Francie a jaderná energetika

Francie a jaderná energetika

Krátce poté, co arabské revolty otřásly světem mezinárodní politiky, přihnal se z Japonska vichr, jenž tentokrát zacloumal světovou energetikou. Nová vlna odporu proti jaderným zdrojům může vyvolat její hlubokou proměnu. Bouřlivé a často i násilné demonstrace proti stavbě jaderných elektráren se nevyhnuly dokonce ani Číně nebo Indii. Německo oznámilo ukončení využívání jaderných energetických zdrojů do roku 2022, následováno Švýcarskem, jež reagovalo ve stejném duchu. Spojené státy zmrazily svůj program. Italové v referendu odmítli rozvoj jaderné energetiky na svém území. Obyvatelé Turecka protestují proti záměrům vlády rozvíjet jadernou energetiku. Ve Francii, jež má na svém území 58 reaktorů na 62 milionů obyvatel, se diskutují technologické otázky, ale zásadní slovo občanů k této otázce bylo odloženo až na rok 2012, kdy se uskuteční prezidentské volby. Ministr energetiky Eric Besson prohlásil:„Opravdové referendum o jaderné energetice ve Francii budou prezidentské volby. Nicolas Sarkozy bude chtít potvrdit prioritu rozvoje jaderné energetiky, jež v současnosti zajišťuje 74,1 % výroby elektřiny v zemi. Francouzská extravagance? Francouzská jaderná energetika byla od počátku organizovaná státem v rámci spolupráce mezi státními energetickými společnostmi Electricité de France (EDF) a Gaz de France (GDF). Uplynulo padesát let a tento model byl narušen konkurenčním bojem obřích společností s mezinárodním rozměrem, jakou je Areva, světová jednička ve výrobě jaderných reaktorů a dodavatel jaderného paliva, EDF, největší producent elektřiny z jaderných zdrojů a součastně distributor této energie, a Alstom, největší světový výrobce turbín pro jaderné elektrárny. Stranou nezůstává ani společnost vytvořená spojením Gaz de France (GDF), jež byla privatizována v roce 2007, a společností Suez, provozovatelem jaderných elektráren v Belgii. Její vedoucí představitelé prezentují toto spojení jako „významný krok v přípravě na otevření trhu energií v Evropě“. Společnosti EDF a GDF, dlouhodobě fungující jako státní duopol, jsou tedy nyní konkurenty. Paradoxem je přitom fakt, že stát má extrémní politický zájem na podpoře těchto skupin, jež však nesní o ničem jiném, než jak se vymanit z politického dohledu státu. Nebylo tomu ale vždycky tak. Ve Francii nebyla sázka na jadernou energii smlouvou Fausta s ďáblem, ale smlouvou Charlese de Gaulle s atomem. Dva měsíce po jaderných explozích v Hirošimě a Nagasaki, 18. října 1945, dává generál příkaz k vytvoření Komisariátu pro atomovou energii (CEA). Nově vzniklá instituce dostala za úkol „provádět vědecké a technické výzkumy s cílem využití jaderné energie v oblasti vědy, průmyslu a národní obrany“. V té době byla pochopitelně prioritní pozornost věnována vojenským aplikacím. Pro Francii totiž představovalo vlastnictví jaderné zbraně konsolidaci jejího postavení jako stálého člena Rady bezpečnosti OSN. Souběžně s tím se ale CEA věnoval i civilnímu využití existujících nukleárních technologií. V roce 1952 Francie začala využívat jaderné elektrárny. V první vlně to byly především urano-grafitové technologie. V prosinci 1953 vyhlašuje americký prezident D. D. Eisenhower program Atom for Peace a otvírá tak jaderné energii dveře k obchodnímu využití. V roce 1958 francouzsko-americká společnost Framatome (Schneider, Merlin Gerin a Westinghouse) přechází na technologie tlakovodních reaktorů (PWR). Tento program se raketovou rychlostí rozvinul po tzv. jomkipurské válce (páté izrelsko-arabské válce). Na podzim 1973 se ceny ropy zečtyřnásobily a vyvolaly tak první ropný šok. Energetická nezávislost a laciná kilowatthodina se staly národní prioritou. Prosadilo se přesvědčení, že Francie sice nemá ropu, ale má atom. Předseda tehdejší vlády Pierre Messmer zahájil s podporou prezidenta George Pompidoua velkou epochu jaderné energetiky ve Francii. I když tato volba nebyla diskutována parlamentem, v zásadě nenarážela na odpor. Opozice podporovala program jako jeden muž a dokonce ani výrazně prokomunistická odborová centrála CGT, mající v té době rozhodující pozici v EDF, neměla připomínky. Komunistická strana Francie podporou státních podniků

