P ROSIN EC
4
2 0 0 5
ROČNÍK I
ZPRAVODAJ ŽELEZÁREN ŠTĚPÁNOV
Foto: PhDr. Vladimír Cisár
Foto: PhDr. Vladimír Cisár
VRÁTÍ SE DO ŽELEZÁREN UMĚLECKÁ LITINA? Šedá litina je slitinou železa, uhlíku, křemíku, manganu, síry a fosforu. A v mizivém zastoupení i dalších prvků. Jako umělecká litina se označují všechny výtvarně zpracované litinové výrobky. Je svědectvím bohatých technologických a kulturních tradic naší země. Když jsem studoval slévárenskou technologii na VUT v Brně, nechával se vedoucí katedry často slyšet: „Holiči, prodejné ženy a slévači, to jsou nejstarší řemesla na světě!“ Nechme stranou první dvě kategorie a bavme se o slévárenství. První kovové odlitky vznikly před více než 4 000 lety. Slévači doby bronzové už používali pravá i nepravá jádra. kdo by ne-
znal legendární sošku býčka z Býčí skály? Umělecká litina se však objevila až v 16. století. Šlo především o litinové desky s reliéfy, především s biblickými a mytologickými výjevy. Brzy přibyly reliéfně zdobené kamnové desky. S nástupem baroka se i u kamen objevily náročnější tvary. Později se lily i šperky a drobné dekorativní předměty. Koncem 19. století se hromadně odlévaly předměty často podřadné úrovně i v druhořadých slévárnách. Umělecká litina si žádala nejkvalitnější mastné písky, kovové rámy a pečlivě opracované modely z nejrůznějších materiálů. Často i z vosku. Komárov, Nová Huť u
Nižboru, Nový Jáchymov, to byli nejstarší výrobci umělecké litiny u nás. Tradičním výrobcem kvalitní umělecké litiny byly Blanenské železárny, později známé jako ČKD. Blanenští slévači se dodnes chlubí litinovou kolonádou v Mariánských Lázních, litinovými talíři, sochami, šperky. V menším měřítku se umělecká litina odlévala i ve Štěpánově. Třeba i Leonardova Poslední večeře Páně, glivický vzor z 1. poloviny 19. století. V bystřickém muzeu najdete místnost plnou štěpánovských odlitků. Jsou tam krásná kamna, sošky, mříže, litinové zrcadlo, kalamáře a mnoho jiných kusů (viz foto). V poslední době se zdá, že by
se umělecká litina mohla do Štěpánova vrátit v rámci sochařského slévačského sympózia. Zatím jde jen o nápad, ale realizovat by se mohl už v příštím roce. Výtvarník Leoš Boček (narozen před 50 lety v nedaleké Louce) by zajistil organizaci akce a vedení našich Železáren Štěpánov by dodalo technologii. Tedy především suroviny, možná odlévače. Formovali by zkušení umělci, jejich jména by měla být zárukou skutečně uměleckých děl. Železárny by tím pádem mohly získat skvělou reputaci a reklamu. A veřejnost nové umělecké předměty! Sympózium se připravuje na léto, o podrobnostech vás budeme vás včas informovat. Hynek Jurman
BLESKOVÝ ROZHOVOR S ING. DANEM MATOUŠKEM Jak hodnotíte rok 2005? Rok 2005 byl ve znamení rekordního nárůstu objemu výroby. Nejpříjemnějším faktem je, že nárůst se týkal zejména naší tradiční výroby, statorů. Železárny Štěpánov se stávají expertem na výrobu již zmíněných statorů pro větrné elektrárny, jejichž expanze ve světě se promítla i v našem závodě. Co považujete za největší úspěch? Podařilo se nám z provozních prostředků proinvestovat navýšený investiční plán, který v letošním roce činil 15 000 000 korun bez využití bankovních úvěrů, což považuji za velký úspěch. Spolupracujete s místními organizacemi? I v letošním roce jsme pokračovali v podpoře sportu ve Štěpánově nad Svratkou, kde jsme již druhým rokem hlavním sponzorem místního fotbalového klubu. Bohužel musím konstatovat, že v mužské kategorii nám stále uniká kýžený postup do I.B třídy, ale věřím, že se nám postup v příštím roce podaří. Naopak úspěchy slaví dorost, který postoupil do I.B třídy a po podzimní sezóně je na vynikajícím druhém místě, což dokazuje, že se zaměřujeme také na mládežnický sport. Také podporujeme místní základní školu a různé akce mateřské školky. Jaké jsou vztahy mezi Vaší firmou a vedením obce? Musím říct, že se z našeho pohledu obnovila spolupráce a komunikace s obcí. Některé náměty a stížnosti jsou přímo řešeny mezi panem sta-
rostou a našimi zodpovědnými pracovníky, což dříve nebývalo. Snažíme se okamžitě reagovat na stížnosti občanů Štěpánova, ne vždy je to však v našich silách. Příkladem našeho vstřícného chování je např. posunutí pracovní doby u některých hlučných pracovišť z páté hodiny ranní na hodinu sedmou, na základě stížnosti občanů. Hlučnost se snažíme i nadále snižovat, i přestože veškerá naše zařízení splňují normy hlučnosti, proto umístíme tlumič hluku na vývod odsávání od vytloukacího roštu a dále odhlučníme některá další zařízení.
PŘÍJEMNÉ PROŽITÍ SVÁTKŮ VÁNOČNÍCH PŘEJE VŠEM ZAMĚSTNANCŮM I ČTENÁŘŮM VEDENÍ ŽELEZÁREN A REDAKCE ODPICHU 1
Hynek Jurman: OMYLY TRADOVANÉ 2. VEDLA NA ZUBŠTEJN TAJNÁ CHODBA? Co by to bylo za hrad, kdyby neměl mít tajnou chodbu? Ani Zubštejn není výjimkou. Je to hrad rozlehlý, navzdory svým rozvalinám krásný a také plný legend a pověstí. Ani falzum v jeho historii nechybí. Údaj, že se hrad připomíná už v roce 1214, kdy se po něm píše Vojtěch, syn Štěpána z Medlova, si vymyslel archivář Antonín Boček. A protože jej převzal Jan Tenora do Bystřické vlastivědy, opisuje jej tu a tam někdo dodnes. Palouk před hradem při poklepu zaduní a dodnes vás budou obyvatelé Pivonic přesvědčovat, že jsou tam podzemní chodby a že se tam kdysi propadli koně a nikdo je už nespatřil. K Zubštejnu má jistý vztah chodba v Jeřábku, což je trať nad potokem mezi Lesoňovicemi a Štěpánovem. Chodba tu prokazatelně existuje, hrad je také na svém místě a navíc se po generace opakuje, že právě tato chodba kdysi vedla až na Zubštejn a že byla součástí jeho fortifikace pro případ nejhorší. Každý, kdo žije v okolí Pivonic, Štěpánova, Bystřice, snad někdy o této tajné chodbě slyšel. Kdo je správný kluk, jde se tam podívat. Byl jsem tam už tolikrát, že to nespočítám. Před dvaceti lety se mi dušoval jeden mládenec z Lesoňovic, že s několika kamarády kdysi prolezl z Jeřábku až na Zubštejn. Hned jsem z něho mámil podrobnosti, ale moc jsem nevymámil. Vedla tudy někdy chodba? Geolog doktor Adolf Polák vyrůstal také ve Štěpánově, ale navzdory tomu se legendy moc nedržel a chodbu označil jako štolu na železnou rudu, kde se těžil „limonit v železném klobouku skarnového ložiska, jak o tom svědčí přítomnost amfibolu, granátu, hedenbergitu na malé haldičce před ústím štoly“. Ložisko nepatrných rozměrů navíc označil za zcela bezvýznamné. A na jiném místě psal, že se tu našel hematit. Jenže přesto jsem váhal. Od první návštěvy tratě Jeřábek jsem kroutil hlavou. Prolezl jsem už všechny štoly v našem revíru, ale něco takového jsem zatím neviděl. Vždy byly chodby hrubě vylámány, jejich boky neměly pravidelný tvar, totiž platilo o stropě. Tady to vypadalo úplně jinak. Aspoň na začátku. Chodba tu byla pečlivě opracována, strop byl rovně vyhlazen, boky se směrem dolů rozšiřovaly, ale také se chlubily pečlivým provedením do hladka. Vůbec nebyla nepřijatelná myšlenka, že by kdysi dávno poddaní pečlivě nekopali tajnou chodbu. Navíc před vlastním vstupem, který byl mimochodem úzký a jako by zamaskovaný, vedla pečlivě vyrovnaná asi osmimetrová zídka z kamene a vykopaná zemina tu 2
