KAPITOLA PRVNÍ Takže zaprvé: vím, že větu nikdy nezačínáme takže, ale kdybych to neudělala, tak by to nenabralo pořádnou dramatičnost. Zadruhé: jsem holka. Ano, holka, kdyby to někdo nepoznal. No a, že za á miluju rock a za bé mám kratší vlasy. Zatřetí: umím hokej, fotbal, basket a tak dále, včetně boxu, takže bacha na mě. Začtvrté: možná působím jako drsňačka, opak je pravdou a mám sny. Tyhle čtyři body by si měli zapamatovat všichni, co nedokážou pochopit Anežku Starou. A to je sakra dost lidí. Například moje máma. Nevím, proč se ke mně chová jako k totálnímu pošukovi jenom proto, že mi dvakrát za týden z pokoje vyřvávají Koblížc!. A proč jen dvakrát? Důvody mám rovnou tři. Moje mladší ségra ulítává na slátaninách, u nichž pomalu ani nerozeznáte refrén od obyčejné sloky. Co to třeba je? Rap. Na ten se ani nedá tancovat. Sakra, co to ti lidi teď poslouchaj? Pak tu je mamka se svýma extra starýma hitama, který jsou vážně DĚSNÝ. A podle táty jsou už Kabáti za zenitem, s čímž si dovolím nesouhlasit. POŘÁD dělají koncerty a POŘÁD mají narváno. Miliony lidí na stadionu. Jednou bych taky chtěla být člověk z toho milionu. „Veroniko, byla bych ti tuze vděčná, kdybys tím kreditem taky trochu šetřila.“ Možná jsem tady toho o své rodině navykládala spoustu negativit, ale pozitiva momentálně nejdou. Tohle křičela máma na mou mladší milovanou sestřičku Veroniku, která je prostě ta IN holka z časáků. Máma se objeví ve dveřích. „Anežko, běž jí prosímtě domluvit.“ „Ty jsi tady máma,“ zamumlám. Když si u dcery nezíská autoritu matka, asi těžko se to povede o dva roky starší sestře. Vejdu do Veroničina pokoje. Rozdíly mezi mnou a sestrou jsou hned na první pohled jasné. Veroničin pokoj překypuje plakáty rapperů, rapperek a všech možných blbin, dívá se na klučičí krvavý trháky a vůbec nečte. Tohle (až na rappery) by většina kluků řekla na mě. Veronika sedí na posteli a dívá se do stropu. Přitom sděluje své kámošce Aleně, jak moc se jí dnešek zamlouval a co nového viděla v obchodech. „Verčo, máš ten hovor položit,“ řeknu dost hlasitě, aby to slyšela i Alena, a ještě zamáchám rukama ve znaku telefonu – no jo, se mnou už nic neuděláte, ráda mluvím rukama. Veronika obrátí oči v sloup. „Jo, to byla Anežka. No nic, zavolám ti za chvíli.“ Slovo za chvíli schválě zdůraznila. Někdy bych ji zabila. No, někdy?
Vlastně pořád. „Víš co mi můžeš?“ zamračí se na mně. „Jo,“ syknu a vypadnu z pokoje dřív, než dokončí to s políbením. Vejdu do kuchyně a začnu umývat nádobí. Od doby, co mi bylo dvanáct, je většina domácnosti na mně a to tady Veronika ani nehne prstem. Jak se dalo čekat – mladší sourozenec = rozmazlený malý fracek. Někdo zazvoní a mně málem z ruky vypadne talíř. Táta vzdychne a namáhavě vstane ze židle. Další příklad mé úžasné rodinky. Já jsem ta líná, ta, co neudělá absolutně nic. A pro ně je ta nejtěžší práce se zvednout ze židle. Ha. „Ne, utírá nádobí,“ zaslechnu tátu, jak mluví do sluchátka. Rychle doutírám poslední misku, doběhnu na chodbu a zatvářím se jako andílek. To má v telepatii znamenat Už jsem hotová. „Dobře, přijde za chvilku.“ Položí sluchátko. Vběhnu do pokoje, když mě zastaví jeho káravý hlas. „Anežko, ty máš něco s klukama?“ Vzdychnu. „Kolikrát jsme se o tomhle bavili, tati? Jsou to mí kámoši.“ Jediní lidé na světě, co mi rozumí. Od nich by se naši mohli dost naučit. „Fajn, běž, ale...“ Zaúpím. „Tati!“ To, že mi je patnáct neznamená, že budu hned s někým něco dělat. A navíc, řekla bych, že tohle trapné téma jsem už milionkrát probrala s mámou a to jen v měsíci, kdy jsem oslavila patnáctiny. Zvedne ruce, jako že se vzdává, a odejde. Rychle se nasunu do teplákové soupravy a vyrazím ven. Veronika na mně stihne udělat ještě zlý kukuč. Sletím těch šedesát schodů (další důvod, že fakt líná nejsem) a vrazím do dveří dole. Někdy se nehodí bydlet v paneláku – ale někdy se taky nehodí bydlet v domku. Jako třeba moje babička. „Zdar Niko!