Volný pohyb zboží Příručka k uplatňování ustanovení Smlouvy upravujících volný pohyb zboží

NB-31-09-160-CS-C

VOLNÝ POHYB ZBOŽÍ P Ř Í R U Č K A K U P L AT Ň O VÁ N Í U S TA N O V E N Í S M LO U V Y UPRAVUJÍCÍCH VOLNÝ POHYB ZBOŽÍ

Volný pohyb zboží Příručka k uplatňování ustanovení Smlouvy upravujících volný pohyb zboží

ISBN 978-92-79-13473-9

Evropská komise Podniky a průmysl

JAK ZÍSKAT PUBLIKACE EU Bezplatné publikace: • prostřednictvím stránek EU Bookshop (http://bookshop.europa.eu); • v zastoupeních a delegacích Evropské unie. Jejich kontaktní údaje naleznete na adrese http://ec.europa.eu/ nebo si je můžete vyžádat faxem na čísle +352 2929-42758. Placené publikace: • prostřednictvím stránek EU Bookshop (http://bookshop.europa.eu). Předplatné (např. roční řady Úředního věstníku Evropské unie, sbírky rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie): • u některého z prodejců Úřadu pro publikace Evropské unie. (http://publications.europa.eu/others/agents/index_cs.htm).


Připravilo a vypracovalo generální ředitelství pro podniky a průmysl, ředitelství C – regulační politika


Právní upozornění: Evropská komise ani žádná osoba jednající jejím jménem nenese odpovědnost za případné použití informací obsažených v této publikaci, a ani za jakékoliv chyby, jež se v ní i přes důkladnou přípravu a kontrolu mohou vyskytnout. Tato publikace nemusí nutně vyjadřovat názor nebo stanovisko Evropské komise. Veškeré připomínky nebo návrhy týkající se tohoto dokumentu zasílejte generálnímu ředitelství pro podniky a průmysl, oddělení C.2.

The Enterprise & Industry online magazine (http://ec.europa.eu/enterprise/e_i/index_en.htm) covers issues related to SMEs, innovation, entrepreneurship, the single market for goods, competitiveness and environmental protection, better regulation, industrial policies across a wide range of sectors, and more. The printed edition of the magazine is published three times a year. You can subscribe online (http://ec.europa.eu/enterprise/e_i/subscription_en.htm) to receive it — in English, French or German — free of charge by post.

Europe Direct je služba, která vám pomůže odpovědět na otázky týkající se Evropské unie Bezplatná telefonní linka (*):

00 800 6 7 8 9 10 11 (*) Někteří operátoři mobilních sítí neumožňují přístup k číslům 00 800 nebo mohou tyto hovory účtovat.

Více informací o Evropské unii naleznete na internetu (http://europa.eu). Katalogizační údaje jsou uvedeny na konci této publikace. Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie, 2010 ISBN 978-92-79-13473-9 doi:10.2769/23833 © Evropská unie, 2010 Reprodukce je povolena pouze v případě uvedení zdroje, pokud není uvedeno jinak. Pro použití/reprodukci materiálu třetí strany chráněného autorským právem, který je tak označen, je nutné získat povolení od držitele (držitelů) autorských práv. Obrázek na přední straně obalu: Freight containers © Binkski #15628201 – Fotolia.com Printed in Belgium VYTIŠTĚNO NA PAPÍŘE BĚLENÉM BEZ POUŽITÍ CHLORU

Předmluva Tato příručka k uplatňování ustanovení Smlouvy upravujících volný pohyb zboží má poskytnout přehled o dosavadním vývoji a nových výzvách z právnického hlediska v oblasti, která má základní význam pro evropskou integraci. Vnitřní trh zboží se stal jednou z úspěšných oblastí projektu sjednocené Evropy a zůstává významným katalyzátorem růstu v Evropské unii (EU). I když tato příručka není první svého druhu, předchozí vydání byla koncipována především jako praktická pomůcka pro kandidátské země nebo vnitrostátní orgány, kterým měla umožnit blíže se seznámit s koncepcí článků 28 až 30 Smlouvy o ES. Tato verze je podrobnější. Odráží pracovní zkušenosti útvarů Komise zodpovědných za uplatňování ustanovení Smlouvy upravujících volný pohyb zboží (*) a poskytuje obrázek o překážkách obchodu, se kterými jsme se v minulosti setkávali a setkáváme se i nyní. Příručka shrnuje relevantní judikaturu a doplňuje ji komentáři, nicméně si nečiní nárok být považována za vyčerpávající dokumentaci k danému tématu. Má sloužit spíše jako pracovní materiál osvětlující otázky, které vyvstaly při praktickém uplatňování uvedených ustanovení Smlouvy, a poskytující příslušné odpovědi. Tato příručka může být užitečná pro správní orgány členských států, a to jak ve vztahu ke stávajícímu právnímu prostředí, tak i při navrhování nových vnitrostátních právních předpisů. Právníkům, kteří poskytují svým klientům poradenství v otázkách vnitřního trhu, mohou být také užitečné určité rady týkající se neharmonizované oblasti. A konečně, vnitřní trh byl vždy předmětem zájmu třetích zemí, které se snažily pochopit právní rámec evropského trhu a poučit se ze zkušeností EU za posledních 50 let. Tato příručka může v tomto ohledu poskytovat některé užitečné poznatky. Příručka odráží stav právních předpisů a judikatury k 31. prosinci 2009. Právní předpisy EU a rozsudky Soudního dvora je možno nalézt na internetových stránkách Eurlex (http://eur-lex.europa.eu). Rozsudky vydané od 17. června 1997 jsou také dostupné na internetových stránkách Soudního dvora (http://curia.europa.eu). Tato příručka nepředstavuje právně závazný dokument a nemusí nutně odrážet oficiální stanovisko Komise. Poté, co Lisabonská smlouva vstoupila v platnost, byla Smlouva o ES pozměněna a přejmenována na Smlouvu o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“). Ustanovení o volném pohybu zboží (bývalé články 28–30 Smlouvy o ES) zůstala nezměněna, ale byla přečíslována na články 34–36 SFEU. Také další články byl přečíslovány. Zde se používá toto nové číslování SFEU rovněž tehdy, pokud se odkazuje na rozsudky Soudního dvora vynesené podle Smlouvy o ES.

(*) Toto druhé vydání příručky připravili a vypracovali Santiago Barón Escámez, Sylvia Ferretti, Juliana Frendo, Octavien Ginalski, Maciej Górka, Hans Ingels, Christos Kyriatzis, Florian Schmidt, Carolina Stege, Laura Stočkutė a Yiannos Tolias. Veškeré připomínky nebo návrhy týkající se této příručky lze zaslat generálnímu ředitelství pro podniky a průmysl, oddělení C.2.

Strana 3

Obsah Předmluva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 1. Úloha a význam volného pohybu zboží na vnitřním trhu 21. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 2. Ustanovení Smlouvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 3. Působnost článku 34 SFEU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 3.1

Všeobecné podmínky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 3.1.1 3.1.2 3.1.3 3.1.4 3.1.5 3.1.6 3.1.7 3.1.8 3.1.9 3.1.10 3.1.11

3.2 3.3

Neharmonizovaná oblast . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Význam pojmu „zboží“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Přeshraniční/tranzitní obchod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Určení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Aktivní a pasivní opatření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Žádné pravidlo ohledně minimálního rozsahu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Územní působnost. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Množstevní omezení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Opatření s rovnocenným účinkem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Podmínky prodeje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Omezení použití . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14

Zásada vzájemného uznávání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Typické překážky obchodu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 3.3.1 3.3.2 3.3.3 3.3.4 3.3.5 3.3.6 3.3.7 3.3.8 3.3.9 3.3.10 3.3.11 3.3.12 3.3.13

Vnitrostátní ustanovení týkající se dovozu (dovozní povolení, inspekce a kontroly) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Povinnost jmenovat zástupce nebo zřídit skladovací prostory v dovážejícím členském státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 Vnitrostátní regulace cen a úhrada výdajů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 Vnitrostátní zákazy určitých produktů nebo látek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Schválení typu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Povolovací řízení. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Technické předpisy obsahující požadavky týkající se obchodní úpravy zboží (hmotnost, složení, prezentace, označování, forma, velikost, balení) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 Omezení reklamy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 Povinnosti související se zálohováním . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Označení původu, značky jakosti, vybízení ke koupi domácích produktů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Povinnost používat národní jazyk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Omezení prodeje na dálku (internetový prodej, zásilkový prodej apod.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Omezení dovozu zboží pro osobní potřebu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22

4. Další specifické otázky podle článku 34 SFEU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 4.1

Souběžný dovoz léčivých přípravků a přípravků na ochranu rostlin. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

4.2

Registrace automobilů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

5. Překážky vývozu (článek 35 SFEU) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 5.1

Vývoz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25

5.2

Množstevní omezení a opatření s rovnocenným účinkem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25

Strana 5

6. Zdůvodnění překážek obchodu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 6.1

Článek 36 SFEU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 6.1.1 6.1.2 6.1.3 6.1.4

6.2

Veřejná mravnost, pořádek a bezpečnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 Ochrana zdraví a života lidí a zvířat a ochrana rostlin (zásada předběžné opatrnosti) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Ochrana národního kulturního pokladu, jenž má uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Ochrana průmyslového a obchodního vlastnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28

Závazné požadavky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 6.2.1 6.2.2 6.2.3

Ochrana životního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Ochrana spotřebitele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 Další závazné požadavky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29

6.3

Kritérium přiměřenosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30

6.4

Důkazní břemeno . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30

7. Vztah k dalším svobodám a článkům Smlouvy týkajícím se volného pohybu zboží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 7.1

Článek 45 SFEU – Volný pohyb pracovníků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32

7.2

Článek 56 SFEU – Volný pohyb služeb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32

7.3

Článek 63 SFEU – Volný pohyb kapitálu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33

7.4

Článek 37 SFEU – Státní monopoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33

7.5

Článek 107 SFEU – Státní podpory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33

7.6

Článek 30 SFEU – Celní unie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34

7.7

Článek 110 SFEU – Daňová ustanovení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34

7.8

Článek 114 SFEU – Sbližování právních předpisů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35

7.9

Články 346, 347 a 348 SFEU. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35

7.10 Článek 351 SFEU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36

8. Související sekundární právní předpisy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 8.1

Směrnice 98/34/ES o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37

8.2

Nařízení (ES) č. 2679/98 – „nařízení o jahodách“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37

8.3

Nařízení (ES) č. 764/2008 – „nařízení o vzájemném uznávání“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37

9. Provádění článků 34 a 35 SFEU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 9.1

Přímý účinek – soukromoprávní vymáhání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38

9.2

SOLVIT . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38

9.3

Řízení o nesplnění povinnosti podle článků 258 a 260 SFEU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 9.3.1 9.3.2 9.3.3

Strana 6

Postup podle článku 258/260 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Stížnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Priority a oprávnění Komise jednat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39

Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 A) Důležitá sdělení týkající se článku 34 SFEU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 B) Územní působnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 Území, na která se vztahuje článek 34 SFEU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 Území, na která se nevztahuje článek 34 SFEU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41

Strana 7

1. Úloha a význam volného pohybu zboží na vnitřním trhu 21. století Volný pohyb zboží je jedním z úspěchů projektu evropské integrace. Pomohl vybudovat vnitřní trh, jehož výhod nyní využívají evropské firmy i občané a který je základem politik EU. Dnešní mezinárodní trh usnadňuje nákup a prodej produktů ve 27 členských státech s cel-

novení těchto tří článků Smlouvy. Harmonizované právní předpisy v mnoha oblastech specifikují význam vnitřního trhu a tím zasazují zásadu volného pohybu zboží do podoby konkrétních podmínek pro určité produkty. Nicméně základní funkce tohoto principu Smlouvy

kovým počtem více než 490 milionů obyvatel. Poskytuje také spotřebitelům širokou nabídku produktů a umožňuje jim porovnávat různé nabídky a zvolit si tu nejvýhodnější. Zároveň je volný pohyb zboží přínosný i pro podnikání. Asi 75 % obchodu uvnitř EU představuje prodej a nákup zboží. Jednotný evropský trh, který byl v minulých desetiletích vytvořen, pomáhá podnikům v EU vybudovat si silnou platformu v otevřeném a rozmanitém, konkurenčním prostředí. Tato vnitřní síla podporuje hospodářský růst a vytváření pracovních míst v Evropské unii a poskytuje podnikům v EU zdroje, které potřebují ke svému úspěchu na jiných světových trzích. Řádně fungující vnitřní trh zboží je tudíž zásadním prvkem podmiňujícím současnou i budoucí prosperitu EU v globalizované ekonomice (1).

jakožto základního zakotvení a bezpečnostní sítě pro vnitřní trh zůstává nezměněna.

Z právního pohledu je zásada volného pohybu zboží klíčovým prvkem vytváření a rozvoje vnitřního trhu. Je jednou z hospodářských svobod ustanovených Smlouvou o ES. Články 28 až 30 Smlouvy o ES vymezily oblast působnosti a obsah této zásady tím, že zakázaly neodůvodněná omezení obchodu uvnitř EU. V současnosti jde vnitřní trh nad rámec usta-

(1)

držet krok s tímto vývojem, se může brzy stát překážkou přeshraničního obchodu. Moderní informační technologie jako například internet usnadňují přeshraniční nakupování a zvyšují poptávku po rychlém a snadném převodu zboží z jednoho členského státu do jiného. Proto se nyní v určitých oblastech vynořují omezení obchodu, která nebyla v minulosti patrná.

Mnohá z hlavních omezení volného pohybu zboží jsou dnes již odstraněna. Základy byly položeny současně se zavedením jednotného evropského trhu v roce 1993, avšak nepřetržitý proud stížností od občanů a podniků adresovaných Komisi zdůrazňuje skutečnost, že ani maximální dosavadní úsilí neodstranilo všechny překážky obchodu. Dosud na ně narážejí zejména malé a střední podniky. Proto se tyto společnosti často ve své činnosti raději soustředí na několik málo jednotlivých členských států nežli na celý vnitřní trh, protože se jen s obtížemi dokáží vypořádat s nejrůznějšími vnitrostátními předpisy o technických požadavcích na výrobky, které dosud nejsou harmonizovány. Kromě toho může být přístup na trh komplikován rozdíly v předpisech upravujících maloobchodní prodej nebo v cenových předpisech, s nimiž nejsou podniky v jiných členských státech obeznámeny. Inovativní nové výrobky a technická zdokonalení s sebou zároveň přinášejí i nové výzvy. Vnitrostátní právní prostředí, které nedokáže

Nicméně volný pohyb zboží nepředstavuje absolutní hodnotu. Za zvláštních okolností mohou určité nadřazené politické cíle vyžadovat omezení či dokonce zákazy, které, i když brání volnému obchodu, slouží důležitým účelům, jako je ochrana životního prostředí nebo lidského zdraví. Na pozadí zásadního celosvětového vývoje není žádným překvapením, že v posledních letech dochází v oblasti volného pohybu zboží ke zvyšování důrazu na otázky životního prostředí, což potvrzuje skutečnost, že určité ospravedlňující důvody mohou být časem posuzovány odlišně. Proto je při uplatňování práva EU neustále nutno slaďovat různé, někdy i protichůdné cíle a zajistit přijetí vyváženého přístupu. Dnešní volný pohyb zboží v sobě zahrnuje mnoho různých politik a hladce zapadá do koncepce spolehlivého vnitřního trhu, který zaručuje snadný přístup ke kvalitním produktům, v kombinaci s vysokým stupněm ochrany dalších veřejných zájmů.

Srov. sdělení Komise „Vnitřní trh zboží: úhelný kámen konkurenceschopnosti Evropy“, KOM(2007) 35 v konečném znění.

Strana 8

2. Ustanovení Smlouvy Hlavní ustanovení Smlouvy upravující volný pohyb zboží jsou: •

•

článek 34 SFEU, který se týká dovozu uvnitř EU a zakazuje „množstevní omezení, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem,“ mezi členskými státy,

•

článek 35 SFEU, který se týká vývozu z jednoho členského státu do jiného a podobně jako článek předchozí zakazuje „množstevní omezení, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem,“ a článek 36 SFEU, který stanoví odchylky od svobod vnitřního trhu vymezených články

34 a 35 SFEU, jež jsou na základě určitých zvláštních důvodů ospravedlněny. Kapitola Smlouvy o zákazu množstevních omezení mezi členskými státy také v článku 37 SFEU obsahuje pravidla o úpravě státních monopolů obchodní povahy. Jeho úloha a vztah k článkům 34–36 SFEU bude stručně popsána v kapitole 7 této příručky.

3. Působnost článku 34 SFEU 3.1

Všeobecné podmínky

posouzeno ve světle harmonizujících ustanovení, a nikoli ustanovení Smlouvy (2).

3.1.1

NEHARMONIZOVANÁ

Je tomu tak proto, že harmonizující právní předpisy lze chápat jako ustanovení zdůvodňující zásadu volného pohybu zboží tím, že stanoví vlastní práva a povinnosti, které musí být dodržovány v případě konkrétních produktů. Proto by musel být jakýkoli problém, na který se vztahují harmonizující právní předpisy, analyzován ve světle takových konkrétních podmínek, a nikoli podle obecných zásad zakotvených ve Smlouvě.

OBLAST

I když základ obecné zásady volného pohybu zboží položily články 34–36 SFEU, nejsou jediným právním kritériem pro posuzování slučitelnosti vnitrostátních opatření s pravidly vnitřního trhu. Tyto články Smlouvy se neuplatňují, když je volný pohyb určitého výrobku plně harmonizován konkrétnějšími právními předpisy EU, tj. zejména pokud jsou technické specifikace daného výrobku nebo podmínky jeho prodeje předmětem harmonizace prostřednictvím směrnic nebo nařízení přijatých EU. V některých případech převažují nad obecnými ustanoveními článků 34–36 SFEU konkrétnější pravidla Smlouvy, například článek 110 SFEU obsahující ustanovení týkající se daní, která mohou být překážkou vnitřního trhu. Pokud je relevantní sekundární právo, musí být jakékoli vnitrostátní opatření, které se ho týká,

Nicméně i po 50 letech usilovné činnosti ze strany zákonodárného sboru Společenství zaměřené na poskytování harmonizovaných pravidel nejsou ustanovení Smlouvy o volném pohybu zboží nadbytečná; jejich rozsah působnosti je stále pozoruhodný. Buď nejsou určité okolnosti a/nebo produkty harmonizovány vůbec, nebo jsou předmětem jen částečné harmonizace. V každém případě, kdy nelze určit harmonizující právní předpisy, je možno spo-

léhat na články 34–36 SFEU. V tomto ohledu články Smlouvy slouží jako bezpečnostní síť, která zaručuje, že jakoukoli překážku obchodu na vnitřním trhu je možno důkladně prozkoumat, co se týče její slučitelnosti s právem EU. 3.1.2

VÝZNAM POJMU „ZBOŽÍ“

Články 34 a 35 SFEU se vztahují na všechny typy dovozu a vývozu zboží a produktů. Škála zboží, na které se vztahují, je stejně široká jako škála existujícího zboží, pokud má ekonomickou hodnotu: „zbožím ve smyslu … Smlouvy je nutno rozumět produkty, které lze peněžně ocenit a které jsou jako takové schopny tvořit předmět obchodních transakcí“ (3). Ve svých rozhodnutích Soudní dvůr při několika příležitostech objasnil řádné značení konkrétního produktu. Umělecká díla je nutno považovat za zboží (4). Mince, které již nejsou v oběhu jako oběživo, by spadaly do rámce definice zboží stejně jako bankovky a šeky na doručitele (5), avšak věcné dary nikoli (6). Odpad je

(2)

Rozsudek Soudního dvora ve věci Radlberger Getränkegesellschaft a S. Spitz, C-309/02, Sb. rozh. 2004, s. I-11763, bod 53.

(3)

Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, 7/68, Recueil 1968, s. 617.

(4)

Rozsudek Soudního dvora ve věci Thompson, 7/78, Recueil 1978, s. 2247.

(5)

Rozsudek Soudního dvora ve věci Bordessa a další, C-358/93, Recueil 1995, s. I-361.

(6)

Rozsudek Soudního dvora ve věci Persche, C-318/07, Sb. rozh. 2009, s. I-359, bod 29.

Strana 9

nutno považovat za zboží, i když není recyklovatelný, ale je předmětem obchodní transakce. Elektřina (7) a zemní plyn (8) se považují za zboží,

Požadavek, aby obchod probíhal přes hranice, může být také splněn, jestliže produkt pouze přechází přes dotyčný členský stát. Soudní dvůr

jmenováni orgány veřejné správy nebo jsou pod jejich dohledem, lze přičítat státu (18).

ale televizní signál (9) nikoli.

jasně stanovil, že volný pohyb zboží zahrnuje existenci obecné zásady volného tranzitu zboží v rámci EU (14).

V nedávném sporu dokonce Soudní dvůr, jak se zdá, potvrdil, že prohlášení učiněná na veřejnosti úředním činitelem, přestože nemají žádnou právní závaznost, lze přičítat členskému státu, a že představují překážku volného pohybu zboží, pokud se adresáti, jimž byla tato prohlášení určena, mohou v dané souvislosti důvodně domnívat, že se jedná o stanoviska, která daný činitel přijímá z pozice své funkce (19).

Poslední příklad podtrhuje skutečnost, že může být z právního hlediska důležité činit rozdíl mezi zbožím a službami. Zatímco ryby jsou zajisté zbožím, na rybolovná práva a rybářská povolení se zásada volného pohybu zboží nevztahuje, neboť představují „poskytování služby“ ve smyslu ustanovení Smlouvy týkajících se volného pohybu služeb (10).

Bez ohledu na místo, kde je původně vyrobeno, uvnitř nebo vně vnitřního trhu, se na veškeré zboží, jakmile je ve volném oběhu na vnitřním trhu, vztahuje zásada volného pohybu. 3.1.4

3.1.3

URČENÍ

PŘESHRANIČNÍ/TRANZITNÍ

OBCHOD

Podle své formulace se článek 34 SFEU vztahuje na překážky obchodu „mezi členskými státy“. Přeshraniční prvek je tudíž předpokladem hodnocení věci podle tohoto ustanovení. Čistě vnitrostátní opatření, která se týkají jen domácího zboží, spadají mimo působnost článků 34–36 SFEU. Podmínky splnění požadavku realizace obchodu přes hranice jsou jednoznačné. Stačí, pokud dotyčné opatření může nepřímo či potenciálně bránit obchodu uvnitř EU (11). Z toho vyplývá, že potřeba přeshraničního prvku znamená, že právo EU nebrání členským státům zacházet s domácími produkty méně příznivě než s dováženými produkty („opačná diskriminace“). V praxi se však tento problém vyskytne jen zřídka, jelikož členské státy běžně nemají žádný zájem záporně působit na zboží vyrobené na jejich vlastním území. Přestože je článek 34 SFEU použitelný v případě, že domácí produkt opouští území členského státu, ale poté je dovezen zpět, tzv. „zpětný dovoz“ (12), nevztahuje se na případy, kdy výhradním účelem zpětného dovozu je obcházení vnitrostátních pravidel (13).

Články 34–36 SFEU se týkají opatření přijímaných členskými státy. V této souvislosti je však pojem „členské státy“ vykládán v širším slova smyslu, takže zahrnuje všechny orgány země, ať už jde o ústřední orgány, orgány federálního státu nebo jakékoli jiné územní orgány (15). Požadavky stanovené těmito články se vztahují stejně na zákonodárné, soudní i správní orgány členského státu (16). Zjevně se to týká opatření přijímaných všemi orgány zřízenými podle veřejného práva jakožto „veřejné subjekty“. Samotná skutečnost, že je nějaký subjekt zřízen podle veřejného práva, nebrání tomu, aby opatření, která přijímá, byla přičítána státu. Soudní dvůr skutečně rozhodl, že:

Přestože je pojmu „členský stát“ propůjčen široký význam, obecně se nevztahuje na „čistě“ soukromá opatření, tzn. opatření přijímaná soukromými osobami nebo společnostmi. A konečně, podle ustálené judikatury se článek 34 SFEU vztahuje také na opatření přijímaná orgány EU. Nicméně ve vztahu k soudnímu přezkumu musí být zákonodárným orgánům EU poskytnut dostatečně široký prostor pro uplatnění vlastního uvážení. Z toho plyne, že zákonnost přijatého opatření může být dotčena jen v případě, že je dané opatření zjevně nepřiměřené s ohledem na cíl, jehož chce příslušný orgán dosáhnout (20). 3.1.5

AKTIVNÍ A PASIVNÍ

OPATŘENÍ

•

•

opatření přijatá úředním orgánem, kterému vnitrostátní právní předpisy v souvislosti s jeho posláním udělují regulační a disciplinární pravomoci, mohou spadat do působnosti článku 34 SFEU (17), činnosti subjektů zřízených podle soukromého práva, avšak ze zákona, hlavně pak těch, které jsou financovány vládou nebo povinnými příspěvky z podnikání v určitém odvětví a/nebo jejichž členové jsou

(7)

Rozsudek Soudního dvora ve věci Almelo v. Energiebedrijf Ijsselmij, C-393/92, Recueil 1994, s. I-1477.

(8)

Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, C-159/94, Recueil 1997, s. I-5815.

(9)

Rozsudek Soudního dvora ve věci Sacchi, 155/73, Recueil 1974, s. 409.

Článek 34 SFEU je často charakterizován jako obranné právo, které lze uplatnit proti vnitrostátním opatřením vytvářejícím neodůvodněné překážky přeshraničního obchodu. Zdá se, že porušení článku 34 SFEU proto předpokládají aktivitu na straně státu. V tomto smyslu jsou opatření spadající do působnosti článku 34 SFEU tvořena především závaznými ustanoveními právních předpisů členských států, avšak nezávazná opatření mohou také před-

(10) Rozsudek Soudního dvora ve věci Jägerskiöld, C-97/98, Recueil 1999, s. I-7319. (11) Rozsudek Soudního dvora ve věci Dassonville, 8/74, Recueil 1974, s. 837, bod 5. (12) Rozsudek Soudního dvora ve věci Deutsche Grammophon v. Metro, 78/70, Recueil 1971, s. 487. (13) Rozsudek Soudního dvora ve věci Leclerc a další, 229/83, Recueil 1985, s. 1. (14) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Rakousko, C-320/03, Sb. rozh. 2005, s. I-9871, bod 65. (15) Rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Aragonesa de Publicidad Exterior a Publivía, C-1/90 a C-176/90, Recueil 1991, s. I-4151. (16) Rozsudek Soudního dvora ve věci Allen & Hanburys, 434/85, Recueil 1988, s. 1245, bod 25; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Belgie, C-227/06, dosud nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí, bod 37. (17) Viz rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech R v. Královská farmaceutická společnost Velké Británie, 266/87 a 267/87, Recueil 1989, s. 1295; rozsudek Soudního dvora ve věci Hünermund a další, C-292/92, Recueil 1993, s. I-6787. (18) Viz rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Irsko (Buy Irish), 249/81, Recueil 1982, s. 4005; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Německo, C-325/00, Recueil 2002, s. I-9977; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Belgie, C-227/06, nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí. (19) Rozsudek Soudního dvora ve věci AGM-COS.MET, C-470/03, Sb. rozh. 2007, s. I-2749. (20) Rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Alliance for Natural Health a další, C-154/04 a C-155/04, Sb. rozh. 2005, s. I-6451, body 47 a 52.

Strana 10

stavovat porušení článku 34 SFEU (21). Správní praxe může v konečném důsledku představovat zakázanou překážku volného pohybu zboží,

ného odběru byl svěřen soukromým podnikům, členský stát byl činěn zodpovědným za dosažení či nedosažení kýženého výsledku (24).

pokud má tato praxe do určité míry systematickou a obecnou povahu (22).

3.1.6

ŽÁDNÉ PRAVIDLO

OHLEDNĚ MINIMÁLNÍHO ROZSAHU

Vzhledem k povinnostem členských států podle čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (bývalý článek 10 ES), který jim ukládá přijmout veškerá vhodná opatření, aby zajistily plnění závazků vyplývajících ze Smlouvy a účinnost práva EU, může za určitých okolností dojít k porušení článku 34 SFEU také v důsledku nečinnosti členského státu, tzn. v situaci, kdy se členský stát zdrží přijetí opatření nezbytných k odstranění překážek volného pohybu zboží. Konkrétní překážka může dokonce vzejít z činnosti soukromých osob. Ve věci C-265/95 byla Francie obviněna za akce francouzských zemědělců, kteří usilovali o omezení dovozu zemědělského zboží ze sousedních členských států tím, že zastavovali nákladní automobily, jež toto zboží přepravovaly, a/nebo ničili jejich náklad. Skutečnost, že vnitrostátní orgány proti těmto činům nezasáhly, byla považována za porušení článku 34 SFEU, protože členské státy jsou povinny zajistit volný pohyb produktů na svém území tím, že přijmou nezbytná a vhodná opatření k tomu, aby zabránily jakýmkoli omezením v důsledku jednání soukromých osob (23). Kromě toho může článek 34 SFEU vytvářet povinnost zajistit dosažení zamýšleného výsledku. Tato povinnost je porušena, pokud členský stát nesplní cíle v důsledku své nečinnosti nebo nedostatečné činnosti. Ve věci C-309/02, která se týkala německého systému povinného zpětného odběru nevratných nápojových obalů, Soudní dvůr uvedl, že soulad zálohového systému se zásadou volného pohybu zboží závisí na existenci fungujícího systému, do něhož se může skutečně zapojit každý výrobce nebo distributor. Přestože úkol vybudovat systém zpět-

V souvislosti s články týkajícími se volného pohybu zboží neexistuje žádná zásada ohledně minimálního rozsahu. Podle dlouhodobě zavedené judikatury nespadá vnitrostátní opatření mimo působnost zákazu stanoveného v článcích 34–35 SFEU jen proto, že překážka, kterou tvoří, je mírná a že produkty lze uvádět na trh jinými způsoby (25). Státní opatření tudíž může představovat zakázané opatření s rovnocenným účinkem, dokonce i když: •

má poměrně malý hospodářský význam,

•

se vztahuje jen na velmi omezenou zeměpisnou oblast území daného státu (26),

•

se týká omezeného počtu dovozů nebo vývozů či omezeného počtu hospodářských subjektů.

