Vláda proti bodům 5. Rozpočtu už zase vládne lid 2 V Rajterovo štěstí 6 Smrt v Turkmenistánu 11 V Made in Pearl Jam 21

38

RESPEKT.CZ ROČNÍK XVII. V 18.—24. 9. 2006 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Rozpočtu už zase vládne lid 2 V Rajterovo štěstí 6 Smrt v Turkmenistánu 11 V Made in Pearl Jam 21 5

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE, GR 2,50 €; HR 20,00 HRK; BG 5,00 BLG

Vláda proti bodům

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

K historické úloze, kterou sehrál v posledních dnech druhé světové války, se profesor Albert Pražák dostal spíš jen shodou okolností. Koncem dubna 1945 byl zvolen předsedou ilegální České národní rady, jež měla po vypuknutí povstání převzít veškerou moc v českých zemích, aby ji po osvobození předala tzv. košické vládě. Vybrán byl jako úctyhodná, politicky neangažovaná osobnost, jež měla zakrýt skutečnost, že celé aranžmá pochází z dílny komunistů. Je příznačné, že dalšími kandidáty na tuto funkci byli herec Václav Vydra, operní pěvec Vilém Zítek nebo profesor Jan Mukařovský. Pražák se z přisouzené role loutky částečně vymkl, za což se později u komunistů ocitl v nemilosti. S německým velitelem Toussaintem například dohodl odchod německých vojsk z Prahy, čímž zabránil oboustranným masakrům. Ještě v květnu 1945 se vrátil přednášet na univerzitu, o čtyři roky později však musel

18.–24. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 38

Hrátky s rozpočtem Vláda nad financemi se ti vrátila, ó lide český

Sedm dní v dějinách odejít. Zemřel v ústraní téměř zapomenut 19. září 1956. V roce 1993 mu prezident Václav Havel posmrtně udělil řád T. G. Masaryka. Sedm dní, kdy profesor Pražák reprezentoval vrcholnou moc v zemi, zcela zastínilo jeho celoživotní vědecké dílo. Přitom právě ono zajímavě vystihuje naděje, iluze a rozpory, z nichž se odvíjely dějiny Československa. Albert Pražák, rodák z Chroustovic na Chrudimsku, vystudoval v Praze slovanskou a germánskou filologii, několik let působil jako středoškolský profesor, přičemž jako tajemník vypomáhal Jaroslavu Vrchlickému, hlásil se k Masarykovým realistům a publikoval četné práce o českých literátech 19. století. Rozhodující zkušenost pro něj znamenala první světová válka. Jako rakousko-uherský důstojník poznal boje na srbské frontě a dlouho pak pobýval v zázemí v Košicích. Už tam přijal za své rodící se ideály čechoslovakismu, jejichž předním hlasatelem se stal v nové republice. Vzhledem k tomu, že byl v Praze pokládán za jednoho z největších znalců slovenské literatury, sestavil pro ministerstvo školství první slovenské středoškolské čítanky. V roce 1921 byl jmenován profesorem bratislavské univerzity, kde se pak dlouhá léta věnoval budování oboru slovakistických studií. Zásadní vliv měly jeho jazykovědné práce, ale napsal i desítky studií o nejvýraznějších postavách slovenské literatury. Své slovakistické práce psal slovensky, německy i česky vzletným slohem vysoké literární úrovně. Jako badatel zůstával Pražák věrný sociologizujícímu pozitivismu. Shromáždil neobyčejně bohatý faktografický materiál, slovenskou literaturu však pojímal jako odnož literatury české a důraz kladl i na zásadní příbuznost obou jazyků. Pro českou vědu se za komunistů stal prototypem buržoazního konzervativce, u Slováků budil nevoli jako státotvorný čechoslovakista. Byl šmahem odmítnut, aniž by se dočkal zasvěcené kritiky, která by nepochybně přispěla k pochopení jeho doby. Viktor Šlajchrt

Albert Pražák – věrný pozitivista. FOTO ČTK

Portugalci jdou k bohatství takhle, my máme jiný plán. (Studenti v Lisabonu.) FOTO GÜNTER BARTOŠ

V

lastimil Tlustý odpískal euro, to je hlavní zpráva minulého týdne. Tímto tahem nás ministr financí zbavil jediné knuty, která nás nutila řešit tuzemské ekonomické nepořádky a rostoucí dluhy. Vláda se rozhodla, že ji nezajímá Evropa ani její rozpočtová pravidla, která nám do ní otvírají cestu. Takže máme zase volnost a můžeme si vládnout opravdu po svém. Kdo však aspoň trochu tuší, co tohle vládnutí Czech Made znamená, ten to s voláním „sláva“ nepřehání.

Z druhé řady pal Státní rozpočet není zrovna disciplína, která ve zdejší veřejnosti vzbuzuje nějakou zásadní starost. Zatímco na různé korupční aféry a třeba i drobné politické posuny reagují občané až vášnivě, rozpočet žádnou veřejnou debatu nikdy nerozvířil. I teď lidé spořádaně strčili zbrusu novou peněženku na eura do šuplíku a jen s tichým úžasem sledují, jak jejich vláda s ledabylou lehkostí roztáčí kolotoč dalších a dalších vypůjčených miliard. Experti až na malé výjimky souhlasně přikyvují – když věřitelé půjčují, tak by si na dluh nežil jen hlupák. A stejně to vidí i opozice. Jak teď o víkendu zhodnotil 125 miliard rozpočtového schodku šéf ČSSD Paroubek: než se zbytečně uskromňovat, to radši o pár let opravdu odsuňme euro. Takže v eurozóně nás jen tak brzy nikdo neuvidí. Tuto zvěst ovšem ve zdejší veřejné debatě zcela zastínila jiná zpráva: Evropská unie se rozhodla, že nové země včetně Česka vstoupí do unijního prostoru bez hranic a pasových kontrol zhruba o půl roku později, než bylo plánováno. To zalarmovalo tuzemské ministry k volání, že z nás Brusel dělá „druhořadého člena“. Ale proč jim to vlastně vadí, když předtím v debatě o rozpočtových pravidlech vyhlásili evropskou „druhořadost“ za svůj cíl? Pátrání po důvodech tohoto nelogického rozporu je zároveň hledáním té nejzásadnější odpovědi na otázku, kam nás vláda vede, zda se vůbec někdy staneme plnoprávnými členy Unie se všemi jejími výhodami, odpovědností i závazky. Topolánkův kabinet svým přístupem k rozpočtu oznamuje, že nás do Evropy vést nechce, i když se protesty proti trvajícím hraničním formalitám pokouší dávat najevo opak. Jaké výhody nám může přinést zavedení eura kromě toho, že nás na cestě do Německa či Španělska nezdrží návštěva směnárny? Dvě zásadní: ekonomickou a politickou. Podle expertů posílíme ekonomický rozvoj a dostaneme se do jedné z nejstabilnějších světových měnových zón. Očekává se zvýšení produktivity práce a zvýšení životní úrovně až o pětadvacet procent. Zvýší se tlak na reformu veřejných financí (náš liknavě splácený dluh v této oblasti dosahuje skoro bilionu korun). Na ty, kteří ekonomickému argumentu nevěří nebo je jim lhostejný, by měla platit „politická stránka“ eura: pocit, že to u nás hospodářsky, společensky i lidsky funguje stejně jako na západ od nás. Jsme na jedné lodi. Přece po tom jsme hlavně toužili po pádu železné opony. To je ta politická výhoda – nebudeme už Západu závidět.

Cesta k rozumu Evropa není sbírka byrokratických předpisů, které si bruselští úředníci vymýšlejí pro svou zábavu a komplikaci našich životů, je to odpovědný světový hráč. Tuto roli by nemohla hrát bez norem držících ji pohromadě a vedoucích k rozumu země jako Česko, které zrovna odpovědností ke spojencům a společnému dílu neoplývají. Jednou z těchto norem je i nařízení, že euro mohou používat jenom země schopné udržet svůj rozpočtový schodek dlouhodobě pod hodnotou tří procent hrubého národního produktu. Vláda Jiřího Paroubka na příští rok takový rozpočet připravila, ale ministři ODS po nástupu do funkcí odhalili, že šlo o lež. Sociální demokraté si neférově do rozpočtových plusů započítali zisky z ještě neschválených privatizací a ještě neodsouhlaseného růstu tabákové daně, říká Topolánkova vláda a sociálnědemokratický schodek 88 miliard „realisticky“ zvedá na miliard 130. To jsou skoro čtyři procenta HDP a cesta do Evropy se pomalu zavírá. Nedá se nic dělat, tak to je, tvrdí ODS rezignovaně. Ale dá. Třeba výkonnost ekonomiky roste o šest procent, ale sociální výdaje státu na příští rok o sedmnáct procent. Nešlo by ta čísla trochu srovnat? „Pro změnu zákonů, které umožnily takový růst sociálních výdajů není v jiných stranách politická vůle,“ říká Tlustý. Ale zatím se ji ani nepokusil získat. Ona totiž není ani v jeho straně, pro řadu těchto zákonů zvedli ruku v parlamentu i členové ODS. Vládní strana už vůbec nepředkládá analýzy a návrhy budoucích rozpočtů, jakýsi směr šetření, rozpočtové ukázněnosti, která by nás vedla do Evropy. Státní rozpočet má určitě blíž k hospodaření domácností než firem. Stát nevede nějaké podvojné účetnictví, jen sčítá výdaje a příjmy. Jako my doma. Když slušně vyděláváme a nic nenaznačuje, že se to změní, můžeme nakupovat, dokonce i na dluh, o kterém víme, že ho splatíme. Když ne, pošle na nás věřitel exekutora. Nad státem ale žádný exekutor není. Dnes jej u nás supluje Evropská unie se svými rozpočtovými pravidly, ale tu poslal Tlustý k vodě. Cesta k rozhazování je volná. „Je to jeden z nejhorších a nejnebezpečnějších rozpočtů za poslední léta,“ reaguje na Tlustého počty viceguvernér České národní banky Luděk Niedermayer. Podle něj rozpočet prakticky nepočítá se splácením dluhů, porušuje závazky vůči Unii, navyšuje sociální výdaje o sedmdesát miliard a výdaje na mzdy úředníků. Bez jasně deklarované potřeby změnit zákony, které nás nutí nadbytečně utrácet, a dodržování principů hospodaření nás podle viceguvernéra čekají v budoucnu drastické reformy.

Chytrý Tlustý – a krátkozraký Při současném výkonu tuzemské ekonomiky není rozhodnutí o přijetí eura ekonomickým, ale politickým problémem. Tato vcelku nenápadná věta nese v sobě zásadní poselství o stavu české politiky. Sociální demokraté se sice snažili plnit evropská kritéria, ale dosahovali toho švindlem. ODS zase rezignovala na kritéria tak rychle a snadno, až to vypadá, že má ze zádrhelu na cestě za evropskou měnou radost.

Naším vzorem je Británie, říkají Tlustého poradci, ta taky nemá euro a jak skvěle to tam funguje! Když necháme stranou banality typu dlouhodobá výkonnost ostrovní ekonomiky, představuje hlavní překážku tamního přijetí eura právě britský strach dostat se do měnové závislosti na neodpovědných přístupech, jaké dnes reprezentuje Česko. Nemělo by zapadnout, jak vlastně vypadá ten rozpočet, kvůli kterému odhazujeme šanci dostat se do zóny eura. Jak vypadá náš státní účet vypracovaný bez omezení zvenčí, svobodně, po česku. Při historicky největším zadlužení dává tento rozpočet i historicky nejméně peněz na vědu a kulturu. Zásadně se škrtá ve výdajích na armádu, což naši spolupráci na uvažované celoevropské obraně staví do říše pohádek. Klesají i peníze vynaložené státem na jednoho vysokoškoláka, takže celková částka se dnes rovná polovině průměru obvyklého v rozvinutých zemích klubu OECD. Současně dávají úvahy „otců rozpočtu“ doklad o podivné české vychytralosti. „Jestliže si můžeme vzít u Evropské investiční banky výhodný pětadvacetimiliardový úvěr na stavbu dálnic, tak je nesmyslné si ho nevzít jen proto, že by se zvýšil rozpočtový deficit,“ prohlásil například minulý týden ministr Tlustý. Úžasné. Už roky marně čekáme na analýzu, zda a jak stavba silnic ovlivňuje prosperitu dané oblasti, takže si půjčujeme na něco, co se možná nevyplácí. Spolu s tím škrtíme rozpočtový penězovod vědě, jejíž vliv na bohatství a schopnost společnosti je nepopiratelný. Jedním dechem natahujeme chtivou dlaň do Evropy, a zároveň vzkazujeme, že nás její morálka nezajímá. Schválili jsme zákony, které nám umožnily vstup do Evropy a k jejím fondům, ale dál nejdeme. Pro pravidly svázaný rozpočet samotné Unie zvedáme v Bruselu ruku rádi – vždyť jde o fondy, ze kterých bereme. Sami doma však pravidla dodržovat nechceme. Nemá smysl uvažovat, nakolik je rozpočtový krok ODS předvolebním rozhazovačným populismem, nebo o tom, zda má pravdu citovaný viceguvernér Niedermayer, který doufá, že přes slovní neodpovědnost budeme nakonec hospodařit rozvážně a s menším schodkem, jak tomu už bylo i několikrát v minulosti. To nás ale vždy, jak už bylo řečeno, nakonec zadržel strach ze ztráty eura. Pokud je ten mimo hru a ODS prostě společnou měnu nechce, žádné naděje na rozum si nelze dělat. Ale aby to nebylo jen na vládní straně: proti zničujícímu rozpočtu se kromě Niedermayera nikdo neozval. Sociální demokraté sice zpočátku tvrdili, že tak vysoký schodek neschválí, ale koncem týdne už začali couvat. Ekonomové a finančníci opatrně říkají, že odložení vstupu do eurozóny o „pár let“ nám neuškodí, ale i oni rezignovali na analýzu vývoje rozpočtu a dluhů. Teď se nám daří, ale to přestane platit nejpozději v roce 2010, kdy se začne projevovat stárnutí populace a sociální výdaje bude nutné opravdu zvýšit. Jaroslav Spurný

Q

Vidíte v oddálení přijetí eura problém, nebo ne? Debatujte na www.respekt.cz.

KOMENTÁŘE

RESPEKT 38 V 18.–24. ZÁŘÍ 2006

Varšava v době ledové

EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

Polsko a Německo: konec starých zlatých časů

D

obré vztahy se sousedním Německem se zdají v našich dobách téměř samozřejmostí. Ale není to tak úplně pravda. Ve stejné době totiž hovoří němečtí diplomaté o tom, že vztahy polsko-německé nemohou snad už být horší, než v současnosti jsou. A to ještě před několika lety byly dávány za příklad. Nejen toho, jak se vyrovnat s tragickou minulostí. Dnes v německo-polských vztazích na nejvyšší úrovni nefunguje prakticky nic a doby, kdy Berlín považoval Varšavu za nejbližšího spojence mezi novými členskými zeměmi, jsou dávnou, těžko uvěřitelnou minulostí.

Děda ve wehrmachtu Nejjednodušším vysvětlením by bylo, že se v Polsku prostě změnila vláda. Kabinet vedený Právem a spravedlností (PiS) bratří Kaczyńských, kteří se po několika měsících lavírování spojili s katolickými nacionalisty Ligy polských rodin a levicovými populisty Sebeobrany, představuje opravdu zcela jinou část polské politické scény, než na kterou bylo Německo, ale i celá Evropa, zvyklé. Zcela určitě se jedná o nejnacionalističtější nebo nejvíce národně orientovanou polskou vládu od roku 1990. Současně je to vláda s nejvýraznějšími zahraničněpolitickými ambicemi, jejíž plány v mnohém nejsou v souladu s německou diplomacií, nebo jejímu směřování dokonce odporují. Nelze si nevšimnout, že „německá karta“ sehrála u dvou menších vládních stran, ale také u Práva a spravedlnosti důležitou roli v loňských parlamentních a prezidentských volbách. Ještě jako primátor Varšavy vznesl současný prezident Lech Kaczyński požadavek na německé reparace za zničení polského hlavního města na konci druhé světové války. A za jeden z momentů, jež rozhodly polské prezidentské volby, lze považovat skandál kolem „dědy ve wehrmachtu“, který proti konkurentovi Donaldu Tuskovi PiS umně rozehrála na konci kampaně. Nový polský prezident Lech Kaczyński také téměř s hrdostí prohlašoval, že jediné místo, které z Německa zná, jsou toalety na letišti ve Frankfurtu nad Mohanem. A když o něm a jeho bratrovi vyšel v německém tisku satirický článek, nejenže kvůli němu zrušil klíčovou schůzku Výmarské trojky (Polsko, Německo, Francie), ale nechal zkoumat možnost, jak proti německým autorům použít evropský zatykač. Ale tak jednoduché, aby se řeklo, v Polsku se dostali k moci Kaczyńští spojení s nacionalisty, to

není. Polsko-německé vztahy se začaly hroutit už dlouho před volbami v září minulého roku. Symbolickým momentem byla před drahným časem obálka největšího polského týdeníku Wprost, na němž byla šéfka Svazu vyhnanců Erika Steinbachová v nacistické uniformě s bičíkem, jak jede na osedlaném kancléři Gerhardu Schröderovi. Pro Poláky, jisté si na rozdíl do Čechů stoprocentně svým právem vyhnat Němce a osídlit „získaná území“, byla snaha vyhnanců domoci se svých bývalých majetků cestou přes evropské soudy šokem. Nepomohla žádná ujištění ze strany německé vlády, včetně samotného německého kancléře, ani to, že z čistě právního hlediska má žaloba „Pruského trojhandu“ ještě menší šanci než už odmítnuté žaloby sudetských Němců. Výstava vyhnanců v samém centru Berlína, která nevyvolala v Česku téměř žádný zájem a Praha na ni oficiálně nijak nereagovala, způsobila v Polsku doslova bouři. Situaci neuklidnilo ani to, že spolkový prezident Horst Köhler pronesl na srazu vyhnanců vůči Polsku velmi smířlivý projev.

Bez pocitu viny Důvod, proč jsou Poláci z nového německého historického trendu „obětí“ tak nervózní, může vězet v tom, že Poláci se nikdy ani náznakem za „viníky“ nepovažovali. V tom je polský pohled na válku podobný ruskému. Obrovské utrpení, které Němci za války Polákům způsobili, jako by ospravedlňovalo všechno na polské straně. Proto je pro Poláky dnes mnohem těžší než pro Čechy přijmout pohled na jednotlivé Němce jako na oběti. Přes začátek, který položili polští a němečtí biskupové v šedesátých letech, si Poláci budou zřejmě podobně jako Češi muset projít bolestným uvědoměním si vlastního podílu viny, polských zločinů na německých civilistech, zpytováním, zda vyhnání Němců bylo opravdu tím nejlepším řešením. Je to cesta, na níž jsou Češi už někde v polovině (na rozdíl od sudetských Němců, kteří jsou stále teprve na začátku). S otázkami minulosti souvisí v Polsku i problém veskrze současný, a tím je otázka vztahu k německé menšině v jihopolské Opoli a okolí. Na rozdíl od Česka je totiž polská německá menšina (asi milion lidí) soustředěna v jednom regionu a dobře zorganizovaná. Díky vstřícnému volebnímu systému má svoje zastoupení v parlamentu, většinou jednoho až dva poslance.

Putinův svět po Putinovi

Liga polských rodin přišla před několika dny s návrhem, aby tato výhoda byla zrušena. Po kratším váhání se sice premiér Kaczyński rozhodl tento návrh nepodpořit, ale žádá po Německu obdobná práva pro stovky tisíc tamních Poláků. Tím, co uvrhlo polsko-německé vztahy do doby ledové, není minulost ani otázka německé menšiny, ale Baltický plynovod. Ten vedený po dně Baltického moře obchází Polsko a vystavuje ho riziku vydírání ze strany Ruska. To, že se Schröder s ruským prezidentem Vladimirem Putinem dohodli bez konzultací s Poláky (o Ukrajincích nemluvě), nadělalo obrovské škody. Angela Merkelová, stojící v čele velké koalice, nechce a možná ani nemůže na plánech plynovodu nic měnit. Německý ekonomický egoismus, kombinovaný se skandálním osobním angažmá Schrödera, vyvolal v Polsku napříč politickým spektrem těžké zklamání. A Varšava je připravena udělat všechno, aby stavbě zabránila.

Dalekosáhlé důsledky Velké nedorozumění mezi Polskem a Německem panuje ostatně ohledně celé východní politiky. Zatímco Německo vidí hlavního partnera v Rusku, Polsko sází na jeho oslabování, postupným přechodem postsovětských zemí na stranu Západu. Angela Merkelová sice udělala mírné změny a zřejmě si na rozdíl do Schrödera nehodlá udělat z Putinových rodinné přátele, ale podstata německé východní politiky se nezměnila. Zamrzlé a stále se jen zhoršující polsko-německé vztahy mají dalekosáhlé důsledky jak v rámci atmosféry ve střední Evropě, tak i pokud jde o budoucnost celé Evropské unie. Bez Londýna, ale také Varšavy není Merkelová schopna prosadit žádnou verzi evropské ústavy, na níž má Německo životní zájem, nebo o tom alespoň tak mluví. Na straně druhé, pro celý region je krize německo-polských vztahů velmi nepříjemnou komplikací ve snaze o překonání „druholigového“ členství v Evropské unii, Schengenem počínaje a volným pohybem pracovních sil nekonče. Představa, že by při tom mohlo Česko jako náhle nalezený, potíže nedělající oblíbenec (případně naopak jako „polský spojenec“) něco získat, je zcestná. Bez dobrých vztahů mezi Polskem a Německem se nic nepohne. I Češi na tom mohou jen tratit. Luboš Palata Autor je redaktorem Lidových novin.

Q

připomínat slib následnictví. Místo konkrétního nástupce si kultivoval celý tým loajálních úředníků, spjatých zejména s Petrohradem a zpravodajskými službami, tým přezdívaný „kremelské klony“. Jeden z nich Rusko převezme. Jaké Rusko to bude? Zatím není po ruce žádný věrohodný argument, že by mohlo být jiné než putinovské.

Parlament není pro diskusi

Dva vrcholní lídři ohlásili svůj odchod. Ale zatímco Británie po Blairovi se bude utvářet podle daných pravidel, pravidla pro příští Rusko se právě vytvářejí. Když dva učiní totéž, není to totéž. Milovníci otřepaných klišé teď mohou čerpat z Ruska a Velké Británie. Vladimir Putin oznámil, že Kreml opustí s vypršením mandátu za rok a půl, Tony Blair ho podle svých slov předejde jen o měsíce. Zatímco prvnímu z nich tak velí ústava, druhému pouze politický instinkt. Ale to není jádro věci. „Nejzajímavější bylo Putinovo zdůraznění, že v roce 2008 se už nehodlá znovu ucházet o úřad,“ řekla účastnice setkání s ruským prezidentem, americká politoložka Angela Stentová. Kouzlo nechtěného, nebo skvělá definice? Citovaná slova dokreslují, jak Rusko rezonuje ve světě patnáct let po pádu svého vlastního komunismu. To je chlapík – dodrží vlastní ústavu! Jako by nešlo o velmoc hlásící se o svůj světový vliv v čím dál širším spektru. I na Blairově nástupnictví je mnoho zajímavého. Gordon Brown, jeho letité druhé já v rámci labouristů, již symbolicky bydlí na Downing Street, přitom 65 % labouristických poslanců je proti tomu, aby byl premiérem. Jenže to jsou spíše stranické tahanice. Británie i po Blairovi zůstane Británií – navíc pozměněnou k obrazu, který láká k návaznosti Cameronovy konzervativce, ba dokonce švédskou pravici ve volební kampani. Nepsaná pravidla jsou už dávno pevně zakotvena. K návaznosti láká i Putinova mocenská cesta. I Rusko bez Putina zůstane Ruskem, ale jakým? To už je otázka do pranice. Nepsaná pravidla se totiž teprve vytvářejí – a stanoví je Putin.

Všichni rozumní jsou Jednotní Svůj odchod Putin ohlásil v přítomnosti zahraničních novinářů a politologů. Ale sami Rusové tomu zcela nevěří, vždyť ve hře zůstávají různé varianty, jak Putinovi co nejelegantněji umožnit vládnutí i po 14. březnu 2008, kdy mu vyprší druhý mandát. Nezvítězí-li například zvolený kandidát natolik přesvědčivě, jak by odpovídalo Putinovým preferencím, může – „aby vyhověl přání většiny“ – odstoupit a uvolnit své místo. A dalších voleb se Putin již zúčastnit smí, takovou možnost připouští ústava i hlavy obou komor ruského parlamentu. Jde jen o délku karenční doby: Týden? Měsíc? Rok? Kritikům této cesty je připomínán Franklin Delano Roosevelt, kvůli němuž i Američané udělali výjimku dvakrát. Že tehdy zuřila válka? Nevadí, v Rusku je poloválečný stav skoro pořád. Tyto úvahy ilustrují vcelku průzračné dilema. Buď Putin vybere nástupce, který zemi povede stejným stylem a stejně úspěšně jako on sám, nebo bude Rusko odsouzeno k tomu, aby mu vládl dále Putin. Skutečná stranická opozice, která ještě před sedmi lety zle dotírala na Borise Jelcina, je dnes vytlačena zcela na okraj. Vždyť i tehdy silní komunisté mají dnes desetinu poslanců, zatímco Putinovo Jednotné Rusko přes dvě třetiny! Putin již dávno vyšachoval všechny skutečně silné a suverénní politické osobnosti v zemi. Nemá ani svého Gordona Browna, který by mu mohl veřejně

Putin je však skutečně ruským vůdcem nového formátu. Patří ke generaci, která ani nebojovala ve druhé světové válce, ani neměla nic společného s nejvyššími špičkami sovětské moci. Putin může prohlašovat, že rozpad Sovětského svazu byl největší katastrofou 20. století, aby uspokojil část svých voličů, ale to neznamená, že se bude skutečně obnovovat sovětské impérium. Idoly této generace jsou pragmatismus a realita. Dvě ukázky z minulého týdne. Putin vůbec poprvé konkrétně hovořil o vývozu ruské ropy a plynu do Asie – ten se má během patnácti let zvýšit ze 3 % na 30 %, což může znepokojit Evropu, už tak závislou na ruských dodávkách. A v samotné Evropě Rusko získalo 5 % akcií společnosti EADS vyrábějící airbusy – nakoupila je ruská firma United Aircraft založená před půl rokem právě z Putinovy iniciativy. Imperiální geny však nespí, a tak se Konstantin Kosačev, Putinův člověk a šéf zahraničního výboru dumy, zatím nejtvrději postavil proti možné americké základně v Česku či Polsku. Tak nějak si bude hledět svých zájmů poputinovské Rusko, ať už bude v jeho čele kdokoli. Svému zatím hypotetickému nástupci Putin též doporučil vznik systému více stran. Spekuluje se o možném rozdělení Jednotného Ruska na „západnickou“ a „rusofilskou“ část. Ale to vše by probíhalo pod vedením Kremlu, v rámci „řízené demokracie“. Kongeniální shrnutí nabízí citát z projevu předsedy dumy Borise Gryzlova: „Parlament není místo pro diskuse.“ Alexandre Gajdamacký, Zbyněk Petráček A. Gajdamacký je běloruský novinář. Q K ruskému nástupnictví podrobněji na straně 12.

3

všechno jednou končí, a tak je za námi i 37. týden. Je na čase se s ním rozloučit, poděkovat, že nám poskytl dalších příjemných sedm dní. Nikdy nevíme, co nám přinese příští týden, takže ještě jednou díky, sedmatřicítko, možná se nám bude stýskat. Že tomu tak může být, dokazuje třeba i náš článek o chystané změně bodového systému. Ten se ukázal jako velmi účinný, jen má mizernou propagaci, řekněme marketing. Pak ale přijdou lidé, kteří se domnívají, že tomu rozumějí, a úspěšný, jen nepropagovaný „produkt“ chtějí zničit údajně novou, lepší tváří. Příjemné čtení. Erik Tabery

GLOSA Pokud všechno půjde podle plánu, Evropská unie se brzy dočká nového strategického uskupení. Ve středu ministr zahraničních věcí Alexandr Vondra v Berlíně navrhl svému protějšku Franku-Walteru Steinmeierovi, aby se Česko a Německo sloučily v tzv. „alianci pro pivo“. Mezi hostiteli a novináři nápad sice způsobil určité obveselení, přesto je „aliance pro pivo“ spíše varujícím signálem toho, co se ve vztahu k Bruselu dá od nového šéfa české diplomacie čekat. Nic proti pivu. A nic proti tomu, že česká vláda hájí zájmy svých občanů. Evropská komise totiž na začátku září navrhla, aby se v Unii zvedly daně na alkoholu. Zatímco víno má být tohoto opatření ušetřeno, pivo by do roku 2010 zdražilo o 60 haléřů na litr. To se žádnému Čechovi nelíbí – a Vondra to dobře ví. „Nůžky mezi tím, jak myslí elita a na druhé straně ostatní, se rozevřely už příliš,“ míní ministr. A proto si předsevzal více se

S Vondrou pro pivo lidem EU přiblížit. To je správné a dobré – pokud to nevede k tomu, aby se česká evropská politika řídila hlavně domnělým „názorem lidu“. Přesně toho jsme – zdá se – právě svědky. Příznačným příkladem zahraničněpolitického populismu je způsob, jakým se Vondra zatím chová v otázce evropské ústavy. Na jedné straně sice veřejně lituje, že se v Česku žádná debata o dokumentu nerozjela, zároveň ale sám ústavu za příliš důležité téma nepovažuje: „Poněvadž kandiduji do Senátu, v poslední době jsem hodně cestoval po obcích a mluvil jsem s lidmi,“ říká. „A na evropskou ústavu se mě tam nikdo nezeptal.“ Odhalit ubohost tohoto argumentu je snadné: kdyby se evropští politici vždycky řídili jenom tím, o co je lidé poprosili, Česká republika by ještě nebyla členem EU – čekali bychom totiž stále na to, až si to francouzští farmáři konečně budou přát. Kdo si tedy stěžuje na to, že EU (a evropská ústava) je „projekt elit“, ten neporozuměl tomu, jakým způsobem se Evropská unie vyvíjí a vždycky vyvíjela: od začátku s Evropou hýbali vždy jen politici, kteří se právě neorientovali na krátkodobé a u voličů „oblíbené“ cíle. Zároveň neexistuje případ, v kterém by občané byli dlouhodobě nespokojeni s tím, na čem se politici domluvili: Maastricht, euro, rozšíření – nikde ve starých členských zemích už tyto „projekty“ nejsou předmětem veřejného rozčilení. Stejný průběh lze předpokládat také v případě euroústavy, která by citelně zlepšila efektivnost Unie – a měla pozitivní důsledky i pro „normální lidi“. Alexandr Vondra by proto měl tlačit na to, aby česká vláda co nejrychleji zaujala jasný a kladný postoj vůči ústavě. Politikou, která se omezuje na prosazování vlastních zájmů, totiž předsednictví, které Prahu v roce 2009 čeká, úspěšně zvládnout nelze. Anneke Hudalla Autorka je zpravodajkou Sächsische Zeitung v České republice a spolupracovnicí Respektu.

4

ČESKÁ REPUBLIKA

18.–24. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 38

Ticho jako v hrobě Ernsta Kreischeho Elita už sudetské antifašisty chválí, národ váhá

N

a začátku je mlčení jenom trapné. Třeba jako pauza v hovoru s cizím člověkem. Pak se to ticho ale stane mučivé, nesnesitelné – tak nesnesitelné, že Klaus Fiedler sáhne po kameře a začne fotit. „Ernste Kreischi, děkujeme ti za věrnost Československu a věrnost sociálnědemokratické straně,“ řekl tentýž Fiedler, sociální demokrat ze saské Pirny, před pár minutami u hrobu sudetoněmeckého antifašisty Ernsta Kreischeho. Ale nikdo z asi padesáti lidí, kteří spolu s Fiedlerem stojí na hřbitově ve Štětí u Litoměřic, mu neodpověděl. Ani nikdo z českých stranických kolegů. „Čekal jsem trochu větší účast z města Štětí,“ říká Fiedler po návštěvě hřbitova. Zářijovou poctu Ernestu Kreischemu, jehož odboj proti Hitlerovu Německu byl dlouhá desetiletí úplně zamlčen, totiž německá SPD a česká ČSSD vlastně připravovaly společně. Pak ale počet německých hostů výrazně převýšil množství českých účastníků. A reprezentanti ČSSD u hrobu ztuhli němou bezmocí. Obojí dosvědčuje strach, s jakým se Češi otevírají tématu sudetoněmeckého antifašismu.

