Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Katedra sociální práce
Diplomová práce
Bc. Večeřová Štěpánka
Vliv pěstounské péče na biologické děti pěstounů The impact of foster care on biological children of foster parents
Praha, 2014
Vedoucí práce: PhDr. Hana Pazlarová, Ph.D.
Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala několika osobám, které měly na napsání mé práce podíl. V první řadě bych ráda poděkovala PhDr. Haně Pazlarové Ph.D. za odborné vedení mé práce a pomoc při jejím zpracování. Velké díky patří také mým rodičům, bez kterých bych tuto práci napsat nemohla a především mé mamce, která se mnou a mými připomínkami měla velkou trpělivost a vždy mne dokázala v dalším psaní podpořit. Poděkování patří také všem respondentům, kteří mi věnovali svůj čas a cenné připomínky k tématu, díky nimž mohla tato práce vzniknout.
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, že jsem řádně citovala všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu.
V ……………………………
Dne……………..
Podpis…………….
Abstrakt Diplomová práce pojednává o vlivu pěstounské péče na biologické děti pěstounů z pohledu pěstounů, biologických dětí pěstounů a odborníků, kteří se ve své praxi s problematikou pěstounské péče setkávají. Cílem práce bylo navrhnout možnosti sociální práce s biologickými dětmi žadatelů o pěstounskou péči tak, aby je pěstounská péče co nejméně negativně ovlivnila. Klíčová slova: pěstounská péče, biologické děti pěstounů, doprovázení pěstounských rodin, příprava na pěstounskou péči
Abstract The diploma thesis discusses the impact of foster care on biological children of foster parents from the perspective of foster parents, biological children of foster parents and experts in their work with the issue of foster care encounter. Aim of this work is to propose options for social work with biological children of applicants for foster care in the way they are not negatively affected. Key words: foster care, biological children of foster parents, accompanying foster families, preparing for foster care
Motto: „Když dítěti oznámíte, že je máte moc rádi, a proto jste se rozhodli pořídit si ještě další miminko, připadá vám to možná naprosto logické, jenže dítěti to tak připadat nemusí. Zkuste se nad tím trochu víc zamyslet. Jak by vám bylo, kdyby vám dítě řeklo, že si sežene ještě jednu maminku a jednoho tatínka, protože vás má moc rádo?“ [Archer 2001: 93]
Obsah: 1.
Úvod .............................................................................................................................7
2.
Systém náhradní rodinné péče ..................................................................................9 2.1.
Pěstounská péče ..................................................................................................11
2.1.1. Historie a vývoj pěstounské péče ....................................................................13 2.1.2. Formy pěstounské péče ...................................................................................15 2.1.3. Zprostředkování pěstounské péče ...................................................................17 3.
Biologické děti pěstounů ..........................................................................................19 3.1.
4.
Situace v České republice ...................................................................................23
Výzkumné šetření .....................................................................................................26 4.1.
Výzkumný vzorek ...............................................................................................26
4.2.
Metody a zpracování výzkumu ...........................................................................29
4.3.
Analýza rozhovorů s pěstouny ............................................................................32
4.4.
Analýza rozhovorů s biologickými dětmi pěstounů ...........................................40
4.5.
Analýza rozhovorů s odborníky ..........................................................................43
4.6.
Shrnutí a diskuze .................................................................................................48
5.
Doporučení k sociální práci s biologickými dětmi pěstounů ................................52
6.
Závěr..........................................................................................................................54
7.
Seznam pouţité literatury........................................................................................57
8.
Seznam příloh ...........................................................................................................58
1. Úvod Tématem této diplomové práce je „Vliv pěstounské péče na biologické děti pěstounů“. Toto téma jsem si vybrala proto, že se o pěstounskou péči zajímám již dlouhou dobu a hledala jsem v této problematice nějaké téma, které ještě není příliš zmapované. Také díky výpovědím pěstounů, se kterými mám možnost se již několik let setkávat a hovořit s nimi o problémech, se kterými se v průběhu pěstounské péče setkávají, jsem měla dojem, že by bylo vhodné se tématu biologických dětí pěstounů věnovat podrobněji. Při podrobnějším zájmu o problematiku jsem přes kontakt na OSPOD zjistila, že od roku 2001 do 31. 12. 2013 na okrese Mladá Boleslav bylo 126 pěstounských rodin a 50 z nich mělo vlastní biologické děti. Tento počet je téměř poloviční, rozhodla jsem se proto, že zmapuji, jak pěstounskou péči biologické děti pěstounů vnímají. V prvních kapitolách vycházím z publikací, odborných článků a zahraničních studií, díky kterým jsem zjistila, že v zahraničí se výzkumu o prožívání pěstounské péče biologickými dětmi pěstounů věnuje pozornost již dlouhou dobu. V domácí literatuře se této problematice nevěnuje příliš materiálů, konkrétně se jí věnují především nestátní neziskové organizace, které na toto téma vydávají v posledních letech metodické materiály. Za teoretickou částí následuje část vlastního výzkumu o biologických dětech pěstounů. Výpovědi tří skupin respondentů, pěstounů, jejich biologických dětí a odborníků, kteří se s pěstounskou péčí ve své práci zabývají, jsou zajímavé, ukazují na problémy, s jakými se pěstounské rodiny setkávají a pro mou práci byly klíčové. Kapitola Doporučení k sociální práci s biologickými dětmi pěstounů přímo vychází z toho, co respondenti uvedli jako problémy v soužití dětí biologických a dětí v pěstounské péči a také vychází z uvedených možností od respondentů, jak s pěstounskou rodinou a biologickými dětmi v ní pracovat tak, aby byly negativní dopady na děti minimalizovány. Právě o představu o přípravě biologických dětí žadatelů o pěstounskou péči jsem se zajímala nejvíce, protože pěstouni, biologické děti pěstounů a odborníci, kteří s pěstounskými rodinami pracují, vědí, jaké problémy se v pěstounských rodinách vyskytují, co biologické děti zažívají a mohou zažívat a díky tomu mají lepší náhled na to, jak se takovým situacím vyhnout a co by jim pomohlo, kdyby bylo zapojeno do přípravy na pěstounskou péči, když jí procházeli. Výsledkem práce jsou tedy zmapované problémy biologických dětí pěstounů a negativní dopady pěstounské péče na ně, kterým je nutné věnovat pozornost a pokusit se o jejich 7
vyřešení či zmírnění. Jedná se především o možnost zapojení pěstounských rodin s biologickými dětmi do příprav žadatelů o pěstounskou péči a možnost slyšet, jaké zkušenosti s pěstounskou péčí mají jak pěstounští rodiče, tak biologické děti pěstounů. Díky těmto rozhovorům si rodiče i děti mohou uvědomit nové skutečnosti, otázky, které je zajímají a měli by lepší představu o tom, jak pěstounská péče probíhá a jakým způsobem příchod dítěte zasáhne do rodiny a jejího fungování. Dalším návrhem je poté zapojení dětského psychologa do přípravy na pěstounskou péči v případě, že žadatelé mají biologické děti, aby bylo možné zjistit, zda je dítě na skutečnost mnoha změn v rodině dostatečně připraveno a že je vyrovnáno s tím, že se bude muset o rodiče dělit. Z výsledků práce tedy vyplynulo, že je nutné biologickým dětem pěstounů věnovat zvýšenou pozornost a do přípravy na pěstounskou péči zapojit i biologické děti žadatelů co nejvíce.
8
2. Systém náhradní rodinné péče Náhradní rodinná péče je v České republice upravena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (novela zákona č. 401/2012). V zákoně č. 89/2012 jsou popsány formy náhradní rodinné péče a jejich využití, v zákoně č. 359/1999 je popsáno zprostředkování forem náhradní rodinné péče a jejich podrobnější úprava jako za jakých okolností lze formy náhradní rodinné péče zrušit a další specifika jednotlivých typů náhradní rodinné péče. Formy náhradní rodinné péče jsou děleny především dle vztahu mezi dítětem a pečujícími osobami. K náhradní rodinné péči se přistupuje v případech, kdy rodiče dítěte neplní své rodičovské povinnosti, je zanedbána výchova dítěte či rodiče nemají podmínky k jeho výchově v takové míře, že dítě musí být z biologické rodiny odebráno a předáno do péče ústavu, případně do pěstounské péče na přechodnou dobu. V případě neuvědomění si rodičů nutnosti změny svého chování a přístupu k výchově dítěte, případně životního stylu, je dítěti zprostředkována náhradní rodinná výchova na základě rozhodnutí soudu. Forma náhradní výchovy závisí na zájmu biologických rodičů o dítě, i když pro výchovu dítěte nemají podmínky, mohou jevit zájem o udržení vztahu s ním. Důležitou roli ve výběru formy náhradní rodinné péče pro dítě hraje také rodičovská způsobilost biologických rodičů. „(2) Opatření sociálně-právní ochrany musí být zvolena tak, aby na sebe navazovala a vzájemně se ovlivňovala. Při výkonu a realizaci opatření mají přednost ta, která zabezpečí řádnou výchovu a příznivý vývoj dítěte v jeho rodinném prostředí a není-li to možné v náhradním rodinném prostředí;…“ [Zákon č. 359/1999, o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, §9a] První z forem náhradní rodinné péče, které jsou v České republice využívány, je adopce neboli osvojení. Tato forma péče zcela zahrnuje přijaté dítě do jeho náhradní rodiny, všechna rodičovská práva a povinnosti jsou dána jeho náhradním rodičům, stejně tak jako vyživovací povinnost vůči dítěti. Dítě se tak stává členem nové rodiny, včetně příjmení náhradních rodičů a jejich zápisu do matriky. „Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní. Předpokladem osvojení je takový vztah mezi osvojitelem a osvojencem, jaký je mezi rodičem a dítětem, nebo že tu jsou alespoň základy takového vztahu. Osvojení nezletilého musí být v souladu s jeho zájmy.“ [Zákon č. 89/2012, občanský zákoník §794, §795] 9
Další formou náhradní rodinné péče, které se později budu věnovat podrobněji, je pěstounská péče. Pěstounská péče je forma náhradní péče, při které rodičovská práva a povinnosti zůstávají přiznána biologickým rodičům dětí, pokud jich nejsou soudem zbaveni a pěstouni mají pouze práva a povinnosti, jež jim stanovuje zákon, popř. soud. Na rozdíl od osvojení je u pěstounské péče možnost jejího zrušení, a to dvěma způsoby. Prvním z nich je, že si rodiče dítěte upraví podmínky pro péči o dítě a soud je uzná jako vhodné pro výchovu dítěte. Druhý způsob jak zrušit pěstounskou péči je, že o to pěstouni či dítě svěřené do pěstounské péče ze závažných důvodů zažádají. V případě, že dítě vyrůstá u pěstounů, má možnost stýkat se se svými biologickými rodiči, pokud o to jeví dítě i biologičtí rodiče zájem a je to v zájmu dítěte. „(1) Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče pěstounovi.“ [Zákon č. 89/2012, občanský zákoník §958] „(1) O pěstounské péči může soud rozhodnout na dobu, po kterou trvá překážka bránící rodičům v osobní péči o dítě. (2) Rodič může požadovat dítě zpět do své osobní péče. Soud návrhu vyhoví, pokud je to v souladu se zájmy dítěte.“ [Zákon č. 89/2012, občanský zákoník §959] Pěstounskou péči je možné dělit na pěstounskou péči na přechodnou dobu a klasickou pěstounskou péči, která má ještě další dvě formy, individuální (probíhá v rodině pěstouna) a skupinovou (probíhá v SOS vesničkách). Poručenství je další možností péče o dítě, jehož rodiče byli omezeni nebo zbaveni rodičovské odpovědnosti nebo např. v případě, že jeho rodiče zemřeli. Poručníkem se proto mohou stát i příbuzní dětí či osoby, které rodiče určili. Např. se poručníky mohou stát i pěstouni a to v případě, že rodiče budou soudně omezeni nebo zbaveni rodičovské odpovědnosti a pěstounům budou tato práva přiznána. Poručník vykonává všechny složky rodičovské odpovědnosti, dítě tedy vychovává, spravuje jeho majetek a zastupuje jej v běžných věcech. Při rozhodování o věcech důležitých je nutný souhlas soudu, který také nad poručníkem vykonává prostřednictvím orgánu sociálně právní ochrany dětí dozor. „(1) Není-li tu žádný z rodičů, který má a vůči svému dítěti vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu, soud jmenuje dítěti poručníka.“ „(2) Poručník má vůči dítěti zásadně všechny povinnosti a práva jako rodič, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost. S ohledem na osobu poručníka nebo poměry dítěte, jakož i 10
s ohledem na to, z jakého důvodu rodiče nemají všechny povinnosti a práva, může být výjimečně okruh povinností a práv poručníka vymezen jinak.“ [Zákon č. 89/2012, občanský zákoník, §928] V následující tabulce uvádím počty žádostí o náhradní rodinnou péči ve Středočeském kraji. Tabulka č. 1: Ţádosti o náhradní rodinnou péči ve Středočeském kraji
Pěstounská péče na
Rok
Adopce
Pěstounská péče
2013
77
47
40
2014 - k 31.3.
