Rodinný podnik
Otec a syn Alijevové.
ilham Alijev byl v říjnu 2013 potřetí zvolen do funkce prezidenta Ázerbájdžánu. Musel kvůli tomu nechat změnit ústavu, která do té doby znemožňovala kandidovat více než dvakrát v řadě. Volby byly podle opozice i mezinárodních pozorovatelů zmanipulované a několik opozičních kandidátů bylo během kampaně zatčeno. O výsledcích voleb tak bylo rozhodnuto předem – vyhrál Ilham Alijev se ziskem 84,5 % hlasů. Poprvé do prezidentského úřadu nastoupil v roce 2003, kdy nahradil svého zemřelého otce,
Foto: CC BY-NC-SA 2.0: Chiara Neve via Flickr
bývalého prvního tajemníka ázerbájdžánské Komunistické strany a generála sovětské tajné služby KGB Hejdara Alijeva. První dáma Ázerbájdžánu, manželka Ilhama Alijeva Mehriban, pochází z rodu Pašajev, zřejmě nejmocnějšího rodu v Ázerbájdžánu vůbec. Příbuzní těchto dvou vládnoucích rodů ovládají prakticky všechny klíčové úřady, státní podniky i největší soukromé firmy. Její otec Arif Pašajev, dcera Arzu a další blízcí příbuzní vlastní luxusní nemovitosti po celém světě, mimo jiné i v Karlových Varech.
Političtí vězni Rašadat Achundov, vězněný člen hnutí NIDA
Zaur Gurbanli, vězněný člen hnutí NIDA
Anar Mammadli, vězněný ředitel Centra pro monitoring voleb a demokracii
Rašad Hasanov, vězněný člen hnutí NIDA
Režim Ilhama Alijeva v posledních letech a měsících neustále stupňuje nátlak, vyvíjený na opoziční aktivisty, disidenty, novináře, občanské aktivisty i nepohodlné islámské duchovní. Tvrdě dopadlo represivní kladivo režimu například na členy a sympatizanty mládežnického hnutí NIDA. Osm mladíků bylo v květnu odsouzeno za údajné organizování protivládních protestů k trestům v rozmezí od šesti do osmi let. Podobný osud potkal také novináře Parvize Hašimliho (osm let vězení), bloggera Abdulu Abilova (pět a půl roku) nebo Anara Mammadliho, ředitele Centra pro monitoring voleb a demokracii, který kritizoval průběh prezidentských voleb v roce 2013 (odsouzen na pět a půl roku). Sedmiletý trest odnětí svobody si odpykává také občanský aktivista Ilgar Mamedov, lídr hnutí Republikánská Alternativa (ReAl). Další opozičník, místopředseda strany „Musavat“ Tofig Yagublu, byl ve stejném procesu odsouzen k pěti letům za mřížemi. Amnesty International ve své zprávě z dubna 2014 uvádí, že v Ázerbájdžánu je nejméně 19 vězňů svědomí. Některé, zejména místní lidsko-právní organizace však zmiňují až mnohonásobně vyšší čísla, podle různě zvolených definic uvádějí, že je v zemi až 140 politických vězňů.
Uzeyir Mammadli, vězněný člen hnutí NIDA
(Ne)svoboda shromažďování
Foto: Institute for Reporters‘ Freedom and Safety
Přestože svoboda shromažďování je zaručena ázerbájdžánskou ústavou, v praxi je téměř nemožné tuto svobodu uplatňovat. Každý veřejný protest musí být předem povolen úřady, přičemž většina žádostí je automaticky zamítnuta. Pro těch několik málo povolených shromáždění jsou vyhrazena speciální prostranství na okraji města, daleko od všech úřadů. I tato shromáždění však bývají často ve svém průběhu zakázána a účast na nich tvrdě postihována. Postihy za účast na nepovolených demonstracích se podstatně zpřísnily na začátku roku 2013 spolu s novým trestním zákoníkem – běžným
účastníkům tak nově hrozí pokuta až 600 manatů (15 600 Kč), organizátorům dokonce až 3000 (78 000 Kč). Pro orientaci, průměrný měsíční plat činí 426 manatů (11 000 Kč). Pokud však během shromáždění dojde k narušení veřejného pořádku (jehož význam si úřady interpretují po svém), hrozí účastníkům až tři roky za mřížemi. Proti demonstrantům také obvykle bývá za strany policie nasazena tvrdá síla, často absolutně nepřiměřená.
