Vejdu do pokoje svých synů a ptám se šeptem: Spíš? : K možnostem výzkumu šeptání v běžné komunikaci*

ROZHLEDY Lucie Jílková

Vejdu do pokoje svých synů a ptám se šeptem: „Spíš?“: K možnostem výzkumu šeptání v běžné komunikaci * On whispering in everyday communication ABSTRACT: This article provides an overview of the existing work in linguistics on whispering and presents the results of new research on whispering in everyday communication. There are three types of linguistic studies on whispering: a) the identification and implementation of communicative aims that involve whispering; b) whispering viewed through the lens of phonetics, including notes on speech impediments; and c) whispering in transcripts of spoken language. In the research on whispering in everyday communication, data was gathered using the method of systematic self-observation. The research subjects provided a total of 56 recordings of communicative situations/events where whispering was involved. The data were organized based on the communicative aim pursued in the given communicative event/situation: non-disturbance, secrecy (including whispering during games), expressions of intimate relationships, and attention-seeking. Examples of accommodation, i.e. communicative situations involving whispering appropriate to a given environment (e.g. a church), and examples connected with speech impediments were treated separately. The results showed that a single communicative situation/event can involve several communicative aims at once (most frequently simultaneous efforts to not disturb others and to be secretive). Key words: whispering, communicative aim, systematic self-observation Klíčová slova: šeptání, komunikační záměr, metoda systematického sebepozorování

Článek se věnuje šeptání v běžné, každodenní komunikaci. Nejprve jsou vymezeny oblasti lingvistického bádání, v jejichž rámci je v lingvistické literatuře šeptání opakovaně zmiňováno (oddíl 1), dále jsou v článku prezentovány výsledky vlastního výzkumu šeptání v běžné komunikaci, při němž byla pro získávání dat použita metoda systematického sebepozorování, resp. systematického pozorování druhých (oddíl 2). V závěrečné poznámce jsou shrnuty a zobecněny poznatky získané z odborné literatury a poznatky z vlastního výzkumu (oddíl 3).

* Tento článek vznikl v rámci projektu Stylistika mluvené a psané češtiny (registrační číslo: P406/12/1829). Děkuji oběma anonymním posuzovatelům/posuzovatelkám za komentáře a rady, kterými jsem se řídila při závěrečné úpravě textu. – Článek si dovoluji věnovat Světle Čmejrkové, která na podzim roku 2012, již vážně nemocná, ochotně přečetla a poznámkami opatřila jeho první verzi.

Slovo a slovesnost, 76, 2015

39

1. Dosavadní poznatky o šeptání v odborné (lingvistické) literatuře Po prozkoumání několika desítek lingvistických knih a encyklopedií se odvažuji tvrdit, že dosud v žádné lingvistické práci nebyla šeptání systematicky věnována pozornost: šeptání se dosud nestalo hlavním tématem lingvistické knihy či článku a nemá ani samostatné heslo v lingvistických encyklopediích. Toto snad příliš příkré a obecné tvrzení ovšem neznamená, že se se šeptáním v lingvistických pracích nelze setkat vůbec. Naopak, podrobná rešerše ukázala, že šeptání je jev, s nímž se čtenář v jazykovědných pracích setkává poměrně často, ovšem ve většině případů jde jen o letmé zmínky v rámci pojednání na téma zcela jiné. V následujícím textu bude pozornost věnována postupně třem oblastem jazykovědného zkoumání, resp. popisu jazykových dat, v nichž lze v jazykovědných pracích na šeptání opakovaně narazit, a to komunikačně orientovanému pohledu na jazyk, konkrétně identifikaci a interpretaci komunikačních záměrů realizovaných prostřednictvím šeptání (odd. 1.1), fonetické/akustické stránce šeptání, včetně poznámky o poruchách řeči (odd. 1.2), a konečně přepisům mluvených textů (odd. 1.3). 1.1. Komunikační záměry realizované prostřednictvím šeptání Šeptání je přirozenou součástí naší komunikační kompetence. Šeptají dospělí i děti,1 v různých prostředích a kontextech. Položme si nejprve otázku, kde se nejčastěji šeptá, tj. jaká prostředí jsou v souvislosti s šeptáním v odborné literatuře opakovaně zmiňována. Šeptání, resp. velmi tichá mluva, ale i mluva „vnitřní“, nijak vnějškově nerealizovaná, má své pevné místo v komunikaci lidí v chrámech či kostelech. Šeptání je zde realizováno jednak při komunikaci věřících s Bohem, tj. při modlitbách, jednak zhusta i v komunikaci lidí, kteří se prostě jen v tomto prostředí ocitli. Např. N. Coupland (2007, s. 14) uvádí kostel či mešitu jako příklad prostředí vyžadujícího šeptání či tichou mluvu; M. Saville-Troike (2003, s. 43) hovoří o šeptání jako o vhodné volbě pro konverzaci v kostele, na jiném místě se v téže knize zamýšlí, také v souvislosti se šeptáním, nad odlišným chováním věřících v křesťanském kostele a v synagoze; konečně P. Ricoeur (1978, s. 297) se o šeptání zmiňuje v souvislosti s modlitbami, tentokrát hindskými. S šeptáním se lze pravidelně setkávat také v prostředí školy. Jednou z komunikačních situací, v níž se šeptání významně a opakovaně ve školním prostředí uplatňuje, je napovídání, pomoc poskytovaná spolužákovi v nesnázích. C. Foughtová (2006, s. 193) zmiňuje ve své knize výzkum N. F. Conklinové and M. Lourieové, přesněji jejich analýzu komunikace ve školní třídě, jejíž součástí bylo i napovídání šeptem. Zatímco žáci hodnotí šeptání jako pomoc spolužákovi, učitel je může chápat jako narušování výuky, jako provokaci. Y. Huang, autor hesla Speech acts v rozsáhlé encyklopedii

1 Šeptání se velmi brzy naučí malé děti. Jak se lze dočíst např. v rozsáhlé příručce The handbook of language and speech disorders (Damico – Müller – Ball, 2010, s. 63), šeptání dítě zvládá zhruba v období 3.–8. měsíce věku.

40


pragmatiky (Huang, 2009, s. 999–1009; in Mey, 2009), zmiňuje školní prostředí právě v souvislosti s mluvními akty, když popisuje situaci, v níž učitel vyzývá žáka, aby nenapovídal, nešeptal. Jeho výzva slouží v daném případě k zamezení šeptání, je výzvou k ukončení jistého typu jednání žáka. K. Hyland ve své knize (2006, s. 76) cituje z práce S. Canagarajaha nazvané Resisting linguistic imperialism in English teaching zjištění, že šeptáním mohou studenti vyjadřovat svůj nesouhlas s tím, jak jsou psány učebnice. F. Christieová (2000, s. 142) popisuje neochotu některých žáků ve třídě nahlas pozdravit učitele, někteří jej zdraví pouze šeptem či dokonce nezdraví vůbec. V dokladech z odborné literatury je také zmíněno šeptání v prostorách nemocnice. J. Rotheryová a M. Stenglinová (2000, s. 259) zmiňují situaci, kdy začnou šeptat lidé na nemocniční chodbě ve chvíli, kdy jí procházejí dva nemocniční zaměstnanci s nosítky, na nichž leží mrtvá dívka. E. Goffman (1966, s. 175) popisuje situaci na operačním sále, v jejímž rámci si šeptá anesteziolog se svým pomocníkem. Jejich komunikaci, s průběhem operace nesouvisející, nemá slyšet operující chirurg ani sestra. S. Haleová ve své studii (2013, s. 451) upozorňuje na roli šeptání během soudního přelíčení. Dojde-li k situaci, v níž např. obžalovaný nerozumí jazyku soudního procesu, pak má k dispozici tlumočníka, který mu vše simultánně šeptem překládá. Prostředí kostela, školy, nemocnice a soudu zde byla uvedena jako příklady prostředí, v nichž lze – s oporou o doklady v odborné literatuře – na šeptání opakovaně narazit. Výčet komunikačních situací, jež mohou v rámci těchto prostředí a s jistým podílem šeptání nastat, pochopitelně zdaleka není vyčerpávající. Jak naznačují již některé výše uvedené komunikační situace realizované uvnitř těchto prostředí (např. napovídání ve škole spolužákovi v nesnázích), šeptání je v rámci těchto prostředí vždy prováděno s ohledem na nějaký konkrétní komunikační záměr, tj. lidé někomu něco šeptají proto, aby v komunikaci dosáhli nějakého cíle. Nyní se proto, stále ještě s odkazem na prozkoumané odborné texty, pokusím vymezit nejčastěji se vyskytující komunikační záměry šeptajících účastníků komunikace. Komunikační partneři se k šeptání nepochybně uchylují ve chvílích, kdy jeden druhému vyjadřují svůj důvěrný vztah. Spojitost šeptání a důvěrného vztahu komunikačních partnerů je zmíněna např. v knize Language ideologies: practice and theory (Schieffelin – Woolard – Kroskrity, 1998, s. 236), a to v části věnované specifickému typu mluvených textů, totiž drbům, dále v knize Language and gender (Eckert – McConnell-Ginet, 2003, s. 318) v pasáži popisující komunikaci tří mladých dívek na sportovním hřišti, přičemž tématem rozhovoru jsou také partneři těchto dívek. Opakovaně je šeptání jako projev důvěrného vztahu využíván v reklamě, např. v knihách Z. Kövecsese (2005, s. 171) a E. Simõesové Lucasové Freitasové (2008, s. 151) jsou prezentovány i reklamy, v nichž je realizováno šeptání. Shodou okolností se v obou těchto publikacích zmiňuje situace, v níž člověk šeptá nikoli dalšímu člověku, ale autu. Personifikované auto vystupuje v těchto reklamách jako důvěrný partner, jako člen rodiny, jako někdo, k němuž má šeptající blízký vztah, jako někdo, komu je možné důvěřovat. Komunikační záměr vyjádření důvěrného vztahu prostřednictvím šeptání je v odborné literatuře rovněž zmiňován v pojednáních o komunikaci dětí a dospělých. Šeptání Slovo a slovesnost, 76, 2015