26
16
29
přechodnou dobu
Zdroj: Krajský úřad Středočeského kraje, 2014
2.1. Pěstounská péče Pěstounská péče, jako jedna z forem náhradní rodinné péče, je zakotvena v zákoně č. 89/2012, občanském zákoníku a v zákoně č. 359/1999, o sociálně právní ochraně dětí ve znění pozdějších předpisů. V zákoně o sociálně právní ochraně dětí je specifikováno zprostředkování pěstounské péče, jak klasické, tak pěstounské péče na přechodnou dobu. Dále jsou zde uvedeny dávky pěstounské péče, na které má pěstoun jako cizí osoba pečující o nezaopatřené dítě nárok. Jedná se o příspěvek na úhradu potřeb dítěte, odměnu pěstouna, příspěvek při převzetí dítěte, příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla a příspěvek při ukončení pěstounské péče. Příspěvek na úhradu potřeb dítěte náleží dítěti v pěstounské péči, je vyplácen pečující osobě a s věkem dítěte, popř. se stupněm postižení, se zvyšuje. Dítěti také náleží příspěvek při ukončení pěstounské péče, který je vyplácen jednorázově po dosažení zletilosti dítěte v pěstounské péči, čímž mu zaniká nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Pěstounům náleží odměna pěstouna, jejíž částka se zvyšuje s počtem přijatých dětí do pěstounské péče, případně se stupněm jejich postižení a závislosti na druhé osobě. Dále je jim jednorázově vyplácen příspěvek při převzetí dítěte a příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla, který náleží pěstounům, kteří mají v péči minimálně tři děti. Pěstounská péče probíhá na základě dohody o výkonu pěstounské péče, která je uzavřena mezi pěstounem a orgánem sociálně právní ochrany dětí obecního úřadu, kde má pečující osoba trvalé bydliště nebo mezi pěstounem a organizací, která se na základě 11
pověření krajského úřadu problematice a výkonu dohod o pěstounské péči věnuje. Dohoda upravuje práva a povinnosti jak pěstounů, tak orgánu či organizace, s kterou je dohoda uzavřena, vše na základě zákona 359/99 o soc. právní ochraně dětí. V dohodě je např. uvedena i povinnost pěstouna vzdělávat se v rozsahu 24 hodin ročně. Vzdělávání probíhá v oblastech týkajících se výchovy dítěte a organizuje ho obecní úřad nebo organizace, se kterou má pěstoun uzavřenu dohodu o výkonu pěstounské péče, kteří vybírají odborníky a témata na základě podnětů a potřeb pěstounů. „(4) Pokud není dohoda o výkonu pěstounské péče uzavřena s příslušným obecním úřadem obce s rozšířenou působností, může dohodu o výkonu pěstounské péče se souhlasem příslušného obecního úřadu s rozšířenou působností uzavřít s osobou pečující nebo osobou v evidenci obecní úřad, obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož obvodu nemá osoba pečující nebo osoba v evidenci trvalý pobyt, krajský úřad nebo pověřená osoba. …“ [Zákon č. 359/1999, o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, §47b] Následující
tabulka
je
zde
uvedena
pro
představu,
v jakém
poměru
jsou
v mladoboleslavském regionu zastoupeny různé formy pěstounské péče. V tabulce jsou uvedeny počty dětí, které jsou umístěny do pěstounské péče a z toho počty dětí, kde je pěstounská péče rozšířena na poručnictví. Tabulka č. 2: Počty dětí v různých formách pěstounské péče
Pěstounská péče na
Rok
Pěstounská péče
2008
66
0
34
2009
66
0
34
2010
74
0
37
2011
78
0
43
2012
74
0
42
2013
83
0
43
přechodnou dobu
Zdroj: Magistrát města Mladá Boleslav, 2014
12
Poručnictví
2.1.1. Historie a vývoj pěstounské péče Vývoj pěstounské péče má, stejně jako vývoj náhradní rodinné péče jako celku, několik fází či etap. První fází, která se považuje za počátek pěstounské péče, je instituce kojných. Tato instituce se rozvinula ve starém Římě a Řecku a byla využívána i ve středověku. Podstatou instituce kojných je předávání dětí z bohatých městských rodin po porodu na venkov k placeným kojným, které se o dítě staraly povětšinou do věku dvou let, a poté bylo navráceno rodičům do města. „S institucí placených kojných a pak i chův, opatrovnic a pěstounek se setkáváme ve starověku v městských státech řeckých, stejně jako v Římě.“ [Matějček 1999: 25] „V některých zemích, např. ve Francii, bylo v době renesance běžnou praxí, že rodina městská svěřovala své dítě na dva roky najaté kojné na venkově. Pak je zase přijímala zpět…[Matějček 1999: 25-26] V této počáteční formě pěstounské péče mohou být spatřovány podobnosti s nynější pěstounskou péčí na přechodnou dobu. Stejně jako bylo dítě předáváno kojným na určitou dobu, zejména z důvodů zdravotních či kvůli vzhledu matky dítěte, jsou nyní děti předávány do péče pěstounských rodičů na přechodnou dobu, ovšem z jiných důvodů než tomu bylo ve starověku a středověku. V nynější době je v praxi přechodná pěstounská rodina využívána v případech nemožnosti rodičů postarat se řádně o dítě, např. v případě osvojení, nemoci či úmrtí rodiče pečujícího o dítě, popřípadě než se vyřeší problémy v rodině. Je nutno zvážit situaci tak, aby dítě měnící výchovné prostředí bylo uchráněno častým změnám svého prostředí. Na konci 18. století se stát v péči o děti bez rodičů začíná podílet větší měrou, vzniká větší množství nalezinců, kojné a chůvy dostávají název pěstouni a jsou jim svěřovány také děti z nalezinců nejen z rodin. „… placené kojné a chůvy existují nadále. Dostává se jim však již úředního názvu „pěstounů“. Kromě soukromé inciativy se tu ovšem angažuje už i stát svými úředními orgány. Dítě – tentokrát z nalezince, stejně jako dříve z rodiny – brzy po narození odchází ke kojné na venkov, …“ [Matějček 1999:26, uvozovky v originále] Již tehdy dostávali pěstouni plat, který byl, vzhledem k potřebám dítěte, zcela nedostatečný a se zvyšujícím se věkem dítěte klesal. Děti proto žily v chudých poměrech, kde byly využívány také k náročným pracím a mnoho z nich několikaletý pobyt na 13
venkově u pěstounů nepřežilo. Právě kvůli špatným poměrům u pěstounů byli zaměstnáváni lékaři, kteří, podobně jako dnešní sociální pracovnice, vykonávali dohled nad výkonem pěstounské péče. „Plat pěstounky byl vzhledem k věku dítěte „sestupný“, a nikoliv, jak by bylo logické a jak je tomu dnes, vzestupný…. Ošacení platili tedy pěstouni sami – vnější zjev pěstounských „prážat“ (na Moravě „videňčat“) býval tedy příznačně chudobný…. Pražský nalezinec platil dva lékaře… jakožto „dozorce“ nad pěstounskou péčí.“ [Matějček 1999: 27 - 28] Na základě situace, kdy byly děti vraceny ve věku šesti let do ústavu, začaly vznikat první Okresní sirotčince pro děti, které nebyly svěřeny žádné rodině a byly tedy bez bydlení i bez obživy. Tyto sirotčince byly na polovinu 19. století velmi moderním zařízením. Na počátku 20. století, před první světovou válkou, vzniká sirotčí fond a Okresní komise pro děti a mládež, které později zaštiťuje Česká zemská komise pro péči o mládež při Zemské školní radě a starají se o opuštěné a osiřelé děti. Důležitou etapou pěstounské péče je období po první světové válce, kdy vývoj pěstounské péče mohl navázat na dobře se vyvíjející situaci z předválečných let. „V r. 1931 spravovaly okresy 24 okresních sirotčinců, stát spravoval 60 dětských domovů určených k dočasnému, víceméně „ozdravnému“ pobytu opuštěných či ohrožených dětí. Jejich funkce se blížila dnešním diagnostickým dětským domovům.“ [Matějček 1999: 29] Stejně jako dnes, i dříve bylo prioritou umístit dítě do jeho původní vlastní rodiny, popřípadě mu najít rodinu náhradní. V případě, že se dítěte žádná rodina neujala, bylo předáváno do ústavu. V této době existovaly čtyři typy pěstounské péče. Byly jimi „nalezenecká“ pěstounská péče, pěstounské péče řízená a kontrolovaná Okresními péčemi o mládež, pěstounská péče v tzv. koloniích a pěstounská péče na základě soukromé dohody mezi pěstouny a rodiči dítěte. Odlišnosti jednotlivých forem nejsou pro tuto práci důležité, nebudu je proto podrobněji rozebírat. Po druhé světové válce se vývoj náhradní rodinné péče u nás na dlouhou dobu zastavil, ne – li vrátil o několik desítek let nazpět.
14
„Zařízení, jež měla tradičně status nalezinců, byla přejmenována na „ústavy péče o dítě“, zrušeny byly jak Okresní komise péče o mládež, tak jejich Zemské ústředí, byl zlikvidován dřívější propracovaný systém péče o ohrožené děti a ukončena činnost všech dobročinných sdružení. Pěstounská péče ve všech formách, kromě příbuzenské, byla zrušena v r. 1950. Znovu obnovena byla až po 23 letech.“ [Matějček 1999: 30] V době socialismu nebyla rozvoji náhradní rodinné péče potažmo pěstounské péči, věnována pozornost. Upřednostňovala se péče ústavní, převládal tedy názor, že pěstounská péče ani jiné formy náhradní rodinné výchovy není nutné využívat, natož dále rozvíjet. Tento postoj vůči náhradní rodinné péči zapříčinil další zpomalení v jejím vývoji oproti státům, kde socialismus nebyl a náhradní rodinná péče se mohla rozvíjet průběžně. Ačkoli je v dnešní době negativní názor na náhradní rodinnou péči již překonáván, stále existuje spousta osob, které ji neumí přijmout jako regulérní náhradu a pomoc pro děti z nefungující rodiny. Jak náhradní rodiče, tak děti v náhradní rodinné péči se tedy stále setkávají s nepochopením okolí, které je ovšem možné odstranit pouze co největší osvětou veřejnosti a neustálým zlepšováním systému náhradní rodinné péče tak, aby si společnost na institut náhradní rodinné péče zvykla a přijala jej. Situace náhradní rodinné péče i ústavů pro děti je stále vylepšována, ústavy jsou modernizovány a přizpůsobovány rodinnému prostředí. Stejně tak institut náhradní rodinné péče je zlepšován a to především díky zahraničním vzorům, které jsou inspirací pro změnu, vylepšení a rozvoj systému náhradní rodinné péče u nás.
2.1.2. Formy pěstounské péče Pěstounská péče má v České republice dvě formy, které se od sebe liší především délkou trvání a vztahy mezi pěstouny a dětmi. První z nich je klasická pěstounská péče, kdy dítě u pěstounů může zůstat do osmnácti let, ovšem dítě by mělo mít možnost udržovat vztahy se svými biologickými rodiči. Pěstounskou péči klasickou je ještě možné dělit na individuální a skupinovou. První z nich probíhá v domácnosti pěstounů, v jejich rodině, ať již jde o pěstouna jednotlivce nebo manželský pár. Druhá forma pěstounské péče, skupinová, probíhá v SOS vesničkách. V pěstounské péči je také třeba rozlišit, zda jde o pěstounskou péči „příbuzenskou“ – děti jsou svěřeny do péče např. tety apod., či častěji do péče prarodičů. Za významnější je považována pěstounská péče „cizí“, kdy proběhne zprostředkování a péče je poskytnuta pěstouny a to dítěti např. z dětského domova. 15
Tyto péče se liší problematikou. Častá pěstounská péče prarodičů má svá mnohá úskalí, kdy je považována za zneužívání státní podpory, prarodiče jsou s ohledem na věk a tím generační rozdíl ve vztahu k dětem v nevýhodě, děti v jejich péči zvládnou mladší školní věk, ale na druhém stupni základních škol dochází často ke generačním a následně výchovným problémům v těchto rodinách. Prarodiče o problémech odmítají hovořit, tají je, pomoc poté přichází ve chvíli, kdy je již soužití těchto generací značně narušeno. Klasická pěstounská péče může být zrušena ze závažných důvodů na žádost pěstounů nebo dítěte, popřípadě když si biologičtí rodiče dítěte nebo alespoň jeden z nich upraví podmínky pro zdravý vývoj a výchovu dítěte. Druhou formou je pěstounská péče na přechodnou dobu. Tato forma má dítěti zprostředkovat možnost překlenutí období, kdy čeká, než si jeho rodiče upraví poměry pro jeho výchovu, aby jim mohlo být navráceno do rodiny, popřípadě čeká na osvojení či trvalou pěstounskou péči a je u něj předpoklad, že bude do jedné z těchto forem náhradní rodinné péče v brzké době svěřeno. Nutnost trvání pěstounské péče na přechodnou dobu přezkoumává soud každé tři měsíce, kdy zjišťuje, zda se dítě nemůže již vrátit do své původní rodiny, případně nemá možnost jiné trvalé péče o dítě, jako je adopce či pěstounská péče klasická. „Soud může také na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí svěřit dítě do pěstounské péče na přechodnou dobu osobám, které jsou podle zvláštního právního přepisu (zákona o SPOD) zařazeny do evidence osob vhodných k výkonu pěstounské péče po přechodnou dobu, a to na: a) dobu, po kterou nemůže rodič ze závažných důvodů dítě vychovávat, b) dobu, po jejímž uplynutí může matka dát souhlas k osvojení nebo po kterou může rodič souhlas k osvojení dítěte odvolat, nebo c) dobu do nabytí právní moci rozhodnutí soudu o tom, že souhlasu rodičů k osvojení není třeba“ (§ 958 odst. 3 OZ + § 27a odst. 7 zákona o SPOD)“ [Novotná 2014: 5] Jak jsem již uvedla, pěstounská péče je vykonávána na základě dohody mezi obecním úřadem či pověřenou osobou a nově je v ČR pro pěstouny v zákoně uvedena povinnost vzdělávání se v záležitostech pěstounské péče, čímž jsou pěstounům poskytovány nové informace a jejich schopnost být pěstounem je pravidelně sledována a rodina je doprovázena odborníky na základě sepsaných dohod o výkonu pěstounské péče, kteří rodině poskytují poradenství a pomoc při výchově dětí. 16
„(2) Osoba pečující a osoba v evidenci má f) povinnost zvyšovat si znalosti a dovednosti v oblasti výchovy a péče o dítě v rozsahu 24 hodin v době 12 kalendářních měsíců po sobě jdoucích,“ [Zákon č. 359/1999, o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, §47a] Následující tabulka zobrazuje vztah pěstounů k dětem v mladoboleslavském regionu. Uvádí, zda jsou děti v pěstounské rodině ve vztahu prarodič – dítě, jiní příbuzní – dítě či jde o cizí rodinu, ve které je dítě umístěno. Tabulka č. 3: Počty rodin různých forem pěstounské péče
Rok
Pěstounské rodiny celkem
Z toho prarodiče
Z toho jiní příbuzní
Z toho cizí
2008
51
24
9
18
2009
53
24
10
19
2010
60
32
9
19
2011
63
32
12
19
2012
59
31
10
18
2013
73
45
12
16
Zdroj: Magistrát města Mladá Boleslav, 2014
2.1.3. Zprostředkování pěstounské péče Zprostředkování pěstounské péče je upraveno zákonem č. 359/1999, o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů a probíhá za součinnosti několika státních subjektů. Jedná se o spolupráci orgánu sociálně právní ochrany dětí na daném obecním úřadu s rozšířenou působností a krajského úřadu. Jelikož je u pěstounské péče upřednostňováno, aby dítě bylo umístěno do náhradní rodiny co nejblíže rodině biologické, aby s ní mohlo udržovat kontakt, jedná se vždy o krajský úřad kraje, do kterého obec náleží. V případě, že se zde dítěti nepodaří najít novou rodinu a jeho rodina původní se o dítě nezajímá, je možné jej umístit do jiného kraje. V zákoně jsou tedy uvedeny role jednotlivých subjektů, které se na procesu svěření dítěte do PP podílejí, dále upravuje vedení spisové dokumentace jak dítěte, tak žadatelů o náhradní rodinnou péči. V neposlední řadě jsou zde také zahrnuty podmínky přerušení zprostředkování náhradní rodinné péče, vyřazení dítěte z evidence či vyřazení z evidence žadatelů. Posledním důležitým bodem, týkajícím se pěstounské péče, který zákon rozvádí a pevně stanovuje, jsou dávky pěstounské péče, jejich výše a podmínky vyplácení. 17
Obecní úřad prostřednictvím orgánu sociálně právní ochrany dětí vyhledává děti, které mohou být do pěstounské péče umístěny, na základě jejich rodinné anamnézy a dospělé, kteří mají schopnosti a předpoklady pro to stát se pěstouny. Následuje posuzování žadatelů o náhradní rodinnou péči a příprava těchto žadatelů, zda jsou vhodnými pěstouny. Posuzování se týká oblastí osobnosti, zdravotního a psychického stavu, předpokladu vychovávat dítě a motivace, která žadatele o pěstounskou péči vede k žádosti o pěstounskou péči. Toto posuzování provádí příslušný krajský úřad. Příprava žadatelů je ze zákona povinná, pro osvojitele v rozsahu 48 hodin a pro pěstouny v rozsahu 72 hodin. Po posouzení a přípravě žadatelů jsou na základě rozhodnutí krajského úřadu zařazeni v evidenci žadatelů. Krajským úřadem jsou párováni s dítětem, jemuž je vyhledávána vhodná náhradní rodina. V případě, že je konkrétnímu dítěti nalezena vhodná rodina, jsou o tom informováni jak možní náhradní rodiče, tak orgán sociálně právní ochrany dětí na příslušném obecním úřadě, kam dítě svým bydlištěm spadá. „(1) Pro účely zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče vyhledává krajský úřad pro děti vedené v evidenci tohoto krajského úřadu žadatele z evidence žadatelů vedené tímto krajským úřadem a z evidence žadatelů vedené jinými krajskými úřady. Krajský úřad při zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče přihlíží k výsledkům odborného posouzení dítěte a žadatelů podle §27, k vyhodnocení situace dítěte a jeho rodiny a k plnění opatření vyplývajících z individuálního plánu ochrany dítěte.“ [Zákon č. 401/2012, o sociálně právní ochraně dětí, §24] Po oznámení, že byli žadatelé vybráni jako možní náhradní rodiče dítěti, je jim umožněno seznámení se s dítětem formou nejprve krátkodobých setkání a návštěv, později dlouhodobých. V případě, že se u žadatelů dítě cítí dobře a oni souhlasí s jeho přijetím do rodiny, mohou si podat žádost o svěření do péče, kterou vyhodnocuje soud na základě výsledků průběžných šetření orgánu sociálně právní ochrany dětí.
