v jedné osobě je Lukáš. Zkouškou na koncert naše vystoupení zahajujeme. Lukáš vstřebal všechna doporučení a poté sám rozpracovává detaily. Chvíli před nástupem vydává pokyn, aby nástup nebyl plynulý, nýbrž aby se tam jednotlivé skupinky ničemně přiklackovaly, prostě jako když se sbor slézá na zkoušku. Když se sbor přiloudá, přivítá a trochu pokecá, přijde Lukáš a chystá si složku s notami. Poté neuvěřitelně protivným gestem, poklepav na hodinky, naznačí Jance, že už měla dávno sedět za klavírem. Produkce započala a děti skvěle spolupracují, rozehrávajíce drobné herecké etudky při každé příležitosti. Tolik drobných a vtipných špílců, že je publikum nestačí sledovat. Při první kolizi nasadí Lukáš nefalšovaně zděšený výraz, kdežto Martina na kraji altu znechuceným gestem obviní soprán, takže nikdo nepochybuje, že pachatel je zřejmý. Některé děti se krátce pohádají, jiné se za ten karambol hluboce stydí. A tak dále a tak dále. Vystoupení má šmrnc a bezprostřednost, publikum vylézá z nevidoucích pozic a vystrkuje hlavy za pilastry, aby aspoň něco ze zaujatého zpěvu zahlédlo vlastním okem. Podlaha před sborem se plní drobnými dětmi, které se ani příliš nehemží, ale s otevřenými pusinkami poslouchají. Na konci tři sbory společně a závěrečné Un pochito cantas přivede kostel do varu definitivně. Dlouhé a hlučné ovace, vzrušené debaty jednotlivých hloučků, spokojení sboristé a nakonec zděšené volání o pomoc, že
chybí cédéčka, ať někdo z autobusu přinese další, což se stalo naposledy v roce 1992. Moc pěkný koncert, další mnohočetná blahopřání od rodičů, když si na větrné hůrce rozebírali děti. Helenka ještě klade dětem na srdce, že jediný opravdu pěkný den (co se počasí týče) máme za sebou, tak ať si ho dobře zapamatují. Zítra už má opět studeně pršet. Úterý 2. dubna – koncert pro archimédy a louisianské bažiny Tak co, hudebníku, dete na ty archimédy? Řekl by přítel Tureček, kdyby spatřil houf pěvců mířících k základní škole. Jsme opět v Aubenas, my i Calicantus, a čeká nás dvojice koncertů pro děti, nejdříve mladší a pak ty větší. Koncerty ve školní kapli o rozměrech řádného kostela mají přesný časový plán a my ho taky hrdě přesně dodržíme. Mezi koncerty deset minut přestávka, pak se jede znovu. Domácí děti dobrou hodinu před koncertem s úžasným řevem a úžasnou rychlostí křižují školním dvorem, asi proto, aby vypustily páru, a na koncertě pak byly mezinárodně hodné. To se také stalo. Koncerty s pozorným publikem a dlužno říci, bylo co poslouchat. Oba sbory mají s dětským posluchačem bohaté zkušenosti a zpěváci vědí, že malí návštěvníci koncertu se ani okamžik nesmí nudit. Repertoár vybrán srozumitelný, provedení podmanivé, spokojenost náramná. Děti tleskají vydatně a dlouho, páni učitelé, procházejíce při odchodu kolem, se klanějí a dojatě děkují. Později přijde uslzená Francois a rozrušeně vypráví, jak si vůbec nedovedeme představit, co jsme dnes škole darovali, tohle ještě nikdy neslyšeli a už asi neuslyší, protože jediný sbor široko daleko je pouze Schola Cantharel, úroveň hudební výchovy a kulturního vzdělávání vůbec mizerná a děti rostou jak dříví v lese. A že nám nebylo zatěžko postavit stupně a převléci se do koncertního a ten těžký klavír táhnout do takového kopce. No to nám tedy vůbec nebylo zatěžko, protože vystoupení buďto má parametry