Vybraná témata z geografie současné Číny

Vybraná témata z geografie současné Číny

Vybraná témata z geografie současné Číny Adam Horálek, Pavel Ptáček Masarykova univerzita Brno 2013

Publikace vznikla v rámci projektu OP VK „Inovace výuky geografických studijních oborů“ (reg. č.: CZ.1.07/2.2.00/15.0222), který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Knihu recenzovali: Prof. PhDr. Svetozár Krno, CSc. PhDr. David Uher, Ph.D.

© 2013 Adam Horálek, Pavel Ptáček © 2013 Masarykova univerzita ISBN 978-80-210-6647-2

Obsah 1. Otec čínské transformace Deng Xiaoping�� 10 2. Životní prostředí�� 24 2. 1. Environmentální problémy současné Číny�� 25 2.2. Projekt jiho-severního transportu vody jako odpověď na deficit vody v severní Číně�� 43 3. Obyvatelstvo�� 54 3.1. Stárnutí populace Číny �� 55 3.2. Populačně-národnostní politika Číny�� 69 4. Ekonomika �� 84 4. 1. Měnící se role Číny v globální ekonomice a její dopad na místní obyvatele�� 85 4.2. Rozvoj Západu: analýza hlavní čínské regionální „kohezní“ politiky 21. století�� 106 5. Geopolitika�� 120 5.1. Afrika jako sféra čínských zájmů�� 123 5.2 Energetická geopolitika Číny�� 135 6. Čína roku 2030 �� 156 Doslov �� 167 Stručný slovník pojmů�� 169 Použitá literatura�� 178 Zdroje�� 185 Zkratky použité v knize�� 186 Rejstřík�� 187 Seznam obrázků�� 192 Seznam grafů�� 194 Seznam tabulek�� 194 Seznam map �� 195


5

Administrativní členění Číny

Předmluva Čína je v současnosti zmiňována a reflektována v mnoha ohledech jak médii, tak i v odborné literatuře. V Česku se zájem o Čínu, čínštinu, čínská studia, obchod s Čínou atd. v posledních deseti letech rapidně zvýšil. Počty studentů sinologie na vysokých školách, studentů čínštiny v jazykových školách a dokonce i studentů na středních školách s volitelným cizím jazykem čínštinou se zněkolikanásobily. Počet víz vydaných pro vstup českých občanů do Číny každoročně stoupá. Pochopitelně i počet publikací zabývajících se touto zemí každoročně na českém trhu přibývá. Vybraná témata z geografie současné Číny jsou dalším příspěvkem k pochopení procesů, problémů a výzev, kterými tato již druhá největší ekonomika světa prochází a kterým čelí. Vytyčení cílů této práce tak, aby byla něčím inovativní a přínosná, nebylo zpočátku lehké. Byť v češtině příliš geografických prací o Číně nevzniká, ve světě je tomu přesně naopak. A i přesto, že se tato kniha zaměřuje na české čtenáře (převážně z řad studentů), nechtěli jsme, aby jen „slepě“ kopírovala témata již několikrát rozebíraná v zahraniční literatuře. Nelze říci, že by práce přicházela s novými informacemi, které by doposud nikde nebyly publikovány, avšak i přesto něco nového nabízí. Vzhledem k specifičnosti Číny pro západního čtenáře se i mnohé geografické publikace uchylují k příliš rozsáhlé úvodní popisné části. Pro pochopení současné Číny je samozřejmě vhodné znát události konce císařství a počátků moderní republikánské (1911) a později komunistické (1949) Číny; dobu, kdy se v čínském prostředí utvářely a politicky konsolidovaly nesmírně důležité myšlenky a ideologie jako nacionalismus, socialismus či komunismus, ale též moderní kultura, myšlení, umění aj. Dějiny 20. století však nejsou primárním předmětem geografů a v rámci rozsahu této publikace by jakkoli stručný úvod do tohoto tématu byl příliš zkratkovitý a spíše kontraproduktivní. K moderním dějinám jsou v českém jazyce dostupné mnohé kvalitní práce, překladem Dějin Číny J. K. Fairbanka počínaje a trilogií Čína ve 20. století (Ivana Bakešová, Rudolf Fürst) konče. S těmito pracemi se autoři nechtěli měřit, a naopak na ně odkazujeme jako na vhodné zdroje. Přesto ale dějinné souvislosti nelze v geografii zcela opominout. Proto jsme se rozhodli pro rok 1978 jako počátek současné (nikoli moderní) Číny a osobu Deng Xiaopinga jako jejího strůjce. Jakkoli diskutabilní tato volba může být, považujeme Deng Xiaopinga za skutečného „otce“ současné transformující se Číny. Stejně tak jako Deng nikdy nezastával žádný z nejvyšších úřadů ve straně či ve státě, nelze jej považovat za otce žádné výrazné moderní ideologie. Naopak se na mnohé tyto ideologie, filozofie a politiky odvolává a umně kombinuje to nejlepší z nich. Proto lze v Deng Xiaopingovi vidět revitalizátora Sunjatsenových Tří principů (idea státního nacionalismu), legismu (pragmatická, autoritativně vynucená správa země), konfucianismu (ideál spravedlivého a schopného panovníka) i kapitalismu (socialismus s čínskými specifiky) a současně jej považovat Vybraná témata z geografie současné Číny

7

za legitimního pokračovatele maoismu (sám se za něj považoval). Vše, čím současná Čína prochází, je výsledkem pragmatického spojení na první pohled nesourodých ideologií, které započal Deng. Ostatní velké osobnosti čínských dějin 20. století — Sunjatsen, Čankajšek i Mao — byly ve své politice „příliš radikální“, zatímco Deng se pokusil v duchu tradičního čínského synkretismu najít ideální střední cestu mezi nimi. Možná právě i tento fakt mu propůjčil autoritu, které se hlavně na sklonku svého života těšil, a současně zajistil úspěch jím nastartované transformace. Z výše uvedených důvodů byla tedy práce časově vymezena rokem 1978, kdy Deng Xiaoping začíná s reformami. To určuje i další dělení knihy, neboť reformy ovlivnily všechny sféry — přírodní, sociální, ekonomickou i politickou. V tom je podle nás další přínos předkládané práce, neboť v sobě zahrnuje čtyři perspektivy, které bývají většinou separátními studiemi. Je pochopitelné, že nemůžeme konkurovat úzce zaměřeným monografiím hloubkou našich analýz a úvah, ale naopak můžeme poskytnout holistický nadhled, tolik blízký právě geografickému myšlení. Kniha je strukturována klasicky, tedy od fyzické (environmentální) geografie přes sociální a ekonomickou k politické, byť ve skutečnosti jednotlivá témata vyvstávala v opačném pořadí — od politických reforem a ekonomické transformace k následným sociálním a environmentálním dopadům. Namísto obecného popisu všech procesů a problémů jsme se zaměřili spíše na ukázkové případové studie těch z nich, které jsou svou velikostí, aktuálností či významností v současnosti nejdůležitější, jako například stárnutí populace, nedostatek vody na severu, energetická geopolitika a „dobývání“ Afriky či politika rozvoje západu Číny. Věříme, že analýza konkrétních problémů ilustruje dopady transformace lépe a případně vybídne čtenáře k dalšímu studiu. Práce obsahuje množství tabulek, grafů a map, přesto ji nepovažujeme za informačně vyčerpávající, ale současně ani za informačně zatěžující. Cílem bylo popsat jednotlivá témata v širším kontextu a poskytnout prostor pro hodnocení těchto témat v rámci „přijatelného“ rozsahu. Byla psána s vědomím, že bude sloužit studentům geografie, avšak věříme, že si najde své místo i v řadách studentů sinologie, mezinárodních vztahů, ekonomie a dalších oborů, stejně jako i u širší (neakademické) čtenářské komunity. Množství doprovodné obrazové dokumentace má za hlavní cíl vizuálně dokumentovat diskutovaná témata. Všechny fotografie byly pořízeny oběma autory během několika cest do Číny. Dokumentují Čínu, jak ji oba autoři poznali, a tak ji v této knize i prezentují. Případná grafická nedokonalost fotografií je, alespoň doufáme, vyvážena jejich úzkou návazností na témata popisovaná v textu. Na úvod je nutno zmínit ještě několik dílčích technických informací k textu. Přestože čeština umožňuje velmi kvalitní přepis čínštiny (český standardní přepis ČSP), který přibližuje relativně autentickou výslovnost čínských názvů široké veřejnosti, je obecným trendem v odborné literatuře přecházet na mezinárodně uznávaný a unifikovaný přepis pinyin. Hlavním pádným argumentem je kompatibilita použitých čínských pojmů v pinyinu se zahraniční literaturou. I s vědomím, že neznalý čtenář může v důsledku použitého pinyinu číst Xiamen [Sia-men v ČSP]

8


jako [Xia-men], má zvolený přepis stále více předností. Pro uživatelskou podporu byl na konci práce vytvořen seznam čínských pojmů, ve kterém je pinyin doplněn též tónovým pinyinem, zjednodušenými čínskými znaky, českým standardním přepisem i případnými exonymy. Jen v případě zažitých pojmů, primárně exotoponym, byla použita poevropštělá jména, jako např. Peking, Šanghaj, Kanton, Sunjatsen a dále také toponyma menšinových nečínských oblastí, kde i čínština představuje exonymum (např. Tibet, Vnitřní Mongolsko, Ujgursko, Ujguři, Urumči aj.). U názvů řek a pohoří jsme přistoupili k redukci druhových jmen v názvech, pokud byla obsažena v textu (např. na Dlouhé řece = na Chang Jiangu, nikoli na řece Chang Jiangu). Věříme, že používání mírně odlišných označení pro totéž text odlehčuje a zároveň napomáhá k internalizaci čínských pojmů a jejich přirozené integraci do českého jazyka. Pravidla českého jazyka nedostatečně reflektují nárůst přítomnosti čínských slov v češtině, a proto je jejich používání zatím mnohdy nekodifikované. I sinologická pracoviště, jako například v Olomouci, se s tímto problémem potýkají a snaží se vytvořit pravidla, jejichž používání a přijetí je ale otázkou delšího časového období. Flexibilně jsme přistupovali i k psaní velkých písmen u geografických pojmů. V textu jsou rozlišeny např. západní Čína a Západní Čína, přičemž první odkazuje na západní část Číny, druhá ale na přesně definované území v rámci politiky rozvoje západu. Většinou každý přístup k psaní čínských názvů v českém textu je kritizován za svou nedokonalost a s vědomím, že se jedná o nedokonalé řešení, jsme k němu i přistupovali. Přesto věříme, že přiložený seznam pojmů i zvolená metodika budou dostatečně akceptovatelné a přijatelné pro využití knihy i ze strany sinologů. Práce na knize byla poznamenána množstvím externích faktorů, které nemohli autoři ovlivnit. Jedním z hlavních omezení byla dostupnost aktuálních dat. Ačkoliv jsme významně pracovali s maximálně aktuálními a dostupnými datovými zdroji (CBS, UN DESA, BP aj.), v některých kapitolách to nebylo možné (primárně environmentální kapitoly a kapitola věnovaná etnickým menšinám). Ačkoliv data z censu 2010 jsou již v základní podobě dostupná, např. členění ukazatelů dle etnické příslušnosti čínský statistický úřad běžně zveřejňuje jen v úplných censovních datech, která ale stále dostupná nejsou. Práce se nicméně věnuje spíše procesům a změnám, nikoli faktografickému popisu stavu, a tudíž věříme, že i tato slabina je akceptovatelná. Doufáme, že vás naše práce osloví, odpoví na vaše otázky a současně mnohé další otázky nastolí. Za zpětnou vazbu k předkládané knize budou oba autoři velice vděční.

Poděkování: Autoři vřele děkují recenzentům — Prof. PhDr. Svetozáru Krnovi, CSc. a PhDr. Davidu Uhrovi, Ph.D. — za jejich čas, ochotu a podporu během přípravy knihy i za podnětné informace, doporučení a upozornění na nedostatky při samotné recenzi. Autoři dále vyjadřují díky spolupracovníkům Mgr. Petru Šimáčkovi, který pro knihu vytvořil většinu kartografických výstupů, a Davidu Pospíšilovi, který byl velmi nápomocný jak se zpracováním zdrojů, tak s technickou i grafickou finalizací knihy.


9

1. Otec čínské transformace

Deng Xiaoping

1.

2.

10

3.


4.

5.

• Profil osobnosti Deng Xiaopinga • Čtyři modernizace 四个现代化 (si ge xiandaihua) • Chronologie hlavních reforem Deng Xiaopinga • Socialismus s čínskými specifiky • Proč je Shenzhen tak úspěšný? • Chronologie ostatních činů a politik Deng Xiaopinga • Odkaz Deng Xiaopinga pro ČLR

R

adikální pragmatismus — i tak by se dalo shrnout ideologické pozadí jedné z nejvýznamnějších osobností moderní Číny — Deng Xiaopinga. Tento dengovský pragmatismus byl „zhmotněn“ v socialismu s čínskými specifiky, dnes oficiálně uznávané doktríně ČLR, včleněné do čínské ústavy. Nicméně je třeba si pod tímto pojmem představit všechny příměsi, které jej tvoří — dílčí politiky, teorie i doktríny, čerpající snad ze všech politických systémů světa. Právě proto by snad více než pragmatismus vystihovalo podstatu dengovské Číny označení eklektismus. Vše, čemu v současnosti Čína čelí, má počátky v „druhé revoluci“, kterou Deng Xiaoping svým nástupem po Maovi v roce 1978 zahájil. Přestože dodnes jsou patrné dopady maovských politik v sociální, demografické, ekonomické i environmentální rovině vývoje současné Číny, otisk Dengových reforem je nutno chápat jako mnohem zřetelnější a podstatnější. Pro porozumění procesům, kterými v současnosti, v polovině čtvrté dekády od nástupu Denga k moci Čína prochází, je tedy pochopení Dengovy vize zásadní. Proto je tato kapitola chápána jako úvod do problematik, které jsou v podrobnější a konkrétnější podobě rozebírány dále. Ať už se budeme bavit o budování přehrady Tří Soutěsek či jiho-severního transportu vody, dopadech politiky jednoho dítěte, roli a významu speciálních ekonomických zón, ekologických problémech Číny či o roli ČLR ve světové ekonomice i politice, vždy se retrospektivně dostaneme k osobnosti Deng Xiaopinga. 1. Rýžové terasy v Longji, Guangxi. Na počátku reforem pracovaly tři čtvrtiny populace v zemědělství. V současnosti je zemědělství sice stále hlavním sektorem dle zaměstnanosti, jeho podíl na HDP se ale snížil na 10 %. (Foto: AH) 2. Taoistický mnich v klášteře Osmi nesmrtelných v Xi’anu, Shaanxi. Jednou z reforem Deng Xiaopinga bylo i částečné povolení vyznání víry. (Foto: AH) 3. Velká čínská zeď byla symbolem uzavření se před světem a pro Maa i vítězstvím revoluce. Deng se otevřením se světu naopak odklonil od této představy Číny a začal s jejím zapojením do světa. (Foto: AH) 4. Portrét Mao Zedonga shlížející na náměstí Nebeského klidu v Pekingu. Mao je stále považován za největší osobnost ČLR, avšak dnešní tvář jí dal až Deng Xiaoping. (Foto: AH) 5. Výsledkem ekonomického rozvoje je i westernizace čínské kultury. Tradiční svatební rituály houfně nahrazuje západní obřad i oblečení, a to i v odlehlých oblastech Číny. Lijiang, Yunnan. (Foto: AH)


11

Reformy, které započal v roce 1978 Deng Xiaoping, měly hned několik specifických rysů oproti ostatním zemím s komunistickým režimem. V porovnání se Sovětským svazem měla Čína relativně krátkou komunistickou centralistickou historii. Zatímco v Sovětském svazu byl přísný centralistický socialismus uplatňován téměř po celou dobu trvání, tj. po téměř 70 let (1922—1991), v Číně byl ‚pravý socialismus‘ u moci jen v letech 1949—1978, tedy necelých 30 let. Zatímco v nástupnických státech po SSSR neexistovala ekonomicky aktivní populace se zkušeností s tržním hospodářstvím, v Číně tato populace byla, dokonce i mezi samotnými stranickými členy. Lidově se tomu říká ‚podnikatelský duch‘ (Naisbitt, 2010), který Čínu nestihl za relativně krátkou dobu kolektivizace a socializace opustit. I tento fakt je nutno brát při vysvětlení, proč v Číně proběhla transformace tak plynule a úspěšně, zatímco v Rusku tak divoce. Nicméně pouze odlišný historický vývoj samotný ekonomický úspěch (a úspěch čínské transformace jako takové) nezapříčinil. Jednalo se o množství dílčích kroků, politik, projektů a plánů, z nichž některé nebyly realizovány, jiné ano, ale neúspěšně, a naopak další velmi úspěšně. Deng inicioval nebo spoluinicioval většinu z těch zásadních, z nichž nejznámějšími jsou speciální ekonomické zóny. I ty však patřily do širšího kontextu Čtyř modernizací — původní‚ druhé revoluce‘, která započala novou éru.

Deng Xiaoping 邓小平 se narodil 22. srpna 1904 ve vesnici Paifang v Sichuanu. Jeho rodina pocházela z etnické skupiny Hakka v Guangdongu, avšak žila po několik generací v Sichuanu. Ke komunistickým kruhům se poprvé dostal při svých studiích a práci ve Francii v roce 1920. Zde se též seznámil s Zhou Enlaiem. O rok později vstoupil do ligy čínské komunistické mládeže v Evropě a v roce 1924 vstoupil do komunistické strany Číny. Roku 1926 odešel studovat na Sunjatsenovu univerzitu v Moskvě, kde se seznámil s Chiang Ching-kuem, synem Čankajška, který se taktéž stal významným reformátorem Číny, ale té na Taiwanu. Po studiích se vrátil do Číny, kde prožíval těžká období občanské války na straně KSČ proti KMT, včetně Dlouhého pochodu. Po vytvoření protijaponské (druhé) koalice mezi KSČ a KMT v roce 1937 nedaleko Xi’anu zůstal Deng v severní Číně (hlavně v Shanxi, Henanu a Hebei), kontrolované komunisty až do konce války. Po skončení protijaponské války v roce 1945 a vyhlášení ČLR v roce 1949 dostal na starost konsolidaci komunistické moci na jihozápadě Číny, kde stále existovala území pod kontrolou KMT. V listopadu roku 1949 vítězně obsadil Chongqing, prozatímní sídlo KMT. Stal se starostou města a setrval v úřadu až do roku 1952, kdy se přestěhoval do Pekingu jako člen centrální vlády (zastupující premiér a místopředseda finančního výboru). V centrální vládě byl Deng nesmírně úspěšný a kumuloval funkce až do roku 1954, kdy byl většiny svých funkcí zbaven. Avšak již roku 1956 byl zvolen generálním tajemníkem UV KSČ. V roce 1957 získal úřad generálního tajemníka sekretariátu, a společně s prezidentem Liu Shaoqi tak fakticky řídil zemi. Byla to nominálně nejvyšší funkce, jakou Deng v životě zastával. Avšak nesouhlas s dopady radikálního komunismu prezentovanými Velkým skokem kupředu (1958—1961) vedl k příklonu Denga k umírněnému pragmatickému křídlu ve straně. V roce 1962 ve svém projevu ‚Jak obnovit zemědělskou produkci‘ zmínil své oblíbené sichuanské rčení: ‚Nezáleží na tom, jestli je kočka bílá nebo černá; pokud chytá myši, je to dobrá kočka.‘ O šestnáct let později začal tuto filozofii propagovat jako hlavní lídr země. Následná roztržka se

12


Sovětským svazem a pokusy o reformy však přinutily Mao Zedonga opět upevnit svou pozici, a to na úkor Denga. Hned na počátku Kulturní revoluce v roce 1966 upadl Deng v nemilost a byl donucen se vzdát všech svých úřadů a pozic a stáhnout se do ústraní. Rudé gardy mučily jeho syna Deng Pufanga a nakonec byl Deng na čtyři roky poslán do provincie Jiangxi, kde pracoval jako řadový traktorista. Následně byl rehabilitován a v roce 1974 byl na žádost nemocného Zhou Enlaie přijat na milost a stal se jeho prvním vice-premiérem. Mao však viděl v Dengovi hrozbu pro svou Kulturní revoluci. Po smrti Zhou Enlaie v roce 1976 byl Deng soustavně kritizován a zbaven všech funkcí Gangem čtyř se souhlasem Maa. Po smrti Zedonga v témže roce se však Deng opět vrátil do vedení státu, ačkoliv nikdy nezastával žádnou z nejvyšších funkcí ve státě či straně. Byl řízen vrcholnými straníky KSČ, tzv. Osmi starými (ba lao). Přesto to byl právě on, kdo byl otcem myšlenek všech zásadních reforem, kterými Čína po smrti Maa prošla. Vyjednal s Brity návrat Hongkongu a s Portugalci návrat Macaa pod čínskou správu, otevřel Čínu světu, navázal vztahy Číny se Spojenými státy, rozhýbal první ekonomické reformy a vytvořil z Číny ‚dílnu světa‘. Mnohé z jeho reforem byly implementovány či dokončeny až po jeho smrti, jiné v pozměněné podobě fungují již čtvrtou dekádu. Ačkoliv odstoupil ze svých funkcí již v roce 1987, svůj velký vliv na dění v zemi i straně si udržel až do své smrti v roce 1997 (bylo mu 92 let). Ačkoliv jeho role v moderních dějinách Číny je stále zastíněna postavou Velkého kormidelníka Maa, čas možná ukáže, že to byl právě Deng, kdo byl největší osobností v dějinách ČLR.

Čtyři modernizace 四个现代化 (si ge xiandaihua) Koncepce Čtyř modernizací nebyla tak zcela dílem samotného Denga. Poprvé se tento vládní plán objevil již v lednu roku 1963, kdy jej přednesl premiér Zhou Enlai v Šanghaji. Již v tomto prapůvodním náčrtu jedné z nejvýznamnějších reformních politik ČLR je jednoznačně zmíněna potřeba reforem čtyř hlavních sektorů země — zemědělství, průmyslu, obrany a vědy a techniky. Významné politické postavení získaly Čtyři modernizace při jednom z posledních veřejných projevů Zhoua, předneseného na 4. všečínském lidovém kongresu v roce 1975 v Pekingu, tedy těsně před koncem Maovy vlády. Přijetí a prosazení Čtyř modernizací Dengem tak nebylo jen pragmatické řešení vůči potřebám ochablé ekonomiky Číny, ale též vůči konzerva„Nechme některé zbohatnout jako první…“ tivním řadám v rámci KSČ. Bylo to přihláDeng Xiaoping šení se k odkazu předchozí garnitury a legitimizování vlastního působení (Nirmal, 1997). Čtyři modernizace tak získaly zelenou již na sklonku roku 1978, kdy je za hlavní rámec svého působení označil před ústřední komisí Deng Xiaoping. Změnil tak koncepci a směřování celé páté pětiletky, čímž fakticky začala též celá transformace čínské ekonomiky. Čtyři modernizace nelze chápat jako zákon, ale jako vytyčenou politiku, mantinely a cíle nové reformní vlády KSČ. Bylo to definitivní potvrzení odklonu vedení KSČ od konzervativního komunistického proudu a nasměrování ekonomiky způsobem, který později Deng označil za „socialismus s čínskými specifiky“. Vybraná témata z geografie současné Číny

13

Čtyři modernizace v sobě zahrnují reformu zemědělství, průmyslu, armády Zhou Enlai (1898–1976) a vědy a výzkumu. I pořadí jednotlivých patří mezi nejvýznamnější osobnosti pilířů politiky má svou logiku. V roce 1978, ČLR. Jakožto blízký spolupracovník Maa se stal prvním premiérem ČLR tedy na počátku reforem, bylo 71 % všech (1949–1976) a tento úřad zastával až ekonomicky aktivních obyvatel (EAO) do své smrti. Byl významným diplomaČíny zaměstnáno v priméru, který byl natem jak v zahraničních, tak i ve vnitrovíc výrazně zaostalý. Pouze 17 % EAO pračínských záležitostech. Aktivně zasáhl covalo v průmyslu a 12 % v terciéru, který do válek (korejská, vietnamská), vztapředstavoval pouze státní sektor služeb — hů se SSSR i USA. Rozchod s názory Maa přišel za Kulturní revoluce, kdy školství, zdravotnictví, administrativa aj. z vlastní iniciativy zabránil zničení Reforma zemědělství se tak týkala drtivé množství kulturních památek (včetně většiny čínské populace a byla nezbytná Potaly ve Lhase) během řádění rudých pro další rozvoj ostatních sektorů. Nebylo gard i perzekucím vlivných a schopmožné rozšiřovat průmyslovou výrobu ných osobností včetně Denga. Zhou na úkor zemědělské, když ta byla sotva dopatří s Maem a Dengem mezi tři největší osobnosti ČLR. Jeho syn Li Peng stačující pro pokrytí čínské spotřeby. Nejse také stal premiérem (1988-1998). dříve bylo potřeba zefektivnit zemědělství, aby se mohlo EAO přesunout z priméru do sekundéru. Druhým z hlavních důvodů byla také potřeba vytvořit vnitřní spotřební trh. Dengovy reformy a celá modernizace spočívala v přechodu od produkce ke spotřebě. Primárně se jednalo o spotřebu zahraniční — tedy exportně orientovanou ekonomiku. Ale Deng si uvědomoval, že Čína samotná s pětinou světové populace představuje nekonečný trh. Avšak napřed musí mít její obyvatelé dostatek financí na to, aby mohli kupovat průmyslové výrobky. V Dengově vizi se musel stát zaměřit na zbohatnutí největší části populace, aby podpořil rozvoj těch nejschopnějších. Deng si byl vědom, že reformy povedou k prohloubení sociálních a ekonomických rozdílů ve společnosti (na počátku reforem byla Čína téměř nivelizovaná po stránce hospodářské aktivity, příjmů apod.). Hlavním nástrojem reformy zemědělství se stal tzv. Přebytkový trh, oficiálně nazývaný Systém odpovědnosti domácností. V 70. letech byla společnost rozdělena do komun a ty měly centrálně stanovené Zhao Ziyang (1919—2005) kvóty pro produkci. Veškerá nadprodukce premiér ČLR (1980–1987) a generální šla ve prospěch komun a státu, nikoli těch, tajemník KSČ (1987–1989), byl vysoce kdo ji vytvořili. Tato nízká motivace způsopostaveným funkcionářem KSČ, který měl velký vliv na prosazení a implebovala minimální nadprodukci oproti plámentaci Dengových reforem. Podle nům a vedla ke stagnaci, zaostalosti jeho vlastních slov byly některé z hlava neekonomičnosti čínského zemědělství. ních reformních myšlenek Deng XiaoNavíc zapříčinila vznik černého trhu s popinga původně jeho vlastní nápady, travinami a dalšími zemědělskými produkkteré však Deng oficiálně prosadil či ty. Označení Přebytkový trh velmi zřetelně jim dal ucelenou nebo finální podobu. popisuje, v čem spočívala Dengova moder-

14


Tab. 1.1: Chronologie hlavních reforem v rámci Čtyř modernizací Deng Xiaopinga (1978–1997)

1978

Zavedení Čtyř modernizací (4M) — zemědělství, průmyslu, armády a vědy a techniky

1979–1981

Postupně zaveden Systém odpovědnosti domácností — tzv. přebytkový trh — základní nástroj reformy prvního pilíře 4M — zemědělství

1980

Založena první pětice Speciálních ekonomických zón (SEZ) — Shenzhen, Zhuhai, Shantou, Xiamen, provincie Hainan. SEZ se staly hlavním nástrojem reformy druhého pilíře 4M — průmyslu.

1980

Vstup ČLR do IMF (Mezinárodní měnový fond) a WB (Světová banka)

1983

Uvolnění čínského trhu pro zahraniční společnosti i mimo SEZ

1984

2. vlna založení SEZ — otevřeno dalších 14 čínských měst pro FDI (přímé zahraniční investice)

1985

Reforma vysokých škol — hlavní nástroj reformy vědy a výzkumu, bylo zrušeno bezplatné vyšší vzdělání a systém přijímání studentů dle studijních výsledků

1986

Politika „otevřených dveří“ — Deng Xiaoping představuje program pro rychlejší pohyb zahraničního kapitálu a know-how do ČLR

1986— 1992

Reforma státních podniků — podniky mohou nakládat se ziskem dle vlastního uvážení, ale současně odpovídají za ztrátu, získávají větší autonomii. Tato reforma se také dotýká třetího pilíře — armády, neboť byla redukována její ekonomická moc a množství armádou kontrolované průmyslové činnosti

1988

3. vlna založení SEZ — ústí Dlouhé řeky a SEZ ve města volného zahraničního obchodu ve vnitrozemí

1989

Čína otevírá dvě národní burzy cenných papírů — Shenzhen (SZSE) a Šanghaj (SSE)

1990

Restrukturalizace armády — počátek masivního omlazení armády — přezbrojování, modernizace, nárůst alokovaných prostředků (v důsledku snížení ekonomických aktivit armády)

1993

Reforma čínského bankovního systému — s cílem zamezit přehřívání ekonomiky, zátěžové testy pro přípravu na tržní konkurenci, regulace půjček

1996

Regulace cen vybraných produktů — ochrana obyvatel před nárůstem inflace a negativními dopady rapidního ekonomického růstu

Zdroje: CSIS.org/blog/china-economic-reform-timeline, Tyler 1997, Nirmal 1997, Bader 1997, Taylor 2010.

nizace zemědělství. Stát či jeho regionální orgány sice nadále stanovovaly plán produkce, který musel být dodržen, avšak veškerá nadprodukce se dělila mezi členy komuny dle jejich zásluh. Základní jednotkou se stala domácnost, která byla navíc podpořena ještě tzv. „záhumenkovým systémem“, kdy v rámci komuny byla vyčleněna půda pro vlastní potřeby domácností. S veškerou produkcí záhumenků a podílu na nadprodukci komuny mohly domácnosti nakládat dle vlastního uvážení — ponechat si je nebo s nimi jít na trh (proto přebytkový trh). Jednalo se o primární impuls pro rozvoj trhu v Číně, Vybraná témata z geografie současné Číny

15

který zlepšoval životní standard rurálních oblastí (v té době většiny Číny) a umožnil Socialismus rozproudění obchodu, spotřeby domácího s čínskými specifiky zboží i zefektivnění zemědělské produkce Označení, které jako první použil Deng i její modernizaci. Následovaly další reforXiaoping. Je tím myšlena čínská forma my zemědělství, jako bylo celkové zrušení tržního socialismu, spočívající ve svocentrálně plánovaného zemědělství (pobodném podnikatelském prostředí stupně dle provincií), zrušení komun, pos účastí silného státního odvětví. Kombinuje v sobě centralizovaný socialisticvolení osobního vlastnictví či pronájmu ký autoritativní státní aparát s ideovým půdy pro vlastní podnikání aj. Největší poodkazem Maa a tržní kapitalistickou slední legislativní podporou zemědělství ekonomiku s doprovodnými právními bylo zrušení daně ze zemědělské produkce reformami. Deng v tomto ohledu sledov hodnotě do 10 000 RMB ročně v roce val Marxův komunistický odkaz, neboť 2003, která v celostátním měřítku začala neviděl jinou možnost, jak učinit z Číny zemi komunistickou blahobytnou, aniž platit od roku 2006 (zaváděly jednotlivé by prošla stádiem kapitalismu, který by provinční vlády dle vlastního uvážení). sice společnost vnitřně diverzifikoval, Kromě podpory rozvoje malých a rodinale zároveň v celkovém pohledu obohaných zemědělských podniků si tak stát odtil. Nelze tak tvrdit, že by byl Deng kapilehčil břímě výběru daní, neboť výběr této talistou z přesvědčení a členem KSČ jen daně u téměř 300 milionů zemědělců byl na oko, ale jako pragmaticky smýšlející politik hleděl na problematiku ekonofinančně náročnější než zisky z ní. mického rozvoje ve velmi dlouhém hori Přestože zemědělství bylo v počátzontu. Označení „socialismus s čínskýcích reformou s nejrozsáhlejším a nejhlubmi specifiky“ byl v roce 1999 přijat jako ším dopadem na sociální i ekonomické dodatek k ústavě ČLR. procesy v Číně, modernizace průmyslu byla Dengovou vlajkovou lodí Čtyř modernizací. Čínský průmysl byl malý produkcí, zaostalý, neefektivní, neekologický a neschopný konkurence. Číně chyběly kvalifikované pracovní síly, stroje, knowhow. Nejrychlejší cestou, jak získat všechny tři chybějící zdroje úspěšného průmyslu, bylo jejich nalákání ze zahraničí. Proto byla Čína otevřena světu, byla uvolněna kontrola pohybu obyvatel (a pracovní síly) a podpořen odbyt produkce domácích či zahraničních společností s čínskou účastí. Hlavním nástrojem se staly speciální ekonomické zóny — SEZ. Jednalo se primárně o pobřežní (přístavní) města na východě Číny, která se stala doslovnými vstupními přístavy zahraničních investic. Legislativně byly vyjmuty z regionální subordinace, bylo v nich vytvořeno speciální ekonomické, sociální i právní prostředí, které mělo nalákat zahraniční investory. Hlavními lákadly byla extrémně levná pracovní síla, nízké ostatní provozní náklady, minimální právní regulace výroby (ekologické normy aj.), státní pobídky, úlevy na daních a možnost vstupu na rozsáhlý čínský trh. Posledně jmenovaná pobídka pro zahraniční investory se stala předmětnou až v 90. letech, kdy se čínský vnitřní trh stal perspektivní pro zahraniční producenty. V 80. a první polovině 90. let byla veškerá výroba primárně určena na export. První pětice SEZ byla vyhlášena v roce 1980 a zahrnovala města Shenzhen, Zhuhai a Shantou v provincii Shandong, Xiamen ve Fujianu a poslední se stala ostrovní provincie Hainan. Že

16


se jednalo o prozíravou a úspěšnou volbu, dokládají současná fakta. Všechna města se za období let 1980—2010 zněkolikanásobila ve velikosti populace, bohatství a HDP. Nejvýznamnější a nejúspěšnější SEZ je však bezesporu Shenzhen (viz box 1.1), která se stala nedostižným vzorem pro všechny ostatní. SEZ se staly jakousi formou inkubátorů, kde se testují mechanismy tržního hospodářství, ale v mnoha případech i demokratizační zákony, které se po úspěšném testování mohou šířit dále do ostatních provincií. Tento přístup nelze pochopitelně uplatnit v demokratických zemích; není možné, aby obyvatelé některých měst měli větší svobodu a podřizovali se jiným zákonům než obyvatelé v ostatních částech země. Čína si tak vytváří de facto mezinárodní prostředí uvnitř unitárního státu, kde jsou legislativní hranice mezi jednotlivými provinciemi a dokonce i městy. Výsledkem je možnost opatrné a svědomité modernizace a pro režim též obezřetné a bezpečné demokratizace a reformy, byť v této rovině se prozatím osvědčené uvolnění v SEZ dále nešířilo. Modernizace armády měla dva hlavní cíle. Prvním bylo její modernizování, aby se stala skutečnou konkurencí ostatních světových velmocí (USA a Ruska). V rámci toho byla provedena její profesionalizace, branná povinnost byla zrušena a od roku 1990 nastoupila celkovou modernizaci techniky — od pušek po letadlovou loď, neviditelné letouny stealth, ponorky i kybernetickou centrálu. Druhou rovinou ale bylo její ekonomické minimalizování. Na počátku 90. let měla Čínská lidově osvobozenecká armáda přes 23 milionů branců, 25 tisíc armádních podniků, které dohromady tvořily přibliž„Chudoba není socialismus. Být bohatý je skvělé.“ ně desetinu ekonomiky Číny. Velení armáDeng Xiaoping dy tak nebylo jen velením ozbrojených sil a obrany země, ale též managementem největšího ekonomického subjektu Číny. Vedení mimo armádu mělo na ekonomickou a potažmo i politickou moc armády jen pramalý vliv, navíc Deng měl v armádě mnoho spojenců z dob bojů s kuomintangem a Japonci i z let pozdějších. Nástup Jiang Zemina na počátku 90. let do čela země ale představoval v tomto ohledu radikální změnu. Jako čistě nevojenský předseda KSČ i prezident země se s velkým nasazením pustil do odstavování armády od ekonomiky. Jedna firma po druhé byly vyňaty z rukou armády. Byly privatizovány, prodávány, zavírány či zestátněny. Aby bylo možné tohoto cíle dosáhnout, Jiang paralelně s uvedenými opatřeními intenzivně pracoval (již před zvolením předsedou) na kompenzaci ztrát v podobě investic do modernizace armády. I tato myšlenka byla velice úspěšná a její cíle byly již víceméně naplněny. Posledním pilířem Čtyř modernizací byla reforma školství, vědy a výzkumu. Reforma vysokých škol byla jednou z priorit a byla proto provedena již v roce 1985. Deng si uvědomoval, že pro nastartování čínské transformace je třeba jít cestou low-road, na kterou měla Čína zdroje — levnou pracovní sílu, dostatek zdrojů, minimum know-how. Nicméně současně věděl, že na low-road lze začít, nikoli setrvat, a že vybudování dostatečně početné a kvalitní vysokoškolské populace, schopné zvýšit výkonnost ekonomiky, je dlouhodobý proces. Čína potřebovala primárně inženýry v technických oborech, od energetiků a stavitelů po geology a další. Součástí této modernizace bylo i vysílání studentů na zahraniční studia, částečně placená státními granty. Zatímco Vybraná témata z geografie současné Číny

17

na počátku se jednalo o tisíce až desetitisíce studentů ročně, v současnosti studuje v zahraničí více jak 4 miliony studentů, z nichž přibližně čtvrt milionu studuje na státní stipendia. Čína samotná má více jak 1 100 univerzit a vysokých škol a přes 25 milionů univerzitních studentů.

Ostatní Dengovy reformy S osobností Deng Xiaopinga se pojí primárně jeho ekonomická transformace Číny a vytvoření „socialismu s čínskými specifiky“. Nicméně měl výrazný vliv na reformy i v jiných oblastech. Dengovi se povedlo provést významné právní změny, za jeho vlády byla přijata nová ústava ČLR (1982), která byla následně ještě několikrát upravena. Demokratizoval Čínu i v lidsko-právní rovině, provedl územní expanzi Číny (Hongkong a Macao) a vytvořil nový celistvý koncept zahraniční politiky a postavení Číny ve světě. Velkou zásluhu má na uzavření dohody s Británií (1984) a Macaem (1987) o předání Hongkongu, resp. Macaa pod čínskou správu. Čína se zavázala respektovat demokratický autonomní systém obou speciálních administrativních regionů (SAR) po dalších 50 let. Ekonomickému rozvoji Číny obě tyto dohody přinesly ohromný užitek a pomohly dalšímu otevírání Číny světu. Byly to ale právě speciální ekonomické zóny a jejich demokratizovaný režim chodu, který přesvědčil jak Brity, tak Portugalce, aby oblasti předali zpět pod Čínu (Sutter 2010). V případě Hongkongu se sice blížil konec nájemní smlouvy v roce 1997, avšak ta se týkala jen Nových teritorií, nikoli Hongkongu a Kowloonu. Nicméně tyto dvě části by zřejmě nebyly životaschopné bez zázemí,

1.1: Proč je Shenzhen tak úspěšný? V roce 1980, kdy byl prohlášen Shenzhen za speciální ekonomickou zónu, žilo na jeho současném administrativním území pouhých 200 tisíc obyvatel v několika rybářských vesnicích. V roce 2010 překročil počet obyvatel této SEZ 10milionovou hranici1 (dle jiných zdrojů v roce 2007 překročil 12milionovou hranici2). V 90. letech minulého století byl považován za nejrychleji rostoucí město Číny, neboť jen mezi lety 1990 a 2000 se jeho populace minimálně zšestinásobila. Kromě toho je ale považován též za nejúspěšnější SEZ, nejbohatší město, jedno z hlavních finančních i průmyslových center Číny, jeden z největších přístavů a město s největším přílivem přímých zahraničních investic na obyvatele (to je ale dáno tím, že oficiální místní trvalý pobyt (hukou) má jen přibližně každý čtvrtý obyvatel města). V čem tkví tento úspěch? Shenzhen byl zcela logicky vybrán jako jedna z prvních SEZ díky své poloze hned u hranic s Hongkongem. V roce 1975 měl samotný Hongkong srovnatelné HDP jako celá tehdy zaostalá Čína, navíc je jazykově a kulturně velice blízký. Vytvořená SEZ Shenzhen měla za cíl nalákat primárně investice z Hongkongu, přemístit výrobu do daňově zvýhodněného Shenzhenu, navíc s nepoměrně levnější pracovní silou. To se vskutku podařilo, navíc hong� -kongské firmy si mohly pro geografickou blízkost ponechat veškeré řídící funkce. Vytvořil se tak unikátní dvojsystém Hongkong-Shenzhen, kde Hongkong se mohl oprostit od méně ziskové průmyslové produkce a zaměřit se na služby, primárně na finančnictví, bankovnic-

18


tví a logistiku, zatímco výroba s přímou kontrolou a dohledem z hongkongské centrály byla převedena do Shenzhenu, kde získaly statisíce, později miliony lidí práci, místní firmy zahraniční partnery, kapitál, investice, know-how i vstup na světové trhy. Shenzhen se tak stal světově významným producentem sportovního oblečení, sportovních potřeb, hraček a díky ostatním investorům též producentem automobilů, elektroniky, elektrotechniky aj. Obdobně funguje i systém Zhuhai-Macao, avšak v podstatně menším měřítku a méně výnosně, což je dáno jinou strukturou macaoského hospodářství (hlavně kasina). Po předání Hongkongu do správy ČLR v roce 1997 se vzájemné propojení se Shenzhenem ještě zintenzívnilo. Ekonomiky obou měst jsou v současnosti natolik propojené, že by jedno bez druhého jen stěží ustálo svou světově výjimečnou pozici. Být nejlepším má však i svou cenu. Shenzhen je často označován jako čínský Singapur, neboť inspirován Hongkongem a Singapurem zavedl systém opatření, zákazů a pokut, který velmi tvrdě trestá i sebemenší prohřešky obyvatel i návštěvníků. Avšak jen tak si dokázal Shenzhen udržet čistotu, minimální kriminalitu, rozvoj bez chudinských čtvrtí aj. Celá SEZ připomínala do nedávna spíše stát ve státě, neboť pro lepší kontrolu pohybu osob byly zavedeny „celnice“ na hranici SEZ s provincií Guangdong, platí zde jiné zákony (daně i trestní a občanské právo) a po překročení hranic je zde oproti okolní Číně velmi čisto a relativně i klid (např. díky zákazu troubení na celém území SEZ).

Obr. 1.1: Pohled na centrum Shenzhenu z nejvyšší budovy (v roce 2009) Shenzhen Tower 1 CBS 2011 2 Statistical Yearbook of China, Hongkong 2008


19

Tab. 1.2: Chronologie ostatních činů a politik Deng Xiaopinga (1978–1997)

1978

Úprava ústavy ČLR zajišťuje částečnou svobodu vyznání

1978

Pinyin uznán Státní radou jako oficiální fonetický přepis

1979

Čtyři stěžejní principy — cesta socialismu, udržení diktatury proletariátu, zachování vedoucí úlohy KSČ, zachování odkazu Mao Zedonga

1979

Přijata první moderní environmentální legislativa

1979

Navázání oficiálních diplomatických styků s USA

1979

Zavedení centrálního „plánovaného rodičovství“, známého pod označením „politika jednoho dítěte“

1980

Celostátní a plošné uplatnění politiky plánovaného rodičovství

1982

Populace Číny přesáhla jednu miliardu

1982

Přijata nová ústava ČLR

1984

Britsko-čínská smlouva — Deng Xiaoping a Margaret Thatcherová podepsali dohodu o předání Hongkongu pod čínskou správu v roce 1997

1986

Základ občanského práva (účinné až od roku 1997)

1987

Portugalsko-čínská smlouva o předání Macaa pod čínskou správu po vzoru britsko-čínské smlouvy (Zhao Ziyang a Anibal Cavaco Silva)

1988

Státní regulace ekonomiky v boji proti přehřívání ekonomiky a rapidně rostoucí inflaci

1994

Politika 8-7, mající za cíl snížení chudoby v rurálních oblastech do roku 2000

1994

Po desetiletí průtahů zahájena stavba vodní přehrady a elektrárny Tři Soutěsky

1997

Smrt Deng Xiaopinga, předání Hongkongu pod čínskou správu

Zdroje: CSIS.org/blog/china-economic-reform-timeline, Tyler 1997, Nirmal 1997, Bader 1997, Taylor 2010.

které se nacházelo v Nových teritoriích (elektrárny, vodárny, čističky, továrny aj.). Avšak přesvědčení Západu, že i v rámci samotné ČLR je vláda schopna na lokální úrovni vytvořit polodemokratický systém, usnadnilo vyjednávání a v roce 1984 se na setkání britské premiérky Margaret Thatcherové s Deng Xiaopingem vzájemná dohoda podepsala. To dále ulehčilo dohodu s Portugalskem o předání jeho jedné z posledních zámořských držav — Macaa, ačkoliv zde žádná smlouva o pronájmu neexistovala (Sutter, 2010). Dengovi se tak podařilo navrátit obě území pod vládu Číny, ačkoliv Macao se fakticky připojilo až po jeho smrti v roce 1999. Byl to velký úspěch Denga, kterému se v očích Číňanů podařilo zvítězit nad 150 let trvající potupou ze strany západních velmocí (od období opiových válek). Významný byl vliv Denga na vývoj čínské populace. Byl to právě on, kdo se obával rychlého růstu populace jako hlavního nebezpečí při ekonomickém rozvoji země. Měl oprávněné obavy, že pro tak velkou populaci nebude Čína schopna zajistit soběstačné zemědělství, dostatek pracovních sil, což povede neodvratně k sociálním i ekonomickým problémům. Proto velmi tvrdě prosadil značně kontroverzní politiku plánované-

20


ho rodičovství, které se dostalo hned několika přezdívek, mezi nimiž je nejznámější „politika jednoho dítěte“, neboť restrikce jednoho dítěte na jednu ženu byla hlavní a nejrestriktivnější část této politiky. Odhaduje se, že v důsledku jejího uplatnění se do roku 2010 snížil počet obyvatel o 300-400 milionů lidí (např. Jackson 2011). I přesto, že Deng zavedl politiku hned v roce „Nezáleží na tom, zda je kočka 1980, nepodařilo se mu zamezit baby- boobílá nebo černá. Pokud chytá mu v první polovině 80. let, neboť v té myši, je to dobrá kočka.“ době se dostaly do reprodukčního věku Deng Xiaoping nejsilnější ročníky. Další pravidla této politiky — později a déle, tedy mít první dítě v pozdějším věku a případné druhé dítě mít s odstupem alespoň pěti let, se tak snažila posunout a zmírnit baby-boom, avšak to se Dengovi nepovedlo. Výrazně se politika jednoho dítěte začala demograficky projevovat až v druhé polovině 90. let, tedy víceméně až po smrti Denga. Poslední výraznou sférou, kterou Deng svou činností výrazně ovlivnil, byla ekologie. V tomto ohledu je Deng nahlížen ambivalentně — jako ten, kdo prosadil do čínské legislativy vůbec první konzistentní systém ochrany životního prostředí včetně systému národních parků a dalších chráněných území, ale stejně tak jako člověk, jehož

Obr. 1.2: Voskové figuríny Deng Xiaopinga a Margaret Thatcherové ve vyhlídkovém patře Shenzhen Tower jako upomínka dohody mezi oběma zeměmi o předání Hongkongu. Pohled z vyhlídkového patra mrakodrapu na centrum hypermoderního Shenzhenu (obr. 1.1) má symbolizovat prosperitu, kterou tato dohoda přinesla. Shenzhen, 2009. (foto: AH)


21

přičiněním byly vybudovány ekologicky velmi kontroverzní projekty. Nejslavnějším takovým dílem je přehrada Tři soutěsky, jež sice byla naplánována již v 80. letech a od počátku byla propagována premiérem (1988—1998) Li Pengem, ale kvůli vlně odporu i v řadách samotné KSČ se začala stavět až v roce 1994. Byl to poslední velký projekt, který se za života Denga podařilo realizovat.

Odkaz Deng Xiaopinga Tato úvodní kapitola představuje hlavní činy Deng Xiaopinga, které výrazně ovlivnily a stále ovlivňují Čínu a její vývoj. Základy hlavních principů fungování současné Číny byly položeny za jeho „vlády“. Odkaz Denga je tak stejně významný či možná významnější (minimálně pozitivnější) než ten Maův. Všichni jeho následovníci a čínští prezidenti Jiang Zemin, Hu Jintao i současný Xi Jinping se k jeho odkazu odvolávají a v jím započaté modernizaci pokračují. Jiang Zemin se nejvíce zasloužil o faktické zrealizování třetího pilíře Dengových Čtyř modernizací — modernizace armády. Naopak Hu Jintaovým největším přínosem byla mohutná politika Rozvoje Západu (Xibu dakaifa), která navazuje na Dengovu politiku 8-7 z roku 1994, která měla za cíl snížit rozdíly mezi urbánními a rurálními oblastmi. I tato politika nadále platí a je aktuální, neboť propastné rozdíly mezi oběma částmi Číny jsou doplňovány masivní migrací za prací a do měst, což má na venkov neblahé selektivní dopady. Zůstávají zde primárně starší, chudší a méně vzdělaní, zatímco do měst se stěhuje mladá, často vysokoškolsky vzdělaná a bohatší venkovská vrstva, čímž se kapacita rozvoje rurálních oblastí nadále snižuje. Politika Rozvoje západu, zavedená v roce 2000 (ještě za vlády Jiang Zemina, ale již z iniciativy Hu Jintaa), reaguje kromě problémů venkov-město též na silný západo-východní gradient a etnické problémy v západních oblastech. Většina bohatství Číny je soustředěna na pobřeží, zatímco vnitrozemí a hlavně západ Číny roste mnohem pomaleji, což způsobuje sociální problémy v západních oblastech, navíc umocněné etnickými konflikty. Deng těmto novým fenoménům čelit nemusel. V době počátku reforem byl růst tak rychlý a tak markantní, že ovlivňoval celou Čínu a lidé ve všech oblastech, ve městě i na venkově, na východě i západě měli z jeho příchodu primárně užitek. S postupným bohatnutím čínské společnosti a prohlubováním rozdílů se však objevily nové výzvy pro čínskou vládu, kterým Dengovi nástupci museli čelit. Kromě etnických sporů, sociální stratifikace (např. venkov versus město) a geografické segregace (východ versus západ) se objevily problémy rapidně stárnoucí populace, ještě rychlejšího a aktuálnějšího úbytku narozených dětí (mezi nimi pak hlavně dívek), znečišťování a dalších environmentálních dopadů (např. nárůst nemocí způsobených znečištěním z průmyslové činnosti) jako daň rapidního ekonomického rozvoje, rozpadu tradičních rodinných vazeb a akutní potřeba státního systému sociálního a zdravotního pojištění, důchodového systému aj. Deng se s žádným z těchto problémů přímo nesetkal (byť je mohl očekávat), anebo

22


se setkal jen s velmi omezenou formou těchto dopadů. Ekonomika Číny je oproti počátkům Dengových reforem v současnosti přibližně 130krát větší (mezi lety 1978—2011, CBS 2012), stejně tak se ale znásobil rozsah problémů, které tento extrémní nárůst způsobil. Dengův odkaz je pro současnou Čínu základem, je hlavním rámcem i zdrojem jejího úspěchu. Nicméně způsobil mnoho problémů, jejichž řešení není v možnostech jedné či dvou následujících generací vůdců, ale jedná se o vypořádávání se s dopady v dlouhodobém horizontu. Na druhé straně Čína může ukázat, že stejně tak, jak rychle dokázala zbohatnout, projít demografickou revolucí či znečistit své životní prostředí, dokáže promptně vyřešit i vzniklé problémy.

Otázky a úkoly 1. J aký dopad budou mít Dengovy reformy do budoucna? Které z nich budou z dlouhodobé perspektivy pozitivní a které negativní? 2. Kde jinde mimo Čínu existují SEZ a jak se od těch čínských liší? V čem jsou čínské SEZ tak unikátní? 3. Z kuste najít k Deng Xiaopingovi podobně významnou osobu transformačního období jiné země. Srovnejte jejich činy spolu s dopady.

Doporučená literatura 1.HUA, Shiping (2006): The Deng Reforms (1978—1992) and the Gorbachev Reforms (1985—1991) Revisited: A Political Discourse Analysis. Problems of Post-Communism, roč. 53, č. 3, s. 3-16. 2. QIN, Xiaoying (2007): Deng Xiaoping’s wisdom offers timely quidance. China Daily (31.1.2007, s. 10), www. chinadaily.com.cn. 3. TAYLOR, Jon (2010): Crossing the River by Feeling the Stones: Grassroots Democracy with Chinese Characteristics. Journal of Chinese political science, roč. 15, č. 2, s. 135-151.


23

2.

Životní prostředí

1.

2.

3.

24


4.

5.

• Současný stav životního prostředí v Číně: kořeny problému a možné scénáře budoucího vývoje • Deforestrace, ztráta pastvin, půdní eroze a boj s rozšiřováním pouští • Projekty zabraňující dezertifikaci a erozi půdy • Znečištění ovzduší • Linfen — stále nejznečištěnější město světa? • Znečištění a vysychání vod • Velká čínská disparita v redistribuci a spotřebě vody • Případová studie řeky Huai • Dramatické snižování disponibilních vodních zdrojů v mnoha čínských regionech • Detaily projektu jiho-severního transportu vody: východní, západní a střední trasa projektu • Důsledky budovaného jiho-severního transportu a jejich dopady na obyvatelstvo • Možné alternativy k extenzívnímu růstu spotřeby vody

2.1. E nvironmentální problémy současné Číny

Č

ína jako ekonomický gigant, nejrychleji rostoucí světová ekonomika a největší průmyslový producent světa je i největším znečišťovatelem životního prostředí, ať už je to měřeno absolutním množstvím vypuštěných látek, jejich koncentrací v nejvíce exponovaných lokalitách (13 z 20 nejznečištěnějších míst světa je v Číně), kyselostí dešťů či extrémním znečištěním řek. Tato studie se zabývá aktuálními celočínskými ekologickými problémy a jejich řešením a studuje vliv jednotlivých případů extrémního znečištění (město Linfen, řeka Huai, dezertifikace v severním Shaanxi atp.) na legislativu a ochranu životního prostředí. Studie se rovněž zabývá efektivitou dané legislativy a její vymahatelností. 1. Panda velká — symbol čínské divoké přírody i jejího ohrožení. (Foto: AH) 2. Znečištění životního prostředí musí čelit nejen lidé, ale i památky. Leshanský Buddha v Sichuanu přežil mnohé povodně, ale znečištění ovzduší narůžovělý pískovec vydržet nemusí. (Foto: AH) 3. Ochránci zvířat v Číně bijí na poplach. Kromě úbytku přirozeného prostředí je většina čínské fauny ohrožena poptávkou po zvířecích ingrediencích tradiční čínské medicíny či rozvíjejícími se gastronomickými požadavky populace. (Foto: AH) 4. Travertinové terasy v NP Huanglong, Sichuan. Teprve dopady ekonomického rozvoje přiměly čínskou vládu začít se zajímat o ochranu přírody. Ochrana vodních zdrojů patří mezi ty nejakutnější témata. (Foto: AH) 5. Ž lutá řeka v Lanzhou, které trpí extrémním znečištěním ovzduší a je prvním velkým znečišťovatelem Žluté řeky. V tomto městě se smog drží 330 dní v roce. (Foto: AH)


25

Současný stav životního prostředí v Číně: kořeny problému a možné scénáře budoucího vývoje Kořeny současné environmentální krize v Číně jsou velmi hluboké a pro jejich pochopení je nutné se ohlédnout až do dávné historie. Po celá staletí úsilí čínských vládců ovládnout území, rozvinout hospodářství a uživit obyvatelstvo vedly k nadměrnému využívání a až k devastaci přírodních zdrojů. Ať už se jednalo o plundrování lesů a nerostného bohatství, či hospodaření s vodními zdroji a nevhodné využití půdy, působící její degradaci. Toto nadužívání zdrojů vedlo v historii často potom k válkám, hladomorům a přírodním katastrofám, které pustošily území Číny po celá staletí a vedly i k pádu celých vládnoucích dynastií (Economy, 2004). Navíc současný postoj k ochraně životního prostředí a přírodních zdrojů má svoje filozoficko-náboženské kořeny spojené úzce s konfuciánskou tradicí, která často zdůrazňuje lidskou snahu o podřízení přírody a jejích zdrojů člověku a jeho potřebám (Economy, 2004). Výsledkem je potom tradičně malé úsilí k vytváření institucí, mechanismů a zákonů, které by chránily životní prostředí. V období vlády dynastie Qing byl sice vytvořen relativně funkční právní systém, ten byl ale po jejím pádu zničen. Systém ochrany přírody byl velmi decentralizován a spoléhal se na místní a regionální úředníky. To často vedlo ke kontroverzím, což kritickou situaci dále spíše zhoršovalo. V období po roce 1949, ale i před ním, čínské vedení přistupovalo k otázkám životního prostředí často ve formě kampaní a mobilizací lidských i materiálních zdrojů na výstavbu velkých infrastrukturních projektů, jako například přehrad, kanálů, zelených zdí apod. Tyto projekty byly realizovány bez předchozího vědeckého vyhodnocení a často ohrozily místní ekosystémy. Příklad kampaně na vyčištění řeky Huai ukazuje, nakolik je tento styl myšlení, založený na nerealisticky stanovených cílech, bez dostatečně nastavených a promyšlených kontrolních mechanismů, málo účinný. Je součástí hluboce zakořeněné politické kultury, která se mění jen velmi pomalu (Economy, 2004). I když formální aparát na ochranu životního prostředí byl vytvořen už v 70. a 80. letech, včetně přijetí zákonů a podepisování mezinárodních konvencí a úmluv, není jej Peking doposud schopen účinně využít při řešení environmentálních výzev. Některé regiony a provincie byly na tyto výzvy schopny odpovědět rychleji, jiné naopak ne. Problém je často na místní úrovni, kdy místní úředníci mají obvykle příliš úzké vazby na místní lídry byznysu, někdy jsou i spoluvlastníky problémových továren jako zdrojů znečištění. Velký tlak na místní úroveň může vytvářet také centrum nebo provincie při zajištění hospodářských výsledků bez ohledu na environmentální náklady. V 90. letech, jak ústřední čínské vedení opouštělo svoji odpovědnost v celé řadě sociálních otázek, včetně péče o vzdělání a zdraví a ochranu životního prostředí, uvítalo veřejnou účast na ochraně životního prostředí. Od této doby se výrazně posiluje role nevládních organizací (NGO). Objevuje se celá řada NGO, jež si za svůj cíl kladou řešení celé řady environmentálních problémů. Velmi významnou roli zde hrají i média. Centrální vláda doufá v pomoc obou složek při snaze překonat rostoucí propast mezi vůlí lidí a schopností vlády řešit environmentál-

26


ní problémy (Economy, 2004). Pro současný režim je nechtěným důsledkem tohoto hnutí ale postupný rozvoj občanské společnosti a zapojení pestré masy intelektuálních vrstev i prostých lidí do řešení problémů země mimo kontrolu strany a vlády. Proto se nemůžeme divit faktu, že Čína byla na otázky spojené s velkým tlakem na životní prostředí v důsledku ekonomických reforem postmaovského období jen velmi málo připravena. Bezprecedentní hospodářský růst v posledních třech dekádách bezesporu vytáhl z chudoby stovky milionů lidí a učinil z Číny globálního ekonomického a politického hráče. Až do nedávné doby byla ale otázka environmentálních nákladů tohoto růstu zanedbávána. Čínské vedení si bylo vědomo, že vyměňuje hospodářský růst za environmentální zdraví podle hesla „nejdříve rozvoj, potom životní prostředí“. Nutno ale podotknout, že bohužel tento model rozvoje zvolila většina rychle se rozvíjejících ekonomik, včetně takových nových globálních velmocí, jako je Indie, Indonésie nebo Brazílie. Na přelomu tisíciletí se situace stala velmi kritickou. Například v roce 2002 se šest z deseti nejznečištěnějších měst světa nacházelo v Číně. Třetina čínského území byla zasažena kyselými dešti, včetně třetiny zemědělské půdy, více než 75 procent vody v řekách tekoucích městskými územími není vhodná pro pití ani rybaření. Poušť dnes pokrývá 25 procent území a ztráta původních lesních porostů a degradace pastvin pokračují (The Atlas of Population, Environment and Sustainable Development of China, 2000, Economy, 2004). V rámci analytických materiálů Konvence OSN proti dezertifikaci z roku 2006 Čína oznámila, že rozloha pouště se zvýšila od roku 1994 do roku 2006 z 18 % na 27 % a rozloha pastvin se každoročně od 80. let snižuje ročně o 15 000 km2 (Moxley, 2010). Degradace životního prostředí si vybírá svoje přímé sociální a ekonomické náklady. V první dekádě 21. století muselo díky ní opustit více či méně dobrovolně svoje domovy asi 30-40 milionů Číňanů (Economy, 2004). Příčiny jejich migrace jsou mnohostranně podmíněné, přičemž degradace životního prostředí a násilné přemísťování obyvatel jsou vedle sociálních a ekonomických důvodů nejdůležitější (Novosák, Stojanov, 2008, s. 131). Pokud se situaci nepodaří dostatečně zvládnout, může tento fakt v kombinaci s pracovní migrací vést k závažným konfliktům v rychle rostoucích městech. Economy (2004) odhadovala, že na počátku 21. století byly negativní externality spojené s problémy životního prostředí ekvivalentem 8—12 procent čínského ročního HDP. Navíc si znečištění životního prostředí vybírá svou cenu na lidském zdraví. Například jen samotné znečištění ovzduší, převážně způsobené spalováním uhlí a stále více i automobilovou dopravou ročně způsobuje 300 000 předčasných úmrtí. Znečištěné vody mají samozřejmě také nejen přímý vliv na celou řadu nemocí, spontánních potratů, ale přinášejí i další negativní důsledky na lidské zdraví. Tyto skutečnosti vedou ke stále rostoucí vlně protestů obyvatel proti současnému stavu, a ohrožují tak legitimitu a moc čínských komunistů. Dochází také k souběhu s dalšími velkými problémy. Rovněž prohlubující se regionální rozdíly ve vývoji země mají důležité ekonomické a environmentální důsledky. Je ohrožena potravinová bezpečnost Číny. Čínské vedení se snaží podpořit rozvoj západu země, ale zároveň naráží na další problémy, jako je nespokojenost zde žijících národnostních Vybraná témata z geografie současné Číny

27

Obr. 2. 1. 1: Poušť Gobi ve Vnitřním Mongolsku je nejrychleji se rozšiřující pouští Číny. Její východní okrajové oblasti jsou nejvíce postiženy desertifikací a ohrožují tak samotný Peking stále častějšími písečnými bouřemi. (Foto: PP)

menšin a nízká úroveň hospodářského rozvoje. Masivní kampaň na podporu rozvoje západních provincií, která má přinášet růst životní úrovně a omezení separatistických tendencí, ale nezadržitelně také vede k degradaci životního prostředí (Economy, 2004). Na druhé straně ale čínské vedení hledá stále častěji inspiraci a pomoc v zahraničí. Čína je největším příjemcem environmentální pomoci od Světové banky, Asijské rozvojové banky, Global Environmental Facility a Japonska. Projekty podporují v podstatě každý aspekt ochrany životního prostředí — od rozvoje právního systému, přes rozvoj monitorovacích systémů znečištění ovzduší — až k hledání alternativních zdrojů energie k uhlí atd. Zapojení mezinárodního společenství do řešení těchto otázek ale spolu s sebou nese logicky i jejich zájem o důsledky velkých infrastrukturních projektů, jako je přesídlování lidí, otázky práv národnostních menšin apod. Spolu se zapojením NGO se mohou stát poslem postupných demokratizačních změn v čínské společnosti. Nyní se pokusíme popsat nejzávažnější problémy životního prostředí současné Číny a hledání odpovědí na jejich řešení, stejně tak ale i často negativní nezamýšlené důsledky těchto rozhodnutí a opatření.

