Vybrané kapitoly z historie hasičského sboru ve Slabcích U příležitosti oslav 120. výročí založení sboru sepsal
Roman Hartl
V publikaci, která vychází u příležitosti 120. výročí založení hasičského sboru ve Slabcích, jsem chtěl především nahlédnout do starší historie sboru před rokem 1945, dosud velmi málo známé a kvůli povrchnímu výkladu pramenů či z neznalosti souvislostí zkreslené, nepochopené a především opomíjené. Prolistoval jsem stovky stran historických dokumentů, abych dokázal alespoň zčásti objasnit první desetiletí hasičského sboru ve Slabcích. Práce, kterou jsem začal, však ještě není u konce, stále zbývá mnoho nezodpovězených otázek a bílých míst, ať už se jedná o nejasnosti kolem založení sboru a pořízení spolkového praporu, činnost sboru během obou světových válek nebo životní osudy významnějších činovníků i některých řadových hasičů. Psát hodnověrnou historii hasičů ve Slabcích do roku 1945 je o to těžší, že neexistují souhrnné práce o starší minulosti dobrovolného hasičstva na území dnešního Rakovnicka, které by pomohly představit jednotlivý sbor v širších souvislostech, a snad ještě neschůdnější překážkou je zoufalý nedostatek archivních pramenů, především dokumentů oblastních hasičských sdružení (Podžbánská, později Podžbánsko-Rakovnická hasičská župa, Okresní hasičská jednota), včetně jejich informačních věstníků. Z původně obsáhlé agendy je dnes k dispozici pouze torzo, několik málo dokumentů popisujících jen poměrně krátké časové období a jen úzkou část činnosti sdružení. Pro následující práci jsem vybral pouze ty kapitoly z historie sboru, pro něž jsem našel tolik historických záznamů, abych čtenáře nevedl cestou spekulací a domněnek, ale předložil mu jen doložené historické skutečnosti, které spojené v jeden obsáhlejší celek dávají alespoň základní obrázek o daném tématu. Částečnou výjimkou je pouze úvodní kapitola o počátcích sboru, která v této publikaci nemůže chybět, v níž se však vzhledem k chybějícím pramenům nemohu vyhnout určité míře představivosti, jak sbor vznikl a jak se v prvních letech vyvíjel. V tomto skromném spisku není zdaleka vše, čeho bych měl a chtěl u příležitosti oslav výročí vzpomenout, pro další kapitoly však nezbylo místo. Ať už jsou to velké požáry, které hasiči ze Slabec pomáhali zdolat (tři požáry ve Skupé v letech 1913 a 1914, požár v Újezdci v únoru 1935, požár hospodářství Antona Tora ve Skupé v červenci 1942, požár hostince Reforma ve Slabcích 1960, požár Slabeckého mlýna v březnu 1978 nebo požár vepřína v Hracholuskách v lednu 1999), okolnosti první zkoušky hasičské sirény v dubnu 1933, povídka spisovatele Karla Mejstříka Strejček Koňadra, v níž převyprávěl úsměvnou příhodu někdejšího velitele slabeckých hasičů Františka Sýkory ze slavnostního vítání novomanželů Maxe Croy a Karolíny Lobkovic, populární hasičské věnečky, divadla nebo veřejná cvičení. Vybrané kapitoly ze starší historie sboru jsem doplnil o
popis třetího požáru takzvaných panských stodol v roce 1970, který byl zřejmě největším požárem v historii sboru, který místní hasiči likvidovali v domovské vsi, a kapitolu o počátcích a úspěšných prvních letech obnoveného kolektivu mládeže, který se podařilo vzkřísit v roce 2000. Záměrně jsem se vyhnul byť i jen stručnému shrnutí historie sboru, neboť mozaika, kterou se mi dosud podařilo složit, je stále příliš neúplná.
Tato práce by nevznikla bez přispění archivářů Státního okresního archivu v Rakovníku, kteří mi při hledání ztracených cest a cestiček do historie hasičského sboru ve Slabcích vždy ochotně vyšli vstříc.
Autor
Počátky sboru
O počátcích hasičského sboru ve Slabcích se doposud podařilo shromáždit pramálo zpráv. Víme, že 7. března 1885 požádal tehdejší starosta obce Alois Mužík obecní výbor „by dovolil z obecní kasy pro základ hasičského sboru 30 zlatých,“ a že výbor žádost schválil. Co však žádosti předcházelo a co následovalo, pouze tušíme. Nejstarší spolková matrika z roku 1901 uvádí, že mezi 16. březnem a 9. dubnem 1886 byli jako zakládající členové sboru přijati Jan Kulhánek, Rudolf Steinreich, Alois Mužík, Viktorin Zuska, Václav Karlach, Jakub Stein, Antonín Cipl a Matěj Bílek. Podle výkladu sborových stanov však základní členství nebylo vyjádřením účasti při založení sboru, ale členství, jehož podmínkou bylo zaplatit „jednou pro vždy“ do sborové pokladny částku 5 zlatých. Vzhledem k datům přijetí, která jsou mezi dnem schválení stanov (14. února) a jejich stvrzením politickým úřadem (5. dubna), je však pravděpodobné, že osm zmíněných mužů bylo zakladateli nebo mezi zakladateli sboru. Ve stanovách, schválených dne 14. února 1886 je uvedeno ještě jméno Adolfa Freundla coby velitele sboru, v nejstarší sborové matrice však jeho jméno není, ani jména jakýchkoliv činných členů. Ta se v matrice objevují až od roku 1890. Stanovy Sboru dobrovolných hasičů ve Slabcích a okolí (tedy Německých, dnes Malých Slabec, a pravděpodobně i Svinařova), jak zněl původní název spolku, byly projednány 14. února 1886 s tím, že vstoupí v platnost po schválení obecním zastupitelstvem a politickým úřadem, jmenovitě Místodržitelstvím v Čechách, v té době nejvyšší zemský úřad v Čechách. Pražské místodržitelství potvrdilo stanovy 5. dubna 1886, podle záznamů okresního hejtmanství v Rakovníku sbor právně povstal 20. dubna 1886. Avšak některé historické prameny uvádí jako rok založení sboru ve Slabcích letopočet 1890. Proč? Zdá se, že v letech 1886 až 1890 sbor nevyvíjel žádnou činnost, existoval pouze formálně. Zatímco pro další roky lze dohledat alespoň krátkou zmínku o činnosti sboru, z let 1886-1890 žádné záznamy nejsou, nasvědčují tomu i chybějící údaje o činných členech v nejstarší sborové matrice. Navíc z prvních sborových záznamů z roku 1890 vyplývá, že v předchozích letech sbor neměl kromě základních předmětů k hašení, které byly v každé obci povinné a v množství podle počtu obyvatel (v roce 1830 měla slabecká obec šest žebříků, tři háky, tři sudy, tři kádě, tři džbery, deset košů, 40 konví a 50 svítilen, další nářadí včetně vozní stříkačky bylo v panském dvoře), žádnou jinou výstroj a výzbroj včetně stříkačky, viz protokol o schůzi obecního výboru z 26. května 1890: „Jelikož jest zařízen dobrovolný hasičský sbor a posud žádného hasičského náčiní obec Slabecká nemá, usnáší se obecní výbor, aby se zakoupila stříkačka v ceně od 600 do 800 zlatých.“ Roku 1891 požádal sbor obec, aby nechala vyrobit dva střešní žebříky, voznici a kadečku.
