K: Bratři a sestry, modleme se k Bohu, našemu Otci, který nás při této eucharistii za zesnulého Tomáše kardinála Špidlíka shromáždil ke slavení

PEREGRINATIO

AD LIMINA APOSTOLORUM GENTIUM SLAVORUM

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, modleme se k Bohu, našemu Otci, který nás při této eucharistii za zesnulého Tomáše kardinála Špidlíka shromáždil ke slavení velikonočního tajemství svého jednorozeného Syna, a prosme, aby přijal našeho drahého zesnulého ve svém pokoji, a pro jeho následování Krista vylil na Církev i svět hojnost svého požehnání: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Prosíme tě za papeže Benedikta XVI., který u příležitosti 90. narozenin kardinála Špidlíka v kapli Redemptoris Mater řekl, že „jeho dlouhý věk a jeho jedinečná pouť víry dosvědčují, jak Bůh vede toho, kdo na Něj složí svou důvěru“ – provázej Svatého otce svým požehnáním, ať utvrzuje ve víře své bratry, aby každý z věřících věděl, že má místo v srdci Pastýře, do jehož rukou jsi vložil klíče Božího království.  Prosíme tě za jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou Církev, za níž se při Poslední večeři modlil tvůj Syn: „Otče, ať jsou jedno, jako já v tobě a ty ve mně“; za Církev, které jsi skrze kardinála Špidlíka dával dýchat oběma plícemi a objevovat netušená setkání ducha, ať s vděčností kráčí vstříc tvému Synu.  Prosíme tě za naši vlast, ať ve svědectví svých svatých mučedníků, i velkých postav víry, objeví kořeny své kultury i poslání, které jí uprostřed Evropy už od dob soluňských bratří svěřila Boží Prozřetelnost.  Prosíme tě za obec Pustiměř, s níž navždy zůstane kardinál Špidlík spjat jako její první čestný občan, ať každý z nás objeví bohatství moudrosti a lidství, s nímž nás v každodennosti našich životů vedl k Tomu, který skrze víru je zítřkem našich dnes.  Prosíme tě za obec Podivice, která před 100 lety udělila čestné občanství Božímu služebníku Antonínu Cyrilu Stojanovi, který pomohl zbudovat farní kostel svatých Cyrila a Metoděje, aby v otcovské starostlivosti tohoto neutuchajícího pastýře četli všichni občané i farníci výzvu k osobní odpovědnosti a nasazení.  Prosme za nás, kteří jsme ve šlépějích Apoštolů slovanských národů připutovali na posvátný Velehrad, abychom na jejich přímluvu hlouběji poznali duchovní bohatství, které nám svěřila Prozřetelnost pro šíření Božího království.  Prosme za Tomáše kardinála Špidlíka, který po celý svůj život hledal Ježíšovu tvář, aby ve věčném patření zakusil to, co Bůh připravil těm, kdo ho milují.  Prosme za věřící, kteří spí spánkem pokoje, ať mají účast na slávě zmrtvýchvstání. K: Bože našich otců, Tys vzkřísil z mrtvých Ježíše a ve svatých pastýřích vedeš Církev svého Syna, přijmi prosby této své rodiny za Tomáše kardinála Špidlíka, který ti z celého srdce sloužil a dej mu ve společenství svatých patřit na Tvou tvář. Neboť Tobě, který sedíš na trůně i Beránkovi, přísluší chvála, čest, sláva i moc na věčné věky. L: Amen.

MODLITBA ZA OBDRŽENÍ MILOSTI NA PŘÍMLUVU BOŽÍHO SLUŽEBNÍKA PAPEŽE JANA PAVLA II.

Historická pouť papeže Jana Pavla II. na Velehrad, 22. dubna 1990.

Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala papeže Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl milost, o kterou vroucně prosíme, ………(vložit svou prosbu o uzdravení duše či těla), v naději, že bude brzy přiřazen k počtu tvých svatých. Amen. S církevním schválením Kardinál CAMILLO RUINI Generální vikář Jeho Svatosti pro Římskou diecézi

PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM GENTIUM SLAVORUM

VELEHRAD

SOBOTA, 20. LISTOPADU 2010 V 15.00H

Eucharistie v bazilice Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje ZA + TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA A BOŽÍ POŽEHNÁNÍ PRO FARNOST A OBEC PUSTIMĚŘ 

modlitební memento v bazilice velehradské u sarkofágu J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, S.J.

čestného občana Pustiměře, depositio kytice a votivní svíce pouti „Vultum tuum, Domine, requiro“ 

modlitba v kapli Matky Unie a v Královské kapli u sarkofágu Božího služebníka Antonína Cyrila Stojana, čestného občana Podivic

SUCHÁ LOZ

modlitba u hrobu P. ICLic. Mgr. Františka Beníčka, I. nešpory slavnosti Ježíše Krista Krále v kostele sv. Ludmily

„Velehradská bazilika se svým tajemným světlem,

které se zdá vycházet z vnitřku chrámu, se svou záplavou zlatých forem a soch světců, působí dojmem „nebe na zemi.“ Kardinál Tomáš Špidlík SJ Velehrad je jedním z nejvýznamnějších poutních míst Moravy. Historie tohoto místa se začala psát před více než 800 lety, kdy do údolí říčky Salašky přišlo prvních 12 cisterciáckých mnichů, aby nedaleko obce Veligrad (dnešní Staré Město) vybudovali svůj klášter. Právě na základě své polohy dostal klášter své jméno a stal se záhy nositelem mnohem starší duchovní tradice, která sahá až do 9. století, kdy na Moravu přišli slovanští věrozvěstové Konstantin a Metoděj. A tak již po staletí na Velehrad proudí tisíce poutníků, k nimž se připojil v roce 1990 také papež Jan Pavel II. Zakladateli kláštera byli moravský markrabě Vladislav Jindřich, jeho bratr Přemysl Otakar I. a olomoucký biskup Robert. Výstavba kostela byla zahájena patrně v letech 1210 - 1215. Jako většina cisterciáckých kostelů přijal patrocinium Nanebevzetí Panny Marie. (Spolupatronát Cyrila a Metoděje byl připojen až v r. 1932 dekretem papeže Pia XI. Titulem bazilika byl kostel vyznamenán v roce 1928 rozhodnutím papeže Pia XI.). Původní románskogotická bazilikální stavba byla budována podle stavebních tradic cisterciáků, které charakterizovala krása prostých linií a střídmá výzdoba. Devadesát devět metrů dlouhá stavba byla rozvržena na půdorysu latinského kříže. Východní stranu uzavírala pětice apsid. V této podobě se kostel do dnešních časů nedochoval v důsledku tragických událostí, jež v průběhu dějin cisterciácký klášter postihly. V roce 1421 vypálili velehradské opatství moravští husité. Klášter 150 let chátral. Nesnadného úkolu obnovy se ujal až opat Ekard ze Schwoben ve druhé polovině 16. století. Středověkou podobu však kostel ztratil až v důsledku obrovského požáru, který 3

v klášteře vypukl v roce 1681. V důsledku této pohromy byl kostel radikálně přestavěn. Stavba byla zkrácena o chrámové průčelí s románským ústupkovitým portálem a nahrazena novým, jemuž dominují dvě věže. Boční lodě baziliky byly přezděny příčkami s pilastry, a tak vzniklo 14 samostatných postranních kaplí, z nichž 10 má oltáře a pod podlahou krypty. Z křížení lodí byla snesena 100 metrů vysoká renesanční věž a byla nahrazena kupolí s nízkou věží zvanou lucerna. Nyní je tedy bazilika dlouhá 86 m. Přes radikální zásahy si kostel uchoval ve svých proporcích a půdorysném schématu charakter románsko – gotické stavby. V roce 1784 byl velehradský klášter zrušen Josefem II. Klášterní majetek byl rozchvácen, areál kláštera střídal majitele a klášterní kostel se stal kostelem farním. Obnovy a rozvoje se dočkal kostel v souvislosti se sílícím cyrilometodějským kultem a příchodem jezuitů na Velehrad v roce 1890. Jezuité zřídili v objektu kláštera řádové gymnázium, které bylo později nacisty a po té komunisty zrušeno. V období komunismu byl do areálu přestěhován Ústav sociální péče. V roce 1990 se na Velehrad vrátili Jezuité a v roce 2004 bylo obnoveno gymnázium, které nese jméno arcibiskupa A. C. Stojana. Z vnitřní výzdoby by neměla uniknout Vaší pozornosti velkoryse řešená klenba s malbami, které opticky zvedají strop o dvě patra. Autorem fresek v hlavní a příčné lodi je Ignác Egstein. Uprostřed vidíme nebe s Nejsvětější Trojicí a Matkou Boží. Blíž k presbytáři je zachycena událost, která se odehrála v roce 1421 na stupních oltáře – upálení sedmi cisterciáků včetně opata Jana husitskými vojáky a zkáza kláštera. Na opačné straně vidíme křest krále Svatopluka, který pozval věrozvěsty na Moravu. V závěru baziliky je vybudován mohutný kůr, který nese bohatě zdobené, rozměrné varhany. Ty mají tři manuály, 60 rejstříků a 5521 píšťal. Zatímco mechanika pochází ze 20. století, řezby jsou barokní. Vrcholem figurální výzdoby prospektu varhan je scéna Zvěstování. Mezi křídly varhan je prolomeno okno s vitráží představující Pannu Marii jako Královnu nebes, před níž klečí sv. Cyril a Metoděj. Bohatě jsou zdobeny rovněž boční kaple, kde malířskou výzdobu doplňují sochy a štukový dekor. Zvláštní pozornost si zasluhují kaple sv. Cyrila a Metoděje s legendárními výjevy z jejich života a kaple sv. Floriána, kde je umístěn obraz soluňských bratří od polského malíře Matejky. Obraz byl věnován do baziliky polskými poutníky v rámci 1 000 výročí úmrtí sv. Metoděje v roce 1885. Mezi kaple sv. Cyrila a sv. Máří Magdalény byla vsazena kazatelna. Je přisuzována italské řezbářské dílně Baltassara Fontany, který vybudoval v bazilice také zděné oltáře se sochami. Na stříšce kazatelny je alegorická postava církve s atributy božských ctností – s křížem (víra), kotvou (naděje) a kalichem (láska). Skutečný skvost barokního řezbářství představují chórové lavice, které kryjí dvě a dvě postranní kaple. Ornamentika řezeb čerpá inspiraci z domácího prostředí. Figurální výzdoba představuje apoštoly, anděly a světce z cisterciácké a benediktinské řeholní rodiny. Kompozicím, jež tvoří vzájemný protiklad, vévodí Kristus a Panna Maria. V tzv. transeptu, neboli křížení lodí je možné pohlédnout do klenby barokní kupole, kde je vidět malba dokumentující založení kláštera. Výška klenby zde dosahuje 25 metrů. V pendativech – tak se říká trojúhelníkům v rozích křížení lodí – jsou působivé malby čtyř západních církevních otců. Jsou to sv. Augustin, sv. Ambrož, sv. Jeroným a Řehoř Veliký. Do středu transeptu byl v roce 1985 (k výročí úmrtí sv. Metoděje) situován nový oltář od akad. sochaře Otmara Olivy. Před původní románskou apsidou je vystavěno mohutné 4

štukové retabulum od Baldasarre Fontany. Do něj je vsazen obraz od Ignáce Raaba ze 70. let 18. století s tématem Nanebevzetí Panny Marie. Původní oltář, který nyní slouží jako svatostánek, pochází z roku 1864. Nechal jej na vlastní náklady pořídit olomoucký arcibiskup, kardinál Bedřich Fürstenberk v rámci miléniových oslav příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu v roce 1863. Oltář je z kararského mramoru v neorománském slohu. Ústřední výjev v čele oltáře zachycuje loučení sv. Metoděje s Moravany krátce před smrtí. Na pravé (epištolní) straně papež Hadrián II. schvaluje věrozvěstům slovanskou liturgii a udílí arcibiskupské paladium sv. Metoději. Na levé (evangelijní) straně se sv. Metoděj loučí s umírajícím Cyrilem. Po stranách presbytáře jsou dvě sousoší od kroměřížského sochaře Ferdinanda Neumanna. Na pravé straně jsou to svatí Cyril a Metoděj a vlevo svatí Petr a Pavel. V křížové lodi vytvořili cisterciáci kaple svým řádovým patronům sv. Benediktovi a sv. Bernardovi. Dominantní jsou zde velká štuková retabula, do nichž jsou vsazeny působivé obrazy Smrt sv. Benedikta a Vidění sv. Bernarda od M. L. Willmana. Nástěnné malby zachycují výjevy z jejich života. Za oltářem kaple sv. Benedikta je ukryta Královské kaple, která by neměla uniknout Vaší pozornosti. V roce 1923 v ní byl pohřben olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan, mimořádná postava moravské církve konce devatenáctého a první čtvrtiny dvacátého století. Při návštěvě baziliky není možné minout ani Kapli Matky křesťanské jednoty. Zde je umístěn obraz Panny Marie s Ježíškem, který v roce 1919 vytvořil Emanuel Dítě. Je malován na dubové dřevo podle vzoru byzantské ikony z římské baziliky P. Marie Větší. Protějškem oltáře je křtitelnice, kterou bazilice věnovali v roce 1885 olomoučtí bohoslovci. Vpravo od vchodu do této kaple je možné dostat se postranním východem k monumentálnímu románskému závěru baziliky. Také je zde koridor, kterým lze sejít do vykopávek s lapidáriem fragmentů románského kláštera a kostela a do barokních krypt. 5

6

Velehradský oltář (Ing. arch. Mgr. Tomáš Černoušek /1927-2001/, akademický sochař Otmar Oliva)

„Nevěděli jsme, jsmeli ještě na zemi, nebo už v nebi. Vždyť na zemi nemůže být tolik krásy!“ Tak zvolali poslové sv. Vladimíra, když je zavedli v Cařihradě do chrámu Boží moudrosti, „aby viděli krásu křesťanské víry“. Velehradská bazilika se svým tajemným světlem, které se zdá vycházet zvnitřku chrámu, se svou záplavou zlatých forem a soch světců, působí také dojmem „nebe na zemi“, jak si to přeje východní tradice při výstavbě svatyň. Ale pod její kupolí se neočekávaně zvlní tvrdá země a vystoupí z ní těžký balvan – oltář obětní. Uprostřed nebe tu vyvstalo poselství země. Je to místo, kde kněží přinášejí „plody země a práce lidských rukou“. Jsou symbolem naší existence, kterou všechno tíží a která se u všeho lopotí. Ale ty dary se mají stát „pokrmem a nápojem duchovním“. Z tohoto balvanu, který zatížil zrak svou šedí, se eucharistickým lékem duše naučí pozvednout oči, aby viděla krásu nebe a přetvořeného světa. Není pravá krása ta, u které se oko líbivě zastaví, ale ta, která skromně usměrňuje pohled výš a výš. Nazdobený oltář pod velehradskou kupolí by tak upoutal zrak, že bychom zapomněli na baziliku. Olivův prostý kámen nás naopak vede k tomu, abychom se rozhlédli a užasli nad tím, co tu předkové vybudovali ke cti našich slovanských apoštolů. kardinál Tomáš Špidlík SJ 7

Velehradské palladium Člověk si utváří vztah k tomu, co poznal. Proto jsem se rozhodl napsat několik řádků o Kapli Matky křesťanské jednoty, respektive palladiu, které uchovává. V první třetině 20. století se stal Velehrad místem setkávání kultur Východu a Západu prostřednictvím tzv. unionistických sjezdů. Toto duchovní klima dalo podnět k úpravě prostoru, který by unionistické snahy ztělesňoval. Nabízela se místnost, která před zrušením cisterciáckého kláštera sloužila jako druhá – zimní sakristie a posléze jako skladiště. V roce 1927 byla přeměněna na kapli sv. Josefa (jeho socha je nyní umístěna za levou stranou chórových lavic).