28


Deforestrace, ztráta pastvin, půdní eroze a boj s rozšiřováním pouští – příčiny a důsledky problému Čína je zemí, kde se staletí vysoké poptávky po dřevu, určenému na topení i výstavbu a také tlak na přeměnu lesní půdy v zemědělskou velmi negativně odrazily na celkové rozloze a kvalitě lesů. Už tak velmi omezené lesní zdroje jsou rychle vyčerpávány. Na počátku 21. století byl podíl lesů pouhých 16,5 % ve srovnání s celosvětovým průměrem 27 % nebo podílem více než třetiny v České republice. Tempo deforestrace je v některých regionech velmi rychlé. Například v provincii Sichuan došlo k poklesu na celkové rozloze provincie z 28 % v 70. letech na 14 % na konci let osmdesátých až na pouhých 8 % v současnosti. Na horním toku řeky Chang Jiang klesla lesnatost na pouhých 10 % na konci 90. let oproti 30–40 % v letech padesátých. Mnohé provincie ztratily svoje lesy téměř úplně (Economy, 2004). Podobně je tomu i u dalšího přírodního zdroje, pastvin. Pastviny zabírají v současné době asi 40 % území, převážně v západních provinciích a autonomních oblastech, jako je Tibet, Xinjiang, Qinghai a Vnitřní Mongolsko. Od 50. let se jejich rozloha zmenšila o 30–50 % (Economy, 2004). Drtivá většina z těch zbývajících pak trpí větším či menším stupněm degradace, který snižuje jejich biodiverzitu a retenční schopnosti. Od 50. let byly miliony hektarů stepí a pastvin přeměněny s využitím závlah na obilnice. V posledních třiceti letech se podstatně změnilo pastevectví, protože bylo do značné míry intenzifikováno (např. díky privatizaci stád a zavedením nových postupů). A i když je v posledních desetiletích věnována značná pozornost a úsilí odvrácení těchto negativních trendů, výsledky jsou spíše rozporuplné. Jako příklad může sloužit znovuzalesňování, kdy procentuálně sice rozloha lesů roste, ale u sekundárních lesů je nenávratně ztracena jejich rozmanitost a biodiverzita. To vše má jak místní, tak globální důsledky. Země trpí nedostatkem dřeva, destrukcí ekosystému, erozí půd, zanášením koryt řek usazeninami, záplavami a změnami místního klimatu. V globálním měřítku pak přispívá zvýšený tlak na životní prostředí ke klimatickým změnám nižším odbouráváním oxidu uhličitého. Důsledkem je také postupující dezertifikace a narůstající množství a intenzita písečných bouří, které postihují i obydlená území včetně hlavního města Pekingu. Více než čtvrtinu rozlohy Číny dnes tvoří poušť. Tempo dezertifikace se za posledních čtyřicet let zrychlilo. V 50. letech si ročně poušť vzala asi 1560 km2 zemědělské půdy, zatímco na přelomu tisíciletí to bylo už 2100 km2 ročně (Zheng, 2002, s. 55), což zapříčiňuje stále se zesilující proud environmentálních uprchlíků. V květnu 2000 dokonce čínský premiér Zhu Rongji varoval, že postupující poušť donutí k přestěhování i hlavní město Peking (Economy, 2004). Každoročně na jaře hlavní město zasahují prachové bouře, např. v roce 2001 jich bylo jedenáct (Zheng, 2002).


29

Projekty zabraňující dezertifikaci a erozi půdy Půda představuje jeden z nejdůležitějších přírodních zdrojů, jejichž obnova je velmi omezená a dlouhodobá. Pro Čínu, kolébku civilizace a donedávna převážně agrární a rurální společnost, to byl nejdůležitější výrobní prostředek. Současný prudký ekonomický a demografický vývoj vede ke stále zřetelnějšímu ohrožení půdy, ať už její degradací, znečištěním nebo její nevratnou přeměnou (například zastavěním a podobně). Eroze půdy představuje jeden z nejvážnějších ekologických problémů země. Je způsobena buď relativně přirozeným působením přírodních jevů, nebo je urychlována člověkem. Je ovlivněna činností vody, větru, ledovců nebo živoucích organismů. Vodní eroze se vyskytuje zejména ve východní Číně, větrná eroze se potom vyskytuje zejména na severozápadě země a eroze způsobená glaciálními a periglaciálními jevy je typická pro vysokohorské oblasti Tibetské náhorní plošiny. Půdní eroze je problémem asi šestiny celkové rozlohy státu, tedy 1,6 mil. km2. Nejvážnější problémy s půdní erozí jsou v oblasti Sprašové plošiny (Huangtu Gaoyuan), která je odvodňována Žlutou řekou. Dochází zde k odnosu 2–200 tis. tun spraše z km2 ročně do povodí Žluté řeky, což představuje 1,6 mld. tun sprašového materiálu, způsobujícího závažné problémy po celém jejím toku. Každá ze zasažených provincií má plán na omezení eroze, způsobené lidskou činností, a regeneraci území. Klíčovými jsou provincie Shaanxi, Gansu, Vnitřní Mongolsko, Hebei a Liaoning, kde bylo realizováno velké množství protierozních opatření. Boj s rozšiřováním pouští, erozí půdy a zalesňovací programy patří mezi jedny z nejdůležitějších celonárodních kampaní současnosti. Je jim věnována mimořádná pozornost, neboť jsou dosti často prezentovány jako nezpochybnitelný nástroj nápravy a plynou sem obrovské investice v rámci ochrany životního prostředí. Oficiální představitelé státu jsou rádi viděni při účasti na nejrůznějších zalesňovacích akcích. Každoročně je např. vyhlašován den, kdy lidem v celé Číně je připomínán význam těchto projektů a je téměř vlasteneckou povinností se do nich zapojit. Každý ze tří milionů členů strany, státního aparátu a vzorných pracovníků starší jedenácti let se každoročně 12. března účastní slavnostní výsadby nejméně tří mladých stromků. Projektů boje s postupující pouští a s degradací půdy je celá řada a jsou to projekty často dlouhodobé, vyhlašované ve formě kampaní (Wang, 2012). Přehled nejvýznamnějších projektů je popsán v boxu 2.1 a jejich rozmístění je patrné z mapy č. 2.1.1. Podrobněji se podíváme na největší a nejgrandióznější z nich, projekt San-bei, někdy též zvaný „Čínská zelená zeď“. Projekt „San bei“ (v překladu „Tři severy“) patří bezesporu v současné době mezi nejvýznamnější počiny boje proti erozi, dezertifikaci a za rozšíření zelených ploch v celosvětovém měřítku. Stal se například i inspirací pro boj s dezertifikací v oblasti afrického Sahelu (Wang, 2012). Jedná se o dlouhodobý projekt, který byl zahájen v roce 1978 a s dokončením se počítá v roce 2050. Jeho realizace je rozdělena na tři hlavní fáze a na několik podfází. Hlavním cílem je vybudování ochranného lesního pásu o délce až 4480 km a šířce kolem 70-100 km na celém severozápadním, severním a severovýchodním aridním okraji Číny na území odpovídajícím 42 % plochy státu.

30


Mapa č. 2.1.1: Nejvýznamnější projekty na zalesňování a proti rozšiřování pouští, probíhající v současnosti

Zdroj: The Atlas of Population, Environment and Sustainable Development of China, 2000, upraveno

V tomto regionu má dojít ke zvýšení podílu lesních ploch z 5 % na 15 %. Součástí je i vybudování zeleného pásu kolem Pekingu, který má napomoci snižování účinků prachových bouří ve městě. Současná fáze projektu začala v roce 2003 a zaměřuje se na zalesňování ze vzduchu (pomocí rozhazování semen příslušných druhů stromů) a na motivaci místních obyvatel se o stromy starat. Tato fáze má rozpočet 1,2 mld. amerických dolarů a má se více zaměřit i na monitoring úspěšnosti přežití výsevů či výsadeb. Na kontaktu s pásmem písečných dun je vysazována pískomilná vegetace, která je má stabilizovat a vytvořit základy pro tvorbu půdy. Stromy mají také sloužit k omezování prašných bouří. V roce 2009 se rozšířilo území Číny pokryté lesy na 18 %, jen za tento rok bylo vysazeno 53 000 ha lesa. Ale alarmující je, že čtvrtina v tom roce vysazených porostů nepřežila. Proto se i mezinárodní instituce (např. Světová banka) vyslovují pro zaměření spíše na kvalitu opatření, než na kvantitu. Čínské oficiální zdroje rády vyzdvihují úspěchy projektu opět ve formě omračujících čísel. Jak uvádí např. čínská tisková agentura Xinhua (Wang, 2006), jsou úspěchy projektu ohromné a nezpochybnitelné. Je třeba zdůrazňováno, že projekt byl zapsán do Guinessovy knihy rekordů jako největší zalesňovací projekt na světě. Celkové náklady na projekt se mají vyšplhat na 8 mld. amerických dolarů. Vlastní tzv. „zelená zeď“ se skládá z vnějšího pásu, který je spolu s písečným pásem po obvodu 250-600 metrů široký. Uvnitř je vysazena pískomilná vegetace na speciálně vytvořeném šachovnicoviVybraná témata z geografie současné Číny

31

tém půdorysu, která má za úkol vytvořit umělý ekosystém stabilizující pohyb dun. Dvoumetrová štěrková platforma bude udržovat písek dole a umožní vytvoření půdní krusty, která bude do budoucna základem pro regeneraci ekosystému. Vláda také podpořila výzkum geneticky upravených rostlin, chemických stabilizátorů dun, speciálních travních porostů apod. (Ratliff, 2003). Mohou však takto vytvořené řady stromů a stabilizující travní porosty skutečně zastavit šíření pouště? Mezi úspěchy je počítán také příspěvek ke snižování vypouštěného oxidu uhličitého do ovzduší. Rychle rostoucí rostliny jsou označovány za lepší, protože pohlcují větší množství skleníkového plynu, a to i přesto, že znamenají menší biodiverzitu. Jsou také vyzdvihovány hospodářské přínosy. Více než milion hektarů lesa umožňuje každoročně zachránit 330 mil. tun vody, roční těžbu 20 mil. tun palivového dřeva pro 6 mil. domácností, dále je sklízeno kolem 20 mil. tun plodů, které přinášejí místním lidem zisk v hodnotě kolem 2,5 mil. amerických dolarů ročně (Wang, 2006). Zatímco domácí těžba dřeva byla v Číně od roku 1998 radikálně omezena, v dalším desetiletí vzrostl dovoz dřeva ze zahraničí devítinásobně. Některé je určeno pro reexport, ale většina ho končí na domácím trhu. Kromě tropického dřeva z Indonésie, Afriky nebo jižní Ameriky je ale zdaleka největším vývozcem do Číny Rusko. Odhad jeho podílu na dovozu je v současnosti kolem 60 %, zejména z regionu Sibiře a Dálného východu (Watts, 2009).

Obr. 2.1. 2.: Zalesněné horské údolí v pohoří Min v severním Sichuanu. Původních lesů má Čína minimum a většinou ve velmi odlehlých a těžko přístupných oblastech. Většina z 1,5 mil km2 lesů tvoří vysazené lesní monokultury v rámci reforestace. (Foto: AH)

32


Jak domácí, tak i zahraniční odborníci však zdůrazňují i rizika a úskalí projektu. Území je příliš suché na to, aby zde mohly růst stromy (na rozdíl např. od území v USA, kde byl realizován podobný projekt ve 30. letech). Při jejich růstu bude používána podzemní voda, a dojde tedy k podstatnému snížení její hladiny (např. na severozápadě došlo k poklesu o 12–19 metrů od počátku projektu), a tím k dalšímu prohloubení problému (Ratliff, 2003). Západní vědci, kteří se zabývali důvody neúspěchu dosavadních fází projektu, poukazují na to, že současný kampaňovitý způsob vedení boje s pouští je

2.1: Nejvýznamnější zalesňovací programy v Číně: Ochranný zalesňovací projekt „San bei“ – Projekt byl schválen státní radou v roce 1978. Jedná se o nejrozsáhlejší zalesňovací projekt na světě, známý také pod názvem „Zelená zeď Číny“ a je označen podle tří fází své realizace v období více než sedmdesáti let. Projekt zahrnuje severní aridní oblasti Číny o celkové rozloze 4,1 mil. km2 (tedy 42 % území Číny). Je rozdělen na tři fáze: první probíhala v letech 1978–2000, v současnosti probíhá druhá fáze (2000–2020) a projekt má být dokončen třetí fází v období 2021–2050. V rámci první fáze bylo v letech 1978–1985 vysázeno 6,1 mil. hektarů lesa v 396 obcích a jeho podíl se v zájmovém území zvýšil ze 4 % na 5,9 %. V období do roku 2000 pak bylo vysázeno 55,4 mil. hektarů lesa a lesnatost území se zvýšila na 15 %. Projekt má celou řadu úskalí a nezamýšlených důsledků, kterým se budeme věnovat v hlavním textu. Ochranný a zalesňovací projekt na středním a horním povodí řeky Chang Jiang – Hlavním cílem projektu je zabránit pokračující vodní a půdní erozi. První jeho fáze probíhala v období 1988–2000 a jejím cílem bylo zvýšit podíl lesů z 19,9 % na 41,7 % na území devíti provincií (Sichuan, Guizhou, Yunnan, Hunan, Hubei, Jiangxi, Shaanxi, Qinghai a Gansu). Ve zmiňovaném období bylo vysázeno 7,4 mil. hektarů lesa. Pobřežní ochranný zalesňovací projekt – Počínaje ústím řeky Yalu v provincii Liaoning až po ústí řeky Beilun v provincii Guanxi projekt zahrnuje v zásadě celé čínské pobřeží. V první fázi z let 1988–2000 bylo hlavním cílem projektu zvýšit lesnatost území z 16,9 % na 33,3 % výsadbou 2,5 mil. hektarů lesa. Projekt má celkově zlepšit životní prostředí pobřežních oblastí. Má sloužit ke zmírňování důsledků přírodních katastrof a má mít i ekonomický užitek. Kromě toho probíhalo nebo ještě probíhá od 80. let několik významných zalesňovacích projektů, které mají napomoci k ochraně povodí velkých řek před povodněmi a zvýšenou erozí půdy (jedná se zejména o povodí řek Liao, Huai, Hai, Žluté a Perlové řeky) v celkové rozloze řádově stovek tisíc hektarů. Další zalesňovací projekty se uskutečňují v Zelených horách (hory Taihang v provinciích Shanxi, Hebei, Henan a Peking), kde dochází k aplikaci různých zalesňovacích metod. V oblastech stepí a polopouští na severu země se jedná o projekt snižování transportu písku ve formě zazeleňování či zalesňování. Dále je to projekt „Zelené roviny“ s cílem zvýšení podílu lesa v tradičních zemědělských oblastech. Zde výsadba probíhá na volných místech, jako jsou okraje cest, vedle obydlí, u řek a vodních ploch. Zde má být vysazeno 3,2 mil. hektarů stromů. Zdroj: The Atlas of Population, Environment and Sustainable Development of China, 2000


33

neúčinný a že je nutné realizovat opatření na mikroúrovni. Jako příklad uvádějí nutnost platit farmářům za zmenšení stavů jejich stád, což povede k omezení přetěžování pastvin, nebo zvýšení cen vody, což naopak povede k zavádění vyspělejších technologií při zavlažování a ke snížení tlaku na čerpání podzemní vody. Stejně je důležitý dočasný odchod lidí z území, aby byla umožněna jeho regenerace (Ratliff, 2003, Chen, Kurokawa, 2003). Jednoduše se jedná o snížení nadměrného tlaku na zde existující zdroje a jejich nadužívání. Kromě toho je za slabinu projektu označována malá biodiverzita nově vzniklého porostu, který je tvořen vesměs monokulturami rychle rostoucích rostlin, jako jsou vybrané druhy borovic a popřípadě topoly. Monokultury jsou také mnohem náchylnější k nemocem. Například v roce 2000 uhynulo díky tomu kolem 1 mld. topolů, a bylo tak zmařeno mnohaleté úsilí projektu (Moxley, 2010). Zatímco tedy čínská vláda zdůrazňuje důležitost projektu pro boj s dezertifikací, zejména odborníci varují před podstatným úpadkem kvality lesů v Číně. Jsou káceny druhově pestré a ekologicky hodnotné porosty, zatímco jejich obnova probíhá právě zejména výsadbou monokultur (Moxley, 2010). Odborníci tvrdí, že při současném tempu a zejména často problematické účinnosti projektu bude zalesňovací úsilí trvat aspoň 300 let (Ratliff, 2003, Chen, Kurokawa, 2003). Je také potřeba zavádět i méně invazivní metody regenerace degradovaných ploch. Odborníci například tvrdí, že vyšší účinnost opatření je v případě, kdy se o regeneraci postará sama příroda bez zásahu člověka. Trvá to sice déle, ale jedná se také o návrat k přirozenějšímu ekosystému, než který vzniká zásahem člověka (Chen, Kurokawa, 2003). Válka s rozšiřující se pouští je jistě možná, ale těžko se dá vyhrát, pokud bude uplatňován zbyrokratizovaný centralistický přístup a emancipovaní lidé budou považováni za větší nebezpečí než poušť samotná. Čína potřebuje spíše zelenou síť než zelenou zeď. Daleko větší důraz by měl být kladen na místní podmínky (klima, typy půd, způsob obhospodařování apod.) a na jejich základě by měla být zvažována nejúčinnější opatření. Osvěta mezi místními obyvateli a naslouchání jejich zkušenostem je zajisté potřebnější než vytváření jednotných opatření, která na místní specifika neberou ohled (Steffen, 2003).

Znečištění ovzduší Nejviditelnějším znakem znečištění životního prostředí je smogová poklička, která sedí opakovaně na většině velkých měst. Znečištění ovzduší v největších městech v Číně je alarmující. Asijská rozvojová banka spolu s Tsinghua University zveřejnily Národní environmentální analýzu, ve které se píše, že v roce 2011 je 7 z 10 měst na světě s nejznečištěnějším ovzduším v Číně (Staedter, 2013). Jedná se o Taiyuan, Beijing, Urumqi, Lanzhou, Chongqing, Jinan a Shijiazhuang. V roce 2002 to bylo 16 z 20 měst. V témže roce bylo prováděno měření kvality ovzduší ve více než 300 čínských městech a bylo zjištěno, že dvě třetiny z nich nedosahují standardů stanovených Světovou zdravotnickou organizací (Economy, 2004). Světové proslulosti nejen ve znečištění ovzduší

34


si získalo zejména město Linfen. Ale i zde se situace za posledních asi deset let podstatně zlepšila a město může sloužit jako určitý příklad pro jiné (blíže o městě Linfen v boxu 2.2). Znečištění souvisí zejména se spalováním uhlí a růstem průmyslové produkce, v posledních letech také s výrazným nárůstem automobilismu. Zejména v jarních měsících se zároveň přidávají také prašné bouře, které například v Pekingu situaci značně zhoršují. V lednu 2013 přístroje pro měření kvality ovzduší na americkém zastupitelství v Pekingu naměřily nejvyšší hodnoty v historii. Jednalo se o přístroje měřící pevné mikročástice zvané PM 2,5, tedy menší než 2,5 mikrometru. Index kvality ovzduší v Pekingu dosáhl hodnoty 755 mikrogramů, přičemž jako nejhorší byla doposud naměřena hodnota 500 mikrogramů. Například v New Yorku stejná hodnota dosahuje 19 mikrogramů (Staedter, 2013). Dlouhodobé znečištění ovzduší si vybírá svoji daň ve formě lidského zdraví a životů. Jak už bylo dříve uvedeno, ročně kvůli tomu předčasně zemře v Číně 300 000 lidí. Čtvrtina území Číny trpí kyselými dešti, které ohrožují třetinu rozlohy zemědělské půdy, většinou ve střední a jižní části země. Kyselé deště otravují vodu pro chov ryb, ničí plodiny a lidská obydlí. V roce 2002 byly hospodářské ztráty způsobené kyselými dešti odhadnuty na 13,3 mld. amerických dolarů a kvůli exportu znečištění si na Čínu stěžují jak Japonsko, tak Jižní Korea.

Mapa 2.1.2: Území zasažená důsledky kyselých dešťů a nejvýznamnější budované a plánované projekty pro tzv. jiho-severní transport vody

Zdroj: The Atlas of Population, Environment and Sustainable Development of China, 2000, Water technology (2012), upraveno


35

2.2: Linfen — stále nejznečištěnější město světa? Město Linfen, třímilionové středisko těžby uhlí v provincii Shanxi, vévodilo dlouhou dobu žebříčkům nejznečištěnějších měst světa. Z nich se podle různých srovnání až donedávna velká část nacházela v Číně. Město, které se nazývalo „městem květin“, se stalo symbolem environmentálních problémů současné Číny. V souvislosti s rychlým rozvojem země a růstem poptávky po energii se provincie Shanxi stala centrem těžby uhlí a produkce energie v tepelných elektrárnách a Linfen je jedním z nejvýznamnějších středisek. Uhlí a jeho spalování, převoz a čištění se staly prokletím města. Město je obklopeno množstvím dolů na těžbu uhlí, mnohé z nich jsou ilegální. I když státní orgány se snaží ilegální doly zavřít, přesto se mnohdy vyplatí je znovu otevírat a riskovat postihy. Vidina zisku je příliš lákavá. To ovlivnilo významně kvalitu života lidí ve městě. Velmi znečištěné ovzduší se přímo odráží na zdraví lidí (mezi nemocemi dominují respirační choroby), přičemž naděje na dožití na počátku 21. století byla deset let pod celostátním průměrem. V roce 2006 i 2007 zařadily instituce zabývající se srovnáním kvality životního prostředí jako Blacksmith Institute nebo Světová banka město na samotný vrchol nejznečištěnějších měst v Číně, pokud jde o kvalitu ovzduší. Právě špatná pověst města, které se ale na druhé straně těší díky těžbě uhlí velmi slušné ekonomické prosperitě, vedla místní a provinční orgány k řadě opatření, která postupně situaci ve městě zlepšují. Za bod obratu bývá označován rok 2004, kdy situace ve městě byla patrně nejhorší. V tomto roce jen 15 dnů splňovala kvalita ovzduší hygienické normy. Právě mediální obraz a i tlak místních obyvatel vedl k částečné nápravě. Nestandardní a ilegální doly byly zavřeny. Nákladním autům, která vozila uhlí přes město a způsobovala tak extrémní prašnost, byl zakázán vjezd do města. Došlo k zásadní přeměně způsobů vytápění, místo uhlí se dnes z 85 % používá plynové vytápění. Z provozu bylo vyřazeno 197 velkých a 600 menších zařízení spalujících uhlí. Státní agentura ochrany životního prostředí (SEPA) přinutila mnoho menších znečišťovatelů, zejména menších továren, zavřít provozy a začala vynucovat již platné přísnější standardy pro větší producenty. Jedná se zejména o instalaci filtrů na odsiřování a zachycení prachu. Tato opatření jsou součástí celonárodních programu „Modré nebe, zelená voda“, který si klade za cíl podstatné zlepšení kvality vody a ovzduší. Podle výpočtů údajně tento projekt ale snížil roční HDP města o 300 mil. amerických dolarů a zatížil investicemi vlastníky továren. Ale doufejme, že doba, kdy ekonomický profit hrál prim před ochranou lidského zdraví a životního prostředí, je už i v Číně pryč. Zdroj: Economical (2012), Philips (2012)

Spalování uhlí je zodpovědné za 70 % kouře a prachu v ovzduší a za 90 % emisí oxidu siřičitého. Od počátku reforem se těžba uhlí více než zdvojnásobila. Problém při vypouštění emisí způsobují zejména zastaralé továrny a tepelné elektrárny a také lokální topeniště. V posledních deseti letech se ale situace začíná značně zlepšovat, a to také zejména díky soustředěnému tlaku veřejnosti a uvědomění si negativních externalit, které jsou se znečištěním ovzduší díky spalování uhlí spojeny. Přesto zejména lokální topeniště a menší zdroje znečištění do 50 MW zůstávají problematickými z hlediska splňování ekologických standardů. Integrace Číny do globální ekonomiky také měla dvojí efekt na úroveň znečištění, zejména v jižní Číně, kam se soustřeďuje velká část zahraničních investic. Zatímco mnoho nadná-

36


rodních společností zvýšilo ekologické standardy ve svých továrnách, jiné, s požehnáním místních úřadů, využívají nižší úrovně ekologických standardů, horší vynutitelnost práva a menší postih za jeho nedodržení. To byl případ například tchajwanských, jihokorejských a dříve hongkongských investic (Economy, 2004). Dalším zdrojem znečištění je dovoz toxického odpadu nebo odpadu k recyklaci obecně z vyspělých zemí. Co se dá dále zpracovat, je zpracováno, zbytek se obvykle spálí a znečistí místní ovzduší, vodu a půdu. Asi nejrychleji rostoucím zdrojem znečištění ovzduší zejména ve městech je automobilismus. V roce 2001 připadalo na 1000 obyvatel 13 automobilů, o 10 let později už to bylo 85 automobilů. V roce 1978, na počátku reforem, bylo v Číně registrováno 1,36 milionu a v roce 2001 potom 25,7 milionu a o deset let později už toto číslo představuje 114 milionů aut (OICA, 2013). Dopravní zácpy ve velkých městech jsou pravidlem a jízdní kola a motocykly jsou nemilosrdně vytlačovány automobily. I když došlo v posledních letech k výraznému zlepšení technického stavu automobilů a snížení jejich emisí, tempo růstu počtu automobilů to bezesporu převažuje. V roce 2009 se stala Čína největším výrobcem automobilů na světě a většina jich je určena pro vnitřní trh. Svoji výrobu zde mají umístěny všechny významné světové automobilky a od roku 2002 se výroba motorových vozidel v Číně zesedminásobila. S více než 19 miliony vyrobenými motorovými vozidly za rok 2012 předstihla druhého největšího výrobce, USA, o téměř sto procent (OICA, 2013).

Znečištění a vysychání vod Obyvatel miliardové země se dotýká i vysoké znečištění vodních zdrojů. Čínou protéká více než padesát tisíc řek, z nichž nejdůležitější jsou Chang Jiang a Huang He. Chang Jiang je třetí nejdelší řekou světa, protéká devíti provinciemi Číny a v jejím povodí žije více než 400 milionů lidí. Na jejím toku v minulých letech vyrostla přehrada Tři soutěsky. Čínské ministerstvo životního prostředí každoročně provádí měření znečištění vodních toků a v reportech, které uveřejňuje na svých webových stránkách, rozděluje kvalitu vody do pěti kategorií podle přítomnosti dvaceti hlavních znečišťujících látek. Kategorie I - III představuje pitnou vodu. Kategorie IV je použitelná jen pro průmyslové využití a kategorie V pouze pro zavlažování. Podíl pitné vody je v Číně dlouhodobě nižší než padesát procent. Do nejlépe hodnocené kategorie I se vejdou pouhá čtyři procenta dostupných vodních zdrojů. Podíl vysoce znečištěných vod, které není možné použít ani na zavlažování polí (kategorie V+), je přitom kolem třiceti procent (Kadlecová, 2008). Podle informací Světové banky připadá na jednoho Číňana jen třetina světového průměru zásob vody, přepočítaných na počet obyvatel. V Číně navíc panují velké regionální rozdíly. Severní polovina země, kde žije přibližně 43 procent obyvatel, disponuje pouze čtrnácti procenty celkových vodních zdrojů. Severní provincie tak musí čelit většímu znečištění, což je způsobeno vyššími populačními tlaky a větším využíváním Vybraná témata z geografie současné Číny

37

říčních toků. Dochází zde také k výraznému úbytku podzemních vod. Enormní znečištění je způsobeno jednak průmyslovou a zemědělskou činností, významným znečišťovatelem jsou ale i domácnosti, hlavně kvůli nedostatečné kanalizační síti. V důsledku zastaralých technologií se v průmyslu i zemědělství vodou značně plýtvá. Průmysl sice spotřebovává přibližně jen deset procent vodních zdrojů, ale je považován za největšího znečišťovatele. Problematická jsou hlavně papírenská, potravinářská a chemická odvětví. Továrny a výrobní závody mnohdy vypouštějí jedovatý odpad přímo do vody. To pak negativně ovlivňuje produkci zemědělských plodin, především rýže. Znečištění z výroby se postupně daří dostat pod kontrolu. Stále větší množství průmyslových vod (kolem 77 procent) je čištěno a pomalu se daří prosazovat i dodržování zákonů na ochranu životního prostředí (Philips, 2012). Více než osmdesát procent vody je v Číně využíváno v zemědělství, které provází chemické i biologické znečištění. Kvůli neefektivním aplikačním metodám a nízké kvalitě používaných hnojiv došlo mezi lety 1980 až 1998 k nárůstu jejich spotřeby o více než 500 procent. Obdobná situace je i u chemických prostředků používaných proti biologickým škůdcům (pesticidů). Vodní toky jsou proto kvůli splachům z polí zasaženy chemickými látkami, což způsobuje přemnožení bakterií a sinic. Vede to k narušení kyslíkového režimu a masivnímu úhynu organismů. Silná eutrofizace (přemnožení organismů ve vodě) je nepříjemnou realitou většiny čínských jezer, řek a podzemních vod. V posledních třech dekádách došlo k výrazné změně stravovacích návyků ve prospěch živočišných produktů, a tím se také změnila struktura zemědělství. Intenzivní chov dobytka s sebou ale nese vyšší zátěž pro životní prostředí. Rychlou urbanizaci nedoprovází výstavba potřebné infrastruktury a zázemí. Kanalizační síť se rozrůstá jen pozvolna, čistíren odpadních vod nepřibývá tak rychle a jejich kapacita není dostatečná. Čištěno je méně než deset procent komunálních Graf č. 2.1.1: Rozdělení spotřeby vody podle jednotlivých sektorů v roce 2010 2% 13%

zemědělství průmysl spotřeba domácností

24%

ekologické projekty 61%

Zdroj: National Bureau of Statistics of China (2012)

38


odpadních vod. Zastavěná městská plocha také omezuje odvodňování, čímž snižuje hladinu podzemních vod a zvyšuje riziko záplav. První zákon o ochraně životního prostředí byl v Číně přijat již v roce 1979, zákon o prevenci a kontrole vodních toků pak v roce 1984. Od osmdesátých let minulého století také každoročně rostou investice do ochrany životního prostředí, realizují se nové projekty a vzniká množství nových zákonů a nařízení. Situaci však do značné míry komplikuje centrální řízení státu a vynutit jejich dodržování v ostatních částech země je značný problém. Dohledem jsou pověřena vedení jednotlivých provincií a autonomních oblastí. O situaci se zajímají také významné mezinárodní organizace, které úzce spolupracují s čínskými ministerstvy a pomáhají s implementací celé řady programů. Nezbývá než doufat, že nastolený trend bude pokračovat.

2.3: případová studie řeky Huai Tato případová studie ukazuje složitost řešení environmentálních problémů v Číně a úskalí, s kterými je spojeno jejich „kampaňovité pojetí“. Mechanismy řešení, jejich chybné fungování a návrhy na odstranění mohou být potom uplatněny a interpretovány i na jiných příkladech. Řeka Huai je třetí nejdelší řekou v Číně. Pramení v horách Tongbo v provincii Henan a svou délkou, plochou a populací žijící v povodí se dá nejlépe přirovnat k evropské řece Rýn. Řeka teče převážně na východ v délce přes tisíc kilometrů a protéká provinciemi Anhui, Jiangsu a ústí do řeky Chang Jiang poblíž města Sanjiangying. Řeka má více než 120 primárních a asi 460 sekundárních přítoků. V jejím povodí žije 170 milionů obyvatel a hustota zalidnění je zde výrazně vyšší než v povodí jiných velkých čínských řek. Povodí řeky je díky svým přírodním podmínkám populačním jádrem Číny a lze ho považovat za kolébku čínské civilizace. Díky příhodným podmínkám tvoří i obilnici Číny, odkud pochází čtvrtina produkce obilí, bavlny a olejnin v Číně, přičemž podíl na orné půdě dosahuje pouze jedné osminy. Je také nutné zdůraznit, že před devastací přírodního prostředí bylo rybaření, resp. chov ryb velmi důležitým zdrojem příjmů pro mnoho zde žijících rodin. Ve srovnání s jinými provinciemi východní Číny mělo povodí Huai nízký relativní příjem na obyvatele, proto zde byl zejména od 80. let vyvíjen tlak na rychlý rozvoj průmyslu. Ten zde byl ale rozvíjen bezkoncepčně a důsledkem jsou závažné environmentální problémy. V období, kdy industrializace byla prioritou místních vlád, se zvýšilo znečištění vod z 45 % v roce 1980 na 88,1 % v roce 1996 a zůstalo na úrovni 65 % v období po roce 2000. Hlavními polutanty jsou zejména biochemická a chemická spotřeba kyslíku (BSK a COD), dále pak dusičnany a amonné soli. Jejich hodnoty mnohonásobně překračují přípustné normy. Hlavním zdrojem znečištění jsou papírny, pivovary, potravinářský a chemický průmysl. Podílí se na tom do značné míry i zastaralé používané technologie, které spotřebují velké množství vody a znečistí ji, stejně jako téměř neexistence jakéhokoliv čištění odpadních vod. Podle údajů China’s Institute of Water Resources and Hydropower Research (IWHR) vzrostl objem vypouštěných odpadních vod mezi léty 1980 až 1996 o 40 % a ve stále větší míře se projevuje také plošné znečištění, které má svůj původ v zemědělské výrobě. Roste totiž také výrazně podíl živočišné výroby, která produkuje více odpadních látek. Důsledky jsou vskutku katastrofické. Kromě devastujícího vlivu na životní prostředí je


39

alarmující především zhoršení lidského zdraví. Podle Zprávy o stavu životního prostředí za rok 2006 se nedoporučuje přímý kontakt s vodou z řeky na 75 % její délky. Nejviditelnější jsou krátkodobé dopady na lidské zdraví, které způsobují záněty, otoky a vředy na kůži při přímém kontaktu s vodou. Mezi dlouhodobé dopady patří zejména nárůst úmrtí na rakovinu. Je smutnou realitou, že podél řeky existují vesnice, kde je podíl úmrtí na rakovinu jater až kolem 80 %. Pro vesničany je stále obtížnější se dostat ke zdrojům pitné vody. Původní studně jsou totiž také velmi znečištěny průsaky vody z řeky a voda je nepoužitelná k pití. Znečištění se samozřejmě dostává i do půdy a do potravního řetězce. Za všechny tyto dopady není nikdo potrestán a nikomu z postižených nejsou poskytnuty žádné náhrady. Vláda si už dlouho dobu byla těchto důsledků vědoma, ale teprve až v polovině 90. let začaly být implementovány politické kroky a legislativa, určené k nápravě neutěšeného stavu. Bylo to mimo jiné i díky iniciativě místních obyvatel ve formě petic a medializace problému. Státní rada přijala v létě 1994 plán na omezení znečištění řeky Huai. Ten se měl stát jakýmsi vzorem pro řešení obdobných environmentálních problémů v Číně. Do součinnosti měly být dány všechny zainteresované složky, a to od místní až po celostátní úroveň. Do roku 2000 mělo být dosaženo na hlavním toku a přítocích stupně znečištění III podle místní klasifikace. Toho mělo být dosaženo jednak uzavřením malých zdrojů znečištění, tedy malých papíren a chemických továren, dále napojením většiny ostatních provozů na čističky odpadních vod a také vybudováním komunálních čističek odpadních vod v 52 městech v povodí. Formálně bylo nápravy dosaženo; bylo uzavřeno 5000 malých provozů, ostatní byly napojeny na čističky, atd. Ale jak ukazuje katastrofa z roku 2004 a současný stav, stala se někde chyba a systém nápravy nefunguje podle plánu. Například v období 11. pětiletky (2000–2005) došlo ke značnému zpoždění výstavby čističek, během inspekce v létě 2004 mělo 31 % provozů ilegální odpady do řek, mnohé zrušené podniky ilegálně obnovily svoji činnost, nebo používaly praktiky typu vypouštění odpadu v noci či za vyšších vodních stavů. Některé továrny mají dodnes nainstalována zařízení, která u odpadních tunelů dávají možnost okamžitě měnit vypouštění čisté nebo znečištěné vody pro případ kontroly, falšují se výkazy apod. Také rozdíly v uplatňování zákonů mezi jednotlivými provinciemi vedly k relokaci některých podniků, např. z „přísnější“ provincie Anhui do „tolerantnější“ provincie Henan. Mezi hlavní důvody, proč tyto plány do značné míry nebyly naplněny, patří zejména: – Nedostatečně fungující institucionální a administrativní rámec: Jedná se zejména o špatnou součinnost dvou nejdůležitějších celostátních orgánů — Ministerstva vodních zdrojů (MWR) a Státní inspekce životního prostředí (SEPA), které soupeří o vedoucí pozici v projektu zlepšení kvality vody v povodí Huai He a nemají jasně vymezené kompetence. Výsledkem je potom nízká důvěryhodnost a spolehlivost prezentovaných výsledků. Jako příklad může sloužit fakt, že v roce 2000 SEPA prezentovala dosažení cíle projektu — většina toku řeky měla kvalitu vody na stupni III, zatímco MWR deklarovalo, že v roce 2003 má 85 % délky řeky kvalitu na stupni V nebo horším.

40


– Nedostatek odpovědnosti a koordinace: Jako důsledek se potom objevuje také „implementační propast“ mezi cíly deklarovanými v Pekingu a skutečností. Omezená je vynutitelnost zákonů a naopak na místní a provinční úrovni je viditelná snaha upřednostňovat hospodářské výsledky nad implementací opatření. Každá provincie si hlídá svoje opatření a dochází tedy k meziprovinčnímu transportu nebo „vývozu“ znečištění. Nedostatečný mechanismus ke spolupráci mezi provinciemi potom velmi omezuje celkový výsledek projektu. – Omezená vynutitelnost práva: Nedostatek zodpovědnosti, místní protekcionismus a upřednostnění hospodářského růstu před ochranou životního prostředí jsou hlavními důvody, proč se jak jednotlivci, tak podniky, ale také lokální autority snaží všemožně platné zákony obcházet. Roli hraje také daňový systém, který je značně centralizovaný a nutí většinu daňových výnosů dávat na vyšší administrativní úroveň. Výjimkou jsou tzv. „mimorozpočtové příjmy“, které zůstávají na místní úrovni. Tím si místní podniky „kupují“ shovívavost nebo přímo podporu místních orgánů. – Nerealistické plánování a zastaralá opatření: Zde je kritizován centralistický přístup ke stanovení cílů (plánování top-down), který nebere do úvahy ekonomické potřeby a specifika místních podmínek. Masivní zavírání podniků, které dávaly živobytí značné části populace, se setkávalo s protesty a bojkotem. Jako zastaralý přístup k řešení problému se jeví také přílišné zaměření na řešení koncových problémů (end-of-pipe), místo sledování celého řetězce znečištění od jeho počátku (typ aktivit, používané technologie, apod.) se bere do úvahy jen jeho důsledek. Blýská se na lepší časy? Od roku 1994, kdy díky legislativě začaly v Číně působit i NGO v oblasti ochrany životního prostředí, se zvyšuje jejich participace i na řešení problémů povodí řeky Huai. Environmentální NGO se podílejí na monitoringu znečištění a pomoci místním ohroženým komunitám (např. v rakovinových vesnicích se snaží zajistit lékařskou péči a přístup k pitné vodě). Objektivní monitoring znečišťovatelů vodních zdrojů pak vede k zvýšení důvěry veřejnosti k daným údajům a její větší participaci, jak mohou sloužit i některé případy z provincie Anhui (např. úspěšný boj vesničanů z Qiugangu za uzavření tamní chemické továrny). V roce 2005 byla Čína podle Environmental Sustainability Indexu (ESI) na 133 ze 146 hodnocených zemí, v roce 2012 potom zlepšila svoje postavení v rámci podobného ukazatele (Environmental Performance Index — EPI) na 116. místo, např. deset míst před Indii. Můžeme být tedy opatrnými optimisty, co se týče vztahu Číny k životnímu prostředí a cest a mechanismů k ochraně životního prostředí, které se postupně, přes všechny potíže a v hodině dvanácté, daří zemi najít? Zdroj: Cucchiaro, R. (2012), Environmental Performance Index (2013)


41

Otázky a úkoly 1. J aké jsou hlavní příčiny masivní devastace životního prostředí v Číně? Které byste označili jako nejdůležitější a proč? 2. Zkuste se zamyslet, která odvětví jsou nejvíce problematická ve vztahu k plýtvání a znečišťování vodních zdrojů. Současně uveďte, do jaké míry ovlivňuje kvalitu toků postupná změna stravovacích návyků čínské populace. 3. U veďte výhody i nevýhody čínského politického zřízení ve vztahu k enviromentální problematice.

Doporučená literatura 1.ATLAS OF POPULATION, ENVIRONMENT AND SUSTAINABLE DEVELOPMENT OF CHINA (2000): Institute of Geography, Chinese Academy of Sciences. Science Press, Beijing, New York, 251 s. 2. CIRCLE OF BLUE (2013): Choke Point: China. Dostupné z: http://www. circleofblue.org/waternews/featured-water-stories/choke-point-china/ 3. ECONOMY, E., C. (2004): The River Runs Black. The Environmental Challenge to China’s Future. Cornell University Press, Ithaca, London, 337 s. 4. Environmental Performance Index (2013): Environmental Performance Index. Dostupné z http://epi.yale.edu/

42


2.2. Projekt jiho-severního transportu vody jako odpověď na deficit vody v severní Číně

V

oda je specifickým a životně důležitým přírodním zdrojem, extrémně ohroženým lidskou (nejen ekonomickou) činností. Čína se svou 1,4 miliardovou populací vytváří extrémní tlak na exploataci tohoto zdroje jak ve smyslu svých pitných vodních rezerv, tak i vody jako ekonomické komodity. Populační střed, umístěný po několik století do Severočínské nížiny mezi dnešním Pekingem a Šanghají, se nachází v oblasti s nedostatečnými vodními zdroji, ale s ekonomickou (mj. zemědělskou) činností, provázenou velmi vysokými nároky na vodu. Budovaný projekt jiho-severního transportu vody má tuto oblast, obývanou přibližně čtvrt miliardou lidí, zásobovat ročně 70 km3 vody transportovaných z jižní Číny, která má naopak vody relativní nadbytek. Tento obří a kontroverzní projekt okolo sebe sdružuje jak příznivce, tak i odpůrce, kteří povětšinou poukazují na obdobné obří projekty převádění vody v bývalém Sovětském svazu (Aralské jezero apod.). Ale obří infrastrukturní projekty, které mají řešit celospolečenské problémy, jsou staré jako čínská civilizace sama... Chronické sucho pustoší zemědělskou půdu. Poušť Gobi se rozšiřuje na jih. Žlutá

Obr. 2. 2. 1: Žlutá řeka ve svém Vnitřním oblouku ve Vnitřním Mongolsku. Zde ještě řeka nedostatkem vody netrpí. (Foto: PP)


43

2.4: projekt jiho-severního transportu vody Základní údaje: celkový odkloněný objem vody: 44,8 mld. m3 vody za rok z toho: Východní cesta: 14,8 mld. m3 vody za rok, délka 1 156 km Střední cesta: 13,0 mld. m3 vody za rok, délka 1 267 km Západní cesta: 17,0 mld. m3 vody za rok 1952: Velký kormidelník Mao Zedong pozoruje: „Jih země má nadbytek vody a sever jí má nedostatek. Pokud to bude možné, proč si nějakou nevypůjčit?“ Myšlenka dala vzniknout vizi odklonění miliard kubických metrů vody z vodnatých řek jihu na suchý sever. 1979: Ministerstvo vodních zdrojů vytváří Projektový plánovací úřad pro transport vody z jihu na sever (SNWT). 1983: Státní rada odsouhlasila vypracování studie proveditelnosti pro východní trasu. 1987: Státní plánovací komise začala posuzovat plánovanou západní trasu, byl schválen desetiletý plán pro zhodnocení proveditelnosti projektu. 1994: Ministerstvo vodních zdrojů zkoumá a přijímá studii proveditelnosti pro střední trasu a doporučuje její stavbu. 2001: Západní trasa vstupuje do stadia předběžného plánování, které trvá dodnes. 2002: Začíná výstavba východní trasy, která odvede vodu z dolního toku řeky Chang Jiang do provincií Jiangsu, Anhui, Shandong a do města Tianjin (včetně hlavního města Pekingu). 2003: Začíná výstavba střední trasy, která bude odvádět vodu z řeky Han, přítoku Chang Jiang do rezervoáru Danjiangkou do provincií Hubei, Henan a Hebei, a také do Pekingu a Tianjinu. 2005: 11. pětiletý plán vyčlenil pro investice do vodní infrastruktury 1 bilion yuanů (asi 152 mld. amerických dolarů), většina z nich byla určena na projekty spojené s přivedením vody z jihu na sever. I tehdejší prezident Hu Jintao je označil za klíčové body „vědecké politiky rozvoje“, která je založena na investicích do infrastruktury, technologií a předcházení problémům spojeným se zajištěním zdrojů. 2006: Čínští vědci z Národní akademie pro strojírenství vydávají zprávu, která navrhuje pozastavit práce na přípravě západní trasy. Vláda navrhuje posunout její výstavbu na neurčito. 2008: Plánovači a inženýři tvrdí, že rezervoár Danjiangkou musí být rozšířen, aby byl schopen vodou zásobovat střední trasu. Dokončení střední trasy je odloženo o čtyři roky na rok 2014. Nicméně Peking získal přístup k miliardám kubických metrů vody v souvislosti s nutnou infrastrukturou budovanou v rámci olympijských her v roce 2008. 2010: Státní rada dává pokyn k urychlení prací na východní a střední trase. 2011: Ve 12. pětiletém plánu se objevují signály, že zájem o západní trasu trvá a budou podniknuty kroky k vytvoření projektu a ke stavbě samotné. 2013: Termín pro dokončení východní trasy 2014: Termín pro dokončení střední trasy 2050: Plánované dokončení západní trasy a celého projektu Zdroje: Jaffe, A., Schneider, K. (2012), Water technology (2012)

řeka, místo zrození čínské civilizace, je natolik znečištěná, že se nedá využívat pro zásobování pitnou vodou. Megaměsta jako Peking a Tianjin odčerpávají podzemní vodu ohromným tempem. Přitom její akumulace trvala tisíce let. Daní za rychlý hospodářský růst na severu Číny je rapidní úbytek podzemní vody. V okolí Pekingu

44


klesá podzemní voda každoročně o pět metrů (Wong, 2007). Podle tvrzení Světové banky musí být některé studně hloubeny až do hloubky 800 m (Wong, 2007). Jak vědci, tak i čínské úřady předpokládají, že zvodnělé vrstvy pod Severočínskou nížinou do třiceti let vyschnou. Tempo poklesu podzemní vody je neúprosné a velmi jasně doložitelné (Wong, 2007). Více než 200 milionů lidí je závislých na povodí Žluté řeky, řek Hai a Huai. Navíc 60 % vodních zdrojů zde má svůj původ v podzemní vodě. Poptávka po vodě na severu země se ale nesníží ani do budoucna. Migrace z venkovských oblastí způsobuje růst Pekingu o milion obyvatel každé dva roky a se svými ztenčujícími se vodními zásobami nemůže toto tempo region ustát. Už dnes připadá na osobu v Pekingu 100 m3 vody na rok, což je asi desetina standardu přijatého OSN (Wong, 2011). Přesto jsou např. v Pekingu plánovány velkolepé projekty vyžadující velké objemy vody (golfová hřiště, sjezdovky, plavecké bazény apod.). Proto se do budoucna uvažuje i o omezení růstu Pekingu a dalších měst v důsledku nedostatku vodních zdrojů. Původ vodní krize na severu Číny je ale dlouhodobý. Od roku 1949 se množství vody používané v Číně zpětinásobilo. Od 60. let byly v povodí Žluté řeky masivně budovány přehrady a kanály, které odváděly vodu pro rychle rostoucí města a průmysl v nich. Zemědělci začali tedy hloubit studně a podzemní voda začala být později masivně využívána i pro zásobování měst. Navíc v současnosti vědci také zdůrazňují vliv klimatických změn na snižování množství srážek v regionu. To dále omezuje disponibilní vodní zdroje v regionu. Centrální plánovači ale rozhodli o objemech transportované vody na základě výpočtů průtoků za období od 50. do počátku 90. let. Od té doby se ale celkový objem vody díky dlouhodobým suchům snížil a odváděné objemy vod budou tedy ohrožovat řeky na jihu nízkými průtoky (Wong, 2011). Čínská ekonomika se také potýká s nízkou účinností využívaných vodních zdrojů. Čínský průmysl spotřebuje několikanásobně více vody najednotku své produkce než průmysl ve vyspělých zemích. Zavlažování se ale podílí na celkové spotřebě vody 70 % v severní Číně a jeho účinnost využití vody je jen 40 %, zatímco ve vyspělých státech, jako např. v USA, je to 75–80 % (Wong, 2007). Severo-jižní transport vody je určen pro průmysl a bude využíván zejména v rychle rostoucím sektoru energetiky, založené na tepelných elektrárnách, a při zásobování velkoměst (včetně Pekingu a Tianjinu). Zemědělci budou z jeho dokončení profitovat jen velmi omezeně, jestli vůbec. Jedná se o největší projekt svého druhu, který byl kdy na světě realizován. Má propojit suchem trpící severní čínské provincie s provinciemi jižními, relativně bohatými na vodu. Od prvních úvah k zahájení projektu uběhlo 50 let a celkově by měl být dokončen až v roce 2050, kdy by měla být realizována i západní trasa. Potom by měl odvádět každoročně 44,8 mld. m3 vody za rok z jihu na sever, který trpí chronickým nedostatkem vody. Po svém dokončení propojí také povodí čtyř největších čínských řek — Chang Jiang, Žluté řeky, Huai a Hai, což vyžaduje vybudování tří tras: východní, střední a západní. Náklady na jeho výstavbu se odhadují na 62 mld. amerických dolarů, což je Vybraná témata z geografie současné Číny

45

dvakrát víc, než stálo vybudování kontroverzní přehrady Tři Soutěsky, v současnosti největší přehradní nádrže na světě. Už v 50. letech Mao Zedong navrhl projekt na odklonění vody z jihu na sever. Oficiální stavební práce na východní trase začaly na konci roku 2002 a na střední trase o rok později. Byla zřízena společnost, která má za úkol výstavbu, řízení a údržbu celého projektu. Každá provincie potom zřídila společnost pro zásobování vodou a řízení místní infrastruktury a správy.

Východní trasa projektu Východní trasa měla zásobovat provincie Shandong a severní část Jiangsu už v roce 2007, rok před původním termínem pro dostavbu, ale její dokončení se zpozdilo. Vodní dílo má spojit řeku Chang Jiang a Shandong a přivést vodu na sever do Severní nížiny (Huang-Huai-Hai) a využít Velký kanál mezi Pekingem a Hangzhou. K odbočení z hlavního toku Chang Jiangu dochází u města Yang zhou, voda je dále vedena podél existujících vodních kanálů do pohoří Weishan v provincii Shandong, před tím dochází ke křížení Žluté řeky tunelem a dále pokračuje kanál do města Tianjin. Dokončené dílo bude mít délku něco přes 1155 kilometrů a bude na něm vybudováno 23 přečerpávacích stanic s instalovanou kapacitou 453,7 MW. Dále zde bude vybudováno 9 km tunelů od výtoku z jezera Dongping k přítoku do kanálu Weilin, včetně 634 m dlouhého sifonu a horizontálního tunelu o průměru 9,3 m, který prochází 70 m pod dnem Žluté řeky. Dokončení je plánováno na rok 2013.

Střední trasa projektu Výstavba střední trasy začala v prosinci 2003 a její dokončení bylo plánováno v souvislosti s letními olympijskými hrami v Pekingu v srpnu 2008. Měla zásobovat Peking pitnou vodou. Do září 2008 bylo vybudováno ale pouze 307 km střední trasy. Střední trasa odvádí vodu z přehrady Danjiangkou na řece Han soustavou kanálů na západním okraji nížiny Huanghuaihai a protéká provinciemi Henan a Hebei do Pekingu. Má celkovou délku 1267 km. Město Tianjin bude zásobováno vodou také z pobočné větve poblíž města Xushui v provincii Hebei. Původní kapacita byla navržena na 9,5 km3 vody ročně, v roce 2030 by měla kapacita dosáhnout asi 13–14 km3 vody ročně. Výstavba zahrnuje také dva tunely o průměru 8,5 metru a délce 7 km o průtoku 500 m3/s. Ubývající zásoby vody v přehradě Danjiangkou vedly k posílení jejího přítoku odkloněním vody z přehrady Tři soutěsky tak, aby bylo množství vody pro projekt dostatečné. Voda z řeky Han potom protéká kanálem, který je ale zásobován různými přehradami na svých přítocích v provincii Hebei. Střední trasa měla být dokončena v roce 2010, ale kvůli problémům s rozšířením přehrady Danjiangkou a environmentálním problémům se její dokončení plánuje až na rok 2014.

46


Obr. 2. 2. 2: Polygonální půdy — extrémní sucha v severních provinciích se stávají v důsledku vyčerpávání vodních zdrojů stále častější, severní Shaanxi. (Foto: AH)

Západní trasa projektu Výstavba západní trasy zahrnuje práce v provincii Qinghai na Tibetské náhorní plošině v nadmořských výškách 3000 m až 5000 m. Bude znamenat překonání mnoha technických i klimatických překážek a její dokončení se předpokládá někdy kolem roku 2050. Měla by přivádět 4 km3 vody ročně ze tří přítoků řeky Chang Jiang — řek Tongtian, Yalong a Dadu, překonávat téměř 500 km přes pohoří Bayankala a potom vést dále do severozápadní Číny. Na sympoziu v roce 2006 v Pekingu představitelé Výboru pro vodní zdroje Žluté řeky požadovali urychlení přípravných prací na západní trase. Předpověděli, že pokud nebude do oblasti přivedeno do roku 2030 dalších 4,5 km3 vody ročně, ovlivní to její celkový hospodářský rozvoj. Vzhledem k tomu, že z hlediska prostorového plánu je významná západní rozvojová osa, byly přípravné práce na západní trase urychleny. Z výše uvedeného vyplývá, že načasování projektu a jeho prioritní destinace nejsou optimální. Pouze západní trasa, klíčová pro hospodářský rozvoj, bude zásobovat vodou povodí Žluté řeky. S jejím dokončením se ale počítá až za několik desetiletí. Zároveň má zásobovat provincie, které budou tvořit páteř čínské energetiky (zejména pokud jde o těžbu uhlí). V provinciích Xinjiang, Vnitřní Mongolsko, Shaanxi Vybraná témata z geografie současné Číny

47

a Ningxia, které jsou velmi suché, se počítá při těžbě právě s využitím vody ze Žluté řeky. V povodí Žluté řeky je umístěno 70–80 % energetických kapacit celé země. Žlutá řeka je však velmi přetěžována odběrem vody, a proto je nutné posílit její přítoky, což se má stát vybudováním západní trasy.

Důsledky budovaného projektu Podobně jako další obří projekt, výstavba přehrady Tři soutěsky, i tento projekt vyvolává vzhledem ke svým negativním důsledkům mnoho pochybností. Došlo ke zničení mnoha historických památek, přemístění obyvatel a zničení zemědělské půdy. Navíc plány na další industrializaci podél těchto vodních tras budí obavy z dalšího znečištění vody. Vedení státu si ale začíná uvědomovat, že ekonomický růst začíná narážet na ekologické bariéry (zejména nedostatek vody a její znečištění), a voda se tak stává limitujícím faktorem dalšího rozvoje země. Bylo vyčleněno značné množství finančních prostředků na vybudování čistíren vody. Počítá se s realizací asi 260 projektů, které mají omezit znečištění a pomoci zajistit vodu alespoň v takové kvalitě, aby splňovala minimální požadavky na pitnost. V posledním desetiletí navíc země zažila několik velmi suchých let, což v souvislosti s rychlým

Obr. 2. 2. 3.: Kanály ve městečku Zhouzhuang nedaleko Suzhou patří do systému Velkého kanálu, který je nyní přestavován na jednu z hlavních tras transportu vody z jihu na sever. (Foto: AH)

48


hospodářským rozvojem země začíná ohrožovat udržitelnost rozvoje hospodářství do budoucna. Samotný jih Číny se v důsledku stále častějších such může v určitých obdobích roku potýkat s nedostatkem vody, natož aby v takových objemech byla voda přepravována na sever. Podle Čínské statistické ročenky ztratilo povodí řeky Chang Jiang za období 2005 až 2009 kolem 17 % zásob povrchové vody (Jaffe, Schneider, 2012).

Znečištění vody Velkým problémem projektu jiho-severního transportu vody je bezesporu její kvalita. To se týká zejména východní trasy, která je zásobována vodou z dolního toku řeky Chang Jiang. Přibližně 40 % odpadních vod v Číně odtéká v konečném důsledku do Chang Jiangu. Dokonce polovina finančních prostředků určených pro východní trasu slouží k vybudování zařízení na zlepšení kvality přepravované vody. Má být vybudováno 426 čističek odpadních vod (Wong, 2011). Místní vláda v Tianjinu je dokonce natolik skeptická ke kvalitě vody z východní trasy, že ve střednědobém horizontu počítá s alternativou odsolování vody (Wong, 2011). Odklonění velké části vody z dolního toku Chang Jiangu proto situaci na jejím dolním toku dále významně zhorší. Znečišťující látky se budou muset rozptýlit v menším objemu vody, a to dále ohrozí biodiverzitu podél řeky. Problémem tedy zůstává, jak dostatečně kompenzovat tyto ztráty zejména oblastem na dolním toku řeky Chang Jiangu. Velkým problémem je také povodí řeky Han, hlavní zdrojnice vody pro střední trasu. Kritici varují, že po spuštění projektu bude z řeky odváděno 25-30 % jejího ročního průtoku a na 650 km dlouhém úseku v provincii Hubei dojde k novým škodám díky nedostatku vody způsobenému právě jejím odvedením z řeky a následnou nižší samočisticí schopností. Také se omezí využití řeky pro plavbu lodí, klesnou výnosy z lovu ryb a sníží se celková biodiverzita (China Daily, 2012). Navíc ještě provincie Shaanxi plánuje projekt na každoroční odvedení 1,5 km3 vody z řeky Han na jejím horním toku do řeky Wei, která je největším přítokem Žluté řeky. Má pomoci zásobovat vodou města Xi’an a Xianyang. Pro zmírnění škod způsobených odklonem vody z řeky Han bylo uvolněno 10 mld. yuanů na nápravná opatření, včetně 67 km dlouhého kanálu z Chang Jiangu. To ale způsobí, že znečištěná voda ze středního toku Chang Jiangu se dostane do relativně čistšího povodí řeky Han. Navíc samotná Chang Jiang v poslední době trpí nedostatkem vody v zimních měsících. Systém vybudovaných nádrží na řece Han sníží samočisticí schopnost řeky a stanou se z nich nádrže se znečištěnou odpadní vodou. Pro záchranu severu země tak budou trpět lidé a příroda v jiné její části (China Daily, 2012).


49

Společenské vlivy Realizace východní a střední trasy si vyžádá přesídlení celkem asi 340 000 lidí (China Daily, 2012). Většina z nich bude přesídlena v souvislosti se zvýšením kapacity přehrady Danjiankou na střední trase v provinciích Hubei a Henan. Pro srovnání, při největším přesídlovacím programu, který souvisel s výstavbou přehrady Tři soutěsky, bylo vystěhováno z původních domovů 1,27 mil. lidí během 17 let. Současně bylo pro vystěhované lidi vybudováno 600 nových vesnic, které jsou umístěny zejména ve výše jmenovaných provinciích, a to zejména v posledních třech až čtyřech letech. Tato násilná přesídlení ale mají mnohé negativní důsledky. Lidé se cítí být vykořeněni, zvýšily se jim životní náklady, nové domy jsou často nekvalitně postaveny. Zemědělci dostali často půdu nižší kvality a v jiných půdních a klimatických podmínkách, na které se obtížně adaptují (China Daily, 2012). Zejména v provincii Hubei měly státní orgány na lokální úrovni velké problémy s udržením celkové společenské stability. V souvislosti s různými vodními projekty (včetně přehrady Tři Soutěsky) zde bylo za posledních 50 let přemístěno celkem 3 miliony obyvatel. V zemi, kde už v historii docházelo k povstáním rolníků v důsledku sucha či naopak záplav, a tím k ohrožení centrální moci, voda a její kontrola byla velmi důležitá pro její vládce. Ti se snažili svoji moc legitimizovat právě těmito velkými projekty transportu vody. Objevuje se ale i tlak na efektivnější využívání vody a rostou snahy o hledání dalších potenciálních zdrojů, rezerv a alternativ.

Alternativy k extenzivnímu růstu spotřeby vody Celkový pohled na projekt jiho-severního transportu vody se však změní, pokud jsou do něj započítány alespoň jeho nejvýznamnější externality. Zejména byla podceňována otázka ochrany přírody a životního prostředí. Je důležité zvýšit významně efektivitu využití vody při zavlažování v zemědělství, a to formou změny skladby plodin, technologicky vyspělejších zavlažovacích systémů a podobně. Podobně by působilo i zdražení vody. Když byl projekt v roce 2002 zahájen, transport vody z jihu na sever byl vnímán jako jediná možnost pro zásobování severní Číny vodou. V posledním desetiletí ale technologie spojené s odsolováním mořské vody udělaly velký pokrok a začínají se stávat rovnocennou alternativou pro řešení problému nedostatku vody. Mezitím se ceny těchto technologií snížily, a naopak vzrostly ceny stavebních prací (Jaffe, Schneider, 2012). Ceny vody se postupně zvyšují, ale zdaleka nepokrývají ceny, za které je přeprava vody z jihu na sever realizována (samozřejmě bez započítaných externalit). Dnes stojí 1 m3 vody 0,26 US$, ale cena vody ze střední trasy bude 0,80 US$. To právě vede reprezentace měst jako Peking nebo Tianjin k úvahám o využití desalinace místo vody z tohoto projektu. Ministerstvo vodních zdrojů odhadovalo spotřebu vody v celé zemi na 600 km3 za rok 2010 a počítá s jejím nárůstem na 670 km3 do roku 2020 (Jaffe, Schneider, 2012). Značná část tohoto nárůstu půjde na vrub

50


prudce se rozvíjející těžbě uhlí, která je soustředěna ve vláhově deficitních oblastech severu a západu státu. Přitom vodní rezervy se za první dekádu 21. století snížily o 13 % a země čelí stále se prohlubujícímu vodnímu deficitu (Jaffe, Schneider, 2012). Potenciální úspory transportované vody poskytuje i větší podíl sběru vody dešťové. Dnes zachycuje pro vlastní potřebu dešťovou vodu 21 milionů Číňanů. Jen v samotném Pekingu běží 55 pilotních projektů, které podporují zachycování dešťové vody, a pekingská městská vodní správa odhaduje, že by takto mohlo být využito až 230 milionů m3 dešťové vody každý rok (Wong, 2007). Města jako Peking využívají odpadní vodu pro praní prádla, splachování toalet nebo další činnosti. Velmi se také od roku 1997 zpřísnila legislativa ohledně recyklace vody v průmyslových podnicích. Například ocelárny ve městě Baotou v provincii Vnitřní Mongolsko, které se rozkládají na 49 km2 a zaměstnávají 50 000 zaměstnanců, recyklují až 98 % spotřebované vody. Jedním z největších spotřebitelů vody je energetika. Jedná se zejména o těžbu uhlí a jeho spalování v oblastech s nedostatkem vody. To je jedním z nejdůležitějších důvodů, proč Čína je v současné době jedním z největších investorů do alternativních zdrojů energie, jako je solární a větrná energie a jaderné elektrárny chlazené mořskou vodou. Investuje se také mohutně do nových technologií v tepelných elektrárnách, které snižují spotřebu vody o desítky procent. Příslibem může být také Mapa 2.2.1: Spotřeba vody v Číně podle jednotlivých provincií

Zdroj: National Bureau of Statistics of China (2012)


51

fakt, že zatímco se od roku 1995 do roku 2010 zvýšila ekonomická produkce osminásobně, spotřeba vody vzrostla jen o 15 %, tedy o 1 % ročně (Schneider, 2011). Došlo také k poměrně výraznému zlepšení hydrologické situace v povodí Žluté řeky. V souvislosti se zavedením výše zmíněné přísné legislativy na konci 90. let a systému přídělu vody po celém jejím toku, kdy jednotlivé provincie dostaly kvóty pro spotřebu vody v průmyslu, zemědělství, pro potřeby domácností nebo pro ekologické účely, je výsledkem mnohem efektivnější hospodaření s vodou. Došlo k obnově ekosystémů v jejím okolí a v současnosti, po deseti letech, dotéká Žlutá řeka až do moře (Schneider, 2011). Provincie Ningxia a Vnitřní Mongolsko jsou průkopníky v zavádění velmi efektivního systému zavlažování v zemědělství a spotřeby vody v průmyslu a stávají se jakýmsi vzorem pro jeden z hlavních cílů hospodářské politiky současnosti a hlavně budoucnosti — rozvoj západních provincií. Dále je nutné zmínit, že Čína je dnes státem, kde se staví největší množství jaderných elektráren na světě. Jedním z důležitých důvodů je také úspora vody oproti tepelným elektrárnám. Výstavba jaderných elektráren chlazených mořskou vodou je tak rapidní, že např. americká firma Westinghouse nestíhá uspokojovat v Číně poptávku (Schneider, 2011). Jako alternativa se objevuje projekt na výstavbu vodovodu ze zálivu Bohai, který by mořskou vodou zásoboval právě průmyslové a energetické projekty ve vnitrozemí. Podle názoru Huo Youguanga, geografa z Jiaotong University v Xi’anu v provincii Shaanxi, by toto dílo vyšlo na asi 6 mld. amerických dolarů a umožnilo by využít zásoby uhlí, což je v současnosti limitováno právě nedostatkem vody ve vnitrozemí Číny. Odhaduje se, že pro využití těchto rezerv uhlí je nutné mít k dispozici asi 15 mld. m3 vody ročně (Schneider, 2011).

Závěr Otázky životního prostředí představují v současné době jeden z limitů rozvoje současné Číny a jeho degradace přímo ohrožuje budoucí vývoj. I když vychází doposud spíše přehlíživý vztah k životnímu prostředí z dlouhodobé čínské tradice, nikdy v historii neovlivňovala čínská společnost tak rozsáhle svoje životní prostředí, jak je tomu dnes. Do nedávné doby byly otázky environmentální degradace brány jako nutná daň za rozvoj a pokrok. Pro čínskou společnost je navíc stále typické kampaňovité pojetí vztahu k životnímu prostředí. Kampaně na zalesnění rozsáhlých území, vyčištění řek nebo ovzduší se však často míjejí svým účinkem. Další nevratné zásahy do životního prostředí představují megalomanské projekty typu Tří Soutěsek nebo podrobněji rozebraného jiho-severního transportu vody. Nejsou totiž citlivé k místnímu kontextu, nebo jej přehlížejí. Dalším důvodem je, že i když se už od počátků reforem stala ochrana přírody a obecně životního prostředí nedílnou agendou státního aparátu, byly její účinky velmi omezené. Bylo to dáno do značné míry nízkým stupněm koordinace těchto politik, jejich záměrným obcházením, a to často na regionálních a místních úrovních v příkrém rozporu s pro-

52


klamovanou celostátní politikou. Důvodem bylo úzkoprsé sledování plnění hospodářských cílů. Velmi dobře je to dokumentováno na problematice ochrany kvality vody a na případové studii řeky Huai, nebo na případové studii znečištění ovzduší ve městě Linfen. Na druhou stranu ale ve společnosti i díky jejímu rychlému bohatnutí roste počet lidí, kteří otázky životního prostředí berou jako širší součást kvality života. Zajímají se o příčiny a důsledky nekontrolovaného a bezohledného ekonomického růstu. Existují zárodky nevládních organizací, které se snaží na nedostatky poukazovat a měnit věci k lepšímu. Stávají se tak určitým podhoubím pro vznik občanské společnosti.