byla pečlivě rozhrnuta, takže splývala s terénem. Nic podobného jsem v širokém okolí neviděl. Jedině stopy po vrtech napovídaly, že se tu používala při průzkumu moderní technika. Ale copak nemohl báňský průzkum nakouknout do tajné chodby? Navíc zde chyběla jakákoliv stopa po rudné žíle či nějaké krystaly, jak jsem to znal z jiných štol. Všude jen hnědé kamení. Když jsem chystal k vydání dějiny rodné obce, prolezl jsem znovu všechna důlní díla a amatérsky jsem je zakreslil a změřil. V Jeřábku jsem 15. 8. 1983 naměřil asi třicet metrů délky, šlo o tři zhruba desetimetrové úseky. První mířil severovýchodně, druhý uhýbal doprava více k východu a třetí pokračoval původním směrem. Chodba byla dole široká cca 85 cm, směrem nahoru se zužovala jen v úzkou plošku, výšku jsem naměřil 170 cm. Asi dvacet pět metrů se dalo jít vztyčeně, zbytek po čtyřech. Pečlivé opracování vydrželo jen prvních 10 metrů. Po cca třiceti dvou metrech jsem narazil na zával, balvany se tam válely bez ladu a skladu, zasypaly chodbu vpravo vzhůru, kterou jsem odhadoval na takových osm metrů. Těžko odhadnout, co se skrývá za nimi. Tajná chodba? Štola na železnou rudu? Nic, konec chodby? Těžko odpovídat. Jak vyřešit problém? Odpověď byla samozřejmě jednoduchá pro toho, kdo se nebojí vzít za práci. A právě takoví jsou speleologové z Moravského krasu. Řada zájemců zná štěpánovský horní revír ze svých vlastních sběratelských a objevitelských výprav, ale dost je i takových, kteří jej objevili až z mé knížky o dějinách obce. Často se obracejí přímo na mě, abych je k chodbách dovedl. Mnohdy se mi to vůbec nehodí, ale ještě jsem nikoho neodmítl. Tak jsem konkrétně i do Jeřábku doprovodil třeba známého objevitele Jaroslava Sadílka a také dr. Mertu z Technického muzea v Brně a dr. Doležela z Podhoráckého muzea v Předklášteří. A také partu speleologů z Blanenska soustředěnou kolem pánů Šenkyříka, Kolaříka a dr. Majera. Musím předeslat, že se mi za tu malou námahu revanšovali královsky, umožnili mi i s přáteli navštívit útroby tajuplné Býčí skály, kdy ti nejodvážnější z nás (průvodce, můj syn a já) překonali v člunu i Šenkův sifón a pak se brodili po kolena Jedovnickým potokem k Přítokovému sifónu a nakonec nás jen Srbský sifón odděloval od Rudického propadání. Prostě navzdory cvakání zubů nádhera! A sami speleologové se pak pustili do čištění naší chodby. Buď prý najdou její konec, nebo dorazí až na
Plán investičních akcí pro rok 2006 Pro rok 2006 připravujeme další investiční akce, které povedou k zvýšení produktivity výroby odlitků, dále ke zlepšení kvality odlitků a k zlepšení pracovního prostředí v naší slévárně. Na tyto investice máme vyčleněno minimálně 15 milionů korun, v případě dobré ekonomické situace i více. Největší plánovanou akcí je stavba druhé rotační plynové pece o tavícím výkonu 5 t kovu za tavbu. Tato pec bude umístěna spolu se stávající rotační plynovou pecí ve společné hale – tavírně. Vznikne zde i místo pro uložení vstupních surovin – surového železa, vratu, zlomkové litiny a dalších přísad nezbytných pro výrobu tekutého kovu. Čištění spalin z nové pece bude probíhat přes kvalitní filtrační zařízení s garancí účinnosti zachycení tuhých látek – popílku 99%. Tato stavba umožní částečné snížení výkonu stávajících kupolových pecí a snížení celkových emisí slévárny. Další investiční akcí bude výstavba nové haly pro kontrolu odlitků, sklad odlitků a expedice. Tato hala bude přistavena ke stávající budově lakovny a nahradí tím starý sklad odlitků a pracoviště OŘJ. Touto stavbou se výrazně zlepší celková logistika toku hotových odlitků z máčírny do expedičního skladu. Dále chystáme doplnění stávající regenerace písku o další chladničku a tím dojde ke zvýšení okamžitého výkonu regenerace o cca 8 t/hod. S tím souvisí investice nákupu dalšího mísiče pískových směsí a jeho vestavba do haly stávajícího strojního formování, které bude začátkem roku 2006 zrušeno. V této hale se budou vyrábět odlitky menší velikosti do ST směsí. Z menších investičních akcí uvádím: - nákup nových laboratorních přístrojů – mikroskop, leštička aj. -instalace nového venkovního osvětlení závodu -výměna mokrého odlučovače brusírny za suchý filtr -demolice starého továrního komína -částečná oprava komunikací v závodě -výměna úpravny užitkové vody -výměna střechy na budově modelárny -úprava vrátnice a vstupu do závodu
Odlitek statoru větrné elektrárny o váze 1730 kg. Zubštejn. To si dáte, myslel jsem si při pohledu na suť a kameny, které vytahali ven jen z počátku závalu. Práci začali 4. září 1993 a ukončili 30. října 1994. Nejdříve prokopali a rozšířili vchod, pak se pustili do závalu. Chodba se skutečně pár metrů za ním zvedala vzhůru a stáčela doprava. Ale také tam hned končila. Žádná tajná chodba na Zubštejn! Takže tomu mládenci původem z Lesoňovic už od té doby nevěřím nic.
Protože znovu vyčištěná část chodby nepůsobila nijak bezpečným dojmem, zarazili chlapci zhruba na původním konci chodby ceduli s lebkou a nápisem: „Nevstupovat, hrozí zhroucení!“ Za pouhých pár dnů po ukončení práce, 5. listopadu 1994, jsem přišel na obhlídku a chodba už byla zase zavalena až po výstražnou desku. Raději tam nechoďte. Na Zubštejn se tudy stejně nikdo nedostane!
NOC V BETLÉMĚ.
Jan SCHWARZ
Ezra seděl u stolu a sčítal včerejší tržbu, zatímco jeho žena Tafat připravovala na ohništi snídani. „Tak ta Mirjam v noci opravdu porodila,“ řekla s mírnou výčitkou v hlase. Dala jsem jí do chléva aspoň pár plen, aby toho hošíka měla čím zavinout. Snad jsme je mohli pustit do přístřešku, málón je přece velký dost a místo by se našlo.“ Ezra zvedl oči od peněz. „A co takhle houni z kozí srsti, to bys jim nedala? Mám já to ale život, když chce Hospodin někoho potrestat, přivede mu do domu hloupou ženu. Celá země je na nohou, do Betléma se sjíždějí zámožní kupci, Římani si můžou kvůli sčítání lidu a toho mumraje kolem nohy uběhat, a ty bys ubytovala ty dva nuzáky z Galileje zrovna do málónu. Víš, co pro nás ten císařův daňový census znamená? Peníze! Mysli trochu, Tafat. Vracejí se židé z celého světa, všichni se mají nechat zapsat a já tady sedím a taky počítám. – Čtyři kondrantés dají jenom assarión. A kolik se těchto měděných potvůrek vejde do denáru? Ha? Šestnáct, Tafat, rovných šestnáct. A kolik by nám dal ten Galilejec s tou tvojí těhotnou Mirjam? Měli by vlastně už zaplatit za tři a nemají ani floka. Teda, to aspoň řekli. Nemáš? Tak do chlíva. Ještě že já rozumím živnosti a nedám na ty tvoje řeči.“ Tafat se ani neotočila, pozorně míchala kaši a druhou rukou přikládala na oheň. „Perúš Jochanan nedávno vyprávěl, že každé sčítání je od Satana, jediný Hospodin nás může sčítat a ti gójové ze severu dělají soupis jen proto, aby nás mohl jejich císař rychleji zotročit. Nový Egypt prý na nás dolehl a k tomu ve vlastní zemi.