Určitá vnitrostátní pravidla jsou prohlášena za spadající mimo působnost článku 34 SFEU, pokud jejich omezující účinek na obchod mezi členskými státy je příliš nejistý a nepřímý (27). Nicméně by toto nemělo být považováno za pravidlo ohledně minimálního rozsahu. 3.1.7

ÚZEMNÍ PŮSOBNOST

Povinnost dodržovat ustanovení článku 34 SFEU se vztahuje na všechny členské státy EU a v určitých případech se může vztahovat také na evropská území, za jejichž vnější vztahy zodpovídá některý členský stát, a na zámořská území závislá na členském státu nebo jinak spojená s členským státem.

Co se týče některých jiných zemí, obchod mezi těmito zeměmi a členskými státy EU se řídí ustanoveními zvláštních dohod, a nikoli SFEU. Například produkty pocházející z Islandu, Lichtenštejnska a Norska mají zaručen volný pohyb v EU na základě článku 11 Dohody o EHP a průmyslové výrobky pocházející z Turecka mají zaručen volný pohyb v EU na základě článků 5 až 7 rozhodnutí Rady přidružení ES-Turecko č. 1/95 o závěrečné etapě celní unie (28). Podrobný výčet území, na která se vztahuje článek 34 SFEU, je uveden v příloze B této příručky. 3.1.8

MNOŽSTEVNÍ OMEZENÍ

Množstevní omezení jsou definována jako opatření, která zcela nebo částečně omezují dovoz nebo tranzit zboží (29). Jedná se například o naprostý zákaz nebo systém kvót (30), tzn. že se uplatňují množstevní omezení při dosažení určitých maximálních objemů dovozu nebo vývozu. Nicméně tento článek se týká pouze jiných než celních kvót, jelikož na celní kvóty se vztahuje článek 30 SFEU. Množstevní omezení může být založeno na právních předpisech nebo může být jen správní praxí. Článek 34 SFEU bude tudíž postihovat i utajený nebo skrytý systém kvót. 3.1.9

OPATŘENÍ

S ROVNOCENNÝM ÚČINKEM

Pojem „opatření s rovnocenným účinkem“ má mnohem širší rozsah než množstevní omezení. Není snadné určit přesnou dělicí čáru mezi množstevními omezeními a opatřeními s rovnocenným účinkem a ani to nemá příliš velký praktický význam vzhledem k tomu, že se daná pravidla vztahují stejně na množstevní omezení i na opatření s rovnocenným účinkem.

(21) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Irsko (Buy Irish), 249/81, Recueil 1982, s. 4005; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Belgie, C-227/06, nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí. (22) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, 21/84, Recueil 1985, s. 1355; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Německo, C-387/99, Recueil 2004, s. I-3751, bod 42 a citovaná judikatura; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Španělsko, C-88/07, Sb. rozh. 2009, s. I-1353. (23) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, C-265/95, Recueil 1997, s. I-6959, bod 31; viz také rozsudek Soudního dvora ve věci Schmidberger, C-112/00, Recueil 2003, s. I-5659, bod 60, zejména pokud jde o možná zdůvodnění (svoboda projevu a svoboda shromažďování). (24) Rozsudek Soudního dvora ve věci Radlberger Getränkegesellschaft a S. Spitz, C-309/02, Sb. rozh. 2004, s. I-11763, bod 80. (25) Viz rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Van de Haar, 177/82 a 178/82, Recueil 1984, s. 1797; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, 269/83, Recueil 1985, s. 837; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, 103/84, Recueil 1986, s. 1759. (26) Rozsudek Soudního dvora ve věci Bluhme, C-67/97, Recueil 1998, s. I-8033. (27) Rozsudek Soudního dvora ve věci Krantz, C-69/88, Recueil 1990, s. I-583; rozsudek Soudního dvora ve věci CMC Motorradcenter, C-93/92, Recueil 1993, s. I-5009; rozsudek Soudního dvora ve věci Peralta, C-379/92, Recueil 1994, s. I-3453; rozsudek Soudního dvora ve věci BASF, C-44/98, Recueil 1999, s. I-6269. Srov. též rozsudek Soudního dvora ve věci Burmanjer a další, C-20/03, Sb. rozh. 2005, s. I-4133, ve které Soudní dvůr rozhodl, že sporná vnitrostátní pravidla, podle nichž musí být podomní prodej předplatného periodik předem schválen, mají v každém případě na uvádění výrobků z jiných členských států na trh příliš zanedbatelný a nejistý vliv, než aby mohla být považována za takové opatření, které znemožňuje nebo jinak narušuje obchod mezi členskými státy. (28) Úř. věst. L 35, 13.2.1996, s. 1. (29) Rozsudek Soudního dvora ve věci Geddo, 2/73, Recueil 1973, s. 865. (30) Rozsudek Soudního dvora ve věci Salgoil, 13/68, Recueil 1968, s. 661.

Strana 11

Ve věci Dassonville Soudní dvůr stanovil výklad významu a rozsahu opatření s rovnocenným účinkem (31): „Všechna pravidla pro obchod přijatá členskými státy, jež jsou způsobilá přímo či nepřímo, skutečně či potenciálně bránit obchodu uvnitř Společenství, je nutno považovat za opatření se srovnatelným účinkem jako množstevní omezení.“ Tuto definici s drobnými odchylkami potvrzuje i judikatura Soudního dvora. V současnosti se pojem „obchodní pravidla“ obvykle nevyskytuje, jelikož výrok ve věci Dassonville vlastně není omezen jen na obchodní pravidla, ale zahrnuje například i technické předpisy. Směrnice 70/50/EHS (32), která se formálně používala během přechodného období Společenství, vyjadřovala záměr Komise postihovat nejen opatření, která jasně připouští rozdílný postup vůči domácímu a dováženému zboží, ale i ta, která se vztahují na obě tyto kategorie zboží stejně. Následně Soudní dvůr ve věci Dassonville zdůraznil, že nejdůležitějším prvkem, který určuje, zda se na vnitrostátní opatření vztahuje článek 34 SFEU, je jeho účinek (… způsobilá přímo či nepřímo, skutečně či potenciálně…), a proto z hlediska článku 34 SFEU rozhodujícím faktorem již není diskriminační aspekt opatření. Soudní dvůr považoval za jednoznačné, že nejen zjevně diskriminační opatření mohou tvořit překážky obchodu s produkty mezi členskými státy. Rozsudek Soudního dvora ve věci Cassis de Dijon (33) potvrdil předchozí výroky ve směrnici 70/50/EHS a ve věci Dassonville. Vyjádřením, že mohou existovat rozdíly mezi vnitrostátními pravidly členských států, což by mohlo

bránit obchodu se zbožím, Soudní dvůr potvrdil, že článek 34 SFEU by také mohl postihovat vnitrostátní opatření, která se vztahují stejně na

obchodování, i v případech, kdy taková pravidla nejsou namířena na produkty z jiných členských států, považuje Soudní dvůr za nezbytné

domácí zboží i dovážené zboží. V tomto případě by se mohly členské státy odchýlit od této právní úpravy tím, že by využily nejen článek 36 SFEU, ale také závazné požadavky, což je pojem, který byl poprvé zakotven v tomto rozsudku.

přezkoumat a vyjasnit svou judikaturu k této problematice.“ Jinými slovy, zdá se, že záměr přezkoumat judikaturu pochází mimo jiné z potřeby omezit příval žalob namířených proti klíčovým pilířům vnitrostátních předpisů členských států týkajících se životních podmínek a sociální oblasti, které nikdy nebyly zamýšleny k tomu, aby zasahovaly do volného pohybu (37).

Proto lze vyslovit závěr, že článek 34 SFEU se vztahuje nejen na vnitrostátní opatření, která diskriminují dovážené zboží, ale i na taková opatření, která se z hlediska práva zdánlivě vztahují stejně na domácí i dovážené zboží, ale v praxi představují větší zatížení pro dovoz (toto konkrétní zatížení vyplývá ze skutečnosti, že dovážené zboží ve skutečnosti musí splňovat dvě sady pravidel – jednu, kterou stanoví členský stát, ve kterém se zboží vyrábí, a druhou, kterou stanoví členský stát, do něhož se zboží dováží). Tato pravidla se někdy označují jako „nerozlišně uplatnitelná“ (viz věc Komise v. Itálie (34)). Proto – a také na základě rozsudku Soudního dvora ve věci Dassonville a následně ve věci Cassis de Dijon – nemusí vnitrostátní opatření obsahovat žádný diskriminační prvek, aby se na ně vztahoval článek 34 SFEU. 3.1.10

PODMÍNKY PRODEJE

Téměř dvacet let (35) po vynesení rozsudku ve věci Dassonville Soudní dvůr uznal za nezbytné poukázat na určitá omezení rozsahu pojmu „opatření s rovnocenným účinkem“ v článku 34 SFEU. Soudní dvůr ve věci Keck a Mithouard (36) rozhodl, že „[v]zhledem ke stoupající tendenci obchodníků odvolávat se na článek [34] Smlouvy při vznášení námitek proti jakýmkoli pravidlům, jejichž účinkem je omezení jejich svobody

Soudní dvůr ve věci Keck a Mithouard s odvoláním na rozsudek ve věci Cassis de Dijon rozhodl, že „pravidla, která stanoví požadavky, jež musí takové zboží splňovat … představují opatření s rovnocenným účinkem, zakázaná článkem [34]“ (38). Okamžitě poté rozhodl, že „[n]aproti tomu, v rozporu s tím, jak bylo dříve rozhodováno, uplatňování vnitrostátních ustanovení, která omezují nebo zakazují určité způsoby prodeje, na produkty z jiných členských států není takové povahy, aby přímo či nepřímo, skutečně či potenciálně bránilo obchodu mezi členskými státy ve smyslu rozsudku ve věci Dassonville“ (39). Pravidla stanovující požadavky, které má zboží splňovat, jsou skutečně i nadále posuzována podle rozsudku ve věci Cassis de Dijon, a proto se má za to, že jako taková spadají do působnosti článku 34 SFEU bez ohledu na to, zda také zavádějí diskriminaci na základě původu produktů (40). Naproti tomu způsoby prodeje spadají do působnosti článku 34 SFEU pouze pod podmínkou, že strana, která tvrdí, že jde o porušení tohoto článku, může prokázat, že podmínky prodeje zavádějí diskriminaci na základě původu produktů, a to buď právně nebo fakticky. K právní diskriminaci dochází, když jsou opatření zjevně diskriminační (41). Faktická diskriminace je však složitější záležitost.

(31) Rozsudek Soudního dvora ve věci Dassonville, 8/74, Recueil 1974, s. 837. (32) Směrnice 70/50/EHS o zrušení opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu, na která se nevztahují jiné předpisy přijaté na základě Smlouvy o EHS (Úř. věst. L 13, 19.1.1970, s. 29). (33) Rozsudek Soudního dvora ve věci Rewe-Zentral (Cassis de Dijon), 120/78, Recueil 1979, s. 649. (34) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, C-110/05, Sb. rozh. 2009, s. I-519, bod 35. (35) Zdá se, že důvody pro rozsudek ve věci Keck a Mithouard (rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Keck a Mithouard, C-267/91 a C-268/91, Recueil 1993, s. I-6097) jsou přítomny i v rozsudcích v předchozích soudních sporech ve věcech Oebel, 155/80, Recueil 1981, s. 1993; Blesgen, 75/81, Recueil 1982, s. 1211; Quietlynn, C-23/89, Recueil 1990, s. I-3059; a Forest, 148/85, Recueil 1986, s. 3449. Na rozdíl od těchto odůvodnění viz rozsudky (vynesené před rozsudkem ve věci Keck a Mithouard) ve spojených věcech Cinéthèque, 60/84 a 61/84, Recueil 1985, s. 2605; a ve věci Torfaen, C-145/88, Recueil 1989, s. 3851 (první soudní pře týkající se právní úpravy nedělního prodeje). Obtížnost uplatnění tohoto kritéria ve věci Torfaen byla zjevná z judikatury ve Spojeném království: například věc B&Q plc v. Shrewsbury BC, [1990] 3 CMLR, s. 535, a věc Stoke City Council v. B&Q [1990] 3 CMLR, s. 31. Přehled judikatury k článku 28 ES před vynesením rozsudku v soudní při ve věci Keck a Mithouard viz stanovisko generálního advokáta Jacobse ve věci Leclerc-Siplec, C-412/93, Recueil 1995, s. I-179, na s. I-182, body 23–33. (36) Rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Keck a Mithouard, C-267/91 a C-268/91, Recueil 1993, s. I-6097, bod 14. (37) C. Barnard, Fitting the Remaining Pieces into the Goods and Persons Jigsaw (Doplnění zbývajících dílků do skládanky zboží a osob), 2001, European Law Review 35, s. 50; J. Schwarze, Europäisches Wirtschaftsrecht (Evropské hospodářské právo), 2007, bod 72. (38) Rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Keck a Mithouard, C-267/91 a C-268/91, Recueil 1993, s. I-6097, bod 15. (39) Rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Keck a Mithouard, C-267/91 a C-268/91, Recueil 1993, s. I-6097, bod 16. (40) P. Oliver, Free Movement of Goods in the European Community (Volný pohyb zboží v Evropském společenství), 2003, s. 124. (41) P. Oliver, Free Movement of Goods in the European Community (Volný pohyb zboží v Evropském společenství), 2003, s. 127; rozsudek Soudního dvora ve věci Ortscheit v. Eurim-Pharm, C-320/93, Recueil 1994, s. I-5243, představoval pravděpodobně takový případ.

Strana 12

Je relativně snazší pochopit, jaké typy opatření se týkají charakteristik produktů, než jaké typy opatření představují podmínky prodeje. Mezi

ních předpisů mají za cíl specifikovat výrobní podmínky pro pekařské výrobky včetně výrobků určených k dopečení (46). Základní charakteris-

nost vlastně zastavil. Tato poslední poznámka Soudního dvora by mohla být rozhodujícím faktorem, proč bylo shledáno, že dané opatření

opatření, která se týkají charakteristik produktu, mohou patřit například opatření ohledně tvaru, velikosti, hmotnosti, složení, obchodní úpravy, identifikace nebo nabízení k prodeji. Přesto však existují některé případy, kdy se na první pohled nezdá, že by určitá opatření souvisela s charakteristikami produktu, ale Soudní dvůr přesto rozhodne, že tomu tak je (42).

tikou výrobků určených k dopečení je to, že se dodávají do obchodů po dokončení hlavních fází přípravy. Proto požadavek, že je nutno mít sklad mouky, prostor na hnětací zařízení a sklad pevného paliva, nebere v úvahu zvláštní povahu těchto výrobků a způsobuje zatížení dodatečnými náklady. Soudní dvůr vyslovil závěr, že dotyčné právní předpisy tudíž představují překážku dovozu, kterou nelze považovat za podmínku prodeje. Zdá se, že Soudní dvůr skutečně

spadá do působnosti článku 34 SFEU.

Ve věci Canal Satélite Digital (43) měl Soudní dvůr rozhodnout, zda příslušný registrační postup, který zahrnoval povinnost uvést hospodářské subjekty a jejich produkty v úředním rejstříku, neporušuje článek 34 SFEU. Aby získaly tuto registraci, musely se hospodářské subjekty zavázat, že budou dodržovat technické specifikace, a musely předem získat technickou zprávu vypracovanou vnitrostátními orgány a úřední potvrzení o splnění technických a dalších poža-

přejal názor generálního advokáta a rozhodl, že pravidla stanovující podmínky, které jsou součástí výrobního postupu, se týkají vlastních charakteristik zboží (47).

davků. Soudní dvůr došel k závěru, že tyto požadavky porušují článek 34 SFEU. Poukázal na to, že potřeba přizpůsobit dotyčné produkty vnitrostátním pravidlům brání tomu, aby mohl být výše uvedený požadavek považován za podmínku prodeje.

zákona, který zakazuje instalaci a provoz elektrických, elektromechanických a elektronických her včetně rekreačních dovednostních her a všech počítačových her ve všech veřejných nebo soukromých zařízeních s výjimkou kasin. Soudní dvůr dospěl k názoru, že tento řecký zákon je nutno považovat za porušení článku 34 SFEU. Soudní dvůr zašel ještě dál a prohlásil, že tomu tak je i přesto, že daný zákon nezakazuje dovoz dotyčných výrobků nebo jejich uvádění na trh (49). Soudní dvůr poukázal na to, že od vstupu daného zákona v platnost se snížil objem dovozu takových her z jiných členských států. Nicméně Soudní dvůr také prohlásil, že dovoz herních automatů se v okamžiku vstupu tohoto právního zákazu v plat-

Ve věcech Alfa Vita Vassilopoulos a Carrefour-Marinopoulos (44) a Komise v. Řecko (45) Soudní dvůr rozhodl, že vnitrostátní právní předpisy, které podřizují prodej výrobků určených k dopečení stejným požadavkům, jaké se vztahují na úplný postup výroby a prodeje tradičního chleba a pekařských výrobků, porušují článek 34 SFEU. Soudní dvůr dospěl k tomuto závěru na základě konstatování, že ustanovení vnitrostátních práv-

Dalším nedávným rozhodnutím Soudního dvora, které lze v této souvislosti zmínit, je rozsudek ve věci Komise v. Řecko ohledně hracích automatů (48). Tato věc se týkala řeckého

V přehledu právních úprav prodeje Soudní dvůr uvádí opatření týkající se podmínek a metod uvádění zboží na trh (50), opatření týkající se doby prodeje zboží (51), opatření týkající se místa prodeje zboží nebo omezení toho, kdo smí zboží prodávat (52), a opatření týkající se cenové regulace (53). Kromě toho lze určité postupy nebo povinnosti, které se netýkají produktu nebo jeho balení, považovat za podmínku prodeje, jak to ukazuje rozsudek ve věci Sapod Audic (54). Vnitrostátní opatření, které bylo předmětem sporu ve věci Sapod Audic, stanovilo, že každý výrobce nebo dovozce musí přispívat na likvidaci veškerého odpadu z obalů nebo tuto likvidaci zajistit. Soudní dvůr zkoumal slučitelnost tohoto opatření s článkem 34 SFEU v případě, kdy pouze ukládalo „obecnou povinnost identifikovat shromažďovaný odpad určený k likvidaci schváleným podnikem“ (55). Na základě tohoto výkladu Soudní dvůr rozhodl, že „povinnost uložená daným ustanovením se jako taková netýká produktu ani jeho balení, a proto sama o sobě nepředstavuje pravidlo stanovující požadavky, jež musí zboží splňovat, jako například požadavky ohledně jeho označování nebo balení“ (56). Proto dospěl k závěru, že dané ustanovení lze považovat za podmínku prodeje. Opatření týkající se omezení reklamy jsou poněkud komplikovanější. Důležitou úlohu reklamy, která má umožnit produktu z jednoho členského

(42) Viz například rozsudek Soudního dvora ve věci Mars, C-470/93, Recueil 1995, s. I-1923, a rozsudek Soudního dvora ve věci Familiapress, C-368/95, Recueil 1997, s. I-3689, bod 11. (43) Rozsudek Soudního dvora ve věci Canal Satélite Digital, C-390/99, Recueil 2002, s. I-607, bod 29; viz také rozsudek Soudního dvora ve věci Aher-Waggon, C-389/96, Recueil 1998, s. I-4473, bod 18. (44) Rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Alfa Vita Vassilopoulos a Carrefour-Marinopoulos, C-158/04 a C-159/04, Sb. rozh. 2006, s. I-8135. (45) Rozsudek Soudního dvora ve věci C-82/05, Komise v. Řecko, Sb. rozh. 2006, s. I-93 (souhrnné vydání). (46) Rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Alfa Vita Vassilopoulos a Carrefour-Marinopoulos, C-158/04 a C-159/04, Sb. rozh. 2006, s. I-8135, bod 18. (47) Stanovisko, které přednesl generální advokát Poiares Maduro, bod 16. (48) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Řecko, C-65/05, Sb. rozh. 2006, s. I-10341. (49) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Řecko, C-65/05, Sb. rozh. 2006, s. I-10341, bod 28. (50) Viz rozsudek Soudního dvora ve věci Leclerc-Siplec, C-412/93, Recueil 1995, s. I-179, bod 22, a rozsudek Soudního dvora ve věci ARD, C-6/98, Recueil 1999, s. I-7599, bod 46. (51) Viz rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Tankstation ’t Heukske a Boermans, C-401/92 a C-402/92, Recueil 1994, s. I-2199, bod 14; rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Punto Casa a PPV, C-69/93 a C-258/93, Recueil 1994, s. I-2355, a rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Semeraro Casa Uno a další, C-418/93 až C-421/93, C-460/93 až C-462/93, C-464/93, C-9/94 až C-11/94, C-14/94, C-15/94, C-23/94, C-24/94 a C-332/94, Recueil 1996, s. I-2975, body 9–11, 14, 15, 23 a 24. (52) Viz rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Řecko, C-391/92, Recueil 1995, s. I-1621, bod 15; rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Punto Casa a PPV, C-69/93 a C-258/93, Recueil 1994, s. I-2355. (53) Viz rozsudek Soudního dvora ve věci Belgapom, C-63/94, Recueil 1995, s. I-2467. (54) Rozsudek Soudního dvora ve věci Sapod Audic, C-159/00, Recueil 2002, s. I-5031. (55) Bod 71 tamtéž (zvýraznění doplněno). Pokud by toto opatření mělo být vykládáno tak, že ukládá povinnost použít značku nebo štítek, potom by představovalo technický předpis ve smyslu směrnice 98/34/ES. V takovém případě se může jednotlivec dovolávat toho, že dané vnitrostátní ustanovení nebylo řádně oznámeno. Pak je na vnitrostátním soudu, aby odmítl dané ustanovení uplatnit. (56) Bod 72 tamtéž.

Strana 13

státu proniknout na nový trh v jiném členském státu, uznali generální advokáti (57) i Soudní dvůr (58). Od soudní pře ve věci Keck a Mithouard Soudní dvůr řeší omezení reklamy jako úpravu

ství. V bodě 35 uvedl klasický výklad ve smyslu „Cassis de Dijon“ a v bodě 36 uvedl klasický výklad ve smyslu Keck a Mithouard. V bodě

Portugalsku, jelikož portugalské právo zakazovalo upevňovat barevné fólie na skla motorových vozidel. Komise tvrdila, že tento zákaz porušuje člá-

37 konstatoval: „V důsledku toho musejí být za opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu ve smyslu článku [34 SFEU] považována opatření přijatá členským státem, jejichž cílem nebo účinkem je méně příznivé zacházení s výrobky pocházejícími z jiných členských států, jakož i opatření uvedená v bodě 35 rozsudku v projednávané věci. Pod tentýž pojem spadá i jakékoliv jiné opatření, které brání v přístupu výrobků pocházejících z jiných

nek 34 SFEU a že jej nelze odůvodnit podle článku 36 SFEU. Podle Komise totiž případní zájemci, podnikatelé či nepodnikatelé, kteří vědí, že by takové fólie nemohli upevňovat na skla motorových vozidel, tyto fólie nekoupí. (67) Zdá se, že Soudní dvůr tento argument přijal. Konkrétně konstatoval, že „… případní zájemci, podnikatelé či nepodnikatelé, kteří vědí, že je zakázáno upevňovat takové fólie na čelní sklo a skla nacházející se v blízkosti sedadel cestujících v motorových

Můžeme tedy shrnout, že Soudní dvůr zjevně považuje podmínky prodeje za opatření, která spíše než s charakteristikami zboží souvisejí s uváděním zboží na trh (62). Nicméně Soudní dvůr musel vymezit jednoduchost rozlišení stanoveného v rozsudku ve věci Keck a Mithouard (63). Z toho plyne, že určitá pravidla, která zdánlivě spadají do kategorie právních úprav prodeje, jsou řešena jako pravidla týkající se

členských států na trh členského státu“ (zdůraznění přidáno). Teprve se ukáže, zda tento rozsudek rozšíří oblast působnosti článku 34 SFEU, a pokud ano, za jakých okolností.

vozidlech, prakticky nemají zájem je kupovat.“ (68) V důsledku toho dospěl k závěru, že Portugalsko porušilo povinnosti vyplývající z článku 34 SFEU.

produktů. Naopak pravidla týkající se balení produktů, která jsou po vynesení rozsudku ve věci Keck a Mithouard přímo zahrnuta mezi pravidla týkající se produktů, jsou po prozkoumání specifik konkrétního případu zařazena do kategorie právních úprav prodeje (64). Tato řešení skutečně demonstrují určitý pragmatismus, který Soudní dvůr v této oblasti zastává.

zení použití. Taková omezení jsou charakterizována jako vnitrostátní pravidla, která povolují prodej produktu, ale zároveň do určité míry omezují jeho použití.

prodeje (59). Je zajímavé, že v určitých případech Soudní dvůr, jak se zdá, spojuje rozsah omezení reklamy s diskriminací. Konkrétně se Soudní dvůr domnívá, že „absolutní zákaz propagace charakteristik produktu“ (60) by mohl bránit v přístupu na trh produktům z jiných členských států více než domácím produktům, s nimiž jsou spotřebitelé více obeznámeni (61).

Ve věci Komise v. Itálie (65) Soudní dvůr poukázal na to, že judikatura týkající se článku 34 SFEU odráží povinnost dodržování 3 zásad: a) zásady zákazu diskriminace, b) zásady vzájemného uznávání a c) zásady zajištění volného přístupu na vnitrostátní trhy výrobkům ze Společen-

3.1.11

OMEZENÍ POUŽITÍ

V poslední době je v judikatuře Soudního dvora zdůrazňována jedna z kategorií omezení: ome-

Takové požadavky mohou zahrnovat omezení týkající se účelu nebo metody konkrétního použití, okolnosti nebo dobu použití, rozsah použití nebo typy použití. Taková opatření mohou za určitých okolností představovat opatření s rovnocenným účinkem. Existují tři nedávné případy, které by mohly spadat do této oblasti stížností. Za prvé, Komise ve věci Komise v. Portugalsko (66) podala žalobu proti

Za druhé, Komise ve věci Komise v. Itálie (69) požádala Soudní dvůr, aby potvrdil, že Itálie tím, že ponechává v platnosti pravidla, která zakazují používání přívěsných vozíků za motocykly, nesplnila své povinnosti podle článku 34 SFEU. V případě přípojných vozidel, která nejsou konstrukčně určena speciálně pro připojení k motocyklům, Soudní dvůr konstatoval, že jsou jejich možnosti jiného použití než ve spojení s motocykly okrajové (70). Spotřebitelé, kteří vědí, že nemohou používat svůj motocykl s přípojným vozidlem, které bylo pro něj speciálně konstrukčně určeno, totiž neměli prakticky žádný zájem na koupi takového přípojného vozidla. V důsledku toho dotčený zákaz představuje porušení článku 34 SFEU. V tomto konkrétním případě však Soudní dvůr vyslovil názor, že dané opatření je odůvodněné na základě ohledů na bezpečnost silničního provozu jakožto závazného požadavku.

