Vybrané základní pojmy užívané v ekologii
A abaptace – (předpona -ab zdůrazňuje, že dědičné vlastnosti organismu jsou důsledkem minulých adaptací) – samotný výraz charakterizuje proces působení evolučních sil působící na předky, a ty předurčily dědičné vlastnosti potomků organismu. Jsou tedy důsledkem minulosti, nikoli přítomnosti. abiocen – (a-, an- řecká předpona vyjadřující zápor, bios - život) – označení pro neživé prostředí biocenózy. abiotické faktory – činitelé neživí, anorganická složka životního prostředí. Rozlišujeme biotické faktory klimatické (světlo, teplota, vzduch a jeho složení a změny, vlhkost, tlak), faktory půdní neboli edafické (fyzikální a chemické vlastnosti půdy a matečné horniny) a faktory hydrologické (voda jako prostředí organismů, její teplota, salinita, tlak, průhlednost, pohyb). abundance – (lat. abundare - mít hojnost, nadbytek) – početnost jedinců téhož druhu. abraze – (lat. abrado - odškrábati, připravit o něco) – obrušování povrchu hornin pevnými částicemi. absorpce – (lat. absorbeo - vsrknout, pohltit, polykat) – vázání materiálu uvnitř systému. abysál – (lat. abyssus - propast, peklo) – vrstva mořské vody ležící v hloubce větší jak 3000 metrů. acidifikace – (lat. acidum - kyselina) – zvyšování kyselosti, resp. snižování pH prostředí. acidofilní, acidofyta – organismy, které prosperují v prostředí se sníženou hodnotou pH, rostliny rostoucí na kyselých půdách (do pH 6,7, např. kostřavy, biky, rosnatky). adaptace – (lat. adapto - přizpůsobit, připravit) – proces přizpůsobování živého systému prostředí, které se mění během evoluce (vlastnosti vzniklé přizpůsobením jsou morfologické, fyziologické a etologické). adaptační radiace – (lat. radius - paprsek) – větvení mateřské vývojové linie v několika vývojových linií dceřiných vlivem adaptace na rozdílné životní podmínky při změně životního prostředí. Např. proniknutí prvních organismů na souš v siluru. Důsledkem bývá vznik nových druhů (proces trvá stovky až tisíce let). adiabatický děj – jev, kdy se vzduch při rozpínání ochlazuje a při stlačení otepluje. aestivace – (lat. aestivus - letní) – letní spánek, způsob přežívání nepříznivých podmínek, především vysokých letních teplot. aerace – (lat. aer - vzduch, mlha, oblak) – provzdušňování vody či půdy. aerosol – plynná směs s rozptýlenými a vznášejícími se tekutými i pevnými částicemi. Může být přírodního i antropogenního původu. afotická zóna – spodní vrstva vody, kam již neproniká světlo. agregát půdní – (lat. grex, gregis – stádo, hejno) – srážení půdních koloidů do shluků, vloček, na základě přitažlivých elektrických sil opačných nábojů (výsledek koagulace). agroekosystém – (lat. ager - obdělávaný pozemek, pole) – ekosystém zemědělského pozemku, pole, agrocenóza (společenstvo organismů žijících na poli). AIM – automatický imisní monitorovací systém Českého hydrometeorologického ústavu ke sledování kvality ovzduší na území ČR. aklimatizace (lat. clima, původně z řec. klíma - sklon slunečních paprsků vzhledem k zemi) – přizpůsobování novému klimatickému prostředí (např. u introdukovaných druhů, nebo zavlečených škůdců. U teplokrevných přizpůsobení termoregulační, u studenokrevných se posunuje hranice letálních teplot). akratopega – prostá voda, podzemní voda, která svým složením ani jinými vlastnostmi nedosahuje kritérií pro zařazení k vodám minerálním. Její využití je především v balneologii.
akratoterma – má podobné charakteristiky jako akratopega. Tato voda má navíc zvýšenou teplotu nad 29° C. akvatický – (lat. aqua - voda) – vodní, např. druh organismu, který je dočasně nebo trvale vázaný na vodní prostředí. albedo – (lat. albeo - být bílý, svítat) – podíl odraženého záření ku dopadajícímu. alelopatie – (lat. potientia - schopnost) – schopnost organismu vylučovat toxické látky, které brzdí nebo znemožňuje růst a vývin rostlin jiného druhu. Jedná se o fytoncidy vylučované kořenovými nebo nadzemními částmi rostlin ve formě aromatických těkavých látek působících přímo. alochtonní – organismy, populace nebo neživé přírodniny, které jsou nepůvodní. Vyvinuly se nebo vznikly na jiném místě, z něhož se aktivně nebo pasivně dostaly na místa svého nynějšího výskytu. aluviální – území vytvořené akumulační činností říčního toku v poledové době. amenzalismus – soubor negativních vztahů mezi populacemi dvou i více druhů, z nichž jeden je tzv. inhibitor. Ten svými produkty působí na amenzála – brzdí jeho růst a vývoj nebo působí letálně. anticyklóna – oblast vysokého tlaku vzduchu. antropický – přímý vliv člověka, týkající se lidstva a jeho existence. antropocenóza – společenstvo organismů uměle vzniklé nebo silně ovlivňované činností člověka. antroposféra – prostor obydlený, ovlivňovaný a pozměňovaný člověkem. antropogenní – stav vyvolaný aktivitou člověka. areál – oblast zeměpisného rozšíření určitého druhu. autekologie – část ekologie zabývající se vztahy mezi prostředím a jedincem. autochtonní – (řec. autos - sám) – původní domácí populace, organismy nebo neživé přírodniny vzniklé na místě svého nynějšího výskytu. autoregulace – schopnost živých systémů řídit svoje životní procesy a přizpůsobovat se změněným podmínkám životního prostředí. Jedná se o základní vlastnosti živé hmoty udržovat rovnovážný stav systému, tzv. homeostázi. autotrofní – (řec. trophé - výživa) – organismy schopné vytvářet organické látky z látek anorganických. Jedná se o zelené rostliny schopné fotosyntézy nebo organismy chemotrofní, které získávají energii rozkladem anorganických sloučenin. Opakem autotrofie je heterotrofie. autumnální – (lat. autumnalis - podzimní) – podzimní. azbestóza – zaprášení plic azbestovým prachem (asbestosis). Dlouhodobá expozice vyvolává nádorové bujení v plicích.
B bakteriofágové – viry, napadající bakteriální buňky. banka genová – soubor genetických informací trvale uchovávaný pro možné použití v budoucnosti. U rostlin nejčastěji ve formě pylu, semen, explanátů, pěstované rostliny v botanických zahradách. U živočichů chovaní jedinci (v minimálním počtu 50 až 500 jedinců), zoologické zahrady, podchlazená spermata. batyál – prostředí mořského dna v hloubkách 200 – 3000 m. batypelagiál – prostředí ve volných vodách v hloubkách 200 – 3000 m. bentál – prostředí na dně vodních toků, nádrží a moří. bentos – soubor organismů žijících na dně ve sladkých vodách (limnobentos), nebo v mořích (halobentos). biocenóza – společenstvo, soubor populací všech druhů rostlin, živočichů a mikroorganismů obývající určitý jednotný úsek životního prostoru.
