Kapitoly z dějin města a historie textilní manufaktury v Letovicích

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA HISTORIE

Kapitoly z dějin města a historie textilní manufaktury v Letovicích Bakalářská práce

BRNO 2012

Vedoucí práce:

Vypracovala:

doc. PhDr. Bohuslav Klíma, CSc.

Jitka Janků

„Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a v seznamu pramenů a literatury jsem uvedla veškeré informační zdroje, které jsem pouţila.“

V Brně dne

Jitka Janků

…...........................

….................................

2

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mojí bakalářské práce doc. PhDr. Bohuslavu Klímovi, CSc. za pomoc při vzniku této práce a za jeho vstřícný přístup, cenné rady a připomínky. Dále děkuji panu Stanislavu Hančikovi za poskytnuté materiály k této práci a v neposlední řadě můj dík patří mým rodičům za jejich podporu při studiu.

3

Obsah Úvod

…………………………………..

5 – 7

1. Kapitoly z dějin Letovic

…………………………………..

8

1. 1. Nástin historie města …………………………………..

8

1.1.1. Část geografická …………………………………..

8 – 10

1.1.2. Část historická …………………………………….

10 – 15

1. 2. Vznik názvu Letovice ………………………………….

16

1. 3. Přehled panských rodů …………………………………

17 – 22

2. Zdroje a historie textilní výroby v Letovicích ………………

23

2. 1. Počátky manufaktur v českých zemích …………………

23 – 27

2. 2. První plátenická manufaktura v Letovicích ……………

27 – 34

2. 3. Bavlnářská manufaktura ………………………………..

34 – 37

2. 4. Osobnost Jindřicha Kajetána Blümegena ………………

37 – 40

2. 5. Od manufaktury k továrně a počátky krajkářské výroby v Letovicích do konce 1. světové války ……………...

40 – 48

Závěr ……………………………………………………………..

49 – 50

Resumé …………………………………………………………..

51 – 52

Literatura a prameny …………………………………………….

53 – 54

Seznam příloh …………………………………………………...

55

Přílohy

4

Úvod Za téma své bakalářské práce jsem si vybrala poměrně bohatou a dlouhou historii textilní výroby v Letovicích. Z tohoto kraje pocházím a k samotnému městu Letovice mám blízký vztah. Bydlím nedaleko odtud, zde jsem vyrůstala a navštěvovala základní i střední školu. Město bylo téţ domovem mých předků, kteří zde ţili, vzdělávali se a pracovali. Měla jsem tak dobrou moţnost se průběţně seznamovat s prostředím, ţivotem zdejších obyvatel a také zajímavou historií, která mě od základní školy zaujala. Jiţ tehdy snad vznikla touha po hlubším poznání tohoto oboru a ta mě dovedla ke studiu historie na Pedagogické fakultě MU. V průběhu středoškolského studia jsem se podrobněji zabývala problematikou letovického zámku a jeho historií. Tak jsem se seznámila se starší popisnou literaturou. Tu snad nejlépe reprezentuje dílo zdejšího řídícího učitele Emanuela Janouška, vydané v roce 1937 a nazvané Paměti města Letovice. Autor v citované publikaci podal do té doby nejucelenější pohled na bohatou historii města. Na úvodní straně v ní píše „Na minulosti stavíme přítomnost a budujeme budoucnost. V zachovaných pamětech z minulých dob vidíme jako v zrcadle ţivot našich milých předků. Jejich činy jsou nám příkladem, poučením i výstrahou.“ 1 Při konzultacích k zadání tématu bakalářské práce jsem nejprve uvaţovala o zaměření na zachycení historie hradu, později zámku a pojednání o letovickém panství. Postupně se však moje pozornost soustřeďovala na zajímavou a trošku netypickou formu zdejší textilní výroby, konkrétně krajkářství. To zde zavedli majitelé panství jiţ v 18. století. Výroba se úspěšně rozvinula a její produkty se staly významným vývozním artiklem. Krajky z Letovic pronikly na evropské trhy, staly se vyhledávanými a proslavily naše město natolik, ţe dodnes čerpá a ţije z této slavné tradice. A to i přesto, ţe je dnešní výroba jiţ značně redukovaná, omezená. Při pátrání po pramenech a vlastní heuristice jsem nalezla podporu a pochopení pro svoji práci u vedoucích představitelů dnešní firmy. Ti velmi přivítali můj projekt bakalářské práce a umoţnili mně přístup i studium v archivu firmy. Starší archivní materiály jsem pak měla moţnost prohlédnout a studovat v Moravském zemském archivu v Brně. Vzhledem k plánu pracovat na tématu dále a hlouběji jej rozvinout v rámci své magisterské diplomové práce jsem si zatím za prvotní cíl své bakalářské studie určila 1

Janoušek, E.: Paměti města Letovic, str. 7 5

bliţší všeobecné seznámení s městem, jeho historií, osídlením, s panskými rody, které se vystřídaly na letovickém panství, ale také jiţ s počátky manufakturní výroby a následným, dalším rozvojem textilní výroby v Letovicích. Krajkářství má v našem městě hlubokou tradici, sahající aţ do 18. století. Nyní ale stojí opomenuté, stranou zájmu. Proto je také mým cílem upozornit na tuto skutečnost a současně je mým malým, skromným přáním svým pojednáním alespoň trochu přispět k opětovnému prohloubení zájmu o krajkářské výrobky, které se vyváţely do celého světa. Dnes výroba krajek, tylů a záclonovin v n. p. Tylex Letovice totiţ stále více upadá. Při svém studiu jsem se opírala také o novější literaturu pojednávající o hospodářském vývoji našich zemí po třicetileté válce. Historická literatura zabývající se plátenictvím byla dlouhou dobu psána převáţně německy, coţ bylo zapříčiněno pohraniční polohou českého plátenictví i snahou připomenout značný podíl německých podnikatelů při organizování průmyslové výroby. Pro poznání hospodářství Čech je cenná především práce Arnošta Klímy: Manufakturní období v Čechách. Tuto práci snad nejlépe charakterizují a hodnotí slova univerzitního profesora Bedřicha Šindeláře, DrSc: „Období, které si Klíma zvolil ke zpracování, je doslova nabito problémy nejrůznějšího druhu. K některým z nich přinesl autor cenný nový materiál a dovedl z něho nezřídka učinit uţitečné celkové závěry. To se týká zejména osvětlení vývoje manufakturní výroby v textilní a sklářské výrobě, zvláště pak během 18. století. Klímova práce znamená vítané obohacení našich dosavadních vědomostí o problematice otázek manufakturní výroby v Čechách v 17. a 18. století.“ 2 Arnošt Klíma podal obraz manufakturního podnikání od třicetileté války a povšiml si politických a kulturních poměrů, které souvisely s tématem práce. Klímovo dílo se stalo základem pro kaţdého, kdo se zabývá zkoumáním manufakturní výroby v Čechách. Ze starších studií nelze také opomenout dílo J. Slokara: Geschichte der besonderen Industriepolitik und die Entwicklung der einzelnen Industriezweige. Pro Moravu jsou cenné také rozsáhlé a materiálově bohaté práce Christiana d‘Elverta, které jsou téţ psané německy. Vývoji textilní výroby na Moravě a ve Slezsku věnoval v nedávné minulosti největší pozornost František Mainuš. Své bádání o této problematice shrnul do dvou

2

ČsCH 1955, str. 158 – 168, recenze univ. profesora B. Šindeláře 6

monografií: Plátenictví na Moravě a ve Slezsku v 17. a v 18. století a Vlnařství a bavlnářství na Moravě a ve Slezsku v 18. století. Práce Františka Mainuše tak vyplňují mezeru v hospodářských dějinách a podávají obraz třech textilních odvětví na Moravě a ve Slezsku. Autor plně vyuţil dostupné literatury a zpracoval rozsáhlý archivní materiál uloţený v našich archivech. Čerpal téţ z materiálů vídeňského archivu bývalé dvorské komory. Obě jeho díla představují důleţitý přínos pro poznání rozvoje textilní výroby na Moravě a ve Slezsku v 17. a 18. století. Velmi podnětný a významný byl pro mě archivní materiál k letovické textilní manufaktuře, uloţený právě v podnikovém archivu n. p. Tylex a v Moravském zemském archivu v Brně. Fondy, z nichţ jsem ve své práci čerpala, jsou F 65 Velkostatek Letovice 1616 – 1942, G 76 Rodinný archiv Kálnokyů (1585 – 1947), H 410 M. Faber a spol., tkalcovna tylu, krajek a záclon, Letovice 1832 – 1945 (1952). Svoji bakalářskou studii jsem si rozdělila, tak, jak jsem výše jiţ naznačila, do dvou hlavních kapitol, které jsou dále rozčleněny na podkapitoly. První z nich, nazvaná Historie města Letovic, nás stručně a přehledně seznamuje s městem a jeho okolím od prvních písemných památek do konce 1. světové války. V podkapitolách se zabývám vznikem jména města a přehledem panských rodů. Druhá kapitola je jiţ zaměřená na vlastní textilní výrobu. První podkapitola pojednává obecně o zřízení manufaktur v Českých zemích. V druhé podkapitole se zaměřuji na zřízení manufaktury v Letovicích. Na ni navazuje další, a to Z historie manufakturní výroby. V práci chci také připomenout osobnost hraběte Jindřicha Kajetána Blümegena, který byl majitelem letovického panství a měl hlavní podíl na zaloţení letovické manufaktury. Tento muţ byl vskutku výjimečný svou všestranností a schopnostmi. Působil jako prezident česko – rakouské kanceláře a patřil k té skupině šlechty, která viděla v manufakturním podnikání budoucnost a všechny své schopnosti věnovala plnění cílů hospodářské politiky habsburské monarchie. V dalších podkapitolách popisuji přechod od manufaktury k továrně a věnuji se historii krajkářství a počátkům výroby krajek, tylu a záclonovin v Letovicích.

7

1. Kapitoly z dějin Letovic 1.1. Nástin historie města 1.1.1. Část geografická Nynější Letovice jsou výhodně rozloţeny při hlavní silnici a při ţelezniční trati do Čech. Malebně se rozkládají v údolí řeky Svitavy ve výšce 326 m n. m. a jsou chráněny zalesněnými stráněmi okolních výběţků Drahanské a Českomoravské vysočiny. V minulosti Letovice vzkvétaly a také trpěly na tak zvané trstěnické cestě, která byla důleţitým pojítkem obou sesterských zemí, Moravy a Čech. Vzkvétaly, jelikoţ byly spojeny s ostatním světem a s jeho obchodním ruchem. Trpěly, poněvadţ leţely na cestě, po které se v častých válkách hrnula vojska přátelská i nepřátelská. Z válečných i z poválečných běd se Letovice vzpamatovávaly a měly tolik pruţnosti, ţe změnily své zemědělské a řemeslnické prostředí na prostředí silně průmyslové. Řeka Svitava, vinoucí se Letovicemi, bývala zdrojem blahobytu. Táţ řeka však, tolik velebená, ztěţovala našim předkům ţivot častými povodněmi.

obrázek 1 Zámek Letovice

Na pahorcích stojí významné dominanty města: zámek, na jehoţ místě dříve stával starobylý hrad (připomínaný poprvé roku 1360) ve výšce 386 m n. m., dále barokní kostel svatého Václava s klášterem milosrdných bratří z let 1750 – 1780; pak gotický kostel svatého Prokopa je další dominantou z 15. století, v němţ je moţno spatřit krásné

8

náhrobky majitelů panství. Z roku 1913 je tu postavena novodobá cihlová věţ brněnského vodovodu. Náměstí je podlouhlé, ladně odstupňované, obecně zvané rynk, má 1 ha 68 a rozlohy, stálo na něm 37 dřevěných domů. Stávala tam dříve i starobylá radnice a to na místě, kde je nyní růţový parčík s pomníkem prezidenta T. G. Masaryka.3 Letovické náměstí se podobalo spíše vesnické návsi. Letovice neměly silnice, nejstarší obchodní stezky byly kamenité, prašné a cestování po nich bylo nepříjemné. V roce 1752 byla zahájena úprava silnice, která spojovala

Černou

s Letovicemi.

Byla

Horu nazvána

císařskou. Stavbu letovického úseku, který vedl kopcem přes zámek, zahájil stavitel Šebela v roce

1752.4

V práci

se

pokračovalo v letech 1805 – 1810 na úseku Letovice – Březová. Aţ teprve v roce 1848 první letovický starosta Kašpar Kašparides

nechal

vybudovat

obrázek 2 Vybudovaná silnice a most přes řeku Svitavu v roce 1848 v Letovicích

silnici a most přes Letovice a řeku Svitavu.5 Řeka Svitava, která pramení u obce Javorník, odkud teče přes Svitavy, Letovice, Blansko aţ do Brna, kde se vlévá do řeky Svratky, protéká městem dvěma rameny. Ještě v 17. století tato řeka nesla název Březová. Jedno rameno řeky teče přes náměstí a druhé je skryto v potrubí u hlavní silnice procházející pod farním kostelem. Dále Letovicemi protéká říčka Křetínka, dříve zvaná Svitavice. Pramení v Třebovském mezihoří 150 metrů severně od obce Stašov. Protéká pod hradem Svojanov, dále přes Bohuňov, Křetín, aţ do Letovic, kde se vlévá u podniku Tylex do řeky Svitavy. V letech 1972 – 1976 na ní byla vybudovaná vodní nádrţ Letovice. Letovice byly od nepaměti na staré obchodní cestě vedoucí z Moravy do Čech. I nyní je toto město na hlavní silnici Brno – Svitavy – Praha a při ţelezniční trati Brno – Česká Třebová, která byla přes Letovice vybudována v roce 1849.6 3

Janoušek, E., Paměti města Letovic, str. 12 Illa, M., Letovice, str. 42 5 Tamtéţ, str. 45 6 Tamtéţ, str. 47 4

9

Malé městečko v podhradí se během století rozrůstalo. Roku 1793 městys čítal 1 522 obyvatel, v roce 1890 v něm bylo 265 domů s 2 471 obyvateli (z toho 149 Němců).7

1.1.2. Část historická První lidé, o jejichţ ţivotě se nám zachovaly památky, „ţili v jeskyních a v děrách v zemi vyhrabaných. Uţívali nástroje a zbraně zhotovené z rozštípaného křemene – pazourku, ze sobích parohů i z kostí jiných zvířat. Nejstarší lidé byli na velice nízkém duševním stupni. Neměli nádob, ulovenou zvěř si opékali na ohni. K odívání pouţívali zvířecích kůţí, jelikoţ nebylo tkaných látek. Byl to ţivot praprostý, takţe dnešní člověk se těţko dovede vmísit do poměrů, jak si dávní lidé museli hájit svůj ţivot. Původně ţili lidé jednotlivě nebo v osamocených rodinách. Teprve postupem tisíciletí, kdyţ se zlepšovaly ţivotní potřeby a kdyţ uţ byl duševní stav lidí dokonalejší, sdruţovali se ve větší celky a zakládali osady. Kaţdá taková osada měla náčelníka, který sídlil v dřevěné, opevněné tvrzi, která byla postavena na návrší, pod ní se usadil v dědině ostatní lid. Tak tomu bylo i v Letovicích.“ 8 Na návrší, kde nyní stojí zámek, stávala dřevěná tvrz. Pán tvrze rozšiřoval svoji moc, rozmnoţoval majetek a tak postupem času vévodila tvrz Letovice celému okolí.9 Z těchto dávných dob se nezachovaly o Letovicích ţádné zprávy. První zmínka pochází z roku 1145, kdy jiţ měly Letovice své mýto a další zprávy se objevují roztroušeny v různých mimoletovických záznamech. V třebětínské cihelně (Třebětín – část Letovic) zjistil moravský badatel, učitel Knies zbytky soba, tura a mamuta z pradávných dob.10 V katastru dnešních Letovic jsou doloţeny archeologické nálezy z mladší doby kamenné, jsou to ojedinělé neolitické kamenné nástroje (dva úlomky provrtaných mlatů), luţické bronzy, dále sekyra s tulejkou a ouškem, kopí. Tyto artefakty jsou uloţeny v Moravském zemském muzeu v Brně. Roku 1840 byla nalezena při opravě hradu v zemi sedící figura z pískovce, zlomky kamenné nádoby a hlava hliněného bůţka.11 Na římské obchodníky upomínají nálezy alexandrijských tetradrachem 7

E. Janoušek: Paměti města Letovic, str. 16 Tamtéţ, str. 11 9 Tamtéţ, str. 12 10 Knies, J., Vlastivěda moravská II. Boskovský okres, str. 121 11 Tamtéţ, str. 115 8

10

Aureliana (274 – 275 n. l.), které byly objeveny v řece Svitavě i nález římského depotu mincí.12 V ulici Rudé armády jsou doloţeny středověké archeologické nálezy. Rovněţ numismatické nálezy z Letovic jsou zajímavé. Kolem roku 1830 byl u letovického zámku nalezen větší počet římských denárů.13 V roce 1868 se nalezly středověké drobné mince a to z doby Zikmundovy. V témţe roce se našel i poklad 96 stříbrných mincí pocházejících z doby okolo roku 1637.14 V sedmdesátých letech 19. století byly nalezeny střední a malé moravské brakteáty a denáry.15

Městská práva V době feudální byly Letovice poddanským městečkem a měly své výsady, tzv. městská privilegia: –

právo hrdelní a útrpné

–

právo várečné (tzn. vařit a čepovat pivo)

–

právo konat výroční trhy (trţní právo)

–

právo mílové

–

právo obehnat město hradbami Hrdelní právo v Letovicích bylo jedním z městských výsad nebo privilegií, které

městu daroval zakladatel. Ne kaţdé město mělo „právo meče“ a ne v kaţdém městě sídlil kat neboli mistr popravčí. Letovice ztratily hrdelní právo v roce 1553, kdy jim toto právo bylo odňato tehdejším majitelem panství Kryštofem z Hardeka.16 Letovice měly i svého kata, jehoţ domek se nacházel na dnešní Praţské ulici. K některým hrdelním případům přicházel kat z Brna nebo Moravské Třebové.17 Zločinec, pokud se nepřiznal, byl podrobován právu útrpnému a o výpovědích při mučení se vedly černé knihy. Tresty byly přísné a zločiny se aţ na výjimky trestaly smrtí. Popravy se musely konat jen ve všední den.18 A jaký byl osud odsouzence?