41

napomáhá vytváření důvěrného vztahu mezi rodiči a dětmi, přispívá k pocitu bezpečí: E. V. Clarková se zmiňuje o šeptání matky novorozenci (2009, s. 47). Důvěrný vztah komunikujících partnerů může být spjat s dalším významným komunikačním záměrem, jehož realizaci může šeptání významně napomoci, a tím je utajení. Uveďme k tomu úryvek z dopisu dopisu filosofa a sociologa A. Schütze litevsko-americkému fenomenologovi A. Gurwitschowi, v němž se Schütz svému příteli a kolegovi svěřuje, jak je daleko s prací na své knize. Oba komunikační záměry, vyjádření důvěrného vztahu a utajení, jsou v dopise vyjádřeny následujícím způsobem: And one more thing happened to me, something which shouldn’t happen at my age and which one can only blushingly whisper to a good friend as a sweet secret: “I am with book.” I have two chapters finished, roughly 27,000 words, perhaps a fifth of the whole, which given my way of life will need 6 or 7 years for completion. (Schutz, 2011, s. 239) (A ještě jedna věc se mi přihodila, taková, která by se v mém věku neměla stávat a kterou mohu jen, červenaje se, pošeptat dobrému příteli jako sladké tajemství: „Pustil jsem se do té knihy.“ Dokončil jsem dvě kapitoly, zhruba 27 000 slov, asi tak pětinu, k jejímu dokončení budu při svém způsobu života potřebovat tak šest sedm let.)2

Širokého uplatnění se šeptání dostává při různých hrách, např. při hře tichá pošta, angl. broken telephone či chinese whispers, kdy se utajení prostřednictvím šeptání stává zásadním principem hry (Mushin, 2001). Dalším komunikačním záměrem, k jehož realizaci šeptání přispívá, je nerušení.3 Ve studii F. Orlettiové (2001, s. 293) lze narazit na tuto část přepisu rozhovoru původně vedeného v italštině: MA: ma avete ospiti? disturbo? ((con ironia)) me ne devo andare? SA: ((parla sotto voce)) il fratello dorme MA: but do you have visitors? am I disturbing you? ((ironically)) should I leave? SA: ((whispering)) her brother is asleep (MA: ale vy máte návštěvu? neruším? ((ironicky)) mám odejít? SA: ((šeptem)) její bratr spí)

Na rozdíl od mluvčí(ho) MA, mluvícího hlasitě, mluvčí SA šeptá. SA šeptáním realizuje komunikační záměr nerušení, a to nerušení osoby, která zřejmě někde poblíž spí. Šeptání lze v komunikaci dále využít se záměrem upoutat něčí pozornost. V knize J. Mulhollandové (1994, s. 348) je šeptání společně třeba se vzlykáním nebo smíchem řazeno k taktikám, které mohou dodat naší promluvě emocionální nádech či přitáhnout zájem posluchačů. Obdobně v knize E. V. Clarkové (2009) je šeptání, vedle např. kňourání či křičení, zmíněno jako jeden z prostředků, jimiž lze přitáhnout pozornost našeho komunikačního partnera. V téže knize (s. 332) nacházíme ještě pasáž o vyprávění pohádky malým dítětem, přičemž dítě některé části vypráví šeptem, zatímco jiné části nikoli. 2 Cizojazyčné příklady přeložila do češtiny LJ. 3 K takovému komunikačnímu záměru odkazuje i příklad v titulku článku, který pochází z autorčina

výzkumu.

42


Jak se v odborné literatuře dále ukazuje, šeptání se v komunikaci může uplatnit také v závislosti na tématu hovoru, tj. lidé přejdou z hlasité mluvy do šeptání, když začnou mluvit na jisté téma, zpravidla na nějaké téma, které je nějak nebezpečné, nepříjemné, tabuizované. S. Günthnerová ve své studii (2007, s. 431) analyzuje rozhovor, vyprávění respondentky, v němž se mimo jiné mluví také o době hitlerovského Německa. Respondentka šeptem sděluje, že v té době mohlo být hlasité mluvení nebezpečné. O šeptání, tehdy zřejmě v každodenní komunikaci nutném a běžně uplatňovaném, respondentka s časovým odstupem mluví a zároveň je prakticky předvádí. V knize The ethnography of communication (Saville-Troike, 2003, s. 66), z níž jsem již několikrát čerpala, najdeme zmínku o třech druzích tajného jazyka užívaných příslušníky kmene Kewa na Nové Guineji, totiž o jazycích zvaných ramula agaa, mumu n agaa, kudiri ne agaa; druhý z těchto jazyků, mumu n agaa, je opatřen anglickým ekvivalentem whispering talk, přičemž tento šeptaný jazyk se užívá tehdy, není-li žádoucí, aby hovor na téma obchodu, krádeže a také očarování (angl. bespelling) poslouchali ostatní. I. Pillerová se ve své studii (2007, s. 343) věnuje postojům australské veřejnosti ke smíšeným manželstvím a také cituje výsledky průzkumu, v nichž bylo dvanáct dvojic žijících ve smíšeném manželství dotazováno, zda se někdy setkaly s projevy rasismu. Jedním z výsledků průzkumu bylo, že respondenti odmítají, že by se někdy setkali „s nepřátelskými pohledy či šeptanými posměšky“. A ještě uveďme dva postřehy o šeptání žen v přítomnosti mužů, kdy ženy šeptáním vyjadřují svůj podřízený vztah k přítomným mužům. Tento jev popisuje Dell Hymes (1972, s. 45) při komunikaci mužů a žen vedenou v jednom z araukánských jazyků v Chile: Muži v této společnosti hlasitě mluví při jakékoli příležitosti, čímž dokazují svou inteligenci a vedoucí postavení, zatímco ženy se mužům podřizují, při jejich hovoru se chovají tiše, mluví šeptem nebo vůbec. Obdobně v knize The ethnography of communication (Saville-Troike, 2003, s. 75–76) je popisována komunikace mexických mužů a žen v jazyce sierra popoluca, tj. v jednom z tzv. mezoamerických jazyků patřících do rodiny mixe-zogue. Ženy v přítomnosti mužů šeptají, a vyjadřují jim tak úctu. V podřízeném postavení se v této společnosti zřejmě mohou ocitnout i děti, od nichž se očekává, že budou šeptat, když se učí mluvit. 1.2. Fonetická/akustická stránka šeptání, včetně poznámky o poruchách řeči Fonetika je další oblastí odborného zkoumání, v níž lze na šeptání opakovaně narazit. Šeptání je ve fonetice nejčastěji zmiňováno při popisu fungování lidského hlasu. Některé fonetické práce neopomíjejí ani hledisko komunikační: tyto studie si kladou otázku, je-li šeptáním narušeno vnímání řeči. Nejprve uveďme citaci z knihy Z. Palkové (1994), v níž je šeptání z fonetického (a částečně právě i komunikačního) hlediska charakterizováno: „Šepot je zvláštní způsob tvoření řeči, při kterém se nepoužívá hlasu. Charakteristický šelest vzniká třením vzduchu o okraje zúžené hlasové štěrbiny, zejména v její chrupavčité části. Při „silném“ šepotu, je-li napětí hlasivek velké a proud dechu silný, může dojít k škodlivému překrvení sliznice


