Vlastivěda Českokamenicka svazek č. 3
Fauna a flóra Českokamenicka
Flóra a fauna Českokamenicka Další svazek „Vlastivědy Českokamenicka“ věnovaný flóře a fauně nemůže díky svému skromnému rozsahu encyklopedicky popsat bohatou různorodost rostlinné a živočišné říše popisovaného regionu. Našim cílem je tuto pestrost čtenáři přiblížit a poskytnout prvotní orientaci.
Kapitola I. - Flóra
Celá oblast Českokamenicka odpovídá zóně vegetace ve středoevropských podmínkách. Nenalezneme zde však teplomilnou květenu Polabí, Jižní Moravy a centrální části Českého středohoří. Nevyskytuje se zde ani chladnomilná květena nejvyšších horských poloh. Území je tvořeno Českým středohořím (Verneřická pahorkatina s podokresem Českokamenická kotlina), Lužickými horami a Labskými pískovci ( Růžovská tabule a Jetřichovické skalní město). Všechny tři uvedené územní celky jsou chráněnými krajinnými oblastmi a zajímavostí je, že se stýkají právě na území města Česká Kamenice.
„Kulová kašna vyznačuje místo, kde se stýkají tři CHKO“
3
Pozorovateli, ale ani náhodnému návštěvníkovi, neunikne rozmanitost jednotlivých oblastí. Různá geologická podloží se odrážejí nejen na geomorfologickém utváření krajiny, ale i ve značných rozdílech v rostlinném krytu. Největšími rostlinnými společenstvy jsou lesy a právě na nich je rozmanitost patrná nejvíce. Původní lesy na Českokamenicku s pestrou dřevinnou skladbou byly tvořeny především bukem lesním, který zde zaujímal plochu okolo 60% (dnes cca 6%). Dále to byla borovice lesní (7% oproti 20% dnešním) a jedle bělokorá (20% - dnes několik stovek jedinců). Dále se zde vyskytoval dub zimní, javor klen a javor mléč, jilm, jasan, líska a bříza bělokorá. Působení člověka, zejména intenzivní pěstební činnost s cílem získat co nejvíce kvalitní dřevní hmoty výrazně poškodilo zdejší skladbu lesů. Nejrozšířenějším je smrk ztepilý, který představuje až 62% oproti necelým 5% v lesích původních. Dále zde nalezneme monokultury modřínu, borovice a buku. Monokultury jsou velmi náchylné ke kalamitám, proto cílem CHKO je navrátit lesům jejich přírodní složení odpovídající vlastnostem původních stanovišť.
Lužické hory
Pro jejich květenu jsou typické druhy bučin a suťových lesů . Mezi nejznámější patří měsíčnice vytrvalá. Nalezneme ji zejména v přírodní rezervaci „Líska“ – východisko Křížový Buk.
„Měsíčnice vytrvalá je nejen nejznámější, ale v době květu nejvyhledávanější rostlinou. Lidově je nazývána „noční fialou“, protože rozkvétá právě uprostřed noci, kdy její vůně bývá obzvlášť intenzivní“ foto V. Sojka
4
„Violka bahenní – jejím domovem jsou mokřady a podmáčené louky“ foto archiv
Dalšími významnými zástupci flóry Lužických hor je lýkovec jedovatý, bažanka vytrvalá, kyčelnice devítilistá a cibulkonosná, kostřava lesní. Charakteristický je výskyt subatlantických druhů jako je žebrovice různolistá, sítina smáčknutá či ostrokvětá, rozrazil horský. Horské druhy zastupuje sedmikvítek evropský a violka bahenní. Z oblasti Českého Středohoří sem zasahují tolita lékařská a náprstník velkokvětý.
