MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Evropská studia
Švýcarská konfederace, Evropská unie: federalistické prvky politických systémů bakalářská práce
Iva Šašinková
Vedoucí práce:
doc. PhDr. Vít Hloušek, PhD.
UČO:
220226
Obor:
MV - EVS
Imatrikulační ročník: 2006
Brno, květen 2009
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Švýcarská konfederace, Evropská unie: federalistické prvky politických systémů vypracovala samostatně a v seznamu literatury uvedla všechny pouţité literární a internetové zdroje. V Brně, 4.5.2009
_____________________________ Iva Šašinková
2
Poděkování Touto formou bych ráda poděkovala doc. PhDr. Vítu Hlouškovi, PhD. za jeho vstřícnost, podporu, cenné rady a připomínky, které mi během psaní následujícího textu poskytl.
3
Obsah
Prohlášení .............................................................................................................................................................. 2 Poděkování............................................................................................................................................................. 3 Obsah ..................................................................................................................................................................... 4 Úvod ....................................................................................................................................................................... 5 1
Federalismus ................................................................................................................................................ 9 1.1
2
3
Principy federalismu ............................................................................................................................ 9
Švýcarská konfederace .............................................................................................................................. 12 2.1
Konstituční základy Švýcarské konfederace ....................................................................................... 12
2.2
Horizontální a vertikální dělení moci ................................................................................................ 13
2.3
Institucionální ukotvení federalismu .................................................................................................. 14
2.4
Pozice kantonů ve Švýcarské konfederaci .......................................................................................... 16
2.5
Společný trh a jednotný právní řád v případě Švýcarska ................................................................... 17
Evropská unie ............................................................................................................................................ 18 3.1
Dvě úrovně vlády spravují stejnou zemi a její obyvatele ................................................................... 18
3.2
Dělení moci mezi subjekty Unie ......................................................................................................... 20
3.3
Pozice členských států v Evropské unii .............................................................................................. 21
3.4
Společný trh a jednotný právní řád v případě Evropské unie ............................................................ 24
4
Komparace dle zvolených kritérií ............................................................................................................ 26
5
Závěr ........................................................................................................................................................... 29
Přílohy .................................................................................................................................................................. 30 Prameny a literatura ........................................................................................................................................... 32
4
Úvod Předmětem bakalářské práce bude provést srovnání federativních rysů dvou specifických uskupení, Švýcarské konfederace a Evropské unie a zjistit, zda je moţné najít shodné prvky ve struktuře dvou primárně různorodých systémů. Problematika evropského federalismu nepředstavuje pro politickou vědu nové téma. Zejména model federálního uspořádání Evropy je velmi diskutovaným tématem. Idea Evropy jako jednotného politického systému a kulturní entity s koherentním historickým a geografickým vývojem (O'Neill 1996: 7) je jiţ od patnáctého století často opakovaným námětem. První návrhy1 sjednocené Evropy souvisely s křesťanským univerzalismem, jejich cílem bylo „především zajištění efektivní obrany evropských křesťanských zemí“. (Adamová 1997: 67)
Ideou evropské federace se v osmnáctém století zabýval také německý filozof
Imanuel Kant. Mírové koexistence v Evropě bylo podle něj moţné dosáhnout jediným způsobem, a to přijetím evropské ústavy a ustavením federace. (Kant 1920, O'Neill 1996: 7) Nejvýznamnějším předchůdcem evropského integračního procesu bylo Panevropské hnutí, v jehoţ čele stál hrabě Richard Coudenhove-Kalergi. Panevropa se měla stát protiváhou Spojených států amerických, Ruska, Commonwealthu a Číny a měla vyřešit problém francouzsko – německého soupeření. (Coudenhove-Kalergi 1993: 14-79; Fiala, Pitrová 2003: 34) Francouzský ministerský předseda Aristide Briand i německý ministr zahraničí Gustav Stresemann navázali na projekt Panevropské unie a předpokládali, ţe zaloţení evropské federace bude předpokladem pro trvalý mír a rozvoj na evropském kontinentě. (Fiala, Pitrová 2003: 35) Během druhé světové války byl v rámci italského federalistického odbojového hnutí sepsán tzv. Manifest z Ventotene. Altiero Spinelli a Ernesto Rossi v něm vyzývali k vytvoření politické unie jako nástroje pro vyřešení komplikované situace na počátku čtyřicátých let dvacátého století. (O'Neill 1996: 178) Evropský federalismus je pro výzkum vhodným tématem, nejen z důvodu jeho historického významu, ale především z důvodu jeho periodického působení na politický vývoj v Evropě, který vyústil vybudováním mimořádného systému s četnými federativními prvky a federalistickými znaky, vybudováním Evropského společenství, respektive Evropské unie. Evropská unie můţe být popsána jako systém víceúrovňového vládnutí, ve kterém je právo suverenity rozděleno mezi nadnárodní, národní a subnárodní aktéry. Federalismus
1
Pierre Dubois, Jiří z Poděbrad nebo Maximilien de Béthune, vévoda ze Sully, poukazovali na výhodnost sjednocení evropských křesťanských států proti společnému nepříteli. (Adamová 1997: 67)
5
není primárně státocentrickou teorií, a proto poskytuje lepší způsob porozumění politickým vztahům, které nejsou čistě vnitrostátní nebo čistě mezinárodní, neţ většina teorií evropské integrace. (Börzel; Hosli 2003: 186) Zakladatelé Evropského společenství uhlí a oceli nepředpokládali, ţe by mělo postupem času dojít k transformaci Společenství2 v čistě federativní strukturu, nicméně jiţ instituce Evropského společenství uhlí a oceli obsahovaly federalistické prvky. Například Vysoký úřad ESUO nebyl mezivládním exekutivním orgánem, ale měl autonomní moc a za asistence Poradního výboru spravoval svěřenou oblast bez dalšího vlivu členských států. (Swenden 2006: 13) Kontrolu nejvyššího orgánu Společenství vykonávalo Shromáţdění. (Fiala; Pitrová 2003: 51) Transformací Vysokého úřadu v Evropskou komisi přijetím Římských smluv v roce 1957 bylo započato navyšování pravomocí Komise. S následujícími revizemi zakládajících smluv získala Evropská společenství suverenitu v širokém spektru politických sfér od jurisdikce v rámci Evropské hospodářské a měnové unie aţ po regulatorní kompetence v průmyslu, dopravě, energetickém a environmentálním sektoru a v oblasti ochrany spotřebitele. (Börzel; Hosli 2003: 186) Stále více tradičně vnitrostátních politik je nyní determinováno, ovlivňováno a podmiňováno evropskou úrovní. (Fabbrini 2005: 6) D. Elazar i R. Watts klasifikují současnou Evropskou unii jako konfederaci se zvyšujícím se počtem federativních prvků. (Elazar 2006: 226; Watts 2005: 234) Výsledkem intenzivního integračního procesu byla nutná kvalitativní změna povahy institucí Unie. Z konfederativní struktury Evropského společenství se vyvinul „superstát“ s mnoha vlastnostmi typickými pro federaci3. (Karmis; Norman 2005: 239) Na evropskou integraci bude v průběhu práce nahlíţeno prostřednictvím federalistického paradigmatu, které je nejstarším teoretickým pojetím evropského integračního procesu. (Fiala, Pitrová 2003: 13) Federalismus je pro evropskou integraci důleţitý z důvodu jeho vlivu na konsolidaci Evropy jiţ od počátku sjednocovacího procesu po konci druhé světové války. Je tedy opodstatněné zabývat se federalistickým fenoménem i v současnosti, kdy je evropský integrační proces na kvalitativně mnohem vyšší úrovni. V počátcích evropské integrace byl dominantním přístupem právě federalismus. V šedesátých letech byl kladen důraz na mezivládní přístup, jehoţ výsledkem bylo utlumení integrace. Projevem cyklického vlivu federalismu na ekonomický a politický sjednocovací proces (Fiala,
2
Původně koncipovaného jako kompromis mezi nadnárodním a mezivládním paradigmatem. (Fiala; Pitrová 2003: 51) 3 Federativním prvkem ve struktuře Evropské unie je například hlasování kvalifikovanou většinou v Radě Evropské unie a procedura spolurozhodování v případě Evropského parlamentu. (Karmis; Norman 2005: 239)
6
