Vliv temperamentu a self-esteem na resilienci u vysokoškolských studentů

Vliv temperamentu a self-esteem na resilienci u vysokoškolských studentů Jan Sebastian Novotný, Ústav výpočetní techniky, Masarykova univerzita v Brně, [email protected] Klára Seidlová, Katedra psychologie, Filozofická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci, [email protected] Adéla Tarinová, Katedra psychologie, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita v Brně, [email protected] NOVOTNÝ, Jan Sebastian – SEIDLOVÁ, Klára – TARINOVÁ, Adéla. The effect of temperament and self-esteem on resilience of university students. Individual and Society, 2016, Vol. 19, No. 2.

The aim of this study was to analyze the direct and indirect effects of temperament personality characteristics on the resilience and the role of self-esteem in the indirect effect. The research sample consisted of 96 university students. The research sample consisted of 96 college students aged 19 to 30 years (M = 21.75, SD = 2.07). Adults Temperament Questionnaire, Resilience Scale for Adults, and Rosenberg Self-Esteem Scale were used. The effects were analyzed with a structural model (path analysis). The resulting model showed good fit: χ2 (2, 96) = .3.974, p = .137, CFI = .986, TLI = .930, RMSEA = .102 (90% CI = .000, .250, PCLOSE = .202), SRMR = .045 and power (.98). The results showed a direct and indirect impact of temperament characteristics on resilience. Negative affectivity and extraversion affect self-esteem (β = –.36, p < .001; β = .21, p = .031; R2 = .233). Negative affectivity showed a direct negative effect on perception of self (β = –.46, p < .001) and planned future (β = –.33, p < .001), and the indirect effect through self-esteem (β = –.11, p < .001 and β = .07, p < .01). Extraversion affects the perception of self and planned future only indirectly through self-esteem (β = –.46, p < .001 and β = .06, p < .01). Identified effects of variables (direct and indirect effect of negative affectivity and indirect effect of extraversion) explain the relatively large proportion of the variance of perception of self (R2 = .425) and planned future (R2 = .289). Limitation of the study is the small sample of respondents and its specificity (university students), which does not allow the abstraction on the general adult population. From a practical standpoint, it appears that targeted support of positive self-esteem (especially) in individuals who are characterized by the less desirable structure of temperament (so-called “difficult temperament”) may act as a compensatory mechanism of the temperament’s effect on the ability to adaptively respond to environmental challenges and difficult situations in life. As an ideal combination seems to be the support/development (1) of positive self-esteem and (2) the ability to control/modify (behavioral) manifestations of temperament. Temperament. Resilience. Self–esteem. Emerging adulthood. Direct effect. Indirect effect. Úvod do problematiky Příspěvek se věnuje vztahu temperamentu, self-esteem a resilience u vysokoškolských studentů. Temperament představuje biologický základ osobnosti a představuje tak jeden z vnitřních faktorů resilience (Dyer & McGuinness, 1996). Self-esteem pak reprezentuje jednu ze základních charakteristik sebepojetí, u které byly opakovaně prokázány souvislosti s dalšími charakteristikami osobnosti, včetně temperamentu a resilience. Pochopení vztahu temperamentu a resilience včetně role self-esteem v tomto 43

Človek a spoločnosť - Individual and Society, 2016, 19(2)

vztahu může přispět k efektivnější podpoře a rozvoji psychické odolnosti. Znalost toho, jaké možnosti a omezení nám klade temperament jedince, totiž umožňuje efektivně pracovat s jednotlivými oblastmi osobnosti či psychické odolnosti. Stejně tak pomáhají tyto poznatky identifikovat alternativní způsoby podpory resilience (např. skrze podporu a rozvoj self-esteem). Konečně umožňují tyto znalosti pochopit některé vrozené charakteristiky a procesy, ležící za interakcemi jednotlivých složek osobnosti jedince. Cílem příspěvku je ověřit přímý a nepřímý vliv temperamentových charakteristik na resilienci a roli self-esteem v rámci tohoto vlivu. Resilience Resilience je v obecné rovině definována jako multidimenzionální soubor vnitřních a vnějších aktiv, které umožňují jednotlivcům přizpůsobit se měnícím se podmínkám a vyrovnat se s nepříznivými okolnostmi takovým způsobem, aby nedocházelo k porušení normálního vývoje (Cohler, Scott, & Musick, 1995; Grotberg, 1997; Masten & Coatsworth, 1995; Šolcová, 2009; Ungar, 2006). V posledních dekádách vznikla řada pojetí a modelů resilience. Tyto pojetí se liší např. chápáním resilience jako osobnostní vlastnosti (Dugan & Coles, 1989; Markstrom, Marshall, & Tryon, 2000; Waaktaar & Torgersen, 2010), komplexu vnitřních a vnějších faktorů (MacLean, 2004; Liebenberg, Ungar, & Van de Vijver, 2012; Polk 1997), výsledku adaptace (Linsley, 2004; Mancini & Bonanno, 2010) či jako interakčního procesu (Luthar, Cicchetti, & Becker, 2000; Luthans, Vogelgesang, & Lester, 2006; Spreitzer, Sutcliffe, Dutton, Sonenshein, & Grant, 2005). Jedním z aktuálních pojetí resilience v období dospělosti je model Friborga a Hjemdala. Ti rozlišují šest faktorů resilience dospělých: 1) vnímání sebe samého, čili důvěra ve vlastní schopnosti, sebedůvěra (self-confidence), self-efficacy, realističnost, pozitivní pohled na sebe sama; 2) plánovaná budoucnost, tj. schopnost plánovat, optimistický pohled na budoucnost a orientace na cíl; 3) sociální kompetence, chápané jako pozitivní interpersonální schopnosti, zahrnující extraverzi, flexibilitu, humor a schopnost navazovat přátelství; 4) strukturovaný styl, charakterizovaný orientací na cíl, dostatkem cílů (planfulness), organizací vlastního času a orientací na pravidla – rutinu; 5) rodinná koheze, tj. sdílení hodnot v rodině, užívání si (enjoying) rodiny, soudržnost, sdílený optimistický výhled do budoucnosti, loajalita a vzájemné oceňování; a 6) sociální zdroje, zahrnující sociální oporu, přítomnost významné osoby mimo vlastní rodinu, povzbuzení, pocit soudržnosti s lidmi v okolí, ocenění a dostupná pomoc ve chvíli potřeby (Friborg, Barlaug, Martinussen, Rosenvinge, & Hjemdal, 2005; Friborg, Hjemdal, Rosenvinge, & Martinussen, 2003; Hjemdal, Friborg, Stiles, Rosenvinge, & Martinussen, 2006). Resilience a temperament Temperament představuje stabilní dědičný osobnostní rys, zodpovědný za automatické emocionální reakce na vnější podněty. V současnosti existuje řada modelů temperamentu (např. Buss, 1991; Eysenck, 1992; Goldsmith & Campos, 1986; Chess & Thomas, 1991; Kagan, 1994; Kagan & Snidman, 2004; Shiner et al., 2012; Strelau, 2000; Zentner & Bates, 2008; Zentner & Shiner, 2012). Eysenck (1992) chápe temperament jako osobnost bez kognitivní složky. Za základní rysy temperamentu považuje extraverzi, neuroticismus (a později psychoticismus). Podobně Gray (1991) zakládá temperament na dvou dimenzích: úzkostnosti a impulzivitě. Cloninger popisuje čtyři dimenze temperamentu: vyhýbání se poškození, vyhledávání nového, závislost na odměně a perzistence (Cloninger, Svrakic, & Przybeck, 1993). Thomas a Chessová vytvořili koncepci „goodness of fit“ (Chess a Thomas, 1991), stavějící na interakci mezi temperamentem, ostatními osobnostními charakteristikami člověka a specifickými rysy prostředí. Rothbartová vytvořila interaktivní model temperamentu, ve kterém zdůrazňuje vývojovou proměnlivost struktury temperamentu (Rothbart, Ahadi, & Evans, 2000). Temperament definuje jako „individuální rozdíly v reaktivitě a seberegulaci“ (Rothbart, 1981, s. 569). Její koncepce zahrnuje tři centrální temperamentové konstrukty: negativní afektivita, extraverze a seberegulace[1] (Blair, Denham, Kochanoff, & Whipple, 2004; Rothbart, 2004; Rothbart, Ahadi, Hershey, & Fisher, 2001). Tento model (doplněný o dimenzi Orientační citlivost – viz metodologie) jsme použili v rámci naší studie. Temperament ovlivňuje resilienci přímým i přeneseným způsobem, skrze působení na jiné rizikové vlivy. Tento vliv může být pozitivní i negativní, v závislosti na charakteristikách temperamentu (Shannon, Beauchaine, Brenner, Neuhaus, & Gatzke-Kopp, 2007). Nepřímé působení se může projevit např. v kontextu rodičovské péče, kdy jsou děti s tzv. obtížným temperamentem častěji vystavovány kritice a hostilitě ze strany rodičů (Rutter, 1999). Jinou formou 44