Otázky a úkoly 1. J aké jsou hlavní důvody pro budování projektu jiho-severního transportu vody? 2. Které nezamýšlené důsledky tento projekt má a jak by se daly omezit? 3. U veďte alternativy k tomuto programu (z perspektivy odvětví využívajících nejvíce vodu přiváděnou na sever Číny).

Doporučená literatura 1.JAFFE, A., SCHNEIDER, K. (2012): A Dry and Anxious North Awaits China’s Giant, Unproven Water Transport Scheme. Circle of Blue, dostupné z http:// www.circleofblue.org/waternews/2011/world/a-dry-and-anxious-north-awaitschina%e2%80%99s-giant-unproven-water-transport-scheme/ 2. SCHNEIDER, K. (2011): Choke Point: China — Confronting Water Scarcity and Energy Demand in the World’s Largest Country. China Environment Forum in collaboration with W. Wilson International Centre for Scholars, dostupné z: http://www.circleofblue.org/waternews/2011/world/choke-pointchinaconfronting-water-scarcity-and-energy-demand-in-the-worlds-largestcountry/ 3. WATER TECHNOLOGY (2012): South-to-North Water Diversion Project, China, dostupné z: http://www.water-technology.net/projects/south_north/ 4. WONG, S. (2007): China Bets on Massive Water Transfers to Solve Crisis, dostupné z: http://www.internationalrivers.org/resources/china-bets-onmassive-water-transfers-to-solve-crisis-1899


53

3.

Obyvatelstvo

2.

3.

4.

1.

54


5.

• Hlavní rysy stárnutí čínské populace • Demografický vývoj ČLR v letech 1949–2011 a jeho politické pozadí • Zdražování pracovní síly ve výrobním sektoru v ČLR • Stárne čínská populace skutečně tak rychle? • Hlavní dopady stárnoucí populace „rozvojové“ Číny • Možnosti dalšího vývoje • Etnické menšiny Číny a vnitropolitické koncepce • Sinizace a hanizace • Pragmatický přístup státu k národnostní a náboženské otázce • Čínský šovinismus a menšinový separatismus • Geografické rozmístění etnických menšin jako předmět národněbezpečnostní politiky • Nárůst ekonomických i sociálních nerovností, založených na etnickém principu

3.1. Stárnutí populace Číny

M

ezi lety 1950 a 2000 se zvýšil podíl starších 60 let z 8 na 11 %. Do roku 2050 by se však toto číslo mělo zdvojnásobit na 22 % (Bloom a kol., 2010). Jsme tedy svědky rapidního stárnutí celosvětové populace. Ta čínská, tvořící v současnosti přibližně pětinu celosvětové populace, bude mít na procesu stárnutí světa velký podíl, umocněný demografickým a politickým vývojem země v druhé polovině 20. století. Téma stárnoucí čínské populace se stále více dostává do popředí zájmu jak akademického, tak mediálního a ekonomického. Rychle stárnoucí populace je primárně vnímána jako důsledek tzv. politiky jednoho dítěte a jako hlavní ohrožení rych-

1. Tibeťanky při pouti do kláštera Rongpu, který se nachází u základního tábora pod Mt. Everestem, Tibetská AO. Zvyky, tradice a víra (včetně poutí) jsou pro Tibeťany jedněmi z nejvýznamnějších zdrojů uchování vlastní identity. I proto jsou tak bedlivě sledovány místními úřady. (Foto: AH) 2. Ruch v ulicích Kantonu v období čínského Nového roku. Fotografie pořízena v lednu 2009, těsně před tím, než na dvě desítky milionů místních gastarbeiterů ztratilo práci. (Foto: AH) 3. Vesnice Changyang v severní Guangxi. Populace čínského venkova se každoročně vylidní o více jak 7 milionů. (Foto: AH) 4. Khamští Tibeťané v Dege, Sichuan. Tradice a zvyky ve Vnitřním Tibetu, který je rozdělen mezi provincie Sichuan, Gansu a Qinghai jsou paradoxně lépe zachovány a státními úřady více tolerovány než v samotné AO Tibet. (foto: PP) 5. M ešita v Xiningu, Qinghai je ukázkou vzdoru sinizaci v muslimských oblastech. Tradiční mešity v čínském slohu nahrazují mešity v arabském a středoasijském slohu, financované většinou z Kuvajtu a Saúdské Arábie. (Foto: PP)


55

lého hospodářského růstu země. Společně s tím vyvstávají otázky na zajištění rapidně rostoucí populace v důchodovém věku (penzijní systém), demografické dopady na velikost čínské populace i na sociální aspekty těchto změn (individualizace, modernizace společnosti). Tato kapitola se nevěnuje novým objevům, ale komparaci a kritickému zhodnocení stávající diskuze a uvedení některých „mytizovaných“ faktů na pravou míru. Jak se v této kapitole uvádí, stárnutí zatím stále není hlavním problémem, ale je to již zřejmě neodvratitelná a brzká budoucnost. Stárnutí populace je primárně nahlíženo ekonomickou perspektivou jako negativní proces či dokonce hrozba, avšak i tento jednostranný pohled lze částečně vyvrátit.

Hlavní rysy stárnutí čínské populace V kontextu stárnutí populace se mluví o několika hlavních tématech. V této úvodní části bude uveden stručný přehled všech hlavních argumentů, scénářů a perspektiv týkajících se této problematiky. V dalších částech se pak zaměříme na historické souvislosti, které vedly k současnému stavu a ovlivní i budoucí vývoj. Též se zaměříme na šířeji pojatou otázku, jak bude stárnutí Čínu v budoucnu omezovat a jaké jsou hlavní možnosti státu negativní dopady minimalizovat. Liping Hou uvádí pět hlavních ukazatelů akutnosti stárnutí čínského obyvatelstva (Hou, 2011: 73), které by bylo možné stručně shrnout následovně: 1) Početně je čínská populace starší 60 let již nyní největší na světě a k hlavnímu nárůstu této věkové kategorie teprve dojde v následujících dvou až třech dekádách. Jak bude rozebráno dále v textu, Čína zatím stárnutí ve svém ekonomickém ani sociálním rozvoji výrazněji nepociťuje. Naopak kvůli demografickému vývoji má zatím podíl závislé populace, a to i té postproduktivní závislé populace, na historickém minimu. Přesto chybějící centrální sociální i zdravotní systém již nyní pociťuje velké nedostatky, a jen těžko se s tak početnou postproduktivní kohortou vyrovnává. Nakolik akutní tento problém je, dokládají i nařízení a zákony vlády. Ten poslední, na jehož základě lze soudit děti za nedostatečnou péči o své rodiče, je ukázkou, jak velký problém společnost důchodového věku představuje a jak těžko se nachází funkční nástroje na zmírnění negativních dopadů. 2) Přechod od tzv. stacionární k tzv. regresivní věkové pyramidě trval Číně necelá dvě desetiletí (1980—1999). Dvě dekády trvající přechod od dospělé ke staré populaci je nejrychlejší známý případ, navíc nutno brát na zřetel, že k němu došlo u největší populace, tvořící pětinu lidstva. Přechod od juvenilní k regresivní věkové struktuře je však ještě markantnější. K tomu totiž v Číně došlo přibližně během 35 let, což odpovídá taktéž nejrychlejší demografické revoluci. Pokud se podíváme na období, o kterém mluvíme (viz níže, graf 3.1.1), je patrné, že tento rapidní proces byl nastartován ještě před samotnou implementací kontroverzní, ale účinné politiky plánovaného rodičovství, známé jako politiky „jednoho dítěte“. Jak bude vysvětleno dále, i když má politika jed-

56


noho dítěte výrazný a neoddiskutovatelný dopad na stárnutí populace v pozitivním i negativním smyslu, je nutno hledat příčiny i mimo ni. 3) Nejrychleji rostoucí věkovou skupinu v čínské populaci tvoří starší 80 let, kterých přibývá meziročně o 4,7 %; jejich populace roste ještě o více jak třetinu rychleji než celá věková skupina postproduktivních. Fakt, že čínská populace stárne takto intenzivně i v nejstarších věkových kohortách, je do budoucna nesmírným „strašákem“ pro čínský důchodový systém. Největší kohorty obyvatel v čínské populaci — ročníky po Velkém skoku i za Kulturní revoluce — jsou zatím stále v produktivním věku. Jejich výraznou početní převahu oproti ostatním kohortám umocnily právě populačně restriktivní politiky za Deng Xiaopinga. Jakmile se tyto silné ročníky začnou přibližně po roce 2020 dostávat do důchodového věku1, bude to pro důchodový systém zátěž jednak jednorázová (rychlost stárnutí populace se téměř zdvojnásobí), jednak dlouhodobá (rapidní růst nejstarší věkové skupiny). 4) Stárnutí populace Číny je geograficky silně nerovnoměrné. Zatímco rapidní proces stárnutí začal v Šanghaji již v roce 1979, některé ze západních provincií se do procesu stárnutí dostávají až nyní (např. Qinghai, Ningxia), po více jak 30 letech. Tento problém je navíc patrný na stále se rozvírajících nůžkách mezi čínským venkovem a městem. Paradoxně to však v současnosti nejsou nejvyspělejší oblasti, které nejrychleji stárnou, jak tomu bylo dříve (např. Šanghaj), ale naopak právě venkovské oblasti nejzaostalejších provincií Číny. Je to způsobeno největší migrační populací světa, která čítá až čtvrt miliardy migrujících obyvatel téměř výhradně v produktivním věku. V důsledku selektivnosti migračních procesů se do měst stěhuje vzdělanější, bohatší a hlavně mladší část venkovské populace2, zatímco na venkově zůstává starší a nezajištěná skupina rodičů. Současný existující sociální a zdravotní systém, založený na kapitalistickém principu samopojištění osob, zajišťuje stále omlazovanou městskou populaci, kdežto situace na venkově se stává v mnoha oblastech těžko udržitelnou. 5) Za největší problém čínského stárnutí se označuje fakt, který stručně zní: „zestárnout dřív než zbohatnout“. Jedná se o fenomén, kdy přes překotný hospodářský růst má Čína stále výrazně nižší HDP per capita a současně větší podíl starší populace, než tomu bylo u ostatních zemí, které tímto procesem již prošly. Tato situace podle většiny ekonomů i politiků vytváří přirozený tlak na přeorientování čínské ekonomiky na technologicky vyšší výrobu a služby, tedy přechod z ekonomiky založené na velikosti populace k ekonomice založené na množství „talentované populace“. Investice do lidských zdrojů je jedinou cestou, a Čína ji ve velkém i centrálně řízeném procesu podporuje. Nicméně je otázkou, zda při rychlosti demografických i ekonomických procesů v Číně je míra změn, snižujících nerovnosti a zajišťujících udržitelnější rozvoj, dostačující.

1

ři současném důchodovém věku 60 let, který se již s jistotou bude v roce 2020 pohybovat P nad hranicí 65, možná 70 let.

2

Včetně výrazného podílu žen, který zhoršuje již tak nevyvážený genderový poměr na venkově.


57

Graf 3.1.1: Vývoj populace a hrubých měr porodnosti, úmrtnosti a přirozeného přírůstku (1954–2011)

populace (mil.)

hmpp

1 350

35

1 200

30

1 050

25

900

20

750

2010

2006

2002

1998

1994

1990

1986

0

1982

150 1978

0 -5

1974

300

1970

5

1966

450

1962

600

1958

15 10

mil. obyvatel

hmú

40

1954

případů na 1000 obyv.

hmp

Zdroj: CBS 1954-2011; www.stats.gov.cn; vytvořeno z dvouletých intervalů

Pro přiblížení několika těchto jevů je nutné v další části uvést základní demograficko-politické souvislosti druhé poloviny 20. století, z nichž aktuální problém stárnutí se všemi svými specifiky vyvstal.

Demografický vývoj ČLR v letech 1949–2011 a jeho politické pozadí Aktuální proces stárnutí populace výrazně ovlivnilo několik faktorů. K těm nejvýznamnějším patřily politické události druhé poloviny 20. století, které vedly k jedné z nejrychlejších demografických revolucí na světě, a to hned u pětiny světové populace. Jak je však patrné z grafu vývoje hrubých měr porodnosti, úmrtnosti a přirozeného přírůstku (Graf 3.1.1), tento proces nebyl lineární, ale ovlivnilo jej několik politických zvratů. Pro demografický vývoj země byly nejosudovější dva politické pokusy Mao Zedonga — Velký skok kupředu (1958—1961) a Kulturní revoluce (1966—1976). Paradoxně oba procesy, byť z demografického hlediska velice nepříznivé, částečně zapříčinily, že čínská ekonomika v letech 1990—2010 rostla tak rychlým tempem. Pro pochopení souvislostí přehřáté ekonomiky a nadcházejících problémů s rychlým stárnutím populace je nutné demografický i politický vývoj stručně nastínit.

3

. 10. 1949 byla vyhlášena ČLR, avšak konsolidace celého území dnešní ČLR pod vládou KSČ trvala 1 téměř dva roky.

58


Když se KSČ dostala v roce 1949 3 v pevninské Číně k moci, ovládala přibližně půlmiliardovou populaci. O třicet dva let později (v roce 1981) to byla již celá miliarda, a to i přesto, že populace čelila značným represím Maovy diktatury a dopadům jeho experimentálních revolučních politik. V době konsolidace hranic a moci KSČ byla první polovina 50. let ve znamení progresivních reforem (pozemková, jazyková, promenšinová, administrativní). Vývoj v nové ČLR silně připomínal vývoj v Sovětském svazu 20. let, kdy docházelo v rámci demokratických reforem k rozvoji tisku, kultury, práv etnických menšin a zlepšování zdravotnictví i školství a jeho laicizaci. Toto období tak bylo ve znamení postupného poklesu míry úmrtnosti i rapidního poklesu porodnosti. Nicméně Maova administrativa nepovažovala rychlost reforem za dostatečnou. Výsledkem bylo vyhlášení tzv. Velkého skoku kupředu v roce 1958, který měl za cíl rychle industrializovat celou zemi a v produkci základních komodit (hlavně železa a oceli) předběhnout celý svět. Výsledek však byl takový, že kromě ekonomického i politického fiaska celého programu se dostavil i hladomor, nepokoje a celková společenská destabilizace. V důsledku následných represí a hladomoru zemřelo v letech 1959—1961 několik desítek milionů obyvatel. Přestože se odhady liší a oficiální data neexistují, i v demografických ročenkách se uvádí, že v tomto období došlo k meziročnímu přirozenému úbytku téměř 5 ‰ (v roce 1960 činil 4,74 ‰), což v reálu představovalo meziroční nárůst míry úmrtnosti o 75 %. Navíc míra porodnosti se dostala do té doby na nejnižší úroveň, s meziročním propadem o třetinu. Jen z těchto dat lze odhadovat, že jen v roce 1960 bylo minimálně 8 milionů úmrtí způsobeno hladomorem, represemi či jinými nepřirozenými příčinami. Tento demografický „zářez“ se i dnes, po více jak půl století, stále výrazně projevuje ve věkové struktuře obyvatelstva. Po skončení Velkého skoku kupředu došlo k historicky bezkonkurenčnímu babyboomu s vrcholem v polovině 60. let. Silné kohorty ze šedesátých let tak ovlivnily hospodářskou situaci země minimálně dvakrát — v 80. letech 20. století, tj. na počátku Dengových reforem, a v první dekádě nového milénia. Jak bude uvedeno níže, v obou případech z ekonomického hlediska značně nevhodně. Naopak slabé ročníky z předchozího období korespondují s obdobími nejstrmějšího ekonomického růstu. Ten byl ještě posílen populační politikou Mao Zedonga v první polovině Kulturní revoluce. Obě tyto masivní vlny uspíšily přechod magické hranice jedné miliardy obyvatel, k čemuž došlo až za Dengových reforem v roce 1981. Období Deng Xiaopingových reforem je neoddělitelně spojeno s jeho ekonomickými reformami a zásadní populační politikou plánovaného rodičovství. Krátkodobě plánovaná masivní kampaň na utlumení populačního růstu se proměnila ve více jak tři dekády trvající zákonnou úpravu, zřejmě nejrigidnější populační politiku v dějinách lidstva. Na konferenci o klimatických změnách v Kodani roku 2009 prohlásil čínský prezident Hu Jintao, že své závazky vůči snižování skleníkových plynů Čína splnila právě samotnou politikou jednoho dítěte, respektive zabráněním růstu čínské populace o více jak 300 milionů obyvatel, kteří by se na další produkci odpadů a zplodin podíleli. Přestože je toto tvrzení čistě politické, je nepochybně jedním Vybraná témata z geografie současné Číny

59

Obr. 3. 1. 1: Čínští jedináčci na cestě ze školy. V důsledku politiky jednoho dítěte děti doslova mizí z ulic i škol, které řeší rapidní poklesy v počtu žáků, Peking. (Foto: AH)

z pádných argumentů při stávajících debatách o zachování, zrušení či revizi politiky jednoho dítěte. Legitimita politiky jednoho dítěte se tak přesouvá z čistě malthusiánské perspektivy spíše do oblasti environmentalisticko-ekonomické. Ačkoliv období po roce 1976 bylo ve znamení relativně kontinuálního, silně utlumeného demografického vývoje, projevily se v něm obě vlny z let předchozích. Proto neudivuje, že největší nárůst populace v absolutních číslech nastal právě na počátku zavedení politiky jednoho dítěte v první polovině 80. let, kdy se do reprodukčního období dostaly nejsilnější ročníky po Velkém skoku. Stejně tak se velká vlna dostavila na počátku nového milénia, avšak již ve značně menší míře. O něco problematičtější bylo „načasování“ těchto vln v kontextu ekonomických reforem. V počátcích reforem v 80. letech způsobovaly silné ročníky velký problém pracovní. Umělá přezaměstnanost a teprve pozvolna se rozvíjející soukromý sektor způsobily značné zpomalení ekonomického růstu. Naopak v 90. letech, kdy již objem investic a pozic v soukromém sektoru dostatečně vzrostl, působily tyto ročníky silný tlak na cenu pracovní síly, která společně s uměle levnou měnou nabízela bezkonkurenčně nízké náklady na low-road výrobu. Jinými slovy, zatímco demografické události 2. poloviny 20. století negativně ovlivňovaly ekonomický rozvoj Číny

60


v 80. letech, velmi pozitivně se projevily v následujícím desetiletí i v novém tisíciletí. Situací po roce 2000 a aktuálním procesem stárnutí se zabývá další část.

Stárne čínská populace skutečně tak rychle? Proces stárnutí populace je nutno chápat komplexně. Jedná se o soubor demografických procesů, které se navzájem doplňují. Na stárnutí populace se podílí mimo jiné zvyšování naděje dožití, čímž se nepřímo zvyšuje podíl postproduktivní populace. Za dvě desetiletí (1990—2010) se naděje dožití v Číně zvýšila v průměru o více než šest let na necelých 75 let. V nejzaostalejších západních oblastech, kde byla naděje dožití nejnižší, se zvýšila téměř o devět let, v nejvyspělejších oblastech o „pouhých“ pět let. Pozitivním trendem je snižování meziprovinčních rozdílů v naději dožití, které klesly o více jak pětinu. Kromě výrazného pokroku ve zdravotnictví a všeobecného zpřístupnění zdravotní péče se v tomto procesu výrazně projevil i hlavní migrační proud současnosti — urbanizace. Ve sledovaném období 1990–2010 se podíl městské populace téměř dvojnásobil z 26 na 48 %, avšak absolutně tento růst byl více jak dvojnásobný — z 302 na 636 milionů obyvatel (tj. 2,1x; CBS, 1990—2010). Koncentrace obyvatel ve městech zpřístupnila lékařskou péči, avšak současně zapříčinila množství negativních jevů — zhoršení kvality životního prostředí i zdraví obyvatelstva, nárůst nových typů onemocnění aj. Jako hlavní proces stárnutí je však označována proměna věkové struktury obyvatelstva. Zde hrají hlavní roli výše zmíněné události druhé poloviny 20. století. Jak je patrné z grafu 3.1.2, přestože populace Číny vzrostla během dvaceti let o více jak 200 milionů, nejmladší věková skupina — předproduktivní — se zmenšila o 130 milionů (CBS, 1990—2011). Současně postproduktivní populace vzrostla o 73 milionů obyvatel. Produktivní, ekonomicky aktivní část populace v tomto období rostla nejvýrazněji, o téměř 240 milionů, a její podíl na populaci vzrostl z 66,7 na 74,4 % (viz graf 3.1.2). To se pozitivně projevilo na ekonomickém růstu země ve sledovaném období, ale současně to nastínilo budoucí problémy Číny. Tab. 3.1.1: Srovnání naděje dožití v Číně v letech 1990 a 2010

Census 1990

Census 2010

roky

Index/Region

roky

Index/Region

Naděje dožití celkem

68,55

100,0

74,83

109,2

– z toho muži

66,84

100,0

72,38

108,3

– z toho ženy

70,47

100,0

77,37

109,8

Nejnižší naděje dožití

59,64

AO Tibet

68,17

AO Tibet

Nejvyšší naděje dožití

74,90

Šanghaj

80,26

Šanghaj

Rozdíl v naději dožití

15,26

100,0

12,09

79,2

Zdroj: CBS 1990-2010; www.stats.gov.cn


61

Graf 3.1.2: Vývoj počtu obyvatel ve věkových kategoriích (1995–2011) 65+

15-64

0-14

1 400 1 200 1 000 800 600 400 200 0 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 Zdroj: CBS 1995—2011; www.stats.gov.cn

Od roku 2003 předproduktivní populace neustále ubývá, v průměru o 734 tisíc ročně. Ve stejném období rostla populace postproduktivních v průměru o 323 tisíc ročně. Roční přírůstek produktivní populace činil každoročně 1,103 milionu, což však oproti období 1995—2002 bylo nižší o téměř 650 tisíc obyvatel. Čína je tedy nyní svědkem postupného, ale jistého útlumu růstu produktivní části populace. V důsledku demografického vývoje se snížil podíl ekonomicky závislé populace z 0,63 na pouhých 0,35. Tedy zatímco v 80. letech pracovalo 100 EAO na 63 ekonomicky závislých, v roce 2011 to bylo jen na 35 ekonomicky závislých. Současně však nutno dodat, že zatímco v roce 1982 bylo jen 8 z 63 ekonomicky závislých obyvatel starších 65 let, v roce 2011 to bylo 12 z 35 (viz graf 3.1.3). Dnes je tedy každý třetí závislý obyvatel v postproduktivním věku. Tato „regresivní“ závislá složka populace je největším nebezpečím do budoucna. Podle mnoha demografických prognóz se Čína právě v tuto chvíli nachází na pomyslném „dnu“ závislosti a její ekonomika z tohoto minimálního zatížení prosperuje (Li, 2011). Avšak rok 2011 byl prvním za posledních 30 let (sic!), kdy podíl závislé populace vzrostl, byť nepatrně (z 0,3417 na 0,3435). Nepřekvapí, že tento nárůst byl tvořen pouze extrémně rychle rostoucí populací postproduktivních (silné ročníky po druhé světové válce), zatímco předproduktivní obyvatelstvo svým podílem neustále klesá. Vzhledem k výjimečnosti tohoto ukazatele lze usuzovat, že právě roky 2010—2011 jsou přelomové. Ve vztahu k ekonomickým dopadům pravděpodobného nárůstu ekonomicky závislého obyvatelstva lze označit rok 2011 za rok, kdy se proces stárnutí pro Čínu stává skutečným problémem.

62


Graf 3.1.3: Index závislosti a regresivní závislosti čínské populace (1982–2011) 0,7

0,6 index závislosti

0,6

0,5

index regresivní závislosti

0,5

0,4

0,4 0,3 0,3 0,2

0,2

0,1

0,1

2011

2010

2009

2008

2007

2006

2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

1996

1995

1990

1987

0 1982

0

Zdroj: CBS 1982—2011; www.stats.gov.cn

Vysvětlivky: Index závislosti (LEVÁ OSA) uvádí poměr populace před- a postproduktivní k produktivní populaci. Index regresivní závislosti (PRAVÁ OSA) uvádí poměr mezi závislou populací předa postproduktivní.

Další důležitou otázkou je, jak rychle čínská společnost skutečně stárne. Podle některých prognóz bude již kolem roku 2030 podíl před- a postproduktivních závislých obyvatel vyrovnaný (Li, 2011), ale počet lidí vstupujících do produktivního věku bude výrazně nižší než počet lidí z něj vystupujících. Ve 20. letech 21. století by měly dosáhnout důchodového věku nejsilnější ročníky z 60. let 20. století a současně vstupovat do produktivního věku potomci nejslabších kohort z 1. dekády 21. století. Podle aktuálních ukazatelů by mohl být poměr vstupujících do a vystupujících z produktivního věku až 1:2. Jak je tedy patrné, hlavní proces stárnutí se dostaví v plné síle v polovině 20. let 21. století (srov. Jackson, 2011: 36). Z toho vyplývá, že Čína nyní prochází demograficky významným obdobím, které předznamenává velmi rychlý proces stárnutí v brzké budoucnosti. Doposud však stárnutí nebylo v Číně výrazně rychlejší ve srovnání s některými jinými srovnatelnými zeměmi, např. Indie (co do intenzity, nikoli absolutních hodnot). Naopak právě nastupující proces stárnutí způsobí nárůst postproduktivní populace o více jak 0,5 % bodu ročně. Čína by se tak měla během necelých dvou desetiletí dostat podílem postproduktivních na úroveň Japonska v roce 2010 (srov. Li, 2011). To s sebou přinese množství vedlejších efektů, které jsou primárně chápány jako negativní. Budou však všechny dopady stárnutí skutečně negativní? Vybraná témata z geografie současné Číny

63

Hlavní dopady stárnutí populace „rozvojové“ Číny Ve vyspělých zemích jako např. Japonsko se stárnutí populace chápe primárně jako značná zátěž na sociální systém země, která zpomaluje jeho růst a zvyšuje mandatorní výdaje ze státní pokladny. Právě srovnání s Japonskem je na místě, neboť podílem lidí v důchodovém věku by se měla Čína dostat na úroveň současného Japonska okolo roku 2030. Jako hlavní problém je však uváděno, že Čína zestárne rychleji, než zbohatne. Čína na rozdíl od Japonska nemá centrální systém sociálního a zdravotního pojištění. Rychle rostoucí postproduktivní populace je tak vystavena velmi nejisté budoucnosti. Přestože čínská ekonomika díky demografickým procesům a výkyvům zažila téměř dvě desetiletí nepřetržitého dvouciferného hospodářského růstu, nyní by na tyto výhody mohla začít pomalu doplácet. Mezi hlavní dopady patří: 1) Početná a nezaopatřená skupina seniorů Problém zvětšujícího se počtu seniorů je o to urgentnější, že jej doprovází sociální transformace Číny, kterou je myšlena převážně nuklearizace rodiny (z tradičních velkých rodin), zvýšená mobilita obyvatel, změna hodnot a s ní spojená emancipace a individualizace. Zvýšená mobilita obyvatelstva způsobuje selektivní migraci za prací, jíž je permanentně účastno přes čtvrt miliardy obyvatel. Tito mladší a většinou i bohatší a vzdělanější odcházejí primárně z venkovských oblastí a stěhují se do měst. Na venkově tak zůstávají starší, chudší a většinou méně vzdělaní. Výsledkem při stále chybějícím důchodovém systému je zhoršení životních podmínek na venkově a u nejstarší skupiny obyvatel. Jde o problém, kterému Čína čelí již relativně delší dobu, neboť dopady selektivní migrace za prací se v Číně projevily hned od počátků reforem, tedy od 80. let 20. století. Rozdíly v příjmech obyvatel na venkově a ve městech se prudce zvýšily z původně téměř nivelizovaného stavu. Na venkově je navíc minimální zapojení obyvatel v sociálním a zdravotním pojištění, dostupnost lékařské i jiné péče je horší a mladší rodinní příslušníci jsou ve značné míře mimo dosah, neboť odcestovali za prací do měst. 2) Zmenšující se populace práceschopného obyvatelstva, vedoucí ke zdražování pracovní síly Čína založila svůj ekonomický boom primárně na low-road výrobě, čímž využila extrémně levnou, ale nekvalifikovanou pracovní sílu. Tomu dopomohly demograficky silné ročníky v 80. a 90. letech, které zpomalovaly růst mezd. Technologicky se Čína výrazně vyvinula, navíc každoročně opouští více než 1500 čínských vysokých škol přes 7 milionů graduovaných absolventů (Wang, 2011). Přestože počet produktivního obyvatelstva stále roste, zvýšení kvalifikace u nově produktivních kohort způsobilo výrazné zdražování pracovní síly v Číně, a to i v porovnání se všemi rozvojovými zeměmi. Proces navyšování hodnoty pracovní síly na čínském trhu v důsledku její vyšší odbornosti, ale i zvyšování dalších výrobních nákladů (energie apod.) přinutily

64


mnohé zahraniční i některé domácí čínské investory realokovat nenáročnou sériovou výrobu do levnějších destinací, jako např. do Vietnamu, Indie, Indonésie či Afriky. V budoucnu však dojde ke třem ekonomicky nevýhodným demografickým jevům, které mohou pracovní sílu ještě výrazněji zdražit: • Počet lidí v produktivním věku se začne snižovat, a to i přes předpokládané oddalování věku pro odchod do důchodu. • V důsledku zaváděných penzijních reforem a prudce rostoucího počtu obyvatel v postproduktivním věku vzrostou mandatorní výdaje na tuto agendu a sníží se možnosti státu na pobídky pro zahraniční investory i pro vlastní investice. Společně se snižováním velikosti produktivní populace tak bude prudce narůstat ekonomické zatížení této části společnosti. • V průběhu 20. let 21. století dojde k situaci, kdy více lidí bude z produktivního věku vystupovat (a přecházet do postproduktivního), než do něj vstupovat, a to možná v poměru až 2:1. Toto období bude ekonomicky nejtíživější, neboť bude vystupňované extrémními výkyvy mezi velikostí jednotlivých kohort, způsobenými politikami v 50. až 70. letech 20. století. Tab. 3.1.2: Zdražování pracovní síly ve výrobním sektoru v ČLR a ostatních zemích: USD/měsíc (2000–2008)

2000

2007

Index růstu (´00-´08)

ČLR

88,1

290,2*

329,4

Indie

28,4

78,1

275,0

Vietnam

55,1

96,0

174,2

Thajsko

144,3

216,9

150,3

Zdroj: UNILO database, Vietnam Enterprise Survey (přavzato z Li 2011: 27, upravil AH) Pozn.: * rok 2008

Čína se v důsledku demografické proměny populace nemůže nadále spoléhat na masovou a levnou produkci, neboť ta nebude schopna nadále konkurovat demograficky mladším ekonomikám, jako je např. indická či africká. 3) Rozpadající se systém tradiční rodinné péče, nenacházející za sebe náhradu Již nastíněný rozpadající se systém tradiční čínské velkorodiny v sobě skrývá dvě hlavní příčiny. První je samotná politika jednoho dítěte, která tradičně početnou nukleární rodinu zúžila na tříčlennou. Přestože se tato politika nedodržuje téměř u poloviny populace v důsledku množství výjimek a úlev a mluví se tak někdy o politice 1,5 dítěte (Horálek, 2011), způsobilo 30 let intenzivního uplatňování této politiky obří populaci jedináčků, dnes již ve dvou generacích. Problém jedináčků, nazývaných „malými císaři a císařovnami“ pro jejich rozmazlenost a individualismus, je velkým tématem dneška. Společně s druhým problémem, jejich migrací za prací mimo rodiště, vyvstává hlavní problém seniorů v Číně, zeVybraná témata z geografie současné Číny

65

jména na venkově. Syn jako pokračovatel rodu a dědic se v tradičním systému staral se svou ženou o rodiče ve stáří. Naopak dcery odcházely za svými manžely a staraly se o jejich rodiče, z čehož vznikl čínský nerovný přístup k tomuto „neekonomickému“ pohlaví. Pokud mohlo být jedno dítě ze zákona, byl logicky preferován chlapeček. To způsobuje nevyrovnaný poměr mezi pohlavími, který však historicky není ničím neobvyklým, jen jeho míra je nová. Navíc tento jedináček odchází mimo bydliště rodičů (Čína se tak v rámci modernizace proměnila z patrilokální v neolokální společnost), kde zakládá svou vlastní — pouze nukleární (rodiče a děti, nikoli prarodiče) — rodinu. Ve spojení s blahobytným dětstvím a velmi volnou výchovou to způsobuje Obr. 3. 1. 2.: Stařenka z etnické menšiny Naxi ve vesnici Baisha, Yunnan. Post-produktivní nejen individualizaci, ale též sociální populace narůstá každoročně zhruba o deset inkoherenci mezi generacemi. Rodiče milionů. Neexistující systém důchodového jsou odkázáni pouze sami na sebe nebo zajištění je obzvláště palčivý na venkově, kde na sousedskou výpomoc, nikoli, jak podíl starých lidí roste nejrychleji, mimo jiné i v důsledku stěhování mladých lidí do měst. tomu bylo tradičně, na své děti. Vzhle- (Foto: AH) dem k tomu, že stávající senioři se stěží mohou aktivně zapojit do nových pilířů individuálního důchodového spoření a státní systém funguje primárně jen u státních zaměstnanců a částečně ve městech, je pozice seniorů na venkově značně neutěšená.

Možnosti dalšího vývoje Výše uvedený nástin příčin a dopadů demografického vývoje Číny vybízí k zamyšlení nejen nad tím, jaký bude další vývoj, ale jak ho případně regulovat či jak se s ním vyrovnat. Z ekonomického hlediska se jako nejčastější řešení uvádí nutnost přechodu Číny k high-road ekonomice, tedy hospodářství založenému přednostně na vývoji a know-how než na levné masové produkci. Z demografického hlediska se pak nejčastěji diskutuje o uvolnění politiky jednoho dítěte, které by mohlo (ale také nemuselo) proces stárnutí zbrzdit. Konečně z politického hlediska se mluví o potřebě ochraňovat a prosazovat tradiční hodnoty rodiny a socialistické společnosti, aby se tím eliminovaly negativní dopady modernizace společnosti v podobě individualizace.

66


První návrhy na zrušení politiky jednoho dítěte dostala pekingská vláda již v roce 2000, tedy dvacet let od jejího zavedení. Ani v roce 2013 se však nezdá, že by se na této politice mělo v brzké době něco výrazně měnit, ačkoliv i čínští demografové již bijí na poplach. ČLR se v mnohém učí od svého dlouholetého rivala, Čínské republiky na Taiwanu. I zde platila politika jednoho dítěte, která měla zabránit populační explozi a přelidnění relativně malého ostrova. Tam se však již v 90. letech proměnilo původní heslo „jedno není málo“, přesvědčující rodiče, aby si pořizovali jen jedno dítě, v alternativní „dvě není moc“. V Číně se tak spekuluje o uvolnění politiky jednoho dítěte a přechodu na politiku dvou dětí. Ostatně již nyní je druhé dítě povoleno u téměř poloviny čínské populace. Obavy z raketového nárůstu porodnosti jsou podle expertů zbytečné, protože zkušenosti z jiných zemí naznačují, že k takovému nárůstu dochází jen krátkodobě a v omezené míře. Čínská centrální vláda nadále odmítá řešit stárnutí uvolněním populační politiky a sahá raději po jiných, pro ni bezpečnějších a zřejmě i pragmatičtějších nástrojích. Takovým nástrojem je repatriace zahraničních Číňanů. Čínská diaspora čítá podle rozdílných zdrojů od 40 do 80 milionů zahraničních Číňanů, tzv. huaqiao. Jedná se o velmi rozličnou skupinu Číňanů — od čínských zahraničních studentů, migrujících kvalifikovaných zaměstnanců, byznysmenů, manažerů apod. přes několik generací usedlé „naturalizované“ skupiny místních Číňanů (Velká Británie), celé čínské komunity (Austrálie, USA) až po celé státy (Singapur). Z ní se centrální vláda Číny snaží nabírat primárně nejkvalifikovanější pracovní sílu či investory, kteří pomáhají v rozvoji hospodářství a hlavně jeho přechodu na high-road. Jedná se tak o tradiční „brain-drain“, byť v případě Číny etnicky silně selektivní, kdy jsou nalákány „mozky“ do ekonomických „inkubátorů“ pro rozvoj vlastní ekonomiky, vědy, výzkumu apod. Při stávajícím počtu takových případů se jedná o relativně silný „omlazující“ proud: podle různých zdrojů se roční brain-drain pohybuje okolo 200 tisíc osob. Při velikosti čínské populace se sice jedná o marginální, ale ekonomicky velice výhodnou a výnosnou politiku. Kromě klasického brain-drain se Čína čím dál více angažuje ve vysílání vlastních expertů. V současnosti v zahraničí studuje na 2,5 milionu čínských studentů, kteří jsou následně štědře motivovaní k návratu do vlasti. Je to jednoznačný a velice úspěšný projekt, kterým se Čína snaží podporovat postupný přechod z low-road na high-road ekonomiku. Jak správně uvádí Wang Huiyao, Čína se potřebuje zbavit nálepky „made in China“ a získat novou — „created in China“ (Wang, 2011). Při rapidně rostoucí ceně pracovní síly v Číně (i dalších vstupních investic) a současném zatěžování produktivní populace mandatorními výdaji, které jsou nezbytné pro poklidný rozvoj Číny ve „wellfare-state“ (v sociálním, nikoli občansko-právním smyslu), je tento budoucí přechod na high-road hospodářství nezbytný. Jak bylo zmíněno, ne všechny dopady stárnutí populace je nutné brát jen jako negativní. Kromě samotného faktu, že populační politika zmírnila populační růst o více jak 300 milionů obyvatel, což se pozitivně projevilo jak v ekonomice, tak bezpochyby i v životním prostředí, usnadnila rovněž dostupnost zdravotní péče a raketový nárůst kvality života (převážně v materiální rovině). S tím spojené stárVybraná témata z geografie současné Číny

67

nutí populace je sice negativním dopadem, ale nepochybně i výzvou. Čína je v současnosti turistickou velmocí, kde ročně cestuje více než miliarda lidí za rodinami a dalších 300 milionů turistů cestuje po celé Číně. Navíc dnes již zhruba desetina čínských turistů vycestuje i do zahraničí. Na čínských turistech se právě postproduktivní populace podílí výraznou měrou, neboť se tak nejen v turismu stává cílovou skupinou čím dál většího počtu ekonomických aktivit. Vzhledem k tradiční spořivosti obyvatel, která je doložena největším objemem osobních vkladů na bankovních účtech na světě (i před Japonskem), je postproduktivní část populace perspektivním zákazníkem, který může pomoci s přechodem ekonomiky k high-road.

Otázky a úkoly 1. Čím byl ojedinělý proces demografické revoluce v Číně? 2. Uveďte všechny negativní důsledky, které budou provázet stárnutí čínské populace. 3. D ochazí v Číně ke stárnutí populace rovnoměrně? Které regiony jsou na tom lépe a proč? 4. Jaké dopady mají Mao Zedongovy politické experimenty z 2. poloviny 20. století na demografický vývoj současné Číny?

Doporučená literatura 1. F ENG, Wang (2011): The Future of a Demographic Overachiever: Long-Term Implications of the Demographic Transition in China. Population & Development Review. roč. 37, s. 173-190. 2. HVISTENDAHL, Mara (2010): Has China Outgrown The One-Child Policy? Science. roč. 329, č. 5998, s. 1458-1461. 3. J ACKSON, Richard (2011). “Can an Aging China Be a Rising China?” China Business Review. roč. 38, č. 2, s. 32-36.

68


3.2. Populačně-národnostní politika Číny

V

předchozí kapitole byla několikrát zmíněna politika jednoho dítěte jako hlavního nástroje populační politiky ČLR, který se mimo jiné výrazně podílí na právě nastávajícím procesu prudkého stárnutí čínské populace. V této kapitole se podíváme na kontext čínské populace z druhé nejčastější perspektivy — perspektivy etnických menšin. Čína je pravidelně kritizována za svou politiku vůči etnickým menšinám, za její rigidnost, centralismus a „čínský (nejen kulturní) šovinismus“. Jak však bude uvedeno dále, ne všechny aspekty jednostranné kritiky lze přijmout. Co je pro etnické menšiny utlačováním, může být chápáno z druhé strany jako snaha o pomoc. Přesně k takovým nedorozuměním v současnosti dochází stále častěji v důsledku rychlého ekonomického rozvoje a v důsledku rozvojových politik západu Číny, kde žije většina čínských etnických menšin. V této kapitole se stručně zaměříme na multietnický charakter Číny, na její politiku vůči etnickým menšinám v kontextu populační politiky, příčiny i následky těchto politik.

Etnické menšiny a čínský stát „Čínská lidová republika je unitární multietnic„Čínská lidová republika je unitární multietnický stát.“ ký stát“; alespoň takto definuje sebe sama Preambule Ústavy ČLR ČLR v preambuli své ústavy z roku 1982. Toto téměř bezděčné konstatování však v sobě obsahuje mnoho klíčových informací o čínském systému a jeho etnických menšinách. ČLR je vskutku unitárním státem. Přestože zde existuje celkem 5 autonomních oblastí (AO; tibetská, ujgurská, mongolská, huiská a zhuangská), 30 autonomních prefektur (AP) a 120 autonomních okresů (Ao), jejich autonomie je nanejvýš kulturního charakteru, nikoli však politického či administrativního (Norbu, 1995). Čína je zároveň země multietnická, oficiálně 56 etnická. Toto číslo je však také spekulativní, a to vzhledem k čínské oficiální politice členění na etnické skupiny (minzu shibie). Při první zevrubné klasifikaci etnických menšin při censu v roce 1953 deklarovalo svou etnickou identitu více jak 400 skupin (Mullaney, 2004: 198), z nichž bylo do roku 1979 identifikováno a oficiálně uznáno 56 včetně majoritní populace Hanů. Etnická identita je v čínské tradici považována za askriptivní znak, je uvedena v občanských průkazech a její změna je podmíněna doložením relevantnosti takové žádosti a splněním přísných kritérií. Veškerá populace ČLR je tak „roztříděna“ do zmíněných 56 kategorií, a to i v případě, kdy příslušníci těchto kategorií se svým začleněním nesouhlasí (Mackerras, 2003). Tato klasifikace se zdá být objektivnější než relativizující postmoderní západní přístup k volitelné etnicitě, na druhou stranu vytváří kategorie, které se skutečnými etnickými hranicemi nemají v mnoha případech příliš společného, a stávají se tak jen statistickou jednotkou bez vnitřní kauzality (Baranowitch, 2001: 360), stejně jako samotné administrativní jednotky. Vybraná témata z geografie současné Číny

69

Politika ČLR vůči etnickým menšinám Sinizace a hanizace byla a je výrazně ovlivněna stalinistickou koncepcí národa, která uvažuje v evoluční Dva hlavní procesy ve vztahu majoritposloupnosti etnos (etnikum) — národních Hanů a etnických menšin. Za sinizaci se označuje proces kulturního nost — národ. Stalinistická definice říká, že počínšťování menšin, zatímco haniza„[n]árod je historicky vzniklá stabilní poce je fyzické osídlování menšinových spolitost řeči, území, hospodářského živooblastí majoritními Hany (kolonizata a psychického založení, projevující se ce). Oba procesy jsou interpretovány v pospolitosti kultury“ (Stalin, 1947: 11). čínskou vládou jako rozvojové — poStalin zcela zřetelně zdůrazňuje, že absenmoc chudým oblastem, či jako environmentální — odlehčení přelidněce byť jen jediného z těchto atributů disným východním provinciím, zatímco kvalifikuje příslušné etnikum coby národ, etnické menšiny je označují za kolonineboť „[n]árod, toť souhrn všech znaků“ zační nástroje Pekingu. (Stalin, 1947: 14). Navíc v duchu marxisticOba procesy se uplatňují v odlišných ko-leninistické tradice byl nacionalismus regionech. Např. sinizace je intenzívní chápán jako produkt kapitalismu, a proto v Tibetu, neboť kolonizace v extrémjen „kapitalistická“ etnika mohla být uznáních nadmořských výškách Hanům na jako národ. Stalinistická koncepce byla příliš neprospívá, zatímco v ujgursvými požadavky na čínské prostředí příském Xinjiangu dochází primárně liš rigidní a primordialistická, neboť sak hanizace v rámci oficiálního rozvoje západních oblastí, bohatých na nemotní Hanové nesplňovali ani v polovině rostné suroviny. 20. století všechna výše zmíněná kritéria národa. Naopak její evolucionistické pojetí se zcela ztotožňovalo s čínskou politicko-filozofickou tradicí, jež chápala ne-čínskost jako evolučně podřadnou kulturní formu (Rahman, 2005: 154). Přestože již od svých počátků ČLR proklamovala při všech příležitostech rovnost etnik a tzv. boj proti hanskému šovinismu a menšinovému lokálnímu nacionalismu a separatismu (Schwarz, 1971), v praxi zmíněná evoluční perspektiva pokračovala (Zhou, 2004: 90). Vztah etnických menšin a Hanů byl navíc ovlivněn socializací, chápanou ambivalentně — z perspektivy Hanů jako modernizace, z perspektivy minorit však jako sinizace (kulturní počínštění), která přicházela ve vlnách způsobených radikálními reformami, hlavně za vlády Mao Zedonga (Velký skok 1958—1961, Kulturní revoluce 1966—1976).

3.1: Etnické menšiny Číny V Číně žije více jak 400 etnických skupin, které se do větší či menší míry odlišují jazykem, zvyky, příbuzenským systémem, historií či územím. Většina etnických menšin žije v Západní Číně, která koresponduje s tradičním vymezením Vnější Číny — nehanské, nečínské. Tyto oblasti tvoří přes 2/3 území ČLR, avšak jsou obývány pouze 15 % populace Číny. V současnosti jsou však všichni obyvatelé Číny rozděleni do 56 oficiálních kategorií — minzu, které lze nazývat národy. Čína je tak zemí označovanou za 1+55, kdy jedna majorita Hanů (91,5 %) dominuje zbývajícím 55 etnickým menšinám (8,5 %).

70


Etnicky lze Čínu rozdělit na 4 hlavní regiony: 1) Západ: Oblast tvořící více jak polovinu rozlohy Číny, avšak současně obývána jen asi 1/10 čínské populace, převážně etnickými menšinami. Je tvořena primárně Tibetskou náhorní plošinou a západočínským Xinjiangem. Hlavní etnické skupiny jsou Tibeťané a Ujguři, ale též středoasijská etnika Kazachů, Kyrgyzů, Tádžiků, Tatarů aj. Hlavními náboženstvími jsou tibetský lamaistický buddhismus a islám. Přestože v této oblasti žijí nejznámější etnika Číny (Tibeťané, Ujguři), početně se nejedná o hlavní menšinovou populaci Číny. 2) Jih: Představuje hlavní centrum etnických menšin Číny. Ve svém širším pojetí (regiony Zhongnan a východní část Xinan), které zahrnuje multietnické oblasti provincií Yunnan, Guizhou, Sichuan, Chongqing, Hubei, Hunan a autonomní oblasti Guangxi, tvoří tato oblast přibližně pětinu území Číny, avšak žije zde více jak polovina menšinové populace Číny. Mnoho etnických skupin této oblasti přesahuje do okolních zemí Jihovýchodní Asie. Většinově patří do tibeto-barmské jazykové rodiny. Patří mezi ně i největší etnická menšina Číny —Zhuangové, kteří se svými 18 miliony tvoří po Kurdech druhé největší etnikum na světě bez vlastního státu. 3) Severovýchod: Oblast bývalého Mandžuska, reprezentovaná dnes provinciemi Liaoning, Jilin a Heilongjiang a autonomní oblastí Vnitřní Mongolsko. Zde žijí dominantně etnika altajské jazykové skupiny — Mandžuové (kteří ovládali celou Čínu za poslední dynastie Qing), Mongolové (paradoxně jich zde žije dvakrát víc než v samostatném Mongolsku) a dále též Korejci a sibiřská etnika (Oročeni, Dahuři aj.). 4) Střed (Vnitřní Čína): Střed Číny, kde žije více jak 80 % populace, je oproti ostatním oblastem etnicky velmi homogenním územím, kde majoritní Hanové tvoří přibližně 99 % populace. Mezi hlavní autochtonní (původní) etnické menšiny oblasti patří muslimští Huiové či Sheové. Žije zde ale několik oficiálně neuznaných etnik, která jsou silně sinizována, jako např. Dingové, Hakkové aj.

Komunistická strana Číny (KSČ) tak zaujala výrazně flexibilnější a pragmatičtější přístup k národnostní otázce. Náboženství, zcela opomíjené v Stalinově politice, se stalo v 50. letech 20. století významným identitním znakem, a to hlavně ve vztahu k muslimským etnikům. Mezi povstáními druhé poloviny 19. století, která zasadila těžkou ránu qingskému císařskému dvoru (1644—1911) a předznamenala jeho brzký pád, byla významná povstání čínských muslimů (Chu, 1966: 205). KSČ si uvědomovala tento demografický i geopolitický význam muslimské menšiny, a proto její získání na svou stranu bylo chápáno jako nezbytné pro uchování jednoty země a stalo se jednou z hlavních priorit KSČ během Dlouhého pochodu (1934—5) a v počátečních letech ČLR (Mackerras, 1994, s. 74). Podobně Mandžuové v severo-východočínských provinciích Liaoning, Jilin a Heilongjiang byli uznáni jako etnikum, přestože nesplňovali podmínky společného jazyka, kultury ani území. Naopak skupina Hakka, žijící v jihočínské provincii Fujian a splňující všechny předepsané národní atributy, nebyla uznána jako etnikum. Je proto těžké, či zcela nemožné říci, jakým skutečným pravidlem (či zda vůbec nějakým) se při vymezování oněch 55 etnických menšin čínská vláda řídila. Lze však tvrdit, že uznávání menšin a jejich admiVybraná témata z geografie současné Číny

71

Čínský šovinismus a menšinový separatismus Hlavní ideologický proud v národnostní politice Číny od 50. let 20. století. Jedná se o dvě hlavní (Pekingem definované) překážky pro vybudování jednotné čínské socialistické společnosti. Podle této ideologie trpí Hanové tzv. imperialistickými představami rasové a kulturní nadřazenosti nad menšinami, které znemožňují plnohodnotné včlenění menšin do čínské společnosti. Současně ale etnické menšiny, hlavně ty v hraničních oblastech či s přesahy za hranice Číny, trpí separatismem a tzv. lokálním nacionalismem, který je podle Pekingu též imperialistickým přežitkem bránícím v rozvoji vzájemných vztahů. Boj proti oběma fenoménům je hlavním cílem pekingské vlády po celou dobu existence ČLR. Ačkoliv na jedné straně potlačuje etnická/národní práva etnických menšin, je nutné uznat i fakt, že si Peking uvědomuje negativní stereotypy i u majoritní populace. Kromě etnických kvót v parlamentu, regionálních orgánech a dalších státních institucích se však s bojem proti hanskému šovinismu v praxi příliš setkat nelze, naopak boji proti národně-separatistickým tendencím se věnuje kromě Pekingu také většina zahraničních médií.

nistrativní vymezování bylo spíše výsledkem pragmatické geopolitiky pro zajištění hranic a zamezení separatistických pokusů než uplatňováním stalinistické, byť pozměněné, etnické teorie. Jisté je pouze to, že od roku 1979, kdy byla uznána poslední skupina Jinuo, již k dalšímu rozšiřování řad oficiálně uznaných etnických menšin nedošlo. Od stejné doby se zároveň politika vůči etnickým menšinám stabilizovala, neboť reformy, zavedené Deng Xiaopingem od konce 70. let 20. století, byly stálejší a bez výraznějších ideologických výkyvů. Uznaných 55 etnických menšin tvoří velmi nesourodý celek. Pouze u 18 z nich přesahovala jejich populace při censu v roce 2000 milion obyvatel. Naopak u 18 nejmenších populace nedosahuje ani 50 tisíc obyvatel. Navíc vedle významných národů s vlastním písmem, jazykem, kulturou, náboženstvím či státotvornou historií, jako jsou Tibeťané, Ujgurové či Mongolové, jsou uznány i skupiny, jež nemají téměř žádný ze zmíněných atributů (např. Tujia, Hui). Přestože jsou tedy tyto menšiny oficiálně uznány státem, je sporné je označovat souhrnně jako národy.

Čínský stát a menšinové hranice

Čína je sice mnohonárodnostní stát s 55 etnickými menšinami, demograficky se však jeví značně homogenní — majoritní Hanové totiž tvoří 91,5 % populace. Zbylých 8,5 % připadá na 55 etnických menšin. Přestože relativně vyjádřeno se jeví toto číslo jako zanedbatelné, jedná se v absolutních číslech o 105,2 milionů obyvatel, navíc, vzhledem k nerovnoměrnému rozmístění populace, obývajících téměř 2/3 území ČLR. Na 2/5 území ČLR tvoří etnické menšiny více jak 50 % místní populace (na úrovni okresů), tedy lokální majoritu. Na 1/5 území, tedy na 2 milionech km 2, pak představují více jak 90% majoritu (převážně se jedná o Tibetskou náhorní plošinu). Jak je patrné z mapy č. 3.2.1, tato dominantně menšinová území se nacházejí

72


Mapa 3.2.1: Podíl etnických menšin na populaci okresů Číny (census 2000)

v pohraničních oblastech hlavně západní poloviny ČLR, a jsou proto předmětem národně-bezpečnostní politiky. Čína má 22 117 km státních hranic se 14 sousedními zeměmi. 66,3 % těchto hranic (14 670 km) tvoří hraniční okresy, v nichž představují etnické menšiny více jak 50 % populace. Mezi nimi zaujímají přední místo okresy obývané Tibeťany. Dalšími „pohraničními“ etniky jsou například středoasijští Ujguři, Tádžici, Kyrgyzové, Kazaši, jihočínští Zhuangové, Daiové a severočínští Mongolové a Korejci. Tyto menšiny obývají většinou horské či jinak nehostinné oblasti s nízkou hustotou zalidnění. Ta je však nízká pouze relativně. Ve srovnání s průměrem ČLR mají minoritní okresy s více jak 50% podílem menšin přibližně pětinovou hustotu zalidnění. Naopak v porovnání s regiony sousedních států je jejich hustota zalidnění výrazně vyšší, s výjimkou jižních hranic. Demografická převaha v pohraničních oblastech tak představuje pro ČLR výraznou geopolitickou sílu. Na druhou stranu jsou však hranice nejzranitelnějšími oblastmi ČLR vzhledem k jejich etnickému složení. Etnické menšiny tak ovlivňují vztahy se sousedními zeměmi, ať už iredentistickými tendencemi (středoasijská etnika a Mongolové), imigrací (Korejci), separatistickými tendencemi (Ujguři, Tibeťané) či udržováním úzkých kulturních a ekonomických příhraničních kontaktů. Vybraná témata z geografie současné Číny

73

Mapa 3.2.2: Relativní a absolutní zastoupení etnických menšin (census 2000)

Přestože většina pozornosti bývá soustředěna právě na západní Čínu, kde místní etnické menšiny tvoří lokální majoritu, většina etnických menšin (jak do počtu etnických skupin, tak i do celkového počtu jejich příslušníků) se nachází v jižní Číně. Jako hlavní menšinovou oblast Číny by bylo možné označit oblasti na jih od Dlouhé řeky bez pobřežních provincií. V tomto vymezeném prostoru žije totiž celkem 35 z 55 etnických menšin a více než polovina všech příslušníků etnických menšin.

Populačně-národnostní politika Tradiční problém podřadného postavení etnických menšin v rámci čínské společnosti dodnes odráží jejich ekonomickou situaci. Etnické menšiny se v průměru dožívají nižšího věku, je u nich vyšší kojenecká úmrtnost, fertilita, negramotnost, zaměstnanost v priméru, populace pod hranicí chudoby (vyjádřená relativně), a naopak nižší gramotnost, urbanizace, příjmy, HDP, zapojení do sociálního a zdravotního systému. Kromě toho na minoritních územích značně zaostává infrastruktura a také dostupnost i kvalita zdravotní péče či pitné vody je horší. Základním faktorem, který většinu těchto faktorů ovlivňuje, je poloha menšinových oblastí na západě země. Je to oblast historicky méně osídlená pro své nepoměrně složitější životní podmínky — vysoká nadmořská výška, neprostupné horské pralesy či naopak polopouštní až pouštní území, chladné oblasti. Tyto faktory nejen ovlivnily

74


nižší výchozí hodnoty, ale též jejich složitější a pomalejší vyrovnávání s čínským průměrem. Jedním z hlavních nástrojů, který má za cíl tyto nerovnosti zmenšit, je grandiózní regionální politika „Velký rozvoj západu“ (xibu dakaifa), které se věnuje kapitola 4.2. Kromě samotné multisektorové regionální politiky, která začala být realizována od roku 2000, se však Čína dlouhodobě pokouší zlepšit životní podmínky etnických menšin prostřednictvím specifických populačních a promenšinových politik. Mnohé z nich jsou kontroverzní a mají, záměrně či náhodně, ambivalentní dopady. Čistě promenšinová politika Číny se objevuje jen velmi málo, mnohem častěji se uplatňuje jako výjimka či jedna z dílčích částí širší politiky populační či ekonomické. Nejstarší a zároveň jedinou čistě menšinovou politikou je čínský administrativní model menšinových území. Jak však bylo již výše uvedeno, čínský systém autonomie poskytuje menšinám autonomii toliko jazykovou a kulturní, nikoli samosprávní, politickou či ekonomickou. Autonomní oblasti nevolí svou vlastní samosprávu, ta je centrálně určena stejně jako ve všech čínských provinciích či městech pod ústřední správou. Vlastní správa se uplatňuje jen na nejnižších administrativních úrovních — na úrovni obcí a okresů. Co je však na administrativě autonomních jednotek (oblastí, prefektur a okresů) promenšinového, jsou kvóty na zastoupení menšin ve správě. Každá autonomní jednotka musí mít nadpoloviční počet členů z etnika či etnik, pro které je administrativa vytvořena. Současně ale i v oblastech, které nejsou autonomní, je podíl členů lokální administrativy z menšinového etnika úměrný podílu dané menšiny na celkové populaci jednotky. Tento aspekt promenšinové pozitivní diskriminace je uplatňován velmi důsledně. Tab. 3.2.1: Srovnání „zaostalosti“ menšinové a „vyspělosti“ hanské populace (Census 2000)

Oblast

průměr

Hanové

menšiny

36,9

38,2

23,4

9,1

8,6

14,5

– primér:

64,4

63,0

78,8

– sekundér:

16,8

17,7

13,6

– terciér:

18,8

19,3

7,6

– věk 0-14 let

22,9

22,5

27,6

– věk 15-60 let

67,4

67,6

64,6

– věk nad 60 let

9,7

9,9

7,8

Míra urbanizace (%) Míra negramotnosti obyvatel 15+ let (%) EAO dle sektorů v rurálních oblastech (%):

Věková struktura obyvatel (%):

Pozn.: Data použita z censu 2000, neboť data členěná dle etnického složení jsou k dispozici pouze z censů, přičemž census 2010 zatím nebyl plně zpřístupněn. Zdroj: China’s Ethnic Statistical Yearbook 2008


75

Obr. 3. 2. 1.: Sinizace se netýká pouze jazykové asimilace menšin, ale též přejímání kultury, tradic a architektury a probíhala od nepaměti. Příkladem je Velká mešita v Xi’anu, postavená v tradičním čínském slohu. (Foto: AH)

Současně však s sebou autonomní jednotky nesou dvojsečnou zbraň v podobě dvojího přístupu k promenšinové populační politice. Politika jednoho dítěte obsahovala od svého počátku výjimku pro etnické menšiny kromě několika z nich4. Dvojsečnost spočívá v etnickém a teritoriálním přístupu k této výjimce. Na jedné straně platí, že příslušníci etnických menšin mohou mít více dětí (většinou dvě), nejen žijí-li v jim vymezeném autonomním území, ale i jinde. Současně platí, že tato výjimka se nevztahuje na menšinové obyvatelstvo žijící mimo tradiční území, tedy primárně v přelidněné Vnitřní Číně. Druhou stranou mince však je, že teritoriální uplatnění promenšinové populační politiky nabízí výjimku z politiky jednoho dítěte všem, kdo žijí v autonomních oblastech menšin, přičemž kvóta se odvíjí od titulár-

4

ínský stát samotné kvóty a výjimky velmi zřídka zveřejňuje, navíc v realitě jsou uplatňovány selektivně Č dle oblastí a etnik. Proto neexistuje jednoznačný dokument s vymezenými kvótami dle etnických skupin.

76


ního etnika oblasti. Tento aspekt má za následek výraznou hanizaci autonomních jednotek Číny, neboť motivuje mnoho Číňanů ke stěhování. Ačkoliv tedy výjimka z politiky jednoho dítěte způsobila, že posledních 20 let plynule rostl podíl etnických menšin na celkové čínské populaci (z 8,2 % při censu 1990 na 8,5 % při censu 2010, viz též graf 3.2.1), což bylo způsobeno částečně uměle (viz níže), současně se snižoval podíl etnických menšin na populaci autonomních jednotek, tedy v původně menšinových oblastech. Nejvýraznější byl proces hanizace v ujgurském Xinjiangu, kde předstihli Hanové autochtonní ujgurskou populaci, byť se stali většinou jen poměrnou, nikoli absolutní. Hanizace autonomních oblasti, která je přímým (a zřejmě i záměrným) důsledkem promenšinové populační politiky, způsobuje také několik dalších problémů. Jedním z nich je sociální i ekonomická divergence v rámci autonomních jednotek a současná konvergence autonomních území ke zbytku Číny. Konvergence menšinových území dle množství statistických ukazatelů sice působí velmi pozitivně, avšak nelze opomenout protiargument mnoha menšinových aktivistů a organizací. Ti upozorňují, že sice menšinová území zlepšují své ekonomické i sociální parametry (vyšší naděje na dožití, vyšší HDP i příjmy atd.), nikoli však menšinové obyvatelstvo v nich. Rapidní nárůst urbanizace v menšinových územích způsobují primárně Hanové, kteří se do oblastí stěhují, zatímco místní obyvatelé zůstávají na venkově. Stejně tak i vyšší příjmy jsou primárně způsobeny nově příchozími dělníky z Vnitřní Číny (Hanové), kteří do menšinových oblastí, bohatých na nerostné suroviny, odcházejí na základě vlád-

Graf 3.2.1: Relativní nárůst hanské a menšinové populace (1953–2000)

Index růstu (1953=100)

300

250

200

150

100

50 1950

1960

1970

1980

etnické menšiny

1990

2000

Hanové Zdroj: CBS


77

ních pobídek. V důsledku se tak prohlubuje rozdíl mezi příjmy místního obyvatelstva, které pracuje primárně v zemědělství nebo jako nekvalifikovaná síla v průmyslu a těžbě, a kvalifikovaných hanských pracovníků. Nárůst ekonomických i sociálních nerovností založených na etnickém principu tak způsobuje čím dál více vnitřních problémů a nepokojů. Přesná verifikace těchto protiargumentů je složitá, neboť čínské statistické údaje jsou dostupné primárně či pouze za územní jednotky, a nezohledňují tak vnitřní vztahy v rámci jednotky. Na druhou stranu výše zmiňovaná meziregionální „Menšiny byly ujištěny, že socialistické reformy nebudou zavedeny, dokud si je konvergence je ve statistikách podtrhomenšinové davy nebudou přát. Navíc, vána velmi intenzivně. Od počátku Velmenšiny získaly výjimky z několika dalkého rozvoje západu se příjmy v menšiších pravidel, jež se vztahovala nových územích zvýšily o více jak 45 % na Hany. Například zvířata zabitá kvůli oproti čínskému průměru. rituálům byla vyňata z daně z porážky. Muslimským menšinám, jejichž zvyky zahrnovaly polygamii, a Tibeťanům, jejichž kultura podporovala mnohomužSinizace v rámci ství [bratrská polyandrie — A. H.], bylo povoleno pokračovat v těchto praktipopulačně-národnostní kách. Tam, kde bylo rané manželství politiky tradicí, mohlo setrvat. Yiové dokonce mohli nadále vlastnit otroky.“ Specifická a opět velmi ambivalentní June T. Dreyer (2004: 293) je role sinizace — kulturního počínšťování. Je to mnohem subtilnější, přesto velmi intenzivní a účinná politika, která je trnem v oku exilovým skupinám, nevládním organizacím i menšinovým aktivistům. Nicméně mnohé z těchto sinizujících nástrojů bychom zřejmě neodsoudili — například zákaz otrokářství. Když se komunisté v roce 1949 chopili moci, byla Čína stále na úrovni zaostalé agrární společnosti, která se od nástupu dynastie Qing v 17. století příliš nemodernizovala. Přechod mnohdy až středověké organizace společnosti v socialistickou společnost moderní doby bylo nemožné provést najednou. Komunisté se zaměřili na socializaci Hanů a menšinám ponechali jejich zvyky v rámci příslibu kulturní autonomie i z důvodu větších případných komplikací, jak dokládá June Dreyer (viz box). Legislativa zakazující otrokářství, mnohomužství, mnohoženství, nuce-

Obr. 3. 2. 2: Dopravní značení v AP Ganzi, Sichuan. Přestože na prvním místě je uvedena tibetština, opticky největším je nápis v čínských znacích, následovaný latinizovanou formou — pinyinem.

