Vladimír Pikora & Markéta Šichtařová
Zlatý poklad
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy: Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné nebo elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Ing. Markéta Šichtařová Ing. Vladimír Pikora, Ph.D.
Po uši v penězích Vydala NF Distribuce s.r.o. zapsaná v OR vedeném u Měst. soudu v Praze, Oddíl C, vložka č. 112680, Zlešická 1848, 184 00 Praha 4, Česká Republika Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s., Husova ul. 1881, Havlíčkův Brod První vydání, Praha 2015 © NF Distribuce s.r.o., 2015 Ilustrace © Mirek Vostrý Grafický design © Iveta Hostašová Jazyková korektura: -j&jISBN 978-80-905564-3-0
Věnováno našim andílkům: Barborce, Martínkovi, Bertíčkovi, Daníčkovi a všem jejich následovníkům.
Servác, Bonifác a Silvestr aneb Pohádka o bankách V učených knihách se obvykle píše, že banky vznikly asi před 600 lety v severní Itálii. Není to ale vůbec pravda! První banku měli už kdysi dávno skřítkové. Jen to nebyla banka lidská, ale skřítčí. Skřítkové vždy milovali zlato a práci s ním. První banku si založila skřítčí rodina Medičů. Byla to stará, velká a vážená rodina. Všichni ostatní skřítkové věděli, že téhle rodině se dá věřit, a proto se jí nebáli svěřit své peníze. A rodina Medičů se také uměla o svěřené peníze postarat jako nikdo jiný! Jejich banka tedy byla velmi úspěšná a oblíbená a rodina rychle zbohatla. Jenomže jak už to tak bývá, když je někdo úspěšný, snaží se ho ostatní napodobit. Tak je to u lidí i u skřítků. Rodinu Medičů se pokusila napodobit rodina Maličů. Ovšem na rozdíl od rodiny Medičů byli Maličové téměř neznámá malá rodina, která se přistěhovala zdaleka někdy před dvaceti lety. Protože však byl mladý pan Malič rozený obchodník, ba přímo šmelinář, rozhodl se Medičům vyrovnat a založil si banku také. Toho času na druhém konci údolí žil Servác, kluk z malé vesnice na úpatí hor. Jednou šel s bratry Silvestrem a Bonifácem pást kozy na louku. Vtom Servác zakopl o kámen. „Jaujaujau!“ pištěl a vztekle do kamene znovu kopnul, až jej vyvrátil. A v tu chvíli se zarazil. Pod kamenem bylo něco, co nebyla ani hlína, ani kamení, vypadalo to divně. A tak Servác zakřičí: „Kluci, podívejte!“ Bratři přiběhli, ale netušili, co to je.
4
I napadlo zvědavého Bonifáce, že skočí domů pro krumpáč a věc vykopou. Za chvíli byli s krumpáčem zpátky a dali se do práce. Byla to dřina. Sluníčko pražilo a zem byla kamenitá a plná mazlavého jílu. Přesto asi po hodině práce začínalo být všem třem jasné, že v zemi leží dřevěná truhla vyztužená železnými pláty. Když truhlu horko těžko vytáhli z díry na cestu, chtěli ji otevřít. Jenomže na truhle byl zámek. Dlouho do něj krumpáčem bušili, než se jim ho podařilo urazit. Konečně víko odskočilo a bratři uviděli, co znali jenom z pohádek. Truhla byla plná zlata! Kluci se na něj vrhli a začali se v něm přehrabovat. Byly tu různé zlaté mince s různými hodnotami, s hlavami různých panovníků a z různých zemí. Kluci úplně zapomněli na čas. Když padla tma, zábava skončila. Byl čas jít domů. Ale co mají dělat s pokladem? Přece ho nenechají na cestě! A brát ho do vesnice se jim už vůbec nechtělo. Ještě by jim někdo řekl, že poklad ukradli. Nebo ještě hůř, ještě by ho někdo mohl ze závisti ukrást jim. „Nejlepší bude poklad někdo schovat,“ navrhnul Silvestr. „Nedaleko odsud jsou skály, ve skalách je jeskyně, tam poklad uložíme a schováme pod kameny.“ Servácovi a Bonifácovi se to moc nezdálo, ale nic lepšího je nenapadlo. A tak už za chvíli spěchal Silvestr domů pro kárku, aby těžkou truhlu naložili. Servác s Bonifácem zatím poklad hlídali a dokola přepočítávali zlaté mince. Neodbila ještě ani půlnoc, když už byli kluci doma, zatímco poklad byl schovaný pod kameny ve skalách. Přesto o něj měli Servác s Bonifácem strach. Silvestr už dávno spal, zatímco jeho bratři se pořád v posteli převalovali sem a tam. Pak už to Servác nevydržel. Odhodil peřinu a vyšel před dům. Bonifác nezůstal v posteli o mnoho déle a za chviličku vyšel za Servácem. Postavili se vedle sebe do trávy před svým malým domkem a mlčky zírali na hvězdy, ponoření do svých myšlenek o pokladu. Ale protože noc byla chladná, začala být Bonifácovi zakrátko zima a začal si podupávat. „Au!“ ozvalo se najednou u jeho nohy. „Co tu děláš takhle v noci? Neměl bys raději spát?“ zlobil se skřítek, kterého Bonifác málem zašlápl.
