Otec a syn Budoucí římský císař Karel IV. se narodil 14. května 1316 otci Janu Lucemburskému a matce Elišce Přemyslovně. Spojily se v něm tak dva panovnické rody, které měly odlišné postavení v evropské politice i odlišnou kulturní úroveň. Vzhledem k tomu, že Pražský hrad nebyl po požáru z roku 1303 stále ještě obyvatelný, žila mladá královská rodina zřejmě v domě U Štupartů. Tam se narodil i první mužský potomek Jana Lucemburského, který dostal jméno typické pro Přemyslovce – Václav. Pokřtěn byl 30. května mohučským arcibiskupem Petrem z Aspeltu. Křtu byl přítomen i strýc Jana Lucemburského – trevírský arcibiskup Balduin Lucemburský. V letech 1315 – 1316 přerostly spory mezi královnou vdovou Eliškou Rejčkou a současnou královnou Eliškou Přemyslovnou téměř v občanskou válku. Česká šlechta byla rozdělena na dva nesmiřitelné tábory a hrozilo, že se zmocní novorozeného následníka, prohlásí jej králem a do jeho zletilosti bude vládnout za něj. Za této situace rozhodl Jan Lucemburský, že královna Eliška i s dítětem budou žít na hradě Křivoklát. V březnu 1317 byla Eliška na příkaz Jana Lucemburského převezena do Mělníka a kralevic Václav byl vychováván bez matky na hradě Loket a od roku 1319 opět na Křivoklátě. V tomto období sužoval České království hladomor. „K většímu zlému byla r. 1317 velká neúroda, nyní se počaly již ukazovati její následky - totiž hrozný hlad. Pro ustavičný nepokoj nemohly se potravy ze sousedstva přivážeti. Chudší lid brzy musel hledati kořínkův, trav a kor ze stromů, z nichž si nezáživný pokrm vařil. Brzo dohnán byl hladem k zoufalství - mnozí zapomenuvše na svou lidskou přirozenost, druhých zabíjeli a lidským masem se živili. Z hladu povstal mor a silné mření. Tehdy lidé zase veliké a hluboké jámy kopali a po mnoha stech lidí hladem a morem zemřelých do nich kladli.“ (K. V. Zap: Česko-Moravská kronika)
Se svou matkou se malý Václav setkal až v roce 1323, aby se rozloučil před odjezdem na francouzský královský dvůr Karla IV. zvaného Sličný. Toto snad až kruté odloučení matky od syna, budoucího krále od vlasti však bylo velmi prozíravým krokem Jana Lucemburského, který tak umožnil svému synovi nejen získat vzdělání, které mu Praha nabídnout nemohla, ale také navázat vztahy a přátelství, jež mu byla v budoucnu velmi užitečná. Hned po svém příjezdu do Paříže, byl sedmiletý Václav biřmován. Jeho kmotrem nebyl nikdo jiný než sám francouzský král Karel IV. Sličný, jehož jméno se stalo také biřmovacím jménem Václavovým – Karel. Dne 15. května 1323 se konala svatba, Václavovi/Karlovi byla vybrána za nevěstu sestřenice francouzského krále
Filipa IV. a sestra budoucího francouzského krále Filipa VI. - Blanka z Valois. Byla jen o necelé tři měsíce mladší než ženich. Po svatbě však výchova obou dětí – manželů probíhala zvlášť. Karel se věnoval studiu, Blanka dělala společnost francouzské královně Marii. „Jenom jméno jeho Václav se Francouzům nelíbilo, neboť je ani dobře vysloviti neuměli. Proto jeho biřmovací jméno Karel mu ve Francii zůstalo a kterým se on jakožto Karel IV. v celém křesťanském světě proslavil“ (K. V. Zap: Česko-Moravská kronika)
Pět let se princ Karel vzdělával přímo v Paříži na královském dvoře. Jako oblíbence francouzské královské rodiny si jej všichni předcházeli. Učil se číst a psát francouzsky a latinsky. Dostalo se mu také teologického vzdělání - jeho učitelem i přítelem byl Pierre do Roger, pozdější papež Kliment VI. Po smrti Karla IV. Sličného a nástupu Filipa VI. se sice Karlovo postavení na královském dvoře změnilo, ale ve studiu i na Sorboně pokračoval dál. V roce 1330 povolal Jan Lucemburský svého syna i s manželkou do Lucemburska. Tady se sblížil s prastrýcem Balduinem a dobře se naučil německy. Ve stejném roce 28. září zemřela na tuberkulózu Karlova matka královna Eliška Přemyslovna. Kare IV. a Blanka z Valois