18
3. Biologické děti pěstounů Velká pozornost je biologickým dětem pěstounů věnována ve Spojených Státech Amerických. Tyto studie konstatují, že biologickým dětem pěstounů je nutné věnovat pozornost, že je přijetí dítěte do pěstounské péče významně ovlivňuje. V následující stati některé z těchto studií a jejich závěry popisuji podrobněji. První z nich je studie Denise C. Poland a Victora Groze (1993), která se věnuje efektu pěstounské péče na biologické děti pěstounů. Studie byla prováděna v Iowě za využití dotazníků a respondenty bylo 52 pěstounů rodičů a 51 biologických dětí pěstounů. Podle této studie vzniká mezi biologickými dětmi pěstounů a dětmi přijatými žárlivost, která přesahuje „sourozeneckou“ žárlivost. Dítě přicházející z dětského domova, případně z nefungující rodiny, má jiné návyky, často nemá žádný režim, má výchovné problémy, je zvyklé o své místo v rodině bojovat. Jak uvádí ve svém výzkumu Poland a Groze (1993), pěstounští rodiče a jejich biologické děti se setkávají s ojedinělými stresovými situacemi právě kvůli tomu, že dítě přijaté do pěstounské péče přináší nové druhy chování a postojů. To vše přináší problémy, které více či méně biologické děti ovlivňují. Objevuje se změna jejich chování, problémy ve škole, agresivita, ovšem málokdo tomu věnuje pozornost. Spousta pěstounů se věnuje dětem v pěstounské péči, věnuje se jejich chování a jeho nápravě a problémy svých dětí přehlíží, případně je považuje za projevy dětského proměnlivého chování. Často ale toto chování signalizuje volání po pozornosti, po pomoci, po opětovném zapojení se do rodiny, která se náhle místo biologickému dítěti věnuje přijatému a dítě biologické se cítí opuštěné a odstrčené. Poland zmiňuje starší studii, ve které Lemieux (1984) uvádí, že pěstouni byli na své biologické děti přísnější a měli vyšší požadavky na jejich chování než na chování dětí přijatých do pěstounské péče. Jiným problémem, který je zde zmíněn, je vyrovnávání se s pocity viny, opuštění a odporu k přijatému dítěti. Obzvlášť velké problémy vznikají v případě, že je s příchodem dítěte narušena věková struktura a s ní spojené pozice dětí v rodině, v případě, že některé z biologických dětí v rodině musí bojovat o svoji pozici s příchozím dítětem. Z výzkumu Denise C. Poland vyplynulo, že 77% rodičů zahrnutých do výzkumu, bylo znepokojeno, když zjistili, jaký vliv má na jejich děti pěstounská péče. Jako vhodné změny, které rodiče navrhovali, aby byla pěstounská péče pro jejich děti přijatelnější a aby ji lépe zvládaly, bylo zařadit do přípravy na pěstounskou péči sezení o průběhu pěstounské péče pro 19
své biologické děti, možnost, aby si mohly promluvit s jinými biologickými dětmi pěstounů, které již mají tuto zkušenost za sebou či ji právě prožívají a také sezení se sociálním pracovníkem pro celou rodinu, která se na příchod dítěte do pěstounské péče připravuje. Samy děti ve výzkumu Poland zmiňovaly pocity, že rodiče byli přísnější, děti se cítily opuštěně, neměly čas si s rodiči v klidu promluvit tak, jak byli dříve zvyklí. Na druhou stranu děti uváděly, že se naučily samostatnosti, odpovědnosti a zjistily, že existují děti bez rodiny, kterým je potřeba pomáhat. Biologické děti lépe přijímaly dítě v pěstounské péči a změny, které se doma odehrály v případě, že jim rodiče věnovali stejně času jako dětem v pěstounské péči a že trávili dostatek času jako celá rodina. Děti nad 14 let uvedly, že by uvítaly, kdyby jim někdo osvětlil chování přijatých dětí a řekl jim, jak moc se může změnit a pravděpodobně změní chod domácnosti, kam mělo dítě přijít. K podobným výsledkům dospěla i studie Carol P. Kaplan (1988), ve které se pozornost zaměřila na biologické děti pěstounů a na to, jak tuto zkušenost vnímají a prožívají. Respondenty této studie bylo 15 biologických dětí pěstounů a jejich matky, kdy s oběma skupinami respondentů byly prováděny rozhovory. Matky v tomto výzkumu uváděly obavy ze žárlivosti, rivality a konfliktů mezi dětmi. Biologické děti naproti tomu uváděly spíše než strach z přijetí dítěte, strach, že ztratí své rodiče a u některých pěstounská péče vyvolala obavy, že pokud nebudou hodné a nebudou poslouchat rodiče, dají je rodiče do pěstounské péče k jiné rodině. Stejně jako v ostatních studiích ovšem děti uváděly, že po nějaké době, co bylo přijaté dítě u nich doma, měly strach, že by tyto děti mohly odejít někam, kde by se o ně někdo špatně staral. Zmiňovaly, že měly pocity, jako by měly přijít o vlastního bratra či sestru. Ve výzkumu Kaplan (1988) je dále zmíněno, že je důležité se biologických dětí ptát na jejich pocity a to, jak pěstounskou péči vnímají. Často se bojí svým rodičům o pocitech k dětem v pěstounské péči zmínit, ať již z důvodu, že se obávají, že budou kárány, že mají být rozumné nebo z důvodu, aby rodičům nepřidělávaly starosti. Závěry tohoto výzkumu jsou potvrzeny novějšími studiemi, ze kterých také vychází, že je nutné věnovat biologickým dětem pěstounů pozornost a dám jim možnost, přiměřeně k věku, aby se mohly k přijetí dítěte pěstounské péče vyjádřit.
20
Další zajímavá studie se zabývá pěstounskou péčí z pohledu ztráty pro biologické děti pěstounů, jejím autorem je Robert C. Twigg (1994) a byla prováděna v Kanadě. Výzkumného šetření se zúčastnilo 8 pěstounských rodin a bylo prováděno rozhovory s respondenty. Všechny děti, které se výzkumu zúčastnily, vypověděly, že vnímaly ztrátu času s rodiči, jejich pozornosti, ztratily rodinnou blízkost a své místo v rodině. Děti vnímaly, že na ně rodiče měly čas až poté, co vyřešili záležitosti přijatých dětí. V tomto výzkumu také děti zmiňovaly, že vnímaly narušení svého prostoru a jeho omezení. Děti uváděly, že i když měly přijaté dítě rády, velmi těžko se s omezeními smiřovaly a nedokázaly své obavy a problémy vyjádřit a říci svým rodičům. Od dětí se očekává, že přijmou děti přijaté do pěstounské péče stejně jako jejich rodiče, což ovšem není možné. Právě proto by, jak je zmíněno v této i ostatních uvedených studiích, měly na tuto zkušenost být připravovány pečlivěji a podrobněji by jim mělo být sdělováno, co mohou očekávat. Stejně tak je zde uvedeno, že by jim a jejich pocitům rodiče měli věnovat pozornost i v průběhu pěstounské péče. Poslední studií, kterou zde uvedu, je studie, kterou prováděli Maha N. Younes a Michele Harp, která se věnovala vlivu pěstounské péče na biologické děti pěstounů a celé rodiny. Výzkum byl prováděn pomocí polostrukturovaných rozhovorů. Výsledky rozhovorů se shodují s předchozími studiemi, které jsem zde uvedla a také se závěry mého výzkumu, který uvedu v následujících kapitolách. Ve výzkumu Younes a Harp (2007) všechny dotazované děti uvedly, že s nimi rodiče o pěstounské péči hovořili. Rodiče je informovali o příchodu dítěte do pěstounské péče, o problémech, které s jeho příchodem mohou nastat. Ačkoli k rozhovorům mezi dětmi a rodiči došlo, rozhodnutí o přijetí dítěte udělali rodiče, aniž by se ptali či přikládali váhu zpětné vazbě jejich dětí. Z toho výzkumu také vyplývá, stejně tak jako z mého výzkumu, který uvedu v následujících kapitolách, že děti byly z příchodu dalšího dítěte nadšené, ovšem toto nadšení po několika dnech a týdnech pominulo, jelikož se u přijatých dětí projevily jejich výchovné problémy a problémy v chování. Otázka, která ve výzkumu vyvstává, je, zda je vůbec možné děti na situaci příchodu dalšího dítěte do rodiny připravit. Stejně tak jako Poland (1993) i Younes a Harp (2007) uvádějí, že ačkoli biologické děti zpočátku pociťovaly nadšení a vzrušení z příchodu dalšího dítěte, následně po přijetí dítěte se u nich objevily pocity žárlivosti, strachu a úzkosti. Někteří pěstouni popsali pocity, které se u
21
jejich dětí projevily, jako touhu po pozornosti a nejistotu. Děti uvedly, že se cítily nepříjemně a vyděšeně. Některé z dětí také zmínily obavy z toho, že je jejich rodiče již nemají rádi. Pěstouni ve výzkumu Younese a Harpa uvedli, že děti byly zvědavější, společenštější, odpovědnější a chtěly jít dětem přijatým dobrým příkladem. Několik rodičů z výzkumného vzorku ovšem uvedlo, že se jejich děti staly tiššími, vzteklými, žárlivými, uzavřenějšími a tvrdohlavějšími. Pěstouni také upozorňovali na to, že se biologické děti velmi snadno naučí od dětí přijatých návyky špatného chování, které do rodiny z původního prostředí přináší. Je proto nutné nastavit pevné hranice a stanovit pravidla. Biologické děti se v této otázce shodly se svými rodiči. Většina z nich vypověděla, že měly po příchodu dítěte do pěstounské péče smíšené pocity, že byly díky přijatému dítěti odpovědnější, samostatnější a naučily se lépe fungovat v kolektivu a lépe vycházet s okolím, přítomnost „problémového“ dítěte je přinutila více se soustředit na své výkony ve škole a být lepší než dítě přijaté. Na druhou stranu uvedly, že cítily žárlivost, vztek, měly pocity odstrčení a nedůležitosti, některé z nich se proto snažily trávit co nejvíce času mimo domov, případně ve svém pokoji. Každý z respondentů, jak z řady pěstounů tak dětí, zmínil nedostatek času a soukromí. Přerušování společného času a nedostatek času na biologické děti, neboť děti v pěstounské péči potřebovaly více času, soustředění a péče. Odchod dítěte z pěstounské péče biologické děti podle výzkumu Younese a Harpa velmi zasáhl, děti uváděly pocity jako by ztratily vlastní sestru či bratra, měly obavy o jejich další osud. Ve výsledcích výzkumu jsou shrnuty názory pěstounů a jejich biologických dětí. Podle nich je důležité, aby s rozhodnutím stát se pěstounskou rodinou souhlasili i děti pěstounů, je nutné zvážit jejich vývoj a připravenost na to, přijmout další dítě. Z výzkumu vyplývá, že si potencionální pěstouni musí uvědomit, jak velké změny nastanou v jejich životě, v životě jejich dětí i v chodu celé domácnosti. Přijetí dítěte do pěstounské péče má vždy nějaký dopad na psychiku a chování dítěte. Respondenti, jak děti, tak pěstouni uvedli, že úvodní příprava pěstounů by se měla více zaměřovat na potřeby biologických dětí a na způsob, jakým mohou rodiče připravit své děti na pěstounskou péči a její průběh. Podle výpovědí by rodiny uvítaly, kdyby mohly být biologické děti do přípravy osobně zařazeny a měly možnost promluvit si s biologickými dětmi již stávajících pěstounů o tom, jak pěstounská péče probíhá z jejich pohledu a jaké jim přináší pocity, výhody a nevýhody. Důležité také podle výpovědí dětí je, aby jim rodiče podrobně vysvětlili vše, co se bude dít, klady i zápory pěstounské péče, co je 22
může potkat a aby jim rodiče dávali najevo, že je mají rádi a proč má do rodiny přijít další dítě, aby, jak uvedly některé z dětí, neměly pocit, že je jejich rodiče již rádi nemají a proto si berou další dítě. Biologické děti obzvlášť upozornily na potřebu komunikace s rodiči, která při pěstounské péči, jejím průběhu a komplikacích s ní spojenými vázne. Ze zahraničních výzkumů vyplývá potřeba pozornosti k biologickým dětem. Pozornost by jim měla být věnována jak ze strany rodičů, tak ze strany odborníků, aby se zabránilo negativním dopadům pěstounské péče na život biologických dětí pěstounů.
3.1. Situace v České republice Množství poznatků o biologických dětech pěstounů je v České republice nižší, než v zahraničí. Tématu pěstounské péče je u nás v posledních letech věnována větší pozornost, která se soustřeďuje převážně na pěstounské rodiče a děti přijaté do pěstounské péče. Na téma biologických dětí pěstounů téměř chybí zdroje, níže uvádím některé z článků a metodických pokynů neziskových organizací, které se touto problematikou zabývají. V článku „Sourozenci a pěstounská péče“ (2002) autorů Matějčka, Bubleové a Kovaříka jsou rozebírány vztahy mezi dětmi biologickými a přijatými. Je zde řešena otázka, zda mezi dětmi vznikají vztahy jako mezi pokrevními sourozenci. Jak již vyplynulo z předchozích uvedených článků, vazby se mezi dětmi vytvářejí velmi rychle a překračují hranice pokrevnosti. Děti přijaté do pěstounské péče jsou většinou po delší či kratší době přijaty jako vlastní sourozenci. „I mezi pravými i nepravými sourozenci se tu vytvářejí vztahy podpůrné a pomocné přetrvávající daleko do dospělosti. Sourozenci jsou si tu vzájemně zřejmě nejbližším a nejvydatnějším stimulačním prostředím. Bylo by proto jen dobře, aby si toho i sami pěstouni byli plně vědomi a tyto pozitivní sourozenecké vztahy posilovali – a aby si toho byly vědomy příslušné instituce, které konstituování náhradních rodin mají na starosti.“ [Matějček, 2002] O problematice biologických dětí a jejich vztahu s dětmi přijatými do rodiny se zmiňuje také Caroline Archer ve své knize Dítě v náhradní rodině (2001). V knize je popsána náhradní rodinná péče pro pěstouny, ať již stávající či budoucí a jsou zde popisovány situace, se kterými se pěstounští rodiče a celá pěstounská rodina mohou setkat.
23
V jedné kapitole jsou popisovány vztahy mezi přijatou sourozeneckou skupinou, mezi cizími přijatými dětmi a navzájem mezi dětmi přijatými a vlastními. Je zde zdůrazňována nutnost uvědomit si, jak situaci vnímají děti, jak by pěstounům bylo v kůži dětí. „Když dítěti oznámíte, že je máte moc rádi, a proto jste se rozhodli pořídit si ještě další miminko, připadá vám to možná naprosto logické, jenže dítěti to tak připadat nemusí. Zkuste se nad tím trochu víc zamyslet. Jak by vám bylo, kdyby vám dítě řeklo, že si sežene ještě jednu maminku a jednoho tatínka, protože vás má moc rádo?“ [Archer 2001: 93] Jediným aktuálním zdrojem informací jsou metodické materiály nestátních neziskových organizací. Nezisková organizace Amalthea vydala zajímavou knihu pro děti, které vyrůstají s dětmi v pěstounské péči. Tato nezisková organizace vznikla v roce 2003, je registrovaným poskytovatelem sociálních služeb v rámci Pardubického kraje a má pověření k výkonu sociálně právní ochrany dětí. Organizace na základě své dlouholeté spolupráce s náhradními rodinami vydala v roce 2013 publikaci „Jsem speciální brácha… jsem speciální ségra…protože naši jsou pěstouni!“. Jde o publikaci, která by měla pomoci zvládnout biologickým dětem příchod dětí do pěstounských rodin. V této knize jsou příběhy dětí, které jsou biologickými dětmi pěstounů, jsou zde popsány jak klady, tak zápory pěstounské péče z jejich pohledu. „Když se naši rozhodli pro pěstounství, byli jsme s bráchou docela nadšeni. Prošli jsme skvělou přípravou a už jsme nedočkavě vyhlíželi tvorečka, který bude potřebovat naši pomoc. Bylo to ale úplně jinak, než jsme očekávali. Nepřišel nikdo zakřiknutý a utrápený, nikdo, kdo by projevoval vděčnost. Příchodem dítěte nastalo doma zemětřesení. Trvalo půl roku. Někdy to bylo šílené, ale stálo to za to. Zjistili jsme, že plno obyčejných věcí není pro všechny samozřejmostí.“ [Amalthea - Sára a Vilém, 2014] Z vlastní zkušenosti a z rozhovorů s respondenty, které jsou rozebrány v následujících kapitolách, vyplývá, že biologickým dětem pěstounů nebyla a není věnována příliš pozornost, což často přináší v pěstounských rodinách problémy, které mohou vést až k rozpadu celé rodiny. Pozornost i odborná pomoc je soustředěna především na děti umístěné v pěstounské péči a na samotné pěstouny, o kterých je dostatek dostupné literatury i studií s různými tématy, jak jsem již uvedla výše. Vzhledem k tomu, že je u nás častá příbuzenská pěstounská péče, kdy jsou pěstouny především prarodiče dětí nebo sourozenci jejich rodičů, je nutné odlišovat specifika této péče. Velká část dětí v příbuzenské pěstounské péči vyrůstá jako „jedináčci“, případně s již
24
dospělými dětmi pěstounů, což ovšem přináší své problémy, často podobné jako když děti v pěstounské péči vyrůstají mezi podobně starými dětmi pěstounů. Problematiku soužití biologických dětí s přijatými zmiňuje ve své publikaci také Občanské sdružení Rozum a Cit ve Sborníku příspěvků k provázení náhradních rodin z roku 2012. V tomto sborníku jsou zmíněny změny v přípravě na pěstounskou péči, kdy pěstouni zpočátku nijak připravováni nebyli, nyní již připravováni jsou, čímž se dospívá k potřebě zapojit do ní i jejich biologické děti. Vyvstává zde např. otázka „Jak neopomenout a ošetřit potřeby svých vlastních dětí?“. [Jeníčková, 2012: 3] Tuto otázku považuji za klíčovou v problematice biologických dětí pěstounů, o tématu se zmiňovali také respondenti v mém výzkumu uvedeném v následujících kapitolách.
