O poklad strýca Juráša IV

O poklad strýca Juráša IV výběr z valašských pohádek a vyprávěnek dětí z Rožnovska 2004

Městská knihovna v Rožnově pod Radhoštěm ve spolupráci s Kysuckou knižnicou v Čadci "Rok moravské babičky 2004, aneb hledání vlastních kořenů a sebe sama"

O poklad STRÝCA JURÁŠA IV

výběr z valašských pohádek a vyprávěnek dětí z Rožnovska

rok 2004

Tato publikace vychází za finanční podpory Městského úřadu Rožnov pod Radhoštěm a Ministerstva kultury České republiky.

Předmluva pašerácká Česko-slovenská vzájemnost. Pojem používaný teprve od rozdělení našich dvou národů. Rozdělení rozhodnutím světa velkých, těch dospělých. Malých se nikdo neptal. Ti ostatně poběží za motýlem , hranice nehranice tak, jak si běží pramínky vod z hor podle svého. Děti mají svůj svět, který si tvoří především svou fantazií, svět, v němž schraňují své poklady. Podaří-li se předat dětem moudra trpělivých babiček a dědů, mohou pak děti přejít do světa dospělých lépe ochráněni, lépe vybaveni, velice, velice bohatí. Kéž autoři těchto vyprávěnek, rytíři a rytířky Krásného slova Valašského království společně s rytíři a rytířkami Matúšovho král’ovstva poznají, že jsou si tolik podobní. Vypravme se po stezkách jimi vytvořených v této knížce, kterými propašovali přes uměle vytvořené hranice tu zcela přirozenou vzájemnost. Slib rytířů Krásného slova Valašského království: "Slibuji, že budu chránit čistotu jazyka českého a že mé slovo ponese v sobě dobro, pravdu a úctu k druhým."

V Rožnově pod Radhoštěm 6. 6. 2004 Valašské muzeum v přírodě, při pořadu " Aj, my malí …" Jarmila Mikulášková

© Městská knihovna v Rožnově pod Radhoštěm, 2004

Stařenčina pohádka společná práce 9 prvňáčků ze ZŠ Vidče Žili stařenka a staříček. Byli chudí. Museli velmi težce pracovat, aby si vydělali alespoň na krajíc chleba. Jednou spolu zase pracovali na poli. Tu šel kolem bohatý, tlustý soused a začal se jim posmívat. Stařečci z toho byli moc smutní. Proč je takový? Vždyť mu nikdo nic zlého neudělal! Z lesa viděla všechno srnka Žofie. Když boháč odešel, přišla ke stařečkům. Promluvila na ně lidským hlasem a prozradila jim, že v lese je strom, v jehož kořenech je hrnec plný peněz. Hned ten večer se šli do lesa podívat a bídě byl konec. Zatím boháč utrácel své peníze, až mu žádné nezůstaly. I přišel ke staříčkům prosit o práci. Ti mu odpustili, ale dál si musel na živobytí poctivě vydělat.

6

Z vyprávění naší valašské stařenky

Ztracený poklad

Petr Kopecký, ZŠ 5.května, 5.třída

Naše stařenka uměla vyprávět moc pěkné příběhy a pohádky, hlavně z Valašska. Jednou nám vyprávěla o strýcovi Jurášovi, který byl filuta a nerad platil daně pánům. Jednou, když se mu podařilo prodat kus lesa a utržil pěkných pár zlatých. Rozhodl se, že si je pěkně schová, aby je pánovi drábi nenašli. Protože, když nebylo čím zaplatit, prohledali sluhové celý dům, všechno rozházeli i poslední slepici odnesli z kurníku. Vzal milé dukáty a nasypal je do kameňáku. V noci, když všichni spali se vydal do lesa. Tam si vyhlédl ten nejvyšší smrk. Vykopal pod ním jámu, kaměňáček do ní strčil a pořádně zahrabal. Při práci se posilňoval slivovičkou. Měsíček, který mu svítil na práci zašel a tak strýc se pěkně při návratu domů zamotal a ztratil směr. Rozhodl se, že přespí v lese. Byl spokojený, jak panské dráby přechytračil. Za nějaký čas potřeboval spravit střechu na chalupě, tak si zašel pro své zlaťáčky. Vypravil se do lesa. Došel k místu, kde v noci spal, ale místo, kde peníze zakopal ne a ne najít. Běhal od stromu ke stromu, víc a víc se pletl. Vykopal pěkných pár jam, ale hrnec nikde. Sedl si na paseku a hořce zaplakal. Uběhlo pár roků a strýcův syn Jura potřeboval dřevo na opravu chalupy. Vybral si v lese ten největší smrk. Porazil ho a co nevidí, v zemi je divný starý hrnec. Vytáhl ho, odkryl a zajásal, byl plný peněz - tátův poklad. To bylo v chalupě radosti. Povídání nemělo konce.

