1 Současnost
Seattle
V
mým životě budou stovky dnů, na který si nevzpomenu. Tohle je ale den, který nezapomenu nikdy. Dnes si beru svou ženu. Brooke „Jiskřičku“ Dumasovou. Slíbil jsem jí svatbu v kostele. A tu taky dostane. „Jestli se na ty dveře zamračíš ještě víc, prasknou,“ ozve se můj asistent Pete z gauče. Obrátím se k němu a Rileymu, kteří ze mě nespouštějí pohled, zatímco přecházím po obývacím pokoji Broočina starého bytu. Oba se očividně dobře baví. Hovada. Já na tom nevidím nic vtipnýho. Obrátím se zpátky na dveře ložnice a zas vykročím. Pro boha živýho, co jí tak dlouho trvá? Už je to přesně padesát osm minut, co se zavřela v ložnici, aby se připravila, přestože Brooke – moje Brooke – je obvykle vždycky oblečená do pěti minut. „Kámo, dneska se vdává. Ženským holt trvá, než se připraví.“ Riley pokrčí rameny, jako by naznačoval: Takový je život. 11
„Jako bys o tom ty mohl něco vědět,“ rýpne si Pete. „To ty šaty!“ vykřikne Melanie, Broočina nejlepší kamarádka, která právě vyletěla z hlavní ložnice, v rukách něco bílýho, co vypadá jako závoj. „Mají spoustu knoflíčků… A co vy tři tu vlastně děláte? Remingtone, už jsem o tom s Brooke mluvila. Měli byste odejít. Měl bys ji vidět až u oltáře.“ „To je zatracená blbost,“ opáčím se smíchem. Když nás ale Melanie dál propaluje očima jako psy, co se jí chystají vykadit na koberec, zvláště pak mě, zamračím se a zamířím ke dveřím do ložnice. Vezmu za kliku a dveře pootevřu. „Brooke?“ „Remy, prosím tě, nechoď sem.“ „Tak pojď ke dveřím.“ Když uslyším šustění, nakloním se ke škvíře a ztiším hlas, aby nás ta hovada v obýváku na gauči neslyšela. „Proč tě do prdele nesmím vidět, zlato?“ Melanie si tu chodí sem a tam, zatímco já musím trčet venku a od mé už brzy manželky mě dělí zamčený dveře? To se mi ani za mák nezamlouvá. Zvlášť když je tam zavřená, aby se oblíkla kvůli mně. „Chci, abys mě viděl, až když k tobě půjdu tou uličkou,“ zašeptá. Bože, její hlas, tak blízko. Chci vyrazit dveře a políbit ji, dělat s ní všechno možný a šaty, co se je snaží navléknout, hodit na zem. Toužím dělat všechno, co manželé se svými ženami dělají. „Uvidím tě, až ke mně půjdeš tou uličkou, zlato, jenom tě chci vidět i teď. Otevři dveře a já ti zapnu knoflíky.“ „Ty se ti dostanou pod ruku později. Stejně jako já.“ Po tom drzém prohlášení slyším z opačné strany dveří i „gaaa“. To se tam někdo – někdo maličkej – směje. „Promiň, Uragáne,“ prohlásí Melanie, když se vrátí, a mávne na mě, abych ustoupil ode dveří. „Měli byste jet s kluky do kostela. Uvidíme se za půl hodiny.“ 12
Zamračím se, když proklouzne dovnitř jako lasička a vlastním tělem mi brání zahlédnout z Brooke třeba jen vlas. Hned po ní a úplně stejně vyjde Josephine a něco si tiskne k hrudi. Z jejího náručí ke mně vzhlédne můj syn a ztuhne; na tvářičce má skoro stejně pobavenej výraz jako Pete s Rileym. Zvedne ručičku, kterou si žmoulá v puse, a mokrou mi ji připlácne na bradu. „Ga!“ řekne, pak se zavrtí a otočí se na mě. Vezmu ho do rukou a pošimrám nosem na bříšku, což z něj vyloudí další „gaaa“. Když zvednu hlavu a podívám se mu do očí, úplně se rozzáří. To já taky, ale hned se zamračím, aby si myslel, že se zlobím, a zavrčím: „Si myslíš, že jsem k smíchu?“ „Gaaa!“ V očích má ten svůj nezbedný pohled. Hlavičku má menší než já dlaň, když ho po ní pohladím. Racer, můj čtyřměsíční syn, kterého mi dala Brooke. To nejdokonalejší, co jsem kdy vytvořil. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych měl něco, jako je on. Teď se ale můj život točí kolem tohohle prcka, co mi neustále zvrací na trička, a kolem Brooke. Bože, kde jen začít o ní? Pete mě poplácá po rameni. „Tak jo, kámo, slyšels je. A dávej bacha, poslintá ti oblek.“ Pohladím Racera po hlavičce a on se na mě usměje. Má jenom jeden dolíček, ne dva. Brooke řekla, že je to proto, že je pouze z půli můj. Já odpověděl, že je můj celej, stejně jako ona. Usměju se na něj, pak ho vrátím Josephine, která mě ujistí: „Klidně jeďte, pane Tate. Já se o něj postarám.“ Najal jsem ji jako osobní strážkyni, ale jak mám sakra vědět, co je teď? Bere Racera ven a často ho hlídá i doma. 13