Jan Sebastian Novotný, Klára Seidlová, Adéla Tarinová, Vliv temperamentu a self-esteem na resilienci u vysokoškolských studentů

nepřímého vlivu je působení temperamentu na vnímání rizik. Charakteristiky temperamentu jako vysoký neuroticismus či negativní emocionální reaktivita, určující míru emocionální odezvy na stres (Strelau, 1998), predisponuje jedince k zažívání tísně už v málo stresujících situacích každodenního života. Člověk je tak náchylnější a zranitelnější vůči působícím negativním okolnostem. Přímý pozitivní i negativní vliv temperamentu na resilienci potvrzuje řada studií. Kim, Leeová a Lee (2013) popsali pozitivní korelaci mezi resiliencí a temperamentovými dimenzemi perzistence a závislosti na odměně. Negativní korelace byla zjištěna u dimenze vyhýbání se poškození. Autoři tvrdí, že právě dimenze perzistence nejvíce odpovídá definici resilience. Podobně Friborg et al. (2006) a Campbell-Sills s kolegy (Campbell-Sills, Cohan, & Stein, 2006) popisují silnou negativní korelaci resilience s neuroticismem a introverzí (resp. pozitivní korelaci s extraverzí). Neurotické a úzkostné rysy také negativně korelují s mírou sociability (jako jedním z mechanismů resilience) (Kim-Cohen, Moffitt, Caspi, & Taylor, 2004; Werner & Smith, 1992). Pozitivní emocionální reaktivita je spojena s větší resiliencí (srov. Werner & Smith, 1982) a zároveň negativní emocionální reaktivita se váže ke snížené resilienci (Kilmer, Cowen, & Wyman, 2001; Owens & Shaw, 2002). Podobně i vyšší míra schopnosti seberegulace souvisí pozitivně s resiliencí, adaptabilitou a psychosociálním přizpůsobením a naopak (El-Sheikh, Harger, & Whitson, 2001; Lengua & Long, 2002). Self-esteem, resilience a temperament Self-esteem představuje celkové subjektivní emocionální posouzení (zhodnocení) vlastní hodnoty z pohledu dané osoby. Jedná se o posouzení sebe sama, stejně jako o postoj k sobě, zahrnující to jak vnímáme svou hodnotu pro svět a jak hodnotní (důležití) jsme pro druhé (Hewitt, 2009; Mruk, 2006). Výzkumy opakovaně potvrdily úzký a významný vztah mezi self-esteem a resiliencí, resp. úspěšnou adaptací či nepřítomností negativních důsledků. Vyšší míra self-esteem je spojena se zvládáním obtížných životních situací (Hoskovcová, 2006; Kaplan, 2012; Liu, Wang, Zhou, & Li, 2014; Paulík, 2010), větší resiliencí (Park, & Schepp, 2014; Saito & Okayasu, 2014; Tras, Arslan, & Hamarta, 2013), kvalitou života (Li, M.-L. Chen, Chang, Chou, & M.-Y. Chen, 2015) a efektivnější volbou způsobů zvládání (Barf, Verhoef, Jennekens-Schinkel, Gooskens, & Prevo, 2007; Bellin, Sawin, Rouz, Buran, & Brei, 2007). Někteří autoři pak považují self-esteem za přímý zdroj a protektivní faktor resilience (Hayter, & Dorstyn, 2014; Tras et al., 2013; Veselska, Orosova, Madarasova-Geckova, Gajdosova, Dijk, & Reijneveld, 2009). Silná korelace mezi self-esteem a resiliencí může být vysvětlena skutečností, že osoby s vyšší úrovní self-esteem jsou optimističtí a vytrvalí se silnou vůlí po úspěchu (Coopersmith, 1967). Vysoká úroveň sebeúcty tudíž nejen pomáhá jednotlivcům rozvíjet se navzdory současným obtížím, ale zároveň je chrání před možnými riziky. Podobně nižší úrovně self-esteem souvisí s větším výskytem negativních vývojových důsledků (jako projevů menší resilientnosti jedince) jako je zvýšená míra depresivity, úzkostnost, užívání alkoholu a drog atd. (Backer-Fulghum, Patock-Peckham, King, Roufa, & Hagen, 2012; Kim, 2013; Sharma & Agarwala, 2014; Wray & Stone, 2005; Zamboanga, Schwartz, Jarvis, & Van Tyne, 2009). Kaplan (2012) uvádí, že nízká úroveň resilience je ovlivněná právě negativním self-esteem a ohrožením důležitých sebehodnotících měřítek, jež zapříčiňují neustálý pocit zranitelnosti. Vztah mezi self-esteem a temperamentem je diferencovaný v kontextu jednotlivých modelů a faktorů temperamentu. Keltikangas-Järvinen et al. (2003) uvádí vztah mezi nízkým self-esteem a dimenzemi temperamentu: vysokým vyhýbáním se poškození a nízkým vyhledáváním odměny. Manian et al. (1998) zjistil vztah mezi nízkým self-esteem a negativní afektivitou. Podobně Ohannessian a Hesselbrock, (1995) popsali vztah mezi nízkým self-estem a nízkým vyhledáváním nového, vysokým vyhýbáním se poškození a pesimismem. V obecné rovině potvrdili vztah mezi self-esteem a temperamentem (především obtížným typem) i další autoři (srov. Kashani, Soltys, Danoy, Vaidya, & Reid, 1991; Klein, 1992, 1995; Robins, Donnellan, Widaman, & Conger, 2010). Podobně jako u vztahu resilience a temperamentu, i v tomto kontextu se prokázal nepřímý efekt temperamentu na self-esteem skrze rodičovské strategie, a vztahy/interakce s rodiči. Obtížný (komplikovaný či méně socializovaný) temperament negativně ovlivňoval rodičovské chování (do více hostilního či méně pečujícího stylu), což vedlo k rozvoji nižšího self-esteem (Keltikangas-Järvinen, Kivimäki, & Keskivaara, 2003).

