Vláda po uši v Unipetrolu 6

36

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 5.— 11. 9. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Vláda po uši v Unipetrolu

6

Co se stalo s počasím 3, 18 V Zdvořilí vrazi jdou před soud 4 V

Eminem z Hlaváku 21

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE, GR 2,30 €; HR 15 Kn

Život v nejlepším městě světa 13

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

„To se vždycky stává, že negři, co mění svět, neumřou jako ostatní lidi. Umřou násilnou smrtí,“ prohlásil rapper Tupac Shakur. Nespletl se. Tuhle středu to bude devět let, kdy jeho vůz v ulicích Las Vegas znenadání předjel bílý cadillac a z okýnek se spustila ostrá palba. Se čtyřmi kulkami v těle Tupac Shakur o šest dní později zemřel. Bylo mu dvacet pět let. Už jeho příchod na svět dával tušit, že Tupac tu nepobude dlouho, ale o to větší to

5.–11. ZÁŘÍ 2005 V RESPEKT 36

Praha musí přidat Zpráva o krásném městě, ve kterém je těžké žít

Konec gangstera s mikrofonem bude jízda. Jeho matka Alice patřila k radikálnímu hnutí Černých panterů a těhotenství strávila ve vězení za přípravu ozbrojeného povstání. Pravého otce chlapec nikdy nepoznal a ani otčím Tupacově výchově moc nedal – coby jednoho z deseti nejhledanějších zločinců USA jej poslal soud do vězení za ozbrojenou loupež na šedesát let, když byl chlapec ještě batole. Chudá rodina se věčně stěhovala napříč ghetty Bronxu a Harlemu, matka do syna pumpovala názory radikálních aktivistů a věřila, že právě on spasí černý národ. Talentovaný mladík psal básně a milostné písně a v patnácti letech propadl hip hopu. Za chvíli už chodil po městě houpavou chůzí, choval se jako drsňák a říkal si MC New York. Rozpočet si vylepšoval prodejem drog. Tupacova alba vzbudila počátkem 90. let v americké pop music šok – byla plná vzteku, machismu a hlavně násilí. A Tupacův civilní život nebyl o nic růžovější než jeho texty – přestřelky, soud za napadení i nedovolené ozbrojování, roční vězení za sexuální obtěžování… Osudnou se mu ale stala až válka, která vypukla na hiphopové scéně. Nevinné slovní konfrontace rapperů se počátkem devadesátých let proměnily ve skutečné přestřelky. Shakur se počítal k losangeleskému gangu (díky smlouvě s tamější nahrávací společností Death Row), konkurenční newyorské skupině vládl jeho někdejší přítel Notorious B. I. G řečený Beggie. Každá parta měla přátele ve zločineckých kruzích, kteří se jí starali o ochranu a vyřizovali účty se soupeřem. Už v zimě roku 1994 přistoupili na Manhattanu k Tupacovi dva muži a prostříleli ho jak řešeto. Syn černé panteřice se ovšem ze zranění vylízal a na oplátku natočil provokativní píseň Hit ’em Up, v níž se pochlubil, že měl sex s Beggieho manželkou. Neuběhly ani dva roky a střílelo se znovu – tentokrát úspěšně. Podezření z vraždy padlo na konkurenční gang, policie však viníka dodnes nevypátrala. O půl roku později zahynul ranou z revolveru i Tupacův hlavní rival Notorious B. I. G., ani jeho vrah se nedočkal spravedlnosti. Tupac Shakur už navěky zůstane prototypem toho drsného „gangsta“ rappera, ačkoli mnoho lidí říká, že ve skutečnosti byl mnohem citlivější a jemnější, než se snažil vypadat. „Chtěl bejt známej jako černej rváč, a podle toho vytvářel svoje videoklipy,“ říká washingtonský rapper Malik Rahsaan. „Jenže musíte být opatrní na to, jakou image si vybudujete, protože podle ní pak budete žít. Tupac podle ní zkoušel žít. A podle ní taky zemřel.“ Petr Třešňák

Záchody tu nejsou, k řece se nedostanu, ale procházka pod dálnicí bude skvělá. (Odpočinek na pražském Smíchově.)

P

ředstavte si tu pohodu: bydlíte v činžovním domě a na dvorku jsou stromy a trávník. O víkendu se na něm scházejí sousedé a na stěnu domu si promítají filmy. Máte v domě hodně přátel, s kterými se občas procházíte po klidných ulicích, tu a tam zajdete zahrát si nějakou tu hru do parku nebo bloumáte kolem řeky, v níž teče průzračná voda. Cítíte se bezpečně a nebojíte se ani o děti chodící si hrát do centra za rohem. Střih. Bydlíte v činžáku, který má krásný prostorný dvorek, ale místo stromů a laviček je na něm parkoviště. Před domem sviští pěkně rychle jedno auto za druhým, kolem řeky vede dálnice, park je dost daleko a navíc nemá žádné společenské místnosti na nějaké hraní. Bojíte se, že vám vykradou byt. Přátel v domě moc nemáte, možná neznáte ani jméno svého souseda. Který příklad se víc podobá životu ve vašem městě?

S hmyzem OK, s byty hůř Kvalita života není nic abstraktního. Dá se sledovat a měřit. Americká firma Mercer Human Resource Consulting již deset let zveřejňuje žebříček metropolí seřazených právě podle této kvality. Praha je na třiasedmdesáté příčce. Proč? Z mnoha důvodů. Podle Mercerových výsledků se nejlépe žije v Curychu a Ženevě. Na třetím místě je Vídeň, daleko lépe než Praha si vedou Mnichov (5), Kodaň (8), Amsterodam (12) nebo Berlín (14). Hodnotících kritérií je devětatřicet, patří k nim geopolitická stabilita, vynutitelnost práva, klima, osobní svoboda, kriminalita, dostupnost bydlení, kvalita životního prostředí a veřejná doprava, ale také kulturní nabídka, výskyt obtížného hmyzu nebo nabídka co nejrůznorodějšího jídla a alkoholu. Zatímco s hmyzem a alkoholem nemáme v Praze problém, kamenem úrazu je naopak bydlení, kriminalita, doprava a s ní spojená kvalita životního prostředí. Při pohledu na pražské ulice, nábřeží, náměstí a dvorky je jasné, že spíš než lidem patří automobilům. Z toho vyplývá nejen stoupající množství rakovinotvorných látek v ovzduší, ale hlavně nechuť lidí jít ven, bavit se mezi sebou a města si užít. Můžete namítnout, že ještě před patnácti lety byla Praha temné bolševické město, které si o nějaké třiasedmdesáté příčce mohlo nechat zdát. To je pravda. Praha se od té doby posunula k lepšímu, ovšem ne o tolik, co by mohla.

Památková továrna na peníze

Tupac: svádět manželky se nevyplácí. FOTO ARCHIV

Všichni vědí, že sehnat v Praze dobré bydlení a ještě k tomu ho dokázat zaplatit je velký problém. Jestliže průměrná mzda v Curychu je čtyřikrát vyšší než v Praze, průměrný nájem je tam vyšší pouze dvaapůlkrát. Nájmy v naší metropoli jsou přehnaně vysoké a může za to regulace, kterou zbabělí politikové ne a ne odstranit. Dokud nezmizí a nájmy nebudou skutečně tržní, nebude se tady mladým lidem po studiích, kteří hledají nové bydlení a nemají bohaté rodiče, dobře žít. S nájmy přímo souvisí situace v centru, které se pomalu, ale jistě vylidňuje. V osmdesátých letech tam žilo 70 tisíc lidí, dnes pouhých 46 tisíc. Podle primátora Pavla Béma je to „pros-

tě trend“, ale to asi ne, když nic takového neznají v Paříži, Kodani nebo Curychu. Vysvětlení je docela jednoduché. U nás proměna památkové rezervace v Disneyland pro turisty politikům prostě vyhovuje. Centrum má být továrnou na peníze, proto je dobré podporovat tam jen stavbu hotelů, restaurací a kancelářských ploch. Skutečně není náhoda, že radnice loni zrušila závazný minimální podíl bydlení v centru Prahy. Je ale pravda, že na vylidňování centra nese radnice jen díl odpovědnosti. Další díl má na svědomí již zmíněná regulace nájemného, která brání restituentům nebo novým majitelům zvýšit nájmy. Za takové situace je pak nejjednodušší zbavit se bytů a udělat v domě třeba kanceláře nebo hotel. Samostatnou kapitolou jsou pražské parky, řeka a potoky. Jak již bylo řečeno, vltavská nábřeží jsou až na výjimky nepřístupná a plní spíš funkci dálnic než míst vhodných k rekreaci. Parky sice slouží lidem o něco lépe, ale ke skutečné živosti mají daleko. Lidé by se tam mohli scházet ke hrám, cvičení, koncertům nebo třeba jen ke společnému vaření. Když však přijdeme na Letnou, zjistíme, že k dispozici nejsou ani veřejné záchodky, natož nějaké komunitní centrum.

Odlož kolo a mlč Jak si už koncem šedesátých let všiml americký urbanista Donald Appleyard ve své knize Obyvatelné ulice, silná doprava a přítomnost aut v ulicích je jeden z rozhodujících faktorů kvality života ve městech. Appleyard například objevil, že lidé žijící v ulicích s mírnou dopravou mají dvakrát až třikrát víc přátel a známých než ti, co žijí okolo rušných křižovatek. Od té doby se – především evropská – města dávají na cestu útlumu osobní dopravy. Není náhoda, že metropole, kterým se to nejvíc daří, najdeme v první desítce Mercerovy tabulky. Curych, Vídeň, Mnichov nebo Kodaň více než dvacet let nadřazují veřejnou dopravu té osobní, omezují parkovací místa na ulicích, budují pěší zóny, podporují cyklisty. V Praze se na odboru ochrany prostředí od jeho šéfa Jan Winklera dozvíte, že s útlumem dopravy se může začít tak nejdřív za 20–30 let, když budou dokončeny vnější a vnitřní dopravní okruhy. Primátor Pavel Bém sice slibuje, že vnitřní okruh bude dokončen daleko dříve, možná už za šest let, pokud to dobře půjde. Pak prý začne skutečný útlum prostřednictvím zpoplatnění vjezdu do centra. Mýtné ale není samospasitelné. Zkušenost z Londýna (podle Mercera na 39. místě), kde poplatek zavedli před dvěma lety, říká, že řidiči si na něj zvyknou a po nějaké době jako by nebyl. Jistě, je to určitě nástroj, kterého starosta Ken Livingston využívá. Letos v květnu například poplatek zvýšil o šedesát procent, protože přestal fungovat. Zdá se však, že mýtné prostě nestačí. Je potřeba dostat auta z ulic, omezit možnost parkování, snížit rychlost v centru a tak povzbudit chodce a cyklisty. Po Praze se ale auta prohánějí docela rychle a o snížení rychlosti nikdo neuvažuje. Přibývá podzemních parkovišť, ale ta povrchová se neruší. Praha svůj boj s auty zatím prohrává. A budoucnost nevypadá růžově. Pokud se realizují plány na obrovská podzemní parkoviště pod Náměstím republiky, Václavským náměstím a na Vinohra-

FOTO LUDVÍK HRADILEK

dech, přičemž stání na povrchu se o stejný počet míst nesníží, přitáhne se do centra ještě větší počet aut, což znamená další snížení jeho obyvatelnosti, neboli pád životní kvality. Samotný městský okruh, kterým se politici a úředníci zaklínají, to nevyřeší. Londýn je toho důkazem. A Curych žádný okruh nemá (občané tam mají navrch nad betonářskou lobby). Možná i proto si v Londýně na radnici sypou popel na hlavu, protože například ekologická přeprava pomocí jízdního kola tam činí pouze dvě procenta z celku. Angličané se nyní snaží kola všelijak zvýhodnit, ale na výsledek svého snažení zatím jen čekají. V Praze stejná situace nechává úředníky naprosto klidnými. „Kolo do města mezi provoz nepatří,“ říká šéfka útvaru rozvoje města Světlana Kubíková. Jezdit na něm je údajně nebezpečné, nejen pro samotné cyklisty, ale i pro chodce. Praha prý navíc není na kola stavěná, protože má kopcovitý terén. To se podívejme. Curych je skoro stejně kopcovitý a kola jsou v centru naprosto běžným dopravním prostředkem. Problém není v kopcích, ale ve vysoké cestovní rychlosti aut (v centru Curychu je již léta 30 km/h), jejich velkém počtu, celkově malé ohleduplnosti řidičů a neexistenci stojanů, kde by šlo kolo zamknout. Proto tady nejekologičtější dopravní prostředek není populární.

Není to jinak? Ale není všechno ztraceno. Praha postupně zavádí nástroje, které by měly situaci zlepšit. Již pět let existuje strategický plán rozvoje města, který pojmenovává hlavní problémy. Díky němu víme, že správa města je nepřehledná a dělba práce a odpovědnosti mezi politiky a úředníky nevyhovující. Tohle se stratégové snaží zlepšit. To samo o sobě ovšem nestačí. Mezi slabé stránky v kvalitě života Pražanů podle strategického výhledu patří „malá spoluúčast občanů na rozhodování o veřejných záležitostech a nízká identifikace s místním společenstvím i Prahou jako celkem“. Není to ale jinak? Vždyť v Praze existuje mnoho občanských sdružení, která se angažují ažaž. Pražští úředníci a politici spíše neumí (nebo nechtějí) s veřejností komunikovat. V Curychu je například obvyklé, že radnice dělá každý druhý rok sociologický výzkum ve všech čtvrtích, aby se dozvěděla, jak se občanům žije a co je nejvíc trápí. V Praze nic takového neexistuje. Není divu, že úředníci nemají dostatečnou zpětnou vazbu. A to je potřeba změnit. První vlaštovky už tady ostatně jsou. Koncem srpna například otevřel útvar rozvoje města informační středisko u Staroměstského náměstí a v září se chystá další. Snad to tedy nakonec půjde a i my ještě zažijeme Prahu příjemnější. Vždyť jestliže Curych dokázal za deset let postoupit z nudného hnízda plného narkomanů na světovou špici, proč by se Praha za stejnou dobu nemohla posunout alespoň do první třicítky? Jaroslav Pašmik

Q

Jak jste spokojeni s kvalitou života ve svém městě? Co je podle vás hlavní problém a jak by se dal řešit? Debatujte na www.respekt. cz.

KOMENTÁŘE

RESPEKT 36 V 5.–11. ZÁŘÍ 2005

Katrina nad Šumavou

EDITORIAL Dámy a pánové,

V téhle klimatické hře někomu zůstane černý petr

N

a jaře tohoto roku američtí klimatologové upozorňovali, že teplota mořské hladiny Atlantského oceánu je na řadě míst – včetně subtropické a tropické části přiléhající k USA – vyšší. Během několika dnů tehdy proběhla americkým tiskem zpráva o tom, že se dají očekávat větší a častější tropické bouře, hurikány a povodně. Tato zpráva fungovala stejně jako vždy v minulosti – lidé se nejprve polekají a pak během pár dní na věc zapomenou, protože sdělovací prostředky je mezitím zásobují jinými šokujícími odhaleními. Hurikán Katrina nám všem teď zprávu o příliš teplém moři připomenul s tvrdostí, která se zapomíná jen obtížně.

Hlas volajícího na poušti Větší četnost bouří je způsobena dvěma základními mechanismy. Při vyšší teplotě oceánu se odpaří víc vody, takže když spadne, deště jsou ničivější. Teplo je zároveň hnacím motorem bouří – víc vlhkého a teplého vzduchu stoupá vzhůru, a přejí-li tomu podmínky, začíná nejprve pomalu a pak stále rychleji rotovat. Uprostřed víru o průměru až 100–200 km je postupně jako komínem nasáván další teplý vzduch a rychlost otáčení se dále zvyšuje. Dráha hurikánů je víceméně obvyklá. Pokud vůbec zamíří nad pevninu, tak většinou udělají široký oblouk přes Floridu někam k New Yorku, zeslábnou třením o zemi, voda vyprší a zkrotlá bouře někdy opět zamíří nad Atlantik. Některé vytrvalé bouře však nad Atlantikem naberou nový dech a v podobě bouřlivého příboje napadnou pobřeží Anglie či severní Evropy. Větší četnost hurikánů v Karibiku pak nečekaně může znamenat i větší nebezpečí silných větrů v západní a střední Evropě. Na tuto sice nepříliš průkaznou, ale přesto existující závislost si možná vzpomeneme, až nám někdy na podzim vichřice začne brát tašky na střeše a kácet stromy. Vyšší teplota a hlavně poněkud jiné rozmístění teplých a studených vod na povrchu Atlantiku, ale i v jiných částech světového oceánu je rovněž pravděpodobně hlavní příčinou podivného evropského počasí. Někdy v roce 1995 se začaly měnit hydrologické poměry Evropy. Kolem roku 2002 už bylo klimatologům celkem jasno, že tím, jak se mění směry větrů, se změnilo i rozložení srážek nad kontinentem. Psali jsme tenkrát na stránkách Respektu, že klimatická změna není něco, co nás jednou čeká, ale že už nastala a že je pravděpodobné, že s námi zůstane dalších alespoň dvacet, třicet roků. Co se vlastně stalo za těch deset posledních let? Není nutné ptát se expertů, stačí vzpomínat na několik vln nebývalých povodní, jaké kontinent nepamatoval celé století či ještě déle. Tyto povodně byly v některých státech – u nás, ale zejména

v Rumunsku a části středozemní oblasti – prostřídány suchy, jaká rovněž neměla pamětníka. Situace je taková, že evropské státy spolu hrají klimatickou hru na černého petra, dokonce na dva černé petry, které můžeme označit jako katastrofální povodeň a katastrofální sucho. To, že deště letos spadly ve Švýcarsku nebo v Rakousku a ne třeba na Šumavě, je víceméně náhoda. Prostě nám zatím šla dobrá karta a možná nám půjde i do budoucnosti. To nikdo neví, ale ve hře je i černý petr. Vytáhli jsme si ho zatím dvakrát – v roce 1997 a 2002. Často čítám dvě věty „experti varují“ a „experti jsou zaskočeni vývojem situace“. Vždycky je někdo, kdo předem tuší, co se může stát, ale jeho hlas není v houštině podobných sdělení slyšet. Pravděpodobně jej neslyšíme ani my. Klima je věc tak složitá a katastrofa, lépe řečeno celá kaskáda na sebe navazujících katastrof, má tak složitou trajektorii, že s určitou nadsázkou můžeme říct, že počasí je chytřejší než celý hydrometeorologický ústav.

vlády ani expertů. Je v rukou místních lidí. Nepřijde žádný ministerský přípis ani klimatická expertíza; přijde psí počasí. Už jsem o tom víckrát psal, ale letošní počasí je tak divné, že mi dovolte zopakovat ten nejjednodušší návod. Ať starosta obce projde staré kroniky zachycující průběh přírodních pohrom na jeho území. Pak by měl vzít dva tři uvážlivé místní lidi a obejít obec a přitom uvažovat o všech možných rizicích. Jaké střechy může vzít silný severozápadní vítr, jaké stromy padnou do drátů? A když přijdou přívalové deště, nepovalí se náhodou po této silnici a nenarazí na zatarasenou propust? Které domy smete povodeň? A co rybník, až se voda začne přelévat přes hráz, podemele hliněnou korunu, nebo odteče kamenným korytem? A kdyby nedejbože přišlo sucho, kde lze najít nějakou studnu nebo rybníček, který jen tak nevyschne? Ačkoli to samozřejmě nezaručuje vítězství, bylo by hazardem hrát klimatickou hru s černým petrem méně obezřetně.

Na procházce s kronikou

Václav Cílek Autor je geolog.

Co za této situace můžeme dělat? Okolí velkých řek je a musí být obhospodařováno z jednoho centra. Klimatická ochrana většiny obcí však není ani v rukou

Reakce našich politiků na zvěst o možných úplatcích při prodeji chemického holdingu zatím nepřekračuje obvyklý folklor: jde o „útok proti vládě“, „pomluvy“, „lži“, „špinavost“. Nad rámec se ještě dovídáme, že jde o „pokus zlikvidovat předsedu sociálních demokratů Stanislava Grosse“.

– JS –

GLOSA Q Martin Pecina, bývalý náměstek ministra průmyslu a obchodu, ropák roku, který je na svůj titul hrdý, a člověk označovaný za průmyslového lobbistu, byl minulý týden jmenován šéfem antimonopolního

Tématu se věnuje také text na str. 18.

Přibývání hurikánů v Karibiku má dopad i na střed Evropy. (Katrina letí Floridou, 25. 8. 2005.) FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Skandál kolem prodeje strategické firmy Unipetrol roste. Přes obrazovku vtrhl do obývacích pokojů jako nové a úspěšné televizní drama. Ale o co v něm vlastně jde?

Naše skvělá policie

krásný a slunečný začátek září je ideální dobou pro reportáž z města pyšnícího se nejvyšší kvalitou života na světě. Pohled na curyšský zázrak jsme pro vás spojili s pátráním po tom, co vlastně brání české metropoli, aby na žebříčku příjemných míst zaujímala důstojnější místo. Dále bych vám rád doporučil naše články o skutečném hitu současné doby – bláznivých změnách počasí. Hodný vaší pozornosti je bezpochyby i text o strašlivém činu gymnazistů z Bíliny: krutá vražda bez motivu, spáchaná navíc slušnými a zdvořilými „lidmi jako my“, vzbuzuje úděs a otázky i osm měsíců po svém provedení. A teď nám navíc celou záležitost oživí nadcházející soud. A nakonec bych v této stručné nabídce zmínil zásadní „politické“ téma čísla: pátrání po motivech a možných scénářích současného skandálu s privatizací Unipetrolu. Přeji vám nerušené čtení.

S Pecinou na monopoly

Vyvolený Babiš má novou reality show

Jisté je pouze jedno – zatím to není žádná Watergate. Tedy očistná lázeň, která jasně pojmenovává zločiny či přehmaty moci a zároveň připravuje půdu pro změny psaných i nepsaných pravidel, aby se to už nikdy neopakovalo. Současný poprask kolem Unipetrolu a možné korupce zúčastněných politiků při jeho prodeji má v tuto chvíli spíš opačné parametry. Musíme ho posuzovat opatrně, jako možnou provokaci či trik bojujících konkurentů, nebo mocenských a bezpečnostních skupin. To samozřejmě neznamená, že bychom tu věc mohli pustit z hlavy. Průběh a pozadí skandálu totiž vyvolávají významná podezření a nutí zmáčknout alarm.

3

Přiznejme, že munice k těmto obehraným argumentům tentokrát nepostrádá jistou logiku. Na tajně pořízených nahrávkách odvysílaných televizí Nova obviňuje Grosse z úplatkářství podezřelý šíbr, zapletený do tahanic o Unipetrol na straně odstrčené konkurence. Jeho řeči ovšem bez důkazů neznamenají nic: může se za nimi skrývat snaha vyřídit obchodní nepřátele, vrátit se do hry o lukrativní podnik, pomstít se „nevstřícnému“ politikovi, pomoci někomu v Polsku vyklouznout z nepříjemných závazků… Náznaky autora zveřejněných nahrávek prostě neumožňují hovořit s jistotou o korupci. Spíš jen znepokojují, aniž by nesly nějakou katarzi, nějaké přesvědčivé vysvětlení. To už tady přitom mohlo nějakou dobu být. A je zásadní chybou politiků, ale především policie a BIS, že tady není. Proč dosud nikdo nepátral, jak je možné, že už čtyři vlády ČSSD – od Zemana přes Špidlu a Grosse až nyní k Paroubkovi – jdou tak věrně a vytrvale na ruku kombinátorovi jménem Andrej Babiš? Tento člověk privatizoval Unipetrol už v roce 2001 za naprosto zásadně podezřelých okolnos-

tí (viz článek Po uši v Unipetrolu na str. 6) a potom, když se mu to nehodilo, podnik nezaplatil a vrátil státu. Politiky ovšem jeho chování nevyvedlo z míry a za další rok a půl jej bez mrknutí oka pustili do soutěže o vrácenou firmu opět – za toto rozhodnutí platíme současnou aférou. Připusťme ale, že takový je svět, že Babiš si lásku politiků kupoval či pořád kupuje, takže je logické, že oni dodnes mlží a překrucují fakta. Ale je tu přece i svět spravedlnosti, svět boje proti zločinu, který by na umazané ruce mocných neměl brát zřetel. Zdejší policisté však zcela zřetelně na tuto čest a výsadu své profese rezignovali, či si přinejmenším svým zarytým mlčením k závažným kauzám vybudovali tuto smutnou pověst. Proto je nutné znovu a znovu připomínat, jak nutná je očista policie v této zemi – a taky opakovat, že jmenování jednoho z viníků současného stavu Vladimíra Husáka policejním prezidentem zabijí veškerou naději na změnu.

Paroubek neváhá Změna se asi nedá v tomto případě očekávat ani od premiéra Paroubka. Sice se dalo kvitovat, jak rychle zametl se svým sekretářem Zdeňkem Doleželem, který statuje na zmíněných nováckých nahrávkách, a svěřil případ do rukou policie. Obdiv vydržel ale jen pár dnů. Pak se Paroubek postavil na stranu Grosse a Babiše a přejal jejich argumentaci. Místo klidných slov – já u toho prodeje nebyl a svým kolegům věřím, ale dal jsem to prošetřit a počkám na výsledek – začal i on s pokřikem o „špíně“, „útoku“ „likvidaci“. A jednoho z hlavních Babišových mužů, nedávno Poláky odvolaného šéfa Unipetrolu Pavla Švarce, jmenoval do narychlo vyklizené funkce generálního ředitele strategické firmy Čepro. Jaroslav Spurný

Q

úřadu. Nahradí po šesti letech ve funkci Josefa Bednáře, muže lidové strany. Jaké dědictví vlastně přebírá a co od něj můžeme očekávat? Český antimonopolní úřad povoluje slučování velkých podniků, snaží se zatnout tipec monopolům a dalším velkým firmám, které by se chtěly dohodnout na účet svých zákazníků či konkurentů, hlídá čistotu veřejných zakázek a má bránit státu, aby protežoval jednu či několik vybraných firem. V poslední době šel sice úřad do více sporů než léta předtím a uděloval více pokut (za poslední dva roky se jejich celkový objem ztrojnásobil), ale celkový dojem je rozpačitý. Velká část úřednických verdiktů má chyby a podniky se proti nim odvolávají buď k předsedovi úřadu, nebo je napadají u soudů. Projednávání jednotlivých zásahů se tak vleče měsíce i léta a někdy to vede k tomu, že firma, které měla být zásahem úřadu chráněna před nezákonným chováním svého konkurenta, mezitím zkrachuje (například společnost Terno tak nevydržela útok Sazky). Úřad je někdy příliš tvrdý na menší soukromé firmy, zatímco polostátním gigantům schvaluje téměř vše. Zamítl například sloučení pekáren, kde je na trhu velké množství konkurentů, ale povolil plynárenskému gigantu Transgas získat šest z osmi krajských distribučních společností a podobně šel na ruku elektrárenskému molochu ČEZ, který vlastní také většinu firem přivádějících proud do domácností. Podle dosavadní činnosti Martina Peciny se nezdá, že se to změní. Pecina není právník či ekonom s jasnými názory na soutěžní právo. Zatím se profiloval jako zastánce velkých podniků, ať již šlo o vítkovické hutě či o ČEZ (kde ostatně byl za stát v dozorčí radě a elektrárenský gigant mu platil kapitálové pojištění ve výši 2,5 milionu korun). Do křesla usedl stejně jako jeho předchůdce politickou dohodou a to, že byl členem ČSSD i ODS, není výhodou, jak si myslí, ale spíše vypovídá, že nemá pevný postoj. Pecina nyní tvrdí, že bude nestranný, zaměří se na ochranu slabých podniků před silnými a že oproti svému předchůdci se bude snažit firmy spíše dopředu varovat než okamžitě ukládat pokuty. Jaká bude skutečná praxe, brzy uvidíme. Záhy totiž bude muset rozhodovat o případu, ve kterém se osobně angažoval. ČEZ kupuje Severočeské doly a Martin Pecina, který jako náměstek ministra průmyslu tento nákup prosazoval, teď bude jako šéf úřadu kontrolovat, zda ČEZ zaplatí správnou cenu, nebo jde o nedovolenou státní podporu. Marek Hudema

4

ČESKÁ REPUBLIKA

5.–11. ZÁŘÍ 2005 2005 V RESPEKT 36

Věděli, co chtějí: zabíjet Blíží se soud se třemi „nečekanými vrahy“ z gymnázia v Bílině

T

o místo vypadá krásně se svým zámkem, lázněmi, romantickými kopci a spoustou zelených parků. Těžko věřit, že právě tady, v Bílině, se stal zločin, který v české historii nemá obdoby. Tři studenti zavraždili svou kamarádku. Chtěli zkusit něco nového, neznámého, zakázaného. Zabíjeli „jen tak“. Oběť zvolili víceméně náhodně. Zabili ji nesmírně surově. Po činu se vůbec neskrývali ani nesnažili obhájit. Nyní jsou ve vazbě a čekají na trest. K soudu s nimi dojde v půlce září. Zdá se tedy, že si všichni můžeme společně s bílinskými vydechnout. Potíž je ale v tom, že studenti jako zabijáci vůbec nepůsobí. Nemají kriminální minulost. Žádné problémy s drogami. Nikdo z nich nebyl svým okolím vnímán jako agresivní či jinak zvrácený jedinec. Nešlo jim o peníze, nemstili se, nechtěli oběť znásilnit. To, že se k činu sdružili, vylučuje emotivní zabití ze zhrzené lásky.