43

v hrtanu a k poškození hlasového ústrojí. V šeptané řeči zcela chybí složka základního tónu, jazyková forma je tedy neúplná. Proto nerozeznáme např. některé hlásky, postrádáme rozdíly melodického zakončení vět atd. Skutečnost, že přesto zůstává řeč většinou srozumitelná, je jednak svědectvím toho, že většina podstatných zvukových charakteristik se vytváří v nadhrtanových dutinách, jednak je svědectvím o značné redundanci jazykového systému.“ (Palková, 1994, s. 57)4

K tvrzení Z. Palkové, že šeptaná řeč zůstává většinou pro příjemce srozumitelná, lze připojit i dávno již klasický postřeh W. Meyera-Epplera: při šeptání zůstávají srozumitelné i tónové jazyky, jakkoli užití toho kterého tónu může mít fonologickou platnost, tj. může odlišit význam slova (Meyer-Eppler, 1957). W. Chafe (2002, s. 277) šeptání zmiňuje v souvislosti s kvalitou hlasu, a to při vymezování termínu prozódie. Prozódii charakterizuje výčtem oblastí spojených jednak se zvukem jako fyzikální veličinou, jednak s jeho percepcí. Těmito oblastmi podle Chafeho jsou: základní hlasivkový tón, intenzita, trvání a konečně právě hlasová kvalita, oblast, k níž je v závorce doplněno: skřípavý hlas, šeptání, smích atd. Dva následující případy šeptání se týkají roviny segmentální. Dell Hymes (1992, s. 30) popisuje ve svých esejích věnovaných severoamerickým indiánům mimo jiné také hláskový systém jejich, tj. činanteckých a zapoteckých5 jazyků. U souhláskové skupiny kw poznamenává, že takový sled souhlásek signalizuje buď neznělost souhlásky w, nebo šeptanou labializaci (angl. whispered labialization) souhlásky k, tj. snad nějakou výslovnost souhlásky k s přídechem a zaoukrouhlením rtů; v knize The Cambridge handbook of child language editorky E. L. Bavinové uvádí trojice autorů M. M. Vihmanová, R. A. DePaolis a T. Keren-Portnoyová příklad 15měsíčního dítěte, které se uchyluje k šeptání, když narazí na slova obsahující jisté, pro ně obtížně vyslovitelné souhláskové skupiny (Vihman – DePaolis – Keren-Portnoy, s. 172). V lingvistické literatuře je běžně zohledňována rovněž oblast fyziologických poruch řeči. Šeptání se v této reflexi objevuje především ve spojení s termíny dysfonie (porucha hlasu) a afonie (úplná ztráta hlasu, bezhlasí). V rozsáhlé encyklopedii Linguistic disorders and pathologies: An international handbook (Blanken et al., 1993) na šeptání narážíme v pasáži věnované fonaci, tedy tvoření hlasu (s. 458), v níž je podrobně popisován její princip z fyziologického hlediska, dále v oddíle věnovaném spastické (též spasmodické) dysfonii (tamtéž, s. 464), tedy hlasové poruše způsobené narušením koordinace svalového napětí hrtanových svalů. Jedním z projevů spastické dysfonie je křečovité svírání hlasivek při tvoření hlasu. Člověk postižený spastickou dysfonií může být schopen pouze šeptat, nikoli mluvit znělým hlasem. Obdobně člověk (často malé děti) postižený dysfonií hyperkinetickou, může mluvit hlasem zhrubělým, šeptat či dokonce pouze sípat. Konečně mohou poruchy hlasu (projevující se i šeptáním) souviset s poškozením mozku (tamtéž, s. 496).6 4 O něco stručnější definici šeptání nacházíme u J. Mistríka (2002, s. 212): „Šepot je rečový výkon bez hlasu. Při šepote hlasivky nekmitajú, takže šepotu chýba melódia i dôraz a šepkaný ‚hlas‘ je monotónny. Šepot vzniká trením výdychového prúdu a vzduchu o okraje hlasovej šterbiny. Reč ostáva v podstate zrozumiteľná, nápadnejšie sa však prejavujú trené spoluhlásky, najmä sykavky.“ 5 Česká terminologie je převzata z knihy A. Klégra a P. Zimy (1989). 6 Viz příp. i . (Cit. 6. 1. 2014.)

44


1.3. Přepisy mluvených textů Jazykovědci, kteří pracují s mluvenými texty, zhusta stojí před otázkou, jaký (jak podrobný, jak zaměřený ap.) způsob přepisu zvolit. V přepisech delších, např. hodinových, mluvených textů se jen zřídka používají znaky mezinárodní fonetické transkripce,7 přepisovatelé se spíše rozhodnou pro záznam, jenž se významně opírá o zásady platné pro psaný jazyk.8 V přepisech se však často objevují různé značky a různě rozsáhlé komentáře, jimiž se přepisovatel snaží alespoň do nějaké míry postihnout suprasegmentální rovinu přepisovaného textu. Běžně se tedy objevují značky pro alespoň přibližné zachycení melodického průběhu, tj. značky pro klesnutí a stoupnutí hlasem, značky pro různě dlouhé pauzy (pauzy jsou někdy i přesně měřeny) a v neposlední řadě značky a komentáře popisující nápadné dynamické proměny promluvy. Pokud mluvčí přecházejí v průběhu své promluvy z hlasité mluvy do šeptání, je tato skutečnost přepisovateli často zaznamenávána, neboť, jak již snad dostatečně naznačil i oddíl 1.1, šeptání je nepochybně komunikačně významné; znalost toho, že jistá pasáž promluvy byla pronesena šeptem, může zásadně pomoci při interpretaci přepisu. Na několika následujících příkladech z přepisů mluvených textů získaných rešerší je možné sledovat, jakým způsobem přepisovatelé komentují, že jistá pasáž byla proslovena šeptem.9 (a) Therapist: ((eyes wide open, smiling, touches Lev, whispered, affectionate voice)) Very nice ↑ try ↓! (Solomon, 2011, s. 134) (terapeut: ((oči široce otevřené, směje se, dotýká se Lva, šeptaným, láskyplným hlasem)) Pěkný pokus!) (b) Tess: [laugh] Kate: i’m glad i’m an idiot\ Tess: oh god\ Kate: {[whisper] i’m so dumb\ i am\ oh good it’s coming off\ what a miracle\ (Ervin-Tripp – Lampert, 2009, s. 22) (Tess: [smích] Kate: jsem ráda že jsem idiot Tess: proboha Kate: {[šeptem] já jsem přece tak hloupá, já jsem, sláva už to začíná působit, to je zázrak) (c) {113} ŠH: ten rozdíl mezi prvním a druhým místem jestli (.) si vzpomínáte byl takový že ten výsledek byl na setinu stejný a rozhodovalo se podle druhé lepší jízdy. takže tam stačilo: jet o setinu pomaleji a už bych prostě nevyhrála. {114} ME: (to je strašný to je strašný) ((šeptem)) ((pousmání obou)) (DIALOG 1.0, Plovar24, ŠH = Štěpánka Hilgertová, ME = Marek Eben)

7 Její zásady viz . (Cit. 6. 1. 2014.) 8 K tomu viz především práci H. Sackse, E. Schegloffa a G. Jeffersonové (1974), dále studii M. Havlíka

(2011) a způsob přepisování v korpusu DIALOG (Čmejrková – Jílková – Kaderka, 2004, s. 248–259). 9 V uvedených příkladech jsou někdy komentáře velmi podrobné, netýkají se jen dynamických proměn a dalších výše popsaných aspektů, ale třeba i popisu gest, mimiky apod., přepisovatel(ka) se tedy snaží co nejpřesněji popsat celkový průběh komunikace.