78


Obr. 3. 2. 3.: Staré tibetské a nové čínské město Dege v západním Sichuanu je dokladem jak fyzické hanizace, tak i kulturní sinizace okrajových tibetských oblastí. Samotný centrální Tibet zatím hanizaci odolává. (Foto: PP)


79

né sňatky či nebeské pohřbívání a jiné „barbarské“ zvyky vstoupila brzy v platnost, ale, jak je v Číně zvykem, byla uplatňována selektivně. Tento stav funguje dodnes, přestože většina nečínských zvyků je potlačována a projevují se dnes již jen marginálně. Hlavním měřítkem v přístupu čínských úřadů ke zvykům a tradicím etnických menšin je jejich loajalita. Příkladem může být zmíněný nebeský pohřeb, tedy pohřeb nebožtíka rozsekáním a předhozením supům. To, co je velmi silně potlačováno v samotné AO Tibet, se v tibetských oblastech Sichuanu, Yunnanu či Gansu praktikuje běžně, dokonce často za účasti oficiálních autorit. Pekingská vláda tak přistupuje k těmto typům tradic jako k zaostalejším (nehanským, tedy necivilizovaným), avšak současně je násilně nevykořeňuje, pokud ovšem příslušné etnikum nepůsobí problémy. Složitější situace je u muslimských etnik, hlavně u Ujgurů a Huiů, dvou největších muslimských etnik Číny. Obzvláště první jmenovaní, Ujguři, se svými separatistickými tendencemi zapříčiňují mohutnou hanizaci území, jejich zvyků (primárně náboženských) se však vláda nedotýká. Zde totiž hrají roli významné ekonomické i politické vztahy Číny s muslimským světem (boj o ropu), kde by potlačování práv části ummy (celosvětové muslimské komunity) mohlo způsobit nebezpečnou nestabilitu zahraničních vztahů. Ujguři tak patří mezi málo etnik, která silně odolávají i sinizaci vlastních jmen. Protože se v Číně nachází 56 etnických skupin a 53 oficiálních jazyků, z nichž je pouze 18 státem uznaných, požaduje Peking pro snazší administrativu sjednocení občanských jmen v rámci putonghua — oficiální čínštiny. Přestože je podmínka mít čínské jméno pro administrativní potřeby logická, představuje u etnických menšin velmi nepopulární formu sinizace. Téma sinizace jmen je totiž úzce spjato s jazykovou politikou. Přestože uznané jazyky uznaných etnických menšin mají oficiální status a jsou užívány v oficiálních dokumentech, na dopravním značení a jinde je jejich postavení méněcenné. Menšinové jazyky jsou vyučovány jako nadstandard pro děti z etnických menšin, které často chápou tuto výuku, a nikoli neprávem, jako stigma. Zatímco jejich hanští spolužáci mají po škole, děti rodičů, kteří chtějí, aby jejich dítě ovládalo svůj mateřský jazyk, zůstávají ve škole o několik hodin déle. Velkou měrou k di glosivnímu (sociálně nerovnému) postavení menšinových jazyků napomáhají též nová média, hlavně televize a internet, která jsou téměř výhradně čínská. Přestože množství vysílaných programů v menšinových jazycích roste, jejich reálná sledovanost je značně nízká, hlavně u nejmladší generace. Čínská politika může být kritizována jako velmi represivní, ale ve skutečnosti největší hrozbu pro menšinové jazyky v Číně představují samotná média (internet, televize, počítačové hry). Sinizaci musíme chápat jako velmi dlouhodobý proces, trvající v Číně tisíciletí. Už jen fakt, že více jak jedna miliarda obyvatel je považována za jeden národ Hanů, je diskutabilní, když i malé národy a etnika mají často tendenci se dělit. Přestože rasová koncepce etnicity v Číně založená na krvi a příbuzenství působí odborně a objektivně, ve skutečnosti se jedná o jeden z hlavních socio-inženýrských projektů, které umožnilo zejména čínské písmo. Písmo natolik složité, že přežilo

80


(i přes zjednodušení v 50. letech 20. století) potenciální latinizaci jen díky své sjednocující funkci. Čínština se dělí na množství značně odlišných dialektů, avšak písmo zůstává. Proto by nemělo překvapit, že televizní vysílání i dokonce samotné proslovy politiků na sjezdu KSČ jsou doplněny titulky s čínskými znaky, které fungují jako dorozumívací médium i za hranicemi Číny. Lze usuzovat, že rozpad čínštiny na jednotlivé jazyky by mohl vést k rozpadu i konceptu jednoho čínského (hanského) národa. Jazyk tedy hraje kromě dorozumívací role též neodmyslitelnou roli etnického pojítka, a to i v čínském kontextu. Je proto pochopitelná snaha etnických menšin si své jazyky uchovat, zatímco čínská administrativa se tyto jazyky snaží upozadit a prosadit univerzální čínštinu. Nejedná se tak o nic nového, co by v Číně nemělo tradici. Mnohé etnické menšiny byly asimilovány a staly se součástí Hanů, jiné, převážně v jižní a jihozápadní Číně, byly silně sinizovány a další tento proces teprve čeká. Ačkoliv se čínská politika vůči menšinám a jejich kulturním zvykům příliš nemění, mění se v poslední době silně povědomí čínské majoritní veřejnosti o nich. „Etnoturistika“ je v současnosti v Číně velmi populární a představuje pro Hany ideální formu poznání „přijatelně odlišných“ kultur, které jsou jejich vlastní kultuře blízké či podobné. To však vede často k tomu, že se z tradičních krojů etnických menšin stávají jen turisticky lákavé kostýmy, které je možné vidět i na zasedání čínského parlamentu. I tato forma zájmu tak může být pro etnické menšiny určitou formou úpadku vlastní kultury, neboť není neobvyklé vidět v menšinových krojích a v restauracích s tradičními místními pokrmy Hany, kteří se tohoto lukrativního turistického artiklu chytili. Paradoxně striktní politika vymezování etnických skupin na základě rasy (pokrevního příbuzenství) a deklarace takové etnicity v občanských průkazech se mohou stát hlavními nástroji uchování etnické identity i při utlumení všech ostatních sebeidentifikujících znaků. Jak dokládá zkušenost, jako dvojsečná může být chápána též promenšinová politika pozitivní diskriminace na úřadech či ve školách. Přestože kvóty na menšinové studenty na univerzitách, tedy nižší nároky na přijímací řízení a další nástroje podpory vzdělávání „menšinové inteligence“ a inkorporace menšin v regionální i centrální politice, se mohou zdát jako čistě pozitivní, skýtají minimálně jedno výrazné potenciální nebezpečí. Jak bylo zmíněno výše, etnické skupiny — minzu — jsou dnes v mnoha případech umělými kategoriemi, které neodpovídají skutečným etnickým skupinám. Vznik kvót a ústupků v různých oblastech od školství přes státní správu až po povolení druhého dítěte způsobil zvýšený zájem o příslušnost k menšinám i mezi samotnými Hany. Etnické skupiny, které měly historicky blízko k Hanům a byly silně sinizované a skrze smíšená manželství též hanizované, zažily výrazný nápor žadatelů z řad Hanů o změnu příslušnosti. Tato vlna se týkala převážně Mandžuů, Tujiaoů či Huiů. V případě Tujiaoů rostla populace v 70. a 80. letech o více jak 100 % za jednu dekádu, což bylo způsobeno právě masovým přehlašováním etnické příslušnosti. I tento proces lze zařadit mezi formu sinizace, byť v tomto případě rozhodně nepodporovanou vládou. Vybraná témata z geografie současné Číny

81

Závěr Etnické menšiny determinovaly čínskou vnitřní, zahraniční, bezpečnostní a populační politiku od počátků ČLR. Stejně tak ale ovlivňuje stát samotné etnické menšiny. Je to oboustranný proces, který fungoval v celých dějinách. Etnické menšiny stále tvoří jen dvanáctinu čínské populace. Na druhou stranu obývají stále celý západ a jihozápad země — dvě třetiny území. Soubor populačně-národnostních politik (či spíše nástrojů) má čínské vládě pomoci kontrolovat etnické menšiny a jejich území a současně jim garantovat určitá práva a svébytnost. Nicméně mnohé snahy jsou kritizovány jako účelové a spíše protimenšinové než promenšinové. Jak bylo výše uvedeno, téměř každá z politik, která se jakýmkoli způsobem dotýká etnických menšin, je neodvratitelně ambivalentní a sporná. To, co je z jedné strany interpretováno jako rozvoj menšinových území, je z druhé strany napadáno jako hanizace či sinizace — moderní forma kolonizace čínského Západu. Prezentovaná škála politik či procesů, které se do souborného označení populačně-národnostní politika dají zařadit, dokládá, že není jednoduché, či snad je zcela nemožné najít objektivní stanovisko k jejich roli v pomoci či podmaňování etnických menšin. Mnohá další témata vyvstávají, avšak na jejich byť jen stručný rozbor zde nezbylo místo. Je však nutné mít na paměti, že čínské etnické menšiny nejsou jen Tibeťané a Ujguři, tolik medializované dva případy z pětapadesáti. Stejně tak ale je nutno být opatrný i při interpretaci dat, která poskytuje Peking.

Otázky a úkoly 1. K terá etnika jsou pro Čínu největším přínosem a která největším ohrožením v zahraničních vztazích? 2. Jakou roli ve vztahu etnických menšin a státu hrají náboženství? Proč existuje v Číně přesná statistika pro etnické členění a neexistuje jediná pro náboženské členění společnosti? 3. J ak rozsáhlá je hanizace a sinizace? Zkuste se zamyslet nad tím, v kolika možných podobách se oba procesy objevují, jak se doplňují? Jak se geograficky uplatňují hanizace a sinizace, kde jsou úspěšné a kde nikoli? 4. Srovnejte multietnický charakter Číny a Indie. Jaké jsou hlavní rozdíly v etnickém složení obou zemí a jak se liší politiky vůči etnickým menšinám obou zemí?

82


Doporučená literatura 1. D REYER, June T. (2004): China’s Political System: Modernization and Tradition. (4. edice) New York: Pearson Longman. 10 +358 s. 2. FÜRST, R. (2006): Čína ve XX. století, období 1989 — 2005, 3. díl. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 189 s. 3. M ULLANEY, Thomas S. (2004): Introduction: 55+ 1 = 1 or the Strange Calculus of Chinese Nationhood.China Information, Vol. 18, No. 2, s. 197-205. 4. R AHMAN, Anwar (2005): Sinicization Beyond the Great Wall: China’s Xinjiang Uighur Autonomous Region. Leicester: Matador. 170 s.


83

4.

Ekonomika 5.

2.

3.

4.

1.

84


• Proměna čínské hospodářské struktury a její zapojení do globální ekonomiky • Počátky integrace Číny do mezinárodního obchodu a její vyústění v reformy roku 1978 • Teritoriální a komoditní struktura zahraničního obchodu, rozložení a bilance čínského exportu a importu • Koncept „hejna letících hus“, současný vývoj na čínském pracovním trhu a jeho důsledky • Jaké lze spatřovat globální a regionální dopady rychlého hospodářského rozvoje Číny? • Čínská střední třída: kdo to je, jak žije a o čem přemýšlí • Ekonomický rozvoj země a regionální disparity • Rozvoj Západu

4.1. M ěnící se role Číny v globální ekonomice a její dopad na místní obyvatele

V

důsledku ekonomických reforem a otevírání se Číny světu došlo k fundamentálním změnám v hospodářské struktuře a k jejímu zapojení do globální ekonomiky. Hospodářské reformy byly postupné a také vzrůst podílu Číny na mezinárodní dělbě práce a produkce probíhal v etapách. V průběhu uplynulých deseti let Čína z pohledu celkového objemu vytvořeného HDP postupně předběhla několik vyspělých ekonomik, mezi nimiž jsou zmiňovány Kanada, Itálie, Francie, Velká Británie a SRN. V roce 2007 zaujala Čína v tomto ohledu „pomyslné“ třetí místo mezi největšími světovými ekonomikami a v roce 2010 předběhla Japonsko na druhé „příčce“. Na základě stávajících prognóz se Číně v daném ukazateli pravděpodobně podaří předstihnout USA kolem roku 2020, pokud udrží současné tempo hospodářského růstu (Souhrnná teritoriální informace Čína, 2013). 1. Deng se zpřístupněním pobřežních měst snažil otevřít „okno do světa“, to se ale netýkalo západních oblastí. Ty čekaly na otevření až do roku 2000. (Foto: AH) 2. „Nekonečná“ sídliště nové střední vrstvy Číny, Shenzhen. (Foto: AH) 3. Hutongy (tradiční zástavba Pekingu) ustupují modernizaci Číny. Nejčastější typ obydlí v hlavním městě ještě před 40 lety je dnes k vidění už jen v památkově chráněných oblastech Pekingu. (Foto: AH) 4. McDonald‘s ve Vnitřním Mongolsku — i nápis je v mongolštině. (Foto: PP) 5. Vysázená mapa světa na náměstí Nebeského klidu ukazuje Čínu ve středu světa. Je to místo, kde by se Čína — Říše středu — ráda viděla. (Foto: AH)


85

Od roku 2009, kdy předstihla Německo, je také největším světovým exportérem a je například i největším výrobcem automobilů i největším trhem pro jejich prodej. Její devizové rezervy jsou největší na světě a Čína je rovněž největším světovým věřitelem. Tuto pozici posílila i globální finanční a hospodářská krize, kdy velká část narůstajících deficitů veřejných financí vyspělých států (nejenom USA, ale i evropských zemí) je financována právě díky enormním čínským devizovým rezervám, které hledají uplatnění pro svoje zhodnocení. Čína je největším zahraničním držitelem amerických státních obligací, a to v celkové částce přes 1 264,5 mld. USD (takřka 23 %, leden 2013, US Treasury data), představující zhruba 38 % celkových devizových rezerv ČLR (Souhrnná teritoriální informace Čína, 2013).

Čína a světová ekonomika Čína začala liberalizaci svého obchodu jako jedna z nejuzavřenějších ekonomik světa. Před rokem 1979 poměr celkového zahraničního obchodu k HDP nepřesáhl nikdy 10 % a minima bylo dosaženo v letech 1970—1971, kdy to bylo pouhých 5 % (Naughton, 2007). Od té doby došlo k několika významným vlnám liberalizace zahraničního obchodu a investic, které vedly k velmi impresivnímu růstu jeho podílu na HDP; exporty tedy rostly výrazně rychleji než samotné HDP. Mezinárodní „otevírání“ a ekonomická reforma stály ruku v ruce jako základní atributy popisující období po roce 1978, známé jako „Reforma a otevírání“ (gaigekaifang). Graf 4.1.1: Vývoj podílu vývozu a dovozu na HDP

Export

Import

50 45 40

% HDP

35 30 25 20 15 10 5 0 2001

2002

Export

2003

2004

2005

2006 r ok y

2007

2008

2009

2010

2011

Import Zdroj: WTO (2012): International TradeStatistics 2012

86


Graf 4.1.2: Vývoj podílu vývozu a dovozu na HDP 1978–2011

50 45 40 %HDP

35 30 25 20 15 10 5 0

Export

Export Import

Import

Zdroj: WTO (2012): International Trade Statistics 2012, Naughton (2007)

V období socialismu před příchodem reforem nebyla Čína vždycky uzavřenou ekonomikou. V počátcích ČLR, hlavně mezi léty 1949 a 1960, byla ekonomicky orientována a provázána zejména se sovětským blokem. V dovozu převažovala hlavně ocel, nafta, stroje a zařízení, naopak Čína vyvážela hlavně textil a potravinářské výrobky. Mírný deficit byl financován půjčkami. Ke změně došlo v období „Velkého skoku vpřed“ (1958—1960). Nejprve se díky potřebě investic zahraniční obchod zintenzívnil, později ale docházelo v 60. letech díky politické roztržce mezi Maem a sovětským blokem k rostoucí ekonomické izolaci. Čína se navíc stávala dovozcem i základních potravin, zejména obilí, a sama neměla co nabídnout. Jejím „oknem do světa“ a hlavním exportním a importním místem se stal Hong Kong. Byla aplikována politika extrémní hospo2005 2006 dářské 2007 soběstačnosti 2008 2009 a zahraniční 2010 2011 obchod ztrácel na významu. r ok y Od poloviny 70. let se začala země vzpamatovávat z nejhorších důsledků Kulturní revoluce a začal růst i export, zejména textilu. Ve stejné době se zvýšila těžba ropy v oblasti Daqing a ropa začala být exportována. Podfinancovaná ekonomika potřeboval dovážet kromě potravin zejména investiční celky a technologie. Na to však prostředky získané exportem stěží stačily. První kroky k otevírání ekonomiky byly provedeny v jižních provinciích Guangdong a Fujian v letech 1978 až 1979. Cílem bylo využít jejich blízkosti k Hong Kongu a částečně k Taiwanu. V roce 1978 mohly hongkongské firmy podepsat „exportně-výrobní“ smlouvy s čínskými firmami v deltě Perlové řeky. Princip měl být ten, že nebyly ohroženy domácí čínské firmy konkurencí zvnějšku a zároveň ani neměly být porušeny do té doby existující bariéry zahraničního obchodu. Krátce na to vznikly v provinciích Guangdong a Fujian čtyři zvláštní ekonomické zóny s možVybraná témata z geografie současné Číny

87

ností bezcelního dovozu (pokud byl využit pro výrobu na vývoz). Obě provincie získaly od centrální vlády zvláštní pravomoci, pokud šlo o zahraniční obchod a o reinvestici zisku z exportu. Spolu s již zmíněnou blízkostí Hong Kongu to z obou provincií udělalo pilíře čínského exportu a pro příštích 15 let zde export rostl dvakrát rychleji než ve zbytku Číny (Naughton, 2007). V 80. letech (balíček opatření byl přijat v roce 1984), po úspěších v provinciích Guangdong a Fujian, přistoupilo čínské vedení ke krokům, které vedly k liberalizaci zahraničního obchodu na celostátní úrovni. Jednalo se o poměrně odvážný krok, který ale přes dílčí problémy přinesl očekávané pozitivní výsledky a bezprecedentním tempem nastartoval růst ekonomiky. Mezi hlavní kroky zejména patřily: • Devalvace měny • Demonopolizace režimu zahraničního obchodu • Podstatné změny v systému vytváření cen • Vytvoření systému tarifních a netarifních bariér • Nahrazování dovozu a propagace vývozu Poté, co byly rozpoznány příležitosti pro Čínu v oblasti zapojení do globálních produkčních sítí, čínské vedení začalo od roku 1986 podporovat „Pobřežní rozvojovou strategii“. Experiment, který byl vyhodnocen jako úspěšný, byl rozšířen do pobřežních provincií. Firmy zde mohly využívat obdobných nástrojů podnikání, jako např. bezcelní dovoz. Zahraniční firmy se začaly stěhovat do pobřežních provincií ve stále rostoucí míře a export se stal motorem hospodářského rozvoje celé země. Došlo tedy k vytvoření duálního ekonomického systému, kdy většina domácí ekonomiky pořád ještě fungovala podle původního centrálně řízeného ekonomického modelu, vedle něj se ale vytvořil a neustále posiloval svoji pozici model, který byl vytvořen na exportní orientaci, vysokém podílu zahraničních investic a stále více i na soukromém vlastnictví. Většina investic přicházela ze sousedních ekonomik Hong Kongu a Taiwanu. V první fázi dominoval exportně výrobní režim, který začal ale po roce 1996 relativně stagnovat a byl překonán přímými zahraničními investicemi (Naughton, 2007). Devadesátá léta znamenala další graduální otevírání ekonomiky. Od jejich poloviny začala Čína cílevědomě směřovat k členství ve Světové obchodní organizaci (WTO). V roce 1994 byla zavedena v podstatě volná směnitelnost měny, byla provedena daňová reforma (zavedení daně z přidané hodnoty). Jisté zchlazení samozřejmě představovala asijská krize z let 1997 až 1998, ale s odstupem lze tyto změny hodnotit jako úspěšné. Největší vlna zapojení Číny do světové ekonomiky je ale bezesporu spojena s obdobím po roce 2001, tedy po vstupu do WTO. V tomto období se zvýšil podíl exportu na HDP z 22 % až na 44 % v roce 2007. V důsledku globální krize poklesly velmi prudce exporty zejména do vyspělých zemí (celková změna podílu exportů na HDP z 44 % na 26 % mezi roky 2008 a 2009 je vskutku mimořádná) a do roku 2011 se stačily vrátit na 32 %. Exportní přebytky rostly zejména od roku 2004, kdy prudce rostl vývoz a v podstatě stagnoval podíl dovozu.

88


Teritoriální a komoditní struktura zahraničního obchodu Ještě v roce 1985 tvořila ropa 20 % čínského vývozu, a byla tak nejvýznamnějším exportním artiklem. Po zavedení Pobřežní rozvojové strategie se struktura výrazně změnila. Došlo k rapidnímu nárůstu výrobků náročných na práci. Světová banka ve své studii z roku 1994 uvádí (Naughton, 2007), že se podíl těchto výrobků mezi lety 1980 a 1990 zvýšil z 39 % na 74 %. Po vstupu Číny do WTO v roce 2002 se dramaticky znovu exporty zvýšily, zejména díky nárůstu strojírenských a elektrotechnických výrobků. Změnu struktury exportu a importu z hlediska posledních deseti let můžeme zhodnotit z následujících grafů, které ukazují změny mezi roky 2003 a 2011. Zejména se prohlubuje závislost na dovozu primárních zdrojů, tedy zemědělských výrobků, surovin, minerálů, ropy a ropných produktů. Uvážíme-li navíc, že za toto období se čínský dovoz zvýšil asi 4,7krát a vývoz 5krát (byť v nominálních cenách), jde o extrémní nárůst. To ukazuje také změny v čínské spotřebě, kdy s růstem životní úrovně dochází ke změně životního stylu, jako např. stravovacích návyků, spotřeby energie, nárůstu mobility obyvatel atd. Pokud jde o export, je vidět, že se mezi roky 2003 a 2011 začal snižovat podíl výrobků s nižší přidanou hodnotou, např. u textilu a oděvů došlo k poklesu podílu z 18 % na 11 %. Zároveň se zvýšil podíl exportu u náročnější výroby, zejména u strojů a dopravních zařízení. Znamená to, že se Čína stává vývozcem technologicky náročných výrobků? Ne tak docela. Jak uvádí Naughton (2007), drtivá většina high-tech exportů byla ještě v roce 2005 vyrobena v tzv. režimu exportně výrobním, kdy čínská strana dodává v podstatě pouze práci ve mzdě a je pouhým uživatelem zahraničních technologií. Nicméně od té doby je vývoj velmi dynamický a na trhu se objevila celá řada čínských firem, které se snaží v celé řadě odvětví zatím alespoň přiblížit technologické úrovni z vyspělejších zemí.

export

Graf 4.1.3: Komoditní struktura čínského exportu v roce 2003

1% 4% 17%

4%

1%

12%

zemědělské výrobky minerály a ropné produkty železo a ocel chemikálie ostatní polotovary

18%

stroje a dopravní zařízení textil a oděvy 43%

ostatní výrobky Zdroj: Naughton (2007)


89

Komoditní struktura čínského importu (2003)

Graf 4.1.4: Komoditní struktura čínského importu v roce 2003

1% 4% 17%

4%

zemědělské výrobky

1% minerály a ropné produkty 12%

železo a ocel chemikálie

18%

ostatní polotovary stroje a dopravní zařízení 43% textil a oděvy

Zdroj: Naughton (2007)

Graf 4.1.5: Komoditní struktura čínského exportu v roce 2011

Komoditní struktura čínského exportu (2011 ) 3% 3% 14%

zemědělské výrobky

3%

minerály a ropné produkty

5% 7%

7%

železo a ocel chemikálie ostatní polotovary

4%

stroje a dopravní zařízení ostatní stroje

13% 41%

textil oděvy ostatní výrobky

Zdroj: WTO (2012): International Trade Statistics 2012

90


Graf 4.1.6: Komoditní struktura čínského importu v roce 2011

Komoditní struktura čínského importu (2011) 1%

0% 6%

zemědělské výrobky 8% minerály a ropné produkty

12%

železo a ocel

27%

chemikálie ostatní polotovary

33% 1%

9%

stroje a dopravní zařízení

3% Zdroj: WTO (2012): International Trade Statistics 2012

Teritoriální rozložení čínského importu (2011) Pokud se podíváme na regionální strukturu mezinárodního obchodu Číny podle kontinentů, vidíme, že největším obchodním partnerem jsou dnes bezesporu asijské země, kde je využíváno jejich komplementarity s čínskou ekonomickou strukturou (viz níže). Graf 4.1.7: Teritoriální rozložení čínského importu v roce 2011

Sev. Amerika

9% 6%

J. a Stř. Amerika Evropa 14%

54% 4% 5% 8%

SNS Afrika Stř. Východ Asie


91

Teritoriální rozložení čínského exportu (2011) Graf 4.1.8: Teritoriální rozložení čínského exportu v roce 2011

Sev. Amerika

20%

J. a Stř. Amerika Evropa

44%

5%

SNS Afrika

20%

Stř. Východ Asie

4% 4% 3%

Zdroj: WTO (2012): International TradeStatistics 2012

Graf 4.1.9: Teritoriální bilance čínského exportu a importu v roce 2011 (mld. USD)

1 000 900 800 700 600 500

export

400

import

300 200 100 0 Sev. Amerika Amerika

Evropa

SNSA

frika

Východ

Asie

Zdroj: WTO (2012): International TradeStatistics 2012

Výrazné přebytky obchodní bilance vykazuje Čína dlouhodobě s vyspělými ekonomikami, zejména v případě Severní Ameriky je tento přebytek velmi vysoký a znepokojující (graf 4.1.9). Naopak se zeměmi třetího světa, odkud jsou dováženy zejména suroviny a polotovary, je obchodní bilance Číny pasivní. Pozice jednotlivých oblastí Číny, pokud jde o jejich zapojení do globální ekonomiky, je stále velmi různá, ale dynamicky se mění. Jak bylo popsáno, otevírání se

92


Číny světu začalo na jihu Číny a postupně se do mezinárodní dělby práce zapojovaly další a další regiony. V poslední době můžeme mluvit o tomto fenoménu také u vnitrozemských a západních provincií, které zůstávaly dlouhou dobu mimo. Souvisí to mimo jiné i s politikou otevírání čínského Západu (xibu da kaifa), která je podrobněji popsána v kapitole 4.2. Měnící se zapojení jednotlivých makroregionů Číny do exportu popisuje následující tabulka 4.1.1. Ta ovšem tuto dynamiku ve vnitrozemských provinciích ještě nereflektuje a ukazuje neustálé posilování pobřežních provincií (jihovýchod a dolní Chang Jiang). Tabulka 4.1.1: Regionální podíly na čínských exportech (%)

1978

1994-1998

2005

Jihovýchod

16

46

36

Dolní tok Chang Jiang

34

21

38

Severovýchod a Severní pobřeží

39

23

19

Zbytek Číny

11

10

7 Zdroj: Naughton (2007)

Lze tedy konstatovat, že otevření Číny světu a její zapojení do světové ekonomiky bylo velmi úzce svázáno s příchodem zahraničních investic a s promyšleným konceptem postupných kroků, které měly maximalizovat pozitivní a minimalizovat negativní vlivy tohoto procesu. Jak můžeme sledovat z každodenních zpráv, je dynamika tohoto procesu velmi vysoká a spíše než sledování konkrétních čísel je důležitější všímat sivývojových trendů a obecnějších tendencí. V této souvislosti se s rozvojem Číny nabízí aplikace teorie „hejna letících hus“, která byla popsána a ověřena u celé řady jiných rychle se rozvíjejících ekonomik.

Koncept „hejna letících hus“, současný vývoj na čínském pracovním trhu a jeho důsledky Pro popsání jednotlivých vývojových fází čínské ekonomiky a její pozice v rámci mezinárodní dělby práce se používá ekonomický model „hejna letících hus“. Tento koncept byl vytvořen jako teoretický model mezinárodní dělby práce mezi vyspělými a méně rozvinutými zeměmi. Snaží se zobrazit a popsat, jak se mění podmínky pro lokalizaci jednotlivých druhů ekonomické činnosti v čase v souvislosti s růstem nákladů na produkci, zvláště pak s kvalitou a náklady na pracovní sílu. Platy a další cenové faktory mají v čase tendenci růst a tím zpravidla podkopávat cenovou konkurenci hostující ekonomiky. Produkované zboží nebo služby přestávají být v mezinárodní soutěži konkurenceschopné. Tradiční odvětví, která jsou náročná na pracovní sílu, tak postupně ztrácejí svoji komparativní výhodu a výrobce nebo poskytovatel služeb se začne poohlížet po jiné lokalizaci, a to i v globálním Vybraná témata z geografie současné Číny

93

měřítku (Feng, Yue, 2012, Ozawa, 2009). Čína prodělala v posledních třech dekádách fenomenální rozvoj ekonomiky díky rozvoji odvětví náročných na práci, která expandovala zejména v pobřežních oblastech. Nyní dochází ke stěhování těchto výrob zejména do vnitrozemských provincií. Komparativní výhody pobřežních provincií se začaly vyčerpávat v období kolem roku 2000. Relativně nevyčerpatelné zásoby levné pracovní síly přestaly být skutečností a její nedostatek se stával stále častějším. Platy zde rostou každoročně také dvouciferným tempem. Právě tyto dva faktory přispěly k tomu, že se prostorové rozložení výrobních aktivit začíná měnit. Čína se dnes chová jako typická duální ekonomika s velkým přebytkem pracovních sil ve venkovských oblastech. Ale jak dochází k odchodu velkého množství pracovní síly z venkovských oblastí do průmyslu, tento přebytek se zmenšuje. Za těchto podmínek mají dělníci lepší vyjednávací pozici o mzdách se zaměstnavateli, protože nemohou být jednoduše nahrazeni. Když se trh práce dostane do této situace, mzdy začnou růst mnohem rychleji než doposud. Dostáváme se do tzv. Lewisova bodu obratu. Poté jsou podniky vystaveny dilematu: buď zavedou intenzifikovanější druhy výroby (mechanizace, pokročilejší technologie), nebo výrobu přemístí do míst s nižšími nároky na platy ze strany zaměstnanců (Feng, Yue, 2012, Ozawa, 2009). Čína tedy do budoucna stojí před výzvou upgradovat strukturu svého prů-

Obr. 4. 1. 1.: Kontejnerové překladiště přístavu v Hongkongu, který je třetím největším přístavem světa a druhým největším přístavem Číny dle objemu kontejnerové přepravy. V současnosti jeho pozici ale ohrožuje rychle rostoucí přístav v nedalekém Shenzhenu, odkud se vyváží většina výrobků z ústí Perlové řeky. (Foto: AH)

94


myslu a zavést technologicky náročnější výroby s kvalitnějším zbožím. Ale krátkodobě díky velkým rozdílům v regionálních výrobních (cenových) faktorech může využít situace, kdy jsou nižší ceny práce a půdy ve vnitrozemských regionech. Současné studie potvrzují tento vývoj u textilního průmyslu (Feng, Yue, 2012). Rozsáhlejší studie o vnitročínské dynamice produkce dospěly k následujícím závěrům. Pobřežní region hraje ve výrobních odvětvích rozhodující roli. V roce 1998 se podílel na celkové zaměstnanosti 55 %, dvěma třetinami na majetku a na celkové výrobě Číny potom 70 %. V roce 2008 se podíl na všech těchto ukazatelích zvýšil na více než 70 %. Mezi roky 1998 a 2008 však došlo ke značnému zvolnění dynamiky růstu podílu pobřežních provincií, zvláště potom po roce 2004. Od tohoto roku se podíl na celkové výrobě, majetku a pracovní síle začíná snižovat ve prospěch vnitrozemských provincií (Feng, Yue,2012). Rozhodující pro odchod do vnitrozemských regionů je zejména rychle rostoucí cena práce. Její růst se zrychlil zejména po roce 2003. Cena práce je přitom výrazně vyšší v pobřežních regionech (oproti vnitrozemským o 5 000—29 000 yuanů ročně). Zatímco v roce 1996 v pobřežních provinciích ještě existovaly rozdíly mezi platy u různých typů výrobních odvětví, v roce 2007 tomu tak již téměř nebylo. Tyto rozdíly ale přetrvávají u vnitrozemských provincií, což potom vytváří prostor pro stěhování výrob náročnějších na méně placenou pracovní sílu do vnitrozemí. To působí už v současnosti růst nároků na mzdy i ve vnitrozemí a potvrzují to data o platové konvergenci mezi pobřežními a vnitrozemskými provinciemi v posledních asi deseti letech (Feng, Yue, 2012). S dalším růstem platů bude Čína postupně ztrácet komparativní výhodu nízkých mezd a výroby se budou stěhovat stále více do ještě „levnějších“ zemí. Tento proces už běží, čínské podniky přesunují svoji výrobu do jižní Asie (Bangladéš, Indie) nebo do Afriky (Nigérie, Súdán, Benin, Etiopie). Zároveň díky velkým kapitálovým přebytkům si může Čína dovolit intenzifikovat svoji produkci a vyrábět výrobky s vyšší technologickou náročností a přidanou hodnotou. Je zajímavé, že tyto trendy a fakta byly předpovídány už před několika lety a v současné době se roztrhl pytel s prognózami vývoje čínského hospodářství do roku 2020 nebo až 2050. O Číně se začíná v souvislosti s hospodářskou stagnací vyspělých zemí hovořit jako o nejrychleji rostoucím trhu, který bude měnit také strukturu čínské ekonomiky — od ekonomiky, která byla závislá do značné míry na exportech a na zahraniční poptávce, k ekonomice, kde se stává hlavní hybnou silou vnitřní poptávka, zejména díky rychle rostoucí střední třídě. Do budoucna lze očekávat, že současný, převážně extenzivně založený model hospodářského růstu vyčerpá svůj potenciál v následujících deseti až patnácti letech a bude postupně nahrazen intenzivním růstem založeným na vyšší přidané hodnotě a na kapitálové a technologické náročnosti investic. Tím se stane Čína do značné míry rovnocenným soupeřem pro vyspělé země právě v oblasti vyspělých a náročných technologií. Potenciál pro extenzivní růst je možné spatřovat zejména v méně rozvinutých vnitrozemských provinciích, na které se navíc soustřeďují rozvojové programy, které mají umožnit rozvoj technické a sociální infrastruktury a tím usnadnit jejich zapojení do globální ekonomiky. Záleží také Vybraná témata z geografie současné Číny

95

na scénáři rozvoje ekonomiky, kterýmá ve svých rukou do určité míry i vláda a KSČ (Lee, 2010). Pokud bude dána priorita pouze hospodářskému růstu bez ohledu na narůstající nerovnováhy v oblasti společenského a regionálního rozvoje, může to podkopat autoritu vládnoucích sil. Tato varianta je ale spíše nepravděpodobná. Vláda už v současné době realizuje řadu redistribučních programů, které mají za cíl snížení meziregionálních rozdílů a také snížení sociálního napětí ve společnosti. Proto lze očekávat, že bude tímto způsobem vytvořen potenciál pro vyváženější hospodářský růst, jehož výsledkem bude poměrně silná střední třída. Ta se stane garantem stability rozvoje. Čína totiž také v současné době čelí výzvě k překonání přílišné závislosti své ekonomiky na exportu a na odvětvích náročných na pracovní sílu. Růst vnitřní poptávky se stává proto jedním z nejdůležitějších nástrojů, jak se zbavit přílišné závislosti na exportu, ale logickým důsledkem je pak růst mezd a životní úrovně spojených s nutností investic do ekonomických odvětví náročných na kapitál a technologie. To také vytvoří potenciál pro rozvoj sektoru služeb a finančního sektoru, které jsou doposud značně nerozvinuty (Lee, 2010).

Jaké lze spatřovat globální a regionální dopady rychlého hospodářského rozvoje Číny? Doposud bylo zapojení Číny do globálních produkčních sítí oboustranně výhodné. Pokud se blíže podíváme na čínský export, v rukou zahraničních společností bylo v roce 2010 asi 56 % hodnoty exportu (Wang, 2010). Ty se díky tomu také do značné míry podílejí na čínské prosperitě a profitují z ní. Na regionální úrovni je potom Čína atraktivním trhem zejména pro země ASEANu a dále poskytuje prostor pro dělbu práce zejména Jižní Koreji a Japonsku. Vztahy s USA jsou ovlivněny faktem, že pro Čínu představují USA jejich největší exportní odbytiště a Čína je zároveň jejich největším věřitelem. Díky tomu jsou v současné době ekonomické vztahy mezi oběma zeměmi komplementární. Do budoucna lze ale díky intenzifikaci čínské ekonomiky očekávat narušení této komplementarity a rovnováhy. Co se ale stane, až Čína začne na globální úrovni být konkurentem v oblasti high-tech, finančních služeb nebo služeb obecně? Pokud se stane Čína globálním trhem tak, jak jsou jím v současnosti USA, bezesporu to povede ke změnám v oblasti zahraniční politiky a k dalšímu nárůstu vlivu Číny v globálních otázkách. To ale závisí na vytvoření silné domácí poptávky, jejímž nositelem je silná střední třída. Čínská střední třída má v současnosti asi 100 až 300 milionů příslušníků, což je asi necelých 8 % až 25 % celkové populace (Wang, 2010). Cílevědomé budování silné střední třídy je tedy jedním z nejdůležitějších úkolů současné doby.

96


Dopady zapojení Číny do globální ekonomiky na místní obyvatele Fakt, že se domácí poptávka už stává hlavním motorem hospodářského růstu země, jsme demonstrovali na tom, že se začíná obracet trend otevírání se ekonomiky a zvláště podíly importu, ale i exportu se začínají od roku 2007 snižovat. Dále se to dá demonstrovat na jiném ukazateli, který vypovídá, jak se na HDP podílejí a budou podílet investice a spotřeba. Z obrázku 4.1.10 vyplývá, že už nyní je podíl investic a spotřeby vyrovnaný a do budoucna se tento poměr vychýlí ve prospěch spotřeby. V posledních deseti letech se tedy začala poměrně dynamicky zvyšovat životní úroveň čínského obyvatelstva — což byl alespoň hlavní oficiální důvod reforem, které v zemi probíhají od konce 70. let (viz graf 4.1.11 zobrazující růst disponibilního příjmu na obyvatele). Dochází k bohatnutí zejména střední a vyšší společenské vrstvy, které dále proměňují celou čínskou společnost.

Současný a předpovídaný podíl investic a spotřeby na čínském HDP Graf 4.1.10: Současný a předpovídaný podíl investic a spotřeby na čínském HDP (%) (%)

70 60 50 40 Investice Spotřeba

30 20 10 0 1995-2010

2011-2015

2016-2020

2021-2025

2026-2030

Zdroj: World Bank (2012)


97

Graf 4.1.11: Roční disponibilní příjem na obyvatele v letech 1980–2010 (v USD)

3 500 3 000 2 500 2 000 1 500

3 000

1 000 500 0

760 280

316

1980

1990

2000

2010 Zdroj: Censky, A. (2012)

4.1: Čínská střední třída: kdo to je, jak žije a o čem přemýšlí — několik příběhů Střední třída v Číně představuje rychle rostoucí a bohatnoucí skupinu obyvatel a na ní se nejlépe ukazují úspěchy rychlého ekonomického růstu a růstu životní úrovně obyvatel. Za posledních 10 let se průměrný disponibilní příjem zčtyřnásobil, a to je jen průměr za celou populaci. U lépe placených pozic to bylo ještě více (Wang, 2010). Definice čínské střední třídy není jednoznačná. Nejčastěji se hovoří o disponibilních příjmech. Podle McKinsey Global Institute se jedná o příjem v paritě kupní síly odpovídající rozmezí 13 500 až 53 900 USD. Čínská akademie sociálních věd v roce 2004 přišla s definicí příjmu domácnosti v rozmezí 18 100 až 36 200 USD, Čínský národní statistický úřad potom definuje domácnosti se středním příjmem v rozmezí 7 250 až 62 500 USD (Wang, 2010). Je si ale nutné uvědomit, že životní náklady jsou v Číně nižší než na Západě a navíc jsou velmi rozdílné mezi jednotlivými provinciemi. Přibližné pravidlo říká, že příslušníci střední třídy mají k volné útratě asi třetinu svých příjmů (Wang, 2010). Střední třída je také definována na základě vykonávaných profesí (manažeři, vlastníci menších a středních podniků, ale také státní zaměstnanci). Čínská střední třída je věkově mladší než na Západě a více koncentrovaná ve městech (Wang, 2010). Pro Číňany je pojem „střední třída“ poněkud mytický a importovaný ze Západu a samotná střední třída se zde objevila v posledních asi 15 letech. V jejich očích každý příslušník střední třídy vlastní dům, auto, jezdí na dovolenou a má určité vybrané způsoby chování a trávení volného času. Wang (2010) si potom definuje čínskou střední třídu jako odborné zaměstnance a podnikatele žijící ve městech s vysokoškolským vzděláním a mající roční příjem mezi 10 000 a 60 000 USD. To představuje v současných čínských podmínkách asi 25% čínské populace, jinými slovy 300 milionů lidí v roce 2010. Předpovědi před-

98


pokládají zdvojnásobení čínské střední třídy v příštích 15 letech a celkovou proměnu globálního trhu. Zkráceně řečeno: od „Made in China“ k „Sold in China“. Předpokladem je v průměru 6,5%ní růst čínské ekonomiky v období do roku 2025 (Wang, 2010).

Změna životní úrovně se nejlépe ukáže na několika příkladech konkrétních obyvatel – příslušníků střední třídy: Chen Hong-Juan, 37 let, Guangzhou, Guangdong: Posledních dvanáct let lze označit za jednu z nejlepších fází mého života, tvrdí Chen. Kolem roku 2000 dosáhl můj roční příjem jako zaměstnankyně státního podniku 31 750 USD a já začala uvažovat o koupi auta a domu. Po třech letech jsem si koupila první auto, v Číně vyrobený Buick a nyní mám i byt v centru města o rozloze 63 m2, který jsem koupila za 66 000 USD bez půjčky. V roce 2006 jsem začala investovat na burze do akcií a na trhu s dobytkem získala slušné bohatství. Vydělávání peněz už přestalo být cílem samo o sobě, a tak jsem se zaměřila na jiné stránky života. Dokončila jsem MBA a mou láskou se stalo cestování. V posledních čtyřech jsem navštěvovala ročně jednu až dvě země. V roce 2007 jsem odešla z práce, která mě nebavila a nyní pracuji jako poradce pro duševní zdraví. Bez velkého hospodářského růstu si nedovedu představit současný životní standard. Stále žiji sama a jsem stále svobodná a bezdětná. Xia Rong, 49 let, realitní makléřka, Chengdu, Sichuan: Žiji v Chengdu v západní Číně, kde jsem pracovala od roku 1980 jako vládní zaměstnanec. Na konci 80. let jsem začala pracovat pro tchajwanskou společnost. Můj příjem se zněkolikanásobil a já se začala starat o svoje finance. Své dceři jsem zajistila dobré vzdělání v USA a ona si tam našla dobrou práci. Baví mě cestování. Nechci se kvůli svému příjmu prohlašovat za příslušnici střední třídy, ale ve srovnání se svým bratrem, který emigroval před dvaceti lety do USA, si tady v Chengdu žiji příjemný život. Chen Zhi-Heng, 50, doktorka, Changsha, Hunan V roce 2002 mi bylo 40 let. Byla jsem na střední pozici v nemocnici a můj příjem byl jen 300 USD měsíčně. Po deseti letech se nemocnice velmi rozrostla. I když se moje pozice v nemocnici příliš nezměnila, můj měsíční příjem vzrostl na desetinásobek — asi 3000 USD. Nikdy jsem se nepokládala za příslušníka střední třídy. Podle mého názoru za ni lze pokládat lidi, kteří vydělávají alespoň 70 000 USD ročně. Pokud ale připočítáme i příjem mého manžela, je náš příjem vysoce nad čínským průměrem. Celá naše rodina — já s manželem, synem a rodiči, jsme původně žili společně v jednom bytě o rozloze asi 120 m2. Teď vlastníme tři byty. V roce 2008 jsme si koupili vlastní auto za 38 000 USD, do té doby to bylo nemyslitelné. Syn studoval na univerzitě v Británii a nyní má dobré místo v Pekingu. Znám a kupuji si světově uznávané značky: mám hodinky Gucci za 7 400 USD, kabát Burberry za 6 100 USD nebo šátek Hermes za 320 USD. Každý měsíc utratím asi 800 USD za rekreaci a cestování. Zdroj a další příběhy: http://money.cnn.com/galleries/2012/news/economy/1205/gallery.china-middle-class/?iid=EL, Wang (2010)

Proto se u společenské diferenciace čínské společnosti trochu zastavme a podívejme se, jak na ekonomickém růstu participují jednotlivé skupiny obyvatel a také jednotlivé regiony. Bezesporu největším úspěchem reforem je, že se podařilo vytáhVybraná témata z geografie současné Číny

99

Obr. 4. 1. 2.: Číňanka stojí na „Středu vesmíru“ v Tiantanu (Chrámu nebes) v Pekingu, alespoň dle čínské tradice. Čína jako Říše středu (Zhongguo) by chtěla být opět ve středu, ekonomickém i politickém. (Foto: PP)

nout z bídy velkou část čínské populace. Za významný úspěch lze považovat také postupné budování silné střední třídy, která je ve všech společnostech hybatelem společenských změn, ale také jejím výrazným stabilizátorem. Box 4.1 je tedy určitým pokusem o vhled do tohoto velmi důležitého produktu ekonomických reforem. Jak bylo řečeno, příslušníci čínské střední třídy jsou vesměs urbanizovaní a dosáhli vysokého stupně vzdělání. To je do značné míry také reflektováno v územním rozdělení a regionálních disparitách v rámci celé země.

Ekonomický rozvoj země a regionální disparity Bezprecedentní hospodářský růst má ale i svoje stinné stránky. Dochází k prohlubování regionálních a společenských rozdílů. Z regionálního hlediska jsou dělící linie zejména mezi městy a venkovem a potom mezi pobřežními a vnitrozemskými provinciemi.

100 Vybraná témata z geografie současné Číny

Díky svému rozsáhlému území, ekonomické a sociální diverzitě a také rychle se měnícímu prostorovému uspořádání Čína představuje pestrý obrázek, pokud jde o rozdíly v jejím vnitřním socioekonomickém vývoji. Regionální disparity v Číně jsou navíc poměrně úzce svázány s vládními politikami. Výrazné regionální rozdíly existovaly v ČLR už v období jejího vzniku v roce 1949 (Yao, 2009). Tehdy se průmysl koncentroval jen v deltě řeky Chang Jiang, na severovýchodě a na několika izolovaných místech ve vnitrozemí. V období do konce 70. let docházelo k budování a přesunu průmyslu zejména do vnitrozemí ve snaze vyrovnávat meziregionální rozdíly. V souvislosti s hospodářskými reformami probíhajícími od konce 70. let se ekonomické těžiště posunulo výrazněji na pobřeží, zvláště na jih a jihovýchod. Došlo ke značné decentralizaci ekonomického a sociálního rozvoje a ke značnému nárůstu rozdílů jak mezi regiony, tak zejména mezi jednotlivými municipalitami. Odpovědí na to potom bylo formulování státních politik, které měly a mají tyto rozdíly snižovat. Jedná se zejména o politiku otevírání Západní Číny („Go West“, xibu da kaifa) a o politiku oživení Severovýchodu (zhenxing dongbei). V historické perspektivě docházelo k nárůstu meziregionálních rozdílů zejména v období decentralizace. Po roce 1949 můžeme vymezit tato tři období (Yao, 2009): období Velkého skoku vpřed na konci 50. let, období Kulturní revoluce a konečně období otevírání se světu po roce 1978. Je ale zajímavé, že v období po roce 1999 dochází k zastavení zvětšování meziregionálních rozdílů (Yao, 2009). To souvisí s přirozenou samoregulací ekonomiky a také se spolupůsobením regionálních politik (výše zmíněný koncept „letících hus“ a politika otevírání Západu a oživení Severovýchodu). Pokud se podíváme na Čínu z hlediska větších celků a rozdělíme ji na tři velké makroregiony (Pobřežní, Centrální a Západní), můžeme pozorovat rozdílná tempa ekonomického růstu v období po roce 1978. Vypovídá o nich následující tabulka 4.1.2. Z tabulky je patrné, že Centrální a Západní makroregiony začaly v období po roce 1999 snižovat rozdíl ekonomického růstu oproti pobřežním provinciím a tento trend se zajisté po roce 2006 ještě dále urychlil.

Tabulka 4.1.2: Konvergence ekonomického růstu v rámci tří čínských makroregionů v období 1978–2006

Období a indikátor

Pobřežní

Centrální

Západní

9,4

7,6

7,2

-

81,2

77,0

10,1

10,3

9,3

101,8

92,3

1978-98 Průměrný roční růst HDP Centrální a Západní makroregiony jako procenta Pobřežního 1999-2006 Průměrný roční růst HDP Centrální a Západní makroregiony jako procenta Pobřežního

Zdroj: Yao (2009)


101

Graf 4.1.12: Poměr příjmů město/venkov v období 1978 až 2011

Zdroj: National Bureau of Statistics of China, 2012

Musíme si ale uvědomit, že disparity mezi městem a venkovem jsou v současné Číně mnohem důležitější než disparity mezi jednotlivými regiony a makroregiony. Bavíme-li se tedy o divergenci v ekonomickém rozvoji, musíme mít na mysli zejména narůstající rozdíly v životní úrovni mezi urbánními a rurálními prostory. V roce 2011 byl roční disponibilní příjem městského obyvatelstva v Číně 3,13krát vyšší než obyvatelstva venkovského (National Bureau of Statistics of China, 2012), a tím se stal dlouhodobě jedním z nejvyšších na světě (Yao, 2009). Trend vývoje příjmových rozdílů mezi městským a venkovským obyvatelstvem od roku 1978 do roku 2011 je patrný z grafu 4.1.12. Z něj je patrné, že s výjimkou dvou poměrně krátkých období v první polovině 80. a v druhé polovině 90. let se od počátku hospodářských reforem rozdíly zvětšovaly. V posledních zhruba deseti letech jsou potom spíše stagnující a pouze v letech

Tabulka 4.1.3: Rozdíl v příjmech městského a venkovského obyvatelstva tří nejbohatších a tří nejchudších čínských provincií (2006)

Skupina provincií

Městské

Venkovské

Městské/Venkovské

Tři nejbohatší provincie

16 122

6 076

2,65

Tři nejchudší provincie

9 369

2 123

4,41

1,72

2,86

0,60

1

2

Poměr nejbohatší vs. nejchudší 1

provincie Guangdong, Jiangsu a Zhejiang; 2provincie Gansu, Guizhou, Yunnan Zdroj: Yao (2009)


2009—2011 se začínají mírně snižovat. Je ovšem otázkou, jedná-li se o počátek dlouhodobějšího vývoje, nebo jen spíše o krátkodobý výkyv. Yao (2009) navíc uvádí, že rozdíly mezi příjmy ve městech a na venkově poměrně úzce souvisí s ekonomickou vyspělostí provincií. V tabulce 4.1.3 je uveden rozdíl v příjmech městského a venkovského obyvatelstva tří nejbohatších a tří nejchudších provincií. Vidíme, že rozdíly jsou mnohem menší u nejbohatších provincií než u nejchudších. Zatímco u tří nejbohatších byl v roce 2006 tento poměr 2,65, u tří nejchudších provincií byl potom 4,41. Podobný obrázek dostaneme, pokud se podíváme na provincie podle regionálního vzorce — tedy rozdělíme zemi na makroregiony Pobřežní, Centrální a Západní. Nejmenší rozdíly v příjmech jsou u Pobřežního makroregionu, největší pak u Západního makroregionu (Yao, 2009). Rozdíly v příjmech mezi městem a venkovem ve vnitrozemských oblastech jsou tedy v současnosti jedním z nejdůležitějších úkolů pro regionální politiku.

Sociální nerovnosti Syntetickým ukazatelem používaným pro vyjádření celkové úrovně vyspělosti daného území je bezesporu index lidského rozvoje. Zde na celostátní úrovni dosahuje Čína od počátku ekonomických reforem významného pokroku (graf 4.1.13) a současná hodnota 0,7 (za rok 2012) ji řadí zhruba do poloviny z téměř dvou set sledovaných států.

Graf 4.1.13: Vývoj indexu lidského rozvoje (Human Development Index) v Číně v letech 1980–2012

Vývoj indexu lidského rozvoje (Human Development Index) v Číně v letech 1980 - 2012

0,8 0,7

H odn ota H D I

0,6 0,5 0,4 0,3 0,2 0,1 0 1980

1990

2000

2005

2010

2012 Zdroj: UNDP (2013)


103

Mapa 4.1.1: Index lidského rozvoje v roce 2008 podle jednotlivých čínských provincií

Zdroj: UNDP (2011)

Podíváme-li se však na vnitrostátní rozdíly (lze získat údaje o HDI za jednotlivé čínské provincie), zjistíme obrovské meziregionální odlišnosti (Mapa 4.1.1) . Poslední údaje o HDI za provincie jsou za rok 2008 (UNDP, 2011). V tomto roce byla hodnota na celostátní úrovni 0,672, ale rozdíl mezi nejvyspělejší provincií (Shanghai — 0,908) a nejméně rozvinutou AO Tibet (0,630) je rozdílem mezi vyspělou zemí a zemí velmi zaostalou. Pořadí Šanghaje je srovnatelné s Jižní Koreou a je na úrovni Dánska, Islandu nebo Izraele a je i před Singapurem. Přitom ale pořadí AO Tibet je mezi Hondurasem a Indonésií (UNDP, 2011). Giniho koeficient rozdělení rodinných příjmů má velmi dobrou vypovídací hodnotu o míře sociální nerovnosti v dané zemi nebo společnosti. V Číně byl naposledy zveřejněn prostřednictvím Světové banky v roce 2005 (Duggan, 2013), kdy dosáhl úrovně 47,0, čímž zemi řadí poměrně jednoznačně do rozvojového světa. Čína měla podobně nerovnou distribuci příjmů jako státy subsaharské Afriky (Madagaskar, Mozambik, Rwanda) nebo Nepál. V tomto období např. dosahovala hodnota Giniho koeficientu v ČR hodnoty 25,0 a patřila spolu se severskými zeměmi k nejnižším na světě (CIA WorldFactbook, 2010). Na opačném konci žebříčku např. JAR dosahovala hodnoty 65,0. Ale podle Survey and Research Centre for China Household Finance dosahovala příjmová nerovnost v roce 2010 hodnoty 61,0 (Duggan,


2013), čímž by byla země řazena ke státům s nejvyšší příjmovou nerovností na světě. Čínská vláda totiž neudává od roku 2000 oficiální hodnotu Giniho koeficientu. V roce 2000 dosáhl index hodnoty 41,2. Čínský statistický úřad v roce 2012 pouze vydal prohlášení, že hodnota Giniho koeficientu byla v roce 2010 „o něco vyšší“ než v roce 2000. Ať už se hodnota blíží nižšímu nebo vyššímu odhadu, Světová banka ve své zprávě (World Bank, 2013) konstatovala, že příjmová nerovnost patří mezi největší výzvy, s kterými se Čína do budoucna musí vypořádat. Jak říká profesor Sin Liping z Tsinghua Univerzity v Pekingu: „Mnoho výzkumů potvrzuje, že příjmová nerovnost jako taková neohrožuje sociální stabilitu, ale jsou to spíše nerovné příležitosti, které ji ohrožují. Potom se lidé cítí nespokojeni.“ (Duggan, 2013).

Otázky a úkoly 1. P roč je pro dlouhodobý rovoj Číny tolik zásadní střední třída? Jaký dopad může mít její růst na společenské a politické uspořádaní? 2. Jaké lze spatřovat globální a regionální dopady rychlého hospodářského rozvoje Číny? 3. V e zkratce popište ekonomický model „hejna letících hus“ a jednotlivé vývojové fáze čínské ekonomiky. 4. Proč i v Číně začíná docházet k outsourcingu výrob směrem do zahraničí? Uveďte, do kterých destinací především směřuje.

Doporučená literatura 1. O ZAWA, T. (2009): The Rise of Asia: The „Flying-Geese“: Theory of Tandem Growth and Regional Agglomeration. Chelhampton: Edward Elgar, 228 s. 2. UNDP (2011): China Human Development Report 2009/10. China and Sustainable Future: Towards Low Carbon Economy and Society. 200p. Dostupné z: http://www.undp.org.cn/pubs/nhdr/nhdr2010e.pdf. 3. W ANG, H. (2010): The Chinese Dream: The Rise of the World‘s Largest Middle Class and What It Means to You. Bestseller Press.221 s. 4. YAO, Y. (2009): The Political Economy of Government Policies toward Regional Inequality in China. In: Huang, Y., Magnoli Bocchi, A. (eds.) (2009): Reshaping Economic Geography in East Asia. World Bank, Washington, D.C., s. 218-240. Dostupnéz: http://www-wds.worldbank.org


105

4.2. Rozvoj Západu: analýza hlavní čínské regionální „kohezní“ politiky 21. století

N

ejvýraznější současnou politikou ekonomického rozvoje je politika „Rozvoje Západu“, zavedená již za vlády prezidenta Jiang Zemina a rozvinutá za Hu Jintaa. Jedná se o první politiku ekonomického rozvoje, již lze označit za regionální. Jejím cílem je snížit rozdíly mezi vyspělými východními a zaostalými a chudými západními provinciemi (autonomními oblastmi/samosprávními městy), které vznikly hlavně v důsledku předchozích ekonomických reforem, zavedených Deng Xiaopingem. Politika má silný regionální dopad jak investicemi státu, realokacemi centrálních daní, tak i otevřením západních území pro čínské i zahraniční investory a jejich pobízením daňovými úlevami. Co je prezentováno čínskou vládou jako ekonomický rozvoj, je představiteli menšinových etnik označováno za sinizaci — kulturní počínšťování jejich území. Jelikož se jedná o první konceptualizovanou regionální politiku koheze ze strany čínské vlády, je důležité studovat její úspěchy i neúspěchy, a pochopit tak další možný vývoj Číny. Hospodářské reformy z konce 70. a z 80. let vedly k podstatnému zvětšení meziregionálních rozdílů zejména mezi pobřežními provinciemi a zbytkem země. Zatímco v pobřežních provinciích rostla ekonomika dvoucifernými tempy, vnitrozemí a zvláště potom západní provincie vykazovaly nižší dynamiku ekonomického rozvoje. K dalšímu prohloubení rozdílů přispěly i důsledky daňové reformy z roku 1994, které vedly ke zvýšení podílu příjmů centrální vlády a k nárůstu tlaku na chudší provincie. Proto se během 90. let se začaly rozdíly v hospodářské dynamice mezi provinciemi dostávat do centra pozornosti i ústřední vlády v Pekingu. Množství zdrojů, které ústřední vláda přerozdělovala chudším provinciím, nestačilo dostatečně vyvážit regionální nerovnováhy, a navíc daňové příjmy z podnikání dokonce tyto rozdíly ještě umocňovaly. V pobřežních provinciích začalo docházet k přehřátí ekonomiky, projevoval se nedostatek lidských zdrojů, došlo ke zdražování pracovní síly. Méně rozvinuté provincie cítily, že jsou zanedbávány centrální vládou. Důležitou roli hrál i fakt, že se často jedná o území s koncentrací národnostních menšin a jejich ekonomické zaostávání oproti většinové populaci Hanů bylo bráno jako potenciální hrozba pro celkovou integritu země. Politika rozvoje čínského Západu, „Go West Policy“, (xibu da kaifa), která byla přijata v roce 1999, měla být účinnou odpovědí na tyto regionální nerovnováhy. Ve stejném období ale dochází také k hospodářské stagnaci čínského severovýchodu, který hrál velmi důležitou roli při industrializaci Číny. Kdysi nejvyspělejší region Číny se stal místem stagnace a narůstajícího společenského neklidu. Průmyslové obory zde byly převážně v rukou státu, byly založeny na místních zdrojích surovin a neproudily sem v takové míře ani investice (ať už domácí či zahraniční). V období dominance soukromého sektoru ekonomiky a globalizace ztratila odvětví těžkého průmyslu svoji konkurenceschopnost a začala upadat. V roce 2003 byl tedy vytvořen speciální program „Oživení Severovýchodu“ (zhenxing dongbei).


Obr. 4. 2. 1.: Budování dálničního mostu přes Žlutou řeku v rámci rozvojové politiky západu (xibu dakaifa) ve východní části Vnitřního Mongolska. (Foto: PP)

Pro oba programy byly vytvořeny speciální úřady a alokováno velké množství finančních prostředků ze státního rozpočtu. To podnítilo i provincie ve středu státu k aktivitě. Přišly s „teorií upadajícího středu“ a začaly po centrální vládě požadovat také vytvoření speciálního programu pro jejich rozvoj. Tvrdily, že teď už všechny ostatní provincie mají nějakou formu pomoci od státu a pouze provincie v centru země (Anhui, Henan, Hubei, Hunan, „V červnu 1999 ve starobylém městě Jiangxi a Shanxi) jsou bez jakékoliv Xianu pronesl soudruh Jiang Zemin podpory, a proto logicky budou projev ke straně a všemu lidu země za ostatními zaostávat. V dubnu 2006 o velkém rozvoji západního regionu. proto pekingská vláda přislíbila vytvoTři roky uplynuly a cesty jsou sjízdné, světla se rozzářila, hory se zazelenaly, řit úřad, který by se zabýval problémy řeky jsou čistější a přibylo obchodních těchto provincií a umožnil podporu cestujících. Jeden za druhým jsou z centrálních zdrojů (Yao, 2009). vyprávěny a zpívány krásné příběhy V následujícím textu se budeme zao západní domovině.“ bývat zejména politikou rozvoje ZápadZdroj: Xinhua News Agency, 12. 11. 2002, ní Číny, ale pro pochopení regionálpodle Goodman, D. (2004), s. 21 ních disparit v rámci Číny je nutné vzít Vybraná témata z geografie současné Číny

107

Obr. 4. 2. 2.: Unikátní železnice Peking-Lhasa, pyšnící se titulem nejvýše položené železniční trati na světě, je symbolem rozvoje i sinizace Tibetu. (Foto: PP)

v úvahu i další dva zmíněné programy, byť se svým rozsahem a dlouhodobostí s „Go West“ nedají srovnat. Myšlenka otevírání Západu začala být propagována a rozvíjena od roku 1999 jako odkaz odcházejícího nejvyššího představitele Jiang Zemina. Prezentovaná a jasně nastíněná strategie podpory rozvoje vnitrozemských regionů země, vedoucí ke snížení rozdílů mezi prosperujícími pobřežními provinciemi a zaostávajícím západem Číny, se ale zdá být tím méně uchopitelná, čím podrobněji se na ni podíváme. Tato politika může být nejlépe popsána jako „měkký“, amorfní a mnohotvarý souhrn politických agend a nástrojů, které nevytvářejí jednotný program, ale které se spíše snaží sladit dohromady mnoho různých zájmů a potřeb. To umožňuje různé interpretace, zvláště na místní a provinční úrovni. Jedná se o program dlouhodobý, s jehož realizací se počítá v řádu padesáti let, proto ani v současnosti není jednoduché mluvit o jeho jednoznačném úspěchu nebo neúspěchu. Původní ideje podpořit rozvoj vnitrozemských provincií formuloval už ve 20. letech 20. století čínský vůdce Sun Yat-Sen, byly nastíněny i samotným Maem a v souvislosti s hospodářskými reformami o nich mluvil i Deng Xiaoping. Deng se už v druhé polovině 80. let zabýval myšlenkou vyváženého hospodářského rozvoje vnitrozemí — avšak poté, až bude nastartován ekonomický rozvoj pobřežních provincií. Až ony dosáhnou hospodářské prosperity, měl se zájem státu a jeho podpora obrátit na vnitrozemské provincie. Centrální vláda měla hrát při tomto rozvoji nejdůležitější roli. Od poloviny 80. let se v jeho rodném Sichuanu a později i jinde na jihozápadě země (v provinciích Yunnan a Guizhou) vedly vážné debaty o potřebě rozvoje těchto provincií a zejména formě rozvoje — výstavby infrastruktury a přilákání zahraničních investic. Bylo dokonce založeno „Výzkumné fórum pro strategii k otevření Jihozápadu“. Od počátku 90. let se potom začali zabývat otázkami regionálního rozvoje také i v severozápadní autonomní oblasti Xinjiang (Ujgursko). Sám Deng po své slavné inspekční cestě na jihovýchod země v roce 1992 znovu zopakoval potřebu zmírnit dopady polarizovaného eko-


nomického vývoje a nastínil základní črty politiky otevírání Západu. V ideologickém kalendáři čínského socialismu byl potom přelom tisíciletí označen za klíčový bod obratu v přístupu k vnitrozemským provinciím a v kompenzaci za jejich předchozí podřízené postavení. Budoucí rozvoj vnitrozemských provincií pak byl dán do souladu se strategií Komunistické strany Číny vybudovat společnost blahobytu do poloviny 21. století. V oficiálních dokumentech čínského politbyra se potom poprvé objevila nová formulace „koordinovaného rozvoje v rámci různých regionů“ v září 1995. Odborné diskuse k otázkám regionálních disparit v Číně tedy probíhaly v rámci debat akademických obcí už od 80. let zejména mezi ekonomy, geografy a sociology. Tyto odborné debaty vyústily v podstatě do formulace dvou významných teorií: jednak tzv. „ledder-step theory“, blízké teorii pólů růstu a rozvoje, která zdůrazňovala nutnost koncentrovat hospodářský rozvoj do geograficky výhodně lokalizovaných pobřežních provincií, kdy teprve po jejich dostatečném rozvoji může dojít k přenesení rozvojové dynamiky i na vnitrozemské provincie. To vyprovokovalo formulaci alternativních teorií, které zdůrazňovaly nutnost vyváženého ekonomického rozvoje jako základního předpokladu pro efektivní využívání zdrojů a pracovních sil. Zároveň situace dozrála i v souvislosti s rostoucí integrací Číny do globální ekonomiky a nutností odbourávat ochranářská opatření kvůli vstupu do WTO. V rámci oficiální rétoriky „využití všech příležitostí“ pak bylo podpořeno lepší využití socioekonomického potenciálu zvláště západních provincií. Když byla strategie rozvoje Západu (xibu da kaifa) oficiálně představena v listopadu 1999, už existovaly formální struktury, které na její realizaci měly dohlížet. Vedoucí skupina pro rozvoj západních regionů měla původně 17, později 23 členů, kteří jsou zároveň nejvyššími představiteli strany a státu, jednotlivých resortů jako financí, správy, infrastruktury, surovin, ale také jsou zde zástupci oddělení médií, propagandy a národnostních menšin. Na druhé straně nebyli a nejsou přítomni zástupci Státní agentury ochrany přírody (SEPA), což může vést k podcenění složky životního prostředí při rozvoji regionů. Klíčové slovo pro přijímání rozhodnutí má Státní rozvojová plánovací komise, která významně ovlivňuje rozhodnutí vedoucí skupiny. Státní rozvojová plánovací komise začala pracovat na strategiích už před formálním vyhlášením kampaně a jejím výsledkem byl implementační plán, který se zaměřoval na čtyři oblasti: výstavba infrastruktury, ochrana životního prostředí, restrukturalizace průmyslu a rozvoj vědy a techniky, vzdělání a lidských zdrojů. Jako pátý bod byl dodán program „reforem a otvírání“. V lednu 2000 Státní rozvojová plánovací komise prezentovala deset velkých infrastrukturních projektů, které začaly být neodkladně realizovány. Jednalo se o první z každoročně publikovaných seznamů velkých infrastrukturních projektů, kam patří zejména plynovody, vodovody, železnice, silnice nebo letiště. Jmenujme namátkou aspoň finančně a stavebně nejnáročnější: západo-východní plynovod z Ujgurska do Šanghaje, projekt západo-východního přenosu elektrické energie, železnici z provincie Qinghai do Tibetu (Golmud-Lhasa). Krátce po zveřejnění tohoto programu následovaly programy jednotlivých ministerstev (komunikací, železnic, vodních zdrojů, lesů, půdy a přírodních zdrojů, vědy a technologie), které vypracovaly i podrobné finanční plány. V roce 2001 přibyla strategie podVybraná témata z geografie současné Číny

109

Mapa 4.2.1: Geografické vymezení programu rozvoje Západní Číny a nejvýznamnější infrastrukturní projekty v rámci programu

Zdroj: A Social and Economic Atlas of Western China (2003) s. 47 – Major Infrastrucuture Projects under Construction

pory domácích a zahraničních investic v regionu. Nejsou sice zmiňovány environmentální otázky, ale jsou zohledněny specifické potřeby etnických menšin zde žijících. Z hlediska geografického se program v současnosti týká všech pěti autonomních oblastí (Guangxi, Ningxia, Tibet, Vnitřní Mongolsko a Xinjiang), šesti provincií (Gansu, Guizhou, Qinghai, Shaanxi, Sichuan, a Yunnan) a samosprávného města Chongqing. Guangxi a Vnitřní Mongolsko byly na seznam přidány v roce 2000, o rok později potom autonomní prefektury Xiangxi Tujia-Miao v provincii Hunan, Enshi Tujia-Miao v provincii Hubei a korejská autonomní prefektura Yanbian v provincii Jinlin. Geografické vymezení projektu je patrné z mapy 3.3.1. Region podpory tvoří 70 % rozlohy státu, žije zde 28 % obyvatel a v roce 1999 se zde vytvářelo 17 % HDP Číny. V letech 2000 až 2005 byla investována do infrastrukturních projektů a do projektů ochrany životního prostředí asi 1 miliarda yuanů. Jen v tomto období bylo postaveno 220 000 km nových silnic, z nich 6 853 km dálnic, dále 5000 km železnic a 10 letišť (Yao, 2009). Důležitou součástí jsou i projekty zaměřené na ochranu životního prostředí, zejména na ochranu pastvin, zalesňování a ochranu proti erozi. (Blíže tyto


projekty byly popsány už v kapitole 1.1.) Do oblasti vzdělávání bylo investováno 15 miliard yuanů a do rozvoje zdravotnictví dalších 8 miliard yuanů (Yao, 2009). Mimo vlastní finanční zdroje centrální vláda v Pekingu přichází od roku 2002 se systémem investičních pobídek, které mají za úkol přilákat do regionu domácí a zahraniční investory, zejména pro výstavbu infrastruktury a environmentálně příznivého podnikání. Tato opatření zahrnují mimo jiné podstatné slevy na daních, nebo odpuštění daní po dobu 3-10 let podle oboru podnikání.