biocentrum – část krajiny, která svou zachovalostí, příhodnými podmínkami a ekologickou rozmanitostí umožňuje výskyt přirozených biocenóz, vzácnějších druhů organismů. Vzhledem k tomu, že původní biotopy se v naší krajině již nevyskytují, spokojujeme se s krajinnými biocentry přirozenému stavu blízkými. biocid – jedovaté látky dodávané člověkem do přírodního prostředí na potlačení nebo vyhubení nežádoucích organismů, ohrožující hospodářské činnosti, zejména zdraví rostlin, živočichů i člověka. biodiverzita – rozmanitost, různorodost biologických složek v ekosystému. Biologická rozmanitost má dvě složky: biodiverzitu v úzkém slova smyslu, což je počet druhů, a disparitu, což je počet tělních plánů organismů a jejich rozdílnost (tělní plány znázorňují hlavní větve na fylogenetickém stromě organismů, se kterými se setkáváme v přírodě). biofág – živočichové konzumující živou potravu, rostlinnou (fytofágové) a živočišnou (zoofágové). biogeocenóza – též geobiocenóza, někdy jako synonymum pro ekosystém. Např. lesní porosty. biogeografie – nauka o zákonitostech rozšíření organismů na zemském povrchu. biogeochemické cykly – více nebo méně uzavřené koloběhy látek (vody, prvků, živin apod.) probíhající v ekosystémech i v celé biosféře mezi abiotickým prostředím a organismy. biochor – skupina biotopů podobného charakteru (starší označení pro biom). bioindikátor – živé organismy, jejichž výskyt svědčí o přítomnosti a stupni intenzity určitého faktoru na stanovišti (kopřiva - půdy bohaté na dusík). bioklimatologie – nauka o vzájemných vztazích mezi organismy a klimatickým i ovzdušněným půdním prostředím, včetně geofyzikálních a kosmických vlivů působících na biosféru. biokoridor – lineární úsek krajiny s vyšší ekologickou bohatostí, který umožňuje migraci organismů, spojuje biocentra a vytváří systém ekologické stability krajiny. biologický boj – boj proti škůdcům v zemědělství a lesnictví pomocí jejich přirozených nepřátel. Patří sem i použití geneticky modifikovaných organismů. biom – soubor podobných ekosystémů na větší části zemského povrchu, v pásmech nebo oblastech, s podobným charakterem rostlinného porostu i typickými živočichy (tundra, tajga, jehličnatý les, listnatý les, savana, poušť, tropický deštný prales). biomasa – hmota jedinců (fytomasa – rostlinná hmota, zoomasa – živočišná hmota), nebo hmota populací na určité ploše (m2, km2) nebo v prostoru (litr, m3). biorytmy – střídání rytmů v živých systémech, rytmy cirkadiánní za 24 hodin, lunární za měsíc nebo mnoholeté (sekulární). biosféra – část zemského povrchu, která je osídlena živými organismy. Její horní hranici tvoří troposféra (asi 10 km vysoko) a dolní hranici nejhlubší části oceánu (přes 10 km hluboko). biotechnologie – výrobní postup v zemědělské, potravinářské a jiné výrobě, kde alespoň určitá část technologie je zajišťována živými systémy. biotické faktory – činitelé organické přírody působící na živé systémy jako složka jejich prostředí. Rozlišujeme biotické faktory trofické, vnitrodruhové, mezidruhové, antropogenní. biotop – stanoviště, sídliště, místo v němž žije společenstvo organismů – biocenóza. Biotop je charakterizován podmínkami podnebí (klimatopem), podmínkami půdního podkladu (edafotopem) i vlivy okolních organismů. Rozlišujeme biotopy terestrické, vodní, luční, lesní, polní, jezerní, mořské apod. boreální druhy – druhy rostlin a živočichů pocházející a mající centrum svého rozšíření v severní části Starého a Nového světa
C
C-3 rostliny – rostliny, u nichž v Calvinově cyklu fotosyntézy dochází k asimilaci CO2 přímo v buňkách mezofylu (vazba na ribulózobisfosfát). Celá reakce probíhá přes tříuhlíkaté sloučeniny, proto C-3 rostliny (pšenice, žito, vojtěška, dub, bříza apod.). C-4 rostliny – k asimilaci CO2 dochází ve vrstvě buněk obklopující přímo cévy v listech (vazba na fosfoenylpyruvát). Prvním produktem fixace CO2 je dikarboxylová kyselina se 4 atomy uhlíku, proto C-4 rostliny (kukuřice, cukrová třtina, čeledi rostlin laskavcovitých a merlíkovitých). C-stratégové – (C-konkurence) – rostliny, které mají trofické a metabolické vlastnosti, které jim zajišťují vysokou konkurenční schopnost. Nesnášejí poškozující vnější faktory (aktivitu býložravců, patogenů, zásahy člověka, půdní erozi, oheň). Takové druhy jsou dlouhověké (buk, dub). CAM – (Crassulacean Acid Metabolism ) – způsob fotosyntézy, kdy průduchy rostlin jsou otevřeny v noci a CO2 je vázán změnou kyselin C-3 na kyseliny C-4 (rostliny tučnolisté z čeledi kosmatcovitých, pryžcovitých, liliovitých apod.). cecidie – neboli hálky, novotvary vzniklé na různých částech rostlin působením látek vylučovaných samicí hmyzu při kladení vajíček, nebo larvou, která se pak živí rostlinnými pletivy novotvaru. Cecidie vytváří na rostlinných orgánech rozmanité jednoduché i složité útvary. cenobium – shluk, chomáč jedinců téhož druhu, nejčastěji u živočichů. cenóza – společenstvo rostlin nebo živočichů jako součást biocenózy. census – sčítání, zjišťování obvykle celkového počtu jedinců v populaci. CFC – chlorofluorouhlovodíky ohrožující nebo poškozující ozónovou vrstvu Země. Jsou známé pod obchodním názvem freony či halony. cirkadiánní – (lat. circa - přibližně, dies - den) – celodenní rytmus dějů trvající okolo 24 hodin. cirkatidální – (angl. tidal - mořské dmutí) – rytmus aktivity organismů na mořském pobřeží, vyvolaný přílivem a odlivem. cyklóna – oblast nízkého tlaku vzduchu. cyklus hydrologický – nepřetržitý oběh vody i látek v ní obsažených nebo rozptýlených mezi zemským povrchem a atmosférou. Rozeznáváme hydrologický cyklus velký a malý. čistá míra reprodukce – též míra nahrazování RO – průměrný počet potomstva samičího pohlaví dožívající se plodného věku, produkovaný jednou samicí během jejího celého života. činitel – prvek v ekosystému, který ovlivňuje stav prvku jiného. Hovoříme o prvcích, také o faktorech abiotických, biotických, antropických, příznivých, nepříznivých apod. Červená kniha – původně soupis ohrožených druhů, které byly publikovány Mezinárodní unií pro ochranu přírody a přírodních zdrojů (IUCN) v tzv. Červeném seznamu ohrožených nebo vzácných druhů rostlina živočichů.
D deflace – (lat. de-fluo - plynouti odněkud jinam) – větrná eroze povrchu půdy. dekompozitoři, destruenti – rozkladači, organismy rozkládající mrtvou organickou hmotu postupně na látky jednodušší. Rostlinné látky rozkládají houby a plísně, živočišné látky rozkládají bakterie. Velikost rozkladačů se v potravním řetězci postupně zmenšuje a jejich početnost se zvyšuje. Např. listovou opadanku nejprve rozmělňují svinky, berušky, brouci, larvy much, mnohonožky, hlístice, roztoči, chvostoskoci a nakonec vířníci a další prvoci. Rozložené zbytky jsou jejich činností promíšeny, obohaceny jejich trusem a takto zvětšený povrch je využíván v rozkladném, dekompozičním řetězci bakteriemi, finálními rozkladači. demekologie – ekologie populací. Studuje jejich velikost a jejich vlastnosti, vztahy populace k prostředí a k populaci jiných druhů. Zabývá se rovněž funkcemi populace v ekosystému, její množivostí, úmrtností, věkovou strukturou apod.
dendrotelma – drobná periodická vodní nádrž v dutině nebo rozsoše stromu. denitrifikace – proces uvolňování dusíku denitrifikačními bakteriemi a některými houbami redukcí dusičnanů na dusitany, dále pak na amoniak a plynný dusík (N2), který uniká zpět do ovzduší. denudace – odnos zvětralých částic hornin vodou. denzita – abundance, hustota, početnost populace. Většinou vyjadřovaná počtem jedinců na jednotce plochy nebo objemu. detergenty – prací a čistící prostředky snižující povrchové napětí vody. Vytváří se pěna, která zamezuje výměnu plynů. Pro vodní živočichy jsou toxické, dochází k odmašťování peří u ptáků, čímž způsobují jejich hynutí. deteriorizace krajiny – zhoršování vlastností krajiny vlivem člověka (pastva, těžba, rekreace). dezertifikace – postup pouští. dezertikolní – suchomilný, teplomilný organismus žijící na pouštích. Má fyziologické adaptace sloužící k výraznému hospodaření s vodou. detritofágní – organismy konzumující mrtvou organickou, převážně rostlinnou hmotu. detritovorní – (lat. vorare – žráti) – požírači detritu. detritus – směs mrtvého organického materiálu i výkaly. devastace – (lat. vasto – pustošit) – pustošení krajiny člověkem. diestrický – organismus s říjí dvakrát do roka. disimilace – katabolismus - procesy látkové výměny v tělech organismů charakterizované rozkladem organických látek na látky jednodušší za současného uvolňování energie. disturbance – narušování, destrukce, ničení ekosystému (intenzívní pastva, eroze, oheň, záplavy, činnost člověka, rozsáhlé invaze fytofágního hmyzu apod.). diverzita – druhová rozmanitost, ale i obecně bohatost a množství složek v jakémkoli souboru. dominance – ve fytocenologii vyjadřuje pokryvnost jedinců určité rostlinné populace, vyjádřený v % nebo ve stupních pokryvnosti z celkové studované plochy. V zoocenologii d. vyjadřuje v % početnost jedinců živočišné populace určitého druhu ze studované taxocenózy. dormance – klidové období ve vývoji nebo v životním cyklu organismu. dynamika populací – sledování růstu populací a analýza vztahů mezi abiotickými a biotickými složkami životního prostředí. dystrofní – vodní nádrže s malým obsahem minerálních látek. Jsou naopak bohaté na humusové látky rozpuštěné v koloidním stavu, způsobující žlutohnědé zbarvení vody (horské rašelinné vody).