45

Nepochybně zajímavým zjištěním je, že kategorie šeptání je zřejmě pro některé přepisovatele nepřesná, příliš obecná a ve svých komentářích se ji snaží diferencovat, tj. pojmenovávají různé typy šeptání; někdy rozlišují různé stupně hlasitosti (tichý šepot), jindy k šeptání doplňují přívlastek naznačující emocionální vyznění šeptaného úseku (posměšný šepot); v případě šepotu chraptivého snad lze uvažovat o jistém stupni přítomnosti znělého hlasu v šeptání, resp. o obecně platné stupnici: znělý hlas – chraptivý hlas – šeptaný hlas: (d) NAT: ((giggling briefly)) IDA: [how amusing ((whispery laugh))] NAT: [((still giggling))] RON: [((laughing quietly))] RON: I think I in fact told you that last time (Selting, 1996, s. 259) (NAT: ((zahihňá se)) IDA: [jak vtipné ((šeptaný smích))] NAT: [((pořád se hihňá))] RON: [((tiše se směje))] RON: myslím, že ve skutečnosti jsem ti to říkal minule) (e) K: That’s right! S: (loud mock whisper) I think we’ve finished. K: OK. S: Let’s call it ‘The End’. (Fries et al., 2002, s. 388) (K: To je fakt! S: (hlasitý posměšný šepot) Myslím, že tohle můžeme považovat za konec. K: Ano. S: Říkejme tomu Konec.) (f) A: Y’know I toldjuh thet uh they’d only been there a day’r so when he got sick. B: Mm hm. A: Well they, ((silent whisper)) had gotten married. (2.5) (Terasaki, 2004, s. 221) (A: No říkal jsem ti ee že: tam byli den dva než onemocněl. B: Hm hm. A: Ano, oni se ((tichý šepot)) vzali.) (g) Ken: you gotta get up. G’way. Y’gotta get up. ((heavy whisper)) Put the dogs out. Feed the fish. (Lerner, 2004, s. 248) (Ken: dělej, zvedej se. Vypadni. Zvedej se. ((silný šepot)) Jdi se psy. Nakrm rybičky.) (h) Curt: Al did? ((hoarse whisper)) Go get in Bol. (Schegloff, 1996, s. 107)10 (Curt: Al to udělal? ((chraptivý šepot)) Padej do Bolu.)

10 Jinou možností, v přepisech mluvených textů rovněž využívanou, je dvojice značek <WH a WH>, mezi nimiž je pak umístěn text, který byl pronesen šeptem (viz např. Ciliberti – Anderson, 2007, s. 160).

46


Na závěr tohoto oddílu lze snad ještě připojit poznámku o tom, že různé stupně hlasitosti jsou zaznamenávány (a tato skutečnost je reflektována i v lingvistické literatuře) také ve specifickém typu textů, a to v komiksech. Např. J. L. Mey uvádí, že v komiksových bublinách, v nichž se objevuje to, co komiksoví hrdinové říkají nebo co si myslí, se využívá např. různých typů čar ohraničujících tyto bubliny právě pro vyjádření i mluvy různě hlasité: přerušovaná čára pro šeptání, klikatá čára pro hlasitou, rozzlobenou mluvu aj. (Mey, 2009, s. 80–85). 2. Výzkum šeptání v běžné komunikaci 2.1. Metoda systematického sebepozorování Pro získávání dat k výzkumu šeptání v komunikaci jsem použila metodu systematického sebepozorování (Rodriguez – Ryave, 2002; srov. i recenzi J. Nekvapila, 2006),11 jejímiž teoretickými východisky jsou: symbolický interakcionismus, etnometodologie, sémiotika, psycholingvistika a konverzační analýza. Metodou systematického sebepozorování lze zachytit pozorovatelná sociální data, která se podílejí na utváření myšlenkových procesů nebo na (konverzačních) rituálech našeho každodenního života. Je možné jejím prostřednictvím odkrýt jevy jinak těžko zachytitelné, například různé kognitivní procesy, náhlé emoce, pohnutky našeho jednání apod. N. Rodriguezová a A. Ryave ve své knize analyzují postupně tyto čtyři jevy: lhaní v každodenním životě, nevyřčení komplimentu/pochvaly (angl. withholding of compliments, tedy zachycení takových komunikačních událostí, ve kterých někdo uvažuje o tom, že někoho za něco pochválí, z nějakého důvodu se však rozhodne pochvalu nevyslovit), sdělování tajemství a konečně závist, která vzniká, když se srovnáváme s někým jiným. Data k těmto čtyřem jevům získali autoři od svých respondentů právě prostřednictvím metody systematického sebepozorování. Metodou systematického sebepozorování lze pozorovat jevy, které mají zřetelný začátek a konec a které nejsou příliš dlouhé. Takovým jevem může být i šeptání v komunikaci. Specifikem metody je, že pozorování zkoumaného jevu neprovádí sám výzkumník, nýbrž dostatečně poučení respondenti. Ti jsou výzkumníkem instruováni, aby sami na sobě pozorovali zkoumaný jev. Pokud se respondenti s daným jevem setkají, pak je žádoucí, aby si jej co nejdříve a co nejprodrobněji zaznamenali. Záznamy mohou respondenti provádět písemně na papír, zapsáním do počítače, namluvením do mobilního telefonu apod. Záznamy by měly obsahovat časoprostorové ukotvení pozorovaného jevu, složení účastníků komunikační situace a také slova, která během pozorování zazněla. Záznam by neměl obsahovat respondentovo hodnocení či nějaké jeho zevšeobecňující postřehy ohledně zaznamenaného jevu. Důležitou součástí školení respondentů je také instrukce, aby oni sami pozorovaný jev záměrně nevyvolávali.

11 K této metodě a předběžným výsledkům výzkumu šeptání v komunikaci viz příp. i text L. Jílkové (2013).


47

Pro ilustraci citujme záznam uvedený ve zmiňované knize. Jde o příklad ke čtvrtému pozorovanému jevu, tedy k závisti vznikající při srovnávání sebe sama s někým druhým: Place: My work Who: Myself and two coworkers Situation: Nonverbal. I was looking at the other two employees. They are both very thin and petite, and always look great. Comparison: I felt “less than” them because they’re thin and I’m overweight. I felt like they must all the self-control in the world, while I have none. (Rodriguez – Ryave, 2002, s. 48) (Místo: Pracoviště Osoby: Já a dva kolegové Situace: Neverbální. Díval(a) jsem se na své dva kolegy (dvě kolegyně). Oba (obě) jsou velmi štíhlí(é) a vždy vypadají skvěle. Srovnání: Cítil(a) jsem se „něčím méně“ než jsou oni(y), protože jsou štíhlí(é), a já mám nadváhu. Cítil(a) jsem, že oni(y) mají pod kontrolou celý svět, zatímco já nikoli.)

Vidíme, že zápis dané komunikační události je velmi precizní, podrobný. Je zde označeno místo, kde k pozorovanému jevu došlo, poznamenáno, že během popisované komunikační události nebyla pronesena žádná slova, dále je konstatováno, kdo se na koho díval, s ohledem na kontext daného příkladu je zhruba popsán i vzhled všech zúčastněných. Konečně respondent(ka) zaznamenal(a) svůj pocit při srovnávání sebe sama s dalšími účastníky komunikační události, a to právě pocit závisti, který byl předmětem zkoumání. 2.2. Získávání a školení respondentů pro výzkum šeptání, sběr dat Potenciální respondenti výzkumu šeptání v komunikaci byli nejprve osloveni stručným hromadným e-mailem, který obsahoval jednoduchý dotaz: Chtěli byste se účastnit výzkumu češtiny? Tento e-mail obdrželo zhruba 60 lidí (autorčiných kamarádů a známých). V kladném smyslu na něj zareagovalo 25 z nich. Těchto 25 lidí následně e-mailem obdrželo text, v němž již byl pojmenován předmět zkoumání a popsán požadovaný způsob zaznamenávání dat. S tématem výzkumu a zaznamenáváním dat bylo srozuměno pouze 16 respondentů, zbývající se takto zaměřeného výzkumu zúčastnit odmítli. Sbírání dat provázely různé obtíže. Ukázalo se, že někteří respondenti, ač původně ke sběru dat velmi vstřícní, nejsou schopni vůbec slovy pozorovanou situaci zachytit, nemají možnost si hned poznamenat požadované údaje apod.12 Šeptání nakonec systematicky zaznamenávalo pouze devět respondentů, kteří celkem zachytili 56 příkladů komunikačních situací, resp. událostí,13 v nichž se šeptání objevilo. Získané příklady 12 Některé obtíže byly až kuriózního charakteru. Např. jednomu respondentovi bránila ve sběru dat jeho nedoslýchavost, jiný zase vlivem tohoto výzkumu sám o sobě zjistil, že on sám zřejmě nikdy nešeptá. 13 V některých zachycených případech se respondenti dopouštěli generalizací, někdy i hodnocení pozorovaného jevu. Proto může být na místě rozlišovat zaznamenané komunikační události (tj. záznamy bez zevšeobecnění) a komunikační situace (tj. záznamy zevšeobecnění obsahující).