(Ne)svoboda tisku
Novinářka Chadídža Ismailová, v okamžiku zadržení během demonstrace 26.1. 2013
Press Freedom Index (Index svobody tisku), vydávaný každoročně organizací Reportéři bez hranic staví v roce 2014 Ázerbájdžán na nelichotivé 160. místo z celkem 180 zemí. Lépe se umístily dokonce i země jako je Irák, Egypt, Pákistán či Bělorusko. Ikonický je případ odvážné novinářky Chadídži Ismailové, bývalé ředitelky ázerbájdžánské redakce Rádia Svobodná Evropa. Ta od roku 2010 zveřejnila několik investigativních reportáží, odhalujících nekalé podnikatelské aktivity prezidenta Alijeva a jeho rodiny. Od té doby je terčem vyhrožování a hanobící kampaně ze strany provládních médií a mocenských struktur. Cílem útoků se stali i její nejbližší. Kdosi nainstaloval v její ložnici skrytou kameru a následně jí
Foto: Institute for Reporters‘ Freedom and Safety
vyhrožoval, že nahrávky z jejího soukromí zveřejní na internetu. Toho se však Ismailová nezalekla a ve své práci pokračovala navzdory tomu, že v kontextu konzervativní ázerbájdžánské společnosti představuje zveřejnění podobných nahrávek obrovské společenské stigma. Když však ani to novinářku neumlčelo, byla obviněna z protistátní činnosti a v srpnu 2013 odsouzena k 220 hodinám veřejně prospěšných prací. Kromě korupce a nelegálních obchodů, v kterých je namočen vládnoucí klan Alijevů, patří pro novináře mezi „zakázaná témata“ i nevyjasněná úmrtí vojáků v armádě, která souvisejí se šikanou ze strany nadřízených důstojníků nebo mučení a zneužívání vězňů.
Nezákonné vyvlastňování a demolice domů
V některých případech přicházejí lidé o své domovy zcela bez náhrady. Foto: Public Association for Assistence to Free Economy, www.freeeconomy.az
Baku a další města v Ázerbájdžánu procházejí v posledních letech divokou přestavbou. Stavební boom je živen penězi z prodeje ropy a zemního plynu a v řadě případů je podporován pořádáním mezinárodních kulturních a sportovních událostí, jako byla soutěž Eurovision v roce 2012, Evropské olympijské hry, plánované na červen 2015 nebo Grand Prix Formule 1, která se má v ulicích Baku odehrát na podzim téhož roku. V samotném hlavním městě padly za oběť různým developerským projektům jen v letech 2009–2011 čtyři tisíce bytů. Většina z nich se nacházela na velice lukrativních místech nedaleko centra města.
Výše kompenzací, která je vyplácena lidem, žijícím v těchto domech, se však zřídkakdy přibližuje tržní ceně. V mnoha případech vystěhovaní lidé dostávají pouze symbolické kompenzace a nejsou výjimkou ani případy vystěhování zcela bez náhrady. Nezákonné demolice domů pochopitelně vyvolávají aktivní odpor místních obyvatel. Tyto protesty však obvykle narážejí na policejní obušky a není výjimkou, pokud jsou někteří z protestujících zadrženi až na 30 dní v policejních celách.
Závislost ČR na ázerbájdžánské ropě
Foto: CC BY 2.0: Nick Taylor via Flickr
Ázerbájdžán sice nepatří mezi největší vývozce ropy a zemního plynu na světě (ročně vyveze zhruba desetinu toho, co Saúdská Arábie), přesto je i vzhledem k relativní blízkosti evropskému trhu významným producentem. Česká republika je na ázerbájdžánské ropě závislá zhruba z jedné čtvrtiny (dva mil. tun ročně) a denně tak dotuje režim Ilhama Alijeva více než 80 miliony Kč. Peníze z ropy a zemní-
ho plynu umožňují ázerbájdžánskému režimu kupovat si přízeň řady států i politiků. Ropa však představuje pro Ázerbájdžán prokletí nejen tím, že drží při životě autoritářský a značně represivní režim; její těžba, zpracování a přeprava představuje rovněž enormní zátěž pro životní prostředí.
