FARNÍ INFORMÁTOR 24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 16. ZÁŘÍ 2007
Vstanu a půjdu k svému Otci.
PEREGRINATIO AD FONTES FIDEI - 18. března 2007 – kostel sv. Ludmily v Suché Lozi
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, s důvěrou v Boha, kterého nám Ježíš zjevuje jako Otce veškerého milosrdenství, pokorně prosme: L: MILOSRDNÝ BOŽE, VYSLYŠ NÁS. z Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby poselství jeho cesty do Rakouska bylo pro věřící celého kontinentu výzvou k patření na Krista. z Za křesťanské rodiče, aby po příkladu svaté Ludmily křesťansky vychovávali své děti a dočkali se na nich radosti. z Za vlády národů, aby při svých jednáních neztrácely naději na vzájemné porozumění. z Za hříšníky, kteří propadli beznaději, aby poznali tvou milosrdnou lásku, s níž přijímáš ty, kdo jsou zkroušení a pokorní srdcem, a zakusili radost z odpuštění. z Za umírající, aby využili poslední příležitosti k obrácení. K: Bože, nejvýš milosrdný a věrný, přijmi tuto modlitbu své Církve, ve které Tě prosí za všechny lidi, zvláště pak za ty, kdo si uvědomují svůj hřích a chtějí činit pokání. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L:Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – EX 32,7-11.13-14 Čtení z druhé knihy Mojžíšovy. Hospodin promluvil k Mojžíšovi: ”Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu. Uhnuli brzo z cesty, kterou jsem jim přikázal. Ulili si býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: Izraeli, to je tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země.” Hospodin řekl dále Mojžíšovi: ”Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ.” Mojžíš konejšil Hospodina, svého Boha, slovy: ”Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a mocnou rukou z egyptské země? Rozpomeň se na Abraháma, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu a zdědí ji navěky.” A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu. ŽALM 51
Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, – pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. – Úplně ze mě smyj mou vinu – a očisť mě od mého hříchu. Stvoř mi čisté srdce, Bože! – Obnov ve mně ducha vytrvalosti. – Neodvrhuj mě od své tváře – a neodnímej mi svého svatého ducha. Otevři mé rty, Pane, – aby má ústa zvěstovala tvou chválu. – Mou obětí, Bože, je zkroušený duch, – zkroušeným a pokorným srdcem, Bože, nepohrdneš. 2. ČTENÍ – 1TIM 1,12-17 Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timotejovi. Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za věrného a vzal mě do služby, ačkoli jsem byl dříve rouhač, pronásledovatel a násilník. Dostalo se mi však milosrdenství, protože jsem to dělal z nevědomosti ve své nevěře. Milost našeho Pána se však na mně tím hojněji projevila s vírou a láskou v Kristu Ježíši. Na tuto nauku je spolehnutí a zaslouží si, aby se jí naprosto věřilo: Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě. Ale právě proto jsem došel milosrdenství, aby tím Ježíš Kristus na mně jako na prvním ukázal celou svoji shovívavost; já jsem měl být příkladem pro ty, kdo v něho v budoucnosti uvěří, a tak dosáhnou věčného života. Králi věků, Bohu nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému buď čest a sláva na věčné věky. Amen. EVANGELIUM – LK 15,1-10
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: ”Přijímá hříšníky a jí s nimi!” Pověděl jim tedy toto podobenství: ”Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.‘ Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují. Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.‘ Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil.”
FUIT IN PROVINCIA BOEMORUM
(Latinsky psaná Gumpoldova legenda o životě, utrpení a smrti sv. Ludmily, vytvořená kolem roku 973)
Byl v zemi české jeden kníže, jménem Bořivoj, žijící i tehdy ještě v obyčejích pohanských, a vzal si za manželku z jiné země dceru knížete Slavibora, jménem Ludmilu. Ta, když byla ještě mladičká, obětovala modlám a často velmi zaníceně se oddávala jejich uctívání. Když tak oba žili pospolu, z Božího pokynu a přání byvše přivedeni k lítosti, přijali očistu svatého křtu a s nimi zároveň i jejich poddaní. Narodili se jim pak tři synové a tři dcery, a od toho dne, kdy přijali milost křtu, všecko jejich království vzrůstalo víc a více. Kníže Bořivoj potom, naplniv šestatřicet let svého života, odebral se z tohoto světa. Po něm ve vládě nastoupil jeho prvorozený syn jménem Spytihněv. Shromažďuje kněží a kleriky, žil s odevzdaností ve víře Kristově. A naplniv čtyřicet let svého života, rozloučil se s tímto světem. Po jeho skonu ujal se kormidla vlády bratr jeho Vratislav. Jejich matka, vznešená paní Ludmila, po svém obrácení od pohanských bludů každodenními slzami hořce lkala, že dříve modly uctívala. Sama to však v lepší stránku obrátila; stala se totiž matkou chudých, nohou chromých, okem slepých, vlídnou utěšovatelkou sirotků a vdov. Když však řečený kníže Vratislav, dovršit třiatřicet let svého života, opustil skličující pouta tohoto světa a syn jeho Václav, tou dobou ještě chlapec, ujal se vlády a říše otce svého, matka chlapcova, jménem Drahomiř, setrvala ve stavu vdovském. Tehdy nepřítel lidského pokolení, ďábel, záviděl, že zbožná služebnice Boží Ludmila vynikala tolika předostmi. I konala knížecí matka poradu se svými nespravedlivými rádci a jala se míti v nenávisti svou tchyni Ludmilu. Říkala totiž: "Proč ona má býti takřka mou paní? Zahubím ji, zdědím všechno, co má, a svobodně budu vládnouti." Byl totiž její syn Václav posud mladíček. Jakmile ctná a oddaná služebnice Boží Ludmila seznala takovýto úmysl, řekla své snaše: "Netoužím vládnouti a nepřeji si míti ani sebemenší částečku tvé moci. Naopak žádám, abys mi povolila nerušeně sloužiti Bohu až do skonání mých dnů." Socha sv. Ludmily v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři
S těmito slovy opustila Ludmila hrad Prahu a přišla na jeden hrádek, který se zve Tetín. Tam pak řečená služebnice Boží, předem tuším budoucí umučení, pevně se utvrdila ve znalostech věcí posvátných a se vzrůstající horlivostí prokazovala dobrodiní chudým, aniž mohla zcela naplniti svou touhu. Po jejím odchodu matka mladičkého knížete, poradivši se se zločinnými rádci, vyslala muže, aby ji zahubili. Ti si pak přibrali veliké vojsko a táhli na hrádek Tetín. Tehdy připomenutá služebnice Boží v předtuše věcí budoucích povolala si jednoho zbožného kněze, jménem Pavla, a vybídla ho, aby sloužil slavnou mši svatou. Po ní se upřímně vyzpovídala před tváří Nejvyššího Soudce a posílila se přijetím těla a krve Páně. A vědoma si jsouc smrti své, počala se odívati zbraněmi víry a vytrvávala na modlitbách, aby duši svou, ozdobenou skutky dobrými, poručila Bohu. Když se pak zešeřilo, řečení ukrutníci zamířivše k jejímu obydlí rozrazí bránu a vběhnuvše ke dveřím domu, v němž byla služebnice Boží, vylomí veřeje a vejdou dovnitř. I řekla jim: "Bratři, proč jste přišli s takovou zuřivostí? Cožpak jsem vás neživila jako syny? Své zlato, stříbro a drahocenná roucha dala jsem vám; a dopustila-li jsem se nějaké viny na vás, povězte mi!" Oni však nedbajíce mírumilovných slov stáhli ji z lože a vrhli ji na dlažbu. Tu jim řekla: "Zadržte, bratři, maličko, aspoň než dokončím svou modlitbu!" A s rukama rozepjatýma modlila se k Pánu. Domodlivši se řekla jim: "Zapřísahám vás, bratři, setněte mne!" To totiž říkala, aby si prolitím krve zasloužila přijetí koruny mučednické. Oni však nesvolili, nýbrž vložili provaz na hrdlo její a zardousili ji. Tak ona, naplnivši ve veliké víře a oddanosti jedenašedesát let svého života, odebrala se k Pánu. Byla pak umučena oddaná služebnice Kristova Ludmila v sobotu patnáctého [šestnáctého] dne měsíce září v časných hodinách nočních. Všechno její kněžstvo a veškeré domácí služebnictvo obého pohlaví po záhubě své pastýřky rozprchlo se porůznu do úkrytů a snažilo se zachrániti svůj ohrožený život. Když však přeukrutní vrazi odtáhli, scházelo se znovu se strachem, aby posloužilo pohřbem; připravivši s velikou úctou vše, čeho bylo potřebí, odevzdalo její přesvaté tělo hroudě zemské. Přeukrutní však vrazi, rozchvátivše veškerou kořist, vrátili se ke své paní a zvěstovali záhubu nevinné bytosti s náramnou radostí, domnívajíce se, že na věčné časy budou žíti v bohaté odměně. Řečená pak paní proradných mužů, uchvátivši veškerý majetek své tchyně, počala spolu s ukrutníky vládnouti, obohativši je a jejich rody i čeleď znamenitým množstvím zlata i stříbra a drahocennými rouchy. I vládli v celé zemi české jako velkolepí vévodové, jenomže ne z milosti Boží. Zatímco se nesmírně radovali, dostaví se pomsta trestu Božího na bezbožníky, kteří se nezhrozili spáchati tak ukrutný zločin, a postihne je znenadání Neboť když otec ďábel na ně poštval nesvornost, začali opovrhovati všemi svými vrstevníky. Z toho vyrostla nenávist mezi bezbožníky Tunnou a Gummonem a jejich paní, takže se veškeré myšlenky a řeči paniny ve dne v noci zaměstnávaly jejich záhubou. Když to viděl Tunna, dal se se všemi svými příbuznými na útěk a pobýval brzy tu, brzy onde. Gummon však, hledaje pro svého bratra vhodné útočiště, byl jat a i s bratrem přišel o život pozemský a zároveň i o posmrtný. Jejich paní však, vidouc je na útěku, obrátila svou zuřivost na jejich potomky od nejstaršího po nejmladšího a v jednom dni stejným ortelem všechny je zahubila. V týchž pak dnech u hrobu nejblaženější mučednice Ludmily spolupůsobením Boží dobrotivosti zaskvěly se zásluhy jejích ctností. Neboť z jejího náhrobku se vylinul van
zázračné vůně, překonávající líbeznost všelikých vonných látek; kromě toho za nejhlubšího ticha nočního třikrát čtyřikrát se zamihla před zrakem diváků četná světla loučí a svíc, planoucích nebeskou září. Vše to nezůstalo tajno paní vražedkyni. Seznavši to byla poražena velikým strachem a nevěděla, co má činiti. Konečně obnovivši poradu s jedovatými rádci, poslala své služebníky na Tetín, kde leželo velebné tělo pohřbeno, a za úkol jim dala, aby dům blažené Ludmily nad jejím hrobem přestavěli na způsob baziliky; té pak propůjčila jméno ke cti blaženého archanděla Michala, aby zázračné znamení, jestliže by se nějaké budoucně objevilo, nebylo přičítáno zásluhám blažené mučednice, nýbrž spíše zásluhám svatých, jejichž ostatky se tam chovají. Když byla bazilika vystavěna, všechny, kteří tam vcházeli, přepadla posvátná hrůza, takže se neodvažovali jinak než s největší uctivostí tam vstupovati. Od té doby se na tomto místě objevilo mnoho přeslavných zázraků.