25
4. Výzkumné šetření Výzkumné šetření k této diplomové práci probíhalo využitím kvalitativního výzkumu, vzhledem k tomu, že jsem potřebovala získat osobní názory, informace ze života a fungování pěstounských rodin, využila jsem rozhovory s respondenty. Cílem výzkumu bylo získat pohled na pěstounskou péči a její vliv na biologické děti pěstounů z pohledu pěstounů, biologických dětí pěstounů a odborníků, kteří se pěstounskou péčí zabývají. Toto téma jsem zvolila proto, že se o problematiku pěstounské péče dlouhodobě zajímám a k tématu biologických dětí pěstounů jsem nezaznamenala příliš informací. Také díky kontaktům na OSPOD vím, že přijetí dítěte do pěstounské péče do celé rodiny intenzivně zasahuje a ovlivňuje život všech jejích členů, tak, že někdy je příčinou rozpadu rodiny. Zajímalo mne tedy, jak pěstounskou péči biologické děti vnímají oproti tomu, jak ji vidí jejich rodiče, kteří některé problémy nevnímají či je přehlížejí. Cílem této práce tedy je, díky zjištěním z výzkumu, navrhnout a zmapovat možnosti sociální práce, které by mohly žadatelům o pěstounskou péči a pěstounským rodinám s biologickými dětmi pomoci svým dětem objasnit, co pěstounská péče obnáší, s čím se mohou setkat a jak se s tím vyrovnat.
4.1. Výzkumný vzorek Výzkumný vzorek jsem vybírala podle zvoleného tématu. Vzhledem k tomu, že má práce se zabývá pěstounskou péčí a biologickými dětmi pěstounů, jsou respondenty právě pěstouni a jejich biologické děti. K nim jsem jako další skupinu respondentů zvolila odborníky z profesí, kteří se s pěstounskou péčí ve své práci setkávají. Jedná se o pracovníky OSPOD a pracovníky sociálně psychologické poradny. Tyto respondenty jsem zařadila kvůli jejich zkušenostem s pěstounskou péčí a odborným znalostem, které v dalších kapitolách porovnávám s informacemi z praxe od ostatních skupin respondentů. Jako respondenty z řad pěstounů jsem zvolila matky rodin, které byly rozhovorům přístupnější, s dětmi často tráví více času a pěstounské péče se rodiny účastní převážně na popud matek. Respondentů z řad pěstounů bylo 15 a jednalo se o ženy ve věku od 32 do 73 let. Osobně jsem uskutečnila 4 rozhovory s biologickými dětmi, další dva rozhovory byly ztíženy zahraničním pobytem respondentů, odpověděli mi proto na otázky mailem. Věk biologických dětí se pohyboval od 12 do 31 let.
26
Kontakty na respondenty z řad pěstounů a biologických dětí pěstounů jsem získala přes pracovnice OSPOD a také díky dotazníkům, které jsem v prosinci nabídla na setkání pěstounských rodin a požádala jsem pěstouny o vyplnění a spolupráci na výzkumu k mé diplomové práci. Odborníků, kteří mi poskytli rozhovor, je 5, z toho 2 pracovnice psychologicko sociální poradny a 3 pracovnice OSPOD. Věk respondentů se pohybuje mezi 35 a 60 roky. Kontakty na odborníky jsem sehnala přes pěstouny, se kterými jsem prováděla rozhovor a také díky tomu, že v psychologicko sociální poradně pracuji a tamní pracovníky jsem o rozhovor požádala. Skupiny respondentů se v počtu liší, je to způsobeno obtížností získat kontakty na ně a také problémem se získáním rozhovorů od biologických dětí pěstounů. Všichni respondenti pocházejí z mladoboleslavského regionu. Z důvodu lepší orientace ve výpovědích respondentů v následujících kapitolách a také pro možnost lepšího pochopení výpovědí zde uvádím složení rodin a to, o jakou formu pěstounské péče se jedná. Rodina B: Pěstoun 55 let, pěstounka 53 let, tři vlastní děti, v době přijetí do pěstounské péče 16, 18 a 20 let. Přijaté děti, chlapci, v době přijetí v roce 2003 věk 8 a 10 let. Chlapci dnes zletilí, vyučeni, pracují, vyžadují dohled ve vztahu k hospodaření s financemi. V průběhu pěstounské péče výchovné problémy, krádeže, sebepoškozování, pobyt ve výchovném ústavu, kontakt s pěstounskou rodinou a její péče nadále, manželství pod tlakem náročných situací rozvedeno, s chlapci v kontaktu oba pěstouni i jejich biologické děti. Biologické děti respondenty v rozhovorech. Rodina A: Pěstoun 41 let, pěstounka 40 let, v době přijetí do PP dvě biologické děti ve věku 6 a 7 let, nyní ještě jedno biologické dítě nar. 2012. Přijaté děti – v r. 2002 chlapec nar. 2001, v r. 2004 chlapec nar. 1996, v r. 2006 děvče nar. 2001 a chlapec nar. 2002. Rodina dosud žije pohromadě, starší chlapci výchovné problémy, vlastní děti se „těší“ na odchod z domu, samostatní. Hlavní téma rodiny – vzdělání starších chlapců. Biologická d cera respondent v rozhovorech. Rodina Z: Pěstoun 54 let, pěstounka 55 let, v době přijetí dítěte do pěstounské péče tři biologické děti 18, 14, 12 let. Přijatý chlapec v roce 2001, nar. 1994. Rodina dosud žije pohromadě, kladné vztahy i vazby mezi všemi dětmi. Biologická dcera respondent v rozhovorech. 27
Rodina S: Pěstoun 45 let, pěstounka 63 let, v době přijetí dítěte 2 dospělé dcery žijící samostatně. Přijaté děvče v roce 2006, nar. 1999. Pěstouni s přijatým děvčetem žijí pohromadě, širší rodina jejich rozhodnutí nepodporuje. Rodina Kr: Pěstoun 55 let, pěstounka 51 let, vlastní dcery v době přijetí dítěte zletilé. Přijaté děvče je dcerou bratra pěstounky, přijata v roce 2009, nar. 1998. Společné soužití, bezproblémové. Rodina T: Pěstoun 38 let, pěstounka 37 let, vlastní děti v době přijetí chlapec 6 let, děvče 7 let. Přijatý chlapec cizí, přijat v roce 2010, nar. 2005. Rodina žije společně, bez zásadních problémů. Biologické děti respondenty v rozhovorech. Rodina I: Pěstoun 48 let, pěstounka 47 let, vlastní děti v době přijetí dítěte zletilé. Pěstouni jsou prarodiči dívky, přijata v roce 2010, nar. 2003. Rodina žije bez zásadních problémů. Rodina V: Pěstoun 45 let, pěstounka 40 let, biologický chlapec v době přijetí dítěte 3 roky. Přijatý chlapec cizí, přijat v roce 2010, nar. 2008. Rodina žije společně, bez problémů. Rodina Za: Pěstoun 74 let, pěstounka 70 let, vlastní děti zletilé. Přijaté dítě neteř, přijata v roce 2002, nar. 1998. Dosud společné soužití, bez problémů. Rodina R: Pěstoun 40 let, pěstounka 38 let, biologické děti zletilé, přijaté dítě neteř. Přijaté děvče v roce 2012, nar. 2008. Dosud společné soužití, bez problémů. Rodina K: Pěstounka 35 let, biolog. Dcera v době přijetí 5 let, přijaté dítě neteř. Přijaté děvče v roce 2013, nar. 2011. Rodina Š: Pěstoun 50 let, pěstounka 48 let, biologické děti v době přijetí zletilé, samostatně žijící. Přijatý chlapec v roce 2013, nar. 2009. Dosud společně soužití, bez problémů. Rodina P: Pěstoun 61 let, pěstounka 56 let, biologické děti zletilé, samostatně žijící, přijaté dítě vnouče. Přijaté děvče v roce 2012, nar. 2002. Dosud společné soužití, bez problémů. Rodina L: Pěstoun 65 let, pěstounka 62 let, biologické děti zletilé, přijaté dítě vnuk. Přijatý chlapec v roce 2007, nar. 2001. Dosud společné soužití, výchovné problémy.
28
4.2. Metody a zpracování výzkumu Výzkum k této diplomové práci jsem zpracovávala podle zásad kvalitativního výzkumu. Nejprve jsem si zvolila téma práce, vytvořila otázky pro respondenty a v průběhu výzkumu jsem podle zjištěných dat formovala své teorie o vlivu pěstounské péče na biologické děti pěstounů. Otázky pro pěstouny se týkaly informací o rodině, jak biologické děti vnímaly příchod dítěte do pěstounské péče, vztahu biologických dětí s dětmi v pěstounské péči, zda pěstouni vnímali problémy mezi dětmi vlastními a přijatými, jaké měli problémy s dětmi přijatými (výchovné, vzdělávací) a dětmi vlastními, zda dělali rozdíly mezi dětmi, jestli byly biologické děti nějak připravovány na pěstounskou péči a jakou by měli představu o přípravě svých dětí na přijetí dítěte do pěstounské péče. Otázky pro biologické děti pěstounů a pro odborníky byly velmi podobné, vždy jsem se zajímala o vztahy mezi biologickými dětmi a dětmi přijatými. U biologických dětí pěstounů a u pěstounů jsem se zajímala o praxi, jak vztahy vnímají lidé, kteří v nich fungují, a u odborníků mne zajímalo, zda se již s nějakým případem problémů mezi biologickými dětmi pěstounů a dětmi přijatými setkali a také, jak to vnímají z odborného hlediska, zda přijetí dítěte do pěstounské péče může způsobovat jiné problémy, než jaké vznikají mezi pokrevními sourozenci. Názor odborníků mne zajímal také proto, že právě oni by měli s biologickými dětmi pěstounů a s celou pěstounskou rodinou pracovat a mohli mi poskytnout možnosti a metody práce, které by se daly v této problematice využít. S respondenty jsem provedla částečně strukturované rozhovory, kdy respondenti odpovídali na mé otázky a já jsem v průběhu jejich vyprávění kladla další, které mne při rozhovoru napadaly. Rozhovory jsem nahrávala na přehrávač a dále jsem je zpracovávala. „Používají se relativně málo standardizované metody získávání dat. Hlavním instrumentem je výzkumník sám. Typy dat v kvalitativním výzkumu zahrnují přepisy terénních poznámek z pozorování a rozhovorů, fotografie, videozáznamy, deníky, osobní komentáře, poznámky, úřední dokumenty, úryvky z knih a všechno to, co nám přibližuje všední život zkoumaných lidí.“ [Hendl 2005: 52] Respondenty jsem měla předem vybrané, rozhovorům předcházelo setkání pěstounů, kde jsem skupině pěstounů podala informace o mé diplomové práci, o zamýšleném výzkumu k ní a požádala jsem je o spolupráci. Na základě této schůzky jsem získala kontakty na několik pěstounských rodin, které byly ochotny mi rozhovor poskytnout. Další pěstouny jsem získala díky kontaktům na pracovníky OSPOD, které jsem již měla a kde mi
29
doporučili další vhodné pěstounské rodiny s biologickými dětmi, kde by mi některý člen rodiny byl ochotný poskytnout rozhovor. Kontakty na odborníky, kteří se pěstounskou péčí zabývají, jsem získala od pěstounů, případně z již stávajících kontaktů, které mám ze zaměstnání. Jako odborníky k tématu pěstounské péče jsem zvolila pracovníky OSPOD a pracovníky psychologicko sociální poradny, kteří mají s pěstounskou péčí zkušenosti ze své praxe. Rozhovory a jejich nahrávání probíhalo v průběhu několika měsíců, od listopadu do dubna a jejich sběr, stejně tak jako později vyhodnocování a analýza rozhovorů, byl časově velmi náročný. Výpovědi respondentů jsem natáčela u některých respondentů doma, v zaměstnání nebo v kavárně. Kavárna nebyla jako místo pro natáčení rozhovoru příliš vhodná, byli jsme někdy rušeni okolím, což se ovšem nedalo vyloučit ani v rodinách pěstounů, kdy nás někdy rušili ostatní členové rodiny, obzvláště pak v rodinách, kde je více dětí. Z rozhovorů jsem následně pořídila transkripty těch částí, kde respondenti odpovídali na mé otázky a jejich výpovědi byly k mému tématu relevantní. Na základě těchto přepisů jsem si vybrala kódy, které dále v práci používám a k nimž jsem vybírala citace z transkriptů, které potom dále komentuji. „Transkripcí se nazývá proces převodu mluveného projevu z interview nebo ze skupinové diskuse do písemné podoby. Jedná se o časově velmi náročnou proceduru. Pro podrobné vyhodnocení je však transkripce podmínkou. Je možné pak zdůrazňovat důležitá místa podtrháváním, opatřovat určitá místa komentářem na kraji stránky nebo vytvářet seznamy a srovnávat jednotlivá místa textu.“ [Hendl 2005: 208] S některými respondenty mi dělalo problém, aby respondenti mluvili k otázkám, které jsem pokládala, obzvlášť starší respondenti na otázky odpovídali obšírně. Některým z respondentů také dělalo problém porozumět pokládaným otázkám, bylo nutné je několikrát formulovat jinak a přizpůsobovat tak, aby mi byli schopni podat svůj názor o tématu otázek. Právě z důvodu obsažnosti některých výpovědí jsem nepořizovala transkripty celých rozhovorů, ale pouze těch částí, které jsou pro mou práci vypovídající a důležité. I když jsem prováděla tuto selekci výpovědí pro transkript, snažila jsem se vždy zachovat kontext dané výpovědi, aby bylo možné dohledat, v jaké souvislosti se o dané věci mluví, abych si byla jistá, že citaci nepoužívám v jiném smyslu, než byla myšlena.
30
Z transkriptů jsem vybrala několik kategorií, z nichž jsem podle zásad kvalitativního výzkumu vybrala několik citací, které odpovídají mému tématu a které jsem následně rozdělila do kódů. „Kódováním se rozumí rozkrytí dat směrem k jejich interpretaci, konceptualizaci a nové integraci.“ [Hendl 2005: 246] Kódy jsem vybírala tak, aby mohly být ve všech třech skupinách respondentů stejné, tedy abych v každé skupině respondentů měla citace, které odpovídají kódování. Proto jsem kódy vybírala při poslechu rozhovorů a při jejich transkriptech. Vyhodnocení rozhovorů a jejich rozdělení do kódů bylo komplikované, nejen kvůli množství sesbíraných dat a jejich časově náročnému třídění, ale také kvůli subjektivním výpovědím každého respondenta, výpovědi jsem nemohla setřídit např. dle četnosti nějaké odpovědi. Kódů jsem zvolila 5, nazvala jsem je vztahy mezi dětmi, rozdíly mezi dětmi, negativa pěstounské péče ve vztahu k biologickým dětem, doprovázení a podpora a posledním kódem je příprava na pěstounskou péči a představa o ní. Prvním kódem jsou vztahy mezi dětmi. Pod tímto kódem jsou citace od respondentů, které vypovídají o vztazích mezi biologickými dětmi pěstounů a dětmi přijatými. Kód jsem zvolila pro porovnání toho, jak jednotlivé skupiny respondentů vnímají rozdílně vztahy mezi dětmi. V tomto kódu jsou zahrnuty také problémy mezi vlastními a přijatými dětmi. Dalším kódem jsou rozdíly mezi dětmi. Tento kód jsem zařadila proto, že se k mému tématu hodí a ukazuje, zda mezi dětmi pěstouni dělali rozdíly, jak to vnímali sami pěstouni, jejich děti a jak to vidí odborníci. Právě dělání rozdílů mezi dětmi vede ke zvýšení či snížení vlivu pěstounské péče na biologické děti pěstounů. Kód negativa pěstounské péče ve vztahu k biologickým dětem jsem zařadila proto, že se respondenti ve svých výpovědích o negativních stránkách pěstounské péče zmiňují často a také proto, že cílem této práce je mimo jiné na negativní dopady pěstounské péče na biologické děti pěstounů upozornit a navrhnout možné způsoby práce s pěstounskými rodinami tak, aby byla tato negativa odstraněna nebo byl alespoň zmírněn jejich dopad na děti. V kódu příprava na pěstounskou péči a představa o ní jsem zjišťovala, zda biologické děti pěstounů někdo z řad odborníků na pěstounskou péči připravoval, zda byly zapojeny do přípravy pěstounů. Také mne zajímalo, jakou formou by podle respondentů měly být biologické děti pěstounů na pěstounskou péči připravovány. 31
Pod kódem doprovázení a podpora jsou uvedeny informace, které respondenti uvedli na otázky, zda rodinu někdo v průběhu pěstounské péče podporoval a zajímal se o potřeby a problémy biologických dětí a celé rodiny, ne pouze o zájmy pěstounů a přijatých dětí. Jsou zde uvedeny také části rozhovorů o tom, jak respondenti vnímají nutnost podpory a doprovázení při pěstounské péči ve spojení s vlastními dětmi. Z informací obsažených v těchto kódech vycházím v kapitole Doporučení k sociální práci s biologickými dětmi pěstounů. Po vytvoření kódů a rozřazení citací do nich jsem každý kód u každé skupiny respondentů okomentovala. Výsledky výzkumu jsem shrnula do kapitoly Shrnutí a diskuze, kde jsem také uvedla své postřehy z průběhu výzkumu a věci, které jsem mohla udělat jinak. Poslední částí výzkumu bylo vytvořit ze získaných dat doporučení, která by se dala využít v přípravě biologických dětí na pěstounskou péči a podle kterých by mohly být pěstounské rodiny s biologickými dětmi podporovány v průběhu pěstounské péče, především při zjišťování, jak pěstounskou péči vnímají děti pěstounů a při případném odstraňování problémů.
