Volby zrušeny! A ekonomická krize řádí dál... Kdo bude platit za kapitalistickou krizi? Další třídní boje v zemích Jižní Ameriky!

Číslo 44 - září 2009

www.revo.cz.tc

časopis NEZÁVISLÉ ORGANIZACE MLÁDEŽE REVO

Kdo bude platit za

kapitalistickou krizi? čtěte na stranách 7 a 8!

Další třídní boje v zemích Jižní Ameriky! více na stranách 6, 9 a 10!

Volby zrušeny!

A ekonomická krize řádí dál...

hlavní téma

1 Dobrý den vážení čtenáři! Vítáme Vás u čtyřiačtyřicátého vydání časopisu, který pro Vás připravují členové nezávislé organizace mládeže Revo. Toto číslo mělo původně přinést hlavně články k předčasným parlamentním volbám, které se měly uskutečnit počátkem října. Jak ale víte, po mnoha strastiplných peripetiích a nečekaných obratech je nyní jasné, že volby se neuskuteční nejen v říjnovém termínu, ale ani v listopadu (datum původně zvažované po rozhodnutí Ústavního soudu). Voleb se tak dočkáme až v příštím roce a i když se naposledy mluvilo o řádném květnovém termínu, v našich končinách si člověk nemůže být jist ani tím. Do té doby každopádně povede zemi technokratická vláda bez mandátu občanů. Neznamená to ale, že by nás čekal politicky nudný podzim. Vláda skryté velké koalice už avizovala tzv. Janotův balíček - sérii škrtů v sociálních oblastech a úsporách na úkor těch nejslabších (důchodci, nemocní). Návrh sice počítá i se zvýšením daní, ale zejména těch nepřímých. Pěkně v neoliberální duchu se bude pokračovat i s prodejem státního majetku, i když např. situace kolem Českých Aerolinií nebo Letiště Praha se stále zamotává. Ostatně o ekonomice přinášíme i samostatný článek s názvem Kdo bude platit za kapitalistickou krizi? Najdete ho na straně 7 a 8. Vlivem krize a následných „opatření“ vládnoucí třídy, dopadajících vždy hlavně na bedra řadových pracujících, můžeme očekávat i další stávkové situace. Zaměstnancům školství se pranic nelíbí, že místo slíbeného přidávání jim mají být zmrazeny platy, pracující v dopravě pro jistotu již vyhlásili stávkovou pohotovost. Vedle toho můžeme na podzim očekávat obnovení aktivit na neonacisty napojené Dělnické strany, která dělá z lidí nejvíce zasažených krizí (lidé s nižší kvalifikací a menším příjmem, kteří jsou v časech krize propuštěni jako první) obětní beránky a snaží se profitovat ze silně zakořeněné rasové nenávisti. V České televizi, MF Dnes a dalších hlásných troubách režimu se pak můžeme těšit na další kolo antikomunistických útoků proti levici, tentokrát pod heslem oslav 20 let svobody od pádu totality. Září ale přineslo i jednu velmi pozitivní zprávu o dočasném vítězství v našem boji proti umístění amerického radaru v Brdech. I když se volby letos neuskuteční, začíná být jasné, že místo Bursíkových modrozelených se v parlamentu patrně objeví strana ještě horšího formátu - TOP 09. Přesto, že nepočítáme s tím, že by si tato strana získala sympatie voličů levice, považujeme za nutné se na ni detailně podívat a tak vám náš pohled na TOP 09 představí netradičně dlouhý článek. Vedle něj se můžete těšit na informace o dělnických bojích v Jižní Americe nebo polemiku o situaci na Šumavě a „kůrovcové kalamitě“. Místo zbude i na report z letošního Revokempu, již tradičního setkání mladých aktivistů a členů Reva z různých zemí.

Příjemné čtení!

číslo 44

TOP 09 -

Naší pravicovou politickou sférou právě obchází nové strašidlo – strana TOP 09 dvojice Kalousek+Schwarzenberg. Strana byla založena teprve počátkem června, oficiálně zaregistrována byla počátkem července, ale přesto si dopřává takový mediální ohlas, o kterém se ostatním novým mimoparlamentním partajím (včetně Strany svobodných občanů) může jenom zdát.

Máme zde další nový pravičácký projekt, vyprodukovaný politickými ojetinami, který se profiluje jakožto strana ,,slušných lidí“, kterým jde o to přinést ,,nový svěží vítr“ do naší ,,zatuchlé politické scény“, v žádném případě se nechovat ,,populisticky“ a přitom navíc ještě zabránit ,,vítězství levice“. Jak stará a obehraná písnička...

Ohlasy v tisku Kdekdo si již mohl všimnout, že náš pravicový tisk sice stále usilovně bojuje proti nebezpečí nástupu ,,KSČSSD“, nicméně poslední dobou již polevuje jeho propagandistické tažení na podporu ODS. Aby ne, všemožné na povrch vybublávající kauzy bandy modrých strak (Bémův člověk Janoušek nebo Topolánkova ,,ČEZká“ dovolená v Toskánsku) jsou již natolik silným a neobhajitelným soustem, že už i pisálci z Lidových kravin či iDěsu začínají od své kdysi milované partaje dávat pomalu ruce pryč. Mají to štěstí, že se mohou přisát k nováčkovi – TOP 09. Názorové rubriky jsou při zmínkách o této sebrance vesměs kladné (především pokud jde o projevy předáků TOPu), tisk ale především velice aktivně informuje o úplně každém krůčku TOPáků, jako kdyby se jednalo již o stranu vládnoucí a nikoliv sotva vzniklou.

Manipulativní průzkumy A pak zde máme naše proslulé manipulativní průzkumy veřejného mínění.. Kdo si ještě vzpomíná na čas, kdy nedlouho před parlamentními volbami překročila Strana azurových v jednom průzkumu pětiprocentní hranici a pak už si to bleskovou rychlostí zamířila do parlamentu (ze kterého naštěstí už teď definitivně vypadne), tomu přijde situace s TOP 09 velmi analogická. První, a to opravdu neuvěřitelně stupidní průzkum ohledně TOP 09, prováděl jindy vcelku seriózní STEM. Nejen, že by podle něj TOP 09 měl šanci na úspěch, ale podle průzkumu by volbu této strany nevylučovalo skoro 40% lidí, tedy více, než kolik volí ODS i ČSSD! Tento průzkum, konající se v době, kdy TOP 09 akorát začal existovat, však naprosto nelogicky (nebo snad se záměrným úmyslem?) sloučit odpovědi ,,nevím/nevylučuji“ a ,,možná ano“, přičemž odpověď „nevím“ dalo celých 27%. Oněch 27% nevědoucích tak mělo doplnit příznivce strany, kterých by se podle průzkumu našlo pouze 12% (z toho TOP 09 by ,,určitě ano“ podpořila již zcela mizivá 3%). Co na tom – palcové titulky informující o výsledcích tohoto průzkumu přehlédnout již nešlo a občan-volič tak mohl snadno získat dojem, že je tu téměř 40% národa podporovaná strana. Takže stojí o to se o ní zajímat a případně ji i volit, ne? Další průzkum kladl lidem celkem nevinnou otázku, zda věří v úspěch TOP 09 ve volbách. Kladně odpovědělo 44% lidí. Cožpak o to, kladně mohl odpovědět kdokoliv, i volič KSČM, jenže opět mohl nezaujatý čtenář tisku získat dojem, že ti lidé, co odpovídali, jsou vlastně příznivci TOPu, kteří ,,věří v úspěch TOP 09“ (ačkoliv jejich odpověď se mohla klidně nést v duchu ,,Jsem přesvědčen, že tito gauneři, kterým bych v životě hlas nedal, pětiprocentní hranici bohužel překročí“, případně i ,,Je mi to fuk“). O manipulovatelnosti již není třeba dále diskutovat. CVVM ještě v červnu v ryze volebním průzkumu (a nikoliv tedy striktně anketním jako byly ty předchozí) odhadoval úspěch TOPu na nemastná neslaná 2%. Předsednictvo se proti tomuto průzkumu ohradilo, protože se konal ve dnech 8. až 15. června, zatímco přípravný výbor ohlásil založení strany až 11. června a žádost o registraci na

Ministerstvu vnitra byla podána až 15. června. (Proti naprosté neprofesionálně a manipulativně udělanému bleskovému průzkumu STEMu již nic nenamítala - proč asi?). To červencový průzkum CVVM už mohl TOPákům zvednout náladu – z červnových 2% je tu náhle 9,5%. Víc než mají chcípající bursíkoliškovci nebo Svobodovi Lidovci, inkubátor této partaje, kteří se podle CVVM pohybující těsně nad hranicí volitelnosti! A do toho ještě uprostřed léta přichází průzkum studentů katedry politologie olomoucké Univerzity Palackého, podle kterého by pravice (zastoupená ODS, TOPem i Lidovci, třebaže ti za Svobodova staronového předsednictví mají blíže k ČSSD) získala ve sněmovně neuvěřitelných 113 mandátů! (Tolik pravice neměla ani za pro ní zlaté Klausovy éry 1992-1996). TOP 09 by navíc slíznul 23 mandátů. Nejčerstvější je nyní průzkum agentury Factum Invenio, podle které TOPka v preferencích pomalu dobíhá i komunisty (TOP 09 – 11,4%, KSČM – 13,4%). A tak to agentury dělají se všemi ,,perspektivními pravicovými nováčky“. Unie svobody i Strana azurových také před volbami kdysi atakovaly desetiprocentní hranici. Výsledek ve volbách byl však vždy daleko slabší.

Příznivci a sponzoři Nechme už přihlouplé předvolební průzkumy, většinou vždy nápadně nahrávající pravicovým stranám (ačkoliv pravice od roku 1996 měla nakonec ve volbách vždy buď patový nebo méně než stovkový výsledek). Podívejme se na to, kdo jsou příznivci TOP 09. Je bohužel nutné konstatovat, že strana si i díky popularitě v neméně manipulativních průzkumech, jako byly ty nahoře zmíněné, udržuje velký počet internetových fanoušků. Na nejnavštěvovanějším komunitním internetovém serveru Facebook do této chvíle fandí straně 8 745 fanoušků. I tento fakt má silně manipulativní účinek – každý přece ví, že internet je dosud využíván lidmi z vyšších společenských vrstev a napravo uhnutých a Facebook samozřejmě není výjimka. Takto ale opět mohou někteří naivní občané získat dojem, že TOP 09 je stranou nesmírně oblíbenou. Mezi příznivce strany se zařadila kdejaký lidský odpad. Například pan Cikrt, mluvčí bývalého ministra zdravotnictví Julínka, prý také volbu TOPu zvažuje (v červnu do eurovoleb kupodivu nevolil ODS, ale právě Štětinu s jeho ,,Starosty a nezávislými“, dnešními koaličními spolukandidáty TOPu). Velkou kuriozitou mezi čerstvými fandy strany je Ivan Magor Jirous, undergroundový básník a alkoholik, který se ke své lásce k TOPu a jejímu předsedovi Schwarzbilderbergovi přiznal veřejně na trutnovském hudebním festivalu. Je dost pikantní, že tuto ultrapravičáckou partaj bude volit člověk, který i s ohledem na své přátelství s marxistou Egonem Bondym nejednou slovně zaútočil na dnešní kapitalistický systém. Velkým překvapením (a pro Schwarzenberga jistě zklamáním) byl však rozhovor s exprezidentem Havlem, ve kterém navzdory očekáváním znovu vyjádřil svou podporu bursíkoliškovským chcíplotinám, zatímco o spojení Schwarzenberga a Kalouska prohlásil, že mu ,,moc nesedí“. Klan Pravdy a Lásky někdy zažívá různé trhliny. Ale počkejme si, však se oba kohouti – kníže a exprezident – určitě zase brzy dají dohromady. A pak jsou zde samozřejmě sponzoři strany, které Kalousek sebevědomě zveřejnil před médii. Původně se spekulovalo, že by stranu mohl sponzorovat i uhlobaron Bakala, Schwarzenbergův kamarád již z dávných dob (kdy například privatizovali Becherovku), ale z toho patrně sešlo. No a co, strana má alespoň jistotu, že Bakalovy plátky - Hospodářské noviny, Ekonom nebo Respekt (dříve patřil Schwarzenbergovi) - jí budou dělat pořádnou propagandu (což se také děje). 11 milionů korun straně věnoval brněnský podnikatel Novotný, který podle svých slov nezná ani Kalouska, ani Schwarzenberga, zato se však děsí, že by mu levice v budoucnu zavedla 38 % daň z příjmu. Aby náhodou nebyl solidární s občany, tak se stal

září 2009

TOP 09

2

Tlupa Ostřílených Pijavic raději solidární s jednou politickou stranou, která takové hrůznosti, jakou je daňová progrese, v žádném případě nezavede. Straně dále přispěl i lidovecký senátor Špaček, který jakožto předseda lidovců na Znojemsku stojí za velice zajímavou místní koalicí komunistů a lidovců.