Fresky národních patronů na oblouku nad presbytářem v kostele Narození Panny Marie v Drysicích
Přenesení svaté Ludmily Rozpomenuv se na svou bábu blažený Václav, jakou svatostí se v tomto životě vyznačovala a jak vynikající slávu si od Všemohoucího vysloužila, proliv příval slz a uradiv se s kněžími a některými zbožnými muži, poslal je na hrádek Tetín s rozkazem, aby důstojným přenesením převezli k němu kosti nebo prach stráveného těla. Poslové tudíž, vykonávajíce příkazy svého pána, vešli do baziliky a odhrnuvše hlínu obnažili hrob. Poněvadž však shledali, že náhrobní deska, jíž byly velebné ostatky přikryty, byla zčásti rozpadlá hnilobou, ostýchali se ji nadzvednouti řkouce: "Je-li dřevo zpuchřelé, zdaž tím spíše neshnilo, co bylo pod ním skryto?" A chtěli hrobku znovu co nejpozorněji zavříti. Proti jejich záměru se však postavil jeden kněz, jménem Pavel, který nebožce, pokud dlela na zemi, vždy věrně sloužil. Pravil: "Nikterak se nestane, jak říkáte, nýbrž jak vám poručil kníže! Naleznu-li i jen prach stráveného těla, vyzvednu jej." Ostatní svorně s ním souhlasili a desku zvedli. Deska však, jak ji zdvihali, prolomila se, takže připomenutý Pavel i s hlínou padl na tělo nebožky. Ihned však povstav a hlínu odklidiv nalezl svaté tělo, uchráněné všeho porušení, s výjimkou toho, co na něm ulpělo prolomením víka, když je odklizovali.
Proto s velikou radostí vzdávajíce díky Bohu, a vyzvednuvše přesvaté ostatky a drahocennými tkaninami, jak se slušelo, zahalivše je, postavili je před oltář. Když vše bylo slavnostně skončeno, položili je na nosítka, dvěma koňům je naložili na záda a téže noci vytrvalým spěchem zamířili k hradu pražskému. Nalezeno pak bylo tělo blažené a oddané služebnice Boží Ludmily ve středu devatenáctého dne měsíce října o hodině dvanácté; přenesli je pak do Prahy v pátek jedenadvacátého dne téhož měsíce s nesmírným jásotem, přičemž všichni velebili Krista. Ti, kteří je vezli, prve než je donesli do hradu, poslali napřed hlasatele ke knížeti. Služebníci ti přišedše nalezli jej spícího; i vzbudili jej, aby mu oznámili radostnou zvěst. On ihned vstal, odebral se do kostela a vzdal tu Kristu vřelé díky za tak veliké dobrodiní. Když se pak rozednilo, svolav kněžstvo a zástup věřících, s nesmírným průvodem se spěšně vydal v ústrety. Na cestě se s nimi setkají oni, kteří věrně nesli svaté ostatky. Tu kněží a levité, ihned je vloživše na ramena, donesli je do hradu, zpěvem žalmů a hymnů velebíce Boha, a vešedše do kostela postavili je před oltářem, aby všichni věřící i nevěřící viděli, že tělo světice bylo od Krista uchováno bez jakékoli úhony. Všichni shlédli neporušenost těla, vlasů a šatů, jako by byla bývala téhož dne pohřbena. A tak obecně usoudili, že je hodna veškeré chvály a pocty. Když pak chtěli kopati hrob, objevila se náhle ve vykopané jámě voda. Tu usoudili všichni, že místo je nevhodné pro služebnici Kristovu. I zasypavše znovu jámu, umístili schránu se vzácnými pozůstatky nad ní, vyčkávajíce pomoci Boží; a tak se vrátili do svých domovů. Po krátkém pak čase vypravil řečený kníže posly k biskupu řezenskému, aby poradil v této věci. Ten jim podle Písma odpověděl, aby tělo, jež vzalo svůj původ do začátku prvně stvořeného člověka, se slovy "Země jsi a v zemi půjdeš, prach jsi a v prach se obrátíš" odevzdali zemi a vyčkali, až by spatřili slávu Kristovu. Nato se pokorně obrátí kníže k biskupovi se snažnou prosbou, aby k němu ráčil zavítati, sám tělo pochoval a vysvětil baziliku, která dotud neměla biskupského posvěcení. I přišel biskup a nejprve zasvětil chrám Pánu, potom po šesti dnech uložil svaté tělo do země na témž místě, které předtím voda zaplavila. Tu jest třeba veřejně rozhlásiti tu podivuhodnou věc k chvále služebnice Kristovy: kdežto dříve, když ji chtěli kněží pohřbíti na místě neposvěceném, stále se objevovala voda, nyní po příchodu biskupově a po vysvěcení baziliky voda zhola se neukázala. Bylo to zajisté neobyčejně vhodné svědectví, že ta, která prožila život v blaženém obcování, musila býti pohřbena s nejvyšším požehnáním, poněvadž její místo mělo býti se svatými po pravici Kristově. A tak, když to bylo řádně skončeno, byl biskup od knížete, jak se slušelo, obdarován, a odebral se do svého domova. Když pak nadešel první výroční den přenesení svatých ostatků, ráčil Kristus k vyhlášení zásluh své služebnice způsobiti zvláštní zázrak. Podle křesťanského obyčeje oslavovati památku takových osob shromáždilo se toho dne kněžstvo. Bylo již po modlitbě a všichni zasedli pospolu, aby osvěžili tělo pokrmem. Tu jeden hošík, postižený a pokřivený tělesnou nemocí a nemohoucí vůbec vzhůru pohlédnouti, když před vchodem do baziliky, v níž odpočívá tělo vzácné paní, vzýval její zásluhy a moc Kristovu, byl napřímen a plně navrácen svému zdraví. Vidouce to přečetní shromáždění, pěli chválu Bohu, že skrze svou služebnici velebnou moc zjeviti ráčil, jemuž čest a sláva na věky věkův. Amen.
NÁBOŽENSTVÍ UVĚDOMĚLÉ NEBO ZVYKOVÉ?
(úvaha Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Smáli se jednomu jezuitovi, který byl nerozhodný a dlouho si nemohl vybrat vlak, kterým pojede. Dali mu radu, aby si podle sv. Ignáce vzal arch papíru, PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM: s prof. Richardem Čemusem S.J. udělal a kardinálem Špidlíkem v papežské koleji Russicum vprostředku 12. června 2007 čáru, na jednu stranu si napsal všechny vlaky, které tam jedou, na druhou všecky, které tam nejedou, aby si představil, že má umřít, že je to jeho poslední svobodná volba a pak ať se s pomocí Boží rozhodne pro vlak, který tam jede. Žert parafrázuje skutečný text ignaciánských exercicií: pravidla volby. První z nich postupuje více méně racionálně. Uvažuje všecky důvody, které jsou pro a všecky, které by mohly být proti. Druhé pravidlo se snaží přenést člověka trochu výš. Nutí ho, aby se podíval na svá denní rozhodnutí z ptačí perspektivy. Když si představím, že umírám, že budu stát za chvilku před Bohem, moje rozhodnutí se možná hodně pozmění. Rozhodně je budu vidět v jinačí perspektivě, než když myslím jenom na nejbližší odpoledne. V Exerciciích se mluví ještě o jemnějším způsobu volby, řekl bych skoro uměleckého stylu. Nás však teď nezajímá způsob, jako spíš zásadní otázka, která se stala v poslední době aktuální: Máme se často k něčemu rozhodovat, stále hledat, nebo stát pevně na tom, co jsme jednou začali, prostě jít dál a netrápit si hlavu? Zajímavé je, že v této otázce nebyli zajedno ani komentátoři ignaciánských Exercicií. Jedni říkají: První duchovní cvičení se dělají s úmyslem postavit život na novou pevnou základnu, dát mu jiný směr, obrátit se. V tom případě si musí člověk pořádně uvědomit, co chce začít, má-li na to síly. Ale takové rozhodnutí se dělá jednou v životě. Netrapte s tím lidi, kteří už správnou cestou jdou. Byli však i jiní kazatelé exercicií. Ti mluvili o volbě vždycky, i když šlo o krátkou duchovní obnovu. Říkali: Život se skládá ze stálého rozhodování. Kdo se neumí správně rozhodovat, neumí správně žít. Z podobného hlediska se dívají na problém i dnes ti, kteří propagují, jak při náboženské výchově u dětí, tak později, zvláště v řeholním životě to, čemu se v Itálii říká dnes už okřídleným výrazem: la scelta libera e consapevole, volba svobodná a vědomá. Zastánci tohoto programu o tom mluvívají s velkou vervou. Tvrdí, že bylo náboženství donedávna stádové. Chodilo se do kostela, protože všichni chodili. Šlo se k prvnímu svatému přijímání, protože to nebylo ani jinak myslitelné. V tomto prostředí vstupovali i
