Emoční vztah k otci a partnerské vztahy dcer: pojetí závazku v období vynořující se dospělosti

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra psychologie

Diplomová práce obor psychologie

Emoční vztah k otci a partnerské vztahy dcer: pojetí závazku v období vynořující se dospělosti.

Vypracovala: Jitka Chalupská Vedoucí práce: Mgr. Lenka Lacinová, Ph.D.

Brno 2008

Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a že jsem použila jen citovaných zdrojů.

_______________________ V Třebíči dne 12. května 2008

1

Děkuji vedoucí mé bakalářské práce Mgr. Lence Lacinové, Ph.D. za povzbudivý a trpělivý přístup, se kterým vedla moji bakalářskou práci, za její cenné rady a podnětné připomínky. Poděkování rovněž věnuji respondentkám, které se zúčastnily mého výzkumu.

2

OBSAH 1 ÚVOD ......................................................................................................................................4 1.2 Struktura práce ..................................................................................................................7 2 TEORETICKÁ ČÁST .............................................................................................................8 2.1 Výzvy psychoanalýzy, hlubinných a dynamicky orientovaných směrů ...........................8 2.2 Citová vazba v blízkých vztazích ...................................................................................12 2.2.1 Teorie citové vazby – behaviorální projevy nebo mentální reprezentace? ..............12 2.2.2 Citová vazba v romantických vztazích ....................................................................17 2.2.3 Transformace citové vazby ......................................................................................20 2.3 Blízké vztahy v kontextu identity ...................................................................................24 2.3.1 Eric H. Erikson ........................................................................................................24 2.3.2 James E. Marcia .......................................................................................................26 2.3.3. Kritika modelů vývoje egoidentity: genderové rozdíly ..........................................27 2.4 Shrnutí a východiska pro výzkumnou část .....................................................................35 3 EMPIRICKÁ ČÁST ..............................................................................................................38 3.1 Zaměření a cíle výzkumu ................................................................................................38 3.2 Metoda výběru výzkumného souboru a popis vzorku ....................................................39 3.3 Metoda sběru dat .............................................................................................................40 3.4 Způsob zpracování dat ....................................................................................................41 3.5 Výsledky .........................................................................................................................43 3.5.1 Kategorie „popisné“ .................................................................................................43 3.5.2 Kategorie „citové potřeby“ ......................................................................................49 3.5.3 Kategorie „vztahovost“ ............................................................................................55 3.6 Interpretace a diskuse výsledků ......................................................................................62 4 ZÁVĚR ..................................................................................................................................67 Seznam zdrojů.......................................................................................................................68

3

1 ÚVOD Jaký jsou vzájemné vlivy emočního vztahu s otcem a partnerských vztahů dcer? Téma, které přetrvává v mýtech, je diskutováno v laických kruzích s intelektuálním nádechem psychoanalýzy (ovšem ne již jejích revizí), ale je často i tématem samotných dívek a žen od dětství až do dospělosti. Jaké jsou ale naše faktické znalosti o tom, jak vztahy otců a dcer vypadají? Čím jsou charakteristické a jaký mohou mít vliv ještě v dospělém životě ženy? V psychologii se ovšem nemůžeme omezit na tvrdá data, jakýsi předprogramovaný řád toho, jak by měl po celý život vztah otce a dcery vypadat, jaké úkoly jsou předepsány pro jeho jednotlivé vývojové etapy. Vývoj jedince je ovlivňován řadou vzájemných interakcí, které nelze vždy jednoduše analyzovat a považovat za dané. Na úvod je třeba seznámit se s konkrétním kulturně-sociálním prostředním, ve které se zkoumané vztahy odehrávají. I adolescent si tyto kulturní souvislosti začíná uvědomovat, a proto jsou obzvláště důležité i pro samotné studium adolescence. Macek (1999) podotýká, že téma orientace v širším životním prostoru je pro adolescenta novou možností, ale zároveň zdrojem konfliktů při objevování kritérií pro fungování ve společnosti, neboť se ocitá v jakémsi silovém poli – mezi dětstvím a dospělostí. Podívejme se tedy nyní na to, jaká východiska naše kultura dospívající ženě nabízí ve vztahu k otci. Následující úvahy strukturuji dle teorie U. Bronfenbrennera, jejímž základem je ekologický systém, který zahrnuje biologickou a sociální interakci ve čtyřech sférách (Macek, 1999). Začneme-li ze širšího společenského kontextu – tzv. makrosystému, jistě by naší pozornosti neměla ujít feministická vlna (viz Barša, 2002) stejně jako problematika rozvodů a matek samoživitelek charakteristické součásti fenoménu chybějícího otce. Co ovšem takový emočně a někdy i fyzicky vzdálený otec znamená subjektivně pro postiženou dceru? Pravděpodobně se více dočteme z beletrie než z odborné literatury – od řeckých bájí (Antigona, Médea), přes klasické pohádky (Popelka, Sůl nad zlato) po novodobé příběhy (Stepfordské paničky, Výchova dívek v Čechách, Ally McBeal). Jak konstatuje italský jungiánský psychoanalytik Zoja (2005) ve své monografii Soumrak otců, antropologická analýza, kulturní dějiny i současná psychoanalytická praxe vypovídají o jediném: otec se vytrácí z rodiny a ze společnosti. Dřívější silný archetyp otce je dnes nahrazován úlohou spolu-rodiče (co-parent), což v ideálním případě znamená rovnou spolupráci na rodičovských pozicích, v praxi však angažovanost otců zůstává velmi malá (Lamb, 1997; cit dle Zoja, 2005). Naše kultura již nectí mravní symboly otce - patera, v konzumní společnosti je očekáváno spíše naplnění primárních, v podstatě mateřských - živitelských potřeb, z otce se

4

stává pečovatel - živitel. Dle autora je však třeba mít na vědomí, že role otce není tak přirozená jako role matky, otcovství je třeba se naučit a předpokladem pro tento proces je vůle, prvotní rozhodnutí – ritualizovaná adopce vlastních dětí – a následně další množství umělých rituálů, vyznačujících vývojové kroky ve vztahu s dítětem počínajícím jeho relativně jednoduchým biologickým přispěním. Jestliže je potřeba mužů takto strukturovat vlastní roli omezena na pouhý požadavek zaujetí pozice „samce“ a následně „sponzora“, lze předpokládat, že otcovství subjektivně může pozbývat smyslu a otec – i když přítomný – se vytrácí (Zoja, 2005). Mluvím-li o ztrátě smyslu, nezpochybňuji tak význam otce v životě jeho dětí, ale vyjadřuji tím spíše porozumění současnému stavu frustrace na straně samotných otců z rozpadu patriarchálního uspořádání. V této práci si tedy rovněž kladu za cíl posloužit jako připomenutí otcům jejich význačné role a povzbuzení pro citlivý a kreativní přístup nejen k jejich synům (který by Zoja předpokládal jako instinktivnější), ale i dcerám. Jestliže mluví Zoja o regresi společnosti na jakýsi primární, mateřský, živitelský stupeň, můžeme jeho argumentaci považovat za maskulinistickou. Domnívám se však, že smyslem této ani Zojovi práce není hodnotit, pouze poukázat na významné fenomény ovlivňující formování identity v naší době. Doklady o tom, že jsou například i intimita a sexualita v médiích prezentovány méně v souvislosti s morálkou, více s požitkem, uspokojením touhy, atraktivitou, dobýváním a rekreací podává v interkulturní studii adolescentů Larson a kol. (2002). Guy Corneau (2000) chápe současnou krizi vymezování rodičovských rolí a partnerství optimističtěji. Ačkoli je pro něj destabilizace patriarchátu rovněž významnou proměnnou zasahující do dynamiky vztahů mezi mužem a ženou, otcem a dcerou, shrnuje, že patriarchát byl neudržitelný pro svoje prosazování abstraktního mužského elementu a nedoceňování ženského citu. Dnes se nám nabízí možnost dosáhnout životaschopnějších vztahů zakládajících se na vzájemnosti a důvěrnosti. Je pro tento cíl třeba zorientovat se i v pojmech utváření já, sebeúcty. Dokud nenalezneme rovnováhu mezi pohyby k sobě - láskou a od sebe - identitou, mohou být naše životy ovlivňovány pouze stereotypy. Jako v současnosti nejproblematičtější shledává Corneau dle své analytické praxe stereotyp ženy, která „miluje příliš“ a muže, který „má strach z lásky“(Corneau, 2000). Zde si již dokážeme představit, jako mohou být dokonce tyto makrosystémové okolnosti významné pro výzkum tak intimních oblastí jako je vztah s rodiči a partnery. Bronfenbrenner ne nadarmo upozorňuje, že jejich vliv se při psychologickém zkoumání často přehlíží (Bronfenbrenner cit. dle Macek, 1999).

5

Exosystémy zasahují do života v podobě užších, konkrétnějších celků, než jsou například ideologie a politická uspořádání makrosystému, ale jsou institucionalizované a tak je jejich ovlivnění rovněž méně dosažitelné. Pod významnými exosystémy si rámci zvoleného tématu můžeme představit např. konkrétní socioekonomické zázemí. Jde v podstatě o možnosti, které se dítěti zdají pevné a nezměnitelné, v pozdějším věku člověk vstupuje do této sféry a může ji nejen ovlivňovat, ale také lépe chápat vliv těchto exosystému na vlastní vývoj. Pro dívku se v této etapě může stát tématem, například proč jí rodiče zvolili právě internátní školu na místo gymnázia v rodném městě, zda měla možnost dozvědět se více o občanských iniciativách pro rovná práva žen apod. Poznatky z Larsonovy studie (2002), které je možno zařadit do problematiky exosystému, hovoří o celkově větším vlivu komunitních norem na vztahy dospívajících, zatímco rodičovské normy se – shodně se Zojovým (2005) pozorováním – ubývají na důslednosti. Rovněž se potvrzuje narůstající význam rodičovského vlivu více v emoční sféře, finančních investicích a v míře uplatňování kontroly. Společenské normy a zákonitosti mladí lidé prozkoumávají způsobem pokus – omyl, což jim umožňuje vyvíjet pouze povrchní seberegulační mechanismy, tzv. „easy-task“. Tento rozpor ve větší potřebě samostatnosti v exosystému a menší rodičovské výuce k jakési disciplíně má tedy nahradit rodičovská emoční podpora projevující se jedincovou sebevědomou individualitou (Larson a kol, 2002). V mezosystémech se pohybujeme již na osobnější úrovni, a proto se naše vnímání zaměřuje především na vztahy v rámci této sféry (Macek, 1999). Jednotlivé části mezosystému se mění a problémem se pak může stát neudržení harmonie mezi nimi (Muuss cit. dle Macek 1999). Důsledkem takovéto nerovnováhy například mezi rodinou a školou, partou může být rizikové chování mladých lidí. V konkrétním případě se můžeme zamyslet například jaký zájem jevil otec o aktivity svojí dcery. Právě zde pro nás mohou být zajímavým tématem další objevy z Larsonovy studie – např. narůstající problém informovanosti rodičů a mezigenerační rozdíly (Larson a kol, 2002). Východiskem má být opět emoční podpora rodiče a komunikace o hlubších souvislostech mezi jednotlivými mikrosystémy. Mikrosystémy jsou nejmenšími jednotkami Bronfenbrennerova ekologického modelu a zahrnují nejbližší vztahy s konkrétními osobami. Mikrosystémy se v adolescenci a mladé dospělosti stávají nejvýznamnějším tématem (Macek, 1999), a proto jim i v mojí práci bude věnována největší pozornost. Obecně se výzkumy adolescence a mladé dospělosti nejčastěji zabývají mikrosystémy rodiny, přátel a romantických vztahů a jejich vzájemných souvislostí.

6

1.2 Struktura práce V této práci se zaměřuji na emoční vazbu dívek s otcem a partnerské vztahy žen v kontextu vynořující se dospělosti – připomenu tedy tradiční roli hlubinných směrů v tomto tématu a následně využiji jednu ze současných nejvlivnějších teorií a to teorii citové vazby. Přitom se kriticky zaměřím na její základní pojmy a na poznatky o vlivu otce v emočním vývoji dcer. Podrobněji rozeberu další vlivy, které se mohou podílet na změně jistoty citové vazby, která je pro mne klíčovým tématem zvláště v problematice hledání vlastní identity a vyrovnávání se s minulostí. V další části se pak zaměřím na identitu a její vývoj z hlediska nejvýznamnějších teorií, které rovněž podrobím kritickému náhledu a pokusím se je zkonfrontovat s novějšími poznatky. Mým cílem v teoretické části je bližší a možná méně obvyklý pohled na blízké vztahy, jejich transformaci a pochopení jejich významu pro dívky v období vynořující se dospělosti, kdy jsou jejich představy a dosavadní zkušenosti integrovány do počátečních struktur dospělé identity. Ve výzkumné části definuji cíl výzkumu, kterým je popsat a analyzovat, jaký význam je přisuzován objevování identity a přijímání závazku ve vztazích s otcem a v partnerství u žen v období vynořující se dospělosti. Vzhledem k cíli výzkumu volím kvalitativní výzkumný design. Jádrem studie jsou tři kategorie a jejich subkategorie získané z polostrukturovaných rozhovorů kódováním podle metody zakotvené teorie. Jednotlivé podkategorie demonstruji v chronologických souvislostech u každé z 10 respondentek. Na závěr shrnuji odpovědi na výzkumné otázky a diskutuji možná omezení provedeného výzkumu.

7

2 TEORETICKÁ ČÁST 2.1 Výzvy psychoanalýzy, hlubinných a dynamicky orientovaných směrů V této části bych chtěla nastínit, jaké zdroje poskytli pro zkoumání blízkých vztahů mužů a žen zakladatelé hlubinné psychologie. Vztah dcery a otce a jeho vliv na partnerské vztahy je zde popsán ve velmi abstraktní rovině základních dynamismů, přesto myslím, že nám může nabídnout základní rámec pro uvedení do tématu na úrovni jedince a jeho vývoje. Průkopníkem zkoumání normativních vlivů na psychický vývoj dítěte byl Sigmund Freud. Role otce se v jeho teorii nejvýznamněji projevuje v latentním stádiu dětské sexuality. Internalizace otcovské autority a potažmo společenských zásad má chlapci přinést vyvázaní se z oidipovského komplexu, který spočívá v konfliktu narcistního zájmu o genitálie a libidózního obsazení rodičovských objektů (Freud, 1999). Vyřešením, tedy zničením oidipovského komplexu se u chlapce vyvine nadjá neboli svědomí a tím volí dráhu aktivního mužského přístupu k matce - ženě. Jak je ovšem Oidipovský komplex řešen u dívek? Freud (1999) přiznává, že situace se zde stává daleko nejasnější a mezerovitější. Objektem komplexu je u děvčete rovněž matka a Freud uvádí podobnost s vývojem chlapce i v kastrační hrozbě. Na rozdíl od něj, dívka již tento svůj boj však prohrála, a tak jí již nezbývá, než své nedostatky přijmout a pasivně očekávat naplnění – „přání mít penis a mít dítě zůstávají uchována silně obsazena v nevědomí a pomáhají připravit ženský charakter na jeho pozdější pohlavní roli“ (Freud, 1999, s. 319). Její kastrační úzkost se později projeví ve strachu, že přijde ne již o objekt – tedy penis, ale o lásku otce - muže (cit. Freud dle Barša, 2002). Freudovo neporozumění a odkázání ženy k takovéto podřízené roli nenechalo pochopitelně klidným feministické hnutí. Freud byl posuzován jako mysogynik a psychoanalytická teorie byla revidována (viz Chodorow, 1979). Pasivní ženská identita v jejich chápání není odvozena přímo z pohlavní organizace, ale je udržována patriarchální společností a mužovou snahou chránit se před ženskou aktivitou. Nancy Chodorowová navíc přezkoumala oidipovskou fázi a zjistila, že identita ženy nemusí být vůbec tak ambivalentní, jak vyvozoval Freud, když odmítl ženinu možnost identifikace s matkou z důvodu její vlastní slabosti a nedostačivosti. Naopak v konceptu Chodorowové (1979) shodně s kleiniánskou psychologií může být dívka citově stabilnější díky tomu, že se nemusí od matky odtrhnout, stačí, když zahrne otce mezi primární osoby – tento vztah nazývá triangilitou, což znamená obecný heterosexuální vztah k mužům oproti chlapcově exkluzivní a „znegované“ pozici v heterosexuálním vztahu k ženám. Teorie objektních vztahů zde není již otázkou separace, ale spíše udržování vztahů a rozvíjení nových.

8

Verena Kastová (2004) nám nabízí příspěvek k otcovskému komplexu u adolescentních mužů z pohledu psychoanalytika Blose. Zde znovu nacházíme potvrzení potřeby

otcovské

podpory

k progresivní

životní

tendenci

v případě

opakovaného

freudovského problému „pohlcující matky“ v adolescenci. Dále postuluje, že tato podpora je impulzem pro v tomto období zásadní oddělení od otce a vymanění se ze „synáčkovství“. Já dodávám, že takové podpory by se mělo dostávat i dcerám, když se v dospívání znovu objeví nejasnosti v jejich sexualitě a identitě. Bohužel ne všichni otcové se cítí kompetentní v zasahování do „ženských“ témat , odmítají reflektovat vlastní pocity k dospívání dcery, a tak ji mohou ponechat zmatenou v odvozování vlastní hodnoty a pasivní vzhledem k vlastnímu vývoji (Wright, 1998). Shrneme-li tyto poznatky, můžeme říci, že žena může mít podle psychoanalýzy vyplývající dva různé osudy. Freud spíše předpokládá ženinu závislost a pasivní přístup – víme ale, že do jeho teorie značně zasáhl duch doby a také tehdejší výchovné postupy (např. strašení dětí kastrací). Na druhé straně feministická myšlenka staví spíše na sociální konstrukci genderových identit. Změny v přístupu k pohlavnímu vývoji žen nabízejí v současnosti možnost vytvářet fluidní a propustné hranice vztahů. Faktem však zůstává, že vztah s otcem a celkové klima rodiny a širší společnosti může ovlivnit sexuální a psychologický vývoj dívky směrem k pasivitě, existuje však i široké spektrum jednání, kde žena může najít osobní autonomii, postavit se úzkostem a sebevědomě explorovat. Možnosti jsou zřejmé – separace nebo udržení a rozvíjení vztahu, aktivita nebo pasivita, autonomie a zakotvenost v internalizovaných normách nebo úzkost z nenaplnění až hysterie. Podle L. Zoji (2005) můžeme označit freudiánskou resp. neofreudiánskou psychologii za zkoumající primární fázi lidského vývoje - dyadické vztahy, převážně tělesné a symbiotické. Možnosti identifikace a individuálního fantazijního zpracovávání tématu ženství a mužství, tedy sekundární socializační a kulturní sféry rozpracovává dále C. G. Jung, zakladatel analytické psychologie v koncepci archetypů anima a animy. Ty jsou v našem tématu přínosné především proto, že zde můžeme zkoumat reprezentace vztahů s otcem a mužským pokolením u dospělých jedinců. V současnosti jsou právě autoři navazující na Junga a jeho analytický směr jedněmi z nejpopulárnějších přispěvatelů na téma rodičovských komplexů a jejich vliv na pozdější partnerský život ( blíže Corneau, 2000; Kast, 2004; i systemicky zaměřený Willi, 2006). Jak již bylo naznačeno, Jung sice z Freuda vycházel, ale v podstatě odmítl jádrovost oidipovského komplexu a celkově materialistický pohled na lidskou osobnost, která je dle psychoanalýzy spíše reaktivním celkem. Jung obohacuje studium lidské psýché o fantazijní a 9

aspirační složku, i když sexuální pud je pro něj rovněž hybnou silou - ovšem s regresivním a neurotickým potenciálem. (Kerr, 1999) To, co tedy člověka posouvá ve vývoji, není pouhá fyzická predispozice, ale spíše zkušenost s ní, obohacená o pochopení v kontextu kolektivního nevědomí. Toto pochopení se rozvíjí v procesu individuace, kdy se propracováváme k vlastnímu nevědomí. Postavy animy a anima jsou archetypy – psychické struktury, které se v nás začínají klubat v době, kdy se oddělujeme od rodičů a začínáme vést samostatný duševní život (Corneau, 2000). Jsou to naše fascinující, „sladké polovičky“, naše skutečné součásti promítnuté na plátno fantazie, kde se zobrazují v podobě našeho ideálního partnera. Několikeré zkušenosti nás však povedou k odhalení toho, že nemůžeme očekávat naplnění tohoto ideálu někým jiným, než sami sebou. Tuto dynamiku popisuje J. Willi (2006) v knize Psychologie lásky v kapitole nazvané Ambivalence mezi přitažlivostí a strachem z druhého pohlaví. Anima je ženství v nevědomí muže. Vyvíjí se ve styku s matkou a zkušeností s jinými blízkými ženami, ale také ve vztahu k ženským postavám ve snech, fantaziích, mýtech a pohádkách. Animus je analogický v nevědomí ženy. Promítnutí oněch vzorů na milovanou osobu je v počátku naplňující proto, že oba partneři chtějí rozvíjet tyto svoje části a vzájemně se doplňují. V další fázi však zažíváme frustraci z uvíznutí v těchto protikladech, které může vyvrcholit až v mocenský boj vlastních představ o nezávislost. Zde se opět setkáváme se stereotypem muže, který se vyhýbá emocím ženy a ženu, která se pokouší přivábit unikajícího muže. Východiskem je podle Junga (Jung 1967; cit. dle Willi, 2006) cesta zpět do vlastní Animě/Animovi a rozvoj tohoto potenciálu ve vlastní psýché, Willi sám (2006) nabízí praktickou možnost obnovení důvěrnosti ve vztahu s pokusem nedémonizovat a ocenit osobní kvality partnera opačného pohlaví. Již proces integrace představ by nám postačil k rozsáhlé studii. Ve skutečnosti jsou však vztahy mezi reálnými partnery ještě složitější. Přidávají se totiž rodičovské komplexy, jež subjektivně zvýznamňují jednu část psychické struktury a tím ji činí specifickou. Souhrnně vyjádřeno archetyp je predispozice, která se oživuje, polidšťuje a zosobňuje v závislosti na konkrétní zkušenosti. Avšak komplex1, který se tvoří v reakci na osobní prožitky, aktivuje jen určitou část archetypového pole (Corneau, 2000). Rodičovské

1

Komplex je nevědomý a do značné míry osamostatněný soubor představ a tendencí. Může blokovat přirozený běh duševního života a může se projevovat až jako druhé já, které stojí v protikladu k vědomému já. Je-li silně afektivně nabitý, může dokonce převládnout v usměrňování psychické činnosti. Z hlediska „já“ jsou čtyři možné vztahy ke komplexu: naprostá neznalost jeho existence, identifikace, projekce a konfrontace. Pouze konfrontace může vést k plodnému vyrovnání se s komplexem a k jeho rozřešení. (http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=15931). Staženo dne 28.3.2008

10

komplexy se vytvářejí na základě zkušeností s postavami matky a otce a všech zážitků, které si s těmito postavami asociujeme. Rodičovské komplexy mohou být jako jiné komplexy jak negativní tak pozitivní. Pozitivními chápeme ty, které podpoří prosazení vlastního já a dodají dostatečnou sebedůvěru pro objevování a harmonický seberozvoj. I negativní komplexy a traumata mohou být v našem životě pozitivními hybnými silami. Předpokladem však je navázat s nimi vědomý vztah a stáhnout projekce, které provádíme a skrze které se dostávají mimo naši kontrolu (Corneau, 2000). Závažnějším tématem je však vliv dlouhodobě působících rodičovských komplexů na naši sebeúctu, která je základem našich vztahů na bazální rovině. Vědomí vlastní hodnoty je v životě jedince základním orientačním prostředkem. Pokud jsme v rodině nedostávali dostatek lásky, naše sebehodnocení je narušeno, což vede nakonec k obtížím s rozpoznáváním toho, co je pro nás v životě důležité (Corneau, 2000). Tuto skutečnost však nelze zjednodušovat na problém nedostatku lásky, ať už proto, že lásku je těžké definovat, tak i proto, že zřejmě jen láska pro reálný život nestačí. Ano, láska nám může dát pocit všemocnosti a ten je podle předpokladů Corneau i základním pocitem v raném dětství. Hodnota, kterou si přisuzujeme, je však v reálném životě závislá na vztazích, a proto je otázka komplexnějšího rázu. Jak mohou rodiče ovlivnit naše zvládání tohoto věčně relativního pocitu?

11

2.2 Citová vazba v blízkých vztazích Když John Bowlby v šedesátých letech začal pracovat na teorii citové vazby, bylo cílem odpovědět na předpoklady položené psychoanalýzou. Obohacena o etologii, evoluční teorii a kognitivní psychologii, vyvinula se z Freudovy myšlenky přirozenosti a důležitosti raných vztahů nová „velká teorie“, která vysvětluje vývoj emocionality a na jejímž základě lze predikovat lidské chování a napříč věkem a kulturou (Waters, Cummings, 2000). Bowlby uvedl citovou vazbu (attachment) – v opozici k Freudově představě závislého dítěte a nutnosti redukce pudů – jako nástroj kompetečně motivovaného dítěte pro využití pečující osoby jako bezpečného zázemí (secure-base), od kterého může explorovat a v případě potřeby použít jako přístav bezpečí a komfortu. Tato bezpečné zázemí je v teorii citové vazby odrazištěm pro další blízké vztahy (Ainsworth 1969; cit. dle Waters, Cummings, 2000). Podle Bowlbyho má totiž organizace citové vazby tendenci zůstat stabilní a intimní pouto s rodiči zůstává zachováno až do dospělosti (Bowlby, 1969; cit. dle Macek, Štefánková, 2006). Termín bezpečného zázemí však není jediným kritériem vztahů a pokud bychom se s teorií podrobně seznámili, zjistíme rovněž, že zde existují další navazující koncepty, ze kterých vyplývá možnost změny v organizaci citové vazby. Představme si zde některé důležité pojmy, omezení teorie a příbuzné koncepty, na jejichž základě hodlám dále rozvíjet úvahu o přenosu konceptu citové vazby do partnerských vztahů. Vzhledem ke konceptu identity, na který navážu v dalších kapitolách považuji za nejzásadnější pojmy exploraci, cílesměrný vztah a změnu citové vazby.