V únoru 1331se vydal z Lucemburska na cestu do Itálie, kde měl působit jako otcův místodržitel v lucemburských italských državách. V tomto období se Jan Lucemburský angažoval v diplomacii jak pro císaře Ludvíka Bavorského, tak pro papeže Jana XXII. O nevraživosti italské šlechty vůči Lucemburkům svědčí i to, že při pobytu v Pávii na počátku března 1331 se milánský vévoda Visconti pokusil Karla a celou jeho družinu otrávit. Karel unikl smrti jen díky tomu, že před ranní bohoslužbou s ostatními nesnídal. Otec se synem se setkali v Parmě. Zde byl Karel vlídně přijat snad jen parmským lidem a kardinálem Bertrandem, který mu jako projev přátelství daroval krásného koně, lvíče a papouška. Jan Lucemburský svěřil Karla do poručnictví Ludvíka Savojského a opustil Itálii. Následující rok se italská města Milán, Verona, Ferrara a Mantova postavila proti Lucemburkům. Přestože Ludvík Savojský nakonec Karla zradil, podařilo se mu 25. listopadu 1332 italský odboj porazit. Ještě před rozhodující bitvou u Modeny byl pasován na rytíře. Samotný Karel přičítal toto vítězství přízni svaté Kateřiny. Této světici pak zůstal celý život věrný.
Na začátku roku 1333 založil v blízkosti města Lucca městečko a pevnost Montecarlo. Při pobytu v Parmě se poprvé setkal se svým mladším bratrem Janem Jindřichem, pozdějším markrabětem moravským. Už zde mezi bratry vznikl hezký vztah, který jim vydržel po celý život. V létě roku 1333 zastupoval v Meranu otce při jednání o věnu manželky Jana Jindřicha Markéty (dcery Jindřicha Korutanského). Zde se Karel poprvé setkal s Jindřichem z Lipé, Vilémem z Landštějna a jinými předními českými šlechtici, kteří jej přiměli k návratu do vlasti. Tak se stalo, že v říjnu 1333 se po deseti letech vrátil domů. Do Prahy vstoupil 30. října 1333. Dříve však navštívil hrob své matky ve Zbraslavi. Tady už na něj čekala česká šlechta, která ho doprovázela do Prahy. Protože se rozkřiklo, že se vrací následník trůnu domů, cesta vesnicemi byla lemována jásajícími lidmi. „…A tak, když jsme byli přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matky, ani bratra, ani sester, aniž koho známého. Také řeč českou jsme úplně zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako každý jiný Čech...“ ( Vita Caroli)
Oprava Pražského hradu stále nebyla hotova. Proto musel vzít zavděk bydlením v měšťanských domech na Starém Městě Pražském, později se přestěhoval do paláce purkrabího. Jan Lucemburský, který i nadále v Čechách pobýval jen občas, udělil synovi titul markraběte moravského a pověřil jej správou Čech. V červnu 1334 přijela do Prahy i Blanka z Valois. Prahu okouzlila nejen svou krásou, ale také módou, která byla zcela jiná, „moderní“, než jaká se nosila v Praze. O rok později se jim narodila první dcera – Markéta. Ještě ne dvacetiletý už prokázal vladařské schopnosti. Prvním jeho počinem byla cesta po zemích Koruny české, aby získal celkový přehled o jejím stavu. Poté začal se splácením dluhů svého otce, získával zpět zastavené hrady jako např. Křivoklát, Týřov, Veveří…., obnovil činnost královské kanceláře a pustil se do obnovení královského paláce na Pražském hradě. Chtěl z něj udělat reprezentativní rezidenci po vzoru paláců ve Francii. Česká šlechta nepočítala s tím, že mladý Karel si bude jako vladař – správce počínat tak rozhodně. Obávala se růstu Karel jako markrabě moravský