Chytne ji za vlasy a zatahá a jí se to podle všeho líbí. Mrknu na hodiny v kuchyni a pak se na ni zadívám: „Chci ji tam do patnácti minut,“ prohlásím a ona přikývne. Limuzína čeká venku na nevěstu, ale Riley má klíčky od Melaniina kabrioletu, který parkuje přímo před domem a střechu má staženou. Naskočíme dovnitř. Sednu si na místo spolujezdce a hned vzhlédnu k oknům našeho dočasného domova. Nechápu, co je s těmi knoflíky za problém. Kdyby to bylo na mně, teď sedím v autě se svou nevěstou a jedeme k tomu zatracenýmu kostelu, kde nás oddají. Tečka. „Reme, ona tě u oltáře nenechá,“ směje se mi Riley. „Jo, já vím,“ zašeptám a odvrátím se. Občas si ale zas tak jistej nejsem. Někdy mám pocit, jako by mi něco tížilo hruď, a myslím na to, že se můžu ráno probudit a zjistit, že jsou Brooke i můj syn pryč, a ta představa mě ničí. „Za dvacet osm minut bude kráčet za tebou k oltáři,“ slíbí Pete. Mlčím. Brooke celej poslední měsíc myslela jenom na tenhle den. Přemýšlela, jestli tohle ano, tamto ano, dort ano, nebo dort ne. Já jí odkýval všechno, z čeho byla nadšenější než z čehokoli jiného, a ona mě za to políbila. A teď se konečně obléká a připravuje a mně je mizerně, protože tvrdila, že jí nevadí, když do kostela pojedeme spolu. Ale pak jí její nejlepší kamarádka nasadila do hlavy tu hloupost. A teď jedu sám. Do kostela, kam nikdy nechodím. Na svatbu se svou ženou. Jede hned za námi, ale mně se to stejně nelíbí. Do prdele, bojím se, a přitom jsem se bát nemusel. Stačilo by, kdyby otevřela dveře a jenom se na mě podívala těma svýma zlatýma očima – hned bych byl klidnější a ta úzkost, co mi leží na hrudi jako balvan, by zmizela. 14
Ale to se nestane. Zbývá dvacet sedm minut… a můj mozek si se mnou pohrává a jedině její přítomnost by mě uklidnila. Poklepu prsty po noze, otočím prstenem na ruce. Pak ho stáhnu, abych mohl vidět ta slova: Mému životu, tvá Brooke Dumasová.
15
2 Minulost
Den, kdy jsem ji spatřil
S
lyším, jak diváci řvou, když jdu chodbou do seattleské arény. Na konci té chodby, přímo přede mnou, čeká ring. Sedm metrů na sedm metrů, čtyři lana, čtyři sloupky. To je všechno. Ten ring je můj domov. Když v něm nejsem, chybí mi. Když trénuju, myslím na něj. S každým krokem jako bych se probouzel. Žíly se mi rozšiřují, srdce pracuje naplno, aby uživilo svaly. Mysl mám jasnou a čistou. Každý centimetr mýho těla je připravenej útočit, bránit, přežít – a dát všem těm lidem pořádnou dávku vzrušení, pro kterou si sem přišli. „Remy! Miluju tě, Remy!“ „Já ti ho vykouřím, Remy!“ „REMY! JEN DO MĚ, REMY!“ „Remingtone! Chci tě!“ Protáhnu si prsty, chytnu se vrchního lana, přehoupnu se do ringu a pak se na ty lidi zadívám. Světla září. Ze rtů všech lidí kolem vychází moje jméno. A jejich vzrušení a očekávání kolem mě víří a zaplavuje mě. Ječí a mávají na mě růžovými kusy čehosi. Chtějí mě 16