“ „Jochananovi se to mluví,“ odfrkl zlostně Ezra. „Zabývá se ve svých myšlenkách jen zbožností a ctnostmi, žije si pěkně z desátků, živí ho Zákon Mojžíšův, ale já si musím holenku na skývu chleba vydělat. A kdo mi co dá? Římani, Tafat, ti přinášejí pokrok a kulturu, stavějí nové cesty. A nové cesty znamenají nové hosty v našem skromném, ale díky Římanům vyhledávaném málónu. Já nevím, že u nás je pořád tolik zabedněnců, kteří se brání pokroku. Impérium, světová říše, taková šance pro celý národ, a oni budou poslouchat, co říká ten vykutálený farizej. Viděla jsi římské vojáky? To je moc! Dobyli už jiné země, než je nějaký Judsko, pochopil to i Herodes, jenom ty a ten tvůj Jochanan to asi nikdy nepochopíte.“ „Nad ránem přišli pastýři,“ pokračovala Tafat. „Prý viděli zázračné zjevení Poslů Božích, kteří jim vyprávěli o naší hospodě. Ten maličký Jošua z Nazaretu prý bude sám Mesiáš a vykoupí celý Izrael.“ „Tak teď už toho mám ale dost,“ Ezra udeřil pěstí do stolu, až se mince, pečlivě spočítané a urovnané podle hodnoty, rozlétly po místnosti. „O naší hospodě se nebudou žvanit žádný nesmysly. Teď je zrovna doba vhodná na fámy, zrovna teď, když Římani začali dělat pořádek. Pastýři si mají hlídat svý stáda, a ne strkat nos do politiky. Jak to tak poslouchám, už jsou z té letošní zimy trochu mešuge. Mám já zapotřebí nějaké řeči o Mesiášovi? Vždycky, když se začaly mezi lidma trousit tyhle báchorky, netrvalo to dlouho a tekla krev. Potoky krve! Vám je asi líto, že je klid. Máme svýho krále, císař mu nechal trůn, a to vám nestačí? Vy k tomu ještě potřebujete Mesiáše. Pane Bože, proč v naší zemi nemůže být klid? Proč se musí pokaždé někdo objevit a začít s tím svým humbukem o Mesiášovi? Místo, abychom se začali věnovat hospodářství a otevřeli se světu, místo slušnýho obchodu a živnosti, která nese peníze, si budeme vykládat o nějakém vykupiteli. Z čeho potřebuješ vykoupit, Tafat? Chybí ti něco?“ „Měl by ses na něj jít aspoň podívat, Ezro. On je ti tak hezkej, až jsem se nad ním rozplakala. A Mirjam je na něj moc pyšná, kdybys viděl, jak ho něžně balila do těch plínek. Pastýři se mu v noci klaněli, zpívali nějakou novou píseň, počkej, jak to bylo… Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Víš, něco tak krásnýho, jako by se otevřelo nebe a hvězdy zpívaly a měsíc zpíval. Ezro, ten anděl prý celý zářil, až bylo světlo jako ve dne. Pastýři by přece pro nic za nic svoje stáda neopustili. Vždyť drží hlídku u ovcí ve dne v noci. Ezro, já tomu začínám věřit. Něco tak úžasného se může dít jenom ve chvíli, kdy se nám narodí spasitel.“ Ezra právě sebral ze země poslední denár, zastrčil jej pečlivě do váčku k ostatním a zabručel: „Každýho blázna, kterej se prohlásil Mesiášem, naštěstí rychle ukamenovali. Ten tvůj Jošua má jediný štěstí, že ještě neumí mluvit. A kdybych měl všechny Mesiáše zadarmo ubytovat na hospodě, tak jsem dávno na mizině. Rozumíš, Tafat? Bez peněz na tomhle světě nedokáže nic ani vykupitel, co ho tak toužebně očekáváš. A jestli se tady objevil anděl Hospodinův, tak proč nepřišel k nám a nevzbudil mě? Já jsem přece majitel a u nás to děcko přišlo na svět. Proč by lezl zrovna k pastýřům, když se ta sláva měla konat u nás ve chlívě? Jenže ten Josef, nebo jak se jmenuje, už asi včera pochopil, že ti může lehce poplést hlavu. Na zaplacení nemá, ale mluvit o Mesiášovi, to umí líp než lecjaký peruším. Já to ale vyřeším raz dva. Dneska aby se už člověk bál někoho pustit i do maštale.“ Zavalitý hostinský otevřel závoru a vyšel na dvůr. V přístěnku ještě všichni spali, podle hvězdy na východě už do prvního zakokrhání mnoho nechybělo. Tafat pozorovala z okna svého muže, jak se sehnul a vešel do chléva. Pak si znovu sedla k ohništi a čekala. „Mají štěstí,“ řekl Ezra,
když se po chvíli vrátil. „Odešli dřív, než jsem jim stačil vysvětlit, co je to slušný vychování.“ Tafat hleděla mlčky do ohně. Venku začalo svítat. ThDr. Jan SCHWARZ * 27. 9. 1958 Třebíč Vystudoval Husitskou teologickou fakultu UK v Praze, stal farářem v Třebíči a v letech 2001 – 2005 byl patriarchou Církve československé husitské. Ovšem předtím byl instalatérem, stavebním dělníkem, topičem, měřičem vodních pramenů, údržbářem, montérem a také vězněm na Borech. V roce 1981 byl totiž uvězněn za hanobení Gustáva Husáka a ve vězení poznal i Václava Havla. Od r. 1990 působil Jan Schwarz jako redaktor. Do Odpichu jsme vybrali jeho povídku Noc v Betlémě, jež zatím vyšla jen časopisecky. Název dostatečně napovídá čas a místo děje.
POVEDLO SE Ještě donedávna se návštěvník štěpánovských hřbitovů nachodil. Prošel si spodní hřbitov, a pokud chtěl navštívit i hroby svých blízkých, příbuzných či jen bývalých spoluobčanů, které měl rád, na horním hřbitově, musel se vrátit k bráně a pak zamířit nahoru širokou oklikou. Od letošního podzimu je všemu jinak. Stačilo probourat kus hřbitovní zdi u márnice a vybudovat několik schodů. Cesta mezi hřbitovu se tak zkrátila na několik metrů. Dejme tedy autoru tohoto projektu velkou jedničku. Geniální věci bývají jednoduché…
NEPOVEDLO SE Pár letních dnů to vypadalo, že si ve Štěpánově budeme moci pravidelně ladit zpravodajský kanál ČT 24. Nestalo se tak, po pár dnech se do naší kabelové nabídky vrátila Markíza. Počet nepoživatelných kanálů se tak zase zvedl na tři. Nešlo by to zvrátit? Nešlo by mladé generaci místo pasivního polehávání nad pitomostmi nabídnout něco k přemýšlení? Chceme snad mít mládí moudré a rozumné, ne? Nešlo by kanály Nova, Markíza, snad i Prima nahradit jakýmikoliv jinými? Těžko budou horší…
Z TVORBY NAŠICH RODÁKŮ Michal JURMAN
SEZAME, SEZAME sezame sezame my co se neznáme a jen já tím trpím… od Dráteníček k Perničkám kámen za kamenem zpřevracel můj plachochtíč životřesy bloků staré praskající dřevo dnes ve vrásce našlo kříž svízeli Vysočiny v kámen zakletý …sezame sezame trudprstů sepětí zamykáme na rok zase a znovu jsme stále. 3
Hynek JURMAN
DNESKA SE NEDĚLÁ
„Ten Voděra je praštěnej votrubákem,“ přivítal mě ráno na šatně starý slévač Zemek. „Víš, co mi řekl? Že stát je na tom špatně a my moc vyděláváme, proto nám musí sáhnout na normy.“ „To snad žertoval, ne?“ pohlédl jsem do tváře nejzkušenějšího fachmana. „On to myslí vážně, to jsou jeho argumenty! Dnes dostaneme dekádní lístky a jestli nám fakt sebrali, tak uvidí! Pamatuj si, že v této fabrice se naposledy stávkovalo v roce 1906, to je rovných pětasedmdesát let.