„Žebrovice různolistá“
„Náprstník červený“
Návštěvníkům doporučujeme naučnou stezku „Okolím Studence“, která vás seznámí s lesními ekosystémy a okolím vodního toku Kamenice. V terénu je dobře vyznačená, vede převážně po turisticky značených lesních cestách, má 21 zastavení s informačními tabulemi. Nástupními body jsou železniční zastávky v Horní Kamenici nebo ve Mlýnech, případně náměstí ve Chřibské. V okolí Kamenice lze spatřit i naši nejznámější masožravku, kterou je rosnatka okrouhlolistá. Roste na vlhkých kyselých stanovištích chudých na dusík. Ten si doplňuje svou masožravostí – loví drobný hmyz. Slouží k tomu růžice přízemních listenů s lepkavými kapkami na výběžcích. Hmyz se přilepí a list jej obalí a začíná proces trávení. Ze středu přízemní růžice vyrůstá bezlistý stonek s bílými květy. Jde o chráněný, mimořádně ohrožený druh. „Rosnatka okrouhlolistá“ foto archiv
5
Labské pískovce
Mají flóru chudší a jednotvárnější pouze na první pohled. Její skladba je ovlivňována jak geologickým podkladem, tak i členitostí terénu a tím způsobenými klimatickými rozdíly.
„Rojovník bahenní“ foto V. Sojka
V druhově chudých borech na skalních okrajích a plošinách dominují vřes obecný, brusinka a borůvka. Významným druhem je rojovník bahenní. Jde o stále zelený keř z čeledi vřesovitých. Má příjemně vonící květ, je mírně jedovatý s narkotickými účinky. Pozor – jedná se o zvláště chráněný druh! Ve studených roklích najdeme přirozená smrková společenstva doprovázená kapradinami, mechy a lišejníky, ale i devětsilem bílým. Časté jsou i další chladnomilné druhy jako je vranec jedlový, violka dvoukvětá, čípek objímavý. Na čedičovém nebo žulovém podkladě je rostlinný kryt obdobný jako v Lužických horách. Příkladem je vraní oko čtyřlisté. Jeho plodem je černá jedovatá bobule velmi podobná borůvce. Celá rostlina je prudce jedovatá, otravy však jsou vzácné. Před požitím varuje nepříjemný zápach rostliny.
6
„Mechorosty“ foto archiv
„Violka dvoukvětá“ foto archiv
„Vraní oko čtyřlisté“ foto V. Sojka
Na podmáčených a mokřadních loukách lze spatřit vzácný prstnatec májový, suchopýr úzkolistý i širokolistý, kozlík dvoudomý, úpolín a všeobecně známou bleduli jarní.
„Bledule jarní“
7
Národní park České Švýcarsko
Je v rámci Labských pískovců hospodářem na největších lesních plochách. Hlavním cílem Správy Národního parku je zachovat přirozené lesy v místech, kde se dochovaly a napomoci přírodnímu procesu obnovy tam, kde byly v minulosti lidskou činností pozměněny. Proto v lesích nalezneme značné množství sazenic jedle bělokoré, jejíž výsadba pokračuje. Byly vyselektovány místní ekotypy smrku (smrk chlumní) a borovice (borovice jetřichovická) a byl pro ně založen genový archiv, který slouží pro zajištění místně původních sazenic pro obnovu lesa. Nejsložitějším problémem Národního parku se jeví agresivní působení nepůvodních dřevin. Jde především o borovici vejmutovku (Pinius strobus), která se v Českém Švýcarsku pěstuje více jak 200 let a to převážně na lokalitách patřících velkostatku Kinských. Badatelé se domnívají, že tato borovice byla v minulosti vysazována nejen pro svoji krásu a jemné voňavé jehlice, ale především z hospodářských důvodů. Její dřevní hmota obsahuje až desetinásobné množství pryskyřice, která výrazně zefektivnila výrobu dehtu získávaného suchou destilací dřeva. Dehet spolu s hovězím lojem byl surovinou pro výrobu kolomazi. V posledních desetiletích došlo ke spontánnímu rozšíření borovice vejmutovky. Silné vrstvy opadu jehličí a zastínění velkých ploch bujným náletem vedou k totální likvidaci bylinného patra v přirozených lesích. Zároveň dochází k omezení přirozeného zmlazení původní borovice lesní.
„Borovice vejmutovka“ foto V. Sojka
8
Postupná redukce rozšíření vejmutovky představuje nevyhnutelný krok k zachování přirozených a přírodě blízkých ekosystémů v Národním parku. Jde o eliminaci minulých nevhodných lidských zásahů, v tomto případě introdukce nepůvodní dřeviny. Před vstupem do Národního parku České Švýcarsko doporučujeme prostudovat návštěvní řád. S výjimkou I. zóny ochrany nás však neomezí ani při sběru lesních plodů, kdy si zejména houbaři přijdou na své.