Obyčejní kluci Čapkova ulice na bílinském sídlišti by mohla být v Čechách snad úplně kdekoli. Asfaltka se vine do mírného svahu mezi paneláky, tu a tam roste břízka. Mezi domy jsou trávníky, klepadla, dětské hřiště. Je tu hospoda, prodejna textilu a večerka. Parta kluků a holek, kteří posedávají na plůtku u domu, kde bydlel Jakub Procházka, se k svému sousedovi hrdě hlásí. „Nikdy by nás nenapadlo, že by to Kuba udělal. Ten nikdy nikomu neublížil. Od dětství jsme si spolu hráli za barákem,“ říká Karel Götz. „Chodili jsme se k němu koukat na sbírku pivních etiket,“ doplňuje ho jeho mladší kamarád. „Měl největší ve městě!“ Zastavuje se u nás maminka s kočárkem: „Já ho znala od vidění. Vím, že třeba pomáhal paním s nákupama. A doma taky pomáhal. Vypadal jako slušnej tichej hoch.“ O pár domů dál bydlel až do svého uvěznění také Antonín Režňák. „Toníčka znám jako kloučka. Pohlídal mi krám, doskočil třeba s penězma do spořitelny. Měl spoustu kamarádů. Děvčata ho měla ráda. Nechápem, jak se to mohlo stát,“ říká paní Vlasta Říhová z prodejny textilu. V sousedství mají hoši stále pověst skromných sympaťáků a jejich čin vyvolává údiv a šok. Stejně tak na místech, kde je dobře znali. „Můžu potvrdit, že byli kór slušný. Většinou si tu někde v koutě povídali a pili nealko,“ říká majitel baru Kornout Ondrej Koreň. Právě do Kornoutu si hoši odskočili přímo po vraždě. Tady se před činem také často opájeli zabijáckými a kanibalistickými fantaziemi. Nejspíš ještě sami ani nevěřili, že svoje krutosti vykonají. Nepočínali si jako parta spiklenců, o chuti zabíjet mluvili docela otevřeně. Okolí jejich řeči však bralo nanejvýš jako trochu nechutné vtipkování. „Za třicet let, co dělám za barem, jsem nesmyslů vyslech spoustu,“ říká Koreň. „A taky odhadnu lidi. A že tihle klučíci zabili, je pro mě nevysvětlitelný. Takovej Tonda! Chlubil se tu novým foťákem. Vydělal na něj na brigádě a těšil se, jak bude fotit.“ Učitel výpočetní techniky bílinského gymnázia tvrdí, že studenti byli všichni spíš průměrní. „Prostě nijak nevyčuhovali z řady. Nebýt toho mordu, ani bych si na ně nepamatoval,“ říká. Vzpomínka na dobu, kdy se v Bílině všichni třásli, že trojice je třeba jen jednou z vraždících skupinek, už vybledla. „Musela jsem být doma každý den před setměním. To už je pryč,“ krčí rameny studentka gymnázia. „Pořád ale chodíme radši s holkama pohromadě.“ Paměť atmosféru strachu ve městě milosrdně vytěsňuje. Ale tenhle zločin je až příliš hrůzný. Je těžké žít s představou, že ze slušných mladíků se může „jen tak“ vyklubat parta krutých vrahů. Lidová slovesnost mládence tedy už po pár měsících od činu mění na příšery, Drákuly, Vetřelce. „Petra Štencla jsem znala, ten byl hodnej,“ říká jedna studentka. „Ale ti druzí dva se řezali do rukou, pili svou krev a prý byli v nějaký sektě.“ Jolana s Ivanou, které lížou zmrzlinu na hlavním náměstí, mají taky jasno: „Byly to zrůdy. Ten Kuba od dětství mučil zvířata. Trhal žábám nohy třeba.“ Jak to vědí? „Od lidí.“ Do rozhovoru se zapojí stará paní. „Procházka? Ten se zkazil v Praze. Tam se chyt toho kanibalismu.“

Bez motivu Ze zločinu, jehož obětí se mohl stát v podstatě každý, z vraždy bez motivu jde kvůli její iracionalitě čistá hrůza. Čin Jakuba Procházky, Antonína Režnáka a Petra Štencla připomíná excesy motivované válečným běsněním, řáděním pomatených sekt nebo hororové romány. Zdání, že něco takového se dnešní české společnosti přece nemůže týkat, se drastickým způsobem ukázalo jako klamné. Možná že bílinská událost je náhoda, která se prostě někdy stane, cosi stejně nepravděpo-

Slušný, tichý hoch na cestě za hranice neznámého. (Jakub Procházka.) FOTO ČT

dobného, jako když se na vás zřítí meteorit. Ale stejně dobře je možné cítit tuhle vraždu jako signál naznačující, že se děje něco neznámého. Tak jako u jiné trestné činnosti páchané mladistvými je nasnadě obvinit televizní dobu, média, chrlící mezi záběry katastrof a teroristických útoků akční krváky a stupidní zábavu. „V psychickém kanále společnosti teoreticky dochází k pohybu. Rozvolňují se hranice povoleného a zakázaného, hranice mezi kulturou a nekulturou, mezi realitou a reality show. Zaplevelení násilím může být nemoc konce století. Zdá se, že z toho není cesta ven, ale snad je to jen vlna, která zase opadne,“ říká psychiatrička Andrea Bartáčková. „Snížila se citlivost, úcta k životu,“ říká farář Pospíšil z blízké teplické farnosti. „Dříve lidé viděli umírat zvířata, své příbuzné. Bděli u nemocných, navštěvovali je. Utrpení bylo přirozené. Dnes je snaha cokoli tak ošklivého maskovat. Bolest a smrt je pro ty děti něčím neznámým. Vůbec je třeba nenapadlo, jak strašně ubližují pozůstalým.“

Nelze jednoznačně říct, jak k tomuhle dojde.“ Odborníci ovšem nepovažují vražedné orgie, které spořádaní hoši rozpoutali za garážemi, za výsledek nějakého nevysvětlitelného „lupnutí“ v hlavě. „Byli příčetní,“ říká Čírtková. „Věděli, co dělají, a chtěli to dělat.“ Obava, že se z každého bezúhonného středoškoláka může při nějaké trošku nepříznivé konstelaci vyklubat bezcitný vrahoun, je ovšem zbytečná. Obrovskou roli sehrál podle expertů už zmíněný fakt, že zločin byl v psychice chlapců dlouhou dobu připravován a že mezi sebou měli vůdce, v jehož mentalitě jsou – jak říká psycholožka Čírtková – „vrypy“. Nicméně touha „vyřešit“ bílin-

Odmítám žasnout Jiní odborníci, zabývající se chováním lidských bytostí, jsou ale k teoriím o vlivu necitelné společnosti či globalizované kultury skeptičtí. „Odmítám nad tou vraždou žasnout. Člověk je zvláštní tvor a v přírodě je možné všechno,“ říká brněnský sociolog Ivo Možný. A policejní psycholožka Ludmila Čírtková dodává, že podobných případů je tak mizivé procento, že neposkytují žádný studijní materiál. „Určitě nejde o nějaký trend znuděné mládeže. Je to zcela ojedinělý zločin.“ Čírtková má sadistické vraždy v popisu práce. „Studie z poslední doby popisuje čtyři případy skupinového vraždění ‚pro zábavu‘. Udály se v Německu, pachatelé byli většinou opilí a měli kriminální násilnickou minulost.“ Ale ani mladí pachatelé sadistických vražd s životy bez poskvrny a oblíbení okolím nejsou pro kriminální psychology neznámým jevem. Jde o jedince, kteří navenek pečlivě dodržují všechny normy. Čin dlouho připravují ve své fantazii, sami do poslední chvíle nevěří, že ho provedou. Jen výjimečně k němu ale hledají spojence, tak jako v Bílině. „S největší pravděpodobností byl spouštěčem celého procesu jeden z pachatelů. Uvedl ho do pohybu a udržoval v chodu. Ovlivnil tak ostatní. K takovýmhle psychickým procesům při skupinových vraždách dochází a pro člověka ‚mimo‘ jsou za hranicí pochopitelnosti,“ říká k bílinskému případu psycholožka Čírtková. A doktorka Pšeničková z ústecké kriminálky, odbornice na „skupinovou dynamiku“ trestných činů, která má případ na stole, s tím souhlasí: „Pro každého je tenhle čin nepochopitelný,“ říká. „I pro pachatele. Kdokoli se může pod vlivem skupiny chovat tak, jak by se nikdy nechoval. Ale oni překročili všechny hranice. Jednali jako v tranzu.

Režnáka měli všichni rádi...

skou událost a dát jí alespoň nějaký pochopitelný rámec tím, že pachatele označíme za psychopaty či nekrofily, neodpovídá skutečnosti. Vždyť tihle kluci dosud žili jako tolik jiných mladých lidí. Jsou tak obyčejní. Nemají dravčí spáry ani otisk ďáblova kopyta na čele. Jáchym Topol

Q

Co si s tímhle činem počít? Má cenu o něm přemýšlet, nebo je to opravdu exces, na který je nejlíp rychle zapomenout? Debatujte na www.respekt. cz.

domu a mobilem ji zavolal. Řekla, že už nikam nepůjde. Jakub ji přemluvil, aby alespoň vyšla před dům. Souhlasila. Jakub běžel ke garážím a přivolal Antonína. Kamila vyšla v bundě přehozené přes noční košili a Antonín ji udeřil palicí do hlavy. Křičela, ale Jakub jí zakryl ústa. Pak ji Antonín udeřil do hlavy ještě několikrát. Omdlela a krvácela. Odvlekli ji na odlehlé místo u garáží k bezinkovému keři. Tam čekal Petr. Antonín se Petra ptal, zda by dívku zabil, kdyby jí prošlápl hrudní kost. Petr mu poradil, jak to udělat. Antonín to zkusil. Pak si Antonín ale vzpomněl, že má nůž, vytáhl ho z kapsy a na zraněnou si sedl. Jakub mu nůž vzal a prořízl dívce krk. Pak jí Jakub zasadil osmnáct bodných ran po celém těle, hlavně do hrudníku. Potom chlapci odešli do baru, kde se umyli a napili piva. Pak se ještě šli na mrtvou podívat. Jakub ji svlékl, aby vražda vypadala jako znásilnění. Bylo kolem páté ráno a oni se rozešli do svých domovů. Ráno je sebrali.

Na plese K vraždě došlo po maturitním plese bílinského gymnázia. Se svými profesory, spolužáky a přáteli se tam bavili Petr Štencl, Antonín Režňák, Jakub Procházka i Kamila Čentáková. Kamila odešla. Petr s Jakubem se u sklenky dohodli, že svůj úmysl někoho zabít provedou tuhle noc. Jakub oslovil i Antonína, který odstrčil slečnu, se kterou tancoval, vzali si z šatny kabáty. Hledali oběť. Oslovili pár dívek, zda by šly s nimi, ale ty odmítly. U Petra ve sklepě vyzvedli připravenou zbraň, gumovou palici. Dalším možným obětem telefonovali, ale bez úspěchu. Napadlo je, že zabijí náhodného chodce. Ale pak se rozhodli, že zabijí Kamilu, svou kamarádku. Dva z nich s ní dříve chodili a měli dobré vztahy. Petr a Antonín se ukryli mezi garáže blízko rodinného domku, kde Kamila bydlela. Jakub se vydal před vrátka jejího

... a Štencl byl prý moc hodný. Takže jak se to mohlo stát? FOTO ČT

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 36 V 5.–11. ZÁŘÍ 2005

5

Gross končí, reformy ne Nový vůdce ČSSD si objednal průzkum, co Čechy nejvíc štve

V

rozhodující vládní straně pokračuje přesun moci do rukou nové vůdčí síly. Jiří Paroubek přebírá otěže. Kam nasměruje svou donedávna fatálně rozdělenou partaj?

Mám křídla Úlevu a nedočkavost po změně měla ve tváři Petra Buzková, když minulý týden oznamovala, že po patnácti letech opouští politiku. Změnu to neznamená jen pro ni osobně, její odchod symbolizuje střídání stráží v sociální demokracii. Znamená další schůdek dolů pro Stanislava Grosse, který v Buzkové ztrácí dávného spolubojovníka, a naopak posilu pro Jiřího Paroubka, jemuž z úspěšné cesty za vlivem v ČSSD uhnul další oponent. Když Paroubek na jaře nastupoval do Strakovy akademie, byla ČSSD otřesená Grossovými skandály, zamotaná ve sporech „konzervativců“ a „reformistů“ a deprimovaná padajícími preferencemi. Teď obě křídla sice dál existují, ale po vášnivých hádkách ani vidu ani slechu, preference jdou nahoru a partajní předseda přitom jen občas vykoukne za zády faktického lídra strany. U Grosse ovšem měli i voliči mimo sociální demokracii představu, kam chce svoji partaj – a tudíž i společnost – vést: dál od silného všemocného státu, který všechno zařídí a o všechno se postará, do světa, kde je mnohem víc místa pro jedince a jeho snahy. Kam půjde Paroubek? Jistou odpověď dává volební program. Od června na něm pracuje pětičlenný tým (vedle Grosse a Paroubka ještě Bohuslav Sobotka, Zdeněk Škromach a někdejší Grossův, nyní Paroubkův poradce Oto Novotný). Program je sice podle Novotného ve velmi „syrovém stavu“, ale už teď je prý jasné, že jako jeho základní kámen poslouží hospodářská strategie vlády z letošního června. Ze strategie sice vypadly původní nejradikálnější návrhy Martina Jahna na školné či rychlou deregulaci nájemného, ale lze tam najít návrhy typu reformy soudů a obchodních rejstříků, úlev podnikatelům, modernizace železnice a podpory hromadné dopravy, zavedení ekologické daně, snížení výdajů na veřejnou správu, zvýšení podílu obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny či větší podpory vědy

a výzkumu. „Program se ve srovnání s minulými programy výrazně posune k modernímu chápání ekonomiky i sociálních otázek,“ říká Novotný. Takže Paroubek přebírá od Grosse otěže modernizace ČSSD? „Ano,“ odpovídá Novotný. Samotnému premiérovi je „jedno“, kam ho kdo řadí: podle něj vyjde program z velkého výzkumu zadaného stranou u agentury STEM, který pátral po tom, co Čechy nejvíc pálí. Výsledek považuje strana za své „know-how“ a nechce jej zveřejnit. Z předchozích výzkumů STEM obecně vyplývá, že lidé jako nejpalčivější problém vidí nezaměstnanost, následovanou kriminalitou, korupcí, životní úrovní a sociálními jistotami, zdravotnictvím, politickou kulturou a dodržováním práva.

Do srdce temnoty Někdejší stranické ikoně a stále ještě předsedovi ČSSD Stanislavu Grossovi toho moc nezbylo – odešlo mu několik významných spojenců (Pavel Dostál, Buzková), jeho nejbližší druh v modernizačních snahách Bohuslav Sobotka se ve vnitřní politice ČSSD téměř neangažuje a Grossovi se drolí i pozice modernizačního vizionáře. Slib dostrkat ČSSD do 21. století byl pro mnohé sociální demokraty jediným důvodem, proč Grosse na jarním volebním sjezdu podpořili. Třeba severomoravský poslanec Jozef Kubinyi, který si v březnu v Brně pochvaloval zvolení Grosse jako naději pro pokračování reforem, dnes svému předsedovi doporučuje, aby ani nekandidoval do sněmovny. „Pokud by mezi Grossem a Paroubkem vznikl konflikt, tak strana jednoho z nich pohřbí. A je jasné, kdo by to byl,“ říká Kubinyi. A s podobným pocitem prý není sám. Významným úspěchem ještě více oslabujícím Grossovu pozici je pro Paroubka uklidnění tradičního křídla. Levicová frakce není od května, kdy z popudu kroužku kolem Zemanových ministrů v čele s Janem Kavanem vznikla, slyšet. Za Paroubka se postavil jejich guru, bývalý premiér Miloš Zeman a podle zpráv ze zákulisí ČSSD se komunikačně zdatný premiér s tradicionalisty pravidelně schází. Symbolický význam pak má Paroubkovo rozhodnutí vést kandidátku v baště frakcionářů – v Ústeckém kraji.

Protivníky čeká pohřeb, Právníka podpora. FOTO GÜNTER BARTOŠ

Šlehni Jirku kopřivou Na vnitrostranickém poli se tedy Jiřímu Paroubkovi daří bujnou stranu kočírovat. Jinde, třeba v personálních otázkách, však obratností šetří. Příkladem může být jeho krok s obsazením postu šéfa Úřadu vlády. Gross způsobil svého času skandál, když si na toto místo přivedl někdejšího člena „bicího“ pluku SNB. A Paroubek, jako by neměl žádnou paměť, si na stejné místo vybere o půl roku později člověka vedeného v seznamech StB. Podle historika Pavla Žáčka spadl Paroubkův spolupracovník Ivan Přikryl do sítí politické policie v roce 1983 sám, na základě dobrovolně poskytnuté informace. StB důvěrníkovi s krycím jménem Právník založila spis, který po roce a půl a po zaznamenané „aktivní pomoci na případu“ putoval do archivu. „To snad

nemáme dostatek osobností bez kompromitujícího svazku, které by funkci vedoucího Úřadu vlády ČR mohly vykonávat?” zeptal se Žáček v článku pro časopis Reflex. Velkou nespokojenost s Přikrylovým jmenováním vyslovili i šéfové menších koaličních stran. Premiér ale všechny námitky odmítl. „Požádal jsem Národní bezpečnostní úřad, aby prověřil styky pana Přikryla s StB, a úřad konstatoval, že byly zcela nezávadné,“ vysvětluje svou neústupnost. A na tezi, že by premiéra demokratické, svobodné země měli obklopovat lidé zcela oproštění od styků s komunistickou tajnou bezpečností, Paroubek říká: „Nikdo neposkvrněný neexistuje! Na každého se něco najde. Někdo byl v SSM, někdo šlehal v páté třídě spolužačku kopřivou.“ Silvie Blechová

Q

Sny obchodníka s literaturou Osm českých spisovatelů vyrazilo se svými knihami do zahraničí za úspěchem a možnou slávou. Všechny na tu cestu poslal jeden člověk – Edgar de Bruin. Jsou „nejnudnější města na světě“ a budoucí milovník české literatury Edgar de Bruin (47) se narodil v jednom z nich. Po pláži holandského přístavního hnízda Den Helder odjakživa korzovali námořníci a malý Edgar by si v dětství asi nikdy nepomyslel, že tolik uniforem pak uvidí až v totalitním Československu. V Holandsku, které od války neřeší prakticky žádné historické peripetie, diktatury ani násilné převraty, život mladému Edgarovi plynul bez větších vyrušení. Na gymnáziu příliš běžným předmětům neholdoval, ale vynikal v basketbale. S družstvem jednou vyrazili na výměnné zápasy do Prahy a tam poprvé ochutnal normalizační exotiku. Líbilo se mu, že přespávají v rodinách českých kamarádů, a zamlouvala se mu Praha a čeština. Když se pak rozhodoval, kam jít na vysokou, přihlásil se v Amsterodamu na bohemistiku. Spolu s dalšími dvěma studenty v ročníku mu škola zpočátku připadala nezábavná a čeština příliš složitá. Ránu těžké nudě zasadil až pobyt v Praze na počátku osmdesátých let. Na studentských kolejích se Edgar naučil skvěle česky, i když ne z učebnic. Byla to doba objevování Formanových filmů, nesmělého posedávání vedle Hrabala u Zlatého tygra, prvních překladatelských pokusů a debat o politice s disidenty. Dnes na tu dobu Edgar vzpomíná vzletnou větou: „Kde jsou ty časy, kdy to stálo za hovno.“

Z Telecomu k Sedmikostelí Devět československých měsíců uběhlo jak voda a nastala holandská realita kancelářského mís-

ta v tamním Telecomu. Ovšem začínající překladatel Škvoreckého a milovník jeho humoru chtěl pokračovat ve své nové vášni. Sjednal si tedy smlouvu na půl úvazku. Překládal a zároveň začal pomalu stoupat na firemním žebříčku – od zvedání telefonů přes administrativu po styk se zákazníky. Jenže na počátku milénia holandská megafirma poněkud neodhadla své investice a s hrozbou krachu nad sebou začala ve velkém propouštět. Překladatel na půl úvazku letěl v tom desetitisícovém balíku mezi prvními. „Byla to vlastně skvělé, rok jsem se soudil s Telecomem o nespravedlivé propuštění, šel mi plat, měl jsem čas a překlady se jen hrnuly.“ Při práci překladatele se hodně sedí, ale zároveň jedná s lidmi a často je nutné zapojit veškeré komunikační schopnosti. Když tedy Edgar přemýšlel, co bude vlastně dělat dál, napadlo ho, že od překladů není dlouhá cesta k zastupování autora v cizině. A rozhodl se stát literárním agentem. Od kamaráda redaktora v nakladatelství dostal „mustr“ na smlouvy, pár kontaktů do začátku a mohl se vrhnout do víru spisovatelských veletrhů, smrště každodenních e-mailů a do trpělivého tkaní sítě kontaktů s nakladateli po celém světě. Už v prvním roce si umínil, že nebude slibovat zázraky a české bestsellery, ale spíš upozorňovat na zajímavé autory z malé země. Překládá recenze, které vyjdou v Čechách, a když je posílá spolu s nabízenou knihou do nakladatelství, nevynechá ani ty negativní: „Kdybych měl jen hezký kecy, nikdo by mi pak nevěřil, kdyby se ukázalo, že to není pravda,“ popisuje své know how. Dnes jeho

„Nejde mít jen hezký kecy.“ (Edgar de Bruin.) FOTO GÜNTER BARTOŠ

agentura Pluh, kterou provozuje se svou českou ženou, také překladatelkou Magdalenou de Bruin-Hüblovou, zastupuje osm českých spisovatelů převážně mladé generace. Náklady knih v češtině se pohybují kolem 1000 či 1500 kusů, ale např. Sedmikostelí Miloše Urbana, tajuplný thriller s katolickou symbolikou odehrávající se v atraktivních kulisách Prahy, má dnes smlouvu se španělským knižním klubem na 40 000 výtisků. „Jsou to romány, co se neohlížejí zpátky, jejich scéna je celý svět,“ pochvaluje si agent tvorbu lidí, kterým pomáhá k úspěchu na německém, francouzském, holandském nebo maďarském trhu. Zažívá euforické pocity, když se mu podaří „prodat Hůlovou“ velkému německému nakladatelství, nebo když díky úspěchu venku mohou spisovatelé chvíli žít z literatury nebo vyjet na stipendium.

Z nikoho z těch, kdo Edgara znají, nelze vypáčit jeho sebemenší charakterovou vadu. Všichni se shodují, že je to „úžasně milý“, zapálený idealista, který české literatuře doslova spadl do klína z holandského nebe. Překladatel asi dvaceti knih se však považuje za lenocha, co nejradši ze všeho čte a občas s dětmi propadne nějaké té počítačové hře. Jeho agentura ho sice neuživí, ale rodinný rozpočet vždycky dorovnají překlady. Edgarův příběh je zkrátka jako vystřižený z učebnic o vzorovém úspěchu dnešní doby, kdy se člověk může zabývat čímkoli neobvyklým. Jen musí mít v hlavě dostatečnou dávku snů a vědět, k čemu budou ostatním dobré. Markéta Pilátová Autorka je hispanistka, působí na FF UP v Olomouci.

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA

PŘIPOMEŇME SI Osmnáct milionů korun je v téhle zemi suma, za kterou si lze koupit funkci poradce ministra financí. K tomuto poměrně šokujícímu výpočtu lze dojít po přečtení zprávy z Hospodářských novin, že právě tolik peněz v roce 1997 tajně půjčil nesolventní sociální demokracii na daňové nedoplatky finančník Pavel Tykač. Pro šéfa neblaze proslulé a v miliardách počítající společnosti Motoinvest představovalo osmnáct milionů pouhé drobné, ale získal za ně mnoho: na jaře 1999 se stal poradcem tehdejšího ministra financí Zema-

Nejlepší investice Pavla Tykače novy vlády Ivo Svobody. Otevřely se před ním informace o strategických záměrech vlády, například o chystané privatizaci bank, a toho muž, který zbohatl na tunelování bankovních domů a na podezřelých obchodech s akciemi, stoprocentně využil. Jak přesně, to nelze zjistit. Tykač tehdy operoval přes desítky firem, které měl zřejmě pod kontrolou, ale formálně patřily někomu jinému. Výška Tykačovy půjčky pro stranickou kasu vypadá z pohledu následujících let, kdy jsme si zvykli na mediální kolotoč desítek miliard, jako zanedbatelná. V tu dobu by však nepochybně způsobila poprask. Ve snaze vyhnout se nežádoucí pozornosti proto partaj Tykačovu půjčku neuvedla v povinně zveřejňovaném účetnictví – tato protizákonnost je ovšem dávno promlčena. Nicméně odhalení transakce nemohlo neoživit i vzpomínku na skoro deset let staré „bamberské schůzky“ Miloše Zemana: tajná jednání v německém městečku, na kterých předseda ČSSD Miloš Zeman ve snaze získat peníze pro zadluženou stranu sliboval (a pak tvrdil, že to „nemyslel vážně“) podivným čechošvýcarským podnikatelům vysoké vládní posty výměnou za zhruba celkem čtyři sta milionů korun. „Finance sociální demokracie nebyly nikdy v náplni mé odpovědnosti,“ říká suše Petra Buzková, jedna z mála tehdejších klíčových postav ČSSD, která dodnes zůstává ve vrcholné politice. Ivo Svoboda je ve vězení za pětimilionový podvod. Tehdejší místopředseda zodpovědný za finance Ivan Havlíček (dnes soukromý ekonomický poradce) pokládá po vyslechnutí otázky na Tykačovu půjčku beze slova telefon. A současný správce pokladny Martin Starec říká: „Neznám jméno skutečného věřitele a peníze byly dávno vráceny.“ A kolik takových normálních „nezveřejněných“ půjček si pořizuje ČSSD dnes? „Žádné. Úvěry si bereme jedině u naší organizace Cíl, která spravuje Lidový dům,“ říká. Pavel Tykač vydržel ve funkci poradce tři měsíce. Jeho ministr byl počátkem léta 1999 obviněn z podvodu, musel opustit Zemanův kabinet a po něm odešel i Tykač. „Končím s podnikáním, všechny firmy ruším,“ řekl tehdy médiím. Většinu svých tehdejších společností poslal opravdu do likvidace. V roce 2001 ale obnovil činnost dvou firem (Elektropodnik Čelákovice a Atlantic Investic Group). Obě obchodují s nemovitostmi, poskytují ekonomické poradenství. Tykač podle médií stojí i za dalšími firmami, které obchodují s cennými papíry. – JS –

5.–11. ZÁŘÍ 2005 2005 V RESPEKT 36

Po uši v Unipetrolu Chemický Andrej otřásá postavením už čtvrtého premiéra

M

inistr české vlády se chystá na výslech před polským prokurátorem, v televizi vypráví na tajném záznamu šíbr o úplatkářských choutkách bývalého premiéra a veřejnost s překvapením sleduje nový výpravný skandál jménem „privatizace Unipetrolu“. Po letech, kdy zdejší policie při vyšetřování zametala podezřelou vládní operaci pod koberec, se zdá, že se blížíme zásadnímu odhalení. S odstupem a chladnou hlavou je ale nutné přiznat, že navzdory všemu poprasku jsme v rozplétání záhad kolem Unipetrolu stále na začátku. Tajemství a nezodpovězené otázky spíš přibývají. Celá současná aféra má ale určité temné obrysy, které naznačují, že nejde jen o „pomluvy a lži“, jak v reakcích na zveřejněné informace tvrdí tuzemští politici.

Na krásném modrém Dunaji Událost otřásající politickým a mediálním Českem těchto dnů začala podle všeho před dvěma lety ve Vídni. Na podzim 2003 se tam sešel polský miliardář Jan Kulczyk s významným agentem ruské tajné služby Vladimirem Alganovem a to vyděsilo polskou bezpečnost. Problém byl na světě. Kulczyk totiž vlastní významné podíly v polské energetice a ropném průmyslu a Poláci dostali strach, že se jejich strategické podniky dostanou pod vliv Rusů. Kulczyka začala prověřovat policie i tajná služba, k věci vznikla i parlamentní komise. A při prověrce hospodaření polostátní rafinerie PKN Orlen, v níž Kulczyk sice vlastní jen šest procent, ale kterou kompletně ovládali jeho lidé, došlo i na privatizaci české společnosti Unipetrol do vlastnictví Orlenu. Tehdy se aféra dotkla Česka poprvé. S Kulczykovým polským týmem šel totiž do privatizace i český miliardář Andrej Babiš. Podle tajných, ale vládou schválených smluv, které má teď k dispozici vyšetřovací komise, získal Babiš od Kulczyka písemný závazek, že po úspěšné privatizaci prodá Orlen českému společníkovi z portfolia Unipetrolu za tři miliardy korun čtyři chemičky (Lovochemii, Aliachem, Chemopetrol a Spolanu). Smlouva vzbudila v Polsku rozruch, protože podle renomovaných odhadů mají tyhle firmy cenu aspoň o pět miliard vyšší. Vznikla otázka, proč tak protřelý byznysman jako Kulczyk šel do obchodu, na kterém ztratí tak obrovskou sumu? Řekněme rovnou, že odpověď není známa dodnes. Alespoň veřejně. Polská prokuratura ale naznačuje, že díky odposlechům a výpovědím svědků ví už dnes o transakci mnohem víc. „K doplnění obrazu nutně potřebujeme vyslechnout některé české ministry,“ říká krakovský prokurátor Jerzy Balicki. Jeho výrok si nelze nedat do souvislostí se spekulacemi v polském tisku, podle něhož Kulczyk s Babišem připravili celou operaci ve shodě. A na úplatky k jejímu prosazení – jak polskému tisku prozradily „důvěryhodné zdroje z prokuratury a policie“ – rozdali v Polsku a v Česku dohromady 42 milionů eur – v každé zemi půlku. Babiš prý za tyto peníze zařídil souhlas české vlády s privatizací Unipetrolu pro Orlen a Kulczyk za svůj korupční balík koupil naopak souhlas tehdejší polské vlády s pětimiliardovou slevou pro Babiše.

U stolu i u lesa Přes tato poměrně výbušná tvrzení aféru na české straně zapálila až jiná, s Unipetrolem viditelně nesouvisející senzace: TV Nova dostala od neznámého dárce záznamy schůzek polského lobbisty Jacka Spyry se šéfem premiérovy kanceláře Zdeňkem Doleželem. Jejich řeči jsou sice celkově nejasné, ale mají dvě pasáže, které na stoupnutí adrenalinu stačí. V první Spyra rozebírá údajnou korupční nenasytnost bývalého premiéra Stanislava Grosse a ve druhé Doležel říká „sejdeme se u lesa a na stole bude pět“ – což všechna média přeložila jako žádost o pětimilionový úplatek. Na stopu správného výkladu přitom novináře uvedl jeden z proslulých hrdinů zdejšího podnikatelského polosvěta à la Krejčíř, majitel firmy Setuza Tomáš Pitr. Ihned po zveřejnění nahrávky na Nově totiž vystoupil s prohlášením, že Spyra je jeho člověk a s Doleželem na natočené schůzce jednal právě o Unipetrolu. „Doležel mi sliboval, že nám za pětimilionový úplatek umožní koupit si od Poláků z Unipetrolu zpět firmu Chemopetrol – o kterou jsme kdysi usilovali, ale vytlačil nás Babiš,“ řekl Pitr deníku Právo. „Ale my už o ten byznys nemáme zájem.“

Zametání stop? Ale ne

Tykač: muž, který si umí poradit. FOTO ČTK

Pitr je ovšem jedním ze zainteresovaných hráčů a Babišův velký konkurent, takže jeho řeči nelze brát vážně. A pomineme-li jeho ochotnou nápovědu, vypovídají „novácké“ nahrávky o skutečné korupci pramálo. Zajímavá je na nich naopak otázka, kdo je televizi zprodukoval a poskytl. Tvrzení autora pořadu Janka Kroupy, že na schůzky pronikla a záznam pořídila Nova „sama“, není příliš věrohodné. Vedle Pitra se

Andrej Babiš: pro pár miliard navíc.

FOTO LUDVÍK HRADILEK

publikace nejasného dialogu Spyra–Doležel hodí mnoha zúčastněným. Například nové vedení PKN Orlen (Kulczykovi už dávno zlomil vaz jeho kontakt s ruským agentem Alganovem) hledá v posledních týdnech cesty, jak vystoupit ze závazků vůči Babišovi. Až dosud bylo smířeno s tím, že mu raději zaplatí pokutu za porušení smlouvy ve výši dvou a půl miliardy korun. V pátek se ale podle neoficiálních informací lidé z Orlenu rozhodli, že od smluv ustoupí, pokutu nezaplatí a budou se soudit. Fakt, že za smlouvami stojí korupce, by jim u soudu přinesl vítězství a miliardy. A právě na tomhle motivu staví svou obranu i lidé, o nichž je na nahrávkách řeč. „Jde o provokaci, pomluvy a lži, které se někomu hodí,“ říkají shodně Gross i Babiš a stejnými výrazy se jich zastává premiér Paroubek. Tak jednoduché to ale není. Historie privatizace Unipetrolu a její hlavní postavy naznačují, že může jít skutečně o korupci, a zdaleka ne jen o pět milionů, o které si snad říkal Doležel. Mimochodem tento donedávna naprosto neznámý muž, který šéfoval už Grossově kanceláři na vnitru i na vládě, není zdaleka bezvýznamnou postavou. Podle tiskového mluvčího polské vlády Dariusze Jadowského pozvali Poláci koncem srpna českou stranu na schůzku, aby si vysvětlili aféry kolem Unipetrolu. Poláci postavili tým složený z premiéra Marka Belky, ministra průmyslu Jacka Sochy a šéfa dozorčí rady PKN Orlen Jacka Bartkiewicze. Paroubek proti nim postavil právě Doležela. Podle kuloárových informací proto, že mu věřil, a proto, že Doležel znal ještě z Grossových časů pozadí privatizace a všechny dohody. „Ale ne, já prostě neměl čas,“ říká k tomu Paroubek. „Nešlo o žádná tajná jednání či zametání stop, schůzka je zdokumentována naším velvyslancem. Pan Doležel tam jel jako jakýsi posel a zároveň měl zjistit, jak je to s údajnými výslechy českých politiků.“ Zpět k indiciím, které nahrávají podezření na korupci. Zase se musíme vrátit do historie, tentokrát naší. Jestli se Janu Kulczykovi podařilo ovládnout vedení PKN Orlen s pouhými šesti procenty akcií, je Andrej Babiš jeho tuzemskou obdobou. Vlastní sice podíl jen v některých dceřiných firmách Unipetrolu, ale do nástupu Poláků ovládali holding jeho lidé. Dlouholetý šéf Unipetrolu Pavel Švarc udělal kariéru v Babišem ovládané Lovochemii, ve vedení Unipetrolu zasedli další čtyři lidé, kteří prošli Babišovými firmami. Za šest let, co ovládali podnik jeho lidé, zvýšil Babiš za nevýhodných podmínek pro stát své podíly v některých firmách a pomocí různých obchodních smluv, opět nevýhodných pro stát, se mu podařilo vytáhnout z Unipetrolu každoročně minimálně miliardu korun pro sebe. Vysvětlení těchto obchodů by stačilo na samostatný článek (Respekt už o nich psal v dubnu 2003). Podstatné je, že se to dělo tak dlouhou dobu za nečinného přihlížení vládních politiků, kteří měli podnik kontrolovat přes Fond národního majetku. Dokonalou ilustrací symbiózy politiků a miliardáře je tři roky stará privatizace Unipetrolu (rámeček). Babiš sám Unipetrol nakonec nekoupil, ale šel do toho znovu. Ovlivnil – jak tvrdí polská média – Babiš přes své politické kontakty výsledek soutěže? Původně bylo šest zájemců. Je pochopitelné, že vláda vyřadila jako bezpečnostní riziko tři ruské a kazašské firmy, byť nabízely šestnáct miliard korun. Další dva seriózní zájemci odstoupili sami: maďarská MOL se prý dohodla s PKN Orlen výměnou za to, že polská firma jí nebude konkurovat při privatizaci ropného průmyslu v Rumunsku, motivy britské Shell, která nabízela patnáct miliard, nejsou

známy, firma médiím odmítá svůj krok vysvětlit, ale v odborných kuloárech se hovoří o tom, že jí bylo českou vládou dáno najevo, že favorizuje Orlen. Žádný přímý důkaz o tom, že by Babiš někoho ovlivňoval, neexistuje. Sice před třemi lety sponzoroval firmu Grossovy ženy Šárky, ale tři čtvrtě milionu, které do toho investoval, nejsou zrovna peníze, které by ovlivnily miliardovou transakci. Podezření o korupci Grosse Babišem nepotvrdily ani telefonické hovory mezi oběma muži, odposlechnuté BIS – jejich obsah je znám jenom důstojníkům tajné služby a ti žádné další kroky nepodnikli.

