Vliv suburbanizace na území České republiky The Impact of suburbanization in the Czech republic Ing. arch. Marek Janatka, Ph.D. ABSTRACT: Analysis of the effects of urbanization on the territory is important not only as an argument for the rejection of these phenomena, but also for the possibility of defining certain aspects that should be considered to achieve a consensus between different actors and viewpoints. Assessment of the development shall be carried out comprehensively, of all known factors and taking into account the characteristics of the original settlement. It is a comprehensive and strategic thinking in the context of an analysis of historical, cultural, social, economic, environmental, aesthetic, urban, architectural, spatial, functional and other conditions. The profession of an architect urban planner contains additional components that are difficult to insert the formula (such as the genius loci, the aesthetic quality of the environment, mental maps, etc.). ABSTRAKT: Analýza vlivů suburbanizace na území je důležitá nejen jako argumentace pro odmítnutí těchto jevů, ale především pro možnost definování určitých hledisek, která by měla být při plánování rozvoje území povinně sledována a současně direktivně prosazováno komplexní řešení k dosažení konsenzu mezi jednotlivými subjekty a hledisky. Posouzení rozvoje území musí být provedeno komplexně, ze všech známých hledisek a s přihlédnutím k originálním charakteristikám sídla. Jde o komplexní a koncepční uvažování v souvislostech na základě rozboru historických, kulturních, sociálních, ekonomických, environmentálních, estetických, urbanistických, architektonických, prostorových, funkčních a dalších podmínek. Profese architekta – urbanisty navíc zahrnuje složky, které jen obtížně lze vložit do vzorce (např. genius loci, estetická kvalita prostředí, mentální mapy apod.).
Determinanty pohody bydlení Pokusme se nyní podrobit rozboru negativní i pozitivní vlivy suburbanizace na člověka a území a to nikoli vyhledáváním seznamu negativních jevů, ale porovnáním reálného stavu suburbií s determinanty pohody bydlení, tedy čím vším je ovlivněn objektivní i subjektivní pocit pohody bydlení. Záměrně je zde užit výraz „pocit“ neboť v řadě případů se jedná o neměřitelné subjektivní veličiny související i s lidskou psychikou, které jsou ovšem možná ještě důležitější než veličiny snadno kvantifikovatelné. Jinými slovy jde o návod, která hlediska je třeba sledovat při návrhu rozvojových rezidenčních lokalit.
24
Determinanty pohody bydlení je možné rozdělit do dvou základních skupin: Lokalita a urbanistická hlediska - Dopravní dostupnost, - Dostupnost občanského vybavení, - Dostupnost veřejných prostranství - Dostupnost sociálních kontaktů - Pestrost funkcí - Subjektivní i objektivní bezpečí, - Kvalita životního prostředí, - Možnost odpočinku a rekreace, - Estetická kvalita veřejného prostředí, - Sounáležitost s místem a okolím, - Zachování genia loci - Hustota a forma zástavby - Velikost rodinných domů a bytů - Urbanistická koncepce - Množství difúzních ploch Architektonická a konstrukční hlediska Tato skupina hledisek nesouvisí přímo s urbanistickým pojetím problému suburbanizace. Při jejich zkoumání je třeba se vnořit do problematiky základní buňky rezidenční suburbanizace, kterou je stavba individuálního rodinného domu či bytu. Pro úplnost zde uveďme některá nejdůležitější hlediska: -
Funkční dispozice, Proslunění a provětrání obytných prostorů, Kvalitní obytné prostředí a jeho spojení s vnějším prostorem . Barevné a materiálové řešení. Kvalita technického vybavení budovy. Estetická kvalita. Použití zdravotně nezávadných materiálů s dlouhou životností, Absence závad, Kvalitní stavebně technické provedení, Hluková neprůzvučnost, Úsporné řešení z hlediska spotřeby energií ad.