V malé valašské vesničce žil jednou chudý pasáček Ondřej. Matka i otec mu zemřeli a on bydlel v chudé chaloupce s několika ovečkami, které každý večer zaháněl do malého chléva. Jednou v noci, když zahnal ovečky do chléva, si uvědomil, že tam nechal klobouček. Rychle se pro něj vracel. Ale co nevidí, nad ovečkami je červený plamen a ony si povídají o pokladu v Radhošti. Ondráš se zaposlouchal a řekl si, že hned ráno prodá ovečky a za utržené peníze si koupí koně a pojede na Radhošť poklad hledat. Ondráš šel rychle spát, a tak neslyšel celé vyprávění. Ovečky si ještě šeptaly o zlých silách, které poklad hlídají. Ráno pasáček udělal všechno tak, jak si naplánoval. Když dorazil na Radhošť, žádný vstup do hory nenašel. Bylo právě poledne a tak si řekl, že pojede domů. Jak se tak vrací, uviděl na Radhošti světlo a uslyšel divné zvuky. Obrátil se a jel zpátky. Hlasy ho lákaly. A tak šel za nimi do hory. Byl celý vyděšený. Šel dlouhou tmavou chodbou, až najednou uviděl světélko. Byl to malý ohníček. U ohníčku seděli tři vousatí mužíci a hráli kostky. Ondráš pozdravil: "Dobrý večír vinšuju". Mužíci se ohlédli. "Vidím, že hrajete kostky, možu hráť taky?" Skřetové přikývli. Dohadovali se o co budou hrát. Ondráš řekl: "Budeme hrát o poklad". Vousáč vytáhl truhlici a otevřel ji. V truhle bylo samé zlato, stříbro a drahé kamení. Pasáček nevěřil svým očím. Ale jeden skřet zašeptal: "Budeme hrát o tvoji duši." Ondra souhlasil. Hráli až do rána. Ondra prohrál. Nevěděl co má dělat, tak začal utíkat. U své chaloupky se proměnil v lípu. Tak pasáček dopadl. V těch místech stojí statek naší stařenky a lípa je větší než dům.

8

Jiří Slovák, ZŠ 5.května,4.B

9

Pověst o střítežském vodníkovi Adriana Stodůlková, ZŠ 5.května, 5.A Nevím, zda to byla pravda, ale podle starých pověstí, které si vypravují obyvatelé valašské vesničky Střítež nad Bečvou, Vám chci vyprávět příběh o vodníkovi. Žila, asi před 120 lety, jedna stará žena, které všichni říkali babka Lojzka. Byla babka kořenářka i porodní babka. Lidé si ji vážili, ale pro její "zarytou" víru v náboženství, ji brali s nadsázkou. Všude viděla nastrčeného čerta. Byla velice bohabojná. No a tak se jednou zjara vydala babka Lojzka na jarmark do nedaleké Zašové. Chtěla prodat husu a koupit potřebné věci k obživě. Mezi Stříteží a Zašovou protéká řeka Bečva. Aby mohli chodit lidé z jedné vesnice do druhé, tak postavili malou lávku, která neměla na šířku ani jeden metr. Když se na lávce potkali dva lidé, měli co dělat, aby si vyhnuli. Babka se pokaždé při přechodu nahlas modlila. Jednou, když procházela lávkou, zjistila, že tam sedí malé divné stvoření. Tak ji vylekalo, že se ani nepomodlila. Šla blíže. Protože neznala oblečení mladých, myslila si, že je to cizinec. Zavolala:"Haló, zelený mužíčku, pusť mě ať můžu projít. Vidíš, že lávka je úzká." Mužíček se na ni podíval, ale jako by nerozuměl. A tak to babka Lojzka ještě několikrát opakovala. Mužíček nic, tak se babka nazlobila a začala po něm házet kamení. Mužíček skočil do vody a byl pryč. Voda se za ním zavřela. Babka se chvíli nevěřícně dívala do vody a pak usoudila, že to byl asi vodník Babka si oddechla a byla ráda, že ji zelený mužíček neutopil. Ještě několikrát hastrmana viděli na lávce. Ale od té doby, co je v Bečvě málo vody, hastrman zmizel. Musím podotknout, že ve vyprávění starých lidí, měla voda v řece 3 metrovou hloubku. Nevím zda je to pravda, ale jak jsem nakoupila, tak prodávám.