Program Program? Kdepak, ucelený program strana nebyla schopna dosud zveřejnit. Zakladatel Kalousek byl ochoten zatím jen sesmolit ekonomickou část programu a na webu strany byly publikovány její ,,programová východiska“. Tento soubor bezobsažných pravicově populistických floskulí typu ,,Neseme svůj díl odpovědnosti za svobodu

a bezpečí všech lidí na světě“, ,,Důsledně bojujeme proti korupci“ nebo ,,Daně a odvody nesmí trestat svojí progresí větší pracovitost“ opravdu za seriózní program považovat nelze, proto si raději sečtěme, co představitelé strany v médiích napovídali (i co dříve v praxi konali). Vyjde nám nepřekvapivý výsledek – strana chce všemožně škrtat na výdajových stránkách rozpočtu, bohatým zavádět všelijaké úlevy, chce ještě zvyšovat spoluúčast pacientů a zdravotní systém všelijak privatizovat (radit straně v oblasti zdravotnictví má ostatně sám bývalý Dzurindův ministr Zajac, z jehož zdravotní reformy Slovákům dosud vstávají vlasy hrůzou), důchodový systém hezky vypláchnout v žumpě soukromých fondů, v zahraniční politice co nejvíc propagovat proamerický vlezdoprdelismus, atd. Stručně a jasně – TOP 09 chce navázat na to, co udělala Topolánkova (a tudíž i Schwarzenbergova a Kalouskova) vláda a začít náš stát ,,reformovat“ tam, kde Topolánkova vláda se svými deformami skončila.

Kalousek Zaměřme se teď na to, co mediálně prezentuje TOP především – a tím jsou její představitelé. Třebaže jsou nám jejich jména, životopisy a špinavosti, jaké do politiky přinesly, velice dobře známy, nezaškodí, abychom si toto všechno podrobněji připomenuli. Udělejme si proto o těchto ,,slušných a nezkorumpovaných“ individuích vhodný obrázek. Začněme proto tou nejdůležitější postavou, otcem zakladatelem, inženýrem chemie Miroslavem Kalouskem.

Známá firma Kalousek – tento ,,nejčestnější člověk“ i ,,nejlepší ministr financí“ naší země a snad i celého vesmíru coby nestoudný politický prospěchář na první pohled nikterak nevybočuje z řady všech Topolánků, Bursíků, Langerů, Řebíčků, Julínků či Bendlů. Avšak při bližším pozorování letité činnosti těchto pánů Kalousek přece jen v něčem převyšuje ostatní. A to v počtu špinavých kauz. Skutečně, za 20 let naší ,,demokracie“ (rozkvétající byť s kosmetickou vadou) nenajdeme žádného jiného politika s tolika kauzami na triku jako je Kalousek. Současně v něm můžeme spatřit ten nejprotřelejší příklad politického úhoře, schopného ohebně se uplatnit za každé příležitosti.

Poměrně často medializovanou kauzou je Kalouskův nákup vskutku špičkových padáků pro Českou armádu od firmy Anex-Cirus. V době uzavření smlouvy roku 1994 nebyla tato firma ani zapsaná v obchodním rejstříku. Ale což, bylo zrovna období transformace a to se na takové prkotiny nehledělo. Jen tak mimochodem, za firmu tehdy jednal jakýsi Jiří Andrlík, v té době stejně jako Kalousek člen KDU-ČSL. To byla jistě jen shoda náhod! Zakázka byla udělena bleskurychle. Ukázalo se, že oněch 2310 padáků bylo tak nekvalitních (samotná firma Anex-Cirus s jejich výrobou neměla žádné zkušenosti), že se ani nedokázaly otevřít, čímž způsobily smrt nevinným parašutistům, kteří si Kalouskův dárek vyzkoušeli. Kauza se vyvíjela

Politicky aktivním začal být již za normalizace, když v roce 1984, v době jeho studií na Vysoké škole chemickotechnologické, vstoupil Československé strany lidové. Prý tím chtěl svému okolí i budoucím zaměstnavatelům veřejně demonstrovat, že má ,,jiný světový názor než marxistický“. Výmluva opravdu kalouskovská – chtěl dávat najevo svůj nemarxistický světonázor vstupem do kolaborantské složky Národní fronty, která v jednom šiku s KSČ měla oficiálně budovat socialismus. Na disent měl Kalousek málo odvahy. Nu což, disent měl podle něj ve svých řadách zase ,,příliš mnoho marxistů“. Národní fronta tak měla pro tohoto mladého konzervativce (jehož otec měl navíc jakési problémy s režimem) větší šanci k uplatnění jeho ,,nemarxistických názorů“. Dobrá anekdota.

dále tak chaoticky, že v důsledku musel stát (neboli daňoví poplatníci) za vražedné padáky zaplatit částku ve výši stovek milionů korun. Ředitel odboru nákupu ministerstva plukovník Fabián a člen ministerské komise dohlížející na nákup padáků Zapletal, osoby, které byly společně s Kalouskem za nákup odpovědny, se později po odchodu z ministerstva uplatnily ve firmě…AnexCirus. Opravdu dojemný závěr příběhu.

Chemik Kalousek se však dokázal výrazněji prosadit teprve po sametovém podvodu 1989. Ačkoliv neměl žádné formální ekonomické vzdělání, stal se již v únoru 1990 ekonomickým poradcem na Úřadu vlády. Od roku 1992 začal tamějším poradcům přímo i šéfovat. V tomto roce se ostatně moci definitivně chápe Klausova pravice a budování mafiánského kapitalismu míří prudce kupředu (do modrého tunelu). Začíná zlatá éra pro Kožené a Kalousky všeho druhu. V lednu 1993 je Kalousek jmenován ekonomickým náměstkem ministra obrany, kde konečně mohl v plné parádě předvést svůj bájný korupčnický um. Vyjmenovat a dopodrobna popsat veškeré skandály, kterých se na ministerstvu dopustil, by vyšlo pomalu na objemný román, zaměřme se v kostce alespoň na ty nejpodstatnější z nich.

Pak zde máme případ tzv. modernizace tanku T-72. Smlouva byla v roce 1995 uzavřena s jednou italskoizraelskou a jednou ryze izraelskou firmou na mimořádných 353 kusů tanku, a to typickým kalouskovským způsobem. Termíny se odsouvaly tak dlouho, že nakonec se až v roce 2001 rozhodlo o modernizaci pouhých 30 strojů. Celá záležitost stála poplatníky 19 miliard korun. Proč utrácet za sociální věci, zdravotnictví, školství, vědu, kulturu? Ať žijí Kalouskovy křišťálově čisté zakázky! Následuje kauza Štábního informačního systému. Ministerstvo obrany zadalo v roce 1997 projekt společnosti EDS, avšak první kolo výběrového řízení vyhrála konkurence, firma Unisys. Kalousek raději celé výběrové řízení zrušil a vypsal nové. Neposlušná komise si ale opět zvolila firmu Unisys. Nakonec se ministerstvo na všechna výběrová řízení vykašlalo a vybralo si přímo EDS, jejíž nabídka prý byla ,,vhodnější“. Představitelé firmy Unisys se museli obrátit na policii, protože jim mělo být vyhrožováno, aby nijak nenapadali výsledek soutěže, jinak... Pracovník EDS Březovský o rok později přiznal, že firma musela jako provizi za udělení zakázky zaplatit

3 lidoveckým činitelům 50 milionů korun (černoprdelníkům špinavé peníze tedy opravdu nesmrdí). Dodávka systému byla ukončena v roce 2002 – ukázal se totiž, že není funkční tak, jak se při udělování zakázky vyžadovalo. I tak spolknul více než 1 miliardu korun… Ačkoliv se v roce 1997 Kalouskovo řádění na ministerstvu obrany chýlilo ke konci, téměř do posledního okamžiku se tvorby různých špinavostí nevzdával. Podařilo se mu za přímé podpory Klausovy vlády zajistit a podepsat smlouvu s developerskou firmou EPF, která koupila komplex kasáren u Náměstí republiky v Praze v kupní ceně téměř 1 miliardy korun. Smlouva zaručila firmě plné odškodnění v případě, že areál kasáren nebude prázdný. A nebyl, neboť zde sídlila dnešní oběť vládních škrtů, Akademie věd. To Kalouskovi jaksi nedošlo. Daňoví poplatníci tak museli na odškodném vyplatit téměř stejnou částku, jakou byla ona kupní cena, plus zaplatili ještě dalších půl miliardy korun za nepřímé škody. Tou dobou se Kalousek již velmi dobře kamarádil se zbrojařem Richardem Hávou. Však také Hávovy firmy za Kalouskova náměstkování získávají samé prestižní zakázky. Hávova firma Zenit například zprostředkovala výměnnou transakci, při které česká armáda směnila deset superstíhaček MIG-29 za polské vrtulníky Sokol. Provize Zenitu měla tvořit přes 50 milionů korun. Později se ukáže, že celá transakce byla (jak jinak) naprosto nevýhodná. Při katastrofálních povodních 1997 se polské vrtulníky nemohly podílet na záchranných akcích, neboť jim scházel potřebný navigační systém. Stát tedy prodělal, Kalouskův muž však vydělal. Háva také armádě prodal rakety v ceně 80 milionů korun, které byly, ó jaké překvápko, zcela nepoužitelné. Tuto věc začala rozebírat policie. Výsledek? Jako u dalších vyšetřovaček Kalouskových eskapád byl případ zastaven. Vyšetřovatel v souvislosti s raketovou zakázkou sdělil tisku, že ,,sice byl spáchán trestný čin, ale ne na území české republiky, takže se věc odkládá“. Kalouskovo působení na ministerstvo vyvrcholilo kauzou kolem firmy Zeman&Zeman, která samozřejmě bez jakéhokoli výběrového řízení získala zakázku na dodávku potravin armádě v hodnotě několika miliard korun. Firma přitom korumpovala na ministerstvu řadu důstojníků – jeden z nich byl přistižen akorát při přebírání statisícového úplatku. Paralelně s děním kauzy se mění i politické poměry – Klausova vláda padá a s ní i Kalouskem hýčkaný ministr Výborný. Jeho nástupce, ministr Lobkowicz, oznamuje, že do zmíněné kauzy je zapleten víc než jeden člověk. Zeman&Zeman záhy přijde o zakázku, stává se objektem policejního vyšetřování, vzápětí je ještě navíc vytunelována a tím definitivně krachne. Její spolumajitel a prokurista Petrovický (zeť dalšího spolumajitele Zemana) je společně se svou těhotnou manželkou unesen ozbrojeným komandem ze své vily na havlíčkobrodsku a od té doby už po něm není ani vidu ani slechu. Manželka přežívá. Nikoliv už Kalousek na ministerstvu obrany, který se po velkých konfliktech se svým novým nadřízeným rozhodne odejít. Jak hodnotí svou náměstkovskou kariéru s odstupem doby? Jak asi. Samochválou, lžemi a výmluvami. S kauzami neměl vlastně nic společného, žádné smlouvy na padáky ani na další pochybné projekty nikdy nepodepisoval, určitých chyb se jistě dopustil, není jich však moc, neboť si v prvé řadě skálopevně myslí, že ,,odvedl obrovský kus práce a dosáhl velmi úspěšné transformace armády, ekonomiky Armády České republiky z ekonomiky armády Varšavské smlouvy na ekonomiku, která byla srozumitelná okolnímu světu i ostatním armádám NATO“. Ámen. Ale jak to u člověka kalouskovského charakteru bývá, když ho jedněmi dveřmi vykážou, tak se krátce na to vrátí oknem. Lidovci místo toho, aby se této kreatury zbavili, si ji naopak dosadili na jihočeskou kandidátku do parlamentních voleb v roce 1998 a ještě ji pokládají za svého ,,ekonomického experta“. Kalousek je zvolen poslancem, ale až ve 2. skrutiniu. Tehdejší stranický sekretariát si tak vybral člověka, který se kromě své temné minulosti nemohl pyšnit ani výraznějšími voličskými preferencemi. Jeho 1651 (4,03 %) preferenčních hlasů