2.2.1 Teorie citové vazby – behaviorální projevy nebo mentální reprezentace? Teorie Bowlbyho a Ainsworthové klade důraz na empirické zkoumání, zaměřuje se na behaviorální projevy kontrolních systémů citové vazby – tzv. vazbové chování (attachment behavior), které se projevuje v interakci s vazbovou osobou a jeho smyslem je zabezpečení blízkosti primární osoby v zátěžové situaci (Macek, Štefánková, 2006). Jedním aspektem teorie je tedy podrobný popis fungování citové vazby jako ochranné strategie dítěte, které je biologicky, instinktivně řízeno, má svá jasná pravidla - vazbové vztahy. Na základě těchto pravidel je teorie citové vazby teorií diagnostickou, tedy hodnotící – dělí vazby na zdravé a nezdravé, nebo jisté a nejisté-problematické, attachment - detachment2 (Hazan, Shaver, 1987). Ve vývoji citové vazby jsou podle pozorování ve Strange Situation Test (Ainsworth, Witting, 2

Pojem dettachment používá Bowlby ve významu 1. jako třetí fázi reakce dítěte na násilnou separaci (Kulísek, 2000), 2. jako projevy vyhýbavé citové vazby – oproti úzkostné, jejíž projevy jsou spíše „rezistentní“ (Hazan, Shaver, 1987)

12

1969; cit dle Kulísek, 2000) definovány tři resp. čtyři typy vazeb s pečující osobou3. Dále jsou definovány fáze vývoje citové vazby, která má vyústit v cílesměrný vztah (goal-corrrected parntership), kdy se dítě postupně zbaví naprosté závislosti na pečující osobě, začne projevovat empatii a postupně z něj stává autonomní jedinec. Tento proces je ovšem zdlouhavý, dalo by se říci, že pokračuje až k prahu dospělosti, kdy jsou již vztahy více symetrické a reciproční. Jeho podmínkou je utvoření základní identity kolem 4 let věku, kdy by měl být vztah dítěte a rodiče již natolik pevným – bezpečným zázemím, aby umožňoval explorovat (Kulísek, 2000). Pro období adolescence byla v dřívějších modelech zdůrazňována důležitost detachmentu jakožto významné fáze ve vztahu rodič-dítě. V novějších poznatcích se však prosazuje spíše potřeba pokračování blízké citové vazby s rodiči, zatímco se snižuje intenzita interakcí a na významnosti získávají intimní přátelství (Lieberman, Doyle Markiewicz, 1999; srov. Ryan, Lynch, 1989). Mary Ainsworthová (1973; cit. dle Kulísek, 2000) předpokládala, že představa bezpečného zázemí a tedy schopnost modulovat úzkost se u dítěte zakládá na zkušenostech s primární pečující osobou, kde zásadní roli hraje matčina citlivost (sensitive responsiveness). V baltimorské studii se zaměřila právě na vliv primární osoby na utváření citové vazby, který formulovala do obecnějších charakteristik matek, způsobech péče a projevech dětí s tou kterou citovou vazbou. Potvrdila, že matčiny způsoby poskytování péče jsou významnou proměnnou v budoucích vztazích jedince. Podobně Grossmann a kol. (2002) zdůrazňují důležitost otcovy citlivosti a povzbuzování ve hře s batolaty pro reprezentaci citové vazby v šesti, deseti a šestnácti letech. Zároveň předpokládají, že právě herní senzitivita je v naší kultuře otcovou doménou, stejně jako je pečovatelská senzitivita matek. Dle Murphyové (1997; cit. dle Grossmann a kol., 2002) je otcův povzbudivý přístup vzhledem k okolnímu světu a vytváření bližších vazeb k neznámým věcem předpokladem pro pocit bezpečí během explorace. Tím otec významně přispívá k jistotě citové vazby, ačkoli např. Bowlbyho původní předpoklad směřoval spíše k okrajovému vlivu otce (Kelly, Lamb, 2000). Navzdory důkazům o rozdílných vazbách dítěte k matce a otci, o nichž podle metaanylýzy STT referovali např. van IJzendoorn a De Wolff (1997; cit. dle Grossmann a kol., 2002), se stále více potvrzuje že dostupnost otce, jeho pozitivní zapojení, podpora, blízkost a vřelost jsou zásadní behaviorální dimenzí pro vztah otce a dítěte (viz přehled Lamb,1997; cit dle Grossmann a kol, 2002; 3

„Byly rozlišeny dva základní typy citového pouta – jistý (secure – kategorie B) a nejistý či úzkostný (insecure, anxious) Nejistý či úzkostný typ byl poté rozdělen do dvou, později do tří základních skupin. A kategorie: úzkostně vyhýbavý (avoidant), C kategorie: úzkostně odmítavý, dříve ambivalentní (resistant, dříve ambivalent), D kategorie: úzkostně – dezorganizovaný, dezorientovaný (anxious – disorganized – disoriented) (Kulísek, 2000) V současní literatuře se často setkáme se třemi označeními jistého (secure), vyhýbavého (aviodant) a úzkostného (anxious) attachmentu

13

Macek, Širůček, 20074). Teorie citové vazby je tedy přiléhavým teoretickým rámcem i pro roli otce, neboť objasňuje, jak významnou roli může hrát v podpoře explorace (Grossman a kol, 2002). Bowlby a Ainsworthová tedy nashromáždili velké množství dat, na kterých objasnili funkci citové vazby v dětství a její typy. Na jednu stranu jsou tyto kategorie velmi silnou doménou teorie citové vazby, protože jsou podpořené důkladným empirickým zkoumáním a tím se odlišily od spekulací psychodynamických směrů. Na druhou stranu aplikace na partnerské vztahy v dospělosti je velmi metodologicky komplikovaná. Ačkoli jen málokdo pochybuje, že se v období dospívání stále uplatňuje vliv toho, co bylo popsáno jako raná citová vazba (early attachment), její přímý vliv na chování a prožívání adolescenta můžeme jen velmi obtížně identifikovat a „vypreparovat“ z řady dalších faktorů a vlivů, které se podílely a v současnosti podílejí na jeho psychosociálním vývoji (Macek, Štefánková, 2006).

K teorii citové vazby ovšem patří i to, jak si dítě interakcí s rodiči vytváří „mentální reprezentace tohoto vztahu“ (Bowlby, 1973, 1979; cit. dle Furman, Simon, Shaffer, Bouchey, 2002, str. 241), které vyvolávají značný výzkumný zájem. Tato reprezentace má následně vliv na myšlenky, očekávání a chování týkající se citové vazby (Bowlby, 1973, 1980; Bretherton, 1985; Main, 1991; cit. dle Crowell, Treboux, Waters, 1999). Bowlby pro tyto reprezentace používal termín „vnitřní pracovní modely“, „vnitřní modely fungování“ (internal working model) či „model reprezentací“ (representational model). Zjednodušeně řečeno, vnitřní pracovní modely fungují podobně jako ostatní pracovní schémata, která si vytváříme na základě zkušeností, a proto jsou také mostem pro pochopení souvislostí teorie citové vazby se sociální, kognitivní psychologií i psychologií osobnosti (Collins, Guichard, Ford, Feeney, 2004). Dle mého mínění je proto uvažování v kontextu pracovních modelů více využitelné v interpretačním pohledu na vztahy i protože nabízí vysvětlení vícero typů vztahů než raná citová vazba, která se vztahuje pouze na specifický styl vztahu s primární osobou. Funkce pracovních modelů je rovněž emočně regulační (Kobak, Cole, Ferenz-Gillies, & Fleming, 1993). I tam, kde pracovní modely stále vyvíjejí, tedy v adolescentních vztazích, Furman a Simonová (2006) potvrdili velký význam pracovních modelů, speciálně u děvčat na chování ve vztahu, jak individuálně u obou partnerů, tak dyadické, zatímco menší souvislost byla nalezena u stylů. 4

Macek, P., Širůček, J. (2007) prezentace „Percepce rodičovského chování a její souvislost se sebehodnocením.“ (On-line), staženo dne 10. 4. 2008. Dostupný z http://ivdmr.fss.muni.cz/info/download.php?sekce=18

14

V kontextu vnitřních pracovních modelů si můžeme vysvětlit, jak vznikají některé problémy interpersonální a intrapsychické problémy – potíže se sebepřijetím. Bowlby (1980, cit.dle Kulísek 2000) nazývá příčinu těchto nevědomých konfliktů vícenásobnými modely, které spočívají v používání více protichůdných modelů ve vztahu k určité osobě. Kromě týrání a zneužívání, tedy skutečně závažných traumat, vícenásobné modely vznikají i na základě jiného vnitřně nekonzistentního chování rodičů - dítě je odměňováno, když nevyžaduje péči - chová se „zrale“ a „adaptovaně“ nebo verbální hyperstimulace spolu s odmítáním fyzické blízkosti – vedoucí k takovým patologickým poruchám, jako je narcistní osobnost, pasivně-agresivní chování či schizoidní osobnost (Colin, 1996; cit.dle Kulísek, 2000). K rozdílným vazbám k matce a otci do dvou let Kelly a Lamb (2002) uvádějí, že mohou být pro dítě hierarchické podle kritéria citlivosti k potřebám dítěte, což však nenarušuje sílu citové vazby obecně. Později toto rozlišení vymizí a většina dětí si vytvoří prezentaci vazby k oběma rodičům. V pozdní adolescenci a dospělosti se již předpokládá sjednocení citové vazby k otci a v matce v jednotnou reprezentaci (Bretherton, 1985; Main, 1999; Main & Goldwyn, 1984; cit. dle Furman, Simon, 1994). Například AAi hodnotí koherenci ve výpovědích o vztahu s oběma rodiči, kde obvykle vypovídá o jednotné reprezentaci těchto vztahů. V tom smyslu tedy měří, jak „jistě“ jsou adolescenti pomocí formálních operací sjednotit zkušenosti s nimi. V případě nejistých kategorií se nekoherence předpokládá a je rozlišováno citlivěji, jaké projevy nejistoty jsou u každého z rodičů projevovány, velké rozdíly jsou však řazeny do kategorie „nelze rozhodnout“ (Furman, Simon, 2004). Dále se uvažování o pracovních modelech promítá do rozsáhlé diskuse o možnosti změny citové vazby (viz Allen, McElhaney, Kuperminc, Jodl, 2004 ; Davila, Cobb, 2004; Fraley, Brumbaugh, 2004). Podle Bowlbyho původních předpokladů jsou tyto kognitivní struktury poměrně rigidní, zároveň však další významné vztahy s druhými mohou naše pracovní modely „aktualizovat“ (Bowlby, 1973; cit. dle Shaver, Mikulincer, 2006). Tato interpretace nových vztahů je však konzervativní, ve světle zkušeností předchozích. (Širůček, Širůčková, 2006). Potřebu dlouhodobě působící korekce (např. psychoterapie) předpokládá i Kulísek (2000). Naopak podle Marvina a Britnera (1999, cit.dle Kociánová, 2008) jde spíše o flexibilní modely, které jedinci slouží pro pochopení a předvídání jeho vztahů s prostředím a také pro vytváření složitějších sekvencí chování. Předpoklad o neměnnosti mentální reprezentace je tedy v současné době revidován. Např. Priel a Besser (2001; cit. dle Širůček, Širůčková, 2006) uvádějí získaný typ citové vazby (earned-security) v dospělosti. Papini a kol.(1991; cit dle Lieberman, Doyle 15

Markiewicz, 1999) zjistili snížení jistoty v citové vazbě s rodiči v průběhu adolescence. Takové zjištění podporuje i Furman a kol. (2002) v analýze pracovních modelů adolescentů ve vztazích s rodiči přáteli a romantickými partnery, kde zjistili nekonzistenci pomocí AAI v těchto různých typech vztahů. Poukazují na to, že množství adolescentů vykazuje odmítavé vnitřní pracovní modely k rodičům a zároveň jisté modely ve vztazích s přáteli a romantickými partnery. Přitom v dospělosti je citová vazba s rodiči znovu jistá. Předpokládají, že v období adolescence jsou přátelské a romantické vztahy zdroji pro rozvíjení jiných rysů vztahu (afiliace, intimita) než těch, které dominují ve vztahu s rodiči (péče). Rodiče sice stále zůstávají bezpečným zázemím, aktivní zájem se ale přenáší na vrstevnické vztahy a s ním i první pokusy o přenesení citové vazby na jinou figuru. Tyto pokusy vedou k přetvoření modelů vztahu s rodiči. Autoři se tedy shodují s předpokladem tzv. hierarchických modelů reprezentací (Furman, Simon, Bouchey, 2002), které představím níže. Změna citové vazby, resp. přenosu některých vazbových komponent na vrstevníky je příznačná pro adolescentní pocit autenticity a hledání vlastní identity (Macek, 2003). Role otce z pohledu teorie citové vazby v procesu přenosu vazbových vzorců

je podle

Liebermanové, Doylové a Markiewiczové (1999) významná ve vlivu na konfliktnost v přátelských vztazích. Konkrétně pociťovaná dostupnost otce v pozdější dospělosti zvyšuje pravděpodobnost nekonfliktních, uspokojivých vztahů s vrstevníky. Rozdíl v uvažování o vnitřních pracovních modelech jakožto o šablonách nebo naopak spíše flexibilních schématech lze nahlížet jako problém kontinuitního vs. kompenzačního vývojového modelu podle Wilkinsona (2004; cit. dle Širůček, Širůčková, 2006). Kontinuitní nahlížení na uplatňování citové vazby je tradiční v tom smyslu, že se zaměřuje na centrální distinkci jistoty oproti úzkosti, která se na základě generalizace zkušenosti z primárních vztahů stává poměrně stabilním stavem mysli, což je dokládáno např. zjištěnou provázaností typu rané citové vazby s jinými stabilními osobnostními charakteristikami (např. temperament, sociabilita). Kompenzační model více zdůrazňuje změnu orientace citové vazby v širším smyslu, jako vzájemné doplňování se rozličných vztahů v subjektivním významu pro daného jedince v jeho vývoji. Tyto dva modely však neprezentují jako zásadně protikladné, ale spíše alternativní, přičemž kontinuitní model se uplatňuje spíše v uvažování o celoživotním vývoji, zatímco kompetitivní/kompenzační nachází výraznější uplatnění při porozumění aktuální genezi a specifičnosti vztahů v rámci daného vývojového období (Širůček, Širůčková, 2006). V kontextu vynořující se dospělosti vidím jako přiléhavější studium podle kompetetivního modelu. Nejen proto, že jde o „vývojové období“, ale i proto,

16

že jde o specifický kulturní fenomén, v němž jde právě o nacházení sebe sama ve vztazích vrstevnických a jiných, které jsou zdroji nejrůznějších změn.

Ze systému mapujícího rozlišné pracovní modely čerpá konceptualizace tzv. dospělé citové vazby, který uplatňuje poznatky z rané citové vazby na romantické vztahy. Dříve než ho ale blíže popíšu, chtěla bych shrnout výše zmíněné úvahy. Z předpokladů Johna Bowlbyho a Mary Ainsworthové vyplývá řada možností jak uvažovat o smylu citové vazby a jejím vlivu na další psychosociální vývoj. Empirické zkoumání behaviorálních projevů nám dává možnost uvažovat nad základním nastavením člověka a jeho fungování v blízkých emočních vztazích a identifikovat různé diagnostiké i obecnější typy. Základní myšlenkou je zde koncept bezpečného zázemí, od kterého dítě může explorovat. Nabízí se i úvaha o tom, jak se toto základní nastavení vyvíjí v budoucích zkušenostech a jaký zpětnovazebný mechanismus, který produkuje další složitě předpověditelné vzorce na bázi intuice (Fraley, Brumbaugh, 2004), zde můžeme identifikovat. Problémovou otázkou v teorii citové vazby a zejména dospělé citové vazby je následně otázka, co skutečně odhalují tzv. dotazníková měření (selfreports). Touto problematikou se zabývá např. Shaver a Mikulincer (2004) nebo Davilová a Cobbová (2004), vzhledem k rozsahu mojí práce ji nemohu bohužel dále rozebírat. Pouze shrnu, že změna citové vazby byla prokázána (např. Davila, Cobb, 2002; Crowel Treboux Waters, 2003) a většina ze vzorku respondentů vykazovala změnu k větší jistotě vazby. Jak jsem naznačila ve shrnutí výzkumu Furmana a kol. (2002), v této změně často figurují vrstevnické vztahy. Dle Ainsworthové (1999; cit. dle Allen, Land, 1999, str. 323) „Jedním z koncových bodů ve vývoji vrstevnických vztahů v adolescenci je vývoj romantických vztahů, které se případně časem mohou stát celoživotními vazbovými vztahy.“

2.2.2 Citová vazba v romantických vztazích V osmdesátých letech se objevily dvě práce navazující na teorii rané citové vazby, a to vytvoření Adult Attachment Interview, které hodnotí „aktuální stav mysli s ohledem na citovou vazbu“ (George, Kaplan, Main, 1985; cit. dle Shaver, Mikulincer, 2004). Tento přístup je založen na vývojové perspektivě a hodnotí ranou citovou vazbu s rodiči a vyžaduje tak komplexní a obratnou interpretaci obsahu a stylistiky narativní výpovědi (Mikulincer, Florian, Cowan, Cowan, 2002). Hazanová a Shaver (1987) nezávisle vytvořili jednoduchý sebeklasifikační dotazník, jehož cílem je zjistit mentální modely sebe a partnera, přesvědčení o lásce a vzpomínky na vztah s rodiči v dětství. Jejich přístup je spíše založen na perspektivě psychologie osobnosti a sociální psychologie, kde cílem dotazníku není vyšetřit pracovní

17

modely vztahu rodič-dítě, ale spíše vyhodnotit „styl citové vazby v dospělých blízkých vztazích“ (Mikulincer, Florian, Cowan, Cowan, 2002). Ačkoli oba konstrukty - stav mysli a romantická citová vazba - jsou v zásadě odlišné, byly nalezeny některé souvislosti (Shaver, Belsky, Brennan, 2000). V mojí práci balancuji mezi oběma přístupy – na rozdíl od zmíněných metod však nehodnotím, ale spíše zkoumám subjektivní „laické“ preference těchto konstruktů v diskurzu výpovědí žen na prahu dospělosti. V tomto období vnímám jako velmi důležitý vliv skutečnosti, že se vztah rodiče a potomka transformuje, což má jistě vliv na stav mysli, a partnerské vztahy rovněž ještě nenabývají všech specifik citové vazby, jak si ukážeme dále. Výsledky výzkumů naznačují, že citová vazba v raném věku zřejmě ovlivňuje i milostné vztahy v dospělosti a partnerský vztah tudíž může být stejně jako rodičovsko-dětský vztah klasifikován do tří typů – jistý (secure), vyhýbavý (aviodant) a úzkostně ambivalentní (anxious/ambivalent) (Lacinová, Michalčáková, 2006). Byly potvrzeny i hypotézy o procentuálním rozložení těchto typů, které se v dospělých romantických vztazích významně kryjí s procenty zjištěnými v rané citvé vazbě (např., Campos, Barrett, Lamb, Goldsmith, Stenberg,1983; cit. dle Hazan, Shaver 1987). Co se týká povahy a kvality romantického vztahu, ukazuje se rovněž, že teorie citové vazby poskytuje vhodný teoretický rámec pro studium blízkých citových vztahů v dospělosti (Carnelleyp, Pietromonaco, Jaffe, 1996). Hazanová a Shaver (1987, 1994, Shaver a kol.1988; cit. dle Fraley, Davis, 1997) tvrdili, že nejen systém citové vazby se odráží v těchto vztazích, ale i interakce s behaviorálním systémem péče a sexuality. Přesto jsou si vztahy dítě-rodič a dospělý-dospělý svoji povahou významně podobné.5 Collins a kol. (2002) uvádí, že vyhýbaví adolescenti podle očekávání navazují vztahy, které hodnotí jako méně uspokojivé, projevují méně pro-vztahového chování a častěji vstupují do vztahu s partnerem, který má méně zdravý osobnostní profil. V jejich prospektivní studii potvrdili přenos těchto charakteristik i do dospělých vztahů. Výsledky pro úzkostné a jisté adolescenty jsou však slabší, komplexnější a gendrově specifické.

5

Jistý typ je charakterizován důvěrou, přátelstvím a pozitivními emocemi, schopní akceptace a podpory partnera navzdory partnerovým chybám v dlouhotrvajícím vztahu.Vyhýbavý jsou poznamenáni strachem z blízkosti, intimity a nedostatkem důvěry.Úzkostně vyhýbaví zakouší lásku jako zapletený, povětšinou bolestný boj ve snaze přiblížit se druhé osobě, zahrnující posedlost, touhu po vzájemnosti a spojení, žárlivostí a emočními vzestupy a pády. Obecně – nejisté typy jsou zvláště zranitelné osamocením. Vyhýbavé typy se však tyto zraňující pocity pokouší zakrýt (Hazan, Shaver, 1987).

18

V následných studiích (např. Bartholomew, Horowitz, 1991; Brennan, Clark, Shaver, 1998; cit. dle Mikulincer, Shaver, 2006) se ukazuje, že spíše než tří-kategoriální poněkud zjednodušující typologie, je vhodné uvažování ve dvou dimenzích – úzkosti a vyhýbavosti. Inspirací byl čtyřkategoriální model Bartholomewové a Horowitzové (Bartholomew, 1990; cit dle Miller, R. S., Perlman, D., Brehm, S. S., 2007), kde jsou navrženy čtyři styly citové vazby podle pracovních modelů sebe sama a druhých lidí v blízkých vztazích. Tab. 1: Čtyři styly citové vazby: pracovní modely sebe sama a druhých podle Bartholomewové (1990; cit. dle Miller, R. S., Perlman, D., Brehm, S. S., 2007) a dimenze úzkosti a vyhýbavosti podle Brennana, Clarka a Shavera ( 1998; cit.dle dle Miller, R. S., Perlman, D., Brehm, S. S., 2007)

ÚZKOST Z ODMÍTNUTÍ----------> MODEL SEBE

Negativní

Negativní

Pozitivní

JISTÝ(secure) MODEL DRUHÝCH

<-----VYHÝBÁNÍ SE INTIMITĚ

Pozitivní

ZAPLETENÝ

Spokojený s intimitou a (preoccupied) závislostí, Ostražitý

vzájemnou

a

úzkostný

optimistický, sociabilní

vůči vztahům, žárlivý

ODMÍTAVÝ

USTRAŠENÝ

(dismissing)

(fearful)

Soběstačný a lhostejný Obávající se odmítnutí, k intimitě, nezávislý

netečný

a nedůvěřivý,

plachý,

podezíravý

Tento model je přínosný nejen v uvažování o spojení stylů citové vazby se sebehodnocením, ale v obecné rovině i pro pochopení významu konceptu sebe a druhých. Brennan, Clark a Shaver (1998, cit. dle Miller, R. S., Perlman, D., Brehm, S. S., 2007) následně odvozují, že hodnocení druhých se zakládá na naší obecné vyhýbavosti vzhledem k intimním vztahům, zatímco hodnocení sebe sama je spojena s úzkostí z odmítnutí. V podstatě přijímají navržené čtyři kategorie romantické citové vazby, ovšem zdůrazňují jejich vzájemné překrývání.

19

Jistý styl (secure) znamená integraci pozitivních modelů sebe sama i druhých lidí, tedy nízkou úroveň úzkosti a vyhýbavosti. Pro takové jedince je snadné přiblížit se druhým, přijmout vzájemnou závislost. Neobávají se samoty ani nepřijetí druhými. Zapletený (preoccupied) styl citové vazby vzniká při kombinaci negativního modelu sebe sama a pozitivního modelu druhých lidí. V důsledku jejich sníženého sebehodnocení emočně ulpívají na intimních vztazích s druhými a nesnesou být bez blízkého vztahu. Odmítavý (dismissing) styl v sobě slučuje pozitivní představu o sobě s negativní představou o druhých lidech. Výsledkem je nízká intimita v blízkých vztazích kvůli strachu z ohrožení vlastní autonomie. Strachuplný (fearful) styl citové vazby má negativní model sebe sama i druhých lidí. Vyhýbá se naprosto blízkým vztahům. Upřednostňuje nezávislost a pocit vlastní dostatečnosti.

2.2.3 Transformace citové vazby V romantické citové vazbě tedy nalézáme podobnost s typy rané citové vazby: jistá, zapletená – rezistentí, odmítavá – vyhýbavá a ustrašená – dezorganizovaná. Bohužel, méně je známo o tom, jak tato podobnost vzniká, čili jak je funkce citové vazby přenášena z rodičů, primárních figur citové vazby v dětství na partnery. Hazanová a Shaver (1994; cit. dle Fraley, Davis, 1997) předpokládají takový model transformace, kdy jsou postupně přenášeny z rodičů na vrstevníky (potenciální vazbové figury) všechny tři složky dospělého citové vazby : (a) udržování blízkosti, (b) využití druhých jako bezpečného útočiště a (c) využití druhých jako bezpečného zázemí. Přitom komponenta „hledání blízkosti“ se přenáší v raném dětství, komponenta „bezpečného útočiště“ v adolescenci a rané dospělosti a komponenta „bezpečného zázemí“ se přenáší v rané dospělosti. (Hazan & Zeifman,1994; cit dle Fraley, Davis, 1997). Přenos poslední komponenty je pravděpodobně uskutečnitelný pouze v kontextu blízkého vztahu a trvá v průměru dva roky, kdy se dovrší v romantický vztah (Fraley, Davis, 1997). Stále však postrádáme základní porozumění normativnímu vlivu teorie citové vazby na vývoj blízkého vztahu v dospělosti, tedy například, co podporuje nebo inhibuje dynamiku přenosu. Rozsáhlá zjištění nabízí Fraley a Davis (1997) z výzkumu na vzorku studentů psychologie, kde objevili některé paralely vývinu citové vazby v dětství a v dospělosti. Potvrdili doplňující se funkci bezpečného zázemí u rodičů a hledání jiných vztahů potenciálně poskytující bezpečné útočiště. Ve formování romantické citové vazby zřejmě hrají významnou roli jak péče, tak i sexualita a fascinace, ovšem design výzkumu neumožnil určit, 20

zda jsou předpokladem nebo důsledkem přenosu. Spíše předpokládají, že jde o zpětnovazebný proces, kde signalizovaná dostupnost a péče partnera podporuje transfer, a zároveň úroveň péče a důvěry se zvyšuje, pokud není vnímáno odmítání. Tento předpoklad je nepřímo podporován myšlenkou o významu pracovních modelů - jako vnímané (a předpokládané) jistoty nebo nejistoty ve vztazích obecně, jak je formulováno v teorii rané citové vazby. Jistota je podporou v exploraci, zatímco nejistota ve vnitřních pracovních modelech (odmítavý – vyhýbavý styl) se projevuje nerozvíjením komponent citové vazby k navázání blízkého vztahu s jinými osobami. U zapletených mladých dospělých se potvrdil jakýsi vzorec pro setrvávání v konfliktních a „mnohoznačných“ přátelských i romantických vztazích ( srov. Ainsworth, 1973; cit. dle Kulísek, 2000 – „multiple models“). Jejich touha po „naprostém splynutí“ se mimo jiné projevila i v silné přitažlivosti k nejlepším přátelům. Tyto vztahy nelze podle Fraleyho a Davise (1997) popsat jako poskytování citové vazby. Výše zmíněná studie tedy nabízí závěr, že pro výzkum normativních dynamismů blízkých vztahů je možno použít rámec teorie citové vazby, zároveň však doporučují zjišťovat i jiné faktory související s citovou vazbou. Právě studiu podobných faktorů se věnoval Wyndol Furman v rámci teorie behaviorálních systémů. Jak jsem již výše naznačila, tyto faktory mohou být vysvětlením pro některá nekonzistentní zjištění ve vlivu rané citové vazby na citovou vazbu v blízkých vztazích v adolescenci a dospělosti (Furman, 1999; cit. dle Lacinová, Michalčáková, 2006). V mnoha svých textech tyto faktory Furman specifikuje jako behaviorální systémy - citová vazba (attachment), náklonnost (affiliation), péči (caregiving) a sexuální chování (sex-reproduciton). Ve své teorii behaviorálních systémů Furman a Wehner (1997) předkládají, že jedinci si vytvářejí vlastní představy (views) o vztahu. Odlišují tak koncept nevědomých vnitřních modelů fungování od vědomé oblasti představ o intimitě a blízkosti a předpokládají tedy širší uplatnění ve vysvětlení změny. Tyto představy totiž zahrnují všechny behaviorální systémy, které se vztahu účastí, a tak pro jedince mohou mít specifický obsah u každého vztahu podle poměrů funkcí – to je vyjádřeno v hierarchickém modelu přestav. To jde ruku v ruce s předpokladem, že některé vztahy se vědomě více zakládají na jednom ze systémů. Např. přátelství na afiliaci. Furman a Wehnerová (1994, 1997; cit.dle Conolly, Furman, Konarski, 2000) uvádějí, že citová vazba a péče jsou důležité především v dospělých romantických vztazích. V adolescentních romantických vztazích naopak systémy péče a citové vazby tak výrazné nejsou. Dospívající ve svých romantických vztazích upřednostňuje náklonnost a soustředí se rovněž na sexuální chování, které je dle autorů impulsem pro rozvinutí důvěrného milostného vztahu. Jako prvotní zdroj citové vazby a péče jim nadále slouží rodiče, až když 21

adolescenti začnou vytvářet dlouho trvající vztahy, stanou se primárním zdrojem péče a citové vazby romantičtí partneři, romantické vztahy pak začnou být ovlivňovány i nevědomou složkou - pracovními modely. Obr. 1 Model hierarchického uspořádání představ (Furman, Simon, 1999; zpracováno dle Kociánová, 2008) Tento model počítá s podobnostmi i rozdíly mezi různými typy vztahů.