Dopravní dostupnost Problematická dopravní dostupnost vyplývá jednak ze samotné podstaty suburbanizace, kdy dochází k využívání okrajových či úplně prostorově segregovaných oblastí a jednak z praktických důsledků procesu plánování těchto 25
lokalit. Lze shrnout, že dopravní dostupnost suburbánních lokalit není dobrá, dopravní infrastruktura není dostatečně kapacitní ani kvalitní. Stejně tak možnosti dopravy alternativní k automobilové individuální dopravě jsou velmi omezené. Legislativa umožňuje postupy, které mohou stanovit povinnost při návrhu rozvojových lokalit zkoumat nadmístní vlivy na dopravní infrastrukturu, avšak v důsledku nedůsledného plnění zákona se toto ve většině případů neděje. Prodlužování dopravních koridorů a docházkových vzdáleností vyplývá z prostorové segregace těchto lokalit a přináší zvýšená náklady na budování i údržbu technické infrastruktury, které v naprosté většině případů zůstávají na bedrech obce. Dostupnost občanského vybavení Zejména základní veřejné občanské vybavení je neodmyslitelnou součástí každodenního života obyvatel území. Jedná se zejména o základní prodejny potravin a průmyslového zboží, restaurace a pohostinství, mateřské školky, případně základní školy, zdravotnické a sociální služby, základní rekreační a sportovní zařízení. Jeho absence v suburbiích přináší nejen snížení kvality bydlení, ale celou řadu souvisejících dopadů, například další zatížení dopravní infrastruktury dojížďkou za službami nebo do škol nebo sociální izolaci. Dostupnost veřejných prostranství Význam veřejných prostranství spočívá v celé řadě funkcí. Z urbanistického hlediska se jedná o kompoziční prvek, umožňující dotvoření urbanistické koncepce, z hlediska prostorového utváření lokality, prvek umožňující vtisknout lokalitě určitý charakter a svébytný ráz. Z pohledu suburbanizace je mnohem důležitější význam jako prostoru pro možnost setkávání obyvatel, upevňování sociální soudržnosti a získání vztahu k místu. Velký význam veřejných prostorů je také ve využití pro koncepční řešení ploch městské zeleně a další funkce. Suburbie jsou obecně charakterizovány minimem veřejných prostranství, resp. minimem komponovaných veřejných prostranství. Je to dáno ekonomickými zákonitostmi. Developer nemá zájem vytvářet plochy, které nelze přímo ekonomicky zhodnotit, tedy prodat koncovému uživateli. Pro obce jsou veřejné prostory opět ekonomickou zátěží v podobě údržby. Nezřídka se tak architekt při návrhu veřejných prostranství setká s přímým odporem obcí, které nemají zájem o navýšení ploch, vyžadujících údržbu. V řadě subuurbií je tak rozsah veřejných prostranství omezen na minimum a vznikají nekoncepčně spíše jako difúzní plochy, které zbudou po rozparcelování území. Koncepce veřejného prostoru vyžaduje také citlivé komponování a lokalizaci do území tak, aby vytvoření očekávaných vazeb bylo vůbec možné. Nejde jen o vydláždění nějakého prostranství.
26
Dostupnost sociálních kontaktů Otázku sociálních kontaktů nelze vyřešit direktivně, neboť vyplývá z dlouhodobě utvářených vazeb člověka se sociálním prostředím v průběhu přirozeného vývoje sídla. Lze prokázat jednak nesnášenlivost mezi skupinou „starousedlíků“ a „novousedlíků“, jednak i soupeření ve skupině „novousedlíků“. To samozřejmě k pohodě bydlení nepřispívá. Celkově se projevuje silná sociální izolace, deprivace a segregace. Pestrost funkcí Zásady přijaté Athénskou chartou z r. 1933 o důsledném zónování hlavních funkcí ve městech vycházely z podmínek na počátku 20. století, kdy především hygienické problémy dosavadního živelného rozvoje měst bylo třeba řešit obecně přijatelnými zásadami na vědeckém základě. Moderní pojetí, jak je uvedeno například v Nové athénské chartě 1998, spatřuje hodnoty právě ve funkčním upořádání sídel, která prošla dlouhodobým relativně přirozeným vývojem, ve kterých dochází k přirozenému mísení funkcí a jejichž pestrost podporuje společenskou i ekonomickou aktivitu. Možnost