MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ PROVOZNĚ EKONOMICKÁ FAKULTA STUDIJNÍ OBOR: FINANCE
VLIV DAŇOVÉHO ZATÍŽENÍ NA EKONOMICKOU VÝKONNOST VYBRANÝCH ZEMÍ Bakalářská práce
Vedoucí bakalářské práce:
Autor:
Ing. Pavel Breinek, Ph.D.
Kamila Sedláčková
Jméno a příjmení autora:
Kamila Sedláčková
Název bakalářské práce:
Vliv daňového zatížení na ekonomickou výkonnost vybraných zemí
Název práce v angličtině:
Influence tax load on economic efficiency choice land
Vedoucí bakalářské práce:
Ing. Pavel Breinek, Ph.D.
Rok obhajoby:
2009
Abstrakt Bakalářská práce "Vliv daňového zatížení na ekonomickou výkonnost vybraných zemí" je zaměřena na analýzu vlivu daňového zatížení na ekonomiku ve vybraných zemí. První část je věnována vysvětlení problémů v obecné rovině, je v ní uvedena klasifikace daní a ekonomického růstu a makroekonomických ukazatelů. V další části je analyzován vývoj a stav daňových systémů a makroekonomických ukazatelů v jednotlivých zemí. V poslední části je provedeno srovnání a vyhodnocení.
Abstract Baccalaureate work "Influence tax load on economic efficiency choice land" is bent on analysis influence tax load on economy in choice land. Forepart is devoted explication problems in common level, be in her mentioned classification given to and economic growth and macroeconomic roadsings. In next parts is analyzed development and state taxation and macroeconomic roadsings in single land. At last parts is effected juxtaposition and evaluation.
Klíčová slova Ekonomický růst, daně, daňová kvóta, daňové zatížení
Keywords Economic growth, taxations, tax load (burden) , tax value
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci Vliv daňového zatížení na ekonomický růst vypracovala samostatně pod vedením Ing. Pavla Breineka, Ph.D. a uvedla v ní všechny použité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními a vnitřními předpisy Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a Provozně ekonomické fakulty MZLU.
V Brně dne 5.ledna 2009
________________________ vlastnoruční podpis autora
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Ing. Pavlu Breinekovi, Ph.D. za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této bakalářské práce.
OBSAH Úvod………………………………………………………………………..……8 1 Praktická část………………………………………………………………..9 1.1 Daně…………………………………………………………………..………………9 1.1.1 Klasifikace daní………………………………………………………………9 1.1.2 Modely působení daní…………………………….……………………...…10 1.1.3 Historický vývoj míry zdanění…………………………………………..…11 1.2 Ekonomický růst………………………………………………………………..….12 1.2.1 Harrod – Domarův model………………………………………………….13 1.2.2 Neoklasický model růstu…………………………………………………...15 1.2.3 Nová teorie růstu……………………………………………………………17 1.3 Ukazatelé makroekonomie…………...……………………………………………18 1.3.1 Hrubý domácí produkt……………………………………………………..18 1.3.2 Inflace………………………………………………………………………..19 1.3.3 Nezaměstnanost……………………………………………………………..20 1.3.4 Produktivita práce………………………………………………………….20 1.3.5 Daňová kvóta………………………………………………………………..21 1.3.6 Den daňové svobody………………………………………………………...21 1.4 Daně a ekonomický růst…………………………………………...………………22 1.4.1 Vedlejší faktory vlivu……………………………………………………….22 1.4.2 Vliv daní……………………………………………………………………..23 1.4.2.1 Vliv daní na úspory……………………………………………….24 1.4.2.2 Vliv daní na investice……………………………………………..25 1.4.2.3 Vliv daní na trhu práce…………………………………………...25 1.4.2.4 Vliv daní na úroveň zaměstnanosti………………………………25 1.4.2.5 Vliv daní na poprávku po práci………………………………….26 1.4.2.6 Vliv zdanění na nabídku práce…………………………………..27
2 Praktická část……………………….……………………………………...29 2.1 Ekonomická charakteristika země…………………………………………...…29
2.1.1 Švédsko………………………………………………………………………29 2.1.2 Velká Británie…………………………...…………………………………..30 2.1.3 Česká republika…………………...………………………………………...31 2.1.4 Vývoj jednotlivých ukazatelů……………………………..………………..31 2.2 Daňové systémy……………………………………………………………………..33 2.2.1 Švédsko……………………………………………………………………….33 2.2.2 Velká Británie………………………………………………………………..34 2.2.3 Česká republika……………………………………………………………...35
3 Vlastní srovnání……………………………………………………………36 Závěr…………………………………………………………………………...38 Seznam použité literatury…………………………………………………….39
ÚVOD Cílem mé bakalářská práce je pokusit se ukázat vliv daňového zatížení
na ekonomiku
vybraných zemí.
V první kapitole bude problematika daní zpracována v obecné rovině, budou zde vysvětleny základní pojmy vztahující se k tématu, uvedena teoretická klasifikace daní a jejich přínos. Vysvětlení pojmu ekonomický růst a základních makroekonomických ukazatelů, jakými jsou hrubý domácí produkt, hospodářský růst, nezaměstnanost, inflace, produktivita práce, daňová kvóta a jejich měření.
Druhá kapitola je věnována vývoji jednotlivých ukazatelů v konkrétních zemí, které byly vybrány dle příslušných kritérií.
Cílem třetí kapitoly je pokusit se srovnat zjištěné informace a zhodnotit, jakým způsobem daňové zatížení ovlivňuje ekonomiku ve vybraných zemích.
Při zpracování této bakalářské práce jsem vycházela z dostupných Českých publikací a odborných článků, které se zabývají problematikou daní a ekonomických teorií a v neposlední řadě jsem čerpala z dostupných internetových zdrojů a webových stránek.
1
TEORETICKÁ ČÁST
1.1
Daně
Daně jsou jedním z nejdůležitějších příjmů do veřejných rozpočtů. Daně patří do ekonomické kategorie, která vzniká se vznikem státu. Vývoj není ani dnes zcela dokončen. Daň je platba, která musí splňovat následující podmínky:
a) povinná – je odváděna do státního nebo místního rozpočtu b) neúčelová – nezakládá nárok na určité plnění ze strany státu c) neekvivalentní – není odpovídající výše obdržených užitků veřejných statků d) pravidelně se opakující – v časových intervalech, nebo za určitých okolností e) nenávratná – nezavazuje stát k jejímu vrácení
Daň je vybíraná prostřednictvím správců daně, kterými jsou Finanční nebo Celní úřady, od fyzických a právnických osob. U daní se mění forma vlastnictví peněz. Z peněz soukromých se stávají peníze veřejné a naopak, mění se tedy i forma peněz.
1.1.1 Klasifikace daní Daně se dají rozčlenit do různých skupin podle mnoha kritérií. Pro účely bakalářské práce budeme pracovat pouze s dělením na přímé a nepřímé daně.
Členění podle vazby na důchod poplatníka
a) daně přímé – není možný přesun na jiného poplatníka, vyměřují se z důchodu nebo majetku poplatníka. Dělíme je dále na důchodové a majetkové b) daně nepřímé - jsou vyměřeny pro všechny osoby stejně bez ohledu na jejich důchod či majetek. U těchto daní se přesouvá povinnost na jiného poplatníka a momentem zdanění je samotný nákup zboží a služeb. Patří sem daně spotřební, z obratu, daň z přidané hodnoty
a) Přímé daně
a) Daň z příjmů – předmětem jsou veškeré zdanitelné příjmy a z nakládaní s veškerým majetkem -
Daň z příjmů fyzických osob – z.č.586/1992 Sb.
-
Daň z příjmů právnických osob – z.č.586/1992 Sb.
b) Daň z majetku – Daň z nemovitostí – z.č.338/1992 Sb. -
Dan dědická – z.č. 357/1992 Sb.
-
Daň darovací – z.č. 357/1992 Sb.
-
Daň silniční – z.č. 16/1993 Sb.
-
Daň z převodu nemovitostí – z.č.357/1992Sb.
b) Nepřímé daně
a) Všeobecné daně – Daň z přidané hodnoty – z.č.235/2004 Sb.
b) Selektivní daně – předmětem daně jsou některé výrobky -
Daň z minerálních olejů, z lihu, z piva, z vína a meziproduktů, z tabákových výrobků – z.č.353/2003 Sb.