45


Metodologie Cíle výzkumu Na základě výše uvedených poznatků jsme se rozhodli analyzovat vztah mezi self-esteem, temperamentem a resiliencí. Cílem výzkumu bylo ověření vzájemného působení temperamentu a self-esteem na resilienci. V rámci studie jsme předpokládali, že: – negativní afektivita negativně ovlivňuje self-esteem (H1), – extraverze pozitivně ovlivňuje self-esteem (H2), – self-esteem pozitivně ovlivňuje vnímání sebe sama (H3), – self-esteem pozitivně ovlivňuje sociální kompetence (H4), – temperament ovlivńuje resilienci přímým i nepřímým vlivem (skrze self-esteem) (H5). Výzkumný soubor Výzkumný soubor tvořilo 96 vysokoškolských studentů. Věk respondentů se pohyboval v rozpětí 19–30 let (M = 21.75, SD = 2.07). Vzhledem k vysokému zastoupení humanitních oborů tvořilo soubor respondentů 76 žen (79 %) a 20 mužů (21 %). Výběr probíhal nenáhodným příležitostným výběrem, data byla sebrána v rámci osobní administrace dotazníků. Použité metody Resilience byla zkoumána pomocí Resilience Scale for Adults (RSA; Friborg, Hjemdal, Rosenvinge, & Martinussen, 2003). RSA je 33 položkový dotazník, zahrnující šest faktorů resilience: 1) vnímání sebe samého (PoS), 2) plánovaná budoucnost (PF), 3) sociální kompetence (SocCom), 4) strukturovaný styl (StrSt), 5) rodinná koheze (FamCoh) a 6) sociální zdroje (SocRes). Výhodou dotazníku je jeho přímé zaměření na charakteristiky resilience v dospělosti. Odpovědi jsou hodnoceny pomocí 7 bodového sémantického diferenciálu. Dotazník vykazuje opakovaně dobré psychometrické vlastnosti (Friborg et al., 2003; Hilbig, Viliūnienė, Friborg, Pakalniškienė, & Danilevičiūtė, 2015; Hjemdal et al., 2011), což se potvrdilo i v naší studii (viz Tabulka 1). Temperamentové charakteristiky byly zjišťovány pomocí zkrácené verze dotazníku Adults Temperament Questionnaire (ATQ; Rothbart, Ahadi & Evans, 2000; Evans & Rothbart, 2007). Jedná se o 77položkový nástroj, tvořený čtyřmi základními škálami, které se dále dělí na několik subškál. Hlavní faktory tvoří 1) negativní afektivita (NegAff – „negative affectivity“), zahrnující strach, smutek, pocity nepohodlí a frustraci; 2) Extraverze (Extr – „extraversion/surgency“), zahrnující sociabilitu, pozitivní afekty a pocity radosti vysoké intenzity; 3) Seberegulaci (EffCon – „efforful control“), zahrnující kontrolu pozornosti, útlumu a aktivace; a 4) Orientační citlivost (OrSens – „orienting sensitivity“), zahrnující neutrální percepční senzitivitu, emočně-percepční senzitivitu a asociační senzitivitu. Respondenti hodnotí jednotlivá tvrzení na 7bodové škále od 1 (velmi nepravdivé) po 7 (velmi pravdivé). ATQ vykazuje dobré psychometrické vlastnosti (Laverdière, Diguer, Gamache & Evans, 2010) a i v naší studii projevuje dotazník přijatelné úrovně reliability (viz Tabulka 1). Self-esteem bylo měřeno pomocí Rosenberg Self-Esteem Scale (RSES; Rosenberg, 1965). Skládá se z deseti položek, polovina položek je formulována negativně a polovina pozitivně. Dotazník dlouhodobě vykazuje dobré psychometrické vlastnosti (Schmitt & Allik, 2005; Tabulka 1) i validitu (Robins, Hendin, & Trzesniewski, 2001, in Halama, & Bieščad, 2006). Respondenti hodnotí položky na čtyřbodové škále (od „silně souhlasím“ po „silně nesouhlasím“). Statistická analýza dat Dotazníky byly analyzovány v programu IBM SPSS 21 a IMB AMOS 21. Při analýze byly využity postupy deskriptivní statistiky, korelační analýza a strukturní modelování (analýza cest). Pro určení shody modelu jsme použili pět indikátorů: χ2 (nesignifikantní p), Comparative Fit Index (CFI; ≥ .95), Non–normed Fit Index (TLI; ≥ .95), Root–mean–square error of approximation (RMSEA; ≤ .06) (Hu & Bentler, 1999) a 46


