Jazyková situace v ČR a na Ukrajině. Vývoj, současnost, perspektivy (areálové hledisko)

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky Filologicko-areálová studia

Bc. Nikola Křížová

Jazyková situace v ČR a na Ukrajině. Vývoj, současnost, perspektivy (areálové hledisko) Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Jiří Gazda, CSc.

2013

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

…………………………………………… Podpis autora práce

Touto cestou bych ráda poděkovala vedoucímu práce PhDr. Jiřímu Gazdovi, CSc. za ochotu, trpělivost a cenné rady k formální a obsahové stránce práce.

АБСТРАКТ Языковая ситуация - это состояние, в котором находится язык, он имеет свою территорию, в рамках которой он существует, развивается и его существование и развитие зависит от политических, общественных и культурных условий. Для воссоздания общей картины языковой ситуации определенной страны, надо считаться с влиянием разных факторов, напр., прием новых слов из иностранных языков, сленг, диалект. Cущественным также является культурно-исторический или общественно-политический аспекты. Настоящая в Чешской

дипломная

Республике

работа и

на

под

названием

Украине.

„Языковая

Pазвитие,

ситуация

настоящее

время,

перспективы“ для нас является интересной и актуальной, потому что язык, в том числе языковая ситуация, представляет "живую материю", которая изменяется со временем. Целью нашей работы является приблизить историю, развитие и перспективы языковой ситуации в рамках территорий, в которой находятся обе страны. Дипломная работа состоит из этих частей – теоретической и практической. Эти две части мы не описываем отдельно, наоборот, мы стараемся эти части соединить, чтобы теория была добовлена практикой. В центре дипломной работы стоит проблематика языковой ситуации в Чешской Республике и на Украине, также определение основных понятий, связанных с темой работы. Более детально мы обратим внимание, прежде всего, на культурно-исторический аспект в рамках языковой ситуации упомянутых нами стран. В рамках этой главы мы стараемся проследить историю XIX и XX веков, также описать состояние языка в настоящее время. Языковая ситуация в Чешской Pеспублике, также как языковая ситуация на Украине, проиллюстрирoвана конкретными явлениями, которые показывают общее состяние языка сегодняшнего дня. Речь идёт, напр., o появление диалектов или сленга молодежи в Чешской республике, что касается Украины мы проследим ситуацию "суржика". Мы надеемся, что нам удалось объяснить языковую ситуацию в Чешской Pеспублике и на Украине в историческом контексте в связи с языковой и культурной точкой зрения.

OBSAH ÚVOD ...............................................................................................................................4 1

ČESKO-UKRAJINSKÉ VZTAHY A AREÁLOVÉ HLEDISKO .....................6 1.1

Česká republika a Ukrajina z areálového hlediska ...........................................7

1.1.1 1.2 2

Areálové hledisko a slovanské jazyky ....................................................11

Česko-ukrajinské kontakty .............................................................................11

„JAZYKOVÁ SITUACE“A „BILINGVISMUS“ – STRUČNÉ VYMEZNÍ

POJMŮ ..........................................................................................................................14 3

JAZYKOVÁ SITUACE V ČESKÝCH ZEMÍCH .............................................16 3.1

Období 19. století ............................................................................................16

3.2

Období 20. století ............................................................................................19

3.2.1

Čechoslovakismus v době Československa ............................................24

3.2.2

Pražský lingvistický kroužek ..................................................................25

3.3

Česká tištěná média v 19. století .....................................................................26

3.4

Česká tištěná média na přelomu století a ve 20. století ..................................27

3.5

Současná jazyková situace ..............................................................................30

3.5.1 3.1

Dialektologie ve vztahu k jazykové situaci ....................................................34

3.1.1 3.2 4

Československý bilingvismus .................................................................31 Jazykový zeměpis ...................................................................................40

Jazyk dnešní mládeže a role pravopisu ...........................................................40

JAZYKOVÁ SITUACE NA UKRAJINĚ...........................................................45 4.1

Jazyková situace 19. století .............................................................................45

4.1.1

Konkrétní příklad složitého průběhu tisku evangelií v ukrajinštině

19. století.................................................................................................................48 4.2

Období let 1900–1980 ....................................................................................49

4.3

Konec 20. století a současnost ........................................................................54

4.4

Suržyk .............................................................................................................57

4.5

Média a současnost .........................................................................................64

4.5.1

Knihy ......................................................................................................64

4.5.2

Noviny a časopisy ...................................................................................64

4.5.3

Televize ...................................................................................................66

4.5.4

Reklama ..................................................................................................73

4.5.5

Internet ....................................................................................................73

4.5.6

Evropská charta regionálních či menšinových jazyků ............................74

ZÁVĚR ..........................................................................................................................78 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY.........................................................................82

ÚVOD Hlavním zájmem naší diplomové práce je zachycení jazykové situace v ČR a na Ukrajině v historickém a areálovém kontextu, přičemž hlavní pozornost bude věnována zmapování a objasnění současného stavu. Konkrétní jazyková situace je dána nejen vzájemným působením jednotlivých jazyků, ale celou řadou dalších faktorů, které si postupně uvedeme v naší práci. Evoluce jazyka je dlouhodobá (často mnohosetletá záležitost, neboť jazyk představuje živý organismus, který v čase nezůstává neměnný, ale vyvíjí se. Jazyková situace tyto historické proměny odráží. K jazykovému materiálu, který spoludotváří ucelený pohled na jazykovou situaci dané země nebo na jazykovou situaci určitého území, patří následující faktory: nářečí, slangy, jazyk národnostních menšin, vliv globalizace – tedy přejímky z cizích jazyků, aj. Nesmíme ovšem zapomenout ani na vlivy mimojazykové, tedy na hledisko kulturně-historické a společensko-politické, které spoluvytváří celkový stav jazykové situace. Jak název tématu napovídá, dotkneme se i areálového hlediska. Velmi obecně řečeno, areálem se rozumí prostor, který je vymezen nějakým společným faktorem či jevem (např. právě jazykem či skupinou jazyků). Není striktně dáno, že by hranice areálu musely odpovídat hranicím státu, tyto hranice jsou proměnlivé. Záleží na pohledu odborníků, kteří areál definují. Pro definici areálu se podstatným stává tedy jejich úhel pohledu a stanovení si jevu, kterým se areál bude odlišovat od druhých areálů. Tímto způsobem vznikne určité území, jež bude charakterizovat jimi zkoumaný jev. Areálové hledisko budeme v diplomové práci prezentovat ve spojitosti s jazykem, který patří mezi jeden z mnoha ukazatelů pro vymezení pomyslných hranic daného prostoru. Téma „Jazyková situace v ČR a na Ukrajině. Vývoj, současnost, perspektivy (areálové hledisko)“ je stále aktuální a zajímavou problematikou, a právě proto bychom se na danou tematiku rádi zaměřili. Důvod, proč právě Česká republika a Ukrajina, je snadný. Česká republika jakožto stát, v němž žijeme, a tedy vnímáme roli jazyka a celkovou jazykovou situaci po celou dobu života, bychom rádi srovnali se zemí, která se řadí do východoslovanského areálu, tedy je součástí mého studijního programu Filologicko-areálových studií. Ukrajina je především zemí, jejíž kultura a jazyk je nám velmi blízký, poznali jsme to díky vlastní zkušenosti při několika pobytech na tomto území. Dalším podnětem pro studium problematiky jazykové situace v České republice a na Ukrajině je bezpochyby jejich analogická historie a samotný fakt

4

– dozvědět se o této problematice něco nového, konkrétnějšího, obohatit si všeobecné znalosti a vytvořit ucelený obraz k tomuto tématu. Za cíl diplomové práce jsme si zvolili charakteristiku vývoje, historie a perspektivy jazykové situace se zřetelem na areál, v němž se obě země nacházejí. Práce se striktně nedělí na teoretickou a praktickou část, naopak jsme se snažili tyto dvě části propojit, tak aby vznikla práce, v níž je teorie ilustrována konkrétními příklady textů z praxe. Diplomová práce se bude skládat ze čtyř částí. První kapitola bude věnována pojmu areál, konkrétněji definici pojmů střední Evropy a východní Evropy, do nichž právě Česká republika a Ukrajina patří. Touto první kapitolou se snažíme o obecné zmapování vztahu mezi jazyky, jež se řadí k střední nebo východní Evropě. Pro naši práci je zásadní vztah čeština-slovenština a ukrajinština-ruština v kontextu areálu střední, resp. východní Evropy. V neposlední řadě popíšeme vzájemné českoukrajinské vztahy. Následující druhá kapitola bude zaměřena na teoretické vymezení problematiky jazykové situace. Jádro práce představují dva celky, z nichž zvlášť popíšeme jazykovou situaci v České republice a zvlášť jazykovou situaci na Ukrajině. Těmito dvěma celky bychom rádi přispěli k vytvoření přehledného historického vývoje daného areálu a jeho vývoje v současnosti. Cílem těchto částí je podrobnější zaměření na kulturně-historické hledisko vývoje jazykové situace v České republice a na Ukrajině již od 19. století, přes 20. století, až po současný stav jazyka. Jak v případě ČR, tak i Ukrajiny bychom rádi charakterizovali faktory, které ovlivňovaly jazykovou situaci a díky níž můžeme popsat současný stav jazyka. V části o jazykové situaci na Ukrajině se pozastavíme nad otázkou „suržyku“ a v kapitole o České republice otevřeme otázku dialektů a slangu u mládeže. Jako podklad pro vznik této práce nám poslouží literatura psaná česky, rusky i ukrajinsky a naše vlastní zkušenosti. Bude nutné sesbírat data jednotlivých areálů a seřadit je chronologicky vzhledem k jazykové situaci. Dále bychom teze uvedené v teoretické části o jazykové situaci na Ukrajině rádi i doložili na námi vytvořeném dotazníku, který se chystáme rozeslat do různých částí Ukrajiny. Rozesláním dotazníku do jednotlivých oblastí země chceme dosáhnout co možná nejobjektivnějšího pohledu na problematiku. Závěrečná část bude obsahovat shrnutí námi zvoleného tématu a seznam literatury.

5

1 ČESKO-UKRAJINSKÉ VZTAHY A AREÁLOVÉ HLEDISKO Předtím než si přiblížíme podrobnější charakteristiku vývoje jazykové situace na Ukrajině a v České republice a podíváme se na jejich historický kontext, je nezbytné v rámci těchto dvou areálů vymezit základní definici samotného slova „areál“. V této kapitole a následujících podkapitolách se také zmíníme o jednotlivých areálech, do nichž se Česká republika i Ukrajina řadí. Objasníme si tedy pojmy střední a východní Evropa. O těchto dvou areálech se zmiňujeme, jelikož na tomto území koexistovaly spolu dva jazyky. Tím máme na mysli vztah mezi češtinou a slovenštinou v době společné minulosti a zároveň vztah mezi ukrajinštinou a ruštinou a jejich vlivu vzhledem k současné jazykové situaci. Našim cílem je také shrnout historické období vzájemných kontaktů obou zemí a nastínit pohled do současnosti. S pojmy dále v práci nepracujeme anebo pouze okrajově. Pro ucelený pohled na téma diplomové práce proto bylo potřeba definovat výše zmíněné jevy. V neposlední řadě uvedeme základní historické mezníky společných česko-ukrajinských vztahů. Velmi obecně lze „areál“ definovat jako prostor, v němž se vyskytuje určitý jev, který je něčím ohraničen. Co je ovšem podstatné k určení konkrétních areálů, je odlišnost pohledu v daný moment očima odborníků a jejich zaujetí pro význam tohoto pojmu. Ať se jedná o historiky, ekology, geografy nebo např. lingvisty, každý z nich má svá měřítka, pravidla a opěrné body. Díky jednotlivým bodům vznikají rozdílná vymezení a vyjádření významu konkrétních areálů. Mezi názory odborníků bude docházet ke sporům, protože každý z nich uznává svá kritéria, a proto se definice v mnohém neshodnou. Naopak v některých případech se názory budou lišit jen nepatrně nebo mohou být shodné. Výše jsme ukázali, že „areál“ má řadu odlišných definic. Mohli bychom vzpomenout alespoň jeden konkrétní případ a to ten, kdy v jazykovědě s termínem „areál“ pracuje tzv. areální lingvistika neboli jazykový zeměpis, o němž se v jedné z dalších podkapitol zmíníme více. Definice pojmu areál uvádíme v naší práci proto, že právě jedním z měřítek pro vymezení areálu může být jazyk. Konkrétněji rozšíření jazyků a jazykových společenství, jež nám určí pomyslné hranice areálu. V návaznosti na tuto myšlenku se pak hovoří např. o germánském, indoevropském nebo slovanském,

6

aj. areálu. Proto jsme se rozhodli přiblížit čtenáři areálové hledisko v rámci České republiky a Ukrajiny.1 1.1

Česká republika a Ukrajina z areálového hlediska Zabýváme-li se Českou republikou z hlediska středoevropského areálu a vývoje,

který vzniku předcházel, můžeme se obrátit na slova prof. Iva Pospíšila z jeho publikace Střední Evropa a Slované (problémy a osobnosti): „Kulturně patří české země již přijetím latinského ritu k Západu, ale dlouhodobě stojí spíše na křižovatce, neboť velká část Moravy patří geologicky, přírodně, civilizačně a kulturně spíše k mediteránímu okruhu, zatímco západní Morava a celé Čechy k prostoru euroatlantickému, západoevropskému. Například pro Francouze jsme ovšem zjevně na Východě; jinak řečeno: Aš patří k Východu, zatímco Helsinky a Istanbul k Západu – to je ovšem dělení zjevně politické a dnes již neodpovídající skutečnosti, žel stále přežívající. Přitom např. Ukrajinci a Bělorusové se vůbec necítí být součástí Východu nebo se označují za střední Evropu – Východem tu myslí Rusko a ještě spíše Asii.“2 Jelikož směřujeme naše úvahy ke konkrétnímu popisu areálu České republiky, je nezbytné definovat prostor „střední Evropy“ (Средняя Европа, Mitteleuropa, Middle Europe,…), v němž se nachází. Výčet států, které náleží do tohoto prostoru, se liší protichůdnými pohledy autorů zabývajících se touto problematikou. K státům střední Evropy se řadí státy tzv. „Visegrádské čtyřky“, k nim patří Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko. Dalšími státy této části Evropy jsou Lichtenštejnsko, Německo, Slovinsko, Švýcarsko a Rakousko. Výše uvedené země mohou být, jak už jsme zmínili, považovány za státy střední Evropy, ale také nemusí. U některých států lze zařadit k „střední Evropě“ pouze část jejich území. Jejich počet se vzhledem ke konkrétnímu určení těchto států bude měnit. Na vymezení tohoto území můžeme pohlížet jako na duchovní areál, který je propojen řadou historických událostí. Společné dějiny a také společný rozvoj jednotlivých států jsou jedním z dalších ukazatelů soudržnosti proměnlivosti území. Z hlediska geografického, plochu území ohraničují přírodní útvary, konkrétně na severu je to moře Baltské dále ze západu řeka Rýn nebo např. Apeninský poloostrov na jihu. Na hranice areálu „střední Evropy“ lze pohlédnout i z hlediska náboženského, kdy největší zastoupení bude mít křesťanství, dále katolická církev a v menší míře islám 1

POSPÍŠIL, Ivo. Areál - sociální vědy - filologie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 26–28. POSPÍŠIL, Ivo. Střední Evropa a Slované: (problémy a osobnosti). 1. vyd. Brno: Ústav slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2006, s. 13–14. 2

7

nebo církev pravoslavná. Hledisko náboženství nebo také tradice a prolínání jednotlivých kultur plní důležitou roli ve stmelování států tohoto území.3 Toto území bývá charakterizováno různě. Může být chápáno obecně jako region mezi západní a východní Evropou, ovšem podstatným ukazatelem je fakt, že hranice „střední Evropy“ nejsou pevně dány. Samotné slovní spojení „střední Evropa“ je poměrně mladé, do našeho povědomí vstupuje především ve 20. století, pro jeho vymezení hrají důležitou roli představy a hodnoty měnící se v čase. Důležitost pojmu „střední Evropa“ se v závislosti na dějinách mění. Poprvé se objevuje na Vídeňském mírovém kongresu, kde byl tímto myšlen prostor dnešního Německa a Beneluxu. Jan Holzer uvádí: „Příčinou tohoto faktu je existence státní formace, která po čtyři staletí onen analyzovaný a jak uvidíme, poněkud sporný prostor vyplňovala; totiž habsburské (habsbursko-lotrinské, rakouské) monarchie, od r. 1867 Rakouska-Uherska.“4 A dále autor poznamenává: „Právě rozpad Rakouska-Uherska, jeho příčiny a zajisté i procesy, které bezprostředně vyvolal, to vše stojí v pozadí kvasu, který se kolem “nového” pojmoslovného spojení střední Evropa objevil a který v podstatě trvá dodnes.“5 Dále je„střední Evropa“ charakterizována v článku jako: „...prostor bývalého rakouského státu, na konci XIX. století narušený vnitřními, především národními a demografickými (populačními), ale také socioekonomickými a politickými ambicemi etnik, tvořících mimořádně spletitou a rozmanitou strukturu habsburského domu.“6 Jan Holzer uvádí: „S odkazem na některé historické fáze geneze této oblasti, ale též jako výraz chápání nového versailleského mocenského uspořádání se pro centrálně evropský areál vžil termín střední Evropa, reprezentující (ba symbolizující) mimořádně četnou sumu peripetií

a

komplikací.“7

V meziválečném

období

byl

tento

pojem

velmi

důležitý: „Střední Evropou byly v této éře myšleny nástupnické státy, tedy Rakousko, Československo, Maďarsko a Polsko (v jeho “východních” hranicích). Limitace pomyslných hraničních čar mezi kulturními entitami západní a východní Evropy přitom nikomu nečinila potíže.“8 Po čtvrtém dělení Polska označení „střední Evropa“ přestala podle slov Jana Holzera: „..v původním slova smyslu existovat, termín ztratil svůj 3

POSPÍŠIL, Ivo. Střední Evropa a Slované: (problémy a osobnosti). 1. vyd. Brno: Ústav slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2006, s. 14–25. 4 HOLZER, Jan. Středoevropské politické studie [online]. ©2001 [cit. 2011-11-30]. Areálové proměny a konstanty středoevropských studií – pohled politologa. Dostupné z: . 5 Tamtéž. 6 Tamtéž. 7 Tamtéž. 8 Tamtéž.

8

obsah, svou logiku a velmi záhy se stal mýtem, legendou. A ty, jak známo, bývají vystaveny na jedné straně deformacím a zneužití, na straně druhé ztrácejí reálné kontury, podléhají nostalgii a teskným reminiscencím.“9 Po skončení 2. světové války, důležitost pojmu upadá, důležitost naopak nabývá označení Východ a Západ. „Na začátku 50. let přichází polský historik O. Halecki s novou terminologií, odrážející proměnu tohoto prostoru po druhé světové válce a zároveň i způsobující adekvátní posun těžiště středoevropských studií.“10 Tento historik, zabývající se touto problematikou, rozdělil Evropu na 4 části: „(1) západní, definovanou zásadním vlivem latinské vzdělanosti a jejím kulturním okruhem (to pro něj znamenalo výhradně románskou a anglosaskou identitu v rámci “atlantického” společenství ve smyslu jisté kompenzace za “ztráty” na východě), (2) středozápadní, zahrnující čistě německý jazykový areál, adekvátní herderovskému pojetí kulturní identity, (3) pro nás klíčovou sféru středovýchodní (Ostmitteleuropa), odpovídající celému (přitom až doposud středovému bez přívlastků) prostoru na východ od Německa a na západ od Ruska, a konečně (4) na okruh východní, reprezentovaný samotným Ruskem.“11 S označením „středovýchodní Evropa“ se můžeme setkat např. u překladatele J. Valenty nebo J. Rupnula. V 70. a převážně v 80. letech se pozornost opět obrací k pojmu „střední Evropa“, zásluhu na tom má spousta faktorů, jako např. „..byl odmítnut Haleckého pojem středozápadní sféry jako vnitřně prázdný a v podstatě umělý.“12 Dalším faktorem k navrácení se výše zmíněného pojmu: „Svým způsobem paralelně byl zpochybněn i termín “středovýchodní okruh” (např. G. Rhode či K. Zernack), aby se následně rozproudila debata o symbolickém návratu pojmu střední Evropa do aktuálního terminologického rejstříku.“13 Toto zamyšlení nad důležitostí pojmu „střední Evropa“ zakončíme slovy Jana Holzera: „Proměny v centrální Evropě po roce 1989 se logicky odrazily i v pojmoslovném aparátu s tímto prostorem spojeném. Euforie, plynoucí z nadějí, spojovaných s návratem zemí střední Evropy - českých zemí, Slovenska, Maďarska a Polska do západního civilizačního okruhu, byla brzy vystřídána pochybnostmi o oprávněnosti takového nároku. Diskuse o hranicích tohoto prostoru, o oprávnění Pobaltí či některých balkánských zemí, ba dokonce některých 9

HOLZER, Jan. Středoevropské politické studie [online]. ©2001 [cit. 2011-11-30]. Areálové proměny a konstanty středoevropských studií – pohled politologa. Dostupné z: . 10 Tamtéž. 11 Tamtéž. 12 Tamtéž. 13 Taméž.

9

postsovětských republik (přinejmenším pravobřežní Ukrajiny a určitě Lvova) patřit do střední Evropy, poukazuje na nestandardnost vnitřního (politického, ekonomického, sociálního) vývoje těchto zemí v devadesátých letech, na jejich hašteřivost v procesu diskusí o přistoupení k Evropské unii a koneckonců vlastní pochyby západoevropských států o jejich zájmu participovat na těchto krocích,…”14 V dnešní době je pojem „střední Evropa“ automaticky a velmi často používán.15 Stejně tak jako střední Evropa je zažitý pojem východní Evropa. Oba tyto areály vešly do politického povědomí v 80. a 90. letech 20. století a to díky pádu totalitních komunistických režimů. Současně tyto areály tvořily komunistický neboli sovětský blok. Přiblížíme si tedy tento postsovětský areál, jelikož právě Ukrajina je součástí tohoto prostoru. Mezi zeměmi, jež spadají k zmíněnému území, se vyskytují zřejmá politická, historická, kulturní nebo např. jazyková pouta. Jan Holzer nahlíží na postsovětský areál jako na: „…původní jádro od druhé poloviny 80. let postupně se rozkládajícího a nakonec definitivně se rozdrobivšího komunistického uskupení, prostor, historicky zformovaný dosahem expanze bolševické moci v letech 1918–1941. Území, které bylo postupně přímo začleněno do Sovětského svazu, se dále vnitřně dělilo na patnáct sovětských svazových republik. Toto teritorium v dobách svého největšího

rozkvětu

tvořilo

takřka

jednu

šestinu

plochy

zemského

povrchu a představovalo zcela mimořádný a svým způsobem jedinečný makrocelek.“16 I když je postsovětský areál spojen řadou výše zmíněných pout, je třeba ho členit na jednotlivé areály, protože i on je z velké části nesymetrický. Tento názor Jan Holzer podpořil následujícím dělením: 

areál baltský: Estonsko, Lotyšsko, Litva



kavkazský: Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie



slovanský: Bělorusko, Rusko, Ukrajina



středoasijský: Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán, Uzbekistán

K tomuto dělení můžeme doplnit ještě pár slov: „Každý z těchto areálů přitom představoval pro sovětskou moc něčím specifický zdroj, pramen poněkud odlišných hodnot, osobité teritorium s vlastním geografickým a demografickým (geopolitickým) 14

HOLZER, Jan. Středoevropské politické studie [online]. ©2001 [cit. 2011-11-30]. Areálové proměny a konstanty středoevropských studií – pohled politologa. Dostupné z: . 15 Tamtéž. 16 POSPÍŠIL, Ivo. Areál - sociální vědy - filologie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 69–70.

10

kontextem, historií, etnicko-národnostní strukturou, kulturní a náboženskou identitou, sociální a ekonomickou základnou, jazykovou bází a v tomto smyslu také odchylným mocenským uspořádáním.“17 Ukrajina spolu s dalšími zeměmi se tedy vyrovnává s minulostí, s režimy, kterými prošla, ale také s jistou reformou a novými vlivy např. právě z Evropy, proto bylo důležité se o vymezení tohoto areálu stručně zmínit. 1.1.1

Areálové hledisko a slovanské jazyky

Pro zařazení České republiky a Ukrajiny k určitému areálu poslouží mimo již charakterizovaná hlediska i hledisko jazykové. Země středoevropského prostoru potom spojuje

jejich

zařazení

k západoslovanským

jazykům.

Dělení

na

tři

skupiny: západoslovanské jazyky, východoslovanské a jihoslovanské vzniklo v období mezi 6. až 9. století, kdy došlo k rozpadu prajazyka. Mezi západoslovanské jazyky se spolu se zmiňovanou češtinou řadí také polština, slovenština, dolní a horní lužická srbština, kašubština a vymřelý jazyk – polabština. A právě klíčový areál České republiky patří do této západoslovanské skupiny jazyků. Naopak areál Ukrajiny připadá do skupiny východoslovanských jazyků spolu s ruštinou, běloruštinou a skupinou nářečí – rusínštinou. Aby bylo toto dělení ucelené, je potřeba vyjmenovat i jazyky zbylé jihoslovanské skupiny. Do ní spadají jazyky jako je bulharština, chorvatština, srbština, slovinština, makedonština, bosňáčtina, černohorština a staroslověnština (jazyk používaný k „byzantským obřadům“). Existuje celá řada možností dalšího dělení podle různých kritérií. Ty, o nichž jsme se zmínili, budou pro nás dostačující. 1.2

Česko-ukrajinské kontakty Jádrem diplomové práce, jak jsme již psali v úvodu, jsou dva celky, zabývající

se jazykovou situací v České republice a na Ukrajině. Každý z těchto celků bude popsán zvlášť. To je důvod, proč jsme se rozhodli zařadit podkapitolu s tematikou dotýkající se vzájemných česko-ukrajinských vztahů právě zde. Na dlouholetou tradici česko-ukrajinských vztahů odkazuje společná historie obou zemí. V této podkapitole vzpomeneme alespoň základní a významné události, společné pro obě země. Už v době Velkomoravské říše a Kyjevské Rusi existovaly kontakty mezi těmito zeměmi. Údaje o tom můžeme nalézt v záznamech z českých kronik anebo 17

POSPÍŠIL, Ivo. Areál - sociální vědy - filologie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 70.