Co antifašista, to Čech „Za posledních deset let se česká nálada vůči sudetským Němcům hodně zlepšila,“ soudí František Černý, v letech 1998 až 2001 český velvyslanec v Berlíně. „Ale kromě toho se zatím příliš mnoho nedělo.“ Přesto v srpnu 2005 česká vláda prohlásila, že dává třicet milionů korun na vědecký projekt, který má sbírat a dokumentovat osudy sudetoněmeckých antifašistů. Letos na jaře Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd a Muzeum v Ústí nad Labem společně vyhrály soutěž na realizaci projektu. „Kolik sudetských Němců se v odboji proti Hitlerovi angažovalo, přesně nevíme,“ říká Jiří Kocian, historik z Ústavu pro soudobé dějiny. Stejně jako ostatní kritici nacistického režimu, mnoho antifašistů ze Sudet zahynulo v koncentračních táborech. Jiní byli po válce odsunuti – a kdo byl tohoto osudu ušetřen, stal se obětí oné interpretace dějin, která je podle Františka Černého hodně rozšířená dodnes: „Po roce 1945 se z českého pohledu antifašismus rovnal antigermanismu. Proto bylo pro Čechy nepředstavitelné, že by v Čechách existovali Němci, totiž sudetští Němci, kteří bojovali proti Hitlerovi.“

Konec kolektivní viny Dobří Češi coby oběť zlých sudetských Němců – nahradit tento černobílý pohled trochu diferencovanějším obrazem je cílem projektu, který Paroubkova vláda v posledních měsících svého funkčního období nastartovala. Podle slov nového ministra zahraničí Alexandra Vondry také vláda ODS hodlá v dokumentaci osudů antifašistů pokračovat. Zdá se tedy, že česká politická elita (s výjimkou komunistů) konečně našla shodu, jak na „ty dobré Sudeťáky“. Na celospolečenské úrovni přesto nepůjde úplně snadno staré pohledy změnit. Sudetoněmecký odboj proti Hitlero-

JEDEN DEN V ŽIVOTĚ

Jeden den v Tel Avivu „Ty tam opravdu jedeš? A s dětma? Nejsi blázen? Je tam válka!“ To jsem slyšela denně, celý poslední měsíc. Stejně jako před dvěma lety, kdy jsem jela s dětmi navštívit manžela do Izraele poprvé. V té době to ale byl strach ze sebevražedných teroristů. „A není to tam nebezpečné? V autobusech vybuchují bomby a sednout si do kavárny se rovná sebevraždě!“ Taky jsem měla strach. Ne z války, která se odehrává na severu země, ale z její všudypřítomnosti. Představa, že její blízkost nás bude provázet na každém kroku a působit na fantazii dětí tak, že budou usínat s úzkostí, mne usvědčovala z nezodpovědnosti. Za svítání přistáváme na letišti Bena Guriona, odbaveni jsme velmi rychle. Uniforem je tu přiměřeně izraelským poměrům, lidé vypadají klidně, dokonce se usmívají, občas se mihne čer-

A teď fotku těch, co kolaborovali, prosím. (Skupina německých antifašistů na slavnosti k uctění památky kolegů, kteří zahynuli v nacistických koncentračních táborech, Berlín 1945.) FOTO PROFIMEDIA.CZ

vi totiž vyvrací (v Benešových dekretech zvěčnělé) tvrzení, že sudetští Němci kolektivně zavinili konec první Československé republiky. Uznat, nebo dokonce ocenit sudetoněmecký antifašismus proto znamená otřást jedním ze základních pilířů české zahraniční politiky, která byla vůči Německu dlouhá léta uplatňována: vyhnání je zásadně oprávněné. Téměř folklorní hysterie, s níž se zdejší politici až donedávna stavěli k tématu sudetských Němců, vyplývala jenom z menší části ze skutečného strachu z údajných nároků bývalých krajanů. Především sloužila k potvrzení vlastního výkladu dějin a vlastní identity coby národa obětí. Postupné loučení s touto příliš jednoduchou verzí vlastní minulosti tedy pro Čechy představuje existenciální výzvu. A tak není divu, že se akce na poctu Ernsta Kreischeho ve Štětí uskutečnila hlavně proto, že se Klaus Fiedler z Pirny nenechal odradit nesmělostí, se kterou česká strana na jeho návrh reagovala.

„Odpověď na můj první dopis okresnímu výboru ČSSD v Litoměřicích zněla: Nemáme na to bohužel čas,“ vzpomíná Fiedler. Po změně ve špičce okresního výboru pak sociální demokrati vyjádřili ochotu hradit nájem sálu v kulturním domě a občerstvení. Během samotné akce se návštěvník přesto nemůže zbavit dojmu, že reprezentanti místní ČSSD přednášky o statečnosti a hrdinství Ernsta Kreischeho sice snášejí, že si ale osud a odkaz tohoto muže příliš neosvojí. „Nevím, proč tam u hrobu nikdo z nás nic neřekl,“ krčí rameny předseda litoměřických sociálních demokratů Jan Piegl, který se sám ceremonie „nemohl zúčastnit“. „Po akci se nám ale několik členů hlásilo s tím, že když po nás Němci chtějí, abychom nebyli slepí vůči sudetoněmeckým antifašistům, pak ale nesmějí zapomenout na sudetské Němce, kteří s nacisty kolaborovali.“ Bude očividně trvat ještě nějaký čas, než dobře nacvičený reflex „vzájemného účtování“ úplně

ný klobouk, kaftan a pejzy. Všimla jsem si, že ten pro nás hodně nezvyklý a starobylý stejnokroj je vlastně velmi elegantní. Manželky jsou na tom už hůře. Starobylé dlouhé šaty puritánského střihu většinou ženské kráse vyniknout nedají. To také ani není žádoucí. Po široké několikaproudé dálnici se rychle přesunujeme do místa našeho bydliště. Děti klimbají a já pátravě sleduji z okna auta okolí a čekám, kdy narazím na první příznaky bojové pohotovosti. Teď! Na okraji dálnice, na očích všech projíždějících září veliká světelná tabule, na které si lze přečíst v angličtině emailové vzkazy z celého světa: Buďte silní! Josh, Keňa. Jsme s vámi v našich modlitbách! Ben, Connecticut. Váš zápas je spravedlivý! Moshe, Paříž atd. Dál nic, žádné tanky ani samopaly. Poslední opancéřované vozidlo jsem spatřila večer před odletem na ruzyňském letišti. Vyděsilo mne. Prý tam teď stojí před každým odletem letadla do Izraele. Dopoledne dospáváme probdělou noc. Odpoledne se vydáváme do města. Je tu horko asi jako v Praze na konci července. Lidé posedávají před kavárnami, ulice jsou plné lidí spěchajících z práce, kola, skútry, zácpy. Po chodnících se proplétají ženy s nákupy a maminky s kočárky, často ověšené dalšími dětmi. Maminky bývají mladší, než jsme zvyklí u nás v poslední době, a množství

dětí v ulicích mne také zaráží. Nezdá se, že by jim Pod útesy na břehu moře posedávají okolo hrozilo vymírání. ohňů celé rodiny i s babičkami a psy a pečou si, Před pomníkem Jicchaka Rabina hoří svíce nevím co. Do toho se pravidelně ozývá hukot moře a leží tu několik čerstvých kytic jako před dvěma a bílá pěna kontrastuje s temným nebem. „To by lety. Opodál stojí mladá dvojice v objetí. Mladík se asi naši ustaraní známí v Praze divili, co?“ obrav uniformě a krásná dívka v červené sukni a o kus cím se na manžela. Brouzdáme se ve vodě, která vedle další. Asi se sem chodí loučit před odcho- má teplotu lehce vychladlého kafe. Najednou se dem na frontu. od severu rozléhá ohlušující rána. Bouřka, napaNakupujeme potraviny a vracíme se domů. dá mne. Ale nebe je stále plné hvězd a některé přiKaždou celou hodinu napjatě posloucháme zprá- byly – světlice, vypálené k nebi. Se srdcem v hrdle vy BBC. Desetiletá dcera bezstarostně honí po se rozhlížím kolem, ale lidé sedí dál kolem ohňů, zahradě polodivoké kočky, kterých je tu bezpočet, jako by se jich to netýkalo. Manžel odešel opodál, každá jiná. Ani ji nenapadne vnímat zpravodaj- někdo mu telefonuje. Vrací se a říká: „Hadera to ství z fronty. koupila!“ Hadera je město asi 25 kilometrů od nás! Nastává večer, stmívá se tu rychleji než u nás. „Jdeme domů,“ říkám. Opouštíme romantiky na Ještě jsme neviděli moře, které je 10 minut chůze pláži a vracíme se. Obdivuji manželovu vynalézaod našeho domu. Vydáváme se všichni na noční vost, když dceři po cestě vysvětluje, že Hadera je procházku. Nad městem vytrvale krouží vojen- „tak daleko“, že by tam pěšky šla „celý den“. Starské vrtulníky, což vzbuzuje pocit bezpečí. Vedro ší, čtrnáctiletý syn, nepotřebuje nic vysvětlovat, ale polevilo a kolem ovocných stromů poletují neto- zachovává chladnokrevný klid. pýři úctyhodných rozměrů. Míjíme dům, kde práPoslouchám z kuchyně ostrý zvuk stíhaček, vě probíhá bouřlivý večírek. Na osvětlené verandě které míří na sever, a zbytek večera trávím úklidem se tančí a hraje živá hudba. Smích je slyšet hodně a zařizováním krytu, pokud se tomu tak dá říkat. daleko a okolo domů pobíhá množství dětí růz- Instrukce, jak se chovat během leteckého útoku, ného věku. manžel samozřejmě zapomněl v práci. Není tak Před mešitou, jak vystřiženou z Pohádek tisí- těžké si domyslet, co tam asi má být: pitná voda, ce a jedné noci, je naopak klid. Zahalené postavy deky, baterka, mobil... posedávají před branou, rozprávějí a pokuřují pod nebem plným hvězd. Andula Hradilková Q

Dobře nacvičené reflexy

zmizí. Proto za „jádro“ celé akce ve Štětí odpovídala německá SPD zatím víceméně sama: ze soukromých peněz dvou členů vytiskla leták o životě Ernsta Kreischeho, který má v budoucnu sloužit jak žákům v místní škole, tak turistům v informačním centru. Krátký dokument informuje německy a česky o muži, jehož rodina žila v Čechách řadu generací a který byl rozhodnut svůj domov proti nacistům bránit – dokonce se zbraní v ruce. „Otec mi často vyprávěl, jak henleinovci rušili shromáždění sociálních demokratů a pronásledovali jeho i jeho stranické přátele,“ říká Kreischova dcera Erika Lange. Kvůli svému kritickému postoji byl Kreische zbaven práce učitele a zaměstnání našel až daleko od Štětí. „Úplně ho ale zničil stálý strach a časté, mnohahodinové výslechy na gestapu,“ říká Erika Lange. Osmého září 1944 Ernst Kreische za nikdy nevyjasněných okolností zemřel v litoměřické nemocnici. Bylo mu teprve 42 let. Anneke Hudalla

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 38 V 18.–24. ZÁŘÍ 2006

5

Vláda chce zvítězit nad body Proč kabinet odmítá přísnost na silnicích a co nabízí místo ní

R

adost, obavy a vztek – takovou škálu pocitů vyvolává snaha Topolánkova kabinetu změnit nedávno zavedený systém trestů pro chybující řidiče. Vláda už má hotovou novelu a jde o zásadní věc. Zákon, o kterém je řeč, má totiž pověst účinného bojovníka se zdejším nejvážnějším zločinem – silničním pirátstvím, kterému ročně padne za oběť 1100 lidí a škody dosahují padesáti miliard korun. Úsilí ODS zásadně podvázat jeho přísnost proto vedle radostné reakce stoupenců automobilové svobody přivítal i rozpačitý veřejný nesouhlas. Proč se vláda obklíčená naléhavými úkoly vrtá právě v léku, který – zdá se – funguje, ptají se odpůrci. A co nabízí místo něj?

Body s lidskou tváří Židovské přísloví praví: Kdo zachrání jeden lidský život, zachrání celé lidstvo. V tomto pojetí má nový silniční zákon dávno odpracováno. Za první dva měsíce jeho platnosti se na zdejších silnicích zabilo či bylo zabito o 75 lidí míň než za stejné období loni. Rozdíl mezi počty těžce zraněných není znám, ale podle neoficiálních odhadů je rovněž značný. To všechno díky tomu, že strach z bodového postihu a hrozící ztráty řidičské licence přinutil české šoféry ke kouzelné proměně: masově začali dodržovat rychlost v obcích i mimo ně, devět z deseti se poutá do pásů, až na výjimky všichni svítí, o třicet procent víc lidí začalo opravdu zastavovat na „stopce“ a podobně. Topolánkova vláda však prohlásila, že úspěchu bylo dosaženo za neúnosnou cenu: totiž že řidiči dostali strach. A hned na svém druhém zasedání minulý týden se zabývala propracovanou novelou, která by tuto situaci měla změnit. „Že ten zákon vede k větší disciplíně na silnicích, je evidentní,“ říká překvapivě jeden z předkladatelů novely, ministr financí Vlastimil Tlustý. „Zároveň ale vytváří prostředí nadměrných sankcí – člověk může příliš rychle přijít o řidičský průkaz. Tohle je třeba změnit.“ Podle odborníků je ale právě hrozba ztráty licence tou největší pobídkou k disciplíně. A navíc – na základě jakých analýz dospěli autoři k závěru, že se tu přichází o řidičák „příliš rychle“? Zákon platí teprve dva měsíce a celkové údaje o tom, kolik lidí přišlo kvůli novému systému o řidičské oprávnění nebo za jaké přestupky dostali trestné body, ještě nejsou k dispozici. „Nemáme žádnou analýzu,“ říká Tlustý. „My vycházíme z podnětů, které se po účinnosti zákona objevily v médiích a na internetu. Prostě jsme do návrhu sepsali jen ty nejevidentnější požadavky, které se objevily od veřejnosti.“ S Tlustým se na novele podílela poslankyně ODS Eva Dundáčková. „Nechci obhajovat piráty silnic, ale pravidla, která si nastavíme, nám musí pomáhat a ne nás obtěžovat,“ říká elegantní černovlasá dáma. Příkladem takového „obtěžování“

je pro ni ztráta bodů za nerozsvícení, nepřipoutání se, nedání přednosti chodcům, telefonování za jízdy. Anebo za „menší“ překročení rychlosti. „Z vlastní zkušenosti vím, že když je v obci omezení na třicet kilometrů a já se to snažím dodržet, tvoří se za mnou fronta a další řidiči na mě troubí. To vyvolává nervozitu, která může daleko spíš vést k ohrožení a zkratkovitému jednání než mírné překročení rychlosti,“ vysvětluje svoji inspiraci k sepsání novely poslankyně Dundáčková. Je ale správnou cestou ustupovat lidem, kteří jsou nervózní z toho, že mají dodržovat předpisy? Zvlášť jde-li o neukázněnost, která tu ročně vybije populaci jednoho menšího městečka? „Nechci jim ustupovat, ale podle mě u řady přestupků nemusíme strhávat žádné body. Stačí jen pokuty, jako tomu bylo dřív,“ říká Dundáčková. Kromě už zmíněného „obtěžování“ chce novela ODS zrušit bodovou ztrátu třeba i za překročení rychlosti až o třicet km/h nebo přejíždění plné čáry, respektive nebezpečné předjíždění? To podle Vratislava Kelnara z Centra dopravního výzkumu znamená největší ohrožení života. „Při nárazu v padesátikilometrové rychlosti přežije polovina chodců, při šedesátce jenom patnáct procent, to je prokázané. Když necháme limit nad sedmdesát, tak to znamená trest smrti skoro pro každého.“ Samotné pokuty přitom podle odborníků na zkrocení řidičů nepomáhají. „Pokutovalo se přece dávno před zavedením zákona a počty mrtvých se nikdy nepodařilo razantně snížit,“ namítá ředitel BESIP Robert Šťastný. „Jediné, co hazardéry dokáže odradit, je hrozba ztráty řidičského průkazu.“ Obtížné na debatě s autory návrhu je ovšem to, že v ní fakta a čísla statistik příliš nepomáhají. „Podívejte se,“ říká na expertní námitky poslankyně Dundáčková, „já prostě věřím a jsem přesvědčená, že těmi pokutovými opatřeními, která navrhuji, se lidské životy také ochrání.“

za volantem od 1. července 60 milionů korun na benzin a nakoupili přes čtyřicet rychlých motorek. Mobilní radary, které jsou klíčové pro prokázání rychlé jízdy, ale ještě nemají. Výběrové řízení na nákup stovky těchto přístrojů zkrachovalo a nové by se mělo konat do konce roku. Hlavní bolestí policie ovšem zůstává nedostatek lidí. Dopravních policistů je na celou republiku asi 3300, tedy dvaačtyřicet na okres: když započítáme třísměnný provoz, může být aktuálně ve službě kolem 14 policistů. K tomu ještě někteří řeší dopravní nehody nebo si vybírají volno za víkend. Za těchto okolností není splněna základní podmínka pořádku a práva na silnicích – aby byl policista vidět a v případě závažného přestupku okamžitě zasáhl. Pokud se tedy nezmění přístup politiků k zákonu a policii, čeká nás postupné omezování pozitivních efektů, které nový zákon navzdory svým dílčím nedokonalostem (například absurdní tresty pro cyklisty, kteří spadnou z kola a sami sebe zraní) přinesl. ODS vždycky v opozici tvrdila, že chce „spíš posílit prevenci než represi“. S jakými novinkami v tomto směru přichází na úřad ministr vnitra Ivan Langer? Posílí počty policistů, aby chytali řidiče jezdící nebezpečně dřív, než se stane tragická nehoda? „Chceme změnit styl práce policie tak, aby nečíhala za keřem s radary, ale byla na nebezpečných místech,“ říká Langer. „Strukturovaný plán představím spolu se služebním zákonem, až budu déle ve funkci.“ Tomáš Pavlíček

Q

Piráti ze sněmovny Když se však poslanecký návrh novely dostal do rukou úředníků na ministerstvech, vyvolalo to takové pozdvižení, že přibrzdil i kabinet. „Připomínek je celá řada, vláda má výhrady a žádá doplnění,“ prohlásil po zasedání vlády na tiskové konferenci Mirek Topolánek. Od té doby se říká, že návrh je jen jedním z podkladů pro daleko širší diskusi. Ústřední myšlenku poslanců si ovšem vláda osvojila. „Nejsme pro odebírání řidičských průkazů, když někdo přímo někoho nezraní nebo nezpůsobí smrt,“ říká náměstek ministra dopravy Ondřej Jašek. To je však podle odborníků nejtěžší rána systému prevence. „Je to podobné jako říkat: klidně choďte po ulicích s puškou a střílejte kolem sebe – nic zvláštního se vám nestane, dokud někoho nezabijete či nezmrzačíte,“ říká Jaroslav Heinrich z Centra pro dopravní výzkum.

Jeden kopal s Přibylem, druhý šetřil erár V mocném Národním bezpečnostním úřadu se mění ředitel. Pátrání po kostlivcích zůstává při starém. Národní bezpečnostní úřad se stává stále tajemnější a neprodyšnější institucí. Před půlrokem, v době kdy vrcholil skandál kolem tehdejšího šéfa Jana Mareše a jeho blízkých podřízených, kteří přijímali dárky od gangu podvodníků, se dalo doufat, že roušku tajemství poodhalí čerstvě vzniklá poslanecká vyšetřovací komise či nový šéf Petr Hostek. Komise sice vydala po třech měsících své existence zprávu a konstatovala, že v úřadu docházelo k „velkým manipulacím“ prověrek, ale zveřejněné případy nepatřily mezi úplně zásadní. Tak třeba jsme se dozvěděli, že jedna z hlavních postav sociálních demokratů Jaroslav Bašta byl v roce 1998 prověřován vojenskou kontrarozvědkou a nikoli BIS. To je sice špatně, protože vojenská kontrarozvědka nemá právo pracovat v civilu a Bašta byl civil. Ale podezření v NBÚ byla těžšího kalibru než prověrka udělená ministrovi „nekompetentní“ službou. Vždyť úřad zřejmě vydával prověrky zkompromitovaným lidem, jejichž přístup k utajovaným skutečnostem může pro tuto zemi či pro

Snaha politiků ODS a sociální demokracie (která také chystá dílčí změny) o podvázání bodového systému přichází právě v době, kdy jejich kolegové v západní Evropě naopak získávají sympatie voličů snižujícími se počty obětí. Vysvětlit tuto anomálii musí politologové a sociologové. Podle dopravních expertů má ale odpor zdejších elit na fungování zákona zničující důsledky. Stručně řečeno: politici posílají lidem jasný vzkaz: zákon je špatný a dodržovat se nemusí. „Češi mají dlouhodobě tendenci obcházet zákony,“ říká k tomu psycholog Jan Weinberger z Centra dopravního výzkumu. „Když projevují neúctu k pravidlům sami poslanci, negativní vztah k zákonům se samozřejmě prohlubuje. Pokud bodový systém nebude tvrdý, dostaneme se do stejně katastrofální situace jako před účinností zákona,“ dodává. Poslankyně Dundáčková ale takovou možnost odmítá. „Já doufám, že naše snaha změnit zákon nemotivuje lidi k jeho nedodržování,“ říká. „My naopak chceme rozjet diskusi, jak ten zákon zkvalitnit.“ Bohužel, nejnovější údaje mluví jasně o tom, že zákon se dodržovat přestává. „První týden po zavedení normy jsme zaznamenali týdně za celou republiku dvě stě dopravních přestupků ohodnocených body, za poslední týden už víc než sedm set,“ říká Pavla Kopecká z Policejního prezidia. Vedle přinejmenším vlažného veřejného postoje politiků v tom hraje roli i fakt, že zavedení zákona nedoprovázely stejně razantní změny v policii, a ta proto nemá kapacity zákon dostatečně vynucovat. Policisté sice dostali na stíhání hazardérů

její spojence znamenat bezpečnostní riziko. NBÚ má pod palcem i prověřování firem, které se účastní veřejných soutěží na dodávku citlivých technologií nebo třeba zbraní a tisk včetně Respektu přinesl řadu podezřelých nesrovnalostí naznačujících, že prověrky byly udělovány podle korupčního klíče. Někdo dostal od NBÚ prověrku včas a do soutěže mohl, jiný pozdě a byl vyřazen. Do objasnění těchto praktik komise nevnesla žádné světlo. „Bylo krátce před volbami a měli jsme málo času, doufám, že v naší práci budou pokračovat noví poslanci,“ říká její předseda Miloš Titz. Neuspěl ani Hostek. Naprosto neznámý člověk, který přišel na jeden z nejvýznamnějších postů z místa subalterního policisty, jehož jmenování znalce překvapilo.

Duch fotbalového týmu „Svou práci jsem splnil, úřad je stabilizován, svou roli jsem od počátku považoval za dočas-

Dost místa na pár dalších. A bez obtěžování. FOTO TOMKI NĚMEC

nou, a tak můžu spokojen odejít,“ zní Hostkovo zdůvodnění jeho dobrovolného konce. Taková formulace ovšem neobstojí. Jak může někdo stabilizovat za pět měsíců úřad, u nějž existují osm let podezření a signály ze špatně odvedené práce? Navíc když Hostek nastupoval do úřadu, neměl potřebnou bezpečnostní prověrku na stupeň přísně tajné, požádal si o ni při dubnovém jmenování a minulý týden požádal, ať úřad prověřování jeho osoby zastaví. A v tisku se hned objevily dohady, že samotný šéf NBÚ může představovat bezpečnostní riziko – svými kontakty s partou kolem Stanislava Grosse, především styky s Pavlem Přibylem, Grossovým šéfem kanceláře, mužem, který je dnes podezřelý z manipulace vyšetřování několika zásadních kauz týkajících se těch nejmocnějších politiků. Aspoň to naznačuje Kubiceho zpráva. Hostek to označuje za „směšné“. „S Přibylem jsem hrál jednou fotbal,“ říká. Prověrku své osoby prý zastavil, protože teď už ji nepotřebuje. Je opravdu přesvědčen, že svou misi splnil? „Když jsem přišel do úřadu, byla to katastrofa, lidé se navzájem nenáviděli a směrem k veřejnosti jednali arogantně. To jsem napravil,“ říká Hostek. Ale to si nerozumíme, co je veřejnosti po tom, jak spolu mluví lidé z NBÚ? Podstatné je, že existuje spousta indicií, že úřad zneužíval své postavení. Tedy jeho konkrétní lidé, pokud na ně neukážeme prstem, kdo zaručí, že to nedělají nadále? Co s tím Hostek udělal? Zná konkrétní průšvihy? Podal na někoho trestní oznámení? „I kdyby ano, vzhledem k vyšetřování bych o tom nemohl mluvit,“ říká bývalý šéf. Takže zase nic.

Starý harcovník Optimisty doufající, že nová vláda do NBÚ opravdu řízne, čeká pravděpodobně zklamání. Hostkovým nástupcem má být Dušan Navrátil, současný náměstek BIS. V devadesátých letech poslanec za ODA, který v roce 1998 přestoupil k ODS. Jeho minulost není úplně čistá. V druhé půli devadesátých let coby šéf komise pro kontrolu vojenské kontrarozvědky odjel na „studijní cestu“ do USA. Výlet ovšem platila soukromá firma Unisys, která se ucházela o čtyřmiliardovou zakázku na stavbu armádní počítačové sítě (soutěž nakonec nevyhrála). Navrátil byl jako poslanec členem dozorčí rady firmy Informer Group, spojené s několika lidmi obviněnými ze stamilionových podvodů (nešlo o náhodu, se stejnými lidmi figuroval i v jiné firmě). Navrátil už v NBÚ několik měsíců pracoval po svém odchodu ze sněmovny jako náměstek Tomáše Kadlece. Tehdy právě začala na úřadě doba, kterou poslanecká vyšetřovací komise označuje za velmi podezřelou. V roce 1999 odešel z NBÚ do BIS – a teď se tedy vrací. Proč právě on? Ministři vlády, která o jmenování rozhoduje, to nechtějí komentovat. Bezpečnostní expert ODS, člen branně-bezpečnostní komise sněmovny Jan Klas to přičítá Navrátilovým schopnostem. „Je to starý harcovník, má zkušenosti a dokáže být tvrdý,“ říká Klas. „A k té americké cestě, já tam s ním tehdy byl,“ říká už citovaný člen vyšetřovací komise pro NBÚ Titz. „Potřebovali jsme získat rozhled a díky Unisys jsme ušetřili eráru peníze.“ Dušana Navrátila se nepodařilo zastihnout. Jaroslav Spurný

Q

6 ČESKÁ REPUBLIKA PŘIPOMEŇME SI Loni v červenci byl v Boleticích u Děčína otevřen kriminál pro mladistvé vrahy a extrémní násilníky. Ministryně školství tehdy odhadla, že do roka přibudou další dva ústavy tohoto typu, v Polance na Ostravsku a v pražských Bohnicích. Dvanáct míst v Boleticích je prý málo, mladiství se dopouštějí trestných činů čím dál víc a společnost je potřeba chránit, říkali tehdy ministerští úředníci. Jenže dnes statistiky ministerstva spravedlnosti říkají, že trestná činnost mladistvých naopak klesá. Pravdu tedy mají spíš kritici problematické nákladné investice do nápravy mladých vrahů. Od roku 1989 do roku 1995 se počet pachatelů nejdříve téměř zdvojnásobil ze 3800 na více než 7000, v letech 1996 až 2001 trestná činnost mladistvých kulminovala, počet pachatelů pravidelně převyšoval 10 tisíc ročně. Od té doby až

Mladí vrazi v začarovaném kruhu do roku 2004 (údaje za loňský rok ještě nejsou k dispozici) ale počet pachatelů strmě klesá až na necelé 4000. Mladých kriminálníků je zkrátka zhruba stejně jako v roce 1989. Podobnou křivku lze vysledovat také u osob, které byly odsouzeny za vraždu. Od počátku 90. let jich přibývalo, v roce 1996 jich bylo 203 (z toho 17 mladistvých), pak ale jejich počet vytrvale klesal až na 143 (z toho 13 mladistvých). Zde je nutné poznamenat, že podle údajů ministerstva vnitra policie každoročně objasní 9 z 10 vražd a že podíl mladistvých na nejzávažnějších trestných činech značně kolísá (v roce 1996 bylo ze všech vrahů necelých 8 % nezletilých, v roce 2000 necelá 3 %, v roce 2004 pak 9 %). Veřejnost má přesto pocit, že se „vraždí jako nikdy“. A právě veřejností se zaštítila vláda, když letos v lednu rozhodla, že za 400 milionů korun zřídí ne dva, ale tři ústavy. Kde bude ten poslední, zatím nikdo nerozhodl. Důležité je, že vylekaná veřejnost chce bezpečí. Má to ale háček: čím vyšší koncentrace těžkých zločinců pohromadě, tím nižší šance na jejich nápravu. Boletickému „pasťáku“ se říká zámeček, protože malému zámku se podobá mnohem víc než sídlu mladých vrahů. V budově je hrobové ticho. „Chlapci mají zrovna výuku,“ vysvětluje jedna z vychovatelek. Škola je ostatně to, na co sází ředitel ústavu Jaroslav Žejdl. „S vyšším vzděláním klesá počet násilných činů,“ říká ředitel. „Tohle jsou nebezpeční mladíci, kteří jsou třeba schopni na vás bez váhání vytáhnout nůž. Nechodili do školy, kradli, loupili, vraždili, a teď jsou méně agresivní. Ta změna je citelná.“ I pan Žejdl ale připouští, že „jeho“ kriminál k převýchově zrovna nepřispívá. „Jsem přesvědčen, že problémovým dětem pomáhá spíš než izolace přirozenější prostředí, kde jsou různě namíchané, třeba i kluci a holky dohromady, a mají kolem sebe různé vzory,“ uvádí Žejdl. „Jenže společenská objednávka je holt společenská objednávka.“

18.–24. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 38

Rajterovo štěstí Opravdu český příběh

J

ana Rajtera neproslavilo ani pěstování nejzlatavějšího ječmene v Sudetech, ani chov nejstrakatějších krav na severočeských pastvinách. I když to obojí opravdu dělá, věhlas mu přinesla až tvrdohlavost. Před pěti lety se ohradil proti stavbě hliníkárny Nemak na parcelách vedle svých polí nedaleko Mostu. A letitý maraton pro něj letos skončil vítězně – nebo se to aspoň zdálo. „Rajter dostane čtvrt miliardy,“ letělo krajem od úst k ústům na adresu muže, který se s vidlemi v ruce postavil státní mašinerii. Jenže štafeta, po které se měla závratná náhrada za zničená pole dostat ze státní do Rajterovy kapsy, se jaksi zasekla. Radniční poslové, kteří ji měli slavnostně donést k vratům Rajterova statku, ucukli a teď i s balíkem peněz postávají v cílové rovince. Mají prý strach, aby za tuhle donášku neskončili jednou v kriminále.

V nesprávný den V malé vesničce Moravěves nedaleko Mostu je jen pár domů. Nemají tu ani hospodu, ani krám. Zato zdejší pole sousedí s nejžhavějším kusem půdy v zemi. Ne, že by severočeské slunce tolik pálilo, důvodem je výrazná cedule, tyčící se na kraji jedné z parcel: „Průmyslová zóna Joseph – nepovolaným vstup zakázán.“ Kus dál po humnech jezdí náklaďáky k velké stříbrné hale, v níž mexická firma Nemak sestavuje hliníkové hlavy motorů. Ty hlavy, kvůli nimž už moravěveský sedlák Jan Rajter podal na úřady více než dvě stě šedesát žalob a málem zbuntoval i obecní referendum. Vinou farmářova masivního odporu se nad jedovatou, za prapodivných okolností a bez potřebných dokumentů povolenou výrobou stáhla mračna. Proto si s ním letos na jaře sedli za jednací stůl lidé z ústeckého hejtmanství a mostecké radnice, aby „v zájmu zachování pracovních míst“ dohodli následující obchod: Jan Rajter stáhne všechny žaloby na Nemak a české úřady za to od něj vykoupí všechna jeho pole, která sousedství jedovaté továrny okradlo o veškerou zemědělskou hodnotu. Rajter svou část dohody splnil – žaloby zmizely. Ale na splnění úředního slova se zatím čeká. Přitom už před volbami vystoupil na jednom z ústeckých předvolebních mítinků tehdejší premiér Jiří Paroubek a prohlásil, že jeho vláda „vyřešila problém Nemak“: sehnala a poslala do Mostu čtvrtmiliardu korun, kterou sedlák Rajter požaduje za svá pole. Z mostecké kasy ovšem peníze nějak ke konečnému adresátovi ne a ne dorazit. Naposled o tom mostečtí zastupitelé jednali před třemi týdny a rozhodnutí o koupi Rajterových polí opět – už podruhé – odsunuli. Důvod? Pětina z nich na zasedání nepřišla. A protože všichni absentéři byli z koalice ODS, ČSSD a dvou menších stran, která má dnes mostecký magistrát pod kontrolou, nedalo komunistické opozici žádnou práci shodit složku Rajter pod stůl. „My jsme také pro odkoupení těch polí,“ říká předseda zastupitelského klubu KSČM Jiří Kurcin. „Nevím ale, proč bychom měli tahat koalici z potíží, když si nedokáže obstarat ani své vlastní hlasy.“ Přítomní zastupitelé tak jednohlasně odsouhlasili jen to, že na hlasování o Rajterovi není správný den.