“ usměje se Petr a nastaví mi ruku na plácnutí. Nika mi říká prakticky odjakživa. „Rockerka Anežka zní děsně,“ řekl tehdy. „Je to moc holčičí jméno. Lepší bude Nika.“ Sice mi tak nikdo jiný neříká, ale co? Moje ruka si s ním plácne. „Zdar lidi. Co se děje?“ Jindra, můj nejlepší kámoš, povytáhne obočí. „To se musí něco dít, abysme pro tebe přišli?“ Pokrčím rameny. „No, většinou se něco děje.“ „Máš recht. A pravdu máš i v tomhle,“ vpadne do rozhovoru Olívie. Je to taková protivná malá potvůrka, která se vám pořád vrtá za zadkem, ale je to taky moje skvělá kámoška. „Musíme ti říct fakt hustej drb.“ Druhý titul mé kámošky: obří drbna. „O co se jedná?“ Posadím se na pařez. Kdysi tady stál strom, ale zbourali ho, když jsem byla malá. Takže ten pařez je tady de facto pořád a je skoro stejně starý jako já. Tak nějak mi přirostl k srdci – kdyby měl zmizet, asi bych to nepřežila. (Fajn, nejsem extra zastánce přírody, ale tohle myslím vážně.) Olívie za sebou rychle zamrká a pak se prudce nadechne. Je to takový její
rituál, když má vyvalit nějakou novinku. „Víš, jak tuhle nebyl Jirka ve škole? Jak si všichni mysleli, že to bylo kvůli testu?“ „Jo, vzpomínám si,“ lusknu prsty. Ráda tím provokuju Jindru, který luskat neumí. „Byl to ten těžkej test z matiky a psali jsme ho ve čtvrtek. Matika mu nejde.“ „Přesně,“ potvrdí Olívie a příliš prudce zakývá hlavou. „A v ten den chyběla i Nika.“ „Neříkej jí Nika,“ zamračí se Petr. „Pleteš mě.“ „Není její problém, že mi říkáš Nika,“ usměju se. „Ona se jmenuje Monika a přímo to ve jménu má. Zatímco já jsem prostě jen Anežka.“ Zamáchá rukama. „No jo, no. Pokračuj s Monikou.“ „Dobře,“ zašklebí se Olívie. „Takže Monika chyběla prý ze zdravotních důvodů. Jenže se mně a Vendě povedlo vyslídit pravý důvod. Nezdá se ti to divný? Ve stejný den chyběl Jirka i Monika.“ Petr do Olívie šťouchne. „Přestaň s tím!“ „Chápeš to?“ vyjekne Olívie. Zase něco, co mi uniká. Zamračím se. Chce mi něco sdělit. To, že jsem šprt neznamená, že vím totálně všechno. „Jirka a Monika...“ naznačí nadějně. „většinou to následuje po nadějném rande... typická věc pro páry... pak je svatba...“ Jindra nad tím vysvětlováním protočí oči. Údivem mi spadne brada. „Takže tamto?“ „Nebuď labuť, Niko, a rovnou řekni líbání.“ „BLBE!“ vykřiknu až moc hlasitě, že mě mohli slyšet sousedi v celém domě. Shodím Petra do trávy a trefím se těsně vedle bahna. Škoda. To by pro něj byla dobrá odplata. Když se se smíchem zvedne, stejně má celé oblečení špinavé. Ha! „To je blbost,“ pokrčím rameny. „Je to divný!“ přisvědčí Jindra. „Já jí to taky nevěřím.“ Olívie ho shodí na místo, kde předtím ležel Petr. Po krátkém výkřiku se zvedne, opráší si kalhoty a rukávy a pak zamumlá cosi jako „ženský“. „A to je jako všechno?“ rozmáchnu rukama. „Tohle je ulítlý. Musela sis to vymyslet. Jak bys na to ty nebo Vendy přišla? To jste je jako špehovaly? Radši jsi o tom ani neměla začínat.“ Olívie vzdychne a obrátí oči v sloup – její znamení, že se vzdává. „Fajn. Tak přejdem na další věc, jo?“ „Radši mlč,“ vyhrkne Petr a zacpe Olívii pusu. Ta se začne zmítat, ale Petrovo sevření je až příliš pevné, takže se jen tak nevyvleče. Ale mohla bych mu poděkovat – konečně trochu klidu. Nejradši bych tuhle scénu vymazala, protože je pekelně trapná. Po našem supertrapném setkání jsme se brzo rozešli a já se dostala ke své