tu. Právě tady. Jenom mě a mizernýho soupeře, kterýho mi sem pošlou, a naše pěsti. Strhnu si plášť a podám ho Rileymu, svýmu kamarádovi a asistentovi trenéra. Lidi vstávají a křičí ještě hlasitěji, když se k nim otočím. Všichni jsou na nohou. Dívají se na mě, jako bych byl jejich bůh války a dnes v noci jim měl vyplnit jejich touhu po odplatě. Tohle do prdele miluju. Miluju, jak řvou. Ženy, co vykřikují, co všechno se mnou chtějí dělat. „Remy! Remy!“ slyším, jak si nějaká bláznivá ženská může vykřičet plíce. „Seš fakt kus, Remy!“ Pobaveně se usměju a otočím se, přehlédnu dav, až ji najdu. Holku s dlouhými hnědými vlasy a jantarovýma očima a plnými růžovými rty, které má právě šokem pootevřené. Jako by do mě udeřil blesk. Všechny moje instinkty jsou v pozoru. Pomalu si tu holku prohlídnu od hlavy po paty. Je mladá, postavu má sportovní a oblečená je celkem obyčejně, ale její obrovské, nevěřícně vytřeštěné oči obyčejné rozhodně nejsou. Bože, jako by mi ho právě olízla. Když se mi zadívá do očí, tázavě povytáhnu obočí, mlčky se jí ptám: Tos na mě právě křičela ty, nebo ne? Tváře jí zrůžoví a já si uvědomím, že to křičela její kamarádka, která v porovnání s ní úplně bledne. Ta holka na mě nepůsobí jako někdo, kdo by na chlapy pokřikoval, jaký jsou kus. Ale probouzí ve mně instinkty lovce. Chci ji a taky ji budu mít. Mrknu na ni, ovšem okamžitě je jasný, že ona na nějaký pomrkávání není. Je úplně zaražená. „Kirk ‚Kladivoun‘ Dirkwood, jen pro vás, dámy a pánové!“ ohlásí chlap s mikrofonem. Usměju se a sleduju, jak do ringu vskočí Dirkwood a sundá si plášť. Napínám a uvolňuju paže, propínám prsty, až mi křupnou klouby. Cítím se dobře – všechny 17
svaly mám zahřáté a připravené k boji. Vím, že jsem sakra dobrej, ale chci, aby to věděla i ona. Patří mi a chci, aby se dívala jenom na mě. Chci, aby věděla, že jsem nejsilnější a nejrychlejší. Chci, aby si myslela, že jsem jedinej na celým světě. Kirk je obrovský a pomalý jako šnek. Zaútočí první, ale já o tom vím od chvíle, kdy na to jen pomyslel. Uhnu a oplatím mu to úderem tak mocným, že se zhroutí do strany. A ona se dívá. Vím to. Žhavost jejího pohledu mě ponouká bojovat urputněji, nemilosrdněji. Sakra, tenhle ring mi patří. Miluju ho. Znám jeho rozměry, pod nohama cítím povrch, na kůži teplo světel. Ještě nikdy jsem neprohrál žádnej zápas Undergroundu. Lidi vědí, že bez ohledu na to, jakou dostanu nakládačku, vždycky se zas zvednu a bitvu vyhraju. Ale dneska? Dneska se cítím nesmrtelnej. Lidi skandují moje jméno. „REMY… REMY… REMY.“ Tenhle ring mi patří. Patří mi tihle lidi. Tenhle zápas. Tahle zatracená noc. Znovu uslyším ten hlas. Ne její, ale té ženy, se kterou sem přišla. „Bože můj, do něj, Remy! Sraz ho k zemi, ty zvíře!“ To přání jí splním. Jediným tvrdým zásahem složím Kirka k zemi. Lidi se rozkřičí. Rozhodčí chytne a zvedne moji ruku, ale já už se dívám po ní, po té holce. Chci vidět, jak se tváří. Dýchám ztěžka a nejspíš i krvácím, ale na tom nesejde. Chci jenom vědět, jak se tváří. Viděla, jak jsem ho složil? Udělalo to na ni dojem? Pohled mi oplácí. Žaludek se mi sevře. Bože, jsem z ní tvrdej. Je hezky oblečená, s klidem můžu říct, že na místě, jako je tohle, jsem ještě nikdy neviděl žádnou ženskou oblečenou takhle slušně. Přesto toho má na můj vkus na sobě až moc, toužím z ní ty hadry strhat. 18
„REMY! REMY! REMY! REMY!“ řvou diváci. Křičí pořád hlasitěji, a já se přitom nemůžu odtrhnout od jejích očí, jako se ona nemůže odtrhnout ode mě. „Chcete víc Remyho?“ ptá se moderátor diváků. „Dobrá tedy! Přiveďte dalšího odvážlivce, který se postaví Remingtonu ‚Uragánu‘ Tateovi!“ Můžou si přivést, koho chtějí, chlapa nebo nestvůru. Jsem tak rozjetej, že bych klidně zvládl dva naráz. Periferně ji sleduju. Sedí tam celá napjatá. V tom upnutém triku. V těch těsných kalhotách. Řekl bych, že bude mít tak pětapadesát kilo na metr sedmdesát, bude tak o hlavu menší než já. V duchu už ale držím v rukou její prsa a jazykem ochutnávám její kůži. Zahlédnu, jak něco šeptá kamarádce, zvedá se a vydává se uličkou. „A nyní přichází další vyzyvatel našeho šampiona, dámy a pánové, Parker ‚Teror‘ Drake!