Osudové pouto

Kateřina Mahdalová

Ředitel Žejdl: I tohle jsme už chlapcům zabavili. FOTO ČTK

Místo schůzky se zastupitelem Maronyákem je pro osud Rajterova rodu příznačné. Sotva pár desítek metrů od chemičky totiž najdete zbořeniště statku, kde Rajterova rodina strávila pětatřicet let života. Sedlák sem přišel deset let po druhé světové válce z Moravy, když se odmítl podvolit kolektivizaci. Komunisté mu zabrali rodný statek a navíc si musel odsedět několik měsíců v kriminále. Zapomenutý cíp země za litvínovskou chemičkou znamenal útočiště, kde ho režim nechal v pronajatém hospodářství relativně klidně žít. Po revoluci si syn koupil statek v Moravěvsi, starý sedlák se ženou se za ním a vnuky odstěhoval až za čas. Ani ve snu jej nenapadlo, že jiná fabrika vyroste za statkem i tam. V budovách vedle Chemopetrolu, kde strávili Rajterovi třicet pět let života, se po jejich odchodu natáčel několika cenami ověnčený film Bohdana Slámy Štěstí. Poslední role starého statku tak skončila teprve před rokem s odchodem filmařů. Starý dům, jak známo, je totiž v jedné z posledních scén filmu stržen. Rajterův příběh má ještě jednoho důležitého aktéra, o kterém dosud nebyla řeč. Osmadvacetiletý

Jan Rajter: čekání na výhru. FOTO GÜNTER BARTOŠ

Příliš drahý Joseph Proč se ale vlastně kvůli Rajterovi vyhlašovalo v Mostě mimořádné zasedání, když pětina zastupitelů dopředu vzkázala, že o prázdninách mají na práci jiné věci než správu obce? „Do září jsme čekat nechtěli a týden předtím by přišlo zastupitelů ještě méně,“ vysvětluje dost mlhavě náměstkyně mosteckého primátora Hana Jeníčková. Řada zastupitelů přitom už dříve dala najevo, že se v prodeji chtějí řídit heslem „všichni, nebo nikdo“. Zdá se tak, že mostečtí politici si s „odstupným“ pro sedláka zkrátka nevědí rady. Přitom devět desetin částky dodala vláda a město z rozpočtu má Rajterovi platit jen šestadvacet milionů. To, kolik kdo dává, ale není podle zastupitelů důležité. „Rozhodujeme o celé čtvrtmiliardě a to jsou velké peníze. Takové rozhodnutí se nesmí uspěchat,“ říká předseda sociálnědemokratického klubu mosteckých zastupitelů Štefan Maronyák. Setkáváme se v restauraci na benzince hned vedle litvínovského Chemopetrolu (viz box), kde pracuje. „Bude trvat rok, než se ty pozemky převedou na průmyslovou zónu, do té doby se stavět nemůže. Cena je přitom na Mostecko nezvykle vysoká. Kupujeme nejdražší pole v republice,“ říká Maronyák. A právě z toho mají zastupitelé obavy: aby je za „nestandardní“ obchod někdo v budoucnu nepopotahoval. S tím strachem úzce souvisí i fakt, že Paroubkova vláda spolu s penězi neposlala radnici i jasné prohlášení o jejich účelu. Doprovodný dopis jen povšechně hovoří o tom, že mají být použity na „rozvoj průmyslové zóny Joseph“. „Jde prostě o to, kdo ponese odpovědnost za sporné rozhodnutí,“ říká Maronyák, který přes všechny výhrady připouští, že jiné správné východisko než výkup podle Rajterových představ se zřejmě nenajde. Ale jedním dechem

právník Pavel Franc z Ekologického právního servisu sedláka u soudu přímo nezastupuje, přesto je mu ve sporech výraznou oporou. Právě on se v kauze Nemak dosud angažoval podáním více než dvou set šedesáti trestních oznámení a stížností na postup regionálních politiků i soukromých investorů. Argumenty zastupitelů o problémovosti odkupu Rajterových polí razantně odmítá: „Jsou to jen výmluvy a zbytečné průtahy, k ničemu to nevede.“ France zastihneme jen po telefonu, v brněnské centrále EPS má plnou hlavu jiných případů. Nemak je ale jeho prvním velkým soustem. Roky strávené nad pochybnými stavebními povoleními a zamítnutými referendy změnily jeho pohled na svět. „Politici jsou lidé, kteří jsou zvyklí dennodenně lhát. Pravé důvody jejich rozhodování se nikdy nedozvíte, vždycky jsou to jen výmluvy a manipulace,“ říká rozčileně Franc, který se na právničinu dal proto, že „v ekologických hnutích se bez soudů stejně nic nezmůže“. Dnes už ale o funkčnosti justice pochybuje, než soud cokoli rozhodne, prosadí si politici podle něj svou. Poslední verdikt nejvyššího správního soudu mu přitom dává v mnoha stížnostech v kauze Nemak za pravdu. „To mi částečně vrací naději,“ pokračuje mladý právník. „Když to dobře dopadne, stane se Rajter příkladem pro všechny lidi, kteří se perou za svá práva a nevzdávají to.“

dodává: „Co když kvůli Rajterovi budou teď za svá pole pro zónu chtít tolik peněz i další lidé?“ I tento strach je pochopitelný: městu Most se „zóna Joseph“ hodně prodražuje. Mimo jiné i proto, že na pole vybraná Nemakem bylo nutné dovést rozvodné sítě z pětikilometrové vzdálenosti. To stálo více než 60 milionů a celkové náklady se tak vyšplhaly na zhruba dvě stě sedmdesát milionů. Město z nich platilo většinu. Řada lokalit v měsíční krajině Mostecka přitom nabízela mnohem dostupnější řešení, při kterém by navíc nepřišla vniveč zdravá orná půda jako u Moravěvsi. Politici ovšem nedokázali mexické investory o možnosti překrýt továrnou některou z důlních jizev severočeské krajiny přesvědčit. Nakonec se tak realizuje nejen nejobtížněji proveditelná, ale také nejdražší varianta. A to i bez dalších dvou set šedesáti milionů, které by měly padnout na Rajterova pole.

Tak ber, nebo nech Na nové investice a výraznější rozvoj průmyslu se v regionu, kde nezaměstnanost přesahuje dvacet procent, stále jen čeká. Když se před mosteckým úřadem práce zeptáte na Nemak, dostane se vám jen úšklebku: „Jděte, ti brali pár lidí na jaře, teď už dlouho nic.“ Nabídku práce tu pečlivě pročítá i Jaroslav Jedlička. O práci přišel teprve před pár dny, když ho spolu s dalšími desítkami lidí propustili z Mostecké uhelné společnosti. Těžba uhlí se na severu postupně utlumuje, pan Jedlička tak není prvním ani posledním z horníků, kdo si v regionu s nejvyšší nezaměstnaností v zemi musí hledat novou práci. „Na místo v Nemaku ale určitě nečekám, tam vám dají deset tisíc a žádný dohadování. Chceš práci, tak ber, nebo nech.“ O sedlákovi Rajterovi a jeho boji proti hliníkárně toho stejně jako jiní mostečtí slyšel až dost. „Že chce tolik peněz? No a co?“ říká prošedivělý muž s hlubokými vráskami ve tváři. „Když si Nemak naplánoval továrnu u jeho statku, ať mu za to taky zaplatí. Připadá mi, že mu ty peníze někdo závidí.“ Tomáš Sachr Autor studuje FSV UK.

Co mají společného autoři a čtenáři Respektu? ADRESU HTTP://BLOG.RESPEKT.CZ. Čtěte postřehy a komentáře zajímavých lidí. Anebo publikujte své vlastní. Na adrese blog.respekt.cz najdete blogy, které mají respekt.

Q

RESPEKT 38 V 18.–24. ZÁŘÍ 2006

INZERCE

7

8

EKONOMIKA

18.–24. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 38

Ticho v České korupční Obchodníci s dluhy nepracují v rukavičkách, to se ví

N

edávná členka představenstva České konsolidační agentury Radka Kafková, obviněná před šesti týdny z korupčního jednání, konečně promluvila k veřejnosti. Přes svého advokáta vzkázala minulý týden z vazby, že je nevinná, nemá prý sice pocit, že by její zatčení mělo nějaký politický motiv, to spíš prý neúspěšná protikorupční služba potřebovala vykázat nějakou činnost. I nedávné mediální zmínky o agentuře jsou spojeny se jménem Kafkové. Společnost Image Alpha na ni podala před třemi týdny trestní oznámení, že jako členka představenstva agentury poškodila firmu v transakci, v níž jde o jedenáct miliard korun. Kafková v tom ale není sama, odpovědnost v těchto i dalších případech nesou politici i představitelé agentury, přes kterou proteklo za pět let její existence přes tři sta miliard korun.

Nevypadalo to podezřele „Prodej pohledávky, za který jsem obviněna, byl zcela standardní, vyjadřovala se k němu dozorčí rada. Vyhodnocení nabídek jsem se vůbec neúčastnila a fakticky jsem nebyla zapojena do rozhodovacího procesu. Nic jsem neovlivňovala a žádný úplatek jsem nepřijala,“ vzkazuje Kafková. Trochu suverenity si může zřejmě dovolit. Vyšetřování jejího případu, zdá se, zatím nikam nepokročilo, určitě ne směrem, který sliboval počátkem srpna šéf protikorupční policie Miloslav Brych. „Budou následovat další obvinění lidí z konsolidační agentury,“ tvrdil tehdy Brych. Od té doby byl zatčen v případu Kafková jeden soukromý podnikatel a o „lidech z agentury“ už nepadlo ani slovo. Ani v neoficiálně zveřejněných útržcích odposlechnutých hovorů manažerky, ani v oficiálních odpovědích policie. „Vyhodnocujeme desítky hodin odposlechů a další důkazy, víc zatím nemohu říct,“ odpovídá tisková mluvčí policejní protikorupční služby Naďa Očenášková na otázku, kde jsou ta slibovaná obvinění. Stejná odpověď jako před šesti týdny. Policie dodnes nevysvětlila, jak vlastně měla Kafková ovlivnit prodej třímiliardového dluhu firmy Cetus společnosti Arowrise. Jen pro připomínku – firma koupila dluh třikrát dráž, než byla „tržní“

hodnota odhadovaná experty z agentury a policie ihned po zatýkání tvrdila, že dluh byl zásluhou Kafkové prodán pod cenou. A proč nesou na celém případě vinu politici a vedení agentury? Do ČKA se dostaly hlavně dluhy z bank. Logika tedy říká, že by v agentuře neměli co dělat lidé, kteří v době, kdy nevymahatelné a možná korupčně poskytnuté dluhy vznikly, seděli v těch bankách. Kafková prošla v devadesátých letech jako vedoucí pracovnice třemi bankami, a přesto dostala v agentuře významnou funkci, ve které musela o dluzích „svých“ bank rozhodovat. O „tržní“ a skutečné ceně už byla řeč. Rozdíl mezi nimi usvědčuje agenturu, že roky pravděpodobně prodávala dluhy pod cenou. Jména lidí spojených s kupcem pohledávky společnosti Cetus (i když jméno konkrétních majitelů firmy Arowrise není známé) naznačuje, že se dluh pravděpodobně dostal za pětinu ceny dlužníkům. Celou transakci schválila dozorčí rada, složená z politiků. „Když jsme to schvalovali, nevypadalo to podezřele, nejsme žádní detektivové,“ komentuje to člen dozorčí rady Michal Doktor (ODS).

Kde je jedenáct miliard Šéfové konsolidační agentury v jednání Kafkové a vůbec prodeji dluhu žádné pochybení nenašli ani po údajné prověrce. „Vše proběhlo standardně,“ odpovídají totožnými slovy jako jejich nedávná kolegyně. Stejně se staví k trestnímu oznámení, které na Kafkovou podala firma Image Alpha. Jde o poněkud složitější případ, který nám ale dává nahlédnout docela hluboko do kuchyně agentury, bývalé vlády nebo finančních domů, ale i samotné firmy, která podala žalobu. Vše se odvíjí jako řada nevymahatelných bankovních dluhů, převedených vládou do agentury z IPB. Opravdu zjednodušeně řečeno. IPB založila koncem devadesátých let dceřinou společnost IPB Group Holding. Do této firmy vyvedla banka spoustu nevymahatelných dluhů, kdyby je totiž nechala ve svém portfoliu, musela by vytvořit finanční rezervy na jejich krytí ve výši, na kterou neměla dost peněz.

To nebylo tehdy nic zvláštního. Do společnosti IPBGH byl v tu dobu převeden i desetimiliardový dluh společnosti Image Alpha, stejně jako její aktiva ve stejné výši – aspoň podle účetních výkazů. V roce 2000, po pádu IPB, přešla firma IPB Group Holding rozhodnutím Zemanovy vlády pod ČSOB. Banka vyvedla z firmy její aktiva (podle Image Alpha ve výši jedenácti miliard korun) a poslala ji s dluhy do likvidace. Protože však měla od Zemanovy vlády slíbeno, že jí vláda zaplatí veškeré dluhy vzniklé po IPB, dostala banka od státu jedenáct miliard a dluh skončil v konsolidační agentuře. Stát tak chtěl vymoci, co zaplatil. Agentura začala vymáhat peníze od ručitele dluhu – firmy Image Alpha. Ta odmítá zaplatit, tvrdí, že IPB Group Holding vlastně vykradli bankéři ČSOB a podává na banku žalobu. ČSOB si prostě nejprve z firmy vyvedla jedenáct miliard a pak si nechala zaplatit zbylé dluhy stejnou sumou od státu. Image prý nemůže splácet peníze, které jsou dnes v ČSOB. Není v silách novináře vypátrat v tomto propletenci, co kdo ukradl a jak to vlastně bylo. Ale v silách konsolidační agentury to je a je to její úkol. Trestní oznámení na Kafkovou ji viní z toho, že jako odpovědná členka představenstva vůbec nic ve věci nepodnikla – kdyby prý jednala, mohla by zabránit úniku jedenácti miliard ze státního rozpočtu. Přímo odpovědná byla Kafková, ale o věci vědí i další šéfové agentury, dozorčí rada a také ministerstvo financí. Bývalý ministr Bohumil Sobotka postoupil podle svého písemného vyjádření věc k vyšetření policii. „Nejsme schopni zjistit, zda se případem policie zabývá,“ zní odpověď tiskového odboru policie. „Nároky společnosti Image Alpha na agenturu jsou neoprávněné, zvažujeme podání podnětu k policejnímu šetření, zda trestním oznámením společnosti Alpha Image nebyla naplněna podstata trestného činu křivého obvinění,“ říká kostrbatě šéf agentury Zdeněk Čáp. Tuto slovní přestřelku si mohli všichni zúčastnění odpustit. Pravda je v účtech společnosti IPB Group Holding, ty měl pod kontrolou likvidátor, po kterém je mohla agentura požadovat. Neudělala to, a proto to trestní oznámení. Případ bude

Nomura čeká na výplatu

Týdeník Respekt hledá DTP operátora — s aktivním přístupem — s citem pro současný grafický design — s rutinní znalostí předtiskové přípravy Zájemce prosíme o zaslání strukturovaného životopisu a portfolia s ukázkami prací na adresu: [email protected].

s Nizozemím. Stručně řečeno: český stát se proti Nomuře provinil tím, že poskytoval finanční pomoc jiným bankám a Nomuře nedal ani korunu, čímž na trhu vznikly nerovné podmínky. Soud tu vystupuje ve zvláštní roli ochránce spravedlnosti trhu a kritika dotační politiky státu. Český stát tedy určitě něco zaplatí, pokud ovšem nebude celý proces zastaven a nedojde k mimosoudnímu vyrovnání. To bude ale obtížné. Nomuru totiž popudila nejen protižaloba českého státu, který žádá 111 miliard jako odškodnění za náklady na nucenou správu v IPB (devět miliard korun spadá na nedodržení privatizační smlouvy, zbytek na špatný prodej akcií IPB), ale i žaloba na dva manažery Randalla Dillarda a Davida Thirska, kteří jsou stíháni za údajný podvod při prodeji akcií Českého piva. Nomura to prostřednictvím svého mluvčího v Česku Jiřího Hrabovského označila za „zneužití trestního stíhání k zastrašování Nomury“, existují údajně důkazy o tom, že Paroubkova vláda iniciovala urychlení celého případu u policie, vládní úředníci to ale odmítají.

Finanční válka V médiích a u soudů tak běží regulérní válka mezi Nomurou a českým státem. Nový ministr financí Vlastimil Tlustý, který od začátku kritizoval postup Zemanovy vlády při uvalení nucené správy na IPB a jejím prodeji – všichni si pamatují slova politiků z ODS o „krádeži za bílého dne“ –, je teď v citlivé pozici. Rád by v této válce vyhlásil mír, který by přinesla mimosoudní dohoda o uzavření sporu, jež by stát nepřišla ani na korunu. Zároveň by se tím ale relativizovala

Jíst přece musíme Problém prostě je, že agentura o svých obchodech mlčí a pokračuje v tom i po skandálu, který pro ni znamená případ Radky Kafkové. Jen deset dnů po jejím zatčení provedla agentura zajímavou transakci. Převedla dluhy více než sedmdesáti agropotravinářských firem v hodnotě přes šest set milionů korun – bez výběrového řízení – na známý Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond, který spadá pod ministerstvo zemědělství. Za kolik? To je tajné, říká mluvčí agentury. O které zadlužené firmy jde? To je taky tajné. Nedostanou se dluhy nakonec do majetku dlužníků? „Ne, jde jen o to nenechat ty firmy padnout, potravinářství je důležité, a připravit jim výhodný splátkový kalendář,“ říká bývalý ministr zemědělství Jan Mládek, během jehož vládnutí transakce proběhla. Zase se musíme vrátit do nedávné minulosti. Další bývalý ministr zemědělství, Jaroslav Palas, prodal předloni za podmínek velmi nevýhodných pro stát podnikateli Tomáši Pitrovi více než třicetiprocentní podíl Setuzy, který patřil fondu. To vše v době, kdy konsolidační agentura vlastnila čtyřmiliardový dluh Setuzy a mohla podnik bez problémů ovládnout a řídit (stejně jako třeba dnes ovládá Aero Vodochody). I tímto případem se zabývá policie. Konsolidační agentura skončí za patnáct měsíců, do té doby jí zbývá prodat dluhy za sedmdesát miliard korun. Pokud byl případ Kafkové šancí, jak se dozvědět něco víc o osudu čtyř set miliard korun (jak jsme doufali či si spíše přáli před šesti týdny), byla ta šance promarněna a nevrátí ji ani nepřekvapivá vyjádření hlavní hrdinky příběhu, kterým je věnována pozornost. I když – sedmdesát miliard je dost peněz, aby stály za pozornost. Jaroslav Spurný

Q

k odkladu byly spíše politické. Bylo před volbami a vláda by dohodou s Nomurou dala částečně za pravdu kritikům, kterým se zásah v IPB nelíbil. „Celá ta záležitost byla ještě hodně čerstvá,“ komentuje Rusnok. Byla tu i komplikovaná dohoda s ČSOB, která by musela s urovnáním sporu souhlasit, protože i ona je jako soukromý subjekt vlastněný belgickým kapitálem součástí sporů s Japonci. Zřejmě by se to neobešlo bez dalších nároků ČSOB vůči českému státu. To vše nakonec rozhodlo o tom, že vhodný okamžik pro smetení sporu byl promarněn. Nová vláda a ministr financí Bohuslav Sobotka se k Rusnokovu dokumentu už nevrátili, kabinet se svým ministrem šel klidně do arbitráže o desítky miliard, i když věděl, že rizika jsou obrovská. Teprve po verdiktu londýnského soudu premiér Jiří Paroubek vážně naznačil, že by byl ochoten jít na smír, ale připomněl znovu, že je ve hře i ČSOB, která o ukončení sporu nechtěla slyšet a stát jí odmítal dát peníze. Případné nulové mimosoudní vyrovnání, o němž hovořil Paroubek, Sobotka a teď nový ministr financí Tlustý, se hodně zkomplikovalo rozhodnutím arbitrážního soudu v Londýně. Nomura má momentálně lepší výchozí pozici.

Česko neuspělo s odvoláním proti výroku arbitrů ohledně sporu s bankou Nomura. Dá se ještě ubránit před výplatou odškodnění? Japonská investiční banka Nomura žádá 40 miliard korun, tolik peněz ale zřejmě nedostane. První nález arbitráže jasně odmítl, že by český stát uvalením nucené správy na Investiční a Poštovní banku a následným prodejem ČSOB provedl nepřípustné vyvlastnění majetku – nejprve jakési znárodnění a pak privatizaci. Právní kancelář Squire, Sanders & Dempsey, která ve věci zastupuje český stát, tuto část výroku soudu prodává jako svůj úspěch. Nemůže ani jinak, když v tom hlavním, pokusu o zrušení celého sporu, neuspěla, přestože většina odborníků předpokládala, že odvolání ve Švýcarsku nebude přijato. Londýnský soud konstatoval prakticky totéž co v předchozích arbitrážích se společností CME, která bránila svou investici v televizi Nova. I v případě Nomury došlo k porušení mezinárodní dohody o ochraně investic, tentokrát nikoli se Spojenými státy, nýbrž

mít snad brzy rozuzlení, obchodní soud rozhodl před týdnem o konkurzu na společnost IPB Group Holding a přístup k účtům tak získají všichni věřitelé společnosti. Jaká je pravda, měla ale už dávno zveřejnit konsolidační agentura.

Ministr Tlustý: Nula od nuly pojde. FOTO ČTK

Příliš velká rizika

jeho předchozí slova, která podporují argumenty Nomury, že byla v Česku okradena. Vlastimil Tlustý chce o nulové variantě ihned začít jednat, ostatně už jednou, v roce 2002, byl takový dokument na stole. „Jednání s Nomurou v lednu 2002 došla až k návrhu draftu urovnání sporu, předjednali jsme nulovou variantu,“ vzpomíná tehdejší ministr financí Jiří Rusnok. „Nomura měla eminentní zájem ten spor skončit, nešlo jí o peníze, pro tak velkou banku pár desítek miliard korun nic neznamená. Nomura se bála reputačních rizik. Poškození dobré pověsti jí mohlo zavřít dveře v dalších investicích,“ dodává exministr. Proč tehdy nedošlo k podepsání dokumentu, který mohl vše ukončit a navždy vynulovat rizika proher u arbitrážních soudů? Vláda nechtěla? „Na plénu vlády se ten draft nikdy neprojednával, hovořili jsme o tom jen v užším kruhu na předsednictvu vlády, a tehdy bylo jasně řečeno, že to necháme být, měl to vyřešit budoucí ministr,“ popisuje tehdejší situaci Jiří Rusnok. Důvody

Zkusit jednat o nulové variantě se ale musí, je to pořád lepší než čekat na výsledky dalšího arbitrážního soudu, které české straně zatím příliš nevycházejí. Důvody nemusejí být ve slabém právním zastoupení (renomovaným právním kancelářím zastupujícím ČR v kauze Nomura už stát zaplatil přes tři sta milionů korun), jak v minulosti několikrát naznačoval bývalý premiér Paroubek, nýbrž ve slabém finančním a politickém odhadu. Některé bitvy o peníze jsou v politice už tak riskantní, že se do nich nemá jít, ani kdyby takový ústupek znamenal přiznání chyby a nahrál by opozici. Ušetřené státní peníze jsou pro voliče možná důležitější než přesvědčení, že jsme z pozice mravní tehdy (při uvalení nucené správy na IPB) jednali správně, v zájmu stability a zachování peněz střadatelů. I to je ale relativní. Prohraná desetimiliardová arbitráž o investice v Nově neuškodila v politice nikomu. ODS, ČSSD ani bývalému řediteli TV Nova Vladimíru Železnému. Petr Fischer Autor je redaktorem Hospodářských novin.

Q

DISKUSE / PŘED 5 LETY

RESPEKT 38 V 18.–24. ZÁŘÍ 2006

Index šťastného Fidela Castra V článku Nejšťastnější místo na Zemi (Respekt č. 36/06) Jan Stejskal hovořil o tzv. indexu šťastné planety; ten staví do čela žebříčku zemí, které ničí přírodu jen málo a přitom v nich žijí relativně šťastní lidé, mnohé chudé státy včetně Kuby. Představte si to: jste na ostrově v Karibiku. Šumící azurové moře. Pláže. Palmy. Na takovém ostrově přece lidé musejí být nejšťastnější na světě... I když je to Kuba? Organizace New Economics Foundation nedávno vydala „index šťastné planety“ (HPI). Ten kombinuje očekávanou délku života, pocity štěstí uváděné v průzkumech a „ekologickou stopu“ obyvatel jednotlivých zemí. Čím vyšší štěstí a nižší ekologická zátěž, tím vyšší index. S rostoucím bohatstvím se HPI do určitého bodu zvyšuje, ale pak se trend láme a konzumní život pocitu štěstí už dál nepomáhá. HPI tak údajně postavil na hlavu žebříčky měřící ekonomickou výkonnost. Bohužel postavil na hlavu i zdravý rozum. Dle indexu se prý nejlépe žije na ostrovech Vanuatu. V první desítce následuje několik států z Latinské Ameriky včetně Kuby. USA se umístily až na 150. místě, před Pobřežím Slonoviny a Rwan-

dou. A tohle někdo myslí vážně? V zemi, kde před 12 lety proběhla genocida, se lidé mají jen „o dvě příčky“ hůře než lidé v „zemi neomezených možností“? Autoři žebříčku upozorňují, že z něj nelze dělat dalekosáhlé závěry. Měli by přiznat, že z něj nelze dělat závěry vůbec žádné. Zkusme si HPI porovnat s jiným ukazatelem – takzvaným Human Development Index (HDI), který používá United Nations Development Program (UNDP). Ukazatel HDI zohledňuje očekávanou délku života, HDP, vzdělání a další faktory. Vanuatu je na mizerném 118. místě. Další země mají smíšené výsledky: Kostarika (třetí podle HPI) je 47., Guatemala (osmá v HPI) až 117. Soudruhu Castrovi se navzdory upřímné snaze nepodařilo vyrovnat se soudruhu Kimovi, Kuba (v HPI šestá) je tedy na poměrně pěkné 52. příčce. Tady už je snad absurdita indexu šťastné planety zjevná. Jeho problém je paradoxně v tom, co jeho autoři považují za výho-

A

čkoli nepatřím zrovna k vášnivým zastáncům Kostaričan, není z toho planeta „šťastná“. A proto je současného způsobu vypočítávání ekologické taky „průměrný“ Američan na indexu šťastné planety stopy, pokusím se vysvětlit, v čem spočívá smy- tak nízko, přestože on sám je v porovnání s obyvateli sl „indexu šťastné planety“ (HPI). Aleš Tůma jeho jiných zemí šťastný hodně. Autoři HPI tedy nesestavýsledky špatně interpretuje, vinu na tom ale nesu vili žebříček nejšťastnějších zemí, snažili se ale ukái já. Autoři HPI neříkají, že v těchto zemích se žije zat, jak jsou země úspěšné v zajišťování spokojenénejšťastněji, jak se o tom píše v novinách a jak jsem ho života svých obyvatel při současném co nejnižším to bohužel občas zjednodušil i já, ale kombinují pocit zatěžování životního prostředí. Osobně vůbec nepokládám za důležité, kdo na štěstí s mírou ničení životního prostředí (což jsem se snažil v textu zdůraznit). Malou ekologickou sto- kterém místě je, a myslím, že je ekologické stopě pu tedy neprohlašují za průvodní znak štěstí, ale za v celém indexu přisouzena příliš velká váha. Index průvodní znak šťastné planety. Vycházejí z předpo- ale zpochybňuje právo automaticky si v přírodě kladu, že zatěžování životního prostředí není mož- cokoli „brát“ nebo to narušovat a nechat za to „plané zvyšovat donekonečna a že na některých problé- tit“ i ostatní. Lidem v rozvojových zemích bychom mech (např. na klimatických změnách) mají někteří měli do očí říct, že za naši vysokou spotřebu „platí“ obyvatelé planety mnohem větší podíl než ostatní. a budou „platit“ i oni, přestože z ní skoro nic nemají, Důsledky se však týkají i lidí, kteří k těmto problé- a pokud nedojde k radikálním změnám používaných mům (skoro) vůbec nepřispěli. Proto když „průměrný“ technologií, tak si ji ani nikdy nebudou moct dovolit. Američan zatěžuje životní prostředí kvůli své spoko- „Receptem je zchudnout, a prohlásit, jak jsme šťastní, jenosti mnohonásobně víc než ještě spokojeněji žijící respektive zůstat chudý v zájmu čisté přírody?“ ptá

N

emůžeme používat chybné pojmy typu „Kostaričan spokojenější než Američan“. Pocity zaznamenáme v průzkumu jako jakási ordinální čísla či procentní podíly šťastných lidí. Nelze je ale srovnávat. Ukazatele „ekologické efektivity štěstí“ jsou tedy také chybné. Kromě toho – mají snad ropa, stromy či kameny

právo zůstat „šťastné“ (nedotčené)? Jinými slovy, mají samy o sobě hodnotu zcela nezávislou na hodnotě, jakou těmto zdrojům přisoudí lidé? Netvrdím, že zvyšovat blahobyt můžeme jen za cenu stále horší devastace přírody. Bohatí si mohou dovolit čistší technologie. Nechápu, jak rozvojové země platí za naši prosperitu: platí především za

du: malou ekologickou stopu prohlašují za průvodní znak štěstí. Bohužel opomíjejí fakt, že většina lidí ve zmiňovaných zemích má malou ekologickou stopu prostě proto, že jsou chudí. Máme tedy zchudnout a prohlásit, jak jsme šťastní, respektive zůstat chudí v zájmu čisté přírody? Zkuste to říct lidem v rozvojových zemích do očí. Autoři HPI promítají svoje osobní hodnotové soudy do chování jiných a opomíjejí jednajícího jednotlivce. Co udělá Kubánec, pokud ho postavíte před volbu mezi chudým a šťastným životem, a životem „stejně šťastným“, ale materiálně několikanásobně bohatším? Zkušenost (a tisíce kubánských emigrantů na Floridě) ukazuje, že pravděpodobně to druhé. Řadu lidí od určité úrovně materiální blahobyt už nemusí uspokojovat. Štěstí (neboli užitek) lze ale sotva měřit a porovnávat. Problému se nezbavíme, ani když lidé v dotazníku uvedou, že jsou šťastní. Nevidíme jim do hlavy, a co víc, takové tvrzení nemá oporu ve skutečném jednání. Teprve skutečnou volbou lidé ukazují, co považují za důležité pro svoje štěstí. Miliardy lidí se dnes a denně snaží lépe materiálně zabezpečit sebe a svoji rodinu. Jakékoli lidské úsilí v sobě nutně zahrnuje přesvědčení, že potom budu v lepší situaci než předtím. Neutuchající snaha o lepší život se pak celkem logicky projevuje i v HDP jako jídlo, služby lékařů, auta či divadelní představení. A jen těžko si lidé na určité úrovni HDP řeknou, že jsou už naprosto šťastní, a přestanou se tedy o cokoli snažit. „Osobně si dovedu docela živě představit, že nějakých 1750 kilometrů východně od Austrálie leží nejšťastnější místo na Zemi,“ uzavírá Jan Stejskal. Já si to představit nedovedu, a to mám představivost poměrně bujnou. Aleš Tůma Autor je spolupracovníkem Centra pro studium hospodářského cyklu při Liberálním institutu.

Q

se Aleš Tůma. Vychází z představy, že bohatnout je možné pouze za cenu obrovského zatížení životního prostředí. Předpokládám, že autoři studie spíš apelují na „Západ“, aby se snažil další růst oddělit od rostoucího zatěžování životního prostředí. Ještě obecně ke „šťastnosti“: samotnou volbu bych přímo s pocitem štěstí nespojoval, protože uskutečnění oné volby nijak nezaručuje, že vzroste i pocit štěstí. Násobně bohatší Kubánec neznamená i násobně šťastnější. Proto bych ani nepohrdal pocity, které lidé v dotaznících projevují. Pro radost ze života není důležité jen materiální zajištění, ale spousta dalších věcí jako vztahy v rodině, k místu, kde žiju, nebo schopnost nepodléhat přehnaným očekáváním. O tyto faktory může člověk docela dobře pečovat i někde na ostrově v oceánu. Jan Stejskal Autor je šéfredaktorem měsíčníku o životním prostředí Ekolist.