K přesvěcení a úpravě na kapli P. Marie unie (dnes nazývané Matky křesťanské jednoty) došlo v roce 1937. Iniciátorem realizace se stal Josef Jaroš SJ, jezuitský profesor na Papežském misijním ústavě. Toužil vrátit Velehradu jeho palladium, kterým mohl být před husitskými bouřemi – podobně jako u jiných cisterciáckých klášterů – mariánský obraz. Dílo mělo vyjádřit, že: „Matka Páně je v duchu cyrilometodějsko-velehradské tradice hlavní záštitou velikého obrodného a sjednocovacího díla velehradského.“ „P. Jaroš, rodák pražský, nevolil za základ svého obrazu Panu Marii velehradskou, dnes v Tuřanech uctívanou, nevolil ani paladium staroboleslavské, uváděné taktéž v souvislosti se sv. Metodějem, ale volil obraz Matky Boží „u jeslí“ v Maria Maggiore v Římě, který má bezpečnější vztah k sv. Bratřím.“ 8

Nedokonalá barokní historiografie pokládala Velehrad za autentické místo působení soluňských bratří. Z ní vycházel cisterciácký generál ve své velehradské relaci z roku 1737, v níž připomíná domnělý mariánský obraz, který s sebou přinesli Konstantin a Metoděj z Cařihradu na Moravu a bratři cisterciáci se posléze stali jeho ochránci. Tento obraz byl za husitských válek údajně přenesen do Brna, kde se ho zmocnili kacíři a pohodili jej do trní. Zde dlouho ležel, než byl nalezen a přenesen do Tuřan, kde jezuité zavedli jeho kult. Není těžké usoudit, že se tato teorie nezakládá na pravdě a myšlenkově kopíruje obdobné legendy (Bohosudovská Panna Maria). Rovněž spojitost staroboleslavského palladia s Cyrilem a Metodějem byla uměle vytvořena, aby prokazovala nepřetržitou kontinuitu katolického náboženství v Čechách. Přesto je zde určité pravdivé jádro. Cisterciáci na Velehradě skutečně měli v době před vpádem husitů svůj záštitný obraz či sochu, jak to bývá u nich obvyklé (srov. Osek, Vyšší Brod). To ostatně povolovala jejich řádová kapitula již v počátcích vzniku řádu. Dále tomu nasvědčují barokní znaky velehradského konventu s vyobrazením Panny Marie nad vstupem do kláštera (nyní gymnázia), sakristie a na morovém sloupu i konventní pečeti. Rozhodnutí volby vzoru byzantské ikony z římské baziliky P. Marie Větší tedy bylo na základě uvedených souvislostí velmi dobrou volbou. Tento obraz byl totiž v bazilice Santa Maria Maggiore uctíván již v 9. století. Právě v tomto kostele papež Hadrián II. položil roku 868 na oltář slovanské liturgické knihy a tím je před zraky Konstantina a Metoděje schválil. „Tato volba byla velmi šťastná, dala možnost budovati z Velehradu oblouk do Říma, druhý pak na Svatou Rus, a tak stavěti velehradský most k unionistickým snahám, vypěstovaným z cyrilometodějství na Velehradě.“

J. E. Tomáš kardinál Špidlík, S.J., předsedal eucharistii v kapli Salus Populi Romani baziliky Santa Maria Maggiore v Římě, na místě, kde byly schváleny slovanské liturgické knihy, Peregrinatio ad Limina Apostolorum, 10. června 2007. 9

Obraz vytvořil v roce 1919 prof. Emanuel Dítě. Ve srovnání s předlohou provedl malíř ve tváři Bohorodičky harmonizaci a také v dalších detailech zohlednil epochu, v níž žil. Ztratil se tak přísnější výraz Marie, celkový byzantský charakter obrazu však zůstal zachován. Ikonograficky se obraz hlásí k typu mariánských obrazů tzv. Hodigitrie – vůdkyně na cestách. (Nejstarším obrazem tohoto typu bylo palladium Konstantinopole, jež bylo zničeno Turky v roce 1453. Vznik ikony je spojen s legendou, že obraz je „rukou neutvořený“ (acheiropoiétos). Podle celé řady legend se sv. Lukáš marně pokoušel zachytit podobu Panny Marie. Když však Panna Maria vztáhla nad obraz ruku, zjevila se na něm její podoba). Stojící Panna Maria má kolem hlavy tmavý plášť (maforion) se zlatým lemem. U tohoto typu zobrazení se setkáváme se třemi hvězdami na plášti, které symbolizují panenství Panny Marie před porodem, během něj i po porodu. Na velehradském obraze se setkáváme pouze s jednou hvězdou na pravém rameni a s křížem na čele Bohorodičky, který je v tomto případě synonymem hvězdy. Třetí hvězdu kryje svým tělem Kristus oblečený do zlaté řízy (chitonu), kterého drží Maria na svém levém boku. Bohorodička má kolem hlavy svatozář, do níž je vepsán nápis: Já jsem matka krásného milování. Jezulátko má vepsáno kolem hlavy slova: Beránku Boží, daruj nám mír. V rukou drží knihu na znamení, že je vtěleným Slovem (Logem). Gesto ruky se dvěma nataženými prsty je poukazem na dvě přirozenosti Krista, ostatní prsty naznačují, že při vtělení božství přikrylo lidství. Reliéfně tepané zlacené pozadí symbolizuje nebeskou slávu. Můžeme v něm spatřit řecký nápis MP ΘY – Métér Theou – „Matka Boží.“ Obraz je malován na bronzový plát, přičemž podklad tvoří dubové dřevo. Bohatě zdobený rám ze zlaceného bronzu nese v horní lunetě reliéf dvou klanících se andělů kolem svatováclavské královské koruny, nad níž je v medailonu uložen trn z trnové 10

koruny Kristovy, jak hlásá i nápis v lunetě „Zde jest trn z koruny Kristovy“. Samotný vrchol obrazu tvoří kříž s ukřižovaným Kristem. V postranních pásech a dole jsou miniatury českých patronů s relikviemi (sv. Ludmila, sv. Václav, sv. Cyril a Metoděj, sv. Jan Nepomucký, sv. Jan Sarkander, sv. Josef, sv. Kliment). Ve spodních rozích je zobrazen příchod Cyrila a Metoděje na Moravu a přijetí pallia od papeže Hadriána II. Uprostřed pod ikonou se ve větším oválu nachází relikvie sv. Josafata. „Je to v hutných zkratkách celá historie ideje cyrilometodějsko-svatováclavské.“ Rám je posázen 43 polodrahokamy. Obraz obtáčí část textu ze svatováclavského chorálu: „Maria, Matko žádoucí, Tys Královna všemohoucí, prosiž za nás za křesťany svého Syna Hospodina. Kyrie eleison.“ Obraz je umístěn v apsidě na mramorovém oltáři, který byl navržen K. Madlmayerem podle starokřesťanského vzoru. Zatímco v 9. století museli Konstantin a Metoděj obhajovat slovanskou bohoslužbu před papežem v Římě a snad právě před obrazem Bohorodičky byly schváleny liturgické texty, v roce 1990 poklekl papež Jan Pavel II. před obrazem Bohorodičky na Velehradě. Právě do kaple Panny Marie Matky křesťanské jednoty směřují kroky mnoha věřících, kteří se modlí za jednotu křesťanů, národa, farností, rodin, k nimž se tento velký poutník připojil. 5. 7. 1993 byl na Velehradě zasvěcen český národ Panně Marii. Stalo se tak na Stojanově nádvoří právě před mozaikou věrně interpretující obraz Panny Marie matky křesťanské jednoty. Životnost palladia potvrdil Jubilejní velehradský kongres, který se k němu rovněž přihlásil. Kopie obrazu byla přenesena do Slovanského sálu a pod jeho záštitou probíhala všechna jednání.

Modlitba k Panně Marii, Matce Jednoty Brány milosrdenství, otevři nám, Neposkvrněná Panno Maria, Matko krásného milování a Matko jednoty, a čisté vody Tvého slitování, nechť omyjí naše viny! Z Tebe se věčný Syn věčného Otce narodil na tuto zemi, u Tebe, Matko, se my, synové země, zrodíme pro nebe. Dej nám vyrůstat v pravdě a v lásce, v lidi dokonalé podle míry plnosti Kristovy. Odvrať od nás záplavu zlých myšlenek, žádostí a hříchů, abychom jako vinná ratolest na kmeni Spasitelově přinášeli hojný užitek, podíl měli na slávě, kterou dal Otec svému Synu, a všichni abychom byli jedno; splní se tak poslední odkaz, který nám dal Ježíš. Učiň z nás lidi nové, kteří svlékli člověka starého a oblékli Krista, kteří spějí velkými kroky k nebeské vlasti, kde trůníš Ty, nanebevzatá Královno! Tvému nejčistšímu Srdci se dnes zasvěcujeme, sjednoť nás se Srdcem Ježíšovým, stánkem Nejvyššího, abychom zachváceni Božím ohněm milovali ne ústy a jazykem, ale skutkem v pravdě. Naše Paní a naše Matko, pamatuj, že jsme ode dneška Tvoji! Pohleď, kolik tvých dětí trhá mystické Tělo Církve, kolik našich bratří je v bludu a rozkolu, kolik zaslepených vášněmi, svedených, kolik chudých a pronásledovaných. Pošli hodné dělníky na žeň Beránka, který hříchy světa sňal, ať se utiší Boží hněv a pokoj a jednota, kterou není schopen dát svět, zavládne mezi námi, v rodinách, v národech, v Církvi, ať se obnoví tvářnost celé země. Vždyť jenom Ty jsi naše naděje, spolu s anděly a svatými, našimi nebeskými zastánci. Maria, Matko žádoucí, Tys královna všemohoucí, prosiž za nás za křesťany, svého Syna Hospodina, Kyrie eleison! 11

Vyznamenání Zlaté růže bazilice velehradské od papeže Jana Pavla II. 1

Pokoj Boží vám všem! Svatý Otec Jan Pavel II. s velkou pozorností a s velkou láskou k nám nejen jmenoval svého nejbližšího spolupracovníka jeho eminenci pana kardinála Augustina Casaroliho svým legátem na tuto naši jubilejní slavnost, ale zároveň uděluje této slavné bazilice velehradské velké vyznamenání zlaté růže. A k tomu připojuje své zvláštní požehnání. S pověřením pana kardinála Casaroliho nyní vám přečtu 2 vlastní apoštolský list svatého Otce. Našemu ctihodnému bratru Augustinu svaté římské Církve kardinálu Casarolimu, legátu na slavnosti velehradské ke cti svatého Cyrila a Metoděje v Československu. Mezi mnohými slavnostmi, které se konají v rámci jedenáctistého výročí smrti svatého Metoděje, má zvláštní význam slavnost, kterou hodlají konat na Velehradě 7. července věřící v Československu. Neboť země, kterou obývají tyto dva národy, byla z valné části svědkem apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje a přijala po posledním výdechu mrtvé tělo staršího z obou bratří. Velehrad, Nitra, Děvín, jsou podle svědectví dějin svědky jejich poslání a také života. O této historické události se zmiňujeme v nedávném našem okružním listě Apoštolově Slovanů, těmito slovy: "Apoštolskou a misijní činnost sv. Cyrila a Metoděje, která spadá do druhé poloviny 9. století, možno považovat za první účinnou evangelizaci Slovanů. Jednotlivá území zasáhla různou měrou, především však zahrnovala kraje tehdejší Velké Moravy, zvláště území metropole, jíž stál v čele jako pastýř Metoděj, totiž Moravu, Slovensko, Panonii, která byla součást dnešního Maďarska. Do širšího okruhu působnosti, která byla výsledkem této apoštolské horlivosti misionářů, vyučených Metodějem, náležely i ostatní kmeny Slovanů západních, především těch, kteří obývali území Čech." Tuto skutečnost máme bedlivě na zřeteli a naše srdce nás vede k tomu, abychom jasně ukázali, že máme účast na tomto slavném dni v Československu. 1

Zlatou růži vlastní kromě Velehradu už jen 6 dalších bazilik světa: Czenstochowa (Polsko), Lurdy (Francie), Quadalupe (Mexiko), Mariazell (Rakousko), Aparecida (Brazílie), Altötting (Německo). Svatý stolec tím ukazuje na výjimečný duchovní význam těchto 7 poutních míst. 2 Apoštolský list přečetl na Velehradě arcibiskup pražský František kardinál Tomášek 5.7.1985. 12

Proto jmenujeme tebe, pane kardinále, svým legátem na velehradské slavnosti, vždyť ty zblízka znáš a sleduješ námahu nástupce Petrova, jeho starosti i radosti a proto můžeš výrazně představovat naši přítomnost a velmi jasně vyjádřit naši lásku. Dobře také víš, jak si ceníme díla soluňských bratří, evangelizaci slovanských národů v rozvoji jejich lidské i občanské kultury i úsilí o jednotu Východu, odkud pocházeli, i Západu, který je přijal za své. Prohlášení Cyrila a Metoděje za patrony Evropy spolu se sv. Benediktem pramení právě z tohoto našeho přesvědčení "Cyril a Metoděj jsou jakoby spojující články anebo jakýsi duchovní most mezi tradicí východní a západní, neboť obě splývají v jedinou velkou tradici všeobecné Církve." V díle těchto dvou světců se spojuje věrnost neměnné zvěsti evangelia i péče o pole, přijímající tuto duchovní setbu. Spojení tradic Východu a Západu, které je tak mnoha způsoby a obdivuhodně vyjádřeno a činy svatých Bratří, potvrzuje nám, že nikdo není tímto sloučením nucen vzdávat se svých vlastních duchovních a národních hodnot a že úctou k dědictví cizímu zřejměji vysvítá duchovní bohatství vlastní tomu kterému národu. Mimoto sv. Cyril a Metoděj svým dílem nás učí, že všechny formy vzdělanosti, které směřují k dobru, pravdě a kráse, vyvěrají ze zjevení a ze světla Kristova evangelia, takže den ze dne se tyto hodnoty stále více rozvíjejí. Učení i památka slavných apoštolů slovanských zůstává tedy živá. Olomoucká arcidiecéze, na jejímž území se nalézá Velehrad, chlubí se jimi jako svými patrony. Dokonce hlavní oltář katedrály je jim zasvěcen od počátku XIV. století. Také teologické fakulty v Československu nesou jejich jméno, l známé ekumenické velehradské sjezdy s pravoslavnými slovanskými církvemi, které se konaly za arcibiskupa Cyrila Antonína Stojana, byly výsledkem "školy" těchto dvou světců. Protože je našim přáním, aby příklady doby minulé zůstaly vzorem kterémukoliv věku, pronášíme přání, aby tyto výroční slavnosti trvale se projevovaly uchováváním a růstem pravé víry, utvrzováním a šířením křesťanské naděje a zápalem a šířením účinné křesťanské lásky. Tak evangelium ať ukazuje cestu k dobru člověka a lidské vzdělanosti a lidská vzdělanost ať je trvale ozařována světlem přicházejícím shůry. Nakonec tě, náš ctihodný bratře, prosíme, abys dobře vyložil tyto naše pocity a myšlenky národům Československa, které nosíme v srdci a v denních modlitbách doporučujeme Kristu Pánu, abys jim tlumočil i naše otcovské požehnání a ujistil je naší velkou láskou k nim. A této slavné bazilice velehradské udělujeme vyznamenání Zlaté růže. Dáno ve Vatikánu 28. června 1985, v sedmém roce našeho pontifikátu.

13

Boží služebník Antonín Cyril Stojan Antonín Cyril Stojan se narodil 22. 5. 1851 v Beňově u Přerova. Vyrůstal v selské katolické rodině. Studoval u piaristů ve Staré Vodě, v Příboře a maturoval v Kroměříži. Po studiích bohosloví v Olomouci se v roce 1876 se stal knězem a stal se jím naplno. Osvojil si paradox Kristovy víry: kdo chce být mezi vámi první, ať je služebníkem všech. Hned od počátku svého kněžského působení pořádal poutě na sv. Hostýn a organizoval obnovu tohoto poutního místa. Druhým důležitým místem na mapě jeho duchovního života byl Velehrad, který prezentoval jako kolébku víry našeho národa i všech Slovanů. Důvodem organizování velkých poutí na toto místo bylo přesvědčení, že „nezhyne rod, jenž věřit nepřestane.“ K tomuto účelu založil i Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, který se brzy rozšířil za hranice zemí Koruny české, zvláště mezi krajany. Jestliže byl Hostýn srdcem především lidové víry, rozkvétalo na Velehradě dílo intelektuální. Stojan na Velehradě připravil tři tzv. unionistické kongresy, které v mnohém předznamenaly dnešní ekumenické snahy a založil zde i vědeckou společnost Akademie velehradská. Prostí lidé si prostřednictvím lidových poutí mohli na Velehradě uvědomit svou vlastní sílu, a že za nimi stojí někdo, o koho se mohou opřít. Dobu, ve které Stojan žil, si nesmíme idealizovat jako období všeobecné religiozity a spokojenosti. Naopak – Stojan se musel společně s věřícími vyrovnat s hrůzami a deziluzí, jež s sebou přinesla první světová válka, o níž se říká, že v ní „zemřeli bozi.“ Bolest, jež s sebou nesla, se snažil zmírňovat konkrétní pomocí. Nemiloval jakési abstraktní lidstvo, nýbrž každého jednotlivého člověka. V poválečné době, kdy mezi kněžími i laiky působila různá odstředivá reformní hnutí či beznaděj, rezignující na jakékoli vize, Stojan všechny povzbuzoval a inspiroval svojí prostou a konkrétní vírou. Dokonce neváhal vstoupit do politiky a stát se poslancem, aby hájil zájmy věřících občanů v liberálním prostředí. Nechtěl, aby se kněží stali politiky z povolání, nýbrž aby církev měla někoho, kdo by střežil její zájmy a připravoval osobnosti z řad laiků, jež by byli schopni unést morální odpovědnost z tohoto poslání vyplývající. Po té, co se stal v roce 1921 arcibiskupem, se jeho kurz nezměnil. Zachoval si ve všech směrech dřívější prostotu a otevřenost ke každému člověku. To stvrzuje postoj věřících, kteří jej nazývali „tatíčkem Stojanem.“ Antonín Cyril Stojan zemřel 29. 9. 1923 v pověsti svatosti a byl pohřben na Velehradě v Královské kapli do provizorního cihlového hrobu. Ten byl nahrazen sarkofágem, který vyhotovili podle návrhu Klaudia Madlmayra Josef Axman a Julius Pelikán. Bronzový reliéf ležící postavy A.C. Stojana lemuje biblický text: „Kněz veliký, který za života svého podepřel dům a za svých dnů upevnil chrám... Jako oheň svítící a jako kadidlo hořící v ohni.“ (Sir 50, 1-9). Do čelní a podélné stěny sarkofágu byl vytesán citát ze Skutků apoštolů, jež tlumočí životní odkaz Stojanův: „Ve všem ukázal jsem vám, že takto se lopotíce, máte se ujímati slabých, pamětlivi slov Pána Ježíše, který řekl: Lepší je dáti než bráti.“ (srov. Sk 20,35) 14

Důležitější než místo odpočinku je však, podobně jako u sv. Metoděje, jehož hrob marně usilují najít generace hledačů, Stojanův živý odkaz: Nejvýraznější stopou je snaha o dialog, kterou dokázal konkrétně uplatňovat mnohem dřív, než k takovéto otevřenosti dozrála celá církev a deklarovala ji na II. vatikánském koncilu. Stojan měl široké srdce a dokázal se setkávat s každým člověkem. Chodil přímo mezi lidi a osobně vyslechl jejich přání, starosti a potřeby. Tento lidský předpoklad se stal základem pro unionistické kongresy. Jejich přínos ocenil i papež Jan Pavel II. při své návštěvě na Velehradě v roce 1990: „V naší době, době rozdělené Evropy, v době rozdělení církve, svědectví apoštolů Cyrila a Metoděje znamená výzvu k jednotě....Zde na Velehradě, přijal tuto výzvu Antonín Cyril Stojan, podněcovatel známých unionistických sjezdů, prvních kroků k modernímu ekumenismu.“ Stojan přitom zaměřil svoji pozornost na Slovanské národy, s nimiž máme mnoho společného. I to je významným impulzem v souvislosti s trochu jednostrannou orientací naší země na Západ po roce 1989, jež byla reakcí na nedobrou zkušenost (spolupráce se zeměmi Varšavské smlouvy) z dob komunismu. Dalším důležitým vzkazem pro současnost je Stojanův zájem o emigranty a to jak o české krajany v Evropě a zámoří, tak i uprchlíky, kteří v Čechách hledali azyl před válečným konfliktem. Již několik desetiletí se vleče beatifikační proces a zvláště moravští věřící se modlí, aby byl Stojan oficiálně přičleněn k zástupu národních světců.