“ Nevěřícně se dívám, jak odchází. Žaludek se mi svírá, tělo mám napjaté, jak za ní chci vyběhnout. Dav ožije, když do ringu vstoupí Parker, já ale vidím jenom ji. Odchází z mojí arény a každá molekula mého těla křičí, abych se za ní vydal. Ozve se zvonek. Nemám náladu na nějaké zdržování a pohrávání, jak jsme na to s mými soupeři zvyklí. Zadívám se na Parkera a očima mu řeknu: „Sorry, kámo.“ A pak jdu přímo na věc, rovnou ho srazím k zemi. Padne a ani se nepohne. Diváci zírají jako opaření. Moderátorovi chvíli trvá, než se vzpamatuje, a já čekám, jestli Parker zůstane ležet a kdy už začne odpočet. A ten začne. No tak, lidi… Já ten šampionát letos vyhraju, nenechám se vyšachovat… Tak už oznam ten knock-out, ať to i ona slyší… DESET! 19
„No pane jo, to bylo rychlé! Máme tu knock-out. Ano, přesně tak, dámy a pánové! Knock-out! V rekordním čase vám tak nyní představuji vítěze, kterým opět není nikdo jiný než váš Uragán! Uragán, který právě seskakuje z ringu a – kam to sakra jde?“ Dav šílí, když seskočím do uličky, a jejich křik mě provází celou cestu až do haly. Křičí za mnou, zatímco moje tělo křičí na mě, abych ji dohnal. „Uragán! Uragán!“ Srdce mi buší jako šílený. Jde rychle, ale já běžím. Všechny moje smysly po mně chtějí, abych tu holku dohnal, chytil a získal. Chytnu ji za zápěstí a otočím ji. „Co si to sakra…,“ vykřikne, oči má vytřeštěné překvapením. Je tak krásná, až mi plíce zamrznou. Elegantní čelo, dlouhé řasy, zlatavé oči a malý nos, hebké rty. Chci je ochutnat. V puse mi vyschne, uvnitř mě svírá hlad. „Jak se jmenuješ,“ zavrčím. Zápěstí má v porovnání s mojí rukou malé, křehké, ale nepustím ji. Na to může zapomenout. „Hm, Brooke.“ „Brooke jak?“ odseknu a sevřu jí ruku ještě pevněji. Do nosu mě udeří její vůně. Potřebuju vědět, odkud se ta vůně line. Zpoza ucha? Z vlasů? Od krku? Snaží se mi ruku vytrhnout, ale já ji nepustím, protože jediný místo, kam odtud půjde, je moje ložnice. „Brooke Dumasová,“ ozve se za mnou hlas. Je to ta její šílená kamarádka. Vyhrkne na mě nějaké číslo, které můj mozek nepobírá, protože slyším jen to jméno. Brooke Dumasová. Usměju se a zadívám se jí do očí. „Brooke Dumasová,“ zopakuju nahlas, pomalu a hlubokým hlasem. Převaluju to jméno na jazyku, vychutnávám ho. Silné, vznešené jméno. Třeští oči – hladové, nevinné oči, v kterých ale vidím trochu vzrušení i trochu strachu. 20
Přivádí mě k šílenství. Potřebuju se jí dotýkat, cítit ji, ochutnat. Podmanit si ji. Hořím touhou jí říct, že by se mě měla bát, a zároveň ji chci pohladit po těch dlouhých vlasech a slíbit jí, že ji budu ochraňovat. Poddám se okamžiku a sklouznu jí rukou na zátylek. Snažím se být jemný, aby neutekla, přitom v hlavě slyším jedinou myšlenku: Chceš. Ji! Nespouštím pohled z jejího obličeje. Políbím ji na rty, pomalu, snažím se ji nevyděsit, chci ale, aby věděla, kdo jsem a čím pro ni budu. „Brooke,“ zašeptám jí do rtů, když se s úsměvem odtáhnu. „Jmenuju se Remington.“ Zadívá se mi do očí. Ty její jsou jako roztavené zlato, vidím v nich ale touhu. Úsměv mi z tváře zmizí, když shlédnu na její ústa. Má je tak růžová a měkká, skloním hlavu, abych je ještě jednou ochutnal. Krev se mi v žilách vaří, obklopuje mě její vůně. Chci ji. Toužím po téhle ženě. Nechci žít další vteřinu, pokud ji teď hned neochutnám, nepodmaním si ji. V jednu chvíli je tak hřejivá, v náručí se mi chvěje. Mlčky jí zakloním hlavu, v další vteřině nás ale obklopí dav a nějaký ženský vyřvávají: „Remy! JÁ TĚ MILUJU! Remy!“ To Brooke Dumasovou očividně probere. Rychle se mi vyvlékne. „Ne.“ Natáhnu se po ní, abych ji chytil za to bílý triko. Ale ona i její kamarádka rychle proskáčou davem jako králíčci a já tu teď trčím s dvěma fanynkami, které… „Uragáne, můj bože, prosím, chci se dotknout tvýho ptáka.“ „Uragáne, můžeš nás mít obě!“ Přejíždějí mi rukama po břiše. SAKRA! Odtáhnu se od nich a vydám se za ní. Když se dostanu k výtahu, dveře se právě zavírají. Slyším, jak kabina vyjíždí nahoru. 21