“ V tu chvíli jsem v jeho slovech žádné proroctví nehledal. Zapnul jsem si blůzu, vyšel ze zšeřelých šaten plných plechových skříní na prašný dvůr, po pár krocích zabočil ke kantýně a vzal to po schodech na hrad. Vedení a úředníci tu měli své kanceláře a na technickém úseku jsem měl stůl i já. Přímo naproti vedoucímu Novákovi, přes uličku po pravici hrbil záda nad výkresem Zdeněk Ráček, naproti němu podřimoval Marek a v čele jejich sražených stolů trůnila u psacího stroje Fanynka Prudká. Situace ve fabrice se stávala opravdu vážnou, ale Otesánek to bral na lehkou váhu. Strana přece řídí vše, strana rozhodla i o zvýšení norem a tím produktivity práce v celém podniku. Dělníci to měli poznat na výplatách ve dvou etapách, Otesánek však první etapu neprovedl a do půlky září ponechal platy v plné výši. Proti jiným závodům byl proto v Kochánově klid. Ale pak je škrábl naplno a dnes se to chlapi dozvědí… Marně Novák normovači radil, že musí chlapy přesvědčit, že přeplňují normy a nevyužívají pracovní dobu. Voděra si byl jistý, že proti straně nikdo nevystoupí, že jediným protestem budou nadávky. A před těmi se dá utéct na hrad! Dekádní lístky opravdu udělaly své, ještě štěstí, že je ženské roznesly až před koncem šichty. Slévači odhodili vztekle pneumatická kladiva i lopaty, utvořili diskuzní kroužky a podezřele se ztišili. Když jsem procházel formovnu, cítil jsem kromě prachu a smradu z kuplovny ve vzduchu i podivné napětí. Tuto formulaci jsem až dodneška považoval za literární kýč a frázi, ale teď tu to napětí opravdu viselo. Něco se stane! Mistr odpolední směny Kůrka byl opět na akci Lidové milice, která stále něco nacvičovala, střílela ostrými a minule vypálila stoh a zapříčinila tak škodu za čtyřicet tisíc korun! Slíbil jsem už předem, že dnes Jardu Kůrku za sto padesát korun zastoupím. K odlití zboží jsem měl mít čtrnáct pracovníků, ale ti nejzkušenější tu nebyli! Hlaváček ležel s úrazem a Nahodil i Voda poslali neschopenky. Jindy se takové díry zalepily lidmi z dopolední směny, dnes to však nešlo. Slévači si nesli v duši čerstvou křivdu a točili se zády, solidárně se k nim přidali i ostatní. Nikdo dnes nechtěl jít na šestnáctku. I tak bych situaci nějak zvládl, protože jsem to tu znal z častých brigád a věděl jsem, jak vše zorganizovat. Potíž však byla v tom, že lidí se dostavilo jenom devět. No lidí… Spíš to byl výkvět všech možných expertů, kteří se neupíchli nikde jinde, a tak se živili touto otročinou. „Kovář s Pšeničkou zůstali určitě v hospodě. Já se tam stavím a pošlu je sem,“ slíbil mi dílovedoucí Jalovec. Nezasvěcený by stál v údivu, pro mne nic překvapujícího! Chlapi se na pár piv před šichtou běžně stavovali a občas se některému ani z šenku nechtělo. Zatím jsem poslal Pepíčka zatopit do sušky, dva lili pod jeřábem a zbytek chodil ve třech fanách. Normálně chodilo párů pět a všichni se pořádně zapotili a zadýchali, aby se vše stihlo. Převážně ruční odlévání, ruční vyhazování a rozbíjení forem, ruční oklepávání z písku i ruční odvoz odlitků. To vše bylo na hony vzdáleno vědeckotechnické revoluci i všem poznatkům, které do mladých inženýrů vtloukala slévárenská katedra. A dnes to tady bude hotové peklo! „Mistře, horní mašiny necháme stát neodlité,“ navrhoval mi hned ze začátku svérázný Jaja a tavič Pícha ho v tom podpořil. „Má pravdu, protože dojíždějící se ti po večeři rozprchnou a zbytek to vyžere! Dělají jak galejníci a kádrovák ani vedení to neřeší, protože se to vždycky nějak dodělá. Nech to stát a oni se rozkývají!“ Plně jsem s ním souhlasil, šlo však také o moji prestiž. Já mám dávat podnět kádrovákovi a vzdát to tu hned napoprvé, když Jarda Kůrka práci vždycky nějak zvládne? Pepíček roztopil sušku a zamířil do vytloukárny, kde chtěl sbíječkou vyramovat jádra ze statorových kanálů. Statorů tam bylo narovnáno až po strop, jádra byla strašně tvrdá, a tak se tu to hromadilo a ředitel kladl na ramování velký důraz, neboť bylo třeba zboží prodat. Já však Pepíčka 4
hned odvolal, sundal jsem si bundu od modráků a společně jsme obsadili čtvrtou fanku. Práce šla přece trošku rychleji! Když Pícha zastavil odpich, aby mohl vyšlakovat, chlapi na chvilku sedli na ponky a otevřeli pivo. Sám jsem utíkal na vrátnici a nechal si vytočit číslo do hospody. Brzy jsem dostal ke sluchátku Kováře. „No co? Je tu příjemně, pivo jako křen a žádná dřina, hochu. Taky si skoč na jedno!“ Nadával jsem přes aparát bývalému spolužákovi, pak zase hrál na city, že se tu kamarádi dřou za ně. Nakonec mi Honza přislíbil, že dopijí a přijdou. Jistě, v takovém stavu bych ho neměl na pracoviště pustit, ale v Kovolitu se to bralo úplně jinak, to nebyly Dukovany, a já byl opravdu vděčen za každou ruku, která teď mohla pomoci. Za hodnou chvíli skutečně Pšenička a Kovář přišli a s nimi se připotácel Ota, který měl už od jedenácti sypat do kuplovny, a protože nepřišel, nahradil ho Miloš Snídal z údržby. Chtěl jsem ty podnapilé výtečníky nechat ramovat statory, protože jsem se bál, že se při lití spálí. Jenže zkušený Pícha mi to rozmluvil: „Tam ti neudělají nic. Sednou si a budou pít osmičku pivo! Při lití se flákat nemůže, tam si je pohlídáš a tady je běžný, že se lije po nějakým tom pivu!“ Poslechl jsem ho, sám jsem šel příkladem a všichni jsme v potu tváře odlévali, jediný Pepíček ramoval. Brzy jsem přistihl Otu, jak odlévá jednu formu za druhou, ale každou málem. Dělal zmetek za zmetkem, jen aby měl řadu rychle z krku. „Hned ti je připíšu! Všechny tři!“ rozkřikl jsem se. „Abys nelitoval,“ zasyčel vousatý Ota a před jeho rozžhavenou pánví jsem sotva stačil uskočit. Vzápětí jsem se musel rozčilovat s Pšeničkou, protože strusku nestahoval a všechno svinstvo lil do jamky. Dole u bubnu zatím poskakoval Honza Kovář po jedné noze. Druhá bota ležela ve žhavém písku. „Mistře, potřebuju nový pérka. V tomhle dělat nemůžu!“ „Musíš to vydržet, ve skladu už nikdo není,“ pronesl jsem zničeně. „Co? Tak my tu na vás dřeme a vy budete šetřit na ochranných pomůckách? Já si tady kurvit zdraví nebudu!“ hřímal Honza. Ještě jsme ani neměli odlito, všechno se mělo házet, čas letěl a já se tu hádal s opilými nefachčenky. „To by se vám hodilo, abychom drželi huby,“ ozval se zas Ota s rukama jak lopaty. „Ale já si to nenechám líbit a vezmu i ředitela pod krkem! A teď jdu na pivo!“ Na práci nás tak zůstalo zase jenom pár. Pícha konečně podtrhl pec, roj žhavých vos se rozletěl až k sušce a pramínek rudé strusky zaléval zbytky koksu a litinových housek. Bylo sice odlito, ale čekaly nás další galeje. Formy se musely rozbourat a žhavé odlitky vyházet, aby během večeře zchladly. Pot se z nás jen řinul, kusy pálily i přes dvoje rukavice, ve žhavém písku vydržel člověk stát jenom chvilku a plíce se bránily přijímat další smradlavé plyny z jader. Po jídle jsme se vrhli z posledních sil s kladivy a paličkami na odlitky, vytloukli je z písku, narovnali na vozy a odváželi na brusírnu. Byl jsem rád, že žádný plac nezůstal stát, že se hned ráno mohou slévači pustit do práce. Unavené a špinavé tělo jsem vystavil proudu teplé vody, která odnášela pot, černisko i únavu. To jsem si tedy zamistroval! Během oblékání jsem otevřel lahvovou osmičku. Chlapi se se mnou loučili celkem v dobrém, i Honza Kovář strčil hlavu do mé šatny: „Slávku, ahoj! Konec dobrý, všechno dobrý, ne? A jdeme na točené.“ Vyběhl jsem ještě do kanceláře mistrů, abych provedl zápis do šichtovnice. Obyčejně se tam vypočítalo, kolik forem vyteklo a kolik vařilo, někdy se připojily stížnosti na slévače nebo tavírnu. Pohrával jsem si s ušmudlanou tužkou a nakonec s chutí napsat něco podstatnějšího. „Pěkně děkuji za kádrové zajištění odpolední směny! Hlavně za to, že bezpečák sem pouští jenom střízlivé lidi. Ti jsou pak přiměřeně revoluční, takže se s nimi krásně pracuje…“ I vrátný Horyna byl pěkně nachmelený, protože tahal z kýblu jedno pivo za druhým. Dal jsem mu píchačku, aby mi vyznačil odchod až po 23. hodině, protože jsem potřeboval vykázat ranní i odpolední směnu. Takové tu bylo zvykové právo. Hlavně že dílo bylo hotové. Druhý den se zapsal do dějin slévárny, neboť došlo ke stávce. Psalo se dvacátého devátého září tisíc devět set osmdesát jedna.