12

Skutil, Jan – Hubáček, Antonín, Archív města Letovic 1494 – 1945. Inventář, str. 1 Skutil, J., Pravěk Boskovska, str. 8 14 Skutil, Jan, Místopisný slovník obcí okresu Blansko, str. 79 15 Knies, J., Vlastivěda moravská II. Boskovský okres, str. 123 16 Vykydalová, M., Letovice a okolí, str. 12 17 Tamtéţ, str. 12 18 Tamtéţ, str. 12 13

11

Byl oblečen do černého rubáše, jen Ţidé měli rubáš bílý, vyveden z vězení na rynk (náměstí), kde mu byl přečten ortel a symbolicky nad ním zlomena hůl (symbol konce ţivota). Pak byl předán katovi a následovala cesta na popraviště. Veřejné popraviště se nacházelo v místech, kde dnes stojí kaplička na Praţské ulici. Poprava byla veřejná. Měla ostatní lidi odradit od zlých činů.19 Ještě na počátku 18. století měly Letovice hrdelní právo, ale kaţdý případ posuzovalo Brno, které potvrzovalo rozsudky a odvolání delikventů. Do Brna byl posel posílán pěšky, za cestu z Letovic do Brna se mu platilo 14 krejcarů. Roku 1729 bylo hrdelní právo v Letovicích zrušeno a obec přidělena hrdelnímu soudu v Olešnici. Tím byly Letovice zbaveny práva, které jim přinášelo mnoho vydání. Největší příjem městečku plynul z šenkování piva a vína. Od roku 1566 mohla obec šenkovat víno k obecnímu dobru třikrát do roka. Toto právo upravil hrabě Václav Jindřich z Thurnu tak, aby se obecní víno mohlo prodávat o kaţdém jarmarku. Hlavní výsadou bylo právo trţní. Jarmarky byly výroční, týdenní, koňské a na vlnu. Uděloval je jen král nebo markrabě. Král Vladislav II. udělil Letovicím právo výročního osmidenního trhu. Roku 1535 udělil Letovicím další výroční trh Ferdinand I. Roku 1782 císař František II. potvrdil právo koňských trhů. Na pořádek při trzích dohlíţel obecní policajt, který od trhovců vybíral poplatek z místa pro obecní pokladnu. Po skončení jarmarků dva obyvatelé místního chudobince zametli náměstí (rynk) a čekalo se na další trh. K právu výročních trhů se nám v archivních pramenech a literatuře dochovala řada informací (viz str. 18, citovaná listina).20 Privilegia královská i vrchnostenská byla ukládána na bezpečné místo před ohněm a vodou ve zvláštní truhlici na radnici v Letovicích. „Koncem listopadu roku 1625 navštívil Letovice Jan Amos Komenský, aby zde řešil osobně majetkové spory mezi tehdejší šlechtou.“21 Během třicetileté války došlo k úpadku městečka, kdy Letovice trpěly vpádem švédských vojsk. Švédové dobyly hrad roku 1645 a celé Letovice vypálili. V roce 1690 městečko postihla povodeň, řeka Svitava se vylila ze svých břehů a zničila 43 chalup. Při povodni utonulo šest osob.22

19

Illa, M., Letovice, str. 38 Janoušek, E., Paměti města Letovic, str. 41 21 kol. autorů, 50 let povýšení Letovic na město, 1986, str. 6 22 Knies, J., Vlastivěda moravská II. Boskovský okres, str. 136 20

12

Klášter a nemocnice Častým, nezvaným hostem bývaly v minulosti nejrůznější epidemie a morové nemoci. Roku 1585 mor zaútočil na Letovice dokonce dvakrát. V této době bylo zakázáno se shromaţďovat, proto se nekonaly ţádné trhy.23 V letech

1733

–

1788 byl majitelem panství baron

Jindřich

Kajetán

Blümegen, ten v roce 1750 – 1780 dal postavit klášter a nemocnici

řádu

Milosrdných

bratří.

Kde

nyní stojí klášter, byla kdysi panská zelinářská zahrada s domkem Nejvíce

zahradníka. nemocných

zde

obrázek 3 Část Letovic v pozadí s klášterem milosrdných bratří

bylo ošetřeno v době bitev. Za napoleonských válek bylo po kruté bitvě u Aspernu (1809) posláno do Letovic na ošetření 202 raněných vojáků, po bitvě u Wagramu jich bylo ošetřeno 710.24 Členům konventu se sice dostalo uznání, ale ne hmotné náhrady. Podobně tomu bylo v roce 1812, kdy po bitvě u Lipska, Milosrdní bratři v Letovicích ošetřovali 500 vojáků, mezi nimi byli Rusové, Prušáci a francouzští zajatci. V klášteře se také léčilo 53 vojáků z bitvy s Prusy u Hradce Králové roku 1866. 25 V místě, kde končila klášterní zahrada, po levé straně silnice vedoucí k Trávníku, stál nízký domek, ve kterém byli za první světové války léčeni vojáci s nakaţlivými nemocemi.26 Do nemocnice v době první světové války byli posláni ranění vojáci, které v tomto chudém špitále ošetřovali zadarmo. Přes nedostatek potravin řádoví bratři raněné a nemocné léčili a ţivili. Během války se tu vystřídalo přes 500 vojáků různých národností.

23

Illa, M., Letovice, str. 37 Tamtéţ, str. 12 25 Janoušek, E., Paměti města Letovic, str. 111 26 Illa, M., Letovice, str. 14 24

13

Za první republiky byli v klášteře od roku 1923 umísťování nemocní váleční invalidé, za které stát platil. Prvního ledna 1949 byla nemocnice Milosrdných bratří zestátněna, byla zrušena klausura a nemocniční kaple. Po tzv. sametové revoluci se bratři s převorem konventu Františkem Sanctem Rottem vrátili.27

Školství V Letovicích byla za Dětricha z Hardeku roku 1561 zřízena škola. Roku 1574 rozhodla vrchnost otevřít v Letovicích vyšší latinskou školu, kde se studenti věnovali mluvnici, dialektice, rétorice (řečnictví), latině a řečtině. Rektorem letovické školy byl jmenován Tomáš Vencl. Je zajímavý jeho plat v tehdejší době, který mu byl vyměřen. A sice 44 zlatých ročně, dvě měřice pšenice, dvě měřice ječmene, jedna měřice hrachu a prosa. 18. století znamenalo úpadek tehdejší rakouské monarchie. Teprve rok 1774, zavedení povinné školní docházky Marií Terezií, znamenal změnu. V roce 1880 ţádal majitel letovické továrny Faber, aby se ve škole učila povinně němčina. Obecní zastupitelstvo ţádosti nevyhovělo, jednání bylo příliš zdlouhavé, proto Faberova továrna v roce 1885 postavila budovu německé školy v Jindřichově (část Letovic). Do školy v Jindřichově chodily děti německých úředníků, mistrů firmy a děti českých zaměstnanců Faberovy továrny. Budova německé školy v roce 1894 vyhořela, ale Faberova továrna postavila novou a vyučování bylo zahájeno v roce 1899. Výuka ve škole probíhala i za první světové války v době tzv. protektorátu.28 Dne 29. března 1886 byl poloţen základní kámen obecné školy (dnes budova ZUŠ) a ještě téhoţ roku byla škola předána veřejnosti (31. října 1886).

Lázně Letovice měly jako málokterá obec moţnost koupání v lázních „Andělka“, které nechal vybudovat hrabě Jindřich Kálnoky. Název tyto lázně získaly podle rodového jména jeho manţelky, kterou byla Maria hraběnka z Engl – Wagrein (něm. r Engel =

27 28

Podsedník, H. a kol., 250 let milosrdných bratří, str. 75 Kronika n. p. Tylex, str. 49 14

anděl). Voda z křišťálového pramene měla podle znalců léčivé vlastnosti a byla uţívána jiţ od roku 1816.29

Politické a úřední uspořádání Letovic Jako městečko se Letovice připomínají poprvé v roce 1406. Pádem feudálního zřízení v roce 1848 přestaly být Letovice poddanským městečkem, vznikl samostatný obecní úřad administrativně podřízený okresnímu hejtmanství v Boskovicích.30 Městys byl povýšen 13. listopadu 1936 na město.31 Od roku 1960 se Letovice staly součástí okresu Blansko. Stojí za povšimnutí pro jejich bohatou historii, kterou nejlépe podal v roce 1937 v knize „Paměti města Letovice“ řídící učitel na letovických školách, pan Emanuel Janoušek.

obrázek 4 Starobylá radnice na náměstí v Letovicích, zbořená v roce 1891

29

Illa, M. – Kálnoky, A. H., Historie rodu Kálnoky, str. 141 Archiv města Letovice, Inventář, str. 111 31 Janoušek, E.: Paměti města Letovic, str. 14 30

15

1. 2. Vznik názvu Letovice Letovice budily pozornost jiţ za dřívějších let pro svůj pěkný vzhled a krásnou polohu. Mladý slovenský spisovatel Josef Miloslav Hurban napsal o městečku, které v roce 1839 navštívil: „S návrším, přes něţ vede pěšinka ke Kunštátu, poskytují Letovice pěkné podívání, které je tím dojímavější, čím malebněji se vzhůru nad rozkošným údolím tichého řečiště Svitavy vznáší hrad, jehoţ výstavnost a pěkné poloţení míru půvabnosti okolní krajiny doplňují.“32 Traduje se, ţe jméno Letovice je odvozeno od mírnějšího podnebí. Odjakţiva zde bylo léto delší neţ v ostatních vesnicích, bylo zde léta více, proto Letovice. Z písemných záznamů počátku 18. století se dovídáme, ţe vlivem zdravějšího a teplejšího podnebí, které zde panovalo, byly Letovice ušetřeny různých nakaţlivých chorob, které zamořily okolní vesnice a Letovicím se vyhnuly.33 Jiní lidé se domnívají, ţe název Letovice je odvozen od jména náčelníka Leta, který v pradávné době se svojí čeledí Letovice zaloţil a po sobě pojmenoval. Tento výklad je pravděpodobnější neţ první. Letovice jsou městečkem odedávna. Jiţ v roce 1145 měly své mýto. Podle zpráv daroval

olomoucký

vévoda

Otto

desátek

mýta

vybraného

v Letovicích

augustiniánskému klášteru v Litomyšli za to, ţe byl zachráněn spolu s Jindřichem Zdíkem, biskupem olomouckým, z velikého nebezpečenství ţivota. Rok 1145 je rokem první písemné zmínky o Letovicích. Název Letovice je zde uváděn ve tvaru Lethowicz.34

32

Janoušek, E.: Paměti města Letovic, str. 14 Tamtéţ, str. 14 34 Šrámek, R.: Zeměpisná jména Československa, str. 174 33

16

1.3. Přehled panských rodů Prvními drţiteli panství byla rodina pánů z Letovic – erbu lekna, kteří byli spřízněni s pány z Ronova z kmene Hronoviců. První z tohoto rodu se uvádí roku 1203 v listině kláštera hradištského Bořita z Letovic, který měl spory o lesy s hradištským klášterem u Olomouce. Dále je jmenován Heřman z Letovic z let 1250 – 1274.35 Ronovci měli ve znaku dvě sukovité hole, kterým se česky říkalo „ostrve“, německy Ron. Znak města Letovic je odvozen z erbu pánů ronovského rodu a tohoto památného znaku uţívá město Letovice dodnes. Stylizované dvě ostrve byly pouţívány i na razítku městského úřadu. Znak Letovic je vidět na štítu bývalé obecné školy na náměstí.36 V roce 1308 vlastnili panství bratři Stanimír, Marek a Hertvík z Letovic. V letech 1322 – 1355 měl statky

obrázek 5 Znak Letovic

v Letovicích nejstarší syn Hynka z Ronova Smil. Vlastnil statky Letovice, Ronov v Čechách, Přibyslav, půl Jarohněvic a Dubňany. Za Smila se poprvé v roce 1352 připomíná letovická fara.37 Hynek a Čeněk z Ronova, Smilovi vnukové, vlastnili Letovice ještě v 15. století. V době pánů z Letovic byl postaven místo dřevěné tvrze kamenný hrad, o kterém je zmínka jiţ roku 1360. Hrad byl tak důkladný, ţe po tři sta let nepotřeboval oprav. Na východní straně měl při brány s padacími mosty. U prvního mostu stála palírna a pivovar. Hrad byl rozsáhlý, měl mnoho síní a sklepení. Z tehdejší doby stojí dodnes hospodářský dům, v něm se chovalo 60 koní, krávy, mnoho drůbeţe a velmi mnoho kusů vepřového dobytka. Pro vepře museli letovičtí poddaní sbírat v okolních lesích ţaludy a nosit je na hrad.38 Na stráních pod hradem, kde se nyní rozkládá anglický park, bývala tehdy chmelnice, kde se česal chmel. Doba, v níţ ţili páni z Letovic, byla vyplněna významnými událostmi. Jednak náboţensko – sociálními a dále boji v Čechách a na Moravě, protoţe to byla doba slavného husitského hnutí. Nad Letovicemi tehdy vládl Hynek z Ronova, který byl 35

Vykydalová, M., Letovice a okolí, 1996, str. 5 Janoušek, E., Paměti města Letovic, str. 15 – 16 37 Illa, M.,Letovice, str. 16 38 Knies, J., Vlastivěda moravská II. Boskovský okres, str. 114 36