Standardized Root Mean Square Residual (SRMR; <.05). Výsledky Deskriptivní statistika Tabulka 1 zobrazuje korelace nultého řádu, průměrné hodnoty, standardní odchylky a alfa koeficienty pro jednotlivé proměnné. Tabulka 1: Korelace nultého řádu, průměrné hodnoty, standardní odchylky a alfa koeficienty

Strukturní model Na základě předchozích výzkumů jsme předpokládali, že self-esteem vstupuje do vztahu mezi temperamentem a psychickou odolností (resiliencí), tj. že je možné pozorovat v tomto vztahu přímý i nepřímý vliv. Při testování tohoto předpokladu jsme využili strukturní model, zahrnující jednotlivé dimenze temperamentu, resilience a míru self-esteem. Získaný model prokázal dobré hodnoty shody modelu: χ2 (2, 96) = .3.974, p = .137, CFI = .986, TLI = .930, RMSEA = .102 (90% interval spolehlivosti = .000, .250, PCLOSE = .202), SRMR = .045. Také analýza síly testu (power analysis) ukázala přijatelný výsledek .98 (podle McCallum, Browne, & Sugawara, 1996). Vzhledem k menší velikosti vzorku je ale vhodné chápat výsledky jako dílčí a v kontextu specifičnosti výzkumného souboru (viz také limity studie). Jednotlivé údaje ke strukturnímu modelu uvádí tabulky 2 – 4, výsledný strukturní model je zobrazen na Obrázku 1. Obrázek 1: Strukturní model vztahu temperamentu, self-esteem a resilience

47


Tabulka 2: Kovariance proměnných

Tabulka 3: Reziduální kovariance

Tabulka 4: Přímé, nepřímé a celkové efekty

Negativní afektivita (β = –.36, p < .001) a Extraverze (β = .21, p = .031) signifikantně predikují self-esteem. Zároveň self–esteem signifikantně predikuje faktory vnímání sebe sama (β = .31, p < .001) a plánovaná budoucnost (β = .30, p = .002). Přímý efekt negativní afektivity se prokázal u faktorů vnímání sebe sama (β = –.46, p < .001) i plánovaná budoucnost (β = –.33, p < .001). U extraverze se neprokázal žádný přímý efekt na faktory resilience. Výsledky naznačují, že negativní afektivita působí na vnímání sebe sama i plánovanou budoucnost přímo i nepřímo skrze self-esteem. Extraverze ovlivňuje vnímání sebe sama a plánovanou budoucnost pouze nepřímo skrze self-esteem, přímý efekt nebyl pozorovatelný. U ostatních dimenzí temperamentu a faktorů resilience se neprokázal signifikantní vliv. Je také nutné uvést, že negativní afektivita a extraverze vysvětlují 23 % variance self-esteem (squared multiple correlations = .233). Zároveň negativní afektivita, extraverze a self-esteem vysvětlují 43 % (squared multiple correlations = .425) variance faktoru vnímání sebe sama a 29 % (squared multiple correlations = .289) variance faktoru plánované budoucnosti. Diskuze Negativní afektivita negativně ovlivňuje self-esteem (H1). Prožívání negativních emocí (strach, smutek, frustrace) tedy snižuje pozitivní vnímání sebe sama a své hodnoty. Zároveň se projevil přímý efekt na oba faktory resilience. Vztah mezi negativní afektivitou a self-esteem resp. vnímáním sebe sama je předpokládatelný, neboť pravidelně prožívané emoce (v tomto případě negativní) ovlivňují i další složky osobnosti, a to především ty, sycené do větší míry právě emoční komponentou, jako jsou obě dvě zmíněné proměnné. Tyto výsledky odpovídají předchozím studiím (Owens & Shaw, 2002; Kilmer, Cowen, & Wyman, 2001; Werner & Smith, 1982). V rámci faktoru plánované budoucnosti se domníváme, že působí podobný mechanismus, tj. že negativní emoce modifikují obsahy úvah a představ o budoucnosti a dodávají jim negativní nádech, ovlivňují rozhodovací procesy a snižují očekávání, vyhlídky a motivaci jedince (Jeronimus, Riese, Sanderman, & Ormel, 2014). Tento efekt vychází z toho, že lidé, zažívající negativní emoce, vnímají nejistotu (spojenou s budoucností) více pesimisticky a jejich odhad možných zisků a pozitiv je výrazně nižší (Cunningham, 1988; Johnson & Tversky, 1983). To se označuje jako teorie kongruence nálady, která předpokládá, že 48