Ráno mě bolelo celé tělo, přesto jsem se rozběhl k mistrům. V jejich kanceláři vládlo tísnivé ticho. Jalovec si pohrával se zapalovačem, Borůvka hleděl nehybně před sebe a Rohlíček už poněkolikáté četl zápis v šichtovnici. „To je jak povídka v Dikobrazu! Počkej, až to uvidí ředitel,“ uculoval se. Ostatní se přidali. Že nemohu psát pravdu do knihy, protože pak bude ředitel vidět mistrům do karet. Že jsem neuposlechl tu jednoduchou radu! Já totiž naopak od té doby psal do knih jen a jen pravdu, ty knihy jsem ještě veřejně šířil a hodně si tím ztížil své pozemské putování… Od rána jsem čekal pochvalu za to, že jsem práci zvládl a že tedy mohou slévači od rána zabrat a formovat. Dočkal jsem se ale opaku. „Uložil jsem ti vyramovat maximum statorů a ty jsi neudělal nic!“ hřímal na mne ředitel. „Končí měsíc, končí čtvrtletí a já potřebuji všechno odvést, aby byly prémie. I tvoje prémie! Až nebudou a lidi se začnou bouřit, pošlu je za tebou!“ To už bylo příliš. Ukázal jsem mu své ruce. Byly samý puchýř a vypovídaly o tom, že jsem včera neležel. „Odpusťte, že jsem nezachránil, co jste celý kvartál zachrápali v tom ukrutným bordelu!“ zvedal jsem slovo od slova hlas, poslední slabiky jsem už řval a větu jsem zakončil bouchnutím dveřmi. „Ty seš ale janek,“ přitočila se ke mně Máša. Než jsem se uklidnil, měl jsem na krku Borůvku, jenž byl mistrem a bezpečnostním technikem v jedné osobě. „Jak jsi to myslel s tím bezpečákem? Víš, kdo by nesl vinu, kdyby se těm chlapům něco stalo? Především ty, inženýre! Proč bereš na práci lidi z hospody?“ Na odpověď mi chyběly síly. Kdo by pak mohl pracovat, když dva chlapi seděli v hospodě a ostatní se nachlastali před směnou u kantýny? Já i s touto sebrankou všechno zvládnu a teď budu tohle poslouchat? Udělejte si tu pořádek, ale nechtějte jej po člověku, jenž je tu pouhé tři týdny. V kantýně jsem si koupil dvě osmičky a zalezl do kanceláře s pevným rozhodnutím, že do konce směny nehnu ani prstem. „Já se ti divím,“ dorazil mě údržbář Duránek, když přišel za Markem shánět los. „Mladý inženýr s perspektivou a ty se zahrabeš tady…“ Odešel bez naděje na výhru, protože Marek měl ten památný den dovolenou. A tak mi místo něj dělal reklamu Otesánek. „Jednou jde něco dělat, a hned je z toho poprask, popsaná kniha a senzace. Takové lidi nechává strana vystudovat…“ Za chvíli mě probrala silná vůně parfému. To ředitelova sekretářka Máša přiběhla s dalším pozváním na kobereček. Lauer seděl v křesle, hladil si pleš a tvářil se přívětivě. Záhadný Lauer! Přes slévačinu odborník a v jednání s lidmi ohromný taktik. Každému vše vysvětlí po svém, každého oblbne. Tři stovky ti sebere, že to nepoznáš a pak ti jednu slavnostně vrátí, div mu za to ruku nepolíbíš! Tak ho charakterizoval výstižně Marek. A tento inženýr Lauer, ředitel, odborník a velký ctitel všech svých vrstevnic, na mne vyrukoval úplně jinak než před chvílí. „Seňore, když tak o tom přemýšlím, tak ty jsi vlastně zvládl těžkou situaci. To ramování mě mrzí, ale neměl jsi jinou volbu. Proto s tebou do budoucna zase počítám! Jen si ty různé nepříjemnosti nechej pro sebe. Není dobré o nich veřejně mluvit. To víš, až tady spolu to přesný lití zavedeme, celý se to tu změní. Nic se neboj a vydrž, seňore!“ Lauer mi tedy elegantně zavřel hubu a já na odchodu ještě vesele mrkl na Mášu. V naší kanceláři už poskakoval nervózní normovač a naléhal na Nováka, ať s ním běží na formovnu. „Copak hoří, soudruhu Otesánku?“ ušklíbl jsem se a pohodlně se natáhl na židli. „I kvůli tobě!“ odsekl tázaný a dále tahal Nováka za rukáv. „Sotva jsi sem, Slávku, nastoupil, už se stávkuje,“ smál se Zdeněk
Ráček, ale Otesánek se jeho slov vážně chytil. „Je to tak! Takoví mladí ptáci, jako seš ty, snadno slévače vyprovokují. Tak už, šéfe, pojď, nebo vemu přímo ředitele!“ Na slévárně vládl nezvyklý klid, nikdo tu nebušil do rámů ani do modelů. Pás na rozvoz bentonitu stál nehybně, ani žádný jeřáb se nehýbal. Velkému shluku pracujících na ruční formovně vévodil starý Zemek. Opíral se o velký kastl na mafku a živě rozhazoval rukama. Ani formovací mašiny za zdí nehlučely. Hoši v čele s veselou partou „Taliánů“ si tam nahýbali z láhve rumu a křičeli, že je potřeba Voděrovi nakopat do prdele za takové normy. Může přijít a zdravý neodleze! Sem, do jámy lvové, se Otesánek neodvážil, za Novákovými zády se však přišoural ke skupině kolem Zemka. „Josef, když děláte dobře, tak si peníze zasloužíte,“ začal opatrně můj šéf. „Ale jak je možné, že už o půl jedné na placu nejste a přitom přeplňujete normy na 150 i více procent?“ „Já dělám do dvou, já ano!“ nesouhlasil Zemek. „Ale většina ostatních ne! To ti potvrdí třeba i tady Slávek,“ ukázal na mě Novák a já zčervenal. Co si zrovna mě bere do huby? „Proto se tedy sáhlo k objektivizaci, protože normy nejsou v pořádku.“ „Jenže tady Franta uváděl jiné důvody,“ nevzdával se Zemek. „Rozhlašoval, že nás škrábne, protože je na tom stát špatně! To každý potvrdí, třeba i tady inženýr Petrželka!“ Všichni se najednou na mě odvolávali, až mi z toho bylo trapně. Vždyť třeba tohle tvrzení jsem slyšel jen od samotného Zemka. Otesánek mě po jeho slovech provrtal očima a zablekotal: „Nevím, co vám nabulíkoval mladý inženýr, ale mohu potvrdit, že nás do toho tlačí podnik.“ „Drž hubu, Voděro, nebo dostaneš po šňupáku! My ten tvůj podnik moc dobře známe!“ přiblížil se Sedláček a s ním i ostatní „Taliáni“. Především Hamerník a Lázeňský se hned sápali po Otesánkovi. „Chlapi, mějte rozum!“ rozháněl je Novák. „Dost srandy, jde se dělat!“ hřímal dílovedoucí Jalovec. „Dokud se nevrátí normy, neděláme,“ trval na svém Zemek. „Normy jsou v pořádku! Pokud s nimi hnete, odcházím!“ vyhrožoval normovač Otesánek. „Už aby to bylo, větší blbec už se na to nenajde,“ mával paží Lázeňský a Zemek znovu potvrdil, že za těchto podmínek dělat nebudou. Dílovedoucí se obrátil aspoň na učedníka Turinského s příkazem, aby začal dělat. Ten chvíli otálel, pak se pustil do přesívání písku. Normovač to zatím zkusil se Zemkem jinak: „Nedělej demagogii a postav se k tomu jako straník.“ „Já ti na takový postavení seru!“ rozlítil se poctivý slévač a zlostně si odplivl. „Vymyslel sis to sám s ekonomem, ale já nejsu tak blbej, jak si myslíte!“ „Petře, pojď si dát,“ pobídl „Talián“ Dornych Turinského, jenž právě dodělával první formu. Učedník poslušně uchopil láhev rumu a s fortelem starého slévače si přihnul. „Taliáni“ mu zatím formu převrátili a jako šílenci poskakovali po rámech. Sedláček jim tleskal do rytmu a skandoval: „Dneska se nedělá!“ Ocelovými dveřmi u kuplovny vešel do haly Leo Kalný a nadšený křik slévačů zesílil. Za koženou zástěrou příchozího se rýsovalo několik lahví. Otesánek vyběhl ze slévárny a přibouchl za sebou vrata. Okamžitě na nich zapleskaly hroudy slévárenského písku. Vedoucí Novák položil na stůl klobouk a celý ustaraný pronesl: „Je to v kýblu! Ředitelovi už volali z okresního výboru strany! Už tam dostali od někoho echo. Do půl hodiny chtějí zprávu, že se v Kovolitu normálně pracuje. Kdopak mohl být tak horlivý?“ Většina sázela na Otesánka, ale ten to nemohl stihnout, byl pořád v akci. „Odhadl bych to na Borůvku s Rohlíčkem. To jsou taky pěkní politici a od rána se ještě na slévárně neukázali,“ mínil Zdeněk Ráček. Borůvka se tvářil spokojeně, jeho se stávka netýkala. Brusiči totiž zpracovávali včerejší šmelc, proč by tedy jejich mistr nemohl zvednout sluchátko a upozornit na nedostatky druhých? Rohlíček se nezřízeně chechtal: „To čučíš, inženýre, co? Tady byl vždycky revoluční lid. To víš, první KSČ na okresu!“ Zachmuřený Jalovec jeho veselí nesdílel. „Frantíku, moc se nesměj. A ty to, Oldo, taky neber na lehkou váhu! Oba jste komunisti, jeden působíte v závodním a druhý v partajním výboru. Nebojte se, že v tom nejste namočení!“ „Co, já? Já dělám stávku?“ zbrunátněl Borůvka. „Moji chlapi dělají jako každý jiný den. Ale tvoji na to serou! Každou chvíli jim píšeš mimořádnou odměnu, ale zvládnout je teď nedovedeš!“ „A závodní radu do toho netahej,“ přidal se Rohllíček, zvedl svou mohutnou postavu a přešel k oknu. „Dokud jsem byl já předsedou, tak se dokončení na s. 6 5
dokončení ze strany 5
nic takového nemohlo stát. Jenže teď? Zvolili jste si mladého Zindulku a ten na to nestačí! To je nějaká politická práce? Lidi usměrnit neumí a na podniku hubu neotevře!“ Pobledlý Jalovec vyndal tubu s léky, nasypal si plnou dlaň, všechno to spolykal, zakoulel divoce očima a zhluboka vydechl. „Spolupracovat s takovým normovačem, to nepřeji ani třídnímu nepříteli! Hlavně, že politiku dovede dělat náramnou! Normy mělo schválit vedení, ROH, KSČ. Jenže se to tajilo a teď je průser!“ Dlouho bych vydržel poslouchat ty zkušené kádry, nebylo mi to však dopřáno. I v jejich kanceláři mě dostihl ředitelův telefon a s ním příkaz, připravit se okamžitě k odjezdu na traťovou distanci do Tišnova. Jindy bych si tam rád udělal výlet, dnes se mi ale vůbec nechtělo opouštět rozdivočený slévačský včelín. Ale nedalo se nic namítat… Rychle jsem se převlékl a shromáždil úplnou dokumentaci o projektovaném jeřábu v železniční stanici Brtnice. Lauer zatím promluvil k úzkému vedení. „Soudruzi, musím s inženýrem naléhavě odcestovat, máme už dopředu vyvolané jednání na traťové distanci. Petr mi jako vedoucí výroby ručí za to, že se začne dělat a ty, Mirku, to vysvětlíš po stranické linii a oba podáte hlášení na okresní výbor strany. A my jedem!“
ČTENÁŘSKÁ SOUTĚŽ
Jak to dopadlo se stávkou v Kovolitu? Dozvíte se z románu Hynka Jurmana „Daleko do sametu“, jenž právě vyšel. Autorem skvělých ilustrací je Libor Balák z Tišnova. Nejvýhodněji zakoupíte přímo u autora.