5
6
„Koukám na hvězdy,“ odpověděl udiveně Bonifác, který skřítka ještě nikdy neviděl. „Kdo jsi? A co tu ty děláš?“ „Já jsem noční skřítek Emil. A tak jako vždy za úplňku vyrábím korálky z měsíčního svitu. A ptám se – proč nespíš?“ zopakoval svou otázku skřítek. Ale Bonifác se Servácem jenom tupě na skřítka zírali a přemýšleli, jestli se jim to zdá, či ne. „Tak dozvím se to? Proč nespíte?“ trval si na svém skřítek. „Nemůžeme spát,“ přiznal Servác po pravdě. „Mám mu to říct?“ otočil se na Bonifáce. „Já myslím, že můžeš, není to člověk, nemusíme se ho bát,“ kývnul Bonifác. „My totiž máme takový problém,“ vysvětloval tedy dál Servác. „Našli jsme zlatý poklad a nevíme, kam ho schovat. Domů si ho vzít nechceme. Lidi by nám ho buď ukradli, nebo by nám záviděli. Zkrátka nedělalo by to dobrotu. Bylo by lepší mít ho někde hezky pod zámkem. Na nějakém tajném místě. Ale nemůžeme nic kloudného vymyslet.“ „To je jednoduchá pomoc,“ mávnul rukou skřítek. „Žádné tajné místo v lidském světě ani nehledejte. Jsou lidé, kteří si schovají poklad doma pod podlahu a myslí si, jak na to vyzráli. Pak přijde velká voda nebo zloděj a stejně o všechno přijdou. Nejlepší je schovat peníze k nám, ke skřítkům. Starat se o zlato, to je naše práce, v tom jsme ze všech nejlepší. Některé rodiny skřítků si dokonce založily banky. Banky shromažďují zlato a peníze od těch, kteří ho mají, a shromážděné zlato pak zase dál za poplatek půjčují těm, kteří ho nemají. Z banky se tedy dají půjčit peníze, stejně jako se tam dají bezpečně uložit.“ „Ale jak můžeme vědět, že jsou v bance peníze v bezpečí?“ nebyl si jistý Bonifác. „Musíte skřítkům věřit. Už dlouhá staletí schovávají zlato po skalách a jeskyních. Vědí ze všech nejlépe, jak peníze ukrýt. Každá banka má zlato zabezpečené jinak. Některé banky ho mají zaplavené vodou v hluboké studni. Jiné ho zase mají schované pod dračím hnízdem. A ještě u jiných bank ho hlídají divocí psi. Nejznámější je banka rodiny Medičů. Nikdo přesně neví, kde tahle banka zlato a peníze střeží, ale říká se, že je údajně střeží ohnivý drak. Jen blázen by ho chtěl ukrást. Banka Mediči je ale dost daleko,“ pokračoval skřítek. „Kousek odtud je banka rodiny Maličů. Ta ale zase…“
7
Ale dřív, než stačil domluvit, skočil mu Bonifác do řeči: „Tak mě tam rychle vezmi, skřítku Emile, já si svůj podíl z pokladu rozhodně uložím u Medičů. Ohnivý drak se mi líbí!“ „A já si zase uložím svůj podíl u těch druhých – u těch Maličů. Ať se po tobě neopičím,“ smál se Servác. Bratři hned spěchali vzbudit Silvestra. A kam prý si uloží svůj podíl on? Jenomže Silvestr byl celý rozespalý, když mu vysvětlovali, co to je banka. A tak jen zívnul: „Dejte mi pokoj s bankou. Já nikam nejdu. Já mám svůj podíl bezpečně schovaný ve skalách.“ „No jak myslíš, my si ale bereme kárku a jdeme odvézt naše podíly do skřítčích bank,“ řekli bratři Silvestrovi a zmizeli se skřítkem ve tmě. Ještě se ani pořádně nerozednělo a už stál Servác se skřítkem před vraty maličkého hradu skrytého uprostřed lesa na mýtině, kde snad nikdy nestála lidská noha. Vrata maličkého hradu se otevřela a v nich stál skřítek ve fraku a úslužně se klaněl. „Vedu přítele, který si chce u vás v bance založit učet a složit na něj zlato,“ řekl skřítek Emil skřítkovi ve fráčku. „Rozumím, račte dál. Rádi Vám v bance Maličů posloužíme,“ poklonil se znovu skřítek ve fráčku. Když vyplnili všechna lejstra a dokumenty, převzal skřítek zlato a podal Servácovi klíč. „To je kouzelný klíč. Ten, kdo ho bude mít, bude smět zlato z naší banky zase vybrat. A ještě něco. Když k nám jednou za rok s tím klíčem přijdete, dostanete vyplacené úroky. To je odměna za to, že nás necháte zlato spravovat.