Modlitba za blahořečení Božího služebníka Antonína C.yrila Stojana (1851 - 1923) Všemohoucí Bože, skrze spolupatrony Evropy sv. Cyrila a Metoděje jsi dal slovanským národům poznat Tvé jméno. Pane, obdivuhodný ve svých svatých, na jejich přímluvu připoj k zástupu nebeských ochránců ke slávě na oltáři také svého věrného služebníka Antonína Cyrila Stojana. Panno Maria, Matko jednoty, on ve Tvé svatyni čeká na své vzkříšení a svou oslavu. Tobě zasvětil všechny své nadměrné práce a námahy pozemského života. Tolik pracoval o brzké splnění odkazu Pána Ježíše: Aby všichni byli spojeni v jedno. Pane, dej ať se úspěšně zakončí jeho veliké dílo: abychom spolu s ním v jednotě víry a srdcí, s opravdovou láskou, v jedné Církvi, oslavovali jméno Tvého Syna, který žije a kraluje na věky věků. Amen. Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci. 15

Střípky z hlubin Stojanovy duše „Ó, Pane! Nedej mi zahynouti jako zrnku prachu ve víru zrnek prachových. Vezmi mne do své Ruky, ó Bože můj, a připoj mne jako ubohý kámen někam na opovržené místo ve veliké Katedrále života. Nezamítej mne, učiň ze mne jednoho ze svých učedníků. Ukaž mi, čím možno ožíti v čase rozkladu a zmatku, jako činili ti mistři a učitelé, kteří v stoletích víry plnili svět krásou. Popřej mi pracovati, jako oni pracovali, nikoliv z egoismu ani z marnivosti, ale jedině z pokory, bych viděl jméno Tvé slaveno na zemi jako na nebi.“ (Můj deník, 1919, str. 112).  „Vždyť leže na tváří své již při kněžském svěcení a nyní biskupském před oltářem, umínil jsem si: Buď můj život jedna Boží chvála, slastí Kristus, tužbou ctnosti krása a mzdou – lidu spása.“ (Z prvního pastýřského listu arcibiskupa Stojana).  „Škodit může každý a každému. Hlavní věcí je pomoci člověku. A mnohdy potřebuje nejvíce pomoci ten, na kom to nejméně viděti ...“ "Vím, že mně zase nadají ..., že se opět přimlouvám za někoho, kdo toho nezasluhuje, ale co dělat? Je-li člověku zle, pomozme mu! Snad se potom přece polepší a zachráníme tak jednu duši.“  „Milost Tvá, ó Pane, provázej mne na cestách mých! Ruka má bude při práci, avšak srdce mé u Tebe, ó Bože.“ (Slova, jež dal dr. Stojan napsat nad východem z kostela dražovského)  „Zdráv buď, Velehrade, hvězdou skvoucí, zde Pán zjevil se nám všemohoucí. Zde kolébka našeho křesťanství, zde dlužno poklekat a díky vzdávat Bohu milosrdnému za dar víry a prositi za utvrzení ve svaté víře. Místo třikrát svaté, požehnané chůzí, prací, potem sv. Cyrila a Metoděje – sem spěchal lid, čerpal milosti, útěchu, sílu a statečnost, sem i my pospícháme v radosti i v žalosti. Jako druhdy zde obrozen byl náš lid a proveden převrat a obrat, všech převratů nejvzácnější – obrácení na víru Kristovu, tak i my obrodu duchovního zde vyhledáváme. Z Velehradu vyšlo světlo k slovanským národům, ať vychází i budoucně světlo víry pravé ke Slovanům a ať odtud šíří se myšlenka sblížení u víře či unie víry všech slovanských národů.“ (Úryvek z rukopisu nalezeného po smrti Stojanově).  PROSBA O PŘISPĚNÍ NA BOŽÍHO SLOVA ŠÍŘENÍ FARNÍ INFORMÁTOR, XVI. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. PDF na: www.pustimer-farnost.cz. Všem dobrodincům upřímné stojanovské „Pán Bůh zaplať! 16

Z humorných historek v písemnostech dr. Stojana Slovinci volají místo našeho „Sláva“ – „Živio“. O jubilejním roce 1913 byl na velehradských slavnostech bulharský arcibiskup Menini, jenž tam slavil 2. výročí svého jmenování. Poutníků bylo vždy přeohromný zástup. I přišel malý Slováček z pouti domů a matka se ho ptá: „Copak sis zapamatoval ze slavnosti? – „Ach, mamičko, tož tam byl takový stařičký biskup a jak vylízal na řečniště, tož mu to nešlo. Tak všeci lidé volali: „vjo, vjo!“  „Panenko Maria Svatokopecká, jestli to vytáhnu na kopec, obětuji ti takovou svíčku, jaké je to oje“, slibuje Hanák, jenž uvízl v kopci. „Tatíčku“, dí chlapec na to, „takové svíčky se ani nedělají“. „I mlč, chlapče“, domlouvá otec. „Až budem na vrchu, nedám nic“.  Dva kluci-pasáci, leželi naznak a dívali se na hvězdnaté nebe. „Jejda“, praví jeden, „kdybych já měl tak velikou louku jak je to nebe, to by bylo něco!“ „A já“, dí druhý, „kdybych měl tolik oveček, kolik je na nebi hvězdiček!“ „A kde bys jich pásl?“ „Na tvé louce.“ „Já bych ti dal.“ „A co bys mně dal?“ Slovo k slovu a už byli v sobě. Bitka pro nic a za nic.  Student v P. píše domů: „Rodiče milí, mne už knihy živí.“ Prodával totiž pilně knihy od rodičů zakoupené. Jiný student dlouho nedostával od rodičů peníze, ale bál se o ně psáti. I píše rodičům: „Abyste nezapomněli mé adresy, tak vám ji posílám“.  Stařenka se modlí z knížek modlitebních. I nahlédne sousedka do knihy a praví: „Ale stařenko, máte knížky obráceně.“ „I zatrolené děti, zase mně to pževrátily jak jsem vyšla z domu“.  Žid se dal pokřtít. I dí kdosi: „To se váš otec obrátí v hrobě.“ „Aťsi: však můj bratr dá se také pokřtít, a tu se zase otec obrátí a bude ležet, jak ležel“.  Okresní hejtman domlouvá občanu, aby slíbené splnil. „Vždyť jste top slíbil!“ – „Tak jsem lhal.“ – „Vždyť jste podal na to ruku!“ – „A tak ruka nevěděla´, co činí.“ 17

Dědictví otců zachovej nám, Pane.

/PROMLUVA TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA O SLAVNOSTI SV. CYRILA A METODĚJE NA VELEHRADĚ, 5.7.2004/

Eminence, Excelence, důstojnosti, vzácní hosté a věřící. Už žiju přes půl století v Římě, ale na Velehrad mám pořád stálé vzpomínky. A jedna z nich je zvláště živá. Bylo to na konci války. Fronta se blížila z té strany a z druhé strany odcházela. A my jsme byli deset dní uprostřed. Jak to dopadne? Jednoho rána se tu na náměstí objevilo nějaké vojsko. Křik! Byli to Rumuni. Vystoupil generál, přišel k bráně a povídá: „Odpusťte, že jsme vás tak dlouho nechali v nejistotě. Ale nechtěli jsme porušit tu vzácnou baziliku. A protože to tak dobře dopadlo, vyzvěte lidi, aby šli do kostela a poděkovali Pánu Bohu. Tak se šlo do kostela a zpívalo se: ‚Kde domov můj‘, ‚Bože, cos ráčil.. nezhyne rod, jenž věřit neustane, dědictví otců zachovej nám, Pane!‘. Teď, co je to ‚dědictví otců‘? Na to bychom odpověděli všeobecným: To je víra! Říkáme: věřím v Boha. Ale já říká: to jsme zkrátili. V Boha věřili i pohanští filozofové! Křesťané k tomu přidali jedno důležité slovo: věřím v jednoho Boha, Otce! Věříme, že Bůh je Otec, proto se modlíme ‚Otče náš‘. A když je Otec má také Syna a spolu s Duchem svatým tvoří jednotu Nejsvětější Trojice. To je samozřejmě velké tajemství. Jak si to přiblížit? Svatý Patrik vzal jetelinku - proto mají Irčané ve znaku trojlístek - a na ní to vyložil. Svatý Augustin to vysvětlil na lidské osobě. Ale říkám: nejkrásnější obraz Nejsvětější Trojice máme mezi sebou: rodina. Otec je obraz Boha Otce, děti jsou obraz Boha Syna, protože dělají, co vidí u rodičů; a matka, která to láskou musí spojit, to je obraz Ducha svatého. V hebrejštině a v semitských jazycích je to tím snazší, protože ‚duch‘ je ženského rodu, a syrští autoři říkají ‚matka, Duch svatý‘. Rodina je tedy krásný obraz Nejsvětější Trojice na zemi. A protože rodina je buňka, z které se všecko rozrůstá, také Církev je velká rodina. V rodině pak jsou bratři a sestry. Proč? Protože mají stejnou krev. A co my? Když chodíme k svatému přijímání a přijímáme Tělo a Krev Kristovu máme stejnou krev, jsme bratři a sestry. Říkali jsme to vždycky, ale II. vatikánský sněm to chtěl zvlášť oživit, aby se to bratrství a sesterství stalo skutečně živým stykem, aby se stalo něčím osobním. proto také výraz pro Církev „Tělo Kristovo“ nahradili výrazem „Boží lid“, aby se stýkal jako jedna velká rodina. 18

Už v době Otců se tím zabýval svatý Jan Zlatoústý. A tehdy, ve čtvrtém století, byl tento problém: hrnuli se všelijaké národy; propuštění otroci žádali o občanství. Stát na to: máme dát všem občanství nebo ne? A Otcové Církve říkají: vždyť jsme si všichni rovni! Namítalo se jim, Julián Apostata: vždyť jsou lidé tak různí – jedni bohatí, druzí chudí; jedni mocní, druzí utiskovaní.... A na to odpovídá svatý Jan Zlatoústý: všecky rozdíly jsou z hříchu. Ty musíme přemáhat, aby se ztratili! Ale přesto je jeden zajímavý rozdíl – mezi mužem a ženou. Je z hříchu? Ne! To udělal sám Bůh, že rozdělil lidi na muže a ženu. Hodnota je stejná, ale přece jsou to dvě různé osoby. A proč to Bůh udělal? Odpověď svatého Jana zní: aby se spojili ne přirozenou náklonností, ale láskou. A vzniklo manželství. V ráji vzniklo manželství, aby se dvě osoby spojily láskou. V nové době to velice krásně rozvedl známý křesťanský myslitel Solověv. Ten říká: člověk začíná být osobou, když se zamiluje, protože zjistí, že existuje druhá osoba. Na počátku je to přitažlivost tělesná, ale ta se musí vyvíjet - stejně jako se vyvíjel Starý a Nový zákon, - aby byla duchovní a v manželství se z této tělesné přitažlivosti musí vyvinout opravdové přátelství. Nevyvine-li se manželství v opravdové přátelství, tak je vždycky pochybné, visí ve vzduchu. Také Církev je velká rodina. A nakonec, poněvadž jsme na Velehradě, bych přidal ještě jednu cyrilometodějskou myšlenku. Také národ je jedna velká rodina. Co máme společného. No, máme společnou kulturu a jazyk. Kolik to miliónů muselo vyslovit slovo ‚matka, maminka‘, aby dostalo svůj zvuk. A kultura národa: kolik to je básníků. A přece kultury ve směsici různých národů se ztrácejí. Kde je ta veliká kultura egyptská? Kde je ta veliká kultura babylonská? Ztratila se, zbyla jen muzea. A teď se ptá básník: neztratí se i naše kultura? Co by se dalo udělat, aby se naše kultura zachránila? Básníka napadla tato myšlenka: ve starověku byla jedna kultura maličkého národa a ne zrovna vynikající, prostřední - kultura vyvoleného národa. A neztratila se. Dodnes se učíme, kdo to byl David, kdo to byl Šalomoun a recitujeme žalmy. A čím to je? Jak to vysvětlíme? Řecké verše nerecitujeme, necitujeme písně babylónské, ale recitujeme žalmy. Ta kultura totiž vstoupila do Krista, dostala křesťanský význam. Proto, chceme-li zachránit svou vlastní kulturu nezbývá, než abychom jí dali křesťanský význam. Dostane-li křesťanský význam - Kristus je věčný – a kultura se zachrání s ním. Proto se dnes modlíme: „dědictví otců, zachovej nám, Pane“. Je to velká věc jakou máme odpovědnost: zachovat svou rodinu, zachovat svůj národ ve společenství celé Církve a neztratit se ve směsici národů, abychom byli tím, čím jsme, doplňovali se a doplňovali jiné. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. 19

Čtrnáct velehradských zastavení Pane Ježíši Kriste. Ty jsi prošel křížovou cestou, která se završila tvým ukřižováním. Chceme si nyní připomenout tyto okamžiky, které nám přinesly spásu. Tvoje putování provázela četná setkání s lidmi, z jejichž postojů se dodnes můžeme poučit. Srdcem poutního místa Velehrad je bazilika, která má půdorys ve tvaru kříže. Také zde se odehrály nejen okamžiky plné Boží milosti, ale také chvíle bohapusté. Na Velehradě se setkávali mučedníci, ať už krvaví, nebo nekrvaví. Připodobnili se svým životem k Tobě. Jen někteří patří do společenství svatých; inspiraci pro náš duchovní život si však můžeme vzít ode všech zmíněných.

l. Ježíš odsouzen V dubnu roku 1950 vtrhli do velehradského kláštera příslušníci Státní tajné bezpečnosti a odvezli velehradské jezuity do internačního tábora v Bohosudově. Většina řeholníků byla odsouzena na mnoho let vězení. Rozsudek zněl často: „velezrada.“ Oni však byli naopak věrní Kristu. Pane, dej, ať také já dokážu rozlišit, jakým způsobem se mám zlu postavit.

2. Ježíš na sebe bere kříž Blahoslavený Metoděj Dominik Trčka pocházel z Frýdlantu nad Ostravicí. Rozhodl stát se redemptoristou a protože byl po první světové válce na východě Československa velký nedostatek kněží, kteří by se věnovali řeckokatolíkům, přijal také východní obřad. Sdílel s řeckokatolickými věřícími jejich osud a jejich starosti. Ze svého působiště ve Stropkově u Michalovec na Slovensku přicházel velmi často na Velehrad se skupinami poutníků. Po druhé světové válce byla řeckokatolická církev pronásledována a Trčka byl uvězněn. Za zpívání koledy o Vánocích byl zavřen na samotku, zde vážně onemocněl a 24. března 1959 zemřel. V roce 2001 jej papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného. Pane, dej mi sílu brát svůj kříž jako pokání za sebe, ale i za druhé. 20

3. Ježíš padá pod křížem Na Velehradě žije mnoho lidí zdravotně a mentálně postižených. Mnozí z nich se zapojují do života farnosti a navštěvují bohoslužby. Nesou si svůj každodenní kříž, ale nezasluhují si pouze náš soucit. Můžeme si vzít příklad z jejich radosti, vděčnosti a důvěry. Pane, pomoz mi pochopit, že kříž je nutnou záležitostí v životě křesťana i celé církve na cestě k věčnosti.

4. Ježíš potkává svou Matkou Sestra Marie Růžena Nesvadbová založila v roce 1928 Kongregaci sester svatého Cyrila a Metoděje, která má svými modlitbami a prací přispívat ke sjednocení rozdělené církve. Sestry se staraly o mentálně postižené děti, pracovaly ve školství a vedly poutní a exerciční dům Stojanov. Nástup totalitních režimů však jejich úsilí omezil nebo zcela znemožnil. Za války se sestry staraly o Hitlerovu mládež ubytovanou na Stojanově. Komunisté se pokusili kongregaci zničit zcela a některé ze sester věznili. Sestra představená Marie byla svým spolusestrám velkou oporou. Krátce mohla působit také na Velehradě. V roce 1961 se však musela vystěhovat do Bílé Vody, kde zemřela. Pane, dej, ať nečekám na ideální podmínky, ale snažím se společnosti pomáhat v situaci, která právě nastala!

5. Šimon pomáhá Ježíši nést kříž Ačkoliv se chtěl jezuita Rudolf Vašíček stát misionářem v Číně, vyhověl přání biskupa, zůstal v republice a v roce 1947 se stal velehradským farářem. V roce 1948 byl odsouzen na 3 roky do vězení za čtení pastýřského listu. Před zatčením Stb se mu podařilo uniknout, neboť obyvatelé nedalekých Tupes se vzbouřili a vytvořili k jeho ochraně domobranu. Páter Vašíček je však nechtěl vystavovat represím, a tak z obce tajně uprchl. Po poradě se svým provinciálem se na Velehradě dobrovolně vydal úřadům. Byl uvězněn a na svobodu se dostal až po dvanácti letech. Pane, dej mi, prosím, osobní odvahu zastat se člověka, který je v úzkých!

6. Veroničin skutek lásky Na Velehradě působí již několik desetiletí Kongregace sester svatého Cyrila a Metoděje. Sestry se trpělivě starají o děti ubytované na Stojanově , pomáhají ve farnosti, pracují v klášteře, nebo snášejí úděl stáří, neboť samy již nemají sílu, aby pomáhaly druhým jinak, než modlitbou. Pane, dej, ať mi nikdy nechybí soucit a statečnost! 21

7. Druhý pád Prešovský řeckokatolický biskup a mučedník, blahoslavený Pavol Peter Gojdič, si zamiloval Velehrad. Často sem přijížděl a účastnil se zde poutí i setkání teologů na unionistických sjezdech. V roce 1950 byl zatčen komunisty a řeckokatolická církev byla administrativně zrušena. Byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu k doživotnímu vězení za údajnou velezradu a špionáž. Zemřel na následky mučení a krutého věznění v den svých 72. narozenin 17. července 1960 ve vězení v Leopoldově. V roce 2001 prohlásil papež Jan Pavel II. mučedníka Pavola Petera Gojdiče za blahoslaveného. Pane, chraň nás před zlem, které má dnes novou přitažlivou podobu!

