Vratislavická kyselka hybělo možná málo a z Vratislavic nad Nisou by bylo opravdové lázeňské letovisko s minerálními prameny, s výstavnými domy pro nemocné, stojící stejně jako v Karlových Varech v údolí řeky. Lidé s picími konvičkami, kavárničky a parky by tu ovládaly okraje lesů a hor. Mívali ale patrně naši předci takové představy, že opravdové lázně musí ležet spíše dále na venkově, přeci jen alespoň trochu vzdálené od kouřících komínů fabrik jizerského podhůří. Lázně tak sice ve Vratislavicích kdysi vznikly, ale nikdy se nestaly pulsujícím centrem společenského života. Při kyselce, tekoucí zde z nitra hor, se zrodila jen jakási odpočinková zóna pro turisty, která přes všechny pokusy nikdy nedosáhla na lesk a věhlas i malých lázní v okolí – Sedmihorek, Lidverdy či Kundratic – a nakonec zhasla podobně, jako se vytratil věhlas lázniček v Kořenově, Chotyni či Jabloneckých Pasekách. Může býti – ale Vratislavice se nakonec proslavily jako místo, odkud pochází zdravé pití, které údolí Nisy po celé jedno století zviditelňovalo obdobně jako zdejší pivo.
© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 38 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2012/03
C
možnosti výskytu pramenů kyselky – Němci jí nejen zde říkali Sauerbrunn čili Kyselá studně – se spekulovalo již od počátku 19. století. Podle Knihy o Jizerských horách od Miloslava Nevrlého se jistý berlínský učenec již tehdy nechal slyšet, jak je geologická skladba severního a jižního jizerského podhůří velice podobná a že když jsou kyselky při styku různých hornin v pásu Lázně Libverda – Bílý Potok – Nové Město pod Smrkem – Lázně Schwarzbach a Lázně Flinsberg, musí být podobné prameny i v údolí Nisy. Těžko říci, co jej k tomuto úsudku přesně mohlo vést. Koneckonců skladba hornin frýdlantského podhůří Jizerských hor je podstatně pestřejší než prosté seskupení žul v údolí mezi Prosečským hřebenem a Císařským kamenem. O tomto odhadu z Berlína se ale v jiných zprávách o vratislavické minerální vodě nic přesnějšího nepíše, a tak není možné myšlenky téměř dvě století starého přírodovědce nijak hlouběji zkoumat. Ať již to bylo s prognózami, jak chtělo, kyselka se ve Vratislavicích nakonec opravdu našla. No, ve Vratislavicích… Objevena byla nakonec na pozemku těsně při řece Nise, jen pár metrů od hranice s Prosečí. Dnes, kdy vede katastrální hranice mezi Prosečí a Vratislavicemi (a tedy vlastně i mezi Jabloncem nad Nisou a Libercem) uprostřed řeky, leží kyselka sice na území Vratislavic a tím i na libereckém katastru, ale příjezdové mosty k ní vedou z Proseče a tedy z Jablonce. Protože silniční ukazatele hranic obcí při
O
297
Budova Vratislavické kyselky v dobách její největší slávy na konci 19. století. Autorství projektu je přisuzováno libereckému architektu a tvůrci staré chaty na Ještědu Ernstu Schäferovi, nicméně prozatím nebylo věrohodně doloženo. Každopádně styl architektury silně připomíná některé Schäferovy realizace vil za libereckým muzeem.
staré silnici vedoucí údolím Nisy označují začátek jabloneckého území již těsně na okraji Proseče, vypadá to dnes z pohledu motoristy, že kyselka leží daleko v hloubi Jablonce, přestože to není pravda. Celé té velké slávě vratislavické kyselky, těm desítkám tisíc naplněných lahví, stům děkovných dopisů, oceněním, reklamě v podobě pochodujících lahví před libereckou radnicí a honosným lázeňským budovám předcházela vlastně jen náhoda. Pramen zvláštní vody objevil pan Karl Skollaude na pozemku u svého domu č. 74. Na podzim roku 1862 se tento provozovatel bělírny látek rozhodl, že si těsně vedle řeky vyhloubí jímku pro pumpování vody do svého podniku a domu. Studnu tedy v žulovém podloží vyrubal, ale voda z ní měla tuze divný zápach i chuť. Pan Skollaude to nejprve přisuzoval novým trubkám či zbytkům střelného prachu, který byl použit při odstřelu skály. Když se podivná příchuť vody neztratila ani po delší době, rozhodli se ji Skollaudeovi používat jen pro bělení látek.