Vytočili mě Takže vlastně základním podezřením na korupci zůstává dlouholeté objetí Babiše se sociálními demokraty, kteří víru v někdejšího agenta komunistické rozvědky neopustili ani po všech skandálech kolem „jeho“ unipetrolských privatizací. Do toho vlaku teď naskočil i nový premiér Paroubek. S privatizací přitom neměl nic společného. Podezření z korupce směřuje jak v Polsku, tak u nás hlavně na jeho rivala Grosse. Paroubek mohl s klidem oznámit – ano, Poláci mají nějaké informace, vyšetřuje to tam policie, u nás nakonec na můj popud teď také, svým lidem věřím a počkám, až se vše vysvětlí, o zákulisí privatizace nic nevím, nebyl jsem u toho. On však místo toho nasadil nejtěžší slovník: „útočící anonymní zájmové skupiny“, „lži“, „pomluvy“, „špína“, „hnus“. „Vytočila mě média, česká a polská,“ odpověděl teď o víkendu na dotaz Respektu, co vlastně ví o aférách kolem privatizací Unipetrolu anebo zjištěních polské prokuratury, že volí tak ostrá slova. „O minulé privatizaci nevím nic, pana Babiše neznám a ta současná privatizace je prostě uzavřená. Jestli se něco vyšetří, budu to samozřejmě respektovat.“ Jaroslav Spurný

Bydliště: ráj První privatizace Unipetrolu proběhla v roce 2001 v opačném gardu: hlavní zájemce byl Babiš a menším společníkem Kulczykův PKN Orlen (chtěl pak převzít síť šesti set benzinových pump vlastněných Unipetrolem). Babiš tehdy vyhrál a vláda vypadala asi stejně odpovědně jako člověk odevzdávající své úspory do správy letmému známému, kterého nezná jménem, a neví, kde bydlí. Unipetrol byl totiž přiklepnut firmě Agrofert, o níž její reprezentant Babiš tvrdil, že patří švýcarskému podniku Ameropa. Když vedení Ameropy vlastnictví Agrofertu popřelo, tvrdil Babiš, že většinový podíl v novém vlastníkovi Unipetrolu drží jiná švýcarská firma O.F.I. – ale tato společnost byla jen schránkou ve švýcarském daňovém ráji, v městečku Baar. Zemanově vládě tyhle úskoky nevadily, nicméně Babiš se jí neodvděčil zrovna nejlíp. Slíbených 12 miliard za Unipetrol nikdy nezaplatil a po roce pak byl donucen odstoupit od smlouvy. Jeho chování ovšem nevadilo ani následující Špidlově vládě, která Agrofert pustila do soutěže o Unipetrol znovu, tentokrát pod polskými křídly. A znovu jej nechala vyhrát. Výhru stvrdil pro změnu Grossův kabinet a jeho nástupce Paroubek sklízí ovoce.

Q

RESPEKT 36 V 5.–11. ZÁŘÍ 2005

Nadace VIA v souladu s posláním FONDU MANŽELŮ HOROVÝCH PRO POMOC DĚTEM NA ZAKARPATSKÉ UKRAJINĚ vyhlašuje grantové řízení s uzávěrkou 30. září 2005 (datum poštovního razítka).

Cíl podpory: Fond manželů Horových pro pomoc dětem na Zakarpatské Ukrajině byl založen v roce 2005. Jeho cílem je podpora dětí na Zakarpatské Ukrajině zpřístupněním vzdělávacích a jiných příležitostí, které umožní jejich rozvoj a osobnostní růst.

Oblasti podpory fondu V souladu s posláním fondu budou prostředky poskytovány právnickým a fyzickým osobám, které pomáhají dětem na Zakarpatské Ukrajině, a to zejména na následující účely: pomoc dětem v dětských domovech v oblasti Volovec/Mižhirská; pomoc dětem v dětských domovech a obdobných zařízeních na Zakarpatské Ukrajině; pomoc dětem ze Zakarpatské Ukrajiny na podporu jejich vzdělání, osobního rozvoje či zájmové činnosti; pomoc organizacím a zařízením pomáhajícím dětem na Zakarpatské Ukrajině.

* * * *

Kdo může žádat o grant České nevládní neziskové organizace (občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, nadační fondy a církevní právnické osoby), kulturní a vzdělávací instituce a fyzické osoby.

Výše příspěvku a doba trvání projektu roce 2005 bude z fondu rozděleno celkem 100 000 Kč; * vgrant být poskytnut do výše 100 % nákladů projektu; * obvyklémůže trvání realizace projektu je jeden rok * (tzn. od prosince 2005 do prosince 2006). Bližší informace a formulář žádosti vám poskytneme na stránkách Nadace VIA www.nadacevia.cz. KONTAKT: Nadace VIA, Jelení 195/9, 118 00 Praha 1, tel. 233 113 370, e-mail: [email protected] a [email protected].

INZERCE

MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ ČESKÉ REPUBLIKY Odbor sociálních služeb

vyhlašuje veřejnou zakázku na téma „Zajištění vzdělávání metodiků a koordinátorů sociální péče o osoby společensky nepřizpůsobené“ v rámci Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů (OP RLZ), opatření 2.1. – Integrace specifických skupin obyvatelstva ohrožených sociální exkluzí Výzva je vyhlášena ve smyslu zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, a byla zveřejněna dne 23. srpna 2005 pod evidenčním číslem 50011944 na adrese: www.centralniadresa.cz, kde je možné získat bližší informace o veřejné zakázce a kontaktní adresu pro zaslání zadávacích podmínek. Informace o obsahové stránce veřejné zakázky naleznete také na: www.mpsv.cz, www.esfcr.cz.

7

8

EKONOMIKA

–TŘIKRÁT NA OKRAJ Kdy budeme v Čechách platit eurem? Podle slov mluvčího ministerstva financí z minulého týdne nejdříve v roce 2010. Znamenalo by to, že byl zvolen pozdější termín ze dvou zatím ohlašovaných – 2009 a 2010. Jenže okamžitě se ozval premiér Jiří Paroubek: K termínu zavedení eura v Čechách by se

Až Paroubek zavelí, bitva o sklady a sbohem, Lenine

5.–11. ZÁŘÍ 2005 V RESPEKT 36

Škromach to nechce vzdát Vrcholí zápas o zákoník práce

M

inisterstvo práce ohlašuje velkou změnu. Téměř šest milionů Čechů, kteří chodí do práce, a milion firem a živnostníků, kteří je zaměstnávají, dostane nová pravidla. Nebo taky ne. Zákoník práce, který ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach předložil minulý týden vládě, totiž sice vyvolal bouřlivou diskusi mezi zaměstnavateli a odbory i rozpory uvnitř vládní koalice, ale přináší málo nového.

Hora a myš neměli vyjadřovat úředníci. Dodal, že definitivní rozhodnutí udělá on po jednání s guvernérem centrální banky 5. září a pak si ho nechá schválit vládou. Není divu. Přijetí eura je politickou, nikoli ekonomickou záležitostí. Pokud premiér zavelí, centrální banka je schopna zavést euro během několika dní. To je sice nepravděpodobné, ale možné. Udělala to třeba Černá Hora, která není členem EU a nemá hlas v evropské centrální bance, a přesto v roce 2002 zavedla placení eurem. V dobách socialismu zuřila na konci léta „bitva o zrno“, nyní se válčí o sklady. O co jde? Loni byla neobyčejně dobrá úroda a stát měl problémy s tím, kam uskladnit obilí, které povinně vykupuje od zemědělců za pevně stanovené ceny. Pronajímal si proto sklady nejen v Čechách, ale i v západní Evropě. To se samozřejmě prodražilo. Ministerstvo zemědělství nyní uvažuje o tom, že vybuduje státní sklady. Proti tomu ale protestují čeští vlastníci skladů, a to dokonce formou placeného inzerátu svazu v Hospodářských novinách. Cítí konkurenci, která by mohla stlačit ceny za skladování. Stát by tak sice ušetřil, jenže jen na první pohled. Výstavba skladů by stála minimálně 1,5 miliardy korun a využity by byly asi jen v případě nadúrody. Nehledě na to, že je trochu divné vykupovat a uskladňovat obilí, které nikdo nechce. Možná by bylo rozumnější uvažovat o tom, jak změnit evropskou (potažmo českou) zemědělskou politiku tak, aby tyhle přebytky vůbec nevznikaly. Ekonomové Alberto Alesina a Nicola Fuchs-Schűndel z Harvardovy univerzity se rozhodli zjistit, jak dlouho přežívá komunismus v hlavách lidí. Pro svou studii Good bye Lenin (or not?) zkoumali postoje lidí ve sjednoceném Německu a objevili, že obyvatelé bývalého NDR preferují zaopatřovatelský, „socialistický“ stát zasahující do ekonomiky. Přitom nejde o výsledek horších podmínek ve východní části státu, ale o vliv bývalé komunistické indoktrinace. To není nijak překvapivé. Kdy se ale tahle situace změní? Podle ekonomů změna trvá jednu až dvě generace, tedy 20–40 let. Nezní to příliš povzbudivě. Naštěstí nic není tak hrozné, jak se zdá. Ekonomové odhadují, že pouze jedna třetina změny názorů jde na vrub toho, že část starých lidí s „komunistickými“ názory zemře, zatímco většina se přizpůsobí novým podmínkám. Rozloučení s Leninem tedy u starších generací nepodmiňuje jen pohřeb. – MH –

V Berlíně zeď padla, ale v hlavách zůstala. FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Současný zákoník práce není ideální norma, podle které by se mohl člověk řídit v každodenním životě. Původní text přijatý v roce 1965 byl téměř padesátkrát změněn a dnes čítá 280 paragrafů. Nejzásadnější změny byly přijaty na začátku 90. let, a v roce 2000 v souvislosti se vstupem do EU. Vždy ale šlo jen o dílčí vylepšení a odborníkům bylo jasné, že zákoník má být jednodušší, přehlednější a nesmí svou nařizovací dikcí odporovat ústavě. Práce na novém zákoníku začaly už v roce 1992, ale tento ani další pokusy se nepovedly. Nepomohl ani fakt, že od roku 1998 měly všechny vlády vytvoření zákoníku práce jako důležitý bod v programovém prohlášení. Obecně vzato je tedy dobře, že zákoník vznikl, velký problém je však v tom, že jeho autoři nevzali v úvahu velkou část z více než 700 připomínek od odborů, státních úřadů a zaměstnavatelů. Nejhlasitěji si stěžují zaměstnavatelé. Návrh podle nich není dostatečně liberální, ke zjednodušení a zpřehlednění nedošlo, změny jsou jen dílčí (větší pružnost pracovní doby, lepší podmínky pro činnost odborů, snížení povolených přesčasových hodin atd.). Odborářům se návrh líbí, vláda, která by na toto téma měla jednat ve středu, je rozdělena. Autor zákoníku ho pochopitelně prosazuje a tvrdí, že přistoupí jen na minimální úpravy. Jen k nevelkým úpravám jsou ochotni i další ministři ČSSD včetně premiéra. Změny naopak chce místopředseda vlády Martin Jahn, který soudí, že je třeba zákon důkladně vylepšit ve prospěch zaměstnavatelů. S tím souhlasí i KDU-ČSL a Unie svobody. Zatím není jasné, jestli návrh vláda schválí a zda nebude nakonec pohřben ve sněmovně (lidovci

Líbí se mu jeho pracovní doba, nebo chce změnu? FOTO KAREL CUDLÍN

by o tom měli jednat na svém zasedání v Lipnici příští pondělí). Ani v tom případě se ministr Škromach nechce vzdát a hodlá se v parlamentu opřít o komunisty. Ti by o případné podpoře měli jednat na začátku tohoto týdne a prý ji nebudou podmiňovat žádnou protislužbou.

Za rok už to nepůjde Přes vzrušenou diskusi se odbory i zaměstnavatelé v jednom shodnou: Škromachův návrh přináší vlastně jen minimum nového. Podstata sporu je někde jinde. Zaměstnavatelé se obávají, že přijetím zákona bude na dlouhou dobu zacementována současná situace (kdy například mohou jen obtížně propouštět nadbytečné pracovníky) – nikomu se pak nebude několik let chtít pouštět do dalších podstatných úprav. Bylo by to příliš nákladné. Odborům naopak

Starý omyl v novém hávu Je to trochu záhada. Stále se vzděláváme podle učebnic ekonomie, které tvrdí, že válka a katastrofy přispívají k hospodářskému růstu. Z tohoto pohledu je současná tragédie v New Orleans pro ekonomiku prospěšná. Snad po každé katastrofě se objeví nějaký „ekonom“, který začne prohlašovat, že jak se bude postižené území obnovovat, přinese to rychlejší ekonomický růst, neboť se zvýší investice, dojde k obnově zničených zařízení atd. Prostě výdaje vzrostou a tím poroste i ekonomika. U velkých katastrof se naštěstí takové nesmysly už většinou neobjevují, neboť kdo by chtěl v souvislosti se zaplavením New Orleans či 11. zářím tvrdit, že jde o něco pozitivního. Ale není to tak dlouho, co tomu bylo jinak. Po skončení druhé světové války 2. září 1945 nastupující mladá generace keynesiánských ekonomů zejména z okruhu Paula Samuelsona tvrdila, že konec bojů bude mít na americkou ekonomiku katastrofální dopad: jelikož po skončení války americká vláda přestane objednávat stovky válečných lodí a tisíce letadel a tanků a také přestane platit miliony vojáků na frontách, poklesne v ekonomice poptávka a tím i tzv. agregátní výdaje. Ekonomika pak sklouzne do krize, která bude ještě horší než byla tzv. Velká deprese ve třicátých letech, kterou prý vyléčily právě masivní vládní výdaje spojené s druhou světovou válkou. Ekonomie v té době považovala podobná tvrzení za moderní a progresivní vědu a na testování takových hypotéz byly vyvíjeny sofistikované matematic-

ké modely. Vzato do důsledků by to ale znamenalo, že ekonomický růst lze zajistit třeba opakovaným ničením hodnot. Tomu snad může věřit poblázněný matematický ekonom, nikoli však člověk se zdravým rozumem. Ne že by se podobné názory předtím nevyskytly v historii už mnohokrát (poprvé je možné je vystopovat už u Hérakleita, který tvrdil, že právě válka je motorem všeho pokroku), ale do doby krátce po druhé světové válce nebyly nikdy považovány za respektovanou vědu.

Rozbité okno S nejlepším a jistě nejčtivějším vyvrácením tohoto nesmyslu přišel již před více než 150 lety člověk, jehož díla Samuelson prokazatelně znal a ve své učebnici jej dokonce v jiné souvislosti cituje – francouzský zemědělec a novinář Frédéric Bastiat. V roce 1850 publikoval svůj slavný esej „Co je vidět a co není vidět“, kde se ohrazoval proti tvrzení některých tehdejších politiků, že např. rozbitím okna se zvýší ekonomický růst, neboť výdaje na spravení rozbitého se přelijí do ekonomiky a působí blahodárně. Obchodník, kterému byla rozbita výloha, musí zaplatit sklenáři za opravu, ten si za utržené peníze koupí, co potřebuje, třeba u pekaře, ten

vyhovuje současná podoba zákoníku a spoléhají na to, že pokud bude ve vládě ČSSD, prosadí nový zákoník jen s minimálními změnami a tím vlastně prodlouží trvání současného stavu. Pokud by se to však nepodařilo do voleb a stále by platil starý zákoník, vše může být jinak. „Může přijít jiná vláda a zrušit současný zákoník pro rozpor s ústavou, nebo noví ministři navrhnou něco horšího, než je teď,“ obává se mluvčí Českomoravské konfederace odborových svazů Jana Kašparová s narážkou na ODS. Její stínová ministryně práce a sociálních věcí poslankyně Alena Páralová už skutečně ohlásila, že pracuje na novém, liberálnějším návrhu zákoníku práce, který mj. usnadní propouštění pracovníků, omezí moc odborů a naváže pracovní právo na nově vznikající občanský zákoník. Marek Hudema

Q

u ševce atd. Bastiat argumentoval tak, že je to sice pravda, ale na druhou stranu peníze, které byly vydány na opravení okna, nemohly být vynaloženy na něco užitečnějšího – obchodník, který musel nechat opravit okno, si nemohl koupit třeba kalhoty, čímž přišel o příjem krejčí, který si nemohl koupit rohlíky atd. V případě rozbitého okna je tak na tom ale ekonomika hůře, protože obchodník má stále jenom okno, ačkoli jinak by měl navíc třeba právě ty kalhoty. Problémem ovšem je, že pokud rozbijeme okno, je vidět pouze sklenář, který získává zakázku, ale nikoli krejčí, jehož zakázka se díky zničení okna nikdy nerealizuje. Bastiat tak na základě jednoduché, skoro „selské“ úvahy došel k tomu, že ekonomika je bohatá podle toho, kolik má užitečného kapitálu a zboží. Pouhým nuceným přesměrováním výdajů do oprav zničených věcí nelze získat nic. Kromě zdravého rozumu to potvrdil i vývoj americké ekonomiky po druhé světové válce. Ačkoli došlo v jednom čtvrtletí k masivnímu propadu průmyslové výroby, neboť se opravdu přestala vyrábět vojenská technika určená ke zničení, ekonomika do recese nespadla. Naopak místo zbraní se začaly vyrábět užitečnější věci jako domy, ledničky a vysavače, což spolu s návratem milionů vojáků k produktivním zaměstnáním přineslo nebývalý růst. To ovšem nevadilo Samuelsonovi v tom, aby později nezaplnil svoji slavnou učebnici ekonomie odkazy ve stejném duchu na konjunkturu korejské a vietnamské války a také mnoha dalšími omyly (např. ještě ve vydání z roku 1989 tvrdil, že Sovětský svaz dosahuje v některých ekonomických ukazatelích lepších výsledků než západní země). Nakonec získal v roce 1970 i Nobelovu cenu za ekonomii. Tragédií je, že knihy s jeho názory měly nebývalý vliv (jeho učebnice „Ekonomie“ vyšla již v 17 vydáních v nákladu několika milionů výtisků) a ovlivnily názory generací ekonomů, kteří dodnes řídí praktickou hospodářskou politiku mnoha států. Miroslav Zajíček Autor je ekonom.

Q

EKONOMIKA

RESPEKT 36 V 5.–11. ZÁŘÍ 2005

9

Strašák na podnikatele Hlídač soutěže má regulovat ve prospěch všech

J

menování nového šéfa Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, kterým se stal minulý týden bývalý náměstek ministra průmyslu a obchodu Martin Pecina, provázely dlouhé diskuse týkající se jeho odbornosti a postojů. Mnohem méně byla ale v této souvislosti zmiňována otázka, zda je takováto instituce vůbec nutná a jakým způsobem by měla regulovat ekonomiku. Většina ekonomů i úředníků se patrně shodne na tom, že cílem regulace je zajistit, aby konkurence na trhu byla pokud možno korektní. Větší konkurence znamená většinou vyšší produktivitu a v důsledku toho i rychlejší růst hospodářství. Mnoho vlád ale reguluje špatně a své ekonomice spíše škodí. Regulace často bývá chabě zastřeným ochranářstvím nebo hájením pohodlnosti či neschopnosti. Přitom existuje několik jednoduchých zásad, jak se těmto úskalím vyhnout.

Tři pasti Proč trh vůbec usměrňovat? Regulace pečuje o to, aby na trhu platila pravidla. Je třeba chránit intelektuální vlastnictví, značky či patenty, aby se vůbec vyplatilo inovovat. Přechod od centrálního plánování k tržnímu hospodářství u nás i jinde ukázal, jak je důležité bdít nad dodržováním práv a závazků nebo hlídat staré monopoly či dominantní firmy. Regulace není ale snadná. Názory na to, co je obecně prospěšné a jak zasahovat, se liší obor od oboru. Něco jiného platí v plynárenství a něco jiného na trhu léčiv. Zdravý trh je pohyblivý cíl a hledání rovnováhy je ošidné. Kde je například hranice mezi přijatelnými zaváděcími cenami a dumpingem? Regulace nesmí na jedné straně odrazovat inovace, ale na druhé straně je pokrok nutno zaplatit, včetně jeho slepých uliček. Vlády proto často postupují metodou pokusů a omylů, bývají ovlivněny chvilkovou společenskou objednávkou i lobbistickými tlaky. Výsledkem pak nejednou mohou být – třeba nechtěně – pravidla podvazující rozvoj ekonomiky. Global Institute při poradenské společnosti McKinsey nedávno spočítal, že špatná a hlavně přílišná regulace je hlavní překážkou rozvoje hospodářství především v méně rozvinutých ekonomikách. Jenom v Indii by mohla produktivita práce vzrůst o neuvěřitelných 61 procent, kdyby odstranili nesmyslná opatření. V Rusku by se podle téhož zdroje mohla ekonomika bez jakýchkoli dodatečných investic rozvíjet až o osm procentních bodů rychleji. Letošní zjištění Světové banky zase hovoří o tom, že administrativní náklady firem na to, aby vyhověly nejrůznějším předpisům, jsou v rozvojových zemích až třikrát vyšší než ve vyspělých ekonomikách. Anketa mezi vrcholovými manažery rozvojových i vyspělých zemí, předložená na letošním Světovém ekonomickém fóru v Davosu, označuje nadměrnou regulaci za jedno z hlavních nebezpečí, jemuž dnes firmy čelí. To je znepokojivé. Co s tím lze dělat? Studie McKinsey identifikovala tři nejběžnější pasti, v nichž může regulace trhu uvíznout a zbrzdit tak růst.

Čekání na půdu Mnoho vlád z nejrůznějších důvodů dusí rozvoj přehnaným dohledem nad trhem práce a právy k nemovitostem. Jejich snahy mívají často opačné důsledky. Pokusy zachovat pracovní příležitosti většinou brání vyšší zaměstnanosti. Pokud firma

Bude dozírat na monopoly, nebo dusit ekonomiku? Martin Pecina, nový šéf Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. FOTO LUDVÍK HRADILEK

nemá možnost, když se nedaří, propustit nadbytečné pracovníky, každý si dvakrát rozmyslí, kolik lidí přijme. Institut minimálních mezd pak brání vzniku míst pro nejméně kvalifikované pracovníky a navíc podporuje černý trh práce. Ve Francii je minimální mzda zhruba dvakrát vyšší než ve Spojených státech. Výsledek? V USA například v maloobchodě nachází v přepočtu na hlavu zaměstnání dvojnásobek lidí než ve Francii. Nejsou to bůhvíjaká místa, ale lidé nesedí doma či nepracují načerno a nepropadají pocitům zmaru. Není jim nutno vyplácet podpory a hradit za ně pojištění. Neocitají se na okraji společnosti nebo zcela mimo ni a někteří se mohou vyšvihnout i výše. Ochrana půdy a omezování vlastnických práv zase brzdí investice a tříbení trhu. Zákony o územním rozvoji například v Japonsku sice chrání nejmenší obchůdky, ale ochuzují zákazníky o nabídku mnohem produktivnějších a levnějších řetězců. Také neprůhledná a spletitá legislativa spolu s nemohoucí byrokracií dělá své. Získat třeba na Filipínách půdu zákonným způsobem může trvat až 25 let a vyžadovat na 170 razítek a potvrzení. Není divu, že dvě třetiny obyvatel nemají právní nárok na svou půdu a podle toho se k ní i chovají. Za takovýchto okolností si tam podnikatelé mohou jenom nechat zdát o úvěrech či hypotékách. V Německu i jinde v EU mají zákony stanovující povolené otvírací doby obchodů, motivované bohu-

libou snahou chránit personál obchodů a zachovat tradici volných nedělí. To společně s již zmiňovanou výší minimální mzdy a dalšími omezeními vede k nižší zaměstnanosti v maloobchodu i k trvale nižší produktivitě práce (ve srovnání s USA o 15 procent!), o zákaznickém komfortu nemluvě. Další formou zásahů, stejně oblíbenou jako zhoubnou, jsou omezení vstupu na trh. V krátkozraké a naivní snaze ochránit domácí zaměstnanost vztyčují vlády hradby v podobě dovozních cel, omezení zahraničních investic či zákazů práce cizinců. V Indii existují zákony, které vyjmenovávají stovky produktů, jež mohou vyrábět podniky jenom do určité velikosti. Připočteme-li k tomu regulaci vstupu zahraničního kapitálu do firem vyrábějících především pro domácí spotřebu, zjistíme, proč tamní firmy nedosahují úspor z výroby ve velkém.

Chránit lidi, ne místa Jak tedy regulovat? Existuje několik obecně uznávaných zásad. Vítěze by měl vždy vybírat trh, nikoli regulátor. Usměrňování by mělo být průhledné a založené na faktech, a ne politických preferencích a skupinových zájmech. Místo snahy o ochranu pracovních míst by mělo jít o ochranu lidí, ať už zaměstnanců nebo spotřebitelů. Například snaha EU ochránit zdejší výrobce obuvi a textilu před asijskými importy možná může na chvíli zpomalit pokles zaměstnanosti v odvětví, kde pracují asi dvě procenta populace, ale

znamená, že pro zbývajících 98 procent se toto zboží zdraží a navíc se zakonzervuje zaostávání oboru. Určitě lepším řešením by přitom byly třeba investice do přeškolování uvolněných pracovníků. Usměrňování trhu by měla být dynamická. Jiná opatření budou asi vhodná pro čerstvě deregulovaný energetický monopol a jiná tam, kde už se vytvořil fungující trh a zásahy už jsou méně nutné. Regulátor může podpořit konkurenci tím, že dovolí například novým firmám používat dráty či trubky bývalých monopolistů pro vlastní telefonování či rozvod plynu. Někdy bývá problém s regulátory samotnými – málokdo se rád sám vzdává jednou nabytých pravomocí. Aby tomu předešli, vtělují někdy zákonodárci (například v USA při regulaci letecké dopravy) do právních úprav i dobu, po kterou budou platit a po níž budou revidovány. Dobrým příkladem regulace, která pomáhá životnímu prostředí více než přímé státní zásahy, je obchodování s emisními povolenkami, které se zavádí i u nás. Tam kde byly limity nastaveny správně, se emise snížily rychleji, než se očekávalo, a s nižšími náklady. Otevřel se prostor pro to, aby znečišťovatelé sami přicházeli s novými způsoby, jak emise snížit, a pak mohli jejich přebytky prodat méně šikovným, než aby hledali cestičky, jak obejít zákon. Michal Čakrt Autor je manažerský poradce a pedagog.

Q

INZERCE

Metodické centrum Společnosti pro ranou péči (celostátní organizace poskytující terénní služby rané péče rodinám dětí s postižením) v Praze 1

hledá pracovníky na pozice: asistent/ka ředitelky – pro zajišťování admin. a organizační agendy pracoviště, komunikaci s region. pobočkami, PR a propagaci.

koordinátor/ka finanční a personální agendy – příprava a zpracování podkladů účetní firmě, evidence čerpání projektů, majetku, vedení pokladny, správa účtů, smluv, DPP a pojištění. Společnost pro ranou péči dále hledá

vedoucí Střediska rané péče Olomouc – vedení regionální pobočky s 5ti zaměstnanci a 50ti klientskými rodinami ze 3 krajů. Řízení programové náplně a chodu Střediska, zodpovídá za kvalitu služeb, hospodaření (roční rozpočet cca 1,5 mil. Kč) vč. zajištění cca 50 % fin. prostředků, vyhledává spolupracovníky, kontakty s odbornou a laickou veřejností, zastupitelstvy a dalšími institucemi v regionu. Na část úvazku bývají vedoucí Střediska i odbornými pracovníky – poradce rané péče, psycholog, fyzioterapeut, soc. pracovník. NABÍZÍME: smysluplnou a zajímavou práci, uplatnění v moderní a profesionální sociální službě, možnost dalšího vzdělávání, široký tým celorepublikové organizace, tvůrčí prostředí, vybavené pracoviště. POŽADUJEME: komunikativnost, samostatnost, flexibilitu, organizační schopnosti, VŠ či VOŠ vzdělání, zkušenosti s vedením týmu, práce v NNO, psaní a vedení projektů, PC, ŘP sk. B, AJ výhodou. Nástup 1. 10. 05, info, motivační dopis a prof. CV na: [email protected] nebo Metodické centrum SPRP, Klimentská 2, 110 00 Praha 1.

10

ZAHRANIČÍ

5.–11. ZÁŘÍ 2005 V RESPEKT 36

Kampaň s jiskrou daní Nové tváře symbolizují vizi Německa Angely Merkelové

N

ěmecké volby s jiskrou? Zdánlivě protimluv, ale nyní je tomu skutečně tak. Až do srpna byla kampaň víceméně suchopárná, byť 18. září půjde o střídání establishmentů po sedmi letech vlády sociální demokracie se Zelenými. Vše připomínalo sled zaběhnutých a pravidelně se opakujících politických rituálů, navíc v podání stále stejných tváří, které se v německé politice objevují přes deset let. Chybělo ústřední téma s emocionálním nábojem, které by na voliče zabralo podobně jako v roce 2002 obava z války v Iráku, z níž vposledku profitoval současný kancléř Gerhard Schröder. Teprve necelé dva týdny před volbami dostala kampaň nečekaně ideologický nádech, když se rozproudila nejenom otevřená debata o budoucím daňovém systému země, ale i o roli, jakou by měl stát v příštích letech hrát. V sázce přitom není nic menšího než dosavadní společenský konsensus, že Německo je sociálním státem, což byla doktrína nedotknutelná i pro pravici. Ne nadarmo se říkalo, že v Německu existují v podstatě dvě sociálnědemokratické strany, které se liší pouze tím, že jedna z nich, a to Křesťanskodemokratická unie (CDU), je více katolická.

Kirchhof jako zástupný terč Za novou dynamiku ve volební kampani může hlavně 62letý bývalý ústavní soudce a expert na finanční právo Paul Kirchhof. Šéfka opozičních křesťanských demokratů Angela Merkelová ho povolala do svého stínového kabinetu a svěřila mu oblast financí a daní. Kirchhof, který předtím nikdy nezastával nějakou politickou funkci a formálně není ani členem CDU, přišel s návrhem na radikální zjednodušení daňového systému se dvěma základními sazbami pro daň z příjmů, přičemž ta vyšší by neměla překročit 25 procent. Jeho návrh také počítá se zrušením řady dosud platných výjimek, které činily celý systém značně nepřehledným. Kirchhofova varianta rovné daně vyvolala okamžitě ostrou reakci u vládních sociálních demokratů, kteří v ní spatřují definitivní rozchod s tradicí německého sociálního státu, budovaného od konce 19. století. Opakované prudké reakce SPD dokonce vyvolávají dojem, jako by si sociální demokraté našli v osobě Paula Kirchhofa zástupný terč, aby nemuseli útočit přímo na opoziční kandidátku Angelu Merkelovou. Uvědomují si totiž, že útoky na ni jako na političku z německého východu by mohly být právě v nových spolkových zemích považovány za projev západoněmecké arogance, a sociální demokraty tudíž připravit o důležité hlasy. Ačkoli se ke kritikům Kirchhofova daňového systému v posledních dnech přidali i někteří politici CDU, je zajímavé, že se o jeho koncepci nyní diskutuje jako o reálném politickém návrhu. A naopak. Hlasy, které až donedávna označovaly podobně založené koncepce jako něco, co se „hodí možná někam do východní Evropy, ale

Na první pohled maturitní foto, ale naznačuje změnu (von der Leyenová třetí zleva, Kirchhof třetí zprava). FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

nejsou vhodné pro velkou evropskou zemi jako Německo“, utichají. Německá opozice ale může být s veřejným ohlasem na Paula Kirchhofa spokojená i z jiného důvodu: díky němu se zcela zapomnělo na neobratně vedenou debatu o možném zvýšení daně z přidané hodnoty, jež charakterizovala začátek volební kampaně, stejně jako na nelichotivé výroky některých významných křesťanskodemokratických politiků na adresu voličů ve východním Německu. Kirchhof se ovšem ve svých vyjádřeních zdaleka neomezuje pouze na oblast daňové politiky. Vyslovil se například pro posílení úlohy rodiny ve společnosti a zavedení volebního práva rodin, což mu od představitelů vládní rudo-zelené koalice definitivně vyneslo nálepku, že je „stoupencem praktik amerických neokonzervativců“.