48


byly ještě rozšířeny o záznamy samotné autorky.14 Na zaznamenávání příkladů bylo stanoveno období od začátku února do konce května 2012; někteří respondenti dodali ojedinělé příklady i později. V některých případech se autorka pak ještě prostřednictvím e-mailu nebo při osobním setkání respondentů doptávala na detaily k zaslaným příkladům. S jednou výjimkou jsou respondenti lidé ve věku 35–45 let, vesměs s vysokoškolským vzděláním nejrůznějšího směru.15 Jak se ukáže při prezentaci a analýze jednotlivých příkladů, respondenti zaznamenávali jak šeptání, jež realizovali oni sami, tak také příklady, kdy šeptal někdo jiný, a oni šeptání jen pozorovali. V tomto ohledu tedy byla metoda systematického sebepozorování rozšířena o pozorování druhých. 2.3. Analýza dat Získané doklady byly rozděly do tří skupin, a to na příklady komunikačních událostí, resp. situací, v nichž je identifikován a interpretován nějaký komunikační záměr (viz odd. 2.3.1), dále na příklady tzv. akomodační, tedy takové komunikační události, resp. situace, v nichž účastníci šeptají s ohledem na prostředí, v němž se právě nacházejí (viz odd. 2.3.2), a konečně na příklady, které souvisejí s oblastí fonetiky, případně poruchami řeči (viz odd. 2.3.3). Po vymezení těchto tří skupin je pozornost věnována prostředím, v nichž bylo šeptání realizováno (viz odd. 2.3.4). 2.3.1. Komunikační záměry realizované prostřednictvím šeptání Ve značné části příkladů slouží šeptání k naplnění komunikačního záměru nerušení. Ve všech příkladech zaznamenaných respondenty jde o nerušení osoby (nebo více osob), která někde nedaleko (tj. v doslechu) spí, odpočívá (viz příp. dříve uvedený příklad, Orletti, 2001, s. 293). Jeden ze záznamů zachycujících takovou komunikační situaci měl podobu: Vejdu do pokoje svých synů a ptám se šeptem: „Spíš?“ (JS, 11. 4. 2012)16

Záznam dost přesně vystihuje jedinečnou komunikační událost. Je zde zachyceno slovo, které respondentka šeptem pronesla. 14 Před zahájením výzkumu jsem po dobu dvou měsíců prováděla systematické pozorování sama na sobě, abych zjistila, je-li vůbec takové pozorování možné, nebude-li pro potenciální respondenty takový výzkum přílišným zásahem do jejich soukromí atd. Některé příklady z tohoto sebetestování (označené iniciálami LJ) byly rovněž zařazeny do tohoto článku. 15 Před zahájením sběru materiálu se respondenti nejčastěji ptali, zda mají zaznamenávat jen šeptání nebo obecně tichou mluvu. Na tento dotaz autorka odpovídala, aby respondenti zaznamenávali skutečně jen šeptání, přičemž šeptání bylo vymezeno jako mluvení bez hlasu. Je ovšem zjevné, že šeptání a velmi tichá mluva (se znějícím hlasem) pravděpodobně v komunikaci fungují velmi podobně. Téměř všichni respondenti se dále ptali, jak dlouho mají příklady sbírat, proto jsem stanovila (ve výsledku jen orientační) časové čtyřměsíční omezení. 16 Za příklady jsou v závorce uvedeny iniciály respondenta/respondentky a datum, kdy byl příklad zaznamenán, případně odeslán mailem. Příklady jsou ponechány v autentické podobě. Iniciály respondentů jsou uvedeny s jejich souhlasem.


49

Podobně je jedinečná komunikační událost, včetně slov pronesených šeptem, zachycena v záznamu respondentky HP: Eliška intenzivním hlasem pozdě večer neomaleně nahlas se mnou diskutuje. Šeptám: „Nemluv tak nahlas, Ondřej spí.“ (HP, 10. 4. 2012)

V následujícím případě nejsou slova vyřčená šeptem zaznamenána zcela přesně, přesto lze i v jeho případě uvažovat o jedinečné komunikační události. K šeptání došlo při vyzvedávání dítěte matkou, a to v šatně školky, která se nachází nedaleko (v doslechu) místnosti, v níž odpočívají ostatní děti. Ve svém záznamu respondentka v závorce vysvětluje, proč šeptala: Šeptám ve školce v šatně při vyzvedávání Ondřeje (s ohledem na odpolední odpočívání ostatních dětí) – instrukce při oblékání a dotazy, zda nic nezapomněl? (HP, 22. 2. 2012)

Jako poslední příklad dokladující rovněž komunikační záměr nerušení uveďme příklad respondentky LP, jenž je v několika ohledech specifický. Respondentka popisuje komunikační situace na studentské koleji, v nichž ona sama, zřejmě více méně pravidelně, šeptá. Své šeptání směřuje jednak ke kočce (šeptání kočce zmiňuje i další respondentka, viz dále), jednak šeptá sama sobě. LP v záznamu své šeptání hodnotí, zexplicitňuje svůj komunikační záměr. Příklad je (v rámci tohoto výzkumu) jedinečný i tím, že jsou v něm uvedena šeptaná slova, směřovaná kočce, hned ve dvou jazycích, totiž v češtině a v němčině (LP pobývala v době sběru příkladů na stáži v Německu): Občas šeptám tady ve svém pokoji, když mluvím s naší kočkou, která ze všeho nejraději spí v mojí posteli, a nechci, aby si spolubydlící mysleli, že mluvím na ně (ale vlastně i když jsem tu sama, tak si pro sebe spíš šeptám, než mluvím). Bývá to někdy česky, někdy německy… moc to nekombinuju, ale česky je to samozřejmě bohatší :-) „Ty jedna potvoro, celej den si tady chrápeš. To je život…“ „Mietzi Mietzi, du schläfst den ganzen Tag in meinem Bet!“ (LP, 8. 10. 2012)

Dalším komunikačním záměrem, který lze v zaznamenaných příkladech opakovaně sledovat, je utajení. Zpravidla dva lidé šeptají ještě v přítomnosti někoho dalšího se záměrem vyloučit jej z jejich hovoru, utajit před ním obsah hovoru. Vezměme třeba následující příklad: Děti si šeptají ráno po snídani (kují pikle – pravděpodobně krádež sladkostí?) (HP, 7. 2. 2012)

V tomto příkladě je matka dvou malých dětí tím třetím, kdo má být prostřednictvím šeptání z hovoru vyloučen. Děti vědí, že je matka nablízku a že by jejich hlasitý hovor mohla slyšet. Matka tedy šeptání pouze pozoruje a jak je z příkladu zjevné, na základě předchozích zkušeností se svými dětmi i dokáže odhadnout, co je předmětem jejich hovoru. V dalším případě už není tak jisté, zda třetí člověk, šéf, vůbec může šeptání svých podřízených zaznamenat: 50


V práci si šeptáme „vtipné“ poznámky při projevech našeho šéfa při schůzi. (MH, 16. 4. 2012)

V tomto příkladě si pravděpodobně šeptá respondentka s někým ze svých kolegů během pracovní porady, zatímco jejich šéf mluví hlasitě. Je tedy možné, že nějakým způsobem zároveň probíhá šéfova hlasitá promluva a šeptaná promluva jeho podřízených. V obou uvedených příkladech utajení respondentky provádějí generalizace, nejsou zaznamenána slova, která byla šeptem pronesena, jde tedy spíše o jejich opakovanou zkušenost s šeptáním ve zmíněných komunikačních situacích. Jedinečná komunikační situace je zachycena v příkladu respondentky DŠ: Máma šeptá Míše „Ale v sobotu je oslava“ (aby to Anička neslyšela, protože to bude její oslava) (DŠ, 14. 2. 2012)