298
A tak to trvalo až do roku 1865, kdy maminka Karla Skollaudeho jako první vyslovila myšlenku, že chuť té jejich divné vody je tuze podobná šmaku libverdské kyselky, v té době již hojně popíjené coby léčivá minerálka. Moc tomu ale nikdo nevěřil a ve Vratislavicích se hned smáli, že paní Skollaudeová pije odpad z bělírny. Ale když si nedala stále říci, rozhodl se její synek naplnit lahev tou podivnou vodou a odnesl ji k prohlédnutí lékárníkovi Ulrichovi do Jablonce nad Nisou. Tam jej také čekalo velké překvapení – lékárník Ulrich po prohlédnutí vody hned vykřikoval, že Skollaude je šťastný člověk, protože na svém pozemku objevil pramen léčivé minerálky, a hned doporučoval, aby vodu analyzoval profesionální chemik. Karl Skollaude se proto obrátil na doktora Hartwiga Weißkopfa ze Smržovky, který potvrdil, že voda je opravdovou minerálkou. Konec 19. století byl dobou přející tělesnému zdraví a návratu k přírodě, slavným průkopníkem nových trendů byl jesenický léčitel Vinzenz Priessnitz. Léčilo se tehdy čerstvým vzduchem a bujnými vodami; pokud měly nádech minerální, tak o to více byly vnímány jako blahodárné. Do Vratislavic k Nise se proto k domku Skollaudeových začaly rychle stahovat zástupy lidí, toužících svlažit své rty v léčivé vodě. Pramen se nacházel nejen v lidnatých Vratislavicích, ale hlavně poblíž tehdy již velkých měst Liberce a Jablonce, sídel plných dýmajících komínů a městských bledniček, které potřebovaly na čerstvém vzduchu věřit v zázraky léčivé vody. Hodně lidí tak tehdy vkládalo do nového pramenu až nepatřičné naděje. Jiní ale vytrvale nevěřícně kroutili hlavami a smáli se jim stejně jako předtím staré paní Skollaudeové, že popíjejí jen vodu páchnoucí chlórem z bělírny látek, kterou vedle studny stále provozoval její syn Karl. Pan Skollaude se ale chopil příležitosti a aby vytřel zrak všem posměváčkům, zadal roku 1865 podrobnou analýzu vody profesoru liberecké reálky Johannu Jakschovi. Ten jednoznačně prohlásil pramen u Nisy za alkalickou železitou kyselku. Doktor Edmund Josef Koch ještě napsal dobrozdání, podle něhož vratislavická minerálka působí povzbudivě, posiluje organismus, mírní slabosti a měla by být užívána u zeslabujících nemocí, chorob sliznic dýchacího ústrojí, při chronických zánětech, chrapotu, slabosti žaludku a zahlenění či bledosti. Rok nato byl v místě navíc objeven druhý pramen, který vyvěral z okrově zbarveného žulového kamene a byl ještě poněkud silnější než stará kyselka. Na jaře 1866 nechal pan Skollaude proto starou studnu vyčistit, ohraničit žulovými kameny spojenými cementem a pak přeměnil malou budovu bělírny na spartánské lázně. Počty návštěvníků a zdraví chtivých pacientů začaly rychle stoupat. Jak by ne, když reklamy do světa hlásaly, že nejlepší
299
léčivou a stolní vodou je přírodní radioaktivní kyselka z Lázní Vratislavice; ano skutečně: z Bad Maffersdorf! Asi se ale novému podniku až tak nedařilo, neboť čas záhy zahubil lázničky pana Skollaudeho, který o ně nakonec přišel. Už v roce 1882 je jako majitel pramene uváděn pan Emil Sieber, který mohl být patrně i oním Emilem Sieberem, který předtím založil na okraji Liberce slavnou restauraci Belvedere – předchůdce dnešních Lidových sadů. Ale ani ten se zde – zdá se – dlouho neudržel, vlastivědy uvádějí, že v roce 1892 byl novým provozovatelem pramen kyselky podchycen podle nejnovějších zkušeností a dle současného stavu vědění. Dne 15. března 1894 obdržel oficiálně nový podnik Wundrak & Co. od c. k. místodržitelství v Praze povolení k využití kyselky jako léčivého prostředku a poživatiny a taktéž k přípravě koupelí. Vedle toho získal i svolení, aby se minerálka mohla nazývat pramenem Rudolfovým, to podle korunního prince, který nedlouho předtím navštívil Liberecko. Dobové reklamy pak nově hlásaly, že léčivá voda působí na nervové a žaludeční choroby, katary dýchacích cest, je zvláště vhodná pro rekonvalescenty a při těžkých chorobách; dnes navíc poněkud překvapí, že byla podle inzerce také skvělá jako prevence proti epidemiím. Sláva lázniček, v nichž sezóna trvala od května do října, dále