Hlavní téma bylo daleko méně, než 6004 (13,51 %) preferencí Jana Sokola nebo 2895 (6,51 %) preferencí Jaroslava Orla – oba se však do sněmovny nedostali. Kalousek zasedl místo i kandidátovi doktoru Vlasákovi, který s ním kandidoval v Jižních Čechách, a třebaže byl až o dvě místa na kandidátce pod ním, získal i tak více preferencí než on – celkem 1969 (4,81 %) preferencí. Kalousek si od svého zvolení může užívat slasti imunity a v parlamentní lavici se ihned dobře zabydlí. Tak jako v minulosti i nyní hýří aktivitou – kupříkladu jeden čas působí ve Výboru pro obranu a bezpečnost a v Hospodářském výboru zároveň. S chutí kritizuje Zemanovu oposmluvně levicovou vládu za její údajnou neschopnost dělat reformy (že Zeman a spol. tehdy jakž takž reformovali naši ekonomiků zahnojenou jím a jemu podobných mu zřejmě nedošlo). Jen pro připomenutí – v letech 1998-2002 jsme zde v novodobé historii výjimečně neměli vládu s účastí lidovců. A lidovec v opozici je vždy poněkud hysterický. Kalousek se již tehdy občas vychyloval z lidoveckého proudu a dával veřejně najevo svou spřízněnost s ODS – například v kauze zásahu vlády a ČNB v IPB, který lidovci schvalovali a ODS odsuzovala (však také měla na IPB významné konexe). Kalousek se stává předsedou speciální poslanecké komise, která ve svém devítitisícistránkovém (!) spisu sice samotný zásah nekritizovala, zato však kritizovala předání IPB do rukou ČSOB. To, že se ,,nezávislý odborník“ Kalousek přátelil s bývalými manažery IPB (hlavně s jedním z nejdůležitějších, Liborem Procházkou), čímž se dostal do mírného střetu zájmů, tehdy připomínal (a dodnes připomíná) málokdo. Kalousek ze své vyvolené poslanecké pozice pomáhal kdejakému šíbrovi – českému Berlusconimu Železnému, jehož se zastal při sporu s americkými investory (který nakonec vyvrcholil desetimiliardovou sekyrou pro české občany); anebo šéfovi Sazky Hušákovi, jemuž ochotně ve sněmovně sháněl garance pro jeho ,,seriózní“ projekty. Ve svém živlu je také během nákupu gripenů, během něhož je z korupce podezřelý i jeho kámoš Háva (který později kráčí v Kalouskových stopách jako náměstek ministra obrany, kde nejednou rozhoduje o zakázkách udělovaných jeho firmám). Svou pověstí si to začal poněkud komplikovat u svých spolustraníků. Jeho hlavním nepřítelem se stává Cyril Svoboda, který jej odmítl dosadit do postu stínového ministra průmyslu (o obranu se ambiciózní Kalousek již přestával zajímat), protože je to (nejen) podle něj ,,neprůhledný politik a možný korupčník“. Už tehdy se dalo dobře sledovat, jaké dopady může mít nepohoda uvnitř lidové strany, kterou Svoboda s Kalouskem vzájemně vyvolávali. Nicméně Kalousek tehdy ve straně ještě zůstává, rezignuje však jak na post místopředsedy KDU-ČSL, tak na post stínového ministra. Jeho spojenec Kasal je na stranickém sjezdu poražen rivalem Svobodou. Kalouskovo pomalu, ale jistě profilované pravičácké křídlo ustupuje do pozadí, nicméně Kalousek zůstává vlivným politikem, třebaže je nenáviděn i některými politiky z Unie svobody a ODA, dnes již mrtvých stran, které tehdy tvořily s lidovci v preferencích velmi nadějný projekt Čtyřkoalice (rozpadnul se ještě před parlamentními volbami 2002). Konflikty má i s médii – dnes s nimi zažívá úplné líbánky, tehdy však s nimi vede neustálé soudní spory. Po volbách 2002 se lidovci stávají vládní stranou a Kalousek míří kariéristicky opět vzhůru. Obsazuje velevýznamný post předsedy Rozpočtového výboru sněmovny. Začíná hrát svou oblíbenou dvojí manévrovací hru – na jedné straně se označuje za loajálního koaličního poslance, na druhé straně vládu kritizuje za neschopnost vypořádat se s rostoucím státním dluhem. Pokračuje i jeho koketování s Klausovou, následně již Topolánkovou ODS.

číslo 44 V září 2002 je zastřelen Kalouskův švagr Kašák svým společníkem Němcem. Stalo se tak v Solenicích u Orlické přehrady před Hotelem Kaskáda, kde se pravidelně scházela příbramská podnikatelská i politická smetánka. Tím se dostáváme ke Kalouskově osudovému městu – k českému Palermu - Příbrami. Kašákova a Němcova firma IDOS je zrovna v té době vyšetřována policií za lukrativní desetimilionové zakázky, které získávala od příbramské radnice. Té šéfoval lidovec a Kalouskův velmi dobrý kamarád Vacek, který stejně jako Kalousek působil v lidové straně již od 80. let, kdy byl dokonce i členem příbramského Městského národního výboru. Policie celý případ uzavírá jako vraždu a sebevraždu s mrtvým pachatelem. Stále žije však jiný spolumajitel IDOSu, vlastník 5 % podílu, jménem Radka Kalousková. Ano, manželka pana nejčestnějšího. Jen na okraj, IDOS měl napojení na samotného příbramského dona, nechvalně známého Jaroslava Starku. Podle příbramské státní zástupkyně Jahodové by Kašák akorát v době jeho smrti byl nepochybně vzat do vazby, neboť se na něj připravilo vážné trestné obvinění (,,spáchat vraždu sebevrahem“ by tak ve vězení bylo jistě složitější). O příbramské mafii toho bylo slyšet daleko víc. Se svědectvím pro tisk přispěchal jeden bývalý významný kriminalista z Příbrami, který z obav o život raději zůstal v anonymitě. Zabýval se řadou závažných případů, z nichž se však jen málo z nich dostalo před soud. Od policie odešel, neboť měl tu možnost se na vlastní kůži seznámit s tím, jak to v příbramském Palermu chodí. Navíc měl i rodinu. Podle anonymního důstojníka měl příbramský zločin vždy krytí politických špiček. Lubomír Kašák se v Příbrami raketově vymrštil mezi úspěšné podnikatele ve stavebnictví – zakázky z radnice se k němu jen hrnuly. Inu, přátelství s lidoveckým starostou Vackem i jeho odesáckým nástupcem Fuksou mělo své plody. Policista se svými kolegy spočítal, že za pět let obdržel Kašákův IDOS zakázky za více než 150 milionů korun. Část těch peněz měla plynout jistým významným lidem, které však policista raději nejmenoval, protože nechtěl ,,dopadnout jako Kašák“. Ten měl za časů jeho podnikatelské kariéry v Příbrami faktický monopol na likvidaci nemocničního odpadu. Na meziskládce v Dubinci, kam Kašák odpad vyvážel, se vedle infekčních materiálů měly objevovat i amputované ruce a nohy… Nebýt policejní šťáry v příbramské radnici v roce 2001, kde policisté zabavili pytle faktur a originálů smluv nejspíše určených k likvidaci, bylo by vše dosud Fuksou či Vackem dodnes utajováno. Příbramská policie se snažila po těchto věcích blíže pátrat, zaměřila se taktéž na kauzu Kalouskova domu a bytu, který mu koupil Kašák, vše ale vyšumělo do ztracena a na služební i osobní mobily příbramské policie, jejichž čísla přitom málokdo znal, začaly chodit výhružky. Ať přestanou čmuchat, jinak dopadnou jako manželka šéfa příbramské policie Horňáka, která jen tak tak přežila jízdu v manželově autě, které po pár metrech jízdy vybuchlo. Proto řemesla řada z místních kriminalistů zanechala. Zářivá kariéra však čekala bývalého starostu Fuksu, který po volebním neúspěchu v roce 2006 nezahálel a stal se prvním náměstkem na Ministerstvu financí, řízeném jakýmsi Kalouskem. Jeho předchůdce Vacek dvakrát neúspěšně kandidoval do senátu a v roce 2006 drtivě prohrál komunální volby v Příbrami (KDU-ČSL tehdy nezískala jediné křeslo!), zato se prosadil v roli náměstka středočeského hejtmana Bendla (netřeba představovat). Nepřipomíná vám toto všechno slavné mafiánské filmy či seriály? Není divu. Ať se děje v Příbrami cokoliv, Kalouskova hvězda přesto stoupá dál. Uvnitř KDU-ČSL se stává předním kritikem nenáviděného předsedy Svobody, jehož nakonec na lidoveckém sjezdu v roce 2003 poráží a stane se předsedou lidovců (Kalousek se předtím intenzivně zabýval objížděním regionálních buněk KDU-ČSL, na což zaměstnaný ministr zahraničí Svoboda neměl mnoho času). Tehdy se začíná stavět do pozice umanutého komunistobijce. Z této pozice počátkem roku 2004 napadá kandidáta na eurokomisaře Teličku kvůli jeho předlistopadovému členství v KSČ. Dle Kalouska ,, jeho nominace občanům signalizuje, že ohebná páteř se vyplatí“. Jistě, mravní studánka Kalousek jistě věděl, co říkal, na ohýbání páteře byl vždy mistrem. Jinak ačkoliv na rozdíl od Svobody si jako předseda lidovců těší výborné pověsti u prezidenta Klause i předsedy ODS Topolánka, se Špidlou se mu spolupracovalo dobře. Aby ne, když

září 2009 Špidla de facto prosazoval daleko více zájmy svých koaličních partnerů než své vlastní strany. Po Špidlově pádu a nástupu Grosse zůstává koaliční stojedničková vláda zachována, Kalousek zatím jen nenápadně čas od časů čeří vlny – například během senátních voleb 2004 zkritizuje Grosse za to, že si dovolil říci, aby občané volili raději KSČM než ODS. Chvíli to vypadalo na to, že by se Kalousek mohl stát ministrem své oblíbené obrany (nastal čas nových transakcí), je ale vyšachován ze hry, a tak nadále trucuje pouze jako poslanec. Když počátkem roku 2005 propuká aféra kolem Grossova bytu, pasuje se Kalousek do role svědomí národa. Vyzývá premiéra k odstoupení jak kvůli nejasnostem kolem jeho bytu, tak kvůli podezřelým kšeftům jeho manželky. K moralizování se uchýlil opravdu ten pravý – už celá kauza kolem jeho vlastního bytu by vydala na samostatný článek. Kalouskův luxusní byt v Praze na Veleslavíně (s pěti pokoji, třemi koupelnami a dvěma záchody) nekoupil on, nýbrž jeho kamarád Háva. Ten byt následně prodal Kalouskově švagříkovi Kašákovi. Kašák předtím získal od své sestry Radky, Kalouskovy manželky, směnku na šest a půl milionu korun, byt poté Kalouskům pouze pronajal. Kašák Kalouskům platil i nájemné ve výši 15 tisíc korun měsíčně, což je zhruba jen třetina obvyklého nájmu za podobný byt, v jakém bydlí Kalouskovi. Kašák byl vůbec ochotný sponzor – Kalouskovi i příbramskému starostovi Vackovi platil volební kampaně, lidovcům přímo v roce 1998 věnoval 200 tisíc korun. Zajímavý je též fakt, že tutéž částkou sponzoroval též ODS i ČSSD, udržoval si také různé významné styky, například s před lety odsouzeným Srbou z Kavanova ministerstva. Kašák byl prostě pašák. Jakmile byl zavražděn, teprve tehdy byl byt na Kalouskovy definitivně převeden. Přesněji řečeno, na Kalouskovu manželku. Učinila tak Kašákova vdova. Kašák měl Kalouskovi také půjčit na stavbu jeho vily v Bechyni. Přesvědčivější informace o svém bydlení však Kalousek dosud nepředložil. Jak skončilo vyšetřování kauzy jeho bydlení příbramskou policií již bylo zmíněno. Kalousek v době vládní krize už nikterak nezakrývá své napojení na předsedu ODS Topolánka, se kterým dokonce chodí hrát tenis. Gross odchází z politiky, premiérem se stává tehdy nevýrazný ministr původně z komunální sféry Paroubek, známý svými (na sociálního demokrata) pravicovými názory a ekonomickým náměstkováním u pražského primátora Béma. Situace ve vládní koalici se zdá být klidná až do chvíle, kdy Paroubek začne využívat stojedenáctkové levicové většiny v parlamentu a společně s komunisty odhlasovávat jeden zákon za druhým. Kalouska skutečnost, že jeho ovečky Paroubek nyní nepotřebuje, samozřejmě namíchla a proto ještě přitvrdil ve svém ostře protikomunistickém štěkání. ČSSD začaly nemilosrdně stoupat preference a Kalouskova vidina budoucí vlády s ODS se začala postupně rozplývat. V měsících před volbami 2006 si všechny parlamentní strany včetně lidovců a ODS snažily nakoupit voliče populistickými předvolebními dárečky. Jen mimořádné výdaje navržené lidovci vedou k růstu schodku státního rozpočtu v roce 2006 o více než 20 miliard korun (mandatorní výdaje jsou populistickými návrhy zvýšeny o 0,7 % HDP). Pozdější chrabrý strážce státní pokladny a bojovník proti zadlužování tak v rámci předvolební kampaně neměl problém se těmito populistickými dárečky chlubit i na billboardech (podle kterých měli např. lidovci pomoci i maminkám). Jako ministr zpočátku ještě přiznával, že za navýšení schodku ,,můžeme my všichni“, zato již počátkem tohoto roku, když dojde na zveřejnění údajů o schodku loňského rozpočtu, nevynechá příležitost si típnout do Paroubka, za jehož vlády ,,následoval prudký nárůst zadlužení“. Jako kdyby za to mohl jen ten démon Paroubek. Přichází volby a následný pat. Většina 101 hlasů pro levici přitom nevyšla jen těsně. Lidovci se svými 7,22 % tak za Kalouskova předsednictví dosáhli jednoho ze svých nejslabších výsledků za dobu jejich novodobé existence. Kalousek je v Jižních Čechách coby lídr kandidátky poražen v preferenčních hlasech Vítězslavem Jandákem i

