SVÁTOSTI Svátosti - svátosti = viditelná znamení milosti, kterou v církvi působí Duch Kristův = základní životní projevy církve jako tajemného těla Kristova - svátost = viditelné znamení neviditelné milosti - ve svátosti působí milost Boží, bez které by pozbývala smyslu - církev není jen příjemce, ale i spolupracovník na posvěcení svém i celého světa - nejdůležitější jsou křest a eucharistie neboli Večeře Páně (eucharistie = svátost J.K. přítomnosti, ostatní = svátosti J.K. činnosti) - svátost je znamením účinným, účinnost je "morální" – pro vůli J.K. a "fyzická" – v tom, kdo neklade překážku, působí proměnu, setkání Rozdělení - iniciační – křest, biřmování, eucharistie - uzdravení – svátost smíření, svátost nemocných - společenství – manželství, svátost (kněžského) svěcení - většina evangelických církví uznává pouze svátosti křtu a Večeře Páně <= pouze tyto dvě přímo J.K. přikázal slavit - ostatní svátosti se sice z Písma dají také odvodit, ale nenalezneme právě ten výslovný J.K. příkaz k jejich slavení Vývoj - do 5. stol. chybí jasný pojem svátosti - řecké "mystérion" znamená tajemství vůbec, latinské "sacramentum" znamená v profánním významu vojenskou přísahu - od 12. stol. se propracovává přesný pojem svátostí, počet 7 a jejich účinnost, svátosti obsahují milost a jsou jejím prostředkem - ve 13. stol. je počet 7 J.K. ustanovených svátostí jasný, pozornost se soustřeďuje na jejich účinnost - Trident – všech 7 svátostí ustanovil J.K., jsou obecně nutné ke spáse (alespoň v přání), nejsou jen pomocí k dosažení víry, ale protože víra sama k milosti nestačí udělují samy milost, kterou obsahují a značí a to ex opere operato - 3 svátosti vtiskují nezrušitelné znamení – křest, biřmování, svátost svěcení - nemůže je udělovat každý, ale zároveň ten, který je uděluje nemusí být ve stavu milosti, ale musí chtít činit, co činí církev - způsob udělování svátostí nesmí nikdo měnit ani jím pohrdat Systematický souhrn - svátosti jsou znamení, která značí Bohem udělovanou milost, skutečnost nebo stav, který Bůh působí v přijímajícím - svátostmi uděluje Bůh specifickou milost - závaznost svátostí vyplývá z J.K. ustanovení ⇒ protože je J.K. ustanovil pro mou spásu, jsou pro mě nutné - svátosti jsou prostředky ospravedlnění, posvěcení a spásy - ospravedlnění z víry a ze svátostí není v protikladu, je třeba víry i svátostí ve vzájemné vazbě Křest Bible - J.K. sám nekřtil, ale o křtu mluvil - J.K. své učedníky poslal křtít, což ihned po letnicích začali činit - přes podobnost s jinými očistnými rituály (např. židovskými) je specifický tím, že se neopakuje - křest navazuje na předchozí skutečnosti kázání, víry a vyznání (Sk, Řím, Ef, Žid)
Vývoj - křest se udílel dle slovního významu (baptizein = ponořit) a pavlovské symboliky pohřbení (Řím) nejčastěji ponořením, později trojím - ve smyslu omytí se též aplikoval i trojím politím hlavy - původně se křtilo ve jménu Ježíšově nebo na jméno Ježíš - brzy se ujala trinitární formule (Mt) – „Já tě křtím ve jménu(o) Boha Otce, Syna i Ducha svatého - od počátku křtu vždy předcházelo vyučování (katechumenát), nekřtilo se jen „na hezký obličej“, zároveň byla požadována i záruka kmotra - ve 2. (p. Štěpán I.), 3. (Cyprián) a 5. stol. (Augustin) vzniká otázka platnosti