stoupala, poblíž pramenů byla pro návštěvníky přijíždějící vlakem dokonce zřízena i stanice Maffersdorf-Sauerbrunn (Vratislavice-Kyselka). Společností Wundrak & Co. byla nad kyselkou na konci 19. století také postavena ona velká budova s charakteristickou věžičkou, opravdu trochu připomínající jakýsi „japonský pavilonek“, jak ji poprvé trefně označil spisovatel Miloslav Nevrlý. Směrem po proudu řeky přibyla ještě velká secesní budova zvaná Kurhaus čili Lázeňský dům, postavená asi roku 1906. Tvůrcem lázeňských budov by měl být architekt Ernst Schäfer, známý liberecký projektant a autor řady ceněných staveb, mj. staré chaty na vrcholu Ještědu, ale úplně ověřené to prozatím stále není. Wundrak & Co. rozjel svůj byznys ve velkém: Rudolfquelle byla také od roku 1897 stáčena do lahví; již zpočátku se jich naplnilo ročně celých 382 tisíc! Ve vlastivědě Franze Antona Ressela z roku 1904 je vratislavická minerálka popsána velmi vzletně: „Je krystalicky čistá, mimořádně osvěžující a s obsahem 1,5 g soli v 10 000 gramech, s hydrogenuhličitanem sodným jako převládající složkou. Teplota dosahuje 12 stupňů Celsia. Při požití má lehce nakyslou, příjemně svrbící a povzbuzující chuť; podporuje zažívání, zrychluje krevní oběh a vyměšování. Obsah sodných solí a uhličitanu hořčíku s malým podílem kyseliny uhličité a oxidu železnatého činí kyselku vynikajícím léčebným prostředkem na narušené trávení.“
300
Na začátku 90. let 20. století byla budova Kyselky obnovena v původním duchu
301
Vratislavická kyselka byla coby léčivá i stolní voda ověnčena čestným křížem Berlína, dále pak mnoha zlatými, stříbrnými a bronzovými medailemi a diplomy z Vídně, Berlína, Prahy, Benátek, Drážďan či Děčína-Podmokel, kde byla prezentována na výstavách. Kyselka se ale nejen pila: od roku 1902 zde byly zavedené jako speciality uhličité koupele, k nimž záhy přibyly i koupele slatinné. S nimi byli hosté tak spokojeni, že lázně, provozované stále ještě podnikem Wundrak & Co., byly ověnčeny chválou, a to jak osobně od návštěvníků, tak prostřednictvím novin. Firma se snažila stále provoz vylepšovat a brzy přibyly i parní lázně a běžné lázně první a druhé třídy. V ozdobné budově lázní bylo provozováno pohodlné pohostinství s hostinským a kulečníkovým pokojem, vedle toho veranda a hostinské pokoje pro ubytované; samozřejmostí byla pěstěná zahrada s vodotryskem. V roce 1904 ale zemřel Josef Wundrak – původně vratislavický kameník, pozdější podnikatel, po němž byla dlouho pojmenována společnost provozující lázničky. V čele podniku pak stanul klempířský mistr Anton Porsche, ale na podnikání se podíleli i další zdejší podnikatelé. Chybět nemohl všemocný Willy Ginzkey, jemu po boku stáli Josef Havel, Dr. Hugo Hergl, A. O. Lammel, Gustav Linke, Ignaz Schäfer, Ernst Seibt, Julius Tischer a Friedrich Wundrak coby dědic po Josefovi Wundrakovi. Začátek tohoto století však přinesl vratislavické kyselce těžkou ránu. Ředitelem podniku se stal bývalý šéf Františkových Lázní, který zde provedl řadu zbytečných úprav a nesmyslnými kroky prý dokonce pramen zkalil. Přestože pořád fungovaly, zdá se, že se lázním dařilo stále hůře. V roce 1911 se sice ještě objevují reklamy na lázeňské procedury ve starém střihu, ale v roce 1912 už vychází jen reklama na vratislavickou kyselku coby čtvrtý nejsilnější radioaktivní pramen celé Evropy! V dalších letech pak reklam na kyselku náhle značně ubývá. Poněkud skomírající podnik definitivně zahubila první světová válka, po níž musely být zbědované lázně prodány Josefu Weberovi. Není asi náhodou, že stejné jméno bylo léta předtím spojováno s clam-gallasovskou lázeňskou správou v Lázních Libverda. Lázně ve Vratislavicích sice byly definitivně zrušeny, ale prameny se podařilo opět pod dohledem Státního vřídelního inspektorátu vyčistit a znovu podchytit. Kyselka se pod obchodní značkou Weber Quelle neboli Weberovka začala opět prodávat v zelenkavých lahvích s doprovodným sloganem: Der schlimmste Feind der Grippewelle ist heiße Milch mit Weber-Quelle, což by se dalo přeložit asi takto: Na chřipku je tutovka – horké mléko a Webrovka!