8. Ježíš potkává jeruzalémské ženy Od 70. let dvacátého století byl nucen náš národ žít v tuhém normalizačním režimu. Nakolik se podobalo jednání lidí v tomto období chování plačících jeruzalémských žen? K nenásilnému, nicméně výmluvnému protestu proti tomuto stavu se rozhodli lidé 7. července 1985, když na Velehrad zavítal kardinál Augustin Cassaroli. Pane, dej, ať dokážeme nad sebou plakat uzdravujícím pláčem a ať také sami sobě dokážeme odpustit!

9. Ježíš padá potřetí Svatý Metoděj chtěl strávit svůj život v klášteře na úpatí Olympu jako mnich. Byl však společně se svým bratrem Konstantinem poslán na Moravu. Po několika letech působení mezi Slovany odešli společně do Říma obhájit před papežem své misijní působení. Metoděj se vracel ozdoben biskupským palliem, ale bez svého bratra, který v Římě zemřel. Cestou zpět na Moravu byl zajat pasovskými biskupy, kteří se na něj zlobili, že sklízí duchovní plody na území, kde latinští kněží již po tři generace působili. Když se vrátil na Moravu, našel ji uprostřed politických zmatků. Po smrti svatého Metoděje v roce 885 byli jeho žáci vyhnáni z Moravy. Pane, prosím tě za naše nepřátele, dej jim svou milost a nám dobrou vůli odpouštět.

10. Ježíše svlékají ze šatů Již od roku 1054 je církev bolestně rozdělena, ačkoliv měla zůstat jednotná - celá, stejně jako Kristova nesešívaná suknice. O jednotu křesťanů se mimořádně zasloužil moravský arcibiskup Antonín Cyril Stojan, který zemřel v pověsti svatosti. Jeho působení ocenil papež Jan Pavel II. při své návštěvě na Velehradě v roce 1990: „V naší době, době rozdělené Evropy, v době rozdělení církve, svědectví apoštolů Cyrila a Metoděje znamená 22

výzvu k jednotě....Zde na Velehradě, přijal tuto výzvu Antonín Cyril Stojan, podněcovatel známých unionistických sjezdů, prvních kroků k modernímu ekumenismu.“ Pane, dej, ať dokážu přispět k jednotě křesťanů vytvářením atmosféry lásky mezi lidmi, se kterými žiju.

11. Ježíš je ukřižován Trámy jsou přibíjeny k sobě hřeby, až vznikne celý dřevěný krov. V roce 1971 se pustil jezuita Rudolf Vašíček společně s farníky a dalšími dobrovolníky z okolí do opravy střechy velehradské baziliky. V bezvýchodném období normalizace se jejich úsilí stalo pro křesťany symbolem budoucnosti církve. Než však byly všechny práce dokončeny, byl otec Vašíček z Velehradu odvolán do Švábenic na Hané. Na jeho úsilí navázal kněz Stanislav Hrašák. Pane, přijmi i moje bolesti jako můj dar, jako mou oběť.

12. Ježíš na kříži umírá Nad ránem, 12. ledna roku 1421 vtrhli do velehradského kláštera husitští vojáci a začali jej drancovat. Většina řeholníků se zachránila útěkem. Opata Jana však společně s dalšími čtyřmi bratry upálili na stupních oltáře. V barokním období byli tito řeholníci uctíváni svými spolubratry jako světci. Svědčí o tom dosud freska na klenbě baziliky. Ideály husitů se v mnohém nelišily od původního ideálu cisterciáků. Problém však spočíval v tom, že husité se rozhodli své názory prosazovat ohněm a mečem a cisterciáci se svým ideálům vzdálili. Pane dej, ať jsme věrní tvému učení a ať dokážeme tolerovat názory, které se s našimi postoji neslučují. Vždyť tebe neukřižovali ateisté, ale právě lidé věřící.

13. Ježíš sňat z kříže Konstantin Cyril byl svým nadáním předurčen k oslnivé politické a učenecké kariéře. Vyhověl však přání císaře Michala a odešel se svým bratrem Metodějem na Moravu hlásat evangelium Slovanům. Ačkoliv podléhali východnímu patriarchovi, neváhali přijít do Říma vysvětlit své úmysly římskému papeži, a tak navždy vytvořili symbolický most mezi Východem a Západem. Svatého Konstantina však tato cesta stála život. V Římě vážně onemocněl, vstoupil do kláštera na Aventinu, kde přijal řádové jméno Cyril a krátce na to zemřel v náručí svého bratra. Pane, dej, ať pochopím, že pravá seberealizace není v rozporu se smyslem pro oběť! 23

14. Ježíš je uložen do hrobu Monsignor Jan Šrámek měl odvahu hájit křesťanské zájmy jako politik a stál u zrodu Československé strany lidové. V roce 1921 se stal členem československé vlády. Nechtěl se smířit s mnichovským diktátem a ve vysokém věku dobrodružně uprchl do Londýna, kde stál v čele československých exilových vlád. Po válce se stal místopředsedou vlády a jako poslední podal demisi v roce 1948. Jeho obavy z nástupu komunismu se naplnily, neboť byl ještě téhož roku uvězněn. Konec života strávil v internaci v Roželově. Zemřel v roce 1956 v pražské nemocnici pod cizím jménem. Komunisté ignorovali jeho poslední přání, aby byl pohřben na Velehradě. Stalo se tak až v roce 1991, kdy jeho ostatky byly exhumovány a uloženy na velehradském hřbitově. Pane, ať se dovedu zříci všeho, co by mi bránilo na cestě do tvého věčného království!

Závěr Smrtí Kristovou vše nekončí. V tomto smyslu říká svatý Pavel: „Nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí. Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli.“ (1Kor 15,17-22) V roce 1990 nastává duchovní vzkříšení Velehradu. Naději zmrtvýchvstalého Krista zde zvěstuje papež Jan Pavel II. Stále pracujeme na obnově naší církve, stále je co křísit k životu. Děkujeme za příklad mnoha křesťanů, jejichž život je spojen s Velehradem. Pane, dej, ať se Ti podobáme nejen ve smrti, ale také ve vzkříšení. Amen. Poznámka k užívání křížové cesty: Pravým smyslem modlitby křížové cesty je rozjímání utrpení Ježíše Krista. Text zde uvedené křížové cesty lze chápat jako určité obohacení pro ty, kdo se často křížovou cestu modlí a snad se jim nedaří na pašijový příběh se soustředit. Příběhy velehradských "krvavých i nekrvavých mučedníků" ukazují na Krista a vždy se nějakým způsobem vztahují k jednotlivým zastavením křížové cesty. Inspirativní může být v tomto ohledu myšlenka od sv. Pavla: "Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev." /Koloským 1,24/

 24

La sua lunga vita e il suo singolare cammino di fede testimoniano come sia Dio a guidare chi a Lui si affida

HOMÍLIE PAPEŽE BENEDIKTA XVI. PŘI MŠI SVATÉ U PŘÍLEŽITOSTI 90. NAROZENIN TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA, S.J., V KAPLI REDEMPTORIS MATER APOŠTOLSKÉHO PALÁCE VE VATIKÁNĚ

17. prosince 2009 25

Drazí přátelé, dnešní liturgií vstupujeme do posledního úseku adventního putování, která nás vybízí, abychom ještě zintenzívnili naši přípravu, a tak s vírou a radostí slavili Narození Pána, a s vnitřním úžasem přijali Boha, který se stává blízký člověku, každému z nás. První čtení nám představuje stařičkého Jakuba, který svolává své syny, aby jim požehnal: je to událost velké intenzity a pohnutí. Toto požehnání je pečetí věrnosti smlouvě s Bohem, ale je také prorockou vizí, která se dívá vpřed a ukazuje poslání. Jakub je otcem, který ne vždy po přímočarých cestách svých dějin, dochází k radosti, že může kolem sebe shromáždit své syny a každému z nich i jejich potomstvu naznačit budoucí úděl.

S Tomášem kardinálem Špidlíkem v kapli Redemptoris Mater, PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, 13. června 2007.

Zvláště dnes jsme slyšeli odkaz na kmen Judy, u něhož se vyzdvihuje královská moc, představovaná lvem, stejně jako Davidova monarchie, znázorněná žezlem, vladařskou holí, což je zmínka příchodu Mesiáše. V tomto dvojím obraze tak prosvítá budoucí tajemství lva, který se stává beránkem, krále, jehož vladařskou holí je Kříž, znamení pravé královské důstojnosti. Jakub si postupně uvědomoval primát 26

Boha, pochopil, že jeho cesta je vedena a podpírána věrností Pána, a on nemůže než odpovědět naprostým přilnutím ke smlouvě a k Božímu úradku spásy. Úryvek z Matoušova evangelia nám podává „rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova“ (Mt 1,1), zdůrazňuje a dále rozvíjí Boží věrnost příslibu, kterou uskutečňuje nejen prostřednictvím lidí, ale spolu s nimi a někdy – jako v případě Jakuba – mnohdy cestami klikatými a nepředvídanými. Očekávaný Mesiáš, na nějž se příslib vztahuje, je pravý Bohem, ale také pravý člověk; Syn Boží, ale také Syn, zrozený z Panny, Marie z Nazaretu, svatého těla Abrahamova, v jehož potomstvu budou požehnány všechny národy země (srv. Gen 22,18). V tomto rodokmenu jsou kromě Marie připomenuty také čtyři ženy. Nejsou to Sára, Rebeka, Lia, Ráchel, tedy velké postavy dějin Izraele. Jsou to Paradoxně však to jsou čtyři ženy pohanské: Rachab, Rut, Betšeba, Támar, které zdánlivě „narušují“ čistotu rodokmenu. V těchto pohanských ženách, které se objevují v rozhodujících momentech dějin spásy, však prosvítá tajemství církve pohanů, univerzalita spásy. V těchto pohanských ženách se zjevuje budoucnost, univerzálnost spásy. Jsou rovněž ženami hříšnými a tak se v nich zračí i tajemství milosti: nejsou to naše skutky, které vykupují svět, nýbrž Pán, který nám dává pravý život. Jsou to právě hříšnice, na nichž se zjevuje velkolepost milosti, kterou všichni potřebujeme. Tyto ženy, nicméně, dávají příkladnou odpověď na Boží věrnost, když projevují víru v Boha Izraele. Vidíme tak prosvítat církev pohanů, tajemství milosti, víru jako dar a cestu ke společenství s Bohem. Matoušův rodokmen není pouhým výčtem pokolení: jsou to dějiny, uskutečňované na prvním místě Bohem, ale s odpovědí lidstva. Je to rodokmen milosti a víry: právě na absolutní věrnosti Boha a pevné víře těchto žen spočívá uskutečňování příslibu, daného Izraeli. Jakubovo požehnání je velmi blízké dnešnímu šťastnému jubileu 90. narozenin drahého kardinála Špidlíka. Jeho dlouhý život a jeho jedinečná pouť víry dosvědčují, jak Bůh vede toho, kdo na Něj složí svou důvěru. Prošel však také bohatým myšlenkovým vývojem a vždy s nadšením a s hlubokým přesvědčením zastával, že centrem veškerého Zjevení je Trojosobní Bůh a že v důsledku toho člověk, stvořený k jeho obrazu, je ve své podstatě tajemstvím svobody a lásky, které se uskutečňuje ve společenství: stejně jako je tomu u Boha. Toto společenství neexistuje samo pro sebe, ale vychází – jak neúnavně hlásá východní křesťanství – z božských Osob, které se svobodně milují. Svoboda a láska, konstitutivní prvky osoby, nejsou uchopitelné prostřednictvím racionálních kategorií, proto osobu nelze pochopit jinak než v tajemství Krista, pravého Boha a pravého člověka, a ve společenství s Ním, jež se stává přijetím „boholidství“ i v našem samotné životě. Kardinál Špidlík, věrný tomuto principu, spřádal po dlouhá staletí živé a z mnoha pohledů originální teologické vnímání, v němž organicky splývají křesťanský Východ i Západ, a obohacují se vzájemně svými dary. Jeho základem je život v Duchu; princip poznání – láska; studium: uvádění do duchovní paměti; dialog s konkrétním člověkem: neodmyslitelné kritérium, a jeho kontext: stále živé 27

Kristovo tělo, kterým je jeho Církev. S touto teologickou vizí je úzce spjato duchovní otcovství, jež kardinál Špidlík neustále praktikoval a nadále vykonává. Dnes bychom mohli říct, že se kolem něho shromažďuje při slavení Božských tajemství jeho „maličké duchovní potomstvo“, Centrum Aletti, které chce obsáhnout jeho vzácnou nauku, a dát z ní vzejít plodům nových intuicí a nových bádání i prostřednictvím umělecké tvorby. V této souvislosti považuji za obzvlášť pěkné zdůraznit vztah mezi teologií a uměním, jak vzešel z jeho myšlení. Je tomu totiž deset let, co můj ctihodný a milovaný předchůdce, Boží služebník Jan Pavel II., posvětil tuto kapli Redemptoris Mater, a tehdy řekl, že „toto dílo se předkládá jako teologie obou plic, z níž může církev třetího tisíciletí čerpat novou vitalitu“. A papež dále pokračoval: „Obraz Redemptoris Mater (Matky Vykupitele), který vévodí hlavní stěně, nám klade před oči tajemství lásky Boha, který se stal člověkem, aby dal nám, lidským bytostem schopnost stát se dětmi Božími… (Je to) poselství spásy a radosti, které Kristus, zrozený z Marie, přinesl lidstvu“ (Insegnamenti XXII, 2, str. 895).

„Kdo zvítězí, bude oblečen do bílého, jeho jméno nevymažu z knihy života a budu se k němu znát před svým nebeským Otcem a jeho anděly“ (Zj 3,5) – kardinál Špidlík před oltářem v nebeském Jeruzalémě: stařec první vpravo od oltáře, přinášející své knihy. Kaple Redemptoris Mater, PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, 13. června 2007.

Vám, drahý kardinále Špidlíku, přeji z celého srdce hojnost Pánových milostí, abyste nadále osvěcoval moudrostí členy „Centra Aletti“ i všechny vaše duchovní syny. V pokračujícím slavení svatých tajemství, svěřuji všechny mateřské ochraně Matky Vykupitele, a od božského Slova, které přijalo naše tělo, vyprošuji světlo a pokoj, zvěstovaný anděly v Betlémě. Amen. 28

„Ó Moudrosti, která vycházíš z úst Nejvyššího“ 17. 12. 1919 - Boskovice – Roma – 16. 4. 2010 Eminence, své narozeniny slavíte v den, kdy celou Církví zní antifona „O Sapientia“. Napsal jste knihu „Sophiologie de S. Basile“ a mnoho dalších pojednání o moudrosti (pozn.: nedávno vyšla italsky knížka pohádek kardinála Špidlíka - Moudrá sova a její příběhy). Co byste řekl o životní moudrosti dnes, kdy mnozí ztrácejí chuť žít?

Ve staré škole jsme čítávali nade dveřmi nápis: „Uč se, synu, moudrým býti.“ Příliš to na nás nezapůsobilo. Víc pozornosti vzbudilo vypravování ze života sv. Cyrila, našeho národního patrona. Čteme tam: „Když bylo Konstantinovi (tak se totiž jmenoval sv. Cyril v mládí) sedm let, Dary k 90. pro kardinála Špidlíka na oltáři kaple Centra Aletti v Římě (28. června 2009) uviděl ve snu, jak vévoda shromáždil všechny dívky a přikázal mu, aby si jednu vybral.“ Jedna z nich byla nejhezčí. Zašel k ní a zeptal se jí, jak se jmenuje. Uslyšel odpověď: Sofia, Moudrost. Cyril se hned rozhodl: Tebe si vyberu. Už před lety jsem navštívil v Soluni chrám Boží moudrosti, kde se dá to vypravování dobře umístit. Ale tato svatyně je napodobením starší katedrály cařihradské, Hagia Sophia. Řecké slovo sophia překládáme od počátku jako moudrost. Ale ta má mnoho odstínů ve významu. V naší obecné mluvě mudřec je člověk nadaný, bystrého rozumu, který zná mnoho věcí. Je inteligent. Ale původní význam byl trochu jiný. Ve starořecké poezii o Odyseovi se vypravuje, že se námořníkům pokazila loď. Hledali tedy nějakého moudrého člověka, který by ji spravil. Mudřec byl tedy dovedný dělník. Takovým by byl dnes např. někdo, kdo by nám spravil počítač, když se zastavil. I Písmo svaté předpokládá tento původní význam. Píše o moudrosti kniha Přísloví (8,22): „Hospodin mě vlastnil na počátku své cesty.“ Stvořil ji první, aby mu byla jakoby dělnicí, spolupracovnicí, stavitelkou celého viditelného světa. Semitské národy dovedly dobře ocenit toho, kdo dovede udělat svou práci chytře a důvtipně. Kniha moudrosti staví proti sobě mudrce a blázna. Jednomu se může svěřit každá práce, druhý všechno poplete a pokazí. Naproti tomu měli staří Řekové stále víc a víc sklony intelektuální. Vážili si toho, kdo mnoho věcí ví a chápe smysl toho, co se ve světě děje, i když sám sedí a přemýšlí o 29