a je to radost, nebo parametry nemá a je to otrava. Kromě toho svůj nový klavír rádi vyvenčíme, neboť testujeme jeho cestovní schopnosti, majíce jej nově k cestování uzpůsoben. Ten starý totiž dosluhuje a už nesmí mezi lidi. Potřebujeme také získat montážní praxi, a tak vítáme každou příležitost, kdy osmdesátikilového bumbrlíčka z podpalubí můžeme vytáhnout. Po obědě ve školní restauraci (dosti ponurá nudle, jaká se už v našich školních šířkách nevídá) nutně přichází očekávaný útok pěvectva: Proč máme jít do kina, když je pěkně, a ne na Pont d’Arc, jak bylo slíbeno. Tedy trpělivě vysvětlováno: Předpověď počasí byla traumatizující, proto objednáno kino, něco o milém kolouškovi, ale to neměli, tak přírodní film s holčičkou, která za to málem dostala Oskara. Jo, přírodní film. Dosti děsivá freska o lidech bez domova v louisianských bažinách po průchodu uragánu asi Katrin. Film sám o sobě úžasný a za srdce beroucí, nicméně syrový tak, že dvě z našich dětí v mdlobách opustily sál.
Byla z toho pěkná depka, ale určitě z mnoha důvodů nebylo na škodu film vidět. Francois tonula v hlubokých rozpacích, že fakt chtěli toho kolouška, ale že jim řekli, že holčička to hraje moc dobře a je to plný přírody. Obé pravda. Jen trochu naturální. Po kině napůl sluníčko, napůl déšť a tři čtvrti hodiny na nákupech v Le Vans. Ale ten Pont d’Arc nám neodpustili, čteme v očích. Středa 3. dubna – svět vápencových skal a napoleonský lazaret. Milé děti, někdy není na škodu přenechat běh věcí osudu, protože on to možná zařídí sám a líp. Řekli jsme našim miláčkům, když se hluboko pod námi odvíjelo úžasné panoráma skal, kaňonů i meandrů říčky, která se dravě zařízla do letitých vápencových usazenin, aby vytvořila atrakci, jíž podlehnou davy turistů a sem tam pěvec na cestách. Ke skalnímu oblouku Pont d’Arc jsme vyrazili po odjezdu z Lablachere, abychom napravili včerejší příkoří, nedbajíce na to, že včasný příjezd do Colmaru nabude velmi nezřetelných obrysů. Mnohonásobně se vyplatilo. Předně se zlepšilo počasí. Přejeli jsme příslušné parkoviště a tudíž mohli slavný oblouk vidět i z druhé strany. Vrátili se na parkoviště, sešli na písčité pobřeží a pořídili fotky zblízka, jaké bychom za včerejšího světla pořídit nemohli. Pokračovali směrem, jenž by včera nebyl možný, a uviděli celou pohádkovou scenérii i shora. Na dálnici jsme se místo v půl deváté dostali před polednem, a tak už jsme mohli pomýšlet na oběd. Nějakou hodinku tedy ještě pokračováno v cestě a nakonec zastaveno pod kopečkem, na němž začarovali středověké městečko Pérouges tak, že zůstalo nezměněné do dnešních časů. Při rozhodující rekonstrukci v minulém století bylo rozhodnuto, že nic nesmí rušit středověký ráz, proto i veškeré dráty, jichž je jinak ve francouzském povětří dost a dost, bez výjimky zahrabali do země. Není divu, že taková scenérie přitahuje filmaře, můžete tedy nacházet povědomá místa, jimiž se proháněli tři až čtyři mušketýři či ušlechtile zasahoval Fanfan Tulipán. A našlo by se více. Mezitím v podhradí plápolala hranice propanbutanových vařičů a na rožni se otáčel tučný vepř redukovaný na plátky uzeného v hnědém kastrolu. Bramborová kaše se povedla do hedvábna, okurčičky skvěle znamenité. Všem moc chutnalo, a tak nedočkavý autobus mohl vbrzku vyrazit k severu, abychom po šesti stech kilometrech cesty dosáhli staroslavného Colmaru. Šipečka na malé obrazovce před volantem nás bezpečně dovedla do dalšího nocležiště a my tak úderem desáté mohli vstoupit do hostelu, kde za sklem čučelo nemyté stvoření a házelo nám hromádky ložního prádla. Děti se zcela nehlučně proplížily umývárnami, ulehly, zhasly a v krátkosti usnuly, aby v době nočního klidu