10

Světlonoh

Příběh z dětství mé babičky

Miloš Fusek, ZŠ Valašská Bystřice, 7.A

Josef Ondřej, Gymnázium, 2.A8

Tento příběh mi vyprávěl můj děda. Přihodil se mu, když mu bylo asi deset let. Tenkrát mu jeho maminka říkávala:"Ogare nechoď venku po tmě! Chodívajů světlonoši". Jenomže děda, tenkrát malý kluk, se tomu jem smál. Několikrát šel pozdě domů od kamarádů, ale nikoho nepotkal. Až jednou…. Byl podzim a brzy tma. Vracel se domů a najednou světlonoh. Šel ze stráně přímo k němu. Děda měl domů už jen několik metrů a měl u sebe jen prak. Tenkrát prý žádné hračky nebývaly, ale prakem uměl střílet výborně. Tak namířil a prásk! Říkal, že byl pořádně vystrašený. Srdce mu prý bušilo až v uších. Utíkal domů, že se málem přivřel mezi dveře. Doma nic neřekl a zalezl hned pod peřinu. Měl strach, že by se mu vysmáli. Asi po půl hodině k nim přišla jeho tetka. Sotva otevřela, už nadávala, že "jakási sakramentská potfora" ji rozbila "laterničku". Děda nevystrčil ani nos. Už věděl, kdo ten světlonoh byl. Za vyučenou ale dostal. Domů se vracíval raději včas. Dodnes však nezjistil, jestli opravdoví "světlonoši" byli.

Asi před pěti lety jsem měl zlomenou nohu. Celý rok jsem nechodil do školy a ležel jsem doma. Tou dobou za mnou často chodila má babička, aby mě rozveselila. Říkávala:"Jo, Pepíku, já vím, jaké to je." Jednou jsem se jí proto zeptal, jestli tedy někdy měla také zlomenou nohu a babička odpověděla: "měla, měla." a pak začala vyprávět. "Stalo se to v květnu 1936. Tehdy mi bylo osm let. Právě se ženil můj nejstarší bratr. Doma bylo všude plno příprav. Chystala se výzdoba, uklízelo se, nosily se stoly a v neposlední řadě se peklo cukroví a dorty. Když došlo koření, sůl, cukr nebo cokoli jiného,vždy mě pro to poslali do obchodu. Jednou se zase nedostávalo kmínu a tak jsem vyrazila. Zrovna jsem procházela úzkou uličkou ke krámku, když jsem sebou najednou trhla. Proti mně stál veliký beran a zlostně funěl. Hlavou mi blesklo, že nesmím dát najevo svůj strach. Udělala jsem pár kroků dozadu, zvíře kupodivu také. Asi se bojí. A tak jsem kráčela dál. Znenadání se však beran rozběhl a prásk. Zatmělo se mi před očima a omdlela jsem. Probudila jsem se až doma v posteli. Přivolaný lékař konstatoval frakturu pravé končetiny, ale moc vážné to nebylo. Uzdravila jsem se asi za dva měsíce."