„Remy!“ „Remingtone!“ Vztekle zavrčím a praštím do dveří, aby se zavřely. Pak se otočím na skupinu fanoušků a proderu si cestu až do šaten. Nevím, proč jsem tak vzteklej, zoufalej nebo… Nevím. Kam to sakra šla? Dívala se na mě, jako by mě chtěla. Já ženským nerozumím a nikdy ani nebudu. Zamračenej dojdu ke svým věcem. Praštím pěstí do skříňky. „Pozor na klouby, Tate!“ okřikne mě trenér, zatímco strká moje věci do červenýho pytle. Nesnáším, když mi lidi říkají, co mám dělat. Takže praštím pěstí do další skříňky, až v ní zůstane důlek stejně jako v první. Pak se zadívám na toho starocha, popadnu sluchátka, svůj iPod a pití. Jdu se svými lidmi k escalade, nasranej sám na sebe, že jsem ji nechal jít. Pokusím se zapsat si její číslo do mobilu, pár číslic si pamatuju. „Ten knock-out byl neuvěřitelnej, brácho. Za tři vteřiny byl dole!“ směje se Riley. Dívám se oknem na světla Seattlu a poklepávám prsty do kolene. „Tak dobře. Budeme mluvit o tom, co se tam stalo? O co tam šlo?“ ozve se zpředu Pete. „O tu holku s dlouhými vlasy?“ „Chci, aby byla na mým dalším zápasu.“ V autě se rozhostí ticho, když si všichni konečně uvědomí, že na ní fakt visím. Pete si povzdechne. „Dobře. Uvidím, co se dá dělat. Taky jsme ti domluvili pár děvčat.“ „Skvělá společnost,“ dodá Riley. „Blondýna, bruneta a zrzka.“ Když dorazíme do apartmá, holky už tam jsou. Čekají na mě. Tři ženský s různě barevnými vlasy. Čekají na mě, na sobě sotva pár nití, a nemůžou se dočkat, až ošukají Uragána. 22
Oči se jim rozzáří, když mě uvidí. „Zbav se jich,“ prohodím a pak se zavřu v ložnici. V rekordní rychlosti se osprchuju, pak si vytáhnu počítač a zapátrám v adresářích po Brooke Dumasové ze Seattlu, abych našel celé její číslo. Popadnu sluchátka, pustím si do uší Dr. Dreho, osolím hlasitost a pak už jen hledám, hledám, hledám a pak… Bingo. Projedu stránku, pročtu si několik článků o Brooke Dumasové. V jednom se píše, že je sportovní fyzioterapeutkou v jedné seattleské škole. Několik jich zmiňuje, že závodně běhala. Byla sprinterka. V hrudi se mi to sevře. Znovu si to přečtu. Jo. Sprinterka to byla. Teď už chápu, proč je tak štíhlá, proč má sportovní postavu a proč je sakra tak rychlá. Ale má i křivky, takové, jaké běžkyně obvykle nemívají. Sevřu ruce v pěst, když si představím její malá pevná ňadra, jak se jí zvedala, když ke mně vzhlédla. V puse mi vyschne, když si vzpomenu na její vůni. Sakra. Na Youtube pak najdu video z jejích kvalifikaček. Srdce mi začne rychle bušit. Sundám sluchátka a stisknu přehrát. Má krátké šortky. Vlasy v culíku. Dlouhé, štíhlé, svalnaté nohy. Okamžitě mi ztvrdne. Poposednu a skloním se, abych zblízka viděl, jak zaujímá startovní pozici. Pak se závodníci rozběhnou. Běží rychle ‒ Noha jí podklesne. A padá. Leží tam, na zemi, brečí a snaží se vstát. Hruď se mi sevře. Sakra. Brečí tak, že se celá třese. S rukama v pěst se dívám, jak sama odskáče z trati, zatímco v pozadí nějaká kráva divačka pořád opakuje: „Sakra, její život právě skončil.“ Kamera zaostří na její slzami zmáčenou tvář. Rychle video zastavím a dívám se. Brooke Dumasová. Vypadá stejně jako dnes, jenom mladší a mnohem zranitel23