volby vyplývající z pestrosti přináší zvýšení kvality života. Subjektivní i objektivní pocit bezpečí Pocit nebo situace bezpečí není dána pouze mírou skutečného projevu závažné kriminality. Monofunkčnost suburbánních zón způsobuje v současné době spíše snížení závažné kriminality. Na druhou stranu anonymita obyvatel suburbiíí a sociální deprivace jsou základem pro možnost kriminality zejména mladistvých. S pocitem bezpečí souvisí i možnost orientace a pochopení sídla a lokality jako celku – jako známé prostředí. To je znesnadněno bezkoncepčním opakováním monotónní zástavby. Kvalita životního prostředí Většina obyvatel suburbií zde hledá zvýšenou kvalitu životního prostředí. Pokud budeme životní prostředí chápat v úzkém slova smyslu jako stav znečištění ovzduší, vody a dalších složek, pak suburbie zabírající relativně zachovalá přírodní prostředí vykazují v tomto ohledu jistě dobré hodnoty. Na druhou stranu v moderním pojetí je třeba životní prostředí interpretovat šířeji, jako souhrn složek environmentálních, historických, kulturních, sociálních, urbanistických, architektonických a dalších, proto i s ohledem na skutečnosti uvedené v této kapitole nelze komplexní kvalitu životního prostředí jako prostředí života v suburbiíích očekávat. Možnost odpočinku a relaxace Budeme-li definovat způsoby odpočinku a relaxace, pak musíme do výčtu zahrnout nejen fyzický odpočinek doma či relaxaci na soukromém pozemku rodinného domu, ale například i možnosti kolektivních sportů či potřebu sociálních kontaktů. 27
V okamžiku, kdy tato stránky relaxace není dostupná v místě bydliště, zhoršuje se její faktická využitelnost i efektivnost a vyvolává to související dopady (doprava, izolace, anonymita, deprivace). Estetická kvalita veřejného prostředí Estetika (z řec. aisthetikos - vnímavost, cit (pro krásu)), je filosofická disciplína, zabývající se krásnem, jeho působením na člověka, lidským vnímáním pocitů a dojmů z umělých i přírodních výtvorů.22 Povaha tohoto problému sama o sobě snižuje možnost objektivního posouzení a odmítnutí subuurbií jako obecně neestetických je problematické. Na druhou stranu se jistě lze shodnout na znacích území, které estetiku veřejného prostředí zejména vystihují: stav veřejné zeleně, architektonická kvalita mobiliáře a parteru, provedení a stav komunikací, architektonické ztvárnění objektů, použité materiály a podobně. Sounáležitost s místem a okolím Abstraktní pojem, jehož naplnění nelze vymezit měřitelnými indikátory. Vztah člověka k prostředí jeho života se formuje na základě smyslových i mimosmyslových vjemů, které na rozvoj osobnosti působí po dlouhá léta. Vztah k prostředí nelze nařídit, pouze jej podpořit vhodným řešením zohledňujícím všechny složky uvedené v úvodu této kapitoly. Zachování genia loci Genius loci je latinské slovní spojení znamenající duch místa. Jeho vznik je spjat s mytologickými souvislostmi. V moderním pojetí znamená určitou neměřitelnou atmosféru daného místa. Je možno jej chápat jako jakousi obdobu krajinného rázu v urbanizovaném území. V procesu územního plánování dochází, zejména v dynamicky se rozvíjející moderní společnosti, k rozsáhlým, nevratným a mnohdy i zbytečným přeměnám charakteru území. V některých případech jsou tyto přeměny vyvolány objektivními příčinami nebo potřebami, avšak v případě suburbií tomu tak většinou není. Zde je významný prostor pro úlohu architekta, který by se měl při navrhování změn v území stát skutečným znalcem místa, schopným pochopit i tyto aspekty sídla a skutečně citlivě posoudit předmětné stavební nebo jiné záměry. Bohužel plnění tohoto doporučení lze jen těžko vynutit direktivně, neboť závisí na kvalitě architekta a jeho osobním vztahu k profesi. Koncepce nového stavebního zákona zrušila v oblasti přípravy územně plánovací dokumentace fázi průzkumů a rozborů a nahradila je vytvářením územně analytických podkladů, které v určitých případech může architekta od území ještě více vzdálit.