E edafický – půdní, žijící nebo působící v půdě. edafobiont – organismus žijící v půdě. edafon – soubor všech organismů žijících v půdě. Rostlinné organismy označujeme jako fytoedafon, živočišné jako zooedafon. Živočichové, kteří žijí trvale v půdě, jsou geobionti, také euedafon. Protoedafon jsou ti, kteří jsou v půdě zastiženi pouze jako vývojová stádia. Hemiedafon označuje živočichy, kteří se v půdě vyskytují jen příležitostně, pseudoedafon jen dočasně a tychoedafon jen náhodně. edafotop – komplex půdních faktorů na dané lokalitě ve vztahu k určitému druhu, fytocenóze nebo zoocenóze. edifikátor – hlavní, dominující druh rostliny, určující strukturální i funkční povahu rostlinného společenstva. EECONET – European Ecological Network, Evropská ekologická síť- síť jádrových nebo klíčových území – biocenter, biokoridorů (spojovacích, propojovacích tras, nebo přestupních
míst), zón zvýšené péče o krajinu a ochranných pásem, která jsou budována v rámci evropského prostoru. efekt skleníkový – jev způsobený zvýšeným množstvím především oxidu uhličitého v atmosféře, pocházejícího nejen z přirozených procesů, ale především spalováním fosilních paliv. Sluneční záření po odrazu od Země změní vlnovou délku na dlouhovlnné tepelné záření, které již neprojde zpět do vesmíru. Tím se nadměrně ohřívá celá troposféra a postupné oteplování způsobuje klimatické změny. efemery – jednoleté nebo ozimé rostliny s krátkým životním cyklem. eforace – výmolná činnost podzemních tlakových vod, které způsobují např. jeskynní roury. ekologická krize – stav životního prostředí, které působením člověka (růst lidské populace, znečišťování všech složek životního prostředí, nadměrné čerpání přírodních zdrojů atd.) se stává neobyvatelným. EIA – Environmental Impact Assessment – posuzování vlivů činností člověka na životní prostředí. ekologická účinnost – Lindenmanova účinnost – poměr množství asimilované energie na dané trofické úrovni a na úrovni o jeden stupeň nižší. Ekologická účinnost je závislá na využití zdroje energie (sluneční, chemické), na účinnosti asimilace, na poměru mezi čistou a hrubou produkcí a na účinnosti tvorby čisté produkce. Ze 100 jednotek zářivé energie je rostlinami pohlceno na celé Zemi v průměru méně než 50 jednotek. Z nich pouze 0,5 je uskladněno krátkodobě v podobě hrubé produkce a 0,25 jednotky po delší dobu jako čistá produkce. Ekologická účinnost rostlin se tedy pohybuje kolem 0,5 % vzhledem k celkové pohlcené energii. Býložravci asimilují rostlinnou potravu s různou účinností (mladé výhonky s 60 až 70 % účinností, semena až s 80% účinností). Asimilační činnost živočichů živících se výhradně čistou celulózou je jen 15 – 20%. Asimilační činnost dravců je 60 – 90 %. ekologická újma – „ztráta nebo oslabení přirozených funkcí ekosystémů vznikající poškozením jejich složek nebo narušením vnitřních vazeb a procesů v důsledku lidské činnosti“ (§ 10 zákona číslo 17/1992 Sb., o životním prostředí). ekologický indikátor – fyzikální jev, chemická látka i živý organismus (bioindikátor) jehož přítomnost, změna stavu nebo množství svědčí o změně vlastností okolního prostředí. ekologická stopa – vychází z předpokladu, že činnost každého jednotlivce i celé lidské společnosti lze přepočíst na plochu zemského povrchu. Např. takto lze vyjádřit, kolik hektarů potřebuje jedinec pro svoji spotřebu. Každý tak má podle svého životního stylu určitý prostor, který zahrnuje lesy, pole a další ekosystémy. Zároveň odkládá odpady, produkuje oxid uhličitý apod., tedy vytváří za sebou ekologickou stopu, která se rovná ploše např. v m2 , se kterou se musí ekosystémy vyrovnávat. ekosystém – základní jednotka biocenózy, která představuje dynamický cirkulační systém, charakterizovaný tokem látek, energie a informací mezi abiotickým a biotickým prostředím. Zahrnuje čtyři základní složky – stanoviště se souhrnem abiotických faktorů, producenty, konzumenty a dekompozitory (biotické faktory). ekoton – přechodová, hraniční zóna mezi dvěma nebo více biocenózami. Bývá zde větší počet druhů i kvantita jedinců. ekotop – soubor všech biotických činitelů působících na stanovišti, kde žijí organismy. ekotyp – morfologická nebo fyziologická varianta druhu podmíněná prostředím (klimatem, půdou apod.), která je dědičná. eluviace – pohyb látek v půdním profilu v důsledku promývání srážkovou vodou. To vede ke vzniku tzv. eluviálního (o látky ochuzeného) horizontu. emise – také exhaláty, úlety znečišťujících látek unikajících přímo ze zdroje (plynné, kapalné a tuhé látky). energetická návratnost – (řec. energos - činný, pracující) – jedná se o poměr energie z procesu získané k množství energie do procesu investované. Každá část ekosystému i každý
živý organismus musí víc energie přijímat, než dokáže vydávat. Fotosyntézou musí rostlina získat ze slunečního svitu více energie, než spotřebuje na svůj růst a reprodukci. Poměr energie musí být větší než jedna, aby byly zajištěny podmínky pro přežití. EROEI - Energy Return on Energy Invested). endemit – rostlinný nebo živočišný druh, který vznikl a vyskytuje se pouze na malém omezeném území (např. jeřáb sudetský v Krkonoších, hrabošík tatranský ve Vysokých Tatrách). enkapse – (lat. capsa - pouzdro, skříňka) – skladebnost. Např. obecná ekologie je tvořena následujícími ekologickými úrovněmi: autekologií, synekologií, ekofyziologií, demekologií, krajinnou ekologií. epilimnion – horní vrstva vody v rybnících, jezerech a jiných stojatých vodách. Proti spodním vrstvám (hypolimnion) je prozářená a výrazně teplejší především v létě. eroze – vodní, větrná, ledovcová, biologická apod. Narušování povrchů, např. půdy a odnos erodovaných částic na jiné místo. Jedná se o přírodní proces, nejčastěji jako následek lidské činnosti (odlesňování, intenzívní zemědělská činnost apod.). eu –, předpona cizích slov, značící typický, vlastní, charakteristický, věrný. eury –, předpona značící široké rozpětí určitého ekologického faktoru. Opakem je vyjádření úzkého rozpětí předponou - steno -. eutrofizace – obohacování vodních ekosystémů především dusičnany a fosforem (obvykle z přehnojovaných polí). V důsledku zvýšeného přísunu živin dochází k přemnožení sinic zelených a zelených řas (tzv. vodní květ, vegetační zákal). Po jejich hromadném úhynu dochází k uvolňování toxinů, snižování obsahu kyslíku v důsledku rozkladných procesů a následnému hynutí vodních živočichů. Kromě toho přestavuje eutrofizace výrazný problém v přípravě pitné vody. evaporace – odpařování, přechod látky ze skupenství kapalného do skupenství plynného evapotranspirace – odpařování vody z povrchu půdy, vegetačního krytu včetně transpirace rostlin ve formě vodní páry. ex-situ – pěstování nebo chov organismů mimo místo jejich přirozeného výskytu. Opakem je pojem in-situ.
F F/C koeficient (Swingelův koeficient) – koeficient, který charakterizuje stav ichtyocenóz v neslovitelných sladkých vodách. Vyjadřuje se jako poměr biomasy nedravých druhů (F) a dravých druhů (C). Hodnoty F/C kolem 36 jsou považovány za optimum. Nižší hodnoty znamenají příliš vysokou biomasu dravců, vyšší hodnoty příliš vysokou biomasu nedravých ryb. Vysoké zastoupení biomasy nedravých vede ke zhoršení kvality vody a k jejich pomalejšímu růstu. FAR (PhAR) – fotosynteticky aktivní záření využívané rostlinami k fotosyntéze. Faktor 4 – přístup k životu, který razí Římský klub: „dvojnásobný blahobyt za poloviční spotřebu přírodních zdrojů“, což znamená, že bez snížení spotřeby přírodních zdrojů o polovinu nejde opět dosáhnout ekologické rovnováhy a zajistit setrvalý rozvoj. fekundita – plodivost, konkrétní počet potomků na jednu samici nebo skupinu samic určitých vlastností, např. stejného stáří. fén – teplý a suchý vítr sestupující z hor. fenofáze – různá období životních projevů organismů studované v závislosti na ročním období. Fenofáze ovlivňují tzv. fenologický aspekt – vzhled celého společenstva v době rašení, olisťování, kvetení, zrání plodů u rostlinstva nebo přílet tažných ptáků, doba hnízdění apod.
fenologie – součást ekologie. Zabývá se studiem periodicity životních projevů organismů v závislosti na kalendářní době. Studuje začátek, průběh i konec fenofází ve vztahu ke konkrétnímu kalendářnímu datu. Poznatky jsou prakticky využívány například v zemědělství. fitness – označení pro biologickou zdatnost. Původně vyjadřuje pojem schopnost jedince produkovat plodné potomstvo ve větším počtu než ostatní zástupci populace. Neodarwinisté tuto zdatnost přiřazují jednotlivým alelám. fluktuace – kolísání početnosti populace jednoho druhu na příslušném stanovišti v průběhu několika let (srovnej oscilace). fluviální – říční, říčního původu. forezie – dočasné soužití dvou druhů živočichů, z nichž jeden využívá druhého k přenosu na jiné místo. U rostlin – chorie. fotická vrstva – horní vrstva vody prosvětlená sluncem, což umožňuje fotosyntézu zelených rostlin. U oceánů až do 200 m. fytotelma – drobná vodní nádržka, vznikající periodicky po deštích na rostlinách, v úžlabí listů, v přízemních růžicích apod. Zde může žít zooplankton, drobný hmyz a jeho vývojová stádia.
G Gaia – (odvozeno od starořecké bohyně Gaii) – teorie, podle které Země je jeden velký celistvý živý nadorganismus (J. Lovelock, 1973). genofond – souhrn všech alel (variant genů) vyskytujících se u členů určité populace (genofond populace) nebo druhu (genofond druhu). genové inženýrství – soubor metod, jimiž je možná změna v genetické výbavě organismu lidským zásahem, umělými prostředky. Např. přenos izolované genetické informace do biologicky nepříbuzných organismů. genom – soubor všech dědičných vlastností obsažených v haploidní chromozómové sádce buněčného jádra. gutace – vytlačování vodních kapek u rostlin zvláštními buňkami, hydatodami, na povrch listů při zvýšené vzdušné vlhkosti prostředí.