11

z Nestorova letopisu. „V Nestorově letopisu (Povesť vremennych let) se uvádí, že kyjevský kníže Vladimír (Volodymyr Svjatoslavyč) žil v míru a přátelství s českým knížetem Oldřichem.“18 Další společný mezník v historii představuje 14. století, přesněji založení Karlovy univerzity v roce 1348. Tato událost se stala pro studenty z Ukrajiny možností jak se vzdělávat. Co se týče literatury, tak husitská literatura mimo české země pronikla i na Ukrajinu, kde se rozšířila. Nesmíme opomenout významné osobnosti období humanismu, jimiž byli Jan Ámos Komenský nebo Jan Blahoslav, kteří měli velký přínos pro vzájemné vztahy obou zemí. K upevnění vztahů přispěla tvorba v období konce 18. století a první poloviny 19. století, tzv. české národní obrození. Především šlo o jazyková díla Josefa Dobrovského, která přispěla značným dílem ke vzniku gramatik ukrajinského jazyka. Mezi další významné české spisovatele této doby se řadí František Ladislav Čelakovský, který si mezi prvními osvojil ukrajinský jazyk. Do českého prostředí se dostává tvorba z Ukrajiny, a to díla L. Borovykovského, M. Kostomarova nebo např. A. Metlynského. A česká tvorba F. L. Čelakovského nebo Jana Kolára byla překládána do ukrajinského jazyka. Druhá polovina 19. století literární tvorby, byla v českých zemích ve znamení ukrajinské tématiky. „V. Č. Bendl napsal báseň „Kozácká šavle (1856), S. Janaka vydal báseň Kozák (1858), V. Kalbaha poému „Kozácká“ (1869),…“19 Důležitým bodem v historii obou zemí se stala polovina 19. století, kdy velká část Čechů emigrovala do jiných států světa a právě i na území Ukrajiny. Bylo to způsobeno ztrátou půdy a také rozvrstvením obyvatelstva podle sociálních tříd. Ústřední postavou česko-ukrajinských vztahů konce 19. století a začátku 20. století byl Ivan Franko. I. Franko překládal řadu děl českých spisovatelů, tak např. Jaroslava Vrchlického, Karla Havlíčka Borovského nebo Svatopluka Čecha. Pět sbírek I. Franka bylo přeloženo do češtiny a v období od roku 1890 do roku 1900 následně vydáno. Významná je činnost i Lesji Ukrajinky. Neměli bychom opomenout jednoho z výborných básníků 19. století na Ukrajině a tím byl Taras Ševčenko. Ukrajinská tematika se promítla i do oblasti české hudby. Řada českých hudebníků působila na území dnešní Ukrajiny. Snaha v rozšiřování česko-ukrajinských vztahů pokračovala i v době první světové války, kdy hlavní pouto s Ukrajinou představovala tvorba Jaroslav Haška. Následující meziválečné období utužily ještě více vztahy mezi těmito zeměmi, podpory se dočkaly i od prezidenta T. G. Masaryka, který podporoval

18

POSPÍŠIL, Ivo a Jiří GAZDA. Klíčové problémy slovanských areálů. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 45. 19 Tamtéž, s. 45–47.

12

ukrajinské vzdělání. Nesmíme opomenout období 20. let 20. století, kdy se Podkarpatská Rus stala součástí tehdejší Československé republiky. Pro české umělce se Podkarpatská Rus stala živým materiálem pro tvorbu jak v oblasti literatury, tak hudby nebo malířství. Fenomén Podkarpatské Rusi, která mohla narozdíl od ostatních zemí nabídnout jedinečnou původní lidovou kulturu, se stal zdrojem těchto autorů J. Drozdy, J. Haška, I. Olbrachta, V. Vančury nebo S. K. Neumana. Jako zajímavost tohoto období vzpomeneme tvorbu ukrajinského básníka Alexandra Olese, který působil po dobu 30 let v Čechách. Prolínání českého a ukrajinského umění upevňuje vzájemné vztahy obou zemí. Vzpomeňme např. díla z řad spisovatelů K. Čapka, V. Havla, P. Kohouta, která se stala součástí divadelních scén aj.20 Nyní se podíváme na současný stav vzájemné spolupráce mezi oběma státy. Česká republika spolu s Ukrajinou uzavřela řadu dohod, které mají pomoci při budování pevnější vzájemnosti těchto zemí. O tom, že probíhá neustálá spolupráce mezi Čechy a Ukrajinci, svědčí např. dobrovolná výpomoc při turistickém značení Zakarpatí. Každým rokem tady přibude řada nových turistických stezek. Dále se Ukrajina stala významným partnerem pro Českou republiku v oblasti diplomatických vztahů. A v neposlední řadě bychom neměli zapomenout na kontakty mezi českými a ukrajinskými městy, tak např. město Charkov je „partnerským městem“ města Brna. Šířením ukrajinské kultury se zabývají na území České republiky různé společnosti a sdružení,

např.

Česká

asociace

ukrajinistů.

20

POSPÍŠIL, Ivo a Jiří GAZDA. Klíčové problémy slovanských areálů. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 45–47. POP, Ivan. Dějiny Podkarpatské Rusi v datech. 1. vyd. Praha: Libri, 2005, s. 282–288. Sto padesát let česko-ukrajinských literárních styků: 1814-1964 : vědecko-bibliografický sborník. Praha: Svět sovětů, 1968, s. 15–48.

13

2 „JAZYKOVÁ SITUACE“A „BILINGVISMUS“ – STRUČNÉ VYMEZNÍ POJMŮ Záměrem naší práce je popsat jazykovou situaci v České republice a na Ukrajině, a proto jsme se rozhodli, že by bylo vhodné zaměřit naši pozornost nejprve na všeobecný pohled autorů na problematiku jazykové situace a bilingvismu. Jedním z pohledů na jazykovou situaci může být následující hledisko: „...jazyky jsou mezi sebou spojeny nejen na základě těsných vztahů mezi jazykovými společenstvími představujícími obyvatelstvo politicko-územních celků, ale i na základě vzájemných vztahů i celkového vztahu ke komunikačnímu kontinuu určitého společenství.“21 K dalším úhlům pohledu na téma: „jazyková situace“ si uvedeme konfrontace tří autorů. E. Lotko na definici pojmu „jazyková situace“ pohlíží takto: „...obecný společenský stav, v němž se daný jazyk nalézá a vyvíjí v jisté zemi nebo na jistém teritoriu v určitém časovém úseku v daných politických, sociálních a kulturních podmínkách.“22 Ch. Ferguson tvrdí, že se: „…termín jazyková situace (language situation) vztahuje k celkové konfiguraci užívání jazyka v průběhu určitého období a na určitém místě, zahrnuje také údaje o tom, kolik jazyků a jaké jazyky se na daném místě vyskytují, kolik lidí jimi mluví, za jakých podmínek jich užívají a jaké vůči nim zastávají názory a postoje členové daného kolektivu.“23 Jiným přístupem k definici „jazykové situace“ podle L. B. Nikolského je tento: „Vzájemný vztah funkčně stratifikovaných jazykových útvarů se mění v čase pod vlivem společnosti a její jazykové politiky a představuje určitý proces. Tento proces se skládá z mnoha dílčích stavů. Každý z těchto stavů je pak tím, co lze nazvat jazykovou situací.“24 Mohli bychom pokračovat v definování „jazykové situace“ i dalšími pohledy jiných autorů, nám budou stačit výše zmíněné. Každý z autorů těchto definic má svým 21

ŠVEJCER, Aleksandr Davidovič a Leonid Borisovič NIKOL'SKIJ. Úvod do sociolingvistiky. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1983, s. 126. 22 LOTKO, Edvard. Slovník lingvistických termínů pro filology. 3. nezměn. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003, s. 56. 23 ŠVEJCER, Aleksandr Davidovič a Leonid Borisovič NIKOL'SKIJ. Úvod do sociolingvistiky. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1983, s. 112. 24 Tamtéž, s. 112.

14

způsobem pravdu, definice se liší pouze nepatrně. Např. autoři Edvard Lotko a Ch. Ferguson se shodují v tom, že jeden ze základních bodů definice „jazykové situace“ představuje vymezení teritoria. Pro mě nejbližší definicí je ta, kterou uvedl Edvard Lotko. Je v ní jednoznačně určeno, co popisuje jazykovou situaci, nesnaží se o užší pohled, ale pojednává o stavu jakékoli jazykové situace všeobecně. V rámci přístupu k pohledu na jazykovou situaci České republiky a Ukrajiny je nezbytné definovat také pojem „bilingvismus“, ke kterému se v průběhu naší diplomové práce několikrát vrátíme. Následně si uvedeme pár definicí týkajících se pojmu „bilingvismus“: 1)

„Bilingvní jedinec je ten, který disponuje alespoň minimální kompetencí v jiném než mateřském jazyce v nejméně jedné ze základních jazykových dovedností (porozumění, mluvení, čtení, psaní).“25

2)

„Aktivní užívání dvou jazyků (zprav. mateřského a cizího) společností n. jednotlivcem, dvoujazyčnost.“26

3)

„Bilingvismus (dvojjazyčnost) je stav, kdy jedinec nebo obyvatelstvo určitého území přirozeně hovoří dvěma jazyky.“27

4)

„Bilingvismus je spoluexistence dvou jazyků v rámci jednoho řečového společenství, které používá tyto jazyky v daných oblastech komunikace a to v závislosti na sociální situaci a také v závislosti na dalších faktorech komunikačního aktu.“28

Na definici pojmu „bilingvismus“ lze nahlédnout výše zmíněnými definicemi, ale našlo by se i mnoho dalších úhlů pohledu. Všechny tyto definice se shodují na podstatě významu slova „bilingvismus“, jedná se o umění hovořit dvěma jazyky. Jak jsme již zmínili, v průběhu naší práce se k tomuto pojmu ještě vrátíme.

25

MORGENSTERNOVÁ, Monika, Lenka ŠULOVÁ a Lucie SCHOLL. Bilingvismus a interkulturní komunikace. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 27. 26 LOTKO, Edvard. Slovník lingvistických termínů pro filology. 3. nezměn. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003, s. 21. 27 MORGENSTERNOVÁ, Monika, Lenka ŠULOVÁ a Lucie SCHOLL. Bilingvismus a interkulturní komunikace. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 28.

Швейцер, А.Д. Современная социолингвистика: теория, проблемы, методы. Москва: Наука, 1977, s. 115. 28

15

3 JAZYKOVÁ SITUACE V ČESKÝCH ZEMÍCH Proměny jazykové situace, slovní zásoby a jejich vývoj má bezpochyby velkou souvislost s vývojem společnosti dané země. Jazyk je nástrojem v dorozumívání společnosti. A pokud dochází k určité změně životního stylu společnosti, musí se tyto inovace odrazit i v rámci jazyka. Proměny jazyka neprobíhají stejnoměrně na celém území daného areálu, naopak se mohou projevit pouze v určité části. Vývoj dané jazykové situace ilustrují mimo již zmiňované prvky také dialekty. V jedné z následujících podkapitol se o dialektech zmíníme podrobněji. Na nepřetržitou evoluci jazyka poukazují slova uvedená v publikaci Jiřího Černého: „Nejpronikavějším změnám je vystavena slovní zásoba (v ní se ovšem poměrně pomalu mění tzv. základní slovní fond), kde je možné pozorovat určité rozdíly už mezi dvěma generacemi; podle některých odhadů se v průběhu osmi set let vymění v jazyce přibližně jedna pětina slovníku. Naproti tomu nejkonzervativnější je gramatika, která se v průběhu několika staletí mění většinou nepatrně.“29 Wilhelm von Humboldt se vyjádřil o myšlence vztahu jazyka a národa následovně: „Duševní vlastnosti a struktura jazyka národa tak těsně splývají, že je-li dáno jedno z nich, měli bychom být schopni odvodit v plném rozsahu to druhé… Jazyk je vnější projev ducha národa: jeho jazyk je jeho duch, a jeho duch je jeho jazyk; je těžké si představit dvě totožnější věci.“30 3.1

Období 19. století Na jazykovou situaci v České republice se podíváme nejprve z historického

hlediska, a to konkrétně na to, jak tomu bylo v období 19. století, dále se zmíníme o 20. století a v neposlední řadě o současném stavu jazyka. Začneme tedy stoletím devatenáctým. „Osvícenské reformy přirozeně upřednostňovaly němčinu jako jednotný nástroj státní správy. Stejně přirozeně ovšem byla tolerována čeština jako nezbytný dorozumívací prostředek a v tomto smyslu jí bylo vymezeno místo v celém systému státní kulturní politiky včetně školství.“31 Za dob Goetheho představovala němčina

29

ČERNÝ, Jiří. Dějiny lingvistiky. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1996, s. 35. SALZMANN, Zdeněk. Jazyk, kultura a společnost. 1. vyd. Praha: Akademie věd České republiky, Ústav pro etnografii a folkloristiku, 1997, s. 93. 31 URBAN, Otto. České a slovenské dějiny do roku 1918. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1991, s. 148. 30

16

a to do jaké míry byla užívána ve sférách běžného života, určité měřítko vzdělanosti. To se samozřejmě odrazilo i ve vědeckém prostředí, ve školství a dalších společenských oblastech, kde němčina představovala hlavní jazyk komunikace. České země v 19. století byly součástí Rakouské monarchie a tomu odpovídal i kulturní život země. Období 19. století české země prožily pod habsburskou nadvládou. I po tak problematickém vývoji se čeština zachovala. Čeština se ve svém vývoji za němčinou opozdila. To se projevilo v chybějící terminologii. Slovní zásoba v oblastech práv, ekonomie, technologie neodpovídala době. Řada německých výrazů k sobě těžko hledala české ekvivalenty. České země procházely obdobím kulturního a jazykového úpadku. Ovšem pořád se na tomto území našla spousta vlastenců, která česky mluvila a snažila se situaci zachránit. Jako důležitý aspekt záchrany situace se stala živá lidová tvorba. Svou vědeckou prací a vytvořením Slovníku německo-českého se Josef Dobrovský (1753–1829) řadí ke skupině významných osobností, jež se o rozvoj a udržení českého jazyka zasloužili. Josef Dobrovský je svými pracemi také pokládán za jednoho ze zakladatelů slavistiky. Dále měl velkou zásluhu na rozvoji kulturních hodnot jazykovědec a pedagog Josef Jungmann (1773–1847). Josef Jungmann spojil svoji vědeckou práci se snahou o obnovu jazyka a kulturního dědictví a ve 40. letech 19. století vytvořil Slovník česko-německý. Slovenským básníkem, píšícím česky, hlásícím se k slovanské vzájemnosti a autorem významného díla Slávy dcera byl Jan Kolár (1793–1852). I on přispěl svou prací k udržení hodnot jazyka. K významnému kroku pro české dějiny přispěl svým dílem Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě historik František Palacký (1798–1876). Všechna díla vzniklá v tomto období, v boji proti němčině, představovala velkou roli na utváření českého kulturního ducha i jazyka. „Přitom tehdejší soužití Čechů a Němců v českých zemích ještě nemělo vysloveně konfliktní ráz. Česká a německá tvorba se vyvíjela v první polovině 19. století do značné míry souběžně a při volbě zejména historické tematiky se prolínaly.“32 Na počátku 19. století vznikaly také kulturní instituce, ke kterým patří např. Akademie výtvarných umění v Praze anebo muzeum v Brně.aj. Jazyková situace v 50. letech 19. století čelila německému útlaku: „Hlavním cílem německého hnutí (i Němců v českých zemích) v roce 1848 bylo sjednocení Německa, jehož součástí se měly stát i české země.“33 Spisovný jazyk se v tomto časovém

32

URBAN, Otto. České a slovenské dějiny do roku 1918. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1991, s. 151. ČAPKA, František. Dějiny zemí Koruny české v datech. [online]. 2013 [cit. 2013-02-21]. s. 211. Zpracováno z: . 33

17

horizontu stává součástí stále širšího kruhu inteligence. Do povědomí se čeština dostala alespoň částečně i ve sféře školství a na úřadech. Během 60. let 19. století němčina ve střední Evropě byla jako vyučovací jazyk na univerzitách nahrazována jazyky národními. Na pražské univerzitě byla situace trochu odlišná, zde se pořád bojovalo o zrovnoprávnění češtiny s němčinou, protože čeština stále představovala opomíjený vyučovací jazyk. Období od 60. let 19. století je charakterizováno vznikem řady časopisů, novin a také sborníků: „…před rokem 1848 vycházelo v češtině jen asi šest časopisů, v roce 1877 udával bibliografický soupis českých knihkupců 177 pravidelně vycházejících českých časopisů.“34 Dále docházelo k rozvoji vzdělávacích a kulturních spolků. Dochází k rozvoji novinářství a o noviny, a to konkrétně o Havlíčkovy noviny, je zájem i na vesnicích. Sociální statut se jednoznačně promítl do kulturního života obyvatel. Konkrétní statistické údaje o počtu studentů uvádí Marcela C. Efmertová: „Například v zimním semestru 1855– 1856 na pražské univerzitě studovalo 49,8 % Čechů, 44,9 % Němců, u 1,6 % posluchačů nebyla uvedena národnost a zbytek tvořilo 8 Maďarů, 3 Italové, 3 Poláci, 3 Srbové, 2 Chorvati a po jednom Slovinci, Rusovi, Bulharovi, Rusínovi a Řekovi.“35 Z roku 1869 pochází upravený zákon o povinné školní docházce. Tato událost vytvořila příhodnou půdu pro rozvoj vzdělání všech společenských vrstev. Na počátku 70. let přijal Český sněm školské zákony, které se dotýkaly problematiky zrovnoprávnění obou zemských jazyků na středních školách a dále Český sněm usilovat o to, aby došlo na rozdělení gymnázií na česká, německá a oboujazyčná. Oba zákony byly císařem roku 1866 schváleny.36 Rok 1869 byl ve znamení velkého pokroku ve školství: „Vstoupil v platnost zákon o všeobecné povinné docházce, modernizující zastaralé předpisy z počátku 19. století. Prodlužoval školní docházku na 8 let a zřizoval školy všude tam, kde „v okruhu jedné hodiny po dobu nejméně 5 let žije více než 50 dětí.“37 Tím se spisovná čeština dostává stále více mezi lid a není používána pouze v uzavřeném kruhu inteligence. To vše vypovídá o kultivaci jazyka. Snahou bylo dosáhnout takové úrovně jazyka, aby se stal každodenní součástí běžného života občanů.

34

EFMERTOVÁ, Marcela C. České země v letech 1848–1918. 1. vyd. Praha: Libri, 1998, s. 364. Tamtéž, s. 361. 36 ČAPKA, František. Dějiny zemí Koruny české v datech. [online]. 2013 [cit. 2013-02-21]. s. 239. Dostupné z: . 37 Tamtéž, s. 245. 35

18

Na přelomu 80. a 90. let 19. století stále více do popředí vystupovaly snahy o zrovnoprávnění češtiny a němčiny. Zvláště v oblastech školství, na úřadech a u soudů. Jako odpověď na tyto požadavky vznikla tzv. Stremayerova jazyková nařízení z 19. dubna 1880. Pro Čechy a zvlášť pro Moravu je vydal ministr spravedlnosti Karel Stremayer. V těchto nařízeních byla čeština do značné míry zrovnoprávněna s němčinou, ve styku s úřady. Na počátku 80. let vznikaly opět nové střední školy a gymnázia, protože po roce 1853 neexistovalo jediné české gymnázium v českých zemích. Zlom nastal až během změn v 60. let, to se začalo s jejich obnovou. Celkově po dobu druhé poloviny 19. století rostl počet základních škol a zvýšila se všeobecná úroveň vzdělanosti v oblasti školství, což mělo svůj podíl na rozvoj v oblasti jazyka. V roce 1882 byla jazyková otázka na pražské univerzitě vyřešena rozdělením dosavadní Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou. V obou částech platila naprosto rovná práva. Na konci 90. let 19. století vypadal systém středních škol následovně: spolu se třemi typy gymnázií (klasické, reálné a reformní-reálné) se do tohoto systému řadily školy průmyslové a obchodní. Výuka na průmyslových školách probíhala jak v češtině, tak v němčině. Úroveň českého jazyka postupně rostla.38 3.2

Období 20. století Počátkem 20. století byl rozvoj vzdělanosti jak u Čechů, tak u Němců přibližně

na stejné úrovni: „V roce 1900 nedovedlo číst a psát 4,26 % Čechů starších 6 let a 6,38 % Němců stejného věku.“39 Dále je toto období charakterizováno jako rozmach hovorové češtiny a literárního jazyka. Spisovný jazyk proniká stále hlouběji do prózy a naopak nářeční prvky představovaly pouze jistý charakteristický prvek autora, který tyto prvky užíval. Ve stejném období došlo také k upevnění normy spisovného jazyka. Vybudování českého středoškolského školství přispělo k oslabení česko-německého bilingvismu inteligence. „Ve školním roce 1904–1905 studovalo na pražské české universitě 4 017 studentů a studentek.“40 O existenci bilingvismu svědčí i to, že existovalo přibližně 3000 přejatých trvalých přejímek. Česko-německý bilingvismus byl rozšířen v takové podobě, že i když v českých gymnáziích v tomto období němčina nebyla povinným

38

EFMERTOVÁ, Marcela C. České země v letech 1848-1918. 1. vyd. Praha: Libri, 199, s. 349. URBAN, Otto. České a slovenské dějiny do roku 1918. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1991, s. 200–237. 39 URBAN, Otto. České a slovenské dějiny do roku 1918. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1991, s. 237. 40 EFMERTOVÁ, Marcela C. České země v letech 1848-1918. 1. vyd. Praha: Libri, 1998, s. 365.

19

předmětem, byla předmětem maturitním a také umožňovala lepší společenské uplatnění, či příležitost studia v zahraničí.41 Bilingvismus jsme si již definovaly v úvodních kapitolách této práce, a to různými definicemi. Obecně za bilingvismus můžeme považovat situaci, kdy otec a matka mluví na dítě jinak, ono v takovém případě ovládá oba jazyky stejně, používá je ve stejných situacích, jen je rozlišuje podle toho, s kým mluví. Co se týká česko-německého bilingvismu, nelze použít stejnou definici, lidé mluvili jinak doma jinak ve společnosti, tj. na jiná témata, s jinou slovní zásobou. Jak můžeme pozorovat, bilingvismus není zdaleka jednoznačná a jednoduchá záležitost. Bilingvismus ovšem není hlavním cílem našeho zkoumání, proto se více v této kapitole nebudeme tímto pojmem zabývat. „V roce 1912 bylo v českých zemích 63 gymnázií a reálných gymnázií s českým vyučovacím jazykem a 45 reálek s českým vyučovacím jazykem. To představovalo zhruba dvě třetiny celkového úhrnu škol tohoto typu a odpovídalo statisticky národnostním poměrům.“42 Dalším historickým mezníkem ve světových dějinách se stala první světová válka, která se na stavu českého jazyka nijak význačně neprojevila. Po válce se jazyková situace a úloha jazyka stává hlavním tématem: „Po porážce Rakouska-Uherska a po vzniku Československé republiky dostal český jazyk další funkce, stal se jazykem úředním, jazykem armády, pošt, železnic atd., a na funkce nebyl ani nemohl být z dřívějška připraven.“43 Ovšem následky 1. světové války se projevily v oblasti kultury, kdy z řad umělců odešla velká část na frontu. Obtíže v oblasti hospodářství značně omezily vydavatelskou činnost a také činnost kulturních institucí, což patřilo mezi jedny z důvodů, které vedly k přerušení styku se světem. Česká kultura podléhala silnému německému tlaku a cenzuře. Rok 1918 je rokem, kdy vznikla Československá republika a kdy dochází k rozvoji v oblasti kulturního života. Obyvatelstvo bylo tvořeno nejen Čechy a Slováky, ale také menšinami Němců, Ukrajinců, Poláků a Maďarů.44 Společné soužití Čechů a Slováků bylo provázeno ideou tzv. čechoslovakismu, tuto ideu si přiblížíme v níže následující podkapitole.

41

ŠLOSAR, Dušan. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti. Vyd. 3., opr. a dopl. Brno: Host, 2009, s. 124–125. 42 URBAN, Otto. České a slovenské dějiny do roku 1918. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1991, s. 237. 43 CUŘÍN, František. Vývoj spisovné češtiny. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985, s. 116. 44 PÁTEK, Jaroslav. Československé dějiny: (1918-1939) : [učební text pro 2.-4. ročník gymnázií a 2. ročník středních odborných škol]. Vyd. 2. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1975, s. 154.