velice „oblíbené“ činnosti – ke psaní domácích úkolů. Před psaním samozřejmě následovala opakovaná scéna, kterou znám už nazpaměť. „Měla sis je udělat už v pátek,“ řekne máma. „Ale kolikrát to můžu říct?“ „Třeba tisíckrát,“ odvětím. „Nebuď drzá, Anežko,“ okřikne mě vztekle. „Vzdělání ti nikdo nevezme.“ „Jo, ty,“ řeknu na to, ale to už si spíš zamumlám pro sebe. Nevím, jestli mě kdy slyšela. No, a teď kysnu u domácích úkolů z matiky, češtiny, fyziky a biologie. Pokud jde o tyhle předměty, musím se extrémně soustředit, jinak udělám osudnou chybu a totálně si pokazím známku na vysvědčení. Oukej, jedna jediná chyba v domácím úkolu to nedokáže pokazit, až na to, že u mně se to zkrátka pořád opakuje. Dostanu se do poloviny příkladu, když zaslechnu na plné pecky nějakou písničku, pokud se to tak dá vůbec nazvat. Zuřivě drapnu propisku a vletím do sestřina pokoje. Napřáhnu špičku náplně a začnu ze sebe chrlit obvyklé nadávky typu „Nejsi v domě sama“ nebo „Ráda bych si dodělala úkoly“ nebo „Aspoň jednou mi tu radost udělej.“ Vím, že to Veronika nakonec vypne, protože sem vletí máma, aby nás uklidnila od hádky, a rovnou jí to přikáže. Jediná věc, která je na mé matce dobrá. Dobře, tak přímo jediná ne, ale jedna z těch „ojedinělých“. Nějak dopíšu úkoly a pak si dám do uší sluchátka z mobilu. Pustím nějakou pecku od Mandrage, ale na tu hlasitost, abych slyšela i věci kolem sebe. To je taky věc, kterou nikdo nedokáže pochopit. Když mi máma v deseti kupovala první MP3 se sluchátky, říkala mi, abych si to dávala na malou hlasitost, že bych v dospělosti špatně slyšela. A pak, na lyžáku, jsem poslouchala písničky a v pohotovosti odpovídala na otázky mých spolubydlících. Co udělaly ony? „Máš ty sluchátka nějak rozbitý,“ odprskla jedna. „Jinak bys nás neslyšela.“ Prostě to nechápaly, no. Lehnu si na postel a ponořím se do své oblíbené představy – že jsem na pódiu s mou oblíbenou kapelou a zpívám s nimi. Nemůžu říct přesně název té kapely, protože jich mám ráda hrozně moc. A protože se mi to nejlíp představuje při poslouchání písničky, tak je to podle interpreta tohodle songu. „Anežko, přesuň se zpátky do našeho světa!“ „Jsem v něm až moc,“ zamumlám a vypnu písničku. Zadívám se do máminých modrých očí. Ty jsem zdědila. Na chlup stejné. Veronika je má hnědé. Ha. „Jestli chceš spát, tak si z uší vyndej sluchátka a běž se osprchovat,“ pozvedne obočí. Typická maminka, no. „Navečeř se, vyčisti si zuby, chvilku se dívej na nějaký ten film a pak běž spát.“ Podrbu se za krkem. „Nepotřebuju se dívat na filmy.“ Jako třeba Veronika. No a, že ráda usnu dřív? Myslím, že bych byla schopná usnout i v sedm, ale to
se mi ještě nechce do postele. Ideální doba na spánek je pro mně půl deváté. Po deváté jsem jak mátoha a většinou nevnímám, co mi lidi říkají. Přehodím si přes rameno pyžamo a došourám se do koupelny. Po sprše si sednu vedle táty na gauč a podívám se, co sleduje v televizi. Hokej – repríza, sakra. Lepší je přímý přenos. Víte proč? Protože takhle táta většinou zná výsledek a řekne mi ho. A pak už to nemusím sledovat. „Vyhrají Švédi,“ oznámí mi táta hrdě. Vidíte? Zvednu se a dojdu do kuchyně, kde skoro vrazím do Veroniky. „Dávej bacha,“ okřiknu ji spíš z vylekání než z nadávky. Veronika na mně vyplázne jazyk a odcupitá vedle táty na gauč. Vsadím se, že každou chvilkou začne surfovat po kanálech. Hodím do sebe rohlík s Lučinou a nenápadně nakouknu na televizi. To se dalo čekat. Nějaká slátanina – čímž myslím film bez děje. Ne, fakt! Tenhle film nemá normální zápletku, aspoň já jsem ji tam nepoznala. Po vyčištění zubů si lehnu do postele. Pohled mi padne na hromadu plakátů narovnanou u dveří. Nedávno se můj pokoj maloval na červeno, takže jsem si ty plakáty nesměla vylepit. Ale teď se do nich každou chvilkou pustím. Myslím, že je jasné, na jaké téma jsou. Usnu.