22
http://cs.wikipedia.org/wiki/Estetika
28
Hustota a forma zástavby Hnilička i další autoři spojují otázku kvality bydlení s ukazatelem hustoty osídlení. V podstatě jde o to, že pokud je hustota zástavby příliš nízká, znamená taková zástavba nepřiměřený zábor území, prodlužování tras dopravní a technické infrastruktury, s tím související zhoršení údržby infrastruktury a ekonomickou náročnost řešení. Zástavba se tak stává ekonomicky nešetrná. Hnilička spatřuje problém také ve formě zástavby rodinnými domy, které se jeví jako hlavní problém suburbií. Cílek, Baše, (2005) i Hnilička, (2005) uvádějí, že vhodný ukazatel hustoty osídlení může být cca 100 obyv./ha, což odpovídá městskému typu zástavby a umožňuje dosáhnout lepších hodnot docházkové vzdálenosti například k občanské vybavenosti a tím omezit nutnost automobilové dopravy. Hnilička dokonce pokládá otázku, zda není vhodné namísto stanovení minimální plochy parcel účelnější stanovit velikost maximální. Požadavek některých architektů i developerů na odstranění přeurčených regulativů stanovených legislativou nebo územně plánovací dokumentací je správný, neboť individualita každého sídla vyžaduje komplexní posouzení a řešení konkrétní lokality. Proto i ukazatel hustoty osídlení je nutné sledovat, ale nelze jej legislativně pevně určit konkrétním číslem. K problematice „viny vysněného rodinného domu“ (Hnilička, 2005) je třeba uvést, že podle údajů Českého statistického úřadu od r. 2002 trvale stoupá podíl bytů v bytových domech na celkovém počtu dokončených bytů. V r. 2007 bylo dokonce dokončeno více bytů než rodinných domů. V každém případě není pochyb o tom, že bydlení v izolovaném rodinném domě představuje z podstatné většiny výše uvedených determinantů pohody bydlení nejvyšší dosažitelný komfort bydlení. To samozřejmě samo nestačí ke komplexně vyvážené kvalitě prostoru a bydlení, na druhou stranu urbanista nemá právo omezovat architekta rodinného domu v tom smyslu, že bychom odsoudili rodinný dům spolu se suburbií. Chyba není v rodinném domě, ale ve způsobu, jakým je do území zasazen a ve formách kterými je vytvořen. Hnilička uvádí:„Touha po rodinném domě pohlíží na okolní prostředí jako na zbytkový produkt, který zbude po realizaci vysněných domů.“ To však není chyba nikoho jiného než architekta, projektanta. Velikost rodinných domů a bytů Mezi chyby současných rodinných domů patří také jejich předimenzovaná velikost. Tabulka č. 2 znázorňuje vývoj průměrné velikosti rodiny a počet obyvatel na jeden byt. Tato statistika svádí k interperatci o rostoucích nárocích moderní konzumní společnosti. To že tyto hodnoty jsou ze strany Českého statistického úřadu prezentovány jako kvalitativní ukazatele je také zavádějící, neboť při komplexním posouzení hledisek kvality bydlení není vůbec jednoznačné, zda kvalitnější byt je ten, kde každá osoba má větší prostor nebo právě naopak. (Zaveďme například do úvah kriterium hospodárnosti a spotřeby energií). Ovšem skutečností je, že tyto hodnoty 29
v žádném případě nedokazují, že požadavky např. na zvětšování obytné plochy na osobu jsou skutečně vyvolány reálnými potřebami člověka. Tyto hodnoty svědčí pouze o tom, že takto se dnes byty projektují a realizují. Pokud bude architekt schopen nabídnout klientovi dobře fungující promyšlenou dispozici s nutným minimem komunikačních prostorů, pak jistě nenarazí na obecný odpor při omezování plošné výměry. Jinými slovy, to, že se takové byty staví, neznamená, že jsou potřeba. Nutnost správných architektonicko-urbanistických řešení se tak skutečně jeví jako významná pro dosažení udržitelného rozvoje v této oblasti. Tab.2: Tzv. kvalitativní ukazatele bydlení v České republice23 1961 1970 1980 1991 Počet osob na 1 trvale obydlený byt 3,35 3,15 2,92 2,76 Počet osob na 1 obytnou místnost 1,86 1,5 1,21 1,04 2 (8 a více m ) Obytná plocha v m2 na 1 osobu 10,5 12,4 14,6 16,6 2 Obytná plocha v m na 1 byt 35,3 39,1 42,7 45,9 Počet obytných místností na 1 byt 1,8 2,1 2,41 2,66
2001 2,64 0,98 18,6 49,5 2,72