-
1.1.2
Daň ze zemního plynu, z pevných paliv, z elektřiny – z.č.261/2007 Sb.
Modely působení daní
Daně a jejich působení jsou promítnuty ve fiskální politice, která patří mezi nejčastěji používanými makroekonomickými nástroji. Stanovuje míru zdanění a státních výdajů a tím ovlivňuje makroekonomickou výkonnost. Různé modely se liší svými předpoklady i závěry.
Neokeynesovský model, který vládl v ekonomii ve 40. až 60. letech 19. století, se zaměřil na působení daní na agregátní poptávku národního hospodářství. Naopak ekonomie strany nabídky se soustředila na agregátní výsledky produkčního chování firem. V současné nové
klasické makroekonomii představují daně vlivy na cyklické kolísání makroekonomické aktivity.
Podrobnější a konkrétnější působení daní a jejich vlivy na ekonomii budou ukázány v další části této bakalářské práce.
1.1.3
Historický vývoj míry zdanění
Po celou dobu existence daní, ať již naturálních či později daní v peněžní formě , docházelo k růstu objemu vybraných daní. Za tu dobu dvou tisíc let se podíl vybraných daní na celkovém národním důchodu zmnohonásobil. V dnešní době tvoří daňové příjmy čtvrtinu, v některých zemích však i více jak polovinu hrubého domácího produktu. K nejrychlejšímu růstu daňové kvóty docházelo během 20. století. Pojem daňové kvóty bude vysvětlen v další části práce. Markantní vzestup daňového zatížení byl způsoben růstem sociálních výdajů, zaváděním různých sociálních pojištění.
První polovina 20. století se nesla ve znamení válek, kdy docházelo k obrovským výdajům na zbrojení a výzkum ve zbrojním průmyslu. To znamenalo skokové zvýšení veřejných výdajů, které se ale po válce nevrátilo na původní úroveň. Tímto jevem se zabývali ekonomové A. T. Peacock a J. Wiseman, kteří vyslovili hypotézu o tzv. „posunovém efektu“. Dalším možným vysvětlením je tzv. Wagnerův zákon, který souvisí s růstem blahobytu ve společnosti během 20. století. Wagnerův zákon říká, že s rostoucí životní úrovní, s růstem důchodu na hlavu, roste v ekonomice objem veřejného sektoru a lidé jsou ochotnější více přispívat.
Další důležitou silou zvyšující míru zdanění jsou rostoucí výdaje na výplatu starobních důchodů. Tento problém je více a více palčivější v dnešní době, kdy dochází ke stárnutí obyvatelstva téměř v celé Evropské unii. Růst objemu vyplácených mezd ve veřejném sektoru a platby na zaplacení úroků z vládních dluhů se také zvýšily v mnoha zemích.
Až do 80. let 20. století byl mezi lidmi, a dokonce i mezi některými ekonomy, rozšířený názor, že čím vyšší daňová sazba, tím vyšší příjmy z daní od poplatníků. Dnes již víme, že tato závislost neplatí. Dokonce je zcela obrácená, tzn. že vyšší sazba vede k nižším daňovým
příjmům v rozpočtu. Podle studie, kterou vypracovala v USA National Center for Policy Analysis, je daňová kvóta maximalizující příjem do státních rozpočtů průměrně 43,2%.
V současnosti je trendem v oblasti daní posilování významu nepřímých daní. Je totiž politicky průchodnější prosadit zvýšení nepřímých daní, které se přímo nedotýkají důchodu jednotlivce. Dochází ke zjednodušování daňových systémů, viz. debaty o zavádění „rovné daně“ v případech, že dochází ke snižování daňových sazeb, je běžné rozšiřovat daňovou základnu. V době globalizace světového obchodu je kladen důraz na harmonizaci daňových soustav a účetních předpisů.
1.2
Ekonomický růst
Ekonomický růst můžeme definovat jako růst potenciálního produktu během určitého období bez zvyšování cenové hladiny. Je ovlivněn růstem objemu výrobních faktorů a růstem jejich produktivity při určitém množství, tedy příčiny růstu jsou na straně nabídky. Ekonomický růst patří k ukazatelům, které odráží životní úroveň dané země.
Teorie ekonomického růstu jako samostatná část ekonomických teorií je mladým odvětvím ekonomie. Rozvoj byl zaznamenán zejména po Druhé světové válce. V 50. letech se nejvíce pokročilo v poznání úloh faktorů růstu a jejich vlivu na vývoj HDP.
V 70. a 80. letech se teorie růstu snažily zjistit, jak udržet ekonomický růst navzdory energetickým krizím, ekologickým a surovinovým limitům. Dodnes se však nepovedlo zcela vysvětlit rozdíly v tempech růstu mezi ekonomikami.
Existuje mnoho ekonomických teorií, které se liší v určitých zjednodušujících předpokladech. Jsou to právě tyto předpoklady, které teorie dělají teoriemi. Rozvojem statistiky a lepší dostupností a spolehlivostí statistických údajů bylo umožněno matematicky analyzovat vztahy týkající se růstu ekonomiky. Tak vznikly ekonomické modely růstu. V této práci se zaměříme na tři teoretické modely, které ovlivnily v posledních šedesáti letech
pohled na faktory
ekonomického růstu: Harrod – Domarův model, neoklasický model reprezentovaný Robertem Solowem a novou teorií růstu.
1.2.1
Harrod – Domarův model
Ve skutečnosti se nejedná o jeden model, ale o dva samostatné keynesiánské modely, které bývají spojovány dohromady. Modely v následující kapitole budou popsány podle prací Urbana a kol. (1967) a Kabouba (2002). V roce 1939 uvedl Roy Harrod svoji první práci zabývající se dynamickou teorií ekonomického růstu. Podle tohoto modelu existují tři koncepty ekonomického růstu:
a) žádoucí, zaručený ekonomický růst, tj. taková míra růstu, při které subjekty věří, že drží ideální objem kapitálu, a proto nezvyšují ani nesnižují investice v očekávání budoucích výnosů
b) přirozená míra růstu, tj. taková míra, která odpovídá míře růstu pracovní síly, větší pracovní síla znamená obecně vetší agregátní produkt
c) skutečná míra růstu, vztahující se ke skutečné změně agregátního produktu
Ve svém díle uvedl, že míra ekonomického růstu rw , který je žádoucí, se musí rovnat míře růstu populace n, která se ovšem musí rovnat poměru s/v, kde s je označení pro mezní sklon k úsporám a v je poměr kapitálu a produktu. Tato podmínka rovnosti je označována jako tzv. „Golden Age Rule“ a má tuto podobu: n = s/v.
Toto pravidlo, podmínka, je těžko dodržitelná, protože nemůže být zaručena rovnost přírůstku populace a poměru kapitálu k produktu. Je to velmi nestabilní systém, který nemá žádné nástroje, které by ekonomiku dostaly v případě komplikací zpět na rovnovážnou míru růstu. Jakmile je narušena tato křehká rovnost, může dojít buď k nárůstu míry nezaměstnanosti nebo k růstu inflace. Jak napsal Harrod (1939, str. 31): „...potíže nastávají, pokud je ekonomický růst, kterého chceme dosáhnout, vyšší než přírůstek populace a nárůst objemu. A základním paradoxem je, že čím více ambiciózní je míra, kterou chceme dosáhnout, tím větší bude pravděpodobnost, že skutečný produkt bude časem, dokonce i opakovaně klesat pod úroveň, kterou dovolují výrobní kapacity populace.“
Podle Harroda je jedinou možností, jak zabránit ekonomice, aby se nedostala do problémů, udržovat nízkou úrokovou míru a podporovat pracovní sílu. V nejjednodušší formě R. F. Harrod i E. D. Domar zkoumají především vztah mezi tempem růstu národního důchodu, efektivností kapitálu a podílem investic na národním důchodu. Tempo růstu národního důchodu se vypočítá jako součin efektivnosti kapitálu a podílu investic.
Podle Urbana a kol. (1967) je Harrodův výklad teorie růstu jedním z nejlepších rozborů příčin vzniku cyklického vývoje i stagnace hospodářství. V některých oblastech však není zcela dokonalý a někdy dokonce i v rozporu se skutečnými jevy. Ale i tak je vynikajícím rozborem vzájemných závislostí mezi tempem růstu, efektivností kapitálu a podílem úspor na národním důchodu ve společnosti.