20

Důležitým krokem v oblasti školství bylo na konci 20. let 20. století schválení zákona o tzv. menšinových školách. Tento zákon se vztahoval na všechny pohraniční školy, kde převaha německého obyvatelstva představovala pro děti žijící v těchto oblastech absolvování výuky v německých školách. Český jazyk byl v těchto oblastech stále utlačován jazykem německým. Nicméně podle nového zákona docházelo v těch částech země, kde bylo minimálně 40 dětí jedné národnosti, ke vzniku obecných škol s mateřským vyučovacím jazykem. Michail Nikolajevič Kuzmin uvádí vzhledem ke struktuře gymnázií, reálných gymnázií a reálných škol v Čechách, na Moravě a ve Slezsku tyto údaje: „Jestliže v r. 1918 bylo mezi nimi 54,7 % českých škol, v r. 1921 to bylo už 63,8 % (podíl německých škol klesl ze 43,9 % na 35,7 %).“45 O vývoji a stavu jazykové situace v Českých zemích vypovídají statistiky z roku 1920, kdy na území Československa existovalo 14 vysokých škol: 10 jich bylo českých, 3 německé a 1 slovenská. Všeobecně tedy v těchto letech došlo k růstu nových škol a navýšení počtu vzdělaných dětí. Celkový růst je odrazem kulturního života obyvatelstva. V meziválečném období řada básníků a spisovatelů obohatila český jazyk a přispěla k jeho růstu. Patřili k nim např. Karel Čapek, Ivan Olbracht, Fráňa Šrámek, aj.46 Důležitým mezníkem v období 20. století je bezpochyby vznik Pražského lingvistického kroužku, který spoludotvářel podobu jazykové situace dané doby. O tématu Pražského lingvistického kroužku se zmíníme později v jedné podkapitole. Období mezi lety 1939 a 1945 je obdobím velkého útlaku a nadvlády nacistické diktatury. Výsledkem utlačování českých zemí bylo spojeno s germanizací. Doba nacistické okupace pro češtinu naštěstí nepředstavovala velkou hrozbu, národní jazyk toto období přečkal bez velkých ztrát. Germanismy pronikaly do češtiny jen okrajově. V období mezi válkami se velká pozornost věnovala českému pravopisu. Malou pozornost představovala čeština v oblasti administrativního jazyka, a to z toho důvodu, že němčina byla hlavním jazykem této sféry. Ve snaze o zlepšení jazykové situace vznikl roku 1922 časopis Naše úřední čeština.47 Dále došlo k několika úpravám a pravopisným reformám českého pravopisu. Následující ukázka je z časopisu Naše úřední čeština z roku 1933 jedná o porovnání dvou textů (původního a upraveného) „Vyhlášky místních školních rad“, kdy autor k těmto vyhláškám poznamenává: 45

KUZMIN, Michail Nikolajevič. Vývoj školství a vzdělání v Československu. Vyd. 1. Praha: Academia, 1981, s. 196. 46 Tamtéž, s. 197–200. 47 ŠLOSAR, Dušan. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti. Vyd. 3., opr. a dopl. Brno: Host, 2009, s. 124–126.

21

„…bývají zpravidla psány úřední češtinou, prozrazující mylný názor, že se nelze odchýlit od vzorů neboli šimlů vypěstovaných ještě v býv. Rakousku.“48 Původní text vyhlášky

Upravený text vyhlášky

Místní školní rada v . . . zadá veřejným

Místní školní rada v . . . zadá

nabídkovým řízením přestavbu a přístavbu veřejným nabídkovým řízením přestavbu budovy obecné a měšťanské školy.

a přístavbu budovy obecné a měšťanské

Nabídky buďtež vyhotoveny výhradně školy. na tiskopisech, jež lze obdržeti u ředitelství

Nabídky čiňte (n. pište) jen na

školy v . . . za obnos Kč 150-, ve všední tiskopisech, které prodává ředitelství dny od 10-12 hod. dop., kde budou i školy v . . . za 150 Kč ve všední dny od stavební plány a rozpočty se všeobecnými 10-12 hod. U tohoto ředitelství budou od podmínkami vyloženy od 8.-18. října 8.-18. října 1932 vyloženy také stavební plány

1932. Řádně

vyhotovené

okolkované

nabídky

podepsané

s označením

»Nabídka

přestavbu

a

školy«

přístavbu

rozpočty

se

všeobecnými

a podmínkami.

v zapečetěných

obálkách

a

Řádně

na podepsané

sepsané,

okolkované

nabídky

a

podejte

buďte v zabezpečených obálkách s označením

podány nejpozději do 12. hod. polední dne »Nabídka na přestavbu a přístavbu školy« 5. listopadu 1932 u předsedy na m. š. r. nejpozději do 12. hod. 5. listopadu 1932 Došlé nabídky budou dne 6. listopadu o předsedovi místní školní rady. Nabídky 10. hod. dop. v místnostech obecního budou otevřeny dne 6. listopadu o 10. úřadu otevřeny. Složení vadia se nežádá, hod. dop. v místnostech obecního úřadu. ale každý z oferentů připojí k nabídce

Vadium není třeba složiti, ale každý

prohlášení, že podmínky bez výhrady z nabízečů (uchazečů) připojí k nabídce přijímá, a v tom případě, budou-li mu prohlášení, že přijímá podmínky bez práce

zadány,

že

složí

kauci

5% výhrady a budou-li mu práce zadány, že

rozpočtové částky do 3 dnů u místní šk. složí kauci 5% rozpočtové částky do tří rady v . . . Každý oferent je povinen upozorniti

dní u místní školní rady v . . . Každý nabizeč (uchazeč) je povinen

m. š. r. na nedostatky projektu a rozpočtu, upozorniti m. š. r. na nedostatky návrhu a

48

Naše úřední čeština: list pro osvětu a tříbení české řeči úřední. V Praze: Vydavatelské družstvo českých úředníků železničních, 1922–1933, s. 11–12.

22

aby nenastaly vícepráce. Neupozorní-li, rozpočtu,

aby

nevznikly

práce

provede oferent, kterému bude stavba přespočetné; neupozorní-li, vykoná je zadána, tyto na svůj náklad. Místní školní uchazeč, kterému bude stavba zadána, na rada není vázána nejnižší nabídkou a svůj náklad. Místní školní rada není vyhrazuje si celé řízení i zrušiti bez nároku vázána nejlevnější nabídkou . . . atd. na jakoukoli náhradu. Datum. Podpis. Tabulka č. 1 Ukázka textu vyhlášky místních školních rad

Během 2. světové války došlo k obrovským ztrátám na životech lidí. Území byla zničená, válka způsobila nedozírné škody ve všech oblastech života. V rámci jazyka se situace nezdála být až natolik katastrofická. Spisovný jazyk toto období přetrpěl se ztrátami, které ovšem neměly plošný charakter. I když germanismy pronikly do češtiny jen okrajově, pořád se dal vliv němčiny snadno zpozorovat v podobě pronikání německé slovní zásoby. Nebo např. ve školách se zakazovalo mluvit o české literatuře a také některé zeměpisné pojmy nesměly být z němčiny do češtiny překládány.49 Jisté uvolnění doby po 2. světové válce přineslo převrat v kulturní, hospodářské i politické sféře života obyvatelstva. V krátkém časovém horizontu došlo ke kulturnímu vyvážení stavu mezi městem a venkovem. Rozvoj tisku, televize, rozhlasu se pozitivně podepsal na stavu jazykové situace: „..spisovný jazyk a obecná čeština se s pohybem obyvatelstva silně uplatňovaly v nově získaných oblastech národního jazyka, v rozmáhajících se budovatelských a průmyslových centrech,..“50 Upadá role nářečí, mizí tradiční nářeční slova a v Čechách převažuje obecná čeština. Co se týče jazyku spisovného, ten v jakékoli společnosti byl jistým ukazatelem a reprezentantem úrovně vzdělanosti obyvatelstva a vypovídal o charakteru společnosti. Spisovný jazyk v českém prostředí byl zastoupen především formou psanou, v podobě mluvené se objevoval velmi málo. Konec 50. let charakterizoval tuto podobu jako podobu nazvanou češtinou hovorovou, která neměla obsahovat prvky jak archaické, knižní, tak ani nářeční. Poválečná doba byla přínosem v oblasti slovní zásoby, zastaralé názvy mizely

49

ŠLOSAR, Dušan. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti. Vyd. 3., opr. a dopl. Brno: Host, 2009, s. 124–131. 50 CUŘÍN, František. Vývoj spisovné češtiny. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985, s. 120.

23

a vznikala slova nová, která souvisí s inovací průmyslu, růstem nových výrobních sektorů nebo přejatých slov z cizích jazyků. Během dalších let pro jazykovou situaci země měla velký význam práce na Slovnících spisovné češtiny a také neustálé aktualizace českého pravopisu. To vše vedlo k vyššímu procentu vzdělanosti mezi lidmi, většímu zájmu o spisovný jazyk a jazykovou kulturu všeobecně. Spisovný jazyk byl brán jako nutnost ve veřejných projevech.51 V poválečném období v oblasti školství se řešila otázka jazykové rovnoprávnosti. Čeština byla prosazena jako povinný předmět na všech školách bez výjimky, nehledě na to, zda na škole byla vyučovacím jazykem čeština anebo ne.52 K útlumu tvorby nové české terminologie došlo v druhé polovině 20. století. Šedesátá léta jsou ve znamení obecné češtiny, která je více užívána než dialektismy. „Od roku 1989 každopádně narůstá otevřenost vůči Němcům – a nejen vůči nim.“53 3.2.1

Čechoslovakismus v době Československa

Důvodem, proč se v podkapitole, která se týká jazykové situace 20. století, budeme zabývat podkapitolou „Čechoslovakismus v době Československa“ je ten, že právě tato ideologie představuje jeden z mezníků ve vývoji jazykové situace země. Přibližme si tedy jednu z ideologií, která provázela samostatné Československo. Základem čechoslovakismu se stala vzájemná blízkost češtiny a slovenštiny. „Čechoslovakismus se tak stal teorií, podle které Češi a Slováci tvoří jediný národ (československý), hovořící jedním jazykem (československým).“54 Ovšem „československý“ jazyk fakticky neexistoval, byl to ideologicky vytvořený jazyk. Ve skutečnosti se mluvilo buď jedním, nebo druhým jazykem. Byla to ideologie, která zdůvodňovala samostatnou existenci Československého státu. Čechoslovakismus neměl sloužit a ani nesloužil jako náhrada slovenštiny češtinou a nedošlo také k omezování kulturního slovenského vývoje. Mezi oběma jazyky fungovala rovnoprávnost: „…v Čechách se úřadovalo česky a na Slovensku slovensky, úředně bylo možné použít kteréhokoli z obou jazyků.“55 A až do rozpadu Československa existoval jazykový dualismus (neboli souběžné používání češtiny 51

CUŘÍN, František. Vývoj spisovné češtiny. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985, s. 137–147. 52 KUZMIN, Michail Nikolajevič. Vývoj školství a vzdělání v Československu. Vyd. 1. Praha: Academia, 1981, s. 200–215. 53 Češi a Němci: dějiny – kultura – politika. Vyd. 2. Praha: Paseka, 2002, s. 158. 54 Tamtéž, s. 64. 55 JOHN, Miloslav. Čechoslovakismus a ČSR 1914–1938. Vyd. Beroun: Baroko & Fox, 1994, s. 60.

24

a slovenštiny) po celém území země. „Čechoslovakismus jako státní ideologie byl oficiálně rozpuštěn po mnichovském diktátu na podzim 1938,...“56 To dalo podnět počátku psaní názvu Česko–Slovensko podle slovenské formy s pomlčkou. Československo bylo všeobecně bráno jako stát český. Po válce se do povědomí dostávaly občasné snahy o vytvoření společného národního celku. Tyto snahy ale nikam nevedly. Rok 1968 představuje definitivní zlom v tomto snažení a odmítnutí jakýchkoliv podobných teorií.57 3.2.2

Pražský lingvistický kroužek

V historických souvislostech století dvacátého bychom neměli opomenout ani téma Pražského lingvistického kroužku. Ve vztahu k jazykové situaci v českých zemích, stojí za to se zmínit o Pražském lingvistickém kroužku. V zahraničí ho označili za pražskou lingvistickou školu. Rok 1926 byl rokem založení Pražského lingvistického kroužku. Vědci se shromažďovali kolem jazykovědce Viléma Mathesia (1882–1945), jež se zasloužil o založení pražské lingvistické školy a také: „…už patnáct let před jejím založením (a deset let před příchodem R. Jakobsena do Prahy) formuloval některé její hlavní zásady.“58 Do roku 1945 byl V. Mathesius předsedou kroužku. Spolu s touto osobností zmíníme další významné členy, kterými byli Bohumil Trnka (1895–1984), Bohuslav Havránek (1893–1978), Jan Mukařovský (1891–1975), Roman Jakobson (1896–1982) nebo Petr Bogatyrev (1893–1971). Tito jazykovědci měli značný vliv na vývoj lingvistiky 20. století. O tom, že kroužek fungoval na mezinárodní úrovni, svědčí i to, že mezi členy patřili nejen Češi, ale i Němci, Rusové nebo Slováci.59 Svá témata členové propagovali nejen formou přednášek ve vzdělávacích zařízeních, ale také formou tisku. Snažili se přiblížit problematiku širší veřejnosti. Během okupace někteří členové emigrovali, ovšem i přesto se kroužek snažil pokračovat ve své práci a poslání. Fungování kroužku bylo těsně spjaté s politickou situací země. Po různých zvratech v historii kroužku se v roce 1990 v Akademii věd v Praze započalo opět s pravidelnou dávkou diskuzí a přednášek. Existence Pražského lingvistického kroužku přispěla pozitivně k vývoji národnostních vztahů mezi Čechy a Němci, kdy někteří čeští

56

Češi a Němci: dějiny – kultura – politika. Vyd. 2. Praha: Paseka, 2002, s. 70. Tamtéž, s. 67–70. 58 ČERNÝ, Jiří. Dějiny lingvistiky. 1., soubor. vyd. Olomouc: Votobia, 1996, s. 148. 59 Tamtéž, s. 148–149. 57

25

členové působili na univerzitách v Německu a naopak němečtí lektoři zase v Česku.60 Tato událost měla velmi pozitivní vliv na český jazyk. Nejenom v domácím měřítku probíhaly různé přednášky a diskuse, ale také za hranicemi se do povědomí dostávaly informace o činnosti tohoto kroužku. Zásluhu na tom má, již výše zmíněná, spolupráce jazykovědců na mezinárodní úrovni. 3.3

Česká tištěná média v 19. století Rozvoj tisku v tomto časovém horizontu byl ukazatelem kulturní a jazykové

vyspělosti země. Proto si v rámci pohledu na jazykovou situaci země uvedeme, jak tomu bylo ve století devatenáctém a dvacátém. Inovace v technologii a společenské procesy se odrazily ve vývoji v tisku, vznikaly např. nové agentury. K rychlejší přepravě tisku přispěl vývoj v oblasti železnic. O rozvoj novinářství v 19. století se u nás zasloužil František Ladislav Čelakovský (1799–1852), který byl redaktorem Časopisu pro katolické duchovenstvo, dále Pražských novin, jejichž literární přílohu přejmenoval na Českou včelu. Dalším významným novinářem tohoto století byl Josef Kajetán Tyl (1808–1856). J. K. Tyl redigoval noviny určené výhradně pro venkovské obyvatele, tzv. Sedlské noviny, jeho práce byla zaměřena především na venkovské publikum. Redaktorem Pražských novin se v 50. letech stal Karel Havlíček Borovský (1821–1856), velmi významný novinář, dále vedl např. Národní noviny. Zásadním zlomem ve světě novin se stal rok 1848, kdy došlo ke zrušení cenzury císařským patentem. To se projevilo v publikaci politických témat, která byla dříve zakázána, vznikala řada nových periodických výtisků. Následující roky byly naopak ve znamení pozastavení vývoje a omezování v tisku. Zavedla se inzertní daň, zvýšily se celkové náklady a mnoho předplatitelů si tisk tím pádem nemohlo za novou cenu dovolit. Ačkoliv se větší část novinářského dění odehrávala v Praze, na Moravě vznikla také řada významných publikací, jako např. Moravské národní noviny, jejichž redaktory byli Jan Ohéral a Bedřich Rozehnal, k dalším redaktorům patřili Alois Vojtěch Šembera a František Matouš Klácel a ti vydávali Moravské noviny. Na vytváření české společnosti měly velký vliv politické listy, nejvíce potom Národní listy. Ovšem politických listů vycházela celá řada, nejenom v jazyce českém, ale také spousta deníků vycházela v jazyce německém. Druhá polovina 19. století je počátkem vzniku německých deníků. Tisk ve 2. polovině 19. století plnil především funkci politické 60

Češi a Němci: dějiny - kultura - politika. Vyd. 2. Praha: Paseka, 2002, s. 193–198.

26

komunikace, ale i vzdělávací. Obdobně byl také nástrojem osvěty a především zdrojem informací jak o domácím, tak i zahraničním dění.61 3.4

Česká tištěná média na přelomu století a ve 20. století „Obecně lze média od 90. let 19. století do první světové války (trvající však

i za nových státoprávních podmínek od roku 1918) označit jako komunikační multiplikaci.“62 Což se projevilo v rozšíření spektra nabídky tisku např. ve sféře politické, zájmové a profesně oborové. Podobu českého tisku určovalo uspořádání politického života. Český tisk vznikal i mimo zemi. V Americe nebo ve Vídni žila početná česká menšina. Do Vídně si nechali zasílat tisk, anebo se přímo mezi menšinou zakládaly české listy. Vzpomeňme alespoň dva z nich Vídeňský deník a Dělnické listy. František Kořízek vydal v Americe první český časopis Slowan amerikánský. „Okolo roku 1900 vycházelo v Americe okolo 80 českých periodik, o 10 let později bylo s počtem 121 periodik dosaženo vrcholu.“63 Během první světové války média podléhala přísné cenzuře státu. Byl přijat zákon o dočasném zrušení tiskové svobody a řada periodik musela ukončit svá vydávání. Projevil se celkový úpadek tisku, kdy řada redaktorů odešla na frontu a problémem byl i nedostatek papíru. Naopak meziválečné období přineslo nový prvek, který byl dříve jen okrajově rozšířen. Do novinářského světa pronikl bulvární tisk. Grafická úroveň tisku rostla spolu se zkvalitněním a rozvojem tiskáren. Časopisy dostávaly nový a moderní design. V předválečné době vycházela řada německy psaných deníků, zmíníme alespoň některé z nich, nejvýznamnějším byl Bohemia, dalším byl deník Prager Tagblatt nebo Prager Presse. Periodika vycházela nejenom v novinářském centru v Praze, ale po celém území státu, v Brně, Ostravě, Plzni a jiných městech. V pohraničních oblastech, které obýval velký počet německých obyvatel, vycházelo také několik periodických výtisků v němčině.64 Pro česká média tzv. druhé republiky byla překážkou především cenzura, která se objevila i v divadlech, telegramech, radiotelegrafických zařízeních aj. Ve 40. letech 20. století zanikla opět celá řada periodik, jelikož české tituly na odstoupeném území

61

BEDNAŘÍK, Petr, Jan JIRÁK a Barbara KÖPPLOVÁ. Dějiny českých médií: od počátku do současnosti. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011, s. 78–114. 62 Tamtéž, s. 136. 63 Tamtéž, s. 149. 64 Tamtéž, s. 157–162.

27

přestaly vycházet. Dále přestaly vycházet komunistické, sociálně demokratické, stejně jako tituly orientované demokraticky.65 V období protektorátu pro německé obyvatelstvo na našem území vycházela německá periodika, která měla z velké většiny protižidovské ladění. Jedním z těchto periodik byl deník Der Neue Tag. V Brně potom vycházel největší protektorátní deník Brüner Tagblatt. Všeobecně v legálním tisku v období protektorátu vidělo obyvatelstvo nedůvěru, navzdory tomu, že měl tisk stále velký vliv na občany, jelikož představoval snadný zdroj informací o domácím i zahraničním dění. Na tom měli Němci založeno to, jakou cestou chtěli propagovat své cíle. Na svou stranu se snažili přivést řadu novinářů, se kterými by spolupracovali. Většina novinářů se tomuto kroku bránila. Ovšem ti, kteří stáli na druhém břehu a dobrovolně na tuto spolupráci přistoupili, vytvořili skupinu proněmeckých novinářů s cílem použít tisk jako nástroj německé propagandy.66 „S tím, jak se zvláště od léta 1944 noviny tenčily, byly mnohé rubriky odbourávány a noviny ztrácely na obsahové univerzálnosti.“67 Ke konci války se v novinách objevovaly pouze zprávy válečné, doplněné jistou dávkou propagandy. K roku 1939 vypadal tisk následovně: „…2 125 titulů českých a německých tištěných médií, do roku 1945 z nich ovšem bylo 1 887 českých novin, časopisů či úředních věstníků zastaveno. Na konci protektorátu v květnu 1945 vycházelo už pouze 238 českých periodik.“68 V době protektorátu vycházel také ilegální tisk, sloužil jako odpověď na legální tisk, který si podrobili nacisti. Po roce 1941 byla ovšem jeho činnost oslabena. K ilegálnímu tisku patřily tyto tituly: V boj, Český kurýr nebo Rudé právo. V těchto letech za hranicemi vznikal i exilový tisk, např. v New Yorku fungovala exilová Československá tisková kancelář, prostřednictvím které se do světa dostávaly zprávy o okupovaném Československu. K dalším místům, kde vznikal exilový tisk, patřila Velká Británie nebo Moskva. Na dalších 40 let převzala moc v Československu do svých rukou KSČ, a to díky mocenskému převratu v únoru 1948. To v důsledku znamenalo, že tisk vydávaly jen ty politické strany a organizace, které měly povolení, což vedlo k propagaci především jejich zájmů a názorů. Exilový tisk měl své pokračování v podobě různých periodik: „Nejvýznamněji však působil na publikum v Československu v prvním dvacetiletí 65

BEDNAŘÍK, Petr, Jan JIRÁK a Barbara KÖPPLOVÁ. Dějiny českých médií: od počátku do současnosti. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011, s. 194. 66 Tamtéž, s. 197–205. 67 KONČELÍK, Jakub, Pavel VEČEŘA a Petr ORSÁG. Dějiny českých médií 20. století. Vyd. 1. Praha: Portál, 2010, s. 97. 68 Tamtéž, s. 98.

28

komunistické totality čtvrtletník Svědectví, který redigoval Pavel Tigrid.“69 Pár let vycházel v New Yorku a poté v Paříži. Po druhé světové válce byla média brána jako nástroj propagandy. Rokem 1968 byla cenzura podle zákonu zakázána. Období normalizace bylo obdobím kontrol všech sfér života, toto období podléhalo mocenskému tlaku a opětovnému návratu cenzury. Pro novináře, kteří nesouhlasili s normalizací, se stalo nevyhnutelným opustit tuto profesi nebo odejít do emigrace. Pádem komunistického režimu se začala periodika pozvolna oprošťovat od dosavadního vlivu. Do čela vydavatelů se prosadili noví členové a řada periodik se dostala pod soukromá křídla. Došlo k obnově několika tištěných médií a zakládání nových. „Součástí přeměny v nezávislý deník byla i změna názvu – hned v roce 1990 se z Mladé fronty stala Mladá fronta Dnes.“70 Událostí v roce 1989, tzv. „sametovou revolucí“ dosáhla média určitých změn. Tyto změny se dotkly především cizojazyčných publikačních orgánů. Na periodika z první republiky navazoval např. měsíčník Hezren Europas. Jako reakce na zvýšený počet zahraniční pracovní síly vznikla cizojazyčná periodika, k nimž se řadí týdeník The Prague Post, který má i svou elektronickou podobu: www.praguepost.cz, nebo týdeník European Business Journal a mnoho dalších menších periodik. Týdeníky v angličtině jsou oblíbené i mezi domácím publikem (tím máme na mysli Čechy), což zvyšuje jejich jazykovou úroveň. Německy psaná periodika, určena především pro německou menšinu žijící na našem území, zastupují je tyto týdeníky: Landeszeitung a Prager Volkszeitung. Německými novinami založenými v roce 1991 pro potřeby nejen německých turistů a podnikatelů, ale i pro českou veřejnost, která měla snahu se zdokonalovat v německém jazyce, jsou Prager Zeitung. K periodikům v angličtině a němčině se řadí také periodika v ruštině, která mají velké zastoupení. Jejich role je hlavně informační. Slouží turistům a těm, kteří přišli do Čech za prací.71 Cílem těchto periodik není to, aby vytlačily český jazyk. Naopak, jak bylo již řečeno, jsou určena právě pro konkrétní skupinu obyvatel k jejich účelům. Tato periodika mají funkci vzdělávací. Záleží pouze na domácím trhu a vydavatelích českého tisku, do jaké míry budou podporovat a dbát na stav českého jazyka, především máme na mysli jazyka spisovného.

69

KONČELÍK, Jakub, Pavel VEČEŘA a Petr ORSÁG. Dějiny českých médií 20. století. Vyd. 1. Praha: Portál, 2010, s. 165. 70 Tamtéž, s. 258. 71 Češi a Němci: dějiny – kultura – politika. Vyd. 2. Praha: Paseka, 2002, s. 287–293.

29

3.5

Současná jazyková situace Z období století devatenáctého a dvacátého se přesuneme do současnosti

a podíváme se blíže na stav jazykové situace. I přesto, že na území České republiky není rozšířena pouze čeština, můžeme o jazykové situaci dneška říci, že český jazyk hraje dominantní úlohu ve všech sférách každodenního života. Přes dominanci češtiny na území ČR se můžeme setkat s výskytem rozmanitých podob tohoto jazyka, patří k nim např. nářečí, slang nebo argot. V České republice jsou ve velké míře mimo jazyk úřední zastoupeny jazyky slovanské, mezi ně se řadí polština, slovenština, ukrajinština nebo ruština. Je to dáno samozřejmě i teritoriálním umístěním těchto států, které jsou sousedními zeměmi nebo mají historickou spojitost s Českou republikou. V ČR lze rozdělit jazyky podle právního postavení do následujících skupin: a) jazyky ústřední komunikace b) jazyky národnostních menšin c) jazyky ostatní (imigrantské a mezinárodní) U jazyků národnostních menšin je podstatným ukazatelem, zda patří tyto jazyky mezi skupinu oficiálně uznaných národnostních menšin, jako např. maďarština, němčina, ruština, ukrajinština, slovenština, aj. Dále se na území státu vyskytují jazyky, které doposud za menšinové nejsou považovány, k nim patří např. angličtina, čínština nebo vietnamština, aj. Rozmanitost jazyka, rozšíření kapacity slovní zásoby a další inovace jsou výsledkem řady vlivů, např. migrací obyvatelstva, nutnou znalostí nových slovních obratů jednak v oblasti moderní technologie, jednak také průmyslu, turistiky a jiných odvětví.72 Statistiky z roku 2001 o počtu obyvatel podle mateřského jazyka vypovídají o následujících hodnotách (uvedeme pouze 4 mateřské jazyky, k nimž se občané nejvíce hlásili)73: mateřský jazyk

počet obyvatel

čeština

9 707 397

slovenština

208 723

polština

50 738

němčina

41 328

72

NEKVAPIL, Jiří, Marián SLOBODA a Peter WAGNER. Mnohojazyčnost v České republice: základní informace. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009, s. 11–15. 73 Tamtéž, s. 15.