1/5


realizovala svoji politiku vysoké zaměstnanosti a sociální model takzvané spoluúčasti pracujících na rozvoji země. Socialistická strana sice měla některé drobné připomínky, ale nikdy nevystoupila proti jaderné energetice. Podle názoru bývalého francouzského prezidenta Valéryho Giscarda d‘Estaing „tato volba nebyla nikdy zpochybněna následujícími vládami ani v období 14 let, kdy byl u moci socialistický prezident F. Mitterrand – nebyla jiná možnost.“ O několik let později, jak vzpomíná Michele Rivasiová, europoslankyně za ekologickou stranu a zakladatelka Komise pro nezávislé výzkumy a informace o radioaktivitě (Criirad), se předseda vlády Lionel Jospin obával, že změny v politice v oblasti jaderné energetiky „vyvolají odborové bouře, jež ochromí celou zemi“. Je nepochybné, že za posledních 50 let se jaderná energetika může pochlubit řadou úspěchů: energetická nezávislost, minimální emise CO2 a dlouhodobě stabilní ceny elektřiny. Podle důvěrníka F. Rousselyho, bývalého ředitele EDF, političtí představitelé nevěnovali otázkám jaderné energetiky pozornost, protože nebyl důvod, a i proto, že v této otázce existoval mimořádný společenský konsenzus. „Na rozdíl od našich sousedů jsme nemuseli řešit problémy s dodávkami elektřiny. Za posledních 20 let jak stát, tak i občané profitovali z jakési jaderné renty, jež zajišťovala v průměru o 30 % nižší ceny elektřiny než v sousedních zemích.“ Podle znalce, jenž nechtěl být jmenován, existují tři poslední sloupy francouzského průmyslu: výroba automobilů, jaderný a obranný průmysl. V jaderném průmyslu má navíc stát ještě velmi silnou pozici jako majoritní akcionář. Trvanlivost jaderné volby se dá vysvětlit i určitou politickou setrvačností a závislostí na „vyjetých kolejích“: Zásadní technologická orientace státu je málokdy předmětem změny vzhledem k nebezpečí ztráty možnosti amortizace a návratnosti pochybností počátečních investic. Profesoři politologie Daniel Kubler a Jacques de Maillard to vysvětlují: „Technologie s velkou počáteční výhodou může být ekonomickými aktéry trvale preferována, i když z dlouhodobého hlediska se může její výhodnost jevit méně efektivní než u technologií konkurenčních“. Celkové náklady na jadernou energetiku jsou ještě neznámé. Navíc se ve vzduchu vznáší možnost velké havárie, jejíž následky zaplatí daňoví poplatníci. Velkou neznámou však rovněž zůstávají náklady na uložení vyhořelého paliva a na demontáž jaderných zařízení. V roce 2003 odhadl ve Francii Účetní dvůr (Cour des comptes) minimální náklady na případnou demontáž 58 reaktorů na 39 miliard eur. Britský odhad nákladů na stejnou proceduru v případě jejich 35 reaktorů dosáhl 103 miliard eur. Francouzi jsou zneklidněni skutečností, že společnost EDF, jež získala 16 miliard eur na demontážní práce, promrhala 2,2 miliardy, protože je používala k riskantním burzovním operacím. EDF na to reagovala prohlášením, že vzhledem k těmto ztrátám zaviněným pádem finančních trhů a vzhledem k volatilitě trhu přestane do podobných aktivit investovat, dokud se situace nezlepší. Navíc EDF použila část těchto prostředků k nákupům svých zahraničních konkurentů. Teoreticky by zisky s těchto investic sice měly stačit na pokrytí nákladů na případnou demontáž zařízení, ale vzhledem k momentální situaci francouzský předseda vlády raději 17. května 2011 pověřil Účetní dvůr (Cour des comptes) provést audit „nákladů týkajících se demontáže jaderných energetických zařízení a nákladů na jejich pojištění“. Navíc EDF je velmi zadlužená společnost a její strategická rozhodnutí, často katastrofická, zatěžují francouzského daňového poplatníka. EDF odhaduje náklady francouzské jaderné energetiky, od výstavby elektrárny až po její demontáž, na 46 eur za MWh. To je o 48 % více než momentálně platí, podle výpočtů Energetického regulačního úřadu (CRE), běžný spotřebitel (30,9 eur/MWh). Náklady na elektřinu z reaktorů nové generace se přehoupnou přes hranici 80 eur/MWh. Podle výpočtů AIE jaderná energetika může být rentabilní při ročním výnosu, jenž se pohybuje kolem 5 %. Otevřením Areva a EDF soukromému kapitálu je však málo pravděpodobné, že by se investoři spokojili s podobnou výnosností. Stárnutí technologického