KAPLE P. MARIE RŮŽENCOVÉ VE VRTĚŽÍŘI Se Štěpánovem je již odnepaměti úzce spojena vesnička Vrtěžíř. V minulosti to bylo především prostřednictvím rychty, farnosti, školy, pošty, lékaře i dopravy. Obyvatelé Vrtěžíře byli ve Štěpánově pokřtěni, získali zde školní vzdělání a nakonec i místo k poslednímu odpočinku. Mnozí v průběhu života našli zaměstnání v blízkých štěpánovských železárnách. Od voleb do MNV 12. června 1960, kdy se sloučilo vedení obou obcí, je spojení s výjimkou zemědělství úplné. Sama vesnička Vrtěžíř je tak malá, že v ní téměř není místo na nějaké významné umělecké památky. Přesto však i zde jsou určité pamětihodnosti, které stojí za povšimnutí. Jedním z nich je i dominanta obce – kaple se zvoničkou. Nachází se uprostřed vesnice na vyvýšenině nad návsí. S její stavbou započala obec Vrtěžíř roku 1862. Přímé výdaje se stavbou spojené, které činily 400 zlatých, byly rovným dílem po 40 zlatých rozděleny na majitele usedlostí. Kromě toho při její stavbě všechnu nádenickou práci, povozy, stravu zedníkům a tesařům věnovali občané bezplatně. Zvon byl koupen za 100 zlatých. Uvnitř byla zvonička vybavena velkým obrazem Panny Marie, který byl koupen obcí. Obraz sv. Anny darovala Anna Ostrá z č. 9, obraz sv. Josefa daroval Josef Ostrý, rolník z č. 2. Nad vchodem do zvoničky byla připevněna železná tabulka s nápisem: “Ke cti a chvále Boží! Nákladem obce Vrtěřížské 1862“. Zvonička byla dostavěna v roce 1863. Slavnostní vysvěcení zvoničky provedl 28.6.1863 farář Jan Pavlíček ze Štěpánova. Slavnosti se zúčastnilo velké množství lidí místních i z okolních vesnic. Obec se zavázala zvoničku i 6
se vším příslušenstvím na vlastní náklady udržovat v dobrém stavu a v případě sešlosti ji znovu vybudovat. V roce 1902 byla zvonička opravena a nově pokryta plechem s nákladem 400 korun. V průběhu I. světové války byl 2.5.1917 zrekvírován (zabaven) zvon z kapličky – jeho váha byla 45 kg, obec za něj dostala 180 korun. Než byl sundán, naposledy se s ním na rozloučenou zvonilo. Na podzim roku 1922 byla kaplička opravena a koupen do ní nový zvon od firmy Manoušek & spol. Brno Husovice za 2.400 Kč, které byly uhrazeny částečně obcí a částečně dary občanů. Zvon váží 59 kg a je na něm nápis „Manoušek a spol. Brno roku 1922“. Zvon byl o hodech v říjnu 1922 slavnostně posvěcen štěpánovským administrátorem Vladimírem Čapkou. Přitom byla sloužena polní mše svatá opět za účasti velkého množství lidí místních i z okolí. Další slavnost se konala 11. 10. 1931, kdy štěpánovský farář Fr. Augustin dal do kapličky nový obraz od Dítěte. Kaplička sloužila především v květnu ke konání májových pobožností. V případě úmrtí obyvatele obce zvoní v kapličce umíráček a podobně jej i vyprovází na poslední cestě. Jedna z rozsáhlejších oprav kapličky byla provedena v červenci r. 1997. Kolem kapličky bylo postaveno lešení pro opravu fasády a jejího nátěru vápnem obarveným okrem. Zároveň byl proveden nátěr střechy. Dne 7. 10. 1997 byla kaplička zasvěcena Panně Marii Růžencové. Zasvěcení provedl P. Stanislav Krátký z Hrádku u Znojma za přítomnosti 78 věřících. Od té doby je zde každoročně 1. neděli v říjnu konána pouť k Panně Marii Růžencové.
Dnešní soutežní otázka zní: Kdo je autorem/autorkou výše reprodukovaného obrázku? Napovíme, že tvůrce/tvůrkyně spojil/spojila svůj život s naší obcí. Na odpovědi čekáme do konce února.
Text i foto: Ing. Antonín Špaček
VYŠLI OD NÁS V dosavadních třech číslech Odpichu jsme vám představili nejen některé naše rodáky (Marii Alfonsu Špačkovou, pplk. Adolfa Jurmana, J. M. Veselského), ale i řádku osobností, které jsou se Štěpánovem spojeny aspoň svými kořeny, někdy jen kořínky. Tak jsme připomenuli třeba Jiřího Veselského, PhDr. Karla Fice, CSc., v tomto čísle doc. Josipa Klezcka. A také sourozence Dostalovy.
Leopolda DOSTALOVÁ (23.1.1879 Praha-Veleslavín - 17.6.1972 Praha) Vynikající česká herečka odvozovala svůj původ také ze Štěpánova. V letech 1901-1920, 1924-1942 a 1945-1959 byla členkou Národního divadla v Praze, představitelkou hrdinských a tragických postav (Elektra, Antigona, Lady Macbeth, Maryša, Lízalka, Matka). Hrála Maryšu ve slavné premiéře 1. 9. 1901 a poté získala v Národním divadle stálé angažmá. Školila se u Hany Kvapilové. Získala státní cenu za herecké umění (1924), titul národní umělkyně (1947) a Řád práce (1958). Jejím prvním mužem byl basista opery ND Václav Kliment (svatba 1908, muž zemřel na jaře 1918). Druhým manželem se stal sochař Karel Dvořák (1893-1950). Na svatbě před Vánocemi 1919 jim svědčil sochař Jan Štursa. Karel Čapek napsal pro Dostalovou Matku. Byla i vůbec první Emília Marty (Věc Makropulos). V roce 1960 vydala své vzpomínky „Herečka vzpomíná“. Matka Leopoldy Dostalové hrála v Prozatimním divadle pod jménem Marie Horská. Poprvé vy-
stoupila 16. 5. 1868 při slavnosti, kdy byl položen základní kámen k ND. Po svém provdání už nehrála. Bratr Karel Dostal byl skvělý herec a režisér, druhý bratr se stal spisovatelem a režisérem, dvě sestry se věnovaly malířství. Karel DOSTAL se narodil 14.3. 1884 v Nymburku jako syn herečky Prozatímního divadla Marie Horské. Studoval filozofii. Byl dobrým hercem, hrál i ve filmu Bílá nemoc, působil v Německém divadle v Berlíně. Po návratu především režíroval (i v Národním divadle), dbal na vysokou kulturu jevištní řeči a pohybu, měl velkou autoritu. Nebojácně vystupoval proti fašizmu, i proto režíroval Čapkova dramata Matka a Bílá nemoc. V Rozhovorech s dědečkem na něj vděčně vzpomíná Radovan Lukavský (s. 194), jenž pod Dostalem hrál v Městských divadlech pražských. Karel Dostal zemřel 1.3.1966 v Praze. Jako perličku lze uvést, že Dostalova divadelní společnost hrála i ve Štěpánově. Stalo se v roce 1928, jak uvádí obecní kronika na s. 61. Dostálovi bydleli na pile na Hodunkách, náhrobek „Rodina Dostálova z Hodůnek a Bohunic“ na-
jdete dodnes na našem hřbitově. Po smrti svého muže se Leopolda ráda vracela právě do otcova rodiště k toku říčky Hodůnky, kde sedávala u mlýnského kamene a zasvěceně prý hovořila o historii zdejšího kraje. Ještě krátce před svou smrtí v roce 1972 natočila televizní hru Úderem deváté. Ve stejném roce se zasazovala u prezidenta Svobody o zachování Divadla za branou. Marně, a tak se při posledním představení rozloučila z jeviště s diváky a za týden zemřela. Hynek Jurman
Leopolda Dostalová jako Maryša v roce 1901.