nerušily jinou mladistvou skupinu, která zpočátku pořvávala po chodbě, znečišťovala záchody a poté pokračovala v hlučné zábavě na svých pokojích. Když odbila jedenáctá, vylezlo nemyté stvoření ze svého kutlochu a neurvale kopalo do dveří, za nimiž pulsoval společenský život. Poté spatřilo trojici našich žen, jež se právě vracely z obchůzky spících pokojů. Nejprve je rozhořčeně vleklo na pánský záchod, aby jim předvedlo, jak ho naše dívenky zřídily, a poté jim dlouze spílalo za to, že půlka chodby, která nám nepatří, dosud hlučí. Pohladili jsme ji po vláskách, štítivě vlezli pod deky z napoleonského lazaretu a sladce spali až do bílého rána. Záchod zůstal neošetřen. Čtvrtek 4. dubna – Starobylá stavení a padající hvězdičky Scházíme o patro níž ke snídani, jež byla ryze kontinentální, a přesto, že tam skoro nic neměli, bystré očko střežilo neúprosně každý odebraný krajíček, aby snad někdo nepřibral termosku od kafe. Naložili jsme potřebné a vydali se za zážitky do centra Colmaru. Vše odpuštěno navzdory nocležnému herberku, jenž skutečně činil čest svému jménu. Colmar je nádherný. Zastavili jsme a mohli s autobusem zůstat pouhých deset minut od chrámu, kam posléze tiše nahlédnuto, neboť mše dosud v běhu. Hrázděné domy, domky a domečky, kam oko pohlédne, bublavý potůček centrem tekoucí, všude velikonoční výzdoba a nastojte, na náměstí ohrádka s drůbeží a kozlíkem, kohout opravdicky kokrhá na požádání. Za rohem tržiště, kde k mání vše včetně mořských vymožeností, možná dosud mírně pohyblivých. Opouštíme Colmar a hnáni časem, směřujeme k malému šperku alsaského kraje, městečku Riquewihr. Také zde se čas zastavil, ale je to jiné než štace mušketýrská. Míjíme stářím pokřivené domečky a v jejich nadpražích defilují letopočty spadající do století šestnáctého i sedmnáctého a snad ještě dřívější, námi nezahlédnuté. Po svazích v okolí městečka šplhají vinice a jejich úroda spočívá ve sklepích pod kamennými svědky minulosti. Dopřejeme dětem dvě písničky v místním kostele, jehož pečovatelka ochotně posečkala s vysáváním, a na půl hodiny rozháníme sbor do spleti křivolakých uliček, aby si užil focení a místních produktů. Mezitím vstupujeme do pohostinného sklepa; proslulé alsaské víno nemůže nezůstat neochutnáno. Pak již rychle k autobusu postavit vodu na rýži a připravit maso i zeleninu do rizota. Po dvaceti minutách se vracejí děti s ostatními dospělými a netrpělivě postávají kolem kouřících kastrolů. Vyháníme je, aby nešířily paniku, že rýže dosud ani nevhozena. Běžte si zatím do vedleší fronty. U sousedního autobusu totiž rovněž obědvají, italská mládež fasuje colu a chipsy. Konečně vše dovařeno, smícháno a dochuceno, rozdávací funkce přiděleny: neprohýbací talíř, ubrousek, prohýbací talíř jednopoužitelný, rizoto, hrstička sterilovaného zelí, kečup, sáček strouhaného sýra pro dvojici. Kdo je ve vývinu, pojďte si přidat, kdo není, pojďte taky. Všichni měli, dvě naběračky zůstaly, ač oči by si ještě daly.