Stejně jako v dokladech z odborné literatury se i v příkladech respondentů objevují takové případy, v nichž je utajení realizované šeptáním využíváno při hře: Jsme na Velikonocích s bandou kamarádů na jedné chalupě. Večer hrají dospělí karetní (ne tak zcela) hru Bang a v rámci hry si šeptají. (nerozuměla jsem, ale týkalo se to strategie hry) (DŠ, 8. 4. 2012) Šepot ve stylu tiché pošty, který nesnáším. (ŠH, 12. 4. 2012)

V dosavadních příkladech je zjevné, že šeptání sloužilo buď k nerušení, anebo k utajení; utajení či nerušení bylo komunikačním záměrem, k jehož realizaci šeptání významně napomohlo, resp. jej vůbec umožnilo realizovat. V příkladech zachycených respondenty jsou však dost časté také takové, v nichž jsou zřejmě realizovány oba tyto komunikační záměry zároveň: Několikrát to bylo v poslední době ve sboru při zkoušce. S jedním kolegou většinou šeptem upustím nějakou poznámku k notám nebo údiv, že něco by mělo být jinak nebo bylo jinak než naopak v notách stojí. (BA, 6. 4. 2012)

Respondent BA uvádí příklad, kdy on sám šeptá svému spoluzpěvákovi (pravděpodobně sedícímu na vedlejší židli) během sborové zkoušky. Obecně během takové zkoušky kromě zpěvu samotného zaznívají i nejrůznější promluvy hlasité i šeptané. Lze předpokládat, že hlasitě mluví především sbormistr a že k šeptání se uchylují spíše zpěváci, kteří si potřebují během zkoušky něco sdělit. Podobně jako ve výše uvedeném příkladě od respondentky MH i zde možná paralelně probíhají hovory hlasité (sbormistrovy) a šeptání (zpěváků). Zpěváci svým šeptáním naplňují zřejmě jednak komunikační cíl utajení, jednak nerušení. Šeptanými poznámkami ke zpívané skladbě mohou zpěváci vyjadřovat nějaké své názory, které mají zůstat ostatním zpěvákům a sbormistrovi utajeny, zároveň šeptající nechtějí ostatní rušit, nechtějí narušovat průběh zkoušky. V příkladu respondenta BA opět pozorujeme signály zevšeobecnění (několikrát, většinou).17

17 Jen pro ilustraci lze ještě doplnit, že ve svém vlastním průzkumu jsem zaznamenala komunikační


51

Obdobným způsobem jsou souběžné nerušení a utajení realizovány v příkladech následujících: Šeptám v kině nebo divadle, když říkám tomu, kdo je se mnou, něco o představení. (OK, 7. 4. 2012) Někdy taky na přednášce, když to za moc nestojí. To šeptáme o všem možném. (LP, 9. 4. 2012)18

Dalším běžně uváděným komunikačním záměrem, k jehož realizaci šeptání přispívá, je vyjádření důvěrného vztahu mezi komunikačními partnery. Nejprve bude uveden příklad respondenta MV, který lze opět považovat za příklad generalizující, dále pak příklad respondentky DŠ, který je záznamem jedinečné komunikační události, jsou v něm přesně zaznamenána slova, která byla pronesena šeptem. Když někomu není dobře a druhý ho obejme a šeptá na něj. Všiml jsem si, že to automaticky dělají děti i dospělí. (MV, 20. 2. 2012) Spěchala jsem domů a cestou ze zastávky jsem u školy potkala Aničku s Otou jak jdou vyzvednout Míšu z kroužku. Sehnula jsem se a dala Aničce pusu a ona hned šeptá „Co mi chceš pošeptat?“ „Že tě mám ráda.“ A šli dál. (DŠ, 7. 3. 2012)

Dvě respondentky (MH a LP) zaznamenaly příklady šeptání kočce. Respondentka MH uvádí generalizující příklad, z nějž je zjevné, že šeptání je vyjádřením důvěrného vztahu: Já ti nějak zjišťuju, že šeptám akorát kočce do ouška (cosi jako „ty moje myšičko zlobivá“). (MH, 16. 4. 2012)

Jak ukazují získané příklady, šeptání dále slouží k naplnění komunikačního záměru upoutat něčí pozornost. Respondent MV poskytl záznam, v němž nejprve komunikační záměr explicitně pojmenovává a pak popisuje komunikační situaci, ve které byl, resp. zřejmě opakovaně bývá, komunikační záměr upoutání pozornosti prostřednictvím šeptání realizován: …upoutání pozornosti: Nový kolega v práci to používá. Když chce s něčím poradit, tak se otočí směrem k někomu a zašeptá na něj (na cca 2–3 metry), upoutá tím pozornost a zahájí komunikaci. Týká se to jen první věty, max. dvou – po upoutání pozornosti se přejde plynule do normální řeči (a nikomu to nepřijde divné). (MV, 20. 2. 2012)

Šeptáním v tomto případě respondentův kolega zahajuje komunikaci. Předpokládá, že šeptáním svého potenciálního komunikačního partnera natolik zaujme, že ten se

událost velmi podobnou: místo: sborová zkouška; účastníci: sbormistryně, zpěváci; sbormistryně hlasitě: Vezměte si Adiemus; sboristka šeptem k sousedce: To jsme někdy zpívali? To vidim poprvý (LJ, 6. 1. 2012). 18 Rovněž k příkladu respondentky OK lze doplnit jeden příklad můj: místo: divadelní hlediště, účastnice: kamarádka a já, sedíme vedle sebe a sledujeme představení; herec na pódiu hlasitě: ženy rády nakupují a muži nakupování nesnášejí; kamarádka šeptá směrem ke mně: Tak to jsem asi chlap (LJ, 10. 9. 2012).

52


rozhodne s ním vstoupit v interakci. Respondent MV poznamenává, že k upoutání pozornosti stačí jedna věta, max. dvě. Poté je zřejmě možné šeptání opustit a přejít k mluvě hlasité, komunikační záměr upoutat pozornost byl po jedné či dvou šeptaných větách splněn a může zřejmě začít realizace dalšího komunikačního záměru, totiž získat od komunikačního partnera požadované informace, rady. 2.3.2. Akomodační příklady Další skupina příkladů je v tomto textu označena jako příklady tzv. akomodační. Mám jimi na mysli takové komunikační situace, v nichž účastníci komunikace šeptají v závislosti na prostředí, ve kterém se ocitli, jinými slovy, jsou někde, kde obvykle hlasitá mluva není žádoucí, kde se normativně očekává obecně nehlučné, tiché chování, tedy také tiché mluvení. Prostřednictvím šeptání se v těchto v příkladech realizují rozmanité komunikační cíle, které by se v jiném prostředí mohly realizovat prostřednictvím mluvy hlasité. Vezměme k tomu následující příklad: Šeptám v kostele v Bozkově, pro děti popisy obrazů, oltáře, soch… (HP, 6. 5. 2012)

Příklad stručně zaznamenává komunikační situaci: matka se se svými dětmi ocitla v kostele a šeptem jim popisuje, co v kostele mohou vidět. Komunikačním záměrem je tedy v tomto případě poučení dětí, ovšem s ohledem na prostředí kostela je třeba tento komunikační záměr realizovat prostřednictvím šeptání (k tomu opět viz Saville-Troike, 2003, s. 43). Koneckonců v kostelích nezřídka bývá u vchodu umístěno výslovné upozornění, že se v něm návštěvníci mají chovat tiše. Šeptáním v kostele (a stejně tak zřejmě třeba na pohřbu nebo na hřbitově) komunikační partneři vyjadřují svůj vztah k danému prostředí, snad lze říci, že tomuto prostředí (případně zesnulému) vyjadřují úctu. Následující příklad ukazuje proměňující se vztah jedné účastnice komunikace, šestileté dívky Aničky, k prostředí, v němž se ocitla poprvé: Mamka s Aničkou sedí v čekárně u paní doktorky (psychologie), kde jsme poprvé. Vše co Anička říká je šeptem. Když vyjdeme z ordinace, už v čekárně nešeptá. (celou dobu jsme tam byly samy) (DŠ, 27. 3. 2012)