Q

svoje kleptokracie, z naší prosperity mohou těžit. V otázce volby jsem měl na mysli očekávaný (ex ante) užitek. Všichni chybujeme, racionální člověk se ale snaží chyby neopakovat. Například už nečíst zprávy o indexu šťastné planety. Aleš Tůma

Q

9

PŘED 5 LETY

Na rozdíl od současného babího léta vládl tenkrát před pěti lety chlad, déšť a na horách dokonce první sníh. A po nárazu letadel do newyorských Dvojčat a washingtonského Pentagonu zavládl už úplný mráz. Té události, po níž „už nic nebude jako dřív“, byl plný i tehdejší Respekt. „Tři hodiny poté, co informace o útoku obletěla svět, se v Česku změnil životní rytmus,“ stojí v článku „Všichni jsme Američané“. „Vojenskou účast země v akci NATO na obranu napadeného spojence podpořily všechny parlamentní strany kromě komunistů. (…) Vzrušené přípravy české vlády na tuto odvetu však doprovázely tři nepříjemné zádrhely. Ten první se stal na středeční schůzce bezpečnostní rady státu, která za přítomnosti prezidenta republiky řešila

Všichni jsme Američané z Jemenu protiteroristická opatření. Do budovy pronikl neznámý mladík a nerušeně se procházel kolem debatujících politiků. Byl odhalen až poté, co na otázku předsedy sněmovny Václava Klause – ,A vy jste kdo?‘ – odvětil: ,Kandidát na prezidenta.‘ Poté ministr vnitra Stanislav Gross vzkázal občanům, kteří se rozhodli demonstrovat na Václavském náměstí svoji solidaritu s oběťmi atentátu, aby se neshromažďovali, protože to podle něj ,není bezpečné‘. Dva dny po útoku jednal ministr zahraničí Jan Kavan se svým jemenským protějškem Abdalláhem Kirbím o dodávkách zbraní pro Jemen, tedy pro zemi, v níž skupina okolo Usámy bin Ládina povraždila před rokem 17 amerických námořníků.“ Respekt č. 38/2001

INZERCE

Revoluční angličtina a němčina Nejúspěšnější metoda pro věčné začátečníky. Bez biflování slovíček a gramatiky. 5 let záruka. pozorněte! Jak to, že vůbec mluvíte? Přemýšleli jste o tom někdy? Všichni jsme se ve škole učili cizí jazyk, ale 95 % z nás ho neovládá. A ještě si většina lidí myslí, že jsou na jazyky hloupí. Jenže to je omyl. Nejsme hloupí. Protože kdybychom byli, pak bychom se nenaučili ani mateřský jazyk. Dokonce i mentálně retardovaní jedinci se naučí mluvit. Naučit se první (mateřskou) řeč je nejtěžší ze všech řečí. U dalších jazyků totiž můžeme porovnávat nové poznatky se starými. A jak se tedy naučíte první řeč? Rozhodující je jazykové prostředí. Tříleté dítě asi 13 000 hodin ze svého života prospalo, ale dalších 13 000 hodin na něj působilo jazykové (zvukové) okolí. Nejdříve začalo chápat, pak mluvit a nakonec přišlo na řadu psaní a čtení. Ve třech letech již hodně rozumí a také samo mluví, i když ještě ne „na úrovni“. Stejně tak, i když pomaleji, to zvládnou i retardované děti. Naše první řeč je čeština a další jazyk ovládají pouze děti z vícejazyčného prostředí. Ve Švýcarsku a zemích Beneluxu je několik rozdílných úředních řečí a lidé je ovládají. Myslíte si, že lidé ve Švýcarsku nebo v Beneluxu jsou chytřejší než my? Ne, to určitě nejsou. Jen od dětství žijí ve vícejazyčném prostředí.

A nyní přijde to nejzajímavější. I když tomu asi nebudete věřit, přesto se vy dospělí můžete naučit další řeč stejně jednoduše jako kdysi svou mateřskou řeč. Spoluautoři metody TAXUS Learning® Ivo Toman a Martina Králíčková spojili postup malých dětí s moderními poznatky o mozku. Využili i toho, že vy již umíte číst, a tedy dokážete zapojit obě mozkové polokoule současně: posloucháním originální angličtiny a čtením doslovných překladů. Doslovné překlady jsou z hlediska češtiny nesprávné, ale pro pochopení angličtiny správné, neboť anglicky mluvící lidé používají jiný slovosled než my. Pokud byste používali český slovosled, cizinec by vám nerozuměl, i kdybyste vyslovovali jednotlivá slova správně. Takto se naučíte myslet anglicky a získáte i dobrou výslovnost. Špatný přízvuk mají lidé hlavně proto, že danou řeč nemají dostatečně dlouho „naposlouchanou“. Teorii a gramatiku vůbec neprobíráte. Tu pochopíte z doslovných překladů. Ostatně, děti jdou do první třídy a gramatiku již umí. Až ve škole zjistí, jak je to vlastně „těžké“. Dokonce ani slovíčka se nebudete učit a přitom s TAXUS Learning® získáte slovní zásobu přes 4000 slov. TAXUS Learning® je vybaven pozitivními podprahovými záznamy. Kromě 9 modrých

výukových CD obsahuje i 3 červená CD, která vám vytvoří tiché anglické prostředí, a knihu s 270 obrázky, ve které je tato metoda podrobně popsaná. 14 hodin mluveného slova obsahuje 7960 vět. Postup je jako u dítěte. Nejdříve poslouchat a pochopit, pak mluvit a nakonec číst a psát. Každý jiný postup je nepřirozený. Nejdříve si „vědomě“ projdete lekci na mod-

TAXUS Learning® funguje u všech typů lidí. Záruka kvality 5 let. rém audio CD. Pak si tutéž lekci na červeném CD pouštíte velice potichu, na samém prahu slyšitelnosti, stále dokola. Musí to být tak potichu, že vás to nijak neruší, a vy se přitom můžete věnovat čemukoliv jinému. Dívat se na televizi, pracovat, bavit se, jet autem, sportovat, prostě cokoliv vás napadne. Váš mozek se tím bude podvědomě zabývat a vy se učíte, aniž byste však měli ty nepříjemné pocity, že se musíte učit.

Navíc toto může „jet“ několik hodin denně v práci nebo u vás doma. Celá rodina tak má vytvořeno anglické prostředí z výrazů, které již vaše podvědomí zná z doslovných překladů. Nemusíte se kvůli tomu odstěhovat do ciziny. To je ideální postup pro ty lidí, kteří nemají čas na intenzivní „vědomé“ učení se. Což je vlastně většina z nás! Pokud se Vám něco zdá nadsazené, pak vězte, že pouze naše školství v nás vypěstovalo poznání, že cizí jazyky jsou těžké. Systém výuky angličtiny ve škole je totiž špatný, neboť tam musíte ihned nahlas číst a psát. A hlavně, učit se slovíčka. Biflování jednotlivých slov je přímo rakovinou pro naše znalosti jazyků. Proč? Ze dvou důvodů. Vraťme se k dětem. Kdo z rodičů mluví na své děti jednotlivými slovy? Navíc samotné slovo zní úplně jinak, než slovo spojené s jinými do vět. Tyto i další objevy metody TAXUS Learning® stojí 5990 Kč (dobírka + 100 Kč, posílá se ještě v den objednání). Máte je napořád a navíc pro celou rodinu. Pro srovnání, jedna hodina konverzace s anglickým lektorem stojí asi 300 Kč na hodinu. Návratnost TAXUS Learning® je asi 20 takových hodin. Navíc máte záruku 5 let. Máte málo času na učení a chcete poznat vylepšenou cestu poznávání dětí? Pak navštivte ČESKO: společnost TAXUS International s.r.o., Na Pankráci 49, 140 00 Praha 4 (mezi metrem Vyšehrad a Pražského povstání) Po-Pá od 9 do 17 hod. nebo volejte zelenou linku 800 182 987 (8001 – TAXUS) Po-Pá od 9 do 17 hod. nebo 603 579 174 (nonstop), e-mail: [email protected], www.taxus.cz. SLOVENSKO: společnost TAXUS International s.r.o., Riazanská 110/700, 831 02 Bratislava 3, Tel./fax: 00421/2/44 64 48 91, e-mail: [email protected], www.taxus.sk

10

ZAHRANIČÍ

18.–24. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 38

Až co řekne Nová Čína Prodáváte informace v Pekingu? Od nynějška jen skrze vládní agenturu

J

e krásný slunný srpen 2008, v Pekingu běží olympijské hry, ale Čína řeší problém. Její atlet Sun Jing-ťie sice vyhrál běh na 5 kilometrů, jenže komise u něho objevila doping. Ještě větší problém však řeší agentura Reuters. Má tuto informaci sdělit svým čínským zákazníkům? Pokud tak neučiní, ztratí jejich důvěru. Pokud ano, ztratí v Číně licenci i stamiliony dolarů, které v roce 2006 zaplatila za přenosová práva z her. Je to možná trochu přehnaný příklad, nicméně ilustruje, do jak absurdní situace by mohla čínská mediální novinka zahraniční agentury přivést. Poté, co Peking již zkrotil domácí média, kterým zakázal bez souhlasu nadřízených orgánů informovat o katastrofách, nepokojích či ekologických haváriích, zaměřil se před týdnem i na zahraniční agentury. Ty už nesmí svým čínským zákazníkům poskytovat jakékoli údaje přímo, nýbrž pouze přes vládní agenturu Nová Čína (Sin-chua) nebo jí pověřené médium. Zároveň mají pod hrozbou ztráty licence zakázáno informovat o událostech, které by ohrožovaly ekonomický a sociální řád či podkopávaly národní jednotu, suverenitu a územní integritu Číny. Jde o peníze? Bojí se komunistické vedení o moc? Obojí.

Zprávy s cenou zlata Od roku 1996 platil na území Čínské lidové republiky zákon, který umožňoval zahraničním agenturám poskytovat místním zákazníkům zejména ekonomické informace. Po deseti letech se vše zcela radikálně mění navzdory tomu, jak se Čína rozvíjí a otevírá světu. Právě v tom je ale kámen úrazu. Na první pohled se může zdát, že na čerstvý zákaz mají hlavní vliv blížící se olympijské hry. Odhaduje se, že přenosová práva budou obnášet úhrnem kolem miliardy dolarů. A uchází se o ně i Nová Čína. Jde pochopitelně o velké peníze, nicméně ty „olympijské“ nestály u zrodu nové reglementace. Vládní Sin-chua, jež vznikla v roce 1931 pod názvem Rudá Čína, totiž není jen zpravodajskou agenturou, ale i regulátorem. Zprávy podává přímo oddělení propagandy komunistické strany. Navíc šéf agentury Tchien Cchung-ming a čínský prezident Chu Ťin-tao jsou dobří přátelé. Znají se už z 80. let, kdy působili v Tibetu, Chu jako tamní komunistický vládce a Tchien jako jeho zástupce. I proto je předem jasné, že během her v roce 2008 se žádný obyčejný Číňan nedozví o případném skandálu domácích sportovců nebo jiném problému a že hry budou „grandiózní, velkolepé a mírumilovné“. A že si též ukrojí z velkého finančního koláče za poskytování informací? To se bere jako samozřejmost. Nový zákaz očividně míří proti dvěma zahraničním společnostem, Reuters a Bloomberg, ač se dotýká i dalších včetně AFP a Associated Press. Kontrolovány mají být jak jejich jednotlivé zprávy, tak i fotografie a další poskytované služby. Na prvním místě jsou ovšem nejvíce ceněné informace obchodního charakteru. Čínští zákazníci za ně totiž ročně zaplatí 100 milionů dolarů. Do minulého týdne je zahraniční agentury poskytovaly

přímo prostřednictvím svých terminálů, nyní už musí projít přes cenzory Nové Číny. A jen na nich bude záležet, jaké zprávy a za jak dlouho „pustí“ dál. A to je další motivace pro nynější zákaz. Čínská společnost patří k nejzkorumpovanějším na světě a nelze si dělat iluze, že toho nebudou chtít lidé ze Sin-chua využít. Pochopitelně jde i o důvěryhodnost Reuters, Bloombergu a ostatních společností. Než totiž cenzoři ohodnotí poslanou zprávu jako nezávadnou, tedy že neohrožuje státní tajemství a nepodkopává vládnoucí režim, může být dávno pozdě a informace už ztratí původní smysl i význam. Zato pro Novou Čínu může být tento fakt k nezaplacení. Mezi dosavadní odběratele zahraničních agentur totiž patřily banky, makléřské i poradenské firmy. A je všeobecně známo, že údaje o hodnotě akcií, finančních ztrátách či poklesu surovinových rezerv mají mnohdy hodnotu zlata a díky jejich znalosti lze řádově během minut vydělat miliony. „Nejde o politickou kontrolu, jde jí jen o peníze,“ prohlásil na adresu agentury Sin-chua a nového zákazu James McGregor, někdejší výkonný šéf společnosti Dow Jones pro Čínu.

Soudci, mlčte Kritika zákazu na sebe nedala dlouho čekat. Výbor na ochranu novinářů se sídlem v New Yorku ho označil za krok zpět, podle pařížské organizace Reportéři bez hranic může mít vážný dopad na práci zahraničních žurnalistů v Číně. Problém chtějí příští měsíc v Pekingu otevřít i představitelé Evropské unie. Velké naděje si ale nedělá nikdo. S čínským otevíráním se světu přibývá v zemi vzdělanců, nabízí se stále více možností, jak se dostat k informacím, a jen internetových uživatelů je tu na 110 milionů. A to s sebou nese nebezpečí pro každou autoritářskou společnost. Proto existence 33tisícové speciální policejní jednotky dohlížející pouze na internet, proto cenzura médií i zahraničních agentur. Posledním rozhodnutím v řadě je zákaz, podle kterého nesmí zaměstnanci soudů poskytovat žádné informace o citlivých kauzách, jež by mohly mít charakter státního či obchodního tajemství, narušovaly práva jednotlivce nebo jsou projednávány za zavřenými dveřmi. Soudci je nesmí ani komentovat. Povolení mají pouze tiskoví mluvčí. I oni ale musí mít v případech týkajících se náboženství a národní bezpečnosti i kauz vztahujících se k Hongkongu, Macau a Tchaj-wanu souhlas nadřízených orgánů, jaké informace mohou zveřejnit. Do médií totiž nedávno uniklo až příliš mnoho informací o odsouzení Čching Čcheonga, hongkongského zpravodaje singapurského listu Straits Times – byl poslán na 5 let za mříže za údajnou špionáž pro Tchaj-wan. Krátce předtím dostal tříletý trest i Čao Jen, čínský reportér pracující pro New York Times – tím, že v roce 2004 zveřejnil plánovaný odchod čínského exprezidenta Ťiang Ce-mina i z nejvyšší armádní funkce, prý vyzradil státní tajemství. Robert Mikoláš, Hongkong Autor je zpravodajem ČRo pro Čínu a východní Asii. Q

Chceš změnit Jemen? Začni v Hadže Kdysi to bývala Šťastná Arábie. Potom země tradicionalistů, odkud vzešel Usáma bin Ládin. Dnes rozhoduje o svém osudu a mluví do toho i ženy. Pro pětadvacetiletou studentku Fatimu bylo 5. září velkým dnem. Do metropole provincie Hadža na severozápadě Jemenu zavítal v rámci předvolební kampaně sám Alí Abdulláh Sálih. Tento muž je u moci již od roku 1978 a nestane-li se zázrak, vyhraje prezidentské volby i teď ve středu. Fatima Sáliha nekriticky obdivuje. Věří, že nebýt jeho, v zemi ještě zuří občanská válka a z jejího rodného regionu nevede do hlavního města San’á široká asfaltová silnice. Sálih a jeho vládnoucí strana Mu’tammar (Všelidový kongres) nepotřebuje s hlasy voličů příliš manipulovat, protože podporu nadpoloviční většiny má jistou. Ale byť je o vítězi prezidentského klání rozhodnuto, 20. září se volí i na lokální úrovni,

což je mnohem zajímavější. Právě Fatima kandiduje do místního zastupitelstva. Je jednou z těch žen, které se rozhodly změnit svět (zatím aspoň v Hadže) prostřednictvím aktivní účasti v komunální politice. Proč tak málo dívek navštěvuje základní školy? Proč jsou tři čtvrtiny žen negramotné, když u mužů je analfabetismus jen čtvrtinový? Takové otázky ji motivují. „Dokud budou rozhodovat o ženách jen muži, naše postavení se nezlepší. Tvoříme polovinu obyvatel, tak máme právo ovlivňovat vývoj naší země!“ To, co zní v Evropě banálně, má v tradicionalistickém Jemenu téměř revoluční příchuť – ač ženské kandidátky tvoří necelé procento jmen na hlasovacích lístcích.

Otevřít se světu? Ano, ale s rozvahou. (Policie v internetové kavárně, Si-an.) FOTO GLOBEMEDIA / REUTERS

Odstup, nebo tě pomluvíme Zpočátku vše vypadalo jako idyla z genderové příručky. Ženy tvořily 42 % registrovaných voličů (Jemen dal volební právo ženám jako první země Arabského poloostrova – v roce 1967 na tehdy marxistickém Jihu a v roce 1970 na Severu). Aktivistky zakládaly ženské buňky uvnitř politických stran a prezident Sálih v projevu vyzval ženy k aktivní účasti na politickém životě. Záhy se však ukázalo, že výrazné osobnosti z řad ženských kandidátek značně konkurují mužským protějškům. Sálih tedy v novém projevu vybídl ženy, aby kandidovaly samostatně bez vazby na politické strany. Dokonce jim slíbil finanční podporu na úhradu nákladů kampaně. Problém je ale v tom, že tato podpora se ani neblíží částce, kterou poskytují svým mužským kandidátům strany. Ženy se tedy cítí podvedeny. „Prezident Sálih sliboval podporu a nabádal nás k nezávislosti. Peníze, které dostaneme, ale nestačí ani na vytištění plakátů. Připravil tak ženám nerovné podmínky,“ tlumí Fatima svůj obdiv k Sálihovi. Křeslo zastupitelky, o které usiluje, má přitom velký význam. V Jemenu totiž tvoří značnou část ekonomiky prostředky z rozvojových programů. Zastupitelé kontrolují přerozdělování těchto peněz a s ním spojené zisky pramenící z korupce. A právě kandidátky v místních volbách často působí v ženských nevládních organizacích, a mají o potřebách regionu jiné představy než

členové strany Mu’tammar zahřívající svá křesla již po léta. Vládní strana si chce ovšem uchovat svá privilegia silnějším nátlakem než Sálihovou výzvou. S Fatimou to zkusila nejprve po dobrém: dostane státem placené místo ve školství s podmínkou, že se vzdá kandidatury. Pak přišla finanční nabídka ve výši 100 000 rijálů (500 USD). Když Fatima neustoupila, začala strana vyvíjet nátlak na mužské členy její rodiny. Hrozba rozšíření smyšlených pomluv – za pomoci zaplacených „očitých svědků“ –, jejichž cílem bude zničit pověst dívky a celé její rodiny, funguje v tradiční jemenské společnosti spolehlivě. Takže Fatima nyní čelí silnému tlaku na rezignaci nejen ze strany svých politických konkurentů, ale také vlastních příbuzných. Kolik jemenských žen tomuto tlaku odolá a bude následně zvoleno a kolik se jich nakonec dokáže v komunální politice prosadit? To ukážou až následující měsíce. Určitá nevýhoda se ale rýsuje už dnes. Rovné šance pro ženy v této tradicionalistické zemi připouští zatím hlavně mladší a liberálnější část populace, takže i většina kandidátek jen taktak splňuje věkový limit 25 let. Ti, kdo od zvolených zastupitelek očekávají zkušenosti nutné pro reálný pohled na svět, budou možná zklamáni. Jitka Adamčíková, Hadža Autorka pracuje v Poradně pro uprchlíky. V Jemenu působí jako pozorovatelka volební mise EU. Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 38 V 18.–24. ZÁŘÍ 2006

11

Bosna sobě napospas Nejde o volby, ale o to, že deset let po válce skončí mezinárodní dohled

C

o je to? Má to 12 vlád, 15 premiérů, 3 prezidenty a 144 ministrů. Lidé tam mluví stejnou řečí, ale používají tři oficiální jazyky a dvě písma. Soudci soudí podle čtyř zákoníků a děti se učí podle tří druhů učebnic. Má to hymnu, ale nemá k ní text. Je to demokratická republika, ale v jejím čele stojí nikým nevolený „protektor“, který může nařídit cokoli a odvolat kohokoli. Je to Bosna a Hercegovina. Prvního října ji čekají parlamentní a prezidentské volby, už páté od dohody v americkém Daytonu a konce války v závěru roku 1995. Co se od té doby povedlo a co naopak ještě chybí? Jak Bosňané žijí? A mohou volby něco změnit?

Až odejde monarcha Posuzujeme-li situaci v Bosně, záleží na tom, z jakého úhlu se díváme. Srovnáváme-li dnešní Bosnu s tou válečnou, můžeme jásat. V zemi se nestřílí (tedy střílí, ale to si jen mafiáni vyřizují mezi sebou účty), armády tří znepřátelených stran byly sjednoceny v jednu a ta je natolik zredukována, že má spíše ceremoniální funkci. Bosenští Srbové, Chorvati a Muslimové (Bosňané) mohou svobodně cestovat po celé zemi díky tomu, že mají „neutrální“ státní poznávací značky, které využívají sedm písmen, stejných pro cyrilici i latinku (není už tedy možné při pouhém pohledu na značku zjistit, zda jede Srb, Chorvat nebo Bosňan). V celé zemi se platí jednotnou měnou. Výrazně menší zadostiučinění ale pocítí ten, kdo by chtěl Bosnu posuzovat z pohledu normálního fungujícího státu. Výsledek by byl totiž dosti tristní. Deset let po válce – přes obrovské finanční dotace na obnovu a rozvoj – nemá práci skoro polovina práceschopného obyvatelstva. Výroba je stále hluboko pod předválečnou úrovní. Polovinu HDP spolkne rozbujelý státní aparát. Země je rozdělena na nefunkční soustátí (Republika srbská a bosňácko-chorvatská Federace Bosny a Hercegoviny, která se navíc dělí do deseti kantonů, každý s vlastní vládou, policií atd.). Nikdo ani neví, kolik lidí v Bosně vlastně žije – poslední sčítání obyvatel totiž proběhlo před válkou. Dnes by to měly být 4 300 000 lidí, ale vzhledem k válečným ztrátám a emigraci jich je odhadem o milion méně. Stále se pátrá po osudu skoro 14 tisíc pohřešovaných. Korupce bují na každém kroku, mladí lidé se zoufale snaží získat vízum do některé západní země (od roku 1995 Bosnu opustilo už skoro 100 tisíc lidí ve věkové skupině mezi 15 a 35 lety a 70 % těch, co zbyli, by odešlo při první příležitosti). Jediné, v čem Bosna patří ke světové špičce, je patologie. Díky stále nekončící práci na

odkrývání masových hrobů má Bosna vynikající týmy patologů, které dokonce podle potřeby propůjčuje OSN, třeba na Východní Timor… Mohou volby něco změnit? K lepšímu sotva. Kampaň je nejdrsnější od konce války a nacionální vášně nejvzedmutější. Jako by se Bosna probudila po deseti letech relativního klidu. Většina válečných vůdců je přitom buď po smrti, za mřížemi, nebo na útěku. Jejich dědictví ale přetrvává. Výbuch na hrobce bývalého prezidenta Aliji Izetbegoviće (Muslima, který zemi přivedl k nezávislosti a vedl během války v letech 1992–95) rozzuřil Bosňany. Zveřejnění záběrů, na nichž bosenští vojáci střílejí srbské zajatce a pálí srbské vesnice, zase vsypalo sůl do válečných ran Srbů. Snahy o ústavní reformu, která by zefektivnila státní zřízení, vyvolaly vážnou krizi celého daytonského systému – posílila by se totiž pravomoc centrální vlády na úkor vlád jednotlivých entit. Premiér Republiky srbské Milorad Dodik dokonce reagoval otevřenými výzvami k odtržení svého ministátu. Někteří bosňáčtí politici zase žádají úplně zrušit Republiku srbskou a vytvořit jednotný stát. Do toho všeho má koncem roku skončit svou činnost OHR – Úřad vysokého komisaře OSN, který od roku 1995 dohlíží na vývoj v zemi. Nyní je v této funkci německý diplomat Christian Schwarz-Schilling. A právě on má být posledním v řadě „osvícených monarchů“ vládnoucích Bosně. S jeho odchodem se má OHR zrušit a Bosňané si mají konečně (byť pod bdělým okem OBSE a ambasád západních zemí) vládnout sami. Má to být ocenění pokroku, který Bosna od války dokázala. Kritičtí pozorovatelé ale žádný velký pokrok nezaznamenali a obávají se spíše návratu do chaosu. Schwarz-Schilling napsal v textu pro hlavní bosenské deníky, že delší protektorát by jenom prodloužil cestu země k evropské integraci. Známý bosenský novinář Senad Pečanin opáčil: „Tady vůbec nejde o to, jak rychle se bude Bosna přibližovat Unii, ale o to, jak rychle se propadne do politického, ekonomického a bezpečnostního chaosu. Bez OHR je rozhodně blíž válce než vstupu do EU.“ Hrozí tedy Bosně návrat do války a chaosu?

Zkorumpovaní, ale naši Pečanin trochu přehání – návrat k válce není pravděpodobný. Nebezpečí chaosu ale existuje. A i kdyby na tom Bosna zůstala, jak je, ani to není výhra. Jenže existuje naděje na změnu? Je v Bosně nějaká politická síla, která by dokázala změnit věci k lepšímu? Nějaké Občanské fórum? Odpověď zní – bohužel – ne. Je to jako přesýpací hodiny. Když

se hlavní bosňácká partaj (Strana demokratické akce, SDA) rozhodne trochu zkultivovat, zbavit se hlavních válečných profitérů či propagátorů radikálního islámu, národovecký prapor okamžitě převezme do té doby (alespoň verbálně) občansky orientovaná opozice (jde hlavně o někdejšího premiéra Harise Silajdžiće). Důvodem k jásotu není ani to, když se konečně rozpadne hlavní strana bosenských Chorvatů (Chorvatské demokratické společenství, HDZ), která od roku 1990 získává 90 % jejich hlasů. Za rozpadem totiž byly osobní konflikty a obě části rozpadlého HDZ se teď předhánějí, kdo bude více hájit chorvatské národní zájmy v Bosně. Když se premiérem Republiky srbské stal místo členů Karadžičem založené Srbské demokratické strany Milorad Dodik ze Strany nezávislých sociálních demokratů, byla to nadějná chvíle. Ale Dodik jako první začal otevřeně mluvit o odtržení Republiky srbské, a to dokonce společně se srbským premiérem Vojislavem Koštunicou. Malé občanské strany jsou tak nicotné, že skoro nejsou vidět, takže prapor změny drží de facto už jen Sociálnědemokratická strana. Sjednocuje reformní část někdejšího Svazu komunistů, má ve svých řadách příslušníky všech bosenských národností, ale ani ona se během svého krátkého koaličního vládnutí v letech 2000–02 příliš neukázala. A hlavně – lidé chtějí volit „svoje“. Vědí, že „naši“ jsou sice zkorumpovaní, ale pořád lep-

Turkmenbaši: plynem, solí i sekerou

Škola hrou V Turkmenistánu – na rozdíl od sousedního Uzbekistánu a Tádžikistánu – nejde o klanovou oligarchii, nýbrž o čistou diktaturu jednoho

muže, velmi podobnou systému stalinskému. Z bankovek, mincí, billboardů i soch shlíží nejvyšší muž ve státě, doživotní prezident Saparmurad Nijazov alias Turkmenbaši – otec všech Turkmenů. Po něm či po příslušnících jeho rodiny se dnes jmenuje zhruba třetina všech obydlených míst v zemi a většina kolchozů a fabrik. Děti se musí ve školách povinně učit Ruchnamu, což je Turkmenbašim sepsaný recept na správný život. Turkmenbaši dominuje i vysílání všech tří státních, a tedy i v zemi existujících televizních kanálů. Právě v televizi spatříme neuvěřitelné věci. Například jak Turkmenbaši řídí zasedání kabinetu jako učitel ve škole, vyvolává jednotlivé ministry a zkouší je z pasáží Ruchnamy. Donekonečna byl ukazován šot, kdy Turkmenbaši vysvětlil francouzským investorům, že silnice se přes kopečky nemá stavět oklikami podle reliéfu terénu, ale přímo, neboť se tím ušetří. Běžná životnost ministra je dva až tři roky, pak přichází obvinění z kriminálních deliktů typu korupce a zpronevěry (jen zřídka však bezdůvodně) a dotyčný je zhruba na deset let vsazen do vězení, odkud může být na zásah

Matyáš Zrno Autor pracuje v Občanském institutu.

Q

O politice se nemluví

Úmrtí novinářky Muradové je klasickým případem vraždy nepohodlného člověka diktátorským režimem. Otázka zní, proč to svět Turkmenistánu trpí. Ogulsapar Muradová (58) pracovala pro Rádio Svoboda, jediný nezávislý zdroj informací v současném Turkmenistánu. Tak jako její kolegové před několika měsíci, kteří si však po několika dnech arestu „dali říct“, byla nejdříve zastrašována. V červnu ji zatkla tajná služba a obvinila ji z „nezákonného shromažďování informací za účelem záměrného vyvolávání nespokojenosti mezi obyvatelstvem“ a „předávání materiálů občanům cizích zemí“. Pro jistotu jí přidali nedovolené ozbrojování, za něž 25. srpna vyfasovala v deset minut trvajícím procesu šest let vězení. Po dvou týdnech výkonu trestu přišla příbuzným zpráva, že Muradová skonala následkem špatného zdravotního stavu. Při přebírání těla ale příbuzní zjistili, že má na čele ránu sekerou i další zranění. Přístup nezávislému odborníkovi ovšem úřady nepovolily.

ší než „oni“, kteří nás za války zabíjeli. Nacionalistické strany fungují podle principu spojených nádob. Mohou hlasy svých národů získat v takové míře jen díky tomu, že je straší těmi druhými. Funguje to úspěšně už od prvních svobodných voleb v roce 1990. Za této situace není divu, že Bosně chybí „idea státu bosenského“. Odmítá ji většina bosenských Srbů i Chorvatů. Mnohem raději by splynuli se svými „mateřskými“ státy – Srbskem a Chorvatskem. Většina lidí v Bosně je sice ochotna žít společně s příslušníky ostatních národů (nikoli už ale se s nimi však ženit či vdávat), ale jen 20 % bosenských Srbů cítí silnou náklonnost k vlastní zemi (Bosně a Hercegovině). Mezinárodní společenství se z toho snažilo vykroutit kočkopsem – Bosna jako taková zůstala zachována, ale rozdělená natolik, že v podstatě není fungujícím státem. A právě rozdělení Bosny do dvou států (Republiky srbské a bosňácko-chorvatské federace) je kamenem úrazu. A to nejen kvůli neefektivnosti a finanční i správní náročnosti. Na Republiku srbskou se Bosňáci dívají jako na genocidní výtvor, plod srbské agrese, který znemožňuje účinné řízení státu. Srbové se zase obávají jednotného státu s převahou Bosňáků coby nejpočetnějšího národa.

Za deset minut odsouzená, za dva týdny mrtvá. FOTO ARCHIV RFE / RL

prezidenta zase vytáhnut nahoru... Zacházením s úředníky si nejvyšší muž ve státě chce udržet popularitu mezi obyvatelstvem. Dalším fíglem jsou pravidelné roční amnestie – dostat se za nějakou banalitu do kriminálu je poměrně snadné, omilostnění z pera Turkmenbašiho ještě snadnější. Občané se také těší výhodám ve Střední Asii neobvyklým. Státní zaměstnanci berou v přepočtu deset tisíc korun měsíčně, přitom je levno – benzin za haléře, voda, plyn a sůl zadarmo.

Za pakatel jsou například letenky, ne každý ale může létat do zahraničí, neboť stejně jako v dobách SSSR potřebuje zvláštní povolení. To je druhá strana mince: Turkmenbaši například už před šesti lety zavedl přísné kvóty na vysoké školy a velkou část fakult zrušil, protože země prý nepotřebuje pouze vzdělané lidi. Nevoli vzbudil i zákon o omezení lékařské péče (do nemocnic byli v rámci šetření nasazeni vojáci) nebo zrušení důchodů (o své rodiče se podle turkmenské tradice má postarat potomstvo). Projevit jakýkoli nesouhlas s režimem znamená velké problémy. Opozice v zemi neexistuje, částečně dožívá ve vězení, v cizině nebo anonymně – bez jakékoli pozornosti okolního světa jako v případě Muradové – skončila kdesi pod karakumskými písky. „Jestliže se u nás v Uzbekistánu dá mezi přáteli nezávazně tlachat o politice, v Turkmenistánu je něco takového vyloženě nebezpečné,“ srovnává obě země učitel Žoldošbek z uzbeckého Nukusu na základě zkušeností z příhraničního styku. Pocítili to i příslušníci Turkmenské helsinské skupiny Amankurban Amanklytčev a Sapardurdy Chadžijev, souzení spolu s Muradovou. Dostali sedm let a ministr státní bezpečnosti Geldymuhamed Ašírmuhamedov z nich udělal vysoce nebezpečné plánovače státního převratu ve spolupráci s exilovými opozičníky a zahraničními diplomaty. Proč to svět Turkmenistánu trpí? Odpovědi se v dostupných pramenech hledají těžko. Svou roli mohou hrát obrovské zásoby plynu a ropy, potenciálně levnějších než ruské suroviny. Nebo i strategická poloha v blízkosti Íránu i Afghánistánu a snaha Američanů nerozházet si to dopředu se slibným spojencem. Tomáš Vlach Autor působí v agentuře Daroga.