A teď honem. Džípíeska hlásí příjezd ve čtvrt na šest, my nahlásili ve čtyři. Zdálo se to blízko, ale cesta přes Vogézy nápadně připomíná jesenické serpentiny. Tam se taky moc nerozběhnete. Za horami dálnice, ohlásíme zpoždění, naženeme čtvrthodinku a v pět přistáváme v Belvaux u kostela. Pan abbé Fabčín s paní Hankou již čekají a jsou to věru lidé schopní akce. V deseti minutách je klavír v kostele a sbor sedí u špaget v protější hospůdce. Po brzké večeři kvapem na zkoušku, stupínky pro chrámové pěvce jsou k dispozici. Po zkoušce raději upřednostníme ty naše. Hlasy poněkud tuhé, předchozích osm dní se šesti koncerty přece jen cítíme. Nálada ovšem příkladná, děti spokojené a odhodlané. Ještě nedozkoušeno a již vstupují první posluchači. Rychle ještě náčrt budoucích přesunů a pak do dvou malých komůrek, které již zaplnily dříve vynesené kufry. Na první pohled se tam už nic nevejde, ale naše štíhlé a hbité děti, dovedně balancujíce na jedné noze zasunuté mezi kufry a vesele štěbetajíce, mění pestrou individualitu v uniformní modř. Úderem sedmé nastoupeni v čerstvém povětří před kostelem a vzápětí panem abbé Fabčínem zasunuti do vyhřáté chrámové předsíně, ježto třeba posečkat - na dálnici nehoda a nestíhající se dožadují odložení počátku. Po deseti minutách dorazili a modrý zástup se dává do pohybu. Kostel vystavěný v neogotickém slohu zásadně upravili. V presbyteriu po straně velké varhany, vedle nich stupňovité pódium pro zpěváky. Dva schůdky pod obloukem. Oltářní mensa po straně uprostřed délky jediné chrámové lodi, židle do vějíře. Dnes, v době koncertu, židle otočeny k presbyteriu, naše stupně nad schůdky pod obloukem, klavír před nimi. Nastupujeme se zpěvem z Lounského graduálu „A na zemi upokojení“. Krátké představení sboru zaplněnému kostelu a úvodní Thomas Morley „Sing we and chant it“ s trojicí zobcových fléten. Tři kousky staré polyfonie a Pergolesiho Stabat Mater dolorosa. Sbor není úplně ve své kůži, na hlasech patrno téměř neznatelné napětí a tendence být kousíček nad tónem. V kostele je zatopeno více než pěvcům zdrávo a omlazená sestava s minimem zájezdových zkušeností po šesti koncertech s obtížemi balancuje mezi lehkostí projevu a stále sílící odpovědností za bezchybný výkon. Rty téměř nepohybující dítě upoutá mou pozornost a vyprovokuje k rychlému vykročení. Vzápětí zase zastavím, asi planý poplach. Zpěvulka jde opět naplno. O patnáct vteřin později se tiše sune k zemi, sousedky usměrní dráhu k pomalému usednutí. Při potlesku do sakristie, tým zasahuje, otevřít dveře, uložit, přikrýt, nohy nahoru, voda. Za chvíli opět při sobě a červeň ve tvářích. Program dospěl k prvnímu provedení čerstvě nastudované Missy brevis Miloš Boka. Před námi nepřetržitý, téměř třicetiminutový tok hudby a ne zcela čerstvý sbor. Při předchozích koncertech nevolností několik, v kostelech dost přetopeno, únavné dny, zdlouhavé zkoušky. Podmanivá muzika plyne a ve mně narůstá ostražitost. Očima zkoumám jeden obličej za druhým, vyptávám se pohledem, ale všechny odpovědi zatím uspokojivé. Mé napětí se ale přenáší na sbor a mnohé z tónů, dosud lehce se vznášejících, nabývají tenze a mají nepříjemnou snahu kousek po kousku opouštět tóninu nekompromisně určovanou klavírem. Snažím se napětí rozpouštět a sbor kupodivu jakž takž reaguje. Kdosi v zadní řadě pohodí hlavou, což mé periferní vidění zaznamená jako náhlý pád. Škubnutí, které projede celým
