Využití arteterapie při práci s pěstounskými rodinami. Applying art therapy when working with foster parents and children

Využití arteterapie při práci s pěstounskými rodinami Applying art therapy when working with foster parents and children Mgr. et. Bc. Pavel Kopta, ČR

Klíčová slova arteterapie, pěstounské rodiny

Abstrakt Příspěvek je zaměřen na možnosti využití arteterapie pro moderaci rodinných vztahů a včasné odhalení problematických situací, především na sourozenecké vztahové konstelace a celkové sociální klima v rodině. Stručně je charakterizován ontogenetický vývoj výtvarného projevu. Dále jsou zhodnocena terapeutická východiska, možnosti a přístupy, jimiž disponuje arteterapie, a které jsou vhodné pro tento typ klientely. Následuje rodinná anamnéza a konkrétní kazuistiky vybraných členů rodiny s komentáři. Naznačena je také další rodinná prognóza. V závěru je zhodnoceno arteterapeutické působení v konkrétní rodině a jsou naznačeny další možnosti arteterapeutické práce s pěstounskými rodinami

Key words art therapy, foster parents

Abstract Report is aimed on the possibility to use the art therapy for alteration of family relationship and well-timed detection of problematic situation mainly and sib relationship, overall social climate in the family. The ontogenetic development of graphic art is shortly characterized. Further, the report evaluates the therapeutic recourses, possibilities and approaches which can be disponed by art therapy, and which are suitable for such types of clients. It is followed by family anamnesis and particular casuistry of selected members of the family with comments. Additional family prognosis is indicated. The conclusion evaluates the art therapy in particular family and indicates further possibilities when working with foster parents and children.

1. Úvod Arteterapie jako mezioborová disciplina na pomezí psychologie, terapie a umění má mnoho podob, pojetí a využívá nepřeberné množství přístupů. V našem českém kontextu je vnímána především jako práce s výtvarným projevem člověka a je součástí tzv. expresivních terapeutických přístupů jako jsou muzikoterapie či dramaterapie. To co je ale zásadní pro arteterapii, je vzniklý artefakt – obraz nebo trojrozměrný výtvor. Cosi, co vzešlo z autorova nitra, jakýsi obraz jeho duše. A tento výtvor doplňuje člověka – tvůrce, s nímž v rámci arteterapie pracujeme o další rozměr a dává nám celou řadu možností a cest v rámci terapeutického procesu. Jak tohoto potenciálu využít při práci s rodinou obecně či s rodinou s dětmi v náhradní rodinné péči? Jaké jsou silné a slabé stránky tohoto přístupu? Rodina je systém jednotlivých členů ve vzájemných interakcích a složitých vztazích. Chová se jako živý organizmus fungující v určitém prostředí, který má řadu vstupů a výstupů, schopnost vývoje, adaptace a zpětnovazebné regulace. Pokud něco v takto složitém systému nefunguje, je poměrně složité to včas odhalit a posléze napravit. To, že v dané rodině cosi drhne, poznáme snadno v okamžiku nějakého kolapsu, ale problematické je právě to „cosi“ a „kolaps“. Pokud chceme zasáhnout, účinně musíme najít konkrétní příčinu onoho drhnutí a nekonkrétní cosi musí ustoupit jasně pojmenované příčině. A dále, čím dříve konkrétní příčinu odhalíme, tím lépe ji odstraníme (alespoň ve většině případů). Naším ideálním cílem je tedy vyhnout se kolapsu celého systému a včas mu předejít (většinou, ale hasíme požár). Výtvarný proces, s nímž pracujeme během arteterapie, nám poskytuje některé techniky a témata, které umožňují orientaci ve vztahovém systému určité rodiny (začarovaná rodina, rodinná koláž, společná tvorba, matka a dítě) nebo jiná, jež jsou zaměřena na jednotlivce (asociační čáranice, studená koláž, akční akvarel, řízená imaginace). Vždy ale vystihují velmi přesně i emoční vyladění tvůrců. Vyjadřovat se výtvarnými prostředky je nám přirozené již od dětství a pro většinu dětí je kreslení či malování přirozenou aktivitou. Pro děti je tedy tento přístup ideální, i když se najdou výjimky s odporem k této činnosti, která jim není vlastní. Horší je to s rodiči, neboť ti bývají v tvořivém výtvarném procesu zablokování a bývá poměrně obtížné zatáhnout je do společné práce. Práce se všemi členy rodiny je ale důležitá, a tak je třeba volit různé přístupy a techniky, padnoucí na tělo konkrétním lidem v systému (např. místo malování akvarelem raději kreslit nebo vytvářet koláže). Při volbě výtvarných technik a témat je třeba brát v úvahu věk, osobní anamnézu a ontogenetické stadium výtvarného projevu.