TOP 09 Vojtěchem Filipem. Po volbách dává ještě otevřeně najevo svou loajalitu k plánovanému projektu koalice ODS, KDUČSL a SZ. Garantuje, že lidovci nepodpoří žádnou vládu, která by se opírala ,,byť jen o jediný komunistický hlas“. Navzdory svým siláckým prohlášením přichází koncem srpna za předsedou ČSSD Paroubkem s nabídkou sestavit společně vládu opírající se o hlasy KSČM. Kalouskův antikomunismus je tatam. Jeho návrh se ale setkává s odporem uvnitř KDU-ČSL (proti Kalouskovi stojí i lidovci z těch krajů, kde jsou koalice lidovců a komunistů na denním pořádku). Kalousek je nakonec donucen rezignovat. Stává se řadovým poslancem a jistý čas to vypadá, že jeho politická dráha se blíží k definitivnímu konci… Ale omyl! V lednu 2007 získává druhá Topolánkova vláda důvěru díky dvěma Dalíkem evidentně zkorumpovaným poslancům původně zvolených za ČSSD. Kalousek slaví svůj comeback, neboť je v této vládě jmenován ministrem financí (nahradil tak Topolánkova vnitrostranického nepřítele Tlustého). Kalousek začíná opět moralizovat – tentokrát ne o klientelismu politiků a o komunismu, ale o správném hospodaření státu. Za jeho vydatného přispění je odhlasována opět jen díky hlasům přeběhlíků ,,reforma veřejných financí“ (Kalouskův spolustraník Hovorka pro změnu hlasoval proti). Účinek asociálních deforem, zahrnujících všelijaké úlevy nejbohatším a zatěžkávající opatření proti nejchudším, můžeme pociťovat ještě dnes. Jen ekonomický expert Kalouskova typu může způsobit to, že ačkoliv si vláda od reforem slibovala snížení zadlužení, vládní dluh se z 28,9% HDP v roce 2007 zvýšil na 29,9% HDP v roce 2008 a celkový schodek veřejných rozpočtů se z 0,6% HDP v roce 2007 zvýšil na 1,5% HDP v roce 2008. Zajímavé je, že navzdory zavedení rovné daně dosáhla i složená daňová kvóta v loňském roce 36,6% HDP, čímž byla tedy vyšší, než v roce 2006 – v posledním roce vládnutí ČSSD, kdy její výše činila 36,2% HDP. Totéž platí i o jednoduché daňové kvótě, která v roce 2006 činila 20,4% HDP a v roce 2008 20,6% HDP. Toto by národ ještě

4 který dosáhl 66,4 miliard korun. Vedle opozice Kalouskovy hrátky s rozpočtem odsoudil i Nejvyšší kontrolní úřad, který konstatoval, že tento účetní postup může navýšit deficity v příštích letech (a měl recht). Aby toho ještě nebylo málo – za loňský ,,reformní“ rok narostl samotný státní dluh celkově o 107 miliard, což byl druhý nejvyšší nárůst státního dluhu v novodobé historii. Ten první se konal v době, kdy ČSSD hradila dluhy za ,,bankovní socialismus“ Klausových vlád - Kalousek byl tehdy také u toho jako ,,ekonomický expert“ koaliční strany. Jenže všechna tato nezpochybnitelná fakta může Kalousek a jeho příznivci demagogicky zadupat upozorněním, že byl na podzim 2008 jmenován nejlepším ministrem financí roku. Pravičácká média tuto zprávu zveřejnila se samozřejmým humbukem. Tuto cenu udělují bankéři nebo finanční analytici, tedy věrní sluhové globálního kapitálu, a to ministrům z tzv. rozvíjejících ekonomik, tedy vesměs států bývalého ,,komunistického“ bloku. Kalouska ocenili hlavně ,,za úsilí o reformu veřejných financích“ (jejichž deficit se díky Kalouskovým asociálním krokům ještě navýšil), sepsali k tomu ještě opravdu žertovné písemné odůvodnění. Kalouska ocenili za jeho ,,měnovou disciplínu“ (jak ,,měnově-disciplinovaný“ Kalousek mohl být je mi opravdu záhadou) a ,,opatrný neoliberalismus“ (!), který prý ,,pomáhá českému hospodářství“ (zpomalením tempa růstu HDP a tím i spotřeby domácností) a ,,nezvyšuje příliš inflaci“ (že v roce 2008 dosáhla u nás inflace rekordní výše 6,3 % pánům bankéřům zřejmě nedošlo). Kalousek podle nich ,,odvedl dobrou práci v oblasti veřejných financí, což není příliš jednoduché“. To opravdu ne. Zato je jednoduché tuto oblast téměř zdevastovat, jako se to panu nej ministrovi podařilo. Je příznačné, že v minulosti se laureáty téhož ocenění stali například Slovák Mikloš nebo Rus Kudrin, kteří svými neoliberálními reformami výrazně snížili životní úroveň svých krajanů a i po ekonomické stránce napáchali pěkné škody. Zkrátka a dobře – Kalouskovo ocenění není v žádném případě cenou za odbornost, nýbrž za to, jestli ten či onen ministr má to ,,správné“ ideologické hledí a dělá ty ,,správné“ politicko-ekonomické kroky (samozřejmě ve směru neoliberalismu). ,,Nejlepší ministr“ a ,,opatrný neoliberál“ se mohl ve svém resortu opět vrátit ke své zálibě v zadávání neprůhledných zakázek. Na odhalení pozadí většiny z nich se nejspíše počkáme až v době, kdy se doufejme ministrem stane někdo, kdo není napojený na Kalouskovu mafii (což o dnešním ,,nestranném odborníkovi“ Janotovi neplatí ani v nejmenším). I tak dnes můžeme civět s otevřenou pusou na jeho udělení zakázky na odstranění ekologických škod jedné firmě, což česká pobočka Transparency International označila za ,,neuvážený experiment s veřejnými rozpočty“. Negativně se k formě udělení zakázky vyjádřila i jinak provládní Hospodářská komora. Ale Kalousek se nedal a prosadil si svou.

přežil, jen kdyby snížení daní nejbohatším nezapříčinilo výpadky příjmů veřejných rozpočtů o minimálně 7080 miliard ročně. Obrovskou reklamu dělal Kalousek ,,svému“ deficitu státního rozpočtu za loňský rok, který měl dosáhnout pouhých 19 miliard korun. Tato výše však v žádném případě nebyla dosažena ,,reformami“, jak se chlubil Kalousek. Samotný materiál Ministerstva financí uvedl věc na pravou míru, citujme - „..do příjmů byly načerpány prostředky z rezervních fondů a fondů státních záruk uspořené v minulých letech ve výši 60,4 mld Kč“. Jen pro připomenutí, rezervní fondy byly dílem předchozích ,,rozhazovačných“ sociálnědemokratických vlád. Schodek státního rozpočtu by tedy bez této účelové operace, se kterou se již Kalousek ve svých samochvalných mediálních prohlášeních nepochlubil, dosáhl 80,4 miliard korun, byl tedy ještě VYŠŠÍ (!) než schodek z roku 2007,

Kalousek ve vládě zarytě bránil praktický každý protilidový nápad Julínka a Nečase, sám za nimi se svou pravičáckou úchylkou snad vše zprivatizovat nijak nezaostával (Budějovický Budvar, Letiště Praha). Nebrzdil ho ani odpor svých spolustraníků, ani fakt, že se Topolánkova na defraudantech Wolfech stojící vláda může kdykoliv zřítit (což se naštěstí stalo). Jeho opravdovým majstrštykem bylo sestavení rozpočtu na tento rok, kdy podle něj (v době finanční krize, kterou společně s Topolánkem frajersky bagatelizoval až odmítal) měl ekonomický růst dosahovat 4,7 % HDP. Šlo pochopitelně o naprostou kravinu, která vyvolává neúměrný proces zadlužování v době nebezpečné krize. Také díky zázračným vládním reformám a jejich vlivu na zpomalení ekonomického růstu, snížení životní úrovně občanů i zvýšení zadlužení, můžeme dnes zažívat krizi v celém jejím otřesném rozpětí hlouběji než by se muselo. Vládnout zde dosud Topolánek s Kalouskem déle, mohli bychom dnes bez pochyby být na úrovni ,,socialistického“ Maďarska nebo neoliberálního Lotyšska.

Hlavní téma

5 Ještě před časem Kalousek nesměle kdákal, že by mohl z politiky odejít. Neodešel, chce se stát opět vlivným mužem, tentokrát již v dresu své vlastní, ,,tradici, odpovědnost a prosperitu“ hájící partaje, ve které již může naplno prezentovat své až ultrapravičácké názory. S těmi neměl dlouho problém ani u lidovců, jenže většina členstva si však nakonec dobře uvědomila, jak jim asociální Kalouskova politika ubírá voliče, takže se ho postupně snažili vyšachovat ze svých řad, až Kalousek ihned po symbolickém znovuzvolení Cyrila Svobody předsedou strany odešel sám, následován vlivnou, ale nepříliš početnou řadou příznivců jeho ,,křesťansko-konzervativněpravicových“ názorů. Ještě než od lidovců odešel, stačil si plivnout na Svobodův návrh na znovuzavedení daňové progrese, který podle něj chce ,,trestat schopné a úspěšné“. Což přeloženo z neoliberálovštiny znamená – chce nutit všechny vykořisťovatele, spekulanty, rentiéry, zbohatlé restituenty a politiky jako je Kalousek, aby se ráčili trošku solidarizovat se společností, z jejíchž plodů sami žijí. Daňovou progresi navrhovali lidovci i za Kalouskova předsednictví. Dnes už ale pan nejčestnější nemusí skrývat, že mu srdce bije namodro a jeho modlou je jen a pouze ,,opatrný neoliberalismus“. Kalousek bude kandidovat tentokrát za Středočeský kraj, známou to baštu pravice. Není divu, když jeho volební výsledky v Jihočeském kraji byly vždy velice nevalné…

sice neměl nárok, ale celá záležitost se vyřešila tak, že se nakonec začalo postupovat podle práva rakouského. A bylo vymalováno. Schwarzenberg se stejně jako Kalousek v divokém kapitalismu dobře zabydlel. Velmi komickou, či spíše tragikomickou, se stala jeho restituce Tesly Blatné v Bohunicích. Zde bývala cihelna, která kdysi patřila jeho tátovi. Schwarzenberg restitucí pověřil advokátku Dvorskou, která však ve spojením s jedním dalším advokátem nakonec z restituce učinila privatizaci. Schwarzenberg dal pak od podniku ruce pryč, neboť, jak doslova prohlásil, ,,proč mám najednou začít dělat nějakou elektroniku, o níž toho vím, s odpuštěním, hovno“? A s odpuštěním na hovno to pak začalo být s do té doby slušně fungujícím podnikem.. Pozoruhodná byla také privatizace Becherovky, ve které Schwarzenberg získal svůj podíl. O privatizaci v Klausově vládě rozhodl hlas ministra Rumla (Schwarzenbergova kamaráda z klanu Pravdy a Lásky), který své hlasování zdůvodnil úžasnými slovy, že Becherovku bylo třeba privatizovat, ,,protože je to státní“. A jak přestala být státní, s někdejší chloubou naší země to především na domácích trzích začalo být horší a horší.

