Vybrané kapitoly z historie chemie (pravěk, starověk a alchymie)

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra chemie

Vybrané kapitoly z historie chemie (pravěk, starověk a alchymie) Petra Křivánková

Brno 2011 29

Předmluva Tento materiál je částí studijního materiálu určeného především pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, magisterského studia programu N-ZS Učitelství pro základní školy, oboru CH2 Učitelství chemie pro základní školy pro předmět Historie chemie. Studijní pomůcka byla v této podobě převedena do nově vznikajících webových stránek. Protože téma je obsáhlé, bylo nyní zpracováno pouze období pravěku, starověku a alchymie. Studijní materiál bude nadále doplňován. Jeho první ucelená podoba bude uveřejněna koncem roku 2011. Obsah webových stránek se bude nadále doplňovat o nové informace a aktualizovat.

OBDOBÍ PRAVĚKU o o o o o

Paleolit (starší doba kamenná) Neolit (mladší doba kamenná) Eneolit (doba měděná) Doba bronzová Doba železná

OBDOBÍ STAROVĚKU o o

Chemie starověkého Řecka Chemie starověkého Říma

OBDOBÍ ALCHYMIE

Studijní materiál se skládá z následujících kapitol:

o o o o o

Alchymie Číny Alchymie Indie Alchymie Egypta Islámská alchymie Evropská alchymie

CHEMICKÉ LÁTKY o o

Prvky Další látky

TEORIE, OBJEVY, VÝROBY OSOBNOSTI INFORMAČNÍ ZDROJE 30

OBDOBÍ PRAVĚKU Paleolit Neolit Eneolit Doba bronzová Doba ţelezná

30

Paleolit

Neolit

Paleolit (starší doba kamenná) je nejstarší a nejdelší období lidských dějin. Začal v době, kdy se člověk zručný poprvé (Homo habilis) naučil užívat nástrojů (rozhraní třetihor a čtvrtohor) a skončil poslední dobou ledovou (kolem roku 4000 př. n. l.).

Počátky neolitu (mladší doby kamenné) začínají již 7 000 let př. n. l., konec tohoto období představuje eneolit (polovina 5. tisíciletí př. n. l.). V období neolitu vzniklo zemědělství a počátky chovu dobytka. Lidé začali záměrně a cílevědomě vyrábět, co potřebovali k životu. Zemědělské práce vyžadovaly nové druhy nářadí. Lidé potřebovali nástroje pro rozrývání, kypření půdy a ke slizni obilí.

Hlavním úkolem člověka v této době byl boj o udržení existence. Podstatnou činností byl lov, zejména stádové zvěře, doplňovaný sběrem rostlin a plodů. Avšak největším úspěchem pravěkých lidí bylo zjištění, jak ovládnout oheň. Nejdříve byl oheň využíván jako ochrana před divokou zvěří a zdroj tepla a světla. Postupně se ale člověk naučil oheň využívat v daleko širším měřítku k nejrůznějším činnostem, především k přípravě jídla a dalších řemeslných dovedností. Tím byl umožněn vznik hrnčířství (8. tisíciletí př. n. l.), zpracování kovů (od 6. - 7. tisíciletí př. n. l.), výrobu kovů z rud (od 4. tisíciletí př. n. l.) a výrobu skla (od 4. tisíciletí př. n. l.)

Nový způsob života přinutil lid vyřešit mnoho otázek. Lidé potřebovali uskladnit přebytky vypěstovaných potravin, proto začali vyrábět hliněné nádoby, naučili se je vypalovat, a tak zvyšovat jejich pevnost. Vzniklo hrnčířství, které se samostatným řemeslem stalo v době eneolitu. První známé využití hrnčířských výrobků bylo kolem 10 000 př. n. l., keramická pec byla známa od 8 000 př. n. l.

Fosilní důkazy prvních ohnišť se datují do doby před 250 000 lety a vrstvy popela z Číny jsou staré až 400 000 let. Přesto je možné, že oheň byl využíván již před 1,5 milionem let. Hoření bylo první chemickou reakcí, kterou člověk ovládl a využil ke svému prospěchu. Oheň je dynamický děj, který má schopnost přeměňovat látky a jejich vlastnosti. Můžeme říci, že se chemie zrodila v ohni. Podstata hoření zůstala ovšem tajemstvím až do dob A. L. Lavoisiera (18. století). Význam ohně je technologický, potravinářský a sociologický.

31

Měď byla v době kolem 3 000 let př. n. l. postupně nahrazována slitinou mědi a cínu – bronzem. Při výrobě nástrojů z mědi bylo potřeba určitých vědomostí a zručnosti. Kovové nástroje si tak už nemohl vyrábět každý sám. Měď nacházeli lidé v přírodě také čistou (bez příměsí jiných nerostů). Její předností bylo, že se dala snadno opracovávat.

Eneolit Eneolit (doba měděná) se datuje od poloviny 5. tisíciletí př. n. l. do 3. tisíciletí př. n. l. V této době se objevily kvalitativní změny ve způsobu obdělávání půdy - použití oradla, tažné síly dobytka, užití prvních vozů. V eneolitu se používaly dva známé druhy výrobních materiálů – tradiční kámen a nové kovy, zejména zlato, stříbro a měď, která byla v této době považována spíš za prestižní záležitost než ekonomicky významný činitel.

Nejstarší civilizace patrně znaly i antimon. Úlomky vázy z čistého antimonu se našly v Mezopotámii a jsou staré asi 6 000 let.

Zlato lidé zpracovávali na ozdoby za studena již před 6000 - 5 000 let př. n. l. Obliba zlata je všeobecně známa ve starém Egyptě, kam bylo dováženo z nalezišť v Nubii. Pravděpodobně bylo zlato prvním kovem, s nímž se lidstvo setkalo, ať už dobýváním nebo z náplaveb řek. Stříbro poznali lidé později, protože se nevyskytovalo tak často ve formě čistého kovu jako zlato. Byla známa slitina zlata a stříbra (tyto kovy se v přírodě nacházely společně) pod názvem „as“, ale lidé zlato a stříbro společně přítomné ve slitině od sebe neuměli oddělit. Hlavní význam stříbra spočíval v jeho využití - zejména v mincovnictví. Prvním kovem získaným z rud byla měď. Bohatá ložiska měděných rud byla na Sinajském poloostrově, kde se ji Egypťané, pocházející z Asie, naučili dobývat (5 000 let př. n. l.).

32

Doba bronzová

Doba železná

Doba bronzová se datuje od 3. do 2. tisíciletí př. n. l. Následně přechází v dobu železnou. Významným objevem doby bronzové byla slitina cínu a mědi, dnes nazývaná bronz. V této době došlo k rozšíření nové techniky výroby – odlévání kovů do forem a používání nýtů (součástka určená pro spojování různých předmětů).

Od poloviny 3 000 př. n. l. se železo objevilo na Blízkém východě, ale širší využití našlo až o tisíc let později. Železo lidé nejdříve začali používat v jeho přirozené formě – zpracovávali meteority, železo dopadající na zemský povrch z vesmíru. Sumerové mu proto říkali „kov z nebes“. Železo na ocel dovedli zpracovat Číňané, Egypťané i Chetité.

Bronz byl znám od 4. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii a Jižním Íránu, odkud se jeho používání rozšířilo do celé Evropy. Bronz používaný v Jižní Americe obsahoval na rozdíl od bronzu používaného v Evropě také toxický arsen. Z toho důvodu nebyl v Jižní Americe využíván při výrobě nádob.

Jako měď dospěla ke zralosti ve své slitině, v bronzu, tak i železo dospělo a stalo se zralým v železné slitině, v oceli. Kolem roku 1000 př. n. l. se ocel vyráběla v Indii a právě z Indie pocházela vysoce kvalitní ocel, která podle města Damašek, přes který byla dovážena do Evropy, byla nazývána Damascenská.

Zpracování bronzu dosáhlo nejvyšší dokonalosti v Číně. Velké bohatství čínských nalezišť mědi a cínu napomohlo k dokonalosti čínského kovolijectví a kovotepectví. Bronzové nádoby byly používány především při bohoslužbách. Jemné ozdoby nádob byly vytvořeny odléváním v tzv. ztracených formách. Formy byly tvořeny z vosku a vysypány tuhou, aby na určitou dobu odolaly žáru roztaveného kovu. Právě takto mohly vzniknout ty nejjemnější vzory.

Dalším známým kovem starověku bylo olovo. V Babylonii znali tento kov již ve 3. tisíciletí př. n. l. Sulfidem olovnatým si Egypťanky malovaly obočí a olověnou bělobou (2PbCO3·Pb(OH)2) se líčily. Olovo je také zmíněno ve Starém zákoně ve Čtvrté knize Mojžíšově: „I řekl Eleazar kněz vojákům, kteříž byli šli k boji: Toto jest ustanovení zákona, kteréž přikázal Hospodin Mojžíšovi. Zlato, stříbro, bronz, železo, cín a olovo. A cožkoli trpné ohně, ohněm přepálíte, a přečištěno bude, však tak, když vodou očišťování obmyto bude; což pak nemůže strpiti, to skrze vodu protáhnete.“ V době železné byla známá i rtuť.

Je pravděpodobné, že bronz byl znám dříve než čistý cín. Svědčí o tom nejstarší nálezy sekyr, šípových hrotů, oštěpů a jiných předmětů. V Egyptě byl cín znám od 3 000 př. n. l. Cín obsažený v egyptském bronzu pocházel z Íránu a později ze Zadní Indie.

33

OBDOBÍ STAROVĚKU Chemie starověkého Řecka Chemie starověkého Říma

34

Měly schopnost se shlukovat a sdružovat, čímž vznikaly všechny pozorované hmotné útvary od nejtvrdších, přes kapalné až k plynům a hvězdám. Rozdíl mezi pojetím Empedokla a Démokrita ve struktuře hmoty je podstatný a zasluhuje pozornosti z hlediska postojů moderní přírodní vědy.

Chemie starověkého Řecka Období starověkého Řecka se datuje od 800 př. n. l. do roku 146 př. n. l., kdy se Řecko dostalo pod nadvládu římské říše. Ve 4. století př. n. l. přebrala vůdčí postavení antická helénská kultura. Příčiny byly dány relativně vysokým stupněm rozvoje vědy. Začaly se objevovat první veřejné vědecké instituce a ty počaly přebírat úlohu vědeckých center místo klášterů. Vědomosti byly soustředěny v Alexandrijské knihovně.

v písemné

Řekové úspěšně využili poměrů doby železné. Převzali dosavadní poznatky a přetvořili je na jednodušší, abstraktnější a racionálnější úroveň. Řecký název pro kov, metallon, jenž byl převzat do latiny, pochází podle římského válečníka a filozofa Plinia z toho, že kovy se zpravidla nevyskytují jednotlivě, nýbrž v „žilách za sebou“ (řecky met alla). Pravděpodobnější však je původ slova ze semitského matal, tedy kovati. Metalurgie železa se dostala do Řecka na přelomu 13. – 12. století př. n. l. Výrobu železa a oceli popsal např. Aristoteles.

formě

Do Řecka se vozilo olovo z Kypru a Římané je těžili v dolech v Lauvionu. Sloužilo na výrobu vodovodního potrubí, mincí a psacích tabulek. Řekové používali i síru, hlavně při bohoslužbách jako vykuřovadlo. V Řecku byly objeveny zákony šíření, odrazu a lomu světla. Ke stavbě domů se začaly používat pálené cihly. Řekové znali také sklo a keramiku.