Kresba se vyvíjí v závislosti na vývoji jedince, a to bez ohledu na jeho umělecké schopnosti a dá se orientačně rozdělit do určitých věkových stadií, pro něž jsou typické charakteristiky kresebných projevů, ztvárnění prostoru a lidské postavy či používání barev. Jednotlivá stádia jsou sice ohraničena věkem, ale mohou se více či méně prolínat v závislosti na individuálním vývoji jedince (Lowenfeld 1957, Piaget 1999, Uždil 1980). Zde je třeba zdůraznit, že rozdělení na stadia je vždy zjednodušením a netvořivá aplikace by mohla vést k metodickému dogmatismu. Vždy bychom si měli uvědomovat, že každé dítě je jiné, originální a má své tempo vývoje, které je ovlivňované celou řadou činitelů. Nicméně pro základní orientaci je dobré jednotlivá stadia znát. 2. Základní východiska arteterapie při práci s rodinou Východiska, z nichž vycházím při práci s rodinou, se dají shrnout do několika málo bodů:  Výtvarné vyjadřování je přirozeným projevem  Vlastní tvorba – kreslení, malování, tvarování… je především pro děti neohrožující činností  Při tvorbě dochází k „pohlcení“ činností a kontrolní mechanismy ustupují  Během tvorby do artefaktu vstupují obsahy, které podléhaly obranným mechanismům  Vytvořený artefakt je vnitřním obrazem tvůrce, který odráží jeho momentální či dlouhodobé vyladění a osobní témata Při práci v rodině jde tedy především o přirozený vstup terapeuta do celého systému. Zde s velkou výhodou využíváme je fakt, že výtvarné vyjadřování je všem více či méně přirozené a především pro děti neohrožující. Rodiče mají pro vstup terapeuta do rodiny svou jasnou motivaci a jsou objednavatelem „zakázky“, ale děti často neví, proč cizí element do rodiny vstupuje, a kladou odpor, jsou zmatené nebo se cítí ohrožené. Když terapeut vstoupí do rodiny a začne si s dětmi hravou formou malovat a kreslit, z dětí většinou poměrně rychle spadne úvodní svázanost a úzkostné vyladění. Velmi účinné je také po předchozí domluvě přizvat ke společné tvorbě rodiče. Ti bývají při výtvarničení dětí většinou v kontrolní a hodnotící poloze (ta postava se ti povedla, ten domeček má nakřivo komín…) a najednou tvoří s nimi. Pocit, že se rodič „snížil“ ke společné „dětinské“ činnosti je pro děti velmi motivující. Musím podotknout, že i pro řadu rodičů je tento zážitek nový a obohacující. Důležitým momentem při výtvarné činnosti je ponoření se do procesu tvorby. Toto pohlcení vede k povolení kontrolních a obranných mechanismů a umožňuje nevědomé vnesení obsahů, které jsou pro tvůrce zásadní, ačkoliv o nich doposud nevěděl. Vlastní tvorba během prvního setkání je nedílnou součástí terapeutického procesu a pro budoucí terapeutický