17

ţenat s Markétou, dcerou Heralta z Kunštátu. Hynek od roku 1406 zasedal v zemském brněnském soudu a za svého ţivota měl četné spory pro nedodrţení smluv a také s uchvatiteli svého jmění. Dlouho bojoval i se svým švagrem Heraltem z Kunštátu, byl zajat, pozbyl statky a z vězení se vykoupil. Roku 1421 se zúčastnil valného sněmu moravských stavů, kde podepsal spis proti husitům, coţ později mělo pro Letovice neblahé následky.39 Roku 1423 se snaţil král Zikmund oddělit Moravu od Čech a dědičně ji ponechat Albrechtu Rakouskému jako léno koruny české. Aby tento záměr byl zmařen, spojili se čeští páni s vojskem husitského hejtmana Ţiţky a vypravili se na Moravu. Na této výpravě jiţ slepý Jan Ţiţka z Trocnova zemřel. Jeho smrt však nezmařila cíl výpravy a husitská vojska pokračovala přes moravské hranice k Ivančicím. Poté se husité obrátili na sever a dobyli útokem hrady Boskovice a Letovice, protoţe se jejich majitelé hlásili k husitským nepřátelům. Husité se zmocnili hradu i městečka Letovic a to vypálili. Panem Hynkem, posledním muţským potomkem rodu pánů z Letovic, r. 1423 vymřel tento nejstarší letovický rod po meči. „Zajímavostí je, ţe na letovickém hradě, za panování pánů z Letovic, koncem 14. století, v sobotu po svaté Markétě, to je 13. července, byl přeloţen do češtiny Marco Polův „Milion“.“40 Marco Polo byl nejslavnější cestovatel. Narodil se v Benátkách roku 1254. Stal se kupcem a procestoval velkou část Asie.41 Cestopis byl původně napsán francouzsky, ale byl přeloţen do latiny, italštiny, portugalštiny a němčiny. Letovický opis českého překladu je uloţen v Národním muzeu v Praze. V cestopise Marca Pola jsou popsány záţitky z čínského dvora chána Kublaje, kde autor ţil několik let na konci 13. století.42 Po provdání Hynkových dvou dcer, Machny a Elišky, si jejich manţelé rozdělili Letovice napůl. Roku 1446 jedna z Hynkových dcer, Eliška, prodala svoji polovičku letovického panství pánům z Boskovic, Vaňkovi Černohorskému. Druhou polovičku vlastnili páni z Lomnice. Po Vaňkově smrti roku 1465 dědil letovické panství jeho syn Václav, po něm Albrecht Letovický z Boskovic. Mezi pány z Boskovic a z Lomnice docházelo k častým sporům, které byly řešeny soudně. Vznikaly spory o hony, šenkování vína a farní desátky, které roku 1491 urovnal aţ zemský soud.43

39

Illa, M., Letovice, str. 17 Janoušek, E., Paměti města Letovic, str. 31 41 Vykydalová, M., Letovice a okolí, 1996, str. 56 42 Janoušek, E., Paměti města Letovic, str. 31 43 Illa, M., Letovice, str. 18 40

18

Po smrti Albrechta roku 1499, protoţe neměl ţádné potomky, přešel majetek na jeho mladšího bratra Ladislava z Boskovic. Ten byl slavným, studovaným a zcestovalým muţem. Aby mohl převzít rodinný majetek, vzdal se církevních hodností (proboštství u sv. Petra v Brně). Ladislav značně zvětšil své panství. Od Jana Heralda z Kunštátu přikoupil Moravskou Třebovou, kde pobýval častěji neţ v Letovicích. V obou hradech měl rozsáhlé sbírky cenných předmětů a knih. Ladislav z Boskovic rozšířil své panství ještě o vesnici Drválovice, Chornice, Cimburk s městečkem Trnávkou, Svojanov a Úsov s Litovlí. Koupil i druhou polovinu letovického hradu s městečkem od lomnických pánů a tím sloučil letovické panství opět v jeden celek. Ladislav byl jedním z nejzámoţnějších pánů a vládl nad rozsáhlým moravským krajem. Byl také velkým podporovatelem stavitelského umění, dal přestavět i letovický hrad. Roku 1481 zaloţil v Letovicích valchu, byl ochráncem a dobrodincem poddaných. Na jeho přímluvu dal také král Vladislav II. městečku roku 1510 první výroční trh, martinský jarmark. Listina zní: „My Vladislav, z boţie milosti Uherský, Český, Dalmatský, Chorvatský etc. Král, markrabie Moravský, Lucemburské a Slezské kníţe a Luţický markrabie etc. Oznamujeme listem tiemto všem, ţe jest před velebnost naši přistúpil urozený Ladislav z Boskovic a na Třebové, věrný náš milý, a prosil nás, abychme městečku jeho Letoviciem a obyvatelóm téhoţ městečka jarmark roční dáti ráčili tak, aby tíţ obyvatelé, majíc takovú milost a obdarování naše, mohli se opravovati a tím dostatečněji své ţivnosti vésti. K jehoţ prosbě nakloněni jsúce pro sluţby, kteréţ nám uţitečně a platně jest činil a činiti nepřestává, s dobrým rozmyslem a naším vědomiem, moci královskú v Čechách a jakoţ to margrabě Moravský, svolili jsme k tomu, a tiemto listem svolujeme, chtíce tomu konečně, aby nadepsané městečko Letovice jarmark roční s vosmi dni pořád zběhlými, a to den pondělí po svatém Martině jmělo a jehoţ to jarmarku poţívati moci budú, jakoţ to i jiná města margrabstvie Moravského jarmarku ročnieho v jarmarcích svých poţívají a poţívati mohú, buďto správa nebo z obyčeje, a to nynie i na budúcné časy. I protoţ přikazujem hejtmanu, najvyššiemu komorníku a sudiemu, téţ i všem jiným poddaným, našim margrabstvie Moravského, nynějším i budúcim věrným milým, abyšte svrchu psanému městečku Letovice a obyvatelóm jeho v uţívání téhoţ jarmarku nepřekáţeli a překáţeti nedopouštěli, pod uvarováním hněvu a trestání našeho. Všakţ

19

proto chceme, aby toto dání a obdarování naše bylo kaţdému na jeho spravedlivosti bez škody. Tomu na svědomie počeť naši královskú k tomuto listu přivěsiti jsme rozkázali. Dáno v Olomúci v neděli, kteráţ slova Letare, léta boţieho tisicieho pětistého desátého a královstvie našich uherského dvacátého a českého třidcátého devátého. /Ex comissione proprie regni maiestatis/.“44 Pan Ladislav se štědře choval ke kněţím a kostelům. Zemřel na letovickém hradu roku 1520. Po něm se stal majitelem panství syn Kryštof. Roku 1530 byl zvolen nejvyšším komorníkem a roku 1540 se stal zemským hejtmanem. Za jeho vlády se dařilo cechům. Např. roku 1543 povolil svobodný cech krejčovský. V této době vedl český král Ferdinand I. dlouholeté vysilující války s Turky (1526 – 1564). Kryštof se zúčastnil těchto válek osobně (1535, 1538) a nebo poskytoval náleţitý počet koní a děl. V této době to stálo mnoho peněz. Proto se pan Kryštof často ocital v peněţních nesnázích a byl nucen si půjčovat i od svých poddaných. Panství, k němuţ patřil hrad s městečkem a okolní vsi prodal v roce 1544 hraběti Kryštofovi z Hardeka. Letovice byly majetkem pánů z Boskovic téměř celé století, Hardekové byli oddáni učení Lutherovu a šířili je na svém panství.45 Za nich roku 1553 Letovice pozbyly hrdelní právo, protoţe brněnští páni nechtěli dával letovickým rozsudky. Po Kryštofovi z Hardeku zdědil panství roku 1558 Wolf Dětrich z Hardeku, který byl zástupcem zemského hejtmana. Do jeho doby spadají počátky první školy a objevuje se starostlivost o sirotky, lidi nemocné a staré. V roce 1561 vydal pro poddané svého panství nařízení, jak se mají chovat k vrchnosti a církvi. Wolf Dětrich z Hardeku zřídil na svém panství ledkové hutě. Zemřel roku 1564 a je pochován v Letovicích ve farním kostele sv. Prokopa. Jeho podoba je vytesána do mramorového náhrobku, který je zazděn po levé straně presbytáře.46 Do dalších osudů Letovic mocně zasáhl hraběcí rod Thurnů (1613 – 1654). Pocházel ze severní Itálie a teprve v habsburských sluţbách se poněmčil a změnil své jméno de la Torm na von Thurn. Thurnové získali od Habsburků značné statky. Hrabě Jindřich Václav Thurn z Letovic se zúčastnil českého protihabsburského povstání, ale po bělohorské bitvě přestoupil na katolickou víru a obdrţel císařským listem tzv. „císařský pardón“.47 44

OAB, listina krále Vladislava II. vydaná v Olomouci 10. března 1510. Invent. č. 2. Knies, J., Vlastivěda moravská II. Boskovský okres, str. 119 46 Janoušek, E., Paměti města Letovic, str. 17 47 Vykydalová, M., Letovice a okolí, str. 5 45

20

Thurnové ţili na Letovicích po celou třicetiletou válku, kdy Letovice zpustly. Selské usedlosti byly zničeny, vesnice vypáleny. Rozloha Letovic se omezovala pouze na náměstí s dřevěnými domy. Obyvatelstvo ţilo ve velké bídě, trpělo válečnými útrapami, selské usedlosti byly opuštěny. Thurnové byli svědky ohromné bídy obyvatelstva, proţili nájezdy Švédů. V roce 1645, bylo to 5. května, dobyli Švédové letovický hrad, ale brzy odtáhli k Olomouci.48 Jindřich Václav Thurn zanechal po sobě syna Karla Kašpara. Ten se však nestaral o panství, týral svoji ţenu a pořádal pitky na letovickém hradě se zvrhlými konci. Za svá provinění skončil Kašpar Thurn ve vězení na Špilberku, kde za krátkou dobu zemřel. 49 Roku 1664 bylo panství postoupeno hraběnce Evě Erdódy a po dvou letech pak Elišce z Náchoda. Od ní je koupil roku 1668 za 60 000 zlatých ostřihomský arcibiskup, kníţe Jiří Szelepczenyi z Pohronce. Za něho se na panství našla loţiska ţelezné rudy a zpracovávalo se ţelezo.50 Po arcibiskupově smrti (1686) císař Leopold urovnal dědictví tak, ţe rozdělil rozsáhlý majetek. Dědicům ponechal statky v Uhrách a panství letovické s Borotínem a Slatinkou. Ostatní majetek prodal a peněz pouţil na válku proti Turkům. V roce 1711 koupil letovické panství za 170 000 zlatých Karel hrabě z Roggendorfa. Za tohoto hraběte byl pořízen roku 1717 urbář, který přinesl přehled celkového hospodaření na letovickém panství.51 Městečko mělo v této době 205 usedlých a patřilo k němu 29 vesnic. Ve dvacátých letech 18. století náleţelo k letovickému panství šest rybníků, tři mlýny, soukenická valcha, pivovar, sladovna, potašárna, ledková huť, cihelna a včelín. V roce 1724 prodal hrabě Roggendorf za 175 000 zlatých letovické panství a statek Slatinku Hěřmanu Joštovi svobodnému pánovi Blümegenovi. Rodina Blümegenů patřila k předním feudálům monarchie. Řada jejich členů zastávala významná místa ve státních i církevních úřadech. Roku 1733 Heřman Jošt svobodný pán Blümegen zemřel a po něm zdědil panství nejstarší syn Jindřich Kajetán Blümegen. Roku 1774 zřídil na svém panství fideikomis. V roce 1750 zaloţil klášter milosrdných bratří a vybudoval plátenickou manufakturu s bělidlem.52 Roku 1748 se stal Jindřich Kajetán Blümegen tribunálním kancléřem a posléze nejvyšším zemským komořím. V hodnostech 48

Janoušek, E., Paměti města Letovic, str. 42 Tamtéţ, str. 46 50 Tamtéţ, str. 51 51 Knies, J., Vlastivěda moravská II. Boskovský okres, str. 121 52 Janoušek, E., Paměti města Letovic, str. 56 49

21

postupoval a po smrti hraběte Chotka byl roku 1771 jmenován nejvyšším dvorským kancléřem.53 Roku 1778 hrabě Blümegen zemřel a fideikomis přešel na syna Františka Jindřicha. Protoţe František neměl ţádné dědice, jmenoval ve své poslední vůli dědičkami své sestry Eleonoru hraběnku Kalnokyovou a Josefinu de Bellis (obě byly Blümegenovi) pro jejich muţské potomky. Po smrti Františka Jindřicha spravoval letovický velkostatek synovec Heřman Jošt hrabě Blümegen. Ale i ten zemřel bezdětný, a proto roku 1813 zdědil panství Jindřich hrabě Kalnoky, jemuţ bylo panství roku 1820 intabulováno. Majetkem rodiny Kalnokyů byl letovický velkostatek aţ do roku 1945, kdy jim byl vyvlastněn. Po Jindřichovi byli majiteli panství Gustav, Alexandr a Hugo, hrabata Kalnokyové.54

obrázek 6 Znak rodu Kalnoky

53 54

Tamtéţ, str. 57 Knies, J., Vlastivěda moravská II. Boskovský okres, str. 131 22

2. Zdroje a historie textilní výroby v Letovicích 2. 1. Počátky manufaktur v českých zemích „Manufaktura je přechodným stupněm mezi řemeslnou a tovární výrobou. Vyrůstá zpravidla z řemesla a její ekonomicko – společenský dosah, byť značný, zákonitě nemohl vyvolat tak rozsáhlé změny, aby jimi byla zatlačena řemeslná výrobní forma.“55 Pokrokoví feudálové začali razit cestu novému hospodářskému vývoji a zakládat na svých panstvích manufaktury. Feudálové měli řadu výhod, mohli vyuţívat laciných surovin ze svých panství jako například len, vlnu z ovcí, kůţi a k tomu měli ještě levnou pracovní sílu, kterou byli poddaní. Své poddané zapojili do výrobního procesu v manufaktuře a donutili své nevolníky vykonávat i pomocné práce. Nevolníci byli přinuceni dopravovat suroviny do továrny, odváţet hotové výrobky do skladů a na trhy, dováţet veškerý materiál pro provoz manufaktur koňskými potahy nebo v nůších na zádech. Manufakturní textilní výroba se rozvíjela od počátku ve dvou formách, a to ve formě manufaktury rozptýlené, kdy jednotlivci pracovali doma a své dílo odváděli podnikateli, nebo centralizované, kdy lidé odcházeli za prací z domova do provozovny podnikatele.56 I kdyţ ve druhé polovině 18. století bylo stále ještě hlavním zaměstnáním obyvatel v našich zemích zemědělství, stoupal jiţ přitom i význam průmyslové výroby, především textilní. Bohatí obchodníci nakupovali ve velkém mnoţství surovinu a dodávali ji pomocí svých prostředníků – faktorů – doma pracujícím přadlákům a tkalcům. Ti pak surovinu se svými ţenami a dětmi spřádali a odváděli faktorům zhotovené výrobky z přidělené suroviny. „Za svoji práci dostávali nízkou mzdu, která s chudým výtěţkem malého kousku půdy stěţí stačila k obţivě početné rodiny.“57 Mnoţství tkalců pracovalo pro jednoho obchodníka na objednávkách z dodané příze. Tato fáze jiţ nese formu rozptýlené manufaktury, zejména proto, ţe tkalci odváděli surové dílo a odběratel sám obstaral jeho úpravu.58 55

Mainuš, Fr., Vlnařství, str. 89 Svobodová, Vlasta: Lidová a manufakturní textilní výroba, str. 91 57 Mainuš, Fr.: Plátenictví, str. 17 58 Svobodová, Vlasta: Lidová a manufakturní textilní výroba, str. 100 56

23

Textilní manufaktury v českých zemích vznikaly v 18. století. Vedle lnu zpracovávaly bavlnu a vlnu. Jejich zakladateli byli šlechtici a bohatí obchodníci. Většina manufaktur nesoustřeďovala celou výrobu látek. Často se v ní prováděla jen konečná úprava – bílení a barvení. Pro manufakturu pracovali domáčtí přadláci a tkalci ze širokého okolí. 59 Rakouská vláda podporovala rozvoj manufaktur. Osvobozovala jejich majitele na určitou dobu od daní, dávala jim i peněţité podpory a dělníky pracující v manufakturách osvobozovala od vojenské sluţby. Zvláště za Marie Terezie, po ztrátě průmyslového Slezska, zvýšila vláda podporu poskytovanou manufakturám. Slezsko bylo průmyslově nejvyspělejší částí státu a vláda chtěla nahradit jeho ztrátu podporou průmyslu v ostatních částech monarchie. Podnikatelské snahy Marie Terezie, která věnovala textilní výrobě velkou pozornost, zasáhly zejména severní a západní Moravu prostřednictvím zřízeného komerčního konsesu a celého jeho rozsáhlého aparátu.60 V pozadí tohoto zaměření byla neutěšená hospodářská situace rakouské monarchie, způsobená politickými neúspěchy. Nepříznivý výsledek válek o habsburské dědictví a ztráta průmyslového Slezska byl konkrétním impulsem pro změnu hospodářské politiky. V českých zemích vznikaly vedle textilních manufaktur také manufaktury sklářské. České sklo bylo proslulé na celém světě a vyváţelo se do mnoha evropských zemí. Z archívních pramenů se dozvídáme, ţe manufaktury v českých zemích vyuţívaly i levné dětské práce. Mzdu za práci děti nedostávaly, dostávaly jen stravu, která byla špatná, takţe děti trpěly často hladem. Pracovní doba trvala od časného rána do noci. Za kaţdou chybu v práci nebo za nesplnění stanovaného úkolu byly děti bity. 61 Do poloviny 18. století se vyskytovaly manufaktury na Moravě a ve Slezsku pouze sporadicky. Řemeslo bylo jedinou výrobní formou. Od poloviny 18. století se zvyšoval počet textilních manufaktur a tím také jejich hospodářský význam. Řemeslná výroba však byla v naprosté převaze. Teprve tovární výroba zničila podstatnou část řemeslné výroby a zcela ji ovládla. Manufaktury měly velký význam hlavně v tom smyslu, ţe ve srovnání s řemeslem reprezentovaly novou, progresivní výrobní formu.62 Vyuţívaly lépe pracovní síly v přesněji vymezené dělbě práce. Pomáhaly rozvoji 59