Obecné představy vztahů Představy vztahů dítě-rodič (citová vazba)

Mateřská figura

Otcovská figura

Představy vrtevnických vztahů (afiliace)

Přítel Přítel Přítel č.1 č.2 č. 3

Představy romantických vztahů (afiliace, sexualita, citová vazba, péče)

Současný partner

Minulý partner

Teorie behaviorálních systémů byla Furmanovi rovněž podkladem pro revizi typů citové vazby v romantických vztazích. Popisuje různou funkci behaviorálních systémů v jistém, zapleteném a odmítavém typu, přičemž podotýká, že v adolescenci jedinec navazuje různé typy vztahu a nachází si v nich vlastní polohu behaviorálních systémů pro vlastní emoční regulaci (Furman, 2002). Romantické vztahy tedy nabízejí v adolescenci takové možnosti jako přátelské v dětství. Např. sexualita přináší novou zkušenost, která ovlivní vědomě pohled na tento typ vztahu, neovlivní však představu vztahu s rodiči a přáteli (Furman a kol., 2002). Tyto transformace však mohou způsobit jistou diskontuitu ve vnitřních pracovních modelech, potažmo stavu mysli s ohledem na citovou vazbu (Allen & Land, 1999), která doprovází snahu o vyvinutí vlastní kognitivní a emoční autonomie. Překážkou rozvoji autonomie jsou

rovněž zapletené (enmeshed) či příliš osobní

(overpersonalized) interakce rodičů a dospívajících, které bývají spojovány s nejistou citovou vazbou. (Allen, McElhaney, Kuperminc, Jodl, 2004). Druhým extrémem autonomie se ukázal být detachment a to v případě, že individuace probíhá směrem od rodičů a ne s nimi, což pak vyúsťuje v negativní sebehodnocení jedinců s vysokou mírou emoční autonomie, kteří zároveň necítí velkou hodnotu v lásce a blízkém vztahu (Ryan, Lynch, 1989; Allan a kol, 1994). Některé škály emoční autonomie nejsou příliš citlivé, aby odlišily autonomii a detachment, tedy adaptivní a maladaptivní odpoutání. Furmanová a Holmbeck (1995) zjistili,

22

že vysoký skór emoční autonomie může mít dvojí význam v emoční regulaci jedince – v podporujících rodinách příznivý, ve stresujících rodinných podmínkách spíše negativní. Zároveň podpora matky k autonomii má spíše moderující účinek, zatímco podpora otce se projeví spíše ve zmíněné kvalitě emoční regulace. Necitliví rodiče tedy mohou vyvolat problematický průběh získávání autonomie a negativně ovlivnit i výsledný emoční stav. Pokud jde o fungování vztahu s otcem, Paterson a kol. (1994; cit. dle Lieberman, Doyle, Markiewicz, 1999) zjistili, že dcery i synové během adolescence svého otce používají méně jako zdroj podpory a blízkosti. K matkám zůstává u dcer i synů kvalita citů k matkám stejná, i když dívky častěji než chlapci uvádějí matky jako vyhledávaný zdroj blízkosti a podpory. Další genderové rozdíly jsou rozpracovávány v návaznosti na statusy identity, které jsou popsány v samostatné kapitole.

23

2.3 Blízké vztahy v kontextu identity V předchozí kapitole jsem s pomocí teorie citové vazby popsala dynamiku vztahů, její vliv na emoční regulaci jedince a fungování této regulace v nových vztazích. V této kapitole se pokusím nastínit, jaký vliv mají vztahy na vývoj jedince v širší souvislosti a to v konceptu identity. Pojem identity je zkoumán v rámci sociální psychologie a spadá do oblasti vztahu k sobě. „Identitou rozumíme vědomí vlastního já, je tvořena odpověďmi na otázky „kdo jsem“, „kam patřím“. Identita se tvoří vždy v souvislosti se sociálním prostředím, v němž se člověk nachází. Je definováním a sebedefinováním osoby, které vyjadřuje, čím se člověk od ostatních liší (čím je autentický)“(Vaculík, 2006, s. 11). Formování identity se z hlediska psychoanalýzy a vývojové psychologie zabývali Eric H. Erikson a James E. Marcia.

2.3.1 Eric H. Erikson Podle Eriksona (1968; cit. dle Macek, 1999) probíhá ontogentetický vývoj v osmi etapách. Tyto fáze jsou popsány v epigenetickém modelu vývoje, kde jedno stádium přechází v druhé, zpravidla kvalitativně vyšší, na základě splnění vývojového úkolu fáze předchozí. Důležité období pro formování identity (ego-identity) je podle Eriksona období adolescence, jež je nazváno „Identita versus zmatenost rolí“. V modelu vývoje ego-identity je pak jednou z klíčových kategorií „krize identity“, která je signálem počátku „boje mezi egem a superegem“ o dominanci v osobnosti. Erikson (2002, cit dle Havlíčková, 2007) hovoří o tzv. psychosociálním moratoriu6, které je obdobím odložení plného vstupu do dospělosti, je to období, které umožňuje experimentaci s rolemi i s vlastní identitou. Vrcholem je zformování osobní „hodnotové orientace“, která pak tvoří významnou součást východisek sebeřízení (Erikson, 1968). Neproběhne-li proces sebevymezení úspěšně, tj. nesjednotí-li adolescent svoje dřívější emocionální zkušenosti, reflektované potřeby i libidózní pocity, výkonové kapacity i identifikace do konzistentního celku, vzniká tzv. difúzní neboli rozptýlená identita. Ve svých důsledcích se často projeví v následujícím stádiu – mladší dospělosti (Macek, 1999). V mladé dospělosti (20 – 40 let) pokračuje psychosociální vývoj vyřešením úkolu „intimita proti izolaci“. Mladý člověk by měl překonat strach ze ztráty „Já“ a být připraven odevzdat se konkrétním citovým vztahům, což vyžaduje jak etickou sílu k tomu vytrvat v 6

Erikson považoval za typický pro průmyslové společnosti koncept psychosociálního moratoria - prodlužování adolescence do pozdějšího věku a s tím spojené experimentování s identitou a sociálními rolemi (Arnett, 2004)

24

takových vztazích, tak ochotu pro významné kompromisy a oběti (Erikson, 1999, 1963; cit dle Mikauš, 2007). V opačném případě může dojít až k patologické izolaci „regresivnímu a hostilnímu oživení konfliktu identity“ a v případě pohotovosti k regresi také fixaci nejčasnějšího konfliktu s primárním druhým (Erikson, 1999; cit. dle Mikauš, 2007). Milostné vztahy v této fázi jsou charakterizovány plnohodnotnou „pohlavností“ a sexualitou. Dřívější (adolescentní) partnerské vztahy jsou podle Eriksona založeny více na hledání vlastní identity prostřednictvím projekce roztříštěného obrazu vlastního já na druhého nebo jsou motivovány sexuálními snahami, které vedou spíš k jakési formě sexuálního zápasu (Erikson, 1964; cit. dle Mikauš, 2007). Skutečná intimita, je podle Eriksona (1968; cit. dle Buckler, Adams, 2005) definována splynutím identit, které stimuluje harmonický vztah mezi těmito identitami, zatímco současně zachovává individualitu každé osoby. Orlofsky (1976; cit. dle Buckler, Adams, 2005) uvádí pět úrovní intimity, které se liší prezencí nebo absencí blízkého vztahu. Tyto kategorie variují od nízkého stupně intimity po vysoký – izolovaný, pseudointimní, stereotypní, předintimní a intimní. Podle rozpracování Fitche a Adamse (1983; cit. dle Buckler, Adams, 2005) izolovaná úroveň znamená nedostatek psychosociálního vývoje ke schopnosti mít nebo si udržovat interpersonální závazek a intimitu. Pseudointimní jedinci se podobají intimním v tom, že mají závazek a intimní vztah, ale jsou motivování v základu jinými faktory. Stereotypní jedinci jsou charakterizováni povrchními vztahy které jsou formovány na základě osobních zisků. Kategorie předintimní popisuje vztahy založené na zodpovědnosti a otevřenosti ale s nedostatkem závazku a intimity. Jedinci v intimní kategorii mají schopnost komunikovat osobní pocity s druhými, zatímco mají vlastní povědomí o sobě. Neschopnost dosáhnout intimity je často výsledkem strachu z důsledků, jako je závazek, které jsou považovány za základní elementy intimního vztahu (Erikson, 1968). Larson a kol. (1999) shrnují, jak mohou emoce prožívané v romantickém vztahu přispět k osobnímu růstu, být „organizátory vývoje“. Pozitivní emoce přinášejí expanzivní a globální myšlení a integratviní prvky myšlení. Zároveň může zahrnutí ve vztahu poskytnout mnoho informací o sobě a sebe-hodnocení. Zatímco pozitivní pocity povzbuzují heurisitcké myšlení, negativní afekty utváří metodické myšlení. Od zakoušení mírně negativních emocí spojených s logickým a analytickým uvažováním, diskriminací rozdílů, může romantický vztah přinést i silné negativní emoce. Ty pak mohou probudit hlubší vhled do romantických vztahů a jedinci poskytnout nové poznání. Silné emoce mohou pomoci orientaci ve vlastní identitě, být jakýmsi „lepidlem.“ pojetí sebe sama. Na druhé straně identita postavená pouze na pocitech je nutně nestabilní. Larson a kol. rovněž dokázali, že adolescenti s identiou 25

zakládající se pouze na romantickém citové vazbě jsou více zranitelní. Poznání, že vztah má své vzestupy a pády může vést k pochopení principu „spojitosti a stálosti“, kterou Erikson (1968) pokládá za centrální složku identity. Pro adolescenta je tedy důležité, aby poznal, že láska nepřekoná vše a naučil se regulovat emoce a získávat informace z vlastního vnitřního prožívání.

2.3.2 James E. Marcia James Marcia (1987, 1980; cit. dle Macek, 1999) popsal čtyři různé statusy identity na základě kombinací a přítomnosti dvou základních prvků - závazku (commitment) a krize (crisis), resp. hledání (exploration). S těmito různými stavy identity mohou být spojovány různé osobnostní rysy, subjektivní zkušenosti i interpersonální interakce (Lemme, 2002; Macek 1999). Krize je aktivní hledání alternativ identity. Podle Marcii se většinou vyznačuje zmatkem, napětím, nestálostí a aktivní snahou o sjednocení definování sebe sama. Závazek vyjadřuje investici a zodpovědnou angažovanost ve významných rozhodnutích. Marcia rozčlenil Eriksonův přechod od „rozptýlené identity“ ke zralé „ego-identitě“ do čtyř statusů navazujících či alternujících v procesu vývoje formování identity: Difůzní identita (identity diffusion) se vyznačuje aktuální nepřítomností krize, i když se dříve mohla vyskytovat, a současně nepřítomností závazku. Typické je neintegrované sebepojetí, nezájmem jedince řešit záležitosti spojené se sebedefinováním a identitou, snadnou ovlivnitelností a rozkolísaným sebehodnocením závislým na reakcích okolí, nevypočítatelnost, někdy ústí až k neschopnosti soustředit se , popř. i cokoliv dělat. Předčasně uzavřená identita (identity foreclosure), náhradní přejatá identita, je charakteristická

přijetím závazků (zejména v oblastech pracovních a ideologických) bez

vlastních zkušeností a krizí. Konzistentní obraz sebe sama je dosažen přijetím cílů, ideálů, hodnot autorit bez kritického zhodnocení a vlastního rozhodování. Moratorium (identity moratorium) - to může být chápáno jako určité období odložení nebo přípravy zásadních změn a závazků v době krize identity spojenou s prožíváním úzkosti a pochybnostmi. Jde o periodu experimentování, hledání, explorace bez přijímání vážnějších závazků, kdy si jedinec pouze zvolna upevňuje chování s úspěšnou odezvou. Tento status identity bývá často pouze dočasným a přechodným stavem, vedoucím později k dosažení identity. Dosažená či získaná identita (identity achievement) lze charakterizovat přítomností závazků, kterým předcházela krize a hledání. Tím, že člověk úspěšně prošel krizí a sám, na základě 26

vlastních zkušeností a hledání, se rozhodl pro přijetí závazků, významně přispívá k stabilnímu osobitému definování sebe sama, vytvoření vlastních hodnot a přesvědčení v různých oblastech života. Spojuje tak svoji minulost, přítomnost a budoucnost ve smysluplný celek, zažívá kontinuitu a sebeakceptaci, posiluje svoje já a nakonec je schopen sexuální intimity (Macek, 1999). Současné pojetí Marciova modelu nepředpokládá nutnou návaznost těchto stádií, ani nestanovuje potřebu přijetí takto kulturně přesně vymezených charakteristik. I v rámci tohoto modelu je těžké hledat kvalitativně čistou formu některého statusu u některého jedince. Sám Marcia říká, že „pokud někdo čte popis různých statusů identity, tak jak tomu bývá téměř u každé typologie, může mít pocit, že má určitou zkušenost se všemi z nich… není nikdo pouze s předčasně uzavřenou nebo dosaženou identitou. Identita každého člověka obsahuje prvky nejméně ze dvou a častěji ze všech čtyř statusů.“ (Marcia, 1976; cit. dle Lemme, 2002, s. 97). Tento fakt pak může být problematický zejména pro validitu výzkumů vycházejících z této teorie.

2.3.3. Kritika modelů vývoje egoidentity: genderové rozdíly Směšování stádií v horizontálním i vertikálním významu se vztahuje i na kritiku Eriksonovy teorie. Konkrétně se objevují důkazy (Meeus 1992, Durkin, 1995) o proplétání dvou krizí – identity a intimity v rámci jednoho životního období. Intimita se může vyvíjet paralelně s identitou, což je častější u mužů. U žen může hledání intimity dokonce předcházet naplnění identity (Macek, 2005). Nicméně i u nich je identita jedním z významných faktorů ovlivňujících pozdější stabilitu intimních vztahů. Status dosažené identity, jak je popisován u Eriksona, se tak objevuje spíše v mužské populaci, ženy vykazují v rámci identity vzorce závislosti (Csikszentmihalyi, Getzels, 1985; cit. dle Vokurková, 2007). Zdá se, že tento důraz na intimitu na úkor vyvinutí identity je funkční v současné podobě manželství (Montgomery, 2005; cit. dle Vokurková 2007), resp. v současné podobě pohlavních rolí (Dyk, Adams, 1990; cit. dle Buckler, Adams, 2005). Na prolínání stádií v období mezi 20. a 31. rokem upozorňuje také výzkum Krausse a kol. (1992; cit. dle Mikauš, 2007), z něhož vyplývá prodlužování doby, po kterou se dotváří identita. Nové směry ve studiu identity staví především ne revizi identity jako vývojového úkolu vypořádání se pouze se společenskými normami – ideologií, pracovní závazky a osobní hodnotový systém (Marcia, 1966; cit. dle Bartle-Haring, 1997). Do studia identity připouštějí nejrůznější vlivy, jako je to v koncepci interpersonální identity, která zkoumá závazek k sexuální roli, přátelství, romantické vztahy a „rekreační“ chování (Grotevant, 27

Adams, 1984; cit. dle Bartle-Haring, 1997). Tato nová operacionalizace identity ze zakládá především na výzkumech genderových rozdílů, kdy např. Josselsonová (1987; cit. dle BartleHaring, 1997) zjistila menší významnost pracovní role a ideologie v identitě žen a větší význam mezilidských vztahů. Tvrdí, že původní operacionalizace identity znevýhodňuje ženy, protože klade důraz na separaci a autonomii. Poznatek vychází z tvrzení Gilliganové (1987; cit. dle Bartle-Haring, 1997) o rozdílné socializaci mužů – k autonomii v rámci abstraktní představě sociálního světa a žen – ke vztahovosti a spojení v rámci konkrétních vztahů. Rovněž byly provedeny výzkumy, které nalézají korelaci femininity s interpersonální identitou (Grotevant, Thorbecke, 1982) a maskulinity s ideologickou identitou (Schiedel, Marcia, 1985; cit dle Bartle-Haring, 1997). Podle integrativní teorie rodinných systémů (Bowen, 1976; cit. dle Bartle-Haring, 1997) může úroveň diferenciace v rodině ovlivnit diferenciaci jedincova já, díky níž získává schopnost vyrovnat se sám s mírou oddělení a spojení v rámci blízkých vztahů. Orientační rodina má pak vliv jak na vývoj identity, tak i na oblast interpersonální. Výzkumné studie (pro přehled viz Macek, Štefánková 2006; Colins,1997; Sandhu, Tung, 2006, Samuolis a kol, 2001, Peterson a kol., 1999) dnes - oproti tradičnímu pohledu na rozvoj autonomie ve vzdoru a separaci - zdůrazňují důležitost blízkého trvalého vztahu s rodiči, vřelé, podporující zázemí pro vývoj k autonomii. Jiné uvádějí potřebu „kritické vzdálenosti“, další vidí jako hlavní úkol vzájemnou redefinici vztahu rodič – dítě, deidealizaci v rámci blízké emoční vazby a povzbuzování k autonomii. Rovněž se však setkáváme s výzkumy, které ukazují, že rodinná soudržnost může způsobit předčasné uzavření identity jedince a že shovívavé zázemí vede často k difúzní identitě (Papini, Micka, & Barnett, 1989; cit dle Sandhu, Tung, 2006). Je zřejmé, že odpověď na otázku, jak rodina může ovlivnit individuaci není snadná. Reich, W. A., Siegel, H. I.(2002) zjišťovali vztah mezi jistotou citové vazby, egoidentity statusem a explorací – založeno na Eriksonově teorii. Podle předpokladů, jistá citová vazba byla spojena s vysokým stupněm ego-identity. Explorace více souvisela s vývojem identity než s citovou vazbou, přičemž bližší analýza odhalila další souvislost ve vztahu k sobě a ostatním podle modelu Bartholomewové – únik je predikován stupňem ego-identtiy u jedinců s negativním modelem sebe a aktivita je predikována stupněm ego-identity u jedinců s pozitivním vztahem k ostatním. Tento výzkum má však asi nejméně ošetřen vliv genderu a operacionalizaci identity. Existují i výzkumy odhalující genderové rozdíly ve vzorcích rodinné interakce, které podporují hledání identity v adolescenci. Ve studii Cooperové a Grotevanta (1985) se v rámci jejich modelu individuality a vztahovosti objevila korelace mezi projevování většího spojení 28

mezi otcem a synem a větší míry explorujícího a experimentujícího chování u synů. Toto spojení (connectendness) je definováno jako „propustnost“ a „vzájemnost“ v komunikačních vzorcích. V těchto vzorcích se projevuje vyjadřování citlivosti a respektu k představám druhých. Pro exploraci u dcer, na druhé straně, byla signifikantní větší míra projevované separace ze strany otce a mezi rodiči. Toto oddělení (sepparateness) je operacionalizováno jako vyjadřování odlišnosti sebe a druhých, nesouhlasu a soupeřivosti. Ženy s vysokou explorací mají otce, kteří vykazují častěji separaci a relevantní komentáře a méně často nepřímé pobídky. Takoví otcové vykazují větší separaci od manželek, nižší vzájemnost a propustnost. Tito otcové spíše komentují ostatní, než aby sami produkovali vlastní tvrzení, často vyjadřují nesouhlas se ženou a dcerou. Nabízí se tedy otázka, zda těmito vztahy způsobená explorace dívek je stejně přínosná v rozvoji vlastní identity jako u chlapců. Gilliganová (1982; cit dle Bartle-Haring, 1997) se spíše přikládní k názoru, že rodina produkuje tradiční genderové role, v nichž explorace a autonomie dívek není příliš podporována. Identita dívek se pak spíše vyjednává v rámci vztahů a ne mimo ně. Někteří autoři (Schultheiss, Blustein, 1994 ; cit. dle Matos a kol, 1999) pak zdůrazňují větší význam rodičovské citové vazby ve formování identity u dívek než u chlapců. Následně přenos tohoto rysu na další generaci lze spatřovat ve výsledcích, které zdůrazňují citovou vazbu s matkou pro formování identity u obou pohlaví (Benson a kol., 1992; cit dle Matos a kol, 1999). Nabízí se vysvětlení, že užití všezahrnujích kategorií identity (Marciova operacionalizace v oblastech zaměstnání, náboženství, politické ideologie) smazává genderové rozdíly a zahaluje porozumění vývoji závazků a hledání identity v souvislosti s rodičovskou citovou vazbou (Meeus, 1996; cit dle Samuolis a kol; Bartle-Haring, 1997). Proto se zdá být přínosné zkoumat, jak citová vazba k otci a matce ovlivňuje exploraci a závazky zvlášť u mužů a žen – a zahrnout oblast interpersonální identity. Například studie Patersona a kol. (1999) referuje o pravděpodobně diferencovanějším vlivu otce na autonomii. Zahrnuje proměnné jako autoritu, konformitu s rodičovským očekáváním, věk adolescenta a gender. Zdá se, že v povzbuzování k autonomii jsou otcové lépe uzpůsobení nežli matky i v tom, že dokáží rozpoznat rostoucí potenciál k samostatnosti. Avšak této vybavenosti využívají spíše pro podporu chlapců než dívek, což koresponduje se zjištěním Cooperové a Groteventa (1985). Ve studii Fullinwider-Bushové a Jacobovitzové (1993) se však pro exploraci v oblastech interpersonální identity ukazuje stejná důležitost podpory k autonomii v kontextu blízkého vztahu s rodiči. Naopak narušení této vazby obrácením rolí, zapletením a přílišným zachycením v rodičovské vazbě spíše indikovalo 29

menší exploraci v blízkých vztazích. Takové narušení vazby s matkou u dcer způsobovalo předčasné uzavření identity v pracovních i blízkých vztazích, zatímco narušení vztahu otecdcera znamenalo u dívek nižší exploraci i závazek v hodnotách a důvěry ve všech oblastech. Bartle-Haringová (1997) diskusi o genderových rozdílech uzavírá dle výsledků výzkumů tak, že pro zdravý vývoj ženské ideologické identity je důležitý otevřený přístup obou rodičů a rozvoj v chápání maskulinních a feminních rysů. Speciálně otec může u dívek svým vlastním genderově diferencovaným charakterem pozitivně ovlivnit identitu interpersonální. Bartle-Haringová uznává, že žena je v rozvoji interpersonální identity i nadále více závislá na vztazích. To může být důvodem pro její zvýšenou potřebu oddělit se od orientační rodiny v případě, že se rozhodne svoji vztahovou identitu prověřit s romantickým partnerem. Otec by měl tuto exploraci vztahové identity u své dcery podpořit a nesnažit se dceru poutat výhradně k sobě. Jak popularizuje Wright (1998): „Otcové hrají klíčovou roli v dceřině vnímání ctižádosti, úspěšnosti a způsobilosti. Moudrý otec bude své dceři dávat najevo, že žádný z těchto rysů není neslučitelný s ženskostí.“