Rozdílné dopady programu: příklady ze Sichuanu a z Ujgurské AO Jedním z prvních kroků ještě před zahájením programu bylo vytvoření Chongqingu jako hlavního města Západní Číny. V roce 1997 bylo město odděleno od provincie Sichuan a povýšeno na samostatnou jednotku se stejným statusem, jaký mají pouze města Peking, Šanghaj a Tianjin. V tomto období se soustředilo velké budovatelské úsilí zejména na výstavbu přehrady Tři Soutěsky a město Chongqing se díky tomu výrazně rozrostlo. Cílem plánovačů bylo zpřístupnit čínské vnitrozemí právě podél řeky Chang Jiang. Deset let po počátku kampaně jsou její pozitivní účinky patrné hlavně v největších městech regionu (Mayer, 2010). Klíčová města, která z projektu nejvíce vytěžila, jsou zejména Xian (hlavní město provincie Shaanxi), Chengdu (hlavní město provincie Sichuan), Kunming (hlavní město provincie Yunnan) a Chongqing (samosprávné město). Jakousi výkladní skříní těchto úspěšných měst je megaregion Chengdu-Chongqing. I když jsou tato města od sebe vzdálená přes 300 kilometrů, tvoří urbanizované prostory, kde v součtu žije přes 10 milionů obyvatel, a jsou centrem hustě zalidněné pánve se 110 miliony obyvatel. To dává značný potenciál pro další růst jejich hospodářského významu. V minulosti byli Rozvojové zóny a přístavy lidé z vnitrozemí nuceni odcházet za prací do vzdálených pobřežních provincií, aby se Západní region má k dispozici více než 60 vodních, pozemních nebo měli možnost přiživit na jejich závratném leteckých přístavů pro obchod a ekoekonomickém růstu. Lidé ze Sichuanu to nomickou výměnu se sousedními měli zvláště těžké. Museli čelit pracovní disregiony, zejména s Ruskem, Střední kriminaci kvůli svému silnému akcentu, kteAsií, jižní a jihovýchodní Asií. Dále rý byl kosmopolity z pobřežních provincií bylo vytvořeno 40 rozvojových zón, brán jako typický pro nižší společenskou včetně devíti celostátních ekonomických a technologických rozvojových třídu, a také neobjektivnímu vnímání jako zón, osmi hraničních ekonomických ne příliš pracovitých zaměstnanců. Nyní již zón a množství zón na provinciální nemusejí díky prosperitě vlastní provincie úrovni. Ty se stávají důležitými úzeopouštět svůj region a dochází k postupnémími hospodářského růstu, jejichž mu zastavení proudu migrantů z vnitrozemvýznam se bude dále zvyšovat. ských do pobřežních provincií. Dokonce sem Zdroj: Fengjun, J., Jinkai, Q. (2003): přicházejí i lidé z jiných provincií. Chongqing Vybraná témata z geografie současné Číny

111

4.2: Program „Go West“ vyzývá mladé vzdělané lidi z východních provincií k pomoci budovat „Západní Čínu“ Od začátku programu budování Západu se v celočínských médiích objevují články jako vystřižené z našich kampaní při budování socialismu v 50. a 60. letech. Titulky tipu „Program mladých dobrovolníků sklízí plody“ nebo „Pro Západ je potřeba 6000 dobrovolníků — absolventů“, „Dobrovolní učitelé v Západní Číně jsou vděčni za obohacení své životní praxe“ či „Absolventi univerzit odpovídají na výzvu Go West“ jsou běžnou součástí mediální kampaně, která program doprovází a je jeho velmi důležitou součástí. Kromě budování infrastruktury je totiž odstranění negramotnosti, vybudování technologicky pokročilých podniků, zlepšení lékařské péče a odstranění chudoby vedle ekologických aspektů jedním z jejich nejdůležitějších aspektů. To však spolu s sebou nese ale i fakt, že na důležitá místa v nově budované struktuře ekonomiky Západu jsou vesměs dosazováni lidé z jiných provincií a pro místní obyvatele často zůstávají jen podřadnější práce. Navíc v provinciích s přítomností národnostních menšin to může působit jako přilévání oleje do ohně a zvyšovat etnické napětí mezi nově příchozími Hany a původním domorodým obyvatelstvem. I když se nedá popřít pokrok v sociální oblasti a růst materiální životní úrovně, je zajisté důsledek těchto náborových kampaní dvousečný. Zdroj: Mayer, A. (2010)

Obr. 4. 2. 3.: Veřejné rozpravy v klášteře v Litangu, Sichuan. Kláštery jsou centrem uchovávání tibetské kultury i místa pro rozvojovou propagandu. (Foto: PP)


se stal silným průmyslovým městem, které má užitek z metalurgie a těžby přírodních zdrojů v okolí (uhlí, plyn), zatímco Chengdu se stává důležitým centrem informačních technologií v Číně. Místní vláda vytvořila Chengdu Hi-Tech Industrial Development Zone (CDHT), kde se koncentrují významné zahraniční investice (např. firma DELL zde zaměstnává 3000 kvalifikovaných zaměstnanců, Cisco Systems). Chengdu těží také z výhodné dopravní polohy (je zde třetí největší čínské letiště podle počtu přepravených) a úspěšně se rozvíjejí technické vysoké školy. Moeller Vaughn (2006) ve své práci, která se zabývá dopady rozvoje Západní Číny na autonomní oblast Xinjiang, konstatuje, že alespoň v první fázi (je popisováno období do roku 2005) je tento dopad značně disproporční, pokud jde o Hany na jedné straně a národnostní menšiny, zvláště pak Ujgury, ale i ostatní turkické národy na straně druhé. Rozvoj oblasti byl totiž už od 90. let zaměřen na dva základní pilíře ekonomiky: na pěstování bavlny a těžbu ropy a zemního plynu a také rozvoj technické infrastruktury (železnice, silnice, plynovody a ropovody). Program rozvoje Západní Číny sliboval zmenšit regionální rozdíly mezi pobřežními provinciemi a Západem Číny. Jak ale vedle dalších studií zdůrazňuje Moeller Vaughn (2006), pokud jde o důsledky Programu rozvoje Západu, profitují z něj místní původní obyvatelé mnohem méně, než očekávali. Ačkoliv například strategie podpory rozvoje pěstování bavlny byla v provincii jako celku úspěšná, ujgurští pěstitelé v jižní části provincie prožívají stagnaci nebo velmi mírný nárůst produkce, zatímco státem podporovaná družstva (XPCC farmy) zažívají skutečný rozvoj. Problém je ovšem v tom, že tyto farmy jsou provozovány především Hany a na práci využívají zejména hanské migranty z východu země. Totéž platí o rychle rostoucí produkci ropy a zemního plynu. Téměř výhradně z něj mají užitek etničtí Hanové. I v tomto ohledu je tedy „Go West“ kampaň podobná vývoji před rokem 2000 a je pouze jeho pokračováním. Dochází k masivní změně národnostní struktury Xinjiangu. Zatímco v roce 1949 tvořili Hanové jen 6,7 % populace, v roce 2010 už to bylo 40,5 %. Navzdory rétorice nedochází ke snižování rozdílu mezi provincií a Východem díky úspěšné integraci menšin a růstu jejich podílu na ekonomické prosperitě, ale spíše díky integraci prostřednictvím imigrace Hanů ze sousedních provincií (Moeller Vaughn, 2006). Totéž platí i o snižování sociálních rozdílů. Nedaří se se snižovat např. rozdíly ve vzdělanosti a celkové životní úrovni mezi Hany a zejména Ujgury. I v tomto ohledu doposud výsledky kampaně „Go West“ zklamaly (Moeller Vaughn 2006).

Kritika programu rozvoje Západní Číny Oficiální čínští představitelé neustále zdůrazňují úspěchy programu, měřitelné statistickými čísly. Je uváděno, kolik bylo postaveno dálnic, domů, kolik pastevců bylo přesídleno do modelových vesnic, kolik milionů lidí má elektřinu a pitnou vodu. Železnice nyní spojuje Peking s Lhasou v Tibetu a ekonomický růst Západní Číny je Vybraná témata z geografie současné Číny

113

o 12 % vyšší než národní průměr (Richburg, 2010). Ale realita je přece jen jiná. Západní Čína zůstává nejchudší, nejméně rozvinutou a nejméně vzdělanou částí země. Podle kritiků programu masivní investice přinesly zisk především státním podnikům, které zde staví cesty a další infrastrukturu a těží zdejší suroviny. Mimo uvedená centra je přítomnost zahraničního a domácího kapitálu sporadická. Stovky tisíc lidí byly přesídleny do nových domovů z důvodu velkých projektů. Místní si stěžují, že primárním zájmem Číny je těžba surovin pro továrny na východě země. Dekáda masivních investic a rozvoje si stále „nekoupila“ oddanost národnostních menšin jako Ujgurů či Tibeťanů. Cena za zlepšení situace se jim zdá být příliš vysoká. Ale oficiální představitelé mluví jen o pokroku a nedívají se na kulturní, politické a environmentální ztráty související stímto projektem. Základem ekonomické aktivity v Západní Číně je těžba surovin. Ale místní z toho příliš užitku nemají. Největší dopad na ně má zhoršení životního prostředí a jejich přestěhování. Tibet byl nedávno objeven jako nepřeberná zásobárna minerálů — zlata, mědi, železa, olova, zinku, které mohou snížit čínskou závislost na dovozu těchto surovin. Ale odborníci a aktivisté se obávají, že čínské životní prostředí bude ohroženo útokem těžařských koncernů. Dá se očekávat, že program zvýší rozdíly mezi jednotlivými provinciemi a jejich centra pevněji spojí s ústřední vládou v Pekingu. Kritiky programu jsou časté zejména u zahraničních odborníků a expertů, ale můžeme se setkat s kritiky i ve vlastní Číně. Předně je zpochybňován a relativizován argument celkové zaostalosti Západu — mělo by se hovořit spíše o variabilitě Západu z hlediska socioekonomického rozvoje: dobrý je příklad Xinjiangu — v 90. letech vykazovala tato autonomní oblast výrazný hospodářský růst a nyní má podobnou hospodářskou úroveň jako například pobřežní provincie Hainan nebo Jilin. Z hlediska hospodářské a sociální zaostalosti si pozornost zaslouží zejména Tibet a provincie Qinghai a Guizhou, ale „bohatší“ provincie jako Sichuan, Shaanxi a Chongqing mají podobné „standardní“ problémy jako jiné čínské regiony včetně pobřežních (Goodman, 2004).

Obr. 4. 2. 4.: Dálnice přátelství spojující Peking s Dillím je jedním ze symbolů jak politiky rozvoje západu, tak i trvalé sounáležitosti Tibetu s Čínou. (Foto: AH)


4.3: Rozvoj Západní Číny a životní styl národnostních menšin: příklad tibetských pastevců Přes dva miliony tibetských pastevců tvoří přibližně třetinu populace AO Tibet. Mnozí jsou ale pastevci nebo polopastevci jen podle názvu. Mnoho z nich bylo násilně přemístěno do betonových ghett v rámci násilného přesídlovacího programu, zavedeného čínskou vládou v roce 2003 v rámci programu otevírání čínského Západu. Důsledkem je, že jejich zvyky, sociální systém, kulturní a duchovní tradice, stejně jako způsob hospodaření jsou ohroženy. Tento úděl sdílejí s mnoha domorodými pasteveckými společenstvími na celém světě. Je obtížné porozumět tomu, že se tak děje v rámci „nejlepších úmyslů“ čínské vlády modernizovat a zlepšit jejich život a pozvednout životní úroveň. Tibetská náhorní plošina v rámci „politiky vědeckého rozvoje“ zažívá transformaci, která ale může skončit také ekologickou katastrofou. Pastevci, kteří se sami považovali za „nejbohatší lidi světa“, a to navzdory malému materiálnímu bohatství, tak čelí rozpadu svého dosavadního způsobu života. Důsledky jsou bohužel předvídatelné: ztráta identity, ztráta vlastní komunity, alkoholismus, nezaměstnanost atd. Zapojení do globálního ekonomického systému má za následek kulturní dominanci a homogenizaci. Obchodní zájmy a zisk si přivlastňují jejich zemi — přírodní zdroje, lesy, řeky, půdu, suroviny zcela bez skrupulí. Bylo samozřejmě jen otázkou času, kdy i „čínský ekonomický zázrak“ dorazí až sem a vybere si svou daň. Oficiální čínské orgány tibetské pastevce označují za „poutníky v divočině“, nebo někdy i hůře jako „parazity, kteří nezvládají soužití s vlastním prostředím“, a které je proto potřeba „zcivilizovat“ a navést na cestu pokroku a rozvoje. Anebo jak řekl čínský premiér Hu Jintao: „Rozvoj je základem řešení tibetských problémů“. Ale jaký rozvoj? Pro koho? Čí problémy a ambice mají tímto rozvojem být vyřešeny? Rychlé proměny, které se na jimi obývaném území nyní odehrávají v rámci programu otevírání Západní Číny, jsou podobné například změnám při osídlování amerického Západu v 19. století. Odehrávají se však i v současnosti v různé podobě v mnoha zemích světa zažívajících rychlý hospodářský vzestup, na který ale potřebují expanzi do nových území a získání nových přírodních zdrojů. Důsledky tohoto urychleného rozvoje jsou mnohé. Například nomádi žili po tisíce let v ekonomice založené na výměně zboží a služeb bez potřeby peněz. Zavedení peněz a formalizované ekonomiky je ale pro tibetské nomády obtížně slučitelné s dosavadním způsobem života. Chybí jim formální vzdělání a neznají nástrahy kapitalistické ekonomiky. To je pak logicky odsouvá na okraj společnosti, namísto toho, aby je to do ní integrovalo. A navíc také „vědecké důvody“, které mají údajně vést k jejich přesídlení, jsou překroucené. Oficiálním důvodem je nadměrné zatížení pastvin stády a ohrožení území erozí a desertifikací. Proto je nutné je přemístit v rámci výše zmiňovaného programu. Ušlechtilým úkolem je pak obnovit a revitalizovat poškozené ekosystémy a navrátit jim původní funkci. Skutečný důvod je ale podle tibetských exilových organizací jiný. Vyčistit území, aby mohlo být využíváno pro těžbu minerálů, většinou zinku a olova, a navíc pastevce násilně přesunout do obydlí, kde mohou být snadno kontrolováni a monitorováni místními autoritami. Ti, kteří zde po tisíciletí hospodařili, jsou najednou podle čínských orgánů hlavním ekologickým problémem území. Jejich smutný příběh je zároveň také imperativem, že ztráta kulturní různorodosti jde často ruku v ruce se ztrátou různorodosti biologické. Spolu se ztrátou jazyka, tradiční medicíny, druhů rostlin, duchovních tradic a mnoha dalších věcí se jedná o škody těžko materiálně vyčíslitelné. Zdroj: Kerman (2012)


115

Jaké jsou tedy skutečné důvody? Často je používán argument hospodářského a sociálního rozvoje menšin: menšiny ale nejsou omezeny jen na Západ, jsou přítomny v mnoha dalších regionech. Zatímco v autonomních provinciích Tibet nebo Xinjiang mají většinu, jinde (např. v Sichuanu, Gansu či Shaanxi) mají menšiny v celkové populaci malý podíl (do 10 %). Nabízí se tedy vysvětlení, že se jedná o návaznost na národnostní politiku, důležité jsou samozřejmě geopolitické důvody a určitou roli zde může hrát i jistá arogance a přehlíživost vůči různorodosti problémů mimo hospodářské jádro státu. Rozdíly mezi jednotlivými problémy provincií a autonomních oblastí jsou obrovské, a to platí i pro vnitroprovinční úroveň. Pro lepší pochopení programu je nutná analýza i na úrovni nižších územních celků, sociálních skupin, ekonomických zájmů, zájmů menšin apod. (Goodman, 2004). Delikátním problémem je sladění potřeb rozvoje Západu s potřebami jednotlivých národnostních menšin, které jsou z velké části právě v západních provinciích a jejichž hospodářské a sociální povznesení bylo jedním z hlavních argumentů pro uskutečnění programu. Premiér Zhu Rongji v roce 2000 dal jasně najevo, že „společná prosperita povede k posílení národní jednoty, sociální stability a ke konsolidaci vnějších hranic Číny“. To je jasným signálem, resp. odpovědí či návodem na řešení problematiky národnostních menšin. I vlastní představitelé Státní komise pro otázky národnostních menšin zdůrazňují jejich zaostalost a potřebu učit se od rozvinutější kultury Hanů. Tím se ale jen opakuje i z dřívějších dob patrný a prosazovaný civilizační imperativ hanské čínské kultury. Kampaň Otevírání Západu má tedy zajisté rysy kolonialismu nebo vnitřní kolonizace, kterou známe ale i z jiných zemí a jiných časových období (např. kolonizace západu v USA, Sibiře v rámci Ruska a SSSR, vnitrozemí v Brazílii, ostrovů mimo Jávu v Indonésii, podmaňování Jižní Afriky apod.). Nejedná se spíše než o integraci Západu o jeho vyvlastnění (ve smyslu využití přírodních zdrojů, životního prostředí, pracovní síly a tržního potenciálu)? Oficiální politická interpretace je však samozřejmě jiná. Na druhou stranu mimo Čínu tyto negativní konotace přebíjejí i pozitivní aspekty kampaně (zlepšení sociální a ekonomické situace menšin) a je zdůrazňován nedobrovolný charakter přejímání zvláště kulturních a sociálních norem od dominující čínské populace, což boří původní kulturu a sepětí místních lidí s jejich domovským prostředím. Jedním z důležitých cílů programu je i zvrátit migrační trendy uvnitř země, kdy kvůli růstu pobřežních a zvláště jihovýchodních provincií došlo k rozsáhlým přesunům pracovní síly do pobřežních oblastí (Číňané tomuto fenoménu říkají „páv letí na jihovýchod“). Cílem má být vytvoření fenoménu „páv letí na západ“. Tím se dostáváme k alternativám k programu rozvoje Západu, resp. možným jeho reflexím a modifikacím do budoucna.

Alternativy k Programu rozvoje Západní Číny Odborníci se shodují, že rezervy pro řešení nerovnoměrného hospodářského a sociálního rozvoje země, a tedy i obecně regionálních problémů (nejen problémů Západu),


lze spatřovat ve třech hlavních oblastech (Yao, 2009, s. 235). Jednak je to migrační, resp. urbanizační politika, dále rozpočtová politika a nakonec investiční politika.

Změna migrační politiky Čínská migrační politika je dlouhodobě kritizována za svoji neefektivnost stejně jako za potlačování základních ekonomických práv občanů. Od svého počátku po období velkého hladomoru v letech 1959—1962 byl systém povinné registrace domácností hukou hlavní bariérou, která bránila stěhování lidí jak do měst, tak i mezi vesnicemi. Rychlý růst pobřežních regionů od počátku 90. let ale vedl ke značnému nárůstu počtu migrantů ze západních a středních regionů na pobřeží. Tito migranti, jejichž počet se v současnosti odhaduje na 140 milionů, se ale zároveň stali nepostradatelným motorem hospodářské prosperity. Více než deset let diskusí a politických tahanic zabralo, než jim bylo umožněno se volně stěhovat mezi vesnicemi a městem. I když tedy důležité překážky pohybu migrantů uvnitř Číny již byly zrušeny, dvě důležitá omezení stále zůstávají (Yao, 2009). Prvním z nich jsou politická a sociální práva migrantů. Migranti nemohou participovat na politickém životě v místě nového bydliště, což oslabuje jejich identitu či vztah vůči tomuto místu. Bez hukou jim tedy nejsou přiznána sociální práva a jejich požadavky a kritika mohou být ignorovány s odůvodněním, že se jedná pouze o krátkodobé migranty. Stejně tak nejsou zapojováni do různých sociálních programů, např. podpory v nezaměstnanosti, podpory nízko příjmových skupin apod. Druhou oblastí je vzdělání dětí migrantů. Děti jsou v místech, kde nejsou zaregistrováni hukou, zatíženy vyššími poplatky. Často tedy zůstávají s prarodiči na venkově, nebo jsou za jejich vzdělání vynakládány vysoké částky. Pokud se hlásí na vysokou školu, je problém se na ni dostat v jiné provincii, než je místo trvalého bydliště. Jednotlivé provincie totiž mají stanoveny kvóty, a zájemci o studium se tedy musejí vracet do domovských provincií. Omezení migrace je úzce spojeno s urbanizační politikou. Jednotlivá města mají stanovena populační stropy. Například pro Peking platí hranice 19 milionů obyvatel v roce 2020. Volný pohyb osob může být tedy sám o sobě mechanismem, který Obr. 4. 2. 5.: Obnova brány kláštera v Labrangu, Gansu. V rámci umožní snížení rozdílů mezi rozvoje západu stát dotuje i obnovu stovek tibetských klášterů, pobřežními a vnitrozemskýzničených za Kulturní revoluce (1966-1976). (Foto: AH) Vybraná témata z geografie současné Číny

117

mi provinciemi. Mělo by dojít ke snížení tlaku na růst mezd na pobřeží, a naopak k zatraktivnění vnitrozemských provincií. Zrušení systému hukou tak podle odborníků může významně pomoci. I přesto, že vyšší koncentrace obyvatelstva v pobřežních městech bude znamenat samozřejmě i problémy, zkušenosti z jiných vyspělých zemí ukazují, že jsou řešitelné.

Rozpočtová politika Čínský rozpočtový systém poskytuje pobídky místním vládám, které mají překonat regionální disparity. Jedná se o dva mechanismy. Na celostátní úrovni je to díky investicím do velkých infrastrukturních projektů, jež zvýhodňují bohaté provincie. Výsledkem je spíše zvyšování než snižování meziregionálních rozdílů. Také na provinční úrovni se ukazuje, že současný existující rozpočtový systém paradoxně poškozuje chudší provincie, a to zejména vyšším daňovým zatížením zemědělských podniků. Yao (2009) tedy navrhuje vyšší přerozdělovací pravomoc centrální vlády.

Investiční politika Autory je zdůrazňováno, že nejvyšší efekt na zmírňování rozdílů mezi pobřežím a vnitrozemím mají investice do vzdělávání, a to mnohem více než investice do infrastruktury. Na snižování disparit má také vyšší efekt větší množství menších projektů (např. výstavba silnic a další infrastruktury) než několik velkých projektů. Proto právě odklon od megalomanského kampaňovitého pojetí rozvoje se jeví jako efektivnější, i když na rozdíl od velkých projektů pro vedoucí představitele státu možná méně oslnivý.

Závěr Čína prodělala obrovský hospodářský rozmach a stala se druhou největší světovou ekonomikou. I přes svoji velikost a obrovský počet obyvatelstva se stala zároveň jednou z nejotevřenějších ekonomik světa, i když na počátku reforem patřila v 70. letech k těm nejuzavřenějším. Hospodářské reformy pomohly k vzestupu stovek milionů obyvatel a k jejich vytažení z bídy. V Číně vzniká početně nejrozsáhlejší střední třída na světě. Ta je klíčem k prosperitě Číny v budoucnosti. Díky otevření Číny se výrazně změnily globální toky zboží, služeb a kapitálu. Postupně se z Číny stává i vývozce kapitálu a Čína je investorem i v mnoha evropských zemích. Země ale prochází také velkým nárůstem disparit: ať už regionálních, nebo společenských. Na Čínu se v tomto ohledu už nelze dívat jako na jednu zemi, jednu ekonomiku, společnost, ale jako na typickou duální ekonomiku se všemi pozitivy i negativy. Vnitřní disparity nejen v HDP na obyvatele, ale obecněji v kvalitě života patří mezi největší na svě-


tě. Také narůstající společenská nerovnost je potenciální hrozbou pro budoucnost. Koncept „hejna letících hus“ dnes dobře vystihuje tyto disparity a dělbu práce uvnitř země. Odpovědí na narůstající regionální nerovnováhy byla formulace a probíhající uskutečňování jedné z největších a nejrozsáhlejších regionálních politik na světě, politiky rozvoje čínského Západu. Tato regionální politika přináší nebývalý rozvoj a pracovní příležitosti do celé řady dříve zaostalých provincií, ale její důsledky jsou často kontroverzní: ať už ve vztahu k místním národnostním menšinám nebo k životnímu prostředí a k využívání zdejších přírodních zdrojů.

Otázky a úkoly 1. V západní provincii Xinjiang dochází k dramatické změně národnostní struktury. Pokuste se vysvětlit, jak této změně napomáhá Program rozvoje Západu. 2. Charakterizujte systém povinné registrace domácností hukou. Zamyslete se nad tím, co vedlo k jeho zavedení a jaká negativa a pozitiva plynou z jeho aplikace na obyvatelstvo. 3. U veďte, proč vzniká kontroverze ohledně Tibetu. Čím ohrožuje Program rozvoje Západu tibetský způsob života? Proč tento program pojímá zcela odlišně západní svět a Čína? 4. Kterých provincií se tzv. „Go West Policy“ týká?

Doporučená literatura 1. F ÜRST, R. (2006): Čína ve XX. století, období 1989 — 2005, 3. díl. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 189 s. 2. GOLLEY, Jane (2005): Developing China‘s West: A Critical Path to Balanced National Development. China journal, č. 54, s. 166-168. 3. H ERD, Richard (2010): A Pause in the Growth of Inequality in China? OECD Economic Department Working Papers, č. 748. 4. LIN, Wuu-Long a Thomas P. CHEN (2004): China‘s Widening Economic Disparities and Its ‚Go West Program‘. Journal of Contemporary China, roč. 13, č. 41, s. 663-686.


119

5.

Geopolitika

1.

2.

3.

4.

5.


• Komplementarita ekonomických a ideologických cílů • Třetí geopolitické členění Afriky • Základní rysy čínsko-africké politiky • Princip jedné Číny jako politický základ pro navázání a rozvoj čínských vztahů s africkými zeměmi • Vývoj čínsko-afrických vztahů • Pozice Afriky z čínské perspektivy • Import a export dle kontinentů • FOCAC: Fórum čínsko-africké spolupráce • Čínsko-africký obchod • Energetika jako předmět národní bezpečnosti novodobé Číny • Hlavní aspekty čínské energetické geopolitiky • Energetický mix Číny, jeho vývoj a dopady na životní prostředí • A lternativní a obnovitelné zdroje energie a jejich stále rostoucí podíl na celkovém energetickém mixu • Teritoriální struktura dovozu ropy a zemního plynu a její vliv na čínskou geopolitiku

Č

ínská zahraniční politika je determinována třemi makrostrukturními proměnami (Zhao, 1996: 25). První změna je symbolická a spočívá v odklonu od revoluce a příklonu k modernizaci. Byť se obsahově jedná o velice odlišné procesy (kdy první v sobě zahrnoval primárně ideologické cíle, zatímco druhý cíle čistě ekonomické, jimž se ideologický rámec přizpůsobil), symbolicky oba na sebe navazují, vytvářejí kontext legitimity a současně i odklonu od maoistické politiky k pragmatičtější politice Denga. Druhou změnou je institucionální proměna z vertikálního na horizontální autoritářství, zaměřená na vtěsnání vlastního autoritářského režimu do mezinárodního kontextu. Čína již není izolovanou zemí, jakou byla do konce 70. let 20. století a své nové roli na světovém jevišti se musí přizpůsobit i vnitřně. Jedná se 1. Rafinerie Sinopecu v Hongkongu. Ropa je hlavní dováženou komoditou do Číny. (Foto: AH) 2. Roadtrain v severním Queenslandu, Austrálie. Většina těžených surovin v Austrálii se vyváží do Číny, včetně bauxitu, železné rudy či opálů. (Foto: AH) 3. P tačí hnízdo — centrální stadion Olympijských her v Pekingu v roce 2008. LOH byly pro Peking a Čínu jednou z nejdůležitějších politických událostí nového milénia, která měla světu ukázat její vyspělost a světovost. (Foto: AH) 4. „Pandí politika“ je jednou ze stěžejních zahraničních symbolických politik Pekingu. Poskytování těchto zvířat do zoologických zahrad bývá součástí významných mezivládních dohod se spřátelenými zeměmi Číny. (Foto: AH) 5. Plavební komory přehrady Tři soutěsky dokáží pojmout i námořní lodě a usnadňují tím dovoz zboží včetně energetických surovin do a z centrální části země. (Foto: AH)


121

primárně o různé způsoby obhajoby autoritativního režimu v zemi a současně využití autoritářského režimu k prosazení vlastních zájmů v zahraničí. Příkladem takové politiky je čínská politika nezasahování do vnitřních záležitostí ostatních zemí, která nejen pomáhá navazovat obchodní vztahy se surovinově bohatými, avšak nedemokratickými režimy ve světě, ale též pomáhá oddělovat vnitřní a zahraniční záležitosti, minimálně z vlastní perspektivy. Poslední změnou je proměna moci rigidní na flexibilní, přizpůsobující se vnitřním i vnějším podmínkám. Ta v kooperaci s předchozí změnou umožňuje přijmout a patřičně implementovat vnější i vnitřní reformní prvky do vlastní politiky. V této kapitole jsou představena dvě témata, přičemž obě jsou zaměřena na ekonomické vztahy Číny se světem. Tato volba je pochopitelná, neboť ekonomické vztahy jsou pro „továrnu světa“ základem i politických vztahů. V první části je rozebrán vstup Číny na africký kontinent. Afrika byla po pádu druhého geopolitického členění, které ji rozdělilo na sféru vlivu východního a západního bloku v době studené války, v určitém politickém vakuu. Severoafrické země byly až do arabského jara v roce 2010 relativně stabilní, co se týče zahraničních ekonomických vztahů (hlavních odběratelů ropy a dalších surovin). Jihoafrické státy, bohaté na ostatní nerostné suroviny, měly taktéž relativně zavedenou a neměnnou síť odběratelů a partnerů. Střední část Afriky od Guinejského zálivu po Africký roh pak byla mimo specifický zájem kterékoliv z hlavních světových velmocí či ekonomik. Rozvoj Číny, její rostoucí hlad po surovinách i akutní potřeba odbytišť pro její masovou a levnou produkci provedly to, čemu se dnes říká třetí geopolitické členění Afriky, tedy narušení ustálených vztahů ekonomických i politických v rámci tzv. Washingtonského konsenzu (Piknerová, 2012). Afrika se v poslední dekádě stala významným geopolitickým hráčem hlavně na poli surovinové bezpečnosti, která je pro Čínu zásadní. Afrika disponuje energetickými i ostatními nerostnými surovinami, které Čína pro svou expandující ekonomiku potřebuje. Tradiční dodavatelé nejsou schopni pokrýt rostoucí spotřebu čínského hospodářství, a proto se Afrika dostala do přímé geopolitické sféry vlivu Číny. Čína má v Africe množství aktivit, od pouhého vzájemného obchodu po investice a budování vlastní infrastruktury pro průzkum, rozvoj, těžbu a export nerostného bohatství Afriky. Jednou ze základních surovin, kterou Čína z Afriky, ale i z ostatních koutů světa dováží, je ropa. Ropa je hlavní energetickou surovinou, kterou Čína nedisponuje v takovém množství, aby pokryla svou spotřebu. Omezenost zahraničních zdrojů přiměly Čínu k vyvinutí souboru dílčích energetických geopolitik s cílem zajistit dostatek energie pro nerušený růst vlastní ekonomiky. Tomuto tématu se věnuje druhá kapitola této části. K hlavním nástrojům patří uzavírání dlouhodobých kontraktů na odběr ropy, hledání alternativních zdrojů i zajišťování variabilních a bezpečných koridorů pro její dopravu stejně jako rozvoj vlastních ropných zdrojů. Současně ale Čína řeší nedostatek ropy extenzivní spotřebou nejdostupnějšího zdroje energie v Číně — uhlí. Avšak i obnovitelné zdroje, hlavně hydroenergie, jsou v Číně rozvíjeny a upřednostňovány s cílem minimalizovat závislost na zahraničních zdrojích i s cílem snížit ekologické zatížení území, které úměrně roste s rostoucí ekonomikou.


5.1. Afrika jako sféra čínských zájmů Čína velmi často srovnává „útrapy“ Afriky pod koloniální nadvládou s čínským „stoletím ponižování“5 a využívá tohoto srovnání pro rozvoj „rovnocenných“ vztahů s africkými partnery jako alternativy k zavedeným vazbám na bývalé koloniální velmoci (Sutter, 2010: 310). Z toho také vyplývají hlavní oficiální zásady čínsko-afrických vztahů. Vládní dokument z ledna roku 2006 s názvem Čínsko-africká politika6 definuje základní rysy této politiky takto: • • • •

Upřímnost, přátelství a rovnost Vzájemný prospěch, reciprocita a obecná prosperita Vzájemná podpora a úzká spolupráce Vzájemné učení se od druhého a hledání společného rozvoje

Jako poslední je zmíněna snad nejdůležitější podmínka nejen afrických, ale obecně čínských zahraničních vztahů — princip jedné Číny. „Princip jedné Číny je politickým základem pro navázání a rozvoj čínských vztahů s africkými zeměmi a regionálními organizacemi.“ (GPRC, 2006: § 3) Jak je dále ve stejném paragrafu „Čína a Afrika se navzájem potřebují. Čína by bez Afriky nemohla uvedeno, Čína oceňuje fakt, že naprostá tak snadno růst. Stejně tak by většina afrických států tuto politiku respeksubsaharská Afrika (…) nemohla tuje a jako jediného reprezentanta Číny přežít a nyní i prosperovat bez uznávají ČLR. Jak bude níže uvedeno, AfriČíny.“ ka v této politice hrála významnou roli (Rotberg, 2008:1) ve prospěch ČLR v dobách, kdy byl Taiwan celosvětově hlavním reprezentantem Číny. Podle ministerstva zahraničních věcí Čínské republiky na Taiwanu v současnosti pouze čtyři africké země uznávají Taiwan a udržují s ním řádné diplomatické svazky — Burkina Faso, Gambie, Sv. Tomáš a Princův ostrov a Svazijsko. Jak bude ukázáno dále, tento fakt se projevuje u těchto zemí ambivalentně. Mnohé africké země také v tomto ohledu patří mezi skutečné chameleony, kteří měnili svůj přístup k ČLR a Taiwanu7 dle vnitropolitické situace, ale stejně tak i na základě příslušných politických dohod s příslušnou Čínou (např. Středoafrická republika, Čad, Niger, Lesotho, Senegal aj.). V roce 2000 se konalo první Fórum o čínsko-africké spolupráci (FOCAC), které se s tříletou periodou stalo hlavní politickou platformou pro čínsko-africké vztahy.

5

O becně se za toto období považují léta 1839-1949, tedy od opiových válek až po vyhlášení ČLR.

6

GPRC (2006): China’s African Policy (Zhongguo dui Feizhou zhengce wenjian 中国对非洲政策文件)

7

MOFA ROC: www.mofa.gov.tw.


123

Vývoj čínsko-afrických vztahů Čínská africká politika, odmyslíme-li delší historickou perspektivu, má počátky v 60. letech 20. století. Po pádu císařství v roce 1911 měla Čína vnitřních starostí dost a Afrika jako sféra zájmu nebyla na programu dne. Po konsolidaci moci komunisty a vyhlášení ČLR se nějakou dobu čínská africká zahraniční politika odvíjela pod taktovkou Moskvy. Nicméně postupné narůstání sporů mezi Čínou a Sovětským svazem nakonec vedly k osamostatnění a individualizaci čínské zahraniční politiky, obzvláště ve vztahu k zemím třetího světa. Maoistická Čína se v počátcích angažovala jako alternativní hráč na africkém poli, které se postupně v této době dostávalo z koloniální nadvlády do nových sfér vlivu supervelmocí, primárně USA a jejich spojenců na jedné straně a Sovětského svazu a jeho satelitů/spojenců na straně druhé. Jednalo se o tzv. druhé geopolitické členění Afriky8 či tzv. Washingtonský konsensus (Piknerová, 2012). V něm se Čína angažovala zejména v zemích relativně neutrálních, jako např. v Tanzanii, Zambii a Zimbabwe (bývalé Rhodesie) či v Egyptě. Současně se ale angažovala i ve státech pod silným vlivem Sovětského svazu, což bylo způsobeno snahou vyrovnat se znepřátelenému SSSR v zahraničních vztazích a budovat spojenecké svazky (např. Mali, Guinea, Ghana). Významně zasahovala do vnitřních záležitostí zemí pod vlivem západních mocností jen v případě Mosambiku a Angoly. Obzvláště vztah s Angolou, kde Čína podporovala osvobozenecký boj proti portugalské koloniální nadvládě, vedl k vytvoření úzké spolupráce, dnes především v obchodu s ropou a dalším nerostným bohatstvím. Čínská politika v Africe se až do smrti Maa vyznačovala velkými ambicemi a byla pro Peking značně ztrátová. Jejím hlavním cílem bylo získání prestiže — jak u partnerských zemí v Africe, tak hlavně ve vztahu k západnímu i východnímu bloku. Vůči Západu se Čína snažila prezentovat jako silný partner se silnou ekonomikou, který dokáže být Africe větším přínosem než tradiční koloniální mocnosti. Takovým příkladem byla i výstavba náročné a velice nákladné železniční trati zvané Tan-Zam, spojující měděná naleziště v Severní Rhodesii (dnešní Zambie) s tanzanským pobřežím. Vůči SSSR a ostatním socialistickým zemím se pak Čína snažila prezentovat jako alternativní mocnost, rovnocenná se SSSR v roli mezinárodního aktéra a „osvoboditele“ třetího světa. Takto se Čína uplatňovala již ve zmíněném osvobozeneckém boji v Angole, ale též v Zairu či obou Rhodesiích. S nástupem reformní politiky Deng Xiaopinga se však pozice Číny v Africe výrazně změnila. Obecně se veškerá zahraniční politika Číny stala pro Peking neintervenční a hlavně nedeficitní. Omezil se téměř výhradně na obchodní spolupráci, export vlastního zboží či případně na bilaterální spolufinancované projekty, kde však byla pro Čínu zaručena návratnost. V počátcích Dengovy vlády se tak objem celosvětové rozvojové pomoci Číny zmenšil oproti maovské pomoci Africe zhruba

8

Prvním geopolitickým členěním byla kolonizace převážně v 19. století.


na desetinu. Čínské politicko-budovatelské aktivity v Africe výrazně utichly, avšak vzájemný obchod obou světů se s rozvojem čínské nově exportně orientované ekonomiky rapidně zvětšoval. Současně se ale Čína stala pro mnohé státy Afriky namísto donora konkurentem. Reformující se Čína začala totiž v důsledku zapojení do mezinárodních struktur a otevření se světu nově využívat mezinárodních fondů (WB, IMF aj.), čímž omezovala dostupnost těchto prostředků pro rozvoj mnohých afrických ekonomik. Tento fakt byl důvodem téměř dvacetileté pauzy, během níž se čínské aktivity v Africe omezily skoro výhradně na vzájemný obchod, pro Čínu navíc většinou pozitivní i přes množství odebíraných afrických surovin. Návrat Číny coby strategického partnera na africkou půdu se proto odehrál až na samém počátku nového tisíciletí, kdy se Čína začala stávat opět větším donorem než recipientem rozvojové pomoci. Přesto ambice Číny stát se hlavní mocností na africkém kontinentu zůstaly touto dlouhou odmlkou výrazně zasaženy. Ještě podle posledních údajů z roku 2013 byl celkový objem čínských přímých zahraničních investic do Afriky přibližně 16,3 mld. USD, což ji činilo šestým největším investorem v Africe, přestože podle objemu zahraničního obchodu s Afrikou je partnerem číslo jedna.

Pozice Afriky z čínské perspektivy Čínské zájmy na africkém kontinentě jsou velice široké a nelze je generalizovat jen na ekonomickou spolupráci, jak se tomu většinou děje. Afrika hrála a stále hraje pro Čínu významnou geopolitickou roli. Jako první se nabízí čínské „přebírání“ Afriky od tradičních koloniálních mocností jako náznak nástupu nového protipólu americké světové hegemonie. Nicméně Afrika má výsadní postavení i v oblasti vlastní státní celistvosti Číny. Afrika totiž hrála významnou roli v tom, čemu se říká také „yuanová diplomacie“ (Lanteigne, 2009: 134). Yuanovou diplomacií je myšleno primárně ekonomické vyvážení ústupků, které partnerské země vůči Číně učiní. Většinou se tyto ústupky vztahovaly na respektování a přijetí pekingské zahraniční politiky. Od 60. let v tomto směru hraje významnou roli uznání ČLR jako jediného možného reprezentanta Číny na rozdíl od Taiwanu. Až do konce 70. let se tato politika uplatňovala téměř výhradně v ideologické rovině. Jednalo se o přetahování států třetího světa (první a druhý měl relativně jasné a neměnné priority) na stranu Pekingu či Taipeie. Po nástupu Denga se Čína soustředila na vnitřní rekonstrukci a ekonomický rozvoj a politické či ideologické aspekty své zahraniční politiky ponechala až do 90. let relativně stranou. Teprve v 90. letech se Čína vrací k této výrazné politice „buď-anebo“, avšak tentokráte pomocí yuanové diplomacie. Zatímco v 60. a 70. letech měl relativně malý Taiwan vyšší absolutní HDP než mnohonásobně větší ČLR, v 90. letech jej již ČLR jednoznačně předstihla a rychlostí svého ekonomického růstu nenechala africké země na pochybách, kdo bude jejich klíčovým ekonomickým partnerem. Taiwan tak ztratil v konkurenci s ČLR svůj ekonomický potenciál v Africe, odkud byl postupně vystrnaděn. Pekingská politika nespolupráce se zeměmi podporujícími Taiwan zůstává nadále neměnná (Sutter, 2005: 68). Vybraná témata z geografie současné Číny

125

Mapa 5.1.1: Import a export podle kontinentů (2010)

Zdroj: CBS 2011

Jak již bylo zmíněno, dnes už uznávají Taiwan jako reprezentanta Číny pouze čtyři země Afriky — Burkina Faso, Gambie, Sv. Tomáš a Princův ostrov a Svazijsko. Afrika pro Čínu současně představuje teritorium, na němž se připravuje do role světové velmoci 21. století. Čína je v současnosti již největším obchodním partnerem Afriky a předstihla v tomto ohledu i Spojené státy. Nicméně v celkové ekonomické spolupráci pokulhává nejen za USA, ale též za bývalými koloniálními mocnostmi Afriky — Spojeným královstvím a Francií. Čína se totiž doposud soustředila na obchod a Afriku vnímá jako zdroj nerostných surovin a odbytiště čínského zboží. V oblastech rozvojové spolupráce, kulturní a politické kooperace zatím stále pokulhává. Nicméně jako partner nelpící na dodržování lidských práv a striktně dbající na nevměšování se do vnitřních záležitostí ostatních zemí se Čína velice dobře prosadila v mnoha zemích Afriky, jako je Súdán, Angola či Zimbabwe. Takových zemí není v Africe málo, a proto lze čínskou diplomacii považovat za velkého konkurenta tradičního washingtonského konsensu (Piknerová, 2012). Hlavním čínsko-africkým pojítkem je však vzájemný obchod. Ten se v posledním desetiletí více než zdvojnásobil (viz Tab 5.1.1). Ještě v roce 2000 představovala Afrika jen něco přes 2 % čínského zahraničního obchodu, zatímco v roce 2011 to bylo téměř 5 %. Stále však Afrika v porovnání s ostatními makroregiony nepředstavuje nijak významného obchodního partnera. Proč jsou tedy čínské ekonomické zájmy v Africe tak sledované? Asie jako nejbližší region představuje stále absolutně největšího obchodního partnera, tvořícího více jak 52 % zahraničního obchodu ČLR. Nicméně je patrné, že


čínské zahraniční aktivity se stále více globalizují a přesunují na vyspělejší západní trhy, zatímco obchod s asijskými zeměmi je proporčně na ústupu. Hlavní část čínského importu z Asie představují nerostné suroviny z Perského zálivu, Střední Asie a Ruska, především pak ropa. I tyto zdroje ale Čína diverzifikuje a přesunuje do Afriky a dalších částí světa, čímž svou závislost na těchto zdrojích snižuje (viz kap. 5.2). Patrný je naopak silný nárůst obchodu s Amerikou a Austrálií. Čína z Austrálie dováží primárně suroviny pro svůj průmysl — bauxit, železnou rudu aj. Se Spojenými státy obchoduje převážně elektronickým zbožím a souvisejícím průmyslem a službami a v Latinské Americe se Čína navzdory nevyjasněným politickým vztahům úspěšně zapojuje do těžby místního nerostného bohatství. S Evropou vzájemný obchod roste pomaleji, avšak i přesto si drží své významné postavení. Tab. 5.1.1: Vývoj čínského importu a exportu dle makroregionů (2000–2010–2011)

Index růstu (2000=100)

export

import

celkem

export

import

celkem

export

import

2011

celkem

2000

Asie

57,7

53,1

62,8

52,3

47,4

57,6

90,6

89,2

91,7

Afrika

2,2

2,0

2,5

4,6

3,8

5,3

204,4 190,3 216,7

Evropa

18,2

18,3

18,1

19,2

21,8

16,5

105,8 119,4

Amerika a ost.*

21,9

26,6

16,6

23,9

27,0

20,6

109,4 101,4 123,9 Index růstu (2010=100)

export

import

celkem

export

import

celkem

export

import

2011

celkem

2010

90,9

Asie

52,7

46,4

59,8

52,3

47,4

57,6

99,2

102,1

96,3

Afrika

4,3

3,8

4,8

4,6

3,8

5,3

106,9 101,3 111,3

Evropa

19,3

22,5

15,6

19,2

21,8

16,5

99,9

96,8

105,6

Amerika a ost.*

23,8

27,3

19,8

23,9

27,0

20,6

100,7

98,9

104,0

Zdroj: CBS 2012; *vzhledem k proporčně zanedbatelným hodnotám u Austrálie, Oceánie a nezařazených zemí (dle CBS) byly tyto regiony zahrnuty pod makroregion Amerika.

Co se týče rychlosti růstu vzájemného obchodu, je Afrika nejperspektivnějším makroregionem. Zatímco obchod s Evropou a Amerikou vzrostl v letech 2000–2011 o téměř 6, resp. 10 %, v případě Afriky vzrostl o 104 %. Pokud se podíváme na vývoj v posledních letech (2010–2011), za která jsou dostupné statistiky, pak Afrika je téměř jediným regionem, kde za sledovaný rok došlo k růstu vzájemného obchodu, a nikoli ke stagnaci či mírnému poklesu. To mimo jiné souvisí i s kvalitativní změnou čínsko-afrických vztahů, které se z čisté směny zboží proměnily v investiční proudy a přesouvání výroby z Číny do Afriky. Vybraná témata z geografie současné Číny

127

Význam Afriky v kontextu čínského zahraničního obchodu je nutné vidět též v jeho bilanci. Čína je obecně chápána jako exportní země, kde vzájemný obchod s příslušnými zeměmi představuje jednosměrný tok zboží z Číny. Skutečnost je ale značně odlišná. Čínský export sice převyšuje čínský import, ale přibližně jen o jednu desetinu (v roce 2011 o 8,9 %). Značně exportní se čínský zahraniční obchod jeví hlavně v případě Evropy a Ameriky, které z Číny dovážejí o třetinu více hodnoty zboží, než do Číny vyváží. Naopak Asie a Afrika do Číny více vyvážejí, než z Číny dovážejí, přičemž v případě Asie tento rozdíl tvoří jednu pětinu a v případě Afriky dokonce jednu třetinu. Podstatné pro Afriku je, že pozitivní bilance vzájemného obchodu s Čínou se stále zvyšuje. Zatímco v počátcích se Čína soustředila na export levného zboží do Afriky, nyní se soustřeďuje stále více na import potřebných surovin z Afriky. To s sebou přináší nejen přímé zisky pro Afriku, ale též čínské investice do rozvoje těžby i dopravy těchto surovin.

FOCAC – Fórum čínsko-africké spolupráce Byť Afrika v celosvětovém srovnání představuje stále marginálního partnera Číny co do objemu zahraničního obchodu i diplomatických a politických aktivit, vývoj i struktura vzájemných vztahů napovídají, že se jedná o strategické partnerství. Afrika pro Čínu představuje vhodného politického partnera pro prosazování čínských zájmů v zahraničí (i v prostředí OSN a dalších nadnárodních organizací), strategický zdroj nerostných surovin, velmi perspektivní cíl čínských zahraničních investic pro přesun vlastního low-road průmyslu do levnějších destinací i odbytiště výrobků. Považovat Afriku za celek ve vztahu k Číně má i několik dalších aspektů. I když Afrika nejedná jako jednotný celek navenek, lze ji velice dobře srovnat s Čínou, pokud se týká velikosti populace, rychlosti hospodářského růstu i obdobných politicko-ekonomických podmínek. Čínská cesta hospodářského rozvoje, která vytvořila „vnitřní mezinárodní trh“ (viz SEZ, kapitola 1), se nyní pomalu přesouvá do skutečných mezinárodních měřítek, přičemž Čína může tuto metodu velmi úspěšně aplikovat i na africké prostředí.

FOCAC (Forum on China-African Cooperation) bylo založeno v roce 2000 prezidentem Jiang Zeminem. Ten na prvním setkání v říjnu téhož roku v Pekingu přivítal delegáty ze 44 afrických zemí. Ačkoliv jsou setkání oficiálně na ministerské úrovni, s každým summitem vzrůstá počet hlav států, které se jich účastní. Na úvodním setkání Čína přislíbila v Africe investovat miliardu USD, navázat diplomatické, politické, vojenské i ekonomické vztahy se všemi zeměmi a současně se zaručila, že nebude bránit přirozenému vnitřnímu vývoji v afrických zemích. Setkání se stala pravidelná s periodou tři roky a střídáním afrického a čínského hostitele. V roce 2003 se uskutečnilo setkání v Addis Abebě v Etiopii, 2006 v Pekingu, 2009 v egyptském Sharm al-šajch a v roce 2012 poslední páté setkání opět v Pekingu. V pořadí šesté setkání se uskuteční v roce 2015 v jihoafrickém Johannesburgu.


Aby Čína mohla lépe koordinovat své činnosti v Africe, založila v roce 2000 Fórum čínsko-africké spolupráce — FOCAC (中非合作论坛 Zhōng Fēi Hézuò Lùntán), mezivládní platformu pro rozvoj ekonomických, politických i vojenských svazků mezi oběma regiony. Na pravidelných setkáních afrických a čínských představitelů jednou za tři roky se domlouvá další spolupráce na bilaterální i multilaterální úrovni. Tato setkání do určité míry představují „tříletku“ v rámci čínského plánování čínsko-africké spolupráce. V ekonomické rovině jsou tato setkání podstatná pro uzavírání mezivládních dohod o obchodu, investicích i rozvojové pomoci. Původně byla tato organizace koncipována jako podpora rozvoje obchodu a ekonomických vztahů mezi oběma stranami, avšak postupem se rozrostla i do kulturních a politických rovin. V současnosti se FOCAC soustřeďuje na čtyři pilíře vzájemné spolupráce: 1. Rozvoj vzájemného obchodu a užších ekonomických vztahů (investice, spolupráce v nadnárodních organizacích při získávání zdrojů). 2. Rozvoj vzájemných politických svazků (utužování dialogu, podpora a prosazování politických zájmů na mezinárodním poli, vojenské angažmá Číny v problémových regionech Afriky). 3. Rozvojová pomoc Číny africkým zemím (budování infrastruktury, lékařská a humanitární pomoc). 4. R ozvoj čínsko-afrických kulturních a vědeckých styků (výměnné programy pro studenty i vědce, kulturní projekty na podporu vzájemného porozumění). První pilíř je možno chápat jako samovolný, který nepotřebuje žádnou výraznější intervenci či koordinaci ze strany FOCACu. Jak bylo uvedeno výše (tab. 5.1.1), čínsko-africký obchod roste extrémně rychle. Objem vzájemného obchodu se zvětšil za dobu existence FOCACu přibližně na dvojnásobek a od roku 2010 Čína vystřídala USA na pozici nejvýznamnějšího obchodního partnera Afriky. Ve 13 zemích Afriky byla v tomto roce Čína největším obchodním partnerem (patřil k nim Súdán, Etiopie, DR Kongo, JAR, Namibie, Angola, Tanzanie, Niger, Togo, Benin, Ghana, Gambie a Mauritánie), v dalších 16 zemích na 2.—3. místě a v celé zbývající Africe (s výjimkou Sierra Leone) se Čína umístila v první desítce největších obchodních partnerů. V roce 2010 dosáhl objem čínsko-afrického obchodu 115 mld. USD, o rok později vzrostl o téměř 7 %. Nepřekvapí ani struktura hlavních afrických obchodních partnerů Číny (viz Mapa 5.1.2). V případě exportu do Číny dominují JAR, Angola a Súdán, v případě importu z Číny pak JAR, Nigérie, Egypt, Alžírsko a Angola. V absolutní hodnotě exportu do Číny zaujímá nejvýznamnější postavení Angola, která do Číny vyváží většinu své produkce ropy i diamantů. Obdobně je tomu i v případě Súdánu, kde čínský hlad po ropě umožnil částečné, byť nedokonalé vyřešení sporů mezi severním a nově nezávislým Jižním Súdánem.


129

Mapa 5.1.2: Čínsko-africký obchod (2011)

Zdroj: UNCDAT 2013

JAR je naopak zemí, která má s Čínou jednu z nejvyrovnanějších obchodních bilancí, neboť Číně dodává množství nerostných surovin, hlavně železné a neželezné rudy, ale je současně nejvýznamnějším odběratelem čínského zboží. JAR na rozdíl od většiny zbytku Afriky z Číny nedováží pouze levné textilní, elektronické a jiné výrobky, ale též relativně kvalitní těžební techniku, elektrotechniku a kvalitnější a dražší čínské produkty. Naopak ostatní největší odběratelé čínského zboží — Nigérie, Egypt a Alžírsko, ale i většina ostatních zemí Afriky je zaplavována levným a ne-


kvalitním low-road zbožím, mezi nimiž dominantní místo zaujímá textilní a obuvnický průmysl a mobilní telefony. Právě ohromné množství levného a nekvalitního zboží, které cenou dokáže konkurovat i domácím produktům, je zdrojem určitého napětí v čínsko-afrických vztazích. Pokud by Čína setrvávala nadále jen u vzájemného obchodu, zřejmě by se časem potýkala s opatřeními na ochranu domácích, již tak hendikepovaných producentů. Právě proto Čína začlenila do programu rozvoje vzájemných ekonomických vztahů i další ekonomické aktivity — investice, rozvojovou pomoc i oboustranný pohyb pracovních sil. Všechny tyto body pomáhají i rozvoji samotné Číny. Přímé zahraniční investice Číny v Africe v současnosti zahrnují tři typy investic — do těžby, do infrastruktury a realokace vlastního low-road průmyslu. První typ investic se zaměřuje primárně na těžbu ropy, diamantů a rud. Hlavními receptory těchto investic jsou Angola, JAR, Súdán, DR Kongo a Tanzanie. Druhý typ — realokace vlastního low-road průmyslu — je příkladem skutečného čínského otevírání se světu. Je důkazem, že si Číňané uvědomují zranitelnost vlastní ekonomiky a její propojenost se světovou ekonomikou. Čínské firmy tak nyní využívají zkušeností z fungování SEZ v rámci Číny i při otevírání svých poboček či zcela přesunuté výroby do Afriky. Nejvíce v současnosti Číňané staví textilní továrny v nejlidnatější zemi Afriky — Nigérii, ale též v Súdánu či Beninu a Gambii. Investice do infrastruktury se prolínají a překrývají s čínskou oficiální rozvojovou pomocí. Jedná se primárně o budování spíše čínské infrastruktury na africkém území, nikoli infrastruktury africké. Budují se významné dopravní tahy, železnice i silnice, dokonce i letiště, vše ale pro potřeby dalšího rozvoje vzájemných ekonomických vztahů. Všechny tyto tři typy investic s sebou přinášejí problematické a málo známé téma — Číňani v Africe. Ačkoliv neexistuje žádná oficiální statistika, kolik Číňanů v současnosti pracuje v afrických zemích, odhaduje se jejich počet na několik milionů. Současně ale jen minimum Afričanů skutečně pracuje v Číně, přestože vzájemné dohody v rámci FOCACu umožňují oboustrannou migraci pracovních sil. Způsobuje to „vykrádání“ Afriky, neboť zde pracuje mnoho Číňanů, vytvářejících významný příjem pro vlastní rodiny doma v Číně (remitence), avšak jen minimum Afričanů má možnost přivydělat si v Číně, a přispívat tak finančně svým rodinám v Africe. Přitom právě díky remitencím ze zahraničních pracovních pobytů jsou bývalé koloniální mocnosti pro některé africké státy tak ekonomicky významné. Čína se zvaním levné pracovní síly zatím otálí, neboť má sama problém s dostatkem pracovních příležitostí pro vlastní velkou práceschopnou populaci, ale zároveň si uvědomuje své relativně slabší postavení vůči tradičním mocnostem v Africe. Navazování politických vztahů a vzájemná politická (a občas i vojenská) spolupráce je druhým hlavním pilířem ČLR, který navazuje na dlouhodobou tradici čínské politiky vůči Africe. Afrika vždy představovala významné politické médium pro zviditelnění ČLR ve světě. Významnou roli hrála Afrika při uznání ČLR jako jediného oficiálního reprezentanta Číny místo Taiwanu v 70. letech 20. století. Avšak čínsko-africké partnerství má v současnosti jinou roli. Čína se staví do role hlavního zastánce afrických zemí na mezinárodním poli v otázkách lidských práv, rozvojové Vybraná témata z geografie současné Číny

131

pomoci od Světové banky, IMF, OSN a dalších institucí a vystupuje na ochranu některých autoritářských režimů. Lobbuje za tyto méně demokratické země při jejich získávání zahraničního kapitálu a sama těmto zemím žádné demokratizační či liberalizační podmínky neklade. Navíc společné akce Číny a Afriky umožňují i samotné zviditelnění Číny na mezinárodním poli. V současnosti je tato role Afriky zastíněná uskupením BRICS — Brazílie, Ruska, Indie, Číny a JAR, které se staví proti dominantnímu postavení tradičních velmocí v nadnárodních organizacích typu IMF, WB, OSN aj., nicméně její role je stále významná. Afrika se také stala testovacím prostředím pro čínské vojenské aktivity mimo vlastní území a vody. Vyslání lodí čínského námořnictva do průlivu Báb-al-Mandáb jako ochrana čínských obchodních lodí a samotné námořní cesty proti somálským pirátům bylo jedním z vůbec prvních takovýchto zahraničních počinů čínské armády. Následovala čínská vojenská přítomnost v Súdánu při jeho rozpadu, která stále trvá z důvodu zabezpečení dodávek ropy z těchto zemí. Nejnovějším vojenským počinem je vyslání 400členného mírového sboru do Mali v létě roku 2013. Obdobně se Čína angažovala již v dřívějších dobách v Angole, DR Kongo aj. Afrika se tak stává významným „tréninkovým prostorem“ pro tuto novou roli Číny coby světového mírotvůrce. Rozvojová pomoc a kulturní a vědecká spolupráce se silně překrývají s ostatními ekonomickými aktivitami Číny v Africe. Je velmi složité rozlišit samotné čínské investice od rozvojové pomoci, stejně jako následný účel vzniklých infrastruktur. Nicméně hlavním cílem FOCACu v rovině rozvojové pomoci a kulturní a vědecké spolupráce je úžeji spolupracovat s africkými institucemi. Počet afrických studentů v Číně od roku 2000 do roku 2011 stoupl na více jak dvacetinásobek (CBS, 2011). Jedná se kromě klasických meziuniverzitních výměnných pobytů i o vědecké školení afrických vysokoškoláků v inženýrských profesích souvisejících s čínskými aktivitami v Africe (ropný průmysl, rafinerie, geologie, energetika aj.). Navíc Čína (mj. prostřednictvím Konfuciovy akademie) podporuje rozvoj studia čínštiny v Africe. V jihoafrickém Matielandu u Kapského města dokonce vzniklo Centrum čínských studií (CCS.org.za), které je významnou akademickou platformou pro studium čínsko-afrických vztahů. Každoročně vydává zprávy o čínsko-afrických vztazích a časopis African East-Asian Affairs. Přestože obdobně v Číně jsou africká studia na vzestupu a počet afrických jazyků studovaných na čínských univerzitách prudce roste, jedná se v celkovém měřítku hlavních cílů FOCAC v rozvoji čínsko-afrických vztahů jen o marginální záležitost.