H heterotrofní – organismy, které metabolizují pouze organické látky. Získávají tak látky a energii pro budování vlastního těla. Jsou to živočichové, nezelené organismy a mikroorganismy. Opakem je autotrofie. hiát – v ekologii mezera v souvislém areálu druhu. hibernakulum – zimoviště hiemální – zimní, označení ve fenologii pro zimní vzhled (aspekt) společenstva. hladina napjatá – hladina podzemní vody vyskytující se u tzv. artéských vod, kdy je hydrostatický tlak vyšší než by odpovídalo skutečné horní úrovni zvodnělé vrstvy hladina volná – hladina podzemní vody, která není ve zvodnělé vrstvě pod tlakem. homeostáze – dynamická funkční rovnováha živých systémů od jedince až po biosféru. Představuje dynamické kolísání kolem rovnovážného stavu. Pomocí homeostatických mechanismů se udržuje stálost vnitřního prostředí systému. homeorhéza – trend živých systémů udržovat spontánní pohyb v daném směru. Homeorhéza vyjadřuje evoluční stabilitu, stálost plynutí evolučního vývoje. humus – mrtvá organická hmota rostlinného a živočišného původu včetně všech rozložených produktů látkové výměny. To vše je činností půdních organismů promíšeno s minerálními částicemi v jemnou měl. hydrobiologie – (řec. hydor - voda). Věda, studující život ve vodním prostředí.
hydrologická bilance – porovnání příjmových a ztrátových složek (bilančních prvků) hydrologického cyklu. Je podkladem k určení výše přírodních zdrojů vody a tím možnosti využití vody v určitém území. hydrologický cyklus – koloběh vody-nepřetržitý oběh vody a v ní rozpuštěných nebo rozptýlených látek mezi zemským povrchem a atmosférou. hydroponie – (řec. ponein - pěstovati). Pěstování rostlin v živných roztocích bez přítomnosti půdní složky. hyperabysál – mořské hlubiny kolem 10 000 m, tzv. superhlubiny. hypoglykemický šok – onemocnění zjištěné u přemnožených populací hlodavců i zajícovců. Nervová zátěž vyvolávající stres v boji o potravu, prostor apod. vyvolá pokles hladiny krevních cukrů a zásob glykogenu v játrech až na kritickou hladinu. Po dalším vyčerpání těchto zdrojů energie jedinci hynou v křečích hypoglykemického šoku. chemosyntéza – způsob výživy autotrofních chemosyntetických bakterií, které vytvářejí organické látky chemickou přeměnou anorganických látek. Energii potřebnou k syntéze organických látek získávají oxidací anorganických látek na bázi síry, železa, dusíku a vodíku. Jedná se o bakterie sirné, železité, sirovodíkové, metanové aj. chráněná území – vybrané části krajiny, které jsou pro své přírodní a krajinotvorné hodnoty prohlášeny podle zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny v § 14 za: Národní parky (NP), Chráněné krajinné oblasti (CHKO) – velkoplošná chráněná území, Národní přírodní rezervace (NPR), Přírodní rezervace (PR), Národní přírodní památka (NPR), Přírodní památka (PP) – maloplošná chráněná území. chasmofyty, petrofyty – rostliny rostoucí na skalách. Zapouštějí kořeny do štěrbin a napomáhají tak zvětrávání hornin.
I imago – dospělec, konečné stadium individuálního vývoje jedince u hmyzu. imigrace – přistěhování, jednosměrný pohyb do prostoru populace. imise – spady; plynná, kapalná i pevná znečištění ovzduší, která dopadají na zem. Mají jiné fyzikálně-chemické vlastnosti než původní emise. inbreeding – příbuzenská plemenitba, křížení blízce příbuzných druhů, které obvykle vede ke snížení životnosti potomstva, k poklesu genetické rozmanitosti, nebo ke vzniku jedinců nezvyklých vlastností. index atmosférické čistoty (IAP – Index atmospheric purity ) – je založen na citlivosti lišejníků ke znečištění ovzduší. index environmentální udržitelnosti (ESI – Environmental sustainable index) – vyjadřuje snahu o nejen prosazení principu trvalé udržitelnosti (TUR), ale především metodiku, jak environmentální udržitelnost měřit. ESI byl poprvé představen na Světovém ekonomickém fóru v Davidu v roce 2001, kde se doporučuje sledování 67 ukazatelů šetrného chování k životnímu prostředí. Každý z 67 ukazatelů náleží k jednomu k jednomu z 22 indikátorů, které jsou soustředěny do pěti jádrových skupin: zátěž životního prostředí, systém životního prostředí, zranitelnost lidské společnosti, sociální a institucionální kapacita a zapojení do globálního hospodářství. Např. v případě jádrové komponenty „zátěž životního prostředí“ to jsou indikátory snížení znečištění ovzduší, znečištění vod, zátěž ekosystémů, odpadové hospodářství, snížení spotřebního tlaku a populační zátěž. insolance – oslunění, přenos tepla přímým slunečním zářením. Množství dopadajícího slunečního záření na určitou jednotku zemského povrchu. V rovníkových oblastech je 2,4 x větší než na pólech. Měří se v J . m-2 . s-1. intercepce – zachycování srážek nadzemními částmi rostlin, případně na povrchu rostlin. introdukce – záměrné i nevědomé přenesení druhu do nové oblasti. inundace – záplavové pásmo kolem řek, nebo označení pro přechodné záplavy.
ireverzibilní – nevratný jev, probíhající jen jedním směrem a nikoliv také naopak. irigace – umělé zavlažování, rosení. irupce – masové nepravidelné vystěhování jednoho druhu. IUCN – International Union for the Conservation of Nature and Resources, Světový svaz ochrany přírody – nevládní mezinárodní organizace. inverze – (lat. inversio - obrácení), obrat, zvrat v průběhu meteorologického děje. Typické je obrácené uložení vzdušných nebo vodních vrstev s různou teplotou (inverzní stratifikace, obrácené vrstvení). infračervené záření – elektromagnetické záření o délce od 750 nm do 4000 nm. Vlnové délky od 3000 nm neprocházejí sklem ( teplo ve skleníku), nebo atmosférou (udržování teploty na planetě).
J jarovizace – působení nízkých teplot (0° C až + 15° C) na rostlinu nebo její část za účelem ovlivnění kvetení. Aplikace nízkých teplot trvá dny až týdny. jezero – přirozená vodní nádrž naplněná sladkou nebo slanou vodou. Horizontálně se dělí na zónu litorální (pobřežní) a limnetickou (volná voda). Vertikálně se dělí epilimnion (prosvětlená vrstva), termoklinu (tzv. skočná vrstva, kde skokem klesá teplota vody) a hypolimnion (spodní vrstva vody). Podle původu jsou jezera ledovcová, tektonická, vulkanická, pobřežní. jesep – nánosový, mírně skloněný a vypouklý břeh říčního toku v jeho zákrutu, který postupně roste přibýváním nánosů. Jesep vytváří jádro meandru. juvenilní – název pro mladý organismus. Také označení pro prameny a vody vznikající v hloubkách vulkanických pohoří.
K kaberna – očapí, hranička – část výpusti rybníka bránící úniku ryb. kavernikolní živočichové – organismy žijící v jeskyních (jsou často slepé a bez pigmentu). Organismy mikrokavernikolní žijí ve štěrbinách a dutinách skal nebo v prostorách mezi kameny. katabolismus – proces v rámci metabolismu, kdy se energeticky bohaté látky rozkládají na jednodušší, energeticky chudší a za současného uvolnění energie, kterou organismus využívá k vlastním energetickým pochodům. klimatologie – (lat. clima, climatis, řec. klíma - sklon slunečních paprsků vzhledem k Zemi). Věda sledující dlouhodobý charakteristický režim počasí (teploty, větrů, srážek, slunečního svitu, vlhkosti apod.) v určitém období na určitém místě či na celé zeměkouli. klimatop – hromadné označení činitelů podnebí působících na stanovišti. klimax – konečné stadium sukcese rostlinného společenstva v příslušné biocenóze, mající obvykle největší druhovou diverzitu, nejvíc potravních vazeb. Klimaxový ekosystém má vysokou stabilitu, nejekonomičtější koloběh látek a jednosměrný tok energie. Rozlišuje se klimax klimatický určený klimatem a klimax edafický, kdy půdní vlastnosti převládají nad klimatickými. klon – organismus vzniklý nepohlavním způsobem, z jedné zygoty; z pohlavní buňky, která pochází z mateřského jedince. Potomstvo je potom geneticky identické s mateřským jedincem. Hovoříme o modulech, modulárních organismech (porost rostlin, korálnatci, mechovky). komenzalismus – příživnictví, vzájemné soužití dvou jedinců, z nichž jeden, komenzál má užitek ze soužití s hostitelem (na těle nebo v jeho okolí), využívá zbytků jeho potravy, úkrytu nebo ochrany, aniž by ho nepříznivě ovlivňoval. kompetice – konkurence, soutěživost, záporný vztah mezi dvěma i více organismy, které kryjí své potřeby ze stejných zdrojů (soutěživost o světlo a živiny u rostlin, u živočichů o
potravu, prostor, úkryt). Rozeznáváme kompetici vnitrodruhovou (intraspcecifickou) a mezidruhovou (interspecifickou). kontaminace – znečištění složek životního prostředí (vody, ovzduší, půdy) i různých materiálů toxickými nebo infekčními látkami. konzumenti – organismy, jimž slouží za potravu pouze organické látky vytvořené jinými organismy (k. primární, sekundární, terciární a další). kostra ekologické stability – soustava ekologicky bohatších částí krajiny, které společně nebo po dalším doplnění mohou vytvářet územní systémy ekologické stability (ÚSES), pro udržení a šíření žádoucích organismů. konvergence – vývojová tendence vytvářet u organismů různého původu podobné tvary a orgány ve stejném životním prostředí (např. hydrodynamické útvary u paryb, ryb, kytovců, ploutvonožců). Více v kapitole konvergence a divergence. krajina – soubor ekosystémů v určitém geograficky vymezeném území, včetně všech přírodních i lidských výtvorů a člověka samotného. Evropská úmluva o krajině definuje: „Krajina je oblast, tak jak je vnímána člověkem, jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírodních a/nebo lidských faktorů“. Millenium Ecosystem Assesment: „Je to území složené z mozaiky přírodních ekosystémů a ekosystémů ovlivněných člověkem“. krenal – prameniště potoků, řek a jejich nejbližší okolí. kyselé deště – dešťové srážky obsahující rozpuštěný oxid siřičitý, sírový a dusičitý. Vytváří se slabá kyselina siřičitá, sírová a dusičná, které okyselují půdu, vodu recipientů, působí toxicky na organismy a poškozují konstrukci staveb, památek apod. K-strategové, (K-nosná kapacita prostředí) – často dlouhověké druhy s menším počtem potomstva dobře vybaveným zásobními látkami (u rostlin) či zkušenostmi a výhodným chováním (u živočichů) umožňující snadnější přežívání. Rostou a dospívají pomaleji. Investují u svých potomků spíše do kvality než do kvantity. Osídlování nových biotopů je pozvolné, ale trvalé. Jejich populace je stabilní, vytěsňují konkurenční druhy a trvale žijí ve vysoké denzitě (např. sloni, velcí kopytníci).