Nové, neznámé, a proto snad i potenciálně nebezpečné prostředí čekárny u lékařky, v němž se dívka ocitla, způsobilo, že v něm mluvila pouze šeptem. Jak je z příkladu vidět, poté, co se dívka s neznámým prostředím blíže seznámila, opustila šeptání a přešla do hlasité mluvy. K akomodačním příkladům patří i příklad respondentky HP, která se svým synem vede šeptaný rozhovor při pozorování ptáků: …při procházce od doktorky domů Ondřej: „Budeme pozorovat přírodu.“ H: „Podívej, kos jde po schodech!“ O: „Tamhle je asi bažant,“ H: „Já ho nevidím.“ Po čase: O: „Pojď potichu. Podíváme se, jestli je tam ta žluna.“ H: „Hele, sýkorka!“ O: „Tady je kosák.“ H: „Ne, to bude paní kosová.“ (HP, 6. 3. 2012)


53

Akomodačním příkladem je i následující záznam, v němž došlo k šeptání nikoli vlivem prostředí, ale vlivem tématu hovoru: V logopedii máme básničku „Dušánek spí, pěkně spí, jeho máma v tichém vánku, šeptává mu uspávánku“ Anička šeptá poslední verš. (DŠ, 10. 4. 2012)

Šestiletá dívka recituje logopedickou básničku, v níž se mluví o šeptání. Šeptání, o kterém se v básničce mluví, dívka prakticky předvádí. Srovnáme-li k tomu výše uvedený příklad z odborné literatury o hitlerovském Německu (Günthner, 2007, s. 431), vidíme, že máme opět co do činění s momentem, kdy se o šeptání mluví, šeptání se stane tématem rozhovoru, resp. se objeví v textu básně, a kdy zřejmě proto dotyčný mluvčí přejde z hlasité mluvy do šeptání.19 2.3.3. Fonetika, poruchy řeči V získaných příkladech se objevily také takové, které se svým charakterem dotýkají fonetické/akustické stránky šeptání, resp. poruch řeči. Respondentka LP zaznamenala svůj postřeh z výuky češtiny pro cizince, vyslovuje se k výslovnosti svého studenta: Učím česky jednoho Francouze, výslovnost nemá úplně špatnou. „R“ říká skoro česky, ne tím francouzským ráčkovacím způsobem, akorát má problém s jeho znělostí. Takže například slova „svetr, cukr, metr“ v jeho podání znějí, jako by druhou slabiku šeptal :-) (LP, 18. 4. 2012)

Příklad respondenta ŠH popisuje obtížné mluvení jisté osoby, která před několika lety absolvovala operaci hrtanu: Tchán je několik let bez hlasivek po operaci hrtanu. Snaží se šeptat, ale přes všechnu snahu prostě některé hlásky bohužel bez hlasivek nevytvoří, takže rozumět mu bez dalších podpůrných prvků komunikace není. (ŠH, 12. 4. 2012)

2.3.4. Prostředí, v nichž je šeptání realizováno V oddíle 1.1 bylo uvedeno, že v odborné literatuře se lze opakovaně setkat s některými prostředími, v nichž se šeptání realizuje. Byly jimi: kostel, škola, zdravotnické zařízení a soud. V příkladech sesbíraných respondenty se tři ze čtyř těchto prostředí rovněž vyskytla, a to kostel, škola a zdravotnické zařízení. V příkladech respondentů se však daleko nejčastěji vyskytuje prostředí domova, namátkou uveďme dva z nich: Šeptáme s manželkou v posteli, když nenápadně jeden zjišťuje o druhém, jestli spí nebo jestli si chce ještě povídat. Někdy se téměř okamžitě přejde do běžné mluvy a někdy se šeptá poměrně dlouho. Dokonce jsem si všiml zvláštního úkazu u sebe i jiných, že se plynule přejde do normální

19 Překvapilo mě, že respondenti nezaznamenali ani jeden příklad, kdy někdo šeptem pronese nějaký výraz např. tabuizovaný, vulgární apod., zatímco při svém pozorování jsem se s komunikačními událostmi tohoto typu setkávala opakovaně.

54


mluvy a po nějaké době jeden ze dvou zase začne šeptat i když druhý mluví normálně. A to v místnosti, kde není nikdo jiný než ti dva. (třeba právě v té posteli) (MV, 20. 2. 2012) Anička šeptá uprostřed kuchyně „Tak já si půjdu hrát s tou opicí“ (když si myslí, že si s ní nejspíš hrát nemůže). (DV, 20. 4. 2012)

Dalšími prostředími (někdy již zmíněnými v uváděných příkladech), v nichž respondenti šeptání zachytili, byla tato: ples, u známých na chatě, kancelář, sborová zkušebna, dopravní prostředky, posluchárna vysoké školy, stan, divadlo/kino, příroda (venku). Vidíme, že prostředí, v nichž lze šeptání realizovat, jsou velmi pestrá, v běžné komunikaci lze šeptat, podle jistých pravidel, zřejmě kdekoli. Nutnou podmínkou pro úspěšnou realizaci šeptání v jakémkoli prostředí je pochopitelně výchozí zvuková hladina tohoto prostředí. Jsou jistě místa, která svým charakterem šeptání vylučují, tj. taková, kde znějí zvuky, které by případné šeptání přehlušily (např. kamenolom, v němž právě probíhá odstřel). 3. Závěrečná poznámka V úvodu článku bylo uvedeno, že šeptání v běžné komunikaci dosud nebyla v lingvistice věnována systematická pozornost. Tento článek některé poznatky o šeptání v běžné komunikaci poskytl a utřídil. Rešerše odborné literatury a výsledky vlastního výzkumu šeptání v komunikaci ukázaly, že šeptání má v mezilidské komunikaci své pevné místo, že nepochybně existují pravidla, jimiž se lidé řídí, když se rozhodují, kdy je vhodné mluvit hlasitě a kdy šeptat. Obecně platnými, řekněme technickými, podmínkami, které musejí být splněny, aby mohlo šeptání úspěšně probíhat, jsou: dostatečná fyzická blízkost komunikačních partnerů a dostatečně tichá výchozí zvuková hladina okolního prostředí.20 Další podmínkou šeptání v běžné komunikaci je vzájemný vztah mezi komunikačními partnery, který je zpravidla důvěrný. Doklady z odborné literatury a výsledky vlastního výzkumu doložily, že šeptání slouží v běžné komunikaci k realizaci těchto komunikačních záměrů: vyjádření či potvrzení důvěrného vztahu, utajení, nerušení, upoutání pozornosti. Výše byly uváděny příklady komunikačních událostí, resp. situací, v nichž dochází k souběžnému nerušení a utajení (např. šeptání během divadelního představení). V těchto komunikačních situacích se však uplatňuje i záměr vyjádření důvěrného vztahu, resp. důvěrný vztah komunikačních partnerů je výchozí podmínkou proto, aby si partneři vůbec spolu šeptali, a tím pak naplňovali ony další komunikační záměry. Vrátíme-li se k příkladu ze sborové zkoušky, můžeme předpokládat, že šeptající nechce rušit průběh zkoušky, chce něco tajně říci svému sousedovi a možná mu šeptáním i vyslovuje svou důvěru. Jak ukázala analýza dokladů získaných při výzkumu, v téže komunikační situaci tedy může být realizováno více těchto komunikačních záměrů najednou. 20 Při šeptání do telefonu může být fyzická vzdálenost komunikačních partnerů mnoho kilometrů, ovšem vlivem média, které komunikaci zprostředkovává, v tomto případě šeptání pochopitelně možné je.