Co rod Schwarzenbergů přinášel českému národu, to již výstižně popsal klasik Karel Havlíček Borovský ve svém epigramu z poloviny předminulého století s výmluvným refrénem ,,Zle matičko zle, Švarcenberci zde“. Čeští novináři samozřejmě nikdy o temných stránkách tohoto rodu nikdy nepíší. Velice často se připomíná, jací byli Schwarzenberci vlastenci a odpůrci totalit všeho druhu, když například v roce 1938 po připojení Rakouska k Německu vyvěsili na znamení smutku černou vlajku na svůj palác. Jak často se ale zmiňují fakta uvedená v knize Bouře amerického spisovatele Paula Polanského? Ten uvádí, že když bylo koncem roku 1939 živelnou pohromou téměř zničeno celé Schwarzenbergovo panství, najal si přes protektorátní úřady velmi, ale velmi levnou pracovní sílu. Tu tvořili vězni z pracovního tábora v Letech u Písku, který byl založen právě s cílem pomoci Schwarzenbergovi uklidit jeho panství. Původně byli do tábora deportováni slovenští dělníci, poté řadoví dělníci a nakonec Židé a Cikáni. Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena von Schwarzenberg si vždy žil ve velkém šlechtickém luxusu, a to i tehdy, když působil v emigraci, ve které se aktivně zapojoval do podpory českého havlovského disentu (jehož zahraniční sponzoři nebyli dodnes komplexně odhaleni). Po listopadu se řítí domů a začíná pracovat jako jeden z nejbližších Havlových spolupracovníků. Soustředí se však především na restituce svého majetku. Je schopen všeho, jen aby ho mohl získat zpět (bez něho by byl asi úplný žebrák). Snaží se ho získat různými fintami. Třebaže se v 60. letech kooptoval do tzv. hlubocké schwarzenbergovské rodové větve, čímž se mu v Rakousku podařilo výhodně dědit, v Čechách po roce 1989 se náhle začíná hlásit ke své původní, tzv. krumlovské větvi. Miliardové restituce jej zkrátka lákaly, pročež je známo, že onen údajně ,,ukradený“ majetek byl ve skutečnosti zabaven ještě před únorem 48 zvláštním zákonem Národního shromáždění č. 143/1947 Sb. užívaným proti kolaborantům.To Schwarzenberga pochopitelně nezajímalo a proto si hrabal na svůj šlechtický píseček dál. Podle platného českého práva

myšlení řadového Američana. Dopis také potvrdil, že vazalství Schwarzenberga a spol. k Bushově vražednické administrativě bylo a je velmi pevné a Bushův odchod proto pro ně musel znamenat velmi těžkou ránu… Velice trapnou záležitostí se stala Schwarzenbergova vládní koexistence s manufakturou na skandály Čunkem. Poté, co byl justiční mafií Čunkův případ zameten pod koberec, začal Schwarzenberg hrát divadélko a několikrát i vyhrožoval odchodem z vlády. Nakonec si na Čunka najal americkou detektivní firmu Kroll, která suma sumárum zjistila, že Čunek sice stát okrádal, ale i jinak než na sociálních dávkách, z čehož Schwarzenberg získal dojem, že vše je O.K. a v Černínském paláci zůstal chrnět dál. Po spravedlivém letošním debaklu Bursíkových zelených v eurovolbách se Schwarzenberg na stranu, která jej dostala do ministerského křesla, prostě vykašlal a rozhodl se tak spojit se šibalským Kalouskem. A to i přesto, že Schwarzenberg coby představitel Pravdy a Lásky měl dříve ke Kalouskovi, jenž v Lidové straně propagoval pravičácký proklausovský kurz, poměrně daleko. Oba však zjistili, že jsou v podstatě dvěmi stranami téže mince, zároveň by bylo pro ně obrovsky bolestné opustit politiku. A tak je máme na scéně znovu.

Parkanová a ostatní Další představitelé TOPu již nejsou natolik zajímaví, aby jím byl věnován delší prostor. A tak už jen stručně.

Schwarzenberg I při vědomí, že Kalouskův temný životopis by mohl kdokoliv znovu proti němu vyhrabat, dosadil si do předsednického křesla dalšího ,,nejlepšího polistopadového ministra“, tentokrát resortu zahraničních věcí, pana Schwarzenberga. Coby Kalouskova loutka bude nepochybně fungovat spolehlivě – ostatně už jako ministr fungoval Schwarzenberg jako snaživá loutka nejen dua Topolánek-Vondra, ale i zločineckých nadnárodních spolků jako je Bilderberg Group a Rockefellerova Trilaterální komise. Dělat loutkům ekonomicko-politickým oligarchiím a přitom si užívat přepychového bohatství – co lepšího si může tento huhňající a věčně klimbající šlechtic přát.

číslo 44

Staré logo TOP 09 Pozoruhodným případem byla též Nadace Bohemiae, kterou Schwarzenberg v roce 1992 založil a stal se jejím šéfem. Mezi členstvem zde působil jeden pravicový politik či ekonom za druhým – Dlouhý, Salzmann, Zieleniec, Švejnar.. Již rok po svém vzniku však nadace platit daně, její daňové nedoplatky se vyšplhaly až na 3 miliony korun. O tom, jak slušný a mravní podnikatel Schwarzenberg byl, vypovídá jeho otevřené přiznání médiím z roku 2006, jak se jednou podvolil přijetí úplatku. Probilderbergovští novináři celou věc samozřejmě dále nerozebírali, co kdyby přišli na to, že těch úplatků bral jejich miláček knížepán poněkud více. Do politiky se snažil Schwarzenberg štrachat delší dobu, vždy však s mizivým úspěchem. Zapojoval se také do různých havlovských ,,politicko-nepolitických“ iniciativ, jako byla Dřevíčská výzva nebo Impuls 99 (všechny skončily krachem). V pokusech o průnik do politiky uspěl teprve až v senátních volbách roku 2004, kdy kandidoval za dvě politické mrtvoly – Unii svobody a ODA, ve které byl ostatně ještě donedávna členem. V senátu nijak nezazářil (konečně jako každý zastupitel této zbytečné instituce), není divu, že jeho mocenské choutky mířily výš – a to až do vlády. Nejprve byl tento češtinu neustále komolící huhňa doporučen naší havlovskou kulturní frontou na křeslo ministra kultury (na což se zapomíná), nakonec se ale v lednu 2007 stává ministrem zahraničí v Topolánkově vládě korupce a zrady, a to nominován za ,,Stranu zelených“. Jak už bylo řečeno, coby loutka nadnárodních zločineckých organizací fungoval velmi poslušně, ať už byl mráz nebo pršelo, jako ministr vždy prosazoval ostře proamerický kurz. A to - podporou a podpisem smlouvy ohledně stavby amerického radaru navzdory odporu drtivé většiny občanů. Podporou protiprávního vzniku narkomafiánského protektorátu USA Kosovo, jehož uznání prosadil na vládě mimo řádně stanovený program, a to v rozporu s usnesením PS PČR i ústavním pořádkem ČR. Hlasováním na VS OSN proti přijetí návrhu, aby členské státy OSN a relevantní mezinárodní organizace hledaly dopady použití zbraní a munice z ochuzeného uranu. Podporou fašisty Saakašviliho. A konečně i jeho odtajněnou návštěvou srazu klubu Bilderberg. Zúčastnil se též dosavadního vrcholu činnosti domácí proamerické kolaborace – spoluautorství dopisu prezidentovi Obamovi z léta tohoto roku, ve kterém se on, Havel, Vondra, ze zahraničí například ,,socialista“ Kwasniewski nebo Kováč, ukázali jako již naprosto odporné vlastizrádné zrůdy, jejichž huráamerikanismus snad i překračuje nacionální

Kdo by neznal Vlastičku Parkanovou! Kalouskova dlouhodobá lidovecká příznivkyně má stejně jako Schwarzenberg velké zkušenosti s přeběhlictvím. Začínala v OF jako poslankyně. V Klausově vládě působila krátce jako ministryně spravedlnosti za ODA. Když se začala tato strana rozkládat, přeběhla Parkanová k lidovcům. Za ně léta působila jako nepříliš výrazná poslankyně, i když oblíbená v žebříčcích popularity (ve kterých vždy kralovaly nikomu nepřekážející nuly typu Dlouhého či Buzkové). V roce 2007 se stala ministryní obrany, oboru, kterému jak se ukázalo, vůbec nerozumí. Její hluboce nekoncepční vedení resortu, ve kterém se blýskla například různými čistkami, jako kdyby jej vracelo do doby, kdy zde kraloval náměstek Kalousek. Jejím však nejznámějším výkonem za celé období ve funkci se však stala písnička ,,Dobrý den radare hvězd a pruhů“, kterou nazpívala společně s proamerickým tajtrlíkem Vyčítalem na přivítanou ,,velkému bojovníkovi za demokracii a svobodu“ Bushovi… A co ostatní TOPáci? Máme zde bývalého lidovce Severu, který se kromě svých silně prokalouskovských postojů proslavil snad už jen účastí na úniku nechutné Kubiceho zprávy, za což byl posléze pokutován částkou 25 tisíc korun. Mezi kandidáty do voleb dále ční loňský neúspěšný kandidát do senátu za ODS Heger, podezřelý ze spolupráce s StB a napojený na šnajdrovsko-chrenkovskou mafii; televizní moderátorský šašek a kšeftař v oblasti zdravotnictví Šmucler a jako bonbónek žokej Váňa. Zajímavé je druhé místo středočeské kandidátky pro Věslava Michalíka, zapleteného do karibské kauzy ČSOB, při níž kamsi uniklo celkem 200 milionů korun. Peníze zmizely právě v době, kdy byl akorát Michalík manažerem, třebaže se snaží kalouskovsky vymlouvat, že on ,,žádný kontrakt neuzavíral“. Kalousek si svého člověka samozřejmě brání, protože ,,kdyby pan Michalík udělal něco špatného, tak by ho přece policie obvinila“. Mezi vyšetřovatele Michalíkova případu patřil i jistý detektiv Cícer, jehož letos jmenoval šéfem odboru proti praní špinavých peněz ministerstva financí právě náš ,,nejčestnější člověk“ M.K. Můžeme si z projektu TOP 09 dělat legraci, že je to klub Tunelářských Obludných Papalášů, Tlupa Ostřílených Pijavic, Takových Obyčejných Parchantů, Topolánkových ochotných poskoků pro rok 09 a podobně. Jenže představa, že by se tato strana podílela na vládě po příštích parlamentních volbách, již legrační není. Jde z ní hrůza. Nastal tedy čas všemi silami zabránit tomu, aby se kalouskovští (a samozřejmě i topolánkovští) šmejdi dostali opět k moci. Pojďme proto všichni k volbám, ať si už o jejich smyslu myslíme cokoliv. Lístky s kandidátkami (O)DS, SSO, NS a TOP 09 však vyhoďte automaticky do koše. Předem díky. Vláďa, Revo Praha

září 2009

Ze světa

6

FaSinPat – socialismus v praxi! Světové levicové a dělnické hnutí zažilo v srpnu velký úspěch na poli boje proti kapitalismu. Levice a dělníci úspěšně dosáhli finálního získání kontroly nad známým argentinským keramickým podnikem Zanon, nyní známým pod názvem FaSinPat, což je zkratka pro „Továrnu bez šéfů“. Právě tento podnik již mnohokrát dokázal, že kapitalismus není jediný funkční systém a že Pan kapitalista je jen zbytečná ekonomická jednotka zatěžující výrobu. FaSinPat je také příkladem pro skláře v Česku a jiné průmyslové dělníky nejen u nás, ale i ve zbytku světa jak se má zavést socialismus do úspěšné praxe! Fábrica Sin Patrones, nebo-li doslovně „Továrna bez šéfů“, dříve známá jako podnik Zanon, je dlouhodobě prosperující a fungující podnik v rukou dělnické samosprávy. Tato firma byla založena Luigi Zanonem na počátku 80.let, během vlády vojenské pravicové diktatury. Podnik byl založen ze státní půjčky, která ale nikdy nebyla Luigi Zanonem splacena. O tom, co byl tento člověk zač, dost jasně hovoří i jeho prohlášení na zahajovací oslavě při otevření továrny, kde „pogratuloval“ vojenským diktátorům za „udržení bezpečnosti pro investice“. V překladu do lidského jazyka, gratuloval za masové popravy odborářů, levicových aktivistů a dělnických bojovníků, během tzv. Špinavé války. Podle odborového předáka Alejandra Lopéze byly „odbory“ v továrně za pomoci Luigi Zanona ovládnuty „zločineckými elementy“. Tou dobou dělníci v Argentině měli jen pramálo práv a ochrana jejich sociálních výdobytků, pokud nějaké byly, byla velice slabá. Luigi Zanon měl i tu „výhodu“, že byl dobrým přítelem bývalého argentinského prezidenta Carlose Menema a guvernéra distriktu Nequéne Jorge Sobische.

Prezident Rua se pokusil situaci uklidnit tím, že odvolal nenáviděného neoliberálního ministra hospodářství Dominga Cavalla. Ale ani to nepomohlo a prezident musel prchnout z paláce obleženého demonstranty. Revoluce pokračovala. Lidé útočili na banky, ničili bankomaty, strhávali billboardy společností jako je Coca-Cola a další a blokovali jimi dálnice. Souběžně s tím se pokusil Luigi Zanon vydírat dělníky své továrny tím, že ji zavře, pokud odmítnou pracovat za almužnu. A skutečně se ji pokusil zavřít. K jeho zděšení ale dělníci nekapitulovali, továrnu obsadili a obnovili pracovní proces bez něho. Revoluce si vyžádala i své obětí. 26 lidí bylo v nepokojích zabito, ale celkově lid zvítězil a svrhl zločinnou vládu. Dne 20. prosince 2001 prezident de la Rua na nátlak peronistů a v obklíčení demonstrantů rezignoval.

Všechnu podporu továrně FaSinPat a dalším podnikům v rukou dělnických bojovníků!