2.3.4. Kritika modelů vývoje identity: dosažení identity a přijetí závazku Ať už jde o jakékoli vlivy podílející se na vytváření identity, existuje shoda o významu moratoria v procesu budování identity. Již Erikson poukázal na prodlužování tohoto období v industriální společnosti. Přestože se výzkum identity zaměřoval převážně na období 10-18 let, ukázalo se, že identita byla u mladých lidí jen vzácně dosažena po skončení střední školy (Montemayor, Brown a Adams, 1985; Mikauš, 2007 a vývoj identity pokračoval i po dvacátém roce. Byl to právě Marcia (1988; cit. dle Mikauš, 2007), který upozornil na potřebu důslednější operacionalizace dosažení identity pro výzkumné účely. Postupně se tedy ustupuje z teze dosažení identity v rámci adolescence. Identita není dokončena v adolescenci, zde se objevují jen její počáteční struktury (Marcia, 1988; cit. dle Macek, 2005). Lze ovšem přepokládat, že čím je tato struktura rigidnější (silně determinována normami, hodnotami a závazky, které dospívající přijal od dospělých, aniž by usiloval o jejich ověření) nebo příliš amorfní (rozptýlená, zmatená, či egocentricky orientovaná pouze na pasivní sebereflexi, bez explorace, bez perspektiv a potřeby přijímat dlouhodobější závazky), tím je méně pravděpodobná změna statusu identity v dalších stádiích (Waterman, 1982; cit. dle Macek 2005). Berzonsky (1989; cit. dle Vokurková) rovněž zdůrazňuje dlouhodobost formování vztahu k sobě. Předpokládá, že formování identity v adolescenci vede k osvojení tří typů stratagií sebedefinování – informační (s vysokou mírou sebereflexe a otevřenosti novým 30

informacím), normativní (se spíše reaktivní konstrukcí sebe sama), difúzní (s odmítáním zodpovědného zkoumání sebe sama a závislostí na sociálním kontextu). Tato kategorizace se kryje s Maciovou teorií, ovšem zdůrazňuje více následný vývoj v rozvoji osobnosti. V adolescenci je položen základ pro pojetí vlastní zodpovědnosti, od dospělé identity se však tato struktura liší a to především menším důrazem na přijímání závazků prověřených osobní zkušeností, explorací a zpětnovazebným mechanismem reflexe a sebereflexe (Macek, 2005). Podle Marcii (1980, cit. dle Vokurková, 2007) jde zde spíše o tzv. reformulaci identity - dosavadní stav identity je zpochybněn, nastupuje přechodná fáze zmatku a moratoria a ta pak vede k aktivní, na exploraci založené, reformulaci závazků. Burke a Reitzes (1991) upřesňují, že závazek pojí jedince s jeho identitou skrze mínění o sobě samém spíše než skrze konzistentní linii performativních akcí. Identita funguje jako termostat, kterým kontrolujeme projevy identity a jejich sociální ocenění. Ti se silnějším identitním závazkem více vědí, co chtějí a tvrději za tím jdou. Tedy nejde o to, aby rigidně udržovali role, ale spíše se snaží vytěžit to, co potřebují. Jak je závazek zakoušen v páru, vysvětluje Stanley (2002) podle modelu závazku (Stanley, Markman, 1992), kde rozlišuje dva komponenty závazku – osobní oddání se (dedication) a tzv. „constraint“ - v překladu má více významů jako donucení, omezení, stísněnost, sebeovládání, nátlak, upnutí. Oddání se vyjadřuje skutečný, vnitřní závazek, zatímco constraints mohou držet partnery pohromadě, i když by raději odešli, a jejich množství se kumuluje s trváním vztahu (např. finanční závazky, péče o děti, sociální tlak, nedostatek alternativ k partnerství). Constraints tedy mohou být vhodnými „kotvami“ pro setrvání ve chvíli, kdy hrozí drastické řešení aktuální krize, ovšem podle předpokladů nestačí ke šťastnému a dlouho trvajícímu vztahu. Oddání se týká „skutečného“, vnitřního procesu interpersonálního zavázání se partnerovi a vztahu, charakterizovaného touhou po společné budoucnosti, partnerskou identitou s pocitem „my“ , vysokým smyslem pro upřednostňování vztahu a schopností obětovat se. Závazek ve vztahu se podle tohoto modelu vyvíjí od vzájemné přitažlivosti založené na podobnostech a rozdílech přes společné trávení času až k narůstající emoční vazbě. Avšak, jak vstupujeme do emoční vazby, přichází i určitý druh úzkosti. Podle Stanleyho (2002) je to důsledek zvažování investic v porovnání s potenciální ztrátou něčeho cenného. Tento proces citového přilnutí variuje individuálně podle zkušeností z rodiny a předešlých romantických vztahů. Ovšem zde podle Stanleyho vývoj nekončí. Silná citová vazba mezi partnery obvykle vede k přijetí závazku – jasné sérii rozhodnutí o možnostech a budoucnosti. Teprve závazek přináší skutečnou jistotu do vztahu. 31

Stanley (2002) však upozorňuje na současné změny v romantických vztazích, které znamenají více citové vazby ve vztazích méně závazku. Zároveň předpokládá, že život ve svazku je pro muže natolik závažnou změnou v jejich životě, že jejich překročení hranice k závazku je poněkud výraznější. Stanley mluví o nutnosti rozhodnout se pro přijetí závazku u mužů, zatímco u žen předpokládá obecně větší důraz na citovou vazbu. Sternberg (Arnett, 2003; cit. dle Vokurková, 2007) poukazuje na rozdíl v adolescentních a dospělých vztazích, přičemž rozdíl vidí právě v přítomnosti či absenci závazku. „Mladí lidé věří, že by měli vyzkoušet různé druhy vztahů a že toto hledání je nutné a užitečné pro to, aby se později mohli zavázat nastávajícímu partnerovi“ (Arnett, 2004, s. 74).

2.3.5. Vynořující se dospělost Americký psycholog Jeffrey Jensen Arnett představil poprvé v roce 2000 teorii, která navrhuje vnímat období přechodu do dospělosti jako samostatné a svébytné vývojové období mezi 18.- 25 rokem. V moderních industrializovaných společnostech se objevují určité sociokulturní a demografické jevy, které popírají dřívější paradigma normativního, strukturovaného vývoje ve fázích náctileté adolescence a pozdní dospělosti do 40 let a ovlivňují i subjektivní prožíváním jedince. Původní anglický termín „emerging adulthood“ (Arnett, 1998; Arnett, Taber, 1994; cit. dle Arnett, 2007) se do češtiny překládá jako „vynořující se dospělost“, jedinci v tomto období jsou „emerging adults“ což je termín přejímaný i v českém psychologickém diskurzu, případně jsou označováni jako „mladí“ podle zvyku výzkumů autorů rovněž reflektujících specifika tohoto období mimo Arnettův koncept, kteří používali termínu „youth“ (Arnett, 1998; cit. dle Mikauš, 2007). Arnett (2007) předpokládá pět rysů vynořující se dospělosti: hledání, zkoumání nebo objevování identity (identity exploration), nestabilita (instability), zaměřenosti na sebe (selffocuse), pocit „mezi“ ( feeling in-between) a období možností (age of possibilities). Důraz však ve své teorii klade především na velkou heterogenitu tohoto období, minimální strukturovanost, tyto rysy tedy nevnímá jako univerzální ale jako společné v tomto období oproti obdobím jiným. Demografická variabilita v tomto období, která vyplývá z postmoderní demokratické společnosti, a relativní dostupnost informací s sebou přinášejí možnost experimentování s rolemi a zkoušení sebe sama. Jako aktuální téma se pak ukazuje „neujasněnost

32

v hodnotovém zakotvení a také nedostatek autentických pravidel a norem“7. Mladí často zažívají zkušenost, že nic neplatí pro každého, trvale a všude – normy, rozhodování o tom, co je takzvaně správné a co ne, se mnohem výrazněji než dřív podřizují situačním požadavkům a cílům. Když se člověk potřebuje v tomto směru nějak zakotvit, tak je to nezřídka velký problém. Mladý člověk, který si formuje vlastní identitu, se však potřebuje vůči něčemu vymezovat a vyhodnocovat si, zda se chová špatně nebo dobře – potřebuje mít nějaký hodnotový normativní rámec. V negativním světle může být tedy vynořující se dospělost popsána jako krize ve čtvrtině života (quarterlife crisis) (Robbins & Wilner, 2001, cit dle Arnett 2007). Sociologové se vyjadřují ke skutečnosti odsouvání sňatku a rodičovství do pozdějšího věku slovy, že "dospět je náročnější" nežli dříve. Množství studií však referuje o rostoucím výskytu subjektivní pohody během vynořující se dospělosti. V longitudinálním výzkumu mezi kanadskými emerging adults bylo prokázán pokles depresivních symptomů a vzestup v sebehodnocení (Galambos, Barker, & Krahn, 2006; cit dle Arnett, 2007). Mladí si užívají svobody a prožívají satisfakci v pokrocích směrem k soběstačnosti. Využívají při tom vrůstající kognitivní zralosti, která jim nyní umožňuje rozumět sobě a druhým lépe než v adolescenci (Arnett, 2007). Na jedné straně je tedy období vynořující se dospělosti prostorem, výzvou pro nalezení správného zaměstnání a toho „pravého“ partnera, štěstí v přijímání dlouhodobých závazků. Na druhou stranu, očekávání mladých lidí se v některých případech stávají extrémně vysokými (Arnett, 2007). V myšlení těchto jedinců pak dominuje pragmatismus jako způsob uvažování o životních peripetiích jako logicky řešitelných úlohách, v emoční oblasti jde o nadužívání objevené sebereflexe pro vyrovnávání se s citovými újmami. Jinými slovy hrozí, že hledání identity se stane nejvyšší hodnotou. Řekla bych, že tato přílišná sebezaměřenost je pak výrazným zdrojem nespokojenosti ve vztazích. Vztahy jsou v tomto období oproti adolescenci méně pomíjivé, obsahují zpravidla určitou hladinu intimity, a mladí lidé zpravidla uvažují o tom, jaký partner by jim vyhovoval jako životní partner. Důležitým prvkem sebe-zkoušení a sebe-objevování je i zážitek prohry či zklamání, neboť i tyto zkušenosti jsou důležité v procesu porozumění sebe sama (Havlíčková, 2007). Arnett (2007) upozorňuje, že v romantických vztazích se nyní objevuje trend, kdy mladí lidé hledají spíše svoji „spřízněnou duši“, což může být důsledkem již zmíněného 7

Z interview Petry Novákové (2007) s prof. Petrem Mackem „Adolescenci dnes nechápeme jen jako období vzdoru“, (On-line), staženo dne 15.4.2008, dostupné z: http://info.muni.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=906&Itemid=93

33

extrému zaměření na sebe sama. Obecně vztahy, které mladý člověk v současnosti zkouší, jsou podle Arnetta (2004) více založené na přátelství, jako důsledek touze po svobodě v objevování intimity před tím, než se člověk závazně rozhodne pro celoživotního partnera. Je proto důležité, aby mladí lidé zvážili limity rozvoje osobnosti, pochopili relativitu vztahů a na ní vystavěli vlastní zodpovědnost. Z výzkumů v českém prostředí (Macek, Bejček, Vaníčková, 2007) vyplývá, že přílišné zaměření na sebe ohrožuje v o něco málo menší míře ženy než muže. Ženy se rovněž ukázaly jako méně stabilní a více zodpovědné.

34

2.4 Shrnutí a východiska pro výzkumnou část V poslední fázi adolescence, kterou můžeme pro naše účely považovat za kryjící se vynořující se dospělostí, se v kontextu citové vazby setkáváme s pojmem cílesměrný vztah. Jde o poslední fázi vývoje citové vazby, kdy by mělo dojít k integraci rozmanitých vazeb a diferencovaných vztahů s rodiči v komplexnější pohled na ně. O podobné potřebě cesty „zpět“ k rodičům, jakémsi smíření se a uklidnění předchozích adolescentních konfliktů a hledání mluví i Winnicott (1965). Tento proces nám vysvětluje, jak konkrétně dochází k upevnění primárních identitních struktur, na kterých se dále rozvíjí dospělá identita. Dále si pak adolescent přenáší do života internalizované rodičovské hodnoty, především hodnoty cílové (Meeus, Dekovic, 1995; cit. dle Macek, Štefánková, 2006). Na jejich základě pak staví svoje představy o dospělosti a přistupuje k budoucnosti. Úspěšné zvládnutí takového zpětného zahrnutí reprezentace rodičů do struktur vlastní identity se projevuje potřebou autonomie. Pokud mi dovolíte zjednodušení, jde v podstatě o princip, jakým si vytváříme závazky v Marciově smyslu, po jejichž dosažení následuje potřeba další explorace. Nasnadě je otázka, jak si závazky vytvářejí ti jedinci, kteří neměli zážitek znovusmíření s rodiči.

V historii byly zaznamenány různé způsoby nalezení autonomie v rámci rodiny. Výzkumy (Allen, Land, 1999; Colins, 1997) se spíše než k separaci přiklánějí k nalezení určité „kritické vzdálenosti“ s rodiči v podmínkách vzájemnosti a podpory. Je možné, že adolescenti, kteří tento vztah s rodiči nevybalancovali, nemohli se vhodně identifikovat s rodiči, nemají zcela ucelenou počáteční strukturu idenitity a v podstatě jim tedy zůstává otevřená cesta k nalezení představ o dospělosti a budoucnosti (nebo se naopak předčasně uzavírá). Jejich autonomie pak není cestou nové explorace, ale spíše dokončením toho, co se nepodařilo s rodiči – tedy pokus o proces vzdoru a následné identifikace. Do partnerství tak vstupují méně s vlastními investicemi a spíše mohou očekávat naplnění potřeb, které nezvládli s rodiči. Dívky tak projikují do svého milostného partnera vlastního otce a očekávají, že k němu metaforicky v tomto vztahu naleznou cestu, namísto toho, aby do partnerství přišly s konstruktivními i když ne zcela jasnými a úplnými představami o tom, jak by mělo jejich partnerství vypadat.

Závazek se tak nevztahuje toliko k partnerskému soužití a odhodlanosti investovat za účelem podpory partnerské důvěry, ale do vztahu se vstupuje spíše za účelem explorace –

35

zjistit kdo jsem a získat zde pojem o tom, co to vlastně závazek je. Dívky tak mohou čekat, že se budou moci od partnera učit, což není samozřejmě v principu chybou. Pokud ale nenabízejí partnerovi to samé, spíše na něm ulpívají nebo se naopak vůči němu extrémně vymezují a tato nevyváženost pak může spět k nepříznivému konci, představované například podobnou partnerovou komplexovou větou : „Co ode mě vlastně čekáš?“. Někteří autoři (Coreneau, 2002) v tomto vidí důsledek širšího kontextu - konflikt mužské a ženské identity v patriarchální společnosti.

Na tomto místě však je potřeba celou situaci oprostit od hodnotících hledisek. Nemůžeme říci, že vstup do partnerství s takovouto neucelenou počáteční strukturou osobnosti je chybou. Současné výzkumy adolescence a vynořující se dospělosti spíše vyvracejí představu, že může být vnímáno jako kulturně nepřípustné, když jedinec nedosáhne dospělosti již v adolescenci. Naopak se setkáváme s konceptem vynořující se dospělosti, kde jsou právě vývojové úkoly dosažení identity a intimity vzájemně proplétány po celou dlouhou etapu od 20 do 30 let. Zde mladí lidé testují jak svoji identitu tak i intimitu v různých kontextech bez ohledu na vývojové stupně. Dalo by se říci, že společnost jim dává více času na nalezení sebe sama a sobě vhodného intimního partnera.

Vývoj identity tedy není již tolik závislý na rodičích, ale nabízí se zde více prostoru pro ovlivňování identity ze strany intimních partnerských vztahů. Co však může být subjektivně hodnoceno jako negativní, je dívkami percipované nepřijetí jejich nedosažené identity ze strany jejich partnerů, jejichž identita se vyvíjí odlišně. Problém žen dále spočívá v tom, že odpoutání od otcovského komplexu není tradiční společností podporováno. Žena naplňuje sociální role, pokud má přítele nebo partnera. Jestli přitom rozvíjí vlastní identitu, se zdá druhotné. Ve vyhrocené podobě to znamená, že vzhledem k pojetí rolí naše společnost adolescentní ženě sugeruje, že je „normální“ správnou ženou, i když nemá vlastní identitu a nakonec je odkázána na to, aby její identitu předepsal muž. To znamená, že pocit být sama sebou má díky přítomnosti muže (Kast, 2004).

Nyní se podívejme, co může být příčinou nedosažení adaptabilní počáteční identitní struktury v rodině. Předpokladem pro vývoj ke komplexnímu pohledu na rodiče a smysluplnému uzavření dosavadní vývojové etapy je zapotřebí kognitivní funkce - dle Piageta (1958; cit. dle Macek, 1999) stadium formálních a operací a abstrakce. Co nás ale v této práci více zajímá, jsou emoční vztahy. Citová vazba k rodičům by měla vyústit v cílesměrný vztah. 36

Teorie citové vazby na základě klinických pozorování a četných způsobů reprezentací vztahů popisuje případy, kdy zkušenost s vazbovou figurou představuje nejisté citové zakotvení v sobě sama, neuspokojivý pocit bezpečného zázemí, který by umožnil exploraci v následující životní etapě. Důsledkem může být úzkostnost, vyhýbavost nebo zapletenost v dalších blízkých vztazích. Teorie citové vazby vysvětluje i behaviorální složku lidské osobnosti, v rámci té pak můžeme mluvit o stereotypech v rámci vztahů, aktivním naplňování emočně nabitých schémat – rodičovských komplexů. Wright (1998) např. mluví o častém vzorci, kdy má dcera díky otci pocit, že si musí lásku zasloužit.

Ve svém výzkumu se tedy zaměřuji na to, jak probíhá hledání vlastní identity v rámci vztahu s otcem. Zajímá mne, jak dnešní dívky vnímají důležitost budování autonomní identity a explorace oproti přijetí vztahové identity spočívající více v závazcích. Zjišťuji, jak naplňují životní etapu, kterou jim společnosti nabízí v podobě konceptu vynořující se dospělosti, která je chráněným územím relativně volného výběru rolí, identit a vztahů. Předpokládám, že v rozhovorech s dívkami budu moci identifikovat témata explorace a závazku v oblastech emočních vztahů s otcem a matkou, přáteli a romantickými partnery.

V rámci závazku můžeme zkoumat jeho extenzivní složku - v podstatě, zda vůbec mladé ženy investují do vztahu, chtějí se vázat, případně v kolika vztazích - nebo intenzivní složku závazku - tedy jak hluboce se na partnera upínají a proč. Otázkou tedy pro mne v této práci je, jak samy mladé ženy závazek chápou. Je pro ně již nedílnou součástí partnerství, nebo stále ještě zkoumají v rámci vlastní identity, jakou vlastně mají závazky hodnotu a co znamenají? Jakým způsobem je pro ně toto dvojsmyslné pojetí závazku přípustné a jak je integrují do vlastního self-konceptu? A konečně, jak je tento proces ovlivňován zkušeností ve vztahu s otcem? Mohou se současné dívky spolehnout na citovou vazbu, aby byly schopny přijmout závazek, jak to tvrdí Stanley (2002), nebo se rozhodují více pragmaticky? Případně je pro ně tento závazek vnitřním oddáním se nebo spíše předpokladem pro setrvání v nevyhovujícím vztahu?

37

3 EMPIRICKÁ ČÁST 3.1 Zaměření a cíle výzkumu Z předložených východisek vyplývá poměrně široká oblast, kterou by bylo možno vědecky prozkoumat. Ačkoli jde o kvalitativní výzkum, který je podle Miovského (2006) vhodný právě pro obecné zmapování problému a porozumění a vhled v jeho nejširším kontextu, je důležité pro kapacity respondentů i pro usnadnění následné analýzy zaměřit se úžeji na určitý fenomén. V mém výzkumu jsem si tedy zvolila za cíl zjistit především subjektivní osobní zkušenosti mladých žen s problémem definování sebe sama a emočních vazeb s blízkými lidmi. Zvláště s zaměřuji na témata identity a intimity, autonomie a vztahů, citové vazby a vědomých hranic a zjišťuji, jak o těchto dilematech uvažují mladé ženy a jak jejich uvažování integruje zkušenosti vztahu s otcem zkušenosti z partnerství. Snahou je získat velké množství informací o malém počtu objektů. Redukce počtu sledovaných objektů je tedy velká a z tohoto důvodu je generalizace na populaci problematická až nemožná a dále také není možné kvantitativně definovat pravděpodobnost platnosti závěrů výzkumu.

Základní výzkumná otázka zní: Jaký význam je přisuzován objevování identity a přijímání závazku ve vztazích s otcem a v partnerství u žen v období vynořující se dospělosti?

Výzkumné otázky dílčí: •

Jaký je poměr exploračního chování a přijímání závazků?

•

Jaké jsou subjektivní důvody pro exploraci a přijetí závazku? (individualita x vzájemnost)

•

Jak probíhají změny ve vztahu s otcem při přechodu do dospělosti?

•

Jak se mění motivy pro přijetí závazku v partnerském vztahu?

•

Jaké jsou uvědomované souvislosti vztahů s otcem a partnerem?

Očekávám, že budu moci identifikovat některá výše zmíněná témata a jejich větší či menší reflexi u žen v rámci uvažování o vztazích a vlastním směřování na prahu dospělosti. Mým původním záměrem bylo popsat, jak toto bilancování vypadá speciálně u dívek se subjektivně nekomfortním vztahem k otci, ale vzhledem k nejasnosti a komplexnosti mnoha normativních vlivů, které jsem uvedla v teoretické a části a náročnosti analytického

38

zpracování narativních výpovědí jsem se rozhodla zaměřit se nehodnotícím způsobem na popis toho, jak jsou subjektivně vnímány zmíněné fenomény. Mým předpokladem je, že změny ve vztahu s otcem na prahu dospělosti mohou u žen ovlivnit proces zpracovávání vztahů s romantickými partnery a integraci zkušeností do prvotních struktur identity, kde jako ohniskové vidím procesy explorace a závazku. V závěru se pokusím blíže vysvětlit některé vlivy a případně porovnat s dosavadními poznatky o souvislostech citové vazby a statusu identity, přičemž si kladu za cíl některé principy ilustrovat, ne však zobecňovat.

3.2 Metoda výběru výzkumného souboru a popis vzorku Vzorek byl vybírán cestou osobního kontaktu v mém sociálním prostředí a dále inzercí publikovanou na univerzitních webových stránkách8. Jde tedy o kombinaci metod záměrného výběru a samovýběru. Kritériem pro výběr byl věk od 20 do 26 let, kde předpokládám charakteristiky vynořující se dospělosti, dále ochota mluvit o problematice vztahu s otcem, partnerství a vlastní identitě. Uvedená metoda výběru vzorku má své kladné stránky i svá úskalí. Je založena na principu dobrovolnosti, respektive aktivního projevení zájmu a samozřejmě souhlasu s účastí na výzkumu, který je obecnou etickou podmínkou. Na druhou stranu tato metoda přináší možná zkreslení související za prvé s motivací a za druhé s osobnostními charakteristikami. Do výzkumu jsem zahrnula 10 respondentek9, svobodných žen ve věku od dvaceti do dvaceti šesti let. Většina z nich bydlí trvale s rodiči a přechodně při studiu v Brně. Jedna respondentka žije v domácnosti s rodiči, jedna sama a dvě s partnerem. Domnívám se, že toto rozložení je vhodné pro zjišťování závazků v různých formách, nejen v tradičním pojetí spojeném s formou partnerského soužití. Všechny jsou vysokoškolačky, přičemž polovina z nich studuje psychologii a z toho pouze jedna pochází z mého záměrného výběru. Zbytek respondentek studuje jiné humanitní nebo sociální obory a jedna obor lékařský. Z toho usuzuji, že se významně projevují výše uvedená zkreslení při samovýběru. Předpokládám, že tyto respondentky mají hlubší zájem o nabízené téma a pravděpodobně je i vědoměji ve svém soukromém životě zpracovávají a snaží se hledat propojení v rámci širšího kontextu. Druhým vysvětlením mohou být možné problémy ve vztazích, které je vedou k pokusům o hlubší sebereflexi. Zároveň to však pravděpodobně nejsou problémy natolik traumatické, aby vyvolaly neochotu sdílet je nebo potlačit. Jedna respondentka zareagovala na nabídku s tím, že podobné téma řeší ve své psychoterapii, ale její motiv účastnit se výzkumu byla 8 9

Viz příloha číslo 1 Jejich věk a obor studia je uveden v příloze u každého rozhovoru zvlášť

39

konfrontace v širším kontextu, který považuji z aadekvátní. Kritéria jsou záměrně zvolená natolik široce, abych předešla dojmu o poskytování terapeutické činnosti a podsouvání odborného psychologického diskurzu. Předmětem rozhovorů byly heterosexuální partnerské vztahy, v jednom případě šlo o bisexuálně orientovanou ženu.

Byl získán souhlas s audio záznamem rozhovoru a jeho

písemným zpracováním. Všem respondentkám byla zaručena anonymita, proto jsou jména respondentek a blízkých osob v přepisech změněna.

3.3 Metoda sběru dat Zvolila jsem metodu polostrukturovaného rozhovoru, který má poskytnout základní osnovu k vedení rozhovoru, ale důraz by měl být kladen na otevřenost otázek a volnost odpovědí. Součástí jsou tedy četné doplňující, povzbuzující otázky a rekapitulující dotazy, které mají zaručit prostor, kde výzkumník je aktivním posluchačem. Podle toho, jak se rozhovor vyvíjí, může výzkumník pružně měnit strukturu, klást doplňující otázky tak, aby z rozhovoru vytěžil co nejvíce (Miovský, 2006). Původní návrh otázek byl vyzkoušen v pilotáži a upraven tak, aby otázky splňovaly více kritérium otevřenosti a nevytvářely předpoklady ve vzájemném ovlivňování témat. Dotazy týkající se vlivu některých zkušeností byly použity spíše jako doplňující nebo upřesňující v případě, že sama respondentka tento vliv zmínila. Základními otázkami, tedy osnovou polostrukturovaného rozhovoru nakonec byly přibližně tyto formulace:

Pro představení tématu: Zajímá mě, jaké jsou tvoje zkušenosti ve vztahu s otcem, jaké jsou tvoje zkušenosti z partnerství, jak tyto blízké vztahy prožíváš, co si o nich myslíš a jak tě podle tebe ovlivňují, jaký mají pro tebe význam.

Pro oblast vztahu s otcem: -

Jak často se stýkáš s otcem?

-

Můžeš mi říci něco víc o tvém vztahu s otcem?

-

Vnímáš nějaké změny ve vztahu s otcem v poslední době? Jaké?

-

Přála by sis některé změny ve vztahu s otcem? Jaké

-

Jak probíhá vaše komunikace?

-

Co pro tebe znamená otec?

40

Pro oblast partnerství: -

Chodíš teď s někým?

-

Cítíš, že je to s ním vážné?

-

Máte ve vztahu nějaké společné závazky?

-

Co ti ten vztah přináší?

-

Pomyslela jsi někdy na rozchod? Jaké byly důvody?

Pro oblast vztahu k sobě: -

Co bys dělala, kdyby váš vztah skončil? (kdybyste spolu nebyli)

-

Láká tě poznat ještě další partnery? Nebo zkusit být sama?

-

Jaké byly důvody ukončení předchozích vztahů?

-

Co pro tebe znamená závazek v tvém osobním životě?

Pro shrnutí: -

Co je podle tebe vypadá zralý a nezralý vztah?