Mezi další keynesiánce zabývajícími se teoriemi růstu patří E. D. Domar, jehož názory souborně vyšly pod názvem Essays in the Theory of Economic Growth. Tyto eseje se zabývají jednak rovnovážným růstem, podobně jako Harrod, a jednak zkoumají kvantitativní vztahy různých veličin v procesu růstu. Cílem jeho studií je formulace obecného modelu růstu při zajištění plné zaměstnanosti. Později problém plné zaměstnanosti nechává stranou zájmu a soustřeďuje se na podmínky rovnovážného růstu obecněji. „Určité zjednodušující předpoklady dělají teorie teoriemi.“ píše Sollow (1956, str. 65). Domar formuluje tyto předpoklady: neměnná úroveň cen, žádné časové zpoždění, úspory a investice se týkají stejného období a výrobní kapacita hospodářství je měnitelná a závisí nejen na fyzických veličinách, ale i na řadě ekonomických a organizačních podmínkách.
Zatímco dle Keynese je zaměstnanost funkcí národního důchodu, vychází Domar z předpokladu, že zaměstnanost je funkcí poměru národního důchodu k výrobní kapacitě.
Bude-li tento poměr menší než jedna, bude část pracovní síly nevyužita. Domar měří výrobní kapacitu společnosti velikostí a produktivitou kapitálu. Podle Domara mají investice dvě základní funkce. Jednak přírůstek investic prostřednictvím multiplikátoru navyšují růst důchodu a díky svému objemu a produktivitě zvyšují výrobní kapacitu ekonomiky.
Hlavním řešením problému zaměstnanosti a ekonomického růstu je právě tento dvojitý efekt investic. Růst výrobních kapacit, nebo-li agregátní nabídky lze vyjádřit součinem ∆AS = Ib.
Výrobní kapacita však ve skutečnosti nevzroste o celou veličinu Ib, ale jen o určitou část. Domar označuje tuto novou menší veličinu jako potenciální společensky průměrnou efektivnosti investic. Rozdíl je způsoben podle Domara nesprávným umístěním investic nebo tím, že investice jsou prováděny příliš rychle v porovnání s růstem pracovní síly a technickým pokrokem. Potenciální společensky průměrná efektivnost investic vyjadřuje tedy potenciální možnosti ekonomiky. Růst důchodu, agregátní poptávky lze vyjádřit pomocí investičního multiplikátoru a mezního sklonu k úsporám.
Pro dosažení dynamické rovnováhy v modelu musí být dodržena rovnost ∆AD = ∆AS a po matematických úpravách se dostaneme na tvar ∆Y/Y = ∆I/Y , kde Y představuje důchod a I investice.
Tato rovnice je podle Urbana a kol. (1967) určitou podmínkou rovnosti Domarovy rovnice a základní rovnicí tempa růstu. Tato podmínka je podle něj splněna, jestliže tempo ekonomického růstu je stálé a efektivnost kapitálu se také nemění, což jsou však předpoklady u Domara i Harroda, a tedy rovnost je platná. Domar se, podobně jako Harrod, zabývá stranou nabídky i efektivní poptávky, na rozdíl od jiných teoretiků té doby. Jelikož Harrodův i Domarův model mají mnoho společného, bývají označovány jako jeden model, Harrod – Domar"v model ekonomického růstu.
1.2.2 Neoklasický model růstu Zvýšení poptávky dokáže vyvolat pouze krátkodobé zvýšení hospodářského růstu nad potenciální produkt. V delším časovém období je ekonomický růst determinován možným růstem potenciálního produktu. Rozhodující se stává, na rozdíl od předchozího modelu, strana nabídky výrobních faktorů. K růstu potenciálního produktu dochází tehdy, je-li do aktivního ekonomického života zapojeno dodatečné množství výrobních faktorů práce, půdy, kapitálu, účinnosti využití těchto zdrojů, akumulací kapitálu či intenzivnějším zapojením do mezinárodní dělby práce.
Od počátku dvacátého století se rozhodujícími faktory staly především akumulace kapitálu, tzn. čisté investice a technické a technologické změny, tzn. technický pokrok. Neoklasický
model růstu byl poprvé uveden zhruba před čtyřiceti lety ekonomem Robertem Solowem, nositelem Nobelovy ceny za ekonomii.
Základem neoklasického modelu růstu je dvoufaktorová produkční funkce a rovnice akumulace kapitálu. Vstupy generující důchod Y lze rozdělit do dvou kategorií, kapitál K, práce L. Produkční funkce má potom tvar Y = f(K, L)
Mezi K a L existuje vzájemná substituce a předpokládá se, že zejména práce je postupně nahrazována kapitálem. Přitom existují konstantní výnosy z rozsahu, tzn. pokud se vstupy zdvojnásobí, zdvojnásobí se i výstup. Za předpokladu, že tempo růstu obyvatelstva a pracovních sil je stejné a konstantní a technický pokrok má nulový vliv, lze produkční funkci přepsat do tvaru y = f(k), kde y je důchod na pracovníka Y/L a k je kapitálová vybavenost pracovníka K/L .
Čím vyšší kapitálová vybavenost k, tím více bude vyprodukováno y. Avšak existují zde klesající výnosy z rozsahu, takže každá dodatečná jednotka kapitálu dodaná pracovníkovi bude znamenat menší a menší zvýšení produktu.
Druhá klíčová rovnice Solowova modelu je rovnice akumulace kapitálu a je dána vztahem K= sY – dK . Podle této rovnice změna v zásobě kapitálu K se rovná množství investic sY snížených o amortizaci dK, která vzniká v procesu výroby. sY označujeme investicemi proto, že ekonomika je uzavřená, tzn. investice se rovnají úsporám, s je mezní sklon k úsporám a Y je důchod. Co se týče veličiny L roste díky exogennímu populačnímu růstu také pracovní síla, a to konstantní rychlostí n. Potom L(t) = L0ent, kde L znamená celkovou dostupnou nabídku práce. Tuto rovnici lze převést na produkční fukci a lze na ni nahlížet jako na křivku nabídky práce. Tato křivka je absolutně neelastická, je vertikální a posunuje se doprava tak, jak roste objem pracovní síly tempem n. Dále Sollow (1956, s.68) píše: „ Ve shrnutí, je diferenciální rovnice jedné proměnné. Jejím řešení udává časový profil zásoby kapitálu společnosti, která zajistí plnou zaměstnanost dostupné pracovní síly. Jakmile známe časový vývoj zásoby kapitálu a tedy i pracovní síly, můžeme z produkční funkce vypočítat časový vývoj reálného výstupu.
Rovnice mezní efektivnosti determinuje vývoj míry reálných mezd. Zde je také zahrnut předpoklad plné zaměstnanosti dostupné zásoby kapitálu. V každém časovém okamžiku je dříve existující zásoba kapitálu (tj. taková zásoba, která je výsledkem předchozí akumulace) neelasticky nabízena. V každém momentě je dostupná nabídka práce dána rovnicí křivky nabídky práce a dostupná zásoba kapitálu je také daná. Od chvíle, kdy reálný výnos faktorů bude nastaven tak, aby zajistil plnou zaměstnanost práce i kapitálu, můžeme užít produkční funkci k nalezení okamžité míry výstupu. Sklon k úsporám nám řekne, jaké množství čistého výstupu bude uspořeno a jaké investováno.
Potom tedy budeme znát čistou akumulaci kapitálu po celé běžné období. Společně s dříve existujícím kapitálovou zásobou vznikne dostupný objem kapitálu pro další období. A celý proces může být
1.2.3 Nová teorie růstu Na doplnění dvou výše uvedených ekonomických modelů růstu bude v této kapitole krátce prezentován třetí, novější, model vysvětlující fakt, že bohaté země stále ekonomicky sílí a neplatí zde zákon klesajících výnosů.
Model v této kapitole bude popsán tak, jak to bylo provedeno ve studii autorů Leibfritze, Thorntona a Bibeeho. Tito autoři píší, že ekonomiky mohou růst donekonečna a odkazují na modely ekonomů Romera, Lucase, Krugmana a Barra.