(57) Viz například stanovisko, které přednesl generální advokát Jacobs ve věci Leclerc-Siplec, C-412/93, Recueil 1995, s. I-179, na s. I-182, a stanovisko, které přednesl generální advokát Geelhoed ve věci Douwe Egberts, C-239/02, Sb. rozh. 2004, s. I-7007, na s. 7010. (58) Viz například rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech De Agostini a TV-Shop, C-34/95 až C-36/95, Recueil 1997, s. I-3843. (59) Srov. rozsudek Soudního dvora ve věci Leclerc-Siplec, C-412/93, Recueil 1995, s. I-179; rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech De Agostini a TV-Shop, C-34/95 až C-36/95, Recueil 1997, s. I-3843; rozsudek Soudního dvora ve věci Gourmet International Products, C-405/98, Recueil 2001, s. I-1795; rozsudek Soudního dvora ve věci Hünermund a další, C-292/92, Recueil 1993, s. I-6787. (60) Rozsudek Soudního dvora ve věci Douwe Egberts, C-239/02, Sb. rozh. 2004, s. I-7007, bod 53. (61) Co se týče diskriminace mezi domácími hospodářskými subjekty a hospodářskými subjekty jiných členských států, viz rozsudek Soudního dvora ve věci Deutscher Apothekerverband, C-322/01, Recueil 2003, s. I-14887, bod 74, a rozsudek Soudního dvora ve věci TK-Heimdienst, C-254/98, Recueil 2000, s. I-151, bod 26. Viz také rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Legia a Gyselinx, 87/85 a 88/85, Recueil 1986, s. 1707, bod 15, a rozsudek Soudního dvora ve věci Franzén, C-189/95, Recueil 1997, s. I-5909, bod 71. (62) Viz rozsudek Soudního dvora ve věci Karner, C-71/02, Recueil 2004, s. I-3025 (zákaz označení, že zboží pochází z konkurzu); rozsudek Soudního dvora ve věci A-Punkt Schmuckhandel, C-441/04, Sb. rozh. 2006, s. I-2093 (situace při podomním obchodu) a také obdobné zdůvodnění v rozsudku Soudního dvora ve věci Burmanjer a další, C-20/03, Sb. rozh. 2005, s. I-4133. (63) Stanovisko generálního advokáta ve spojených věcech Alfa Vita Vassilopoulos a Carrefour-Marinopoulos, C-158/04 a C-159/04, Sb. rozh. 2006, s. I-8135, body 27–29. (64) Rozsudek Soudního dvora ve věci Morellato, C-416/00, Recueil 2003, s. I-9343, bod 36 (Generální advokát Maduro uvádí, že jak se zdá, požadavek změnit výrobek byl vznesen teprve v posledním stadiu uvádění výrobku na trh. V důsledku toho přístup dováženého výrobku na vnitrostátní trh nebyl sám o sobě předmětem sporu.). (65) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, C-110/05, Sb. rozh. 2009, s. I-519. (66) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Portugalsko, C-265/06, Sb. rozh. 2008, s. I-2245. (67) Bod 15. (68) Bod 33. (69) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, C-110/05, Sb. rozh. 2009, s. I-519. (70) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, C-110/05, Sb. rozh. 2009, s. I-519, body 51 a 55.

Strana 14

A za třetí, věc C-142/05 Mickelsson a Roos (71) se týkala žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, v níž šlo o to, zda články 34 a 36 SFEU vylučovala švédská pravidla používání vodních skútrů. Podle švédských předpisů bylo používání takových plavidel jinde než na obecně splavných vodních cestách a na vodních plochách a tocích, na nichž používání vodních skútrů povolil krajský orgán státní správy, zakázáno a bylo možné je trestat pokutou. Soudní dvůr nejprve zopakoval tři případy uvedené ve věci C-110/05 (Komise v. Itálie, bod 37). Soudní dvůr vysvětlil, že pokud by účinkem vnitrostátních pravidel pro určení vod a splavných vodních cest bylo bránit uživatelům vodních skútrů ve vlastním a inherentním používání těchto výrobků nebo zásadně omezovat jejich používání, bylo by účinkem takových pravidel bránit přístupu těchto výrobků na dotčený vnitrostátní trh, a tvořily by tedy opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením. Soudní dvůr konstatoval, že v rozhodné době z hlediska skutkového stavu dotčeného v původním řízení nebyla určena žádná oblast pro plavbu vodních skútrů, takže používání vodních skútrů bylo povoleno pouze na veřejně splavných vodních cestách. Soudní dvůr dále poukázal na to, že obžalovaní v původním řízení, jakož i Komise, tvrdili, že tyto vodní cesty jsou určeny pro nákladní dopravu obchodní povahy, která činí používání vodních skútrů nebezpečným, a že se v každém případě většina švédských splavných vod nachází mimo uvedené vodní cesty (72). V důsledku toho by bylo zjevně možné argumentovat, že účinkem dotčeného zákazu je faktické zabránění v přístupu na trh. Soudní dvůr však v bodě 39 konstatoval, že „[t]aková právní úprava, jakou je úprava dotčená v původním řízení, může být v zásadě považována za přiměřenou za podmínky, že příslušné vnitrostátní orgány jsou povinny přijmout taková prováděcí opatření, dále že tyto orgány skutečně vykonaly pravomoc, která jim byla v tomto ohledu svěřena, a určily vodní plochy odpovídající podmínkám stanoveným vnitrostátním nařízením a nakonec, že taková opatření byla přijata v přiměřené lhůtě po vstupu tohoto nařízení v platnost“ (73). Soud v bodě 40 rozhodl, že taková vnitrostátní právní úprava může být odůvodněna cílem ochrany životního prostředí s výhradou dodržení výše uvedených podmínek. Soudní dvůr tak uvádí, že dotčený druh

právní úpravy by mohl být odůvodněn, pokud budou splněny výše uvedené podmínky.

3.2 Zásada vzájemného uznávání

•

výjimkou, že výrobky zákonně vyráběné nebo uváděné na trh v jiném členském státu nepožívají tohoto práva, pokud členský stát určení může dokázat, že je nezbytné podřídit dotyčné výrobky jeho vlastnímu technickému pravidlu na základě důvodů uvedených v článku 36 SFEU nebo v závazných požadavcích vyskytujících se v judikatuře Soudního dvora, a to v souladu se zásadou přiměřenosti.

Technické překážky volného pohybu zboží v rámci EU jsou dosud značně rozšířené. Vznikají tehdy, když vnitrostátní pravidla, která stanovují požadavky, jež mají takové produkty splňovat (např. ohledně určení, formy, velikosti, hmotnosti, složení, prezentace, označení a balení),

Až donedávna byla nepochybně nejdůležitějším problémem při uplatňování zásady vzájem-

orgány členských států uplatňují na produkty pocházející z jiných členských států, kde jsou zákonně vyráběny nebo uváděny na trh. Pokud taková pravidla neprovádějí sekundární právní předpisy EU, představují technické překážky, na které se vztahují články 34 a 36 SFEU. Je tomu tak i v případě, že se daná pravidla vztahují bez rozdílu na všechny produkty.

ného uznávání obecná právní nejistota ohledně důkazního břemene. Proto EU přijala nařízení (ES) č. 764/2008, kterým se stanoví postupy týkající se uplatňování některých vnitrostátních technických pravidel u výrobků uvedených v souladu s právními předpisy na trh v jiném členském státě a kterým se zrušuje rozhodnutí č. 3052/95/ES (75).

Podle „zásady vzájemného uznávání“ (74) v rámci vnitřního trhu Společenství nadále koexistují různé vnitrostátní technické předpisy. Tato zásada znamená, že bez ohledu na technické rozdíly mezi různými vnitrostátními pravidly uplatňovanými v rámci EU nemohou členské státy určení zakázat na svém území prodej výrobků, které nejsou předmětem harmonizace EU a které jsou zákonně uváděny na trh v jiném členském státu, i když byly vyrobeny podle technických a kvalitativních předpisů odlišných od těch, jež musí splňovat domácí výrobky. Jedinými výjimkami z této zásady jsou omezení, která jsou odůvodněna podle článku 36 SFEU (ochrana veřejné mravnosti nebo bezpečnosti, ochrana zdraví a života lidí a zvířat nebo ochrana rostlin apod.) nebo na základě nadřazených požadavků obecného zájmu uznávaných v judikatuře Soudního dvora a která jsou úměrná sledovanému cíli. Zásada vzájemného uznávání je tak v neharmonizované oblasti tvořena pravidlem a výjimkou: •

obecným pravidlem, že bez ohledu na existenci vnitrostátního technického pravidla v členském státu určení výrobky zákonně vyráběné nebo uváděné na trh v jiném členském státu požívají základní svobody volného pohybu, kterou zaručuje SFEU, a

3.3 Typické překážky obchodu Překážky obchodu mají velmi rozdílné formy a podoby. Někdy jsou to velmi přímočará opatření zvlášť zaměřená na dovoz nebo umožňující preferenční zacházení s domácím zbožím, zatímco jindy jsou to neočekávané vedlejší účinky obecných rozhodnutí. Během několika minulých desetiletí se v judikatuře a při praktickém uplatňování článků 34–36 SFEU v rámci řízení o jejich porušení objevily některé typické kategorie. Níže je celá řada z nich popsána. 3.3.1

VNITROSTÁTNÍ

USTANOVENÍ TÝKAJÍCÍ SE DOVOZU (DOVOZNÍ POVOLENÍ, INSPEKCE A KONTROLY)

Vnitrostátní opatření týkající se přímo samotného dovozu produktů z jiných členských států ztěžují dovoz, a proto jsou běžně považována za opatření s rovnocenným účinkem, která odporují článku 34 SFEU. Ukázkovým příkladem je v této souvislosti povinnost získat před dovezením zboží dovozní povolení. Jelikož formální postupy tohoto druhu mohou způsobovat zdržení, porušuje taková povinnost článek 34 SFEU i v případech, kdy jsou povolení

(71) Rozsudek Soudního dvora ve věci Mickelsson a Roos, C-142/05, dosud nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí. (72) Bod 25. (73) Bod 39. (74) Tato zásada má svůj původ ve známém rozsudku Soudního dvora ve věci Cassis de Dijon ze dne 20. února 1979 (rozsudek Soudního dvora ve věci Rewe-Zentral, 120/78, Recueil 1979, s. 649) a byla základem nového vývoje na vnitřním trhu zboží. I když zpočátku nebyla v judikatuře Soudního dvora výslovně zmiňována, nyní je již plně uznávána (viz např. rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, C-110/05, Sb. rozh. 2009, s. I-519, bod 34). (75) Úř. věst. L 218, 13.8.2008, s. 21. Podrobnosti viz bod 8.3 této příručky.

Strana 15

udělována automaticky a dotyčný členský stát nemá v úmyslu si vyhradit právo povolení neudělit (76). Inspekce a kontroly, například veterinární, hygienické, rostlinolékařské a další kontroly, včetně celních kontrol při dovozu (a vývozu) jsou považovány za opatření s rovnocenným účinkem ve smyslu článků 34 a 35 (77). Takové inspekce mohou dovoz nebo vývoz ztěžovat nebo prodražovat v důsledku zpoždění vyplývajících z inspekcí a dodatečných přepravních nákladů, které kvůli nim mohou obchodníkovi vzniknout. Když 1. ledna 1993 vznikl vnitřní trh, opakované hraniční kontroly při převozu zboží se staly minulostí. V současnosti členské státy nesmějí provádět kontroly na svých hranicích, pokud nejsou součástí obecného systému kontrol, který se v podobném rozsahu uplatňuje i uvnitř členského státu a/nebo pokud se nejedná o namátkové kontroly na místě. Pokud však rozsah takových kontrol bez ohledu na místo jejich provádění dosáhne takové míry, že se jedná o systematickou kontrolu dovážených produktů, jsou tyto kontroly stále považovány za opatření s rovnocenným účinkem (78), které může být odůvodněno jen výjimečně, při splnění přísných podmínek. 3.3.2

POVINNOST JMENOVAT

ZÁSTUPCE NEBO ZŘÍDIT SKLADOVACÍ PROSTORY V DOVÁŽEJÍCÍM ČLENSKÉM STÁTU

O povinnosti dovozce mít místo podnikání v členském státu určení prohlásil Soudní dvůr, že přímo neguje volný pohyb zboží v rámci vnitřního trhu. Soud se vlastně vyjádřil, že jelikož tato povinnost nutí podniky zřízené v jiných členských státech k výdajům na zajištění zástupce v členském státě dovozu, znesnadňuje, ne-li přímo znemožňuje určitým podnikům, zejména malým a středním podnikům, vstup na trh daného členského státu (79). Povinnost ustanovit zástupce či zmocněnce, pobočku nebo kancelář či sklad v členském

státě dovozu by podobně byla v rozporu s článkem 34 SFEU. Některé členské státy se pokoušely odůvodnit takové požadavky tvrzením, že jsou nezbytné k zajištění řádného prosazování vnitrostátních ustanovení ve veřejném zájmu, v některých případech i včetně trestněprávní odpovědnosti. Soudní dvůr tento argument odmítl. Rozhodl, že i když je každý členský stát oprávněn přijímat na svém území vhodná opatření k zajištění ochrany veřejného pořádku, jsou taková opatření odůvodněná pouze tehdy, jestliže se

nebo vážou skladování dovážených produktů na splnění podmínek rozdílných od podmínek platných pro domácí produkty a obtížněji splnitelných. Z toho vyplývá, že vnitrostátní opatření, které podporuje vytváření zásob domácích produktů, by mohlo představovat překážku volného pohybu zboží ve smyslu článku 34 SFEU. 3.3.3

VNITROSTÁTNÍ REGULACE

CEN A ÚHRADA VÝDAJŮ

Přestože Smlouva neobsahuje žádné zvláštní ustanovení ohledně vnitrostátních předpisů

zjistí, že jsou nezbytná k dosažení oprávněných důvodů veřejného zájmu a že takové ochrany nelze dosáhnout prostředky méně omezujícími volný pohyb zboží (80). Soud tudíž rozhodl, že „[p]řestože trestní postihy mohou mít odrazující účinek, co se týče chování, jež postihují, není tento účinek zaručen a každopádně není zesílen … výhradně tím, že se na území státu nachází osoba, která smí právoplatně zastu-

o regulaci cen, Soudní dvůr ve své judikatuře při celé řadě příležitostí potvrdil, že článek 34 SFEU se vztahuje i na vnitrostátní regulaci cen.

povat výrobce“ (81). Proto bylo rozhodnuto, že požadavek, aby byl na území státu ustanoven zástupce, není takové povahy, aby z hlediska veřejného zájmu vedl k dostatečnému posílení záruk, které by odůvodnilo výjimku ze zákazu obsaženého v článku 34 SFEU.

Minimální ceny: Minimální cena stanovená jako určitá konkrétní částka, která – i když se vztahuje bez rozdílu na domácí i dovážené produkty – může omezovat dovoz tím, že neumožňuje, aby se jejich nižší nákladové ceny promítaly v maloobchodní prodejní ceně, a tak zabraňuje dovozcům využívat jejich konkurenční výhodu, představuje opatření s rovnocenným účinkem, které je v rozporu s článkem 34 SFEU. Spotřebitel nemůže mít z výhodnější ceny prospěch (83). Tato oblast je nicméně nyní částečně harmonizována a například vnitrostátní právní předpisy stanovující minimální ceny tabáku by měly být posuzovány s ohledem na směrnici 95/59/ES ze dne 27. listopadu 1995 o daních jiných než daních z obratu, které ovlivňují spotřebu tabákových výrobků. Podle judikatury Soudního dvora je stanovení takových minimálních prodejních cen v rozporu s čl. 9 odst. 1 uvedené směrnice (84).

Vnitrostátní požadavky regulující skladování nebo vytváření zásob dováženého zboží mohou také představovat porušení článku 34 SFEU, pokud taková vnitrostátní opatření diskriminačně postihují dovážené zboží ve srovnání s domácími produkty. Sem patří veškerá pravidla, která zakazují, omezují nebo vyžadují uskladnění pouze u dováženého zboží. Vnitrostátní opatření požadující, aby dovážené vinné destiláty byly po dobu nejméně šesti měsíců uskladněny, aby mohly získat určitá označení kvality, bylo Soudním dvorem uznáno za opatření s rovnocenným účinkem jako množstevní omezení (82). Podobné překážky obchodu se zbožím by mohla vytvářet jakákoli vnitrostátní pravidla, která úplně či částečně vyhrazují používání skladovacích prostor pouze pro domácí produkty

Taková regulace zahrnuje celou řadu různých opatření: minimální a maximální ceny, zmrazení cen, minimální a maximální zisková rozpětí a udržování úrovně cen při dalším prodeji.

Maximální ceny: Přestože maximální cena, která se vztahuje bez rozdílu na domácí i dovážené produkty, sama o sobě nepředstavuje opatření s rovnocenným účinkem jako množstevní omezení, může mít takový účinek, pokud je stano-

(76) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Finsko, C-54/05, Sb. rozh. 2007, s. I-2473, bod 31, nebo rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech International Fruit Company a další, 51/71 až 54/71, Recueil 1971, s. 1107. (77) Rozsudek Soudního dvora ve věci Rewe Zentralfinanz, 4/75, Recueil 1975, s. 843. (78) Rozsudek Soudního dvora ve věci Deutsches Milch-Kontor II, C-272/95, Recueil 1997, s. I-1905. (79) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Belgie, 155/82, Recueil 1983, s. 531, bod 7. (80) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Belgie, 155/82, Recueil 1983, s. 531, bod 12. Viz také rozsudek Soudního dvora ve věci Grilli, C-12/02, Recueil 2003, s. I-11585, body 48 a 49; rozsudek Soudního dvora ve věci Skanavi a Chryssanthakopoulos, C-193/94, Sb. rozh. 1996, s. I-929, body 36 až 38. (81) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Belgie, 155/82, Recueil 1983, s. 531, bod 15. (82) Rozsudek Soudního dvora ve věci Eggers, 13/78, Recueil 1978, s. 1935. (83) Rozsudek Soudního dvora ve věci Cullet, 231/83, Recueil 1985, s. 305; rozsudek Soudního dvora ve věci Van Tiggele, 82/77, Recueil 1978, s. 25. (84) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Řecko, C-216/98, Recueil 2000, s. I-8921, a rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, C-302/00, Recueil 2002, s. I-2055.

Strana 16

vena na úrovni, která prodej dováženého produktu buď znemožňuje nebo ztěžuje ve srovnání s prodejem domácího produktu (85).

ve věci Belgapom, podle něhož belgické právní předpisy zakazující prodej se ztrátou nebo jen s velmi malým ziskovým rozpětím spadají mimo působnost článku 34 SFEU.

Zmrazení cen: Ve věci týkající se vnitrostátního opatření, které požadovalo, aby veškerá zvýšení cen byla hlášena příslušným orgánům nejméně dva měsíce předtím, než nabudou účinnosti, Soudní dvůr potvrdil, že zmrazení cen, která se vztahují stejně na domácí i dovážené produkty, sama o sobě nepředstavují opatření s rovnocenným účinkem jako množstevní omezení. Mohou však de facto takovým účinkem působit,

Úhrada léčivých přípravků: Podle obecného pravidla neupírá právo EU členským státům jejich pravomoc, pokud jde o organizaci vlastních systémů sociálního zabezpečení (88); a při neexistenci harmonizace na úrovni EU jsou podmínky poskytování dávek sociálního zabezpečení určovány příslušnými předpisy členského státu. Nicméně takové předpisy mohou mít dopad na

pokud jsou ceny na takové úrovni, že uvádění dovážených produktů na trh je buď nemožné nebo obtížnější než u domácích produktů (86). Tak tomu bude v případě, že dovozci mohou uvádět dovážené produkty na trh jen se ztrátou.

možnosti obchodování, a tudíž mohou ovlivňovat rozsah dovozu. Z toho plyne, že vnitrostátní rozhodnutí o úhradě léčivých přípravků může mít nepříznivý dopad na jejich dovoz a může představovat překážku volného pohybu zboží.

Minimální a maximální zisková rozpětí stanovená konkrétní částkou, a nikoli jako procentuální podíl z nákladové ceny, nepředstavují opat-

Kromě toho z rozsudku ve věci Duphar vyplývá, že ustanovení vnitrostátních právních předpisů upravující úhradu zdravotnických prostředků

ření s rovnocenným účinkem ve smyslu článku 34 SFEU. Totéž platí o pevně stanoveném maloobchodním ziskovém rozpětí, které je podílem z maloobchodní ceny volně určené výrobcem, přinejmenším tvoří-li přiměřenou odměnu pro maloobchodníka. Naproti tomu maximální ziskové rozpětí stanovené jako jednotná částka, která se vztahuje jak na domácí, tak na dovážené produkty a která nepokrývá dovozní náklady, spadá do působnosti článku 34 SFEU (87).

v rámci vnitrostátního zdravotnictví jsou v souladu s článkem 34 SFEU, pokud určení, kterých přípravků se úhrada týká a kterých nikoli, není diskriminační z hlediska původu přípravků a pokud je učiněno na základě objektivních a ověřitelných kritérií. Kromě toho by mělo být možno seznam hrazených přípravků pozměnit, kdykoli je to nezbytné k dodržení určených kritérií. Pojem „objektivní a ověřitelná kritéria“, zmíněný Soudním dvorem, se může týkat toho, zda na trhu existují jiné, méně nákladné přípravky mající tentýž terapeutický účinek, skutečnosti, že dané přípravky jsou volně prodejné bez lékařského předpisu, nebo skutečnosti, že některé přípravky nejsou hrazeny z důvodů farmakoterapeutické povahy, které jsou zdůvodněny ochranou veřejného zdraví.

Od vynesení rozsudku Soudního dvora ve věci Keck a Mithouard, která se týkala francouzských právních předpisů zakazujících další prodej se ztrátou, se zdá, že vnitrostátní právní předpisy o regulaci cen spadají do rámce pojmu „podmínky prodeje“. V tomto ohledu nespadají do působnosti článku 34 SFEU, pokud se vztahují na všechny příslušné obchodníky podnikající na území daného státu a pokud mají stejný dopad, právně i fakticky, na obchodování s domácími produkty jako na obchodování s produkty z jiných členských států. Skutečnost, že „regulace cen“ představuje „podmínku prodeje“, je potvrzena v rozsudku Soudního dvora

Procesní pravidla pro přijímání rozhodnutí ohledně vnitrostátních systémů úhrady byla stanovena směrnicí Rady 89/105/EHS o průhlednosti opatření upravujících tvorbu cen u humánních léčivých přípravků a jejich začlenění do oblasti působnosti vnitrostátních systémů zdravotního pojištění.

Ve věci Decker (89) došel Soudní dvůr k závěru, že vnitrostátní pravidla, podle nichž úhrada ceny léčivých přípravků podléhá předběžnému schválení příslušnou institucí členského státu, pokud jsou dané přípravky nakupovány v jiném členském státu, představuje omezení volného pohybu zboží ve smyslu článku 34 SFEU, jelikož taková pravidla podněcují pojištěnce, aby si dané přípravky kupovali ve svém vlastním členském státu spíše než v jiném členském státu, a tím mohou omezovat dovoz takových přípravků v jiných členských státech. 3.3.4

VNITROSTÁTNÍ ZÁKAZY

URČITÝCH PRODUKTŮ NEBO LÁTEK

Zákaz uvádět na trh určitý výrobek nebo látku je z hlediska volného pohybu zboží nejrestriktivnějším opatřením, jaké může členský stát přijmout. Většina zboží, na něž se vztahují vnitrostátní zákazy, patří mezi potraviny (90), včetně vitamínů a dalších doplňků stravy, a chemické látky (91). Mezi důvody těchto přísných opatření, které členské státy uvádějí nejčastěji, patří ochrana zdraví a života lidí a zvířat a ochrana rostlin podle článku 36 SFEU a závazné požadavky vyplývající z judikatury Soudního dvora, například ochrana životního prostředí. Tato zdůvodnění jsou často vzájemně kombinována. Členský stát, který hodlá na svém území zakázat určitý produkt nebo látku, musí prokázat, že je takové opatření nezbytné a případně že obchodování s dotyčnými produkty představuje vážné ohrožení veřejného zdraví a že příslušná pravidla jsou v souladu se zásadou přiměřenosti. To zahrnuje i povinnost předložit relevantní důkazy, jako například technické, vědecké, statistické a nutriční údaje, jakož i veškeré další důležité informace (92). Navíc musí členský stát prokázat, že uvedeného cíle nelze dosáhnout žádnými jinými prostředky majícími méně omezující účinek na obchod mezi členskými státy uvnitř EU (93). Například v souvislosti s francouzským záka-

(85) Rozsudek Soudního dvora ve věci Tasca, 65/75, Recueil 1976, s. 291; rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech SADAM, 88/75 až 90/75, Recueil 1976, s. 323; rozsudek Soudního dvora ve věci Roussel, 181/82, Recueil 1983, s. 3849; rozsudek Soudního dvora ve věci GB-Inno v. ATAB, 13/77, Recueil 1977, s. 2115. (86) Rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Danis, 16/79 až 20/79, Recueil 1979, s. 3327. (87) Rozsudek Soudního dvora ve věci Roelstraete, 116/84, Recueil 1985, s. 1705; rozsudek Soudního dvora ve věci Lefèvre, 188/86, Recueil 1987, s. 2963. (88) Viz rozsudek Soudního dvora ve věci Duphar, 238/82, Recueil 1984, s. 523, a rozsudek Soudního dvora ve věci Sodemare a další, C-70/95, Recueil 1997, s. I-3395. (89) Rozsudek Soudního dvora ve věci Decker, C-120/95, Recueil 1998, s. I-1831. (90) Rozsudek Soudního dvora ve věci Sandoz, 174/82, Recueil 1983, s. 2445; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, C-24/00, Recueil 2004, s. I-1277; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, C-420/01, Recueil 2003, s. I-6445; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Dánsko, C-192/01, Recueil 2003, s. I-9693; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Nizozemsko, C-41/02, Sb. rozh. 2004, s. I-11375; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Německo, C-319/05, Sb. rozh. 2007, s. I-9811. (91) Rozsudek Soudního dvora ve věci Toolex, C-473/98, Recueil 2000, s. I-5681. (92) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, C-270/02, Recueil 2004, s. I-1559. (93) Rozsudek Soudního dvora ve věci De Peijper, 104/75, Recueil 1976, s. 613.

Strana 17

zem přidávání kofeinu do nápojů v množství přesahujícím určitý limit Soudní dvůr rozhodl, že „vhodné značení, které spotřebitele informuje o povaze, složkách a vlastnostech obohacených výrobků, umožňuje spotřebitelům, u nichž hrozí nadměrná konzumace živiny přidané do těchto výrobků, aby se sami rozhodli, zda je budou používat“ (94). Soudní dvůr tudíž rozhodl, že zákaz přidávání kofeinu v množství přesahujícím určitý limit není nezbytný k dosažení cíle, kterým je ochrana spotřebitele. Případ dánských vitamínů (95) se týkal dánské

hraje v celkovém posouzení věci Soudním dvorem důležitou úlohu takzvaná zásada předběžné opatrnosti (99). Může se také stát, že členské státy namísto naprostého zákazu pouze vyžadují předchozí schválení – v zájmu veřejného zdraví – přidávání látek, které již jsou povoleny v jiném členském státu. V takovém případě členské státy pouze plní své povinnosti podle práva EU, jestliže jsou dotyčné postupy přístupné a lze je dokončit v přiměřené době a jestliže se lze proti zákazu určitého produktu odvolat u soudu. Tento

správní praxe zakazující obohacování potravin vitamíny a minerály, pokud nelze prokázat, že je takové obohacování v zájmu uspokojování potřeb dánského obyvatelstva. Soudní dvůr zpočátku souhlasil, že je na Dánsku samotném, aby si rozhodlo o žádoucí úrovni ochrany lidského zdraví a života s přihlédnutím k zásadě přiměřenosti. Soudní dvůr nicméně poznamenal, že důkazní břemeno spočívá na dán-

postup musí být výslovně stanoven v opatření s obecnou působností, závazném pro vnitrostátní orgány. Charakteristiky tohoto „zjednodušeného postupu“ byly stanoveny Soudním dvorem v rozsudku ve věci C-344/90 (100).

ských orgánech, které musí „v každém případě prokázat, že vzhledem ke stravovacím návykům dánského obyvatelstva a s ohledem na výsledky mezinárodního vědeckého výzkumu jsou dánská pravidla nezbytná k zajištění účinné ochrany zájmů uvedených v daném ustanovení, a zejména že uvádění dotyčných produktů na trh představuje skutečné ohrožení veřejného zdraví“ (96). Po posouzení dotyčné dánské správní praxe dospěl Soudní dvůr k závěru, že dané opatření „neumožňuje dodržování práva Společenství týkajícího se identifikace a posouzení skutečného nebezpečí pro veřejné zdraví, což vyžaduje případ od případu podrobné zhodnocení účinků, jaké by přidávání daných minerálů a vitamínů mohlo mít“ (97).

technické a bezpečnostní podmínky, které musí výrobek splňovat. Schválení typu tudíž není omezeno jen na určité odvětví, protože takové požadavky existují u tak široké škály výrobků, jako jsou námořní zařízení, mobilní telefony, osobní automobily a zdravotnické přístroje.