křtu mimo církev ⇒ platí, pokud je správně udělen Věroučný obsah - příkaz křtít spojuje J.K. slovo a vnější znamení - účinky křtu: o vtělení v J.K. (Řím, Gal), z toho plyne ostatní o očista od dědičného hříchu a všech hříchů osobních o posvěcení – milost Božího synovství, účast na vnitřním životě Trojice, chrám Ducha sv., nové stvoření o nezrušitelné znamení (2Kor, Ef) – znamení trvalého spodobnění s J.K., spodobnění skrze J.K. s Trojicí, trvalé začlenění do církve, označení za Boží vlastnictví - křest je nutný ke spáse (J, Mk, Mt), definováno jako dogma až na na Tridentu - nahradit jej může křest touhy nebo mučednictví, spása J.K. přesto není vázána jen na křest Biřmování – kat. Bible - mezi duchovními skutečnostmi uvádí NZ i dar Ducha sv., který J.K. mnohokrát slíbil (Lk, Sk, J) - slib daru Ducha sv. se uskutečnil o Letnicích a učedníci pod jeho vlivem začali jednat - učedníci kromě hlásání a křtů také vkládali ruce na věřící a ti přijímali dar Ducha sv. - NZ rozlišuje "jen pokřtěné" a ty, kdo přijali dar Ducha sv. vzkládáním rukou ⇒ biřmování patří k plnosti křesťanské existence - dle J.K. měl Duch vyzbrojit učedníky mocí, utvrdit je v pravdě a umožnit hlubší poznání slov J.K. (Sk, J) - plnost Ducha není jen osobní posvěcení, ale dar k budování církve (Ef) - je to jako druhý křest Duchem, druhá fáze kř. iniciace Vývoj - obřad modlitby a vzkládání rukou je zřetelný až ve 3. stol. - skládá se z modlitby, vzkládání rukou a žehnání křížem + později mazání hlavy olejem - vnímáno jako dokonání křtu, potvrzení zralosti, síla k boji proti zlu - ve středověku ustupuje vzkládání rukou ve prospěch mazání olejem, jenž světí výhradně biskup - účinky: o Amalarius 9. stol. – rozmnožení milosti a věčné slávy o Raná scholastika – posila k boji proti nepříteli (Lombard) o později + zmocnění a závazek k vyznavačství o Tomáš: svátost duchovní dospělosti a veřejného osvědčení víry, další účast na velekněžském úřadu J.K.
1
reformace v něm viděla jen utvrzení víry po předchozím osvědčení ⇒ Trident zdůrazňuje jako samostatnou svátost Věroučný obsah - trinitární hledisko: zprostředkovává účinky Ducha sv. poslaného od Otce a oslaveného Syna, aby byl biřmovaný hlouběji vtělen do Božího života - kristologické hledisko: Duch sv. slíbený J.K. dává účast na díle spásy - eklesiologické hledisko: dospělé členství v církvi, za niž bořmovaný přijímá plnou zodpovědnost a účast na jejím poslání - sakramentální hledisko: dokonání křtu - řádným udělovatelem je biskup, mimořádně i kněz - podstatné je vzkládání rukou a mazání křižmem + slova obřadu – „Přijmi pečeť daru Ducha svatého“ - přijmout může jen křtěný - účinky: o duchovní plnost křesťanství o růst nadpřirozeného života o posila ve víře o síla k vyznavačství, posila pro duchovní boj o účast na mesiánských funkcích J.K. o veřejná angažovanost a apoštolát - nutné ke spáse není, ale naléhavost vyplývá z víry církve - má být předstupněm pro další svátosti (pro kněžství nutné, pro manželství doporučené) - řádná příprava nutná -