panovnické moci na úkor své vlastní. Proto jí přišlo vhod, když mezi otcem a synem došlo k prvním neshodám. Ty došly tak daleko, že král Jan vykázal syna i s manželkou do Brna. Karel situaci vyřešil tím, že vyhověl prosbě bratra Jana Jindřicha a ujal se poručnictví v Tyrolsku. Vzhledem k nepřátelství s Habsburky, nemohl do Tyrolska přímo, ale oklikou přes Uhry, Chorvatsko a Benátky. Tam dokonce padl do zajetí benátských pirátů, kteří doufali ve veliké výkupné. Převlečený za obyčejného rybáře však unikl. Zpět do vlasti se vrátil až v roce 1337. Ještě dva roky si však musel počkat, než se vztah s otcem urovnal. Mezitím se spolu účastnili křížové výpravy v Litvě a posléze odjeli do Francie, aby pomohli francouzskému králi proti Anglii (započala tzv. stoletá válka). V té době pokročila oční nemoc Jana Lucemburského tak daleko, že ve svých čtyřiceti třech letech byl už na obě oči slepý. V červnu 1341 na zasedání českého zemského sněmu prohlásil Jan Lucemburský syna Karla – markraběte moravského za svého nástupce na českému trůnu. Následující rok se Karlovi narodila druhá dcera - Kateřina a novým papežem se stal jako Kliment VI. jeho vyhovatel Pierre Roger. Jan Lucemburský pak využil svých diplomatických schopností a v roce 1344 vyjednal povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, prvním arcibiskupem byl zvolen Arnošt z Pardubic. O půl roku později pak společně otec a syn položili základní kámen ke stavbě Svatovítské katedrály. Jan Lucemburský významně přispěl při získávání hlasů pro svého syna při volbě nového římského krále v červenci 1346. Hned po volbě však oba spěchali na pomoc francouzskému králi v boji proti Anglii, která opět Francii napadla. V sobotu 26. srpna 1346 došlo k první větší bitvě stoleté války u Kresčaku. V ní český král Jan Lucemburský padl. Arnošt z Pardubic
…“Když pak ostatní šlechtici viděli, že král Jan v bitvě padl a zahynul, aby neztratili oba panovníky, vyvedli jeho syna, pana zvolence Karla, jenž tam nablízku udatně bojoval a byl již poraněn střelami nepřátel, přes jeho odpor „ a proti jeho vůli z této bitvy a zavedli ho na bezpečné místo.“… Beneš Krabice z Weitmile
Padlému králi ještě na bojišti vzdaly hold obě bojující strany. Nabalzamované tělo převezl Karel do Lucemburska, kde si přál být Jan Lucemburský pohřben. 26. listopadu 1446 se nechal Karel v Bonnu korunovat římským králem jako Karel IV.
Některá důležitá data narozen jako prvorozený syn Václav králi Janu Lucemburskému a Elišce Přemyslovně 1319 – 1323 výchova bez matky na Křivoklátě a Lokti 1323 povolán otcem do Paříže biřmován jako Karel svatba s Blankou z Valois 1330 povolán otcem do Lucemburska 28. 9. 1330 úmrtí matky Elišky Přemyslovny 1331 povolán otcem do Itálie 30. 10. 1333 návrat do Prahy 1334 Jan Lucemburský mu uděluje titul markraběte moravského zahájena přestavba Pražského hradu červen 1334 příjezd Blanky z Valois do Prahy 24. 5. 1335 narození dcery Markéty 11. 6. 1341 na zemském sněmu jmenován následníkem trůnu ?? srpen 1342 narození dcery Kateřiny 30. 4. 1344 povýšení pražského biskupství na arcibiskupství listopad 1344 položen základní kámen Svatovítské katedrály červenec 1346 volba římskoněmeckým králem 26. 8. 1346 bitva u Kresčaku 26. 11. 1346 korunovace římským králem Bonnu 14. 5. 1316
Zdroje: Spěváček Jiří: Karel IV. (Život a dílo). Praha, 1979. Pludek, Alexej: Český král Karel. Praha 1979 www.wikipedia.cz Zap, Karel, Vladislav: Česko-Moravská Kronika, Kniha druhá. Praha 1906.