V Řecku se ionští filozofové – Thalés, Anaximenés a Herakleitos domnívali, že základní pralátkou je buď voda, vzduch nebo oheň. V 5. století př. n. l. k těmto třem pralátkám přidal Empedoklés ještě zemi a položil tak základ teorii čtyř živlů. Dle Empedokla byly všechny látky složeny z těchto čtyř pralátek. Dle Aristotela byly živly nositeli čtyř základních vlastností prahmoty. Živly se mohly vzájemně mísit, slučovat a rozlučovat, neboť pocházely ze společné prahmoty. Další významnou osobností starověkého Řecka byl Démokritos, jehož myšlenky o atomech se staly základem materialismu a korpuskularismu (částicové teorie hmoty). Atomy byly podle Démokrita velmi malé, měly různé tvary a nepřetržitě se pohybovaly v prázdném prostoru, byly však různě těžké a pohyblivé.

35

Chemie starověkého Říma Římané se na rozdíl od Řeků dívali na vědu s pohrdáním. Řím byl vojenský stát, proto Římané byli zdatní zejména v technice zpracování kovů.

Římané v této době znali zlato a pojmenovávali jej aurum, a také stříbro, které nazývali argentum. Uměli od sebe oddělit stříbro a olovo z jejich společné slitiny. Měď nazývali kov kyperský podle naleziště mědi na Kypru. Římané také těžili měděné rudy ze španělských ložisek v Rio Tinto. Olovo těžili v dolech v Lauvionu. Rtuť vyráběli z rumělky (HgS) a využívali ji jako líčidlo nebo jako přísadu do malířských barev.

36

OBDOBÍ ALCHYMIE Alchymie Číny Alchymie Indie Alchymie Egypta Islámská alchymie Evropská alchymie Alchymie v Čechách

37

Alchymie spadá do období 4. – 16. století n. l. Alchymie zahrnovala kromě chemie také fyziku, medicínu, magii, mineralogii, metalurgii, spiritismus, přírodovědu aj. Cíle alchymie: zhotovení kamene mudrců (Lapis philosophorum) – sloužícího k přeměně (transmutaci) obyčejných kovů ve zlato příprava univerzálního rozpouštědla neboli Alkahestu příprava tekutého zlata (Aurum potabile) – energetického léku dodávajícího tělu odolnost vůči všem nemocem získávání elixíru života – látky způsobující omlazení organismu a prodloužení života příprava hermetických (mystických) léků palingeneze – rekonstrukce organismů z jejich popela homunkulus – uměle vytvořená živá bytost

Existuje několik výkladů původu slova alchymie. Vlastní předpona al- je s největší pravděpodobností arabského původu a znamená zázračnou moc. Pro výklad slovního základu se předpokládá: a) odvození od staroegyptského slova khemi (černá země), starý hebrejský název Egypta b) odvození od řeckých slov als (sůl) a chymia (roztavení, rozpuštění) c) připojení arabského členu al- ke slovu chemie Alchymii si lze rozdělit dle místa vzniku na: Alchymie Číny (4. století. př. n. l. – 12. století n. l.) Alchymie Indie (8. století n. l. - 13. století n. l.) Alchymie Egypta (3. století př. n. l. – 7. století n. l.) Islámská alchymie (7. století n. l. – 17. století n. l.) Evropská alchymie (polovina 11. století n. l. – 15. století n. l.) v ní pro nás významné místo zaujímá Alchymie v Čechách (14. – 17. století n. l.)

Bylo nepsaným pravidlem, že každý alchymista pracoval utajeně a výsledky své práce neposkytoval nikomu, pouze je konzultoval s jiným alchymistou. Aby jejich tajemství zůstalo utajeno, používali různé symboly a značky, kterým rozuměli jen oni sami. Alchymie nahromadila velké množství chemicko-technologických zkušeností. Alchymisté vypracovali dodnes běžně užívané metody izolace látek (sublimace, destilace, krystalizace aj), různé způsoby žíhání a rozpuštění, vytvořili velké množství chemického nádobí (třecí miska, baňky, nálevky, kádinky a další) Již kolem roku 1200 n. l. znali řadu prvků (zlato, měď, železo, cín, rtuť, stříbro, síru apod.), uměli připravit kyselinu sírovou, dusičnou, chlorovodíkovou, znali výrobu sody, louhů, ledku nebo alkoholu. V 16. století začala být alchymie postupně nahrazována vědeckým přístupem ke studiu látek a jejich vzájemných přeměn. 38

Alchymie Číny

Alchymie Indie

Čínská alchymie byla zaměřena především na hledání cesty vedoucí k prodloužení života. Ve 12. století př. n. l. se v Číně objevila představa pěti živlů: wu-sing - dřevo, oheň, země, kov a voda. Z nichž byla složena veškerá hmota. Tato představa se stala teoretickým základem pro transmutaci kovů. K teorii pěti živlů se o šest století později přidala dvojice dynamických sil, které byly v protikladu jin-jang. Od 4. století př. n. l. se pátralo po elixírech k prodloužení života či k získání nesmrtelnosti. Za jednoho z prvních čínských alchymistů je považován Cou Jen (350 – 270 př. n. l.). Nejstarším zachovaným spisem o alchymii je kniha Cchan-tchung-ťi (Dokument o třech podobných) z 2. století n. l., která je jakýmsi návodem na výrobu pilulky nesmrtelnosti. Vrcholem snah, myšlení a symboliky alchymistů v Číně bylo dílo Ke Chunga (320 n. l.), který ve své knize Pao-pchu-c (Kniha mistra prostoty) pojednává o přípravě rumělky sloužící k získávání zlata. Čínští alchymisté vypracovali techniky destilace, sublimace a krystalizace. Dokázali vyrobit kyselinou dusičnou, připravit 80% alkohol a destilovat rtuť. Čínská alchymie zanikla kolem 12. století n. l. Scénu však opouštěla velmi zvolna, přičemž práce v laboratoři byla nahrazována mystikou a různými filozofickými úvahami, tzn. bez návaznosti na chemii.

Alchymistické snahy lze sledovat i v Indii, kde alchymie vznikla v područí léčitelství. Avšak vliv samotného léku se nepokládal za dostatečný bez božské pomoci. Stejně jako čínská alchymie, tak i indická se snažila odhalit preparát na dlouhověkost a nesmrtelnost. Indští alchymisté považovali zlato za látku poskytující zdraví a dlouhověkost. Práci se zlatem doprovázel úkon zaříkávání: „Zlato, obdařené od slunce nádhernou barvou, po němž člověk – od věků bohatý na potomky – toužil, nechť žhnoucím obklopuje tě leskem.“ Stejně jako v Číně wu-sing, vyskytla se v Indii představa čtyř živlů – oheň, voda, vzduch a země. Vzhledem ke geograficky blízké poloze Číny a Indie se „teorie živlů“ velmi podobaly. Posvátné knihy Védy jsou důkazem nejstarší indické vzdělanosti. Podle nich je pojmenováno nejstarší chemické období v Indii – doba védická. Počátky rasayany (indický název pro alchymii) jsou v jedné ze čtyř částí Védy, v Atharvě, která se zabývá čarodějnictvím a zaklínáním démonů, zločinců a nepřátel, spolu s radami k získání lásky žen aj. Práce s kovy byla v Indii na vysoké úrovni. Pověstná byla indická ocel, známá ve světě jako tzv. Damascenská ocel, podle města Damašek, přes který byla dovážena do Evropy. Alchymie v Indii vzkvétala od 8. století n. l. do 13. století n. l., poté začala upadat.

39

Alchymie Egypta

Islámská alchymie

Alchymistické období se datuje od 3. století př. n. l. do 7. století n. l. V Alexandrii došlo ke zrození alchymie spojením egyptských metalurgických, barvířských, sklářských a jiných znalostí se starou řeckou filozofií. Za první alchymistický text je považována legenda tzv. Onského desatera, která vznikla před rokem 3 500 př. n. l. Tento text přímo o alchymii nepojednává, avšak obsahuje obrazné líčení vývoje hmoty, shodné s alchymistickými popisy z pozdějších dob. Nejstarší známá egyptská alchymistická literatura Leydenský papyrus (věnující se hlavně zpracování kovů) a Stockholmský papyrus (obsahující návody na moření a barvení látek), zvaných dle místa jejich uložení, pochází z 3. století n. l. Oba vykazovaly vysoký stupeň chemismu. Charakter poznatků v nich uvedených měl hlavně praktický ráz. Z této nejstarší egyptské alchymistické literatury vyplývalo, že staří egyptští metalurgové uměli nejen získávat zlato z rud, ale také je dokázali napodobovat. Byli zruční ve výrobě kovů a slitin (výroba amalgamů, slitiny zlata a stříbra aj.). Staroegyptští skláři dovedli vhodným barvením skel vědomě napodobovat drahokamy. Nejstarším alchymistickým spisovatelem v Egyptě byl Zosimos z Panopole žijící koncem 3. století n. l.

Islámská éra alchymie (7. – 12. století n. l.) patří k alchymiím poměrně vyspělým. Jedná se o období charakteristické značnými pokroky nejen v alchymii, ale i v matematice, astronomii a v lékařství. Rukopisy a zprávy Arabové získávali vojenskými výboji. Přijímali vzdělanost podrobených i sousedních národů a zpracovávali ji po svém. Všeobecně navazovali na Aristotela. Jeho spisy byly překládány do arabštiny a horlivě studovány. Řada slov dnes užívaných v chemii je arabského původu. Úspěchy arabské alchymie a lékařství se projevily mimo jiné např. zakládáním lékáren. První známá lékárna vznikla v Bagdádu v 8. století n. l. Dlouho byli za známé arabské alchymisty považováni Chalid Ibn Jazid a Džafar al Sadiq. Oba žili v 7. století n. l. Jejich alchymistické spisy však německý odborník arabské alchymie J. Ruska nařkl za falzifikáty ze 13. a 14. století. Učencem světového jména byl Abu Musa Džafar al Sofi, mezi Araby zvaný Džafar, mezi křesťany Geber. Z dalších významných arabských alchymistů nelze opomenout především ar-Razího a Avicennu. Arabská alchymie zanechala velké dědictví rozpracováním experimentálních metod, např. filtrace, sublimace, destilace aj., různých druhů žíhání, objevením nebo přípravou mnoha sloučenin. Arabové připravili mnoho nových látek, mezi nimi ve 12. století fosfor, tehdy nazývaný escarbuel. Vliv arabské vědy na evropskou vědu a filozofii můžeme sledovat až do 17. století n. l.

.

40

Evropská alchymie

Alchymie v Čechách

Základ evropské alchymie (polovina 11. století n. l.) položila alchymie arabská. V Evropě se nejdříve překládala arabská díla a teprve později začali tvořit evropští alchymisté svá díla vlastní. Alchymie se šířila ve střední a západní Evropě od poloviny 11. století. V polovině 13. století byla již všeobecně rozšířena. Za nejstarší evropskou alchymistickou literaturu je považován rukopis Compositiones ad tingenda musiva, návod k barvení mozaiky. Ve 13. a 14. století působilo v Evropě několik významných osobností, které se pod pravými nebo přejatými jmény staly velkými autoritami evropské alchymie. Mezi nejvýznamnější patřili Albert von Bollstädt, obecně nazývaný Albertus Magnus, Roger Bacon, Arnaldus Villanovanus nebo Basilius Valentinus z Erfurtu. Evropští středověcí alchymisté nepřinesli v teorii mnoho nového, většinou rozvíjeli teorie arabských a egyptských alchymistů. Jejich přínos byl především v rozpracování laboratorních metod a v přípravě nových sloučenin. Velkým úspěchem bylo vypracování způsobů získávání kyselin (především kyseliny sírové a dusičné). Z 15. a 16. století jsou známy prvky bismut a platina. S koncem středověku (15. století n. l.) začíná v Evropě úpadek alchymistických věd, kterým vyhovovalo dogmatické středověké myšlení spolu s neomezenou vírou v autority.