„Suchohřib“ foto archiv
České středohoří
Představuje zcela odlišný charakter květeny. Na jižních svazích a skalních výstupech nalezneme např. válečku prapořitou, jetel horský, dobromysl obecnou, hrachor černý, rmen barvířský a další. Hojné jsou druhy hájové jako je jaterník trojlaločný nebo černýš hajní.
„Černýš hajní“ foto archiv
„Prvosenka vyšší“ foto archiv
9
Kapitola II. - Fauna
„Jelen evropský“ foto V. Sojka
Savci Jelen evropský je největší spárkatou zvěří, žijící u nás. Jeho srst je v létě
červenohnědá, v zimě šedohnědá. Dorůstá značné hmotnosti, výjimkou nejsou kusy o váze 150 kg. Samice (laň) bývá menší. Žijí ve stádech, ve kterých jsou samice s mláďaty a mladší samci. Stádo vodí nejsilnější samice. Statní samci žijí odděleně v menších stádech nebo samotářsky. Dominantou samců je paroží, které každoročně v únoru až dubnu shazují. Nové paroží jim dorůstá asi za 100 dnů. Živí se travou, okusem větviček a kůry, milují zejména mladé výhonky, nepohrdnou lesními plody a houbami. Jsou-li přemnoženi, působí okusem značné škody na lesních porostech. Srnec obecný je nejrozšířenější spárkatá zvěř žijící u nás. Dorůstá max. 75 cm, váha do 30 kg. V létě má červenorezavou srst, v zimě šedohnědou. Živí se bylinami, plody, mladými výhonky, žije samotářsky s výjimkou období rozmnožování. Zdržuje se v lesích, často navštěvuje zemědělskou krajinu a okraje lidských sídlišť. Samci každoročně na podzim shazují parůžky. 10
Potkat kamzíka horského v těchto nadmořských výškách bývá jedinečným zážitkem. Hrdý postoj a hákovité růžky jej však vždy prozradí. Jeho domovem jsou vysokohorské oblasti Alp a Karpat. K nám byl dovezen před více jak 100 lety knížetem Kinským. Nejprve byl chován v oboře, odkud se časem rozšířil do volné přírody. V době obou světových válek byly jeho stavy silně zdecimovány. Můžeme jej spatřit jak v Národním Parku České Švýcarsko, tak v Lužických hrách v okolí Studence či Zlatého vrchu. Dorůstá výšky cca 85 cm, váha se pohybuje od 30 do 40 kg. Má hnědou srst, v zimě výrazně tmavší. Živí se nízkými travinami, mladými větvičkami listnáčů a v zimě nepohrdne lišejníky. Jako pospolitá zvěř žije ve stádech či tlupách, které vodí zásadně starší samice. Mladí kozlíci žijí povětšinou samostatně. Na rozdíl od jelenovitých neshazují parůžky. Někteří ochránci přírody tvrdí, že do zdejší krajiny nepatří, přestože zde zdárně žijí více jak 100 let. V zimě se často stávají v okolí Studence obětí rysa.
„Kamzík horský v bukovém lese na úbočí Studence“ foto V. Sojka
11
Na území Českého středohoří v okolí České Kamenice můžeme nejčastěji vedle srnčí zvěře spatřit stádo muflonů. Je to nejbližší příbuzný ovce. Do Evropy se rozšířil ze Sardinie a z Korsiky. U nás se vyskytuje od druhé poloviny 19. st., v současné době je přemnožený, působí značné škody na lesním porostu a na přízemní vegetaci. V potravě není vybíravý, spásá i kyselé a tvrdé traviny, ale až 70% jeho stravy tvoří listy stromů a keřů. Muflon je stádní druh, celý rok žije v četných stádech, která vodí stará zkušená samice. Rohy muflonů – toulce - jsou cennou mysliveckou trofejí.