A dále: Až 27. května 1891 schválil obecní výbor přenesení působnosti obce při ohni na hasičský sbor a 26. 2. 1893 ustanovil na žádost okresního výboru požární obvod sboru, do kterého zařadil: Svinařov (dojezdový čas 0,5 hodiny), Modřovice (0,5 hodiny), Kostelík (1 hodina), Zvíkovec (2 hodiny), Malý Újezd (0,5 hodiny), Hracholusky (1 hodina), Hřebečníky (1,5 hodiny), Šlovice (1 hodina), Týřovice (1,5 hodiny), Skřivaň (2 hodiny), Velký Újezd (1 hodina), Pavlíkov (2 hodiny), Malinová (2 hodiny), Německé Slabce (čtvrt hodiny), Nová Ves (čtvrt hodiny; zřejmě chybný zápis), Rousínov (1 hodina), Hvozd (2 hodiny), Krakov (2 hodiny), Červený Zámek (2 hodiny), Zhoř (1,5 hodiny), Nový Dvůr (1,5 hodiny), Sadlno (0,5 hodiny), Kočkův mlýn (1,5 hodiny), Slabecký mlýn (0,5 hodiny), rybárna Koutecký (2 hodiny), Polánec (1 hodina) a Hradiště (2 hodiny). Někdy mezi roky 1890-1893 vstoupil sbor do Podžbánské hasičské župy, která se roku 1907 sloučila s župou Západní stráž v župu Podžbánsko-Rakovnickou. Ke spojení žup došlo při sjezdu Podžbánské župy v Modřejovicích.
Český lev na spolkovém praporu
Aby na původním spolkovém praporu z roku 1901 mohli hasiči ze Slabec použít symbol českého lva, museli o svolení požádat přímo císaře Františka Josefa I. 27. května 1899 rozhodlo velitelství sboru na „všeobecnou žádost“ členů spolku zakoupit prapor s obrazem svatého Floriána, patrona hasičů, z jedné strany, a stříbrným lvem, znakem země České, ze strany druhé. Nato sbor požádal Místodržitelství v Čechách o svolení, aby „směl míti ve svém zamýšleném praporu zemský znak Království Českého.“ Osmého září 1899 poslalo místodržitelství zprávu okresnímu hejtmanství v Rakovníku, aby sbor informovalo, že místodržitelství není kompetentní o svolení rozhodnout a pokud by spolek na své žádosti trval, „aby se s touto obrátil na Nejvyšší kabinetní kancelář ve Vídni, poněvadž udělení povolení ku užívání zemského znaku na spolkovém praporu je závislým na Nejvyšším rozhodnutí Jeho Veličenstva.“ Protože hasiči ze Slabec na žádosti trvali, napsali 20. října 1899 dopis přímo císaři, podepsáni jsou velitel František Sýkora a jednatel Josef Zuska. V dopise adresovaném „Jeho Apoštolskému Veličenstvu Nejjasnějšímu Císaři a Králi Františku Josefovi I. ve Vídni!“ píší: „Vaše Veličenstvo Nejjasnější Císaři a Pane! V nejhlubší úctě a oddanosti podepsaný Sbor dobrovolných hasičů v Slabcích u Rakovníka odvažuje se klásti na stupeň trůnu Vašeho Veličenstva následující nejponíženější prosbu: V nejhlubší pokoře podepsaní zástupci sboru usnesli se v sezení svém dne 27. května 1899, aby všeobecné žádosti členů svého sboru vyhověli, prapor hasičský pro spolek zakoupiti. A aby dali výraz citům svým, usnesli se dále, aby na praporu tom z jedné strany obraz sv.
Floriana, patrona hasičů, s druhé pak znak země České, stříbrný lev, umístěný býti směl. Vzhledem k uvedenému odvažuje se v nejhlubší úctě podepsaná správa dobrovolného sboru hasičského v Slabcích nejponíženější prosbu opakovati: Vaše Veličenstvo, račiž milostivě dáti k tomu Svého svolení, by mohl nejponíženěji podepsaný sbor hasičský na svůj prapor spolkový s jedné strany obraz sv. Floriana, s druhé pak znak země České, stříbrného lva, umístiti.“ 9. ledna 1900 žádá místodržitelství na základě výnosu ministerstva vnitra z 20. listopadu 1899 okresní hejtmanství, aby podalo informaci, jak dlouho hasičský sbor ve Slabcích existuje a jak se chová. Hejtmanství 1. února 1900 odpovídá a ohledně chování sboru uvádí, že „proti požadovanému svolení se žádná překážka nevyskytuje.“ 20. února 1900 místodržitelství žádá okresní hejtmanství o další informace o sboru, tentokrát o počtu jeho členů a majetkových poměrech. 7. března hejtmanství písemně vybízí starostu ve Slabcích Kulhánka, aby zevrubně vyšetřil majetkové poměry sboru a do osmi dnů o nich podal zprávu. 24. března podává starosta „služně zprávu, že dobrovolný hasičský sbor ve Slabcích mimo pokladniční hotovosti 139 korun nemá svého vlastního jmění zcela žádného, ježto veškeré zařízení jmenovaného sboru jest na účet obce z obecních přirážek hrazeno, vzdor tomu, že obec žádného majetku nemá, jest opět letošního roku na oblek hasičů v obecním vydání účet na 164 korun, jež poplatníci hotově z kapes hraditi musí.“ Konečně 29. listopadu 1900 píše okresní hejtmanství sboru, že „c. k. místodržitelství sdělilo sem výnosem ze dne 10. listopadu 1900, že jeho c. a k. Apoštolské Veličenstvo Nejvyšším rozhodnutím ze dne 25. října 1900 ráčilo nejmilostivěji povoliti sboru dobrovolných hasičů užívání zemského znaku českého na praporu spolkovém.“ Prapor, za druhé světové války ukrytý před nacisty v kovárně velitele sboru Bohumíra Hamouze, vlastní sbor dosud.