13

O čertech v Radhošti Lenka Adámková, Gymnázium, 2.A8 Když jsem byla ještě malá, strašívala mě babička bubáky, kteří obývali naše hory. Vyprávěla, jak čerti zabydlení v Radhošti jí unesli kamaráda Honzu. Ten byl moc zlobivý a jeho rodiče si s ním nevěděli rady. Ráno nešel do školy, odpoledne rozbil jen tak pro legraci okno, trhal mouchám křídla a večer ponocoval. Jednou se na něho maminka moc rozzlobila a zvolala:"Kéž by tě vzal čert!" V tom se začalo blýskat, pršet, padaly kroupy, bylo zkrátka hotové "dopuštění". Ve světnici se objevil dým a za ním byly vidět rohy, dlouhý nos a "ošklivý" obličej. Ono podivné stvoření řeklo:"Pojď se mnou Janku." No a Honzík, který toužil po dobrodružství, s úsměvem šel. Matka Amálka volala ať nechodí, ale už bylo pozdě. Jeník se velmi polekal, když dorazili s čertem do pekla. Všude byly velké kotle a okolo nich bubáci se lžičkami. Na jednom hrnci bylo dokonce i Jeníkovo jméno. Čerti ho strčili do hrnce. Cítil horko. Ale najednou se všechno proměnilo a Jeník stál ve světnici před tatínkem a maminkou. Byl moc rád. Z pekla si odnesl novou zkušenost, že poslušnost je nad kotel s vroucí vodou a čerty. Od toho dne byl Jeník hodnější.

14

Rodinný kruh − babička vypráví

O magické studánce

Martina Čmielová, Gymnázium, 4.A8

David Němeček, Gymnázium, 4.A8

"Jejda, mami, vypadla elektrika!" "No tak zapal svíčky, dej do kuchyně na stůl a hlavně opatrně, ať zase něco nepodpálíš." Paráda, pomyslím si při zapalování velkých bílých svíček, které chystám doprostřed kuchyňského stolu. Chtěla jsem se dívat na děsivý horor. Z toho už nic nebude. V tu chvíli ještě netuším, že večer v rodinném kruhu, bude tisíckrát lepší, než i ten nejděsivější a nejnapínavější film na televizní obrazovce. Sesedneme se kolem stolu a začneme si povídat o různých věcech, které děláme každý den. Najednou se maminka zamyslí a na chvíli odmlčí. Všichni k ní upřeně stočíme zrak a čekáme, co se z toho vyvine. Do hrobového ticha, v mlhavém světle svíček se line maminčin hlas. Začíná vypravovat nevšední zážitek z dětství. "Stalo se to asi před pětadvaceti lety. Byla temná noc. Venku, za okny našeho domku na Horních Pasekách, řádila bouřka. Jakoby se mračna protrhla, proudy vody se valily po střeše dolů na trávu a ze svahů do rozbouřeného potoka, co tekl za zahradou. Blesky bičovaly oblohu a ohlašovaly hromy. Já jsem samým leknutím vždy až poskočila. Silný vítr ohýbal koruny statných stromů až k zemi. Tu noc jsem se šla schovat do malé dřevěné kůlny, která byla přestavěná na provizorní pokojík. Seděla jsem na gauči a četla jsem si knížku. Právě v momentě, kdy byl děj nejnapínavější, narazilo cosi do dveří kůlny. Moc jsem se lekla a vyskočila z pohovky. Neodvažovala jsem se podívat co to bylo. Jenom jsem tam stála a vyděšeně naslouchala zvukům. Nakonec jsem se ale přemohla a otevřela dveře. Na cestičce ležel pták, který asi narazil v letu do dveří. Byl to velký černý krkavec a já jsem ho tam přeci nemohla nechat jen tak. Bylo rozhodnuto. Vyšla jsem ven, ale pták byl již pryč. Najednou se ozvala obrovská rána. Nevěřila jsem svým očím. Veliká jedle, která rostla u našeho domu, se najednou zlomila a spadla na střechu staré kůlny. Střecha se prolomila a spadla na místo, kde jsem předtím seděla a četla si knížku. Ještě dnes nevím, zda byl ten pták skutečný nebo jestli se mi to jen zdálo. Prostě mě něco donutilo jít ven a tím jsem si zachránila život…." Po tomto příběhu jsem jenom suše polkla a přestala zírat do plamene svíčky. Pohlédla jsem na maminku, která dokončila svůj příběh. I sestra seděla celá vyděšená. Hrobové ticho přerušila opět hrající televize. Všichni jsme mžourali do osvětlené místnosti, kde tatínek už stačil rozsvítit světlo.