Na úvod rozhovoru jsem rovněž představila téma a ověřila si, zda respondentce vyhovuje, případně jaké má k němu připomínky a upozornila na možnost neodpovídat na nepříjemné otázky, případně z rozhovoru odejít. Na závěr jsem zjišťovala, zda ještě existují nějaká otevřená témata, spojitosti, které by bylo zajímavé zmínit a navrhla možnost následného kontaktu v případě potřeby, které nikdo nevyužil. Rozhovory se odehrávaly na společně smluveném místě a to v budově školy, v kavárně nebo v restauraci a trvaly přibližně půl hodiny až hodinu. Jeden z rozhovorů byl chybou audio zařízení zaznamenán pouze částečně a proto bylo následně využito ochoty respondentky pro shrnutí rozhovoru. Sběr dat probíhal v průběhu dubna 2008.

3.4 Způsob zpracování dat Při zpracování získaných kvalitativních dat využívám kódování popsané v zakotvené teorii Strausse a Corbinové (1999). V první fázi to znamená, že se věnuji tématům, které se z rozhovorů „vynořují“, pojmenovávám je podle významů a třídím na základě jejich společného výskytu a překryvů v rámci jednoho rozhovoru i mezi všemi rozhovory. Vznikají

41

tak kategorie, které seskupuji a dělím na subkategorie. Postupně rozvíjím dimenze těchto kategorií a nalézám charakteristické vlastnosti a vztahy mezi kategoriemi a subkategoriemi. V druhé fázi kódování jde o proces induktivně – deduktivní, kdy schémata z výše popsaného otevřeného kódování aplikuji na konkrétní jevy. Popisuji kontext, ve kterém se tyto jevy odehrávají a identifikuji konkrétní podmínky, které jev utvářejí a jednání, které z nich vyplývá. V těchto dvou fázích nepostupuji zcela tak, jak by se podle zakotvené teorie předpokládalo. Zásadním rozdílem je moje předběžné vymezení témat formulovaných v hlavní a dílčích výzkumních otázkách, kterým chci věnovat pozornost oproti tzv. dialektické interakce ve sběru a analýze dat pro zakotvenou teorii. Třetí fáze kódování by vyžadovala určení centrální kategorie, která obvykle charakterizuje celý koncept výkladu jevu, fenoménu. Tím vzniká základní interpretační rámec a rýsuje se základní kostra teorie. Při nasycení dat a úspěšné rekonstrukci celé sítě vztahů je pak možné zpětně vyvozovat a zjednodušeně, resp. abstraktně vysvětlovat jiné příběhy či jevy. V mém výzkumu však nepředpokládám úplné nasycení dat z důvodu omezeného výzkumného souboru a komplexnosti fenoménu. Pokusím se ale některé dílčí principy začlenit do předem určeného rámce, kterým je téma formování identity a citové vazby. K tomu mi dopomáhá „teoretická citlivost“, kterou jsem nabyla v předešlém studiu. Provedené rozhovory jsem nejdříve doslovně přepsala. Poté následovalo opakované pročítání a vyhledávání opakujících se témat, zvláště těch, které se vztahovaly k výzkumným otázkám. Témata byla následně sdružena do kategorií, případně subkategoríí podle toho, jak do nich spadala. Tabulka, která vše shrnuje, je uvedena v příloze č. 2. Je zde podán přehled všech kategorií, subkategorií a témat, které se v jednotlivých rozhovorech objevovaly. Na doložených citacích napříč rozhovory představuji vlastnosti těchto kategorií. Pro popis konkrétních jevů a jejich interpretaci využívám citace vždy z jednotlivého případu.

42

3.5 Výsledky 3.5.1 Kategorie „popisné“ Často se ve výpovědích objevoval popis vlastností jako dominantní aspekt ve vztazích. Ženy popisovaly „jaký“ je jejich otec, partner, „jaké“ jsou ony samy ve vztahu s nimi. Vlastnosti mohou být vnímané jako více nebo méně důležité, stabilní nebo proměnlivé, mohou být respondentkou kriticky hodnocené nebo idealizovaně přijímané. Nejde pouze o povahové rysy, vlastnosti se kryjí často se subkategoriemi rolí a pozic, tedy o charakteristiky na určité úrovni abstrakce. Rovněž u těchto popisných prvků bývá nejčastější srovnání mezi otcem respondentkou, otcem a matkou, otcem a přítelem, jednotlivými romantickými partnery, z nichž vyplývají další vztahy subkategorie – idealizace, kritika, přizpůsobení a další. V analýze zjišťuji, jak k těmto srovnáním přišly a co pro ně znamenají. Radka (22) bojuje s tím, jaký je ve skutečnosti její otec i s tím, jak on chápe ji: „Já jsem strašně dlouho chtěla jako tátu, jako z filmu málem“. V její výpovědi identifikuji subkategorie idealizace, vzájemného poznávání, přizpůsobení, fascinace a kritiky. - „se ani neptá on ani nemá chuť mě nějak poznávat, mě jako nezná jako člověka.“ - V minulosti přiznává idealizaci otce: “Taková ta instituce otce, ta představa, pro mě znamená hodně. Byly doby, kdy to pro me bylo fakt důležitý to nějak vyřešit. Trošku jsem si ho i idealizovala, jak jsem to chtěla vyřešit. Obhajovala jsem ho za některý jeho činy, aby přede mnou zůstal jako ten ideal…Někde ta představa ve mně je, jako nějak si naplnit tu svoji představu otce…” - Tyto idealizace přenášela i na romantické partnery: „většina těch vztahů stojí na tom, že já jsem fascinovaná a na tom to stojí. A když mě pak ta fascinace začne opouštět, tak pak trosku schází ten důvod s tím člověkem být.“ - Ve vztahu pak ani nechce kriticky chápat partnerovy vlastnosti, což vytváří závislost na něm: „Vlastně v tom vztahu nejsem vůbec přirozená, neumím s ním jednat... ted od chvíle, kdy to začnu brát vážně, což je u mě až směšně brzy... prostě jakobych hledala chlapa na celý život, jak si někoho najdu, chci ho mít napořád, je pro mě težká představa, že to tak být nemusí... vlastně pod tímhle dojmem vůbec nevidím chyby a nedávám žádnou kritiku, jsem hrozně pasivní, protože se třeba bojím ztráty alespoň té malé jistoty.“ Vanda (23) Mluví o vlastnostech otce, které pro ni ale nejsou natolik důležité v jejich vztahu: „už to nějakou dobu trvalo ten alkohol, ale jakože prej von má dobrý vlastnosti, že třeba je hrozně hodnej, jako třeba i pracovitej a tydle věci no, alee jako mě právě ke mně tím, že se choval, taková že to byla vždycky spíš ta opičí láska aa tím že, no prostě jakože to nebylo dobrý no ten vztah…“ Zde nalézám subkategorie generových rolí, vlastností, názorů, tolerance, kritiky, vzájemného poznávání, změny, generalizace a otevřenosti. - Její zkušenost s otcem jako mužem „bez vlastností“ má vliv na její chápání maskulinity: „Já ty chlapy pak beru jako jinej druh.“ - Mluví o bývalém partnerovi, pro jehož vlastnosti se nadchla: „Teda on byl takovej hodně alternativní- že třeba on byl vegetarián a byl takovej přírodní typ a nepotřeboval postel a světlo a stačila mu svíčka…a já jsme to tak brala, že prostě jsem se pro to nadchla, on chtěl pomáhat lidem, tak že já taky budu pomáhat lidem.“

43

-

-

-

-

O dalším bývalém partnerovi, k jehož vlastnostem byla tolerantní: „on bydlel tady u Brna a měl takový velký hospodářství, krávy a sel si tam obilí..a já jsem zase takovej městském člověk, tak jsem se tak trošku tomu aji usmívala, nebo jako že bych to tak nikdy nemohla žít…Ale zas si říkám, jo vždyť každéj může mít svoje názory.“ Generalizuje svoje vlastnosti a vyvozuj svoje potřeby: „A už vlastně myslim, že ani nejsem taková, že nepůsobim dobře na první dojem, že vlastně většinou asi bych s tím člověkem musela být dýl v kontaktu, abych nějak zaujala.“ Srovnává partnery : „Ale ty vztahy..jako každém byl jinej..akortá možná všichni, že byli jako docela dost hodní.“ Mluví o současném příteli o společných a rozdílných vlastnostech: „je takovej hodnej, citlivej, tak to mi vyhovuje, ale je třeba jinej v tom, že je to ten fyzik, nebo informatik, oni myslí zase trošku jinak, v tom se třeba doplňujeme v těchle věcech…“…“on je hodně úplně extrémně hodnej. Že v tý domácnosti i jsem jako takovej poloviční chlap, že on mě obskakuje. Tak to je trochu jako můj otec.“ Partnerovu ochotu však nechce generalizovat jako u otce: „…on si nikdy nesmí myslet, že je tam nějaká onuce a že já se musím hlídat, abych nepřekročila ty hranice.“ Ví, že je důležitá vzájemná otevřenost, přesto změnu vlastností vnímá jako nepříznivou „Je to o tom, že je to člověk, se kterym si dokážu představit svoji budoucnost, jakože celej život. Teda bojím se, aby se jeden z nás nezměnil, že si myslím,ž e lidi se hodně můžou změnit průběhu života. A je to teda tim,ž e spolu dobře vycházíme, nemáme konflikty, je tam důležitá ta komunikace, že spolu hodně mluvíme, jsme otevření.“

Petra (20) – v její výpovědi identifikuji subkategorie vlastností, role v rozhodování, situačnosti vlastností, komunikace, generalizace, změny vlastností. - Popisuje otce, uvažuje nad platností tohoto popisu vzhledem k situaci v jednání : „Možná je to prostě tím, že on má tu pózu, že je hodnej taťka jo…ale nikdy v podstatě nic zásadního neřeší“… „Asi on je prostě takovej ten hodnej taťka. Ale on spíš myslím,že má vztah k malejm dětem. Ale teďka já vidím, že má spíš ten vztah s bráchem, víc podobností, ale se mnou si myslim, že ten vztah už prostě moc nemá.“ - Co by chtěla na otci změnit, je spíše komunikace: „taťka je spíš takovej zamlklej, jako že bysme si sedli a povídali si o nějakym tématu, tak to se stane fakt málokdy, takže možná tohlencto bych brala fakt, kdyby se dalo zlepšit.“ - Vztahuje vlastnosti k sobě: „No tak myslím,ž e jsem nějaký povahový rysy zdědila po něm, nebo z jeho rodiny a zrovna moc šťastná za to nejsem…“ - O příteli: „…von je takovej...hračička. Já třeba řešim obklady v koupelně a on třeba řeší, jakou si koupí flintičku. Takže to jsou jako fakt rozdíly.“ - O sobě jako o vlastnostech a potřebách: „Já jsem takovej člověk, že se potřebuju vykřičet, vyřvat, prásknout pár věcma a pak se uklidnim a je mi to jedno.“ - Srovnává otce a partnera : „oba jsou takoví snílci, oba by něco chtěli, chtěli by něco dokázat, ale jako každém z nich má nějakou tu brzdu… Tak jako to mě na tom příteli trochu štve, protože tam fakt vím, že může jako hromadu věcí udělat, jo…“ Zatímco u otce to považuje za stálou vlastnost, partnera vidí možnost změny. Alena (21) vidí vlastnosti nebo spíše pozice jako velmi významný aspekt vztahů: „Tak na úvod bych jenom řekla, že můj otec je takovej typ muže jako hodně submisivní. Jako moje máma je hodně dominantní žena a můj táta je vedle ní takovej pasivní.“, popisuje i metaforicky: „Víš jako, já kdybych si to měla představit takhle obrazně, tak mámu vidim takovou barevnou, živou, pulzující a on je jen takovej …takovej jako pláteček, kterej tam jako

44

nějak vlaje...jako je, ale...“ Vynořují se podkategorie generových rolí, rolí v rozhodování, idealizací, deidealizací, otevřenosti, poznávání, situačnosti vlastností. - Vyjadřuje nemožnost projevit před ním naplno svoje vlastnosti: „mám pocit, že i on sám svádí..ten hovor na to...v čem mě chce vidět, v tom světle a že si mě tak trochu uzpůsobuje“… Já bych, já jsem spíš chtěla, aby mě bral tak jsem jsem, aby se mě nesnažil do nějakýho ideálu svýho nacpat, nebo...Mmmm, aby dokázal přijmout jako co se mu nelíbí, třeba, na mě...Jako aby to tak prostě vzal, že je to moje rozhodnutí a ne že, že je na mě třeba něco opravit a tak...Jako prostě bych byla ráda, abych vedle něj mohla být jako konečně uvolněná, sama za sebe...“ - Na druhou stranu ženství není vlastnost, kterou by její otec rozlišoval nebo oceňoval: „Já si myslim, že to fakt neřeší...Jako mě nikdy nenapadlo, jestli vůbec rozlišuje, jestli je někdo dostatečně ženskej nebo ne...“ - Odhaluje, že svého otce příliš nezná: „Víš, že on má vlastně i takový koníčky, že jako když může tak někam jde do lesa, a chodí celej den po lese a pozoruje ptáčky, a vypadne ode všech, prostě se izoluje...že já vlastně vůbec nevim, co se v něm děje.“ - Její poznání otce ovlivňovalo představu o mužích obecně: „Myslela jsem, že vlastně takhle má vypadat vlastně, taková ta ideální představa, jak vlastně muž vypadá....Takže to vlastně znamenalo, že vlastně jeho role není moc velká (smích)“ - Partneři podobného popisu jako její otec jí nevyhovují: „…oba ti muži předtím byli oba takový typy mýho táty, že vlastně...Oba byli ve vodním znamení (smích)takoví prostě klidní, nic moc neřešit prostě, nic moc nepodnikat, nejlépe ..a...co řekneš ty, to bude vlastně...to bude platit…“ „…já jsem si myslela, že to třeba bude fungovat, jako...ale když jsem zjistila, že třeba ten první kluk, kterej byl hodně podobnej, třebaže chodil po lesích..(smích)...ale to prostě nefungovalo...“ - Současný partner je v přímém rozporu s otcem: „Takže můj táta o něm, říká, že je namyšlenej, že neustále dává najevo, jak je inteligentní a musí ostatní poučovat. A...můj přítel o mym tátovi říká, že...že si jenom stěžuje na všechno a není schopnej pořádně nic udělat jako.“ - Vyhovuje jí, že partner svojí odlišností jí umožňuje měnit představu o tom, jak by měl normální muž vypadat, i když to přináší pochybnosti, vidí v tom perspektivu: „Říkala jsem si, že neni zlej, nemlátí nás, nechlastá,jo, má nás rád, tak jako co, že vlastně není žádnej objektivní problém. Ale všimla jsem si, že vlastně už s tim prvním partnerem, co jsem byla, tak jsem se na to začla dívat z trochu jinýho úhlu jako...“ „I když mám pocit, že je to docela těžký, protože mě pořád nutí o sobě přemýšlet a přemýšlet o tom, jako o těch systémech zažitejch, který mám a tak.. Ale právě proto v tom vidim jakoby tu perspektivu. Že mě posouvá dál určitym způsobem, jo…“ - Ale partner pro ni znamená hodně v diferencovaném pohledu na sebe sama: „Myslim, že je pro mě hodně hodnotný to, že mě bere takovou jaká jsem.“ Darja (22) popisuje otce a partnera pomocí subkategorií, které jsem označila jako – kritika, otevřenost, role, situačnost vlastností. - Popisuje svého otce kriticky, ale cení si jeho vlastností: „je pravda, že máme svoje mouchy. Jakože můj otec tím, že má svoji firmu a kde co a má zaměstnance, tak mám někdy pocit, že i my jsme jeho zaměstnanci (smích) že fakt potřebuje mít poslední slovo. A podobně. Ale já si myslím hlavně, že je o moc otevřenější než máma. Ona málokdy mluví o problémech a to mám na otci velmi ráda, že s nim jde debatovat o čemkoli…“ - Více než jeho rolí a vlastností si váží jeho přístupu k ní: „A já si vůbec nedokážem představit, jestli to otec ovlivnil, že je doktor. Ale on jednak v tom studiu, tim že on to absolvoval, tak jako fakt že, v tom mám podporu.“

45

-

-

Uvažuje kriticky o rozdílech mezi otcem a partnerem: „No..ale je fakt že otec někdy opravdu povídá až příliš. Když jako například že začne „já jen nahlas přemýšlím...“(smích), ta to trvá dlouho. Je jako určitě – nikdy jsem nad tím nepřemýšlela ale jako – jestli to, co ti na tom příteli, co tě rozčiluje, jestli prostě to není to, co ho odlišuje od ostatních a proto ho mám ráda... A je možné, že jak se u nás stále rozpráva, tak je možné, že jsem si podvědomně hledala někoho, kdo jako míň rozprává a že mi to časem začalo vadit.“ Ale chápe vlastnosti spíše situačně podmíněné: „Ale je pravda, že ze začátku, jak jsme se tak ještě moc neznali, jak jsme spolu začali chodit, tak že on mluvil víc. Ale je to možná tím, že prostě, tak nebývali jsem spolu hej, že za nějaký čas se něco nasbíralo a o tom se pak dalo mluvit, takže takto...To je jasné, že když jsou spolu lidi dýl, tak že, není vždy třeba dobrá nálada, ale je fakt, že když je lepší nálada, tak já z něho můžu něco vytáhnout...nebo jestli to bylo tím, že se mě dřív snažil nějak zaujmout...“

Hana (21) a subkategorie vlastností, otevřenosti, kritiky, tolerance, situačnost vlastností. - Vnímá velkou podobnost ve vlastnostech svých a otcových, někdy jí ale i vadí: „Tak já jsem lev a on je rak, ale já bych řekla, že on je tak na kraji k lvovi, že my jsme možná stejní, že i v tom způsobu života a tak, já jsem strašně po něm, já mám skoro všechno po něm. Jakože i vzhledově i povahově, že já jsem strašný pedant a tak...i taková ctižádostivá, že on dost dosáhl taky v životě...To i v té době, když oni studovali, tak nebyla vysoká škola běžná, ale oni se snažili z toho vytěžit a tak, že je pracovitý. Ale trochu jsme takoví výbušný oba dva, že to mám tak po něm, takové nepěkné, že jsem takový nervák někdy.“…“ ale já jsem spíš žárlivá baba. A to přesně mám taky po otci. A to taky nechci.“ - Vnímá kriticky odlišnosti ve vlastnostech otce a partnera, v něčem jí vyhovují a v něčem vadí: „S otcem si nejsou vůbec podobní například. On je spíš takový flegmatik a to se mi přesně na něm líbí, že takový pohled na život a když se něco stane, tak že jsou i horší věci a všechno tak s nadhledem, že nic tak neprožívá. Ale zas to mi někdy i vadí (smích), že je někdy takový „já nemám čas“ a že se na něj čeká a že není schopný se vypravit, tak to mu někdy vytýkám, ale ne že by to byl důvod k rozvodu , teda k rozchodu. Tak to přemýšlím, jaké to pak bude v manželství, že já budu všechno dělat...Ale ne, zase, ale chápu ho, on má strašně moc učení...“… „No to je takové různé, že otec není takový citový. Že on mi nepoví, že nevadí a nebo tak, nehroť to a nebo tak, že on na mě vždy vidí nějakou chybu.“ - Má obavy, že se jí může partner přestat líbit, jako v předchozím vztahu, touží po dokonalosti, stálosti : „A to jsme pak i měla strach, že když jsem teda v tom druhém vztahu, tak snad se mi to ani nestane, ale že mi začal ten člověk vadit, a že ...Je to takové kruté, ale že se mi přestane líbit…ale to nebylo vážně takové pravé a dokonalé...to bylo, že bych mohla mít lepšího a tak...A teď vůbec. Myslím, že bych nepodlehla. Dana (24), v jejíchž odpovědích nalézám důraz na subkategorie kritiky vlastností, genderových rolí, generalizace a inspirace. - „Já jsem zažila tátu, kterej byl v podstatě doma, protože byl dlouhodobě nezaměstananej přestože studoval vysokou školu a má hafo kvalifikací, nebyla pro něj práce a dělala máma, takže…U nás to bylo takhle ..Takže já jsem doma viděla chlapa, kterej uklízí, kterej vaří, kterej dělá věci kolem zahrádky a mámu, která prostě domů nosí peníze.“ Spíše než o konkrétních vlastnostech, uvažuje o otci principielně, jako o jedné z možností: „Je pro mě určitou formou vzoru muže, i když se to neshoduje s tou

46

-

-

-

standardní genderovou rolí, ale je pro mě určitým modelem a odnesla jsem si z toho prostě to, že nejsem pro společný finance, prostě v rodině, v partnerství obecně.“ Ve vztazích hodnotí partnery více než na základě jejich partikulárních vlastností, tak na základě celkového přínosu: „…, že jsem si zhodnotila, co mi ten vztah dává, co do toho vztahu vrážím já, srovnala očekávání s realitou...Když mi vyšel moc negativní výsledek, tak jsem si prostě zavolala druhou stranu na kobereček , svým způsobem, přednesla svoje argumenty a nechala...dávám ještě takovej týden, šanci na reparát, aby to prostě nebyla taková hrr-akce. A když nedocházelo ke zlepšení, nebo došlo k malému zlepšení, tak jsem se rozhodla pro rozchod...“ Vlastnosti partnera by podle ní měly být kritériem již před vstupem do vztahu a ne být objevovány až v něm: „Já opravdu neznám tu fázi toho zamilování a růžových brejliček. Protože než já se k někomu určitým způsobem připoutám, tak si důkladně zanalyzuju, jakej je, jak na mě působí a většinou si vybírám z řad svých kamarádů, ne třeba těch nejlepších, ale z těch co třeba aspoň měsíc dva znám.“ Velmi významným rysem, který je pro ni životně obohacující, je partnerova víra. Takto odpovídá na otázku, co je pro ni v životě inspirující, překvapující: „Současný partner mi vlastně nabídl určitý, v jistym směru, jinej pohled na svět. Já jsem vyšla z ateistické rodiny a on je hluboce věřící. A není věřící tim stylem, že by to prezentoval všude kolem, jak on strašně věří, ale... má tu víru tady uvnitř. …Tohle na něm strašně obdivuji každý den (rozpláče se).“

Nikola (22) subkategorie vlastností, de/idealizace, komunikativnosti. - popisuje svého otce a srovnává se s ním: „…já s taťkou jsme spíš takoví, no cholerici, on je cholerik, tak se bavíme…no bavíme, že se spíš hádáme.“ - Ovšem tuto vlastnost podřizuje důležitosti komunikace: „To mi třeba mamka říká, abych si uvědomila… že nedokážu pochopit, že je to asi špatně, když třeba i jinej chlap by potom na mě řval. Ale já to chápu, že on si spíš tak zařve, no on je cholerik, ale mě jako nikdy nic neřek,..Spíš vyjádří svůj názor, jak on by si to představoval, tak se u toho někdy rozohní.“ Otcovu choleričnost tedy toleruje a nechápe jako rušivý aspekt vztahu. - Nekomunikace pocitů je vnímána jako stálý rys jak u otce, tak u partnera: „To je asi to, že ani s jedním nerozebírám, když mám depku, nebo nějakej problém, nebo spíš jako když mám něco emotivního, tak s nima ne. Tak asi taky trochu jakože choleričtí, jakože. Ale to spíš mi přítel dělal předtím, teďka to nedělá, to jak ten otec, jakože měním pořád ty plány a něco takového, co taky pořád do mě vyrýval. Jakože můj otec je odlišněj v tom, že by nás uměl zabezpečit, jakože popřád nevím co ten přítel jakože víš, co, že pořád nevim, jestli mu mám věřit, taková ta nejistota...“ Je ochotná partnera nyní lépe přijmout, když se projevuje méně „cholericky“, je pozornější. - Dřívější ukončení nenaplněného vztahu plného zmařených idealizací ji nutilo neustále srovnávat potenciální partnery. Nyní, když ví, že by odcházela ze vztahu více naplněná, nebojí se uvíznutí ne jednom „typu“ partnera: „Že teď jsme měla tenhle vztah a teď si najdu takovýho...“ Jana (26) hovoří o otevřenosti, komunikativnosti, genderových rolích, roli v rozhodování a inspirativnosti. - velmi oceňuje otcovy duchovní a komunikativní vlastnosti : „Oba prostě tíhneme k takovým těm spirituálním věcem, takže po týhle stránce věříme na energii, která prostě ovlivňuje jak lidi, tak vztahy. A proto vlastně mám bližší vztah s tátou než

47

-

-

-

-

s mámou. A všechny vlastně vztahy který mám, jak kamarádský tak partnerský, tak řeším spíš s nim než s mámou. Protože táta je otevřenější , máma je introvert.“ Uvědomuje si negativní ovlivnění otcovou rolí: „Já teda pořád ještě bojuju s tím, že se neumim nebo nechci rozhodovat, takže to souvisí s tim, že v podstatě rodičové a hlavně táta, protože působí jako dominantnější, tak většinou prostě to rozhodl on, že..No a možná i hledám partnery, kteří prostě budou vědět, kteří prostě budou umět za mě rozhodnout, kteří se o mě budou umět postarat, tak jako táta.“ Svůj současný partnerský vztah chápe rozdílně: „Úplně prostě naopak...že všechny ty rozhodnutí partnerství, že prostě dělám já. Ale možná právě proto jsem to přijala to partnerství, protože je to pro mě prostě výzva, to překonat.“… „ je kluk, kterej má problémy s emocema sám“ To znamená, že přiblížit se tomuhle muži a najít si k němu cestu, je pro mě určitě výzva. A to, že ho mám ráda takového, jaký je, mi právě k tomu dost stačí.“ Vidí na partnerovi inspirativní vlastnosti: „Ale je to člověk, kterej je sečtělej, takže prostě v tomhle mě inspiruje a poskytuje mi informace do života.“ Má jasno v tom, že nejdůležitější je snaha vidět pozitivní vlastnosti a komunikace „v tom „nezralym vztahu“ jsou lidi hodně otočení sami na sebe, že nedokážou toho druhýho akceptovat takovej jakej je, že se snaží spíš hledat takovej ten ideál, takovou tu dokonalou představu.“ Jana je přesvědčená, že špatné vlastnosti může zvládnout otevřeností a pochopením, podle vzoru otce: „Že je schopen brát lidi jako lidi, že se je nesnaží je nějak škatulkovat.“ Na otci již oceňuje nejvíce vlastnosti partnerské: „Já myslim, že opravdu tak od těch pětadvaceti, že jsem otce začala víc vnímat jako muže a ta hranice prostě se prolomila v tom smyslu, že už jsem schopná vnímat ho nejen jako tátu, ale vnímat ho prostě i s tím aspektem...“… „Jako pečujícího manžela.“ Vlastností, kterou by chtěla najít u muže je péče.

