JUDr. Václav MASTNÝ Fakulta bezpečnostního managementu Policejní akademie České republiky v Praze
Mezinárodněprávní režim vzdušného prostoru
Anotace K napsání článku mne vede snaha reagovat na situaci v letecké dopravě v souvislosti s narůstáním obav z teroristických činů v letecké dopravě, zejména v období po pirátském napadení obchodního centra v USA. Nejdříve popisuji situaci v počátcích letecké dopravy, přijetí prvních mezinárodních smluv o provozování letecké dopravy a poté, co začali ovlivňovat leteckou dopravu teroristé svými činy.
Klíčová slova Vzdušný prostor, Pařížská úmluva, Chicagská úmluva, dohoda o dvou svobodách, úmluva o pěti svobodách, právo přeletu, registrace letadla.
Počátky mezinárodně právní úpravy. Vzdušný prostor nad státním suchozemským územím, vnitřními vodami a pobřežními vodami, podléhá plně územní suverenitě daného státu. Jeho využívání cizími letadly tedy pojmově nepřipadá v úvahu. Tento prostor sahá do hranice kosmického prostoru, jehož výška není přesně dohodnuta, ustálilo se však pravidlo, které stanoví výšku 100 km, výše pak je prostor kosmický. Toto pravidlo vzniklo ze skutečnosti, že nejnižší možná výška, ve které oblétá Zemi umělé těleso, činí 100 km. Oblet uskutečněný v nižší výšce by způsobil nebezpečí zničení družice třením o atmosféru.
Ze zásady plné a výlučné suverenity státu nad jeho nadzemním prostorem vyplývá, že použití vzdušného prostoru státu k účelům cizího letectví je možné jen s jeho souhlasem. Souhlas k přeletu státního území, případně k přistání cizího letadla na státním území, dává stát buď ad hoc (k jednotlivému přeletu nebo přistání), nebo všeobecně mezinárodní smlouvou (dvoustrannou nebo vícestrannou), a to obvykle za podmínky vzájemnosti. Letadla přelétající území cizího státu podléhají jurisdikci územního státu. Státy však obvykle tuto jurisdikci vykonávají, jen pokud jde o skutečnosti, které se svými důsledky projevují na zemi. Při přistání podléhá letadlo plně jurisdikci územního státu. První mnohostrannou mezinárodní úmluvou o otázkách mezinárodního letectví byla Úmluva o civilním letectví, uzavřená roku 1919 v Paříži. Ratifikovalo ji 33 států, vesměs evropských.1 Úmluva byla revidována v roce 1929. Pařížská úmluva potvrzuje suverenitu státu nad jeho vzdušným prostorem. Podle jejího čl. 1 „každý stát má plnou a výlučnou suverenitu nad vzdušným prostorem nad svým územím“. Princip úplné a výlučné svrchovanosti státu nad vzdušným prostorem nad svým územím byl zakotven v zákonodárství většiny států.2 V zájmu rozvoje mezinárodní letecké dopravy poskytují si signatáři úmluvy navzájem právo pokojného přeletu nad svým státním územím pro civilní letadla a rovné zacházení při vnitrostátní úpravě mezinárodní letecké dopravy. Právo pokojného přeletu zahrnuje i právo přistání. Pokojným přeletem se rozumí přelet, který nepoškozuje bezpečnostní a hospodářské zájmy územního státu a jeho obyvatel. Civilními letadly nejsou letadla vojenská a letadla užívaná pro veřejné služby (poštovní, policejní, celní). Vojenská letadla mají právo přeletu jen na základě
1 2
Č. 35/1924 Sb. nebo LNTS, sv. 11, s. 173. Najdeme jej např. v preambuli britského leteckého zákona z roku 1920, v § 2 německého leteckého zákona z roku 1922, v čl. 8 francouzského leteckého zákona z roku 1924, v § 1 čs. Zákona ze dne 8. července 1925 o letectví (č. 172/1925 Sb.), jakož i v § 3 čs. Zákona o civilním letectví ze dne 24. září 1956 (č. 47/1956 Sb.), který zní: „Československému státu náleží plná a výhradní svrchovanost nad vzdušným prostorem, který je nad jeho státním územím“.