Obecně zaujímá Soudní dvůr k opatřením tohoto druhu restriktivní postoj. Nicméně v oblastech, kde neexistuje vědecká jistota o vlivu určitého produktu nebo látky například na lidské zdraví nebo životní prostředí, se ukázalo, že je pro Soudní dvůr obtížnější takové zákazy odmítnout (98). V těchto případech také

3.3.5

SCHVÁLENÍ TYPU

Požadavky pro schválení typu vymezují právní,

Obecně je schválení typu vyžadováno dříve, než je povoleno uvést výrobek na trh. Splnění požadavků pro schválení typu je často dáno najevo označením na výrobku. Například označení CE potvrzuje splnění takových požadavků buď prostřednictvím vlastního prohlášení výrobce nebo osvědčením vystaveným třetí stranou. Zatímco běžné celoevropské požadavky pro schválení typu obvykle usnadňují uvádění výrobků na vnitřní trh, vnitrostátní schvalování typu v neharmonizovaných oblastech často vytváří překážky obchodu se zbožím. Rozdílné výrobkové normy znesnadňují výrobcům uvádění téhož produktu na trh v různých členských státech, případně mohou dokonce vést k vyš-

ším nákladům na zajištění souladu. Předpisy vyžadující vnitrostátní schválení typu před uvedením výrobků na trh jsou proto považovány za opatření s rovnocenným účinkem (101). I když členský stát může být ze zdravotnických nebo bezpečnostních důvodů oprávněn vyžadovat, aby výrobek, který již byl schválen v jiném členském státu, prošel novým přezkoumáním a schválením, dovážející členský stát musí zohlednit zkoušky nebo kontroly provedené ve vyvážejících členských státech a poskytující rovnocenné záruky (102). Ve věci Komise v. Portugalsko (103) šlo o to, že určitému podniku dohlížející orgán odmítl vydat požadované povolení k instalaci dovezených polyetylenových trubek se zdůvodněním, že takové trubky nebyly schváleny vnitrostátním zkušebním orgánem. Osvědčení, která podnik měl a která byla vydána italským zkušebním ústavem, nebyla uznána. Soudní dvůr rozhodl, že příslušné orgány (v tomto případě portugalské) musí zohlednit dotyčná osvědčení vystavená certifikačními orgány jiného členského státu, zejména pokud jsou tyto orgány členským státem pověřeny tato osvědčení vydávat. Jelikož portugalské orgány neměly dostatek informací, aby si mohly dotyčná osvědčení ověřit, mohly si příslušné informace opatřit od orgánů vyvážejícího členského státu. Je požadován vstřícný přístup ze strany vnitrostátního orgánu, kterému je předána žádost o povolení výrobku nebo uznání osvědčení. 3.3.6

POVOLOVACÍ ŘÍZENÍ

Vnitrostátní systémy, které podmiňují uvádění zboží na trh předchozím schválením, omezují přístup dovážejícího členského státu na trh a musí být proto považovány za opatření s rovnocenným účinkem jako množstevní omezení dovozu ve smyslu článku 34 SFEU (104). Soudní dvůr stanovil řadu podmínek, za kterých může být takový požadavek předchozího schválení oprávněný (105):

(94) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, C-24/00, Recueil 2004, s. I-1277, bod 75. (95) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Dánsko (dánské vitamíny), C-192/01, Recueil 2003, s. I-9693. (96) Bod 46 tamtéž. (97) Bod 56 tamtéž. (98) Rozsudek Soudního dvora ve věci Toolex, C-473/98, Recueil 2000, s. I-5681, a rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, C-24/00, Recueil 2004, s. I-1277. (99) Viz níže, bod 6.1.2. (100) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, C-344/90, Recueil 1992, s. I-4719. (101) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, 21/84, Recueil 1985, s. 1355. (102) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, C-455/01, Recueil 2003, s. I-12023. (103) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Portugalsko, C-432/03, Sb. rozh. 2005, s. I-9665. (104) Například Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Belgie, C-254/05, Sb. rozh. 2007, s. I-4269; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Portugalsko, C-432/03, Sb. rozh. 2005, s. I-9665, bod 41; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Nizozemsko, C-249/07, nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí, bod 26. (105) Viz rozsudek Soudního dvora ve věci Canal Satélite Digital, C-390/99, Recueil 2002, s. I-607.

Strana 18

•

musí být založen na objektivních, nediskriminačních kritériích, která jsou dotyčným podnikům známa předem, a to takovým způsobem, že volnost uvážení vnitrostátních orgánů je vymezena tak, aby nebyla používána svévolně,

V rozporu s článkem 34 SFEU byla shledána například následující opatření: •

požadavek, že margarín musí být prodáván v baleních ve tvaru kostky, aby se tak odlišoval od másla (107),

•

nesmí v zásadě vést ke zdvojování kontrol, které již byly provedeny v souvislosti s jinými postupy, ať již ve stejném či jiném členském státu,

•

zákaz členského státu uvádět na trh výrobky z drahých kovů bez náležitých (úředních vnitrostátních) puncovních značek (108),

• •

předchozí povolovací řízení bude nezbytné

zákaz uvádět na trh videokazety a disky DVD prodávané prostřednictvím zásil-

jen tam, kde je nutno následnou kontrolu považovat za příliš pozdní prostředek, než aby byla skutečně účinná a umožňovala dosáhnout sledovaného cíle, •

řízení by z důvodu svého trvání a nepřiměřených souvisejících nákladů nemělo být takové, aby dotyčné subjekty odrazovalo od uskutečňování jejich podnikatelských záměrů.

3.3.7

TECHNICKÉ PŘEDPISY

OBSAHUJÍCÍ POŽADAVKY TÝKAJÍCÍ SE OBCHODNÍ ÚPRAVY ZBOŽÍ (HMOTNOST, SLOŽENÍ, PREZENTACE, OZNAČOVÁNÍ, FORMA, VELIKOST, BALENÍ)

Požadavky, které mají dovážené produkty splňovat, co se týče tvaru, velikosti, hmotnosti, složení, prezentace, označování nebo nabízení k prodeji, mohou výrobce a dovozce nutit, aby dotyčné produkty přizpůsobovali pravidlům platným v členském státu, kde jsou uváděny na trh, například změnou označení dovážených produktů (106). Vzhledem k tomu, že takové požadavky ohledně obchodní úpravy zboží přímo souvisí se samotným produktem, nejsou považovány za podmínku prodeje, nýbrž za opatření s rovnocenným účinkem podle článku 34 SFEU.

kového prodeje a internetu, které nejsou označeny údajem o věku, od něhož je povoleno záznamy na nich sledovat, v souladu s klasifikací podle rozhodnutí krajského orgánu nebo vnitrostátního samoregulačního orgánu (109). 3.3.8

OMEZENÍ REKLAMY

Před vynesením rozsudku ve věci Keck a Mithouard Soudní dvůr při mnoha příležitostech došel k závěru, že vnitrostátní opatření ukládající omezení reklamy spadají do působnosti článku 34 SFEU. Jedním takovým případem byla věc Oosthoek (věc 286/81), která se týkala zákazu nabízet nebo rozdávat bezplatné dárky za účelem podpory prodeje. Soudní dvůr rozhodl, že „právní předpisy, které omezují nebo zakazují určité formy reklamy a určité prostředky podpory prodeje, mohou – přestože to nemá přímý dopad na dovoz – být takové povahy, že omezují objem dovozu, protože to nepříznivě ovlivňuje příležitosti k uvádění dovážených produktů na trh“ (110). Zdá se, že od vynesení rozsudku ve věci Keck a Mithouard Soudní dvůr v určitých ohledech zaujímá odlišný přístup (co se týče řešení případů omezení reklamy jakožto podmínky prodeje), ale v jiných ohledech se generální advo-

káti i Soudní dvůr shodují na stejném přístupu (co se týče podstatného významu reklamy pro volný pohyb zboží). Jak je vysvětleno výše v souvislosti s věcí Keck a Mithouard, „pravidla stanovující požadavky, které má zboží splňovat,“ jsou i nadále posuzována podle rozsudku ve věci Cassis de Dijon, a proto se má za to, že jako taková spadají do působnosti článku 34 SFEU, aniž by bylo nutno určit, zda jsou také diskriminační (111), zatímco u právních úprav prodeje je nutno posoudit, zda jsou, či nejsou diskriminační. Nicméně, jak poukázal generální advokát Maduro, Soudní dvůr musel vymezit jednoduchost rozlišení stanoveného v rozsudku ve věci Keck a Mithouard (112). Z toho plyne, že určitá pravidla, která zdánlivě spadají do kategorie podmínek prodeje, jsou řešena jako pravidla týkající se produktů. To platí zejména o opatřeních týkajících se reklamy, kde se zdá, že mají vliv na podmínky, které musí zboží splňovat (113). Nicméně běžnější přístup, který Soudní dvůr zastává od vynesení rozsudku ve věci Keck a Mithouard, je založen na předpokladu, že omezení reklamy a propagace je nutno považovat za „podmínku prodeje“ (114) a, pokud nejsou diskriminační, spadají mimo působnost článku 34 SFEU. Zdá se, že přístup Soudního dvora ve věcech týkajících se reklamy je založen na třech hlavních krocích. Za prvé, Soudní dvůr rozhodne, že určité metody podpory prodeje produktu představují způsob prodeje. Za druhé zkoumá rozsah omezení reklamy (zda se jedná o zákaz naprostý, či nikoli). Za třetí zkoumá diskriminaci (zda má dotyčné vnitrostátní omezení jiné dopady na prodej zboží z jiných členských států než na prodej domácího zboží). Zdá se, že v celé řadě případů Soudní dvůr spojuje rozsah omezení (úplné nebo částečné) s diskriminací. Jinými slovy, pokud je omezení úplné, má se za to, že by mohlo mít větší dopad na dovážené produkty (115), a pokud je částečné, předpokládá se, že by mohlo ovlivňovat domácí

(106) Rozsudek Soudního dvora ve věci Colim, C-33/97, Recueil 1999, s. I-3175, bod 37, a rozsudek Soudního dvora ve věci Morellato, C-416/00, Recueil 2003, s. I-9343, body 29 a 30. (107) Rozsudek Soudního dvora ve věci Rau v. De Smedt, 261/81, Recueil 1982, s. 3961. (108) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Irsko, C-30/99, Recueil 2001, s. I-4619. (109) Rozsudek Soudního dvora ve věci Dynamic Medien, C-244/06, Sb. rozh. 2008, s. I-505; v tomto rozhodnutí byla nicméně dotyčná překážka trhu shledána oprávněnou za účelem ochrany nezletilých. (110) Bod 15. Viz také věci předcházející věci Keck a Mithouard: rozsudek Soudního dvora ve věci GB-INNO-BM, 362/88, Recueil 1990, s. I-667, a rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Aragonesa de Publicidad Exterior a Publivía, C-1/90 a C-176/90, Recueil 1991, s. I-4151. (111) P. Oliver, Free Movement of Goods in the European Community (Volný pohyb zboží v Evropském společenství), 2003, s. 124. (112) Stanovisko ve spojených věcech Alfa Vita Vassilopoulos a Carrefour-Marinopoulos, C-158/04 a C-159/04, Sb. rozh. 2006, s. I-8135, body 26–29. (113) Rozsudek Soudního dvora ve věci Mars, C-470/93, Recueil 1995, s. I-1923, bod 13 (požadavky stanovené v opatření způsobují dodatečné náklady na balení a reklamu). Viz také rozsudek Soudního dvora ve věci Familiapress, C-368/95, Recueil 1997, s. I-3689, bod 11. (114) Viz rozsudek Soudního dvora ve věci Hünermund a další, C-292/92, Recueil 1993, s. I-6787 (zákaz reklamy „parafarmaceutických“ přípravků mimo prostory lékáren) a rozsudek Soudního dvora ve věci Leclerc-Siplec, C-412/93, Recueil 1995, s. I-179 (omezení televizní reklamy); P. Oliver, Free Movement of Goods in the European Community (Volný pohyb zboží v Evropském společenství), 2003, část 7.43. (115) V této souvislosti viz rozsudek Soudního dvora ve věci Gourmet International Products, C-405/98, Recueil 2001, s. I-1795; rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech De Agostini a TV-Shop, C-34/95 až C-36/95, Recueil 1997, s. I-3843, a rozsudek Soudního dvora ve věci Douwe Egberts, C-239/02, Sb. rozh. 2004, s. I-7007 (zákaz odkazů na „zeštíhlování“ a „lékařská doporučení, osvědčení, prohlášení nebo schvalující výroky“).

Strana 19

i dovážené produkty stejným způsobem (116). Nicméně je nutno zdůraznit, že Soudní dvůr ve věcech Dior (117) a Gourmet International Products (118) uvedl, že některé zákazy reklamy nemusí nutně silněji postihovat dovoz (119).

SE ZÁLOHOVÁNÍM

tit, aby byl systém plně funkční, pokrýval celé území státu a aby nediskriminačním způsobem umožňoval účast každého výrobce nebo distributora. Kromě toho musí být poskytnuto dostatečně dlouhé přechodné období, které výrobcům a distributorům umožní přizpůsobit se novým požadavkům, aby mohlo být zaručeno hladké fungování systému.

Systémy zálohování a vracení, zejména v nápojovém odvětví, jsou v posledních letech předmětem neustávajících debat v souvislosti s právními předpisy o ochraně životního pro-

Ve věci C-302/86 (121) Soudní dvůr analyzoval systém zálohování a vracení nápojových obalů na pivo a nealkoholické nápoje zavedený Dánskem, ve kterém mohly být používány

středí a s pravidly vnitřního trhu. Hospodářským subjektům, které podnikají ve více členských státech, takové systémy často znemožňují prodej téhož produktu ve stejném balení v některých členských státech. Namísto toho musí výrobci nebo dovozci přizpůsobovat balení potřebám každého jednotlivého členského státu, což obvykle vede k dodatečným nákladům. Tato opatření mají tudíž dopad na

v zásadě jen schválené standardizované obaly. I když Soudní dvůr ponechal systém zálohování a vracení v platnosti, protože byl považován za nezbytný prvek systému, který má zajistit opakované používání obalů, a tudíž je nutný k dosažení cílů v oblasti životního prostředí, omezení na standardizované obaly i požadavek jejich schválení považoval za nepřiměřený.

domácích produktů nebo jejich nákup upřednostňují, představují opatření s rovnocenným účinkem podle článku 34 SFEU. Nejznámějším případem takového vybízení k nákupu domácích produktů byla akce Buy Irish (126) (Kupujte irské zboží), což byla rozsáhlá kampaň podněcující k nákupu domácího zboží na úkor dovážených produktů. Soudní dvůr rozhodl, že jelikož tato kampaň byla jednoznačným pokusem

samotný výrobek, nikoli pouze na specifický způsob prodeje. Účinek takových systémů, tzn. rozdrobení trhů, často působí proti myšlence skutečně jednotného vnitřního trhu. Proto lze vnitrostátní požadavky v tomto smyslu považovat za překážku obchodu podle článku 34 SFEU.

3.3.10

snížit objem dovozu, porušuje článek 34 SFEU.

3.3.9

POVINNOSTI SOUVISEJÍCÍ

Přestože jsou označeny za překážku obchodu, mohou být odůvodněny např. argumenty týkajícími se ochrany životního prostředí. Ve dvou rozhodnutích ohledně německého povinného systému zálohování nápojových obalů na jedno použití Soudní dvůr potvrdil, že podle stávajícího práva EU jsou členské státy oprávněny volit mezi systémem zálohování a vracení obalů, celkovým systémem sběru obalů nebo kombinací těchto dvou systémů (120). Pokud se členský stát rozhodne pro systém zálohování a vracení, je nutno splnit určité podmínky, aby byl systém v souladu s ustanoveními směrnice 94/62/ES o obalech a obalových odpadech a s články 34–36 SFEU. Členský stát musí například zajis-

OZNAČENÍ PŮVODU,

Pravidla členského státu ohledně označení původu nebo jakosti mohou být přijatelná, pokud má dotyčný výrobek skutečně kvality a vlastnosti, které jsou způsobeny tím, že pochází z určité zeměpisné oblasti (124), nebo pokud označení původu uvádí zvláštní místo v souladu s tradicí dotyčného regionu (125). Taková povinnost také může být odůvodněna v případě, kdy by spotřebitelé jinak mohli být uvedeni v omyl například obalem nebo označením produktu. Opatření, která podněcují k nákupu pouze

ZNAČKY JAKOSTI, VYBÍZENÍ KE KOUPI DOMÁCÍCH PRODUKTŮ

Státem stanovená povinnost vystavovat prohlášení o původu zpravidla představuje opatření s rovnocenným účinkem, které je v rozporu s článkem 34 SFEU. V případech, kdy členské státy samy provádějí nebo podporují propagační kampaň, jejíž součástí je označení jakosti nebo původu, Soudní dvůr rozhodl, že takové systémy mají – přinejmenším potenciálně – omezující vliv na volný pohyb zboží mezi členskými státy. Takový systém, vytvořený za účelem podpory distribuce některých produktů vyráběných v určité zemi nebo regionu, u nichž reklamní sdělení zdůrazňuje jejich původ, může podněcovat spotřebitele k nákupu takových produktů na úkor dovážených produktů (122). Stejné pravidlo platí v případě značení nikoli země výroby, ale souladu produktu s vnitrostátními normami (123).

Členské státy mohou organizacím povolit vyzývání k nákupu určitých druhů ovoce a zeleniny, například tím, že zmiňují jejich konkrétní vlastnosti, i když jsou dané odrůdy typickými produkty daného státu, pokud není spotřebitelům doporučováno, aby nakupovali domácí zboží výhradně proto, že pochází z dané země (127). 3.3.11

POVINNOST POUŽÍVAT

NÁRODNÍ JAZYK

Jazykové požadavky ukládané v neharmonizovaných oblastech tvoří překážku obchodu uvnitř EU zakázanou článkem 34 SFEU, pokud výrobky pocházející z jiných členských států mají být opatřovány jiným označením, což s sebou přináší dodatečné náklady na balení (128). Tato povinnost může v souvislosti se zbožím nabývat mnoha forem, jako jsou například: prohlášení,

(116) V této souvislosti viz rozsudek Soudního dvora ve věci Hünermund a další, C-292/92, Recueil 1993, s. I-6787, a rozsudek Soudního dvora ve věci Karner, C-71/02, Recueil 2004, s. I-3025 (zákaz odkazů na skutečnost, že zboží pochází z konkurzu). (117) Rozsudek Soudního dvora ve věci Dior, C-337/95, Recueil 1997, s. I-6013. (118) Rozsudek Soudního dvora ve věci Gourmet International Products, C-405/98, Recueil 2001, s. I-1795. (119) P. Oliver a S. Enchelmaier, Free Movement of Goods: Recent Developments in the Case Law (Volný pohyb zboží: nejnovější vývoj judikatury), 2007, CML Rev. 649 pod 675. (120) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Německo, C-463/01, Sb. rozh. 2004, s. I-11705; rozsudek Soudního dvora ve věci Radlberger Getränkegesellschaft a S. Spitz, C-309/02, Sb. rozh. 2004, s. I-11763. (121) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Dánsko, 302/86, Recueil 1988, s. 4607. (122) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Německo, C-325/00, Recueil 2002, s. I-9977 („Aus deutschen Landen frisch auf den Tisch“); rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, C-6/02, Recueil 2003, s. I-2389; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Belgie, C-255/03, nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí. (123) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Belgie, C-227/06, nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí. (124) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Německo, 12/74, Recueil 1975, s. 181. (125) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Irsko, 113/80, Recueil 1981, s. 1625. (126) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Irsko, 249/81, Recueil 1982, s. 4005. (127) Rozsudek Soudního dvora ve věci Apple and Pear Development Council, 222/82, Recueil 1983, s. 4083. (128) Rozsudek Soudního dvora ve věci Colim, C-33/97, Recueil 1999, s. I-3175.

Strana 20

reklamní sdělení, záruky, technické pokyny, návody k použití apod. Povinnost používat daný jazyk ve fázích před samotným prodejem konečnému spotřebiteli nelze zdůvodňovat ochranou spotřebitele, protože tento typ požadavku není nezbytný; výrobci, dovozci, velkoobchodníci a maloobchodníci, kteří jsou jediní, kdo se podílí na manipulaci se zbožím, mohou provádět své podnikání v jazyce, který dobře ovládají, nebo v němž jsou schopni získat konkrétní informace, jež potřebují.

rozumí. Navíc toto vnitrostátní opatření nesmí vylučovat možnost používat jiné způsoby informování spotřebitelů, jako jsou nákresy, symboly a piktogramy (131). A konečně, opatření tohoto druhu musí být za všech okolností omezeno na informace, které dotyčný členský stát označil za povinné a u kterých by použití jiných prostředků než překladu nebylo vhodným řešením, jak spotřebitelům poskytnout potřebné informace. Nicméně tato zásada přiměřenosti vyžaduje individuální přístup případ od případu. 3.3.12

Prodej konečnému spotřebiteli je odlišná záležitost. Rozdílný přístup je pochopitelný vzhledem k tomu, že – na rozdíl od hospodářských subjektů, pro něž je taková znalost součástí jejich podnikání nebo kteří mají možnost si potřebné informace opatřit – nelze u spotřebitele předpokládat, že snadno porozumí jazykům jiných členských států. Ve svém rozsudku ve věci C-366/98, Geffroy (129), Soudní dvůr prohlásil, že článek 34 SFEU „je nutno vykládat tak, že zabraňuje, aby vnitrostátní pravidlo [...] požadovalo používání určitého jazyka k označování potravin, aniž by povolovalo možnost použít jiný jazyk, kterému kupující snadno rozumí, nebo možnost zajistit, aby byl kupující informován jiným způsobem“. Ve věci C-85/94 Piageme (130), která se týkala určení jazyka, jemuž spotřebitelé snadno rozumí, Soudní dvůr prohlásil, že lze brát v úvahu různé faktory, jako například „možnou podobnost slov v různých jazycích, širokou znalost více než jednoho jazyka u dotyčné populace nebo existenci zvláštních okolností, jako je rozsáhlá reklamní kampaň nebo široká distribuce produktu, jestliže lze prokázat, že spotřebitel dostává dostatek informací“. Z obecné zásady přiměřenosti vyplývá, že členské státy smějí přijímat vnitrostátní opatření vyžadující, aby určité konkrétní informace o domácích nebo dovážených výrobcích byly uváděny v jazyce, kterému spotřebitel snadno

OMEZENÍ PRODEJE NA

DÁLKU (INTERNETOVÝ PRODEJ,

sudku ve věci Keck a Mithouard by se na podmínku prodeje vztahoval článek 34 SFEU v případě, že je taková úprava diskriminační. Při určování, zda se jedná o diskriminaci, Soudní dvůr poukazuje na souvislost mezi rozsahem restriktivního opatření a diskriminací. Za prvé, v souladu s rozsudkem ve věci De Agostini a TV-Shop (ohledně důležitosti reklamy pro prodej dotyčného výrobku) (133) Soudní dvůr obdobně zdůraznil důležitost internetu pro prodej výrobku. Poté vysvětlil, proč je takový naprostý zákaz překážkou spíše pro lékárny mimo Německo nežli pro lékárny na jeho území, a že je tudíž toto opatření v rozporu s článkem 34 SFEU.

ZÁSILKOVÝ PRODEJ APOD.)

Díky rozvoji informačních a komunikačních technologií se nyní stále více obchoduje se zbožím na vnitřním trhu prostřednictvím těchto prodejních kanálů. Není tudíž překvapivé, že úloha článku 34 SFEU v internetových transakcích zahrnujících převod zboží z jednoho členského státu do jiného vedla k řízením

Konkrétně Soudní dvůr rozhodl, že pro lékárny, které nesídlí v Německu, představuje internet významnější způsob, jak získat „přímý přístup“ na německý trh (134). Soudní dvůr objasnil, že zákaz, který má větší dopad na lékárny sídlící mimo Německo, by mohl bránit v přístupu na trh přípravkům z jiných členských států více, než jak tomu je u domácích přípravků.

před Soudním dvorem. Otázky předložené Soudnímu dvoru k rozhodnutí ve věci Deutscher Apothekerverband (132) měly původ ve vnitrostátním řízení ohledně internetového prodeje humánních léčivých přípravků v jiném členském státu, než ve kterém má společnost DocMorris své sídlo. Německé právo tehdy zakazovalo zásilkový prodej léčivých přípravků, které smějí být prodávány jen v lékárnách. První otázkou přednesenou vnitrostátním soudem bylo, zda dochází k porušení článku 34 SFEU v případě, že se schválené léčivé přípravky, jejichž prodej je v dotyčném členském státu omezen jen na lékárny, nesmějí komerčně dovážet formou zásilkového obchodu prostřednictvím lékáren schválených v jiných členských státech na základě individuální objednávky po internetu. Soudní dvůr začal tím, že toto vnitrostátní omezení řešil jako podmínku prodeje. Podle roz-

Soudní dvůr poté prozkoumal možná odůvodnění. Co se týče odůvodnění týkajících se léčivých přípravků vydávaných bez lékařského předpisu, Soudní dvůr rozhodl, že žádný z přednesených důvodů nemůže představovat platný základ pro absolutní zákaz prodeje volně prodejných léčivých přípravků formou zásilkového prodeje. Co se týče léků na předpis, Soudní dvůr nejprve poukázal na to, že poskytování takových léků veřejnosti je nutno přísněji regulovat. Soudní dvůr rozhodl, že vzhledem k nebezpečím spojeným s používáním těchto léků je potřeba moci efektivně kontrolovat pravost lékařských předpisů a zajistit, aby lék byl vydán samotnému zákazníkovi nebo osobě, kterou zákazník pověřil převzetím léku, dostatečným odůvodněním zákazu zásilkového prodeje (135). Kromě toho Soudní dvůr rozhodl, že takové zákazy lze odůvodnit na základě finanční rovnováhy systému sociálního zabezpečení nebo na základě integrity státního systému zdravotní péče (136).

(129) Rozsudek Soudního dvora ve věci Geffroy, C-366/98, Recueil 2000, s. I-6579. (130) Rozsudek Soudního dvora ve věci Piageme, C-85/94, Recueil 1995, s. I-2955. (131) Rozsudek Soudního dvora ve věci Colim, C-33/97, Recueil 1999, s. I-3175, body 41–43. (132) Rozsudek Soudního dvora ve věci Deutscher Apothekerverband, C-322/01, Recueil 2003, s. I-14887. (133) Rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech De Agostini a TV-Shop, C-34/95 až C-36/95, Recueil 1997, s. I-3843, body 43 a 44. Generální advokát Geelhoed (rozsudek Soudního dvora ve věci Douwe Egberts, C-239/02, Sb. rozh. 2004, s. I-7007, bod 68) staví toto odůvodnění do protikladu s odůvodněním Soudního dvora v rozsudku ve věci Hünermund a další, C-292/92 (Recueil 1993, s. I-6787), a Leclerc-Siplec, C-412/93 (Recueil 1995, s. I-179). Vyslovil přesvědčení, že zákazy reklamy ve dvou posledně uvedených případech byly jen omezeného rozsahu. Generální advokát poukázal na to, že Soudní dvůr v těchto dvou posledně uvedených věcech přičítá důležitost skutečnosti, že dotyčná omezení neovlivnila příležitosti dalších obchodníků propagovat dotyčné výrobky jinými způsoby. Jinými slovy, „funkce, kterou má reklama v souvislosti se získáváním přístupu na trh pro dotyčné výrobky, zůstala nedotčena.“ (134) Rozsudek Soudního dvora ve věci Deutscher Apothekerverband, C-322/01, Recueil 2003, s. I-14887, bod 74. (135) Bod 119. (136) Bod 123.

Strana 21

3.3.13

OMEZENÍ DOVOZU ZBOŽÍ

PRO OSOBNÍ POTŘEBU

Článek 34 SFEU nejenže poskytuje podnikům právo dovážet zboží pro obchodní účely, ale také opravňuje jednotlivce k dovozu zboží pro osobní potřebu, jak se ukázalo ve věci Schumacher (137). V tomto případu šlo o to, že si soukromá osoba objednala pro svou osobní potřebu léčivý přípravek z Francie. Celní orgány v Německu, kde tato osoba bydlela, však odmítly dotyčný přípravek propustit přes hranice. Vnitrostátní soud se obrátil na Soudní dvůr s dotazem, zda právní předpis, který zakazuje soukromé osobě pro osobní potřebu dovoz léčivého přípravku, který je v členském státu dovozu schválen, je k dostání bez lékařského předpisu a byl zakoupen v lékárně v jiném členském státu, není v rozporu s články 34 a 36 SFEU. Soudní dvůr nejprve poukázal na

to, že takový právní předpis představuje porušení článku 34 SFEU. Při zkoumání veškerých možných odůvodnění pak rozhodl, že dané opatření nelze zdůvodnit ochranou veřejného zdraví. Vysvětlil, že koupě léčivých přípravků v lékárně v jiném členském státu poskytuje stejnou záruku jako jeho nákup v domácí lékárně. Tento závěr byl také podpořen skutečností, že podmínky přístupu k profesi farmaceuta a k jejímu vykonávání jsou upraveny sekundárním právem EU.

lali použít pesticidní přípravky určené k použití v zemědělství, které neměly registraci povolující jejich uvádění na trh. Obvinění se hájili tím,

Nicméně, jak ukazuje rozsudek ve věci Escalier a Bonnarel (138), soukromé osoby, které dová-

že vnitrostátní požadavky týkající se povolení nelze uplatňovat na zemědělce, kteří tyto produkty dovážejí nikoli k obchodním účelům, nýbrž ke svému vlastnímu použití. Soudní dvůr rozhodl, že členské státy jsou povinny dovoz přípravků na ochranu rostlin na jejich území přezkoumávat, přičemž toto přezkoumání může mít podobu „zjednodušeného“ postupu, jehož účelem je ověřit, zda určitý přípravek musí být registrován, nebo zda s ním má být zacházeno

žejí zboží určené k používání na svém vlastním pozemku, mohou také podléhat určitým povinnostem, které se vztahují i na dovozce zboží k obchodním účelům. V této věci bylo zahájeno trestní řízení proti dvěma jednotlivcům, kteří byli obviněni z toho, že měli ve svém držení a hod-

jako s přípravkem, který již je v dovážejícím státu schválen (139). Soudní dvůr poukázal na to, že výše uvedené zásady jsou platné bez ohledu na účel dovozu a že se tudíž vztahují stejně i na zemědělce, kteří si dotyčné produkty dovážejí výhradně pro potřeby svých podniků.