Budoucnost čínsko-afrických vztahů Poslední setkání reprezentantů zemí sdružených ve FOCACu v roce 2012 v Pekingu schválilo dva významné dokumenty — Beijing Action Plan a Beijing Declaration. Zatímco první dokument je odsouhlasený rámcový dokument rozvoje čínsko-afrických vztahů v následujícím období (2013—2015), druhý doku-


ment obsahuje mnohem konkrétnější šestibodový návrh. Těchto šest bodů víceméně jen rozšiřuje původní čtyři body zmíněné v úvodu této kapitoly. Deklarace klade důraz na politickou rovnost všech partnerů ve FOCACu, vzájemnou důvěru, „win-win“ politiku vzájemné ekonomické spolupráce a kulturní výměny. Navíc ale jmenovitě vyzdvihuje potřebu posílení politických debat a strategických dialogů, nutnost zintenzivnění styků na nejvyšších státních úrovních a „… podporu hlavních zájmů každého člena … včetně suverenity, nezávislosti a teritoriální integrity“ (FOCAC.org). Je to jednoznačná deklarace odklonu původně čistě obchodní strategie Číny a přechod k politickým paktům a cílům na africkém kontinentě. Sice tato formulace dává tušit, že Čína bude nadále prosazovat politiku nezasahování do vnitřních záležitostí ostatních členů, ale současně říká, že oficiální zájmy člena budou ostatními zcela respektovány. Nejedná se tak o odklon od původní politiky, ale jen o její diplomatické stvrzení. Čína se tak snaží udržet pozici partnera pro nevměšování, která je v mnoha afrických případech velice vítána. Pro Čínu je to momentálně nejjednodušší forma zajištění jak odbytiště, tak i zdrojů tolik potřebných surovin. Významnou součástí Beijing Action Plan pro následující tři roky je též prohloubení spolupráce členů v rámci organizace. FOCAC se tak ve stávajícím období otevřeně staví do role potencionálního náhradníka regionálních afrických uskupení. Jeho jasným politickým programem do roku 2015 je vytvořit z FOCACu médium nejen pro sdílení čínsko-afrických zkušeností, ale též platformu užší politické i ekonomické integrace afrických zemí. Dokládá to fakt, že Čína s Afrikou počítá jako s kontinentem spíše než s jednotlivými zeměmi. Je to opačná strategie oproti EU. Zatímco v rámci EU se ČLR snaží o bilaterální jednání s cílem oslabit vyjednávací pozici EU jako celku, v případě Afriky se Čína snaží o její vnitřní integraci pro snazší vyjednávání a rovnocenné partnerství, ale též pro získání globálně silnějšího a jednotnějšího spojence v prosazování čínských (a afrických) zájmů. Lze očekávat, že do dalšího setkání FOCACu v roce 2015 se objem čínsko-afrického obchodu oproti roku 2011 přibližně zdvojnásobí. Avšak objem čínských investic do Afriky by se mohl ve stejném období více než zpětinásobit. Čína sama v současnosti prochází transformací svého průmyslu a investice do alokace vlastního průmyslu v Africe jsou jedním z možných řešení nastávajících problémů. Afrika se tak stane velmi významným regionem pro udržení čínského růstu a rozvoje, ale současně i Čína se pravděpodobně do roku 2015 stane vůbec nejvýznamnějším ekonomickým a velmi pravděpodobně i politickým partnerem Afriky (či její větší části). Význam příštího setkání FOCACu v Johannesburgu proto bude možné srovnat s obdobnými setkáními G20 a jiných uskupení. Pokud by se Číně podařilo africké země více integrovat, mohla by se navíc spolupráce FOCACu a BRICS prohloubit, což by postavení Afriky ve světě mohlo jen prospět. Ať už se jedná o význam Afriky v rovině zajišťování konkurenceschopnosti čínského průmyslu ve světě, zajišťování dostatečného množství surovin pro materiální rozvoj Číny, dostatečného množství pracovních míst či politického vlivu Číny v globálním rozměru, bude to v každém případě oboustranně výhodný pakt. Vybraná témata z geografie současné Číny

133

Otázky a úkoly 1. C harakterizujte základní rysy čínsko-africké politiky. Jaké jsou politické, ekonomické i historické výhody Číny oproti jiným geopolitickým subjektům na africkém kontinentě? 2. Čím se vyznačuje „yuanová diplomacie“? Popište, jak si Čína s Afrikou navzájem vypomáhají na půdě mezinárodních institucí. 3. P roč došlo k ochlazení spolupráce za Deng Xiaopinga a proč se následně od přelomu tisiciletí stala Afrika čínským nejperspektivnějším partnerem? Zkuste jmenovat několik důvodů, proč nastal tento zlom v čínsko-afrických vztazích.

Doporučená literatura 1. A LDEN, C. (2007): China in Africa. London: Zed Books, 157 s. 2. FÜRST, R. (2006): Čína ve XX. století, období 1989 — 2005, 3. díl. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 189 s. 3. P IKNEROVÁ, L. (2012): Čínsko-africké rozvojové vztahy — od Washingtonského k Pekingskému konsenzu. Politologický časopis, roč. 10 (2012), č. 3, s. 234-259. 4. SUTTER, R. G. (2010): Chinese Foreign Relations: Power and policy since the Cold war. Lanham: Rowman & Littlefield Publishers, Inc., 433 s.


5.2 Energetická geopolitika Číny

Z

ajištění dostatku energetických surovin pro rozvíjející se ekonomiku Číny se stává stále důležitějším a náročnějším úkolem pekingské vlády. Energetická bezpečnost je bez nadsázky základním stavebním kamenem celkové bezpečnosti současné Číny — ekonomicky i sociálně. Lze se domnívat, že právě umná geopolitika zajišťování energetických surovin, která umožňuje kontinuální rapidní ekonomický růst, je důvodem, proč Čína prokázala světu, že modernizace a ekonomický rozvoj nemusí jít ruku v ruce s demokratizací politického systému. Čína sama o sobě představuje spíše kontinent než zemi v evropském měřítku, a to i ve vztahu k energetickým surovinám, jejich zásobám, spotřebě, potřebě a i geopolitice při jejich zajišťování. Obecně lze hlavní aspekty čínské energetické geopolitiky shrnout do tří základních bodů:

1. Čína má velké energetické bohatství na vlastním území, ale to má své limity využitelnosti. Dva hlavní zdroje energie jsou uhlí a voda. Oba tyto zdroje se v Číně nacházejí v největší koncentraci na světě a současně je Čína využívá nejvíce ze všech zemí. Uhlí Čína těží a spotřebovává v enormním množství, představujícím téměř polovinu celosvětové spotřeby, což však silně zatěžuje životní prostředí. Čína se právě kvůli uhlí dostala do nelichotivého vedení jak do počtu nejznečištěnějších měst světa, tak i celkového objemu emisí CO2 a jiných průmyslových odpadů (viz kapitola 2.1). Na druhou stranu vodní energie je unikátním zdrojem čisté a relativně levné energie. Zde však Čína čelí dvěma hlavním nevýhodám zdrojů vodní energie: 1. geografické distribuci zdrojů a spotřeby a 2. environmentálním dopadům a rizikům. Většina hydroenergetických zdrojů se nachází na jihozápadě země, zatímco největší poptávka po energii je na východním pobřeží. Současně obří projekty typu Tři Soutěsky představují značné environmentální i bezpečnostní riziko. Je důležité si uvědomit, že značná část všech vodních elektráren a naprostá většina jejich celkového instalovaného výkonu se nachází na tektonickém zlomu nebo v jeho blízkosti mezi druhým a třetím výškovým stupněm, kde je koncentrován největší hydroenergetický potenciál světa — Trojřečí (Nujiang neboli Salwin, Lancang Jiang neboli Mekong a Jinsha Jiang neboli Řeka Zlatých písků, název horního toku Dlouhé řeky). Hlavním nedostatkem energetického bohatství Číny jsou ale nedostatečné zásoby ropy. Ačkoliv Čína má významné zásoby v Ujgursku (Džungarská pánev), Qinghaii (Čajdamská pánev) a v pobřežních šelfových mořích, v porovnání s celkovou poptávkou jsou značně nedostačující. 2. Čína vstupuje na již rozdělený světový trh s energetickými surovinami. Čína začala řešit svou energetickou situaci až v polovině 90. let 20. století, kdy poprvé začala být čistě závislou na dovozu ropy. V té době ale byla již většina hlavních nalezišť ropy známá, využívaná a měla své tradiční odběratele. Čína proto byla nucena vyvinout velmi flexibilní geopolitiku s cílem zajistit alternativní zdroje ropy a dalších energetických surovin. Z tohoto původně nouzového řešení se však nakonec stal Vybraná témata z geografie současné Číny

135

základ logické diverzifikační geopolitiky surovin, která má za cíl Čínu udržet nezávislou na politicko-vojensko-ekonomických problémech v ostatních částech světa. Navíc Čína, společně s dalšími velkými rozvíjejícími se ekonomikami světa (dnes ve sdružení BRICS), začala „bojovat“ o ropné zdroje v době očekávaného „peak oil“9, tedy v době geopoliticky silně aktivní. Získání dostatečného množství ropy za výhodných podmínek je proto doplněno často kritizovanou a silně pragmatickou geopolitikou, která nejednou ignoruje mezinárodní embarga či sankce. 3. Čína nemá energetickou infrastrukturu odpovídající jejím požadavkům. Nejen zajištění samotných zdrojů energie, ale též zajištění dopravy na místo určení je v případě Číny velmi náročný úkol a dlouhodobý proces. Když Čína v roce 1978 nastoupila cestu reforem, nebyl v zemi jediný velkokapacitní dálkový ropovod či plynovod, přístavy nebyly vybavené na velkotonážní ropné tankery, síť rafinerií byla velmi řídká a nekvalitní a síť elektrického vedení spíše na lokální/provinční úrovni (Mathews, Tan, 2013). Odpovídalo to potřebám a možnostem tehdejší společnosti. Ještě v roce 1991 bylo totiž v Číně pouze něco okolo tří milionů automobilů, celková produkce elektrické energie byla oproti dnešku přibližně čtvrtinová a spotřebu ropných produktů pokrývala vlastní produkce. Rapidní nárůst spotřeby, který vzápětí nastal, proto vyžadoval nejen zajištění samotných zdrojů, ale též jejich dopravy. Navíc diverzifikované zahraniční zdroje zvyšují celkové dopravní náklady (Bustelo, 2005). Zajišťování bezpečnosti a budování dopravních tras pozemních i námořních tak s sebou přináší významný nárůst geopolitických zájmů Číny jak v oblasti Jižní a Jihovýchodní Asie, tak i v Africe či Perském zálivu.

Vývoj energetické náročnosti Číny Když v roce 1978 započal Deng Xiaoping své reformy, celková energetická náročnost Číny byla oproti dnešku přibližně šestinová, srovnatelná s populačně osmkrát menším Japonskem. Čína v této době pokrývala celou svou spotřebu z vlastních zdrojů a ještě byla čistým vývozcem některých energetických surovin, primárně do spřátelených zemí Asie (KLDR, Vietnam, Laos). Hlavní složkou jejího energetického mixu bylo a stále zůstává uhlí, které je v současnosti jediným fosilním palivem, jehož spotřebu Čína pokrývá plně vlastní produkcí. Pád východního bloku a následná ekonomická recese, úpadek těžkého průmyslu a transformace hospodářství způsobily výrazný propad spotřeby uhlí v tomto regionu, což se projevilo ve stagnaci celosvětové spotřeby uhlí po téměř celá devadesátá léta 20. století. Tato stagnace se částečně projevila i v Číně, přesto zde za stejné období vzrostla produkce uhlí přibližně o 40 %, což způsobilo její strmý nárůst podílu na světové těžbě (graf 5.2.1). Hlavní nárůst spotřeby i produkce však nastal až po roce 2000, kdy se

9

období 1993-2001, kdy se Čína začala nově zajímat o zahraniční zdroje ropy, dosáhla svého V „peak oil“ řada menších producentů — Egypt, Indie, Gabon, Malajsie, Argentina, Kolumbie, Ekvádor, Spojené království, Austrálie, Omán či Norsko). Marketos 2008.


Graf 5.2.1: Vývoj čínské spotřeby a produkce uhlí (1981*–2011) 50

1 50 0

40

Produkce (Mtoe)

2 00 0

30

500

20

0

10 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011

1 00 0

produkce

podíl na SP

podíl na SS

Zdroj: BP, 2012; pozn.: SP = světová produkce, SS = světová spotřeba, Mtoe = mil. tun ropného ekvivalentu (1 Mtoe ≈ 2t uhlí); * Data za těžbu a spotřebu uhlí jsou dostupná až od roku 1981.

mezi lety 2000 a 2007 spotřeba i produkce zdvojnásobily. Čína v současnosti spotřebovává téměř polovinu světové produkce uhlí, kterou si však současně sama vytěží. Uhlí je tak základem čínské energetiky, podílí se na celkové spotřebě PEZ (primárně energetických zdrojů) více jak 70 %. V produkci elektrické energie je jeho podíl obdobný a nemá sestupnou tendenci, dokonce v posledních letech i vzestupnou. Celková energetická vydatnost vytěženého uhlí v Číně odpovídá v současnosti přibližně čtyřnásobku spotřeby ropy Číny, tedy polovině celosvětové spotřeby ropy. Ropa je druhou nejvýznamnější energetickou surovinou Číny a na celkové spotřebě energie se podílí necelými 18 %. Ještě do roku 1993 byla Čína zcela soběstačná v produkci ropy, avšak v té době její spotřeba odpovídala přibližně třetině současného stavu (graf 5.2.2). Zatímco čínské ropné zdroje i přes usilovné průzkumy šelfových okrajových čínských moří stagnují, z nulové závislosti na dovozu se Čína za pouhých 15 let dostala do stavu, kdy dovezla celou polovinu spotřebované ropy (2008). V roce 2011 již import představoval 69 % čínské spotřeby ropy. Jak je z grafu dále patrné, čínská mírně rostoucí produkce ropy udržuje čínský podíl na světové produkci, která taktéž již od roku 2004 stagnuje a pohybuje se okolo čtyř miliard tun (BP, 2012). To může nastiňovat možné budoucí směřování čínské energetické geopolitiky, neboť ropné zdroje se zdají být v současnosti celosvětově limitované, a čínský růst spotřeby tak musí logicky být na úkor jiných zemí. Vybraná témata z geografie současné Číny

137

produkce

spotřeba

podíl na SP

2010

2008

2006

2004

2002

2000

2 1998

0 1996

4

1994

100

1992

6

1990

200

1988

8

1986

300

1984

10

1982

400

1980

12

1978

500

Podíl na světové produkci a spotřebě (%)

Produkce (mil. tun)

Graf 5.2.2: Vývoj čínské spotřeby a produkce ropy (1978–2011)

podíl na SS

Pozn.: SP = světová produkce, SS = světová spotřeba Zdroj: BP 2012

Zatímco ropa byla vždy po uhlí druhou nejvýznamnější energetickou surovinou Číny, zemní plyn byl dlouhodobě značně opomíjen. Čína má v současnosti přibližně 3% podíl na světové produkci a 5% podíl na světové spotřebě zemního plynu, avšak ještě v 90. letech byl podíl méně než 1 % (graf 5.2.3). Rozvoj těžby i transportu zemního plynu souvisí úzce s extrémním nárůstem znečištění ve východočínských městech. Spalování nekvalitního uhlí v elektrárnách způsobuje v kombinaci s monzunovým klimatem velmi nebezpečnou koncentraci prachových částic, popílku a zplodin v nejhustěji zalidněných a průmyslově nejvytíženějších oblastech Číny, hlavně v deltách Perlové a Dlouhé řeky. Současně nedostatečné ropné zásoby a čím dál složitější zajišťování dostatku ropy ze zahraničí vedly k orientaci na ekologické a pro tyto oblasti optimální tepelné elektrárny spalující zemní plyn. Téměř zcela chybějící infrastruktura pro přepravu plynu však vyžaduje stále značné investice do budování plynovodů. Ještě v roce 2011 se musela více než polovina zemního plynu dovážet v kapalné formě tankery či železniční dopravou a druhou polovinu importu byl schopen zajistit pouze jediný dálkový přeshraniční velkokapacitní plynovod z Turkmenistánu (graf 5.2.10). Ten je součástí velkého projektu sítě Západo-východních plynovodů, která má zajistit dostatečně kapacitní přepravu xinjiangského, qinghaiského a středoasijského zemního plynu na východní pobřeží a do středu Číny (CNPC).


Obr. 5. 2. 1.: Sídlo Sinopecu, největší státní ropné společnosti Číny, v Guangzhou v jižní Číně. (Foto: AH)


139

produkce

spotřeba

podíl na SP

2010

2008

2006

2004

2002

2000

0 1998

0 1996

1

1994

25

1992

2

1990

50

1988

3

1986

75

1984

4

1982

100

1980

5

1978

125

Podíl na světové produkci a spotřebě (%)

Produkce (Mtoe)

Graf 5.2.3: Vývoj čínské spotřeby a produkce zemního plynu (1978–2011)

podíl na SS

Zdroj: BP 2012

Pozn.: SP = světová produkce, SS = světová spotřeba, Mtoe = mil. tun ropného ekvivalentu (1 Mtoe ≈ 1,33 mld. m3)

Vodní energie je třetím nejvíce využívaným energetickým zdrojem Číny. Přestože se na celkové spotřebě energie podílí přibližně 6 %, její potenciál je mnohem vyšší. Čína je ve využívání vodní energie světovým gigantem. Z celkového počtu 50 tisíc velkých přehrad na celém světě je v Číně lokalizováno celých 45 % a stále se staví další (v USA jen 14 %). Vodní elektrárny se v roce 2011 podílely na výrobě elektrické energie 14,8 % (v roce 2010 to bylo 17,2 %). Jejich podíl je dlouhodobě velmi vyrovnaný, přestože se v Číně každoročně zvyšuje produkce elektrické energie

Západo-východní plynovody (西氣東輸 xiqi dongshu) je celonárodní projekt, mající za cíl propojení západních nalezišť plynu a východočínských měst. První hlavní plynovod byl zprovozněn již v roce 2005 a vede z Lunnanu v Xinjiangu na západě do Šanghaje na východním pobřeží v délce 4 000 km. Jeho kapacita byla 12 mld. m3 za rok, avšak v roce 2007 byla zvýšena na 17 mld. m3. V rámci druhého projektu (Západo-východní plynovod II) byl v letech 2008-2012 postaven 8 704 km dlouhý velkokapacitní plynovod vedoucí z Horgosu v Xinjiangu až do Hongkongu a Guangzhou v Deltě Perlové řeky. Je též napojen na středoasijský plynovod, dodávající plyn z Turkmenistánu. Celková kapacita zatím nejdelšího plynovodu Číny je 30 mld. m3 za rok. (CNPC)


vodní energie

jaderná energie

podíl na SS vodní energie

2010

2008

2006

2004

2002

2000

0 1998

0 1996

5

1994

40

1992

10

1990

80

1988

15

1986

120

1984

20

1982

160

1980

25

1978

200

Podíl na světové spotřebě (%)

Spotřeba (Mtoe)

Graf 5.2.4: Vývoj čínské spotřeby jaderné a vodní energie (1978–2011)

podíl na SS jaderné energie

Zdroj: BP 2012

Pozn.: SS = světová spotřeba, Mtoe = mil. tun ropného ekvivalentu (1 Mtoe ≈ 4,41 TWh)

o téměř 500 TWh (BP, 2012) a současně se zprovozní elektrárny o celkovém instalovaném výkonu až 100 GW (ekvivalent 50 JET10, EIA 2012). Z toho vyplývá, že podíl zprovozněných vodních elektráren činí cca 16 %, tj. 16 GW (8 JET či 2/3 Tří Soutěsek). Nepřekvapí proto, že podíl čínských vodních elektráren na celosvětové spotřebě hydroenergie rapidně roste a již přesáhl 20% hranici (graf 5.2.4). Zatímco v roce 2004 byl celkový instalovaný výkon vodních elektráren 105 GW, v roce 2010 již činil 219 GW (TSP), to znamená roční nárůst o 20 GW. Přesto se jedná jen o třetinu celkového hydroenergetického potenciálu a přibližně 40 % v současnosti technicky vy užitelného potenciálu čínských řek. Je tedy patrné, že prostor pro expanzi využívání vodních zdrojů v Číně zůstává stále velký. V porovnání s kapacitami i historií využívání hydroenergie je jádro pro Čínu stále zcela novým a marginálním zdrojem energie. První jaderné reaktory byly spuštěny teprve v roce 1993, a přestože výroba jaderné energie zaznamenala výrazný procentuální nárůst, stále se na celkovém energetickém mixu podílí jen 0,7 %. Jedná se však o čistší alternativu výroby elektrické energie v oblastech nejvyšší energetické náročnosti — SEZ na východním pobřeží a v deltách Perlové a Dlouhé řeky. 10

J ET = Jaderná elektrárna Temelín, použita jako měřítko pro představu řádovostních rozdílů v případě Číny.


141

20

10

15

7,5

10

5

větrná energie

solární energie

ostatní (geoterm., biomasa aj.)

2011

2010

2009

2008

2007

2006

2005

2004

2003

0 2002

0 2001

2,5

2000

5

Podíl na světové spotřebě (%)

Spotřeba (Mtoe)

Graf 5.2.5: Vývoj spotřeby ostatních obnovitelných zdrojů (2000–2011)

podíl na SS

Zdroj: BP 2012

Pozn.: SS = světová spotřeba, Mtoe = mil. tun ropného ekvivalentu (1 Mtoe ≈ 4,41 TWh)

Stejně tak zaznamenaly prudký nárůst v poslední dekádě i ostatní obnovitelné zdroje energie, hlavně pak větrná a solární energie. Celkový instalovaný výkon fotovoltaických článků v Číně vzrostl mezi lety 2010 a 2011 z 800 na 3 000 MW, což představuje nárůst o 275 % (BP, 2012). Celkově se tak Čína zařadila s podílem na celosvětovém instalovaném solárním výkonu 4,3 % na 6. místo (za Německo, Itálii, Japonsko, USA a Španělsko). Přestože se tedy v Číně nachází jedna z největších solárních elektráren na světě, jak v celkovém energetickém mixu, tak i v porovnání se světem není solární energie pro Čínu hlavním alternativním zdrojem. To však nebrání Číně dobývat světový trh s fotovoltaickými články, na němž se podílela svými více jak 200 společnostmi v roce Čínská produkce solárních panelů je 2007 celkem ze 45 % (Biello, 2008). sice největší na světě, ale potýká se se Větrná energie se oproti solární využívá stejným problémem jako většina ostatních čínských odvětví průmyslu – s kvalimnohem výrazněji. V Číně se nachází celtou výroby. „Globální jednička v dodávkem 158 větrných farem (2007), registrovakách panelů v loňském roce, čínská ných u Čínské asociace větrné energie Yingli Green Energy Holding, prodává (CWEA), díky nimž se Čína dostala do jaspanely s efektivností do 15,4 %…“ ného vedení coby největší spotřebitel svě(Němeček, 2012), zatímco druhý největtové větrné energie (Biello, 2008). Čína ší americký výrobce solárních panelů SunPower se blíží efektivnosti 25 %. měla v roce 2011 větrné farmy o celkovém I při započtení odlišné výkonosti zůstává instalovaném výkonu 62 412 MW (ekvivaČína bezkonkurenčně největším produlent přibližně 31 JET), což představovalo centem panelů i zemí s největším insta26,1 % celosvětově instalovaného výkonu lovaným výkonem. větrných elektráren (BP, 2012). Celková ge-


nerovaná elektrická energie však činila pouze 73,2 TWh, což představovalo jen 16,7 % světově vyrobené větrné elektrické energie (a přibližně pětinásobek roční produkce JET). U obou druhů obnovitelných zdrojů — sluneční i větrné energievšak nastává problém s jejich využitelností. Největší solární elektrárna (soubor solárních plantáží) na světě v tzv. Golmudském solárním parku v provincii Qinghai na západě stejně jako největší čínská větrná elektrárna Dabancheng v ujgurském Xinjiangu jsou lokalizovány zcela mimo hlavní oblasti spotřeby a jejich produkce je navíc sezónně i v rámci dne velice proměnlivá (Cyranoski, 2009). Přesto se Čína podílí na světové produkci obnovitelné energie přibližně 9 % a dále na rozvoji vy užívání obnovitelných zdrojů pracuje. Graf 5.2.6: Vývoj spotřeby PEZ v Číně (1990–2011) 2 50 0

116

2 00 0

112

1 50 0

108

1 00 0

104

500

100

0

96

uhlí

ropa

zem. plyn

vodní en.

jaderná en.

obnovitelné zdroje

Zdroj: BP, 2012

Pozn.: PEZ = primárně energetické zdroje, Mtoe = mil. tun ropného ekvivalentu

Jak je ale patrné z vývoje spotřeby PEZ (graf 5.2.6), obnovitelné zdroje pokrývají zcela marginální část celkové energetické spotřeby, stejně jako doposud instalované jaderné reaktory v čínských jaderných elektrárnách. Ekologické dopady intenzivně narůstající spotřeby uhlí mohou být těžko kompenzovány zakládáním větrných či solárních farem. Jako reálné ekologické, ale současně i bezpečnostně -geopolitické řešení se zdají být naopak vodní zdroje a zemní plyn. Zatímco potenciál vodní energie je znám a využit jen ze čtvrtiny, ložiska zemního plynu v západních oblastech Číny jsou stále jen částečně probádána. Extrémně rychlý nárůst spotřeby i produkce zemního plynu jsou výsledkem intenzivních geologických Vybraná témata z geografie současné Číny

143

průzkumů západočínských pánví. I přesto je však zřejmé, že zemní plyn bude obdobně jako ropa pro Čínu z vlastních zásob nedostačující. Jak ale bude v následující části vysvětleno, je zemní plyn vhodným doplněním energetického mixu i z energeticko-geopolitického hlediska. Proces zvyšování závislosti Číny na zahraničních zdrojích energie (graf 5.2.6) sice zemní plyn nevyřeší, avšak může jej pomoci diverzifikovat. Čínské využívání zemního plynu je výrazně pod celosvětovým průměrem (graf 5.2.7), přitom lze předpokládat, že vlastní zásoby bude mít Čína obdobně velké jako ty ropné, což by samo o sobě umožňovalo zvýšit produkci zemního plynu až na čtyřnásobek. Jak bude také zmíněno v další části, dominantní závislost na vlastních zdrojích uhlí, nemající ve světě obdobu, sice Čínu činí nezávislejší na zahraničních energetických zdrojích, ale zároveň je provázena environmentální následky, které ji mohou stát více než dovoz ekologičtějších surovin.

Graf 5.2.7: Srovnání energetického mixu Číny a světa (2011) ČLR USA Uhlí

Japonsko

Ropa

EU

Zemní plyn

Česko

Jaderná energie

Indie

Vodní energie Obnovitelné zdroje

Taiwan SVĚT 0%

20%

40%

60%

80%

100% Zdroj: BP, 2012

Dovoz energetických surovin Čínský import ropy z celého světa činil v roce 2011 celkem 328,1 mil. tun, což představovalo 12,2 % celosvětového mezinárodního obchodu s ropou. Vzhledem k tomu, že Čína představuje přibližně pětinu světové populace a i v mnoha ekonomických oblastech se podílí na světové produkci více než 12 %, lze tvrdit, že je Čína stále výrazně soběstačnější v pokrytí svých celkových energetických potřeb, než je celosvětový průměr. Jak ale dokazuje vývoj struktury PEZ (graf 5.2.6), tato soběstačnost je zajištěna expanzivní těžbou uhlí, které představuje pro Čínu stále nejsnáze dostupný zdroj energie, avšak současně jeden z nejméně ekologických. Srovnání vývoje produkce oxidu uhličitého ukazuje (graf 5.2.8), že tento trend není dlouhodobě udržitelný. Již od roku 2007, kdy předstihla Spojené státy, je Čína největším producen-


Obr. 5. 2. 2.: Soutěska Skákajícího tygra v severním Yunnanu je místem s ohromným energetickým potenciálem i nejhlubší soutěskou světa. Využití unikátní soutěsky pro výstavbu kaskády přehrad je proto kontroverzní stejně jako největší vodní elektrárny světa Tři soutěsky. (Foto: AH)

tem oxidu uhličitého na světě. Nárůst produkce je dokonce tak velký, že již v roce 2011 Čína vyprodukovala o téměř polovinu (49,2 %) oxidu uhličitého více ve srovnání s USA a oproti EU byla její produkce dokonce více než dvojnásobná (BP, 2012). Je zcela evidentní, že tento nárůst primárně tvoří rapidní zvýšení objemu produkce i spotřeby uhlí, nikoli dalších složek energetického mixu, které pokrývají méně než třetinu spotřeby energie, ale současně jen necelou sedminu produkce emisí.

Graf 5.2.8: Srovnání vývoje emisí CO2 u tří hlavních světových emitentů (1965–2012)

30

USA

25 20 15 10 5

2013

2008

2003

1998

1993

1988

1983

1978

1973

1968

0 1963

Podíl na světových emisích CO 2 (%)

35

Zdroj: BP, 2012


145

Rozvoj těžby i dovozu zemního plynu a ropy, stejně jako rozvoj hydroenergetiky, je tak pro Čínu klíčový nejen z pohledu samotné energetické bezpečnosti, ale také ekologické udržitelnosti. Jak již bylo zmíněno (viz graf 5.2.7), ropa a zemní plyn se dohromady podílejí na celkové energetické spotřebě Číny jen 22,2 %, přičemž ropa tvoří 17,7 a zemní plyn 4,5 procenta (BP, 2012). Čína pokrývá svou spotřebu ropy z vlastních zdrojů jen 44,1 %, respektive spotřebu plynu ze 78,5 %. Zbývající spotřeba je pokryta importem, který se tak podílí na celkové spotřebě energie jen 11,3 %. Při odečtení energetického exportu Číny, který tvoří primárně uhlí, tak zůstává čistá energetická závislost Číny na zahraničních zdrojích pouhých 3,92 %. Nicméně, jak bylo zmíněno výše, těchto 11 % energie je strategicky velice významných, neboť se jedná o prozatím těžko nahraditelnou energii, primárně v dopravě. Ropa a zemní plyn navíc pro Čínu představují zatím jedno z nejjednodušších řešení extrémního znečištění na východním pobřeží, neboť hlavní „čistý“ zdroj energie — potenciál čínských řek — je lokalizován příliš daleko od míst hlavní spotřeby. Z těchto důvodů lze sledovat tři hlavní energeticko-geopolitické směry, kterými se Čína v současnosti vydává: 1. Cílená diverzifikace a expanze zahraničních dodávek ropy a zemního plynu 2. Rozvoj alternativních a obnovitelných zdrojů energie na vlastním území 3. Snižování energetické náročnosti čínské ekonomiky Jako zcela marginální (přinejmenším v této chvíli) lze označit druhý bod — alternativní obnovitelné zdroje. Minimálně ještě nějakou dobu nebudou schopny plně nahradit zdroje konvenční (Liu et al. 2013). Jedinou výjimkou je vodní energie, která se naopak jeví velice perspektivní a v rámci čínské energetické geopolitiky má také prioritní postavení. Snižování energetické náročnosti čínské ekonomiky je též velice dlouhodobou a nákladnou formou řešení stávající situace. Vývoj a rozvoj efektivnějšího využívání zdrojů je v Číně velice populární a je také jednou z hlavních součástí Projektů 863, 985 či 211, programů centrální vlády zaměřených na vytváření národních center vědy a výzkumu. Přestože Čína skutečně snižuje jednotkové energetické náklady na výrobu (CBS, 2012), nelze tento trend připisovat pouze vývoji nových ekologičtějších technologií. Jedná se do značné míry o jednoduchý přechod k energeticky méně nákladné výrobě (přesun od low-road k high-road) či spíše o energetické úspory z rozsahu. Navíc se v čínské energetické geopolitice příliš nepočítá se snížením energetické spotřeby (Levine, 2008). Naopak, čínská centrální vláda předpokládá, že stav energetické saturace nastane až při trojnásobné produkci energetických zdrojů oproti roku 2006 (Marketos, 2008), což by z Číny učinilo téměř třetinového spotřebitele celosvětové produkce. Přestože jsou obě zmíněné cesty — ekologizace a minimalizace spotřeby — v čínské energetické geopolitice zabudovány a intenzivně podporovány, je logické, že nejjednodušší, nejschůdnější a současně nejlevnější cesta (minimálně z krátkodobého hlediska) je zajištění zahraničních zdrojů ropy a zemního plynu a jejich diverzifikace.


Ropná geopolitika Číny (včetně zemního plynu) Struktura hlavních čínských dodavatelů ropy je velmi proměnlivá. To je dáno jednak extrémně rychlým nárůstem spotřeby, který vyžaduje uzavírání stále nových a nových kontraktů na dodávky ropy, ale též samotným rozdělením stávajících dodávek ropy mezi již zavedené odběratele, který znemožňuje Číně zvyšovat odběr od hlavních producentů. Jak bylo zmíněno výše, celosvětová produkce ropy poslední desetiletí téměř stagnuje či jen mírně roste. Spotřeba tradičně největších odběratelů dlouhodobě stagnuje (USA, EU), nebo dokonce i klesá (např. Japonsko). Vytváří se tak sice určitý prostor pro nové po ropě prahnoucí ekonomiky, jakými jsou Čína či Indie, avšak ne dostatečně úměrný jejich rostoucím energetickým požadavkům. Je proto nezbytné doplňovat tradiční velké dodavatele pestrým portfoliem menších dodavatelů, převážně z rozvíjejících se zemí Afriky či zemí SNS. Graf 5.2.9: Regionální struktura dovozu ropy do Číny (mil. t; 2011)

Celkem: 328,1 mil. t

Střední Východ SNS Západní Afrika 137,8 27,1

Střední a Jižní Amerika Jižní a Východní Afrika Austronésie Singapur Severní Afrika

42,2

USA ostatní 48,6 Zdroj: BP, 2012

Ze dvou pětin pocházela dovezená ropa v roce 2011 ze zemí Středního východu. Primárně se jedná o dovoz z Íránu, který je klíčovým ropným geopolitickým partnerem Číny. Čínsko-íránské vztahy jsou přes odlišnou ideologii velice úzké již od 70. let minulého století, kdy obě země byly spojeny společným bojem proti imperialismu a kapitalismu. V současnosti se vztahy udržují spíše na pragmatické obchodní bázi, neboť Čína zcela nezbytně potřebuje íránskou ropu, která tvoří největší část čínského importu, a Írán potřebuje stabilního odběratele, který s ním obchoduje i přes mezinárodní sankce uvalené OSN. Druhým nejdůležitějším regionem jsou Vybraná témata z geografie současné Číny

147

Mapa 5.2.1: Hlavní trasy dovozu ropy do Číny (2010)*

* přibližný stav k uvedenému roku, jedná se o schéma autora na základě dostupných informací o realizovaných ropných trasách a jejich výstavbě.

země SNS, hlavně Rusko, Kazachstán a Turkmenistán, které dohromady dodávají přes 13 % čínského importu ropy. Z Ruska byl vybudován v letech 2004—2009 Východosibiřsko-tichomořský ropovod, který odvádí ropu z Tajšetu na Sibiři do severovýchodo-čínského Daqingu. Pro Rusko se diverzifikace odběratelů i na východ od svých hranic stala velice lukrativní z důvodu vyjednávání podmínek exportu ropy a zemního plynu do Evropy. Pro Čínu naopak představuje tento 4 857 km dlouhý ropovod ideální zdroj pro revitalizující se průmyslovou základnu na Severovýchodě. Z Kazachstánu se ropa napojuje na Východo-západní ropovod, který je hlavní čínskou ropnou tepnou, dodávající vlastní qinghaiskou a xinjiangskou ropu stejně jako kazašskou ropu do centrální části východního pobřeží Číny. Z Uzbekistánu se pak dováží primárně zemní plyn. Významem srovnatelný je i region západní Afriky11, který se podílí necelými 13 % na čínském ropném importu. Mezi zeměmi tohoto regionu pak dominují Angola a Nigérie, v současnosti dva největší producenti ropy celé Afriky. Pro Čínu je

11

le definice použité ve statistice společnosti BP je tento region de facto celé západní pobřeží Afriky D a přilehlé vnitrozemí od Mauritánie na severu po Angolu na jihu.


Projekt 211

(211工程, py. 211 gongcheng)

je čínský národní program rozvoje sta klíčových univerzit a výzkumných center na národní úrovni, založený v roce 1995 a rozdělený do několika fází. Jeho předchůdcem byl Plán 863 (863计划, py. 863 jihua), zaměřený konkrétně na rozvoj hi-tech technologií. V rámci tohoto plánu vznikly dílčí úspěchy čínského vesmírného programu (např. Shenzhou Spacecraft) či nové technologie implementované ve vývoji užitné eletroniky (Xiaomi aj.). Nástupcem Plánu 863 byl Projekt 985 (985工程, py. 985 gongcheng), zaměřený na vybudování sítě národních excelentních univerzit. Projekt 211 kombinuje oba předchozí projekty. Číselné označení projektů odkazuje na datum jejich zavedení (863~3/1986; 985~5/1998), Projekt 211 odkazuje na 21. století a na 100 klíčových institucí. Ve skutečnosti je jich v projektu 112. (Chinaeducenter)

obzvláště významným partnerem Angola, ve které se Číně podařilo zajistit dominantní postavení v obchodu s ropou. Angolské nerostné bohatství, mezi něž dlouho patřily primárně diamanty, bylo zastíněno velkými ropnými nalezišti. V roce 2010 tak tvořil export ropy 95,9 % celkové exportu Angoly, diamanty pouze 1,8 % (Zhao, 2011). Téměř polovina exportu (44 %, zatímco USA jen 23 %) pak byla určena pro čínský trh. Angola se tak stala nejúspěšnějším vstupem Číny na africký ropný trh, neboť do Angoly vstoupila v optimálním okamžiku — v době objevování ropného bohatství ještě před jeho „rozdělením“ mezi hlavní odběratele. V Americe je hlavním dodavatelem ropy Venezuela, která tak výhodně snižuje svou závislost na odběru ze strany USA, se kterými je dlouhodobě v ideologickém střetu. Navíc chavezovská Venezuela vidí v Číně stále ideologicky bližšího partnera s dlouhou historií vzájemných dobrých vztahů. Neopomenutelnou část čínského ropného importu, téměř 22 %, tvoří množství menších dodavatelů z mnoha světových makroregionů. Za samostatnou zmínku z této skupiny bezesporu stojí Súdán, jehož hlavním obchodním partnerem je právě Čína odebírající dvě třetiny súdánského exportu ropy. Čína zároveň hraje významnou roli neutrálního zahraničního vyjednavače ve vztazích Súdánu s Jižním Súdánem, kde se nachází hlavní ropné těžební oblasti. Čínské zájmy v obou zemích tak přivedly Čínu i do nové role mezinárodního „arbitra“, což je v čínské zahraniční politice „absolutního“ nezasahování do vnitřních záležitostí zcela výjimečný jev (s výjimkou Korejského poloostrova). Čína si v Súdánu tedy nezajišťuje jen své ropné zájmy, ale testuje i svou diplomacii a schopnost být politicky aktivnější na mezinárodním poli. Na rozvoji zahraniční politiky a geopolitiky Číny se ropa podílela podstatnou měrou. Čína mimo jiné kvůli ropě iniciovala vznik několika mezinárodních organizací, mezi nimiž nejvýznamnějšími jsou SCO (Šanghajská organizace pro spolupráci, zal. 2001), koordinující vztahy Číny s Ruskem, Kazachstánem, Kyrgyzstánem, Tádžikistánem a Uzbekistánem, a FOCAC (Fórum čínsko-africké spolupráce, zal. 2000), do něhož se zapojila většina afrických států. Kromě toho se Čína též aktivně zapojila ve skupině BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a JAR), sdružující „nezúčastněné“ rozvíjející se globální ekonomiky. V OSN se Čína aktivněji zapojuje i v dříve Vybraná témata z geografie současné Číny

149

Graf 5.2.10: Regionální struktura dovozu zemního plynu do Číny (mld. m3; 2011)

Celkem: 30,68 mld. m 3 Turkmenistán* Austrálie 2,1

Katar Indonésie 14,3

2,7

Malajsie Jemen Nigérie

3,2

Trinidad a Tobago Rusko 5,0

ostatní Zdroj: BP 2012;

*v roce 2011 byl plyn dovážen potrubně pouze z Turkmenistánu, z ostatních zemí jako zkapalněný v zásobnících.

pro ni tabuizovaných otázkách, jakými jsou embarga či rezoluce, neboť její aktivity se rozšířily do celého světa, čímž se vnitřní záležitosti jednotlivých zemí staly zároveň předmětné i pro Čínu (včetně strategicky významného Íránu, kde Čínou podpořené sankce v roce 2011 vyvolalo vzájemnou roztržku). Energetická geopolitika Číny v otázce zemního plynu je značně marginalizována, což je pochopitelné vzhledem k relativní soběstačnosti i řádově nižší spotřebě. Zde je naopak diverzifikaci spíše nutno chápat jako pozůstatek z dob, kdy Čína byla nucena dovážet veškerý plyn zkapalněný, protože neměla žádné přeshraniční plynovo-

Sino-barmský ropovod a plynovod Cesta má vést z přístavu Sittwe (Kjaukphu) do správního střediska provincie Yunnan Kunmingu, je klíčovým strategickým projektem v rámci energetické geopolitiky Číny. Cílem je snížit cenu dovážené ropy a zemního plynu a současně snížit závislost dovozu obou surovin na politicko-vojenské situaci v Malackém průlivu a v Jihočínském moři (kde Čína vede několik teritoriálních sporů s ostatními zeměmi regionu). Dohody o výstavbě ropovodu o délce 771 km a plynovodu o délce 2 806 km (pokračující až do AO Guangxi) byly mezi Čínou a Myanmou podepsány v roce 2009. Předcházely jim dohody o využívání barmských zdrojů zemního plynu. Celkové investice do obou projektů jsou odhadovány na 2,54 mld. USD. Výstavba začala 31.10.2009 a měla by být dokončena v roce 2013. (Kong, 2010)


dy. Vzhledem k tomu, že množství ropo- i plynovodů Čína již postavila a mnoho dalších je ve výstavbě, lze očekávat primárně u struktury dodavatelů zemního plynu velké změny. Kromě již zmíněných Středoasijských plynovodů, které v současnosti dodávají polovinu veškerého importu zemního plynu z Turkmenistánu, se jedná hlavně o orientaci na nové a blízké zdroje. Jedním z takových je Myanmar, kde bylo v centrálních a severních oblastech (Mandalaj a Šanský stát) objeveno množství zásob plynu. Vzhledem k poloze se navíc Myanmar dostal do sféry zájmu jak Číny, tak i Indie. Doposud Čína v zajišťování barmského přírodního bohatství výrazně vede, což dokládá i kontrakt na odebírání 30 mld. m3 zemního plynu ročně po dobu třiceti let, který je realizován společně s výstavbou Sino-barmského plynovodu a ropovodu. Zatímco ropovod je ústředním geopolitickým projektem s cílem snížit závislost Číny na situaci v Malackém průlivu prostřednictvím vykládky dovážené ropy v Barmě a následným transportem ropovodem do jihozápadní Číny, výstavba plynovodu je primárně určena pro východní pobřeží (Deltu Perlové řeky) a jedná se o rozšíření importu o novou lokalitu. Čína ještě v roce 2011 dovážela více jak polovinu zemního plynu ve zkapalněné formě pomocí tankerů (z Austrálie, Kataru, JV Asie i Afriky) a jen z Turkmenistánu dovážela plyn pomocí plynovodů. Po plném spuštění Sino-barmského plynovodu by se měl objem dovezeného zemního plynu více jak zdvojnásobit a objem zemního plynu dopravovaného plynovody více jak ztrojnásobit. I tento mezinárodní projekt představuje pro Čínu novou formu geopolitiky. Čína, sama kritizovaná za porušování lidských práv a svobod, zde přispěla rozsáhlými investicemi a zapojením Myanmaru do své geopolitiky k tamním postupným demokratickým změnám, které ocenily i Spojené státy první oficiální návštěvou této země. Nejednalo se z čínské strany primárně o humánní gesto, ale o pragmatickou energetickou geopolitiku, neboť tak mohla své aktivity v zemi, donedávna sužované mezinárodními sankcemi, legalizovat a poklidně rozvíjet.

Hlavní výzvy pro čínskou energetickou geopolitiku Čínský rychlý ekonomický růst čelí množství výzev a omezení. Patří mezi ně limity přírodních zdrojů, jakými jsou voda i fosilní paliva, sociální limity (divergence mezi regiony, městem a venkovem), hospodářské limity (růst vstupních nákladů jako ceny pracovní síly, energií aj.) a další faktory. Jedním z cílů je zajištění dostatku bezpečných energetických zdrojů, nezávislých nebo jen minimálně závislých na vnějších faktorech. Čínský „boj“ o ropné zdroje v zahraničí se zdá být pro Čínu velmi zásadní, avšak nelze jej současně interpretovat jako alfu a omegu čínského rozvoje (srov. Marketos, 2008 a Ebel, 2009). V roce 2011 tvořila hodnota dovezených fosilních paliv přibližně 15 % celkové hodnoty importu ČLR, tedy 275,8 mld. USD. Dovoz samotné ropy dosáhl ve stejném roce rekordní hodnoty 196,7 mld. USD, tedy 11,2 % celkové hodnoty importu do Číny (CBS, 2012). Je tedy patrné, že ropa nezatěžuje čínský zahraniční obchod nějak dramaticky. Jedná se o dovoz primárně neenergetických surovin, na kterých Čína i přes velké vlastní zásoby závisí (např. železná Vybraná témata z geografie současné Číny

151

ruda, vzácné kovy aj.). Navíc úspěšná diverzifikace ropných zdrojů mezi kontinenty i státy zajišťuje Číně relativní bezpečnost v porovnání se státy jako USA či Japonsko, které jsou na jednom strategickém makroregionu závislé z více jak tří čtvrtin (EIA). Přesto vývoj zájmů Číny v jejích okrajových šelfových mořích dává tušit, že ropa hraje jednu z významných geopolitických rolí Číny a že Čína chce svou energetickou nezávislost na vnějších zdrojích maximálně prosadit na mezinárodním poli. Množství mezinárodních diplomatických, ale i ozbrojených konfliktů s několika pozemními a hlavně námořními sousedy v posledním desetiletí je jasným důkazem čínské odhodlanosti rozšiřovat vlastní zdroje. Posledním takovým eskalovaným sporem jsou ostrůvky Diaoyu (jap. Senkaku) severně od Taiwanu, které si nárokují všechny tři strany. Zároveň tyto ostrovy dokazují pragmatičnost i ideologičnost čínské geopolitiky. Diaoyu nejsou nijak pro Čínu významným bodem, nedisponují podmořskými zásobami ropy či zemního plynu a ani jinak nejsou ekonomicky využitelné. Nesmiřitelný boj o ně a neústupnost čínské vlády v diplomatické rovině však představuje jasný signál všem sousedům v regionu, že teritoriální požadavky Číny jsou prosazovány bez výjimky a s plnou silou. A sil, jak je patrné podle posledního reportu čínského ministerstva obrany, má Čína v regionu nejvíce (MOD). Obecně lze energeticko-geopolitickou strategii Číny pro nejbližší budoucnost charakterizovat pomocí „šesti max a dvou min“ v následujících bodech12. Ty jsou víceméně ustálenou strategií čínské zahraniční energetické geopolitiky, která se i při jinak rapidních změnách samotné Číny a její ekonomiky téměř nezměnila (Ziegler 2006). Lze proto očekávat, že zásadní změny v nejbližší budoucnosti nenastanou. 1. Maximální pokrytí energetických potřeb z vlastních zdrojů. Znamená to, že se Čína nehodlá v nejbližší době vzdát své extenzivní těžby uhlí a lze tedy očekávat jen pozvolnou (pokud vůbec nějakou) ekologizaci čínské energetiky. Uhlí, představující stále zdroj 70 % čínské energie, je prozatím nenahraditelnou a zřejmě i neredukovatelnou složkou energetického mixu. 2. Maximální rozvoj vlastních energetických zdrojů. Tím je myšlen primárně geologický průzkum energetických zásob jak na pevnině, tak i v čínských okrajových šelfových mořích. Současně sem ale patří výše zmíněné sporné nároky Číny na suverenitu nad mořem mimo výsostné teritoriální (12 námořních mil) i výsostné ekonomické vody (200 námořních mil), hlavně v oblasti Jihočínského moře. Spadá sem i extenzivní rozvoj využívání obnovitelných zdrojů energie (Xu, 2006). 3. Maximální diverzifikace zahraničních energetických zdrojů. Zde Číně pomáhá její pragmatická geopolitika nevměšování se do vnitřních záležitostí ostatních zemí, která jí umožňuje otevřeně a úspěšně obchodovat se zeměmi, s nimiž Evropa ani USA neobchodují, nebo jen omezeně (Súdán, Írán atp.). Současně je ale

12

Založeno na interpretaci Ronalda Dannreuthera (2011), doplněno a rozšířeno autorem.


diverzifikace ropných zdrojů nákladná na jejich zajištění v podobě geologických průzkumů v daných oblastech. CNPC provádí rozsáhlé geologické průzkumy potenciálních ropných nalezišť téměř po celém pobřeží Afriky a i v dalších oblastech světa, což stojí značné částky (i v podobě získání povolení od místních vlád). 4. Maximální diverzifikace a bezpečnost dopravních tras. Diverzifikace zdrojů znamená pro Čínu i diverzifikaci dopravních cest. Přesto stále většina dovezené ropy putuje přes Malacký průliv (okolo 60 %), tedy v blízkosti zemí, se kterými má Čína vleklé spory o vymezení hranic výsostných vod. Je proto pochopitelné, že Čína považuje Malacký průliv (jinak bezpečnou vodní cestu) za geopoliticky potenciálně nestabilní. Dokončovaný ropovod z barmského přístavu Sittwe tak Čínu zbaví závislosti na Malackém průlivu jako hlavním transportním bodu. Dále budování ropovodů z Ruska i Střední Asie pomáhá snižovat čínskou závislost na vodní dopravě a navíc diverzifikuje zdroje. 5. Maximální rozvoj alternativních energetických zdrojů. Grandiózní nárůst čínské produkce energie z obnovitelných zdrojů skutečně dokládá význam tohoto bodu energetické geopolitiky v očích čínského vedení. Nicméně se stále jedná jen o marginální zdroj (s výjimkou vodní energie), který zřejmě bude i nadále jen doplňkem, nikoli náhradou. 6. Maximální podpora energeticky úsporných technologií a průmyslových odvětví. Čína každoročně zvyšuje energetickou efektivitu13 svého hospodářství (CBS, 2012), avšak pouze okolo 1 % ročně. Provinční rozdíly jsou značné a těžařsky zaměřené regiony naopak svou energetickou efektivitu snižují. Ve výsledku je proto těžké určit, zda postupné zvyšování efektivnosti je výsledkem čínské podpory vývoje energeticky úsporných odvětví a technologií, anebo se jedná o přirozený jev v rámci rozvíjejícího se tržního systému. 7. Minimální propojování energeticko-ekonomických zájmů s politickými. Čína stále drží striktně selektivní zahraniční vztahy, dělené na politické a ekonomické. Ekonomické zájmy podle této strategie nesmí ovlivňovat politické a vice versa. Čína umně dokládá efektivnost tohoto dělení při vztazích s Íránem, Súdánem atp. 8. Minimální propojování zahraničních aktivit s vnitřními záležitostmi Číny. Jedná se o ještě citlivější téma, než je propojování politických a ekonomických zájmů. Zatímco výše uvedené pravidlo se vztahuje primárně na čínské nezasahování do vnitřních záležitostí obchodních partnerů, v tomto případě se jedná o politiku nevměšování se obchodních partnerů do vnitřních záležitostí Číny. Jinými slovy, Čína odmítá podmiňovat své ekonomické vztahy a obchod s energetickými surovinami, jakkoli žádoucími, ústupky vůči zahraničním partnerům v oblastech, které považuje za výsostně interní, jako jsou lidská práva, demokracie, otázka Tibetu či Ujgurska. Obzvláště poslední jmenovaný případ je v energetických vztazích Číny obzvláště patrný. Čína má totiž největší muslim-

13

Udáváno v kWh potřebných na vyprodukování 10 000 RMB průmyslové hodnoty.


153

skou komunitu mimo muslimský stát na světě a Ujguři v Xinjiangu jsou silně separatističtí. Represe vůči nim ze strany Pekingu proto budí nelibost v muslimském světě, který produkci ropy a zemního plynu dominuje. Čína odmítá jakékoliv podmínky muslimských zemí týkající se její muslimské komunity (i když je patrný její obezřetný přístup k muslimům v porovnání s ostatními etnickými menšinami), zároveň ale využívá vlastní muslimskou komunitu při navazování vztahů s muslimskými zeměmi. Čínská islámská asociace (IAC) je významným mediátorem těchto oboustranných vztahů.

Závěr Současná Čína provádí velmi pragmatickou zahraniční politiku, která se snaží prosazovat především její ekonomické a mocenské zájmy, a to pokud možno bez ideologického zabarvení. Souvisí to se zapojením čínské ekonomiky do mezinárodní dělby práce a s potřebou dovozu surovin, zejména ropy. Na příkladu zemí Afriky, které se po konci studené války ocitly v jakémsi vakuu z hlediska zájmu světových velmocí, je ukázána snaha Číny o prosazení vlastní sféry vlivu ve světě. Ta je motivována především zabezpečením jejích hospodářských zájmů. Čína se vedle bývalých koloniálních velmocí v této části světa prosazuje stále významněji hospodářsky, politicky a i vojensky. Není to ale jediná část světa, kde roste celkový vliv Číny (byť byla zvolena v této případové studii). Jmenujme alespoň vybrané země Latinské Ameriky, například Venezuelu. Tato pragmatická politika úzce souvisí s energetickou politikou Číny a zejména se snahou o zajištění dostatku dovážené ropy pro rychle rostoucí ekonomiku. Napojení Číny na dopravní cesty pro ropu a zemní plyn z celého světa, uzavírání kontraktů, budování ropovodů, plynovodů a ochrana námořních cest pro transport surovin potom patří mezi jedny z nejdůležitějších úkolů současné čínské zahraniční politiky a geopolitiky. V otázkách surovinové politiky nelze ale pominout také vnitřní čínskou politiku, a to zejména ve vztahu k národnostním menšinám.

Otázky a úkoly 1. J aký bude mít Čína energetický mix v horizontu deseti let? Které suroviny budou hrát hlavní roli a proč? 2. Jaké jsou kapacity obnovitelných zdrojů energie při pokrytí čínské energetické poptávky? 3. J ak může Čína snížit svou energetickou závislost na zahraničí a jaká pozitiva i negativa každá z cest představuje?


Doporučená literatura 1. BHATTACHARYYA, S.C. (2007): China and the Global Energy Crisis: Development and Prospects for China‘s Oil and Natural Gas. International Journal of Energy Sector Management, roč. 1, č. 2, s. 203-206. 2. FISHER-VANDEN, Karen (2009): Energy in China: Understanding Past Trends and Future Directions. International Review of Environmental & Resource Economics, roč. 3, č. 3, s. 217-244. 3. F ÜRST, R. (2006): Čína ve XX. století, období 1989 — 2005, 3. díl. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 189 s. 4. YAN, X. a R. J. CROOKES (2007): Study on energy use in China. Journal of the Energy Institute. roč. 80, č. 2, s. 110-115.


155

6.

Místo závěru: Čína roku 2030 5.

2.

3.

4.

1.


• Vývoj čínské společnosti od roku 1978 do současnosti: úspěchy, problémy a výzvy • Očekávané vnitročínské trendy do roku 2030 • Příležitosti a rizika dalšího vývoje

V

ývoj v současné Číně je velmi překotný a pro jeho pochopení je nutné ho sledovat v širších společensko-ekonomických souvislostech. Cesta, kterou urazila celá země od počátku reforem, je bezesporu dech beroucí, byť mnohé důsledky nejsou jen pozitivní. V této závěrečné kapitole si chceme položit otázky, jakým směrem se bude čínská společnost vyvíjet ve střednědobém horizontu, jakým výzvám bude čelit a jak na ně bude pravděpodobně reagovat. Každá moderní společnost potřebuje mít pozitivní vizi, která bude určitým způsobem usměrňovat její budoucnost. Bez této vize si nelze představit ani stanovení strategických cílů, ke kterým by společnost měla směřovat. V případě Číny je to o to zajímavější a snad i důležitější, protože k jejímu vývoji upíná zrak stále větší část zemí třetího světa a snaží se ho napodobit. Jak bude tedy vypadat Čína a její společnost přibližně v roce 2030? S jakými problémy se bude potýkat? Které z nich budou dědictvím minulosti, které současné problémy budou vyřešeny a které se vynoří jako nové? V předchozích kapitolách byly podrobněji rozebrány významné otázky a výzvy Číny současnosti, které však mohou ohrozit její budoucnost. Jako autoři si netroufáme předvídat, jak bude vypadat Čína v roce 2030. Proto využijeme studií, v nichž si představují Čínu v roce 2030 přední specialisté z mezinárodních institucí, kteří se touto problematikou dlouhodobě zabývají, a také samotní čínští odborníci. Pro zpracování této kapitoly byly využity zejména podklady Světové banky, která právě v roce 2013 zveřejnila studii „Čína 2030: Budování moderní, harmonické a kreativní společnosti“ (The World Bank, 2013). Studie, která je nejkomplexnější a nejaktuálnější doposud publikovanou prací tohoto typu, vznikla ve spolupráci s Rozvojovým výzkumným centrem Státní rady ČLR. Čína byla od počátku 16. do počátku 19. století největší světovou ekonomikou. Ještě v roce 1820 se zde vyprodukovala jedna třetina světového HDP (The World Bank, 2013). Poté následovalo období bezprecedentního úpadku mezi lety 1820 a 1950. Po za1. Taiwan je možné chápat jako předlohu toho, jak by ČLR mohla vypadat třeba již v roce 2030. Symbol města Taipei 101 byla svého času nejvyšší budovou světa. (Foto: AH) 2. Hongkong se stal předlohou a vzorem mnoha čínských měst, hlavně nejúspěšnější SEZ Shenzhenu. (Foto: AH) 3. Maglev (magnetic levitation train) v Šanghaji je v současnosti jediný svého druhu v běžném provozu, avšak čínská vláda by jím chtěla v budoucnu propojit Peking, Šanghaj a Kanton. (Foto: AH) 4. Tibeťané vykonávající koru okolo kláštera v Sakja, AO Tibet. V některých částech Číny se toho mění jen velice málo. 5. Budova Všečínského shromáždění lidových zástupců, hlavního legislativního orgánu ČLR, kde se konají i sjezdy komunistické strany Číny. Zde se rozhoduje o budoucnosti země. (Foto: AH)


157

hájení ekonomických reforem v roce 1978 se postupně Čína vrací na pozici, kterou už kdysi zaujímala. V roce 2010 se stala druhou největší světovou ekonomikou, když předstihla Japonsko (nebo třetí, pokud bereme Evropskou unii jako jeden hospodářský celek) a je v současnosti největším světovým výrobcem a exportérem. Zatímco hospodářský zázrak některých východoasijských zemí po krizi v letech 1997–98 poněkud vybledl, Číny se to netýká. Dá se tedy očekávat, že i když se průměrné tempo růstu HDP do budoucna sníží, mohla by se Čína do roku 2030 stát největší světovou ekonomikou a zároveň se posunout z kategorie zemí středně příjmových do kategorie zemí s vysokým příjmem na obyvatele. Pokud se jí to podaří, vyhne se tzv. „pasti středního příjmu“ (The World Bank, 2013) a během necelých dvou generací se dostane z kategorie zemí třetího světa do kategorie vyspělých zemí. Ale odborníci si stále častěji kladou následující otázky: může Čína zůstat i nadále zemí s nejrychleji rostoucí ekonomikou, i když se tempo růstu sníží? A může být toto tempo růstu udrženo s pouze mírným dopadem na okolní svět, vlastní životní prostředí a sociální soudržnost společnosti? Odborníci říkají ano, ale pouze za předpokladu, že budou usměrněny veřejné politiky tak, aby reagovaly na nové výzvy, před které je taková transformace staví. V čínské společnosti navíc v současnosti panuje koncensus, že reformy veřejných politik je vhodné provádět v období, kdy se ekonomice daří a kdy není pod vnějším či vnitřním tlakem. Tím je možné se vyhnout chybám a případným sociálním a ekonomickým otřesům.

Vývoj čínské společnosti od roku 1978 do současnosti: úspěchy, problémy a výzvy Za poslední více než tři dekády došlo v Číně ke dvěma zásadním transformacím ekonomiky a společnosti. Podařila se jednak transformace společnosti agrární a rurální na společnost převážně urbánní a industriální, jednak transformace dominantního centrálně řízeného hospodářství na tržní ekonomiku. Podíl lidí žijících pod hranicí chudoby se snížil z 65 % na přibližně 10 % a z chudoby se vymanilo přes 500 milionů obyvatel. Země plní miléniové rozvojové cíle, nebo se přibližuje k jejich plnění. I když není tento růst regionálně vyrovnaný, sociální a ekonomický pokrok je patrný všude, ve všech provinciích. Ve statistikách země figuruje na předních místech, pokud jde o největší banky, podniky, délku infrastruktury, kontejnerové přístavy apod. Významného pokroku bylo dosaženo i v budování zdravotní, vzdělávací a sociální infrastruktury, institucí v oblasti vědy a techniky. Co stálo za tímto veskrze úspěšným vývojem? Studie Světové banky (The World Bank, 2013) uvádí faktory, které jsou do značné míry pro Čínu unikátní a těžko opakovatelné: 1. Pragmaticky a efektivně uplatňované tržní reformy: všechny reformy byly uplatňovány podle známého Dengova příměru „opatrného našlapování na kameny při přecházení řeky“. Každá uplatňovaná reforma byla nejprve experimentálně vyzkoušena na místní úrovni a následně byly vyhodnoceny její dopady. Pokud se zvo-


lený model osvědčil, byl rozšířen do dalších regionů (viz SEZ, kap. 1). Pokud nebyl úspěšný, případné škody byly díky lokálnímu rozsahu experimentu minimalizovány. Dalším rysem reforem bylo vytvoření duální ekonomiky, založené na současném fungování starého systému plánovaného hospodářství a státních podniků a současně na růstu domácích i zahraničních firem v liberalizovaných sektorech ekonomiky. Tím se země vyhnula výrazným otřesům, které by překotná transformace státních podniků znamenala. 2. Zvládnutí dilematu ekonomickým růstem a sociální a makroekonomickou rovnováhou: na počátku reforem bylo absolutní prioritou nastartování rychlého hospodářského růstu. Postupně byl adaptován mix veřejných politik, které měly zabránit výrazným dopadům reforem do sociální oblasti. Prioritou bylo vytváření nových pracovních míst pro lidi, kteří jednak vstupovali na trh práce, a jednak těch, kteří byli uvolňováni z jiných sektorů ekonomiky (zejména ze státních podniků, ze zemědělství apod.). Rychlý ekonomický růst přinesl i problémy v oblasti makroekonomiky, jako například rychlý růst inflace na konci 80. a počátkem 90. let. I tato výzva však byla zvládnuta pomocí kombinace veřejných politik, které zajistily měnovou stabilitu a ochránily před inflací zejména sociálně slabší obyvatele. 3. Soutěžení mezi jednotlivými provinciemi a obcemi: jednotlivé obce či provincie si mohly zvolit svoji vlastní rozvojovou strategii, která ale musela respektovat vývoj daný celonárodním rámcem. Tím došlo k lepšímu využití místních zdrojů pro ekonomický rozvoj. Systém byl tedy výrazně decentralizován a často jednotlivé obce zodpovídaly samy za zvolenou strategii rozvoje (včetně výstavby infrastruktury, pobídek pro přilákání investorů apod.). Tím byla ale zároveň posilována rivalita mezi jednotlivými obcemi a provinciemi, což vedlo k mnoha negativním externalitám (zvláště v oblasti životního prostředí, regionálních a sociálních disparit). 4. Integrace domácího trhu: klíčovým prvkem reforem bylo odstranění meziregionálních bariér v pohybu zboží, pracovní síly a kapitálu a vytvoření jednotného národního trhu (to se např. v Indii dosud nepodařilo). Pomohly také rozsáhlé investice do technické infrastruktury, které propojily pobřežní a vnitrozemské provincie. Integrovaný vnitřní trh umožnil lepší využívání úspor z rozsahu a prodlužování životního cyklu výrobků (viz koncept „hejna letících hus“). 5. Postupná integrace do světové ekonomiky: počínaje vytvořením zvláštních ekonomických zón a konče vstupem do WTO došlo k postupné integraci Číny do světové ekonomiky. Byly vytvořeny podmínky pro příchod zahraničního kapitálu a růst exportu. Podílela se na něm významným způsobem i čínská diaspora (zejména z Hong Kongu a Tchajwanu.) Kromě těchto faktorů, které lze označit jako vnitřní, je ale nutné zmínit i velmi příznivé faktory vnějšího ekonomického prostředí v posledních dekádách. Ty bezesporu přispěly k čínskému hospodářskému zázraku a jsou pro něj do značné míry podmiňující. Za klíčové lze považovat zejména relativně otevřený mezinárodní obchod, rostoucí objemy přímých zahraničních investic, neustálý růst hlavních světových ekonomik, prudce klesající dopravní náklady, vertikální dezintegraci činností Vybraná témata z geografie současné Číny

159

firem a s tím související velký nárůst obchodu uvnitř jednotlivých průmyslových odvětví a rovněž rozšíření informačních a komunikačních technologií (The World Bank, 2013). Za jeden z nejdůležitějších megatrendů lze ale považovat růst Číny samotné, který stále výrazněji ovlivňuje globální ekonomiku, politiku, životní prostředí atd. jako celek. Autoři však zdůrazňují fakt, že můžeme pozorovat silný hospodářský růst celé řady zemí třetího světa při celkové stagnaci vyspělých zemí, a to zejména v poslední dekádě. Jedním z nejdůležitějších výsledků tohoto procesu je značný nárůst příslušníků střední třídy v zemích třetího světa, což vede k výrazným strukturálním společenským změnám. To postupně povede k tomu, že motorem světové ekonomiky se stanou právě země třetího světa (globálně se předpokládá nárůst příslušníků střední třídy ze současných 1,8 mld. na asi 5 mld. v roce 2030, přičemž dvě třetiny z nich budou žít v Asii). Zesílí tlak na čerpání surovin a dalších přírodních zdrojů a na zatížení životního prostředí. Postupné demografické stárnutí ale logicky zbrzdí hospodářský růst. To bude případ zejména právě Číny, kterou čeká poměrně rychlý pokles populace v ekonomicky aktivním věku a řešení problémů s rostoucím podílem osob v postproduktivním věku. Růst mezinárodního obchodu se přesune i do sektoru služeb. Lze také předpokládat snižování obchodních bariér mezi východoasijskými zeměmi a jejich postupnou integraci do jednoho hospodářského celku.