OBRAZY ALENY ŠTĚPÁNKOVÉ Další díl cyklu „Malíři Štěpánova“ V sobotu 3. prosince 2005 proběhla v přísálí kulturního domu výstava obrazů paní učitelky Mgr. Aleny Štěpánkové. Autorka představila především krajinomalby z okolí Štěpánova (kaple ve Švařci, švařecká lávka, lesy, kopce a úvozy v okolí Štěpánova) a také květinová zátiší a miniatury zdejší krajiny. Výstavu doprovázel bohatý program zpěvu, recitace i tance (dívčí pěvecký sbor paní Čepičkové a dětský soubor Borověnka). Akce se těšila velkému zájmu návštěvníků a členky kulturní komise naaranžovaly pozoruhodné prostředí, jímž vtáhly do přísálí kus podzimní přírody. Nechybělo ani předvánoční pohoštění. Výstava proběhla jako další část cyklu „Malíři Štěpánova“. Je opravdu pozoruhodné, kolik výtvarných tvůrců nejrůznější úrovně v naší obci tvořilo a tvoří. Zatím jsme mohli obdivovat obrazy Josefa Šímy, Oldřišky Matouškové a vyšívané obrazy Marie Ondráčkové. Příští výstava by měla prezentovat obrazy pana Ing. Josefa Mináře. -HJ-
ČTENÁŘSKÁ SOUTĚŽ Autorem ukázky z minulého soutěžního kola „Naše Slunce“ byl vědec světového formátu doc. Josip Kleczek. Přinášíme dnes jeho malý portrét.
Doc. RNDr. JOSIP KLECZEK, DrSc. (22.2.1923 Gornja Sanica) Až v daleké Bosně se narodil Pepík Klezcek. Hloubavý hoch však v horách nedaleko Sarajeva dlouho nepobyl, protože mu brzy zemřel tatínek a on se jako malý chlapec vrátil s maminkou na její rodnou Vysočinu. Vyrůstal ve štěpánovské čtvrti Tahiti. A tady mladý sirotek odhodlaně vykročil za snem. Pásl kozy, přitom se učil a hodně četl, o všem přemýšlel, a jednou tak stanul u lesní studánky V Železnicích. Už se stmívalo a malý Pepík uviděl zlaté hvězdy, které se čarovně odrážely ve studánce. Bez dechu na ně koukal, pak obrátil hlavu přímo na večerní nebe a umínil si, že bude hvězdářem. Podobných přání vyslovil každý z nás desítky. Pepík však nebyl tlachal a myslel to vážně. Za svým snem opravdu vykročil. Sháněl si populární literaturu o hvězdách, nebylo jí ostatně mnoho, a sám si stavěl první primitivní dalekohled. Byl ze dřeva a Pepík jej umístil ke šráku na řezání dřeva. Dodnes vzpomíná na nádherné nebe, které uviděl tam doma, na břehu Svratky. Vychodil pak v Tišnově gymnázium a pokračoval ve studiu na Karlově univerzitě. K tomu však nemuselo dojít, kdyby neměl štěstí koncem války. Jako člen studentské odbojové organizace byl zatčen a uvězněn v Kounicových kolejích. Pod oknem jeho cely se popravovalo a Pepíkovi bylo vyhrožováno, že se živý ven také nedostane. Naštěstí dostal… Praha hodně změnila jeho život, vždyť do té doby neviděl uhlí ani třeba pomeranč. Vystudoval tam matematiku, fyziku a astronomii, a protože už
neměl ani maminku, jezdil každé prázdniny, i o Vánocích, na hvězdárnu v Ondřejově. Po škole začal pracovat v roce 1949 právě v Astronomickém ústavu v Ondřejově, stal se postupně světově uznávaným odborníkem, napsal více než stovku vědeckých děl a také spoustu populárních knih pro děti. Ve Štěpánově naposledy přednášel 4. října 1983 na téma „Slunce-zdroj energie“. Přísálí kulturního domu bylo zaplněno asi 50 posluchači, kteří vydrželi naslouchat a diskutovat skoro tři hodiny. Komunistický režim ho tehdy kvůli náboženskému přesvědčení příliš necenil, a tak získával jen doktoráty zahraničních univerzit. V bývalé Biafře byl málem zabit domorodci, nakonec uzavřel s náčelníkem bratrství. Procestoval málem celý svět a všude byly jeho přednášky vřele přijaty. Pepík však přesto napsal: „Nejraději ze všech míst na celém světě mám Vysočinu. Často na ni vzpomínám a těším se moc na každou návštěvu. A taky mám rád chlapy v huti…“ Z jeho knih patří k nejznámějším Naše souhvězdí, Naše Slunce, výtečný Vesmír kolem nás, Slunce a člověk, Vesmír a člověk či Velká encyklopedie Vesmíru. Stal se členem Mezinárodní Astronautické Akademie, byl prezidentem komise pro výuku astronomie při Mezinárodní astronomické unii (IAU), v roce 1966 založil a dvacet let vedl Mezinárodní školu pro mladé astronomy při UNESCO a IAU. Je angažován v projektu „Slunce do škol“. Za rozvoj fyzikálních věd dostal stříbrnou plaketu ČSAV. V roce 2001 obdržel „Českou sluneční cenu“. Když ho však oslovíte některým z titulů, div se neurazí a opraví vás, že je obyčejným Pepikem. Z jednoho Pepíkova dopisu si dovolím ještě zacitovat slova svědčící o velké lásce k domovu, k jaké se dopracovávají jenom osobnosti, které zbrousily vskutku celý svět: „Ještě mě chtějí ve Venezuele a v Maroku. Ale já se moc těším na Vysočinu, až budu šlapat podél Svratky nebo Hodůnky nebo na Lázích. Vysočina mě láká mnohem víc... Těším se na setkání s Tebou i starými přáteli a především s našimi kopci, potůčky, studánkami.“ A vrací se každoročně a rád! -HJ7
ŠTĚPÁNOVSKÝ MARADONA PROMLUVIL… Rozhovor s fotbalovým kapitánem Milošem Vrzalem
Brilantní technik a velký bojovník Miloš Vrzal (narozen 19. 1. 1976) je pro svou postavu i fotbalový kumšt označován za štěpánovského Maradonu. Položil jsem mu pár otázek po basketbalovém tréninku 11. listopadu 2005. Kolik branek jsi vstřelil na podzim? Deset. Byl někdo v štěpánovském áčku úspěšnější? Ne. Kdo Tě v podzimní části nejvíce namíchl? Rozhodčí Machát z Osové Bítýšky. V posledním kole v Dolních Heřmanicích pískl od 60. minuty čtyři penalty, ale naši poslední až v nastaveném čase, aby to nevypadalo tak jednoznačně. První penalta proti nám vůbec neměla být a ta ovlivnila celé utkání. Ještě nám vyloučil Pečínku, čekal jen na záminku. Jak zvládáš kolektiv hráčů? Dobře, vadí mi však špatný přístup k tréninkům.