Muzeum krajky Vamberk, Rychnov nad Kněţnou, str. 22 Svobodová, Vlasta: Lidová a manufakturní textilní výroba, str. 92 61 Tamtéţ, str. 92 62 Mainuš, Fr., Vlnařství, str. 89 60

24

výrobních sil, pouţívaly dokonalejší technologie, například lepších nástrojů. V manufakturách se prosadily nejpronikavěji kapitalistické výrobní vztahy a byly centrem při formování nových společenských tříd, burţoasie a dělnictva. Stát podporoval manufakturní podnikání. Jeho cílem bylo rozšíření a zlepšení výroby hlavně pro obchod. Jedním z prvních zásahů do manufakturní výroby bylo vydání patentu v roce 1755, kterým se určovaly platné směrnice pro přípravu vlny a předení příze. V témţe roce vyšel i patent, který určoval výrobní postupy a byl se jím povinen řídit kaţdý, kdo pracoval při přípravě bavlny a jejím předení. Úkolem patentu bylo zajistit soukeníkům, cajkařům a všem, kdo zpracovávali bavlněnou přízi, aby jejich výrobky byly vysoce kvalitní.63 Vrchnost měla z manufakturního podnikání slušné příjmy. V letech 1763 – 1770 přinášela manufaktura spolu s obchodem s přízí ročně na letovickém panství 8 – 10 000 zlatých zisku.64 Poptávka po zboţí po skončení sedmileté války byla značná a ceny vysoké, takţe příjmy manufaktury byly mimořádné. Neudivuje proto, jestliţe vrchnost věnovala velkou péči dalšímu rozvoji manufaktur.65 První tkalcovskou manufakturou na vysoké úrovni byla manufaktura na pernštejnském panství (1706). Pouze na tomto panství byly pořádány kurzy pro přadláky. Při manufaktuře bylo bělidlo, valcha (tkala se zde i vlna), barvírna a balírna. Také svou organizační strukturou byla tato manufaktura na výši. Zahrnovala formu rozptýlené i centralizované manufaktury. Prostředníkem mezi jejím vedením a tkalci byl faktor. Manufaktura však koncem 18. století zanikla. V celé rakouské monarchii byla nejvýznamnějším a nejrozsáhlejším podnikem na severní Moravě Janovická plátenická manufaktura. Její počátky sahají do roku 1746 a jsou spojeny se jménem tehdejšího majitele panství hraběte Ferdinanda Bonaventury Harracha.66 Osobnost hraběte Harracha se řadí ke skupině feudálů, k níţ náleţeli např. hrabě Chotek, hrabě Kinský, letovický hrabě Blümegen a hrabě Salm. Tato skupina se ţivě účastnila manufakturního podnikání. Jmenovaní s obdivuhodnou vytrvalostí zaváděli na svých panstvích různá výrobní odvětví, většinou manufaktury textilní, které jim přinášely značné příjmy.

63

Mainuš, Fr., Vlnařství, str. 90 Archiv Tylex n. p., doklad číslo 96 65 Tamtéţ, doklad číslo 86 66 Mainuš, Fr., Plátenictví, str. 82 64

25

Hrabě Harrach tuto manufakturu vybudoval za pomoci přesunutých tkalců ze svých panství v severních Čechách a přistěhovalců z Moravy. Vedle plátna se v manufaktuře v Janovicích zhotovovalo umělecko-tkalcovské zboţí (damašek, brokát, ubrusy), jehoţ výrobci byli převáţně cizinci, tkalci ze Saska a pruského Slezska.67 „Manufaktura pracovala s rozmanitou prosperitou v souvislosti s interními poměry tohoto podniku a s podmínkami na zahraničních trzích.“68 Mezi přední moravské vlnařské manufaktury náleţí manufaktura v Uničově. Většina tehdejších manufaktur vznikala z iniciativy jednotlivců, například feudálů nebo obchodníků. Uničovskou manufakturu zaloţilo město. Město podalo v roce 1764 moravskému komerčnímu konsesu návrh, v němţ se uváděly způsoby, jak pomoci řemeslníkům. Magistrát byl ochoten zaloţit textilní manufakturu. Město Uničov vloţilo do výstavby 10 000 zlatých. Stát přivítal iniciativu Uničovského magistrátu a nabídl z komerční pokladny ročně 500 zlatých po dobu pěti let a po dalších 25 let polovinu, tj. 250 zlatých. Tyto peníze byly určeny pro rozvoj manufaktury z hlediska státní hospodářské politiky.69 Vedoucí manufaktury byli dva vídeňští podnikatelé Bachin a Müller. Vyrábělo se tu cajkové zboţí různých rozměrů. Tato manufaktura náleţela po technické stránce k nejlépe vybaveným podnikům v našich zemích. Další manufaktura byla zaloţena v Olomouci. Zbudoval ji soukenický mistr a obchodník Reichel, slouţila k výrobě jemných suken. Na rozdíl od většiny podnikatelů její majitel nehledal cizí odborníky. V jeho manufaktuře pracovali výlučně domácí lidé. V roce 1766 zaměstnával 160 lidí. Počet stavů nebyl vysoký, bylo jich jen osm. Jemná sukna, která se v této manufaktuře zhotovovala, byla velmi drahá. V jeho dílnách se zpracovávala vlna dováţená z Pruského Slezska. Reichel podnikal bez státní pomoci. Vynaloţil na zřízení manufaktury, nákup surovin a na provoz značné prostředky. Jelikoţ se značně zadluţil, byl nucen provoz zastavit.70 Dále uvádím manufakturu zaloţenou v roce 1768 hrabětem Mitrovským v Ţádlovicích. Byla umístěna v zámku, adaptovaném pro tyto účely.71 Pracovalo se v zámeckých dílnách na 19 stavech. Na deseti stavech se vyráběl polobavlněný barchet, na ostatních lněné tkaniny. Hrabě Mitrovský s přispěním úřadů

67

Svobodová, Vlasta: Lidová a manufakturní textilní výroba, str. 102 Tamtéţ, str. 102 69 Mainuš, Fr., Vlnařství, str. 139 70 Tamtéţ, str. 146 71 Mainuš, Fr.: Plátenictví, str. 135 68

26

zahájil přadlácké kurzy, aby se jeho poddaní naučili příst lepší druhy příze a také bavlnu. Provoz v manufaktuře byl však v roce 1777 zastaven.72 Z dalších manufaktur bych uvedla Köffilerovu manufakturu v Brně. Soustředila se na výrobu jemných suken, která byla neobyčejně sloţitá a náročná. Téměř všechny výrobní operace byly soustředěny v manufakturních dílnách. Tyto dílny nebyly umístěny v jednom komplexu budov. Adaptovaly se starší domy k přestavbě. Proto dílny byly na několika místech. První brněnská Köffillerova manufaktura se po všech stránkách, ať jiţ šlo o technické vybavení, technologické postupy i výrobní organizaci, vyrovnala manufakturám. Hlavní zásluhu o vznik dalších brněnských manufaktur měli bývalí zaměstnanci Koffillerovy manufaktury.73 Pozornosti téţ zasluhuje manufaktura v Letovicích, zejména svým vztahem k západní a severní Moravě a specifičnosti své výroby. „Byla vybudována v první polovině 18. století významnou osobností v rozvoji textilní výroby hrabětem Blümegenem a z tkalců obou významných moravských lnářských oblastí.“

74

Poskytovala formou rozptýlené manufaktury obţivu početným podomáckým tkalcům ze širokého okolí. Na Moravě i v Čechách pracovala ještě řada lnářských, vlnařských a bavlnářských manufaktur, které neměly většinou dlouhého trvání. Udrţely se jen krátkou dobu. Manufaktury byly vývojovým stupněm pozdějších továren.

2. 2. První manufaktura v Letovicích Letovické panství bylo v polovině 18. století majetkem rodiny Blümegenů. Někteří členové této rodiny projevili mimořádnou aktivitu v průmyslovém podnikání. V tomto směru vynikal hrabě Jindřich Kajetán Blümegen, který v roce 1750 zaloţil v Letovicích manufakturu na látky v místě bývalé ledkárny a v roce 1755 bělidlo na plátno při řece Svitavě. Továrna hraběte Blümegena v Letovicích byla největší moravskou manufakturou v této době. Manufaktura se postupně rozrůstala a v roce

72

Tamtéţ, str. 135 Mainuš, Fr.: Vlnařství, str. 129 74 Svobodová, Vlasta: Lidová a manufakturní textilní výroba, str. 103 73

27

1769 zaměstnávala 51 tkalcovských mistrů a 80 tovaryšů. Zboţí bylo vyráběno jednak ve vlastních budovách, jednak bylo odebíráno od tkalců z Letovic a okolních vesnic.75 Pro Blümegena pracovalo 200 – 300 dělníků a letovická manufaktura byla koncem 18. a počátkem 19. století největší na Moravě. Vyuţívala i své výhodné polohy na tehdejší císařské silnici vedoucí z Prahy přes Brno do Vídně. Naproti továrně na pozemku, který patřil k panství, nechal Jindřich Kajetán Blümegen postavit domky pro své zaměstnance. Nově vzniklé části Letovic se začalo říkat podle svého zakladatele osada Jindřichov. Továrna hraběte se skládala z tkalcovny, barevny, tiskárny a prádelny. Dělníci pracovali na 150 vřetenech a 15 tiskařských stolech.76 Na letovickém panství nebyly zpočátku tak příznivé podmínky pro výrobu lněných látek jako na Janovicku.77 Obyvatelé Letovic a vesnic patřících k panství se zabývali většinou zemědělstvím. Přestoţe 760 ha polí náleţejících do katastru městečka nebyla pole úrodná. Ze zemědělských plodin se na Letovicku pěstovalo především ţito, ječmen, oves, brambory a len. Vedle lnu se pouţívalo ke zpracování textilní výroby konopí, vlna a bavlna. Len byl odedávna důleţitou plodinou. Byl surovinou pro výrobu lněných tkanin, ze kterých se vyrábělo šatstvo a loţní prádlo. Ze semen lnu se získával olej a ten slouţil jako lék i jako potrava. Dodnes len neztratil na významu i kdyţ byla objevena řada nových, umělých textilních hmot. Lnu se nejlépe dařilo v kamenité půdě s častými sráţkami. Nejvhodnější podmínky k jeho pěstování byly v severní Moravě a na Kunštátsku poblíţ Letovic. Pěstování lnu se však neomezovalo pouze na hornaté a méně úrodné oblasti. Len se v této době pěstoval téměř v kaţdé vesnici. Většina feudálních velkostatků a zpravidla kaţdá selská usedlost osívala část svých pozemků lnem. Na Moravě byl len pěstován od nepaměti a v celé severomoravské oblasti byla plátenická výroba přímo spjata s výrobou zemědělskou jako součást vesnického hospodářství. Len se na Moravě pěstoval ve velkém mnoţství a tak se příze jiţ v druhé polovině 17. století stala důleţitým obchodním artiklem. Na vesnicích uměly spřádat len nejen ţeny, ale i děti. Další surovinou pro výrobu tkanin bylo konopí. Konopí se také pěstovalo na letovickém panství a poddaní byli povinni trhati konopí a starat se o jeho sklizeň. 75

Vykydalová, M., Letovice a okolí, str. 15 Illa, M., Letovice, str. 133 77 Mainuš, Fr., Plátenictví, str. 129 76

28

Konopí mělo největší význam v oblastech střední a východní Moravy. Pouţívalo se nejen na výrobu provazů a pytlů, ale vyráběly se z něho také tkaniny na svrchní oděvy a prádlo. Pro některé moravské kraje mělo konopí stejný význam jako měl pro jiné oblasti len.78 Také další surovina, vlna, která byla domácího původu, byla dostupná velkému počtu obyvatel. Ovce chovali nejen feudálové, ale i poddaní. Zpracování vlny se však lišilo od zpracování lnu a konopí. Stáda ovcí byla chována i na letovickém panství. Bylo moţné je snadno ţivit pasením na neobdělané půdě a na úhorech. Výnos z ovčích stád, ať šlo o vlnu, maso či sýr, byl značný. O ovčí stáda se starali ovčáci z řad poddaných. Na Moravě bylo v roce 1752 celkem 720 340 kusů ovcí.79 Ovčáci se od začátku 18. století sdruţovali v cechy, pracovali za jistý roční poplatek a jejich povinností bylo pečovat o ovce hlavně v létě v době pastvy. Jejich starostí také bylo zajistit stříhání a zpracování mléka. Produkce vlny i při rozsáhlém chovu ovcí nestačila ani na Moravě a o nic lepší situace nebyla ani ve Slezsku. Proto se musela vlna dováţet. Výrobní postupy byly značně sloţitější a náročnější neţ při výrobě lněných pláten. Novou textilní surovinou byla bavlna – nebyla dostupná domácímu obyvatelstvu v takové míře jako vlna a len. Bavlna se dováţela a byla velmi drahá. Její výroba se rozšířila aţ ve druhé polovině 18. století. Bavlna je přírodní textilní materiál získávaný z bavlníku. Bavlník je rostlina, která se pěstuje především v Africe, Americe a Asii. V menším mnoţství také v některých teplých oblastech Evropy. Továrna hraběte Blümegena patřila koncem 18. století k nejvýznamnějším tiskárnám kartounu v tehdejším Rakousku. Její výrobky byly pro jakost a nízkou cenu oblíbeny v celé monarchii. Roku 1763 nechal hrabě Blümegen postavit ve Vanovicích nový dvůr, ze starého byla zřízena tkalcovská manufaktura pro německé tkalce, kteří předtím pracovali v panské manufaktuře v Letovicích.80 Letovická manufaktura v padesátých letech 18. století byla podnikem, kde se vyrobené plátno jiţ také bělilo. Zboţí z letovické manufaktury se vozilo koňskými

78

Tamtéţ, str. 7 Mainuš, Fr., Vlnařství, str. 10 80 Kronika n. p. Tylex, str. 91 79

29

potahy do Vídně, kde byl sklad. V roce 1755 se vezlo do Vídně 509 kusů moravského bílého plátna a 120 kusů zwillichu.81 Prvním ředitelem manufaktury byl Franz Johann Scholz, narozený v Litavě. Byl hraběti Blümegenovi vynikající pomocnou silou. Vyznamenal se ve výrobní sféře a v barvení. Jeho schopnosti byly tak velké, ţe ho císařovna Marie Terezie 14. ledna 1770 vyznamenala pamětní medailí. Původně se letovická manufaktura specializovala na výrobu lněných tkanin a na výrobu pláten pro vojenské účely. Jenţe pěstování lnu a jeho spřádání nestačilo na výrobu tkanin. V Letovicích byl tkalcovský cech, ne však početný. V roce 1732 měl cech dvacet tři mistrů, z nichţ pouze deset ţilo v Letovicích a ostatní pocházeli z blízkých vesnic, patřících k letovickému panství, tzv. venkovští pláteníci.82 Ani produkce příze nebyla veliká. Místní poddaní dělali jen hrubou přízi. Dalším problémem, se kterým se musel majitel manufaktury vypořádat, byl nedostatek tkalců, později i přadláků. Vrchnost byla nucena hledat tkalce pro manufakturu v širokém okolí. V Letovicích pracovali tkalci z Jevíčka, Moravské Třebové, ale i z manufaktury v Janovicích. Většinou tkalci opustili Janovické panství ve svém zájmu, i kdyţ neměli svolení vrchnosti. Hrabě Blümegen byl pak nucen se domlouvat s hrabětem Harrachem o janovických uprchlících. Tito většinou po jistou dobu mohli pracovat v Letovicích a potom se měli vrátit do Janovic do sluţeb hraběte Harracha. Hrabě Harrach povolil několika poddaným pláteníkům odstěhovat se do Letovic a pracovat v Blümegenově manufaktuře.83 Mezi prvními, kteří utekli z janovického panství do Letovic, byl Werkmeister Zachariáš Sauermann, obchodník ze Šluknova. V Janovicích měl funkci dílovedoucího. Dohlíţel na obchod s přízí, staral se o její výdej tkalcům a kontroloval jejich práci. Měl povoleno hrabětem Harrachem drţet si několik stavů, ale vyrobené zboţí musel prodávat vrchnosti. Sauermann se velmi zadluţil, nejvíce u hraběte Harracha. Na zaplacení dluhů neměl peníze. S vrchnostenskými úředníky se nepohodl a řešení viděl v útěku do Letovic, kde nabídl své sluţby hraběti Blümegenovi. V letovické manufaktuře byl pověřený stejnou funkcí, jakou zastával v Janovicích. Stal se dílovedoucím letovické manufaktury. Hrabě Blümegen se zaručil za Sauermennovy dluhy a tak vyřešil jeho záleţitost s hrabětem Harrachem.84 Ani v Letovicích se 81