Eucharistie – Večeře Páně Bible - zpráva o ustanovení na 4 místech NZ - pavlovská tradice: 1Kor, Lk - markovská tradice: Mk, Mt - nejstarší 1Kor 11,23-25 (54 – 57) ≈ původní zprva očitých svědků – "Toto je mé tělo, které se za mnohé vydává. To čiňte na mou památku. … Tento kalich je nová smlouva v mé krvi" - 4 hlavní myšlenky: o zástupná oběť – vydání těla, kalich krev = idea oběti, "za mnohé" = oběť zástupná o prorocký čin – "které se za vás vydává" ve vztahu k budoucnu = proroctví, které se záhy na Kalvárii vyplnilo; liturgické zpřítomnění oběti o skutečná přítomnost – katolický důraz – reálná přítomnost vyjádřená "je", "tělo" = celá konkrétní osoba, "krev" = podstata života. Všechno vylučuje pouhou symboliku – ukazovací zájmena, rozkaz vzít, jíst, pít, odkaz na skutečné vylití krve. Přítomnost je svátostná a konkrétní, celé osoby a jejího díla o příkaz slavit památku – evangelický důraz – "to čiňte na mou památku" ⇐ z ideje smlouvy SZ, která byla zpečetěná krví a kult smlouvu zpřítomňoval. Památka není pak jen opakování večeře, ale uskutečňuje se v ní sám obsah činu. Pozdější slavení nenásobí Kristovu oběť, ale zpřítomňují ji spojením s jedním tělem a krví J.K. - Synoptická tradice Mk/Mt je mladší ⇐ již liturgické spojení chleba a vína v celek + nová myšlenka: "krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé (semitismus = za všechny) na odpuštění hříchů".
2
-
-
-
Jan – nemá ustanovení v řeči na rozloučenou, ale zaslíbení eucharistie v 6. kap. Nebeský chléb = J.K., který sestoupil z nebe dává své skutečné tělo a svou skutečnou krev jako skutečný pokrm a nápoj pro život světa. Eucharistie dle Jana: o pokračování vtělení o oběť života J.K. o J.K. také vystoupí na nebe a o sešle svého Ducha, neboť "tělo samé nic neznamená" Pavel - + společenstvím v chlebě a kalichu tvoříme jedno tělo = eklesiologický význam, + zvěstuje se smrt Páně dokud nepřijde a tak nehodné přijímání bude znamenat odsouzení = eschatologický význam
Vývoj - naukový vývoj v prvních stoletích byl těsně spjat s liturgií - Východ: slavení památky je kultovní (symbolické) zpřítomnění oslaveného J.K., osoby Slova a jeho vykupitelského díla způsobené součinností Ducha sv. - Západ – reálná přítomnost J.K. těla a krve jehož oběť se uskutečňuje proměnou chleba a vína. Augustin rozlišuje historickou a eucharistickou přítomnost ⇒ vyzdvihuje znakovost svátosti = chléb a víno jsou znakem skutečné přítomnosti historického i tajemného Těla - ve středověku se soustředila pozornost na přítomnost J.K. ⇒ uctívání J.K. v eucharistii přítomného - 1. spor – Paschasius hájí totožnost eucharistického a historického těla, Ratramnus ji popírá - 2. spor – (11. stol.) Berengarius z Tours chápe eucharistii jako pouhý symbol našeho spojení s nebeským J.K. – odsouzeno 1079 synodou v Římě - dále se rozvíjí nauka o transsubstanciaci - 12. stol. – k ozřejmění se užívá aristotelská nauka o látce (materia = sv. způsoby) a tvaru (forma = konsekrační slova), stanoví se konkomitance = pod každou způsobou je J.K. celý, a obětní charakter oddělenou konsekrací těla a krve - Wicklef odmítl ve jménu aristotelismu proměnu substance – chléb zůstává chlebem – remanence. V Kostnici odsouzeno - Trident – skutečná a trvalá přítomnost + úcta k ní; oprávněnost přijímání pod jednou; mše je skutečnou obětí - v současnosti nový výklad transsubstanciace jako proměny celé skutečnosti chleba a vína a ve všech vztazích – transsignifikace, transfinalizace - II. Vatikán – eucharistie do středu svátostného života, změna