Pitrová 2003: 14) bylo přijetí první zásadní revize zakládajících smluv, Jednotného evropského aktu v polovině osmdesátých let. Jednotný evropský akt vedl k posílení kompetencí unijních institucí, a tedy i k oţivení nadnárodního principu spolupráce v rámci evropské integrace. I přes výhrady některých členů Evropských společenství, pokračovalo v devadesátých letech rozšiřování a prohlubování integrace, které vyústilo přijetím Smlouvy o Evropské unii. Návrh Smlouvy o ústavě pro Evropu je důkazem toho, ţe federalistický model Evropy je některými subjekty předkládán do současnosti. Předmětem této práce bude vymezit federalistické rysy Švýcarské konfederace, tedy subjektu, který je téměř ideálním příkladem federativního uspořádání, a současně provést analýzu Evropské unie jako útvaru, jehoţ federalistická povaha je naopak obtíţněji uchopitelná. Cílem práce bude prostřednictvím komparativní analýzy dokázat, ţe ačkoliv není moţné ztotoţnit strukturu Evropské unie s tradičním politickým systémem národního státu, lze provést vzájemné srovnání federalistických prvků dvou principielně odlišných uskupení s vyuţitím zvolených koncepcí federalismu a federativního uspořádání státu. Z důvodu proměnlivého rozsahu Evropské unie v horizontálním i vertikálním směru (Fiala, Pitrová 2003: 9), stejně jako měnící se povahy Švýcarské konfederace, je důleţité vymezit časové hranice pro komparaci. V případě Evropské unie bude práce primárně vycházet ze Smlouvy z Nice pozměňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o zaloţení Evropských společenství a některé související akty, v případě Švýcarska z aktuální Federální ústavy Švýcarské konfederace z roku 1999. Pro komparaci federalistických rysů dvou politických systémů byla zvolena právě Švýcarská konfederace a Evropská unie z následujících důvodů. Jedná se o dvě jedinečná uskupení, která nemají v mezinárodní politice obdoby. Švýcarsko bývá označováno jako demokracie sui generis a Evropská unie jako útvar sui generis. V obou případech nebyl proces formování jednotného útvaru jednorázový. Vytvoření konfederace (federace) v případě Švýcarska a hospodářské a měnové unie v případě Evropské unie předcházel dlouhý proces postupného odevzdávání státní suverenity, který byl formálně ukončen v případě Švýcarska v roce 1874 vytvořením spolkového státu Švýcarská konfederace (Klokočka 2006: 152) a v případě Unie v roce 1993 vznikem Evropské unie. Jednalo se tedy o méně obvyklý postup utváření federativního útvaru směrem zdola nahoru. Ani u jednoho systému dosud nebyl jednoznačně vymezen konečný stav, kterého by mělo být dosaţeno. V případě Evropské unie nebyl explicitně stanoven cíl evropské integrace a samotný integrační proces je stále
7
v pohybu. V případě Švýcarska také dochází k přesunu kompetencí, a proto existuje debata, o jaký typ státního útvaru se přesně jedná. Dalším důvodem pro komparaci je skutečnost, ţe se jedná o svébytné systémy s analogickým teritoriálním uspořádáním a víceúrovňovým dělením moci. Je tedy moţné nalézt podobnost mezi kantonální a federální úrovní ve Švýcarsku a úrovní členských států a evropskou úrovní v rámci Evropské unie. Švýcarská federace poskytuje dobrý základ pro srovnání v oblasti pojetí suverenity samosprávných územních celků. Vysoká míra suverenity švýcarských kantonů je pro subjednotky státního útvaru ojedinělá a není u ţádné jiné federace tak výrazná. Švýcarsko se stejně jako Evropská unie blíţí modelu kooperativního, nikoliv duálního federalismu, protoţe v obou uskupeních existuje vyrovnaný poměr sdílených a vlastních pravomocí. (Svenden 2006: 106) Švýcarská konfederace představuje pro Evropskou unii jediný ekvivalent politického systému s vícenásobným dělením moci. Švýcarsko má obdobnou institucionální strukturu jako Evropská unie s exekutivou organizovanou jako kolektivní orgán, jehoţ předsednictví funguje na rotačním principu mezi všemi jeho členy. Přímá komparace je však limitovaná primárně z důvodu diametrálně odlišných velikostí obou útvarů4 (Fabbrini 2005: 11), z důvodu různého historického vývoje, právního základu, socioekonomického
prostředí,
rozdílné
pozice
v
systému
mezinárodních
vztahů
a v neposlední řadě také z důvodu proměňujících se funkcí a vlastností útvaru Evropského společenství, respektive Evropské unie v jednotlivých historických etapách. (Fiala, Pitrová 2003: 26) V první kapitole práce budou vymezeny klíčové principy federalistického paradigmatu a soubor obecných kritérií federativního uskupení pro následnou komparaci. Dále bude popsán základní politický rámec porovnávaných systémů doplněný zásadními historickými událostmi důleţitými pro formování současné podoby obou politických systémů. V poslední části práce bude provedena vlastní komparace zvolených případových studií.
4
Počet obyvatel EU v roce 2006 byl 493 milionů obyvatel (Eurostat 2006), počet obyvatel Švýcarska v roce 2007 byl 7,59 milionů. (Kantone und Gemeinden)
8
1 Federalismus 1.1 Principy federalismu „Existují dvě slova v politice, která nelze přeložit. Federalismus a liberalismus.“ François Bayrou5 „V průběhu staletí se obsah termínu federalismus6 proměňoval, avšak vždy odkazoval ke spojení – různě definovaných – jednotek do jednoho celku.“ (Vykoupilová 2007: 18) Federalismus je především ideologický či normativní koncept, který vyjadřuje kombinaci vlastních a sdílených pravomocí. Federalismus odráţí jednotu v rozmanitosti, a proto je často volen jako ideální princip vládnutí u mnoha politických systémů včetně některých oblastí Evropské unie. (Swenden 2006: 6) Z institucionálního hlediska je předpokladem pro ukotvení federalismu víceúrovňové, necentralizované vládnutí a teritoriální distribuce moci. (Vykoupilová 2007: 19) W. Swenden definuje federaci jako politický systém, který zajišťuje specifickou distribuci moci mezi dva články federace prostřednictvím federálního principu. Federálním principem je takový způsob dělení moci, kdy jsou vlády na federální a regionální úrovni v určitých oblastech koordinovány a v některých oblastech zůstávají nezávislé. (Swenden 2006: 9) D. Karmis a W. Norman poukazují na to, ţe po ratifikaci spolkové, respektive federální ústavy zůstávají všichni členové federace suverénními jednotkami nezávislými na ostatních státech a jejich členství ve spolku (federaci) je výlučně dobrovolného charakteru. Autoři zmiňují hlavní důvody, proč vstoupit do federativního či konfederativního uskupení. Stát můţe nadále zůstat malou kulturně i náboţensky homogenní, suverénní a jedinečnou jednotkou7, zároveň se na něj vztahují výhody plynoucí z členství ve větším a silnějším uskupení, alianci nebo superstátě. Z historického hlediska to byly primárně důvody
5
11. 5. 2006 pro rozhovor s Britskými listy. François Bayrou je francouzský politik, který kandidoval v prezidentských volbách v roce 2007. 6 „Termíny konfederace, federace i většina klíčových prvků současného federalismu je odvozena z latinského slova foedus, který znamená alianci mezi jednotlivci nebo národy s cílem prosazování jak specifických, tak i společných zájmů.“ (Karmis; Norman 2005: 3) 7 Příkladem úspěšné aplikace uvedeného modelu je právě Švýcarsko. (Karmis; Norman 2005: 8)
9
bezpečnostní, ekonomické výhody převládají od poloviny dvacátého století8. (Karmis; Norman 2005: 8) Federalismus je tedy obecný princip aplikovaný v dobrovolném sdruţení států, lidí, institucí spolupracujích za určitým účelem. (Davies 1940: 18) I. Duchacek chápe federalismus jako prostředek k dosaţení cíle, kterým můţe být ochrana proti vnějšímu tlaku, větší vnitřní bezpečnost a rozvoj, expanze a ekonomické výhody plynoucí z rozšířeného trhu. Dle I. Duchaceka je federalismus také prostředkem pro zachování státní jednoty. (Duchacek 1970: 201) Skutečnost, ţe „existuje tolik federalismů, kolik je federálních států9“, znesnadňuje nalezení vhodné, obecně platné definice moderního federalismu. Federální stát jako institucionální vyjádření federálního principu je z teritoriálního, obranného a monetárního hlediska integrovaným celkem a občané federálního celku jsou nositeli substátní a federální identity, které se navzájem nevylučují. (Karmis; Norman 2005: 3) Také M. Filippov, P. Ordeshook a O. Shvetsova poukazují na to, ţe i kdyţ se federalistické paradigma objevuje v politické vědě opakovaně od padesátých let, dosud nebyla přijata obecně akceptovatelná definice federalismu. Za federální stát je dle zmíněných autorů povaţován stát, jehoţ vládní struktura je charakterizována mnohačetnými úrovněmi (obecně národní, regionální a lokální), kdy na kaţdém stupni jsou hlavní tvůrci politiky, tedy guvernéři, prezidenti, ministerští předsedové, zákonodárné sbory, parlamenty a soudci, voleni přímo lidmi, pro které zdánlivě vykonávají své úřední povinnosti, nebo (v případě soudců) jmenováni přímo volenými státními autoritami na daném stupni. (Filippov, Ordeshook, Shvetsova 2004: 9) Autoři pracují s Rikerovou koncepcí federalismu, podle které musí federální stát odpovídat následujícím kritériím: 1. Dvě úrovně vlády spravují stejnou zemi a její obyvatele; 2. kaţdý stupeň má alespoň jednu oblast činnosti, v níţ je autonomní; 3. existuje nějaká záruka autonomie kaţdé vlády v její vlastní sféře. (Filippov, Ordeshook, Shvetsova 2004: 5) W. Riker vymezuje dva základní důvody, které jsou předpokladem vzniku federativního útvaru. Strana, která navrhuje vytvoření unie, se většinou snaţí rozšířit svůj vliv 8
Federalismus však není vţdy chápán ryze v pozitivním slova smyslu. Britové spojují federalismus především s procesem centralizace v rámci Evropské unie směřujícím ke zbavení jednotlivých národů jejich suverenity. Naopak ve Švýcarsku je federalismus ztělesněním ochrany subjednotek vůči centrální autoritě. (Church 2004: 154) 9 Auer, A. (2005): „The Constitutional Scheme of Federalism.“ Journal of European Public Policy. Ročník 12, číslo 3. Citováno podle Vykoupilová 2007: 20.
10
bez uţití síly. A právě federalismus je jediným moţným prostředkem pro expanzi bez uţití síly. Naopak strana, která se dobrovolně vzdává části své suverenity, tak činí z důvodu vnější hrozby či nátlaku a vstupem do unie usiluje o zajištění své stability10. (Mckay 1996: 28) D. Karmis a W. Norman poukazují na to, ţe kaţdé federativní uskupení musí vykazovat následující znaky: 1. Dělení moci mezi centrální vládu federace a vlády jednotlivých podjednotek, přičemţ některé kompetence sdílí obě úrovně; 2. reprezentace všech prvků federace v centrálních institucích; 3. ekonomická a právní integrace: jednotný trh, jednotný právní řád; 4. ustanovení umoţňující vystoupit z federace. (Karmis; Norman 2005: 14) Auer vymezuje čtyři základní pravidla federalismu: autonomie, dohled, participace a sdílená odpovědnost11. Tato kritéria vyjadřují citlivou rovnováhu mezi maximální rozmanitostí a minimální jednotou v rámci federativního uskupení. (Church 2004: 155) Po analýze různých znaků federativního útvaru bylo rozhodnuto, ţe pro komparaci federalistických rysů Švýcarské konfederace a Evropské unie bude vyuţita následující sada kritérií. 1. Dvě úrovně vlády spravují stejnou zemi a její obyvatele. 2. Moc je rozdělena mezi centrální vládu federace a vlády jednotlivých podjednotek, přičemţ některé kompetence sdílí obě úrovně a kaţdý stupeň má alespoň jednu oblast činnosti, v níţ je autonomní. 3. Všechny subjekty federace jsou reprezentovány v centrálních institucích. 4. V rámci federace existuje společný trh a jednotný právní řád.