MZA, Velkostatek Letovice, manufakturní protokol 19. ledna 1757 Mainuš, Fr., Plátenictví, str. 129 83 Tamtéţ, str. 129 84 Tamtéţ, str. 129 82

30

Sauermann neosvědčil. Hrabě Blümegen nebyl s jeho prací spokojen, protoţe Sauermann sledoval pouze vlastní prospěch. Protoţe se jednalo o člověka schopného a zkušeného odborníka, byl mu hrabětem Blümegenem učiněn ještě návrh, aby pracoval na kolika chce stavech a ze mzdy ţe mu bude strháváno, aby dluhy zaplatil. V prosinci 1756 bylo však oznámeno, ţe přijde nový dílovedoucí Starek, kterému musel Sauermann uvolnit byt. Nový dělník dostával ročně 250 zlatých. Dohlíţel na výrobu a faktory. Byla mu udělena povinnost jedenkrát týdně dělat s tkalci porady, na kterých se odstraňovaly zjištěné chyby.85 Z janovického panství neutíkali jenom tkalci. Na bělidle v Letovicích byl po několik let zaměstnán bělič Reinisch, poddaný janovický, který uprchl hraběti Harrachovi s celou rodinou. Hrabě Harrach ţádal jeho navrácení a potrestání. Měl pracovat po šest týdnů v ţelezech za denní mzdu čtyři krejcary. Jeho ţena a děti měly po tuto dobu příst. Nakonec ale nedošlo ani k navrácení, ani k potrestání janovického poddaného, jelikoţ hrabě Blümegen se s hrabětem Harrachem dokázal dohodnout ve svůj prospěch, protoţe si byl vědom značných schopností a zkušeností běliče.86 Pro provoz bělidla byl nejdůleţitější dostatečný zdroj čisté vody, tedy tekoucí. Proto se bělidla stavěla při řekách. Blümegenovo bělidlo mělo výhodnou polohu, bylo postaveno na břehu řeky Svitavy, regulované pomocí dřevěných kůlů, která zaručovala dostatek vody pro provoz bělidla i kdyţ bylo suché léto.87 Sezóna na bělidle trvala od jara do podzimu. Příze i plátno se nejdříve roztřídily podle kvality a potom procházely řadou sloţitých operací. Na louce, kde se bělené zboţí sušilo, bylo postaveno obydlí pro běliče a pomocníky. Také zde byla postavena dřevěná bouda, v ní byl kotel nebo více kotlů, ve kterých se vařily roztoky a přípravky pro bělení. Postup při bělení tkanin byl stejně zdlouhavý jako při zpracování příze. Bělič musel mít veliké zkušenosti, aby plátno odvedl bez chyb, aby na něm nebyly skvrny, díry a nebylo šedivé barvy. Kdyţ bělič obdrţel lněné tkaniny, pečlivě je prohlédl, zda v nich nejsou díry nebo zjevné chyby, za které by byl zodpovědný. Ve velkých dřevěných neckách se prádlo pečlivě sloţilo a zalilo teplou čistou vodou, aby se odstranila nečistota a škrob. Máčení trvalo dlouho, často aţ osm dní. Pak se začalo prát v roztoku z popele, kaţdý bělič měl svoje výrobní tajemství. Po šestihodinovém praní v horkém a studeném roztoku se plátno propláchlo a prostřelo na trávník, kde se 85

Kronika n. p. Tylex, str. 51 Mainuš, Fr., Plátenictví, str. 130 87 Kronika n. p. Tylex, str. 58 86

31

polévalo čistou vodou. Běliči prali obyčejně v noci, aby s východem slunce bylo plátno připraveno k poloţení na bělící místo (trávník). Pak bylo potřeba plátno stále polévat, aby bylo vlhké. Běličský mistr musel určit, kdy se má opakovat praní plátna v běličském roztoku. Běličovi pomocníci museli pilně polévat rozloţené plátno a to tak dlouho, aţ mistr zjistil, ţe bělení pokročilo natolik, aby se mohlo přistoupit k další operaci – apretuře. Někteří běliči pouţívali k bělení i jiné prostředky, zejména kyselé mléko a někdy vápno. Nejlépe se bělilo na jaře. Byly slunné dny a občasný déšť ulehčil pracovníkům polévání. Výrobky vybělené v jarním bělení povaţovali odborníci za nejlepší.88 Spotřeba popela na bělení plátna a příze byla značná, popel se kupoval od poddaných, kteří byli povinni dodávat bělidlu určité, smlouvou stanovené, mnoţství popela. Na bělení byl nejlepší popel z tvrdého dřeva. Proto ředitel manufaktury ţádal hraběte Blümegena, aby nařídil letovickému vrchnímu porazit pro bělidlo alespoň deset stromů, ale jen těch, které mají tvrdé dřevo. Hrabě však s ředitelovým návrhem nesouhlasil a nepovaţoval za nutné, aby letovické bělidlo pouţívalo jen popel z tvrdého dřeva, protoţe v manufaktuře v Kettenhofu se pouţívá jen popel z měkkého dřeva, které je několikrát levnější.89 Velkou část dřeva, která byla potřeba k bělení, dodávalo kunštátské panství, s kterým měla letovická manufaktura uzavřenou smlouvou.90 Podle manufakturní zprávy z roku 1756 bylo letovické bělidlo v nájmu.91 Bělič si pronajímal bělidlo s veškerým zařízením, staral se o jeho chod, o pracovní síly a materiál. S majitelem uzavíral písemnou smlouvu, ve které souhlasil s navrţenou mzdou a zavazoval se zpracovat určité mnoţství plátna a příze. Mzdy běličů byly značně vysoké, aţ 250 zlatých ročně. Odborníků v tomto odvětví nebylo mnoho, proto byli hledáni, hlavně slezští běliči příze se stali proslulými. Byli u zřízení bělidla i v Letovicích. Kaţdý bělič měl výrobní tajemství, které si pečlivě střeţil. Pracoval podle receptů zděděných po otci a získaných praxí. Výrobní postup kaţdého z těchto odborníků byl odlišný.92

88

Mainuš, Fr., Plátenictví, str. 157 MZA, Velkostatek Letovice, Vídeň 28. března 1781, odpověď hraběte Blümegena 90 Kronika n. p. Tylex, str. 78 91 Mainuš, Fr., Plátenictví, str. 24 92 Kronika n. p. Tylex, str. 80 89

32

Běličská sezóna začínala s příchodem jara a končila v podzimních měsících. Na jaře a v létě se pracovalo na bělidle nepřetrţitě ve dne v noci. Na bělidle v Letovicích byli zaměstnáni vedle odborných sil také pomocníci, mezi nimi i chudé ţeny, které zde nacházely obţivu během jarních a letních měsíců.93 Práce na bělidle byla namáhavá. Jiţ v roce 1778 bělidlo bylo v nájmu a všichni zaměstnanci bělidla dostávali za práci mzdu. Roku 1788 pracoval v Letovicích jeden zkušený bělič, který dohlíţel na práci čtrnácti nočních hlídačů, šesti nádeníků a jedenadvaceti pomocníků. Uvádím mzdu pracovníků bělidla94: Bělič

za jeden den

1 zlatý

Noční hlídač

za jeden den

15 krejcarů

Nádeník

za jeden den

15 krejcarů

Pomocník

za jeden den

15 krejcarů

Noční hlídači museli hlídat přízi a plátno rozprostřené v noci na trávnících kolem budovy bělidla. Součástí letovické manufaktury kromě bělidla byla i barvírna a valcha (1756). Lněné výrobky letovické manufaktury se v 18. století prodávaly v Uhrách, ve Vídni, ve Štýrském Hradci, v Salcburku i v Terstu.95 Z lněných tkanin se věnovala v letovické manufaktuře značná pozornost výrobě vojenských pláten. V 50. letech byla významným zákazníkem brněnská půjčovní banka, která se velmi věnovala obchodu s lněnými tkaninami doma i v zahraničí. Například v letech 1755 – 1756 odeslala půjčovní banka několik zásilek do Marseille obchodníkům Molletovi a Belanclenayovi. Za dvacet pět let činnosti odebrala půjčovní banka z letovické manufaktury za 217 322 zlatých zboţí.96 V roce 1759 vyslal hrabě Blümegen účetního Hoye na cestu do Itálie, aby navázal spolupráci s italskými odborníky a zjistil jejich poţadavky. Výsledek cesty není známý. V Itálii se prodávaly šátky a plátno z Letovic prostřednictvím obchodníků z Terstu. 93

Kronika n. p. Tylex, str. 82 MZA, Velkostatek Letovice. Letovice 14. srpna 1778, mzdy pracovníků bělidla a přadláků. 95 Mainuš, Fr., Plátenictví, str. 131 94

33

Blümegenova letovická plátenická manufaktura vyráběla vojenské plátno, kanafasový trichet, kanafas bílý a květovaný, barchet, kanafas páskovaný, moravské bílé plátno, kapesníky, zwillich, ubrusy, prostěradla, loţní prádlo, punčochy a šátky.97 Manufaktura měla sklady ve Vídni a u Kettenhofské manufaktury, kde v roce 1768 měla uloţeno zboţí za 13 671 zlatých.98 V roce 1768 podnik zaměstnával 51 tkalcovských mistrů, 80 tovaryšů, 40 učňů, 1221 přadláků, 14 potiskovačů, 3 formíře, 43 malířek, 2 valchaře, 25 pomocníků, poddaných z letovického panství, a několik desítek manufakturních úředníků.99 Všechny

úseky

výroby

plátěného

zboţí

byly

soustředěny

v dílnách

Blümegenovy manufaktury a tvořily tak soustředěnou manufakturu. Jen předení bylo prací poddaných ve svých obydlích.100 Námezdní pracovní síly pracovaly v letovické manufaktuře pod přísným dohledem dílovedoucích (Werkmeistrů) v manufakturních dílnách. Majiteli podniku patřily stroje a zařízení, na kterých poddaní pracovali. Na tkalcích, barvířích, běličích i tiskařích závisela kvalita výrobků, na ni zase odbyt zboţí a výše zisku. Všichni zaměstnanci byli závislí na majiteli textilního podniku a za práci dostávali mzdu. Mzda byla denní a jen někteří zaměstnanci měli stálý roční plat. Manufaktura v Letovicích měla kapitalistický charakter.

2. 3. Bavlnářská manufaktura Hrabě Jindřich Kajetán Blümegen byl velmi schopným a zkušeným podnikatelem. Rychle si uvědomil význam nové textilní suroviny – bavlny a rostoucí oblibu bavlněného zboţí. V roce 1765 se rozhodl a změnil svoji plátenickou manufakturu v bavlnářskou. Ještě několik let však v ní převládaly stavy upravené na výrobu lněných tkanin. V roce 1769 ze 140 stavů pouze na 40 se zhotovovalo bavlněné zboţí.101 Bavlněné výrobky si získaly oblibu u spotřebitelů. Toto zboţí bylo teplejší neţ lněné. Na dámské šaty byly zvlášť vhodné bavlněné látky a barchety. Bavlněné výrobky 96

Tamtéţ, str. 168 MZA, Velkostatek Letovice, Let. 11. září 1765 98 Archiv n. p. Tylex, manufakturní protokol z 2. října 1769 99 Kronika n. p. Tylex, str. 92 100 Archiv n. p. Tylex, manufakturní protokol 2. října 1769 97

34

byly také mnohem lacinější neţ vlněné šatovky. Obyvatelstvo ve městech i na venkově si začalo zvykat na bavlněné látky a byla po nich velká poptávka. Hrabě Kajetán Blümegen byl nejen vysokým státním hodnostářem, ale také jedním z nejschopnějších tehdejších hospodářských odborníků. Vycítil budoucí konjunkturu v bavlnářství a věnoval jí zaslouţenou pozornost.102 Hrabě Blümegen kolem roku 1770 zaloţil na svém druhém panství v Kettenhofu v Dolním Rakousku druhou manufakturu na výrobu bavlněného zboţí.103 Obě Blümegenovy manufaktury v Letovicích i v Kettenhofu si zajistily značný počet přadláků mezi venkovskou chudinou na panstvích na Moravě a v Čechách. O příjem příze se starali faktoři. V roce 1781 měla letovická manufaktura faktorie v Třebíči, Vlašimi, Pardubicích, Rájci, Vyškově, Tišnově, Brně a v Letovicích.104 Při rychlém růstu manufaktury bylo třeba rozšiřovat přadláctví, takţe manufakturní správa byla nucena věnovat tomuto problému stálou pozornost. Přechod na výrobu bavlněného prádla nemohl být jednorázový, protoţe přadláci se museli nejdříve naučit příst novou surovinu. Bavlna se zaváděla do výroby postupně, ze začátku se směšovala při tkaní se lnem a vyráběla se polobavlněná látka barchet. Byly zakládány přadlácké školy, kde se přadláci učili vyrábět jemnou bavlněnou přízi. Poddaní dostávali od vrchnosti kolovraty a jiné přadlácké potřeby, aby bylo co nejvíce spředeno příze pro manufakturu. Doprava bavlny a příze do Letovic byla nákladná. V roce 1767 bylo přadláků bavlny na Blümegenově panství, kteří získali kvalifikaci, 318. Jiţ od roku 1755 se pořádaly hlavně ve městech kurzy, kde se přadláci učili spřádat bavlnu. Podnikatel musel hledat přadláky všude, kde byli dosaţitelní, bez ohledu na vzdálenost. Druhou početnou skupinu manufakturních pracovníků tvořili tkalci. Byli mezi nimi původní zaměstnanci plátenické manufaktury, kteří se zapracovali a přešli na výrobu bavlněných tkanin. V letech 1781 – 1782 se letovická manufaktura rozšířila o další budovy, do kterých byly instalovány také nové stroje. V těchto dílnách pracovali většinou tovaryši pod vedením mistrů. Pomocné práce vykonávali učni a pomocníci.105

101

Mainuš, Fr., Vlnařství, str. 163 Illa, M., Letovice, str. 139 103 Archiv n. p. Tylex, dotazník z roku 1818 104 MZA, Velkostatek Letovice, manufakturní protokol ze 14. března 1781 105 Mainuš, Fr., Vlnařství, str. 166 102

35

Tkalci

zaměstnaní

v Letovicích

byli

trojího

druhu.