Alchymie v Čechách se datuje od 14. do 17. století n. l. První alchymistické znalosti do Čech přinesli pravděpodobně profesoři nebo studenti pařížských a italských univerzit na přelomu 13. a 14. století. Již v 60. letech 14. století se Bartoloměj z Chlumce (1320 – 1370) pokusil o první vytvoření české vědecké terminologie. Zmínku o alchymistickém umění lze nalézt i v díle Smila Flašky z Pardubic (1350 – 1403) Nové radě (1394). Zájem o alchymii vzrostl na přelomu 15. - 16. století v důsledku stagnace těžby stříbra. Důležitou roli sehrál i zájem o vzdělání. Nejvýznamnějším mecenášem alchymie, kromě císaře Rudolfa II. (1552 – 1612, byl jihočeský šlechtic Vilém z Rožmberka (1535 – 1592), který v Českém Krumlově a Třeboni zřídil laboratoře. Vystřídalo se zde několik domácích i cizích alchymistů, kteří postupně „rozpouštěli“ Vilémovo jmění. S přibývajícími léty Vilém snil více o elixíru mládí. Alchymie vstoupila i do hudby. Michael Maier (1568 -1622) složil hudebně alchymistické dílo Atalanta fugiens (Prchající Atalanta) (1617), obsahující písně, které se zpívávaly v alchymistické laboratoři. Velké zásluhy na české alchymii měl Bavor mladší Rodovský z Hustiřan (1526 – 1592), který česky napsal čtyři alchymistické spisy. Šlo o výbory, překlady (např. text Smaragdové desky) a záznamy vlastních pozorování. Jedna z těchto knih sloužila i jako učebnice alchymie. Na Pražském hradě, za vlády císaře Rudolfa II., byla zřízena alchymistická laboratoř. Vůdčím činitelem byl Tadeáš Hájek z Hájku. Působilo zde kolem čtyřiceti alchymistů, kteří se zabývali výrobou zlata, aby císaři mohli zaplnit prázdnící se pokladnice. Alchymisté nebyli soustředěni pouze v jedné laboratoři, ale byli rozptýleni v menších dílnách. 41

Začala být zřejmě poprvé budována týmová vědecká spolupráce, která pravděpodobně byla počátkem vzniku vědeckých sdružení (akademií) ve světě. Nadějné období rozvoje alchymie v Čechách skončilo porážkou českého stavovského protihabsburského povstání v letech 1618 – 1620. Alchymie nezanikla, ale změnila cíle, kterých chtěli alchymisté dosáhnout. Nešlo již o výrobu zlata, ale o nové směry, z nichž se postupně vyvinula např. iatrochemie.

42

CHEMIE 17. STOLETÍ CHEMIE 18. STOLETÍ

Chemie 17. století Chemie 18. století

Bude zpracováno v nava

Chemie 19. století Chemie 20. Století

zpracováno v bakalářské

zující diplomové práci

CHEMIE 19. STOLETÍ CHEMIE 20. STOLETÍ

1

práci 1

KOHOUTKOVÁ, Barbora. Historie chemie: bakalářská práce. Brno: PdF MU, 2010. Vedoucí bakalářské práce doc. Mgr. Hana Cídlová, Dr.

43

CHEMICKÉ LÁTKY Prvky Další látky

Prvky o o o o o o o o o o o o o o

Antimon Arsen Beryllium Cín Hliník Mangan Měď Nikl Olovo Rtuť Síra Stříbro Zlato Ţelezo

44

Antimon

Arsen

chemická značka: Sb název - český: Antimon - anglický: Antimony - latinský: Stibium původ názvu: Plinius (50 let n. l.) pojmenoval prvek jako stibium, z něhož byla odvozena chemická značka, název antimon je pravděpodobně odvozen od podobnosti srostlých krystalů sulfidu antimonitého s květy (řecky anthemonion – květ, odkvět) doba objevu: 4 000 – 3 000 let př. n. l. získávání v době objevu: z minerálu antimonitu (sulfid antimonitý) – dříve nazývaný stimmi použití v době objevu: antimonit užívaly ženy jako kosmetický prostředek pro zvýrazňování a zkrášlování obočí, k výrobě líčidel a k přípravě léčebných mastí naleziště v době objevu: Egypt, Čína naleziště v Čechách v době objevu: oblast Příbramska

chemická značka: As název: - český: Arsen - anglický: Arsenic - latinský: Arsenicum původ názvu: původ řeckého názvu arsenikon je odvozen příponou on z perského az-zarníkh doba objevu: vlastnosti sulfidu arsenitého a odvozených sloučenin byly známy v 5. století př. n. l., elementární arsen až ve 13. století n. l. získávání v době objevu: o izolaci elementárního arsenu se zasloužil Albertus Magnus, který jej získal zahříváním auripigmentu (As2S3) s mýdlem použití v době objevu: sloučeniny arsenu se používaly jako jed při nástrahách na hlodavce, byly také častým nástrojem travičů, některé sloučeniny arsenu se užívaly jako léky naleziště v době objevu: oblast Zakavkazka naleziště v Čechách v době objevu: není známo

45

Beryllium

Cín

chemická značka: Be název - český: Beryllium - anglický: Beryllium - latinský: Beryllium původ názvu: současný název navrhl Wöhler odvozením od nerostu beryllu doba objevu: smaragd, zelená odrůda berylu, byl znám již ve starověku, avšak nebyly známy jeho nejdůležitější složky; kovové beryllium se podařilo poprvé připravit až v roce 1828 získávání v době objevu: o kovové beryllium bylo poprvé připraveno nezávisle dvěma vědci: F. Wöhlerem a A. Bussym o roku 1898 poprvé kov elektrolyticky připravil P. Lebeau o první technickou přípravu beryllia navrhl v roce 1932 A. Stock a H. Goldschmidt použití v době objevu: výroba různých slitin (např. s mědí tvoří beryliový bronz) nebo jako konstrukční materiál pro letectví naleziště v době objevu: Evropa naleziště v Čechách v době objevu: není známo

46

chemická značka: Sn název - český: Cín - anglický: Tin - latinský: Stannum původ názvu: chemická značka je odvozena z latinského stannum doba objevu: kolem 3 000 let př. n. l. poznali Egypťané cín, avšak čistý kov byl vyroben kolem roku 1 800 př. n. l. získávání v době objevu: cín se získával z cínových ložisek, cínové rudy se zpracovávaly společně s měděnými rudami použití v době objevu: cín se používal k pocínování měděných nádob, k odlévání zvonů, používal se i jako ozdoby na krunýře, štíty, brnění, byly nalezeny i cínové jehly, kruhy, knoflíky nebo hliněné nádoby potažené cínem; cínařství dosáhlo vrcholu v evropském středověku, renesanci a baroku - hlavními výrobky této doby byly užitkové a liturgické nádoby, svícny, křtitelnice, před objevením porcelánu byl cín důležitým materiálem pro výrobu talířů, konví a číší; později byly z cínu odlévány i drobné hračky (cínoví vojáčci), sošky a pamětní medaile naleziště v době objevu: Anglie, Egypt, Čína a Japonsko naleziště v Čechách v době objevu: staré odvaly u Krupky a u Lokte svědčí o tom, že cínovou rudu těžili již Keltové

Hliník

Mangan

chemická značka: Al název - český: Hliník - anglický: Aluminium - latinský: Aluminium původ názvu: název pro tento prvek pochází z latinského alumen (hořká sůl), který byl ve starém Řecku a Římě užíván v lékařství jako stahující (adstringentní) látka; název alumium a později aluminum byl modifikován na aluminium doba objevu: počátek 19. století získávání v době objevu: o roku 1808 Angličan H. Davy elektrochemicky připravil hliník, avšak Davymu se nezdařilo jej z reakční směsi oddělit o úspěšnější byl Dán H. Ch. Oersted, který roku 1825 poprvé izoloval znečištěný kov reakcí zředěného amalgamu draslíku s chloridem hlinitým, metodu přípravy zlepšil roku 1827 F. Wöhler, který použil pro reakci draslík, francouzský chemik H. S.-C. Deville roku 1845 místo drahého draslíku použil k redukci sodík, čímž výrobu hliníku zkvalitnil a zlevnil o roku 1886 Američan Charles Martin Hall objevil způsob průmyslové výroby elektrolýzou (základ pro dnešní výrobu hliníku použití v době objevu: kov byl v době objevu tak drahý, že byl vystavován na pařížské výstavě v roce 1855 vedle korunovačních klenotů, pro jeho vysokou cenu používal císař Ludvík Napoleon III. při státních návštěvách hliníkové příbory výroba v době objevu: Evropa počátky výroby v Čechách: od roku 1953 do roku 1998 probíhala výroba hliníku ve slovenském Žiaru nad Hronom

47

chemická značka: Mn název - český: Mangan - anglický: Manganese - latinský: Manganum původ názvu: podle vědců vznikl název manganum z latinského slova magnes (magnetovec), protože burel, ruda tvořená převážně oxidem manganičitým, byl v minulosti považován za modifikaci magnetovce doba objevu: 18. století příprava v době objevu: zahříváním burelu s práškovým uhlím, o které se zasloužil J. G. Gahn v roce 1774, vzniklo „manganesium“, v roce 1808 dostalo název mangan, aby nedošlo k záměně s magnesiem (hořčík); ve velmi čisté formě byl mangan vyroben ve 30. letech 20. století elektrolýzou vodných roztoků manganatých solí použití v době objevu: výroba skla naleziště rud v době objevu: Evropa naleziště rud v Čechách v době objevu: Jablonec, Krkonoše, okolí České Kamenice a Falknov

Měď

Nikl

chemická značka: Cu název - český: Měď - anglický: Cooper - latinský: Cuprum původ názvu: název kovu je odvozen od názvu ostrova – Cypr, kde se nacházely první doly na měď, označení cuprum a chemická značka byly odvozeny z Aes cyprium = kyperský kov doba objevu: 5 000 let př. n. l. získávání v době objevu: měď se získávala z rud, např. z malachitu, čistá (bez příměsí jiných nerostů) se nacházela v přírodě použití v době objevu: v podobě bronzu sloužila měď ke zhotovování zbraní, odlévání bronzových soch a jiných ozdobných předmětů, známé je razidlo mincí v Egyptě, které obsahovalo z 80 % měď naleziště v době objevu: arménsko-anatolská oblast (Arménie, Anatolie, Írán), Kypr naleziště v Čechách v době objevu: okolí Hustopečí, Český Brod, Krušné hory, Jáchymov

48

chemická značka: Ni název - český: Nikl - anglický: Nickel - latinský: Niccolum původ názvu: slovo „nikl“ bylo původně nadávkou v řeči horníků, jako kupfernickel (měděný ničema) se ve středověkém Německu označovala ruda načervenalé barvy, která byla podobná mědi, ale nepodařilo se z ní vyloučit žádný kov; název nickel je spojen s objevem prvku, o který se zasloužil A. F. Cronstedt doba objevu: slitiny niklu byly vytavovány již ve starověku, předměty zhotovené ze slitin niklu staré více než 2 000 let pocházely z Číny, avšak v Evropě byl nikl objeven až v 18. století získávání v době objevu: roku 1751 zkoumal nerost „nikelin“ švédský chemik A. F. Cronstedt a izoloval kovový, nepříliš čistý nikl; asi o 15 let později získal T. Bergman mnohem čistší nikl použití v době objevu: mince ze slitiny měď – nikl, obsahující 20 % niklu naleziště v době objevu: Čína, Řecko, Evropa naleziště v Čechách v době objevu: oblast Krušných hor