55

LITERATURA BLANKEN, G. – DITTMANN, J. – GRIMM, H. – MARSHALL, J. C. – WALLESCH, C.-W. (eds.) (1993): Linguistic Disorders and Pathologies: An International Handbook. Berlin – New York: Walter de Gruyter. CILIBERTI, A. – ANDERSON, L. (2007): Metapragmatic comments in institutional talk: a comparative analysis across settings. In: W. Bublitz – A. Hübler (eds.), Metapragmatics in Use. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins, s. 143–166. CLARK, E. V. (2009): First Language Acquisition. 2nd edition. Cambridge – New York – Melbourne – Madrid – Cape Town – Singapore – São Paulo – Delhi: Cambridge University Press. COUPLAND, N. (2007): Style: Language Variation and Identity. Cambridge – New York – Melbourne – Madrid – Cape Town – Singapore – São Paulo – Delhi: Cambridge University Press. ČMEJRKOVÁ, S. – JÍLKOVÁ, L. – KADERKA, P. (2004): Mluvená čeština v televizních debatách: korpus DIALOG. Slovo a slovesnost, 65, s. 243–269. DAMICO, J. S. – MÜLLER, N. – BALL, M. J. (eds.) (2010): The Handbook of Language and Speech Disorders. Malden – Oxford – Melbourne – Berlin: Blackwell. ECKERT, P. – MCCONNELL-GINET, S. (2003): Language and Gender. Cambridge – New York – Melbourne – Madrid – Cape Town – Singapore – São Paulo – Delhi: Cambridge University Press. ERVIN-TRIPP, S. M. – LAMPERT, M. (2009): The occasioning of self-disclosure humor. In: N. R. Norrick – D. Chiaro (eds.), Humor in Interaction. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins, s. 3–28. FOUGHT, C. (2006): Language and Ethnicity. Cambridge – New York – Melbourne – Madrid – Cape Town – Singapore – São Paulo – Delhi: Cambridge University Press. FRIES, P. – CUMMINGS, M. – LOCKWOOD, D. – SPRUIELL, W. (eds.) (2002): Relations and Functions Within and Around Language. New York – London: Continuum. GOFFMAN, E. (1966): Behavior in Public Places: Notes on the Social Organization of Gathering. New York: The Free Press. GÜNTHNER, S. (2007): The construction of otherness in reported dialogues as a resource for identity work. In: P. Auer (ed.), Style and Social Indentities: Alternative Approaches to Linguistic Heterogeneity. Berlin – New York: Mouton de Gruyter, s. 419–444. HALE, S. (2013): The need to raise the bar: court interpreters as specialised experts. In: M. Coulthard – A. Johnson (eds.), The Routledge Handbook of Forensic Linguistics. London – New York: Routledge. HAVLÍK, M. (2011): Poznámka k práci s přepisy mluvených projevů. In: S. Čmejrková – J. Hoffmannová (eds.), Mluvená čeština: hledání funkčního rozpětí. Praha: Academia, s. 13–17. HUANG, Y. (2009): Speech acts. In: J. L. Mey (ed.), Concise Encyclopedia of Pragmatics. Oxford: Elsevier, s. 999–1009. HYLAND, K. (2006): English for Academic Purposes: An Advanced Resource Book. London – New York: Routledge. HYMES, D. (1972): Models of the interaction of language and social life. In: J. Gumperz – D. Hymes (eds.), Directions in Sociolinguistics: The Ethnography of Communication. New York – Chicago – San Francisco – Atlanta – Dallas – Montreal – Toronto – London – Sydney: Holt, Rinehart and Winston, s. 35–71. HYMES, D. (1992): “In Vain I Tried to Tell You”: Essays in Native American Ethnopoetics. Philadelphia: University of Pennsylvania Press. CHAFE, W. (2002): Prosody and emotion in a sample of real speech. In: P. Fries – M. Cummings – D. Lockwood – W. Spruiell (eds.), Relations and Functions Within and Around Language. New York – London: Continuum, s. 277–315. CHRISTIE, F. (2000): Curriculum macrogenres as forms of initiation into a culture. In: F. Christie – J. R. Martin (eds.), Genre and Institutions: Social Processes in the Workplace and School. New York – London: Continuum, s. 134–160.

56


JÍLKOVÁ, L. (2013): Šeptání v komunikaci. In: M. Hrdlička (ed.), Přednášky z 56. běhu Letní školy slovanských studií. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, s. 57–66. KLÉGR, A. – ZIMA, P. (1989): Světem jazyků. Praha: Albatros. Korpus DIALOG 1.0. Praha: Ústav pro jazyk český, AV ČR, 2010. Dostupné online na adrese: . KOTTHOFF, H. – SPENCER-OATEY, H. (eds.) (2007): Handbook of Intercultural Communication. Berlin – New York: Mouton de Gruyter. KÖVECSES, Z. (2005): Metaphor in Culture: Universality and Variation. Cambridge – New York – Melbourne – Madrid – Cape Town – Singapore – São Paulo – Delhi: Cambridge University Press. LERNER, G. H. (2004): Collaborative turn sequences. In: G. H. Lerner (ed.), Conversation Analysis: Studies from the First Generation. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins, s. 225–256. MEY, J. L. (ed.) (2009): Concise Encyclopedia of Pragmatics. Oxford: Elsevier. MEYER-EPPLER, W. (1957): Realization of prosodic features in whispered speech. Journal of the Acoustical Society of America, 29, s. 104–106. MISTRÍK, J. (2002): Lingvistický slovník. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo. MULLHOLLAND, J. (1994): Handbook of Persuasive Tactics: A Practical Language Guide. London – New York: Routledge. MUSHIN, I. (2001): Evidentiality and Epistemological Stance: Narrative Retelling. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins. NEKVAPIL, J. (2006): Noelie Rodriguez, Alan Ryave: Systematic Self-Observation. Thousand Oaks, London, New Delhi: Sage Publications 2002, XII + 66 s. [recenze]. Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 42, s. 461–462. ORLETTI, F. (2001): The conversational construction of social identity in native/non-native interaction. In: A. Di Luzio – S. Günthner – F. Orletti (eds.), Culture in Communication: Analyses of Intercultural Situations. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins, s. 271–294. PALKOVÁ, Z. (1994): Fonetika a fonologie češtiny: s obecným úvodem do problematiky oboru. Praha: Karolinum. PILLER, I. (2007): Cross-cultural communication in intimate relationships. In: H. Kotthoff – H. Spencer-Oatey (eds.), Handbook of Intercultural Communication. Berlin – New York: Mouton de Gruyter, s. 341–362. RICOEUR, P. (1978): The Rule of Metaphor: Multi-disciplinary Studies of the Creation of Meaning in Language. London – New York: Routledge. RODRIGUEZ, N. – RYAVE A. (2002): Systematic Self-Observation. Thousand Oaks – London – New Delhi: Sage. ROTHERY, J. – STENGLIN, M. (2000): Entertaining and instructing: exploring experience through story. In: F. Christie – J. R. Martin (eds.), Genre and Institutions: Social Processes in the Workplace and School. New York – London: Continuum, s. 231–264. SACKS, H. – SCHEGLOFF, E. – JEFFERSON, J. (1974): A simplest systematics for the organization of turntaking for conversation. Language, 50, s. 696–735 SAVILLE-TROIKE, M. (2003): The Ethnography of Communication: An Introduction. 3rd edition. Malden – Oxford – Melbourne – Berlin: Blackwell. SELTING, M. (1996): Prosody as an activity-type distinctive cue in conversation: the case of so-called ‘astonished’ questions in repair initiation. In: E. Couper-Kuhlen – M. Selting (eds.), Prosody in Conversation: Interactional Studies. Cambridge – New York – Melbourne – Madrid – Cape Town – Singapore – São Paulo – Delhi: Cambridge University Press, s. 231–270. SCHEGLOFF, E. A. (1996): Turn organization: one intersection of grammar. In: E. Ochs – E. A. Schegloff – S. A. Thompson (eds.), Interaction and Grammar. Cambridge – New York – Melbourne – Madrid – Cape Town – Singapore – São Paulo – Delhi: Cambridge University Press, s. 52–133. SCHIEFFELIN, B. B. – WOOLARD, K. A. – KROSKRITY, P. V. (eds.) (1998): Language Ideologies: Practice and Theory. New York – Oxford: Oxford University Press.


57

SCHUTZ, A. (2011): Collected Papers, 5: Phenomenology and the Social Sciences. Heidelberg – London – New York: Springer. SIMÕES LUCAS FREITAS, E. (2008): Taboo in Advertising. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins. SOLOMON, O. (2011) Rethinking baby talk. In: A. Duranti – E. Ochs – B. B. Schieffelin (eds.), The Handbook of Language Socialization. Oxford: Wiley-Blackwell, s. 121–149. TERASAKI, A. K. (2004): Pre-announcement sequences in conversation. In: G. H. Lerner (ed.), Conversation Analysis: Studies from the First Generation. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins, s. 171–223. VIHMAN, M. M. – DEPAOLIS, R. A. – KEREN-PORTNOY, T. (2009): A dynamic systems approach to babbling and words. In: E. L. Bavin (ed.), The Cambridge Handbook of Child Language. Cambridge – New York – Melbourne – Madrid – Cape Town – Singapore – São Paulo – Delhi: Cambridge University Press, s. 163–182.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Letenská 4, 118 51 Praha 1 <[email protected]>

58


Vejdu do pokoje svých synů a ptám se šeptem: Spíš? : K možnostem výzkumu šeptání v běžné komunikaci*

Recommend Documents