10
W. Riker byl v období mezi šedesátými a sedmdesátými léty dvacátého století ovlivněn jednak dominantní ideologií v teorii mezinárodních vztahů, realismem, a jednak nepříznivou situací v Evropě vyvolanou událostmi studené války. Proto jsou podle něj důvody vedoucí ke vzniku federace ryze bezpečnostního charakteru. (Mckay 1996: 31) 11 Auer, A.; Delley, J., “Structures Politiques des Cantons.” In: Germann, R.; Weibel, E. (eds.) (1986): Handbuch Politisches System der Schweiz III. Bern: Haupt. S. 85 – 106. Citováno podle Church 2004: 155.
11
2 Švýcarská konfederace Švýcarsko je povaţováno za zvláštní případ politického systému. (Klokočka 2006: 152) Jeho hlavními znaky jsou přímá demokracie, federální struktura, proporční forma vlády a vysoká míra konsenzu v rozhodovacím procesu. A. Lijphart definuje systém švýcarské demokratické vlády termínem konsensuální12 model demokracie (Lijphart 1984: 45), který se vyvinul kombinací „charakteristických prvků politického systému Švýcarské konfederace s historicky danými specifiky země.“ (Jeřábek 2003: 237) Typické znaky modelu konsensuální demokracie dle A. Lijpharta jsou následující: 1. Exekutiva zahrnující široké spektrum politických stran, široká vládní koalice; 2. vysoká míra nezávislosti exekutivy a legislativy navzájem, absence moţnosti vyjádření nedůvěry vládě parlamentem; 3. více politických stran; 4. uplatnění poměrného volebního systému při parlamentních volbách; 5. silné zájmové svazy; 6. decentralizovaná vládní struktura, federální struktura; 7. dvoukomorový parlament; silné postavení horní komory, která je volena na základě odlišného volebního systému neţ dolní komora parlamentu; 8. existence psané ústavy, ústavní stabilita podmíněná ztíţeným legislativním procesem při prosazování ústavních změn. (Elazar 2006: 19; Lijphart 1984: 49)
2.1 Konstituční základy Švýcarské konfederace Švýcarské spříseţenectví pramení z uzavření věčného spolku kantonů Uri, Schwyz a Unterwalden v roce 1291 směřujícího proti dominanci Habsburků. Soudrţnost kantonů byla upevněna v roce 1874 vytvořením spolkového státu a revizí ústavy13 z roku 1848, která přinesla navýšení pravomocí orgánů centrální moci a ukotvila oficiální název státu jako Švýcarské spříseţenectví14. (Klokočka 2006: 152) Na území kantonů nikdy neexistovala trvale přímá absolutistická moc a státotvorný proces probíhal ve Švýcarsku zdola nahoru. Historická teritoriální struktura měla zásadní vliv na posilování identity jednotlivých kantonů, lokální identita se v současnosti promítá přímo do švýcarského politického systému. (Jeřábek
12
Federalismus zahrnuje strukturu i proces vládnutí, konsocionalismus se týká jen procesu. (Elazar 2006: 21) Přijetí ústavy v roce 1848 předcházela občanská válka „mezi konzervativními (katolickými) a liberálně orientovanými (protestantskými) kantony“. (Hloušek 2005: 325) 14 Schweizerische Eidgenossenschaft, respektive Conféderation Helvétique. (Klokočka 2006: 152) 13
12
2003: 238) Do roku 1848 bylo Švýcarsko konfederací, tedy svazem suverénních kantonů. Tento název zůstal oficiálním dodnes, přestoţe má nyní Švýcarsko charakter federálního státu. (Klokočka 2006: 154) V současné době je švýcarský politický systém chápán jako vzor konsociační15 demokracie a vychází z ústavy přijaté v roce 1999. (Hloušek 2005: 326) „Z hlediska struktury a vzájemných vztahů centrálních legislativních a exekutivních orgánů však nedošlo k žádné výrazné změně oproti stavu16, který panuje od roku 1874.“ (Jeřábek 2003: 239) Švýcarská ústava se skládá ze 197 článků a šesti oddílů.17 Článek 2 švýcarské ústavy stanovuje historicky daný účel spolku: „Švýcarská konfederace má chránit svobodu a práva obyvatel a zajistit nezávislost a bezpečnost země, dále prosperitu, udržitelný rozvoj a kulturní diverzitu.“ (Ústava Švýcarské konfederace: čl. 2)
2.2 Horizontální a vertikální dělení moci V mezinárodní komparaci patří Švýcarsko k zemím s nejvíce decentralizovanou vládní strukturou,
„základním
stavebním
kamenem
švýcarského
spolkového
uspořádání
je federalismus“. (Jeřábek 2003: 240) Švýcarská konfederace se v současnosti skládá z dvaceti kantonů18 a šesti polokantonů19. „Kantony a polokantony jsou suverénní jednotky do rozsahu omezeného spolkovou ústavou,“ mají tedy vlastní suverenitu, která od spolku není odvozena. (Ústava Švýcarské konfederace: čl. 3) Moc zákonodárná, výkonná i soudní je zastoupena na úrovni obcí, kantonů a spolku. (Ústava Švýcarské konfederace: čl. 5) Výlučné pravomoci spolku jsou zakotveny v ústavě a týkají se především zahraniční politiky, zahraničního obchodu, financí, měnové politiky, obrany, energetiky, spotřebitelských daní a sociálního pojištění20. Tzv. zbytkovou pravomoc (tedy ostatní ústavou nejmenované oblasti) mají kantony do toho okamţiku, dokud není konkrétní oblast přenesena formou ústavní revize na spolek. (Jeřábek 2003: 242) Kantony jsou součástí národní legitimity. Spolek byl vytvořen právě z iniciativy kantonů a je jim tedy podřízen. (Church 2004: 154) Také obce mají v kantonálním systému moţnost samostatně rozhodovat v širokém spektru jim příslušejících úkolů. (Ústava Švýcarské konfederace: čl. 47, 15
Ve švýcarském prostředí je upřednostňován výraz konkordanční demokracie. (Hloušek 2005: 325) Spolková ústava neprošla od roku 1874 zásadními strukturálními změnami. V rozmezí let 1874 aţ 1995 bylo však přijato 139 ústavních dodatků. (Swenden 2006: 73) 17 Obecná ustanovení; Základní práva a povinnosti, občanství; Konfederace, kantony a polokantony; Občané a kantony; Federální autority a poslední oddíl stanovující podmínky revize ústavy a přechodná ustanovení. (Ústava Švýcarské konfederace) 18 Aargau, Bern, Fribourg, Jura, Genf, Glarus, Graubünden, Lucerne, Neuenburg, Schaffhausen, Schwyz, Solothurn, Saint Gallen, Thurgau, Tessin, Uri, Wallis, Waadt, Zürich, Zug. (Kantone und Gemeinden) 19 Appenzel-I. Rhoden, Appenzel-A. Rhoden, Basel-Stadt, Basel-Landschaft, Obwalden, Nidwalden. (Kantone und Gemeinden) 20 Rozdělení kompetencí v rámci Švýcarské konfederace viz tabulka 1. 16
13
50) Všechny tři roviny federálního uspořádání mají právo vybírat daně z příjmu a majetku. Kantony určují nejen strukturu svých výdajů, ale mají také vlastní příjmy z výběru daní, které nepodléhají přerozdělení v rámci federace. Spolek spravuje asi třicet procent veškerých výdajů a čtyřicet procent celkových příjmů země. (Ústava Švýcarské konfederace: čl. 99-102) Spolkové uspořádání umoţňuje široké uplatnění principu subsidiarity. Nové úkoly přebírají v největší míře jako první obce. Teprve v případě, ţe problém není moţné řešit na úrovni spolupráce obcí, je postoupen na úroveň kantonů a v poslední instanci na úroveň spolku. Decentralizovaný spolkový stát umoţňuje souţití menšin a vyhovuje kulturně, náboţensky a jazykově heterogenní struktuře obyvatelstva21. (Jeřábek 2003: 243) Článek 46 švýcarské ústavy specifikuje, ţe jednotlivé kantony musí v případě implementace federálního práva postupovat ve shodě s ústavou a legislativou federace. Administrativní nástroje pro implementaci federální legislativy nejsou harmonizovány, coţ vede k rozdílům v implementaci federálního práva. Tento článek také zmiňuje, ţe kantony mají mít dostatek prostoru pro své záleţitosti a federace musí zohlednit všechna specifika jednotlivých kantonů. (Ústava Švýcarské konfederace: čl. 46) Z uvedeného vyplývá, ţe občany Švýcarské konfederace spravuje kantonální a spolková vláda. První kritérium charakteristiky federativního útvaru je tedy bezvýhradně splněno.