S převzetím továrny si dělníci začali volit vlastní vedení, vlastní zástupce, vlastní „šéfy“ ze svých řad. O výsledcích socialistického vedení továrny pracujícími svědčí i samotná ekonomická čísla. Zatímco za vlády pana Zanona docházelo k propouštění, v dubnu 2005 pod vedením dělníků bylo přijato 170 nových pracujících a celkový počet pracujících v továrně se tak zvýšil na 410, nyní je to již 473. V době teroristického útoku žoldáků proti továrně se dělníkům dokonce podařilo zvýšit výrobu z 300 000 metrů keramiky na 400 000 za měsíc a dlouhodobě si dělnické vedení továrny dalo za úkol dosáhnout až 1 000 000 metrů. Celková ziskovost se zvýšila o 30–33%. A k tomu ještě zvládá pomáhat s místními projekty, například dělníci FaSinPat s pomocí místních lidí postavili malou kliniku během tří měsíců, kterou tamější obyvatelé žádají od vlády už 30 let. A morálka pracovníků továrny FaSinPat je také vysoká, stejně jako jejich odhodlání a odhodlání i ostatních dělníků z dalších 200 méně známých a taktéž osvobozených továren. Jeden z nich nedávno prohlásil: “Budeme FaSinPat bránit i za cenu života!“. Ukažte mi jediného dělníka, který v kapitalismu chce bránit továrnu, kde pracuje, vlastním životem a já sním svoje ponožky.

Nejen FaSinPat, aneb boj nesmí přestat!

Cesta k dělnické samosprávě Po pádu fašistické diktatury v první polovině 80.let, k němuž přispělo krvavé dobrodružství na Falklandech, se moci ujal prezident Raul Alfonsin, zástupce RCU, oficiálně sociálně demokratické, neoficiálně pravicověneoliberální strany. Po něm nastoupil oficiálně i neoficiálně pravicový Justicialista Carlos Menem. Poslední silnější pravicovou vládou byla vláda prezidenta Fernanda de la Rua. Ten převzal moc po volbách v roce 1999. Zároveň se do historie Argentiny zapsal jako člověk, který dovedl Argentinu do státního bankrotu. Řídíce se rozkazy MMF a Světové banky, vedli už od pádu diktatury pravicové vlády tuto zemi do pekla. MMF a SB, oficiálními buržoazními ideology téměř oslavované organizace, způsobily, že v letech 2000–2001 bylo v Argentině, v zemi jinak poměrně bohaté na nerostné suroviny, přes 40% lidí bez práce a inflace dosáhla stovek procent. Velice rychle se situace vyhrotila až do všelidové revoluce 19. prosince 2001. Ta začala tím, že nejchudší obyvatelé začali obsazovat supermarkety, aby vůbec měli potravu a nezemřeli v této zemi (řídící se rozkazy MMF a SB) hlady. Prezidenta de la Rua vyhlásil výjimečný stav, což byl jeho politický konec. Další den už vešly do ulic Buenos Aires desítky tisíc lidí s kastroly a vařečkami, aby demonstrovali nedostatek potravin.

Socialismus v praxi

Převzetí továrny V tento de, 20. prosince 2001, také dělníci Zanonu převzali továrnu do svých rukou. Vzhledem k neziskovosti v důsledku hospodářské krize to tehdy Luigi Zanonovi už bylo stejně jedno. Když ale následující vláda v roce 2002 zrušila politiku 1 peso=1 dolar, kterou se předchozí vláda pokusila zachránit investice do Argentiny, podnik začal znovu profitovat. V tu chvíli začal Zanon znova jevit o FaSinPat zájem a oficiálně legálními cestami se pokusil získat vlastnictví podniku zpět. Neúspěšně. Když se mu to neustále nedařilo a když viděl, že zisky továrny byli i o 30% vyšší než v nejlepších dobách jeho vedení, rozhodl se přejít k tvrdším metodám. V březnu 2005 zaútočilo na FaSinPat komando žoldáků společně s fotbalovými chuligány, jenž byli najati Zanonem. Dělníci a dělnice z FaSinPat spolu s lidovými dobrovolníky z okolí ale továrnu ubránili, ačkoliv jedna z dělnic byla zajata žoldáky a brutálně mučena.

Příklad FaSinPat není jediný. Není to jediná dělnická továrna v moři zdegenerovaného kapitalismu. Jsou zde i jiné, například slavná venezuelská Inveval, jenž je už také pár let pod kontrolou dělníků. Jak jsem již zmínil, v samotné Argentině je 200 menších továren, z nichž je známá hlavně textilní továrna Brukman Factory, které jsou v dělnické samosprávě. Dokonce je v samosprávě i hotel Bauen, jež byl 28.12.2001 zavřen a s pomocí „Lidového hnutí za získání továren“ v březnu 2003 obnoven. Od té doby s malými zádrhely kvůli kapitalistické byrokracii funguje dobře a s posvěcením argentinské soudkyně Carli Cavalierové bude fungovat i nadále. Samozřejmě se nemůžeme spoléhat na milost a nemilost buržoazně-demokratického, či dokonce buržoazně-autoritativního státu, jako je tomu v Argentině, byť je pod vládou levicových populistů. Musíme nadále bojovat. Nejen za legalizaci statusu těchto revolučních podniků, ale i za co největší rozšíření tohoto revolučního boje. Nedopusťme, aby jen Jižní Amerika byla rudá, dělnická a revoluční, nechť je s pomocí blokád, stávek, demonstrací a revolučních převzetí podniků rudá, dělnická a revoluční i Evropa, Asie, Afrika a Severní Amerika! Vzpomeňme si na příklady osvobození francouzských loděnic v jižní Francii námořními dělníky. Vzpomeňme na továrnu na kola v Německu, která byla krátce také osvobozena dělnictvem, ale jejichž vůdci a oni samotní nevydrželi nápor kapitalismu. O to větší poučení a příklad si musíme vzít z dělníků v Argentině, zemi jež byla na rozdíl od České Republiky s malými přestávkami 50 let vojenskou či fašistickou diktaturou. Přesto se lidé nezalekli, ani když hrozilo nebezpečí znovu převzetí moci armádou v roce 2001. Nezalekli se a bojovali a tím ukázali cestu i nám. Adam, REVO Praha

Ekonomika

7

číslo 44

Kdo bude platit

za kapitalistickou krizi ? Celkový výkon české ekonomiky v druhém čtvrtletí roku 2009 představoval v meziročním srovnání pokles HDP o 4,9%. O čem tato statistika vypovídá? Inu, o ničem menším, než že v roce dvacátého výročí „demokracie“ a „svobody“ dosáhne „naše“ hospodářství pravděpodobně druhého nejhoršího výsledku od konce druhé světové války (rok 1991 byl ještě horší). Během posledních dvaceti let došlo k rozkradení stomiliardových hodnot v rukou státu, družstev a různých společenských organizací, k výprodeji mnoha podniků na špičkové úrovni do rukou zahraničního nadnárodního kapitálu doslova za babku a k vyklizení mnohých odbytišť a trhů kapitálově silnější konkurenci. Nyní tu stojíme v dešti kapitalistické krize zmoklí, bezradní a zadlužení.

Kolik vlastně dlužíme? Otázka dluhu ČR má pro pracující velkou důležitost a v době hospodářské krize to pak platí dvojnásob. Pomineme teď jinak vážný problém zahraničního dluhu ČR ve výši 1,52 bilionu korun (42% HDP) a soustřeďme se na dluh veřejný. Ten je představován kumulovanými deficity státního rozpočtu, zadlužením veřejných a příspěvkových organizací, dluhy státních mimorozpočtových fondů, zadlužením krajů a zadlužením obcí. V roce 2008 činil tento veřejný dluh ČR 1,1 bilionu korun (ČSÚ). Vývoj tohoto zadlužení je přitom jedním z důležitých ukazatelů hospodaření kapitalistického státu v uplynulých dvaceti letech, a proto určitě neuškodí blíže se na něj podívat. V roce 1989, kdy stát zajišťoval skrze svůj rozpočet přístup všech obyvatel ke vzdělání, bydlení a zdravotnickým službám jako jejich právo (nemluvě o financování řady jiných, dnes zpoplatněných veřejných služeb), dosahoval hrubý veřejný dluh Československa v poměru k HDP asi 11%. V roce 1999 činil již 16,5% HDP České republiky (při započtení skrytých dluhů vzniklých zejména gigantickými ztrátami Konsolidační banky ale až 26%) a v roce 2009 podle předpokladu asi 34% HDP. Podle pravicového buržoasního ekonoma a analytika Raiffaisenbank, Aleše Michla, rostl hrubý veřejný dluh ČR začátkem roku 2009 o 5705 Kč za vteřinu a v průběhu roku se toto tempo zadlužování zvýší až na 6365 Kč za vteřinu. V roce 2010 očekává Michl hrubý veřejný dluh ČR ve výši 38,5% HDP a absolutní výši 1,49 bilionu korun. Ve srovnání s vyspělým kapitalistickým zahraničím nejde o nějaká závratná čísla. V tomto směru ODS a kalouskovci straší veřejnost. Poměr veřejného dluhu k HDP je např. ve Spojeném království 52%, v průměru celé EU 62%, v Německu 66%, ve Francii 68% a v Itálii 106%. Největší je toto veřejné zadlužení vůči HDP u Egypta, Japonska a Zimbabwe. Na

druhou stranu ovšem tempem růstu veřejného zadlužení v posledních dvaceti letech překonává Česká republika prakticky všechny evropské státy. Pouze na vrcholu hospodářské prosperity v letech 2005–2007 došlo k nepatrnému pozitivnímu vývoji tohoto makroekonomického parametru. Za současné stále ještě dosti uspokojivé postavení v tomto směru tedy vděčíme prakticky výhradně vynikajícím startovním podmínkám z roku 1989. Stejně tak není bezpředmětné poukázat na skutečnost, že v absolutních sumách musí český stát vydat v roce 2009 podle úřednického ministra financí Eduarda Janoty pouze na pokrytí úroků ze svých veřejných dluhů částku 54 miliard korun. V roce 2012 se očekává nutnost platit ze státního rozpočtu úroky ve výši 87–100 miliard korun! Tyto peníze odevzdává každý rok stát z našich peněz kapitalistům, zejména komerčním bankám, u kterých se zadlužil, přičemž dluhy samé nejsou vůbec spláceny!

Jak jsme se zadlužili? Zde je na místě alespoň stručně připomenout, jak tyto dluhy vlastně vznikly. Rozhodující pro jejich vytváření byla jednoznačně velká kupónová loupež z let finančního ministrování a následně vlády V. Klause. Ta, spolu s cenovou deregulací a úplnou liberalizací zahraničního obchodu, zdevastovala českou ekonomiku, což se projevovalo již celkovou zápornou mírou zisku kupónově privatizovaných podniků v letech 1996–7 a jejich nízkou produktivitou ve srovnání s podniky ve státním či zahraničním vlastnictví. Tento experiment následně skončil vznikem gigantických ztrát z nedobytných úvěrů komerčních bank a pojišťoven, které jsme nakonec museli zaplatit my všichni. Docházelo k absurdním případům kapitalistického zlořádu: Konsolidační banka (tj. stát) například v roce 1999 koupila od Komerční banky její špatné úvěry za 13 miliard korun, a aby tak mohla učinit, musela si sama půjčit hotovost na úrok od… Komerční banky! Vedle toho došlo v oné době k dalšímu přímému rozkradení mnohamiliardového státního a veřejného majetku skrze tunelování a spekulace. Došlo rovněž k bezprecedentnímu znehodnocení měny. Nejlepší podniky, tzv. rodinné zlato a stříbro, se v těchto letech dostaly levně do rukou zahraničního kapitálu, často poté, co byly z veřejných zdrojů oddluženy např. v rámci likvidací ekologických zátěží. Zahraniční kapitál se posléze zmocnil téměř 100% českého bankovního a pojišťovacího sektoru a médií, 66% obchodní činnosti a 40–60% průmyslu. Z České republiky se v období vlád pravice i sociální demokracie stala polokolonie, kde zahraniční kapitál např. jen v roce 2007 vyvezl ze země na ziscích a dividendách na 360 miliard korun, z nichž část zde znovu reinvestoval. Místo hospodářství v rukou byrokratického státu, které přes své velmi závažné deformace dokázalo v roce 1989 v ČSR dosahovat průměrné míry zisku 10,7% (přicházejících do státní

pokladny), dnes vlastníme akorát tak vyprodaný krám. Dokud se přitom prodávalo, tak do rozpočtů stále přitékaly miliardy, stejně jako se do něj napumpovaly obrovské přebytky z fondů sociálního pojištění. Pak už nebylo kde brát. Znovuobnovení kapitalismu navíc vedlo k dalším, z hlediska veřejných dluhů nepříznivým úkazům, např. silně negativnímu vývoji naší demografické struktury s poklesem porodnosti, snížením procentuálního zastoupení obyvatelstva v produktivním věku a nárůstem populace v důchodovém věku. V rámci objektivity je ovšem nutné zmínit, že dluhy rostly také v souvislosti s vypořádáváním zátěže po předlistopadovém systému, například v oblasti životního prostředí. Prokapitalistická reforma Topolánkovy vlády, navzdory halasné propagandě, v podstatě růst zadlužení jako takového nijak neřešila a spokojila se s nominálním snížením deficitů státního rozpočtu v letech 2007–8 (proti předcházejícím letům) skrze vyčerpání 96 miliard na rezervních fondech ministerstev vytvořených v dobách vlády ČSSD. Politika pravice v celku vedla k osekání výdajové stránky rozpočtu zejména v oblasti sociálních výdajů a zároveň v podrytí příjmové stránky rozpočtu, zejména úlevami pro firmy a horních deset tisíc: zrušení daní z dividend a dědických daní, snižování daně z příjmu právnických osob, snižování odvodů zaměstnavatelů na sociální pojištění, zrušení progresivity u daní z příjmů fyzických osob a zavedení stropů pro platbu pojistného. Tento výpadek byl částečně vykompenzován zvýšením nepřímých daní (DPH), dopadajícím zejména na nízko a středně příjmové skupiny obyvatelstva. K tomuto došlo na konci období největšího růstu české ekonomiky po roce 1989. Přesto se pokles veřejného dluhu vůči HDP pozorovaný v letech 2005–7 v roce 2008 právě kvůli „reformě“ zvrátil. S příchodem hospodářské krize se v plné síle projevil alarmující výpadek státních příjmů. V zemi, kde státu nic nepatří a kde je stát jen hříčkou a hráčkou v rukou nadnárodního kapitálu, „najednou“ není odkud brát.