samotě a rukama nepracuje. Takový nabude mnoho životních zkušeností nebo přečte mnoho učených knih. Kdy k tomu dojde? Dětem dali za úkol, aby nakreslily tři mudrce od východu, kteří se přišli poklonit narozenému Spasiteli. Dali jim nejrozmanitější oblek, ale v jedné věci se shodly. Všichni tři mudrci měli vousy. Byli to teď staří lidé. Trvalo to dlouho, než své vědomosti nabyli. Aby mohli studovat a přemýšlet, utíkali od jiných prací. Sv. Pavel si dobře všiml, jak „Řekové hledají moudrost“ (1 Kor 1,22). Nijak vlídně je však proto neposuzuje. Do velké římské říše s velkou kulturní vzdělaností pronikli křesťané. Znamená to vítězství prostých neučených lidí a jejich zdravého životního názoru nad pyšnou moudrostí pohanů, kterou „Bůh zatratil“. Když se nějaký učený člověk chlubí před prostým, kolik věcí ví, snadno uslyší otázku: „A k čemu ti to vlastně je?“. I poznání totiž slouží k dobrému životu. Kdo všeho, co potká, dovede použít k dobrému, takový je opravdu moudrý, rozumí světu. Je tedy spokojený, šťastný. Jeden moderní myslitel říká, že mu věci okolo něho začínají zpívat radostnou písničku. Kdo čte výklad sv. Bazila o stvoření světa v šesti dnech, jak to podává Bible, objeví tu stejnou touhu, jenže v daleko velkolepějších rozměrech, nezkrotnou chuť zachytit rytmus vesmíru, odposlouchat všechno, co roste v rostlinách, co se hýbe v živočiších, čím šumí moře a co křičí ve svědomí neutlumitelným voláním. Je to Boží moudrost, kterou Bůh všecko stvořil a zachovává. „Kdo mne najde, našel život a u Hospodina zalíbení“, čteme v knize Přísloví (8,35). Zasnoubit se s Boží moudrostí, jak o tom čteme v životopise sv. Cyrila, je symbolický výraz, který se dá doplnit jiným, vzatým z evangelia: najít perlu, pro kterou člověk prodá všechno to, co měl, aby si ji koupil (Mt 13,46). Není to náhodou, že se mystické zásnuby sv. Cyrila staly charakteristickými pro jeho dědictví, že našly takový ohlas u slovanských myslitelů. Moderní mezi nimi si sami říkají sofiologové. Vyznačují se přáním zachytit jedním pohledem všecko, co vidíme a známe, tepnu života, který proudí od Boha na zemi a ze země stoupá vzhůru. V. Solověv ji viděl jako nebeskou bytost, ženské mateřské tváře: „Sestupuje v naši zemskou noc pravá věčná Paní, základ všeho bytí, neproměnná, výšku i hloubku v ní Boží moc spojila navždy v jedno.“ Já sám si přitom vzpomínám na svůj zážitek v cařihradském chrámu Boží moudrosti. Po dobytí města od Turků se stala svatyně mešitou, dnes je muzeum. Nejsou tam už staré malby, ale všichni obdivují harmonii linií celé stavby. Kromě toho čteme toto poučení v průvodci: Kdo se postaví do středu stavby, nevidí okna, jsou skryta za římsami; zdá se mu tedy, jakoby se strop vznášel nad stavbou k obloze. Zmocnil jsem se uprostřed tlupy turistů židle, posadil jsem se do středu chrámu a pokoušel jsem se zachytit ten dojem, o kterém se v průvodci píše. Ale nepodařilo se mi to. Měl jsem však dojem jiný: sedím uprostřed chrámu, nevidím okna a přesto je chrám plný světla. Je to jakoby světlo, které se rodí uvnitř budovy. To je jistě pravý smysl stavby. Chrám znamená svět, ale je plný Boží moudrosti, která je světlo k pochopení všeho. Jak se to světlo jmenuje v našem životě? Je to světlo Ducha svatého, který vstoupil do našeho života při křtu. Náboženským poučením a dobrým životem je den ze dne intenzivnější. V jeho záři dostávají barvu a formu věci, které nás obklopují. Svět se nám stává krásným, je radostno žít. Kdo by tedy nechtěl být moudrým v tomto pravém slova smyslu? Nemusí být ani starý ani vousatý. I mladí, kteří to zažili, mají co říci světu, který by je chtěl odstrčit. Nedají se. Boží moudrost nejenom poučuje ale dává i sílu žít. Ať tedy žije život! 30

NĚKOLIK PÁR LIDÍ, KTEŘÍ OBRÁTILI NA KŘESŤANSTVÍ NEJMOCNĚJŠÍ ŘÍŠI SVĚTA (z promluvy kardinála Špidlíka při eucharistii v Kalistových katakombách, 12. 6. 2007)

„Katakomby byly starým pohřebištěm. Ale co s ním měli společného křesťané? Jednak tu pohřbívali ty, kteří umřeli jako mučedníci; a chodili se tam modlit. Potom když vypuklo pronásledování a bylo se třeba někde schovat, scházeli se na těchto místech, kde se svítilo jenom lampičkami. Ale teď se člověk nad jednou věcí zamyslí: představte si, že tam byl papež. Když se to pak prozradilo, že tam bude papež, vpadli sem vojáci a zabili je. Kolik jich asi tak dohromady mohlo být? Dnes když svatý Otec mluví na náměstí svatého Petra, tak je plné, Ale kolik tenkrát těch křesťanů muselo být? Hrozně málo. A to se člověk zamyslí: Těchto několik pár lidí co přišli do takového města, a mysleli si, že budou něco znamenat? Představte si svatého Petra – vždyť neuměl řeč, a rybář. Říkají, že kdyby dneska přišel do Vatikánu, tak ho nepustí od brány dál. Řekli by mu: utíkej pryč, co tady chceš! A svatý Pavel? Toho stíhala policie židovská i policie císařská, měl být popraven. Tito lidé chtěli něco obrátit? A je zajímavé, co se stane. Právě tito lidé tu nejmocnější říši jaká byla na světě, obrátili na křesťanství. Je to možné lidskými silami? No není. To je čistý zázrak. Vykládá se, že známý francouzský lékař Pasteur jezdil na prázdniny do jedné zapadlé vesnice. No tehdy ještě nebyla televize, tak mu bylo večer dlouho a chodil za panem farářem hrát šachy. Jednou v sobotu mu však pan farář říká: nezlobte se, ale dnes nemám čas. Musím připravit kázání na zítřek. A Pasteur se ho ptá: a to je tak těžké? To nemůžete hned tak mluvit. No a kněz povídá: poslechněte pane profesore, jak byste těm lidem tady ve vesnici vyložil, že je Církev božského původu? Pasteur se zamyslel a povídá: já bych jim to řekl takhle: vezměte tady s té naší vesnice dvanáct chlapců; dejte jim tak dvouletý kurs a pak pošlete jednoho do Austrálie, druhého do New Yorku, třetího na Sibiř, … a za dva tisíce let se přijdeme zeptat, kdo o nich něco ví. Tak to vypadalo s apoštoly. No ale říkají – tak to bylo na počátku, ale dnes je Církev mocná. Churchill vzpomíná ve svých pamětech, že když mluvil se Stalinem, nabádal ho, aby byl trochu mírnější ke katolíkům, že by mu to usnadnilo rozhovory s papežem, tak se Stalin ptal: a kolik má divizí ten papež? No ale přece má příliš velkou moc. A kde ju bere? 31

Představte si toto: papež Pius IX., který přišel o papežský stát, a vše, co se za tisíciletí vybudovalo, Garibaldi okupoval Řím; opíral se o katolíky, ale po francouzské revoluci bylo neznabožství na celém světě. Papež ještě stihl volat I. vatikánský koncil. jenže přitáhl Garibaldi a biskupové utekli. Ale než se rozprchli, odhlasovali jednu věc: papežskou neomylnost. Co to je papežská neomylnost v takové situaci? Znamená to, že Pán Bůh je jistě s ním. Dokonce když papež umřel zakázali jeho veřejný pohřeb a chtěli ho vhodit do Tibery. Když umřel Jan Pavel II. přišlo takové množství lidí, že si to nikdo nedokázal vysvětlit čím to je. ´Byl sympatický!´ No ale kvůli tomu, že byl sympatický, nepřijde tolik lidí. No a teď přichází nejtěžší věc. Říkají: Církev je vázaná na evropskou kulturu. V evropské kultuře se množí neznabozi a homosexuálové a všecko možné. A bude-li Evropa za chvíli mohamedánská … Co bude s Církví? Ta umře s tou kulturou. Je vázaná na evropskou kulturu a s touto kulturou umře.

S kardinálem Špidlíkem u hrobu sv. Cyrila v kryptě baziliky sv. Klimenta v Římě, 11. června 2007.

Když se mě ptají, co bych na to odpověděl, tak říkám: to je jednoduché. Církev vždycky s tou či onou kulturou umřela. Ovšem s tím rozdílem, že kultura pominula, zatímco Církev vždy vstala z mrtvých. Voltaire říkal za francouzské revoluce: že ukáže světu, jak jeden osvícený filozof dokáže zničit Církev, která se považovala za všemocnou. Dnes se o Voltairovi dovědí jen z katechizmu, kdy se tam praví, že byl proti Církvi. Vidíte jak je to zajímavé, že malí lidé vždycky znamenají mnoho. A to je celé tajemství Církve. Jednomu italskému mystickému knězi si kdosi posteskl: no dnes ti papežové už nejsou tak kulturní, vzdělaní a inteligentní jak byli kdysi. No a on na to: zaplať Pán Bůh za to. Protože ti chytří vždycky upadli do zapomnění. A přece má Církev jednu moc o kterou se opírá, a to je rodina. Z dobrých rodin opět vycházejí dobré děti. Ptají se mě: co byste dělal proti homosexuálům? Povídám: no nic, pomodlil bych se za ně až umřou. Přežijí to jen normální lidé, tak proč bych bojoval proti nebožtíkům? Celý odpor proti Církvi spočívá dnes v tom, že chtějí zničit rodinu. Jakoby ten čert ještě věděl: že to je ještě jediná věc, která mi stojí v cestě; politiky – ty si ochočím. 32

Ale neprobojují to. Znám tady v Itálii skupinu mladých, kteří se scházejí a přicházejí k nim mohamedánská děvčata, a dávají se potají pokřtít. Jedno z těchto děvčat chtěli přinutit k potratu a ta se bránila zuby nehty: ´já že bych měla zabít dítě Boží! To nikdy v životě neudělám!´ Ti malí to nakonec vyhrají. Ti ´no global´až rozbijí poslední okno už nebudou. Z druhé strany se nadává na mladé lidi. Ale jací jsou to chudáci. Kdo s nimi promluví? Jeden psycholog mi říkal: podívejte se – chlapec z dobré rodiny, otec pracuje, máma pracuje. Bratry a sestry nemá a kouká na televizi. On žije v iluzích, nikdy neměl styk se skutečností. Dítě musí vědět, že toto je pes, toto je kočička. Ale on žije ve světě naprosto neskutečném. Pak se divíte, že dělá hlouposti. Když se pak taková skupina sejde a mohou spolu mluvit, náhle objeví, že je to úplně jiný svět. Ještě jeden směšný příběh, který mi ve Švédsku vyprávěl jeden pán: maminka šla s kloučkem na špacír. Sedla si na lavičku, zatímco chlapec šmejdil sem tak kolem keřů. Tu přiběhne a povídá: ´mami, pojď se podívat, tady je televize!´ Ale prosím tě, kde by se tu v parku vzala televize? No tak se šla maminka podívat a oni se tam dva líbali. Ten kluk nerozeznal televizi od skutečnosti. Víte jaká je to tragika. Proto je třeba, aby mladí s mladými mluvili, stýkali se, aby poznali, co je skutečnost. A bude zase dobře. Tak je tomu vždycky, když začíná velká doba. 33

„TAK MNĚ POVĚZTE NĚCO PĚKNÉHO“

(sympózium pustiměřských poutníků s kardinálem Špidlíkem v zátiší Kalistových katakomb)

Když se mě ptají: jak jste spal?, já odpovídám „no na tom nic, ale horší už je, jak jste vstával?“ Víte proč je deset přikázání? Pán Bůh si posteskl: Ach, ti lidi. A tak se ptal Napoletánců: můžete zachovávat aspoň to „nepokradeš? ´Pane Bože, my jsme nikdy nekradli. Ale děláme kšeft a to víte, člověk se nesmí vázat… To není jenom tak.´ Pán Bůh se tedy ptá Němců: tak aspoň to „nezabiješ“ ˇAle my nikdy nechceme zabíjet,. Ale to víte, vedly jsme války a to je těžké.´ Bůh se proto ptá Francouzů: aspoň to „nesesmilníš“. ´Co máme dělat, když oni všichni přijedou do Paříže a tam provozují všechny ty lásky. Je to trápení, to chápeme…´. Tak Pán Bůh si už neví rady, tak se obrátí na Židy: chcete aspoň jedno přikázání zachovávat? ´A kolik stojí?´ No nic, to je zadarmo. ´Tak to nám dejte všech deset!´ Co jste říkal kardinálům v Sixtínské kapli před volbou papeže? No řeknu vám, co jsem udělal nakonec. Poněvadž já už nevolím, tak jak jsem domluvil řekl jsem. Teď uděláme něco opačného, než se děje v našich kostelích – poněvadž v našich kostelích chlapi čekají venku, a jakmile skončí kázání jdou dovnitř – my uděláme opak: pošleme ven kazatele a začneme. Je zajímavé, že my se nemůžeme dva doma domluvit a tam bylo kardinálů tolik a tak brzy papeže zvolili? No bez tajemství: týden předtím se kardinálové scházeli a tam každý vyprávěl, jak to chodí u něj v diecézi, a dnešní papež – tehdy děkan kardinálského sboru to řídil. A on to 34

řídil tak klidně. Já myslím, že to udělalo na všecky velký dojem. Protože dnes takových, co chtějí furt cosi dělat, je moc. Samozřejmě jsem viděl, že ho znervózňovala, jak takoví jihoameričani, když se dostali k mikrofonu, tak je od něj nemohli dostat. On vše řešil s klidem. A dnes je potřeba lidí klidných. Ten pan farář je klidný, ne (úsměv přítomných)? Až budu v penzi tak půjdu za kaplana do Pustiměře, jestli mě vezme.

Můžete nám prosím povyprávět svůj životní příběh? No podívejte se: já jsem se dostal na kněze zásluhou Hitlera. Študoval jsem na univerzitě v Brně a nemyslel jsem na nic zvláštního. Ale přišla okupace.Jednoho dne obsadili koleje a odvezli nás do koncentráku. A já nevím, co se stalo, ale jeden ten gestapák se tam přehraboval v mých dopisech a měl jsem tam dopis od maminky. Možná to na něho udělalo dojem a tak mi řekl: běž dom. Nějakou dobu jsem pak dělal v továrně. Jeden můj kolega mi povídá: pojď to zkusit k jezuitům. Říkal jsem si: nic neztratíme. A tak jsem šel. Bl jsem v noviciátu v Benešově u Prahy, ale odtud nás také vyhodili. Tak jsem přišel do noviciátu na Velehrad, kde jsme potají studovali filozofii. Přitom jsem vždycky tři dny chodil kopat zákopy s německými dělníky. No ale já měl na paměti dobrého vojáka Švejka, tak jsem se tam dohodl s nějakým tím starým dědkem z Berlína, který opakoval: nebojte se mě, já jsem bolševik. Tak jsem tam něco kopal, když přišla fronta a deset dní jsme byli mezi frontami. Pak jednoho dne přišli Rumuni. Rumunský generál se ohlásil u kláštera a říkal: „Odpusťte, že jsme vás nechali tak dlouho čekat. Upozornili nás, že tady je velice krásný kostel a my jsme ho nechtěli poškodit. Řekněte obyvatelů, ať jsou do kostela a poděkují Pánu Bohu za to, že se zachránili. No pak jsem měl ještě něco s Rusy a to zas jak dobrý voják Švejk. Přes Moravu se tehdy stavěl most. A byl tam takový dobrý Rus: pracoval jak lev a celou noc na něho šlo spaní. 35

Tak povídá: zpívej chlapče! Tak já zpíval všecko možné „Širokaja strana rodnaja, Zahučaly hory, …A on jenom: ´пей, мальчик, пей!´. No a to já než bych tahal kolečka, tak jsem zpíval. K ránu už jsem zpíval ´Tantum ergo sacramentum´. Tak to byl poslední den války. Pak jsme otevřeli na Velehradě gymnázium, tak jsem dělal prefekta a učil jsem. Nato jsem šel do Holandska na teologii. Docela normálně. Jenomže potom jsme měli Vítězný únor a já se už nemohl vrátit. Holanďani mě chtěli za každou cenu nechat tam. Říkali mi: když tak, půjdeš na Jávu. Psali tedy do Říma. Tam ale byl představený pro slovanskou asistenci už velice starý. A zapomněl napsal odpovědní dopis. Tak jsem se omylem dostal do Itálie. V Itálii říkali: to je tak na dva roky, to tady vydržíte. A už je to 57 let. Ale vidíte: Pán Bůh to zařídí, že to všechno vyjde. V Římě potřebovali do rádia, potom spirituála v Nepomucenu. No ale protože seminaristů bylo málo, vystudoval jsem přitom Východní ústav, udělal si doktorát a chtěli, abych tam zůstal. Tak jsem dělal tři řemesla: byl jsem spirituálem v Nepomucenu, učil na Gregoriáně a ještě každý týden mluvil do rádia. A právě na Východním ústavě založil jeden profesor katedru spirituality. Chtěl po mně, abych se věnoval arménské spiritualitě. No já se začal učit a došel jsem k nějaké 15. lekci a už se mi do toho nechtělo: další nový jazyk, každé slovo nové … a říkal jsem si, že si vyberu něco ze slovanské spirituality. A to mne všichni odrazovali – to není k ničemu, Slované nic neměli: byli pokřtění až pozdě, kdy už bylo všechno vyvinuté. Já se ale na to přece dal. A konec konců jsem ve světě ukázal, že i Slované mají spiritualitu. Právě včera byla recepce na ruském vyslanectví a byl tam také jeden generál z Petrohradu. Říkal mi, že chtěl koupit tu mou Ruskou ideu, kterou teď přeložili do ruštiny, a že to není k dostání. Hned se to rozebralo. No ta vidíte, že se pořád něčím zabývám. A také jsem pocestoval různě po světě: v Americe, v Austrálii, Africe, … Kolik umíte jazyků? No tož ten svůj jsem zapomněl … Víte, když člověk studuje, musí rozumět mnoha řečem. Mluvit to už je složitější: někdy to jde, někdy nejde. Například holandsky jsem mluvil plynně. Ale když už je to 59 let, tak se to plete s němčinou, protože je to uprostřed mezi němčinou a angličtinou. Hlavní, vědecké knihy jsem musel psát francouzsky, ty populární pak italsky. No ale podívejte se: italský prezident mi také udělil medaili za přínos pro italskou kulturou. Přitom jsem řekl: jsou lidé, kteří se s cizinou nikdy nesmíří a pořád sní ´až se vrátím domů, až se vrátím domů,…´. Až se vrátí domů, tak zjistí, že je to všecko jinačí a potom s pláčem jede zpátky do ciziny. Dále je druhý typ, který se chce rychle přizpůsobit a honem o sobě říká: ´já jsem Angličan´, ale jen co promluví je poznat, že není. A je to trošku směšné. No já povídám, já jsem nikdy žádnou komedii nedělal. Jsem odkud jsem – Čech, ceco, což italsky (foneticky ´čéko´) znamená i ´slepý´(cieco). Tak já jsem „čéko“ a jsem taky hluchý. Když jsem byl v cizině, tak mi vždycky pomohli, abych dokončil, co jsem doma nemohl. Tak jsem jim všem vděčný.