L lakolit – podpovrchový útvar bochníkovitého tvaru, vytvořený vyvřelými horninami, které utuhly nehluboko pod zemským povrchem. lentický – (lat. lens – čočka) – ekosystém stojatých vod (rybníky, jezera, tůň, močál apod.). letální faktory – činitelé úmrtnosti. Limitující nebo smrtící faktory. lignivorní – též xylofágní, živočichové požírající dřevo (larvy některých tesaříků, kůrovců, termiti aj.). Živočichové žijící přímo ve dřevě se nazývají lignikolní. lichenismus – soužití heterotrofní houby a autotrofní řasy nebo sinice v trvalé symbióze, což dalo vznik složenému organismu - lišejníku (někdy označované jako lichenizované houby). lichenofágní – živočichové konzumující lišejníky (sobi, housenky některých motýlů). limnikolní – živočichové žijící v bahně nebo na jeho povrchu. limnický – sladkovodní, jezerní, mající vztah ke sladké vodě. limnologie – nauka o životním prostředí a organismech ve sladkých vodách. Lincolnův index – vzorec pro výpočet početnosti generace při opakovaném odchytu živočichů, které je možno opatřovat značkami. Označené vypouštíme na stanoviště a po krátké době znovu odchytíme. Početnost populace N = (M . n) : R, přičemž M je počet jedinců původně označených, n je počet jedinců znovu ulovených, R je počet označených jedinců mezi znovu ulovenými. litotelma – dočasná, obvykle periodická vodní tůňka ve skalních rozsedlinách, v prohloubeninách balvanů a skal. Často obsahuje specifickou faunu.
lokalita – naleziště, výskytiště, místo výskytu na zemském povrchu, určené zeměpisnou šířkou, délkou a nadmořskou výškou, kde byla nalezena nějaká přírodnina, lidské sídlo a jiný objekt. lotický – biotop a jeho prostředí v proudící sladké vodě (pramen, potok, řeka).
M MAB – Man end Biosphere, program přijatý UNESCO v roce 1971. Studuje strukturu a fungování biosféry a sleduje její změny vyvolané člověkem. macchie – degradovaný les ve Středomoří, kde v porostu převládá keřové patro. makroelementy, makronutrienty – (řec. makros - velký, předpona makro - cizích slov označue větší objekty, větší působení činitelů, silnější jevy apod.). Zde označení pro makrobiogenní prvky nezbytné pro stavbu a správnou funkci organismů – C,O, N, H, P,S, Ca, K, Mg. V nepatrném množství ale pro prospívání organismů jsou nebytné tzv. mikronutrienty (řec. mikros – malý), mikrobiogenní prvky (např. B, Cu). makrofág – fagocytující buňka, nebo živočich požírající jiné organismy. makroklima – označení pro regionální klima, podnebí velikého měřítka s horizontálním rozměrem alespoň stovek kilometrů (klimatické pásy na pevninách a mořích). Klima vymezuje biomy. malakocenóza – společenstvo měkkýšů v biocenóze. mangrove – rostlinná formace dřevin na pobřeží tropických moří a brakických vod, např. porosty mangrovníků. marinní – mořský matoral – druhotné pařezové lesy po vykácení tvrdolistých lesů ve Středozemí. meandr, meandrování – zakřivení vodního toku v rovinatém terénu. merkurismus – onemocnění lidí způsobené deriváty rtuti v požívaném rybím mase. Také označované jako minamata podle stejnojmenného zálivu v Japonsku, kde toto onemocnění propuklo po konzumaci ryb s vysokým obsahem rtuti pocházející z průmyslových odpadů. metalimnion, termoklina – skočná vrstva ve stojatých nádržích v létě. meteorologie – (řec. meteóros - vznášející se ve výši). Komplexní vědní obor, jenž kromě jiné na základě předpovědních metod popisuje budoucí stav atmosféry. V širším slova smyslu zahrnuje i klimatologii. mesos – řec. střední měl (také mull) – humózní vrstva ve svrchním A- horizontu. Strukturu opadu lze již rozeznat jen mikroskopicky. moder – forma humusu, která prošla trávicím traktem živočichů a je smíchána s anorganickými částicemi. Tvoří se v listnatých lesích a má neutrální až mírně kyselou reakci. modulární organismy – téměř vždy větvené typy organismů, jejichž jednotlivé části, moduly, jsou schopny po oddělení samostatné existence. mokřad – většinou nízko položené oblasti periodicky nebo trvale zamokřené sladkou nebo slanou vodou. Mají o třetinu vyšší primární produkci než tropický deštný prales. mul – jemný (sladký) humus. Vzniká intenzívní činností půdních živočichů, kteří se živí plísněmi, jejichž rozvoj omezují (úrodné lesní, zahradní a polní půdy). mutace – změna genetické informace, která vede ke genetické proměnlivosti. mutagen – chemický nebo fyzikální činitel, působící mutace. mutualismus – trvalé a nezbytné soužití obvykle dvou druhů organismů, kteří mají ze soužití prospěch a jsou na sobě závislí (podobně symbióza). mydát – rozmělněný humus ve svrchním horizontu, promíchaný s minerálními částicemi. mykorrhiza – nezbytné symbiotické soužití hub s kořeny vyšších rostlin.
N nanismus – zakrnělý vzrůst organismu, trpasličí forma. U rostlin způsobený nedostatkem živin, nebo zkrácenou vegetační dobou (horské rostliny). U živočichů a člověka např. hormonální poruchou. natalita – množivost, u člověka porodnost. Počet nově vzniklých nebo narozených jedinců v populaci za jednotku času. nekton – soubor statnějších vodních živočichů, kteří ve vodě plavou vlastním aktivním pohybem (vodní hmyz, korýši, ryby). neofyty – rostliny nepůvodní, zavlečené k nám až v novověku, tj. od konce 15. století neopedon – (předpona cizích slov neo - znamená cizí). Půdy vzniklé nově buď přirozeným způsobem (náplavy, návěje, sesuvy půdy, erupce) nebo uměle (navážky, výsypky, skládky, haldy apod.). neuston – drobné vodní organismy zdržující se na povrchové vodní blance nebo pod ní (do hloubky asi 5 cm (perloočky, různý vodní hmyz, jeho larvy a kukly). nidifugní – mláďata ptáků, která po narození ihned opouštějí hnízdo a nejsou krmena (např. kachny). nidikolní – mláďata ptáků, případně i jiných živočichů, která po narození zůstávají ve hnízdě, kde jsou odchovávána. Také označení pro živočichy žijící dočasně nebo trvale ve hnízdech ptáků či doupatech savců. nika – (francouzsky niché - výklenek) – funkční postavení populace v ekosystému určované zejména jejími vztahy k jiným organismům a abiotickým podmínkám prostředí (viz dále v kapitole Organismus a prostředí). nitrifikace – biochemický proces, při němž je amoniak oxidován nitrifikačními bakteriemi na dusitany. Proces nitrifikace má počáteční fázi – nitritaci, kdy nitritační bakterie (např. rod Nitrosomonas) oxidují NH4 uvolněný rozkladnými procesy z organické hmoty na dusitany, nitrity – NO2, a dále v procesu nitratace na rozpustné dusičnany nitráty – NO3 v procesu nitratace (např. bakterie rodu Nitrobacter) – konečný proces nitrifikace. nitrofyty – nitrofilní rostliny, náročné na dostatek dusíku v půdě (kopřiva, laskavec, lebeda, merlík). Jsou bioindikátory obsahu dusíku v půdě. niva – ploché území v úvalech a údolích podél vodních toků, které vzniklo zpětnou vazbou mezi krajinou a vodním tokem s jeho záplavovou (inundační) vodou. noosféra – „sféra rozumu“ – část biosféry ve vztahu k rozumné, cílevědomé činnosti člověka směřující k zachování a udržování biosféry vhodné k existenci člověka.
O obnovovací koeficient – doba, během níž se celá generace, tj. všichni jedinci, obnoví. odpadní vody – veškerá voda, která projde jakýmkoliv výrobním procesem a je vypouštěna do povrchových nebo podzemních vod (do recipientů). odpor prostředí – všechny vlivy prostředí, které působí na populaci negativně (brzdí její růst, snižují životnosti jedinců, zmenšují potravní zdroje, omezují velikost životního prostoru, zhoubně působí hromaděním vlastních odpadů apod.). Intenzita odporu prostředí se zvyšuje růstem početnosti v závislosti na hustotě populace. oligosaprobní – vody velmi čisté bez antropogenního znečištění (ještě dolní úsek pstruhového a horní úsek lipanového rybího pásma). oligotrofy – rostliny nenáročné na minerální výživu. ombrofyty – rostliny dešťomilné, vyžadující dostatek vody ve formě vertikálních srážek. omnivora – všežravci. Živočichové konzumující všechny druhy potravy - rostlinné, živočišné, živé i odumřelé (škvor, šváb, prase a z ekologického hlediska i člověk).