2/5


parku rovněž vyvolává potřebu investic. EDF předpokládá investice na prodloužení životnosti elektráren o deset let ve výši 20 miliard eur. Po havárii ve Fukušimě podle všeho náklady ještě vyrostou. Podle odhadu Deutsche Bank zvýšení bezpečnosti francouzského reaktorového parku přijde do roku 2015 na 9 miliard eur. Jaderná energetika tedy potřebuje nejen mediální podporu od vládních špiček, ale především finance. Umožnění vstupu soukromému kapitálu do energetických společností však povede k mechanickému snižování nákladů s cílem zvýšit dividendu akcionářů, a tím přivede celé odvětví do slepé uličky. Thierry Le Pesant, bývalý člen Mezinárodního střediska pro výzkum životního prostředí a rozvoj, zdůrazňuje, že jedním z prvních poučení z fukušimské katastrofy je fakt, že deregulace energetického sektoru má negativní vliv na bezpečnost jaderné energetiky. Honba za snižováním nákladů vede k chronické podinvestovanosti, nedostatečné materiální vybavenosti, ztrátám dovedností personálu a neustálému stresu. Ve snaze vyhovět evropským nařízením o deregulaci energetiky je Národním shromážděním posuzován zákon NOME (Nová organizace energetického trhu). Ulehčuje cestu privátnímu kapitálu ke kontrole distribuce elektřiny. Očekávaným důsledkem bude mimořádný růst cen elektřiny, jenž bude určován státem, a ten je v podstatě vyrovná s cenami na volném trhu, čímž umožní společnostem GDF-Suez, Poweo nebo Direct Energie získat podíl v dodávkách elektřiny podnikům i běžným spotřebitelům. „Zákon NOME umožňuje deregulaci cen elektřiny tím, že zavazuje EDF, aby uvolnila 25 % své produkce elektřiny z jádra pro své konkurenty. Vláda nemá sílu tomu vzdorovat,“ vysvětluje Daniel Paul. „Kdysi mi evropský komisař vysvětlil podstatu věci následovně: Buď přijmete zákon NOME, anebo vás donutíme privatizovat část vašeho reaktorového parku.“ Je skutečností, že bez ohledu na otevření vnitřního trhu v roce 2006 je ve Francii konkurence na trhu energií spíše symbolická. Většina spotřebitelů (95 %) dává přednost regulovaným tarifům. Evropská komise má proto pochybnosti o tom, zda má dost informací pro to, aby mohla schválit velkoobchodní tarif stanovený státem pro přeprodej elektřiny společností EDF konkurentům. Energetický regulační úřad (CRE) požaduje cenový interval od 36 po 39 eur za MWh, jež je zřetelně nižší než cena stanovená státem (40 eur k 1. červenci 2011 a 42 eur od 1. ledna 2012). Za těchto okolností je vyloučené, aby Evropská komise upustila od zahájení procedur proti Francii v souvislosti s narušením evropské legislativy o nepřípustné pomoci státu. Navíc sektor jaderné energetiky je kapitálově nenasytný a otevření EDF soukromým investorům vylučuje garanci státu na dluhy EDF. Taková garance je považována evropskými institucemi za nezákonnou. Rovněž Areva má velkou potřebu hotovosti vzhledem k tomu, že její aktivity jsou vysoce kapitálově náročné. Skupina se angažuje ve všech oblastech jaderné energetiky a používá strategii „Nespresso“ (prodávám lacino strojek na vaření kávy a vydělávám na kapslích), jak říkávala bývalá charismatická zakladatelka a dlouholetá ředitelka společnosti Anne Lauvergeonová. Největší část příjmů společnosti pochází z těžby a zpracování uranové rudy. Tyto aktivity jsou ale investičně velmi náročné (5 až 7 miliard eur ročně). Recyklace a zpracování vyhořelého paliva je sice rentabilní, ale nemá růstový potenciál. Zůstává tedy výstavba a údržba jaderných reaktorů. Ani zde není obrázek příliš optimistický. Příklad výstavby EPR (Evropský tlakový reaktor) v Olkiluoto ve Finsku je symptomatický. Stavba se zatím dvojnásobně prodražila (6 miliard eur) a místo roku 2009 bude uvedena do provozu až v roce 2013. Podobné komplikace zavinily, že Standard & Poor‘s snížil hodnocení společnosti Areva na BBB+. V této situaci stát znovu oprášil svůj záměr rekapitalizovat společnost. Stalo se tak 10. prosince 2010, ale bohužel ne na zamýšlené úrovni (necelá miliarda eur proti předpokládaným 2 až 2,5 miliardám). Investoval jenom Kuvajtský suverénní fond 4,82 % (600 milionů eur). Nakonec musel navýšit kapitál stát a dokonce ustoupit kuvajtským investorům v