Věříš letos v postup? Věřím, ale bude to těžké.. Jak si povede Štěpánov ve vyšší soutěži, pokud postoupí? Myslím na střed tabulky. Prioritou však bude udržení. Co rád piješ? Slávii! ??? To je griotka s vodkou… Jakého hráče by sis do týmu přál? Nedvěda? Honzu Dufkovýho z Bystřice. Jak se Ti po dvouleté přestávce hrál dnes basketbal? Ze začátku to bylo hrozné, ale v závěru jsme předčili bystřické skejtborďáky a vyklepli je. Tvůj oblíbený televizní přenos? Fotbal a sport vůbec. A bondovky… Co se Ti nejvíc líbí ve Štěpánově? Krajina, nejlépe při pohledu od hřiště. Oblíbil si to tam i císař a bere si dalekohled… Který císař? František Josef? Ne, pan trenér magistr Miloslav Císař! Sleduje muflony na Němečkově kopci. Šel bys bydlet či hrát do Ujčova? V životě nepřipadá v úvahu! Tvé nejbližší životní a sportovní plány? Jedu do Víru na diskotéku! (Z důvodu kapitánova odjezdu byl rozhovor ukončen). ptal se Hynek Jurman
FOTBALOVÝ PODZIM OČIMA PREZIDENTA „A“ mužstvo SK Spartak Železárny Štěpánov skončilo v okresním přeboru na 2. místě s 27 body při skóre 36:20. Druhé místo rozhodně není zklamáním, cílem je však postup. Tříbodová ztráta na Velké Meziříčí „B“ není velká, jenže na podzim jsme hráli 8 zápasů doma a jen pětkrát na hřištích soupeřů. Mrzí především domácí ztráta bodů v utkáních s Bobrovou a Ujčovem a také propadák 0:4 ve V.Meziříčí. Největší posily, Radek Zeman a Michal Štourač, nesplnily očekávání. Zeman s kopanou dokonce skončil a Štourač se teprve musí vrátit do role obávaného střelce. Ztrátou byla i půlroční absence zraněného Michala Nepejchala. Věříme, že se doplněné mužstvo popere o postup do krajské soutěže. Dorost drží 2. místo v krajské soutěži s 29 body při skóre 40:24. Cílem mělo být udržení, štěpánovští mladíci však překvapili. Pod vedením Josefa Sedláka předvádějí technický a agresivní fotbal, ztrácejí sice 8 bodů na vedoucí Mor. Budějovice, ale druhé místo je skvělé. Do kádru zapadli dva hráči z Ujčova a jeden z Nedvědice, po sezóně však pět dorostenců
ODPICH 8
opustí tuto věkovou kategorii a posily bude třeba hledal v okolních mužstvech. „B“ mužstvo mužů je 9. v okresní soutěži (15 bodů, skóre 31:38). Mužstvo je stabilizované, zaráží však jeho přístup k soutěži. Až na výjimky hráči vůbec netrénují a utkání pak hrají „z voleje“. Nad svým přístupem by se měli určitě zamyslet. Žáci jsou v okresní soutěži na 6. místě se 4 body. Nový trenér František Kytner se potýká s nedostatkem hráčů. Budoucnost snad bude veselejší, momentálně trénuje 18 – 22 hráčů od 2. po 8. třídu. Cílem pro příští sezónu bude návrat do okresního přeboru. Pro přípravu v zimním období je pro všechna družstva zajištěna tělocvična a v Bystřici hala i umělá tráva. Závěrem bych chtěl poděkovat všem funkcionářům, trenérům a vedoucím mužstev za čas věnované této dobrovolné činnosti a popřát jim i všem hráčům, členům Spartaku a příznivcům veselé a klidné Vánoce, pevné zdraví a trochu toho sportovního štěstí v roce 2006. Miloš Havelka
ROZHOVOR S ÚSPĚŠNÝM ATLETEM RADKEM PUČÁLKOU
Radek Pučálka se narodil 3.2.1973 v Novém Městě na Moravě. Když jsme spolu seděli v půli srpna na fotbalovém utkání, bilancovali jsme dosavadní kilometry. Mám už letos v nohou tři tisíce kilometrů na kole, povídám. Já mám tři sta uběhnutých, odvětil Radek. Zdálo se mi to strašně málo na zdolání „menšího“ maratónu. Radek však zazářil. Dne 27.8.2005 dokončil Malý svratecký maratón na 62. místě v čase 2:54:43. S odstupem více než dvou měsíců jsme spolu zrealizovali rozhovor. Čím se, Radku, živíš? Jako vyučený instalatér jsem nyní řidičem zásobovacího vozu. Jak trávíš volný čas? Sportuji. V zimě hraji basketbal, přes léto běhám. Zálibou je i jízda na koni. Pamatuji si Tě jako pardóna… Rád jsem to dělal pro obec a sportovce, tuto činnost jsem už ale pozastavil… Kdy Tě napadlo uběhnout maratón? Asi před půldruhým rokem v místní restauraci po basketbalovém tréninku. Z hecu. Přišla řeč na Malý svratecký maratón, jestli se to dá uběhnout a já tehdy slíbil, že to zkusím. Zkusil jsem to už v srpnu 2004. A jak to dopadlo? Doběhl jsem z Víru do Nedvědice a zpět ke svému domku ve Štěpánově. Dvaadvacet kilometrů, deset jich ještě do cíle zbývalo. Poznal jsem tehdy, že jsem náročnou trať podcenil a málo natrénoval. Došly mi cukry, točila se mi hlava, byl jsem vysílen. Co bylo dál? Další rok jsem nezahálel a po skončení basketbalové sezóny jsem
začal od konce března pravidelně běhat. Naběhal jsem asi 350 kilometrů, což ale není moc. Kolik běhají Tví soupeři? Běžně kolem 1 200 kilásků. Tvůj dojem z letošního závodu? Jsem rád, že jsem zvládl celou trať v délce 32 kilometrů. A v dobrém čase. Plánoval jsi nějaký časový limit? Ne, chtěl jsem jen doběhnout. Limit však naplánoval můj doprovod. ??? Hodně mi pomohl kamarád Hynek Jurman, který mě celou trať doprovázel na kole. Mluvil na mě, povzbuzoval, zásoboval. A především hlídal tempo. Tím jsem se dostal pod ty tři hodiny… A děkuji všem místním fanouškům, kteří mě přišli povzbudit. A také sponzorovi, Železárnám Štěpánov. Co bude příští rok? Čas kolem 2 hodin 30 minut? To bych musel spíš začít s tréninkem a daleko více naběhat. Hrál jsi někdy fotbal za Štěpánov? Ne. Čím si Tě získal basketbal? Je to pobavení, ideální trávení volného času v zimním období. V mládí jsi pod koši příliš nezářil, pak jsi se vrátil po létech pauzy, a hraješ výborně. Čím to je? Jak se to říká s tím vínem? Jinak opravdu sám nevím. Čteš knížky? Jen knihy jednoho svého spoluhráče… Na jiné není čas. Oblíbený televizní pořad? Rodinná pouta. S trochou donucení…(úsměv). Jak se Ti líbí ve Štěpánově? Vychutnávám si zdejší přírodu z koňského hřbetu plnými doušky. A mám tu kamarády. Jsem řidičem u hasičů a právě s hasiči jsem se podílel na výstavbě parketu na koupališti. S dobrou partou z basketu zajdeme občas na pivo… …a hned je z toho maratón… …a taky silvestrovské zápasy a dohrávání výsledků v restauraci. (Smích). Byl bych jen rád, kdyby se mnou na maratón vyrazil i někdo z mladších! Díky za rozhovor a hodně zdaru na trati! ptal se Hynek Jurman
P ŘEMÝŠLEJME, POČÍTEJME… Finále fotbalového turnaje vrcholilo penaltami, hráči železáren dvě proměnili a dvě zahodili, jejich soupeři byli při třech pokusech stoprocentně úspěšní. Vedli tedy 3:2 a rozhodnuto ještě nebylo. Přesto se Pidrmani začali objímat a zápas byl ukončen. A reakce mnoha desítek fanoušků na tento nesmysl? Jediný redaktor Odpichu upozorňoval na neukončený rozstřel, železárny přece ještě mohou teoreticky vyhrát! Bývalý štěpánovský „internacionál“ po redaktorově boku s jeho argumenty souhlasil, ale desítky jiných přitakávaly nesmyslu. Je prý konec! Nakonec až po dlouhých debatách na osmou penaltu došlo a po jejím proměnění mohli Pidrmani opravdu oslavovat. Ovšem to hromadné přitakávání hlouposti je varující. Přitom by většina diváků určitě dokázala skóre spočítat dobře. Ovšem nepřemýšlet, nepočítat, jít s většinou je tak pohodlné! Pak ovšem jsme tam, kde jsme. Přemýšlejme tedy, počítejme a buďme stateční, přátelé.
Vydává: Vedení Železáren Štěpánov, 592 63 Štěpánov nad Svratkou 511. Kontakt: telefon 566 560 240, e-mail:
[email protected]. Odpovědný redaktor: Ing. Hynek Jurman. Registrováno MK ČR E 15725. Tiskne UNIPRESS Žďár nad Sázavou. Náklad: 500 ks. Cena 5,- Kč. Pro zaměstnance Železáren Štěpánov a občany Štěpánova zdarma.