nější. V tváři má dolíček a v očích slzy, že přes ně sotva vidím jejich barvu whisky. Začtu se do komentářů pod videem, kterých je tu víc než dost. Iwlormw: Povídá se, že trénovala tvrději, než jí radil trenér, a to koleno si zničila při tom. Trrwoods: Tak to bejvá, když se pořádně nepřipravíš! Expertnaběh: Byla dobrá, ale zas tak skvělá ne. Lamaskeová by ji na olympiádě stejně porazila. Krev se mi vaří. Znovu si pustím to video a krev mi bublá pořád víc. Vztekle zavrčím, odhodím láhev s vodou na druhou stranu pokoje a slyším, jak naráží do zdi. Chci zničit každýho, kdo si z ní dělal legraci. Dneska stála v té aréně, snažila se vybudovat si proti mně obranu. Vypadala jako statečná válečnice; jako by celý svět neviděl její pád. Hruď se mi sevře tak pevně, že skoro nemůžu dýchat. Se zavrčením zavřu počítač. Pete mi zaklepe na dveře a pootevře je. „Reme, určitě nechceš společnost?“ Otevře dveře ještě víc a pokývne na trio žen za sebou. Jejich nedočkavé oči nakouknou do ložnice. Všechny si povzdechnou, jedna z nich žadoní: „Prosím, Uragáne…“ „Jen jednou…,“ přidá se druhá. „Řekl jsem, aby ses jich zbavil, Pete.“ Prokřupnu si prsty, pak krk. Dveře se zavřou a v pokoji je ticho, dokud se Pete nevrátí a zas dveře neotevře. „Tak jo, brácho. Ale vážně myslím, žes je měl pozvat dál… No nic. Diana chce vědět, jestli budeš večeřet tady.“ Zavrtím hlavou, odnesu si iPad do jídelny, sednu ke stolu a na autopilota spořádám tu hromadu jídla na svém talíři, zatímco Pete volá do Atlanty, aby nám na příští týden potvrdil rezervaci v hotelu. Zatímco jím, vidím před sebou jen ty zlaté oči a pootevřené rty. Jak se na mě Brooke Dumasová dívala. 24
Jako srnka, co si právě uvědomila, že po ní jde predátor, který se nevzdá, dokud ji nechytí. Chci ji. Chci, aby mi patřila. Toužím vdechovat její vůni, protože se přitom cítím naživu, a nic jinýho ve mně ten pocit nevyvolalo. Pouze ta vůně. Chci se na ni dívat a dotýkat se jí. A chci. Aby. Mi. Patřila. Popadnu iPad, znovu si ji vyhledám na internetu, a zatímco do sebe hážu jídlo, dívám se na její fotku z dob jejího závodění. Je jako gazela a já budu lev, který ji uloví. „Pete, myslíš, že potřebuju fyzioterapeuta?“ zeptám se. „Ne, Reme.“ „Proč ne?“ „Sotva na sebe necháš sáhnout maséra na víc než dvacet minut.“ „Tak teď už fyzioterapeuta potřebuju.“ Postrčím k němu displej, poklepu na něj a ukážu na jméno pod její fotkou. „A to přesně tuhle holku.“ Pete povytáhne obočí. „Ty to myslíš vážně. Že jo?“ „Potřebuju fyzioterapeuta na smlouvu. Chci, aby se o mě starala každý den. Jakýmkoli způsobem.“ Mrkne. „Kouření se za masáž nepovažuje, tím si můžeš být jistej.“ „Kdybych chtěl vykouřit, mohl jsem to mít před chvílí hned třikrát. Co chci…,“ znovu poklepu na její jméno, „je tahle fyzioterapeutka.“ Pete znovu povytáhne obočí, zapře se do židle a založí si paže. „Na co přesně ji chceš?“ Dojím, pořádně si loknu vody a až pak odpovím. „Chci ji pro sebe.“ „Reme…,“ začne varovně. „Nabídni jí plat, kterej neodmítne.“ 25
Pete zmateně mlčí. Zdá se překvapenej, snaží se mě pochopit. Dívá se mi do očí, je mi jasný, že kontroluje, jestli je mám černý, nebo modrý. Nemám černo. Tak jen mlčky čekám. Povzdechne si, pomalu si napíše její jméno a zvolna pronese: „Dobře, Remingtone, ale jedno ti řeknu. Tohle je sakra špatnej nápad.“ Odstrčím talíř, opřu se a taky si založím paže. Moje vlastní hlava mě polovinu života zrazuje. Jeden den mi namlouvá, že jsem Bůh. V dalším mě přesvědčuje, že nejen vládnu peklu, ale že já ho vynalezl. Myslí si snad Pete, že mě zajímá, co si myslí o mým nápadu? Já už vlastní hlavu dávno neposlouchám. Naslouchám jen vlastnímu instinktu. „Chci, aby přišla v sobotu na zápas,“ připomenu mu, když vstanu, a zastrčím židli zpátky pod stůl. „Sežeň jí ty nejlepší místa.