vnímání a úsudky lidí s negativní emocionalitou jsou často zkresleny směrem k větší negativitě (Carson & Adams, 1980; Isen, Shalker, Clark & Karp, 1978). Výsledky ukazují, že ve vztahu negativní afektivity a obou faktorů resilience se projevuje přímý i nepřímý vliv skrze self-esteem. Můžeme vyslovit domněnku, že v případě nízkého self-esteem (ovlivněného do větší míry negativní afektivitou) zesiluje self-esteem nežádoucí efekt negativní afektivity na resilienci (působení obou proměnných se sčítá), zatímco v opačném případě (vyšší self-esteem) může self-esteem působit jako protektivní mechanismus, snižující negativní vliv negativní afektivity na resilienci. Self-esteem jako samostatná proměnná pozitivně ovlivňuje vnímání sebe sama (H3) i plánovanou budoucnost. Souvislosti mezi self-esteem a (pozitivním) vnímáním sebe sama jsou založeny na blízkosti obou konceptů. Vnímání sebe sama můžeme vnímat jako obsahově širší konstrukt, zahrnující i další aspekty (kognitivní hodnocení, osobní historii a vzpomínky, self-concept, včetně emocionálně orientovaných procesů, jako je sebehodnocení, pocit vlastní ceny – self-worth a další) (Currie et al., 2004; Kumpfer, 1999; Masten & Coatsworth, 1998). Self-esteem tak v tomto případě sytí a podporuje jeden z aspektů vnímání sebe sama (Friborg et al., 2003). Pozitivní působení self-esteem na plánovanou budoucnost je spojené s vlivem pozitivního vnímání a hodnocení sebe sama a svých schopností 1) na to, jak jedinec hodnotí vlastní schopnost efektivně plánovat, 2) v samotném procesu plánování aktivit a činností (z pohledu vnímání jejich uskutečnitelnosti). Zároveň self-esteem podporuje optimistické naladění při vnímání budoucnosti (Alves-Martins, Peixoto, Gouveia-Pereira, Amaral, & Pedro, 2002; Donnellan, Trzesniewski, Robins, Moffitt, & Caspi, 2005; Nurmi, 2001; Steinberg, 2004; Steinber, O’Brien, Cauffman, Graham, Wooland, & Banich 2009). Extraverze ovlivňuje v rámci modelu pouze self-esteem (potvrzená hypotéza H2), neprokázal se tedy přímý efekt na resilienci. Tato temperamentová dimenze tedy ovlivňuje resilienci pouze nepřímo skrze self-esteem. Vztah mezi extraverzí a self-esteem byl opakovaně potvrzen řadou studií (F. Amirazodi & M. Amirazodi, 2011; Goldberg & Rosolack, 1994; Jackson & Gerard, 1996; Robins, Hendin, & Trzesniewski, 2001; Kenneth, 2014), čemuž odpovídají i naše zjištění. DeNeve a Cooper (1998) vysvětlují tuto vazbu tím, že základ extraverze i self-esteem tvoří pozitivní emoce, což odpovídá i našim výsledkům o vlivu negativní afektivity. Nepotvrdila se hypotéza 4 o pozitivním vlivu self-esteem na sociální kompetence. Přestože by se tento vztah zdál pravděpodobný, vypadá to, že vliv self-esteem na uvedený faktor resilience je menší a nevstupuje tak signifikantně do modelu, případně se děje nepřímým vlivem skrze jiné osobnostní charakteristiky. Dalším možným vysvětlením je skutečnost, že sociální kompetence jsou syceny a formovány velkým množství působících vlivů, díky čemuž se přímý vliv jednotlivých proměnných rozmělní. Výsledky studie také potvrdily hypotézu H5 o vlivu temperamentu a self-esteem na resilienci. Předpokládali jsme, že temperament ovlivňuje resilienci přímo i nepřímo skrze self-esteem. Strukturní model potvrdil do určité míry náš předpoklad o kombinaci přímých a nepřímých vlivů (jak uvádíme výše) a výsledky jsou v souladu i s předchozími studiemi (Campbell-Sills, Cohan, & Stein, 2006; Coopersmith, 1967; Kilmer, Cowen, & Wyman, 2001; Manian et al., 1998; Owens & Shaw, 2002; Tras, Arslan, & Hamarta, 2013). Zjištěné vztahy přitom vysvětlují relativně velký podíl variance jednotlivých proměnných (v kontextu možného souboru všech vlivů, které resilienci potenciálně ovlivňují, konkrétně 23 % variance self-esteem, 43 % variance vnímání sebe sama a 29 % variance plánované budoucnosti. Výsledky studie mají určitá omezení. Jedná se především o menší soubor respondentů, kteří představují jednu specifickou skupinu – vysokoškolské studenty. Výsledky je tak nutné chápat jako dílčí analýzu a vztahovat je především k subpopulaci vysokoškolských studentů (výsledky tak není možné vnímat jako reprezentativní pro běžnou dospělou populaci). Pro budoucí výzkum by tak bylo vhodné realizovat studii s větším počtem respondentů, zahrnujícím více variabilní vzorek (z pohledu životního kontextu) pro ověření současných zjištění. V rámci budoucích výzkumů by bylo možné také rozšířit skupinu sledovaných proměnných o další koncepty, spojené se self (self-efficacy, self-concept), případně o rysy osobnosti (např. charakterové rysy v pojetí Cloningera, či osobnostní strukturu podle Big Five). Z hlediska praktického využití výsledků se ukazuje, že cílená podpora self-esteem může u vysokoškolských studentů přispívat i k rozvoji resilience. Především v případě, že se jedinec vyznačuje strukturou temperamentu, vnímanou jako méně žádoucí (např. tzv. obtížný temperament), může rozvoj pozitivního self-esteem působit jako kompenzační mechanismus vlivu temperamentu na schopnost 49