2
zvláštního povolení územního státu. Požívají pak exteritoriality obdobně jako válečné lodi v cizím přístavu. Signatáři mohou zakázat přelet určitých oblastí (zakázaná pásma) z důvodů národní obrany nebo veřejné bezpečnosti. Mohou omezit svobodu létání též za jiných mimořádných okolností ohrožujících jejich bezpečnost (nebezpečí války, vnitřní události). Právo přeletu podle Pařížské úmluvy se však nevztahuje na pravidelné letecké linky, komerčně provozované. Zřízení takové linky vyžaduje zvláštního souhlasu státu, jehož vzdušným prostorem má linka vést. O zřízení pravidelných leteckých linek uzavírají státy obvykle dvoustranné smlouvy založené na zásadě reciprocity. Každé letadlo má státní příslušnost („národnost“) toho státu, v němž je registrováno. Letadlo může být registrováno pouze ve státě, jehož příslušníkem je jeho vlastník. Letadla, pokud provádějí mezinárodní lety, musí vést znaky své státní příslušnosti a registrace. Pařížská úmluva stanovila seznam dokumentů, které musí mít na palubě každé civilní letadlo provádějící mezinárodní lety: registrační certifikát, osvědčení o technické způsobilosti letadla, osvědčení o způsobilosti každého člena posádky, deník licence týkající se radiotelegrafického zařízení a obsluhujícího personálu a eventuálně seznam cestujících a dokumenty o přepracovaném zboží. Podle Pařížské úmluvy má územní stát právo podrobovat letadlo prohlídce a kontrole dokumentů při přistání a odletu. Má povinnost učinit opatření, aby veškerá letadla jeho příslušnosti zachovávala předpisy úmluvy a povinnost stíhat a trestat jejich porušení. Signatární státy mají právo vyhradit vlastním příslušníkům leteckou kabotáž (tj. dopravu mezi dvěma místy na vlastním území). Z mezinárodní letecké dopravy jsou podle úmluvy vyloučeny třaskaviny, zbraně a náboje; každý signatář má právo omezit z důvodů veřejného pořádku leteckou dopravu i jiných předmětů. V tomto případě šlo o evropský systém, neboť v té době nebyly možné mezikontinentální lety.
3
Celosvětová úprava Nová úprava v celosvětovém měřítku byla provedena na mezinárodní konferenci o civilním letectví, která se konala v Chicagu v roce 1944 za účasti 52 států. Chicagská úmluva o mezinárodním civilním letectví (má 96 článků a 4 přílohy) přejímá v hlavních právních otázkách zásady Pařížské úmluvy.3 Vstoupila v platnost v roce 1947. Vytvořila též příslušnou Mezinárodní organizaci civilního letectví (ICAO) se sídlem v Montrealu. Rozpory zájmů na konferenci vedly k tomu, že provozování pravidelných komerčních leteckých linek nemohlo být upraveno jednotně v hlavní úmluvě. Konference proto přijala kromě ní dvě alternativní dohody o této otázce. V prvé dohodě o mezinárodní letecké dopravě, zvané též „dohoda o pěti svobodách“, přiznávají signatáři pravidelné letecké dopravní službě všech ostatních signatářů tato práva: přeletu bez přistání; přistání z technických důvodů (tedy nikoli ke komerčním cílům); vysadit cestující a vyložit poštu a náklad převzaté k dopravě ve státě, jehož příslušnost letadlo má; převzít k dopravě cestující, poštu a náklad do státu, jehož příslušnost letadlo má; a vsadit cestující, poštu a náklad z kteréhokoli státu nebo převzít je k dopravě do kteréhokoli státu, jímž linka probíhá. Tato dohoda, vypracovaná z iniciativy Spojených států (měla jim zajistit převahu ve světovém dopravním letectví), byla však přijata jen malým počtem států, které samy neprovozují leteckou dopravu ve větším měřítku. Druhá dohoda o mezinárodní letecké službě přepravní, zvaná též „dohoda o dvou svobodách“, přiznává signatárním státům vzájemně pouze právo přeletu bez přistání a právo přistání z technických důvodů. Tato dohoda byla přijata převážnou většinou států, jimiž probíhají hlavní letecké linky. Pokud státy nejsou účastníky Chicagské úmluvy (resp. dohod o provozu multilaterálních pravidelných linek), řeší otázky letecké přepravy ve dvoustranných dohodách. Dohody mezi členy ICAO se zpravidla přidržují tzv. chicagského vzoru (tj. vzorového textu vypracovaného na Chicagské konferenci).
3
č. 147/1947 Sb.