“ „Remingtone…“ „Prostě to udělej, Pete!“ hodím přes rameno, zatímco se vydám obývákem zpátky do ložnice. „Vstupenky už mám zařízený, brácho, ale je dost těžký před Dianou tajit tvoje… hm, problémy. Zatajit něco takovýho před touhle fyzioterapeutkou bude ještě těžší.“ Opřu se ramenem o futra dveří do ložnice a zamyslím se. Potom tiše prohlásím: „Podepiš s ní smlouvu, ať ji mám jistou. A jak to se mnou půjde do prdele, stabilizuješ mě.“ „Remingtone, seženu ti jiný holky…“ „Ne, Pete. Žádný další holky.“ Zavřu se v ložnici a vezmu sluchátka a jenom ležím s iPodem v ruce a zírám na něj. Jaký to bude, až bude moje? Nedělám si iluze, že by mě někdy přijala, ale co když jo? Co kdyby mě dokázala pochopit? To, jakej 26
jsem? Ty dvě moje různý části? Ne. Ne dvě různý části. Každou. Moji. Zasranou. Část. Žaludek se mi sevře, když si vzpomenu, jak se jí oči při pohledu na mě rozzářily. Jaká něha se v nich objevila, když jsem ji políbil a ona se mi zadívala do očí, jako by chtěla víc. Ještě nikdy jsem takovej pohled neviděl. Chtějí mě tisícovky žen. Ale ještě žádná se na mě nepodívala s tak otevřenou, spalující touhou. Nebála se mě. Bála se „toho“. Toho stejného pocitu, kterej mi svírá žaludek a nedává mi spát. Každá moje buňka je jako nabuzená. Každý centimetr mýho těla je vzhůru a připravenej. Svaly se mi napínají tak jako vždy před bojem. Teď se ale bojovat nechystám. Teď se chystám získat svou ženu. Bůh jí pomáhej. Dnes večer diváci v seattleské aréně šílejí. V zákulisí se ten hluk nese mezi stěnami, odráží se od kovových skříněk v šatně, kde se připravuju společně s dalšími boxery. Dívám se, jak mi trenér ovazuje prsty na jedné ruce, a myslím na to, že Brooke Dumasová je tam někde mezi diváky a sedí na místě, který jsem jí koupil. Jsem tak nabuzenej, jako by mě strčili do zástrčky. Krev se mi žene žilami. Svaly mám uvolněné a rozehřáté, připravené srazit kohokoli, kdo se mi postaví do cesty. Jsem připravenej předvést pořádnou šou a vidět tu holku, tu nádhernou holku, z který se mi svírá hruď, jak se dívá na můj zápas. Podám trenérovi druhou ruku a dívám se na svoje klouby, zatímco mi opakuje instrukce, tak jako vždycky před bojem. Dávej pozor… Buď trpělivej… Nenech se vyvést z rovnováhy… 27
Vytěsním to a nechám ta slova proudit mým tělem až hluboko do podvědomí, kam patřej. Těsně před zápasem jsem naprosto klidnej. Slyším zvuky, ale neposlouchám. Před bojem se vyostřuje vědomí. V mysli vidíte všechno jasně a čistě. A právě tohle mě v jednu chvíli přinutí zvednout hlavu a podívat se ke dveřím. Stojí tam, jako by vystoupila ze snu, a dívá se na mě. Na sobě má bílý džíny a růžový triko, její kůže vypadá tmavší, než je, a já mám okamžitě chuť ji celou olízat, až mě z toho bolí jazyk. Ani jeden z nás se nepohne, jenom se na sebe díváme. Pak zahlídnu Kladivouna, jak míří přímo k ní, a okamžitě se ve mně probudí vztek. S mrazivým klidem vytrhnu trenérovi pásku z ruky, odhodím ji a vyrazím k ní. Pak se postavím přímo za ni, aby to hovado Kladivoun pochopil, že to je moje místo. Za ní, vedle ní, po jejím boku. „Měl bys jít,“ varuju ho tiše, hrozivě. Nezdá se, že by mě chtěl poslechnout, místo toho přimhouří oči. „Je tvoje?“ zeptá se. Přikývnu a zabořím do něj pohled. „Jistý je, že tvoje není.“ Ten kretén odejde a já si všimnu, že se Brooke ani nepohnula, jako by ode mě nechtěla ustoupit stejně, jako já nechci, aby odešla. Bože, voní tak krásně. Nasaju do plic její vůni jako zatracenej feťák a najednou jako by celý moje tělo chtělo, ať ji k sobě přitáhnu, abych mohl její vůni cítit ještě silněji. Otočí se ke mně a zašeptá: „Děkuju.“ A rychle odejde. Skloním hlavu a nadechnu se, jak nejvíc můžu, než zmizí. Dál tam stojím, motá se mi hlava a trenky se mi zvedají. „Uragán! Kladivoun! Jste na řadě!“ Vydechnu, když zaslechnu svoje jméno, a zadívám 28