Podle nich je možný neustálý růst výstupu z důvodu širokého pozitivního efektu kapitálu. Za kapitál je v této teorii považována i infrastruktura a vědomosti a dovednosti lidského kapitálu. Ekonomika roste nejen díky akumulaci kapitálu, ale i zvýšenou produktivitou způsobenou tím, že se společnost naučí pracovat s tímto kapitálem nebo těží i z existence jiných firem, či výzkumu a vývoje.
Objem investic není postačujícím prvkem růstu, důležitá je i jeho kvalita. „Jestliže jsou vysoké investice firem doprovázeny špatnou politikou vlády, nejsou tyto investice předmětem ekonomického růstu.“ píší Leibfritz, Thornton, Bibee (2003, str. 82). Důraz musí podle nich
být kladen nejen na fyzické investice, ale i na lidský kapitál, vzdělání a právní ochranu informací. Z těchto informací, které má určitý subjekt jen a jen ve svém vlastnictví, může dále obdržet velký zisk.
Dále tito autoři píší (2003, str. 82): „ Růst může být neustále zvyšován dobrou politikou, jako je zvyšování lidského kapitálu a zachovávání správného typu fyzického kapitálu v přiměřené míře a strukturou vládních výdajů a zdanění. Čili snižování daňového zatížení bez omezování vládních programů a podporu rozvoje, jako je vzdělání, infrastruktura, může zvýšit míru růstu výstupu ekonomiky. “
1.3
Ukazatelé makroekomie
1.3.1
Hrubý domácí produkt
Hrubý domácí produkt je makroekonomický ukazatel, který měří výkonnost ekonomiky a má vypovídací schopnost o životní a ekonomické úrovni v dané zemi. Je uveden v peněžních jednotkách a měří konečnou produkci zboží a služeb v určité zemi za dané období, tím zpravidla bývá jeden rok, a nezáleží na tom, komu výrobní faktory patří. Do Hrubého domácího produktu se započítávají pouze nově vyrobené statky, bez meziproduktů.
Při porovnání růstu s předchozími lety můžeme pracovat s dvěma typy HDP nominálním a reálným domácím produktem. Nominální domácí produkt vyjadřuje hodnoty ve stálých cenách, což jsou ceny minulého období. To ovšem odráží nejen růst produkce, ale i cen, proto se častěji pracuje s reálným domácím produktem, který měří domácí produkt ve stálých cenách, což jsou ceny z předchozího roku.
HDP se může měřit několika metodami. Nejčastěji používanými jsou:
a) Výdajová metoda
Je to součet celkových výdajů všech spotřebitelů na nákup služeb a výrobků. Sečítáme: -
výdaje domácností na spotřebu
-
výdaje vlády na spotřebu
-
výdaje na soukromé hrubé investice
-
čistý export (rozdíl mezi exportem a importem)
Tenhle výsledek je i včetně nepřímých daní, v tržních cenách. Nepřímé daně vyloučíme odečtením a získáme HDP v cenách výrobních faktorů.
b) Důchodová metoda
Naopak důchodová metoda je součtem všech příjmů. Sečítáme: -
hrubé příjmy ze závislé činnosti
-
hrubé příjmy z individuálního podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti
-
renty plynoucí z vlastnictví majetku
-
hrubé zisky firem
-
čisté úroky (rozdíl mezi přijatými a zaplacenými)
Tenhle výsledek je v cenách výrobních faktorů. Pokud chceme získat HDP v tržních cenách, připočteme ještě amortizaci, což se rovná hodnotě odpisů, a již zmíněné nepřímé daně.
c) Odvětvová metoda
Odvětvová metoda měří HDP v jednotlivých odvětví ekonomiky. Sčítají se všechny výdaje subjektů na produkt v jednotlivých odvětví národního hospodářství.
1.3.2 Inflace Inflace je růst cen neboli zmenšování kupní síly peněz. Zmenšování kupní síly peněz neznamená zmenšování kupní síly lidí. Inflace zmenšuje množství zboží a služeb, které si
můžeme koupit za peněžní jednotku. Ale nezmenšuje množství zboží a služeb, které si můžeme koupit za náš důchod. Samy ekonomické veličiny nejsou reálně inflací měněny. K jejich měření ovšem používáme kupní sílu peněžní jednotky, která je inflací měněna a tím inflace ovlivňuje všechny ekonomické veličiny.
Inflaci měříme pomocí cenových indexů. Tyto indexy jsou indexy výběrové a vypočítáváme je z cen vybraných druhů zboží a služeb. Pokud se setkáme s individuálními indexy, musíme je pomocí váženého aritmetického průměru přetransformovat do souhrnných indexů. Nejčastěji se používají: -
indexy spotřebitelských cen
-
index cen výrobků
-
cenový deflátor
Nejkomplexnějším ukazatelem inflace je již zmíněný deflátor HDP. Zjistíme ho, když hrubý domácí produkt běžného roku oceníme nejprve v cenách běžného roku a poté v cenách minulého roku. Když pak HDP v cenách běžného roku dělíme HDP v cenách minulého roku, dostaneme deflátor HDP. Ne vždy potřebujeme tak komplexní hodnocení, pokud potřebujeme znát růst spotřebitelských cen, zjišťujeme index spotřebitelských cen. (str.540 Ekonomie, Holman)
1.3.3 Nezaměstnanost Nezaměstnanost vzniká na trhu práce a měří se pomocí míry nezaměstnanosti, která je vyjádřena v % a vypočítá se, když počet nezaměstnaných vydělíme součtem zaměstnaných s nezaměstnanými. Nezaměstnaným je ten, kdo nemá práci, ale aktivně si ji hledá. Ostatní, co práci nemají a ani si ji nehledají, nazýváme ekonomicky neaktivní.
1.3.4 Produktivita práce Produktivitou práce je množství produkce zhotovené jedním pracovníkem za jednotku času. Je to vyjádření účinnosti lidské práce, určitého stupně realizované schopnosti vytvářet
hodnoty. Produktivita se měří jako poměr mezi objemem produkce vyrobené za určitou dobu a množstvím práce na ni vynaložené. Vynaloženou práci vyjadřujeme nepřímo dobou jejího trvání, tj. počtem směn resp. hodin nebo počtem osob zapojených v dané době do výroby příslušného objemu produkce.
Růst produktivity práce se projevuje snížením množství práce vynaložené na výrobu jednotky produkce nebo zvýšením objemu vyrobené produkce při stejném množství vynaložené práce. Růst produktivity práce vede k úspoře vynakládané práce i úspoře mzdových nákladů.
1.3.5 Daňová kvóta Daňová kvóta je jedním ze základních makroekonomických ukazatelů umožňující mezinárodní srovnání. Daňová kvóta představuje podíl daní na hrubém domácím produktu, který se přerozděluje prostřednictvím veřejných rozpočtů. Můžeme rozlišit tři druhy: a) jednoduchá – vypočítá se jako podíl výnosu daní a cel a HDP v běžných cenách b) složená – součet daní a pojistného se vydělí HDP v běžných cenách c) konsolidovaná – podle metodiky GFS vylučuje daně od státních zaměstnanců, tzn. Daňová kvóta s konsolidací pojistného na sociální a zdravotní pojištění hrazené vládním sektorem jako zaměstnavatelem
1.3.6 Den daňové svobody Den daňové svobody (DDS) je dalším ukazatelem sloužící k porovnávání míry zdanění. Den daňové svobody rozděluje imaginárně rok na dvě části. V první části bychom všechno, co vyprodukujeme, odevzdali státu a vše, co vyprodukujeme ve druhé části roku, nám zůstane. Existuje více než jeden způsob výpočtu DDS. Podle Liberálního institutu se výpočet provádí jako poměr konsolidovaných veřejných výdajů a hrubého domácího produktu. Tento poměr se vztáhne k počtu dnů v roce. Je ovšem velmi obtížné odhadnout přesně DDS, protože se počítá pro aktuální rok a není možné přesně určit objem veřejných výdajů a pro HDP neexistují konkrétní data.
Dalším způsobem výpočtu je nahrazení HDP čistým národním produktem. Čistý národní důchod nabývá menší hodnoty než HDP, podíl veřejných výdajů je potom vyšší a den daňové svobody se posunuje dále. Dalším problémem tohoto ukazatele je, že pro každého jednotlivce vychází různě, podle toho, kolik odvádí na daních. Proto jako ukazatel míry daňového zatížení bude používána daňová kvóta, která je objektivnější a vychází z konkrétních čísel.