Župní sjezd v roce 1931
Když valná hromada Podžbánsko-Rakovnické hasičské župy v červnu 1923 při sjezdu ve Lhotě pod Džbánem došla v programu jednání k volbě pořadatele župního sjezdu v roce 1924, delegáti ze Slabec Mužík a Franče zpozorněli. Jejich domovský sbor byl totiž poprvé mezi kandidáty. Od vzniku župy Podžbánsko-Rakovnické v roce 1907 ještě nebyl ve Slabcích ani sjezd, stěžejní veřejné vystoupení župy, a dokonce ani okrskové cvičení. Na významnější hasičskou událost, mimo zásahy u požárů a živelních pohrom, která by atraktivní formou představila široké veřejnosti myšlenky hasičského hnutí, čekaly Slabce od roku 1893, kdy místní sbor hostil sjezd a veřejné cvičení
Podžbánské župy. Kromě Slabec se o pořadatelství sjezdu v roce 1924 ucházela Nesuchyně, Pavlíkov a Rousínov. Nesuchyně však kandidaturu ještě před volbou stáhla, protože podle organizačních zásad župních sjezdů měl být po Lhotě pod Džbánem hostitelem akce sbor z jiné než severní části župy. Výsledek volby nebyl pro Slabce příznivý, jedenáct hlasů k úspěchu nestačilo. Delegáti rozhodli šestadvaceti hlasy, aby sjezd připravil sbor v Pavlíkově. O rok později Slabce zkusily štěstí znovu, ač podle zmíněného pravidla neměly valnou šanci sjezd v roce 1925 získat. Výsledek hlasování při valné hromadě 1. června 1924 v Pavlíkově špatné předpovědi potvrdil. Delegáti po uvážení „všech místních poměrů“ většinou hlasů vybrali z osmi kandidátů Nouzov. Nevyšel ani třetí pokus v roce 1926, ani čtvrtý v roce 1927, ani pátý v roce 1928, kdy o pořadatelství sjezdu v roce 1929 soupeřily Slabce jen s Příčinou. Při mimořádné valné hromadě župy 28. září 1928 v Rakovníku drtivě prohrály volbu v poměru 10 ku 41 hlasu. Letité marné úsilí hasičů ze Slabec neušlo pozornosti představitelů župní správy. Zatímco mladší a menší sbory mnohdy získaly pořadatelství hned na první pokus, Slabce neuspěly už pětkrát během šesti let. V listopadu 1928 upozornil župní starosta Karel Nedvěd při schůzi technické komise župy, že ve Slabcích ještě nebylo župní ani okrskové cvičení. Jaký vliv měla debata z listopadu 1928 při jednání župní technické komise v lednu 1930, jehož účelem bylo doporučit valné hromadě vhodný sbor pro organizaci župního sjezdu v roce 1931, lze dnes už těžko vystopovat, každopádně však komise dala z šesti kandidátů na první místo Slabce s jednoduchým vysvětlením, že „dosud župní sjezd neměl a jest z nich nejstarší“. Valná hromada 9. února 1930 potvrdila „velikou většinou“ doporučení technické komise, proti bylo jen šest hlasů. Po sedmi letech se konečně Slabce dočkaly. Datum sjezdu určila technická komise župy na sobotu 28. června 1931. Definitivní program schválila technická komise v květnu 1931 při jednání ve Slabcích, kterého se zúčastnil velitel místních hasičů Bohumír Hamouz, velitel ze Svinařova Chytrý, velitel z Modřejovic Rejšek a velitel z Mutějovic Linc. Po prohlídce cvičiště vedli komisaři a velitelé podrobnou debatu o programu, který navrhl župní starosta Karel Nedvěd. Velitel Hamouz navrhl vyškrtnout cvičení slabeckých hasičů se žebříky, což Karel Nedvěd odmítl, řekl, „že tomuto přání nelze vyhověti, poněvadž domácí sbor o župním sjezdu má podati ukázky svého výcviku se všemi druhy nářadí hasičského.“ Ostatní účastníci schůze starostovo mínění podpořili a přání velitele Hamouze zamítli. Program sjezdu byl následující: Od devítí hodin vítání sborů, od půl desáté zkoušky na cvičení (prostná se sekyrkami, žen s tlumnicemi a koši, školové cvičení se stříkačkou a župní pořadová), v jednu hodinu po poledni shromáždění na seřadišti (silnice od Modřejovic) a průvod obcí na cvičiště.
