České vysoké učení technické v Praze, Fakulta stavební Katedra urbanismu a územního plánování, Thákurova 7, 166 29 Praha 6
127YZYZ – Základy urbanismu – ZS 2015-2016 přednáška č. 10 – osnova (15.12.2015) -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Obrázky a komentář při přednáškách. Osnova určena jako pomůcka pro studenty FSv.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
VNÍMÁNÍ URBANISTICKÉHO PROSTORU Proces vnímání • •
Kapacita lidského organismu – jeho schopnost přijímat informace – je omezená Deprivace – pocit smyslového ochuzení X Přesycení Současný životní styl není příznivý pro rozvoj zvukové percepce. Děti jsou obklopeny množstvím zvuků… přirozenou obranou organismu dítěte je potom „zavírání uší“. Dítě se odnaučuje slyšet. (Zelinková, 1996) Pozorovatel stejně redukuje složitější útvary na jednodušší formy, až na jakousi vnímatelnou, praktickou úroveň. (Kevin Lynch, 1960)
• otázka efektivního výběru informací • optimální pásmo úrovně stimulace leží „někde mezi“ deprivací a přesycením • filtrování vstupních informací – výběr mezi nimi • snaha uspořádat informace do jednoho komplexního systému
Urbanistické souvislosti Hustota dějiny urbanismu = dějiny pokusů stanovit optimální míru hustoty obyvatel zahradní města – Le Corbusier – F.L.Wright vyšší hustoty – sociálně-patologické jevy nižší hustoty – deprivační efekty (monotónnost, beztvarost, ztráta charakteru…) Všechny studie, jež máme k dispozici, prokazují, že jak dobré, tak špatné příklady lze nalézt na kterékoliv hladině hustoty. (Kevin Lynch)
Pocity přelidnění → interakce vedoucí k přetížení → potřeba soukromí těsné a spletité prostory, velké a výškové budovy, zmnožení znaků, světelných návěstí a prvků umělého osvětlení, převaha uměle vytvářeného prostředí, vyšší hladina hluku a dopravního ruchu, počtu automobilů … tempo, rytmus, rozložení aktivit během 24 hodin … Le Corbusier (město pro 3 miliony obyvatel) X F. L. Wright (Broadacre City)
Postřehnutelná odchylka • • • •
závažnější pro vnímání než stimul je změna stimulů důležitější než prvky je vztah mezi nimi adaptace na změny – nahrazování stimulů jednoduchých stále složitějšími dávka informací – množství postřehnutelných odchylek za jednotku času (závisí na rychlosti pohybu chodec x motorista)
• Účelem urb. kompozice je pracovat s rozlišitelnými změnami v intencích času a prostoru • např. pěší pohybující se nízkou rychlostí – automobilisté pohybující se rychle → důsledky pro urbanistickou formu Při vyšších rychlostech se stimuly shlukují a přestávají být vnímány odděleně Zvýšené rychlosti vyžadují vyšší koncentraci – postranní prvky by vůči pohybu neměly působit rušivě
4/1
Vnímání prostoru… … multisenzuální povaha vnímání … jednotlivé smysly představují různé prostředky komunikace mezi člověkem a světem … člověk vnímá své prostředí prostřednictvím širšího okruhu smyslů
Kritéria prostorového komfortu: (upraveno podle Karla Honzíka)
1 – geometrická, kompoziční (tvarová, estetická) (objem, hmota, půdorys, uspořádanost, vymezení, poměry výšek a šířek, proporce, organizace prvků možnost příchodů, shromažďování…)
2 – klimatická (atmosférická), tepelná (poloha, podnebí, vítr, prach, vlhkost, sluneční svit, teplota, zápach…)
3 – světelná a barevnostní (světlo, stín, kontrast, přirozené – umělé – přímé – rozptýlené – odražené, …, barvy, odstíny…)