4.3. Analýza rozhovorů s pěstouny Prvním zvoleným kódem, ke kterému se pěstouni hodně vyjadřovali, je kód vztahy mezi dětmi. Většina pěstounů uvedla, že jejich vlastní děti měly s dětmi v pěstounské péči dobré vztahy, které se velmi blížily vztahům pokrevních sourozenců. Vztahy mezi dětmi se upevňovaly delší dobu a vazby mezi nimi byly tím pevnější, čím déle dítě v rodině pobývalo. I: „Tak tydlety jí berou jako sestru, že jo, ona je tu odmalinka, tak to je jako sestra.“ K: „Když jsme si A. vzali, tak vlastně N. byla protivná a vzteklá a někdy až zlá, že se jako všechno točí kolem A., když je mladší a menší, tak sme se jí to snažili vysvětlit no, ale to chtělo až časem aby to pochopila. N. jí jako bere, ze začátku byly problémy, že jí brala hračky, ale teď je jako součást rodiny jak je tu odmalička.“ Z: „Než se ty vztahy vytvoří tak to trvá, jestli dlouhodobý, to se nevytvoří za tejden a tim pádem je potřeba na tom nějak pracovat.“
32
A: „Řekla bych, že až teď si k sobě nacházej cestu, až po osmi letech, co je vlastně H. v rodině. Teď má k ní docela blízko, snaží se bejt jako vona a bere jí jako vzor. Tak mě to přijde, že maj hodně podobnej vztah tomu sesterskýmu klasickýmu, že si to tak sedlo až teď bych řekla.“ Pěstouni také jako častý jev mezi biologickými a přijatými dětmi uváděli žárlivost, která v některých případech přesahovala až za hranice sourozenecké žárlivosti, kdy se děti nemohly snést a biologické dítě, případně děti, pěstounů neslo těžce, že je většina pozornosti a času věnována dítěti přijatému. V tomto případě se vlastním dětem snažili vysvětlit, že jsou starší a rozumnější a měly by mít pro dítě přijaté pochopení. Po pokárání v tomto smyslu, že by biologické děti měly mít rozum oproti chování dětem přijatým, měly často výčitky svědomí a bylo jim líto, že se k pěstounským dětem chovají „ošklivě“. L: „V. teď žárlí, je mu 22, vychovávali sme ho samotnýho, protože už byly všechny děti pryč a teď do toho přišel D. a věnovali sme se všichni D. 5ikali sme V., ty už seš velkej, nepleť se do toho a ono taky ho to zasáhlo a projevuje se to. Strašná žárlivost tam je. Do těch devíti let to byl brácha a teď už mi je dvanáct a už já tě nenávidim, až tak daleko si nadávaj. On si D. všechno přivlastňuje, a když V. přijde, tak to je ty už tady nemáš co dělat, ty si táhni do svýho.“ Ze: „K. je 29 a stejně mám pocit, že žárlí jo, i když jí bude 30 let, tak jako pořád.“ Kr: Když přišla sem, tak to nevim, to byla asi taková zvláštní žárlivost, že na sebe chtěl upozornit za každou cenu.“ Z: „… a většinou ty přijatý děti mají ňákej problém nebo mají jich třeba i víc a potřebujou víc času a pozornosti a to právě taky pak děti vlastní si připadají, že nejsou tak milovaný, že sou trochu vodstrčený, což oni ten dojem mohou mít a pokud je to dlouhodobě a neřeší se to, tak chápu, že to nepřináší jako nic dobrýho, že i po letech se to vyčítá.“ R: „Tak jako párkrát tady byly ňáký tydlety problémy, tak mu řikám co mám dělat, že sme si jí museli vzít, tak ono teda pak mu to je líto.“ A: „Teďka já sem to třeba neviděla, ale ta biologická sedmnáctiletá dcera mi říkala, třeba na tu přijatou dceru, tak že na ní žárlila a to sem si ňák ani nevšimla, že třeba říkala, že i kamarádkám si hodně stěžovala, že má hroznou ségru. Říkala, že byla někdy zlá a protivná na ní a že jí to bylo líto, že někdy se k ní třeba chovala vošklivě.“ V rodinách se pěstouni setkávali také s bojem dětí o místo v rodině, o to, kdo je oblíbenější, neboť přijaté děti měly zažité, že si svou pozici musí vybojovat a to ať 33
pocházely z dětského domova nebo přišly z rodiny, která o péči o ně nezvládala. V případě sporů mezi biologickými a přijatými dětmi podle výpovědí respondentů pomáhalo ujištění, že děti mají pěstouni rádi, ať jsou vlastní nebo přišly odjinud a také nastavení pevných pravidel, která členové rodiny musí respektovat a dodržovat. V některých případech ale biologické děti pěstounů chování přijatých dětí nechápou, nevědí, z čeho pramení nebo jim nebylo správně vysvětleno. U některých respondentů doma se objevovalo také nepochopení změny pravidel v domácnosti biologickými dětmi. P: „Tenhleten problém může nastat i v jiných rodinách, když vidí v tom druhym protihráče, to jako věřim, že ty biologický sourozenci se můžou cejtit jako poškozený na úkor toho, co je tam navíc. T: „Myslim si, že jako opravdu i tím, že tady byly ty konflikty a vopravdu, když P. ví, že ta přísnost tady je, tak si nedovolí. Ale je fakt, že byly kázeňský problémy potom třeba na ňákym táboře nebo ve školce, protože pořád má takovej syndrom ještě z toho kojeňáku, takovej ten že kdo se zalíbí, vyhrává.“ Podle chování přijatých dětí, které bylo pro biologické děti nepochopitelné, se u některých biologických dětí objevoval stud za chování dětí přijatých a za to, že do jejich rodiny patří. Pro biologické děti bylo také obtížné vnímat, že jejich rodiče mají nějaké problémy, že se trápí a nevědí si s přijatým dítětem rady. B: „Byly tam problémy, si vzpomínám, že E. jednou přišla ze školy a byla hodně smutná, tak sem se jí zeptala, co se dělo a s klukama byly problémy v autobuse. Voni se prostě neuměli chovat v autobuse, i když jsme jim to vysvětlovali dokola, jak se maj chovat, tak stejně většinou v tom autobuse selhali. V tom autobuse se všichni koukali na tu E., protože to je jejich ségra a čekali, co udělá, když se tam kluci řezali. To byly takový situace, který jí jako trápily, že se za ně styděla. Ona ani nevěděla, co má dělat. Takže tedletěch těžkejch chvil muselo bejt víc, to nebylo jenom todleto období. Pak určitě co ty biologický děti nenesly dobře, když viděly, že se my jako máma s tátou trápíme.“ Rozdíly mezi dětmi jsou druhým kódem, kterému jsem ve výpovědích respondentů věnovala pozornost. Všichni respondenti vypověděli, že se mezi dětmi vlastními a přijatými snažili rozdíly nedělat, ale že prakticky není možné toho dosáhnout. Vždy se objeví rozdíly ať již v pozornosti či v rozdělení času mezi děti, protože děti přijaté ve většině případů potřebují více pozornosti a času na učení, který jim musejí pěstouni věnovat. Biologické děti se cítí upozaděné a opomíjené, což může způsobovat problémy v jejich chování či prospěchu. 34
Ze: „Taky sem na sobě cejtila, že jí nechávám trochu stranou a věnuju se víc jemu jo.“ T: „Nejsme asi jako dokonalí pěstouni, jako ty, který by nedělali rozdíl. To řeknu narovinu, přeci jenom to vlastní jo, možná třeba ještě pěstoun, kterej nemá svoje vlastní dítě, tak dokáže do srdce ňák jako rozdělit spravedlivějc, ale u nás to přece jenom tak je, když budu upřímný, že vopravdu jako ty vlastní děti tam přeci jenom ten vztah je hlubší a je přeci jenom je to vlastní krev jo.“ P: „Třeba naše nevěsta se cítí dotčená, že třeba A. víc dáváme a jejím dětem tolik ne, jo, takže my kvůli tomu spolu nemluvíme jo. Protože se cejtila, že A. má a její děti nemaj, takže sme se jako rozkmotřili a prostě její děti sem nechoděj.“ A: „Tim, že ty biologický děti máte ňák přirozeně, naroděj se vám, vod malinka je vlastně vychováváte, zrcadlíte se v nich, protože vidíte ty povahový rysy, to je celej tatínek, maminka, tak to prostě jde samo jakoby, kdyžto k těm dětem přijatejm si ho musíme ňák postupně vytvářet a myslim si, že to nikdy nebude úplně stejný jako s těma biologickejma.“ Také v případě nedostatku času a pozornosti pro vlastní děti je podle toho, co respondenti uvedli, nutné vlastním dětem často objasňovat, že přijaté dítě je v rodině nemá nahradit a že je stále mají rádi. Rozdíly vznikaly především z důvodu, že přijaté děti potřebovaly více času a péče při učení do školy a při získávání nových znalostí a dovedností. B: „A dětem jsem dávala stejnou lásku jako svým dětem. Rozdíly mezi biologickejma a pěstounskejma sme nedělali jako proto, že to nejsou naše pokrevní děti, ale z toho důvodu, že se k nim fakt jinak přistupovat muselo, protože byli jiní. Měli jiné návyky nebo neměli návyky vůbec, já sem klukům dokázala dát lásku a porozumění, co sem ji nedokázala dát, ten tvrdej režim.“ Z: „I když rodiče nemají na děti tolik času, tak by určitě měly bejt ujišťovaný, že je mají rádi a že se na tom nic nemělní, že nám tady přibyl sourozenec a s tou aktuální situací se vyrovnat je skutečně dlouhodobá věc.“ Kód negativa pěstounské péče ve vztahu k biologickým dětem je propojen s předchozími kódy, kde je například zmiňována žárlivost, která způsobila změny v chování biologických dětí pěstounů. Jako negativum pěstounské péče respondenti také zmiňovali již uvedený nedostatek času a pozornosti pro své vlastní děti, což způsobovalo problémy v celé rodině, pokud jim rodiče nevysvětlili, jaká situace v rodině nastala. Složitým situacím v rodině a negativním dopadům na biologické děti se dá těžko 35
předcházet, ale v pěstounských rodinách podle výpovědí pěstounů pomáhalo, když rodiče nastavili přísnější pravidla a hranice tak, aby přijatým dětem bylo jasné, co jim v rodině bude tolerováno. T: „Takže u nás si myslim naše děti netrpí tim, že by viděly, že mu dopřáváme víc, abychom dohnali to dřív. Právě naopak byly ze začátku konflikty, že třeba P. viděl, zkoušel jak na sebe upozornit, byly případy, že prostě S. prošel kolem něj a drknul do něj ramenem a hroznej řev, hroznej záchvat, hned sme vlítli na S., co mu ubližuješ, co to děláš no a potom jako když sme to probírali, tak sme zjistli, že vlastně se o nic nejednalo a tak honem rychle narazil. V podstatě nejdřív viděl, že stačí, když začne řvát a S. nech mě a vlítli sme na S. automaticky a neřešili sme to. Takže narazil, takže tvrdší jakoby režim, že prostě takle ne, podvádět to ne.“ B: „Nám pěstounská péče skončila, bylo to z důvodu nezvládání závažných výchovných problémů, ty problémy se opakovaly a pak na základě doporučení z různých stran jsme udělali, co jsme udělali, že kluci museli zpátky z té pěstounské péče, což bylo pro nás i pro manžela nejtěžší rozhodnutí v našem životě, že jsme to byli my, kdo dal to rozhodnutí, že museli zpátky. S dětmi jsme to probírali ty problémy, protože nikdo neměl jasno. Super bylo, že jsme měli od kluků zpětnou vazbu, že nás měli rádi, ale i když nás měli rádi, tak nám dokázali dělat věci ošklivý, který nám velmi velmi vnitřně ubližovaly. I když sme to probírali v rodině, ale je potřeba to probrat s někym úplně nezúčastněnym, protože E. si vůbec nemyslela, že by ty její problémy mohla mít z důvodu právě tý pěstounský péče, ale když se šlo do hloubky tak se zjistilo, že jako jí to hluboce zasáhlo no. Když dcera i syn mi s odstupem času sdělili, že museli sami vyhledat pomoc, tak sem si vzpomněla, že sem kdysi dala sama sobě slib, že to nesmí ale opravdu ublížit biologickým dětem, to se mi opravdu udělalo nevolno, že se to stalo. Ale oni mě vyvedli z toho, že jim to dalo ohromnou zkušenost, i když jim to taky ublížilo, nám všem to ublížilo, ale taky nám to hodně dalo.“ Předchozí citace souvisí s dalším, ale především s posledním kódem, který se týká doprovázení a podpory v pěstounské péči, budu se jí proto věnovat převážně tam. Předposledním kódem je kód příprava na pěstounskou péči a představa o ní. K tomuto kódu se vyjádřila většina respondentů tak, že jejich děti byly na pěstounskou péči připravovány pouze jimi, jen tři respondenti vypověděli, že s jejich dětmi o přijetí dalších dětí do rodiny hovořil někdo jiný, např. sociální pracovník. Problémem může být, že sami žadatelé o pěstounskou péči většinou nemají zkušenosti s prostředím, ze kterého 36
dítě může přijít a často ani nevědí, s jakou prognózou vývoje dítě přichází, proto na to nemohou své vlastní děti dostatečně připravit. S: „… a vůbec nás vlastně nepřipravili na to dítě samotný, protože to dítě je úplně jiný, má něco za sebou, má za sebou hrozný věci, který já sem třeba ani jako dítě ani jako dospělá nezažila a nepoznala ve svým okolí.“ T: „Děti od začátku o tom věděly, probíraly sme to s nima a prostě byly s námi i na všech těch prostě když jsem byla na všech těch kolech jakoby vybírání dětí. Připravovali sme je na to, že to nebude jakoby na chvíli, že to bude na furt. Jediný, čeho se zúčastnily, v Praze měly příležitost u paní J.,tak to vlastně když sme tam byli, měli sme všechno už absolvovaný a vlastně sme jednali už konkrétně tak tam si jednou vyžádala, aby tam byly i děti a vlastně mluvila s nima samostatně a tak nějak to rozebírala, to klima tý rodiny, to prostředí jo.“ Z: „U nás teda paní ze sociálky, ještě, když sme bydleli v tom jinym městě, řekla, že máme velký děti, který teda mají co říct k tomu jestli chtějí nebo nechtějí a jak to vlastně vypadá, tak si vyjednala návštěvu, tak za námi přijela, se všema si popovídala, aby zjistila, jak to teda je a narovinu nám řekla, že kdyby teda některý z našich biologických dětí mělo problém to dítě přijmout, tak že by nás museli odmítnout jako žadatele.“ A: „Myslim si, že tudletu v tý době pětiletou dceru a toho sedmiletýho syna, že sme na to fakt jako připravovali, že se na to těšili, že to vzali tak jako přirozeně, že tim odmalinka tak jako byli krmený, že prostě budou mít sourozence z dětskýho domova, že úplně přirozeně toho T. přijali, až mě to teda překvapilo.“ B: „To bylo rozhodnutí celý rodiny. V mašem případě s dětmi před pěstounskou péčí mluvila paní V. a ptala se jich.“ Jako nejčastější představu o zapojení biologických dětí do přípravy na pěstounskou péči respondenti uváděli, stejně tak jako v další kapitole jejich děti, že by bylo dobré, pokud by si biologické děti žadatelů o pěstounskou péči mohly promluvit s biologickými dětmi pěstounů, kteří mají zkušenost s pěstounskou péčí již za sebou nebo ji právě prožívají. Dětem žadatelů by mohly tyto rozhovory více přiblížit s jakým chováním a jakými situacemi se mohou v rodině setkat. Stejně tak pokud by měli žadatelé možnost promluvit si s pěstouny o prožívání pěstounské péče jejich biologickými dětmi, mohli by si se svými dětmi o možných konfliktech a pocitech promluvit a mohli by se na tyto situace lépe připravit.