Dagmar (22) chápala otcovy vlastnosti jako stěžejní ve vztahu, jako významnou hodnotu, odlišnost nebyla oceňována, což bylo zraňující. V její výpovědi identifikuji kritiku vlastností, názorů, de/idealizaci, fascinace, genderové role, komunikativnosti, generalizace. - „…, já jsem ho prostě strašně adorovala, prostě, je to můj bůh, miluju tatínka a tak dále, přitom on na mě docela sral...No, on jako je sportovec, dělá judo atd atd a ségra hraje sportovně volejbal, takže sportujou a otec se teda věnoval víc jí, i když taky se jí moc nevěnoval, akorát to bylo lepší, takže já jsem byla naštvaná na ségru a moc jsem se s ní nebavila jako malá.“ - Její vlastnosti jsou na překážku: „aby mě taky víc respektoval, třeba že jsem hodně vybíravá v jídle…nebo mám arachnofobii… tím, že celou noc budu počítat příklady nebo studovala Decarta a naopak, když mu řeknu, že jsem se někde ožrala, s chlapama na baru, tak to si u něj šplhnu a získám ten respekt.“ - Existují výrazné rozdíly mezi matkou a otcem: „jsem raději s ním protože s ním je větší sranda, protože mamka je tak jako uzavřená. Jako mám ji ráda strašně taky, ale nic se s ní nedá dělat. Ona je taková introvertka, jakože dost velká. To třeba nechápu jak se i dva mohli dát dohromady. No ale ona je prostě taková pořád smutná.“ - Svoji platonickou lásku popisuje idealizovaně a srovnává s otcem, ale uvědomuje si nedostatek přístupu k ženám: „Flok, tak on je úplně jak kdyby můj otec zamlada. Prostě oba dva jakoby strašně atraktivní, no zodpovědní ani ne, ale prostě bohémové, soběstační, s ničím si prostě nedělají jako vrásky, prostě s ničím se nestresují, inteligentní, vtipní, zábavní současně, prostě...vyloženě...ale zrovna co se týká toho vztahu k ženám, tak to tak moc teda neřeší...“

48

-

-

-

-

-

Připouští, že potřebuje fascinující silnou osobnost, aby se mohla cítit lásku: „prostě já tu svoji osobnost úplně vypnu a nechávám do sebe proudit tu jeho. I když teda nevim, do jaké míry je to teda on a do jaké míry je to moje představa o něm. Ale to se mi stávalo i s tim Folkem, já jsem prostě z toho čerpala takovou vnitřní sílu, že jsem prostě byl atak přesvědčená, že ta láska existuje, takže jako to mi hodně dalo.“ Pro takovou osobnost je ochotná se velmi měnit: „s tím Flokem to pak dopadlo jako totálně, já jsem tu fyziku fakt nesnášela, já jsem to šla studovat a dodneška prostě o víkendu si někdy zajdu do Cpsky a počítám si příklady, i když jsem to teda přerušila“ „Nejdřív jsem ho měla ráda, protože ho měl rád můj otec, že dřív jsem si kupovala sportovní noviny, abych prostě věděla, co se děje, abysme si o tom mohli povídat a dneska zjišťuju, že mě to fakt zajímá, že jsem to nějak zvnitřnila.“ Svého bývalého přítele popisuje jako odlišného od těchto dvou ideálů, jako neinspirativního: „ tak on byl neskutečně jiný v tom, že prostě nějaký aktivní styl života ho neláká, tak já jsme prostě všeho nechala a začla jsem s ním žít na té koleji.“… „že v podstatě jediné, co se mi na tom klukovi líbilo, krom toho,že byl přitažlivý docela, tak jediné, že on se ke mě choval strašně dobře a měl mě rád.“ Nyní si plně uvědomuje vlastní kvality: „No a po tom rozchodu jsem si uvědomila šíleně moc věcí a myslim, že jsem se našla. Jako poprvé jsem se našla“ znovu se přibližuje svým ideálům: „objevila jsem na sobě strašně moc věcí. Prostě jsem se snažila tím sportem ze všeho dostat.“ V dalším vztahu čeká partnera s ideálními vlastnostmi a nechce přistupovat na kompromisy. Zároveň si přeje být méně ovlivňovaná partnerovými rysy a zůstat sama sebou, ačkoli je ochotná s trpělivým partnerem odbourávat svoje psychické bloky. Kategorie „popisných“ se týká vlastností, názorů a rolí. Zahrnují vlastnosti a názory

otce, přítele i sebe, případně matky. Role popisují generové rolí a role v rozhodování. Dále si lze všimnout jak respondentky tyto popisy vytvářejí a jak k nim přistupují, resp. co pro ně znamenají. Mezi kategorie popisných tedy patří i to, jak moc tyto vlastnosti, názory a role respondentky berou za všeobecně platné - subkategorie od situačnosti vlastností přes generalizace až po idealizace. Subkategorie kritiky a tolerance pak označují, jakým způsobem tyto popisy přijímají a to jak u otce a přítele, tak i jak jsou kritické a tolerantní k sobě. Dimenze vzájemného poznávání je naplněna subkategoriemi otevřenosti a komunikace na jedné straně a přizpůsobení si/se na straně druhé. V dimenzi změny těchto popisných schémat rozlišuji subkategorii inspirace, která popisuje tendenci k aktivnímu přejímání určitých rysů, a fascinace, která předpokládá pasivní ovlivňování z vnějšku.

3.5.2 Kategorie „citové potřeby“ Respondentky popisovaly svůj vztah k otci a partnerovi jako více či méně uspokojující v oblasti emoční. Vypovídaly, co pro ně vztah znamená, jakou pro ně má hodnotu a jakou hodnotu si v něm přisuzují samy. Tato oblast se kryje s pojmy jako citová vazba, péče a bezpečné zázemí. Má vliv na to, jak probíhá emoční regulace u těchto dívek a jak jsou

49

schopny samostatně explorovat nebo, jak jsou závislé na romantickém partnerovi, případně do jaké míry ho odmítají.

Radka (22) svůj vztah s otcem popisuje jako emočně nenaplňující: „přála bych si, aby se víc staral o můj život, názory, vztah, a taky abych měla ten pocit, že když bude nějakej průser, tak se na něj můžu obrátit a on mi s tim pomůže.“ Identifikuji zde podkategorie, pragmatičnosti, rodičovské lásky, podpory a závislosti. - V současnosti se poněkud vzdává citů a svůj vztah k otci popisuje jako pragmatický„jsem tak jako rezignovala z tý svý naštvanosti. Spíš jsem si řekla, že to asi nebude moc produktivní. Tak jsem ho kontaktovala s tim, že jsem prostě na ten vztah rezignovala, já k němu ten vztah mám takovej biologickej, jako ja bych neustále chtěla, aby tam nějaký city ke mně měl, ale nemá, nebo když má, tak malý. Ale já jsem zjistila, že to tam asi nebude. Do tý velký lásky k němu bych se já taky strašně tlačila, že tam prostě není. Takový to pouto rodičovský.“ - Radka tento nedostatek kompenzuje v partnerství: „(představa), že je strašně důležitej, že je ta největší opora v životě, větší než třeba jako mamka. Zároveň jsem se prostě smířila s tím, že to prostě takhle v praxi není , že to tak prostě nemá hodně lidí a že to budu muset najít někde jinde“… „Jo, no tak samozřejmě v těch vztazích:) nebo asi ideálně bych to měla najít sama v sobě. Teď na sobě pozoruju, že potřebuju tu externí podporu, jako takovou tu motivaci. Třeba ten poslední přitel ten mi i říkal, že si připadá jak můj táta.” - Nyní spíše vyhledává vztahy, které neposkytují úplné zázemí, neboť v nich cítí větší šanci vzájemně nalézt vyhovující důvěru, „sebehodnotu“ než aby padala do extrémů přílišné závislosti nebo přílišné péče: „Protože já vždycky když jsem měla někoho, kdo byl závislej na mně, prostě o koho jsme mohla pečovat a prostě jako realizovat se nějakym stylem, tak jsem taky nebyla spokojená.“ Vanda (23) se naprosto vzdala péče otce alkoholika, ačkoli o ní jevil zájem a v dětství poskytoval zážitky, věřila spíše matce. Vynořují se zde subkategorie péče, rodičovské lásky, lhostejnosti, zamilovanosti, zázemí. - „jako ke mně vlastně jako k dítěti se choval dobře vždycky…Jako věděla sem, třeba jako on chtěl abych s ním bydlela, ale prostě věděla sem, že to není reálný, že jako on se o mě nedokázal postarat…“ „alee jako mě právě ke mně tím, že se choval, taková že to byla vždycky spíš ta opičí láska aa tím že, no prostě jakože to nebylo dobrý no ten vztah…“ - V současném vztahu k otci zmiňuje lítost, ale spíše nemá nebo potlačuje city: „Já nevím, já na to prostě nemyslim. Sem nad tím nepřemýšlela, ale zase když si na to vzpomenu, tak je to takový jakoo že mě třeba zatrne nebo jo prostě tomu neříkám nevyřešený vztahy, to je jako když s nějakym bejvalym, když si vzpomenu, jo když třeba bych ho potkala a bylo by to nějak hrozně nepříjemný. Takže vyřešený je to už to, že je to člověku jedno.“ - Zkoušela několik intimních vztahů, které ji zklamaly, protože byla příliš zamilovaná a odevzdaná navzdory nefunkčnosti vztahu: „Že třeba vždycky, když to nebylo ideální, tak jsem to brala jakože někoho mám. Že to je lepší než kdybych neměla nikoho.“ - Postupně zjišťovala, že mužům nedůvěřuje, např. i kvůli zkušeností s exhibicionistou z nich má spíše strach: „No, mám tam furt ten odstup…na kamarádství, tak mi stačí jako holky. A... neříkám, že bych se chtěla vyhýbat nějakýmu dalšímu seznamování, že..to není dobrý se nějak uzavírat, ale…tak to mám.“

50

-

Jediný naprosto blízký člověk je její současný přítel. Citový vztah s přítelem popisuje jako stoprocentně naplňující a vzájemný: „Tak dává mi to jako všechno, vlastně jak kdyby no nahrazuje mi všechno, moji rodinu, zároveň je můj kamarád, zároveň přítel, je tam zázemí, nový domov, dává mi jako nějakou budoucnost,…že máme nějaký plány…“ „Ale to třeba můj partner má taky tak, že vlastně pro něj ten vztah je taky důležitější než mít nějaký dobrý místo v práci mimo město.“

Petra (20) nevnímá od obou rodičů přílišnou podporu. S matkou ovšem vnímá více konfliktů, zatímco otec se alespoň snaží být hodným tátou co všechno dovolí a vyvolávat pocit pohody, udržovat dřívější vztah: „…vzpomínky z dětství jsou dobrý, že to byl taťka, co čte pohádky, chodí na vycházky…prostě jako pohodový.“ V její výpovědi jsou dominatní subkategorie péče, podpory, zázemí, intimity, regulace emocí. - Spíše v rodině byla pečovatelkou ona, starala se o sourozence: „A když mi bylo 12, tak venku se ségrou mě oslovovali „maminko“… tak to bylo fakt úžasný v tomhle věku.“ - Nyní urovnává rodičovské konflikty, čímž udržuje rodinné zázemí: „ mám takovej pocit, že ho musím hlídat. Jako víš co, já nevim jestli se to dá brát, že je hodně pije nebo není, ale je fakt, že se kvůli tomu naši docela hádaj a já jako taky někdy kvůli tomu mívám záchvaty, že lítám po baráku a snažím se najít nějakou flašku, aby byl večer klid.“ Petra je tak regulátorkou rodinných emocí. - K regulaci vlastních pocitů je odkázána výhradně na sebe: „že se potřebuju vykřičet, vyřvat, prásknout pár věcma a pak se uklidnim a je mi to jedno.“ - Od partnera pak „asi čekám nějakou oporu a aby prostě něco věděl, měl nějaký znalosti a zkušenosti.“ Dlouhodobě již hledá vlastní zázemí a klid, které nalézá u současného partnera: „Dává mi přátelství, můžu si s nim popovídat. A dává mi zázemí, ve kterym můžu bejt než abych byla s našima a závislá na nich… Takže určitou nezávislost. Nevim, je to taková pohoda, jistota…“ - „Akorát mě na něm štve, že kdy se nic neděje, když je klídek pohodička, tak je takovej nesamostatnej a třeba čeká, že teďka budu pomáhat já jemu a já na to teďka fakt jako nemám.“ - Přítel však tuto poklidnost ve vztahu narušuje i v pozitivním smyslu a intimně: „Ale je teda fakt, že já mám někdy pocit, že jsem jenom kámoši, ale on pak přijede s nějakým šíleným nápadem, že si uděláme romantickém výlet, tak to je ta změna, která tam je, to překvapení potřeba.“ Alena (21) mluví o podpoře a regulaci - uspokojování emocí. - Popisuje emoční vazbu s otcem jako méně jistou než s matkou: „tam byl nějakej pocit, že je...že je nespolehlivej....a že se o něj nemůžu opřít. Že třeba takový...nevim..pocit buď nejistoty a nebo takový..nevim, jestli je to vyloženě nedůvěra...ale...toho, že se prostě musim hlídat, že nemůžu být uplně sama sebou jak bych chtěla.“ - Jejich vztah je často však více citově uspokojující pro otce Aleny, než pro ni samotnou: „Máš pocit, že by tim byl nějak ohroženej, kdybys to takhle začla dělat jinak? Myslim že jo, protože vim, že mu strašně záleží na mě, že ..mi to hodně třeba říká, že mi to třeba na mě píše a tak...a..a to, že mu na mě záleží vlastně v sobě obsahuje jako ten závazek vztahu, že já musím plnit nějaký...aby mu pořád na mě záleželo, no...“ - Její první romantické vztahy popisuje jako: „exkurze do toho, jak funguje partnerský život vlastně, jaký to vlastně je někoho mít“ zjišťuje ale, že její partneři ji také částečně využívají pro regulaci vlastních emocí : „mě to začalo tak jako skličovat. A měla jsem stejnej pocit jak u toho táty, že má představu nějakou o mně a já když udělám něco, co se mu jako nelíbí, tak vlastně začne vyšilovat.“

51

-

S novým partnerem objevuje, nakolik je schopná se o muže opřít: „myslím, že je ta důvěra jako hodně podstatná, v tom že jakoby mu dám tu důvěru, že to zvládne.“ Učí se tak jakémusi přijímání pasivního prvku, což možná vyžaduje větší kontakt se svými emocemi, což je pro ni někdy náročné: „Takže když se dotkne nějakýho mýho, jakoby něčeho, čeho bych se chtěla zbavit, tak, tak mě to tak popudí a padnou tam ty myšlenky jakože „Já ti ukážu, jak to s tebou(smích)...a uvidíš, jako“ a pak si uvědomím, jaká je to jako blbost takovym způsobem uvažovat, že by to bylo jako pomsta jemu za něco, co je jakoby můj vlastní problém...“

Darja (21) byla zvyklá vždy zvyklá svoje emoce probírat s otcem a cítí u něj velkou oporu, i nyní vidí ve vztahu neustálé projevy zájmu. Dalšími subkategoriemi jsou regulace pocitů, zázemí a samota. - Nemá problém nalézt v příteli oporu, ačkoli uvádí, že jí chybí nemožnost svoje pocity ventilovat: „U nás je to,že se nebavíme. A to jako..já tak nefungujem, já se potřebuju vyrozprávať a to jako mně pomáhá. Takže já jsem potom většinou ta, co inciuje takové to, že „a proč se vlastně nebavíme“, hej a jdeme to řešit. Ale on jako nemá nějak potřebu. Jako nedá se říct, že by mu to nevadilo, to jako ne. Protože on ví, že mi to vadí a že já jsem nešťastná že s nerozpráváme. Ale jako on to bere jako přirozený stav, on že nemá potřebu se bavit. Takže jako někdy si říkám, že jestli bude něco kamenem úrazu, tak to bude toto, že jako, že už to prostě raz nezvládnu.“ - Romantický vztah přesto považuje za zázemí a je ochotná sama být příteli citlivou oporou: „když fakt vidím, že ho trápí, no..že o tom není schopný začít, tak se ho zeptám a je schopný, ale někdy je mi jasné, že dnes tedy se o tom opravdu bavit nebudem.“ - Na druhou stranu se nechce uzavírat pouze do párové identity a zvažuje svoje možnosti být sama: „Já jsem nad tím už i uvažovala...jestli prostě nezůstávám s ním, protože se bojím být sama. Jakože nevím, neumím se dobře odhadnout, ale je to možné, protože já mám celkem strach z toho, být sama, jako že...“ „Podle mě, kdybych byla doma, tak by to bylo reálnější, že jako bych tam měla nějakou oporu a že bych nepotřebovala najít přítele.“ Hana (21) velmi silně vnímá hodnotu rodinného zázemí: „Teď jak jsme spolu míň, tak si to uvědomuju, že...no že co nejvíc. Že nejsem jakože ten typ, co utíká z domu a že rodiče...ne, právě že s nimi chci hodně trávit čas.“ Dále identifikuji podkategorie citového splynutí, samoty, napětí a uklidnění – citové regulace. - Speciálně s otcem cítí silnou citovou vazbu: „Nevím, já mám někdy pocit, že jsem i jako trochu propojení, protože i kolikrát, vždy když jsem mu v něčem zalhala, nebo jako maličko, tak že mám nějaké, co nechci říct a nebo kolikrát, že on řekne něco a ono je to pravda a přitom já mu to neřeknu. A teď když jsem začala chodit s přítelem, tak on na mě- ty jsi zamilovaná. Fakt, že kolikrát ví, i když jsem smutná, nebo i že na hlase do telefonu pozná...“ - V partnerství očekává podobně silné vazby: „No tak jedině, já když s někým chodím, tak počítám na dlouho, vlastně jako navždy.“ Ve vztazích, zejména v partnerských se cítí naplňována, pravděpodobně se ve stálých vztazích cítí více hodnotná. - V jiných vztazích často vyhledává samotu: „jsem ještě úplně radši, když jsem fakt sama, jakože bydlím na kolejích... a jako na dvojce, ale jsem radši, když jsem sama. Já jsem prostě takový typ, že mám ráda lidi, ale někdy raději bývám i sama, že si tak jako oddychnu a to je jakože... Ale když už tady zůstanu sama tak ty tři dny, tak to už není dobré, to už začnu myslet a je mi smutno...“ - V současném partnerovi nalézá citlivého utěšitele a odhaluje necitlivost v přístupu otce: „že otec není takový citový. Že on mi nepoví, že nevadí a nebo tak, nehroť to a

52

nebo tak, že on na mě vždy vidí nějakou chybu“ Toto napětí vyvolané otcem částečně zvnitřňuje: „některé věci, co mi roky už vytýká, tak jsem si je tak zafixovala, že mám sama strach, nebo mám obavu, že něco, že teda něco mu bude vadit nebo tak...“ Dana (24) se o citové vazbě s rodiči příliš nevyjadřuje, vztah s nimi vnímá jako funkční, stabilní a je si jistá, že ji otec vždy rád vidí. Dále z podkategorií se vynořuje zázemí, emoční stabilita/labilita – regulace, pragmatičnost. - Podobně pragmaticky bere i zázemí v partnerském vztahu: „Můj současný partner mi nabízí určitou formu zázemí. On vlastní ten byt, samozřejmě, takže já přispívám polovinou na nájem,…“ - Upřednostňuje vztah založený na jasně vymezených pravidlech: „já obecně postrádám tu fázi zamilovanosti, ve svých vztazích obecně, že jako mě to míjí a přešla jsem rovnou k fázi vztahu.“ Tím udržuje emoční stabilitu „Takže my prostě máme vztah, kde jsou hodně ty interakce propletený ale ...oběma to vyhovuje ..není to prostě už co dál řešit.“ - Vyšinutí z „pragmatické“ stability - přináší-li partner do vztahu neočekávanou kvalitu, je to velmi silným emočním zážitkem: „No tak to jo, to je taková ta implicitní snaha vycházet spolu, protože...On mi říká, že mu nabízím jinej pohled.“(rozpláče se) Nikola (22) cítí podporu a zájem ze strany otce, i když jde o vztah, kde se citové záležitosti příliš neprobírají. Otec vlastní city projevuje výbušně, což Nikola chápe jako jeho součást s ve vztahu k němu to nic nemění „Beru ho jako tátu, jako vím, že není ideální, že jsou i jiní, ale jsem s ním spokojená, protože vím, že mě podpoří.“ Zde identifikované subkategorie tedy jsou: podpory, strachu, emoční regulace. - Vnímá nedostatky plynoucí z menší otevřenosti vztahu: „...No, že mám někdy chvíle, kdybych se přiznala, tak prostě víš jak že to někdy schovávám, že zas jako nemám tak úplně otevřenej vztah, že jako bych řekla všechno, protože se nějak bojim, že by mě třeba potrestali, což se teda nikdy nestalo, žejo“ - U partnera popisuje určité podobnosti: „že ani s jedním nerozebírám, když mám depku, nebo nějakej problém, nebo spíš jako když mám něco emotivního, tak s nima ne.“ - Zjišťuje ale, že potřebuje vztah, ve kterém jí budou poskytován citové projevy: „Jakože asi, teď ten člověk, když ti dává najevo, že tě má rád, takže prostě víš, že když to skončí, tak aspoň nějakou dobu to bylo v pohodě.“ Jana (26) popisuje, že má bližší vztah k otci nežli k matce, který dříve přerůstal až v závislost. Subkategorie v této výpovědi jsou emoční regulace, závislost, podpora, důvěra, láska. - Popisuje určitý zlom ve vztahu s otcem po odchodu na vysokou školu: „No, moji rodiče, pro ně to bylo asi těžký, že zvlášť pro taťku, že si museli zvyknout, že už mě nemají pod kontrolou, že už jsme vyletěla z toho rodného hnízda, že už nejsem denodenně s nima. Ale tak jak jsem se bavila s taťkou, tak on to těžko prožíval, protože ta vazby tam byla taková znatelnější, že to trvalo 2 roky, než si zvykl...No já jsem odmalička ráda pobývala jinde, takže určitě...Mě to vzalo v tom, že jsme se musela naučit rozhodovat.“ - V současnosti vnímá vztah s rodiči a otcem jako velmi hodnotný: „No tak naši na mě měli takový páky, že věděli, jak mě ovlivnit, ale spíš i teď si myslim,že je tam hodně podpory.“ - Nebojí se objevovat nové vztahy, zvláště s muži: „…to si myslim, že i ten táta to nějak ovlivnil, že víc věřím chlapům.“

53

-

-

Vyhledá vztah, kde jsou si lidé vzájemně oporou: „A myslim si, že aby to mohlo fungovat, tak je to o tom nechat tomu člověku prostor, ale zároveň aby cítil že je s tebou, aby měl nějakou oporu. A jakmile začíná závislost, tak to považuju za prvek, který může vést ke krachu vztahu.“ Ve svém současném vtahu toho chce dosáhnout postupně a je ochotna objevovat nové kvality: „Asi i proto, který jsem si vždycky volila cíle, který byly vždycky těžší než lehčí. To znamená, že přiblížit se tomuhle muži a najít si k němu cestu, je pro mě určitě výzva. A to, že ho mám ráda takového, jaký je, mi právě k tomu dost stačí.“

Pro Dagmar (22) byla otcova citovost vždy nepředvídatelná: „No a po tom rozvodu to bylo takový že se mi neozval, tak jsem hrozně brečela, pak se mi ozval, omluvil se mi, pak se mi zase neozval.“ V tomto rozhovoru identifikuji, lhostejnost, citové splynutí, regulaci emocí, důvěru, zamilovanost. - „on mi nikdy neřek jako „mám tě rád“ nebo že, se mě nikdy nezeptal, proč brečíš, jestli s ním chci mluvit a proč s ním chci mluvit, atd. A potom on mi jako vysvětlil, že to prostě neumí dát najevo, že mě má rád. Ale potom jsem teda byla s ním a s jeho přítelkyní pohromadě a viděla jsem, že jí teda dává dost silně najevo, že ji má rád..tak jsem prostě usoudila, že mě teda rád nemá, že to není tím, že to neumí dát najevo. Takže jsem kvůli něho tak jako i dost trpěla...“ - Tato traumata v ní vyvolala pocit, že nemůže existovat oddání se: „myslela jsem si, že je to když se prostě dva lidi jako hodně dobří kamarádi a je v tom sex, prostě o nějaké zamilovanosti, to jsem si Ťukala na čelo.“ - Poprvé se zamilovala do muže platonicky: „…no byly ty čtyři roky, kdy jsem byla taková, že nevim, že na jednu jsem si říkala, že jsem zamilovaná, takže se mi nikdo nemůže divit, že nikoho nemám, když jsem nešťastně zamilovaná nebo tak..a myslim si, že jsem se prostě bála do jakéhokoli vztahu jít.“ Tento vztah doprovázely pocity extrémního štěstí a deprese. - V méně nejistém vztahu se necítí citově naplněná, péči nedokáže ocenit pokud necítí silnou identifikaci: „…fakt těch prvních 8 měsíců, on se ke mě choval fakt k princezně...ale není u něj nic, čeho bych si u něj mohla vážit...“ - V současnosti se učí nacházet emoce sama v sobě: „Protože teďka prostě nejsem do nikoho zamilovaná a můžu si to všechno užívat a užívám si to.“

Kategorie „citových potřeb“ zahrnuje subkategorii lásky, rodičovské lásky a zamilovanosti, podle toho, v jakém vztahu se citové potřeby uplatňují. Subkategorie láska v některých případech vyjadřuje jak lásku rodičovskou, tak zamilovanost, někdy pouze v určité metafoře, někdy se tyto subkategorie vylučují. Vztahy jsou naplňovány emocemi v různé míře: vzniká dimenze vztahů v subkategoriích lhostejnosti,

pragmatičnosti a důvěry až intimity. Citové potřeby jsou vyjadřovány

v subaktegoriích podpory, péče, zázemí a závislosti. Regulace emocí je pak subkategorií vyjadřující potřebu samoty nebo citového splynutí, resp. jak jsou emoce stabilní v závislosti na přítomnosti druhých.