1.4
Daně a ekonomický růst
Jak bylo již zmíněno, hlavním úkolem daní je zajistit příjem do státního rozpočtu, proto mají velký vliv na hospodaření každého státu. Daně jsou nástrojem fiskální politiky státu a mají za cíl podílet se na plnění cílů hospodářské politiky.
Daňový systém ovlivňuje rozhodování v ekonomice, působí na spotřebitele, firmy, na všeobecnou rovnováhu, finanční systém, politiku, na ekonomický systém i tempo růstu ekonomiky. V ekonomické prostředí bychom je ztěží hledali příklad rozhodovacího procesu, který by neovlivňovaly daně.
1.4.1
Vedlejší faktory vlivu
Při posuzování vlivu daní musíme vzít v úvahu i ostatní faktory, které ekonomickou situaci ovlivňují. Důležitým faktorem je, zda daň zatěžuje pouze jednotlivé odvětví nebo celou ekonomiku. K tomu nám slouží dvě analýzy. V první řadě analýza dílčí rovnováhy, kdy se mění všechny ceny kromě těch, které zkoumáme. Druhá z nich je analýza celkové rovnováhy, kdy musíme zohlednit změny v celé ekonomice.
Neméně důležitým faktorem je čas. Z krátkodobého hlediska je většina veličin neměnných, tedy i vliv daní, naopak v dlouhodobém měřítku se mohou snadno měnit. Faktor času je velice
důležitý pro rozhodování vlád, protože většinou berou v úvahu pouze krátkodobé následky dopadu daní. Dlouhodobé dopady se mohou lišit od jejich plánů, závisí to také na otevřenosti jednotlivých ekonomik.
Dalším faktorem jsou změny v hospodářské politice. Změny na příjmovou stranu státního rozpočtu, tedy na daně, mají stejný vliv i na vládní výdaje. Proto i efekty vládních výdajů musíme brát v úvahu.
1.4.2
Vliv daní
Jak již bylo řečeno vliv daní a vládních výdajů působí na ekonomickou aktivitu jak na straně nabídky, kdy podnítí subjekty více podnikat i pracovat, jsou menší náklady a tím větší zisky. Tak i poptávky, kdy dochází k zvětšení disponibilního důchodu a budou zvýšeny i výdaje na spotřebu.
Pokles daní vyvolává dva procesy. Prvním je použití části nových příjmů na spotřebu a část na úspory a druhý, kdy snížení daní vyvolají multiplikační efekt. Multiplikační účinek snížení daní má menší účinek než multiplikační efekt státních výdajů.
K3 = 1 / ( 1 - mpc * ( 1 - r ) ) je výdajový multiplikátor, kde r je míra zdanění. Uvažuje již se třetím sektorem, kterým je stát. Udává o kolik se zvýši produkt, jestliže se investiční a státní výdaje zvýší o jednotku. Při stanovení výše daní se musí uvažovat i o velikosti výnosu. Existuje hranice, při které již dalším zdaněním výnosy klesají a tím se zabývá Lafferova křivka.
Společně s růstem vládních výdajů roste i agregátní poptávka nikoliv však ve stejném, ale ve větším rozsahu a to díky multiplikátoru státních výdajů. Udává o kolik se zvýší produkt, když se státní nákupy výrobků a služeb zvýši o 1 korunu. Je shodný s investičním multiplikátorem k2 a vypočítá se k2 = 1 / ( 1 - mpc ) = 1 / mps , kde mpc udává mezní sklon ke spotřeba a mps mezní sklon k úsporám.
Daně nemají vliv jen na jednotlivé ukazatele, ale i na celkovou ekonomiku a její efektivnost. Některé jsou škodlivější, některé méně, jediná paušální daň neovlivňuje efektivnost vůbec. Snížení efektivnosti můžeme měřit pomocí umrtvené ztráty. Někdy bývá nazývána nadměrné daňové břemeno a je to rozdíl mezi příjmy z paušální daně, které by vláda mohla získat a příjmy, které získá ve skutečnosti. Jak již bylo řečeno, daně mají vliv na úspory a investice, které jsou základním hnacím prvkem dlouhodobého ekonomického růstu. Úspory domácností ovlivňují úroveň investic a investice jsou hlavním motorem růstu výkonnosti ekonomiky. Další část práce bude zaměřena na to, jaký dopad má daňové zatížení na míru úspor a investic a tím pádem na hospodářský růst.
1.4.2.1
Vliv daní na úspory
Úspory jsou důležitým zdrojem možných investičních prostředků. Jsou tak nepostradatelným zdrojem ekonomického růstu a ekonomické aktivity. Spoření ekonomických subjektů je výsledkem rozhodování o tom, kolik důchodu spotřebovat a kolik uspořit. Daně mají dvojí efekt na míru úspor, důchodový a substituční. Důchodový efekt sníží celkový disponibilní důchod subjektu, což vede ve výsledku i k poklesu úspor, ale nemusí se měnit preference mezi spotřebou a úsporami. Vyšší daňové zatížení bude snižovat úspory tím, že bude snižovat důchod po zdanění. Substituční efekt naproti tomu mění preferenční chování subjektu o tom, zda spořit, nebo ne. Efekt se projevuje odklonem subjektů od spoření k vyšší míře spotřeby. Vyšší míra zdanění bude snižovat reálnou míru zisku ze spoření. Dalším problémem je tzv. dvojité zdanění. Úspory jsou důchodovou daní zdaňovány v podstatě hned dvakrát. Poprvé je zdaněn důchod, takže úspory se sníží, a podruhé je zdaněn přímo výnos z úspor. Možnost, jak zvýšit objem úspor a poté investic je přesun z důchodové daně na spotřební daň. Tam je výnos z úspor zdaněn pouze jednou, a to až po té, co jsou výnosy utraceny ve spotřebě. Další možností je zdanění důchodu a daň z úroků zrušit.
Vliv daní na úspory podniků je znatelnější. Zisk společnosti se dělí na dvě části, zadržený zisk a rozdělený zisk. Zadržený zisk jsou úspory, které může podnik v příštím období investovat. Rozdělený zisk je podnikem vyplácen například ve formě dividend. Ty mají většinou stálý objem, daný smlouvou s podnikem a postavení na kapitálovém trhu, a proto daně přímo ovlivní zadržený zisk.
1.4.2.2
Vliv daní na investice
Investice jsou prováděny, protože subjekty očekávají určitou míru zisku z investovaného kapitálu. Zdanění výnosů z investic může snížit míru investic v ekonomice. Také zvyšují riziko rizikových investic a toto navýšení již existujícího rizika může mít za následek odstoupení od realizace takovéto investice. Přitom rizikové investice jsou pro ekonomický růst nepostradatelné. Snížení výnosu z takového investice tyto rizikové investice potlačují. Vlády by neměly negativně ovlivňovat investiční chování ekonomických subjektů.
1.4.2.3
Vliv daní na trhu práce
Daňové příjmy z faktoru práce tvoří v současnosti téměř polovinu všech daňových příjmů v zemích OECD. Daně uvalené na pracovní sílu ovlivňují jak nabídku práce, tak i poptávku po práci. Pro zaměstnance znamená daň z příjmů snížení motivace k tomu, aby nabízeli práci a zaměstnavatelé mají vyšší náklady práce díky odvodům na sociální a zdravotní pojištění, než je samotná vyplácená mzda zaměstnanci.
1.4.2.4
Vliv daní na úroveň zaměstnanosti
Jak již bylo uvedeno, daně představují určitý náklad, díky kterému se mění chování subjektů nejen na trhu práce. Zvýšení daní uvalených na faktor práce na trhu tohoto faktoru může způsobit, že subjekty nabízející práci budou stejné množství práce nabízet pouze pokud se zvýší jejich mzda, ve snaze udržet reálné příjmy na stejné výši.
Tím v podstatě dojde ke zdražení tohoto faktoru a pro poptávající subjekty, zaměstnavatele, to bude znamenat dodatečné náklady. To povede ke snížení zaměstnanosti. Důležitý je průběh křivek nabídky a poptávky po práci. Na každém konkurenčním trhu dochází k určitému daňovému přesunu mezi poptávajícím a nabízejícím subjektem. Rozsah tohoto přesunu závisí na elasticitě křivek poptávky a nabídky. K tomuto přesunu dochází i na trhu práce.