„Muflon“ foto V. Přibáň
Prase divoké je rozšířeno po celém území Českokamenicka. Jde o poměrně velkého sudokopytníka o váze 90 až 250 kg. Jeho zbarvení je od tmavošedé přes černou až k hnědé. V zimě má srst poměrně hustou. Jeho zbraní jsou čtyři trojhranné špičáky, které užívá hlavně při soubojích. Je aktivní především v noci, preferuje staré listnaté lesy s možností bahenních koupelí. Prase divoké je všežravec, požírá trávu, hlízy, kořeny, odpadky, malé plazy a hlodavce. Velké škody dokáže napáchat na zemědělských kulturách. U nás je nejrozšířenější lovnou zvěří. 12
„Prase divoké“ foto V. Přibáň
Rys ostrovid je největší kočkovitou šelmou Evropy. Délka jeho těla může činit až 120 cm, výška v kohoutku 70 cm, hmotnost 35 kg. U nás byl v 18. st. vyhuben, v současnosti dochází k jeho úspěšné reintrodukci. Charakteristickým znakem jsou trojúhelníkové uši se štětičkami černých chlupů na vrcholu. Černou barvu má i konec ocasu. Jeho stanovištěm je oblast smíšených a jehličnatých lesů, kde obhospodařuje poměrně velké teritorium – až několik desítek km 2. Hlavní složkou potravy rysa je spárkatá zvěř. Je zařazen mezi ohrožené druhy a tudíž přísně chráněn. Přesto se stává kořistí pytláků.
„Rys ostrovid“ foto V. Sojka
13
Liška obecná je štíhlá psovitá šelma s dlouhým huňatým ocasem, který dosahuje délky až 45 cm. Hmotnost lišky dosahuje maximálně 10 kg. Většinu těla kryje hustá rezavá srst. Sídlí v norách, kromě hlavní, kde jsou i mláďata, mívá ještě několik dalších nor pro případ nebezpečí. Loví králíky, zajíce, drobnou pernatou zvěř, nepohrdne ani zdechlinou či hlodavci a brouky. Občas se vydá na lup i do lidských sídlišť, s oblibou navštěvuje kurníky a uloupenou drůbež přináší mláďatům. Z hlediska myslivosti je považována za škodnou a je povolen její celoroční odstřel. Často je argumentováno rizikem přenosu vztekliny na jinou zvěř či člověka. Pozor, vyvarujme se kontaktu s liškou i uhynulou!
„V literatuře má liška pověst chytrého, někdy vychytralého zvířete“ foto V. Sojka
Kromě uvedených savců se v našem kraji můžeme setkat se zajícem a celou řadou drobných hlodavců. Opomenout nelze ale plcha zahradního. Plch zahradní patří k totemovým druhům Národního parku. Vyskytuje se však nejen v Labských pískovcích, ale i v Lužických horách. Je to jeden z vůbec nejvzácnějších savců u nás. Přísluší do řádu hlodavců. Jeho zbarvení je šedohnědé a hnědočervené.
14
„Plch zahradní“ foto V. Sojka
Obývá skalní údolí, strže a hromady kamení, kde má vynikající úkryt. V létě si staví hnízda v korunách stromů z různých větviček a travin. Nepohrdne žádnou laskominkou, miluje tvrdý chléb či oříšky. Setkal se s ním nejeden tremp při nocování pod převisem. Plch, ačkoliv je velmi plachý, neopomene za hlasitého štrachání, zkontrolovat“ žádný odložený batoh se snahou najít něco na zub.
Ptáci
Dokladem cennosti lokality je vyhlášení chráněné ptačí oblasti v programu NATURA 2000. Bylo by velmi obtížné popsat více jak 100 druhů u nás hnízdících a žijících představitelů ptačí říše. Omezíme se proto na tři vybrané druhy, které by neměly uniknout naší pozornosti. Pro výrazné zbarvení s oranžovou spodinou a modrým hřbetem bývá Ledňáček říční přezdíván „létajícím drahokamem“. Není větší než vrabec. Hnízdí v kolmých písčitých březích, kde si vyhrabává hnízdo. Jeho hlavní potravou jsou drobné rybky do velikosti cca 7 cm. Za den spolyká asi 25g ryb. Kořist loví střemhlavým letem, často se za ní i potopí.
„Ledňáček“ foto V. Sojka
Čáp černý je velký černý pták s bílým břichem a dlouhým červeným zobákem. Je velmi plachý, žije jednotlivě a skrytě. Hnízdí ve skalách nebo v korunách starých stromů. Jeho hnízdo těžko hledají i zkušení ornitologové. Živí se rybami a drobnými živočichy. Jde o tažného ptáka, přezimuje v tropech. Vzácný a silně ohrožený druh!