Podívejme se také například na starší realizované formy zástavby, které by ve své době také odpovídaly definici suburbanizace obecně – vymístění bydlení na do okrajových částí města – například obytný soubor Baba v Praze 6. Kvalitní urbanistické a architektonické řešení spolu s moderními konstrukcemi a technologiemi v r. 1932 představovaly unikátní představení moderní architektury, která o 80 let později patří stále mezi nejhodnotnější stavby tohoto druhu v hodnotách každé stavby v desítkách milionů korun. Zde je také patrná hodnota místa – lokality. Ve výše uvedených souvislostech je ale důležité si uvědomit, že velikost parcel na Babě se pohybovala většinou mezi 600 – 800 m2 a zastavěná plocha domů byla průměrně 108 m2 a to se jednalo o bydlení pro tehdejší společenskou elitu. Následující tabulka uvádí vývoj velikosti stavebních parcel v České republice . Tab. 3: Vývoj průměrné velikosti rodinných domů v m2 1997 1999 2001 Hl. m. Praha 687,9 659,5 678,2 Středočeský kraj 964,6 1012 1131,4 Jihočeský kraj 834,7 918,3 927,8 Plzeňský kraj 1129,4 884,9 961,9 Karlovarský kraj 965,7 927,7 1012,6 Ústecký kraj 922,7 1191,6 1039,1 Liberecký kraj 928,5 1039,6 1205,3 Královéhradecký kraj 1147,7 975,7 974,2 23
Zdroj: Český statistický úřad
30
2003 647,1 1073,1 1024,9 1109,4 1263,4 1147 1315,3 1219,1
2005 759,1 1000 1142,6 1110,2 1173,5 1363,2 1446,6 1265,5
Pardubický kraj Kraj Vysočina Jihomoravský kraj Olomoucký kraj Zlínský kraj Moravskoslezský kraj
792,2 840 692,9 863,2 789 1017,2
882,3 981,5 741,2 766 778,2 1091,8
841,6 1020,6 746,8 881,5 798,9 1222,7
1368,5 1028,9 836,8 880,3 1063,5 1382,6
1040,6 1212,1 904,1 1025,9 1138,8 1462,8
Česká republika
887,6
909,1
964
1063
1106,2
Za 8 let se tak průměrný ukazatel za celou republiku zvýšil o 218,6 m2, t.j. o 24,6 %. Položme si otázku, zda toto zvýšení bylo skutečně vyvoláno objektivním tlakem poptávky, tedy skutečnými potřebami lidí. Je třeba si uvědomit, že ani obyvatel domu či bytu ani developer nejsou těmi odborníky, kteří by měli rozeznat nevhodné formy nebo lepší formy hledat. Viz. Hnilička, (2005): „Veřejné prostory nejsou tvořeny jako pobytové, ale jen jako nutné dopravní koridory.“ Tímto odborníkem je projektant – architekt a na jeho hlavu padá velká část odpovědnosti za vzniklou situaci. Na druhou stranu však, uvážíme–li koncepci stavebního zákona, pak architekt urbanista je prakticky z rozhodování o území vyloučen, neboť stanovování koncepcí je v rukou úředníků státní správy. Zde tedy narážíme na jeden z nejzávažnějších nedostatků stavebního zákona, kdy architekt nemá možnost v zásadní míře svými odbornými znalostmi ovlivnit rozvoj území. Pak je diskutabilní urbanistu vinit z projevů suburbanizace a požadovat na něm zvýšenou odpovědnost. Urbanistická koncepce Urbanistickou koncepci lze charakterizovat jako soustavu dlouhodobě platných zásad, jevů a prvků prostorového, funkčního a provozního uspořádání prostředí ve městech. Zpravidla obsahuje začlenění města do sídelního systému, vztah zastavěného území města a okolní krajiny, základní prostorové členění města a okolní krajiny (zónování), zásady a prvky urbanistické kompozice v řešeném území, zásady ochrany stávajících hodnot a argumenty, metodiku a postup pro vytváření hodnot nových. Suburbánní zóny jsou charakterizovány nekoncepčním řešením. Urbanistická koncepce v územně plánovací dokumentaci je přitom jedním z významných nástrojů pro omezení suburbanizace. Množství difúzních ploch Důsledkem absence urbanistické koncepce, důsledkem situace na trhu projekčních prací a důsledkem tržních zákonitostí je časté řešení suburbáních zón nedůsledné a vzniká tak relativně velké množství ploch, které se ve výsledku nehodí ani ke zpeněžení v podobě stavební parcely, ani nezapadají do souboru souvislých veřejných prostranství. Jsou tak ponechány bez funkce a reálného využití. Provedení 31