Olovo

Rtuť

chemická značka: Pb název: - český: Olovo - anglický: Lead - latinský: Plumbum původ názvu: Římané rozlišovali olovo, nazývané plumbum nigrum, od cínu, nazývaného plumbum album nebo candidum; chemická značka je odvozená od latinského názvu plumbum, český název pro olovo pochází od baltských Slovanů doba objevu: 3. tisíciletí př. n. l. získávání v době objevu: těžbou z olovnatých dolů použití v době objevu: pro výrobu potrubí na vodovody, lázně, na krytí střech paláců a chrámů, jako materiál na výrobu pečetidel, olověných tabulek k psaní, černý sulfid olovnatý se používal k malování obočí, olověná běloba k líčení, k vítěznému pochodu si Římané malovali obličej červeně miniem (Pb3O4) naleziště v době objevu: Egypt, Řecko, Řím, Indie naleziště v Čechách v době objevu: olovnaté rudy se nacházely v Příbrami, Stříbru a Oloví, za husitských válek však byly tyto hutě zničeny

49

chemická značka: Hg název - český: Rtuť - anglický: Mercury - latinský: Hydrargyrum původ názvu: chemická značka je odvozena z latinského slova hydrargyrum (= kapalné stříbro) doba objevu: 3 500 let př. n. l. získávání v době objevu: v přírodě byla nalézána jako ryzí, později se získávala těžbou rudy z dolů, nejznámější rudou je rumělka (HgS) použití v době objevu: Římané používali sulfid rtuťnatý jako líčidlo a malířské barvy, v období alchymie byla rtuť považována za „klíč“ k transmutacím obyčejných kovů na zlato, ke zlacení i přípravě imitací zlata se využívaly amalgamy naleziště v době objevu: španělské doly v Sisepu (dnešní Almaden), Řím, Saudská Arábie naleziště v Čechách v době objevu: Hořovice a Luby u Chebu

Síra

Stříbro

chemická značka: S název - český: Síra - anglický: Mercury - latinský: Sulphur původ názvu: latinský název sulphur má pravděpodobně původ v sanskrtském sulvere, z něhož vzniklo také německé označení schwefel, kořen sweb znamená spát, což v pozdějším anglosaském sweblau znamenalo zabíjet doba objevu: 4 000 let př. n. l. získávání v době objevu: síra se získávala a získává srážením za horka ze sirných par, k němuž v přírodě dochází v blízkosti činných i vyhaslých sopek; získávat síru lze také vytavováním z hornin, které ji obsahují ve volném stavu použití v době objevu: k dezinfekci, na knoty do lamp, k bělení bavlny, při úpravách a srážení vlněných tkanin, k výrobě farmaceutických preparátů (sirné masti) nebo jako vykuřovadlo při bohoslužbách naleziště v době objevu: oblast Středomoří – Sicílie, Japonsko

chemická značka: Ag název - český: Stříbro - anglický: Silver - latinský: Argentum původ názvu: někdy je název stříbra odvozován od sanskrtského výrazu argenos (=jasný), latinský název argentum (odvozen z řeckého argos = lesklý, bílý), český název pochází ze slovenského slova serebro doba objevu: 2 500 let př. n. l. získávání v době objevu: dobýváním stříbrných rud použití v době objevu: největší uplatnění stříbra bylo v mincovnictví, kde se používalo jako platidlo naleziště v době objevu: Arménie, Kypr, Španělsko, Sardinie naleziště v Čechách v době objevu: o stříbrném bohatství v Čechách svědčí stříbrné denáry Boleslava I., nejstarší naleziště stříbra Stříbro, Sedlec (nedaleko Kutné Hory), později ložiska u Jihlavy a v Krušných horách

naleziště v Čechách v době objevu: není známo

50

Zlato

Železo

chemická značka: Au název - český: Zlato - anglický: Gold - latinský: Aurum původ názvu: Egypťané nazývali zlato nub, neboť přicházelo z Nubie, Římané jej nazývali aurum, z toho vznikl latinský název aurum, český název je odvozen ze slovanského zoloto doba objevu: 6 000 – 5 000 let př. n. l. získávání v době objevu: z náplav řek a rýžováním říčního písku, od 2. tisíciletí př. n. l. se zlato těžilo v dolech, od 6. století se získávalo amalgamací použití v době objevu: o zlaté šperky, mumiím se pozlacovaly nehty na rukou a nohou; v 7. stol. př. n. l. Řekové razili mince z kovu, který nazývali elektros (slitina přírodní slitiny zlata a stříbra), Římané razili zlaté mince zvané aureus o se zlatými předměty se před několika tisíci lety seznámili i severoameričtí Indiáni, kteří si ze zlata vyráběli převážně obřadní nástroje, ve kterých se „ukrývala“ mýtická cesta k božstvům naleziště v době objevu: Núbie, Malá Asie a Thrákie naleziště v Čechách v době objevu: o použití zlata svědčí nálezy zlatých kroužků a drátěných svitků nalezených v Krupé u Rakovníka, keltské mince byly nalezeny u Podmokel ve zlatém podkladu keltských bojovníků a v 11. století bylo „plavené zlato“ získáváno ze zlatonosných písků řeky Otavy

51

chemická značka: Fe název: - český: Železo - anglický: Iron - latinský: Ferrum původ názvu: kmen latinského názvu ferrum se objevuje v románských jazycích, např. ve francouzštině, kde se železo nazývá le fer, řeckolatinsky fars (=být tvrdý), kořenem českého, ruského nebo polského jména je -lez-, odvozeno od slova lezo (=ostří) doba objevu: před 6 000 lety se v přírodě nacházelo tzv. meteoritické železo (= železo-niklové meteority), širšího využití železo získalo až kolem roku 2 000 př. n. l. získávání v době objevu: nejprve náhodně nalézané železo v meteoritech dopadajících na zemský povrch, později se železo získávalo tavením z železných rud použití v době objevu: železné nástroje a zbraně, např. železný pluh, kovadlina, kovářské kleště, železné dýky, meče, srpy, kosy, sekery a nože na krájení pokrmů naleziště v době objevu: Blízký Východ – převážně Čína, Malá Asie a Mezopotámie naleziště v Čechách v době objevu: železné hutě v Hořovicích, ve Zbirohu nebo v Klabavě nedaleko Rokycan

Další látky o o o o

Amalgam Bronz Damascenská ocel Malachit

52

Amalgam

Bronz Bronz je kovový materiál, slitina mědi a cínu. Starší český název pro bronz je spěž. Bronz a jeho vlastnosti byly objeveny již v pravěku. Bronz znamenal velký technologický pokrok ve výrobě nástrojů, zbraní a v nemalé míře i šperků a ozdob. Proti čistým kovům se bronz vyznačuje vyšší tvrdostí. Dnes se bronz využívá ve strojírenství, automobilovém průmyslu nebo v sochařství. Existují různé druhy bronzu, např. cínový, hliníkový, manganový, niklový nebo berylliový.

Amalgam je kapalná nebo pevná slitina rtuti (případně gallia) s jedním nebo s několika kovy např. se zlatem, stříbrem, sodíkem, zinkem, kadmiem nebo olovem. Ve stomatologii se dnes používá stříbrný nebo zlatý amalgam jako výplňová (plombovací) hmota. Kvalitně zhotovená zubní výplň z amalgamu je mechanicky odolná a trvanlivá. Amalgam se dobře zpracovává, je velmi pevný, má antibakteriální účinky. Nevýhodou je především jeho kovový vzhled a při rozsáhlých výplních schopnost zbarvit vyspravený zub až do tmavošeda. Jako každý kov koroduje, v důsledku čehož se postupně zhoršuje kvalita jeho povrchu a těsnící efekt amalgamové výplně. Sodíkový amalgam vzniká na rtuťové katodě při elektrolýze roztoku obsahujícího sodné kationty. Používá se dále např. při výrobě hydroxidu sodného.

53

Damascenská ocel

Malachit

Damascenská ocel, známá též jako damask, damasková nebo damašková ocel, byla do Evropy dovážena ze syrského města Damašek. Damašek se vyráběl i v Indonésii a ve střední Asii. V Evropě byl používán v raném středověku Franky, Vikingy nebo Španěly. První zmínky o damašku pochází z 1. poloviny 1. tisíciletí n. l. z oblasti Indie. Jednalo se o vysoce kvalitní ocel s charakteristickými vzory – tzv. mramorováním. Jelikož tato ocel byla velmi drahá a její výroba tajná, byla snaha tuto ocel napodobit, což vytvořilo tzv. svářkový (nepravý) damašek, dodnes nazýván pod pojmem „damašková ocel“, což je v podstatě ocel svařovaná do vzorů. Tato ocel nebyla kvalitní a s pravým damaškem měla společné jen mramorování. Damašková ocel je materiál, který má nehomogenní, ale více či méně pravidelnou vnitřní strukturu, kde se střídají vrstvy dvou a více různých druhů ocelí nebo i jiného kovu. Po vybroušení, naleptání a vyleštění povrchu vyniká jeho vnitřní vrstvená struktura. Výsledkem je kresba, jejíž vzor je vždy naprosto individuální, ale závisí i na použité technologii. V současné době se technologie damaskování využívá k výrobě kvalitních sběratelských nožů a mečů.

Malachit (Cu2(OH)2CO3) je dihydroxid-uhličitan diměďnatý. Název obdržel podle řeckého slova malache (sléz) pro svou barvu. Má zpravidla zelenou barvu, která se může pohybovat v několika odstínech zelené. Vzniká na místech, kde dochází ke zvětrávání mědi, často se vyskytuje jako povlak na jiných horninách a minerálech. Ve starověku byl používán jako minerální pigment v zelených barvách k dekorativním účelům a jako šperkařský kámen. Drcený malachit se používal jako barvivo v malířství nebo líčidlo. Znám byl ve starém Egyptě, kde byl kromě šperků využíván i jako lék. Malachit využívali i staří Řekové a Římané, kteří z něj vyřezávali amulety a jiné ozdobné předměty. Ve starověkém Řecku byl v Efesu postaven jeden ze sedmi divů světa (chrám k uctění bohyně Artemidy), vyzdobený velkými malachitovými sloupky. V 16. století se ve střední Evropě používal k podpoře růstu dětí a tišení bolesti.