Von der Leyenová jako lékařka i matka Pokud by to byla pravda, nastávající „konzervativní revoluci“ v režii Angely Merkelové by možná ještě víc než Kirchhof ztělesňovala další osobnost

Odložme vše, co nás tíží Nedělní japonské volby rozhodnou o mnohém – o účasti země v Iráku, o její šanci pro Radu bezpečnosti i o přežitcích tradičního systému. Výsledek předčasných voleb v Japonsku bude mít větší mezinárodní rozměr, než by se na první pohled zdálo. Půjde mimo jiné o to, zda Japonsko zůstane v Iráku – a tedy i o vztah Tokia k Washingtonu George Bushe coby nejbližšímu spojenci. Vedoucí složka koalice, Liberálně demokratická strana (LDP), v průzkumech suverénně vedla, sympatie jí věnuje asi polovina voličů, zatímco pro hlavní opoziční sílu, Demokratickou stranu, se chystalo hlasovat dvacet procent dotázaných. Jenže: tentokrát má k urnám dorazit nezvykle vysoký počet voličů, až osmdesát procent. A právě ti, kteří jinak zůstávají doma, by mohli do premiérského křesla postrčit lídra demokratů Kacuju Okadu – muže, jenž slíbil, že stane-li se předsedou vlády, nařídí japonským vojákům ústup z Iráku.

Podle španělského scénáře Zopakoval by se tak španělský scénář. Před rokem a půl premiér José María Aznar, spojenec George Bushe, prohrál dost nečekaně volby a jeho nástupce José Zapatero splnil předvolební slib a stáhl z Iráku španělský kontingent. Okadovi by se v případě volebního vítězství do plnění volebního slibu možná až tak nechtělo – ovšem nic jiného by mu nezbylo. Stažení z Iráku na jeho programu figuruje příliš vysoko na to, aby se po volbách dalo elegantně smést se stolu. Okada se pokusil zmírnit americkou nevoli prohlášením, že jeho první cesta jako premiéra by vedla do USA. Hned ale dodal, že Bushovi by přivezl jasné poselství: Tokio vojáky z Iráku stáhne koncem roku. Americká vláda má ještě jeden důvod, proč si nepřát Okadovo vítězství. O týden později se budou předčasné volby konat ještě u jednoho důležitého

z týmu kancléřské kandidátky – 46letá Ursula von der Leyenová. Vystudovaná lékařka a matka sedmi dětí, která až dosud působila jako ministryně zdravotnictví a rodiny v dolnosaské zemské vládě, totiž přímo ideálně zapadá do konzervativního obrazu ženy schopné sloučit profesní kariéru a rodinný život, což konzervativci nejenom v Německu tradičně staví do protikladu k postojům levice. Němečtí sociální demokraté proto začali opakovaně připomínat, jak během uplynulých sedmi let rozšiřovali síť školek a snažili se zlepšit situaci žen, které vychovávají své děti samy. A jako protipól k von der Leyenové vyslali do boje nepřímo kancléřovu ženu, Doris Schröderovou-Köpfovou. Schröderova manželka do politiky dosud nikdy aktivně nezasáhla, ale najednou poskytuje nápadně často rozhovory, v nichž připomíná svou vlastní životní zkušenost samoživitelky, která vychovávala dceru z prvního manželství a souběžně pracovala jako novinářka. Nedávno dokonce paní Schröderová prohlásila, že Angele Merkelové, jež sama nemá děti, chybí schopnost vcítit se do role matky, která musí být schopna skloubit starost o rodinu a vlastní kariéru.

spojence, v Německu. A kancléř Gerhard Schröder ve finále kampaně oživil své výpady proti zahraniční vojenské účasti v Iráku. Zdá se jisté, že Schröderovi tato taktika tentokrát nepomůže a že prohraje stejně jako Okada. Jenže ve skutečných demokraciích, a těmi Japonsko i Německo jsou, bývají výsledky voleb do poslední chvíle nejisté. A tak musí mít lehce nervózní Washington stále na mysli i černý scénář: v Tokiu Okada, v Berlíně Schröder. Vyhraje-li japonské volby dosavadní premiér Džúničiró Koizumi, nejenže neodvolá vojáky z Iráku (kde plní pouze nebojové úkoly!), ale bude dále posilovat spojenectví se svým osobním přítelem Bushem. Pak se dá čekat například to, že jejich země vyvinou a instalují obranný systém proti severokorejským raketám. Koizumi by také mohl prosazovat další změny pacifistické japonské ústavy. Kdyby se japonští vojáci ještě výrazněji, tj. s bojovým mandátem, podíleli na mírových misích ve světě, vzalo by to vítr z plachet těm, kteří tvrdí, že Japonsku by se stálé křeslo v Radě bezpečnosti mělo přiřknout až poté, co země převezme podstatně větší díl globální odpovědnosti.

Ven ze stagnace V ekonomické a vnitropolitické rovině by Koizumiho vítězství znamenalo, že většina Japonců schvaluje jeho snahu o rozchod se vším, co Japonsko v minulosti zatěžovalo. Koizumiho ekonomický recept je, zjednodušeně řečeno, thatcherovský. Premiér je ostře proti státnímu dirigismu, který dlouho napomáhal ekonomickému vzestupu země, ale pak se přežil a spolu s vysokým podílem „špatných“ úvěrů může

Německo s novým duchem Kirchhof a von der Leyenová jsou možná určitými symboly toho, kam chce Merkelová dostat nejenom svoji stranu, ale jaký ráz chce vtisknout Německu jako takovému. Možná že přitom bude úspěšnější než Helmut Kohl, který kdysi v roce 1982, kdy se stal kancléřem, nastupoval s programem „duchovně morální změny“. Jistě to mělo tenkrát za cíl především legitimizovat jeho vládu a zároveň signalizovat rozchod s předchozí sociálnědemokratickou dekádou. V praxi se ale nic dramatického nedělo a už vůbec nedošlo k „návratu starých pořádků“, jak tenkrát západoněmecká levice varovala. Merkelová před letošními volbami s žádnými podobnými poselstvími nepřichází, přesto by ale právě ona mohla v případě vítězství tvář Německa změnit výrazněji než kterýkoli z jejích sedmi předchůdců. Rudolf Schuster Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.

Q

za to, že kdysi obdivovaná země se v první půli devadesátých let propadla do hospodářské stagnace. Koizumi věří, že v hospodářství má převažovat soukromá iniciativa, věří v privatizaci. K nynějším předčasným volbám vedla jeho snaha o privatizaci státní pošty. V Horní sněmovně odmítlo její odstátnění 37 poslanců za Koizumiho stranu, a proto zákon neprošel. Jenže Koizumi se nedal. Jen několik hodin po prohře oznámil rozpuštění parlamentu a vyhlásil předčasné volby. Sedmatřicet odbojníků v nich kandidovat nesmí. Co jim bylo na státní poště tak drahé, že riskovali svoji politickou budoucnost? Státní pošta je symbolem starého Japonska, a to jak v ekonomickém, tak politickém smyslu. Měla a dosud má výsadní pozici, neboť má pobočku bezmála v každé vsi (celkem na 25 tisíc filiálek), a protože je i spořitelnou, své úspory v ní ukládala velká část populace souostroví. Pošta tak přišla k velkým penězům, ale ne vždy s nimi dovedla rozumně hospodařit. Jako státní instituce podléhala politickým tlakům a politici si zvykli, že z peněz uložených na těchto fondech lze hradit veřejně prospěšné projekty, jimiž si kupovali voličskou přízeň. Koizumiho LDP byla s výjimkou krátkého období u moci bezmála půlstoletí, a tak se k poštovním penězům dostávala snadno. Není tudíž divu, že hodně jejích členů se se státní poštou a jejími výhodami loučí jen těžko. Koizumi soudí, že japonská politika musí s takovými praktikami skoncovat, a v tom má podporu značné části společnosti. V neděli se ukáže, zda to stačí k volebnímu vítězství. Milan Slezák Autor je komentátorem Radiožurnálu.

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 36 V 5.–11. ZÁŘÍ 2005

11

Kauza Kelová: levice proti chudým Nejvyšší soud USA oslabil ochranu soukromého majetku

V

případu Kelová versus New London zasáhl Nejvyšší (ústavní) soud Spojených států historickým způsobem do ochrany vlastnických práv. Případ se týkal i v Česku dobře známého konfliktu mezi nárokem vlády, města či obce na vyvlastnění soukromého majetku ve veřejném zájmu a právem jedince hájit svůj soukromý majetek, případně se dobrat spravedlivé kompenzace. Poměrem nejtěsnějším, 5:4, se na konci června soudci postavili na stranu města proti jednotlivci. Jejich verdikt vyvolal odpor a aktivizoval organizace na ochranu vlastnických práv – podle průzkumů je 90 procent Američanů proti. Sněmovna reprezentantů už připravuje ústavní dodatek, jenž by soudní verdikt fakticky eliminoval, a něco podobného se chystá i v Senátu. Pravicoví komentátoři přirovnávají kauzu Kelová k jinému rozhodnutí, jehož otřesy musí Amerika vstřebávat i teď, ač padlo před více než třiceti lety. Jde o známý precedens Roeová versus Wade z roku 1973, jenž zabránil jednotlivým státům postavit potrat mimo zákon, a to na základě volného (podle některých kritiků v ústavě takto neexistujícího) výkladu práva na soukromí. Soud tehdy justičním diktátem zasáhl do pozvolného vývoje chápání potratů v různých částech USA, ukončil citlivou právní diskusi, nechtěně však započal kulturní válku mezi konzervativními odpůrci potratů a liberály. K něčemu takovému se může schylovat i dnes. Právo na ochranu soukromého majetku je stavebním kamenem moderních demokracií a v USA je bráno velmi vážně. Pro americkou občanskou rozpravu by to byla škoda. Zpolitizovat jakýkoli problém totiž dnes ještě více než v minulosti znamená téměř znemožnit střízlivé hledání vyvážené společenské shody. Obě strany sporu se mohou na léta zakopat na extrémních pozicích a využít situaci k získávání voličů a sponzorů, aniž by se v diskusi posunuly o krok dál.

Vyvlastnit pro veřejný účel V americké právní terminologii jde o tzv. eminent domain, tedy privilegium vyvlastnit pro veřejný účel. Tuto výsadu má v anglosaském zvykovém právu suverén – panovník, stát, obec – odnepaměti a americká ústava ji v pátém dodatku ome-

ho centra. Velkoryse pojatá investice za 300 miliozuje. Vyvlastnit soukromý majetek pro veřejné účely je možné jen za spravedlivou kompenzaci. nů dolarů ve čtvrti Fort Trumbull měla být spojena se vznikem restaurací, obchodů, novým Muzeem To vyvolává dvě otázky, jež jsou esencí veřejných Pobřežní stráže a také luxusním obytným komdebat na dané téma: Co je – a co není – možné plexem kondominií na břehu moře. považovat za veřejný zájem? Jaká kompenzace je spravedlivá? Historicky se v USA Začalo vykupování domků za takto pojatý veřejný zájem povaa pozemků, obchůdků a opraven žovalo budování cest, dálnic, letišť ve čtvrti, která sice neprosperovaSeberete něco nebo veřejných škol. To je logicla, ale v žádném případě ji nebylo ké, právo na ochranu soukromémožné označit za zchátralou. Ne panu A a dáte to ho majetku nemůže být absolutní. všichni majitelé prodali. Susette V opačném případě by budování Kelová v té době právě dokončila panu B, budeinfrastruktury a škol bylo mnopro ni nákladnou přestavbu svého -li platit víc na hem dražší a v některých státech domku s výhledem na oceán a nes velkou hustotou osídlení téměř měla nejmenší chuť se stěhovat. daních? Takto nemožné. Tu, alespoň podle listu Washingchápaný „veřejný Jenže ďábel vězí v detailech, jak ton Post, neměla ani paní WilhelAmeričané rádi říkají. Z různých mina Deryová, která se ve svém zájem“ vystrkuje verdiktů Nejvyššího soudu USA domě v roce 1918 narodila. Majia Nejvyšších soudů jednotlivých telé nemovitostí byli pobouřeni drápy i ve států stejně jako z praxe v lokaliarogancí politiků, kteří jim poslali společnosti, která tách vyplynulo volné uplatňování strohý dopis s příkazem se vystězmíněné doktríny. Takto se napříhovat. A tak došlo na soud. si nanejvýš cení klad na konci sedmdesátých let Kvůli výstavbě komplexu zalozačala oživovat ghetta a renovovat žil New London nevýdělečnou práv jednotlivce. slumy velkoměst: radnice vykupodeveloperskou – tedy privátní – Ale zároveň se valy zdevastované objekty, čistily je instituci. Lze dát takovému počía prodávaly developerům s různýnání nálepku veřejného zájmu? útoku brání. mi výhodami. Jinak by třeba New Je skutečnost, že luxusní byty na York nemohl rekonstruovat dříve pobřeží přinesou větší daňový zaplivané centrum, Times Square, zisk než drobné krámky a malé které se dnes pyšní postmodernídomky, dostatečným ospravedlmi restauracemi, televizními studii, rodinnými něním vyvlastnění? A kdo paní Deryové, která ve atrakcemi a prostornými prodejnami. Proto také svém domku prožila celý život, vyčíslí odškodměl New London podporu New Yorku a mnoha nění, jež ona přijme jako „ústavně spravedlidalších měst a obcí. vé“? Čtyři konzervativní soudci Nejvyššího soudu vedení Sandrou Day O’Connorovou, kteří se postavili proti levicově-liberální většině, mají Stěhovat se nebudeme! za to, že rozhodnutí je nebezpečným precedenO co vlastně šlo? New London je chudé měs- tem otevírajícím dveře dupání po vlastnických právech. Za vysvětlením o nápravě „zdevastoto v prosperujícím státě Connecticut, ležící na vaných“ čtvrtí se totiž leckdy krčí zájmy privátpobřeží Atlantiku asi na půl cesty mezi Bostonem a New Yorkem. Po uzavření tamního výzkumné- ních developerů toužících po lukrativních částech měst. ho střediska ozbrojených sil se v devadesátých letech nezaměstnanost vyhoupla na dvojnásobek okresního průměru, město chátralo a v roce 1998 Budou lobby triumfovat? mělo nejnižší počet obyvatel od roku 1920. Tehdy se radnice domluvila s farmaceutickým gigantem Příkladem může být Portland ve státě Maine, jenž Pfizer, který souhlasil s vybudováním výzkumné- se pyšní jedním z nejstarších přístavů. V osmde-

sátých letech i tam začalo vykupování rybářských domků, prodejen a mol. Po vzniku prvního luxusního, ale poněkud sterilního a uzavřeného komplexu bytů na Chandlerově přístavišti se zbytek města aktivizoval, založil pestrou koalici rybářů, umělců, intelektuálů, organizací homosexuálů a památkářů – a přiměl město vypsat referendum za zachování původního, pracovního rázu starého přístavu. Portlanďané iniciativu podpořili. Na jiných místech však podobné iniciativy neuspěly a developeři triumfují. Právě toho se konzervativnější část Nejvyššího soudu obává. Soudkyně O’Connorová ve svém zdůvodnění uvedla, že teď už nic nebrání, aby za veřejný zájem bylo považováno násilné odkoupení malého motelu a výstavba hotelu Ritz-Carlton na jeho místě. Její kolega Antonin Scalia byl během únorového slyšení ještě ostřejší, když se právníka radních optal: „Seberete něco A a dáte to B, když B bude platit víc na daních?“ Na obhajobu verdiktu napsal levicově-liberální deník New York Times, že obavy nejsou opodstatněné. Odkazuje na názor soudní většiny, podle níž lze vykoupit jen tehdy, když jde prokazatelně o nějaký komplexní program, například s cílem oživit městskou čtvrť. Vyvlastňovat nemajetným jen proto, aby se někdo obohatil, prý rozsudek neumožňuje. Blíž pravdě však asi bude britský týdeník Economist, který rozhodnutí tvrdě kritizuje. Ve věci vyvlastnění totiž vždy jde o střet kohosi ekonomicky slabšího se silnějším. Zákon by měl občany chránit také před rozpínavostí vlády, byť by se sebevíc oháněla dobrými úmysly (což ostatně vláda dělá vždy). Jak už řečeno, vláda vyvlastňovat někdy musí, zákon by však měl stanovit jen několik málo tvrdých, jasně formulovaných podmínek, za kterých to udělat může, a ne jí umožňovat libovolné množství bohulibých výkladů. Dnes, v éře ekonomické globalizace, kdy státy budou stavět stále dokonalejší infrastrukturu a víc a víc technologických parků, jsou právě prohry Susette Kelové a Wilhelminy Deryové důvodem k zamyšlení, nikoli k pochvalnému mručení. Tomáš Klvaňa Autor přednáší na Newyorské univerzitě v Praze, je členem České euroatlantické rady a pracuje ve společnosti BAT Česká republika. Q

Když rozzlobíme Otce vod Když se v roce 1965 na jižním Slovensku rozlil Dunaj, odstartovala kariéra Alexandra Dubčeka. Zatopený New Orleans na politické důsledky své katastrofy teprve čeká. Srpen 2002 – při povodni jsou z centra Prahy evakuovány desítky tisíc obyvatel, ale do týdne se prakticky všichni vracejí. Srpen 2005 – při záplavě způsobené hurikánem Katrin je evakuováno milionové velkoměsto New Orleans s tím, že obyvatelé se vrátí zřejmě až na Vánoce. Tolik pro srovnání rozměrů obou katastrof. Pražané, Moravané ani Slováci si ji prostě představit nedovedou. Možná Indové či jiné národy žijící v oblasti každoročních monzunových záplav, ale ani ty by si do nynějška nepomyslely, že před mocí přírody klesne na kolena i sofistikovaná a vyspělá Amerika.

Bojíme se nákaz To, co zprvu vypadalo jako běžný sezónní zážitek, jako pravidelný hurikánový rituál, se během minulého týdne změnilo, z hlediska počtu obětí, v nejhorší přírodní katastrofu na území USA za posledních sto let – od ničivého zemětřesení v San Franciscu v roce 1906, které si vyžádalo na šest tisíc mrtvých. Počet obětí z New Orleansu není znám a ještě asi dlouho nebude. „Jsou jich minimálně stovky, ale nejspíše tisíce,“ řekl starosta města Ray Nagin. Definitivní cifry se ale nikdo nikdy nedopočítá. Příčina je zřejmá. Město postavené na horním konci delty řeky Mississippi (Otec vod), v těsném sousedství mokřadů a sladkovodního jezera Pontchartrain, leží pod úrovní hladiny okolních vod včetně moře. Mississippi je typickým příkladem veletoku, který od konce poslední doby ledové

meandruje ve svých vlastních náplavech a touto přirozenou cestou se ocitl nad úrovní okolního terénu. Na tom není nic výjimečného. Podobně se chová i Dunaj na slovensko-maďarské hranici. Ale když byly kolem toků tohoto typu postaveny protipovodňové hráze, výsledek byl dvojí. Na jedné straně skutečnost, že jedeme-li například autem podél Dunaje či Mississippi, nevidíme hladinu veletoku, ba ani místo, kudy teče, nýbrž pouze hráze tyčící se vysoko nad terénem. Pravda, ty fungují úspěšně při běžných každoročních povodních či hurikánech. Ale nastane-li zátopa vymykající se zvyklostem, prasknou-li tyto hráze, voda se valí do širého okolí a není síly, která by ji dokázala rychle odčerpat směrem vzhůru. To byl případ katastrofální záplavy na jižním Slovensku v roce 1965 (která díky záchranným pracím zviditelnila Alexandra Dubčeka a posléze mu vydláždila cestu na výsluní tehdejší moci). Nyní je to případ New Orleansu, byť na prognózy politických důsledků je ještě brzy. Město, s výjimkou staré Francouzské čtvrti vystavěné na vyvýšenině, pokrývá špinavá hladina spojující vody z Mississippi, Pontchartrainu i moře, v níž se prohánějí ryby, hadi i aligátoři, která unáší mrtvoly zahynuvších při katastrofě i ostatky vyplavené z místních hřbitovů. V pátek ráno navíc začaly vybuchovat zásobníky v chemických skladech u Mississippi – nikdo neví, co od toho čekat. Proto si také starosta New Orleansu začal stěžovat na Washington, konkrétně na nedostatečnou federální pomoc: „Stále slyším, že přichází, že při-

Jako v Praze před třemi lety, ale vrátí se až na Vánoce. FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

chází. Ale kde je dodací list?“ Ne že by Washington na pomoc rezignoval, vyhlásil státy Louisiana, Alabama a Mississippi za oblast národní katastrofy. Vždyť škody podle prvních odhadů dosáhnou výše, kterou vyvolaly následky teroristických útoků z 11. září 2001. Ale konkrétní pomoc, včetně tak elementárních věcí, jako je pitná voda, selhávala. Louisianská senátorka Mary Landrieuová se nechala slyšet, že „na takovou katastrofu jsme měli být připraveni lépe“. A federální ministr zdravotnictví Michael Leavitt prohlásil: „Obáváme se, že by mohla vzniknout epidemie tyfu či cholery a že někteří by mohli trpět nemocemi z dehydratace, a to vše kvůli stojaté vodě.“

Prý si to způsobili sami Mnohem rozpačitěji však působí kritika ze zahraničí. Podíváme-li se na Německo, jako by

se recyklovala atmosféra ze srpna 2002. Tehdy běželo finále volební kampaně, vládním sociálním demokratům teklo do bot, a tak se kancléř Gerhard Schröder uchýlil k antiamerickému tónu pod rouškou odporu k chystanému útoku na Saddámův Irák. Nyní, rovněž ve finále německé volební kampaně, se zase nechal slyšet ministr životního prostředí Jürgen Trittin, že USA mají na neworleanské katastrofě svůj vlastní podíl, neboť odmítají podepsat Kjótský protokol o snížení emisí skleníkových plynů. O vztahu těchto emisí a četnosti klimatických anomálií není pochyb, ale říci to vzápětí po katastrofě působí jako neomalenost. Jak už se ozvaly hlasy v samotném Německu, takové názory politické důsledky New Orleansu spíše zbrzdí. Zbyněk Petráček

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

V

noci z pondělka na úterek zahynulo při požáru domu v centru Paříže sedm lidí z řad afrických přistěhovalců, převážně z Pobřeží slonoviny – mezi nimi čtyři děti a dvě těhotné ženy. Událost by se sama

5.–11. ZÁŘÍ 2005 V RESPEKT 36

Zlatá mládež pomerančů Mladý Juščenko není symbolem ukrajinské revoluce

Azylanti hoří ve Francii

A

ndrij Juščenko, syn prezidenta Ukrajiny Viktora Juščenka, je dnes známější než mnozí milionáři. Bývá označován za příslušníka nové ukrajinské elity, „zlaté mládeže“. Nicméně tento devatenáctiletý hoch není symbolem loňské pomerančové revoluce, spíše symbolem hýřivého života zbohatlíků celého postsovětského prostoru a živým důkazem toho, že změny myšlení nejdou ruku v ruce se změnou režimů. K ukrajinské revoluci a jejím atributům má však paradoxně blíže než hlavní revolucionáři: mladý Juščenko je totiž majitelem autorských práv na pomerančovou vlajku, slogany Ano, Věřím, Vím, Dokážeme a podkovu pro štěstí.

Ač mi ještě není dvacet

Spíše než rasismus hrozí šlendrián. FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

o sobě asi nedostala do hlavních zpráv už proto, že požár podle dosavadních zjištění nevznikl úmyslně, nýbrž kvůli neudržované elektroinstalaci. Nicméně je to už třetí letošní případ požáru v azylantské ubytovně ve Francii. Již 15. dubna přišlo o život 24 imigrantů při požáru ve skromném hotelu Paris-Ópera a poté, 26. srpna, bylo zaznamenáno 17 obětí z řad Afričanů při ohni na jižním předměstí Paříže. O tři dny později přišla řada na úvodem zmíněné nešťastníky v pětipatrové budově opět v Paříži. Všechny tři události získaly publicitu zejména proto, že Francie je považována za evropskou zemi, která se nejvíce potýká s problémy multikulturního soužití. To je sice pravda, ale nelze zapomenout na faktickou stránku věci. Francie ubytovává nejpočetnější menšiny v rámci EU: přes pět milionů muslimů (více než 10 % populace) a přes půl milionu Židů (více než 1 % populace), takže se na její území snadno přenášejí konflikty zvenčí, například druhá palestinská intifáda. Zároveň Francie přijala už před druhou světovou válkou příkladné menšinové zákonodárství. Takže paušalizace o francouzském rasismu by byly zavádějící.

S

koro tisíc Iráčanů zahynulo ve středu na mostě přes řeku Tigris. Na celé události je pozoruhodná jedna věc. Nešlo o oběti sebevražedného atentátu, jak tomu svět za více než dva roky od pádu Saddáma přivykl, nýbrž o oběti davové paniky. Ta ovšem pouze ilustruje atmosféru v zemi. Zřejmé je tolik, že most byl zaplněn procesím šíitů, kteří slavili svůj významný den, takže eventuální útočník nemířil na nahodilý shluk lidí. Pak už se verze liší. Podle jedné padl do blízkosti mostu minometný granát, podle jiné někdo v da-

Panika horší teroru vu vypustil fámu, že mezi davem na mostě se nachází sebevražedný atentátník. V zemi a atmosféře, kde se podobná zpráva nebere jako planý poplach, to vyvolalo paniku. Mnozí poutníci byli ušlapáni, další vytlačeni přes zábradlí mostu do řeky, jiní tam skákali sami kvůli vyhlídce na záchranu života. Nejvíce obětí bylo mezi ženami, jejichž tradiční oděv omezuje jejich pohyblivost. Navzdory otřesnému rozměru této tragédie se ale rýsuje určitá naděje. Smrt tolika nevinných lidí (nejvíce od pádu Saddáma Husajna) pomohla překonat ideologické bariéry. Pomoc nabídly a realizovaly mimo jiné Spojené státy a Írán, tedy dva státy, které spolu jinak vůbec nekomunikují. NATO, EU a Írán – v dosud nevídané shodě – připsaly vinu za tragédii teroristům. Pokud šlo al-Káidě o takový výsledek, vyhlídky pro Irák nejsou tak špatné, jak by se mohlo na první pohled zdát. – ZP –

Mladý Andrij se na podzim 2004 ukázal vedle svého táty na pódiu tribuny na kyjevském Majdanu, Náměstí nezávislosti. Působil nesmělým dojmem přerostlého dítěte ve stínu svého velkého otce. Ještě v březnu v jednom z mála rozhovorů si posteskl, že je mu líto ztráty anonymity, ale že se snaží být nenápadný. V tomhle ohledu se mu moc nedařilo a v červenci zazářil jako pravá SuperStar. O mladém Juščenkovi bylo známo, že od roku 2003, kdy jako pasažér taxíku absolvoval ošklivou nehodu s jiným autem, které řídil vládní šofér, mu otec přidělil ochranku. Vědělo se i to, že pravidelně a rád navštěvuje kyjevské noční podniky, též věhlasně snobský klub Dekadans, kde se pouze za vstup platí přes 1000 Kč. Andrij se netajil ani tím, že noční společnost mu nedělají pubertální vrstevníci, ale o několik let starší a bohatí kamarádi, že se přátelí kupříkladu s Georgijem Ševardnadzem, vnukem bývalého gruzínského prezidenta, a dokonce si někdy rád promluví i s kamarády svého otce, dnešním státním tajemníkem a členem bezpečnostní rady Oleksandrem Zinčenkem či ministrem vnitra Jurijem Lucenkem. Nicméně skutečný skandál vyvolalo až v polovině července zjištění novinářů, že mladý Juščenko miluje krásná a velmi drahá auta. Ve státě, kde velká část obyvatel žije pod hranicí chudoby a pro mnohé Andrijovy vrstevníky je luxusem už jen kvalitní motoristický časopis, to bylo nestravitelné sousto. A těch soust bylo víc. Devatenáctiletý hoch se nejprve zhlédl v luxusním Mercedesu CLS 500, později jej přenechal své přítelkyni Anji a objevil se za volantem ještě luxusnějšího BMW M6. Základní cena tohoto modelu překračuje 130 tisíc dolarů. Jediný exemplář této limuzíny na Ukrajině brázdil Kyjev podstatně rychleji, než dovolují předpisy, a za městem ohromoval řidiče tempem přes 200 kilometrů. Když novináři auto vypátrali, zjistili, že mělo SPZ ze severních Čech – 3U1 0401. Později zveřejnili snímky vozu bez identifikační značky a pak už s ukrajinskou SPZ, ale vzoru, který už dopravní inspektoráty několik měsíců nevydávají. Jenže místní dopravní policie se pro pokutu sáhnout neodvážila. Běžnému smrtelníkovi, který by neměl doklady v pořádku, by přitom auto na místě předběžně zabavili a pohrozili vysokou pokutou, možná i vězením. Prezidentův syn si neodepřel ani další luxus – exkluzivní mobilní telefon značky Vertu v ceně tisíců dolarů nebo velký nový byt v centru Kyjeva.

Ten by kupce přišel na stovky tisíc dolarů. Kdo je majitelem bytu, známo není.

Suvenýry za miliony Nákladný život a luxusní zboží – to vše vyvolalo otázku, kde na to Andrij Juščenko vzal. Dítě z rozvedené rodiny, student 3. ročníku mezinárodních vztahů na ekonomické fakultě Ševčenkovy univerzity. Brigády by to jistě nezajistily, příjmy matky nejsou známy a též pro otce a jeho druhou manželku by to bylo velkým břemenem. Za rok 2003 Viktor Juščenko deklaroval příjem v přepočtu pouze 150 tisíc Kč a v témž roce jeho americká manželka Kateryna vydělala na pronájmech tří bytů a dividendách 480 tisíc hřiven (asi 2,4 milionu korun). Dnes bere Viktor Juščenko prezidentský plat 3847 eur. Ukrajinská veřejnost nebyla ušetřena dalších překvapení. To když se tatínek tvrdě ohradil proti investigativním novinářům, kteří slídí za jeho synem, když prezident na tiskovce před záplavou kamer dotěrnému novináři začal tykat a zejména když vyhlásil, že jeho syn si na svůj životní styl vydělává sám, tedy ho rodiče nedotují. Juščenko junior prý podniká ve dvou oblastech – v pojišťovnictví a stavebnictví. Ochranku údajně platí ze svého a auta si nekoupil, pouze si je pronajal. Od koho, na jak dlouho a za kolik, to se zatím nikdo nedozvěděl. Ani to, jak lze na Ukrajině pronajmout auto s českou SPZ, když to ukrajinské zákony nedovolují. Pokud Andrij Juščenko český vůz sám nekoupil a s autem sám nepřejel ukrajinské hranice, tak BMW ani nesměl řídit. Stejně tak se veřejnost nedozvěděla ani základní informace o jeho podnikání, a tak ani nikdo nevyvrátil podezření, že některé podnikatelské skupiny juniora vydržují jenom proto, aby měly vliv na hlavu státu. Pokud by měl tento vliv přinášet ekonomický prospěch, je nasnadě domněnka, že by to bylo na úkor konkurenčního prostředí. Jinými slovy: konečný účet nákladného života mladého Juščenka a příjmy jeho obchodních partnerů by zaplatili daňoví poplatníci. Nejde tedy ani tak o nablýskaný a většinu ukrajinské populace provokující luxus, ale o neprůhlednost podnikání mladého studenta. V tomto ohledu není mladý Juščenko na Ukrajině ani v postsovětském prostoru žádnou výjimkou. Stačí se podívat na premiérku: Julie Tymošenková před měsícem zveřejnila výši svých příjmů za rok 2004. Kdyby byly jejím jediným zdrojem, byl by to důvod pro projevy soucitu. Podle znalců poměrů, módních trendů i sortimentu věhlasných oděvních značek má premiérka někdy na sobě dražší oblečení a doplňky, než by si mohla koupit za celoroční deklarovaný příjem. Vyjasnění majetkových poměrů mladého Juščenka nepomohlo ani oficiální oznámení, že ještě v loňských

revolučních dnech byla autorská práva na pomerančovou symboliku politické strany Naše Ukrajina, a tedy na symboly revoluce, převedena na prezidentova syna. Přestože tržní hodnotu lze stanovit jen obtížně, podle střízlivých odhadů má symbolika, která se objevuje nejenom na suvenýrech, ale i na lahvích vodky, cenu řádově milionů dolarů či přinejmenším korun. Je „privatizace“ symboliky zradou ideálů revoluce, nebo spíše přirozeným projevem lidské svobody včetně jejího ekonomického rozměru?