Očekávané vnitročínské trendy do roku 2030 Pokud jde o celkovou dynamiku růstu ekonomiky, autoři studie China 2030 (The World Bank, 2013) předpokládají snížení tempa hospodářského růstu v následujícím období, a to z průměrného tempa 8,5 % v období 2011—2015 na 5 % v letech 2026—2030. Důvody jsou různorodé. Jednak se vyčerpal efekt přechodu pracovní síly ze zemědělství do průmyslu, jednak je to díky nižšímu příspěvku akumulace kapitálu k růstu ekonomiky. Dalším důvodem je demografické stárnutí čínské populace. Do roku 2030 dojde ke zdvojnásobení indexu stáří a index dosáhne současných hodnot ve vyspělých zemích, jako například v Nizozemsku nebo v Norsku. Po roce 2015 potom začne docházet k absolutnímu úbytku čínské pracovní síly, který se bude zrychlovat. Pracovníci ale budou produktivnější, protože dojde k intenzifikaci pracovního procesu. Na druhou stranu už nyní došlo k vyčerpání potenciálu extenzivního růstu, který byl založen do značné míry na levné pracovní síle, příchodu zahraničního kapitálu a výrazném růstu zahraniční poptávky. Ekonomika se začne podobat ekonomice vyspělých zemí. Zvýší se podíl spotřeby a služeb v ekonomice, sníží se podíl exportu, investic a úspor. Výzvou pro veřejnou politiku bude, jak se s tímto trendem vypořádat, aniž by to způsobilo turbulence v ekonomice. Země pocítí negativní obchodní bilanci a odliv kapitálu jakožto znaky globalizace a akumulace domácího kapitálu. Čínské podniky budou své zisky stále více vytvářet v zahraničí a budou se z nich stávat světoví hráči.


Dalším limitujícím faktorem rozvoje Číny je a bude zátěž životního prostředí. Výzvou do budoucna tedy je využít tohoto potenciálu pro tzv. zelený růst ekonomiky. Pokud se to podaří, může dojít k výraznému snížení energetické náročnosti čínské ekonomiky a investice do životního prostředí mohou významně přispět k ekonomickému růstu. Na druhou stranu ke snížení znečištění životního prostředí přispějí i samotné změny ve struktuře ekonomiky — zvýšení podílu služeb na HDP, snížení podílu odvětví průmyslu, která jsou největšími znečišťovateli, a lepší nastavení cen za energie a environmentální služby. Příjmové nerovnosti, které v posledních dvou desetiletích neustále rostly, mají v posledních letech tendenci ke stagnaci nebo dokonce k mírnému snižování. Do budoucna lze tedy očekávat postupné snížení příjmové nerovnosti jak mezi pobřežními a vnitrozemskými provinciemi, tak mezi městem a venkovem. Jsou pro to tři důvody. Hospodářský růst Západní Číny a provincií ve středu země bude pokračovat ve svém tempu, a umožní tak snížení rozdílů mezi pobřežím a vnitrozemím. Dále bude pokračovat růst příjmů migrantů ve městech, čímž se sníží rozdíl oproti městským obyvatelům, a konečně dojde k rozdílům v příjmech mezi městským a venkovským obyvatelstvem. Experti očekávají pokles příjmové nerovnosti mezi městem a venkovem z 3,2:1 v roce 2010 na 2,4:1 v roce 2030. Hlavním cílem veřejné politiky bude tedy vytvořit mechanismy, které budou zajišťovat růst rovnosti příležitostí pro všechny skupiny obyvatelstva. Nárůst podílu kvalifikované pracovní síly umožní posunutí se ve výrobním řetězci směrem k technologicky náročnějším produktům a zvýší se podíl služeb na ekonomice. Rostoucí kvalifikace a dovednosti pracovní síly umožní přechod od ekonomiky založené na levné pracovní síle k ekonomice založené na znalostech, dovednostech a vyspělých technologiích. Počet lidí s terciárním vzděláním dynamicky roste, kvalita univerzit se zvyšuje a počet lidí s ukončeným vysokoškolským vzděláním může kolem roku 2030 dosáhnout 200 milionů. To představuje obrovský potenciál pro zajištění výroby a služeb založených na znalostech a dovednostech v rámci znalostní ekonomiky. Bude docházet k postupnému snižování tempa urbanizace a je pravděpodobné dosažení podílu dvou třetin obyvatel žijících ve městech v roce 2030 oproti současné jedné polovině. Městská populace se bude každoročně zvětšovat o počet obyvatel, kteří dnes žijí například v Tokiu nebo v Buenos Aires. S tím souvisí i snižování významu urbanizačního procesu pro hospodářský růst (výstavba bytů, technické infrastruktury atd.). Tempo urbanizace závisí na veřejných politikách (The World Bank, 2013).


161

Příležitosti a rizika dalšího vývoje Podívejme se nejprve na příležitosti budoucího vývoje. Rostoucí hospodářství a snižující se rozdíly v příjmech povedou k velkému nárůstu střední třídy. To vytvoří velkou poptávku po zboží a službách, které jsou závislé na růstu příjmů. Jedná se zejména o zboží dlouhodobé spotřeby, zboží a služby využívané při trávení volného času, bydlení, zdravotní, vzdělávací a sociální služby. To spolu s podobným (byť pomalejším) růstem na ostatních trzích (hlavně BRICS) vytvoří pro domácí čínské podniky příležitosti k rychlé expanzi nejen doma, ale i v těchto rychle rostoucích ekonomikách. Bude pokračovat snižování technologického zaostávání za vyspělými zeměmi, kdy Čína bude schopna jednak díky přebírání technologií z vyspělých zemí, ale také stále více i díky vlastnímu vývoji pokrývat stále větší podíl vyspělých technologií z vlastních zdrojů. V některých oborech se může stát Čína technologicky konkurenceschopnou vyspělým zemím, nebo dokonce i technologickým lídrem. Velkou výhodou je vysoká míra úspor, která umožní rychlé přesměrování investic do kapitálově náročných odvětví (např. vyspělé technologie). Tak jako se například Čína stala globálním hráčem v oboru stavebnictví, může se to stát i u jiných odvětví. To povede zároveň ke zvýšení standardů v oblasti kvality, bezpečnosti a životního prostředí na světovou úroveň, ke zlepšování zkušeností domácích zákazníků a vyžadování podobných standardů i u jiných odvětví. Stále více odpovědných činitelů v Číně si uvědomuje, že současný extenzívní způsob ekonomického rozvoje není udržitelný. To vede ke změně dosavadních vládních priorit. Nově se začíná klást důraz ne pouze na tempo ekonomického růstu, ale na jeho kvalitu. Tempo růstu HDP přestává být jediným ukazatelem úspěchu i na místních a provinčních úrovních. Začínají se zavádět indikátory, které jsou komplexnější a zahrnují i sociální a environmentální ukazatele. Rostoucí střední třída bude také stále více vyvíjet tlak na řešení těchto otázek a od pouhého materiálního blahobytu se posune k širšímu chápání pojmu kvality života, založeném i na mimoekonomických ukazatelích. Samozřejmě, že budoucí vývoj s sebou nese i celou řadu rizik, která mohou ohrozit ekonomický růst a ambiciózní cíl stát se do roku 2030 vysoce příjmovou, harmonickou a kreativní společností. Globální ekonomické prostředí nebude alespoň ve střednědobé perspektivě tak stabilní a příznivé rychlému ekonomickému růstu, jak tomu bylo do počátku finanční krize v roce 2008. Navíc nová rovnováha světového ekonomického systému se teprve hledá, což může samozřejmě ohrozit i růst Číny. Mezi odborníky panuje koncensus, že dosavadní ekonomický růst se zpomalí. Zatímco v posledních 30 letech byl v průměru 9,9 %, do roku 2030 se očekává růst v průměru o třetinu nižší (kolem 6,5 % ročně). To ale samozřejmě neznamená, že se čínská ekonomika vyhne obdobím většího přibrzdění ekonomiky. Ta potom mohou odhalit její slabá místa, zejména málo výkonný bankovní systém, státní podniky či určité části veřejného sektoru a další místa, která jsou nyní díky vysokému růstu ekonomiky skryta. Hrozí ale nebezpečí, že se tím přenese zpomalení i do ostatních sektorů ekonomiky, a to může ekonomiku dále zbrzdit. Jak to ovlivní


sociální stabilitu společnosti a jak efektivně by veřejné politiky na tento scénář reagovaly, je poměrně obtížné předvídat. Naštěstí současná rozpočtová a dluhová pozice dovoluje Číně přijmout anticyklická opatření, zejména ve formě investic (jak se například už stalo v roce 2009 a 2010). Další příčinou snížení růstu ekonomiky (a to mnohem pravděpodobnější) jsou přirozené strukturální limity ekonomiky, které se označují jako „past středního příjmu“. Pokud na tato rizika strukturální povahy odpoví vláda pouhými stimulačními opatřeními, může to vést k vytvoření makroekonomické nerovnováhy, jejímž projevem budou inflační tlaky a další podvázání hospodářského růstu. V uplynulém půlstoletí totiž mnoho zemí prošlo procesem přerodu ze zemí s nízkým příjmem na země se středním příjmem, ale jen málo z nich bylo schopno udělat i další krok, totiž stát se vysoko příjmovými zeměmi. U většiny z nich došlo k poklesu nebo zastavení ekonomického růstu. Nebyly totiž schopny správně identifikovat příčiny jeho zpomalení a přijmout taková strukturální opatření, která by jim umožnila udržení vysokých temp růstu i nadále. To ale nutně nemusí být případ Číny. Lepší efektivita a využití vstupů do ekonomiky, investice do lidského kapitálu, inovací a posun ke službám s vyšší přidanou hodnotou mohou Číně zajistit překonání této pasti (The World Bank, 2013).

6.1. Past středního příjmu (The middle-income trap) Nastartovat a udržet dlouhodobý hospodářsky růst je velmi obtížné. V poválečném období se nicméně mnoho zemí dostalo z kategorie nízkopříjmových do kategorie středněpříjmových. Ale jen velmi malému počtu se podařilo posunout dále do kategorie vysokopříjmových zemí. Spíše uvízly v tzv. středně příjmové pasti. Faktory, které umožnily jejich rychlý hospodářský růst (nízké náklady na pracovní sílu a snadné přejímání vyspělejších technologií) se postupně vyčerpaly, jakmile dosáhly střední nebo vyšší střední úrovně příjmu, a donutily je ke strukturálním reformám. Nízkopříjmové země totiž mohou soutěžit na mezinárodních trzích díky produkci výrobků náročných na pracovní sílu díky nízkým nákladům práce a dalších výrobních faktorů a díky využití technologií dovezených ze zahraničí. Vysoký nárůst produktivity nastává, pokud dojde k přesunu kapitálu a pracovní síly z málo efektivního zemědělství do vysoce produktivní průmyslové výroby. Díky růstu mezd a dalších nákladů však se tyto komparativní výhody postupně vytrácejí. Pokud země nezvýší produktivitu díky inovacím (spíše než díky dovozu zahraničních technologií), ocitnou se v pasti. Lze to doložit i na empirických příkladech jednotlivých zemí. Nejsou zde brány do úvahy případy, kdy země zbohatly téměř výhradně díky těžbě nerostných surovin, především ropy. V mnoha zemích Latinské Ameriky a Středního východu bylo dosaženo středního příjmu už v 60. nebo 70. letech, ale od té doby se nijak výrazně jejich příjem na obyvatele nezvýšil. Ze 101 zemí, které měly střední příjem na obyvatele v roce 1960, jich dosáhlo vysokopříjmové úrovně jen 13. Jednalo se o Hong Kong, Irsko, Izrael, Japonsko, Jižní Koreu, Mauricius, Portugalsko, Portoriko, Rovníkovou Guineu, Řecko, Singapur, Španělsko a Tchajwan. Zdroj: The World Bank, 2013


163

Větším rizikem je ale nedotažení strukturálních reforem do konce a podcenění nerovnováhy v ekonomice, společnosti a jednotlivých regionech. Zejména se jedná o nadměrnou majetkovou a příjmovou nerovnost, nízkou spotřebu a nerovný přístup ke kvalitním veřejným službám. Také je nutné dále podnikat kroky k uvolnění bariér pro pohyb pracovní síly, zavádění penzijního systému, efektivnímu fungování pracovního trhu a informací o pracovních příležitostech. Právě tyto nedostatky uvěznily desetimiliony farmářů u špatně placené a málo produktivní práce. Dále je potřeba zmínit, že díky rozdílné kvalitě dostupných veřejných služeb existuje a prohlubuje se obrovský rozdíl v získávání kvalitních pracovních příležitostí zejména mezi městem a venkovem (školství, zdravotnictví, sociální systém). Právě rostoucí sociální rozdíly a napětí ve společnosti, které už několikrát přerostly do formy protestů, jsou do budoucna jedním z největších nebezpečí, která mohou ohrozit naplnění vize prosperující společnosti. Sociální rizika budou ale vznikat i z jiného důvodu. Tím je právě rostoucí střední třída a její snaha o lepší systém vládnutí a potřeba podílet se na rozhodování o veřejných věcech. I když tato snaha o veřejnou participaci může přinášet občas napětí a spory, ignorování veřejné debaty o důležitých tématech by bylo ještě horší. Proto je potřeba ji transformovat do pozitivní a kreativní energie, která podpoří snahy o zlepšení správy věcí veřejných. Dalším významným rizikem je tzv. environmentální deficit. Ten vyplývá z nízkých ekologických standardů a z rostoucích nároků na spotřebu surovin a energie. V roce 2010 předstihla Čína USA ve spotřebě energie (i když je v Číně spotřeba na obyvatele stále pětkrát nižší). Hlad po surovinách, obcházení legislativy a její nedůsledné dodržování vedly k tomu, že v současnosti je úbytek přírodních zdrojů a jejich degradace měřená k HDP nejvyšší na světě (v těsném závěsu je Indie). V roce 2008 představovaly tyto náklady téměř 9 % hrubého národního příjmu (GNI) ročně a tento stav je dlouhodobě neudržitelný. Čínské devizové rezervy a přebytky jsou nejvyšší na světě a jsou výsledkem zejména kumulovaných kladných sald za období od asijské krize (v letech 1997—1998) do současnosti. Mají sloužit pro případ ekonomických turbulencí a jsou uloženy na delší období. Problém je ale v tom, že většina z nich byla uložena do nízkoúročených amerických vládních dluhopisů, emitovaných v amerických dolarech. Díky slabému kurzu dolaru dochází v podstatě k jejich znehodnocení. Zatímco tedy Čína má svoje rezervy uloženy „se ztrátou“, sama si ale půjčuje za relativně vysoký úrok v zahraničí. Jedná se zejména o tzv. horké peníze, které přicházejí ve formě kapitálu, nebo o dividendy vyplácené zahraničním firmám z jejich investic v Číně. Export kapitálu ve formě investic, zejména do těžby nerostů v zahraničí, se setkává s nedůvěrou u hostitelských zemí, a to může znamenat pro jejich návratnost jisté riziko. Čínské investice do zahraničí doposud zaostávaly za přílivem kapitálu do Číny. To se však v posledních letech poměrně rychle srovnává. V roce 2013 tvořily kapitálové toky z Číny už 69 % toků do země a lze předpokládat, že se tento poměr během pár let úplně vyrovná. V poslední době se objevují snahy o investice do vyspělých zemí, zejména v Evropě, kde finanční a hospodářská krize dává vhodné příležitosti k akvizicím. Evropské země se stávají nejoblíbenější destinací pro čínské investory


a na celkových investicích do zahraničí se Evropa podílela v roce 2012 už jednou třetinou. V roce 2011 došlo například k dlouhodobému pronájmu kontejnerového přístavu v řeckém Pireu čínskou společností Cosco group na 35 let a objevují se snahy o získání letišť, přístavů a další infrastruktury do vlastnictví i jinde v Evropě (např. státní fond China Investment Corporation nakoupil menšinový podíl na londýnském letišti Heathrow). Od roku 2010 vlastní švédskou automobilku Volvo čínská automobilka Geely, a tak bychom mohli dále pokračovat. Vztahy Číny se zbytkem světa jsou ovlivněny rychlým nárůstem exportu bez toho, aby byly doprovázeny podobně rychlým nárůstem importu. To vedlo a vede k nerovnováhám v obchodní bilanci a ke snahám zavést ochranářská opatření. Pokud budou zachovány současné trendy, podíl Číny na světových exportech vzroste do roku 2030 na 20 %, což je dvojnásobek podílu, kterého dosáhlo Japonsko v polovině 80. let, kdy na něj chtěli jeho obchodní partneři uvalit protekcionistická opatření. Díky slabému ekonomickému růstu ve vyspělých zemích může být ale tohoto stavu dosaženo už mnohem dříve.

Strategie do roku 2030 Co by měla tedy Čína udělat, aby minimalizovala výše uvedená rizika a maximalizovala svoje příležitosti? Najít přesnou odpověď je velmi obtížné. Experti přicházejí s doporučeními, která se pokusíme v zestručněné podobě představit. Jak bylo řečeno, základními strategickými cíli je vybudovat do roku 2030 moderní, harmonickou a kreativní společnost s vysokým příjmem na obyvatele. Co se pod tím skrývá? Moderní společnost je společnost industriální a urbanizovaná, kde kvalita života je obdobná jako ve většině vyspělých zemí. Společnost vyznává moderní hodnoty, má moderní sociální a ekonomickou strukturu s přístupem k moderním technologiím a přispívá jako rovnocenný partner k řešení problémů současného světa. Harmonická společnost má tři hlavní cíle: jednak vybudování společnosti, kde její politiky jsou spravedlivé a inkluzivní, kde dochází k eliminaci sociálních a ekonomických bariér, kde každý má stejný podíl na využívání ekonomických, sociálních, právních a politických institucí a kde jsou spory řešeny smírně. Druhým cílem je žít v rovnováze s přírodou tak, aby ekologická stopa společnosti byla v souladu s jejími ekologickými limity. Dále chce být Čína přijímána ve společenství národů jako rovnocenný, respektovaný, konstruktivní partner, který spolupracuje na řešení současných celosvětových problémů. Jako kreativní je chápána taková společnost, jejíž budoucí prosperita je založena ne pouze na hotových výrobcích, ale také na inovacích a na vytváření hodnot. To umožní její vyrovnání s vyspělými zeměmi. Důležitým cílem je i zařazení mezi země s vysokým příjmem. Mělo by dojít ke ztrojnásobení HDP na obyvatele a dosažení úrovně např. dnešní Jižní Koreji nebo Slovenska.


165

Podle strategie, publikované Světovou bankou (The World Bank, 2013, usiluje Čína o dosažení následujících strategických cílů: 1. Zlepšení kvalitativních charakteristik růstu při pokračujícím růstu příjmů: od pouhého růstu HDP se má pozornost přesunout k růstu kvality života (viz výše). Mají být především zohledněny i jiné, mimoekonomické aspekty kvality života. 2. Dosažení vyrovnaného a udržitelného růstu v souladu s tržními silami: toho má být dosaženo podporou rozvoje sektoru služeb a podporou růstu domácí poptávky. Podíl platů a spotřeby na HDP totiž stabilně klesá na úkor investic a kapitálu, čímž narůstá příjmová nerovnost. Změny v daňovém systému by měly tyto nerovnováhy částečně napravit. 3. Posílení inovace a kreativity: hlavním důvodem je vyšší místo ekonomiky na globálním výrobním žebříčku. Jedná se o přechod od činností náročných na pracovní sílu k činnostem vyžadujícím více sofistikované technologie a kreativitu při řešení problémů. To se samozřejmě týká i sektoru služeb. 4. Uvolnění lidského potenciálu: tento cíl souvisí s rovností příležitostí pro všechny, zejména pokud jde o kvalitu a rozsah poskytovaných služeb veřejným sektorem a možnost získat zaměstnání v produktivnějším sektoru ekonomiky. Tím dojde k lepšímu využití potenciálu pracovní síly. 5. Nastavení pravidel pro trh, stanovení právního rámce, sociálních hodnot a vysokého morálního standardu: stát a vláda postupně ustupují od přímých zásahů do podniků a tržních aktivit. Proto je důležité vytvořit pevný právní rámec pro zajištění rovných podmínek v rámci soutěže na volném trhu. S tím souvisí i nutnost nastavení mechanismů, které budou zajišťovat vynutitelnost práva. Ve všech oblastech společnosti a ekonomiky, ve všech regionech musí být dodržovány stejné právní standardy tak, aby bylo zabráněno pocitům nespravedlnosti. S tím, jak bude společnost dále bohatnout, souvisí i stanovení a udržování vysokých morálních standardů a sociálních hodnot. Ty jsou považovány za nedílnou součást kvality života. Dodržování nekodifikovaných morálních norem je jedním z důležitých znaků vyspělé společnosti.


Doslov Na závěr bychom chtěli znovu zdůraznit, že publikace si neklade za cíl vyčerpávajícím způsobem prezentovat a vysvětlit všechny výzvy a problémy současné Číny. Snažili jsme se vybrat takové problémové okruhy, které jsme pokládali za velmi důležité. To ale neznamená, že jsme je popsali vyčerpávajícím způsobem, neboť to při ohromném tempu vývoje a neustále probíhajících změn ani není možné. Každé z témat jsme se snažili zpracovat tak, aby vedlo čtenáře k zamyšlení nad jeho širšími souvislostmi a zejména nad zakotvením ve společenském, ekonomickém a environmentálním kontextu. Jinými slovy, spousta témat do textu vzhledem k zaměření práce nebyla zařazena, a tak by následující nástin mohl vést k jejich rozpracování v rámci diskusí, referátů či seminárních prací. Mezi témata, která bezesporu budou v následujícím období stále důležitější, patří otázka budování základů sociálního státu, především všeobecného sociálního a zdravotního zabezpečení včetně penzijního systému. Bude ale Čína na něj vzhledem k neodvratným demografickým procesům mít dostatek prostředků? Jen v náznacích byla zmíněna otázka environmentálních aspektů a trvale udržitelného rozvoje Číny. Uvědomí si zavčas Čína svoji roli a zodpovědnost i na tomto poli? Sehraje rozvoj občanské společnosti (který je také do značné míry výsledkem rostoucího environmentálního hnutí) pozitivní roli při vnitřních reformách KSČ? Kam se bude vyvíjet samotná komunistická strana v následujícím období? Nepatrný prostor byl věnován i otázkám mezinárodních vztahů Číny, zejména s evropskými zeměmi a s ČR. Rostoucí ekonomický význam Číny v mezinárodních vztazích nelze přirozeně zúžit jen na vztahy s africkými zeměmi. Podobnou pozornost by si zasloužila Latinská Amerika nebo asijské země. Důležité by bylo rozebrat i otázku čínského nacionalismu a jeho odrazu na mezinárodní scéně. Neméně důležitá je v souvislosti s tím i otázka konfuciánské tradice v současné čínské společnosti a její využívání současným režimem. Hlubší pozornost by si zajisté zasloužila i témata v knize explicitně zmiňovaná. Pro pochopení současného zakotvení reforem by bylo například také vhodné podívat se na dědictví velkých osobností — zejména Sunjatsena a MaoZedonga, které je dodnes patrné. Jejich úsilí modernizovat zemi a přiblížit ji vyspělému světu bezpochyby inspirovalo i samotného Denga a jeho koncepci reforem. Zároveň se ale snažil vyhnout chybám, kterých se jeho předchůdci dopustili. V kapitole o životním prostředí by bylo také možné podrobněji popsat každý ze zmiňovaných bodů: otázka znečištění vody, půdy, vzduchu, degradace ekosystémů, ohrožení přírodních zdrojů jsou popsány jen v náznacích. „Řešení“ otázek životního prostředí a nedostatku zdrojů je ilustrováno podrobněji na příkladu jiho-severního transportu vody. Podobných příkladů k podrobnějšímu zpracování by se dalo nalézt ale samozřejmě více. Další témata, která by mohla být podrobněji diskutována v kapitole o obyvatelstvu a jeho vývoji, se týkají nejenom demografického stárnutí a probíhajícího Vybraná témata z geografie současné Číny

167

druhého demografického přechodu, ale i známé politiky jednoho dítěte a jejího vývoje i důsledků jako je genderový nepoměr, dále otázek rozpadu tradiční širší rodiny a celkové individualizace čínské společnosti. Podrobnou analýzu by si zasloužila problematika demografických aspektů etnických menšin, snahy o jejich modernizaci v kontrastu k uchování tradičních kultur a snaha o upevnění vnějších hranic Číny. V oblasti ekonomického rozvoje a regionálních politik byla podrobněji rozebrána politika rozvoje Západu, ale detailnější analýze by mohla být podrobena i politika rozvoje Severovýchodu. Jak už bylo konstatováno, velkým tématem je také otázka sociální nerovnosti a rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými ve společnosti. V rámci geopolitické problematiky byla zvýšená pozornost věnována zejména vztahům s Afrikou, ale už méně byly diskutovány vztahy a srovnání s velkými čínskými sousedy, zejména potom s Ruskem, Japonskem a Indií a také vztahy s ostatními asijskými zeměmi. V rámci geopolitiky by bylo vhodné se také blíže zaměřit na čínské silové ambice a rostoucí roli Číny jako světového hráče (otázka občanské války v Sýrii, přítomnosti lodí v Adenském zálivu, zabezpečení tras zejména pro přepravu ropy a dalších surovin, rozšiřování čínské armády o letadlové lodě atd.). Místo závěru pak byla nastíněna vize Číny v roce 2030 spolu s výzvami, problémy a otázkami, s nimiž se ve střednědobém časovém horizontu bude tato země potýkat. Jak vidno, témat, která by se dala otevřít a prezentovat, je víc než dost. Záleží už jenom na vyučujících a studentech, jak je uchopí a rozvinou.


Stručný slovník pojmů Název

Pinyin s tóny

Znaky

ČSP

Anhui

Ānhuī

安徽

An-chuej

Exonymum

Provincie ve východní Číně. Správním střediskem provincie je město Hefei. Počtem obyvatel se jedná o 8. největší provincii v Číně (59,5 mil. obyv. v roce 2010), rozlohou je až na 22. místě (139 400 km²). Obyvatelstvo je převážně hanské.

Aomen

Àomén

澳门

Ao-men

Macao

Zvláštní administrativní oblast ČLR. Na území o rozloze 29,5 km² žije podle údajů z roku 2010 celkem 544 600 obyvatel (nejvyšší hustota osídlení na světě: 18 568 obyv./km²). Bývalá portugalská kolonie. Na základě smluv uzavřených v souvislosti s jeho navrácením Číně si uchovává vysoký stupeň autonomie až do roku 2049. Oficiálními jazyky jsou čínština a portugalština. Dnes je Macao největším centrem hazardních her. Místní populaci tvoří z 95 % etničtí Číňané (doma mluví 85 % obyvatel kantonsky).

Baotou

Bāotóu

包头

Pao-tchou

Prefekturní město v AO Vnitřní Mongolsko (2,7 mil. obyvatel v roce 2010). Jde o významné středisko průmyslu. V okolí jsou velké zásoby vzácných zemin. Obyvatelstvo je většinově hanské (pouze 3 % obyvatel náleží k mongolskému etniku).

Bayankala Shanmai

Bāyánkālā shānmài

巴颜喀拉山脉

Pa-jen-kcha-la šan-mej

Pohoří ve střední a jižní části provincie Qinghai a v severozápadním Sichuanu. Je možné jej považovat za součást pohoří Kunlun. Tvoří rozvodí mezi povodím Žluté a Dlouhé řeky. Žlutá řeka zde také pramení. Vrcholky tohoto pohoří dosahují nadmořské výšky přes 5000 m. Chovají se tu divoké ovce a jaci a většinu místního obyvatelstva tvoří Tibeťané.

Beijing

Běijīng

北京

Pej-ťing

Peking

Město pod ústřední správou a hlavní město ČLR. Je to druhé největší čínské město po Šanghaji (19,6 mil. obyvatel). Většinu obyvatel (96 %) tvoří Hanové, dále zde žijí především Mandžuové a Huiové (pod 2 %).

Bohai Wan

Bóhǎi Wān

渤海湾

Po-chaj Van

Záliv na západním okraji moře Bo Hai (které je samo zálivem Žlutého moře). Je to nejjižnější část moře na severní polokouli, která může zamrznout. V blízkosti pobřeží se zde nachází několik ropných polí.

Dabancheng

Dábǎnchéng

达坂城

Ta-pan-čcheng

V současnosti největší čínská větrná elektrárna. Byla vybudována v AO Xinjiang v oblasti mezi městy Urumči a Turfan. Její instalovaný výkon činí 500 MW. V pásu dlouhém 80 km se zde nachází více než 300 větrných turbín.

Dadu He

Dàdù Hé

大渡河

Ta-tu Che

Přítok řeky Min (která je sama přítokem Dlouhé řeky) v provincii Sichuan. Řeka je známá především díky mostu Luding, který je místem legendární bitvy mezi komunisty a Kuomintangem za Dlouhého pochodu.

Dai Zu

Dǎi Zú

傣族

Taj Cu

Etnická skupina mající 1,26 mil. příslušníků (cenzus 2010), kteří žijí v oblasti Xishuangbanna v údolích, kde pěstují rýži a ananas. Jsou příbuzní s Thajci a Laosany. Kulturní zajímavostí tohoto etnika je Festival kropení vodou (slavený na Nový rok).

Danjiangkou Daba

Dānjiāngkǒu Dàbà

丹江口大坝

Tan-ťiang-kchou Ta-pa

Jedná se o betonovou přehradu na řece Han v provincii Hubei. Původní přehrada byla vybudována v letech 1958 a 1973. Přehrada je součástí jiho-severniho transportu vody a byla zvýšena 2005-2009 s cílem navýšit kapacitu zásobníku.

Daqing

Dàqìng

大庆

Ta-čching

Prefekturní město na jihozápadě provincie Heilongjiang (2,9 mil. obyvatel v roce 2010). Město bylo založeno roku 1959, aby bylo kde ubytovat dělníky z přilehlého ropného pole a také pracovníky energetického a petrochemického průmyslu, které s tímto ropným polem přímo souvisejí. Město se stalo modelovým průmyslovým městem (heslo „průmysl se učí od Daqingu“).


169

Název

Pinyin s tóny

Znaky

ČSP

Deng Xiaoping

Dèng Xiǎopíng

邓小平

Teng Siao-pching

Diàoyúdǎo

钓鱼岛

Tiao-jü Tao

Exonymum

Viz kapitola 1

Diaoyu

Senkaku

Skupina osmi neobydlených ostrovů o celkové rozloze 6,32 km², které se nacházejí ve Východočínském moři asi 200 km severovýchodně od ostrova Taiwan. V současnosti jde o významný předmět čínských teritoriálních sporů, v tomto případě konkrétně s Japonskem. Na podzim roku 2010 u ostrovů Diaoyu/Senkaku došlo ke kolizi čínské rybářské lodi s japonskou pobřežní hlídkou, což rozpoutalo velkou diplomatickou roztržku mezi oběma státy. Ostrovy si nárokuje jak ČLR, tak i ČR na Taiwanu.

Dongping

Dōngpíng

东平

Tung-pching

Dongping je okres v jihozápadní části prefektury Tai‘an provincie Shandong.

Enshi Tujia-Miao

Ēnshī Tǔjiāzú Miáozú

恩施土家族苗族

En-š' Tchu-ťia—cu Miao-cu

Autonomní prefektura etnických menšin Tujia a Miao v jihozapadních horách provincie Hubei.

FOCAC (Zhing Fei hezuo luntan)

Zhōng Fēi hézuò lùntán

中非合作论坛

Čung fej che-cuo

Fórum čínsko-africké spolupráce viz kapitola 5.1

Fujian

Fújiàn

福建

Fu-ťien

Provincie v jižní Číně se správním střediskem ve Fuzhou. Jak rozlohou, tak populací se jedná o malou provincii (rozlohou 23. místo, populace 37 milionů obyvatel). Provincie je většinově hanská (98 % obyvatel), dále zde žijí příslušníci etnika She (1 %) a Huiové (0,3 %). Také zde žijí Hakkové, kteří ovšem nepatří mezi 56 oficiálně uznaných etnických skupin.

Gansu

Gānsù

甘肃

Kan-su

Provincie v západní Číně. Správním střediskem je město Lanzhou. Rozlohou 454 000 km² je 7. největší administrativní jednotkou na úrovni provincie v Číně. Žije zde 25,5 mil. obyvatel, z toho 91 % jsou Hanové. Dále zde žije významná huiská menšina (5 %) a také Dongxiangové a Tibeťané (po 2 %). Tři čtvrtiny obyvatel provincie žijí v rurálních oblastech.

Ganzi

Gānzī

甘孜

Kan-c'

Tibetská autonomní prefektura na západě Sichuanu. Prefektura má plochu 151.078 km2. Počet obyvatel je přibližně 880.000 a na tibeťany připadá 77,8% z celkového počtu obyvatel.

Guangdong

Guǎngdōng

广东

Kuang-tung

Kanton

Provincie na jihovýchodě Číny. Správním střediskem je město Guangzhou. Jedna z nejbohatších čínských provincií (vůbec nejvyšší HDP ze všech čínských provincií — ekonomika srovnatelná s tou švédskou). Vytváří asi 12 % ekonomického výkonu Číny. Provincie je počtem obyvatel 104 milionů nejlidnatější čínskou provincií. Většinu populace (99 %) tvoří Hanové. Nachází se zde i SEZ Shenzhen a Zhuhai.

Guangxi

Guǎngxī

广西

Kuang-si

Autonomní oblast na jihu Číny s centrem v Nanningu. Na rozloze 237 558 km² zde žije 46 milionů obyvatel (62 %Hanové, 32 % Zhuangové, 3 % Yaové, 1 % Miaové.)

Guizhou

Guìzhōu

贵州

Kuej-čou

Provincie v jihozápadní Číně se správním střediskem v Guiyangu. Podle sčítání z roku 2010 má provincie 34,7 mil. obyvatel (oproti sčítání v roce 2000 počet obyvatel lehce poklesl). Většinu populace představují Hanové (62 %); dále zde žijí Miaové (12 %), Buyiové (8 %), Dongové (5 %), Tujiaové (4 %), Yiové (2 %) a další etnika. Více než polovinu provincie tvoří různé autonomní správní jednotky místních menšinových etnik.

Hainan

Hǎinán

海南

Chaj-nan

Nejmenší čínská provincie (rozloha 35 354 km²). Kromě ostrova Hainan tvoří provincii také množství menších ostrůvků, které ale dohromady tvoří jen 3 % rozlohy provincie. Do provincie Hainan jsou započítávána také sporná území v Jihočínském moři. Správním střediskem provincie je Haikou. Dalším významným městem je Sanya.

Han Zu

Hàn Zú

汉族

Chan cu

Největší etnická skupina na světě (celková populace asi 1,3 mld. příslušníků). Představují 92 % populace ČLR, 98 % populace Taiwanu, 74 % populace Singapuru a zhruba 20 % celosvětové populace. V rámci této skupiny existují značné regionální rozdíly (jazykové, kulturní...).


Název

Pinyin s tóny

Znaky

ČSP

Hangzhou

Hángzhōu

杭州

Chang-čou

Exonymum

Správní středisko a největší město provincie Zhejiang (8,7 mil. obyvatel v roce 2010). Je administrativně spravováno jako sub-provinční město. Je součástí ekonomického regionu ústí Dlouhé řeky (Yangtze River Delta), leží 180 km jihozápadně od Šanghaje. Je to jedno z nejslavnějších a nejlépe prosperujících čínských měst už po 1000 let. Kulturně je známé díky Západnímu jezeru.

Hebei

Héběi

河北

Che-pej

Provincie obklopující ze všech stran města Peking a Tianjin. Správním střediskem je Shijiazhuang. Rozlohou je to 12. největší čínská provincie (188 434 km²). Počtem obyvatel je to jedna z největších čínských provincií (71,9 mil.). Provincie je převážně hanská (96 % obyvatel), dále zde žijí Mandžuové (3 %) a Huiové (0,8 %).

Heilongjiang

Hēilóngjiāng

黑龙江

Chej-lung-ťiang

Provincie na severním cípu Číny se správním městem Harbin. Rozlohou šestá největší čínská administrativní jednotka na úrovni provincie (rozloha 460 tisíc km²). Počtem obyvatel je až na 15. místě (38,3 mil.). Většinu obyvatelstva (95 %) představují Hanové, dále zde žijí Mandžuové (3 %) a korejská menšina (1 %).

Henan

Hénán

河南

Che-nan

Provincie ve střední Číně. Správním střediskem provincie je město Zhengzhou. Jedná se o jednu z nejlidnatějších čínských provincií (94 milionů obyvatel v roce 2010). Rozlohou je ovšem až na 17. místě v Číně (165 536 km²). Tradičně je Henan považován za kolébku čínské civilizace. Dalšími významnými městy jsou Kaifenga a Luoyang. Obě tato města sloužila v historii postupně jako hlavní města Číny.

Hu Jintao

Hú Jǐntāo

胡锦涛

Chu Ťin-tchao

Čínský politik a člen Stálého výboru politbyra. Zastával post předsedy Ústřední vojenské komise (2004—2012) a prezidenta ČLR (2003—2013).

Huai He

Huái Hé

淮河

Chuaj Che

Řeka protékající oblastí mezi Žlutou a Dlouhou řekou. Podobně jako ony teče směrem na východ. Společně s pohořím Qinling tvoří klimatický předěl mezi severní a jižní Čínou. Pramení v provincii Henan a dále pak protéká severem provincie Anhui a severní částí Jiangsu a vlévá se do Dlouhé řeky u města Yangzhou. Původně řeka ústila do Žlutého moře, ovšem Žlutá řeka se díky častým posunům svého koryta na chvíli spojila s řekou Huai a následně množstvím nánosů zablokovala hladký průtok ze středního do dolního toku a následně do moře.

Huang He

Huáng hé

黄河

Chuang Che

Žlutá řeka

Druhá nejdelší čínská řeka (5 464 km). Pramení v pohoří Bayan Har v provincii Qinghai a teče na východ až do Žlutého moře (Bohaiského zálivu). Její údolí je považováno za kolébku čínské civilizace (včetně jejího významného přítoku Wei He). V minulosti nebyly zničující povodně a změny jejího toku ničím výjimečným. Na dolním toku pak nemá žádné přítoky. Od roku 1972 často vysychá dříve, než se dostane do moře. To je způsobeno nadměrným zavlažováním na poměrně suchém čínském severu. Tímto zavlažováním je zajišťována potrava pro až 140 mil. lidí.

Huangtu Gaoyuan

Huángtǔ Gāoyuán

黄土高原

Chuang-tchu Kao-jüan

Plošina o přibližné rozloze 640 tisíc km². Rozkládá se na horním a středním toku Žluté řeky v provinciích Shanxi, Shaanxi, Gansu a v AO Ningxia. Dlouhodobě zde byly větrem ukládány sprašové sedimenty, které naopak dnes samy podléhají erozi (větrné i vodní).

Huaqiao

Huā qiáo

花桥

Chua-čchiao

Číňané žijící mimo Taiwan nebo ČLR. Huaqiao může být jakéhokoli etnického původu. Čínská diaspora tvoří podle rozdílných zdrojů 40-80 milionů. Hlavní centra pobytu zahraničních číňanů jsou země jako Singapur, Thajsko, Indonésie, USA, Kanada a další.

Hubei

Húběi

湖北

Chu-pej

Provincie ve střední Číně se správním střediskem ve Wuhanu. Rozloha provincie je 185 888 km2. Počtem obyvatel se řadí k větším čínským provinciím (57,2 mil. obyvatel). Provincie je většinově hanská (95,6 %), ale žije tu významná menšina Tujia (3,7 %) a také zde žijí Miaové (0,4 %).

Hui Zu

Huí Zú

回族

Chuej cu

Jedná se o převážně muslimské etnikum, které žije především v AO Ningxia a v provinciích Gansu a Qinghai. Menší skupiny Huiů však žijí po celé Číně. Huiové mají necelých 10,6 mil. příslušníků (cenzus 2010). Jejich jazykem je čínština. Muslimové hovořící jinými jazyky jsou většinou řazeni do jiných etnických skupin (Ujguři, Dongxiangové, Tádžikové). Od Hanů se odlišují např. kuchyní (nejedí vepřové maso) nebo oblékáním (muži nosí bílé čepičky, ženy šátky).

Hukou

Hùkǒu

户口

Chu-kchou

Systém povinné registrace domácností viz kapitola 4.2


171

Název

Pinyin s tóny

Znaky

ČSP

Hunan

Húnán

湖南

Chu-nan

Exonymum

Provincie ve středojižní Číně. Jejím správním střediskem je město Changsha. Rozlohou 211 800 km se jedná o desátou největší čínskou správní jednotku na úrovni provincie. Je to také jedna z nejlidnatějších čínských provincií (65,7 mil. — 7. místo). Hanové představují asi 90 % obyvatel provincie. Zbylých 10 % tvoří etnické menšiny (Tujiaové, Miaové, Dongové, Yaové, Baiové, Huiové, Zhuangové, Ujguři aj.).

Chang Jiang

Cháng Jiāng

长江

Čchang Ťiang

Dlouhá řeka

Nejdelší řeka v Asii (6 418 km). Odvodňuje 1/5 území ČLR a v jejím povodí žije 1/3 obyvatel Číny. Její ústí (Yangtze River Delta) je významným ekonomickým střediskem, které produkuje celých 20% HDP Číny. V Dlouhé řece žije několik druhů ohrožených zvířat (aligátor čínský, jeseter). Na řece se nachází také největší hydroelektrárna na světě — Tři soutěsky.

Chengdu

Chéngdū

成都

Čcheng-tu

Správní středisko provincie Sichuan (14 mil. obyvatel v roce 2010). Jedná se o jedno z nejdůležitějších ekonomických, dopravních a komunikačních center v západní Číně. V roce 2006 se ocitlo na 4. místě v žebříčku nejlepších čínských měst (tj. s nejvhodnějšími podmínkami pro život). V okolí Chengdu je velice úrodná půda. Známé jsou místní čajovny. Město bylo poničeno sichuanským zemětřesením v roce 2008.

Chongqing

Chóngqìng

重庆

Čchung-čching

Město pod ústřední správou (MÚS) ve střední Číně. Je to největší čínské MÚS (rozloha 82 269 km², počet obyvatel 28,8 mil.). Většina území je představována rurálními oblastmi. Většinové etnikum představují Hanové (91 %), dále zde žijí Tujiaové (5 %) a Miaové (2 %). Chongqing vznikl v roce 1997 oddělením ze Sichuau.

Jiang Jieshi

Jiǎng Jièshí

蔣介石

Ťiang Ťie-š'

Jiāngsū

江苏

Ťiang-su

Čankajšek

Viz předmluva

Jiangsu

Provincie se nachází na východním pobřeží Číny. Správním centrem je město Nanking. Jedna z nejbohatších (2. místo) a nejhustěji zalidněných (4. místo) provincií v ČLR. Žije zde 78,7 mil. obyvatel (na rozloze 102 600 km² — až 25. místo v rámci ČLR). Většinu obyvatel (99,6 %) tvoří Hanové.

Jiangxi

Jiāngxī

江西

Ťiang-si

Provincie na jihu Číny. Správním střediskem provincie je město Nanchang. Žije zde 44,6 mil. obyvatel na území o rozloze 166 900 km². Téměř sto procent obyvatel provincie představují Hanové.

Jilin

Jílín

吉林

Ťi-lin

Severovýchodní provincie se správním střediskem v Changchunu. Jilin má rozlohu 191 124 km², počet obyvatel je 27,5 mil. Většinu obyvatel (91 %) tvoří Hanové, dále zde žije korejská menšina (4 %) a Mandžuové (také 4 %).

Jinan

Jǐnán

济南

Ťi-nan

Správní středisko provincie Shandong (6,8 mil. obyvatel v roce 2010). Je to důležité administrativní, ekonomické a dopravní centrum a nachází se ve vzdálenosti asi 400 km jižně od Pekingu. Prochází tudy železniční trať z Pekingu do Šanghaje.

Jinsha jiang

Jīnshā jiāng

金沙江

Ťin-ša ťiang

řeka Zlatých písků

Horní tok Dlouhé řeky. Protéká provinciemi Qinghai, Yunnan a Sichuan v západní Číně. Protéká mimo jiné i známou soutěskou Skákajícího tygra. Pramení v provincii Qinghai v nadmořské výšce 4 500 m a v provincii Sichuan se slévá s řekou Min u města Yibin v nadmořské výšce 300 m a vytváří tak Dlouhou řeku. Na řece je množství přehrad.

Jinuo

Jīnuò Zú

基诺族

Ťi-nuo cu

Tibeto-barmská etnická skupina. Je to ovšem jedno z nejméně početných etnik — má pouze 23 tisíc příslušníků (cenzus 2010), kteří žijí v oblasti Xishuangbanna v provincii Yunnan (většina jich žije v blízkosti města Jinghong).

Kunming

Kūnmíng

昆明

Kchun-ming

Správní středisko provincie Yunnan (6,4 mil. obyvatel v roce 2010). Je to politické, ekonomické, komunikační (dopravní) i kulturní centrum oblasti. Přezdívá se mu "Město věčného jara".

Lancang jiang

Láncāng jiāng

澜沧江

Lan-cchang ťiang

Mekong

Řeka v jihovýchodní Asii (7. nejdelší řeka v Asii, 12. nejdelší na světě). Její celková délka činí 4 350 km. Pramení na Tibetské náhorní plošině a dále protéká provincií Yunnan, Barmou, Laosem, Thajskem, Kambodžou a Vietnamem. Ústí do Jihočínského moře. V roce 1995 Laos, Thajsko, Kambodža a Vietnam vytvořili sdružení států v povodí této řeky (Mekong River Commission) za účelem jejího společného využívání. V roce 1996 se i Čína a Barma staly jejich partnery pro dialog.


Název

Pinyin s tóny

Znaky

ČSP

Lanzhou

Lánzhōu

兰州

Lan-čou

Exonymum

Správní středisko provincie Gansu (3,6 mil. obyvatel v roce 2010). Jedná se o klíčový dopravní uzel spojující východní a západní Čínu (železnice do Qinghaie a do Xinjiangu). Město leží na Žluté řece v nadmořské výšce 1 600 m. O Lanzhou se říká, že je to jedno z měst s nejznečištěnějším ovzduším v Číně.

Li Peng

Lǐ Péng

李鹏

Li Pcheng

Čínský politik (nar. 1928), syn Zhou Enlaie, v letech 1988 – 1998 čtvrtý předseda vlády ČLR a v letech 1998 – 2003 předseda Stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců. Je spojen s násilným potlačením studentských demonstrací na Náměstí Nebeského klidu v Pekingu v roce 1989 a s konzervativním přístupem k ekonomickým reformám v 90. letech.

Liao He

Liáo Hé

辽河

Liao-che

Řeka v severovýchodní Číně (1 345 km). Je od ní odvozen název provincie Liaoning i Liaodongského poloostrova. Vlévá se do Bohaiského zálivu. Řeka nese podobně jako Žlutá řeka množství sedimentů

Liaoning

Liáoníng

辽宁

Liao-ning

Provincie na severovýchodě Číny. Správním centrem provincie je město Shenyang. Rozlohou až 21. největší správní jednotka na úrovni provincie (145 900 km²), která má ovšem 43,7 mil. obyvatel (14. místo). Hustota zalidnění činí 289 obyv./km². Většinu obyvatelstva (84 %) tvoří Hanové, dále zde žijí především Mandžuové (13 %). Z dalších méně zastoupených etnik zde žijí ještě Mongolové (2 %), Huiové (0,6%), Korejci (0,6 %) a Xiboové (0,3 %).

Linfen

Línfén

临汾

Lin-fen

Prefekturní město na jihu provincie Shanxi (4,3 mil. obyvatel v roce 2010). Leží na řece Fen. Zarazeno k nejvíce znečištěným městům na světě. Toto znečištění je způsobeno především těžbou uhlí v oblasti.

Man Zu

Mǎn Zú

满族

Man Cu

Třetí nejpočetnější čínská etnická skupina (10,4 mil. příslušníků podle cenzu 2010). Zřídili si říši v Mandžusku (SV Čína), ale dnes žijí po celé Číně (v důsledku toho, že od poloviny 17. až do počátku 20. století vládla Číně mandžuská dynastie Qing). Jejich jazyk mandžuština se postupně vytrácí a už jím mluví pouze několik málo posledních mluvčích.

Mao Zedong

Máo Zédōng

毛泽东

Mao Ce-tung

Od ledna 1935 tajemníkem a od roku 1943 předsedou Komunistické strany Číny. Zvítězil v občanské válce s nacionalisty a od roku 1949 byl nejvýznamnější osobností v nově vzniklé komunistické Čínské lidové republice, a to až do své smrti v roce 1976.

Ming

Míng

明

Ming

Dynastie vládla v letech 1368—1644, jejím zakladatelem byl Zhu Yuanzhang. Byla poslední čínskou národní dynastií, po ní nastoupila mandžuská dynastie Qing.

Minzu shibie

Mínzú shìbié

民族识别

Min-cu š'-pie

Systém dělení čínských etnických menšin. ČLR oficiálně uznává 55 „shaoshu minzu“, které dohromady představují 8,49 % populace ČLR. Rozdělení na jednotlivá etnika ne vždy respektuje to, jak se vidí sami příslušníci toho kterého etnika. Pro oficiální účely došlo v několika případech k umělému vydělení určité skupiny z jiné, či naopak jedna skupina zahrnuje vzájemně odlišné podskupiny, hovořící často různými (i vzájemně nesrozumitelnými) dialekty.

Naxi Zu

Nàxī Zú

纳西族

Na-si Cu

Etnická skupina obývající úpatí Himálaje v severozápadní části provincie Yunnan. Má dohromady asi 330 tisíc příslušníků (cenzus 2010). Oficiální čínská klasifikace označuje etnikum Mosuo za součást etnika Naxi, ovšem obě skupiny jsou kulturně odlišné (ač mají podobný jazyk a pravděpodobně stejný původ). Naxiové jsou více ovlivněni hanskou kulturou, Mosuové naopak kulturou tibetskou.

Neimenggu

Nèi Měnggǔ

内蒙古

Nej-meng-ku

Vnitřní Mongolsko

Autonomní oblast na severu Číny. Leží na hranici s Mongolskem a Ruskem. Rozlohou 1 183 000 km² se jedná o 3. největší čínskou správní jednotku na úrovni provincie. Počtem obyvatel 24,7 mil. je až na 23. místě v rámci ČLR. Správním střediskem oblasti je město Hohhot. Většinu obyvatel AO tvoří Hanové (79 %), nejvýznamnější menšinou jsou Mongolové (17 %). Oficiálními jazyky AO jsou čínština a mongolština.

Ningxia

Níngxià

宁夏

Ning-sia

Autonomní oblast na sprašové plošině v severozápadní Číně. Správním střediskem je město Yinchuan. Ningxia má celkem 6,3 mil. obyvatel, z toho 63 % představují Hanové a 34 %Huiové. Rozlohou 66 000 km² se řadí až na 27. místo v rámci čínských administrativních jednotek na úrovni provincie

Nu Jiang

Nù Jiāng

怒江

Nu Ťiang

Salwin

Známa též pod názvem Salwin protéká ČLR, Barmou a Thajskem (celková délka 2 815 km). Ústí do Andamanského moře (okrajové moře Indického oceánu). Jedná se o divokou, rychlou řeku, na které nejsou žádné přehrady. Je to jedna z nejdelších volně tekoucích (tedy nepřehrazených) řek na světě. Je jednou z řek tzv. Trojříčí zapsaného na Seznamu světového dědictví UNESCO. Řeka je splavná pouze v délce 90 km od jejího ústí (a to pouze v období dešťů).


173

Název

Pinyin s tóny

Znaky

ČSP

Putonghua

Pǔtōnghuà

普通话

pchu-tchung-chua

Exonymum

Putonghua neboli standardní čínština je oficiálně stanovený standard spisovné čínštiny, za jehož podklad byl při jazykové kodifikaci v roce 1924 stanoven pekingský dialekt. Standardní čínština je používána ve státní televizi a rozhlase, učí se jí cizinci a měla by být hlavním jazykem ve školách. Ve skutečnosti opravdu čistou standardní čínštinou bez přízvuku či dialektických odchylek mluví jen omezený počet lidí.

Qing

Qīng

清

Čching

Dynastie Qing byla mandžuská a poslední, která vládla Číně v letech 1644—1912.

Qinghai

Qīnghǎi

青海

Čching-chaj

Provincie na západě Číny. Největší čínská provincie (721 000 km²). Většími správními jednotkami na úrovni provincie jsou už pouze tři autonomní oblasti (Xinjiang, Tibet a Vnitřní Mongolsko). Počtem obyvatel (5,6 mil. obyvatel) se ovšem jedná o druhou nejmenší správní jednotku na úrovni provincie za Tibetem (3 mil. obyvatel). V Qinghai žije celkem 37 různých oficiálně uznaných etnik. Etnické menšiny tvoří 46,5 % obyvatel provincie. Nejpočetnější menšinou jsou Tibeťané (21 %), dále zde žije významná huiská menšina (16 %) a také Tuové (4 %), Mongolové a Salaři.

San Bei

Sān běi

三北

San-pej

Projekt „San bei“ (v překladu „Tři severy“) patří v současné době mezi nejvýznamnější počiny boje proti erozi, dezertifikaci a za rozšíření zelených ploch v celosvětovém měřítku. Jedná se o dlouhodobý projekt, který byl zahájen v roce 1978 a s dokončením se počítá v roce 2050.

Shaanxi

Shǎnxī

陕西

Šen-si

Provincie v severozápadní Číně. Správním střediskem provincie je město Xi‘an. Rozlohou (205 800 km²) se jedná o 11. největší čínskou územní jednotku na úrovni provincie. Počtem obyvatel (37,3 mil.) je na 16. místě. Hustota osídlení činí 180 obyv./km². Obyvatelstvo je dominantně hanské (99,5 %). Žije zde významná huiská menšina (0,4 %),

Shandong

Shāndōng

山东

Šan-tung

Pobřežní provincie ve východní Číně. Správním střediskem provincie je město Jinan, ovšem největším městem je Qingdao. Rozlohou (157 168 km²) se jedná až o 20. největší správní jednotku na úrovni provincie, ovšem počtem obyvatel (95,8 mil.) je na 2. místě za provincií Guangdong. Hustota osídlení činí 609,5 obyv./km² (5. místo). Většinu obyvatel tvoří Hanové (99,3 %), vedle nich zde žije významná huiská menšina (0,6 %). Co do výše HDP se jedná o 3. nejbohatší čínskou provincii.

Shanghai

Shànghǎi

上海

Šang-haj

Šanghaj

Město pod ústřední správou na východním pobřeží. Nejlidnatější čínské město (23 mil. obyvatel). Světově významné centrum obchodu, kultury, financí, módy, technologie aj. Jedná se o největší kontejnerový a nákladový přístav světa.

Shantou

Shàntóu

汕头

Šan-tchou

Městská prefektura na východním pobřeží provincie Guangdong. V roce 2010 zde žilo přes 5 mil. obyvatel. V roce 1980 zde byla zřízena speciální ekonomická zóna.

Shanxi

Shānxī

山西

Šan-si

Provincie v severní Číně. Správním střediskem provincie je město Taiyuan. Rozlohou (156 800 km²) i počtem obyvatel (35,7 mil.) je na 19. místě žebříčku čínských správních jednotek na úrovni provincie. Většinu obyvatel tvoří Hanové (99,7%), vedle nich zde žije především huiská menšina (0,2 %).

Shenzhen

Shēnzhèn

深圳

Šen-čen

Město v provincii Guangdong v ústí Perlové řeky při hranicích s Hongkongem. V roce 1979 byla v místě malé rybářské vesnice zřízena speciální ekonomická zóna. Dnes má město v aglomeraci přes 12 mil. obyvatel. Více v kapitole 1.

Shijiazhuang

Shíjiāzhuāng

石家庄

Š´-ťia-čuang

Prefekturní město a správní středisko provincie Hebei (10,2 mil. obyvatel v roce 2010). Jedná se o nově industrializované město (dramatický růst po roce 1949). Je to ekonomické centrum provincie s významným postavením ve farmaceutickém a textilní průmyslu. Leží v zemědělsky výnosné oblasti (bavlna, hrušky, datle). Je to také důležité centrum obchodu s mléčnými výrobky. Městem vede železniční trať z Pekingu do Guangzhou.

Si ge xiandaihua

sì gè xiàndàihuà

四个现代化

S’ ke sien-taj-chua

Čtyři modernizace je reformní program Deng Xiaopinga z roku 1978 — více v kapitole 1

Sichuan

Sìchuān

四川

S’-čchuan

Provincie na jihozápadě Číny. Správním centrem je město Chengdu. Jedná se o 5. největší čínskou správní jednotku na úrovni provincie (rozloha 485 tisíc km²). Jedná se také o jednu z nejlidnatějších provincií (87,25 mil. obyvatel). Většinu obyvatel provincie představují Hanové, ovšem žijí zde také významné populace etnických menšin (Tibeťané, Yiové, Qiangové, Naxiové).


Název

Pinyin s tóny

Znaky

ČSP

Exonymum

Sun Yixian

Sūn Yìxiān

孙逸仙

Sun I-sien

Sunjatsen

Čínský revolucionář a politický vůdce. Je všeobecně považován za otce-zakladatele moderní Číny jako republiky, a to jak v kontinentální Číně, tak na Tchaj-wanu. Hrál základní roli v procesu svržení poslední císařské dynastie Qing, které začalo v říjnu roku 1911. V letech 1912–1913 byl prvním prozatímním prezidentem Čínské republiky, v letech 1921- 1925 řádným. Byl jedním ze zakladatelů a až do své smrti v roce 1925 hlavním představitelem Guomindangu (KMT) – Čínské národně-lidové strany.

Tai hu

Tài Hú

太湖

Tchaj chu

Třetí největší sladkovodní jezero v Číně (rozloha 2 250 km²). Nachází se v oblasti ústí Dlouhé řeky na hranici mezi provinciemi Jiangsu a Zhejiang. Průměrná hloubka jezera činí 2 m. Na jezeře se nachází asi 90 menších i větších ostrůvků. Jezero je napojeno na Velký kanál. V posledních letech bojuje se znečištěním.

Taihang Shanmai

Tàiháng Shānmài

太行山脉

Tchaj-chang-Šanmej

Pohoří na východním okraji sprašové plošiny, které se v délce 400 km od severu k jihu táhne provinciemi Hebei, Shanxi a Henan. Průměrná nadmořská výška pohoří činí 1 500 až 2 000 m. Toto pohoří určilo název provinciím Shanxi (západně od hor) a Shandong (východně od hor).

Taipei

Táiběi

台北

Tchaj-pej

Hlavní město Čínské republiky na Taiwanu (2,6 mil. obyvatel). Leží na řece Tamsui (Danshui He) ve vzdálenosti 25 km jihozápadně od přístavu Keelung. Taipei je politickým, ekonomickým a kulturním centrem Taiwanu.

Taiyuan

Tàiyuán

太原

Tchaj-jüan

Správní středisko a největší město provincie Shanxi (4,2 mil. obyvatel v roce 2010). Jedná se o významné průmyslové město ležící na řece Fen. Nachází se zde největší centrum těžby uhlí v Číně.

Tianjin

Tiānjīn

天津

Tchien-ťin

Město pod ústřední správou (MÚS) v severní Číně (12,9 mil. obyvatel). Hraničí s MÚS Peking, s provincií Hebei a na východě s Bohaiským zálivem. Co se týče velikosti urbánní populace, jedná se o 6. největší čínské město.

Tongtian He

Tōngtiān Hé

通天河

Tchung-tchien Che

Řeka v provincii Qinghai. V podstatě se jedná o horní tok řeky Jinsha, která je hlavní zdrojnicí Dlouhé řeky. Tongtian He je jednou z pěti hlavních řek pramenících na Tibetské náhorní plošině.

Tujia Zu

Tǔjiā Zú

土家族

Tchu-ťiao cu

Sedmá nejpočetnější z etnických skupin v ČLR (8,35 mil. příslušníků podle cenzu 2010). Žijí v oblasti Wuling Shan na hranicích mezi provinciemi Hunan, Hubei, Guizhou a MÚS Chongqing. Před založením ČLR pěstovali opium. Za Velkého skoku jich mnoho ve vesnicích zemřelo na hladomor. Co se týče jejich tradičního náboženství, uctívají totemy (bílého tygra nebo želvy).

Wei He

Wèi Hé

渭河

Wej che

Jeden z největších přítoků Žluté řeky. Wei He protéká provinciemi Gansu a Shaanxi. Její celková délka je 818 km. Mezi její nejvýznamnější přítoky se řadí Luo He a Jing He. Údolí řeky Wei bylo v historii jednou z kolébek čínské civilizace.

Weishan

Wēishān

微山

Wej-šan

Autonomní okres v autonomní prefektuře Dali v provincii Yunnan (300 tisíc obyvatel v roce 2010). Nachází se v hornaté oblasti. Žijí zde etnické menšiny Yi a Hui.

Wulumuqi

Wūlǔmùqí

乌鲁木齐

Wu-lu-mu-čchi

Urumči

Správní středisko ujgurské autonomní oblasti Xinjiang (3,1 mil. obyvatel v roce 2010). V 90. letech 20. století zde došlo k prudkému ekonomickému rozvoji, takže dnes Urumči slouží jako regionální obchodní a dopravní centrum. Tři čtvrtiny místní populace tvoří Hanové, nejpočetnější menšinou jsou Ujguři (téměř 13 %), druhou nejpočetnější menšinou pak Huiové (8 %). Jedná se o průmyslové značně znečištěné město.

Xi Jiang

Xī Jiāng

西江

Si Ťiang

Západní (a největší) přítok Perlové řeky. Je splavná po celé své délce a tvoří významnou dopravní tempu jižní Číny (propojení měst v oblasti ústí Perlové řeky s městy dále ve vnitrozemí). Celý říční systém řeky měří 2 197 km.

Xi Jinping

Xí Jìnpíng

习近平

Si ťin-pching

Je čínský komunistický politik, od března 2013 čínský prezident a od listopadu 2012 generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Číny a předseda Ústřední vojenské komise. Z titulu své funkce je členem stálého výboru politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Číny.

Xi'an

Xī'ān

西安

Si ťin-pching

Si-an

Správní středisko provincie Shaanxi (8,5 mil.- 2010). Jedná se zároveň o jedno ze čtyř velkých historických hlavních měst. Xi‘an byl hlavním městem hned několika významných čínských dynastií. Končila tu Hedvábná stezka. Před nástupem dynastie Ming se město jmenovalo Chang‘an (长安). Město je asi druhým zahraničními turisty nejnavštěvovanějším čínským městem po Pekingu.


175

Název

Pinyin s tóny

Znaky

ČSP

Exonymum

Xianggang

Xiānggǎng

香港

Siang-kang

Hong Kong

Zvláštní administrativní oblast na jihu Číny, původně britská kolonie. Byla vrácena Číně roku 1997. Podle cenzu z roku 2010 zde žije 7 061 200 obyvatel (hustota osídlení 6 480 obyv./km²). Jedná se o mezinárodní globálně důležité finanční centrum s vysoce rozvinutou kapitalistickou ekonomikou. Po připojení k ČLR se i nadále těší vysokému stupni autonomie pod heslem „jedna země, dva systémy“. Do této autonomie ovšem nejsou zahrnuty otázky obrany a zahraniční politiky. Oficiálními jazyky jsou angličtina a čínština.

Xiangxi Tujia-Miao

Xiāngxī Tǔjiāzú Miáozú

湘西土家族苗族

Siang-si Tchu-ťiacu Miao-cu

Autonomní prefektura etnických menšin Tujia a Miao v západním části provincie Hunan.

Xianyang

Xiányáng

咸阳

Sien-jang

Bývalé správní město provincie Shaanxi ležící na řece Wei, několik kilometrů na západ od města Xi'an. Jedna z hlavních městských aglomerací ve vnitrozemí Číny s více než 7 miliony obyvatel.

Xibu da kaifa

Xībù dà kāifā

西部大开发

Si-pu ta kchaj-fa

Regionální politika zaměřená na ekonomický rozvoj čínského Západu, která započala v roce 2000. Viz kapitola 4.2

Xinhua

Xīnhuá

新华

Sin-chua

Xinhua je státní zpravodajská agentura Čínské lidové republiky. Jedná se o největší tiskovou agenturu v Čínské lidové republice, Xinhua je pod přímou kontrolou čínské vlády a Komunistické strany Číny.

Xinjiang

Xīnjiāng

新疆

Sin-ťiang

Autonomní oblast na severozápadě ČLR. Správním centrem je město Urumči. Jedná se o největší čínskou administrativní jednotku na úrovni provincie (rozloha 1 660 001 km²). Počtem obyvatel je však až na 25. místě (21,8 mil.). Nejpočetnějším etnikem jsou Ujguři (45 % — rok 2000; dnes se odhady pohybují mezi 40-45 %), za nimiž následují Hanové (41 %), Kazaši (7 %), Huiové (5 %), Kyrgyzové (1 %), Mongolové (1 %) a další méně početné etnické skupiny.