302
Po požáru v roce 2011 byla věž na Vratislavické kyselce tvořící charakteristický „japonský pavilonek“ naštěstí velice rychle obnovena
303
Konec druhé světové války na břeh Nisy do kyselky přinesl stagnaci a pomalu zanikající podnik. Ten byl sice znovu zprovozněn, ale následně zestátněn a převzat podnikem Středočeská zřídla se sídlem v Bílině. V roce 1966 tu byly provedeny nové vrty do hloubky 160 a 200 metrů. Kyselka pak byla hojně stáčena a jako jedna z mála léčivých vod v Čechách prodávána i jako ochucená minerálka. Ale do obnovy původních lázní nebylo investováno téměř nic. Vznikly zde sice nové plechové haly, ale v historickém areálu chátrala jedna budova za druhou a nakonec bylo nutné odstranit z hlavní budovy i slavnou věžičku – dlouholetý symbol podniku. Záchrana od úplné zkázy starobylých budov přišla na poslední chvíli. Roku 1989 byla založena společnost Vratislavická kyselka, která vrátila zřídlu alespoň kousíček jeho původní slávy. Byly provedeny ještě další dva vrty, které spolu s těmi ze šedesátých let poskytovaly dostatek vody pro stáčírnu, ze které se denně expedovalo okolo 100 000 lahví minerálky. Opravena byla i historická budova, které opět vévodila špičatá věžička – kopie té původní. Nevábné stěny okolo byly pomalovány milou „ovocnou“ reklamou a vratislavická kyselka se opět stala ozdobou údolí Nisy. Jenže, doba byla stejně složitá jako kdysi za Skollaudů, Sieberů, Wundraků či Weberů. Minerální voda se tu stáčela až do roku 2004, kdy tehdejší majitel zkrachoval. Poté byla kyselka na nějakou dobu úplně opuštěná a chátrala; celá řada lidí se obávala zániku tohoto téměř kultovního podniku a o její koupi proto dokonce uvažoval i městský obvod Liberec-Vratislavice. Netrvalo to nakonec ani tak moc dlouho a začalo se blýskat na lepší časy: na přelomu roku 2005 a 2006 se kyselku podařilo prodat, ale noví majitelé nezaplatili a museli tak být hledáni další. Stáčení minerálky tak bylo obnoveno až v roce 2006. Tehdy se také uvažovalo, že se podnik vrátí k původnímu názvu Weber počeštěnému na Vebrovka. Ale k tomu již nedošlo, ohromná konkurence a hospodářská krize nepřály vratislavické kyselce. Následovalo zastavení její výroby. Podnik pak zůstal léta opuštěný a 18. července 2011 dokonce částečně vyhořel; plápolaly tehdy mohutné plameny přímo z „japonského pavilonku.“ Objekty zachraňovalo celkem sedm hasičských jednotek s deseti cisternovými vozy, nemohli samozřejmě chybět ani hasiči z Vratislavic, Vesce a Proseče. Naštěstí se podařilo oheň zlikvidovat, takže vyhořela jen věžička, která byla již na podzim 2011 v původním stylu opět zastřešena. Vratislavická kyselka tak dnes čeká na svoji spásu a novou slávu. Ty jako již několikrát v minulosti nepochybně přijdou…
304