30

Tyto údaje nám poskytují jasnou představu o jazykové situaci v České republice, kdy češtinu jakožto mateřský jazyk označilo přes devět milionů občanů. A až daleko potom můžeme vidět počet těch, kteří se přihlásili ke slovenskému jazyku jako mateřskému, bylo jich kolem dvě stě tisíc. To svědčí a jednoznačně ukazuje na stav jazykové situace u nás, čeština dominuje a není žádným jiným jazykem utlačována. 3.5.1

Československý bilingvismus

Neodmyslitelným faktem, jež přispívá k vývoji jazykové situaci u nás, je vliv a vývoj jazyka slovenského, především v době společného státu. V období fungování Československa byl přítomen pasivní bilingvismus (definici pojmu „bilingvismus“ jsme si uvedli již v úvodu naší práce). Vyplývá to z toho, že oba jazyky – český i slovenský – byly stejně podporovány jak ve sféře politické, tak mediální i umělecké. Poukazují na to např. školní učebnice českého jazyka, v nichž byly mimo českých textů také texty slovenské. K obsahu českých učebnic patřily poučky o slovenštině. Televizní i rozhlasové vysílání bylo dvojjazyčné. O tom svědčí např. televizní zpravodajství Československé televize, které probíhalo jak v češtině, tak ve slovenštině. Při vysílání zpráv nebo při jednotlivých vstupech se střídali čeští a slovenští moderátoři. Že tomu opravdu tak bylo, nám dokazuje archiv České televize, která už několik let vysílá pořad s názvem „ Před 25 lety“. Díky tomuto pořadu si můžeme připomenout dvojjazyčné vysílání z 80. let. Pro zajímavost si uvedeme ukázku televizního programu z roku 1982. Z tohoto programu bohužel nevyčteme vysílací jazyk pořadů, ale poslouží nám jako ilustrace vysílání v 80. letech.74

Pondělí 15. listopadu 1982 8:20 8:20 8:24 8:25

ZAHÁJENÍ VYSÍLÁNÍ EMBLÉM PRAHA + HUDBA HLASATELKA - ZDENA VAŘECHOVÁ EMBLÉM MOSKVA + HUDBA POSLEDNÍ ROZLOUČENÍ

8:30 S LEONIDEM ILJIČEM BREŽNĚVEM

Přímý přenos z Moskvy LUDWIG VAN BEETHOVEN: 11:04 MARCIA FUNEBRE ZE 3. SYMFONIE (SMUTEČNÍ POCHOD) + LARGHETTO ZE 2. SYMFONIE

11:36 ZÁVĚR DOPOLEDNÍHO VYSÍLÁNÍ 74

Historie: Televizní programy. Česká televize [online]. © 1996–2013 [cit. 2013-03-17]. Dostupné z: .

31

Přestávka od 11.36 do 18.01

18:01 ZAHÁJENÍ ODPOLEDNÍHO VYSÍLÁNÍ HLASATEL - MILOŠ FRÝBA

18:02 Upozornění na poslední rozloučení vysílané v 19.30 KONCERT SYMFONICKÉ HUDBY

18:02 Antonín Dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op.104 KONCERT SYMFONICKÉ HUDBY

18:44 P. I. Čajkovskij: 5. symfonie (Pražské jaro 1977) 19:30 DOPOSLEDKA - MIROSLAV FLORIAN POSLEDNÍ ROZLOUČENÍ

19:33 S LEONIDEM ILJIČEM BREŽNĚVEM

Záznam přenosu z Moskvy LUDWIG VAN BEETHOVEN: MARCIA FUNEBRE ZE 3. SYMFONIE 21:12 (SMUTEČNÍ POCHOD) + LARGHETTO ZE 2. SYMFONIE

21:30 ZPRÁVY 21:56 ZÁVĚR VYSÍLÁNÍ Tabulka č. 2 Ukázku televizního programu z roku 1982

K analýze jazyka vysílání jsme si záměrně vybrali televizní zpravodajství, jež bylo možno dohledat v archivech České televize. Jelikož zvuková stopa řady pořadů byla nahrazena pro jejich špatnou kvalitu zvuku, proto musí pro ukázku jazykové situace té doby posloužit vysílací jazyk televizního zpravodajství. Doložit jazyk vysílání dalších pořadů z dob Československa by bylo velmi náročné k dohledání, jak nám potvrdila i pracovnice České televize. Rozdělením obou států, respektive vznik samostatné České republiky měl za následek, že ubylo kontaktů mezi oběma jazyky. Pasivní bilingvismus se nevytratil ze dne na den, ovšem je na ústupu, a to především na české straně. K jasným důkazům o postupně se vytrácejícím slovenském jazyku na našem území svědčí znalost slovenštiny u dnešní mládeže. Tedy u dětí, které se narodily již do samostatného českého státu. Docházíme tedy k názoru, že pro budoucí generaci bude slovenština považována za jeden z cizích jazyků. Stále velmi dobře srozumitelná se jeví mluvená podoba slovenského jazyka před psanou formou. Jana Svobodová se ve svém článku o pasivním bilingvismu zmiňuje o průzkumu mezi dětmi ve věku 10 až 12 let a uvádí tyto statistiky: „...ve 40 % přichází do kontaktu s mluvenou slovenštinou v médiích (rozhlas, televize, v nich zvláště při poslechu slovenských písniček), asi 34 procent v rodině, 23 % při cestách na Slovensko.“75

Jana Svobodová. K pasivnímu bilingvismu dětí v Česko-slovenském o slově, Prešov: ALLDATA, 2006, [cit. 2013-03-15]. s. 19. Dostupné z: . 75

prostoru. In Slovo

32

Z toho vyplývá, že se slovenština z médií vytrácí. Přitom paradoxně média představují jednu z mála možností, jak nenásilně začlenit slovenský jazyk do každodenního života mladé generace, pro něž se tento jazyk stává čím dál více nesrozumitelným. Podle předsedkyně Slovensko-českého klubu Nadi Vokúšové se na Slovensku čeština nedabuje, také je lepší dostupnost českých televizních programů, a proto malé děti češtině bez problémů rozumí. Dále předsedkyně Naďa Vokúšová zohledňuje roli knih, kdy české knihy vychází na Slovensku ve velkém množství, což se o slovenských knihách v Česku říct nedá. Velký podíl slovenských knih je překládán do češtiny.76 „Pokud jde o školní výuku ve slovenštině, přes přítomnost velkého počtu mluvčích slovenštiny v České republice, byla tato výuka ukončena v roce 2001 z důvodu nezájmu dostatečného počtu rodičů.“77 Dnes se slovenština vyučuje na vysokých školách formou volitelných předmětů nebo je součástí různých vzdělávacích projektů. „Slovenština je v ČR chráněna Evropskou chartou regionálních či menšinových jazyků a také jako jazyk oficiálně uznané národnostní menšiny.“78 Na vzájemnou sounáležitost češtiny a slovenštiny v dnešní době se podíváme prostřednictvím šetření. Přesněji se jedná o šetření v oblasti postoje a chování slovenských vysokoškoláků v ČR. Výsledky a závěry jsme získali z ankety, která proběhla v roce 2005, uveřejněné v publikaci Česko-slovenská súčasnosť a česká slovakistika. Ankety se zúčastnilo 94 slovenských studentů. Dotazovaní respondenti v době výzkumu absolvovali studium na vysokých školách v Čechách i na Moravě. Uvedeme si některá výsledná šetření a data, která vznikla na základě této ankety. Mezi dotazovanými odpovědělo 56,9 % studentů, že bez problémů rozumí psanému textu v češtině. U mluveného projevu procento vzrostlo na 63,8 %. Pro zápis přednášek nejčastěji studenti volí formu smíšenou, tedy slovensky a česky. Smíšenou formu představuje 62,8 % z dotazovaných studentů. Zápisy píše ve slovenštině 29, 8 % studentů a česky pouze 7, 4 % respondentů. V rámci komunikace s vyučujícími převládla také forma smíšená. U otázky týkající se odevzdávání písemných prací (např. seminárních, bakalářských nebo diplomových) z celkového počtu respondentů odpovědělo 85,1 %, že písemné práce v českém jazyce neodevzdávají. Poměrně vysoké procento je dáno přístupem vyučujících, kdy 76

Slovenština v českých médiích, to je prý začarovaný kruh. Česko-Slovenská satelitní a TV doména [online]. 11.01.2005 [cit. 2013-027-02]. Dostupné z: . 77 NEKVAPIL, Jiří, Marián SLOBODA a Peter WAGNER. Mnohojazyčnost v České republice: základní informace. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. s. 37. 78 Tamtéž, s. 37.

33

po studentech není striktně vyžadováno odevzdávat práce v českém jazyce. Výzkum, který probíhal v letech 2003/2004 a zúčastnilo se ho 105 respondentů, nabízí zajímavé údaje z oblasti komunikace v obchodních řetězcích, kdy 43 % dotazovaných používá při komunikaci češtinu, až za ní je slovenština s 37 % a oběma jazyky hovoří 12 %. Z výzkumu vyplývá, že vztahy mezi Čechy a Slováky a jejich mateřskými jazyky jsou stále živé. Slovenským studentům nečiní problém porozumět češtině. Naopak studium v ČR je pro ně lukrativnější a představuje i do budoucna lepší uplatnění v kariérním růstu.79 3.1

Dialektologie ve vztahu k jazykové situaci Jak jsme uvedli na úplném začátku druhé kapitoly, přiblížíme si tematiku

dialektologie ve vztahu k jazykové situaci v České republice. Dialektologie je jednou z oblastí, která spoludotváří pohled na celkovou jazykovou situaci země. Dialekt: „…též nářečí – v určité míře ustálená forma nár. jazyka, kterou používá jen část národa v geograficky vymezením regionu nebo část nár. společnosti tvořící sociálně či profesionálně samostatnou vrstvu.“80 Nářečí je nedílnou součástí každodenní komunikace, je také faktorem, který se podílí na vzniku spisovného jazyka. U nás se dialektologie začala vyvíjet až v polovině 19. století. K prvním pracím, které se zabývaly nářečím českým a slovenským, byly Základové dialektologie československé (A. V. Šembera, 1864) a např. Dialektologie moravská (F. Bartoš, 1886, 1895). Zpočátku se práce dialektologů zaměřovala na sběr řečního materiálu a až koncem 19. století se tento materiál začal analyzovat. „Nářečí jsou jev historický. Vznikají a vyvíjí se za určitých historických podmínek v souvislosti s vývojem společenství, které je jejich nositelem.“81 Rozmanitost nářečí českého jazyka je dáno složitým vývojem z dob feudalismu. Vývoj jednotlivých nářečí na našem území není striktně ohraničen, nářečí mezi sebou v některých případech volně přechází. O tom svědčí volný přechod a stírání znaků menších nářečních jednotek, naopak znaky charakteristické pro větší oblasti zůstávají vůči tomuto odolné. „Postupným stíráním výlučných nářečních znaků se vytvářejí útvary nadnářeční, 79

NÁBĚLKOVÁ, Mira a Jana PÁTKOVÁ. Česko-slovenská súčasnosť a česká slovakistika: zborník prác k 10. výročiu pražskej univerzitnej slovakistiky. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2006, s. 103–141. 80 Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích. 2. upr. vyd. Praha: Diderot, c1998, s. 509. 81 CUŘÍN, František. Vývoj českého jazyka a dialektologie: učebnice pro pedagogické instituty. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1964, s. 161.

34

zachovávající jen nejzákladnější znaky příslušné nářeční skupiny.“82 Máme na mysli obecnou češtinu, hanáčtinu, moravskou slovenštinu, laštinu, atd. Nářečí má úzkou spojitost se spisovným jazykem, jak jsme již zmínili. Nářeční prvky vytvořily základ pro vznik spisovného jazyka. V období století dvanáctého se začala utvářet spisovná čeština a jako její základ posloužilo středočeské nářečí. Nářečí v ČR můžeme rozdělit do čtyř základních nářečních skupin: 

česká nářeční skupina



středomoravská nářeční skupina (hanácká)



lašská nářeční skupina



východomoravská nářeční skupina (moravskoslovenská)

Česká nářečí se vyskytují na západ od oblasti, kde se vyskytuje nářečí hanácké a ještě do této skupiny patří nářečí západní Moravy (Dačice, okolí Nového Města na Moravě, Telč a Třešť). Hanácké nářečí je rozšířeno v oblasti pomyslného čtyřúhelníku: Zábřeh – Přerov – Znojmo – Jihlava. Nářečí lašské se nachází ve Slezsku a v severním cípu Moravy. A poslední skupinou je nářečí moravskoslovenské, které se rozprostírá na východní Moravě až k hranicím Slovenska.83 K českým nářečím se vztahuje, jako interdialekt označovaná, obecná čeština. Jan Chloupek uvádí, že obecná čeština je: „…útvar národního jazyka jednak ryze interdialektového typu (v Čechách a na západní Moravě), jednak typu standardu s vyšší komunikační funkcí“.84 Interdialekt: „…tj. nářečí spojující v sobě ty rysy několika místních nářečí, které jsou rozšířeny na největším území.“85.

82

CUŘÍN, František. Vývoj českého jazyka a dialektologie: učebnice pro pedagogické instituty. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1964, s. 163. 83 Tamtéž, s. 172–175. 84 CHLOUPEK, Jan. Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti. Vyd. 1. V Brně: Univerzita J.E. Purkyně, 1986, s. 11. 85 ŠAUR, Vladimír. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha: Ottovo nakladatelství, 2005, s. 7.

35

Obrázek č. 1 Základní rozdělené českých nářečí86

Mapa nářečí češtiny: 1 – česká skupina (1a – severovýchodočeská podskupina, 1b – středočeská podskupina, 1c – jihozápadočeská podskupina, 1d – jihovýchodočeská) 2 – středomoravská skupina 3 – východomoravská skupina 4 – slezská skupina (4a – slezskomoravská podskupina, 4b – slezskopolská podskupina) 5 – nářečně různorodé oblasti

K nářečí se neřadí pouze výše zmíněná skupina tzv. „místních nářečí“, ale i další skupina představující nářečí „sociální“. Jedná se v tomto případě o speciální mluvu mezi členy různých zájmových kolektivů a profesí (sportovců, studentů, myslivců,..). Ukázky nářečních textů Východočeské Jó, to je taki ta pravá. To sou tři bratři, vona je toho nejmlačího, ten starší ji cejťit nemúže. Von povídá: „Diš si vybral holku, tak ji má.“ Von teť chce každém jeom heskou. Tádle dostala dva ťisíce a po tátoj, peřinu ale nemňeli, leželi na štruzokách. Teť scházej bit. Mňeli bi, ale je prej daleko. Bóže, mi sme dříf taki choďili dalko. Diš vona je holt zviklá. Maj teť nali vejplati.87

86

Mnou převzatý obrázek mapy základního rozdělení českého nářečí je z: . [cit. 2013-03-21]. 87 CUŘÍN, František. Vývoj českého jazyka a dialektologie: učebnice pro pedagogické instituty. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1964, s. 188.

36

Hanácké Jednó v noce šli dvá kluci na rake. V noce raci velizajó na pastvo na loka. Jeden klug mňel mňech a druhé mňel velké žbán. Chetali rake na lóce. Najednó se vozval z řeke hlas: „Amáňe!“ a ze žbána mo to votpoviďelo: „Jakpag mužo hit, deš so ve žbáně.“ Druhé zas s té řeke volal: „Michle!“ A ten s pitla mo votpovidal: „Jag mužo hit, deš so f pitle.“ Kluci dostali strach, zahodili rake a hotekli.88

Lašské Našy lude teho pana Bezručka ňigdaj ňezastavovali, enem ho pozdravili a šli dalej, Tak se a ňeho zvykli. Najratšy se ten pan Bezruč pomluvili ze strykem Feliksem lebo s četkum Tonkum, jak pasli kravu ve Vrpču. Četka Tonka pravjeli, „na co se oňi mje teš ptaju na také staré hłupoty, či ych to zajima?“ Zato stryk Feliks vykładali pylnum hubum, „panačku, nemanu trochu tabaku?“ Pan kontrolor ym dycky trochu teho tabaku dali.89

Moravskoslovenské Inodová choďili na vánoce po koledách. Pastíři práskali bičama a trúbili trúbami. Liďi vicházeli před dveřa a dávali ím kouáče. To pastíř choďíu a pastířka choďiua s ňím od domu g domu a plnú putnu kouáčú si donésli. Trúbili a práskali, jagdiš ženú stádo. Na noví rok zaz nésli pastířáki. To bili březové pruti jag zmrščko a ti prútky na konci bili svázané. To si vzali v domňe dva aj tři ti pastířáky. To choďili také s putnú na kouáče. Péct nemoseli aňi na vánoce ani na noví rok.90

Praha-Staré Město Zkušení cestovatelé a labužníci B: Fšude maj bílí chlebí. C: Chleba, v Ňemecku, fšude. maj .dobří (chleby), taki. Anebo takovej votpornej černej. B: Anebo v Ňemecku, tam maj takovej černej, kisélej. Je trochu nazelenalej jakobi, to je celej. 88

CUŘÍN, František. Vývoj českého jazyka a dialektologie: učebnice pro pedagogické instituty. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1964, s. 188. 89 Tamtéž, s. 189. 90 Tamtéž, s. 189.

37

C: V Jugosláviji to maj, to je jak veka. Kefšemu to tam maj. B: Fšude bílej chleba. C: To je jako houska, to se človjeku přejí za chvilku. B: V Bulharsku, tam maji víborní jídla. C: To já dicki, diš vodňekat přijedu, tag hnet na chleba, na náš. A: Já taki, hnet chleba, mlíko si vemu, se solí, jéžiš, to úplné ... Takovej mňekej, dicki chřupe. B: V Bulharsku, tam nám dicki přinesli takoví ..., talíř polifki, takoví plní, po vobroučku plní oleje. F tom plaval ..., kapusta, neco jako kapusta, k tomu bílej chleba, no. C: Jávim. A: To sou hnusní jídla. Mi sme tam bili, ale to je hrozní. Třeba mi sme tam bili asi štrnádz dňi nebo jag dlouho, ale furt skoro jedno a to samí jídlo. Jenom třeba, třeba místo mrkve kapusta, nebo místo kapusti zase třeba zelí, no to bili strašní blivajzi. Furt rejže ...91

Vsetín Dívka o pomlázce Jako každím rokem sů u náz velikonoce. No toš, ráno sem dostala ot tatí nařezané. No a toš, pak přicházali rúzňí ogaři, no to nebilo takoé hrozné. Otpoledňe uš sem mislela, ze mám fšecko za sébů, no ale toš sa divu z okna a vidím bandu ogarú. Toš sem si říkala: „Oňi urcite nepůjdu k nám." No ale branka chlopla a tož uš sem viděla, že je pozdě. Toš sem honem přemíšlala, gde sa mám schovat. No tak, to bila enom chvilka, moment, a uš sem bila hore na hůře. Toš, ogaři ale už bili ve dveřách, slišeli ňa na hůře, jak tam lezu po žebříku. Toš sem sa tam schovala za jednu bednu, ale ogařiskd' – ti pagáňi – už za mňú lézli. Toš, toš ti dva ogaři ňa chitli a toš po žebříku mňa jaksi doštragali dóle do kuchiňe. No tož ale u náz bilidvje cérki s Prahi, no a tak, bili to fajn holki….92

91

LAMPRECHT, Arnošt a Věra MICHÁLKOVÁ. České nářeční texty. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976, s. 332. 92 Tamtéž, s. 369.

38

Městská mluva – ostravská Trocha te svatkove nostalgije Jak sem byval maly gizd, foter dycki mrmlal, že sotva jeden stromek odstroji, už musy strojiť dalši. Ja sem to moc něchapal, bo přes leto sem doma žaden stromek něviděl, ale fčil už vim, jak to tenkrat myslel a měl recht – čas leti jak orel ze zavažim na obuch hnatach. Fčil přes adventni čas robim nosyča a taksykařa (chlopi vja, jak to myslim, no ni?) a jak se opiram o plny vuzek a hledim na přecpane regaly, spominam, jak sem kdysyk štvrťroku chodil očumovať do špajski konzervy mandarynek a ananasu, co foter doněs z oslavy Dňa haviřu a mama to hned zabavila, že pry to je na svatki. A potem sem se těšil na Mikulaša, bo zme chodili s ostatnima haviřskima děckama na promitani do Domu kultury. Každy rok syce bylo pasmo Jen počkej, zajicu!, ale aji tak zme byli nadšeni. A hlavně zme tam dostali odbořasku kolekcu a hned, jak to keresyk děcko položilo na sedačku a čučelo, jak ruski zajic zas odrbal ruskeho vlka, ja s kamošem Vlastikem zme se tam něnapadně přypližili a v tichosti mu ju zežrali. Naši fotřy mezytym prodavali ve foaje ostatnim štamprle za pět korun a užili se tež fajneho Mikulaša. Mama tu akcyju z celeho srca něnaviděla, bo buď sem přyšel ja uřvany, že němam kolekcu a foter svitil jak vanoční stromek, nebo sem přyšel ja s šesti kolekcami a mama lomila rukami, že rostu pro kryminal. A foter vlastně dycki dorazyl jak ten stromek.93

Brněnský hantec Velikonoční hantec Na Moravě se juchalo, ale v Práglu bylo pré našpónováno. Tady v Brnisku bylo čut kuželky, když kópily kartáč a borce, jak hókali pecky. Bylo čut taky prakle a lochec. Někerá kočena to kópila přes hadry, jiná přes habrůvky. Potom só jelita na draka, což Maruš? Jednu kočenu štychovali kolem moráča, iná bičovala přes zahradu. U sósedů na Slovači a na vrchu Moravy se kuželka čapne a mrskne do vasrůvky nebo se vasrovicó vohodí. Je v ókeju, když lidi házijó radovanec a vítajó jaro, jen kdyby u teho nebylo tolik glgačky.94

93

Trocha tej svatkove nostalgije. Ostravak [online]. © 2013 [cit. 2013-03-24]. Dostupné z: . 94 Povídky. Hantec [online]. c2013 [cit. 2013-03-24]. Dostupné z: .

39

3.1.1

Jazykový zeměpis

V souvislosti s českou dialektologií a celkově s jazykovou situací u nás zmíníme alespoň okrajově metodu jazykového zeměpisu. Hlavní náplní jazykového zeměpisu představuje zkoumání geografického rozšíření určitých jazykových jevů. Metoda „jazykového zeměpisu“ se v české dialektologii objevila před 1. světovou válkou. Jazykový zeměpis je: „…hlavním speciálním pracovním postupem synchronní i diachronní dialektologie, metodickým základem nejen jazykových map a atlasů, ale i oblastních nářečních monografií, obohacuje se o nové aspekty, stává se východiskem studia areálů.“95 Počátky jazykového zeměpisu jsou spojovány se jménem Antonína Frinty a konkrétně s jeho dílem „Fonetická povaha a vývoj souhlásky ve slovenštině“. I když je Antonín Frinta spojován s jeho počátky, také on měl své předchůdce. Můžeme zmínit alespoň jednoho – A. V. Šemberu, který zkoumal a zjišťoval zeměpisný rozsah nářečních jevů a graficky poprvé provedl znázornění popsaných nářečních rozdílů. Jazykový zeměpis zkoumá např.: „…odkud a kterým směrem se daná změna šířila, vysvětluje, proč jedna změna pronikla dál než druhá, které vlivy působily na utváření nářečí a jeho hranic, kde je jádro dialektu apod.“96 Hranice území, kde se vyskytuje daný jazykový jev, se nazývá „izoglosa“. V dnešní době se prohlubuje zájem o nová vývojová hlediska o vývojovou dynamiku jednotlivých jevů. V rámci jazykového zeměpisu se zkoumání jevů čím dál více zpřesňuje, což umožňují nově vznikající metody v této oblasti bádání.97 3.2

Jazyk dnešní mládeže a role pravopisu K pohledu na jazykovou situaci země přispívá řada hledisek, mimo jiné výše

zmíněná tištěná média, která jsou hlavním zástupcem spisovného jazyka dneška. Jelikož v mluveném projevu, a to dokonce často ani v televizi neuslyšíme spisovnou češtinu, a to proto, že velmi často je spisovná čeština dobarvena dialekty a jinými jazykovými jevy. O tom, že se jazyk a především jeho slovní zásoba neustále obnovuje a obohacuje, svědčí neustále vznikající novotvary slov. Spolu s otevřením hranic se otevřela možnost přijímat od jiných státu jejich kulturu, životní styl. V dnešní době, kdy je přístup přes 95

O počátcích českého jazykového zeměpisu. Naše řeč [online]. © 2011 [cit. 2013-03-24]. Dostupné z: . 96 CUŘÍN, František. Vývoj českého jazyka a dialektologie: učebnice pro pedagogické instituty. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1964, s. 167. 97 O počátcích českého jazykového zeměpisu. Naše řeč [online]. © 2011 [cit. 2013-03-24]. Dostupné z: .