Xizang

Xīzàng

西藏

Si-cang

Tibet

Autonomní oblast na západě ČLR. Rozlohou 1 228 400 km² se jedná o druhou největší čínskou správní jednotku na úrovni provincie. Správním střediskem oblasti je Lhasa. Počtem obyvatel (3 miliony) je až na posledním místě. Hustota osídlení je pouze 2,2 obyv./km². Většinovým etnikem oblasti jsou Tibeťané (92,8 %).

Xushui

Xúshuǐ

徐水

Sü-šuej

Xushui je okres pod jurisdikcí prefektury Baoding v provincii Hebei.

Yalong Jiang

Yǎlóng Jiāng

雅砻江

Ja-lung Ťiang

Řeka v provincii Sichuan. Je levým přítokem Dlouhé řeky, do níž se vlévá poblíž hranice mezi Sichuanem a Yunnanem. Pramení na Tibetské náhorní plošině na jihovýchodě provincie Qinghai.

Yanbian

Yánbiān

延边

Jen-pien

Korejská autonomní prefektura na východě provincie Jilin na hranici se Severní Koreou (2,27 mil. obyvatel v roce 2010).

Yangzhou

Yángzhōu

扬州

Jang-čou

Urumči

Prefekturní město v provincii Jiangsu (4,5 mil. obyvatel v roce 2010). Leží na severním (levém) břehu Dlouhé řeky. V minulosti se jednalo o jedno z nejbohatších čínských měst, odkud pocházelo mnoho význačných osobností (obchodníků, básníků, malířů a učenců). V oblasti se nachází mnoho řek, kanálů a zahrad. Nachází se tu říční přístav na jakési křižovatce Dlouhé řeky a Velkého kanálu.

Yao Zu

Yáo Zú

瑶族

Jao Cu

Jedna z etnických skupin ČLR (2,8 mil. příslušníků podle cenzu 2010) a zároveň jedna z 55 oficiálně uznaných etnických skupin Vietnamu (470 tisíc příslušníků). Žijí v hornatých oblastech na jihu Číny. Tradičně nosí barevné oblečení a šátek na hlavě (muži i ženy).

Yunnan

Yúnnán

云南

Jün-nan

Provincie na jihozápadě Číny. Rozlohou 394 100 km² se jedná o 8. největší čínskou správní jednotku na úrovni provincie. Počtem obyvatel 46 milionů se pak Yunnan řadí na 12. místo. Panuje zde také největší biodiverzita i etnodiverzita v rámci celé ČLR. Mezi nejvýznamnější etnické menšiny Yunnanu patří Yiové, Baiové, Haniové, Zhuangové, Daiové a Miaové.

Zhao Ziyang

Zhào Zǐyáng

赵紫阳

Čao C'-jang

Předseda vlády ČLR v letech 1980-87 a generální tajemník KSČ v letech 1987-89. Z funkcí odvolán v souvislosti se studentskými nepokoji na náměstí Nebeského klidu v červnu 1989. Zemřel v roce 2005 v domácím vězení, ve kterém byl držen od svého odvolání.


Název

Pinyin s tóny

Znaky

ČSP

Zhejiang

Zhèjiāng

浙江

Če-ťiang

Exonymum

Provincie na východě Číny. Správním střediskem provincie je město Hangzhou. Je to jedna z nejmenších (rozlohou 104 141 km² až 24. místo v rámci správních jednotek na úrovni provincie), ale také nejbohatších (4. místo v HDP, 5. místo v HDP na obyv.) čínských provincií. Počtem obyvatel (54,4 mil.) se řadí k těm lidnatějším. Převážnou část obyvatel (99,2 %) tvoří Hanové, nejpočetnější menšinou jsou Sheové (0,4 %).

Zhenxing dongbei

Zhènxīng dōngběi

振兴东北

Čen-sing tung-pej

Politický program na oživení severovýchodních provincii viz kapitola 4.2.

Zhou Enlai

Zhōu Ēnlái

周恩来

Čou En-laj

Čínský politik, diplomat, vletech 1949 — 1976 čínský premiér, jeden z nejbližších spolupracovníků Mao Zedonga.

Zhu Jiang

Zhū Jiāng

珠江

Ču Ťiang

Perlová řeka

Řeka v jižní Číně. Jejím hlavním přítokem je Xi Jiang. Tok řeky Xi bývá často celý označován jako Perlová řeka, případně bývá tohoto pojmenování užíváno pro Perlovou řeku, která je v podstatě tvořena pouze deltou, kterou má Xi Jiang společnou s dalšími dvěma řekami (Bei Jiang 北江 a Dong Jiang 东江). Měřeno od pramene řeky Xi je řeka celkem dlouhá 2 400 km, což z ní činí třetí nejdelší řeku Číny. Ústí Perlové řeky je významným čínským ekonomickým regionem. Fyzicky ústí řeky odděluje Macao a Zhujiang na západní straně od Hongkongu a Shenzhenu na východní straně.

Zhu Rongji

Zhū Róngjī

朱镕基

Ču Žung-ťi

Zhu Rongji byl přední čínský politik a člen Ústřední skupiny. Stal se vícepremiérem Státní rady v dubnu 1991 a v říjnu roku 1992 členem Stálého výboru politbyra ÚV KSČ. Od roku 1993 měl na starost řízení ekonomiky a od roku 1997 také řídil nově zřízený úřad ekonomie a obchodu v rámci Státní rady. Snažil se omezit množství peněz v oběhu a prosazovat fiskální reformy. (Mackerras, McMillen a Watson: 247-248)

Zhuang Zu

Zhuàng Zú

壮族

Čuang Cu

Nejpočetnější etnická menšina v ČLR (16,18 mil. příslušníků podle cenzu 2000). Žijí převážně ve vlastní AO Guangxi (1/3 celkové populace). Menší populace Zhuangů žijí také v provinciích Yunnan, Guangdong, Guizhou a Hunan. Hovoří několika vzájemně nesrozumitelnými jazyky ze skupiny Tai a jejich náboženství je převážně animistické.

Zhuhai

Zhūhǎi

珠海

Ču-chaj

Město v provincii Guangdong v ústí Perlové řeky při hranicích s Macaem. V roce 1980 zde byla zřízena speciální ekonomická zóna. Dnes má město kolem 1,6 mil. obyvatel. Hospodářská základna se zaměřuje na výrobu elektrotechniky, software, biotechnologie, farmaceutický průmysl, petrochemii a strojírenství. Více v kapitole 1.

Pozn.: ČSP - český standardní přepis


177

Použitá literatura: ANING, K. (2010): China and Africa: towards a new security relationship? In: Cheru, F. Obi, C. (eds.): The Rise of China and India in Africa. London: Zed Books, s. 145–154. ASKOURI, A. (2007): China’s investment in Sudan: displacing villages and destroying communities. In: Manji, F. — Marks, S. (eds.): African Perspectives on China in Africa. Cape Town: Fahamu, s. 71–86. BADER, J., A. (1997): China after Deng Xiaoping: Prospects for continuity or change. Asian Affairs: An American Review, roč. 24, č. 2, s. 69–76. BARANOVITCH, N. (2001): Between Alterity and Identity: New Voices of Minority People in China. Modern China, Vol. 27, No. 3, s. 359–401. ISSN 0097-7004. BHATTACHARYYA, S.C. (2007): China and the Global Energy Crisis: Development and Prospects for China‘s Oil and Natural Gas. International Journal of Energy Sector Management, roč. 1, č. 2, s. 203–206. BIELLO, D. (2008): China’s Big Push for Renewable Energy. Scientific American, August 4, 2008. http://www.scientificamerican.com/article.cfm?id=chinas-bigpush-for-renewable-energy BLOOM, D. E., CANNING, D., FINK, G. (2010): The graying of global population and its macroeconomic consequenses. 21st Cociety-Journal of the Academy of Social Sciences. Vol. 5, No. 2 BRAUTIGAM, D. (2008): China’s Foreign Aid in Africa: What Do We Know? In: Rotberg, R. I. (ed.): China into Africa: Trade, aid, and influence. Washington, D.C.: Brooking Institution Press, s. 197–216. BUSTELO, P. (2005): China and the Geopolitics of Oil in the Asian Pacific Region. Asia-Pacific-Working-Paper 38/2005, 5/9/2005, de Estudios Internacionales y Estratégicos, Real Instituto Elcano, Madrid, 33 s. CAMPBELL, H. (2007): China in Africa: challenging US global hegemony. In: Manji, F. — Marks, S. (eds.): African Perspectives on China in Africa. Cape Town: Fahamu, s. 119–138. CENSKY, A. (2012): China‘s middle-class boom. CNN Money. Dostupné z: http:// money.cnn.com/2012/06/26/news/economy/china-middle-class/index.htm CIA World Factbook (2010): Global Gini index (Distribution of family income) ranking by country. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/ download/download-2010 CUCCHIARO, R. (2012): From the role of the Central Government to Grassroots NGOs: Responses to the Huai River Pollution in China. Current Affairs, 20 s., dostupné z: http://robertacucchiaro.wordpress.com/2012/01/07/from-the-role-ofthe-central-government-to-grassroots-ngos-responses-to-the-huai-river-pollution-inchina/ CYRANOSKI, D. (2009): Renewable energy: Beijing‘s windy bet. Nature, roč. 457, č. 7228, s. 372–374.


DANNREUTHER, R. (2011): China and global oil: vulnerability and opportunity. International Affairs, roč. 87, č. 6, s. 1345–1364. DAVIES, M., J. (2008): Special Economic Zones: China’s developmental Model Comes to Africa. In: Rotberg, R. I. (ed.): China into Africa: Trade, aid, and influence. Washington, D.C.: Brooking Institution Press, s. 137–154. DREYER, J., T. (2004): China’s Political System: Modernization and Tradition. (4. edice) New York: Pearson Longman. 10 +358 s. DUGGAN, J. (2013): Incomeinequality on therise in China. Dostupné z: http:// www.aljazeera.com/indepth/features/2012/12/2012122311167503363.html EBERSTADT, N. (2010): „The Demographic Future: What Population Growth and Decline.“ Foreign Affairs, November–December. ECONOMICAL (2012): Pollution in Linfen, Shanxi Province, China, dostupné z: http://linfencity.wordpress.com/economical/ ECONOMY, E., C. (2004): The River Runs Black. The Environmental Challange to China’s Future. Cornell University Press, Ithaca, London, 337 s. FENG, C., YUE, Q. (2012): Flying Geese in China. East Asia Forum: Economics, Politics and Public Policy in East Asia and thePacific, 4 s. Dostupné z: http://www. eastasiaforum.org/2012/11/22/flying-geese-in-china/ FENG, W. (2011): The Future of a Demographic Overachiever: Long-Term Implications of the Demographic Transition in China. Population & Development Review. roč. 37, s. 173–190. FENGJUN, J., JINKAI, Q. (2003): A Social and Economic Atlas of Western China. GOODMAN, D. (ed.), (2004): China‘s Campain „To Open Up the West“ — National, Provincional and Local Perspectives. The China Quarterly Special Issues, New Series 5 GPRC (2006): China’s African Policy (Zhongguo dui Feizhou zhengce wenjian 中国对非洲政策文件). Beijing. Dostupné z: http://www.focac.org/eng/zt/zgdfzzcwj/ t230479.htm HAYS, J. (2008): Water Pollution in China. Facts and Details. dostupné z: http:// factsanddetails.com/china.php?itemid=391# HOE, R. (2010): China‘s aging population and the trouble with investment annuities. Life Insurance Selling, s. 85–85. HORÁLEK, A. (2011): Mýty o čínské politice jednoho dítěte. Geografické rozhledy, roč. 20, č. 4, s. 24–25. HOU, L. (2011). „Challenges and Opportunities: The Impacts of Population Aging on Marketing in China and the Chinese Economy.“ International Journal of China Marketing 1.2 s. 70–80. HVISTENDAHL, M. (2010): Has China Outgrown The One-Child Policy? Science. roč. 329, č. 5998, s. 1458–1461. CHEN, H., Y., KUROKAWA, Y. (2003): Some considerations on the Sanbei ShelterForest System Project and the countermeasures to desertification in China. Applied Forest Science, 12, 1, s. 1–6. Vybraná témata z geografie současné Číny

179

CHEN, Z., JIA Y., YUETAO S., DEHUA CH. (2010): Aging Beijing: Challenges and strategies of health care for the elderly. Ageing Research Reviews. roč. 9, 2 s. CHU, W.D. (1966): The Moslem Rebellion in Northwest China 1862–1878. A Study of Government Minority Policy.(Central Asiatic Studies Monograph Series). Paris: Mouton & Co. 14+232 s. JACKSON, Richard (2011). “Can an Aging China Be a Rising China?” China Business Review. roč. 38, č. 2, s. 32–36. JAFFE, A., SCHNEIDER, K. (2012): A Dry and Anxious North Awaits China’s Giant, Unproven Water Transport Scheme. Circle of Blue, dostupné z http://www. circleofblue.org/waternews/2011/ world/a-dry-and-anxious-north-awaits-china%e2%80%99s-giant-unproven-watertransport-scheme/ KADLECOVÁ, T. (2008): Čínská vodní krize. Rozvojovka. Dostupné z: http://www. rozvojovka.cz/download/pdf/pdfs_128.pdf KERMAN, M. (2012): The Fate of Tibet’s Nomadic Peoples and the Decline of Global Cultural Diversity. Tibet Post International. Dostupné z: http://www. thetibetpost.com/en/outlook/ opinions-and-columns/2777-the-fate-of-tibetsnomadic-peoples-and-the-decline-of-global-cultural-diversity KIM, J. (2011): Challenges and Opportunities in the Era of Population Aging. SERI Quarterly 4.4. s. 15, 23, 8. KONG, B. (2010): The Geopolitics of the Myanmar-China Oil and Gas Pipelines. In: Chow, E. et al (eds. 2010): Pipeline Politics in Asia: The Intersection of Demand, Energy Markets, and Supply Routes. NBR Reports, s. 55–66. LANTEIGNE, M. (2009): Chinese Foreign Policy: An Introduction. London: Routledge. LAVELY, W. (2007): ‘‘Sex, breastfeeding, and marital fertility in pretransition China,’’ Population and Development Review 33, s. 289—320. LEE, H., SHALMON, D. (2008): Searching for Oil: China’s Oil Strategies in Africa. In: Rotberg, R. I. (ed.): China into Africa: Trade, aid, and influence. Washington, D.C.: Brooking Institution Press, s. 109–136. LEE, JI-YONG (2010): A RisingChina and ItsEconomicImplications, 9 s. Paperpresentedat a Center for U.S.-Korea Policy workshop, August 2010, Korea. LEE, R., MASON, A. (2010): „Fertility, Human Capital, and Economic Growth Over the Demographic Transition.“ European Journal of Population 26.2, s. 159–82. LEE, R., MASON, A. (2010): „Some Macroeconomic Aspects of Global Population Aging*.“ Demography. s. 151–72. LEVINE, M. D. (2008): Energy Efficiency in China: Glorious History, Uncertain Future. AIP Conference Proceedings. 2008, roč. 1044, č. 1, s. 15–27. LI, A. (2008): China’s New Policy toward Africa. In: Rotberg, R. I. (ed.): China into Africa: Trade, aid, and influence. Washington, D.C.: Brooking Institution Press, s. 21–49. LI, M. (2011): The impact of china‘s aging population. SERI Quarterly, č. 4, s. 25–33,8.


LI, Q. (2010): The Forthcoming of the Grey Tide — Pondering over the Population Aging in China. Information on Scientific and Technical Resources (in Chinese), s. 233. LI, Q. Mieke REUSER, Cornelia KRAUS a Juha ALHO (2009): Ageing of a giant: a stochastic population forecast for China, 2006—2060. Journal of Population Research. roč. 26, č. 1, s. 21–50. LI, Y., WEI D., Y., H. (2010): The spatial-temporal hierarchy of regional inequality of China. In: Applied Geography, 30, 3, s. 306–316 LIU, L. et al. (2013): Deliberating on renewable and sustainable energy policies in China. Renewable & Sustainable Energy Reviews, roč. 17, s. 191–198. MACKINNON, M. (2010): China grappling with rapidly aging populace. The Globe and Mail (Index-only). s. 18. MACKERRAS, C. (1994): China´s Minorities: Integration and Modernization in the Twentieth Century. Hong Kong, New York: Oxford University Press. 355 s. MACKERRAS, C. (2003): China´s Ethnic Minorities and Globalisation. London, New York: Routledge — Curzon. 216 s. MARKETOS, T., N. (2008): China’s Energy Geopolitics: The Shanghai Cooperation Organization and Central Asia. London: Routledge, 184 s. MARTIN, H., H. (2011): „Where is China Heading?” An Analysis of China‘s Foreign Policy and how it Affects the Western World.“ European View 10.1. s. 95–105. MATHEWS, J., A., TAN, H. (2013): The transformation of the electric power sector in China. Energy Policy, roč. 52, s. 170–180. MAYER, A. (2010): China Development: Go West, Young Comrade. Dostupné z: http://www.newgeography.com/content/001785-china-development-go-westyoung-comrade MOELLER VAUGHN, R. (2006): China’s Campaign to Open the West: Xinjiang and the Center. Master thesis submitted to the Graduate Faculty of Arts and Sciences, University of Pittsburg, 50 s. MOXLEY, M. (2010): China‘s great green wall grows in climate fight, dostupné z: http://www.guardian.co.uk/environment/2010/sep/23/china-great-green-wall-climate MULLANEY, T., S. (2004): Introduction: 55+ 1 = 1 or the Strange Calculus of Chinese Nationhood. China Information, Vol. 18, No. 2, s. 197–205. NAISBITT, J. (2010): China’s Megatrends: The 8 Pillars Of A New Society. Harper Collins. NAKRA, P. (2012): China’s „One-Child“ Policy: The Time for Change Is Now! World Future Review, Summer 2012, s. 134–140. NORBU, D. (1995): Han Hegemony and Tibetan Ethnicity. International Studies, Vol. 32, No. 3, s. 297–314. NAUGHTON, B. (2007): The Chinese Economy. Transition and Growth.The MIT Press, Cambridge, Massachusetts, 528 s. Vybraná témata z geografie současné Číny

181

NĚMEČEK, J. (2012): Číňané nepochopili zlom v solárním byznysu. Nadvládu vystřídají krachy, říká šéf SunPower. IHNED.cz, 12. 7. 2013. Dostupné online z: http://byznys.ihned.cz/zpravodajstvi-svet/c1-60237970-cinane-nepochopili-zlom-vsolarnim-byznysu-nadvladu-vystridaji-krachy-rika-sef-sunpower NIRMAL, K. (1997). Legacy of Deng Xiaoping. Economic and political weekly, roč. 32, č. 13, s. 642–644. NOVOSÁK, J., STOJANOV, R. (2008): Shaping the Development of Developing Countries Focused on China and India. Ostravská univerzita, Ostrava, 194 s. OBI, C. (2010): African oil in the energy security calculations of China and India. In: Cheru, F. — Obi, C. (eds.): The Rise of China and India in Africa. London: Zed Books, s. 181–192. OICA (2013): World Vehicle Production Statistics, dostupné z: http://oica.net/ category/production-statistics/ OZAWA, T. (2009): The Rise of Asia: The „Flying-Geese“: Theory of Tandem Growth and Regional Agglomeration. Edward Elgar, Chelhampton, 228 s. PHILIPS, T. (2012): Linfen: How China‘s Chernobyl Turned the Corner, dostupné z: http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/asia/china/9631216/Linfen-howChinas-Chernobyl-turned-the-corner.html PIKNEROVÁ, L. (2012): Čínsko-africké rozvojové vztahy — od Washingtonského k Pekingskému konsenzu. Politologický časopis, roč. 10 (2012), č. 3, s. 234–259. RAHMAN, Anwar (2005): Sinicization Beyond the Great Wall: China´s Xinjiang Uighur Autonomous Region. Leicester: Matador. 170 s. RATLIFF, E. (2003): The Green Wall of China. Wired, dostupné z http://www.wired. com/wired/archive/11.04/greenwall.html [3.3. 2013] RICHBURG, K. B. (2010): China‘s push to develop its west hasn‘t closed income gap with east, critics say. The Washington Post. Dostupné z: http://www. washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2010/06/28/AR2010062804979_2. html ROCHA, J. (2007): A new frontier in the exploitation of Africa’s natural resources: the emergence of China. In: Manji, F. — Marks, S. (eds.): African Perspectives on China in Africa. Cape Town: Fahamu, s. 15–34. ROTBERG, R., I. (2008): China’s Quest for Resources, Opportunities, and Influence in Africa. In: Rotberg, R. I. (ed.): China into Africa: Trade, aid, and influence. Washington, D.C.: Brooking Institution Press, s. 1–20. SHANG, X., Xiaoming W. (2011): The care regime in China: elder and child care. Journal of Comparative Social Welfare. roč. 27, č. 2, s. 123–131. SHAW, T., M. (2010): China, India and (South) Africa: what international relations in the second decade of the twenty-first century? In: Cheru, F. — Obi, C. (eds.): The Rise of China and India in Africa. London: Zed Books, s. 13–20.


SCHNEIDER, K. (2011): Choke Point: China — Confronting Water Scarcity and Energy Demand in the World’s Largest Country. China Environment Forum in collaboration with W. Wilson International Centre for Scholars, dostupné z: http:// www.circleofblue.org/waternews/2011/world/choke-point-chinaconfrontingwater-scarcity-and-energy-demand-in-the-worlds-largest-country/ SCHWARZ, H., G. (1971): Chinese Policies towards Minorities: An Essay and Documents. Occasional Paper No. 2. Bellingham: Western Washington State College. Program in East Asian Studies. 200 s. Souhrnná teritoriální informace Čína (2013): Souhrnná teritoriální informace Čína, 123 s. Dostupné z www.Businessinfo.cz STAEDER, T. (2013): 7 of 10 Most Air-Polluted Cities Are in China, dostupné z http:// news.discovery.com/earth/weather-extreme-events/7-of-10-most-air-pollutedcities-china-130116.html STALIN, J., V. (1949): Marxismus a národnostní a koloniální otázka. Praha: Nakladatelství Svoboda. 287 s. STEFFEN, A. (2003): The Fall of the Green Wall of China, dostupné z: http://www. worldchanging.com/archives/000252.html SUTTER, R. G. (2005): China’s rise in Asia: Promises and Perils. Lanham: Rowman and Littlefield Pbls. SUTTER, R., G. (2010): Chinese Foreign relations: Power and Policy Since the Cold War. Plymouth, UK: Rowman a Littlefield. SUTTER, R. G. (2012): Chinese Foreign Relations: Power and Policy Since the Cold War. Third Edition.Lanham: Rowman and Littlefield Pbls. TAYLOR, J. (2010). Crossing the River by Feeling the Stones: Grassroots Democracy with Chinese Characteristics. Journal of Chinese political science, roč. 15, č. 2, s. 135–151. TIAN, Q. (2004): China Develops its West: motivation, strategy and prospect. Journal of Contemporary China, 13, (41), s. 611—636 TYLER, P. (1997): Deng Xiaoping: A political wizard who put China on the Capitalist Road. The New York Times (20.2.1997), roč. 146, č. 50709. UNDP (2011): China Human Development Report 2009/10. China and Sustainable Future: Towards Low Carbon Economy and Society. 200p. Dostupné z: http:// www.undp.org.cn/pubs/nhdr/nhdr2010e.pdf UNDP (2013): International Human Development Indicators. Human Develoment Index (HDI) Value.Dostupné z http://hdrstats.undp.org/en/indicators/103106.html VINES, A., CAMPOS, I. (2010): China and India in Angola? In: Cheru, F. — Obi, C. (eds.): The Rise of China and India in Africa. London: Zed Books, s. 193–207. WANG, B. (2012): Green Wall of China and plans for the Great Green Wall of the Sahara, dostupné z: http://nextbigfuture.com/2012/01/green-wall-of-china-andplans-for-great.html WANG, F. (2010): China‘s Population Destiny: The Looming Crisis. Current History. roč. 109, č. 728, s. 244-251. Vybraná témata z geografie současné Číny

183

WANG, H. (2010): The Chinese Dream: The Rise of the World‘s Largest Middle Class and What It Means to You. Bestseller Press. 221 s. WANG, H. (2011): „China‘s New Talent Strategy: Impact on China‘s Development and its Global Exchanges.“ The SAIS Review of International Affairs 31, 2, s. 49-64. WANG, X., X., SHANG, XU, L. (2011): Subjective Well-being Poverty of the Elderly Population in China. Social Policy & Administration. roč. 45, č. 6, s. 714-731. WANG, Y. (2006): Forest Shelter Project Dubbed ‚Green Great Wall‘. dostupné z http://www.china.org.cn/english/2006/Jul/174177.html Water technology (2012): South-to-North Water Diversion Project, China, dostupné z: http://www.water-technology.net/projects/south_north/ WATTS, J. (2009): China‘s Loggers Down Chainsaws in Attempt to Regrow Forests, dostupné z: http://www.guardian.co.uk/environment/2009/mar/11/china-forestsdeforestation WONG, E. (2011): Plan for China’s Water Crises Spurs Concerns. New York Times, dostupné z: http://www.nytimes.com/2011/06/02/world/asia/02water. html?pagewanted=all&_r=0 WONG, S. (2007): China Bets on Massive Water Transfers to Solve Crisis, dostupné z: http://www.internationalrivers.org/resources/china-bets-on-massive-watertransfers-to-solve-crisis-1899 XU, Y. (2006): China’s Energy Security. Australian Journal of International Affairs. Roč. 60, č. 2, s. 265-286. YAO, Y. (2009): The Political Economy of Government Policies toward Regional Inequality in China. In: Huang, Y., Magnoli Bocchi, A. (eds., 2009): Reshaping Economic Geography in East Asia. World Bank, Washington, D.C., s. 218-240. YINGTONG, M. (2012): „Reexamining China‘s Demographic Transition and Age Structure.“ China Economist 7.4 (2012), s. 20-28. ZHAO, Q. (1996): Interpreting Chinese Foreign Policy. The Micro-Macro Linkage Approach. Hong Kong: Oxford University Press. ZHAO, S. (2011): The China-Angola Partnership: A Case Study of China’s Oil Relations in Africa. China Briefing (25/5/2011). http://www.china-briefing.com/ news/2011/05/25/the-china-angola-partnership-a-case-study-of-chinas-oilrelationships-with-african-nations.html ZHENG, G. (2002): Dust Storm: An Extreme Climate Event in China. China Meteorological Administration, Beijing, 66 s. ZHOU, M. (2004): Minority Language Policy in China: Equality in Theory and Inequality in Practice. In: ZHOU, M. (ed.): Language Policy in the People´s Republic of China: Theory and Practice since 1949. Boston: Kluwer Academic Publishers. s. 71–95. China Daily (2012): China‘s Water Diversion Project Carries Risks, dostupné z: http://usa.chinadaily.com.cn/china/2012–09/19/content_15766742.htm ZIEGLER, Charles E. (2006): The Energy Factor in China‘s Foreign Policy. Journal of Chinese Political Science, roč. 11, č. 1, s. 1–23.


Zdroje Atlas of Population, Environment and Sustainable Development of China (2000): Institute of Geography, Chinese Academy of Sciences. Science Press, Beijing, New York, 251 s. Enviromental performance index (2013): Environmental Performance Index. dostupné z http://epi.yale.edu/ National Bureau of Statistics of China (2012): Income of Urban and Rural Residents in 2011. Dostupné z: http://www.stats.gov.cn/english/pressrelease/ t20120130_402787464.htm National Bureau of Statistics of China (2012): Statistical yearbook: Water Supply and Water Use. Statistical Yearbook of China, Hongkong 2008 The World Bank (2012): China Quarterly Update: Sustaining Growth. Beijing, 41 s. The World Bank, Development Research Centre of the State Council, the People’s Republic of China (2013): China 2030: Building a Modern, Harmonious, and Creative Society. 441 s. Dostupné z: http://documents.worldbank.org/curated/ en/2013/03/17494829/china-2030-building-modern-harmonious-creative-society BP 2012 (British Petroleum Statistical Report 2012) www.bp.com CBS — Chinese Bureau of Statistics: www.stats.gov.cn CBS 2012 (China’s Statistical Bureau Annual Data Yearbook 2012) www.stats.gov.cn China Educenter www.chinaeducenter.com CNPC (China National Pertoleum Corporation) www.cnpc.com.cn CSIS — Center for Strategic and International Studies: CSIS.org/blog/chinaeconomic-reform-timeline EIA (U.S. Energy Information Administration) www.eia.gov IAC (Islamic Association of China) www.islaminchina.com MOD (Ministry of Defence of the PRC) eng.mod.gov.cn Te Shift Project Data Portal www.tsp-data-portal.org


185

Zkratky použité v knize 4M čtyři modernizace AO autonomní oblasti AP autonomní prefektury ASEAN Association of Southeast Asian Nations BP British Petroleum BRICS hospodářského uskupení Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky CBS National Bureau of Statistics of China CDHT Chengdu Hi-tech Zone CNPC China National Petroleum Corporation ČLR Čínská lidová republika ČR Česká republika ČSP český standardní přepis DR Kongo Demokratická republika Kongo EAO ekonomicky aktivní obyvatelstvo EIA U.S. Energy Information Administration EU Evropská unie FDI Foreign direct investment FOCAC Forum on China—Africa Cooperation GNI Gross National Income HDI Human Development Index HDP hrubý domácí produkt HK Hong Kong IMF International Monetary Fund JAR Jihoafrická republika KLDR Korejská lidově demokratická republika KMT Kuomintang KSČ Komunistická strana Číny MOD Ministry of Defense MWR Ministry of Water Resources NGO Non-governmental organizations OICA Mezinárodní organizace výrobců automobilů OSN Organizace spojených národů PEZ primárně energetické zdroje RMB Renminbi SAR speciální administrativní region SCO Shanghai Cooperation Organisation SEPA State Environmental Policy Act SEZ speciální ekonomická zóna SNS Společenství nezávislých států SRN Spolková republika Německo SSE Shanghai Stock Exchange SSSR Svaz sovětských socialistických republik SZSE Shenzhen Stock Exchange USA United States of America USD United States dollar ÚV KSČ Ústřední výbor Komunistické strany Číny WB World Bank WTO World Trade Organization XPCC Xinjiang Production and Construction Corps


Rejstřík Symboly

D

1949 7, 12, 14, 26, 45, 55, 58, 59, 78, 87, 101, 113, 123, 183, 184, 173, 174

Daiové 73, 176

1978 7, 8, 11–15, 20, 23, 30, 33, 37, 58, 85–87, 93, 101, 102, 136, 138, 140, 141, 157, 158, 174

Daňová reforma 88, 106

Danjiangkou 44, 46, 169 Deforestace 29 Delta Perlové řeky 171, 172 Demografická revoluce 23, 55–60 Demografický vývoj 55–60

A Adenský záliv 168, Afrika 5, 8, 30, 32, 65, 95, 104, 116, 122–134, 148, 186 Angola 124, 126, 129, 131, 132, 148, 149, 183, 184 Arabské jaro 122

Demokracie 17, 18, 20, 28, 59, 122, 132, 135, 151, 153 Deng Xiaoping 7, 8, 10–23, 72, 106, 108, 124, 136, 178, 182, 183, 170 Devizové rezervy 86, 164 Dezertifikace 25, 29 Diaoyu (Senkaku) 152, 170

ASEAN 96, 186

Dlouhá řeka (Chang Jiang) 9, 29, 37, 45–47, 49, 93, 101, 111, 172

Asijská krize 88, 164 Automobilismus 35, 37

Dlouhý pochod 12, 71, 169 DR Kongo 129, 131, 132, 186 Druhá revoluce 11, 12

B

Druhé geopolitické členění Afriky 124

Beijing Action Plan 132, 133

Důchodový systém 22, 57, 64

Biodiverzita 29, 32, 34, 49

Džungarská pánev 135

Bohai 52, 169, 171, 173, 175 Brazílie 27, 132, 149, 186 BRICS 132, 133, 136, 149, 162, 186

E

Buddhismus 71

Egypt 124, 128–130, 136 Ekologie 11, 16, 21, 22, 25, 30, 36, 37, 48, 122, 138, 143, 144, 146, 152, 164, 165

Č

Ekonomická divergence 77, 151

Čajdamská pánev 135

Ekonomická transformace 18

Čankajšek 8, 12, 172

Ekosystém 26, 29, 32, 34, 52, 115, 167

Česká republika (ČR) 104, 167, 177 Čínská diaspora 67, 159, 171

Energetika 17, 45, 47, 51, 121, 132, 137, 146, 152

Čínská ekonomika 7, 23, 25, 45, 58, 62, 64, 84–119, 136, 160, 162

Environmentální deficit 50-53, 164

Čínská islámská asociace 154, 185

Enviromentální problémy 24-42

Čínské písmo 78, 80–81

Environmental Sustainability Index (ESI) 41

Čínsko-africká politika 122–134

Etnické konflikty 22, 69–82, 177

Čínština 9, 81

Etnické menšiny 55, 69–82, 114, 116, 117, 174

Čtyři modernizace (4M) 11, 13–18, 186

Etnoturistika 81 Evropská Unie (EU) 133, 145 Export 14, 16, 86–97, 124–128, 164, 165


187

F

Ch

Finanční sektor 96

Chengdu 99, 111, 113, L177, 172, 174

Fórum čínsko-africké spolupráce (FOCAC) L170, 123, 128–133, 149

Chongqing 12, 34, 71, 110, 111, 114, 172, 175

Fujian 16, 71, 87, 88, 170

I G Gang Čtyř 13 Gansu 30, 33, 55, 80, 102, 110, 116, 117, 170, 171, 173, 175 Geopolitika 5, 120–155 Ghana 124, 129 Giniho koeficient 104 Golmudský solární park 143 Gramotnost 74, 75, 112 Guangdong 19, 87, 88, 99, 102, 170, 174 Guangxi 11, 55, 71, 110, 150, 170 Guangzhou 99, 139, 140, 170, 174 Guizhou 33, 71, 102, 108, 110, 114, 170, 175

H Hainan 15, 16, 114, 170 Hakkové 12, 71, 170

Import 87, 89–92, 97, 121, 126–128, 138, 144, 146–149, 151, 165 Index lidského rozvoje (HDI) 103, 104, L174, L177 Indie 27, 63, 65, 82, 95, 132, 136, 147, 149, 151, 164, L177 Individualismus 56, 64–66 Indonesie 27, 32, 65, 104, 116 Industrializace 39, 48, 59, 106 Inflace 15, 20, 159 Inovace 163, 166 Internet 80 Investiční politika 117, 118 Írán 147, 150–153 Islám 69, 154

J Jaderná energie 141

Hanizace 70, 77, 79–82

Japonsko 12, 28, 35, 63, 64, 68, 85, 96, 136, 142, 147, 152, 157, 163, 165, 168, 170

Hanové 70–72, 75, 77–81, 113, 169–177

JAR 104, 129–132, 149, L177

HDP 11, 17, 18, 27, 36, 57, 74, 77, 85, 86, 88, 97, 101, 110, 118, 125, 157, 158, 161, 162, 164– 166, L177, 170, 172, 174

Jiang Zemin 22, 107 Jihočínské moře 150, 152, 172

Heilongjiang 71, 169, 171

Jiho-severní transport vody 11, 35, 43–53, 167, 169

Henan 12, 33, 39, 40, 44, 46, 50, 107, 171, 175

Jihovýchodní Asie 71, 111, 136, 172

High-tech 89, 96

Jilin 71, 114, 172, 176

Hong Kong 87, 88, 159, 163, L177, 176

Jinan 34, 172, 174

Hospodářská krize 86, 164

Jinsha Jiang 135

Hospodářské reformy 85, 101, 102, 106, 108, 118

Jinuo 72, 172

Hospodářský rozvoj 28, 47, 49, 88, 96, 109, 116

Josif Stalin 177

Jižní Korea 35, 96, 104, 163 June Dreyer 78

Hospodářský růst 27, 44, 56, 57, 64, 85, 95– 97, 100, 114, 128, 159–161, 163 Hrubý národní příjem (GNI) 164, L177 Huai 25, 26, 33, 39–41, 45, 46, 53, L169, 171 Huaqiao 67, 171 Huiové 71, 72, 80, 81, 171 Hu Jintao 22, 44, 59, 115, 171 Hukou 18, 117–119, 171 Hydroenergie 122, 135, 141, 146

K Kazachové 71 Kazachstán 148, 149 KLDR 136, 178 Komoditní struktura 89–91 Komunistická strana Číny (KSČ) 12–14, 16, 17, 20, 22, 58, 59, 71, 81, 96, 178


Koncept „hejna letících hus“ 85, 93–96, 119, 159 Korejci 71, 73, 173

N Náboženství 71, 72 Nacionalismus 7, 70, 72, 167

Křesťanství 177 Kulturní revoluce 13, 14, 57–59, 70, 87, 101, 117 Kunming 111, 150, 172

Národně-bezpečnostní politika 73 Národnostní politika 72, 116 Německo 85, 142, 186 Nepál 104

Kuomingtang (KMT) 12, 186 Kvalita života 36, 53, 61, 67, 118, 162, 165, 166

Nerostné bohatství 26, 122, 124, 127, 149

Kyrgyzové 71, 73, 149

Nevládní organizace (NGO) 26, 28, 41, 53, 78, 186

Kyselý déšť 25, 27, 35

Nigérie 95, 129, 130, 131, 148 Ningxia 48, 52, 57, 110, 171, 173 Nujiang 135

L Lancang Jiang 135, 172 Laos 136, 172

O

Latinská Amerika 127, 154, 163, 167

Obnovitelné zdroje 122, 141–143, 146, 152, 153

Lewisův bod obratu 94

Obyvatelstvo 5, 54–82, 169, 174

Liaoning 30, 33, 71, 173 Linfen 25, 35, 36, 53, 179, 182, 173

Organizace spojených národů (OSN) 27, 45, 128, 132, 147, 149, 186

Li Peng 14, 22, 173

Oxid uhličitý (CO2) 29, 32, 135, 144, 145

Liping Hou 56 Liu Shaoqi 12

P Past středního příjmu 158, 163

M

Peak oil 136

Macao 13, 18–20, 31, 169 Mali 124, 132

Peking 9, 11–13, 26, 28, 29, 31, 33, 35, 43–47, 50, 51, 60, 72, 80, 82, 106, 108, 111, 113, 114, 117, 121, 124, 125, 132, 154, 157, 169, 171, 175

Mandžuové 71, 81, 169, 171–173

Penzijní systém 56, 164, 167

Mao Zedong (Mao Ce-tung) 11, 13, 20, 44, 46, 58, 59, 70, 173

Perlová řeka 33, 87, 94, 140, 151, 177

Malacký průliv 150, 151, 153

Pinyin 8, 9, 20, 31, 78

Margaret Thatcherová 20, 21

Pitná voda 37, 40, 41, 43, 44, 46, 74, 113

Média 26, 80

Plán 863 146, 149

Mekong 135, 172

Plánované hospodářství 159

Menšinový separatismus 72

Pobřežní rozvojová strategii 88, 89

Mezinárodní měnový fond (IMF) 15, 125, 132, 186

Podzemní vody 33, 34, 44, 45

Mezinárodní obchod 91, 144, 159, 160 Migrační politika 117, 118 Ministerstvo vodních zdrojů 40, 44, 50 Mobilita obyvatelstva 64, 89 Moeller Vaughn 113, 181 Mongolové 71–73, 173, 174, 176

Politika 7–23, 52, 53, 55, 57, 59–61, 65, 66, 69– 82, 87, 93, 96, 101, 103, 106–111, 116–155, 158–161, 163, 165, 168 Politika jednoho dítěte 11, 20, 21, 55–57, 59, 60, 65, 66, 67, 69, 76–77, 168 Politika nevměšování 152, 153 Politika oživení Severovýchodu 101, 106, 177

Muslimské menšiny 71, 78, 80

Populačně-národnostní politika 5, 69–82

Myanmar 151, 180

Populační politika 59, 67, 69–82


189

Primárně energetické zdroje (PEZ) 137, 143, 144, 186

Sin Liping 105

Princip jedné Číny 123

Sittwe 150, 153

Projekt 211 146, 149 Projekt 985 146, 149 Promenšinová politika Číny 76–77, 81 Průmysl (sekundér) 13–16, 18, 22, 35, 37–39, 45, 51, 52, 75, 94, 55, 101, 106, 109, 113, 127, 128, 131–133, 135, 136, 138, 142, 148, 153, 160, 161, 163, 169, 175, 177

Sino-barmský plynovod 151 Služby (terciér) 14, 18, 57, 75, 93, 162 SNS 147, 148, 186 Socialismus 7, 11–13, 16, 18, 66, 78, 87, 109, 124 Sociální nerovnost (divergence) 77, 80, 103–105, 151, 168

Přebytkový trh 14, 15

Sociální systém 64, 115, 164

Přímé zahraniční investice (FDI) 15, 18, 88, 125, 131, 159

Solární energie 142 Sovětský svaz (SSSR) 12–14, 43, 59, 124, 186 Speciální administrativní zóny (SAR) 18

Q

Specialní ekonomické zóny (SEZ) 15–19, 128, 131, 141, 157, 158, 174, 177

Qing 26, 71, 78, 173, 174

Stárnutí populace 22, 55–58, 61–68

Qinghai 29, 33, 47, 55, 57, 109, 110, 114, 143, 169, 171, 172, 174, 175, 176

Státní inspekce životního prostředí (SEPA) 36, 40, 109 Státní komise 116

R

Střední Asie 111, 127, 153

Reforma a otevírání 87, 88

Střední třída 95, 96, 98–100, 118, 160, 162, 164

Regionální disparita 100–103, 107, 109, 118

Studená válka 122, 154

Ropa 87, 89, 113, 121, 122, 124, 127, 129, 131, 132, 135–138, 140–144, 146–154, 168

Súdán 95, 126, 129, 131, 149, 152

Rozvoj západu 9, 22, 27, 28, 52, 75, 102–119 Rusko 12, 17, 32, 116, 127, 132, 148, 149, 153, 168

Sun Yat-Sen 108 Světová Banka (WB) 15, 28, 31, 36, 89, 104, 105, 125, 132, 157, 158, 166

Rwanda 104

Světová zdravotnická organizace (WHO) 34

S

Š

Salwin 135, 173 San-bei 30 Selektivní migrace 57, 64 Severočínská nížina 43, 45 Shaanxi 11, 25, 30, 33, 47, 49, 52, 110, 111, 114, 116, 171, 174–176 Shandong 16, 44, 46, 170, 172, 174, 175

Šanghaj 9, 13, 15, 43, 57, 61, 104, 109, 111, 140, 157, 174 Šanghajská organizace pro spolupráci (SCO) 149 Školství 14, 17, 22, 59, 81, 94, 161, 164 Šovinismus 69, 70, 72

Shantou 15, 16, 174 Shanxi 12, 33, 36, 107, 179, 171, 173–175 Shenzhen 11, 15–19, 21, 85, 94, 157, 186, 170, 174 Sheové 71 Sichuan 12, 25, 29, 33, 55, 71, 80, 99, 110–112, 114, 116, 169, 172, 174, 176

T Taiwan (Tchajwan) 12, 37, 67, 87, 88, 123, 125, 126, 131, 157, 159, 163, 175 Tanzanie 124, 129, 131 Textilní průmysl 95, 174

Singapur 19, 67, 104, 163, 171

Těžba uhlí 35, 36, 47, 51, 144, 152, 173, 175

Sinizace 55, 70, 76, 78–82, 106, 108

Tianjin 44–46, 49, 50, 111, 171, 175


Tibet 9, 29, 30, 47, 55, 61, 69–72, 78, 79, 80, 104, 108–110, 112–117, 153, 157, 180, 170, 174, 176

X Xiamen 8, 15, 16 Xi‘an 174, 175

Tibeťané 55, 71–73, 78, 82, 114, 157, 169, 170, 172, 174, 176a

Xi Jinping 22, 175

Tibetská náhorní plošina 30, 47, 71, 72, 115, 172, 175, 176

Xinjiang (Ujgursko) 9, 29, 47, 70, 71, 77, 108, 110, 113, 114, 116, 138, 140, 143, 148, 154, 181, 173, 176

Transformace 7, 8, 10–23, 64, 115, 133, 136, 158, 159, 164 Tržní hospodářství 12, 17 Třetí geopolitické členění Afriky 121, 122 Tři soutěsky 11, 20, 22, 37, 45, 46, 48, 50, 52, 111, 121, 135, 141, 145, 172

Y Yanbian 110, 176 Yuanová diplomacie 125

Tujiaové 72, 81, 170, 172, 175 Turismus 68, 81

Z

Turkmenistán 138, 140, 148, 150, 151

Zahraniční politika 18, 96, 121 Zambie 124

U

Západní Afrika 148

Ujguři 9, 69, 71–73, 77, 80, 82, 113, 114, 154, 171, 172, 175, 176 Umma 80 Urbanizace 38, 61, 74, 75, 77, 100, 111, 117, 161, 165 USA 14, 17, 20, 33, 37, 45, 67, 85, 86, 96, 99, 116, 124, 126, 129, 140, 142, 145, 147, 149, 152, 164, 186, 171

Západní Čína 9, 101, 107, 110–117, 148, 161 Západo-východní plynovod 105, 138, 140 Zdravotní péče 61, 67, 74 Zelená zeď Číny 30, 31, 33, 34 Zemědělství (primér) 11–16, 20, 27, 29, 35, 38, 43, 45, 48, 50, 52, 77, 89, 118, 159, 160 Zemní plyn 113, 138, 140, 143, 144, 146–148, 150–152, 154 Zhao Ziyang 14, 20, 176 Zhou Enlai 12–14

V

Zhuangové 71, 73, 170, 172, 176, 177

Velký skok 12, 57–60, 70, 87, 101, 175

Zhuhai 15, 16, 19, 170

Venezuela 149, 154, 177

Zhu Rongji 29, 116

Větrná energie 51, 142, 143

Znečištění ovzduší 25, 27, 28, 34–37, 53, 173

Vietnam 14, 65, 136, 172 Vnitřní Mongolsko 9, 28–30, 43, 47, 51, 52, 71, 85, 107, 110, 169, 173, 174 Vnitřní poptávka 95, 96

Ž

Vodní energie 135, 140, 141, 143, 146, 153

Životní prostředí 5, 24–53, 60, 67, 109, 110, 114, 116, 119, 158–162, 167

Všečinský lidový kongres 13 Vzdělání 15, 22, 26, 57, 64, 81, 98–100, 109, 111–115, 117, 118, 158, 161, 162

Žlutá řeka (Huang He) 25, 30, 37, 43, 45–49, 52, 107, 169, 171, 175

W Wang Huiyao 67 Washingtonský konsenzus 122, 124, 126


191

Seznam obrázků přední strana obálky - zleva doprava: 1. Shanghai - největší město a ekonomické centrum Číny. Pohled na čtvrť Pudong, symbol čínského ekonomického boomu. 2. Brána nebeského klidu na stejnojmenném náměstí v Pekingu je státním symbolem země. Zde byla 1. 10. 1949 vyhlášena Čínská lidová republika. Před touto branou se udály mnohé významné milníky čínských moderních dějin, byla svědkem zahájení Velkého skoku kupředu, Kulturní revoluce, počátků reforem Deng Xiaopinga i masakru na náměstí v roce 1989. 3. Řeka Li protékající mogotovým krasem v Jihočínské pahorkatině v autonomní oblasti Guangxi na jihu Číny. Okolí bizarních homolovitých kopců se stalo jednou z prvních čínských turistických destinací pro cizince. Zadní strana obálky: Dekorativní okno v zahradě Mistra rybářských sítí v Suzhou, Jiangsu. Čínské tradiční zahrady zajišťovaly klid a prostor pro meditace i rozjímání bohatých Číňanů. Dnes více než kdy předtím kontrastují s velmi rušným až hektickým světem za jejich zdmi. Frontispis: Brána nebeského klidu na stejnojmenném náměstí v Pekingu. str. 10 (úvod kapitoly 1): 1. Rýžové terasy v Longji, Guangxi. Na počátku reforem pracovaly tři čtvrtiny populace v zemědělství. V současnosti je zemědělství sice stále hlavním sektorem dle zaměstnanosti, jeho podíl na HDP se ale snížil na 10 %. (Foto: AH). 2. Taoistický mnich v klášteře Osmi nesmrtelných v Xi’anu, Shaanxi. Jednou z reforem Deng Xiaopinga bylo i částečné povolení vyznání víry. (Foto: AH). 3. Velká čínská zeď byla symbolem uzavření se před světem a pro Maa i vítězstvím revoluce. Deng se otevřením se světu naopak odklonil od této představy Číny a začal s jejím zapojením do světa. (Foto: AH). 4. Portrét Mao Zedonga shlížející na náměstí Nebeského klidu v Pekingu. Mao je stále považován za největší osobnost ČLR, avšak dnešní tvář jí dal až Deng Xiaoping. (Foto: AH) 5. Výsledkem ekonomického rozvoje je i westernizace čínské kultury. Tradiční svatební rituály houfně nahrazuje západní obřad i oblečení, a to i v odlehlých oblastech Číny. Lijiang, Yunnan. (Foto: AH) str. 19 (obr. 1.1): Pohled na centrum Shenzhenu z nejvyšší budovy (v roce 2009) Shenzhen Tower str. 21 (obr. 1.2): Voskové figuríny Deng Xiaopinga a Margaret Thatcherové ve vyhlídkovém patře Shenzhen Tower jako upomínka dohody mezi oběma zeměmi o předání Hongkongu. Pohled z vyhlídkového patra mrakodrapu na centrum hypermoderního Shenzhenu (obr. 1.1) má symbolizovat prosperitu, kterou tato dohoda přinesla. Shenzhen, 2009. (foto: AH)

str. 24 (úvod kapitoly 2): 1. Panda velká — symbol čínské divoké přírody i jejího ohrožení. (Foto: AH). 2. Znečištění životního prostředí musí čelit nejen lidé, ale i památky. Leshanský Buddha v Sichuanu přežil mnohé povodně, ale znečištění ovzduší narůžovělý pískovec vydržet nemusí. (Foto: AH). 3. Ochránci zvířat v Číně bijí na poplach. Kromě úbytku přirozeného prostředí je většina čínské fauny ohrožena poptávkou po zvířecích ingrediencích tradiční čínské medicíny či rozvíjejícími se gastronomickými požadavky populace. (Foto: AH). 4. Travertinové terasy v NP Huanglong, Sichuan. Teprve dopady ekonomického rozvoje přiměly čínskou vládu začít se zajímat o ochranu přírody. Ochrana vodních zdrojů patří mezi ty nejakutnější témata. (Foto: AH). 5. Žlutá řeka v Lanzhou, které trpí extrémním znečištěním ovzduší a je prvním velkým znečišťovatelem Žluté řeky. V tomto městě se smog drží 330 dní v roce. (Foto: AH) str. 29 (obr. 2.1.1.): Poušť Gobi ve Vnitřním Mongolsku je nejrychleji se rozšiřující pouští Číny. Její východní okrajové oblasti jsou nejvíce postiženy desertifikací a ohrožují tak samotný Peking stále častějšími písečnými bouřemi. (Foto: PP) str. 32 (obr. 2.1.2.): Zalesněné horské údolí v pohoří Min v severním Sichuanu. Původních lesů má Čína minimum a většinou ve velmi odlehlých a těžko přístupných oblastech. Většina z 1,5 mil km2 lesů tvoří vysazené lesní monokultury v rámci reforestace. (Foto: AH) str. 43 (obr. 2.2.1.): Žlutá řeka ve svém Vnitřním oblouku ve Vnitřním Mongolsku. Zde ještě řeka nedostatkem vody netrpí. (Foto: PP) str. 47 (obr. 2.2.2.): Polygonální půdy — extrémní sucha v severních provinciích se stávají v důsledku vyčerpávání vodních zdrojů stále častější, severní Shaanxi. (Foto: AH) str. 48 (obr. 2.2.3.): Kanály ve městečku Zhouzhuang nedaleko Suzhou patří do systému Velkého kanálu, který je nyní přestavován na jednu z hlavních tras transportu vody z jihu na sever. (Foto: AH) str. 54 (úvod kapitoly 3): 1. Tibeťanky při pouti do kláštera Rongpu, který se nachází u základního tábora pod Mt. Everestem, Tibetská AO. Zvyky, tradice a víra (včetně poutí) jsou pro Tibeťany jedněmi z nejvýznamnějších zdrojů uchování vlastní identity. I proto jsou tak bedlivě sledovány místními úřady. (Foto: AH). 2. Ruch v ulicích Kantonu v období čínského Nového roku. Fotografie pořízena v lednu 2009, těsně před tím, než na dvě desítky milionů místních gastarbeiterů ztratilo práci. (Foto: AH). 3. Vesnice Changyang v severní Guangxi. Populace čínského venkova se každoročně vylidní o více jak 7 milionů. (Foto: AH). 4. Khamští Tibeťané v Dege, Sichuan. Tradice a zvyky ve Vnitřním Tibetu, který je rozdělen mezi provincie


Sichuan, Gansu a Qinghai jsou paradoxně lépe zachovány a státními úřady více tolerovány než v samotné AO Tibet. (foto: PP). 5. Mešita v Xiningu, Qinghai je ukázkou vzdoru sinizaci v muslimských oblastech. Tradiční mešity v čínském slohu nahrazují mešity v arabském a středoasijském slohu, financované většinou z Kuvajtu a Saúdské Arábie. (Foto: PP) str. 60 (obr. 3.1.1.): Čínští jedináčci na cestě ze školy. V důsledku politiky jednoho dítěte děti doslova mizí z ulic str. 66 (obr. 3.1.2.): Stařenka z etnické menšiny Naxi ve vesnici Baisha, Yunnan. Post-produktivní populace narůstá každoročně zhruba o deset milionů. Neexistující systém důchodového zajištění je obzvláště palčivý na venkově, kde podíl starých lidí roste nejrychleji, mimo jiné i v důsledku stěhování mladých lidí do měst. (Foto: AH) str. 76 (obr. 3.2.1.): Sinizace se netýká pouze jazykové asimilace menšin, ale též přejímání kultury, tradic a architektury a probíhala od nepaměti. Příkladem je Velká mešita v Xi’anu, postavená v tradičním čínském slohu. (Foto: AH) str. 78 (obr. 3.2.2.): Dopravní značení v AP Ganzi, Sichuan. Přestože na prvním místě je uvedena tibetština, opticky největším je nápis v čínských znacích, následovaný latinizovanou formou — pinyinem. str. 79 (obr. 3.2.3.): Staré tibetské a nové čínské město Dege v západním Sichuanu je dokladem jak fyzické hanizace, tak i kulturní sinizace okrajových tibetských oblastí. Samotný centrální Tibet zatím hanizaci odolává. (Foto: PP) str. 84 (úvod kapitoly 4): 1. Deng se zpřístupněním pobřežních měst snažil otevřít „okno do světa“, to se ale netýkalo západních oblastí. Ty čekaly na otevření až do roku 2000. (Foto: AH). 2. „Nekonečná“ sídliště nové střední vrstvy Číny, Shenzhen. (Foto: AH). 3. Hutongy (tradiční zástavba Pekingu) ustupují modernizaci Číny. Nejčastější typ obydlí v hlavním městě ještě před 40 lety je dnes k vidění už jen v památkově chráněných oblastech Pekingu. (Foto: AH). 4. McDonald‘s ve Vnitřním Mongolsku — i nápis je v mongolštině. (Foto: PP). 5. Vysázená mapa světa na náměstí Nebeského klidu ukazuje Čínu ve středu světa. Je to místo, kde by se Čína — Říše středu — ráda viděla. (Foto: AH) str. 94 (obr. 4.1.1.): Kontejnerové překladiště přístavu v Hongkongu, který je třetím největším přístavem světa a druhým největším přístavem Číny dle objemu kontejnerové přepravy. V současnosti jeho pozici ale ohrožuje rychle rostoucí přístav v nedalekém Shenzhenu, odkud se vyváží většina výrobků z ústí Perlové řeky. (Foto: AH) str. 100 (obr. 4.1.2.): Číňanka stojí na „Středu vesmíru“ v Tiantanu (Chrámu nebes) v Pekingu, alespoň dle čínské tradice. Čína jako Říše středu (Zhongguo) by chtěla být opět ve středu, ekonomickém i politickém. (Foto: PP) str. 107 (obr. 4.2.1.): Budování dálničního mostu přes Žlutou řeku v rámci rozvojové politiky západu (xibu dakaifa) ve východní části Vnitřního Mongolska. (Foto: PP)

str. 108 (obr. 4.2.2.): Unikátní železnice Peking–Lhasa, pyšnící se titulem nejvýše položené železniční trati na světě, je symbolem rozvoje i sinizace Tibetu. (Foto: PP) str. 112 (obr. 4.2.3.): Veřejné rozpravy v klášteře v Litangu, Sichuan. Kláštery jsou centrem uchovávání tibetské kultury i místa pro rozvojovou propagandu. (Foto: PP) str. 114 (obr. 4.2.4.): Dálnice přátelství spojující Peking s Dillím je jedním ze symbolů jak politiky rozvoje západu, tak i trvalé sounáležitosti Tibetu s Čínou. (Foto: AH) str. 117 (obr. 4.2.5.): Obnova brány kláštera v Labrangu, Gansu. V rámci rozvoje západu stát dotuje i obnovu stovek tibetských klášterů, zničených za Kulturní revoluce (1966–1976). (Foto: AH) str. 120 (úvod kapitoly 5): 1. Rafinerie Sinopecu v Hongkongu. Ropa je hlavní dováženou komoditou do Číny. (Foto: AH). 2. Roadtrain v severním Queenslandu, Austrálie. Většina těžených surovin v Austrálii se vyváží do Číny, včetně bauxitu, železné rudy či opálů. (Foto: AH). 3. Ptačí hnízdo — centrální stadion Olympijských her v Pekingu v roce 2008. LOH byly pro Peking a Čínu jednou z nejdůležitějších politických událostí nového milénia, která měla světu ukázat její vyspělost a světovost. (Foto: AH). 4. „Pandí politika“ je jednou ze stěžejních zahraničních symbolických politik Pekingu. Poskytování těchto zvířat do zoologických zahrad bývá součástí významných mezivládních dohod se spřátelenými zeměmi Číny. (Foto: AH). 5. Plavební komory přehrady Tři soutěsky dokáží pojmout i námořní lodě a usnadňují tím dovoz zboží včetně energetických surovin do a z centrální části země. (Foto: AH). str. 139 (obr. 5.2.1.): Sídlo Sinopecu, největší státní ropné společnosti Číny, v Guangzhou v jižní Číně. (Foto: AH) str. 145 (obr. 5.2.2.): Soutěska Skákajícího tygra v severním Yunnanu je místem s ohromným energetickým potenciálem i nejhlubší soutěskou světa. Využití unikátní soutěsky pro výstavbu kaskády přehrad je proto kontroverzní stejně jako největší vodní elektrárny světa Tři soutěsky. (Foto: AH) str. 156 (úvod kapitoly 6): 1. Taiwan je možné

chápat jako předlohu toho, jak by ČLR mohla vypadat třeba již v roce 2030. Symbol města Taipei 101 byla svého času nejvyšší budovou světa. (Foto: AH). 2. Hongkong se stal předlohou a vzorem mnoha čínských měst, hlavně nejúspěšnější SEZ Shenzhenu. (Foto: AH). 3. Maglev (magnetic levitation train) v Šanghaji je v současnosti jediný svého druhu v běžném provozu, avšak čínská vláda by jím chtěla v budoucnu propojit Peking, Šanghaj a Kanton. (Foto: AH). 4. Tibeťané vykonávající koru okolo kláštera v Sakja, AO Tibet. V některých částech Číny se toho mění jen velice málo. 5. Budova Všečínského shromáždění lidových zástupců, hlavního legislativního orgánu ČLR, kde se konají i sjezdy komunistické strany Číny. Zde se rozhoduje o budoucnosti země. (Foto: AH)


193

Seznam grafů str. 38 (graf 2.1.1): Rozdělení spotřeby vody podle jednotlivých sektorů v roce 2010 str. 58 (graf 3.1.1): Vývoj populace a hrubých měr porodnosti, úmrtnosti a přirozeného přírůstku (1954–2011) str. 62 (graf 3.1.2): Vývoj počtu obyvatel ve věkových kategoriích (1995–2011) str. 63 (graf 3.1.3): Index závislosti a regresivní závislosti čínské populace (1982–2011) str. 77 (graf 3.2.1): Relativní nárůst hanské a menšinové populace (1953–2000) str. 86 (graf 4.1.1): Vývoj podílu vývozu a dovozu na HDP str. 87 (graf 4.1.2): Vývoj podílu vývozu a dovozu na HDP 1978–2011 str. 89 (graf 4.1.3): Komoditní struktura čínského exportu v roce 2003 str. 90 (graf 4.1.4): Komoditní struktura čínského importu v roce 2003 str. 90 (graf 4.1.5): Komoditní struktura čínského exportu v roce 2011 str. 91 (graf 4.1.6): Komoditní struktura čínského importu v roce 2011 str. 91 (graf 4.1.7): Teritoriální rozložení čínského importu v roce 2011 str. 92 (graf 4.1.8): Teritoriální rozložení čínského exportu v roce 2011 str. 92 (graf 4.1.9): Teritoriální bilance čínského exportu a importu v roce 2011 (mld. USD) str. 97 (graf 4.1.10): Současný a předpovídaný podíl investic a spotřeby na čínském HDP (%) str. 98 (graf 4.1.11): Roční disponibilní příjem na obyvatele v letech 1980–2010 (v USD) str. 102 (graf 4.1.12): Poměr příjmů město/venkov v období 1978 až 2011 str. 103 (graf 4.1.13): Vývoj indexu lidského rozvoje (Human Development Index) v Číně v letech 1980–2012 str. 137 (graf 5.2.1): Vývoj čínské spotřeby a produkce uhlí (1981*–2011) str. 138 (graf 5.2.2): Vývoj čínské spotřeby a produkce ropy (1978–2011) str. 140 (graf 5.2.3): Vývoj čínské spotřeby a produkce zemního plynu (1978–2011) str. 141 (graf 5.2.4): Vývoj čínské spotřeby jaderné a vodní energie (1978–2011) str. 142 (graf 5.2.5): Vývoj spotřeby ostatních obnovitelných zdrojů (2000–2011) str. 143 (graf 5.2.6): Vývoj spotřeby PEZ v Číně (1990–2011) str. 144 (graf 5.2.7): Srovnání energetického mixu Číny a světa (2011) str. 145 (graf 5.2.8): Srovnání vývoje emisí CO2 u tří hlavních světových emitentů (1965–2012) str. 147 (graf 5.2.9): Regionální struktura dovozu ropy do Číny (mil. t; 2011) str. 150 (graf 5.2.10): Regionální struktura dovozu zemního plynu do Číny (mld. m3; 2011)

Seznam tabulek str. 15 (tab. 1.1): Chronologie hlavních reforem v rámci Čtyř modernizací Deng Xiaopinga (1978–1997) str. 20 (tab. 1.2): Chronologie ostatních činů a politik Deng Xiaopinga (1978–1997) str. 61 (tab. 3.1.1): Srovnání naděje dožití v Číně v letech 1990 a 2010 str. 65 (tab. 3.1.2): Zdražování pracovní síly ve výrobním sektoru v ČLR a ostatních zemích: USD/měsíc (2000–2008) str. 75 (tab. 3.2.1): Srovnání „zaostalosti“ menšinové a „vyspělosti“ hanské populace (Census 2000) str. 93 (tab. 4.1.1): Regionální podíly na čínských exportech (%) str. 101 (tab. 4.1.2): Konvergence ekonomického růstu v rámci tří čínských makroregionů v období 1978–2006 str. 102 (tab. 4.1.3): Rozdíl v příjmech městského a venkovského obyvatelstva tří nejbohatších a tří nejchudších čínských provincií (2006) str. 127 (tab. 5.1.1): Vývoj čínského importu a exportu dle makroregionů (2000–2010–2011)


Seznam map str. 31 (mapa č. 2.1.1): Nejvýznamnější projekty na zalesňování a proti rozšiřování pouští, probíhající v současnosti str. 35 (mapa 2.1.2): Území zasažená důsledky kyselých dešťů a nejvýznamnější budované a plánované projekty pro tzv. jiho-severní transport vody str. 51 (mapa 2.2.1): Spotřeba vody v Číně podle jednotlivých provincií str. 73 (mapa 3.2.1): Podíl etnických menšin na populaci okresů Číny (census 2000) str. 74 (mapa 3.2.2): Relativní a absolutní zastoupení etnických menšin (census 2000) str. 104 (mapa 4.1.1): Index lidského rozvoje v roce 2008 podle jednotlivých čínských provincií str. 110 (mapa 4.2.1): Geografické vymezení programu rozvoje Západní Číny a nejvýznamnější infrastrukturní projekty v rámci programu str. 126 (mapa 5.1.1): Import a export podle kontinentů (2010) str. 130 (mapa 5.1.2): Čínsko-africký obchod (2011) str. 148 (mapa 5.2.1): Hlavní trasy dovozu ropy do Číny (2010)*


195

Poznámky

Poznámky

Poznámky

Poznámky

Vybraná témata z geografie současné Číny PhDr. Adam Horálek, Ph.D. RNDr. Pavel Ptáček, Ph.D. Návrh obálky MgA. Jolana Folwarczná Vydala Masarykova univerzita v roce 2013 1. vydání Náklad 300 výtisků 10,39 AA Předtisková příprava, sazba a tisk: ASTRON studio CZ, a.s., Veselská 699, 199 00 Praha 9–Letňany ISBN 978-80-210-6647-2

Vybraná témata z geografie současné Číny

Recommend Documents