“ To se Servácovi líbilo: „Další peníze bez práce, to je úžasné!“ S díky se uklonil, vytáhl z kapsy provázek, přivázal na něj klíč a pověsil si ho na krk. Rozhodnul se, že odteď bude klíč střežit jako oko v hlavě. Ze srdce mu přitom spadl obří kámen strachu o jeho podíl z pokladu. Když už měl Servác své zlato bezpečně uložené v bance, chtěl zase Bonifác na skřítkovi, aby i jeho odvedl do banky. „Banka Medičů je ale daleko,“ nechtělo se moc skřítkovi. „To nevadí. Čím dříve vyrazíme, tím dříve tam budeme. A když mě tam zavedeš, dám ti zlaťák,“ přemlouval ho Bonifác. I vydali se na cestu. Museli přes lesy, přes řeky, až se po celodenním pochodu dostali do země jezer. Vypůjčili si loďku a doveslovali na ostrov uprostřed jezera s vysokou černou skálou. Když přijeli ke skále,
8
zabušil na ni skřítek kamenem. Skála se rozevřela, vystoupil z ní skřítek v černém fráčku a uklonil se: „Vítám vás v Bance Mediči – nejstarší ze všech bank, kde vaše peníze střeží ohnivý drak.“ „Víme,“ pronesl Bonifác důležitě. „S tím nezdržujte. Přišli jsme uložit zlato.“ Opět podepisovali spoustu papírů a opět dostal Bonifác klíč. I on si ho přivázal na krk. A spolu se skřítkem se zase vydali domů. Když se doma všichni bratři potkali, měli hřejivý pocit, že mají zlato dobře schované. Konečně se z něj mohli začít pořádně radovat. Čas plynul a blížil se pravidelný trh v blízkém městečku. Chlapci si říkali, že by nebylo špatné vydat se na trh a trochu si užít života. I napadlo je, že by každý z nich vybral část svého pokladu a něco si za něj na trhu koupil. Všichni se proto vydali na cesty pro své zlato. Nejdelší cestu měl Bonifác, proto vyrazil na cestu jako první. Jako poslední se vydal na cestu Silvestr, který to měl do skal jen kousek. Když ale Silvestr přišel do skal, začal mít podivný pocit, že tu něco nehraje. Mezi skalami se rýsovala hluboká stopa kol, jako by tu byl někdo s povozem. Silvestr trochu znervózněl. Nervozita rostla tím víc, čím víc se blížil k místu, kde měl poklad schovaný. Stopy vozu vedly právě tam. A tam, kde měl být poklad, byla díra. Někdo poklad ukradl. Silvestr byl zoufalý. Chtělo se mu plakat. Pak ho zase popadla zlost. Pěstmi bušil do skal, ale marně. Začal hledat, jestli si třeba nespletl místo, ale k ničemu to nevedlo. Celý nešťastný se vrátil domů. Tam na něj už čekali bratři. Každý z nich si v bance vybral část peněz a chtěl jít na trh. Silvestr se postavil do dveří a rozplakal se: „Jsem zase chudák, všechny peníze mi někdo ukradl.“ „My jsme ti to říkali, že jsi lehkovážný. Měl sis s námi peníze ukrýt do banky. Tam jsou peníze v bezpečí,“ mračil se Bonifác. „Pojď, zajdeme společně do hospody. Tam snad zapomeneš na svoje starosti. My za tebe budeme všechno platit. A úplně na mizině tě taky nenecháme, trošku zlata ti dáme od sebe.“ Silvestr byl nešťastný, jak ale šel čas, nakonec si zvyknul. Servác s Bonifácem byli se svými bankami spokojeni. Často si říkali, jak udělali dobře, že poslechli skřítka a peníze do nich uložili. Každý rok se vydali do svých bank s klíčem, dostali úroky a z nich celý rok
9