chlapci do seminářů a děvčata do klášterů, protože to přišlo jaksi samo sebou. Dnes přišli velké změny, a tyto typy křesťanů zklamou. Ti, co chodili pravidelně do kostela, přestanou hned, jak se dostanou do jiného prostředí, kde většina nechodí. Jeden extrém ovšem vyvolává opačný. Jak jsme už naznačili, jsou dnes nadšení praporečníci svobodných a vědomých rozhodnutí, a ti někdy doslova týrají dobré lidi, kteří chtějí žít a pracovat v klidu. V jedné římské církevní škole chodily děti pravidelně na školní mše. Přišla mladá řeholní sestry za ředitelku a bylo to první co zrušila. Nebudeme vychovávat stádo vzorných dívek z pensionátu. Důrazně promluvila děvčátkům do srdce, že se musí pokaždé samy vědomě a dobrovolně rozhodnout, půjdou-li na mši nebo ne. Nikdo je nutit nebude. Podle známého zákona tíže, většina tělesných chrámů Ducha sv. zůstala ráno v posteli. Protestovali nejvíc rodiče. Nač dáváme děti na výchovu k sestrám, když je ani na mši nepřivedou? Ještě ostřejší byl protest starších řeholních sester, kterým mladý kněz v exhortě kladl na srdce, aby přestaly žít zvykově jako stroje, ale aby stále uvažovaly o tom, není-li potřeba dát životu novou strukturu, která odpovídá vnuknutím Ducha sv. Jedna řeholnice mu řekla: když jsem byla mladá, říkali nám, že jsme nevěsty Kristovy. Staré nevěsty už se nesmějí každý den přestrojovat do nových šatů. Kdybyste věděl, co to znamená dodržet slovo, vydržet celý život na místě, nehlásal byste tak laciné programy o restrukturacích a vědomých rozhodnutích. Jsou tu tedy zřejmě dva směry, Oba mají dobrou vůli a oba mají oprávnění. Dalo by se to zformulovat i dogmaticky. První by se dal hájit takto: Mravnost je neoddělitelná od svobody. Čím je skutek svobodnější a vědomější, tím je dokonalejší. Rutina a zvykovost svobodu umenšuje a někdy i docela hubí. Druhý směr by se mohl hájit těmito slovy: ctnost je návyk v dobrém. Svobodné rozhodnutí posílené návykem je ctnost. Ctnost znamená stálost. Ve světě, kde se všecko mění, vítězí stálost a vytrvalost. Je-li zvyk k dobrému i všude okolo nás, říkáme tomu dobré a přirozené prostředí. I to je dar Boží pro slabé, kteří by jinde neobstáli. Stálost v jednom směru je psychologický základ ke každé dobré práci. Mnoho rozhodování oslabuje energii. Uvedl jsem toto téma k diskusi v centru ignaciánské spirituality v Římě. Dělali jsme, abych tak řekl, volbu o pravidlech dobré volby. Nejjednodušší řešení problému podali ti, kteří hájili rozumnou střední cestu. Je dobré se svobodně a vědomě rozhodovat, ale nesmí se ani v tom přehánět. Je dobře, když se také nechá životu jeho přirozený zvykový rytmus, asi tak jako když na rovné cestě nešlapeme v autě ani na brzdy ani na spojku. Stroj si odpočine a urazí kus cesty. Toto řešení je jistě rozvážné a pedagogické. Ale možná je jednostranně psychologické. Jaký je opravdový smysl ignaciánské volby? Nemyslím, že by autor Exercicií někoho povzbuzoval k tomu, aby se dlouho a pracně rozhodoval, má-li Bohu sloužit nebo ne, máli nebo nemá-li zachovávat své povinnosti, dodržet dané slovo nebo dát jiné. Víme, že zvláště v tom posledním bodě byl Ignác neústupný. Nikdy se nevracel nazpět a neměnil to, co opravdově rozhodl. Kdo se jednou rozhodl žít pro slávu Boží, proč by to měnil? Jaký by měl důvod, aby o tom pochyboval? Svobodná volba už se netýká cíle, ke kterému chceme dojít, ale prostředků a způsobu, jak to den ze dne lépe uskutečnit. Viděl jsem malíře, který připravil obraz pro soutěž. Už byl hotový. Ale den ze dne se na něj díval a tu a tam maličko zdůraznil nějaký črt. Chtěl vyhrát první cenu. Řekl mi, že tato maličká zlepšení jsou daleko důležitější, než první nahození na plátno. Cosi analogického má být i v našich stálých životních volbách. Sv. Ignác chtěl žít nejenom k slávě Boží, ale „k větší slávě Boží“, ad maiorem Dei gloriam. Tím má život svou stálost, ale ta se nestala ubíjející rutinou. Je tu denně neustálá tvořivost, dynamismus, svoboda a vědomí.
„Ha onorato dono divino della musica“ (Benedikt XVI. v telegramu k úmrtí Luciana Pavarottiho)
„Pavarotti proslavil Itálii po celém světě; přišel jsem, abych se odvděčil a vzdal hold Pavarottimu“ - slova italského prezidenta Giorgia Napoletaniho, pronesená na prahu katedrály v Modeně, poté co se v pátek 7. září, poklonil památce jednoho z největších tenorů všech dob, promlouvala z přítomnosti více než 100.000 velkých osobností i prostých lidí, co během tří dnů přišli vyslovit své „Addio a Big Luciano“. Celé město halí mlčenlivé dojetí, nikoli však smutek. „Jdu za Pavarottim“, říká paní do mobilního telefonu, jako by chtěla povědět „jdu za přítelem a vrátím se“. Kolem jeho rakve prochází po tři dny pět tisíc lidí za hodinu, a to už od časného rána. „Nevypadá jako mrtvý!“, šeptá dívenka procházející kolem katafalku. Vskutku, mrtví jsou zsinalí. Pavarotti je pohublý, ale v tváři chtěl zůstat stejný jako vždy: přál si mít na sobě svůj smoking a líce mít oživeny pomádou – stejně, jako když se chystal vystoupit na scénu. V rukou neodmyslitelný bílý kapesník a dnes navíc růženec. Také z már splýval týž rudý kment divadelních opon. Jen ten mocný a majestátný hlas dnes mlčí. Rakev z bílého javoru, spočívající uprostřed apsidy dómu, obklopují bílé a červené růže, lilie a slunečnice, květy které miloval. Na desítkách květinových věnců, čteme slova vděčnosti Rady ministrů, města Modeny, Pesara, Milána, společnosti Ferrari, Maserati, turínského Juventusu, monackého knížete Alberta II., a dalších. Requiem začalo v sobotu, 8. září 2007, v 15 hodin. Do prvních lavic usedla široká rodina zesnulého: první žena Adua Veroni se třemi dcerami, které se narodily z jejich
manželství: Giuliana (44), Lorenza (42) a Cristina (39), a druhá manželka, dr. Nicoletta Mantovani, s níž se Pavarottimu narodila v roce 2003 dcerka Alice. Vedle Aduy zasedla sestra Big Luciana, Gabriella. V předních řadách pak zaujali místo nejvyšší státní představitelé a nejvěrnější přátelé. Mezi přítomnými osobnostmi byli premiér Romano Prodi, někdejší sekretář OSN Kofi Annan, předseda FAO Jacques Diouf, či režisér Franco Zeffirelli, Bono Vox z U2, Zucchero, Elton John, Valentino Rossi, Joe Volpe, ředitelka newyorské Metropolitní opery a další. Do lavic katedrály jich usedlo celkem 700. Dalších 50.000 sleduje přenos na obřích velkoplošných obrazovkách na přilehlých náměstích. Před zahájením eucharistického Requiem zaznělo „Ave Maria“ z Verdiho Othela v podání blízké přítelkyně „Big Luciana“, rumunské sopranistky Rainy Kabaiwanské. Příchod liturgického průvodu pak provázel introit z „Requiem“ od Luigi Cherubiniho v podání Rossiniho sboru, v němž kdysi Pavarotti jako chlapec začínal, - dnes pod vedením L. Santiniho (varhaník – Stefano Coló). Eucharistii předsedal arcibiskup Modeny, Benito Cocchi, a koncelebroval s dalšími 18 kněžími, blízkými rodině zesnulého. Hned po úvodním pozdravu arcibiskup přečetl kondolenční telegram, který jménem Svatého Otce Benedikta XVI. zaslal státní sekretář Vatikánu, arcibiskup Tarcisio Bertone: „Po obdržení smutné zprávy o úmrtí tenoristy Luciana Pavarottiho, Svatý Otec vyslovuje svou upřímnou soustrast nad odchodem velkého umělce, který svým mimořádným interpretativním talentem, vzdal hold Božímu daru hudby. Svatý Otec svěřuje jeho duši Božímu milosrdenství,a příbuzným i těm, kdo jej milovali, vyprošuje záštitu křesťanské naděje, která jako jediná dokáže ulehčit bolest nad těžkou ztrátou a posílá vám i těm, kdo se účastní pohřebního obřadu, povzbudivé apoštolské požehnání“. Po vstupních obřadech následovala bohoslužba slova. První čtení bylo vzato ze starozákonní knihy Moudrosti (3,1-9): „Duše spravedlivých jsou v Boží ruce a nedotkne se jich utrpení, Zdáli se být mrtví v očích lidí pošetilých, jejich smrt se pokládala
za neštěstí, za záhubu jejich odchod od nás, v pokoji však přebývají. I když se lidem zdálo, že jsou trestáni, jejich naděje byla plná nesmrtelnosti. Po lehkém trestu dojdou velkých dobrodiní, vždyť Bůh je pouze zkoušel a shledal, že ho jsou hodni. V tavícím kelímku je zkoušel jako zlato, jako dokonalá oběť se mu zalíbili. V čase, kdy budou odměněni, zazáří, jako jiskry proběhnou obilnými stébly. Budou soudit pohany a ovládnou národy a Pán jím bude navždy králem. Ti, kdo v něj doufali, poznají pravdu, kdo byli věrní, setrvají u něho v lásce, protože popřává svým vyvoleným lásku a smilování. Jako osobní vyznání znělo repetitio k 138. žalmu „Chci ti zpívat před anděly“. Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, žes vyslyšel slova mých úst. Chci ti zpívat před anděly, vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu. Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a tvou věrnost. Když jsem volal, vyslyšels mě, v mé duši jsi rozhojnil sílu. Budou tě oslavovat, Hospodine, všichni králové země, až uslyší slova tvých úst. Budou opěvovat Hospodinovy cesty: „Věru, veliká je Hospodinova sláva!“ Hospodin je vyvýšený, ale shlíží na pokorného, od pyšného se však zdaleka odvrací Když procházím soužením, zachováváš mi život, proti hněvu mých nepřátel napřahuješ ruku, zachraňuje mě tvá pravice. Hospodin pro mě dokončí, co začal. Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj! Je-li umění nejvýmluvnějším místem setkání nebe se zemí, času s věčností, pak jedním z nejúchvatnějších vyjádření tohoto setkání – emblémem křesťanství je 13. kapitola prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Je cestou, které všichni rozumějí snad, vždyť den co den v svěřených charismatech tuší, jak touhou po naplnění, dokonalosti srdce buší, a v agapé objevují duši, co božsky v lidském dává milovat. Právě tento text zazněl v epištole při Requiem za Pavarottiho:
„Věděl, že brzy umře a při našich hovorech často mluvil o svém největším přání: setkat se s rodiči a konečně dojít pokoje“, říká Giuliana, jedna z tenoristových dcer.
Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl přitom lásku, jsem jako zvučící kov a řinčící zvon. Kdybych měl dar promlouvat z vnuknutí, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se míře vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal v almužnách všechno, co mám, a pro druhého do ohně skočil, ale neměl přitom lásku, nic mi to neprospěje. Láska je shovívavá, dobrosrdečná, láska nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad nikým nezoufá, všecko vydrží. Láska nikdy nepřestává. Dar Syn a otec promlouvání z vnuknutí pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Vždyť kusé je všechno naše poznání, nedostatečné je naše promlouvání z vnuknutí. Když jsem byl jako dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě. Když se však ze mne stal muž, všechno dětské jsem odložil. V tomto životě vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale jednou to uvidíme tváří v tvář. Tady na zemi poznávám věci jednom nedokonale, ale jednou budu poznávat dokonale, podobně jako Bůh poznává mne. Tak tady trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší Pavarotti a Bocelli z nich je láska. Evangelium pak bylo vzato z
„první Ježíšovy řeči na rozloučenou“, jak nám ji předkládá ve svém evangeliu učedník, kterého Ježíš miloval (Jan 14,1-7): Ježíš řekl svým učedníkům: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám to. Odcházím vám připravit místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte.“ Tomáš mu řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.“
„Penso che siano pochi coloro che possono imitarlo come tenore. Nessuno invece può dire di non essere in grado di mettersi sulla scia della solidarietà, della carità, dell’amicizia, che egli ha così esemplarmente percorso“ (homílie Benita Cocchiho, arcibiskupa Modeny, při eucharistickém Requiem za Luciana Pavarottiho)
Zástup, který v těchto hodinách proudil bez ustání a s příkladnou spořádaností ke katedrále, aby vzdal hold tělesným pozůstatkům Luciana Pavarottiho, jakož i přítomnost tolika představitelů a zástupců, jsou znamením úcty, náklonnosti a vděčnosti, kterou všichni vzdávají velkému umělci. Nemenší význam však mělo mlčení modenských v sobotu večer před katedrálou a v přilehlých prostorách, při čekání na příjezd jeho těla. Ticho pak propuklo v aplaus, nikoli radostný, jak tomu bývá za jiných okolností, avšak intenzívní a upřímný. Zatímco nyní všechny sdělovací prostředky neustále připomínají velkou osobnost Luciana Pavarottiho, shromáždili jsme se v katedrále k poslednímu pozdravu, který Církev vyhrazuje všem svým dětem a k modlitbě, kterou za ně pozvedá k Otci. Církev, která nás
jednoho dne křtem přijala jako matka přijímá své dítě, provází na poslední cestě každého křesťana, který výslovně posvátné obřady neodmítl. Pohřební obřady nejsou vynášením zesnulého, jakýmsi druhem beatifikace; jsou modlitbou, s níž se křesťanské společenství obrací k Bohu a prosí ho, aby ve svém milosrdenství přijal toho, jenž završil své pozemské putování a předstupuje před něj. Z lidského pohledu jsou pohřební obřady samy o sobě připuštěním naší bezmocnosti tváří v tvář smrti; uvědoměním si konce všeho. V tom, jak se odehrávají (modlitby a gesta: okuřování, kropení svěcenou vodou …, zahrnují mnoho prvků: bolest pozůstalých, příbuzných, přátel, obdivovatelů, vzpomínku na zesnulého. Ale probouzejí i neklid: přechod od nemoci k smrti, myšlenku – skoro výčitku – když se vynořují city a pocity, které bychom rádi sdělili, ale je už příliš pozdě. Otázku po smyslu života. Pohřební obřady jsou časem slov, nevyslovených tehdy, kdy měla cenu a průchodem slov, jež nyní žádnou sílu nemají. Dřevěná truhla se stala nepřekonatelnou bariérou. Ovšem právě proto, že jsou pohřební obřady časem mlčení, dávají nám zakusit chudobu našich slov, dávají zaznít jiným slovům, která pocházejí od Pána, a která jsme jako taková hlasitě vítali: Slovo Boží, Slovo Pána. Evangelijní stať, právě přednášená, nás odvolává na okamžik, kdy Ježíš ohlásil svou blížící se smrt, a v apoštolech to vzbudilo hořkost, sklíčenost a neklid. Mistr je povzbuzuje, nikoli tím, že by oslaboval předpověď utrpení a smrti, nýbrž ujištěním, že utrpení ba dokonce ani smrt není naprostou porážkou. Pán říká: „Ať se vaše srdce nechvěje. Věříte v Boha, věřte i ve mně. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám to. Odcházím vám připravit místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já“. Naše víra je odpovědí na tento pocit prázdnoty, bezpráví, jež pociťujeme tváří v tvář smrti. Živeni vírou, připojíme se k modlitbě, kterou bude celebrant přednášet v eucharistické modlitbě: „ … nám zazářila naděje, že vstaneme z mrtvých ... život nezaniká, ale se naplňuje; a když se rozpadne toto naše pozemské obydlí, dostaneme u tebe domov věčný…“. To je jistota křesťana, jenž v těchto slovech přijímá smysl života a nachází naději tváří v tvář tomu, co by jinak zůstalo zoufalou absurditou umírání. Tisk, rádio i televize už po několik dní věnují památce této osobnosti spoustu slov, připomínajíc triumfální okamžiky i bez počet dosažených úspěchů. Slovo evangelia je však také výzvou k vnějšímu ztišení, k tichu našich řečí, abychom tváří v tvář tajemství smrti naslouchali slovům naší víry v jistotu života, který po smrti pokračuje v Bohu. Jedině ve víře v Boha, který je láskou, ve víře v Ježíše Krista, který za nás položil život, nachází odpověď naše potřeba života a odmítnutí života svěřeného osudu, svévoli.
Dnes jsme se shromáždili v katedrále, mateřském chrámu, který nás přijal ne jako cizince či jedince, nýbrž jako společenství, jež pojí stejná víra, ale také city, jakými jsou pocity bolesti, zármutku nad událostí, smrtí Luciana Pavarottiho, která nám dala pocítit, že jsme chudší. S ohledem na své přesvědčení, není Pavarotti v této katedrále cizincem, pro svou víru, kterou nikdy nezapřel ani neskrýval, a kterou vyjadřoval tak, jak mu bylo dáno, zpěvem. Před mnoha lety, ještě jako mladík, zpíval v chlapeckém sboru, zatímco pěl v chóru dospělých. Pohřební obřady znamenají rovněž odloučení od našich drahých, které, i když jsou mrtví, cítíme jako blízké, dokud pohřební průvod nevyústí na hřbitově. Je na místě ptát se, co zůstane z Pavarottiho, jen co Bývalý generální nevyhnutelně pohasne emoce těchto tajemník OSN, Kofi Annan s manželkou dnů. na pohřbu Mistr navždy zůstane jistým praporem Pavarottiho našeho města. Modena má příležitost, a doufejme, že i stálost, aby tyto dny vešly konstruktivním způsobem do dějin města. Dějin, které nemohou přehlížet postavu a dílo Pavarottiho, impuls, který dal kultuře. Je důležité shromáždit podstatné prvky pro rozmanité kapitoly dějin tohoto velkého občana. Některé kapitoly už byly vysloveny a je třeba je pouze napsat. Kapitola dějin chlapce, který měl vrozený dar výjimečného hlasu, jenž s houževnatostí pěstoval a stal se tak hlavní postavou mezi všemi tenoristy své doby. Kapitola dějin velkého umělce, který v triumfálních momentech, které mnohokrát vytvořil a zažil, se neuzavřel do sebe. Projevilo se ono hluboké lidství, jež ho přivedlo k velmi cenným sociálním iniciativám. Bude tu kapitola solidarity s těmi, kdo trpí. Konkrétně a s velkorysostí přispěl – aniž by to bubnoval, aby se mu děkovalo – ve prospěch situací či iniciativ, zaměřených na pomoc těm, kdo potřebovali. Bude tu rovněž kapitola jeho pozornosti vůči mladým, kteří projevili schopnosti v oblasti hudby a zpěvu, které bylo třeba rozvinout. Jim věnoval čas a úsilí, aby jim pomohl rozvinout jejich kvality. Pro ně vymyslel školu.
V jeho dějinách nemůže scházet kapitola o jeho hlubokém smyslu pro přátelství. A mohli bychom říci: kult přátelství. Myslím, že je málo těch, kdo by jej mohli napodobit jako tenoristu. Nikdo však nemůže říct, že není s to dát se na cestu solidarity, dobročinnosti a přátelství, po níž tak příkladně kráčel. Zůstane vzpomínka, nostalgie po osobnosti, která v síle výjimečných hřiven, dokázala dát rozkvést všemu, co v zárodku dostala od přírody. Modena bude věrná této památce. Tak dokáže držet vysoko prapor tohoto svého syna; prapor, který zve, abychom si zamilovali krásný zpěv, vyzývá k solidaritě, k výchově mladých, k přátelství. A nyní uzavřeme vzpomínkou události, o níž mi vyprávěl, kdo ji zažil, možná podobně jako další mezi vámi. Před několika lety v této katedrále, plné věřících, přednesli během slavnosti dva tenoristi – za pozorného dojetí všech přítomných – Franckovo Panis Angelicus. Hymnus, který po první strofě, zpívané sólistou, opakuje stejnou melodii a tatáž slova v podání dvou tenoristů. A těmi dvěma tenoristy byli Mistr Luciano Pavarotti a jeho otec. Kdo měl příležitost je slyšet, ať už pro krásu katedrály, která vzbuzuje úctu svou posvátností a vyzývá k usebranosti, tak pro hodnotu dvou tenoristů, či pro působivost hudby, dosud na to vzpomíná, a když o tom mluví, znovu zažívá dojetí. A protože nám víra říká, že naši drazí žijí v Bohu, proč nepomyslet, že otec a syn, hrdí jeden na druhého, pokračují ve svém zpěvu o andělském chlebu, co se stal chlebem pro člověka! Působivá pak byla modlitba věřících, kterou arcibiskup uvedl slovy:
Pozvedněme společně svůj hlas modlitby k Pánu, aby stín smrti rozptýlilo světlo Kristova zmrtvýchvstání a naše srdce se otevřela důvěře naděje: Modleme se: Pane života, vyslyš nás! Nato zazněly jednotlivé prosby, přednášené řeholnicemi a kněžími: - Za svatou Církev Boží, aby stále vydávala svědectví své víře v Krista Vykupitele, své naději ve vzkříšení mrtvých a své lásce ke všem lidem. - Jeden velký hudebník, dirigent orchestru, který zemřel krátce před Lucianem, říkával: „Když Pavarotti zpívá, vychází slunce. Pane, dej Církvi i současnému lidstvu, často tonoucímu v temnotách, muže a ženy, přinášející světlo a naději. - Za našeho bratra Luciana, který své hřivny chápal jako Boží dar, a předával je v kráse zpěvu, s uměním a Gabriella, sestra Luciana Pavarottiho, velkorysostí, jež mu získali přízeň bratří na celém světě. Ať jej Pán odmění a zahrne svou milosrdnou láskou. - Za rodinu našeho bratra „Luciana, aby v bolesti odloučení nacházeli útěchu a naději v Pánu, oporu v přízni přátel, a mohli zakoušet, že ve zmrtvýchvstalém Ježíši i on žije a je jim blízký. - Za ty, kdo stojí v čele států a národů, aby si uvědomovali veškerou odpovědnost úkol, který jim Bůh svěřil, a s pokorou a ctí sloužili svým bratřím. - Panna Maria, jejíž narození dnes slavíme, ať přijme našeho bratra Luciana, který se dnes rodí pro nebe, a přimlouvá se za něj se všemi dětmi a chudými, jimž pomáhal. - Za mír, o nějž se náš bratr Luciano tolik zasazoval jako člověk i jako umělec, aby lidstvo nacházelo v hudbě a umění odkaz ke smíření. Další přímluva byla pronášena jménem dcer: - Pane, děkujeme ti, že tatínka obdařil darem hlasu, jenž se dokázal dotknout strun duše. Dar, který dokázal s trpělivostí pěstovat a velkoryse šířit k těm, kteří se nechalo oslovit. Dej, ať nyní stane v tvé přítomnosti a pěje ti chvály. Slzy všem vhrnula do očí