proces je poměrně důležité jak ji rodina vnímá. Následná arteterapeutická práce umožňuje celé spektrum aktivit a je třeba ji pečlivě naplánovat a průběžně korigovat podle stavu jednotlivců i celého systému. Výčet aktivit, které umožňuje arteterapie, lze opět shrnout v několika bodech:  Bezpečné navázání kontaktu s klientem a nastínění základních témat k rozhovoru  Terapeutický rozhovor nad artefaktem, kdy hovoříme o tom, co je na obrazu a ne o klientovi  Vytváření osobních příběhů zobrazených v tvorbě, které jsou pro tvůrce vhodným zrcadlem umožňujícím sebenáhled  Možnost spojení se s vnitřními obrazy tvůrce, které často zdynamizují a nasměrují terapeutický proces  Vlastní tvorba umožňuje uvolnění emocí, které klient není schopen vyjádřit verbálně  Jako projektivní technika umožňuje základní diagnostiku – posun v ontogenezi výtvarného vývoje, organické poruchy, traumatické zážitky, hyperaktivitu, depresivní ladění…  Dobře umožní odečíst postavení jedince v rodinném systému, včetně jeho emočního vyladění  Cíleným výtvarně-metodickým vedením lze vývojové disproporce korigovat  Vybranými metodami lze pracovat na změně sebepojetí jednotlivce a na jeho začlenění do systému rodiny Výčet není zdaleka vyčerpaný a jednotlivým bodům by se dal napsat vždy samostatný článek. Zastavím se podrobněji jen u některých a jiné doplním ukázkami a krátkou kazuistikou. Vždy uvedu konkrétní užitou výtvarnou techniku. 3. Asociační malba Tato technika je vhodná jako „rozehřívací“ aktivita. Je nenáročná na výtvarnou zdatnost a umožňuje vytvořit velmi zdařilá dílka všem, je velmi vhodná pro rozvoj fantazie, obrazotvornosti a tvořivosti. Velmi dobře odráží momentální stav tvůrce. Nejdříve si voskovkami (tři různé barvy) postupně poslepu načáráme čáranici. Je třeba jen dbát na to, aby byl vzniklý obrazec přehledný, tj. nemělo by se jednat o příliš husté čmárání. Následně nad obrazcem asociujeme a hledáme zcela konkrétní obrazy – postavy, zvířata, věci, které dotvoříme a konkretizujeme pomocí vodových barev. Čáry z prvotní čáranice nám slouží jako vodítko a v dalším procesu tvorby je nemusíme zcela respektovat. Celý obrázek dotváříme tak, aby vznikl celek zasazený do kontextu např. člověk v krajině.

Terapeut sleduje celý proces tvorby a případně aktivizuje tvůrce. Následující obrázky ilustrují využití této techniky. Základní údaje o rodině: Otec a matka mají vlastní biologickou dceru Petru (11 let) a dva chlapce David a Lukáš (5 a 6,5 let) v pěstounské péči, kteří jsou v rodině tři roky a systém je stabilizovaný. Biologická dcera chtěla dalšího sourozence – sestřičku, o kterou by se mohla starat a lépe by si s ní hrála. Do rodiny vstoupilo 3.5 -leté děvče, které ale rodinu záhy po necelých třech měsících opustilo (byla svěřena do péče babičky). Po čase do rodiny vstupuje sourozenecký pár – chlapec Jakub 8 let a děvče Bára 11 let, oba do pěstounské péče. Při úvodním rozhovoru s rodinou rodiče informují, že je vše v pořádku a všichni se cítí dobře a Petra tvrdí, že je velmi ráda, že získala novou kamarádku, i když se o ni nemůže starat tak jako o menší děvče. Petra si stěžuje na občasné nevolnosti, pocity na zvracení a větší únavu. Bára - věk 11 let, matka promiskuitní alkoholička, otec ve vazbě, sourozenci o tři roky mladší bratr a o dva roky bratr, z primární rodiny odebrána ve věku 6 let, pobyt v dětském domově - sourozenci rozděleni, v jedenácti letech příchod do náhradní pěstounské rodiny spolu s mladším bratrem (Jakub 8 let), inteligence podprůměrná, silná tendence ke lhaní a vymýšlení, sklony k manipulativnímu jednání. Obě děvčata vytvářela asociační obrázky současně a posléze se vyjadřovala o obrázcích následovně: Bára (obr.1): „Je tam taková mladá slečna asi 15 let a tančí, tak zlehka. Je to asi v divadle, nějaké představení asi muzikál, všichni se na ní dívají a všem se líbí.

obr.1

Petra (obr.2): „Nevím, jsou tam nějaké věci, jen tak co mě napadlo. Co to je? Máš to tam napsaný co to je. Dodělat to nechci, takhle se mi to líbí.