jakýchkoli investic do těchto ploch je neekonomické pro developera i obec. Tyto plochy jsou proto často zanedbané a odpudivé a zhoršují celkový obraz suburbie. Úbytek zemědělské půdy Prostorová rozpínavost suburbií je jedním nejčastěji diskutovaných dopadů na území. To je způsobeno tím, že základním činitelem, který určuje výběr zastavitelných ploch pro tento účel, není bohužel urbanistická koncepce, ale především dostupnost pozemků pro potencionálního investora – developera. Zjednodušeně řečeno: kde se podaří pozemek výhodně získat, tam je z hlediska developera potřeba prosadit jeho zhodnocení i pomocí pouhých změn územního plánu. Přitom je to zásah do území, který zpravidla vyžaduje prověření na úrovni Zásad územního rozvoje kraje, neboť se ve většině případů jedná o nadmístní vlivy a rozhodně pak zpracování nového územního plánu v širších souvislostech. Fragmentace krajiny parcelací a veřejnou infrastrukturou Fragmentace znamená rozdělení přírodních lokalit, či územních celků v krajině na menší a izolovanější jednotky. Jedním z hlavních důvodů fragmentace krajiny je kromě zemědělství a urbanizace především konstrukce a využívání lineární dopravní infrastruktury, zejména pro automobilovou dopravu. Pod tu se řadí nejen dálnice, silnice, místní komunikace, ale také železnice a vodní cesty. Liniové dopravní cesty dělí území, kterým procházejí, na stále menší a menší části, čímž dochází k jeho fragmentaci, která negativně ovlivňuje život v krajině. Fragmentace je procesem, kdy je souvislá lokalita, souvislý krajinný celek (les, křoviny, pastviny...) rozparcelován na množství oddělených komponent. Fragmentace představuje dynamický proces, který má za následek proměny charakteru lokalit a krajinných vzorců. Je pravdou, že fragmentace krajiny a přírody vlivem lidské činnosti začala již dávno v minulosti, avšak v současnosti je dopravní síť tak hustá, že představuje četná rizika. Když při fragmentaci dochází k dělení přírodních lokalit s výskytem specifických druhů rostlin a živočichů, následná izolace pak ohrožuje přežití citlivějších druhů, neboť vzniklé segmenty mohou být menší, než vyžaduje přežití druhu.24 Pozitivní vlivy suburbanizace na území Jak již bylo řečeno v úvodu publikace, proces suburbanizace lze ovládat a omezovat jeho negativní vlivy. Správný přístupem lze dosáhnout řady pozitivních vlivů na území.25 24 25
vytvoření lokalit ekonomicky silnějších skupin příchod mladších a vzdělanějších obyvatel do obce populační růst obce http://www.czp.cuni.cz/wiki/Fragmentace_krajiny www.suburbanizace.cz
32
-
možné zvýšení politické participace vyšší příjmy obce v některých případech zlepšení technické infrastruktury a kvality prostředí
Příkladem správného uchopení problematiky suburbanizace, zejména ze strany místní samosprávy a účasti občanů, může být například obec Dolní Břežany. Na konci 20. století Dolní Břežany směřovaly k vývoji obdobném ve všech suburbiích v okolí Prahy – rozvoj pouze rezidenční funkce bez dostatečného posílení a rozvoje veřejné infrastruktury. Překotný růst byl zastaven zapojením občanů do rozhodování o dalším vývoji, umožněním referenda, vyhlášením architektonických a urbanistických soutěží na řešení centra obce a zejména přístupem místní samosprávy ke hledání skutečných řešení pomocí řešení komplexní koncepce a etapizace rozvoje. Literatura : [1]
CÍLEK, V., BAŠE, M. Suburbanizace pražského okolí: dopady na sociální prostředí a krajinu, 2005. Dostupné na Internetu : http://www.vesteckazvonicka.cz/files/active/0/Suburbanizace%20pra%C5%BE sk%C3%A9ho%20okol%C3%AD..pdf
[2]
HNILIČKA, P. Sídelní kaše : otázky k suburbánní výstavbě kolonií rodinných domků. 1. vyd. Brno : Era, 2005. 131 s.
[3]
MAIER, K. et al. Územní plánování a udržitelný rozvoj. 1 vyd. Praha: ABF nakladatelství ARCH, 2008. 124 s. ISBN 978-80-86905-47-1.
[4]
OUŘEDNÍČEK, M. Suburbanizace v kontextu urbanizačního procesu. In SÝKORA, L., ed. Suburbanizace a její sociální, ekonomické a ekologické důsledky. 1. vyd. Praha : Ústav pro ekopolitiku, 2005 Praha. Str. 39-54.
[5]
Suburbanizace : sborník ze semináře AUÚP : Beroun, 23.-24.4.2009. 1. vyd. Brno : Ústav územního rozvoje, 2009. 95 s.
[6]
JANATKA, M. Odpovědnost v procesu suburbanizace. In: Člověk, stavba a územní plánování 4. 1. vyd. Praha : Vydavatelství ČVUT, 2010. ISBN 978-8001-04538-1
33