modlitba, která byla pronášena jménem vdovy Nicollety a především čtyřleté dcerky Alice (která ovšem nebyla pohřbu přítomna): - Děkuji ti, Pane, za dar Luciana. Za jeho hlas, za jeho touhu po životě, za lásku, kterou nám daroval, za to, jak nás učil milovat a vážit si přátel, rozeného optimistu, který nám říkal, abychom nikdy neodsuzovaly, vždy měly na zřeteli dobro a přecházely stíny zla. Tatínku, tolik jsi mě miloval, a vím, že mě budeš povždy chránit. Každé zítra si tě ponesu živého ve svém dětském srdci. Pane, starej se o Luciana, a drž jej ve svých milujících rukách. Jako poslední zazněla prosba z úst nejbližších přátel: - Drahý Luciano, shromážděni tady kolem tebe, chceme ti poděkovat za všechno dobro, kterés nám prokázal. Za radost, kterou jsi nás svým uměním obdaroval, a za tvůj jedinečný zpěv. Naplňuje-li nás tvůj odchod bolestí, utěšuje nás jistota věčného života. Ať tě milosrdný Pán zahrne odměnu spravedlivých a uvede tě do země blažených, kde bys mohl požívat šťastného odpočinutí a jasu nesmrtelného světla. Ať tě spolu se sborem andělů přivítá tvůj otec Fernando a matka Adéla. Modlitbu věřících zakončil arcibiskup Cocchi slovy: V tobě, náš Pane a Stvořiteli, hledá naše srdce útěchu, neboť jenom ty jsi naším světlem´, naší spásou. Předkládáme ti modlitbu církve i celého lidstva, jež v paschální oběti tvého Syna, Spasitele člověka, slaví a přijímá dar tvé nezměrné lásky. Skrze Krista našeho Pána. Ofertorium provázela flétna A. Griminelliho, v jehož podání zazněl „Tanec blažených duší“ z „Orfea a Euridiké“ německého operního skladatele Christopha Wilibalda Glucka. Při eucharistii pak zaznělo „Sanctus“ z Cherubiniho Requiem a „Agnus Dei“ z díla „Missa brevis“ Franze
Haydna, obojí v podání “Rossiniho katedrálního sboru. S hlubokým dojetím, přesto však v nezlomném majestátu víry, vzdával při svatém přijímání svůj poslední hold příteli Andrea Bocelli (Mozartovo „Ave verum Corpus“). Jedním z nejmocnějších však byl okamžik před Postcommunio, kdy se velkolepým chrámem i přilehlými náměstími neslo Franckovo „Panis Angelicus“, jak kdysi zaznělo v modenském dómu v podání otce - pekaře zaníceného pro lyriku a syna – který se stal jedním z největších tenorů všech dob, Fernanda a Luciana Pavvarotiových. Po neutichajícím aplausu vděčnosti za poselství „z onoho světa“, a přitom tak blízkého, se shromážděné společenství usebralo v modlitbě Postcommunio: „Bože všemohoucí, přijmi našeho bratra Luciana, který z tohoto světa odešel k tobě. A pro spasitelnou moc Kristova vykupitelského díla jej zbav všech vin, aby mohl mít účast na slávě zmrtvýchvstalého Pána, který žije a kraluje na věky věků. Nato – ústy premiéra Romana Prodiho – vzdala géniu modenského tenoristy hold jeho rodná Itálie: „Jsou okolnosti, kdy slova ztrácejí svou cenu, neboť to, co mluví je dojetí a bolest. Vše v nás i kolem nás ukazuje, že Luciano Pavarotti pronikl hluboko do mnoha okamžiků našeho života. Dokazují to kondolence, které přišly do Modeny z celého světa, ze všech kontinentů. Považuji za čest, že mohu jeho géniu a jeho velkorysosti vzdát hold jménem celé Itálie. Jeho hlas pojil po mnoho let slavné osobnosti i prosté lidi. V tomto nádherného dómu se nachází pouze nepatrná část oné emoce, která jej vždy provázela a která jej i dnes naposled provází za oponou. Rodině, jeho dcerám, jeho Modeně, s níž byl vždy tak spojen, nelze než vyslovit dík. Dík, že jste nám ho dali, a že jste ho sdíleli se všemi,
kdo ve světě milují umění, kulturu a naši Itálii, jejímž výsostným a zaníceným vyslancem byl právě Pavarotti. Nebyl pouze velkým umělcem, člověkem, který dokázal působit na tolik lidí, ale vždy byl i poslem míru a bratrství. Poslem míru na místech, kde lidstvo procházelo hlubokou bolestí. A skutečnost, že je mezi námi nezapomenutelný sekretář OSN Kofi Annan je důkazem, nakolik byl po celý život spjat s osudy lidstva. Hudbu učinil nástrojem života a proti válce. Je pravdou, že Luciano Pavarotti chtěl být připomínán jako významný lyrický zpěvák. My však zde chceme vzdát hold i jeho velké lidskosti. Protože díky ní bude Luciano vždy představovat ve světě nejen italskou hudbu, ale celou Itálii. Když se s ním dojati loučíme, děkujeme mu i za toto. Itálie je dnes smutná, ale je na něho hrdá. Svým posledním a pohnutým pozdravem mu tady, v dómu jeho města, vyslovuje svou hlubokou vděčnost.“ Slova 90. žalmu provázela rakev „Big Luciana“ na poslední pozemské cestě z jeho katedrály, stejně jako slova křesťanské naděje, vetkaná do jeho nezapomenutelného „Vincerò“, jímž si získal srdce 500.000 přítomných v New Yorku a milióny po celém světě během zahajovacího ceremoniálu ZOH v Turíně 2006. Potlesk ve stoje, stíhací letouny vojenského letectva, pokrývající nebe nad Modenou italskou trikolórou, to vše psalo poslední řádky historie muže, jenž na upomínkové fotografii zanechal své vyznání:
„Penso che una vita spesa per la musica sia una vita spesa in bellezza ed è a questo che mi sono dedicato“ ?
I think a life in music is life beautifully spent and this is what I have devoted my life to“ ?
„Myslím, že život věnovaný hudbě je životem stráveným v kráse a tomu jsem svůj život zasvětil“. ?
(záznam pohřbu Luciana Pavarottiho: http://www.rai.tv/mpplaymedia/0,,News^28^33831,00.html)
Tomáš Špidlík
„Maranathà“ ŽIVOT PO SMRTI „Maranathá“, „Přijď, Pane“, byla jednou z proseb prvních křesťanů. Podle svatého Pavla jsou křesťané „těmi, kdo milují parúsii“ (2Tim 4,8), kdo s radostí čekají na druhý příchod Pána. Jestliže tomu tak mnohdy není, je to i proto, že vzniklo přesvědčení, že existují dva různé životy a jednoho dne se musí nevyhnutelně jeden opustit, aby se přešlo do druhého. To pak činí člověka tragicky rozděleným. Navíc, jistá teologie, se chopila témat, která se vztahují k eschatologii (smrt, soud, peklo, život věčný, …), vypočítává je jedno vedle druhého, a tím přeměnila symboly v logický systém, bez jakéhokoli vztahu ke konkrétnímu životu. Kardinál Špidlík prochází patristické a východní prameny, které popisují poslední časy jako nové stvoření, jako setkání Boží činnosti s dozráváním světa, kde dějiny nejsou jen materiálem pro soud, ale také „stavebními kameny“, z nichž bude vybudován nový Jeruzalém.
Smrt – tajemství kříže Život a smrt, protichůdné zkušenosti a pojmy Proč by měl živý člověk myslet na smrt? To je první protiklad, s nímž se lidský rozum setkává ve chvíli, kdy na toto téma začíná mluvit. „Jsi-li zde ty, pak tu není smrt. Bude-li tu smrt, pak tu nebudeš ty. Vy dva tedy nemáte nic společného“. Tak smýšleli starověcí stoici. Ovšem i tato úvaha je plodem zamyšlení, k němuž nás nutí každodenní zkušenost se smrtí a s protichůdnými pocity, které v nás vzbuzuje. Pokusíme se vypočítat ty hlavní. - Skutečnost, že umřeme je ze všech nejbanálnější, neboť je společným údělem všech, ale u zesnulého se lidé zastavují s mimořádnou úctou. - Člověk může v tomto světě najít místo jen díky smrti jiných, a přece zabití druhého se považuje za nejhorší zločin. - Osobnost se rozvíjí prostřednictvím živých vztahů ve společnosti, ale současně sama společnost oslavuje ty, kdo v její službě zemřeli. - Duchovní dokonalost spočívá ve spojení lásky s druhými. Proč se tedy považuje za vrcholný projev lásky smrt pro druhé, když právě smrt toto spojení tragicky přetíná? - Žít moudře znamená najít smysl všeho, s čím se potkáváme, zatímco jsme si jisti, že smrtí o všechny tyto hodnoty zoufale přicházíme. Jestliže tyto protiklady jsou sebrány ze spontánních lidových úvah, filozofické zamyšlení k nim přidává další. Je skutečně přirozené, že lidé umírají? Kdy by mohl o této všeobecně přijímané pravdě pochybovat? Fyziologický vývoj těla ji předpokládá, od chvíle, kdy rytmus vývoje přírody je nemyslitelný bez neustálých zrození a umírání. Přesto „personalistická“ filozofie a teologie přesunují problém do jiné roviny. Člověk je ve svém pravém významu osobou. Osoba pak předpokládá osobní svobodu a svobodné vztahy s druhými. Smrt je v tomto případě násilným útokem na obě tyto výsady. Na osobní svobodu: člověk může říci, „Já chci umřít“, ale není s to uskutečnit opak, „Já nechci umřít“. Jestliže se osoba rodí a vyvíjí prostřednictvím vztahů lásky, potom smrt, která tyto
vztahy zpřetrhává, je tragickým násilím oproti ní. Jak ji tedy můžeme označovat za „přirozenou“? V této souvislosti nás nepřekvapují například úvahy Solověva, který ukazuje falešnost argumentů uváděných k ospravedlnění „dobra smrti“, včetně těch platónských o nesmrtelnosti duše. Ale těchto problémů si byli vědomi už Otcové Církve. Je pochopitelné, že jako křesťané hájili nesmrtelnost člověka. Někteří však, zvláště ti, kteří nebyli vystaveni dominantnímu vlivu řecké filozofie, nepřipouštějí přirozenou nesmrtelnost lidské duše osvobozené z těla; „nesmrtelnou“ se může nazývat je tehdy, je-li spojena s Duchem svatým. Nesmrtelnost je tedy požadavkem duchovního života. Oddělit se od Ducha svatého přináší smrt. To však nelze považovat za „přirozené“, chápeme-li „přirozenost“ ve smyslu prvotního stvoření, tak, jak se člověk „zrodil. V ráji. Ke smrti nás dohání přirozenost, kterou scholastici nazývají „čistá“, totiž ta bez Ducha. To však znamená, že v samotném člověka existuje hluboký protiklad mezi jeho přirozeností a osobním povoláním. Tento rozpor nemůže existovat než jako důsledek hříchu, který podle Berďajeva, přináší jako důsledek „pád od osoby do přirozenosti“. A jestliže se od křehké osobní přirozenosti přeneseme k přirozenosti všeobecné, absolutní, výsledek je ještě tragičtější: jaké místo může najít v absolutním, neomezeném panství konkrétní člověk se svými hranicemi pozemského života? V evropské tradici se na to ptáme Hegera. Asijská tradice přiznává svou bezmocnost učením o nirváně, jak vypovídá například jedno japonské apoftegma: „Kde je špetka soli vržená do moře? Zbytečná otázka“.