(137) Rozsudek Soudního dvora ve věci Schumacher, 215/87, Recueil 1989, s. 617. (138) Rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Escalier a Bonnarel, C-260/06 a C-261/06, Recueil 2007, s. I-9717. (139) Bod 32.

Strana 22

4. Další specifické otázky podle článku 34 SFEU 4.1 Souběžný dovoz léčivých přípravků a přípravků na ochranu rostlin Souběžné obchodování s produkty je v rámci vnitřního trhu zákonnou formou obchodu. Obchodování je „souběžné“ v tom smyslu, že zahrnuje produkty, které jsou v zásadě podobné produktům uváděným na trh prostřednictvím distribučních sítí výrobců nebo původních dodavatelů, ale probíhá mimo (často vedle) těchto sítí. K souběžnému obchodu dochází v důsledku odchylek cen farmaceutických přípravků (140) nebo pesticidů (141), například když členské státy stanoví nebo jinak regulují cenu produktů prodávaných na jejich vlastním území. Souběžný obchod v zásadě vytváří zdravou soutěž a vede ke snižování cen pro spotřebitele a je přímým důsledkem vývoje vnitřního trhu, který zaručuje volný pohyb zboží. Přestože bezpečnost a prvotní uvádění léčivých přípravků a přípravků na ochranu rostlin na trh upravují právní předpisy EU, zásady ohledně zákonnosti souběžného obchodu s těmito produkty vyplynuly z rozsudků Soudního dvora na základě ustanovení Smlouvy týkajících se volného pohybu zboží. Co se týče léčivých přípravků a přípravků na ochranu rostlin, jestliže příslušné orgány členského státu určení již mají k dispozici informace nezbytné pro účely ochrany veřejného zdraví nebo bezpečnosti životního prostředí v důsledku prvního uvedení produktu na trh v tomto členském státě, musí souběžně dovážený léčivý přípravek nebo přípravek na ochranu rostlin získat povolení, které se uděluje přiměřeně „zjednodušeným“ způsobem (ve

srovnání s postupem registrace), a to za předpokladu, že:

Souběžný obchod je navíc nutno odlišovat od zpětného dovozu. Například v případě léčivých přípravků se jedná o transakce, při nichž jsou

•

dováženému přípravku byla v členském státě původu udělena registrace,

•

dovážený přípravek je v zásadě podobný jako přípravek, který již obdržel registraci v členském státě určení.

léčivé přípravky do členského státu, v němž jsou registrovány, dovezeny poté, co je lékárna v jiném členském státě odebrala od distributora v dovážejícím členském státě. V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že přípravek vyrobený v určitém členském státě, který je vyvezen a poté zpětně dovezen do tohoto členského státu, představuje dovezený produkt stejně jako produkt vyrobený v jiném člen-

Ve snaze dosáhnout rovnováhy mezi právy subjektů provozujících souběžný obchod na jedné straně a potřebou chránit určité cíle veřejného zájmu, jako je například ochrana veřejného zdraví a životního prostředí, na straně druhé, Komise vypracovala k souběžnému dovozu pokyny obsažené v následujících textech: •

•

pokyny vypracované v rámci Stálého rostlinolékařského výboru týkající se souběžného obchodování s přípravky na ochranu rostlin v rámci EU a EHP (2001) (142), sdělení Komise o souběžném dovozu hromadně vyráběných léčivých přípravků, jejichž registrace byla již povolena (2003) (143).

Během legislativního postupu upravujícího právní předpisy EU o přípravcích na ochranu rostlin (144) bylo v roce 2007 navrženo zahrnout do těchto předpisů výslovná ustanovení upravující souběžný obchod s těmito přípravky. Vstup navrhovaného nařízení Evropského parlamentu a Rady o uvádění přípravků na ochranu rostlin na trh v platnost bude znamenat, že na úrovni EU dojde k harmonizaci souběžného dovozu přípravků na ochranu rostlin a tato problematika tak již nebude upravena článkem 34 SFEU.

ském státu (145). Nicméně Soudní dvůr poukázal na to, že tato zjištění neplatí, pokud se zjistí, že dotyčné produkty byly vyvezeny výhradně za účelem zpětného dovozu s cílem obejít právní předpisy, jako například ty, které jsou předmětem posouzení (146).

4.2

Registrace automobilů

Současné vnitrostátní právní předpisy obecně stanoví tři různé kroky nezbytné k získání registrace motorového vozidla. Za prvé, schválení technických vlastností motorového vozidla, které je v mnoha případech ES schválením typu. Některé typy motorových vozidel však stále podléhají vnitrostátním schvalovacím postupům. Za druhé, kontroly technické způsobilosti ojetých vozidel, jejichž cílem je pro účely ochrany zdraví a lidských životů ověřit, zda je dané motorové vozidlo v době registrace skutečně v dobrém technickém stavu. A konečně, registrace motorového vozidla povolující uvedení vozidla do provozu na pozemních komunikacích, což zahrnuje identifikaci motorového vozidla a vydání registrační značky.

(140) Rozsudek Soudního dvora ve věci Smith & Nephew, C-201/94, Recueil 1996, s. I-5819. (141) Rozsudek Soudního dvora ve věci British Agrochemicals Association, C-100/96, Recueil 1999, s. I-1499; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, C-201/06, Sb. rozh. 2008, s. I-735, bod 33. (142) Dokument SANCO/223/2000 rev. 9, 6. prosince 2001. (143) KOM(2003) 839 v konečném znění: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/site/en/com/2003/com2003_0839en01.pdf. (144) Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o uvádění přípravků na ochranu rostlin na trh, KOM(2006) 388 v konečném znění. (145) Rozsudek Soudního dvora ve věci Deutscher Apothekerverband, C-322/01, Recueil 2003, s. I-14887, bod 127. V tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ve věci Leclerc a další, 229/83, Recueil 1985, s. 1, bod 26, a rozsudek Soudního dvora ve věci Schmit, C-240/95, Recueil 1996, s. I-3179, bod 10. (146) Rozsudek Soudního dvora ve věci Deutscher Apothekerverband, C-322/01, Recueil 2003, s. I-14887, bod 129.

Strana 23

V roce 2007 Komise aktualizovala interpretační sdělení o postupech registrace motorových vozidel pocházejících z jiného členského státu (147). Toto sdělení podrobně stanoví minimální podmínky, které musí postupy registrace automobilů splňovat. U motorového vozidla dříve registrovaného v jiném členském státu může členský stát, kde má být vozidlo nově registrováno, požadovat předložení pouze následujících dokumentů: 1)

originál nebo kopie osvědčení o registraci vydaného v jiném členském státě: Členské státy musí při nové registraci vozidla na svém území uznávat harmonizované osvědčení o registraci vydané jiným členským státem (148). Nicméně mnoho vozidel registrovaných před rokem 2004 má stále neharmonizované osvědčení o registraci;

2)

prohlášení o shodě platné pro ES nebo daný stát: Všechny sériově vyráběné osobní automobily schvalované od roku 1996 v zásadě podléhají ES schválení typu (149). Jedná se o postup, kterým se osvědčuje, že určitý typ vozidla splňuje všechny příslušné evropské požadavky v oblasti bezpečnosti a ochrany životního prostředí. ES schválení typu je platné ve všech členských státech. Výrobce jakožto držitel ES schválení typu vystaví ES prohlášení o shodě, které dokládá, že vozidlo

bylo vyrobeno v souladu se schváleným typem vozidla. U nových vozidel s ES schválením typu, která jsou doprovázena platným prohlášením o shodě, nemusí být požadováno nové schválení jejich technických vlastností ani splnění dalších technických požadavků týkajících se jejich konstrukce a funkce, pokud nebyla po opuštění závodu výrobce upravena. Motorová vozidla, která nemají ES schválení typu, využívají vnitrostátního schválení typu nebo vnitrostátních postupů jednotlivého schválení. Vnitrostátní schvalovací postupy pro motorová vozidla, která již obdržela vnitrostátní schválení v jiném členském státě, a pro motorová vozidla, která již byla registrována v jiném členské státě, dříve spadaly do působnosti článků 34 a 36 SFEU (150). Nyní, podle nové směrnice o schvalování typu (2007/46/ES), jsou postupy vnitrostátního schválení typu a postupy jednotlivého schválení harmonizovány. I když je platnost schválení omezena na členský stát, který je vydal, jiný členský stát musí povolit prodej, registraci nebo uvedení vozidla do provozu, pokud nemá oprávněné důvody se domnívat, že technická ustanovení pro udělení schválení nejsou rovnocenná s jeho vlastními ustanoveními. Vnitrostátní orgány nesmějí požadovat ES prohlášení o shodě u vozidla dříve registrovaného v jiném členském státě, jestliže předchozí osvědčení vozidla

o registraci plně vyhovuje vzoru ve směrnici 1999/37/ES. Vnitrostátní orgány však mohou požadovat ES prohlášení o shodě u vozidla dříve registrovaného v jiném členském státě, pokud jim neharmonizované osvědčení o registraci ostatních členských států neumožňuje s dostatečnou přesností motorové vozidlo identifikovat. Pokud motorové vozidlo ES prohlášení o shodě nemá, mohou vnitrostátní orgány požadovat vnitrostátní prohlášení o shodě; 3)

doklad o zaplacení DPH, pokud je vozidlo pro účely DPH považováno za nové;

4)

osvědčení o pojištění;

5)

osvědčení o způsobilosti k provozu na pozemních komunikacích, pokud jsou kontroly technické způsobilosti povinné pro všechny nové registrace motorových vozidel dříve registrovaných ve stejném nebo jiném členském státu. Kontrola technické způsobilosti před registrací musí splňovat alespoň stejné procedurální podmínky jako schválení technických vlastností motorového vozidla (151).

Ve svém nedávném rozsudku Soudní dvůr potvrdil, že všeobecné zákazy registrace dovážených ojetých vozidel porušují článek 34 SFEU (152).

(147) Interpretační sdělení Komise o postupech registrace motorových vozidel pocházejících z jiného členského státu (Úř. věst. C 68, 24.3.2007, s. 15). (148) Podle článku 4 směrnice Rady 1999/37/ES ze dne 29. dubna 1999 o registračních dokladech vozidel (Úř. věst. L 138, 1.6.1999, s. 57). (149) Tuto problematiku upravuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/46/ES ze dne 5. září 2007, kterou se stanoví rámec pro schvalování motorových vozidel a jejich přípojných vozidel, jakož i systémů, konstrukčních částí a samostatných technických celků určených pro tato vozidla (Úř. věst. L 263, 9.10.2007, s. 1). Směrnice 2007/46/ES nahrazuje směrnici Rady 70/156/EHS ze dne 6. února 1970 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se schvalování typu motorových vozidel a jejich přípojných vozidel. (150) Rozsudek Soudního dvora ve věci Gofette a Gilliard, 406/85, Recueil 1987, s. 2525. (151) Rozsudek Soudního dvora ve věci Schloh v. Auto contrôle technique, 50/85, Recueil 1986, s. 1855; rozsudek Soudního dvora ve věci Cura Anlagen, C-451/99, Recueil 2002, s. I-3193. (152) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Rakousko, C-524/07, nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí.

Strana 24

5. Překážky vývozu (článek 35 SFEU) Článek 35 SFEU stanoví: „Množstevní omezení vývozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem, jsou mezi členskými státy zakázána.“

5.1

Vývoz

V kontextu článku 35 SFEU pojem „vývoz“ označuje obchod mezi členskými státy, tzn. vývoz z jednoho členského státu do jiných členských států. Nevztahuje se na vývoz do země mimo EU.

Pro tento úzký výklad článku 35 SFEU existuje několik důvodů. Za prvé, v případě dovozů mohou nediskriminační opatření klást na dovozce dvojí břemeno, protože dovozci musí dodržovat pravidla ve své vlastní zemi i v zemi dovozu. U takových opatření se tudíž má za to, že se na ně oprávněně vztahuje právo EU na ochranu vnitřního trhu. To není případ vývozců, kteří musí pouze dodržovat tatáž pravidla stanovená pro domácí trh a vývozní trh. Za druhé, pokud by působnost článku 35 SFEU byla příliš široká, zahrnovala by i omezení, která nemají žádný vliv na trh uvnitř EU (154).

5.2 Množstevní omezení a opatření s rovnocenným účinkem Přestože článek 35 SFEU a článek 34 SFEU mají velmi podobnou formulaci, zřetelný rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že článek 35 SFEU se v podstatě vztahuje jen na opatření, která diskriminují určité zboží. Tato zásada byla stanovena ve věci Groenveld (153), kdy Soudní dvůr uvedl, že článek 35 SFEU „se týká vnitrostátních opatření, jejichž specifickým cílem nebo účinkem je omezení způsobů vývozu a tím vytvoření rozdílu mezi vnitrostátním obchodem v členském státu a jeho vývozem tak, aby byla domácí produkci nebo domácímu trhu dotyčného státu poskytnuta určitá výhoda na úkor produkce nebo obchodu jiných členských států.“

Ve věci Rioja vyplývalo nerovné zacházení z lepších výrobních nebo obchodních podmínek pro domácí společnosti (155). Ve věci Consorzio del Prosciutto di Parma a Salumificio S. Rita k tomu došlo v důsledku zajištění zvláštní výhody pro podniky sídlící v oblasti produkce, protože používání chráněného označení „Prosciutto di Parma“ pro krájenou šunku bylo podmíněno tím, že se krájení na plátky a balení musí provádět v oblasti produkce (156). Takové výhody pro vnitrostátní trh vedou ke konkurenčnímu znevýhodnění podniků sídlících v jiných členských státech v důsledku doplňkových nákladů, které mohou být nutné kvůli obtížnému opatřování určitých produktů, jež jsou nezbytné pro zapojení do hospodářské soutěže s vnitrostátním trhem. V některých ze svých rozhodnutí v souvislosti s článkem 35 SFEU Soudní dvůr nevzal v úvahu

poslední požadavek zásady stanovené ve věci Groenveld („na úkor produkce nebo obchodu jiných členských států“) (157). Toto kritérium, které Soudní dvůr uplatnil v celé řadě svých rozsudků (158), je v souladu s vývojem v oblasti volného pohybu pracovníků (159) a služeb (160). Kromě toho se v některých případech Soudní dvůr nezmínil o požadavku zvláštního zvýhodnění domácí produkce (161). V nedávném rozhodnutí o předběžné otázce (162) Soudní dvůr řešil belgické právní předpisy zakazující prodávajícím požadovat zálohu nebo platbu během sedmidenní lhůty, ve které může spotřebitel odstoupit od kupní smlouvy uzavřené na dálku. Přestože se zákaz přijímat zálohy vztahuje na všechny obchodníky působící na belgickém území, Soudní dvůr se domnívá, že má přece jen větší skutečný dopad na zboží opouštějící trh vyvážejícího členského státu než na obchodování se zbožím na domácím trhu daného členského státu. Přitom je zajímavé, že v tomto případě důsledky této překážky brání především obchodním činnostem společností se sídlem v členském státě vývozu, a ne v cílovém členském státě. Celkově se zdá, že Soudní dvůr zaujímá takový obecný postoj, že se článek 35 SFEU vztahuje na obchodní překážky, které mají skutečný a konkrétní vliv na vývoz a vytvářejí rozdíl v zacházení mezi obchodem uvnitř členského státu a vývozem.

(153) Rozsudek Soudního dvora ve věci Groenveld, 15/79, Recueil 1979, s. 3409; viz také rozsudek Soudního dvora ve věci Grilli, C-12/02, Recueil 2003, s. I-11585, bod 41. (154) P. Oliver a S. Enchelmaier: Free movement of goods: Recent developments in the case law (Volný pohyb zboží: nejnovější vývoj judikatury), 44 CML Rev. (2007), s. 686. (155) Rozsudek Soudního dvora ve věci Delhaize v. Promalvin (Rioja), C-47/90, Recueil 1992, s. I-3669 (v této věci nezohlednil Soudní dvůr ve svém odůvodnění požadavek zvláštního zvýhodnění domácí produkce, přestože z přednesených skutečností zřetelně vyplýval). (156) Rozsudek Soudního dvora ve věci Consorzio del Prosciutto di Parma a Salumificio S. Rita, C-108/01, Recueil 2003, s. I-5121. (157) Rozsudek Soudního dvora ve věci Oebel, 155/80, Recueil 1981, s. 1993. (158) Rozsudek Soudního dvora ve věci Delhaize v. Promalvin, C-47/90, Recueil 1992, s. I-3669, bod 12; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Belgie, C-80/92, Recueil 1994, s. I-1019, bod 24; rozsudek Soudního dvora ve věci Dusseldorp a další, C-203/96, Recueil 1998, s. I-4075; rozsudek Soudního dvora ve věci Sydhavnens Sten & Grus, C-209/98, Recueil 2000, s. I-3743, bod 34. (159) Rozsudek Soudního dvora ve věci Bosman, C-415/93, Recueil 1995, s. I-4921; rozsudek Soudního dvora ve věci Terhoeve, C-18/95, Recueil 1999, s. I-345. (160) Rozsudek Soudního dvora ve věci Alpine Investments, C-384/93, Recueil 1995, s. I-1141. (161) Rozsudek Soudního dvora ve věci Belgie v. Španělsko, C-388/95, Recueil 2000, s. I-3123, bod 41. (162) Rozsudek Soudního dvora ve věci Gysbrechts a Santurel Inter, C-205/07, Sb. rozh. 2008, s. I-9947.

Strana 25

6. Zdůvodnění překážek obchodu 6.1

Článek 36 SFEU

V případě částečné harmonizace samotné harmonizační právní předpisy velmi často výslovně opravňují členské státy, aby ponechaly v plat-

ale nikoli zakázáno, jsou diskriminační a porušují ustanovení o volném pohybu zboží. Většina případů, ve kterých Soudní dvůr přímo při-

mohou členské státy používat k obhájení vnitrostátních opatření, která brání přeshraničnímu obchodu: „Články 34 a 35 nevylučují zákazy nebo omezení dovozu, vývozu nebo tranzitu odůvodněné veřejnou mravností, veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností, ochranou zdraví a života lidí a zvířat, ochranou rostlin, ochranou národního kulturního pokladu, jenž má uměleckou, historickou nebo archeologic-

nosti nebo přijaly přísnější opatření, pokud jsou v souladu se Smlouvou. V takových případech musí Soudní dvůr posuzovat dotyčná ustanovení podle článku 36 SFEU.

pustil odůvodnění na základě veřejné mravnosti, se týkala obscénních, nemravných předmětů (168), zatímco v jiných případech, kdy se také poukazovalo na veřejnou mravnost, byla shledána jiná, vzájemně související zdůvodnění (veřejný zájem v případech týkajících se hazardních her (169), ochrana nezletilých v případě značení videonahrávek a disků DVD (170)).

kou hodnotu, nebo ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví.“

vání obchodu mezi členskými státy“. Druhá část článku 36 SFEU má zabránit jeho zneužívání ze strany členských států. Jak uvedl Soudní dvůr, „funkcí druhé věty článku [36] je zabránit tomu, aby se omezení obchodu založená na důvodech uvedených v první větě odchýlila od svého pravého účelu a byla používána způsobem, který vede k diskriminaci zboží pocházejícího z jiných členských států nebo k nepřímé ochraně určitých domácích produktů“ (167), tzn. k přijímání protekcionistických opatření.

Článek 36 SFEU uvádí přehled důvodů, jež

Judikatura Soudního dvora navíc stanoví tzv. závazné požadavky (např. ochranu životního prostředí), jimiž může členský stát také obhajovat svá vnitrostátní opatření. Soudní dvůr vykládá úzce přehled odchylek podle článku 36 SFEU, které se všechny týkají jiných než ekonomických zájmů (163). Jakékoli opatření musí navíc respektovat zásadu přiměřenosti. Důkazní břemeno při zdůvodňování opatření přijatých podle článku 36 SFEU spočívá na členském státu (164), ale když členský stát předloží přesvědčivé zdůvodnění, je potom na Komisi, aby prokázala, že přijatá opatření nejsou v konkrétním případě přiměřená (165). Článek 36 SFEU nelze použít k odůvodnění odchylek od harmonizovaných právních předpisů EU (166). Na druhé straně, pokud neexistuje harmonizace na úrovni EU, je na členských státech, aby definovaly své vlastní úrovně ochrany.

Dokonce i když je určité opatření ospravedlnitelné na základě jedné z výjimek uvedených v článku 36 SFEU, nesmí „sloužit jako prostředek svévolné diskriminace nebo zastřeného omezo-

6.1.1

VEŘEJNÁ MRAVNOST,

POŘÁDEK A BEZPEČNOST

Členské státy se mohou rozhodnout určitý výrobek zakázat z důvodů mravnosti. I když je na každém členském státu, aby stanovil normy, které umožňují zajistit soulad zboží s vnitrostátními předpisy ohledně mravnosti, zůstává skutečností, že tuto pravomoc je nutno uplatňovat v souladu povinnostmi vyplývajícími z práva EU. Například jakékoli zákazy dovozů výrobků, jejichž uvádění na trh je omezeno,

Veřejný pořádek je Soudním dvorem vykládán velmi striktně a jen zřídka byl uznán jako důvod pro odchylku podle článku 36 SFEU. Nebude uznán například tehdy, pokud je zamýšlen jako obecná ochranná doložka nebo pokud má sloužit protekcionistickým hospodářským cílům. Pokud lze uplatnit alternativní odchylku podle článku 36 SFEU, Soudní dvůr obvykle používá alternativní zdůvodnění nebo zdůvodnění veřejným pořádkem ve spojení dalšími možnými důvody (171). Samotné zdůvodnění veřejným pořádkem bylo přijato v jednom výjimečném případě, kde členský stát omezoval dovoz a vývoz sběratelských mincí. Soudní dvůr rozhodl, že je to oprávněné z důvodů veřejného pořádku, protože to vyplývá z potřeby chránit právo ražby mincí, které je tradičně považováno za oblast, která se dotýká základních zájmů státu (172). Zdůvodnění veřejnou bezpečností doznalo pokroků ve zvláštní oblasti, a to v oblasti trhu EU s energiemi, ale rozhodnutí by mělo být založeno jen na konkrétních skutečnostech a nemá

(163) Rozsudek Soudního dvora ve věci Decker, C-120/95, Recueil 1998, s. I-1831; rozsudek Soudního dvora ve věci Campus Oil, 72/83, Recueil 1984, s. 2727. (164) Rozsudek Soudního dvora ve věci Denkavit Futtermittel, 251/78, Recueil 1979, s. 3369. (165) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, C-55/99, Recueil 2000, s. I-11499. (166) Rozsudek Soudního dvora ve věci Toolex, C-473/98, Recueil 2000, s. I-5681; rozsudek Soudního dvora ve věci Tedeschi v. Denkavit, 5/77, Recueil 1977, s. 1555. (167) Rozsudek Soudního dvora ve věci Henn a Darby, 34/79, Recueil 1979, s. 3795, bod 21, a také ve spojených věcech Aragonesa de Publicidad Exterior a Publivía, C-1/90 a C-176/90, Recueil 1991, s. I-4151, bod 20. (168) Rozsudek Soudního dvora ve věci Conegate, 121/85, Recueil 1986, s. 1007; rozsudek Soudního dvora ve věci Henn a Darby, 34/79, Recueil 1979, s. 3795. (169) Rozsudek Soudního dvora ve věci Schindler, C-275/92, Recueil 1994, s. I-1039, bod 58, a citovaná judikatura, a rozsudek Soudního dvora ve věci Läärä a další, C-124/97, Recueil 1999, s. I-6067, bod 33. (170) Rozsudek Soudního dvora ve věci Dynamic Medien, C-244/06, Sb. rozh. 2008, s. I-505. (171) Soudní dvůr připustil, že právní předpisy, „jejichž záměrem je omezování spotřeby alkoholu za účelem zamezení škodlivých účinků alkoholických nápojů na lidské zdraví a společnost a které se tudíž snaží bojovat proti zneužívání alkoholu, odrážejí otázky ochrany zdraví a veřejného zájmu uznávané článkem [36 SFEU]“ – rozsudek Soudního dvora ve věci Ahokainen a Leppik, C-434/04, Sb. rozh. 2006, s. I-9171, bod 28. (172) Rozsudek Soudního dvora ve věci Thompson, 7/78, Recueil 1978, s. 2247.

Strana 26

příliš širokou uplatnitelnost. V jednom takovém případě členský stát nařizoval dovozcům nafty, aby až 35 % potřebné nafty nakupovali od státní rafinérské společnosti za ceny stanovené vládou. Soudní dvůr rozhodl, že toto opatření je jasně protekcionistické a představuje porušení článku 34 SFEU. Nicméně uvedl, že je oprávněné na základě veřejné bezpečnosti, tzn. pro udržení provozuschopné rafinérie ropy, která by zajišťovala dodávky v dobách krize (173). Soudní dvůr také přijal zdůvodnění na základě veřejné bezpečnosti v případech, kde šlo o obchod se strategicky významným zbožím (174) a zbožím dvojího užití (175), jelikož „… nebezpečí vážného narušení zahraničních vztahů nebo mírového soužití národů může ohrozit bezpečnost členského státu“. V těchto případech Soudní dvůr prohlásil, že působnost článku 36 SFEU zahrnuje jak vnitřní bezpečnost (např. odhalování trestných činů a jejich prevenci nebo regulaci dopravy), tak i vnější bezpečnost (176). 6.1.2

OCHRANA ZDRAVÍ

A ŽIVOTA LIDÍ A ZVÍŘAT A OCHRANA ROSTLIN (ZÁSADA PŘEDBĚŽNÉ OPATRNOSTI)

Soudní dvůr rozhodl, že „lidské zdraví a život patří mezi statky nebo zájmy chráněné článkem [36] a je na členských státech, aby v rámci omezení daných Smlouvou rozhodly, jakou míru ochrany chtějí zajišťovat a zejména jak přísné mají být kontroly, které se mají provádět“ (177). V tomtéž rozsudku Soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní pravidla nebo zvyklosti nespadají do rámce výjimky stanovené v článku 36 SFEU, pokud lze zdraví a život lidí chránit stejně účinně pomocí opatření, která tolik neomezují obchod uvnitř EU.

Ochrana zdraví a života lidí a zvířat a ochrana rostlin je nejoblíbenějším zdůvodněním, které se členské státy obvykle snaží použít k ospravedlnění překážek volného pohybu zboží. Přestože judikatura Soudního dvora je v této oblasti velmi rozsáhlá, je zde několik zásadních pravidel, která je nutno dodržovat: na ochranu zdraví se nelze odvolávat, pokud skutečným účelem opatření je ochrana domácího trhu, přestože v případě neexistence harmonizace je na členském státu, aby si zvolil požadovanou úroveň ochrany; přijímaná opatření musí být vyvážená, tzn. omezit se na to, co je

článků 34 a 36 SFEU musí provádět posouzení rizik (180). Zdá se, že Soudní dvůr se spokojuje se zjištěním, že existuje vědecká nejistota, a jakmile je toto potvrzeno, ponechá členským státům nebo institucím značnou volnost, aby samy rozhodly, jaká opatření chtějí přijmout (181). Nicméně opatření se nesmí zakládat na „čistě hypotetických úvahách“ (182).

skutečně nezbytné k dosažení legitimního cíle, kterým je ochrana veřejného zdraví. Kromě toho musí být dotyčná opatření řádně podložená – poskytovat relevantní důkazy, údaje (technické, vědecké, statistické, nutriční) a veškeré další důležité informace (178).

opatření (183). Že tomu tak je i v situacích, kdy jde o zásadu předběžné opatrnosti, potvrdil Soudní dvůr v celé řadě nedávných případů (184). Ve svých rozhodnutích Soudní dvůr zdůraznil, že je nutno prokázat skutečná rizika ve světle nejnovějších výsledků mezinárodního vědeckého výzkumu. Na členských státech tak spočívá počáteční důkazní břemeno, kdy musí prokázat, že lze přijmout preventivní opatření podle

Uplatnění přístupu založeného na zásadě předběžné opatrnosti: Zásadu předběžné

Obecně platí, že pokud členské státy chtějí ponechat v platnosti nebo zavést opatření na ochranu zdraví podle článku 36 SFEU, je na nich, aby prokázaly nezbytnost takových

opatrnosti Soudní dvůr poprvé použil ve věci National Farmers’ Union (179), i když byla již implicitně obsažena v dřívější judikatuře. Soud prohlásil, že: „pokud panuje nejistota ohledně existence nebo rozsahu práv týkajících se lidského zdraví, může instituce přijmout preventivní opatření, aniž by musela čekat, až se skutečnost a závažnost dotyčných rizik plně projeví“. Tato zásada definuje okolnosti, za kterých zákonodárný orgán, ať už vnitrostátní, mezinárodní nebo na úrovni EU, může přijmout opatření na ochranu spotřebitelů proti zdravotním rizikům, která jsou vzhledem k nejistotám při současném stavu vědeckého výzkumu pravděpodobně spojena s určitým produktem nebo službou.

článku 36 SFEU. Nicméně členské státy nemusí prokazovat jednoznačnou spojitost mezi důkazy a rizikem; stačí prokázat, že v dotyčné oblasti panuje vědecká nejistota. Orgány EU pak posoudí věc přednesenou členským státem (185).