4 – akustická / zvuková (hluk, ticho, akustika prostoru…) 5 – provozní / pohybová (pohyb, klid, frekvence lidí, vozidel…) 6 – psychologická (…) (možnost rozhledu, uzavřenost, přehlednost, dojmy, zážitky, podvědomé požadavky…) př. zahrada Villy d´Este v Tivoli (vrcholná ukázka italské zahradní architektury)
Vnímání … je rozdíl mezi fyzikálním fungováním vzruchů a jejich zpracováním (vnímáním) … vnímání je ovlivněno naší pamětí a naší zkušeností (rozdíl u malých dětí!) → důležitost zpracování informace a jejího začlenění do systému vědění … celostnost (komplexnost), konstantnost a smysluplnost vnímání Desku mého pracovního stolu vidím vždy stále stejnou. Má světle hnědou barvu, i když ji pozoruji v namodralém ranním světle, v tmavě červeném světle pozdního odpoledne nebo ve žlutém světle elektrické žárovky. Ve skutečnosti odráží deska v různých situacích pokaždé velmi různé vlnové délky, o tom mě však moje vnímání kupodivu neinformuje, nebo jen velmi málo. Co mně sděluje, není totiž, v podstatě vzato, žádná barva, nýbrž vlastnost, která je s předmětem konstantně spojena… Konrad LORENZ, 1968 Vnímání jako integrovaná dílčí funkce kognitivního výkonu ukazuje svůj komplexní, celostný způsob zpracování především ve schopnosti abstrakce a objektivizace, která teprve člověku umožňuje z různých dat vzruchů sítnice, ušního bubínku a taktilních tělísek věci světa poznat a znovupoznávat. Wolfgang SIMON, 1981
ZRAK (vizuální prostor) nejdůležitější smysl – nejvíce informací nutných pro orientaci v prostoru – dominantní, nejefektivnější smysl – téměř 80% všech informací zrakem – nejdůležitější ≠ jediný (do jisté míry nahraditelnost jedné smyslové modality druhou) tradice oslavování zraku jako nejvznešenějšího ze smyslů od antiky (zrak jako „oko duše“ a „světlo rozumu“), specifické pro západní kulturu (různé civilizace = různé důrazy →japonská a čínská – zdůrazňují hmatové vjemy, oceánská – čichové vjemy, africká – zvukové; Eskymáci – čich a hmat…)
tendence spojovat zrak s určitými charakteristikami (např. proti sluchu): OČI umístěny vpředu → pozorování věcí před sebou – úhel pohledu a odstup → ZRAK ODDĚLUJE, vytváří distanci mezi pozorovatelem a pozorovaným UŠI umístěny po stranách → jsme v centru sluchového zážitku (bez možnosti odstoupit) → SLUCH člověka proniká, vtahuje, propojuje s vnímaným ZRAK znamená distanci, lhostejnost a nezaujaté pozorování, spojován s racionalitou, objektivitou (svět objektů) a analýzou, informuje o povrchu, o vnějším 4/2
SLUCH znamená participaci, bezprostřednost a vtaženost, spojován s intuicí, zaujatostí a syntézou, vyjadřuje nitro, existuje jen díky pohybu, díky změně (prchavý) • kvalita vizuální percepce se mění… … se vzdáleností pozorovatele … osvětlením (oslunění) vidění za dne (fotopické) vidění za noci (skotopické) vidění za šera (mezopické) → posun ve vnímání barev … barvou, tvarem a kontrastním gradientem prostředí • barevné vidění = světelný počitek … kvalita určena vlnovou délkou, intenzita světelností … sytost silou, jasnost mírou osvětlené barvy • odražená část světla závisí na … vlastnostech povrchu, vlastní vlnové délce, úhlu dopadu 100% neutrální, ≥70% bílá, ≤4% černá; čerstvý sníh 90%, čistá klidná voda 2%
• oblíbené barvy Výzkum barevných preferencí – nelze je vysvětlit jen podle typu a charakteru, nebo jako zcela geneticky zakotvený, ale záleží také na zkušenostech vzdělávání, a asociacích… Objevuje se preference v teplých odstínech stejně jako v intenzivních studených tónech, i takové, které zahrnují prakticky celé barevné spektrum.