37
Š: „Já bych připravovala malý děti, ty děti, který to neskousnou, který to berou, jako přišel sem vetřelec, teď si budou všímat jeho a nebudou si všímat mě. Já bych třeba i navrhovala, aby třeba i k tomu psychoterapeutovi celá rodina šla a povidali si takhle, ta rodinná psychoterapie a ne jednotlivce, aby si všichni povidali, aby slyšeli ty názory vlastně a aby ten terapeut pracoval se všema.“ T: „Určitě si myslim, že ňákou formou i ten psycholog jako nějaká nezávislá osoba, která to dokáže posoudit a poradit a i třeba sou případy, nevim, že se narazí na něco timhle způsobem co by ty rodiče neviděli, nevšimli si nebo by je nenapadlo, takže si myslim že s ohledem na ten věk a někdo, kdo tý problematice rozumí a nějakou tou formou jako dostupnou dětem by bylo určitě dobrý.“ Z: „Já si myslim, že děti by měly bejt do toho zapojený, protože sicejako rodiče budoucí pěstouni určitě o tom mluví i s těmi dětmi, ale myslim si, že ňákej odborník, že zas třeba promluví eště trošku jakoby jinak, může tam vnýst nějakej jakoby pohled, kterej rodiče nevidí nebo ho nepovažujou za důležitej a tim pádem i to dítě si to může jenom myslet, že v tý rodině se to třeba neřekne, protože když si vzpomenu na ty začátky, tak my sme se na příchod novýho dítěte těšili, prožívali sme euforii, že by mě to nikdo v tu dobu nerozmluvil a takže v tom očekávání toho dítěte se leccos dá přehlídnout…. Minimálně aspoň ňáký hodiny nebo víkend, kde by třeba i ty děti něco napadlo nebo by byly vtažený do toho, co ty rodiče prožívají víc a že by to mnohé ujasnilo a napomohlo. Podle mě je jedno jestli se vlastně přijme jedno dítě nebo víc, al přijde mi, že je to velkej převrat v tý rodině, ať už je jedno nebo jich je víc a obzvlášť když tam není nějakej třeba větší věkovej rozdíl mezi přijatými a vlastními, tak si myslim, že to musí bejt velice náročný. Spíš co mě napadlo přizvat je na tu přípravu, s tim, že by teda mohli být nějaký pěstouni, kteří si tim prošli, celá rodina a byli by ochotný to sdílet, protože to budou třeba i prohry, i špatný věci na kterých si něco uvědomili, ale byli by je ochotný předat někomu. Nebo třeba kdyby byli odborníci, kteří se zaměřujou jenom na tuhletu činnost, jenom na tu pěstounskou péči, to by bylo něco.“ A: „Udělat nějaký jakoby i konkrétní školení nebo nějakou metodiku jak ty děti připravit, že jo. Rozum a cit, ty to dělali, tu besedu o pěstounce očima biologických dětí a to se mi zdá dobrý. Bylo by dobrý, kdyby na tu přípravu žadatelů mohly i biologický děti a nějak tam jako promluvit, aby ty rodiče je na to mohli připravit. Anebo by bylo vůbec skvělý, kdyby ty děti žadatelů se mohly setkat s biologickejma dětma pěstounů, aby jim mohly předávat zkušenosti s čim se můžou setkat, na co se můžou připravit.“ 38
Z uvedených citací vyplývá, že pěstouni by určitě zapojili biologické děti do přípravy na pěstounskou péči, právě proto, že s ní již mají vlastní zkušenosti a vědí, s jakými problémy a komplikacemi se v jejím průběhu setkávali. Z těchto výpovědí také budu částečně vycházet v kapitole Doporučení k sociální práci s biologickými dětmi pěstounů, protože příprava na pěstounskou péči, ať již žadatelů o pěstounskou péči nebo jejich dětí, by měla vycházet ze zkušeností pěstounů, kteří v pěstounské péči děti mají a vidí tak, jaké problémy se mohou v jejím průběhu vyskytovat. Poslední částí rozhovorů s pěstouny, která je pro tuto práci důležitá, jsou výpovědi respondentů – pěstounů o doprovázení a podpoře v průběhu pěstounské péče. Zajímalo mne především, zda se někdo blíže zajímal o biologické děti pěstounů, o to, jak pěstounskou péči prožívají a zda nemají nějaké problémy, se kterými se nikomu nesvěřily. Respondenti vypověděli, že se konkrétně o jejich biologické děti nikdo nezajímal, pozornost byla věnována spíše dětem přijatým. B: „Nejtěžší pro mě bylo, když jsme klukum s E. balily a obě jsme brečely, to pro mě bylo jako připravovat někoho do hrobu. Potom já jsem měla problémy, manžel měl problémy i dcera měla problémy a museli jsme vyhledat psychologa jo a všechno to souvisí s tím, čím jsme prošli. Myslim si, že je dobrý navštěvovat odborníky a probírat to s nima.“ R: „U nás vždycky paní H., si s nima vo tom popovídala, jestli jako není ňákej problém.“ A: „Je fakt, že dětí se třeba na todleto ptali jak to berou a jak se cejtěj, když sme ty děti chtěli přijímat, když sme plánovali že přijmeme třeba další dítě do rodiny, tak většinou ta psycholožka se ptala dětí jak to viděj, vzala si je třeba stranou a ptala se na to jestli se těšej nebo prostě jestli jsme jim o tom říkali a takový, to nemůžu říct, že by se jich nikdo neptal na jejich názor. Ale pak v průběhu tý pěstounky asi ani ne, jakoby že by se někdo ze sociálky jako vyloženě zajímal o ty biologický děti, to nemůžu říct. Je fakt, že většinou sme tydle věci řešili stranou, když měli nějaký problémy, toho, koho se to týkalo. Teďka sou z toho ty biologický děti vopravdu vyčleněný, když nám nabízej respit, tak ho nabízej pro nás a pro pěstounský děti, ale biologický jako kdyby neexistovaly.“ Ve výpovědích je uvedeno, že by celá pěstounská rodina a především biologické děti pěstounů, potřebovala větší podporu a v případě potřeby, nějakých konfliktů či změn chování u biologických dětí, i doprovázení odborníků, sociálních pracovníků, případně psychologů. Bylo by tedy vhodné se o potřeby biologických dětí pěstounů podrobněji zajímat, jak při přípravě na pěstounskou péči, tak při jejím průběhu. 39
4.4. Analýza rozhovorů s biologickými dětmi pěstounů Stejně tak jako v předchozí kapitole se i zde budu jako prvnímu kódu věnovat vztahům mezi dětmi pěstounů. Všichni respondenti v této kapitole vypověděli, že děti přijaté berou jako sourozence vlastní a v případě, že by děti přijaté měly odejít, vnímali by to jako ztrátu vlastních sourozenců. Z rozhovorů také vyplynulo, že si na nové dítě v rodině museli zvyknout a vztahy mezi nimi se utvářely delší dobu, než je tomu u pokrevních sourozenců. PA: „Já jako vim, že to nejsou mí vlastní sourozenci, ale snažim se to tak brát, nemám problém s nima.“ TH: „Já ho beru jako normálního kluka, jenom, že prostě neměl štěstí u vlastní rodiny.“ I když vlastní děti pěstounů uvedly, že si na přijaté děti zvykly a berou je jako vlastní sourozence, v dalších částech rozhovoru uvedly, že bylo nutné nastavit pevné hranice a pravidla pro chování příchozích dětí, neboť ze svého původního prostředí hranice neměly nebo byly oproti nastaveným hranicím a pravidlům v rodině posunuté a přijaté děti byly zvyklé o své pozice ve skupině bojovat, někdy až fyzickým násilím, což mezi biologickými dětmi a dětmi přijatými vyvolávalo spory. TK: „Jo on byl takovej, že si chtěl získat každýho a chtěl bejt takovej prostě, jak ho rodiče oblibujou, tak dělal naschvály mě, aby vypadal líp a hodnější.“ Tvrzení o naschválech a počátečních bojích o pozici v rodině se objevilo ve třech výpovědích biologických dětí pěstounů, které následně uvedly, že situace se zlepšila až poté, co se o chování přijatých dětí dozvěděli rodiče a ujasnili a upravili pravidla chování mezi členy rodiny. Po biologických dětech pěstounů bylo rodiči požadováno, aby se chovaly dospěleji, slušněji a byly dětem přijatým příkladem. VB: „Vnímal jsem, že se pohybuji někde mezi rolí sourozence a částečně rodiče.“ Kódem druhým, kterému jsem se věnovala a který s předchozím souvisí a navazuje na něj, je kód nazvaný rozdíly mezi dětmi. Již u předchozího kódu je z citací patrné, že rodiče rozdíly mezi biologickými dětmi a dětmi přijatými dělají, ať již v nastavení hranic a pravidel nebo v rozdílu času, který dětem věnují. Omezení času, který mohly biologické děti trávit se svými rodiči je často zmiňováno dětmi jako problém, jako negativní část pěstounské péče, se kterou se těžko smiřovaly.
40
MZ: „rodiče se mu víc věnovali, hlavně mamča a to sem občas žárlila no. Třeba až teď, kdy už sem doma jen já a S., tak se mnou mamka chodí do kulturáku každej druhej čtvrtek a že teď mi to vynahrazuje, že na mě neměla tolik času.“ I když kromě jednoho případu pěstouni vypověděli, že mezi dětmi nedělali rozdíly, z výpovědí respondentů v této kapitole a odborníků v kapitole následující je patrné, že takřka není možné rozdíly mezi dětmi vlastními a přijatými nedělat. Může se jednat o rozdíly v rozdělení času mezi děti, upřednostňování vlastních dětí či naopak, což je podle výpovědí z předchozí kapitoly patrné, kompenzování špatných zkušeností přijatého dítěte větším množstvím dárků, drobností, či projevů lásky. TK: „No nám jako říkají v tajnosti, že nás milujou trochu víc než toho P., ale jako vychází s ním všichni taky dobře, i babičky a dědové.“ Kód negativa pěstounské péče ve vztahu k biologickým dětem je výpověďmi respondentů provázán s předchozími, kde je zmíněn nedostatek času a pozornosti rodičů vlastním dětem a také částečné opomíjení jejich potřeb. PA: „Tak to sem byla jako naštvaná, že na mě rodiče jako nemaj dostatek času, že řešej pořád nějaký problémy s nima a já si musim poradit sama.“ VB: „…jediné negativní pocity jsem měl během náročnějších období (krádeže), kdy jsem viděl, jak intenzivně vše emocionálně prožívá moje mamka. Ale to byl spíš pocit bezvýchodnosti.“ Z uvedené citace vyplývá, že pocity rodičů a jejich rozpoložení děti vnímají a ovlivňuje je. V zátěžových a krizových situacích pro rodinu by bylo proto dobré, kdyby měla celá rodina a všichni její členové, děti především, možnost opory a odborné pomoci jak se situací vyrovnat. Kódem, který si zaslouží velkou pozornost, je kód příprava na pěstounskou péči a představa o ní. Všichni respondenti z řady biologických dětí pěstounů v této části vypověděli, že jim o pěstounské péči a o tom, že do rodiny přijde nové dítě, řekli jejich rodiče a jinak, např. ze strany sociálních pracovníků, připravováni, ani dotazováni na svůj názor na situaci příchodu dalšího dítěte do rodiny, nebyli. TK: „Takle, já sem se jako upřímně trochu bál, protože já sem nevěděl, jako co von může bejt žejo, protože na první pohled sice vypadal jako andílek, ale prostě říkal sem si, jestli třeba nebude zlobit nebo tak.“
41
VB: „Rozhodnutí stát se pěstouny rodiče s námi od začátku konzultovali. Všichni jsme se k tomu otevřeně vyjádřili. Součástí oficiální procedury naše názory úplně nebyly, ale nikdy jsem neměl pocit, že bychom byli přehlíženi.“ TH: „Oni nám to předem řekli, protože jako od začátku, kdy sme si brali jako P., tak nás berou prostě někdy soukromě a takle nás sem vzali a řekli tak teď vám něco řekneme, my uděláme jedno gesto, vezmeme si do rodiny ňákýho vašeho sourozence jo, sice nevlastního ale tak… Tak sme to spolu rozebírali jo a přichystali nás na to.“ Všichni dotazovaní respondenti v této kapitole uvedli, že by se biologickým dětem pěstounů pozornost při přípravě na pěstounskou péči věnovat měla, na tomto tvrzení se shodli jak respondenti ve věku dvanácti let, tak respondenti nejstarší, ve věku jednatřiceti let. O představě, jak by chtěly být na pěstounskou péči připravovány, samy biologické děti pěstounů uvedly, že by bylo dobré, pokud by si mohly promluvit s dítětem, které již zkušenost s pěstounskou péčí má a mohlo by jim podat informace o tom, s čím se setkalo a jaké mělo pocity. PA: „To si taky myslim, že by nebylo úplně vod věci, aby se někdo zaměřoval taky na ty děti vokolo. Myslim si, že by nebylo úplně vod věci, kdyby s těma dětma někdo mluvil.“ TH: „Musim říct, že já bych se k tomu psychologovi asi trochu bála, protože prostě sem u psychologa ještě nikdy nebyla. Já bych právě ty rodiče, který by měli biologické děti a prostě by chtěli do tý pěstounský péče ňáký dítě nebo adoptovat tak prostě se rovnou těm dětem svěřit a víc jim jako otevřít cestu k těm názorum, aby taky nechali ty děti říct svůj názor, protože oni taky, to pro ně bude taky součást rodiny to nový dítě.“ VB: „K tomu mne napadá, že u mladších biologických dětí by bylo dobré, aby se s jejich pocity a názory pracovalo už při výběrové fázi. Myslím, že by hlavně rodiče měli být seznámeni s úskalími soužití biologických a pěstounských dětí od odborníků. Jak je to u mladších děti si nejsem jist. Je možná namístě, aby měly možnost konzultací nejen s odborníky, ale i s podobně starými dětmi z jiných pěstounských rodin. Možná v tomto mohou hrát úlohu i občanská sdružení, kam by se pěstounské rodiny mohly sdružovat.“ Ke kódu doprovázení a podpora biologické děti pěstounů shodně vypovídaly, že se o jejich potřeby a pocity při průběhu pěstounské péče konkrétně nikdo nezajímal, že zájem byl především o děti přijaté a jejich prožívání. PA: „To nevim jako, že by se mnou někdo vyloženě spolupracoval.“
42
MZ: „K nám myslim ta sociálka nepřišla za tu dobu, co sme bydleli jinde, takže se mě na to neptali, ale až tady přišla paní V., když se něco dělo tak sem šla za mamčou a řešili sme to s ní, takže asi kdyby se něco dělo tak by to asi řešili no.“ Biologické děti pěstounů uvedly, že v případě, že by měly problémy s přijatým dítětem, obrátily by se především na matku, od které by čekaly pomoc a podporu.