Dvě matky a jeden otec Úsloví, že otec není nikdy jistý, nemusí platit univerzálně. Někdy je docela složité vypátrat i matku. Podíváte-li se na oficiální životopis dnes jedenapadesátiletého ukrajinského prezidenta, zjistíte mnohé o jeho stoupající kariéře, působení v různých finančních institucích až po šéfa národní banky, o pozici premiéra v letech 1999–2001, dočtete se o tom, že má z prvního manželství dceru Vitalinu (25) a syna Andrije, že se v roce 1998 podruhé oženil a ještě třikrát se stal otcem – Sofii je dnes šest, Chrystyně pět a nejmenší syn Taras má rok. Ale kdo je matka Andrije a Vitaliny? Vypátrat jenom samotné jméno Svitlany Kolesnykové dá práci. I proto nepřekvapuje, že zdroje se plně neshodují na příjmení a objevuje se též jako Svitlana Kolisnyková. S Viktorem Juščenkem se vzali v roce 1980, od roku 1994 ale žijí odděleně. Po rozvodu se podruhé provdala. S bývalým manželem údajně normálně komunikuje, věnuje se prý podnikání a přednáší na univerzitě. Druhá Juščenkova manželka, Američanka ukrajinského původu Kateryna Čumačenková, se narodila v roce 1961 v Chicagu. Na Ukrajinu se přestěhovala po rozpadu Sovětského svazu. Měla za sebou studium diplomacie a ekonomie na Georgetownské univerzitě, pozici zástupce šéfa odboru pro styk s veřejností na sekretariátě amerického ministerstva financí a pak i v ekonomickém výboru Kongresu. S Juščenkem se seznámila v roce 1993 na palubě letadla. Záhy nato vztah zřejmě přestal být ryze pracovní a sňatek s bankéřem proběhl v roce 1998. Pro mladého Andrije se Kateryna stala druhou matkou. Juščenko junior se v rozhovorech svěřil, že největší autoritou je pro něj otec, že se vídají dvakrát týdně a telefonují si. Též proto Andrije prý moc zamrzelo, že svými aférami způsobil tátovi potíže. Ten mu zálibu v luxusu mezi čtyřma očima vyčetl a dokonce prý chtěl praštit drahým synovým mobilem o zeď. Podle slov Andrije je táta jeho nejlepším vzorem. Takže buď se syn od svého ideálu značně odchýlil, anebo revolucí zidealizovaný vůdce o sobě ještě hodně neprozradil. Bohdan Kopčák Autor je zpravodajem TASR.

Q

Andrij Juščenko Narozen 5. listopadu 1985 na Ukrajině, nyní třetím rokem studuje mezinárodní vztahy na ekonomické fakultě Národní Ševčenkovy univerzity v Kyjevě, je konzultantem nebo podniká v pojišťovnictví a stavebnictví. 90. léta – rozchod rodičů, bankéře Viktora Juščenka a Svitlany Kolesnykové; 1998 – otec se žení s Američankou Katerynou Čumačenkovou; 1999–2001 – otec je premiérem Ukrajiny; 2003 – Andrij zraněn v taxíku při dopravní nehodě, dostává ochranku; 2004 – Viktor Juščenko kandiduje na prezidenta, je terčem pokusu o otravu dioxinem, vítězí v opakovaném druhém kole voleb; 2005 – otec je v lednu jmenován prezidentem, syn se zviditelňuje přepychovým životem.

TÉMA

RESPEKT 36 V 5.–11. ZÁŘÍ 2005

13

Pijte vodu z jezera a čtěte Neue Zürcher Zeitung! FOTO JAROSLAV PAŠMIK

Zázrak jménem Curych Jak se žije v nejlepším městě na světě

Kdo se chce dnes poučit, jak vypadá příjemný život, musí do Curychu. Do města, které už podruhé za sebou vyhrálo první místo v celosvětovém žebříčku velkoměst s nejvyšší kvalitou života. Přitom ještě před deseti lety byla tato švýcarská metropole synonymem nudy, studených bank, nablýskaných oper a parků plných narkomanů. Vypravili jsme se zjistit, jak jeho obyvatelé tu proměnu dokázali.

„P

očasí je skvělé, můžeme se jít koupat k jezeru, které má tak čistou vodu, že se dá rovnou pít. A taky budeme slavit narozeniny Švýcarska, takže si užijeme ohňostroj. Přijeďte co nejdřív,“ naléhá do telefonu kamarádka Eva, která v Česku vystudovala medicínu a nyní žije v Curychu. Bydlí společně s přítelem nedaleko centra. Ve velkém bytě mají pokoj pro hosty, což bude výborná základna pro pátrání po kvalitách zdejšího života. Příjezd na hlavní nádraží naznačuje, že multikulturalismus tady není pouhým teoretickým pojmem, jako třeba u nás. Mezi bílými Evropany chodí ženy v burkách, ortodoxní Židé se okolo projíždějí na kolech, afričtí taxíkáři čekají na zákazníky, Indové tlačí kočárky s dětmi. Všechen ten mumraj vytváří dojem všudypřítomné barevnosti. Terrorismus – hlásá velká reklama ve vstupní nádražní hale. Vyklube se z ní verbuňk na zdejší prestižní noviny Neue Zürcher Zeitung. První procházka městem ukazuje, že Eva si nedělá legraci. Průzračnost vody v jezeře a dvou řekách, které tudy protékají, je neuvěřitelná. Napít se sice neodvážíme, ale je jasné, že tahle voda na cestě do místních kašen a kohoutků příliš úprav nepotřebuje (možná proto se distribuuje bez chlorování). Její čistota není samozřejmost, ale zásluha dlouhodobého úsilí. Farmáři v okolí mají například striktně regulované hnojení, lodě musí mít speciální filtry. Každého obyvatele Prahy musí překvapit, jak snadný je v Curychu přístup k řece a jezeru. Z nábřeží vedou často schody až k břehům, kolem kanálů se dá bez problémů procházet a na trávnících přímo v centru u jezera si lze udělat bez problémů piknik. Tak tomu ale nebylo vždycky. Schody k řece jsou záležitostí posledních let a na husté městské trávníky platil ještě nedávno zákaz vstupu, aby se náhodou neponičily. Dnes jsou naopak plné lidí. Mnozí z nich, soudě podle obleků a vysokých podpatků, si jen vyrazili z práce na krátkou přestávku. Jiní tráví u jezera za slunečného počasí celý den. Vodní plocha Zürichsee není považována za jednu z hlavních přirozených deviz města náhodou. Až nyní ji však Curyšané umí šetrně a přitom naplno využít. Dalším dárkem přírody je blízkost velehor. Stačí jednoduše

sednout do vlaku a člověk se za dvě hodiny ocitne u třítisícových vrcholků. Po ránu lze tedy v tramvajích pravidelně sledovat mladé lidi s batohem a lezeckým náčiním, jak míří k nádraží.

Disneyland tu nechceme Po nějakém čase pohybu po městě si nelze nevšimnout zvláštní plynulosti zdejší hromadné dopravy. Hustota tramvajových, autobusových a trolejbusových spojů i takzvaného S-Bahnu, tedy vlaků spojujících centrum s periferiemi, je přitom obrovská. Řidiči navíc působí neuvěřitelně klidně, i když kromě řízení ještě většinou sami hlásí názvy stanic. Nějaké nadávání, zběsilé zvonění nebo dokonce hádka jsou tady neznámou záležitostí. Jak to ti řidiči dělají? „Když člověk neumí vycházet s lidmi, neměl by se o tu práci vůbec ucházet,“ ozývá se z klubka tramvajáků stojících u jednoho z dep poblíž stanice Kalkbreite. Asistentka šéfa zdejších VBZ (obdoba MHD) Jenny Oswaldová vysvětluje, že řidiči samozřejmě procházejí psychotesty, ale na tratích nemají stejně příliš důvodů se vzrušovat. „Veřejná doprava má samozřejmě přednost a elektronický systém jí na semaforech zaručuje vždy zelenou.“ Cesta k plynulé dopravě ovšem nebyla jednoduchá. Začala před třiceti lety, když obyvatelé Curychu dvakrát za sebou v referendu odmítli stavbu metra. Nepřímo tím řekli, že si nepřejí megalomanské investice s nejistým výsledkem, ale zkvalitnění stávající veřejné dopravy. Proto město na konci sedmdesátých let přišlo se strategií omezení osobní dopravy v centru, snížení povolené rychlosti na 30 km/h a upřednostnění pěších, cyklistů, tramvají a autobusů. Výstavba nových cest pro auta byla omezena na minimum. Přestala se budovat nová parkovací místa, podzemní garáže mohly vznikat jen jako náhrada parkovacích míst na zemi. Toho bylo ale dosaženo až po obrovském boji. Dokument, který město v devadesátých letech přijalo, se jmenoval „historický kompromis o parkovacích místech“. Kompromis proto, že auta do centra sice stále jakž takž mohou, ale počet parkovacích míst se nezvětšuje. Takže najít dnes ve městě místo k parkování je skoro nemožné. A když už se najde, sto-

jí hodina neuvěřitelné peníze. S restrikcemi pro osobní dopravu se ovšem zároveň zkvalitňoval systém té veřejné. „Stanice mohou být od sebe vzdáleny nejvíc 300 metrů. To aby ženy nemusely v lodičkách chodit daleko,“ vtipkuje slečna Oswaldová a podává návštěvníkovi jako dárek metr, aby si mohl vzdálenosti přeměřit. Ale žerty stranou, ona vzdálenost naplňuje představu Švýcarů o dobrém spojení, podobně jako zásada, že i ve špičce musí být pro každého pasažéra místo k sezení. Jinak totiž máme tendenci čekat na další spoj – a po pár takových zkušenostech sednout raději do auta. Veřejná doprava, která, jak se v Curychu říká, patří také ke kultuře, nakonec zaznamenala obrovský úspěch. Jezdí jí všechny společenské třídy od bezdomovců přes studenty a podnikatele až po bankéře a politiky. Došlo to tak daleko, že více než třetina místních majitelů řidičáku nevlastní auto, protože je to zbytečné. Pro občany některých našich měst, kde jezdit „sockou“ se považuje doslova za ponižující, je to něco nepředstavitelného. V centru Curychu navíc loni, po úspěšném referendu, kterému předcházelo dvacet let dohadování, uzavřeli pro osobní dopravu jednu celou nábřežní ulici, což je srovnatelné se situací, kdyby v Praze uzavřeli Smetanovo nábřeží a Křižovnickou ulici u Karlova mostu. „Je to chyba, dělají nám z města Disneyland pro turisty. Potřebujeme tam život a k tomu auta patří,“ říká starousedlík, který bydlí nedaleko. Po uzávěře nábřeží, proti níž v referendu hlasoval, mu jezdí pod okny víc aut, takže logicky není nadšen. Ale obyvatelé přímo v centru si změnu nemohou vynachválit. Dokonce i obchodníci: „Je to lepší. Stejně tady auta nemohla parkovat, takže k žádnému poklesu tržeb nedošlo. Teď je tady víc klidu i víc lidí,“ říká prodavačka v butiku.

Myš na Marsu Na další den curyšského dobrodružství máme domluvenou schůzku s novináři zdejšího deníku Neue Zürcher Zeitung, jenž platí za jedny z nejlepších německy psaných novin. Čirou náhodou zrovna slaví 225. výročí, patří tedy k nejstarším pravidelně vycházejícím novinám na planetě.

14

TÉMA

5.–11. ZÁŘÍ 2005 V RESPEKT 36

Nadine Schneiderová: průvodkyně labyrintem. FOTO JAROSLAV PAŠMIK

V redakční odpočívárně visí na stěnách vybrané titulní stránky – první je z 12. ledna 1780. Se dvěma novináři domácí rubriky se usazujeme pod zprávami o zavraždění Kennedyho, 21. srpnu 1968 a přistání na Měsíci. „Jestli nám připadá, že žijeme v nejlepším městě na světě?“ šklebí se novináři pod fousy. Do vychvalování vlastního peří se jim zrovna moc nechce. Tak dobře, co se tedy změnilo, že nyní Curych vede světové tabulky kvality života, přičemž ještě nedávno platil za ospalé město? „Dřív jsme tady neměli tak intenzivní noční život. Dnes sem kvůli němu jezdí lidé z Německa a jiných okolních zemí,“ říká třicetiletý reportér Urs Bühler. Změna souvisí s liberalizací zákona pro provoz barů a restaurací. Ještě před sedmi lety platila policejní hodina, neboli „pařte si do desíti a pak alou spát“. Nyní může mít podnik otevřeno v podstatě, jak dlouho chce, pokud neruší okolí. Rozvoji klubové scény v bývalé industriální čtvrti na západě města tak už nic nebránilo. Kluby jsou tam ve velkých komplexech typu „Tonyho mlékárny“ (Tonimolkerei). Proslulá je Dachkantine – malý klub úplně na střeše velké fabriky. V neděli večer tam hraje Myš na Marsu (Maus on Mars), což je duo německých DJs. Mají začínat o půlnoci, jenže ještě v jednu je na pódiu jakási předkapela. Vyrážíme tedy na obhlídku okolí. Dole u vstupu se zatím vytvořila dlouhá fronta tancechtivé mládeže. Jeden ven, druhý sem, jinak to nejde. Prostor na střeše totiž praská ve švech. Přesouváme se do klubu za rohem, kde zrovna startuje festival World@Zurich, který má pomocí umění (hudby, výstav a filmů) zdůraznit multikulturní realitu města. Zrovna hrají DJs z Turecka, kteří míchají do orientálních melodií elektrickou kytaru a směs pak stavějí na techno rytmiku. Krátce pohovoříme s ředitelem festivalu, švýcarským právníkem Markusem Hodelem. „Proč dělám tenhle festival? To je přece jasné. Abychom se přestali bát konkurence. Švýcarsko se musí otevřít novým lidem, jinak dopadne špatně. Už teď jsme zlenivělí,“ říká Hodel a mává programem festivalu, který bude pokračovat až do října. Vracíme se do Dachkantine. Myš na Marsu začíná hrát až těsně před třetí. Víc než hudba nás však zajímají drogy, kterými byl Curych v minulosti smutně proslulý.

Parky plné jehel

Ještě před deseti lety jich tu byly tisíce (heroinista na curyšské ulici). FOTO URSULA MARKUS

Klícka bude k ničemu, říká prezident curyšského parlamentu Peter Stähli-Barth Co dělá Curych příjemným městem? Asi nejdůležitější je spojení s přírodou. Pokud se v Curychu rozhodnete vyrazit do přírody, ocitnete se v ní během pár minut, ať už žijete v kterékoli čtvrti. Je tu krásné jezero s čistou vodou, velké parky, lesy, kousek od města máme vysoké hory. Vždycky to tak bylo a my to zachováváme v co nejlepším stavu. Co dál? Snažíme se mít co nejlepší infrastrukturu, zejména veřejnou dopravu, která je nadřazena té osobní. Tady jsme například na severním okraji města, ale spojení s centrem je velmi rychlé. Vlaky z nádraží jezdí každých sedm minut, v centru jste za deset minut. Byl jste někdy v Praze? Ano, před pár lety jako turista. Co vás tam zaujalo? Praha má velmi krásné centrum, ale šokovalo mě, jak malý přístup mají lidé k řece. To je myslím velká chyba. Nábřeží by mělo určitě sloužit jako otevřený prostor pro lidi, prostor, kam lidé chodí, kde žijí. Nejen turisté, ale také místní. Víte, lidé by měli žít víc s řekou. Curych je město řeky, podobně jako Praha. Před deseti lety byl Curych evropskou atrakcí pro narkomany. Jak se vám to podařilo změnit? Zjistili jsme, že policie, ať potlačuje narkomany, jak chce, sama na řešení problému nestačí. Bylo potřeba vytvořit síť lékařské pomoci a nabídnout těm lidem nějakou jinou možnost, abychom je dostali z ulic a parků. V Česku se nyní debatuje o zákazu kouření v restauracích. Jak je to u vás? Tady se o tom taky mluví, ale já myslím, že v baru či restauraci by člověk měl mít možnost si zapálit. Něco jiného je to u veřejných prostor, tam je zákaz v pořádku.

FOTO JAROSLAV PAŠMIK

Za měsíc máte referendum o tom, jestli přistoupíte k schengenské smlouvě o volném pohybu osob v rámci EU. Jak budete hlasovat? Jsem pro. Myslím si, že Švýcarsko nemůže přežít izolované. Jestliže zůstaneme mimo, naše „zlatá klícka“ přestane být brzy zlatá. Když vezmu referenda z posledních deseti let, tak se mi tohle jeví jako to nejdůležitější. Živíte se politikou? Nyní, jako předseda parlamentu, asi tak na padesát procent. Stále jsem profesorem francouzštiny a němčiny na vysoké škole. To je mé hlavní zaměstnání. Víte, u nás lidé nemají profesionální politiky moc v lásce, takže to není zvykem ani u vysokých funkcí. Městský parlament se schází jednou týdně, každý člen je v jedné nebo dvou komisích. Politiku děláme v podstatě ve svém volném čase. Dokonce i poslanci v zemském parlamentu mají politiku jen jako půlúvazek. Až ministři jsou plně placení státem. Vyhovuje vám to? No, je to složité, když se připravujete po večerech. Zvláště u tak velkého města jako Curych. Proč to tedy děláte? Protože mě to baví. Hodně se na tom učím, třeba o plánování města, o architektuře. Je to takové permanentní vzdělávání, které je zvlášť pro učitele velmi důležité.

Při pozorování tančící mládeže nám sice neujdou podezřelí týpci, kteří by tu mohli být „za kšeftem“, a na terase občas zavane marjánka, to je ale tak všechno. „Žádné drogy vám tolerovat nebudeme. Pokud se nějaké objeví, okamžitě voláme policii,“ stojí na vývěsce u klubových záchodků. Spíše než v klubech se drogová historie města psala a píše v jeho parcích. Když se s jedním z novinářů jdeme později koupat k řece do míst zvaných Letten, prohodí cosi o tom, že támhle uprostřed je park, který měl strašně rád James Joyce, ale místo je známější jako bývalé shromaždiště narkomanů. Ještě před deseti lety jich tam byly tisíce. Byl to výsledek městské ultraliberální politiky vůči tvrdým drogám v osmdesátých letech, kdy vznikly zóny, kde je policie tolerovala. Park Platzspitz a později Letten přitahovaly narkomany z celé Evropy. Městští politici se ale přepočítali. Zónami se situace nevyřešila, naopak se prudce zhoršovala, protože je začaly ovládat různé mafie a drogy se šířily do okolí. Přišly tedy poměrně drsné policejní zásahy, ale hlavně propracovaný systém prevence a pomoci závislým lidem. Koncem devadesátých let odhlasovali Švýcaři v referendu podávání heroinu na lékařský předpis, pokud se narkoman zařadí do zvláštního programu. V Curychu nyní existují zvláštní místa, kam si narkomani chodí pro své dávky a lékařskou péči, ale také na kávu či jen tak si popovídat. Do jednoho z nich právě míříme. Místo poblíž jedné z hlavních tříd je otevřené pro všechny bez nějaké zvláštní ochrany, proto není žádný problém se tam dostat. Zubožených narkomanů jsou zde desítky. Někteří jen tak bloumají po chodbách, jiní sedí a přelepují si rány po vpiších na rukou. Je to silná káva, ale raději na sobě nedáváme nic znát, abychom nevzbudili pozornost. Jestliže tady to vypadá takhle, jaké asi byly ony parky ve středu města? Stavíme se k pultu, kde starší žena v bílém, patrně zdravotní sestra, vydává injekční stříkačky, náplasti a dezinfekci. Sestra debatuje s narkomany, je příjemná a usmívá se, musíme chvíli počkat. Mezitím nás zpozoruje jiná žena, patrně lékařka. „Ne, tady žádné informace novinářům neposkytujeme,“ říká mírně, ale nekompromisně. Nikdo nás sice nevyhání, je však jasné, že čas návštěvy se naplnil. Zahlédneme ještě zvláštní prosklené kabiny, kam narkomani vstupují. Zdá se, jako by tam na něco čekali. Víc nám vysvětlí sociální pracovnice, kterou nám doporučují lidé z magistrátu.

Vzhůru k mediteranizaci Na místo srazu přijíždí Nadine Schneiderová (38) na kole, přes rameno má tašku Freitag z recyklovaného materiálu, podle které dnes ve světě spolehlivě poznáte Švýcara. Z očí jí vyzařuje energie. Je devět hodin večer a tato přívětivá, ale rozhodná žena nás provede po současné nejproblémovější čtvrti Curychu, která se rozprostírá kolem ulice Langstrasse.

„Je to bývalá proletářská čtvrť,“ vysvětluje Nadine. „Bydleli tady Brecht, Mussolini, velmi si ji oblíbil i Lenin. Teď tu žijí především přistěhovalci, kteří jsou vlastně jakýmsi novým proletariátem. Napočítali jsme tady přes 150 různých národností.“ Po cestě míjíme na rohu Andělské ulice dům, který slouží jako domov důchodců. „Tady žijí staří lidé, kteří mají problém s alkoholem. Mohou zde dožít, aniž by se museli úplně vzdát své vášně,“ říká Nadine. Přes ulici začíná rozsáhlý park, u jehož vstupu odkládá kolo. Dál se pokračuje pěšky. „Park byl kdysi plný narkomanů, ale my jsme jej postupně získali i pro ostatní lidi,“ naznačuje sociální strategii. Na travnaté ploše leží nějakých pět set převážně mladých lidí, kteří poslouchají koncert místní písničkářky. Žádné pódium, jen pod stromem natažený koberec, pár reprobeden a dva reflektory. Atmosféru parku doplňuje nádherná otevřená restaurace v přízemí kruhové budovy. „Tohle je veřejné centrum pro lidi ze čtvrti. V prvním patře jsou různé místnosti například pro společné vaření, lidé tam mohou provozovat různé koníčky nebo hry, azyl tam najdou také matky s dětmi,“ rozpovídá se mladý muž, který má na starosti pořádání koncertů a částečně také pečuje o místní komunitní centrum. Jedním dechem dodává, že to, co vidíme, nyní vypadá velmi luxusně, ale celý vývoj trval několik let a stál všechny spoustu energie. Při východu z parku potkáváme partu tří mladých lidí v modrých tričkách s výrazným nápisem S. I. P. (Sicherheit, Intervention, Prävention). Jsou zvláštním mezistupněm mezi sociálními pracovníky a policií. Jejich úkolem je mluvit s narkomany a alkoholiky, které najdou na ulici. Obvykle je přemlouvají, aby šli do některého z veřejných center pro závislé lidi. Pokud domluva nepomůže a lidé zůstávají pořád na ulici, zavolají policii. „Právě jdeme omrknout park u blízké školy,“ říká jeden z trojice. Ale proč, když jsou prázdniny? „Musíme to hlídat i teď. Kdybychom teď přestali, mohly by být později problémy.“ Blíží se půlnoc. Čeká nás cesta do velkého parku v bývalém vojenském komplexu, kde Nadine pomáhá alkoholikům. Vstup do parku je drsný, na cestě sedí dvě mladé dívky a právě si píchají heroin. „Tebe znám,“ křikne jedna z nich na Nadine. „Nejsem tu pracovně,“ dostane se jí stručné odpovědi. Míříme k velkému ohni, který plane na druhé straně. Kolem sedí parta lidí, popíjejí a klábosí. Vedle pod stromem další. „Důležité je naučit je žít spolu, něco vytvářet, o něco se starat,“ vysvětluje Nadine a ukazuje v parku labyrint, který alkoholici společně tvoří. Nadine se stará, aby měli alkoholici a narkomani v parku co nejlepší podmínky, nyní pro ně například shání mobilní toaletu. Při procházkách okolo Langstrasse vycházejí na povrch další a další zajímavosti. Téměř každá národnost zde má svůj komunitní dům nebo alespoň bar. Když míjíme vůbec první italskou restauraci ve městě, vypadne z Nadine, že o oživení města se vlastně zasloužili nejvíc cizinci. Začali s ním Italové, kteří ovlivnili zdejší kuchyni a styl restauratérství. Do té doby nebylo zvykem, aby restaurace měly prostorné zahrádky, aby vznikaly téměř na zelené louce – v parcích a na nábřežích. Odtud tedy vane nový styl města, kterému někteří říkají mediteranizace. Znamená uvolněnější životní styl odehrávající se více na ulicích. Pro Curych je to něco skutečně nového. Po staletí tady převládala přísná a asketická protestantská kultura, která si na nějaké veselí, otevřenost a požitkářství nepotrpěla. Dodnes je to patrné na strohé architektuře místních kostelů i měšťanských domů. Nyní jsou v nich ovšem italské, španělské, brazilské, turecké, thajské a různé jiné bary a restaurace, které kdysi přísné město neuvěřitelně oživují.

Ilegalita funguje skvěle A je tady pondělí 1. srpna, den, kdy Švýcaři slaví své narozeniny. Letos je na pomyslném dortu 714 svíček. Tolik let uplynulo od doby, kdy se spojily první tři švýcarské kantony a vytvořily koalici proti tehdy vládnoucím Habsburkům. Švýcaři už nechtěli podléhat a platit daně žádné vnější moci. V následujícím století porazili armády Habsburků hned třikrát a díky válečným úspěchům se k nim připojily další kantony. Nakonec získali oficiální nezávislost na Svaté říši římské. Švýcarsko dokonce podnikalo další výpady směrem na jih, po první porážce roku 1515 se ovšem stáhlo z mezinárodní scény a vyhlásilo neutralitu, která v podstatě trvá dodnes. S Evou a jejím přítelem chceme slavit u jezera na jednom molu, kde má hrát skvělá jazzová kapela. Nakonec je ale všechno jinak. Dáváme přednost ilegální párty. Ilegální akce dredařů, pankáčů, technařů, anarchistů, squatterů, antiglobalistů a obyčejných civilů běží již od pátku, když přepadová skupina těch nejdredovatějších vybudovala ze dřeva a plachtoviny na nábřeží naproti curyšské burze a několik set metrů od největších bank paralelní město Shanty Town. Za pár hodin vyrostla desetimetrová pozorovací věž s několika poschodími, dřevěná lávka přes řeku a obrovské týpí s vodním mlýnem uprostřed proudu. Součástí alternativního města jsou také tři hudební pódia, bary a informační středisko. Policisté, kteří přijeli na místo, se nechali slyšet, že pokud nebude

TÉMA

RESPEKT 36 V 5.–11. ZÁŘÍ 2005

15

Po letech přísnosti přišlo veselí: žít tady je jackpot. FOTO URSULA MARKUS

mumraj nikomu z okolí vadit, budou jej tolerovat. Nakonec se ale z místní radnice dozvídáme, že jde o politické rozhodnutí, situace se nemá vyhrocovat. Od začátku je jasné, že akce má nejen happeningový, ale také politický obsah. V rozdávaných

letácích organizátoři protestují proti „globálnímu Curychu“ a zmenšování prostoru pro alternativní nebo spíše paralelní kulturu, která by nebyla napojena na konzumní společnost. „Policie má sklony k větší represivnosti. Squaty a naše bary

jsou vytlačovány. Město má tendenci chovat se jako firma, která se chce co nejvíc zavděčit zahraničním firmám a investorům, ne svým obyvatelům. Na to upozorňujeme, když protestujeme proti globalizaci Curychu,“ vysvětluje na pozorovací věži Michael, jeden z organizátorů akce. Pro něj je Curych tím „nejlepším městem na světě“, protože mu zatím příliš nebrání budovat paralelní kulturu. Michael žije ve squatu, tedy zabrané budově, podobně jako třeba v Praze fungovala svého času Ladronka nebo Medáci ve Starých Střešovicích. Zábor budovy, která leží ladem a se kterou nemá majitel jasné úmysly (drží ji třeba jen ze spekulativních důvodů), je v Curychu legální. Město tak mimo jiné nutí majitele, aby každý objekt našel velmi rychle nějaké využití. Jinak se o něj postarají squatteři a policie majiteli nijak nepomůže. Je zajímavé, jak projekt Shanty Town vnímají starší obyvatelé Curychu. „To, co tady ti mladíčci předvádějí, považuji za umění,“ říká asi padesátiletý novinář z magazínu Švýcarská rodina, který má kancelář hned naproti. „Město postavilo za ekonomického boomu minulé dekády v centru moc kanceláří, které teď, když přišla recese, zejí prázdnotou. Protesty těch lidí úplně chápu,“ dodává. Následující ráno zbývá po paralelním městě na nábřeží jen podupaná tráva, kupky sena a týpí s vodním mlý-

nem uprostřed řeky. Jak rychle bylo postaveno, tak rychle zase zmizelo. „Co si o tom myslíme? Ti mladí protestovali asi proti tomu, že mají všeho dostatek,“ dumá na mostě asi šedesátiletý švýcarský pár. Souhlasí s tím, že mumraj policie tolerovala? „Jak tolerovala? Naopak, vůbec to netolerovala. Nastavila jim jasné hranice, že do tohoto rána musí skončit. No a vidíte sám, jak to funguje.“ Seno na nábřeží necháváme za sebou, náš výlet končí. Míříme na nádraží, kde se v kiosku ptáme po tom správném nástupišti. Cestu nám ukazuje mladá černoška jménem Khumbuzile ze Svazijska, která kiosek vede. Taky se jí tady tak líbí? „Žít v Curychu je jackpot,“ usmívá se Khumbuzile a spěchá zpátky do práce. Náš vlak právě přijíždí. Jaroslav Pašmik, Curych

Q

Rozšířená verze tématu je k dispozici pro předplatitele na www.respekt.cz.

Tento text vznikl díky laskavé podpoře FONDATION EUROPÉENNE DE LA CULTURE.

INZERCE

—HaFdivadlo—

dětské divadlo HaFstudia hledá zájemce o • herectví — studování představení, dramatická výchova • zpěv a hru v kapele pro divadlo — zpěv sólový, sborový, libovolné hudební nástroje, nacvičují se písně pro divadelní představení

• scénografii a kostýmy — výtvarné práce na představeních (návrhy, příp. realizace scény, rekvizit, kostýmů) ve věku od 6 do 18 let. Pravidelná veřejná vystoupení v Praze. Zkoušky 1x týdně, někdy i o víkendech. Informace a přihlášky: Praha 1, Široká 6, tel.: 222 313 278, 774 181 001, e-mail:[email protected], www.hafstudio.cz

16

ROZHOVOR

5.–11. ZÁŘÍ 2005 V RESPEKT 36

Přesvědčit Evropu, že jsme stejní S Ivanem Pilipem o Česku, jeho bance a návratu do politiky najdou, ale všechno půjde mnohem pomaleji, než jsme si ještě před rokem mysleli. Evropská integrace je zřejmě nezvratný proces, jen bude vše bolestnější a složitější. Pokud jde o dohlednou dobu... myslím, že za britského předsednictví se toho příliš nestane, Rakušané se soustředí na dotažení rozpočtu, bude se čekat, co volby v Německu, a na prezidentského kandidáta ve Francii, a teprve pak bude možné, aby debata dostala další impulzy. Jaký přínos pro Evropu, pro integraci může mít Česko? Spíš bych to viděl v dlouhodobé perspektivě. Musíme přesvědčit západní Evropu, že naše životní zvyky, způsob života, odpovědnost jsou stejné jako jejich, že jsme sice ekonomicky chudší, ale jinak normální. Výhrady proti integraci budou mizet ve chvíli, kdy se lidé na Západě přesvědčí, že jsme stejní. V Evropě dnes jde o vzájemné sžívání. Bude to dlouhá cesta. A co třeba vztah ke Kubě? Tam se nám přece podařilo ovlivnit Unii. To nebyl přínos? Přístup ke Kubě není tím, co Česko zapíše do myslí milionů občanů západní Evropy, ale pro ty, kteří to sledují, byl náš postup významný a správný. FOTO LUDVÍK HRADILEK

Ivan Pilip se narodil roku 1963 v Praze, kde vystudoval Vysokou školu ekonomickou. V letech 1993–6 byl předsedou KDS, po sloučení s ODS patřil k vrcholným představitelům Klausovy strany a byl považován za jeho možného nástupce. Roku 1997 se však proti němu postavil a podílel se pak na vzniku Unie svobody. Od počátku 90. let působil ve vysokých vládních funkcích. Od května 2004 pracuje v Lucemburku jako viceprezident Evropské investiční banky.