Za dlouhých zimních večerů se nedá moc dělat a čas se vleče. V dnešní moderní době se lidé často spoléhají na televizi, počítač a podobně. Když se stane chyba a přeruší se dodávka elektrické energie, jsou lidé odkázáni na svíčky a historky vlastní rodiny. Není povolanějších osob, než babičky a jejich pohádky a příběhy. Já znám tento: Když se jednou pozdě večer, už za tmy, vracel František domů z vedlejší vesnice, chtěl si zkrátit cestu. Bohužel se ztratil a bloudil a bloudil celé hodiny. V lese přespávat nechtěl, jednak se bál divé zvěře nebo banditů a jednak různých duchů lesa a jiných nadpřirozených bytostí. Ne nadarmo se tomu lesu říkalo "Hvozd vílích tanečnic". Když ho však začal přemáhat spánek, našel malou studánku, napil se a ulehl do blízkého křoví. Jenže si dlouho nepospal. Probudilo ho světélkování, které vycházelo od studánky. Když se probral a pořádně si protřel oči, spatřil okolo studánky tančit nějaké postavy. Podle názvu lesa ho napadlo, že to budou víly. Pozoroval je asi hodinu, ale najednou se objevil silný záblesk a víly zmizely. František nakonec usnul, ale celý vystrašený. Ráno přemýšlel zda to nebyl jen sen. Doma nikomu nic nepověděl. Bál se, že by ho měli za blázna. Po měsíci se nakonec přece jen v hospodě zeptal, kdo ví o tom divném lese. Mnozí se ušklíbli, ale jeden starý muž mu potichu řekl, že studánka, kterou každý večer čistí víly, je magická a kdo se z ní napije, vyléčí se z jakékoliv nemoci. Nikdo, ale neví, kde se nachází. František dostal okamžitě nápad, že by se studánka dala využít. Druhý den si vzal sebou velkou láhev a nenápadně se vytratil do lesa. Dlouho hledal, ale studánku našel. Nabral si plnou nádobu. Před odchodem se ještě napil a cítil, jak se mu do těla vlévá síla. Potom se vydal domů. Hned zamířil do hospody a všem svůj příběh vyprávěl. Kolem Františka se utvořil hlouček zájemců. Náš hrdina se rozhodl, že každému prodá trochu vody za patřičnou cenu. Jenže jak sundal zátku z láhve a začal nalévat do první skleničky, z hrdla vypadli malí černí hadi a rozlezli se po celém stole. Všichni okamžitě utekli z hospody ven. Když se Francek rozhlédl byl tam s ním jen ten starý muž. Přistoupil k Františkovi a řekl: "Ta voda byla zadarmo pro každého, ne abys na ní zbohatl!". Stařeček potom odešel.

