ra č i n e
c
D
Marion a Derek Meisterovi
Ohnivec Poklad skalního města Ilustrovala Marion Meister
Za kulatým okénkem stoupaly bublinky vzduchu a silné sklo je zvětšovalo. Chvíli bylo slyšet tiché šumění, potom se celá ponorná koule ze dřeva ponořila pod hladinu a s bubláním klesala stále hlouběji a hlouběji. Narill si hlučně zazíval, aby se zbavil tlaku v uších, ale příliš mu to nepomohlo. Byl zpocený jako myš, protože neustále točil klikou. V těsné komoře se vzduch až příliš rychle vydýchával. Páchl dřevem, pryskyřicí a asfaltem. Ta klika mu dávala zabrat a věděl, že to už moc dlouho nevydrží. Než stačil znovu zazívat, Zyl’Pak se na něj osopil: „Ne abys mi tady usnul, chlape!“ Narill se nuceně pousmál a setřel si pot z čela. „Velice vtipné,“ zabručel a ztrápeně na bratra pohlédl. Zyl’Pak byl o dobré dvě hlavy větší než on a musel mít skloněnou hlavu. Po holých pažích se mu vinulo tetování a dávalo mu poněkud dobrodružný vzhled.
5
Tu si Narill všiml, že se skály za okénkem pohybují až příliš rychle. Slyšeli podivné, duté bublání. Dřevo pod tlakem vody vrzalo, praskalo a sténalo. Prkna ze spekutárií utěsnili rákosím a smůlou. Ponorná komora by měla vydržet, protože spekutárie jsou, jak známo, tvrdé jako železo. Ale i tak měl Narill nepříjemný pocit. „Potápíme se moc rychle,“ zasípal. „Možná bychom měli zpomalit.“ „Musíme hlouběji!“ osopil se na něj Zyl’Pak. „Nekecej a toč klikou!“ Narill ho v duchu proklel. Zyl’Pak stál u zaskleného kulatého vstupního otvoru. I on nervózně sledoval blížící se skalní stěny. Stačí nepatrná chybička a roztříští se o ně. „Jak jste už hluboko?“ ozval se drsný ženský hlas z plechového trychtýře nad jejich hlavami, který byl hadicí spojen se světem nad hladinou. Zyl’Pak prudce vytrhl trychtýř z úchytu a při tom se mu podařilo vrazit do bratra. „Dávej sakra pozor,“ zareptal Narill. Vtom se koule otřásla a zaduněla. Oba sebou zděšením trhli a civěli na stěny. „Co se děje?“ ozvalo se z trychtýře.
„Ale nic.“ Zyl’Pak se na Narilla varovně podíval. „Všecko v pořádku.“ Koule se zklidnila, dunění doznělo. Zyl’Pak poklepal na jeden z kulatých přístrojů umístěných pod trychtýřem. Ručička ukazovala na 47,3 metru. „Už jsme překonali pětačtyřicet metrů,“ oznámil do trychtýře. „Vidíte něco?“ Zyl’Pak se znovu obrátil k okénku, přitiskl čelo na sklo a upřeně hleděl do hlubiny. „No tak! Odpovězte! Co tam vidíte?“ naléhal na ně trychtýř. „Nic,“ odvětil Zyl’Pak bezbarvým hlasem. „V tom případě jděte ještě hlouběji.“ „Hlouběji?“ Narill se na bratra zděšeně podíval. „To po nás přece nemůže chtít! Tahle koule to nevydrží, zaručeně se rozpadne.“ Bratr však jen zarputile pokrčil rameny a sáhl do kapsy kalhot. Vytáhl ušmudlaný hadr, otřel si čelo a ústa, potom kývl ke klice. „Jenom hezky pokračuj. Ale pomaloučku, bráško. Rozumíš?“ Narillovi se dělalo zle. Tiše vzýval Frigora. Kéž při něm pradrak stojí a ochraňuje jej! Vzduch mu připadal stále zatuchlejší. Peříčka, která dali před vzduchovou
6
7
hadici, aby viděli, zda se ještě shora čerpá do komory vzduch, se chvěla jen zlehýnka. Z neustálého otáčení klikou se mu motala hlava, možná i z pomyšlení na to množství vody, které mají nad sebou, pod sebou a kolem sebe a jež tlačí na jejich malou ponornou komoru. V kouli to znovu zadunělo a bratři sebou opět trhli. Dřevo hlasitě zapraskalo. Při každém otočení klikou se zdálo, že koule se vodě vzpírá a úpí bolestí. Nicméně pozvolna klesala dál. Centimetr za centimetrem. „Hele... Hele... Mám pocit, že něco vidím.“ Zyl’Pak hleděl z okna a nařídil Narillovi, aby klikou točil už jen velmi opatrně. „Našli jste je? Jak vypadají? Povídejte!“ ozvalo se okamžitě z trychtýře. Na odpověď neměli čas, protože pokud si Narill bratrova gesta vykládal správně, za sklem skutečně bylo něco vidět. Poprvé zaznamenal v bratrově hlase náznak vzrušení. „Pomaleji,“ zabručel Zyl’Pak a Narill se pokoušel úzkou mezerou mezi okénkem a bratrovým mohutným tělem něco spatřit. Skály porostlé zelenými řasami, rybky a... Ve vodě bylo ještě něco, tam na skalách...