Trh práce je však ve všech ohledech specifickým trhem faktor". Co se týče daňového přesunu, nezůstává ve své specifičnosti pozadu. Kubátová (2003, str. 72) píše: „ Cena práce je v důsledku kolektivního vyjednávání nepružná směrem dolů". To znamená, že při zdanění práce má zaměstnavatel jen nepřímé možnosti přenést daň na zaměstnance formou nižších mezd.
Jeho možnosti jsou omezené na snížení tempa růstu mezd apod. Rozhodně nedojde k poklesu reálných mezd okamžitě.“ Křivka nabídky práce může být od určitého bodu zpětně zahnutá. „V tomto případě daň odevzdává zaměstnavatel; daň o velikosti t snižuje poptávku po práci. Tím dojde ke zvýšení nabízeného množství práce a to stlačí mzdy ještě více. Zaměstnavatelům byla uložena daň z mezd, což se projevilo v poklesu mezd o tolik, že z toho zaměstnavatelé ještě těží.“ píše Kubátová (2003, str. 72).
1.4.2.5
Vliv daní na poptávku po práci
Daň uvalená na jednotku práce zvyšuje celkové náklady zaměstnavatele na jednotku práce. To má za následek pokles poptávaného množství práce a substituování práce kapitálem. Pro firmu to nebude mít za následek změnu vyráběného produktu. Nejvíce citlivé jsou nízkopříjmové skupiny zaměstnanců, jež mohou být nahrazeny snáze než kvalifikovaná pracovní síla.
Podle autorů Leibfritze, Thorntona a Bibeeho (2003) jsou kapitál a práce cenovými komplementy, pokud je pracovní síla kvalifikovaná. Ale pokud se jedná o pracovní sílu nekvalifikovanou, jedná se o cenové substituty. Tito autoři dále píší: „ Velký stupeň možnosti substituce mezi těmito faktory znamená, že vyšší daň z práce nemusí ztlumit růst
prostřednictvím nabídky práce. Stejný produkt by byl produkován kapitálově intensivnější metodou a průměrná produktivita práce by se zvýšila. Na druhou stranu pokud vyšší pracovní náklady sníží nabídku investic, budou oba vstupy, kapitál i práce nižší.
Problém také nastává v oblastech hospodářství s vysokým podílem lidského kapitálu. Zaměstnavatel by mohl snížit mzdu a tak přesunout část daně na zaměstnance, ovšem díky rigiditě pracovního trhu, kolektivním smlouvám to není možné v krátkém období a jedinou možností, jak snížit náklady práce, je snížit poptávku, což vede k nezaměstnanosti.“
1.4.2.6
Vliv zdanění na nabídku práce
Podobně jako při rozhodování o alokaci důchodu mezi okamžitou spotřebou a úsporami i při rozhodování o tom, zda bude subjekt více pracovat nebo více času věnovat zábavě, vstupuje do rozhodování dvojí efekt daní, důchodový a substituční.
Zvýšení daní má za následek to, že klesne reálný důchod, což nutí jednotlivce k vyšší pracovní činnosti na úkor volného času, to je důchodový efekt zvýšení daní. Na druhé straně zvýšení daní z práce snižuje cenu volného času, protože odměna za práci se snižuje a jednotlivec bude spotřebovávat více volného času na úkor pracovní doby což je substituční efekt.
Zatímco důchodový efekt prodlužuje pracovní dobu, substituční efekt přispívá ke zkracování. Důchodový a substituční efekt se mohou navzájem rovnat a výsledný efekt na změnu pracovní doby je nulový. To opět závisí na elasticitě křivky nabídky práce a na její citlivosti.
Všeobecně se má za to, že u mužů je elasticita nabídky práce relativně nízká, zatímco nabídka práce u provdaných žen je velmi citlivá na změny ve mzdách. Zajímavá je podrobnější analýza elasticity nabídky v závislosti na společenském postavení a pohlaví tak, jak ji uvádí Leibfritz, Thornton, Bibee (2003, str. 40): „ Muži a svobodné ženy, které nejsou matkami, jako hlavní osoby výdělečně činné, mají málo na výběr, jak se zapojit do práce a normálněpracují na plný úvazek, takže daňové uvažování má malý význam na jejich nabídku práce. Vdané ženy jsou citlivější na vztah mezi pracovní dobou a volným časem. Matky
samoživitelky by mohly být považovány za hlavní výdělečné osoby, nicméně díky možnosti pobírání sociálních dávek je jejich rozhodování o práci citlivé na efektivní mezní daňovou sazbu odvozenou od daňových úlev. A co více, všechny matky čelí vyšším nákladům z důvodu péče o dítě, při vstupu na trh práce, což působí jako extra daň a zvyšuje celkovou citlivost na ceny.“
2
PRAKTICKÁ ČÁST
V první kapitole jsme si vysvětlily základní pojmy, které budeme nyní potřebovat. Nejprve si ukážeme ekonomické charakteristiky zemí, které jsme si vybraly dle výše daňového zatížení. Podle statistiky OECD, kdy vybrané země rozdělili do tří skupin podle výše daňové kvóty v % HDP jsem vybrala z každé skupiny jednoho zástupce. Jedná se o Švédsko, Velkou Británii a samozřejmě i Českou republiku. Ukážeme si vývoj jednotlivých ukazatelů a daňové systémy.
2.1 2.1.1
Ekonomická charakteristika země Švédsko
Švédsko patří k nejrozvinutějším a nejúspěšnějším světovým ekonomikám. Svým obyvatelům zajišťuje vysoký životní standard a sociální jistoty. V celosvětovém měřítku se umisťuje na předních místech srovnávacích ekonomických studií. Ekonomika Švédska je malá a otevřená a tím je závislá na celosvětové ekonomické situaci a jejím vývoji V roce 2006 dosáhlo Švédsko nejlepších hospodářských výsledků od roku 1970, základní ukazatel růstu HDP byl 4,1%. V druhé polovině roku 2007 sílila nejistota na světových trzích a s rostoucími cenami dovážených surovin byl celoroční růst HDP mnohem nižší, než v předchozím roce. Dosáhl jen 2,6%. Růst produktivity práce se zastavil a v chemickém průmyslu a některých službách dokonce poklesl.Také v roce 2007 docházelo ke snižování míry nezaměstnanosti tím se zvýšil tlak na růst mezd i na vyšší inflaci, která se vyhoupla meziročně z 1,4% na 2,2%. Na celkovém růstu ekonomiky se podílejí všechna odvětví průmyslové výroby, především pak obory produkující investičních statky - kovovýroba, strojírenství, elektrotechnika, telekomunikační zařízení. Strojírenské obory také dominují švédskému vývozu (cca polovina exportního výkonu). expanzí vývozu služeb. Na výsledku exportu se při zhoršující se bilanci s USA a s Čínou nejvíce podílel trh EU.
Navzdory ochabující konjunktuře roku 2007 zůstávají veřejné rozpočty přebytkové a i v dalších letech tak zůstanou, vláda tedy bude moci využít přebytky k financování snižování daňové zátěže. Zadluženost státu by se tedy měla snižovat, v poměru k HDP o 1% mezi rokem 2008 a 2009.
2.1.2
Velká Británie
Velká Británie je druhou největší ekonomikou v Evropě a pátou největší na světě. Reálný růst HDP v roce 2007 dosáhl 3,0%, což je nejvyšší růst od roku 2004. Na konci roku 2007 došlo ve Velké Británii ke zpomalení ekonomického růstu kvůli úvěrové krizi, která začala v září 2007. Hypoteční banka Northern Rock nebyla schopna splácet své závazky z vydaných dluhopisů zajištěných hypotékami a požádala centrální banku Bank of England (BoE) o finanční pomoc. Banky si přestaly kvůli globální úvěrové krizi navzájem půjčovat a Nortern Rock měla potíže. Drobní vkladatelé začali hromadně vybírat úspry a akcie Northern Rock rychle poklesly. Na situaci zareagoval ministr financí Alistair Darling a slíbil 100% záruky na existující vklady v bance. V únoru 2008 britská vláda Nortern Rock dočasně znárodnila.