54

TEORIE, OBJEVY, VÝROBY TEORIE Flogistonová teorie Jin-jang Oxidační teorie Rozdíl mezi pojetím Empedokla a Démokrita ve struktuře hmoty Smaragdová deska Zákon zachování hmotnosti

55

Flogistonová teorie

Jin-jang

Jin-jang označuje dvě protikladné, navzájem se doplňující abstraktní síly, které se nachází v každé živé i neživé části vesmíru. V každém Jin je i zárodek Jang a naopak. Jsou v neustálém pohybu, ve stálé proměně, ale vždy tak, aby byla zachována rovnováha. Monáda rozvinutá do prostoru nepředstavuje kouli, ale spirálu. Jejich vzájemným působením se vysvětluje veškeré dění jako neustálý pohyb a vývoj. Jin – tmavší element, působí smutně, záporně, žensky, temně, pasivně a koresponduje s nocí, bývá často symbolizován vodou a zemí Jang – světlejší element, působí vesele, kladně, mužsky, světle, aktivně a koresponduje se dnem, bývá často symbolizován ohněm a větrem

Flogistonová teorie je bývalá chemická teorie, kterou v roce 1667 publikoval J. J. Becher. Později ji zpopularizoval G. E. Stahl. Jejím základem byla existence substance zvané flogiston (z řeckého phlox = plamen) způsobující hoření. Čím byla látka hořlavější, tím byla bohatší na flogiston. Každá z hořlavých látek byla složena ze dvou částí: specifické = ta část, která po hoření zbyla obecné = flogiston, hořením unikal. Uhlí a dřevo byly chápány jako sloučeniny popela a flogistonu, kovy jako sloučeniny oxidů kovů s flogistonem apod. Výrazným pozitivem této teorie bylo spojení oxidačních procesů při hoření a při dýchání živých organismů. A. L. Lavoisier byl prvním, kdo si dokázal najít logickou odpověď na otázky: jak je to s hmotnostní bilancí při hoření a jakou hmotnost má flogiston. Na konci 18. století vysvětlil podstatu hoření jako oxidaci a flogistonová teorie postupně upadala, až zanikla.

56

Oxidační teorie

Rozdíl mezi pojetím Empedokla a Démokrita ve struktuře hmoty

Oxidační teorie (teorie hoření a dýchání) nahradila v roce 1777 flogistonovou teorii. Poprvé s touto teorií vystoupil A. L. Lavoisier. Oxidační teorie byla výsledkem značného a vytrvalého snažení vytvořit experimentálně podloženou chemickou teorii hoření a dýchání. Přispěla k tomu, že se přestalo věřit, že vzduch je nerozložitelná látka, a začal se brát jako fakt, že kyslík (složka vzduchu) podporuje dýchání a hoření. Počátkem 70. let 18. století se Lavoisierův výzkum zaměřoval na přírůstky a úbytky hmotnosti při spalování. Domníval se, že to, co způsobuje pozorované přírůstky a úbytky hmotnosti, je spíš než oheň pravděpodobně zachycování a uvolňování kyslíku. Vypočítal, že kyslíku je ve vzduchu jedna pětina a zbytek tvoří dusík.

Pojetí živlů vysvětluje pozorované pozorovaným. Všechny předměty, které v přírodě pozorujeme, Empedoklés vysvětlil pomocí ohně, vzduchu, vody a země. Sucho a vlhkost, teplo a chlad i další vlastnosti jsou vysvětlovány opět suchem a vlhkostí, teplem a chladem i dalšími vlastnostmi. Atomistické pojetí vysvětluje pozorované nepozorovaným. Všechny předměty, se kterými se v přírodě setkáváme, Démokritos vysvětlil pomocí atomů. Sucho a vlhkost, teplo a chlad, pružnost a tuhost, barva a chuť věcí jsou vysvětlovány jako odvozené, sekundární vlastnosti, které jsou důsledkem prvotních, skutečných vlastností.

57

Smaragdová deska

Zákon zachování hmotnosti Hmotnost všech látek do reakce vstupujících je rovna hmotnosti všech reakčních produktů.

Poprvé tento zákon formuloval M. V. Lomonosov (1748) a později nezávisle na něm A. L. Lavoisier (1774).

Smaragdová deska, latinsky Tabula Smaragdina, je považována za jeden z nejstarších alchymistických textů. Deska byla nalezena v hrobě Herma Trismegista. Hermes v traktátech popisuje umění, jak dělat zlato. Zmiňuje se o tajemné látce, zvané Kámen mudrců (Lapis philosophorum), která má moc změnit kov ve zlato. Latinský text Smaragdové desky pochází z 12. a 13. století a pravděpodobně se zakládá na starších řeckých a arabských textech ze 7. a 9. století. Text se skládá ze třinácti vět (zásad, pravd), obsahuje i obrazce. V horní polovině desky je graficky znázorněno sedm symbolů planet: Slunce, Merkur, Venuše, Mars, Saturn, přičemž na Merkuru stojí pohár, do kterého vlévají současně své síly Měsíc a Slunce. Do češtiny se o překlad smaragdové desky zasloužil Bavor Rodovský mladší z Hustiřan, pán na dvoře Rudolfa II.

58

Výroby Amalgamace Keramika o Fajáns o Majolika Ocel Rýţování zlata

59

Amalgamace

Amalgamační způsob těžby zlata z rud byl používán v minulosti pro těžení zlata z náplavů, v nichž se zlato objevovalo ve formě větších oddělených zrnek, která se však již obtížně získávala rýžováním. Pro tento účel byla zlatonosná hornina kontaktována s kovovou elementární rtutí, která na sebe vázala zlato. Vzniklý amalgam – slitina zlata a rtuti - byl po oddělení horniny obvykle pyrolyzován a rtuť byla jednoduše odpařena do atmosféry. V současné době se tento postup téměř nepoužívá. Využívá se postup, kdy je zlato získáváno šetrnějším způsobem bez kontaminace atmosféry parami rtuti.

60

Hrnčířská technologie Zpracovávaným materiálem je speciální hlína směs hlinitokřemičitého jílu, písku a vody. Může se tvarovat rukama nebo pomocí hrnčířského kruhu, výsledná nádoba se na závěr uhladí.

Keramika

Vytvarovaný výrobek se nejprve na vzduchu suší a pak vypaluje. Nejstarší způsob vypalování byl v otevřeném ohni, kdy se výrobky obklopily dřevem, které se zapálilo. Brzy se však začaly užívat různé druhy pecí. Tradičně se užívaly pece horizontální a vertikální.

Hrnčířství je řemeslná rukodělná výroba jemné keramiky, zejména nádob, z plastické hlíny, která se po vypálení mění v pevný a trvanlivý materiál. Jedná se o jednu z nejstarších lidských výrobních technologií. Různě zdobené hrnčířské výrobky mají velký význam pro archeologii. Hrnčířské užitkové výrobky nahradil v bohatších společnostech nejprve porcelán a později plasty, takže hrnčířství je v dnešní době spíše uměleckým řemeslem.

V horizontální peci se topí pod perforovaným roštem, na kterém je narovnána keramika. U tohoto druhu pece se využívá stoupajícího tepla a žáru spalin. Vertikální pec je protáhlá, u vstupního otvoru je zvýšená a proud spalin se vede od topeniště v čele pece přes narovnané nádoby, až do komína. Horizontální pece převládají u středomořských kultur, zatímco vertikální pece jsou častější na Dálném Východě.

Historie hrnčířství V neolitu bylo hrnčířství důležité a velmi rozšířené řemeslo. Již kolem 6. tisíciletí př. n. l. byl v Mezopotámii objeven hrnčířský kruh, který usnadnil výrobu. Od 10. století př. n. l. vznikla v oblasti Středomoří střediska vyspělého hrnčířství, která vyráběla krásné a kvalitní nádoby, obzvlášť na export. Od pozdního středověku vyráběli hrnčíři také kachle na stavbu kamen, obvykle polévané a často bohatě zdobené. Velký rozkvět zažilo hrnčířství v 16. století v severní Itálii, kde vznikla také dokonalejší fajáns a majolika s bohatou malovanou výzdobou. S rozšířením průmyslové výroby porcelánu a s nástupem plastů ztrácelo běžné hrnčířství na významu. Od poloviny 20. století se provozovalo hlavně jako umělecké řemeslo nebo záliba.

Vyspělejší hrnčířství užívá rozmanité techniky zdobení, jednak plastického (vtlačování, vyrývání, přilepování), jednak povrchového malování. Také zdobení se může dělat na kruhu – vznikají tak pravidelné kruhy a vlnovky na povrchu hrnců, džbánů, misek a talířů. Povrchová výzdoba se může vytvářet před vypálením, obvykle se však na vypálený střep nanášejí různé polevy (glazury) a vypalují se podruhé při nižší teplotě.

61

Fajáns

Majolika

Majolika je historický termín kdysi užívaný pro pestře dekorovanou keramiku pocházející z ostrova Mallorca. Odtud pravděpodobně vznikl samotný název. Zdobení bylo prováděno olovnatocíničitou polevou vypalovanou při vysokých teplotách. Původ majoliky je spojován se španělsko – maurskou keramikou, která byla v polovině 15. století importována do Itálie.

Fajáns je proslavený druh hrnčířských výrobků nažloutlé nebo načervenalé barvy, které jsou pokryty bílou neprůhlednou glazurou. Vzhledem často připomínají porcelán. Nejstarší známé hliněné fajánsové nádobí pochází z Egypta z roku 3 300 př. n. l. V Bulharsku se objevuje importovaný fajáns z hellénistického období Egypta z roku 100 př. n. l. V 5. století n. l. se fajáns objevila v západní Asii, prostřednictvím Maurů se dostala do Španělska a odtud do Itálie. V 17. a 18. století se výroba fajáns přesunula z Itálie do Francie a Nizozemska. Od počátku 19. století byla výroba fajáns vytlačena porcelánem a anglickou kameninou.

62

Ocel

Rýžování zlata

Ocel je slitina obsahující hlavně železo a dále uhlík a další prvky, přičemž obsah uhlíku je menší než 2,14 %. Při obsahu uhlíku ve slitině více než 2,14 % se hovoří o litinách. Oceli jsou nejčastěji používanými kovovými materiály. Výroba oceli Ocel vzniká odstraňováním nadbytečného množství uhlíku ze surového železa. Mezi nejstarší a již překonané metody patří tzv. pudlování, při kterém se roztavené surové železo promíchávalo s hematitem (Fe2O3), jehož vlivem docházelo ke "spalování" uhlíku i dalších příměsí. Vzniklé tzv. svářkové železo se poté na ocel zpracovávalo náročnými metodami jako je cementace nebo kelímkový proces. V polovině 19. století však již tento způsob nedokázal pokrýt stále rostoucí poptávku po oceli a hledala se jiná možnost. V současné době se nejvíce používají zásadité kyslíkové konvektory, Siemens-Martinovy pece nebo elektricky vytápěné pece. Ocel je vyráběna převážně v tzv. integrovaných hutních provozech, kde je koncentrována celá výroba od surového železa přes ocelárnu a válcovnu až k hotovému polotovaru. Rozšířeny jsou i tzv. miniocelárny, kde je ocel vyráběna z ocelového odpadu v elektrických pecích a odlévána v kontinuelním licím zařízení. Ocelové polotovary jsou dále zpracovány ve válcovnách na drát, plech, nosníky, kolejnice, které jsou používány v průmyslu, ve stavebnictví nebo ke konstrukci skeletů výškových budov a věží (Eiffelova věž v Paříži nebo Petřínská rozhledna v Praze), elektrárenských turbín, nádob jaderných reaktorů. V současné době je vyráběno asi 2 500 druhů ocelí.

Rýžování zlata je proces získávání zlata pomocí rýžovací pánve založený na principu gravitačního ukládání jednotlivých složek a zlatinek či malých valounků zvaných nugety. Během tohoto procesu se sedimenty nabírají na rýžovací pánev, se kterou se následně začne rotovat, tím se odstraňuje voda a lehčí horninový materiál z pánve. Po určité době dochází k tomu, že těžší prvky, např. zlato, zůstávají na dně pánve, zatímco lehčí jsou odplaveny s vodou. K rozsáhlejšímu rýžování zlata docházelo v době bronzové kolem 2. tisíciletí př. n. l., neboť se na pohřebištích z té doby nalezly zlaté ozdoby. Rozmach rýžování zlata v Čechách zaznamenáváme ve 2. a 1. století př. n. l., kdy bylo území osídleno Kelty. Po nich Slované od 9. století n. l. postupně zdokonalili těžební techniku od rýžování k důlní těžbě. V současné době je rýžování zlata považováno za sport, který je provozován jak v Česku, tak ve světě. Existuje mistrovství světa v rýžování zlata a několik národních i regionálních soutěží. V Česku se nejčastěji využívá řeka Otava, nedaleko obce Kestřany na Písecku.