Jedni

pracovali

v manufakturních dílnách, druzí tkali ve svých domovech z příze odebrané z manufakturních skladů a třetí skupinu tvořili tkalci z několika měst, kteří pracovali jen občas podle smlouvy na dodávku určitého mnoţství zboţí. Majitel manufaktury postupně rozšířil bělidlo, zvětšil a lépe vybavil barvírnu a zřídil potiskovárnu bavlněných kartounů. Výstavba letovické bavlnářské manufaktury byla začátkem 80. let dokončena. Vedení a organizační záleţitosti byly svěřeny řediteli. V kaţdé dílně byl vedoucí.106 Faktoři řídili přadláctví, v tkalcovských dílnách pracovali mistři. Byla zavedena dělba práce. Přadláci dostávali k předení jiţ připravenou bavlnu, předem očištěnou pomocnými dělníky. Tkalci si odebírali jiţ přízi, nikoli bavlnu, a tu zpracovávali ve svých domovech. Barvení, potiskování a bělení se provádělo jen v manufakturních zařízeních. Velkým problémem byl nedostatek surové bavlny, musela se dováţet a byla drahá. Cena bavlny stále stoupala. V letovické manufaktuře se zpracovávala bavlna z Makedonie, ze Smirna, stejně tak i bavlna americká a asijská. Balíky bavlny vozili poddaní z Vídně koňskými potahy po špatných cestách.107 Přadláci i tkalci často zpronevěřili bavlněný materiál, který dostali ke zpracování. Často jej prodávali ţidovským obchodníkům. Sami kupovali levnější bavlnu horší kvality a tu zpracovali a odváděli letovické manufaktuře. Ţidovský obchodník J. Moyses udal hraběti Blümegenovi několik tkalců, kteří mu měli nabízet ke koupi přízi, kterou sami dostali ke zpracování ze skladu. Za označení těchto poddaných provinilců obdrţel J. Moyses deset zlatých odměny. Na příkaz hraběte provedl ředitel manufaktury Ritter s Werkmeisterem Kalssnerem a továrním drábem Selebestou výslech podezřelých tkalců.108 Byla provedena prohlídka jejich domků; nebylo nalezeno celkem nic, pouze u jednoho tkalce na půdě nalezli malé mnoţství bavlněné příze. Všichni tkalci včetně jejich ţen prohlašovali, ţe pracují poctivě a odevzdávají svědomitě přízi zhotovenou z materiálu, který dostali od manufaktury. Ţidovský obchodník se snaţil dokázat, ţe jiţ více neţ rok mu přízi prodávali. Manufakturní správa neměla od hraběte povoleno při výslechu tělesně trestat tkalce. Tkalci se nepřiznali a manufakturním úředníkům se nepodařilo zjistit, v jaké výši byla manufaktura okradena. Ředitel Ritter se domníval, ţe tkalci přestanou zapírat jen tehdy, 106

Tamtéţ, str. 165 MZA, Velkostatek Letovice, řada manufakturních protokolů z let 1781, 1782. 108 MZA, Velkostatek Letovice. Letovice 25. dubna 1781, manufakturní protokol. 107

36

aţ se proti nim pouţije násilí. Hrabě Blümegen nedal povolení k fyzickému násilí a nařídil finanční potrestání tkalců a jejich zařazení na určitou dobu mezi tovaryše (za niţší mzdu). Pro několikrát trestané provinilce nařídil hrabě trest takový, ţe museli pracovat v ţelezech na stavbě továrních budov za denní mzdu čtyři krejcary tak dlouho, pokud způsobenou škodu neuhradili. Peníze jim byly hned strhávány.109 S výrobou bavlněných tkanin souvisí i jejich potiskování. V roce 1781 začala pracovat tiskárna bavlněných kartounů. Potiskování látek se provádělo ručně pomocí dřevěných forem a jednoduchých tiskařských štočků. Na výrobu forem se pouţívalo hruškové dřevo, které se nakupovalo ve Vídni. Doprava byla vyřešena tak, ţe kaţdý forman, který vezl zboţí z Letovic do vídeňského skladu, na zpáteční cestě vzal určité mnoţství dřeva. V tomto roce (1781) letovická manufaktura zaměstnávala 15 tiskařů a 8 modelářů. Dále zaměstnávala 50 malířek v trvalém pracovním poměru. Roku 1792 vyráběla manufaktura hraběte Blümegena na 600 stavech 24 000 kusů kartounů, většinou tištěného, a 600 kusů mušelínu. Zboţí se vyváţelo většinou do Pruského Slezska.110 V době největšího rozkvětu zaměstnávala manufaktura v Letovicích 10 000 lidí a vyrábělo se zde 30 000 kusů bavlněného zboţí. Obrat letovické textilky činil 80 000 zlatých ročně.111 Letovická bavlnářská manufaktura se tak stala největším bavlnářským podnikem na Moravě.

2. 4. Osobnost Jindřicha Kajetána Blümegena V druhé polovině 18. století nastal v Čechách a na Moravě rozvoj manufakturní výroby. Největším podnětem k rozvoji výroby byla definitivní ztráta hospodářsky důleţitého Slezska. Slezsko představovalo nejprůmyslovější zemi monarchie a bylo střediskem obchodu. V této době byla nejrozvinutější výroba textilní, představovaná vlnařstvím, lnářstvím a bavlnářstvím. Mezi českými šlechtici, kteří viděli svoji budoucnost v nových formách podnikání, byl i Jindřich Kajetán Blümegen.

Baron Blümegen patřil mezi schopné, ctiţádostivé a

109

Z vyprávění místního občana p. Novotného. HkA Vídeň, míst. sing. 39 – 2044. Manufakturní tabulky, brněnský kraj, rok 1792. 111 Ch. d‘ Elvert, c. d., str. 381. 110

37

ambiciózní šlechtické podnikatele, kteří hledali příleţitost, kde by mohli vyuţít svých schopností. Jindřich Kajetán Blümegen pocházel z velmi starého rodu. Jiţ Ludvík I. roku 1636 ustanovil Konráda Blümegena z Gelnhausenu hradním a lenním pánem. Teprve syn Teodora Blümegena a Anny Magdaleny von Tottig, Herrmann Jodok z Vestfálska, narozený 13. prosince 1672, zaloţil slávu rodu Blümegenů. Stal se tajným radou a kancléřem kníţete – opata von Kemten. Postupoval stále výše v hodnostech a stal se přísedícím císařského komorního soudu ve Weztlaru a císařem Karlem VI. byl roku 1720 jmenován rakouským říšským dvorním radou. Za svoji činnost ve státní sluţbě byl císařem 9. dubna 1720 povýšen i se svým potomstvem do baronského stavu. Významným dnem pro rod Blümegenů byl 31. srpen roku 1723, kdy byl celý rod přijat mezi svobodné panstvo českých zemí.112 Baron a svobodný pán Herrmann Jodok Blümegen vlastnil statek Erla v Dolním Rakousku. Roku 1724 koupil za 175 000 rýnských zlatých panství Letovice a Slatinku na Moravě a po pěti letech dolnorakouský statek Erla prodal. Panství Letovice a Slatinka přešly po smrti Herrmanna Jodoka do vlastnictví Jindřicha Kajetána Blümegena, narozeného 13. června 1715. Jindřich Kajetán jiţ jako mladý začal vykonávat řadu vysokých úředních funkcí. Roku 1740, jako pětadvacetiletý svobodný pán, byl jmenován císařským radou, přísedícím zemského práva a asesorem tribunálu na Moravě. V letech 1740 – 1743 byl členem komise při zavádění daně z majetku a společně se zemským podkomořím Georgem Friedrichem von Zialkowskym byl jmenován v letech 1741 – 1742 generálním válečným komisařem s hodností poručíka – polního maršála pro zřizování a péči o sklady obilí v Čechách a na Moravě.113 Rok 1744 přinesl baronovi a svobodnému pánovi Jindřichu Kajetánovi další pracovní povinnosti. Při zřizování zemské milice na Moravě se stal členem generálního zemského válečného komisariátu a ještě byl v tomto roce jmenován úředním kancléřem při královském tribunálu moravském.114 Jindřich Kajetán Blümegen byl člověk, který se svými schopnostmi a svojí ctiţádostí a zkušenostmi se hodil do doby, jakou byla doba císařovny Marie Terezie a císaře Josefa II. 112

Notizen Blatt, 1866, č. 3, str. 17 Notizen Blatt, 1866, č. 3, str. 18 114 Notizen Blatt, 1857, č. 2, str. 19 113

38

Tribunální kancléř baron Jindřich Blümegen, jehoţ působením byly značně zvýšeny daně na válečné výlohy panovnice, se stal nejvyšším komořím zemským a bylo mu uloţeno od císařovny, aby dohlíţel nad prováděním nového berního zřízení, které bylo na Moravě přijato s velkým odporem a které zasadilo první ránu stavovským svobodám.115 Hrabě Blümegen v hodnostech postupoval. Roku 1753 se stal předsedou komise pro vypracování občanského zákoníku, s platem 8 000 zlatých ročně. Komise zasedala v Brně do roku 1756. Zákoník obsahoval mnohá zlepšení, zvláště omezení trestu smrti.116 V roce 1760 jmenovala Marie Terezie hraběte Jindřicha Kajetána Blümegena státním radou.117 Blümegenovy zásluhy ocenila císařovna Marie Terezie tím, ţe mu roku 1765 propůjčila jako prvnímu muţi v monarchii Velký kříţ nově zaloţeného Řádu svatého Štěpána.118 Po smrti hraběte Rud. Chodka roku 1771 byl jmenován hrabě Blümegen nejvyšším kancléřem dvorským, prezidentem česko – rakouské kanceláře. Stal se i předsedou zvláštní komise na potírání nepokojů sedláků a proti šíření protestantismu v posledních letech vlády Marie Terezie. Císař Josef II. se snaţil tlak těchto rozkazů zmírnit a barona Blümegena roku 1782 ze státní sluţby propustil. Baron se také zapsal mezi dobrodince tím, ţe roku 1750 zaloţil v Letovicích klášter milosrdných bratří a kostel sv. Václava. Povolení k těmto stavbám obdrţel od císařovny Marie Terezie, která mu na ně přispěla i značným obnosem (24 000 zlatých).119 V Letovicích roku 1750 zaloţil plátenickou manufakturu, která byla v roce 1774 přeměněna na manufakturu bavlnářskou. Zaloţil zde také bělidlo, valchu a potiskárnu kartounů. Tak velký textilní podnik potřeboval dostatek pracovních sil a odtud pramení Blümegenův zájem o souhlas se zrušením nevolnictví. Roku 1770 zaloţil Blümegen na svém dolnorakouském panství Kettenhofu svoji druhou bavlnářskou manufakturu, která v době vrcholného rozkvětu zaměstnávala aţ 30 000 dělníků.120 Jindřich Kajetán Blümegen na svém velkostatku v Letovicích a Slatince zřídil 26. července 1774 fideikomis v ceně 350 000 zlatých. Tím zaručil vlastnictví Letovic a Slatinky rodině Blümegenů a určil nástupnictví. Vlastník fideikomisu nesměl

115

Janoušek, E., Paměti města Letovic, str. 57 Tamtéţ, str. 57 117 Wolf, Leben Maria Theresias, str. 214. 118 Intelligenzblatt für Mähren 1765, č. 1. Notizen Blatt, 1866, č. 3, str. 18. 119 Archiv Kalnokyů, invent. č. 780 120 Notizen Blatt, 1866, č. 3, str. 18 116

39

velkostatek prodat ani zadluţit. Dědictví stanovené Blümegenem se vztahovalo pouze na prvorozeného muţského potomka.121 Hrabě Blümegen zemřel ve věku 74 let dne 30. července 1788 v Letovicích. Je pohřben v rodinné kryptě, která se nachází pod kostelem sv. Václava.122 Roku 1788 zdědil velkostatek Letovice a dolnorakouský Kettenhof prvorozený syn František a jelikoţ neměl muţské potomky, odkázal panství synovi své sestry Eleonory Kálnoky (rozené Blümegenové). Dne 9. června 1813 byl ustanoven dědicem hrabě Heinrich Kálnoky.

2. 5. Od manufaktury k továrně a počátky krajkářské výroby v Letovicích do konce 1. světové války I na počátku 19. století zůstal hlavním sídlem textilního průmyslu brněnský kraj, kde se v Letovicích nacházel největší podnik – Blümegenova bavlnářská manufaktura. V roce 1788, po smrti zakladatele letovické manufaktury Jindřicha Kajetána Blümegena, přešel fideikomis na jeho syna hraběte Františka Jindřicha. Posledním majitelem manufaktury a velkostatku byl Heřman Jošt hrabě Blümegen, který zemřel také bezdětný. Celé panství zdědil vnuk zakladatele Jindřich hrabě Kálnoky (1813). Ještě roku 1810 byl provoz letovické manufaktury velmi silný, bylo vyrobeno 40 000 kusů bavlněného zboţí.123 Manufaktura nesla označení: KAISERLICHE KÖNIGLICHE PRIVILIGIERTE HEINRICHSTHALER FABRIK LETTOWITZ a vznikla u ní při císařské silnici osada Jindřichov, pojmenovaná po zakladateli kartounky Jindřichu Blümegenovi. Poněvadţ se továrna v Jindřichovském údolí neubránila konkurenci, majitelé výrobu tištěného kartounového zboţí zastavili. Největší bavlnářský podnik v Letovicích se stal obětí úpadku. Roku 1816 roční výroba zboţí nedosáhla ani 10 000 kusů a o dva roky později, v roce 1818, výroba klesla na pouhých 8 000 kusů za rok. K prvnímu lednu 1820 byl provoz v letovické textilce zastaven a veškerá manufakturní privilegia byla zrušena.124 121

Archiv Kalnokyů, inventární číslo 781 Hubert Podsedník a kol., 250 let Milosrdných bratří v Letovicích, str. 81 123 n. p. Tylex, podnikový archiv, dotazník z roku 1818. 124 n. p. Tylex, podnikový archív, dotazník z roku 1820. 122

40

Roku 1831 byl podnik z panství vyčleněn a oddělen od fideikomisu. Mohl být jeho majitelem samostatně prodán. Budovy továrny o rok později (1832) koupil vídeňský obchodník s přízí Daniel Baum. Hrabě Kálnoky prodal Danielu Baumovi budovy podniku včetně vnitřního zařízení, které bylo potřeba k provozu výroby, za 20 000 zlatých.125 Byly prodány tyto objekty: 1) Hlavní tovární budova 2) Bělidlo 3) Byty běličů 4) Barvírna včetně tiskařských komor 5) Budova u císařské silnice (druhá tovární budova) 6) Byty úředníků Obchodník Daniel Baum sloţil ihned 5 000 zlatých a zbývající částku splatil do konce roku 1832. Nový majitel mohl sice s koupenými objekty volně disponovat, ale kaţdá změna musela odpovídat charakteru textilního podniku. Pokud chtěl Daniel Baum rozšířit podnik nebo udělat jakýkoliv zásah na řece Svitavě, musel mít souhlas od majitelů panství hrabat Kálnokyů.126 Nový majitel neobnovil tradiční výrobu kartounů. Uskutečnil svůj úmysl a zavedl v letovické továrně výrobu zboţí, kterým se nemohl pochlubit ţádný podnik v rakouské monarchii a které nebylo běţné ani na evropském kontinentě. Byla to strojová výroba tylu a krajek. Výroba krajek byla rozšířena jiţ ve středověku. Krajkářské výrobky jsou textilie, vytvářené vzájemným splétáním nebo obtáčením nití několika soustav. Vyznačují se svojí velkou jemností, pracností a rozmanitostí vzorů. Málokdo však ví, jak se krajkoviny vyrábějí a ještě méně je široká veřejnost seznámena s dějinami krajkářské výroby.127 Počátky dějin krajkářství zasahují aţ do pravěku. Pračlověk nepociťoval v teplých oblastech, kde ţil, nutnost oblékání. Teprve po přestěhování do chladnějších krajů byl nucen pouţívat k oblečení kůţe z ulovené srstnaté zvěře. Kdyţ se člověk začal zabývat zemědělstvím a chovem zvířat, získal vlákna rostlinná a ţivočišná (len, vlna), která se postupem času naučil spřádat v niti. Z nití tkal primitivním způsobem hrubé tkaniny. Do té doby, kdy se člověk naučil tkát tkaniny a pouţíval je k oblékání, klademe 125

MZA, Rodinný archiv Kálnokyů MZA, M.Faber a spol., tkalcovna tylu, krajek a záclon Letovice. 127 Šrůtek, J.: Odkud a kam, krajko? Dějiny a současnost, roč. 7, 1965, č. 9, str. 22 126