Soudní dvůr opakovaně uváděl, že členské státy před přijetím preventivních opatření podle

Přesná definice „národního kulturního pokladu“ je otevřená různým výkladům a přes-

6.1.3

OCHRANA NÁRODNÍHO

KULTURNÍHO POKLADU, JENŽ MÁ UMĚLECKOU, HISTORICKOU NEBO ARCHEOLOGICKOU HODNOTU

Povinnost členského státu chránit své národní kulturní bohatství a dědictví může ospravedlňovat opatření, která tvoří překážky dovozu nebo vývozu.

(173) Rozsudek Soudního dvora ve věci Campus Oil, 72/83, Recueil 1984, s. 2727. (174) Rozsudek Soudního dvora ve věci Richardt, C-367/89, Recueil 1991, s. I-4621. (175) Rozsudek Soudního dvora ve věci Leifer a další, C-83/94, Recueil 1995, s. I-3231; rozsudek Soudního dvora ve věci Werner, C-70/94, Recueil 1995, s. I-3189. (176) Rozsudek Soudního dvora ve věci Richardt, C-367/89, Recueil 1991, s. I-4621. (177) Rozsudek Soudního dvora ve věci De Peijper, 104/75, Recueil 1976, s. 613. (178) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, C-270/02, Recueil 2004, s. I-1559; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Německo, C-319/05, Sb. rozh. 2007, s. I-9811. (179) Rozsudek Soudního dvora ve věci National Farmers’ Union a další, C-157/96, Recueil 1998, s. I-2211. (180) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Nizozemsko, C-249/07, nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí, body 50 a 51; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Nizozemsko, C-41/02, Sb. rozh. 2004, s. I-11375; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Dánsko, C-192/01, Recueil 2003, s. I-9693; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, C-24/00, Recueil 2004, s. I-1277. (181) Srov. rozsudek Soudního dvora ve věci Codacons a Federconsumatori, C-132/03, Sb. rozh. 2005, s. I-4167, bod 61, a rozsudek Soudního dvora ve věci Monsanto Agricoltura Itálie a další, C-236/01, Recueil 2003, s. I-8105, bod 111. (182) Rozsudek Soudního dvora ve věci Monsanto Agricoltura Itálie a další, C-236/01, Recueil 2003, s. I-8105, bod 106; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Nizozemsko, C-41/02, Sb. rozh. 2004, s. 11375, bod 52; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Dánsko, C-192/01, Recueil 2003, s. I-9693, bod 49; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, C-24/00, Recueil 2004, s. I-1277, bod 56. (183) Viz například rozsudek Soudního dvora ve věci Van Bennekom, 227/82, Recueil 1983, s. 3883, bod 40, a rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Německo (Reinheitsgebot), 178/84, Recueil 1987, s. 1227, bod 46. (184) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Nizozemsko, C-41/02, Sb. rozh. 2004, s. I-11375, bod 47; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Dánsko, C-192/01, Recueil 2003, s. I-9693, bod 46; a rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, C-24/00, Recueil 2004, s. I-1277, bod 53. (185) Komise k zásadě předběžné opatrnosti přijala sdělení, KOM(2000) 1 v konečném znění.

Strana 27

tože je jasné, že takové položky musí mít skutečnou „uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu“, je na členských státech, aby určily, které položky do této kategorie patří. Nicméně užitečným nástrojem pro výklad tohoto pojmu by mohla být směrnice 93/7/EHS (186), která upravuje navracení kulturních statků neoprávněně vyvezených z území členského státu. Přestože potvrzuje, že je na členských státech, aby definovaly svůj národní kulturní poklad, její ustanovení a příloha mohou v případě pochybností pomoci při výkladu. Směrnice uvádí, že národní kul-

turních statků jde ještě o krok dál tím, že stanoví jednotné kontroly vývozu chráněných statků; ty se však vztahují jen na vývoz do nečlenských států (187).

turní poklad může zahrnovat:

Členské státy tudíž zavádějí různá omezení vývozu starožitností a jiných kulturních artefaktů a tato omezení – stejně jako související správní postupy, jako například vyplňování vývozních prohlášení a předkládání příslušných dokumentů – jsou obecně považována podle článku 36 SFEU za odůvodněná. Pokusy členských států zabránit vývozu uměleckých

•

položky zapsané v inventářích muzeí nebo fondů knihoven,

•

obrazy, malby, sochy a plastiky,

pokladů uvalením daně však nejsou považovány za odůvodnitelné, jelikož takové jednání představuje opatření s rovnocenným účinkem jako clo (článek 30 SFEU), v souvislosti s nímž se nelze při zdůvodnění odvolávat na článek 36 SFEU (188).

•

knihy,

6.1.4

OCHRANA PRŮMYSLOVÉHO

A OBCHODNÍHO VLASTNICTVÍ

• •

dopravní prostředky a archivy.

Směrnice se pokouší definovat, které položky spadají do její působnosti, tím, že ve své příloze odkazuje na takové charakteristiky, jako je vlastnictví, stáří a hodnota dané položky, ale je jasné, že existují i některé další faktory, které je nutno při definování „národního kulturního pokladu“ brát v úvahu, jako například posouzení souvislostí zohledňujících národní dědictví jednotlivého členského státu. Pravděpodobně právě z tohoto důvodu je objasněno, že účelem přílohy této směrnice „není určit předměty, které jsou považovány za ‚národní kulturní poklad‘ ve smyslu článku 36 SFEU, ale pouze kategorie předmětů, které je vhodné zařadit jakožto kulturní statky“. Směrnice 93/7/EHS byla zavedena společně se zrušením kontrol na státních hranicích, přestože se vztahuje jen na navracení statků již neoprávněně vyvezených a nestanoví žádná kontrolní opatření k zamezení takových neoprávněných vývozů. Nařízení (ES) č. 116/2009 o vývozu kul-

Nejdůležitějšími typy průmyslového a obchodního vlastnictví jsou patenty, ochranné známky a autorská práva. Z judikatury ohledně slučitelnosti výkonu práv k průmyslovému vlastnictví s články 34 až 36 SFEU lze vyvodit dvě zásady. První zásada spočívá v tom, že Smlouva neovlivňuje existenci práv k průmyslovému vlastnictví udělených podle právních předpisů členských států. Proto jsou vnitrostátní právní předpisy o nabývání, převodu a zániku takových práv právoplatné. Tato zásada však neplatí v případě, že ve vnitrostátních pravidlech existuje prvek diskriminace (189). Druhá zásada je ta, že práva k průmyslovému vlastnictví jsou vyčerpána, když je výrobek právoplatně distribuován na trhu členského státu vlastníkem těchto práv nebo s jeho souhlasem. Proto nesmí vlastník těchto práv bránit dovozu výrobku do kteréhokoli členského státu, kde byl zprvu uveden na trh. Tento princip je znám jako zásada vyčerpání práv. Tato zásada nebrání držitelům práv na provozování nebo práv na proná-

jem a půjčování, aby vybírali poplatky za každé provedení nebo zapůjčení (190). V současnosti se však na oba tyto aspekty vztahují hlavně harmonizované právní předpisy, jako je směrnice 89/104/ES o ochranných známkách. Je nutno poznamenat, že kromě patentů, ochranných známek, autorských práv a práv k průmyslovým vzorům představují průmyslové a obchodní vlastnictví pro účely článku 36 SFEU i zeměpisná označení (191).

6.2

Závazné požadavky

Ve svém rozsudku ve věci Cassis de Dijon Soudní dvůr stanovil pojem závazných požadavků jakožto neúplný výčet chráněných zájmů v rámci článku 34 SFEU. V tomto rozsudku Soudní dvůr uvedl, že tyto závazné požadavky se týkají zejména účinnosti daňového dohledu, ochrany veřejného zdraví, poctivosti obchodních transakcí a obrany spotřebitele. Závazné požadavky, jak jsou formulovány Soudním dvorem ve věci Cassis de Dijon, lze uplatnit jen ke zdůvodnění nerozlišně uplatnitelných pravidel. K ospravedlnění diskriminačních opatření tudíž teoreticky nelze použít jiné důvody než ty, které uvádí článek 36 SFEU. I když Soudní dvůr nalezl způsoby, jak překonat toto rozdělení, aniž by popřel svou dřívější praxi (192), vyskytují se námitky, že takové rozdělení je umělé, a Soudní dvůr přechází k zjednodušování a k řešení závazných požadavků stejným způsobem jako zdůvodnění podle článku 36 SFEU (193). 6.2.1

OCHRANA ŽIVOTNÍHO

PROSTŘEDÍ

Přestože ochrana životního prostředí není v článku 36 SFEU výslovně uvedena, je uznávána Soudním dvorem jako aspekt, který představuje nadřazený závazný požadavek. Soudní dvůr je toho názoru, že „… ochrana životního prostředí je ‚jedním ze základních cílů Společen-

(186) Směrnice Rady 93/7/EHS ze dne 15. března 1993 o navracení kulturních statků neoprávněně vyvezených z území členského státu. (187) Nařízení Rady (ES) č. 116/2009 ze dne 18. prosince 2008 o vývozu kulturních statků (Úř. věst. L 39, 10.2.2009, s. 1). (188) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, 7/68, Recueil 1968, s. 617. (189) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, C-235/89, Recueil 1992, s. I-777. (190) Rozsudek Soudního dvora ve věci Merck v. Stephar, 187/80, Recueil 1981, s. 2063, rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Merck v. Primecrown, C-267/95 a C-268/95, Recueil 1996, s. I-6285, rozsudek Soudního dvora ve věci Deutsche Grammophon v. Metro, 78/70, Recueil 1971, s. 487. (191) Rozsudek Soudního dvora ve věci Exportur v. LOR, C-3/91, Recueil 1992, s. I-5529, a rozsudek Soudního dvora ve věci Belgie v. Španělsko, C-388/95, Recueil 2000, s. I-3123. (192) Ve věci Komise v. Belgie, C-2/90 (Recueil 1992, s. I-4431), Soudní dvůr rozhodl, že opatření, které by mohlo být považováno za diskriminační, není diskriminačním v důsledku zvláštní povahy předmětu dané soudní pře, a poté připustil zdůvodnění na základě ochrany životního prostředí. Ve věci Komise v. Rakousko, C-320/03 (Sb. rozh. 2005, s. I-9871), se Soudní dvůr rozhodl prohlásit opatření za nerozlišně uplatnitelné, a nikoli za nepřímo diskriminační. (193) P. Oliver, Free Movement of Goods in the European Community (Volný pohyb zboží v Evropském společenství), 2003, body 8.3 až 8.10.

Strana 28

ství‘, které jako takové mohou zdůvodnit určitá omezení zásady volného pohybu zboží“ (194). Z důvodů ochrany životního prostředí Soudní dvůr ospravedlnil celou řadu vnitrostátních opatření: •

zákaz dovozu odpadu z jiných členských států (195),

•

systém zálohování a vracení obalových nádob (196),

•

naprostý zákaz určitých chemických látek, který však také stanoví výjimky, jestliže není k dispozici žádná bezpečnější náhrada (197),

•

povinnost dodavatelů elektřiny nakupovat veškerou elektřinu vyráběnou z obnovitelných zdrojů energie z omezené oblasti dodávek (198).

Ochrana životního prostředí také úzce souvisí s ochranou života a zdraví lidí (199) a v důsledku pokroků ve vědě a většího povědomí veřejnosti se na ni členské státy stále častěji odvolávají. Nicméně skutečnost, že otázky životního prostředí jsou stále častěji využívány při zdůvodňování, neznamená, že Soudní dvůr tento důvod vždy považuje za dostatečný k ospravedlnění jakéhokoli opatření. V posledních letech Soudní dvůr skutečně několikrát potvrdil, že zdůvodnění na základě veřejného zdraví a životního prostředí ne vždy stačí k ospravedlnění překážek volného pohybu zboží. V několika případech Soudní dvůr potvrdil argumenty Komise,

že daná vnitrostátní opatření jsou nepřiměřená sledovanému cíli nebo že není dostatek důkazů k prokázání údajného nebezpečí (200). 6.2.2

OCHRANA SPOTŘEBITELE

do kategorie veřejného zdraví v rámci článku 36 SFEU, zlepšování pracovních podmínek představuje „závazný požadavek“ i v případě nepřítomnosti jakýchkoli aspektů týkajících se zdraví (203).

Určité překážky obchodu uvnitř EU vyplývající z rozdílů mezi ustanoveními právních předpisů jednotlivých států je nutno akceptovat, pokud se taková ustanovení vztahují nerozdílně jak na domácí, tak i dovážené produkty a lze je odůvodnit tím, že jsou nezbytná ke splnění nadřazených požadavků týkajících se ochrany spo-

Kulturní cíle (204): Zdá se, že ve věci týkající se francouzských právních předpisů, jejichž cílem byla podpora kinematografické tvorby, Soudní dvůr uznal, že ochrana kultury může za určitých podmínek představovat „závazný požadavek“, kterým lze odůvodnit omezení dovozu nebo vývozu.

třebitele nebo poctivého obchodu. Aby byla taková opatření přípustná, musí být přiměřená sledovanému cíli, přičemž tento cíl nelze dosáhnout pomocí opatření, která méně omezují vnitřní obchod EU (201). Vodítkem v judikatuře Soudního dvora je, že v případech, kdy jsou dovážené produkty podobné domácím, bude přiměřené označení, které může být vyžadováno vnitrostátními právními předpisy, dosta-

Zachování rozmanitosti tisku (205): Po rozhodnutí o předběžné otázce ohledně rakouského zákazu publikací nabízejících čtenářům možnost účasti ve hrách o ceny Soudní dvůr prohlásil, že zachování rozmanitosti tisku může představovat nadřazený požadavek zdůvodňující omezení volného pohybu zboží. Soudní dvůr poznamenal, že taková rozmanitost pomáhá

tečně poskytovat spotřebitelům nezbytné informace o povaze produktu. K ospravedlnění zbytečně restriktivních opatření nelze uznat žádné důvody související s ochranou spotřebitele (202). 6.2.3

zajistit svobodu vyjadřování, která je chráněna článkem 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a která je jedním ze základních práv zaručených právním řádem EU.

DALŠÍ ZÁVAZNÉ

POŽADAVKY

Čas od času Soudní dvůr uzná i jiné „závazné požadavky“, kterými lze odůvodnit překážky volného pohybu zboží: Zlepšení pracovních podmínek: Zatímco bezpečnost a ochrana zdraví při práci spadají

Finanční rovnováha systému sociálního zabezpečení: Čistě ekonomické cíle nemohou zdůvodnit překážku volného pohybu zboží. Nicméně ve věci C-120/95, Decker, která se týkala toho, že členský stát odmítl uhradit cenu brýlí s dioptrickými skly zakoupenými v oční optice v jiném členském státu, Soudní dvůr uznal, že nebezpečí vážného ohrožení finanční rovno-

(194) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Dánsko, 302/86, Recueil 1988, s. 4607, bod 8. (195) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Belgie, C-2/90, Recueil 1992, s. I-4431. (196) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Dánsko, 302/86, Recueil 1988, s. 4607. (197) Rozsudek Soudního dvora ve věci Toolex, C-473/98, Recueil 2000, s. I-5681. (198) Rozsudek Soudního dvora ve věci PreussenElektra, C-379/98, Recueil 2001, s. I-2099. (199) Zdá se, že v některých případech Soudní dvůr chápal ochranu životního prostředí jako součást ochrany veřejného zdraví a zdůvodnění uvedených v článku 36 SFEU: viz například rozsudek Soudního dvora ve věci Blühme, C-67/97, Recueil 1998, s. I-8033. (200) Viz například: 1) rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Německo, C-319/05, Sb. rozh. 2007, s. I-9811; 2) rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Švédsko, C-186/05, nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí; 3) rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Nizozemsko, C-297/05, Sb. rozh. 2007, s. I-7467; 4) rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Belgie, C-254/05, Sb. rozh. 2007, s. I-4269; 5) rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Portugalsko, C-432/03, Sb. rozh. 2005, s. I-9665; 6) rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Německo, C-114/04, nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí; 7) rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, C-212/03, Sb. rozh. 2005, s. I-4213; 8) rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Německo, C-463/01, Sb. rozh. 2004, s. I-11705; 9) rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Nizozemsko, C-41/02, Sb. rozh. 2004, s. I-11375; 10) rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Rakousko, C-497/03, nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí; 11) rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Rakousko, C-150/00, Recueil 2004, s. I-3887; 12) rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Německo, C-387/99, Recueil 2004, s. I-3751; 13) rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, C-24/00, Recueil 2004, s. I-1277; 14) rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, C-270/02, Recueil 2004, s. I-1559; 15) rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, C-122/03, Recueil 2003, s. I-15093; 16) rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Španělsko, C-358/01, Recueil 2003, s. I-13145; 17) rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, C-455/01, Recueil 2003, s. I-12023; 18) rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Dánsko, C-192/01, Recueil 2003, s. I-9693; 19) rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, C-420/01, Recueil 2003, s. I-6445. (201) Rozsudek Soudního dvora ve věci Rewe-Zentral, 120/78, Recueil 1979, s. 649, bod 8, rozsudek Soudního dvora ve věci Graffione, C-313/94, Recueil 1996, s. I-6039, bod 17, rozsudek Soudního dvora ve věci Ruwet, C-3/99, Recueil 2000, s. I-8749, bod 50. (202) Rozsudek Soudního dvora ve věci Guimont, C-448/98, Recueil 2000, s. I-10663, ohledně francouzských právních předpisů vyhrazujících označení „Ementál“ pro určitou kategorii sýrů s kůrou, a rozsudek Soudního dvora ve věci Rau v. De Smedt, 261/81, Recueil 1982, s. 3961, ohledně belgického požadavku, že margarín se má prodávat v kostkách. (203) Ve věci Oebel, 155/80, Recueil 1981, s. 1993, Soudní dvůr uvedl, že zákaz nočního pečení je oprávněným rozhodnutím v rámci hospodářské a sociální politiky ve zjevně citlivém odvětví. (204) Rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Cinéthèque, 60/84 a 61/84, Recueil 1985, s. 2605. (205) Rozsudek Soudního dvora ve věci Familiapress, C-368/95, Recueil 1997, s. I-3689.

Strana 29

váhy systému sociálního zabezpečení může představovat nadřazený důvod v obecném zájmu, který může ospravedlnit překážku volného pohybu zboží. Bezpečnost silničního provozu: V několika případech Soudní dvůr také uznal, že bezpečnost silničního provozu představuje nadřazený důvod v obecném zájmu, který může ospravedlnit překážku volného pohybu zboží (206). Boj proti kriminalitě: Ve věci týkající se portugalského zákazu opatřování skel automobilů tónovanou fólií (207) Soudní dvůr dospěl k závěru, že boj proti kriminalitě může představovat nadřazený důvod v obecném zájmu, který může ospravedlnit překážku volného pohybu zboží. Ochrana dobrých životních podmínek zvířat: Ve věci C-219/07 Soudní dvůr uvedl, že ochrana dobrých životních podmínek zvířat představuje legitimní cíl ve veřejném zájmu. Také prohlásil, že význam tohoto cíle se odráží zejména v tom, že členské státy přijaly Protokol o ochraně a dobrých životních podmínkách zvířat, připojený jako příloha ke Smlouvě o založení Evropského společenství (208). Jak je uvedeno výše, přehled závazných požadavků není vyčerpávající a Soudní dvůr může dospět k závěru, že překážky volného pohybu zboží mohou být ospravedlněny i dalšími „závaznými požadavky“.

6.3

Kritérium přiměřenosti

Aby bylo opatření členského státu oprávněné podle článku 36 SFEU nebo podle některého ze závazných požadavků vyskytujících se v judikatuře Soudního dvora, musí splňovat zásadu přiměřenosti (209). Dotyčné opatření musí být nezbytné k dosažení stanoveného cíle, jehož nelze dosáhnout méně rozsáhlými zákazy nebo omezeními ani zákazy nebo omezeními, které mají menší vliv na obchod uvnitř EU. Jinými slovy, prostředek zvolený členským státem musí být omezen jen na to, co je skutečně vhodné ke splnění sledovaného cíle, a musí být přiměřený tomuto cíli (210). Je nutno poznamenat, že v případě neexistence harmonizačních pravidel na celoevropské úrovni se mohou členské státy samy rozhodnout ohledně úrovně ochrany, jakou chtějí poskytnout oprávněnému zájmu, který sledují. V některých oblastech (211) Soudní dvůr poskytuje členským státům určitý „prostor pro vlastní uvážení“, co se týče přijímaných opatření a úrovně požadované ochrany, jež se mohou v různých členských státech navzájem lišit. Bez ohledu na tuto relativní svobodu umožňující stanovit požadovanou úroveň ochrany nemůže samotná skutečnost, že si členský stát zvolil systém ochrany, který se liší od systému přijatého jiným členským státem, mít vliv na posuzování potřeby opatření uzákoněných za

tímto účelem a na hodnocení jejich přiměřenosti. Taková opatření musí být hodnocena výhradně podle cílů, jež vnitrostátní orgány dotyčného členského státu sledují, a podle úrovně ochrany, jakou chtějí poskytnout (212). Důležitým prvkem při rozboru odůvodnění předneseného členským státem je proto existence alternativních opatření, která méně brání obchodu mezi členskými státy. Členský stát je povinen zvolit „méně restriktivní alternativu“ a pokud tak neučiní, dopouští se tím porušení zásady přiměřenosti. Při několika příležitostech Soudní dvůr shledal, že opatření členských států nejsou přiměřená, protože byly k dispozici jiné alternativy (213). V této souvislosti je členský stát také povinen sledovat stanovené cíle důsledně a systematicky a vyhnout se jakékoli nejednotnosti mezi opatřeními, která volí, a těmi, která nikoli (214). Například ve věci C-249/07 Soudní dvůr podrobně popsal některé rozpory v systému osvobozování, které prokazovaly nedostatek objektivity a diskriminační povahu tohoto systému (215). Pokud může členský stát prokázat, že přijetí alternativního opatření by mělo nepříznivý vliv na jiné oprávněné zájmy, je nutno tuto skutečnost zohlednit při posuzování přiměřenosti (216).

6.4

Důkazní břemeno

Je na členském státu, který tvrdí, že má důvod ospravedlňující omezení volného pohybu zboží,

(206) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Finsko, C-54/05, Sb. rozh. 2007, s. I-2473, bod 40 a citovaná judikatura. (207) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Portugalsko, C-265/06, Sb. rozh. 2008, s. I-2245, bod 38. (208) Rozsudek Soudního dvora ve věci Nationale Raad van Dierenkwekers en Liefhebbers a Andibel, C-219/07, Sb. rozh. 2008, I-4475, bod 27. (209) Rozsudek Soudního dvora ve věci Canal Satélite Digital, C-390/99, Recueil 2002, s. I-607, bod 33; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Belgie, C-254/05, Sb. rozh. 2007, s. I-4269, bod 33 a citovaná judikatura; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Lucembursko, C-286/07, nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí, bod 36. (210) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Německo (česnek), C-319/05, Sb. rozh. 2007, s. I-9811, bod 87 a citovaná judikatura. (211) To platí zejména v případě objektivní ochrany zdraví a života lidí, které především patří mezi statky nebo zájmy chráněné článkem 36 SFEU. Tento „prostor pro vlastní uvážení“ je také uznáván u opatření motivovaných nezbytností zajistit veřejný pořádek, veřejnou mravnost a veřejnou bezpečnost. Pro příklady týkající se zdůvodnění ochranou veřejného zdraví viz rozsudek Soudního dvora ve věci Deutscher Apothekerverband, C-322/01, Recueil 2003, s. I-14887, bod 103 a citovaná judikatura; ohledně zdůvodnění ochranou veřejné mravnosti viz rozsudek Soudního dvora ve věci Henn a Darby, 34/79, Recueil 1979, s. 3795, a Dynamic Medien, C-244/06, Sb. rozh. 2008, s. I-505; ohledně opatření týkajících se alkoholu a zdůvodnění ochranou veřejného zdraví a veřejného pořádku viz rozsudek Soudního dvora ve věci Ahokainen a Leppik, C-434/04, Sb. rozh. 2006, s. I-9171; ohledně opatření proti hazardním hrám a zdůvodnění na základě veřejné mravnosti, pořádku a bezpečnosti viz rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Řecko, C-65/05, Sb. rozh. 2006, s. I-10341; ohledně opatření týkajících se ochrany zvířat viz rozsudek Soudního dvora ve věci Nationale Raad van Dierenkwekers en Liefhebbers a Andibel, C-219/07, Sb. rozh. 2008, s. I-4475. (212) Rozsudek Soudního dvora ve věci Läärä a další, C-124/97, Recueil 1999, s. I-6067, bod 36. (213) Viz rozsudek Soudního dvora ve věci De Peijper, 104/75, Recueil 1976, s. 613; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Finsko, C-54/05, Sb. rozh. 2007, s. I-2473, bod 46, a rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Nizozemsko, C-297/05, Sb. rozh. 2007, s. I-7467, bod 79, kde Soudní dvůr podrobně uvádí dostupné alternativy napadených opatření. (214) Viz rozsudek Soudního dvora ve věci Corporación Dermoestética, C-500/06, Sb. rozh. 2008, s. I-5785, bod 39; rozsudek Soudního dvora ve věci Hartlauer, C-169/07, Sb. rozh. 2009, s. I-1719, bod 55. (215) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Nizozemsko, C-249/07, nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí, body 47–50. (216) Viz stanovisko generálního advokáta Madura ve věci Ahokainen a Leppik, C-434/04, Sb. rozh. 2006, s. I-9171, bod 25.

Strana 30

aby konkrétně doložil existenci důvodu týkajícího se veřejného zájmu, potřebu dotyčného omezení a jeho přiměřenost sledovanému cíli. Zdůvodnění poskytnuté členským státem musí být doprovázeno vhodnými důkazy nebo rozborem vhodnosti a přiměřenosti restriktivního opatření, které tento stát přijal, a přesnými údaji

umožňujícími prokázat jeho argumenty (217). V této souvislosti bude pouhé konstatování, že je dané opatření ospravedlněno na základě jednoho z akceptovaných důvodů, považováno za neuspokojivé a totéž se týká případu, kdy není proveden rozbor možných alternativ (218). Nicméně Soudní dvůr nedávno poznamenal,

že důkazní břemeno nemůže být tak rozsáhlé, aby členský stát musel mimo vší pochybnost prokázat, že žádné jiné myslitelné opatření by nemohlo umožnit dosažení daného cíle za stejných podmínek (219).

(217) Rozsudek Soudního dvora ve věci ATRAL, C-14/02, Recueil 2003, s. I-4431, bod 69; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Belgie, C-254/05, Sb. rozh. 2007, s. I-4269, bod 36. (218) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Portugalsko, C-265/06, Sb. rozh. 2008, s. I-2245, body 40 až 47. (219) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, C-110/05, Sb. rozh. 2009, s. I-519, bod 66.

Strana 31

7. Vztah k dalším svobodám a článkům Smlouvy týkajícím se volného pohybu zboží 7.1 Článek 45 SFEU – Volný pohyb pracovníků Článek 45 SFEU (bývalý článek 39 ES) obsahuje ustanovení o volném pohybu pracovníků v EU. Tato svoboda vyžaduje zrušení jakékoli diskriminace mezi migrujícími pracovníky EU na základě státní příslušnosti, pokud jde o přístup k práci a pracovní podmínky, a také k daňovým a sociálním výhodám. Článek 45 SFEU zakazuje nejen diskriminaci na základě státní příslušnosti, ale také vnitrostátní pravidla, která se vztahují na všechny pracovníky bez ohledu na jejich státní příslušnost, ale omezují jejich volnost pohybu. Problémy týkající se pohybu osobního majetku pracovníků by mohly být teoreticky posuzovány podle článku 34 SFEU nebo článku 45 SFEU. Soudní dvůr se touto otázkou zabýval ve věci Weigel (220), která se týkala převodu motorových vozidel manželů z jejich vlasti (Německo) do členského státu, kde manžel přijal zaměstnání (Rakousko). Při registraci motorových vozidel v Rakousku byla manželům předepsána nadměrná částka daně. Manželé tvrdili, že tato daň jim brání uplatnit jejich práva podle článku 45 SFEU. Soudní dvůr s nimi v zásadě souhlasil, když rozhodl, že „[daň] může mít záporný vliv na rozhodnutí migrujících pracovníků uplatnit své právo svobody pohybu“ (221). Z jiných důvodů však Soudní dvůr zamítl argument manželů, že dotyčná daň porušuje článek 45 SFEU. Je vhodné poznamenat, že Soudní dvůr se nevy-

slovil k otázce, zda by měla být omezení takového druhu řešena výhradně podle článku 34 SFEU (222). Kromě toho existuje i nadále nejistota ohledně situací, ve kterých by bylo výhodnější použít článek 45 SFEU namísto článku 34 SFEU s vědomím, že první z nich se vztahuje pouze na státní příslušníky členského státu. Je třeba poznamenat, že podle judikatury Soudního dvora vnitrostátní pravidla, která vyžadují registraci a/nebo zdanění služebních vozidel v členském státu, kde má pracovník, který vozidlo používá, trvalé bydliště, i když zaměstnavatel, který dal vozidlo pracovníkovi k dispozici, má sídlo v jiném členském státu a i když je vozidlo v zásadě používáno v členském státu, kde má zaměstnavatel své sídlo, představují porušení článku 45 SFEU (223), jelikož taková ustanovení mohou mít ten účinek, že pracovníkovi brání využívat určité výhody – jako například poskytnutí vozidla – a v konečném důsledku ho mohou zcela odradit od práce v jiném členském státu.