4.5. Analýza rozhovorů s odborníky Rozhovory s odborníky jsou důležité z toho pohledu, že právě oni se s pěstounskými rodinami setkávají, pomáhají jim řešit jejich problémy nebo je odhalovat. Prvním kódem je stejně tak jako u rozhovorů s pěstouny a s biologickými dětmi kód vztahy mezi dětmi. Odborníci shodně s pěstouny uváděli, že se vztahy v pěstounských rodinách často podobají sourozeneckým vztahům, ovšem s většími hrozbami neshod mezi sourozenci, které se mohou projevit až po delším pobytu dítěte v pěstounské péči. Š: „Z pohledu sociálního pracovníka nejsou na první pohled patrné vztahy mezi dětmi v pěstounské péči a dětmi biologickými. Problémy mohou vzniknout a určitě vznikají, jsou mnohdy obdobné jako u sourozenců. V určitém věku mohou mít děti v pěstounské péči pocit, že do rodiny nepatří.“ V: „Záleží na věku dětí, z počátku převládá nadšení, soucit, které přechází v žárlivost, závist, kdy někdy převáží rozum a vysvětlování rodičů a jinde může končit neshodami s rodiči nebo odchodem v osmnácti letech. Ve vyšším věku dětí je problematičtější přijmout nové dítě, děti často prožívají i stud, kdy jsou nuceny doprovázet přijaté dítě do školy, které často mají opožděný vývoj. Bohužel i v našem regionu nevhodné chování přijatého dítěte spolu s dalšími okolnostmi mělo za následek sebevraždu biologického dítěte pěstounů.“ Va: „Ve své praxi psychologa jsem se s problémy, které způsobila pěstounská péče, již několikrát setkala. Problémy způsobuje pocit biologických dětí, že je rodiče již nemají rádi, že většinu času věnují dětem přijatým. Samozřejmě to pramení i z boje o pozice, které jsou v biologické rodině dané, a přijaté dítě do nich zasáhne a snaží se biologické dítě či děti z jeho pozice vytlačit. To jsou potom vynervované děti pěstounů, nevědí co se situací dělat a pokud se neřeší, přináší jim problémy i v budoucnu.“ O: „Myslím si, že vztahy mezi biologickými dětmi pěstounů a dětmi v pěstounské péči mohou přinášet mnoho problémů. Podstatnou roli určitě hraje výběr vhodného dítěte do
43
konkrétní rodiny. I tak si myslím, že vztah mezi vlastními dětmi a dětmi v pěstounské péči může být podobný jako u sourozenců, ale asi nikdy úplně stejný.“ Odborníci zároveň upozorňují, že ne každý pěstoun je schopný nebo ochotný o problémech v rodině promluvit s odborníkem a ne každé dítě se s problémy svěří. O: „Určitě si tyto otázky dávají pěstouni sami sobě a nejsem si jistá, že o tom všichni umí promluvit nahlas nebo si na tyto otázky umějí úplně odpovědět. Také asi záleží hodně na věku dětí. Děti biologické se mohou cítit odstrčené, určitě řeší vztah ve školním zařízení, někdy jim s příchodem dalšího dítěte vznikají nové povinnosti jako hlídání, doprovázení do školy a budují nové pozice v rodině.“ Rozdíly mezi dětmi jsou dalším kódem, ke kterému se respondenti vyjadřovali. Z výpovědí sociálních pracovnic OSPOD vyplývá, že se pěstouni snaží rozdíly mezi dětmi nedělat, někteří že je nedělají nebo že jsou patrné až ve chvíli, kdy se v rodině vyskytne nějaký problém, který je s nimi nutno řešit. V: „Pěstouni se velmi snaží rozdíly nedělat, ale dělají je. Zpočátku přijaté dítě upřednostňují, poté si udobřují děti vlastní. Například na rodičovských schůzkách někteří hlasitě zdůrazňují, ten co dělá problémy, není náš.“ Š: „Pěstouni se snaží navenek nedělat rozdíly mezi přijatými a vlastními dětmi, což z našeho pohledu poznáme, až když je v rodině nějaký, většinou výchovný, problém. Při našich setkáních s pěstounskými rodinami nejsou patrné rozdíly mezi dětmi biologickými a přijatými. Ani při setkání pěstounů a při vícedenních školeních, kterých se zúčastnily celé rodiny, nebyly žádné náznaky toho, že by se rodiče pěstouni chovali jinak ke svým nebo přijatým dětem. Je pravděpodobné, že někteří pěstouni dělají drobné rozdíly mezi svými dětmi a dětmi přijatými, to my ale z pohledu sociálního pracovníka, pokud to není markantní, nepoznáme.“ O: „ určitě se drtivá většina pěstounů snaží nedělat rozdíly mezi vlastními a přijatými dětmi, snaží se jim dát stejnou výchovu i péči. Otázkou je, jaké situace při péči nastanou a jak si s nimi pěstouni a jejich okolí dovedou nebo chtějí poradit.“ Respondent psycholog oproti tomu uvádí, že každý z pěstounů rozdíly dělat musí a dělá je, pouze je nechce přiznat sobě nebo okolí. Va: „Vždyť si to představte, to nejde nedělat rozdíly. Rozdíly dělá člověk i mezi svýma vlastníma dětma, vždycky máte k jednomu blíž, takže mezi přijatými a vlastními rozdíly být musejí. Určitě je špatně když jsou nějaké markantní ať již ve prospěch biologického dítěte 44
nebo naopak, což se u pěstounské péče děje poměrně často, ve prospěch dětí přijatých. Pěstouni mají často pocit, že dětem přijatým musejí vynahrazovat a kompenzovat to, co mají za sebou, což jen vede k větším rozdílům mezi dětmi a hlubším a vážnějším sporům, kdy vlastní dítě dospívá k názoru, že jej jeho rodiče již nemají rádi nebo o něj nemají již zájem.“ S tímto případem, kdy se pěstouni snaží dítěti špatné zkušenosti z minulosti kompenzovat, jsem se setkala osobně při nahrávání rozhovorů s pěstouny, kdy sami uznali, že přijatému dítěti dopřávají více věcí a dárků než by měli, ale že to dělají proto, že chlapec není se svými rodiči a chtějí mu to vynahradit. Odborníci stejně tak jako další dvě skupiny respondentů ke kódu negativa pěstounské péče ve vztahu k biologickým dětem uvádějí, že příchod dítěte do pěstounské péče na biologické určitě vliv má, který může být negativní, pokud biologické dítě pěstounů na příchod nového dítěte není dostatečně připraveno. Va: „Těch negativ je tam určitě spousta, je potřeba, aby o nich věděli jak pěstouni, tak jejich biologické děti. Samozřejmě není možné je připravit na všechno, ale alespoň o změnách, které příchod dítěte vnese do chodu rodiny a domácnosti, by vědět měli a měli by s nimi i počítat a připravit na ně své dítě, samozřejmě s pomocí odborníků. Ty biologický děti velmi ovlivňuje, jak jsem už říkala, ten konkurenční boj o pozici v rodině, o pozornost rodičů a v případě, že na to nebude dostatečně připraveno, to na něj může mít opravdu těžký negativní dopad, který si s sebou ponese celý život.“ Š: „Děti, které přicházejí do rodiny, pocházejí většinou ze sociálně slabého nebo vyloučeného prostředí. Někdy mají různé vazby a onemocnění, poruchy, jak fyzické tak psychické. Nemají ukotvené některé sociální vazby, návyky. Někdy neovládají základní dovednosti v rámci sebeobsluhy. Je určitě potřeba jim věnovat větší péči než vlastním dětem, které mají chod rodiny zažitý. Příchod dalšího dítěte je pro biologické děti určitě náročný, musejí slevit ze svých požadavků a nároků, jak na čas trávený s rodiči, tak materiální věci. Musejí se připravit na reakce okolí, které nejsou vždy pozitivní.“ O: „Biologické děti příchod přijatého dítěte může v mnoha věcech obohatit, ale také hodně potrápit. Pěstouni by neměli tyto vztahy podceňovat, a pokud zaznamenají sebemenší náznaky problémů, měli by je řešit, a to nejlépe s odborníky.“ V: „Jako negativa vidím boj o pozice, rivalitu, některé emoce mohou děti vnímat kladně i záporně, záleží na konkrétní situaci v rodině.
45
Stejně tak jak respondenti – odborníci uváděli u předchozího kódu, i zde je zmíněno, že by pěstounům měli být k dispozici odborníci, kteří by jim pomáhali řešit složité situace např. doprovázením, což je v současné době obtížné pro nedostatek organizací, ať již státních nebo nestátních, které by tuto službu poskytovaly. Předposledním vybraným kódem, ke kterému se respondenti často vyjadřovali, je příprava na pěstounskou péči a představa o ní. Respondenti vypovídali o potřebě zařadit biologické děti pěstounů do přípravy na pěstounskou péči, což se má v současné době měnit a děti by měly do přípravy na pěstounskou péči být zařazovány více, než jak tomu bylo dosud. Š: „V současné době je s biologickými dětmi počítáno v rámci přípravy pěstounů otázkou je, zda to bude v takovém rozsahu, aby to rodiny připravilo na věci, se kterými se mohou setkat.“ V: „Přípravu vidím jako nedostatečnou. S biologickými dětmi hovoříme my sociální pracovníci v první linii, před samotnou pěstounskou péčí, poté nikdo. Již několikrát dopadlo zprostředkování špatně, kdy v přímém kontaktu budoucí pěstounské rodiny s vlastním
dítětem
panovala
od
počátku
rivalita
a
pěstounská
péče
nebyla
zprostředkována. Jako vhodnou přípravu vidím častější kontakt s pěstounskou rodinou, návštěvu psychologa například v rodině a rozhovor s jejími členy.“ O: „Určitě by děti měly být připravovány na příchod cizího dítěte. Pokud vím, jsou děti budoucích pěstounů zvány v rámci přípravy Krajského úřadu. Nevím, jak tyto návštěvy probíhají a zde je možno brát je za dostatečné. Většina dětí se na příchod dítěte do rodiny těší, ale určitě neumí plně odhadnout, co to pro ně bude znamenat.“ Va: „Ta příprava je určitě potřeba větší. Já bych to viděla jako formou projektivních technik, ty se nám osvědčily u těch dětí, že i když něco nechtějí nebo se bojí říct, tak takhle to většinou vyplyne. Samozřejmě by to bylo na dýl, na delší dobu ta příprava, ale myslim si, že by se to vyplatilo, že by se tak mohlo lecčemu předejít, když by se včas zjistilo, že to dítě potřebuje víc času, než ta rodina přijme další dítě. Asi by bylo potřeba udělat větší výzkum, trvající delší časovej úsek, rozdělit ty děti do věkových kategorií, je to spousta práce ještě, ale věřim, že se to jednou povede a ty děti budou do přípravy zapojený úplně. Samozřejmě by k tomu taky bylo potřeba víc dětských psychologů se zkušenostma hlavně, aby byli schopni správně číst to chování dítěte.“ Některé z uvedených možností přípravy biologických dětí žadatelů o pěstounskou péči uvádím v následujících kapitolách jako příklady, jak by se dalo s dětmi pracovat, aby byly 46
na pěstounskou péči dostatečně připravené, aby jim záporným způsobem nezasáhla do života. Doprovázení a podpora jsou posledním kódem, který jsem do své práce vybrala, jako shrnující důležité výpovědi respondentů týkající se tématu vlivu pěstounské péče na biologické děti pěstounů. Vybrané citace od respondentů navazují na předcházející kód týkající se přípravy na pěstounskou péči, neboť doprovázení je v rodině potřeba ve složitých a náročných chvílích, kdy rodina prožívá nepříjemné situace a má potřebu se o nějakého odborníka a jeho informace opřít. V případě dobré přípravy na pěstounskou péči, která zahrne všechna možná rizika, problémy a jejich řešení se dá předpokládat, že by následná pomoc při pěstounské péči neměla být takového rozsahu, jako kdyby byla příprava nekvalitní. Zajisté by bylo vhodné do přípravy a následného doprovázení zapojit také jiné odborníky, jako např. psychology, jak je již uvedeno u předchozího kódu. O: „V každém případě je žádoucí doprovázet pěstounskou rodinu jako celek, tudíž i biologické děti. Jen část doprovázení by měl vykonávat sociální pracovník, který působí v rodině v pozici i kontrolní a proto vztah k němu nemusí být vždy ze strany pěstounů zcela upřímný nebo otevřený. Osvědčují se nestátní organizace, na jejichž půdě setkávání může probíhat neformálně. Předávání i odborných informací a pomoci tak můžu probíhat nenásilně, a jak máme zkušenost ze zpětné vazby i příjemně, pokud předání probíhá na různých i několikadenních pobytech, a to za účasti pěstounů, biologických dětí i dětí, které do rodiny byly přijaty. Pěstouni, jejich děti i děti přijaté potřebují podporu po celou dobu trvání PP, kdy se s věkem dětí, ale i pěstounů vyskytují různé situace, kdy je třeba rodinu podpořit.“ V: „Sociální pracovník v rodině by se měl o biologické děti zajímat, hovořit s nimi o samotě a nabízet jim svou i další odbornou pomoc. Myslím, že současné nastavení příspěvku na výkon pěstounské péče toto umožní a lze poskytnout odbornou pomoc komplexní, tedy celé rodině.“
47
4.6. Shrnutí a diskuze Úvodní motto mé práce, které zní „Když dítěti oznámíte, že je máte moc rádi, a proto jste se rozhodli pořídit si ještě další miminko, připadá vám to možná naprosto logické, jenže dítěti to tak připadat nemusí. Zkuste se nad tím trochu víc zamyslet. Jak by vám bylo, kdyby vám dítě řeklo, že si sežene ještě jednu maminku a jednoho tatínka, protože vás má moc rádo?“ [Archer 2001: 93], vzbudilo bohatou diskuzi se všemi respondenty a stalo se tématem k zamyšlení a úvahám. Motto ukázalo pohled na pěstounskou péči tak, jak ho většina z pěstounů nebyla schopna vidět a vedlo je k úvahám o pěstounské péči a jejím vlivu na jejich děti a k úvahám, zda byly jejich děti na pěstounskou péči dostatečně připraveny. Tématem k diskuzi jsou také předcházející kapitoly, především pak kapitola Biologické děti pěstounů, ve které jsou uvedeny americké studie o tématu biologických dětí pěstounů a jejich vnímání a prožívání pěstounské péče. V kapitole je vidět, že biologickým dětem pěstounů je v zahraničí pozornost věnována již dlouho, minimálně od 80. let 20 st., zatímco u nás se zájem o ně začíná projevovat až v posledních letech. Časová prodleva vychází z období socialismu u nás, kdy byl na dvacet let téměř zastaven vývoj pěstounské péče, která se do té doby vyvíjela stejně rychle, jako ve světě. Po pádu socialismu bylo nutné pěstounskou péči zdůraznit a podpořit před péčí ústavní zavést a vychovat si odborníky k tématu náhradní rodinné péče, čímž došlo k jejímu zpomalení oproti světovému dění. Z výzkumu, který byl prováděn s respondenty z řad pěstounů, biologických dětí pěstounů a odborníků, kteří se s pěstounskou péčí ve své praxi setkávají, vyplynulo, že by děti žadatelů o pěstounskou péči měly být do přípravy na pěstounskou péči zapojeny větší měrou, než tomu bylo doposud. Nesprávná či nedostatečná příprava biologických dětí žadatelů o pěstounskou péči má na průběh pěstounské péče a vztahy v rodině velký vliv. Při nedostatečné přípravě biologické děti pěstounů mohou těžce nést přijetí dalšího dítěte. Konkurenční boj mezi dětmi o pozici v rodině, žárlivost, pocit nedostatku péče a lásky rodičů může u biologických dětí vyústit ve výchovné problémy, uzavření se dítěte do sebe, ztrátu důvěry a vztahu k rodičům, případně až k rozpadu celé rodiny. Podle informací získaných z rozhovorů jsou biologické děti žadatelů do přípravy na pěstounskou péči u některých subjektů již zařazeny, ovšem formou, která není příliš vhodná. Jedná se o přednášky, kterých se účastní se svými rodiči, přičemž dětem není věnována jiná péče a přednášky jim nejsou uzpůsobeny tak, aby je děti mohly chápat. 48
V průběhu psaní diplomové práce jsem měla možnost seznámit se s dotazníky pro žadatele o pěstounskou péči, kde je velmi málo údajů o biologických dětech. Vhodné by bylo, kdyby zde byl zařazen také prostor pro vyjádření dětí, samozřejmě vzhledem k věku. Součástí by poté mohlo být psychologické vyšetření dětí. Současné dotazníky uvádím pro představu, co obsahují, v Příloze č. 1. Pěstounská péče nepřináší biologickým dětem pěstounů jen negativní pocity a zážitky, děti se díky ní naučí větší samostatnosti a lépe chápou situaci a problematiku dětí bez rodičů. Děti, se kterými jsem dělala rozhovory, také měly k rodičům větší obdiv za to, že do rodiny přijali další dítě, i když to pro ně znamenalo především zpočátku mnoho starostí a komplikací, s některými se museli potýkat v průběhu pěstounské péče nepřetržitě. Biologické děti žadatelů o pěstounskou péči a stejně tak samotní žadatelé by měli být na pěstounskou situaci připravováni podrobněji, tak, aby měli možnost se na ni dobře připravit a připravit na ni také svoje děti. K tomu potřebují dostatek informací nejen odborných, ale především informací z praxe o tom, s čím se potýkali pěstouni a jejich biologické děti při příchodu nového dítěte a v průběhu celé pěstounské péče. Dobré podle výpovědí respondentů je, aby žadatelé ještě než dítě přijmou, měli možnost uvědomit si změny, které nastanou a pokud mají biologické děti, aby s nimi mohli navštěvovat psychologa, který by jim mohl přiblížit pocity, obavy a nejasnosti dětí, jaké z pěstounské péče mají. V rozhovorech biologické děti pěstounů i samotní pěstouni uváděli často viditelný pocit žárlivosti vlastních dětí vůči dětem přijatým, se kterým si mnohdy nevěděly rady a plynuly z něj další potíže. Pokud by biologické děti znaly příčiny chování dětí přijatých a necítily se dítětem přijatým ohroženy, jejich žárlivost by nemusela překračovat meze sourozenecké žárlivosti a rodina by se větším problémům z ní plynoucích mohla vyhnout. Situace, se kterými se biologické děti žadatelů o pěstounskou péči mohou sekat, by jim mohli popsat právě stávající pěstouni se svými dětmi. Také častější setkání pěstounských rodin, kde si mohou jak pěstouni, tak děti promluvit mezi sebou o problémech a pocitech které v průběhu pěstounské péče prožívají, by byla přínosem a formou potřebné podpory. Stejně tak by měly být pěstounské rodiny doprovázeny odborníky ve větší míře, především při problémech, které se v průběhu pěstounské péče mohou vyskytnout. Další informací, která z výzkumu i předchozích konstatování vyplývá, je, že služby pro pěstouny a jejich rodiny jsou nedostatečné. Měly by být rozšířeny služby podpůrné, které poskytují doprovázení pěstounským rodinám ve složitých a obtížných situacích, které v průběhu 49
pěstounské péče nastávají. Podporovány by měly být obzvlášť rodiny, ve kterých jsou biologické děti nízkého věku nebo rodiny, kde se vyskytuje více různě starých dětí a přijetí dítěte zasáhne do pozic dětí v rodině. Díky rozhovorům s pěstouny jsem zjistila, že občanské sdružení Rozum a cit před několika lety pořádalo besedu, na které hovořily biologické děti pěstounů o tom, jak zkušenost s pěstounskou péčí prožívaly a prožívají, jak se při příchodu dítěte cítily, jaké měly pocity a zda příchod dítěte nějak změnil chod jejich rodiny a domácnosti. Myslím si, že právě tato forma podpory a pomoci je pro pěstounské rodiny velmi přínosná a měla by být poskytována ve větší míře. Tato nezisková organizace také poskytuje službu doprovázení pro rodiny, které mají výchovné problémy ať již s dětmi přijatými, vlastními nebo mají problémy se vztahy v rodině obecně. Bohužel, občanské sdružení Rozum a cit funguje pouze v rámci Středočeského kraje a Prahy. Doprovázení organizací bylo hrazeno v rámci projektu, který je časově ohraničen. Bylo by proto vhodné, aby se další neziskové i státní organizace působící v oblasti náhradní rodinné péče o problematiku biologických dětí začaly více zajímat a pěstouny a jejich rodiny více podporovat a doprovázet při náročných situacích, kterých při výchově dětí v pěstounské péči nastává mnoho. Podpora pěstounských rodin je vhodná také z ekonomických důvodů státu, neboť výchova dětí v rodinách a jejich podpora je několikanásobně výhodnější než péče o ně v ústavech, jak uvádím v následující tabulce. Tabulka č. 4 srovnání nákladů státního rozpočtu na jednotlivé typy péče o ohroţené děti v Kč měsíčně
Typ péče
Náklady
Sociální práce s rodinou (terénní, ambulantní)
3 500
Náhradní rodinná péče (pěstounská, poručenská)
15 220
Dětské domovy
24 480
Výchovné ústavy
60 986
Diagnostické ústavy
95 929
Zdroj: Macela, 2014: 3
50
Věřím, že situaci mění ku prospěchu rodin pěstounů a jejich biologických dětí novela zákona o sociálně právní ochraně dětí, která upravuje mimo jiné i státní příspěvek na výkon pěstounské péče vyplácený na základě uzavřených dohod o výkonu pěstounské péče pěstounů s obcí nebo nějakou pověřenou organizací a dohody o výkonu pěstounské péče. Na základě těchto dohod mají pěstouni a jejich rodiny právo využít jak odborné poradenství, tak možnost respitních pobytů pro děti přijaté, což umožní pěstounským rodičům získat čas pro děti vlastní. Novela ukládá pěstounům také povinnost vzdělávat se, což nebylo všemi kladně přijato, ale postupně si uvědomují, že existuje spousta otázek, na které hledají odpovědi, které mohou získat právě účastí na vzdělávacích akcích pro náhradní rodiče. Výhodou je, že některé organizace připravují víkendové vzdělávací pobyty pro celé rodiny, kterých se účastní pěstouni, přijaté i biologické děti. Pro děti bývá připraven program a rodiče se vzdělávají. Díky tomu se pěstouni i děti mají šanci seznámit s ostatními, kteří mají podobnou zkušenost a mohou si o ní navzájem promluvit s někým, kdo jí také prochází. Pokud bych měla dělat výzkum na toto téma znovu, již bych nevolila metodu rozhovorů, ale využila bych dotazníky s otevřenými otázkami. Výzkum by díky tomu byl schopný pokrýt větší počet respondentů a sběr dat by nebyl časově tolik náročný jako rozhovory. Zpracování by bylo také jednodušší, respondenti by odpovídali na konkrétní otázky a díky dotazníkové metodě bych měla odpovědi na konkrétní otázky, což při rozhovoru činilo některým respondentům problém a zpracování a vyhledávání odpovědí na otázky bylo časově náročné.