opadanka – odumřelé části rostlin spadlé na zem, např. uschlé listy, jehličí, větvičky. Dřívější označení hrabanka, podestýlka, stýlka. Odumřelé, ale stojící části bylinného patra se nazývají stařina. oportunisté – jedinci se schopností využívat příležitosti a okamžitě se přizpůsobit, např. náhlé potravní nabídce i nezvyklé potravě a jsou schopny reagovat rychlým nárůstem početnosti. optimum – ekologicky nejpříznivější rozsah působnosti činitele prostředí na určitý druh organismu. Pro každý druh je specifický. organosoly – rašelinné půdy (65 % organických látek a nejméně 50 cm mocný organický horizont). organozem – novější označení pro rašelinnou půdu. ornitocenóza – soubor ptačích populací na studovaném místě, součást biocenózy. ornitofágové – označení pro živočichy, kteří se živí ptáky. ornitofilie – opylování květů drobnými ptáky teplých pásmech (kolibříci ve Střední a Jižní Americe, medosavky v Asii a Austrálii, strdimilové v tropické Africe). ornitochorie – rozšiřování semen a jiných diaspor ptáky na těle (např. na nohách a plovacích blánách kachen); často také trusem (drozdovití). orobiom – horský biom, společenstva vyskytující se v horských a vysokohorských oblastech až do niválního (sněžného) stupně. oscilace – obecně jakékoliv kmitavé kolísání. V ekologii kolísání populační hustoty (početnosti) druhu na stanovišti v průběhu jedné generace nebo maximálně jednoho roku (srovnej fluktuace). oslunění – viz insolance. osmóza – pohyb vody polopropustnou (semipermeabilní) membránou. ostrovní ekologie – studium ostrovních biocenóz, jejich druhového bohatství a ekologických charakteristik s ohledem na velikost ostrova a jeho vzdálenost od pevniny nebo jiných ostrovů. Poznatky ostrovní ekologie se využívají při zřizování národních parků, přírodních rezervací, jiných ostrovů zachovalé přírody, okrasných parků, zelených ploch ve velkoměstech. oteplování globální – soubor jevů vyvolaných globálními klimatickými změnami v důsledku lidské činnosti. Kromě celkového oteplení a změn v rozložení a v množství srážek se očekává zvýšená frekvence extrémních stavů (povodně, tajfuny apod.). ozón – molekula složená ze tří atomů kyslíku – O3 (byl objeven C.F. Schönbienem v r. 1839). Je to bezbarvý plyn s charakteristickým ostrým zápachem (řecky ozein - páchnouti, čichati). Nejvíce je tohoto plynu ve stratosféře (ozonosféře), kde přirozeně vzniká fotochemickým ozařováním molekuly kyslíku (O2) ultrafialovým zářením (UV), také účinkem elektrických výbojů a radioaktivního záření. Je také v nepatrných koncentracích přítomen v přízemní vrstvě u zemského povrchu (přízemní ozón). Zde může vyvolat záněty spojivek a dráždění dýchacích cest. Maximální povolená koncentrace při dlouhodobém působení je 0,1 ppm. Jako velmi reaktivní oxidační činidlo reaguje se všemi organickými látkami, proto má desinfekční účinky. ozonosféra – vrstva ozónu ve výškách 10 – 50 km. Nejvyšší koncentrace ozónu jsou ve výšce kolem 23 km. ozónová díra – nepřesné označení pro ztenčení ozónové vrstvy v důsledku zřeďování ozónu v určitých místech ozónosféry působením člověka.
P pachové látky – těkavé látky rozptylované do vzduchu nebo ulpívající na substrátech, sloužící k čichové (olfaktorické) orientaci a komunikaci suchozemských živočichů. Ti je vnímají v naprosto mizivých koncentracích (až 10 -7 g v m3 vzduchu).
paludikolní – organismy žijící na bažinatých stanovištích. palynologie – věda studující morfologii a šíření pylu a spor rostlin, konzervovaných ve vrstvách rašeliny. Rozbory vrstev rašeliny s obsahem pylu slouží k rekonstrukci vegetace. PAH – (Polycyclic aromatic hydrocarbons) – polycyklické aromatické uhlovodíky, jejichž základní struktura je tvořena několika kondenzovanými benzenovými cykly. Představují skupinu environmentálních polutantů, z nichž řada má karcinogenní účinky. PAN – peroxyacetylnitrát – sekundární znečištěnina vznikající v ovzduší z prekurzorů oxidu dusíku a uhlovodíků (nejčastěji z acetylaldehydu, především při spalování ropných produktů v motorech automobilů) za současného působení slunečního záření (fotochemický smog). pandemie – epidemické onemocnění postihující větší oblasti nebo celé kontinenty. Rozlišuje se pandemie postihující lidskou populaci (epidemie), rostliny (epifytocie), živočichy (epizoocie). pantofágové, omnivorové – všežravci. Živočichové konzumující nejrůznější druhy potravy rostlinné i živočišné, čerstvé i odumřelé. parazit – cizopasník. Živočichové (zooparaziti) nebo rostliny (fytoparaziti), žijící v těle (endoparaziti) na povrchu těla (ektopaziti) jiných druhů organismů, z nichž čerpají látky potřebné k životu. parazitocenóza – společenstvo všech druhů organismů cizopasících u jednoho hostitele. parazitoid – živočišný parazit, který nakonec způsobí smrt hostitele. Např. larva vosičky kutilky. parekie – vztah mezi dvěma živočišnými druhy, kdy jeden vyhledává sousedství druhého, z čehož má prospěch a druhému jeho přítomnost neškodí (trpěné sousedství). partenogeneze – vývoj z neoplozených vajíček, kdy se líhnou buď jen samice (thelytokie), nebo jen samci (arrhenotokei), nebo jedinci obou pohlaví (amfitokie). parthenokarpie – u rostlin vývin semen bez opylení květu. Využívá se např. k vyšlechtění plodů bez jader. patrovitost fytocenózy – vertikální stratifikace (rozvrstvení) fytocenózy od povrchu půdy na jednotlivá patra: E0 – patro mechové a lišejníkové (do výše 5 cm), E1 – patro bylinné (rostliny s výškou 0,05 – 1m), E2 – patro keřové (křovinné rostliny s výškou 1 -3m), E3 – patro stromové (s výškou nad 3m). Dále jsou rozlišována patra kořenová (svrchní, střední a spodní). Každé patro má svoje specifické společenstvo organismů, kteří vytvářejí tzv. biostratum. pauperizace – ochuzování flóry nebo fauny mizením ohrožených druhů. pedobionti – také edafobionti. Organismy žijící v půdě. pelagiál – životní prostor v oblasti volné vody v oceánech i v jezerech, přehradách apod. pelity – přeměněné sedimentární horniny, které jsou tvořeny jílovitými částicemi. penetrace vody – pronikání vody z okolního prostředí pokožkou do těla vodních živočichů. pereny – trvalky, vytrvalé rostliny. Opakem jsou rostliny jednoleté nebo dvouleté. perkolace – prosakování dešťové vody půdou. permafrost – trvale zmrzlá půda. perturbace – narušování, porucha. perzistence – stálost, zachování v nezměněném stavu (např. dlouhodobé setrvání DDT v životním prostředí jako tzv. perzistentní polutanty). pesticidy – také biocidy. Jedovaté látky dodávané člověkem do životního prostředí na potlačování nebo vyhubení nežádoucích organismů, ohrožující výsledky hospodářské činnosti, zejména zdraví rostlin, živočichů i člověka. Podle zaměření rozlišujeme např. akaricidy, herbicidy, fungicidy, insekticidy aj. petrikolní – organismy trvale žijící na skalách, balvanech a v podobném prostředí. pleuston – soubor organismů žijících na hladině, na povrchové blance vody. podmok – metoda závlahy uskutečňována potrubím nebo kanály.
poikilotermní – studenokrevní (exotermní) živočichové. Jejich tělesná teplota se mění v závislosti na teplotě vnějšího prostředí (všichni bezobratlí, ryby, obojživelníci, plazi). V podstatě jsou poikilotermní i rostliny. polder – část mořského pobřeží, které je vysušené a chráněné hrázemi proti zaplavení nebo ohraničený prostor – suchý polder, který je za sucha zemědělsky využíván a v době povodní slouží k zachycení části povodňové vlny. pollivorní – pyložraví živočichové. polutant – látka, která znečišťuje životní prostředí. polyandrie – mnohomužství, pohlavní kontakty samice s více samci. polyestrický – živočich, většinou savec, který má během roku více říjí (estrů). Rodí mláďata vícekrát během roku (hlodavci). Monoestričtí jednou, diestričtí dvakrát do roka. polyfág – také pantofágové, živočichové schopní širokého výběru potravy buďto rostlinné, nebo živočišné (opakem je monofág, oligofág). polygynie – mnohoženství, pohlavní kontakty samce s více samicemi. polysaprobní – typ vodního prostředí se silným stupněm rozkladu organické hmoty a malým množstvím nebo nepřítomností kyslíku. potamal – sladkovodní ekosystém dolního části toku, pásmo parmové, cejnové, včetně sladkovodní (brakické) části zóny při ústí řeky do moře. ppm – pars per milion, miliontina ze 100 %, 1 ppm = 1 mg . l-1. prevernální – ve fenologii označení pro předjaří. produkce – P, množství biomasy vytvořené živým systémem (jedincem, populací, biocenózou, ekosystémem, biosférou) na jednotce plochy nebo v objemu vody za jednotku času (den, rok). Vyjadřuje se v jednotkách hmotnosti čerstvé biomasy, sušiny, uhlíku nebo v energetických jednotkách (joule, dříve v kaloriích). produktivita – schopnost organismů vytvářet organickou hmotu (biomasu) pro stavbu těl a udržování životních dějů. produkční ekologie – studuje tvorbu a produkci organické hmoty. Objasňuje, kolik živý systém nezužitkuje (NU) z potravní nabídky, kolik konzumuje (C), kolik z tohoto množství asimiluje do hmoty vlastního těla (A) a kolik odpadá trusem (F - faeces) a močí (U – urin). profundál – životní prostor a podmínky nejhlubší části dna ve sladkovodních nádržích, kde převládají rozkladné procesy v bahně. propagule – u rostlin též diaspora. Jakákoli část organismu, produkovaná pohlavně nebo nepohlavně, která je schopna dát vznik novému jedinci. Další význam pojmu propagule je v označení minimálního počtu jedinců, kteří jsou schopni kolonizovat nové nebo izolované místo. protandrie – dřívější pohlavní dospívání samců, kteří také zaujímají místa vhodná k rozmnožování a zaujatá teritoria aktivně brání. protogynie – dřívější pohlavní dospívání samic. Je vzácnější. protokooperace – nejvolnější sdružování jedinců dvou nebo více druhů živočichů, prospěšné pro všechny zúčastněné. Jedná se o těsnější vztah (společná hnízdiště, zimoviště, zimní hejna apod.). psamal – písečné dno vodních toků. psamity – drobnozrnné úlomkovité usazené horniny. psefity – hrubozrnné úlomkovité usazené horniny. psychrofilní – studenomilný. pyranometr – přístroj na měření globálního záření Slunce.