Ono víte, doby jsou dnes tak zlé, že umírají i lidé, kteří dřív neumírali! 36

Jeho Eminence Tomáš kardinál Špidlík S.J. pustiměřským farníkům a spoluobčanům

(slova po blahopřání v telefonickém spojení s Římem na závěr nedělní eucharistie, 14. 12. 2008 v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři: za dar zdraví a Boží požehnání pro pana kardinála u příležitosti jeho 89. narozenin)

„Volá Řím. Do Pustiměře je to daleko? Pěšky ovšem, i autem to trvá, letadlem tam spojení není. Ale myšlenka tam zaletí v okamžiku. Někdy však i myšlenky nacházejí překážky. Nerady zalétají tam, kde jsme zažili něco nepříjemného, smutného. Naopak se stále a stále rády vracejí tam, kde nás potkalo něco milého. Takovým milým přístavem myšlenek je pro mne Pustiměř. Rád vzpomínám na to, co jsem tam zažil, na přátele, které jsem tam potkal. Protože jsem se tam stal občanem na dálku, vícekrát jsem myslel na to, odkud jméno Pustiměř pochází. Něco se měří. Ale nepotřebujeme měřit pustinu. Snad ta první slabika značí ¨put‘, putování, cestu. Tu musíme měřit všichni, nebo 37

lépe řečeno, každému z nás ji už naměřil Bůh. někomu krátkou.jinému dlouhou. Ale musíme využít každé chvilky, abychom z té životní cesty nic neztratili.

Podle jaké míry Pán Bůh měří pro každého jeho čas? Po pravdě řečeno, Pán Bůh nedává čas, ale dává každému člověku jeho povolání, jeho úkol ve světě a připojí k tomu tolik času, kolik potřebuje, aby svou povinnost vykonal. Povolání od Boha mají všichni,nejenom kněží, pro sebe i pro společnost. Čas je k tomu jakoby hozen. Staré slovo na označení vánoc je Boží hod vánoční. Hod tu znamená úsek času, podobně jako slovo hodina je ruské ´god´, které znamení rok. To nás vede k zamyšlení. Přejeme si navzájem požehnaný Boží hod vánoční a šťastný nový rok. To vám všem přeji i já z Říma. A protože jsem tu v blízkosti sv. Otce, posílám Vám i od něho požehnání ke všemu dobrému. Ať vás žehná všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý. Amen.“

38

Devadesát let se zrakem upřeným k Východu (interview pro vatikánský deník L´Osservatore Romano, 16. prosince 2009)

„Teď už nebudete vyprávět a dělat vtipy“, zašeptal mu jeden z kolegů-kardinálů, když jej spatřil v purpuru a s kardinálským prstenem. Ani slavnostní rámec konzistoře v roce 2003 Tomáše Špidlíka nevyvedl z míry: „Eminence – odvětil – buďte si jist, že i nadále budu vyprávět a dělat vtipy, ale jen vážné“. A dodává – „ale teď mě Prozřetelnost s žertováním předběhla, když udělala jeden překvapivý, totiž že mi věnovala nejkrásnější jubileum“: 17. prosince, kdy se kardinál Špidlík dožil 90 let, slavil pro něj papež Benedikt XVI. mši svatou v kapli Redemptoris Mater – vrcholném díle, které vzešlo z rukou otce Marka Rupnika a ideje Tomáše Špidlíka. V interview pro L´Osservatore Romano moravský kardinál – mimochodem vybraný, aby kázal kardinálům shromážděným v konkláve 18. dubna 2005 – prochází „jako ve filmu“ svých devadesát let, vzpomíná na setkání a jde k jádru svého myšlení.

Vaší první radou je, že humorná nit nikdy nic nepokazí Žertovat je v křesťanské zkušenosti užitečné a to nejen proto, abychom si zachovali bdělost. Žert je vážnou věcí. Racionalizmus a technicizmus zabsolutizovaly jakékoli částečné tvrzení. Žert pak je relativizuje. Pravda nemůže být relativní, ale musíme si uvědomit své částečné poznání tajemství. Slovo hereze znamená chápat nějakou část jako celek. Žert je proto i účinnou zbraní proti herezím. Začněme tedy interview žertovným příběhem. Jan Pavel II. jednou zvedl ruku, aby mi požehnal. Já se však bránil: „Svatosti, nemohu si kleknout“. Papež nato: „Ani já ne“. A odtud mé apoftegma: „Svatosti, jaké štěstí, že naše tělesné slabosti začínají od nohou a ne od hlavy“. Dal se do smíchu. A to o mě platí i dnes.

Není vůbec běžné slavit „první“ devadesátiny s papežem. A navíc v kapli Redemptoris Mater, která pro vás tolik znamená. Stále v žertu, zůstaneme-li u biblických počtů, potom Bůh omezil věk člověka na sto dvacet let (Geneze 6,3), tak si tedy musím uvědomit, že mám za sebou pouze tři čtvrtiny 39

mého života. Předpokládám, že poslední čtvrtinu strávím ve „věčném“ Římě: mám před sebou nejméně třicet let … Ale teď už bez žertů, je třeba nadále důvěřovat Prozřetelnosti. V životě jsou chvíle dívat se dopředu: je to ráno. Jiné chvíle k ohlížení se zpět: to je večer. Když jsem došel k večeru svého života, nemohu nechat jen proběhnout jako ve filmu nesouvislé vzpomínky, které klamou, jako povrchní zprávy televizních programů. Mám naopak zapotřebí kontemplativního pohledu, abych pochopil, co se mnou ještě Prozřetelnost zamýšlí.

A co s Vámi Prozřetelnost zamýšlí? Můj život mě zavál tam, kde jsem si to vůbec netušil. Až potom jsem objevil, že jsem v to nevědomě v duši doufal. Například jsem nikdy nepomyslel, že budu slavit své devadesátiny s papežem a oděn do purpuru. Jistě jsem si to nepředstavoval, když jsem na začátku druhé světové války, nástup nacizmu krutě přerušil má studia literatury na univerzitě v Brně a zvrátil mé plány. Už tehdy se mnou měla Prozřetelnost hromadu práce. Přihodilo se mi cosi nemyslitelného: agent gestapa se proměnil ve viditelného anděla, který mě vysvobodil z koncentračního tábora, zatímco neviditelný anděl strážný mne vedl do Tovaryšstva Ježíšova. Další překvapení mi pak přichystal svatý Ignác: noviciát v Benešově a na Velehradě, kde je pohřben svatý Metoděj, a studium filosofie za nucených prací, nejprve s německými vojáky a pak s ruskými a rumunskými.

Zdá se to paradoxní: jeden z nejproslulejších myslitelů, který začínal studovat filozofii za nucených prací. Už odmalička jsem se naučil přinášet oběti, sám jsem si vydělával, abych mohl studovat na gymnáziu v rodných Boskovicích. Nikdy jsem si však neměl pocit sociální nespravedlnosti, že bych se srovnával se zámožnými chlapci. Ba co víc, byl jsem hrdý na svou nezávislost. S bezstarostností proletáře jsem se zapsal na univerzitu a dolehla na mne skutečná zkouška: válka.

Jak jste v roce 1939 coby dvacetiletý, prožíval „skutečnou zkoušku“ druhé světové války? Vrátím se jako ve filmu k mým vzpomínkám před sedmdesáti lety. Přesně k vánocům roku 1939, posledním, které jsem slavil s mým i drahými. Moje rodina byla velmi chudá. Jako chlapec jsem však nikdy ten dojem neměl. Atmosféra těch vánoc 1939 byla smutná. S otcem a matkou jsme pojedli kousek buchty s bílou kávou. V mlčení. Mé naděje byly pod bodem mrazu, univerzitní studia zrušena a jediná možnost do zaníceným bruslením. Jedenatřicátého prosince mně maminka zavolala a nařídila: „Jdi do kostela!“ Poslechl jsem spíš ze zoufalství než ze zbožnosti. A když pan farář vyzval ke zpěvu Te Deum „na poděkování Pánu Bohu za dobrodiní přijatá v uplynulém roce“, stál jsem jak solný sloup: opravdu bych měl Bohu děkovat za to, co se mi přihodilo? I já zpíval Te Deum, překonávaje přitom nemalé váhání. Právě na Nový rok 1940 jsem se přímo dotkl skutečnosti, že Prozřetelnost tě zachraňuje dokonce i skrze situace podivuhodné, předtím nemyslitelné a přece souvislé.

Konec války pro Vás znamenal studium teologie v Maastrichtu, kde jste byl v roce 1949 vysvěcen na kněze. 40

Až po válce jsem mohl studovat teologii, když jsem odešel do zahraničí. V roce 1949 jsem byl už jako kněz připraven vrátit se s mými novými představami do vlasti. Nový totalitní komunistický režim mi to však nedovolil. Už podruhé se zdálo vše ztraceno. Avšak hle, Prozřetelnost znovu koná a tentokrát si administrativním pochybením: jeden můj představený zapomněl napsat dopis a já jsem se octl jako exulant v Římě. Prozřetelnost mi vlastně umožnila, abych se věnoval tomu, po čem v skrytu toužilo mé srdce: studiu východní spirituality.

V roce 1951 jste začal pracovat ve Vatikánském rozhlase a ještě dnes v pátek odpoledne promlouváte na jeho vlnách a komentujete nedělní mešní čtení Pro toho, kdo každý týden dělá v rádiu už skoro sedmdesát let tutéž práci, existují dvě možnosti: buď ho už nikdo nevnímá anebo posluchači chtějí slyšet pořád stejné věci. Pokud jde o mou zkušenost, přikláním se k té druhé hypotéze. Vždy jsem při přenosech čerpal ze svých studií Otců Církve. Z toho vyplývá, že Otcové mají co dnešku ještě říct a nejsou pak tak staří. Mým pořadem jsem se snažil pomáhat kněžím při kázání a za komunizmu mi říkali, že tato služba byla obzvlášť užitečná: nebyly knihy ani duchovní cvičení.

Jste mistrem východní spirituality, uznávaným i pravoslavným světem. Co je jádrem Vašeho myšlení? To lze symbolicky vytušit právě v kapli Redemptoris Mater, kde se mozaiky snaží „dýchat oběma plícemi“. Nejen lidé, ale i národy mají své povolání, aby poskytly svůj přínos všeobecné Církvi. Snažil jsem se proniknout do křesťanského poselství evropského Východu a propůjčit mu hlas na Západě. 41

Půl století univerzitním profesorem, ale také osmatřicet let spirituálem papežské koleje Nepomucenum. Jakou jste prožil zkušenost? Zakoušel jsem rozdíl mezi moralistou, který zná zásady duchovního života a duchovním otcem, který musí mít znalost osob. Druhé bez prvního se vystavuje nebezpečí prázdného charizmatizmu. První bez druhého zůstává ochromeno. Jako duchovní otec Koleje jsem měl také příležitost potkat mnoho lidí, které dnes nosím ve svém srdci jako papeže Pia XII. a Pavla VI. a kardinála Josefa Berana.

Můžete nám o těchto třech setkáních povyprávět? Byl jsem v Římě teprve krátce, když papež Pacelli přijal na audienci kněze z koleje. Zapůsobilo na mě, jak byl papež informován o detailech smutné reality Československa. Pro nás, kněze vyhnané z naší vlasti, měl slova povzbuzení. Jeho slova nevycházela z pouhé okolnosti, neboť hned se postaral o úpravu našeho právního statutu. Když se Pius XII. dověděl, že jsem spirituálem koleje, dal mi vynikající praktické rady jak řešit jisté pochybnosti o povolání kandidátů kněžství.

A vaše setkání s papežem Montinim? Pavla VI. jsem poznal v den Beranovy smrti, 17. května 1969. Žil jsem čtyři roky v koleji po boku kardinála, vyhnaného z Prahy v roce 1965, a jsem připraven vydat svědectví pro jeho beatifikaci. Beran, nemocný rakovinou, slavil ve své kapli krátce před smrtí mši svatou. Stižen náhlými dýchacími obtížemi, žádal o poslední pomazání. Stál jsem po jeho boku a snažil se mu být oporou, ale už se nedalo nic dělat. Kardinálův sekretář volal Pavlu VI. a ten vešel do pokoje zrovna když Beran umíral. Poodstoupil jsem, aby mohl přijít k lůžku. Papež políbil kardinála na čelo. Viděl jsem umírat Berana v náručí Pavla VI.. Prozřetelnost mne postavila po jejich boku.

Tedy papežové, kardinálové. Poznal jste zblízka i politiky? S Dubečkem a Havlem jsem diskutoval o spiritualitě a naslouchal, co niterného mi chtěli sdělit. Ale jediným politikem s nímž jsem mluvil o spiritualitě a věcech veřejných, bez rozdílu, byl La Pira. Zajímaly mne jeho zkušenosti z Kremlu Chruščovem. A mohu dosvědčit, že jeho proslulá „proroctví“ byla přesná. Pět let před Pražským jarem, i když tomu ještě nic nenasvědčovalo, La Pira mi řekl, že se brzy vrátím do vlasti. A upřesnil, že to bude právě „během pěti let“. Bral jsem to jako hezká slova vizionáře. Svěřil jsem se mu se svým skepticizmem. Odvětil mi, že režim, založený na popírání křesťanských hodnot nemůže, než se sám zhroutit. La Pira měl pravdu a to jak stran zhroucení ateistického totalitarizmu tak stran mého návratu do vlasti v době, kterou sám „prorokoval“.

V roce 1991 jste se rozhodl žít v Centro Aletti s otcem Rupnikem a skupinou umělců. Po létech se Centro stalo místem studia tradice křesťanského Východu ve vztahu s problémy současného světa. Snažíme se společně pokračovat v ikonografické tradici podle níž viditelný obraz je stejný jako vyřčená či psaná svědectví víry. Ba co víc, má přednost, protože více respektuje tajemství. Žijeme ve společnosti, která je zaplavena obrazy, ale není nikdo, kdo by je učil číst. Často vysvětluji eschatologické úvahy z filmu Nostalgie, ruského režiséra Andreje Taťkovského, a pak jej všichni chtějí shlédnout. Na Papežské Gregoriánské univerzitě 42

jsem přednášel mnoho kurzů o tom, jak lze na ikonách číst duchovní život. Centro Aletti šíří tuto „krásu, která zachraňuje“, teologickou vizi, v níž převažuje přístup symbolický, liturgický.

Toto všechno otvírá ekumenickému dialogu. Vaše přátelské vztahy s pravoslavným světem jsou známé, navíc mezi vašimi žáky je také cařihradský patriarcha Bartoloměj. Jaký je dnes stav ekumenického ozdravění? Abych to nastínil snad postačí jeden příběh. Byl jsem přítelem slovutného pravoslavného teologa Dumitru Staniloae, nazývaného „rumunským Rahnerem“. Naposled jsem se s ním setkal v roce 1993, krátce před jeho smrtí. Když jsme rozmlouvali, vešel do domu nějaký člověk, který se podivoval našim přátelským vztahům. Zeptal se nás tedy jaký je „zásadní rozdíl mezi pravoslavnými a katolíky“. Nechtělo se nám diskutovat, ale ustoupili jsme naléhání, a rumunský teolog říká: „Koneckonců je to papežská neomylnost, která je pro nás nepochopitelná“. Odpověděl jsem: „Pro mě není až tak nepochopitelná, vždyť i já jsem neomylný“. Staniloae zvážněl: „O něčem takovém nežertujme“. Já ale nato: „Nežertuji. Věřím v neomylnost mých slov ´toto je mé tělo, toto je má krev´ve mši svaté nebo ´uděluji ti rozhřešení´při zpovědi“. On odvětil: „Ale to je neomylnost Církve!“ Nato já dodal: „A právě to chceme říci také dogmatem o papežské neomylnosti“. Staniloae řekl na závěr: „Kdyby se o problému mluvilo takto, byla by diskuse snazší“.

Jaký byl váš vztah k Janu Pavlu II., prvnímu slovanskému papeži? Dokonce mě jmenoval kardinálem, aby tak – jak se domnívám - více zviditelnil východní spiritualitu. Zblízka jsem Jana Pavla II., poznal v roce 1995 během postních duchovních cvičení, o které mě požádal, abych je kázal ve Vatikáně. Rozhodnutí vytvořit kapli Redemptoris Mater přišlo bezprostředně poté. Setkávali jsme se pak před jeho cestami do východní Evropy anebo když se chystal zaujmout nějaký postoj na poli východní spirituality. 43

S kardinálem Špidlíkem v papežské kapli Redemptoris Mater v Apoštolském paláci ve Vatikáně, 13. června 2007, PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM

Jak se u Jana Pavla II. zrodila idea o Evropě duchovně sjednocené, která se musí vrátit k tomu, aby dýchala oběma svými plícemi, východní i západní? Papež Wojtyla si osvojil výraz ruského myslitele Vjačeslava Ivanova, „dýchat oběma plícemi“. Ivanov tohoto výrazu použil v roce 1926 ve chvíli svého veřejného smíření s katolickou Církví v bazilice svatého Petra.