51
5. Doporučení k sociální práci s biologickými dětmi pěstounů V této kapitole vycházím ze závěrů výzkumu a výpovědí respondentů a na jejich základě navrhuji možnosti práce s biologickými dětmi pěstounů, pěstounskými rodinami a rodinami žadatelů o pěstounskou péči. S tím, aby byl negativní vliv na biologické děti pěstounů omezen co nejvíce, je nutné s jejich podporou začít co nejdříve, tedy již při přípravě na pěstounskou péči. Biologické děti jsou součástí rodiny, do které nové dítě přijde, neměly by proto být z přípravy vyčleňovány. Naopak, měly by do ní být začleněny největší možnou měrou tak, aby již od počátku byly účastny rozhodnutí, že se rodina stane pěstounskou a na jejich názory by měl být brán zřetel, samozřejmě s ohledem na jejich věk. O biologické děti pěstounů by se podle výsledků výzkumu měl zajímat psycholog již ve chvíli ověřování, zda mají žadatelé o pěstounskou péči pro tuto formu výchovy dětí předpoklady. Zde může odborník také odhalit, zda biologické dítě dokáže akceptovat dítě přijaté nebo vůbec ne. Jak uvedla respondentka, která se s problematikou pěstounské péče setkává již od počátku, kdy se účastní příprav žadatelů o pěstounskou péči a dál v jejím průběhu jako psycholog pokud je třeba, to, zda biologické dítě žadatelů o pěstounskou péči bude schopné přijmout „cizí“ dítě, by se mohlo zjišťovat projektivními technikami, při kterých není dítě přímo dotazováno, ale z výsledků jeho práce je pro odborníka znatelné, zda připraveno na nové dítě je či není. Připravovat biologické dítě na pěstounskou péči by měl tým odborníků, kteří mají s prací s dětmi a jejich psychikou zkušenosti, aby dítěti neublížili a uměli jej připravit tak, aby na něj pěstounská péče měla co nejmenší dopad. K tomuto by mohly posloužit metodické materiály, které by dětem možné situace ve stručných bodech vysvětlily. Dítě by poté situaci považovalo za běžnou, což by mohlo vést k jejímu lepšímu pochopení. Metodické materiály tohoto typu vydala např. organizace Amalthea. Vhodné by proto bylo, aby se rodině od přípravy na pěstounskou péči a v jejím průběhu věnoval jeden sociální pracovník, s nímž by rodina mohla navázat důvěrný vztah, který by další spolupráci a řešení případných problémů usnadnil. Stejně tak by s rodinou měl pokud možno pracovat jeden psycholog, který bude mít s rodinou a především dětmi taktéž navázán vztah tak, aby děti neměly strach se se svými obavami a problémy svěřit. Příprava žadatelů o pěstounskou péči by měla obsahovat více neformálních setkaní s pěstouny. Nemyslím tedy, že přípravě bude přítomen pěstounský pár, případně jedinec, který bude odpovídat od stolu na dotazy žadatelů. Za vhodnější považuji účast žadatelů o pěstounskou péči přímo na akcích pro náhradní rodiče, na setkání pěstounských rodin, na 52
klubech. Účastnit by se měla celá rodina, aby možnost kontaktu měli jak žadatelé, tak jejich děti. Důležité také je, aby sociální pracovníci, kteří rodinu navštěvují, hovořili při své práci jak s dětmi přijatými, tak s biologickými dětmi pěstounů, což se zatím příliš neděje. Biologické děti se budou cítit více součástí rodiny a sociální pracovníci mohou včas zaznamenat nějaké změny v jejich chování a reagovat na ně včasnou pomocí. Pěstounská rodina potřebuje také podporu a doprovázení v případě, že se v ní vyskytnou výchovné problémy týkající se jak vlastních, tak přijatých dětí. Je dobré, aby se rodina měla s problémy na koho obrátit, kdo by pěstounům poradil, kam s jakým problémem mohou přijít, jak se dá daný problém řešit a případně jim pomohl zařídit psychologické vyšetření, v horším případě pobyt v ústavním zařízení. Podpora a průběžné sledování pěstounské rodiny je tedy důležitou složkou sociální práce, díky níž se dá zabránit horším a komplikovanějším problémům u dětí nebo mezi nimi, které by mohly vést až ke zrušení pěstounské péče a umístění dětí v ústavním zařízení. Podporu si zaslouží také respitní pobyty dětí umístěných v pěstounské péči mimo rodinu tak, aby měly biologické děti rodiče na nějaký čas „pouze pro sebe“. Za jistou formu krátkodobých respitních pobytů se dají považovat také setkání pěstounských rodin, ať již jednodenní nebo víkendová, kde je o děti postaráno, je jim nabídnut program a rodiče si mohou odpočinout a promluvit si s ostatními pěstouny a odborníky, kteří se jich zúčastní. Velkou roli ve vnímání a prožívání pěstounské péče biologickými dětmi pěstounů hrají pravidla a režim v rodině, která určují její chod. Zde považuji za vhodné za pomoci odborníka vytvořit vlastní individuální plán rodiny, který bude obsahovat např. čas, který bude věnován nějakým činnostem, vše v souvislosti se školními povinnostmi, kroužky dětí, chodem rodiny apod. důležité je, aby pravidla a hranice byly v rodině nastaveny ihned při příchodu dítěte do rodiny, aby bylo jasné vymezení přijatelného a nepřijatelného chování.
53
6. Závěr Ve své diplomové práci jsem se zabývala tématem náhradní rodinné péče, konkrétně vlivem pěstounské péče na biologické děti pěstounů. Zajímalo mne, zda, případně jak, přijetí dítěte do rodiny ovlivní život vlastních dětí pěstounů a zda se dá případnému negativnímu vlivu předejít. Vliv pěstounské péče na biologické děti pěstounů jsem zjišťovala pomocí rozhovorů s pěstouny, jejich vlastními dětmi a odborníky z řad psychologů a sociálních pracovníků, kteří mi v rozhovorech sdělovali svůj názor a náhled na problematiku, každá skupina ze svého úhlu pohledu. Po získání názorů respondentů jsem na jejich základě sestavila doporučení k práci s biologickými dětmi pěstounů a žadatelů o pěstounskou péči, díky nimž by se negativní vliv na biologické děti pěstounů mohl snížit. Díky rozhovorům se mi ve všech skupinách respondentů potvrdily mé předpoklady, že biologické děti pěstounů a žadatelů o pěstounskou péči jsou připravovány minimálně a i v průběhu samotné pěstounské péče je jim věnován ze strany odborníků minimální zájem. Ten se soustředí především na potřeby pěstounů a dětí přijatých do pěstounské péče. Sami pěstouni by uvítali, pokud by měli při přípravě na pěstounskou péči možnost slyšet názory a zkušenosti stávajících pěstounů i jejich biologických dětí, díky čemuž by problematice přijatých dětí a změnám, které do rodiny přinesou, porozuměli lépe a mohli by na ně lépe připravit i své biologické děti. Ze strany pěstounů zazněl také názor, že častější setkání pěstounských rodin by jim pomohla vyrovnat se lépe a snadněji se složitými a problematickými situacemi, se kterými se v průběhu pěstounské péče setkávají a mnohdy si s nimi nevědí rady. Vhodné by proto bylo, aby se setkání účastnilo také několik odborníků z různých oborů, např. právníci, sociální pracovníci či dětští psychologové. Pěstouni, se kterými jsem natáčela rozhovory, uváděli, že jejich biologické děti byly na pěstounskou péči připravovány převážně pouze jimi a že by odbornou pomoc uvítali, ačkoli nemají dojem, že by jejich vlastní děti měly s přijetím „cizího“ dítěte problém. Na druhou stranu sami vyjmenovali řadu problémů, které jejich biologické děti měly či mají a které by z nedostatečné přípravy na pěstounskou péči, z nedostatečné podpory ze strany odborníků nebo pouze ze strachu svěřit se rodičům se svými pocity mohly pramenit. Z rozhovorů s biologickými dětmi pěstounů vyšlo najevo, že by větší přípravu na pěstounskou péči uvítaly, především ve formě rozhovorů s jinými biologickými dětmi 54
pěstounů, které mají zkušenost s pěstounskou péčí nebo ji právě prožívají a mohly by se jich zeptat na to, s čím se mohou setkat. Z pohledu odborníků, kteří se pěstounskou péčí ve své praxi zabývají, vyplynulo, že mnohé problémy biologických dětí pěstounů, jako např. výchovné problémy, problémy ve škole či následné problémy v rodinných vztazích mohou vyplývat z problému nedostatečné přípravy vlastních dětí pěstounů na pěstounskou péči a příchod nového dítěte do rodiny. Problémy může způsobovat žárlivost mezi dětmi, boj o pozice v rodině, které mělo biologické dítě ujasněné nebo např. způsob života, které si příchozí dítě do rodiny přináší – jiný nebo žádný režim, návyky nebo způsob, jakým navazuje vztahy. To vše a mnohé další jsou skutečnosti, které mohou způsobit změnu v chování biologického dítěte a pokud mu není poskytnuta dostatečná podpora a vysvětleno chování přijatého dítěte, může to ovlivnit jeho budoucí vztahy i život. Při přípravě biologických dětí žadatelů o pěstounskou péči by bylo vhodné mít metodické materiály, ve kterých by byly uvedeny změny, které v rodině s příchodem „cizího“ dítěte nastanou a materiály, které by vhodnou formou ukazovaly dětem, co příchod dalšího dítěte znamená a které by rodičům usnadnily přípravu svých dětí na pěstounskou péči. Doprovázení je další možností, jak podporovat pěstounské rodiny. Bohužel existuje málo neziskových organizací, které by jej poskytovaly a málo sociálních pracovníků na OSPOD, kteří by jej mohli v rámci své práce provozovat. Zvýšení počtu terénních pracovníků by bylo žádoucí a vhodné, aby mohly být pěstounské rodiny podporovány dlouhodobě a v době, kdy podporu potřebují. Situace pěstounských rodin se zlepšuje, pomalu se na ně začíná zaměřovat pozornost a podpora a postavení pěstounů je postupně vylepšováno. Problémem zůstává nedostatek financí poskytovaných ve prospěch sociální sféry, pracovníků a organizací, které v ní působí, což činí problémy v poskytování služeb nejen náhradním rodinám, ale celkově všem, kdo nějaké, především dlouhodobé, sociální služby potřebují. Touto prací jsem chtěla upozornit na problematiku pěstounských rodin, ve kterých se vyskytují biologické děti pěstounů a vyzdvihnout potřebu tyto děti speciálně a více připravovat. Biologickým dětem pěstounů je třeba již při přípravě na pěstounskou péči věnovat velkou pozornost, která by neměla ustoupit ani v prvních letech fungování nové pěstounské rodiny, kdy se vlastní dítě pěstounů musí smířit a sžít se změnami ve fungování rodiny. Speciální péče a pozornost by poté měla být věnována rodinám, ve kterých se 55
vyskytnou výchovné problémy, ať již s dětmi vlastními nebo přijatými. V případě, že se problémy vyskytnou u dětí vlastních, je nutné zasáhnout co nejdříve a přijít na příčinu změny chování, která k ní vedla a poskytnout rodině odbornou pomoc a podporu tak, aby rodina mohla opětovně fungovat. Cílů, kterých jsem v této diplomové práci chtěla dosáhnout, se mi dosáhnout podařilo. Potvrdily se mé domněnky, že pěstounská péče ovlivňuje biologické děti pěstounů nejen kladně, že i z praxe pěstounů, jejich biologických dětí a odborníků vyplývá, že by měla být příprava na pěstounskou péči zlepšena a přizváni k ní stávající pěstouni se svými zkušenostmi z praxe. Informace, ze kterých jsem čerpala při tvorbě doporučení k sociální práci s biologickými dětmi pěstounů a žadatelů o pěstounskou péči, jsem získala pomocí rozhovorů s respondenty bez problémů, především díky důvěře, která je mezi námi navázána za několik let setkávání se na setkáních pěstounů.
56
7. Seznam pouţité literatury Amalthea, Jsem speciální brácha…jsem speciální ségra…protože naši jsou pěstouni!, 2014 ARCHER C. Dítě v náhradní rodině. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-578-4 BECHYŇOVÁ V., KONVIČKOVÁ M. Sanace rodiny. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-807367-392-5 DISMAN M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-2460139-7 HENDL J. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7367-040-2 KAPLAN C, The Biological Children of Foster Parents in The Foster Family, Child and Adolescent Social Work, Human Sciences Press, Inc.: 1988 MACELA M. 2014. Rozbor nákladu jednotlivých typů služeb péče o ohrožené děti. [online]. [cit. 2014 – 05 – 07]. Dostupný z www
MATĚJČEK Z., Náhradní rodinná péče, Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-304-8 MATĚJČEK Z., Osvojení a pěstounská péče, Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-637-3 MATĚJČEK Z. 2002. Sourozenci a pěstounská péče. [online]. [cit. 2014 – 04 - 27]. Dostupný z www http://www.rodina.cz/clanek2634.htm MATOUŠEK O. 2008. Slovník sociální práce, Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-368-0 NOVOTNÁ V. JUDr. Úvod do problematiky SPO, Pěst. Péče a osvojení z pohledu nové právní úpravy, Vzdělávací centrum Praha: 2014 POLAND DENISE C., M.S.W., GROZE V. Effects of Foster Care Placement on Biological Children in the Home, Child and Adolescent Social Work Journal. Human Sciences Press, Inc.: 1993 SOBOTKOVÁ I. Psychologie rodiny. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-559-8 ŠKOVIERA A. Dilemata náhradní výchovy. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-318-5 ZEZULOVÁ D. Pěstounská péče a adopce. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0065-9
Zákon č. 89/2012 občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 359/1999 o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů
57
8. Seznam příloh Příloha č. 1 – Dotazníky a formuláře pro uchazeče o pěstounskou péči
58