adaptivně reagovat na životní výzvy a náročné životní situace (nakolik je self-esteem snáze ovlivnitelné, než vrozené charakteristiky osobnosti). Při podpoře psychické odolnosti se jako ideální jeví kombinace podpory/rozvoje pozitivního self-esteem a schopnosti kontrolovat/modifikovat (behaviorální) projevy temperamentu, např. negativní efektivitu (podobně jako charakter představuje mimo jiné naučenou sociálně akceptovatelnou podobu projevování vrozených charakteristik osobnosti). Závěr Výsledky studie potvrdily roli self-esteem ve vztahu mezi temperamentovými charakteristikami a resiliencí. Strukturní model odhalil, že self-esteem se podílí na nepřímém vlivu negativní afektivity na faktory resilience vnímání sebe sama a plánovaná budoucnost (společně s přímým vlivem negativní afektivity na psychickou odolnost), a zároveň že extraverze ovlivňuje uvedené faktory resilience pouze nepřímo skrze self-esteem. Z praktického hlediska se ukazuje, že cílená podpora self-esteem u dospělé (vysokoškolské) populace je žádoucí i v kontextu vlivu temperamentu. Rozvoj pozitivního self-esteem může působit jako kompenzační mechanismus vlivu temperamentu na schopnost adaptivně reagovat na životní výzvy a náročné životní situace. Literatura Alves-Martins, M., Peixoto, F., Gouveia-Pereira, M., Amaral, V., & Pedro, I. (2002). Selfeesteem and academic achievement among adolescents. Educational Psychology, 22(1), 51-62. Amirazodi, F., & Amirazodi, M. (2011). Personality trans and Self-esteem. Procedia – Social and Behavioral Sciences, 29, 713-716. Backer-Fulghum, L. M., Patock-Peckham, J. A., King, K. M., Roufa, L., & Hagen, L. (2012). The stress-response dampening hypothesis: How self-esteem and stress act as mechanisms between negative parental bonds and alcohol-related problems in emerging adulthood. Addictive Behaviors, 37(4), 477-484. Barf, H. A., Verhoef, M., Jennekens-Schinkel, A., Gooskens, R. H. J. M., & Prevo, A. J. H. (2007). Life satisfaction of young adults with spina bifida. Dev Med Child Neurol, 49, 458-463. Bellin, M. H., Sawin, K. J., Rouz, G., Buran, C. F., & Brei, T. J. (2007). The experience of adolescent women living with spina bifida part 1: self–concept and family relationships. Rehabil Nurs, 32, 57-67. Blair, K. A., Denham, S. A., Kochanoff, A., & Whipple, B. (2004). Playing it cool: Temperament, emotion regulation, and social behavior in preschoolers. Journal of School Psychology, 42(6), 419-443. Buss, A. H. (1991). The EAS theory of temperament. In J. Strelau & A. Angleitner (Eds.), Explorations in temperament: International perspectives on theory and measurement (s. 43-60). New York: Plenum Press. Campbell-Sills, L., Cohan, S. L., & Stein, M. B. (2006). Relationship of resilience to personality, coping, and psychiatric symptoms in young adults. Behav Res Ther, 44, 585-599. Carson, T. P., & Adams, H. E. (1980). Activity valence as a function of mood change. Journal of Abnormal Psychology, 89, 368-377. Chess, S., & Thomas, A. (1991). Temperament and the concept of goodness of fit. In J. Strelau & A. Angleitner (Eds.), Explorations in temperament: International perspectives on theory and measurement (pp. 15-28). New York: Plenum Press. Cloninger, C. R., Svrakic, D. M., & Przybeck, T. R. (1993). A psychobiological model of temperament and character. Arch Gen Psychiatry, 50, 975. Cohler, B. J., Scott, F. M., & Musick, J. S. (1995). Adversity, vulnerability, and resilience: Cultural and developmental perspectives. In D. Cicchetti & D. J. Cohen (Eds.), Developmental Psychopathology, Vol. 2: Risk, disorder, and adaptation (pp. 753-800). New York: John Wiley. Coopersmith, S. (1967). The antecedents of self esteem. San Francisco: W. H. Freeman & Company.

50


Cunningham, M. R. (1988). What do you do when you are unhappy or blue? Mood, expectancies, and behaviour. Motivation and Emotion, 12, 309-331. DeNeve, K. M., & Cooper, H. (1998). The happy personality: A meta-analysis of 137 personality traits and subjective well-being. Psychological Bulletin, 124, 197-229. Donnellan, M. B., Trzesniewski, K. H., Robins, R. W., Moffitt, T. E., & Caspi, A. (2005). Low self-esteem is related to aggression, antisocial behavior and delinquency. Psychological Science, 16, 328-335. Dugan, T., & Coles, R. (Eds.) (1989). The child in our times: Studies in the development of resiliency. New York: Brunner/Mazel. Dyer, J. G., & McGuinness, T. M. (1996). Resilience: analysis of the concept. Arch Psychiatr Nurs, 10, 276-282. El–Sheikh, M., Harger, J., & Whitson, S. (2001). Exposure to interparental conflict and children’s adjustment and physical health: the moderating role of vagal tone. Child Dev, 72, 1617-1636. Evans, D. E., & Rothbart, M. K. (2007). Development of a model for adult temperament. Journal of Research in Personality, 41(4), 868-888. Eysenck, H. J. (1992). The definition and measurement of psychoticism. Personality and Individual Differences, 13, 757-785. Friborg, O., Barlaug, D., Martinussen, M., Rosenvinge, J. H., & Hjemdal, O. (2005). Resilience in relation to personality and intelligence. International Journal of Methods in Psychiatric Research, 14, 29-40. Friborg, O., Hjemdal, O., Rosenvinge, J. H., & Martinussen, M. (2003). A new rating scale for adult resilience: what are the central protective resources behind healthy adjustment? International Journal of Methods in Psychiatric Research, 12(2), 65-76. Friborg, O., Hjemdal, O., Rosenvinge, J. H., Martinussen, M., Aslaksen, P. M., & Flaten, M. A. (2006). Resilience as a moderator of pain and stress. Journal of psychosomatic research, 61(2), 213-219. Goldberg, L. R., & Rosolack, T. K. (1994). The Big Five factor structure as an integrative framework: An empirical comparison with Eysenck’s PEN model. In C. F. Halverson, G. A. Kohnstamm, & R. P. Martin (Eds.), The developing structure of temperament and personality from infancy to adulthood (pp. 7-35). Hillsdale, NJ: Erlbaum. Goldsmith, H. H., & Campos, J. J. (1986). Fundamental issues in the study of early temperament: The Denver twin temperament study. In M. E. Lamb & A. L. Brown (Eds.), Advances in developmental psychology. Vol. 4 (pp. 231-283). Hillsdale, N. J.: Erlbaum. Grotberg, E. (1997). A guide to promoting resilience in children: Strenghtening the human spirit. Haag: Bernard van Leer Foundation. Halama, P., & Bieščad, M. (2006). Psychometrická analýza Rosenbergovej škály sebahodnotenia s použitím metód klasickej teórie testov (CTT) a teórie odpovede na položku (IRT). Československá psychologie, 50(6), 569-583. Hayter, M. R., & Dorstyn, D. S. (2014). Resilience, Self-Esteem and Self-Compassion in Adults with Spina Bifida. Spinal Cord, 52(2), 167-171. Hewitt, J. P. (2009). Oxford Handbook of Positive Psychology. Oxford, UK: Oxford University Press. Hilbig, J., Viliūnienė, R., Friborg, O., Pakalniškienė, V., & Danilevičiūtė, V. (2015). Resilience in a reborn nation: Validation of the Lithuanian Resilience Scale for Adults (RSA). Comprehensive Psychiatry, 60, 126-133. Hjemdal, O., Friborg, O., Stiles, T. C., Rosenvinge, J. H., & Martinussen, M. (2006). Resilience predicting psychiatric symptoms: A prospective study of protective factors and their role in adjustment to stressful life events. Clinical Psychology and Psychotherapy, 13, 194-201. 51