4
Tehdejší Československo, uzavřelo dohody tohoto druhu se státy všech kontinentů.4
Protiteroristická opatření. V nedávné době dochází často na mezinárodních dopravních linkách k protiprávním únosům letadel. To nejen ohrožuje životy a bezpečnost cestujících a posádek, ale i vážně narušuje mezinárodní leteckou civilní dopravu. Problém se stal natolik závažným, že jej projednávala Organizace spojených národů, a že se stal i předmětem nové smluvní úpravy. Valné shromáždění OSN přijalo v roce 1970 rezoluci v níž odsoudilo všechny akty leteckého pirátství a jiné zásahy do civilní letecké dopravy, prováděné pomocí hrozby silou nebo použitím síly, jakož i všechny násilní činy namířené proti cestujícím, posádkám, letadlům, navigačním zařízením a komunikacím používaným v letecké civilní dopravě. Vyzvalo všechny státy, aby podnikly účinná opatření k prevenci a potlačení takových činů v rámci své jurisdikce. Doporučilo jim, aby stíhaly a trestaly osoby, jež se dopustí takových činů, způsobem odpovídajícím vážnosti těchto zločinů, nebo aby tyto osoby vydaly k potrestání. Státy, na jejichž území bylo letadlo uneseno, se mají postarat o bezpečnost cestujících a posádky, umožnit jim co nejrychleji pokračovat v cestě a vrátit letadlo a jeho náklad těm, jimž podle práva patří. Apelovalo rovněž na státy, aby společně i jednotlivě podnikly kroky (a také ve spolupráci s OSN a ICAO), aby cestující, posádky a letadla v civilním letectví nemohly být použity jako prostředek k vydírání a získávání výhod jakéhokoli druhu. Rada bezpečnosti schválila dne 9. září 1970 rezoluci, v níž vyzvala státy, aby podnikly všechny možné právní kroky k zabránění dalších únosů letadel a jiných zásahů do mezinárodní letecké dopravy. Potřebná právní pravidla pak státy kodifikovaly v Úmluvě o potlačování protiprávního zmocnění se letadel, sjednané v Haagu dne 16. prosince 1970 a v Úmluvě o potlačování protiprávních činů, ohrožujících bezpečnost civilní letecké dopravy, schválené v Montrealu dne 23. září 1971. Obě tyto dohody navazují na 4
Např. dohodu s Alžírskem (č. 206/1965 Sb.), Bulharskem (č. 7/1968 Sb.), Kambodžou (č. 186/1964 Sb.), Libanonem (č. 99/1962 Sb.), Sovětským svazem (č. 10/1967 Sb.) nebo Velkou Británií (č. 60/1960 Sb.).
5
dřívější Úmluvu o trestných činech spáchaných na palubě letadel, jež byla podepsána v Tokiu 14. září 1963. Mezinárodní civilní letecká přeprava a doprava je kromě toho zpravidla upravována mezi jednotlivými státy vzájemnými dvoustrannými dohodami. Zhruba v období 60. a 70. let minulého století se mezinárodní civilní letectví stalo cíleným terčem mezinárodního terorismu. Mezinárodní společenství musel na tento nový fenomén nějakým způsobem zareagovat, což se stalo přijímáním řady různých protiopatření postihujících vzdušné pirátství a jiné teroristické útoky proti letadlům, osobám apod. Valné shromáždění přijalo v roce 1970 rezoluci, v níž odsoudilo všechny akty leteckého pirátství a jiné zásahy do civilní letecké dopravy, prováděné pomocí hrozby silou nebo použitím síly, jakož i všechny násilné činy namířené proti cestujícím, posádkám, letadlům, navigačním zařízením a komunikacím používaným v letecké civilní dopravě. Valné shromáždění vyzvalo všechny státy, aby podnikly účinná opatření k zastrašení, prevenci a potlačení takových činů v rámci své jurisdikce. Doporučilo jim, aby stíhaly a trestaly osoby, jež se dopustí takových činů způsobem odpovídajícím vážnosti těchto zločinů, nebo aby tyto osoby vydaly k potrestání. Státy, na jejichž území bylo letadlo uneseno, se mají postarat o bezpečnost cestujících a posádky, umožnit jim co nejrychleji pokračovat v cestě a vrátit letadlo a jeho náklad těm, jimž podle práva patří. Apelovalo rovněž na státy, aby společně i jednotlivě podnikly kroky (a také ve spolupráci s OSN a ICAO), aby cestující, posádky a letadla používaná v civilním letectví nemohly být použity jako prostředek k vydírání a získávání výhod jakéhokoli druhu. Rada bezpečnosti schválila dne 9. září 1970 rezoluci v níž vyzvala státy, aby podnikly všechny možné právní kroky k zabránění dalších únosů letadel a jiných zásahů do mezinárodní letecké dopravy. Potřebná právní pravidla pak státy kodifikovaly v Úmluvě o protiprávním únosu letadel, sjednané v Haagu dne 16. prosince 1970 a v Úmluvě o potlačení protiprávních činů namířených proti bezpečnosti civilní letecké dopravy, schválené v Montrealu dne 23. září 1971. Obě tyto dohody navazují na dřívější Úmluvu
6
o trestných činech spáchaných na palubě letadel, jež byla podepsána v Tokiu dne 14. září 1963.
Seznam požité literatury: 1. Úmluva o civilním letectví, uzavřená v Paříži v roce 1919 2. Úmluva o mezinárodním civilním letectví, ( Chicagská), č. 147/1947 Sb. 3. Úmluva o trestných činech spáchaných na palubě letadel,( Tokijská) z roku 1963. 4. Úmluva o potlačování protiprávního zmocnění se letadel,(Haagská) z roku 1970. 5. Úmluva o potlačování protiprávních činů, ohrožujících bezpečnost civilní letecké dopravy,(Montrealská ) z roku 1971. 6. Potočný, M., Ondřej, J., Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. 5., doplněné a rozšířené vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, 533s. 7. Čepelka, Č.,Šturma, P.,Mezinárodní právo veřejné,Eurolex Bohemia, Praha 2003 ISBN 80-86432-57-2 8. David, V., Sladký, P., Zbořil, F., Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou.1. vydání. Praha, Leges, 2008 432 s. ISBN 978-80-87212-08-0.ka
7