3/5


otázce konverze investičních certifikátů (jakýchsi akcií bez práva volit, zavedených za vlády prezidenta Mitterranda v roce 1988) na burzovní akcie. Kuvajtský fond (KIA) tak může převést svůj podíl bez zvláštních těžkostí. Vincent Peillon, socialistický europoslanec, proto bije na poplach: „Může to koupit kdokoliv! Privátní společnosti se stávají podílníky ve francouzské společnosti, jež konstruuje a udržuje jaderné elektrárny.“ Ve sférách, kde se objem kontraktů vyčísluje v miliardách eur, zuří nelítostný boj všech proti všem. V roce 2003 společnost Alstom pod vedením Patricka Krona, přítele Nicolase Sarkozyho, čelila vážným finančním těžkostem (13) a pokusila se je řešit fúzí se společností Areva. O tři roky později to znovu zkouší Martin Bouygues, dodavatel betonu na výstavbu jaderných elektráren, hlavní akcionář společnosti Alstom a jeden z nejlepších přátel prezidenta Sarkozyho. „Když se stal N. Sarkozy prezidentem,“ říká jeden z jeho přátel, „měl již v plánu uskutečnit sblížení Areva se společností Bouygues, akcionářem Alstomu. To ušpinilo celý záměr.“ (14) Mnohým se zdálo, že je to pokus o násilné převzetí francouzského jaderného průmyslu ze strany klanu od Fouquet‘s. Na oslavu vítězství v prezidentských volbách byl pozván k N. Sarkozymu i Henri Proglio. Od okamžiku, kdy stanul v roce 2009 v čele EDF, měl tento bývalý ředitel společnosti Veolia na mušce ředitelku Areva. Svůj cíl zasáhl 17. června 2011. „Za tímto soubojem se skrývá proměna řízení jaderného průmyslu ve Francii,“ vysvětluje Yves Cochet, pařížský poslanec za stranu Europe Ecologie-Zelení. „Moc přebírají obchodníci a manažeři jako H. Proglio na úkor inženýrů a odborníků, jako byla Anne Lauvergeonová.“ Tato rivalita měla bezprostřední vliv na výkony sektoru na zahraničních trzích. Vrcholem byla ztráta trhu v Abú Dhabí. Zakázku na výstavbu čtyř reaktorů EPR získala korejská skupina Kepco. Drama, jež umožnilo Elysejskému paláci tvrdit, že zakladatelka Areva a bývalá spolupracovnice prezidenta Mitterranda, jež si odmítnutím nabídky vstoupit do vlády v roce 2007 fatálně poškodila vztahy s Nicolasem Sarkozym, na svou práci již nestačí. Prezident Sarkozy se rozhodl „udělat pořádek“ a jmenoval v roce 2008 Radu pro jadernou politiku (CPN), jež rozhodla 27. července 2010 o vytvoření partnerství mezi EDF a Areva. Navíc na základě Rousselyho zprávy prezident rozhodl, že hlavním hráčem v jaderném průmyslu bude společnost EDF. Rozhodnutí, jež se nikterak nelíbí Jean-Marie Chevalierovi, řediteli Centra pro geopolitiku surovin a energie. „Nevadí, že EDF bude hlavním hráčem v některých oblastech, ale ne všude. Představte si, že E. ON bude chtít postavit EPR( Evropský tlakový reaktor) ve Velké Británii a bude muset projít přes EDF. To je, jako kdyby British Airways muselo jednat s Air France, aby mohlo nakoupit Airbusy.“ Vedení Areva zaplatilo za nepřizpůsobivost. Prodej velkých technologických celků je podmínkou udržení technologické převahy Francie a možností, jak snížit deficit obchodní bilance. Při příležitosti návštěvy staveniště jaderné elektrárny ve Flamanville v únoru 2009 prezident Sarkozy prohlásil: „V oblasti energetiky je celý svět k dobývání a Francie, i když nemá plyn ani ropu, musí vyvážet.“ Prezident se snaží prosazovat francouzskou jadernou technologii při každé příležitosti. Civilní jaderná technologie je v jeho očích geostrategickým instrumentem v oblasti severní Afriky a na středním Východě. Ve svém vystoupení na Ekonomickém fóru v Tunisu v dubnu 2008 lakonicky konstatoval, že „když zbavíme rozvojový svět jaderných technologií, vybudujeme základy pro střet civilizací“. Areva: Společnost Areva vznikla 3. září 2001 fúzí společností CEA Industrie, Framatome a Cogema. Areva je světovým leaderem v oblasti jaderné energetiky. Nabízí klientům integrovaný produkt: těžbu uranové rudy, konstrukci reaktoru, recyklaci vyhořelého paliva. Stranou jejího zájmu není ani rozvoj obnovitelných zdrojů energie (solární a větrné elektrárny). Základní informace Obrat v roce 2010: 9,1 miliardy eur, vzrůst o 6,7 % ve srovnání s rokem 2009 Počet zaměstnanců: 47 851 Akcionářská struktura: Komisariát pro atomovou energii a alternativní zdroje: 73,03 %, francouzský stát: 10,17 %, Caisse des dépôts et