54

3.5.3 Kategorie „vztahovost“ Do této kategorie zahrnuji úvahy respondentek o tom, co pro ně znamenají vztahy a co pro ně znamená vlastní identita. Jaké změny se v těchto vztazích odehrávají a jak jsou vnímány – subkategorie symetrie a asymetrie. Jak jsou podporovány v autonomii, případně jak o ní musí bojovat, jak si vymezují hranice ve vztazích. Významnou roli zde hraje komunikace stejně jako v kategorii popisných, protože právě díky komunikaci se tyto změny často odhalují ale i utvářejí. Tato kategorie má nejblíže ke konstruktu vynořující se dospělosti a jejím charakteristikám (subjektivního vnímání dospělosti, zaměřenosti na sebe, stability) a konstruktu závazku – subkategorie odevzdání se a snášení překážek „constraints“ (donucení, omezení, stísněnost,

sebeovládání, nátlak, upnutí). Kategorie „vztahovosti“ je nejvíce

abstraktní a komplexní. Radka (22) hranice s otcem vyjednává celý život poměrně složitě. Vlastní autonomii vnímá jako problematickou z hlediska pocitového i procedurálního i v romantických vztazích. Lze identifikovat subkategorie pravidel ve vztahu, a/symetrie, udržování vztahu, investic, závazku vůči sobě a závazku vůči druhým. - součástí definice vztahu jsou u nich výrazně finance: „Teď mi zaplatí tři a půl měsíčně a tím to pro něj hasne.” - Radka se není snaží vzít vztah s otcem do svých rukou: “Ale teďka jako se projevuju víc já… Je to takovej materialistickej vztah, já když se k němu stavim tak to je pro to, aby nemohl říct, že já nemám zájem, a abych měla čistý svědomí. ” Ale do vztahu neinvestuje citově: „... když budu pořád čekat, že jakoby von mi v tom nějak pomůže (nalézt vlastní hodnotu) tak se toho asi nedočkám nikdy, takže dělám aspoň něco málo. Prostě nečekám, že to bude ideální, snažím se nic nečekat, neřešit to...“ - V partnerských vztazích pro ni rovněž bylo těžké vzdát se vztahů, které jí nic nepřináší: “Protože to jsou takovy strašně svíravý pocity beznaděje, prostě nějakýho vykořenění odněkud. Nějaký jistoty, pak si přijdu prostě jakoby sama, v tom smyslu že nemám ani přátele, nic... Nevim, no prostě já se jakoby na toho chlapa v tom svým životě strašně přivážu, já ho nemusim ani milovat, já se na něj prostě jakoby uplnu. A je pro me těžký i po krátký době se toho jakoby vzdát.“ - Raději přistoupí na „nevyrovnaný, nesymetrický vztah...ten vztah táhne ten partner, protože on vyvolává krize... já jsem ta udržovatelka, jakoby z mé strany to nikdy není nikam posunuté... i když mi třeba něco vadí.“ - Závazek ve vztazích je pro ni velmi potřebný: „já mám jako potřebu, jakoby i mít závazky, nebo...nebo vyhledávat. Já jakoby je ráda dostávám, ale pokud mi třeba neni nějak řečeno, jak ho mam zvládnout, tak...Prostě pro mě jsou splnitelný závazky, když mi někdo řekne, tohle dělej, tohle nedělej...“ - Nyní prochází výraznou krizí, uvědomuje si, že jí nevyhovuje ani být sama, ani závislost na vztazích, kterou u sebe pozoruje: „nevim co hledám, protože možná s tím tátou taky chvilku chci to ale zároveň vim něco jinýho, tak...Já budu mluvit konkrétně. Prostě já teď vyhledávám ty kluky, kteři mají se mnou problém.“ Což má zvýšit její šanci explorovat ve vztahu dřív než přijme závazek. - Zralý vzah, důvod pro přijetí skutečného závazku by však podle ní měl vypadat symetričtěji: „Ten závazek je práve o tom, že ten člověk zná tu svoji cenu v tom vztahu a zná přesně to svoje místo a ví, co tam předá.“ 55

-

-

Po tom, co ve vztahu s otcem objevila schopnost vztah na určité pragmatické úrovni organizovat, chtěla by být schopná přijmout závazek na základě rozhodnutí o tom, že vztah, do kterého vstupuje je pro ní tím pravým a přínosným: „ty vztahy poslední rok hodně, už je to prostě o pocitu, že to víc můžu řídit sama. Ale pořád hledám tu sebehodnotu.“ Závazek je pro ni v současnosti problematickým tématem, dříve přijímala závazky bez ohledu na kvalitu vztahu, protože jí poskytovaly určitou orientaci, „strukturu“: „Tam jde o to, že prostě ten závazek máš vůči tomu druhýmu, nemáš ho vůči sobě sama a že s tim člověkem chceš být a nevíš proč s nim seš, víš jenom že chceš být v nějakym vztahu třeba...To je nezralý podle mě. Já si myslim, že závazek nemusí bejt formální, jako třeba nějakej sňatek. Spíš jako závazek vůči tomu druhýmu, kterej ale si vytvoříš sama, jako...“

Vanda (23) ukončila vztah s otcem definitivně: „No tak skončilo to vlastně, jak sem říkala tím, jak byl ten soud, jak tam řekl nějaký ty věci, no tak od tý doby sem si prostě řekla, že už k němu nepudu nikdy…takže jsem to tak brala.“V její výpovědi je vztahovost zastoupena v subkategoriích závazku vůči druhým, a/symetrie, pravidel ve vztahu, investic, explorace, vztahové identity a komunikace. - Svoje rozhodnutí vnímala jako závazné vůči matce: „řekl že, že sem říkala, že u mamky žiju jenom pro to, že mi dává prachy, což samozřejmě, když ona to tam slyšela, tak řekla, že se mám vystěhovat a jako že sme spolu skončili, takže sem se pak třeba dva měsíce nebavila ani s tou matkou, pak sme se daly dohromady, ale tím pádem sem se s tím otcem přestala bavit.“ - Přínos otce vidí jako mizivý a spíše negativní: „… jako to sem fakt byla ještě dítě, a potom takovýto dospívání, no v dospělosti už bych si asi s ním neměla jako o čem si povídat, taky s nim vzhledem k tomu že byl alkoholik…“ „bylo to vlastně negativní všechno, žee sem si k němu mohla dovolit co sem chtěla, jako extrémně, a že prostě to není dobrý.“ - Otce chápe rovněž jako nevhodného pro partnerství: „jako ty nedostatky s ním byly ty , že se s ním nedá žít jako normálně v partnerství, jakože prostě prochlastá všechny prachy a já nevim a dělá scény.“ - Platí pro ni jednoduchá rovnice: „když on se na mě úplně vykašlal, nebo nepopřál mi takové nikdy poslední roky k narozeninám nic, proč bych to měla dělat já jako jeho dcera…Takže vyřešený je to už to, že je to člověku jedno.“ - Explorace ve vztazích pro ni byla v době dospívání samozřejmostí: „Že třeba vždycky, i když to nebylo ideální, tak jsem to brala jako že někoho mám. Že to je lepší než kdybych neměla nikoho…A vlastně kdysi to bylo i že jsem neznala, jak má vpadat nějakej dobrej vztah, zdravej, tak jsem to považovala i jako z anormální, že třeba nemáme žádný společný zájmy, že si nemáme co říct.“ - V současnosti přijala závazek výhradně jednomu vztahu, který jí vyhovuje: „pokud se jedná o ty závazky, tak je to možná spíš splynutí, protože třeba když jsme hledali ten byt, nebo když jsme se rozhodovali pro ten privát, tak vlastně jsme to oba chtěli, jakože jsme si to oba přáli a pak to bylo tak, že to jeden z nás navrhl a druhej byl okamžitě pro, že takhle jsme byli v jedný lajně…“ - Ostatním mužům se spíše vyhýbá: „No, mám tam furt ten odstup. Jako mám tam doma toho jednoho, kterého jako dobře znám a domluvím se s ním…“ - Přijala vztahovou identitu a exploruje spíše v rámci vztahu: „Jako neuvažuju, že bych se třeba realizovala někde jinde, že bych třeba byla nějaká kariéristka. Nebo že bych měla investovat do přátel. Jako lidi to tak maj, ale já ne.“

56

Petra (20) je k závazkům vedena od začátku dospívání - stará se o sourozence a urovnává problémy mezi rodiči: „A myslim si,že by bylo jednodušší prostě tyhlety jejich problémy neřešit. Oni jsou dospělí, můžou si to vyřešit sami, ale zase mám pořád takovej pocit, že musim tam bejt kvůli tomu bráchovi a tý ségře.“ Silná témata Petry se dají popsat v subkategoriích a/symetrie, explorace, závazku k druhým, závazku oddáním se a závazku k snášení překážek (constraints). - Od otce by očekávala více symetrický vztah: „Jakoby nějakej aktivnější přístup. Jakože já vím, že když za ním přijdu, takže mi pomůže, ale jako je fakt že on čeká, že já za nim přijdu a poprosim ho…nevim…“ Případně by jí potěšilo znovunalezení společných témat, zájmů: „Tak já nevím, já myslím, že bysme možná mohli si bejt blíž, že bysme prostě mohli mít společný téma, mohli bysme něco podniknout.“ - Samostatná explorace jí tolik nepřináší: „že jsem mohla být na 3 měsíce v Dánsku, ještě na gymplu, tak to bylo v pohodě. Jako užívat si v takovym tom duchu, chodit na pařby a podobně, tak to mě ani nikdy nelákalo, takže tohleto mi vlastně ani nechybí.“ - Stejně tak v experimentování s romantickými vztahy ji nenaplňuje: „neláká mě, že bych hledala něco lepšího a nakonec se z toho vyklube nějakej zmetek, kterej má akorát hromadu sladkejch keců a nic a zase jenom když něco potřebuje…“ - V podstatě vyhledává vztahovou identitu a je ochotná přijímat závazky v partnerství, ale zná svoje limity: „dokud nebudeme manželé, nějak společná domácnost, tak to nechcu. Jako to si myslim, že bylo dobrý, že on pochopil…“ a je ochotná nabídnout mu podobnou nezávislost: „Že on když přijde, že chce jet někam na víkend, tak je to jeho věc.“ - Závazky v partnerství chápe obecně spíše ve smyslu překonávání těžkostí: „ závazek všeobecně, to je nějaká povinnost, ale zároveň je to i nějaká jistota. Prostě že něco máš, sice kvůli tomu jakoby něco musíš udělat, ale dokáže to někdy..i když je to třeba blbej závazek, ale dokáže to být taková jako kotva.“ - Popisuje i závazek, kterému jsou oba partneři oddáni a přináší do jejich života radost: „Takže ta motorka baví nás oba dva. Prostě si vyjedem, uděláme si hezkej den a je to něco, co nás k sobě váže dohromady, co máme společnýho.“ „Já se třeba těším, až se odstěhuju od našich, nebudou kontrolovat každém můj krok a budu si moc užívat chození do divadla a do klubů a podobně…“ Alena (21) svůj vztah s otcem vnímá jako nesymetrický a změna podle ní není příliš možná: „Tak jedna věc, že bych prostě mohla začít dělat, že prostě budu sama sebou bez ohledu na to, co on...co on na to...na druhou stranu...už je to 20 let, co už je to takhle zažitej systém...“ Subkategoriemi zde jsou a/symetrie, prosazení se, stereotypy, autonomie a vztahová identita. - Hranice vždy vyjednávala spíše s matkou: „když jsem třeba s něčím přišla, že bych chtěla tam a tam jet, tak jsem věděla, že teď to musim protlačit přes mámu.“ - S otcem podobně jako s prvními intimními partnery využívala implicitních mechanismům, na které ji upozornil až současný partner: „…se akorát chová jinak než ti dva předtim a vlastně jinak než můj táta…že se vlastně taky občas snažím prosadit svou a že mi i řekne, že teď má pocit, že s nim manipuluju, že se ho prostě snažím dostat někam, kam on nechce a pro mě to byl hroznej šok,…“ - Nový partner je pro ni inspirací ke změně ve vztahu s otcem: „oddělování od toho domova. Někdy jsem slyšela, jakoby že bys měla dojít do tý fáze, kdy vlastně zavrhneš rodiče určitym způsobem, že odmítneš jejich hodnoty...a já mám pocit, že se k tomu hrozně blížím.“ - Alena nestojí o naprostou autonomii: „Tak já vlastně jsem měla určitou pauzu mezi tímhle tím a tím předtím a vlastně...docela jsem si to užívala, jak o nebylo to špatný, ale chybělo mi jakoby ten někdo, za kym prostě...jako kdo udává takový ty plány do

57

budoucna..co se bude dělat o víkendu a tak...Bylo to jakoby až moc svobody, bych řekla...“ Spíše v rámci rodinných vztahů upravuje svůj pohled na to, jak by se měla vyjednávat vztahová identita, kde si cení volnosti v rámci vztahu fungujícího na bázi důvěry a symetrie. Darja (21) má otevřený a blízký vztah s otcem, kde funguje výměna názorů a vztah se na základě toho stává čím dál více otevřenější: „je to asi tím, že jsem starší, že mě bere jako dospělého člověka, jakože nemá problém se mnou mluvit o čemkoli.“ V její výpovědi jsem identifikovala tyto subkategorie: vztahová identita, autonomie, explorace, závazek vůči sobě. - Vztahovost je pro ni obecně důležitá a preferuje ji před úplnou autonomií: Že prostě nejsem až prostě taková nějaká osobnost, individualita, že by mi to vyhovovalo.“ - Její současný přítel je pro ni nejbližší osobou, ale neulípvá a exploruje : „teDˇse už snažím, jakože vysloveně...že se zeptám, jakože jestli nejdou někam nebo že, vysloveně abych byla i s někým jiným, aby to nevím...Mě to někdy přijde jako jestli si nerobím takovou tu zádrž, že když se náhodou rozejdeme a já tu nebudu mít vůbec nikoho…“ - Reálně zhodnocuje závaznost vztahu: „Že mně to tak vyhovuje jakože ten aktuální stav, ale jako..nějak nevim, nevim. Jakože tak před rokem jsme ještě jsem si myslela, že to vydrží nějak extrémně dlouho, ale teď že už jsou i ty problémy a kde co, tak ne že už bych to brala, že spolu budeme navždy, to jako určitě ne, takže si myslim, že teď nějak se někdy..nad tím pochybuju.“ - Závazky pro ni nejsou úplně aktuálním tématem: „třeba jen studovat vysokou školu si myslím,ž e je jako dost závazek, ale...Teraz nevim...Určitě nemám nic tak jako velmi dlouho. Nevím, momentálně si tak jako velmi nepřipadám...jako schopna nějakých větších závazků. Já se na to fakt necítím...“ Hana (21) říká, že se s otcem může může o čemkoli bavit, bez zábran na druhou stranu zvnitřňuje jeho kontrolu, dozor: „Teď se mě zas zeptal na takovou věc...že on se mě běžně zeptá na takové věci, jako o sexu, jako žádné zábrany. No..a tak protože on je takový srandista... Nevím, já mám někdy pocit, že jsem i jako trochu propojení, protože i kolikrát, vždy když jsem mu v něčem zalhala, nebo jako maličko, tak že mám nějaké, co nechci říct a nebo kolikrát, že on řekne něco a ono je to pravda a přitom já mu to neřeknu“ U Hany jsem označila zejména subkategorie reciprocity, závazku k druhým, explorace a vztahové identity. - blízkost rodičů, nadále vyhledává: „Ono je to takové v dnešní době, že každý chce být sám a potom lidi jsou...Já se snažím se s nima vídat.“ - rodičům se cítí být zavázána za jejich výchovu a vnímá závazek recipročně: „I mě pouštěli dost ven, už když jsem byla malá a potom jsem prostě už sama uvědomila, jestli prostě můžu a jestli ne. Jako dnešní mládež, jako když to vidím a mladé děti, co dělají...Strašně hodně pro mě udělali a o mě se starají, jednou bych jim to chtěla vrátit.“ - i v romantických vztazích si cení dlouhodobých závazků: „No tak jedině, já když s někým chodím, tak počítám na dlouho, vlastně jako navždy.“ - explorace v mladším věku je pro ní z nynějšího pohledu jen „takové nic“, „jsme ještě byli takoví hloupoučký“, chození po diskotékách a hledání partnera hodnotí „Nevím, no, tak je to trošku takové...Tak k něčemu se to dá pak přirovnat...“ - je zaměřená vztahově: „já bych asi bez partnera nemohla žít, protože já jsme takový typ, že mít někoho, jako já kdybych nikoho neměla, tak bych nevěděla...“ - explorovat chce výhradně s partnerem: „Ale chci si užívat ten život a cestovat hlavně chci hodně..a všechno s tím partnerem.“

58

Dana (24) má vztah s otcem podle její výpovědi otevřený: „ No my si …nějak před sebou zvlášť nemáme tajemství. Třeba přežil informaci o tom, že aby nepočítal s tim, že určitě budu mít kluka, že může se stát, že budu mít slečnu…což jako máma nesla hůř“ U Dany jsou výrazné subkategorie autonomie, pravidel ve vztahu a snášení překážek. - svoji autonomii projevuje bez ohledu na to, jak to vnímají rodiče: „Odvykla s rodičema o tom diskutovat, já jim vždycky oznámim, že už se změnila situace a dál to neřešim…“ - silný pocit a potřebu autonomie má i ve vztazích: „ale každej z nás vlastně žije svůj život a setkávám se v tom bytě. Je tam určitá úroveň soužití. On má za sebou už jedno manželství, ze kterého má dítě, kterýmu se částečně věnuje, kdy na mě čas nemám. A já jsem řekla, že odmítám vstupovat do toho vztahu, takže v té době prostě já jsem u sebe – držím teorii oddělených ložnic.“ - Závazek vnímá jako „jako takovej obrovskej batoh, kterej se nedá sundat..a nebo kouli u nohy a to to prostě strašně nemám ráda. ...Nevim...závazek opravdu nevim.“ - Exploruje se závazkem neohorožvat druhé: „investovat v určitém směru jaksi do sebe, abych...byla lépe zorientovaná v té situaci kolem sebe, abych z toho dokázala vytěžit a ne na úkor druhých.“

Nikola (22) chápe v současnosti vztah s otcem jako poměrně blízký, ale ne příliš otevřený a charakterizovaný určitým odstupem: „oni třeba naši jsou hodně pozorní. Jak jsem byla v tom Ameru, tak to bylo furt, že přiletí, furt ňáké telefonáty(smích.)Tak teď to nějak nevyhledávám…“ V její výpovědi jsem identifikovala významné subkategorie autonomie a závazku ve smyslu oddání se aktuálním potřebám ve vztahu - Projevuje větší autonomii: „jdu někam s kamarádma, takže doma moc nejsem, nebo jsem u sebe v pokoji“ - V partnerském vztahu je naopak autonomní méně, se učí objevovat společné zájmy s přítelem: „mně se zdá, že on to bere jako víc zodpovědněji, že už jsem ani nečekala...protože před tím těch pět let, to na mě jako totálně kašlal….Je pozornější, děláme spolu konečně věci, co jsem se představovala a já, asi jak jsme spokojená.“ - Trvalý závazek si nepřeje, protože je zklamaná předešlou zraňující závislostí: „tak nemám potřebu....A myslim, že se teda chovám zodpovědněji. I jako sama k sobě a i k němu. Že se snažím nic neslibovat, nenalhávat. I toho se bojim, takže spíš čekám to horší a už se na to připravuju.“ - Zralý vztah je přichází podle ní až s materiálním závazkem (constraints): „Jakože můj otec je odlišněj v tom, že by nás uměl zabezpečit, jakože pořád nevím co ten přítel jakože víš, co, že pořád nevim, jestli mu mám věřit, taková ta nejistota...“ Jana (26) Udržuje komunikaci s rodiči, i když bydlí odděleně, zvláště blízký vztah má s otcem „Tak je to člověk, ke kterýmu se můžu kdykoli obrátit, když mám problém.“ Jednotlivé subkategorie vztahovosti u ní tvoří poměrně logický systém. - Oddělení od domova bylo poměrně zlomové pro rodiče, ale bylo následně komunikováno: „No, moji rodiče, pro ně to bylo asi těžký, že zvlášť pro taťku, že si museli zvyknout, že už mě nemají pod kontrolou…on to těžko prožíval, protože ta vazby tam byla taková znatelnější, že to trvalo 2 roky, než si zvykl...“ - Jana se po odchodu z domova vyrovnávala hlavně se schopností rozhodovat se a v partnerských vztazích měla potřebu se vázat: „Já teda pořád ještě bojuju s tím, že se neumim nebo nechci rozhodovat, takže to souvisí s tim, že v podstatě rodičové a hlavně táta, protože působí jako dominantnější, tak většinou prostě to rozhodl on,

59

-

-

-

že..No a možná i hledám partnery, kteří prostě budou vědět, kteří prostě budou umět za mě rozhodnout, kteří se o mě budou umět postarat, tak jako táta.“ Nyní chápe omezení nesymetrické pozice: „A pak se to nějak tak jako rozvolnilo a pochopila jsem, že vlastně ty vazby jsou vlastně omezující, že tam ta závislost vzniká.“ Současný partnerský vztah by si přála mít závazný, ale nyní spíše v rámci něj objevuje svoje a partnerovy limity: „ Ale možná právě proto jsem to přijala to partnerství, protože je to pro mě prostě výzva, to překonat.“ Závazek na základě svých zkušeností preferuje v podobě oddání se: „Teď už je další období, kdy už to nevnímám jako něco, co by mě mělo svazovat, omezovat... Protože myslim, že se můžou najít nějací v¨dva lidi, kteří prostě spolu můžou vycházet a necítí se jako v kleci. A tak taky jsem si tím musela projít, všemi těmi vztahy, abych tohle zjistila.“ Závazek ve vztahu je definován dohodnutými mantinely: „To je ten závazek – ta hranice. A já jsem se dostala k tomu,že jsem se cítila být omezována...Kam jdeš, kdy přijdeš... Tak je to závazek vůči druhému, ale zas je důležitý, jak je to vnímáno...Prostě si myslim, že je důležitý, aby člověk cítil, že to tak chce...“

Dagmar (22) prožila oddělování od otce traumaticky zásahem rozvodu rodičů: „No viděli jsme se tak dvakrát do měsíce, to jsme se vždycky pohádali. No a pak mi ruply nervy a přestala jsem s ním na dva roky úplně mluvit, prostě jsem přerušila veškeré styky.“ Ve vztazích těžko nalézá hranici mezi autonomií a oddáním se vztahu, stejně tak je problémem rozhodnout zda volí identitu Vztahovou. Tento případ zahrnuje většinu subkategorií vztahovosti. - Nyní vztah s otcem popisuje jako bližší, méně závazný, více otevřený exploraci : „asi že jsem po otcovi přestala něco chtít, no.. a tím pádem mě už může jen příjemně překvapit.“ - Stále je však asymetrický: „já bych třeba chtěla, jsem vždycky chtěla o tom rozvodu se s ním nějak pobavit, jenže on pořád, že jsem malé dítě a že bych tomu nerozumněla a pořád to se mnou neprobral...“ - Dagmar odsouvá vyrovnání do budoucna: „třeba mu to vrátíme až on bude starý a my se na něj se segrou vybodnem, no...ale asi to tak nebude...“ - Její představa partnerského vztahu v mladším věku postrádala jak dimenzi závazku, tak explorace : „že je to když se prostě dva lidi jako hodně dobří kamarádi a je v tom sex.“ Zavázala se k uzavřené identitě: „s kamarádkou jsem si slíbily, že si prodloužíme dětství nejdýl, co to půjde a do 18 žádní kluci, žádný alkohol, žádné šminky a tak.“ - Její první láska byla naprosto nezávazná (platonická), ale znamenala extrémní objevování: „já jsem prostě z toho čerpala takovou vnitřní sílu, že jsem prostě byl atak přesvědčená, že ta láska existuje, takže jako to mi hodně dalo.“ - Druhý vztah byl motivován rozhodnutím „dostat se z toho“ (platonického vztahu) bez potřeby explorace: „tak já jsme prostě všeho nechala a začla jsem s ním žít na té koleji. Chodili jsme spolu rok a tři měsíce a pak to se mnou ukončil přes sms. Což bylo pro mě docela kruté jako, vzhledem k tomu, že mě i požádal o ruku a tak a že jsem si myslela, že je to můj první vztah a bude to můj poslední vztah.“ - Závazek ve smyslu postupného překonávání těžkostí a ne dobrovolného oddání se traumaticky projevil v intimní oblasti: „On byl sice jako fajn, že na mě třeba netlačil, ale zas někdy v tom sexu jsem si připadala až někdy, že mě znásilňuje. Jako pomoh mi na jednu stranu něco překonat, ale pak ty experimenty, to jsem jako nemusela.“ - Po rozchodu se naplno otevřela exploraci a vrátila s osobním závazkům, ideálům: „No a po tom rozchodu jsem si uvědomila šíleně moc věcí a myslim, že jsem se našla. Jako

60

-

poprvé jsem se našla. Protože teďka prostě nejsem do nikoho zamilovaná a můžu si to všechno užívat a užívám si to.“ Její představa o závazku ve vztahu vyjadřuje dobrovolné oddání se, ale zdůrazňuje i potřebu vlastní autonomie: „Taková ta seberalizace, i ten sex, na to se těším. Jako s někým bydlet, ke komu bych se ráda vracela. Ale spíse bojim toho, že nikdy nebudu schopná si takového chlapa najít. Protože já už prostě v životě nikdy nebudu dělat kompromisy.“

Kategorie vztahovosti je naplněna podkategoriemi, které vyjadřují, zda vůbec respondentka vnímá sebe jako součástí vztahu - autonomie a vztahová identita. Podkategorie symetrie a asymetrie vyjadřuje jakou pozici ve vztahu zaujímá, což souvisí s podkategorií pravidel ve vztahu v dimenzích stereotypů, prosazení se a komunikace. Podkategorie udržování vztahu funguje v dimezích investic a reciprocity. V kategorii vztahovosti nalézáme explicitní podkategorie explorace a závazku. Závazek má podobu zodpovědnosti vůči sobě, závazku k druhým, závazku ve smyslu oddání se aktuálním potřebám ve vztahu závazku k snášení překážek (constraints).