41

počátky vzniku krajek. Prvním náznakem krajky byl třásnitý lem, vzniklý splétáním a obtáčením nití roztřepených okrajů oděvů. Zbytky nejstarších krajek, které se dochovaly dodnes, byly nalezeny v egyptských pyramidách 2 500 let před n. l. a v Peru, kde byly nalezeny zbytky síťovin a krajek z období před našim letopočtem. Tyto krajky byly vyráběny ručním paličkováním za pouţití primitivních pomůcek.128 Postupem doby se ruční krajkářská výroba zdokonalovala a rozšiřovala. K prvnímu velkému rozšíření krajkářství došlo v Byzantské říši a v Řecku. Odtud pronikla krajkářská výroba do Benátek a rozšířila se i do ostatních evropských zemí – do Anglie, Francie, Německa, Holandska a Švýcarska.129 V 16. století vznikly v Anglii jiţ první manufaktury na výrobu krajek. Z této doby se i zachovaly vzorníky krajek ručních, zvláště paličkovaných, pocházejících z Benátek a Curychu.130 Do Čech se ruční výroba krajek, zvláště paličkovaných, přenesla roku 1561 ze Saska zásluhou Barbory Uttmanové a rozšířila se po celém Krušnohoří. Dalším střediskem výroby krajek se staly Východní Čechy – Vamberecko, kde začaly místní ţeny vyrábět ručně paličkované krajky zásluhou Magdalény Gambové, manţelky majitele vambereckého panství.131 Krajkářství se rozšiřovalo ponejvíce v chudých horských krajích a v hornických rodinách, čímţ získávaly manţelky lesních dělníků a horníků skromné přilepšení pro své rodiny. K největšímu rozšíření krajkářství došlo v 17. a 18. století. Měnil se také charakter krajek. Na rozdíl od dřívějších hustých vzorů a hrubých podkladových vazeb se začala uplatňovat tylová podkladová vazba. Tyto krajky byly oblíbené pro svoji jemnost a staly se součástí oděvů v zámoţných rodinách. Století 17. a 18. bylo pro oděvní výšivku a zejména pro krajku vrcholným obdobím, doslova „zlatým věkem“. Ručně šité a paličkované krajky byly z ekonomického hlediska komoditami prvořadé důleţitosti. Charakteristické barokní ornamenty benátských šitých krajek slouţily například jako předlohy pro místní krajkářky. V 19. století měla krajka výsadní postavení v dámské módě, šaty šlechtičen byly zdobeny krajkami, nosily se krajkové límce, krajka zdobila dámské klobouky. Zvláště 128

Kolektiv autorů: Muzeum krajky Vamberk, str. 10 Šrůtek, J.: Odkud a kam, krajko? Dějiny a současnost, roč. 7, 1965, č. 9, str. 25 130 Kolektiv autorů: Muzeum krajky Vamberk, str. 12 131 Tamtéţ, str. 12 129

42

v oblibě byla jemná krajka – tyl. Pouţívala se na výrobu závojů, dekoračních látek a byla zvláště součástí oděvů pro příslušníky zámoţných rodin. Tylový podklad byl nejdříve vyráběn současně se vzorem. Později byly vyráběny široké pruhy tylu, na které byl vzor dodatečně vyšíván. Výšivky na tylu byly v 18. století velmi vyhledávány, avšak pro velkou pracnost ručně vyráběného tylu byly příliš drahé. Výrobci krajek proto uvaţovali o strojní výrobě tylu, krajek a záclonovin.132 Vývoj techniky krajky se sleduje od 15. století. Nejstarší krajkářské vzorníky pocházejí z Benátek a potvrzují, ţe krajka vyšla z Orientu. Pracovalo se v krajce šité i paličkované. Slohovou krajku uţívala šlechta, církev a měšťanstvo, lidová krajka se později stala součástí lidového oblečení.133 „Portrétní obrazy renesančních a barokních malířů předvádějí proces proměny krajky, ukazují jak úzká prolamovaná reticelová ozdoba, něţně kladená okolo výstřihu dívek, bohatne v milánských krajkách, aţ dostoupí vrcholu v širokém krajkovém okruţí krajky francouzské.“134 V baroku dosáhla krajka největšího rozkvětu, jenţ vrcholí v rokokových a empirových oděvech, prádlu a lůţkovinách. Pro mantilu a závoj Španělek slouţily chantillské krajky a blondy.135 Nizozemské krajky si vydobyly výsadní postavení v 17. a 18. století, vyţadovaly nejkvalitnější vlákno, pro které se příze spřádala ve sklepích, aby se vlákno suchem nelámalo. Krajkářky vyuţívaly rozmanité prvky a moţnosti při sestavování. V západní Evropě se krajkářství všeobecně vyvíjelo jako manufakturní výroba. Stalo se v 17. a 18. století důleţitým národohospodářským činitelem v Belgii, Německu, Švédsku, Sasku i v Čechách. Na této výrobě závisela obţiva mnoha tisíc lidí. Také naše země byly připraveny krajku citlivě vnímat a přijmout. Nabízela nové výdělečné moţnosti, vyhovovala vkusu a svou technologií navazovala na dovednost lidu i jeho zkušenost při zdobných textilních technikách. Paličkovalo se především pro vlastní uţití a podle zpráv se vyráběly krajky ve formě roboty pro potřebu panstva. Souboj mezi ruční a strojovou výrobou krajek, započatý jiţ koncem 18. století, se během 19. století vyostřil. Na začátku měly převahu rukodělně zhotovené krajky,

132

Tamtéţ, str. 11 Tamtéţ, str. 14 134 Tamtéţ, str. 15 135 Tamtéţ, str. 15 133

43

prýmky a výšivky, uprostřed století se ruční a strojní výroba doplňovaly a na konci přesvědčivě zvítězily produkty průmyslové výroby.136 Ruční výroba krajek byla velmi náročná a nemohla uspokojit poţadavky spotřebitelů. Majitel Daniel Baum hledal cestu, jak výrobu krajek urychlit a zboţí prodávat levněji. Centrem snah se stala Anglie, kde se krajky vyráběly strojově. Stroj na tyl zvaný bobinet vynalezl v Nottinghamu v roce 1809 hodinář John Leavers, je nazvaný podle vynálezce – leavers.137 Angličané si byli vědomi svého světového prvenství ve výrobě tylu, uvědomili si výhodnou obchodní příleţitost a proto vývoz bobinetových strojů z Anglie zakázali pod trestem smrti. Majitel letovické textilky, velkoobchodník Daniel Baum provedl smělý plán. V Anglii několik těchto strojů koupil a nechal je vyvést tajně v rozmontovaném stavu přes Hamburk, Štětín, Antverpy a Terst. Dlouhé hřídele, pro svoji délku velmi nápadné, musely být připevněny ke dnu lodi v noci a tak vyvezeny z Anglie. Rozmontované stroje v bednách jako součástky k jinému zařízení se tak dostaly na evropskou pevninu. Z uvedených evropských přístavů byly stroje, rozebrané na jednotlivé součástky, převezeny na sjednaných povozech do Baumovy letovické textilky. Sestavování rozebraných strojů nebylo jednoduché a vyţadovalo zkušené odborníky. Museli být nakonec pozváni drazí montéři z Anglie, kteří stroje sestavili a naučili letovické textilní dělníky nové bobinetové stroje obsluhovat.138 Roku 1832 se stroje rozběhly a jako první na evropské pevnině začaly vyrábět anglický tyl. Později byla zahájena výroba krajek v Letovicích i na strojích Warp (1834).139 První stroje v letovické továrně byly malé a primitivní. Měly jednoduchou konstrukci. Do dřeveného rámu byly vsazeny hřebeny, člunky a vedení nití. Hlavní část – stav byl široký pouze metr.140 Výroba závisela na zdroji vodní síly – vodním kole, které pohánělo stroj. Po tři hodiny se v náhonu voda zadrţovala, pak byl otevřen jez a otáčející se kolo hnalo stroje. Kdyţ se jez znova plnil vodou, museli dělníci otáčet kolem ručně. Tato těţká práce se nelíbila jednomu z tkalců, proto vynalezl pohodlnější způsob pohonu šlapáním.141

136

Krajky, výšivky, prýmky, str. 92 Šrůtek, J.: Odkud a kam, krajko? Dějiny a současnost, roč. 7, 1965, č. 9, str. 31. 138 n. p. Tylex, podnikový archiv. Dějiny, výroba, výrobky. 139 MZA, Rodinný archiv Kálnokyů. 140 MZA, M. Faber a spol., tkalcovna tylu, krajek a záclon Letovice. 141 Illa, M., Dějiny města Letovic, str. 134 137

44

Daniel Baum vloţil do podnikání celý svůj majetek. Finančně se vyčerpal nákupem strojů, jejich stavbou, opravami továrních budov, novým bělícím a apretačním zařízením.142 Letovické výrobky tylu se dostaly na trh a Anglie zahájila proti Baumovi konkurenční boj. Sníţila cenu krajkového zboţí a tím se dostal majitel letovické textilky do velmi těţké finanční situace.143 Dne 23. září 1833 navštívil továrnu při své cestě do Prahy císař František I. Od majitele továrny se dozvěděl o tísni a těţkostech a slíbil pomoc. Ta pro novou továrnu na bobinet přišla v podobě privilegia, ţe v tuzemsku nesmí být zřízena stejná výroba a majitel měl povoleny daňové úlevy. Po dobu císařova ţivota byl od daní osvobozen. Tak se výroba mohla lépe rozvíjet.144 Prvního srpna 1834 prodal veškeré stroje bobinetové a Warp dalším dvěma obchodníkům s textilem a krajkami, svému švagru Moritzu Faberovi a jeho příteli Ludwigu Damböckovi, kteří měli svoje obchodní samostatné firmy ve Vídni. Oba byli německé národnosti. Budovy a ostatní zařízení jim pronajal. Tak vznikla firma s názvem Tull anglais Fabrik, L. Damböck a M. Faber zur Lettowitz.145 Noví majitelé provedli v továrně řadu změn. Všechny tylové stavy byly upraveny na rotační pohon. Do provozu byly zavedeny nové stroje zakoupené v Sasku. Roku 1835 v továrně bylo zaměstnáno 120 dělníků, v následujícím roce stoupl počet na 256 zaměstnanců. Letovická továrna ještě zaměstnávala 1 200 lidí, kteří zpracovávali tyl doma. V roce 1863, po smrti zakladatele výroby Bauma, se celá továrna dostala do rukou Moritze Fabera a nesla název M. Faber a CO. Výrobky letovické továrny byly vyváţeny do Francie, Německa, Itálie i do zámoří. Od roku 1885 má továrna vedená Moritzem Faberem velkou konkurenci ve firmě Wagner a Rohlínek v Brně.146 Jenţe došlo k úpadku brněnské firmy. Stroje byly odkoupeny majitelem letovické továrny a pan Rohlínek začal v Letovicích pracovat jako správce. Byly odkoupeny stroje leaversové, krošetové a Tattings. Pro provoz továrny bylo důleţité zřízení telegrafní stanice. V roce 1890 pracovalo v továrně jiţ 400 lidí. Rok za rokem továrna rostla a byla vybavována novým 142

MZA, Rodinný archiv Kálnokyů d‘ Elvert, c. d. str. 397. 144 Historie krajkářské výroby v Letovicích, str. 9 145 Tamtéţ, str. 11 146 Tamtéţ, str. 56 143

45

zařízením a novými stroji pro rozvoj výroby. V tomto roce byl ještě schválen zákon o jedenáctihodinové pracovní době, o omezení práce ţen a zákaz práce dětí do 14 let. V roce 1895 přebírá vedení letovické továrny Hanz Faber a vedení ve Vídni Dr. Richard Faber, který uplatňuje své progresivní zkušenosti z Anglie. Modernizuje výrobu a v roce 1896 dochází k přestavbě celého pohonného systému. Sortiment výrobků se měnil podle druhu nainstalovaných strojů. Vyráběl se hedvábný tyl a síťoviny ze strojů bobinetových. Ze strojů záclonových a krošetových to byly záclony, dečky, závoje, šerpy, ručníky a moskyto sítě.147 Na strojích Warp se vyráběly krajky Tattings, lněné krajky, vloţky do loţního prádla, látky s iniciálami pro ţeleznice, které byly chráněny patentem. Dále se vyráběly krajky Bretoňské, pokrývky, výšivky na tylu, vzdušné krajky, výšivky na organtinu a na vlně. Hotové výrobky byly většinou bílé, barvilo se jen černou barvou.148 Významným mezníkem je rok 1904, kdy je v továrně zavedeno místo plynového elektrické osvětlení. Byl zakoupen majitelem parní stroj s dynamem na výrobu elektřiny. Podnik zaměstnával v této době 1000 pracovníků a ještě 200 domácích. V roce 1908 zavedl Hanz Faber strojovou výrobu paličkovaných krajek na padesáti paličkovacích strojích. Nechal postavit kotelnu, která dodávala teplou vodu prádelně a bělidlu, sušárně teplo. V zimě vytápěla továrnu. Do hal dal postavit nejmodernější stroje. „V krajkářství se pouţívala nejčastěji příze bavlněná, ta musela být stejnoměrně silná, bez uzlů a zesílených míst. Jinak má hotový výrobek kazy, které nelze odstranit.“149 Krajkářské techniky jsou velmi rozmanité a mnohotvárné. Pouţívá se buď nitě nebo soustavy nití. Tyto bavlněné nitě jsou dvojité nebo trojité. Jestliţe se pouţije niť jednoduchá, musí vynikat pevností, při zpracování je velmi napínána na stroji. Nitě se prolamují, zauzlují, proplétají, protkávají a nebo se pouţívají látky, na které se krajky prolamovaně vyšívají. Vzniká prolamovaná textilie více či méně vzdušná, působivě střídající plochy husté, řídké i s ozdobnými otvory. V Moravském zemském muzeu v Brně je uloţeno několik dopisů bývalých zaměstnanců firmy Faber, kteří byli poţádáni panem Faberem, aby napsali o svých vzpomínkách na začátky výroby krajek v roce 1832.

147

Tamtéţ, str. 32 Tamtéţ, str. 16 149 Tamtéţ, str. 86 148

46

Zaměstnání v továrně bylo povaţováno za dobrodiní. V dopisech zaměstnanci většinou děkovali majiteli firmy za práci, kterou mohli v továrně vykonávat. Mohli pracovat v budovách bez ovlivnění práce počasím, podmínky v továrně byly povaţovány za lepší neţ práce na polích nebo v lese velkostatku. Lidé měli pravidelný výdělek. Dále jsem se z dopisu Josefa Novotného dozvěděla o stávce v roce 1878 v celé továrně pro nesouhlas s továrním řádem, vyhlášeným v roce 1877. Nový tovární řád byl zaveden ředitelem závodu Mörthem, který přišel ze Slezska. Stávka neskončila úspěšně. Poţadavky zvýšení mezd a zachování „modrých“ pondělků, nebyly splněny. Provoz v továrně byl přerušen na čtyři dny. Iniciátoři stávky, Praţák, Brauner a Striegler, se dopustili na novém řediteli násilí, kdyţ jej shodili ze schodů. Byli ihned propuštěni.150 Nejvíce vystihuje chod továrny dopis paní Špikové. V něm mě zaujala zpráva o zřízení hasičského sboru v roce 1879. Dále píše: „Já níţe podepsaná, dovoluji si něco napsati o chodu továrny v roce 1833. Na panských lukách, tam byly taková dlouhá ráhna na kolech a na těch ráhnech visely ty plátna a také na zemi na trávníku a polévaly je vodou a bělili, také zde malovali velké šátky (vlňáky) a ţenský k nim vázaly střapce, ale potom kdyţ ustala práce, byla zde v Letovicích velká nouze, lidi prodávali co měli. Ze zakladatelů našeho podniku jsem osobně znala p. Bauma, p. M. Fabera a Artura Fabera. V podniku pamatuji záclonové stroje, byly asi 1 m široké, kaţdý dělník měl dva na obsluhu a měl přiděleno jedno děvče na pomoc, to muselo hlídat, aby se nedělaly chyby a pomáhalo navlékat nitě a co mohlo zastat, večer svítit svíčkama lojovými. Později se svítilo plynem, na kaţdém konci stroje, bylo připevněno jedno světlo, ale kdyţ dělník šel svítit na cívky dozadu, musel mít svíčku a dávat pozor, aby se nechytil tyl. […] Pracovala jsem v továrně od 11 let za plat 16 krejcarů denně. Ráno musela chodit na 6 hodin a ďála do 7 hodin večer. Po celý továrně se svítilo svíčkami nebo kahanem s petrolejem. Byla jsem v továrně 53 let. Dělaly se dámské přehozy, šátky, šály, půlšátky, čepce, stříhané krajky všech druhů a šířek, dečky, záclony, fíračíky (malé záclony), vyšívalo se na tylu. Vše bylo pracné, stroje šly pomalu, pamatuji si jak děvčata točily Vachlovačky rukama. Před válkou jsem pracovala na strojích laiwersových, ďála jsem glossové krajky na páráh. Pracovala jsem v závodě, aţ do světové války. Za pana Hannse Fabera se hodně stavělo, kdy se náš závod hodně zdokonaloval ve všem, jak v osvětlení tak i v pohonu. Lidé chodili do práce v dřevácích. Přeji si, aby náš závod stále vzkvétal, jak dosud, aby měl tak dobrého

47

vůdce jak dosud, vţdyť je pro náš kraj velkým dobrodincem a ţivitelem mnoha dělníků a rodin.“ Marie Špiková, Einspulerin151 Z dopisu Josefa Orsáčka uvádím: […] „vstoupil jsem do práce v této továrně p. Artura Fabera, v roce 1894. Byl jsem jako chlapík 14 let, byl jsem učeň tkalcovský, avšak jsem musel první léta vše tkalcom záclonovým udělat: vyvázat stroj, olej donést, zamést celou dílnu, pak pro svačinu dojít, práce klapala […] stroje byly malé, úzké asi 2 m, uprostřed byla klika, jako u obilního fukara, tou se točilo, aby stroj jel. No pak přišli stroje nové rulové, záclonové – široké. Starší tkalci se divili tomu stroju, ţe není moţné na takovém širokém stroju pracovat, světla u strojů byla špatná. Svíčky a olejové lampy. Byla to namáhavá práce, kdyţ se muselo při takovém špatném světle pracovat. To měl tkadlec co chvíle vlasy spálené a na práci bylo špatně vidět. Na regány jsme svítili svíčkami olejovými, na záclonových strojích zas měly lampičky rybsové, kdyţ vázali šňůrky v čagátě, musel dát tkadlec lampičku do zubů a vázat šňůry. Avšak kolik tak strojů shořelo takovým světlem jsem sám svědkem tomu. A nyní néni to k přirovnání k této továrně za nynější doby jako byla dříve. Tento obrázek je z doby co zde ještě pracuju.“ Orsáček Josef, tkadlec tylu 152 Práce v továrně si zaměstnanci velmi váţili. Zaměstnáním v továrně nacházeli mnohdy jedinou moţnost výdělku k obţivě většinou početné rodiny. Dělníci, kterým se podařilo získat zaměstnání v továrně, museli docházet do práce denně bez ohledu na počasí a pěšky. Situace s výrobou krajkoviny se v továrně nijak převratně nevyvíjela. Běţný provoz pokračoval aţ do doby první světové války. V souvislosti s tímto válečným konfliktem mnoho muţů odešlo na frontu, klesal zájem o tyl, krajky i záclony. Zboţí nešlo na odbyt. Rozpad Rakousko – Uherska, vznik samostatného Československa a ostatních tzv. nástupnických států na území bývalé monarchie, přinesly i letovické továrně řadu problémů. Byla přerušená výroba i veškeré obchodní styky. Další vývoj a historie výroby

spadá do následného období, které se stane

předmětem našeho zájmu v další etapě, při tvorbě a sepisování magisterské diplomové práce.