Pesimistické povzdechy Starého zákona a zrození naděje Srovnáme-li biblické učení s pozadím čistě lidských úvah, objevíme, jak tomu obvykle v otázkách víry bývá, soulad i překonání. Fráze postavená na začátek knihy Kazatel (1,1) – „Marnost nad marnost, všecko je marnost“ – stačila navždy zajistit židovskému mudrci pověst skeptika a pesimisty. Nelze zůstat bez úžasu, že takový spis nacházíme v Bibli. Mohl by skoro figurovat mezi předchůdci nejchmurnějšího existencializmu; neúprosně kritizuje obecnou moudrost, která nedokáže najít odpověď na problémy lidského života, jenž se potýká s bezprostřední hrozbou smrti. Přesto byl spis zařazen mezi inspirované knihy. Čtenáři Bible jsou tímto negativním způsobem nuceni hledat lidskou rovnováhu nikoli v rovině lidské, nýbrž v rovině Osoby Boha, který je autorem přirozenosti. Bůh stvořil „přirozenost“ jako dar milované lidské „osobě“. Mimo toto spojení lásky mezi Osobou Boha a osobou člověka, stávají se přirozené dary „marností nad marnost“. Proto kniha končí konstatováním: „Kazatel se snažil najít výstižná slova a pečlivě sepsal slova pravdy… knihy neberou konce, a mnohé hloubání unavuje tělo. Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a zachovávej jeho přikázání, neboť to je pro člověka vším“ (12,10-13). Následující knihou v Bibli je pak Píseň písní. I čistě lidská láska by byla marností, pokud by nenašla by svůj vyšší smysl v lásce Boha ke svému lidu. Když Bůh, puzen nekonečnou láskou, stvořil člověka, obdařil jej darem nesmrtelnosti. Smrt se tedy musela objevit až po lidském odmítnutí. Je důsledkem hříchu. Lépe je mluvit o důsledku než o trestu. Není to trest uložený zvenčí, který by se dal nahradit jiným, méně přísným potrestáním. Smrt však následuje „přirozeně“ po odmítnutí daru života. Lidé, postaveni Bohem na zemi živých, sestupují smrtí do temného podsvětí, tajemného šeolu.
Skutečnost, že se šeol zosobňuje jakýmsi netvorem znamená, že musí být poražen a že mrtví, které drží ve svém zajetí, musejí být osvobozeni. To je možné proto, že duše spravedlivých stejně zůstávají v rukou Boha (srv. Mdr 3,1), který slíbil spásu svým mesiánským zásahem. Už ve Starém zákoně tedy začíná pronikat a mohutnět víra ve vzkříšení mrtvých, doložená ve 2. knize Makabejských význačným textem: „ … uspořádal sbírku dvanáct tisíc drachem stříbra (Juda Makabejský) a poslal je do Jeruzaléma, aby byla podána oběť za hřích. … Kdyby totiž nevěřil, že padlí vstanou z mrtvých, bylo by zbytečné a marné modlit se za mrtvé“ (12,43-44).
Antinomie mezi životem a smrtí vyřešená v božsko-lidské osobě Ježíše Nemůže nás překvapit, že antinomie, které shledáváme v postoji vůči smrti, se musejí projevit i na životě Ježíšově. V tajemství jeho jedinečné osoby se pojí božská síla s lidskou slabostí, avšak zůstávají jako podstatné vlastnictví dvou přirozeností. Ježíš neumenšuje zármutek nad smrtí, má soucit s těmi, kdo ji zblízka zakoušejí, jako v případě Jairovy dcery (srv. Mk 5,21-24;35-42) a především Lazara (srv. Jan 11,1-14), který v něm spontánně probouzí myšlenku na svou vlastní smrt. V těchto případech však odhaluje tajemství vzkříšení mrtvých. Když se blíží hodina jeho smrti, tragickým způsobem se jí bojí, až do té míry, že žádá Otce, aby od něj odňal tento hořký kalich (srv. Mk 14,36), cítí se odevzdán do moci Satana (srv. Lk 4,13), Otcem opuštěn. Ale i přesto vyznává Otci svou pevnou důvěru v něj (srv. Jan 12,27-28). Velkou vinu mají ti, kdo jej k smrti odsoudili, a přece Ježíš připouští, že tato moc jim byla dána od Otce a že tím se naplňuje Písmo a vše je dokonáno (srv. Jan 19,30). Když křesťané rozjímají nad Ježíšovou smrtí a připomínají si jeho utrpení, musejí se mít na pozoru, aby se nezaměřovali jednostranně na tento aspekt. Někteří východní teologové vznesli námitku, že v západním uctívání kříže se jednostranně klade důraz na utrpení, zatímco na Východě se uctívá kříž oslavený, vítězící nad každým zlem. Je zbytečné diskutovat nad tím, který aspekt je věrohodnější. Tajemství Ježíšovy smrti je protichůdné, spojuje dva aspekty, jež v racionální rovině zůstávají radikálně proti sobě. Ukázal na to Sergej Bulgakov ve své teologii kenoze, Božího ponížení. Tomuto teologovi se kříž nejeví jako jedno z obvyklých křesťanských tajemství, jako cosi „mezi“ ostatním. Bulgakov objevuje základy Kristovy kenoze i ve vnitřním životě Nejsvětější Trojice a její odezvu v celém Božím díle ad extra, počínaje stvořením a konče zbožštěním Církve a kosmu. Nicméně, zdá se mu, že by nemělo panovat přesvědčení o jakémsi nesouladu mezi vystupováním lidským a vystupováním božským, vystupováním Syna a postojem tří božských osob v Trojici. Otec i Duch svatý se tajemným způsobem účastní Pánova utrpení. K pochopení utrpení člověka je třeba vyjít od Boha. V Trojici spočívá božský život ve vzájemném vztahu Osob, definovaném láskou, jenž sebou nese odříkání, skrze věčnou pokoru a kenozi (evidentně bez „utrpení“). Vzhledem k tomu, že božská kenoze má svůj původ ve vnitřním životě Nejsvětější Trojice, uskutečňuje se už ve stvoření, neboť v něm začíná Boží sestup do skutečnosti, kterou není On sám, a která současně nemůže zůstat naprosto „jiná“, a proto ji „zbožšťuje“. Tím, že se Kristus vtělil „přestává být sám sobě Bohem“, ve smyslu, že věčný Bůh se stává Bohočlověkem. Sama o sobě by tato skutečnost ani nemusela působit utrpení. Avšak
po pádu člověka se propast mezi božskou a lidskou přirozeností natolik prohloubila, že vtělení Logu je „křížem, který bere na sebe“; „kenoze se stává „utrpením“. Vzal na sebe hřích, který musí „vytrpět“ až do konce. Tak lze říci, že Bohočlověk vytrpěl to, co odpovídalo trestu za hřích světa (jinak ovšem než peklem), aby svým ohněm spálil zlobu. K ilustraci této úvahy by mohl posloužit povzdech ženy z lidu: „Když jsme se s manželem vzali, neměli jsme, než naše čtyři ruce a pracovali jsme ve dne v noci. Teď se všechno změnilo. Máme pěkný domek, děti, nic nám nechybí. A přece mohu říct: v těch prvních dobách jsme byli šťastnější, protože jsme si byli jistí naší vzájemnou láskou. Útrapy tehdy netížily!
Tyto úvahy nejsou v žádném případě okrajovými poznámkami; otvírají cestu ke křesťanskému chápání smrti a utrpení, jež nacházejí své řešení pouze v jedinečné osobě Krista. Profánní postoj by se dal označit jako „ariánský“. Když si ariáni všimli rozporu mezi božskou a lidskou přirozeností v Kristu, snažili se ho vyřešit jakýmsi druhem kompromisu: představovali Mesiáše jako jistou vyšší bytost, napůl božskou, napůl lidskou. Křesťanské dogma naopak vyznává jednotu dokonalého božství s plným lidstvím v jediné božsko-lidské osobě. Podobně je tomu i s otázkou bolesti: lidský postoj se snaží bolest ulehčit na minimum, i když v pozemském životě připouští její nevyhnutelnost. A pokud jde o smrt, kdy je nevyhnutelnost příliš zřejmá, snaží se ji oddálit a učinit ji co nejméně bolestnou a tragickou. Kristus naopak vytrpěl maximum, smrtí pokořil smrt, podle základního principu svého vtělení: to co na sebe nevzal, není spaseno. Uzavřeme konstatováním, že jedinou pravou teologií smrti je teologie svatého Kříže. Chápeme, že se pohanům může zdát hloupostí, ale je tragické že se stala pohoršením pro Židy (srv. 1Kor 1,23), přestože v ní byli vychováváni celou pedagogií Starého zákona. (pokračování příště)
SV. ŘEHOŘ NYSSKÝ (2)
(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 5. 9.)