Stupně zrakového vnímání (podle Marianny Frostigové, 1963) 1) Vizuomotorická funkce (koordinace oka a těla, oka a ruky, oka a nohy) 2) Vnímání figury a pozadí (poznání určitého tvaru na komplexním pozadí) 3) Konstantní vnímání tvaru (rozpoznání tvaru nezávisle na jeho velikosti, poloze, barvě…) 4) Vnímání polohy předmětu v prostoru 5) Vnímání dvou a více předmětů v prostoru vůči sobě Praktické dopady - rozlišovací schopnost zraku podle vzdálenosti pozorovaného předmětu
vzdálenost
rozlišovací schopnost (označení)
1m
(mez kontaktu)
12 m
rozlišení obličeje (mez intimity)
25 m
rozlišení osoby (mez lidského měřítka)
130 m
rozlišení pohybu
300 m
viditelnost předmětu o výšce 10 cm
1200 m
rozlišení postavy
3500 m
Viditelnost předmětu o výšce 1 m
poměr výšky a vzdálenosti předmětu
• hranice opticky čitelného a srozumitelného vymezení prostoru: – cca 200 m do hloubky 4/3
– do poměru výšky prvků k hloubce 1:10 • útulný a důvěrně známý prostor: – do cca 25 m (obličej a výraz lidí) • dojem uzavřenosti prostoru: – výška ku hloubce cca 1:1 až 1:4 • šířka, výška či hloubka prvku ≥ vzdálenost od oka pozorovatele → obtížné vnímat celek • vzdálenost od oka pozorovatele = 2x až 4x šířka, výška či hloubka prvku → vnímáme v poměru k ostatním prvkům • vzdálenost od oka pozorovatele ≥ 4x šířka, výška či hloubka prvku → vnímáme jako součást širší scény • Změny v poli vnímání podle rychlosti pohybu pozorovatele: rychlost
nejbližší bod jasného vidění
ohnisko koncentrace
periferní zorné pole
40 km/h
6m
180 m
100°
60 km/h
10 m
300 m
80°
90 km/h
40 m
900 m
40° tunelový efekt
• S rostoucí vzdáleností od oka se soustředíme vždy na jednu oblast → průměrný jedinec v ní nedokáže vnímat více než sedm položek najednou → vnímání způsobem FIGURA – POZADÍ menší část zorného pole, na kterou se soustředí pozornost = FIGURA ostatní – převažující – část pole vytváří POZADÍ
• perspektivní krácení vertikálních a horizontálních linií
•
optické klamy
(deformace odhadu velikostí, vzdáleností, vzájemných poměrů) vždy existuje rozdíl mezi vnímanou a skutečnou vzdáleností → využitelné v urbanistické kompozici (vyvinutá asociační schopnost lidského oka → schopnost odhadovat na základě předchozí zkušenosti)
SLUCH (akustický prostor) - sluchové vjemy přijímáme ze všech směrů (sférická podoba akustického prostoru) → výrazné rozšíření představy o prostoru a vlastní orientace v něm - vizuální a akustická stránka prostoru se navzájem doplňují (obě formují dojem) - jeden z hlavních prostředků komunikace - slyšíme i ve spánku (budík!), „Uši nemají víčka“ - nejkratší reakční čas, rychlá adaptace oko ve tmě – 30 min. k plné citlivosti ucho – 0,1 s k maximální citlivosti
Akustický vjem ovlivňuje… … frekvence (kmitočet) … intenzita vlnění … tvar vlny … hlasitost a barvitost zvuku sluchový práh ---- práh bolesti … časový průběh práh časového minima 2 po sobě jdoucí tóny – min. 0,1 s (zvuk urazí 34 m) ozvěna – překážka nejméně 17 m několikanásobná ozvěna – větší vzdálenost dozvuk – za jak dlouho se intenzita zvuku po umlknutí sníží na milióntinu pohltivost – poměr pohlcené a dopadající zvuk. energie
4/4
Místa hlučná – tichá (prostory zvukově „mrtvé“ či naopak velmi hlučné se nikdy nehodnotí pozitivně)
Prostory ozvučené – prosté zvuku Citlivost – závislost (hluk přispívá mj. ke zvýšení vnitřní sekrece adrenalinu – odbourání pocitů nudy, melancholie, úzkosti…)
Dva základní přístupy (mimo dalších) Tradiční hlukový přístup Koncept sonosféry (od 60. let 20. stol.) 1. Hlukový přístup zajímá se o zvuk, který se stal HLUKEM, cílem je eliminovat hluk, snížit jeho hladinu na přijatelnou úroveň (odhlučňování zdroje, stavění překážek šíření hluku, chránění jedince v místě hluku…)