150

MZA, fond H 410, M. Faber a spol., Letovice, ČSR. Invent, č. 201, číslo kartonu 59 MZA, fond H 410, M. Faber a spol., Letovice, ČSR. Invent, č. 201, číslo kartonu 59 152 MZA, fond H 410, M. Faber a spol., Letovice, ČSR. Invent, č. 201, číslo kartonu 59 151

48

Závěr Při sepisování své bakalářské práce jsem si zvolila téma, k němuţ mám velmi blízko jiţ od dětství. V místě mého rodiště – v Letovicích, jiţ od 18. století začala vzkvétat textilní (plátenická) výroba, která v následném období 19. století dosáhla obrovského rozkvětu a proslavila město nejen v tehdejší monarchii, ale i ve světě. Dosud tato zajímavá historie zdejší plátenické a potom také krajkářské výroby stála spíše na okraji zájmu badatelů. To byl hlavní důvod, proč jsem se rozhodla svoji pozornost věnovat studiu této problematiky. Pokusila jsem se získat, soustředit, uspořádat a také interpretovat základní dostupné informace, které by pomohly dokreslit historii zdejšího textilnictví. Při svém studiu jsem našla plnou podporu ve státním podniku Tylex, který dnes pokračuje v tradiční výrobě krajek a jehoţ vedení projevilo váţný zájem o sepsání stručné historie závodu. Protoţe téma je dosti rozsáhlé, tak jsem se po konzultaci s vedoucím práce rozhodla v rámci své bakalářské diplomové studie soustředit pozornost nejprve na starší období. Zabývala jsem se tak obecnou charakteristikou Letovic, nástinem jejich historie od prvých stop osídlení, přes období středověku aţ po počátek 20. století. Větší pozornost jsem soustředila potom na vlastní téma práce a uspořádala informace o počátcích a postupném rozvoji textilní a krajkářské výroby v našem městě. Především zmíněné krajkářství má v Letovicích hlubokou tradici, sahající aţ do 18. století. Jeho počátky jsou spojeny s Fáberovou továrnou. Velkou zásluhu na zaloţení první textilní továrny měla rodina Blümegenů, která Letovice získala roku 1724. Majitel panství Jindřich Kajetán Blümegen v roce 1770 na svých pozemcích zaloţil první plátenickou manufakturu. Jeho zásluhou se tak Letovice staly městem se známou textilní výrobou a tato výroba je po stránce hospodářské nesmírně povznesla. Mnoho lidí z Letovic a celého blízkého okolí zde nalezlo práci. Hrabě Blümegen se zasadil dokonce o výstavbu továrních domků pro svoje zaměstnance. V blízkosti továrny tak vznikla vlastně samostatná osada Jindřichov, která pod tímto jménem, jako součást Letovic, existuje dodnes. Téma bakalářské práce jsem v podobě základního zpracování dovedla aţ k první světové válce. Dále jsem jen zmínila některé podstatné údaje o historii Letovic, spojené se změnou vlastnictví celého panství. To od r. 1820 přešlo na rodinu Kálnoky. Noví majitelé zámek obývali do r. 1945, kdy jim byl zkonfiskován a stal se majetkem MěÚ v Letovicích. Značně chátral. V roce 1989, po dlouhých průtazích, byl v restitučním

49

řízení navrácen hraběti Alexandru Kálnokymu, který jej v roce 2004 prodal. V té době z něj byla téměř ruina. Interiéry zámku byly zcela zničeny, někde došlo i k destrukci stropů. Novým majitelem se stal pan Bohumil Vavříček z Boskovic, který od té doby intenzivně pracuje na rekonstrukci celého objektu. Jeho hlavním cílem se stala záchrana památky pro budoucí generace. Zatím jen okrajově jsem se zmínila o novodobé výrobě textilu, krajek a záclon v Letovicích. A to od doby první světové války, kdy nastal jistý úpadek výroby. Ten pokračuje aţ do současnosti. V dnešní době je část továrních budov rozprodána, počet zaměstnanců značně klesl. Některé objekty továrny mají pronajaté soukromí podnikatelé. V továrně pracuje nyní jen 132 zaměstnanců, kteří vyrábí tyl, záclony, dekorační látky, ubrusy a paličkované krajky. Roku 2002 byla továrna odprodána firmě Topak. Výrobky se prodávají v podnikové prodejně a jsou cenově dostupné široké vrstvě obyvatel. Firma pokračuje v tradici výroby paličkované krajky a záclon, i kdyţ jen v omezeném mnoţství. Podrobnou historii výroby textilu, krajek a záclon v našem městě v novodobé historii (20. století) zatím nechávám otevřenou a hodlám se jí podrobně zabývat v rámci své budoucí magisterské diplomové práce. Chci se věnovat i rozšiřování sortimentu a dále soustředění řízení veškerého krajkářského průmyslu v českých zemích právě do Letovic. Předpokládám, ţe se mně v rámci bakalářské studie podařilo splnit prvotní cíl a také učinit první základní krok ve zpracování studované problematiky. Mým konečným cílem a přáním zůstává komplexní zhodnocení historie krajkářské výroby v Letovicích. Výroby, která je právem nazývány perlou textilu a která poskytovala zboţí pro domácnosti doma i ve světě. Současně bych také další prací ráda přispěla k prohloubení zájmu o krajkářské výrobky a moc bych si přála, aby se v Letovicích obnovila sláva tohoto jedinečného výrobního odvětví.

50

Resumé Místo, kde se nyní rozkládají Letovice, bylo osídleno jiţ v pravěké době. První historická zpráva o Letovicích pochází z 12. století, kdy obec náleţela k premonstrátskému klášteru v Litomyšli. V průběhu doby se v drţení panství vystřídala celá řada šlechtických rodů. Nelze opomenout osobnost hraběte Jindřicha Kajetána Blümegena, majitele panství v letech 1724 – 1788, který se nejvíce zaslouţil o rozkvět Letovic. Nechal postavit roku 1751 klášter milosrdných bratří s kostelem sv. Václava, pod kostelem vybudoval kryptu, ve které jsou pochováni majitelé panství. Dále na svých pozemcích vybudoval v roce 1750 plátenickou manufakturu, která byla později přestavěna na bavlnářskou. Po smrti hraběte Blümegena přešel veškerý majetek včetně továrny na syna jeho sestry a dědice Gustava Kálnokyho (tato rodina panství vlastnila v letech 1820 – 2004). Tento majitel roku 1820 prodal továrnu rakouskému obchodníkovi Danielu Baumovi. Nový majitel zavedl v továrně strojovou výrobu krajek. Stroje na jejich výrobu dal do Letovic převést z Anglie tajně. Tím byl poloţen základ krajkářské výroby v Letovicích. Podnikatel Daniel Baum 1. srpna 1834 prodal továrnu a veškeré zařízení vídeňským kapitalistům Moritzi Faberovi a Ludvíku Damböckovi, kteří ve výrobě krajek, tylu a záclon pokračovali. Ve 20. století museli členové rodu čelit nelehké politické situaci. Majetek jim byl v roce 1945 zkonfiskován i s továrnou. Továrna dostala název národní podnik Tylex. Dodnes se v ní vyrábějí záclony a krajky, které jsou známy po celém světě.

Summary The place where the town of Letovice is situated now was already inhabited in prehistoric times. The first historical report on Letovice comes from the 12th century when the town was a part of the premonstrat monastery in Litomyšl. In the course of time several noble families changed in ownership of Letovice. We can not omit the personality of the Count Jindřich Kajetan Blumengen, the owner of the manor from 1724 to 1788 who contributed greatly to the growth of Letovice. He built the monastery

51

of Merciful Brothers with its crypt of St Wenceslas where the manor owners are buried. He also built a linen factory on his property in 1750 which was later changed into cotton factory. After he had died the whole property including the factory was inherited by his sister’s son and heir Gustav Kalnoky – this family owned the manor from 1820 to 2004. This owner sold the factory to an Austrian businessman Daniel Baum. The new owner introduced machine production of laces. Machines for its production had been delivered to Letovice secretly from England. In this way he set the foundation to lace production in Letovice. The businessman Daniel Baum sold the factory inclusive all equipment to Vienna entrepreneurs Moritz Faber and Ludvik Damböck on 1 August 1824 who continued the production of laces, tulles and curtains. In the 20th century the family members had to face rather complicated political situation. Their ownership was confiscated including the factory. The factory got the name national enterprise Tylex. It still produces laces and curtains which are famous all over the world.

52

Soupis pramenů a literatury: A) Prameny: Moravský zemský archiv: fond F 65 Velkostatek Letovice 1616 – 1942, fond G 76 Rodinný archiv Kálnokyů (1585 – 1947), fond H 410 M. Faber a spol., tkalcovna tylu, krajek a záclon, Letovice 1832 – 1945 (1952) Notizen Blatt – rakouský dobový tisk (č. 2, 1857; č. 3, 1866) Podnikový archiv n. p. Tylex (ivn.číslo 17, 102) Kronika: Historie krajkářské výroby v Letovicích. (uloţeno ve firmě Tylex) Kronika n. p. Tylex

B) Literatura: Abrahám, František – Grolich, Vratislav: Letovice a okolí na starých pohlednicích. SHR Blansko, Letovice 1999, nestránkováno. Bezděk, Antonín: 30 let Krajka Kraslice. MÍR, Praha 1979, stran 23. Čapka, František: Dějiny zemí Koruny české v datech. Nakl. Libri, Praha 2010, stran 1055. Hubáček, Antonín – Skutil, Jan: Archív města Letovic 1494 – 1945 (1950), inventář. Okresní archív v Blansku, Blansko 1966, stran 49. Illa, Milan: Hrabata Kálnoky a Letovice. Tiskárna Šmahel – PRINT, Letovice 1998, stran 77. Illa, Milan – Kálnoky, Alexander Hugo: Historie rodu Kálnoky. K&B, Letovice 2000, stran 100. Illa, Milan: Letovice – dějiny města.Martin Šmahel – Print, Letovice 1995, stran 174. Illa, Milan: Obrázky z Letovic.Sešit č. 1. Nákladem a tiskem vlastním, Letovice 1998, stran 82 (nečíslovaných). Illa, Milan: Obrázky z Letovic.Sešit č. 2. Nákladem a tiskem vlastním, Letovice 1998, stran 66 (nečíslovaných). Illa, Milan: Obrázky z Letovic.Sešit č. 3. Nákladem a tiskem vlastním, Letovice 1998, stran 58 (nečíslovaných). Illa, Milan: Obrázky z Letovic.Sešit č. 4. Nákladem a tiskem vlastním, Letovice 1998, stran 70 (nečíslovaných).

53

Janoušek, Emanuel: Paměti města Letovic. 2. vydání, vydalo Městské kulturní středisko Letovice, tisk CENTA Brno, Letovice 1995, stran 119. Knies, Jan: Vlastivěda moravská II. Boskovský okres. Musejní spolek, Brno 1904 (nakl. GARN jako 1. vydání v roce 2008), stran 227, ISBN 978-80-86347-83-7. Kolektiv autorů (Chloupek Jaroslav a kol.), LETOVICE 1936 – 1986. 50. výročí povýšení Letovic na město. Vydal Městský národní výbor – redakční rada roku 1986, Letovice 1986, stran 173. Kolektiv autorů: Muzeum krajky Vamberk. Východočeské tiskárny, Nový Bydţov 19 , stran 34. Konopáč, Antonín – Skutil, Jan a kol.: Ze starší kulturní minulosti města Letovic na Moravě. GRAFIA Kroměříţ, MěstNV Letovice 1966, stran 64. Letovický zpravodaj, únor 2006 Letovický zpravodaj, listopad 2010 Mainuš, František: Plátenictví na Moravě a ve Slezsku v XVII. a XVIII. století. Krajské nakladatelství v Ostravě, Ostrava 1959, stran 246. Mainuš, František: Vlnařství a bavlnářství na Moravě a ve Slezsku v XVIII. století. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1960, stran 247. Podsedník, Hubert: 250 let milosrdných bratří v Letovicích. CENTA, Brno 2001, stran 96. Skutil, Jan: Místopisný slovník obcí okresu Blansko. Okresní archiv v Blansku, Blansko 1966, stan 187. Skutil, Jan: Okresní archív v Blansku – Průvodce po archívních fondech. TEPS, Praha 1977, stran 312. Skutil, Jan: Pravěk Boskovska. Boskovice 1931, stran 122. Svobodová, Vlasta: Lidová a manufakturní textilní výroba s přihlédnutím k vývoji na Moravě. Vyd. Generální ředitelství VHJ Lnářský průmysl, Trutnov 1983, stran 190. Taufer, Jiří: Pokračování příště – poezie z let 1967 – 1978. Československý spisovatel, Praha 1979, stran 180.

54

Seznam příloh 1.) Jindřich Kajetán Blümegen, zakladatel manufaktury (foto autor, převzato z Illa, Milan: Hrabata Kálnoky a Letovice) 2.) Maria Antonia, manţelka zakladatele manufaktury v Letovicích (foto autor, převzato z Illa, Milan: Hrabata Kálnoky a Letovice) 3.) Představitelé manufaktury od roku 1832 (foto autor, převzato z MZA, fond H 410) 4.) Továrna v roce 1879 (foto autor, převzato z MZA, fond H 410) 5.) Krajky vyrobené ve Faberově továrně v roce 1887 (foto poskytl Stanislav Hančík) 6.) Historický krajkový náhrdelník (foto poskytl Stanislav Hančík) 7.) Paličkovaná krajka (černá a bílá) (foto poskytl Stanislav Hančík) 8.) Lněná dečka s krajkou (foto poskytl Stanislav Hančík) 9.) Stroje ve Faberově továrně (leaversový stroj, stroj na výrobu paličkované krajky) (foto autor, převzato z MZA, fond H 410) 10.)

Zaměstnanci při práci v továrně (foto autor, převzato z MZA, fond H 410)

11.)

Továrna na krajky, tyl a záclony (foto poskytl Josef Bednář)

55

56

57

Představitelé továrny v Letovicích od roku 1832

58

Továrna v roce 1879

59

Krajky vyrobené ve Faberově továrně v roce 1887

60

Historický krajkový náhrdelník

61

Paličkované krajky (černá a bílá)

Lněná dečka s krajkou

62

Leaversový stroj

63

Zaměstnanci pracující v továrně

64

65