Jak s dluhy bojovat? Ministr Eduard Janota přichází s návrhem na rozpočet na příští rok s enormním deficitem v rozmezí 160–230 miliard korun. S nižší částkou se počítá pro případ schválení balíčku úsporných opatření. Ten zahrnuje časově omezené zvýšení daní – zejména nepřímých. U snížené sazby DPH (kterou jsou zdaňovány potraviny, léky, kultura, veřejná doprava či hygienické potřeby) by šlo o nárůst z 9 na 11%, u základní sazby DPH z 19 na 20%. Zvýšení by mělo platit jen do roku 2012. Dále navrhuje zdvojnásobení daní z nemovitostí, které připadají obcím, a zvýšení spotřební daně na naftu a benzín o 1 korunu. Janota ovšem navrhuje i rozsáhlé zkrouhnutí výdajové stránky, i když jeho možnosti jsou vzhledem k šířce mandatorních (povinných) výdajů v rámci rozpočtu relativně omezené. Kromě snížení státního příspěvku na stavební spoření o jednu

září 2009

krize

třetinu pro nové i stávající (!) klienty, což je i podle samotného Janoty na hranici ústavnosti, hrozí ještě mnohem závažnější zmrazení reálných mezd ve státní správě včetně školství, případně i jejich pokles o 1–3%. Stejně tak, pokud inflace nepřekročí 2%, nedojde k valorizaci důchodů. Janota současně provedl rozsáhlé rozpočtové škrty v oblastech jako je kultura a věda (až o 40% pro základní výzkum AV), na druhou stranu ale navýšil financování dálnic a jiných dopravních staveb o 12 miliard korun.

nesouhlasí se škrty a zmražením mezd ve státním sektoru a penzí. Odmítají také zvyšovat DPH a naopak prosazují dočasné snížení u její snížené sazby kvůli povzbuzení spotřebitelské poptávky. KSČM dokonce hlásá, že požádá v Bruselu o výjimku na vznik třetího pásma nulové DPH pro základní potraviny. Tento krok je ovšem v kontextu dnešního stavu diskutabilní, neboť obchodníci při snížení DPH často neprovedou úměrné snížení ceny zboží a pouze realizují zisk do své kapsy.

Tento návrh je návrhem profesionálního státního-kapitalistického úředníka, který se na ministerstvu financí pohybuje již mnoho let. Nadšení vzbudil u většiny kapitalistických ekonomů a u byznysu. Politikové všech stran, včetně ryze buržoasních, jsou ale značně opatrnější. Přece jenom je před volbami a zvyšovat DPH nyní se jim jaksi „nehodí do krámu“.

ČSSD a KSČM rovněž slibují návrat k daňové progresi – zrušení topolánkovské, tzv. rovné daně ze superhrubé mzdy a zrušení (v případě ČSSD ale možná jen zvýšení) stropů pro odvod pojištění. ČSSD by zavedla zdanění fyzických osob ve výši 38% pro všechny s příjmem nad 100 tisíc korun měsíčně, zatímco KSČM navrhuje pět daňových pásem s nejvyšší mírou zdanění 40% pro osoby s ročními příjmy nad jeden milion korun. ČSSD dále podporuje obnovení dědické daně a vznik trestného zdanění ve výši 76% pro příjmy, jejichž původ není prokazatelný.

Nejpravicovější strana TOP09 se ústy svého „experta“ a bývalého ministra financí Kalouska vyslovila v tom smyslu, že hlavní je především osekat výdaje, tj. pokračovat v sociálních škrtech a zmrazit mzdy – a konečně se pod heslem „boje s krizí“ vypořádat s nenáviděným sociálním státem, zatímco zvyšovat daně lze snad jen v poměru 1:3 vůči snižování výdajů. „V úvahu připadají samozřejmě pouze daně nepřímé“, dodává Kalousek, aby podnikatelé snad přece jen nebyli nějak znepokojeni. ODS naopak nyní ústy Martina Kocourka zvyšování DPH, daně z nemovitostí a spotřební daně odmítá. Jako důvod uvádí mimo jiné to, že by takové zvýšení DPH mohlo zvýšit inflaci – a to prosím tvrdí pouhé dva roky poté, co sama DPH značně zvýšila! Dnes se argumentace ODS v tomto bodě zcela shoduje s argumentací KSČM. Místo toho ale ODS navrhuje pokračovat v dalším výprodeji státního majetku – na skladě jsou stále např. železnice, letiště Praha, pivovar Budvar nebo lesnický průmysl. Netřeba říkat, že jde o další úlitbu zájmům kapitalistů, kteří se chtějí v době, kdy my všichni ostatní musíme šetřit a strachujeme se, jak zaplatit dluhy a udržet práci, nestydatě obohatit. Právě v době krize se budou kapitalisté, vědomi si obtíží státního rozpočtu a pod záminkou „rizika“, snažit stlačit cenu kupovaného státního majetku ještě níže, než by se dělo ve fázi prosperity. A přitom právě privatizace všeho státního majetku leží u kořene problémů s dluhy! Konečně z Hradu se vyslovil ještě ten nejpovolanější ze všech, který má ke vzniku dluhů určitě co říci, sám velký prezident Klaus. Druhdy nám přece tak nezištně radil, že je třeba„co nejvíce Kožených“. Nyní se omezil na vskutku knížecí radu, že je třeba „šetřit na ministerstvech“. Školství, zdravotnictví, věda, kultura – nikdo by si přece podle Klause neměl hrát na elitu vyvolených. Šetřit se musí všude… samozřejmě ovšem kromě Hradu! Politici reformistické levice také Janotův návrh celkově odmítli, ačkoliv ČSSD by souhlasila se zvýšením spotřební daně a daně z nemovitostí. Obě strany nicméně

Mnohem neurčitější jsou nicméně programy reformistů u daní z příjmů právnických osob. KSČM

8 mluví o potřebě zavedení „rozumné progrese“, zatímco ČSSD je pouze pro zachování současného stavu (tj. zrušení dalšího plánovaného snížení v rámci 2. etapy Topolánkovy prokapitalistické reformy) a navrhuje vágní iniciativu na úrovni EU v boji proti „daňovému dumpingu“ a „daňovým rájům“. Fakticky se ale o této věci mluví již léta bez jakéhokoliv výsledku! Zatímco je možné poskytnout ČSSD a KSČM, s jejich plány na odmítnutí zvyšování DPH, na zrušení neoliberálního experimentu s rovnou daní a na znovuzavedení daňové progrese u příjmů fyzických osob, kritickou podporu, musíme zároveň poukazovat na jasnou nedostatečnost těchto protidluhových opatření, především v oblasti zdanění firem. Reformisté jsou svázáni mantinely dnešního kapitalismu a potřebami jeho vývoje, a proto se stávají také zajatci pravidel tvořených nadnárodními firmami. Svými opatřeními tedy nemohou ani čelit moci nadnárodního kapitálu flexibilně a globálně měnit svoje pole působení. Jediná účinná zbraň proti všemocnosti kapitálu má přitom jméno nacionalizace. Ve skutečnosti je to prosté: buď se budeme předhánět v tom, jak buržoasii ustupovat a vytvářet ji stále privilegovanější podmínky, kde ona nese všechny zisky a my (v tomto případě skrze sanační státní rozpočet) všechna rizika. A nebo dělnické hnutí otočí směr lodi a povede boj o to, jak buržoasii co nejvíce udeřit po hlavě. Je to její politika, která přivedla hospodářství ke krizi. Proto je zcela nepřípustné, aby si kapitalisté nyní mohli přehodit břemeno svého podnikání na nás, nebo se – v podání reformistů – s námi o ně „spravedlivěji“ rozdělit. Klíč k oddlužení nelze hledat v žádné kapitalistické realpolitik, ale pouze v zavedení kontroly nad financemi prosazením znárodnění celého finančního sektoru a převedení podniků, které propouští zaměstnance a vyhýbají se jakýmkoliv způsobem zdanění, do státního vlastnictví pod dělnickou kontrolu. Pracující by skrze odbory a další svoje organizace měli rovněž projít a překontrolovat celý rozpočet, v němž dochází k nehoráznému plýtvání a vyhazování miliard ve prospěch klientelistických podnikatelů. Do nebe bijícím případem takového faktického rozkrádání našich peněz je Kalouskem připravená a stále chystaná obří zakázka na likvidaci starých ekologických škod ve výši 115 miliard korun. Podle expertů znalých problematiky ale faktická výše nákladů na likvidaci těchto škod nepřesáhne 40 miliard korun, takže vítězná firma či konsorcium by si ze státních peněz přišly na neuvěřitelnou „odměnu“ ve výši 75 miliard korun! A podobně vypadá stavba dálnic, příprava státních maturit a další a další státní investice. To nedokazuje, že stát je špatný hospodář, ale jen to, že kapitalisté skrze svoji politickou reprezentaci využívají stát jako dojnou krávu! Je nejvyšší čas, aby pracující učinili tomuto dělání účtu bez hostinského přítrž. Nikola, REVO Praha

Ze světa

9

číslo 44

Peru – dočasné vítězství chudiny a indiánů nad kapitálem a mocí

Je tomu teprve pár dnů, kdy peruánští domorodci a rolníci slavili za cenu mnoha padlých velké vítězství nad kapitalistickou a mocenskou silou v Peru. Zároveň to znamenalo velký úspěch pro ochranu životního prostředí a přírody. Vítězství totiž dočasně zajistilo ochranu části amazonského pralesa a půdy rolníků a domorodců. Co přesně se to v Peru stalo a jaké důvody k situaci vedly? Důvody „Peruánské politické krize“ Všechno započalo už loni, kdy se 5.října 2008 dostala na veřejnost páska s rozhovorem viceprezidenta peruánské ropné společnosti Petroperu Alberta Quimpera a politického lobbyisty Romula Leona Alegría. Situace začala vrcholit v únoru 2009, kdy se začala uplatňovat neoliberální smlouva volného obchodu. Tato smlouva jako stovky dalších podobných zločinných aktů globálního kapitalismu měla za cíl „uvolnit hranice pro volný obchod“. Za touto větou se skrývá mnoho věcí, především utlačování chudého rolnictva, zabírání půdy, devastace životního prostředí pro zisky kapitálu, brutální vykořisťování peruánského dělnictva a masová šikana domorodých obyvatel Peru, potomků Inků a Mayů. Obyvatelé Jižní Ameriky, jež je v posledních letech zachvacována jednou levicovou, antikapitalistickou a antiamerikanistickou vlnou za druhou, se rozhodli bránit a povstali proti vládě prezidenta Alana Garcii a premiéra Yehuda Simona. Smutné na tom je především to, že prezident Garcia je představitel Aliance lidových revolucionářů Ameriky a premiér Simon člen Humanistického hnutí. ALRA je dnes členskou stranou Socialistické internacionály. Hlavními důvody jež přímo vedly k povstání pak byly dva dekrety, kterými vláda chtěla nejprve zrušit ochranu části národních parků a amazonského pralesa a poté zabrat půdu rolnictvu a indiánům. To vše pro ropu a zisky.