7.2 Článek 56 SFEU – Volný pohyb služeb Volný pohyb služeb (článek 56 SFEU, bývalý článek 49 ES), jako jedna z dalších základních svobod zakotvených ve Smlouvě, je úzce spjat s volným pohybem zboží. Obě tyto svobody se týkají hospodářských operací, hlavně obchodního rázu, mezi členskými státy. V důsledku této těsné souvislosti se někdy stává, že určité vnitrostátní opatření omezuje jak oběh zboží (člá-

nek 34 SFEU), tak i volný pohyb služeb (článek 56 SFEU). Určitý požadavek, který se týká distribuce, velkoobchodního nebo maloobchodního prodeje zboží, může skutečně omezovat zároveň volný pohyb zboží i svobodu poskytování distribučních obchodních služeb. Jak Soudní dvůr uznal ve věci Praktiker Bau- und Heimwerkermärkte, „cílem maloobchodu je prodej zboží spotřebitelům. Tento druh obchodu kromě zákonné prodejní transakce zahrnuje i veškeré činnosti prováděné obchodníkem za účelem podpory uzavření takové transakce. Tyto činnosti spočívají mimo jiné ve výběru sortimentu zboží nabízeného k prodeji a nabízení řady služeb zaměřených na podnícení spotřebitele k uzavření výše uvedené transakce s dotyčným obchodníkem spíše než s jeho konkurentem.“ (224) Kupříkladu omezení reklamy (např. na alkohol (225)) tak může na jedné straně nepříznivě ovlivňovat propagační činnosti poskytovatelů služeb, a na straně druhé může účinek takových omezení souviset s určitým zbožím a možnostmi pronikání na trh, což může vytvářet překážky obchodu s produkty. Také vnitrostátní opatření, která zakazují dražbu zboží za určitých okolností, mohou být například na jedné straně považována za překážky poskytování služeb dražebníka, zatímco na straně druhé mohou tvořit překážky prodeje zboží (226). Soudní dvůr došel k závěru, že článek 57 SFEU nestanoví žádný rozdíl v důležitosti mezi volným pohybem služeb a ostatními základními

(220) Rozsudek Soudního dvora ve věci Weigel, C-387/01, Recueil 2004, s. I-4981. (221) Bod 54 tamtéž. (222) P. Oliver a S. Enchelmaier: Free movement of goods: Recent developments in the case law (Volný pohyb zboží: nejnovější vývoj judikatury), 44 CML Rev. (2007), 669. (223) Rozsudek Soudního dvora ve věci Van Lent, C-232/01, Recueil 2003, s. I-11525, rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Dánsko, C-464/02, Sb. rozh. 2005, s. I-7929. (224) Rozsudek Soudního dvora ve věci Praktiker Bau- und Heimwerkermärkte, C-418/02, Sb. rozh. 2005, s. I-5873, bod 34. (225) Srov. rozsudek Soudního dvora ve věci Gourmet International Products, C-405/98, Recueil 2001, s. I-1795. (226) Srov. rozsudek Soudního dvora ve věci SCP Boscher a další, C-239/90, Recueil 1991, s. I-2023.

Strana 32

svobodami (227). Pravděpodobně z důvodů procedurální jednoduchosti, pokud může mít vnitrostátní opatření dopad na více základních svobod, Soudní dvůr obvykle takové opatření zkoumá v souvislosti jen s jednou z nich. Proto rozhoduje, která ze základních svobod je nejvýznamnější (228). Ve většině případů je proto nezbytné určit hlavní cíl daného vnitrostátního opatření: pokud se týká zboží, použije se článek 34 SFEU; pokud se týká služeb, použije se článek 56 SFEU. Například v případě dražeb nebo podomního prodeje došel Soudní dvůr k závěru, že aspekt služby je zde podružný, a nezohlednil jej proto při právním posuzování dotyčné věci. Nicméně přístup založený na určení hlavního cíle ne vždy funguje. V případě, který se týkal telekomunikací, Soudní dvůr rozhodl, že aspekt služby a aspekt zboží jsou úzce propojeny vzhledem k tomu, že používané telekomunikační vybavení a poskytovaná služba často patří k sobě. Proto byla otázka, zda omezení distributorů služeb digitální televize a příslušného vybavení porušuje právo EU, zkoumána z pohledu obou článků (229).

7.3 Článek 63 SFEU – Volný pohyb kapitálu Článek 63 SFEU (bývalý článek 56 ES) se týká volného pohybu kapitálu mezi členskými státy. Chrání finanční operace na vnitřním trhu. I když mezi takové transakce se mohou běžně zahrnovat investice finančních prostředků (230), nelze vyloučit, že za určitých okolností se mohou týkat také převodů prováděných v naturáliích. Ve svém nedávném rozhodnutí Soudní dvůr rozhodl, že pokud plátce daně požaduje z daňových důvodů odečtení darů charitativním organizacím v jiných členských státech, spadají takové dary do působnosti článku 63 SFEU, i když jsou prováděny v naturáliích ve formě zboží denní spotřeby (231).

7.4 Článek 37 SFEU – Státní monopoly Podle čl. 37 odst. 1 SFEU (bývalý článek 31 ES) „Členské státy upraví státní monopoly obchodní povahy tak, aby byla vyloučena jakákoli diskriminace mezi státními příslušníky členských států, pokud jde o podmínky nákupu a odbytu zboží.“ To neznamená, že je nutno takové monopoly zrušit, nýbrž že musí být přizpůsobeny tak, aby byla odstraněna jakákoli možnost diskriminace. Obecně řečeno, článek 37 SFEU se používá tehdy, když určité opatření státu: 1) poskytuje výhradní práva nákupu nebo prodeje a tím umožňuje regulaci dovozu nebo vývozu a 2) poskytuje práva státnímu podniku, státní instituci nebo – prostřednictvím delegování – soukromé organizaci. Článek 37 SFEU má přímý účinek a vztahuje se jen na zboží (a tudíž se netýká volného pohybu služeb nebo kapitálu (232)). Toto ustanovení Smlouvy se navíc týká činností, které ze své podstaty souvisí s určitým monopolním podnikáním, a nemá tudíž žádný význam pro vnitrostátní opatření, která tuto souvislost nemají. Na jedné straně lze tvrdit, že tato vnitrostátní opatření spíše spadají do rámce jiných ustanovení Smlouvy, jako například článku 34 SFEU. Tento přístup naznačuje, že článek 37 SFEU představuje lex specialis související s obecným ustanovením článku 34 SFEU. Ve věci Franzén, která se týkala švédského monopolu v oblasti maloobchodního prodeje alkoholu, Soudní dvůr rozhodl, že „pravidla týkající se existence a činnosti monopolu“ (233) spadají do působnosti článku 37 SFEU, zatímco „jiná ustanovení vnitrostátní legislativy, která lze oddělit od činnosti monopolu, přestože na něj mají vliv, musí být posuzována podle [článku 34 SFEU]“ (234). Zdá se, že tento názor byl potvrzen ve věci Hanner, která se týkala švédského monopolu

v oblasti maloobchodního prodeje léčivých přípravků a v níž Soudní dvůr prohlásil, že článek 37 SFEU „se zaměřuje na odstranění překážek volného pohybu zboží, ovšem s výjimkou omezení obchodu, která vyplývají ze samotné existence dotyčných monopolů“ (235). Nedávno Soudní dvůr ve věci Rosengren vysvětlil, že „I když […] opatření, které je předmětem hlavního řízení, nepříznivě ovlivňuje volný pohyb zboží v rámci Evropského společenství, jako takové neupravuje výkon výhradního práva [švédského] monopolu realizovat maloobchodní prodej alkoholických nápojů na švédském území. Uvedené opatření, které se tudíž netýká realizace specifické funkce dotyčného monopolu, tudíž nelze považovat za opatření mající vztah k samotné existenci tohoto monopolu.“ (236) Na druhé straně lze také konstatovat, že se zdá, že článek 37 SFEU a jiné články Smlouvy se vzájemně překrývají. Ve věcech porušení Smlouvy, které se týkaly různých státních monopolů v oblasti elektřiny a plynu (237), Soud rozhodl, že společné uplatnění článku 37 SFEU a článku 34 SFEU je skutečně možné. Takový přístup by znamenal, že opatření související se státním monopolem je nutno nejprve posoudit podle článku 37 SFEU. Pokud je dotyčné opatření shledáno diskriminačním, nebude již třeba je posuzovat podle článků 34 a 35 SFEU. Naproti tomu, pokud Soudní dvůr dojde k závěru, že opatření není diskriminační podle článku 37 SFEU, bude nutné je posoudit podle obecných ustanovení o volném pohybu zboží.

7.5 Článek 107 SFEU – Státní podpory Článek 107 SFEU (bývalý článek 87 ES) stanoví, že veškeré podpory, které jsou poskytovány v jakékoli formě členským státem nebo ze státních prostředků a které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou,

(227) Rozsudek Soudního dvora ve věci Fidium Finanz, C-452/04, Sb. rozh. 2006, s. I-9521, bod 32. (228) Rozsudek Soudního dvora ve věci Burmanjer a další, C-20/03, Sb. rozh. 2005, s. I-4133, bod 34 a násl. (229) Rozsudek Soudního dvora ve věci Canal Satélite Digital, C-390/99, Recueil 2002, s. I-607, body 32 a 33. Viz také rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech De Agostini a TV-Shop, C-34/95 až C-36/95, Recueil 1997, s. I-3843; rozsudek Soudního dvora ve věci Gourmet International Products, C-405/98, Recueil 2001, s. I-1795; rozsudek Soudního dvora ve věci Fidium Finanz, C-452/04, Sb. rozh. 2006, s. I-9521. (230) Co se týče definice „pohybu kapitálu“, viz např. rozsudek Soudního dvora ve věci van Hilten-van der Heijden, C-513/03, Sb. rozh. 2006, s. I-1957, bod 39. (231) Rozsudek Soudního dvora ve věci Persche, C-318/07, Sb. rozh. 2009, s. I-359, bod 30. (232) Rozsudek Soudního dvora ve věci Sacchi, 155/73, Recueil 1974, s. 409. (233) Rozsudek Soudního dvora ve věci Franzén, C-189/95, Recueil 1997, s. I-5909, bod 35. (234) Bod 36 tamtéž. (235) Rozsudek Soudního dvora ve věci Hanner, C-438/02, Sb. rozh. 2005, s. I-4551, bod 35. (236) Rozsudek Soudního dvora ve věci Rosengren a další, C-170/04, Sb. rozh. 2007, s. I-4071, body 21 a 22; viz také rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Švédsko, C-186/05, nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí. (237) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, C-159/94, Recueil 1997, s. I-5815, bod 41; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, C-158/94, Recueil 1997, s. I-5789, bod 33; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Nizozemsko, C-157/94, Recueil 1997, s. I-5699, bod 24.

Strana 33

pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem. V tomto ohledu slouží pravidla o státní podpoře a články 34–36 SFEU společnému účelu, kterým je zajištění volného pohybu zboží mezi členskými státy za obvyklých podmínek hospodářské soutěže (238). Jelikož však je jejich hlavní cíl jiný, samotná skutečnost, že určité státní opatření splňuje podmínky, aby mohlo být považováno za státní podporu, ještě automaticky nevylučuje možnost posuzovat daný režim podpory v souvislosti s jinými pravidly EU, jako jsou články 34–36 SFEU (239). Zároveň pouhá skutečnost, že samotné opatření týkající se státní podpory nepříznivě ovlivňuje obchod uvnitř EU, sama o sobě nestačí, aby bylo dané opatření zároveň prohlášeno za opatření s rovnocenným účinkem podle článku 34 SFEU. Namísto toho Soudní dvůr rozlišuje mezi aspekty, které jsou neoddělitelně spjaty s cílem podpory, a aspekty, které lze oddělit od podmínek a opatření, jež – přestože tvoří součást režimu podpory – lze považovat za prvky, které nejsou nezbytné k dosažení cíle podpory nebo k jejímu řádnému fungování (240). Články 34–36 SFEU se vztahují pouze na druhou z výše uvedených kategorií aspektů.

7.6 Článek 30 SFEU – Celní unie Zatímco článek 34 SFEU se vztahuje na necelní překážky obchodu, všechna cla a poplatky s rovnocenným účinkem jsou zakázány podle článku 30 SFEU (bývalý článek 25 ES). Každý peněžní poplatek – ať je jakkoli malý a ať je jeho název a způsob uplatnění jakýkoli – který je jednostranně uvalen na zboží z důvodu skutečnosti, že překračuje hranici, a který není v úzkém slova smyslu clem, představuje podle ustálené judikatury poplatek s rovnocenným účinkem podle článku 30 SFEU (241). Nicméně

poplatek není považován za poplatek s rovnocenným účinkem jako clo, pokud souvisí s obecným systémem vnitrostátních poplatků uplatňovaných systematicky a podle stejných kritérií jak na domácí produkty, tak i na dovážené nebo vyvážené produkty (242). Dokonce i když je poplatek vybírán bez rozdílu u domácích i dovážených produktů, ale daně uvalené na domácí produkty jsou přímo či nepřímo zcela kompenzovány, např. pokud jsou výnosy z nich určeny k financování činností, ze kterých mají prospěch jen domácí produkty, zatímco na dovážené produkty se výhody z takového zpětného toku nevztahují, může být daň překlasifikována na clo nebo poplatek s rovnocenným účinkem, vzhledem k tomu, že v praxi „daň“ platí jen dovozci (243). Soudní dvůr věnuje zvláštní pozornost otázce takzvaných „skrytých poplatků“, což jsou vnitrostátní opatření, u nichž to sice není zřejmé, ale která jsou ve své podstatě poplatkem s rovnocenným účinkem. Soudní dvůr například zjistil poplatky s rovnocenným účinkem v jednom případě, kdy německé právní předpisy stanovily, že zásilky odpadu do jiného státu podléhají povinnému příspěvku do fondu solidarity na svoz odpadu (244) a v jiném případě, kdy belgické právní předpisy uvalily daně na dovážené diamanty (245), aby byly získány prostředky na sociální pojištění pro belgické horníky. Všeobecně platí, že jakýkoli poplatek související s překročením hranic – bez ohledu na jeho účel, částku nebo diskriminační či protekcionistický charakter – bude považován za poplatek s rovnocenným účinkem.

7.7 Článek 110 SFEU – Daňová ustanovení Článek 110 SFEU (bývalý článek 90 ES) doplňuje ustanovení o zrušení cel a poplatků s rovnocenným účinkem. Jeho účelem je zajistit volný

pohyb zboží mezi členskými státy za běžných podmínek hospodářské soutěže odstraněním všech forem ochrany, která může vyplývat z přijetí vnitrostátních daní, které diskriminují produkty z jiných členských států (246). Ve vztahu k článku 34 SFEU je článek 110 považován za lex specialis, což znamená, že v případech, na něž se vztahuje článek 110, je vyloučeno uplatnění článku 34 SFEU. Tak tomu bylo v případě rozsudku ve věci Kawala (247), kdy Soudní dvůr rozhodl, že registrační poplatek za dovážená ojetá vozidla, který je fiskální povahy, spadá do působnosti článku 110, a proto nelze použít článek 34 SFEU. K porušení prvního pododstavce článku 110 SFEU dojde, jestliže daň vybíraná u dovážených produktů a daň vybíraná u podobných domácích produktů se vypočítávají odlišně na základě rozdílných kritérií, které vedou – i když jen v určitých případech – k vyššímu zdanění dovážených produktů. Podobné produkty Soudní dvůr definoval jako produkty, které mají podobné charakteristiky a z hlediska spotřebitelů splňují tytéž potřeby. Ve věci Komise v. Francie (248) ve svém odůvodnění Soudní dvůr uvedl, že destiláty vyráběné z obilovin, jako například whisky, rum, gin a vodka, jsou podobné jako destiláty vyráběné z vína a ovoce, jako například koňak, calvados a armagnac. Pokud nejsou splněny podmínky přímé diskriminace, může být zdanění nepřímo diskriminační v důsledku svých účinků. Praktickými obtížemi nelze zdůvodňovat uplatňování vnitrostátního zdanění, které diskriminuje produkty z jiných členských států (249). Druhý pododstavec článku 110 má postihovat vnitrostátní daňová ustanovení, která se snaží nepřímo chránit domácí produkty uplatňováním nerovných sazeb daně na zahraniční zboží, které sice nemusí být přesně podobné

(238) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, 103/84, Recueil 1986, s. 1759, bod 19. (239) Rozsudek Soudního dvora ve věci Nygård, C-234/99, Recueil 2002, s. I-3657, bod 56; rozsudek Soudního dvora ve věci Laboratori Bruneau, C-351/88, Recueil 1991, s. I-3641, bod 7. (240) Rozsudek Soudního dvora ve věci Ianelli, 74/76, Recueil 1977, s. 557, bod 17. (241) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, 24/68, Recueil 1969, s. 193; rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Michaïlidis, C-441/98 a C-442/98, Recueil 2000, s. I-7145, bod 15. (242) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Německo, C-389/00, Recueil 2003, s. I-2001. (243) Rozsudek Soudního dvora ve věci Facenda Pública, C-28/96, Recueil 1997, s. I-4939. (244) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Německo, C-389/00, Recueil 2003, s. I-2001. (245) Rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Social Fonds voor de Diamantarbeiders, 2/69 a 3/69, Recueil 1969, s. 211. (246) Rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Nádasdi a Németh, C-290/05 a C-333/05, Sb. rozh. 2006, s. I-10115, bod 45. (247) Rozsudek Soudního dvora ve věci Kawala, C-134/07, Sb. rozh. 2007, s. I-10703. (248) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, 168/78, Recueil 1980, s. 347. (249) Rozsudek Soudního dvora ve věci Stadtgemeinde Frohnleiten a Gemeindebetriebe Frohnleiten, C-221/06, Sb. rozh. 2007, s. I-9643.

Strana 34

jako domácí zboží, ale přesto může představovat pro toto zboží konkurenci. Ve věci Komise v. Spojené království (250) britské úřady uvalily spotřební daň na určité druhy vína, která byla přibližně pětkrát vyšší než sazba této daně u piva. Ve Spojeném království se vyrábí značné množství piva, ale velmi málo vína. Poté, co došel k závěru, že lehká vína skutečně na trhu soupeří s pivem, Soudní dvůr rozhodl, že uvalením spotřební daně na lehká vína z čerstvých hroznů za použití vyšší sazby (v relativních číslech), než činí tato daň u piva, se Spojené království dopustilo porušení svých povinnosti podle druhého pododstavce článku 110 SFEU.

Soudní dvůr při zkoumání platnosti sporné směrnice poukázal na to, že cílem opatření uvedených v článku 114 SFEU je zlepšovat podmínky pro vytvoření a fungování vnitřního trhu. Kromě toho, pokud jsou naplněny podmínky pro odvolání se na článek 114 SFEU, „nelze zákonodárným orgánům Společenství bránit, aby se o tento právní základ opíraly, z důvodu, že ochrana veřejného zdraví je rozhodující při volbách řešení, které je třeba zvolit“ (255). Soudní dvůr zkoumal platnost dotyčné směrnice ze dvou hledisek. Nejprve prověřil, zda směrnice skutečně přispívá k odstraňování překážek volného pohybu zboží a volného pohybu služeb. Poté zkoumal, zda směrnice při-

kázat, že je nezbytné a také specifické pro jeho území. Komise pak do šesti měsíců od oznámení schválí nebo zamítne dotyčné vnitrostátní právní předpisy poté, co prověří, zda neslouží jako prostředek svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy. Kromě toho Komise kontroluje, zda vnitrostátní opatření nepředstavují překážku fungování vnitřního trhu (257). Soudní dvůr poskytl některá vodítka ohledně používání těchto ustanovení, přičemž uplatnil zúžený pohled na výklad těchto odchylek v nich uvedených (258).

spívá k odstranění narušení hospodářské soutěže. V případech, kdy je uvalen poplatek na domácí i dovážené produkty a příjmy mají sloužit k financování činností, ze kterých mají užitek jen domácí produkty, čímž se částečně vyrovnává daňová zátěž domácích produktů, takový poplatek představuje diskriminační zdanění zakázané článkem 110 SFEU (251).

7.8 Článek 114 SFEU – Sbližování právních předpisů Článek 114 SFEU (bývalý článek 100a EHS) byl původně včleněn do Smlouvy Jednotným evropským aktem. Tento článek poskytuje zákonodárným orgánům EU oprávnění „přijímat opatření ke sbližování ustanovení právních a správních předpisů členských států, jejichž účelem je vytvoření a fungování vnitřního trhu“. Působnost tohoto článku je Soudním dvorem vykládána dosti široce (252). Dalo by se skutečně říci, že rozhodnutí ohledně tabákové reklamy (253) bylo průlomové, protože Soudní dvůr tehdy došel k závěru, že zákonodárné orgány EU přijaly právní předpisy, které jsou na úrovni EU nepřípustné (254).

Výše uvedený rozsudek nastoluje některé zajímavé otázky, mimo jiné ohledně vztahu mezi články 34 a 114 SFEU. K tomuto vztahu J. Usher uvedl, že pokud, „jak bylo rozhodnuto ve věci Gourmet International Products, lze vnitrostátní zákaz reklamy zdůvodnit podle článku [36 SFEU], vzniká otázka, zda je článek [114 SFEU] koncipován tak, aby umožňoval dosažení tohoto cíle, a zejména, zda lze s jeho použitím nahradit takový vnitrostátní zákaz zákazem vztahujícím se na celou [EU]“ (256). Teprve se uvidí, jak přesně se tento vztah mezi těmito dvěma ustanoveními bude vyvíjet v integrovanějším, globálním konkurenčním prostředí vnitřního trhu. Ať je tomu jakkoli, jakmile zákonodárné orgány EU přijmou opatření na základě článku 114 SFEU, může se členský stát výjimečně, na základě zdůvodnění specifickými problémy, odchýlit od plně harmonizovaných ustanovení založených na formulacích obsažených v čl. 114 odst. 4 až 9 SFEU. Členský stát musí Komisi oznámit plánované opatření a pro-

7.9 Články 346, 347 a 348 SFEU Článek 346 SFEU (bývalý článek 296 ES) povoluje členským státům, aby chránily své podstatné zájmy týkající se bezpečnosti v souvislosti s výrobou zbraní, střeliva a vojenského materiálu a obchodu s nimi, pokud přijatá opatření nepříznivě neovlivňují obchod na vnitřním trhu s výrobky, které nejsou určeny výlučně k vojenským účelům. Pokud se Komise nebo členský stát domnívá, že nějaký členský stát zneužívá svých oprávnění, může být dotyčný členský stát podroben vyšetřování Komisí a v případě potřeby může být věc předložena Soudnímu dvoru. Je důležité zdůraznit, že obecně by měly být odchylky od pravidel EU vykládány striktně. Konkrétně takové výjimky musí respektovat zásadu přiměřenosti (259). Přestože článek 346 SFEU za určitých okolností umožňuje odchýlit se od striktního uplatňování ustanovení Smlouvy, nadřazenost práva EU a účinnost jeho pravidel omezují možnosti využití tohoto ustanovení (260). Soudní dvůr může zkou-

(250) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Spojené království, 170/78, Recueil 1983, s. 2265. (251) Rozsudek Soudního dvora ve věci Facenda Pública, C-28/96, Recueil 1997, s. I-4939; rozsudek Soudního dvora ve věci Essent Network Noord a další, C-206/06, Sb. rozh. 2008, s. I-5497. (252) Viz například rozsudek Soudního dvora ve věci Španělsko v. Rada, C-350/92, Recueil 1995, s. I-1985, a rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Rada (oxid titaničitý), C-300/89, Recueil 1991, s. I-2867. (253) Rozsudek Soudního dvora ve věci Německo v. Parlament a Rada (tabáková reklama), C-376/98, Recueil 2000, s. I-8419. Tento případ se týkal platnosti směrnice 98/43, která zakazuje veškeré formy reklamy a podpory tabákových výrobků v EU. (254) V této souvislosti není samozřejmě známo, jestli sporná směrnice mohla být přijata podle článku 308 ES (po Lisabonu viz článek 352 SFEU – bývalý článek 308 ES). (255) Rozsudek Soudního dvora ve věci Německo v. Parlament a Rada, C-376/98, Recueil 2000, s. I-8419, bod 88. (256) J. Usher, poznámka k věci C-376/98, 2001, CML Rev. 1519 pod 1538. V této souvislosti viz také G. Davies (Can Selling Arrangements be harmonised? (Lze harmonizovat podmínky prodeje?) [2005] EL Rev. 370), který prosazuje široký výklad rozsahu působnosti článku 114 SFEU a tvrdí, že kladná harmonizace by neměla být pouhým odrazem záporné harmonizace. Poznamenává, že Smlouva jasně stanoví, že vnitřní trh musí být trhem, který respektuje i neobchodní hodnoty. (257) Viz například rozhodnutí Komise ze dne 18. července 2001 o vnitrostátních opatřeních oznámených Německem v oblasti farmaceutické bdělosti (Úř. věst. L 202, 2001, s. 46), rozhodnutí Komise ze dne 14. září 1994 (Úř. věst. L 316, 9.12.1994, s. 43), rozhodnutí Komise ze dne 26. února 1996 (Úř. věst. L 69, 19.3.1996, s. 32), rozhodnutí Komise ze dne 21. prosince 1998 (Úř. věst. L 3, 7.1.1999, s. 13), a sedm rozhodnutí Komise ze dne 26. října 1999 (Úř. věst. L 329, 22.12.1999). (258) Viz rozsudek Soudního dvora ve věci Francie v. Komise, C-41/93, Recueil 1994, s. I-1829, a rozsudek Soudního dvora ve věci Kortas, C-319/97, Recueil 1999, s. I-3143. V této souvislosti viz také rozsudek Soudního dvora ve věci Dánsko v. Komise, C-3/00, Recueil 2003, s. I-2643, ve kterém Soudní dvůr anuloval rozhodnutí Komise. (259) Viz nedávné stanovisko generálního advokáta Ruize-Jaraba Colomera ze dne 10. února 2009 ve věcech Komise v. Finsko, C-284/05, Komise v. Švédsko, C-294/05, Komise v. Německo, C-372/05, Komise v. Itálie, C-387/05 a Komise v. Řecko, C-409/05, dosud nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí, bod 124. V této souvislosti viz také interpretační sdělení o uplatňování článku 296 Smlouvy ohledně zadávání zakázek v oblasti obrany, KOM(2006) 779. (260) Bod 125.

Strana 35

mat meze volnosti uvážení členských států na základě přiměřenosti (261) a respektování obecných zásad (262). Článek 347 SFEU (bývalý článek 297 ES) povoluje členským státům, aby přijímaly opatření v případě vážných vnitřních nepokojů nepříznivě ovlivňujících udržování zákonnosti a pořádku, v případě války nebo vážného mezinárodního napětí. Podle tohoto článku musí členské státy vzájemně konzultovat přijímání společných kroků, které mají zabránit tomu, aby fungování společného trhu bylo dotčeno takovými opatřeními. Podobně jako u článku 346 SFEU musí přijímaná opatření respektovat zásadu přiměřenosti. Článek 348 SFEU (bývalý článek 298 ES) opravňuje Komisi zasáhnout, pokud využívání článku 346 nebo 347 narušuje podmínky hospodářské soutěže.

7.10

Článek 351 SFEU

Článek 351 SFEU (bývalý článek 307 ES) se týká práv a povinností podle mezinárodních smluv uzavřených členskými státy před rokem 1958 nebo před datem jejich přistoupení. Obecné pravidlo je takové, že tato práva a povinnosti nejsou ustanoveními Smlouvy dotčeny. V souvislosti s článkem 34 SFEU Soudní dvůr ve věci C-324/93 (263) zmapoval hranice možností členských států přijímat opatření, která jsou v rozporu s jejich závazky podle tohoto článku. Problém se týkal odmítnutí poskytnout povolení k dovozu diamorfinu (narkotického léčiva podléhajícího ustanovením Jednotné úmluvy OSN o omamných látkách z roku 1961) do Spojeného království. Soudní dvůr rozhodl, že opatření „přijatá podle mezinárodní smlouvy

uzavřené před datem podpisu Smlouvy nebo před datem přistoupení členského státu a skutečnost, že členský stát ponechává v platnosti opatření podle článku [351], přestože představuje překážku, je nevyjímá z působnosti článku [34], jelikož článek [351] nabývá účinku pouze v případě, že smlouva ukládá členskému státu povinnost, která je neslučitelná se Smlouvou“. Z toho vyplývá, že se členské státy musí zdržet přijímání opatření, která jsou v rozporu s právem EU, zejména pak s pravidly o volném pohybu zboží, pokud mezinárodní smlouvy, jichž jsou signatáři, nevyžadují, aby taková opatření přijímaly.

(261) V této souvislosti viz rozsudek Soudního dvora ve věci Johnston, 222/84, Recueil 1986, s. 1651. (262) Stanovisko generálního advokáta Ruize-Jaraba Colomera ve věcech C-284/05, C-294/05, C-372/05, C-387/05 a C-409/05, bod 141. (263) Rozsudek Soudního dvora ve věci Evans Medical a Macfarlan Smith, C-324/93, Recueil 1995, s. I-563.