40

hranice do různých států světa téměř bezproblémový, je snadnější navázat nové obchodní styky, snazší navázat komunikaci s ostatními zeměmi. To vše se projevuje při přijímání nových vlivů v rámci kultury, životního stylu a jazyka. Mluvíme v podstatě o trendu „globalizace“. Přejímání nových slov velmi často probíhá prostřednictvím cizího jazyka a všeobecně první místo zaujímají přejímky z jazyka anglického. V této poslední podkapitole se podíváme právě na jazyk dnešní mládeže a to jakou roli hraje pravopis v jejich světě. Mládež, na kterou jsme se zaměřili v této podkapitole, angličtinu nejčastěji slyší v hudbě od různých interpretů, dále v oblíbených seriálech nebo na internetu a v televizi. Anglicismy se týkají především oblastí, jako je sport, věda, technika aj. Přejímání cizích slov mladým nečiní problém, jelikož chtějí jít s dobou, chtějí být „in“. V komunikaci se objevují nejenom anglicismy, ale také germanismy a mládež je používá, protože představují jakýsi trend doby. Přejímky z angličtiny nejsou typické pouze pro mládež, používají je i ostatní obyvatelé. Vznikly z důvodu modernizace, inovace něčeho starého. Rozvoj ve vědě, výrobě nebo v obchodě si žádá obohatit starou slovní zásobu. Zvláště proto, že dočasná slovní zásoba nestačí k pojmenování řady nově vzniklých produktů, situací nebo dějů. V následující ukázce si můžeme povšimnout výrazů, kterými mladí lidé mezi sebou komunikují, jedná se o text „Lexikální jednotky v mluvě současné české mládeže“98: Soráč, já nechtěl. Sorka, se nejvíc omlouvám. To byla ale hitovka! Nejlepší je být free a cool. To má být jako dobrej joke? Sekne jí to, je fakt in. Tabulka č. 3 Nespisovné výrazy v mluvě současné české mládeže

V rámci internetového výzkumu s názvem: „Žákovský slang“ si můžeme konkrétně ukázat, jaké jsou nejčastější nekonvenční expresní výrazové prostředky mládeže ve věku od 12 do 16 let. Průzkumu se zúčastnilo okolo 27 000 dětí. Uveďme si alespoň některé z nich99:

98

Kateřina Jechová. Lexikální jednotky v mluvě současné české mládeže. Dostupné . [cit. 2013-03-15]. 99 Výsledky internetového výzkumu. Žákovský slang [online]. © 2013 [cit. 2013-03-24]. Dostupné z: .

z:

41

Žákovský slang

Vyjádření určité situace

frajer, king, pěkná roštěnka, týpek

pochvala, uznání

děs, opruz, pruda

vyjádření pro nudu

loser, socka

negativní výrazy

cool, free, good song, happy, mazec, relax, respekt, show, špica ahojky, čaues, páčko, zduř

životní styl pozdravy

Tabulka č. 4 Ukázka nejčastějších nekonvenčních expresních výrazových prostředků mládeže

Obrázek č. 2 Pozitivní výrazy pro kamarády

100

Slang je podle Hubáčka: „svébytná součást národního jazyka, jež má podobu nespisovné vrstvy speciálních pojmenování realizované v běžném (nejčastěji polooficiálním a neoficiálním) dorozumívacím styku lidí vázaných stejným pracovním prostředím nebo stejnou sférou zájmů a sloužící jednak specifickým potřebám jazykové komunikace, jednak jako prostředek vyjádření příslušnosti k prostředí či k zájmové sféře.“101 A jakou má roli pravopis u mladých lidí? Úroveň dnešních psaných textů klesá, je to dáno i tím, že okolí je benevolentnější k dodržování norem. K příčinám se řadí také 100

Mnou převzatý obrázek mapy pozitivních výrazů pro kamarády: . [cit. 2013-02-21]. 101 HUBÁČEK, Jaroslav. O českých slanzích. Vyd. 2., dopl. a přeprac. Ostrava: Profil, 1981, s. 18.

42

pokles co do obsahu četby u mladých. Četba tištěných médií, mezi něž se řadí knihy, noviny nebo časopisy u dnešní mládeže velmi poklesla: „Základních příčin ústupu mladé generace od tištěných médií je několik. Kultura se postupně stává vizuální kulturou, sdělení se předává obrazem. Text se digitalizuje a stěhuje se na monitor počítače, především prostřednictvím internetu.“102 Volbou, jak strávit volný čas v 80. letech, bylo televizní vysílání. To se postupně přeneslo do světa internetu, kolem něhož se točí každodenní život nejenom mladých lidí.103 A právě na internetu a v obdobných médiích role pravopisu není až tak zásadní. Příležitostí, kde by se mladí přirozeně a nenuceně setkávali s pravopisně správnými jevy, ubývá. Vezmeme-li v úvahu dnešní způsob komunikace přes chaty, sociální sítě, formou textových zpráv nebo dalších možností, dostaneme se k závěru, že v dnešní uspěchané době, abychom ušetřili co nejvíce času, často sáhneme po stručnějších jednoslovných odpovědích, ne-li po odpovědích složených pouze dvěma písmeny, jako např. „jj“, „ok“, „ee“, „btw“, „pls“ atd. Při takové komunikaci se odsunují pravidla stranou a na první místo se dostává limitovaný počet znaků jedné zprávy, tedy, aby v ní bylo obsaženo co největší množství informací. Často se nevyužívají mezery, nová slova začínají velkými písmeny, aniž by tato úprava šla ruku v ruce s pravidly, např. začátek věty. Stále zřetelným rozdílem zůstává akceptování pravidel pravopisu u ručně psané korespondence, která dbá na normy. Naopak je tomu u elektronického způsobu komunikace. Uveďme si konkrétní výsledky z výzkumu o pravopisu mladých lidí na materiálu tradičních dopisů. V tomto výzkumu bylo použito 150 ručně napsaných dopisů a věk autorů těchto dopisů nepřesáhl hranici 30 let. Po srovnání dopisů dospěl výzkum k závěru, že pouze 6 dopisů bylo napsáno bez chyb. Což vede k úvaze nad situací respektování

pravidel

pravopisu

dnešní

mládeže.

Dále

z výzkumu

vyplývá,

na co je ve školách kladen důraz, co si z pravidel pravopisu žáci dobře zapamatovali. Chyby při psaní i - y, s - z nebyly vůbec tak časté, jako správnost psaní mě – mně nebo velká písmena a v neposlední řadě používání čárek v souvětích. Průzkum analyzuje jistý pokles úrovně pravopisu u mládeže.104

102

JIRÁK, Jan. 10 let v českých médiích. Vyd. 1. Praha: Portál pro Newton Information Technology, 2005, s. 109. 103 Tamtéž, s. 101. 104 Pravopis v současné korespondenci mladých lidí (na materiálu tradičních dopisů, e-mailů a SMS). Naše řeč [online]. © 2011 [cit. 2013-03-22]. Dostupné z: .

43

Studentský slang je součástí každodenního života. Studenti slangem nahrazují běžné slovní spojení a vytváří tak nové tvary nebo pojmenování pro běžně užívanou slovní zásobu, která se pro studenty pak stává atraktivnější. Můžeme vzpomenout alespoň pár příkladů, které jsou velmi často užity v komunikaci mezi mladými105:

Slang mládeže

Původní význam slovního spojení

Dát si voraz, hodit áčko

Být za školou

Bodovat, dostat to

Uspět u zkoušky

Letňák, zimák

Označení letního a zimního semestru

Šrotit, biflovat

Mluvit o studiu materiálů

Perlit, válet

Ovládat probranou látku

Bejt tasenej, jít to prubnout

Být vyvolán

Tabulka č. 5 Slang mládeže

105

K výzkumu studentského slangu. Naše řeč [online]. © 2011 [cit. 2013-03-24]. Dostupné z: .

44

4 JAZYKOVÁ SITUACE NA UKRAJINĚ K přiblížení jazykové situace na Ukrajině je potřeba znát určitá fakta. Patří k nim znalost konkrétního území, kde se jazyk vyskytuje, vztah společnosti k jazyku, politická situace země a historické souvislosti. Tato zmíněná fakta je možné obecně uplatnit samozřejmě i na jazykovou situaci dalších zemí. O vývoji dějin Ukrajiny je všeobecně známo, že dlouhá léta tato země spadala pod nadvládu různých států. To mělo velký vliv na vývoj jazyka, který podléhal právě nadvládě daného státu, k němuž byla Ukrajina přirazena. Po mnoho let docházelo k formování ukrajinského jazyka. Za směrodatné měřítko považujeme údaje o počtu mluvčích, kteří na území státu používají aktivně ukrajinský jazyk nebo naopak jazyk jiný. Naše úvaha směřuje k ruskému jazyku, jenž je neoddělitelnou součástí jazykové situace na Ukrajině. Jak jsme zmínili výše, menší státy část své historie spadají pod nadvládu větších mocnějších států. A tak tomu bylo i s Ukrajinou, kdy dlouhá léta se nacházela pod nadvládou dnešního Ruska. Proto si v následujících podkapitolách přiblížíme vliv ruského jazyka na jazykovou situaci ukrajinštiny. Dále výskyt dialektů a jejich vliv na vytváření ukrajinštiny. Mimo jiné k důležitým poznatkům patří i to, že ukrajinský jazyk je řazen k nejstarší indoevropské skupině jazyků na světě. Koexistencí různých národů docházelo k obohacování jazyka novými slovy, které spoludotvářely aktuální slovní zásobu. V případě různých tlaků dokázal jazyk odolat a nadále se i v těžkých podmínkách vyvíjet. Jazyková situace se v časovém horizontu mění, nezůstává stejná. Ke změně přispívají výše zmíněné vlivy a také to, že je jazyk neustále v kontaktu s jazyky jinými, ať podobnými nebo cizími. Je to vývoj, který trval spoustu let a stále není ukončen. V nadcházejících podkapitolách se zmíníme o základních meznících historie Ukrajiny, z hlediska vlivu na jazykovou situaci tohoto státu. 4.1

Jazyková situace 19. století Pro přehlednost historické situace na Ukrajině v průběhu několika staletí

se dotkneme okrajově historického vývoje jednotlivých územních celků země a následně bližší informace o vývoji v 19. století. Část území dnešní Ukrajiny, tzv. Zakarpatí bylo zhruba od 11. století do poloviny 20. století součástí Maďarska. 45

Pomaďaršťování se rozšířilo především na přelomu 19. a 20. století, přičemž nabylo sociálního rozměru, což se projevilo v rozvrstvení obyvatelstva do společenských skupin. Střední a vyšší vrstvy společnosti byly maďarské, naopak Rusíni představovali tu nejnižší vrstvu (rolníky, pastevce). Ke stavu kultury, vzdělání a gramotnosti bychom mohli říci, že všechny tyto oblasti každodenního života byly zasaženy a docházelo k poklesu jejich úrovně. Vladimír Goněc uvedl následující fakta: „Počet škol s vyučováním v místním jazyce – byť většinou malých venkovských jednotřídek – činil ještě počátkem sedmdesátých let 19. století 480, počátkem 20. století propadl k naprosté nule.“106 Okolnosti spjaté s tlakem ze strany Maďarů vyvolaly velkou vlnu emigrace a na počátku první světové války odpovídal počet žijících Rusínů v USA a Kanadě přibližně takovému počtu, jaký zůstal v původním bydlišti. Emigranti se usazovali v průmyslových oblastech v New Yorku, ve státech Pennsylvánie, Connectitutu.107 Území Haliče a části Volyně se ve druhé polovině 14. století zmocnilo Polsko a udrželo si tu svoji moc až do roku 1939. Halič, ale patřila mezi území, v němž navzdory celoplošným nepříznivým podmínkám země, bylo kulturnímu rozvoji přáno. V roce 1880 byly vydány nejznámější a v tu dobu nejpopulárnější noviny Dilo. Ve školství byl znatelný vývoj ukrajinského jazyka, kdy v něm probíhalo vyučování v řadě základních škol, středních škol a gymnázií. Jako konkrétní příklad nám poslouží stav ukrajinštiny na univerzitě ve Lvově, kdy se na lvivské univerzitě i přes dominanci polštiny vyučovalo rovněž v ukrajinštině. A z celkového počtu představovali ukrajinští studenti jednu třetinu. Fungovala zde v 19. století řada politických stran, což ve svém díle „Nejnovější dějiny Ukrajiny“ dokazuje i Vladimír Goněc: „Rovněž v roce 1899 se ustavila Sociálnědemokratická strana v čele s Mykolou Hankevyčem a Semenem Vitykem podle modelu rakousko-německé sociální demokracie.“108 Ještě lepší podmínky pro rozkvět kultury se ukázaly v Bukovině. Na vesnických školách se vyučovalo v ukrajinštině, rostl i počet gymnázií, která vyučovala v tomto jazyce. Vznikaly knihovny, ochotnické divadelní společnosti a různé kulturní organizace. Vladimír Goněc se o jednom takovém zmínil: „Nejvýznamnější kulturní a osvětovou společností byla „Rus´ka besida“, přes svůj název jednoznačně ukrajinofilská.

106

GONĚC, Vladimír a Oleksandr Dmytrovyč BOJKO. Nejnovější dějiny Ukrajiny. Vyd. 1. Brno: Jota, 1997, s. 16. 107 Tamtéž, s. 16. 108 Tamtéž, s. 13.

46

Moskvofilská orientace měla na Bukovině jen okrajový dosah (víceméně se vyčerpala rovněž ještě na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století.“109 Na zbylých územích se vystřídaly tataro-mongolské kmeny a následně vláda Velikého knížectví Litevského. Postupem času tyto země přešly pod nadvládu Polska a následně Ruska. Z čehož plyne, že nejenom samotný stát, ale i jazyk musel překonat mnoho překážek. Ukrajinský historik Mychajlo Hruševskyj (1866–1934) poznamenal v jednom ze svých děl fakt, že sice ukrajinský jazyk prošel nepříznivým vývojem, ale přesto všechno na počátku 20. století tímto jazykem mluvilo okolo 40 milionu lidí. Dnes je situace samozřejmě jiná.110 V první polovině 19. století se začal vytvářet současný spisovný ukrajinský jazyk. Jeho tvůrcem byl básník a umělec Taras Ševčenko (1814–1861). T. Ševčenko má velkou zásluhu na rozvoji ukrajinského spisovného jazyka, ale také obohatil ukrajinský jazyk jako takový. Vycházel hodně z folklóru, ovšem přejímal nová slova z dalších jazyků, především slovanských, jako byla např. ruština. Ukrajinský jazyk byl jazykem koloniálním, jazykem utlačovaného národa, někdy také nazýván „dialektem regionů“ nebo „selským dialektem“ až do Říjnové revoluce. Ukrajinský jazyk si prošel represemi a utlačováním ze strany carské vlády. Nebylo snadné, aby se jazyk v takových podmínkách vyvíjel. Příchod dalšího zesíleného útlaku přispěl k téměř úplnému vytlačení ukrajinského jazyka z kulturního a politického života země. Intenzivní boj o zachování ukrajinštiny trval více než 50 let, uvádí se rozmezí let 1847 až 1905. V roce 1876 vláda cara zakázala podle speciálního zákona tisk literatury v ukrajinštině. Tento zákon zůstal v platnosti do revoluce roku 1905. Některé zástupce vlády ruské revolučně-demokratické kultury 19. století utlačování ukrajinského jazyka vládou rozhořčilo. Carský režim se snažil zabránit jakýmkoliv i malým snahám o rozvoj ukrajinského jazyka. Z velké části se to režimu podařilo, ovšem jazyk byl mezi lidmi stále živý a tak nikdy nemohl zaniknout úplně.111

109

GONĚC, Vladimír a Oleksandr Dmytrovyč BOJKO. Nejnovější dějiny Ukrajiny. Vyd. 1. Brno: Jota, 1997, s. 15. 110 Tamtéž, s. 12–17. 111 Вульпиус Рикарда. Языковая политика в Российской Империи и украинский перевод Библии (1860–1906). Ab imperio, 2/2005. Казань; Нью-Йорк, 2005 [cit. 2013-02-15]. s. 191–218. Dostupné z: .

47

4.1.1

Konkrétní příklad složitého průběhu tisku evangelií v ukrajinštině 19. století

Vzpomeňme alespoň některé události, které jsou považovány za podstatný mezník ve vývoji ukrajinského jazyka. K prvním pokusům o překlad náboženských textů do ukrajinského jazyka došlo v první polovině 19. století. Atmosféra doby nepřála rozvoji ukrajinského jazyka ani překladům, jak jsme uvedli již výše. Je potřeba, aby zaznělo, že v tuto dobu nebyly ukrajinské slovníky ani nebylo kvalitních ukrajinských učebnic. Jedním z iniciátorů, nadšenců a podpůrců překladů do ukrajinského jazyka byl Pylyp Moračevskyj (1806–1879). Nejprve se mu podařilo přeložit dvě evangelia. Svůj překlad se rozhodl roku 1860 odeslat petrohradskému metropolitu Isidorovi ke schválení. Prosil o svolení k tisku s odkazem na to, že 12milionové silně věřící (pravoslavné) obyvatelstvo na rozdíl od jiných národů stále nemá svůj ukrajinský překlad Nového zákona. Dostalo se mu ovšem negativní odpovědi, jeho překlad ani překlad kolegů, kteří se o něj snažili, nebyl otištěn. Důvodem zavržení nebyla kvalita překladu, spíše šlo o princip. Chtěli si dál uchovat vliv a zabránit, aby se překlad šířil dál. Pylyp Moračevskyj se nevzdal a po překladu dalších dvou částí evangelia se rozhodl obrátit se s prosbou o pomoc a přezkoumání kvality překladu na petrohradskou akademii věd. Akademie uznala překlad za velmi kvalitní a ohodnotil dobře odvedenou práci. Proto opět došlo ke snaze přesvědčit Svatý synod k přezkoumání tohoto výborného překladu. Všechny náboženské knihy musely projít cenzurou přes Svatý synod a čelit jeho rozhodnutí. Ani tento pokus o výtisk překladu Nového zákona nevyšel. Velký vliv na tom měl rok 1863, jenž byl ve znamení zákazu tisku náboženských knih. Toto nařízení tzv. „Valujevskij cilkuljar“ (Валуевский цилкуляр) zavedl ministr vnitra Petr Valujev (1815–1890).

Podle něho, nehledě

na kvalitu překladu děl, bylo zcela zakázáno vydávání biblických textů v ukrajinštině. Ostatní tvorba se vydávat mohla, ovšem musela splňovat velmi přísná pravidla a projít řadou kontrol. K tomuto úkazu se přidal ještě tzv. „Emskij akt“ (Эмский указ) z roku 1876. Ruský filolog a zastánce samostatného ukrajinského jazyka Alexej Šachmatov (1864–1920), se zasloužil na přelomu 19. a 20. století o znovu projednání ukrajinského překladu Bible a o zrušení „Emského aktu“ z roku 1876. Ministr vnitra Vjačeslav

48

Konstantinovič von Pleve (1846–1904) tuto myšlenku podpořil a tím došlo k odstranění všech překážek k dokončení toho, o co usiloval Moračevskyj.112 Nakonec na počátku 20. století dal Svatý synod souhlas k vytištění překladu Moračevského (rok 1905). A o rok později se objevil první výtisk evangelia. Roku 1904 rada ministrů, v jejímž čele byl Sergej Juljevič Witte (1849–1915), poprvé uspořádali zasedání, aby projednali zrušení zákazu tisku knih v ukrajinštině. V následujícím roku proběhla druhá a závěrečná diskuze na toto téma, byly odstraněny všechny překážky, které by omezovaly tisk v ukrajinštině. Z řady odpůrců zazněly názory, kdy v některých sférách by měl být zachován zákaz tisku knih v ukrajinštině, aby nedošlo k ohrožení jednoty ruské impéria. Do těchto sfér patřilo např. soudnictví, školství nebo nábožensko-církevní sféra. Ke zrušení cenzury tisku v ukrajinštině carem došlo roku 1904.113 Závěrem, ke stavu jazyka a kultury na Ukrajině v 19. století, můžeme říci, že šlo o úpadek a především o útlak ukrajinského jazyka a kulturního života, způsobeného historickým sledem událostí. Za zlomový okamžik je považován počátek 20. století. 4.2

Období let 1900–1980 Na přelomu 19. a 20. století spisovný ukrajinský jazyk dosahuje v rámci tehdejších

podmínek největšího vzestupu, jakého mohl dosáhnout do Velké říjnové socialistické revoluce. Tyto události se odrazily v dílech ukrajinských spisovatelů, k nimž se řadí M. Kocjubinskij (1864–1913) a Lesja Ukrajinka (1871–1913). Oba tito spisovatelé obohatili ukrajinský spisovný jazyk o mnoho stylistických, lexikálních a syntaktických prostředků. Mezi další ukrajinské představitele patří na přelomu 19. a 20. století Ivan Franko (1856–1916), jehož tvorba přinesla velký význam pro rozvoj spisovného jazyka.114 Začátek 20. století, přesněji období v letech mezi rokem 1905–1907, je považováno za jisté politické uvolnění situace v zemi. Jak jsme uvedli v předchozích kapitolách, rok 1904 byl ve znamení zrušení cenzury, dále byl po velmi dlouhé a náročné cestě povolen tisk evangelií. Po tomto období opět nastává útlak a zpomalení vývoje kulturního života země. O stavu tisku a školství se zmiňuje Vladimír Goněc: 112

Вульпиус Рикарда. Языковая политика в Российской Империи и украинский перевод Библии (1860–1906). Ab imperio, 2/2005. Казань; Нью-Йорк, 2005 [cit. 2013-02-15]. s. 191–218. Dostupné z: . 113 Tamtéž. 114 Литературная энциклопедия: Алфавитная часть: Украинский язык. Фундаментальная электронная библиотека [online]. © 2002 [cit. 2013-17-02]. Dostupné z: .

49

„V roce 1913 z 5283 titulů pouze 176 vyšlo v ukrajinském jazyce. Na Ukrajině působily tři univerzity a několik dalších vysokých škol, z nichž zejména odeská univerzita a kijevská technika byly špičkovými pracovišti. Všechny však byly ruskými školami.“115 Situace v roce 1915 v Rusku je charakterizována řadou demonstrací, povstání, nepokojů, došlo k rozvratu armády, carský systém se hroutil. Tyto aspekty ovšem napomohly Ukrajině vytvořit podmínky pro rozvoj národního uvědomění. S jistou opatrností se začala obnovovat kulturní společenství nebo vznikaly nové ukrajinské spolky. To netrvalo dlouho a roku 1916 opět režim přitvrdil. Jazyková situace v zemi, jak můžeme vidět z výše zmíněných údajů, se dokázala velmi rychle měnit, ovšem v předvečer ukrajinské revoluce nebyla natolik diskutovanou jako samotná agrární otázka. Tuto otázku nebudeme podrobněji rozebírat, jelikož není naším cílem zkoumání. Co se týká role jazyka, jednalo se o zrovnoprávnění ukrajinštiny. Přesněji, aby došlo k tomu, že se ukrajinština stane běžně používaným jazykem na úřadech, ve školách a v každodenním životě občanů. Úmyslem bylo vybudování takového množství škol s ukrajinským vyučovacím jazykem, jež by vypovídalo adekvátnímu množství ukrajinských obyvatel. Na otázky, týkající se zavedení výuky v ukrajinském jazyce do středních a vysokých škol nebo peněžní pomoc Ukrajincům pro jejich národní kulturní rozvoj, se jasná odpověď nenašla. Tato problematika byla odsunuta do ústraní.116 Rok 1917 je charakteristický jako důležitý okamžik v zavedení ukrajinského vyučovacího jazyka ve státních základních školách. Většího úspěchu než ministerstvu školství prozatímní vlády se podařilo soukromým iniciativám. Byla otevřena řada základních i středních škol a první tři ukrajinské vysoké školy. Soukromé financování později přecházelo ve financování státní. Dále vznikala i ukrajinská gymnázia, která před únorovou revolucí neexistovala. Velká říjnová socialistická revoluce měla značný podíl na osvobození národů SSSR, včetně Ukrajiny, od dlouhodobého utlačování a vykořisťování. Alespoň na část období se ukrajinský jazyk postupně dostává do literatury, tisku, rádia, škol, kin a také do divadel. Některá literární díla jsou dokonce překládána do jiných jazyků, rozvoj kultury přispívá a obohacuje samotnou literaturu. Vliv na zpomalení vývoje jazyka mělo to, že z ukrajinštiny byly vytlačovány vlivy ruského jazyka a naopak byl

115 GONĚC, Vladimír a BOJKO, Oleksandr Dmytrovyč. Nejnovější dějiny Ukrajiny. Vyd. 1. Brno: Jota, 1997, s. 19. 116 Tamtéž, s. 23–29.

50

podporován vliv, v tu dobu zcela cizích, polských a německých lexikálních, morfologických a syntaktických norem.117 „Na podzim 1918 byla založena Ukrajinská akademie věd, byly zřízeny Národní galerie, Ukrajinské historické muzeum, Národní knihovna, Ukrajinský národní archiv, Národní opera, Státní symfonický orchestr.“118 – všechny výše zmíněné instituce vznikaly v období hetmanství. Hetmanství představovalo svou formou národní ukrajinský stát. Na konci roku 1918 hetman abdikoval a v tento den bylo Direktoriem vyhlášeno obnovení Ukrajinské republiky. Období let 1919 a 1920 představovalo pro Ukrajinu střídání a přebírání moci různých armád, které si postupně podrobovaly jednotlivé části země. Bělogvardějské vojsko bylo právě jednou z těchto armád, které bojovaly na území a za vlády jejich generála Antona Děnikina, dochází k úpadku všeho, co se před jeho nástupem vytvořilo. Území byla nazývána Maloruskem a cokoli, co by podporovalo rozvoj nebo udržení ukrajinského jazyka, bylo zlikvidováno, včetně škol nebo knihoven, aj. Dokonce byl zakázán i tisk v ukrajinštině. Tyto události se samozřejmě dotkly ekonomiky a průmyslu, došlo k jejich rozvratu a některá odvětví byla zlikvidována.119 Stav rozvoje ukrajinského jazyka na území Haliče podléhal neustálému tlaku polonizace. Jen pro srovnání uvedeme počty ukrajinských škol dvacátých a třicátých let na tomto území: „Ještě ve školním roce 1911/1912 působilo ve východní Haliči 2418 ukrajinských škol, v roce 1922/1923 již jen 1859 a ve školním roce 1926/1927 pouze 845.“120 Celková jazyková situace a kulturní stav ve dvacátých a třicátých letech představoval boj s negramotností: „V roce 1920 byla vytvořena Mimořádná komise pro boj s negramotností a v květnu 1921 Rada lidových komisařů USSR schválila usnesení O boji s negramotností, podle něhož všichni obyvatelé republiky ve věku od osmi do padesáti let byli povinni naučit se číst a psát.“121 Počet středisek, která bojovala s negramotností, od roku 1923 počet středisek rostl a tím se i zvyšovala gramotnost občanů. Číst a psát se tak naučilo několik milionů negramotných obyvatel země. Vznikal postupně program, který zavedl povinnou školní docházku: „Do konce 117

Литературная энциклопедия: Алфавитная часть: Украинский язык. Фундаментальная электронная библиотека [online]. © 2002 [cit. 2013-17-02]. Dostupné z: . 118 GONĚC, Vladimír a BOJKO, Oleksandr Dmytrovyč. Nejnovější dějiny Ukrajiny. Vyd. 1. Brno: Jota, 1997, s. 41. 119 Tamtéž, s. 39–47. 120 Tamtéž, s. 110. 121 Tamtéž, s. 84.