se přes místnost na Kladivouna, kterýho viditelně baví, jak se mnou ta holka mává. Já zamávám s ním. „Remingtone… Posloucháš mě vůbec?“ Otočím se na trenéra, který mi dovazuje ruku. Dál se dívám na Kladivouna, zatímco mi Riley podává plášť. Strčím ruce do rukávů a rozhodnu se, že Kladivouna pošlu na chvíli do kómatu. „Řekl jsem, ať si dáváš bacha, aby se ti ten parchant nedostal do hlavy.“ Trenér mi zaklepe na spánek. „A ta holka už vůbec ne.“ „Tu holku má v hlavě od prvního zápasu,“ mrkne na něj Riley. „Chce ji vzít s námi na turné. Pete v tuhle chvíli sepisuje smlouvu.“ Trenér mi zaboří prst do hrudi, až se skoro ohnu. „Je mi fuk, co máš s tou holkou na večer v plánu. Teď se ale soustřeď na zápas. Jasný?“ Neodpovím, protože mi to jasný je. Nemusí mi to říkat. Zápas se z poloviny odehrává v hlavě. Trenér se ale rád cejtí užitečnej, tak to nechám být. Celej život se snažím zachovat si zdravej rozum. Být soustředěnej, odhodlanej. Ale dneska večer chci jedný ženě ukázat, že za to stojím. Vlezu do ringu a přejdu do svého rohu, slyším, jak davy šílej. Musím se usmát. V rohu ze sebe strhnu plášť, podám ho Rileymu a diváci se rozeřvou ještě hlasitěji, jakmile zahlídnou moje svaly. Křičej moje jméno a já jim chci ukázat, jak moc to miluju. Usmívám se, když rozpažím a nasávám do sebe tu energii. Každou vteřinu, kdy se pomalu otáčím, mi srdce buší, buší, buší stále rychleji, protože v zádech cítím ten zlatej pohled. Skoro mě propaluje a já chci víc. Víc, než co můžu získat tady, od těch řvoucích lidí. Víc, než co jsem kdy za svůj život získal. 29
Zhluboka se nadechnu, otočím se k ní a žaludek se mi sevře čirým očekáváním, že se jí brzy zadívám do očí. Chci, aby se na mě dívala, až se otočím. Vím, že mi to dodá sílu. To, že se na mě dívá, mi dodá sílu. Její vůně – tak svěží a čistá – mi pořád proudí žilami. Nevím, co to na té ženě je, ale od chvíle, kdy jsem ji spatřil, myslím jen na to, že ji chci. Získám ji. Přivlastním si ji. Vezmu si ji. „A nyní, dámy a pánové, Kladivoun!“ Usměju se, když ho ohlásí, a konečně se zadívám tam, kam chci nejvíc. Je tam. Bože. Je tam. A přesně, jak chci, se na mě dívá. Sedí tam, napjatá a nádherná, vlasy jí splývají po ramenou, oči má obrovské a plné očekávání. Vím, že čeká, až se otočím. Skoro vidím, jak jí tep poskočil – můj určitě ano. Nevím, co to je. Jestli je to pouhá iluze. Jestli je to skutečné. Jestli je ona skutečná. Vím ale, že brzy z tohohle města odjedu a že neodjedu bez ní. Kladivoun vstoupí do ringu – mého ringu, v kterým jsem ještě nikdy nedovolil, aby kterýkoli z těch parchantů zůstal na nohou – a ukážu na něj… a pak na ni. Tohle kolo je za tebe, Brooke Dumasová. Nevěřícně vytřeští oči a já se chci smát, když vidím, jak se její blonďatá kamarádka rozkřičela. Zazní zvonec a moje svaly jsou okamžitě v pozoru. Ostražitost mám na maximu, jdu na to. Vrhneme se na sebe. Naznačím pohyb a Kladivoun zaútočí a odhalí tak svůj bok. Zabořím mu pěst do žeber, cítím, jak se ten úder nese mou paží. Odskočíme od sebe. Kladivoun je tupej. Vždycky se nechá nachytat a nikdy se pořádně nekreje. Udeřím tak tvrdě, až přistane na lanech a padne na kolena. Zatřese hlavou a po chvíli vyskočí na nohy. Zbožňuju to. Srdce mi buší. Všechny svaly vědí, jak se pohybovat, co dělat, kam vyslat energii, která proudí přímo z centra mýho 30