2.3 Institucionální ukotvení federalismu Federalismus je jako princip vládnutí přímo zakotven ve spolkových institucích. Legislativu na
úrovni
spolku
provádí
dvoukomorový
parlament22,
Spolkové
shromáţdění
(Bundesversammlung), které se skládá z Národní rady (Nationalrat) a Stavovské rady (Ständerat). Národní rada reprezentuje švýcarské občany. (Ústava Švýcarské konfederace: oddíl 5) Kantony jsou rovnocenně zastoupeny23 ve Stavovské radě, jejímţ prostřednictvím přímo působí na spolkovou legislativu. Poslanci Stavovské rady jsou voleni podle kantonálního volebního práva většinovým volebním systémem. (Church 2004: 133-142) Spolkové shromáţdění má zajistit dobré vztahy mezi konfederací a jednotlivými kantony 21
Švýcarská ústava definuje němčinu, francouzštinu a italštinu jako oficiální jazyk konfederace. V případě komunikace s rétorománsky hovořícím občanem je oficiálním jazykem i rétorománština. (Ústava Švýcarské konfederace: čl. 70) 22 Švýcarský parlament je svým charakterem „pracovní parlament“ (Arbeitsparlament). (Jeřábek 2003: 243) 23 Polokantony mají stejné pravomoci jako kantony, míra jejich reprezentace je však niţší. Delegují jednoho, namísto dvou členů do federální druhé komory. Navíc v případě hlasování o změně ústavy, kdy je třeba dvanácti hlasů ze třiadvaceti, mají polokantony půl hlasu, zatímco kantony jeden celý hlas. Status polokantonu je však spíše odrazem historického vývoje neţ demografické pozice, protoţe počet obyvatel ani rozloha nejsou pro toto rozdělení směrodatné. (Swenden 2006: 69)
14
a garantovat kantonální ústavy. (Ústava Švýcarské konfederace: čl. 148-150)
Vedle
zákonodárné funkce volí Spolkové shromáţdění soudce Spolkového soudu, kancléře, který vede úřad vlády, a generála armády Švýcarské konfederace. Spolkové shromáţdění kontroluje vládu a spolkovou správu a schvaluje rozpočet. (Church 2004: 111) Obě komory parlamentu mají k dispozici nástroj parlamentní iniciativy, který umoţňuje navrhovat zákony a ústavní změny bez účasti vlády. (Jeřábek 2003: 244) Švýcarsko se v současnosti řadí k zemím s největším počtem politických stran na světě. (Church 2004: 65) „Organizační těžiště politických stran leží na úrovni jednotlivých kantonů, kde se soustřeďuje i členská základna.“ (Hloušek 2005: 328) Dle A. Ladnera se švýcarský stranický systém skládá z 26 partikulárních kantonálních (či polokantonálních) stranických systémů a existuje v něm kromě celonárodních stranických svazů cca 180 kantonálních stran a více neţ 5 tisíc lokálních stran. (Ladner 2005: 124) Nejvyšším výkonným úřadem Švýcarské konfederace je sedmičlenná Spolková rada (Bundesrat), která spravuje sedm vládních úřadů24 a ve švýcarském politickém systému zastává dominantí roli. (Church 2004: 113) Spolková rada monitoruje situaci uvnitř i vně konfederace, navrhuje, koordinuje a provádí spolkové strategie, reprezentuje konfederaci v rámci Švýcarska. Dále řídí administrativu na spolkové úrovni, dohlíţí na činnost spolkových úřadů, sleduje kantonální legislativy, rozhoduje o rozpočtu. Spolková rada vede zahraniční politiku státu a reprezentuje konfederaci navenek, navrhuje zákony a má pravomoc iniciovat a řídit konzultační proces. Jejím úkolem je zajistit informovanost veřejnosti a garantovat jednotu konfederace. (Church 2004: 114) Spolková rada je zaloţena na principu kolegiality a je sestavována tak, aby byly odpovídajícím způsobem reprezentovány jednotlivé národnosti Švýcarské konfederace25. (Jeřábek 2003: 241) Dalším specifikem švýcarského politického systému je proporční zastoupení všech významných politických proudů ve vládě podle neformálního pravidla tzv. magické formule (Zauberformel). Tyto sloţité podmínky v rámci švýcarského politického systému determinují poměrně silnou personální kontinuitu exekutivního orgánu. (Hloušek 2005: 327) Ve švýcarském politickém systému neexistuje funkce státního prezidenta. Spolkový prezident je volen Spolkovým shromáţděním kaţdoročně ze členů Spolkové rady. „Prezident
24
Zahraniční věci, vnitro, justice a policie, obrana, finance, národní hospodářství, doprava a energetika. (Jeřábek 2003: 241) 25 Německy hovořícím Švýcarům náleţí čtyři křesla, francouzsky hovořícím dvě křesla a italsky hovořícím Švýcarům jedno křeslo ve Spolkové radě. (Hloušek 2005: 327)
15
není formální hlavou státu ani ministerským předsedou, plní funkci reprezentanta státu z pověření Spolkové rady.“ (Jeřábek 2003: 242) Dělení moci v rámci Švýcarské konfederace mezi centrální vládu spolku a lokální vlády kantonů plně odpovídá druhému bodu ze stanoveného souboru kritérií pro komparaci. Některé kompetence sdílí obě úrovně vlád, v jiných oblastech je zaručena autonomie kantonů a další pravomoci přísluší konfederaci, viz tabulka 1 (oddíl Přílohy).
2.4 Pozice kantonů ve Švýcarské konfederaci Subsidiarita je ve švýcarském politickém systému aplikována v širším spektru politických sektorů a úrovní neţ v Evropské unii. Švýcarský federalismus je primárně postaven na soudrţnosti a spolupráci kantonů a významně přispěl k vybudování dvojí národní identity. (Church 2004: 160) Kantony jsou duálního charakteru. V první řadě jsou jako orgány konfederace konstitutivními elementy a poskytují Švýcarsku jeho federální povahu. Současně jsou autonomními, kvazi-suverénními a nehomogenními jednotkami. Jako orgány konfederace mají kantony stejná práva a povinnosti. (Church 2004: 93) Kaţdý kanton má svůj vlastní legislativní orgán, unikamerální parlament26 s poměrně rozsáhlými pravomocemi, mezi které patří například reprezentace občanů, artikulace jejich zájmů nebo právo iniciovat ústavní dodatky. (Church 2004: 97) Exekutiva na úrovni kantonů je reprezentována kolegiální vládou (Regierungsrat) s pěti aţ sedmi členy, která je autonomní ve finančních a církevních záleţitostech, má právo iniciovat legislativní a ústavní změny a reprezentuje daný kanton v rámci mezikantonálních vztahů. Juridikativa na úrovni kantonů je integrována do celostátního systému soudů. Hlavním zájmem kantonů je posilovat svoji pozici v rámci konfederace. (Church 2004: 96-99) Kantony
Švýcarské
konfederace
je
moţné
charakterizovat
prostřednictvím
následujících vlastností, které odpovídají Auerovým čtyřem základním pravidlům federalismu27 a vyjadřují citlivou rovnováhu mezi maximální rozmanitostí a minimální jednotou v rámci federativního uskupení. (Church 2004: 155) 1. Švýcarské kantony jsou stále suverénními jednotkami. Jejich suverenita je definována územím, národem a autoritou. 2. Kantony jsou v některých oblastech předmětem kontroly ze strany spolkových institucí.
26 27
Landrat, Kantonsrat nebo Grand Conseil. (Church 2004: 96) Autonomie, dohled, participace a sdílená odpovědnost. (Church 2004: 155)
16
3. V oblastech, kde je vyţadována spolupráce, se kantony a spolek vzájemně respektují a spolupracují. 4. Ačkoliv není ve švýcarské ústavě explicitně vymezen rozsah kompetencí kantonů, v některých oblastech mají výhradní pravomoc kantony, v některých oblastech spolek, a ve většině případů se jedná o sdílené kompetence. (Church 2004: 158) V případě Švýcarské konfederace je splněno i třetí kritérium komparace, protoţe všechny subjekty federace jsou reprezentovány v centrálních institucích.
2.5 Společný trh a jednotný právní řád v případě Švýcarska Primárním cílem švýcarské ekonomiky je zajistit vyrovnaný rozvoj hospodářství a eliminovat nezaměstnanost a inflaci. (Ústava Švýcarské konfederace: čl. 100) Konfederace má zajistit ekonomické zájmy Švýcarska v zahraničí s vyuţitím protekcionistických nástrojů v případě nutnosti. (Ústava Švýcarské konfederace: čl. 101) V rámci Švýcarské konfederace existuje jednotný trh bez obchodních překáţek, celních a jiných tarifních či netarifních omezení, přičemţ ekonomická integrace nebyla prvotním impulsem pro sjednocení kantonů a vznik spolku, ale dílčím výsledkem sjednocovacího procesu. Švýcarský právní systém vychází z římského a německého práva a vykazuje vlastnosti odpovídající federálnímu uspořádání země. (Church 2004: 123) Na spolkové úrovni existuje Spolkový soud28 (Bundesgericht), jehoţ soudci jsou voleni Spolkovým shromáţděním29. (Church 2004: 125) Spolkový soud je nejvyšší odvolací instancí v civilních, trestních a správních záleţitostech. Garantuje v ústavě zakotvená práva švýcarským občanům, rozhoduje spory mezi kantony a mezi spolkem a kantony. Civilní a správní spory a spory z oblasti trestního práva řeší v první instanci obvodní soudy30, v druhé instanci kantonální soudy31 a v poslední instanci právě Spolkový soud. (Jeřábek 2003: 252) Politický systém Švýcarské konfederace podle očekávání splňuje také poslední kritérium charakteristiky federativního útvaru, kterým je existence společného trhu a jednotného právního řádu. Švýcarsko bylo jako modelový útvar pro komparaci federalistických rysů dvou politických systémů vhodně zvoleno.