51

třicátých let byl na Ukrajině v hrubých rysech již zaveden systém sedmileté povinné školní docházky ve městech a byly vytvořeny i předpoklady pro vytvoření sítě pro všeobecně vzdělávací střediska škol ve městech, na venkově pak předpoklady pro pokračování v procesu zavádění povinné sedmileté školní docházky a možné zakládání nižších středních škol.“122 Rozvoj v oblasti školství potvrzovala nově vzniklá školská zařízení, která zvyšovala své počty. Jen pro srovnání: “Jestliže ve školním roce 1914/1915 bylo na Ukrajině 88 středních odborných škol s 12 500 studenty, a to s ruským vyučovacím jazykem, v roce 1940/1941 jich bylo už 693 se 196 300 studenty, převážně s ukrajinským vyučovacím jazykem.“123 Vlnu rozmachu a rozvoje ukrajinštiny dokumentují následující údaje: “Ve školním roce 1927/1928 Ukrajinci tvořili 49,8 % studentů škol všech stupňů v republice. Náklad novin vycházejících v ukrajinštině mezi roky 1924 až 1927 vzrostl pětkrát, značně se zvýšil i náklad knižní produkce v ukrajinském jazyce.“124 Ovšem rozkvět a vzestup kulturního života Ukrajiny zanedlouho vystřídal teror za dob Stalina a ten se znatelně podepsal na ukrajinské národní elitě: „Oběťmi první vlny represí se staly nejvýznamnější osobnosti ukrajinského národního obrození – M. Bojčuk, M. Zerov, M. Chvyljovyj, L. Kuzbas,…“.125 Byla uvězněna a zatčena celá řada akademiků. Co se týká literatury: „…89 spisovatelů bylo popraveno, 212 přinuceno

skončit

s psaním,

64

vypovězeno

do

vyhnanství

na

Sibiř,

83 emigrovalo.“126 Řada represí a změn k horšímu provázela rok 1933, kdy utrpělo hlavně ukrajinské školství a kulturní život. Období před 2. světovou válkou je charakterizováno vlnou hladomoru, který nebyl způsobem nedostatkem potravy. Naopak Ukrajina představovala velkou zásobnici obilí a dalších surovin, které byly vyváženy ze země. Během 2. světové války se Němci snažili zničit Ukrajince a maximálně využít jejich zdroje materiální a pracovní. Teror, který provázel toto období, měl za cíl zlikvidovat obyvatele východních oblastí a tím připravit půdu pro německé kolonisty: „Za okupace se počet obyvatel Ukrajiny snížil o 13 614 tisíc osob.“127 K opravdovému obratu a jistou nadějí na únik před těžkým obdobím představovala bitva u Stalingradu a po ní následující bitva v Kurtském 122

GONĚC, Vladimír a BOJKO, Oleksandr Dmytrovyč. Nejnovější dějiny Ukrajiny. Vyd. 1. Brno: Jota, 1997, s. 85. 123 Tamtéž, s. 85. 124 Tamtéž, s. 92. 125 Tamtéž, s. 100. 126 Tamtéž, s. 100. 127 Tamtéž, s. 154.

52

oblouku, kde iniciativu převzala armáda Sovětského svazu. Rok 1944 je ve znamení osvobození celého území Ukrajiny a následné vytlačení německé armády z Karpatské Ukrajiny. Pokud bychom srovnaly počty učitelů západních oblastí v předválečném období a v letech 1950/1951, počet pracujících kantorů byl až šestkrát větší. Povinná docházka byla pro všechny děti školního věku. Rostl počet nových fakult i počet studentů, ovšem „…v roce 1953 se vyučování ve všech vysokých školách na západní Ukrajině vedlo v ruštině.“128 V šedesátých letech 20. století došlo k další reformě školství. Školství bylo podporováno finančními prostředky více než dříve, neustále narůstal počet denních středních škol. Pro srovnání: „Od školního roku 1950/1951 do 1960/61 počet studentů vysokých škol narostl více než dvakrát, dálkových kursů však třiapůlkrát a večerních kursů již více než jedenáctkrát.“129 Roku 1959 byl schválen nový školský zákon: „Dával rodičům právo zvolit svým dětem vyučovací jazyk. Tento zákon se v podmínkách absolutní dominance politické koncepce „sbližování a splynutí národů“ stal významným nástrojem národnostní nivelizace a znevolnění, prostředkem rusifikace ukrajinského školství.“130 Šedesátá léta byla tedy ve znamení rusifikace, kdy vyučování v ruštině jednoznačně převyšovalo vyučování v ukrajinštině. Ke generaci básníků, spisovatelů a kritiků tohoto období se řadí např. I. Drač, V. Korotyč, V. Symonenko, aj. Následující léta byla provázena stále rusifikací školství. Můžeme se o tom přesvědčit z následujících údajů z období 1960/1961, kdy bylo v ukrajinštině vyučováno 68,7 % žáků. Ovšem už o deset let později pouze 60,4 %. A školní rok 1976/1977 potvrzuje dokonce další pokles a v ukrajinštině bylo vyučováno jen 57,8 % žáků. V důsledku toho naopak stoupal podíl žáků vyučovaných v ruštině: 1960/1961 – 30,4 %, 1970/1971 – 38,8 %, 1976/1977 – 41,3 %. Školská zařízení navštěvovalo rok od roku stále více studentů, to ovšem nebylo adekvátní kvalitě a rozvoji školství. Školství v rámci požadavkům doby naopak zaostávalo.131

128

GONĚC, Vladimír a BOJKO, Oleksandr Dmytrovyč. Nejnovější dějiny Ukrajiny. Vyd. 1. Brno: Jota, 1997, s. 177. 129 Tamtéž, s. 195. 130 Tamtéž, s. 195. 131 Tamtéž, s. 211–214.

53

4.3

Konec 20. století a současnost

Obrázek č. 3 Mapa jazykové situace Ukrajiny

132

Všeobecně lze o současné jazykové situaci na Ukrajině říci, že dochází k neustálému soupeření především mezi dvěma jazyky: ukrajinštinou a ruštinou. Ukrajinština je v současnosti vytlačována ruštinou, jakožto jazykem bývalého společného impéria. Ruština jako dominující jazyk je zastoupena především ve velkých průmyslových městech na východě a jihu země. Současnou jazykovou situaci je nutné identifikovat podle jednotlivých územních celků. Pro představu poslouží ukázka mapy na začátku této podkapitoly. Mapa se dělí na územní jednotky, v nichž je přesně ukázáno procentuelní zastoupení „suržyku“ (o něm se zmíníme v jedné z dalších kapitol), dále zastoupení ukrajinského a ruského jazyka. U těchto regionů probíhal nesymetrický vývoj, jenž byl zapříčiněn nerovnoměrně rozšířenou rusifikací. Ukrajina je proto často dělena na oblasti: západní ukrajinskou část a na východní – ruskou část. Logicky z toho vyplývá, že východní část bude více zastupovat rusky mluvící skupina obyvatelstva, jelikož toto území sousedí s Ruskem, má s ním pevnější vztahy. Vliv sousedního státu je obrovský, nehledě na staletou společnou historii obou zemí a není divu, že se obyvatelé východních 132

Mnou převzatý obrázek mapy jazykové situace Ukrajiny je z: . [cit. 2013-02-20].

54

regionů přiklání v jazykových průzkumech k ruštině jako frekventovanějšímu jazyku, jako jazyku každodenní komunikace. Ruský jazyk je tu daleko více zastoupen ať už v pracovním procesu, tak také v tisku nebo v médiích. Ačkoliv je úředním jazykem pouze ukrajinština, ruština má vysoké postavení, a dokonce v některých případech i vyšší než samotný úřední jazyk země. Naopak západní část Ukrajiny je pokládána za nositele ukrajinského jazyka. Ukrajinština zde představuje stále živou hmotu a má vyšší procento zastoupení než ruština. Jak již bylo zmíněno výše, na jazykovou situaci Ukrajiny je potřeba pohlížet z teritoriálně-sociologického hlediska, tohoto názoru je i Oleksandr Taraněnko (nar. 1949). O. Taraněnko považuje východ a jih za jednotnou oblast, centrum potom dělí na dvě části, na a) Pravobřeží a b) Levobřežní, toto dělení odůvodňuje odlišnou sociálně-politickou, kulturní a jazykovou tradicí. Rozdílnost jednotlivých regionů badatel spatřuje v odlišné úrovni ukrajinské národnostní samostatnosti, rusifikované politice, přítomnosti literárně-jazykových tradic nebo těsných rozdílů jednotlivých regionů. Autor dále poznamenává fakt, že bilingvismus na Ukrajině není zdaleka homogenní. Území se skládá z oblastí ukrajinsky mluvících: Halič, Volyně, Bukovina, rusky: Krym a centrální Donbas, k dvoujazyčným regionům s převahou ukrajinštiny na Pravobřežní a s převahou ruštiny na východě a jihu i přibližně stejném použití na Levobřeží.133 Uvedeme si příklad z jednoho sociologického výzkumu regionů na Ukrajině. V roce 1997 byly provedeny sociologické výzkumy, podle nichž se ve východním regionu k „Ukrajincům“ hlásilo 25,4 % obyvatel, „Ukrajino-Rusům“ 51 % a k „Rusům“ 16,7 %. S tím, že ruštině dalo přednost 85,8 % obyvatel tohoto regionu a jen 3,6 % ukrajinštině, stejný vztah k ukrajinštině a ruštině zároveň 10,6 %.134 Na jazykovou situaci země se můžeme podívat z pohledu dělení teritoriálního a stejně tak i z hlediska dělení politického. To vede k tomu, že nositelé těchto dvou jazyků jsou děleni politicky na dvě skupiny, a to podle jazyka, jež používají častěji k běžné komunikaci. Pro první skupinu (rusky mluvící občané) je charakteristická sympatie ke spolupráci s Ruskem, uznávání jeho hodnot a tradic, jdou vstříc režimu a řádu této země. Naproti tomu druhá skupina, (ukrajinsky mluvící občané), se chce

133

Анализ языковой ситуации на Украине. Европейский Университет в Санкт-Петербурге [online]. ©2000–2007 [cit. 2013-02-20]. Dostupné z: . 134 Tamtéž.

55

oprostit od společné minulosti s Ruskem, uchovat ukrajinštinu na vysoké komunikační úrovni a snaží se být samostatnou zemí. Podle údajů z roku 2001 se k ruskému jazyku jako rodnému přihlásilo 29,6 % populace státu. V roce 2006 to bylo 38 % respondentů, v rodině ho používá (často spolu s ukrajinským jazykem) více než 60 %.135 Celkem bylo během nezávislosti státu k roku 2007 přijato 43 zákonů a přibližně 100 předpisů, které omezovaly používání ruského jazyka, jazyků národních menšin a tím se porušila práva více než 30 % obyvatelstva státu. Zvlášť intenzivně se tento proces rozvíjel v oblasti školství. Závěrečné a vstupní zkoušky byly v ukrajinštině.136 Problematika statusu ruského jazyka se nejednou stala hlavním terčem a nástrojem v politickém boji. Stačí vzpomenout prvního prezidenta L. Kravčuka, jeho následníka L. Kučmu, kteří svoji prezidentskou kampaň měli založenou právě na podpoře ruského jazyka a následně i díky tomu vyhráli. Jelikož všechny ruskojazyčné regiony hlasovaly právě pro ně. Voliči věřili, že se vyplní předvolební sliby a ruský jazyk se stane druhým státním jazykem spolu s ukrajinským, dodnes se tomu tak nestalo. K dalším rozhodnutím ve prospěch ruského jazyka patří krok, kdy řada zástupců orgánů státu se rozhodla udělit ruskému jazyku „oficiální status“. Nyní ovšem toto rozhodnutí čelí řadě otázek, stalo se často projednávaným tématem politických diskusí, zda byl tento krok vůbec legitimním řešením.137 Tendence růstu počtu ruských obyvatel, kteří sebe považují za občany Ukrajiny, se v posledních letech podle statistiky dostala na 34,5 % v roce 2004; na 40,3 % v roce 2005 a 42,9 % v r. 2006. Současně dochází k poklesu těch, kteří uchovávají svůj vztah k režimu Sovětského svazu, 21,8 % v roce 2004; 17,9 % v roce 2005 a 14,5 % v roce 2006.138 Podle statistických údajů na Ukrajině z let 2008–2009 je ruský jazyk přednostně zastoupen ve všech sférách života Ukrajinců, příkladem mohou být služby, obchodování, internet, časopisy nebo hudební stanice. K výjimce se řadí vzdělání, reklamy a kina, kde ukrajinština stále vede. Studie je založena na průzkumu při sčítání lidu z roku 2001. Ve vzdělávacím procesu, v různých typech školských zařízení, ať už vzpomeneme předškolní, vysokoškolské nebo specializované zařízení, všude 135

В. Г. Городяненко. Положение русских в Украине и проблемы их идентичности. Этносоциология © 2009 [cit. 2013-02-21]. s. 89–96. Dostupné z: . 136 Tamtéž. 137 Tamtéž. 138 Tamtéž.

56

převládá stále ukrajinský jazyk. Rozšířený je samozřejmě i ruský jazyk, o čemž napovídají vzdělávací zařízení ve velkých městech na jihu a východu země. V jednotlivých regionech je opravdu podstatný rozdíl v dominanci ukrajinštiny nebo ruštiny. Oleg Medvedev zdůraznil, že občané Ukrajiny se dělí do tří skupin a to na 1) ukrajinskojazyčné, 2) ruskojazyčné a 3) dvoujazyčné. Uveďme si konkrétní údaje, ukrajinsky mluví v rodinách 36 %, rusky také 36 % a 27 % mluví v závislosti na situaci oběma jazyky. Z průzkumu také vyplývá, že 40,5 % občanů se k úředníkům obrací k zodpovězení dotazů a získání potřebných informací v ukrajinštině, 39 % v ruštině a 16,4 % oběma jazyky. A naopak úředníci odpovídají občanům z 37 % případů převážně ukrajinsky, z 32,5 % rusky a 26,8 % oběma jazyky bez rozdílu. Ruský jazyk se stal jazykem pracovním, celá řada ministrů a pracovníků administrativy prezidenta ani ukrajinsky neumí. Ukrajinský jazyk se nezařazuje ani na řadě slavnostních událostí. Z těchto údajů vyplývá jediné, že oba jazyky dosahují velmi blízkých výsledků v provedených průzkumech. Což napovídá, že ruský jazyk, i když není jazykem státním, je velmi podporován a jeho role sílí.139 4.4

Suržyk

Obrázek č. 4 Mapa používání „suržyku“ na Ukrajině

140

139

Русский язык де-факто доминирует в Украине - исследование. Подробности [online]. c2010 [cit. 2013-02-20]. Dostupné z: . 140 Mnou převzatý obrázek mapy používání „suržyku“ na Ukrajiny je z: . [cit. 2013-02-21].

57

Jedním z často diskutovaných, málo probádaných a především aktuálních jevů na území Ukrajiny je situace ukrajinsko-ruské řeči neboli „suržyku“. Na mapce Ukrajiny si můžeme demonstrovat rozšíření používání „suržyku“ v jednotlivých oblastech území a to z roku 2003. K dalším konkrétním procentuálním výsledkům se dostaneme v průběhu této podkapitoly. V rámci přístupu k pohledu na jazykovou situaci Ukrajiny prostřednictvím „suržyku“ je nezbytné uvést pojem „bilingvismus“, který jsme si v druhé kapitole naší diplomové práce již definovali spolu s pojmem „jazyková situace“. Z uvedených definic „bilingvismu“ nám vyplynulo, že velmi obecně řečeno, lze na tento pojem pohlížet, jako na spoluexistenci dvou jazyků. Další důležitou součástí této podkapitoly je termín „suržyk“, tedy zkoumaná problematika. Termín „suržyk“ pochází z názvu „суржик“, což je ve skutečnosti označení pro chléb nebo mouku, která obsahuje směs různých druhů obilí (např. pšenice a žito). Jazykový novotvar zahrnuje jak prvky ukrajinského jazyka tak i ruského, což vyplývá z výše zmíněné charakteristiky. „Suržyk“ je rozšířen na velké části území Ukrajiny a také v sousedních oblastech Ruska a Moldávie. Rané záznamy „suržyku“ se spadají již do 18. století, z čehož vyplývá, že předcházely vzniku spisovného ukrajinského jazyka. Vznikaly především na levobřežní Ukrajiny, tam byl a je „suržyk“ nejvíce rozšířen.141 Nejde o okrajovou problematiku, „suržyk“ se naopak rychle aklimatizoval. Patří ke každodennímu užívaní nositelů ukrajinského i ruského jazyka žijících na Ukrajině. „Suržykem“ je psána řada článků v novinách, prostupuje některými televizními pořady, je součástí nápisů na billboardech nebo plakátů, aj. Stal se vyjadřovacím prostředkem nejenom řadových obyvatel jednotlivých regionů, ale rozšířil se i mezi vysoce postavené úředníky, politiky a výjimkou není ani samotný prezident státu. Proto v současnosti představuje hlavní úkol lingvistů, a to klasifikovat a prostudovat jednotlivé varianty „suržyku“, kterých je nepřeberné množství. V. I. Kovaljev (1901– 1993) ve svém článku „suržyk a aktuální problémy kultury komunikace“ definuje řadu problémů na žánrově různorodých textech ve vztahu k „suržyku“, jež se staly středem pozornosti posledního desetiletí 20. století a prvního desetiletí 21. století. Patří k nim: 

hodnocení „suržyku“ z hlediska kultury ukrajinského jazyka;



jeho místo v systému ukrajinského národního jazyka;

141

Катерина Крутий. Украинско-русский суржик или языковой феномен в детской речи? [cit. 201302-21]. Dostupné z: .

58



vytvoření termínů a definic, které by adekvátně odrážely podstatu tohoto jevu řeči;



důvody pro jeho větší rozšíření v současnosti;



komunikativně-pragmatická charakteristika v odlišných sférách komunikace;



vliv bilingvizmu na výskyt „suržyku“ v procesu komunikace;142

Jednou z nejrozšířenějších verzí o nositelích tzv. „smíšeného“ jazyka, je přesvědčení, že mezi ně patří právě obyvatelé vesnic, kteří se přestěhovali do velkých měst, v nichž dominuje ruský jazyk jako jazyk běžné komunikace. Jelikož se snaží tito jedinci přizpůsobit městskému prostředí, používají ruskou slovní zásobu, ovšem fonetika zůstává nadále ukrajinskou. Larysa Masenko (nar. 1942) tento názor potvrzuje svým pohledem na problematiku, když podotýká, že „suržyk“ není slang. Naopak „suržyk“vyplňuje právě zmiňovanou funkci, kdy pro lidi mluvící „suržykem“ a žijící na vesnicích představuje snazší přizpůsobení se rusky mluvícímu prostředí. Dále L. Masenko pojednává o rozdílu mezi sociálním dialektem a „suržykem“, kdy sociální dialekt vzniká v rámci jednoho jazyka na rozdíl od „suržyku“, který vznikl vlivem dvou jazyků.143 Při zkoumání jazyka bilingvních rodin T. Kuzněcová vyjadřuje názor, že ten, kdo mluví „suržykem“ od dětství, ten si také může osvojit spisovný jazyk. Tuto skupinu tvoří převážně mladí lidé s dokončeným nebo nedokončeným vysokoškolským vzděláním. Mimo tzv. „selský“ původ vzniká „suržyk“ i v podmínkách „ukrajinizace“ médií. Ruskojazyční rozhlasoví hlasatelé jsou nuceni mluvit ukrajinsky, i když neznají normy a pravidla tohoto jazyka a odtud pramení nesprávné používání slov a vzniká rusifikovaná stavba slovních spojení a frází. Proces ukrajinizace se objevuje i ve sféře vzdělání a příčinou toho, že „suržykem“ mluví učitelé, kteří neumí ukrajinsky, a také děti, jejichž prvním jazykem byla ruština.144 Statistiky podle expertů Kyjevského mezinárodního institutu sociologie uvádí, že „suržykem“ mluví v rozmezí mezi 11 % až 18 % Ukrajinců (to je 5,1 mil. až 8,3 mil.

142

Ковалев В. И. Суржик и актуальные проблемы коммуникативной культуры. Вісник ЛНУ імені Тараса Шевченка. c2010 [cit. 2013-02-23]. s. 20–25. Zpracováno z: . 143 Определение суржика в социолингвистическом аспекте. Европейский Университет в СанктПетербурге [online]. ©2000-2007 [cit. 2013-02-19]. Dostupné z: . 144 Причины возникновения суржика. Европейский Университет в Санкт-Петербурге [online]. ©2000-2007 [cit. 2013-02-20]. Dostupné z: .

59

lidí). Směsí ruštiny a ukrajinštiny mluví od 2,5 % v Západní Ukrajině; 21 % v oblasti Levobřežní Ukrajiny; v jižních a východních regionech počet mluvčích „suržykem“ jednoznačně převyšuje podíl ukrajinskojazyčných mluvčích (na jihu mluví „suržykem“ 12,4 %; ukrajinsky 5,2 %; na východě „suržykem“ 9,6 % a ukrajinsky 3,7 %).145 Sociologický průzkum, který provedl Charkovský inženýrsko-ekonomický institut z roku 1990, ukazuje, že pouze 37,4 % studentů, kteří umí ukrajinsky, čtou beletrii v ukrajinštině. Periodické tisky vycházející v ukrajinském jazyce čte pouze 34,8 % respondentů. A více než polovina dotazovaných nečte v ukrajinštině vůbec. Učebnice se prakticky nevydávají v tomto jazyce. Tyto fakta poukazují na to, že zájem o ukrajinskou literaturu není téměř žádný. Před několika desítkami let nebyl zájem o „suržyk“, jako jazykový jev, zdaleka tak frekventovaný, jako je tomu nyní. Pohled na situaci se změnil ihned po získání nezávislosti státu. V tu dobu se jazykový jev prozkoumává na státní úrovni a mění se také vztah vůči němu. Na „suržyk“ se může také pohlížet jako na přechodný stav mezi ukrajinštinou a ruštinou. „Suržyk“ se stává pomyslným přechodným můstkem u rusky mluvících obyvatel Ukrajiny k osvojení ukrajinštiny. Týká se to především obyvatel měst, u obyvatel vesnice dochází přesně k opačnému stavu, který jsme zmínili výše. T. Kuznecova mimo jiné upozorňuje na to, že 12 % z dotazovaných bilingvních respondentů používá „suržyk“. A to kvůli tomu, aby projevu dodali expresivní zabarvení, vytvořili neformální atmosféru rozhovoru a v neposlední řadě odstranili nerovnost sociálního statutu mluvčích.146 „Suržyk“ se postupem času stal zkoumaným jevem nejenom z hlediska odborníků, ale i jednotlivců, kteří jeví zájem o dané téma. T. Koznarskyj pojednává o tom, že „suržyk“ jako nějaký „jazykový kód“ má speciální rysy, které se objevují ve všech jeho úrovních. Autor pojednává i o tom, že „suržyk“ funguje ve všech úrovních jazyka, jak fonetickém, tak morfologickém nebo syntaktickém.147 K příčinám, jež souvisí s nárůstem užívání „suržyku“, patří i to, že je kladen malý důraz na úroveň jazyka, jímž by měla mluvit celá řada specialistů jednotlivých profesí,

145

Катерина Крутий. Украинско-русский суржик или языковой феномен в детской речи? [cit. 201302-21]. Dostupné z: . 146 Определение суржика в социолингвистическом аспекте. Европейский Университет в СанктПетербурге [online]. ©2000-2007 [cit. 2013-02-19]. Dostupné z: . 147 Определение суржика в лингвистическом аспекте. Европейский Университет в СанктПетербурге [online]. ©2000-2007 [cit. 2013-02-19]. Dostupné z: .

60

jak ve sféře školství, tak v mediích nebo ve státní správě. Další příčina se týká zvláštnosti demografického rozvoje velkých měst. Podle údajů KMIS (КМИС, Киевский международный институт социологии) komunikuje pomocí suržyku od 11 % do 18 % celého obyvatelstva.148 Vyčleňují se různé druhy „suržyku“. Podle A. Okary existují dvě podoby poltavského „suržyku“ v závislosti na „jazykovém základě“, a to a) rusko-jazykový základ a b) ukrajinsko-jazykový základ. V závislosti na procentu lexikálních odchylek se vyčleňuje tzv. „slabá forma“ suržyku, odchylku od lexikálního standardu ruského a ukrajinského jazyka představuje 10–15 %. V tzv. „silné formě“ „suržyku“ je to zhruba 25 %.149 Na sociolingvistický status „suržyku“ je pohlíženo různě. Na „suržyk“ lze pohlížet jako na sociálně ohraničenou formu ukrajinského jazyka, také např. jako na samostatný tzv. „třetí jazyk“ nebo jako na přechodný stav. Je také velmi pravděpodobné, že s rozšířeným užíváním „suržyku“ nastane stav, kdy bude problém najít představitele z mladé generace žijící na Ukrajině, jež by mohli učit ve spisovném ruském jazyce. Pro ilustraci „suržyku“ dokládáme v závěru této kapitoly několik ukázek dané problematiky. V následující tabulce vidíme příkladů slov v „suržyku“, a to v levém sloupci, v pravém sloupci potom správný překlad slov do ukrajinštiny.150

SURŽYK

бутилка впереді водка дєньгі карман мусор носілкі одіяло опасно

SPRÁVNÝ TVAR V UKRAJINŠTINĚ

пляшка попереду горілка гроші кишеня сміття ноші ковдра небезпечно

148

В. Г. Городяненко. Положение русских в Украине и проблемы их идентичности. Этносоциология © 2009 [cit. 2013-02-21]. s. 89–96. Dostupné z: . 149 Разновидности суржика. Европейский Университет в Санкт-Петербурге [online]. ©2000-2007 [cit. 2013-02-19]. Dostupné z: . 150 Webcommunity. Обережно – суржик! [online]. c2010 [cit. 2013-03-20]. Dostupné z: .

61

остановка посуда пожарнік резина рельси сільодка срок тормозити шарік шахмати чемодан

зупинка посуд пожежник гума рейки оселедець термін гальмувати кулька шахи валіза

Tabulka č. 6 Ukázka „suržyku“ a jeho správného přepisu v ukrajinštině

Další ukázku „suržyku“ si předvedeme na tabulce, která ukazuje na formu slova jednak v suržyku, dále ve správném tvaru v ukrajinštině a použití správného tvaru ve větě.151 SURŽYK

SPRÁVNÝ TVAR

SPRÁVNÝ PŘEPIS POUŽITÝ VE VĚTĚ

бумага

папір

Багато законів залишаються законами на папері.