Hjemdal, O., Friborg, O., Braun, S., Kempenaers, Ch., Linkowski, P., & Fossion, P. (2011). The Resilience Scale for Adults: Construct Validity and Measurement in a Belgian Sample. International Journal of Testing, 11(1), 53-70. Hoskovcová, S. (2006). Psychická odolnost předškolního dítěte. Praha: Grada. Hu, L. T., & Bentler, P. M. (1999). Cutoff Criteria for Fit Indexes in Covariance Structure Analysis: Conventional Criteria Versus New Alternatives. Structural Equation Modeling, 6(1), 1-55. Isen, A. M., Shalker, T. E., Clark, M., & Karp, L. (1978). Affect, accessibility of material in memory, and behavior: A cognitive loop? Journal of Personality and Social Psychology, 36, 1-12. Jackson, L. A., & Gerard, D. A. (1996). Diurnal types, the ‘‘Big Five’’ personality factors, and other personal characteristics. Journal of Social Behavior and Personality, 11, 273-283. Jeronimus, B. F., Riese, H., Sanderman, R., & Ormel, J. (2014).Mutual Reinforcement Between Neuroticism and Life Experiences: A Five-Wave, 16-Year Study to Test Reciprocal Causation. Journal of Personality and Social Psychology, 107(4), 751-764. Johnson, E. J., & Tversky, A. (1983). Affect, generalization, and the perception of risk. Journal of Personality and Social Psychology, 45, 20-31. Kagan, J. (1989). Unstable ideas: Temperament, cognition, and self. Cambridge, MA: Harvard University Press. Kagan, J. (1994). Galen’s prophecy: Temperament in human nature. New York: Basic Books. Kagan, J., & Snidman, N. (2004). The Long Shadow of Temperament. Cambridge, MA: The Belknap Press of Harvard University Press. Kaplan, H. B. (2012). Reconceputalizing Resilience. In S. Goldstein & R. B. Brooks (Eds.), Handbook of Resilience in Children (2nd ed., pp. 39-56). New York: Springer Science & Business Media. Kashani, J. H., Soltys, S. M., Danoy, A. C., Vaidya, A. F., & Reid, J. C. (1991). Correlates of hopelessness in psychiatrically hospitalized children. Comprehensive Psychiatry, 32, 330-337. Keltikangas-Järvinen, L., Kivimäki, M., & Keskivaara, P. (2003). Parental practices, self-esteem and adult temperament: 17-year follow-up study of four population-based age cohorts. Personality and Individual Differences, 34(3), 431-447. Kenneth, K. (2014). Correlates of Personality and Self-Esteem among Youth. Journal of Humanities and Social Science, 19(2), 22-26. Kilmer, R., Cowen, E.., & Wyman, P. (2001). A micro–level analysis of developmental, parenting, and family milieu variables that differentiate stress–resilient and stress affected children. J Community Psychol, 29, 391-416. Kim, J. W., Lee, H. K., & Lee, K. (2013). Influence of temperament and character on resilience. Comprehensive Psychiatry, 54(7), 1105-1110. Kim-Cohen, J., Moffitt, T. E., Caspi, A., & Taylor, A. (2004). Genetic and environmental processes in young children’s resilience and vulnerability to socioeconomic deprivation. Child Dev, 75(3), 651-668. Klein, H. A. (1992). Temperament and self-esteem in late adolescence. Adolescence, 27(107), 689-694. Klein, H. A. (1995). Self-perception in late adolescence: an integrative perspective. Adolescence, 30, 579-591. Laverdiére, O., Diguer, L., Gamache, D., & Evans, D. E. (2010). The French Adaptation of the Short Form of the Adult Temperament Questionnaire. European Journal of Psychological Assessment, 26(3), 212-219. Lengua, L., & Long, A. (2002). The role of emotionality and self–regulation in the appraisal–coping 52


process: tests of direct and moderating effects. J Appl Dev Psychol, 23, 471-493. Li, Ch.-Ch., Chen, M.-L., Chang, T.-Ch., Chou, H.-H., Chen, M.-Y. (2015). Social support buffers the effect of self-esteem on quality of life of early-stage cervical cancer survivors in Taiwan. European Journal of Oncology Nursing, 19(5), 486-494. Liebenberg, L., Ungar, M., & Van de Vijver, F. (2011). Validation of the Child and Youth Resilience Measure-28 (CYRM-28) Among Canadian Youth. Research on Social Work Practice, 22(2), 219-226. Linsley P. A. (2004). Positive Change Following Trauma and Adversity: a Review. Journal of Trauma and Stress, 17(1), 11-21. Luthans, F., Vogelgesang, G. R., & Lester, P. B. (2006). Developing the psychological capital of resilience. Human Resource Development Review, 5(1), 25-44. Luthar, S. S., Cicchetti, D., & Becker, B. (2000). The construct of resilience: a critical evaluation and guidelines for future work. Child Dev, 71(3), 543-562. MacCallum, R. C., Browne, M. W., & Sugawara, H. M. (1996). Power analysis and determination of sample size for covariance structure modeling. Psychological Methods, 1(2), 130-149. MacLean, K. (2004). Resilience: What it is and how children and youth people can be helped to develop it. CYC–Online, 62. Získáno z http://www.cyc–net.org/cyc–online/cycol–0304–resilience.html. Mancini, A. D., & Bonanno, G. A. (2010). Resilience to potential trauma: toward a lifespan approach. In J. W. Reich, A. J. Zautra, & J. S. Hall (Eds.), Handbook of adult resilience (pp. 258-282). New York: The Guilford Press. Manian, N., Strauman, T. J., & Denney, N. (1998). Temperament, recalled parenting styles, and self–regulation: testing the developmental postulates of self–discrepancy theory. Journal of Personality and Social Psychology, 75, 1321-1332. Markstrom, C. A., Marshall, S. K., & Tryon, R. J. (2000). Resiliency, social support and coping in rural low-income Appalachian adolescents from two racial groups. Journal of Adolescence, 23, 693-703. Masten, A. S., & Coatsworth, J. D. (1995). Competence, resilience and psychopathology. In D., Cicchetti & D. J. Cohen (Eds.), Developmental psychopathology – Vol. 2: Risk, disorders, and adaptation (pp. 715-752). New York: John Wiley. Nurmi, J. E. (1991). How do adolescents see their future? A review of the development of future orientation and planning. Development Review, 11, 1-59. Ohannesian, C. M., & Hesselbrock, V. M. (1995). Temperament and personality typologies in adult offspring of alcoholics. Journal of Studies on Alcohol, 156, 318-327. Owens, E., & Shaw, D. (2002). Predicting growth curves of externalizing behavior across the preschool years. J Abnorm Psychol, 31, 575-590. Park, S., & Schepp, K. G. (2014). A Systematic Review of Research on Children of Alcoholics: Their Inherent Resilience and Vulnerability. Springer Science & Business Media, 23(2), 1-10. Paulík, K. (2010). Psychologie lidské odolnosti. Praha: Grada. Polk, L. V. (1997). Toward Middle Range Theory of Resilience. Advances in Nursing Science, 19(3), 1-13. Robins, R. W., Donnellan, M. B., Widaman, K. F., & Conger, R. D. (2010). Evaluating the link between self-esteem and temperament in Mexican origin early adolescents. Journal of Adolescence, 33(3), 403-410. Robins, R. W., Hendin, H. M., & Trzesniewski, K. H. (2001). Measuring global self-esteem: Construct validation of a single item measure and the Rosenberg Self-Esteem scale. Personality and Social Psychology Bulletin, 27, 151-161.