praxe Věroučný obsah - eucharistie je svátostnou přítomností celého J.K. a jeho spásy v podobě pokrmu a nápoje - Skutečná přítomnost – kat. o J.K. přítomen: celý (totus) = tělo, krev, duše, božství o opravdu (vere) = ne jen jako pouhé znamení o skutečně (realiter)= ne jen obrazně o podstatně (substantialiter) = ne jen účinností o je přítomen celý pod každou způsobou a v každé části a trvale o dnes je přítomnost chápána jako více než podstatná, přítomnost obsahuje nejen podstatu, ale i mnohé vztahy a významy ⇐ skutečnost není jen podstata o přítomnost není jen tělesná, ale i osobní, přítomno je i dílo spásy – oběť - Svátostná oběť – kat. o oběť je dar dobra pro dobro vyšší, duchovní darování sebe Bohu vnitřním úkonem, je projevovaná viditelným znamením a oběť nás "zastupuje" 3
o eucharistie je obětí J.K., zpřítomňuje se v ní jeho smrt za nás v duchovním pokrmu pro nás o J.K. se dal Otci věčně platnou obětí života, nyní je ve slávě a již neumírá, ale trvá ve stavu oběti o církvi se J.K. dává jako proměněný chléb a víno o chléb a víno není nadále dar země a plod lidské práce, ale duchovní pokrm a nápoj o v eucharistii se nám dává J.K., ale i církev se dává J.K. - Svátost (znak) o slovo J.K. svěřené církvi určuje nový význam a smysl chleba a vína, které značí: o J.K. památku – dílo, oběť, oslavení ve zmrtvýchvstání a nanebevstoupení o J.K. přítomnost v církvi a jeho spojení s ní – církev slovem kněze za účasti lidu působí J.K. mocí, že chléb a víno jsou proměněny a tak zpřítomňují obětovaného J.K. J.K. se dává církvi a církev J.K. = communio o je počátkem Hostiny Beránkovy k níž jsme pozváni až přijde J.K. podruhé a svou obětí dokoná konečnou spásu všech svatých o je "tajemstvím víry" – kořeny sahá do sebesdílení Otce, Syna a Ducha v Trojici. Protestanté - Zwingli: tělo J.K. je v nebi a nemůže být reálně a podstatně v chlebě a tím méně duchovním pokrmem. Jsou tu jen subjektivní znamení a J.K. je přítomen duchovně - Luther: hájil skutečnou přítomnost, ale odmítl transsubstanciaci a konkomitanci. - Kalvín: tělo J.K. nemůže být všudypřítomno, přijímající se s ním spojuje prostřednictvím Ducha sv. - dnes protestantská teologie vykládá přítomnost ponejvíce symbolicky - Kalvinista Leehnhardt se ve svém pojetí přibližuje katolické transsubstanciaci v jejím novém výkladu. Svátost svěcení – kněžství – kat. Bible - v prvotní církvi různí nositelé autority – jejich jména a funkce nejsou dost jasnou - Apoštolové o = lodní kapitán či zplnomocněný posel o u Pavla = putující hlasatel evangelia nebo Dvanáct o u Lukáše = Dvanáct, svědkové J.K. života i jejich nástupci o J.K. povolal a ustanovil Dvanáct o mají hlásat evangelium, uzdravovat, bojovat proti zlým duchům a získávat lid Bohu o po vzkříšení pověřeni službou slova, svátostí a vedení o jsou základy církve (Flp) a jejich učení je závazné (Sk) o potulní apoštolové jsou jako instituce naposledy uváděni v Didaché - Starší (presbyteroi) o označují se tak i sami apoštolové (1Petr, 2Jan, 3Jan) o v Jeruzalémě za přítomnosti Petra tvořili radu (Sk) o vedou obce v Pavlově jméně (Sk), ustanoveni v každém městě (Tit), mají kázat a vyučovat, dle Jak udělují pomazání nemocných - Biskupové a jáhni o ve Flp je Pavel pozdravuje o dále už jen biskup, který spravuje větší území, má být vzorem, hospodářem, schopen učit o jsou svěceni vzkládáním rukou "starších" 4