відзив

відгук

На Ваш виступ надійшли схвальні відгуки.

да

так

Так, я наполягаю!

даже

навіть

Ця пропозиція була підтримана навіть лівими.

жалоба

скарга

Від виборців надійшли скарги.

задача

завдання

У чому полягає наше завдання?

іскреннє

щиро

Щиро бажаємо вам успіхів.

касатися

стосуватися

Це мене зовсім не стосується.

лишній

зайвий

Виявилося, що для багатьох це зайві клопоти.

мішати

заважати

Що заважає Вам нормально працювати?

нарушати

порушувати

опитний

досвідчений

Негоже законодавцям порушувати порядок і закон. Над законом працювали досвідчені спеціалісти.

151

Блог Бюро Переводов "БРИДЖ". Уникаймо русизмів в українській мові! [online]. © 2009-2011 [cit. 2013-03-20]. Dostupné z: .

62

понімати

розуміти

Ви що-небудь розумієте?

рахувати

вважати

А Ви як вважаєте?

столкнутися зіткнутися

Ми несподівано зіткнулися з труднощами.

требувати

вимагати

Профспілки вимагають виконання домовленостей.

утро

ранок

Доброго ранку!

Tabulka č. 7 Ukázka „suržyku“ a jeho správného přepisu v ukrajinštině, použitého ve větách

V následující tabulce můžeme vidět ukázku „suržyku“ a jeho správného tvaru v ukrajinštině, jedná se o slovní spojení nebo fráze z oblasti vzdělání.152 SURŽYK

SPRÁVNÝ TVAR V UKRAJIŠTINĚ

Було два семiнара

Було два семiнари

Від семидесяти відніми 25

Від сімдесяти відніми 25

Вiн наш ведучий учений

Вiн наш провiдний учений

Говори дальше

Продовжуй

Закрийте дверi - сквозняк!

Зачинiть дверi - протяг!

Клас дижурить по столовiй

Клас чергує в їдальнi

Менi повезло: мене не визивали до дошки По цих роздiлах буде контрольна робота Толковий спецiалiст

Менi пощастило: мене не викликали до дошки З цих роздiлiв буде контрольна робота

Учителя прийшли

Учителi прийшли

Розумний фахiвець

Tabulka č. 8 Ukázka „suržyku“ z oblasti vzdělání a jeho správného tvaru v ukrajinštině

Abychom „sružyk“ nedemonstrovali pouze jako výčet hesel, uvedeme si konkrétní slovní spojení, které se vyskytly na jedné internetové stránce (nabídka pronájmu bydlení). „Suržyk“ se skrývá pod tučně zvýrazněnými slovy.153

152

Мовний калейдоскоп. Антисуржик [online]. c2013 [cit. 2013-03-20]. Dostupné z: . 153 DELFI. Объявления в интернете на суржике: от “стiральной машинки” до “працюючого мужчини” [online]. c2011 [cit. 2013-03-20]. Dostupné z: .

63



асфальтований підїзд до будинку, обжитий район



всi меблi соврєменнi



звонiть, а то опiздаєте



кімнати ізольовані, для порядочних осіб



на стелі покручений гіпсокартон



продайоться дом в Калушскому р-нi



продам будинок в жилому стані



утюг, з евроремонтом, автономное опалення, цілодобово горяча і холодна Média a současnost

4.5

Tato podkapitola je zaměřena na současný stav používání ukrajinského a ruského jazyka v jednotlivých sférách médií. Jednotlivé složky médií nám ve zkratce přiblíží stav jazykové situace v konkrétních regionech země a uvedeme si konkrétních procenta různých výzkumů. 4.5.1

Knihy

První oblastí našeho zájmu budou knihy. A to konkrétně rok 2009. Podle průzkumu z poloviny roku 2009 z celkového počtu publikovaných knih na Ukrajině je 54,7 % zastoupeno v ukrajinštině, a 41,7 % knih je ruskojazyčných. Z čehož vyplývá, že počet publikovaných knih v ruštině a ukrajinštině je téměř na stejné úrovni. Na knižním trhu nyní ovšem převládají ruské knihy.154 4.5.2

Noviny a časopisy

Sféru médií, do které patří časopisy a noviny, si přiblížíme na událostech z roku 1995 a faktech vyplívajících z průzkumu v roce 2009. Od roku 1995 existuje podle nařízení prezidenta jistá kontrola nad novináři, kdy přes tiskovou službu prezidenta se kontrolují informace, které mohou nebo naopak nesmí spatřit světlo světa. Jedná se o jedno z omezení, která narušují práva novinářů na Ukrajině. Údaje z roku 2009 vypovídají o novinách a časopisech, kdy v nich dominuje ruský jazyk, a to přepočteno na procenta 68 %, 31,8 % pak představuje noviny a časopisy, které vychází 154

Языковая борьба за первенство. Укррудпром [online]. c2011 [cit. 2013-03-06]. Dostupné z: .

64

v ukrajinštině. Ve srovnání s rokem 2008 se uvádí značný nárůst ruského jazyka v tisku a naopak pokles ukrajinštiny.155 Pokud bychom se podívali blíže na situaci tisku v hlavním městě, velký počet výtisků novin jakéhokoliv politického směru vychází právě v ruštině, ovšem objevují se v nich i informace v ukrajinském jazyce. Následující tabulkou, doplňujeme podkapitolu „Noviny a časopisy“ o konkrétní příklady tisku, který vychází pouze v ukrajinštině nebo pouze v ruštině a tisk vycházející v obou jazycích na území Ukrajiny.

Výhradně ukrajinský tisk

Výhradně ruský tisk

Tisk v obou jazycích

Газета по-українськи

Русская правда

Дзеркало тижня

ТВ Всесвіт

2000

Високий замок

Прапор

Cегодня

Корреспондент

Газета по-киевски

День

Tabulka č. 9 Tisk ukrajinský, ruský a v obou jazycích

Mohlo by se zdát, že v ruštině budou vycházet pouze noviny, které podporují režim Viktora Janukoviče. Ovšem v ruštině vychází také noviny podporující Viktora Juščenka nebo Julii Tymošenkovou.156 Na závěr si uvedeme, že v současnosti je 37, 6 % publikací zaregistrováno jako ukrajinských, 21,8 % jsou rusko-jazyčné a 20 % podíl připadá na dvoujazyčné publikace. Ve dvou jazycích se tiskne 16,7 % publikací a 3,9 % vychází v jiných jazycích. Každodenní náklad na rusko-jazyčné noviny tvoří 25 milionů exemplářů, v ukrajinštině je to 16 milionů.157 K ukrajinským novinám a časopisům, které mají svou tištěnou i webovou verzi nebo pouze webovou verzi patří např.

155

Языковая борьба за первенство. Укррудпром [online]. c2011 [cit. 2013-03-06]. Dostupné z: . Краткий обзор украинских медиа. [online]. c2013 [cit. 2013-03-03] s. 8–15. Dostupné z: . 156 Zpracováno z: . [online]. c2009 [cit. 2013-02-20]. 157 Краткий обзор украинских медиа. [online]. c2013 [cit. 2013-03-03] s. 33-34. Dostupné z: .

65

4.5.3



„День“

(www.day.kiev.ua)



„Дзеркало тижня“

(www.mirror.kiev.ua)



„Сьогодні“

(www.today.viaduk.net)



„Українська правда“

(www.pravda.com.ua)



„UAtoday“

(www.uatoday.net)



„ProUA“

(www.proua.com)



„Korespondent“

(http://korrespondent.net/)

Televize

Jazyková situace v rámci televizního vysílání na Ukrajině není také zvlášť pozitivní, velká část televizních programů je v ruštině nebo se ruština střídá s ukrajinštinou. My jsme se rozhodli prezentovat současnou situaci jazyka vysílání státních a regionálních televizí na dotazníkovém šetření. Našim cílem bylo získat aktuální přehled o stavu jazyka vysílání z různých oblastí Ukrajiny. Jak jsme již zmínili, dotazníkové šetření bylo zaměřeno na „Jazyk vysílání jednotlivých státních a regionálních televizních stanic na území Ukrajiny“ a proběhlo na začátku roku 2013. Průzkum probíhal po dobu 3 týdnů. Respondenti měli na výběr dvě verze dotazníku – tištěnou a elektronickou podobu. Na elektronickou verzi dotazníků, prostřednictvím e-mailu nebo sociální sítě, nám odpověděli respondenti z měst: Kyjev, Charkov, Oděsa a Lvov. Tištěnou verzi jsme distribuovali do okolí měst: Ternopil a Kolomia. Do šetření se aktivně zapojilo 84 respondentů. Z celkového počtu aktivních respondentů odpovědělo 21 tištěnou formou a zbylých 63 formou elektronickou. Přesný celkový počet oslovených respondentů není zcela snadné definovat, jelikož se dotazník elektronickou formou šířil od cíleně oslovených příjemců k jejich známým a dál. Dotazník obsahoval celkem jedenáct otázek formulovaných v ukrajinském jazyce. Pro přehlednost si uvedeme samotný dotazník.

66

Анкетне опитування для дипломної роботи Мова трансляції на національних та регіональних телеканалах Ця анкета анонімна. Її мета – проаналізувати мовну ситуацію в Україні з погляду мови трансляції на національних та регіональних телеканалах.

1. Скíльки Вам рóків? 2. У якому регіоні Ви живете? 3. Вкажіть 1-2 назви національних та регіональних телеканалів, які ви найчастіше дивитесь: Національне ТБ:

A)

Б)

Регіональне ТБ:

B)

Г)

Наступні питання стосуються названих Вами телеканалів (A, Б, B, Г) та мови їхньої трансляції. Літери A, Б, B, Г означають вибрані Вами телеканали. Дайте відповідь тільки на ті питання, які стосуються телепрограм на вказаних Вами телеканалах (A, Б, B, Г) Якщо мова трансляції українська, ВСТАВТЕ відповідь «укр» Якщо мова трансляції російська ВСТАВТЕ відповідь «рос» Якщо чергуються обидві мови трансляції, ВСТАВТЕ відповідь «укр

+ рос»

4. Вкажіть мову реклами: 

Національне ТБ:

A)

Б)

 Регіональне ТБ:

B)

Г)

5. Вкажіть мову новин: 

Національне ТБ:

A)

Б)



Регіональне ТБ:

B)

Г)

6. Вкажіть мову телепередач для дітей: 

Національне ТБ:

A)

Б)



Регіональне ТБ:

B)

Г)

7. Вкажіть мову серіалів: 

Національне ТБ:

A)

Б)



Регіональне ТБ:

B)

Г)

8. Вкажіть мову кінофільмів: 

Національне ТБ:

Регіональне ТБ:

A)

Б)

B)

Г)

67

9. Вкажіть мову новин: 

Національне ТБ:

A)

Б)



Регіональне ТБ:

B)

Г)

10. Вкажіть мову телепередач для дітей: 

Національне ТБ:

A)

Б)



Регіональне ТБ:

B)

Г)

11. Вкажіть мову серіалів: 

Національне ТБ:

A)

Б)



Регіональне ТБ:

B)

Г)

12. Вкажіть мову кінофільмів: 

Національне ТБ:

A)

Б)



Регіональне ТБ:

B)

Г)

13. Вкажіть мову документальних фільмів: 

Національне ТБ:

A)

Б)



Регіональне ТБ:

B)

Г)

14. Вкажіть мову спортивних програм: 

Національне ТБ:

A)

Б)



Регіональне ТБ:

B)

Г)

15. Вкажіть мову розважальних програм: 

Національне ТБ:

A)

Б)



Регіональне ТБ:

B)

Г)

Respondenti nemuseli nutně odpovědět na všechny body dotazníku, pokud např. jimi zvolená televizní stanice do svého televizního programu nezahrnuje jednotlivé programy. První dvě otázky nám poskytly obecné informace o věku a místu bydliště respondentů. Ze získaných odpovědí na první otázku jsme získaly údaje o věkovém rozmezí všech respondentů, kteří se zúčastnili dotazníkového šetření. Toto rozmezí bylo mezi 18 až 30 lety. Druhá otázka byla zaměřena na oblast Ukrajiny, v níž respondenti žijí. Z celkového počtu dotazovaných se přihlásili k těmto městům: Charkov, Kolomia, Kyjev, Lvov, Oděsa a Ternopil. Odpověďmi na třetí otázku nám respondenti uvedli údaje o názvech 1–2 státních nebo regionálních televizních stanic. Z odpovědí u této otázky jsme získali informace o 30 státních a regionálních televizních stanicích. 68

Následující okruh osmi otázek vypovídá o konkrétním jazyku vysílání televizních stanic. Z dotazníkového

šetření

u

otázky

„Uveďte

jazyk

reklam“

vyplynulo,

že z celkového počtu 30 televizních stanic je ukrajinský jazyk zastoupen 60 %, ruský jazyk 23 % a televizní stanice, kde se jazyk ukrajinský střídá s ruským, představuje 17 %. V souladu s obecnými požadavky podle předpisu ze dne 22. 12. 2004 (№ 11733-311/17) by reklamy měly být vysílány v ukrajinštině. To se týká především státní televize.158 Jak můžeme vyčíst z grafu, který jsme získali z dotazníkového šetření, ukrajinský jazyk převládá, ovšem jeho zastoupení není dominantní. Je vhodné zmínit, že naše šetření nebylo zaměřeno pouze na státní televize, ale také na televize regionální.

17 %

23 %

ukrajinština

60 %

ruština

ukrajinština a ruština

Graf č. 1: Jazyk reklam

Následující graf, kdy respondenti odpovídali na „Jazyk zpráv“, ukazuje, že z 30 televizních stanic jasně převažuje jako vysílací jazyk zpravodajství ukrajinština, a to přesně 64 %. Ruština je zastoupena 25 % a 11 % připadá na střídání jazyků ukrajinského a ruského.

11% 25%

64%

ukrajinština

ruština

ukrajinština a ruština

Graf č. 2: Jazyk zpráv 158

Вопрос о языке рекламы в Украине. In: Все о виртуальном праве [online]. © 2010 [cit. 2013-0325]. Dostupné z: .

69

Ze získaných odpovědí na otázku „Jazyk pořadů pro děti“ lze konstatovat, že ukrajinský jazyk představuje 60 % jazyka vysílání, ruský jazyk 24 % a 16 % vypovídá o střídání ukrajinštiny a ruštiny jako jazyka vysílání. U tohoto bodu bych se ráda podělila o zkušenost, kterou jsem získala v době, kterou jsem strávila na Ukrajině jako dobrovolník v dětském domově. Náplní mé práce byla starost o děti ve věku 4–7 let. Důvodem, proč se o tomto zmiňuji, je ten, že do každodenního programu pro děti patřilo i sledování pohádek. Díky tomu jsem pochopila, jak se děti naučily mluvit a porozumět ruštině (i když to jistě není jediný důvod). Ačkoliv graf vypovídá o převaze ukrajinštiny jako jazyka vysílání, spousta pořadů pro děti je vysílána v ruštině. I to může tedy být jistým důvodem poměrně velkého zastoupení ruského jazyka na území Ukrajiny.

16%

24%

ukrajinština

60%

ruština

ukrajinština a ruština

Graf č. 3: Jazyk pořadů pro děti

Pokud jde o graf č. 4, 5, 6, údaje shromážděné při dotazníkovém šetření vedou k zajímavému srovnání, kdy všechny tři grafy vykazují přibližně stejné výsledky o zastoupení ukrajinského jazyka jako jazyka vysílání. U „jazyku seriálů“ získala ukrajinština 41 %, ruština 33 % a střídání mezi oběma jazyky 26 %. U „jazyku filmů“ má ukrajinština 42 %, ruština 29 % a zbylých 29 % představuje ukrajinština a ruština. Posledním z těchto tří grafů je zaměřen na „jazyk dokumentů“, jehož výsledky poukazují na 40% zastoupení ukrajinštiny a 30% zastoupení jak u ruštiny, tak u střídání ukrajinštiny a ruštiny. Jestliže ukrajinština v předchozích grafech měla vysoké procentuální zastoupení, u jazyku seriálů, filmů a dokumentů je tomu jinak, role ukrajinštiny se podstatně snížila.

70

26% 41%

33%

ukrajinština

ruština

ukrajinština a ruština

Graf č. 4: Jazyk seriálů

29% 42%

29% ukrajinština

ruština

ukrajinština a ruština

Graf č. 5: Jazyk filmů

30% 40%

30%

ukrajinština

ruština

ukrajinština a ruština

Graf č. 6: Jazyk dokumentů

Při pohledu na graf č. 7 a 8 se role ukrajinštiny u „jazyku sportovních pořadů“ nepatrně zvýšila. Ukrajinština tvoří 59 %, ruština 24 % a zbývajících 17 % tvoří sportovní pořady, u nichž se ukrajinština střídá s ruštinou. Ukrajinština je uváděna u „Jazyku soutěží“ 54 % z 30 televizních stanic, ruština stejně tak jako ukrajinština a ruština dosáhla 23 %.

71

17%

59%

24%

ukrajinština

ruština

ukrajiština a ruština

Graf č. 7: Jazyk sportovních pořadů

23%

54% 23%

ukrajinština

ruština

ukrajinština a ruština

Graf č. 8: Jazyk soutěží

V rámci našeho šetření jsme porovnali také sledovanost u státních a regionálních televizí. Z těchto dvou skupin jsme vybrali pět nejsledovanějších televizních stanic, které respondenti uvedli v dotazníkovém šetření. U státních televizních stanic největší sledovanost měla televize „1+1“, dále „Новий канал“, „СТБ“, „Интер“ a „ICTV“. Nejčastější odpovědí v dotazníku, kdy měli respondenti uvést příklad regionální televizní stanice, měla převahu pouze televize „Галичина“, dále „НТН“, „ТРК Київ“, „ТРК Люкс“ a „7 канал“. 25

25

23

20

22

20

15 10

10 5 0 1+1

Новий канал

СТБ

Интер

ICTV

Graf č. 9: Státní televize

72

7 6 5 4 3 2 1 0

7 5 4 2

Галичина

НТН

ТРК Київ

ТРК Люкс

2

7 канал

Graf č. 10: Regionální televize

Závěrem můžeme konstatovat, že výsledky ankety ze začátku roku 2013 posloužily jako zajímavý pohled na současnou jazykovou situaci prostřednictvím „jazyka vysílání státních a regionálních televizních stanic“. Výsledky jsou prezentovány na malém vzorku respondentů a proto je potřeba brát tyto výsledky s jistou rezervou. Dotazník byl cíleně distribuován do různých oblastí země, tak aby šetření bylo objektivní. 4.5.4

Reklama

V článku „Jazyková bitva“ se autor zmiňuje o přijetí zákona, který zakazoval publikovat reklamu v jiných jazycích než v ukrajinštině. Dříve nebyla reklama v ruštině žádnou výjimkou, nyní ale všechna tištěná periodika, nehledě na to zda jsou ukrajinská nebo ruskojazyčná, obsahují, reklamy pouze v ukrajinštině.159 4.5.5

Internet

Počátek rozvoje internetu je datováno ke konci roku 1990. Koncová doména „.ua“ byla zaregistrována v prosinci roku 1992. V zóně „.ua“ bylo v roce 2000 zaregistrováno kolem 11 000 domén. K nejrozšířenějším službám, z hlediska využití internetových služeb, patří: Dněpropetrovská, Donětská, Kyjev, Charkovská a Oděská oblast. Naopak nejmenší využití v oblasti – Chmelnická a Volyňská.160 Neustále se zvyšuje počet novin a časopisů, které mají svou webovou verzi na internetu. Mnohá média v elektronické podobě poskytují svá týdenní, měsíční nebo roční vydání periodik na internetu. Mezi noviny a časopisy, které jsou k dostání pouze 159

Zpracováno z: . [online]. c2009 [cit. 2013-02-20]. Краткий обзор украинских медиа. [online]. c2013 [cit. 2013-03-03] s. 27–30. Dostupné z: . 160

73

v elektronické podobě, v tištěné nemají svoji obdobu a o nichž jsme se zmínili již v podkapitole „Noviny a časopisy“ patří: „ProUa“, „UaToday“, „PartOrg“, „Expertcentr“, „Ukrajinská pravda“, Korespondent.net, a další. Velkým plusem pro internetové noviny se stala absence cenzury nebo její výskyt ve velmi omezené míře.161 4.5.6

Evropská charta regionálních či menšinových jazyků

V rámci podkapitoly „Média a současnost“ se zmíníme o dokumentu, který se stal pro Ukrajinu aktuální k roku 1999, a tím je „Evropská charta regionálních či menšinových jazyků“. Ukrajina se v tomto roce stala členem této charty. Důvodem proč je toto téma potřeba ve stručnosti objasnit, je jeho význam vzhledem k jazykové situaci země. Dokument se jasně vyjadřuje o administrativně-územních jednotkách v rámci ochrany práv menšinových jazyků. Pokud národnostní menšina splňuje 20% a vyšší zastoupení, je nutno tento jazyk národnostní menšiny brát jako rovnoprávný státní jazyk, v tom smyslu, že je užíván v médiích, školách nebo na úřadech. A tak se některé oblasti, kde je ruský jazyk zastoupen 20 % nebo dokonce až 50 %, rozhodly nazvat jazykem oficiálním. Problém s použitím slova „oficiální“ nastal v momentě, kdy ruský jazyk byl nazván oficiálním, ještě dříve než nabyl dokument o právech národnostních menšin platnosti. V mnoha diskuzích se projednávalo, zda tento krok byl vůbec legitimní. Po přijetí dokumentu v platnost se tato iniciativa a pokus o oficiální jazyk staly více reálným.162 Z toho vyplývá, že právě námi často diskutovaný ruský jazyk, ačkoli není jazykem úředním, je možné ho díky tomuto dokumentu označovat za „oficiální“. Uvedeme si názorně na třech oblastech jak je a byl ruský jazyk přijímán právě na území Ukrajiny. V Oděse se ruskému jazyku dostalo statusu „regionálního jazyka“. Tím se ruština smí volně používat při běžném životě, v práci, na úřadech nebo u soudů. Jako příklad můžeme vzpomenout situaci ukrajinského politika Mykoly Janovyče Azarova (1947), který během zhruba 30 let života na Ukrajině se ukrajinsky nenaučil, i když zákon vyžaduje u státního úředníka na tak vysokém postavení znalost státního jazyka. Z čehož vyplývají i následující údaje, pokud je ruský jazyk na území Ukrajiny podporován i ze strany politiků a médií. Musí se to jednoznačně odrazit v tisku nebo 161

Краткий обзор украинских медиа. [online]. c2013 [cit. 2013-03-03] s. 27–30. Zpracováno z: . 162 Dostupné z: . [online]. c2009 [cit. 2013-02-20].

74

knižním trhu. Podle konkrétních statistických údajů vidíme, že na celém území Ukrajiny 70 % periodického tisku a 90 % knih vychází v ruštině. Důvodu je také sociálněpolitické a socio-kulturní dědictví, které mají spojitosti s rozpadem tehdejší společné impériem.163 Uvedli jsme si jednu z oblastí země a tou byla Oděsa. Jazyková situace v této části Ukrajiny ukazuje na sympatie k ruskému jazyku, jak jsme již zmínili. Ruština je zde zcela podporována. Představitelem a zastáncem rozšíření ruštiny v této oblasti byl např. sám primátor Alexej Kostusev.164 Další z oblastí, kterou si přiblížíme, je Donbas. Situaci v Donbase si přiblížíme v období, kdy byla vyhlášena nezávislost Ukrajiny. V oblasti Donbas, došlo k poklesu role ruského jazyka. Změnil se jazyk názvu toponym, označení zboží, aj. Navzdory těmto okolnostem se ukrajinský jazyk dominantním v oblasti Donbas nestal. Korespondence mezi úředníky je zavedena v ukrajinštině, zatímco mezi soukromými osobami nebo organizacemi je povoleno psát i v ruštině. I když formálně došlo k rozšíření ukrajinského jazyku na školách, v Donbase se ukrajinština nestala vyučovacím jazykem. Závěrem lze o situaci ruského jazyka v Donbase říci, že ačkoliv je ukrajinština státním jazykem země, v této oblasti převládá ruština a ukrajinština je zachována pouze ve státní sféře. Všeobecně vzhledem k celému území ve sféře reklamy ukrajinština převládá, ovšem právě zde nedominuje – místní, regionální reklama je v ruštině. V regionálních médiích převládá také ruský jazyk, ukrajinština se tu vyskytuje velmi zřídka.165 Situace v autonomní republice Krym se svou jazykovou situací podobá východním regionům, tedy převažuje tu zcela nekompromisně ruština nad ukrajinštinou. Ve městě Sevastopol studium v ukrajinském jazyce probíhá pouze na 1 z 67 vzdělávacích zařízení. Lze se tedy domnívat, že během 15 let od přijetí zákonu „O jazycích v USSR“ z roku 1989, neproběhly změny o upevnění jediného státního jazyka. Z toho vyplyne, že ani ukrajinština jako státní jazyk tak není dosud respektován.166 K jazykové situaci na Ukrajině si v závěru uvedeme zajímavosti z oblasti školství, televizního vysílání nebo možnosti schválení ruského jazyka jako úředního, aj. Nejprve 163

Русский язык «города берет»: что ждет украинский? ("Обзор прессы"). Politforums [online]. c2012 [cit. 2013-03-04]. Dostupné z: . 164 Языковая борьба за первенство. Укррудпром [online]. c2011 [cit. 2013-03-06]. Dostupné z: . 165 Авраменко И. М. Языковая ситуация и языковая политика в странах славянского мира. Русинский язык в языковой политике стран славянского мира [online]. c2013 [cit. 2013-03-10]. Dostupné z: . 166 Язык и нация. Украинское новостное интернет-издание [online]. c2011 [cit. 2013-02-14]. Dostupné z: .