61

3.6 Interpretace a diskuse výsledků Analýza odhalila tři významná témata, ve kterých se rozhovory odehrávaly – téma popisných rysů účastníků vztahů a jejich srovnání, téma citových potřeb a téma vztahovosti versus autonomie. Nyní bych chtěla výsledky interpretovat v rámci výzkumné otázky, tedy jak se v popsaných kategoriích objevují principy explorace a závazku a jaký význam je jim přisuzován v rámci vztahů s otcem, partnerem a v rámci vlastní identity. Měla bych upozornit, že závěry zde uvedené se vztahují výhradně na výsledky získané z omezeného počtu respondentů, a proto je nelze uplatňovat obecně. Pokusím se zde najít některá podporující zjištění a teorie, která by mohla uvedené jevy vysvětlovat v širším kontextu. V kategorii „popisných“ se ukazuje, že vlastnosti otce jsou pro mladé ženy více či méně náchylné prověřování ve vztazích. Znamená to, že otcovy rysy mohou být tolerovány nebo kritizovány a přenášeny do jiných vztahů. V období vynořující se dospělosti začínají oceňovat spíše takové vlastnosti jako komunikaci, otevřenost. To částečně koresponduje s tvrzením Murphyové (1997; cit. dle Grossmann a kol., 2002) o důležitosti otcova povzbudivého přístupu vzhledem k okolnímu světu a vytváření bližších vazeb k neznámým věcem. Pokud takovými vlastnostmi otec nedisponuje, bývají mladé ženy schopny ve svých partnerských vztazích přijmout nevyhovující vlastnosti partnera. I přesto, že znají svoje tendence k idealizacím, k partnerovi často přilnou a přijímají závazek bez prověření jeho vlastností. V jiném případě neznalost otcových kvalit může být generalizována ne celé mužské pokolení a způsobovat neochotu explorovat. Naopak, je-li otec vnímán ne jako nositel určitých „chlapských“ vlastností, ale více jako člověk, jako účastník vztahu, dívky jsou ochotny spíše explorovat a poznávat partnery i kriticky a následně s jejich chybami více počítat. Některé dívky otcovy vlastnosti také přejímají, což může vést k perfekcionismu, kdy více než vzájemné doplňování a toleranci očekávají dokonalosti se blížící splynutí. Interpretačně přiléhavý se mi jeví čtyřkategoriální model Bartholomewové a Horowitzové (Bartholomew, 1990; cit dle Miller, R. S., Perlman, D., Brehm, S. S., 2007), který napomáhá pochopení významu konceptu sebe a druhých a sebehodnocení. Vlastnosti otce ale nejsou ve všech případech definitivně určující pro to, jaké vztahy mladá žena vyhledává. Často jde o scénář, kdy si dívka vybírá původně extrémně odlišné nebo extrémně podobné partnery. Zde definuje svoje potřeby a zkouší různé role. V těchto vztazích má možnost také objevit partnerskou kvalitu otevřené komunikace, které vede k hlubšímu vzájemnému poznání. Zpětně se pak často obrací na otce, aby si upravila svoji představu o něm, přičemž může dojít k deidealizaci a konfliktům. Objevuje se silná potřeba 62

nalézat společná témata a povzbudit komunikaci, která by vedla k novému vzájemnému poznání. Tyto výsledky vrhají světlo na význam komunikace otce a dcery pro exploraci. Ve studii Cooperové a Grotevanta (1985) bylo zjištěno, že exploraci dcer zvyšuje spíše separace od otce, respektive komunikace charakterizovaná nižší vzájemností a propustností a vyšší soupeřivostí a odlišností, nesouhlasem. Zde prezentované výsledky spíše ukazují zvyšující se potřebu vzájemné komunikace. Konfliktnost a soupeřivost v komunikaci se objevila pouze v případech kde otevřenost a vzájemnost mezi otcem a dcerou již předtím chyběla. Obecně lze říci, že období vynořující se dospělosti je plné experimentů s těmito aspekty lidské identity a vztahů a intimní vztahy zde poskytují nový pohled. Pokud otcové toto experimentování své dcery chápou a jsou schopni s ní o vztazích otevřeně komunikovat, přispívá to k méně problémové exploraci v rámci partnerských vztahů a větší pravděpodobnosti přijetí partnerského závazku. Domnívám se, že tato kategorie je poměrně dostatečně nasycená. Pravděpodobně je to tím, že tyto popisné kategorie a subkategorie jsou ve většině případů vědomé a všechny respondentky o nich uvažují. Ve skutečnosti to byl jejich nejčastější předpoklad, k čemu bude výzkumný rozhovor veden. Domnívám se rovněž, že tyto kognitivní struktury – popisné kategorie jsou pro toto uvědomování nejvíce otevřeny změnám, zvláště v období vynořující se dospělosti. Kategorie popisných odhaluje, k jakým konkrétním nebo více abstraktním rysům, se ženy zvažují vázat a jaká explorace tomu předchází.

Ke kategorii „citových potřeb“ lze říci, že úroveň emočního naplnění se často přenáší z rodiny do partnerství. Je-li emoční vztah s otcem uspokojivý, má-li dívka pocit podpory a bezpečného zázemí, spíše pak zná svoje potřeby a dokáže se sama zasadit o jejich naplnění a je schopná přijmout oporu. Jestliže tento pocit jistoty chybí, v partnerských vztazích pak spíše popisuje úzkost z nenaplnění. To souhlasí se obecnými předpoklady teorie romantické citové vazby v podle Hazana a Shavera (1987). Lze se v některých případech přiklonit spíše k Wilkinsonovu (2004; cit. dle Širůček, Širůčková, 2006) kontinuitnímu modelu v uvažování o citových potřebách, kdy respondentky zdůrazňují zkušenosti s rodičovskou citovou vazbou jako základnu pro vlastní emoční fungování, v jiných případech spíše k modelu kompetitivnímu, kdy respondentky popisují vědomé kompenzace a snahy o změnu citového fungování. Rovněž se projevuje, zda poskytovatelem péče, zájmu a důvěry byl otec nebo matka a to v tom, jaká důvěra je projevována mužům obecně, jak bezpečně se žena s mužem cítí. Paterson a kol. (1994; cit. dle Lieberman, Doyle, Markiewicz, 1999) zjistili, že dcery i synové 63

během adolescence svého otce používají méně jako zdroj podpory a blízkosti. Zde prezentované výsledky toto tvrzení poněkud nabourávají. Nechci vzhledem k velikostí svého výzkumného vzorku polemizovat o poměru preferencí otce nebo matky v čerpání podpory a blízkosti. Pouze pokládám za důležité podotknout, že dle mých výsledků čerpání podpory a blízkosti více od otce není neobvyklé a neznamená žádnou psychosociální odchylku. Ztotožňuji se více s tvrzením Furmanové a Holmbecka (1995), že podpora otce se projeví pozitivně v kvalitě emoční regulace v rámci partnerských vztahů. V kategorii citových potřeb se objevila různá míra naplnění citové vazby a transformace vazbové figury do partnerství, jak to popisuje Furman a Werner (1997) v teorii behaviorálních systémů. V partnerských vztazích v období vynořující se dospělosti není vždy potřeba naplnění citové vazby dominantní. Alternativními dimenzemi partnerských vztahů jsou vztahy vrstevnické, přátelské. Poznání možnosti tohoto alternativního citového obohacení poskytuje větší otevřenost k exploraci jak mezi vztahy tak v rámci vztahu samotného. Naopak lpění na vazbové figuře je vnímáno jako nesvobodné, příliš závazné a nevyhovující partnerským vztahům v období mladé dospělosti. Tato úzkostná závislost na vztahu nebo zapletenost není však definitivní. A nemusí být rovněž vždy důsledkem úzkosti z odmítnutí, jak to postuluje Brennan, Clark a Shaver (1998, cit. dle Miller, R. S., Perlman, D., Brehm, S. S., 2007). Pokusy o bezhlavé milování jsou často záležitostí krátkodobých raných experimentů, v nichž často dívky zpětně rozpoznávají jakousi unáhlenost, ovšem jsou vnímány jako součást přirozené tendenci ke vztahovosti a prověřování možností emoční regulace v rámci vztahu. To souhlasí s předpokladem Furmana (2002), že mladí lidé záměrně vyhledávají vztahy s různou jistotou emoční vazby za účelem nalezení vlastní polohy ve funkci behaviorálních systémů. Podobné závěry nabízí i Arnett (2004) pro nezávazné zkoušení partnerských vztahů v období vynořující se dospělosti. V oblasti citových potřeb je základním tématem přispívajícím pojetí závazku to, jaké citové naplnění přinášejí jednotlivé typy vztahů a nakolik je uspokojující pocit autonomie, mimo vztah.

„Vztahovost“ je pro všechny respondentky aktuálním tématem. V mladším věku prožívaly vztahy různě závazné a různě objevující, obohacující. Lze uzavřít, že nejde o větší důraz na pouhou exploraci, co se týče povahy dřívějších vztahů. Některé dřívější vztahy skutečně jsou definované jako „na zkoušku“, ale jiné jsou považovány za velmi vážné. Spíše jde v mladších vztazích hovořit o extrémech v pojetí závazku a explorace. Zpětně pak jsou tyto zkušenosti jsou hodnoceny jako experimenty. Dívky v tomto období vyjadřují různá stádia odpoutání od otce a můžeme identifikovat některé souvislosti v tendenci účastnit se 64

romantických vztahů, tyto příčinnosti jsou však velmi individuální a nelze je zobecňovat. Většina respondentek je schopna o citových vazbách uvažovat a brát si ze zkušeností poučení, některé jsou minulostí traumatizované a jejich uvědomění si vlastních citových potřeb je problematičtější. Určení konkrétních normativních vlivů působících na přijetí závazku v romantických vztazích však není snadné. Kategorie „vztahovosti“ se přitom ukázala jako nejvhodnější pro téma závazku, resp. jeho vědomého pojetí. Podle očekávání však nelze závazek chápat zjednodušeně. Závazek je odvozován ze zkušeností ve stanovování hranic, tyto hranice se týkají velkého množství oblastí. Z výsledků vyplývá, že nelze zcela dobře porovnávat například oblast vývoje identity a zvládání intimity. Vztah s otcem a vztah s partnerem přináší do formování identity a úkolu intimity u žen na prahu dospělosti různé podněty, někdy se vzájemně doplňují, v něčem si konkurují, u každé ženy je to vnímáno jinak. Lze předpokládat, že dosažení autonomie a intimity nejsou přímo závislé konstrukty. Toto tvrzení vlastně potvrdili v korelační studii Buckler a Adams (2005). Přesto z výpovědí vyplývá, že většina žen v obou těchto vztazích identifikuje subjektivně příjemný a nepříjemný závazek. Hypotézou, kterou lze z analýzy výpovědí vyvodit je předpoklad, že snášení těžkostí ve vztahu vede k závislosti, případně k extrémní autonomii, zatímco vyhovující vztah většinou obsahuje dobrovolný závazek, takzvané oddání se. V tomto smyslu by bylo vhodné zaměřit se blíže na model závazku podle Stanleyho a Markmana (1992; cit. dle Stanley, 2002), kteří definují závazek právě v této dichotomii.

Omezení výzkumu spatřuji v podstatě ve třech následujících oblastech. Za prvé jde o omezení použité metody vzhledem k tématu. Ačkoli se zprvu jevilo jako přiléhavé použít metody polostrukturovaného rozhovoru a využít poměrně vysoké atraktivity tématu, musím zde zmínit některé slabiny, které byly právě tímto způsobeny. Jde o téma, které není neobvyklé v civilních rozhovorech s kamarádkami a partnery, lze tedy předpokládat, že respondentka již přichází do výzkumu s některými aktuálními ovlivněními. Je tedy třeba zdůraznit, že prezentované výsledky a interpretace se vztahují pouze k aktuálnímu výkladu skutečnosti a nemusí zcela odrážet to, jak respondentka téma blízkých vztahů a hledání vlastní identity prožívá v dlouhodobější perspektivě. Za druhé je třeba zdůraznit proces určité selektivity v rámci samotného rozhovoru, kdy respondentka mění svoje úvahy a zapomíná na některé aspekty témat. Jako výzkumník jsem se snažila sice tento výběr nechat hlavně na respondentce a poskytovala jsem co největší prostor k odpovědím. Přesto je možné, že některé moje otázky nebo povzbuzování určovalo směr odpovědí. Na druhou stranu mohl 65

tento široký prostor k odpovědi podporovat nalézání nových témat a souvislostí, které respondentka spíše přejímá z veřejného diskurzu než aby se zaměřila pouze na vlastní prožívání. Je na zvážení, jakou šíři témat považujeme za žádoucí. Domnívám se, že v aktuálním výzkumu šlo o větší šíři témat a doporučila bych rozhovor více strukturovat. Dále nemohu vyloučit, že některé odpovědi byly podmíněny efektem sociální žádoucnosti. Jak jsem zmínila v úvodu práce, jde o téma poměrně aktuální a objevování ženské identity tak podlého řadě sociálních tlaků. Četné výzkumy generových rozdílů v identitě (např. Matos a kol., 1999; Sandhu, Tung, 2006) prokazují kulturní rozdíly. Svou roli možná také sehrál fakt, že někteří účastníci jsou studenty psychologie a jejich výpovědi mohli být ovlivněny oborem jejich studia.

66

4 ZÁVĚR Předkládaná práce se zabývá pojetím závazku na prahu dospělosti v rámci blízkých vztahů. Cílem bylo identifikovat okolnosti v emočním prožívání těchto vztahů, které zasahují do vývoje identity a vzbuzují exploraci nebo facilitují přijetí závazku. Zaměřila jsem se na to, jak se vyvíjí vztah s otcem na prahu dospělosti a co je pro mladé ženy tématem v počáteční struktuře autonomní identity a identity vztahové, které ovlivňuje jejich pojetí závazku. Bylo využito metody polostrukturovaného rozhovoru a následné analýzy podle zakotvené teorie. Výsledkem výzkumné části práce je poměrně obsáhlý analytický materiál, kde prezentuji tři zásadní kategorie a principy vzájemných vztahů subkategoriích na případě každé z 10 respondentek. Tyto interpretace mají však svá omezení a neměly by být pokládány za narativní analýzu ani za všeobecně platnou teorii, neboť v rámci mé práce nebyl vytvořen kompletní explikační rámec umožňující uspokojivou rekonstrukci případů. V pojetí závazku lze rozlišit několik domén – popis konkrétních zkušeností a motivací pro přijímání závazků, pojetí závazku jako emočního dilematu identity a intimity a pojetí závazku jako odevzdání se vztahu a snášení omezení vztahu. V průběhu práce se vynořily některé otazníky, ze kterých vzešla formulace dalších výzkumných návrhů. Považuji za vhodné zúžit vybrané téma na zkoumání pouze jednoho, maximálně dvou aspektů závazku, například ve studii modelu závazků Stanleyho a Markmana (1992; cit. dle Stanley, 2002), jejichž rozlišování závazků na oddání se (dedication) a snášení překážek (constraint) se ukázalo být výraznou analytickou kategorií jak v oblasti partnerství a vztahové identity , tak i v oblasti autonomní identity.

67

Seznam zdrojů


Waters, Cummings, 2000: A Secure Base from Which to Explore Close Relationships, Child Development. Vol. 71, No. 1, 164 – 172.




Macek, P., Štefánková, Z. (2006). Vztahy s rodiči a jejich souvislost s citovou vazbou. In: Macek, P., Lacinová, L. (eds.) Vztahy v dospívání. Brno : Barrister & Principal, 25 – 40.




Hazan, C., Shaver, P. R. (1987). Romantic Love Conceptualized as an Attachment Process. Journal of Personality and Social Psychology, Vol. 32,No. 3, 511 – 524.




Kulísek, P. (2000). Problémy teorie raného citového přilnutí (attachment). Československá psychologie, 45, 5, 404-423.




Grossmann,

Grossmann,

Fremmer-Bombik,

Kindler,

Scheuerer-Englisch,

Zimmermann (2002) The Uniqueness of the Child–Father Attachment Relationship: Fathers' Sensitive and Challenging Play as a Pivotal Variable in a 16-year Longitudinal Study. Social Development, Volume 11, Issue 3, Page 301-337.


Kelly, Lamb (2000). Using child developement reasearch to make appropriate custody and access decisions for young children. Family and conciliation courts review, Vol. 38, No. 3, 297-311.




Furman, W., Simon, V. A., Shaffer, L., Bouchey, H. A. (2002). Adolescents´s Working Models and Styles for Relationships with Partners, Friends, and Romantic Partners. Child Development, Vol. 73,No. 1, 241 – 255.




Furman, W., Simon, V. A. (1994). Concordance in Attachment States of Mind and Styles With Respect to athers and Mothers. Developmental Psychology, Vol. 40, No. 6, 1239– 124.




Furman, W., Wehner E. A. (1997). Adolescent Romantic Relationships: A Developmental Perspective. (On-line), staženo dne 10. 4. 2008. Dostupný z http://www.du.edu/psychology/relationshipcenter/developmental.pdf




Kociánová (2008) Ověření metody Behavioral Systems Questionnaire pro českou populaci. Nepublikovaná diplomová práce. Brno: FSS MU




Crowell, J. A., Treboux, D., Waters, E. (1999). The Adult Attachment Interview and the Relationship Questionnaire: Relations to Reports of Mothers and Partners. Personal Relationships, 6, 1-18.




Collins, N. L., Guichard, A. C., Ford, M. B., (2004). Working Models of Attachment: New Developements and Emerging Themes. Rholes, W. S., Simpson, J. A. (eds.)

68

Adult Attchment. Theory, Reasearch, and Clinical Implications. New York: The Guilford Press.


Allen, J. P., Boykin McElhaney, K., Kuperminc, G. P., Jodl, K. M. (2004). Stability and Change in Attachment Across Adolescence. Child Development,




Davila, J., Cobb, R. (2004) Predictors of Change in Attchment Security during Adulthood. Rholes, W., S., Simpson, J, A. (eds.) Adult Attchment. Theory, Reasearch, and Clinical Implications. New York: The Guilford Press.




Fraley, R. C., Brumbaugh, C. C. (2004) A Dynamical Systems Approach to Conteptualizing and Studying Stability and Change in Attachment Security. Rholes, W., S., Simpson, J, A. (eds.) Adult Attchment. Theory, Reasearch, and Clinical Implications. New York: The Guilford Press.




Shaver,

P.

R.,

Mikulincer,

M.

(2006).

Attachment

Theory,

Individual

Psychodynamics, and Relation ship Functioning. Vangelisti, A., L., Perlman, D. (eds.) The Cambridge Handbook of Personal Relationships. New York: Cambridge University Press.


Shaver, P. R., Mikulincer, M. (2004) What Do Self-Report Attachment Measures Assess? Rholes, W., S., Simpson, J, A. (eds.) Adult Attchment. Theory, Reasearch, and Clinical Implications. New York: The Guilford Press.




Shaver, P. R., Belsky, J., Brennan, K. A. (2002).The adult attachment interview and self-reports of romantic attachment: Associations across domains and methods. Personal Relurionships, 7 (2000), 25-43.




Širůček, J., Širůčková, M. (2006). Vývoj a zkoumání vrstevnických vztahů. In P. Macek, L. Lacinová (Eds.). Vztahy v dospívání. Brno: Barrister & Principal, 41-53.




Macek, P. (1999) Adolescence. Praha: Portál.




Mikulincer, M., Florian,V., Cowan, P. A., Cowan, C. P., (2002) Attachment Security in Couple Relationships: A Systemic Model and Its Implications for Family Dynamics. Family Process, Volume 41, Issue 3, Page 405-434.




Fraley, CH. R., Davis, K. E. (1997). Attachment Formation and Transfer in Young Adult´s Close Friendships and Romantic Relationships. Personal Relationships, 4, 131 – 144.




Ryan, R.

M., Lynch, J. H. (1989). Emotional Autonomy versus Detachment:

Revisiting the Vicissitudes of Adolescence and Young Adulthood. Child Development, Vol. 60, No. 2, 340-356.

69




Carnelleyp,K. B., Pietromonaco, P. R., Jaffe, K. (1996) Attachment, caregiving, and relationship functioning in couples: Effects of self and partner. Personal Relationships, 3 (1996), 257-278.




Allen, J., P., Land, D. (1999). Attachment in Adolescence. In J. Cassidy, P.R. Shaver (Eds.), Handbook of Attachment : Theory, Research, and Clinical Applications. New York: Guilford Press, 319 - 335.




Collins,

N.

L.,

Cooper,

M.

L.,

Albino,

Austin

&

Allard,

L.

(2002)

Psychosocial Vulnerability From Adolescence to Adulthood: A Prospective Study of Attachment Style Differences in Relationship Functioning and Partner Choice. Journal of Personality, 70 (6), 965-1008.


Conolly,J., Furman, W., Konarski, R. (2002). The Role of Peers in Emergence of Heterosexual Romantic Relationships in Adolescence. Child Developement, 71 (5), 1395-1408.




Furman, W., Simon, W. A. (2006). Actor and Partner Effects of Adolescents’ Romantic Working Models and Styles on Interactions with Romantic Partners. Child Development, 77(3), 588 - 604.




Miller, R. S., Perlman, D., Brehm, S. S., (2007).Love. In Miller, R. S., Perlman, D., Brehm, S. S.,Intimate Realtionships. New Your: McGrw-Hill, 244 – 275




Lieberman, M., Doyle, A., Markiewicz,. D (1999). Developmental Patterns in Security of Attachment to Mother and Father in Late Childhood and Early Adolescence: Associations with Peer Relations. Child Development, 70 (1), 202-213.




Fuhrman, T. and Holmbeck, G. N. (1995). A Contextual-Moderator Analysis of Emotional Autonomy and Adjustment in Adolescence. Child Development, Vol. 66, No. 3, 793-811.




Mikauš, O. (2007). Vynořující se dospělost. Subjektivní vnímání dospělosti a vztah k rodičům v období mezi adolescencí a dospělostí. Nepublikovaná diplomová práce. Brno: FSS MU.




Vaculík, M. (ed) (2006).Vybrané pojmy ze sociální psychologie I. Brno, FSS MU.




Vokurková, J. (2007). Postoje k manželství v období mezi dospíváním a dospělostí. Nepublikovaná diplomová práce. Brno, FSS MU




Havlíčková, H. (2007). Analýza seznamování na internetu v kontextu konceptu vynořující se dospělosti. Nepublikovaná diplomová práce. Brno, FSS MU.

70




Buckler, L. M., Adams, G. R. (2005). Gender Differences in Identity and Intimacy Development.

(On-line),

staženo

dne

10.

4.

2008.

Dostupný

z

http://www.uoguelph.ca/~gadams/Theses/Buckler-Identity-and-Intimacy.pdf


Macek, P. (2005). Kde končí dospívání a kde začíná dospělost? Macek, P., Dalajka, J. (Eds.) Vývoj a utváření osobnosti v sociálních a etnických kontextech. Brno: Masarykova univerzita, 217 – 225.




Bartle-Haring, S. (1997) The relationships among parent–adolescent differentiation, sex role orientation and identity development in late adolescence and early adulthood. Journal of Adolescence, 1997, 20, 553–565.




Erikson, E. H. (1968). Identity. Youth and Crisis. New York: W. W. Norton & Company, Inc.




Grotevant, H. D., Cooper,C. R. (1985) Patterns of Interaction in Family Relationships and the Development of Identity Exploration in Adolescence. Child Development, Vol. 56, No. 2, 415-428.




Thorbecke, W., Grotevant, H. D. (1982). Gender differences in adolescent interpersonal identity formation. Journal of Youth and Adolescence, 11 (6), 479-492.




Collins, W. A. (1997). Relationships and development during adolescence: Interpersonal adaptation to individual change. Personal Relationships, 1997, 4, 1-14.




Peterson, G. W., Bush, K. R., Supple, A. (1999). Predicting Adolescent Autonomy from Parents: Relationship Connectedness and Restrictiveness. Sociological Inquiry, Vol. 69, No. 3, 431-57.




Sandhu, D., Tung, S. (2006). Role of Emotional Autonomy and Family environment in Identity Formation of Adolescents. Pakistan Journal of Psychological Research. Vol. 21, Iss. 1/2, 1-16.




Fullinwider-Bush, B. A., Jacobovitz, D. B. (1993). The Transition to Young Adulthood: Generational Boundary Dissolution and Female Identity Development. Family Process, 32 (1), 87-103.




Samuolis, J. K. Layburn, K.

M.

Schiaffino (2001). Identity development and

attachment to parents in college students. Journal of Youth and Adolescence. 30 (3), 373-385.


Reich, W. A., Siegel, H. I. (2002). Attachment, ego-identity developement and exploratory interest in university students. Asian Journal of Social Psychology, 5, 125134.

71




Burke, P. J., Reitzes, D. C. (1991). An identity theory approach to commitment. Social Psychology Quarterly, Vol. 54, No. 3, 239-251.




Arnett, J. J. (2007). Emerging Adulthood: What Is It, and What Is It Good For? Child Development Perspectives 1 (2) , 68–73.




Arnett, J. J. (2004). Emerging Adulthood: The Winding Road from Late Teens through the Twenties. Oxford: Oxford University Press.




Matos, P. M., Barbarosa, S., De Almeida, H. M., Ecosta, M. (1999) Parental attachment and identity in Portuguese late adolescents. Journal of Adolescence, 22, 805-818.




Larson, R. W., Wilson, S., Brown, B. B., Furstenberg Jr., F. F., Verma, S. (2002). Changes in Adolescents' Interpersonal Experiences: Are They Being Prepared for Adult Relationships in the Twenty-First Century? Journal of Research on Adolescence, Volume 12, Number 1, 31-68.




Larson, R. W.,

Clore, G. L., Wood, G. A. (1999) The emotions of Romantic

Relationships: Do They Wreak Havos on Adolescents? Furman, W., Brown, B. B., Feiring, C. (eds.) The developement of Romantic Relationships in adolescence. Cambridge University Press


Barša, P. (2002). Panství člověka a touha ženy : feminismus mezi psychoanalýzou a poststrukturalismem. Praha, Sociologické nakladatelství.




Chodorow, N. (1979). The reproduction of mothering : psychoanalysis and the sociology of gender.Berkley, niversity of California Press.




Zoja, L. (2005). Soumrak otců. Praha: Prostor.




Corneau, G. (2000). Anatomie lásky : vztahy otec-dcera, matka-syn a jejich vliv na budoucí partnerské vztahy. Praha, Portál.




Freud, S. (1999). Mimo princip slasti a jiné práce z let 1920-1924. Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek,.




Verena Kast (2004). Otcové - dcery, matky - synové : práce s rodičovskými komplexy jako cesta k vlastní identitě. Praha: Portál.




Willi, J. (2006). Psychologie lásky : osobní rozvoj cestou partnerského vztahu. Praha, Portál.




Kerr, J. (1999). NEBEZPEČNÁ METODA. Příběh Junga, Freuda a Sabiny Spielreinové. Praha: Prostor.




Wrihght, H. N. (1998). Navždy tátovo děvče. Praha: Návrat domů.




Winniccott (1965). The family and individual development. London: Routledge. 72




Lemme, B. H. (2002) Development in adulthood. Boston : Allyn and Bacon.




Macek, P., Bejček, J., Vaníčková, J. (2007) Contemporary Czech Emerging Adults. Generation Growing Up in the Period of Social Changes. Journal of Adolescent Research, 22 (5), 444-475.




Stanley, S. M. (2002). What is it with Men and Commitment, Anyway? Keynote address to the 6th Annual Smart Marriages Conference. Washington D. C. (On-line), staženo dne 3.4.2008. Dostupný z: www.prepinc.com/main/docs/commitment.pdf




Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Grada Publishing.




Strauss, A., Corbinová, J. (1999) Základy kvalitativního výzkumu. Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Nakladatelství Albert.

73