o funkce administrativní, v žid. obcích "starší", v helén. obcích "episkopos" Jáhnové o starají se o chudé, i křtí a káží (Sk) - nikde nikdo není zván "kněz" - nejčastější výraz pro úřad je služba – diakonia - není nikde řečeno, že představení byli představenými i v kultu, ale náznaky jsou ve Sk (vzkládání rukou, biřmování, mazání nemocných) Vývoj - církev mučednická o první rozlišení laiků – sv. Klement Římský v listě do Korintu (96) o Ignác Antiochijský – biskup – presbyteři – jáhnové (2. stol.) o liturgii vede biskup o následnost biskupů od apoštolů je argumentem pro pravost víry a církve o Tertulián (2. stol.) poprvé použil "sacerdos" = kněz – biskup o Cyprián – sarcedos je biskup a "náměstek Kristův" - církev Otců o biskup se stává senátorem světské hierarchie o proti episkopátu je mnichy prosazován ideál duchovní o farní zřízení ⇒ uplatnění kněžstva o církev přijímá feudální podobu zřízením diecézí, dekanátů, arcijáhenství - středověk o biskupská moc definována jako moc nad tajemným tělem Kristovým, vyhrazuje se jí ordinace, biřmování, veřejná absoluce a vrchní správa diecéze o kněz má moc nad eucharistickým tělem J.K., roste jeho význam i činnost o hlavní rozdíl mezi biskupem a knězem zejména na poli jurisdikčním o Florentinum – podstata kněžského svěcení – předání patény a kalicha - novověk o Trident se neodvážil řešit vztah biskupů a papeže, jen odsoudil lutherskou nauku o I. Vatikán – papežský primát a neomylnost, podstata svěcení je vzkládání rukou pro všechna 3 vyšší svěcení o II. Vatikán – význam společného kněžství všech věřících, ze kterého vyrůstá podstatně odlišné kněžství zvláštní uplatňované v episkopátu, presbyteriátu a jáhenství Teologický výklad - podstata kněžství ze tří hledisek - kristologické – J.K. vyvolil, povolal a připravoval Dvanáct pro zvláštní úkoly ve svém království; dává jim poslání, které sám dostal od Otce ("jako mě poslal Otec, tak já posílám vás" (Jan)) - eklesiologické – svou kritikou J.K. zrušil SZ kněžstvo - svátostné – J.K. je na základě inkarnace nejvyšším prostředníkem, knězem , učitelem a pastýřem ⇒ v tom je základ katolického kněžství - kněžství bylo svěřeno církvi, ve které je všeobecné kněžství dáno všem - kněžství zvláštní, služebné, z všeobecného vychází, ale liší se funkcí i podstatou - zvláštní kněžství se uděluje ordinací, která dává zvláštní účast na všech posláních J.K.: prostřednictví, kněžská služba, učitelské a pastýřské poslání -
5
Manželství – kat. (u ev. to není svátost) Bible SZ - jeví se jako: stvořitelský čin Boží (Gn), vztah nejhlubší lidské lásky (Píseň), svazek před Bohem chráněný jeho autoritou (Př, Mal), obraz životního společenství Boha s Izraelem, jako výraz jeho úmluvy a věrnosti (Iz, Jer, Ez) - Gn zdůrazňuje lásku a rovnost muže a ženy, těžkost manželství po hříchu, porušení vztahu ⇒ nadvláda muže - manželství je Božím ustanovením - Píseň – lidská láska jako lidská skutečnost, dar Boží - postupně nabývalo stále více právního ustanovení, osobní ráz nikdy nevymizel - cizoložství trestáno smrtí obou NZ - potvrzeno J.K. jako ustanovení Boží + nerozlučitelnost, ani cizoložství neumožňuje plnou rozluku, jen rozchod - manželství je přechodná forma vezdejšího života - existuje i vnitřní cizoložství - Pavel opakuje nerozlučitelnost, hájí manželství, zná manželství v Pánu a manželství v Kristu a církvi, manželství je obrazem spojení J.K. a církve - manželství jako zvláštní stav v tajemném J.K. těle, nerozlučné, na život a na smrt, svazek vzájemně posvěcující, svazek duchovní a tělesné plodnosti, místo zvláštní přítomnosti J.K. v Duchu sv. Vývoj - nejprve sňatek před biskupem - během středověku upadalo, manželství se stalo rodinnou záležitostí, ke které byl kněz přizván pro udělení požehnání - po Tridentu závazná forma – před farářem nevěsty a před dvěma svědky - manželství je nerozlučné, výlučné, zdokonaluje milost jako skutečná svátost - II. Vatikán rozvíjí sakramentální, lidskou a společenskou stránku Teologický výklad - manželství jako přirozený svazek o snubní princip je kosmický o svazek v člověku nabývá zvláštní ráz osobního, duchovního, duševního a tělesného spojení o základní lidský vztah, je Božím ustanovením o nejhlubším smyslem manželství je zjevení Boží lásky o manželé se zasvěcují k službě vzájemného posvěcování a zdokonalování o jako přirozený svazek je chráněno Bohem a je to osobní záležitost nepodléhající jiné moci o Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, založil jejich spojení a chtěl, aby toto spojení bylo čestné, vážné a trvalé o manželství je úmluva, smlouva, veřejný svazek o manželé se zodpovídají za svůj svazek Bohu jako poslednímu cíli - manželství jako nadpřirozená skutečnost o má uskutečňovat jednotu přirozeného i nadpřirozeného, lidské i Boží stránky o pokřtěný je novým Božím stvořením ⇒ uzavírá-li sňatek, činí tak ve jménu Páně o obsahuje vnitřní milost jako účast na spojení J.K. s církví zvláštním způsobem o manželé jsou jedno tělo, jako je církev J.K. tělem, je k vzájemnému posvěcování a zdokonalení o není absolutně nezrušitelné díky své pozemské dočasnosti 6
o rozmnožuje milost a dává zvláštní milosti stavu, neboť manželství je zvláštní stav v církvi o svátost si vzájemným souhlasem udělují navzájem snoubenci na základě svého všeobecného kněžství, kněz dává jen požehnání o nedokonané manželství může být rozloučeno se souhlasem manželů jen papežem o platné a dokonané manželství může být rozloučeno jen když jeden chce přijmout křest a druhý s ním proto nadále nechce žít (Privilegium Paulinum) o smíšená manželství církev dovoluje při respektu svobodné volby partnera, ale upozorňuje na obtíže o cílem manželství je vzájemné doplnění přirozeného a nadpřirozeného, tělesného a duchovního, vznik nového života a jeho výchova. o vyloučení cíle vzniku nového života a jeho výchovy činí manželství neplatným o II. Vatikán nerozlišuje mezi cílem a smyslem ani neurčuje pořadí cílů o pro veřejnou a svátostnou povahu je manželství věcí církve, která má jistou kompetenci a vzniká právní stránka manželství jak v církvi, tak ve státě Protestantské pojetí Manželství není uznáváno jako svátost pro jeho absenci v Písmu. Je považováno za zákonné ustanovení církve a proto je věcí státu. Pochází z hříchu a je útočištěm před smilstvem, ale může být vírou posvěceno. Po 2. sv. válce se dle Bartha může uskutečnit jen v Kristu. Není uznáván rozdíl mezi manželstvím pokřtěných a nepokřtěných.
