Vliv katolické církve na demokratizaci Španělska
Petr Čermák
V Brně 24. 11. 2013.
OBSAH 1.
Úvod ................................................................................................................................................. 3
2.
Proměna postoje církve k Frankovu režimu ..................................................................................... 4
3.
Příčiny změny chování církve a jejich reflexe ................................................................................. 6
4.
Závěr ................................................................................................................................................ 9
5.
Seznam použitých zdrojů a literatury ............................................................................................. 10
2
1. Úvod Počet demokratických států na světě se v průběhu 20. století jednoznačně zvýšil a demokracie jako forma státního uspořádání se v mezinárodním prostředí stala natolik akceptovanou normou, že i nedemokratické státy se snaží předstírat, že jsou demokratické. Demokratizace však nebyla a není uceleným procesem a v rámci jednotlivých oblastí či světových regionů probíhala velmi odlišně, v jiném období, s jinou intenzitou a jiným výsledkem. Fenomén demokratizace vzbudil v posledních několika dekádách značný zájem akademické obce, což se projevilo zformováním několika teorií a paradigmat. Jednou z nejrespektovanějších teorií demokratizace, ze které budeme vycházet i v této práci, je Huntingtonova teorie demokratizačních vln. Huntington v rámci dosavadního vývoje ve 20. století identifikoval tři demokratizační vlny, během nichž se demokratizovala naprostá většina současných demokratických států. Z hlediska zaměření této práce se budeme věnovat pouze takzvané „Třetí vlně“, která byla odstartována demokratizacemi v Portugalsku a Španělsku, dále se „přenesla“ do zemí Jižní Ameriky a poté zpět do Evropy, kde se demokratizovaly země střední a východní Evropy (srov. Huntington 1991; Měšťánková 2009; Natkaniec 2003). Třetí vlna demokratizace (mimo demokratizaci komunistických režimů) měla několik společných znaků, z nichž jedním z těch určujících byl vliv a postoj katolické církve. Tato práce si tak klade za cíl analyzovat vliv církve na demokratizaci Španělska, které bylo společně s Portugalskem katalyzátorem celé „Třetí vlny“ a poté provést osobní reflexi tohoto vlivu. Práce si tak klade následující otázku, na kterou bude hledat odpověď: Jaké faktory vedly ke změně postoje církve, která byla po většinu jeho existence podporovatelem španělského nedemokratického režimu generalissima Franka, a jaké byly příčiny těchto faktorů? Struktura práce bude následující. V úvodní kapitole práce se zaměřím na shrnutí problematiky, která se týkala změny postoje církve k Frankovu režimu, kdy mě bude zajímat především to, jak se změna postoje projevila v praxi. Následující kapitola se budeme zabývat již samotnými příčinami změn chování církve a mojí reflexí těchto příčin. V závěru práce shrnu nejdůležitější poznatky a odpovím na formulované otázky.
3
2. Proměna postoje církve k Frankovu režimu Tuto kapitolu uvedu krátkým pojednáním o vztahu křesťanství a demokracie, které vzhledem k následujícím částem práce považuji za důležité. I když to nemusí být zcela patrné, a to ani z historického hlediska, křesťanství je s demokracií velmi silně spjato. Všechny západoevropské země, kde byl proces demokratizace zahájen nejdříve, byly a stále jsou země s převažujícím křesťanským vyznáním. Z tohoto pohledu je rovněž zajímavé rozdělení křesťanů na katolíky a protestanty, kdy právě protestantské státy byly prvními evropskými demokraciemi. Proč tomu tak bylo? Vysvětlení je třeba hledat v odlišném pojímání jedince ve vztahu k bohu a dalších aspektech a hodnotách obou „větví“ křesťanství. Protestanté kladou větší důraz na jedince a na jeho „soukromý“ vztah k bohu, protestantské církve jsou více demokraticky organizované a protestanství více povzbuzuje vývoj soukromého podnikání a obecně rozvoj kapitalismu, který generuje střední třídu (buržoazii), základní kámen každé demokracie (Huntington 1991: 75). Protestanství se tak s demokratickými hodnotami protínalo více než hierarchičtější struktury katolické církve. Španělsko jako katolická země výše uvedený trend potvrzuje. Demokratizační snahy ve 30. letech nebyly příliš úspěšné a napětí mezi levicově-liberálním a pravicověkonzervativním táborem nakonec vedlo až k vypuknutí občanské války, ve které zvítězil konzervativní tábor reprezentovaný Frankem. Obdobná situace se stala ve 20. letech například v Mexiku, avšak tam proti sobě v krvavém konfliktu stála církev a stát (Měšťánková 2009: 128, 129). Církev se tak přímo stala jednou ze stran krvavého konfliktu Konzervativní kruhy se mimo jiné opíraly i o podporu katolické církve, která na sekularizační a modernizační tendence heterogenního liberálně-levicového tábora (obsahoval mnoho hnutí a skupin od liberálních přes anarchistické až radikálně levicové, komunistické) hleděla s odporem. Mimoto měla církev ve španělské společnosti prominentní pozici, která měla silný historický základ spjatý především se španělskou inkvizicí (Natkaniec 2003: 68). Tuto pozici rovněž potvrzuje mnoho světoznámých církevních řádů, které vznikly právě ve Španělsku. Mezi ty nejvýznamnější patří Jezuité, Dominikáni nebo Opus Dei. Na druhou stranu však byla katolická církev u značné části španělské veřejnosti velmi neoblíbená, kdy jí bylo vyčítáno silné propojení s vládnoucími elitami, pomalá modernizace země, kulturní zaostalost ve srovnání s ostatními západoevropskými zeměmi a mnoho dalších aspektů. I přes to však tvořila podpora církve jeden z hlavních legitimačních zdrojů Frankova režimu.