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

V

álka v Libanonu skončila před více než měsícem bez vítěze a mohlo se zdát, že vše je zcela zacementováno. Dva unesení izraelští vojáci zůstávají neznámo kde, nemluvě o osmi zabitých v úvodní den přepadu Hizballáhu. (Je navíc s podivem, jak často se v tisku objevuje formulace, že válka se vedla kvůli dvěma zajatcům, rozuměj ještě živým lidem, které lze vyměnit bez užití síly, jako by osm zabitých nebylo důvodem k akci.) Nicméně leccos se projasňuje. V úterý byla na Kypru zadržena loď Gregorio 1 pod panamskou vlajkou se zajímavým nákladem. Pod deklarovaným „zařízením pro meteorologická pozorová-

V Levantě se jasní

Kremelský klon Medvěděv Začínal jako Putinův kamarád, teď patří mezi jeho nástupce

K

dyž ho přivezli z porodnice, Leonid Brežněv již rok seděl v Kremlu. Když se pak na pohřeb generálního tajemníka sjeli světoví státníci a vyhlíželi změnu, bylo mu právě sedmnáct a s oblibou poslouchal skupinu Black Sabbath. A když slavil dvacetiny, zemi již vládl Gorbačov a bujela perestrojka. Dmitrij Medvěděv se od dosavadních ruských lídrů liší už generačně. A stane-li se za rok a půl ruským prezidentem, jak se nyní spekuluje po Putinem potvrzeném vlastním odchodu, bude to první hlava impéria, jejíž dospělost již nepoznamenaly dozvuky stalinského komunismu. Co to znamená v putinovském, respektive poputinovském Rusku? Zatím musíme při těchto otázkách brzdit koně. První ruský vicepremiér Medvěděv totiž patří mezi zhruba dvacítku „kremelských klonů“, jak putinovské partě možných následníků trůnu přezdívá ruský tisk. A byť spolu s ministrem obrany Sergejem Ivanovem tvoří dvojici favoritů, Putin nakonec rozhodne sám, jak velí imperiální tradice.

Vaše eminence velkovezíre

Vzduch je čistý, hlídejme moře. FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

ní“ se skrýval mobilní radarový systém na 18 náklaďácích a 3 velitelská vozidla. Podle vojenských zdrojů serveru Debka šlo o část zásilky, kterou v Severní Koreji zakoupil Írán pro libanonský Hizballáh. V dokumentaci nákladu nebyla uvedena Sýrie jako příjemce, přesto syrská vláda žádala Kypr o propuštění nákladu. Zdá se, že šlo o jeden z prvních dobrých zásahů členské země EU v konfliktu. Loď Gregorio 1 totiž plula ze Severní Koreje přes egyptský Port Said do syrského přístavu Latakíja, ale na Kypru doplňovala palivo, což se nákladu stalo osudným. Neexistuje sice žádné embargo na prodej zbraní Sýrii ze Severní Koreje nebo Kypru, ale kyperské úřady upoutal rozdíl mezi deklarovaným nákladem a realitou. V době vydání zprávy přesto nebylo jasné, zda Kypr na tomto základě zásilku zkonfiskuje. Jisté ovšem je, alespoň pro server Debka, že zásilka pro Hizballáh představuje první nezvratný důkaz porušení zbrojního embarga uvaleného rezolucí Rady bezpečnosti č. 1701 ze strany Sýrie a Íránu. Radary měly doplnit protiletadlový raketový systém, který Hizballáh již obdržel skrze Sýrii. O důvod více pro evropskou účast v námořní ostraze libanonského pobřeží, do jejíhož čela se chystá německá marína. O něco jasněji je i ve Svaté zemi, kde se obdobný únos izraelského vojáka (a zabití dvou dalších), tentokrát ze strany Hamásu, postaral o jakousi předehru libanonské války. Konflikt v Gaze pak zmizel z médií překryt dýmem z náletů na Libanon, nicméně trval – a to jak mezi izraelskou armádou a palestinskými bojůvkami, tak mezi Palestinci samotnými. Právě proto působila před týdnem celkem překvapivě zpráva, že palestinští politici se dohodli na programu příští vlády národní jednoty. Ta by měla udělat tečku za de facto dvouvládím, kdy prezidentem autonomie byl Mahmúd Abbás z Fatahu, ale jednobarevnou vládu sestavil na základě svého absolutního volebního vítězství Hamás. Hamás byl k dohodě tlačen už tím, že v březnu, kdy se ujal moci, Západ pozastavil přímou pomoc celé autonomii. V této situaci nebyli vypláceni státní zaměstnanci (165 tisíc lidí ze čtyřmilionové populace autonomie, což je při tamní vysoké nezaměstnanosti velký podíl pracovní síly), kteří pak vstoupili do stávky. Podle koaliční dohody bude prý Hamás útočit na Izraelce pouze na palestinských územích. Pokrok? Jak pro koho. Zbyněk Petráček

18.–24. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 38

Rusové rádi diskutují o politice, ale snad nikdo z nich nepředpověděl, že v srpnu 1999 se ruským premiérem stane jakýsi Voloďa Putin. A i kdyby – nikdo by tehdy nevsadil na to, že jeden z desítek vysokých státních úředníků bude nejenom hlavou vlády, ale i prezidentem a poté nejpopulárnějším vůdcem Ruska od dob Stalina. Putin, zpočátku považovaný jen za náhodného kandidáta, se ukázal jako velice schopný a obratný hráč, který svého předchůdce Jelcina nejenže překonal, ale též nezradil (pro Rusko s jeho odvěkou byzantskou zákeřností a nelítostnou surovostí politických poměrů je to klíčová otázka, omyl může stát i život). Jelcin tehdy vybral svého nástupce nečekaně, leč virtuózně. Nyní čeká stejně těžký úkol samotného Putina. Během posledních dvou let zaznělo při analýzách Kremlu více než dvacet různých jmen. Největší frekvenci vykazuje právě Dmitrij Medvěděv, Putinův krajan z Petrohradu. Kdysi spolu začínali v kanceláři charismatického „hrdiny perestrojky“, petrohradského primátora Anatolije Sobčaka. Nicméně ještě před sedmi lety byl Medvěděv obyčejným obchodním manažerem. Měl sice právnické vzdělání a doktorát z občanského práva, ovšem pracoval jako jeden z několika ředitelů velkého papírenského koncernu v Irkutsku. Pak ale nastává osudový zvrat – Medvěděvův kamarád se náhle stává premiérem a vzápětí úřadujícím prezidentem, jemuž Jelcin předává fakticky veškerou moc v zemi. Pár podzimních měsíců roku 1999 vynáší Medvěděva na vrchol. Již v únoru 2000 na rozkaz Putina řídí jeho volební štáb a pak obsazuje klíčová místa v jeho kanceláři. Raketová kariéra „velkovezíra“, jak se mu přezdívá, vede k pozici nepochybné šedé eminence (v níž zakotvil během šéfování v prezidentské kanceláři) a k solidnímu úřadu prvního místopředsedy vlády Ruské federace. Navíc mu Putin poskytl vzácný dárek – ve vládě ho pověřil řízením několika celonárodních projektů ve zdravotnictví, školství a bytové výstavbě. Jinými slovy, vše, co se nyní bude v Rusku dít dobrého, bude

automaticky spojeno se jménem Medvěděva. Každý krok místopředsedy vlády pak znamená obrovskou reklamní kampaň.

Právník s čistým štítem Proč vlastně našel Putin v Medvěděvovi takovou zálibu? Podle jedné verze má tento příklon docela prozaické vysvětlení. V první polovině 90. let působil Medvěděv jako právní expert petrohradského výboru pro zahraniční styky, jehož předsedou byl právě Putin. Tehdy prý musel spolu s dalším Putinovým „specialistou na řešení krizových situací“ Dmitrijem Kozakem (i ten je nyní jako představitel prezidenta v Jižním federálním okruhu na seznamu potenciálních následníků) krýt šéfovi záda – zametli skandál s licencemi na vývoz ruských barevných kovů, které prý Putinův výbor nezákonně vydával. Právnická zručnost a vynalézavost Medvěděva a Kozaka tehdy zachránily Putinův politický krk před zlomením (šlo o podezření ze spáchání trestného činu), tudíž je jasné, že se jim prezident cítí velmi zavázán. Putinův vděk Medvěděvovi má ale i jiné zdroje. Právě tento právník je totiž autorem klíčové myšlenky režimu – jak bez porušení zákona učinit ze státní moci spoluzakladatele a spolumajitele akciových společností. Trik spočíval v tom, že stát se podle Medvěděva mohl podílet na vytvoření základního kapitálu početných akciovek nikoli pozemkem, ale platbou za pronájem pozemku. To Putinově partě následně umožnilo ovládnout obrovské množství původně soukromých podniků privatizovaných za dob Jelcina. Přitom sám Medvěděv se během působení ve vysokých funkcích skoro nezapletl do žádných velkých skandálů a svůj úřednický štít má docela čistý. Na rozdíl třeba od svého nejbližšího následnického konkurenta, místopředsedy vlády a ministra obrany Sergeje Ivanova. Jeho syn před pár lety svým luxusním mercedesem usmrtil v Moskvě stařenku; případ byl označen za velmi kontroverzní, ale nakonec z toho Ivanov junior vyklouzl bez trestu. Navíc je ruský rezort obrany sám o sobě permanentní časovanou bombou. Pravidelně se tam dějí věci, které jsou s to automaticky snížit jakoukoli popularitu. Fešák a bývalý čekista Ivanov, hovořící plynně anglicky, to naposledy odnesl letos v lednu, kdy vyšel najevo tzv. případ Syčev (vojákovi v uralském Čeljabinsku, dlouhodobě šikanovanému a pravidelně mlácenému poddůstojníky, museli lékaři amputovat obě nohy).

Parta z Petrohradu Některé prognózy naznačují, že až Putin v roce 2008 odejde, buď bude řídit plynový gigant Gazprom, nebo se stane předsedou nejmocnější proprezidentské strany Jednotné Rusko. Není náhoda, že i v Gazpromu – který se ve světě stává stejně neodmyslitelným symbolem ruského impéria jako třeba rakety nebo jaderné zbraně – zůstala pořádná stopa po Medvěděvovi. V letech 2000 a 2004 byl dvakrát zvolen předsedou rady ředitelů této lukrativní společnosti. Část veřejnosti považuje Putinův tým za skupinu podvodníků, kteří za použití státní moci rozdělili mezi sebe největší a nejlákavější kousky majetku, který kdysi patřil Sovětskému svazu a pak přešel do rukou oligarchů, jako jsou Chodorkovskij, Berezovskij, Gusinskij a další. Potom Putin rozdělil sféry ekonomického vlivu mezi své nejbližší. Je tedy třeba připomenout, že i Medvěděv se tohoto procesu bezprostředně zúčastnil. Pokud však tento odér neuškodil politicky Putinovi, neměl by uškodit ani Medvěděvovi. Nyní je tedy Putin zhruba tam, kde byl Jelcin v roce 1999, ale oproti němu má velké plusy. Na rozdíl od tehdejší Jelcinovy mizivé popularity je dnes Putin na vrcholu slávy, má obrovský rating, většina společnosti jeho kroky podporuje. Další Putinova výhoda spočívá ve faktu, že během sedmi let, co drží kormidlo ruské státní moci, obsadil řadu klíčových postů svými prověřenými kádry. Zatímco Jelcinova personální politika byla založena na rozmarech a nepředvídatelných intuitivních krocích starého aparátčíka, Putin kolem sebe postupně a důsledně vytvořil široké nárazníkové pásmo nové generace vyšších úředníků. K tomu, aby se do onoho kola vyvolených dostali, obvykle potřebovali nejenom odpovídající kvalifikaci a jiné pracovní kvality a předpoklady. Přednost, jak se zdá, měli vždy lidé, kteří pocházejí z Petrohradu nebo v Putinově rodném městě dlouho působili. Medvěděv je jakousi kvintesencí Putinova týmu. Alexandre Gajdamacký

Q

Dmitrij Anatoljevič Medvěděv Narodil se 14. září 1965 v Petrohradu (tehdejším Leningradu) jako jediné dítě v rodině univerzitního profesora. Jako student rád fotografoval, poslouchal rockovou hudbu (zvláště skupinu Black Sabbath) a sportoval (ve vzpírání vyhrával univerzitní soutěže). S manželkou Světlanou chodil do jedné třídy, vzali se v roce 1989, mají 10letého syna Ilju; 1987–90 – ukončuje právnickou fakultu Leningradské státní univerzity, doktor práv, docent; 1990–99 – učí na téže fakultě, zároveň působí v byznysu, ve státní správě i samosprávě; 1990 – v rámci kanceláře petrohradského primátora začíná spolupracovat s Putinem; 1993–94 – právní ředitel rusko-švédského podniku Ilim Pulp Enterprise; 1998 – zvolen členem rady ředitelů akciové společnosti Bratskkomplexholding; 1999 – v listopadu náměstkem šéfa úřadu vlády, v prosinci náměstkem šéfa kanceláře prezidenta; 2000 – šéfem Putinova volebního štábu; poprvé zvolen předsedou rady ředitelů Gazpromu; 2001 – vede pracovní skupinu, která má uvést na trh akcie této firmy, lukrativní podnik se pak dostává pod vedení jiného Putinova věrného, Alexeje Millera; 2002 – představitelem prezidenta v Národní bankovní radě; 2003 – šéfem prezidentské kanceláře, Putin ho novinářům představuje jako člověka liberálních a demokratických názorů, orientovaného na posílení tržní ekonomiky v Rusku; téhož roku v televizním interview zpochybňuje „právní účinnost“ zmrazení akcií JUKOS a doporučuje orgánům činným v trestním řízení spíše opatrnost, jelikož takové jednání může způsobit zmatek v ekonomice a politice; v listopadu členem Rady bezpečnosti Ruské federace; 2004 – podruhé zvolen předsedou rady ředitelů Gazpromu; 2005 – první místopředseda vlády; šéfem prezidentské kanceláře se stává další Putinův favorit, ťjumeňský ropný magnát Alexandr Sobjanin.

TÉMA

RESPEKT 38 V 18.–24. ZÁŘÍ 2006

Investice sice Hilary a Chris nepřivezli, zato možností tvořit vrchovatě.

13

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Tady bude alternativa Nástupci undergroundové kultury mezi dotacemi a svobodou

Kde se tady něco děje? To je možná úplně první otázka každého, kdo přijede na návštěvu do cizího města a chce si užít jinou kulturu, než co nabízí místní kulturáky nebo televize. Přitom v zemi rockfestů a undergroundových rebelů se zdálo, že rozvoji alternativní kultury nejen v Praze nestojí nic v cestě. Stačí jen odhodlání a trocha podnikavosti. Po patnácti letech se ale ukazuje, že je to všechno mnohem složitější.

T

eplice jsou výkladní skříní severu a možná i celého Česka. To dojde každému, kdo tudy projíždí a narazí na uklizené město, opravené centrum, multikulturně promíchané lázeňské hosty. K tomu je třeba připočítat i fakt, že město se od devadesátých let nezadlužilo a téměř veškerý rozvoj financuje z vlastní kapsy. A kdo před víkendem pomyslí na kulturu, může navštívit zdejší Severočeskou filharmonii, Krušnohorské divadlo nebo koncert dechovky. A něco pro mladé lidi, kteří nechtějí trávit čas na ohlupujících diskotékách? To už je trochu problém. Přitom v severních Čechách a v Teplicích speciálně se alternativní kultuře tradičně dařilo. Punkeři z Teplic vždycky strčili do kapsy všechny pražské a zdejší porevoluční klub Knak, později Velvet patřil k vyhlášeným centrům českých milovníků alternativní hudby. Jenže teď člověk na jeho místě na periferii Teplic najde jenom prázdný barák. Jeho bývalý majitel Petr Růžička dnes zase jako v osmdesátých letech dělá manažera zdejším punkerům, tentokrát pražské skupině SPS (Snížená pracovní schopnost). Na zlaté časy svého klubu vzpomíná s trpkostí v hlase. „Je to strašnej pocit, ale po patnácti letech svobody si hledám práci. Všechno se tu vrací do stavu, jako to bylo za bolševika. Kulturu tu organizujou kulturní domy a na náměstích zpívá Vondráčková,“ naříká padesátník Růžička a vzpomíná na zlaté časy svého kulturního podnikání. Jako organizátor přivezl do Česka třeba B. B. Kinga a uspořádal stovky koncertů. Teď se chce vrátit ke své původní práci elektrikáře, kulturou se už prý neuživí. Když před šesti lety kupoval za 800 tisíc teplický Knak, aby pokračoval v jeho produkci pod názvem Velvet, věřil svým zkušenostem a nepochyboval o úspěchu. Nechtěl se už „honit s kapelami po světě“, měl ušetřený milion korun a vzal si ještě úvěr od banky. Na první koncerty znovu otevřeného prostoru přišlo dost lidí a na rockový festival mu dokonce město přispělo stotisícovým grantem. Pak ale lidi postupně chodit přestali. Hlad po nové muzice jako v devadesátých letech byl pryč, fanoušci rocku měli zájem jedině o osvědčené kapely, které si ale za koncert nechaly dobře zaplatit. Ten tam byl i zájem města rockery podpořit. Růžička tedy ještě zkusil otevřít

klub pro technoparty. „Mně ta hudba moc smysl nedává, ale bylo plno, prodávali se semtexy a nad ránem pak hodně panáků. Problém byl jen dostat lidi ráno z podniku. Musel jsem vždycky vypnout proud, jinak by neodešli,“ vzpomíná Růžička. Občasné techno ale klub stejně nezachránilo. Lidé opět mizeli, klub si na sebe nedokázal vydělat. V roce 2004 pak Růžička podnik prodal a teď se zase trmácí po Česku jako rockový manažer. „V menším městě, jako jsou Teplice, nemůže rockový klub bez podpory radnice fungovat,“ je přesvědčen Růžička. „Dříve bylo možné se o organizování například městských slavností ucházet v soutěži. Dneska ale jako za bolševika všechno dělá automaticky kulturní středisko.“ „Teplice nejsou chudé město,“ pokyvuje hlavou šéfka oddělení školství, kultury a sportu Helena Zámostná a probírá se městským rozpočtem. Z něho vyplývá, že na kulturu dává město jedno procento svého rozpočtu a loni to bylo 5,3 milionu korun. Ve skutečnosti ale radnice vyplatila jen necelou polovinu: 2,1 milionu. „Ještě nikdy jsme celou částku nevyčerpali,“ říká Zámostná. Proč tedy nepřidat i něco na alternativní kulturu pro mladé? „Při podpoře kultury se rozhodujeme podle toho, jestli se nám to líbí, nebo ne, a taky jestli se tím zviditelní město Teplice,“ říká první náměstek primátora Pavel Šustáček. „Když chci něco dělat, tak si na to musím, sakra, vydělat,“ dodává náměstek na adresu rockového klubu, který se mu z principu nelíbí, a proto by na něj peníze nedal. A právě vkus radních v Teplicích rozhoduje. „Já jsem byl taky mladý, a proto se do mladých dokážu vžít, mladí se ale nedokážou vžít do mě, takže já mohu posoudit, co za to stojí,“ říká Šustáček.

Body dolů Hodnotit efektivnost peněz vynaložených na kulturu nebo trávení volného času je samozřejmě velmi komplikované. Přesto poučky a příklady ze zahraničí praví, že se městům tyto investice vyplácí. Komunitní centra a kluby, kam mohou mladí kdykoli přijít, poslechnout si koncert, půjčit časopis či knihu, koukat na filmy nebo uspořádat výstavu, fungují například jako prevence v užívání tvrdých drog nebo kriminality. Navíc policie

a rodiče mají přehled, kde mládež pobývá (cynicky řečeno, kde si vykouří svého jointa). Mimochodem právě severní Čechy zabírají čelní místa v žebříčku uživatelů pervitinu. Tepličtí radní ale tuhle spojitost vidí přesně opačně. „Komunitní centrum? Aby dávali feťákům stříkačky? Na to peníze dávat nebudeme,“ říká viceprimátor Šustáček. Teplický příklad může sloužit jako ukázkový, byť Teplice mají víc peněz než jiná města. Zájem mladých lidí není takový, aby se na provozování klubu nebo jiného centra alternativní kultury dalo vydělat, stejně jako si na provoz nevydělají divadla nebo kulturní domy. A obecní politici pak vidí v klubu spíš problém, protože se tam scházejí chuligáni a ruší se tam noční klid. Argumenty, že hluk je u každé hospody, že mladé je dobré mít pod dohledem a že je město chytrou dotační politikou může motivovat k nějaké činorodosti, nezabírají. „Jde pořád o osvícené jednotlivce na radnicích. Pro komunálního politika, který bojuje za alternativní kulturu, je to v drtivé většině jen ztráta politických bodů,“ říká Vladimír Drábek, bývalý pražský radní pro kulturu. Právě Drábek se na pražském magistrátu pokoušel vstřícnou politiku vůči alternativní kultuře prosazovat a mimo jiné třeba chtěl, aby město neprodávalo unikátní statek Ladronka, stojící na periferii, investorům, ale radši ho svěřilo do péče mladým squatterům, kteří v Ladronce roky nelegálně žili a chtěli tam vybudovat alternativní kulturní centrum. To se Drábkovi prosadit nepovedlo, zbyl po něm ale grantový systém rozdělování peněz na kulturu. Ten funguje tak, že město pouze vyčlení částku na rok a o té pak na základě žádostí obyvatel města rozhoduje komise odborníků. V ní sedí kromě úředníků lidé z kulturní branže, jako divadelní nebo taneční kritici, kteří současně nežádají o magistrátní peníze. Vůči rozhodování komise sice existuje řada výhrad, spravedlivější systém ale zatím u nás nikdo nevymyslel.

Do Žatce na Banán Menší města naopak zachovávají systém podobný tomu z dob komunismu, kdy peníze dostával kulturní dům a knihovna a pro zbylé potencionál-

14

TÉMA

18.–24. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 38

„Prvních pár let to tu mohu dotovat.“ (John Lifton Zoline ve slavonické škole.)

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Město sice nepomohlo, ale už žádné emoce nejsou, prostě to nevyšlo. (Zprava Pavel Škarýd, Martin Veselý a František Beran.) FOTO GÜNTER BARTOŠ

ní zájemce nezbylo nic. Ochota radnic podporovat kluby třeba výhodnými pronájmy městských prostor už je také pryč. Své o tom vědí i kousek na jihovýchod od Teplic – v Žatci, kde od roku 1993 sedm let fungoval další legendární rockový klub Banán. Založila jej trojice kamarádů Pavel Škarýd, František Beran a Martin Veselý. „Po revoluci jsme si říkali, že musíme něco udělat, a ten prostor na náměstí byl volný,“ říká Škarýd u šálku kávy na žateckém náměstí, pár kroků od svého již neexistujícího klubu. „Dneska už žádné emoce necítím, prostě to nevyšlo.“ Škarýd byl od osmdesátých let výraznou postavou severočeské podzemní hudební scény. V roce 1980 založil s kamarády kapelu É Ucho Debil Accord Band, která navazovala na tvorbu Plastic People of the Universe a české alternativy. Koncertovali na nepovolených akcích po hospodách nebo taky za hranicemi ve východním Německu. „Hráli jsme v kostelech a po Drážďanech nás honili policajti. Byla to legrace,“ vzpomíná Škarýd, který v roce 1992 vkládá spolu s dvěma kamarády 150 tisíc do klubu a společně si ještě od banky berou půlmilionovou půjčku. Radnice ještě v revolučním nadšení vítá každý kulturní projekt a podzemní prostory v centru města skupině kamarádů pronajímá, na vlastní náklady dává do pořádku zničené toalety. Oficiální rocková historie Žatce tím mohla začít. Škarýd, Beran a Veselý za pomoci kamarádů dávají prostory dohromady. Jezdí se dívat do Prahy na vznikající kluby a nepochybují o úspě-

chu. „Začátek byl úžasnej. Lidi chodili na všechno, bylo pořád plno,“ říká Škarýd. Trojice nadšenců, která dokázala sehnat kapely a udělat příjemný interiér, neměla s podnikáním žádné zkušenosti. Peníze přicházely a odcházely a měsíční fakturu za pivo bylo čím dál těžší zaplatit. Stejně jako v Teplicích si publikum začalo vybírat interprety a Banán, ve kterém se na začátku hrálo i během pracovního týdne, musel oslovovat osvědčené značky, jako jsou Psí vojáci, Mišík nebo Znouzecnost. „Abychom sehnali nějaký peníze, jezdili jsme se stánkem na pivo po různých poutích a dočesných a pomalu se dostávali do dluhů,“ vypráví Škarýd. V roce 1996 s dluhem na finančním úřadě a bez vyhlídek na zlepšení návštěvnosti vyhlašují staří kamarádi bankrot. Na důležitost Banánu pro Žatec poukazuje i bývalý novinář deníku Lučan Aleš Stroukal. „Lidé si nemuseli telefonovat. Věděli, že se v pátek setkají v Banánu. Tam jsi našel, koho jsi potřeboval. Bylo to místo, kde se v Žatci něco dělo. Teď tu mladí chodí jen do hospody vypláchnout si hlavu,“ říká Stroukal. Takový obdiv není slyšet z úst místních policistů, kteří na Banán vzpomínají spíš jako na „problémové místo“, nikdy tam ale kvůli závažnějším věcem nebo prodeji drog zasahovat nemuseli. „Problémy byly spíš kvůli hluku po desáté nebo když se lidé vraceli z koncertu na nádraží,“ říká postarší policista na náměstí, který radši nechce prozradit své jméno.

V roce 1997 se ještě v tradici Banánu pokusila pokračovat dvojice věrných návštěvníků Josef a Martin Strossovi. „Zkusili jsme to, ale dlouho to nevydrželo. Štamgasti byli uražení, že má Banán nového majitele, chodili na konce koncertů, nechtěli platit, a pak je člověk nemohl vyhodit z lokálu v šest ráno,“ vysvětluje současný radní a majitel fotoateliéru Josef Stross praktický zánik klubu. V té době pracovali v Banánu všichni zadarmo, platilo se jen kapelám, za cestovné. Stross na radnici vybojoval příspěvek klubu deset tisíc na rok a pomalu i on ztrácel energii dále udržovat klub v komatu. „Věděl jsem, že víc na klub od města nedostanu, a současně, že bez větší podpory se Banán neuživí,“ kroutí hlavou Stross. V roce 2000 svou snahu držet klub při životě vzdal. Od té doby prostory klubu zejí prázdnotou a jeho přítomnost na náměstí dnes připomínají jen zbytky plakátů s programem. Pavel Škarýd dnes provozuje hospodu u Berounky.

CESTY vedou do Tábora Představovat český „venkov“ jako místo, kde se nic neděje a kde všichni kulturní nadšenci všechno vzdali, není úplně přesné. Příkladem, byť pro místní řady alternativců ne zcela lichotivým, je třeba jihočeský Tábor. Je středa a na starobylé náměstí praží silné slunce. Turisté se schovávají pod slunečníky restaurací a důchodci na lavičkách ve stínu kostela. „Sdružení

CESTA? Ve mlýně? To nevím, nic mi to neříká,“ zní většinou odpověď mladých obyvatel Tábora, když se zeptáte na cestu do jednoho z nejpozoruhodnějších center alternativní kultury v Česku. To přitom leží tři minuty chůze od táborského náměstí ve starém mlýně hned pod městskými hradbami. Hilary Binder a Christopher Rankin tu sídlí už třináct let a jejich Cultural Exchange Station in Tábor (CESTA) znají umělci z celého světa. V roce 1992 sem do Tábora americká dvojice přijela v rámci turné své kapely Sabot. Do Česka je mimochodem přivezl právě teplický Petr Růžička. „Byla to náhoda. Uviděli jsme to magické místo pod hradem a věděli jsme, že jsme doma,“ říká Hilary, která se s Chrisem seznámila v San Francisku, kde vedla sociální centrum určené vyléčeným narkomanům. Nadšená dvojice Američanů začala hned se zástupci města jednat o odkoupení zničeného mlýna, který byl za komunistů přestavěn na malé byty. Do těch pak město v osmdesátých letech sestěhovávalo sociálně slabé a stavení se téměř rozpadlo. Americká dvojice zaujala radní natolik, že se s nimi dohodli na prodeji. „Zřejmě si mysleli, že jsme bohatí Američané a dostanou z nás hodně peněz. Ale my neměli vůbec nic, jenom ten nápad udělat tu prostor, kde se budou potkávat kreativní lidi z celého světa,“ vzpomíná na ježka ostříhaná Hilary na své začátky v Táboře. Radní záhy pochopili, že s Američany žádné terno neudělají, ale protože ve mlýně mezitím svépomocí přibyla nová podlaha, střecha a pořád bylo nové obyvatele vidět pracovat, neměli důvod jim komplikovat život. V roce 1993 uspořádala CESTA první mezinárodní hudební a divadelní festival v městském parku. „Přijeli známí z celého světa. Město mělo radost, protože dříve se v těch místech zdržovali ruští vojáci, takže lidé na tu lokalitu byli spíše alergičtí,“ říká Chris v prostorné kuchyni. Spolu s námi tu sedí ještě čtyřicetiletý tanečník Ryuzo Fukuhara z Japonska, který už je také stálým obyvatelem mlýna. Do Česka byl pozván v roce 2000 Centrem pro současné umění a v Čimelicích u Písku se po svém vystoupení seznámil se členy Sabotu. Odtud pokračoval na divadelní festival do Tábora a poprvé přespal ve mlýně. Od té doby se mlýn stal jeho evropskou základnou. „Bydlím tu a pomáhám organizovat kulturní program centra CESTA. A vyjíždím odtud na svá vystoupení po celé Evropě,“ říká Ryuzo. Vycestovat za hranice musí minimálně jednou za tři měsíce, protože má v Česku stále status turisty, a tím pádem pobyt omezený na devadesát dní. Ve mlýně pomáhá s opravami a jednou za čas uvaří pro ostatní. Vydělá si na živobytí, ale neušetří podle svých slov ani korunu. Přesto vypadá spokojeně. „Žijeme tu skromně, ale pro mě je to luxus. Mám jídlo, ubytování a prostor. Mohu se soustředit jen na tanec. Navíc tudy za rok projdou stovky kreativních lidí, se kterými můžu spolupracovat nebo alespoň nasbírat kontakty pro angažmá,“ říká zapáleně Ryuzo. Podobně mluví o „nabíjení svých baterek“ i Kanaďanka Naomi Potter, která také žije v Táboře, učí angličtinu a ve mlýně se věnuje videoartu. „Festivalů a workshopů se účastní stovky tvořivých lidí. Mají možnost tu samostatně tvořit a pak o svých dílech mluvit. Neexistuje lepší publikum než to, které bylo při vzniku vašeho díla,“ pochvaluje si Naomi. Lidé z celého světa sem jezdí na „soustředění“ v rámci programů centra CESTA. Za týdenní poplatek dva tisíce korun dostanou ubytování, jídlo a na velké půdě prostor pro tvorbu. Podle Chrise projde za jeden rok výměnnými programy a festivaly přes pět set lidí. „Podařilo se nám sestavit mezinárodní síť kontaktů a lidé o nás již dnes vědí. Paradoxně mnohem víc ve světě než v samotném Táboře,“ říká Chris. To, že CESTA v Táboře funguje už třináct let, připisuje sama Hilary skromnosti jejích členů. Vytopit v zimě tak velké stavení je nad možnosti obyvatel mlýna, každý se proto snaží zaizolovat ve svém pokoji a nezmrznout. Finančně se snaží vyjít s tím, co vyberou od svých návštěvníků. Když ve mlýně probíhal týden japonské kultury, přispěla na akci japonská ambasáda sumou dva tisíce dolarů, to je ale spíše výjimka, protože členové centra podle svých slov po penězích od vlády nebo z grantů Evropské unie netouží. „Získávat dnes peníze na kulturu je těžké, ale kdybychom byli každý rok závislí na grantu, ztratili bychom tím svobodu. Když jste závislí na grantové podpoře, za chvíli tomu psaní grantů přizpůsobíte svoji práci a to nechceme,“ říká Naomi. Centrum CESTA tak podporují přátelé v San Francisku nebo v Německu. Symbolicky několika tisíci také radnice v Táboře. „CESTA kulturní život v Táboře určitě obohatila. Ale nemůžete se divit, že tam moc lidí nechodí. Alternativní kultura nemá na menších městech takovou diváckou podporu jako v Praze. Tady lidé raději chodí na husitské slavnosti a dechovku,“ říká Lenka Horejsková, šéfka odboru kultury a cestovního ruchu. Do svatostánku současného umění pod hradbami tak každý rok nakoukne jen hrstka místních mladých, zbytek si zachovává odstup. „Vím, že tam ve mlýně jsou, ale nikdy jsem tam nebyla. Proč, to nevím, raději zajdu na diskotéku,“ říká dvacetiletá prodavačka. Stejně tak pár vysokoškoláků: „Jsem hambářka, ale nikdy jsem tam nezašla. Ale slyšela jsem o tom jejich festivalu,“ říká dívka. Podle obyvatel mlýna se jedná o kombinaci zvláštní české vlastnosti ignorovat všechno cizí a přehnaného ostychu. „Lidé tu mají umění spo-

TÉMA

RESPEKT 38 V 18.–24. ZÁŘÍ 2006

15

jené se svátečním oděvem a galerií nebo divadlem. Dlouho mi to vrtalo hlavou a bylo mi to líto, ale tady to prostě tak chodí,“ kroutí hlavou již citovaná Naomi. „Přitom pro lidi zvenku je možnost tvořit právě mimo galerii ten žádaný bonus.“

Cross v Holešovicích Situaci jako v Teplicích, Žatci nebo Táboře bychom našli téměř ve všech menších českých městech. Zvědavost na vše nové ze začátku devadesátých let je pryč a alternativní klubová scéna stejně jako jinde v západní Evropě přežívá buď díky obětavým nadšencům, nebo ve velkých městech, kde je dostatečně velké domácí nebo zahraniční publikum. V Česku je to dnes jedině Praha, kde jsou městem dotované kluby (jako třeba žižkovská Akropole) nebo kluby fungující živelně co nejdál od dohledu úřadů a alternativní kulturu nabízejí na komerční bázi. Jeden takový nedávno vznikl třeba v pražských Holešovicích. Tady existuje místo, kde kvetou stroje. Části starých kopírek, autodíly nebo kusy počítačů tu nedaleko holešovického nádraží zarůstají dům na kraji křižovatky. Když člověk vstoupí do podzemních prostor tohoto domu, zjistí, že tam už organismus součástek pohltil vše, snad kromě barmanů a návštěvníků – jsme totiž v Cross clubu, jednom z nejpůsobivějších kulturních prostorů Prahy. V roce 2002 si tuhle starou tiskárnu vyhlédla skupinka pěti kamarádů. „Chtěli jsme vytvořit prostor, který v Praze ještě není,“ říká jeden z majitelů Tomáš „Lorenzo“ Zdeněk (23). Domluvili se s majitelem na pronájmu a začali prostor měnit. První rok rozjela parta provizorní bar bez jakýchkoli povolení, s menší přirážkou se jen prodávalo pivo. A ve sklepích probíhala undergroundová produkce. „Nejvíc nás na začátku podpořili lidé od soundsystémů, kteří přivezli vlastní aparaturu a udělali party,“ vypráví Lorenzo. Kvůli příznivcům techna si na Cross club posvítila i radnice a policie. Před rozehnaným CzechTekem 2005 a po něm se u klubu sjelo několik dodávek zahraničních účastníků a klub obléhaly televizní štáby. „Říkali jsme jim všem, že to, že u nás někdo před klubem zaparkuje svoji dodávku, nemůžeme nijak ovlivnit, a pomalu ten zájem o nás opadl,“ říká Lorenzo. Neopadl ale zájem návštěvníků, zvěsti o Cross clubu se rychle šířily po Praze a z místa setkávání „zasvěcených“ se stal vyhlášený podnik, kde je stále častěji o víkendu možné vidět skupinky společensky rozjetých turistů, kteří tu prožívají

„Když tě tlačí peníze, mnohem líp to funguje.“ (Lorenzo v nitru Cross clubu.) FOTO GÜNTER BARTOŠ

svou trochu jinou noc v Praze. Stejně jako táborská CESTA se zatím Cross brání grantům. Všechny vydělané peníze se kromě výplat majitelé rozhodli vracet zpět do klubu. A nutno uznat, že je to vidět. Unikátní minimalistický design interiérů, který už vyhřezl i ven před dům, nemá obdoby. „Zní to možná pravičácky, ale když tě tlačí peníze, které musíš vydělat, mnohem líp to funguje než čekat na nějaké peníze z EU,“ říká Lorenzo. Granty by byli mladí podnikatelé ochotni přijmout, až pokud by se jim podařilo zrealizovat vlastní projekt. Chtějí si totiž pronajmout celý pětipatrový

Starají se jiní Peníze na volný čas mladých lidí se nedostávají nejen v Teplicích nebo Žatci, ale i třeba na druhé straně hranice v Sasku. Kvůli krizi německých veřejných rozpočtů za poslední léta téměř všichni zřizovatelé klubů, spolků a akcí pro mládež citelně zredukovali prostředky vedené v kolonce „práce s mládeží“. Nyní se ale řada radních shoduje na tom, že se toto šetření nevyplatilo: o volný čas mladých lidí se totiž nenápadně začaly starat pravicové extremistické organizace. Podle průzkumu z loňského září, provedeného v saském příhraničním okrese Sächsische Schweiz, se ze sympatií k pravicově extremistické Národně demokratické straně (NPD) vyznala skoro třetina mladých lidí. „Neměli bychom bojovat proti NPD, ale měli bychom nabízet více možností, jak trávit volný čas,“ prohlásil nedávno předseda křesťansko-demokratické mládežnické okresní organizace Junge Union Martin Schmidt pro místní list Sächsische Zeitung. „Pak mladí lidé přestanou přebíhat k NPD.“

dům a nad Cross clubem vybudovat ještě galerii, ateliéry a obchody s deskami nebo ručně vyráběnou galanterií a komunitní centrum.