R recipient – vodní tok, kanál, nádrž, jezero, moře.
reducenti – heterotrofní konzumenti rozkládající komplexní složky odumřelé organické hmoty, část produktů vstřebávají jako zdroj látek a energie, zbytky zůstávají jako potrava pro následné rozkladače. Jedná se o organismy, které svou činností, způsobují rozkladné procesy, ve kterých převládá spíše oxidace nad redukcí látek (proto je vhodnější název dekompozitoři). refugium – útočiště, území, kam se druhy stěhují, nebo kde přečkávají působení nepříznivých podmínek v okolním prostoru. reintrodukce – opětovné umělé zavedení druhu do míst, kde před tím vymizel, nebo byl vyhuben. rekuperace – potravní využívání humusu různými nekrofágy a detritofágy, kteří vtělují různé látky do své biomasy a znovu je tak vracejí do potravních řetězců. resilience – pružnost ekosystému. revitalizace – zpětné obnovení, oživení děje nebo procesu. resinosis – výron pryskyřice. respirace – dýchání; nezbytný životní proces, při němž organismus přijímá kyslík k oxidaci látek ve svém těle a naopak vydává oxid uhličitý do okolí. Opakem dýchání je fotosyntéza u zelených rostlin. reverzibilní – vratný proces, jakákoliv změna děje, která může probíhat i opačným směrem. rheo – ve složených slovech týkající se proudění vody. rhitral – vodní prostředí u prameniště toku a v jeho odtoku. ripikolní – organismy žijící ve vodních březích i na nich. rivikolní – organismy žijící v tekoucích vodách, zejména v řekách. reziduum – v ekologii zbytek škodlivých látek v organismech a životním prostředí. rozvodí – část krajiny, jejíž geomorfologie vytváří rozhraní mezi povodími. r-stratégové (r-rychlost růstu populace) – druhy organismů, u nichž přírodní výběr zvýhodňuje jedince obvykle menšího těla, rychle se rozmnožující, kteří jsou však krátkověcí. Často se přemnožují, rychle pronikají do nových míst, ale také katastrofálně rychle vymírají (především drobní hlodavci - hraboši, lumíci, myšice). R-stratégové – ruderální (R) stratégové – rostliny rostoucí v prostředí často silně narušovaném. Naproti tomu nejsou adaptováni na stres. Mnoho energie vkládají do reprodukčních orgánů, většinou jsou jednoleté a produkují mnoho drobných semen s dobrou klíčivostí. Mají exponenciální růst početnosti (merlík, lebeda, hořčice rolní, mák).
S S-stratégové (stres snášející stratégové) – jsou citliví na disturbance - narušování. Je pro ně charakteristický malý energetický vklad do reprodukčních orgánů, pomalý růst, vývoj i tvorba biomasy a dlouhý věk. Žijí na vyčerpaných půdách, rašeliništích, slaniscích a vřesovištích. saprobie, saprobita – stupeň znečištění vody rozkládajícími se organickými látkami. saprobionti – organismy žijící ve vodách různě znečištěných organickými látkami. Podle stupně znečištění vody rozlišujeme v ní žijící oligosaprobní, mezosaprobní a polysaprobní organismy. saprofágové – (lat. sapros - hnijící, tlející) – živočichové konzumující částečně rozloženou až odumřelou organickou hmotu rostlinného (fytosaprofágové) nebo živočišného (zoosaprofágové) původu. saprofyty – heterotrofní organismy (rostliny) čerpající anorganické látky z rozložené nebo odumřelé organické hmoty rostlin a živočichů. Saprofyty obligátní nejsou schopny fotosyntetické asimilace a tzv. saprotrofie je u nich nezbytná. Saprofyty fakultativní, hemisaprofyty, fotosyntetické asimilace schopné jsou. sarkofágové – živočichové živící se masem jiných odumřelých živočichů. saturace – nasycení nebo uspokojení životních potřeb.
saxikolní – organismy žijící v kamenité suti (šupinušky, chvostoskoci, pavouci, ale i ptáci a hlodavci). sedentární – (lat. sedeo, sessum - sedět, prodlévat) – živočichové usedlí, s menší pohybovou aktivitou. semivoltinní – živočichové, u nichž jedna generace žije déle než jeden rok. serotinální aspekt – vzhled biocenózy na konci léta skleníkový efekt – krátkovlnné záření po odrazu od povrchu změní vlnovou délku na dlouhovlnné tepelné záření, které neprochází sklem, nebo atmosférou. Dochází tak k oteplování. strukturální klima – meteorologické jevy v nejmenších uniformních prostředích (dutina stromu, pařezu apod.) stupnice Braun-Blanquetova – mezinárodně nejčastěji užívaná odhadovací sedmičlenná stupnice pro odhad velikosti populace rostlinného druhu ve fytocenologických snímcích. stupňovitost vegetace – výškové rozvrstvení vegetace v závislosti na průměrné roční teplotě a nadmořské výšce. stygobiont – organismus žijící v podzemních vodách. subrecedentní – živočišný druh zastoupený v zoocenóze méně než 1% jedinců. sukcese – zákonitý proces nahrazování jedné biocenózy druhou až do konečného stadia klimaxu. sukulenty – rostliny velmi odolné vůči suchu. K tomu jsou adaptovány tvarově i fyziologicky. suma efektivních teplot – součet účinných (efektivních) teplot ve stupních Celsia potřebných pro vývoj poikilotermních živočichů: SET = (T - K) . d. T = teplota v terénu nebo laboratoři K = teplota, při níž vývoj ještě neprobíhá (nulový bod vývoje) d = počet dnů nezbytných pro vývoj celého živočicha symbióza – lépe mutualismus. V širším smyslu vazba, vztah nebo soužití dvou i více druhů organismů ať prospěšné či neprospěšné (antibióza). V užším smyslu soužití prospěšné často nezbytné pro zúčastněné druhy. symfilie – druh symbiózy, kdy jeden druh živočicha je hostitelem a poskytuje jinému druhu živočicha potravu, úkryt a ochranu. Od svého partnera dostává sladké nebo narkotické sekrety. sympatrie – překrývání oblastí výskytu dvou druhů. Jejich výskyt na témže zeměpisném území. Opakem je alopatie. synantropie – výskyt druhů nebo společenstev rostlin a živočichů v těsné blízkosti člověka a jeho sídel. synantropizace – proces přizpůsobování organismů životu v blízkosti člověka. synechtrie – predátoři v živočišných societách, kde se živí larvami a kuklami hostitele (v úlech, mraveništích a termitištích). synekie, inkvilinismus – nastěhování druhu do příbytku jiných druhů, aniž by mu škodil. šelf kontinentální – mořské mělčiny klesající od pobřeží kontinentů do hloubky 200 m, místy až 400 m. šlenky – sníženiny na rašeliništích.
T tajga – boreální jehličnatý les (smrk, borovice, jedle, modřín) s příměsí malolistých dřevin (vrba, bříza, topol, olše). Teplota nad 10° C je pouze 1 – 4 měsíce. Na většině plochy je trvale zmrzlá půda (permafrost). tanatóza – ochranný postoj, kdy živočich předstírá smrt.
taxe – pozitivní nebo negativní pohyb živočicha usměrněný určitým podnětem (světlem, gravitací, chemicky). temporální – dočasný. terikolní – žijící v půdě. termoklina – teplotní skočná vrstva vody v nádržích v létě. terofyty – jednoleté byliny přezimující v semenech, nebo ozimé rostliny přezimující listovou růžicí. tigmotaxe – potřeba živočicha cítit tlak na hřbetní stranu. tlak barometrický – v našich podmínkách je 1013 hPa = 1013 milibarů = 1013 mm Hg na 1cm2. tlení – rozklad odumřelých organických látek bakteriemi a houbami, při němž nevzniká zápach. topos – místo, vztahující se k místu výskytu, stanovišti. topoklima – klima ovlivněné výraznými reliéfovými prvky. totalizátor – objemový srážkoměr s kapacitou alespoň 6 měsíců. transsaprobita – nejvyšší stupeň znečištění vod oleji, ropou, teplotou, jedy apod. tranzitorní – formy půdních živočichů, u nichž se v půdě vyskytují jen inaktivní stadia (vajíčka, kukly). tremor – předsmrtný třes u obratlovců. tropismus – orientovaný pohyb nebo růst částí rostlin ve směru nebo proti směru působení vnějšího činitele. tundra – biom arktické oblasti od ledových pustin po severní hranici lesa, kde nejteplejší měsíc má teplotní průměr nižší než 10° C. Vegetační doba trvá 2 – 3 měsíce. turbidita – zákal vody způsobený rozptýlenými částicemi. turgescence – nasycení rostlinných buněk vodou. tyrfobiont – živočich žijící trvale na rašeliništi. Nikde jinde není schopen přežít.