J

ak se vám líbí v Lucemburku? Je to tam zvláštní, inspirující, zajímavé. Ve městě žije plno národností, spousta menšin, jezdí tam na práci hodně lidí z okolních zemí... Na mě se někdy dívají jako na někoho z trochu exotické východní Evropy. Pracujete na vysokém postu ve velké instituci Evropské unie. Vaši kolegové vnímají jako exotickou i Českou republiku? Ti, kteří Evropu sledují, ji vnímají jako přehlednou zemi. Pravděpodobně kvůli stabilitě politické scény. Vy taky považujete naši scénu za stabilní? Česká politika prochází řadou krizí, ale nedělal bych z toho unáhlené závěry. Často bývám pracovně v Polsku, Slovensku nebo Maďarsku, kde je to podobné: periodicita vládních krizí, aféry, deziluze občanů z politického vývoje... Byl jste ve vedení strany, která kdysi představovala alternativu k ODS a ČSSD s jejich černými konty a podezřeními na korupci. Nakonec jste selhali. Kde se stala chyba? Po mém soudu největší chybou bylo, že jsme nedotáhli do konce myšlenku čtyřkoalice. Byl tu prostor pro pravostředovou stranu, která slibovala liberální politiku a otevřenost. Ten prostor tu pořád je, ale zabírá ho zatím ODS, která má pevné pozice v krajích, prezidenta, který vyšel z jejích řad, a slibnou pozici před volbami.

Kdo tehdy selhal? Vyjednávači všech čtyř stran pod vnějším tlakem. Tedy i já. Nedokázali jsme se dohodnout. Byla to největší šance na liberalizaci naší politické scény, největší promarněná šance po roce 1989. Každý z účastníků na to asi má svůj názor, ale podle mě zvítězil zájem stranický nad zájmem společným. Proč nejsou liberálové v české politice úspěšní? Nevím, jestli se ptáte toho pravého: jsem liberál jen v ekonomice, osobně vyznávám spíš konzervativní hodnoty – proto jsem tíhnul ke spolupráci s lidovci. Problém vidím v tom, že se nepodařilo dát čtyřkoalici směr, jenž by vyhovoval lidem, kteří cítí nesocialisticky, ale nelíbí se jim určité rysy radikálního či národoveckého stylu politiky ODS. Vidíte v Česku osobnost, která by dokázala sjednotit malé strany, nebo vytvořit stranu, jež by ten prostor zaplnila? Takovou roli by mohli sehrát Jan Kasl a Josef Zieleniec. Já bych ale tomu projektu začal důvěřovat ve chvíli, kdy by si stoupli před média a řekli, že hlavní zájem je jít společně. Obávám se, že k tomu nedojde. Jak vnímají vaši kolegové názory prezidenta Klause? Třeba že by se Evropa měla změnit na Organizaci evropských států? Hlavní evropský politický proud, který dnes rozhoduje, bere jeho názory jako zajímavé pro intelektuální diskusi, ale irelevantní pro skutečnou debatu o tom, co se má stát. Je to možná trochu i škoda – přestože s naprostou většinou názorů Václava Klause na evropskou integraci nesouhlasím, jistě je tam co kritizovat. Tento způsob ale podle mne příliš změn nepřinese.

Nepřehledná situace Jak vidíte budoucnost Evropy po tom, co vývoj Unie zbrzdilo neschválení ústavy? Unie teď reflektuje, co se stalo. A stalo se toho hodně najednou. Přece jen – Unie přijala deset nových zemí a nedělejme si iluze, že si tady někdo myslí: Vrátili se staří členové rodiny. Většina západního světa o bývalém východním bloku mnoho neví a nové vzájemné poznávání bude trvat dlouho. A do toho časově nešťastně přišla diskuse o přijetí Turecka. Vy máte s přijetím Turecka problém? Ve vnímání evropské integrace jsou dva možné přístupy. V jednom Evropa nabízí dalším zemím, tedy i Turecku, aby přijaly její ekonomický a politický model. Pak je otázka, proč by nemohlo následovat Maroko a další státy. Při druhém možném přístupu se evropské státy spojí na základě společné historie, kultury, náboženství ve smyslu tradic, které oblast formovaly. To je můj pohled na EU a do něho Turecko nepatří. Ale patří tam po mém soudu státy bývalé Jugoslávie a samozřejmě Ukrajina. A jak bude pokračovat jednání s Tureckem? Dnes je už stěží možné, aby bylo přijato bez referenda. A nevěřím, že to může v klíčových evropských zemích projít. Kudy půjde podle vás evropská integrace? Situace je nepřehledná. Věřím, že se východiska

Myslíte, že bojkot Castra je na místě? Nebo má pravdu Unie, když se Kubě otevírá? Kuba má diktátorský režim a potřebuje, aby se jí to dalo na vědomí. Na druhou stranu si myslím, že když Kubánci poznají co nejvíce z demokratického světa, může to pomoci režim oslabit. Nepovažuji však za vhodné na Kubě investovat. Stejný problém mám s Běloruskem. Může režim na Kubě přežít Castra? Obecně se má za to, že pokud žije, režim nepadne. Z toho ale nevyplývá, že se s pádem Castra na Kubě automaticky něco změní. Může se najít nový vůdce, nebo skupina vůdců, kteří budou dostatečně silní. Navíc každý režim, který přijde, bude pod tlakem USA, přičemž v celé Střední Americe panuje silný antiamerikanismus a lidé se budou asi vlivu USA a potažmo demokracie bránit. Může být těžké to změnit. Existuje nějaký model, jak transformovat socialistickou ekonomiku na tržní hospodářství? Mohou být české zkušenosti k něčemu Kubě nebo Severní Koreji? Můžeme napomoci tomu, aby se země vyhnuly chybám aspoň v dílčích věcech. Myslím ale, že naše zkušenost bude bližší Bělorusku než Kubě. Severní Koreu si vůbec netroufám hodnotit: je to zvláštní a možná kulturně odlišný svět. Tam je nejpravděpodobnějším řešením sjednocení, nicméně ani to není lék, jak je vidět na bývalé NDR.

Banka je jako velký tanker Byl jste víc než rok ministrem financí. Jak hodnotíte současného ministra a jeho snahu o úspory a reformy? Dělá, co může, jeho situace není snadná. Podstatná část ČSSD má zřejmě na vývoj ekonomiky jiný názor. Je jasné, že politická situace nenahrává nějaké průlomové reformě. Je odklad nutných ekonomických reforem naší specialitou? Naopak: země, které provádějí reformy, jsou spíš výjimkou. Na Slovensku to prošlo, protože se zdálo, že se po Mečiarovi začíná úplně znova, a lidé přijali nepopulární reformy, utahování opasků. Ministr Mikloš byl navíc teoreticky silný ekonom a měl politickou oporu v premiérovi. Taková politická konstelace v Česku není, ministrovi financí se střídali premiéři jako na běžícím pásu. Může reformám napomoci Evropská komise, vaše banka nebo jiné evropské orgány? Nepřímo asi ano. Politici ve všech zemích totiž využívají Evropskou unii k tomu, aby obhájili nepopulární věci, ke kterým patří i ekonomické reformy. Jisté je ovšem jedno: zásadní reformy musí vždycky vycházet zevnitř. Co může Evropská investiční banka (EIB), v jejímž vedení jste, nabídnout oproti soukromým bankám? Není jen jejich konkurentem financovaným ze státních zdrojů? Určitým způsobem ano. Banka půjčuje podobně jako soukromé ústavy jen na dobře spočítané a zajištěné projekty, na druhou stranu jsou její úroky jen o něco málo nižší než u komerčních bank. Rozdíl je v zaměření a dalších věcech. Podporujeme projekty, které pomáhají celkově k rozvoji struktury země, regionům a městům. Můžeme také poskytnout expertízu, máme lidi se zkušenostmi z mnoha zemí a projektů. Naše účast ve

financování velkých projektů je pro soukromé banky zárukou kvality, jsou pak ochotnější na ně půjčit. Příkladem je třeba pražské letiště. V bance jste odpovědný za Česko, Polsko a Slovensko. Podílíte se na hodnocení projektů v těchto zemích? Jsem členem vedení, které rozhoduje o prioritách banky. Jako viceprezident, stejně jako mí kolegové, do jednotlivých projektů nazasahuju, spíš kontroluju jejich soulad se směřováním EIB. Společně rozhodujeme o největších podnicích, jako je Brennerský tunel či satelitní evropská navigace Galileo, která má stát osm miliard eur. Navíc má každý viceprezident na starosti určité typy projektů. Já například projekty týkající se evropské dopravní sítě a projekty, kde se spolupracuje s evropskými fondy. EIB zřizují členské státy EU, ale není přímo pod kontrolou unijních orgánů. Jak je zajištěno, aby podporovala cíle a politiku Unie? Diskutujeme se členy Evropské komise, její zástupce je na každém jednání dozorčí rady banky. Má právo veta a jeho ne může být zlomeno jen hlasy všech ostatních členů rady, což se téměř nikdy nestalo. Snažíme se číst materiály Evropské unie, a pak je promítnout do politiky banky. Kam směřuje EIB? Mluví se o její reformě. Budeme se snažit hrát větší roli v nových členských zemích EU: významná část naší činnosti zůstane ve financování infrastruktury a alternativních zdrojů energie. Zaměřujeme se více na půjčky regionům. Chceme podpořit menší a střední podniky. Nepůjde ale o žádný dramatický obrat, banka je obří instituce jako velký tanker. Změna kurzu určitou dobu trvá. Jste v EIB odpovědný za projekty, v nichž spolupracují soukromníci a stát. Kdy je vhodné tento model Public Private Partnership (PPP) využívat? Odhady EIB říkají, že je to řešení pro projekty v hodnotě od dvacet milionů eur, navíc projekty jednolité. Zároveň je třeba zvážit, zda je forma PPP skutečně výhodnější než normální půjčka. Pro které oblasti se PPP hodí? Například pro dálnice a pro zdravotnictví. Banka je s PPP velmi úspěšná třeba ve Francii, kde soukromé společnosti na základě dohody se státem renovují a posléze provozují nemocnice. Nenabízí ale PPP způsob, jak nenápadně zadlužit stát? PPP je založeno na principu staví se hned a platí později, a tím se samozřejmě zvyšuje dluh, i když se to ve statistice neobjeví. Proto by PPP měly směřovat do projektů, kde lze tímto postupem dosáhnout skutečných úspor. Ještě bych poznamenal, že v Evropském parlamentu se diskutovalo o tom, že jde vlastně o skrytou formu odstátnění. Já si myslím, že ano, a že je to dobře.

To nás ani nenapadlo Nestýská se vám po době, kdy jste byl „korunním princem“ ODS a možným nástupcem Václava Klause? Vůbec ne. Život jde dál a přináší jiné šance. Litoval jste někdy, že jste roku 1997 s Janem Rumlem vyzvali Václava Klause, aby odešel z vlády? Tedy účasti na tom, čemu se v českém politickém žargonu říká „sarajevský atentát“? Ne. Museli jsme jednat. Chtěli jsme vládu zachránit, ne položit. Když se objevila informace o černých kontech ODS, situace se vyhrotila a ozval se i šéf lidovců Lux, že vystoupí z vlády, pokud nebudeme nějak reagovat. A my jsme zvolili toto řešení. Jenže jsme asi nedohlédli hloubky problému. Nedocenili jsme, že pro spoustu lidí jsou černé fondy běžnou věcí. Že mnoha lidem, jak v jedné knížce píše Petr Šabach, nevadí ani tak, že ti nahoře kradou, jako fakt, že se tak nemohou chovat taky. Později mi jeden spolustraník z ODS říkal, že bez černých peněz se nedá nic dělat, ani vládnout, ani podnikat. Nelituju listopadu 1997, ale toho, že se nepodařilo dotáhnout do konce politický projekt s Unií svobody. Víte, co budete dělat, až vám skončí mandát pro funkci v EI bance? Prý chcete zůstat v Lucemburku? Vím, co dělat nechci: vrátit se do české politiky. To je za mnou. Jinak je vše otevřené. To, čím se budu zabývat, i to, kde budu bydlet. Svět už není uzavřený, do Prahy je to odevšad z Evropy kousek. Marek Hudema, Jaroslav Spurný

Q

DEBATA / INZERCE

RESPEKT 36 V 5.–11. ZÁŘÍ 2005

Ach, nerušte mi mé dráhy Debata čtenářů na www.respekt.cz První souboj Českých drah s nastupující konkurencí se odehraje teď v září o tratě v Karlovarském kraji – a pak možná i jinde. Není přitom jasné, jak dosavadní monopolista v konkurenčním tlaku obstojí. Psali jsme o tom nedávno v textu České dráhy, třeste se (Respekt č. 34/2005) a další debata se vede na našich webových stránkách. Otázka zní: Jak se díváte na budoucnost zdejší železnice? Jsem příznivcem železnice, ačkoli s ní profesionálně nemám nic společného. Z čirého fandovství jsem si ovšem projel už řadu lokálních tratí na západ od nás. Je to skutečně zážitek a hledat jakoukoli kritiku je skutečně složité. Jako obchodníkovi mi je ale jasné, že dostat tyto lokálky na tak excelentní úroveň, v které se odrazí okamžitě i zájem cestujících, znamenalo hlavně dvě věci – snahu a peníze. Mám obavy, že u nás v současnosti obě tyto věci směrem k železnici naprosto chybějí! S ČD jako v podstatě monopolním dopravcem jsem osobně celkem spokojen, Švýcarsko to tedy skutečně není, ale podle mě dělají, co jim finance dovolí, a také by to mohlo být výrazně horší. Můj největší dík patří ČD za to, že nepozavíraly šmahem všechny lokálky, tak jak to udělali skoro všichni před mnoha lety na západ a nyní na východ od nás!

Jsem rád, že se na drahách rodí konkurence, protože přiměje ČD zvýšit úsilí o zkvalitňování svých služeb. Ačkoli pro mě mají ČD jako dopravce i v tomto století místo, uvítám co nejrychlejší konec jejich monopolu. Michal Janko, [email protected] Osobně si myslím, že jedním z problémů ČD jsou zaměstnanci a především odbory. Jejich požadavky na zvyšování mezd a hrozby stávkami jsem nikdy nechápal s ohledem na to, že firma se nezlepšovala v hospodaření. V naší firmě nedostane nikdo plošně přidáno nebo prémie, pokud nesplníme vysoce stanovený plán. Pak se těžko restrukturalizuje, pokud jsou jednou z brzd odbory a jejich požadavky. Z brigád za studentských let (cca před pěti roky) u firmy působící vedle nádraží mě také šokoval přístup některých drážních zaměstnanců k práci (hlavně u uklízecích čet). Tehdy mi došlo, proč jsou vlaky často špinavé... Výše uvedené rozhodně nevztahuji na všechny zaměstnance ČD, nicméně u spousty lidí tam bezpochyby chybí v běžných firmách obvyklá kontrola a vedení zaměstnanců a na to navázané odměny či cokoli jiného z výsledků kontroly vyplývajícího. [email protected]

Petr Tejkl, [email protected] Jezdím po železnici pouze občas jako turistka, ale rok po roce se přesvědčuji, že se za posledních 15 let zas tak moc nezměnilo. Naše nádraží má například každý rok nádherné petúnie a pelargónie, ale toalety jsou již několik let nedostupné. České dráhy se nikdy nedokázaly zbavit socialismu. Kritika je na místě se vším všudy. Naprostá neschopnost vrcholového managementu i odborů, které zajímá pouze výše platu, je evidentní. O ministerstvu dopravy ani netřeba mluvit. Přesto jezdím vlakem ráda. Většinu cesty prostojím u okna a kochám se krajinou. Ráda poslouchám pravidelný rytmus kol a užívám si kolébání vagónu po kolejích. To v autě ani v autobuse nezažiju. Když (dnes zcela náhodou) narazím na zpívající mládež s kytarou, vždy si k nim s dovolením přisednu. Ráda si cestou podrbu se starými lidmi nebo s maminkami s malými dětmi. Ráda se dívám, jak psi klidně leží a mhouří oči, evidentně se jim ve vlaku líbí. Letos jsem narazila i na jednu husu v košíku a několik houbařů s úlovkem. Lidé jsou ve vlaku nějak sdílnější. A pak ještě průvodčí! Jsou to nejlepší, co ve vlaku najdete. Loni jsem se například setkala s jedním čtyřicátníkem, který uměl pět jazyků, oblastní tratě znal nazpaměť i s přestupy, v kapse měl foukací harmoniku a byla s ním hrozná legrace. S takovým průvodčím zapomenete na všechny železničářské problémy. Za průvodčího si ráda zaplatím. [email protected] Fandím konkurenčnímu prostředí. Jezdím vlakem často, byl bych rád, kdyby v ČR vlaková doprava kvetla... ale ČD jsou pro mne příkladem strašného socialistického podniku plného šlendriánu a tuposti. Jsem sice jejich zákazník, ale spíše se cítím jako nula. Kromě stupidních reklam nevidím žádnou zřejmou snahu ČD změnit se a brát cestujícího konečně jako zákazníka... Boris Cvek, [email protected] Před nedávnem jsem se vrátila z dovolené ve Švýcarsku, ještě jsem toho plná. I vlakem jsem se tam několikrát projela, z toho se budu dlouho vzpamatovávat. Před nádražím v Lucernu parkuje tak na dvě stovky kol, auta asi taky, někde v garážích. Větší vzdálenosti se prostě jezdí vlakem, i když to asi pro samotného cestujícího levnější není (ale zase když si koupíte rovnou zpáteční jízdenku, máte tu cestu zpět skoro zadarmo). Ale prý tam tak před 20 lety taky vládla silniční lobby. Bojím se ovšem, že stav naší „demokracie“, která vidí sotva od voleb do voleb, a lid žádá jednoduchá řešení bez vlastní spoluúčasti, nějaký zásadní posun od silnice k železnici neumožňuje. Jarmila Skopová, [email protected] O tom, jak vypadá kultura cestování v ČR, si každý z nás udělá jasný obrázek, pokud jezdí pravidelně vlakem. Za ty roky, co jezdím vlakem, jsem si už zvykl, ale vždy mě moc mrzí, pokud se dostanu do zahraničí (Rakouska, Německa). Kdy už se u nás něco pohne? [email protected] Milí kritici, srovnávejte to, co se srovnávat má – tedy české dráhy s drahami slovenskými, polskými či maďarskými. Neříkám, že by změny nemohly být rychlejší, neomlouvám diletantství (nejednou jsem už zaplnil stránky knih přání a stížností, bojuji třeba za funkční el. zásuvky ve vlacích). Vycházejme však z reality, nikoli snu. Cestování vlakem je dnes v Čechách o mnoho příjemnější než před deseti lety, příjemnější než cestování autobusy.

Závažné problémy ČD: 1) Tratě po komunistech v dezolátním stavu. 2) Vozy a lokomotivy šité na dělnicko-rolnický standard a vyvíjené v rámci socialistické dělby práce. 3) ČD si platí dopravní cestu – tedy koleje, budovy a „pozemní“ personál až po výpravčí – sama. Na rozdíl od konkurenční silniční dopravy, ve které vše až po dopravní signalizaci a dopravní policisty platí stát, tedy my všichni pěkně společně a neodvolatelně. Jestliže například stroje s maximální rychlostí 80 km/h musí jet přes most 40 km/h, protože je ve špatném stavu, pak nemůže být dráha rychlá a má také méně cestujících i nákladů. To se pak těžko konkuruje... A srovnání třeba s Německem či Švýcarskem dopadne – bídně. Tomáš Jakl, [email protected] Pokud bude železnice u nás tak drahá jako nyní a navíc s nepřehledným systémem slev, tak bude nadále většina lidí jezdit autem, protože je to levnější. Pokud budou brněnští radní přes protesty občanů odsouvat nádraží dál od centra, bude více lidí jezdit autem. Pokud bude stále více lidí volit ČSSD a KSČ, tak odjedu (autem) někam jinam z této republiky... [email protected] Jezdím drahou občas, vlaky mají moji sympatii. Bohužel na ČD je pořád poznat, že jsou státní. Jeden příklad: celé roky jsem byl zvyklý si nechat dopravit kolo na místo budoucího pobytu. Jaký však byl šok, když jsem letos chtěl nechat poslat kolo dcery z jednoho místa na druhé. Dráhy zrušily službu přepravy kol a spěšnin. Pouze je umožněno mít kolo s sebou ve vybraných spojích (je to dobrá služba, ale neřeší návaznost na další spoje a navíc – jestliže je určený vlak plný, s dalším kolem tam už nikoho nepustí!). Na informacích jsem se dozvěděl, že ani kočárek nelze podobným způsobem zaslat (zrušeno od nového jízdního řádu). Myslím, že zrušením této služby ČD opět ukázaly, že jim nejde o zákazníka... Vždyť tato služba se dá zorganizovat a provozovat i úsporně. A navíc je to služba, která nemá náhradu – do autobusu vás s nadměrnými zavazadly nevezmou. František Wanke, [email protected] Optimalizaci provozu na lokálce Sokolov–Kraslice, kterou pod svou taktovku převzala od Českých drah soukromá firma Viamont, nelze nevidět. Do Oloví byly umístěny samovratné výhybky, čímž je možné křižovat vlaky bez asistence. Celou trať řídí jeden dispečer, většina ostatních provozních zaměstnanců byla zrušena (výpravčí, signalisté, výhybkáři apod.). Vlaky jezdí od rána až do večera sem a tam, čímž se optimalizuje jejich využití (méně stojí, více jezdí). Je pravda, že opravu tratě provedl Viamont víceméně na vlastní náklady a má ji jako svoji reklamu (je to nakonec stavební firma), nicméně i tato oprava má nepochybně pozitivní efekt například ve zkrácených jízdních dobách, menší spotřebě energie díky nezpomalování u rozpadajících se úseků, větší atraktivitě pro cestující (rychlost, méně drncání) atd. Podobné je to i s obnovením tratě do Německa, ta přinesla zejména německé cestující a s nimi další tržby. Prostě tato lokálka je ukázkou toho, jak by měly lokálky fungovat (jízda téměř bez obsluhujícího personálu, častý provoz, přípoje na hlavní tratě apod.), bohužel mnohde se jde cestou právě opačnou, tj. ruší se spoje až na nepoužitelnou hranici, když se neudržovaná trať rozpadá, tak se sníží rychlost… K vidění například v Ústeckém kraji. Josef Trögl, [email protected]

17

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Uplynulo 40 let od úmrtí jedné z největších osobností světové architektury XX. století – švýcarského vizionáře Le Corbusiera, vlastním jménem Charlese Edouarda Jeannereta. Le Corbusier doslova pobláznil na prahu 20. let českou avantgardu v čele s Karlem Teigem, s nímž pak vedl disputace o poslání

5.–11. ZÁŘÍ 2005 V RESPEKT 36

Věk adrenalinového počasí Klima se mění, přírodní katastrofy má však na svědomí jen zčásti

Le Corbusier a česká architektura architektury. Švýcarský projektant byl několikrát v Československu, přednášel tu a také hodnotil zdejší produkci, přičemž byl sám překvapen, kolik staveb v jím definovaném funkcionalistickém stylu tu bylo realizováno, zatímco v Paříži, kde působil, avantgardní architektura tvrdě narazila. Le Corbusier přijel na pozvání Jana Bati také do meziválečného Zlína a vypracoval tu několik studií na rozvoj města, firemní pavilon na Světovou výstavě v Paříži nebo typové obchody do Francie. Až na poslední bod nebylo ovšem postaveno nic, Baťovi se zdály Švýcarovy nápady příliš extravagantní. Architekt Vladimír Karfík, který jako první Čech pracoval v polovině 20. let u Le Corbusiera v Paříži a později vedl Baťův projekční ateliér, vyprávěl autorovi tohoto sloupku o svém svérázném šéfovi. Švýcarský vizionář byl suchý patron, jen zřídka se pustil do delšího výkladu. Pracoval v asketickém prostředí bývalé klášterní chodby, kde měl po celý život svůj ateliér. Další hvězdy světové scény, které Karfík rovněž osobně poznal – Adolf Loos a Frank Lloyd Wright –, neměly Švýcara příliš v oblibě. Vytýkali mu přílišný důraz na vnější proporce stavby, zatímco vlastní řešení obytných prostorů zůstávalo stranou. Le Corbusierovi chyběl rovněž cit pro technický detail. Nebyl to zkrátka projektant, který by trávil život u rýsovacího prkna. Jak vzpomíná Karfík, za svého zlínského pobytu trávil slavný architekt většinu času v kavárně, kde své geniální nápady kreslil barevnými tušemi na papírové ubrousky. Od října začne vycházet nový časopis Architektura dnes. Bude ho vydávat Jiří Horský, který stál až donedávna v čele jiného magazínu Architekt. Ten vlastní Obec architektů. Mezi obcí a Horským došlo v nedávné době ke sporům, které se týkaly výhodnosti nebo spíš nevýhodnosti vzájemné smlouvy. Protože se obě strany nedohodly, šéfredaktor odešel a založil si vlastní periodikum. A tak je to správné – Horský má bezesporu zásluhy o velmi dobrý kredit Architekta, ale je pravda, že časopis v poslední době poněkud stagnoval a stěží mohl oslovit především mladší generaci. Změna tedy může být ku prospěchu, uvidíme, jak si povede jeho nový šéfredaktor Julius Macháček. Podstatné je, že vznikne konkurenční prostředí. Vzájemné soupeření dvou avantgardistických periodik Stavitel a Stavba z 20. a 30. let minulého století bylo pověstné a nevelké domácí scéně velmi prospělo. Doufejme jen, že půjde o férový boj a nikoli vzájemné vyřizování účtů. Zdeněk Lukeš Autor je historik architektury.

Jedna z pracovních verzí obálky nového časopisu. REPRO RESPEKT

Teď už to půjde jen rychle nebo náhle. (Koně prchají před tornádem, 90. léta, USA.) FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

N

ičivé hurikány ve Spojených státech, katastrofální sucha a požáry na jihu starého kontinentu, v Asii i Austrálii, devastující povodně a vlny veder ve střední Evropě: píšeme další „obyčejný rok“ plný neobyčejných rekordů počasí. Co se to s pozemským klimatem děje? A jak můžeme jeho nebezpečným rozmarům čelit?

Teplí a jasní bývali časové Ani ten největší kliďas dnes nemůže popřít, že počasí začíná být v posledních letech všude na světě „divné“. Prakticky ve všech koutech planety každoročně padají historické teplotní rekordy. Evropany i obyvatele severní Ameriky začínají trápit neobvykle dlouhé a tuhé zimy, po nichž zpravidla následuje nadprůměrně teplé jaro vystřídané vlnami abnormálních letních veder a suchem, jež nakonec vyústí ve smrště, deště a povodně. Jak ale ukazuje pohled do starých letopisů, nejde o jev tak bezprecedentní, jak se na první pohled může zdát. Kosmas například ve své kronice připomíná povodeň z roku 1118, kterou charakterizuje jako „potopu“, při níž česká kotlina připomínala jedno velké jezero. Záznamy z roku 1186 zase uvádějí: „Hned zpočátku roku tak teplí a jasní byli časové, že měsíce ledna stromoví a štěpí kvésti počalo a měsíce února byla jablka tak hrubá jako prostřední vlašský ořech. Víno, také i obilí, velmi časně kvetlo.“ O necelá čtyři staletí později, roku 1520, kronikáři poznamenali, že „nebyla žádná zima, nebyl žádný sníh ani mráz. Počasí bylo celou zimu jako na svatého Václava a bylo sucho, až se na cestách prášilo.“ V jednom ohledu se však historické výkyvy počasí od těch současných přece jen podstatně liší – mírou způsobených škod. Podle údajů OSN totiž dnes v Evropě lidé obydlují nebo alespoň přímo obhospodařují devět z každých deseti čtverečních kilometrů, a jakákoli přírodní pohroma je proto vždy velmi citelně zasáhne. Tisícům nových staveb, které pokrývají dříve volnou krajinu, padá za oběť mnoho zeleně a na obnažené půdě se pak každý prudší déšť rychle změní v záplavy. V severní Americe je zase drtivá většina lidských sídel a rekreačních zařízení soustředěna do vzdálenosti sta kilometrů od pobřeží, tedy v místech, která jsou prakticky bez jakékoli naděje na ochranu vydána všanc působení hurikánů a tajfunů vznikajících nad oceány. A je tu ještě jedna věc: ztráta historické paměti. Staré vesnice i jádra měst bývaly například povodněmi téměř netknuty. Kolem řek zůstávaly zdánlivě nelogicky volné parcely. Časem se ovšem ukázalo, že šlo o plochy, kde by jakoukoli stavbu strhla první větší povodeň. Dnes je ale vlivem hektického životního tempa kolektivní paměť krátká. V Evropě dosahuje zhruba třiceti let a v severní Americe ovlivněné častou migrací obyvatel přibližně poloviny. V Kalifornii si tak dnes lidé často stavějí domy

v zemětřesných zónách, v Evropě zase zastavují říční údolí a mění koryta řek. O to větší škody pak přírodní pohromy nadělají.

Nehas, co tě pálí Co tedy tváří v tvář nové situaci dělat? Pesimisté mají za to, že mnoho toho podniknout nelze. Citují přitom závěry těch nejrespektovanějších klimatických modelů, které předpovídají, že nečekaných výkyvů a různých extrémních projevů počasí bude přibývat. Kupříkladu tři roky stará zpráva o klimatické budoucnosti Evropy vypracovaná na univerzitě v anglickém Norwichi předpokládá, že oteplování kontinentu poroste v intervalu 0,1 až 0,4 °C za dekádu a přinese citelné změny. Oproti dnešku by pak prý mělo víc pršet v zimních měsících, o to horší však budou letní sucha. Zvlhčování během zim vytvoří předpoklady pro častější zimní a jarní povodně. Celkově tedy podle studie budou klimatické rozdíly v Evropě spíše růst, což by se pak mohlo projevit zejména ničivými suchy a lesními požáry v jižní Evropě, zejména Španělsku, Itálii a Řecku. Detailnější pohled ovšem ukazuje, že řada katastrof vůbec nemá tak fatální příčiny a že zdaleka nejsou tak neovlivnitelné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jako dobrý příklad mohou posloužit letošní požáry v Portugalsku či ničivá sucha ve Španělsku nebo třeba americké Kalifornii. Portugalsko letos postihla druhá nejničivější vlna lesních požárů za poslední čtvrtstoletí. Plameny tam už strávily na 180 tisíc hektarů lesa a o život připravily 15 lidí. Jen před dvěma roky přitom politici slibovali, že něco takového už nedopustí. Stalo se tak poté, co oheň zabil 18 lidí a zničil bezmála půl milionu hektarů lesa. Frekvence i rozsah požárů jsou totiž v Portugalsku hrozivější než ve srovnatelných státech jižní Evropy. Bližší zkoumání přitom ukazuje, že Portugalci nemají oproti svým sousedům jen smůlu. Zatímco Řekové nakoupili už 23 specializovaných kanadských vrtulníků, které jsou celosvětově považovány za nejúčinnější v souboji s lesními požáry, a třeba Italové vlastní těchto strojů 16, nemají portugalští hasiči stále ani jediný. V zemi se navíc stále nepovedlo zavést centrální registr pozemků, a úřady tak nemají přehled o tisících drobných vlastnících lesních parcel a tím pádem ani účinnou páku, jak je donutit k čištění lesa a hloubení protipožárních příkopů. Navíc se ukazuje, že podobně jako třeba ve Španělsku nebo Řecku za některé požáry nemůže ani tak sucho a vedra způsobená globálním oteplováním, jako spíše investoři toužící po levných pozemcích či požárníci prahnoucí po mimořádných odměnách za přesčasy. Jakkoli to zní neuvěřitelně, španělská média připomínají případ z galicijské Celanovy, kde byl zatčen velitel hasičů a několik jeho podřízených pro podezření z úmyslného zakládání ohňů. V Řecku zase nejhorší letoš-

ní požáry vypukly „překvapivě“ zrovna na pozemcích poblíž prudce se rozvíjejícího předměstí na východním okraji Athén, kde investoři již delší dobu usilují o zisk půdy na úkor lesa. Že s největší pravděpodobností nešlo o přírodní katastrofu, dokládají kroky řecké policie, která už zatkla několik lidí důvodně podezřelých ze žhářství.