obr.2 Necháváme na sebe obrázky působit a vytváříme si vlastní názor. Nenutíme ale vlastní interpretace tvůrcům. Všímáme si spíše jejich pocitů: Bára - lehkost, snaha ukázat se, líbit se Petra – nerozhodnost, trocha odporu k vedení. Dále si všímáme výtvarného provedení: Bára – obrázek je na celé ploše papíru, je zde dominantní postava a v kontextu barev tvoří jeden celek. Barvy se vhodně doplňují. Petra – na obrázku jsou jednotlivosti bez kontextu okolí, vše je silně ohraničeno černou linií. Následuje rozhovor nad obrázkem, kdy se ptáme na to co tam je a co při tom autorky napadá. Pokračujeme tedy v asociování a dochází také k navázání kontaktu tvůrce s obrazem, ale již ve vědomé rovině. Krátce shrnu k čemu jsme došli a popíši svůj návrh interpretace obrázků. U Báry jsme došli k tomu, že i ona ráda tančí a má ráda muziku, a že by chtěla, aby se všem líbila a měli ji všichni rádi. Má interpretace – Bára se skutečně takhle chovala v nové rodině, jejím cílem bylo zaujmout, líbit se, představit se v co nejlepším světle. Je to celkem pochopitelné při vstupu do rodiny. Je připravena zahrát představení tak, aby byla rodinou přijata. Cítí se opravdu uvolněně a dobře. Je ale zaměřená na svou osobu a není příliš schopna vnímat druhé. – Petra se cítí velmi staženě, při rozhovoru jsme došli k některým souvislostem, které si dříve

neuvědomovala např. – ta bota vlastně šlape na vázu a mohla by ji rozbít, srdce jako by bylo mimo nebo spadlo až do ponožek, celé je to jako střeva. Obrázek velmi odpovídá tomu, jak se skutečně cítí, což je silně v rozporu s tím co tvrdila na začátku rozhovoru. Není schopná celku a vidí jen jednotlivosti – situace ji tedy výtvarně posouvá věkově a tedy i emočně zpět. Vše je ohraničené – tedy pod kontrolou, utažené a i ona se tak cítí – stažená a pod kontrolou rodičů, kteří sledují, jak bude spokojená a ona je nechce zklamat. Zažívá nepříjemné útrobní pocity a nevolnosti – viz. střeva. Dobře zde vidíme, jak tyto obrázky výstižně odpovídaly skutečnosti a k čemu nám to tedy bylo? Při následném rozhovoru s rodiči jsem jim mohl dobře demonstrovat, že by měli být ve střehu a připraveni na případné problémy mezi novými sourozenci. Ukázal jsem jim, že děti často říkají své pocity tak, aby nezklamali rodiče, a když je to také přání rodičů ani dál nepátrají po skutečných pocitech dětí a spokojí se s pro ně přijatelnou variantou. Vzniká tak situace, která vyúsťuje v konflikt mezi sourozenci nebo jinou krizovou situaci v rodině. Při odečtení z obrázků a následném rozhovoru

může dojít k preventivnímu chování a ke

konfliktům dochází v menší míře nebo vůbec. 4. Tématická tvorba Dalším velmi vhodným přístupem zaměřeným na jednotlivce je výtvarná tvorba, kdy se zadávají různá témata, která mohou dobře vypovídat o základních postojích a pocitech tvůrce. O tématu (pohádkové motivy, matka a dítě, moje rodina, na výletě…) se nejdříve mluví s klientem, pohádku je vhodné celou společně přečíst. Během rozhovoru nebo při čtení se budoucí tvůrce ponoří do tématu a vyladí se do příběhu. Posléze je požádám, aby si vybral část příběhu, která ho oslovila, a tu výtvarně dle svých možností ztvárnil. Následuje stejný proces jako v předcházejícím případě – rozhovor nad obrázkem a dle situace a věku případná společná interpretace. Pro kontinuitu procesu popíši využití u Jakuba (8 let) bratra Báry, který přišel do stejné rodiny. Základní anamnestické údaje - věk 8 let, matka promiskuitní alkoholička, otec ve vazbě, sourozenci o tři roky starší sestra a o pět let starší bratr, z primární rodiny odebrán ve věku 3 let, pobyt v dětském domově - sourozenci rozděleni, v osmi letech příchod do náhradní pěstounské rodiny spolu se starší sestrou (Bárou 11let), inteligentní, silně introvertovaný, neurotické prvky chování, sklony k depresivním stavům, občasné agresivní výpady, silná idealizace biologické matky. S Jakubem jsem začal pracovat na základě stížností na problematické chování ve škole – občasné agresivní výpady, urážlivost spojená se silným uzavíráním se do sebe, afekty

k učitelce. Ze zadávaných témat na ukázku vyberu dvě – pohádku O perníkové chaloupce (obr. 3) a téma Matka a dítě (obr.4).