Pomazání nemocných – kat. - J.K. sám za svého života uzdravoval nemocné - při poslání učedníků uvádí J.K. mimo jiné i, že budou vkládal ruce na choré a uzdraví je - Jak – již v prvotní církvi kněží pomazávali nemocné a modlili se nad nimi - i Dvanáct při prvním rozeslání uzdravovalo na znamení blížícího se B. království - od počátku církev dosvědčovala mazáním očekávání spásy a působila i proti pohanskému zaříkávání - zdůrazňováno bylo především svěcení oleje a pneumatická skutečnost - jako účinky jsou uváděny: posila a láska (Hyppolit); zdraví, zahnání nemocí a zlého ducha (Apošt. konst.); + milost a odpuštění hříchů (Euchologium Serapinnovo). - sakramentář Gelasiův a Řehořův – olej jako ochrana těla, duše a ducha s důrazem na uzdravení těla - světící modlitba je dodnes pokládána za základ svátostného působení oleje, proto jej má světit jen biskup - v 5. stol. Inocenc I. vyhrazuje svěcení oleje biskupovi, mazání dovoluje i laikovi, později bylo i mazání vyhrazeno kněžím - ve středověku se kromě uzdravení těla dostává do popředí uzdravení duše = odpuštění hříchů, což se později stává jediným výkladem účinnosti - přenesením důrazu na odpuštění hříchů se stává ze svátosti svátost umírajících, poslední pomazání v rámci pokání umírajícího - od 12. stol. se zdůrazňuje udílení výhradně umírajícím - Trident a církev dále mluví i o uzdravení těla a doporučuje udělovat i nemocným
7
účinky dle Tridentu: milost Ducha sv., odpuštění hříchů a jejich následků, posílení duše k snášení obtíží vzbuzením důvěry v Boží milosrdenství, přemáhání pokušení a případně i tělesné uzdravení, slouží-li ke spáse - dnes se zdůrazňuje uzdravení celého člověka Věroučný obsah - člověk porušením původní harmonie podléhá hříchu jehož následkem je i nemoc a smrt - J.K. následky hříchu neodstranil, ale dal jim smysl v dějinách spásy, zbavil je protibožského a i v nemoci a smrti je možno se setkat s J.K., který všechnu tíž se vším všudy nesl ve své oběti - svátosti jsou způsoby, jimiž je oslavený J.K. přítomen ve své církvi a v nich pokračuje dílo uzdravení lidstva - z ustanovení J.K. se církev od začátku stará o nemocné a svátost pomazání je nabídkou milosti J.K., která je účinná dle víry přijímajícího a podle potřeby jeho spásy - pomazání nemocných tak není léčení symptomů, ale zvláštním spojením skrze milost s Bohem - působí tedy především odpuštění hříchů, pokud má přijímající alespoň nedokonalou lítost - kromě toho se vztahuje na posilu těla -
Svátost smíření – kat. Bible - ve SZ se vědomí hříchu jako zlého činu před Bohem objevuje zároveň s potřebou lítosti a možností odpuštění, silnější je vědomí kolektivního hříchu Izraele než osobní moment, který však nezaniká - J.K. žádá změnu smýšlení jako počátek Božího království - k osobní stránce ustanovuje J.K. i instituce Božího odpuštění – křest, eucharistii a soudní moc církve, která má uskutečňovat povolání ke svatosti viditelným znamením odpuštění hříchů - církev je od počátku otevřena hříšníkům, aby se obrátili a s lítostí přemáhali hřích - navíc církev bratrsky napomíná a varuje (1Kor) a v posledku pro nápravu s nimi přerušuje styky (Řím) – ale zároveň se za ně modlí a jedná s nimi jako s bratry - nikdo není vyloučen z naděje na odpuštění - již v NZ se rýsuje vyznání hříchů a odpuštění vzkládáním rukou (Sk, 1Tim) - dle J.K. slova o moci klíčů, svazování a rozvazování má církev moc svazovat zlého ducha