tělem nestačím utajit. To způsobí vlnu srdečného veselí ve sboru. Holčičky mají psí radost, že se pan učitel polekal, když přece žádná z nich nepadá. Bokova mše se dobere poledních tónů, sbor je vcelku a publikum bouří nadšením. Ale byla to dřina. Ještě mrknu do druhého sopránu, kde očekávám poněkud rizikový terén, ale děťátko čile vrtí hlavičkou, že nic nehrozí. Otočím se tedy k opakované úkloně, a když se vrátím ke sboru, už ji vlečou, každá z jedné strany. To už publikum znepokojeně šumí, ale koncert musí pokračovat a zdá se, že všechna předpokládaná rizika již došla svého naplnění. Přicházejí dvě lidové s malou i velkou sólistkou a o chvíli později závěrečný blok lehčího žánru. Před sborem zůstává už pouze Helenka, všichni ostatní v sakristii pečují o dvě bledulky a regulují přívod mrazivého vzduchu k zadním řadám sboru. Do třetice rozruch naproti v sopránu, jedna naše modrá a kdosi z publika odvádějí další oběť. Všechno preventivní odchody, děti zareagovaly včas a spustily se do sedu na stupních dříve, než vědomí opustilo mysl. Trochu nevole vůči ochotné paní, která zuby nehty páčila poslední sedící dítě ze sboru dříve, než skončila skladba, ale hlavně dříve, než byl nablízku někdo, kdo ví, jak uchopit. Nu lépe takto, než netečná lhostejnost. Koncert končí velikými ovacemi, lidé dojati a překvapeni. Tam, kde dosud nepoznali, je to vždycky stejné. Veliká nedůvěra a obavy na počátku, nadšení a dojetí na konci. Po půlhodince, kterou spolykal úklid, se již děti rozcházejí do svých dočasných domovů. Téměř všichni bydlí v českých či slovenských rodinách, jen některé starší procvičují jazykové dovednosti. Ještě malý rozruch s bolavým bříškem a rychlá preventivní návštěva lékařské pohotovosti. Pan doktor však nezjistil ani tolik, kolik naše lékařka, protože ho zjevně nebavilo zabývat se zvečera jakýmsi přivandrovalcem. Nu, naštěstí brzy bylo lépe, a tak nazítří opět budeme v plném počtu. Pátek 5. dubna – procházka lucemburská, mrazy převeliké, v teple příjemno Dospati nemůžeme, den všední a lidé pracují. Odjezd z Belvaux v osm, o půl hodinky později druhá půlka nastoupí v Lucemburku. Převezme nás paní Eva a my celé dopoledne trávíme v její milé společnosti, objevujíce krásy a taje hlavního města této malé země. Nejprve jízda autobusem a poté procházka. Informace zajímavé, dobře se pamatující a v dávkách přesně respektujících okamžitou kapacitu datové propustnosti dětských mozků. Výklad střídají podněcující dotazy, realita před očima konfrontována s dobovou grafikou. Je vlezlá zima a paní Eva střídá interiéry vytápěných kostelů s krátkými pěšími přesuny. Dopoledne uteče jako voda a je zde ústřední hřebík dne, totiž dlouho očekávané nákupy. Nákupní středisko sice převeliké, ale místy dost drahé, děti tedy plení ponejvíce obří supermarket, textilie většinou nad kupní silou. Zato máme opravdu hodně času a sarkasticky nabízíme až