„Zyl’Paku? Vyžaduji hlášení! Zyl’Paku? Narille?“ slyšeli vzrušený hlas. Zyl’Pak Narillovi naznačil, aby ještě trošinku otočil klikou. Jen kousínek, kousíneček a... Pod řasami a jinými vodními rostlinami se daly rozeznat jakési ornamenty. Pod vlnící se vodní travou se rýsovaly hrany. Do skalní stěny vzdálené necelých pět metrů bylo cosi vytesáno. Jednoznačně se jednalo o dílo lidských rukou. Bylo to hladké a souměrné. Světlý kámen s velkou obdélníkovou prohlubní, uprostřed níž byla patrná kresba. Takže je skutečně našli. Skalní dveře. „Stop!“ vykřikl Zyl’Pak. Veškerý jeho klid byl rázem tentam, otočil se k trychtýři a zařval do něj: „Dveře! Máme je! A jsou nedotčené, Raximo! Nedotčené!“ „To je dobře. Takže je otevřete. Ale opatrně!“ dostalo se jim odpovědi. „Slyšíte mě?“ Narill kliku okamžitě zajistil a ještě ji pro jistotu ovázal lanem, aby se zaručeně nemohla uvolnit. „Jsme první, kdo to spatří, bráško.“ Zyl’Pak se usmíval od ucha k uchu, mrkl na Narilla, potom se opět otočil k oknu. Vedle na stěně bylo ovládací zařízení. Tři páky, několik kohoutků, hadice, měděné trubky. Zyl’Pak si s gustem zapraskal klouby, a potom sáhl po
8
9
levé páce. Pomalu ji zvedl. Otočil kohoutkem. Zasyčelo to a z komory vyjela dlouhá hadice. Ve vodě se rozevřela složitá konstrukce ze spekutáriových tyčí a vytvořila tunel z rybí kůže. Tunel, jenž na jedné straně obepínal výstupní otvor, měl na druhém konci přísavné zvony, které nyní směřovaly ke skalním dveřím. Tunel se s mlasknutím spojil se skálou a rozehnal hejno stříbřitých rybek. Zyl’Pak sáhl po druhé páce a otočil dalším kohoutkem. Do tunelu začal proudit vzduch. „Přirazili jsme.“ Hadrem si setřel pot z čela. Stiskl tlačítko, z tunelu se odčerpala poslední voda a natáhl se do ní úzký dřevěný můstek. Mohou přejít. „Teď otevíráme výstup,“ křikl Zyl’Pak do trychtýře a obrátil se k Narillovi. „Pomoz mi.“ Narill popadl umatlanou knihu a nešikovně se kolem Zyl’Paka tlačil k výstupu. Dal si knihu pod paži a chytil jednou rukou madlo. „A co tunel?“ zeptal se nejistě. „Unese nás?“ „Měl by. Jasně. Nese nás přece voda.“ Společným trhnutím otevřeli výstup. „Ale pokud máš strach, jdi radši napřed. Přece jenom jsi o něco lehčí,“ zašklebil se Zyl’Pak. Narill nejistě pohlédl na bratra, potom na skalní dve-
ře na konci tunelu. Vlhce se leskly a navzdory uplynulým staletím se na nich zcela jasně rýsovaly ornamenty. Podivné znaky zaniklé kultury, tajemného národa Hadunarů, o kterém se toho příliš nevědělo. Opatrně jednou nohou došlápl na úzký můstek. Rybí kůže se napnula, ale konstrukce držela. Přihrbeně se posunoval vpřed, nemotorně, ustavičně si dával pozor, aby nevrazil do stěny. Při představě, že je padesát metrů pod hladinou, že se volně vznáší a že ho chrání jenom rybí kůže, se mu opět sevřel žaludek. Za tuhle práci dostali moc málo stříbrných. Velice málo. Náhle se můstek rozhoupal – ale byl to jen Zyl’Pak, který ho rychlými kroky dohnal. Narill ztratil rovnováhu a div nespadl do tunelu. Svatý Frigore, stůj při nás, modlil se v duchu. „Copak, copak? Máš plný gaťata?“ smál se bratr a odstrčil ho stranou. „Uhni, mrknu se na to.“ Prudce strhal ze dveří řasy a vodní traviny. Nyní byl reliéf uprostřed vidět ještě lépe. Rámovaly ho podivné znaky a tři draci na něm ovíjeli kruh. Narill vytáhl kalamář a kachní péro a jal se znaky překreslovat do knihy. Zatímco pracoval, Zyl’Pak osahával kruh a na různých místech mačkal. Zkrátka
10
11
Grinfjördské údolí
Statek Ohnivec Skalní labyrint Grinfjörd Zrcadlové jezero Jezernice Heggejurské vrchy Pnek Krandak Irdefie Poušť Jorgbergův dům
S
Bouda na stromě Čtyřoké sedlo