63

OSOBNOSTI Abu Musa Džafar al Sofi Albertus Magnus Anaximenés z Milétu Antoine Laurent de Lavoisier Aristoteles Arnaldus Villanovanus ar-Razí Avicenna Basilius Valentinus z Erfurtu Démokritos Empedoklés Georg Ernst Stahl Herakleitos z Efesu Johann Joachim Becher Michail Vasilijevič Lomonosov Roger Bacon Tadeáš Hájek z Hájku Thalés z Milétu Zosimos z Panopole 64

Abu Musa Džafar al Sofi

Albertus Magnus

8. století

1193 – 1280

„otec“ evropské alchymie, německý teolog, filozof a přírodovědec učitel filozofa Tomáše Akvinského za svou badatelskou činnost v oboru přírodních věd získal titul „Doctor Universalis“ (lat. „univerzální učitel“) věřil v transmutaci, ale domníval se, že je tak obtížná, že ji alchymisté nemohou provést, a proto připravovali jen napodobeniny drahých kovů zavedl pojem „afinita“, čímž myslel ochotu určitého kovu reagovat s jiným kovem navzájem popsal dělení zlata lučavkou královskou a účinek síry na kovy

arabský alchymista pocházející z Mezopotámie mezi Araby zvaný Džafar, mezi křesťany Geber pokusil se o nový pohled na podstatu kovů: vycházel z Aristotelovy teorie čtyř živlů, k níž přidal princip rtuti a síry; tvrdil, že kovy jsou složeny ze síry a rtuti, které se spojily pod vlivem planet, rtuť vznikla ze země a vody, síra ze vzduchu a ohně v jeho spisech je zmínka o kyselině citrónové, popis získávání octové kyseliny destilací octa, přípravy salmiaku z trusu znal i výrobu oceli

ve svém spisu De mineralibus (O nerostech) popsal výrobu rtuti z rumělky, oddělení stříbra od olova oxidačním tavením jejich slitin, výrobu arsenu z rud a arseniku sublimací

65

Anaximenés z Milétu

Antoine Laurent de Lavoisier

asi 585 –525 př. n. l.

26. 8. 1743 – 8. 5. 1794

všestranný francouzský vědec, vynikající experimentátor, autor četných pojednání z oboru geologie, fyziky, matematiky a především z chemie ředitel prachárny (stavení, kde byl uchováván střelný prach), člen výboru pro střelný prach člen komise pro míry a váhy přispěl především k rozšíření metod kvantitativní analýzy, k vysvětlení procesu dýchání a hoření a tím i k vyvrácení flogistonové teorie; v roce 1777 vystoupil se svou teorií hoření a dýchání oxidační teorií podal základy termochemie, stál u vzniku kalorimetrie, autor zákona zachování hmotnosti (1774), spoluautor pokusu o první racionální názvosloví chemických látek, návrh vyšel knižně roku 1787 a byl vysvětlen v jeho učebnici z roku 1789

řecký filozof, příslušník milétské filozofické školy hlásal periodické střídání vzniku a zániku světů, pokoušel se o výklad některých přírodních jevů, např. zemětřesení nebo duhy za pralátku všeho považoval vzduch, který je neomezený, nediferencovaný a stále se pohybující, vzduchem rozuměl i duši ostatní živly vznikly buď zhušťováním, nebo zřeďováním vzduchu, např. řídnutím vzduchu se vzdušné částice od sebe odlučují, tím nabývají větší teploty a přechází v oheň, naopak zhušťování způsobuje ochlazování částic a srážení se ve vítr, mračna, vodu zem a v kamení (určitá analogie s Tháletovým názorem)

66

Aristotelés

Arnaldus Villanovanus

asi 384/3 – 322 př. n. l.

asi 1240 – 1311

italský alchymista a lékař, současník R. Bacona stejně jako Bacon zdůrazňoval význam experimentů a přírodních věd k jeho nejznámějším dílům patří spis Rosarius philosophorum (Růženec filozofů), kde jednomu ze základních cílů alchymie – (Kameni mudrců) přisuzoval léčivé vlastnosti zabýval se destilací, vyráběl „tekuté zlato“ (Aurum potabile) – energetický lék dodávající tělu odolnost vůči nemocím, znal vlastnosti alkoholu, složení mnoha jedů aj. varoval před užíváním měděných nádob v kuchyni a v lékárně

řecký filozof, myslitel a vědec, spoluzakladatel řecké atomistické filozofie, vychovatel Alexandra Velikého dle Aristotela byly živly (oheň, vzduch, voda a země) nositeli čtyř základních vlastností prahmoty a v každém živlu byly spojeny po dvou; živly se mohly vzájemně proměňovat, neboť pocházely ze společné prahmoty vedle již zmíněných čtyř živlů předpokládal Aristotelés existenci éteru – „božské látky“, která je nehmotná, nezničitelná a je z něj složen svět stálic Aristotelovo učení bylo jedním ze základních pilířů víry alchymistů v transmutaci kovů Aristotelés zformuloval čtyři hlediska, podle nichž lze analyzovat všechny přírodní procesy: o z čeho něco je o co to je o z jakého podnětu se to uskutečňuje o nebo za jakým účelem se to uskutečňuje To jsou tzv. čtyři principy (příčiny) středověkého aristotelismu.

67

ar-Razí

Avicenna

8. – 9. století n. l.

asi 980 – 1037

též zvaný Rhenes ve spisu Secretum secretorum omnium (Tajemství všech tajemství) rozdělil chemické látky do tří skupin: nerostné, rostlinné a živočišné látky popsal způsob přípravy sádry a navrhl její použití při zlomeninách kostí poprvé připravil kovový antimon k principu rtuti a síry přidal třetí princip – sůl – princip tvrdosti; podle tohoto principu mohou rtuť a síra vytvořit pevnou látku jedině za přítomnosti soli

vlastním jménem Abu Ali al Husein ibn Abdullah Ibn Sína významný arabský lékař, přírodovědec, filozof, politik a básník jeho filozofie měla aristotelovský charakter s prvky mystiky napsal řadu význačných prací z různých oborů přírodních věd; nejvýznamnější kniha Al-Kanún fi ttibb (Kánon lékařství) je sbírka řecko-arabské lékařské moudrosti, která se stala nejdůležitějším lékařským pramenem středověku k dalším významným dílům patří Kitáb aš-Šifa (Kniha uzdravení), kde se zabýval logikou, přírodními vědami (např. astronomií, aritmetikou, metafyzikou, ale i hudbou, lidskou duší aj.) domníval se, že alchymisté připravují pouze imitace drahých kovů, ale skutečnou transmutaci (přeměnu) kovů nedokážou

68

Basilius Valentinus z Erfurtu

Démokritos z Abdér

15. století

asi 460 – 370 př. n. l.

řecký filozof, myslitel a vědec, spoluzakladatel řecké atomistické filozofie autor spisů Malý vesmír, Velký vesmír, O ideách, Rady aj. zabýval se způsoby lidského vnímání, kde dával přednost rozumu před smysly, neboť se domníval, že smyslové vnímání za určitých okolností klame Démokritos na rozdíl od Empedokla tvrdil, že podstatou celého světa jsou atomy = nedělitelné a nejmenší částice. Atomy nikdy nevznikly a nikdy nezaniknou. Atomy pocházejí ze stejné hmoty a liší se tvarem, velikostí a hmotností. Jsou nezměnitelné, nestlačitelné, tvrdé a v neustálém pohybu. Shlukováním atomů vznikají různé látky.

benediktinský mnich své alchymistické práce psal v němčině a latině, podle obsahu spisů odborníci usuzují, že si velké množství chemických znalostí „vypůjčil“ z Paracelsových děl k jeho nejznámějším dílům patří Triumphwagen des Antimonii (Vítězný vůz antimonu) z jeho spisů vyplývá znalost arsenu, bismutu, skalice zelené a modré, octanu olovnatého; jako první se zmiňuje o kyselině chlorovodíkové

69

Empedoklés z Akragantu

Georg Ernst Stahl

asi 493 – 433 př. n. l.

22. 10. 1659 – 24. 5. 1734

řecký filozof, lékař, fyziolog a fyzik autor básně O přírodě a sbírky veršů Očišťování podle jeho pojetí vznikly všechny látky a věci smíšením čtyř živlů (pralátek) – ohně, vody, vzduchu a země = teorie čtyř živlů; čtyři živly odpovídají čtyřem stavům hmoty: země je výrazem pevnosti a suchosti, voda znamená stav tekutý, vzduch symbolizuje těkavost a plynný stav a oheň je nositelem tepla a světla; tato teorie byla později rozvíjena Platónem a Aristotelem

německý přírodovědec, lékař, chemik, žák a následovatel J. J. Bechera autor několika spisů, v nichž vyložil a objasnil flogistonové teorii působil v Halle jako profesor lékařství a chemie, později byl jmenován osobním lékařem pruského krále základem pro jeho bádání se stala teorie o třech základních látkách (rtuť, síra, sůl), měl schopnost uvádět rozdílné poznatky v ucelený systém a to jej přivedlo k rozpracování nauky o flogistonu

70

Herakleitos z Efesu

Johann Joachim Becher

asi 535/40 – 475/80 př. n. l.

6. 5. 1635 – říjen 1682

řecký filozof, aristokrat za prahmotu všeho Herakleitos považoval oheň, tato myšlenka vyplynula z astronomických představ a představ o přírodě svět a příroda jsou dle Herakleita v neustálém procesu změny – v neustálém pohybu, přičemž oheň je ze všech živlů nejpohyblivější, v přírodě je vše obměnou ohně a děje se to jeho zřeďováním a zhušťováním

německý lékař, alchymista, zkušený experimentátor, učenec a dobrodruh, jeden z hlavních iniciátorů flogistonové teorie, učitel G. E. Stahla v roce 1666 byl na dvoře císaře Leopolda I. jmenován alchymistickým a ekonomickým poradcem jeho zájem byl soustředěn na výrobu železa pomocí kamenného uhlí místo dřevěného pokusil se o transmutaci stříbra na zlato, které také ze stříbrných mincí obdržel podle Bechera se všechny látky skládaly ze tří principů („zemin“) – prchavosti, hořlavosti a tavitelnosti; každá hořlavá látka obsahovala tzv. „tučnou“ zeminu, která při hoření unikala do vzduchu; popel, vzniklý spálením kovu, byl směsí dvou zbývajících principů („zemin“) – principu prchavosti a tavitelnosti 71