Kdo vysušil studně Podobné je to v mnoha případech i s nedostatkem vody. Na některých místech je stále jeho příčinou spíše bezpříkladné plýtvání či nepochopitelně megalomanské projekty než extrémní výkyvy počasí. V Evropě nabízí ukázkový příklad španělská politika. „Suché“ oblasti jižního Španělska, nikterak bohaté na srážky, totiž na první pohled překvapivě vzkvétají. Na pobřeží se zelenají svěží golfová hřiště a na pustých pláních se pod plastikovým příkrovem skleníků rozpínají zeleninové plantáže. V písku bují záhony brokolice, rajčat a jižního ovoce. Zázrak rajské zahrady v poušti je ovšem zaplacen vysokou a špatně regulovanou spotřebou podzemní vody. Masivní odčerpávání jejích zásob pro zavlažování způsobuje zasolování a degradaci půdy a na jihu Španělska se tak současně rozšiřuje i poušť. To připomíná fakt, že 75–80 % sladké vody, jež je lidem k dispozici, dnes s velmi sporným výsledkem „utopí“ zemědělci v nevyhovujících závlahových systémech. I dnes totiž lidé – stejně jako před tisíciletími – nechávají v mnoha případech téct vodu přes pole a čekají, kolik si z ní polní plodiny vezmou. Ty toho však dočerpají jen menšinu a zbytek „modrého zlata“ pak napáchá více škody než užitku. Voda, která odteče, s sebou odnáší z polí úrodnou půdu a ta, která se odpaří, po sobě zase zanechá zbytky rozpuštěných solí a mění půdu v neúrodnou hmotu. Systémy, které by s lepším efektem spotřebovávaly v průměru o 70 % vody méně, jsou přitom už k dispozici. Jejich většímu rozšíření však zatím brání poměrně vysoká cena. Že se situace musí změnit, je však jasné při pohledu na fakt, že bezedné zavlažovací systémy dnes dokážou bez problémů zlikvidovat i celé toky mohutných řek. Důkazem může být třeba Rio Grande, jež před pěti roky vlivem odčerpání vyschlo dříve, než dospělo do Mexického zálivu. A jak připomíná kalifornský deník The Examiner, o mnoho lépe na tom není ani řeka Colorado, která je životodárným zdrojem vody pro celý americký jihozápad, především však pro farmy kvetoucí v poušti kalifornského Imperial Valley. Experti ovšem upozorňují, že dokud bude voda pro farmáře k mání prakticky zadarmo, těžko se něco změní. Ekonomové proto navrhují, že jedním z prvních opatření v boji proti „suchu způsobenému výkyvy klimatu“ by mohlo konečně být zavedení rozumných poplatků za vodu. Josef Greš

Q

DISKUSE

RESPEKT 36 V 5.–11. ZÁŘÍ 2005

19

Češi mezi Psohlavcem a Němcovou Nejde o to zda, ale jaký model plurality přijmout

P

o letech živoření mezi akademiky a ochránci lidských práv se pojem multikulturalismu konečně dostává v Česku na výsluní mediálního zájmu. Veřejnost se přitom od našich politiků dozvídá, že multikulturalismus je zvrácenou ideologií primitivismu a skrytou příčinou mezinárodního terorismu. Podívejme se tedy blíže, jakého čerta nám tu maluje část české politické reprezentace na zeď, a nakolik se tato podomácku vyrobená karikatura blíží realitě.

Karikatura Václav Klaus při různých příležitostech s oblibou a opakovaně konstatuje, že „idea multikulturalismu a různých jeho guru“ je prapříčinou násilí a teroristických útoků, jaké známe z Londýna či Madridu. „Nepřirozený, a proto umělý multikulturalismus“ způsobuje masovou imigraci narušující tradiční integritu jednotlivých členských států EU, a je proto podle jeho mínění falešnou ideologií zakládající právo „potulovat se kdekoli po světě“ a tam si nárokovat svou civilizaci, prostě přizpůsobovat si svět k svému obrazu. Takto vyhrocená karikatura je vcelku charakteristická pro dosavadní styl, jakým se v Česku k tomuto tématu přistupuje. Koncepty s mnohoznačnými výklady jsou užívány nahodile, takže je málokdy poznat, co má ten který řečník na mysli, když zrovna chválí, anebo – což je častější – odsuzuje multikulturalismus.Vzniká dojem, že zastánci soužití více kultur obhajují právo extremistů či fundamentalistů na prosazování vlastní představy o světě. Není mi známo, že by některý z prezidentem zmiňovaných „guru“ volal po konci vlády zákona a právního státu. Většina by se naopak asi shodla na tom, že islámští radikálové trpí podobnou úchylkou jako rasisté či neofašisté – a stát by se k nim měl podle toho chovat. Zpochybňující invektivy českého prezidenta a jeho zdejších názorových souputníků nepřed-

INZERCE

stavují samozřejmě jediné – a už zdaleka ne ty tem, nýbrž i při bližším ohledání států Evropy. nejzávažnější – výhrady formulované na adresu V přistěhovaleckých zemích, jako jsou Kanada, multikulturalismu. Jak tedy vypadají kvalifikova- USA či Austrálie, se tento pojem původně pouné soudobé diskuse o společenské pluralitě a o je- žíval ve vztahu k původnímu obyvatelstvu, veljích podobách? mi rychle však začal zahrnovat i imigranty a nejZatímco jedni vnímají multikulturalismus jako různější další skupiny marginalizované z důžádoucí společenský cíl a přemýšlejí, jak pro- vodů jiných než etnických: nejčastěji vzhledem střednictvím konkrétních politick pohlaví, religiozitě, sexuální kých programů dosáhnout vzáidentifikaci, fyzickému či menjemně prospěšného soužití více tálnímu postižení. Prezidentovo kultur v jedné zemi, kritizují jej V západní Evropě představudruzí jako slepou uličku, která je „multikulturalismus“ termín osočování cizinců vede k nedobrovolnému uzavíráspojený hlavně s mimoevropskou ní jednotlivců do svěrací kazajky imigrací a s – nejednou hořkým z terorismu je pro jimi nepociťované etnické iden– poznáním, že hostující dělnídebatu o potížích tity. Část kritiků varuje také před ci se nehodlají vrátit do Turecpotenciálně negativním dopaka či severní Afriky, odkud přišli kulturně pestré dem politického uznání vybrav období ekonomického boomu společnosti stejným šedesátých let dvacátého století. ných druhů jinakosti a ignorování ostatních. Tím by podle nich Naopak, ve svých nových evroppřínosem jako mohlo dojít k umělému vytvoření ských domovech se usazují natrvanových společenských hierarchií, lo a tím představují oni i jejich děti rozbíjení výloh z nichž profitují elity – ať už ty novou, někdy traumatickou výzvu pro pochopení menšinové či většinové –, zatímpro doposud uzavřeně definované co ti skutečně potřební by zase národní identity těchto zemí. globalizace. zůstali na okraji. Slovy významného kanadského To všechno jsou klíčové a reteoretika liberálního multikulturalevantní otázky, o nichž je třeba lismu Willa Kymlicky klíčová otázdiskutovat v souvislosti se zvláka proto nestojí, zda jej přijmout či nikoli, ale jaký jeho druh přijmout. V Kymlickově dáním již existující etnicko-kulturní pestrosti v soudobých moderních společnostech. Emoci- pojetí totiž představuje uznání kulturní a etnické plurality soudobých společností, a následné přionální denunciace či paušální osočování cizinců jetí takových praktických opatření, která zohlední z terorismu má však pro smysluplnou veřejnou všechny – byť čímsi „atypické“ – Čechy či Kanadiskusi na toto téma zhruba stejný přínos, jako rozbíjení oken restaurací McDonald’s pro pocho- ďanky a podpoří jejich efektivní integraci do vyššího občanského celku. Respekt ke kulturně-skupení globalizace. pinové odlišnosti zde v žádném případě nesleduje separaci některých skupin či povýšení jejich práv Tak pravil Kymlicka nad práva individuální. Naopak, je důsledkem Termín „multikulturalismus“ označuje v růz- domyšlení principů svobody, rovnosti a solidarity, na nichž jsou postaveny moderní liberálně-demoných kontextech různé věci a skutečnosti, a to nejen pokud srovnáváme Evropu s Novým svě- kratické instituce.

Správný Čech Multikulturalismus v Česku – či jakkoli jinak se rozhodneme nazývat diskusi o zvládání heterogenní společnosti na našem území – je ožehavé téma. Vposledku totiž představuje spor o novou, otevřenější podobu národní identity, ohrožující doposud dominantní obrozenecký konstrukt „správného“ Čecha někde mezi Psohlavcem a Boženou Němcovou, jehož národně mytologické kontury trefně zmapovaly kupříkladu výsledky nedávné soutěže o největšího Čecha. Samotný zápas o národní imaginaci by s největší pravděpodobností nechal české politiky v klidu, pokud by se odehrával na čistě symbolické rovině. V národních státech je ale kolektivní identita těsně propojena s politickými institucemi, tedy s mocí. Celá řada zemí Evropy – Česko nevyjímaje – hraje pokryteckou hru, když sama sebe a své instituce vnímá jako etnicky neutrální. Máme-li dát šanci úspěšné a nekonfliktní integraci plurality, jež v ČR de facto existuje, nestačí pouze vyžadovat, aby „ti druzí“ důsledně dodržovali zákony a snažili se chovat „jako ostatní Češi“. Je načase změnit iluzorní představu o homogenitě soudobé české identity – dědictví romantické ideologie devatenáctého století – a následně i chování příslušných politických institucí. V tomto kontextu proto vyznívá tažení na obranu „národní identity“, do něhož vyrazili někteří tuzemští politici ve sporu o multikulturalismus, spíše jako boj o vlastní, etnicky vymezené pozice v rámci národního státu. Tento boj s větrnými mlýny se bude v současném promíšeném světě čím dál jasněji jevit jako to, čím skutečně je – přežívajícím anachronismem z předminulého století. Kateřina Březinová Autorka je programovou ředitelkou Multikulturního centra Praha.

Q

20

DISKUSE

5.–11. ZÁŘÍ 2005 V RESPEKT 36 INZERCE

Zaplaťte nám za dudlík Nenechme vychovávat své děti na ekonomických základech

P

rvní červencové vydání Respektu (č. 27/ 2005) přineslo článek Zaplaťte rodičům penzi, v němž ekonom Pavel Kohout komentuje dva návrhy důchodové reformy. Stojí za to se k jeho textu vrátit, spíše však kvůli civilizačním než ekonomickým aspektům.

příležitosti, lidé jsou ochotni mít méně dětí a více se věnovat zajištění své a potažmo tedy i jejich budoucnosti.

Populační křivka

Snižování porodnosti v Evropě, jak tomu nasvědčuje výše popsaný vývoj populační křivky v rozvojovém světě, je úměrné životnímu standardu Čím lépe, tím hůře rodičů. Čím je vyšší, tím méně spěchají se zaloShrňme si krátce, o co ve stati Pavla Kohouta běží. žením rodiny a tím méně mají dětí, protože si chtějí svůj životní styl zachovat pro sebe a v buPrvní návrh, ke kterému se vyjadřuje, pochází doucnosti i pro své děti. A to je tím náročnější, z dílny Jiřího Rusnoka a Jamese Hyze z ING Bank, čím více jich je. a za svůj jej vzala KDU-ČSL. Jádro Lze tedy soudit, že důvod, kvůplánu spočívá ve snížení důcholi němuž opravdu nehraje daňová dové daně pro rodiče dětí oproti Návrh důchodové podpora porodnosti příliš velkou svobodným a bezdětným. Podle roli, je jiný, než jaký Pavel Kohout Pavla Kohouta by takový systém reformy ODS uvádí. Česká republika prostě jen postavený na „odměňování rodin“ následuje trend vyspělého světa, a „trestání svobodných“ byl konusiluje o zavedení ve kterém porodnost setrvale kletraproduktivní. Při pohledu do hiszákonných sá nezávisle na výši dávek nebo torie je totiž prý nadmíru jasné, že daňových úlev. žádná daňová podpora rodin nikdy peněžních vztahů nepřinesla zamýšlený efekt. Jako příklad uvádí Pavel Kohout do prostředí Kdo vám vydělá Mussoliniho opatření, jež „Duce“ na penzi rodiny. Pokud v Itálii zavedl s cílem zvýšit porodnost, a jež se minula účinkem. Tolik na okraj, daleko zajímabude prosazen, Vysvětlení je prý prosté: systévější jsou totiž úvahy, kterými pochopí ještě děti, Pavel Kohout častuje druhý návrh my, které znevýhodňují svobodné a bezdětné, jim komplikují reformy, jež se snaží vyřešit prože některé věci lze blém „vytvoření existenčního zázemí“, penzí ve stárnoucí společnosti, kde přibývá příjemců a ubýa porodnost proto místo stoupání dělat z nezištných vá plátců. začne ještě více klesat. důvodů? Taková úvaha ovšem vycháAutor poznamenává, že jde zí z předpokladu, že bezdětné o návrh, který pochází „z kruhů páry nebo bezdětní jedinci pláblízkých špičkám ODS“ (podle nují dopředu a rodinu mají teprve toho, že Pavel Kohout na rozdíl od po tom, co se cítí být existenčně prvního návrhu spojeného s KDUzajištěni. Podle jiného – v Respektu rovněž uve- -ČSL neuvádí autory, je možné, že za ním stojí on řejněného – článku (Vojtěch Novotný – Bohat- sám nebo někteří jeho kolegové z PPF) a je zaloství jako prezervativ; Respekt č. 26/ 2005) je však žen na návrhu americké ekonomky Shirley Burgtrend snižování porodnosti zřetelný nejenom grafové. Tato americká vědkyně představila sysv bohaté části planety, ale i v rozvojovém světě, tém podpory růstu rodiny založený na částečných kde nebylo doposud pro rodiny důležité, jak moc přímých platbách vydělávající populace, které jsou zajištěné před příchodem dětí na svět. Nao- budou adresovány konkrétním jedincům výhradpak se očekávalo, že čím víc jich bude, tím větší ně podle výběru plátce. Jednoduše řečeno: rodiče bude pravděpodobnost, že některé z nich přežijí budou motivováni mít děti – přímé přispěvatele a budou schopny pomoci svým starým rodičům na vlastní penzi. To by mělo přinést kýžený dvojí v zajištění jejich základních potřeb. Protože se efekt: nejenom že se zvýší porodnost, ale zvýší se snížila úmrtnost kojenců a zlepšily se pracovní i soběstačnost penzijního systému.

DOPISY Klaus jako populista není úplně důsledný V analýze prezidentského působení Václava Klause (Klausovo pravé poledne, Respekt č. 35/2005) není slova, se kterým bych nesouhlasil. Překvapuje mě ovšem, že byla zcela pominuta prezidentova reakce na letošní CzechTek – nebo to bylo proto, že se výjimečně názorově shodl s Respektem? Nemůže být sporu o tom, že z Václava Klause se postupně stal velice sofistikovaný populista („se stanovisky k vážným věcem čeká, až je znám většinový názor“). V případě CzechTeku ale na nic nečekal a ihned vyslovil ostře kritický názor na zásah. To je sice pochopitelné u v podstatě opozičního politika – kritizoval vládu a shodl se se zdrcující většinou médií –, shodl se ale sotva s polovinou obyvatelstva, a to ještě s tou, která k volebním urnám spíš nechodí než chodí. Navíc je to názor, který k údajně pravicovému a konzervativnímu politikovi moc nesedí. Ona i ta jeho euroskeptičnost je z hlediska voličů ODS sporná – pokud vím, převažují mezi nimi spíše eurooptimisté. Jinými slovy: Klausův populismus není zcela důsledný. Petr Pavlovský, Praha

Nic než národ Po listopadu byly mimo jiné přejmenovány „národní výbory“ na úřady. Tato citelná ztráta mnoha „národních“ opěrných bodů zřejmě způsobila českým politikům hluboké trauma, neboť po vzniku samostatné ČR se rychle pustili do výměny mnoha významných státních a kulturních institucí za „národní“. Vznikly tak Národní banka, Národní knihovna, Národní archiv a další. Jen v telefonním seznamu Prahy jsem jich napočítal

dvě desítky, někdy pro jistotu také s přívlastkem „český“. K „národní“ inflaci v Česku nedávno přibyl pro mne dosud skrytý název „politický národ“, užitý politologem Alexandrem Tomským (Vzestup a pád říše evropské, Respekt č. 31/2005). Možná že pro někoho jsou slova jako „národ“ nebo přívlastek „národní“ přesná a jasná. Já jim bohužel moc nerozumím. Nevím, zda si pod „národem“ představit obyvatele (rodné a přistěhovalé) určitého definovaného území, či lidi jisté kultury, jazyka nebo víry, vyznavače určeného sportu nebo skupinu lišící se od jiné jen používaným druhem písma, případně kombinací uvedených faktorů. Nebo snad o příslušnosti člověka k jeho „národu“ má rozhodnout barva vlasů, očí nebo pleti, příbuznost k některému předku či „správný“ rodokmen? Profesor Gellner se v knize Nacionalismus ptá, zda „národ má pupek“, tedy je-li zrozený, nebo stvořený (vymyšlený). Dnešní noví čeští „národní buditelé“ už zakládají politické strany k ochraně a hájení „českých národních zájmů“ v EU i jinde. Patrně i oni budou mít potíže jak s přesnějším určením okruhu svých vyvolených chráněnců, tak i se specifikací těchto „národních“ zájmů. Zdá se mi, že pojem „národ“ dovoluje zcela libovolný určující výklad podobně jako Marxovy „třídy“ a jejich boj. Za mnohem výstižnější proto považuji slova jako „občané“, „veřejnost“, „lid“ nebo „obyvatelé“, ať už žijí v EU, nebo v jiných oblastech a zemích. Závěrem si dovolím uvést povýtce zajímavý citát z knihy Dr. Jiřího Gutha „Lémanské silhouetty“, vydané už v roce 1893. Guth popisuje mimo jiné demokratickou ústavu ženevskou z 25. 5. 1847 takto: „Souverenitu tvoří národ, le peuple genevois, tj. všichni občané. Třebaže kanton je francouzský, rozumí se zde rovnost všech tří zemských jazyků (francouzského, německého a vlašského) sama sebou. Právo hlasovací má každý občan genevský dosáhší 20 let a každý Švýcar, který alespoň tři měsíce v kantoně bydlí.“ Otakar Bauer, [email protected]

Pozoruhodné! Jde o systém, který usiluje o zavedení obligatorních peněžních vztahů do prostředí rodiny, tedy na území výsostně soukromé. Jen na takovém soukromém území se přitom mohou děti naučit, jaký je rozdíl mezi darem a odměnou. Rodinné vztahy jsou na rozdíl od těch veřejných založené na přítomnosti aspektu, se kterým nelze v těch veřejných nakládat jako se zákonitým nebo systémovým, totiž na přítomnosti lásky, kterou k sobě jednotliví členové rodiny cítí. Počítat s citovými motivacemi jako se spolehlivými spojenci v případě systémového zavedení peněžních vztahů v rodině svědčí o základním nepochopení toho, čemu se mají lidé doma naučit. Rodiče jsou první lidé, kteří ukazují svým dětem nesobeckou podobu lásky a zároveň je připravují na to, aby byly platnými – tedy co největšímu okruhu jiných lidí prospěšnými – členy společnosti. Děti, které se při vstupu do dospělosti setkají u svých rodičů s dobrou vůlí jednat alespoň v některých případech nezištně a velkoryse, budou mít dobré předpoklady k tomu, aby byly schopné porozumět i jiným než finančně motivovaným společenským aktivitám.

Vraťte, co jsme vám dali Oproti tomu je nutné připustit si jako reálnou představu, jak si otec nebo matka schovává účty za školné, zájmové kroužky a další dítěti jednoznačně prospěšné věci a po uplynutí několika desítek let ho požádá o ekvivalentní splátky. V rámci nového penzijního systému by to bylo dokonce žádoucí chování. Stejně reálná je tedy i představa, že rodičům, kteří svým dětem poskytli „všechno“ jenom proto, aby později měli své jisté, bude stačit luxusní domov důchodců a ošetřovatelka pečlivá úměrně svému platu. Jestli je vlastní děti budou chtít v jejich novém domově vídávat, zůstává otázkou. Rozhodující už totiž možná nebude, jak moc se mají všichni rádi, ale to, jestli si náhodou nezůstávají něco dlužni. Budou děti z takových rodin vůbec schopné přečíst svým dětem pohádku o chaloupce plné dětí, kam často zalétal čáp, jídla tam moc nebylo, ale zato smíchu a zpěvu tolik, že kdyby mohli, najedli by se všichni? Věra Vávrová Autorka je podnikatelka.

Setkání, na něž nelze zapomenout Měla jsem velkou radost, když jsem objevila na poslední stránce letošního 34. čísla Respektu následující zprávu: „Padesát německých mládenců a dívek přijelo na pravidelný Letní kurz němčiny pořádaný univerzitou Jana Evangelisty Purkyně a Ackermannovou obcí v Ústí nad Labem.“ Považuji za velkou čest, že náš kurz stojí za zmínku ve vašem časopisu. Protože však ta zmínka nebyla úplně přesná, ráda bych vysvětlila, o jak vzácný kurz se jedná. Neúčastní se jej „dívky a mládenci“, ale ve velké většině rodáci německé národnosti z Čech, kteří mají zájem se zabývat kulturou bývalé vlasti a učit se aspoň základy druhého zemského jazyka – češtiny. Až na pár výjimek je jim kolem 70. Ti nejstarší (83 a 84 let) dokonce ještě umí česky, a chodí proto do „konverzace“. Osobně si toho kurzu jako potomek sudetských Němců velice vážím. I když nechodím do jazykového kurzu, navštěvuji ráda odpolední a večerní program s výlety a přednáškami, při kterých se díky zvláštní směsi ze sudetoněmeckých žáků, kteří toho hodně ještě vědí z dětství, a mladých doktorandů, kteří představují své historické a regionální bádání, hodně dozvím o kultuře této země. Anna Knechtel, Mnichov, SRN Oprava Při překladu a redakčních úpravách textu Roberta Žitňanského Není každý Berlusconi (Respekt č. 35/2005) jsme se dopustili nemilé chyby. Z formulace „Premiér Dzurinda dal minulý týždeň Ruskovi necelý deň na rozmyslenie“ vzniklo zhuštěním „Premiér Dzurinda dal Ruskovi týden na to, aby odstoupil sám“. Dále jsme se pak dopustili zkomolení autorova příjmení, když jsme jej uvedli jako Nižňanského. Autorovi i čtenářům se omlouváme.

Q

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz

The best of Czech punk

CD 49 Kč

KULTURA

RESPEKT 36 V 5.–11. ZÁŘÍ 2005

21

Eminem z Hlaváku Čeští Romové objevují hip hop

V

poslední době jsou všude – snědí hoši ve volných kalhotách zavěšených proklatě nízko, řetězy poskakující na holé hrudi. Jejich máma je dost možná na sociálce, táta ve vězení a oni se podle amerických klipů učí breakdance, beatbox a rap. Mladí čeští Romové milují hip hop. A na scéně se pomalu, ale jistě prosazuje i první snědý rapper – MC Gipsy.

Černej podvyživenej pes Je až s podivem, že se o prvním romském MC, který si říká také Kalo rikonos neboli Černý pes, mluví až teď. Dnes třiadvacetiletý rapper se na scéně pohybuje od třinácti, kdy se poprvé vyhoupl na pódium pražského klubu Batalion. Jeho teatrální příval slov se tehdy u publika nesetkal zrovna s nadšením. „Byl jsem mladej a hodně jsem pózoval,“ komentuje s odstupem svou srážku se světem. Od té doby se mnohé změnilo. Takřka idylické dětství strávil Gipsy se svou muzikální rodinou mezi Žižkovem a Vinohrady. Táta rocker hrál na kytaru a přivedl ho k poslechu bigbeatu, máma preludovala na klavír a vedla ho k samostatnosti a ke studiu. Premiant Radoslav po základce nastoupil na obchodní akademii, mezitím však už stihl založit svou první hiphopovou formaci Twins s dvojčetem Patrikem. Vtom přichází nenadálá krize. „Lidi z domu nás chtěli vyštvat. No byli jsme hlučný, ale ne víc než jiný děti, jenže táta chytil nerva a narychlo koupil dům na venkově,“ vzpomíná MC, který si tehdy Prahu vyvzdoroval, protože „přece nemohl odejít z města na blbou vesnici“. Zůstal bydlet u tety. V té době měl prý spoustu otázek, na které počtářsky zaměřená škola nedávala odpovědi, a tak jednoho dne nepřišel a pak už nikdy. S tetou se brzy pohádal, sbalil si bágl a vyrazil do ulic. Zůstal tam s přestávkami půl roku. Neměl co jíst, tak vykrádal telefonní automaty, a spal na nádraží. Velkou oporou mu v té době byl o sedm let starší parťák Honza aka Smog, který mu občas šoupl pár korun a v době, kdy už byl Gipsy „žlutej a podvyživenej“, mu našel holobyt na Barrandově. Přátelé se časem dali dohromady i hudebně a začali pod značkou Syndrom Snopp natáčet první desku. „Tmavý od přírody a to nechcete přijmout, naše způsoby / furt jenom chcete, aby přizpůsobili jsme se my / mít miliony a prát se vo chleby? fakt se nedivte, že vám serem do huby…,“ chrlil slova patnáctiletý navztekaný bezdomovec, kterého ostatní čeští rappeři stále ještě neměli moc v lásce. „Cikán a socka Gipsy lez všem na nervy, lidi z branže se navíc báli o svý pozice, protože jsem hip hop dělal jinak,“ míní muzikant. Jeden z „bílých“ pamětníků, někdejší člen známé formace Coltcha Abdul Rahman 52 to vidí trochu jinak: „Neřekl bych, že většina lidí ho nesnášela kvůli tomu, že je Cikán, ale spíš kvůli tomu, jak byl uřvanej, šílenej a naivní. Kdysi mi afektovaně vysvětloval, že by nejradši byl bílej, a když vydal první album se Syndrom Snopp, nevěděl, jestli chce bejt bílej, zelenej, nebo modrej, Ježíš, ďábel, kung-fu, nebo Gándhí. Ale lidi stárnou a dospívaj. Gipsy z roku 94 není už tím z roku 2005.“

MC Gipsy: „Sem nasranej Cikán, co se rozhod řvát.“

Na trutnovském hudebním festivalu se u jedné z vedlejších scén motá malý hlouček návštěvníků. Aktuální program nikomu moc neříká, když však MC Gipsy, houslista Vojta Lavička a kytarista Patrik Banga rozjedou zvukovku, diváci se nechají zlákat. Po první skočné Čhavale Romale, se už masa lidí houpe, nezvyklý zvuk, v němž se do naprogramovaných beatů míchají živé riffy romské lidovky či funky, je postupně strhne. Rozkymácený opilec řve něco o zasraných Cikánech, nikdo si ho ale nevšímá. „Tak schválně, kolik je tu dneska Romů, zvedněte ruce!“ vyzývá Gipsy dav. Ve vzduchu se zatřepetají tři paže. „Já vám to říkal,“ komentuje neúspěch, „proč tu nejsou Romáci? Baví se jinde. Vždycky budu bojovat za to, aby na naše koncerty chodili Roma i gádže stejným dílem.“ Vstřícné přijetí publika narušují jen momenty, kdy Gipsy své kazatelské monology neúnosně natahuje – prý proto, že má momentálně málo skladeb k živému hraní a potřebuje produkci nějak prodloužit. Loni si rapper na chvíli odskočil od mateřského projektu Syndrom Snopp a natočil první sólovou desku. Album Ya Favourite CD Rom je takové jako jeho

Ruský Pán prstenů jde do kin V oprýskané Moskvě, kde spolu válčí síly Světla a Tmy, se zrodil první slovanský blockbuster – Noční hlídka. Mezi českými fanoušky žánru fantasy se o filmu Timura Bekmambetova Noční hlídka mluví už dlouho. Od jeho ruské premiéry loni v létě měli počítačoví maniaci dost času nasytit hlad po opravdovém ruském fantasy spektáklu nelegálními kopiemi. Výrobcům to nemusí vadit: šeptanda o „ruském Matrixu“ či „ruském Pánovi prstenů“ funguje jako dobrá reklama, takže například knižní předloha filmu je už před premiérou na mnoha místech vyprodána. Ale je tu jeden háček. Ten, kdo viděl původní ruskou verzi, bude z té uváděné v našich kinech pravděpodobně zklamán. Americké studio Twentieth Century Fox, které zakoupilo celosvětová distribuční práva, se rozhodlo film zkrátit o čtvrt hodiny, což z jeho druhé půle udělalo nesrozumitelný guláš.

Jako v Hollywoodu Knižní trilogie Sergeje Lukjaněnka Noční hlídka (1998), Denní hlídka (2000), Soumračná hlídka (2002) nepřichází s příliš originální zápletkou. Máme tu jakési vojáky Světla a vojáky Tmy a ti spolu již odnepaměti soupeří. V jedné z mnohačetných bitev Gesser, vůdce armád Světla, pochopí, že obě armády jsou stejně silné, a pokud bude boj pokračovat, zahynou všichni. Společně s vůdcem Temných Zevulonem tedy ustaví smlouvu, která zaručuje dočasné příměří mezi oběma znepřátelenými stranami. Příměří nestálé a křehké, jelikož jedna strana ke druhé cítí podezíravost a zášť. A dočasné proto, že existuje proroctví, podle kterého v budoucnu přijde kdosi a ten tuto rovnováhu navždy zvrátí. Než k tomu ale dojde, nesmí ani jeden

FOTO GÜNTER BARTOŠ

název. Ironické, odlehčené, zábavné. Vzteklou palbu slov typu „sem nasranej Cikán / co se rozhod řvát / Cikán, co už nechce znát / špínu, smrad a hlad / vo tom chci rapovat…“ tu vystřídala uvolněnější poloha, které svědčí i nečekaná angličtina. „Gádžové jsou blázni, v pět ráno vstávaj do práce!“ povídají si dva zloději autorádia v úvodní vypalovačce a vzápětí se rozjede houpavý beat, v němž Gipsy půvabným mixem brooklynštiny, romštiny a východňárštiny vykresluje romskou společnost od čichačů toluenu po alkoholiky z Rumunska. V songu Prague City se vyznává z lásky k městu, kde žije; jinde si jako správný MC vyřizuje účty s ostatními rappery. Nevraživost je ale zdá se už minulostí: v současnosti Gipsy dokončuje úplně novou nahrávku ve stylu rhythm & blues, na níž hostuje sedm dalších velkých jmen místní hiphopové komunity.

Kluci to zkoušej Pro americké černochy se hip hop stal nástrojem etnické emancipace, a nabízí se tak otázka, zda nemůže podobným způsobem fungovat i v ko-

z protivníků ohrožovat toho druhého ani násilně zvětšovat počet svých přívrženců. Noc je říší Tmy a Den hájemstvím Světla. Aby smlouva nemohla být porušována, vznikly dvě Hlídky. „Noční“, kterou obstarávají Světlí, kontroluje nekalé praktiky Temných. „Denní“, která je v rukou Temné strany, zajišťuje, aby Světlí příliš nešířili Dobro. Vidíme, že příběh pracuje na obvyklém půdorysu žánru fantasy. Neviditelný magický svět skrývající se pod tím naším obyčejným, boj Dobra proti Zlu, ústřední roli hraje proroctví. I bestiář je tradiční. Vedle běžných lidí se zde vyskytují i černí a bílí mágové, upíři, vlkodlaci, tygrodlaci, medvědodlaci a dokonce i jeden sovodlak. Podle Bekmambetových vlastních slov ho nabídnutá adaptace knihy zprvu nezajímala. Zainteresován začal být teprve při druhém čtení, kdy pochopil, že film o Moskvě jako magickém místě, kde se střetávají síly Dobra a Zla, ještě nikdo nenatočil. Už původní ruská verze trpěla obvyklým nedostatkem adaptací rozsáhlých literárních předloh. Stejně jako u Pána prstenů je i zde nevýhodou příliš krátká filmová stopáž, která režiséra nutí vyprávět hlavně děj a zabraňuje mu soustředit se na detaily, které činí v podstatě primitivní zápletku zajímavou. Navíc si Bekmambetov po hodině „uvědomí“, že zatím převyprávěl sotva sto ze čtyř set padesáti stran předlohy, a začne nepříjemně zrychlovat. Na nějaké drobnůstky přestává být čas, film rychle uhání a režisér má co dělat, aby ho jakž takž smysluplně polo-uzavřel tam, kde naváže při své lednové ruské premiéře Denní hlídka. A teď si

munitě východoevropských Romů. „Tady v Ostravě Romové poslouchají hlavně hip hop a černošskou hudbu. Máme rádi Ushera, 50 Centa a hodně malých kluků zkouší samo rapovat,“ potvrzuje stoupající zájem Andrea Kalošová ze sdružení Vzájemné soužití Kumara Wishwanatana. Lze spekulovat o tom, že Romům imponují rychlá auta a okázalé bohatství černošských klipů, že jim sedí soulová melodika a frajerství rapperů, ale opomíjet se nedá ani sociální rozměr. „Je to styl života, ve kterým se mladý Romáci viděj. Je jenom otázka času, kdy hip hop otevře problémy, který se zatím přehlížely, a vzniknou ghetta ovládaný gangy, kam se každej bude bát chodit,“ věští temnou budoucnost Gipsy. Jeho vlastní proměna z outsidera v uznávaného muzikanta, kterou už následují další – třeba MC Čokoláda z formace Black Angels –, ale naznačuje, že tím nejdůležitějším, co může importovaný styl zdejším Romům dát, nejsou gangy a zlaté řetězy, ale něco jiného – sebevědomí. Karolína Ryvolová Autorka je romistka.