Proč ne tady Tyhle smělé plány si ale majitelé Crossu mohou dovolit právě proto, že působí v Praze. Jinde by si na vlastní existenci těžko vydělali. Nadšenci snažící se otevřít něco nového, netradičního však žijí i na malých městech, jenom si musí víc lámat hlavu, jak sehnat peníze. Například od solventní-

ho sponzora. Jedním z prvních je Američan John Lifton Zoline, který se v USA věnuje získávání peněz od sponzorů na vědecké účely a do Slavonic se dostal náhodou při návštěvě koncertu své dcery. Ve Slavonicích koupil budovu školy a ve spolupráci s místním umělcem a organizátorem kultury Abbé Libanským tu chce vytvořit mezinárodní vzdělávací centrum. „Radnice nemá žádné peníze a mladí ze Slavonic odcházejí. Přijedou maximálně na víkend, a to jdou stejně na diskotéku. Naše Centrum for the future by to mělo změnit,“ říká Libanský, který v osmdesátých letech po podpisu Charty 77 emigroval do Rakouska a nedávno se usadil ve Slavonicích. Vzdělávací a kulturní centrum s knihovnou by se mělo zaměřovat na ekologické vzdělávání. Místní by tu měli možnost navštěvovat jazykové kurzy a počítá se i s klubem pro mladé. Hlavní význam centra by měl spočívat v pořádání mezinárodních sympozií, která by měla přitáhnout zájem donátorů. „Mohu si dovolit vložit do projektu počáteční investice a prvních pár let to celé financovat, pak už by na sebe mělo centrum vydělávat samo,“ říká Zoline v jedné z učeben bývalé školy, kterou teď čeká rekonstrukce. Centrum for the future se podle jeho slov bude snažit čerpat peníze z fondů Evropské unie, ale primárně by mělo fungovat na základě darů nadací a soukromých investorů. „Ve světě probíhá mnoho zajímavých výzkumů v oblasti ekologie, ale ti, kdo vydávají rozhodnutí, o nich nevědí,“ říká Zoline. Slavonice by se tak podle jeho plánů měly stát prestižním místem, kam se budou na pozvání sjíždět světové kapacity na ekologii. O funkčnosti takového modelu John Zoline nepochybuje: „Soukromý sektor slouží běžně jako zdroj peněz pro podobné projekty. V tomhle regionu to jen není tak zaběhnuté. Ale když to funguje všude po světě, proč by to nemohlo fungovat tady?“

Tohle je taky alternativa. FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP Jan Kovalík

INZERCE

Q

16

ROZHOVOR

18.–24. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 38

Chceme pochopit velký třesk S Martinem Reesem o jiných vesmírech, jaderných zbraních a konci světa dy, ale vytváří je člověk. Jsou tu dva druhy nebezpečí. Prvnímu čelíme kolektivně, hrozí světu jako celku, biodiverzitě, ovzduší. Vzniká kvůli spotřebě energie a tomu, jak měníme svět. Vážné obavy vzbuzuje obzvlášť pokles biodiverzity a globální oteplování. Ale pak je tu ještě další druh nebezpečí, nových rizik, která přinášejí technologie. Každý pokrok ve vědě dává větší moc jednotlivci, mnohem větší moc než dřív. Dává mu možnost způsobit katastrofu. V našem stále propojenějším světě bude stále víc hrozit, že dojde k chybě, která způsobí neštěstí. Nebo to nebude chyba, ale úmyslný teroristický útok. Bioteror či bioeror. Vsadil jste dokonce 1000 dolarů na to, že do roku 2020 připraví bioteror či bioeror o život milion lidí. Co se může stát? Vypuštění viru černých neštovic? To nemohu upřesnit, nejsem expert. Myslím ale, že jak se bude vědecké poznání prohlubovat, bude se zároveň rozšiřovat propast mezi tím, co nám věda umožňuje, a tím, do čeho je ještě rozumné se pouštět. Musíme zůstat opatrní a snažit se, aby byla věda aplikována moudře. Potřebujeme proto opravdu dobrou spolupráci mezi vědci a širší veřejností. My vědci nejsme nijak zvlášť dobří ve vynášení etických soudů. Ani v politice. Vědci musí diskutovat s veřejností o tom, jak uplatňovat nové objevy.

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Královský astronom Sir Martin Rees (64) patří k nejznámějším současným světovým vědcům. Je profesorem na Univerzitě v Cambridge, držitelem Crafoordovy ceny, udělované v oborech, na něž se nevztahuje Nobelova cena, prezidentem Královské společnosti, což je nejprestižnější pozice v britské vědě. Profesor Rees se zabývá mj. výzkumem černých děr, formování galaxií a fyzikou vysokých energií. Je autorem řady populárně-vědeckých publikací, česky vyšly například knihy „Náš neobyčejný vesmír“ či „Pouhých šest čísel“. Značný rozruch vzbudila jeho kniha „Naše poslední hodina“, v níž se zamýšlí nad nebezpečími, která hrozí současné civilizaci.

A

strofyzikální měření v minulých letech potvrdila, že se vesmír skutečně zrodil ve velkém třesku. Určila také velmi přesně, kdy k tomu došlo: před necelými 14 miliardami let. Lze tedy říci, že teď už skutečně rozumíme tomu, jak vesmír vznikl? Lze říci jen to, že s důvěrou můžeme sledovat historii vývoje vesmíru až k malým zlomkům sekundy po velkém třesku. A že nacházíme nefalšované důkazy o tom, že se náš vesmír postupně vyvinul z těchto hustých žhavých počátků. Ale každý pokrok přináší další otázky. Když teď máme tyto informace o stavu vesmíru velmi krátce po jeho vzniku, musíme se ještě naléhavěji ptát, co se stalo přímo na počátku samém, jaké přírodní zákony tehdy vládly. Problém je, že podmínky na samém počátku byly tak extrémní, že je nelze simulovat v laboratoři, a nemůžeme tedy otestovat různé teorie. Jak blízko k velkému třesku jsme se ve výpočtech dostali? Můžeme s velkou důvěrou říci, jaké procesy se odehrávaly v době, kdy byl vesmír starý jen tisícinu sekundy. Lze hovořit i o tom, co se dělo během první tisíciny, ale přímo na počátek ještě nevidíme. Potřebovali bychom totiž znát fyzikální teorii, která by sjednocovala teorii gravitačního pole s kvantovou vědou. A takovou teorii jsme dosud nevytvořili. Existují stále ještě vědci, kteří ve velký třesk nevěří? Jistě se můžete setkat s lidmi, kteří zastávají nejrůznější kosmologické teorie. Nemyslím ale, že by existovala nějaká důvěryhodná alternativa k myšlence, že náš vesmír povstal z velmi žhavého a hustého stavu, v němž bylo vše zmáčknuto na vyšší hustotu a teplotu, než jaká panuje v nitru hvězd. Víme něco o tom, co se odehrávalo před velkým třeskem? Hodně se diskutuje o tom, zda můžeme kategorie „prostor“ a „čas“ rozšířit i za horizont toho, co nazýváme počátkem. Jak se blížíme k počátku, musíme zřejmě odvrhnout mnoho našich konceptů daných selským rozumem. Například myšlenku, že prostor má tři rozměry a čas je čtvrtou dimenzí, již lze měřit hodinkami. Je možné, že přímo na počátku existovaly další rozměry, které hrály důležitou roli. Představa o času a prostoru by pak musela být přehodnocena tak, aby se stala mnohem obecnější. Nemůžeme tedy říci, co se dělo před velkým třeskem, nemáme na to slovní zásobu, nerozu-

míme fyzice, která tehdy mohla platit. Přesto je oprávněná představa, že fyzikální realita se zdaleka neomezuje jen na tu část prostoru a času, kterou můžeme pozorovat našimi teleskopy, část, jež je pozůstatkem velkého třesku. Možná se odehrálo mnoho různých velkých třesků. Daleko za horizontem našich teleskopů mohou existovat jiné domény, velmi odlišné od toho, co vidíme. Zatím o tom můžeme jen spekulovat, věřím ale, že se časem naše představy zpřesní. Jestliže se vesmír zrodil v gigantické explozi, měla by se rychlost jeho rozpínání kvůli přitažlivým silám postupně snižovat. Koncem 90. let se ale začalo zdát, že se expanze naopak zrychluje. Jsme si tím už jisti? Máme už poměrně velkou jistotu, že rychlost expanze skutečně roste. Nejjednodušší předpověď budoucnosti kosmu proto říká, že vesmír se bude rozpínat navždy. Bude stále řidší, chladnější a prázdnější. Ale nemůžeme si tím být úplně jisti, protože nevíme, co tu akceleraci, to zrychlování expanze způsobuje. Většina z nás si myslí, že je to jakýsi druh síly či energie, která je vázána přímo v prázdném prostoru. A dokud neporozumíme mikroskopické struktuře prostoru, nepochopíme, co je ona tajemná síla zač. Myslím, že to nebudeme vědět, dokud nevytvoříme teorii, která nám zároveň poskytne jasnější představu o velmi raných fázích velkého třesku. Co je to mikroskopická struktura prostoru? Většina nás chová podezření, že podíváme-li se na prostor pod obrovským zvětšením, ukáže se, že má určitou strukturu. Podobně jako když se díváte na jakoukoli látku pod mikroskopem a dosahujete stále většího zvětšení – postupně sestoupíte až na úroveň atomů. Ovšem měřítko, v němž bychom mohli strukturu prostoru pozorovat, je ještě miliardkrát a miliardkrát menší než měřítko struktury atomového jádra. Proto ji přímo pozorovat nemůžeme. Přesto musíme struktuře prostoru porozumět, chceme-li pochopit samý počátek vesmíru a zjistit, co urychluje jeho rozpínání.

Jak přežít toto století Ať už bude osud kosmu jakýkoli, lidstvo podle vás příliš růžová budoucnost nečeká. V knize „Naše poslední hodina“ jste napsal, že má jen poloviční šanci přežít 21. století. Napsal jsem něco trochu jiného: existuje padesátiprocentní pravděpodobnost, že civilizace utrpí během tohoto století vážný úder. Něco tak děsivého, jako je katastrofální jaderná válka. Věřím, že 21. století je stoletím velkých příležitostí, ale také velkých hrozeb. Ty už nepřicházejí z okolní příro-

Lze rychlost poznání nějak přibrzdit? Nemůžete brzdit přímo vědecké poznání, leda snad prostřednictvím finančních a etických bariér. Ale když se podaří nějaký objev, můžete rozhodnout o tom, jak jej aplikovat. Musíme zvolit způsob, který přinese nejvíc užitku, zvlášť rozvojovému světu. Nejrychleji se rozvíjející technologie, informační technologie, počítače, miniaturizace, biotechnologie, to vše jsou nezhoubné věci v tom smyslu, že nevyžadují příliš mnoho zdrojů a energie, nemusí nutně poškozovat životní prostředí. To je dobrá zpráva. Zároveň se mohou stát motorem ekonomického růstu a zvyšovat kvalitu života. V rozvojovém i ve vyspělém světě. V knize „Naše poslední hodina“ hovoříte o protiraketové obraně, což je opět aktuální téma. Může protiraketový deštník z technického hlediska vůbec fungovat? Tak jak si jej přestavoval prezident Reagan v 80. letech určitě ne, jen by destabilizoval situaci. Teď se ale vynořila nová otázka, zda může poskytnout obranu před nebezpečnými diktátorskými státy. Zřejmě lze tímto způsobem dosáhnout určitého úspěchu proti omezenému úderu. Takový obranný systém by mohl zahrnovat rakety a radary v Evropě. Myslím, že k tomu bychom měli přistupovat velmi opatrně. Nebyl bych šťastný, kdyby se taková základna začala stavět v mé zemi. Proč? Protože kvůli tomu eskalují závody ve zbrojení. Lidstvo podle vás mělo i během studené války jen poloviční šanci, že se dožije konce 20. století. Bylo to skutečně tak vážné? V 60. a 70. letech bylo riziko jaderné války opravdu velmi vysoké. Taková válka by zničila přinejmenším celou síť evropských měst. Nehrály ale jaderné zbraně také pozitivní, odstrašující roli? Zřejmě ano, musíme se však ptát, zda ta hra stála za to. Řekněme, že vám nabídnu, abyste si se mnou zahrál ruskou ruletu. Je tu riziko pouze jedna ku šesti, že se zastřelíte, což není mnoho. A když přežijete, dostanete ode mě 100 eur. Nejpravděpodobnější výsledek je, že na konci hry budete živý a o stovku bohatší. Přesto byste byl blázen, kdybyste do té sázky šel. Podobně tomu bylo v 60. a 70. letech. Měli jsme štěstí, přečkali jsme to, jenže ta druhá možnost byla tak katastrofická, znamenala možná takové riziko, že bychom na ně vědomě nepřistoupili, kdybychom si je plně uvědomovali. Existovala ale vůbec nějaká možnost, jak na toto riziko nepřistoupit? Západ se mohl spokojit s menším množstvím zbraní. Dnes nebezpečí jaderné války skutečně zesláblo, i když riziko, že někdo použije jednu jadernou zbraň, je zřejmě vyšší než kdy dříve. Ve své knize jsem ale tak trochu pesimistický především z jiného důvodu: časem se může obnovit pat z doby studené války, ale v šachu se tentokrát budou držet jiné, nové supervelmoci. A ty už nemusejí situaci zvládnout tak dobře nebo s takovým štěstím jako ty dřívější. Podívejte se, co se všechno změnilo během uplynulých sto let: Sovětský svaz vznikl a zanikl, došlo ke dvěma světovým

ROZHOVOR / INZERCE

RESPEKT 38 V 18.–24. ZÁŘÍ 2006

válkám, poměry se opakovaně měnily i ve vaší zemi. Nemůžeme předpokládat, že současná situace zůstane stabilní padesát či sto let. Možnost jaderné katastrofy nelze vyloučit. Je vůbec možné zabránit šíření jaderných zbraní? Je to velký problém. Přesto zůstává jedním z pozitivních rysů uplynulých třiceti let, že se atomové zbraně nešířily tak rychle, jak by mohly. Existují země, které by je dokázaly vyrobit, ale rozhodly se, že to neudělají. Je proto důležité udržovat takový mezinárodní stav, v němž státy necítí potřebu jadernými zbraněmi disponovat. Bojím se ale, že se nám to příliš nedaří. Současná politika USA v tom není moc účinná. Jediná možnost, jak se vyhnout tomu, aby jeden nebyl Spojenými státy donucen zařadit se do řady, je mít jadernou zbraň. A jestliže je to tak v určitých částech světa vnímáno, pak se nelze divit, že tyto státy cítí potřebu atomové zbraně vyrobit. Jaký systém by tedy měl vzniknout, aby byl svět bezpečnější? Přál bych si, aby britská vláda a další evropské vlády, například polská, méně horlivě podporovaly americká dobrodružství na Blízkém východě.

Mars jen pro dobrodruhy Od počátku evoluce se organismy a jejich geny snaží šířit. Myslíte, že konečným cílem je odpoutat se od Země a kolonizovat jiné planety? Nepoužíval bych v souvislosti s celou biosférou tento antropocentrický jazyk, slova o cíli, účelu. Přesto je podle mě pravděpodobné, že se život rozšíří daleko za hranice Země. Nemusí to ale být život, jaký známe dnes. Lidé jaksi předpokládají, že pokud život nezanikne, stane se právě současný člověk za šest miliard let svědkem zániku Slunce. Trvalo ale čtyři miliardy let, než se život vyvinul do současné podoby. Po dalších šesti miliardách let vývoje se naši potomci od nás budou lišit natolik, jako se my lišíme od jednobuněčných organismů. Člověk není vyvrcholením evoluce, může být pouze jejím časným stadiem. Posthumánní evoluce je tedy možná, nevíme ale, zda to bude evoluce biologická či zda zahrne nějaký typ strojů. Říká se, že poslední stroj, který lidé vyrobí, bude stroj stejně inteligentní jako oni sami. Pak totiž stroje převezmou otěže. Máme chápat lety do vesmíru jako cosi, co nás může zachránit? Budou-li žít lidé i na jiných planetách, pak katastrofa na Zemi civilizaci nezahubí. Problémy Země musejí být vyřešeny na Zemi. Doufám, že se vrátíme na Měsíc a že někteří z dnes žijících lidí poletí na Mars. Budou to ale neohrožení dobrodruzi ochotní akceptovat vysokou míru rizika. Přežít na Marsu je mnohem těžší než na oceánském dně. Takže je to dobrodružství, podobně jako třeba výprava na severní pól. Mars není místo, kam by lidé chtěli emigrovat. Lety do vesmíru jsou jen pro dobrodruhy. Doufám, že se pilotované lety uskuteční, ale jako praktický člověk a vědec jim palce nedržím. Neexistuje totiž žádný praktický důvod, proč je podnikat. Vlády by je tedy neměly financovat? Neměly. Vláda totiž musí snížit míru rizika na přijatelnou mez. Spolehlivost raketoplánu je dle dosavadních zkušeností 98 %, což je pořád málo, proto ty neustálé odklady a prodražování. Východisko spočívá v tom, že by pilotované lety financoval soukromý sektor a míra rizika by byla vyšší. Pak by náklady klesly. Letěli by pouze lidé, kteří by vyšší riziko akceptovali a smířili se i s tím, že lístek může být pouze jednosměrný. A my ostatní je můžeme povzbuzovat a přát jim štěstí. Myslím, že Evropa má velkou příležitost věnovat se kosmické vědě. Díky vzájemné spolupráci dokázala vytvořit nejlepší světovou laboratoř částicové fyziky CERN, má nejlepší světové teleskopy v Chile. Rozpočet NASA je mnohem větší než rozpočet Evropské kosmické agentury, NASA ovšem většinu peněz utratí za pilotované lety. Takže pokud se my tady v Evropě soustředíme na kosmickou vědu, miniaturizaci, výzkum vesmíru pomocí robotů, můžeme být lepší než Američané. Existují reálné plány, jak postupně změnit podmínky na Marsu tak, aby tam člověk vydržel bez skafandru nebo jen s jednoduchou ochranou. Skutečně musejí být pilotované lety i ve vzdálenější budoucnosti vyhrazeny pouze dobrodruhům?

Změnit takovým způsobem Mars by trvalo staletí a museli bychom nejprve vyřešit různé etické otázky. Třeba zda můžeme ničit místní organismy, pokud existují? Například, ale i různé politické věci podobně jako při výzkumu Antarktidy.

Seřídil vesmír Bůh? Nechcete hovořit o účelu, ten se ale vkrádá do kosmologie zadními vrátky. V kosmu existuje několik důležitých konstant, které jsou velmi přesně nastaveny; kdyby byla tato čísla jen nepatrně odlišná, neexistoval by život ani vesmír, jak jej známe. Dokonce i někteří kosmologové uvažují o tom, že základní konstanty vyladil zásah nadpřirozené síly, Boha. Co si o tom myslíte vy? Tak na tuhle hypotézu žádný názor nemám. Je ale pravda, že si umíme představit kosmos, v němž by se tato základní čísla lišila, a vesmír by se nezformoval tak, jak se vyvíjel během uplynulých třinácti miliard let. Zatím nemůžeme říci, zda je přesné vyladění základních čísel náhodné, nebo zda má nějakou příčinu. V úvahu přichází myšlenka, že dochází k mnoha velkým třeskům, které produkují různé vesmíry, v nichž vládnou různé přírodní zákony. A my pochopitelně žijeme v tom, který dovoluje, aby se komplexita vytvořila. O těch ostatních si můžeme představit, že jsou to mrtvě narozené děti, v nichž komplexita neexistuje (například by se v nich nevytvořily žádné galaxie ani hvězdy, pozn. aut.). To je zkrátka hypotéza, o níž lze přemýšlet. Ale odpověď neznáme, zatím je to pro nás záhada. Budeme někdy schopni pomocí nějakého měření zjistit, zda jiné vesmíry skutečně existují? Přímo asi ne, můžeme ale vytvořit základy, na nichž vybudujeme přesvědčení, že tomu tak je. Mohli bychom vytvořit spolehlivou teorii, která by jejich existenci předvídala. A táž teorie by zároveň předpovídala věci, které pozorovat lze. Taková teorie zatím neexistuje, přesto se domnívám, že časem shromáždíme dost vědeckých poznatků na to, abychom řekli, nakolik je pravděpodobné, že jiné vesmíry existují. Myslíte, že se taková teorie už rodí? Řada lidí pracuje na teoriích, které by sjednotily teorii gravitačního pole s kvantovou vědou. Výsledná teorie by nám umožnila lépe pochopit povahu prostoru a velkého třesku. Zatím nevíme, zda budou tyto pokusy úspěšné ani jak bude konečná teorie vypadat. Netušíme, jestli nám řekne, proč jsou základní čísla přírody taková, jaká jsou, nebo zda ukáže, že jsou jen náhodně nastavenými veličinami, jejichž hodnota může být v různých vesmírech různá. Jaký byl nejdůležitější objev v kosmologii v posledních několika letech? Zřejmě skutečnost, že se nám podařilo určit stáří vesmíru, jeho složení a rychlost rozpínání. Zjistili jsme také, z čeho se vesmír skládá, kolik je v něm hmoty a energie. To je důležitý pokrok. Stejně důležitý byl ale také úplně jiný objev, objev planet obíhajících kolem jiných hvězd, který nám ukazuje, že naše sluneční soustava není jediná. Složení kosmu tedy známe, ukázalo se ale, že pomocí teleskopů můžeme pozorovat jen 4 % vesmíru, zbytek nevidíme a jeho existence vyplývá jen z výpočtů. Dozvíme se v blízké budoucnosti více? Běžné atomy (které tvoří hmotu, již v kosmu pozorujeme, pozn. aut.) skutečně tvoří jen 4 % vesmíru. Asi 20 nebo 25 % představuje temná hmota. Zbytek je ona tajemná energie vázaná v prostoru. Pochopení její podstaty představuje velkou výzvu a neočekávám, že se nám to už brzy podaří. Naopak doufám, že během několika příštích let získáme přesnější představu o temné hmotě. Převládající pohled říká, že se skládá z nějakého druhu neznámých částic bez elektrického náboje, které v kosmu zbyly po velkém třesku spolu s běžnými atomy a zářením. Různé teorie nabízejí řadu kandidátů na to, co by těmito částicemi mohlo být. Nový urychlovač budovaný v CERN by nám o tom během dvou tří let, až začne fungovat, mohl prozradit více. Nepřímá vodítka možná poskytne i astronomie. Martin Uhlíř

Q

Splňte si sen … ~ CAIRO 6 900 CZK

~ BOMBAY 13 900 CZK

~ DUBAI 7 900 CZK

~ DAMASCUS 7 900 CZK

~ BANGKOK 17 900 CZK

~ SINGAPORE 17 900 CZK

~ KUWAIT 9 900 CZK

~ HONG KONG 15 900 CZK

Turkish Airlines Václavské náměstí 19, 110 00 Praha 1 Tel.: +420 234 708 708, 715 - 717, Fax: +420 234 708 718 www.turkishairlines.cz

~ SHANGHAI 16 900 CZK

17

18

CIVILIZACE

MŮJ OBLÍBENÝ WEB Svět kolem nás je až příliš rychlý. Co se stane dnes, zítra jako by ani nebylo. Nic nemá absolutní platnost. K čemu to všechno je? Existují hranice poznání? Je lidský mozek dost inteligentní na to, aby pochopil sám sebe? Na serveru edge. org na vás čekají tyto a mnohé jiné otázky i s odpověďmi nejlepších mozků svě-

18.–24. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 38

Souhvězdí pro let k Měsíci Američané představili nový kosmický stroj

www.edge.org ta. Kromě tohoto „world question center“ (www.edge.org/questioncenter.html) zde najdete odkazy na zajímavé knihy a on-line magazíny. Momentálně si můžete přehrát například videozáznam z diskuse Noama Chomskyho a Roberta Triverse. Nadace Edge vznikla v roce 1988. Neformálně sdružuje biology, fyziky, spisovatele, sociology, antropology, počítačové odborníky, novináře... Jejich myšlenky a úvahy tu lze najít v mnohých esejích nebo v odpovědích na již zmiňované otázky. Rok co rok Edge jednu položí a následně zveřejní téměř sto odpovědí. Roku 1998 zazněla první z nich: „Na co se ptáte sám sebe?“ Po 11. září 2001 se server ptal „Co teď?“ a roku 2005: „V co věříte, přestože to nemůžete dokázat?“ Jen na ochutnání: editor webu John Brockman ve svém originálním eseji hovoří také o tom, že žijeme v kultuře vyhledávání. Google nás udržuje v jistotě, že ať budeme hledat cokoli, dokážeme to najít. Časem pak možná dojde k tomu, že sice neztratíme umění odpovídat, nebudeme však dost bystří na to, abychom se ptali… Michaela Mužíková Autorka je studentkou gymnázia v Táboře.

Nevím, kde se vzalo přísloví „Nevydělá si ani na slanou vodu“. Mě osobně bádání o slané vodě docela dobře živí. Koneckonců slaná voda je nejen všude kolem nás (v mořích), ale i v nás, neboť základem našich tělních tekutin je slaný roztok. Těší mě tedy, že existuje skvělá internetová stránka shrnující veškeré dostupné informace o této životodárné substanci. Je dílem jediné dobré duše s půvabným jménem Martin Chaplin, profesora na London South Bank University. Průběžně aktualizovaná stránka, která představuje jakýsi souhrn našich znalostí o vodě, je sice primárně určena vědcům, ale zůstává přitom srozumitelná i pro laika, udiveného mnohotvárností a výjimečností látky, jejímž

www.lsbu. ac.uk/water/ index2.html stavebním kamenem je triviální kombinace atomu kyslíku a dvou atomů vodíku. Zarytého vědce zaujmou odborné kapitoly s více než tisícovkou odkazů na literaturu. Ale ani cimrmanologové nepřijdou zkrátka, neboť zjevně jim jsou věnovány kapitoly o magnetické vodě a „polyvodě“ a o ředění ve vodě ad absurdum, tedy o homeopatii. Chcete-li se něco nového o vodě dozvědět (třeba i to, jak málo o ní dosud víme), výše zmíněná anglická stránka je tu pro vás. Pavel Jungwirth Autor je chemik.

Raketoplán byl omyl, ale teď už víme, jak na to. (Čelní manažeři NASA představují Orion.) FOTO PROFIMEDIA.CZ

O

značit uplynulých třicet let americké pilotované kosmonautiky za slepou uličku je přinejmenším odvážné. Ovšem celé konstatování nabývá úplně jiného rozměru, když si uvědomíme, kdo jej vypustil z úst. Nebyl to nikdo jiný než současný ředitel NASA Michael Griffin. Slepou uličkou myslí dva středobody amerických vesmírných letů – raketoplán a mezinárodní kosmickou stanici. Raketoplány pomalu dosluhují. V minulých dnech Američané představili jejich následníka, kosmickou loď Orion. Technicky i koncepčně diametrálně odlišný stroj znamená jasný odklon od raketoplánu. Svou konstrukcí i filozofií dává vzpomenout na éru lunárních výprav Apollo. Můžeme se tedy rozloučit s ladnými křivkami kosmického stroje připomínajícího dopravní letadlo; opět si budeme muset zvyknout na kapsli vracející se z vesmíru na padáku podobně jako ruská loď Sojuz. Je to krok zpět? Nebo byl krokem zpět raketoplán?