Michail Vasilijevič Lomonosov

Roger Bacon

19. 11. 1711 – 15. 4. 1765

asi 1210/14 – 1292/4

světově významný ruský chemik, básník, historik a uznávaný odborník mnoha dalších oborů spoluautor formulace zákona zachování hmotnosti (1748) z jeho četných prací jsou známé například O jevech vzduchových elektrickou silou způsobených, Teorie elektřiny nebo Základy matematické chemie rozvinul mnohostrannou vědeckou činnost také v astronomii (první kometu popsal již v roce 1744), geologii, geografii (připravil první přesnou mapu Ruska), historii (napsal dějiny Ruska), jazykovědě (v roce 1755 sepsal ruskou gramatiku), vydal 15 svazků básní, ale i překlady Homéra, Horátia a Seneky byl členem Švédské akademie věd v italské Boloni, na jeho počest byla pojmenována univerzita v Rusku

anglický přírodovědec a filozof, reformátor vzdělání známý jako Doctor Mirabilis (lat. „zázračný učitel“) zajímal se o matematiku, fyziku (především o optiku), fyziologii, astronomii a alchymii k jeho nejznámějším spisům patří dílo Speculum alchymiae (Zrcadlo alchymie) zdůrazňoval význam experimentů v přírodních vědách alchymii rozdělil na spekulativní (zabývající se podstatou světa a látek) a praktickou (soustřeďující se na výrobu elixírů a přeměnu běžných kovů na zlato) upozornil na jev, že hořící tělesa v uzavřeném prostoru zhasínají pro nedostatek vzduchu; jako první zveřejnil r. 1242 přesné pokyny k výrobě střelného prachu

72

Tadeáš Hájek z Hájku

Thalés z Milétu

1525 – 1600

asi 624 – 547/548 př. n. l.

vynikající český lékař, matematik, fyzik a botanik žijící na císařském dvoře za vlády Rudolfa II. ve svých třiceti letech si založil lékařskou praxi; za své zásluhy lékaře vojáků bojujících proti Turkům byl přijat do rytířského stavu a jmenován nejvyšším zemským lékařem byl věrný mateřskému jazyku, proto sepsal většinu svých děl v češtině překládal vzácné alchymistické a astronomické rukopisy, byl jejich horlivým sběratelem a znalcem sám alchymisticky nepracoval, pouze prověřoval alchymisty hlásící se k císařskému dvoru

řecký filozof, matematik, vědec, inženýr, zakladatel milétské filozofické školy autor spisů O slunovratu a O rovnodennosti určil délku roku na 365 dní, zavedl rozeznávání čtyř ročních období, správně vypočítal zatmění Slunce, objevil souhvězdí Malého vozu autor matematické „Thaletovy věty“ za pralátku všech věcí a vesmíru považoval vodu, která byla věčně v pohybu a živá, zřeďováním či vypařováním vody podle Thaléta vznikl vzduch a oheň, naopak zhušťováním vody vznikly všechny pevné látky

73

Zosimos z Panopole 3. – 4. století n. l

egyptský spisovatel a alchymista ve svém díle o 28 svazcích shrnul celou tehdejší alchymii zmínil se o výrobě rtuti z rumělky, zkoumal, zda rtuť byla opravdu kov, popsal výrobu arsenu byla mu známa vodní, popelová a písečná lázeň pro zahřívání často se dovolával mýtické bytosti Herma Trismegista (řecké jméno egyptského boha Thovta), který byl egyptským knězem, zakladatelem a nejdokonalejším magistrem alchymie, v jehož hrobě se našla Smaragdová deska

74

NOBELOVY CENY Zpracováno v bakalářské práci2

2

KOHOUTKOVÁ, Barbora. Historie chemie: bakalářská práce. Brno: PdF MU, 2010. Vedoucí bakalářské práce doc. Mgr. Hana Cídlová, Dr.

75

INFORMAČNÍ ZDROJE

76

[5]

Období pravěku [1] [2] [3]

[4]

[5] [6]

BUDIŠ, J. a kol. Historie chemie slovem a obrazem. Brno: PdF MU, 1995. 100 s. ISBN 80-210-1080-2. BUDIŠ, J. a kol. Stručný přehled historie chemie. Brno: PdF MU, 1996. 53 s. ISBN 80-210-1463-6. CÍDLOVÁ, H. – MOKRÁ, Z. – VALOVÁ, B. Obecná chemie. Brno: PdF MU, 2008. 299 s. [cit. 2010-01-25]. Dostupné z World Wide Web: http://www.is.muni.cz . Paleolit. In Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 1. 1. 2010 [cit. 2010-01-25]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Paleolit . PICHLER, Jiří. Historie chemie. Brno: PřF MU, 1997. 62 s. ISBN 80-210-1501-2. Neolit. In Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 1. 1. 2010 [cit. 2010-01-25]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Neolit .

[6] [7]

Mamut [online]. ©1996-2011 [cit. 2010-04-20]. Dostupné z World Wide Web: http://www.radio.cz/cz/rubrika/udalosti/slavna-vestonickavenuse-je-v-praze/pictures/zvirata/mamut1.jpg#pic . Mlat [online]. [cit. 2011-04-13] Dostupné z World Wide Web: http://ces.mkcr.cz/en/img.php?imgid=3481 . Oheň [online]. ©1999 – 2011 [cit. 2010-01-25]. Dostupné z World Wide Web: http://technet.idnes.cz/ohen-prinesllidem-svobodu-pocatky-ale-byly-unavne-i-vybusne-p5m/tec_technika.asp?c=A080208_002642_tec_technika_pka .

Období starověku [1] BUDIŠ, J. a kol. Stručný přehled historie chemie. Brno: PdF MU, 1996. 53 s. ISBN 80-210-1463-6. [2] CÍDLOVÁ, H. – MOKRÁ, Z. – VALOVÁ, B. Obecná chemie. Brno: PdF MU, 2008. 299 s. [cit. 2010-01-25]. Dostupné z World Wide Web: http://www.is.muni.cz . [3] PICHLER, Jiří. Historie chemie. Brno: PřF MU, 1997. 62 s. ISBN 80-210-1501-2. [4] Starověké Řecko. In Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 3. 1. 2010 [cit. 2010-01-25]. Dostupné z World Wide Web: [5] http://cs.wikipedia.org/wiki/Starov%C4%9Bk%C3%A9_%C 5%98ecko

Obrázky: [1] Archeologické nálezy [online]. [cit. 2010-01-25]. Dostupné z World Wide Web: http://muzeum.boskovice.cz/sbirky.htm . [2] Býk [online]. ©2005 [cit. 2010-04-20]. Dostupné z World Wide Web: http://ekronika.olportal.cz/Screens/History.aspx . [3] Bronzové nádoby [online]. ©2010 [cit. 2010-01-25]. Dostupné z World Wide Web: http://archeology.cz/?p=29 . [4] Loštické poháry [online]. [cit. 2010-01-25]. Dostupné z World Wide Web: http://www.regionmohelnicko.cz/cil/246/ .

77

Obrázky: [1] Mapa starověkého Řecka i s koloniemi [online]. 2005 – 2007 [cit. 2011-03-30]. Dostupné z World Wide Web: http://lingvistika.mysteria.cz/ . [2] Řecko [online]. ©2003 – 2011 [cit. 2011-03-30]. Dostupné z World Wide Web: http://www.zajezdy.cz/164635/ . [3] Starořečtí bojovníci [online]. [cit. 2010-04-20]. Dostupné z World Wide Web: http://pederasty-ve-starovekemrecku.navajo.cz/ . [4] Vlčice [online]. ©2007 – 2011 [cit. 2010-01-25]. Dostupné z World Wide Web: http://rim.eurovikendy-24.cz/romulusremus/ .

[5]

Období alchymie [1] Alchymie. In Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 27. 2. 2011 [cit. 2010-03-18]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Alchymie . [2] Alchymie v historii [online]. Panna (esoterika a duchovno). ©2004 – 2010 [cit. 2011-03-18]. Dostupné z World Wide Web: http://www.panna.cz/alchymie.5/alchymie-vhistorii.77.html . [3] BANÝR, J., – NOVOTNÝ, V. R. Stručné dějiny chemie a chemické výroby. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. 146 s. [4] BUDIŠ, J. a kol. Stručný přehled historie chemie. Brno: PdF MU, 1996. 53 s. ISBN 80-210-1463-6.

[9]

[6]

[7]

[8]

CÍDLOVÁ, H. – MOKRÁ, Z. – VALOVÁ, B. Obecná chemie. Brno: PdF MU, 2008. 299 s. [cit. 2011-04-05]. Dostupné z World Wide Web: http://www.is.muni.cz . KOKROUČ. Inspectus – Alchymie [online]. ©2004 – 2010 [cit. 2011-03-18]. Dostupné z World Wide Web: http://www.kokrouc.estranky.cz/clanky/alchymie/inspectus--alchymie.html . PROCHÁZKOVÁ, Karla. Rituály [online]. [cit. 2011-03-18]. Dostupné z World Wide Web: http://algernon.webzdarma.cz/svet/svetI.htm Přehled dějin evropské alchymie [online]. Chemistry [cit. 2011-03-18]. Dostupné z World Wide Web: http://chemistry.webzdarma.cz/alchymie.htm . SOLÁROVÁ, M. – LICHTENBERG, K. Vybrané kapitoly z historie chemie. Brno: Paido, 2000. 125 s. ISBN 80-8593181-8.

Obrázky: [1] Albertus Magnus [online] 19. 4. 2011[cit. 2011-04-20]. Dostupné z World Wide Web: http://nl.wikipedia.org/wiki/Albertus_Magnus . [2] Alchymisté [online]. 19. 5. 2005 [cit. 2011-04-09]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Pietro_Longhi_021.jpg . [3] Alchymista [online]. 11. 7. 2010 [cit. 2011-04-09]. Dostupné z World Wide Web: http://oroniel15.blog.cz/1007/evropskaalchymie . 78

[4]

[5] [6]

[7]

Alchymista [online]. 24. 4. 2009 [cit. 2011-04-11]. Dostupné z World Wide Web: http://yontalcaron.blog.cz/0904/zakladyalchymie . Papyrus [online]. ©2011 [cit. 2011-03-25]. Dostupné z World Wide Web: http://egypt-egypt.cz/staroveky-egypt/papyrus . Rudolf II. a alchymista [online]. ©2005 – 2011 [cit. 2011-03-25]. Dostupné z World Wide Web: http://www.coincommunity.com/forum/topic.asp?TOPIC_ID=5 6770 . Wej Po-jang [online]. [cit. 2011-03-25]. Dostupné z World Wide Web: http://jlswbs.wordpress.com/category/alchymie/page/2/ .

[6]

[7]

[8] [9]

[10]

Chemické látky [1] Amalgám. In Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 11. 11. 2010 [cit. 2010-11-15]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Amalg%C3%A1m . [2] Bronz. In Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 5. 11. 2010 [cit. 2010-11-11]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Bronz . [3] ENGELS, S. – NOWAK, A. Chemické prvky. Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1977. 367 s. [4] GREENWOOD, N. N. – EARNSHAW, A. Chemické prvky I, II. Praha: Informatorium, 1993. 2428 s. ISBN 80-85427-38-9. [5] JIRÁSEK, J. – LÁZNIČKA, P. – SIVEK, M. Výroba železa a oceli [online]. ©2007 – 2009 [cit. 2011-03-15].

[11]

[12]

[13]

79

Dostupné z World Wide Web: http://geologie.vsb.cz/loziska/suroviny/vyroba_zeleza.html . Kolektiv autorů. Damascénská ocel [online]. ©2005 [cit. 2011-03-15]. Dostupné z World Wide Web: http://pohanstvi.net/inde.php?menu=kovarnadamask KRÁL, Roman. Damascenská ocel [online]. ©2003 – 2007 [cit. 2011-03-15]. Dostupné z World Wide Web: http://kovarna.webzdarma.cz/stranky/navody/damascus.htm . Malachit [online]. Oko. [cit. 2011-02-28]. Dostupné z World Wide Web: http://oko.yin.cz/31/malachit . Malachit. In Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 27. 12. 2010 [cit. 2010-02-28]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Malachit27122010 . Mendeleev´s periodic table [online]. ©1993 - 2010 [cit. 201010-10]. Dostupné z World Wide Web: http://www.webelements.com/ . Měď. In Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 27. 9. 2010 [cit. 2010-10-10]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/M%C4%9B%C4%8F . MUSIL, Jan. Historie kovů ve výuce chemie: diplomová práce. Brno: PdF MU, 2008. Vedoucí diplomové práce doc. PhDr. Josef Budiš, CSc. Ţelezo. In Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 30. 9. 2010 [cit. 2010-10-10]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelezo .

[9]

Obrázky: [1] Amalgám [online]. [cit. 2010-11-11]. Dostupné z World Wide Web: http://nevada-outbackgems.com/Reference_pages/Amalgamation.htm . [2] Antimon [online]. [cit. 2010-10-11]. Dostupné z World Wide Web: http://antimon.navajo.cz/ . [3] Arsen [online]. ©2011 [cit. 2011-01-03]. Dostupné z World Wide Web: http://www.naturheilpraxishollmann.de/Arsen.htm . [4] Beryllium [online]. ©2001 – 2009 [cit. 2010-10-11]. Dostupné z World Wide Web: http://www.americanelements.com/bem.html . [5] Jezdecká socha sv.Václava v Praze [online]. 20. 6. 2009 [cit. 2010-11-11]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Wenceslaus_I_Duke_of_ Bohemia_equestrian_statue_in_Prague_3.jpg . [6] Cín [online]. ©2007 – 2010 [cit. 2011-02-05]. Dostupné z World Wide Web: http://www.galerieroudnice.cz/sbirky2.php . [7] Damascenská ocel [online]. ©2006 [cit. 2011-03-15]. Dostupné z World Wide Web: http://www.knife.cz/Knifecz/Technika/tabid/57/ctl/Details/mi d/384/ItemID/46/Default.aspx . [8] Hliník [online]. ©2011 [cit. 2011-02-05]. Dostupné z World Wide Web: http://www.airsoftovapyrotechnika.estranky.cz/clanky/chemi kalie-a-podobne/praskovy-hlinik.html .

[10]

[11]

[12] [13]

[14]

[15] [16]

[17]

80

Malachit [online]. ©2011 [cit. 2011-02-28]. Dostupné z World Wide Web: http://www.zoren82.estranky.cz/clanky/liecivekamene/malachit---kamen-transformacie.html . Mangan [online]. [cit. 2011-02-05]. Dostupné z World Wide Web: http://isolution3.wordpress.com/2010/10/06/whats-upwith-manganese-mn/ . Měď [online]. ©1999 – 2011 [cit. 2010-10-10]. Dostupné z World Wide Web: http://www.biolib.cz/cz/image/dir0/id3614/?viewall=1&termf lt=2160 . Nikl [online]. 23. 1.2005 [cit. 2011-02-05]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Ni,28.jpg . Olovo [online]. ©1999 – 2011 [cit. 2011-02-05]. Dostupné z World Wide Web: http://technet.idnes.cz/neobycejnahistorie-obycejne-tuzky-dbi/tec_technika.asp?c=A071025_221320_tec_technika_pka . Rtuť [online]. [cit. 2011-02-05]. Dostupné z World Wide Web: http://geologie.vsb.cz/loziska/loziska/rudy/rtu%C5%A5.html . Síra [online]. [cit. 2011-02-05]. Dostupné z World Wide Web: http://www.nerosty.cz/nerosty/s%EDra/93_s%EDra . Stříbro [online]. ©2007 – 2009 [cit. 2011-02-05]. Dostupné z World Wide Web: http://investicnizlato.com/featured/2129/ . Zlato [online]. [cit. 2011-02-05]. Dostupné z World Wide Web: http://geologie.vsb.cz/loziska/loziska/rudy/zlato.html .

[18] Železo [online]. [cit. 2011-02-05]. Dostupné z World Wide Web: http://pestrapriroda.blog.cz/0910/zelezo .

[8]

Teorie, objevy, výroby [1] Fajáns. In Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 21. 5. 2010 [cit. 2011-3-23]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Faj%C3%A1ns . [2] Flogistonová teorie. In Wikipedie: otevřená encyklopedie [online].6. 10. 2010 [cit. 2010-10-12]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Flogistonov%C3%A1_teorie . [3] GRIBBIN, J. a kol. Encyklopedia Britannica: 100 neslavnějších vědců. Brno: Jota, 2009. 308 s. ISBN 978-807217-658-8. [4] HRIVŇÁK, D. – JANEČEK, I. – KALUS, R. Atomová fyzika: základní chemické zákony [online]. ©2004 – 2006 [cit. 201010-16]. Dostupný z World Wide Web: http://artemis.osu.cz/mmfyz/index.htm . [5] Hrnčířství. In Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 1. 10. 2010 [cit. 2010-10-12]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Hrn%C4%8D%C3%AD% C5%99stv%C3%AD . [6] Koncept Jin-Jang [online]. Jin-jang [cit. 2011-03-15]. Dostupné z World Wide Web: http://www.jingjang.cz/ . [7] Majolika. In Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 25. 2. 2011 [cit. 2011-3-23]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Majolika .

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

81

Ocel. In Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 9. 10. 2010 [cit. 2010-10-15]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ocel . Rýţování zlata. In Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 15. 2. 2011 [cit. 2011-02-20]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/R%C3%BD%C5%BEov%C3% A1n%C3%AD_zlata . Smaragdová deska [online]. Oko. [cit. 2011-02-28]. Dostupné z World Wide Web: http://oko.yin.cz/12/smaragdovadeska/ . Smaragdová deska. In Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 23. 9. 2010 [cit. 2011-02-25]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Smaragdov%C3%A1_deska . Vývoj chemie [online]. [cit. 2010-10-16]. Dostupné z World Wide Web: http://pardubice.ic.cz/vyvoj_chemie.htm . Rýžování zlata [online]. Zlato-diamanty ©2011 [cit. 2011-03-15]. Dostupné z World Wide Web: http://www.zlato-diamanty.estranky.cz/clanky/ryzovanizlata.html . Těžba zlata [online]. Zlatý portál. [cit. 2011-03-01]. Dostupné z World Wide Web: http://www.zlatyportal.cz/zajimavosti/tezba-zlata.html .

Obrázky: [1] Fajáns [online]. 25. 1. 2011 [cit. 2010-04-20]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Faj%C3%A1ns . [2] Indiánská váza [online]. 8. 1. 2007 [cit. 2010-10-12]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Chaco_Anasazi_canteen_ NPS.jpg . [3] Jin-jang [online]. [cit. 2011-03-01]. Dostupné z World Wide Web: http://symboly.xrs.cz/jin-jang/ . [4] Majolika [online]. [cit. 2010-04-20]. Dostupné z World Wide Web: http://ateliercadovi.sweb.cz/historicke_keramicke_repliky.ht m . [5] Ocel [online]. [cit. 2010-10-15]. Dostupné z World Wide Web: http://www.miluju-fyziku.wz.cz/ocel.jpg . [6] Pec [online]. ©2011 [cit. 2011-04-13]. Dostupné z World Wide Web: http://www.zeleznehory-hm.cz/2348/po-stopachkeltu/ . [7] Plamen [online]. 1. 3.2011 [cit. 2011-03-15]. Dostupné z World Wide Web: http://brno.tycoint.cz/iframe/fire.html . [8] Rosenkruciánský výklad Smaragdové desky [online]. 10. 6.2010 [cit. 2011-03-15]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Rosicrucian_Rose.jpg . [9] Rýžovací pánev [online]. 28. 9.2005 [cit. 2011-04-13]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Gold_Pan.jpg .

Osobnosti [1] BANÝR, J., – NOVOTNÝ, V. R. Stručné dějiny chemie a chemické výroby. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. 146 s. [2] BUDIŠ, J. a kol. Historie chemie slovem a obrazem. Brno: PdF MU, 1995. 100 s. ISBN 80-210-1080-2. [3] SOLÁROVÁ, M. – LICHTENBERG, K. Vybrané kapitoly z historie chemie. Brno: Paido, 2000. 125 s. ISBN 80-8593181-8. [4] Arnaldus Villanovanus. In Wikipedie: otevřená encyklopedie. [online]. 19. 10. 2010 [cit. 2011-03-30]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Villanovanus . Obrázky: [1] Abu Musa Džafar al Sofi [online]. [cit. 2011-03-30]. Dostupné z World Wide Web: http://my-witchdiaries.blog.cz/1010/alchymie-1-domaci-ukol . [2] Albertus Magnus [online]. ©2008 [cit. 2011-03-30]. Dostupné z World Wide Web: http://www.unexplainedstuff.com/Magic-andSorcery/Alchemy-Albertus-magnus-c-1193-1280.html . [3] Anaximenés z Milétu [online]. ©2010 [cit. 2011-01-30]. Dostupné z World Wide Web: http://ramaelinair.blogspot.com/2010_09_01_archive.html . [4] Antoine Laurent de Lavoisier [online]. ©2010 [cit. 2011-0125]. Dostupné z World Wide Web: [5] http://spcpchemroom9.blogspot.com/2010/07/antoinelavoisier.html . 82

[6] [7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

Aristoteles [online]. [cit. 2011-01-30]. Dostupné z World Wide Web: http://zivotopisy.webz.cz/fotogalerie.html . Arnaldus Villanovanus [online]. 26. 2. 2007 [cit. 2011-03-30]. Dostupné z World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Arnaldus_de_Villanova.j peg . ar-Razí [online]. ©2008 [cit. 2011-03-30]. Dostupné z World Wide Web: http://qurtik.blogspot.com/2010/05/ar-razirhazes-pakar-sains.html . Avicenna [online]. ©1999 – 2001 [cit. 2011-03-30]. Dostupné z World Wide Web: http://www.blogger.com/profile/09814056696750146380 . Basilius Valentinus z Erfurtu [online]. [cit. 2011-03-30]. Dostupné z World Wide Web: http://www.horusmedia.de/1999-magnet/magnet.php . Démokritos [online]. [cit. 2011-01-30]. Dostupné z World Wide Web: http://www.macalester.edu/~warren/courses/phil50-01/p5001_timeln.htm . Empedoklés [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z World Wide Web: http://spqr.cz/content/empedokl%C3%A9s-zakragantu-kolem-493-433-p%C5%99-n-l . Georg Ernst Stahl [online]. [cit. 2011-02-18]. Dostupné z World Wide Web: http://xmejuto.blogspot.com/2010/02/romanticasincorrecciones-cientificas-y.html .

[14] Herakleitos z Efesu [online]. ©2004 [cit. 2011-02-15]. Dostupné z World Wide Web: http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1906 . [15] Johann Joachim Becher [online]. ©2011 [cit. 2011-02-18]. Dostupné z World Wide Web: http://www.absoluteastronomy.com/topics/J._J._Becher . [16] Michail Vasilijevič Lomonosov [online]. [cit. 2011-01-25]. Dostupné z World Wide Web: http://www.chemweb.info/viewpage.php?page_id=226 . [17] Roger Bacon [online]. [cit. 2011-03-30]. Dostupné z World Wide Web: http://zanoni.vzahrade.net/osobnosti/osob/bacon/index.html . [18] Tadeáš Hájek z Hájku [online]. [cit. 2011-04-07]. Dostupné z World Wide Web: http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/hajek.html . [19] Thalés z Milétu [online]. [cit. 2011-02-20]. Dostupné z World Wide Web: http://vitpokorny.wordpress.com/tag/presokratici/ . [20] Zosimos z Panopole [online]. [cit. 2011-02-20]. Dostupné z World Wide Web: http://theeraofathena.wordpress.com/2010/08/21/780/ .

83