obr. 3

obr. 4

Proč jsem vybral tato témata? Perníková chaloupka je příběhem o dětech (Jeníček a Mařenka x Jakub a Bára), o něž se rodiče nemohli či nechtěli starat a odvedli je do lesa atd.., příběh dobře známý a pro Jakuba velmi příhodný. Druhé téma je klasické a vzhledem jeho postoji k biologické matce je logické jeho využití. Oba obrázky Jakub vytvořil v rozmezí týdne. To co nás asi na první pohled udeří do očí je „stáří“ tvůrce obrázků – jako by je vytvořili dva lidé, jeden mladší (obr. 3) a druhý starší (obr. 4). Tato disproporce by mohla souviset jak s tématy, tak s tím jak se chlapec cítí. V jeho chování jsou opravdu patrné dvě polohy jedna malého opuštěného dítěte a druhá dítěte, které bylo okolnostmi postaršeno. Co vlastně na obrázcích vidíme? Na obrázku 3 vidíme chlapce samotného, bez Mařenky, s mohutnými rameny, uplakaného, ruce a nohy modré, jako by byly z ledu. Nad ním černá obloha a vedle místo perníkové chaloupky jakýsi poměrně velký dům se zamřížovanými okny. Jakub k tomu dodává: „ On se ztratil a je sám, bojí se a tak brečí. Má vztek, něco by chtěl udělat, ale neví co. Ten dům? Je trochu jako náš dětský domov.“ Na dotaz kde je Mařenka odpovídá: „Ta je ještě někde v lese a tady jenom není vidět.“ Interpretace by mohla být následující. Jakub se cítí ztracený je plný vzteku, úzkosti a neví, jak se má zachovat. Chybí mu podpora sestry. Má silná ramena a v sobě velký vztek, který v případě afektu vybuchne na povrch v jednorázových „násilných“ akcích vůči okolí. Jinak je tato energie obrácena do sebe a vede ho k uzavřenosti a ke stavům smutku a úzkosti. Efektivní východisko nevidí, a i kdyby chtěl něco udělat tak má zamrzlé ruce i nohy a nemůže se hnout. Evidentně mu vyvstávají vzpomínky na ústavní zařízení. Nyní je ale mimo ústav a zatím netuší, jak se jeho osud bude vyvíjet. Nad ním se stahují černá mračna. Pro rodiče a novou rodinu z toho vyplývá, že je potřeba mu vytvářet co nejbezpečnější zázemí s výhledem na předvídatelnou budoucnost. Potřebuje také pomoci při vybíjení nashromážděné energie tak, aby neublížil okolí ani sobě. Zde by byly vhodné abreakcí výtvarné techniky a samozřejmě adekvátní fyzické vybití ve sportu nebo práci. Na obrázku 4 vidíme dominantní ženskou postavu, blondýnu se zrcadlovými brýlemi výrazně rudými rty, s růží s velkými trny, v červených kozačkách. Zvláštní je oranžově zvýrazněný krk. Na sobě má růžový kabátek a bledě modré kalhoty. Není v kontaktu s chlapcem na obrázku (fyzickém ani vizuálním). Dále je zde malý chlapec s výrazem uplakaného starce, oči a pootevřená ústa má červeně podbarvené. Ruce jsou svěšené podél těla. Dále je vedle ženy antropomorfně znázorněná muchomůrka, která se usmívá. Celkově působí obrázek velmi propracovaně, je zde již dobře vytvořen prostor. Z tohoto konceptu vyčnívá jen schematicky nakreslená květina. Jakub obrázek komentoval slovy: „Je tam moje maminka, ta současná a vedle ní je malý kluk, to bude asi David (nejmladší bratr v náhradní