HLUK – nechtěný, nežádoucí zvuk s obtěžujícími, rušivými nebo škodlivými účinky (poškození sluchu, ztížení komunikace, rušení spánku, ovlivnění fyziologických funkcí a duševního zdraví, zhoršení výkonu, vliv na sociální chování, vyvolání negativních emocí – úzkosti, nelibosti či zlosti…) HLUK – je veřejný (mimo prostor vlastněný původcem) působí chronicky (než akutně), sestává z řady jednotlivých událostí jednotlivec jej zřídka může ovlivnit Hluk – v rozvinutých zemích nejčastěji citovaný zdroj obtěžování EU (1996): 80 mil. obyvatel (20%) vystaveno průměrné (zdraví škodlivé) denní hladině nad 65 dB 170 mil. obyvatel vystaveno průměrné denní hladině nad 55–65 dB hlučnost ŽP stále vzrůstá (až o 1 dB ročně)
negativní emoční reakcí na hluk je ROZMRZELOST → pocit nelibosti spojený s jakýmkoli činitelem nebo podmínkou, o níž jedinec nebo skupina vědí či předpokládají, že je nepříznivě ovlivňuje Stupeň rozmrzelosti je to, co dělá ZVUK HLUKEM. Různé hypotézy (ne všechny prokázané) hluk s informační hodnotou ruší více než hluk významuprostý hluk je hůře snášen večer, v noci a v ranních hodinách hluk je hůře snášen v létě (větrání) větší rozmrzelost je uvnitř obydlí při otevřených oknech než při pobytu venku (rozmrzelost u pouličního hluku je nižší u zdrojů, které nejsou viditelné) Na rozmrzelost má… …vliv hodnocení zdroje zvuku (sanitka X svévolné troubení klaksonu = důležitost zdroje X zbytečnost) …vliv subjektivně prožívaný strach ze zdroje (hluk letadel = strach z létání X vlak) …vliv možnosti ovlivnit výskyt hluku (vypnout zdroj X beznaděj)
2. Koncept sonosféry snaha o rehabilitaci zvuku (sociální a kulturní fenomén) ocenění zvuků příjemných či esteticky působících, zvuků zajímavých z historického či kulturního hlediska, zvuků významné pro charakter a identitu konkrétního místa SONOSFÉRA (Raymond Schafer) (soundscape = krajina tvořená zvuky) systém vzájemně provázaných zvuků spjatých s konkrétním místem, souhrn všech zvuků vč. jejich významů, emočního náboje a asociací, přispívá k utváření konkrétního charakteru určitého místa, jeho atmosféry, identity a hranic Hlavní prvky sonosféry (Schafer): ZÁKLADNÍ TÓN (keynote) – určité pozadí, neodmyslitelné, stále přítomné (většinou neuvědomované), obvyklé zvuky (šumění listí v parku, směsice hlasů na tržišti, hukot moře) 4/5
SIGNÁL (signal) – zvuk v popředí – zaujme pozornost, protože přináší konkrétní informaci, zvuky nové, neobvyklé, např. signalizující ohrožení (siréna) signál X základní tón = figura X pozadí
VÝZNAČNÝ ZVUK (soundmark) – zvuk jedinečný, ceněný, stojící za uchování a ochranu, lokálně a kulturně specifický (pamětihodná zvonkohra, zpěv ohroženého druhu ptáka) Schafer v 70. letech takové zvuky archivuje (World Soundscape Project), Nejmilejší zvuky Prahy
Rozlišení sonosféry (Schafer): HI-FI (high-fidelity) SONOSFÉRA vysokoinformační (zvukové prostředí, kde mohou být jednotlivé zvuky slyšeny zřetelně, včetně detailů a prostorové orientace) LO-FI (low-fidelity) SONOSFÉRA nízkoinformační (jednotlivé zvuky nezřetelné, jejich hustota vede ke zvýšení hluku v pozadí, zvuky se překrývají) Od průmyslové revoluce postupná přeměna sonosféry z „čisté“ hi-fi do lo-fi