28
Nezávislost Spolkového soudu na vládě má být vyjádřena také tím způsobem, ţe jeho sídlo je v Lausanne, nikoliv v Bernu, kde sídlí ostatní federální instituce. (Church 2004: 126) 29 Při volbě soudců je zohledněna národnostní a jazyková struktura země. (Jeřábek 2003: 252) 30 Soudci obvodních soudů jsou voleni buď přímo lidem nebo jmenováni místní vládou. (Jeřábek 2003: 253) 31 Soudci kantonálních soudů jsou voleni kantonálním parlamentem nebo jmenováni kantonální vládou. (Jeřábek 2003: 253)
17
3 Evropská unie V současnosti je moţné vymezit řadu federalistických rysů, které Evropská unie splňuje. Podle T. Börzel a M. Hosli se jedná o následující vlastnosti federativního systému32. (Börzel; Hosli 2003: 187) 1. V Evropské unii je aplikován koncept víceúrovňového vládnutí. 2. Komunitární právo je právu členských států nadřazené. 3. Měnit zakládající smlouvy Evropských společenství není moţné na základě rozhodnutí jedné vlády, ale je poţadován souhlas vlád všech členských zemí podle národních legislativ. 4. Evropský soudní dvůr rozhoduje spory mezi institucemi a členskými státy Evropské unie. 5. Od roku 1979 mají Evropská společenství, respektive Evropská unie přímo volený Evropský parlament, jehoţ kompetence a pravomoci se během posledních dekád především v rámci meziinstitucionálních procedur významně zvyšují. (Börzel; Hosli 2003: 186) Z výše uvedeného vyplývá, ţe existuje více klasifikací federativních znaků Evropské unie, které odráţí mnoho různých pohledů na danou problematiku a reflektují určitou míru roztříštěnosti teorie federalismu. Tato kapitola se bude zabývat aplikací zvoleného souboru čtyř federalistických kritérií na současnou strukturu Evropské unie.
3.1 Dvě úrovně vlády spravují stejnou zemi a její obyvatele Evropská unie je systém, ve kterém je aplikováno víceúrovňové vládnutí, přičemţ jednotlivé vládní úrovně se vzájemně překrývají. Důkazem aktuálnosti federalistického paradigmatu v rámci výzkumu evropského integračního procesu je skutečnost, ţe autoři zabývající se dříve problematikou federalizace Evropských společenství, nahrazují federalistické paradigma konceptem víceúrovňového vládnutí. Evropská unie je systém postavený na základě spolupráce alespoň dvou vládních úrovní. Zakládající smlouvy Evropských společenství alokují jurisdikci a zdroje do těchto 32
Postrádá však dvě charakteristiky signifikantní pro federaci. Především jsou tvůrci zakládajících smluv právě členské státy, které mají současně výjimečnou pravomoc jejich revize na základě jednomyslné shody všech členských států a následné ratifikace podle národních legislativ. Evropské unii chybí také základní prvek demokratické kontroly. Důvodem demokratického deficitu Evropské unie je skutečnost, ţe kompozice Komise jako exekutivního orgánu není determinována ani občany Evropské unie, ani přímo (volbou prezidenta Unie), ani nepřímo, například Evropským parlamentem. (Börzel; Hosli 2003: 187)
18
dvou vládních úrovní. Nestátní rovina získává stále větší vliv v institucionální struktuře, například prostřednictvím Výboru regionů. (Börzel; Hosli 2003: 186) Pravomoci institucí Evropské unie jsou v některých ohledech (například v případě kompetencí Evropského soudního dvora) stejně silné jako pravomoci jejich národních protipólů. Unie však nedisponuje dvěma nejdůleţitějšími zdroji moci: legitimním uţitím síly a nezávislým daňovým systémem. (Jachtenfuchs 2005: 102) Primárně exekutivní moc je v rámci Evropské unie zajištěna Komisí, jejíţ členové jsou delegováni
vládami
je v institucionální
jednotlivých struktuře
členských
Společenství
států.
(Caporaso
zosobněním
2005:
nadnárodního
63)
Komise
integračního
paradigmatu a reprezentuje Společenství na poli mezinárodních vztahů. (Fiala, Pitrová 2003: 217) Evropská komise vyvíjí střednědobé strategie pro vnitřní i vnější rozvoj Unie, navrhuje zákony a má rozhodovací pravomoc v legislativním procesu, reprezentuje Unii v bilaterálních a multilaterálních obchodních jednáních. Komise dále vydává právní akty, spravuje rozpočet Unie a dohlíţí na implementaci primárního a sekundárního práva. (Hix 1999: 32) Smlouva zakládající Evropské hospodářské společenství stanovuje, ţe členy Komise mohou být pouze státní příslušníci členských států, kteří vykonávají své funkce zcela nezávisle v obecném zájmu Společenství. (Smlouva o zaloţení EHS: čl. 157) Spolu s Komisí zastupuje v institucionální struktuře Společenství nadnárodní zájmy Evropský parlament33. Cílem federalistické koncepce Společenství je, aby Parlament vykonával roli srovnatelnou s rolí dolních komor parlamentů národních států. (Fiala, Pitrová 2003: 266) Evropský parlament je sestaven z poslanců volených občany členských států34. Zpočátku byly pravomoci Parlamentu velmi limitované, jejich posílení a rozšíření přinesl Jednotný evropský akt, Smlouva o Evropské unii a Amsterodamská smlouva. V mnoha oblastech jedná Parlament jako spolu-legislativní orgán společně s Radou ministrů prostřednictvím spolurozhodovací procedury. V dalších oblastech má výlučnou zákonodárnou pravomoc Rada, která je paradoxně sestavena z národních exekutiv. (Caporaso 2005: 63) Hix poukazuje na to, ţe institucionální struktura Evropské unie odpovídá klasickému modelu bikamerální legislativy, ve kterém Rada reprezentuje státy a Parlament formuluje zájmy
33
Evropský parlament byl původně v institucionální struktuře Evropského hospodářského společenství ukotven jako Shromáţdění sloţené ze zástupců lidu států sdruţených ve Společenství. Úkolem Shromáţdění bylo vykonávat rozhodovací a kontrolní pravomoci vyplývající ze Smlouvy o zaloţení Evropského hospodářského společenství. (Smlouva o zaloţení EHS: čl. 137)
19
občanů. I přes zvyšující se pravomoci Parlamentu má však na rozdíl od většiny politických systémů národních států větší pravomoci Rada. (Hix 1999: 56) Obyvatelé kaţdého členského státu jsou současně státními a evropskými občany. Občanství Unie zavádí článek 8 Smlouvy o Evropské unii, podle kterého kaţdá osoba se státní příslušností členského státu je občanem Unie. Občané Unie mají práva a povinnosti stanovené právě Smlouvou o EU35. (Smlouva o Evropské unii: čl. 8) První ze zvoleného souboru kritérií je splněno také v případě Evropské unie. Na území kaţdého členského státu působí jednak vlastní zákonodárná, výkonná a soudní moc, jednak evropská legislativa, exekutiva a juridikativa. Všechny tři sloţky státní moci jsou tedy zastoupeny jak na úrovni členských států, tak na úrovni Evropské unie.
3.2 Dělení moci mezi subjekty Unie Pro evropský model federalismu je charakteristické, ţe právo je vytvářeno na centrální úrovni, zatímco jeho implementace je prováděna na úrovni jednotlivých členských států; zároveň platí, ţe téměř neexistuje oblast, v níţ by Unie uplatňovala své kompetence bez souhlasu jednotlivých států; jednotlivé politiky jsou pak implementovány víceúrovňově. (Vykoupilová 2005: 258) Současná struktura Evropské unie se přibliţuje modelu kooperativního federalismu, pro který je charakteristický vznik nových formálních i neformálních vazeb pro spolupráci jak mezi členskými státy navzájem, tak mezi členskými státy a federální úrovní. Není tedy pevně stanoveno fixní dělení pravomocí mezi jednotlivými úrovněmi systému. (Bellamy; Castiglione 2005: 296) Evropská unie nemá ryze autonomní oblast kompetencí ve smyslu legislativních a exekutivních pravomocí v daném sektoru. S výjimkou monetární politiky neexistuje oblast, ve které by členské státy plně odevzdaly svoji suverenitu Unii. (Börzel; Hosli 2003: 188) Článek 3b Smlouvy o zaloţení Evropského společenství vymezuje uplatnění principu subsidiarity. Společenství jedná v mezích pravomocí svěřených mu touto smlouvou. V oblastech, které nespadají do jeho výlučné pravomoci, vyvíjí Společenství činnost v souladu se zásadou subsidiarity pouze tehdy a do té míry, pokud sledovaných cílů nemůţe
34
První přímé volby do Evropského parlamentu se konaly v červnu 1979 podle volebních systémů, které si autonomně zvolily členské státy. (Fiala, Pitrová 2003: 279) 35 Kaţdý občan Unie má například na území třetí země, kde členský stát, jehoţ je občan státním příslušníkem, nemá své zastoupení, právo na diplomatickou nebo konzulární ochranu kterýmkoliv členským státem za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu. (Smlouva o Evropské unii: čl. 8c)
20
být dosaţeno uspokojivě na úrovni členských států, a z důvodu jejich rozsahu či účinků můţe být těchto cílů lépe dosaţeno na úrovni Společenství. (Smlouva o zaloţení ES: čl. 3b) Ratifikace Lisabonské smlouvy nebyla dosud úspěšně ukončena, kompetence v rámci Evropské unie jsou tedy rozděleny podle konstrukce Maastrichtského chrámu, který ponechává mnoho výlučně státních pravomocí v gesci členských států36. V případě rozhodování o velmi citlivých oblastech, jako je například zahraniční politika, je aplikován princip jednomyslnosti. Většina rozhodnutí týkajících se společných politik je přijímána na základě hlasování kvalifikovanou většinou v Radě. (Swenden 2006: 13) Evropská unie ovlivňuje obsah vnitrostátních právních předpisů členských států prostřednictvím právních aktů, kterými jsou nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Tyto právní akty vydává Evropský parlament společně s Radou, dále Rada a Komise za účelem dosaţení stavu definovaného v primárním právu. Právní akt Evropské unie stanoví cíl, kterého má být dosaţeno, a na jeho základě členský stát přijme opatření, jehoţ prostřednictvím implementuje obsah daného právního aktu do vnitrostátního práva. Podle Smlouvy z Nice revidující Smlouvu o EU, Smlouvy o zaloţení ES a některé související akty má nařízení obecnou působnost, je závazné v celém svém rozsahu a přímo pouţitelné ve všech členských státech. Směrnice je závazná pro kaţdý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehoţ má být dosaţeno, přičemţ volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. Rozhodnutí je závazné v celém rozsahu pro ty státy, kterým je určeno. Doporučení a stanoviska nejsou závazná. (Smlouva z Nice pozměňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o zaloţení Evropských společenství a některé související akty: čl. 249) Z uvedeného vyplývá, ţe moc je v současné Evropské unii rozdělena mezi centrální vládu Unie a vlády jednotlivých členských států, přičemţ některé kompetence sdílí obě úrovně. Kaţdé vládní úrovni je zároveň garantována autonomie alespoň pro jednu oblast činnosti.