Drazí bratři a sestry, chci vám nabídnout některé aspekty učení sv. Řehoře z Nyssy, o kterém jsme mluvili minulou středu. Řehoř Nyssenský podává především velmi vznešené pojetí důstojnosti člověka. Cílem člověka, říká svatý biskup, je stát se podobným Bohu, a tohoto cíle dosahuje člověk zejména prostřednictvím lásky, poznáním a praktikováním ctností, „světelných paprsků, které proudí z božské přirozenosti“ (De beatitudinibus 6: PG 44,1272C) a neustále se přimykají k dobru jako běžec směřující kupředu. Řehoř používá v této souvislosti účinný výraz, vyskytující se už v Pavlově listu Filipanům: épekteinómenos (3,13), tzn. „vztahujíce se k tomu, co je větší“, k pravdě a lásce. Tento obsažný výraz poukazuje na hlubokou skutečnost: dokonalost, kterou chceme nalézt není nějakou věcí vydobytou jednou provždy; dokonalost je setrvávání na cestě, je to neustálá otevřenost a ochota kráčet vpřed, protože úplného připodobnění Bohu se nikdy nedosáhne; jsme stále na cestě (srov. Homilia in Canticum 12: PG 44,1025d). Dějiny každé duše jsou dějinami lásky dovršené a zároveň otevřené k novým horizontům, protože Bůh neustále rozšiřuje možnosti duše, aby ji uschopňoval ke stále větším dobrům. Bůh, který do nás vložil zárodky dobra, z nichž vychází každá iniciativa svatosti, „tvoří celek… tříbí a čistí našeho ducha, vytváří v nás Krista“ (In Psalmos 2,11: PG 44,544B). A Řehoř to ještě upřesňuje: „Ve skutečnosti to není naše dílo, a není to ani uměním nějaké lidské schopnosti připodobnit se Božství, nýbrž je to výsledek obdarování Bohem, který dal naší přirozenosti již od prvopočátku podobnost se Sebou samým“ (De virginitate 12,2: SC 119,408-410). U duše jde nikoli o to poznat něco o Bohu, ale mít Boha v sobě“ (De beatitudinibus 6: PG 44,1269c). Ostatně, poznamenává Řehoř, „božství je čistota, je to osvobození od vášní a odstranění každého zla: pokud všechny tyto věci v tobě nastanou, pak je Bůh skutečně v tobě“ (De beatitudinibus 6: PG 44,1272C). Když člověk miluje Boha, když máme Boha v sobě, skrze onu vzájemnost, jež je vlastní zákonu lásky, člověk chce to, co chce Bůh (srov. Homilia in Canticum 9: PG 44,956ac) a proto spolupracuje s Bohem na utváření božského obrazu v sobě, takže „naše duchovní zrození je výsledkem svobodné volby, a my jsme v určitém smyslu rodiči sebe samých, a vytváříme se sami takovými jakými chceme sami být, a skrze naši vůli se utváříme podle vzoru, který volíme“ (Vita Moysis 2,3: SC 1bis,108). Pro výstup k Bohu se člověk musí očistit: „Cesta, která lidskou přirozenost vede k nebi, není nic jiného než vzdalování se špatnostem tohoto světa… Stát se podobným Bohu, znamená stát se spravedlivým, svatým a dobrým… Je-li tedy podle knihy Kazatel (5,1) „Bůh v nebi“ a přilnete-li podle proroka (Ž 72,28) „k Bohu“, nutně z toho plyne, že musíte být tam, kde je Bůh, když jste s Ním sjednoceni. Poněvadž vám nařídil, abyste jej v modlitbě nazývali Bohem Otcem, říká vám tím samozřejmě, abyste byli podobni vašemu nebeskému Otci životem hodným Boha, jak nám to Pán jasně přikazuje jinde, když říká: „Buďte dokonalí jako je dokonalý váš nebeský Otec!“ (Mt 5,48)“ (De oratione dominica 2: PG 44,1145ac).
Na této cestě duchovního výstupu je vzorem a učitelem Kristus, který nám dává nazírat překrásný obraz Boha (srov. De perfectione christiana: PG 46,272b). Avšak, má-li být člověk hoden Kristova jména, jak má jakožto křesťan jednat? Řehoř odpovídá takto: „Musí vždy zkoumat své nitro a vlastní myšlenky, svoje slova a svoje skutky, aby viděl, zda směřují ke Kristu nebo zda se od Něho vzdalují (ibid.: PG 46,284c). A to je důležité pro hodnotu, kterou přikládá slovu křesťan. Křesťan je někdo, kdo nese Kristovo jméno a proto by se měl podobat Kristu také životem. Se jménem křesťan neseme velkou odpovědnost. Avšak Kristus – připomíná Řehoř – je přítomen také v chudých, a ti proto nesmí být nikdy tupeni: „Nepohrdej těmi, kteří jsou kvůli tomu ponižováni jakoby nebyli ničím. Uvaž kým jsou a odhalíš jejich důstojnost: oni reprezentují Osobu Spasitele. A je tomu tak: Pán jim totiž ve své dobrotě propůjčil svou vlastní Osobu, aby skrze ni prokazovali soucit ti, jejichž srdce jsou tvrdá, a ti, kteří jsou nepřáteli chudých“ (De pauperibus amandis: PG 46,460bc). Řehoř, jak jsme řekli hovoří o výstupu: výstupu k Bohu v modlitbě skrze čistotu srdce, výstup k Bohu také skrze lásku k bližnímu. To je pravý výstup. Láska je žebřík, který vede k Bohu. Nyssenský proto živě pobízí každého svého posluchače: „Buď velkodušný k těmto bratřím, obětem neštěstí. Odepři si a dej hladovým“ (ibid.: PG 46,457c). Velmi zřetelně Řehoř připomíná, že všichni závisíme na Bohu a proto volá: „Nemyslete si, že všechno je vaše! Část musí patřit také chudým, Božím přátelům. Je totiž pravdou, že všechno přichází od Boha, univerzálního Otce, a že my všichni jsme bratři, a patříme do téhož rodu“ (ibid.: PG 46,465b). Zkoumej se proto křesťane, naléhá Řehoř: „K čemu ti je vlastně půst a zříkání se masa, když potom svou špatností jenom hryžeš svého bližního? Jaký prospěch máš před Bohem z toho, že nejíš co je tvé, když potom nespravedlivým jednáním rveš z rukou chudého to, co je jeho?“ (ibid.: PG 46,456a). Na závěr těchto našich katechezí o třech velkých kapadockých otcích, ještě jeden důležitý aspekt duchovní nauky Řehoře Nysského. Je to modlitba. K pokroku na cestě k dokonalosti a přijetí Boha do sebe, k nesení Ducha Božího, lásky Boží musí se člověk s důvěrou obracet k Bohu v modlitbě: „Skrze modlitbu dokážeme být s Bohem. Kdo je však s Bohem, je daleko od nepřítele. Modlitba je oporou a ochranou cudnosti, brzdou hněvu, uklidněním a ovládnutím pýchy. Modlitba je strážkyně panenství, ochranou věrnosti v manželství, nadějí pro ty, kdo bdí, hojností plodů pro pěstitele, bezpečím pro putující“ (De oratione dominica 1: PG 44,1124A-B). Křesťan se modlí a přitom se vždy inspiruje modlitbou Páně: „Chceme-li se modlit, aby přišlo Boží království, prosíme o to silou Slova: abych byl dalek špatnosti, abych byl osvobozen od smrti, abych byl odpoután od řetězů chyb; kéž nikdy nekraluje na mnou smrt, kéž nikdy nemá nad námi moc tyranie zla, neovládne mne odpůrce, ani mne neuvězní v hříchu, ale sestup na mne tvé Království, aby ode mne odstoupily, nebo ještě lépe, zanikly vášně, které nade mnou vládnou a panují“ (ibid. 3: PG 44,1156d-1157a). Na závěr svého pozemského života se může křesťan obrátit s klidem k Bohu. Sv.Řehoř o tom mluví se vzpomínkou na smrt své sestry Makriny, která se ve chvíli své smrti modlila následovně: „Ty který máš na zemi moc odpustit hříchy, odpusť mi, abych mohla být osvěžena (Ž 38,14), a abych mohla stanout před tvou tváří bez poskvrny, až budu svlečena ze svého těla (srov. Kol 2,11), a můj svatý a neposkvrněný duch, (srov. Ef 5,27) byl přijat tvou rukou jako vůně kadidla před tvou tváří (Ž 140,2)“ (Vita Macrinae 24: SC 178,224). Toto učení sv.Řehoře zůstane platné navždy: nejenom mluvit o Bohu, ale nést v sobě Boha. Konejme to v duchu modlitby a životem v duchu lásky ke všem našim bratřím.
(Benedikt XVI. o své apoštolské cestě do Rakouska při středeční generální audienci, 12.9.)