Kosmický mamut... V době, kdy vrcholil program Apollo, hledala NASA novou cestu. Američané se nabažili fotografií hrdinů salutujících vlajkám na Měsíci a začali se ptát na smysl a cenu této „legrace“. Představitelé NASA správně odhadli, že končí doba bohatých finančních žní, a rozhodli se dramaticky snížit cenu za vynášení nákladů do vesmíru. Kdyby se to podařilo, mohla by přijít doba rutinních letů do kosmu: na oběžnou dráhu a časem i dále. Jako jediné možné řešení se tehdy jevil raketoplán, který měl fungovat stejně jednoduše a levně jako běžná dopravní letadla. Podle prognóz NASA – dnes těžko říci, zda jim agentura sama věřila, nebo se jen snažila za každou cenu raketoplán prodat – měly kosmické letouny startovat šedesátkrát ročně, měly nahradit všechny americké kosmické rakety, měly létat za zlomek ceny stávajících nosičů… Po přistání by následovala jen minimální kontrola a údržba, natankování a hurá znovu na start. Raketoplánu nakonec srazila vaz věc, která se měla stát jeho hlavní předností: vícenásobná použitelnost. Po dosažení oběžné dráhy má letoun hmotnost zhruba sto tun, ovšem na užitečný náklad z toho připadá jen pětina. Zbytek tvoří konstrukce, křídla pro let atmosférou, tepelná ochrana a podobně. Raketoplán tak sice dokáže opravovat družice, rozsáhle manévrovat, vracet těžké náklady z oběžné dráhy na Zemi, nikdy ale nevyužil všechny tyto přednosti najednou – taková mise prostě neexistuje. Vždy s sebou na oběžnou dráhu vláčel kromě užitečného vybavení také ohromné množství nepotřebného balastu, podobně jako kdyby ke každému vymknutému kotníku vyjížděla rovnou celá nemocnice. Odborníci NASA přecenili technologický vývoj a raketoplán, konzumující každoročně až třetinu rozpočtu agentury, se nestal hbitým kosmic-

kým letadlem, ale noční můrou, přinejmenším z hlediska údržby po přistání. Jednotlivé stroje se ve vesmíru nedařilo „točit“ tak rychle, jak bylo potřeba, a nastoupil efekt sněhové koule. Raketoplány (NASA je koncipovala i jako zdroj příjmů z komerčních startů) ztrácely zákazníky a plánovaný počet letů klesal. S tím ovšem rostla i cena za jeden start, což mělo za následek odliv dalších zákazníků – a další nárůst ceny. Tak to šlo až do havárie Challengeru v roce 1986. V 90. letech raketoplán, po určitých změnách, prokázal jistou životaschopnost desítkami pozoruhodných misí: k ruské stanici Mir (ani konstruktéři raketoplánu, ani stavitelé Miru s něčím podobným pochopitelně nepočítali), opravářskými výpravami k různým družicím, zvláště pak Hubbleovu teleskopu, či experimentálními lety s vědeckými laboratořemi. Získaná data se vyhodnocují dodnes a prý ještě nějakých dvacet let vyhodnocována budou. Je pravdou, že mnohé mise byly raketoplánům šité na míru, aby se ukázala užitečnost okřídlených strojů. Jeden příklad za všechny – za cenu dosavadních servisních letů ke kosmickému dalekohledu už mohl být na oběžné dráze třetí nebo čtvrtý zcela nový teleskop, a nemuseli bychom pak donekonečna spoléhat na záplatování šestnáct let staré družice. Opravy orbitálního teleskopu nás ale mnohému naučily, získaná zkušenost je opravdu těžko vyčíslitelná. Postupně ovšem do hry stále silněji zasahoval zub času. Držet raketoplán při životě bylo čím dál obtížnější a nákladnější. Náhradních dílů se nedostávalo: mnozí výrobci ze 70. let přestali existovat, jiní se kusovou výrobou prehistorických komponent odmítli zabývat. Docházelo pak ke zcela absurdním situacím, kdy se zaměstnanci NASA vydávali pro náhradní díly do muzeí, vystavujících prototypy součástí raketoplánu z doby jeho vývoje. Tímto podivným způsobem NASA třeba před několika lety sháněla chybějící jednotky řídící elektroniky pomocných motorů. Definitivní ránu zasadila raketoplánům zkáza Columbie v únoru 2003. NASA už v té době pracovala na nové vizi americké kosmonautiky, kterou pak v lednu 2004 představil prezident Bush. Ta je někdy charakterizována slovy „na Měsíc, na Mars a dále“. Vize zároveň vyřkla nad raketoplány nemilosrdný ortel: dolétají jen nezbytně nutné množství misí potřebných k dokončení mezinárodní kosmické stanice ISS – a potom, v průběhu roku 2010, se odeberou na zasloužený odpočinek.

...uvolní místo stavebnici Zatímco raketoplán létal vždy ve stejné konfiguraci, Orion má být velmi přizpůsobivý. Hovoří se o něm také jako o kosmické stavebnici nazývané Constellation (souhvězdí). Posádka a náklad budou startovat odděleně, setkají se až na oběžné dráze. Lety nového stroje by měly vyjít mnohem levněji, a ani tím výhody nekončí: raketoplán mnozí nazývají létající rakví, protože z něj v něk-

terých fázích letu není úniku. Orion má být mnohem bezpečnější. Poprvé by měla nová kosmická loď startovat v roce 2011, s lidmi na palubě poletí ale až o tři roky později. Cílem misí Orionu se stane nejprve ISS, kam může nový stroj zamířit i bez posádky coby „kosmický náklaďák“. Náklad přitom poveze buď v kabině, nebo na otevřené plošině. Orion může sloužit i jako záchranný člun dlouhodobě připojený ke kosmické stanici, odkud v případě havárie dokáže odvézt až šest astronautů. Zhruba od roku 2018 by měl přijít na řadu Měsíc, kam se Orion vydá doplněný o urychlovací motor a lunární modul (tato dvojice komponent poletí bez posádky na samostatné raketě a připojí se až v kosmu). Zatímco v lodi Apollo zůstával na oběžné dráze kolem Měsíce jeden astronaut, Orion si vystačí bez lidí. To umožní všem čtyřem členům posádky přistát na povrchu, kde udělají mnohem víc práce než astronauti z Apolla (ti přistávali jen dva a už po třech výstupech z modulu byli fyzicky úplně na dně). Kvarteto kosmonautů bude moci střídat práci a odpočinek. Ale ani Měsíc nemá být pro Orion konečnou stanicí. Ke stavebnici lze připojit další moduly, například obytné, skladovací či pohonné. Celé „souhvězdí“ by se dle současných úvah mohlo kolem roku 2030 vydat na Mars. Změnu kurzu americké kosmonautiky s napětím sledují ostatní kosmické velmoci. Reakci se nevyhne nikdo. Rusko se bude muset rozhodnout, zda chce dále využívat stávající kosmickou stanici nebo zda ji opustí, podobně jako to plánují Američané. Japonsko, Kanada a Evropa se ocitnou před volbou, zda se přidají k Americe, zůstanou s Ruskem (s nímž mohou společně využívat ISS) nebo uzavřou nové partnerství třeba s Čínou. V rozhodování jim ale může pomoci jedna důležitá skutečnost: raketoplán mohl operovat jen na nízké oběžné dráze (nejčastěji ve výškách 350 až 450 km nad povrchem), teď ale Američané míří do vzdálenějšího vesmíru. Vyklizení nejbližšího okolí Země dá obrovskou šanci ostatním zemím i soukromému sektoru. Uvolní se prostor pro nejrůznější vědecké a technologické experimenty na oběžné dráze, dálkový průzkum naší planety a podobně. Než ovšem raketoplány definitivně odepíšeme, připomeňme ještě jednou, že jisté výhody přece jen měly: kromě již jmenovaných nabízely třeba velmi příjemné, jen trojnásobné přetížení při startu, díky němuž mohli do kosmu zamířit i vědci a další „civilisté“. A také ty nejcitlivější družice a jiné choulostivé aparatury. Má tedy šéf NASA pravdu, když láme hůl nad vším, co přišlo po Apollu? Po bitvě je každý generálem, nicméně Griffinovy argumenty mají logiku. Zda však bude právě kosmická loď Orion cestou ze slepé uličky, ukáže teprve čas. Tomáš Přibyl Autor je spolupracovníkem Respektu.

Q

19 119

INZERCE / VZDĚLÁVÁNÍ INZERCE INZERCE

RESPEKT 38 V 18.–24. ZÁŘÍ 2006

Děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze vypisuje veřejný konkurz na pozici:

Vedoucí Střediska vědeckých informací FF UK

THE ENGLISH COLLEGE in PRAGUE Sokolovská 320, 190 00 Praha 9 – Vysočany, Metro „B“ Vysočanská tel.: 283 893 113, fax: 283 890 118, e-mail: offi[email protected], www.englishcollege.cz. Soukromé šestileté ANGLICKÉ GYMNÁZIUM v síti MŠMT, pod patronací Václava Havla a Prince Charlese. Přijímáme studenty po 7. tř. ZŠ – Výuka probíhá v angličtině – Na závěr studia Mezinárodní zkouška IB, uznaná MŠMT a českými univerzitami za rovnocennou české maturitě – Mezinárodní kolektiv studentů (80% Čechů, 20% cizinců) – Školní stipendia – Prospěchová stipendia Prince z Walesu – Hudební stipendia pro nadané studenty

Požadavky: 1 – VŠ vzdělání v oboru knihovnictví 2 – Životopis 3 – Koncepce rozvoje střediska (vypracovává se na minimálně 3 roky dopředu, rozsah maximálně 10 stran) Součástí koncepce je především: a) rozvoj informačních, knihovnických a bibliografických služeb b) oblast personálního rozvoje c) výhled dalších oblastí rozvoje oddělení Přihlášky zasílejte do 31. 10. 2006 na adresu: Filozofická fakulta UK, PhDr. Michal Stehlík, Ph.D., děkan Nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1 Obálku označte viditelně nápisem: KONKURZ – STŘEDISKO VĚDECKÝCH INFORMACÍ

DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ: úterý 21. listopadu 2006 a 6. února 2007, vždy 13,00 – 16,00 (do 15,00 možná účast ve výuce). Po předchozí dohodě i mimo uvedené termíny. Součástí přijímacího řízení jsou individuální pohovory v angličtině, které probíhají již nyní a na které je třeba se objednat. Těšíme se na Vás! Kontakt: Mgr. Jana Kloudová

Nejlepší jazykovou a životní školou je dlouhodobý pobyt a studium v cizině, bez možnosti mluvit mateřským jazykem.

ACADEMIC YEAR PROGRAM jednoroční studium na střední škole v USA, v Kanadě, v Jižní Africe, na Novém Zélandu, v Německu, ve Francii, v Japonsku, v Číně, v Thajsku, v Mexiku, ve Španělsku či v Brazílii. Program je spojen s ubytováním v hostitelské rodině. Zúčastnit se mohou 15 až 18letí studenti, kteří se učí cizí jazyk alespoň tři roky.

AU –PAIR PROGRAM V USA je určený dívkám ve věku 18 – 26 let. Součástí je studium na vyšší škole (college). Program je sponzorovaný vládou USA. Týdenní odměna za pomoc s dětmi – USD 140 až 200. Ubytování, strava, školné, letenky a pojištění zdarma.

ASSE-cz, academic student services, s.r.o., Francouzská 23, 120 00 Praha 2 Tel.: 224 251 741, 224 251 721, Fax: 224 257 856, E-mail: [email protected], www.asse.cz

20

KULTURA

18.–24. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 38

Strasti soukromého galeristy Navrátilova síň Litera funguje v pražském Karlíně už patnáct let

S

oukromí galeristé nemají v Česku zrovna nejperspektivnější zaměstnání: umění tu kupuje až příliš málo lidí na to, aby se nemuseli spoléhat na podporu grantových komisí, které nemají peníze na rozdávání. Slabší nátury to vydrží pár měsíců, silnější pár roků a nakonec svou síň zavřou. Od otevření galerie Litera v září uběhlo už patnáct let. V pražském Karlíně ji celou dobu drží nad vodou Miroslav Navrátil a nehodlá s tím přestat. Zatím.

Zbytečné papírování Navrátil sedí v kanceláři v jedné ze dvou místností Litery a nemá dvakrát dobrou náladu. Spíš než začínající chřipka za ni můžou formuláře se žádostmi o granty, které mu leží na stole. Podle Navrátila si je členové komisí zase rozdělí mezi sebou a přáteli, a protože on se s nikým důležitým nekamarádí, je otázkou, zda má s papírováním vůbec ztrácet čas. „Dokud mě to bude bavit, tak to budu dělat dál. Kdyby mi šlo o prachy, tak jsem si tu už dávno mohl otevřít zastavárnu. Ale na druhou stranu je mi už dvaapadesát, a to člověk myslí jinak než v sedmatřiceti, kdy jsem s galerií začínal,“ říká Navrátil a jeho papouškovi Karlovi vypadne z pařátu zrní na knihovnu bibliofilií z první republiky. Unikátní tisky sbíral vyučený umělecký zámečník od mládí, na počátku 80. let se je rozhodl sám vydávat. Oblíbil si svazky s vloženými originálními grafikami, proto se obrátil na výtvarníky, kteří by se o něco podobného pokusili i v husákovském Československu. Jako protislužbu jim tehdejší zaměstnanec OPBH pomáhal s výrobou kovových objektů a instalací. Ještě před revolucí vydal zhruba osm titulů, texty Klímy, Hrabala či Reynka. Blízký kontakt Navrátil navázal hlavně s výtvarníkem Jiřím Sozanským, se kterým pak krátce po převratu ve Valdicích vytvořil památník politickým vězňům a sestavil výstavu Za zdí, první projekt nové galerie Litera. Původně si přitom chtěl v Karlíně otevřít antikvariát. Jeden z prvních českých soukromých galeristů se z něj stal díky tomu, že na úřadě náhodou uviděl žádost o zřízení galerie. „Pro lidi to bylo v roce 1991 něco nového, takže sem hodně chodili. O výstavách se dost psalo, tehdy měly ještě deníky své výtvarné redaktory. Setkávali se tu výtvarníci z různých proudů, znesvářené partičky se vytvořily až časem,“ vzpomíná Navrátil, který je od té doby galeristou profesionálem. Jako jeden z mála si nenechal žádný „vedlejšák“, galerii se věnuje na plný úvazek.

Co vzala voda Zpočátku šlo v Liteře všechno jako na drátkách (před ní v prostoru mimochodem sídlil obchod s přístroji pro rozhlas po drátě). Navrátil udělal výstavy Oldřichu Kulhánkovi, Čestmíru Janoškovi, Zdeňku Beranovi, Pavlu Nešlehovi a pochopitelně Jiřímu Sozanskému, vedle známých jmen se zde postupně objevovali i solitéři typu Karla Pauzera, Pavla Brázdy, Michala Singera či Rudolfa Dzurka. Prvních pět let Navrátil ani nežádal o podpůr-

Vytrvalec. Navrátilovu galerii tvoří dvě místnosti, v jedné je i malý antikvariát. FOTO KAREL CUDLÍN

né granty, velkomyslně se rozhodl, že by za ním nejdříve měla být nějaká práce. I kvůli titěrnému prostoru galerie se sice nepouštěl do náročnějších projektů, které by se daly po letech označovat za přelomové výtvarné události (což se dá ale říci v podstatě o jakékoli české soukromé galerii), nicméně časem si vybudoval renomé, které mu přivádělo ne zrovna bohatou, ale pravidelnou klientelu. V roce 2000 si na Malé Straně nedaleko parlamentu otevřel druhou, mnohem reprezentativnější a na nájem náročnější galerii Navrátil. A to se posléze ukázalo jako příliš odvážný tah. S novým tisíciletím zájem veřejnosti i médií o umění rychle opadl. Důvod se obvykle hledá ve všeobecném příklonu politikou unavených Čechů k bulvárnější kultuře, částečně si za to ale mohla i samotná výtvarná scéna, která si začala libovat v umění pro většinu smrtelníků nesrozumitelném. Krám proto zavřely i tak kvalitní soukromé galerie, jakými byly MXM či Behémot. Tržby

Diletantský krok ministra Štěpánka Takový konec éry v Národním divadle si jeho ředitel Daniel Dvořák nezasloužil. Zdá se, že kultura je to poslední, co dnes dokáže vzrušit veřejnost, komentátory i činitele: přeloženo do jejich politického ptydepe, kultura není „prioritou“. Jinak by post ministra kultury neobsazovali populisté, kteří si nevidí do pusy (co zbylo z nabubřelých slibů exministra Jandáka, že stát zvýší výdaje na kulturu na úroveň okolních civilizovaných zemí?), vrchnostensky zasahují do sfér, jimž nerozumějí atd. A jinak by nemohlo bez hlasitých protestů projít tak skandální rozhodnutí, jakým je vyhazov ředitele našeho nejprestižnějšího divadelního kolosu.

Vyhazov kvůli záchodu Martin Štěpánek nemůže nevědět, že v žádném divadle, tím méně pak v Národním, se nepřepřahá na prahu nové sezony. Kdo to udělá, je fušer, který

nerozumí věcem, jež spravuje a měl by být odvolán dříve, než stačí natropit další škody (o podobný zásah do divadelního organismu se loni pokusili ostravští činovníci v Národním divadle moravskoslezském). Daniel Dvořák byl navíc z čela trojsouborového ND vyhozen na hodinu jen pár dní po nástupu nového ministra naprosto nekulturním způsobem – takto se z vysoké funkce odvolávají největší darebáci, přistižení při krádeži, zpronevěře, znásilnění nebo jiném závažném deliktu. Nic tak závažného nebylo Dvořákovi ani dokázáno, ani vyčítáno. Naopak prokazatelně dosáhl vynikajících hospodářských výsledků, sehnal pro divadlo sponzorské peníze, o jakých se předchůdcům nesnilo. Zkamenělý kolos rozhýbal i navenek – aniž ztratil tradičního diváka, přivedl do něho mladé publikum, netradiční témata i inspirativní způsoby zpracování tradičních látek (namátkou: cenami ověnčený Lako-

z prodeje děl se snížily i Navrátilovi, který se od té doby musí spoléhat na jiné zdroje financí. „Bez podpory Magistrátu hlavního města Prahy bych to neudržel. Od ministerstva kultury jsem nikdy neviděl ani korunu, stejné je to na úřadech Prahy 8 i 1, kam mé galerie spadají. Osmička dokonce letos ani žádné kulturní granty nevypsala, prý je zadlužená po povodních,“ tvrdí galerista.

Sám sobě hlídačem S povodněmi má přitom sám drsnou zkušenost. V roce 2002 mu Literu vyplavily až ke stropu, takže přišel o spoustu cenných tisků. Garsonku má navíc v přízemí na nedaleké Invalidovně a voda mu sebrala i léta hromaděnou sbírku bibliofilií. Navrátila ani tohle nepoložilo na lopatky a po rekonstrukci galerie v ní připravil asi nejlepší projekt její historie: František Skála místnost vymaloval do podoby jakési podvodní kaple.

mec či Její pastorkyňa, vynikající Prodaná nevěsta, cyklus Bušení do železné opony). ND úspěšně expandovalo do veřejného prostoru (projekt Bouda). I to, že Dvořák pravidelně doběla rozžhavoval nejkonzervativnější část operní kritiky – ta na něj ostatně „bučela“ i za normalizace –, považuji jako historik divadla za neklamný znak velikosti jeho éry. Ještě skandálnější než samotný vyhazov bylo jeho arogantní (ne)zdůvodnění (nespecifikované výsledky půl roku staré hloubkové kontroly), z něhož je známa jen předražená prezidentská toaleta (věc řadu let stará, rozhodnutá ještě za ministra Dostála). Vyhazov kvůli záchodu, to tu ještě nebylo. A je-li obsahem utajovaného auditu i byrokratické posuzování „přiměřenosti“ nákladů na inscenace bez ohledu na jejich úroveň, pak jsme se ocitli v Absurdistánu minulého režimu. Suma sumárum: arogance, zástupnost a účelovost z ministrova kroku čouhá jako sláma z bot.

Teď je čas bučet! Často se uvádí, že Štěpánek „jen“ dokončil to, co připravil jeho předchůdce. Jandák si na současnou intendanci ND opravdu brousil zuby – poté, co rozvrátil památkovou péči a pokusil se zlikvidovat i Divadelní ústav, respektive přihrát jej kamarádovi do Brna (i sem vyslal audit, i zde chtěl mocensky zasahovat pod záminkou formálních nesrovnalostí). Jenže vyděšen odporem veřejnosti v kauze Divadelního ústavu k dokončení čistky v ND odvahu nenašel. Vzmohl se pouze na obsedantně trapné mediální přihřívání „záchodové“ polívčičky.

„Prodávat mám co, ale lidi to moc nezajímá, i po těch patnácti letech to asi furt ještě chce čas,“ přemýšlí Navrátil, který ve svých galeriích přes den na střídačku funguje i jako hlídač. Zaměstnance by nezaplatil, a navíc by nic neprodal. Čas tráví na internetu hledáním a kupováním českého umění po evropských aukcích. Naše tvorba z 60. až 80. let je v zahraničí podceňovaná, takže se dá pořídit za slušné peníze. S cizinou Navrátil vůbec udržuje dobré kontakty, loni u něj vystavoval legendární rakouský performer Hermann Nitsch. Miroslava Navrátila teď čeká horký podzim. Znovu bude žádat o granty, a jestli zase odejde s nepořízenou, bude uvažovat, zda finančně náročnější galerii na Malé Straně nezavře. A dokázal by opustit i Literu? „Teď určitě ne. Ale povodně mě naučily jedno: mám umění rád, ale nakonec jsou to jen věci, nad kterými musíte umět mávnout rukou.“ Jan H. Vitvar

Q

Štěpánek pomstychtivé žezlo svého hromovládného druha (a názorového souputníka v televizní krizi – oba tehdy stáli na straně „Bobovize“) ochotně převzal a vykonal za něj černou práci. A jím dosazený ředitel ND Jan Mrzena (do třetice i jeho lze považovat za potenciálního příznivce všeho, co představovala „Bobovize“ – jako takový byl do čela rady ČT ostatně politicky protlačen) do svého dočasného křesla ještě nedosedl a už „nevylučuje personální změny“. Už jen tento výrok budí lehké mrazení. Divadlo je mimořádně citlivý organismus, v němž týmová spolupráce může přinést plody až po několika letech. Činovníci si jej zhusta pletou s fabrikou, jež bez ohledu na změny managementu vyrábí dál dle nasmlouvaných zakázek. Dvořák nevyhrál před časem konkurz samojediný, ale jako součást ambiciózního týmu s velmi těsnými pracovními i lidskými vazbami (mj. režisér a šéf opery Nekvasil + režisér a šéf činohry Dočekal). Teď hrozí jejich zpřetrhání, o slibně se rozvíjejících vazbách zahraničních (hostování nezapomenutelného italského dirigenta wagnerovské tetralogie Fioreho aj.) ani nemluvě. Mimochodem, i kdyby nic jiného, pak událostí českého operního desetiletí bylo právě první kompletní předvedení Wagnerova Ringu. Jestliže tento počin nazvala minulý týden kritička MF Dnes pohrdavě „pražským výletem opery z Düsseldorfu“, pak vydává svědectví o sobě, nikoli o Dvořákově éře. Dámy a pánové – teď je čas bučet! Vladimír Just Autor je vysokoškolský pedagog a kritik.

Q

KULTURA

RESPEKT 38 V 18.–24. ZÁŘÍ 2006

21

INZERCE

Made in Pearl Jam Metropole uvidí vzácný exemplář rockové kapely

„H

ádej, kolik členů Pearl Jam je potřeba k výměně žárovky?“ ptá se dobře naložený Eddie Vedder reportéra hudebního magazínu Spin. Novinář se nechává poddat. Eddie pobaveně vstává a nasazuje si zachmuřený výraz člověka, který nese na bedrech všechnu tíhu světa: „Cože, výměna? Nikdy! Pearl Jam nikdy nic měnit nebudou! Slyšíš mě? Pro nikoho!“ Vypravěč tohoto vtipu se v pátek 22. září postaví za mikrofon v pražské Sazka Areně. Přiveze nejen svou kapelu s repertoárem z letošního eponymního alba, které hudební magazín Rolling Stone označil za její nejlepší nahrávku posledních deseti let. Pro zájemce je v pozadí připraven také příběh o tom, jak může parta paličatých rebelů skloubit vášeň pro ideály s realitou velkého hudebního byznysu a nebýt přitom k smíchu. Aspoň ne víc, než je nutné.

Vidět Seattle a nezemřít Alternativní rockový styl grunge, který se koncem 80. let zrodil v průmyslovém Seattlu na severozápadě Spojených států, vstoupil do hudebních dějin ze dvou důvodů. Po hubené dekádě, které dominovaly popové hvězdy typu Michaela Jacksona a vymódění pseudotvrďáci z heavymetalových klanů, vrátil do populární hudby autentický syrový rockový výraz. A s ním sebedestruktivní životní styl, jehož vyznavačům na rozdíl od 60. let předčasnou cestu do hrobu nedláždily sny o lepším světě, ale úzkost a deprese. Eddie Vedder, toho času zpěvák amatérské kapely v San Diegu a vášnivý surfař, který si na oba koníčky vydělával u benzinové pumpy, se do srdce hudební revoluce vypravil krátce poté, co na předávkování

heroinem zemřel zpěvák seattleské kapely Mother Love Bone Andy Wood. Šlo o první oběť grungeové éry. Dva Woodovi spoluhráči se ale ze ztráty přítele otřepali a natočili demosnímek, který se dostal až k Vedderovi. Zpěvák říká, že si ho pustil, než vyrazil surfovat, a když se z vln vrátil, měl v hlavě hotové tři texty. V jednom z nich nazvaném Alive se vykřičel z životního traumatu – matka mu do osmnáctých narozenin tajila identitu skutečného otce a tvrdila mu, že jím je nenáviděný otčím. Pásky Vedder vrátil s přimíchaným zpěvem a obratem mu přišla nadšená pozvánka do kapely. Pearl Jam byli na světě. Album Ten z nich v roce 1991 udělalo nové idoly americké mládeže. Tvrdá naléhavá hudba, smrtelně vážný přístup ke světu i tvorbě, ostrá kritika společnosti, odpor ke komerci i stylizaci – to všechno dávalo tušit, že tentokrát se v hudbě děje něco opravdového. Média grungeové kapely pasovala do role mluvčích rozervané generace X, hudební revoluci ale čekal jepičí život. Realita byla silnější než křehké konstituce depresivních mladíků: Kurt Cobain se zastřelil, Layne Staley z Alice in Chains a Kristen Pfaff z Hole se předávkovali. Grunge vyšel z módy stejně jako kostkované košile. A Pearl Jam jsou (vedle méně známých Mudhoney) jedinou skupinou, která ho přežila.

Soukromé Kjóto Přitom na počátku 90. let to byla právě Vedderova parta, která vypadala pro svět hudebního byznysu naprosto nepoužitelně. Frontman nevynechal jedinou příležitost zdůraznit, jak se mu sláva hnusí, kapela časem odmítla točit videoklipy a dávat rozhovory. Jakmile jim na zkoušce z aparátu vylezla chytlavější píseň, putovala do koše. Jako by si Vedder, o němž se

v branži hovořilo jako o paranoidním mručounovi se spasitelským komplexem, zakládal na tom, že každého dalšího alba prodá míň než toho předešlého. Tahle snad až přehnaná upjatost se ale nakonec ukázala jako funkční úkryt pro přečkání divokých časů. Muzikanti nejen přežili seattleskou éru (kytarista Mike Mc Cready za pomoci protialkoholní léčby), nerozpadli se, ale ještě dozráli k velmi inspirativní dospělosti. Hodně jim v tom pomohl klasik rockové branže Neil Young, se kterým začali hrát už v roce 1992. Jeho živelné, hřmotné a přitom zjitřené vnímání hudby Pearl Jam pomohlo se najít. Z kapely, která ví, co nechce, se stala kapela, která ví, co chce. Dokonce i v politice. Starou frustraci Pearl Jam přetavili do řady konkrétních a smysluplných aktivit, kromě obligátního protibushovského tažení, jemuž se ve Spojených státech spolu s Brucem Springsteenem postavili do čela, podporují nevládní organizace, ať už mají v náplni práce Tibet, ekologii nebo oběti domácího násilí. Nejde jim o vykřikování hesel, ale o pokud možno konkrétní výstupy. Někdy zachraňují surfařskou pláž před stavbou silnice tím, že vykoupí v dražbě pozemky, aktuálně pracují na omezení emisí skleníkových plynů během svého turné – zapřáhli do něj kamiony na bionaftu, naplánovali co nejméně přeletů, minimalizovali energetické náklady a navrch z vlastní kapsy rozdělili 100 tisíc dolarů environmentálním organizacím, které bojují proti změně klimatu. Vzbuzoval-li nesmiřitelný spolek Eddieho Veddera občas úšklebky, dnes vyvolává spíš příjemné překvapení nad tím, že v rock’n’rollu se dá ještě vybudovat kariéra zcela podle vlastních plánů. Petr Třešňák

Q

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz

Barokní opera Divadlo Bratří Formanů

99Kč

A jezděte na bionaftu! Eddie Vedder (třetí zleva) se svými kumpány a bluesovým klasikem Johnem Mayallem (zcela vpravo). FOTO PROFIMEDIA.CZ

Kde leží veřejný prostor Dokument Eriky Hníkové „Sejdeme se v Eurocampu“ nevypráví jen o venkově. Pár mužů stojí za podmračeného dne na návsi. „Co vlastně dneska Běšiny spojuje?“ ptá se jich režisérka. „Nic, jen těch šest písmen,“ odpoví jeden. „Myslíš smrt?“ ptá se druhý. „Ne, ta má jen čtyři písmena.“ Hospoda na návsi je zavřená. Sokolovna s kinem je věčně prázdná, lidé se skoro nestýkají. Schopný starosta rozvíjí na evropské úrovni místní projekty, které jsou obyvatelům pošumavských Běšin dost vzdálené: například Eurocamp, rekreační zóna určená pro návštěvníky obce. Proč je tu tak mrtvo, když jsou na tom Běšiny ekonomicky lépe než kdykoli předtím?

Společnost jako v zakletém zámku Střízlivý a bystrý dokument třicetileté Eriky Hníkové nastoluje nejdůležitější české téma dneška: lhostejný vztah k veřejnému prostoru, odtrženost politických elit od života a následná občanská pasivita a pocit bezmoci. Bez morálního kádrování nabízí

režisérka vysvětlení. Na vině úpadku vesnického společenství nejsou charaktery lidí (ty musely být vždycky stejné), ale zhroucené sociální vazby. Lidé dokážou přežít, pracovat a založit rodinu. Ale ztratili schopnost a chuť se nezištně veřejně angažovat, uzavírají se do malých skupin, a ty se dál hádají a rozpadají. Demokratický systém se následně mění v karikaturu: po volbách nakonec vždycky vyplave nahoru arogantní „panstvo“, tedy starosta, dole utkví brblající a rozhádaní „poddaní“. A tyhle potupné role, z nichž nedokážeme vystoupit, dál devastují celou společnost. Film začíná jako uštěpačná legrace v hrabalovském stylu, jenže z komických figurek se postupně klubou důstojné postavy. V Běšinách lidé rádi někam patří. Ale fotbalový klub se rozpadá, sokolové nemluví s hasiči a myslivci, lidé odjíždějí za prací mimo ves. Mnozí soudí, že za komunistů bylo lépe: žilo se na jedné hromadě, všechno bylo povinné a užila se přitom legrace – nakonec i ta hospoda vznikla v akci Z. Proč ale nejde veřejně žít dob-

rovolně, když to šlo z donucení? Lidé krčí rameny jako v pohádce o zakletém zámku: snad nemají čas, možná je v tom nějaké vyšší řízení. V klíčové scéně se v sokolovně odehrává „evropské“ setkání: hosté z Bavorska a Irska, kulturní program. Jenže vesnická honorace považuje za samozřejmé, že se večírek pořádá s vyloučením veřejnosti. „Obyčejní“ lidé nejsou zváni a hasiči nesmí sedět v hlavním sále, starosta přitom do kamery lže, že přijít mohl každý. Týž starosta, který v okolí zřídil cyklostezky, zvelebil vyhlídku nad vsí a nechal postavit Eurocamp. Hníková dokáže bystře diagnostikovat společenské choroby z nenápadných příznaků, ale má také ambici něco měnit. V Běšinách po natáčení začala hospoda znovu fungovat a lidé rozvíjejí plány. Určitě to není jen zásluha filmařů, ale jejich přítomnost v obci zřejmě zapůsobila jako terapie. Druhý film nebo druhá kniha bývá zkouškou talentu. Napoprvé může autorovi něco vyjít náhodou, ale napodruhé už se od něj hodně čeká a musí něco umět. Hníková, civilním povoláním šéfredaktorka listu Nový Prostor, zaujala před dvěma lety dokumentem Ženy pro měny o falešných hodnotách nastolených diktátem kosmetických firem. Šlo v něm o modelky a obchod s krásou, zatímco Eurocamp nabízí blátivý venkov, holínky a hasičská cvičení. Možná to není tak atraktivní téma. Jenže my všichni, obyvatelé obřího Eurocampu, jsme zároveň suverénními pány svých životů i oběťmi světa, kde se o svobodě hodně mluví, ale bojovat se o ni musí každý den znovu. Díky, že je tu talentovaná filmařka, která ten boj umí zachytit. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Q

22

KULTURA

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ O libyjském diktátoru Muammaru Kaddáfím je široce známo, jak moc se vyžívá v kultu vlastní osobnosti. Šou Kaddáfí: žijící mýtus, kterou nyní v pěti představeních uvedla Anglická národní opera, mu jistě musela udělat radost – ostatně podle anglického tisku na premiéře nechyběla celá libyjská ambasáda.

Kaddáfí v Anglické národní opeře Anglická národní opera se vůbec vrhla do politického žánru. Je to jen několik měsíců, co uvedla představení Nixon v Číně. Nové dílo věnované Kaddáfímu je částečně opera, částečně muzikál a částečně taneční představení. Režie se ujal uznávaný David Freeman, libreto napsal Shan Khan a autorem hudby je u nás dobře známá kapela Asian Dub Foundation, která – máme-li věřit některým recenzím – opět potvrdila pověst skupiny, jež chce něco zásadního říci, leč nějak přesně neví co. Recenze, jichž se opernímu opusu dostalo, jsou smíšené. Většina z nich oceňuje bombastický efekt bouřlivého představení, dynamičnost rapového zpěvu, Freemanovu režii, a především charismatický výkon Ramona Tikarama v roli Kaddáfího. Kritika se naopak snesla na Asian Dub Foundation: deník Times charakterizuje jejich hudbu, mísící orchestr, kytary, samplované efekty a tradiční africké nástroje, jako „nudnou“, zatímco Guardian muzikantům vytýká, že nedokázali libreto pojmout hudebně, a text tak s hudbou tvoří dva nesourodé prvky. Smíšeným ohlasům neuniklo ani libreto, lépe řečeno výstavba příběhu. Opera nabízí mozaikovitý pohled na dějiny Libye posledních osmdesáti let a současného diktátora zobrazuje ve sledu fragmentů nastavujících divákovi různou perspektivu: vidíme Kaddáfího jako romantického hrdinu bojujícího proti cizímu útlaku, jako milujícího otce, ale též jako diktátora nemilosrdně likvidujícího politickou opozici a neváhajícího podílet se na teroristických útocích. Zatímco deník Times takovou výstavbu oceňuje, Guardian pro ni příliš pochopení nemá a zdůrazňuje, že dílo nedokáže podat ucelenou výpověď ani odpovědět na otázku, kterou si Tikaram v roli Kaddáfího klade na začátku opery: „Kdo vlastně jsem?“ Možná ale opera žádnou takovou odpověď dát nechtěla. Možná jen chtěla představit jednoho z nejkontroverznějších politiků jako mýtus, kterým se již částečně – i díky vlastnímu přičinění – stal. A samozřejmě také chtěla zajistit pro Anglickou národní operu bouřlivý a barvitý vstup do nové sezony. Pokud bylo cílem právě toto, pak se jej podařilo naplnit, shodují se britská média, která nicméně dodávají, že představení v žádném případě nevnese revoluci do operního žánru, nýbrž zůstane jen jeho marginálním zpestřením. Ladislav Nagy Autor je anglista a překladatel.