„Čáp černý“ foto V. Sojka
15
Sokol stěhovavý je kriticky ohrožený dravec. Patří po opětovném vysazení k největším vzácnostem a symbolům celého Českosaského Švýcarska.
.
„Sokol stěhovavý“ foto V. Sojka
Loví ptáky do velikosti kachny a to výhradně za letu. Na kořist se vrhá z velké výšky rychlostí až 300 km/h. Kořist usmrcuje klovnutím. Jeho zbarvení je velmi proměnlivé, konec ocasu bývá bíle lemován.
Plazi
V naší oblasti reprezentuje ještěrka živorodá a slepýš křehký. Z hadů můžeme poblíž vodních toků spatřit užovku obojkovou. Jediným jedovatým a zároveň silně ohroženým druhem je zmije obecná. Plně si zaslouží naší ochranu. Spatříme-li ji, snažíme se místo co nejtišeji opustit. Na obrázku vám představujeme vzácnější formu zmije obecné – zmiji černou.
16
„Zmije černá“ foto V. Sojka
Obojživelníci
Jako zástupce obojživelníků představujeme mloka skvrnitého, který je velmi nápadně žlutočerně zbarvený. Žije nejčastěji v listnatých lesích v blízkosti potoků. Ukrývá se před slunečními paprsky pod kameny, kůrou stromů nebo ve skalních štěrbinách. Požírá hmyz, ale i žížaly, stonožky, červy, slimáky, nepohrdne ani pavoukem. Je aktivní hlavně v noci. Výstražným zbarvením dává predátorům najevo, že je pro ně nestravitelnou kořistí. Pozor, mloka není radno brát do ruky, výměšky jeho žláz mohou způsobit kožní chorobu.
„Mlok skvrnitý“ foto archiv
Ryby
Většina potoků a říček v našem regionu patří k pstruhovým vodám. Vedle pstruha potočního zde žije lipan podhorní, vranka obecná, vzácněji úhoř říční a mihule potoční. Králem zdejších ryb je bezesporu losos obecný. Díky péči rybářů a ochránců přírody se jej podařilo po 70 letech vrátit do řeky Kamenice.
„Mladí lososi a vranka (uprostřed)“ foto V. Sojka
17
Hmyz
V říši hmyzu je popsáno více jak milion druhů. V naší práci se zaměříme pouze na tři jedince, dokladující její pestrost na Českokamenicku. Chrobák černý je velký brouk dorůstající 15-20 milimetrů. Živí se trusem kopytníků, kterým naplňuje podzemní hnízda. Trus se zde stává zásobárnou potravy pro jejich larvy. Je příbuzným bájného skarabea. Patří mezi vzácné druhy, v ČR byl považován za vyhynulého. Nedávno byl znovu objeven v Českém Švýcarsku. „Chrobák černý“ foto V. Sojka
Jako zástupce rovnokřídlého hmyzu vám představíme opravdovou vzácnost. Je jí jeskynní kobylka, hmyz trvale žijící v podzemních prostorách. Její tykadla jako hmatový orgán bývají až čtyřikrát delší než tělo. V říši věčné tmy je hmat životně důležitým smyslem. Její výskyt na území Českého Švýcarska je jedinou současnou lokalitou v Čechách. „Jeskynní kobylka“ foto V. Sojka
Motýlů bylo v našem regionu popsáno na tisíc druhů. Mnozí z nich, zejména noční motýli, však zůstávají před návštěvníky skryti. Jednou z těchto nočních můr je soumračník rezavý. 18
„Soumračník rezavý“ foto V. Sojka
„Pestrost fauny v okolí České Kamenice dokládá i tento snímek Vl. Fukala, pořízený 16. března 2010 nedaleko od města pár metrů od silnice“
Vydalo Město Česká Kamenice v agentuře AVI grafik s.r.o. Děčín Autor textů a fotografií Jaroslav Polák (není-li uvedeno jinak) Tisk Stipo Martiněves Číslo projektu: CZ.1.09./4.3.00/18.00419 www.ceska-kamenice.cz | www.ceska-kamenice.eu INFORMAČNÍ CENTRUM Náměstí Míru 73 407 21 Česká Kamenice tel.: 412 582 600 e-mail:
[email protected] Neprodejné