Následuje uvítání účastníků obcí, sborem a proslov župního starosty ku 40letému trvání sboru slabeckého, odevzdání diplomů za čtyřicet let činnosti a čestného členství a proslov k významným bratřím, pořadová cvičení jednotlivých sborů (Slabce, Krakovec, Rousínov, Všetaty a Tytry), cvičení žen ze Hředel a Skupé s tlumnicemi, školová cvičení se stříkačkami (v první skupině Slabce, Modřejovice, Skupá a Svinařov, ve druhé s automobilovou stříkačkou sbor Mutějovice), školové cvičení se žebříky (Slabce), cvičení žen ze Hředel s koši, pořadová župní, cvičení samaritské kolony, prostná se sekyrkami a na závěr požární útok za účasti sborů Slabce, Svinařov, Modřejovice, Skupá a Mutějovice. V sobotu 28. června 1931 se ve Slabcích shromáždily stovky hasičů z desítek míst župy. Přesnější údaje chybí, podle obvyklého počtu v předchozích letech jich bylo asi 350 z více než tří desítek sborů, přičemž zhruba polovina se programu aktivně účastnila při některém ze cvičení. Za pěkného letního počasí a „velmi veliké“ účasti diváků začal hlavní program po dopoledním vítání a zkouškách na ideálně upraveném cvičišti v zámeckém parku proslovy zemského hasičského dozorce Karla Topinky a župního starosty a vzdělavatele Karla Nedvěda, který navíc u příležitosti symbolického čtyřicátého výročí založení místního sboru vyznamenal dva nejstarší hasiče ze Slabec. Následovala cvičení s tlumnicemi, s háky, sekyrkami a dalším nářadím i bez něj, domácí samaritní odbor podal „dramaticky ukázku první pomoci při zranění,“ a vrcholem odpoledne byl požární útok u rybníka pod zámkem, při němž „vynikla mutějovická automobilová stříkačka nad všecky ostatní.“ Nebylo divu, automobilová stříkačka byla roku 1931 v Podžbánsko-rakovnické župě nevídaný stroj. Vůz značky Ing. Ebert, který mutějovičtí hasiči koupili roku 1929 za 155 500 korun (!), představoval až o tři generace lepší technické vybavení ve srovnání s ostatními sbory. Automobilovou stříkačku tehdy neměl v župě kromě Mutějovic nikdo (včetně sboru v Rakovníku), motorovou nebo zmotorizovanou ruční stříkačku jen čtvrtina ze čtyř desítek sborů, většina (včetně sboru ze Slabec) stále používala ruční zápřahovou stříkačku. Na závěr sjezdu uspořádal místní sbor večerní taneční zábavu, pravděpodobně v hostinci u Suchánků. Zorganizovat sjezd bylo nejen prestižní záležitostí, ale obvykle i přilepšením pro spolkovou pokladnu. Sjezd ve Slabcích byl po finanční stránce mimořádný. Zatímco výnos župních sjezdů se na přelomu dvacátých a třicátých let pohyboval obvykle v řádu stokorun, čistý výtěžek sjezdu v roce 1931 byl 4 384 korun, což představovalo více než polovinu celkových ročních příjmů sboru (7934 K), čtrnáctinásobek ročního příspěvku obce pro rok 1931 (300 K) a více než čtyřnásobek zisku z hasičského věnečku v tom roce (938 K).
Stavba hasičské zbrojnice
Osmdesát čtyři let trval „nekonečný příběh“ stavby hasičské zbrojnice ve Slabcích. 27. května 1891 projednal obecní výbor žádost sboru, aby „co nejdříve byla zřízena kulnice na stříkačku, do které by byl vždy volný příchod.“ Člen výboru Josef Kraus navrhl oslovit Daniela Steina, zdali by kůlnu pro stříkačku nepronajal. Nevíme, jestli k dohodě se Steinem došlo, avšak po čtyřech letech měl obecní výbor problém hasičské zbrojnice na stole znovu, 1. prosince 1895 informoval starosta Jan Kulhánek členy výboru, že by bylo zapotřebí kůlnu na obecní a hasičské nářadí, „kteréžto až posud kam skrýti není.“ Výbor pověřil starostu, aby oslovil stavitele Dondu z Rakovníka, „by co nejdříve přišel ohledat místo k stavbě příhodné a aby mohl hned povědět, jak bude mnoho dříví a cihel zapotřebí.“ Nato představenstvo obce zařadilo do návrhu obecního rozpočtu na rok 1896 na stavbu kůlny částku 233 zlatých. Neznámé okolnosti však stavbu zhatily a sešlo z ní i v roce 1899, kdy obecní rozpočet počítal na stavbu kůlny a na pořízení nových obleků pro hasiče s výdajem 500 zlatých, bezmála třetinou celkového ročního vydání obce. Na Nový rok 1899 totiž výbor projednal a schválil závazek správce velkostatku Ladmana, že pro stříkačku bezplatně půjčí kůlnu, a částku na stavbu zbrojnice z rozpočtu škrtl. Domluva se správou velkostatku však zřejmě nedopadla podle představ hasičů, protože 22. března téhož roku řekl zbrojník Josef Lédl při velitelské schůzi sboru, aby byl „požádán ctěný obecní výbor, by již učinil ňáké kroky stran hasičské kolny, jinak že se musejí zaříditi potřebné kroky.“ Výbor pozval správce Ladmana a při schůzi 16. dubna vyslechl jeho opětovný závazek, že kůlnu pro stříkačku „zvláštním vchodem nechá zaříditi na své útraty nejdéle do šesti neděl, jakož i klíče od vrat obci odevzdá.“ Jenže už koncem téhož roku obecní výbor oprášil původní záměr a pro rok 1900 vyčlenil na postavení hasičské kůlny tisíc korun. K uskutečnění záměru však stejně jako v předchozích letech nedošlo. Uplynula dvě desetiletí a hasiči pořád skladovali stříkačku a další věci, kde se dalo. V roce 1921 představení obce jednali o stavbě zbrojnice znovu. „Bůh ví po kolikáté,“ zapsal učitel Josef Fišer do obecní kroniky a dodal, že tentokrát měla zbrojnice stát před dolními panskými stájemi, ale teprve „až bude pro ni upraveno místo, tedy, až bude zavezena nyní tam zející hluboká strž.“ O další čtyři roky později, 26. července 1925, pověřilo obecní zastupitelstvo radu, aby „vyhledala vhodné místo na stavbu kulnice a vyšetřila, co by stála.“ Přestože v zastupitelstvu tehdy byla řada činných členů hasičského sboru včetně velitele Bohumíra Hamouze, stavba zbrojnice opět zkrachovala. Při valné hromadě Podžbánsko-Rakovnické župy 5. 6. 1927 ve Václavech uvedl župní starosta a
dozorce Karel Nedvěd, že ze třiceti sborů, přehlédnutých v roce 1926, měl „nejšpatnější“ skladiště Milostín a Slabce. Roku 1931 napsal Josef Fišer do kroniky obce, že „hasičská kolna s mostní váhou má se zříditi mezi hostincem Suchánkové a mostem silničním.“ Ale nezřídila. Ke zbrojnici hasičům nepomohly ani veřejné výtky Podžbánsko-Rakovnické hasičské župy. Při valné hromadě 10. února 1935 pokáral župní starosta Karel Nedvěd Slabce, že z dvanácti sborů, přehlédnutých v předchozím roce, měly nejhorší skladiště, dal jim nejhorší hodnotící známku a zdůraznil, že „tento sbor nemá dosud vlastního skladiště.“ Ostuda nezapůsobila, ve zprávě o činnosti hasičstva politického okresu rakovnického v roce 1942 pranýřoval Karel Nedvěd Slabce znovu: „Jakmile to poměry dovolí, bude nutno zříditi ve Slabcích a Chrášťanech nové zbrojnice. V obou obcích jsou malé, takže části nářadí jsou uloženy v jiných budovách, což ovšem v pádu požáru pohotovost hasičstva nezrychluje. Kromě toho jsou obě tyto zbrojnice také vlhké, čímž nářadí velmi trpí.“ Roku 1944 požádal sbor Zemskou hasičskou jednotu o vypracování plánů na stavbu zbrojnice. Zemská hasičská jednota odpověděla, že k vypracování plánů je třeba místní obhlídky terénu pány projektanty a doporučila za projektanta inženýra Ladislava Horečka z Prahy. Součástí dopisu jednoty byl ještě dovětek, že veškeré útraty s tím spojené musí hradit obec. Obecní rada se při schůzi 27. května 1944 usnesla, že „není proti obhlédnutí terénu a vypracování plánů, ale že jedná se hlavně o stavební materiál, který ani Zemská jednota nemůže nám zaříditi, že ho v brzkém čase v přídělu dostaneme.“ Proto doporučila, „aby bylo s plány posečkáno, až se opatří materiál.“ Trvalo ještě sedmadvacet let, než stavba hasičské zbrojnice začala, 3. června 1972 provedl inženýr František Vyskočil s místními požárníky vytýčení základů a 10. května 1975 byla budova se třemi garážemi, skladem pohonných hmot a schůzovou místností slavnostně předána požárníkům do užívání.