3.3 Pozice členských států v Evropské unii Členské státy, občané, regiony a instituce Evropské unie reprezentují semiautonomní komponenty nehomogenního politického systému. (Bellamy; Castiglione 2005: 293) Členské státy jsou integrální součástí tohoto systému a rozhodnutí prováděná na unijní úrovni musí vţdy respektovat jejich autonomii. (Wallace 2005: 26, Jachtenfuchs 2005: 102) Členské státy jsou v různých formách zastoupeny ve všech institucionálních procedurách Unie, přičemţ 36
Rozdělení pravomocí v rámci Evropské unie podle pilířové struktury Maastrichtského chrámu viz tabulka 2.
21
Rada Evropské unie a Evropská rada jsou instituce, které nejvýrazněji reprezentují zájmy členských států v rámci institucionální struktury Unie. Komise je zapojena do kontinuáního dialogu s členskými státy. (Wallace 2005: 26) Ve vnitřní struktuře unie hrají důleţitou roli spíše neţ členské státy vlády členských států. Vlády členských států působí do jisté míry jako zprostředkovatelé mezi domácí politickou scénou a scénou na úrovni Unie. Jednotlivé vlády svým působením v konkrétních institucích přímo ovlivňují dění v Evropské unii a zároveň jsou hlavními kanály pro přenos vlivu z Unie na členský stát. (Wallace 2005: 27, 28) Jedním ze základních principů, na kterém je vystavěna Rada Evropské unie, je „národní hledisko, které zaručuje rovné zastoupení37 všech členských států bez ohledu na jejich velikost, ekonomickou sílu nebo délku členství“38. (Fiala, Pitrová 2003: 189) Rada se skládá z jednoho zástupce kaţdého členského státu na ministerské úrovni zmocněného zavazovat vládu tohoto členského státu. Předsednictví vykonává postupně kaţdý členský stát Rady po dobu šesti měsíců v pořadí, které určí Rada jednomyslným rozhodnutím39. (Smlouva o zaloţení ES: čl. 146) Podle Smlouvy o zaloţení Evropského hospodářského společenství je primárním úkolem Rady koordinace obecných hospodářských politik členských států (Smlouva o zaloţení EHS: čl. 145). Dalším prostorem určeným pro artikulaci národních zájmů je Evropská rada postavená „na mezivládním principu, který zaručuje rovnost a suverenitu všech jejích členů“. (Fiala, Pitrová 2003: 177) Evropská rada sdruţuje hlavy států nebo předsedy vlád členských států a předsedu Komise. Jim jsou nápomocni ministři zahraničních věcí členských států a jeden člen Komise. Evropská rada předkládá Evropskému parlamentu kaţdoročně písemnou zprávu o pokroku, kterého Unie dosáhla. (Smlouva o EU: čl. D) V roce 2002 byl přijatý nový jednací řád Evropské rady, který stanovuje minimální frekvenci setkávání dvakrát za předsednictví a také v mimořádných případech. (Fiala, Pitrová 2003: 176) Evropská rada je zastřešujícím
37
Váha hlasů členských států podle Smlouvy o Evropském hospodářském společenství byla určena následujícím způsobem: Belgie 2, Německo 4, Francie 4, Itálie 4, Lucembursko 1, Nizozemí 2. (Smlouva o zaloţení EHS: čl. 148) Váha hlasů členských států podle Protokolu připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvám o zaloţení Evropských společenství: Belgie 12, Dánsko 7, Německo 29, Řecko 12, Španělsko 27, Francie 29, Irsko 7, Itálie 29, Lucembursko 4, Nizozemsko 13, Rakousko 10, Portugalsko 12, Finsko 7, Švédsko 10, Spojené království Velké Británie a Severního Irska 29. (Protokol připojený ke Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvám o zaloţení Evropských společenství: čl. 3) 38 Druhým základním principem Rady je odbornost, resp. resortní příslušnost. Následkem tohoto principu vzniklo několik resortních Rad ministrů, „které se setkávají podle potřeby vyplývající z naléhavosti projednávaných otázek”. Třetí základní vlastností Rady je její politický mandát. (Fiala, Pitrová 2003: 190) 39 Smlouva o zaloţení Evropského hospodářského společenství původně stanovila střídání předsednictví členských států na základě abecedního pořadí. (Smlouva o zaloţení EHS: čl. 146)
22
orgánem EU, který nemá právní subjektivitu a nemá právo předkládat ţalobu k Evropskému soudnímu dvoru. (Fiala, Pitrová 2003: 186) Dalším orgánem reflektujícím federativní uspořádání Evropské unie je Výbor regionů. Smlouva o Evropské unii definuje Výbor regionů jako poradní orgán tvořený zástupci regionálních a místních samosprávných celků. (Smlouva o EU: čl. 198a) Vzhledem k rozdílným systémům správy a samosprávy v členských zemích EU se zastoupení jednotlivých států liší velikostí i charakterem reprezentovaných zájmů. (Fiala, Pitrová 2003: 324) Členské státy se podle Amsterodamské smlouvy zavazují k obligatorním konzultacím s Výborem
regionů
v oblastech
koordinovaného
vzdělávání,
kulturních
záleţitostí,
zdravotnictví, transevropských sítí a politiky koheze. Stanoviska vydávaná Výborem regionů nejsou závazná. (Amsterodamská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o zaloţení Evropských společenství a některé související akty: čl. 189) Amsterodamská smlouva revidující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o zaloţení Evropských společenství a některé související akty zavádí nástroj posílené spolupráce mezi členskými státy Evropské unie. Účelem posílené spolupráce v některé z explicitně stanovených oblastí je chránit hodnoty Unie a slouţit jejím zájmům prostřednictvím potvrzení identity Unie v mezinárodních vztazích. Posílená spolupráce, o kterou poţádají členské státy Unie, můţe být zavedena pouze se souhlasem Komise. (Amsterodamská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o zaloţení Evropských společenství a některé související akty: čl. 11, 251) Posílená spolupráce se týká provádění společné akce nebo společného postoje. Nemůţe se týkat otázek souvisejících s vojenstvím nebo s obranou. (Smlouva z Nice pozměňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o zaloţení Evropských společenství a některé související akty: čl. 27b) „Zakotvení „diferencované“, „zesílené“ nebo také „flexibilní integrace“ je možné interpretovat jako přínos pro země usilující o větší integrační dynamiku.“ (Fiala, Pitrová 2003: 148) Nástroj posílené spolupráce zachovává zásady, cíle, obecné směrování a soudrţnost společné zahraniční a bezpečnostní politiky, jakoţ i rozhodnutí přijatá v jejím rámci, pravomoci Evropských společenství a spojitost mezi souhrnem politik Unie a jejími vnějšími činnostmi. (Smlouva z Nice pozměňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o zaloţení Evropských společenství a některé související akty: čl. 27a) V institucionální struktuře Evropské unie jsou zastoupeni občané, regiony a členské státy, tedy všechny prvky systému. Třetí kritérium zvoleného pojetí federativního útvaru je v případě Evropské unie splněno.
23
3.4 Společný trh a jednotný právní řád v případě Evropské unie Prvním konkrétním cílem evropského integračního procesu bylo zajištění míru a stability na evropském kontinentě prostřednictvím ekonomické spolupráce. Společný trh byl v rámci Evropského společenství realizován na základě podmínek stanovených Smlouvou o zaloţení Evropského hospodářského společenství a poté Jednotným evropským aktem, které se týkaly odstranění fyzických, technických a fiskálních bariér. (Smlouva o zaloţení EHS: čl. 8; Hix 1999: 215) Plné realizaci společného trhu předcházelo dvanáctileté přechodné období rozdělené do tří etap. Podmínkou přechodu do další etapy bylo splnění cílů pro první etapu stanovených Smlouvou o zaloţení EHS. (Smlouva o zaloţení EHS: čl. 8) Na vytvoření společného evropského trhu bylo navázáno společným postupem v oblasti sociální politiky a díky spillover efektu došlo k výraznému prohlubování evropské integrace. Smlouva o Evropské unii přejala model Delorsovy zprávy se třemi etapami40 budování hospodářské a měnové unie. Podmínkou ukončení posledního stádia ekonomické integrace bylo nahrazení národních měn společnou měnou. (Fiala, Pitrová 2003: 130) Jednotný trh se však dosud nestal jednotným hospodářským prostorem, protoţe některé oblasti, například veřejné sluţby, jsou stále určovány vnitrostátními právními předpisy41. Jednotlivé členské státy také do značné míry odpovídají za výběr daní a sociální politiku. Rada na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem a Hospodářským a sociálním výborem jednomyslně přijímá směrnice o sbliţování právních a správních předpisů členských států, které mají přímý vliv na vytváření nebo fungování společného trhu. Tyto směrnice se nevztahují na ustanovení o daních, na ustanovení o volném pohybu osob, ani na ustanovení týkající se práv a zájmů zaměstnanců. (Smlouva z Nice pozměňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o zaloţení Evropských společenství a některé související akty: čl. 94, 95) Volný pohyb čtyř svobod je navíc periodicky omezován po kaţdém rozšíření Evropského
společenství
stanovením
přechodných
období
ze
strany
Společenství
a jednotlivých „starých členských států“ vůči „novým“ členům Společenství. Evropská unie má vlastní právní řád odlišný od mezinárodního práva. (Reschová 2003: 55) Soudní dvůr a Soud prvního stupně zajišťují v rámci svých pravomocí dodrţování 40
„Přechod z jedné etapy do druhé byl podmíněn souhlasem Rady, přičemž poslední etapa vyžadovala vyjádření Komise ke stavu členských zemí.” Součástí koncepce měnové unie bylo zveřejnění konvergenčních kritérií. (Fiala, Pitrová 2003: 130) 41 Ustanovení Smlouvy o ES revidované Smlouvou z Nice týkající se volného pohybu osob, sluţeb a kapitálu není moţné aplikovat pro zaměstnání ve veřejné správě. (Smlouva z Nice pozměňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o zaloţení Evropských společenství a některé související akty: čl. 39) 24
práva při výkladu a provádění acquis communautaire. (Smlouva z Nice pozměňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o zaloţení Evropských společenství a některé související akty: čl. 220) Byla stanovena nadřazenost Evropského soudního dvora nad právem členských států a Evropský parlament se stal legislativním orgánem s pravomocí vytvářet právo pro většinu oblastí rozhodovaných na úrovni Unie. (Fabbrini 2005: 29) Evropský soudní dvůr se skládá z 27 členů, exekutiva kaţdého členského státu jmenuje jednoho soudce na šest let s moţností jeho znovujmenování. (Caporaso 2005: 63) I přes to, ţe existuje autonomní právní systém Evropské unie se soustavou nezávislých soudů, je v této oblasti patrný vliv členských států pramenící z působení jejich právního prostředí na právní řád Unie a z konkrétních intervencí států v jednotlivých soudních sporech. (Wallace 2005: 27) Činnost Evropského soudního dvora přispěla k tomu, ţe se Evropské společenství transformovalo z původní mezinárodní organizace na kvazifederální politický systém. (Reschová: 80) Zvolené pojetí federalismu je pro Evropskou unii potvrzeno také v posledním, čtvrtém bodě, podle kterého musí v rámci federativního útvaru existovat společný trh a jednotný právní řád.