Drazí bratři a sestry, chci se dnes zastavit a zamyslet nad pastorační návštěvou, kterou jsem s potěšením vykonal v minulých dnech v Rakousku, zemi, která je mi zvlášť blízká, ať už proto, že hraničí s mou vlastí anebo díky mnoha vztahům, které jsem s ní vždycky udržoval. Specifickým důvodem této návštěvy bylo 850. výročí nejvýznamnější Rakouské svatyně v Mariazell, oblíbené také věřícími z Maďarska a velmi navštěvované i poutníky z ostatních sousedních zemí. Šlo tedy především o pouť, jejíž mottem bylo „Hledět na Krista“, jít za Marií, která nám ukazuje Krista. Ze srdce děkuji kardinálu Schönbornovi, vídeňskému arcibiskupovi a celému Rakouskému episkopátu za velké úsilí, s nímž připravovali a provázeli mou návštěvu. Děkuji Rakouské vládě a všem civilním i vojenským představitelům za jejich hodnotnou spolupráci a zejména děkuji panu prezidentovi za srdečnost, s níž mne přijal a během různých momentů této návštěvy mne doprovázel. První etapou bylo zastavení u Mariensäule, historického sloupu, na kterém stojí socha Neposkvrněné Panny: setkal jsem se tam s tisíci mladých a začal své putování. Neopominul jsem pak navštívit nedaleké Židovské náměstí, abych vzdal poctu památníku, připomínající Šoah. S ohledem na dějiny Rakouska a jeho úzkých vztahů se Svatým stolcem, jakož i s ohledem na význam Vídně z hlediska mezinárodní politiky, bylo na programu této mojí pastorační cesty také setkání s prezidentem republiky a diplomatickým sborem. Jsou to cenné
příležitosti, během nichž má Petrův nástupce možnost povzbudit zodpovědné představitele národů, aby neustále prosazovali věc míru a autentického ekonomického a sociálního rozvoje. S pohledem upřeným hlavně na Evropu jsem znovu povzbudil k dalším krokům unifikačního procesu na základě hodnot, inspirovaných společným křesťanským odkazem. Mariazell je ostatně jeden ze symbolů setkávání evropských národů v křesťanské víře. A jak nevzpomenout na to, že Evropa je nositelkou myšlenkové tradice, která spojuje víru, rozum i cítění? Uznávaní filosofové, ač nezávisle na víře, rozpoznali, že křesťanství má ústřední roli při hájení moderního vědomí před nihilistickými a fundamentalistickými odchylkami. Setkáním s politickými a diplomatickými autoritami ve Vídni byla tedy velice příhodně zasazena má apoštolská cesta do aktuálního kontextu evropského kontinentu. Pouť ve vlastním smyslu jsem vykonal v sobotu, v den slavnosti Narození Panny Marie, jež je titulární slavností svatyně v Mariazell. Svůj původ má v roce 1157, když jeden benediktinský mnich z blízkého opatství sv. Lambrechta byl poslán, aby tam kázal, a zakusil tam podivuhodnou pomoc Panny Marie, jejíž malou dřevěnou sošku si s sebou přinesl. Výklenek či cela (Zell), kam mnich sošku uložil, se stala cílem poutí a v průběhu dalších dvou století tam byla vybudována významná svatyně, kde je Milostná Madona dodnes uctívána jako Magna Mater Austriae. Byla to pro mne velká radost, že jsem se mohl vrátit jako Petrův nástupce na toto posvátné místo tak drahé národům střední Evropy. Tam jsem obdivoval příkladnou rozhodnost mnoha tisíců poutníků, kteří navzdory dešti a chladu byli s velkou radostí a vírou přítomni této slavnosti, a kde jsem vysvětlil ústřední téma své návštěvy: „Hledět na Krista“. Téma, které rakouští biskupové moudře prohloubili během příprav, které trvaly devět měsíců. Avšak pouze vstupem do svatyně jsme plně pochopili smysl onoho motta: hledět na Krista. Před námi stála soška Madony, ukazující jednou rukou na Dítě Ježíše, a nahoře nad oltářem baziliky Ukřižovaný. Tam dosáhla naše pouť svého cíle: nazírali jsme tvář Boha v onom Dítěti v náruči Matky a v onom Člověku s rozpjatými pažemi. Hledět na Ježíše očima Mariinýma znamená potkat Boha Lásku, který se pro nás stal člověkem a zemřel na kříži. Na závěr mše v Mariazell jsem udělil „pověření“ členům farních pastoračních rad, které byly nedávno v celém Rakousku obnoveny. Výmluvné církevní gesto, kterým jsem svěřil pod Mariinu ochranu velkou „síť“ farností ve službách společenství a poslání. Ve svatyni jsem pak prožil chvíle radostného bratrství s biskupy této země a benediktinskou komunitou. Setkal jsem se s kněžími, řeholníky, jáhny a seminaristy a slavil jsem s nimi nešpory. V duchovním spojení s Marií jsme velebili Pána za pokornou oddanost mnoha mužů a žen, kteří se svěřili jeho milosrdenství a zasvětili se službě Bohu. Tyto osoby se i přes svá lidská omezení ba dokonce právě v jednoduchosti a pokoře svého lidství snaží všem nabízet odraz dobroty a krásy Boha následováním Ježíše na cestě chudoby, čistoty a
poslušnosti, tří slibů, které je třeba chápat v jejich autentickém kristologickém smyslu, nikoli individualistickém, ale vztahovém a církevním. V neděli dopoledne jsem pak slavil eucharistickou liturgii v katedrále svatého Štěpána ve Vídni. V homilii jsem chtěl prohloubit zejména význam a hodnotu neděle a podpořit hnutí „Aliance na obranu volné neděle“. K tomuto hnutí náležejí i osoby a skupiny, které se nehlásí ke křesťanství. My jako věřící máme, přirozeně, hluboké motivace k tomu, abychom prožívali den Páně tak, jak nás Církev naučila. „Sine Dominico non possumus“ – bez Pána a bez jeho Dne nemůžeme žít, prohlásili mučedníci z Abitene (v dnešním Tunisku) roku 304. Také my, křesťané z roku 2000 nemůžeme žít bez neděle: dne, který dává smysl práci i odpočinku, aktualizuje význam stvoření a vykoupení, vyjadřuje hodnotu svobody a služby bližnímu… to všechno je neděle: mnohem víc než nějaký předpis! Pokud by národy starobylé křesťanské civilizace opustily tento význam a dopustily, aby byla neděle redukována na víkend a na příležitost pro světské a obchodní účely, znamenalo by to, že se rozhodly zříci se vlastní kultury. Nedaleko Vídně se nachází opatství Heligenkreuz, Svatého Kříže. Bylo mi potěšením navštívit onu kvetoucí komunitu cisterciáckých mnichů, která existuje bez přerušení 874 let! K opatství patří také fakulta teologie a filosofie, která nedávno obdržela titul „Papežská“. V promluvě adresované zejména mnichům jsem poukázal na hodnotu modlitby jako služby chval a adorace, patřící Bohu pro jeho nekonečnou krásu a dobrotu. Před touto posvátnou službou – jak praví benediktinská Řehole (43,3) – nemá mít nic jiného přednost, takže celý život včetně času určeného k práci či odpočinku je rekapitulován v liturgii orientované k Bohu. Také teologické studium nemůže být odděleno od duchovního života a modlitby, jak s rozhodností tvrdí svatý Bernard z Clairvaux, otec cisterciáckého řádu. Umístění Teologické Akademie vedle Opatství dosvědčuje toto spojení víry a rozumu, srdce a mysli.
Poslední setkání na mé cestě patřilo světu dobrovolníků. Chtěl jsem projevit své uznání mnoha osobám různého věku, které se bezplatně nasazují ve službách bližnímu, ať již v církevním či civilním společenství. Dobrovolnictví není jen „činnost“: je to především způsob existence, který vychází ze srdce, z postoje vděčnosti za život, a který vede k jakési „restituci“ a ke sdílení obdržených darů s bližním. Z tohoto hlediska jsem chtěl znovu povzbudit kulturu dobrovolnosti. Činnost dobrovolníků nelze vidět jako nějaké „vyplňování mezer“ vzhledem ke státu a veřejným institucím, ale spíše jako komplementární a stále nezbytnou přítomnost na udržení jejich všímavosti, a jako cestu k prosazování osobního přístupu v poskytování pomoci. Není proto nikdo, kdo by nemohl být dobrovolníkem: také osoba nejvíce znevýhodněná a ubohá má mnoho co sdílet s druhými nabídkou svého přínosu k civilizaci lásky. Na závěr bych rád ještě jednou poděkoval Pánu za tuto návštěvupouť do Rakouska. Hlavním cílem byla opět Mariánská svatyně, kolem níž bylo možno prožít silnou církevní zkušenost, podobně jako se to stalo týden před tím v Loretu s italskou mládeží. Ve Vídni a Mariazell se kromě toho projevila především živá, věrná a rozmanitá realita katolické Církve, tak početně přítomná na plánovaných setkáních. Byla to radostná a strhující účast Církve, která jako Maria je stále povolána „hledět ke Kristu“, aby jej mohla ukázat a nabídnout všem; církve jako učitelky a svědkyně onoho velkodušného přitakání k životu ve všech jeho dimenzích; církve, která uskutečňuje svou dvoutisíciletou tradici služby pokojné budoucnosti a opravdovému sociálnímu pokroku celé lidské rodiny. (podrobněji o pouti Benedikta XVI. do Rakousku - v příštích Informátorech)
MODLITBA ZA JUBILEUM Pane, tys připravil Marii, aby se stala Matkou tvého Syna. Neposkvrněným Početím jsi ji uchránil všelikého hříchu i zranění, jež hřích přináší. Tak byla schopna pronášet své „ano“ víry, od Zvěstování až po kříž. To, co jsi uskutečnil v Marii, Pane, je obdivuhodné. Proto ti vzdáváme díky! V Lurdech, Pane, jsi připravil Bernardetu, aby se stala svědkem zjevení Panny Marie. Ryzostí svého srdce, svou pokorou a odvahou mařila úklady Zlého. To, co jsi uskutečnil v Bernardetě, Pane, je obdivuhodné. Proto ti vzdáváme díky! A nyní, Pane, se blíží jubileum zjevení. Připrav nás, abychom je oslavili s velkým zápalem radosti. Už nyní nám dej chápat tvé slovo o smíření a pokoji. Otevři naše srdce, naše oči i náruč úzkostem bližních. Jubilejní rok ať je časem milosti pro ty, kdo přijdou k Massabiellské jeskyni, i pro ty, kdo se zpovzdálí připojí k modlitbě poutníků. Jako v Bernardetě, která tolik toužila po přijímání Eucharistie, rozhojni v nás o tomto jubilejním roce, který nám nabízíš, ještě více touhu přijímat Krista a stávat se příbytkem Ducha Svatého, po příkladu a na přímluvu Marie, tvé pokorné služebnice, kterou blahoslavíme se všemi pokoleními.
Pouť do Lurd, květen 1991
Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a navěky věků. Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 16. – 23. září 2007 DEN
NEDĚLE 16. září
PONDĚLÍ 17. září ÚTERÝ 18. září STŘEDA 19. září ČTVRTEK 20. září PÁTEK 21. září SOBOTA 22. září
NEDĚLE 23. září
LITURGIE
FARNOST
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 24. NEDĚLE 9.30 V MEZIDOBÍ PODIVICE 11.00 SV. KORNÉLIUS, PAPEŽ PUSTIMĚŘ A SV. CYPRIÁN, BISKUP, MUČ. 18.00
ÚMYSL MŠE SV. za + Břetislava PETŘÍČKA, rodiče a Boží ochranu pro rod.
za + Marii SEDLÁKOVOU, manžela a syna za + Annu LANGEROVOU za + rodinu INDROVU, ŠOSTOU a duše v očistci
ÚTERÝ 24. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. JANUÁRIUS, MUČEDNÍK
DRYSICE 18.00
za + Marii DRMOLOVOU, manžela a syna
SV. ONDŘEJ KIM TAEGON, KNĚZ, PAVEL CHANG HA-SANG A DRUHOVÉ, MUČ.
PUSTIMĚŘ 18.00
za + Františka SLEZÁČKA a syna
PODIVICE 8.00 PUSTIMĚŘ 18.00
za + Antonii HASOŇOVOU, manžela a syna za + Bohumila MRÁZKA a rodiče
SVÁTEK SV. MATOUŠ, EVANGELISTA SOBOTA 24. TÝDNE V MEZIDOBÍ
25. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PUSTIMĚŘ na poděkování za 80let života, živou a + rod. SPISAROVU 8.00 za + Marii SYNKOVOU, DRYSICE manžela a syna 9.30 za + Františku a Metoděje PODIVICE MALÍKOVY 11.00
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ZÁŘÍ 1. Aby ekumenické setkání v Sibiu v Rumunsku přispělo k růstu jednoty křesťanů, za kterou se Pán modlil při Poslední večeři. 2. Aby všichni misionáři a misionářky dokázali překonávat obtíže každodenního života tím, že s radostí přilnou ke Kristu. 3. Abychom ve světle encykliky Deus caritas est nacházeli pravý význam lásky, kterou nás zahrnuje Bůh a která se má šířit od nás k druhým. 4. Aby Maria, Matka dobré rady, byla pro každého křesťana učitelkou duchovního života a jako jitřenka jej vedla k jistému přístavu věčného života. EVANGELISTA SV. MATOUŠ, kazatelna v Pustiměři Ö FARNÍ INFORMÁTOR, XIII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.