Árie diktátora. FOTO PROFIMEDIA.CZ

18.–24. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 38

V čem se Chalupecký mýlil Jeho poslední kniha je úctyhodná, budí však rozpaky

M

na rozvíjel princip transcendence. Lidský smysl pro nezbadatelné posvátno, mysteria i mystiku je ovšem věčný, a tak si našel nové útočiště v moderním umění. Tato proměna je v knize učeně demonstrována filozofickým vývojem od Kanta přes Husserla, Heideggera a Cassirera až po Wittgensteina či Barthese. Z moderního umění se stala nová forma zbožnosti, jež se prý už nevztahuje k Bohu, ale k něčemu, co Chalupecký nazývá „vědomím vesmíru“. Tušíme ovšem, že se v zásadě jedná o totéž.

oderní umění se rodilo z radikálních nálad, k nimž náležela nechuť ke kulturním dějinám. Před sto lety v nich novátoři Picassova typu spatřovali duchovní pilíře starého světa, který je odsouzen k zániku. Klasické dědictví antiky i křesťanství tehdy zastínila dráždivá magie černošských masek, konstruktivistické geometrie či podezřele erotických snů a velké kulturně historické syntézy, na jaké si potrpělo 19. století, podle modernistů čekal úděl antikvární veteše. Nová doba si žádala dílčí výzkumy, analýzy a experimenty. Zdá se proto paradoxní, že nejrespektovanější český teoretik modernistických výbojů, jímž byl v druhé polovině minulého století Jindřich Chalupecký (1910–1990), uzavřel své dílo pokusem o velkou syntézu klasického střihu, jež se snaží postihnout duchovní rozměr evropského umění od počátků civilizace až k pozdnímu baroku.

Jiná zkušenost

Z ghetta pro ghetto Obsáhlá kniha Evropa a umění navazuje na Chalupeckého podobně rozměrný svazek Úděl umělce. Duchampovské meditace, který vyšel v Torstu před osmi lety. Strojopis dvoudílného celku dokončil proskribovaný autor krátce před rokem 1989. Větší část textu tehdy předal nakladatelství Odeon, neboť se poměry začínaly uvolňovat a šance na vydání díla, v němž shrnul své celoživotní úvahy a zkušenosti, se už nezdály tak docela beznadějné. V následujících letech se však českým knižním trhem přehnala vichřice svobody, jež náročnější ediční projekty odsunula na vedlejší kolej. Chalupecký zemřel, Odeon zkrachoval a kniha Evropa a umění vychází až letos s bezmála dvacetiletým zpožděním. Čteme ji v úplně jiné situaci, než v jaké vznikala. Před dvaceti lety by nejspíš působila jako zjevení, dnes se dá blazeovaně přiřadit k desítkám českých překladů světových myslitelů, kteří si vydobyli věhlas průzkumem terénu na pomezí kultury, civilizace, umění, filozofie a náboženství. Jména jako Toynbee či Eliade, která u nás v dusnu osmdesátých let budila posvátnou úctu, dnes znějí celkem zprofanovaně. To, co se v dobách hladu po informacích podobalo tajné nauce zasvěcenců, působí na svobodném knižním trhu jako jeden z mnoha kulturologických bedekrů. Nad rozhledem i vzděláním autora sice žasneme, ale neubráníme se jistým rozpakům: jako by své dílo psal v ghettu pro ghetto – s vědomím, že hrstce dychtivých čtenářů nahrazuje stovky jiných knih, které jim komunisté odepřeli. Chalupecký sehrával po celý život roli zprostředkovatele idejí, které hýbaly světem. Vpouštěl do českého temna jejich mihotavé odlesky a skvěle je vysvětloval, obvykle však v duchu vlastních představ, sympatií a fascinací. V posledních dvaceti letech tvorby se mu přání leckdy stávalo otcem myšlenky. Pečlivě sledoval, co se děje, znal katalogy i příslušnou literaturu, ale nálada doby v centrech západní civilizace zřejmě příliš neodpovídala jeho vkusu. Postmoderní rozostření hodnot, mediální mumraj i nezávazné požitkářství, jež už

UDÁLOST V TELEVIZI

Goebbelsův žák Michael Moore K nechtěným kouzlům České televize patří její hry s kontextem. Zatímco 21. srpna výročí našich „obou srpnů“ víceméně zazdila, události 11. září připomněla ČT 2 kuriózně antibushovským Fahrenheitem 9/11 Michaela Moora. Hledat ve dva roky starém snímku namísto legitimní satiry a pamfletu například „odvrácenou tvář historie“ (jak jsem se také dočetl) znamená dokonale se minout s žánrem. Satirický pamflet proti vůdci „války proti terorismu“, již muslimští fanatici vyprovokovali bezprecedentním útokem na USA (a dodejme na celou euroatlantickou civilizaci), je totiž všechno jiné než historicky věrohodné dokumentární svědectví. George W. Bush tu vychází jako „dikobrazí“ karikatura imperialistického válečného štváče a neschopného, téměř retardovaného lháře, jehož verbální projevy nepostrádají nám povědomé komické rysy proslovů Miloše Jakeše. Jakkoli jsem nikdy nepatřil k fanklubu amerického prezidenta a jeho zdůvodnění vojenského zásahu proti Saddámovi

Věrný tomu, co hlásal od počátku. FOTO ČTK

tehdy ovládlo tržiště s kulturou, zpochybňovalo samo jádro jeho koncepcí. Umění pro něj přesto dál zůstávalo smrtelně vážnou záležitostí, osobně garantovaným svědectvím o lidském údělu a existenci. Jeho poslední kniha, kterou pojal jako svůj myslitelský odkaz, má dokonce poněkud teologický ráz. K ústředním pojmům, jimiž se tu dobírá podstaty umění, patří například transcendence (přesah k nepoznatelnému) nebo hierofanie (zjevení svatosti). Povšechný pohled na dějiny kultury vyžaduje nosnou konstrukci, aby se výklad nerozpadl do nepřehledné změti podrobností. Zdeněk Vašíček v brilantním doslovu k Chalupeckého Evropě ukazuje, že páteří podobných syntéz bývají generalizace dvou opozičních principů. Kandinský proti sobě postavil materialistické a spirituální, Max Dvořák idealismus a naturalismus, Worringer abstraktní a vciťující, Wölfflin klasické a barokní. Chalupeckého transcendence má svůj protiklad v imanenci, důsledném spočinutí v hranicích profánní skutečnosti a zkušenosti, odkud nevede cesta k ničemu vyššímu. Moderní duch se podle Chalupeckého zrodil v 18. století, když se lidstvo důsledně přiklonilo k principu imanence, tedy k materialismu, vědeckému racionalismu a k dychtivosti po hmotném blahobytu, informacích a zábavě (z tohoto substrátu vzešel i nynější globální konzumerismus). Příčinou bylo podle Chalupeckého odumírání náboženství, v němž se odedáv-

(nikoli sámému zásahu!) hodnotím jako neodpustitelnou politickou nehoráznost, Moorův opus nelze považovat za seriózní kritickou reflexi Bushovy politiky. Je sice občas vynalézavý a vtipný (zejména tam, kde se gargantuovský režisér sám objevuje na obrazovce a rozehrává pro diváky specifické kabaretní divadlo), za zábavnou fasádou je ale také vysoce manipulativní kryptokomunistickou propagandou. Režisér především účelově vynechá relevantní fakta, jež se nehodí do jeho konstrukce a do citového vydírání na pokraji kýče (scény s matkou padlého syna). V celém snímku nezazní jediná zmínka o agresivní povaze a masových zločinech Saddámova režimu, včetně jeho předchozích vojenských expanzí, takže Bush nevypadá jako ten, který i při všech chybách nakonec dostal nebezpečného válečného zločince před mezinárodní tribunál, nýbrž – v lepším případě – jako nebezpečný blázen, který si neznámo proč umanul napadnout pokojný stát mírumilovného lidumila, jenž nikomu neškodí. Tam, kde si americký režisér stěžuje na to, že si FBI dovolila navštívit člena jakéhosi spolku kvůli jeho urážlivému výroku vůči hlavě státu, říká si našinec: chlapče, měl by sis někdy nastudovat metody Husákovy (Castrovy, Lukašenkovy) policie, abys věděl, jak vypadá skutečný, nikoli pro potřeby filmu vymyšlený policejní stát. Vrcholem Moorovy manipulace je, když vyjmenovává bizarní Bushovy „spojence“, ale přitom záměrně zamlčí účast Británie, Španělska, Itálie, Polska při protiteroristickém tažení včetně války v Iráku (divák si

Modernismus dvacátého století v mnoha svých projevech nepochybně inklinoval ke svérázné mystice či magii, jeho vrcholná éra se však uzavřela koncem šedesátých let. Duchovní naléhavost, k jaké se v následujících desetiletích upínalo neoficiální umění ve znormalizovaném Československu, mohla opravdu připomínat náboženskou věrnost pravé víře; nechyběly tu zázraky, legendy ani martyrologie. Jenže vývoj ve svobodném světě směřoval od sedmdesátých let úplně jinam. Étos, který Chalupecký razil, souzněl s existencialismem, vlivným myšlenkovým proudem, který se západním světem šířil v polovině minulého století, ale pak se opotřeboval a odezněl. U nás se vinou komunistů nikdy pořádně nerozvinul, tím víc však jeho nálady formovaly podzemí. Pro Chalupeckého se kultovními předchůdci tohoto nezřetelného směřování stali velcí osamělci z řad českých expresionistů – Richard Weiner, Ladislav Klíma, Jakub Deml a Jaroslav Hašek, tedy tvůrci, které jejich doba přehlížela, nerozuměla jim nebo jimi opovrhovala. Takové příběhy najdeme ve starých legendách o nepoznaných svatých. Na uzavřené, ilegální, komunistickým režimem pronásledované kulturní scéně v českých zemích se Chalupeckého vysoké nároky na autentičnost, nepodbízivost, a zejména na osobní garantovanost uměleckého svědectví staly respektovaným měřítkem hodnoty. Svým způsobem je ostatně sdílel i nejvlivnější literární kritik českého undergroundu, o třicet let mladší Jan Lopatka, pro nějž se kultovní postavou stal Jan Hanč. Návrat svobodných poměrů znamenal jisté rozčarování. V umělcích, kteří udávají tón současné kultuře, je opravdu těžké vidět mystiky, proroky či světce. Jako zprostředkovatel žhavě aktuální senzibility, jaká se rozvíjí v centrech západní civilizace, zkrátka Chalupecký ve svém pozdním díle poněkud selhal. V knize Evropa a umění zůstal věrný tomu, co hlásal od počátku a důsledně zde dořekl, k čemu jej dovedlo celoživotní přemýšlení o smyslu a poslání tvorby v těch nejširších souvislostech. Viktor Šlajchrt

Q

Jindřich Chalupecký: Evropa a umění, Torst, 557 str.

má odnést dojem, že Bush zůstal jako „kůl v plotě“). Tyto účelové vynechávky jsou o to horší, oč v jiných pasážích (volební manipulace klanu Bushových, znemožnění vyšetřování bin Ládinovy rodiny) nelze než dát filmu za pravdu. Moorovou metodou (opakované záběry grimas a výroků před natáčením, neurčené veřejnosti; věty vytržené z řečového i situačního kontextu; konfrontace privátních „malých“ rekreačních činností s tragickými okamžiky „velkých dějin“) by se dal znemožnit libovolný politik, včetně nejuctívanějších mediálních ikon. Slavná sekvence, kdy zpráva o útoku zastihuje nejmocnějšího muže světa při infantilní besedě s dětmi ve škole a ten nehne brvou, jakož i scéna, kdy Moore před Kapitolem pronásleduje kongresmany a žádá, aby do války poslali své syny, ukazují meze filmařova talentu. Na jedné straně vtip a pohotovost, a na druhé čirá demagogie, živená dokonce typicky americkým mýtem kovboje (Bush měl zřejmě před dětmi vytáhnout kolt, zamávat lasem a odcválat do bitvy s padouchem). A tady jsme už u avizovaného kouzla kontextu: 11. 9. uvedla ČT 2 před Moorovým Fahrenheitem dokumentární portrét génia mediální manipulace Goebbelsův pokus, opřený o nacistovy autentické deníky. Jistě jsem nebyl sám, koho dvě hodiny poté napadlo, že Moore je jedním z nejnadanějších žáků ďábelského mistra… Vladimír Just

Q

SCÉNA / DOPISY

RESPEKT 38 V 18.–24. ZÁŘÍ 2006

KULTURNÍ TIP

ho umění 2. poloviny 19. století, shromážděné od roku 1986 v budově bývalého nádraží. Revolver Revue 64 (Společnost pro Revolver Revue) Čtyřiašedesáté číslo revue je z velké části věnováno interpretacím tvorby a života Ezry Pounda a fenoménu hippies na Východě. V prvním oddílu najdeme ukázky ze vzpomínek novináře Alana Levyho, v druhém část románu Mystici a narkomani, který líčí strasti „hipíků“ působících za totality na území Polska.

VÝSTAVY Petr Kvíčala: Povrch architektury, Galerie Jaroslava Fragnera, Praha, 20. 9.–15. 10. Vedoucí ateliéru malby na brněnské Fakultě výtvarných umění VUT se dočkal výstavy, která mapuje jeho malířské výlety do oblasti architektury. K jeho nejlepším realizacím tohoto typu patří úprava interiérů v brněnském divadle Reduta a nástropní malba v chemnitzké Deutsche Bundes Bank o ploše 150 metrů čtverečních.

Hitomi Kaneharová: Hadi a náušnice (Argo) Třiadvacetiletá japonská spisovatelka disponuje vizáží oslňující barbíny a jazykem nesmlouvavého puberťáka. Ve svém románovém debutu z roku 2003 popisuje vztah mezi dospívající rebelkou Rui a punkerem Amou, který rámují popisy až nepochopitelně drastických úprav lidského zevnějšku, především všelijakých tetování a piercingových serepetiček. Je to kniha o tom, že milostné vyznání se dá provést i vytlučením zubů náhodnému chodci a že ke štěstí člověku někdy nestačí ani to, když si jazyk rozřezává tak dlouho, až mu v ústech kmitá zmijí atrapa.

KNIHY Jaroslav Rudiš: Grandhotel (Labyrint) Až obsedantní alfou i omegou života samotářského Fleischmana je počasí a měření, která jsou s ním spojená (že by inspirace skutečným příběhem duševně nemocného výtvarníka Zdeňka Koška?). Román je situován do Liberce a do tamního Hubáčkova televizního vysílače. Už to nebude trvat dlouho a v kinech se objeví stejnojmenná filmová adaptace Davida Ondříčka.

Antonio Scaccabarozzi: Polietilene, Dům umění, České Budějovice, 21. 9.–22. 10. Další výstava, která zapadá do programu zasvěceného minimalismu a geometrismu českobudějovické galerie. Italský výtvarník u nás dosud nevystavoval, na jihu Čech se prezentuje objekty vystříhanými z polyetylenu. Andrej Bělocvětov (1923–1997), Galerie kritiků, Praha, 15. 9.–7. 10. Žižkovský rodák s (nejen) ruskými kořeny, zběhlík z pražské Akademie, přítel Josefa Sudka, člen skupiny Máj 57, obdivovatel Jacksona Pollocka a celoživotní samorost. Takový byl Andrej Bělocvětov, polozapomenutý výtvarník, jehož vrchol tvorby spadá do 60. let.

Simona Bartolenová: Musée d’Orsay Paříž (Knižní klub) Edice věnovaná nejslavnějším světovým galeriím zamířila do Paříže a do tamní sbírky francouzské-

Na plovárně s Antonínem Kratochvílem, ČT 2, 19. 9., 15.25 Marek Eben si do svého diskusního pořadu tentokrát pozval českého fotoreportéra žijícího

V textu A nezískali ani metr (Respekt č. 36/06) autor ukazuje, že pražští politici stále nehodlají vzít na vědomí potřeby občanů, kteří by, podobně jako v jiných evropských velkoměstech, rádi na kole dojížděli do práce či za zábavou. Ve skutečnosti se situace na některých místech pro cyklisty zhoršila. Na křižovatce Anděl vznikla absurdní „pěší zóna“, po které legálně projíždí jedno auto za druhým, ale cyklistu nutí značka sesednout z kola. U nákupního centra Chodov byla zrekonstruována lávka pro pěší a cyklisty, původní mostek byl zúžen, a přestože je zde stále dost místa, cyklistu opět značka nutí sesednout. Nákladně zrekonstruovaná náplavka na Rašínově nábřeží spíše než atraktivní korzo připomíná parkoviště a i tady se objevila značka „Cyklisto, sesedni z kola“. Přitom se ve všech případech jedná o oficiální cyklotrasy a dříve zde mohli cyklisté volně projíždět. Nejsmutnější ovšem je, že teprve smrt cyklisty a chodkyně přinutila magistrát zřídit dlouhá léta požadovanou světelnou signalizaci a cyklopřejezd přes Vídeňskou ulici. Také se konečně začíná připravovat rekonstrukce křižovatky, na které v lednu zahynul další cyklista Jan Bouchal. Na veselé propagační cyklojízdě, plánované u příležitosti Dne bez aut na 22. září, se jistě bude opět chtít ukázat mnoho opozičních politiků, představa, že by se v čele pelotonu objevil primátor či někdo jiný z vedení města, však spíše připomíná oblast sci-fi. Primátor Pavel Bém bude místo toho slavnostně

Cesta do zatracení, ČT 1, 23. 9., 21.05 Film Sama Mendese z roku 2002 byl v českých kinech promítán pod originálním názvem Road to Perdition. Gangster Mike Sullivan (Tom Hanks) se kvůli ochraně syna vzepře kumpánům, v jejichž čele stojí John Rooney (Paul Newman). Čím větší jsou hromady mrtvol, které za sebou Sullivan na cestě zanechává, tím jasnější je, kam tahle cesta směřuje...

HUDBA Ute Lemper, Národní divadlo, Praha, 24. 9., 19.30 Pořadatelé letošního ročníku festivalu Struny podzimu si pro zahajovací koncert vybrali vystoupení německé interpretky klasického kabaretního a muzikálového repertoáru. Ute Lemper už v Česku vystoupila loni na jaře, kdy v Praze interpretovala skladby Kurta Weila. Nyní se k ikoně výmarské republiky znovu vrátí a jeho tvorbu doplní písněmi Toma Waitse, Nicka Cavea či Edit Piaf. Předností téhle zpěvačky je nejen barově nakřáplý hlas, ale i nepopiratelný dekadentní půvab. Festival Struny podzimu trvá do 19. 11.

TELEVIZE

Jürgen Neffe: Einstein (Argo) Vypláznutý jazyk, rozčepýřené vlasy, housle a rovnice E = mc2. Čtivě napsaná fyzikova biografie ukazuje, že odkaz Alberta Einsteina se nedá redukovat pouze na tyto provařené atributy.

Cyklisto, sesedni z kola

Klamné léto ’68, ČT 2, 19. 9., 23.25 Jugoslávský film absolventa pražské FAMU Gorana Paskaljeviče z roku 1984. Maloměstská komedie je situována do roku 1968, kdy je libido mladíka Petra vydrážděno příjezdem dívčí dechovky z Československa. Muzikantky mají ale větší zájem o to, co se v srpnových dnech děje v jejich vlasti.

Hana Jakrlová: Broumovsko – paměť srdce, Goethe-Institut, Praha, 14. 9.–14. 10. Dokumentární fotografie vystudované architektky ukazují broumovskou krajinu, která patří i se svými svéráznými obyvateli k nejoriginálnějším územím českého pohraničí.

Roger a já, ČT 2, 18. 9., 21.25 Snímek Michaela Moorea z roku 1989, který se dostal do stínu jeho pozdějších filmů Bowling for Columbine a Fahrenheit 9/11. Ve svém debutu popisuje americký filmař chování automobilky General Motors, která v 80. letech propustila na 30 tisíc zaměstnanců.

DOPISY

v New Yorku, jednoho z mála současných válečných fotografů, který se na svět dívá výtvarnýma očima.

otvírat jedinou letošní stavbu – 480 m dlouhý chodník pro pěší a cyklisty v Braníku. Vojtěch Toman, Děti Země

Sklidili to, co zaseli Ačkoli jsem o generaci starší, myslím si přesně totéž co pan Zídek (Scházejí nám rebelové, Respekt č. 37/06). Ti, co byli v 50. letech komunisté a potom třeba v disentu, nic neodčinili. Pro ně skutečně začíná historie boje proti komunismu po roce 1968, kdy byli postiženi, někdy pouze proto, že v onom památném roce vsadili na špatného koně. Sklidili pouze to, co zaseli, a nechápu např. obdiv Jana Rejžka k Vlastě Chramostové, druhdy velmi oddané svazačce. Jak se koneckonců potvrzuje na našich politicích (a Petr Zídek to dokládá i na historicích), kdo byl jednou přesvědčený komunista, tak jím vnitřně zůstává asi stále. Ondřej Čapek

Tisíce Sofiiných voleb každý den Článek Sofiina volba českého zdravotnictví v minulém Respektu popisovanou situaci, týkající se očkování proti rakovině děložního čípku, pojímá jako extrémní, znenadání se vyskytnuvší problém volající po hlubším morálním zamyšlení. Opak je pravdou. Autor popsal jednu z hlavních charakteristik veřejných financí – nemožnost měřit smysluplnost jejich utrácení. Každý správce jakékoli části veřejného rozpočtu řeší podobnou

FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

„Sofiinu volbu“ denně. Například ve zdravotnictví: když vyplýtvám moc peněz na prevenci, nezbude na léčbu. Když nezaplatím prevenci, léčba se prodraží. Když vyplýtvám moc na prevenci a léčbu rakoviny, ošidím ty s cukrovkou, u kterých mi nezbude ani na prevenci, ani na léčbu. Když budu za obrovských nákladů léčit těžce nemocné, nezbudou prostředky na lehčí případy. Když těžší a nákladnější případy odepíšu a budu se věnovat jen těm, kde je za méně peněz větší naděje na uzdravení, budou se těžce nemocní cítit ošizení, platili přece stejné pojištění. A tak dále – je to každodenní rozhodování o alokaci zdrojů. Dokud nebylo kolektivní zdravotnictví, dělal se podobný typ rozhodování na úrovni individua, každý si sám rozhodl, za co utratí svoje peníze a kolik jich utratí. Podobné je to v jiných partiích veřejných rozpočtů. Například v dopravě: nový asfalt, nebo nové značky? Raději spravovat hlavní tahy, nebo vedlejší? Kde se jich víc zabije? Stejně tak ve školství: dávat více peněz na nadané děti, nebo méně inteligentní? Co se více vyplatí? S investicemi do chytrých bychom výhledově podpořili ekonomiku, u těch druhých snížili delikvenci. Je to celý obor teoretické ekonomie. Říká se mu teorie veřejné volby. Stále větší část života člověka v současném evropském státu závisí na veřejné volbě a stále méně zbývá na individuální rozhodnutí. Například ve zdravotnictví. Nemohu se rozhodnout, jak velkou část ze svého příjmu utratím za zdravotní služby a za které konkrétně, někdo jiný (stát) rozhoduje za mě. Říká se tomu plíživý socialismus. Roman Knákal

23

MIMOCHODEM Kameník Jan Brokof, rodák ze Spiše, vstoupil do služeb hraběte Thuna v Klášterci nad Ohří roku 1685. Bylo mu rovných třiatřicet, což jsou Kristova léta, jimž bývá u mužů přikládán až mystický význam. Brokof se v Klášterci proměnil z tovaryše v mistra a zplodil tu dva syny, kteří jej později v umění překonali. K uctění památky starého sochařského rodu byla v městečku minulou sobotu odhalena zbrusu nová socha. Její autor, místní kovář a sochař Karel Meloun, mi dílo, které zatím nosil v hlavě, před více než rokem nakreslil a požádal mě, abych o něm zasvěceně promluvil, až bude hotové. Co by člověk kamarádovi neslíbil, nechce-li to hned. Termín se však bleskurychle přiblížil, aniž by mne cokoli zasvěceného napadlo. A tak jsem se ze zoufalství vydal za Brokofy na Karlův most. Zpupný Turek tam stejně jako kdysi věznil úpějící křesťany, svatý František Xaverský, podepřen Číňanem, Tatarem, Indem a mouřenínem, nepřestával křtít

Příliš hlasité duchovno indiánského náčelníka, andělé nadále vyhlíželi jako žasnoucí návštěvníci z lepších světů. Brokofové sázeli na bizarní exotiku, jenže dav, který dnes proudí pod sousošími, stírá její kouzlo. Je exotický docela normálně: globálně. Postával jsem zrovna před svatým Borgiášem, kanonizovaným generálem Tovaryšstva Ježíšova, když se od Malé Strany začalo rozléhat povědomé rámusení. Tovaryšstvo by se podivilo, jak se v Praze činí hinduistická konkurence. Podle zvuku se zdálo, že se s pobrukováním Haré Kršna blíží tisícihlavé zástupy, které mne docela mírumilovně smetou do Vltavy, ale pak kolem prošli jen tři vyholení vyznavači v hábitech. Jeden vlekl na zádech CD přehrávač s nahrávkou velké mantry, druzí dva nesli reprobedny. Střelil jsem okem po jezuitovi na podstavci. Toho trik zjevně zaskočil. Proslov jsem jakžtakž sesmolil a na sever odjel s čistým svědomím, že slib náležitě splním. Z vernisáží vím, že zkušené publikum vnímá takové řeči jen jako nezbytný rituál před občerstvením. Netušil jsem, že se u sochy sejde snad celý Klášterec. Její odhalení totiž patřilo k mnohem větším oslavám rekonstrukce celého městského jádra. Poprvé v životě jsem se ocitl před silným mikrofonem, který má slova šířil kilometry daleko. Neunikly jim senioři ani junioři, rozhihňané dívčiny, maminky s kočárky ani hloučky opilců, kteří se z hospod přesunuli ke svátečním stánkům s pivem. Když jsem jim říkal, že Meloun „odkrýváním vlastních duchovních kořenů dohledává duchovní identitu svého kraje“, připadal jsem si jako strašný tlučhuba. To ten mikrofon, hájil jsem se v duchu. Vše nakonec dopadlo dobře. Čerstvě odhalená socha podélně polonahého rytíře s brokofovskou legendou na štítu bude možná časem populární jako bruselský chlapeček, kodaňská mořská víla, karlovarský kamzík nebo Turek na Karlově mostě. Zatrnulo mi až večer, když jsem z městečka vyjížděl k domovu. Došlo mi, že proslovům na náměstí musela naslouchat i plachá zvířátka v okolním polesí. Že jsem jim do toho mikrofonu raději nezabroukal velkou mantru! Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN

Začala stavba tří větrných elektráren na hřebeni Neklid nad Božím Darem. České aerolinie obnovily pravidelnou linku do Bejrútu. Přes ostnaté dráty azylového tábora ve Velkých Přílepech uprchlo třicet odmítnutých žadatelů o azyl. Ve Vilémovicích shořel sklad slámy. Církev zavedla stokorunové vstupné do katedrály sv. Víta. Meteorologové oznámili, že babí léto vydrží až do konce září. Po anonymním udání, že pije za jízdy alkohol, dala policie dýchnout řidiči pražské tramvaje v Modřanech a naměřila mu 3,3 promile. Na Ústecku stávkovaly školní autobusy. Průměr veřejných peněz vynakládaných státní kasou na jednoho vysokoškoláka klesl na 6800 dolarů – tedy dvojnásobně nižší částku, než je průměr dávaný na stejnou věc v organizaci nejvyspělejších států světa OECD. Jestliže si český stát může vzít výhodný úvěr na stavbu dálnic, tak je nesmyslné, aby si ho nevzal jen proto, že se tím zvýší rozpočtový deficit, řekl Hospodářským novinám nový ministr financí Vlastimil Tlustý, který krátce předtím zvedl rozpočtový schodek pro rok 2007 z osmdesáti na 127 miliard a oznámil, že vzhledem k nemožnosti omezit současné zadlužo-

18.–24. ZÁŘÍ 2006 V RESPEKT 38

vání státu Česká republika prozatím odstupuje od plánu přijmout euro v roce 2010. Z průzkumu agentury Median vyplynulo, že 38 procent Čechů Tlustého oznámení vítá a 29 procent to považuje za chybu, zbytek neví, co si má myslet. Ministr Vlastimil Tlustý mimo zvýšení schodku ještě absolvoval návštěvu u bývalého premiéra Miloše Zemana na Vysočině, se kterým se byl – jak řekl – poradit, jaké reformy by měla udělat Topolánkova vláda. Stav státních financí do budoucna budí větší obavy než kdykoli dříve: je totiž iluzí, že náklady deficitů a růstu sociálních výdajů ponesou jen „bohatí spoluobčané“. Ne, tento náklad poneseme všichni, varoval v novinách před neodpovědnou finanční politikou českých vlád viceguvernér České národní banky Luděk Niedermayer. Podíl finančních prostředků uvolněných rozpočtem 2007 na kulturu se stal rekordně nejnižším v historii polistopadového Česka. Ministerstvo obrany oznámilo, že z finančních důvodů „není pravděpodobné“, že by Česká republika vyslyšela prosbu NATO a posílila spojenecký kontingent, který v Afghánistánu brání návratu radikálního Tálibánu. Uběhlo pět let od

útoku teroristů na USA. Noviny zveřejnily proslov, ve kterém jeden ze šéfů al-Káidy Ajmán Zaváhírí upozornil Západ, že pro něj jeho organizace chystá novou „rozsáhlou katastrofu“. Zemřela Oriana Fallaci. Po třiceti letech služby odešel z batelovské hospody Na Mýtě legendární hostinský Rudolf Kalivoda. Za „protiústavní, a tudíž neplatné“ označil Ústavní soud letošní rozhodnutí prezidenta Václava Klause odvolat z funkce předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou. „Prezident není nadřízeným soudců, a tudíž je nemůže odvolávat z funkce,“ vysvětlil svůj verdikt Ústavní soud. Vidím nebezpečný posun našich polistopadových poměrů od parlamentní demokracie k soudcovskému korporativismu a k dosažení ničím neomezené autonomie, prohlásil v reakci na výrok Klaus a dodal, že s Ústavním soudem nesouhlasí a že se jeho senát mýlí. Po vítězství ve smíšené čtyřhře na US Open ohlásila Martina Navrátilova (49) definitivní konec kariéry. Šéfkou české odnože Googlu se stala Taťana Le Mogne. Po čtyřech měsících ve funkci dobrovolně rezignoval ředitel Národního bezpečnostního úřadu Petr Hosek. Uplynulo 130

let od chvíle, kdy v sále Dělnického domu v Jihlavě zahrál poprvé pro veřejnost dvě svoje skladby tehdy šestnáctiletý student vídeňské konzervatoře Gustav Mahler. V Řevnicích proběhly již druhé Lesní slavnosti divadla. Česká republika se připojila k Evropské noci pro netopýry, během níž se už tradičně po celém kontinentu během září odehrávají akce mající za cíl seznámit veřejnost s těmito zajímavými ohroženými tvory, jejich výzkumem, ochranou a poznatky o jejich životě. Želevčická firma Linet prodala Fidelu Castrovi pět tisíc polohovacích postelí za čtvrt miliardy korun. Vedení pražské zoo oznámilo, že se po dvouleté Moje brzy v jejích klecích narodí uvězněným lidoopům další gorilí mládě. Odkolek koupil síť pekáren v Maďarsku. Na pražském Andělu vyrostla ze starých ledniček, rádií, televizí a vysavačů socha Šrotozemšťana. Evropská unie dospěla k závěru, že zrušit hranice mezi „starými“ a „novými“ členy v plánovaném termínu na podzim 2007 není možné a posunula tuto událost do zatím přesně neurčené budoucnosti. [email protected]

Q

INZERCE

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Ročník XVII. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Ředitel pro strategii: Miloš Čermák. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková, tel. 224 934 759. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Tomáš Pavlíček, Jáchym Topol. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák, Jan H. Vitvar. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): Adam Gratz, David Němec. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Design: Mowshe. Webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 17. 9. 2006, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.