žili. Dokonce už ani nemuseli pracovat a žili jen z úroků, které jim jejich banky platily. Servác se ale na Bonifáce pokaždé trochu vytahoval, že vždy dostane od své banky Maličů na úrocích o trochu víc peněz než Bonifác. Bonifáce to sice trochu mrzelo, ale byl líný s tím něco dělat, a tak nad tím jen mávnul rukou. Když se jednou zase rok s rokem potkal, šli si opět bratři pro výplatu úroků. Co se ale nestalo? Když přišel Servác na mýtinu, kam ho kdysi skřítek Emil zavedl, byl hrad banky Maličů v rozvalinách. Brána, na kterou pravidelně bušil, byla pryč. Všude jen dým a ruiny. Nikde ani živáčka. Jen vrány nad tou spouští krákaly. „Co to má znamenat?“ vyděsil se Servác. „Kde je moje banka? Kde jsou moje peníze? Haló, je tu někdo?“ Nikoho ale nenašel. Procházel rozvalinami a všude viděl jen zkázu. Když přišel k haldě kamenů, zdálo se mu, že se kolem ní něco mihlo. Opatrně do hromady rýpnul špičkou boty a kuk – vyjuknul na něj skřítek. Servác nelenil a bleskově ho chytil. „Nech mě, pust mě, prosím,“ žadonil skřítek. „Nejdřív mi ale musíš říct, co se tu stalo. Kde je moje zlato?“ mračil se na něj Servác. „Banka zbankrotovala. Půjčila jednomu klientovi příliš mnoho zlata. Když pak přišel jiný klient a chtěl si svoje uložené zlato vybrat, banka ho neměla dost. Klient se za chvíli vrátil s kamarády, banku vypálili a odnesli všechno, co mělo nějakou cenu. Banka je zničená. Všichni skřítkové jsou pryč. Já tu jen hledám svůj památeční talisman, a až ho najdu, taky zmizím,“ řekl skřítek. „To není možné. Kde je tedy moje zlato? Bylo tu přece v bezpečí! Střežili ho psi, tak nějak to skřítek Emil říkal.“ „Bývávalo, banka byla v obtížné situaci, to víte… Teď už tu žádné zlato není. Spoléhali jsme na to, že když si někdo bude chtít své zlato z banky vyzvednout, někdo jiný si zase své zlato do banky uloží. To se ale nestalo.“ Servác na tom byl najednou stejně jako jeho bratr Silvestr. Také už nic neměl. Byl nešťastný. Otočil se na patě a běžel domů, aby našel skřítka Emila. Snad mu vysvětlí, jak se to mohlo stát. Snad mu i pomůže. Jen co dorazil domů, vyhrknul Servác hned ve dveřích na Bonifáce: „Bylo u tebe v bance všechno v pořádku?“
10
„Co by nemělo být v pořádku?“ nerozuměl Bonifác. „No, dostal ses ke svým penězům?“ „Samozřejmě, jako vždy. Ty snad ne?“ divil se Bonifác. „Kdepak. Moje banka zbankrotovala, je pryč a s ní i moje zlato. Vůbec tomu nerozumím. Musím najít skřítka Emila, který nám tu lumpárnu s bankami poradil.“ „Ten vylézá v noci a za měsíčního svitu vyrábí kuličky,“ vzpomněl si Bonifác. „Musíš si pár hodin počkat.“ I čekal Servác v trávě před domem dlouho do noci. Krátce po půlnoci se malý skřítek Emil objevil. „Copak, copak, Serváci? Proč jsi tak smutný?“ zajímal se Emil. „Podvedl jsi mě! Moje banka Maličů zbankrotovala. Jak je to možné? Vždyť jsi říkal, že jsou banky nejlepším místem pro uložení peněz.“ „Milej zlatej Serváci, vy jste mě tehdy ale nenechali domluvit! Chtěl jsem vám vysvětlit, že podobně jako mezi lidmi jsou rozdíly, jsou rozdíly i mezi skřítky a mezi bankami. Není banka jako banka. Některé banky jsou malé, jiné jsou velké. Některé mají nízké úroky, jiné mají úroky vysoké. Některé jsou staré ajiné nové. Některé mají dobrou pověst, jiné horší pověst. Musíš vždy dobře zvážit, do které banky peníze uložíš. Zbankrotovala Bonifácova banka?“ „Ne,“ zavrtěl popravdě hlavou Servác. „No vidíš. A jaký byl mezi bankami rozdíl?“ zeptal se skřítek.