75

se na jazykovou situaci v zemi se podíváme ještě očima novináře a politika, kterým je Vladimír Javorivskyj (1942). V. Javorivskyj se v článku „Jazyková bitva za prvenství“ zamýšlí nad situací, která byla v letech 1992–1993. V té době lidé mluvili ukrajinsky a nepsaným pravidlem bylo také to, že úředník v případě, že neuměl dobře ukrajinsky, nemohl očekávat dobrou kariéru. Dnes je tomu samozřejmě jinak. Stačí se zaměřit na řady politiků, ministrů, vysoce postavených úředníků, z nichž velká většina ukrajinsky vůbec neumí, tento poznatek jsme uvedli již výše. A proto za nezbytnou součást popularizaci ukrajinského jazyka považuje podle slov analytik Miroslav Popovič to, aby filmy, detektivky, romány a řada dalších knih byla překládána do ukrajinštiny. K tomu všemu je zapotřebí politické podpory a snahy pokusit se o podržení ukrajinštiny na úrovni, která by vypovídala o rozvoji jazyka.167 Zajímavostí je také zákon z oblasti školství, který od roku 2008 vešel v platnost. Jedná se o nový zákon, jež vydalo Ministerstvo vzdělání a vědy. Zákon pojednával o tom, že všichni studenti, kteří studují v ruském jazyce, budou muset složit vstupní zkoušky na vysokou školu v ukrajinštině. Časem byl tento zákon ovšem zrušen. Alespoň zanechal po sobě řadu otázek a rozruchu. V roce 2010 Ministerstvo vzdělání a vědy stanovilo, že účastníci externího testování mohou absolvovat zkoušky v jazyku, v němž mají vystudovanou střední školu, výjimku představovaly předměty v cizím jazyce i ukrajinský jazyk a literatura. Z čehož je cítit neustálá snaha o rozvoj ukrajinského jazyka, tak aby se stal běžnou součástí ve všech sférách života lidí a nebyl utlačován jinými jazyky.168 Jedním z hlavních témat roku 2010, o kterém informovalo vydání novin Segodnja se stalo schválení projektu „Zákona o jazycích na Ukrajině“. Po schválení by došlo k tomu, že Ukrajina by se stala dvoujazyčnou zemí. Část projektu byla věnována novému systému, v němž rodič studenta je povinen na začátku školního roku oznámit rozhodnutí, v jakém jazyce bude probíhat vyučování jejich dětí. Nehledě na to, zda zvítězí ukrajinština nebo ruština, při dostatečném počtu hlasů budou muset státní univerzity vytvořit skupiny na základě jazykového vzdělání. V soukromých školách, podle názoru poslanců, bude jazyk určovat majitel školy. Projekt se také pozastavuje na rozšíření ruského jazyku do médií a také, aby byl dodržen ve státních televizích 20 % 167

Языковая борьба за первенство. Укррудпром [online]. c2011 [cit. 2013-03-06]. Dostupné z: . 168 Авраменко И. М. Языковая ситуация и языковая политика в странах славянского мира. Русинский язык в языковой политике стран славянского мира [online]. c2013 [cit. 2013-03-10]. Dostupné z: .

76

podíl vysílání programů v ruštině. A co se týče soukromých televizí, ty si samy určí jazyk, v němž se bude vysílat.169 Z výše uvedených statistik a údajů vyplývá, že ukrajinština ztrácí svoji úroveň a v těsném závěsu za ní se drží ruština. Způsobeno to je jistě z velké části politickým tlakem na jazykovou situaci země. Nesmíme být ovšem skeptičtí, uvědomme si, že je ukrajinský jazyk oficiálně jediným úředním jazykem země. Což vede k tomu, že o jeho udržení, zesílení jeho postavení a o jeho vývoj kupředu, bude bojovat značná část obyvatel země.

169

Русский язык станет де-факто вторым государственным в Украине. Городской сайт [online]. c2010 [cit. 2013-03-04]. Dostupné z: .

77

ZÁVĚR V diplomové práci jsme se snažili zachytit ucelený obraz vývoje, perspektivy a současný stav jazykové situace na území České republiky a Ukrajiny. Za cíl jsme si stanovili

charakterizovat

jazykovou

situaci

v České

republice

a na Ukrajině v historickém kontextu, spolu s širšími jazykovými, kulturními a historickými souvislostmi obou výše zmiňovaných areálů. Jak jsme naznačili v úvodu, naše práce se nedělí zvlášť na teoretickou a zvlášť na praktickou část, obě části jsou provázány a vzájemně se doplňují. V následujících odstavcích předkládáme výsledky, kterých jsme v naší práci dosáhli. V první kapitole jsme vymezili základní pojmy. Pojem „areál“ jsme definovali se zaměřením na areál střední a východní Evropy, a to v rámci začlenění České republiky a Ukrajiny do těchto územních celků. K celkovému pohledu na jazykovou situaci obou zemí patří bezesporu jejich vzájemné vztahy, o nichž jsme se v první kapitole také zmínili. Za

tímto

stručným

souhrnem

informací

následuje

všeobecný

pohled

na problematiku jazykové situace, a to hned několika úhly pohledů různých autorů, kteří se touto oblastí zabývají. Definovat jazykovou situaci bylo pro naši práci nezbytně nutné, neboť se tento pojem stal stěžejním pojmem celé diplomové práce. Třetí kapitola, respektive jeden ze dvou hlavních celků naší diplomové práce, o nichž jsme se zmínili v úvodu, představuje hlavní jádro celé problematiky. Podrobně se v této části věnujeme vývoji jazykové situace v České republice. Sama kapitola se dělí na sedm podkapitol, z nichž byla pozornost věnována jednak vývoji jazykové situace na tomto území v 19. a 20. století, ale také současnému stavu jazyka. Na jazykovou situaci těchto dvou století je pohlíženo především z kulturně-historického hlediska. Celé 19. století byl vývoj češtiny spojován se stavem jazyka německého. Na počátku 19. století představovala němčina, přesněji její užívání ve všech sférách života, jistý ukazatel vzdělanosti. Čeština na počátku tohoto století zaostávala za němčinou, tehdejší slovní zásoba nebyla natolik široká, aby se v ní našly všechny vhodné ekvivalenty k aktuální terminologii. Ovšem stále tady existovala lidová tvorba, díky níž byla čeština živým jazykem. Osobnosti z řad jazykovědců, pedagogů nebo spisovatelů se zasloužily o rozvoj a udržení českého jazyka, a to např. vytvořením slovníků německo-českých nebo česko-německých. Po celou dobu 19. století 78

se usilovalo o zrovnoprávnění češtiny s němčinou. Částečné zrovnoprávnění se objevilo na konci století ve sféře školství nebo na úřadech. Z historického hlediska byly ve 20. století významnými mezníky první a druhá světová válka. Češtině byly po 1. světové válce přiděleny nové funkce, stala se např. úředním jazykem pošt, armády nebo železnic. Nesmíme zapomínat na fakt, že stále v některých sférách měla němčina dominantní zastoupení, a to např. v oblasti administrativního jazyka. Na to zareagovali jazykovědci vytvořením časopisu Naše úřední čeština. Hlavním úkolem časopisu byla snaha o zlepšení jazykové situace. I po 2. světové válce se slovní zásoba češtiny neobešla bez pronikání německých slov. Pozitivní dopad na jazykovou situaci měl rozvoj tisku, televize a rozhlasu po 2. světové válce. Ve společnosti rostl význam spisovného jazyka. Spolu s popisovanou jazykovou situací v 19. a 20. století jsme se ve třetí kapitole zabývali ideologií „čechoslovakismu“, který provázel období společného fungování státu Čechů a Slováků. Podle této ideologie tvořili Češi a Slováci jediný národ, v němž se hovoří jediným jazykem – „československým“. To ovšem byla mylná představa, fakticky tento jazyk neexistoval. V praxi to vypadalo tak, že na území Česka se úřadovalo česky a na území Slovenska slovensky. V další podkapitole jsme se zabývali tématikou českých tištěných médií v 19. a 20. století, což spoludotváří ucelený pohled na jazykovou situaci tohoto období. V poslední části třetí kapitoly jsme zmapovali současný stav jazyka a popsali jevy, které tento stav charakterizují. Naši pozornost jsme soustředili také na československý pasivní bilingvismus. Text popisující pasivní bilingvismus jsme chtěli demonstrovat na konkrétních ukázkách televizních pořadů České televize v 80. letech a pro názornost jsme použili také výsledky z již vytvořených výzkumů o vztahu i stavu češtiny a slovenštiny. O výstupu naší snahy můžeme říci, že takovéto pořady jsou těžko dohledatelné a některé pořady dokonce v původním znění již neexistují. Je to z toho důvodu, že jejich špatnou zvukovou stopu bylo potřeba nahradit zvukem novým. Archiv České televize i přesto nabízí alespoň ukázky televizního zpravodajství vysílané v obou jazycích. Dále jsme se podrobněji zabývali dialektologií, kterou jsme doplnili o praktické ukázky různých variant českého nářečí. V práci zmiňujeme dále slang, a to konkrétně slang dnešní mládeže. Jazyková situace v České republice dostává stále novou podobu, slovní zásoba se mění a obohacuje. Novotvary, jež se podílejí na inovaci slovní zásoby, často vznikají z cizích jazyků a dostávají se do našeho povědomí např. prostřednictvím filmů, hudby, odborné terminologie z oblasti vědy nebo techniky apod. 79

Poslední kapitolou a zároveň druhým celkem spoludotvářejícím jádro celé naší práce je pohled na jazykovou situace na Ukrajině. Stejně jako u jazykové situace v České republice toto téma uvedeme z kulturně-historického hlediska tak, abychom mohli sledovat vývoj jazykové situaci v 19. a 20. století. V závěru se zaměříme především na současný stav jazyka. Zároveň jsme ilustrovali toto období dotazníkovým šetřením a pro názornost jsme uvedli několik příkladů slov a slovních spojení „suržyku“. Významné mezníky období 19. a 20. století z dějin historie Ukrajiny jsme shrnuli spolu s vývojem jazykové situace na tomto území v jednotlivých podkapitolách. Důležitým momentem v 19. století bylo např. vytváření současného spisovného jazyka, jehož tvůrcem byl Taras Ševčenko. Neustálé soupeření ukrajinského jazyka s ruským vedlo mnohdy k boji o zachování ukrajinštiny, která byla často vytlačována z kulturního a politického života země. Tento jev, že ukrajinština prošla těžkým obdobím svého vývoje, jsme nastínili v podkapitole o průběhu tisku evangelií v ukrajinštině. Na přelomu 19. a 20. století dosáhl spisovný ukrajinský jazyk vzhledem k podmínkám tohoto období vzestupu. Významným krokem na počátku 20. století bylo zavedení ukrajinštiny jako vyučovacího jazyku do státních škol, což přispělo spolu se založením knihoven, muzeí a např. galerií k rozvoji národní otázky. Ve 20. století se ukrajinský jazyk a kulturní život obecně musel potýkat s různými převraty. V druhé polovině 20. století se na území dnešní Ukrajiny projevuje značný vliv rusifikace, čehož si můžeme povšimnout např. ve školství, kdy jazyk ruský měl větší zastoupení než jazyk ukrajinský. Jazykovědci a zastánci ukrajinského jazyka se stále snažili o vytlačení ruských jevů z ukrajinštiny. Jistý boj mezi ukrajinštinou a ruštinou pokračuje i v současnosti. Na jazykovou situaci Ukrajiny je potřeba pohlížet v rámci jednotlivých oblastí země. Rozdílná jazyková situace bude na západě území a jiná na východě. Je to dáno sociálně-teritoriálním hlediskem. Pro názornost jsme se rozhodli demonstrovat současnou jazykovou situaci Ukrajiny na příkladu rozšíření jazykového jevu tzv. „suržyku“ a jazyku médií, zvláště jsme se potom zaměřili na jazyk televizního vysílání, které je blíže analyzováno pomocí námi vytvořeného dotazníkového šetření. „Suržyk“ někdy také definován jako smíšený jazyk, přesněji řečeno vznikl z jazyka ukrajinského a ruského, je součástí každodenního života obyvatel Ukrajiny. Tento jazyk používají jak ruští, tak ukrajinští mluvčí. Námi popisovaný „suržyk“ jsme ilustrovali pro názornost řadou slovních spojení. Jak jsme již zmínili, poslední problematikou naší práce je ukrajinský jazyk ve vztahu k médiím. U samotného dotazníkového šetření jsme 80

se setkali s pozitivními reakcemi respondentů, kteří byli ochotni rozeslat anketu dál svým přátelům, a tak se podařilo nashromáždit téměř 90 dotazníků. Samotné respondenty potom zajímalo, jaký výstup z tohoto dotazníkového šetření vzejde. Výsledkem dotazníkového šetření následně ilustrujeme současný jazyk televizního vysílání. Literatura, z níž jsme čerpali materiál pro napsání této práce, vycházela z publikací tištěných i elektronických. U celku jazykové situace v České republice jsme získali informace především z tištěných českých knih. U mapování jazykové situace na Ukrajině jsme naopak vycházeli z elektronických ruskojazyčných zdrojů, které jsme doplnili i o publikace v češtině a ukrajinštině. V závěru celé práce je potřeba poznamenat pár slov k otázce rozdílnosti jazykové situace v České republice a na Ukrajině. Z poznatků, které jsme získali během zpracování diplomové práce, jasně vidíme rozdíly mezi jazykovou situací u obou zemí. Vývoj češtiny byl doprovázen vlivem německého jazyka a poté byl, v období vývoje jazykové situace za společného soužití Čechů a Slováků, přítomen pasivní bilingvismus. Naopak ukrajinština se po celou dobu svého vývoje potýkala a stále potýká především s vlivem ruštiny. Nesmíme opomenout ani vliv polského jazyka v západní části Ukrajiny, který jsme z důvodu omezení rozsahu práce nezmiňovali. Na území České republiky takový silný vliv druhého jazyka dnes nenajdeme. Jistě existují i další vlivy, které působí na současnou podobu obou jazyků, my jsme se ale snažili zmínit pro nás ty nejdůležitější a nejzajímavější. Úskalím této práce je bezpochyby její rozsah, který naši analýzu ohraničil na stávající podobu. Tato tematika je velmi rozsáhlá a obsáhnout vše, co do ní spadá, nelze. Snažili jsme se proto o co nejkomplexnější zpracování jazykové situace obou zemí s důrazem na základní jevy, které současnou jazykovou situaci v České republice a na Ukrajině charakterizují. Ve výsledné práci předkládáme co možná nejširší souhrn informací o kulturně-historickém, jazykovém, sociálním a areálovém pohledu na danou problematiku.

81

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY BEČKA, Josef Václav. Jazyk a styl novin. 1. vyd. Praha: Novinář, 1973, 216 p. BEDNAŘÍK, Petr, Jan JIRÁK a Barbara KÖPPLOVÁ. Dějiny českých médií: od počátku do současnosti. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011, 439 s. ISBN 9788024730288. CUŘÍN, František. Vývoj českého jazyka a dialektologie: učebnice pro pedagogické instituty. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1964. CUŘÍN, František. Vývoj spisovné češtiny. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985, 180 s. CUŘÍN, František a Jiří NOVOTNÝ. Vývojové tendence současné spisovné češtiny a kultura jazyka. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1974, 106 s. CVRČEK, Václav. Teorie jazykové kultury po roce 1945. Vyd. 1. V Praze: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2006, 123 s. ISBN 8024610442. ČERNÝ, Jiří. Dějiny lingvistiky. 1., soubor. vyd. Olomouc: Votobia, 1996, 517 s. ISBN 8085885964. ČORNEJ, Petr. České dějiny: výpravná historie českých zemí. 1. vyd. Brno: B4U, 2012, 175 s. ISBN 9788074620966. DOLNÍK, Juraj. Jazyk - človek - kultúra. 1. vyd. Bratislava: Kalligram, 2010, 221 s. ISBN 9788081013775. EFMERTOVÁ, Marcela C. České země v letech 1848-1918. 1. vyd. Praha: Libri, 1998, 463 s. ISBN 8085983478. GONĚC, Vladimír a Oleksandr Dmytrovyč BOJKO. Nejnovější dějiny Ukrajiny. Vyd. 1. Brno: Jota, 1997, 267 s., [16] s. obr. příloh. ISBN 8072170317. HOFFMANNOVÁ, Jana a Olga MÜLLEROVÁ. Čeština v dialogu generací. Vyd. 1. Praha: Academia, 2007, 455 s. ISBN 9788020015495. HUBÁČEK, Jaroslav. O českých slanzích. Vyd. 2., dopl. a přeprac. Ostrava: Profil, 1981, 214 s.

82

CHLOUPEK, Jan. Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti. Vyd. 1. V Brně: Univerzita J.E. Purkyně, 1986, 131 s. JIRÁK, Jan. 10 let v českých médiích. Vyd. 1. Praha: Portál pro Newton Information Technology, 2005, 142 s. ISBN 8071789259. JOHN, Miloslav. Čechoslovakismus a ČSR 1914-1938. 1. vyd. Beroun: Baroko & Fox, 1994, 423 s. ISBN 8085642204. KONČELÍK, Jakub, Pavel VEČEŘA a Petr ORSÁG. Dějiny českých médií 20. století. Vyd. 1. Praha: Portál, 2010, 310, xxxii s. příl. ISBN 9788073676988. KUZMIN, Michail Nikolajevič. Vývoj školství a vzdělání v Československu. Vyd. 1. Praha: Academia, 1981, 241 s. LAMPRECHT, Arnošt a Věra MICHÁLKOVÁ. České nářeční texty. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976, 425 s. LOTKO, Edvard. Slovník lingvistických termínů pro filology. 3. nezměn. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003, 128 s. ISBN 8024407205. MORGENSTERNOVÁ, Monika, Lenka ŠULOVÁ a Lucie SCHOLL. Bilingvismus a interkulturní komunikace. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, 125 s. ISBN 9788073576783. NÁBĚLKOVÁ, Mira a Jana PÁTKOVÁ. Česko-slovenská súčasnosť a česká slovakistika: zborník prác k 10. výročiu pražskej univerzitnej slovakistiky. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2006, 355 s. ISBN 8073081512. NEKVAPIL, Jiří, Marián SLOBODA a Peter WAGNER. Mnohojazyčnost v České republice: základní informace. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009, 117 s. ISBN 9788071065814. PÁTEK, Jaroslav. Československé dějiny: (1918-1939) : [učební text pro 2.-4. ročník gymnázií a 2. ročník středních odborných škol]. Vyd. 2. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1975, 171 s. PETRÁŠ, René. Menšiny v meziválečném Československu: právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodněprávní ochrana. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2009, 437 s. ISBN 9788024616391. POP, Ivan. Dějiny Podkarpatské Rusi v datech. 1. vyd. Praha: Libri, 2005, 534 s. ISBN 8072772376. 83

POSPÍŠIL, Ivo. Areál - sociální vědy - filologie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002, 94 s. ISBN 8021028351. POSPÍŠIL, Ivo. Střední Evropa a Slované: (problémy a osobnosti). 1. vyd. Brno: Ústav slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2006, 246 s. ISBN 8021041749. POSPÍŠIL, Ivo a Jiří GAZDA. Klíčové problémy slovanských areálů. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 126 s. ISBN 9788021050105. POSPÍŠIL, Ivo a Josef ŠAUR. Střední Evropa jako kulturní průsečík a Slované: tradice - perspektivy - úskalí: (několik vybraných okruhů). 1. vyd. Brno: Ústav slavistiky Filozofické fakulty, Masarykova univerzita, 2011, 114 s. ISBN 9788021056077. ŠAUR, Vladimír. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha: Ottovo nakladatelství, 2005, 456 s. ISBN 8073602881. ŠLOSAR, Dušan. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti. Vyd. 3., opr. a dopl. Brno: Host, 2009, 178 s. ISBN 9788072943111. ŠVEJCER, Aleksandr Davidovič a Leonid Borisovič NIKOL'SKIJ. Úvod do sociolingvistiky. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1983. 241 s. URBAN, Otto. České a slovenské dějiny do roku 1918. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1991, 263 s. ISBN 8020501932. Češi a Němci: dějiny - kultura - politika. Vyd. 2. Praha: Paseka, 2002, 473 s. ISBN 8071854824. Naše úřední čeština: list pro osvětu a tříbení české řeči úřední. V Praze: Vydavatelské družstvo českých úředníků železničních, 1922-1933. ISSN 1803-0874. 1x měsíčně. Sto padesát let česko-ukrajinských literárních styků: 1814-1964 : vědeckobibliografický sborník. Praha: Svět sovětů, 1968. Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích. 2. upr. vyd. Praha: Diderot, c1998, s. 509. ISBN 8090255507. Йешаягу Елинек. Карпатская Диаспора: Евреи Подкарпатской Руси и Мукачева (1848-1948). Ужгород. Издательство В. Падяка, 2010 г, xx, 498 c. ISBN 9789663870397.

84

МАСЕНКО, Лариса. Суржик: між мовою і язиком. Київ: Видавничий дім КиєвоМогилянська академія, 2011, 135 с. ISBN 9789665185581. Швейцер, А.Д. Современная социолингвистика: теория, проблемы, методы. Москва: Наука, 1977, 174 с. Internetové zdroje: ČAPKA, František. Dějiny zemí Koruny české v datech. [online]. c2013 [cit. 2013-0221]. s. 211. Dostupné z: . JECHOVÁ, Kateřina. Lexikální jednotky v mluvě současné české mládeže. Dostupné z: . [cit. 2013-0315]. HOLZER, Jan. Středoevropské politické studie [online]. © 2001 [cit. 2011-11-30]. Areálové proměny a konstanty středoevropských studií – pohled politologa. Dostupné z: . SVOBODOVÁ, Jana. K pasivnímu bilingvismu dětí v Česko-slovenském prostoru. In Slovo o slove, Prešov: ALLDATA, c2006, [cit. 2013-03-15]. s. 19. Dostupné z: . Areálové proměny a konstanty středoevropských studií – pohled politologa. Dostupné z: . K výzkumu studentského slangu. Naše řeč [online]. © 2011 [cit. 2013-03-24]. Dostupné z: . Historie: Televizní programy. Česká televize [online]. © 1996–2013 [cit. 2013-03-17]. Dostupné z: . O počátcích českého jazykového zeměpisu. Naše řeč [online]. © 2011 [cit. 2013-03-24]. Dostupné z: . Povídky. Hantec [online]. c2013 [cit. 2013-03-24]. .

Dostupné

z:

Pravopis v současné korespondenci mladých lidí (na materiálu tradičních dopisů, emailů a SMS). Naše řeč [online]. © 2011 [cit. 2013-03-22]. Dostupné z: . 85

Slovenština v českých médiích, to je prý začarovaný kruh. Česko-Slovenská satelitní a TV doména [online]. 11.01.2005 [cit. 2013-027-02]. Dostupné z: . Trocha tej svatkove nostalgije. Ostravak [online]. © 2013 [cit. 2013-03-24]. Dostupné z: . Výsledky internetového výzkumu. Žákovský slang [online]. © 2013 [cit. 2013-03-24]. Dostupné z: . Zpracováno z: . [cit. 2013-0321] Zpracováno z:. [cit. 2013-02-20]. Zpracováno z: . [cit. 2013-02-21]. Zpracováno z: . [cit. 2013-0321]. Zpracováno z: . [online]. c2009 [cit. 201302-20]. Анализ языковой ситуации на Украине. Европейский Университет в СанктПетербурге [online]. © 2000–2007 [cit. 2013-02-20]. Dostupné z: . Авраменко И. М. Языковая ситуация и языковая политика в странах славянского мира. Русинский язык в языковой политике стран славянского мира [online]. c2013 [cit. 2013-03-10]. Zpracováno z: . Блог Бюро Переводов "БРИДЖ". Уникаймо русизмів в українській мові! [online]. © 2009-2011 [cit. 2013-03-20]. Dostupné z: . В. Г. Городяненко. Положение русских в Украине и проблемы их идентичности. Этносоциология © 2009 [cit. 2013-02-21]. s. 89–96. Dostupné z: .

86

Вопрос о языке рекламы в Украине. In: Все о виртуальном праве [online]. © 2010 [cit. 2013-03-25]. Dostupné z: . Вульпиус Рикарда. Языковая политика в Российской Империи и украинский перевод Библии (1860–1906). Ab imperio, 2/2005. Казань; Нью-Йорк, c2005 [cit. 2013-02-15]. s. 191–218. Dostupné z: . Катерина Крутий. Украинско-русский суржик или языковой феномен в детской речи? [cit. 2013-02-21]. Dostupné z: . Ковалeв В. И. Суржик и актуальные проблемы коммуникативной культуры. Вісник ЛНУ імені Тараса Шевченка. c2010 [cit. 2013-02-23]. s. 20–25. Zpracováno z: . Краткий обзор украинских медиа. [online]. c2013 [cit. 2013-03-03] s. 8–15. Dostupné z: . Литературная энциклопедия: Алфавитная часть: Украинский язык. Фундаментальная электронная библиотека [online]. © 2002 [cit. 2013-17-02]. Dostupné z: . Мовний калейдоскоп. Антисуржик [online]. c2013 [cit. 2013-03-20]. Dostupné z: . Определение суржика в социолингвистическом аспекте. Европейский Университет в Санкт-Петербурге [online]. © 2000-2007 [cit. 2013-02-19]. Dostupné z: . Причины возникновения суржика. Европейский Университет в Санкт-Петербурге [online]. © 2000-2007 [cit. 2013-02-20]. Dostupné z: . Разновидности суржика. Европейский Университет в Санкт-Петербурге [online]. © 2000-2007 [cit. 2013-02-19]. Dostupné z: . Русский язык де-факто доминирует в Украине - исследование. Подробности [online]. c2010 [cit. 2013-02-20]. Dostupné z: .

87

Русский язык «города берет»: что ждет украинский? ("Обзор прессы"). Politforums [online]. c2012 [cit. 2013-03-04]. Dostupné z: . Українська мова. Украинское новостное интернет-издание [online]. © 2008-2013 [cit. 2013-02-21]. Dostupné z: . Язык и нация. Украинское новостное интернет-издание [online]. c2011 [cit. 201302-14]. Dostupné z: . Языковая борьба за первенство. Укррудпром [online]. c2011 [cit. 2013-03-06]. Dostupné z: . Языковой вопрос Украины. Голубь над Афоном [online]. c2013 [cit. 2013-02-20]. Dostupné z: .

88