V prosinci 2007 snížila britská centrální banka Bank of England hlavní úrokové sazby z 5,75% na 5,5% kvůli zpomalujícímu ekonomickému růstu. Ve 3. čtvrtletí 2007 měla Velká Británie deficit na běžném účtu platební bilance ve výši 5,7%. To je nejvyšší hodnota mezi zeměmi G7 a také nejvyšší za uplynulých 55 let. Díky výraznému poklesu deficitu ve 4. čtvrtletí zaznamenal běžný účet platební bilance za celý rok 2007 deficit ve výši 4,2%. Deficit veřejných financi se v roce 2007 zvýšil na 2,8% HDP z 2,3% v roce 2006,
V roce 2008 stále pokračuje úvěrová krize. Banky zpřísňují úvěrové podmínky a klesá cena nemovitostí. Rostou ceny energií, pohonných hmot a potravin a pokračuje propad britské libry. V únoru snížila Bank of England hlavní úrokovou sazbu na 5,25% a v dubnu na 5%.
Na konci března 2008 dosáhl čistý dluh veřejného sektoru 527,7 mld. GBP, což odpovídalo 36,7% HDP. Britská vláda kryje své finanční potřeby především prodejem krátkodobých a dlouhodobých dluhopisů.
2.1.3 Česká republika Česká ekonomika si drží tempo růstu od roku 1999 a stále roste. Za 1. - 3. čtvrtletí 2007 se výkon české ekonomiky zvýšil o 6,3%. Velký podíl na tom má zpracovatelský průmysl na jedné straně a výdaje domácností na konečnou spotřebu na straně druhé. Výkonnost průmyslu se zvýšila o 8,9%, je ovlivněna výrobou nových produktů v automobilovém, počítačovém a elektronickém průmyslu. Relativně stabilní inflace se udržela pouze na počátku roku 2007. Během roku rostly ceny s menšími výkyvy z 2,8 % až na 5% diky růstu ceny potravin a energií. Proti inflaci působila silná koruna a zlevňující dovážené zboží. V zahraničním obchodě se kladné saldo obchodní bilance zvýšilo na 67,2 mld. Kč. Na trhu práce se díky ekonomickému růstu zvýšila zaměstnanost a naopak snížila míra nezaměstnanosti na 6,2%. Společně s tím stál rostl počet volných pracovních míst díky nesouladu mezi potřebami zaměstnavatelů a schopností zaměstnanců. Na trh práce také tlačila potřeba zvýšit mzdy, jejich vývoj byl rychlejší než růst produktivity práce. Vzhledem ke změnám ve světové ekonomice se předpokládá dočasné zpomalení růstu hrubého domácího produktu, k jeho oživení by mělo dojít až v roce 2009. K zlepšení cenového vývoje by měla přispět i průměrná roční inflace, který by měla z letošních 6% klesnout pod 3% v příštím roce.
2.1.4 Vývoj jednotlivých ukazatelů V následujících tabulkách je uveden vývoj makroekonomických ukazatelů v jednotlivých zemí. Jedná se o míru nezaměstnanosti, míru inflace a salda vládního sektoru, který má přímou souvislost s příjmy i výdaji a tedy i s vypovídací schopností ekonomie.
Míra nezaměstnanosti v % 2003
2004
2005
2006
2007
Velká Británie
5
4,7
4,8
5,5
5,2
Švédsko
5,3
6
6
5,4
4,4
Česká republika
7,8
8,3
7,9
7,1
5,3
Ve výše zmíněním období je patrná velká míra nezaměstnanosti v České republice oproti ostatním zemím. I když v roce 2007 poklesla téměř o 2%, nemůžeme tento trend aplikovat do ostatních období, protože se naopak očekává zvýšení míry nezaměstnanosti na 7% a více. Velká Británie má míru nezaměstnanosti bez větších výkyvů kolem 5%. Ve Švédsku míra nezaměstnanosti klesá a neočekává se prudký nárůst.
Míra inflace v % 2003
2004
2005
2006
2007
Velká Británie
1,4
1,3
2
2,3
4,4
Švédsko
1,3
0,3
0,9
1,6
3,5
Česká republika
0,1
2,8
1,9
2,5
2,8
Míra inflace v České republice se velmi rychle během pěti let přiblížila ostatním zemím. Stejně velký skok mezi lety 2003 a 2004 jako zažila Česká republika, Velká Británie pocítila v roce 2007, kdy jim míra inflace vyskočila o 2,1%. Ve Švédsku míra inflace roste úměrně k ekonomické situaci.
Saldo vládního sektoru v % HDP 2003
2004
2005
2006
2007
Velká Británie
-3,3
-3,4
-3,3
-2,7
-2,8
Švédsko
-0,9
-0,8
2,4
2,5
3
Česká republika
-6,6
-3
-3,5
-2,9
-3,4
Saldo vládního sektoru ukazuje hospodaření státu. Můžeme zkonstatovat, že Švédsko právem patří k nejsilnějším zemím, když se za období pěti let dostalo ze záporného salda až na úroveň 3%. Velká Británie také úspěšně snižuje své saldo, stejně jako Česká republika, i když v roce 2003 mělo o 3,3% větší saldo. V roce 2007 se úroveň salda v České republice opět vrátila na úroveň v roce 2005 i přesto, že v roce 2006 se dostal pod -3%.
2.2 2.2.1
Daňové systémy Švédsko
Švédský daňový systém je velmi často kritizován ze strany OECD jak ze strukturálního hlediska, tak i z celkové výše daňové kvóty. Výběr daní provádí stát, krajské rady a obce. Mezí příjmy do státního švédského rozpočtu patří : -
podniková daň – obchodní příjmy jsou zdaněny sazbou 28 %
-
daň z příjmu z dividend – musí ji odsouhlasit 25 % akcionářů, u zahraničních akcionářů činí 30 %, ale podle dohod EU může být snížena i na nulu
-
daň z kapitálových zisků – obchodovatelné akcie, sazba 30%
-
daň z příjmů fyzických osob - podle trvalého bydliště je v rozmezí 28,9% - 34,04 %
-
pojištění a penze – sociální pojištění platí zaměstnavatel 33 % a zaměstnanec 7%, povinný penzijní příspěvek platí zaměstnanec ve výši 1 % a zaměstnavatel 24%
-
daň z nemovitosti – za rodinný dům 0,75% z jeho zdanitelné hodnoty, za byt 0,04% ze zdanitelné hodnoty, při prodeji nemovitostí je sazba 22%
-
daň z přidané hodnoty – základní sazba 25%, snížená 12% a 6%
-
spotřební daň – z tabákových výrobků asi 51%, u alkoholických nápojů se řídí obsahem v alkoholu
2.2.2
Velká Británie
Daňový systém Velké Británie platí pro Anglii, Skotsko a Wales. Mají relativně nízkou míru zdanění oproti průměru EU. Výhodami jsou různé daňové úlevy a nízké na sociální zabezpečení zaměstnavatelů. Mezi daně patří: -
daň z příjmů – roční příjem do 34.800 GBP je zdaňován sazbou 20%, nad 34.800 GBP sazbou 40%, pro občany platí různé roční slevy
-
daň ze zisku – sazby daně jsou 21%, 29,75% a 28% podle ročního zisku, investiční společnost platí daň 20% a firmy těžící ropu a zemní plyn platí 50%
-
daň z kapitálových zisků – jednotná sazba daně 18%, zde se uplatňují různé daňové úlevy
-
sociální a zdravotní pojištění – sazby jsou rozděleny podle týdenní mzdy na 0%, 11% a 1% navíc ze mzdy nad hranici 770 GBP, zaměstnavatel odvádí 12,8% z hrubé mzdy zaměstnance, OSVČ odvádí 8%
-
dědická a darovací daň – majetek nad hodnotu 312.000 GBP podléhá zdanění sazbou 40%
-
daň z přidané hodnoty – 3 sazby podle druhu zboží a služeb a to 0%, 5% a 17,5%
-
spotřební daň – pohonné hmoty, tabákové výrobky, alkoholické nápoje a dopravní prostředky stanoveny zákonem
-
daň z koupě nemovitosti – podle ceny nemovitosti se daňová sazba stanoví na 0%, 1%, 3% a 4%
-
daň z civilní letecké dopravy – lety v rámci EU podléhají dani ve výši 10 nebo 20GBP za pasažéra podle třídy, lety mimo EU dani 40 nebo 80 GBP
-
daň z klimatické změny – daň se vybírá z elektřiny, plynu, LPG, uhlí a je pevně stanovena
-
daň z uložení odpadu na skládku – základní sazba daně 32 GBP/tunu, snížená 2,50GBP/tunu
-
daň z těžby kamene, písku a štěrku – sazba daně je 1,95GBP/tunu
-
obecní daň – daň z rezidenčních nemovitostí podle daňového pásma, kam je zařazena
-
daň z podnikání – daň z nemovitostí určených k podnikání podle zdanitelné hodnoty, kterou stanovuje státní úřad pro oceňování
2.2.3
Česká republika
-
daň z příjmů právnických osob – sazba 21%
-
daň z příjmů fyzických osob – sazba 15% ze super hrubé mzdy
-
daň z nemovitosti – daň ze staveb a pozemků je stanovena zákonem podle druhu
-
daň z převodu nemovitostí – sazba daně je 3%
-
daň darovací a dědická – zdanění podle skupin
-
daň silniční – osobní auta jsou zdaněny podle obsahu motoru a nákladní auta podle náprav a hmotnosti
-
daň z přidané hodnoty – základní sazba 19%, snížená 9%
-
daň spotřební – platí se podle vybraného druhu výrobku
3
Vlastní srovnání
Pro ověření vlivu zdanění na ekonomický růst jsem vybrala základní ukazatelé, které budeme srovnávat. Jsou jimi daňová kvóta, tempo růstu HDP a produktivity práce v časovém období letech 2003 až 2005. V následujících tabulkách uvidíte vývoj těchto ukazatelů v jednotlivých letech v našich srovnávaných zemí.