Pořízení motorové stříkačky Ebert
Pro dobrovolné hasičstvo v Podžbánsko-Rakovnické hasičské župě byla počátkem 30. let dvacátého století tématem číslo jedna motorizace. Znamenala mílový krok vpřed od málo výkonných ručních stříkaček, které poháněla vysilující dřina několika párů lidských rukou, k motorovému stroji s mnohonásobně větší silou vodního proudu a snadnou obsluhou, ke které stačil jediný člověk. Zatímco hašení s ruční stříkačkou nebylo o mnoho účinnější než řetěz lidských rukou, podávajících si vědra s vodou, motorový stroj prokazoval například podle nadšené novinové
zprávy ze zkoušky motorové stříkačky značky Ebert, která se uskutečnila 29. května 1932 v Rakovníku, „ohromnou výkonnost“ a chrlil „velké proudy vody, jimiž eventuální požár by byl v pravém slova smyslu utlučen.“ Motorizaci podporoval také rakovnický okresní úřad. V červenci 1933 rozeslal obecním úřadům oběžník o motorových stříkačkách, stylizovaný župním starostou a referentem hasičství okresního úřadu Karlem Nedvědem. „V mnohých obcích okresu jsou k účelům požárním staré ruční stříkačky dlouholetým používáním nedostatečné, neb úplně nezpůsobilé. Tyto ruční stříkačky, i když nejsou zchátralé, mají tu vadu, že množství vody jimi docílené je poměrně nepatrné, ač k takové ruční stříkačce je třeba míti po ruce vždy dvě party po dvanácti lidech k čerpání, aby mohla býti nepřetržitě v činnosti. Zkušenost v posledních letech ukázala, že je těžko tento počet čerpačů při požáru sehnat a až do jeho zdolání udržet. Ani obecním starostům, ani četnictvu nepodaří se nikdy ku několika hodinnému čerpání potřebný počet lidí sehnat a při něm udržet. Za chvíli každý od této namáhavé práce uteče. Členové hasičských sborů nemohou sami čerpání obstarávat, neboť jim připadají při požáru mnohem důležitější a ovšem také nebezpečnější práce. Není proto divu, že nejen v cizině, nýbrž i v našem státě snaží se mnohé obce opatřiti k účelům požárním dokonalé moderní motorové stroje, při nichž práci vykonává motor a dodávka vody je několikrát větší. Proud vody jimi chrlený usnadňuje rychlé lokalizování požáru a konečné jeho utlumení. Je tudíž správné, že obce by rády takové motorové stříkačky k zajištění požární bezpečnosti opatřily,“ uvedl oběžník a v následujících řádcích uznal, že tvrdým oříškem při koupi motorové stříkačky za tehdejšího stavu financí samosprávných je opatření úhrady na zakoupení stroje. Jako řešení, kde peníze získat, nabízel cestu občanské svépomoci, navíc připomněl, že dobrá motorová stříkačka „se dnes dostane již za obnos 30 000 Kč i s hadicemi.“ Pokrokový oběžník převzaly i zemské Hasičské rozhledy s dodatkem: Následujte všude! Začátkem roku 1935 požádali hasiči ve Slabcích obec, aby pro sbor motorovou stříkačku pořídila (vybavení sboru bylo majetkem obce). Desátého ledna zastupitelstvo žádost jednomyslně schválilo s podmínkou, že sbor získá na koupi subvenci České zemské hasičské jednoty. Někdy na přelomu roku 1935 a 1936 navázal sbor užší kontakt s pražskou Továrnou požárních stříkaček Ing. Ebert, osmého února 1936 posílá zástupce továrny „přátelskému“ sboru dobrovolných hasičů ve Slabcích „v důsledku osobní návštěvy“ podrobný popis dvoukolových motorových stříkaček s patentním kombinovaným čerpadlem „Ing. Ebert“. Vyzdvihuje, že nabízené stroje mají oproti všem v tuzemsku i cizozemsku vyráběným strojům „značné množství jedinečných a nedostižných výhod“ a sice, že poskytují sborům absolutní jistotu v práci a nasátí každé bahnité i pískové vody bez obav o poškození čerpadla a mají zaručenou pracovní schopnost i za nejtužších mrazů bez obav o zamrznutí, jak se „všeobecně stává u vývěv odstředivých. Naše pístovka dostává pohyb přímo od
motoru, a proto je její práce zaručená! Nasávají v nejmenších obrátkách motoru, který se tím způsobem naprosto nemůže přehřát, a proto také nemůže prasknout blok motoru, když do bloku vnikne studená voda.“ Jako další přednost stříkačky značky Ebert jmenuje zástupce chlazení, které firma montuje automatické, aby odpadlo otvírání chladícího kohoutu, „na který se zapomínalo velmi často a rovněž se poškozoval blok motoru“, dále jednoduchou obsluhu, která „spočívá ve dvou páčkách na rozváděcí desce stroje, kde jsou umístěny všechny kontrolní přístroje“ a rovněž ve využití maximálního výkonu čerpadla při středním výkonu motoru, což umožňuje i několikadenní nepřetržitou práci stroje bez obav o jeho poškození. „Jeden z hlavních a, řekl bych, nejdůležitějších bodů, které jsou nerozlučně spjaty s konstrukcí našich strojů,“ pokračuje zástupce, „je ta okolnost, že tato naše kombinace čerpadla pístového s čerpadlem vysokotlakým centrifugálním Ing. Ebert pracuje tak, že pístové čerpadlo pouze nasává v nejmenších obrátkách motoru, kdežto čerpadlo centrifugální pouze vytlačuje! Nepoužíváme tedy žádných vývěv excentrických či odstředivých, které jsou na práci s kalnou vodou velmi choulostivé, rády se zadírají a v zimě zamrzají, nehledě ani na to, že jsou postaveny před čerpadlem centrifugálním, takže jimi musí bezpodmínečně projíti veškerý kal. Naproti tomu je naše pístové čerpadlo postaveno před motorem, čili píst nasává vodu ze savice přes centrifugální čerpadlo, a proto může směle nasávat vše, co se jen trochu zove kapalinou, bez obav o poškození čerpadla nasávacího, protože veškerý kal zůstává v čerpadle centrifugálním.