U ubikvist – organismus se širokou ekologickou valencí. ubichinon – skupina v tucích rozpustných derivátů benzochinonu (koenzym Q). Působí jako redoxní systém v mitochondriálním dýchacím řetězci (oxidativní fosforylace). úhor – po několik let záměrně neobhospodařované, opuštěné pole. ukládači – rostliny skal a sutí, které svou květní stopku při zrání semen negativně heliotropně protahují a následně tisknou ke skále. Zralá a kulatá semena se pak kutálejí po skále a zapadají do štěrbin. Patří tak mezi autochorní rostliny, které svým vlastním přizpůsobením zabezpečují rozšiřování semen. uklízeči – dekompozitoři. unitární organismy – vyvíjejí se z jedné zygoty a jejich vývin a tvar je předem určen. Opakem jsou organismy modulární. únosná kapacita prostředí – označení K – množství jedinců sledované populace, jež je nějaké stanoviště schopno uživit. úrovně ekologické – živé systémy, stupňovitě seskládané od nejjednoduššího k nejsložitějším - jedinec, populace, biocenóza, ekosystém, krajina, biosféra. Mají autoregulační mechanismy, které udržují a vyvažují tok energie, látek a informací. ÚSES – Územní systém ekologické stability je v ČR vytvořená síť ekologicky významných segmentů krajiny, které jsou centry vyšší ekologické diverzity. Jsou spojena biokoridory a je snaha je nejen vytvářet ale i vhodnými úpravami doplňovat a rozšiřovat podle funkčních a prostorových kriterií. ÚSES je obdobou vytvářené sítě EEKONET – Evropská ekologická síť.
ústojčivost půd – pufrovitost (německy der puffer - nárazník) – schopnost půd odolávat změnám pH přísunem kyselin nebo zásad (také tlumivost půd). Je zajišťována obsahem koloidního jílu, vápníku, hořčíku v sorpčním komplexu.
V vagilita – toulavost, přebíhání. Vrozená schopnost živočichů k přemísťování. Závisí na množství potravy, vody, stáří, pohlaví, pohlavní aktivitě apod. valence ekologická – vlastnost určitého ekologického faktoru (teplota, tlak, pH, vlhkost apod.), který působí na organismus v rozmezí minimálních a maximálních hodnot. Každý organismus specificky a individuálně snáší rozpětí, tedy jeho šířku a intenzitu faktoru a buď toleruje jeho působení, nebo dochází ke stresu, případně k úhynu. vegetace – rostlinstvo, fytocenózy rostoucí na daném území. Rozlišujeme vegetaci azonální – jedná se o přirozené fytocenologické jednotky podmíněné specifickými půdními podmínkami (nejsou vázány na určitou klimatickou vegetační zónu. Vegetace extrazonální – stanovištní anomálie lokality podmíní, že se vegetační jednotky vyskytnou v jižních expozicích i v chladnějších zónách. Vegetace zonální – přirozené fytocenologické jednotky, odpovídající současným klimatickým podmínkám většího území. Při nepřerušeném vývoji je vegetace zonální současně vegetací klimaxovou. vegetační období – ve střední Evropě tzv. malé vegetační období, které je vymezeno průměrně denními teplotami nad 5° C a velké vegetační období s průměrnými denními teplotami nad 10°C. vegetační zákal – viz eutrofizace. vesperální – jev vázaný na večerní období. vicini – zatoulanci. viskozita vody – vnitřní tření vody. Odpor tekutiny vůči tělesu, které se v nich pohybuje. vitalita – životaschopnost – schopnost organismu vzdorovat chorobám, udržovat a rozmnožovat se v měnících se podmínkách životního prostředí. vitaminy – důležité složky koenzymů, které rostliny samy syntetizují, ale živočichové je musí většinou získávat potravou. viviparie – živorodost – rození živých mláďat. Plod se vyvíjí v těle matky až do schopnosti samostatného života. Opakem je oviparie, kdy se zárodek vyvíjí ve vajíčku mimo těla matky. vlajkové stromy – stromy s jednostranně vyvinutými korunami, vznikající poškozováním větví a pupenů na návětrné straně, obrušované silnými větry, sněhem, zmrzlými krupkami, případně pískem (v horách, na pobřeží a podobných exponovaných místech). vlhkost, humidita – obsah vodní páry ve vzduchu, nebo množství vody v půdě. vlhkost půdy okamžitá – množství vody obsažené v půdě v určitém okamžiku, např. v době odběru vzorku. vlhkost půdy relativní – poměr skutečného obsahu vody v půdě k plné, maximální kapilární vodní kapacitě. vlhkost stanovištní – souhrnný výraz pro všechny druhy vlhkosti na stanovišti za dané situace. vlhkost vzdušná absolutní – skutečné množství vodní páry v ovzduší vyjádřené v g . m-3. vlhkost vzdušná relativní – poměr skutečného obsahu vodní páry ve vzduchu k množství maximálně možnému za dané teploty. vnitrodruhové vztahy – veškeré kontakty, vztahy a vazby mezi jedinci téhož druhu. voltinismus (italsky volta – čas) – počet generací určitého druhu živočicha v průběhu jednoho roku. vrchoviště – obvykle horská, vypouklá rašeliniště zastoupená báchorovitými společenstvy, borovicemi, mechorosty s dominantním rašeliníkem na kyselém, oligotrofním substrátu.
vřesoviště – rostlinná formace keříků, trav a bylin na minerálně chudých půdách (vřesy, borůvky, kručinky, mechy, lišejníky apod. U nás se vyskytují druhotná vřesoviště na chudých písčitých půdách. výměšky kořenové, exudáty – organické látky stále vylučované kořeny rostlin, kde tvoří tzv. mucingel (živný substrát pro půdní bakterie a hyfy hub - mykorrhiza). vyrovnanost druhů v biocenóze – druhová vyrovnanost, rovnoměrné množství jedinců u druhů tvořících biocenózu (ekvilibita). WWF (Word Wildlife Fund) – Světový fond pro ochranu přírody.
X xen, xenní – cizí, např. xenobióza – soužití dvou druhů mravenců, kdy jeden druh je hostem v mraveništi druhého. xeri, xero – ve složeninách ve vztahu k suchu. xerikolní – žijící na suchých místech. xylobiont – organismus žijící ve dřevě. Organismy xylofágní nebo lignivorní se přímo živí dřevem.
Z zákal, litometeorit – aerosol s malými tuhými částicemi (zákal solný, písečný, prachový, průmyslový). zákon frekvence Raunkiaerův – vyjadřuje homogenitu společenstva. Čím více druhů je ve IV. a V. frekvenční třídě ( z pěti tříd po 20 %), tím je porost nebo společenstvo stejnorodější. (Počet druhů v I. třídě je největší, ve II. a III. třídě je postupně menší, ve IV. třídě je stejný nebo o něco vyšší než ve III., v V. třídě je vyšší než ve IV. třídě). zákon konstantního konečného výnosu – při zvyšující se hustotě rostlinné populace vzrůstá celková hmotnost biomasy na jednotku plochy jen do určité početnosti jedinců. Při dalším zvyšování jejich počtu dochází vnitrodruhové konkurenci a zmenšování průměrné biomasy jedince. zákon minima, (J. von Liebig, 1848) – funkce, růst nebo vývoj organismu jsou omezeny tím faktorem, který je na stanovišti v minimu, tj. působí v souboru všech faktorů nejmenší intenzitou. Platí pro všechny živé systémy. zákon reciproční biomasy – při zvyšujícím se počtu rostlin v porostu se snižuje průměrná hmotnost jedince. zákon relativní stálosti stanoviště, (H. Walter) – makroklimatické podmínky stanoviště mohou být nahrazovány mikroklimatickými, takže na stanovišti se může vytvořit relativně stálá kombinace podmínek, umožňující existenci druhu rostliny nebo živočicha, který patří do jiné zóny. zákon substituce faktorů, (H. Lundegerdh) – růst rostlin není závislý pouze faktoru v minimu, ale také na spolupůsobení ostatních faktorů, které mohou negativní vliv minima do určité míry upravovat a nahrazovat, substituovat. zákon tolerance, (V. C. Shelford) – existence organismu je určena rozsahem jeho tolerance neboli ekologickou amplitudou (mezi minimální a maximální hodnotou působícího ekologického faktoru). zákon třípolovinové mocniny samozřeďování – průměrná hmotnost biomasy je přímo úměrná záporné třípolovinové mocnině hustoty porostu. To znamená, stoupne-li hustota 2x, klesne průměrná hmotnost biomasy 3x. zazemňování – proces přetváření otevřené vody v pevninu postupným zanášením od břehů anorganickými sedimenty a množstvím organické hmoty zejména rostlinné, která se nestačí rozložit.
zoocenóza – živočišná složka biocenózy. zooedafon – soubor všech živočichů žijících trvale nebo dočasně v půdě. zoofágové – živočichové konzumující jiné živočichy. zoogamie – opylování rostlin živočichy. zoochorie – přenášení rostlinných rozmnožovacích částic, také přenos drobných živočichů jinými živočichy. Epizoochorie - přenos na povrchu těla, endozoochorie - přenos v trávicím traktu, ornitochorie - přenos ptáky, myrmekochorie - přenos mravenci. zoomorfóza – abnormální útvar na rostlinách způsobený okusem živočichů, sešlapáváním, nebo působením jejich výměšků (hálky, podkopěnky, miny). zoonózy – infekční choroby přenášené parazity z divokých nebo domácích zvířat na člověka a naopak, též antropozoocenózy. zooplankton – živočišná složka planktonních mikroskopických organismů. zvrat vegetačních stupňů – následkem inverze teploty (při zemi chladno, nahoře tepleji – např. v mrazovém údolí), roste dole chladnomilná vegetace a nad ní naopak teplomilnější. V hlubokých údolích nebo v nižších polohách tak mohou růst přirozeně smrky a nad nimi teplomilnější bučina. žďáření – způsob získávání zemědělské půdy vypalováním lesních porostů (u nás ve 12. a 13. století, v tropech je užíván dosud). životní prostředí – ta část světa, s níž je člověk ve vzájemném působení, kterou používá, ovlivňuje a které se sám přizpůsobuje. Jedná se o soubor všech vnějších podmínek, životných i neživotných, které obklopují jedince, populaci nebo jiný živý systém a poskytují mu všechny podmínky k životu.