16

17

O původu kamenné koule Barbora Juříčková, ZŠ Vidče, 9.tř. To jsme jednou šly z kostela, já a moje babička. Vzaly jsme to kolem hřbitova, abychom zapálily dědečkovi svíčku, protože by měl ten den 76 let. Do kostela jsme musely ještě jednou, protože tam babička zapomněla kabelku. U kostela jsem se zeptala: "Babi, proč je před kostelem ten šutr?" "Jaký šutr?, rozzlobila se babička. "No ten velký",říkám. Babička mi suše oznámila, že je to dlouhé vyprávění. Prosila jsem a žadonila. Nakonec se nechala přemluvit: "To se odehrálo před mnoha a mnoha roky. To jsi ještě nebyla na světě, když se ten balvan zde objevil. Vypráví o něm stará pověst. Kámen prý ukrývá cestu do pekla. Kdysi dávno chtěli čerti odnést jedno hodné a slušné děvče, aby jim vařilo, pralo a uklízelo. Ukradli dívku a odnesli si ji do pekla. Její mládenec ji dlouho předlouho hledal. Když už si nevěděl rady, zašel do dnešního lomu, tam si sedl na kámen a plakal. Tu se najednou ozval duch lomu a praví:"Mládenče, protože máš dobré srdce, prozradím ti, kde je tvá milá, ale musíš zavřít vchod do pekla, aby už čerti nemohli sužovat lidi." Mládenec mu to slíbil. Duch mu prozradil tajemství, kde jeho dívka je. Chlapec se rozhněval, vzal ten největší kámen z lomu a vypravil se do pekla. Dívku našel přivázanou. Hodil kámen po nejhorším pekelníkovi, chytil děvče a rychle domů. Za nějakou dobu se čert vzpamatoval, kopl do kamenu, ten vyletěl z pekla ven a celou svou vahou dosedl přímo na vchod do podzemí. Ještě teď, když se podíváš, uvidíš černý otisk pekelníkovy nohy. Prý se ho nikdo neodváží zvednout, aby náhodou nepustil čerty znovu na svět." Hltala jsem babiččino povídání. No, někdy by se ten balvan mohl poodvalit, mnoha lidem totiž peklo chybí.

18

Vyhodnocení soutěže O poklad strýca Juráša IV Kolbiště valašské I.Kategorie 4.- 5. třída 1. místo - Petr Kopecký, ZŠ 5.května, 5.tř. 2. místo - Jiří Slovák, ZŠ 5.května, 4.B 3. místo - Adriana Stodůlková, ZŠ 5.května, 5.A II.Kategorie 6.-7. třída 1. místo - Miloš Fusek, ZŠ Val.Bystřice, 7.A 2. místo - Josef Ondřej, Gymnázium, 2.A8 3. místo - Lenka Adámková, Gymnázium, 2.A8 III. Kategorie - 8.-9. třída 1. místo - Martina Čmielová, Gymnázium, 4.A8 2. místo - David Němeček, Gymnázium, 4.A8 3. místo - Barbora Juříčková, ZŠ Vidče, 9.tř. Navíc Stařenčina pohádka, společná práce 9 prvňáčků ze ZŠ Vidče

obsah společná práce 9 prvňáčků ze ZŠ Vidče Stařenčina pohádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .6 Petr Kopecký Z vyprávění naší valašské stařenky . . . . . . . . . . .8 Jiří Slovák Ztracený poklad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .9 Adriana Stodůlková Pověst o střítežském vodníkovi . . . . . . . . . . . . .10 Miloš Fusek Světlonoh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .12 Josef Ondřej Příběh z dětství mé babičky . . . . . . . . . . . . . . .13 Lenka Adámková O čertech v Radhošti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .14 Martina Čmielová Rodinný kruh − babička vypráví . . . . . . . . . . . .16 David Němeček O magické studánce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .17 Barbora Juříčková O původu kamenné koule . . . . . . . . . . . . . . . . .18

O poklad STRÝCA JURÁŠA IV

výběr z pohádek a vyprávěnek dětí z Rožnovska a Kysuc.

rok 2004 Vydáno v rámci projektu "Rok moravské babičky 2004, aneb hledání vlastních kořenů a sebe sama" za finanční podpory Městského úřadu Rožnov pod Radhoštěm a Ministerstva kultury České republiky Práce nebyly stylisticky upravovány Sestavila Ilona Kroupová Grafická úprava Aleš Žanta Obrázek na titulní straně Matouš Hrstka v publikaci použity výřezy z výkresů i původní kresby žáků ZUŠ v Rožnově pod Radhoštěm Vydala Městská knihovna v Rožnově pod Radhoštěm v roce 2004 Publikaci možno získat na adrese: Městská knihovna, Bezručova 519, Rožnov p. R. tel. 571 654 747, www.knir.cz, [email protected] Náklad 250 Vydání první Vytiskla tiskárna KODIAK print s.r.o., Zlín