“ Zástupce pražské firmy dodal, že je ochoten dostavit se kdykoliv do schůze sboru, aby podal odbornou, „úplně bezplatnou a bezzávaznou přednáškou“ detailní informace a stanovil definitivní výhodné podmínky a cenu stroje. Ing. Ebert nabídl sboru tři typy dvoukolových motorových stříkaček. První s dvoutaktním dvouválcovým motorem o síle 30 koňských sil s výkonem 1000 litrů v minutě při volném výtoku, druhý s čtyřtaktním čtyřválcovým motorem o síle 36 koňských sil s výkonem čerpadla až 1300 litrů a třetí se čtyřválcovým čtyřtaktním motorem značky Walter – Jinonice o síle 40/45 koňských sil a výkonem čerpadla až 1400/1500 litrů v minutě. Všechny stroje měly patentní kombinované čerpadlo Ing. Ebert a tříletou záruku na výkon, spolehlivost v práci a správný chod. Sbor vybral nejsilnější nabízený stroj, 19. března všemi hlasy schválilo koupi obecní zastupitelstvo. Cena stříkačky na diskových kolech s balonovými pneumatikami, kompletním tříproudovým příslušenstvím, kompletní elektrickou světelnou garniturou s baterií a usměrňovačem byla 28 000 korun. Ke stříkačce objednali hasiči ještě 500 metrů vysokotlakých hadic za 13 tisíc korun a dvoukolový předvozek za tři a půl tisíce korun. Celkem Ing. Ebert 11. května 1936 fakturoval částku 44 500 korun. (Podle zápisu v obecní kronice však stála stříkačka 38 084 korun a ke stříkačce bylo 460 metrů vysokotlakých hadic. Jiná částka vyplývá i ze sborového účetnictví, které jako sumu vydanou na zaplacení stroje uvádí obnos 42 584 – snad se jedná o nižší částku,
kterou uvádí kronika, k níž jsou připočteny úroky z půjčky od kampeličky na úhradu stroje; viz dále). Stříkačku firma dovezla 21. května 1936 a hasiči ji hned před zámkem vyzkoušeli (fotografie ze zkoušky využila firma Ing. Ebert k reklamním účelům). Symbolické slavnostní předání stříkačky sboru ve Slabcích se uskutečnilo 19. července. Nevydařilo se však pro nepřízeň počasí, jen co hodinu po poledni vyšel průvod, začalo pršet. Kvůli dešti byla i velice slabá účast diváků při cvičení s novou stříkačkou, o které jeden z hostů slavnosti, velitel hasičů ze sousedních Modřejovic František Rejšek napsal ve svých pamětech: „Veliká věc, kdy úsilí mnoha ušetří jeden stroj.“ Více lidí než do průvodu a na cvičení přišlo až na následující taneční zábavu v hostinci Oul, která do spolkové pokladny vynesla 211 korun. Částku za stříkačku nebyl sbor schopen zaplatit z vlastních prostředků. Už 22. března 1936 se obecní zastupitelstvo, v jehož čele stál rolník Ladislav Kraus (člen sboru od roku 1908 a krátce také velitel sboru), usneslo, že se zaručí za výpůjčku na koupi stroje ve spořitelně zdejšího záložního spolku ve výši 25 tisíc korun. Pro srovnání, celý tehdejší obecní výdaj na rok 1936 byl 40 738 korun. Peníze kampelička uvolnila 23. a 28. června, jednalo se o částku 25 084 korun. Sbor ve stejné dny peníze na zaplacení stříkačky vydal. Desátého listopadu informoval Zemský úřad v Praze Obecní úřad ve Slabcích, že obci byla pro rok 1936 povolena účelová podpora 4.500 korun pro hasičský sbor na zaplacení zbývajícího dluhu za motorovou stříkačku. Ke konci roku 1936 je v pokladním deníku spolku záznam, že dluh na stříkačku je 13 000 korun a u data 1. ledna 1937 zápis „Splaceno na stříkačku 13 000 korun.“ Závazek k firmě Ing. Ebert tedy sbor vyrovnal brzy, 25 tisíc korun půjčky z místní kapeličky však spolkové účetnictví zatížilo na delší dobu. V letech 1936 až 1941 získal sbor od různých dárců na splacení dluhu 6795 korun, jen v roce 1936 to bylo 3680 korun. Částkou 1500 korun přispěly v červenci 1936 blíže nejmenované dárkyně, zbývající peníze byly příspěvky pojišťoven, okresní hospodářské záložny a podobně. Částkou 4250 korun podpořila sbor i kampelička, která hasičům peníze na koupi stříkačky půjčila. V roce 1939 poskytl Zemský úřad sboru další čtyři tisíce korun věcné podpory. Výpůjčku z kampeličky se dařilo umořovat jen velmi zvolna, ještě na začátku roku 1942 zbývalo odvést 14 500 korun. Kdy sbor závazek vyrovnal, není jasné, dokumenty z dalších let chybí. Ohlasy na koupi motorové stříkačky nebyly ve Slabcích jen příznivé. Ve schůzi obecní rady 27. června 1937 zastupitel Emanuel Tengler řekl, že v obci kolují pověsti, že stříkačka nefunguje a že prý má už použitý starý motor. Ve vsi se proslýchá, že ti, kteří stříkačku kupovali, brali provizi. V záznamu ze schůze stojí dovětek, že „dotyční pánové žádají, aby obecní zastupitelstvo je vzalo v ochranu a nechalo věc vyšetřit.“ O měsíc později v jednání obecního zastupitelstva sdělil starosta
Ladislav Kraus, že „se vyšetřilo, že tyto pověsti se na pravdě nezakládají.“ Kdy a kde poprvé sbor osvědčil výhody motorového stroje v ostrém zásahu, nevíme. První určitou zprávu o použití stříkačky máme až z požáru ve Skupé 12. července 1942. Hodinu po poledni se od jiskry z komína vzňala došková střecha usedlosti Antona Tora, ze které vítr rozfoukal oheň i na okolní stavení. Hasiči ze Slabec byli ve Skupé čtvrt hodiny od vyhlášení požáru (v té době už používali motorovou přípřež, kterou byly vozy Josefa Čecha, Františka Kočky a Jaroslava Čecha). Kromě sborů ze Skupé a Slabec zasahovali u požáru hasiči z dalších jedenácti sborů. Ze tří motorových stříkaček byl ale do hasebních prací zapojen jen stroj ze Slabec. Motorovou stříkačku značky Ing. Ebert má sbor ve Slabcích dodnes, už ale není funkční.