Vývoz českého vojenského materiálu do Ázerbájdžánu V roce 2012 vyvezly české firmy do Ázerbájdžánu vojenský materiál v hodnotě více než 1,3 milionu Euro. Přestože je na tuto zemi uvaleno zbrojní embargo OBSE, Česká republika ho dodržuje po svém – podle vlastního vyjádření tam povoluje jen vývoz „nezbraňového a nesmrtícího vojenského materiálu“. Konkrétně se jednalo o zboží, které náleží do tzv. skupiny vojenského materiálu č. 7, kam spadají kromě chemických nebo biologických toxických látek, také „látky určené k potlačování nepokojů“. České firmy a Ministerstvo zahraničních věcí ČR, které musí každý vývoz vojenského materiálů schválit, tak svou činností přispívají k rozháněním pokojných protestů slzným plynem a dalšími „látkami určenými k potlačování nepokojů“. Česká republika tak nese díl viny na udržování represivního ázerbájdžánského režimu a násilném potlačování tamní opozice. Granát se slzným plynem (ilustrační foto).
Foto:CC BY-SA 3.0: Nevit Dilmen
Dvojí tvář česko-ázerbájdžánských vztahů M
ol
da vs ko
Ukrajina
Kazachstán Rusko
Rumunsko Bulharsko
Černé moře
Ka
Gruzie
sp
Ar Áze m én rbá jdž ie án Turecko
ic
ké
m
Irán
Sýrie Ilham Alijev, diktátor, který neváhá posílat své odpůrce za mříže, umlčuje opoziční média a vyhrává volby tak, že výsledky jsou známé ještě než se vůbec otevřou volební místnosti, byl pozván českým prezidentem Zemanem v dubnu roku 2014 do Prahy na schůzku. V ČR byl ostatně Alijev i docela nedávno – v roce 2012 ho pozval na státní návštěvu tehdejší prezident Václav Klaus. Zvaní diktátora na státní návštěvu však není příliš v souladu s podporou demokracie a lidských práv, které se Česká republika snaží svou zahraniční politikou podporovat. Zajímavý kontrast vznikne porovnáním s běloruským prezidentem Lukašenkem, kterého by si asi český prezident stěží dovolil pozvat na návštěvu do Prahy. Lukašenko však nemá ropu ani zemní plyn…
Irák
Zemanův soupeř v boji o prezidentský úřad Karel Schwarzenberg byl k ázerbájdžánskému vládci kritičtější a již dříve nazval tamní režim „solidní rodinnou diktaturou“. Schwarzenberg rovněž v roce 2013 osobně předal cenu Homo Homini ázerbájdžánskému lidsko-právnímu aktivistovi Intiqamu Alijevovi. Hořkou pachuť však zanechává fakt, že v roce 2012, v době, kdy Schwarzenberg stál v čele ministerstva zahraničí, vyvezly české firmy do Ázerbájdžánu vojenský materiál (mj. také „látky určené k potlačování nepokojů) v hodnotě více než 1,3 milionu Euro. Dodejme, že žádný vývoz tohoto druhu se nemohl uskutečnit bez kladného posudku právě ministerstva, v jehož čele Schwarzenberg stál.
oř
e
Cesta iniciativy Výstavu uspořádalo Nezávislé sociálně ekologické hnutí (NESEHNUTÍ) v rámci programu Cesta iniciativy, jehož cílem je podporovat rozvoj občanských iniciativ a jejich aktivit směřujících k ochraně lidských práv, životního prostředí, práv zvířat a watch-dogových aktivit na Jižním Kavkaze. Ve spolupráci s místními partnery chceme přispět ke vzniku a fungování odvážných, kritických a autentických grassroot uskupení, která budou organizovat společensky prospěšné kampaně a aktivity, a to bez
ohledu na politické či státoprávní uskupení tam, kde působí. Naší snahou je poskytnout takovým uskupením a iniciativám přenos zkušeností, informací, kontaktů a v začátcích i pomoc finanční. Při našich aktivitách se zároveň snažíme umenšovat vliv xenofobních, militaristických a nesnášenlivých ideologií a jejich nositelů. Chceme pomoci rozvoji a emancipaci tohoto krásného a zajímavého regionu, kde je mnoho lidí připraveno měnit svět kolem sebe k lepšímu.