4
Za to, že církev podporovala Frankův režim, obdržela na oplátku mnoho nových a starých privilegií, které ji byly odejmuty v období republikánských vlád. Církev znovu získala velký vliv na vzdělání, nepodléhala zdanění, od státu dostávala značné finanční prostředky na svoji činnost, policie měla omezený přístup do církevních institucí a mnoho dalších (Wiarda 2001: 110). Tato a mnohá další privilegia byla stvrzena novým konkordátem mezi Španělskem a Vatikánem, který Franko a papež Pius XII podepsali v roce 1953. Církev si tak upevnila svoji pozici, ale svůj vliv na chod církve si zachoval i režim a to zejména díky financování církve a jmenování biskupů Frankem (Triggs 1972: 195; Callahan 1992: 502). Zásadní změna ve vztahu katolické církve a Frankova režimu započala v 60. letech a jejím výsledkem byl odklon církve od režimu ve formě faktické režimní opozice. Tato změna postoje vůči režimu se nejdříve začala projevovat protesty vůči zásahům policie proti studentům či politickým odpůrcům a také nespokojeností s vlivem, který měl režim na chod ryze církevních záležitostí. Zpočátku nebyla katolická obec ve Španělsku v tomto postoji ani jednotná, kdy jedna část režim stále hájila, zatímco druhá jej kritizovala. Kritických hlasů však začalo postupně přibývat stejně jako odpor a kritika, která se projevila postupným příklonem k prodemokratické španělské opozici a její aktivní podporou. Jako hlavní příčina změny postoje církve k autoritářským vládám bývá uváděn Druhý vatikánský koncil a jeho výsledná ustanovení, která měla za následek rozsáhlé změny v samotné církvi (Ubieto 2002: 749). V kontextu vztahu k nedemokratickým režimům se pak jednalo zejména o pasáže, které na církevní hodnostáře apelovaly ve jménu dodržování lidských práv a podpoře demokratických forem vlády. Proměna postoje však nebyla okamžitá a existovala zde také generační dělící linie, kdy starší církevní představitelé spíše obhajovali status quo a naopak mladší kněží či biskupové se více ztotožňovali s výsledky koncilu a byli tak vůči autoritářským vládám více kritičtí. Změny v katolickém učení po Druhém vatikánském koncilu se ve Španělsku projevily velmi záhy. Vlivná část španělského kléru se začala od poloviny 60. let stále více negativně projevovat vůči režimu, kdy kritizovala zejména zacházení s politickými vězni a bojovala za prosazení základních práv, jako právo na svobodu projevu či na svobodu shromažďování (Huntington 1991:81). Církev v těchto postojích však nebyla jednotná a dělící linií byl podobně jako v ostatních zemích hlavně věk hodnostářů, kdy ti mladší byli spíše proreformně naladění a naopak. Reformisté však získávali stále silnější slovo, což se zásadně projevilo na biskupském a kněžském shromáždění, které se konalo v roce 1971 v Madridu (Natkaniec 2003: 75).