53


Rosenberg, M. (1965). Society and the adolescent self-image. Princeton, NJ: Princeton University Press. Rothbart, M. K. (1981). Measurement of temperament in infancy. Child Development, 52, 569-578. Rothbart, M. K. (2004). Temperament and the pursuit of an integrated developmental psychology. Merrill-Palmer Quarterly, 50(4), 492-505. Rothbart, M. K., Ahadi, S. A., & Evans, D. E. (2000). Temperament and personality: Origins and outcomes. Journal of Personality and Social Psychology, 78(1), 122-135. Rothbart, M. K., Ahadi, S. A., Hershey, K. L., & Fisher, P. (2001). Investigations of Temperament at Three to Seven Years: the Children‘s Behavior Questionnaire. Child development, 72(5), 1394-1408. Rutter, M. (1999). Resilience concepts and findings: implications for family therapy. Journal of Family Therapy, 21(2), 119-144. Saito, K., & Okayasu, T. (2014). Effects of social skills and self-esteem on resilience in university students. The Japanese Journal of Health Psychology, 27(1), 12-19. Schmitt, D. P., & Allik, J. (2005). Simultaneous Administration of the Rosenberg Self-Esteem Scale in 53 Nations: Exploring the Universal and Culture-Specific Features of Global Self-Esteem, Journal of Personality and Social Psychology, 89(4), 623-642. Shannon, K. E., Beauchaine, T. P., Brenner, S. L., Neuhaus, E., & Gatzke-Kopp, L. (2007). Familial and temperamental predictors of resilience in children at risk for conduct disorder and depression. Development and Psychopathology, 19(3), 701-727. Sharma, S., & Agarwala, S. (2014). Self-Esteem and Collective Self-Esteem as Predictors of Depression. Journal of Behavioural Sciences, 24(1), 21-28. Shiner, R. L., Buss, K. A., McClowry, S. G., Putnam, S. P., Saudino, K. J., & Zentner, M. (2012). What Is Temperament Now? Assessing Progress in Temperament Research on the Twenty-Fifth Anniversary of Goldsmith et al. (1987). Child Development Perspectives, 6(4), 436-444. Spreitzer, G., Sutcliffe, K., Dutton, J., Sonenshein, S., & Grant, A. M. (2005). A Socially embedded model of thriving at work. Organization Science, 16(5), 537-549. Steinberg, L. (2004). Risk taking in adolescence: What changes and why? Annals of the New York Academy of Sciences, 1021, 51-58. Steinberg, L., O’Brien, L., Cauffman, E., Graham, S., Wooland. J., & Banich, M. (2009). Age differences in future orientation and delay iscounting. Child Development, 80, 28-44. Strelau, J. (1998). Temperament: A psychologial perspective. New York: Springer Science & Business Media. Strelau, J. (2000). Temperament: A psychological perspective. New York/London: Plenum Press. Šolcová, I. (2009). Vývoj resilience v dětství a dospělosti. Praha: Grada. Tras, Z., Arslan, C., & Hamarta, E. (2013). An Examination of Resilience in University Students in Terms of Self-Esteem and Social Self-Efficacy. International Journal of Academic Research, 5(3), 325-330. Ungar, M. (2006). Nurturing Hidden Resilience in At–Risk Youth in Different Cultures. Journal of the Canadian Academy of Child and Adolescent Psychiatry, 15(2), 53-58. Veselska, Z, Orosova, O., Madarasova-Geckova, A., Gajdosova, B, Dijk, J. P., & Reijneveld, A. S. (2009). Self-Esteem and Resilience: The Connection With Risky Behavior Among Adolescents. Addictive Behaviors, 34(3), 287-291. Waaktaar, T., & Torgersen, S. (2010). How resilient are resilience scales? The Big Five scales outperform resilience scales in predicting adjustment in adolescents. Scandinavian Journal of Psychology, 51, 54


157-163. Werner, E., & Smith, R. (1982).Vulnerable but Invincible. New York: McGraw Hill. Werner, E., & Smith, R. (1992). Overcoming the Odds. Ithaca, NY: Cornell University Press. Wray, D. L., Stone, R. E. (2005). The Role of Self-esteem and Anxiety in Decision Making for Self versus Others in Relationships. Journal of Behavioral Decision Making, 18(2), 125-144. Zamboanga, B. L., Schwartz, S. J., Jarvis, L. H., & Van Tyne, K. (2009). Acculturation and substance use among Hispanic early adolescents: Investigating the mediating roles of acculturative stress and self-esteem. The Journal of Primary Prevention, 30(3-4), 315-333. Zentner, M., & Bates, J. E. (2008). Child temperament: An integrative review of concepts, research programs, and measures. International Journal of Developmental Science, 2(1), 7-37. Zentner, M., & Shiner, R. (2012). Fifty years of progress in temperament research: A synthesis of major themes, findings, challenges, and a look forward. In M. Zentner & R. Shiner (Eds.), The Handbook of Temperament (pp. 673-700). New York, NY: Guilford Press.

[1] v orig. „negative affectivity“, „extraversion/surgency“ a „effortful control“.

55

Vliv temperamentu a self-esteem na resilienci u vysokoškolských studentů

Recommend Documents