Q

představte, že z filmu vystřihnete dalších patnáct minut… Ne, opravdu mu to nepomohlo. Zmínili jsme hlavní problém Noční hlídky, zbývá doplnit, proč stojí za to na ni do kina přece jen jít. První důvod je čistě panslavistický. Přestože se o to pokoušel Jan Svěrák i Jerzy Kawalerovicz, teprve kazašský rodák Bekmambetov dokázal namíchat všechny potřebné ingredience a natočit první slovanský velkofilm v hollywoodském střihu (řečeno filmovou hantýrkou: blockbuster). Inspirován spektákly jako Blade, Pán prstenů a Matrix se na hony vzdálil obvyklému pomalému evropskému stylu. Jde mu o přitažlivý look, dramatické sekvence, rychlý střih a expresivní kamerové jízdy. Druhým důvodem je první polovina snímku, která se skládá z dramaturgicky dobře propojených scén se zajímavými postavami v netradičních situacích. A nakonec je to i přes očividný plagiát hollywoodské kinematografie film, který působí opravdu hodně rusky. Vidíme digitalizované, ale opravdové exteriéry Moskvy. Je to plné pravého ruského patosu. A věci i lidé nejsou supersexy dokonalé objekty, ale mají vlastní vizuální historii a nesou na rozdíl od amerických spektáklů stopy používání. Židle jsou tu oprýskané, sklady rozmlácené a herci zajímaví, a nikoli krásní. Také poselství o relativizaci dobra a zla působí (na rozdíl od zmíněného Matrixu) v kinematografii státu zatíženého schizofrenní komunistickou minulostí docela přirozeně. Roman Gazdík Autor studuje filmovou vědu na FF MU.

Q

22

KULTURA

5.–11. ZÁŘÍ 2005 V RESPEKT 36

Vzpomínky na čaroděje Nedávný ruský bestseller o Daniilu Charmsovi vychází česky

V

polovině 90. let se ruskému filologovi Vladimiru Glocerovi podařilo sehrát literárněhistorický „majstrštyk“, na který možná čekal celý život. Ve venezuelském městě Valencii objevil Marinu Durnovo, více než devadesátiletou vdovu po Daniilu Charmsovi. Navštívil ji, a po týdny s ní vedl rozhovory. Výsledkem je kniha vzpomínek nazvaná Marina Durnovo. Můj muž Daniil Charms. Kniha se několik měsíců držela na špičce ankety o nejprodávanější ruský titul. V českém překladu Michaely Peškové ji nyní jako další v řadě charmsovských publikací vydalo nakladatelství Volvox Globator.

Dílo zkázy Stopy, které by mohly běžného čtenáře zavést k dílu jednoho z nejoriginálnějších autorů ruské avantgardy, byly od 30. let až donedávna systematicky zametány. Již za autorova života se o to přičinili vlivní literární funkcionáři, kteří kritizovali nespoutané a dryáčnické působení Charmse a dalších členů uměleckého sdružení „Oberiu“ jako útok na diktaturu proletariátu. Po varování následoval úder: v rozmezí let 1937–1938 byli postupně zatčeni Charmsovi spisovatelští kolegové Nikolaj Olejnikov, Alexandr Vvěděnskij a Nikolaj Zabolockij. První dva byli zavražděni, Zabolockij byl dlouhá léta vězněn v gulagu. Charms byl zatčen roku 1941 a zemřel 2. února 1942 v dobytčáku, který odvážel vězně do lágrů na Sibiři. Dílo zkázy mohlo být dovršeno, kdyby

Charmsův přítel spisovatel a filozof Jakov Druskin nezachránil Charmsovy rukopisy, které ležely v jednom z rozbombardovaných domů obléhaného Leningradu.

Žonglér Marina Maličová, později provdaná Marina Durnovo, se s Charmsem setkala na jaře 1934. Její vyprávění však začíná ještě před revolucí, kdy vyrůstala v aristokratickém prostředí rodiny Golicynů. Nesoudržné útržky dětských vzpomínek, v nichž se míhají jednotliví příbuzní, jsou pospojovány fotograficky viděnými detaily nejrůznějších předmětů, kusů nábytku, šperků a rodinných portrétů. Marina se narodila do světa, kde všechno mělo své místo, svůj řád. Starobylý kosmos ruské aristokracie jen letmo zahlédnutý dětskýma očima však ve vzpomínkách získává jasnější tvar až ve chvíli, kdy se ve vyprávění stáváme svědky jeho krutého konce. Rodinu rozvrátila revoluce, občanská válka, přišla první zatčení a sebevraždy ze zoufalství. Spořádaný svět Marinina dětství obestře zmar, a z chaosu, který jej nahradí, se časem vynoří nová a na dlouhou dobu jediná konstanta: podivně oblečený mladík v kostkovaném saku, golfkách a kamaších, který třímá v ruce těžkou hůl, na prstě má veliký prsten se žlutým sibiřským kamenem a v ústech dlouhou dýmku – Daniil Charms. Charms je však na stránkách knihy přítomen dávno před tím, než v rámci vyprávění vstoupí do

Marinina života. Každá její jednotlivá vzpomínka tvoří uzavřený celek, který je konstruován jako drobná povídka s prudkým spádem a výrazným, často vypointovaným zakončením. Když k tomu připočteme snahu o věcnost, nepatetičnost a její odpor k obecnostem, neubráníme se dojmu, že vzpomínky jsou stylově blízké charmsovským krátkým povídkám či anekdotám. Pro Charmse nebyla hranice mezi životem a jeho slovesným vyjádřením vždy zcela zřetelná. Často se se zápalem pouštěl do improvizací, které měly šokovat veřejnost a pobavit jeho přátele. Do divadla chodil s falešným plnovousem a knírem, nasazoval si monokl, v němž byla místo dioptrického skla zasazená koule v podobě vytřeštěného oka. Vyhledával ve městě charakteristické postavičky, podivíny a zkrachovalce, se kterými rozehrával bláznivé hry. Zdá se proto přirozené, že ve vzpomínkách Mariny Durnovo ulpělo mnohé z Charmsových životních zvyklostí a zvláštností, které dotvářely jeho literární styl. A tak se kniha vzpomínek hemží popisy absurdních situací.

Bez masky Z textu je cítit autorčina snaha nepoddávat se mýtu, který vznikl kolem „literárního čaroděje“, vzpomínat na člověka a nikoli na řadu masek, které si spisovatel s oblibou nasazoval. Durnovo provází čtenáře spletí nejrůznějších příhod a zážitků, které představují Charmse jako bouřliváka a nespoutaný talent, ale zároveň člověka zmíta-

ného řadou nejistot. Tak se dozvídáme například o Charmsově rozpolceném vztahu k dětem: „Celý život nemohl vystát děti.“ Nikdo však zároveň neměl u dětí takové úspěchy. „Přímo umíraly smíchy, když před nimi vystupoval.“ Na jiném místě Durnovo zabrousí do oblasti sexuality, která podle ní hrála ve spisovatelově životě důležitou roli. „Podle mého měl něco v nepořádku se sexem. Spal s touhle i s touhle – nekonečné románky. Jeden, druhý, třetí, čtvrtý? nekonečné!“ Postupně se před námi otevírá Charmsův svět, ve kterém hraje důležitou roli východní mystika a Meyrinkův Golem, Židé, které Charms bezmezně obdivoval, i hluboké náboženské prožitky spojené s poslechem vážné hudby. Velmi působivá je vzpomínka na koncert Bachových Matoušových pašijí, který byl výjimečně povolen a odehrán v Leningradě třicátých let a na publikum prahnoucí po duchovním zážitku zapůsobil doslova omračujícím dojmem. „Lidé seděli se zaťatými pěstmi, schoulení, plakali. Já jsem si také utírala slzy. Nic podobného jsem předtím ani potom nezažila.“

Proklínám Čím více se vzpomínky na Charmse blíží k tragickému vyústění, tím intenzivnější je autorčina potřeba ujistit se o síle citů, které k ní Daniil Charms choval. Jako by celé to vzpomínání mělo za účel přesvědčit se o tom, že jejich společný život měl smysl. Podobně jako ve vzpomínkách jiné slavné vdovy-memoáristky, Naděždy Mandelštamové, bychom však u Mariny Durnovo těžko hledali jakoukoli sentimentální rozbředlost. I ve zcela intimních úvahách si Durnovo zachovává střízlivost, a uzdu svým emocím popouští snad jen ve chvíli, kdy se v ní vzmáhá silná a stále sílící nenávist k totalitní moci, která násilně a bezdůvodně zpřetrhala hluboký vztah dvou lidí. Po Charmsově smrti se Marině Maličové podařilo odjet z Leningradu: do posledního náklaďáku, který odjížděl do „Veliké země“ – za hranice blokády, ji funkcionáři svazu spisovatelů umístili protekčně, jako ženu spisovatele. Jako by totalitní režim nevědomky dopsal poslední dějství Charmsova absurdního dramatu. Ještě před koncem války se Marina rozhodla opustit Sovětský svaz nadobro. Ve vzpomínkách zaznamenává myšlenku, která jí při odchodu prošla hlavou: „Tak tedy odjíždím, tohle je moje vlast. Ale za to, co jsem tu zkusila, za to, co udělali s mým životem a s životem Daňi – je proklínám.“ Jan Machonin Autor je rusista.

Q

Vladimir Glocer, Marina Durnovo: Můj muž Daniil Charms, Volvox Globator, 2005.

Daniil Charms – uprostřed sovětského zmaru byl tenhle výstřední provokatér zábleskem světla.

Pekelnou lodí do ráje Dobrodružná životní cesta a krásné malířské dílo. V Terezíně probíhá výstava, která by neměla zůstat opomenuta. Výstava Lodní lístek do ráje, kterou je možné až do konce roku navštívit v malé pevnosti v Terezíně, vypráví příběh dvou židovských umělců – Bédy Mayera z Hodonína (1906–2002) a Fritze Haendla z Liberce (1910–1945). Její autorkou je Jelena Makarovová, která se narodila v Baku, vyrůstala v Moskvě a od roku 1990 žije v Jeruzalémě. Původně vystudovala sochařství, později se věnovala arteterapii s problematickými dětmi. V minulém desetiletí připravila pozoruhodnou výstavu z kreseb terezínských dětí internovaných nacisty za druhé světové války, jež šest let putovala Evropou i Amerikou. Také její nový projekt přesahuje čistě uměnovědný horizont.

Do Svaté země Týká se sice dospělých umělců, oba však své nadání původně pěstovali jen ze záliby stejně jako hudbu,

tanec nebo divadlo. Svou kreativitou bezprostředně reagovali na životní situace, trh s uměním je nezajímal. Béda Mayer vypomáhal matce ve staré rodinné hospodě a ateliér si zařídil v přilehlém skladišti, Fritz Haendel zase pracoval v dědečkově textilní továrně. Seznámili se 30. listopadu 1939 v posledním transportu Židů z Prahy do Bratislavy, odkud se chtěli ilegálně dostat do Svaté země. Bédu zaujal Fritz tím, že i na nástupišti třímal malířský skicák. Dramatické peripetie své pouti, jež trvala více než pět let, zachycovali oba průběžně v desítkách kreseb, skic, grafik i karikatur, které komunita uprchlíků asi nevnímala nijak umělecky, ale spíš jako vtipné či zoufalé komentáře k aktuálním zážitkům. Dílka jsou na výstavě uspořádána chronologicky, takže působí jako řada jakýchsi „zastavení“. První epizoda se odehrává v bratislavské Slobodárně, kde prchající Židé čekali pod dozorem Hlinkovy gardy úmorných devět měsíců, než se směli nalodit na parníky, plující po Dunaji

REPRO RESPEKT

k Černému moři. Slovenská internace je zachycena v rozmarném stylu humoristických časopisů, temnější tóny vystupují na povrch až v další epizodě, když uprchlíci přesedli v Rumunsku na řeckou loď Atlantic. Z popisků se dozvíme, že na přeplněné staré kocábce propukla epidemie tyfu, která si vyžádala desítky životů. Řečtí lodníci odmítli za Kyprem pokračovat v plavbě, a vyházeli proto do moře draze nakoupené uhlí. Velení převzali mladí sionisté, kteří pod kotle přikládali dřevo z lodi, takže do Palestiny dorazila v podstatě jen kovová skořápka. Napjatá atmosféra na lodi dodala i kresbám zvláštní naléhavost. Humor zavane z kresby dřímajícího kapitána Jonatulose, ale pak sledujeme už jen vzrůstající tíseň, shluky bledých lidských bytostí vtěsnaných do přízračných konstrukcí podpalubí, nebo mezi stožáry, můstky a zlověstné trouby lodních sirén na palubě. Na realitu, zpodobňovanou až dosud s ironickou popisností, jako by dopadl těžký stín symbolů a mýtů. Připomenou se chmurně groteskní vize Alfreda Kubina, přízračné koráby Františka Tichého či Piranesiho vězeňské labyrinty. Šok, jímž tato část cesty vrcholí, vyjadřuje Haendelova kresba koncentráku s ostnatými dráty – v zemi zaslíbené totiž Angličané celou výpravu okamžitě zavřou, aby zabránili ilegální imigraci a nepopudili palestinské Araby. Na rozdíl od nacistů však zadržené nepošlou dál do pekla lágrů, ale deportují je na neobyčejně příjemný ostrov Mauricius v Indickém oceánu. Rozhoduje-li o kvalitě uměleckých výstav síla výrazu, pak by kurátorka asi dosáhla většího efektu, kdyby jádrem expozice učinila epizodu plavby na Atlantiku, neboť právě tam Mayer i Haendel dospěli k zobecněnému a nadčasovému vyjádře-

ní své zvláštní situace. Rozhodla se však vyprávět celý příběh, a tak nejvíc prostoru připadlo jeho nejdelší epizodě, jež se odehrávala stranou válečného ruchu na tropickém ostrově. Kresby vypovídají opět humoristicky o banálních starostech i radostech. Napětí ustupuje a velké umění se vytrácí, jako by v ráji ani nebylo zapotřebí. Jenže nekonečný pobyt v propůjčeném bezpečí měl zřejmě také své nebezpečné spodní proudy. Haendel zde pár týdnů před koncem války spáchal sebevraždu.

Zázračný druhý život Výstavu zahajuje několik grafických listů s erotickými motivy, které Béda Mayer vytvořil ještě v Hodoníně. Jsou zajímavější, než by se dalo očekávat od venkovského amatéra, evokují pařížskou školu, zejména Pascina či Chagalla, kteří rovněž pocházeli z židovských komunit ve východní Evropě. Z Mayerovy předválečné tvorby se bohužel víc prací nedochovalo, jeho poválečnému dílu je zato věnována celá druhá část výstavy v sousedním sále. Umělec, který si po příchodu do státu Izrael rozšířil jméno na Peretz Beda Mayer, se jako malíř zpočátku neprosadil, ale možná o to ani moc nestál. Jeho malba je krásná, sdělení koncentrované, skeptická ironie tu získává neobyčejně poetický náboj. Mayer se dožil téměř stovky a svá nejvýmluvnější díla vytvořil během posledních deseti let života. Druhou část výstavy Lodní lístek do ráje lze vnímat jako dovětek k první, ale také jako její zázračné dovršení, neboť vitální energie obrazů suverénně přebíjí terezínskou architekturu utrpení a smrti. Viktor Šlajchrt

Q

SCÉNA

RESPEKT 36 V 5.–11. ZÁŘÍ 2005

TELEVIZE

KNIHY

23

KULTURNÍ TIP

VÝSTAVA

Americký Seattle si hudební fanoušek najisto spojí s mladíky v kostkovaných košilích a jejich nabustrovanými kytarami, které vyživovala duševní nepohoda a závislost na heroinu. Americká skupina The Walkabouts pochází z téhož města a hraje už přes dvacet let, grungeová vlna se jí ale

Dva konce světa v Akropoli

Přestože španělský režisér Pedro Almodóvar svou kariéru začínal v madridském undergroundu, ke slávě jej dovedl až žánr melodramatu. Po nejslavnějším filmu Vše o mé matce natočil v roce 2002 snímek Mluv s ní, který tento čtvrtek uvádí od 22.10 program ČT 2. Pečlivě vystavěné drama s promyšleným dějem a silnou vizuální stránkou se odehrává většinou v nemocnici, kde v komatu leží dvě pacientky – tanečnice a toreadorka. O tu první se už několik let oddaně stará ošetřovatel Benigno. Myje ji, češe, udržuje krásnou a hlavně – mluví na ni. To samé poradí i novináři Marcovi, zamilovanému do toreadorky Lydie. Jasně rozdané role se v Almodóvarově plánu postupně zamíchají, přičemž člověk musí dát za pravdu režisérovým kritikům, že formální elegance tu má nakonec přednost před sdělením.

Když básník a editor Ivan Wernisch před čtyřmi lety připravil k vydání výpravnou knihu „zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných“ básníků s názvem Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, vypadalo to zdánlivě jako sousto pro fajnšmekry. Jenže nakonec měla publikace slušný ohlas i prodej – tradice marginálů a vyděděnců ve zdejších intelektuálních kruzích stále táhne. Příští týden pošle vydavatelství Petrov na pulty knihkupectví druhé pokračování Wernischova pátrání v archivech: medailonky a básně další várky zapomenutých českých literátů tentokrát autor uspořádal do knihy s názvem Píseň o nosu.

Retrospektiva Woodyho Allena pokračuje tenhle týden třicet let starou komedií Banáni (ČT 2, pondělí, 21.35). Její hlavní postavou je muž jménem Fielding Mellish, ztvárněný samotným Allenem. Zpočátku nemá žádné ambice, o nic se nezajímá, jen se chce co nejsnadněji protáhnout životem. Seznámení s mladou aktivistkou Nancy ale vše změní. Woody Allen v Banánech, zasazených do fiktivní republiky San Marcos, rozehrává skvělou satiru, v níž si utahuje z politiky, rozličných vzbouřeneckých hnutí i médií.

Česká kultura právem očekává velkorysejší podporu státu, kdo však ztrácí trpělivost, může si zatím pročítat Malý slovník managementu divadla. Sepsal jej na základě vlastních zkušeností teatrolog Jan Dvořák. Výběr i obsah hesel se sice týká především divadla, jenže to lze chápat jako model jiných kulturních provozů. Autor čtenáře seznamuje s řadou pojmů, bez nichž se v současnosti neobejdou žádné snahy o finanční zajištění kulturních aktivit. Slova jako fundraising, freelancer, merchandising, multiplikace produktu, portfolio, rabat či star-system se možná pro někoho stanou zaklínadlem k otvírání uzamčených bran, přinejmenším se však dají využít v debatách.

Není to tak dávno, kdy soutěž novinářské fotografie World Press Photo vzbuzovala negativní reakce a nařčení z přemíry otevřeně zobrazeného násilí nebo nedostatku piety. Přehlídka nejlepších snímků loňského roku, kterou od tohoto čtvrtka vystavuje pražské Karolinum, ale stvrzuje postupný obrat kurzu. Vítězné momentky a reportáže (i v hlavních zpravodajských kategoriích) jsou spíše decentnější a méně naturalistické, přitom jim rozhodně nechybí schopnost zasáhnout diváka. Vítězná fotografie asi mohla těžko zachycovat jinou událost než katastrofu způsobenou v Asii vlnou tsunami. Porotci vybrali sugestivní snímek fotografa agentury Reuters Arko Datty, na němž indická žena truchlí nad smrtí svých příbuzných. Mistrovská je reportáž Australana Deana Sewella na stejné téma: kontrastní černobílé fotografie drásavě zprostředkují všudypřítomný chaos a hrůzu. Českou republiku v poslední dekádě na World Press Photo často reprezentoval Antonín Kratochvíl. Letos chybí, můžeme si ale všimnout, že jeho těkavý styl záznamu s neobvyklými výřezy si našel nové vyznavače. Připomene jej třeba reportáž Christophera Morrise z prezidentských voleb v USA. Od politiky a dějinných zvratů si divák odpočine třeba u kolekce portrétů příslušníků polokočovného kmene Suri z Etiopie nebo standardně podařených sportovních záběrů (na snímku triatlonisté, fotograf Jonathan Ferrey).

– PT –

– PT –, – VŠ –

– PT –

obloukem vyhnula. Možná proto vydržela dodnes a v pondělí 5. 9. ji od 19.30 uslyšíme v pražském Paláci Akropolis. Walkabouts založil v roce 1984 zpěvák a kytarista Chris Eckman spolu se svými dvěma bratry, s nimiž předtím hrával v několika pop-punkových kapelách. Důležitým momentem, který definoval hudební rozpětí skupiny, bylo přijetí zpěvačky Carly Torgersonové. Zatímco pánové vyznávali ostřejší rock’n’roll, ona zpívala na ulicích a měla ráda folk. Spojením různorodých osobností vznikaly písničky odvozené z americké tradice vyprávění příběhů a přitom nabité rockovou naléhavostí a energií. Zcela ve stínu grungeové horečky vydali v roce 1991 Walkabouts své stěžejní album Scavanger, spolupracovali také s varšavským filharmonickým orchestrem. V novém tisíciletí ukázali zrale melancholickou tvář deskou Ended Up a Stranger (viz Respekt č. 04/02) a letos v létě vydali zatím poslední album Acetylene. Asi nepřekvapí, že i tuhle kapelu znechutil George Bush a jeho prezidentské vítězství natolik, že se stal hlavní tvůrčí motivací pro nové písničky. Zaplaťpámbu za něj. A ještě jedna pozvánka do Akropole. V pátek se tu objeví soubor Musafir, tvořený Romy z indického státu Rádžastán. Ve Francii usazený ansámbl zcestoval všechny významné přehlídky world music a kromě hráče na tabla a flétnisty na pódiu diváci uvidí také půvabnou tanečnici, fakíra a polykače ohně. – PT –

MIMOCHODEM Televizní záběry ze zákulisí asijských restaurací značně otřásly trávicími trakty české veřejnosti. Proslýchá se, že hloubkovou kontrolou čínských kuchařů pouze vyvrcholil kompetenční spor mezi českými hygieniky a českými obchodními inspektory, nicméně efekt stál za to. Díky pohotové souhře inspekce a kamer byly zlořády nejen odhaleny, ale také okamžitě předvedeny národu. Potrvá jistě pár let, než se nám při

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Rusko: zaručeně pravý underground

Odhalený Orient Nejnápadnějším rysem ohlasů na letní moskevskou výstavu jednoho z předních umělců někdejšího výtvarného undergroundu, Anatolije Zvereva (1931– 1986), byla otázka, zda vystavené grafiky opravdu vytvořil. Četnost a rozsah falzifikací v nejrůznějších sférách ruského života jsou šokující. Průmysl pirátských CD a DVD disponuje vlastními továrnami a prodejními sítěmi včetně obchodních domů, údajně asi 80 procent minerálních vod neobsahuje minerály a na rozpoznání „pravé“ vodky je třeba znát řadu detailů běžným okem nepostřehnutelných. Umění, v němž mají falza bohatou historii, pochopitelně nezůstává stranou. Podle některých odhadů dnes asi 60 procent drahých artefaktů v soukromých ruských sbírkách pochází od podvodníků. Z generace neoficiálních autorů 60. let se největší pozornosti kupců – a tudíž i falzifikátorů – těší dva autoři: Vladimir Jakovlev (1934–1998), téměř slepý pacient psychiatrických léčeben, jenž maloval primitivní zátiší neobyčejné, dětsky naléhavé expresivity, a Anatolij Zverev, jedna z legend poválečného undergroundu. Věčně opilý bezdomovec, který maloval rukama i nohama a proslul větou, s níž se obracel na své potenciální klienty: „Daj rubl – uvekoveču“ (Za rubl tě zvěčním). Ze studií byl v 50. letech vyhozen za „formalistické tendence“, živil se natíráním plotů v moskevských parcích. V roce 1957 se zúčastnil výtvarné soutěže VI. světového festivalu mládeže a studentstva v Moskvě. Nejvyšší ocenění, Zlatou medaili, mu předával Alfaro Siqueiros, mexický malíř a předák tamní komunistické strany, který se roku 1940 účastnil příprav atentátu na Lva Trockého. Úspěch ovšem Zvereva v oficiálního umělce neproměnil. Pokračoval ve své existenci potulného génia, srovnávali jej s van Goghem a sám se prohlašoval za žáka Leonarda da Vinci.

Dej mi rubl, zvěčním tě. (Opilý génius Zverev a jeho auotoportrét.)

O paradoxním postavení některých autorů moskevského uměleckého podzemí svědčí fakt, že už roku 1965 proběhly Zverevovy výstavy v Ženevě a v Paříži, jeho dílo údajně nadšeně chválil Pablo Picasso, ale v SSSR nikdy nevystavoval. Občasné zákazníky nacházel mezi západními diplomaty v Moskvě, které portrétoval. Jeho tvorbu také podporoval významný sběratel a mecenáš George Kostakis, Rus řeckého původu ve službách kanadského velvyslanectví, jenž v 50. letech ve svém bytě uspořádal první Zverevovu výstavu. Velká retrospektiva se konala v Treťjakovské galerii roku 1998, nynější expozice v úspěšné galerii Kino sestává z grafiky, převážně černobílé. Z více než 50 děl se většina vystavuje prvně – Zverev toho namaloval tolik, že i dvacet let po jeho smrti je stále co objevovat. A slova kurátorky o tom, že kolekce předsta-

FOTO ARCHIV ANATOLIJE ZVEREVA

vuje svého druhu objev, nejsou nadsazená: Zverev maloval a kreslil s jakoby nedbalou lehkostí, často jde jen o črty, ale každý milimetr obrysu je dokonale přesný a nezaměnitelný. O síle jeho talentu svědčí také fakt, že se nijak tematicky ani ideově neomezoval – od karikatury a portrétu až po abstrakci maloval všechno a cokoli, zvířata v zoo, sousedky, dona Quijota. Po jeho smrti se pozůstalost údajně svážela nákladními auty a právě objem díla v kombinaci s jeho popularitou umožnil gigantickou vlnu padělků. Na vernisáž přišel do galerie Kino nejuznávanější znalec pravosti Zverevova díla z Treťjakovské galerie, jehož rukama prošel každý exponát, takže lze dokonce doufat, že na stěnách visely originály. Tomáš Glanc Autor je rusista.

Q

pohledu na pagodovité piktogramy v záhlaví jídelníčků přestane vybavovat past na myši mezi hrnci a mrtvá ryba ve kbelíku s divně žlutou vodou. Čeští hospodští se mohou těšit na vyšší tržby, neboť jejich orientální konkurence utržila ránu takřka smrtelnou. Ke starým kulturám asi patří kapka dekadence, jež opojení slastmi přibrušuje jemným zhnusením. Z chlapecké četby si pamatuji, že hrdinové starých dobrodružných knížek, pokud se dostali do čínského prostředí, museli pojídat shnilá vejce a vlaštovčí hnízda. Vždycky je překvapilo, jak výtečně to chutná. Sám speciality Dálného východu klidně oželím, nejsem si však jist, zda inspektoři skončí u Číňanů. Nechystají se náhodou prověřit přivandrovalce po řadě? Co když si příště umanou znechutit mi kuchyni řeckou nebo mexickou, neřkuli italskou? A dojde na Čechy? Za socialismu tady šéfové restaurací hodnotili zdatnost svých kuchařů hlavně podle toho, jak šikovně uměli šidit. Pravý profesionál dokázal například připravit krvavý biftek i z přední flákoty, kterou za tím účelem máčel týdny v oleji. Dělá se to ještě? Ukážou nám v televizi, jak se i na českých plotnách vrství seškvířený tuk? Jak umolousané ledničky mají v zázemí lacinějších hospod? Obávám se, že detailním záběrům dobře uleželé zvěřiny by mělo předcházet varování, že nejsou vhodné pro děti. I zdejší kulinární mystéria skrývají strašlivá tajemství. Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN

Skončily prázdniny a začala škola. Po deštivých dnech přišlo teplé, slunečné počasí. Průměrný plat vzrostl na 18 763 korun měsíčně. Plynárny oznámily, že na zimu o dvacet procent zdraží plyn. Do Prahy se ke krátké poradě, jak dál, sjeli čeští velvyslanci. Navezením desítek tun písku pro „karibskou pláž“ na svém centrálním náměstí oslavilo město Havířov 150 let existence. Ministr financí odeslal vládě první návrh rozpočtu na příští rok. Z funkce vedoucího sekretariátu premiéra byl odvolán Zdeněk Doležel poté, co média informovala o podezření, že se zúčastňoval schůzek, na nichž bývalý ministerský předseda Stanislav Gross inkasoval úplatky od různých lobbistů, nebo je dokonce připravoval. Polská prokuratura jde natvrdo po podezření, že Gross pral přes svoji ženu Šárku prachy, co dostával od Babiše – počítá se, že jen za ČEZ od něj dostal 50 milionů korun, citoval deník Právo proslov polského lobbisty Jacka Spyry na videozáznamu, který získala televize Nova a na kterém je zachycena Spyrova schůzka právě s Doleželem. Když jsem panu Spyrovi říkal, že na stole bude pět a v českých, nemyslel jsem

5.–11. ZÁŘÍ 2005 V RESPEKT 36

tím úplatek pět milionů korun, ale chtěl jsem tím říct, že se příště sejdeme ve větším počtu i s ministry – a jen v českém obsazení, vysvětlil později odvolaný Doležel jeden dialog zachycené schůzky deníku MF Dnes. Vláda schválila zákon umožňující neřešitelně zadluženým lidem vyhlásit osobní bankrot. Starostové krkonošských měst podpořili plán Krkonošského národního parku, aby se za vstup do chráněných oblastí Krkonoš platilo vstupné. Alexandr Litovčenko se stal prvním kazatelem nově založeného – a prvního – ukrajinského sboru Církve adventistů sedmého dne v Praze. Česká správa letišť se přejmenovala na Letiště Praha. Čtyřkilometrovou pěší túru po beskydských hřebenech připravilo ministerstvo vnitra pro uprchlíky a čekatele na azyl z běženeckého střediska v Havířově. New York Times pěly chválu na poslední alba Magdaleny Kožené. Marek Heinz přestoupil z Borussie Mönchengladbach do Galatasaray Istanbul. Z průzkumu CVVM vyplynulo, že Češi se bojí víc nezaměstnanosti než teroristů. Válcovny plechu Frýdek-Místek oznámily, že do konce roku zruší minimálně 150 pracovních míst. Misku

a vázanku s logem firmy dostal prezident republiky Václav Klaus při návštěvě továrny na gulášovou polévku Vitana v Byšicích u Mělníka. Mám lecjaké chyby, ale debil nejsem, odpověděl bývalý majitel sázkové kanceláře Fortuna Michal Horáček na otázku Lidových novin „Zkoušíte štěstí v loteriích?“. Firma Lego oznámila, že příští rok přestěhuje dvě své továrny ze Švýcar do Česka. Novým předsedou antimonopolního úřadu se po Josefu Bednářovi stal Martin Pecina. Paroubek porazil Topolánka – v diskusi na Nově. Ministryně školství Petra Buzková oznámila, že konečně opravdu odejde z politiky, protože už nechce, „aby se o ní pořád psalo v novinách“. Komando financů zadrželo poblíž Berouna kamion odvážející k nalodění směr Seychelské souostroví majetek známého podnikatele Radovana Krejčíře, který je podezřelý z přípravy velkého podvodu a vraždy a nedávno s policejní pomocí uprchl ze své policejně obklíčené vily do neznáma. Jednoduše: strážník na ulici osloví občana se psem, poznamená a ověří si pár údajů o zvířeti jako např. plemeno, pohlaví, barvu, stáří, místo, kde je pes přihlášen, a číslo znám-

ky, a tyto údaje pak pomohou k doplnění, vyčištění a upřesnění údajů v nové policejní databázi – samozřejmě pokud bude kontrolovaný pes nepřihlášen, nahlásíme to na příslušný městský obvod, popsal ředitel městské policie v Pardubicích Petr Kvaš, jak budou vypadat připravované kontroly, kterým jeho podřízení chtějí podrobit všechny přistižené majitele psů ve městě. Z cisteren nočního vlaku mířícího z Kralup do Pardubic se neznámo jak ztratilo 20 tisíc litrů benzinu. Obchodní inspekce varovala občany, aby zatím nekupovali nabízený burčák, protože v této době ještě musí být jenom falešný. Další čtyři kraje se přidaly k dosavadním pěti v rozhodnutí změnit své nemocnice z příspěvkových organizací na akciové společnosti a tím zabránit jejich neodpovědnému finančnímu chování a neustále hrozícímu krachu. Meteorologové oznámili, že září bude kvůli větru od Skandinávie studené a bude pršet. Kvůli nutné rekonstrukci se na dva měsíce zastavil pražský orloj. [email protected]

Q

INZERCE

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 759, 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis: 800 100 634 (zelená linka)

Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Jan Kovalík, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota. Civilizace: Josef Greš. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Greguš, Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 4. 9. 2005, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.