5
Původním záměrem shromáždění v Madridu sice byla rozprava ohledně nadcházející biskupské synody v Římě, ale diskuze se hned od počátku stočila směrem k událostem z posledních let a „novému“ směřování církve na základě Druhého vatikánského koncilu (Triggs 1972: 196). Kromě již zmiňovaných témat, která vycházela z ustanovení koncilu a která se v rámci (nejen) španělské katolické obce řešila již v období před tímto shromážděním, se církevní hodnostáři rovněž zabývali vlivem, který měl stát a jeho představitelé na chod církve. K větší nezávislosti církví na „svých“ státech vyzývala i ustanovení přijatá koncilem a mezi španělskými církevními představiteli našla živnou půdu. Toto téma do jisté míry spojilo reformisty se zastánci statusu quo, protože všichni chtěli omezit moc státu a to především v oblasti jmenování biskupů a kněží, kde měl Franko poslední slovo. Výsledky debat v rámci celého shromáždění byly prezentovány formou společného prohlášení, což znamenalo, že španělská katolická církev se jako celek jasně vymezila vůči Frankovu nedemokratickému režimu. Mezi požadavky uvedené do závěrečného společného prohlášení patřila svoboda projevu, sdružování a shromažďování, používání stejného právního „metru“ na všechny občany, svoboda náboženského vyznání a další (Triggs 1972: 196, 197). Toto shromáždění a jeho výsledek tak lze jednoznačně vnímat jako otevřené vystoupení španělské katolické církve proti režimu. Od tohoto okamžiku začala církev na požadované změny více tlačit a postupně se připojila na stranu prodemokratických složek a někteří její členové se v prodemokratickém hnutí přímo angažovali. 3. Příčiny změny chování církve a jejich reflexe V této kapitole se zaměřím na hlavní cíl této práce a to uvedení hlavních příčin, které vedly ke změně chování španělské katolické církve vůči Frankovu autoritářskému režimu. Mimo pouhé uvedení hlavních příčin zmíním i důvod jejich výběru a pokusím se nad nimi více zamyslet. Příčin změny chování církve bylo více, ale jedna nad ostatními vyčnívá. Touto hlavní příčinou je dozajista II. vatikánský koncil a jeho výsledná ustanovení, která přeměnila celou církev. Další příčiny pak z této hlavní do jisté míry vycházejí. Patří mezi ně formální vztah španělské církve a státu, aktivita mladé generace církevních hodnostářů, sociální a ekonomická situace v tehdejším Španělsku a také postoj církve k občanské válce z let 1936 – 1939.
6
Jak jsem zmínil v předešlém odstavci, za hlavní příčinu změn ve vztahu španělské katolické církve k Frankovu režimu považuji výsledky II. vatikánského koncilu z let 1962 – 1965. Změny, které koncil přinesl, byly velmi širokého záběru a mimo změněného výkladu liturgie, což bylo jedním z hlavních cílů koncilu, se dotkl mnoha dalších oblastí a církevních struktur a jednalo se tak o jakousi restrukturalizaci celé církve a jejího učení (Alberigo 2005: 158). Oblastí, kterou se koncil rovněž zabýval, byl vztah k nedemokratickým režimům a obecně vztah k svobodě slova a práva na vlastní vyznání. Výsledkem rozprav byl odmítavý vztah k nedemokraciím a naopak potvrzení práva na svobodu slova a vyznání. Jsem přesvědčen, že to bylo právě toto poselství koncilu, které vedlo k postupné změně uvnitř španělské církve a jejímu finálnímu odklonu od Frankova režimu. První známky odporu k režimu se začaly projevovat od druhé poloviny 60. let, tedy období přesně navazující na koncil. Role koncilu byla důležitá zejména v tom, že změny ve způsobu církevní nauky a ve způsobu myšlení jednotlivých církevních hodnostářů oficiálně deklarovala a potvrdila, což je podle mého názoru, v tak hierarchicky uspořádané instituci, jakou katolická církev byla, prvotní podmínkou jakýchkoliv změn. Myslím si, že mnoho změn a nových výkladů, které koncil přinesl, byly v myslích mnoha církevních činitelů již před tím, avšak než byly posvěceny oficiálním rozhodnutím koncilu, tak si je jednotliví kněží nechávali spíše pro sebe. Další příčinou, která, jak jsem zmínil v úvodní části této kapitoly, vychází z příčiny hlavní, II. vatikánského koncilu, byla rozdílná reakce na závěry koncilu, která se znatelně projevila zejména na ose „starší vs. mladší církevní hodnostáři“. Ve španělském kontextu