Strana 36

8. Související sekundární právní předpisy 8.1 Směrnice 98/34/ES o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti Směrnice 83/189/EHS, která se po kodifikaci změnila ve směrnici 98/34/ES, stanoví od roku 1984 povinnost, že členské státy Evropské unie musí oznamovat Komisi a svým protějškům veškeré návrhy technických předpisů týkajících se produktů a od roku 1999 také služeb informační společnosti, nežli je přijmou v rámci svých vnitrostátních právních předpisů. Komise a členské státy operují prostřednictvím systému preventivní kontroly. Během období omezení se členské státy musí zdržet přijímání svých oznámených návrhů předpisů po dobu nejméně tří měsíců, zatímco jsou tyto návrhy přezkoumávány. Toto období může být prodlouženo až na 18 měsíců, pokud by dotyčné opatření mohlo vytvořit neodůvodněné překážky obchodu nebo pokud probíhá harmonizace na úrovni EU v oblasti, které se týká oznámený návrh. Tento postup tudíž odstraňuje překážky hladkého fungování vnitřního trhu ještě předtím, než se vůbec objeví, a tak umožňuje vyhnout se přijímání opatření se zpětnou platností, což je vždy více zatěžující. Vnitrostátní návrhy jsou před přijetím přizpůsobovány právu EU a dokonce mohou být na určitou dobu odloženy, aby se usnadnilo projednávání na úrovni EU.

Podle judikatury Soudního dvora (viz rozhodnutí ve věcech CIA Security International a Unilever (264)) nelze žádný technický předpis, který nebyl ve fázi návrhu oznámen nebo který byl přijat během povinného období omezení, přijmout a tudíž ani vymáhat v rámci řízení vnitrostátních soudů vedených proti jednotlivcům. Tato ustálená judikatura byla před nedávnem znovu potvrzena (265).

8.2 Nařízení (ES) č. 2679/98 – „nařízení o jahodách“

členskému státu zaslala oznámení s žádostí, aby byla daná opatření přijata ve velmi krátké lhůtě (266).

8.3 Nařízení (ES) č. 764/2008 – „nařízení o vzájemném uznávání“ V roce 2008 zákonodárné orgány Společenství přijaly nařízení, kterým se stanoví postupy týkající se uplatňování některých technických pravidel u výrobků uvedených v sou-

Nařízení (ES) č. 2679/98 o fungování vnitřního trhu ve vztahu k volnému pohybu zboží mezi členskými státy stanoví zvláštní postupy pro překonávání vážných překážek volného pohybu zboží mezi členskými státy, které způsobují dotčeným jednotlivcům těžké ztráty a vyžadují okamžitý zásah. Takové překážky mohou být způsobeny například pasivitou vnitrostátních orgánů vůči násilnostem ze strany jednotlivců nebo nenásilným blokádám hranic, případně mohou být způsobeny nějakým opatřením členského státu, například institucionalizovaným bojkotem dovážených produktů.

ladu s právními předpisy na trh v jiném členském státě. Hlavním cílem tohoto nařízení je definovat práva a povinnosti vnitrostátních orgánů a hospodářských subjektů, když vnitrostátní orgány hodlají zamítnout vzájemné uznávání a odepřít přístup na trh výrobku, který je zákonně uváděn na trh v jiném členském státě. Nařízení klade důkazní břemeno na vnitrostátní orgány, které hodlají odepřít danému výrobku přístup na trh. Tyto orgány musí písemně popsat přesný technický nebo vědecký důvod svého záměru odepřít danému výrobku přístup na vnitrostátní trh. Hospodářský subjekt bude mít rovněž právo svůj případ obhajovat a předložit příslušným orgánům přesvědčivé argumenty.

Nařízení stanoví postup varování a výměnu informací mezi členskými státy a Komisí. Také členským státům připomíná jejich povinnost přijímat nezbytná a přiměřená opatření k zajištění volného pohybu zboží a informovat o nich Komisi a také zmocňuje Komisi, aby dotyčnému

Nařízení také zavádí v každém členském státu tzv. „kontaktní místa pro výrobky“, která poskytují podnikům a příslušným orgánům v jiných členských státech informace o technických pravidlech pro výrobky a o provádění zásady vzájemného uznávání.

(264) Rozsudek Soudního dvora ve věci CIA Security International, C-194/94, Recueil 1996, s. I-2201, a Unilever, C-443/98, Recueil 2000, s. I-7535. (265) Rozsudek Soudního dvora ve věci Schwibbert, C-20/05, Sb. rozh. 2007, s. I-9447. (266) Další informace viz http://ec.europa.eu/enterprise/policies/single-market-goods/free-movement-non-harmonised-sectors/rapid-intervention-mechanism/index_en.htm.

Strana 37

9. Provádění článků 34 a 35 SFEU 9.1 Přímý účinek – soukromoprávní vymáhání

ským subjektům ve lhůtě deseti týdnů. Doporučení Komise z roku 2001 (269) schválené Radou stanoví pravidla postupu v rámci sítě SOLVIT.

Pokud členský stát nevyhoví odůvodněnému stanovisku, může se Komise rozhodnout předložit věc Soudnímu dvoru, aby tak získala jeho

Soudní dvůr uznal, že zákaz stanovený v článku 34 SFEU je „povinný a výslovný a jeho provádění nevyžaduje žádné následné zásahy členských států nebo orgánů Společenství“. Proto má článek 34 SFEU „přímý účinek a vytváří práva jednotlivce, která musí vnitrostátní soudy chránit“ (267).

Evropská komise dohlíží na tuto síť a v případě potřeby pomáhá urychlit řešení stížností. V roce 2008 se počet případů řešených prostřednictvím sítě SOLVIT zvýšil o dalších 22 % a poprvé byl dosažen mezník představovaný počtem 1 000 případů během jednoho roku. Míra vyřešených případů je vysoká; činí 83 %.

prohlášení, že došlo k porušení zásady volného pohybu zboží. Pokud Soudní dvůr ve svém konečném rozhodnutí k dané věci shledá, že tomu tak skutečně je, je členský stát vyzván, aby přijal opatření nezbytná ke splnění rozsudku.

má také přímý účinek a jeho ustanovení jsou také „přímo použitelná“ a „přiznává jednotlivcům práva, která soudy členských států musí chránit“ (268).

9.3 Řízení o nesplnění povinnosti podle článků 258 a 260 SFEU

Jednotlivci se mohou dovolávat zásady volného pohybu zboží a práva na něj tím, že věc předloží vnitrostátnímu soudu. Ten může odmítnout použít jakékoli vnitrostátní pravidlo, o kterém se domnívá, že je v rozporu s články 34 a 35 SFEU. Vnitrostátní soudy také mohou být nuceny posuzovat, do jaké míry lze nějakou překážku dovozu nebo vývozu zdůvodnit odvoláním se na závazné požadavky nebo cíle veřejného zájmu uvedené v článku 36 SFEU.

9.3.1

článkem 260 SFEU. V rámci postupu podle článku 260 SFEU je nutno použít tytéž kroky před postoupením věci Soudnímu dvoru, jaké jsou stanoveny v článku 258 SFEU, s tím rozdílem, že Komise nemusí vydat odůvodněné stanovisko. Shledá-li Soudní dvůr, že dotyčný členský stát nevyhověl jeho prvnímu rozsudku, může mu uložit finanční sankce. Tyto finanční sankce mají mít odrazující účinek a mají přimět členské státy, aby co nejrychleji dosáhly souladu s právem EU (270).

Později Soudní dvůr rozhodl, že článek 35 SFEU

9.2

SOLVIT

SOLVIT je síť (www.europa.eu/solvit), jejímž záměrem je řešit problémy způsobené nesprávným uplatňováním právních předpisů vnitřního trhu ze strany orgánů veřejné správy. Za tímto účelem všechny členské státy EHP vybudovaly svá vlastní střediska sítě SOLVIT, která spolu přímo komunikují prostřednictvím on-line databáze. Střediska sítě SOLVIT jsou součástí státní správy jednotlivých států a mají poskytovat řešení problémů občanům i hospodář-

POSTUP PODLE

ČLÁNKU 258/260

V rámci své úlohy „strážce Smlouvy“ může Komise na základě stížnosti nebo z vlastního podnětu zahájit řízení proti členskému státu, o kterém se domnívá, že neplní své povinnosti v souvislosti s právem EU. Článek 258 SFEU (bývalý článek 226 ES) stanoví formální kroky řízení o nesplnění povinnosti. První krok spočívá v tom, že je dotyčnému členskému státu zasláno formální upozornění s žádostí, aby předložil své připomínky do uvedeného data, obvykle do dvou měsíců. Na základě odpovědi, nebo pokud od dotyčného členského státu neobdrží odpověď, může Komise rozhodnout o vydání tzv. „odůvodněného stanoviska“ členskému státu. Tento dokument jasně a s konečnou platností stanoví důvody, proč má Komise za to, že došlo k porušení práva EU, a vyzve členský stát k dosažení souladu během dané lhůty, obvykle dvou měsíců.

Pokud se tak nestane, Komise může věc znovu předložit Soudnímu dvoru. Postup druhého předložení věci Soudnímu dvoru je stanoven

9.3.2

STÍŽNOSTI

Kdokoli, kdo se domnívá, že nějaké opatření, které lze přičíst některému členskému státu, porušuje články 34–36 SFEU, může podat u Evropské komise stížnost. Ve skutečnosti značnou část řízení o nesplnění povinnosti týkajících se volného pohybu zboží iniciuje Komise na základě obdržené stížnosti. Sdělení Komise z roku 2002 o vztazích se stěžovateli ohledně porušení práva EU (271) stanoví pravidla a záruky týkající se vyřizování stížností. Stížnost musí být předložena písemně, a to dopisem, faxem nebo elektronickou poštou, v kterémkoli úředním jazyce EU. I když to není povinné, doporučuje se použití „standardního

(267) Rozsudek Soudního dvora ve věci Iannelli, 74/76, Recueil 1977, s. 557. (268) Rozsudek Soudního dvora ve věci Redmond, 83/78, Recueil 1978, s. 2347. (269) Doporučení Komise ze dne 7. prosince 2001 o zásadách použití sítě „SOLVIT – síť pro řešení problémů vnitřního trhu“, K(2001) 3901 (Úř. věst. L 331, 15.12.2001, s. 79). (270) Další informace o postupu podle článků 258/260 SFEU a metodě výpočtu finančních sankcí viz: http://ec.europa.eu/community_law/infringements/infringements_ en.htm a http://ec.europa.eu/community_law/infringements/infringements_228_en.htm. (271) http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:52002DC0141:EN:HTML.

Strana 38

formuláře pro podávání stížností“ (272), jelikož tento formulář zajišťuje, že budou Komisi předány všechny nezbytné informace, a tím urychluje vyřízení stížnosti.

Pokud po prošetření Komise dojde k názoru, že se skutečně může jednat o porušení práva EU, může se rozhodnout zahájit řízení podle článku 258 SFEU.

Stěžovateli bude do 15 pracovních dnů generálním sekretariátem Komise zasláno potvrzení o přijetí stížnosti. Do jednoho měsíce od zaslání tohoto potvrzení Komise rozhodne, zda by měla být daná korespondence zaregistrována.

Kromě toho je nutno poznamenat, že Komise se v nedávné době dohodla s řadou členských států, že postupy řešení problémů urychlí a zefektivní prostřednictvím pilotního projektu „EU Pilot“ (273). Jedním z cílů tohoto pilotního projektu je nalézat rychlejší a lepší odpovědi na stížnosti prostřednictvím kontaktů s členskými státy namísto formálního řízení. Pokud

I když stěžovatel není oficiálním účastníkem postupu zahájeného proti členskému státu, stojí za zmínku, že přesto požívá některých významných správních záruk: •

Komise nezveřejní totožnost stěžovatele, pokud s tím stěžovatel výslovně nevyjádří svůj souhlas.

•

Komise bude usilovat o to, aby o podstatě věci (zda zahájit řízení pro porušení práva či případ uzavřít) rozhodla do dvanácti měsíců od doby, kdy generální sekretariát stížnost zaregistroval.

•

Útvary Komise budou stěžovatele průběžně informovat o průběhu případného řízení o nesplnění povinnosti a stěžovatel bude předem vyrozuměn příslušným oddělením, pokud toto oddělení hodlá navrhnout, aby Komise případ uzavřela.

povinnosti podle článku 258 SFEU, ne vždy představují nejlepší dostupný prostředek řešení určité záležitosti. Proto je důležité zdůraznit, že Komise – přestože věnuje veškeré úsilí plnění své úlohy v oblasti dodržování práva EU členskými státy – má značný prostor k vlastnímu uvážení, zda zahájit, či nezahájit řízení (274). Kromě toho ve svém sdělení z roku 2007 o uplatňování práva Společenství (275) Komise nastínila několik způsobů, jak zlepšit uplatňování

se zodpovědný útvar domnívá, že by měla být stížnost řešena prostřednictvím projektu „EU Pilot“, bude o tom stěžovatel informován a zároveň bude požádán o souhlas se zveřejněním jeho totožnosti a obsahu stížnosti. Celá věc pak bude předána dotyčnému členskému státu, který bude mít 10 týdnů na to, aby navrhl vhodné řešení stížnosti.

a vymáhání práva Společenství. Kromě pevnějšího partnerství mezi Komisí a členskými státy a preventivnějšího přístupu uvedené sdělení předpokládá upřednostňování a zrychlení řešení případů porušení Smlouvy. Podle těchto pravidel bude věnována přednostní pozornost zejména takovým porušením, která nastolují principiální otázky, nebo těm, která mají zvlášť dalekosáhlý nepříznivý dopad na dotčené

9.3.3

občany a hospodářské subjekty.

PRIORITY A OPRÁVNĚNÍ

KOMISE JEDNAT

Jakožto „strážce Smlouvy“ Komise velmi bedlivě dbá na zajištění celkového dodržování práva EU a na sledování toho, zda členské státy dodržují pravidla a povinnosti stanovené ve Smlouvě nebo v sekundárních právních předpisech. Nicméně z různých důvodů se může stát, že právní postupy, jako je například řízení o nesplnění

I když jsou tato zlepšení již v plném proudu a zkušenosti s novými opatřeními, jako je preventivní přístup a zesílené partnerství, již teď ukazují některé úspěchy, jejich veškeré přínosy se projeví teprve časem. Tato opatření musí být také doprovázena průběžným sledováním všude tam, kde je nezbytný další pokrok.

(272) http://ec.europa.eu/community_law/your_rights/your_rights_forms_cs.htm. (273) Viz sdělení „Evropa přinášející výsledky – Uplatňování práva Společenství“, KOM(2007) 502 v konečném znění, s. 9, a http://ec.europa.eu/community_law/infringements/ application_monitoring_en.htm. (274) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Řecko, C-200/88, Recueil 1990, s. I-4299; příkaz ve věci SDDDA v. Komise, T-47/96, Recueil 1996, s. II-1559, bod 42; viz také příkaz ve věci Finsko v. Komise, T-177/05, nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí, body 37–40. (275) „Evropa přinášející výsledky – Uplatňování práva Společenství“, KOM(2007) 502 v konečném znění.

Strana 39

Přílohy A) Důležitá sdělení týkající se článku 34 SFEU •

Interpretační sdělení Komise o usnadnění přístupu produktů na trhy jiných členských států: praktické uplatňování vzájemného uznávání (Úř. věst. C 265, 4.11.2003, s. 2)

•

Sdělení Komise o souběžném dovozu hromadně vyráběných léčivých přípravků, jejichž registrace byla již povolena (KOM(2003) 839 v konečném znění)

•

Interpretační sdělení Komise o postupech registrace motorových vozidel pocházejících z jiného členského státu (Úř. věst. C 68, 24.3.2007, s. 15)

•

Sdělení Komise Vnitřní trh zboží (KOM(2007) 35 v konečném znění)

•

Sdělení Komise Obaly na nápoje, systémy zálohování a volný pohyb zboží (Úř. věst. C 107, 9.5.2009, s. 1)

Strana 40

B) Územní působnost

ÚZEMÍ, NA KTERÁ SE VZTAHUJE ČLÁNEK 34 SFEU

Ålandské ostrovy (autonomní provincie Finska). Právní základ: čl. 355 odst. 4 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 5 Smlouvy o ES). Francouzská Guyana (zámořský departement Francie). Právní základ: čl. 355 odst. 1 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 2 Smlouvy o ES). Guadeloupe (zámořský departement Francie). Právní základ: čl. 355 odst. 1 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 2 Smlouvy o ES). Kanárské ostrovy (autonomní území Španělska). Tvoří je ostrovy Tenerife, Fuerteventura, Gran Canaria, Lanzarote, La Palma, La Gomera, El Hierro. Právní základ: čl. 355 odst. 1 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 2 Smlouvy o ES). Martinik (zámořský departement Francie). Právní základ: čl. 355 odst. 1 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 2 Smlouvy o ES). Normanské ostrovy (závislé území Britské koruny). Tvoří je ostrovy Guernsey (včetně ostrovů Alderney, Sark, Herm, Jethou, Lihou a Brecqhou) a Jersey (včetně ostrůvků Ecrehous a Les Minquiers). Právní základ: čl. 355 odst. 5 písm. c) SFEU (bývalý čl. 299 odst. 6 písm. c) Smlouvy o ES) a čl. 1 odst. 1 protokolu č. 3 ke smlouvě o přistoupení Spojeného království k EU (276). Ostrov Man (závislé území Britské koruny). Ostrov Man je samosprávné závislé území Britské koruny (stejně jako Normanské ostrovy) a není součástí EU, ale má k ní omezený vztah v souvislosti s volným pohybem zboží. Právní základ: čl. 355 odst. 5 písm. c) SFEU (bývalý čl. 299 odst. 6 písm. c) Smlouvy o ES) a čl. 1 odst. 1 protokolu č. 3 ke smlouvě o přistoupení Spojeného království k EU. Réunion (zámořský departement Francie). Právní základ: čl. 355 odst. 1 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 2 Smlouvy o ES). Souostroví Azory (autonomní region Portugalska). Tvoří je ostrovy São Miguel, Pico, Terceira, São Jorge, Faial, Flores, Santa Maria, Graciosa, Corvo. Právní základ: čl. 355 odst. 1 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 2 Smlouvy o ES). Souostroví Madeira (autonomní region Portugalska). Tvoří je ostrovy Madeira, Porto Santo, Ilhas Desertas, Ilhas Selvagens. Právní základ: čl. 355 odst. 1 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 2 Smlouvy o ES). ÚZEMÍ, NA KTERÁ SE NEVZTAHUJE ČLÁNEK 34 SFEU

Akrotiri a Dhekelia (suverénní území vojenských základen Spojeného království na Kypru). Právní základ: čl. 355 odst. 5 písm. b) SFEU (bývalý čl. 299 odst. 6 písm. b) Smlouvy o ES). Andorra Právní základ: V roce 1990 Andorra schválila smlouvu o celní unii s EU, která mezi nimi povoluje volný pohyb průmyslového zboží. Anguilla (zámořské území Spojeného království). Právní základ: čl. 355 odst. 2 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 3 Smlouvy o ES). Aruba (součást území Nizozemska). Právní základ: čl. 355 odst. 2 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 3 Smlouvy o ES).

(276) Ustanovení čl. 355 odst. 5 písm. c) SFEU stanoví, že Smlouvy se vztahují na Normanské ostrovy (a ostrov Man) jen v míře nezbytné pro zajištění použitelnosti pravidel, jež jsou pro tyto ostrovy stanovena ve Smlouvě o přistoupení Spojeného království k EU. Protokol č. 3 k uvedené smlouvě o přistoupení uvádí, že pravidla Společenství ohledně množstevních omezení a volného pohybu zboží se vztahují na Normanské ostrovy (a ostrov Man) za stejných podmínek, za nichž se vztahují na Spojené království.

Strana 41

Bermudy (zámořské území Spojeného království). Právní základ: V souladu s přáním vlády Bermudských ostrovů je toto souostroví jediným zámořským územím Spojeného království, které nebylo zahrnuto v rozhodnutí o přidružení zámoří ze dne 27. listopadu 2001 (277), jímž se provádí část IV Smlouvy o ES (278). Britské indickooceánské území (zámořské území Spojeného království). Právní základ: čl. 355 odst. 2 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 3 Smlouvy o ES). Britské Panenské ostrovy (zámořské území Spojeného království). Právní základ: čl. 355 odst. 2 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 3 Smlouvy o ES). Britské území v Antarktidě (zámořské území Spojeného království). Právní základ: čl. 355 odst. 2 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 3 Smlouvy o ES). Ceuta a Melilla (autonomní města spadající do svrchovanosti Španělského království). Právní základ: Vzhledem k formulaci článků 24 a 25 Aktu o přistoupení Španělska k EU (279), přestože se článek 34 SFEU pravděpodobně vztahuje na zboží vstupující na tato území ze zbytku EU, se zdá, že tyto články se nevztahují na zboží pocházející z měst Ceuta a Melilla vstupující do zbytku EU. Proto se nezdá, že by se článek 34 SFEU vztahoval na zboží pocházející z měst Ceuta a Melilla. Faerské ostrovy (autonomní provincie Dánska). Přestože Dánsko zodpovídá za vnější vztahy 18 ostrovů tvořících jeho území, ponechává si vysokou míru samosprávy a SFEU výslovně stanoví, že na tyto ostrovy se Smlouva nevztahuje. Právní základ: čl. 355 odst. 5 písm. a) SFEU (bývalý čl. 299 odst. 6 písm. a) Smlouvy o ES). Falklandské ostrovy (zámořské území Spojeného království). Právní základ: čl. 355 odst. 2 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 3 Smlouvy o ES). Francouzská jižní a antarktická území (zámořská území Francie). Právní základ: čl. 355 odst. 2 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 3 Smlouvy o ES). Francouzská Polynésie (zámořské společenství Francie). Právní základ: čl. 355 odst. 2 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 3 Smlouvy o ES). Gibraltar (zámořské území Spojeného království). Přestože Spojené království UK zodpovídá za vnější vztahy Gibraltaru, pro účely obchodu s veškerým zbožím je Gibraltar považován za třetí zemi. Ustanovení čl. 355 odst. 2 SFEU stanoví, že se Smlouva nevztahuje na zámořská území, jež udržují zvláštní vztahy se Spojeným královstvím a která jako Gibraltar nejsou zahrnuta v příloze II Smlouvy (280). Právní základ: čl. 355 odst. 2 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 3 Smlouvy o ES). Grónsko (samosprávná provincie Dánska). Status Grónska, které bylo původně součástí Společenství na základě přistoupení Dánska k EU, byl zvláštní smlouvou změněn tak, že nyní patří mezi zámořské země a území. Poté, co Grónsko získalo samosprávné postavení, grónští voliči v roce 1985 rozhodli o vystoupení z Evropského hospodářského společenství. Proto se vztah Grónska k EU zdá být (podobně jako v případě Bermud) ještě volnější než u ostatních zámořských zemí a území uvedených v příloze II Smlouvy. Island Právní základ: Členské státy Evropského hospodářského prostoru (EHP) požívají výhod volného pohybu zboží v EU podle Dohody o EHP, a nikoli podle článku 34 SFEU. Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy (zámořské území Spojeného království). Právní základ: čl. 355 odst. 2 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 3 Smlouvy o ES). Kajmanské ostrovy (zámořské území Spojeného království). Právní základ: čl. 355 odst. 2 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 3 Smlouvy o ES).

(277) Rozhodnutí Rady 2001/822/ES ze dne 27. listopadu 2001 o přidružení zámořských zemí a území k Evropskému společenství (Úř. věst. L 314, 30.11.2001, s. 1). (278) Vztah Bermud k EU je proto ještě volnější než u ostatních zámořských zemí a území uvedených v příloze II Smlouvy. (279) Úř. věst. L 302, 15.11.1985. (280) V rozsudku ve věci Komise v. Spojené království, C-30/01 (Recueil 2003, s. I-9481), Soudní dvůr rozhodl, že co se týče systému liberalizace dovozu ES, Gibraltar by měl zůstat v tomtéž postavení, v jakém byl před přistoupením Spojeného království. Produkty pocházející z Gibraltaru tedy nejsou považovány za produkty Společenství, na které se vztahují pravidla volného pohybu. Jelikož podobně platí, že se na toto zboží nevztahují cla podle společného celního sazebníku, nelze je ani považovat za zboží ve volném oběhu.

Strana 42

Lichtenštejnsko Právní základ: Členské státy Evropského hospodářského prostoru (EHP) požívají výhod volného pohybu zboží v EU podle Dohody o EHP, a nikoli podle článku 34 SFEU. Mayotte (zámořské společenství Francie). Právní základ: čl. 355 odst. 2 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 3 Smlouvy o ES). Monako Právní základ: Monako je nezávislý stát, který si v zásadě určuje své vnější vztahy sám, takže se ustanovení Smlouvy na něj nevztahují automaticky podle čl. 355 odst. 3 SFEU. Montserrat (zámořské území Spojeného království). Právní základ: čl. 355 odst. 2 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 3 Smlouvy o ES). Nizozemské Antily (součást území Nizozemska). Tvoří je ostrovy Bonaire, Curacao, Saba, Sint Eustatius a Sint Maarten. Právní základ: čl. 355 odst. 2 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 3 Smlouvy o ES). Norsko Právní základ: Členské státy Evropského hospodářského prostoru (EHP) požívají výhod volného pohybu zboží v EU podle Dohody o EHP, a nikoli podle článku 34 SFEU. Nová Kaledonie a závislá území (zámořské společenství sui generis Francie). Tento územní celek tvoří hlavní ostrov (Grande Terre), ostrovy Loyauté a několik menších ostrůvků. Právní základ: čl. 355 odst. 2 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 3 Smlouvy o ES). Ostrovy Turks a Caicos (zámořské území Spojeného království). Právní základ: čl. 355 odst. 2 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 3 Smlouvy o ES). Ostrovy Wallis a Futuna (zámořské společenství Francie). Právní základ: čl. 355 odst. 2 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 3 Smlouvy o ES). Penon de Alhucemas a Penon de Velez de la Gomera (území spadající do svrchovanosti Španělského království). Právní základ: Vzhledem k tomu, že ve Smlouvě ani v její příloze není žádný odkaz na tato území, nezdá se, že by se Smlouva na tato území vztahovala. Pitcairn (zámořské území Spojeného království). Právní základ: čl. 355 odst. 2 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 3 Smlouvy o ES). Saint Pierre a Miquelon (zámořské společenství Francie). Právní základ: čl. 355 odst. 2 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 3 Smlouvy o ES). San Marino Právní základ: San Marino je nezávislý stát, který si v zásadě určuje své vnější vztahy sám, takže se ustanovení Smlouvy na něj nevztahují automaticky podle čl. 355 odst. 3 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 4 Smlouvy o ES). Souostroví Chafarinas (území spadající do svrchovanosti Španělského království). Souostroví Islas Chafarinas je tvořeno třemi ostrůvky, které se jmenují Isla del Congreso, Isla Isabel II a Isla del Rey. Právní základ: Vzhledem k tomu, že ve Smlouvě ani v její příloze není žádný odkaz na toto území, nezdá se, že by se SFEU na toto území vztahovala. Svatá Helena a závislá území (zámořské území Spojeného království). Včetně ostrovů Ascension a Tristan da Cunha. Právní základ: čl. 355 odst. 2 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 3 Smlouvy o ES). Svatý stolec (Vatikánský městský stát) Právní základ: Vatikán je nezávislý stát, který si v zásadě určuje své vnější vztahy sám, takže se ustanovení Smlouvy na něj nevztahují automaticky podle čl. 355 odst. 3 SFEU (bývalý čl. 299 odst. 4 Smlouvy o ES). Švýcarsko Právní základ: Členský stát Evropského sdružení volného obchodu (ESVO), ale není součástí Evropského hospodářského prostoru (EHP).

Strana 43

Evropská komise Volný pohyb zboží – Příručka k uplatňování ustanovení Smlouvy upravujících volný pohyb zboží Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie 2010 – 43 s. – 21 x 29,7 cm ISBN 978-92-79-13473-9 doi:10.2769/23833

JAK ZÍSKAT PUBLIKACE EU Bezplatné publikace: • prostřednictvím stránek EU Bookshop (http://bookshop.europa.eu); • v zastoupeních a delegacích Evropské unie. Jejich kontaktní údaje naleznete na adrese http://ec.europa.eu/ nebo si je můžete vyžádat faxem na čísle +352 2929-42758. Placené publikace: • prostřednictvím stránek EU Bookshop (http://bookshop.europa.eu). Předplatné (např. roční řady Úředního věstníku Evropské unie, sbírky rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie): • u některého z prodejců Úřadu pro publikace Evropské unie. (http://publications.europa.eu/others/agents/index_cs.htm).

NB-31-09-160-CS-C

VOLNÝ POHYB ZBOŽÍ P Ř Í R U Č K A K U P L AT Ň O VÁ N Í U S TA N O V E N Í S M LO U V Y UPRAVUJÍCÍCH VOLNÝ POHYB ZBOŽÍ


ISBN 978-92-79-13473-9


Volný pohyb zboží Příručka k uplatňování ustanovení Smlouvy upravujících volný pohyb zboží

Recommend Documents