Pontifikátu papeže Wojtyly tedy vévodí ruský myslitel? Ivanov, specialista na filologii a antické dějiny, který promoval v Berlíně u slavného Mommsena, nedokázal pochopit, proč všechny velké kultury minulosti skončily v muzeích. Ale jak zachránit kulturu? Jediný způsob je zakořenit ji v Kristu. A Ivanov vnímal tuto intuici i v souvislosti s různými církevními tradicemi. Spojit je s Kristem znamená nechat je žít v jednotě a nerozdělené, neosamocené. To, co je Kristovo, patří všem a přispívá k tíhnutí srdce k Němu. Tak můžeme „dýchat oběma plícemi“. A to je přesně to, oč se snažím už devadesát let. 44

Vánoční interview s čestným občanem pustiměřským

(telefonický rozhovor zazněl v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři o slavnosti Narození Páně, 25. 12. 2009, audiozáznam je k dispozici na internetových stránkách farnosti: www.pustimer-farnost.cz)

Drahá Eminence, pro L´Osservatore Romano jste říkal, že před 70 lety jste naposled slavil se svými drahými vánoce. Chtěl bych vás poprosit, zda byste s námi mohl strávit aspoň chvilku vánoční. Drazí pustiměřští, je to zajímavé, ale když už jsem vašim občanem, tak i Gratulace pustiměřských k devadesátinám pana kardinála z Říma chci na vás na zahradě jeho římské rezidence, Centra Aletti, 27. června 2009, vzpomenout. Ale vy Anni Paulini Peregrinatio teď co děláte? Stavíte jesličky. V celé světě se stavějí jesličky, v Itálii všude v kostelech stavějí jesličky, Betlémy. A je zajímavé, že všecky v národních krojích: v Číně mají čínské obleky, na jihu Itálie italské oblečení, jinde zase jiné … Bylo to tak v Palestině? No na tom nezáleží. Ale vyjadřuje to pěknou pravdu. Víte, že v dnešním světě převládají takové dva směry: materializmus – najít všecko dobré tady na zemi, v hmotě. To člověka unaví a nakonec zahubí. Druzí jsou zase idealisti. Ukazují do nebe, tam, jak je to všechno krásné. A to zas je tak daleko, nikdo tam nechce. A co chce normální člověk? Najít Boha ve svém denním životě. V takovém, jaký je ve skutečnosti. A právě to se stalo o vánocích, že Kristus se narodil v té své vlasti. A to je potřeba, aby našel všude ve svém životě i člověk: ve svém národě a ve své vesnici. Tam se to najde. Zajímavé je, že Svatý otec mi v tyto dny říkal, že když měl jet do České republiky, tak ho varovali, že to je ateistický národ. A byl překvapený, jak tam našel u nás tolik víry. Ono ve skutečnosti je v každém člověku víc víry, než by si kdo myslel. A musí toho Boha najít v sobě, ve své vesnici, a také v Pustiměři. Jako Bible, má smysl, když se dívá na celek, jak se to vyvíjelo, tak i ta Pustiměř, když se na to díváme, vždycky to Pán Bůh vedl a doufám, že vás zase zavede dále, a proto vám přeji z celého srdce požehnané vánoce.

Když k vám Svatý otec promlouval v kapli Redemptoris Mater, vzpomněl váš dlouhý život. Pán Bůh zaplať za vaše slova v San Giovanni Rotondu, kde jste 45

nastínil etapy svého života (srv. web farnosti). A dnes je těch, kteří se dožívají vysokého věku čím dál víc. Jak rozumět délce života? Tak, je to zajímavé: život je něco, co je v dlouhém čase. A čas roztrhne život na kousky. Ale vidíme, že Pán Bůh to všecko nějak spojuje. Je to neuvěřitelné! Když se na to dívám, tak co jsem všecko procestoval: na západ jsem došel až do Kalifornie, na východ, až do Austrálie, na sever až do Švédska a na jih až do Afriky. Ale všude nakonec najde člověk sám sebe a musí tam najít, že ho tam Pán Bůh poslal. A mohl jsem vždycky všude dobře pracovat. A to je krásné. To měl vlastně udrželo při životě, takže dnes při devadesáti pořád ještě mohu pracovat. Už sice zapomínám jména a tu tam leccos popletu. Tak vám všem přeji, abyste mohli skutečně pracovat.

Svatý otec ještě vzpomněl ve své homílii Vaši jedinečnou cestu víry. Drahý pane kardinále, mohl byste nám o vánocích odhalit tajemství svého putování víry? Tož podívejte se, já jsem byl z rodiny, kde byli otec a matka velmi rozdílní. Otec byl nemocný, stále ležel, nemohl pracovat, trpěl, dával vinu všem nám, a matka – to byla taková typická poutnice. Já říkám: otec byl snílek – on pořád myslel, jak to bude, jak to bude, a nikdy to nevyšlo. Zatímco moje matka se vždycky podívala- ´je, to je zajímavé kvítko, je to je zajímavé!´- našla všude toho Pána Boha ve všem, nač jí padl zrak. A já musím říct: Pána Boha člověk skutečně najde všude. A mám-li se vyzpovídat, potom jeden moment byl skutečně rozhodující: když jsem byl po zavření vysokých škol a propuštění z koncentráku doma, a nevěděl, co si počít, zrovna jsem šel do kostela a tam se zpívalo ´Bože chválíme tebe´ na poděkování za dobrodiní v minulém roce. A mě napadlo: zač já vlastně mám děkovat? Vždyť se mi celý život sesypal! Vše, čeho jsem chtěl dosáhnout, se mi sesypalo! Mám já ještě vůbec děkovat? A napadlo mě – on Pán Bůh to asi přece jenom se mnou myslí dobře. Tak, Pane Bože, já ti děkuju, ale starej se o mě. A v tom okamžiku jsem našel svou cestu. Člověk musí poděkovat Pánu Bohu za to, co přijde a Pán Bůh už dál pokračuje, najde to další.

V kapli Redemptoris Mater potom Svatý otec Váš dlouhý život a jedinečnou pouť víry shrnul ve ´svědectví, jak Bůh vede toho, kdo mu důvěřuje´. Jak v každodennosti a v životních událostech, trápeních, co dnes máme ve světě, hledat Boží vedení, a jak neztratit důvěru? Podívejte se, já myslím – ona je dvojí věc: někteří lidé důvěřují, že bude to a to; já důvěřuji že bude to a to. A to vždycky zklame. Důvěřovat se může jenom někomu, nějaké osobě. A když najde tu osobu, když vidí, že Pán Bůh je ta osoba, která vede, tak já mu věřím. Co přijde, to skutečně nevím. Nikdy bych si nemyslel, že si najednou zlomím nohu. A po zlomené noze, zas už chodí, aspoň s berličkou. Všecko to jde dále. Tak i vám všem přeji moc důvěry.

Drahý pane kardinále, vždycky k duchovním otcům chodili s prosbou o modlitbu a požehnání. Můžete nám, prosím, požehnat. Požehnej vás všemohoucí Bůh Otec, Syn a Duch svatý. A nashledanou. 46

NĚKOLIK ÚVAH UŽITEČNÝCH NA CESTU (poslední pouť, na kterou nás pan kardinál za svého pozemského života vypravil svým slovem)

Milán Milán je město obchodní a průmyslové, setkává se tu mnoho národností, dělníci všech druhů. Nejlépe to vidíme, když večer zajdeme na náměstí před dómem, kde se lidé shlukují do skupinek podle svého původu a nad tím vším vévodí na katedrále malá soška Madoniny, Marie Matky národů. Pozoroval jsem tam jednou hlouček Napoletánců. Obyčejně se tu necítí dobře. Jsou z jihu od moře a tu je práce uzavírá do domů jakoby do vězení. Proto jeden z nich rozehrál kytaru a začal zpívat napolitánskou píseň o modrém moři. Ostatní se chytili okolo krku a plakali. Lidé z jiných skupinek se jim smáli. Právem? Jistě ne. Člověka často život zanese do cizích končin světa, kde se mu všecko zdá chladným a tuhým. Ale vzpomínka na mládí, prožité v dobré rodině doma, zůstane vždycky hřejivým ohníčkem pro srdce.

Colle don Bosco Pěkný je pohled z kopce na město. Chodí tam turisté i poutníci k Panně Marii. Ale usadili se tam i duchovní synové Dona Bosca, salesiáni, řeholníci, kteří se zabývají vychováváním mládeže. Jejich zakladatel si všimnul, kolik chlapců se potlouká po ulicích a nemají nikoho, kdo by je uvedl na správnou cestu. Bylo-li tomu tak před sto léty, tím aktuálnější se stal tento problém dnes, i když vnější situace je jiná. Tenkráte bylo dětí mnoho, dnes je jich málo, ale jsou ještě opuštěnější. V rodinách bývá jenom jedno dítě. Otec i matka chodí do zaměstnání. A dítě se buď dívá na televizi nebo se potuluje samo po ulici, nemá nikoho, kdo by s ním upřímně pohovořil o životě, do kterého vstupuje. Naše návštěva výchovného střediska nám má rodičovské povinnosti připomenout.

Turínské plátno Zapomínáme na to, že jedním z prvních, kdo studoval v 19. století turinské plátno vědecky, byl český lékař z Prahy. Zajímalo ho, jak mohl Kristus Pán umřít na kříži v tak 47

krátké době, když jizvy od hřebů na rukou a na nohou nejsou závažné a rána do srdce byla zasazena až po smrti. Došel k tomuto lékařskému závěru: Kristus byl na kříži vystaven velkému tělesnému a duševnímu vypětí, které mu zastavilo tep srdce. Toho okamžiku Ježíš využil, aby svůj život cele odevzdal Bohu. Je to jistě pěkná lékařská meditace. Od té doby už bylo mnoho jiných vážných studií o turínském plátnu, které se stalo relikvií společné úcty křesťanů. Mnoho se tu jistě naučíme.

Pavia, hrob sv. Augustina Jméno sv. Augustina je dobře známé. Ačkoli pochází z Afriky, stal se velkým učitelem evropské církve. Co je na něm tak zajímavého? O světcích čítáváme, jak si od mládí uchovávali nevinnost, jak byli poslušní, zbožní, všem za vzor. Takový Augustin nebyl. Měl sice dobrou matku, která se za něho modlila, ale on sám žil světácky a dopouštěl se hříchů. Obrátil se k Bohu až v dospělém věku v Miláně. Ale i tu měl velké pochybnosti. Je to vůbec ještě možné, aby začal nový život ten, kdo si už navyknul na starý? Ukázali mu příklad několika jiných, kteří to dokázali. A tehdy pronesl známou větu, která se dodnes opakuje po něm: „Když to dokázali tam ti jedni a tam ti druzí, proč bys to nedokázal i ty, Augustine?“ Jak je to povzbudivé i pro nás samy. Často se dopustíme něčeho, co nás mrzí. Je nám toho být líto, můžeme si nad tím i zaplakat, ale hlavní je uvědomit si, že se v církvi všem dává možnost to napravit. Té důvěry potřebujeme do života všichni.

Benátky Co nám pěkného poví Benátky? Město postavené na vodě, Takový je i náš vlastní život. Všecko kolem nás je plno nejistoty, a my se přesto nebojíme, musíme mít odvahu postarat se o sebe. „Sláb jenom ten, kdo ztratil v Boha víru a malý ten, kdo má jen malý cíl.“ Benátčané byli po léta velkými dobyvateli světa. Existuje o tom jeden z jejich čtyřhlasných chórů. Jsou tam slyšet jakoby výkřiky bojovníků. Ale mezi ně se plete slabý hlásek zpívající své Ave Maria. Ztrácí se, ale nehyne, naopak se stále zesiluje, zatím, co mužské výkřiky slábnou. Nakonec celý sbor zazní jednohlasně: Ave Maria, Tak tomu má být i v našem životě. Začínáme odvahou, ale skončíme modlitbou důvěry. 48

MILÁNSKÝ DÓM NAROZENÍ PANNY MARIE – tady působil sv. Ambrož, sv. Karel Boromejský (kanonizován před 400 lety), zde přijal z rukou biskupa sv. Ambrože křest Aurelius Augustinus v baptistériu sv. Jana, o velikonoční vigílii - 24 dubna 387 (foto dole: eucharistie v kryptě katedrály).

49

„Ne ranami, ale dobrotou a láskou musíš získat tyto své přátele. Dám ti Učitelku, pod jejímž vedením se můžeš stát moudrým, a bez níž se každá moudrost stává pošetilostí“. Těmito slovy dal sám Božský Spasitel devítiletému Janu Boscovi za Učitelku svou Matku Pannu Marii. On jejímu vedení svěřil celý svůj život a uctíval ji jako „Pomocnici křesťanů“. V tomto chrámě, zbudovaném Prozřetelností, svěřme i my své putování jejímu prostřednictví (eucharistie v chrámu Panny Marie Pomocnice v Turíně). „Ve svůj čas všechno pochopíš“ slyšel Jan Bosco z úst Mariiných v jednom ze svých snů v dětství, a tento čas nastal krátce před smrti při posvěcení chrámu Božského Srdce Páně v Římě. (foto uprostřed – Valdocco; vpravo: Colle 50 don Bosco).

Za nás, zde přítomné, za poutníky, putující do Turína uctít Plátno, i za všechny, kdo prožívají čas utrpení: aby tvář muže ze Sindonu otevřela srdce spasitelnému tajemství Umučení a všem vlévala naději a důvěru ve velikonoční vítězství. (foto: eucharistie před Turínským plátnem v katedrále sv. Jana Křtitele).

51

Svatý Augustine, nauč nás objevovat v hlubinách nitra, že jsme stvořeni pro Boha, a naše srdce nedojde pokoje, dokud nespočine v něm. (Pavia) Svatý Rochu, náš nebeský přímluvce, z vznešené krve zrozený, křížem na srdci poznamenaný, jenž´s jako poutník svým zázračným dotekem uzdravoval morem postižené, zažeň od nás všelikou nákazu těla i ducha. (eucharistie u hrobu sv. Rocha v Benátkách).

„Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření... “ (Mk 16,15-19) (eucharistie o vigílii slavnosti Nanebevstoupení Páně v kryptě baziliky sv. Marka v Benátkách: předání votivní svíce Mons. G. Camilottovi, arciknězi baziliky). 52

Memento Velehradu a kardinála Špidlíka před Turínským plátnem (slova pronesená v italštině při eucharistií na závěr výstavu Sindonu v den památky Panny Marie Fatimské, katedrála sv. Jana Křtitele v Turíně , 13. května 2010)

V obětním průvodu je přinášena votivní svíce – dar poutníků Turínskému plátnu.

... Milovaní, rád bych tuto meditaci zakončil vzpomínkou na mou rodnou zemi. Víra mé vlasti, víra našich dějin se zrodila díky svatým Cyrilu a Metodějovi. Byli to právě oni, kdo přinesli naším předkům znamení kříže. Současná archeologie objevila významný dar těchto velkých světců: kříž, na němž byl vytesán řecký nápis: ´Iesous Christós – Zoé, Fós, Niké´: Ježíš Kristus – Život, Světlo, Vítězství´. Právě toto Vítězství, toto Světlo, tento Život slavíme v eucharistii. Dnes, v den památky Panny Marie Fatimské, která vnesla světlo do pohnutého století tolikerých temnot, ať právě skrze tuto mši svatou Muž bolesti, Ježíš ukřižovaný pro nás a pro naše hříchy, nám dá toto světlo, aby prozařovalo naši každodennost a dovedlo nás ke světlu věčnosti. Amen. (memento v homílii) 53

Milovaní, budiž mi dovoleno říci ještě těchto pár slov před svatým Plátnem, před tímto velkým Božím darem pro putování jeho Církve. ´Omnia nuda et aperta sunt ante oculos eius´ - před jeho zrakem je vše nahé a odkryté: tato významná slova o Sixtinské kapli zazněla z úst papeže Jana Pavla II. A právě do Sixtínské kaple vstoupil jako poslední kardinál z mé vlasti, Tomáš Špidlík, aby Církvi budoucnosti otevřel oči pro světlo Zmrtvýchvstalého. Jako poslední promlouval ke kardinálům, kteří pak zvolili Benedikta XVI. Právě tento kardinál, který je našim čestným občanem, když před měsícem umíral, pronesl slova, která jsou vyznáním před Turínským plátnem: „Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho uviděl“. Toto poselství promlouvá ke každému z nás: kéž i my, vedeni Ježíšovou tváří nacházíme pravý klid a pravé štěstí. Bůh sám ať provází naše putování svým požehnáním. (memento před závěrečným požehnáním). 54

Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho uviděl Homílie papeže Benedikta XVI. při rozloučení s kardinálem Špidlíkem v bazilice sv. Petra, 20.4.2010