25
4 Komparace dle zvolených kritérií V případě Švýcarské konfederace i v případě Evropské unie je aplikován koncept víceúrovňového vládnutí, jehoţ základem je federalismus a federativní uspořádání státu. Jednotlivé vládní úrovně se u obou politických systémů překrývají. Federalismus umoţňuje souţití kulturně, náboţensky a jazykově heterogenní struktuře švýcarského obyvatelstva a koexistenci 27 samostatných, etnicky, náboţensky, kulturně, historicky a socioekonomicky odlišných států v rámci jednoho systému. V případě obou porovnávaných subjektů je moc zákonodárná, výkonná
i soudní
zastoupena na úrovni kantonů (států) i na úrovni spolku (Unie). Na občany kantonů Švýcarské konfederace stejně jako na občany členských států Evropské unie tedy působí dvě úrovně vlád. Občané členských států i občané švýcarských kantonů jsou recipročně nositeli (sub)státní a federální identity, které se navzájem nevylučují. Kantony i členské státy zůstávají nadále suverénními, specifickými a homogenními jednotkami v rámci rozsáhlého heterogenního útvaru, který jim zajišťuje především vyšší míru bezpečnosti a ekonomický profit z velkého trhu bez tarifních, netarifních a jiných bariér. Princip subsidiarity je ve švýcarském politickém systému aplikován v širším spektru politických sektorů a úrovní neţ v Evropské unii. Ve Švýcarské konfederaci řeší nové problémy v první řadě obce a kantony. Na úroveň spolku je záleţistost postoupena aţ v případě, ţe ji nebylo moţné vyřešit na základě vzájemné spolupráce obcí a kantonů. Oblastmi, které nespadají do výhradní pravomoci Společenství, se Společenství zabývá pouze tehdy, pokud daných cílů není moţné dosáhnout lépe a efektivněji na úrovni členských států. V případě procesu implementace federálního práva postupují kantony ve shodě s ústavou a legislativou federace. Administrativní nástroje pro implementaci federálního práva nejsou harmonizovány, coţ vede k uţití různých postupů v jeho implementaci a transpozici. V případě implementace primárního práva Evropské unie do právních řádů členských států je třeba odlišit, o jaké právní akty se jedná. Nařízení je závazné v celém svém rozsahu a přímo aplikovatelné ve všech členských státech. Naopak směrnice je závazná co do výsledku pro konkrétní stát, kterému je určena, a volba nástrojů pro implementaci není specifikována. Členské státy i švýcarské kantony jsou různým způsobem zastoupeny ve všech institucionálních procedurách. Rada Evropské unie přímo reprezentuje členské státy a současně zaručuje jejich rovné zastoupení. Zájmy občanů Unie jsou artikulovány Evropským parlamentem, jehoţ členy volí občané národních států podle vlastních volebních
26
systémů. Švýcarské občany reprezentuje Národní rada a kantony jsou rovnocenně zastoupeny ve Stavovské radě, jejíţ členové jsou voleni podle kantonálního volebního práva. V obou sledovaných případech se jedná o klasický model bikamerální legislativy. Švýcarsko má obdobnou institucionální strukturu jako Evropská unie s exekutivou organizovanou jako kolektivní orgán, jehoţ předsednictví funguje na rotačním principu mezi všemi jeho členy. Spolková rada má obdobné pravomoci jako Evropská komise. Obě instituce provádí a koordinují strategie pro rozvoj federace (Unie), navrhují zákony, řídí administrativu na nejvyšší úrovni, spravují rozpočet, monitorují legislativy svých podjednotek a reprezentují útvar navenek. Existence acquis communautaire jako primárního práva Unie vytváří obdobný legislativní rámec, jako je rámec ústavního federálního práva v případě Švýcarské konfederace. Evropský soudní dvůr rozhoduje spory mezi institucemi a členskými státy Unie. Spolkový soud Švýcarské konfederace analogicky rozhoduje spory mezi kantony a mezi spolkem a kantony. Pro Evropská společenství byla ekonomická integrace konkrétním prostředkem k dosaţení prvotního cíle integračního procesu, prostředkem k zajištění mírového vyývoje, stability a hospodářského rozvoje evropského kontinentu. V případě Švýcarské konfederace byla ekonomická integrace naopak výsledkem prohlubování vzájemných vztahů navázaných z důvodu bezpečnostních hrozeb. Kantony Švýcarské konfederace stejně jako členské státy Evropské unie disponují obdobnými právy a povinnostmi, jejich hlavním zájmem je posilovat svoji pozici v rámci konfederace a realizovat národní zájmy v rámci Unie. Pozice švýcarských kantonů i členských států reflektuje základní pravidla federalismu A. Auera: autonomii, dohled, participaci a sdílenou odpovědnost. Švýcarské kantony a členské státy jsou suverénními subjekty. Jejich suverenita je zakotvena v primární legislativě a je definována vlastním územím, vlastními občany nebo národem a vlastní autoritou. Kantony jsou v některých oblastech předmětem kontroly ze strany spolkových institucí a členské státy ze strany unijních institucí. V obou uskupeních existuje vyrovnaný poměr sdílených a vlastních pravomocí. Kantony se musí podřídit konfederaci, stejně jako členské státy Unii v ekonomické politice, v záleţitostech týkajících se jednotného trhu a hospodářské soutěţe. Švýcarská konfederace má dále výlučné pravomoci ve sféře zahraniční politiky, armády a obrany. V případě Evropské unie jsou tyto oblasti výsledkem nadnárodní a
27
mezivládní spolupráce. Oblastmi výlučně nadnárodního charakteru jsou společná zemědělská politika, společná obchodní politika a společná dopravní politika. Ve Švýcarsku je moţné definovat větší mnoţství politik rozhodovaných na úrovni konfederace neţ v Evropské unii, kde mají jednotlivé členské státy především v oblastech „výlučně státních kompetencí“ obecně větší pravomoci neţ kantony. V oblastech, kde je vyţadována spolupráce, se kantony a spolek a členské státy a Unie vzájemně respektují a spolupracují. Důvodem je, ţe kantony ani členské státy nemají explicitně vymezený rozsah svých pravomocí a ţe ve většině případů se jedná o sdílené kompetence. Kantony a konfederace mají sdílené pravomoci v zemědělství, energetice, v oblasti vnitřní bezpečnosti, v daňovém systému, právním řádu, aj. Členské státy a Evropská komise spolupracují v oblasti zahraniční politiky, bezpečnosti, lidských práv, právního státu, aj.
28
5 Závěr Práce dokázala, ţe lze s vyuţitím zvoleného souboru kritérií provést komparaci určitých vlastností multietnického státu s danými vlastnostmi politického systému Evropské unie. V průběhu práce byly srovnány federalistické prvky Švýcarské konfederace s federalistickými prvky Evropské unie. Práce vystihla hlavní podobnosti dvou ojedinělých systémů. Ideální stav byl stanoven vytvořením souboru kritérií federativního uskupení. Cílem práce bylo nezávisle na sobě porovnat s těmito kritérii dva subjekty - Švýcarskou konfederaci a Evropskou unii – a poté srovnat dvě případové studie navzájem mezi sebou. Švýcarská konfederace bezvýhradně splňuje definici federativního uskupení. Současná Evropská unie má centrální banku, evropské občanství, rámec pro spolupráci v oblasti zahraniční a obranné politiky, uplatňuje princip subsidiarity, instituce jsou právně samostatné. Unie má vlastní rozpočet a přímou volbu do Evropského parlamentu, rozsudky Evropského soudního dvora jsou pro členské státy právně závazné. Vykazuje tedy řadu federalistických rysů, díky kterým jiţ nenáleţí do kategorie „konfederace“. Přestoţe byla v průběhu komparace splněna všechna zvolená kritéria charakterizující federativní uskupení, nenáleţí Evropská unie ani do kategorie „federace“. Primárně není státním útvarem, není nadána suverénní mocí. Dále Evropská unie nedisponuje legitimním uţitím síly a nezávislým daňovým systémem. Dalším důvodem je skutečnost, ţe stále velké mnoţství „výlučně státních“ kompetencí zůstává v gesci členských států. Federalismus je širokou a obsáhlou kategorií. Flexibilita modelů federativního uspořádání umoţňuje, aby dva primárně odlišné systémy, Evropská unie a Švýcarská konfederace, odpovídaly definici federativního uskupení.