rodině). Mamince to moc sluší. Jsou někde na výletě.“ Na dotaz kdo je ještě vedle maminky odpovídá: „To je taková houba, mohla by to být Bára, ta se na mě pořád směje. Jo a vzadu jsou nějaký srnky nebo ovce.“ Jeho náhradní matka, o které tvrdil, že je na obrázku je tmavovlasá žena s tmavýma očima. Při zmíňce o biologické matce tvrdil, že si ji už vůbec nepamatuje. Vůbec také nepřipouští možnost, že by tím chlapcem mohl být on. K interpretaci mě napadalo, že chlapec je nucen chovat se jako starší, dokonce dospělý (matka děti nechávala často doma samotné, někdy i více dní). Má uplakané – červené oči, a akcentace úst může souviset s hladem, ale také se vztekem a chutí něco říct či vykřičet. Opět chlapec stojí bezradně a hledí ven z obrázku. Matka nepůsobí mateřsky, o dítě vedle sebe nejeví zájem. Brýle mohou souviset s tím, že ji partneři často byli (dle sdělení Báry), a tak musela nosit brýle. Oranžový krk by mohl mít souvislost s jejím nadměrným pitím – prolívá alkohol hrdlem. Růže – krásná, voňavá, ale těžko se jí dotknout abychom se nepopíchali. Zde se nabízí souvislost s kontaktem mezi synem a matkou. Sestra jako oživlá houba – na něco si hraje, může odkazovat k dětské fantazii, ale také k tomu, že je to muchomůrka, tedy jedovatá houba.

Jednoduchý schematický květ vedle chlapce může odkazovat k touze po dětsky

jednoduchému světu a jeho nedostatečnému prožití. Proto je květina tak neúměrně velká. Co z těchto zjištění vyplývá pro náhradní rodinu? Především potřeba kompenzace mateřského citu, „vymazlení“, potřeba nabýt důvěry ve vztahu s mateřskou osobou. Nutnost zažít svou bezstarostnou dětskou část života, kterou si Jakub nemohl dostatečně užít. Je zde také potřeba vztahu s vlastní sestrou – opět ve smyslu jistého bezpečného vztahu. 5. Závěrem V krátké kazuistické ukázce jsem naznačil možnosti využití arteterapetického vstupu do rodiny. Vzhledem k omezení daného délkou textu je samozřejmě ukázka trochu vytržena z kontextu celé dlouhodobé práce, ale myslím, že je dostatečně názorná. Podobně jsem v dané rodině pracoval se všemi členy rodiny včetně rodičů, kteří postupně zapojili také, i když otec až po delší době, když viděl, že daný přístup nese své plody (Kopta 2007). Chtěl bych zdůraznit, že arteterapie v rodině a potažmo v rodině náhradní, je velmi účinným přístupem. Vyžaduje však ze strany terapeuta značné nároky na vyladění se do daného systému rodiny a velmi citlivý přístup k interpretační rovině terapeutického procesu. Interpretace musí být v souladu s věkem (myslím zde nejen věk skutečný, ale i emoční, vzhledem k deprivacím a regresním prvkům v chování) a s konkrétní řešenou situací. Každopádně se skrze výtvory klientů dostáváme do jejich světa a do jejich výkladového rámce. To, co je velmi přínosné je fakt, že se podobně naučí vnímat výtvarnou činnost

v rodině i rodiče a získávají tak možnost lépe pochopit co se děje ve světě jejich dětí, vlastních i přijatých. Umožňuje jim to pochopení často jinak velmi podivných reakcí dětí a vede je to k zcitlivění vnímání jindy opomíjených signálů. V konečném důsledku arteterapeutickým vstupem do rodiny můžeme předejít celé řadě krizových situací v rodině a řešit i velmi individuální potřeby jednotlivých členů. Vstupem do rodiny myslím skutečný vstup do rodiny – ne tedy docházení jednotlivých členů do nějakého zařízení mimo rodinu. I to je možnost, ale daleko efektivnější je práce v přirozeném prostředí rodiny.

6. Literatura a prameny Lowenfeld, V., Brittain,W.L.: Creative and Mental Growth. 3rd ed., Macmillan, New York 1957 Piaget, J. : Psychologie inteligence. Portál, Praha 1999 Uždil, J.: Čáry, klikyháky, paňáci a auta : výtvarný projev a psychický život dítěte. SPN 1980

Kontakt Jméno, příjmení a tituly autora Mgr. et Bc. Pavel Kopta Název pracoviště: Masarykova základní škola Adresa pracoviště: Komenského 134, 345 06 Kdyně Kontaktní adresa autora: Bratří Tšídů 698. 345 06 Kdyně Kontaktní email: [email protected]