pět hodin. Postačí však dvě a půl, aby tužby byly v rámci možností naplněny. Jenže teď co s časem. Hostitelé naplánovali návrat do rodin na šestou, teď jsou tři, zima jak na motorce a nožičky bolavé. Kampak se, paní Hanko, má uchýlit ucaprtaný sbor, aby na něj netroubili, že překáží, aby se kolem nejezdilo, že ani vystoupit nejde, a aby se nemuselo koukat na nějakou periferní ohavnost? No přece do lesního parku tam a tam, poblíž jezírko, prolézačky a ohrádka se zvířátky (jako v Colmaru, ale větší) a parkoviště, kde nikomu nevadíte. Tak tedy do parku, usedlejší polovina kouká v teple na pohádku, drsňáci obejdou prolézačky i zviřátka, pak se vydají k jezírku, kde do sytosti řádí s létajícím talířem. Čas vypršel, rodiny čekají. Děti vrní spokojeností v přechodných domácnostech, rodiny dělají pomyšlení; také pan abbé Fabčín obstará večeři pro své čtyři ovečky a zamíří za námi dospěláky do hotelu. Vyprávěno mnohé, z čehož patrno, že opět potkáváme člověka naší krve, člověka, jenž je zde především pro ty druhé a mnohé, přemnohé mu není zatěžko. Další z milých setkání, další z těch, které bychom dále rádi potkávali. Ostatně kolikátý již na této cestě? Sobota 6. dubna – ráno tam, večer tady Poslední den, den cestovní. Ráno dvakrát Suchdolský rybník (nastupujeme na dvou místech, pokaždé nutno zazpívat). Trošku se nastupuje ještě potřetí, tři děťátka s Helenkou bydlí přeci v Německu a netřeba zbytečně cestovat sem a tam. Ušetřený čas využijí k rychlé ranní návštěvě Trier, což jim závidíme, když slyšíme, jak nám to na příště srdečně doporučují. Jsme tedy kompletní. Autobus polyká kilometry, počasí za okny stále ještě brzký příchod opravdického jara neslibuje. Občas nutná zastávka a opět na východ. Řešíme zásobování, zpočátku veliký převis potravin v igelitkách z hostitelských rodin a zdání, že nelze spotřebovat. Leč děti jsou výkonné a krátce po poledni již tolik optimismem nehýří. Ještě máme dávku teplého jídla, ale posléze rozhodnuto, že oběd, jenž by se v chladném počasí mohl protáhnout (nutno uvařit vrtulky), vyměníme za dřívější příjezd a přeslazené pusinky upokojíme polévkou. I putuje autobusem kouzelná taška, z níž jako v loterii možno vytáhnout pytlíkovou polévku rozličného druhu, a pak již jeden po druhém přistávají termohrnečky na ranveji výkonného kávovaru. Horké vody dostatek pro všechny ovečky, rozličných dobrůtek k přikusování rovněž. Oblíbenou minestru zblajznem v úterý po zkoušce, aspoň ochutnají i mláďátka, která ještě na zájezdy nejezdí a nevědí tedy, o co přicházejí. Lucie vytahuje třetí pohádku a má jich prý ještě dvanáct. Zřekl jsem se funkce čtece, máme tedy nefalšované autorské čtení a já mám čas uvažovat o tom, že i třetí krásná pohádka je svým námětem zcela originální, a nepřipomíná nic, co bych kdy četl nebo slyšel. Den se pozvolna ztrácí v šeru a rodiny v Šumperku začínají být zvědavé, jak moc se odchýlíme od slibované dvaadvacáté. Odchýlíme se o deset minut, takže úderem desáté již mají děťátka uvítací objetí za sebou a stavějí se na komínovém dvoře do půlkruhu, aby učinily definitivní tečku za dalším krásným zájezdem. Aká si mi krásna, nese se pozdním večerem... dopsáno v neděli 7. dubna večer
Tomáš Motýl