Třetí požár panských stodol
V pondělí 13. července 1970 potřetí vyhořely ve Slabcích takzvané panské stodoly v areálu JZD Rudý Balkán u sochy svatého Františka. Příčinou prvního požáru v roce 1906 bylo snad žhářství, dalšího v roce 1924 blesk. Potřetí zapálil stodoly zkrat v nezakrytém přívodním elektrickém kabelu k řezačce píce, přes který několik dní přejížděly traktory svážející do stodoly úrodu z pole. Nebylo to však jediné hrubé porušení požárně-bezpečnostních předpisů v družstvu, které bezprostředně souviselo se vznikem a šířením požáru. Panské stodoly byla přes osmdesát metrů dlouhá a dvanáct metrů široká zděná budova, rozdělená dvěma požárními zdmi na tři části. Na stodoly navazovala přípravna krmiv a kravín, ve kterém v tu dobu chovali družstevníci asi sto kusů dobytka. Požár vypukl v jedné z krajních částí stodoly patnáct minut po páté hodině odpoledne, kdy uvnitř tři družstevnice uklízely jetel. Jedna uslyšela zvláštní zvuk, který později popsala jako prsknutí. Otočila se po zvuku a uviděla, jak se kabel od řezačky zkroutil, roztrhl na dva kusy a z konců vyšlehl drobný modrý plamen, který na několika místech zapálil mlato. Družstevnice společně s traktoristou, který právě přivezl další fůru jetele, zkusili oheň uhasit, ale zvládnout plameny, rychle se šířící do stran, bylo nad jejich síly. Ve stodole rozpálené sluncem živila sílící oheň spousta suchého jetele a sena rozházená po mlatě, navíc skrz stodolu, otevřenou dokořán na obou stranách, silně proudil vzduch, který požár rozdmýchával a hnal dál. Během pár chvil byly stovky metráků píce v plamenech. Družstevníci přivolali telefonem pomoc a zatímco k hořící stodole přijížděli požárníci, odváděli dobytek z ohroženého kravína do bezpečí. První dorazila pět minut před půl šestou jednotka místního veřejného požárního sboru s cisternou
Praga RN. Cisterna však byla poloprázdná, takže voda brzy došla, a než požárníci hadicemi přivedli další z rybníka pod zámkem, uplynulo několik dlouhých minut, během nichž mohli jen přihlížet, jak se oheň šíří do prostřední stodoly, velké jako obě krajní dohromady. Požární zeď plameny nezastavila, protože v ní v minulosti družstevníci prorazili téměř metr na metr velký otvor pro výfukovou rouru řezačky. Dírou, kterou vyšetřovatelé požáru klasifikovali jako další hrubé porušení požárně-bezpečnostních předpisů, se oheň přelil do prostřední stodoly, jediným štěstím bylo, že vrata na obou stranách byla zavřená a nedostatek vzduchu plameny zpomalil. Velitel místní jednotky nechal vrata otevřít teprve, když na požářiště dorazil proud vody z rybníka pod zámkem. Během půl hodiny se k ohni sjelo dvanáct požárních sborů, z nichž většina vyrazila poté, co zpozorovala sloup kouře stoupající nad vesnicí. S pomocí osmi motorových stříkaček a stovek metrů hadic postupně přivedli požárníci vodu třemi proudy z rybníka pod zámkem a jedním z rybníka u svatého Antonína. Další vodu dovážela cisterna sboru z Podmokel z rybníka v Modřejovicích. Požárníci oheň dostali pod kontrolu v půl sedmé a uhasili ve tři čtvrtě na devět. Likvidace malých ohnisek však trvala ještě další tři dny. Oheň v panských stodolách pohltil 1600 metráků píce, dva lidé byli při požáru zraněni a celková škoda dosáhla bezmála 350 tisíc korun. Majetek za dalších 600 tisíc korun, který byl v bezprostředním ohrožení, požárníci uchránili.