Situace v Peru Politická situace v Peru byla v posledních mnoha desítkách let katastrofální. Země se potácela v krvavé občanské válce mezi teroristickými jednotkami Světlé stezky, extremistické maoistické organizace neblaze proslulé terorem proti civilistům, oddíly Revolučního hnutí Tupaca Amura, levicové lidové povstalecké organizace, která se na rozdíl od Světlé stezky nedopouštěla teroru proti lidu a vládními silami, střídavě ovládanými demokratickými a totalitními vůdci. Zatímco Světlá stezka si dala za cíl nastolit tvrdý maoistický režim, Revolučnímu hnutí Tupaca Amura šlo o osvobození domorodého obyvatelstva, rolníků a chudiny. V roce 1990 se k moci v Peru dostal japonský emigrant, Alberto Fujimori a nastolil polo-totalitní režim. Během jeho diktatury bylo v Peru masově likvidováno

levicové, odborové a rolnické hnutí. Sám zprostředkovával dodávky zbraní a munice do Kolumbie pro ultrapravicové oddíly AUC a jiné paramilitantní antikomunistické síly. Z ekonomického hlediska vypukl s jeho nástupem tzv.Fujishock jak byla nazvána jeho radikálně pravicová neoliberální hospodářská reforma, jíž zlikvidoval všechnu podporu obyvatelstvu, prudce snížil státní výdaje a velice uvolnil ruce a možnosti soukromému sektoru. Přesto, nebo spíše díky tomu se cena elektřiny, paliva a i nejzákladnější lidské potřeby, vody, zvýšila o více než 3 000%. Když se situace v roce 1992 vyostřila a Fujimori přišel o podporu kongresu a většinu politické síly, provedl puč sám proti sobě. Armáda na jeho rozkaz zbavila kongres moci a ústava byla zrušena. Tento puč byl uvítán zejména městským obyvatelstvem a peruánsko-severoamerickou elitou. Fujimori vyhnal ze země představitele ALRA a liberálněpravicové FREDEMO. V důsledku politických reforem (omezení práv univerzit, předělávání volebního systému atd.) z roku 1995 byl v roce 1997 považován 40% obyvatel hlavního města Peru, Limy, za autoritáře.

V roce 2000 znova zvítězil ve volbách, které ovšem opozice kritizovala a které, jak poukázalo mnoho nezávislých novinářů, byly doprovázeny „nesrovnalostmi“. O rok později rezignoval poté, co televize odvysílala dokument o úplatcích pro opozičního kongresmana Alberta Kouriho, který měl přeběhnout do Fujimoriho strany Peru 2000. Je velice smutné, že úplatky vedly k pádu Fujimoriho režimu, zatímco masakr v Barrios Altos při němž elitní vojenská komanda, eskadry smrti Grupo Colina, zabily i 8leté dítě a celkem povraždily 15 lidí. Stejně tak politicky přežil masakr La Cantuta, kdy popravčí komanda zabila 9 studentů a učitelů. Stejně přežil i masakr v Santa, kde Grupo Colina povraždilo 9 rolníků. Tyto operace patřily k tzv.False-flag operacím, tedy bojovým akcím s cílem pošpinit nepřátelskou stranu a tak byly vydávány za útoky Světlé stezky, přestože při útoku v La Cantuta byli hned dvě oběti identifikovány právě jako příslušníci Světlé stezky. Obětem jeho diktatury se dostalo zadostiučinění teprve v dubnu, kdy byl Fujimori po mnoha letech zatknut v Chile a převezen do Peru. Fujimori dostal 25let vězení za vraždy, unášení a porušování lidských práv

a dalších 6 let za porušování ústavy a zákonů Peru.

Povstání Povstání samotné vypuklo v dubnu 2009, kdy započala rozsáhlá vlna blokád a demonstrací, včetně vyhlášení občanské neposlušnosti vládě. Prezident Garcia v reakci na to pozastavil platnost občanských svobod a práv na shromažďování. Povstání vyvrcholilo bitvou na „ďáblově zatáčce“, dálnici 1 000 kilometrů severně, kde 5 000 demonstrantů zatarasilo svými těly cestu a možnost tak projet nákladním vozům severoamerických a peruánských společností jako bylo již výše zmíněné Petroperu. 5.června 2009 zde zemřelo 31 lidí. Z nich bylo 22 domorodých bojovníků a 9 příslušníků vládních sil. Domorodcům se podařilo zajmout 38 policistů a 9 policistů bylo zabito při pokusu o osvobození unesených. Prezident Garcia prohlásil, že domorodci klesli na úroveň kriminálníků. Důsledky povstání byly rozsáhlé. Vláda dala zatknout představitele domorodců Alberto Pizanga, jež je jedním z představitelů AIDESEP, což je svaz domorodých jihoamerických organizací a hnutí sdružujících indiány. Ministryně pro ženskou otázku, Carmen Vildosová, 8.června rezignovala na protest proti vládním akcím vůči domorodcům. Stejně tak rezignoval kvůli celému masakru a neúspěchu při prosazení těžby ropy a minerálů dne 16.června i „humanistický“ předseda vlády Simon. 18.června 2009 vláda a kongres odvolali dekrety a úplně je zrušili, aby zabránili dalším demonstracím a potencionálním ozbrojeným bojům. Toto vítězné povstání, které si ovšem vyžádalo životy desítek hrdinných domorodců a rolníků, představuje velký úspěch při obraně amazonského deštného pralesa a práv indiánů. Vláda vedená loutkami USA a pseudo-levičáky neuspěla ve svém cíly - získat zisk z těžby ropy. Právě kvůli ropě a dřevu je dnes Jižní Amerika nejvíce devastována. Původní rozsah amazonského pralesa, jež byl nejvíce zmapován v roce 1970, byl 4 100 000 kilometrů čtverečních, dnes(2006) je to 3 400 000 kilometrů čtverečních. Prezident Garcia se neblaze proslavil pseudoekologickým zákonem číslo 840, který byl přijat v roce 2008 a umožňuje soukromým a státním subjektům na území Peru kupovat neobydlené oblasti amazonského pralesa. Další ránou pro Amazonku je výstavba trans-amazonské dálnice BR-230, jež má být více než 5 000 kilometrů dlouhá. Pokud chceme zachovat udržitelné životní prostředí, je naší povinností bojovat proti nezměrným devastacím přírody! Boj jihoamerických indiánů přímo souvisí s bojem ostatních utlačovaných lidí, ať již jde o levicové aktivisty, chudé rolníky, dělnické odboráře nebo další… Adam, REVO Praha

září 2009

Ze světa

10

Chile: Horníci v Tambillo ve stávce Errazuriz zatčen

Od 1. května tohoto roku vstoupilo 103 horníků z Tambillo, malé hornické vesnice v regionu Coquimbo v Chile, do oficiální stávky. Nyní, uprostřed srpna, jsou již více než sto dní bez mzdy v nejdelší stávce, kterou Chile zažilo po pádu Pinochetova režimu v roce 1990.

svoji mzdu na původní výši, pak by se tak mohlo stát skrze prémie za další práci, a pokud by k tomu nedošlo, následovalo by propouštění.

Důl je vlastněn jedním z největších chilských kapitalistů, Franciscem Javierem Errazurizem, známým pinochetovcem a protiodborářským pravičákem. Stejně jako důl v Tambillo vlastní Errazuriz také řetězce supermarketů Unimarc a vinice Errazuriz, jejichž produkt se prodává po celém světě. Horníci vyzývají k bojkotu všech Errazurisových produktů a firem. Oficiální mluvčí horníků, Luis Robles, prohlásil:

dubnové mzdy a prémie a hodinovou výpovědí pro 50 odborově neorganizovaných dělníků. Od té chvíle se Errazuriz odmítá znovu se stávkujícími setkat a vyjednávat.

na zaplacení těchto pohledávek, jinak bude okamžitě zatčen.

Policejní útok na stávkující

Horníci v Tambillo jsou odhodláni bojovat až do odvolání plánovaného škrtu ve mzdě a uspokojení svých nároků. Jejich vítězství bude vítězstvím pro všechny dělníky a zejména pro ty nejvíce vykořisťované horníky v chilském měděném průmyslu. Horníci ale potřebují solidaritu ostatních dělníků v celém světě. Během stávky nepobírají žádnou mzdu a ve svém boji přežívají pouze z naprostého minima, které pochází z darů a vybrané podpory od jiných pracujících.

“Errazuriz nezná horníky, jejichž práce z něj udělala boháče. Nikdy se nepřišel podívat do naší komunity, do školy, ani nepřispěl do penzijního fondu. On nás jen užívá pro práci ve svých dolech a využívá veřejnou infrastrukturu Tambillo pro dopravu své mědi. Bylo by skvělé pracovat v dole kontrolovaném samotnými horníky.”

Horníci jdou do stávky Stávka začala po krachu každoročního mzdového vyjednávání letos v dubnu. Errazuriz požadoval, aby horníci z Tambillo přistoupili na 35% snížení mzdy. Pokud by horníci chtěli udržet

Horníci na masové schůzi všech členů odborů tento mzdový návrh odmítli. Ze 104 přítomných jich 101 hlasovalo pro stávku od 1. května. Erazuriz odpověděl nelegálním odebráním

Stávkující jsou ve svém postoji pevní, ale prožívají neustálý policejní dohled a šikanu. Ta se zvrhla do brutálního napadení, když se police v červnu rozhodla rozbít pokojný protest před vstupem do dolu. Horníci, jejich rodiny a děti se sešli na podporu desetidenní hladovky tří horníků a dvou univerzitních studentů. Policie použila na rozbití protestu vodní děla, obušky a slzný plyn a honila horníky, jejich ženy i děti po celé vesnici na motocyklech. Horníky aktivně podporují jejich ženy, které se podílejí na každodenních stávkových hlídkách, organizují sociální aktivity a propagují požadavky stávkujících. A to vše v době, kdy musí bojovat za opatření potravin a peněz na jízdné, aby jejich děti mohly navštěvovat školu.

Horníkům se povedlo dostat Errazurize před soud, kde byl shledán vinným z porušováním odborového zákona a magistrát mu nařídil, aby horníkům zaplatil dubnovou mzdu a prémie v plné výši. Navíc byl za své protiodborové aktivity pokutován. Errazuriz dostal třídenní lhůtu

Solidarita

Jakýkoliv vzkaz na podporu horníkům lze zaslat na e-mail luis.robles.operador@hotmail. es patřící oficiálnímu mluvčímu hornických odborů, nebo na odborářský blog: www. sindicatoscmtambillos.blogspot.com (Tento článek byl převzat z webových stránek www.permanentrevolution.net)

Revokemp 2009 Jaké jsou perspektivy revoluce v době krize? Stejně jako v předchozích letech, byl i letos v kalendáři nezávislé organizace mládeže Revo první týden v srpnu vyhrazen pro již tradiční Revokemp, týdenní setkání členů a sympatizantů Reva z nejrůznějších zemí. Letní školu pro mladé revolucionáře hostil opět Liberec a letos byl organizován společně s RSO – mezinárodní Revoluční socialistickou organizací. Setkalo se na něm nakonec padesát účastníků z České republiky, Rakouska, Švýcarska, Německa, Velké Británie a dokonce i z USA. Revokemp tak byl letos opět o něco větší než loni, i když jen nepatrně.

Program byl zaměřen především na dvě hlavní témata. Zaprvé na analýzu kapitalistické krize a perspektivy pro revoluční síly v Evropě i jiných částech světa, zadruhé na diskuse o revolučních perspektivách v závislosti na různých mezinárodních souvislostech, například

ve Francii, na blízkém východě (Izrael a Palestina), nebo na Kubě. Dále zde byly debaty na mnoho základních témat, jako je marxistická ekonomická teorie a různé variace marxismu.

pochopitelně zbylo dost času na neformální diskuse a nejrůznější zábavu (nejoblíbenější se stalo sborové pění revolučních písní). Středeční odpoledne bylo pak vyhrazeno náročnému pěšímu výstupu na horu Ještěd, kde jsme se neopomněli vyfotit s vlajkou Reva (viz. foto).

Politické diskuse doplňovala řada praktických workshopů, které jsou důležité pro naši každodenní revoluční práci – např. jak si připravit a přednést veřejný projev, psaní článků různého stylu, příprava časopisu, taktika na demonstracích, sebeobrana před fašisty a zapomenout nesmíme ani na naši tradiční simulační hru. V minulých letech jsme již měli Španělskou revoluci, Maďarskou revoluci a Německou revoluci z listopadu 1918. Letos jsem bojovali v Kubánské revoluci. Imaginární městečko Pueblito v blízkosti Sierra Maestra se na tři hodiny ocitlo v partyzánské válce mezi Fidelem Castrem, Více fotek naleznete v naší stalinistickou fotogalerii na www.revo.rajce.net. L i d o v o u socialistickou I přes drobné problémy (kvalita stranou (PSP), některých jídel mohla být lepší a trockistickou program kempu jako celku byl občas až Dělnickou stranou (POT), americkými příliš náročný) proběhl letošní Revokemp kontrarevolucionáři a Batisty o srdce na výbornou a nezbývá něž doufat, že i neorganizovaných dělníků a rolníků. příští léto potvrdíme trend z minulých Vždy na začátku každého dne tří let - dělat naše setkání stále větší a proběhlo plénum, kde jsme rozhodli o hlavně stále lepší! denním rozvrhu. Ve večerních hodinách Roman, Revo Praha

Přidejte si Revo na Facebooku: www.facebook.com/organizacerevo E-mail: [email protected]

Naše fotogalerie: www.revo.rajce.net Napiš nám na ICQ: 494-438-907

Vadí ti lži dnešních politiků? Odmítáš války a zbrojení? Štve tě šikanování mladých? Hnusí se ti fašisté a rasisté? A chceš s tím něco dělat?

Tak se přidej k REVO!

www.revo.cz.tc