pak toto rozdělení bylo opravdu výrazné. Jedná se o reakci na nové směřování církve, na schopnost akceptovat závěry koncilu a řídit se jimi. S novým směřováním církve se ztotožňovali především mladší členové kléru, naopak starší církevní hodnostáři se změnám spíše bránili. Podle mého názoru byla tato příčina důležitá zejména proto, že mladší generace církevních hodnostářů svůj odmítavý postoj vyjadřovala veřejně, pomocí prohlášení, demonstrací, a to na církevních i necírkevních shromážděních. Starší kněží se mimo kázání, mší a dalších církevních událostí veřejných necírkevních projevů neúčastnili, nebyli tak „tolik vidět a slyšet“. Myslím si, že díky této konstelaci nastalo zdání širokých změn uvnitř církve, které zejména zpočátku nebyly tak jednoznačné, avšak větší aktivita a viditelnost reformistů této situaci značně napomohla. Tuto situaci rovněž způsobovala generační obměna španělského kléru, kdy mnoho církevních hodnostářů odcházelo do penze pro jejich vysoký věk a docházelo ke jmenování nových, mladších kněží (Ubieto 2002: 749). Myslím si, že kdyby se zastánci statu quo (=odpůrci reforem) více zapojili do veřejných debat a obecně se více angažovali proti změnám v církvi, nemusela by být podpora církve novým pořádkům, a 7
tudíž odpor k Frankovu režimu tak rychlý. Tím neříkám, že by reformisté nakonec stejně nezískali převahu, ale myslím si, že by k této situaci bylo potřeba jejich většího úsilí a zabralo by více času. Dále bych chtěl zmínit vztah španělské katolické církve a státu v době Frankova režimu. Tento vztah, kdy církev znovuzískala svá stará a navíc nabyla nová privilegia, ale zase se její struktury dostaly pod určitou kontrolu státu, jsem zmiňoval již v druhé kapitole této práce. Církvi však nikdy nebyla tato kontrola ze strany státu, která se projevovala zejména posledním slovem Franka při jmenování biskupů, po chuti, ale byl to obchod, na jehož základě získala církev již zmíněná privilegia a silné postavení ve společnosti, proto musela tento stav akceptovat. Avšak poté, co koncil apeloval na nezávislost církví na státu, se situace začala měnit. Tento problém zde uvádím samostatně zejména proto, že na rozdíl od ostatních závěrů, změn a doporučení vycházejících z ustanovení vatikánského koncilu, byl tento závěr akceptován napříč celou strukturou španělské katolické církve. Podle mého názoru, to byl důležitý prvek v rámci změny postoje církve k Frankovu režimu zejména proto, že ve vystupování proti režimu a kladení si požadavků sjednocoval celou církev. Dělení na „mladé reformisty“ a „staré zastánce statu quo“ se v této otázce neprojevovalo a církev jako celek chtěla odstranit vliv, který stát měl na chod ryze církevních záležitostí. Myslím si, že tato událost přivedla na proreformní a tudíž protirežimní cestu mnoho nepřesvědčených či antireformních církevních hodnostářů, protože reakce státu na tyto církevní požadavky byla velmi kritická a stát začal vnímat církev negativně, a to jako subjekt, který porušil léta platnou dohodu. Režim začal církev kritizovat, což podle mého názoru vedlo k urychlení a vyhrocení celé situace a ke změně postoje mnoha církevních hodnostářů, kteří byli k režimu doposud loajální. Výše uvedené příčiny jsou v mých očích hlavním důvodem změny postoje církve k režimu. Avšak zmíním ještě dvě další příčiny, které sice byly spíše dílčího významu, ale jsem přesvědčen, že určitou roli sehrály. Ekonomická situace ve Španělsku se po ekonomickém boomu na počátku 60. let začala postupně zhoršovat, což se projevilo na zvyšujícím se počtu lidí žijících ve špatných socioekonomických podmínkách. Stát však při řešení tohoto problému příliš úspěšný nebyl, což vedlo k narůstající nespokojeností se sociální politikou státu. Církev je na sociální otázky naopak velice citlivá a proto si myslím, že selhání státu při řešení tohoto problému vedlo k jeho kritice, která se poté včlenila do hlavního kritického proudu. Podobně jako u předchozí příčiny jsem toho názoru, že státní politika vedla ke zformování určité „opoziční“ skupiny
8