Ctihodní bratři, slovutní pánové a dámy, milovaní bratři a sestry! Mezi posledními slovy, která pronesl zesnulý kardinál Špidlík, byla tato: „Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho spatřil“. Tato úchvatná myšlenka - tak prostá, skoro dětinná ve svém vyjádření, a přece tak hluboká a pravdivá, odkazuje bezprostředně na Ježíšovu modlitbu, která před chvílí zazněla v evangeliu: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa“ (Jan 17,24). Je krásné a útěšné rozjímat o tomto vztahu mezi touhou člověka, který prahne po tom vidět Pánovu tvář, a touhou samotného Ježíše. Ta Ježíšova je však ve skutečnosti mnohem víc než touhou: je chtěním. Ježíš říká Otci: „chci, aby ti, které jsi mi dal, byli se mnou“. Právě tady, v tomto chtění, nacházíme „skálu“, pevný základ víry a naděje. Ježíšova vůle je totiž shodná s vůlí Boha Otce, a spolu s dílem Ducha svatého je pro člověka jistým druhem bezpečného, mocného a něžného „objetí“, které jej uvádí do života věčného. Jak nesmírným darem je slyšet tuto Boží vůli z úst Jej samotného! Myslím, že velcí lidé víry žijí ponořeni do této milosti, mají dar vnímat tuto pravdu se zvláštní silou, a tak 55

mohou procházet i těžkými zkouškami, jako jimi prošel Otec Tomáš Špidlík, aniž by ztráceli důvěru ba navíc si přitom uchovat smysl pro humor, což je určitě znamení inteligence, ale i vnitřní svobody. Z tohoto pohledu byla zřetelná podobnost mezi naším zesnulým kardinálem a ctihodným Janem Pavlem II.: oba byli duchaplně vtipní a dovedli žertovat, přestože měli v mládí těžké a v jistém ohledu podobné osobní úděly. Prozřetelnost jim dala setkat se a spolupracovat pro dobro Církve, zvláště pak, aby se naučila plně dýchat „oběma plícemi“, jak rád říkával slovanský papež. Tato svoboda a duchapřítomnost má svůj objektivní základ v Kristově Zmrtvýchvstání. Rád to zdůrazňuji, protože prožíváme dobu velikonoční a nabádá k tomu i první a druhé biblické čtení tohoto slavení. Ve svém prvním kázání, v den Letnic, svatý Petr, naplněn Duchem svatým, oznamuje, že se v Ježíši Kristu naplnil 16. Žalm. Je podivuhodné sledovat, jak Duch svatý zjevuje apoštolům celou krásu oněch slov v plné vnitřním světle Zmrtvýchvstání: „Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano, i mé tělo odpočine v naději“ (Sk 2,25-26; srv. Žl 16,8-9). Tato modlitba dochází svého přehojného naplnění, když Kristus, Svatý Boží, není ponechán v podsvětí. On jako první poznal „cesty života“ a byl naplněn radostí z Otcovy přítomnosti (srv. Sk2,27-28; Žl 16,11). Díky působení Ducha svatého jsou naděje a radost vzkříšeného Ježíše také nadějí a radostí jeho přátel. Otec Špidlík to běžně dokazoval svým způsobem života a toto jeho svědectví se s přibývajícími léty stávalo stále výmluvnějším, neboť navzdory pokročilému věku a nevyhnutelným potížím, zůstával jeho duch svěží a mladistvý. Čím jiným to, než přátelstvím se Vzkříšeným Pánem? Ve druhém čtení svatý Petr dobrořečí Bohu, který „je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději“. A dodává: „proto budete potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky“ (1 Petr 1,3.6). Také odtud zřetelně vyplývá, že naděje a radost jsou božskými skutečnostmi, které vycházejí z tajemství Kristova Vzkříšení a z daru Jeho Ducha. Mohli bychom říci, že Duch svatý je bere ze srdce Vzkříšeného Krista a přesazuje do srdce svých přátel. Vědomě jsem uvedl obraz „srdce“, protože, jak mnozí z vás vědí, Otec Špidlík si zvolil jako motto svého kardinálského erbu: „Ex toto corde“, z celého srdce. Tento výraz se nachází v knize Deuteronomium v prvním a základním přikázání Zákona, tam, kde Mojžíš praví lidu: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou silou!“ (Dt 6,4-5). „Celým srdcem – ex toto corde – se tedy vztahuje na způsob, jakým má Izrael milovat svého Boha. Ježíš potvrzuje primát tohoto přikázání, k němuž připojuje přikázání lásky k bližnímu, a říká, že je „podobné“ tomu prvnímu a že na obou spočívá celý Zákon i Proroci (srv. Mt 22,37-39). Když si náš ctihodný Bratr toto motto zvolil, mohli bychom říct, že vložil svůj život do přikázání lásky, cele jej vepsal do primátu Boha a lásky. Je tu ještě další aspekt, další význam výrazu „ex toto corde“, který měl Otec Špidlík jistě na zřeteli a měl v úmyslu dát jej svým mottem najevo. Vycházeje stále z biblického kořene, symbol srdce představuje ve východní spiritualitě sídlo modlitby, setkání mezi člověkem a Bohem, ale také s dalšími lidmi a stvořeným světem. A zde je třeba připomenout, že na erbu kardinála Špidlíka je srdce, umístěné na štítu, překryto křížem, na jehož ramenou se protínají slova PHOS a ZOE, „světlo“ a „život“, což jsou jména Boží. Tedy člověk, který plně, ex toto corde, přijímá Boží lásku, přijímá světlo a život, a sám se stává světlem a životem v lidstvu i vesmíru. 56

Kdo je však tímto člověkem? Kdo je tímto „srdcem“ světa, ne-li Ježíš Kristus? On je Světlem a Životem, protože v Něm „přebývá všechna plnost božství“ (Kol 2,9). Tady bych rád připomněl, že náš zesnulý bratr byl členem Tovaryšstva Ježíšova, tzn. duchovní syn onoho svatého Ignáce, který klade do středu víry a spirituality kontemplaci Boha v tajemství Krista. V tomto symbolu srdce se setkávají Východ a Západ, nikoli na jakési rovině zbožnosti, ale hluboce kristologicky, jak to osvětlili další jezuitští teologové minulého století. Kristus, ústřední postava Zjevení, je také tvůrčím principem křesťanského umění, oblasti, která měla v Otci Špidlíkovi velkého mistra, inspirátora idejí i výrazových prostředků, které nalezly významnou syntézu v kapli Redemptoris Mater apoštolského paláce.

Rád bych končil návratem k tématu Vzkříšení, a citoval text, který měl kardinál Špidlík velmi rád, úryvek z Hymnů o Vzkříšení svatého Efréma Syrského: „Z výšin sestoupil jako Pán, z lůna vyšel jako služebník, smrt před ním na kolena padla v podsvětí, a život se mu klaněl v jeho vzkříšení. Požehnáno budiž jeho vítězství.“ (č. 1,8). Panenská Matka Boží ať provází duši našeho ctihodného bratra do náruče Nejsvětější Trojice, kde „celým srdcem“ bude na věky chválit Jeho nekonečnou Lásku. Amen.

 57

SUCHÁ LOZ

v dějinách Prozřetelnosti Obec Suchá Loz se rozprostírá na úbočích Bílých Karpat, po obou stranách říčky Bystřičky, směrem od východu k západu. První zmínka o obci pochází z roku 1261, patří tedy mezi nejstarší obce oblasti Uherskobrodska. V různých obdobích patřila k různým panstvím a obyvatelé se zabývali převážně zemědělstvím. Její název se několikrát měnil a podle posledních údajů, sice jen hypotetických, pochází od suchého vrbového proutí, které rostlo kolem potoka přes celou obec. Dnešní název se ustálil teprve ve třicátých letech 20. století a přesně zní Suchá Loz. Historicky se obec vyvíjela s celým blízkým okolím, zvláště pak s Uherským Brodem a blízkým Bánovem. Při válkách a nájezdech byli lidé vyvražďováni a znovu museli začínat nový život. Největší katastrofou v dějinách obce byla morová rána, která několikrát postihla celou obec uprostřed minulého století. Na památku jejího ukončení v roce 1866 postavili občané malou kapli a zasvětili ji sv. Rochu (foto), patronu morové rány. V obci jsou ještě dvě malé kaple. Nejstarší z nich je postavena nad obcí v trati Krůhy a je zasvěcena sv. Petru a Pavlu, kteří jako by svým pohledem vévodili celé tehdejší dědině. Pochází z konce 18. století, přesně to však nelze ověřit. Další malá kaplička uprostřed obce je zasvěcena sv. Cyrilu a Metoději a je z počátku 19. století. Právě tyto stavby svědčí o tom, že od dávných dob zde byl pobožný lid, který znal své světce. Od postavení kaplí k nim vždy o jejich svátcích konal poutě. Rozsáhlé byly poutě k sv. Petru a Pavlu s muzikou a vším místním lidem. U kaple sv. Rocha byly také v čase kolem svátku sv. Rocha konány slavnostní bohoslužby a v poslední době se z této pouti staly místní tzv. "hody". Řada kamenných soch a křížů v obci je projevem vděčnosti nebo rodinných tragédií místních občanů. Všeobecně je známo, že tato obec byla vždy pevným článkem bánovské farnosti, že s ní byla spjata jak návštěvami bohoslužeb, tak i udílením všech svátostí v bánovském kostele, a poněvadž až do roku 1953 neměla Suchá Loz vlastní hřbitov, tedy i pohřbíváním sucholožských občanů na bánovském hřbitově. Přesto, že lid byl tak nábožensky založený, 58

nedal až do roku 1988 své církvi žádného kněze. Teprve v roce 1988 byl vysvěcen jako první kněz z této obce P. Josef Beníček z č. 66 a o 6 let později byl na kněze vysvěcen jeho bratr František, a v roce 2005 slavil primici P. Miroslav Horňák. V obecní kronice bohužel nenajdeme zmínky týkající se stavby kostela ani v zápisech z 19. století, ba ani z celé první půle století dvacátého. Při zbožnosti tohoto lidu tážeme se mnohdy proč? Vždyť i chudší menší obce kolem nás kostely stavěly. Zřejmě nelze pominout ani skutečnost, že bánovští duchovní neměli příliš zájem odtrhnout od farnosti tuto obec. První myšlenka na stavbu kostela vznikla v roce 1946, tedy po druhé světové válce, kdy se iniciativa občanů rozrůstala velmi široce a od myšlenky se postupovalo k realizaci. Jmenovitě lze vzpomenout tehdejšího bánovského faráře Josefa Glose, který stanul v čele širokého kostelního výboru, i pana Martina Petrůje z č. 184, který byl výkonným místopředsedou a hlavním organizátorem. Byly vypracovány plány, řešeny a vyřešeny majetkoprávní záležitosti a místo na stavbu nového kostela bylo stanoveno uprostřed obce. Byl připravován materiál, a to lomový kámen do základů z místní skály, dřevo na vazbu z místních lesů, krytina, vápno a podobně. Celá dědina žila touto přípravou. Bohužel - přišel tzv. Vítězný únor 1948 a celá tato akce skončila. Byl to však svým rozsahem největší pokus o stavbu kostela v Suché Lozi. Druhý pokus o stavbu kostela se uskutečnil v roce 1968. Ovšem bylo to jen jakési oživení myšlenky. Záměr na stavbu se poněkud změnil a stavba se směrovala do míst, kde dnes stojí nová budova mateřské školy. Zajímavé je to, že v roce 1969, u příležitosti 59

udílení svátosti biřmování v Bánově, naši obec na pozvání tehdejšího starosty Martina Beníčka navštívil Štěpán kardinál Trochta a za hojné účasti věřících požehnal toto stavební místo. Bohužel, vývoj událostí po roce 1969 znovu začal směrovat jinam. Teprve rok 1989 skončil s totalitou, a tak započala iniciativa věřících o stavbu kostela. Pozitivem nebo negativem byla zde již stojící velká obřadní síň. Pravidelné nedělní bohoslužby začaly v obřadní síni již v dubnu 1990. Mnohým lidem již kostel nescházel. Přesto však byly provedeny ankety, zda upravit stávající obřadní síň nebo stavět nový kostel. Nový farář Václav Vrba s mnoha dalšími početnými občany byli pro kostel nový. Bylo vybráno více stavebních míst, proběhla četná jednání. Nakonec bylo rozhodnuto pro stavbu kostela uprostřed obce. Byl zvolen nový kostelní výbor, který se však názorově dělil. Přicházeli a odcházeli noví a noví členové. Předsedou byl zvolen pan František bezvýsledně. Zkrátka velmi těžké začátky. Mocným impulsem byl fakt, že Svatý otec Jan Pavel II. posvětil základní kámen s tímto textem: "Základní kámen kostela v Suché Lozi posvětil na Velehradě 22. dubna 1990 Svatý otec Jan Pavel II." To bylo jakýmsi závazkem všech věřících občanů. Téměř další tři roky se připravovaly plány, materiál, hlavně stavební, a to dřevo na vazbu, podlážky, fošny apod. Konkurs na provádění stavebních prací vyhrál sucholožský rodák, pan Martin Navláčil, majitel stavební firmy ze Zlína, který také od počátku roku 1994 započal se zemními pracemi. Bylo to velmi náročné. V roce 1995 byla ukončena stavba věže. Od roku 1996 pokračovala na stavbě se všemi pracemi stavební firma SOPOS se sídlem v Dubu nad Moravou. V dalších letech prováděla všechny stavební práce, včetně střechy. Ovšem nelze opomenout obrovské úsilí dobrovolníků z řad občanů. Tisíce brigádnických hodin, zvláště důchodců. Ocenit třeba velkou obětavost pana Ludvíka Podolana, který ročně dával více než tisíc hodin a stavbu obětavě vedl bez nároku na mzdu. Občané už dříve rozhodli, že kostel zasvětí svaté Ludmile. A tak byl 22. srpna 1999 posvěcen jeden z nejkrásnějších kostelů poslední doby. 60

Slavnost

JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE I. NEŠPORY V. Bože, pospěš mi na pomoc. K. Slyš naše volání. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Mocný všech věcí Králi, nejvyšší Pane náš, věrní tě srdcem chválí, v nichž bydlení své máš. Ač v nebi přebýváš, na pravici Otcově blaženost užíváš, však ve všelikém místě předivný svůj byt máš. A zvláště ve své církvi, kterou shromažďuješ a Ducha svého dary výborně spravuješ. V tom jsi se zjevil nám ze své veliké lásky, kterous prokázal nám, bychom tě ctili vždycky, nebs toho hoden sám. 61

ŽALMY 1. antifona. Jeho jméno je kníže pokoje a jeho trůn stojí pevně navěky. Žalm 113 (112) Buď velebeno Hospodinovo jméno Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil. (Lk 1,52) Chvalte, Hospodinovi služebníci, * chvalte jméno Hospodinovo! Buď velebeno Hospodinovo jméno * nyní i navěky! Od východu slunce až na jeho západ * buď chváleno Hospodinovo jméno! Povznesen je Hospodin nade všechny národy, * nad nebesa jeho sláva. Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, + který trůní na výsosti * a shlíží dolů na nebe i na zem? Slabého zdvihá z prachu, * ze smetiště povyšuje chudého, aby ho posadil vedle knížat, * vedle knížat svého lidu. Té, která v rodině byla neplodná, dává bydlet * jako šťastné matce dětí. Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. Jeho jméno je kníže pokoje a jeho trůn stojí pevně navěky. 2. ant. Jeho království je království věčné, a všichni králové mu budou sloužit a budou ho poslouchat. 62

Žalm 117 (116) Chvála Božího milosrdenství Pohané oslavují Boha, že jim prokázal milosrdenství. (Řím 15, 9) Chvalte Hospodina, všichni lidé, * oslavujte ho, všechny národy, neboť mocně vládne nad námi jeho milosrdenství * a Hospodinova věrnost trvá navěky. Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. Jeho království je království věčné, a všichni králové mu budou sloužit a budou ho poslouchat. 3. ant. Kristu bylo dáno vladařství a královská důstojnost; lidé všech kmenů a jazyků mu budou navěky sloužit. Kantikum Chvalozpěv vykoupených * Zj 4, 11; 5, 9. 10. 12 Pane, náš Bože, jsi hoden, * abys přijal slávu, čest, i moc, protože jsi stvořil všechno, * z tvé vůle to povstalo a bylo stvořeno. (Pane), jsi hoden vzít svitek * a rozlomit jeho pečeti, protožes byl zabit a svou krví jsi vykoupil Bohu (lidi) * z každého kmene, jazyka, lidu i národa a vytvořil jsi z nich našemu Bohu království a kněze * vládnoucí nad zemí. 63

Beránek, který byl zabit, + si zaslouží, aby přijal moc, bohatství a moudrost, * sílu, čest, slávu i chválu! Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. Kristu bylo dáno vladařství a královská důstojnost; lidé všech kmenů a jazyků mu budou navěky sloužit.

KRÁTKÉ ČTENÍ Ef 1, 20-23 Bůh Krista vzkřísil z mrtvých a posadil ho po své pravici v nebi, vysoko nade všechna knížata, mocnosti, síly, panstva – a jak jen se ještě jmenují všechny hodnosti, a to nejen v tomto věku, ale i v budoucím. Ano, všechno podřídil pod jeho nohy. A jeho dal jako svrchovanou hlavu církvi: ona je jeho tělem, plností toho, který naprosto všechno ovládá. ZPĚV PO KRÁTKÉM ČTENÍ O. Tvá je, Hospodine, velikost a moc, * tobě přísluší kralovat. Tvá je. V. Ty vládneš nade vším, * tobě přísluší kralovat. Sláva Otci. Tvá je. EVANGELIJNÍ CHVALOZPĚV Antifona ke kantiku Panny Marie Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida; bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce. Aleluja. 64

Můj duch jásá v Bohu Lk 1, 46-55 Velebí * má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, * neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit * všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. * Jeho jméno je svaté. A jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení * k těm, kdo se ho bojí. Mocně zasáhl svým ramenem, * rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. Mocné sesadil z trůnu * a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi * a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, * pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům, * Abrahámovi a jeho potomkům navěky. Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen.

Ant. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida; bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce. Aleluja. 65

PROSBY Oslavujme Krista Krále, on je dřív než všechno ostatní a v něm všechno trvá. Prosme ho: Pane, ať přijde tvé království. Kriste, náš Králi, shromažďuj svůj lid ze všech končin země — a starej se o něj jako dobrý pastýř o své ovce. Náš Pane a Spasiteli, obnov a posvěť svůj lid, — posilni slabé a ochraňuj silné, vyhledej zbloudilé a shromáždi rozptýlené, povolej nazpět a naprav ty, kdo se ti odcizili. Věčný Soudce, až odevzdáš své království Bohu Otci, postav nás po své pravici — abychom obdrželi dědictví připravené pro nás od založení světa. Kníže pokoje, zmař plány těch, kdo připravují válku — a hlásej národům svůj pokoj. Kriste, ty jsi Pánem všech národů, shromáždi ve své Církvi všechny, které ti Otec svěřil, — aby se sjednotili v Duchu Svatém a uznali tě za svého Krále. Kriste, ty jsi prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých, — dej zemřelým účast na slávě svého vzkříšení. Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. MODLITBA Všemohoucí, věčný Bože, tys dal svému milovanému Synu všechnu moc na nebi i na zemi, aby byl Králem všeho tvorstva; dej, ať celý svět, vysvobozený Kristem z otroctví hříchu, poznává tvou slávu, věrně ti slouží a ustavičně tě chválí. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. 66