Mladí hasiči
Několik let se hasičský sbor ve Slabcích marně pokoušel obnovit družstvo mládeže. Problém byl stále stejný. Podle starosty sboru Ivana Legra „všichni slibovali, ale nikdo se družstva nechtěl ujmout.“ Až začátkem roku 2000 přišla nabídka od Josefa Kesslera ze Sence, zkušeného trenéra mladých hasičů, že by družstvo založil a vedl. Získal podporu sboru, vstříc mu vyšla také obec, chybělo však to nejdůležitější, děti. Obavy, zda se jich podaří získat dost pro založení družstva, rozptýlil hned první nábor ve škole. Zájem dětí byl tak velký, že se podařilo vytvořit nejen oddíl starších, ale i mladších dětí a v záloze bylo i několik náhradníků. Poprvé se mladí hasiči sešli 31. března 2000. V kronice vzpomínají, že byl pěkný den a vedoucí je učil štafetu dvojic. „Je to pro nás nové, ale snažíme se, aby náš vedoucí nenadával,“ zapsali si. Už necelé dva měsíce po první schůzce nastoupila obě družstva k soutěžní premiéře, druhému kolu postupové hry Plamen, které se uskutečnilo 26. a 27. května ve Zbečně. A překvapila sebe i ostatní. Přestože mladí hasiči ze Slabec neměli žádné zkušenosti, vyhráli ve starší i mladší věkové kategorii. Starší družstvo navíc vítězství ve Zbečně posunulo do krajského kola hry Plamen v Rožmitále pod Třemšínem, které bylo na programu
hry už za měsíc, 22. června. Starší děti dřely na kraj tvrdě, vždyť podle starosty sboru byla úroveň krajského kola o pořádný kus výš než „srandamač na zbečenské louce.“ Konkurence ani kvalita mládežnických kolektivů v okrese nebyla v té době příliš velká, vítězové z Rakovnicka při srovnání s nejlepšími družstvy středních Čech pravidelně a podstatně zaostávali. Příprava mladých hasičů ze Slabec na soutěž v Rožmitále obnášela každý pátek teorii, v sobotu a v neděli výcvik na hřišti a ve finále trénovali jeden den od rána do večera. Překvapení z okresního kola však družstvo nedokázalo v Rožmitále zopakovat, mezi dvanácti účastníky stačil jeho výkon na 10. místo. Ozývaly se hlasy, že je to ostuda, starosta sboru se však dětí zastal a naopak je pochválil. Prohlásil, že je to „velký úspěch, vždyť ještě před dvěma měsíci nevěděly o hasičině vůbec nic.“ Starší družstvo kolektivu mladých hasičů, který po Josefu Kesslerovi převzala Blanka Burianová, dokázalo v letech 2000-2005 celkem třikrát zvítězit v okresním kole hry Plamen a postoupit do krajského kola (jednou 9. a dvakrát 10. místo) a dvakrát bylo druhé, podobných výsledků dosahuje i mladší družstvo. Přitom kolektivů mládeže v posledních letech podstatně přibylo a zlepšila se i kvalita soutěží.
Doslov aneb Stručná historie prvních dvaceti let druhého století sboru
Rok 1986 byl významným mezníkem v historii dobrovolných hasičů ve Slabcích. Zdejší sbor slavnostně završil své první století a načal století nové, které brzy výrazně ovlivnily politické a společenské změny po listopadu 1989. Jakých bylo prvních dvacet let druhého století sboru? Roku 1986 čítala členská základna 48 mužů, 11 mladých hasičů a jednu ženu, ve výboru pracovali Josef Vaidiš (starosta), Karel Mužík (velitel), Vladislav Ledvinka (hospodář), Miroslav Řezáč (preventista) a Václav Mužík starší, Karel Vinický, Ladislav Korf, Pavel Černý, Václav Konopásek, Josef Matuščin, Pavel Klekner, Jan Novák a Antonín Vyskočil (členové výboru). Technicky byl sbor vybaven vozidlem DVS Avia, CAS 16 RTHp a PPS12. S výjimkou CAS 16, vyměněné za CAS25 RTHp, používá sbor uvedenou techniku dosud. Po listopadu 1989 vystoupili ze sboru někteří méně aktivní hasiči, ale na druhou stranu vstoupili jiní, noví a mladí členové, takže stav základny se poslední roky pohybuje kolem 45 lidí. Dvacet členů je zařazeno ve výjezdové jednotce. Postupem let se měnilo i složení výboru, v roce 1994 se po 11 letech vzdal funkce starosty Josef Vaidiš. Na jeho místo byl zvolen Josef Matuščin, který funkci vykonával do počátku roku
1998, kdy štafetu převzal nynější starosta Ivan Legr. Současným
velitelem sboru je Jaroslav Dražka, který vystřídal Karla Mužíka. Ten velel slabeckým hasičům třicet let a velení se musel vzdát ze zdravotních důvodů Sbor patří mezi aktivnější na Rakovnicku, účastní se nejen místních soutěží, ale pravidelně také netradiční noční soutěže v Dolínku u Odolene Vody, hasičské soutěže i pořádá. Ve Slabcích se konalo okresní druhé kolo postupové hry mladých hasičů Plamen i několik kol prvních, okresní soutěž v požárním sportu a dobrou tradicí se stává i netradiční dětská soutěž ,,Dráčka Soptíka“. Činnost sboru však nejsou jen soutěže, každý rok pořádá tradiční hasičský ples, v létě zase taneční zábavy pro mladé. V roce 2005 hostily Slabce okresní shromáždění delegátů sborů dobrovolných hasičů. Členové sboru tráví spoustu času údržbou a opravami zařízení a techniky. Ač letitá, je díky obětavosti, píli a umu členů spolehlivá a vždy provozuschopná. Sbor však pečuje nejen o zásahovou, ale také o historickou techniku. Například ruční, koňmi tažená stříkačka z roku 1890 je stále v dobrém stavu a funkční. V roce 2004 dokončili členové svépomocí generální opravu elektrické instalace ve zbrojnici, zlepšuje se i další vybavení a zázemí sboru. V jednotce je většina mladých členů, kteří mají chuť učit se a zdokonalovat, v čemž jim jsou starší hasiči dobrou oporou. To se projevuje u zásahů a technických pomocí, ke kterým jednotka vyjíždí. Nelze vyjmenovat všechny, kterých se hasiči ze Slabec v posledních letech zúčastnili, jen namátkou ty větší - požár lesa u Svatého Huberta (1991), požár chaty ve Skryjích (1992), požár
výkrmny prasat v Hracholuskách (1997), požár odchovny dobytka v ovčíně ve Slabcích (1997), pomoc při povodních v roce 2002 a mnoho dalších, především požárů lesních porostů. Podrobnější přehled o činnosti sboru po roce 1986 by ukázal, že v některých letech byli hasiči ze Slabec na výši, jindy zase jako by činnost upadala. Vše je o lidech a v lidech, a totéž se dá říct o celé naší společnosti, která dobrovolným hasičům přeje někdy více, někdy méně. To podstatné však zůstává neměnné - náš sbor je tu hlavně pro to, aby dokázal svým umem a obětavostí pomoci lidem v nouzi, pomohl chránit majetek a mnohdy i životy našich spoluobčanů. I když je to práce nesmírně náročná, obětavá a mnohdy nedoceněná.
Ivan Legr, starosta sboru