4/5


consignations: 3,32 %, KIA: 4,82 %, individuální akcionáři: 4,01 %, EDF: 2,24 %, Total (společnost): 0,95 %, Crédit agricole CIB (dříve Calyon): 0,89 %, Framepargne: 0,26 %, část ve vlastnictví skupiny: 0,31 %. Electricité de France (EDF): Společnost byla založena v roce 1946 podle zákona o znárodnění elektrické energie a plynárenství. EDF se změnila v roce 2004 na akciovou společnost s účastí veřejného kapitálu. Na burzu byla uvedena v roce 2005. EDF je světovou jedničkou v oblasti výroby jaderné energie. V současnosti diverzifikuje nejen zdroje elektrické energie, ale i svoji přítomnost v různých regionech světa. Základní údaje Obrat v roce 2010: 65,2 miliardy eur (44 % realizováno mimo území Francie), nárůst o 10 % v porovnání s rokem 2009. Počet zaměstnanců: 158 842 Akcionářská struktura: Francouzský stát: 84,48 %, francouzští institucionální investoři: 3,01 %, evropští institucionální investoři (bez Francie): 4,03 %, ostatní institucionální investoři: 3,61 %, individuální investoři: 2,45 %, zaměstnanci: 2,39 %, část ve vlastnictví skupiny: 0,03 %. GDF-Suez: Společnost Gaz de France (GDF) byla založena podle stejných zásad jako EDF v roce 1946 a byla v roce 2007 privatizována. V roce 2008 skupina fúzovala se společností Suez Lyonnaise des eaux, provozující jaderné elektrárny v Belgii. Základní údaje: Obrat v roce 2010: 84,5 miliard eur, nárůst 5,7 % proti roku 2009 Počet zaměstnanců: 218 350 zhruba v sedmdesáti zemích světa (62 900 v plynárenství a výrobě elektřiny a 155 450 ve službách). Akcionářská struktura: Institucionální akcionáři: 40%, francouzský stát: 36 %, individuální akcionáři: 11 %, skupina Bruxelles Lambert: 5 %, zaměstnanci: 3 %, Sofina 1 %, CNP Assurances: 1 %, část ve vlastnictví skupiny: 1 %, Caisse des dépôts et des consignations: 1 %. Alstom :V roce 1928 došlo k fúzi společnosti Société alsacienne de constructions mécaniques (SACM) a společnosti Compagnie francaise Thomson-Houston, filiálky General Electric, a byla vytvořena společnost ALS-THOM, později Alsthom. V roce 1969 se společnost Compagnie générale d´éléctricité stala majoritním akcionářem skupiny, jež v roce 1989 opět fúzovala se společností GEC Power System a přijala jméno GECAlsthom. V roce 1998 společnost pod jménem Alstom vstupuje na burzu. Základní údaje: Obrat: 20,9 miliard eur v roce 2010. Nárůst 6 % ve srovnání s rokem 2009. Počet zaměstnanců: 93 500 Akcionářská struktura: Institucionální akcionáři: 60 %, Bouygues: 31 %, individuální akcionáři: 7,5 %, zaměstnanci: 1,5 %

LN - 27.10.2011 - Tristan Coloma

5/5

Francie a jaderná energetika

Recommend Documents