11
„Moje banka Maličů mi platila vyšší úroky. Byla lepší než ta Bonifácova!“ „A tobě to nikdy nepřišlo divné?“ divil se skřítek. „Přemýšlej! Proč asi platila tvoje banka vyšší úroky? No? No přeci protože byla menší, mladší, míň zkušená, s horší pověstí! A tak se musela podbízet klientům vyššími úroky. Zkrátka tvoje banka nebyla lepší, jenom víc riskovala, podstupovala větší nebezpečí, a právě za to ti platila vyšší odměnu. A ty jsi teď na větší riziko doplatil. Musíš vždy přemýšlet nad tím, jak věci fungují a proč. Kdyby ses byl zajímal o to, proč ti banka platí na úrocích víc než Bonifácovi, dozvěděl by ses, že je méně bezpečná než banka tvého bratra, a možná by ses sám zavčasu rozhodl od ní odejít.“ „A co mám teď dělat? Poraď mi, skřítku, prosím…“ škemral Servác. „Je pozdě, Serváci. O zlato jsi už přišel stejně jako Silvestr,“ odpověděl skřítek. Když se ráno všichni tři bratři sešli u snídaně, Bonifác i Silvestr hned viděli, že Servác je celý smutný. „Co říkal skřítek?“ ptali se. „Říkal, že je vše ztraceno a že si za to mohu sám, protože jsem si vybral špatnou banku,“ přiznal jim Servác. „Všechno moje bohatství je pryč. Budu zase muset začít pracovat. No, nic, nějak to přežiju,“ přemýšlel nahlas Servác. Bonifácovi, kterému jako jedinému zbyl jeho podíl na pokladu, se ho ale zželelo: „Uděláme to jinak. Měl jsi být sice prozíravější, ale stejně to, myslím, není moc spravedlivé, abys přišel úplně o všechno. Snažil ses přeci svoje peníze ochránit a nemůžeš za to, že banku někdo vypálil. Myslím, že takovým lidem, jako jsi ty, by se mělo pomáhat. A já to zařídím. Budeme té pomoci říkat třeba… záchranný fond. Záchranný fond bude pomáhat lidem, kteří přijdou ne svou vinou o své peníze v bance. Takoví lidé dostanou vždy aspoň něco málo zpátky, aby nezůstali úplně na mizině. A ty budeš mým prvním zachráněným klientem.“ „A jak to chceš zařídit?“ chtěli vědět Servác se Silvestrem. „Jednoduše. Obejdu všechny skřítčí banky, vysvětlím jim to a požádám je o příspěvek do záchranného fondu.“ A jak řekl, tak udělal. Bonifác obešel všechny skřítčí banky a v každé mu dali pár zlaťáků pro Bonifácův záchranný fond. V něm se od té doby vždy našla alespoň trocha zlata pro skřítka nebo člověka, který si špatně vybral banku a o své zlato v bance přišel.
12
A takové záchranné pojistné fondy od té doby fungují ve většině zemí světa, a proto se dnes klienti bank nemusí o své peníze v bankách zase tolik bát, ani když jejich banka zbankrotuje. Ale trochu se přeci jenom bát musí, protože z fondu se jim obvykle nevrátí vše, o kolik přišli. To proto, aby nezapomněli přemýšlet nad tím, jak a proč věci fungují. A aby si nezapomněli svou banku pečlivě vybírat.
Otázky: 1. Proč je lepší mít peníze v bance než někde schované? 2. Co jsou to úroky? 3. Jsou všechny banky stejné? 4. V čem se od sebe mohou banky lišit? 5. Je banka, která platí vyšší úroky, vždy ta nejlepší? 6. Podle čeho je dobré vybírat si banku? 7. Když banka zbankrotuje, přijde klient o všechny peníze? 8. Proč záchranný fond obvykle nedá klientovi banky, která zbankrotovala, stejné množství peněz, jako měl klient v bance uloženo?
13