a osvobozovat od něj, ale má též moc právně soudcovskou Vývoj - v počátcích je nejvíce doloženo veřejné pokání a smíření s církví i Bohem se koná na Zelený čtvrtek biskupem, myšlenka kajícnosti převládá nad vyznáním hříchů - až do 3. synody v Toledu (589) se koná jen jednou za život - Origenes a Cyprián znají i soukromé pokání - Montanus (2. stol.) vylučuje druhé pokání a možnost odpustit tři základní hříchy: odpad od víry, vraždu a cizoložství - v 6. stol. se odděluje veřejnoprávní vyloučení a smíření - v 7. století se objevuje soukromé časté přijímání svátosti smíření a v 8. století se šíří zásluhou iroskotské misie (tzv. ušní zpověď) - v 9. století je již pravidlem a skládá se z vyznání hříchů a pokání a odděleně se uděluje smíření - dále se spojuje hned v 9. stol. v jediný úkon vyznání, pokání a smíření vztažením ruky 8
IV. Laterán 1215 nařizuje zpověď jednou za rok pro těžké hříchy v 5. – 14. stol. byla obvyklá zpověď mnichům, kteří nebyli kněží, pokud nebylo možno dosáhnout kněze či jáhna, v případě nutnosti se doporučovala zpověď i laikovi - dnes nový řád pokání, + zavádějí se kajícné pobožnosti s individuálním či všeobecným vyznáním s individuální či společnou nebo všeobecnou absolucí. - Trident – formuloval nauku církve: o svátost je relativně nutná pro ty, kdo se po křtu dopustili smrtelného hříchu o Bůh dává odpuštění na základě smrti J.K. o odpouští se i věčný trest, nikoliv ostatní tresty a následky hříchu o k svátosti je nutná i vnitřní lítost (i nedokonalá), která je spolu s vyznáním a zadostiučiněním základem svátostného znamení (úkon kajícnosti) o lítost a vyznání se musí vztahovat na všechny smrtelné hříchy, jejich způsob i počet o odpouštějí se i hříchy bez viny zapomenuté o svátost uděluje kněz, který k tomu má pravomoc a je těžce vázán zpovědním tajemstvím Teologický výklad - vědomí viny a touha po odpuštění jsou všelidské - přítomnost J.K. v jeho svatosti a spravedlnosti, v jeho moci zákonodárné i odpouštějící dostává v církvi viditelný výraz ve službě smíru (2Kor) - pro tuto službu dostala církev od Pána moc svazování a smiřování s Bohem i se sebou - hřích odpouští Otec na základě J.K. spásného díla působením Ducha sv. a služebností církve - Bůh odpouští obnovou, znovutvořením - křesťan má účast na soudu, jenž vynesl na Kalvárii nad hříchem Otec, na smrti J.K. a na vítězství J.K., které nad hříchem dobyl a účinností Ducha sv. v církvi trvá - svátostí pokání dosáhnou křesťané odpuštění Božím milosrdenstvím hříchů, kterých se proti Bohu dopustili a dosáhnou smíření s církví (LG) - účinky: o odpuštění hříchů, smíření s Bohem vnitřním posvěcením o rozmnožení milosti o obnovení předchozího stavu před Bohem o pokoj duše - dokonalou lítostí získává člověk odpuštění ještě před svátostí, která pak o tomto odpuštění ujišťuje Odpustky - v praxi církve se uplatňovala časově omezená doba pokání jako veřejné odčinění časných trestů za veřejné hříchy - praxe pokání se pak s častou soukromou zpovědí měnila na jiné kající skutky, které měly pomáhat k nápravě kajícníka a k odčinění časných trestů - dnes jsou chápány jako součinnost církve s jejím kajícníkem, který po odpuštění viny ve svátosti touží před Bohem po napravení následků svých hříchů - něco lze napravit přímo, něco jen kajícností a dobrou vůlí - tato pomoc byla praktikována různě a přes velká zneužití této praxe by neměla působit pohrdání a odmítání -
9