ZVUKOVÝ PODPIS (sound signature) zvuk nebo soubor zvuků, který charakterizuje dané místo nebo čas a potvrzuje jejich autenticitu. (Amphouxe) AKUSTICKÝ DESIGN Sonosféra města z hlediska preferencí Nejvíce preferovány zvuky přírodního původu (šumění stromů, proudění a tryskání vody, vanutí větru, cvrkot hmyzu…) Méně kulturně uznávané zvuky (kostelní zvony…) Neutrálně zvuky lidského původu (hrající si děti…) Nejméně oblíbené zvuky technické (doprava, stavební práce…)
ČICH (olfaktorický prostor) • Vůně obohacují zážitky z určitých míst • Mohou sehrát rozhodující roli při jejich evokaci uvádí se sedm základních vůní: kafrová, muškátová, květenová, peprmintová, éterická, dráždivá a hnilobná
HMAT (taktilní prostor) • Umožňuje ověřovat kvalitu a formu prostoru – zážitek z prostoru především nohama (vnímání povrchu) rovný – nerovný, hladký – drsný , měkký – tvrdý (zpevněný – nezpevněný) KINESTETIKA • Smysl pro rovnováhu • Zkušenosti z pohybu a polohy těla (rychlost, rytmus pohybu, četnost změn, velikost a orientace úhlů…) potřeba energetického vydání (aktivní či pasivní charakter pohybu) klouzání po tvrdém a hladkém, boření se v měkkém a sypkém aspekty pohyblivosti – děti, těhotné ženy, staří lidé, tělesně handicapovaní…
TEPLOTA A VZDUŠNÉ PROUDĚNÍ • Poskytuje řadu informací o prostoru a prostředí • Přímo odvislé od hmotově-prostorové skladby (řadě nežádoucích jevů a efektů lze zabránit, žádoucí využít) závan teplého větru či větru od vody, změny teploty při přechodu ze slunce do stínu, vyzařování tepla z povrchů… nevidomí rozlišují až 12 rychlostí větru
Příklady efektů: 1) Vliv otevřených částí přízemí budov při výšce > 15m – přetlak, nasávání vzduchu 2) Vliv nároží budov zesílené proudění kolem nároží dlouhých a vysokých budov 3) Brázdový efekt obtékání budovy a turbolence na závětrné straně 4) Bariérový efekt 4/6
5) 6) 7) 8) 9)
Venturiho efekt stékání proudu do nálevkovitě uspořádaného prostoru (podtlak) Vliv spojení zón různého tlaku nižší budovy sériově řazené kolmo k větru – mezi objekty podtlak - nasávání Ulicový efekt vzduchový kanál Blokový efekt „padání“ větru do vnitrobloků Pyramidální efekt zvýšení rychlosti vzestupných proudů
VNÍMÁNÍ MAGNETISMU Spíš hypotetická záležitost Určitá schopnost orientace v prostoru podle sil generovaných magnetickým polem země
CHUŤ S konkrétním jídlem či nápojem na určitém místě může být spojen zcela soukromý zážitek → kvůli němu lze navždy milovat ten kraj i to jídlo (…) Někteří cestují nejen, aby viděli, ale i ochutnali. -----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Použitá a rozšiřující literatura: HEXNER, Michal – NOVÁK, Jaroslav, Urbanistická kompozice. Praha: ČVUT, 1996. HONZÍK, Karel, Tvorba životního slohu. Praha: Horizont, 1976. HORKÝ, Ivan, Tvorba obytného prostředí. Praha: SNTL, 1984. KOL., Člověk, stavba a územní plánování 4. Praha: ČVUT, 2010. LÖW, Jiří – MÍCHAL, Igor, Krajinný ráz. Kostelec nad Černými Lesy: Lesnická práce, 2003. LYNCH, Kevin, Obraz města. The Image of the City. Praha: BOVA POLYGON, 2004. NOVÁK, Jaroslav, Urbanistický prostor (vybrané otázky urbanistické kompozice). (kandidátská disertační práce), FA ČVUT, Praha, 1985. TODL, Luděk – HEXNER, Michal – Novák, Jaroslav, Urbanistická kompozice I. Praha: ČVUT, 1985. POKORNÁ, Věra, Teorie, diagnostika a náprava specifických poruch učení. Praha: Portál, 1997. ŘIHÁČEK, Tomáš, Zvukové prostředí města a jeho vliv na prožívání. Brno: Masarykova univerzita, 2009. SKLENIČKA, Petr, Pronajatá krajina. Praha: Centrum pro krajinu, 2011. WÖBSE, Hans Hermann, Landschaftsästhetik. Stuttgart: Ulmer, 2002. ZELINKOVÁ, Olga, Poruchy učení. Praha: Portál, 2004. ZIBRIN, Pavel, Vnímanie urbanistického prostoru. Bratislava: Alfa 1988.
Jiří Kupka, 2015
4/7