v rámci kléru, která nepodléhala dělení „mladší vs. starší“ církevní představitelé¨, ale tvořila svébytnou formu opozice, která se později ztotožnila s hlavním protirežimním směrem. Druhou dílčí příčinnou, která podle mého názoru přispěla ke změně postoje církve vůči režimu, bylo období španělské občanské války z let 1936-1939. Církev byla určitou částí obyvatelstva vnímána jako podporovatel jedné strany konfliktu a to nacionalistických sil vedených Frankem, což bylo ještě více utvrzeno následnou podporou Frankova režimu. Je zřejmé, že církev nebo alespoň část kléru cítila potřebu omluvit se španělské společnosti, protože na základě podpory Franka pociťovala určitou zodpovědnost za válečné a poválečné činy režimu. Tento postoj však církev rozhodně nesdílela jako celek, protože pasáž o omluvě církve za válečné události byla vyškrtnuta ze závěrečného prohlášení již zmíněného shromáždění biskupů a kněží v Madridu v roce 1971. Avšak u určité části španělského kléru vedla tato úvaha a pocit určité „spoluviny“ ke změně postoje vůči režimu a proto si myslím, že je nezbytné, tuto příčinu rovněž zmínit. 4. Závěr Demokratizace ve Španělsku byla komplexním sledem mnoha událostí, které měli mnoho příčin. Podle Huntingtona, který demokratizaci španělského režimu zařadil do tzv. Třetí vlny, demokratizace států v rámci této Třetí vlny měla pět základních důvodů, z nichž jedním byla změna postoje církve k vládnoucímu režimu. Práce si kladla za cíl analyzovat změnu postoje církve k režimu a to na základě reflexe hlavních příčin, které ke změně postoje církve vedly. Za hlavní příčinu změny postoje církve autor považuje II. vatikánský koncil, který do velké míry změnil podobou celé církevní instituce a především pak jeho ustanovení zabývající se vztahem církve k nedemokratickým autoritativním režimům. Na základě koncilních závěrů tak katolická církev (nejen) ve Španělsku přehodnotila svůj dosavadní postoj a postupně změnila svůj vztah k režimu z loajálního na kritický až čistě opoziční. Tato změna a zejména rychlost s jakou zapustila kořeny, byla podle mého názoru dílem hierarchické struktury katolické církve, kdy ke změně názoru, orientace dojde až poté, co je tato změna odsouhlasena na nejvyšší úrovni. Odpovědí na otázku však není pouze tato hlavní příčina, ale i další příčiny z větší či menší míry z ní vyplývající. Důležitým faktorem bylo rovněž rozdělení kléru na zastánce a odpůrce prosazovaných změn a změny postoje vůči režimu. Byla to pak aktivita a viditelnost reformisticky 9
naladěných mladších církevních hodnostářů, která pomohla urychlit a výrazně zviditelnit proces změny v rámci katolické církve. Svoji roli rovněž sehrálo nastavení vztahu mezi církví a státem, které dávalo státu určitá privilegia a umožnilo mu zasahovat do chodu církevních událostí. Církevní hodnostáři, kteří tuto nevoli vzhledem k dohodě se státem museli potlačovat, se nechali strhnout hlavním proreformním proudem a do určité míry tak přispěli k jeho větší jednotnosti a síle. Dalšími příčinami, které sice již nebyly tak významné, ale určitý vliv na postoje církve rozhodně měly, byla zhoršující se socioekonomická situace značné části obyvatel Španělska v druhé polovině 60. let a „pocit viny“ části církevních hodnostářů za válečné a poválečné události. 5. Seznam použitých zdrojů a literatury Alberigo, Giuseppe (2005): Stručné dějiny II. Vatikánského koncilu, Bologna, Barrister and Principal. Callahan, William (1992): Church and State in Spain, Journal of Church and State 34, č. 3, 503-519. Měšťánková, Petra (2009): Přechod k demokracii v Mexiku, Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci.
Natkaniec, Bozena (2003): Church-State Relationship and Democratic Transition: A Comparative Study of Chile, Brazil, Spain and Poland, McMaster Univerzity Hamilton, diplomová práce.
Huntington, P. Samuel (1991): The third wave: democratization in the late twentieth century, University of Oklahoma Press, (stránky: 72-84).
Triggs, William (1972): The Vatican and the Church-State Conflict in Spain, The Christian Century 88, 195-198. Ubieto, A., Ambieto a kolektiv (2002): Dějiny Španělska, Praha, Nakladatelství Lidové Noviny NLN. 10
Wiadra, J., Howard; Margaret, MacLeish Mott (2001): Catholic roots and democratic flowers: political systems in Spain and Portugal, Praeger Publishers, Westport.
11