29
Přílohy Tabulka 1: Dělení moci v rámci Švýcarské konfederace Pravomoci konfederace
Sdílené pravomoci
Pravomoci kantonů
Plně sdílené Zahraniční politika (čl. 54, 184)
Zemědělství (čl. 104)
Kultura (Ústava Švýcarské konfederace: čl. 69)
Armáda a obrana (čl. 58 - 60) Energetika (čl. 89)
Policejní kontrola (čl. 52)
Celní poplatky (čl. 101)
Vnitřní bezpečnost (čl. 57)
Sport a tělovýchova (čl. 68)
Alpská doprava (čl. 84)
Udrţitelný rozvoj (čl. 73)
Vzdělávání (čl. 70)
Imigrační politika (čl. 121)
Hospodářský ţivot (čl. 94)
Církevní záleţitosti (čl. 72)
Udělení státního občanství (čl. 38)
Daňový systém (čl. 128)
Kulturní a národní dědictví (čl. 78)
Reprezentace Švýcarska v zahraničí (čl. 40)
Občanské a trestní právo (čl. 122 - 133)
Vojenský potenciál (čl. 107)
Politická práva (čl. 39)
Ţelezniční a letecká doprava (čl. 87)
Sociální bezpečnost (čl. 41)
Silniční daně (čl. 85 - 86)
Konfederace provádí legislativu, kantony exekutivu
Prodej alkoholových výrobků Ochrana ţivotního prostředí (čl. 105) (čl. 74) Jaderná energie (čl. 90)
Zdravotní pojištění (čl. 118)
Hospodářská soutěţ (čl. 96)
Průmysl a obchod (čl. 95)
Ekonomická politika (čl.103) Silniční doprava (čl. 83) Ochrana spotřebitele (čl. 97)
Civilní ochrana (čl. 61)
Bankovnictví (čl. 98)
Doprava (87)
Lesnictví (čl. 77)
Rodina a mateřství (čl. 116)
Zdroj: Church 2004: 156
30
Tabulka 2: Rozdělení pravomocí v rámci Evropské unie podle pilířové struktury Maastrichtského chrámu
Společná obchodní politika
II. pilíř: iniciátorem nových aktivit je Komise a členské státy Nadnárodní a mezivládní spolupráce Zahraniční politika
Azylová politika
Společná zemědělská politika
Bezpečnost
Hraniční kontroly
Společná dopravní politika
Lidská práva
Protidrogová politika
Společná měna
Demokracie
Občanství EU
Právní stát
Boj proti mezinárodní kriminalitě Spolupráce v občanských a trestních záleţitostech
Princip subsidiarity
Mír
I. pilíř: iniciátorem legislativy je Komise Nadnárodní spolupráce
Zdroj: Fiala, Pitrová 2003: 128, 129
31
III. pilíř: iniciátorem nových aktivit jsou členské státy Mezivládní spolupráce
Prameny a literatura42 Prameny 1) Amsterodamská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o založení Evropských společenství a některé související akty. (http://www.euroskop.cz/196/sekce/zakladni-smlouvy-spolecenstvi) 2) Bundesverfassung der Schweizerischen Eidgenossenschaft. (18.4.1999, stav k 30.11.2008) (http://www.admin.ch/ch/d/sr/c101.html) 3) Jednotný evropský akt. (http://eur-lex.europa.eu/cs/treaties/dat/11986U/word/11986U.doc) 4) „Kantone und Gemeinden“. Statistik Schweiz. (http://www.bfs.admin.ch/bfs/portal/de/index/themen/01/02/blank/key/raeumliche_ver teilung/kantone__gemeinden.html) 5) Treaty Establishing the European Community. (http://www.eel.nl/documents/ectreaty/part1.html#HD_NM_1) 4) Treaty of Nice. Amending the Treaty on European Union, the Treaties establishing the European Communities and certain related acts. (http://eur-lex.europa.eu/cs/treaties/dat/12001C/pdf/12001C_EN.pdf) 5) Konsolidované znění Smlouvy o založení Evropského společenství. (http://www.euroskop.cz/192/sekce/ke-stazeni/) 6) Smlouva o Evropské unii pozměňující Smlouvy o založení Evropských společenství a některé související akty. (http://www.euroskop.cz/196/sekce/zakladni-smlouvy-spolecenstvi) 7) Smlouva o zřízení Evropského hospodářského společenství. (http://eur-lex.europa.eu/cs/treaties/dat/11957E/word/11957E.doc) 8) Smlouva zakládající Evropské společenství uhlí a oceli. (http://eur-lex.europa.eu/cs/treaties/index.htm) 9) „Počet obyvatel EU k 1.1.2006“. Eurostat. (http://europa.eu/abc/keyfigures/sizeandpopulation)
42
Platnost všech internetových zdrojů byla ověřena k 4.5.2009.
32
Sekundární literatura 1) Adamová, K. (1997): K historii evropského federalismu. Praha: Karolinum. 2) Bellamy, R; Castiglione, D.: Building the Union: The Nature of Sovereignty in the Political Architecture of Europe. In: Karmis, D.; Norman, W. (eds.) (2005): Theories of federalism. New York: Palgrave Macmillan. 293–310. 3) Börzel, T. A.; Hosli, M. O. (2003): „Brussels between Bern and Berlin: Comparative Federalism Meets the European Union.“ Governance. Ročník 16, číslo 2. 179–202. 4) Burgess, M. (2006): Comparative Federalism: Theory and Practice. London and New York: Routledge. 5) Caporaso, J. A. (2005): „The Emergence of the EU Supranational Polity and Its Implications for Democracy“. In: Democracy and Federalism in the European Union and the United States: Exploring Post-national Governance. London: Routledge. 57 68. 6) Church, C. H. (2004): The Politics and Government of Switzerland. New York: Palgrave Macmillan. 7) Coudenhove-Kalergi, R. N. (1993): Pan-Evropa. Praha: Panevropa. 8) Davies, L. (1940): A Federated Europe. London. Victor Gollancz Ltd. 9) Duchacek, I. (1970): Comparative Federalism. The Territorial Dimension of Politics. New York: Holt, Rinehart & Winston. 10) Elazar, D. J. (2006): Exploring Federalism. Tucaloosa: University of Alabama Press. 11) Fabbrini, S. (2005): „Is the EU exceptional?“ In: Democracy and Federalism in the European Union and the United States: Exploring Post-national Governance.London: Routledge. 6-29. 12) Fiala, P.; Pitrová, M. (2003): Evropská unie. Brno: CDK. 13) Filippov, M.; Ordeshook, P.C.; Shvetsova, O. (2004): Designing federalism: a theory of self-sustainable federal institutions. New York: Cambridge University Press. 14) George, S. (2004): „Multi-level Governance and the European Union.“ In: Bache, I.; Flinders, M.: Multi-level governance. New York: Oxford University Press. 15) Hix, S. (1999): The political system of the European union. Basingstoke: Palgrave. 16) Hloušek, V.: „Švýcarsko.“ In: Strmiska, M.; Hloušek, V.; Kopeček, L.; Chytílek, R. (2005): Politické strany moderní Evropy. Analýza stranicko-politických systémů. Praha: Portál. 33
17) Jachtenfuchs, M.; Kohler-Koch, B.: „Governance and Institutional Development.“ In: Antje, W.; Diez, T. (eds.) (2005): European Integration Theory. Oxford: Oxford University Press, 97-115. 18) Jeřábek, M. (2003): „Švýcarská konfederace.“ In: Dvořáková, V. a kol.: Komparace politických systémů I. Praha: VŠE. 19) Kant, I. (1920): Zum ewigen Frieden: Ein philosophischer Entwurf. Leipzig: Insel. 20) Karmis, D.; Norman, W. (eds.) (2005): „The Revival of Federalism in Normative Political Theory.“ In: Theories of Federalism. New York: Palgrave Macmillan. 3-21. 21) Klokočka, V. (2006): Ústavní systémy evropských států. Praha: Linde. 22) Ladner, A. (2001): Swiss political Parties: Between Persistance and Change. West European Politics. Ročník 24, číslo 2., 123-144. 23) Lane J-E.; Ersson, S. (2003):
Democracy: a comparative approach. London:
Routledge. 24) Lijphart, A. (1984): Democracies: patterns of majoritarian and consensus government in twenty-one countries. New Haven: Yale University Press. 1984. 25) Linder, W.; Vatter, A. (2001): „Institutions and Outcomes of Swiss Federalism: The Role of the Cantons in Swiss Politics.“ West European Politics. Ročník 24, číslo 2. 95–122. 26) Mckay, D. (1996): Rush to Union. Understanding the European Federal Bargain. Oxfford: Clarendon Press. 27) O'Neill, M. (1996): The Politics of European Integration: a reader. London: Routledge. 28) Reschová, J. (2003): Evropský konstitucionalismus: zdroje, formy a tendence. Praha: Oeconomica. 29) Swenden, W. (2006): Federalism and Regionalism in Western Europe, A Comparative and Thematic Analysis. New York: Palgrave Macmillan. 30) Vykoupilová, H.: „Víceúrovňové vládnutí v Evropě: koncepce, modely, typy.“ In: Dančák, B.; Hloušek, V. (eds.) (2007): Víceúrovňové vládnutí v Evropě: zkušenosti, problémy a výzvy. Brno: Masarykova univerzita. MPÚ. 13-27. 31) Vykoupilová, H.: „K problematice výzkumu evropského federalismu a evropských politických stran.“ In: Fiala, P.; Strmiska, M. (eds.) (2005): Víceúrovňové vládnutí: teorie, přístupy, metody. Brno: CDK. 254-264.
34
32) Wallace, H.: „Exercising Power and Influence in the European Union: The Roles of Member States.“ In: Bulmer, S.; Lequesne, Ch. (eds.) (2005): The Member States of the European Union. Oxford: OUP, 25-44. 33) Watts, R.L. : „Comparing Forms of Federal Partnerships.“ In: Karmis, D.; Norman, W. (eds.) (2005): Theories of Federalism. New York: Palgrave Macmillan. 233-253
35