Velká Británie 2003 2004 2005 Daňová kvóta v % HDP
37,1 37,4 38,6
Přírůstek HDP v %
2,7
3,3
1,8
Tempo růstu produktivity práce %
1,6
2,1
0,8
Švédsko 2003 2004 2005 Daňová kvóta v % HDP
50,2 50,5 51,8
Přírůstek HDP v %
1,9
4,1
3,3
2
4,3
2
Tempo růstu produktivity práce %
Česká republika 2003 2004 2005 Daňová kvóta v % HDP
35,8 36,8 36,3
Přírůstek HDP v %
3,6
4,5
6,4
Tempo růstu produktivity práce %
0,1
4,8
5
Oproti České Republice i Velké Británii patří Švédsko k zemím s nejvyšší mírou zdanění a daňovou kvótu. Zatímco ve Velké Británii daňová kvóta stoupá, přírůstek HDP a tempo růstu produktivity práce se mění podle ekonomické situace, aniž by je daňová kvóta ovlivňovala. Jak již bylo zmíněno, ve Švédsku je jednak nejvyšší daňová kvóta a stále má tendenci ke vzestupu. Oproti tomu ostatní ukazatelé se mění s ohledem na ekonomiku země, nikoliv na výši daňové kvóty. Zde můžeme pozorovat, že výše daňové kvóty nám nezvýší ani ukazatele přírůstku HDP ani tempo růstu produktivitu práce. S přihlédnutím k daňové kvótě nepatří Česká republika mezi nejhůře zařaditelné země. V rámci zemí Evropské unie je ale pod průměrem, i když daňová kvóta má tendenci růst. S daňovou kvótou roste i přírůstek HDP a tempo růstu produktivity. Růst těchto ukazatelů není přímo úměrný růstu daňové kvóty a proto nejde jednoznačně určit, jestli díky daňové kvótě rostou i další ukazatelé. Průměrná celková daňová kvóta v zemích EU27 v metodice Eurostatu se za rok 2005 zvýšila na 39,6 % HDP, tedy oproti roku 2004 o 0,4 procentního bodu. Celková daňová kvóta ČR mezi těmito roky klesla ze 36,8 % HDP na 36,3 % HDP a je tak 3,3 procentního bodu pod průměrem zemí EU27. Podle domácích ekonomů je problémem českých daní především jejich struktura. Stát nejvíce zdaňuje práci, což má na ekonomiku destruktivní účinek, uvedl hlavní ekonom Volksbank Vladimír Pikora. Lepší by podle něj bylo, kdyby stát více zdanil spotřebu nebo zavedl rovnou daň, jak ji prosazuje ODS. Mezistátní porovnání jednotlivých konkrétních daní nemá příliš velkou vypovídací schopnost s ohledem na rozdílnou strukturu daní v daňových systémech jednotlivých zemí, na rozdílnou konstrukci obdobných daní v různých zemích (např. pokud se týká základu té které daně, rozsahu osvobození, nezdanitelných částek apod.). Daňová kvóta samozřejmě nemůže vypovídat nic o daňové zátěži jednotlivce, ale i s ohledem na skutečnost, že nositelem všech daní je ve skutečnosti jednotlivec, občan, podává nejúplnější, komplexní informaci o velikosti daňového zatížení, byť s určitými omezeními.
ZÁVĚR Tato práce si kladla za cíl pokusit se zhodnotit a prokázat vliv daňového zatížení na ekonomický růst vybraných zemí. Vybranými zeměmi podle velikosti daňového zatížení a daňové kvóty se staly Velká Británie, Švédsko a Česká republika. Jak vychází z praktické části, daně ovlivňují veškeré dění a veškeré rozhodování v ekonomice. Při zkoumání vlivu daní na ekonomický systém musíme vzít v úvahu i vedlejší faktory, které ekonomiku ovlivňují, aniž bychom chtěly. Je to faktor času a jestli zdanění ovlivňuje jednotlivé subjekty nebo celý ekonomický systém. Ukázali jsme si, že hlavním zdrojem ekonomického růstu jsou investice a také úspory. I když vliv daní se odráží do všech odvětví a do všech makroekonomických ukazatelů. V praktické části byla konkrétně popsána ekonomická charakteristika zemí, vývoj ukazatelů a daňové systémy. Vyplývá z nich, že z vybraných zemí patří Švédsko na první místa v Evropské unii. Velkou Británii můžeme označit za stabilní zemi a Česká republika se pomalu snaží přibližovat k číslům Evropské unie. Výsledky naší analýzy ukazují, že by celková daňová kvóta mohla mít vliv na tempo růstu HDP i produktivity práce, i když zde fungují i ostatní vlivy. Analýzy vlivu úrovně daňové kvóty přispívají zejména k vysvětlení rozdílů v tempech růstu HDP a produktivity práce mezi jednotlivými zeměmi. Provedená analýza vzhledem ke svému omezenému rozsahu není postačující na jednoznačné ověření vlivu míry zdanění na ekonomický růst. Tento vliv může být významný, ovšem nám se nepodařil prokázat. Celkově ovšem nelze usuzovat, že by tato závislost nemohla existovat.
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY [1]
KLIKOVÁ, C. – KOTLÁN, I. Hospodářská politika. 1. vyd. Ostrava: Institut vzdělávání Sokrates, 2003. 275 s.
[2] [3]
MANKIW, N.G. Zásady ekonomie. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2000. 763s. PEKOVÁ, J. Veřejné finance: úvod do problematiky. 3. vyd. Praha: ASPI, 2005. 527s.
[4]
STIGLITZ, J.E. Ekonomie veřejného sektoru. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1997. 661s.
[5]
ŠIROKÝ, J a kol. Daňové teorie – s praktickou aplikací. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2008. 301s. Beckovy ekonomické učebnice
[6]
KUBÁTOVÁ, K. Daňová teorie a politika. 3. vyd. Praha: ASPI, 2003. 263s.
[7]
HOLMAN, R. Ekonomie. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2001. 22s.
[8]
LANGE, O, KALECKI, M, ZAWADSKI, J. Teorie ekonomického růstu a soudobý kapitalismu. 1. vyd. Praha: Academia, 1966. 464s.
[9]
URBAN, L a kol. Eseje o teoriích ekonomického růstu. 1. vyd. Praha: Academia, 1967, 372s.
[10]
INTERNETOVÉ ZDROJE
- www.businessInfo.cz - www.euroeconom.cz - www.csu.cz - www.cnb.cz - www.mfcr.cz
- www.mesec.cz
